Kříž versus
půlměsíc.
Literární a umělecká
tvorba jako prostor
střetů
mezi křesťanstvím
a islámem
24. a 25. dubna 2014
v Clam-Gallasově paláci (Husova 20, Praha 1 – Staré Město)
Kříž versus půlměsíc
Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů
mezi křesťanstvím a islámem
Abstrakta
Andor Mészáros
Imrich Nagy
Literatura osmanské doby
v Uhrách.
Čelebiův cestopis, kronika Jánose
Szilárdiho a osmanské prvky
v básnictví Bálinta Balassiho
Erazmovský apel na vedenie vojny
proti Osmanom
M
N
oháčská bitva a následná osmanská hegemonie
byla pro uherské dějiny historickou porážkou
a tragédií. Toto období však literárním a kulturním
dějinám Uher zároveň přineslo i cenné historické dědictví. Ztráta třetiny státního území a velkého procenta
obyvatelstva, rozdělení uherského království do tří
částí a setkání s celkem neznámou islámskou kulturou
znamenaly pro současníky nepochybně nepředstavitelnou změnu, avšak osmanský vliv také obohatil uherskou kulturu, architekturu, slovní zásobu maďarštiny
a celkový způsobu života.
Ve svém příspěvku představím některé rysy uherské
literatury v osmanském období (17. století) a vliv osmanské literatury na literaturu Uher – jednak osmanskou
literaturu v Uhrách, jednak maďarská díla reflektující
osmanskou přítomnost.
Evlija Čelebi, osmanský cestovatel, v šestém
svazku svého cestopisu Seyhatname popisuje svou cestu
po Uhrách. Jeho dílo je cenným pramenem k dějinám
17. století a poskytuje zajímavý pohled na uherská města,
hrady a celé uherské území obsazené Turky. Uherská
kronika Jánose Szilárdiho je jedním z nejcharakterističtějších subjektivních děl, které vykresluje život
v okupovaných územích Uher z uherského hlediska.
I v básnictví Bálinta Balassiho, nejdůležitějšího uherského renesančního básníka a hrdiny tureckých válek,
se objevují formy osmanské literatury, která se stala
významnou tradicí v dějinách písemnictví v Uhrách.
Prostřednictvím těchto třech děl představím obraz
osmanského období v uherské literatuře.
*
*
*
a konci dvadsiatych rokov 16. storočia sa uprostred
početných ohnivých výziev na obranu Európy pred
osmanskou hrozbou objavuje aj spis Erazma Rotterdamského Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo.
Hlas Erazma, ktorý dovtedy skôr rezonoval v opačnej
polohe pacifistu a mierotvorcu, tu znie nástojčivým
apelom na vojenský úder proti Osmanskej ríši. Čo bolo
príčinou takéhoto ideového obratu u Erazma?
Osmanská hrozba sa intenzívne začína objavovať
v Erazmových názoroch už v priebehu druhej dekády
16. storočia, ale ešte stále v latentnej forme ako motív
pre zjednotenie kresťanskej Európy zvádzajúcej boj
o hegemóniu. Pre Erazma sú preto Osmani „semichristiani“, t. j. polokresťania, ktorých možno správnym príkladom pokresťančiť. So zostrujúcim sa bojom
o politickú hegemóniu v Európe a vzrastajúcou chuťou
Osmanov po územnej expanzii do vnútrozemia Európy
sa v Erazmových názoroch začína objavovať skepsa.
V spise Qerela pacis (1517) už dokonca pripúšťa vojnu
proti Turkom ako jednu z prípustných krajných riešení.
K zásadnému formulovaniu požiadavky na nevyhnutnosť vojny proti Osmanom však pristupuje
až o desaťročie neskôr. Prispeli k tomu najmä zlomové
momenty v európsko-osmanských vzťahoch (bitka pri
Moháči v roku 1526 a obliehanie Viedne v roku 1529),
ale aj angažovanie Martina Luthera, voči ktorému sa
Erazmus postupne ostro vyhranil, aj v takej politickej a vojenskej téme ako bola vojna proti Osmanom.
Erazmus takto v roku 1529 publikuje spis Vidua Christiana venovaný uhorskej kráľovnej Márii Habsburskej, vdove po Ľudovítovi II., ktorý zahynul na ústupe
od Moháča. Aj touto svojou oneskorenou útechou sa
snaží vyvážiť Lutherov vplyv, ktorý svojím adresným
dielom Vier tröstliche Psalmen an die Königin zu Ungarn
vyjadril svoju účasť ešte hneď v roku 1526.
Uvedené platí aj v prípade analyzovaného spisu
Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo, ktorý
– 3 –
Erazmus publikoval v roku 1530 a môžeme ho považovať nielen za reakciu na vojnové udalosti predchádzajúcich rokov, ale aj na prevládajúcu politickú roztrieštenosť,
prejavujúcu sa na ríšskych snemoch neschopných zabezpečiť vojenskú podporu pre bezprostredne ohrozené
štáty, ako aj v rovine erazmovskej odpovede na Lutherov
spis Von Kriege wider die Türcken z roku 1528.
Erazmov apel má podobu komentára k 28. Žalmu,
ktorý adresoval Jánovi Rinckovi, profesorovi práva
v Kolíne nad Rýnom. Teologické otázky však tvoria vskutku len úvodný rámec. Vzápätí už prechádza
k rozboru príčin osmanských úspechov a navrhovaného riešenia pre obranu kresťanskej Európy. Tento
spis, ktorého prekladom sme v našich jazykoch doposiaľ nedisponovali, ponúka zaujímavú sondu na názory
reprezentanta intelektuálnych kruhov vtedajšej Európy
a i nositeľa humanistických kresťanských hodnôt
na Osmanov, ich dejiny, náboženstvo i politické
a diplomatické úspechy. Nesmieme však zabudnúť,
že v prvom rade ide o politický manifest, ktorého hlavným adresátom je Karol V. a ríšske stavy.
*
*
*
Hana Ferencová
Krutý Turek, ďábelský
Maur. Turci, Mauři a renegáti
na prknech alžbětinského a raně
stuartovského jeviště
A
vlastně byl. Tyto termíny buď obecně znamenaly „ten
druhý“, ne jeden z nás, ne křesťan, nebo se mohly vztahovat k etnicko-geografickému původu. Zároveň s jeho
reprezentací však anglické drama představilo i oblast
Středomoří a muslimská území, s nimiž šla ruku v ruce
otázka náboženského soužití s křesťany a konverze
z jedné víry na druhou.
Náhled alžbětinského a raně stuartovského dramatu na křesťansko-muslimskou oblast Středomoří
nelze charakterizovat ani jasně ani jednoduše podobně
jako „ty druhé“ – obyvatele zde žijící. Analyzované
hry tohoto období poskytují mnoho pohledů na islámský svět a také mnoho pohledů na druhého. Jde spíše
o komplikovaný soubor představ a konceptů, které
dohromady dávají pestrou směs, „mélange“ všech
rozličných kategorií. Ač Turek, Maur, Arab, Saracén Mohamedán či renegát nikdy nepředstavoval pro
Angličany tak významného „druhého“ jako například
Španěl či Francouz, během 16. a první poloviny 17. století byl dramatem poměrně často reflektován a tehdejší
divadelní produkce se vůči němu silně vymezovala.
Z tohoto důvodu hrál nepochybně důležitou roli ve formování vztahu Anglie s islámským světem a konstruováním identity křesťanů – Angličanů vůči muslimům,
díky čemuž se stával předmětem zájmu, zkoumání
a konfrontace.
*
*
*
Jan Baťa
lžbětinské a raně stuartovské divadlo sehrálo
v anglické kultuře významnou roli v adaptování,
formování a rozšíření vnímání cizosti a jinakosti. Byla
to právě prkna jeviště, která anglické veřejnosti často
přinášela podivné představitele, chování, zvyky a náboženství odlišných neznámých kultur; zároveň však onu
cizost, neznámo a exotičnost nejrůzněji překrucovala,
napodobovala a interpretovala.
Se zvyšujícím se počtem anglických cestovatelů
a obchodníků navštěvujících oblast Středomoří se rozrůstal i proud informací o cizích kulturách a jejich
příslušnících přicházející zpět do Anglie. Nejen pravdivé příběhy, ale i velká míra fabulace či nejčastěji
kombinace obojího pronikly na podium alžbětinského
a raně stuartovského divadla. Postava Turka či Maura
byla Angličany obdivována i zatracována, oslavována
i obávána. Nicméně multietničnost a multikulturalita
islámského území znemožňovala existenci jedné definice, kdo to „onen druhý“ Turek, Maur či Mohamedán
Turecké nebezpečí a hudební
kultura českých zemí 16. a počátku
17. století
R
eferát chce být sondou do specifického hudebního repertoáru, který koloval českými zeměmi
v průběhu 16. a na počátku 17. století. Odráží se v něm
strach z tureckého nebezpečí, jež sice českému království bezprostředně nehrozilo, tehdejšími obyvateli však
bylo vnímáno v určitých krizových okamžicích velice
intenzivně.
Dochované hudební památky ukazují, že dobová
tištěná literatura a zejména její propagandistická část
měla nemalý vliv na utváření negativního obrazu Turka,
v němž vedle krvežíznivého nepřítele a utlačovatele
křesťanů dominuje motiv Boží metly za spáchané
hříchy. A právě posledně jmenovaný prvek apelující
na vnitřní obrácení a pokání rezonoval v české společnosti podstatně silněji než agitační a mobilizující
moment skrytý v popisu tureckých zločinů.
– 4 –
V oblasti hudební tvorby ovlivněné tureckým
nebezpečím se setkáváme s širokým spektrem druhů
skladeb, počínaje jednohlasým liturgickým zpěvem,
dále s desítkami písní polemických, časových i duchovních a konče poměrně rozsáhlým vícehlasým repertoárem, který je však dochován povětšinou fragmentárně.
Vedle původní tvorby se lze často setkat s druhotným
použitím známých melodií, k nimž byl vytvořen nový
text reagující na tureckou hrozbu. Pozdější přípisky
v některých pramenech 16. a počátku 17. století svědčí
o tom, že „turecký“ repertoár byl opět aktuální na konci
17. století, kdy se rozhořela tzv. velká turecká válka.
*
*
*
Michaela Dobošová
Christoph Demantius – sbírka
Tympanum militare 1600 a 1615
V
e svém příspěvku seznámím posluchače se životem
a dílem skladatele, básníka a hudebního teoretika
Christopha Demantia (1567–1643) a jeho dvě sbírkami
kompozic Tympanum militare, které byly vydány tiskem
v roce 1600 a 1615. I přes bohemikální původ skladatele nebyla těmto sbírkám prozatím v českých hudebněvědných kruzích věnována žádná pozornost.
První vydání Tympanum militare (s podtitulem Ungerische Heerdrummel und Feldgeschrey / neben andern auch
Ungerischen Schlachten und Victorien Liedern) představuje jeden z nejvýznamnějších příspěvků k hudebnímu
žánru politické battaglie a velmi úzce souvisí s úspěchy císařských vojsk v protitureckých bojích u pevností Ráb a Velký Varadín. Sbírka byla vydána v roce
1600 v Norimberku, byla věnována radě města Vratislav, rovněž také politicky významným představitelům
Horní Lužice a obsahuje pět dvoudílných šestihlasých
kompozic: Ungerische Heerdrummel; Feldgeschrey des
Christlichen Ungrischen Kriegesvolcks; Siebenbürgische
Heerpaucken; Victorien Lied/ der Christlichen Mannhafften Kriegeshelden der Vestung Rab a Praelium Ungaricum, Divo Imperatori RODOLPHO II. decantatum.
Propagandistické německé texty prvních čtyř kompozic byly ovlivněny s největší pravděpodobností tureckým kázáním a dalšími publicistickými projevy, které
během „dlouhé turecké války“ (1593–1606) vycházely
v hojném počtu po celé Svaté říši římské. V kompoziční práci skladatel zůstal věrný tradici, kdy prokomponované polyfonní části střídal s homofonními úseky.
Pestré využití zvukomalebných a tónomalebných slabik
znázorňovalo přípravu k bitvě, bitevní hluk a vítězný
jásot. Poslední kompozice Praelium Ungaricum věnovaná císaři Rudolfu II. tvoří zcela samostatnou battaglii, v níž skladatel použil latinský text. Svým hudebním
zpracováním se Praelium Ungaricum přibližuje hudebnímu žánru tzv. Staatsmotette.
Demantius navazuje (nevíme do jaké míry vědomě)
v prvním vydání Tympanum militare jak na své předchůdce Janequina, Werrecorena a Mateo Flechu staršího, tak také rozšiřuje battagliovou hudbu o další
hudební trendy.
Přímé mecenášské vztahy skladatele k rodu von
Redern nebyly ve sbírce Tympanum militare potvrzeny.
Můžeme se však domnívat, že III. kompozice (Siebenbürgische Heerpaucken) byla pravděpodobně zkomponována pro liberecké rytířské slavnosti (6. ledna 1600),
které se uskutečnily při příležitosti povýšení libereckého pána Melchiora z Redernu císařem do rytířského
stavu.
S pražským dvorem a osobností císaře stojí v úzkém
vztahu poslední (V.) kompozice sbírky Praelium Ungaricum, dedikovaná Rudolfu II. Přímý (snad mecenášský) vztah této skladby k císařskému dvoru v Praze prokázán nebyl. Kompozice Praelium Ungaricum je výrazem obdivu k císaři jako významné politické a kulturní
osobnosti a současně oslavou Rudolfa II. jako jediného
vítěze nad Turky.
Druhé vydání sbírky bylo vytištěno v Norimberku
v roce 1615. Oproti prvnímu vydání však neobsahuje
předmluvu ani dedikaci. Tympanum militare (s podtitulem Allerley Streit und Triumph Lieder / Alß: Helden
mut / Martialisches wesen / Heerdrummel / Feldgeschrey /
Schlachten / Venus Krieg / Friedseeligkeit / und Liebes
verbündtniß) obsahuje celkem 21 skladeb a reflektuje
nové politické, společenské, kulturní a hudebně-estetické změny, které se udály v prvních dvou desetiletích 17. století. Sbírka je typickou ukázkou přechodu
námětu od „turecké“ k „milostné válce“.
Prvních pět kompozic zachycujících bitevní tematiku představuje pravděpodobně rané Demantiovo dílo.
Následujících deset skladeb, které tvořily první vydání
Tympanum militare z roku 1600, skladatel podrobil
drobným textovým úpravám, díky kterým byl vztah
k původní bitevní události zcela potlačen. Zařazení
kompozice Praelium Ungaricum (i s opakováním věnovaní císaři Rudolfu II.) do druhého vydání je projevem trvalé úcty skladatele k této významné osobnosti.
Poslední čtyři skladby (č. 18–21) vznikly pravděpodobně po roce 1600 a byly ovlivněny italskými vzory.
– 5 –
*
*
*
Martina Šárovcová
a exotické náboženství, v době, kdy v samotných
Čechách eskalovala konfrontace náboženských skupin.
Aktualizace tureckého nebezpečí
v iluminovaných hudebních
rukopisech 16. století
*
P
*
*
Martin Nejedlý
říspěvek se zabývá ohlasem křesťansko-muslimských střetů v iluminovaných rukopisech raného
novověku. V českém prostředí vznikaly v 16. století
hudební rukopisy s bohatě strukturovanou malířskou
výzdobou. Tyto rukopisy s českými texty gregoriánského chorálu, polyfonních mešních zpěvů a duchovních písní byly určeny pro potřeby utrakvistických literátských bratrstev. V těchto iluminovaných manuskriptech se objevují v rámci vybraných starozákonních
a novozákonních námětů turecké motivy jako ohlas
křesťansko-muslimských střetů. Nejčastěji se turecké
motivy objevují v souvislosti se starozákonní bitvou
Mojžíše proti Amalechitským. Starozákonní bitvy jsou
tak aktualizovány v souvislosti se soudobým bojem
křesťanů s Turky a to zejména v šedesátých až sedmdesátých letech 16. století. Ojedinělé vyobrazení historické události z tureckých válek pak reprezentuje
iluminace v Rakovnickém graduálu. Tato iluminace
časově koresponduje s počátkem tzv. patnáctileté války
(1593–1606) mezi císařem Rudolfem II. a Vysokou
Portou.
*
*
*
Pavel Soukup
Islám v kvestii Šimona z Tišnova
o třech náboženstvích z roku 1412
e křesťanství dokonalejším náboženstvím než judaJismus
a islám? Tuto otázku položil nejspíše roku
1412 kvodlibetář Michal z Malenic mistru Šimonovi
z Tišnova. Šimonova odpověď stěží mohla vyznít
překvapivě. Jeho kvestie Utrum secta christianorum sit
perfectior sectis Iudeorum et Saracenorum je přesto pozoruhodným pramenem. Obsahuje totiž patrně nejobsáhlejší pojednání o islámu, jaké český autor ve středověku vytvořil. Příspěvek představí argumentaci viklefisticky orientovaného mistra ve prospěch Kristova
zákona. Poté se zaměří na autorovy znalosti o islámu
a načrtne obraz, jejž Šimon o „saracénské sektě“ podal.
Pokusí se rovněž identifikovat prameny kvestie, a to
v kontextu literatury o islámu, která byla v té době
v Praze dostupná. Závěrem naznačí, jakou roli mohly
sehrát stereotypy odlišnosti, vztažené zde na vzdálené
„Sekta starodávného hada“ či
„lidé dobré vůle“? Protichůdný
obraz Turků a islámu v dílech
burgundských dvorských
literátů Georgese Chastelaina
a Bertrandona de la Broquière
(kolem 1455)
P
říspěvek komparuje názory na Turky a islám
v literárních dílech dvou přímých současníků,
dvorních literátů burgundského vévody Filipa Dobrého. Básník a polemista Georges Chastelain byl
od roku 1455 oficiálním vévodským historiografem,
pobírajícím za dějepisnou práci pravidelný plat. Turky
zachytil přesně v intencích antimuslimské propagandy
burgundského dvora, který vážně pomýšlel na novou
křížovou výpravu. Vykreslil je jako „sektu starodávného hada“ a zapřisáhlé nepřátele křesťanů. Vynikají prý barbarskou krutostí, tmářskou zaslepeností
a jejich postup do Evropy vnímal jako apokalyptická
neštěstí. Křesťanské panovníky, kteří proti nim nevyrazí do boje, stihne podle kronikářova přesvědčení
Boží trest. Chastelainův současník Bertrandon de
Broquière sepsal právě roku 1455 paměti zvané Zámořská cesta. Jednalo se o vzpomínky na cestu do Svaté
země a Turecka, kam jej vévoda Filip vyslal roku 1431
jako vojenského zvěda. Bertrandon ovšem o své vůli
změnil cíl cesty na osobní pouť za důkladným poznáním Turků a islámu. Na základě osobní zkušenosti
opustil mnohé předsudky a jako jeden z prvních cestovatelů západokřesťanského kulturního okruhu Turky
důvěrně poznal. Dobrodružné příhody a překvapivé
zkušenosti, které včlenil do pamětí z roku 1455, příkře
kontrastovaly s protiislámskými náladami burgundského dvora. Bertrandon neváhal popsat osobní přátelství k mnoha Turkům a neskrýval obdiv k některým
aspektům jejich civilizace a víry. Je autorem prohlášení,
jež musela v burgundském prostředí šokovat: „Přiznám
se, že od chvíle našeho poklidného odpočinku v lázni
jsem cítil k Turkům ještě hlubší přátelství a náklonnost než předtím. Jde totiž o lidi dobré vůle. Chovají
se k sobě s ohleduplností a milosrdenstvím. Často jsem
– 6 –
si při společném jídle všiml, že když zahlédli otrhaného chudáka, hned ho pozvali, aby si k nám přisedl
a nasytil se. Tak tohle bychom my nikdy neudělali.“
Bertrandonovo dílo je prodchnuto snahou pochopit
„ty druhé“, byť některé zdánlivě velmi moderní teze je
třeba zasadit do civilizačního kontextu pozdně středověké literatury. Příspěvek tedy upozorní i na některá
úskalí anachronického výkladu Bertrandonova spisu
jako příkladného výrazu tolerance.
*
*
*
Blanka Zilynská
Čech mezi jinověrci aneb
křesťanská propaganda pod
rouškou smíření náboženství
ednou z ústředních myšlenek učení Mikuláše KusánJ ského
(† 1464) je „jednota“ dosažitelná splynutím pro-
Základní premisou díla je myšlenka, že popsaný
špatný stav světa může být zlepšen a napraven jedině
tak, že se sjednotí úcta k Bohu, že přestanou náboženské třenice. Celý výklad pak směřuje k vysvětlení, jak
toho dosáhnout, v čem budou a v čem nebudou problémy. Všechny věřící spojuje víra v Boha, uctívání božskosti v něm (divinitas). Všichni věří v jednu božskost,
ale svoji víru projevují různými vnějšími obřady (religio
una in rituum varietate). Mikuláš nežádá změnu víry
od jednotlivých národů, ale představuje si, že jednoty
bude dosaženo tím, že všichni pochopí, co je společným
základem jejich náboženství. Při bližším zkoumání
však vidíme, že veškerý výklad směřuje k přesvědčení
přítomných, že tato společná víra se má odvíjet na bázi
křesťanství, které je mírou pro posouzení ostatních.
Ze spisu De pace fidei, a ještě markantněji z jeho
dalšího díla Cribratio Alcorani (1460/1461), je patrný
vztah Mikuláše k islámu. Vyznačuje se solidní znalostí
Koránu, který kritizuje, jeho polemika s ním ovšem
není vedena hrubými slovy zatracujícími nepřítele.
Islám kritizuje jako nepůvodní, odvozené učení, které
nebylo inspirováno Bohem. Islám je pro něho pokaženým křesťanstvím.
Mikulášovo téma De pace fidei se netýká jen soužití
křesťanů s islámem a dalšími náboženstvími. Dotkne
se i existence rozmanitosti a rozporů uvnitř samotného
křesťanství. Jednou z postav, která připomíná tento
moment, je Bohemus. S ohledem na situaci v českých
zemích je symptomatické, že jeho připomínky se týkají
eucharistie. Mikuláš Kusánský byl s problematikou
husitství dobře obeznámen a byl ochoten vyjít Čechům
v něčem vstříc. Požadoval ovšem od husitů zcela
v duchu svého učení o jednotě slib poslušnosti a podřízení autoritě. Jedině za této podmínky bylo pro něho
přípustné jednat o nějaké „varietas rituum“.
Ve spise De pace fidei nemůžeme spatřovat vyhlášení neomezené tolerance jiných vyznání, autor v něm
hledá cestu k nalezení náboženského smíru na zemi.
Je pěknou ukázkou dobového přemýšlení o problému
soužití s „jiným“.
tiv – „coincidentia oppositorum“. Velký německý filosof 15. století aplikoval svoji teorii jednoty protikladů
(jednoty v mnohosti) na různé situace a skutečnosti své
doby, včetně výkladu církevní ústavy, náboženského
uspořádání světa a soužití různých kultů.
Náboženské jednoty mělo být dosaženo nalezením
konsensu mezi různými vyznáními, církvemi a náboženstvími. Hledání takového konsensu je hlavní myšlenkou spisu De pace fidei. Vznikl pod dojmem pádu
Konstantinopole v r. 1453 a vypravuje obsah fiktivního
snu muže, který si dělá starost o osud křesťanů a v němž
lehce poznáme samotného Kusána.
Výklad je podán ve formě dialogu, v němž se střídají
zástupci různých národů a jim odpovídá nejprve Slovo
a následovně apoštolové Petr a Pavel. V průběhu dialogu filozofové kladou otázky a mluvčí zastupující boží
Moudrost je poučují a přesvědčují, že jediná možná
náprava dnešního neutěšeného stavu světa, na nějž si
úvodem všichni Bohu stěžovali, spočívá v odstranění
náboženské rozmanitosti, která vede k válkám a jiným
násilnostem. Spis vyznívá jako systematický, i když jen
dílčí výklad křesťanských nauk, nikoli jako skutečná
*
*
*
výměna názorů představitelů různých náboženství.
Úlohou sedmnácti zástupců národů není vysvětlovat Mária Kohútová
vlastní víru, nýbrž být poučeni.
Představitelé národů byli vybráni tak, aby repre- Kresťanskí a osmanskí bojovníci
zentovali rozmanitost vyznání. Nekřesťanské názory v opisoch bitky pri Moháči
zastupují Arab, Ind a Žid, kteří poučeně vznášejí
itka pri Moháči roku 1526 zásadne zmenila
námitky z pozic svých náboženství. Vedle nich se pak
vývoj v strednej Európe. Príčiny stretu Uhorska
objevuje Chaldejec, Skyt a Tatar. Turek a Peršan jako
a Osmanskej ríše, priebeh boja alebo osudy niektorých
další muslimové sekundují Arabovi.
B
– 7 –
bojovníkov opísali viacerí autori. Priamym účastníkom
bitky bol Štefan Brodarič, jeden z členov kráľovskej
kancelárie, ktorý najprv v listoch informoval poľského
kráľa o jej priebehu a výsledku. Už roku 1527 boli listy
vydané v knižnej podobe pod názvom De conflictu Hungarorum cum Turcis ad Mohatz verissima descriptio. Uhorským kronikárom, ktorý uviedol rôzne podrobnosti
z priebehu boja a opísal osudy viacerých významných
bojovníkov v kráľovskom vojsku bol Mikuláš Ištvanfi
(Historia regni Hungariae…). Z neuhorských autorov
podrobnejšie údaje uverejnil v 16. storočí Ján Kuspinián
(Oratio pro treptica…). Stručné zmienky o bitke uviedol
aj Jean Jacques Boissard (Vitae et icones Sultanorum Turcicorum) v medailóne o sultánovi Süleymanovi I.
Štefan Brodarič hlavnú pozornosť venoval vývoju
situácie pred bojom. V opise prípravy na boj s Osmanmi
charakterizoval všetkých významných bojovníkov
v kráľovskom vojsku. Z osmanskej strany menovite
uviedol iba sultána a Ibrahima pašu, ktorý bol veľkovezírom, ale jeho funkciu Š. Brodarič nenapísal. Opísal
smrť hlavného veliteľa uhorského vojska Pavla Tomoriho, ktorého hlavu na druhý deň nosili po osmanskom
tábore nastoknutú na dlhej kopii, aby ju všetci videli.
Túto udalosť opísal aj J. Kuspinián. Š. Brodarič zaznamenal aj mená piatich šľachticov, ktorých Ibrahim paša
za vysoké výkupné prepustil, aby mohli svojich informovať o veľkom víťazstve Osmanov. Mikuláš Ištvanfi
podrobnejšie opísal príbehy viacerých ľudí z uhorského
vojska, ktorí udatne bojovali a zahynuli, ale aj niekoľkých z tých, ktorým sa napriek zraneniam podarilo
dostať z bojiska a prežiť alebo dokonca vyviaznuť bez
zranenia. Z osmanskej strany menoval len sultána,
belehradského pašu Balibeja a veľkovezíra Ibrahima
pašu, ktorého uviedol len ako sultánovho dvorana. Ján
Kuspinián uviedol len málo mien. Viac pozornosti
venoval strachu kresťanských bojovníkov z bojového
pokriku Osmanov „Dabra, dabra, hu“, ktorí Osmani
stále opakovali a v uhorskom vojsku tým spôsobili
veľký strach. Turci rýchlo kráľovské vojsko prekonávali
a niektorí uhorskí vojaci sa pred presilou dali na útek.
Na bojisku krv tiekla potokmi. Písal aj o množstve
mŕtvych kresťanov, ktorých Osmani zanechali nielen
na moháčskom bojisku, ale aj v dedinách, cez ktoré prechádzali, aj v Budíne, keď ho opustili.
Pohľad na moháčsku bitku z osmanskej strany priniesol Kemal Paša Zahed. Preklad jeho práce vyšiel
po francúzsky pod názvom Histoire de la campagne de
Mohacz… Celý text je popretkávaný veršami a autor
veľmi kvetnato opisuje osmanskú armádu, ktorú tvorili
samí vynikajúci bojovníci. Osmani bojovali s nadšením,
zneli bubny, blýskali sa meče, bojovníci islamu cítili
rastúce nadšenie. Uhorskú armádu opísal ako úbožiakov ponorených v oceli, v železe od hlavy, až po päty,
ešte aj ich kone mali brnenie. Úbohí neveriaci boli ako
spálení a ich tváre, ešte predtým, než pocítili plameň
meča, sa stali bledými ako popol. Tomoriho označil
za najlepšieho bojovníka spomedzi kresťanov, ale bol
zaslepený pýchou a preto zahynul. Kral Ľudovít, často
nazvaný len ako prekliaty kráľ, síce bojoval dobre, ale
jeho najlepší generáli padli okolo neho alebo ich zajali.
Keď videl zástavy víťazného sultána v slnečnej nádhere,
zostal ohromený, úplne stratil hlavu a utiekol z bojiska.
Pritom M. Ištvanfi, aj J. Kuspinián napísali, že v priebehu bitky začalo prudko pršať, Kuspinián dokonca
písal o prudkej búrke.
Charakteristika vojsk u všetkých spomínaných autorov je dosť podobná – udatní naši, krutí alebo zbabelí
protivníci.
*
*
*
Eva Frimmová
Ján Zápoľský očami súčasníkov
i nasledovníkov
P
ríspevok prináša zamyslenie sa nad osobnosťou
Jána Zápoľského v pred- a pomoháčskom období
na základe historických písomných i archívnych
– 8 –
dokumentov a aj dobovej literárnej produkcie. V tomto prípade ide o jednu z najrozporuplnejších postáv uhorských,
resp. aj slovenských dejín, keďže J. Zápoľský bol jediným
kráľom na uhorskom tróne (1526–1540) pochádzajúcim
z územia dnešného Slovenska. Na základe rodinných
väzieb a dedičstva patril k najmocnejším mužom Uhorska, bol spišským grófom i sedmohradským vojvodom,
niekoľkokrát sa uchádzal o ruku jagelovskej princeznej
Anny a neskôr aj kráľovnej Márie, ovdovelej po Ľudovítovi II. Jagelovskom; taktiež bolo evidentné jeho rodinné
prepojenie s poľským kráľom Žigmundom Jagelovským.
Stál na čele tzv. pronárodnej strany a mal mimoriadnu
podporu najväčších uhorských prelátov a magnátov.
Z uvedeného vyplýva, že mal vynikajúce predpoklady
a aj objektívne možnosti čo najlepšie sa uplatniť v dobovej
spoločnosti, ktoré maximálne ovplyvnili jeho sebavedomie a konanie. Tieto okolnosti zvýšili Zápoľského úsilie
v pomoháčskom období, keďže sa snažil vymaniť krajinu
spod moci Habsburgovcov a viesť ju v nezávislom duchu
ako uhorský kráľ – protikráľ Ferdinandovi. Priviedlo ho
to k vojne s Ferdinandom I. Habsburským odohrávajúcej sa takmer jeden a pol decénia hlavne na slovenskom
území, pričom využíval spoluprácu s tureckým sultánom,
čo prirodzene negatívne ovplyvnilo hodnotenie jeho
konania súčasníkmi i nasledovníkmi.
Zápoľského tragédiou bolo, že stál v opozícii
Habsburgovcom, ktorým sa svojou mocou nemohol
rovnať. Nehovoriac o propagandistike a majstrovskom
vplyve cisára Maximiliána I. Habsburského a neskôr aj
jeho vnuka Ferdinanda I. na celoeurópsky sled udalostí.
Títo dokázali vytvoriť veľmi nepriaznivú mienku voči
Zápoľskému v samotnom Uhorsku i v cudzine, a tak mu
vlastne prekaziť mnohé i veľmi reálne postavené úsilia.
Preto mu častokrát nemohlo pomôcť ani mocné zázemie v Uhorsku a rodinné spriaznenie s poľskými Jagelovcami. Na druhej strane sa jeho konanie posudzovalo
z rozdielnych politických strán a aj z rozličných hľadísk
a hlavne sa „hľadali vinníci“ zodpovední za moháčsku
porážku, a teda aj za rozpad stredovekého Uhorského
kráľovstva a za následnú osmanskú nadvládu v krajine;
nehovoriac o Zápoľského vazalskom vzťahu k tureckému sultánovi Sülejmanovi v poslednom období jeho
života. Jána Zápoľského osobitne vnímali súčasníci
v Uhorsku v súvislosti s Moháčom a aj s jeho neskoršou spoluprácou s Turkami. I keď treba pripomenúť
jeho predošlé veľké zásluhy v protitureckých bojoch
i v súvislosti s potlačením Dóžovho povstania.
Protirečenia a marazmus doby priniesli rozpačité
hodnotenia Zápoľského osobnosti už u jeho súčasníkov,
ale aj u historiografov a politikov neskoršieho obdobia,
a inak tomu nie je ani v dnešnej dobe. Historické fakty
súvisiace s touto problematikou a reálny pohľad na celkové dianie našli adekvátny odraz v odbornej i krásnej
literatúre i v korešpondencii v súčasnosti i v bezprostredne následnom období. V príspevku sa sústreďujeme
na príklady ukážok textov a hodnotenia Zápoľského
od priamych súčasníkov najmä vo vzťahu k Slovensku
od Richarda Bartoliniho, Štefana Brodariča, Valentína
Ecka, Gašpara Ursina Velia, Konráda Spervogla cez
historika Mikuláša Ištvánfiho a básnika Pavla Rothana
Rubigala zo 16. storočia i strážcu uhorskej koruny
Petra Révaia († 1622) až po polyhistora Mateja Bela,
historika Štefana Katonu či kronikárov Juraja Bohuša
a Michala Semiana neskoršieho obdobia.
*
*
*
Jaroslava Hausenblasová
Reflexe osmanské expanze
v soukromých dokumentech krále
Ferdinanda I. a jeho rodiny
N
ástup Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526
znamenal trvalé zapojení zemí České koruny
do vleklého válečného konfliktu Habsburků s Osmanskou říší, který se protáhl s většími či menšími přestávkami až do konce 18. století. Dosavadní přístup české
historiografie k této problematice byl založen především na zkoumání dopadu tureckých válek na obyvatele českých zemí a jejich vnímání vzdáleného nepřítele
se všemi vedlejšími důsledky. K těm patřilo především
velké finanční zatížení na obranu uherských hranic
a další válečné výdaje. V této souvislosti byl také panovník dosud představován pouze jako žadatel finanční
pomoci od českých stavů. Dosud málo pozornosti
bylo věnováno obrazu Ferdinanda I. jako bojovníka
proti tureckému nepříteli a obránce křesťanství před
muslimy a zcela opomenuta byla otázka, jak turecká
expanze zasáhla do jeho života a soukromí jeho rodiny.
Cílem příspěvku je přiblížit osobní postoj krále
Ferdinanda I. a jeho blízkých v průběhu válečných
událostí, tj. zejména v době tzv. první rakousko-turecké války (1525–1541), popř. v období po uzavření
habsbursko-tureckého míru v roce 1547. Vnímání
nebezpečí a z něho plynoucí modely chování je možno
představit rozborem dokumentů soukromé či soukromoprávní povahy, jejichž pisateli byl buď sám panovník
nebo jeho blízcí. Přístup racionální, tj. snahu o přípravu na možné varianty průběhu válečného konfliktu
umožňuje zkoumání testamentů Ferdinanda I., a to
především rozbor závěti z roku 1532, psané těsně před
– 9 –
začátkem polního tažení proti Turkům, v němž je zobrazen postoj panovníka odhodlaného bojovat za obranu
křesťanství i za cenu nejvyšší. Tyto dokumenty přinášejí i cenné informace o vztahu krále k českým zemím
a k Praze, modifikovaného právě vlivem sílícího či
naopak ustupujícího tureckého nebezpečí.
Opačný pohled, tedy emocionálně vnímané nebezpečí, zahrnující především pocity strachu či vyjádření
radosti nad vojenskými úspěchy, nabízí analýza pramenů soukromé povahy. Sem patří především korespondence manželky Ferdinanda I., královny Anny
Jagellonské s tridentským biskupem Bernardem von
Cles z let 1529–1536, která nám nahrazuje dnes bohužel ztracené dopisy adresované jejímu manželovi.
Do kategorie dokumentů, jež bychom mohli
nazvat racionálně-emoční, pak patří celá řada dopisů,
které si mezi sebou vyměňovali po celou dobu trvání
habsbursko-osmanského konfliktu Ferdinand I. a jeho
sourozenci císař Karel V. a královna Marie Uherská,
vdova po Ludvíkovi Jagellonském. Kromě věcných
sdělení, informací o stavu příprav k bojům, výsledkům
bitev, návrhů na řešení aktuální situace apod. se v nich
se zrcadlí i pestrá škála nejrůznějších emočně laděných
přístupů, ovlivněných především různými osobními
zkušenostmi a mocenskými zájmy.
*
*
*
Štěpán Šimek
„Machomet“ a „alkoran“
ve staročeské literatuře mezi
Husem a Kabátníkem
P
dochovaných staročeských textů povědomí o islámu,
který znali jen zprostředkovaně, jak jej hodnotili, jaké
konotace se pojily s Mohamedovým jménem a jakých
významových posunů toto vlastní jméno nebo slova
z něj odvozená doznaly. Sleduje také, zda a jak se určité
vžité stereotypní představy českých mluvčích (jak je
zachycuje již P. Soukup) vyvíjely v období pohusovském
do počátku devadesátých let 15. století, tj. do cesty
Martina Kabátníka, jednoho z prvních Čechů, jenž měl
možnost mohamedány poznat osobně a o této své zkušenosti podal pozoruhodnou zprávu.
Analyzována jsou jak díla překladová (např. kronika Eneáše Silvia Piccolominiho, kronika Martimiani
či epická báseň o vévodovi Arnoštovi), tak i staročeské
texty původní v širokém žánrovém a funkčním rozpětí
(např. skladba Václav, Havel a Tábor, M. Jana Rokycany
výklady na evangelia svatého Jana a svatého Lukáše,
texty z tzv. Manuálníku Václava Korandy, písemnosti
vydané v Archivu českém aj.).
*
*
Jana Kolářová
Kronika nová o národu tureckém
Johanna Löwenklaua v českém
překladu Jana Kocína a její
příspěvek k obrazu Turků
v českých zemích
K
říspěvek představí lingvoliterární pendant ke studii
Pavla Soukupa „Machometáni“ v polemikách Husovy
doby (in: Robert NOVOTNÝ – Petr ŠÁMAL a kol.,
Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra
Čorneje, Praha 2011, s. 216–229).
Svoji pozornost zaměří nejprve na to, jak (v jakých
variantách) je ve staročeských textech doloženo jednak
vlastní jméno Mohamed, jednak pojmenování ústřední
knihy islámu. Vychází z lexikálního materiálu, jímž
disponuje oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk
český AV ČR a který byl pořízen pro potřeby akademického Staročeského slovníku.
Po analýze doložených variant zkoumaných vlastních jmen nabízí přehled slovesných děl, kde jsou
pojmenování islámského proroka a koránu doložena,
a podává rozbor kontextů, v nichž se dané výrazy vyskytují. Na základě této analýzy zjišťuje, jaké měli autoři
*
ronika nová o národu tureckém německého historika Johanna Löwenklaua vstoupila do kontextu
humanistických naukových děl, jež měla jako primární
cíl podat zevrubné a zasvěcené informace o Osmanské
říši, jejím zrodu, historii a především expanzi do Evropy.
Čeští překladatelé Jan Kocín z Kocinétu ve spolupráci
s vydavatelem díla Danielem Adamem z Veleslavína
měli na zřeteli aktuální funkci tohoto tématu ve své
době, jak vyplývá z jejich vlastních obsáhlých předmluv,
které uvádějí oba díly Kroniky.
Cílem této analýzy je přispět pohledem literárního
historika k interdisciplinární debatě a poukázat na skutečnost, že vedle významného postavení díla jakožto
naukového spisu se jedná rovněž o text, jenž je zajímavý
i z hlediska literárního.
Z makrokompozičního hlediska se jedná o dvoudílný spis, vnitřně propojený žánrovým modelem.
V první části zpracovává autor turecké anály, do nichž
dle svého uvážení vkládá vysvětlivky týkající se tureckých reálií a rovněž komentáře, v nichž konfrontuje
– 10 –
popisované události s líčením jiných autorů. Některé
části předlohy amplifikuje dokonce vložením celých
narativních pasáží, jež obvykle přebírá z jiných autorů
a konfrontuje je s údaji turecké předlohy. Ve výsledku
jde o dílo důmyslně propracované, s řadou intertextových vazeb a paratextových struktur, což je ovšem pro
humanistickou produkci nejen naukových děl typické.
Tuto skutečnost velmi přesně odráží i grafická podoba
Kocínova překladu, jež odlišuje různým typem písma
jednotlivé vrstvy textu. Nauková intence textu je jasně
patrná a sám autor se na ni opakovaně odvolává.
Příspěvek se bude soustředit na dosud nezkoumané
hledisko, totiž autorův způsob strukturace textu, proměny narativu, projevy „literárnosti“ a žánrové hybridizace. V pasážích, kde Löwenklau vystupuje jako vypravěčský subjekt v ich formě, se objevuje nejčastěji větší
množství implicitních nebo explicitních hodnotících
komentářů. Z nich můžeme mnohdy čerpat více informací o dobovém vnímání Osmanů, než je tomu u objektivizovaného vyprávění v er formě. Text kroniky obsahuje
též marginálie; dokonce i zde, byť výjimečně, se můžeme
setkat s implicite hodnotícím postojem. Námětem příspěvku bude především analýza těchto autorských strategií, v nichž se odráží jeho postoj k Turkům.
Obsahem druhého dílu kroniky je popis dějin
Osmanské říše v letech 1550–1590; v tomto relativně krátkém rozmezí se již Löwenklau nemohl opřít
o tureckou předlohu, tudíž se z překladatele a komentátora mění v autora-očitého svědka popisovaných událostí, neboť vychází velkou měrou z autopsie.
Jak uvádí Eduard Petrů ve své studii připojené
k nedávno vydané edici Kroniky nové, při koncipování druhého dílu Löwenklau musel z výše uvedených
důvodů volit odlišný postup, avšak z důvodu zachování jednoty díla respektoval základní chronologickou koncepci. V těch případech, kdy se od chronologie odchyluje, považuje za potřebné omluvit se čtenáři
nebo alespoň poukázat na to, že porušil zvolený postup.
Právě chronologickou posloupnost vyprávění považuje
Löwenklau za základní žánrovou konstantu svého díla.
*
*
*
Tomáš Matějec
Příhody Václava Vratislava
z Mitrovic a jejich hodnocení
v české literární historii
S
16. století vzniknout literárnímu textu, který byl
v minulosti označen za „nejúspěšnější a nejpřekládanější knihu české renesanční literatury“ (Alois Bejblík) a který bývá oceňován nejen pro atraktivitu látky,
s níž pracuje, ale i pro způsob jejího vypravěčského
zpracování.
Autor tohoto textu Václav Vratislav z Mitrovic
(1576–1635) pobýval v Cařihradu od roku 1591 jako
panoš v poselstvu, které na tureckém dvoře jednalo
jménem římského císaře Rudolfa II. Po obvinění členů
poselstva ze špionáže a jejich zadržení v roce 1592 prošel Mitrovic tureckými žaláři a několik měsíců strávil
na galejích. Personální změna na tureckém dvoře vedla
roku 1594 k propuštění zajatců, do vlasti se Mitrovic
vrátil v roce 1595.
Své zážitky z tureckého zajetí sepsal roku 1599, již
s patrným odstupem, který mu umožnil, aby nesnadné
a tíživé zážitky vylíčil s jistou lehkostí a nadhledem.
Oproti Kocínově a Veleslavínově Kronice nové o národu
tureckém (1594), která se musela spokojit s tím, že českému čtenáři předložila překlady cizích zpráv o životě
v turecké říši, či oproti skladbě Turcicorum tyrannorum
… descriptio (1597) Jana Campana Vodňanského, opírající se rovněž pouze o literární prameny, poskytovaly
dobovému publiku Mitrovicovy Příhody osobní svědectví o setkání s tureckou realitou.
Příspěvek se zaměří na recepci Mitrovicova díla
v českém prostředí a na opakované pokusy prosadit
je do „kánonu“ staršího českého písemnictví, jmenovitě na pokusy, které v tom směru podnikli František
Martin Pelcl (1777), Václav Ertl (1916), Jiří Daňhelka
(1950) a Alois Bejblík (1976) a povšimne si v té souvislosti také novodobých překladů díla (1787 do němčiny,
1862 do angličtiny, 1877 do ruštiny, 1983 do polštiny)
a hodnocení, která jsou Mitrovicovu textu připisována
v české literární historiografii.
*
*
*
Marie Ryantová
Za splněním křesťanské povinnosti
do Konstantinopole: Jan Rejchart
Štampach ze Štampachu a jeho
památník jako mimořádný doklad
z mimořádné cesty
S
ílící kontakty evropského prostředí s Osmanetkání středoevropské křesťanské kultury s islámskou říší nacházely odraz v různých typech praskou kulturou osmanské říše dalo na konci 90. let menů. Neopomenutelné místo mezi nimi patří také
– 11 –
památníkům neboli štambuchům, které doprovázely
své majitele i na cestách mířících do Konstantinopole
či dokonce do dalších oblastí Blízkého východu. Kromě
záznamů, získaných těmito osobnostmi, se v památnících často nacházejí i speciální a v Evropě nezvyklé
„turecké“ papíry (obvykle mramorované nebo siluetové,
ale mnohdy i jen různě zdobené barevné), které představují zajímavý doklad drobné řemeslné činnosti, dané
specifiky islámu, i když postupně mohly být získány
i na evropském kontinentu. Jedním z cenných dokladů
cesty podniknuté do Konstantinopole a pobytu v tomto
městě, který obsahuje kromě těchto papírů i velmi kvalitní vyobrazení různých scén z metropole Osmanské
říše, je dosud zcela neznámý památník českého šlechtice Jana Rejcharta ze Štampachu, který se do Konstantinopole vydal spolu s poselstvem slezského šlechtice Fridricha Kreckwitze, jehož mimořádně nešťastný
průběh a závěr je známý mj. z pozdějšího líčení dalšího
účastníka, Václava Vratislava z Mitrovic. Důvody účasti
Jana Rejcharta v tomto poselstvu byly ovšem především
ryze soukromé. Jeho dva starší bratři se účastnili bojů
proti Turkům a nalezli v nich i svou smrt: Volf zemřel
5. srpna 1590 v protitureckých bojích na chorvatských
hranicích a druhý, Mikuláš, bojoval v Uhrách a poté
se účastnil diplomatických jednání s Turky o mír, přičemž se hned dvakrát vydal do Konstantinopole. Při
druhé cestě měl navíc v úmyslu navštívit Svatou zemi,
ale onemocněl morem a 7. srpna 1590 v Konstantinopoli zemřel. Jeho mladší bratr se proto vydal o rok
později na dalekou cestu zejména proto, aby mu mohl
pořídit křesťanský náhrobek. Po splnění svého úkolu
se vydal s družinou vyslance Pezzena zpět do Prahy,
takže nešťastnému osudu svých spolucestujících unikl.
Štampachův památník tak představuje nejen doklad
cest do Konstantinopole a setkání s odlišným prostředím, včetně jisté fascinace jím (která se v tomto případě
projevuje jak v uvedených papírech, tak ilustracích), ale
osudem Štampachových bratrů připomíná i tragičtější
důsledky vzájemných vztahů.
*
*
*
Milan Svoboda
Utváření (sebe)reprezentace
křesťanského rytíře jako
protitureckého bojovníka. Příklad
Melchiora z Redernu (1555–1600)
P
atnáctiletá válka dala vyniknout ambicím i schopnostem mnoha urozených mužů. Ti kromě demonstrativní obrany „vlasti“ mohli spoluvytvářet dobový
i budoucí obraz svého protitureckého angažmá jak
vlastní snahou, tak prací jiných, již dovedně využívali
média svého věku.
Na příkladu svobodného pána Melchiora z Redernu
(1555–1600), válečníka znalého evropských bojišť, lze
ukázat soudobé způsoby a prostředky (sebe)reprezentace křesťanského rytíře, který se může stát vzorem
ostatních nyní i později. O takový pohled se postarali
doboví
1. humanističtí literáti a básníci (Černovický ad.,
oslavné básně, blahopřání)
2. teologové (Nussler v kázání k velkovaradínskému svátku i v pohřebním kázání 1601)
3. kronikáři a historikové (Ortelius, Kronika
turecká; Dačický, Paměti)
4. malíři a rytci (Siebmacher, Aachen, resp.
L. Kilian – grafiky, portréty, posmrtný obraz)
5. medailéři a sochaři (Hendricks, mauzoleum
rodiny Redernů ve Frýdlantu)
6. tiskaři (v Říši jako diárium vydaný, původně
soukromý Redernův dopis arcivévodovi Maxmiliánu Habsburskému o úspěšném hájení pevnosti Velký Varadín 1598).
Propagace křesťanského hrdiny se stala významnou,
byť spíše tušenou součástí hudební dobové produkce
(viz battaglia Chr. Demantia).
Soukromá budoucí památka se promítla v zavedení
tzv. velkovaradínského svátku vítězství na redernských
panstvích (1599–1620/1654), dále do pamětní medaile,
ovšem též do uchování posmrtné vzpomínky díky tištěnému pohřebnímu kázání a latinským básním složeným na počest zesnulého hrdiny.
Tématu se chopili také kronikáři a historikové
17. –20. století, kteří dobovou propagandu více šířili,
než kriticky zkoumali. Proto jednou z otázek nabízeného příspěvku mj. je, nakolik lze Redernovu skutečnou zdatnost v bojích proti Turkům srovnat s jeho
stavovskými kolegy Schwarzenbergem, Pálffym,
– 12 –
Erdödym a dalšími účastníky bitev a jiných vojenských
akcí v letech 1593–1606 a s prezentací těchto osobností
v umění, historiografii a dalších médiích, zprostředkujících veřejnosti vybrané lidské příběhy s funkcí nejen
prostě sdělnou (historická vyprávění), ale také výchovnou (moralistní), naučnou a vzdělávací (edukativní)
i zábavní (rekreativní).
*
*
*
Ondřej Švehelka
uherském i jinde od česky píšícího polského spisovatele
Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Tato kombinace
kroniky a jakési novinářské reportáže sice neobsahuje
žádné teoretické úvahy o problematice boje s Osmany,
zato se však přímo týká patnáctileté války a rozhodně
nepůsobí dojmem suchého popisu událostí, v němž by
se neodrážely autorovy myšlenky.
Závěr vystoupení pak skýtá příležitost pokusit
se o vzájemné srovnání těchto textů, z čehož bude
možno lépe porozumět otázkám, které si autoři kladli,
a také jejich osobnímu pohledu na problematiku války
proti „dědičnému nepříteli křesťanstva“.
„Zbroje a odění potřebí jest…“
*
*
Tři texty z 16. a počátku 17. století
*
týkající se tureckých válek,
Jana Hubková
s přihlédnutím k válce patnáctileté
Křesťané a muslimové v letákové
ílem příspěvku bude představit výsledky výzkumu, publicistice 16. a 17. století
C
zakládajícího se jak na studiu starých tisků
v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny
v Praze, tak na vydaných pramenech.
Turecká expanze se ve své době stala předmětem
úvah politiků, diplomatů, vojevůdců, učenců i prostých lidí, přišli-li s ní nějak do styku. Mnozí hledali
příčinu dosavadních neúspěchů v boji s osmanským
nepřítelem, snažili se analyzovat jeho strategii a taktiku a konečně předkládali návrhy, o jejichž realizaci
se domnívali, že povede k obratu na bojištích a definitivnímu vítězství pro křesťanské zbraně. Přispěvatel proto vybral tři práce psané českým jazykem
(v Busbecqově případě český překlad), jejichž stručná
prezentace pomůže posluchači utvořit si představu
o tom, jak na danou problematiku nahlíželi jejich
autoři a odtud – alespoň zčásti – lidé šestnáctého století jako takoví. Důraz je přitom kladen na patnáctiletou válku (1593–1606/1608), konflikt, jímž vyvrcholil
střet habsburské monarchie, respektive západokřesťanské civilizace, s Osmanskou říší v této době. Ovšem
nepůjde tolik o srovnání toho, co se v těchto spisech
dočítáme, s historickou skutečností, či naším současným poznáním, jako o dobový pohled na turecké
války a vše s nimi spojené.
První dvě díla mají charakter vojensko-politických
pojednání, která usilují předložit návrh nejlepšího způsobu sestavení a přípravy vojska, jež vytáhne do pole
proti Turkům a zasadí jim rozhodující úder. První spis
pochází od neznámého autora a byl vydán roku 1543
(zřejmě v tiskárně Jana Severýna mladšího), druhý
sepsal diplomat Ferdinanda I. Ogier Ghiselin Busbecq;
třetí dílo představuje Historie o příbězích v Království
T
ištěný jednolistový i vícestránkový leták, který disponoval textovou, obrazovou a někdy i hudební
rovinou výpovědi, fungoval jako zpravodajské medium,
nástroj ovlivňování politických i náboženských názorů,
prostředek disciplinace i propagandy a mohl být zbožím i uměleckým dílem. Byl vlivným médiem, které
od vynálezu knihtisku ovlivňovalo tok informací a myšlenek a podílelo se na vytváření veřejného mínění v rozsáhlých oblastech Evropy. Problematika vztahů mezi
islámem a křesťanstvím patřila velmi dlouho k žádaným
námětům, dominantní roli sehrála právě v 16. a 17. století, kdy byly oblíbené letáky často vydávány v různých
jazykových variantách a český a německý jazykový prostor fungoval jako poměrně prostupný komunikační
celek.
Příspěvek bude zaměřen na demonstraci proměn
i konstant přístupu k této tematice a jejich závislosti
na politických, náboženských, sociálních a kulturních
faktorech. Pozornost bude věnována sdělovanému
obsahu i způsobům jeho prezentace (volba literárního
žánru, výtvarné pojetí tisku, melodie textů určených
ke zpěvu). I když letáky nejčastěji plnily zpravodajskou
roli (líčení průběhu vojenských konfliktů, komentáře
k jednotlivým bitvám, zprávy ze sultánova dvora, diplomatická jednání, biografie hrdinů i potrestání zrádců),
vždy je doprovázela více či méně schematická hodnotící
složka. Výrazně negativní vnímání nepřítele obsahovala zpravodajská líčení přímých vojenských konfliktů
a pracovaly s ním rovněž věroučné konfrontace křesťanství s islámem. Z toho těžily i letákové polemiky,
užívající tureckou otázku k diskreditaci protivníka při
– 13 –
vzájemných střetech křesťanských konfesí či diskvalifikaci politických odpůrců.
V příspěvku se zaměřím na registraci impulsů,
reflexí, hledisek a myšlenkových proudů, které vedly
ke zpochybnění, narušení či revizi tohoto černobílého obrazu a nastartovaly či podpořily změny ve vnímání druhé strany. Svou roli sehrála poptávka čtenářů
po informacích ze vzdálených zemí, zvědavost na reálie islámských oblastí i zvýšené povědomí o výkonech
islámského světa v matematice a medicíně. Impulsy
dodalo také dobové teologické myšlení, zejména určité
typy náboženských reflexí vyplývajících z dlouhodobé
konfrontace křesťanství a islámu, snaha rozeznat příčiny a smysl tohoto stavu a zasadit tureckou expanzi
do božského plánu věků, vrcholícího miléniem. Vnímání Turka jako božího nástroje, jenž má křesťany
přivést k pokání, směřuje v některých případech
k pojmenování chyb křesťanského společenství a snaze
o jejich nápravu či k úvahám o tom, jak lidstvo dospěje
k biblické představě „jednoho stáda a jednoho pastýře“.
Kolektivní obraz nepřítele poněkud potlačovalo i vnímání muslimů jako objektů misie a potencionálních
budoucích křesťanských bratrů. K využitelným okruhům letákové publicistiky patří zejména nekonformní
prorocké letáky, jejichž počet stoupal v dramatických
periodách tureckého ohrožení i nábožensko-politických konfliktů mezi křesťany. Konstanty i proměny
ve vnímání jinověrce z východu zrcadlí také letáková
publicistika k říšskému sněmu v Řezně, jenž byl svolán
roku 1663 a měl za úkol také řešení účinné obrany proti
turecké expanzi. K okruhu těchto tisků patří i leták
J. A. Komenského Letzte Posaun über Deutschlandt,
který se dočkal několika vydání a pro svou aktuálnost byl (bez uvedení autorova jména) vytištěn rovněž
roku 1683. Právě Komenského myšlenkový svět přinesl významné impulsy, vedoucí ke značnému posunu
v pohledu na islám a jeho vyznavače.
věnovat obrazům, které hráli roli v tureckých válkách
(např. Panna Maria Mariacellská).
*
*
*
Jiří Fiala
Turek, úhlavní nepřítel všeho
křesťanstva, v českých písních
kramářských
Č
esky psané zpravodajství o turecké expanzi
do jihovýchodní Evropy se šířilo prostřednictvím
relací v neperiodických novinách a zpravodajských písní
publikovaných formou kramářských tisků. Kramářské
písně s tematikou tureckých válek lze získat excerpcí
z dosavadních edicí kramářských písní a z muzejních
sbírek kramářských tisků, zejména Knihovny Národního muzea v Praze. Tyto pololidové písňové skladby
nepochybně fungovaly i jako součást válečné propagandy a údaje v nich obsažené mohly být ve snaze
formovat názory a postoje lidových mas zveličovány či
jinak zkreslovány.
Zájmu kramářských skladatelů a tiskařů se turecké
války těšily od bitvy u Moháče 29. srpna 1526, jak
dokládá letákový tisk O nešťastné bitvě o porážce Uhruo
od národa tureckého, obsahující dvě písně a vydaný
Mikulášem Konáčem z Hodištkova ještě téhož roku.
Zcela ojedinělá je notace melodie, na niž se měly písně
zpívat, vytištěná ze dřeva vyřezanými notami na rubu
titulního listu tohoto tisku.
Ke třetí rakousko-turecké válce (nazývané též
dlouhá válka či válka o hrady) v letech 1593–1606
se váže Píseň o Turku, přitištěná k Potěšitedlné novině,
kterak Pán Bůh všemohoucí opět milostivou pomoc svému
lidu křesťanskému v malé a skrovném počtu proti tomu krve
křesťanské žížnivému nepříteli Turku ukázati a šťastné
vítězství dáti ráčil u Bělehradu léta tohoto 1593 pátého dne
měsíce listopádu, jinák ten pátek po Všech svatých. Na roz*
*
*
díl od předchozích a následujících zpravodajských sklaJan Royt
deb je Píseň o Turku koncipována jako modlitba o devíti
pětiveršových strofách se dvěma plus třemi sdruženými
Zázračná přispění milostných soch rýmy: „Ó, ostřiž naše šavlice, / obrať, Bože, v jejich
a obrazů v boji s půlměsícem
plece, / rač zahanbit jejich líce, / ať nestraší našich více /
v své machometské obřízce.“ Z roku 1601 pochází
díle Wilhelma Gumpenberga Idea Atlantis Mariani Píseň o dobývání pevnosti Kanýže, zpracovaná podle
se mezi ostatními kategoriemi nacházejí také německé předlohy z téhož roku s názvem Ein neu Lied
Milostné sochy a obrazy v boji proti Tatarům a Tur- von Abzug Canischa, jež se měla zpívat na melodii písní
kům. Ve svém příspěvku se zaměřím na dvě problema- Byl margrab čistá hrdina nebo Otče náš, jenž v nebi bydlíš
tiky. Za prvé, a to krátce, na milostné obrazy a sochy (notace této melodie je známa z tisku Lázeň španělská).
a jejich přispění ve válkách vůbec. Za druhé se budu Za ironickým impresem „Složeno a vydáno v Kanyži
V
– 14 –
s dovolením Ruslan Beka“ se skrývá pražská tiskárna
Sixta Palmy Močindlanského).
Zvláště živou produkci zpravodajských skladeb
o válkách s Osmany pozorujeme v sedmdesátých a osmdesátých letech 17. století; vesměs zřejmě půjde o překlady z němčiny, možná také z polštiny. V excerpovaném materiálu jsme tak zjistili český překlad německé
skladby věnované dobytí Kamence 26. srpna 1672,
která už v titulu akcentuje následky pádu „klíče křesťanské krajiny“ pro civilní obyvatelstvo: Novina velmi
žalostivá o hrozném a strašlivém vpádu Turkův a Tatarův do Království polského, kterak jsou veliká a pevná
města v něm skrze zradu zdobývali a celou Podolskou
krajinu témuž království náležející odňali a lidu mladého,
jak mužského, tak ženského pohlaví, mnoho tisíc zajmouc
do turecké a tatarské země bez milosti na prodej zahnali;
tisk nese vročení 1673. Překladatel apeluje na věrné
Čechy, aby se probudili, uvědomili si blízkost nebezpečí, které může zničit i jejich domovy a postihnout
je stejně hrůzně jako obyvatele okolí Kamence (v sedmiveršových slokách se kombinují čtyři střídavě a tři
sdruženě rýmované verše): „Těla rozsekaných / Turci
psům metali, / před pevností mladých / lidí prodávali, /
ženy krásné i panny / do Tatar zavedeny, / k chlípnosti
prodány.“
Ještě apokalyptičtěji líčí tureckou okupaci Píseň
žalostivá, obsahující v sobě o tureckém vpádu do uherské
a rakouské země z roku 1683: „Někteří jsou zjímáni, /
jiní šavlováni, / násilé, usmrcení / panen, také paní, /
nevinná děťátka / ukrutně zmordovaná, / na kopí
nastrkaná, / smutná nebožátka.“ Atmosféru aktuálnosti autor skladby o 36 strofách navozuje užitím prézentu, naznačuje tím, že následky války dosud trvají,
i když, jak dále sděluje, byli Turci u Vídně na hlavu
poraženi. V souboru kramářských písňových skladeb
reflektujících tažení polského krále Jana III. Sobieského k Vídni a jeho slavné vítězství nad tureckou
armádou velkovezíra Kara Mustafy paši dne 12. září
1683 se nachází po všech stránkách pozoruhodná dramatizovaná skladba Lamentací tureckého velkého vezíra
Kara Mustafa Baša z roku 1684 o 33 strofách se shodnou
strofickou strukturou jako výše zmíněná Píseň o Turku.
Několik málo kramářských zpravodajských skladeb je věnováno rakousko-tureckým válkám během
18. století, zejména pod vrchním velením prince
Evžena Savojského. Kramářské zpravodajství o válkách s Osmanskou říší vrcholí Laudonovým dobytím
Bělehradu 8. října 1788, jež reflektuje např. Nová píseň
o udatnosti Laudonové (sic!) k dobytí Bělohradu, a doznívá
až v sedmdesátých letech 19. století, kdy Josef Chládek
vydal Truchlivou píseň o ukrutnostech tureckých páchaných
ve válce slovansko-turecké léta Páně 1877.
České novinové a písňové zpravodajství na téma
tureckých válek by si tedy zasloužilo novodobou edici,
jež by jednak zpřístupnila tematicky relevantní texty,
jednak zdokumentovala jejich grafickou podobu.
*
*
*
Zdeněk R. Nešpor
Tyršova apologie nového
náboženství na pozadí islámu
D
ějiny české islamologie nejsou příliš obsáhlé,
i když za její první projev můžeme považovat
už Budovcův Antialkorán. Většina zájemců o islám
a později i akademických islamologů přitom vycházela z vlastního křesťanského přesvědčení, na jehož
pozadí se s islámem vyrovnávala – tuto linii můžeme
sledovat od Václava Budovce z Budova až po Luboše
Kropáčka, samozřejmě při vědomí měnících se standardů (akademické) práce. Méně časté, v rámci české
islamologie ovšem zásadní, byly příspěvky přinejmenším dočasných konvertitů k islámu, třeba Ivana Hrbka
nebo Jiřího Bečky. Nezaujaté (akademické) studium
islámu bylo oproti uvedeným dvěma hlavním liniím
v pozadí české islamologie dlouho zcela marginální,
pokud vůbec existovalo. Málo známou skutečností
je, že jeho svérázným raným představitelem byl estetik a spoluzakladatel Sokola Miroslav Tyrš. V eseji
Mohamed a nauka jeho (1870) Tyrš plédoval za vznik
nového, „moderního“ náboženství (jako řada dalších
intelektuálů před ním i po něm), poměrně netradičně
je však chtěl vystavět na pozadí islámu, o kterém měl
alespoň základní informace. Nové náboženství mělo
podle Tyrše podobně jako islám stát na pěti základních
pilířích: kromě „vyznání víry“ v podobě uznání „ducha
lásky a osvěty“ a „zákonů mravnosti, dobrosti a šlechetnosti“, měl být jeho „modlitbou“ a „poutí do Mekky“
zřetel na budoucnost lidstva a pokrok, „půstem“ zdržování se sobectví a „almužnou“ racionální sociální
program. „Džihád“ pak měl směřovat proti všemu, co
se stavělo do cesty pokroku. Příspěvek si klade za cíl
představit tento nepříliš známý aspekt Tyršova díla
a analyzovat jej v širších kontextech autorova života
a díla, intelektuálních snah o vytvoření „moderního
náboženství“ i v rámci vývoje české islamologie.
– 15 –
*
*
*
Luboš Kropáček
pole otevřel E. Said (Orientalismus), který řadí percepci
Danta do své kritiky stereotypizace Orientu v evropKřesťansko-muslimské diskuse nad ské vzdělanosti. Mnohem dále jdou některé dnešní
práce, které se snaží Danta líčit zcela jednostranně jako
Dantovou Božskou komedií
zapřisáhlého nepřítele islámu a jakýchkoliv arabských
rcholná básnická reflexe dějin a křesťanské kulturních vlivů: kladl si prý za cíl překonat a hluduchovní imaginace za rozpuku renesance odráží boce pokořit islámskou eschatologii. Diskuse tohoto
přirozeně také muslimské prvky v kulturním klimatu rázu, odrážející dnešní tváře nevlídné konfrontace ,,my“
Středomoří. Diskuse o pravděpodobných vlivech a ,,oni“, bují zvláště na internetu. Uzavřeme: Dantovo
islámské eschatologie u Danta rozvířil kdysi Miguel jedinečné dílo bylo zaměřeno k univerzálním i k místAsín Palacios (1919); s obměnami trvají dodnes. Jako ním otázkám jeho doby. Svou nepochybnou nadčasoDantovy inspirační zdroje byli uváděni syrský bás- vou hodnotou má však zřejmě pro mnohé dvoupólovou
ník al-Ma‘arrí, mystik Ibn Arabí a – jako zdroj velmi aktuálnost i dnes.
pravděpodobný – legenda o Muhammadově noční
cestě do nebes (mi‘rádž), známá i z lidových zpraco*
*
*
vání a překladů. Příspěvek upozorní na možné další
výkladové kontexty významného díla a na protikladné Vít Machálek
reflexe a názory dnešní doby.
In hoc signo vinces: Vítězství kříže
Umístěním muslimů v limbu (Saladin, Avicenna,
Averroes) a v hlubinách muk pro rozvratníky nad půlměsícem v knihách Louise
(Muhammad a Alí) Dante bezděčně přejímá obě pojetí de Wohla
islámu, jaká znala středověká křesťanská teologie. Podle
ílem příspěvku je rozebrání obrazu křesťanskostaršího jde o christologickou herezi, zde navíc okořemuslimských vztahů v díle katolického spisovatele
něnou dobovou protisaracénskou fantazií. Novější je
přiřazení muslimských osobností k antickým pohan- Louise de Wohla (1903–1961) a jeho zařazení do konským učencům, jaké odpovídá pojetí Tomáše Akvin- textu dějin křesťanského zobrazování islámu se zvláštského (Summa contra gentiles). Z dnešního hlediska ním zřetelem k Budovcovu Antialkoránu.
De Wohl, známý nejprve jako autor „světsky“
zaslouží ocenění Dantova schopnost diferencovat. Jeho
vztah k averroismu, jejž filosoficky odmítl v Očistci, patří zaměřených knih a astrolog, se posléze stal pisatelem
k příležitostným tématům moderních debat. Téma, jak hagiograficky zaměřených románů z dějin křesťanvlastně islám navázal na spory v raném křesťanství, ství. Toto období jeho tvorby začalo knihou Živé dřevo
se ovšem v dnešních akademických debatách zabydluje z roku 1947, věnovanou sv. Heleně a císaři Konstantihned ve vícerých verzích. (Na původ islámu od ariánů novi. Konstantinovský motiv „ve znamení kříže zvítěpoukazoval ostatně i Budovec v podtitulu Antialkoránu.) zíš“ (in hoc signo vinces) je v de Wohlově díle spojován
V novověkých dějinách přivodily reformace a osmanská i s konflikty mezi křesťany a muslimy. Těm se tento
expanze rozsáhlá rozlišení v myšlení, politice a rétorice autor věnuje především ve vztahu k 13. a 16. století.
13. století je pro něj dobou bojů mezi křesťanskými
Evropanů. Muslimové, nyní především Turci, jsou stále
nepřáteli, ale vyvstávají také snahy dohodnout se, při- rytíři a muslimy ve Svaté zemi, ale také dvojznačným
jmou-li křest (Pius II., Mikuláš Kusánský, J. A. Komen- „věkem rozumu“. Podle románu Pokojné světlo v něm
ský), nebo i bez skrupulí, v mocenském nebo obchod- křesťanství dosáhlo intelektuálního vítězství nad isláním zájmu. Roste také poznání náboženského jádra mem prostřednictvím sv. Tomáše Akvinského. V knize
islámu a na prahu osvícenství přichází literární výzva Radostný žebrák je nicméně „rozum“ Západu reprezenk vzájemnému respektu a soutěžení příbuzných nábo- tován politickým pragmatismem a náboženskou skepsí
„islamofila“ Fridricha II., zatímco s křesťanskou vírou
ženství (Lessingův Moudrý Nathan).
V dnešních snahách o mezináboženskou úctu spojené „srdce“ Západu vítězí v postavě sv. Františka
a dialog bývá vyslovováno i Dantovo jméno. Muslimští z Assisi.
Také v románech ze 16. století musí de Wohlovi
autoři rádi zdůrazňují islámské vlivy v jeho představivosti a hledají se jeho osobní vazby na súfijskou mys- křesťanští hrdinové čelit jak islámu, tak i náboženské
tiku. K „Dantovu ezoterismu“ se přihlásil vlivný proud vlažnosti uvnitř křesťanského světa. Roli hybné síly
evropských intelektuálských konvertitů (R. Guénon, zde hraje španělské katolické rytířství, různými způAbdalwahid Pallavicini aj.). Jiné, významnější diskusní soby ztělesněné v postavách sv. Ignáce z Loyoly z knihy
V
C
– 16 –
Zlatá nit a Juana d’Austria z románu Poslední křižák.
Ignácova pouť do Svaté země je spisovateli příležitostí k stereotypnímu líčení zvěrstev páchaných muslimy na křesťanských poutnících, zatímco Juan pro něj
představuje archetypálního vítěze nad hrůzostrašnou
mocí půlměsíce při legendárním triumfu nad Osmany
u Lepanta i při potlačení povstání Morisků ve Španělsku.
Konfrontací výše zmíněných obrazů s historickou
realitou (například s faktem, že úděl křesťanů pod
osmanskou vládou byl nesporně lepší než úděl muslimů pod vládou Španělů) vyjde najevo jejich černobílost. Za pozornost však stojí, že černobíle kontrastní
obraz „kříže“ a „půlměsíce“ má u novodobého katolického spisovatele podobné teologické kořeny jako u raně
novověkého protestanta Budovce. De Wohl i Budovec
cítí především potřebu hájit křesťanskou víru v Ježíše
Krista jako Boha i člověka jak proti islámu, tak proti
západním racionalistům či skeptikům. Určitá křečovitost této obhajoby je psychologicky vysvětlitelná tím,
že s ní v obou případech vystupují křesťané, kteří sami
jen s odřenou kůží vyvázli z nástrah mimokřesťanské
religiozity.
Oba také navazují na protiislámské stereotypy,
vzniklé již v křesťanském středověku. Představy typické
pro středověký obraz islámu se ovšem u de Wohla už
neobjevují v takové míře jako u Budovce. Přes všechnu
setrvačnost kolektivní historické paměti zobrazování islámu v průběhu církevních dějin nevyhnutelně
podléhá změnám. Výmluvná je například skutečnost,
že v de Wohlově posledním díle Založená na skále,
vzniklém těsně před Druhým vatikánským koncilem,
se již tradiční teze o protikladnosti křesťanství a islámu
mísí s poukazováním na to, že obě náboženství mají
i společný základ.
ních ozbrojených konfliktů druhé poloviny 20. století.
Jako válečná zpravodajka působila v oblasti Blízkého
východu, v zemích Latinské Ameriky či roku 1956
v Maďarsku. Pocházela z Florencie, avšak významnou
část života prožila ve Spojených státech, které pokládala
za svou druhou vlast. Její texty vždy upoutávaly pozornost závažností témat i osobitým stylem; Fallaci se proslavila provokativně vedenými rozhovory s klíčovými
osobnostmi své doby stejně jako odmítáním politické
korektnosti ve vyjadřování. Po teroristických útocích
z 11. září 2001 vystoupila s nekompromisní kritikou
islámu, kterou vtělila do rozsáhlého a žánrově obtížně
zařaditelného textu nazvaného Hněv a hrdost. Sama
jej charakterizovala jako „kázání“ určené všem, kteří
nevidí (či nechtějí vidět) hlavní problémy současného
světa tak jednoznačně a nekompromisně jako ona. Text
publikovala na konci září 2001 v milánském deníku
Corriere della Sera; záhy byl v rozšířené podobě vydán
knižně a přeložen do mnoha jazyků. Fallaci zde veřejně
vystoupila s jasně formulovanými názory na islámský
terorismus, na lhostejnost a pasivitu evropských politických a intelektuálních elit tváří v tvář „islámské
expanzi“ i na prohlubující se antagonismus mezi řadou
západoevropských zemí a Spojenými státy americkými.
V českém překladu vyšel Hněv a hrdost až roku 2011,
avšak už krátce po svém vzniku v roce 2001 vyvolával
protichůdné reakce i v české publicistice. Řada autorů
reagovala na ostře vyprofilované názory Oriany Fallaci
(a v širším smyslu i na obecná témata multikulturalismu
na straně jedné a „střetu civilizací“ na straně druhé)
v duchu publicistického mainstreamu charakteristického pro domácí žurnalistiku – tedy jako na otázky,
o nichž je sice třeba alespoň „referovat“ domácímu
publiku, které se však českého prostředí nedotýkají
tak bezprostředně jako těch evropských zemí, v nichž
se usídlila početně výrazná přistěhovalecká menšina
*
*
vyznávající islám. Odlišným způsobem reflektovali tuto
*
problematiku autoři vzešlí z českého prostředí, avšak
Marie Šedivá Koldinská
disponující dlouhodobou zkušeností života v zemích
s islámskou komunitou (např. Benjamin Kuras). SpeZvěstovatelka apokalypsy.
cifickou formu reflexe – a do určité míry i recepce –
názorů Oriany Fallaci pak formulovali publicisté, kteří
Reflexe tvorby Oriany Fallaci
její způsob argumentace interpretovali jako možnost
v českém publicistickém diskursu
kritického účtování s evropským politickým mainstrepočátku 21. století
amem (ve smyslu sice rozpačitě, ale většinově stále ještě
akceptovaného multikulturalismu) a zároveň jako příříspěvek bude věnován reflexi tvorby Oriany Fallaci ležitost k adoraci evropských konzervativních hodnot
(1929–2006) v české publicistice po roce 2001. (např. Roman Joch). Třináct let po vzniku textu Hněv
Tato světově proslulá novinářka a spisovatelka vstoupila a hrdost a osm let po smrti jeho autorky je nejen evropdo dějin žurnalistiky především jako autorka rozhovorů ská, ale v zásadě i česká publicistická scéna poznames významnými politiky a reportáží z většiny stěžej- naná faktory, jež byly v roce 2001 obtížně představi-
P
– 17 –
telné. Jde nejen o velmi protichůdně interpretované
„arabské jaro“, ale především o skutečnost, že na ideu
multikulturalismu veřejně rezignovali přední evropští
politici. Z programového odmítání politické korektnosti se pak stává sice stále provokativní, ale v zásadě už
neignorovatelný postoj (srov. Thilo Sarrazin). V domácím kontextu pak platí, že v důsledku reakcí (jakýchkoli – od neutrálních až po zcela účelové) české publicistiky na Hněv a hrdost a na otázky, které toto dílo
otevřelo, se islám stal v našem prostředí opět tématem,
o němž lze hovořit jinak než v neutrálním duchu.
*
*
*
Tomáš Janků
Analýza proměn vizuální
prezentace proroka Muhammada
v evropské vizuální kultuře
P
říspěvek se věnuje otázce, jak byl prorok Muhammad zobrazován v průběhu historie v evropské
vizuální kultuře jako nástroj vizuálního boje proti
islámu, jak se toto zobrazení s dobou měnilo vlivem
politické situace a nových médií, a zda se vždy jednalo pouze o negativní zobrazení. Provedený výzkum
vychází z analýzy a systematizace online archivu
„Mohammed Image Archive“, který obsahuje bezmála
400 zobrazení proroka Muhammada ze všech historických období, kultur a žánrů. Jsou analyzována zobrazení vzniklá v evropské kultuře, pokrývající období
od pozdního středověku do současnosti (s exkurzem
námětu Muhammada v díle Božská komedie Dante Alighieriho, který se v různých podobách promítá v celém
sledovaném období).
Hlavní prostor je věnován obsahové analýze jednotlivých děl, s důrazem na význam obsažené symboliky
a posouzení otázky, prostřednictvím jakých znaků byl
Muhammad prezentován v evropské kultuře v jednotlivých obdobích a jak se tato symbolika v průběhu
historie transformovala až do současné podoby (reprezentované např. otištěním dvanácti karikatur v deníku
Jyllands-Posten v roce 2005). Analýza mimo jiné ukazuje, že v moderní době lze v souvislosti s využíváním
zobrazení Muhammada pro tzv. vizuální boj proti
islámu vysledovat i proměnu tvůrců těchto zobrazení
a jejich motivace, kdy ti hlavní z nich se hlásí k sekularismu, nacionalismu a krajní pravici.
Kříž versus půlměsíc
Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů
mezi křesťanstvím a islámem
Konference s mezinárodní účastí pořádaná
u příležitosti 400. výročí vydání Antialkoránu Václava Budovce z Budova
Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze
(v rámci programu Historie v interdisciplinární perspektivě,
podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách)
ve spolupráci
s Archivem hlavního města Prahy
24. a 25. dubna 2014
v Clam-Gallasově paláci (Husova 20, Praha 1 – Staré Město)
Download

Abstrakta - Česká archivní společnost