DÍTĚ – 1. DÍL
(DĚTI – DĚTSTVÍ)
OBSAH ČÁSTÍ
A část B část
C část
A část = TĚHOTENSTVÍ
B část = POROD AŽ KONEC ŠESTINEDĚLÍ
C část = DÍTĚ MEZI DOSPĚLÝMI
A část
TĚHOTENSTVÍ
A část B část C část
OBSAH
1A/1 příprava na manželství – před svatbou
2A/1 po svatbě
3A/1 definice těhotenství
4A/1 postavení těhotné ženy – vnímání samodruhé a vztah okolí k ní
5A/1 mýty, pověry, rytuály v průběhu těhotenství
6A/1 přehled jednotlivých mýtů na dobu těhotenství
7A/1 pověry o mateřských znameních - shlédnutí a doteky
8A/1 k pověře o věšení prádla – o omotané pupeční šňůře kolem krku dítěte
9A/1 racionálnější přístupy - zákazy a dopručení
10A/1 označení stavu
11A/1 ovlivnění, uhádnutí pohlaví budoucího novorozeněte
12A/1 mýty, pověry a rituály dnešní doby
13A/1 co se mi nelíbí od badatelů – novodobé omyly
14A/1 síly opředené tajemností
1A/1 PŘÍPRAVA NA MANŽELSTVÍ – PŘED SVATBOU
Dříve se to dělo obyčejně tak, že nová dvojice si vytyčila za svůj hlavní cíl v manželství,
aby měli děti. „Manželství bez dětí, den bez sluníčka“. Tak se to dostalo i do lidového
přísloví. Bez dítěte, bez mateřství, manželství nepovažovali za zcela naplněné. Jejich
názor byl, že dítě stmeluje rodinu, je řetězem manželství, záruka budoucnosti: v něm a
skrze něho se zachová jméno rodiny, na starostlivě vychovaného potomka bude
přecházet, majetek, v potu tváře udržované pozemky. Postupem času on bude opatrovat
a živit své stárnoucí rodiče.
Porodit dítě je úkolem mladé ženy, výzvou, které musí obstát. Mimo jiné i z toho
důvodu, že v selské rodině má dítě nejen místo, ale i při dělbě práce své poslání,
nespočet úkolů.
Kdysi otec měl velkou moc v rodině a silně omezoval mládence při výběru životní
partnerky. Nebylo to tak všude. Většinou rodiče prostě nekladli námitky proti volbě syna.
Bývalo zvykem se vdávat ve 14-15 letech a ženit se v 18-20 letech.
V minulosti chodili chlapci ke galánce jen v určené dny, a to v úterý, ve čtvrtek, v sobotu
a v neděli. Námluvy, na nichž se domlouvalo věno, majetkové poměry snoubenců a další
náležitosti, zanikly většinou již v minulém století. Postupně se stávaly jen formální
domluvou k přípravě svatby. Rodiče se snažili své dcery brzy provdat.
2A1/1 PO SVATBĚ
Po svatbě se měly vytvořit všechny podmínky pro realizaci rozumných plánů
souvisejících se založením a s rozkvětem rodiny.
Vždy se to dělo individuálně ale v kostce šlo o to, že rodiče uvolňují část stavení pro
novomanžele, poskytují jim nejnutnější prostor pro jejich začátek. Pak například pomáhali
jim postavit vlastní dům nebo realizovat přístavbu k domu rodičů, atd.
Počítalo se s tím, že se brzy dostaví těhotenství a koloběh manželského života dostane
novou dimenzi s dítětem.
3A/1 DEFINICE TĚHOTENSTVÍ
Dříve se tomuto zázračnému období říkalo, že je žena v naději. Byl to čas očekávání,
čas, kdy nic nebylo jisté. Nebylo jisté, zda se narodí dítě zdravé a v pořádku a zda se
vůbec narodí. Bude to kluk či holka. Plod v lůně ženy nebyl nic víc než naděje.
Těhotenství bylo v mnoha společnostech považováno za jakýsi rituální stav. Oslavy
těhotenství měly v rámci sociálního systému velmi důležitou roli.
Těhotenství je vskutku jiný stav.
4A/1 POSTAVENÍ TĚHOTNÉ ŽENY – VNÍMÁNÍ SAMODRUHÉ A VZTAH OKOLÍ K NÍ
Před druhou světovou válkou ale můžeme se zmínit i o celém 19. století či hlouběji do
minulosti; lidé na venkově žili pohromadě i tři generace dospělých. Postupná změna
nastala po druhé světové válce. V takovém prostředí, vzdor radosti z očekávání mimina,
se smísila i jistá bázeň a stud. Budoucí matka, mladá žena, cítila, že její pracovní síla
bude scházet v rodině a to se nemuselo všem líbit. Proto tajila svůj změněný stav a
snažila se co nejdéle být aktivní ve všech pracech.
•Její postavení bylo uznávané a vážené, ale zároveň vymezeno situovaností a danou
kulturní tradicí
•Žena v požehnaném stavu se mohla těšit zvláštní úctě: neslušelo dělat z ní posměšky,
považovat ji za směšnou, nesmělo se ji dráždit, rozčilovat. Chodila mezi lidmi po vsi, a v
kostele starší ženy jí nabízely svá místa. Mladice bývaly v kostele v přední části (matky
stály již u lavic).
• Šetřili ji před těžkou prací. Tam, kde mladý pár do té doby spal v maštali, tam postel
ženy se přestěhovala do domu, a u stolu ona brala první ze všech jídel. Všichni ji
pomáhali, všichni ji chránili. Příbývaly zákazy, věštby, reguly.
• Za těhotenství kdysi se stydělo. Jeden z důvodů byla chudoba. Žena v jiném stavu se
svěřovala pouze svému muži, že čeká dítě. Jiná žena ani muži to nesdělila, jen počkala,
aby si to lidé všimli.
• Někde považovali za ostudu, jestli se dítě narodilo hned v prvním roce po svatbě,
nebo jestli děti se rodily rychle za sebou nebo také, když žena nechtěla mít moc dětí.
• Těhotná žena byla vnímána jako někdo, kdo se ocitl v trvalém ohrožení. Šlo vlastně o
imaginární „nečistotu“ znečištění duše. Žilo se důsledněji dle křesťanské víry, jejíž
součástí byla znalost o existenci ďábla a zlých sil. V dalších textech se snažím poukázat
na opodstatněnost těchto obav.
Nyní, tomuto světu, který zapomíná rád na podobná nebezpečí, připomíná nebe v
MDM poselstvích tuto eventualitu jistě u mnoha lidí. Zde je výňatek z 31.5.2014 /1142 :
Mé drahé dítě, chtěla bych vyzvat rodiče dětí a mladých lidí po celém světě, aby je
zasvětili mému Neposkvrněnému Srdci.
Můj drahý Syn, Ježíš Kristus si přeje, abych to učinila, protože je pokryje svou
vzácnou Krví a udrží je tak v bezpečí. Chce, abyste vy, drahé děti, to učinili, protože
jim udělí velké milosti. Tento dar ochrany pro děti byl nařízen mým milovaným
Otcem. Prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista, slibuje velké milosti a tyto děti,
které mi budou představeny, budou chráněny před vlivem ducha zla.
Jak je vidno, tak nás učí nebe i dnes a nelze říci, že takové řeči patří pouze do
středověku. Bohužel i současní badatelé, vlivem ateistického tlaku, často mluví neprávem
o pověrách a předsudcích či o imaginární nečistotě. Jsou to rádoby vědecké terminologie,
ve skutečnosti se jedná o neznalosti věcí, o přijmuté pohanské náhledy.
Těhotenství bylo opředeno množstvím pověr a předsudků.
Předpokládalo se, že těhotná je po celou dobu vystavena působení tajemných,
nepříznivých a zlých sil. Setkáváme se i s pozůstatky představ mnoha jedinců, podle
kterých těhotná žena přitahuje zlé síly. Jde přesněji o to, že za jistých okolností, těhotné
ženy a jejich plody jsou přístupnější pro napadení ze stran zlých sil. Také se píše, že
ochranou před působením těchto sil mělo být dodržování daných rituálů. V našem případě
zásvětná modlitba Neposkvrněnému Srdci Panny Marie dostatečně jasně vyjadřuje
podstatu. Nemusí se tomu říci, že je rituál.
Základem těhotenství však zůstal požadavek na udržení plodu a jeho řádný vývoj v
matčině těle.
5A/1
MÝTY, POVĚRY, RITUÁLY - OBŘADY, OBYČEJE JAKO DUCHOVNÍ
OCHRANA V PRŮBĚHU TĚHOTENSTVÍ
Při sestavování této sbírky etnograficky pojatých pohledů jsem zachoval jejich původní
podobu, i když se v nich budou opakovat nesprávně volené výrazy. Nebudu je stále
uvádět na správnou míru, protože to není účelem této práce. Jinde výrazy, jako například
mýtus a pověra, obstojí, dokonce vzbuzují úsměv pro jejich naivitu.
• Vše kolem zrození zahrnovalo pověrčivé představy, různé obřady, obyčeje, příkazy a
zákazy, které předurčovaly chování matky od těhotenství až po ukončení šestinedělí.
• Těhotenství je spojeno s rituály odloučení (kdy často probíhá izolace v podobě
odchodu těhotné ženy do určené chýše) a s rituály poporodními, které znovuzačleňují
ženu do společnosti.
• Jak žena zjistila, že je v jiném stavu, při úplňku měsíce oznámila Bohorodičce, nebo
pošeptala někomu, aby neměla němé dítě. (Bohorodičku považovali za paní měsíce.)
Od té chvíle nosila svou košili naruby a zaplétala si červenou stužku do vlasů.
Svůj stav – i když se za to styděla – nesměla skrývat, nebo zapírat, protože by její dítě
mohlo brzy zemřít, neby by bylo hluchoněmé.
• Po celé období svého těhotenství byla žena nucena respektovat mnoho zákazů a
příkazů, kdy cílem bylo zajistit především úspěšný porod zdravého dítěte. Věřilo se, že
každé příznivé i nepříznivé okolnosti kolem těhotné se přenášejí z matky na dítě.
• Ženu v požehnaném stavu hlídaly kouzla, postění a modlitby úzkého společenství.
• U populací, kde považují těhotnou ženu za nečistou, věří se, že tato nečistota se
běžně přenáší i na její dítě.
• Rituály prováděné v průběhu těhotenství, měly chránit ženu a její dítě před uhranutím,
nákazou, nemocemi a démony nejrůznějšího druhu. Těhotná žena se nacházela v určitém
rituálním nebezpečí.
• Těhotné si na dodržování těchto rituálů dávaly velmi záležet, jelikož to byly právě ony,
které měly plnou odpovědnost za život a zdraví dítěte a byly to ony, které nesly vinu za
narození postiženého nebo mrtvého dítěte.
• Předpokládalo se, že tvarové, barevné, čichové a chuťové vjemy ovlivňují vzhled a
vlastnosti dítěte. Nejčastěji šlo o tzv. uhranutí pohledem cizího člověka nebo o shlédnutí a
uleknutí matky, při spatření ošklivé nebo nebezpečné věci (chlupatého tvora, tělesně
postiženého člověka, ohně, blesku apod.).
• V době porodu a v poporodním období se snažily ženy žít po vzoru svaté Anny a
Panny Marie, aby Bohem daný nejdokonalejší ženský řád, a láska objímaly
vyznamenanou ženu, matku.
• Rituály, pověry dnes jakoby ztrácely na svém významu. Ovšem musíme konstatovat,
že se úplně nevytratily, protože ani nejmodernější doba nepřináší uspokojivé výsledky v
oblasti porodu. Rodí se stále děti s nejrůznějšími vadami, lékaři často mylně diagnostikují
budoucí stav dítěte, atd.
• Matkám i dnes záleží na tom, aby své potomky měly duševně i tělesně zdravé a při
síle. Asi nikdo nedokáže ani dnešnímu člověku vzít zkušenost a víru, že člověk a jeho
prostředí existuje ve vzájemné propojenosti, že vše co koná, může se odrazit kladně či
záporně jako zpětná vazba na něho a tím ovlivnit kvalitu nejen vlastního života ale hlavně
nejméně odolného potomku, potažmo celého nejbližšího okolí. I dnes dělají matky spousty
věcí, které lze hodnotit jako rituály, i když jim tak neříkají. Mezi nejznámější patří prý
předčasný odchod na mateřskou dovolenou.
6A/1 PŘEHLED JEDNOTLIVÝCH MÝTŮ NA DOBU TĚHOTENSTVÍ
•1 Kopnout kočku nebo psa = těžký porod.
•2 Napříč Malajsií a Indonésií koluje pověra, která říká, že když bude těhotná žena
sedávat ve dveřích nebo na schodech, přivodí si těžký porod.
•3 Nevečeřela, aby dítě nebylo příliš velké.
•4 Musela se omezovat v jídle a pití, aby předešla fyzickým a psychickým anomáliím
dítěte.
•5 Nesměla jíst tvarůžky, ryby a v den sv. Jana Křtitele jahody, aby dítě nebylo mlsné.
•6 Nesměla jíst chléb, aby dítěti nenarostla velká hlava.
•7 Chránila se kostičkou děťátka, které zahynulo bez pokřtění.
•8 Nesměla pít ze džbánu.
•9 Když nosila na břiše horké hrnce, hrozilo jí přirostlé lůžko (placenta) a jediný způsob,
jak tomu zabránit, bylo vytírání podlahy.
•10 Nesměla se dívat do zrcadla, protože její plod bude nešikovný.
•11 Jestli u mrtvého si zacpala nos kvůli pachu, její dítě bude mít problém s čichem,
nebude mít čich.
•12 Protože ji považovali v jistých souvislostech za nečistou, nesměla zavařovat ovoce,
přípravovat těsto, naložit okurky a zelí, brát dítě ke křtu.
•13 Zatímco ji po jedné stránce považovali za nečistou, po druhé stránce ztělesňovala
plodící sílu: první plod stromu musela sníst žena v jiném stavu, aby strom dobře plodil, z
téhož důvodu myslivcům přinášela štěstí, jestli ji potkali.
•14 Po celou dobu těhotenství se postila v každý pátek, aby ve všem žila bohabojně.
•15 Žena v jiném stavu se nesměla rozčilovat, nervovat se, protože to přechází na dítě.
Toto se vztahovalo na začátečnou fázi těhotenství, kdy plod procházel vývojem.
• V Nigérii jsou pak budoucí maminky povzbuzovány k setrvání v klidném prostředí bez
sporů a hádek, aby jejich dítě bylo klidné.
•16 Nesměla brát do ruky nic, co bylo dvojitě. Nesměla tedy jíst dvojité třešně, srostlé
jahody, dva bochníky chleba, protože když neuposlechne zákaz, narodí se jí dvojčata.
•17 Žena v jiném stavu nemá chodit se dívat na zesnulého, nemá nakouknout oknem
do domu, kde leží mrtvý, protože dostane žloutenku.
•18 Bengské ženy v Africe a jamajské ženy se musí vyhnout mrtvolám.
•19 Nesmí kopnout do psa či kočky, protože dítě bude mít červavé vlasy.
•20 Těhotná žena nesměla sednout na vůz s koňmi, neboť koně se pak splaší a ženě
ublíží.
•21 Nepokládalo se za vhodné, aby se žena v tomto stavu bez vážných příčin (práci na
poli, atd.) se zdržovala mimo domácí prostor.
•22 Měla se vyvarovat nepěkných dojmů.
•23 Měla se vyvarovat přílišné lítosti a pláče.
•24 Měla se vyvarovat starostí, hněvu a strachu.
•25 Měla se vyvarovat nelibých pachů.
•26 Nesmí se dívat na oheň, nebo na čerstvou krev. Dítě bude mít červené vlasy a
červené skrvny (pihy) na těle.
•27 Nesměla chodit na poutě, jarmarky a podobná veřejná místa. Vystavovala se
nebezpečí uřknutí či zhlédnutí.
•28 Spatření zajíce mělo zapříčinit u novorozence „zaječí pysk“
•29 Pohled na ropuchu mělo za následek vzniku „žabí kůže“ na hlavě.
•30 Pohled na zabitého jelena způsobil chlupatou ruku.
•31 Těhotné, která byla u líhnutí prasátek, se mělo narodit dítě se sviňským rypákem.
•32 Umývat někomu nohy nebo cídit boty, znamenalo, že dítěti bude zapáchat z úst.
•33 Nosit chleba v zástěře znamenalo, že dítě bude trpět průjmy.
•34 Neměla vycházet za soumraku, aby předešla uhranutí dítěte.
•35 Návštěva mrtvého na hřbitově = dítě by bylo bledé, slabé a brzy by umřelo.
7A/1 POVĚRY O MATEŘSKÝCH ZNAMENÍCH – ZHLÉDNUTÍ A DOTEKY
Těhotné ženy se musí obklopovat krásou. Jinak řečeno, je třeba se vyhnout pohledu
na věci ošklivé či deformované
Jinde je to vyjádřeno tak, že nesmí nic obdivovat, dlouho se zadívat nebo dlouho
obdivovat. V českém prostředí tomu říkali zhlédnutí.
Když tak píšu tyto řádky, vzpoměl jsem si na jeden smutný skutečný případ vymítače,
katolického kněze ze současnosti, ke kterému přinesli holku posedlou ďáblem. Velice
zkráceně řečeno: stalo se to tak, že kamarádka jí řekla, že jí ukáže něco zvláštního.
Zavedla ji k jednomu domu, kde satanisté měli obřad. Tam holky špehovaly, co ti lidé
dělají. Kamarádka brzy odešla a tato holčička se dlouho dívala. Zlý duch měl čas do ní
vstoupit a domů se vrátila místo milé hodné dcery sprostá, vzdorovitá, agresivní dcera,
která i nádobí začala rozbíjet. Otec zvětřil, co to asi bude. Vzal ji rychle ke známému
vymětači a tomu se podařilo z ní vyhnat zlého ducha. V tom okamžiku se holčička vrátila
do normálu, dokázala si hrát s míčem, atd. Kněz řekl otci dítěte, že má štěstí, že jednal
rychle, jinak se zlý duch časem víc zabydlí v člověku a je velice těžké z něho vyhánět
ďábla. Přesto, že jde o jiný případ, nesmíme se divit předkům našim, protože jednali často
na základě svých zkušeností. Byli prostě bdělí a nakonec i tento případ potvrzuje, že je
lépe nebýt tam kde to zapáchá nějakou abnormalitou. Zkuste promluvit s nějakým
psychiatrem, jistě řekne, že mají práci nad hlavu. Sami používají, zvou vymětače ďábla
alespoň při diagnistikování některých případů. Není vždy lehké oddělit psychický problém
od posedlosti.
Někdy člověk bere věci lehkovážně a posmívá se všemu, čemu nerozumí, co si
racionálně neumí vysvětlit.
Musíme si uvědomit všelijaké souvislosti. Například před 100 lety nebyl na venkově
elektrický proud. Zprávy šířili ústním podáním. Zábavu poskytovali komedianti, cirkus,
potulní herci, mezi nimi všelijací kouzelníci, mastičkáři, zaříkávače zkoušeli si najít nějaké
živobití a právě ti dokázali napáchat nejvíc škod. Často radili lidem, jak mohou způsobit
škodu těm, kterým závidí, které z různých důvodů nemají rádi. Bohužel takové rady nebyly
plané. Určitě se jim mohlo líbit, jak lze beztrestně, nepoznatelně, nepostižitelně někomu
napáchat mnoho škod. Je třeba jen sledovat současnost a zjistíme, že i mezinárodní
diplomacie používá tyto zlé síly za účelem tlumit druhého a razit cestu svým zájmům.
• Samodruhá nemá chodit do sousední dediny, aby ji kroupy nepotloukly.
• Nesměla chodit na poutě, jarmarky a podobná veřejná místa. Vystavovala se
nebezpečí uřknutí či zhlédnutí.
• Ještě jeden smutný případ ze současnosti napíšu kvůli slovům zaříkávání, uřknutí.
Zkrátím co nejvíce stejným vymětačem popsaný případ.
I dnes žije ten manželský pár, kterému se to stalo. Zamilovali se vzájemně a vzali se.
Žili šťastně až do svatby. Po svatbě žena měla velké problémy, hroutila se z toho, jak jí
neklape manželství. Po letech jí někdo poradil, aby zkusila štěstí i u kněze vymětače. Po
vyslechnutí ženy a marného pokusu vyřešit vymítáním, vymětač začal tušit že žena má ve
své blízkosti nějaký předmět ďábelsky začarovný, který silně záporně působí. Protože
případ začal tím, že poprve ve svatebních šatech jí cosi trápilo, vyjeli si autem za město a
zkusili zapálit šaty. Nehořely. Kněz vymětač polil benzinem šaty, benzin vyhořel a šaty
zůstaly netknuté. Až po mnoha procedurách vyhánění se dostavil úspěch. Šaty shořely a
žena přestala mít dřívější problémy, jenže takto dlouho zdevastovaný život se již nedal dát
do nejdokonalejší podoby, protože v tom byla vlastně zkažená minulost plné bolesti a ty
bolesti nechávají své stopy v člověku.
Kdo za to mohl? Tchyně, která žárlila na svého synáčka a nechtěla aby se ženil.
Poradila se asi s nějakým zaříkávačem a natropila tuto škodu. To jsou dnes hromady
podobných případů, jenže tato pohanská, ateistická společnost je nechce přijmout tak, jak
se má.
• V Ghaně nesmí akanské těhotné ženy upřít zrak na krev, opice, nepěkná zvířata a
dřevořezbu. (Jejich dřevořezby zobrazují velice ošklivé masky.)
•V přítomnosti sámských žen v Laponsku je pro změnu považováno za nesprávné
hovořit o deformovaných dětech, porodu a sobím otelení. Tato pověra má rozumný základ
- nastávající maminka řeší dost svých problémů, proč jí přidělávat další nepříjemnosti
ošklivými věcmi?
• Když se těhotná lekne a sáhne si na některou část svého těla, děcko bude mít tamtéž
znamení.
• Podívá-li se těhotná do ohně, bude mít děcko ohňové skvrny.
• Hoří-li někde a sáhne-li si při tom těhotná žena na některé místo na svém těle, bude
mít její děcko tamtéž znamení.
• Má-li těhotná žena na něco chuť a nedostane-li to, bude mít dítě na těle mateřské
znamení tvaru tohoto předmětu.
• Za mateřské znamení považovali kdejaký flek na těle, a vždy to dávali do souvislosti s
nějakou událostí.
• Zvláště se bála zhlédnutí, protože zhlédnutím se mohlo narodit nestvůrné dítě, nebo
dítě by se podobalo tomu, co tak moc obdivovala.
• Vlivem zhlédnutí se narodí dítě s vadou – proto nesmí nic očumovat, všelijaké opičky
provozované na tržnicích, na veřejných místech.
• Také házení věcí po ní, jako například střílení třešňových či švestkových pecek,
protože na místě, kam dopadla například střelená pecka, na tamtéž místě dítěte mohlo
vzniknout mateřské znamení.
• Dávala si pozor, aby na jejím těle nevznikla odřenina, úder, aby se toho místa
nedotkla při leknutí, protože stopy tohoto místa budou přiměřeně viditelná na těle dítěte.
• Zakazovali náhlé doteky míst, kam padlo nějaké ovoce, nebo střelená pecka, či po
samodruhé někdo něco hodil – ať ani nesáhne na to místo, protože stopu toho předmětu
bude dítě nosit celý život na svém těle.
Závěrem k této stati chci dodat jen tolik, že ateisté, komunisté měli za blázny a za
směšné ty, kteří žili ze své víry či se poučili z nějakých těžko vysvětlitelných jevů,
zkušeností. Naši předkové, kteří znali spousty nevysvětlitelných duševních defektů, a věřili
či připustili možnost působení zla ve sféře duchů, nebyli hloupí. Věděli, že ne každý člověk
ve stejné situaci dopadne špatně. Ovšem tušili, že tam jsou jisté stavy, které napomáhají
být obětí. Proto volili opatrnost a k různým eventualitám dávali stejnou váhu. Proto se
dnes na ně dívá jako na nesmyslné pověry. Ovšem dovedu si představit, že kdyby
tehdejší vesnice se octla ve své plnosti v dnešní vesnici, trnuli by hrůzou, co jsem to za lidi
a mnohé z nás by považovali za posedlé ďáblem. A nebyli by k tomu daleko, protože z
křesťanského pohledu ta posedlost na jistém stupni se stává všeobecným jevem. Nemusí
to s každým tak očividně mlátit jako s tou postihnutou holčičkou.
Například tou druhou holčičkou to bylo tak, že dlouho se dívala a moc se zadívala,
neboli věnovala tomu veškerou svou pozornost. Zatímco ta první se mohla bát někoho,
kdo jí vynadá, že tam nemá co dělat, atd. Teda krátký čas a odvedená pozornost. Nelze
všechno vědět. Zde platí pouze osobní opatrnost.
8A/1 K POVĚŘE O VĚŠENÍ PRÁDLA – O OMOTANÉ PUPEČNÍ ŠŇŮŘE KOLEM
KRKU DÍTĚTE
Taková pověra o věšení prádla je na první pohled samá hloupost. Vrátíme-li se o 100
roků zpět ve svých vzpomínkách, konstatujeme, že neexistovaly pračky. Žena, která měla
věšet prádlo, musela se pěkně nadřít nad neckami praním prádla v rukách. Aby i trochu
odpočívala, viděl jsem i za mého dětství, že se chvílemi opřela břichem o necky, protože u
toho musela dlouho stát napůl ohnutá. Až to prádlo měla vyprané, musela si nanosit vodu
v kýblech na máchání nebo to prádlo tahala někam k čisté vodě, k potoku, atd. Žádná
procházka růžovou zahradou. Nakonec vzala to v rukách špatně vyždímané prádlo s
těžkým košem, který zákonitě musela mít opřené o své břícho a teprve mohla věšet.
Nakonec se zjistilo při porodu, že mimino mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku.
Hádejte někdo, kdy se to mimino začalo vrtět v břišku maminky: při praní, při máchání, při
nošení prádla či při věšení. Nejlépe se to vyjádřilo tak, že při věšení.
Nakonec můžeme tušit, že která neměla věšet prádlo, nemusela ani prát.
Proto nemusí být pravda, že šlo konkrétně jen o věšení. Například i proto, že v jiné
pověře stálo, že musí vymalovat, vápnem vylíčit určitou místnost, aby dobře rodila.
Zatím jsem neslyšel o tom, že by současná velice vyspělá technika byla využita v tom
ohledu, aby dávala odpověď na praktickou a stále přítomnou otázku, proč, kdy, jak, kam
mění polohu mimčo v břiše své matky.
Pak máme krásnou pasáž v bibli o dvou ženách v požehnaném stavu. Bible líčí
návštěvu Panny Marie u Alžběty, své příbuzné, kam musela putovat dlouho složitou
krajinou na oslátku. Když Marie se bližila k Alžbětě, malý Jan v břiše Alžběty chtěl asi
skákat radostí, protože vnímal, že se k němu blíží Ježíšek v břiše Marie. Tedy tyto děti
před porodem komunikovaly mezi sebou a tak vehementně, že to cítily i jejich matky.
•Chodit pod prádelní šňůrou = může se dítěti zauzlit pupeční šňůra.
Nakonec zde je vyjádřeno možná i to, že ať si dá pokoj od veškerého prádla, čili ani
sundávat nemá suché prádlo, protože se jen plete do práce toho, kdo pere a žehlí.
•Pokud těhotná podlézala šňůru na prádlo, dítě mělo omotanou šňůru kolem krku.
•Věšení prádla = dítě by rostlo vysoko do nebe.
• Liberijské maminky věří, že nošení podprsenky během těhotenství bude mít za
následek právě tuto porodní komplikaci. (omotání pupeční šňůry kolem krku dítěte)
• Na českém internetu zase koluje velmi rozšířená pověra, že těhotné nesmí zvedat
ruce nad hlavu, aby se dítěti neomotala pupeční šňůra kolem krku.
9A/1 RACIONÁLNĚJŠÍ PŘÍSTUPY - ZÁKAZY A DOPORUČENÍ
Těhotným ženám se doporučovala přiměřená fyzická zátěž. Myslelo se tím na běžné
ženské práce v domácnosti – zatopit ve sporáku (znamenalo vyčistit ohniště, donést dříví
připravené na topení), umýt nádobí, uvařit nebo něco upéct.
• Jestli se vdala k příbuznému, tomu se narodilo dítě s vadou.
• Nesměla zvedat těžké věci, koupat se ve studené vodě, chodit po řebříku, protože
hrozil potrat.
• Nesměla jíst cibuli, aby malý neměl vředy.
• I dnes přežívá to, že přání těhotné se má ihned vyhovět; jestli přišla někam, kde se
právě jedlo, okamžitě ji nabízeli svá jídla, protože kdyby nedostala, ztratila by své mimino.
• Nehleděli vyčítavě ani na těhotnou, která kradla nějaké jídlo, například tykev či
kukuřici na poli.
• Do křtu dítěte žena nevycházela ven, aby ji někdo neuřknul. Dalším kladným
následkem byla vlastně i prevence nákazy infekce, s následným úmrtím šestinedělky.
V dnešní době už je rituálem, že ženy při zjištění těhotenství odchází předčasně z práce
na „pracovní neschopnost“.
• U věřících se stále věří, že ďábel utíká z místa, kde je svěcená voda.
K tomu dodám jen tolik, že je to také nesčetněkrát dokázáno. Mnoho nevěřících se
mohlo zachránit svěcenou vodou – mohlo.
• Věřící mají též větší pokoru v tom smyslu, že budoucnost dávají do Božích rukou a
modlí se o pomoc k Bohu. Přijímají tedy i nemilá překvapení jako prozřetelnost Boží.
Bezesporu to dodávává sílu duševní pro mimořádné situace.
Škoda, že nevěřící tyto nesmírně veliké výhody nemohou využít. Totiž lidské štěstí
navštěvuje pouze pokorné.
10A/1 OZNAČENÍ STAVU
Stav těhotné ženy, její těhotenství nebylo v lidové mluvě nikdy označováno přímo, ale
obcházelo se různými, často poetickými výrazy jako např. bude chovat, nosí dítě pod
srdcem, chodí s outěžkem, je v okolnostech, je v požehnaném stavu.
Je nacpaná, naditá, je zbóchnutá, našpuntovaná. Také situaci, kdy muž přivedl ženu do
jiného stavu, označovala lidová mluva nepříliš jemně, např. oklátil ji uklouzly mu nohy,
nasolil jí bůček, štípnul jí čáp do nohy nebo vydělal si na kolébku
Tak jako slovu „těhotenství“ tak i výrazu „porod“ se dospělí raději vyhýbali. Narození
dítěte se obvykle označovalo rčením, že do domu přiletěl čáp, (vrána), čáp rozbil okno,
čáp u nich zaklepal, čáp jim létá okolo chalupy. Bezdětnost vysvětlovali úslovím, čáp u
nich nezaklepal.
11A/1 OVLIVNĚNÍ UHÁDNUTÍ POHLAVÍ BUDOUCÍHO NOVOROZENĚTE
Lidé se snažili pohlaví dítěte předem uhádnout, popřípadě i ovlivnit. Spousta
těhotenských pověr se vztahuje k určení pohlaví očekávaného miminka. Podle nich lze
poznat, zda se vám narodí chlapeček nebo holčička
• Pozorovali, jaké změny se dějí s obličejem a tělem těhotné ženy. Přepadlá tvář a žluté
skvrny zvěstovaly děvče, věřilo se, že pobírá krásu matce. Tyto pověry přetrvávají dodnes.
• Jinde věřili, že když v těhotenství bolí ženu zuby, bude to děvče, a když pálí žáha,
bude mít syna.
• Když žena snědla srostlé ovoce (např. švestky) bude mít dvojčata.
• Když už bylo těhotenství zjevné i na pohled, lidé sledovali, zda má žena špičaté či
ploché břicho. Špičaté břicho mělo znamenat, že to bude holka, ploché zase kluk.
• Např. podle toho, co vám v těhotenství chutná, podle kvality pleti maminky nebo tepu
miminka. Těchto babských rad je nepřeberné množství a vydají na samostatný článek.
12A/1 MÝTY, POVĚRY A RITUÁLY DNEŠNÍ DOBY
Mýty o vlivu některých událostí v období těhotenství a při porodu provázely snad
každou společnost a to v každém historickém období.
Z pohledu dnešních vědeckých poznatků se mohou zdát staré mýty a pověry tradované
k těhotenství a porodu úsměvné. Nelze opominout, že se v nich nachází i kus racionální
pravdy, která koresponduje s moderními znalostmi medicíny a psychologie.
I v dnešní moderní a přetechnizované době, se mnohé těhotné nechají ovlivnit
spoustou pověr a mýtů, které přetrvávají z dědictví babiček.
Příklad:
• bříško roste dopředu a do špičata - určitě to bude kluk
• bříško rostoucí do široka - holka
• velká chuť na sladké - kluk jako buk
• přenášení po termínu porodu - holčička se strojí
• pálení žáhy značí - že děťátko bude mít hodně vlasů
• maminka je změněná v obličeji - holčička ji bere krásu
Mezi ženami koluje nepřeberné množství babských rad, z nichž každá slibuje úlevu,
rychlejší průběh porodu, méně komplikací a menší bolest.
Pití čaje z maliníku, který má vyvolat děložní stahy. Masáž hráze, nechráněný pohlavní
styk, horká koupel, masáž prsních bradavek, pojídání lněných semínek, kořeněných a
pálivých jídel, pití červeného vína, kávy a zázvorového čaje, sedací koupele, klystýr, půst,
pití ricinového a pupalkového oleje, fyzická námaha, akupunktura, akupresura,
aromaterapie, homeopatie, atd.
• Pokud nemůže žena otěhotnět, musí obejmout těhotnou ženu, která ji „nakazí.“
• Těhotná nesmí zvedat ruce nad hlavu, věšet prádlo ani záclony, jinak bude mít dítě
pupeční šňůru omotanou kolem krku.
• Nesmí tancovat, aby se děťátko nezamotalo do pupeční šňůry.
•Měla by jíst za dva.
• Pokud těhotnou honí mlsná, ale vytoužené jídlo si nedopřeje, bude mít miminko
mateřské znaménko ve tvaru zapřené potraviny.
• Aby byl porod rychlý, měla by jíst hodně ostrého jídla.
• Nekupovat kočárek ani výbavičku před porodem, jinak to přinese dítěti smůlu.
• Lepší je porodit v sedmém měsíci než osmém.
• Šestinedělka nesmí vycházet z domu.
Škála rituálů, které ženy dodržovaly dříve, a které dodržují dnes je široká a velmi
rozmanitá. I v dnešní moderní době se jejich význam neztratil a dodávají tak ženám v
průběhu těhotenství a při porodu, pocit jistoty, bezpečí a tajemnosti.
• U věřících žen je zakotvený názor, že : těhotenství je v nich Boží dar. Nechodí na ITP
ani ze zdravotní indikace. Přijímají děti i tělesně postižené tím, že i oni jsou Božími dětmi,
dar pro ně, tudíž mají právo na život. Křtí děti v kostele.
13A/1 CO SE MI NELÍBÍ OD BADATELŮ – NOVODOBÉ OMYLY
V České lidové kultuře existuje velké množství pramenů, které dokazují úsilí, jak
zvládnout strach a obavy ze všech hrozeb a nejistot iracionálními, magickými prostředky.
Ve středověku je měly nahradit křesťanské prostředky a symboly. Démony a tzv. nečisté
síly církev zaměnila za představu o ďáblovi jako zlém protikladu Boha, a tím si zdůvodnila
používání vlastních prostředků k jeho zapuzení. Tyto představy spolu s magickými účinky
přežívaly dlouho až do novověku. Prameny dokazují, že to byl dlouhodobý proces.
Takových textů se nachází v literatuře hodně. Ten, kdo psal tato trapná slova, vůbec
neví o čem mluví. Můžeme to považovat za „vědecký přístup“ komunistické éry, za
zmýlené představy ateistů, zpohanštělých osob. Tak se to vyučovalo na vysokých školách
té doby. Ne málo takto diplomovaných žije mezi námi.
14A/1 SÍLY OPŘEDENÉ TAJEMNOSTÍ
Nemylte se, do kostela chodí lidé z mnoha důvodů. Někdo tam chce předvést svoje
nové šaty, některé se chtějí vdát sa slušného muže a tuší, že ho tam nejsnáze naleznou.
Jiný se doma nudí, dalšího zajímá hudba, společenství lidí, tajemnost prostředí, klid, a
mnoho jiných důvodů mimo toho pravého, jít za svým Bohem, být účasten na mši jak se
má. Pak nám ti, kteří nechodí do kostela, otloukají o hlavu, co jsme to za křesťany. Ani ty
stařičké ženy nelze házet do jednoho pytle. Napadl mě krátký vtip o jiné mentalitě.
O staré paní, která v kostele u oltáře zapálila dvě svíčky. Všiml si toho farář, nedalo mu
to a zeptal se jí, proč dvě svíčky? Ona odpověděla, že jednu věnuje Bohu, druhou čertovi.
Na otázku proč, odpověděla, že chce být zadobře s Bohem i s čertem, protože nikdy neví
kam se dostane a neškodí mít přízeň tam i tam.
Základní rozdělení sil je na dobré a špatné.
Známe v oblasti magnetizmu a elektřiny kladné a záporné. Říkáme jim také póly. I o
zeměkouli tvrdíme, že má severní a jižní pól. I v medicíně využíváme protiklady, čili umíme
likvidovat kdeco v sobě, co působí neblaze.
Hodně dobra a zla zapříčiňují takzvané tajné síly, kterým málo rozumíme, a někteří tak
sveřepě se bráni uznat, že jsou v nás a kolem nás. Přitom v bibli svaté je nám předloženo
tolik informací o nich, že by měly vystačit pro celé dějiny.
Například víme, že svěcené věci obsahují kladné, dobré síly a zlé síly, zlí duchové se
jim vyhýbají. Kdo si říká „křesťan“ ten automaticky potvrzuje, že tím souhlasí, věří v takový
jev.
Člověk je stále vystaven působení těchto sil a má možnost vpouštět do sebe tu či onu
sílu, otevírá své srdce Bohu či ďáblu. Něco mezi tím neexistuje, i když mnozí by vítali třetí
možnost.
Mnozí nevěří v Boha a tvrdí, že tím se nijak neproviní, protože si žijí svůj normální život
jako každý jiný a proto mají čisté svědomí. Jenomže to funguje jinak. Dva lidé mohou
vedle sebe pracovat, žít, aniž by je tato neshoda rušila. Jeden velice důvěřuje v Boha a
druhý si sbírá pravdy o svém životě z různých filozofických směrů, či se nechává unášet
lidmi, jejich chováním ve svém okolí. Panuje mezi nimi shoda názorů na pracovní postupy,
atd. Vnitřní svět každého je skrytý až do extrémních okamžiků: konflikty, nezaměstanost,
násilý, válka, nemoc, smrt, tragedie. V takové situaci může každý diametrálně rozlišně
reagovat, situaci vnímat a v sobě zpracovat. Jeden zůstane vnitně neotřesitelný, druhý se
zhroutí.
Každý toužíme být duševně pevní, silní na duchu. Jeden si o sobě myslí, že je odolný,
soběstačný, druhý se stále spoléhá na pomoc od Boha.
B část
POROD AŽ KONEC ŠESTINEDĚLÍ
A část B část C část
OBSAH
1B/1 kdo může za příchod dítěte
2B/1 vliv okolností a doby porodu
3B/1 první chvíle porodu
4B/1 první koupel
5B/1 první návštěvy
6B/1 křest
7B/1 kmotr
8B/1 odstavení - dítě se odstaví viz také v šestinedělí
9B/1 šestinedělí – průběh a konec
10B/1 pověry od chvíle narození
1B/1 KDO MŮŽE ZA PŘÍCHOD DÍTĚTE – ČÁP, ATD...
Dětem se vždy říkávalo, že mimino přináší čáp nebo vrána.
Nebo se jim také říkávalo, že děťátka loví babka na potoce, v rybníku či ve studánce.
Někde je přinášela velká voda, kde je babka chytala hráběmi nebo sítěmi.
Někde dětem říkali, že děťátko dostali od andělíčka a v pozdější době, že je maminka
koupí nebo vybere v porodnici.
Děti přivolávaly čápa tím, že potají kladly za okno mák a cukr, a vránu lákali na zrní.
2B/1 VLIV OKOLNOSTÍ NA DOBU PORODU – POVĚRY, PŘEDSUDKY
Bedlivě se pozoruje doba, ve kterou se dítě narodí, neboť to prý rozhoduje o jeho
budoucnosti.
• Narodí-li se v neděli, bude šťastné až do smrti.
• Zvláště veliké štěstí čeká dítě narozené na Velký pátek.
• Padá-li v tu dobu právě sníh, nebo kvetou stromy, budou dítěti brzy vlasy prokvétati.
• Když kvetou růže, dítě bude zdravé a červených tváří.
• Dítě na Smrtnou neděli narozené do roka zemře.
• Když se dítě narodí v košuli (bláně) a ta se nechá na něm, bude mít sílu
nadpřirozenou.
3B/1 PRVNÍ CHVÍLE PORODU
V Čechách se věřilo, že sudička splétá člověku zlatou šňůrkou osud, a když život
skončí, tak nejstarší sudička zlatou nit zpřetrhne.
Víra v nadosobní síly či sílu, která předem určovala běh lidského života, existovala i
mimo křesťanskou oblast a byla opředena mýtickými představami.
Přenášení plodu a příliš dlouhý porod ohrožovaly matku i dítě, a tak k jeho uspíšení a
usnadnění používali nejrůznější prostředky. Porodní babičky využívaly několik tradicemi
ověřených praktik (napařování, podkuřování, teplá koupel, pití odvarů z bylin, natřásání
rodičky apod.). Často byly používány rituály, které nebyly pro ženu a dítě zcela vhodným
prostředkem (pití většího množství kořalky, čichání k smrdutým věcem např. k páleným
vlasům). Jako prevence před dlouhým porodem mělo působit rozvazování všech uzlů na
šatech rodičky a v domácnosti, rozplétání vlasů, otevírání okenic, zámků a dveří. Tento
zvyk je stále oblíbený u některých kultur i v 21. století.
Hned, jak se dítě narodí, bába je zavine do zástěry.
Ano, řeknou některé ženy: já jsem porodila své dítě na poli, když jsem okopávala
kukuřici, druhá může říci – já jsem byla autem daleko od domova, když jsem rodila
zaparkovná kdesi u lesa, atd. Vraťme se ale k tradici, do spořádaného vhodnějšího
prostředí pro porod.
Lékaři neexistovali, jakžtakž vyškolené porodní báby dělaly co uměly, tedy ne vždy
nejkvalitněji.
• Rodit a narodit se dle tradice jen v pátek a třináctého bylo nebezpečné; ovšem ještě
na začátku dvacátého století čouhalo nebezpečí jak na novorozeně tak i na rodičku v
kterýkoliv den v roce. Moc žen zemřelo kvůli porodu, protože dostaly horečku.
• Pověry se vázaly i na dítě, které se narodilo v „košilce“, (na šťastné planetě, na
šťastné hvězdě, uměl se narodit) v plodové bláně. To se stávalo zřídkakdy, proto plodová
blána byla jako bedlivě střežený poklad, protože mělo přinášet štěstí na majitele – majitel
plovové blány bude vědec.
• Ditě rozené v bláně se snažili co nejdříve pokřtít – jestli je pokřtěné, nebude mít na
něm moc zlý duch.
• Když porodní bába viděla, že novorozeně je velice slabé v prvních dnech „lapla dítě a
spěchala s ním ke knězi, aby ho pokřtil“. Pobožní lidé se snažili využít možnost
mimořádného křtění.
• Ženu, která měla porodní bolesti, hlídala porodní bába.
• Porodní bába tlačila dítě.
• Novorozeně zvedla porodní bába, přetrhla pupeční šňůru (prý se tak učily) jindy
přestřihla nůžkami a zavázala. Někdo ji smotal a schoval.
• Placentu (plodové lůžko, plodový koláč) porodní bába zahrabala na zahradě.
• Po porodu porodní bába dala do pořádku nejdřív matku, umyla ji – zatím novorozeně
zabalily do hadru – dala ji bílou košili a následovala první koupel novorozeněte.
Když se stalo, že při porodu zemřela matka, syrotka vychovávali rodiče zemřelé.
Podle oblastí se rodilo nejrůznějšími způsoby: ve stoje, v dřepu, v sedě, v leže. Jestli
rodily ve stoje, byly oblečeny a opíraly se o zeď nebo o dveřní zárubeň; žena která rodila v
dřepu či v kleče, měla na sobě jen košili a v rohu či uprostřed místnosti a opřela se o dvě
nízké stoličky (podnožky, šamrle), anebo se ohla, klesla přední částí těla na stůl.
Obyčejně se rodilo v sedě: svá stehna položily na dvě stoličky (jinde posloužily místo
židlí dvě proutěné koše „ošatky či opálky“ otočené dnem vzhůru. Méně často rodila na
klíně svého muže tak, že muž měl roztažené nohy a ona položila svá stehna a na jeho.
Ať to bylo v jakékoliv poloze, porodní bába seděla vždy před ženou a dítě chytala látkou
textilní k tomu určenou. Ditě předala některé rodinné příbuzné a sama se starala o matku.
Porod se konal v místnosti, kterou považovali za nejčistší a visely tam na zdech svaté
obrazy, a měli tam různé předměty symbolizující svatost.
Placentu dali otci, aby ji zakopal na zahradě, aby dítě toužilo vždy ke svému domovu.
Věřili, že má plodící sílu, proto ji zahrabali do hnojiště a pak se hnůj vyvážel na pole až
přišel čas hnojení polí.
Jestli chtěli mít další dítě kluka, zahrabali placentu pod hrušeň; jestli holku pod jabloň.
4B/1 PRVNÍ KOUPEL
První koupel dítěte byla spojována s úkony, jejichž cílem bylo zabezpečit dítěti ochranu,
zdraví a šťastnou budoucnost. Která matka by si nepřála, aby její dítě bylo hodné, zdravé
a krásné? Z této přirozené touhy vznikly leckteré pověry.
• Na první koupel obyčejně používali dešťovou vodu, protože voda ze studně či z
potoka by zdrsněla pleť mimina. Dešťovou vodu považovali za dar nebes. Někde je voda
studená, aby dítě nebylo zimomřivé, jinde vodu přihřívají v malém množství v hrnci,
protože kdyby ji ohřáli ve velkém, dítě by mělo velká střeva.
Podle oblastí se dávaly do vody různé věci: přilili svěcenou vodu, dali tam živé uhlí
neboli žhavé uhlí, bylinu čistec (Stachys), mléko, aby dobře spalo, kačení nožku, aby
dobře snášelo zimu, peří, aby hezky spalo, na níti dva ořechy, aby nemělo kýlu. Kmotr
hodí stříbrný peníz do vody, aby dítě nepoznalo nouzy, a tento peníz je zároveň odměnou
pro porodní bábu a samozřejmě u kluka je větší než u holky.
Do vody se dává dítě vždy tváří dolů, aby zlý na to neviděl.
Koupelová voda se smí vylít jen ve dne. V sobotu ani jindy nevylévají koupelovou vodu,
která musí tam být přes noc až do ranních hodin nedělních.
Dítě po koupeli se dá do přikrývky, které přivážou do čtyř rohů česnek. Česnek je
symbol ochrany ženského panenství. Pak dají vždy novou košilku a obráceně. Novou proti chudobě. Obráceně - proti zlému.
Dítě pak je položeno do postele vedle matky a zůstane tam až do křtu. Až jako
pokřtěného ho dají do kolébky.
• Do vody vkládali jedno vejce – symbol životadárné síly – které pak snědl otec. Tento
akt, stejně tak jako vylévání vody z první koupele na otcovy ruce, zřejmě symbolizoval
upevnění vztahu mezi dítětem a otcem.
• Slováci do ní dávají žito, aby dítě bylo dobrým hospodářem, stříbrný peníz, aby se ho
držely peníze, a šípkovou růži nebo jeřabiny, aby bylo červené a krásné; také kmín, aby
dobře spávalo.
• Po porodu matku navštěvovala porodní bába celou dobu, kdy matka byla slabá,
potřebovala její pomoc. Učila ji na důležité hmaty. Trvalo to obyčejně týden, čtvrnáct dnů.
Pak se mohla těšit pomoci babičky či matčině.
Novorozeně denně koupaly, pudrovaly, dávaly mu košilku jemného bílého plátna.
• Dávaly do koupelové vody mléko, aby dítě mělo bílou pleť, také mateřídouška
(Thymus) aby dítě lépe spalo.
• Novorozeně daly do zavinovací peřinky, zavinovačky.
• Novorozeně koupaly na speciálně na ten účel vyrobených dřevěných neckách a
pouze ve vlažné vodě.
• Šatičky novorozeněte prala porodní bába.
• Na plínky rozstříhali nepoužitelné, obnošené košile, spodní sukně dospělých. Ty hadry
pak vyprali, vyvářeli a opětovně používali jako plínky.
Dítě v plínkách, v košilce zavázaly do polžtáře s peřím. To byla zavinovačka. Na hlavu
děťátka daly čepičku, kterou sami šily z jemného plátna. Zavinovací polžtář svázaly
zavinovací šňůrou.
Rituál první koupele po křtu měl především ochranný význam. Nebyl jen
hygienickým úkonem, byl především slavnostním obřadem. Tato slavnost se nazývala
vínek, smívání vínku, nebo smývánky. Babka symbolicky smývala dítěti svaté křižmo
(svěcený olej). U příležitosti první koupele se sezvaly všechny děti ze vsi na hostinu. Do
vody se vkládalo vejce, jako symbol životodárné síly, které pak snědl otec. Vylévání vody z
koupele na otcovy ruce, symbolizovalo upevnění vztahu mezi dítětem a otcem
Přísady vkládané do první koupele, byly většinou tajemstvím a doménou porodních
babiček. Hochům se do vody házelo železo (klíč) a sůl, mělo ji jim přinést rozum a sílu.
Aby chlapec dobře hospodařil, musela se do koupele přidat žitná nebo režná sláma. Jiné
přísady měly spíše hygienický nebo léčivý význam (kmín, fenykl, heřmánek,
mateřídouška, vejce, mléko, med apod.). Ochranný účinek byl připisován slině. Na
jihovýchodní Moravě babka před koupelí třikrát plivla do vody, aby dítě ochránila před
uřknutím. Voda přijímaná zemí byla v české lidové tradici považována za zdroj života,
proto se kladl velký důraz na to, kam voda z první koupele byla vylita. Vodu po chlapci
vylévali k jasanu, buku, javoru, smrku nebo jedli, aby byl tvrdý, zdraví, vysoký a otužilý.
Vodu po děvčeti lili k jabloni, aby bylo milé, hezké, sladké a příjemné hochům. Vodu lili z
kopce, aby odplavila všechny škodliviny.
5B/1 PRVNÍ NÁVŠTĚVY viz asi raději šestinedělí – nošení do kouta
Když se dítě narodí, všichni sousedé přijdou, pochovají je na loktech a podarují po
penízku. Významný to zajisté obřad, jímž se dítě přijímá za úda veliké rodiny, celé obce.
Nošení do kouta není ani dnes neznýmý pojem. Dnes má sice trochu změněnou formu
a obsah, ale stále se praktikuje. Jedná se o navštěvování rodiček příbuznými a
nejbližšími, kteří přináší hodnotné dary.
6B/1 KŘEST
• Křest je nezbytnost na prvním místě pro člověka. Váže ho do světa Božího, do zářivé
ochrany jsoucnosti. Pokud se to neděje, zlý se může dostat do jeho blízkosti. Vedle
nepokřtěného dítěte ve dne, v noci hořela svěcená svíčka či kahánek.
• Křest byl specifickým způsobem přijetí narozeného dítěte do společenství a potvrzoval
sounáležitost s církví a k uznaným duchovním hodnotám. Vymezoval narozenému
človíčku vlastní prostor rodného domu a domovské obce. Pokřtění nemělo jen
náboženský smysl. V průběhu kulturních dějin lidstva lze sledovat různé formy očišťování
a to pomocí vody, vína, oleje, medu a krví posvátných zvířat.
• Křest představoval přelomovou chvíli v životě dítěte, Do kostela kráčeli v čele průvodu
nejprve muži, za nimi ženy s dítětem, které nesla kmotra nebo porodní babka. Dítě od
matky přebírala se slovy pohánka odnesem, křesťanka přinesem
• Před odchodem z domu, cestou do kostela a zpět a po příchodu domů se odehrávaly
obyčeje a úkony, jejichž charakter podtrhoval význam křtu jako předělového, posvátného
okamžiku v životě dítěte, které od této chvíle bude sdílet svět obecné obeznámenosti,
bude chráněno před zlem a naplňovat očekávání společenství.
• Zhasne-li kmotrům při křtu svíčka nebo točí-li se její kouř k zemi, dítě nevyroste.
• Po křtu do třetího (někde do sedmého) dne domácí lidé nepovědí, jaké dali dítěti
jméno, sice by dítě bylo prostořeké a všetečné.
• Třetí den po křtu přijde babička zmývat vínky. Vinkové peníze přinášejí štěstí.
• Přinesou-li dítě ke křtu, rozvazují honem povijan, aby se dítěti brzo rozvázal jazyk.
• Křest provádí očistu novorozence od prvotního (dědičného) hříchu a je udělením
Boží milosti.
„Nepokřtěné dítě nemělo ve svém životě Boží (církevní) ochranu a po své smrti
odpočinek v posvěcené půdě“
Nepokřtění novorozenci byli pohřbíváni za zdmi hřbitova bez přítomnosti kněze.
Církev dbala i na speciální křtění ještě nenarozených dětí v porodních cestách.
Prováděly ho porodní báby. V nouzi stačilo polít vyhřezlý pupečník svěcenou vodou. Křest
nesměl být prováděn bezdůvodně. Porodní báby byly farářem varovány před používáním
zaříkávadel, magických amuletů, pověrami, věštěním z placenty apod. Tradovalo se, že k
magii jsou zneužívání mrtví novorozenci, mléko a krev šestinedělek. Existovaly antirituální
amulety proti čarodějnictví – svěcené svíčky, svěcená sůl a voda
• Chléb byl velmi starým magickým prostředkem s ochrannou funkcí, a proto ho
kmotři při křtu brali sebou do kostela s odůvodnění, aby dítě nebylo nikdy chudé, lakomé,
a aby mělo vždycky všeho dostatek.
• Povaha a osud dítěte se hádal ze směru plamene nebo kouře hořící svíce. Když svíce
zhasly, mělo být dítě nevěrné v manželství, nebo nevyrostlo, nebo brzy zemřelo.
• Děvčata se křtila brzy z rána, aby se brzy vdala.
• Pokud se kněz při křtu zmýlil, dítě pak celý život mluvilo ze spaní.
• Když dítě přijímalo svátost v tichosti, mělo být pokojné a dalo se dobře vychovat,
pokud plakalo, stalo se světákem.
• Aby bylo dítě chytré, doporučovalo se při křtu dotknout se hlavičkou dítěte třikrát zdi.
• Při křtu dostávalo dítě do vínku dárek, který kmotři vkládali pod hlavičku nebo na prsa
novorozence. Nejčastěji se darovaly peníze, zlatky, dukáty, tolary a u chudých dvacetníky.
K penězům se přidával svatý obrázek patrona, jehož jméno dítě dostalo.
• Bohatší kmotři posílali peřinku, povijan, náušnice, řetízek, růženec. Dárek, který dítě
dostalo do vínku, rodiče pečlivě uschovali, protože se mu připisovalo jakési kouzlo a
požehnání.
Kmotři měli vůči svým kmotřencům vyživovací povinnost v případě úmrtí rodičů a do
doby zavedení matrik byli důležitými svědky legitimního narození dítěte
Rituálu udělování jména byl připisován velký význam a církev ho spojila s pokřtěním.
Zvyk pojmenovat dítě podle jména jednoho z předků, je rozšířen po celém světě.
Pojmenování se nebralo na lehkou váhu, neboť se věřilo, že ovlivňuje osud dítěte. Jestliže
dítě chřadlo, nebo zemřelo, připisovali to špatně vybranému jménu.
Dítě muselo mít své jméno co nejrychleji, aby ho mohli oslovit; ovšem pokud dítě ještě
není pokřtěné, nikdy mu neřeknou předem rozhodnuté, připravené jméno; maličký,
pohánek, neználek – tak mu říkali, aby zlý o tom neměl vědomosti.
•„Často se při výběru jména přihlíželo ke dnu narození, říkalo se, že jméno si dítě
přineslo“
• Byla to slavnostní chvíle v životě novorozence: dítě se dostalo k jménu, obyčejně
takovému, které symbolizovalo soudržnost předků a potomků, nepřetržitost rodiny, jakousi
jednotu rodiny v překotném času. Proto dostávalo nejčastěji jméno předků.
• Někdy z kmotrovské úcty dostalo jméno z té strany, ovšem dbali na to, aby dítě mělo
ochránce nějakého světce.
• První dítě dostávalo obyčejně jméno po otci, holka po matce. Jména ostatních dětí
byly symbolem rodinné úcty, kmotr, úctyhodný příbuzný, místní člověk (učitel, kněz) těšící
se větší úctě, nebo jména dětí podobných lidí.
• Dávali i taková jména, která dle kalendáře připadala na den narození nebo na den
křtu.
• Volbu jména kdysi mohl prosazovat i kněz. Proto se setkáváme se jmény jako
Leander, Faustin, Wolfgang, Pius, atd. Takové děti pak dostaly v rodinném prostředí
jméno nové, takové, které sami mu chtěli dát.
• Byly časy, kdy v některých oblastech neradi přidělovali dětem jména předků, protože
věřili, že dítě či rodič brzy zemře, protože již je někdo, kdo bude nosit jeho jméno. Ani
jméno brzy zemřelého dítěte neradi volili.
• Setkáme se i se specifickými případy, kdy chlapcovi dali dívčí jméno, aby v dospělosti
nemusel na vojnu ale vyskytovaly se i případy volby jména dle dějinných událostí či
osobností.
• Dítě přináší sebou své jméno. Křestní jméno je vlastně jméno patrona.
• (Pro orientaci schválně cituji víc zdrojů z různých oblastí, aby i čtenář trochu znal tyto
obměny.) Křty se konaly asi tři týdny po narození dítěte, kdy matka již nabírala na své
síle. Volba padla na neděli nebo na některý církevní svátek.
Při návratu z kostela v souladu s tradicí sdělovali těm, kteří zůstali doma, že „odnesli
jsme ovečku, přinášíme andílka“. Pak se příbuzenstvo zasedlo ke svátečnímu stolu a jedlo
se kuře, husa, kuře na paprice, pečené kuře, řízek. K tomu víno, kořala, pivo, zákusky.
Pak následovaly poklidnější dny, kdy matka se snažila dělat co nejvíce kolem
domácnosti a přitom se starala o své dítě.
• Den křtu byl stanoven na druhý nebo třetí den po narození dítěte, aby v případě
úmrtí nezemřelo nekřtěné.
• Křest se konal asi 14 dnů po narození dítěte (rozkoly ve zde uvedených termínech
ukazují nejednostnost tradice, která se měnila i podle oblastí). Nepokřtěnému dítěti
přivázaly růženec na zavinovačku, protože je ještě pohan a má v sobě prvotní hřích.
Říkalo se také, že je to kvůli odhánění ďábla.
Křtilo se i ve všedních dnech po mši.
• Pokud nebylo dítě pokřtěné, nemohla jít matka ani dítě do ulic. Říkalo se, že ještě
nebyly čisté.
• Na křestním obřadu byla jenom matka a kmotra. Otec a kmotr zůstali doma.
Kmotra držela dítě pod křestní vodou. Doma sdělovaly, že „čerta jsme odnesly, andílka
přinesly“ či „pohana jsme odnesly křesťana jsme přinesly“.
• V čele průvodu do kostela jde porodní bába. Kmotři čekají v kostele, matka musí
zůstat doma, protože ještě není čistá a mezitím musí uklízet nebo vylíčit jednu místnost.
Průvod jde beze slov, nesmí se ohlédnout dozadu, nesmí se šlápnout do zvířecího trusu.
Mezitím uvažují dle pověr. Setkat se s koněm je dobré znamení. Řechtající kůň, či
štěkající pes je zlé znamení pro budoucnost dítěte.
• Při průvodu domů dávají dítě všem v průvodu na chvilku pochovat. Cestou domů
uzavřenost se promění v otevřenost. Po přichodu domů obejdou třikrát dům a dítě podají
oknem.
7B/1 KMOTR
S rozvojem matrik a státní správy (zvláště pak institucí, jejichž prostřednictvím
se dostávalo ochrany vdovám a sirotkům) došlo k oslabení sociálně-právní funkce
kmotrovské instituce a od konce 17. století získává převahu funkce duchovního
příbuzenství. V tradiční lidové kultuře kmotrovství vytvářelo nadstavbu rodinným vztahům.
Ačkoli šlo o uměle vytvořený svazek, kmotři se k sobě chovali jako příbuzní – byli povinni
si vzájemně pomáhat, kmotr, pravidelně pomáhal při různých větších pracech. a bylo
hříchem, aby se hádali nebo soudili. Manželství (stejně tak jako soužití „na hromádce“)
mezi zkmotřenými osobami bylo pokládáno za krvesmilstvo, cizoložství, hřích.
Kmotr byl považován za nejblizšího příbuzného. O svátcích se navštěvovali.
Vědomí jejich odpovědnosti za výchovu dítěte a představy o významu kmotrovství v
příbuzenských vztazích, dané zvykovým právem, však přežívaly v tradičním vesnickém
prostředí až do přelomu 19. a 20. století.
Mezi dítětem a kmotrem vytvářelo kmotrovství trvalý, celoživotní vztah, projevující se
vzájemnými povinnostmi a závazky. Znamenalo i značné finanční zatížení. Kromě dárku
do vínku se od kmotrů očekávala největší materiální výpomoc po celou dobu šestinedělí.
Při křtu se kmotři zavázali vypomáhat s výchovou kmotřenců a tak bylo jejich povinností
občas se na dítě podívat (svobodný se jen poptal), sledovat jeho svátek, narozeniny a
přispět nějakým dárkem o Vánocích, na Mikuláše a na velikonoční pomlázku. Při
nejrůznějších příležitostech chodívaly děti ke svým kmotrům koledovat. Kmotři jim kupovali
oblečení, poskytovali peníze na školní potřeby, chodili se na ně dívat při veřejných
zkouškách ve škole, děti jim ukazovaly svá vysvědčení atd. Směly chodit ke kmotrům na
ovoce, na lusky, na mák a upásat jim meze
• Zodpovědnost kmotrů vůči dítěti byla vyvážená projevováním důvěry a úcty formou
vyhrazenou starším lidem nebo knězi. Je svatá povinnost po Bohu a rodičích nejvíce
kmotřenku ctíti. Kmotrům se vykalo (i když byli mladší) a líbaly se jim při setkání ruce.
• Kmotr byl první člověk po rodičích a někde platil i víc než rodiče. Na Chodsku říkali, že
topí-li se najednou rodiče a kmotři, musí křtěnec vytáhnout z vody nejprve kmotry.
Na Chodsku byl kmotrovský svazek považován za posvátný, pevný a nejpřátelštější.
• Dvě rodiny spřátelené kmotrovstvím byly nazývány kmůtrojcí a byly jako nejbližší
příbuzní. Přátelství, vzniklé při křtu, mělo trvat až do hrobu. Kmotrovstvím spřátelené
rodiny se vzájemně titulovaly pane kmotře a paní kmotro a přátelský poměr mezi nimi,
přenášený i na další generace, býval mnohdy pevnější než mezi sourozenci.
V českých oblastech trval tento stav až do osmdesátých let l9. století, v zapadlejších
krajích i déle.
• Za kmotra volili příbuzného otce, bratra nebo dobrého přítele z dětství, také velkého
přítele spolubojovníka ze základní vojenské služby.
• Ke kmotrovství zval vždy otec. Nebývalo zvykem odmitnout pozvání. I holka mohla být
kmotřenka, jen svobodný muž nemohl.
• Jestli se oženil syn nebo dcera se vdala, zvali kmotry za svědka (starosvat, družba).
Kmotr mohl být pouze příslušník z podobných kruhů. I k biřmování byli zváni kmotři. V
jedné rodině měli všichni děti toho stejného kmotra.
• Kmotří bývali v rodině velmi vážené a děti jim při pozdravu líbali ruce.
• Než se konaly křty, kmotřenka víckrát zaklepala na dveře domu, pomáhala, aby vše
bylo řádně přichystáno na velký den, který – vždyť sezvali uzší příbuzenstvo ale i to vydalo
na menší svatbu.
• Kmotřenka dvakrát nesla koutní hrnce „koutňáky“ matce: ke křtinám a o šestinedělí.
Měla v tom kuře na paprice, slepičí vývar, koblihy. Polévka z masa nebo slepice s nudlemi
nebo rýží. Dobrá káva ze smetany a k ní bábovka a drobnější pečivo. Na velkém plechu
pečený rozsáhlý věnec a k němu láhev rosolky. Bohatším nedělkám posílaly láhev vína a
místo věnce dobrý dort od cukráře.
8B/1 ODSTAVENÍ - DÍTĚ SE ODSTAVÍ
Jako je důležité pro budoucí osud dítěte doba, kdy se narodí, tak není též jedno, kdy se
odstaví.
• Když se hora odívá do zelena, tehdy dobře dítě odstaviti, než však když list nebo květ
se stromu oprchuje, pršely by z něho šaty (mnoho by sedralo, jsouc skotačivé).
• Není dobré začít odstavit dítě, když jsou stromy v květu nebo když z nich padá listí,
taktéž v lichém měsíci. Vhodná doba je když zrají ovoce, v době sklizně pšenice, také
doba masopustní.
• Odstaví-li matka dítě, když jsou sena v kopkách, bude mívat štěstí.
• Neradno je odstavovat, když jsou měchy otevřeny, tj. když se seje, bylo by
nehospodárné a marnotratné.
• Do šesti neděl má chůva s dítětem jít na besedu; nešla-li by, dítě by bylo nemluvné.
• Na první šatečky dítěti neodměřují, nýbrž jen tak od oka stříhají, aby dítě volně rostlo a
pěkné postavy nabývalo.
• Měsíci přičítali vliv na vývoj dítěte, proto holčičku odstavovali v úplňku, aby měla plná
ňadra a hezky formované tělo. Kluka odstvili na novoluní, aby se rychle vyvíjel.
Při odstavení používaly metody, které vzbuzují odpor, mají v sobě charakter násilí,
způsobují bolest, například přistrčí kartáč před ústa dítěte, které kvapně hledá mléko,
nebo natřely prsní bradavky medem smíchaným se solí.
Také zaškrtily mléčné žlázy, aby znemožnily tok mléka provázkem obtočeným kolem
ňadra.
Něžná láska mateřská, nebo chceme-li, uzkostlivá pověrčivost byla neustále nadmíru
vynalézavá, aby všeliké zlé účinky od děťátka zapudila a blahu jeho tělesnému i
duchovnímu způsobem mimořádným pomáhala.
9B/1 ŠESTINEDĚLÍ – PRŮBĚH A KONEC
Po porodu nastalo období, v němž byla rodička pokládána za „nečistou“, odloučena od
ostatních a nucena podrobovat se nejrůznějším omezením. Bylo tomu tak u většiny
evropských i mimoevropských národů.
V českém kulturním prostoru trvalo toto období šest týdnů a v představách lidu bylo
považováno za mimořádně nebezpečné. Pro celý ten čas měla matka přesně vymezené
normy chování, v jejichž základu nacházíme kodexy ochrany rodičky, novorozence a celé
komunity před neblahým působením „zlých sil“. K nim se řadí také obyčeje, které
upevňovaly vědomí sounáležitosti, podporovaly přežití dítěte, jeho socializaci a vyjadřovaly
i návrat matky do běžného života.
Rodička po celou dobu šestinedělí ležela na posteli v koutě mistnosti, oddělena
plachtou „kútnicí“, která byla ozdobena vyšíváním.
Víme o tom, že křest byl slavnostní. Slavnostní byl také úvod, při kterém žena přestává
být šestinedělkou. Matka „úvodnica“ s kmotrou (zahaleny v úvodnicích) šli do kostela,
poklekly u vchodu a kněz jim požehnal. Pak vstoupily dovnitř kostela i s ostatními ženami,
jež ji přišli navštívit v šestinedělí, a kněz je u oltáře pokropil svěcenou vodou. Pak
několikrát obešli okolo oltáře. Po návratu domů, se sundala kútnica a všichni zasedli k
bohaté hostině. Tento akt znamenal vlastně přijetí matky s dítětem do rodiny a
společnosti.
Kout ztělesňoval mimořádnou životní situaci rodičky a dítěte v prvním období po
porodu. Šestinedělí vyjadřovalo čas plnohodnotného návratu ženy do rodinného a
společenského života. Tuto izolaci šestinedělky vyplňovaly obřadní návštěvy příbuzných
žen a sousedek. Přinášely různé naturálie i hotové pokrmy a toto „nošení do kouta“ je
opravňovalo k tomu, aby matku po skončení šestinedělí doprovázely k církevnímu úvodu a
účastnily se úvodové hostiny. Přinášení do kouta (k postely blahoslavené) představovalo
vydatnou materiální výpomoc celé rodině. V chudších rodinách se dobře najedli jen tehdy,
když žena slehla. Původní význam tohoto obyčeje, začal od druhé poloviny 19. století
ustupovat do pozadí. Etická a lidská hodnota návštěvy, spjaté s darováním, však zůstala a
přenesla se až do současnosti, kdy, nabyla nové formy i obsahu. V mnoha místech,
zvláště na venkově, patří dodnes k běžné tradici, že ženy z příbuzenstva, kamarádky,
sousedky a také spolupracovnice navštěvují po návratu z porodnice matku s dítětem a
obdarují je
Po dobu šestinedělí se do kouta posílalo dvakrát i vícekrát a přitom se pečlivě
dodržoval tradiční model (skladba a složení pokrmů, způsob nošení). Návštěva, která byla
uskutečněna později než v šestinedělí, už nebyla považována za projev pozornosti a
rituální podpory. Jídlo se nosilo ve zvláštních nádobách, kterým se říkalo koutní hrnce
„koutňáky“ a bylo zabaleno v koutní plachtě. Příklad pokrmů, které byly přinášeny
nedělkám: Polévka z masa nebo slepice s nudlemi nebo rýží. Dobrou kávu ze smetany a k
ní bábovka a drobnější pečivo. Na velkém plechu pečený rozsáhlý věnec a k němu láhev
rosolky. Bohatším nedělkám posílaly láhev vína a místo věnce dobrý dort od cukráře. V
přinášených pokrmech byly samozřejmě určité regionální a místní odlišnosti, ale
společným znakem byla vždy vydatná polévka.
Některým druhům jídla byla připisována určitá symbolika, např.
• Nudle – čím byly delší, tím byla větší naděje, že se dítě dožije vysokého věku.
• Pivní polévka byla posílána s úmyslem, aby nedělka měla dostatek mléka.
• Někde přinášely slepici i s nohama, aby pak dítě dobře běhalo.
• Jinde se návštěvy konaly za šera, aby dítě bylo šťastné .
• Talíř, na kterém se jídlo přineslo, se nesměl mýt, aby se štěstí nesmylo.
• Každá žena, která přinesla do kouta, musela požehnat dítěti a pít na jeho zdraví víno
nebo rosolku.
Základním motivem celého obyčeje nošení do kouta (k postely blahoslavené), byl
především projev příbuzenské nebo sousedské pozornosti šestinedělce a to podle vžitých
norem, jinak by mohlo dojít k nedorozumění.
Ukončení izolačního období šestinedělky, bylo potřeba potvrdit obřadem. Některé
prameny poukazují, že tato očista byla prováděna ještě před přijetím křesťanství.
Poléváním vodou a vykuřováním, se očišťovala nejen rodička, ale i celý dům.
U východních Slovanů probíhalo očišťování ve formě obřadního umývání rukou.
Rodička a porodní bába si vzájemně polévaly ruce říční vodou. Babka říkala: „očišťuji tvoji
duši od hříchu tvého“ a nedělka říkala: „očišťuji ruce tvoje od mé nečistoty“
Obřad křesťanské církev se jmenuje - úvod v kostele. Úvod byl zaměřen na duchovní
očistu a iniciaci šestinedělky, protože znamenal odpuštění, poděkování, požehnání. K
úvodu nešla šestinedělka nikdy sama, doprovázely jí porodní babička, kmotra a ostatní
ženy. Úvod symbolizoval její přijetí do společenství žen - matek a doprovodem se jí
prokazovala pocta. Dítě bylo k úvodu vystrojeno jako ke křtu, matka si vzala šaty, které
dostala darem od kmoter, nebo šaty svatební. Cestou z kostela ženy zdravily matku slovy:
pěkně vítám z Říma, podávaly jí ruku a děťátko žehnaly křížem. Po návratu z kostela
následovala hostina „úvotky“ vyhrazená především pro ženy, která se skladbou jídel
vyrovnala svatbě a někdy vedla až k zadlužení rodiny.
Od nejstarších dob a i přes rozdílnost kultur se stala očista rodiček pevnou součástí
poporodního obřadního cyklu.
Přijetí ženy do společenství matek „úvod“ se konal obyčejně uplynutím 4-6 týdnů. Žena
před úvodem byla vystavena úkladům zlého, proto se nachází pod silnými zákazy:
• Nesmí ani na dvůr, leda silně maskovaná.
• Čeho se dotkne, stává se nečistým; proto ji zakazují konat jakoukoliv práci. Tu za ni
dělají kmotřenky.
• Hlavně se nesmí dotknout oblečení kohokoliv v rodině a semen na setí a vody.
• Nesmí šít, jít na půdu, venku odstraňovat plevel, pracovat s motykou.
Obyčejně se chodilo na úvod v doprovodu porodní báby ale na mnoha místech ji
doprovází i kamarádky a kmotřenka. Někde berou sebou i dítě.
Žena se obleče do svátečních a dítě přikrývají úvodnicovým šátkem „úvodnicí“ s
vyšívanými květy. Cestou rozdávají koláče a preclíky, to hlavně chudším a dětem. Co
oblast, to nějak vylepšený zvyk.
Někde kněz má za úkol povolit ženě chodit ke studni, pracovat na zahrádce, a konat
veškerou práci i mimo dům.
Nakonec se koutek rozdělá, sláma ze slamníku, na kterém ležela, se zapálí a vypije se
„pohár blahoslavené či báby porodní“ jako přípitek.
Úvod v jiné oblasti se konal týden, čtvrnáct dnů po křtu. Mělo se to dít dle biblického
vzoru „obětování v chrámě“, kdy Panna Marie obětovala svého Syna, Ježíška v chrámě.
Obřad se konal po mši v zákrystii, kde matka držela dítě a modlila se, přitom kněz jim
žehnal, pak matka obešla oltář. Tento obřad považovali za stejně důležitý jako křtiny.
• Kout (postel blahoslavené) připravovala porodní bába, kmotřenka či jiná zdatná žena.
Ta stejná osoba toto místo údržovala, držela v pořádku po celou dobu ležení.
• Tím úkonem odháněly zlého.
• Zabraňovaly to místo před shlédnutím, kouzly a čarováními.
• Přivázaly červený šátek na síto proti komárům u postele.
• Do rohů koutní plachty dávaly česnek a sůl. Dávaly k postely také růženec, kříž,
svěcenou vodu.
• Postel se nesměla situovat podél hlavního vazního trámu krovu, a nohama ke dveřím,
protože tak dávaly rakev. Žena ležela tváří k oknu.
• Žena s postele musela přímo do připravených papučí aby nešlápla do nákazy.
• Mezi porodem a křtinami hořela posvěcená svíčka ve dne v noci u postele.
• Nesmělo se mluvit z okna.
• Manželův klobouk ležel na postely aby bránil zhlédnutí.
Existuje pověst o „krásné ženě“ a o „blahoslavené“, o boji mezi nimi.
Krásnou ženu, dceru staré ďábelské rachejtle svědly padlí andělé. Blahoslavená hlídá
ve světnici a krásná žena se potuluje kolem domu, vždy připravená kazit. Krásná žena je
duchovní postava, která ztělesňuje nedostatek ženského řádu, lásky. Obě dvě chtějí mít
dítě ve své postely. Dítě, které spadne a potluče se, padá do zástěry krásné ženy.
10B/1 POVĚRY VE SPOJITOSTI S NOVOROZENĚTEM OD CHVÍLE NAROZENÍ
Jsou zajímavé pověry, dle kterých číhá nejrůznější nebezpečí na dítě od chvíle co přišlo
na svět. Aby se těmto nebezpečím předcházelo, matky (které nutí zřejmě pečující láska,
aby uposlechly rady přenášené tradicí od starší generace) musí dodržet řadu zákazů.
• Novorozeně se nesmí nechat o samotě, aby ho nekazila ježibaba.
• Jestli se dítě otočilo na chvilku na břiško, v tom viděly dílo zla.
• Z domu, kde je novorozeně, je zakázáno cokoliv si půjčovat – půjčující bere spánek
dítěti.
• Posbírej plínky, protože zapadne slunce – křikly na mladou ženu starší sousedky a
babičky, které byly svatě přesvědčeny, že novorozeněti bude ubližováno zlým, který chodí
po západu slunce.
• Před pokřtěním nesměly vynést novorozeně z domu ani na dvůr. Důvod. Obavy ze
zlých duchů a prý dítě bude toulavé.
• Jestli dítě hodně plakalo, zvracelo, mělo bledou tvář, tvrdilo se, že je zhlédnuté.
C část
DÍTĚ MEZI DOSPĚLÝMI
A část B část C část
OBSAH
1C/1 půlroční dítě
2C/1 roční dítě
3C/1 rok a půl
4C/1 dva-tři roky
5C/1 3-4 roky
6C/1 4-5 roků
7C/1 5-6 roků
8C/1 7-8 roků
9C/1 10 roků
10C/1 12 roků
11C/1 14 roků
12C/1 oblečení
13C/1 hry školou povinných dětí
14C/1 hry
15C/1 škola
16C/1 výchova – zásady ve výchově, regule, mrav, hra na pověry ve výchově
17C/1 výchova na práci – vrůstání do práce
18C/1 zemědělství
19C/1 domácí práce
20C/1 práce s konopím
21C/1 učni
22C/1 čeledín, pacholek
23C/1 chůva
24C/1 sloužící, služebné děvče, služebná
25C/1 nádeník
26C/1 práce za část úrody
27C/1 námezdní práce
28C/1
29C/1
30C/1
31C/1
32C/1
33C/1
34C/1
35C/1
vaření
pečení
chléb
jídla - zakázaná a předepsaná jídla
stravování - stolovací pořádek – sezení u stolu
úklidové a jiné domácí práce
mateřství
přístup k dítěti
1C/1 PŮLROČNÍ DÍTĚ
Půlroční dítě – i když matky je dlouho kojily – snažily se přimět k životu. „Ten snědl i
fazolovou polévku, jestli s ní sfoukly mastnotu.“ Od této doby začíná dítě se učit kdeco ze
světa dospělých. Začíná hezky sedět ve svém sedátku. Matka si čupne před dítě, strčí své
prsty do pěstiček malého a může pobrukovat nějakou rýmovačku. Dítě se brzy rozesměje
a projeví ochotu opakovat takové příjemné chvíle.
Učily ho chodit pomocí šátku ovinutého přes prsíčka a pod paží – matka držela zezadu
šátek a mírně zvedala dítě.
Když musela celá rodina na pole, brali sebou i dítě.
Buď měla u sebe v šátku na způsob klokana, nebo často ho nesly v nůši na zádech. Na
polích ve stínu rozestřely deku a na to položily dítě s hračkou a nějaký dudel, aby
neplakalo.
2C/1 JEDNOROČNÍ DÍTĚ
Stáří jednoho roku ve výchově lze považovat za mezní.
• Podle pověr, dítě se nesmělo ostříhat do jednoho roku a nehýtek stříhat nůžkami.
Takové a podobné zákazy po roce již odpadnou.
• Co hlavně zůstává, že se nesmí překračovat dítě, které se válí po zemi, protože
zaostává v růstu.
Dítě jak roste, dostane charakteristický oblek – sukni. Kluk sem, kluk tam: až do konce
malého dětství (do zápisu do školy) dostávají všichni sukni.
Zde by se dalo dlouho psát o krátkých rýmovačkách, o zdokonalování smyslu pro
rytmus, o rozvoji postřehu, rychlosti, šikovnosti, atd.
3C/1 ROK A PŮL
Takové dítě již chodí po dvoře při dozoru matky či staršího sourozence. Přitom mu
pobrukovali patřičné rýmovačky.
4C/1 DVA-TŘI ROKY
Jestli dítě bylo již čisté, brala ho matka i do kostela. Vedle různých modlitbiček se učilo i
krátkým popěvkům od matky či babičky.
5C/1 TŘI-ČTYŘI ROKY
Dítě žije mezi dospělými, sleduje co dělají, poslouchá jejich řeč, písně: pozoruje a
napodobuje. V dětských hrách se objeví všechno, co trápí dospělé, čím se zabývají, a co
dospělý dělá beze slov, tomu dítě dá zvuk. Peče, vaří, loví. Hrají si na vojáky, na kněze.
Napodobují obyčeje dospělých, jejich hry, přebírají jejich písně, tance, ve svých hrách jsou
pastýři, pasáci housat, jsou na tržnici, uspořádají hody, chodí na poutní místa, jsou zloději
a jejich náhončí. Vůbec jim nevadí, že v jejich hrách schází souvislosti, panují nesmyly,
hlavně že tak uspokojují své touhy po pohybu a procítění čehokoliv.
• Blaženě plynou nyní našemu dítěti dny nevinné mladosti ve společnosti sobě rovných
v milé Boží přírodě a v líbezném ovzduší dětské poezie.
• Do svých šesti roků si hraje se svými vrstevníky doma a v prachu ulice.
• Ovšem jsou hry, které mohou mít obdobné důsledky jako ve světě dospělých, proto
takové hry zakazují. Nesmí si hrát na pohřeb, hrát si s ohněm, vzájemně se přeskakovat či
překračovat.
V tomto období vládnou nejčastější pedagogické prostředky jako bití, nadávky, a
strašení – samozřejmě neschází ani domluva či odměňování.
6C/1 4-5 ROKŮ
Času zimního bývaly sice přástvy, na nichž se děti dosyta mohly naposlouchat milých
pohádek; na dobu zimní připadá slavnost sv. Mikuláše, betlem, koledy vánoční, slavnost
sv. Tří králů, v zimě jsou vozičky na ledě, projížďky na sáňkách.
Čtyř-pětileté dítě již trestali za neposlušnost. Plácli ho rukou, nebo musel klečet na
kukuřičním zrní tak dlouho, pokud se neomluvil. Strašili ho kominíkem. Málokdy ho chválili
když pomáhal, protože v té době to mělo být samozřejmé. Chlapci se svým větším
bratrem již chodili pást husy. Holky zapřáhly do praní peří, zametaly, nosily dříví na topení.
Mimo sourozenců každého vykali v rodině.
Na ulici se zdravilo „chvála Kristu“. Dětem které s nimi rostli nebývalo zvykem zdravit.
7C/1 5-6 ROKŮ
Když se šlo někam okopávat, dětem ve věku 5-6 roků již brali malé motyky, aby se
učiliy. Když je to přestalo bavit, věnovali se rvačkám.
Kdysi na venkově i malý kluk si našel práci jemu příslušící. Pomáhal otci či dědovi
kolem stájí, krmil zvířata, pomáhal zapřáhnout zvířata, doprovázel otce či dědu kravským
či koňským povozem. Zůčastní se větších prací, obvykle pro něho zhotovují menší
pomůcky, nářadí a také sám si vyrobil menší vidle či hrábě; jestli je z něčeho unavený,
nosí vodu, sbírá lesní či polní plody a nosí je dospělým.
Holky obyčejně pomáhají v domě, při pečení, vaření, pletení, předení, vyšívání, uklízení
a při krmení drůbeže a drobnějších zvířat, králíků. Jak je unavená, může přestat.
Kdysi až šestileté ditě dostalo první oblečení a s tím i úkoly, učení, práci; ovšem jeho
hry nezmizely, naopak jich přibývalo víc.
V šestém, sedmém roce věku svého dostal chlapec oděv uzpůsobený celkem podle
vzoru obvyklého kroje národního. Tím vstupoval jako do vyšší třídy dětské společnosti a s
jakousi útrpností pohlížel na nižší třídu drobných košiláčů.
8C/1 7-8 ROKŮ
Byl zapsán do školy.
• Většina dětí končily školu v šesté třídě. Málokdo chtěl se učit dál.
• Chudší rodiny braly své 7-8 leté děti okopávat. Nechali je, aby pracovli jak umí.
Větším již vytkli nekvalitní práci.
Po večerním zvonění kostela děti neměly co pohledávat venku.
Při práci a při hrách poznávají čas a prostor, mohou to porovnávat s časoprostorem
pohádek.
Jejich duši ztvárňuje příprava na první svaté přijímání a vědomí nutnosti správného žití.
Nalézají osobního Boha.
9C/1 9-10 ROKŮ
Menší děti šest-osm roční jsou ještě poměrně volnější ovšem jak přibývají na tělesné a
duševní síle, musí mít svůj podíl na pracech kolem domu a hospodářství.
Děti v devíti, desíti letech již konaly práci na řepné poli panstva. Od hospodáře dostaly
snídani, oběd, večeři.
Desetileté holky, kluci již jednotily řepu s dospělými.
U holek často bylo zvykem pást husy na strništi.
Chlapci se nechávali najímat za pastevce či pasáka prasat.
Kdo se nechal najmout za pasáka prasat, musel se stádem ven na pastvu denně od
začátku dubna až do pozdního podzimu.
10C/1 12 ROKŮ
Děti starší dvanácti let, když končila povinná školní docházka, staly se plnohodnotnou
pracovní silou. Třináci-čtvrnáctileté holky pekly chleba, učily se na pletacím stroji plést,
učily se šít, hrstkovaly při sklizni obylí.
11C/1 14 ROKŮ
Začátek dospívání, dorůstání. Zavírá se další životní období.
12C/1 OBLEČENÍ
Šaty se dědily.
Od svatého Jiří (24. dubna) až do svatého Michala (29. září) se chodilo bosky, chudší
chodili i dřív, například jak končilo tání sněhu.
K prvnímu svatému přijímání obyčejně kluci i holky dostaly nové, svátečni oblečení.
V tom se projevila velká pomoc kmotrů.
13C/1 HRY ŠKOLOU POVINNÝCH DĚTÍ
Díky vrozenému prudu, dítě ve své hře nalézá sobě první uspokojení.
• Hra jest dítěti prací, od níž se liší jen tím, že nemajíc účelu, sama sebou jest účelem.
Již z té příčiny, že dítě hrou pobádáno k činnosti, že se jí zbaví nudy, dlouhé chvíle a
zahálky, mají dětské hry nemalou důležitost pedagogickou.
Z jiného hlediska, mnohé z nich působí velice prospěšně na rozvoj tělesných sil,
dodávají údům a svalům obratnosti a pružnosti a utužují pohybem na čerstvém vzduchu
tělesné zdraví. Jinými se bystří vtip, atd.
• Denní rozvrh školou povinného dítěte měl tři úseky.
Největší díl patřil práci v domácnosti, jakož i pomoc v pracech na polích. Na druhém
místě byla škola, kam se nechodilo denně až do doby, kdy se školní docházka nařídila
jako povinná. Po splnění povinností domácích a školních si mohly děti hrát dle libosti. Hry
s míčem, na kuličky, pinkání, atd.
Doma si hrály děti hry, které napodobovaly dospělé.
Když se konaly zabíječky, děti se převlékaly do obnošených šatů, braly si masky a
chodily koledovat k domům, kde právě byla zabíjačka.
• Děti kdysi, i kdyby vyložili jejich rodiče veškerou námahu, nemohly by vyrůst v odolné,
otužilé, pracovité, vyrovnané dospělé jedince, kdyby vedle učení a pracovních povinností
se jim nedostalo příležitosti také na hry. Někdy ani při vyučování je netrápila pozornost;
hrály si pod lavicí. Hodně se hrálo na hodinách tělocviku. Při dětských pracech stále se
konala nějaká hra: holky, které nechali doma, aby hlídaly dům, hrály si na půdě maštalí.
Jestli rodiče večer vysedávali před domem, ve vzdálenosti, kam oko dohlédlo, hráli si
jejich děti.
Zábavy byly nejintenzivnější v předvečer svátků a odpoledne o svátcích. V neděli sotva
odložili sváteční šaty, již utíkaly ke hrám a setrvaly v nich až do večera. Vyskytovaly se
sezónně intenzivní práce velice vyčerpavé. Tehdy se vynechávala veškerá zábava.
14C/1 HRY
Ze dne na den se obohacující osobnosti školou povinné měly odlišné a v něčem
podobné hry jako jejich mladší kamarády: hry, které v nich přetrvaly z mladších let, se
doplňily dalšími nápady.
Menší v rozmezí 6-9 roků si rády hrály s tím, co dala příroda: z bahna dělaly buchty,
dorty, hrady dělaly z písku. Rostliny přitahují menší holky.
• V zimě se bruslilo na bruslích vlastní výroby, dělaly sněhuláky, klouzačky. Často se
sáňkovalo do pozdního večera i při svitu měsíce.
• V letním období tam, kde byla voda, hodně se v ní brouzdalo, dělali hráze z větví, učili
se chytat ryby holýma rukama, učili se plavat.
• Uměli si vyrobit nepřeberné množství hraček z větví, provázků, laťek, prken –
například prak, míč ze zvířecích chlupů, pušky z bezového dřeva, lodičky z prken, atd.
Hned po dešti si vzaly malé motyky a odváděly vodu z cest do přikopů a přitom si hrály
na řeku a nechali plavat po těch žilkách drobné lodičky z papíru a hodně oblíbené byly
mlýny, které se rychle točly, když prudce odtékala voda do kanálu, (do příkopu, do potoka,
do jezera) z kaluží.
Když pršelo venku, rády si hrály veselé hry, hlavolamy, a také hry jak jeden druhého
doběhnout jednoduchou strategií.
15C/1 ŠKOLA
V první třídě se děti naučily psát, číst, počítat do dvaceti.
V čítankách nižších tříd byly lidová přísloví, lidové pohádky, říkanky, povídky a něco z
dějin národa.
Ve 4. až 5. třídě se mohli něco dozvědět o minulosti svojí obce až z různých světových
stran. Mohly se pokoušet zařadit sebe do běhu dějin.
V době intenzivních prací na polích chodilo málo dětí do školy – mnohé z nich končily
ve druhé, třetí třídě. Některé děti se vyhýbaly škole, i když je rodiče posílali. Mnozí se
naučili číst, psát až na základní vojenské službě.
Na začátku 20. století bylo na venkově běžné, že byly sloučené třídy. Podle situace se
učilo pohromadě až šest tříd. Dívaje se na to z více hledisek, mělo to své výhody i
nevýhody.
16C/1 VÝCHOVA – ZÁSADY VE VÝCHOVĚ, REGULE, MRAV – rodičovská hra na
pověry ve výchově
VÝCHOVA
Cílem výchovy bylo nadále uplatnit se v rámci své vrstvy: šlechtické děti se vzdělávaly
a připravovaly se na řízení, děti obchodníků a řemeslníků na převzetí rodinného
podniku či řemesla a děti z nejchudších vrstev byly vedeny k tomu, aby co nejdříve
přispívaly k obživě rodiny. V šlechtických rodinách je přístup k dětem poznamenám ohledy
na budoucnost rodu.
Ve středních vrstvách představovalo dítě investici, protože byl zájem, aby pokračovaly
v obchodě či řemesle. V nejchudších vrstvách byl postoj k dětem stále fatalistický,
řízený úslovím pánbůh dal, pánbůh vzal. K dítěti se lékařská pomoc zvala jen výjimečně,
což souviselo v dolních vrstvách s kultem dospělosti, kdy byl jedinec ekonomicky aktivní a
s kultem stáří, kdy byli staří lidé uznáváni z hlediska zkušeností předávaných dalším
generacím.
• Na začátku století je patrný silný patriarchalismus, který nutí děti všech společenských
vrstev k poslušnosti a respektu k rodičům, především otci jako vládci rodiny. Ten se
nejrychleji vytrácel v dolních vrstvách, kde byla prvořadá potřeba rychlého osamostatnění
dítěte a tím i ztráta rodičovského dohledu. Ústup patriarchalismu se na konci 19. století
projevil i v přístupu k dívkám, které měly lepší přístup ke vzdělání a profesní samostatnosti
(týkalo se především neprovdaných žen).
Vztah dítěte k rodičům potažmo souvisí s výchovnými praktikami a cíly v jednotlivých
vrstvách, jak bylo uvedeno výše, a také na tom, kdo výchovu obstarával. V horních
vrstvách byla výchova institucionalizovaná, s relativně malým podílem rodičů zejména do
poloviny devatenáctého století. Také ve vyšších středních vrstvách bylo zvykem
zaměstnávat pro děti cizojazyčně mluvící vychovatelky, ale podíl rodičů na výchově tu byl
rozhodně vyšší. Ve středních vrstvách měla výchovu na starosti matka a děti k ní tudíž
měly hlubší citové pouto.
Otec se zajímal především o výsledky studia a přípravu na budoucí povolání. Děti byly
vedeny především k píli a poslušnosti. Podobné cíle byly i u rodin řemeslníků, protože to
bylo základem jejich schopnosti uživit se předat řemeslo na následné generace. V dolních
vrstvách obstarávala výchovu generace prarodičů, protože rodiče zajišťovali obživu. Děti
byly k práci vedeny od nejútlejšího věku, práce měla přednost před jakoukoli jinou
činností. Mezi základní zásady rodinného života tedy patřila takřka bezmezná úcta k otci,
Tělesné tresty, které spadaly především do jeho pravomoci, byly pokládány za blahodárný
prostředek zajištující mravní bezúhonnost dítěte. Autoritu rodičů utvrzoval zvyk vykání
rodičům ze strany dětí (dříve, zejména ve vyšších kruzích bylo zvykem vzájemné vykání).
• Na sklonku 18. a 19. století byla v rodině citová složka výchovy dětí spíše v pozadí. I
mezi manželi hrály city často malou roli. Aby rodina fungovala, nebylo třeba budovat silné
citové pouto.
U mnoha rodin se uplatňovaly dobové názory. Například rodiče sice dětem zpívali,
vyprávěli jim pohádky, ale stále se praktizovalo úsloví, že: „Tvrdé vychování dělá zdravé
děti.“ Vždyť na dítě se tehdy v těch rodinách dívalo jak na majetek. Byla běžná zásada,
že: „Rodiče nemají dětem svým svou lásku k nim ukázati…“
Rodiče tehdy věřili, že: „Metla vyhání děti z pekla, ...“, a tak děti často bili – pohlavkovali
je, tloukli je vařečkou, proutkem, řemenem nebo skutečnou metlou. Děti také často stávaly
v koutě, klekávaly na hrachu či trávily čas trestu zavřené ve tmavé místnosti.
Rodiče své děti vedli ke strachu. Takový otec po návratu z pole nebo ze chléva si
vyslechl, čím se děti provinily a přísně je potrestal. V té době děti také svým rodičům
vykaly případně onikaly.
• Středem, cílem výchovných zájmů, byli především chlapci, kteří měli být vychováváni
přísně a důsledně. Neznamenalo to, že by dívky měly zůstat „ladem“. I ony neměly být
„zkaženy přílišnou dobrotou“. V kontrastu s protežováním mužských potomků pak jsou
dobové obrázky, na kterých vidíme malé chlapečky oblečené do dívčích šatů a s dlouhými
načesanými vlásky.
• V chudé rodině, kde matka musela za prací byla děcka matkami opuštěna často na
plných šestnáct hodin denně, hlídána starými babičkami, které jim bezzubými dásněmi
žvýkaly kůrčičky chleba do „cumle‘.“
• Nevím, jestli se z té doby traduje rčení, že: „Chudoba cti netratí“, ale z dobových
lékařských knih je patrno, že děti, které vyrůstaly ve špatných podmínkách, měly často
plicní tuberkulózu a umíraly již v raném věku. V mnohé vesnické rodině umřelo jedno
hezounké děťátko, sotva druhé se narodilo.
Děti také často umíraly již v raném věku. Důvodem nebyla jen špatná hygiena, ale
nedostatečná lékařská péče. Zejména nakažlivé nemoci byly velkým postrachem, mezi
lety 1796 a 1802 zemřelo v Čechách 106 400 lidí na černé neštovice. Dětská úmrtnost se
snižovala jen pomalu.
• „Ať je z něho dobrý hospodář.“ Ať je pilný; ať se dokáže postavit na vlastní nohu; ať je
jinačí, lepší než jeho rodiče; ať je otužilý, fyzicky vytrénovaný, pracovitý, ať má výdrž, ať je
člověk, který každému projeví úctu jaká mu patří, druhému nic nebere, nelže, chodí po
rovných cestách, nemíchá se do drbů, ani do záležitostí zákona. Takový, který je
jednoduchý, pobožný, ve všem se poddá vůli Boží, žije dle zákonů Božích ve všedních
dnech i o svátcích.
Jak rostlo dítě, přibývaly i regule na něho. Jestli mu svěřený úkol neprovedl pilně a
kvalitně, jak se od něho očekávalo, byl trestán; za odmlouvání ho mázli. Rodiče museli
vědět vždy, kudy chodí a včas musel být doma. „Jak se chýlí slunce zapadnout, buď
doma.“ Strašili ho od setmění, že ve vrbě jsou bludičky.
Ukradený předmět musel vrátit za doprovodu svého otce a ještě mu pořádně natloukli.
Krádež ovoce se nebral až tak vážně. Jestli kradl peníze, přísně ho hlídali. Jako prevence
před dalšími pokusy dělat co se nepatří, byly tresty jako klečet na kukuřici, klečet v rohu,
stát na jedné noze, dřepět, klečet na naštípaném dříví, atd.
• Pochvaly málokdy dávali – ať si o sobě moc nemyslí to dítě. Tvrdíli, že dobré dílo se
chválí samo. Za odměnu dávali nové oblečení. Při přísnosti se mu často i vyhovělo. Mohl
kutit, ale musel veškeré použité pomůcky vrátit na své místo. „Je důležité, když jeden
vyplácí trest, druhý se do toho nesmí plést, ať nechrání dítě.“ I cizí mohli upozorňovat na
zlo dítěte, a také mu mohli naplácat.
Prubířský kámen dobré výchovy bylo pozdravení: muselo se zdravit když se odcházelo
z domu nebo přicházelo domů. „Pozdrav!“ Dítě zdravil první s pozdravem „Chvála Kristu“.
Kmotři se vykali i když byli stejně staří.
Když byl host v domě, neslušelo se odposlouchávat. Na otázky cizího se muselo
odpovídat.
RODIČOVSKÁ HRA NA POVĚRY VE VÝCHOVĚ
• „Umyj si ruce, nebo z tebe bude prašivka.“ Umyj si ruce, nebo budeš prašivý.“ „Umyj
se, nebo žě sežere špína.“
• „Umyj si hlavu, ať se ti tam nezahnízdí vši.“
• Učeš se, nebo ti budou hnízdit ptáčata na hlavě.“ „Máš tu hlavu jak ptačí hnízdo, učeš
se.“
• Jak bylo trochu teplo, chodilo se bos na pole na strniště pást husy, na louky, po
zaprášených chodnících, kamenitých cestách. Nohy již v prvních dopoledních hodinách
nabraly barvu prachu ulice či dvora a ta špína rostla až do večera. Jak by se mohlo tak
zalehnout do čisté postele? Dětem to přesto ani moc nevadilo a šly by klidně tak spát do
čisté postele. „Umyj si nohy, protože budeš mít zlé sny, jestli spíš s přítelem špínou.“ Kdo
má na tebe furt prát?
• Často visel sopílek dětem pod nosem. Říkalo se: „Svítí ti svíčka pod nosem.“ Nebyla
ještě elektřina na venkově. Chodil lampář zapalovat pouliční lampy na stožárech, aby od
obcem určené večerní hodiny hořel v nich plamen. V domácnostech se konalo rozžehnutí
o něco dřív ale musel být důvod, proč plýtvat voskem, petrolejem. „Šetři si tu svíčku (pod
nosem) až na večer, až bude rozžehnutí.“
• Jestli dítě mlaskalo při jídle. „Od zítřka nebudeš sedět u stolu, budeš se stravovat u
prasat.“
• „Židli vrátit zpět, nebo se nám rozutečou slepice – rozpadne hospodářství.“ Jak stále
prohánět děti v početné rodině, aby poslechly a neměly pocit, že je někdo prohání jen tak
z rozmaru? Ještě nechápou, že dospělí tam pracují a musí mít bezpečný průchod všude.
Inu, malá kuchyň, malý dům, hodně dětí, to chce pěstovat nějaký pořádek již od malička.
Jednoduše se tam dá slovo „protože“ a dál to nesnese komentáře. Jeden by po nich furt
uklízel až do dospělosti, oni by pak ztrácely všelijaké drahé věci, protože by neznaly
kázeň, všechno by měly roztroušené po světě a jiní by jim to kradli.
• Kde nejmenší nemají co pohledávat tam všude je bubu, bubák. Dítě ví, že má cítit,
tušit nebezpečí.
• Někdy i pískání se bralo jako neslušnost. Jestli pískala holka, matka jí řekla - „Raději
místo toho zpívej, protože Panna Marie plače.“ Kluk ze stejného důvodu nesměl pískat
večer.
Nebudu sem vypisovat všechny výmysly charakteru pověr vybásněných kvůli výchově.
Až natrefíte na nějaké podobné, vzpomeňte si, že to zavání pouze výchovou. Pro dospělé
jsou hravé, vtipné – dítě se znejistí a hlavně nebude odmlouvat a klesne tak počet
razantnějších trestů.
Tento zajímavý text níže je kopírovaný z www.tedeum.cz
sv Alfons Maria z Liguori v letech (1696-1787)
Vydali mu učebnici v r. 1748 v oboru morální teologie. Patron zpovědníků, moralistů.
Atribut kříž a růženec.
Ovšem Bůh svěřuje rodičům děti nikoli proto, aby doma sloužily, nýbrž aby byly
vychovány v bázni Boží a přivedeny na cestu k věčné spáse. Sv. Jan Zlatoústý praví: „V
dětech máme velký vklad, dbejme tedy o ně s velkou péčí.“ Děti nebyly dány rodičům jako
nějaký dárek, se kterým mohou nakládat, jak se jim zlíbí, ale jako vklad; a pokud o něj
svou nedbalostí přijdou, budou se z toho Bohu zodpovídat. Písmo nám říká, že když se
otec řídí Božím zákonem, pak se povede dobře jemu i jeho dětem. „Aby dobře bylo tobě i
synům tvým po tobě, když budeš činiti, co se líbí Hospodinovi.“
Órigenés tudíž praví, že o soudném dni rodiče vydají počet ze všech hříchů svých dětí.
„Rodiče budou zodpovídat za všechna selhání dětí.“ Proto ten, kdo učí svého syna
dobrému životu, zemře šťastnou a klidnou smrtí. „Kdo učí syna svého […], při smrti své
není zarmoucen, ani zahanben.“ A zachrání se prostřednictvím svých dětí, tedy díky tomu,
že je vychoval ke ctnostem
Velké je neštěstí dětí, jež mají špatné rodiče, neschopné je řádně vychovávat; ti, když
vidí, jak se jejich děti zaplétají do nebezpečných známostí a zapojují do šarvátek, místo
aby je napomenuli a potrestali, s nimi spíše soucítí a říkají: „Co můžeme dělat? Jsou
mladí, musejí si najít svou cestu.“ Vskutku povedené zásady! Ó, jaká skvělá výchova!
Myslíte si, že když vaše děti vyrostou, stanou se z nich světci? Poslouchejte, co praví
Šalamoun: „S cesty, kterou dá se jinoch, ani když zestárne, se neuchýlí.“ Mladý člověk,
který si osvojil hřích, jej ani v pozdějším věku neopustí. „Třebaže měl v kostech plno
mladistvé síly, ta síla musí s ním do prachu lehnout,“ dodává Jób. Když mladý člověk
propadne špatnému životu, jeho kosti nasáknou neřestmi a ponese si je s sebou až do
smrti; prostopášnosti, rouhání a nenávist, kterým uvykl v mládí, ho budou doprovázet až
do hrobu a budou s ním stále spát, třebaže se jeho kosti rozpadnou v prach a popel.
Otcové a matky, prosím vás, abyste si zapamatovali, co nyní povím, neboť na tom
záleží věčná spása vašich duší i duší vašich dětí.
O svědomitosti, s níž rodiče mají vychovávat své děti k ctnostnému životu
Sv. Pavel několika slovy dostatečně vystihl, v čem spočívá správná výchova dětí. Mluví
o učení a kázni. „A vy, otcové, nepopuzujte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v
učení a kázni Páně.“ Kázeň, což není nic jiného než usměrňování mravů dětí, s sebou
nese povinnost vychovávat je k ctnosti slovem a příkladem. Pokud jde o slova, tak dobrý
otec by měl často mluvit se svými dětmi a vštěpovat jim bázeň Boží. Právě takovým
způsobem vychovával Tobiáš svého malého syna. „Učil ho od dětství bát se Boha a
vystříhati se všelikého hříchu.“ Praví mudrc, že dobře vychovaný syn je podporou a
útěchou otce. „Ukázňuj svého syna, i občerství tě, a bude působit rozkoš tvé duši.“ Ale
jako je vychovaný syn rozkoší otcovy duše, tak je nevychované dítě zdrojem smutku pro
jeho srdce, protože neznalost dobrých životních zásad jde vždy ruku v ruce se špatným
životem.
Tomáš z Cantimpré píše, že na synodě v roce 1248 byl jistý nevzdělaný kněz pověřen
promluvou. Zatímco ten byl z celé věci velmi rozrušen, zjevil se mu ďábel a poradil mu,
aby řekl: „Rektoři pekelné temnoty zdraví rektory farností a děkují jim za jejich nedbalost v
poučování lidu, neboť nevědomost vede k hříšnému životu a zatracení mnohých.“ To
samé platí i o nedbalých rodičích. Rodiče mají na prvním místě poučit děti o pravdách víry,
zejména čtyřech základních tajemstvích. Za prvé, že je pouze jeden Bůh, Stvořitel a Pán
všech věcí; za druhé, že tento Bůh je odplatitel, který v příštím životě odmění dobré
věčnou slávou ráje a zlé potrestá peklem; za třetí o tajemství Nejsvětější Trojice, tedy že v
Bohu jsou tři osoby, které jsou jedním Bohem, neboť jsou jedné podstaty; za čtvrté o
tajemství vtělení božského Slova, Božího Syna a pravého Boha, který se v Mariině lůně
stal člověkem, trpěl a zemřel pro naši spásu. Může být snad omluvou, když nějaký otec
nebo matka řekne: „Já tato tajemství sám neznám“? Může jeden hřích omlouvat druhý?
Pokud tato tajemství neznáte, jste povinni se s nimi seznámit a poučit o nich svoje děti.
Nebo alespoň pošlete své děti na katechismus. Jaká to bída, vidět tolik otců a matek, kteří
nejsou schopni poučit své děti o těch nejdůležitějších pravdách víry a kteří místo toho, aby
alespoň o svátcích poslali svoje syny a dcery na katechismus, je zahrnují bezvýznamnými
věcmi a zprávami nebo zaměstnávají zbytečnými činnostmi, a když děti vyrostou, nevědí
nic o smrtelném hříchu, pekle nebo věčnosti. Neznají dokonce ani Vyznání víry, Otčenáš
nebo Zdrávas Maria, které by měl každý křesťan pod těžkým hříchem umět.
• Zbožní rodiče nejenže svoje děti seznámí s těmito navýsost důležitými věcmi, ale také
je naučí, co se má dělat každého rána po probuzení. Za prvé je naučí děkovat Bohu za to,
že je uchoval v noci na živu; za druhé je naučí obětovat Bohu všechny dobré skutky, které
vykonají, a všechna příkoří, která onoho dne zakusí; za třetí je naučí prosit Ježíše Krista a
Nejsvětější Pannu Marii, aby je onoho dne uchránili ode všeho hříchu. Naučí je zpytovat
každého večera svědomí a probouzet v sobě lítost za hříchy. Naučí je rovněž konat
každého dne skutky víry, naděje a lásky, modlit se růženec a navštěvovat Svátost oltářní.
Někteří dobří otcové rodin pociťují jakési obavy před četbou rozjímavých knih a
každodenní půlhodinovou vnitřní modlitbou. Slyšte, k čemu vás nabádá Duch Svatý: „Mášli syny, ukázňuj je, a ohýbej je z mládí
• K čemu je nakonec vůbec poučování slovy, když jim jdete špatným příkladem svými
skutky? Na biskupské synodě bylo řečeno, že „lidé věří více očím nežli uším“. A sv.
Ambrož praví: „Oči mě přesvědčí daleko rychleji, než dojde k mému sluchu, co je
minulostí.“ Podle sv. Tomáše takoví otcové jistým způsobem nutí své děti ke špatnému
životu. „Zavazují je k hříchu, nakolik je v nich samých.“ Nejsou otci, říká sv. Bernard, ale
vrahy; nezabíjejí těla, nýbrž duše svých dětí. Nic jim nepomůže, budou-li tvrdit: „Moje děti
se narodily se špatnými sklony.“ To není pravda, neboť, jak píše Seneca, „mýlíš se, pokud
se domníváš, že se nectnosti rodí spolu s námi; jsou vštěpovány“. Nectnosti se nerodí
spolu s vašimi dětmi, ale jsou jim předávány špatným příkladem rodičů. Kdybyste šli svým
dětem dobrým příkladem, nebyly by zkažené, jak jsou. Ó, drazí, přistupujte ke svátostem,
účastněte se kázání, modlete se růženec každý den, vyvarujte se neslušných řečí,
nebrblejte, nehádejte se a uvidíte, že vaše děti budou často chodit ke zpovědi, účastnit se
kázání, modlit se růženec, mluvit slušně, nebudou brblat a hádat se. Je především nutné
vést děti ke ctnostem už od raného věku: „ohýbej je z mládí jejich“; neboť když vyrostou a
uvyknou špatným mravům, bude pro vás velmi těžké usměrňovat je slovy
• Špatná společnost je zkázou mladých lidí. Otec by měl odstranit nejen zlo, které vidí,
ale musí rovněž usuzovat z chování svých dětí a zjišťovat od členů rodiny i cizích, jaká
místa mimo domov navštěvují, čemu se věnují a v jaké společnosti se pohybují. Za druhé
je třeba, aby jim odebral mandolínu či kytaru, se kterými by se potloukaly po nocích, a
všechny zbraně, jež by sloužily soubojům a šarvátkám. Za třetí, musí propustit veškeré
služebnictvo pokleslých mravů; a když jeho syn dospěje, neměl by v domě zaměstnávat
žádnou mladou služebnou. Někteří rodiče tomu nevěnují příliš velkou pozornost, a když se
něco stane, stěžují si na své děti, jako kdyby čekali, že koudel hozená do ohně neshoří.
Za čtvrté, otce nesmí dovolit svým dětem, aby kdykoli nosily domů kradené věci, jako
kuřata, ovoce atp.
• Další povinností rodičů je opravovat poklesky rodiny, tedy udržovat kázeň a
napomínat. Jsou otcové a matky, kteří provinění vidí, ale mlčí. Tak se chovala i jistá
matka. Její manžel vzal jednoho dne hůl a začal jí tuze bít, a ona volala: „Nic jsem
neudělala! Proč mě biješ?“ Načež manžel odpověděl: „Biju tě, protože vidíš, co děti dělají,
a nenapomeneš je. Protože neděláš nic.“ Někteří otcové v obavě, aby se snad neznelíbili
svým dětem, je raději nenapomínají. Ale když vidíš svého syna, jak spadne do rybníka a
hrozí, že se utopí, copak ho, ač se to může zdát surovým, nechytneš za vlasy a
nezachráníš mu život? „Kdo šetří metly, nenávidí syna svého.
Pokud milujete své děti, napomínejte je, a s tím, jak rostou, je i trestejte, dokonce i
metlou, bude-li to nutné. Říkám „metlou“, nikoli „holí“, neboť je máte napomínat jako otec,
a ne jako vězeňský dozorce. Dávejte si pozor, abyste je nebili ve zlosti, jelikož hrozí, že je
ztrestáte příliš přísně a náprava se mine účinkem. Budou si totiž myslet, že trest je
výsledkem hněvu, a ne vaší touhy po nápravě jejich života. Řekl jsem také, že je třeba děti
napomínat, když rostou, protože až dospějí, už toho příliš neovlivníte. Musíte se zdržet
trestání dětí rukou, jinak budou zuřit ještě více a hrozí, že ztratíte jejich úctu. Proč používat
k nápravě tolika urážek a tolika klení? Odepřete jim část jídla, vezměte jim nějakou
součást šatů nebo je zavřete do pokoje. Ale už jsem toho řekl dost. Moji drazí, odneste si
z toho, co jste právě slyšeli, že ti, kteří špatně vychovávali svoje děti, budou přísně
potrestáni; a ti, kteří je vedli k ctnostnému životu, obdrží odměnu velikou.
17C/1 VÝCHOVA NA PRÁCI, VRŮSTÁNÍ DO PRÁCE
Nenechávali děti pracovat jen proto, aby dospleým pomoly momentálně ale aby si sami
zvykly pracovat „vždyť z toho budou muset žít“. No, a když pracovaly, míň se hádaly a
praly mezi sebou. Velice náročné rodiče, kteří žádali od dítěte, i to, co bylo nad jeho síly,
dostali výtku veřejného mínění. „Chce to dítě zabít!“ Málokdo hodnotil tak, že „je to jeho
dítě, ať si s ním dělá co chce.“
Menší jenom zkoušely jak chutná pracovat ovšem devítileté dítě již vážněji zapřáhli do
práce. Takové děti méně chodily do školy a také méně si hrály.
• Většinou mu svěřili jen tolik, kolik unesl, ovšem rozhodující slovo měla „potřeba“.
Hospodáři, kteří měli v programu zejména chov zvířat, své děti do svých dvanácti let, a
často až do odvodu na povinnou základní vojenskou službu, využívali jako pastevce.
Ve velice chudých rodinách často předčasně nutili své děti, aby se nechali najmout za
sluhu, za pacholka, děvečku, či chůvu. Jindy je brávali sebou na nádenické či námezdní
práce u rodin, které nárokovaly takové služby.
• Většinu prací dítě osvojovalo ze skutečnosti, kterou odkoukal a vyzkoušel. Již od
malička mělo ponětí, co ta práce obnáší, takže se do toho dal sám. Protože dospělí svou
práci dělali s chutí a odborně, dalo by se říci, kultivovaně, elegantně, na dítě to působilo
jako lákavý vzor a tak rád pracoval také. Kdo měl nadání obyčejně konal svou práci hbytě
a kvalitně. „Hořela mu práce pod rukama.“
O chlapcech mínili, že: kdo se staví k práci tatarsky, ten také tak zemře, nikdy z něho
nebude dobrý hospodář. O které holce zjistí okolí, že je líná, roznese to na křídlech
babských drbů a kluci nebudou mít zájem o ně.
Čím dřív dělal jemu svěřené úkoly dobře, tím dřív mu svěřili další, náročnější práci.
Holku pustili k pečení chleba, kluk se zase rád chlubil tím, že již sám oral. Jestli se na
něho dalo spoléhat, již jako dvanáctiletý dostal místo u rodinného stolu.
Jestli dítě si osvojilo potřebné množství hmatů pracovních, znal kdejaké fígle, zvali ho
do skupinových prací, na sousedskou pomoc při větších venkovských pracích. Účast v
takových větších pracovních kolektivech pro začátečníky mělo tu cenu, že si mohli osvojit
rytmus pracovní, a vyvýjel se v něm společenský mrav. Celá společnost obce měla svou
roli ve výchově k práci. I ti nejzámožnější hospodáři posílali své děti na jednu-dvě zimy
sloužit někam. „Nemůže být z něho dobrý hospodář, když neokusí chléb druhého.“
• Pod nádobí, ve kterém tloukly máslo, dali hřeben, který měl pomáhat v lepší tvorbě
másla.
Počítali i se souvislostmi mezi prací a kalendářem:
• na novoluní není radno séct, protože pšenice bude napadeno snětí, bude snětivé.
• na novoluní se nemá konat zabíječka, protože maso bude červavé
• dělali křížek na vykynuté těsto
Většina rodičů pouštěla své děti do školy jen v zimě - „stejně nebude z něho biskup“.
Děti obyčejně také raději pracovali.
V některých spíše horských oblastech úrodných na brambory, měly děti důležitý úkol.
Začaly se kopat brambory a museli se hlídat, až do klekání. Za to byly pečené brambory u
ohníčků na poli. Ženy vařily povidla protože tou dobou byly sladké jak med.
Celý rok byl řízen zvyky a celý rok měl svůj řád. Kdo jej porušil, nedobře se mu vedlo.
Pojďme trochu povyrazit do minulosti Francie kolem roku 1800.
Konkrétně do obce Dardylly, kde žil malý kluk, kterému dnes říkáme svatý farář Jan
Vianney. Životopisci o něm psali takto: „ Dětské roky a dospívání strávil prací na poli a při
pastvě zvířat, podobně jako ostatní děti sedláků, ale přece, toto dítě vynikalo již od
malička velkou zbožností a úctou k Matce Boží.
Na pastvu nosil obrázek Panny Marie, který zavěšoval na strom, aby před ním
pokračoval v modlitbě. Zde svěřoval Matce Boží situaci v zemi i svou touhu stát se
knězem.
• Vianney ve svých 17 letech byl ještě analfabet. Znal však nazpaměť modlitby, které
ho naučila zbožná matka a sytil se náboženským cítěním, které doma žilo.
• Proto se Jan mohl začít učit číst a psát, teprve když mu bylo sedmnáct let.
K otevření školy v Dardilly došlo až po revoluci (v roce 1803), kdy Janovi bylo 17 let.
Začal ji navštěvovat s mnohem mladšími a nadanějšími dětmi. Jan tam chodil v zimě (v
čase, kdy se nepracovalo na poli). Nemohl pravidelně navštěvovat školu, protože ho
potřebovala rodina na polích. Ve farní škole se naučil číst a podepsat se.“
18C/1 ZEMĚDĚLSTVÍ
V těchto řádcích (nyní je rok 2014) budu líčit malou příhodu, kterou mi vyprávěla teta,
sestra mého otce.
Když měla teta (v roce 2000) 83 roků, začala stále častěji churavět, polehávat, slábla a
zmohla se jen na přípravu nějakého čaje či jednoduché polévky. Občas jsem ji navštívil a
při jedné takové příležitosti měla horší náladu díky svým těžkostem. Napadlo mi, že tu
ponurost společně zaženeme. Poprosil jsem ji, aby mi řekla nějakou pěknou vzpomínku
na své dětství či mládí. K mému překvapení reagovala rychle, jako na něco, co zrovna
čekala. A povídala:
„Bylo mi deset roků, otec hospodařil doma a také obchodoval s dobytkem. Chodili jsme
na dobytčí trhy pěšky desítky kilometrů. Při jedné příležitosti jsem vyslovila přání mít nové
šaty. Otec mi řekl, že tu kravku, kterou vedu na trh, mohu prodat za cenu, kterou on určí a
z toho mi něco kápne. Ovšem jestli tu cenu usmlouvám s kupcem výš, ten celý zvyšek je
můj. Já jsem tu kravku prodala za téměř dvojnásobek otcem určené ceny a moc jsem si
pomohla.“
„Pak z té doby mám ještě jednu zábavnou vzpomínku, kdy jsem se stala malou
hvězdou rodiny. Byl podzim a otec měl orat náš pozemeček, jenže mu tak hrozně bolely
nohy že sotva chodil. Nějaká infekce nebo kožní nemoc na noze ho trápila. Přišlo mi ho
líto, jak zkuhral a řekla jsem mu, že půjdu sama orat. Potřebuji chlapa jen na to, aby mi na
vůz pomohl naložit pluh a také složit na poli. Otec se silně bránil, co si to myslím, taková
malá holka za pluhem nic nesvede. To chce chlapa. Já jsem tak dlouho vzdorovala až
souhlasil s tím, že půjdu orat za pár dnů, až na sousedním poli bude zrovna orat soused a
ten mi pomůže pluh venku na polích složit s vozu i opět naložit na vůz, také dohlédne,
kdyby se mi něco stalo. Měla jsem červený sátek na hlavě, protože jsem ho nejraději
nosila. Zapřáhla jsem kravky do vozu a jela na pole. Tam mi soused pomohl složit pluh, a
zase zapřáhla jsem kravky do pluhu.
Řekla jsem jim hié, hié a ony nic. Ani se nehly. Tos měl vidět. Začala jsem zpívat, jako
vždy když jsem byla s nimi doma. Podívaly se obě dvě dozadu, kdo to stojí za pluhem, a
jakoby zázračným prutem změněné, velice hezky se daly do práce. Já zpívala, držela
pluh, a kravky šly jak na procházce růžovým sadem. Táhly krásnou, rovnou brázdu, které
mohl závidět kdejaký starý harcovník. Také že ano, protože po nějaké chvíli přišel soused,
jak to zkouším a spadla mu brada. Totiž kam se hrabala jeho kvalita za mojí. Nestačil
obdivovat. Ani otec nemohl zůstat doma, protože ho hryzalo svědomí kvůli mne. Když už
jsem byla v půli pozemku najednou se objevil a řekl, že to nevydržel, raději bude se plazit
za pluhem ale mne nenechá dál dělat tak náročnou práci, mimo jiné i proto, že se hodně
stydí, co o něm řeknou lidé.
Sama jsem necítila žádný problém ale když otec tak naléhal, svolila jsem, že teda
půjdu domů. Šla jsem velice loudavě přes pole. Slyším jak otec na ně volá a stále více řve
hié, hié. Krávy se ani nehly. Jak jsem se vzdalovala, kravkám se to asi nezdálo a svorně
se rozhodly vydat se za mnou i s pluhem napříč polem. Otec seděl celý nešťastný až se
smutkem rozplakal, seděl a díval se bezmocně, co se děje. Já jsem se vrátila, pohladila
své kravky, vrátili jsme se všichni k práci, kravky byly vzorem poslušnosti a já jim stále
zpívala, a šťastně jme pooraly celý pozemek.
Protože toto divadélko vidělo víc lidí, kteří šli kolem za svou prací, rozneslo se to po
celé vsi, a dlouho říkávala celá vesnice, když to někomu nešlo nejlépe: „jestli se chceš
naučit orat, běž se učit za tou malou v tom červeném šátku“.
K tomu dodám jen tolik, že teta uměla kosit i ve svých osmdesáti letech, a ne ledajak s
ruční kosou. Mívala kolem domu tak pokosenou trávu, jak byla udržována před ostatními
domy, kde kosily s motorovou kosou, ba i hezči. Stále jsem se jí ptal, koho si najala. Ona
mi pokaždé tvrdila, že to kosí sama a ručně. Musela mi to předvést.
Myslím si, že je tím dostatečně potvrzeno, co píšu níž o našich předcích.
Na zemědělské práce tlačili své děti nejvíc hospodáři středních vrstev. Úklid orbou,
mohly provádět i menší děti. Ke hnojení bylo potřeba větších. Když se oralo, i 6- 7 roků
starý kluk či holka mohly vést zvířata.
Když táhly dřevěný pluh tři koně, na jednoho z nich posadili lehčího malého kluka 6-7
roků. Jestli půda byla špatná, zvířata klikatila s pluhem, jako zátěž na pluh posdili
nějakého kluka. Některý osmi-devítiletý kluk již chtěl držet pluh a chvíli zkoušet orat sám.
Deseti-dvanáctiletí kluci již orali. Vydrolené, prázdné kukuřiční klasy, které se dostaly na
povrch, mohly sbírat i menší. Děti pomáhaly při setbě, výsadbě, okopávaly, jednotily. Při
sklizni obylí nechali pracovat děti nad devět roků. Větší kluky brali do skupinové práce
sklizňové a měli za úkol pokládat provazy ve stejných vzdálenostech, nosily snopy, atd.
Větší kluci i při nakládání snopů na vůz mohly být nápomocní.
19C/1 DOMÁCÍ PRÁCE
Úklidové práce patřily holkám. Příprava dřeva, štípání, nošení, zatápění, zametání
dvora a ulice čekaly na kluky. Stálá dětská práce byla i čištění obuvy. Skoč sem – skoč
tam práce byly často, například u pečení chleba při zabíjačkách slámu nosily, zavazovaly
konce střev, atd.
Holky s šitím se dopracovaly až výrobě oblečení pro své hračky.
20C/1 PRÁCE S KONOPÍM
Tuto část mám zpracovanou samostatně pro velký rozsah.
Konopí se pěstuje, pak se připravuje stáním ve vodě. Češe se, přede, na pletacím stroji
se získá cílová podoba.
Jsou hodně připomínané přásty na starém českém venkově v zimním období, kde se
hodně při tom zpívá, povídá, a pěstují kdejaké zvyky.
Děti u toho spíš sledují, poslouchají.
U některých fází je lze zaměstnat. Jsou ovšem u toho pasivní a je u toho děsná nuda
pro kluky.
21C/1 UČNI
Za učně či pastevce dobytka se nechali najmout na letní období děti starší 9 let z
početných rodin, buď k místnimu hospodáři nebo do sousední vsi. Dostávaly buď bílé
prádlo, peníze nebo soukenné oblečení.
22C/1 ČELEDÍN, PACHOLEK = cseléd
Čeledíny měli lepší hospodáři na celý rok (od 1.ledna do 1. ledna) a jejich odměnu
smluvně potvrdili. Služba začala zkouškou: jestli se dané okolnosti nelíbily dítěti, nemusel
zůstávat; dělali nejrůznější hospodářské práce.
23C/1 CHŮVA
Některé holčičky, sotva vychodily jednu dvě třídy, začaly se potulovat. Vesničtí
hospodáři je najímali jen na léto nebo na 2-3 měsíce pro hlídání malých dětí.
V panských domech ve městech
24C/1 SLOUŽÍCÍ, SLUŽEBNÉ DĚVČE, SLUŽEBNÁ
Ve městě najímali dětskou služebnou, sloužícího často i na celý rok z chudších rodin.
25C/1 NÁDENÍK
Nemajetné, či s malým majetkem brali své děti sebou na nádenické práce za naturálie:
sbírali brambory, jednotili, pomáhali při žatvě, okopávali.
26C/1 PRÁCE ZA ČÁST ÚRODY
podíl, participace
27C/1 NÁMEZDNÍ PRÁCE
práce ve mzdě
28C/1 VAŘENÍ
Mezi nejstarší zvyky patří obětování jídla; ne jenom jako krmení ohně ale ve spojitosti s
první úrodou.
• Například každý rok část úrody se daruje. Dar na faru pro kněze, žebrákovi upečený
bochníček.
• První ovoce musel sníst hospodář nebo dítě.
• Sem patří i různé ochutnávky a hodovánky.
• Byly i takové zvyky, které ručily za chuť jídla.
• Při přípravě pukancové kukuřice se musí stále smát, aby jednotlivá zrnka se rozpukala
do krásného květu, aby všechny byly „kokrháči“. Opět jsem si vzpomněl na další
nezodpovězenou otázku z mého dětství. Rád vzpomínám na matku jednoho mého
kamaráda z dětství. Hodně jsme si spolu hráli u nich. Ona se nám často věnovala i tak, že
o nedělích odpoledne založila si nahonem ohníček uprostřed dvora z několika suchých
větviček, které jsme měli za úkol posbírat v okolí. Kukuřici dala do velkého síta asi o
průměru 80 cm a třepala s ní nad ohněm. Když začaly kukuřice pukat, honem přiložila
velké noviny na ně. Jinak by všechno vyskákalo na dvůr kolem ohýnka. Jenže rychle chytl
papír a hořel nad kukuřicí. Ten odhodila a dala tam opět a asi 3x se to opakovalo. Hodně
kukuřice vylétalo a my s radostí sbírali po dvoře a cpali si do pusy hned. Ostatní jsme jědli
z velké mísy a dostalo se i dospělým lidem, kteří vysedávali v neděli odpoledne na lavici
před domem. Co je na tom zvláštního. To, že teta již od samého začátku se smála, ne
nahlas ale měla úsměv na tváři. Ptal jsem se jí, proč se směje, protože my jako děti jsme
ještě neměly důvod až tak se smát. Ona na to řekla „já to tak dělám“. Řekl jsem si dvě
věci: buď nás chce pobízet k radosti, nebo se ani nesměje, jen si přihmuřuje oči, aby jí
něco nevlítlo do oka. Pak jsem si říkal, že to byl přeci úsměv. Nyní mám dojem, že to
mohla být tradice jaksi nekomentovaná.
• Na Slavnost zvěstování Páně se dělala pukancová kukuřice, aby tím podporovali
pukání, vyrážení pupenů na stromech.
29C/1 PEČENÍ
Zůstanu jen u toho, že se pekly moc dobré věci a to v návaznosti na roční období a
svátky.
30C/1 CHLÉB
V některých dnech se nesměl péct chleba: úterý, pátek, hlavně novoluní pátek – v
těchto dnech chléb nevykynul.
• Žena v době očisťování měla chléb jak gumu, táhl se.
• Při zadělávání chleba nesnášely u sebe přítomnost cizího.
• Voda pouze čerstvá ke kvasu: beze slova se přibližovali ke studni, když šli pro čersvou
vodu potřebnou ke kvasu – po dokončení práce levou rukou udělali kříž nad kvasem.
• Než daly ruku do těsta prosily Boha.
• Při zpracovávání těsta házely zadkem do výšky, mezitím manžel jí poplácel zadek.
• Když vybíraly těsto o ošatky, opálky, často klepaly křížem na dno necky, kde kynulo
těsto, aby i v ošatkách kynulo mohutněji.
• Když zapalovaly v peci, modlily se jeden otčenáš za duše v očistci. Pak při vkládání
bochníků po každém si udělaly křížek.
• Když byly chleby v peci, žena mírně pozvedla sukni ke stehnům a řekla „pukej,
napraskni“, „plochý nadouvej se“. Pak všechny ošatky naskládaly do sebe dnem vzhůru.
• Mezitím, co se pekl chléb v peci vymetávaly síňku, pitvor aby bochníky pukaly.
• Pokaždé, když kontolovaly stav, dělaly kříž s lopatou směrem k peci.
• Když vybraly celou pec, chleby byly naskládané do řady, a potřely je mokrou štětkou
pekařskou. Vodu vylévaly směrem na východ.
• Když se načl chléb, udělaly nožem kříž na spodní stranu.
• Když se načl chléb, všichni dostali krajíc a daly ochutnat i sousedům.
• Zde připomenu, že chleba se nemohl nikdo naládovat jak se mu chtělo. U nás, jako i v
jiných rodinách chléb rozplánovala, rozpočítala matka, protože se peklo většinou 1x za
týden a chléb se dal sníst i za tři dny. Aby byl chléb denně, muselo se jíst šetrněji. To mi
teda jako klukovi občas vadilo. Musel jsem jíst něco jiného.
Chléb se nikdy nevyhazoval. V každém chlebu i zrnu pšenice ctili obraz Krista. Chléb
považovali za mimořádný dar Boží.
Stalo se, že jsem jako malý kluk nechtěl jíst chléb, protože mi na to namazali něco, co
mi zrovna nechutnalo. Vyhodit jsem se neodvážil, protože Ježíšek všechno vidí a plače,
když zahazujeme chléb. Ježíška jsem nechtěl rozplakat, takže náš pes, který byl stále při
chuti a jak viděl, že něco jím, chodil všude za mnou, rád mi pomohl. Pak jsem dostal něco
dobrého na chleba a pes mi ho v nestřeženém okamžiku velice jemně a nesmírně hbytě
vytáhl z ruky a v té chvíli i spolkl. Nebyl žádný mrňous, měl čumák stejně vysoko jak já
pusu. Věděl také předem, že ho za to budu chtít kopnout a stejně rychle, včas změnil
vzdálenost ode mne alespoň na chvíli. To jsem plakal, šel žalovat a chtěl nový. Nedostal
jsem.
31C/1 JÍDLA - ZAKÁZANÁ A PŘEDEPSANÁ JÍDLA
Jisté pokrmy v jistých významných dnech byly zakázané pro všechny členy rodiny z
důvodu předcházení, prevence před nebezpečími.
• Na Nový rok se nesměl jíst drůbež, aby neodhrabala štěstí od domu.
• Na masopustní úterý se nesměla jíst polévka s testovinami, protože konopí by bylo
nekvalitní.
Při různých příležitostech, například které se vztahovaly na hospodářství se zákazy
vztahovaly jen na některé členy rodiny:
• V ten den když šel někdo síct, nesměl dotyčný jíst topínky, protože pšenice by byla
napadána snětlivostí.
• Dívka nesměla jíst výškrabek, protože se nevdá.
• Žena v požehnaném stavu neměla jíst ovoce srostlé v páru, protože porodí dvojčata.
• Ryby jsou obvyklá jídla rybářů a ryba se jedla v postním období.
• V předvečer vánoční se jedlo zelí, kuřecí polévka a závin.
Ke každému významnému dnu se vázalo nějaké tradičně povinné jídlo. Některými
způsoby stravování (postní) chtěli naklonit přízeň Boha Stvořitele. Když se postili, chránili
se také proti Zlému, konali tak očistu těla i duše.
Nemám zde zvláštní místo pro domácí léčení. Proto vtěsnám sem své krátké
vzpominky. Například, když jsem se zranil na ruce či na noze, první rada od dědy byla
„počůrej si to a už si toho nevšímej“. Zranil jsem si prst u tety a teta hned vzala sůl,
posolila ránu a poslala mě za děckama si hrát.
Byly jsme chudší rodina a jako všichni ve vsi, sbírali jsme všechno, co příroda dala od
lesa až po pole. Bylo to v padesátých letech. Jednou se matka rozhodla, že pro naši
rodinu bude dělat pálenku z bezu, protože bez je nejlepší lék na žaludek. Jenže bez nelze
pálit tajně, protože nesmírně lahodně voní po celém okolí. I zápara, neboli rmut.
Nepoužitelný zbytek bezu zkoušela v noci zahrabat do hnoje, aby to ve dne nikdo neviděl
a necítil. Místo toho, aby bez páchl hnojem, hnůj voněl týdny od bezu. My jsme bydleli u
silnice a dá rozum, že matka zamořila silnici lákavou vůní bezové kořaly. Po té, někdy
bahnité, někdy zaprášené silnici (dnes by tomu říkali polňačka) chodila půl obce každý
den na polní práce. Ti nejstarší většinou bos. Někteří, většinou ženy v podomácku
vyrobených, velice obnošených papučích. Až v pozdějších letech zřídil Baťa obchod v
obci. Od té doby pak měli baťovské papuče. Obuvníci nepřišli o práci, protože vyráběli
obuv dle místního kroje. Oblečení měli velice volného střihu z doma utkaného bíleného
plátna. Jistě znáte ty plandavé plátěné kalhoty sahající mírně pod kolena, které z dálky
budily spíš dojem sukně. Že jsme u jídel, poznamenám, že měli sebou motyku a na
ramenou jim visela mošnička domácí výroby a v ní krajíc chleba a kousek špeku, k tomu
cibule či česnek a byl by hřích vynechat, že kapesní nůž. Vše zabaleno do čistého bílého
ubrousku. To bylo všechno co jsem zahlédl jako malý kluk v letním období za velikých
veder.
Vraťme se ke kořale. Tak jsme měli s tou vůní, kterou muselo povinně inhalovat okolí
našeho domu, o reklamu postaráno. Ženy i muži si zvykli k nám chodit každé ráno již ve
čtyři hodiny, kdy se obyčejně chodilo na pole. No, nedejte si, když ten luft silně zavání
dobrotinou až vám tečou sliny, přitom víte, že je to zdravé a postaví vás na nohy na celý
den. Nemluvě o tom, že když i za pár hodin někoho míjíte, již z dálky cítí z vašeho dechu
tu nepopsatelně lahodnou vůni. Dali si štamprle, hlt chleba, zaplatili s radostí a šli vesele
za prací dál. Zbohatnout se z toho nedalo ale každý halíř se počítá. I stalo se časem, že
podnikavost mé matky někomu vadila, takže nás udal na policii. Jednoho dne nečekaně
přišli tajní od policie i s udavačem a v komoře, v jednom tmavém koutu, lehce nalezli
odložený, pečlivě uklízený doličný předmět, měděné potrubí pěkně stočené do spirály.
Hned se jali dělat zápis a protože u toho byl otec, všiml si, že ústí potrubí zdobí pavučina.
Chytře přes otvor, aby pavouček chytl každou mušku, které se tam zachce dovnitř. Proto
otec upozornil zapisovatele, aby tam stálo, že viděli pavučinu zakrývající otvor do
měděného potrubí. Velice laskavě dal i to do zápisu. Přišlo se k soudu a soudce vyslechl
udavače i jejich svědky. Pak přišlo na obhajobu. Otec řekl jen tolik: „Vážený soudce,
prosím, všimněte si v zápisu uvedený stav potrubí. Ústí do potrubí, které jsem zdědil po
svých předcích a uchovával v komůrce jako památku, byla zapletena pavučinou. Pavouk
je mým svědkem, že tuto zaprášenou vzpomínku na mé předky jsem nepoužíval. Tudíž,
nejsem si vědom, proč jsem obviňován.“
Otec pak dlouho líčil svým přátelům ten okamžik, jak soudce zvedl hlavu od papíru a
křikl: „Ven, vy žalobci, udavači. Myslíte si, že já nemám nic jiného na práci, než řešit vaši
závist? Váš odpůrce je nevynný. Konec.“ Práskl židlí a opustil soudní síň. Matka pálit
nepřestala. Byla opatrnější. V noci děda odvážel kravským potahem ty zbytky, které tak
intenzivně voněly, mimo obec až k lesu. Od té doby nás nikdo neudal. Dodnes si říkám, že
by se to hodilo do legračních příhod v knize „Slovácko sa súdí“. I tak se žilo kdysi.
32C/1 STRAVOVÁNÍ - STOLOVACÍ POŘÁDEK – SEZENÍ U STOLU
Děti školou povinné se stravovaly téměř tak, jako ty nejmenší. Protože si ještě
nedokázaly vydělat na každodenní chléb, nemohly sedět u velkého rodinného stolu. V
některých oblastech, děti, které již vykonaly nějakou práci, mohly sedět na straně, kde
jedly ženy a to nehledě na to, zda byl kluk či holka.
Pastevci, kteří byli venku týdny či měsíce natrvalo se stádem, vařili si sami v kotlíku v
přírodě.
Většina lidí ze vsi pracovali na polích, na svých pozemcích daleko od domu. Proto si
museli nachystat jídlo do mošny, do proutěného koše či do nůše. Nosili si buď nevařená
nebo vařená jídla na polní práce. Vařená jídla chystala hospodyně obyčejně, když
pracovala těžce celá početná rodina celý den venku. Jedlo se z jedné mísy. Běžné bylo
brát sebou do mošny slaninu, klobásu, pečené maso, vejce uvařené natvrdo, atp. To se
jedlo s chlebem v sedě na zemi.
Kdysi jsem zpracovával tematiku biblického večeřadla jako místa na modlitbu a hlubším
pozorováním zjem zjistil, že se jedná o dokonalou souvislost našeho venkovského života
se životem židovského venkova za dob Ježíše Krista. I tehdy pracovali lidé ve skupinách
na polích celý den a ke stolu si mohli sednout až večer po práci. Kde? V jídelně toho či
onoho zaměstnavatele, sedláka. Tam tu jídelnu stavěli v patře, z hygienického i z
praktického důvodu, aby nepřekážela stálému provozu v domě. Sloužila hlavně ke
stravování večer, čili podle toho se jmenovala ta místnost „večeřadlo“ ke konzumaci
nejčastěji posledního jídla dne. V takovém větším odlehlém prostoru se mohlo také
nerušeně v klidu se modlit.
Za mého dětství téměř na všech polních pracech bylo pohromadě 5-10 lidí. Společně si
zpívali, pracovali, povídali si, drželi si zdravý rytmus práce. Je velký rozdíl pracovat hodinu
sám nebo v kolektivu. V kolektivu čas utíká rychleji a člověk necítí takovou vyčerpanost.
Mužský pacholek se stravoval spolu s rodinou. Mohl sedět po pravé straně hospodáře,
tj. na straně mužů. Na protější straně jedly ženy. Ženy kdysi musely jíst vestoje.
Při hostinách nesměl být přítomen pacholek. Nebyl víc omezován, než ostatní členové
rodiny.
Stravování začali modlitbou a žehnáním stolu, po jídle hospodář poděkoval hospodyni
jménem všech za dobré jídlo.
Rodinné stravování se řídilo dle přísných zákonů.
• Při krájení chleba se nesměl zapíchnout nůž špičkou do chleba.
• Nesměl se položit chléb kulatou stranou, vrchní stranou, protože budou bolet záda
toho, kdo ten chléb připravoval, pekl, nebo se může také rozpoutat hádka.
• Načnutou stranou se nesměl otočit ke dveřím, protože by vypochodoval z domu.
• Nesměly se dělat z chleba kuličky, žmolky a házet je.
• Nesměl se drobit chléb nožem do mléka, protože by mléko v krávě bylo krvavé.
• Nesměly se jíst zbytky chleba po jiném, protože jeho syrotek zůstane nám.
• Při jídle se nesmělo bubnovat prsty, cinkat vidličkou či nožem na talíři, protože tím
přivoláváme bídu.
• Jestli někdo položí nůž tak, že ostřím zůstane nahoru, bude hádka v domě.
• Nesmělo se pískat, pobrukovat doma, protože ten druhý v manželství se zblázní.
• Dívka nesměla jíst lžicí s dlouhou rukojetí, protože by měla tchyni s dlouhým jazykem.
• Když někdo vstane ze židle a odchází, musí židli vrátit zpět na své místo.
Bylo víc takových pravidel, na jejichž dodržování se dbalo tak přísně, že za nedodržení
se sklízelo okamžité napomenutí.
Jídla, zvláště maso, rozděloval hospodář dle hodnosti. Hospodář musel dostat hlavu,
páteř, a biskupa.
33C/1 ÚKLIDOVÉ A JINÉ DOMÁCÍ PRÁCE
Úklidové práce měly silnou návaznost na hlístopudné, odhmyzovací dny.
• Hlístopudné dny byly: velký pátek, bílá sobota, každá sobota, den Kazimíra, úbytek
měsíce, každopádně se nesmělo uklízet v týdnu zemřelých, o novoluní, po západu slunce.
• Když spravovali zeď hliněnou mazaninou, lepenicí, i to místo museli zahladit, kde
hlínu hnětli, jinak by bolely záda hospodyni.
• Když líčili vápnem, vápno odměřovali do dížky polévkovou lžicí a tu lžici přehodili přes
plot k sousedům. Obešli pokoj a do každého rohu udělali kříž se štětkou.
• Zametat měla dívka na vdavky nebo nová paninka, mlaďucha.
• Nesmělo se zametat v neděli ráno, také když stádo dobytka se vracelo domů, také
když někdo se chtěl právě vydat na cestu a ještě setrvával doma.
• Zametat se mělo vždy od prahu směrem do světnice a nesmělo se vyhazovat smetí
přes práh či směrem k slunci.
• Jestli dívka přestala zametat, a to lhostejně z jakého důvodu, odešel její milenec.
• Smetí se nesmělo vyhazovat po západu slunce, raději ho nechali vevnitř přes noc.
• Nesmělo se šít o svátcích, o nedělích, v úterý, v pátek, na Lucii, na Barbaru, mezi
vánčními svátky a Novým rokem, ovšem nikdy během roku po západu slunce.
• Nesmělo se šít nic přímo na člověku, protože k němu přišili bídu.
• Prát a namáčet prádlo v úterý, v pátek, při úbytku měsíce, v pátek novoluní.
• Nesmělo se sušit prádlo, ani žehlit ani mandlovat, kalandrovat na Martina v týdnu
všech zemřelých, o vánocích
34C/1 MATEŘSTVÍ
„Dítě je po narození odkázáno svým životem na úsilí svého okolí, především matky“.
Matka mu zajišťuje uspokojení potřeb materiálních (oblečení, pomůcky k jeho
opečovávání, postýlka apod.), tělesné a hygienické (jídlo, přebalování apod.) a citové.
Roli matky nemůže převzít muž, protože „není ničím vybaven přírodou pro tuto úlohu,
ani tělesně, ani duševně“. Vztah mezi matkou dítětem je fatální (osudný) a vzájemný. Dítě
úplně závisí na matce a ona na něm. Úloha otce je v tom, aby matku podporoval a
zajišťoval životní jistotu. Mateřství je od přírody dané, intuitivní a výlučně ženské. Matka se
mu neučí, ale intuitivně vycítí, co dítě potřebuje, když pláče, musí vytušit požadavky svého
dítěte a je citovým centrem dítěte, zatímco otec je vzorem hrdiny. V úloze matky může být
otec jen zástupcem „náhražkou z nouze“.
• To, že je člověk schopný plodit nic neříká o tom, jakým způsobem je schopný se o
potomstvo postarat. Do jisté míry to záleži na každém jedinci.
Vedle fyziologických faktorů existuje v životě ženy mnoho dalších jevů, které mají
obrovský vliv na její mateřství: osobnost matky, osobnost dítěte, sociální zázemí matky,
partnerský vztah, předchozí zkušenosti, sociální a kulturní prostředí, v němž se žena
nachází.
35C/1 PŘÍSTUP K DÍTĚTI
VLIV MATKY NA POVAHU DĚTÍ – Jan Hrubý – Šťastná pouť životem - 1932
Podívejme se, jak uvažoval pan farár J.H. Když psal o vlivu matky na své děti.
„Dobrá matka znamená víc, než sto učitelů. Ona právě je v rodině jako magnet, který
přitahuje srdce všech. Co ona dělá, to po ní dělají děti. Matčin příklad je škola, v níž se
vyučuje ne slovy, ale skutky. Tím, že dítě napodobuje skutky, počínání matčino, se vyvíjí
jeho povaha; sice zvolna, ale stále. Častým opakováním týchž úkonů se vyvíjí návyk, tak
se ze zálib a sklonů lidských tvoří náklonnosti dobré nebo špatné – ony určují charakter,
vytvářejí povahu.
Poněvadž pak matka, jejímž královstvím je domácí krb, je duše rodiny, a na veškeré
chování dětí má mnohem větší vliv než otec, má i její dobrý příklad nadmíru velkou
důležitost. Moc, kterou má na děti, je neobmezená. Děti k ní neustále vzhlížejí jako ke
svému vzoru; pozorují a táží se na vše, co koná, snaží se jí napodobit. Tak žije matka dále
ve svých dětech, a děti si berou vzor z jejích způsobů, z její řeči, z jejího počínání, z
celého jejího chování.
Vliv a působení lásky mateřské na dítě je nesmírný.
Ve svých křížích, starostech, obtížích, útrapách a zkouškách, jimiž později život na ně
doléhá, přicházejí děti stále a stále k dobré a laskavé matičce, aby se s ní poradily, u ní
potěšily, aby se s ní podělily o své radosti, v neštěstí pak a ranách a smutných porážkách,
jež utržily ve víru života.
Sledujeme-li u většiny lidí jejich dobré skutky, nás obyčejně povedou na místo, kde u
jejich kolébky stála zbožná, hodná matka, kdě bděla u jejich lůžka, kde si s nimi hrávala a
do jejich srdce vštěpovala dobrá naučení, zbožné myšlenky a šlechetné city.
Štěstí nebo neštěstí, vzdělání nebo nevzdělanost, kultura nebo barbarství rodin a
národů závisí z velké části na ženě, matce; a budoucnost národa do jisté míry ztělesňuje
dítě v náručí matčině. Napoleon kdysi řekl, že ve slově „matka“ je obsažena celá
vychovávací soustava.
Svatý Augustin řekl: „Byl by ze mne neznaboh, byl bych zapřel zbožnou víru otců, kdyby
mne nebyla zdržovala posvátná bázeň před jednou věcí – vzpomínka na dni dětství, kdy
mě šťastná matka brávala na klín nebo se mnou klekala, svoje i moje ruce spínala a se
mnou se modlila: Otče náš, jenž jsi na nebesích....“
Jako pravidlo lze asi stanovit: Jaká povaha dítěte v prvním mládí, taková obyčejně bude
i nadále. První dvě desetiletí jsou pro mravní život člověka nejvýznamnější, směrodatné...
Význam ženy a matky, jaký má pro utváření povahy svých dětí, je tak veliký, že po té
stránce lze dobrou matku vším právem nazvat arcidílem. Hodné matky konají pro mravní
zdraví lidstva mnohem víc nežli otcové tím, že rodinu udržují v mravně zdravém ovzduší,
ve kterém se daří vše, co je dobré a krásné. Svou dobrou, jemnější povahou, laskavostí,
vlídností, přívětivostí a rozumností i rozšafností dovede žena z »domova« z rodiny vytvořit
opravdový ráj, v němž vše září radostí a veselím, v němž každému z očí zírá spokojenost
a tiché štěstí. V domácnosti, ve které vládne milá, tichá, dobrosrdečná, rozumná,
rozšafná, zbožná a pilná matka, a hospodyně, je blaze a příjemně; ctnost a štěstí je tam
domovem. Všichni členové rodiny docházejí v ní odpočinku, uklidnění, vnitřní harmonie a
duševní vyrovnanosti, takže se z ní vždy zase vracejí k pracovním výkonům jako zdraví,
ucelení jedinci lidské společnosti.
Moc, kterou má matka na své dítě, působí téměř jako kouzlo, jemuž nelze odolat;
dojmy, jimiž se matka zapsala do dětské duše, nevyhladí nikdo a nic na světě. Kdo
vypočítá dlouhou řadu dokladů, v nichž se v Starém i Novém zákoně velebí dobrá,
zbožná, bohabojná matka? Kdo nám vychoval největší světce? Jejich velké, svaté matky!
Kdo by si nevzpomněl na svatou Moniku, která měla na svého syna tak velký, vznešený
vliv, která ho neustávala napomínat, za něho se modlit a jež tak z Augustina učinila
jednoho z nejlepších synů církve, z nejvzněšenějších učitelů křesťanských? Kdo nám dal
svatého Bernarda, jenž rozněcoval a rozplameňoval krále, jejich velmože a národy k
nevídanému náboženskému nadšení? Jeho zbožná, svatá matka Aléta z Montbardu. Kdo
kladl základ zbožnosti a svatosti u sv. Stanislava Kostky, ne-li zbožná jeho matka
Marketa?
Jen národ, jehož mládež vychovávají dobré, hluboce věřící, svaté matky, má
budoucnost.“
Pak pan farář, otec Jan Hrubý, ne náhodou sem vkládá péči o duši a konstatuje:
„Dnešní náš moderní život je samý ruch a shon (poznámka: psáno v roce 1930); zmocnil
se člověka, strhl ho do svého víru a téměř šíleným tempem ho pohání jako stroj, že nemá
klidné chvilky, že nemá odpočinku. Naše duše je jím často omámena a zachvácena. A
nejen tělo je vrženo do divého reje a nezdravého shonu, nýbrž i duše, která často nemá
za celý Boží den ani čtvrt hodinky aby si oddechla, aby vešla do sebe. A přeci dnešní
člověk, který si dovede práci usnadnit důmyslnými stroji a život nadmíru zpříjemnit, není
šťastnější než člověk před sto, před tisíci lety. Proč? Protože má choré srdce, protože
hyne jeho duše.“ …......
Konec citace Jana Hrubého.
Co se týče přístupu k dítěti, jsou autoři kteří podlehnou pokušení třídit mateřství na
dějinná období, jsou ochotni mluvit o proměnách mateřství v závislosti na staletích. Dle
mého názoru něco takového dává nesmysl. Bohem vyžadovanou podobu mateřství by
měl znát celý svět. Mimo to, že je nám vzorem Matka Boží, je vepsáno do srdce každého.
Když dostáváme poselství nebes, nevztahují se na některou oblast na zeměkouli.
Mateřství pak ve svém dopadu je totiž individuálním úkolem, zodpovědností, každé ženy.
Není třeba sbírat vědecké poznatky, abychom viděli, že v dané modelové stejné situaci se
zachová každý jinak. Například jeden dává přednost osobní sebezáchově, osobnímu
úspěchu, zatímco druhý tyto možné výhody obětuje silou své lásky a upřednostňuje všemi
možnými způsoby blaho svého potomku, vzdává se svých získatelných výhod ve
prospěch druhého, dává sebe až na druhé místo.
Situaci ovlivní mnoho věcí, například finanční zdroje, charakter práce, způsob získání
obživy, velikost rodiny, podíl starších osob a žen či dětí, zdravotní stav, atd.
Jeden se zhroutí pod tíhou neúspěchu, druhý bojuje a využívá i poslední kapku své
síly, svých možností. Nesmíme opomenout ani takové důvody, jako například mentalita a
výchova dotyčného. Nakonec i Pokušitel je všude a i s tím se musí každý vypořádat
osobně.
Velkou měrou přispívá ke stížení situace práce Zlého pomocí sdělovacích prostředků,
politických systémů. Můžeme se zamyslet i nad chováním žen, které se skrývají za ideály
některých režimů, proletářky, budovatelky, bojovnice, karieristky a jejich společenské
aktivity, zvláštně definované rovnocenné svobodné občany, jen aby nemusely plnit roli
dobré matky či manželky.
Co se toho tyče, byly a jsou mezi námi ženy, které své děti dlouhodobě půjčují,
rozdávají, prodávají, rodí na objednávku cizích neznámých osob, týrají, zabíjejí, dokonce i
uvaří a konzumují, všemožně ničí. Byly a jsou i takové ženy, které to všechno dělají s
požitkem na cizích, ukradených, odejmutých, přivlastněných, a jim svěřených dětech.
Horší je, když tyto smutné výchylky jsou nešťastně zvoleným, vnuceným či svedeným
vedením nějaké společnosti kladně hodnoceny, dobře odměňovány, žádány, a začínám
mít obavy, že se do takového stavu kormidlujeme právě nyní v naší době. Proto o
takových věcech píšu, proto je předkládám k zamyšlení.
Řekněme, že filozofie, politické síly pod vlivem zlého v jistých ohledech dokáží
nepříjemně hnout jistými vrstvami obyvatelstva, ovšem ne tak jistě do oblasti mateřství.
Pak bychom ale museli mluvit o dějinách snah, pokusů, v rámci regionů či států ovlivnit
výchovu v rodinách. Čili nikoliv o proměnách mateřství v časových úsecích dějin.
Naštěstí Bohu milé rodiče, matky, rodiny byly a jsou stále ve slušném zastoupení ve
všech společnostech, světadílech. Totiž o rodině nelze mluvit celoplošně že by takto žil
celý národ, ba ani obec. I když, jak vidíme, rodiny Zlý dokáže rozbíjet. V současné době
na děti nejzhoubněji a obšírně působí sdělovací prostředky, internetové a elektronické
hry. Na toto téma bychom museli věnovat několik desítek dalších stran.
A část B část
C část
Download

DÍTĚ – 1. DÍL (DĚTI – DĚTSTVÍ)