3/2012
REPORT
Rescue,
vzlet povolen!
Reportáž z činnosti příslušníků letecké pátrací a záchranné
služby (SAR) čtěte na stránkách 16 a 17.
Francie nikdy
nezapomíná
Ve čtvrtek 23. února 2012 převzali čtyři příslušníci Armády České republiky z rukou francouzského velvyslance v České republice Pierra Lévyho vysoká francouzská vyznamenání.
„Přispěli jste k rozvoji vzájemných vztahů mezi našimi armádami a jste
přímo ukázkovým ztělesněním francouzsko-českého přátelství.“ Těmito
slovy přivítal francouzský velvyslanec v České republice Pierre Lévy generálmajora Aleše Opatu, plukovníka Karla Klinovského, majora Miroslava Vejdu a nadporučici Veroniku Láníčkovou – čtyři české vojáky, kteří
v uplynulých letech působili v zahraničních operacích a úzce spolupracovali s francouzskými veliteli a francouzskými vojenskými jednotkami.
Generálmajor Aleš Opata se s francouzskými kolegy setkává již od roku
1993, kdy působil v misi UNPROFOR a podílel se na osvobození francouzských vojáků z obklíčení při chorvatské ofenzivě. „Francouzi nikdy nezapomenou na tento váš odvážný a vysoce symbolický akt pomoci, tolik
potřebný mezi členy koalice. Žádná mise nemůže být úspěšná bez vzájemné
podpory spojenců a vy jste Francii pomohl ve chvíli, kdy vás potřebovala,“
uvedl Pierre Lévy těsně před tím, než jménem prezidenta Francie a z moci
svého úřadu jmenoval generála Aleše Opatu rytířem Řádu čestné legie.
Vysoké státní vyznamenání bylo generálu Opatovi uděleno také za jeho
spolupráci s francouzskými jednotkami v operaci ISAF, kde působil v roce
2007 jako náčelník štábu PRT ve Fayzabádu a také za jeho neustálou podporu francouzsko-českého sbližování a vzájemné pomoci i v dnešní funkci
zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitele SOC MO.
Vysoké francouzské vojenské vyznamenání převzal také plukovník Karel Klinovský – medaili Národní obrany nejvyššího stupně „Zlatou medaili“. Představitelé francouzské armády si vysoce váží a oceňují jeho aktivní
práci na velitelství výcvikové mise NATO v Afghánistánu.
Francouzská armáda pamětní medailí „Za službu v bývalé Jugoslávii“
dále ocenila práci majora Vejdy a nadporučice Láníčkové, kteří společně
v roce 2010 působili na velitelství sil KFOR v Prištině v Kosovu.
Slavnostního aktu se také zúčastnili náčelník Generálního štábu AČR
armádní generál Vlastimil Picek a další představitelé armády a rodinní příslušníci oceněných.
„Jsem velice hrdý, že právě tito čtyři příslušníci české armády obdrželi tato
vysoká vyznamenání,“ sdělil přítomným novinářům na francouzské ambasádě v Praze generál Picek a dodal: „Nejen Francie, ale ani my nezapomínáme
na hrdinský čin Aleše Opaty, kdy v třiadevadesátém roce řešil velice složitou
situaci a pomáhal francouzským vojákům. Jsem velice vděčný Francii, že generál Opata obdržel toto vysoké státní francouzské vyznamenání.“
Připravili Jan Procházka a Vladimír Marek
Český voják
obdržel vysoké
vyznamenání
USA
Bronzovou hvězdou, čtvrtým nejvyšším bojovým oceněním ozbrojených sil USA, vyznamenal v polovině února předseda sboru náčelníků
štábů americké armády rotného Michala Novotného. Ten v listopadu
2011 zachránil život americkému vojákovi, který v Afghánistánu při výbuchu nálože přišel o obě nohy a ruku.
Novotný, příslušník 102. průzkumného praporu z Prostějova, byl vojákem českého provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru.
Americký generál Martin E. Dempsey ho ještě v Afghánistánu ocenil spolu se sedmi americkými vojáky na základně Shank.
„Ocenění si samozřejmě vážím, ale medaile není tak důležitá jako
to, že se podařilo zachránit život toho vojáka. Slyšel jsem, že se mu teď
narodilo druhé dítě a má tedy důvod, pro co žít,“ uvedl rotný Michal
Novotný, který se koncem února vrátil po šestiměsíčním působení v Afghánistánu zpět domů.
Americký voják utrpěl těžké zranění v provincii Lógar 19. listopadu
2011 při výbuchu podomácku vyrobeného nástražného výbušného zařízení v průběhu výjezdu silničního odminovacího odřadu (RCP – Route
Clearance Patrol), jehož byl členem. Následkem exploze přišel o obě dolní končetiny, částečně pravou ruku, měl zlomenou pánev a řadu dalších
zranění. Okamžitě po výbuchu rotný Michal Novotný, který je absolventem série odborných zdravotnických kurzů v USA zaměřených na bojovou medicínu, přispěl za pomoci dalších tří českých vojáků svým včasným
a profesionálním zásahem k záchraně jeho života.
„Jsem hrdý na to, že má naše armáda vojáky, kteří v takovýchto krizových momentech, kdy jde doslova o životy, zachovají chladnou hlavu
a bez zaváhání odvedou profesionální výkon,“ konstatoval náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek poté, co byl informován o uvedené události. „Je to necelé dva týdny, co jsem také obdržel
poděkování od francouzské armády za záchranu životů francouzských
vojáků našimi lékaři v Kábulu. Pro každého velitele patří ocenění jeho
podřízených k těm nejhezčím okamžikům ve vojenské kariéře. Pevně
věřím, že i domácí česká veřejnost bude na ‚své‘ vojáky pyšná,“ dodal
generál Picek.
„Vojáci Armády ČR odvádějí v Afghánistánu skvělou práci, kterou naši
spojenci velmi oceňují. Jsem hrdý na každého z nich. Rotný Michal Novotný svým bezchybným výkonem přispěl k záchraně toho nejcennějšího,
lidského života. Za to mu patří dík,“ řekl ministr obrany Alexandr Vondra.
Připravila plk. Jana Růžičková
Bronzová hvězda se uděluje od roku 1944 příslušníkům ozbrojených sil za statečnost,
vynikající služby v boji a významné skutky. Jde o čtvrté nejvyšší bojové ocenění
ozbrojených sil USA.
Nový náčelník
Vojenské
policie
obsah
MISE
Léčka na silnici č. 7
Nejnovější kapitola bojové historie
Balkánská zkouška ohněm
Česká pomoc Afgháncům
2
6
10
12
ZDRAVOTNICTVÍ
Nemocnice, o které se hovoří
8
VETERÁNI
Ministr obrany Alexandr Vondra uvedl 1. března do funkce nového
náčelníka Vojenské policie plukovníka gšt. Milana Schulce.
Milan Schulc, který dosud působil jako náčelník štábu žatecké
4. brigády rychlého nasazení, ve funkci střídá brigádního generála Vladimíra Ložka.
„Plukovník Milan Schulc je bez jakýchkoliv pochyb erudovaným
vojákem, který prošel řadou odpovědných velitelských funkcí a získal
zároveň celou řadu neocenitelných zkušeností zejména v zahraničních
misích,“ řekl na adresu plukovníka Schulce ministr Vondra a zároveň
poděkoval brigádnímu generálovi Ložkovi, který podle jeho slov
při „svém úsilí o stabilizaci a normalizaci poměrů ve Vojenské policii
nepochybně uspěl“.
Nového šéfa Vojenské policie čeká řada náročných úkolů, které si
vyžádají maximální nasazení. „Jdeme do vrcholné fáze naplňování závěrů Bílé knihy,“ konstatoval Vondra, podle nějž je téměř připravena
novela zákona o VP. Nyní nás čeká ta poslední fáze, tedy dokončit její
schvalování a posléze i aplikaci, doplnil Vondra. Plukovníku Schulcovi současně přislíbil, že resort obrany bude jeho práci vytvářet takové
podmínky, aby ve své misi uspěl.
Podle nového náčelníka bude tím nejdůležitějším úkolem zachovat
kontinuitu všech činností této složky. „K tomu bych chtěl využít tři základní pilíře. Tím prvním bude provést avizované reorganizační změny,
druhým bude navázat úzkou reciproční spolupráci mezi mými teritoriálními veliteli a veliteli jednotek AČR na daných teritoriích a zatřetí
samozřejmě stabilizovat Vojenskou policii jako takovou,“ uvedl Schulc,
který doufá, že výsledkem těchto kroků bude změna a lepší image vojenských policistů.
V souvislosti s reorganizací uvedl, že základními dokumenty, kterými se při ní bude řídit, je Bílá kniha o obraně a nový zákon o Vojenské
policii, který se v současnosti připravuje do meziresortního připomínkového řízení. „Vojenská policie má připravených několik variant pro
svoji reorganizaci a budeme postupovat v souladu s konsensem, který
už byl vytvořen,“ dodal na závěr plukovník Schulc.
Připravila Olga Haladová
Pomocná ruka veteránům
14
VÝCVIK
Rescue, vzlet povolen!
Přežití v krutých mrazech
Pravidla bezpečné jízdy
16
30
47
TECHNIKA A VÝZBROJ
Vždy po ruce
Pandur II, kolový obrněný transportér – zdravotnický
Airbus A-319CJ
Pancéřovka Carl Gustaf
18
23
43
45
MY A NATO
Zelená interaktivitám
Unikátní „vrtulníkový“ projekt
20
34
VZDUŠNÉ SÍLY AČR
Změny u kormidla
27
BEZPEČNOST
Budou velet vojákům hackeři?
Internet pomocník, ale i zbraň?
36
39
LEGISLATIVA
Vy se ptáte: kolektivní smlouva 2012
40
HISTORIE
Stíhač se čtyřmi palmami
48
Military English
41
Vydává MO ČR
Odbor komunikace a propagace
Tychonova 1, 160 01 Praha 6
IČO 60162694
www.army.cz
Jazyková korektura: Jaroslav Pajer
Foto na titulní straně: Jan Kouba
V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje
OKP MO – produkční oddělení
Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6
Oľga Endlová, tel. 973 215 563
Redakce
Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6
Telefony:
973 215 553, 973 215 786
Fax:
973 215 933
E-mail:
[email protected]
Šéfredaktor: Jan Procházka
Grafická úprava: Andrea Bělohlávková
Kresby: Jiří Král
Tisk: EUROPRINT, a. s.
Číslo indexu: 45 011
ISSN 1211-801X
Evidenční číslo: MK ČR E 5254
Uzávěrka čísla: 6. 3. 2012
Toto číslo vyšlo dne: 12. 3. 2012
mise
Hodnotím ho jako dobrý. Myslím si,
že první rotace se nám povedla. Od našich
partnerů, ať již afghánských, či spojenců,
jdou na nás jen dobré reference. Stejné je
hodnocení i našich nadřízených. Největší
úspěch ale samozřejmě je, že jsme se vrátili
všichni domů a navíc zdraví.
Měli jste nějaké zraněné, nějaký vážnější
nástřel?
Ocitli jsme se v bojových, vysloveně
nebezpečných situacích. Tentokrát ale sˇtěstí stálo při nás. Takže žádné zranění jsme
neměli.
Bylo něco jinak, než jste původně plánovali,
něco, co vás během mise zaskočilo?
Nedá se říci, že by nás vysloveně něco
zaskočilo. I ta běžná denní práce je ale
v těchto podmínkách složitá a každý den
vás něco překvapí. I když se s afghánskými
partnery na něčem domluvíte, často to bývá
jinak. Spíš se ale jednalo o určitý soubor
601. skupina speciálních sil se po sedmi letech vrátila do oblasti
svého prvního působení v Afghánistánu poblíž legendárního
pevnostního jeskynního komplexu Tora Bora
Léčka na silnici č. 7
V červenci loňského roku odletělo stočlenné 1. úkolové
uskupení českých speciálních sil do afghánského Kábulu. Odtud
se i s technikou a výzbrojí přesunulo po vlastní ose do provincie
Nangarhár. Jednalo se o mýty opředenou oblast pevnostních
jeskyní Tora Bora, kde se před více než deseti lety uskutečnil hon
na Usámu bin Ládina. Naši speciálové zde byli shodou okolností
nasazeni i během svého prvního působení v Afghánistánu
v roce 2004.
Poblíž Džalalabádu si vybudovali základnu, kterou pojmenovali podle přezdívky
ředitele Vojenského zpravodajství a jejich
bývalého velitele generálporučíka Ondreje
Páleníka Hombre.
Při plnění operačního úkolu se podíleli na desítkách operací, které bylo možné
rozdělit do tří kategorií. Jednak to byl průzkum a monitorování. Dále úderné akce,
jejichž cílem bylo prohledávat vytipované
prostory a přitom zadržet zájmové osoby.
Posledním úkolem byla asistence afghánské policii. Součástí jednotky byl i lékař,
který se snažil poskytovat zdravotní pomoc
místním obyvatelům. I v těchto náročných
podmínkách se kontingent snažil naplnit
motto jednotky: „Dum Spiro Spero“ – „Dokud dýchám, doufám“.
České speciální síly jsou v Afghánistánu
nasazeny již počtvrté. V letech 2004, 2006
a 2008 až 2009 zde působily jako součást
2
operace Enduring Freedom. Nyní jsou
v podřízenosti ISAF.
Koncem loňského roku převzalo operační úkol 2. úkolové uskupení speciálních sil
ISAF. Velitel 1. úkolového uskupení a zároveň velitel 601. skupiny speciálních sil plukovník Karel Řehka se společně se svými
vojáky vrátil do České republiky. Při této
příležitosti jsme ho požádali o následující
rozhovor.
Jste v poločase, skončila první rotace. Jak hodnotíte dosavadní průběh mise?
drobností. Byli jsme v Afghánistánu po několikáté. Naše jednotka je zkušená, navazujeme na poznatky předchůdců. Měli jsme
všechno dobře zplánované. Na misi jsme
se připravovali zhruba rok. Udělali jsme
několik rekognoskačních cest. Ještě před
zahájením samotné mise jsme tam měli
předsunutou rekognoskační skupinu. Věděli jsme tedy, do čeho jdeme.
O Afghánské národní policii se ve srovnání s armádou hovoří s určitým despektem. Jak na tom
byla speciální policejní jednotka, kterou jste
cvičili?
Má zkušenost s touto jednotkou byla
vysloveně pozitivní. Abych ale uvedl věc
na pravou míru, my jsme tam nebyli jako
výcvikový tým. Společně s touto speciální
policejní jednotkou jsme vedli normální
operace. Afghánskou policejní jednotku
jsme ale museli prakticky od základu vybudovat. Když jsme přijeli do Džalalabádu,
tak neexistovala. Dostali jsme za úkol jít
do té a té provincie a vytvořit ji. A to bez jakýchkoliv metodik, příruček, bez jakékoliv
doktríny. Takže jsme ji postavili od základu, udělali jsme nábor, administrativu, prověrky, výcvik, pomáhali jsme s logistikou.
Když jsme odjížděli, tak ta jednotka fungovala a operovala společně s námi.
Znamená to, že v jednotce nebyl příliš vysoký
stupeň negramotnosti?
Vůbec ne, spíš naopak. Vzdělanost zde
byla poměrně dobrá. Je to dáno ale i tím,
že nemalá část příslušníků jednotky pocházela přímo z provincie Nangarhár. Tato oblast je na tom ekonomicky relativně dobře,
což se pochopitelně odráží i ve vzdělanosti.
Je potřeba si rovněž uvědomit, že se jednalo o elitní jednotku. Lidé v ní tedy byli
kvalitní. Její velitel měl třicetileté zkušenosti ze služby u policie. Sloužil v různých
provinciích po celém Afghánistánu. Pocházel z poměrně vážené, konzervativní rodiny. Byl velmi uznávaný, měl obrovskou
autoritu.
Mohli jste v tomto případě nějak ovlivnit výběr
lidí?
Do určité míry mohli. Je potřeba si ale
uvědomit, že se jednalo o afghánskou jednotku a tyto záležitosti jsou prioritně věcí
afghánských partnerů. Takže to nebylo tak,
že bychom direktivně říkali: Toho ano a toho
ne! To by nebylo nejen příliš taktní, ale ani
chytré. Nemáme totiž takovou znalost prostředí jako Afghánci. O těchto otázkách jsme
se ale s nimi radili a stalo se nám například,
že při bezpečnostních prověrkách a kontrarozvědné činnosti, kterou jsme museli logicky dělat, jsme odhalili některé závadové lidi.
A ti byli nakonec odstaveni.
Kdy předpokládáte, že tato jednotka bude definitivně dobudovaná?
Ona v podstatě už vytvořená je. Můžeme
se bavit o tom, jaký je stupeň vycvičenosti,
zda policisté mají veškerý materiál, který
by tabulkově měli mít, zda jsou schopni
zcela samostatně plánovat, vést zpravodajskou činnost. Na tom by se mělo pracovat.
V těchto oblastech určitě jisté rezervy jsou.
Pokud bychom ale odjeli, tak ta jednotka je
schopna na určité úrovni, a řekl bych dostatečné, působit samostatně.
Pokud bychom ji chtěli přirovnat k něčemu, co
u nás známe, podobá se například krajské policejní zásahovce?
Ano, ta je jí asi svým charakterem nejblíže. V Afghánistánu je určitá speciální policejní jednotka na centrální úrovni a pak jsou
ty provinční. Takže to bylo skutečně něco
jako krajská policejní zásahovka. Ještě výstižnější by ale bylo přirovnat ji k jednotkách
S.W.A.T., které působí v jednotlivých státech USA. Míra autonomie v afghánských
provinciích je totiž poměrně velká.
Před nedávnem afghánský voják zastřelil pět
svých kolegů Francouzů. Neměli jste obavy
z podobné infiltrace?
To je prostě fakt, se kterým musíte počítat a podle toho i plánovat. Ta hrozba
3
mise
tam prostě je. Protivník využívá asymetrické taktiky, to znamená, že se snaží
hledat naše slabá místa. Jsme samozřejmě
technologicky vyspělejší, máme větší palebnou sílu, takže se na nás snaží jít tímto
způsobem. Nabízí se to samo o sobě. Je to
stejně zákeřné, ale zároveň také efektivní
jako například nástražné systémy na cestách. Je to chytrá taktika. Oni vědí, že nám
jde o to, vybudovat afghánské ozbrojené
síly, aby mohly co nejrychleji převzít odpovědnost za bezpečnost své země. Nejlepší způsob, jak to sabotovat, je vložit
nedůvěru mezi nás. Občas se jim to daří.
Počítali jsme tedy s tím, že se to stát může,
a snažili jsme se přijímat veškerá opatření,
abychom takovéto riziko minimalizovali.
Do toho patřily i informace od nejrůznějších spřátelených složek, že je snaha konkrétně do té naší jednotky zasadit člověka.
Stalo se nám, že jsme takovéto jedince objevili již v zárodku. Jednalo se například
o lidi s vazbami na povstalce, které se nám
podařilo zavčas eliminovat.
Během vaší mise došlo ke zhoršení vztahů mezi
spojenci a Pákistánem. Projevilo se to nějak
ve vaší provincii, která bezprostředně s touto
zemí hraničí?
Musím říci, že nás se to bezprostředně
nedotklo. Byla to spíše záležitost příhraniční spolupráce. V tomto směru bych ale
nerad zabíhal do nějakých podrobností.
Jednalo se totiž o utajené záležitosti. U některých koaličních partnerů se to projevilo,
naše jednotka s tím ale žádné problémy
neměla.
Terén provincie Nangarhár je poměrně členitý,
měli jste možnost během operací využívat kapacity naší vrtulníkové jednotky?
Naše vrtulníky jsme určitě využívali.
Ale ne na nějaké bojové operace, při plnění bojového úkolu nás takticky nezasazovaly. Používali jsme je spíše logisticky na přepravu osob a materiálu mezi
4
základnami. V tomto směru to byla určitě
výborná pomoc.
Vy jste byl v Afghánistánu v roce 2004. Tehdy jste měli čtyřkolky a jezdili jste na koních.
V současné době ta výzbroj musí být podstatně
těžší, jak moc se za tu dobu změnila tato mise?
Samozřejmě ta hrozba ze strany nástražných výbušných systémů se zvýšila. A to
především v některých místech. V důsledku toho tedy trend směřující k ochraně před
tímto nebezpečím sílí. Je to logické, žádný
stát tam nechce ztrácet své vojáky. Proto
tedy ta těžší obrněná vozidla a MRAPy.
Je potřeba si ale uvědomit, že jedna věc je
pasivní ochrana, tedy zesilování pancíře,
a druhá pak aktivní ochrana. Ne vždy, když
se přesunujete ve velké obrněné plechovce,
to musí být bezpečnější. I v této misi jsme
několikrát při plnění úkolu využili čtyřkolky. A to dokonce při úderné akci ve městě,
přímo v zástavbě. V tom daném okamžiku
to byl překvapivý a rychlý prostředek, kterým se dalo přesunovat v oblasti, kde by
auta s největší pravděpodobností uvízla.
Takže lehké operace jsme prováděli i tentokrát. Dělali jsme například pěší patroly,
případně kombinované operace vozidlo či
letecká přeprava s pěším výsadkem.
Ale máte samozřejmě pravdu, že zejména ty konvenční síly kladou důraz na velkou
obrněnou ochranu, my si však potřebujeme
zachovat i mobilitu. Vždy jde o určitou rovnováhu mezi ochranou, mobilitou, manévrovatelností, momentem překvapení a palebnou silou. Rozumím ale tomu, že jsou
jednotky, které mají jinou povahu plnění
úkolu a třeba musí být předvídatelné. Pravidelně jezdit po nějakých cestách. V jejich
případě má určitě smysl poskytovat pasivní
ochranu. Takový je ostatně i trend.
Takže i v současné době z hlediska bezpečnosti
tolik oblíbená americká vozidla MRAP se hodí
jen pro určité operace?
Přesně to říkám. Nám se například velice osvědčila vozidla Iveco. Já na ně nedám
dopustit. Žádné auto ale není univerzální.
Neexistuje prostředek, který vám bude dělat zároveň obrněný autobus, lehké manévrovací vozidlo a vozidlo přímo do boje.
Zvyšování pancíře rozhodně není všechno.
Když už jste zmínil Iveco, jak moc vám vyhovovala palebná stanice Konsberg, která je na něm
umístěna?
To je vynikající věc. Ale zase je potřeba
si uvědomit, k čemu je toto vozidlo určeno. Jak jsem již řekl, neexistuje univerzální
prostředek, který by se hodil na jakoukoliv
akci.
Jedním z vašich úkolů byly protidrogové operace. Obchod s drogami financuje nejen Tálibán,
ale živí i mnohé rolníky. Neměli jste obavy,
že se veřejné mínění obrátí proti vám?
Toho jsme se nebáli. Pokud operujeme,
snažíme se to vždycky dělat tak, abychom
obyvatelstvo omezovali pokud možno co
nejméně. Určitě by nebylo dobré, kdybychom vráželi klín mezi místní vládu, bezpečnostní složky a obyvatelstvo. Na to jsme
si dávali pozor. Při každé činnosti jsme
tedy zvažovali i aspekt, jak to bude působit
na lidi. Operace typu úderných akcí, zatčení,
zabavení něčeho, případně prohlídky domů
vždycky někoho naštvou. S tím se ale nedá
nic dělat. Pokaždé si však musíte ještě před
akcí důsledně vyhodnotit, zda to stojí za to.
Během protidrogových operací jsme se snažili pomáhat našim partnerům prosazovat
afghánské zákony. Zároveň jsme si ale uvědomovali, že výnosy z tohoto obchodu jsou
prioritně využívány k nákupu výbušných
systémů, financování terorismu a povstaleckých aktivit. To je koloběh, který prostě
musíte narušit. Pokud chcete povstalce ranit,
musíte jim omezit přístup k finančním zdrojům. Přitom to spektrum nelegálních činností je mnohem širší. Kromě drog se například
jedná o obchod se zbraněmi, výbušninami
a dalšími věcmi.
Ale abych odpověděl na vaši otázku.
Když už jsme se zabývali drogovou problematikou, jednalo se o cílené chirurgické
záležitosti. Věděli jsme například, že tam
a tam je distribuční centrum drog. A právě
na základě dlouhodobého sledování a zpravodajských informací se připravila cílená
akce, na jejímž základě došlo k zatčení určitých lidí a zabavila se finanční hotovost.
Na to navazovala další operace, během které se vybralo překladiště drog. Rozhodně
to tedy nebylo tak, že bychom někam šli
a plošně ničili úrodu rolníků.
Byly tyto záležitosti ve vašem případě o to intenzivnější, že provincie bezprostředně sousedila s Pákistánem a že s těmito komoditami bylo
možné snadněji obchodovat přes hranice?
Určitě to vliv mělo. Nangarhár je oblast,
kde historicky docházelo k výrobě a transportu drog. Svůj vliv má samozřejmě to,
že se jedná o příhraniční oblast. Vedou zde
cesty jak do Pákistánu, tak i z Pákistánu.
Jsou nejen legální, ale i nelegální. A právě
na nich dochází k pašování drog do Pákistánu a zbraní pak zpátky. Nejedná se ale
jen o nějaké škrábání makovic. V současné
době se drogy v Afghánistánu už i zpracovávají. Jsou tam přímo drogové laboratoře,
ve kterých se z opia dělá heroin.
Objemy drog, které jste zabavili, byly poměrně
velké. Jednalo se prý o více než tunu hašiše...
K tomuto konkrétnímu případu došlo
v průběhu rotace. Týkalo se to tedy jak prvního, tak i druhého úkolového uskupení.
V součinnosti s afghánskými bezpečnostními složkami se naši vojáci podíleli na zadržení takto objemného množství drog. Akcí
se zadržením drog však bylo více.
Hlavní komunikace vedoucí napříč Wardakem
se výstižně nazývá silnicí smrti. Vy jste měli
na starosti silnici č. 7, která představuje hlavní
zásobovací tepnu z Pákistánu do Kábulu. Je to
také nebezpečná komunikace, o kterou se bojuje s povstaleckými silami?
Bezpečnostní situace na této cestě není
asi tak špatná jako v případě Wardaku. Je
potřeba si uvědomit, že ji využíváme nejen
my a Afghánci, ale i kriminální živly a zločinecké sítě. Je tedy zjevné, že ani oni si ji
nechtějí přerušit. Jedná se o velmi důležitou
komunikaci. Velká část hrubého domácího
produktu Afghánistánu pochází z aktivit
kolem Torkam Gate, což je hraniční přechod na silnici číslo 7. Samotní Afghánci mají velkou motivaci si ji hlídat, takže
v Afghánistánu jsou určitě nebezpečnější
cesty. I tato silnice je ale v některých úsecích poměrně riziková. Právě na ní v jednom z nebezpečnějších distriktů vjela naše
patrola do léčky. Dostala se do silné palby,
včetně střelby z reaktivních protitankových
granátů RPG. Právě v tomto místě se v rozmezí měsíce či dvou uskutečnilo několik
léček na koaliční patroly.
Naše armáda působí v Afghánistánu již deset
let. Říká se, že se za tu dobu výrazně posunula
dopředu, že tuto misi zvládá daleko profesionálněji. Týká se tento výrazný posun i speciálních sil?
Ano, určitý posun tady je. Pokud se ale
pamatuji, všechny afghánské mise byly
z naší strany perfektně zvládnuté. Možná že to ode mne jako od velitele jednotky zní poněkud neobjektivně, jsem ale
přesvědčený, že se všemi zahraničními
operacemi jsme se vypořádali naprosto
profesionálně. Naším cílem však není jen
přijet do Afghánistánu a odvést zde požadovanou práci, ale zároveň se také poučit
a posunout se dál. Každou misi vyhodnocujeme a na základě toho přijímáme určitá opatření. V každé misi jsme o něco
povyrostli. Od roku 2004, kdy jsme byli
v Afghánistánu poprvé, se kontinuálně vyvíjíme. Navazujeme na úspěchy dosažené
kontingenty pod velením generálů Páleníka a Kovandy. Tím zároveň přispíváme
k zlepšování celé naší armády a bezpečnosti České republiky.
Kvalitní jednotku tvoří především kvalitní lidé.
Nemáte v poslední době problémy s rekrutací
těch nejkvalitnějších lidských zdrojů?
Určitě máme, je to jeden z našich problémů. Přesto jsme ale pevně odhodláni neslevit z nároků, jež máme. A to už
ve výběrovém řízení a kvalifikačním kurzu. Nemyslím si, že bychom neměli lidi,
naplněnost u nás není špatná. Není ale
jednoduché je k nám dostávat. Nejedná
se totiž o masovou záležitost. Až takový
problém není obsadit štábní a logistická místa, i když ani to není jednoduché.
Do bojových skupin a mezi operátory je
ale poměrně obtížné sehnat potřebné lidské zdroje. Stává se například, že se nám
na výběrové řízení přihlásí patnáct uchazečů, a neprojde nikdo. To výběrové řízení
je samozřejmě těžké, není žádná ostuda,
když někdo neprojde. Já osobně si vážím
toho, když někdo přijde a zkusí to. Existují lidé, kteří se nenechají odradit neúspěchem. Poučí se z něho a projdou napodruhé, napotřetí. Klobouk dolů před nimi. Ale
i pokud se k nám nedostanou, neznamená
to ještě, že ten člověk nějak selhal anebo je
horší. Naopak je možná dobré, že si ušetřil trápení v práci, která se pro něj nehodí.
V poslední době jsme ale několikrát zažili,
že lidé přišli nedobře připraveni. Už v počátečních fázích, kdy by to měl zvládat
ještě člověk s průměrnou fyzičkou, někteří
jedinci řekli, že je to nebaví, že jsou unaveni. A zabalili to. Jak ale říkáte vy, není
to jednoduché. Lidí, jaké potřebujeme my,
nejsou plné ulice.
Zmínil jste, že po každé misi provádíte vyhodnocení a děláte určitou korekci. Co vám
řekla tato poslední mise, na co byste se měli
zaměřit?
To jsou hodně interní věci. Asi by nebylo
chytré zmiňovat konkrétní mezery v našich
schopnostech. Tím bychom odhalovali svoje karty. Jako obecný poznatek mohu ale
říci, že není špatné se někdy vracet k základům. Doba je hrozně hektická. Neustále se všechno žene kupředu, na lidi jsou
kladeny vysoké nároky, co všechno musí
zvládat. A to nejen v případě nové techniky
či taktiky. Člověk najednou zjistí, že tohle
byly úplné základy, že jsme to dělali v přeškolováku. Ten dotyčný ale v tom hektické
tempu ani třeba po pěti letech u jednotky
nemá čas se k tomuto vrátit. Musel se třeba zrovna věnovat určité specializované
činnosti. Moje osobní zkušenost je, že bez
pevného, kvalitního velení a dobrých základů výcviku vojáka se neobejdeme. Proto je
nezbytné se občas ohlédnout a k těmto věcem se vracet.
Text: Vladimír Marek
Foto: archiv 601. skss
5
rubrika
Nejnovější kapitola
bojové historie
Skupina speciálních sil je útvarem přímo podřízeným řediteli Vojenského
zpravodajství a jeho prostřednictvím ministru obrany. Útvar je předurčen
k plnění úkolů zvláštní důležitosti strategického stupně. Zajišťuje speciální
průzkum. Jeho prostřednictvím získává a předává svému nadřízenému
stupni informace strategického významu. Úderné akce prostějovských
průzkumníků jsou prováděny s cílem zničit nebo poškodit strategický objekt
zájmu. V praxi se jedná o úkoly malého rozsahu prezentované léčkami,
středního rozsahu, pro které jsou charakteristické přepady, a velké rozsahu,
což jsou především palebné přepady. Nově k těmto úkolům přibylo
navádění přesné munice v konečné fázi letu na cíl. Třetí skupinu představují
zvláštní úkoly. Jedná se o záchranné operace prováděné na základě
rozhodnutí nejvyššího velení armády, případně asistence při akcích
příslušníků Ministerstva vnitra.
601. skupinu speciálních sil tvoří velitelství a štáb, zabezpečovací a bojové
jednotky. Průzkumníci většinou operují v tradičních čtyřčlenných skupinách,
které je v případě potřeby možné slučovat do osmičlenných odřadů. Čtyři
skupiny pak tvoří oddíl. Všechny tyto prvky jsou plně soběstačné. Mohou
operovat poměrně dlouhou dobu za obrannými liniemi nepřítele. A to
i díky tomu, že jsou schopny využívat improvizovaných prostředků a také
kořistního materiálu získaného ze zásob protivníka.
Útvar vznikl v říjnu 1952 jako 22. výsadková brigáda. Hlásí se k tradici
našich prvních výsadkových jednotek a výsadkářů, kteří prošli výcvikem
za druhé světové války ve Velké Británii a v Sovětském svazu. V současné
době je 601. skupina speciálních sil Generála Moravce nasazena
v afghánské provincii Nangarhár v bezprostřední blízkosti pákistánských
hranic. Svými operacemi zde píše ty nejnovější kapitoly své bojové historie.
Z těchto akcí jsou i zveřejněné snímky.
Text: Vladimír Marek
Foto: archiv 601. skss
6
7
zdravotnictví
Čím to, že je o služby ÚVN Praha tak enormní
zájem pacientů?
Domnívám se, že ÚVN Praha má dobrou reputaci pro všeobecně vysokou kvalitu
poskytovaných služeb, je proslulá některými špičkovými pracovišti a je velmi dobře
a moderně vybavená. Oproti velkým fakultním nemocnicím je zde přeci jen komornější prostředí, nižší míra anonymity, což
pacienti vítají.
Neuvažujete z hlediska rostoucího počtu ambulantních pacientů o snížení spektra zdravotní
péče?
Rozhodně nemíníme redukovat poskytovanou péči, pokud na ni budeme mít prostředky z plateb pojišťoven. Jak je všeobecně známo, rozsah poskytované péče lze
rozšířit pouze tehdy, jsou-li na ni peníze. Ty
můžeme získat úsporami, ale i snahou o výhodnější zajištění našich služeb smlouvami
s našimi pojišťovenskými partnery, což je
proces velmi složitý a dlouhodobý. V současné době věnujeme velkou péči racionalizaci nákupů materiálu a služeb a snažíme
se optimalizovat složení personálu, tak aby
byl jeho potenciál maximálně využit.
NEMOCNICE,
o které se hovoří
Dne 13. února 2012 podepsal ministr obrany Alexandr Vondra
zřizovací listinu, kterou se Ústřední vojenská nemocnice stala
vojenskou fakultní nemocnicí
K rozhodnutí o zřízení Ústřední vojenské
nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice
Praha došlo v souvislosti s podepsáním veřejnoprávních smluv mezi Ministerstvem
zdravotnictví ČR a lékařskými fakultami
v září 2011, jejichž obsahem je především
převzetí specializačního vzdělávání lékařů a zubních lékařů lékařskými fakultami
od Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví (IPVZ). Transformace
ÚVN na fakultní nemocnici Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany
(FVZ UO) řeší především otázku zajištění
postgraduálního vzdělání vojenských lékařů s důrazem na zabezpečení jejich odborného růstu. Cílem je nabídnout a umožnit
vojenským lékařům systém specializačního
vzdělávání v akreditovaných programech
zaměřených na válečnou medicínu. Jako
dosud bude ÚVN poskytovat klinickou
a praktickou výuku pro všechny tři lékařské fakulty i pro Fakultu tělesné výchovy
a sportu Karlovy univerzity. Významná
změna nastane především v oblasti specializovaného vzdělávání, kdy současných
29 akreditovaných oborů postgraduálního
vzdělávání bude rozšířeno o další akreditované obory specializované na vojenské
lékařství – připravuje se například akreditace pro obor válečná chirurgie. Na rozdíl
od lékařů, kteří svou odbornou způsobilost
8
získávají na civilních lékařských fakultách,
musí vojenští lékaři ovládat ještě další problematiku, proto navíc vykonávají další 3
státní odborné zkoušky (vojenská hygiena
a epidemiologie, válečná chirurgie a válečné vnitřní lékařství).
O všech změnách, kterou dnes Vojenskou
fakultní nemocnici Praha čekají, jsme hovořili s jejím ředitelem plk. prof. MUDr. Miroslavem Zavoralem, Ph.D.
Na úvod by se patřilo říct, čím vším jste ve vojenském zdravotnictví dosud prošel?
Do Ústřední vojenské nemocnice v Praze jsem nastoupil v roce 1997 na post primáře II. interního oddělení, zaměřeného
na gastroenterologii. V dalších letech došlo
ke sloučení všech samostatných interních
oddělení na Interní kliniku, která je nyní
výukovým pracovištěm 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Stal jsem se jejím
přednostou a začal se z titulu této funkce
podílet na řízení nemocnice v rámci grémia
ředitele.
Co vás vyneslo do křesla ředitele ÚVN?
Poté co byl můj předchůdce, ředitel ÚVN
plk. MUDr. Štefan Brunclík, vyslán do Bruselu na vojenskopolitickou misi, zúčastnil
jsem se regulérního konkurzu na místo ředitele ÚVN a v něm jsem uspěl.
Můžete nám sdělit své stávající pocity, jež prožíváte v této funkci?
Funkce ředitele ÚVN je poměrně náročná, takže o svých pocitech často nemám
čas přemýšlet. Tím, jak jsem prošel celou
hierarchií civilních i vojenských zdravotnických pozic, dovedu celkem dobře chápat
antagonismy, které se při vedení takovéto
instituce na různých úrovních řízení vyskytují. Snažím se naplnit svou vizi o směřování ÚVN v generelu pražského i celostátního zdravotnického systému. K dosažení
těchto cílů se mi podařilo získat podporu
našeho zřizovatele a mám k dispozici kvalitní manažerský tým. Nebýt finanční krize,
byl bych naladěn velmi optimisticky, ale
i za současných podmínek mne práce naplňuje a těší.
Řečeno vojenskou terminologií, nevelíte stovkám profesionálů AČR, ale přitom zodpovídáte
za hodnotu nejcennější – lidské zdraví. Váš komentář vojáka – manažera – lékaře?
Služba příslušníkům Armády ČR je pro
mne a celou nemocnici absolutní prioritou, stejně jako péče o válečné veterány.
Do armády jsem vstoupil z civilního sektoru, ale myslím, že dlouholetá spolupráce
s kolegy, kteří celý život zasvětili vojenskému lékařství, mne naučila rozumět specifikům vojenské zdravotní služby. Vojenský dril a jednoznačné principy velení mi
mou manažerskou práci usnadňují. V individuálním přístupu lékaře k pacientovi, ať
již vojákovi či civilistovi, nedělám žádné
rozdíly. To by bylo v rozporu s lékařskou
etikou.
Co nového připravujete, aby kvalita poskytované zdravotní péče a bezpečí pro pacienty byla
na špičkové úrovni?
Nemocnice definovala své prioritní obory, ve kterých máme ambici udržet naše vedoucí postavení v kontextu české medicíny.
Kvalita však musí být přítomna na všech
úrovních, a proto pracujeme na standardizaci různých léčebných a diagnostických
postupů, zavádíme bezpečnostní procedury
a kontinuálně školíme personál v dodržování pracovních postupů. Věřím, že se nám
podaří získat pro celou nemocnici národní
akreditaci a v blízké budoucnosti nemocnici reakreditovat i na mezinárodní úrovni,
což v současné době vzhledem k organizačním změnám nebylo možné.
Říká se, že prevence je polovina léčby. Ctí toto
pravidlo i ÚVN Praha?
Nepochybně ano, s tím nelze než souhlasit. V nemocnici máme řadu ambulancí,
které řeší problematiku kouření, nadváhy
a nezdravého životního stylu, což se bohužel týká i některých vojáků v činné službě.
Nabízíme rovněž celou řadu preventivních
programů, které pomáhají předcházet nádorovým onemocněním trávicí trubice,
zejména rakovině tlustého střeva, jícnu
a žaludku, a máme k dispozici i specialisty
na prevenci kardiovaskulárních onemocnění, která jsou stále nejčastější příčinou úmrtí v naší populaci.
Nacházíme se v období ekonomické recese, kdy
se velice zvažují investice. Kam budou směřovat
v ÚVN Praha?
V ÚVN se nasˇtěstí podařilo realizovat
zásadní rekonstrukci všech důležitých pavilonů ještě před propuknutím ekonomické
krize. V současnosti plánujeme výstavbu
nového pavilonu soudního lékařství a patologie. Plánujeme rekonstrukci a rozšíření
prostor pro vojenské veterány a v prostorách jednoho z pavilonů vznikne i nové ambulantní centrum pro potřeby armády. Zde
budou vyšetřováni rekruti i vojáci v činné
službě s tím, že hlavní prioritou bude efektivita a zabezpečení krátkých čekacích dob
na vyšetření.
Medicína není vždy úspěšná a dennodenně se ve své práci setkáváme s lidskými
tragédiemi a zbytečně zmařenými životy.
Naplnit očekávání našich pacientů a jejich příbuzných není vždy bohužel možné,
a proto vždy existuje nějaký prostor pro
pochybnosti. Musíme pracovat na tom, aby
naše nemocnice poskytovala konzistentně
služby na vysoké profesionální úrovni, což
se zdaleka netýká jen zručnosti lékařů. Musíme umět s našimi klienty komunikovat,
být empatičtí a musíme projevovat lidský
zájem o problémy bližních. Kvalitu naší
práce musíme vystavit objektivnímu a kontinuálnímu hodnocení a kritice od nezávislých hodnotitelů a jejich doporučení realizovat. O ÚVN se v loňském roce hodně
hovořilo v souvislosti s PPP projektem výstavby hotelu, konferenčních prostor a ubytovny. Po zralé úvaze a přepečlivé analýze
jsme se nakonec rozhodli neuskutečnit jej,
a to i za cenu finanční ztráty v podobě penále. Informace v médiích celou problematiku
bohužel příliš zjednodušovaly. Jsem však
zcela přesvědčen, že se jednalo o správné
rozhodnutí, které státnímu rozpočtu ušetřilo
miliardové částky.
Mít k dispozici určité finanční prostředky však
neznamená mít definitivně vyhráno. Základem
je lidský potenciál. Jak si v tomto směru stojí
ÚVN Praha?
Práce v ÚVN je pro lékaře i ostatní
personál stále atraktivní, proto nemáme
nedostatek lékařů ani zdravotních sester,
které k nám dojíždějí do zaměstnání nejen
z Prahy, ale i ze Středočeského kraje. Platy
v ÚVN jsou v národním i pražském srovnání mírně nadprůměrné. Našim pracovníkům umožňujeme profesionální růst, a tím,
že máme akreditaci pro postgraduální vzdělávání ve většině klinických i paraklinických oborů, je zaměstnání v ÚVN atraktivní i pro absolventy lékařských fakult, kteří
by jinak hledali uplatnění třeba v zahraničí.
Stanovil jste si metu, kterou chcete během svého „ředitelování“ v ÚVN Praha dosáhnout?
Rád bych udržel a dále vylepšil pověst
ÚVN jako jednoho z nejlepších zdravotnických zařízení v České republice. Podařilo
se nám získat statut Vojenské fakultní nemocnice Fakulty vojenského zdravotnictví
Univerzity obrany, což nám otevírá další
cesty k financování výzkumných a vzdělávacích aktivit. Chci definovat transparentní
ekonomické parametry chodu nemocnice
a maximálně ji přiblížit k vyrovnané finanční bilanci. Věřím, že se z Ústřední vojenské
nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice
Praha stane rovnocenný partner velkých
pražských fakultních nemocnic a že bude
i nadále excelentním vzdělávacím centrem
pro vojenské lékaře.
ÚVN Praha je nemocnice, o které se často mluví. Jak postupovat, aby to byla slova výhradně
lichotivá?
Text: Pavel Lang
Ilustrační foto: Jan Kouba
Nové přístroje v kardiocentru ÚVN
Od počátku letošního roku je kardiocentrum ÚVN vybaveno špičkovými zdravotnickými přístroji i monitorovacími systémy. Byly pořízeny
v rámci projektu Přístrojové vybavení kardiocentra Ústřední vojenské
nemocnice. Na jejich pořízení získala ÚVN více než 14milionovou dotaci od Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci Integrovaného
operačního programu (IOP).
„Díky dotacím z Evropské unie jsme více zmodernizovali naše kardiocentrum a vybavili ho špičkovými přístroji. Pacientům tak můžeme nabídnout další zkvalitnění péče, snížení rizik případných komplikací a zvýšení bezpečnosti. Celkově se také zajistil ještě větší komfort vyšetření,“
uvedl MUDr. Ivan Jeřábek, náměstek ředitele pro léčebnou a preventivní péči ÚVN Praha.
V kardiocentru nově pracuje monitorovací systém pro jednotku intenzívní péče, monitorovací systém pro jednotku intermediální péče,
ventilátory nejnovější generace, duplexní ultrazvukový přístroj, intraaortální balonková kontrapulzace, přenosný ultrazvukový přístroj Bedside
echokardiograf, přístroje pro řízenou hypotermii, intrakardiální echokardiograf (umožňující ultrazvukové vyšetření sondou zavedenou do srdeční dutiny) či přístroj pro kontinuální hemoeliminační metody.
Přístrojové vybavení pomáhá okamžitě zjistit případné patologie, rychleji reagovat na změny stavu pacienta, lépe a komfortněji řídit léčbu. Například duplexním ultrazvukovým přístrojem jsou vyšetřováni pacienti
s onemocněním tepen zejména v oblasti krku a dolních končetin. Bedside echokardiograf vedle kvalitnější diagnostiky umožňuje provedení
echokardiografického vyšetření přímo u lůžka nemocného.
ÚVN Praha podala projekt Přístrojové vybavení kardiocentra Ústřední vojenské nemocnice v dubnu 2010. Integrovaný operační program
přispěl na financování 66 % částky. ÚVN získala z Evropského fondu
pro regionální rozvoj finance již v roce 2009 na vybavení Traumacentra, v následujících měsících bude také v ÚVN díky prostředkům získaným z Evropské unie IOP financováno Komplexní cerebrovaskulární
centrum.
9
Léto 1995
mise
Od zapojení českých vojáků do mise UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie uplynulo v těchto
dnech dvacet let
Balkánská zkouška
OHNĚM
Počátkem roku 1991 se rozpadla Socialistická federativní
republika Jugoslávie. V ten samý okamžik zachvátil válečný
požár celý Balkán. Původně politické rozpory záhy přerostly
v ozbrojený konflikt. Jeho výsledkem byly statisíce mrtvých.
Politická a hospodářská nestabilita vedla k rozpadu státních
struktur.
Již na podzim 1991 se v této oblasti začala angažovat Organizace spojených národů. Svým ustanovením z 27. listopadu
1991 zřídila Rada bezpečnosti OSN misi
UNPROFOR. V té době ve Výcvikovém
středisku mírových sil v Českém Krumlově
vrcholila příprava našeho praporu rychlého
nasazení mírových sil OSN.
„Zpočátku nebyla přesná představa, jak
a v čem příslušníky praporu připravovat.
Instruktoři vycházeli ze zkušeností obdobných zařízení v Rakousku, Finsku, Norsku,
Dánsku a Švédsku. K těmto zkušenostem
přidávali i poznatky čerpané z rozhovorů
s našimi lidmi, kteří se vrátili z pozorovatelských misí,“ vzpomínal po letech Tibor
Horvát, který měl v Českém Krumlově
na starosti právě výcvik. „Došlo k vytipování oblastí, kam by eventuálně mohly být
naše jednotky nasazeny. Jednalo se o Kambodžu, Západní Saharu a bývalou Jugoslávii. Museli jsme nejprve o těchto zemích
získat informace. Začínali jsme v knihovnách, pomohl nám také Vojenský zeměpisný ústav. Vzpomínám si, že v případě Jugoslávie byla naší první pomůckou automapa.
Princip výstavby jednotek mírových sil byl
tehdy založen na dobrovolnosti. Středisko ve spolupráci s okresními vojenskými
správami vytvořilo databázi uchazečů, kteří
projevili o účast v misích zájem.“
Směr Balkán
V lednu 1992 rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky o účasti naší armády v mírové misi UNPROFOR
na území bývalé Jugoslávie. Již vybudovaný
a vycvičený prapor pod velením podplukovníka Karla Blahny prošel jen malými reorganizačními úpravami. Třináctého března 1992
vyjela první patnáctičlenná skupina v čele
s majorem Vladimírem Trněným na území
Chorvatska. Jejím úkolem bylo připravit
podmínky pro příjezd celé jednotky. Zbytek
kontingentu o síle zhruba pěti set vojáků dorazil na místo počátkem dubna.
Československý prapor byl společně
s francouzským a keňským kontingentem
10
začleněn do sektoru Jih. Působil v oblasti
Plitvických jezer. K jeho prvním úkolům
patřilo zbudování a provozování deseti
kontrolních stanovišť. Musel rovněž zřídit
mobilní pozorovací týmy a pozorovací místa. Zajišťoval dohled nad uložením zbraní
stažených z frontové linie. Ke každodenní
náplni patřila patrolovací činnost, ochrana
chorvatské obce Podpalač a humanitární
pomoc. Ta spočívala především v ostraze
a materiálním zabezpečení dočasného tábora pro přesídlence u osady Dolní Lapač.
Naši vojáci rovněž doprovázeli konvoje s humanitární pomocí a s vystěhovalci
z Krajiny do Chorvatska.
Po otevření srbsko-chorvatské fronty mezi
Zadarem a Benkovací v lednu 1993 byla
činnost francouzského a keňského praporu
z velké míry paralyzovaná. Naše jednotka
se v té době stala zálohou velitele sektoru.
Ten jí také využil ke stažení francouzských
vojáků blokovaných bojujícími jednotkami
v oblasti Goleše, Drače a Karin Plaže.
Záchrana Francouzů
V té době byl příslušníkem našeho kontingentu současný zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Petr Pavel.
Ten se také společně s dalšími našimi dvaceti osmi dobrovolníky vypravil na týdenní
záchrannou akci. „Nad tím, zda pojedeme,
či nepojedeme, nikdo z nás tehdy nepřemýšlel. Situace byla hodně nepřehledná
a vyžadovala rychlé řešení. Řídili jsme
se základními lidskými a vojenskými instinkty. V ohrožení byli přece vojáci, naši
kolegové. V podobné situaci jsme se klidně
o týden později mohli ocitnout i my,“ řekl
nám generál.
Jednotka přepravující se na obrněných
transportérech pročesávala členitý terén
a snažila se vyhnout místu bojů. Když
se naši vojáci pokoušeli získat nějaké informace na velitelství UNPROFOR, dozvěděli se, že tam nikdo nic neví. Po ofenzivě
Chorvatů se prý všechno promíchalo.
„Určitě jsem měl tehdy strach. Myslím
si, že každý ho tam zažil. Ostré přestřelky,
se kterými jsem se tam tehdy setkával,
na mne sice působily jako cvičení, ale viděl
jsem i utrpení, které s sebou válka přináší.
I když si ale člověk některé věci bezprostředně tak docela neuvědomuje, strach
v těchto situacích musí mít,“ vysvětloval
generál Pavel.
Ty nejtěžší chvíle zažili naši vojáci nejspíš v okamžiku, když je Srbové použili
jako lidské štíty. Naskákali tehdy na jejich
transportéry a pod hrozbou, že je všechny
zastřelí, je přinutili jet proti chorvatským
liniím.
Když konečně našli jednotku francouzských vojáků ve vesnici Goleš obklíčenou Srby, začaly kolem nich dopadat
dělostřelecké granáty. Petr Pavel tehdy
nezaváhal a nechal se okamžitě spojit radiostanicí s francouzským styčným důstojníkem, který působil jako pozorovatel
v chorvatském štábu. Nasˇtěstí se mu takto
podařilo dělostřelecké ostřelování zastavit.
Minometné palbě byli vystaveni i Francouzi izolovaní na dalším místě, na úzké
pláži mezi skalami a mořem v Drače. Neměli doslova kam se pohnout. Dva z nich
roztrhal granát. O to vděčnější ale byli,
když k nim dorazila naše skupina. Nakonec se podařilo zachránit třiapadesát francouzských vojáků. Do transportéru naložili
i těla těch dvou mrtvých. Za splnění tohoto
úkolu obdrželi čtyři čeští důstojníci, včetně generála Pavla, vysoká francouzská
vyznamenání.
Chorvatské pomníčky
Několik českých a slovenských vojáků,
žel, zůstalo v Chorvatsku natrvalo. Mají
zde své pomníčky. Někteří zahynuli při autonehodách. V chorvatském Kuzmanovači
zabil rotmistra Igora Riga v dubnu 1993
minometný granát. Vyběhl tehdy z bunkru
bez ohledu na minometnou palbu ve snaze
zachránit svého psa. Granát přitom explodoval přímo u vchodu.
K asi nejtragičtější události pro naši armádu došlo na Balkáně počátkem srpna
1995. Tehdy chorvatské jednotky zahájily
bez ohledu na mírové síly OSN mohutnou
ofenzivu Bouře. Na stanovišti Tango 23
na hranicích tzv. Republiky Srbská Krajina bylo v té době zhruba patnáct českých
příslušníků čety, které velel nadporučík
Jaromír Alan. V sobotu 5. srpna brzy ráno
nastupoval do služby Petr Valeš. Volal
na Luďka Zemana, ať sejde dolů z pozorovacího stanoviště, že ho jde vystřídat. Právě
v tom okamžiku vpadlo na pozici našich
vojáků několik Chorvatů. Zřejmě se tady
chtěli ukrýt.
„Společně se dvěma dalšími kolegy jsem
seděl bezprostředně u východu z bunkru.
Slyšeli jsme rozhovor v chorvatštině, a tak
Z udělování francouzských vyznamenání čtyřem
českým vojákům
Poslední foto
jsme se rozhodli, že zjistíme, co se děje.
Sotva jsme ale vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr.
Byl to úplně první granát, který toho rána
dopadl do prostoru stanoviště Tango 23.
Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem
si myslel, že mne praštil odražený kámen.
Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do krytu. Výbuch ale přerušil přívod
elektřiny, všude kolem byla tma. Až když
kluci přinesli baterky, zjistil jsem, že mám
ve stehně střepinu,“ vzpomínal rotmistr Roman Čelanský. Později zjistil, že jich bylo
mnohem víc. Dvě mu lékaři vytáhli z lýtka
a další tři ze stehna.
Zranění utrpěli i další vojáci. Četař Jiří
Suda dostal zásah do zad. Četař Jiří Hubáček měl zraněnou nohu a ruku. Když mu
vojáci sundali přilbu, pochopil, že se podruhé narodil. Měl v ní díru velkou jako
pěst. Nejhůře na tom ale byli Luděk Zeman
a Petr Valeš. Prvnímu z nich utrhl výbuch
obě nohy nad koleny. Rozsah jeho zranění
byl prakticky neslučitelný se životem. Petr
Valeš přišel o ruku, další těžké střepinové
poranění měl v oblasti zad. Oba svým zraněním na místě podlehli.
V misi UNPROFOR zůstali čeští vojáci
i po rozdělení Československa počátkem
roku 1993. Náš kontingent se na jaře toho
roku naopak rozrostl z původních pěti set
příslušníků na dvojnásobek. Mise UNPROFOR skončila v roce 1995. Zahraniční aktivity naší armády, které přišly po ní, již byly
pod velením NATO a EU.
Text: Vladimír Marek
Foto: archiv redakce
11
mise
Česká pomoc
Afgháncům
Exkluzivní nahlédnutí do zákulisí expertních skupin
pro vrtulníky Mi-17 a Mi-24 v 5. jednotce Air Adviser Team
na kábulském letišti
V pořadí pátá jednotka AAT (Air Adviser Team) pod vedením podplukovníka
Petra Kratochvíla převzala operační úkol
4. prosince 2011. Pro většinu příslušníků je
to již několikátá mise v zahraniční operaci.
Jednotku, která je nasazena na kábulském
mezinárodním letišti KAIA, tvoří dvě expertní skupiny. První je zaměřena na výcvik
na dopravních vrtulnících Mi-17 a je složená
ze dvou pilotů-instruktorů, palubního technika-instruktora, palubního střelce a třech
pozemních techniků-specialistů. Všichni,
až na palubního střelce z přerovské vrtulníkové základny, jsou příslušníky 24. základny
dopravního letectva Praha-Kbely.
Druhý tým tvoří skupina pro výcvik
na bitevních vrtulnících Mi-24/35. Také
zde jsou dva piloti-instruktoři, dva palubní
technici a sedm pozemních techniků-specialistů. V AAT je dále zastoupen starší důstojník-asistent velitele. Mateřskou základnou
skupiny Mi-24/35 je 22. základna letectva
Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou.
Létání za nestandardních
podmínek
V kábulské misi je každý den jiný a specifický zároveň. Samozřejmě že se také
v jednotce AAT zpracovávají plány na měsíc, respektive na týden. Letka však reaguje
na okamžité požadavky Afghánské národní
armády (ANA) nebo na potřeby koaličních
sil. V praxi to znamená, že když nelze zásobovat jednotky na předsunutých operačních základnách (FOB) ve vysokohorských
oblastech jiným způsobem než letecky, výcvik je buď přeložen na jiný termín, nebo
zrušen.
Skutečností je, že lety vrtulníků jsou prováděny nad nepřátelským územím. K jejich
přímému postřelování dochází velice často,
neboť vrtulník je pro svoji rychlost a výšku letu snadnějším cílem, než stíhací nebo
dopravní letouny, které létají mnohem výše
a rychleji. Toto nebezpečí si uvědomují
všichni členové posádek vrtulníků, a proto
taktiku letu přizpůsobují úkolu a prostoru,
kterým prolétávají, eventuálně lokalitě,
ve které bude vrtulník přistávat. „Strach
z postřelování musí zůstat mimo kabinu.
Pilot a další členové posádky veškeré své
úsilí a myšlenky věnují pouze provedení letu. Strach do kokpitu nepatří,“ říkají
shodně čeští vrtulníkaři.
12
Okolností, které přímo ovlivňují způsob
letu, je mnoho. Například velká nadmořská
výška, maximální vzletová hmotnost, prudké změny počasí, nevyzpytatelné turbulentní proudy za hřebeny hor, zvířený prach
nebo sníh v místě přistání.
Současné schéma výcviku tvoří celky
v délce trvání čtyř až šesti dnů, kdy skupina
dvou vrtulníků se dvěma advisory a čtyřmi
„studenty“ plní výcvik i přepravní úkoly
mimo základnu KAIA. Při letech do oblastí,
kde by se dala očekávat nepřátelská činnost,
je dvojice vrtulníků Mi-17 doprovázena
dvojicí plně vyzbrojených bitevníků Mi-35.
Posádku těchto vrtulníků tvoří český advisor-pilot, cvičící se afghánský pilot a český
palubní technik. Při jedné z těchto společných misí, kdy byla zásobovaná předsunutá
základna ANA v Ajristánu, musela skupina
vrtulníků překonat hřebeny pohoří vysoké
zhruba 3 900 metrů. „V těchto výškách je
pilotáž již značně náročná. Rozmezí maximální a minimální rychlosti je malé. Maximální rychlost letu se snižuje vzhledem
k výšce, hustotě vzduchu a množství přepravovaného nákladu. To klade velký důraz
na výpočet maximální vzletové hmotnosti,“
konstatuje palubní technik praporčík Vlastimil K. V této souvislosti lze vzpomenout,
že tým českých advisorů Mi-35 takto doprovázel afghánské stroje Mi-17 i při zásobovací misi do kunarského údolí, které je
považováno za jedno z nejnebezpečnějších
míst v celém Afghánistánu.
Češi se podílejí na výcviku afghánských pilotů od pozemní přípravy (ground
training), včetně leteckého simulátoru,
kam je americké velení letky nominovalo
na základě velmi dobrých výsledků s příslušníky vzdušných sil Afghánské národní
armády, až po praktický letecký výcvik.
Ten lze rozdělit na výcvik v technice pilotáže a kontrolní lety na přepravu nákladu
a osob do míst, která jsou takřka nepřístupná po zemi a kde jsou velmi omezené rozměry ploch na přistání ve vysokohorském
terénu. Další činností příslušníků 5. AAT je
pomoc v naplánování misí, jakož i v poletových rozborech. „Co se týká hodnocení
Afghánců, jsou to piloti, kteří mají velmi
dobré zkušenosti. Někteří z nich létali ještě
v době, kdy tady působila sovětská vojska.
Drtivá většina z nich byla v hodnostech
podplukovníků a plukovníků. V naší letce
je bezmála osmdesát pilotů sedmnáctek
a čtyřiadvacet pilotů vrtulníku Mi-24/35,“
říkají čeští instruktoři a dodávají: „Co
se týče profesní zdatnosti, tak ta je velice
rozdílná. Jedni mají za sebou vysoký nálet hodin, druzí zkušenosti teprve sbírají.
Vztahy mezi českým týmem a afghánskými
protějšky jsou velice přátelské. Afghánští
piloti i pozemní technický personál oceňují
přístup vojáků Armády ČR k plnění úkolů
ve společném týmu a obzvláště si cení společně tráveného času, kdy se při pití čaje
úspěšně vyřeší spousty problémů v přátelském prostředí.“
Nasazení „pětky“ v Afghánistánu je částečně ovlivněno počasím. Letošní zima byla
extrémní, co se týče teplot, množství sněhu
i délky trvání. Podle dostupných zdrojů takováto zima zde nebyla posledních patnáct
let!
Za dva a půl měsíce trvání mise čeští piloti-advisoři na vrtulnících Mi-17 odlétali
během 17 letových dní 48 letových hodin,
přičemž přepravili 8,6 tun různého materiálu a 123 vojáků Afghánské národní armády
při rotacích na předsunutých stanovištích
FOB. Za zmínku stojí, že osm letových dnů
muselo být zrušeno z důvodu nevyhovujících povětrnostních podmínek. Dále odlétali patnáct hodin na letovém simulátoru
k procvičení letu po okruhu, nouzových postupů (vysazení motorů, porucha hydraulického systému) a přiblížení podle přístrojů.
Ve stejném období tým Mi-24/35 při deseti
letových dnech odlétal devětatřicet letových hodin.
Několikadenní mise po FOB
V první polovině února plnili příslušníci
5. AAT s afghánskými vrtulníky Mi-17 úkol
při přepravě materiálu a osob ve prospěch
203. sboru Afghánské národní armády.
První den přelétla dvojice sedmnáctek
s česko-afghánskou posádkou do města
Ghazní ve stejnojmenné provincii ve středním Afghánistánu. České zastoupení tvořili
dva piloti, palubní technik, tři pozemní technici a palubní střelec. Z afghánské strany to
byli dva piloti, palubní technik, tři palubní
střelci, pět pozemních techniků a nezbytný
překladatel, jehož služeb nejvíce využíval
chorvatský pozemní koordinátor pro upřesňování požadavků přepravy do jednotlivých
destinací. „V Ghazní jsme naložili na základně Afghánské národní armády Camp
Vulcano dvě tuny různorodého materiálu,
včetně potravin, elektrocentrál nebo palivového dřeva, a také jedenáct vojáků ANA,
které bylo třeba dopravit na další afghánskou základnu Giro ležící na náhorní planině v nadmořské výšce 2 200 metrů zhruba
padesát kilometrů jižně od Ghazní,“ říká
velitel týmu podplukovník Petr Kratochvíl
a dodává, že toto místo je takřka nedostupné i v letních podmínkách, natož v zimě.
Po splnění úkolu vrtulníky přelétly
do osmdesát kilometrů vzdáleného města
Gardez, kde přečkaly noc. Ještě předtím
však následovala nezbytná technická údržba strojů.
K úkolům druhého dne patřila opět přeprava materiálu a osob na předsunuté základny ANA, jež jsou po zemi nepřístupné.
Na seřadišti již čekalo třicet afghánských
vojáků na přesun do lokality nacházející
se šest kilometrů od hranic s Pákistánem
v nadmořské výšce 2 300 metrů. „Přeprava vojáků byla bez problémů. Počasí nám
zatím přálo,“ konstatuje velitel skupiny
Mi-17 major Peter S. Na základně FOB
Barmal vrtulníky naložily potraviny pro
další základnu FOB Curry ležící v údolí
Gowmel uprostřed vysokých hor asi čtyřicet kilometrů směrem do vnitrozemí, kde
jsou všechny přístupové cesty v zimním
období zapadané sněhem.
„Při přeletu na FOB Curry, která nese
jméno po americkém vojákovi, jenž v tomto údolí v roce 2007 padl, překonávaly
vrtulníky v silném větru a turbulencích
pohoří ve výšce tři tisíce metrů,“ popisuje
náročnost úkolu podplukovník Kratochvíl. Po vyložení třinácti vojáků a dvou
tun nákladu stroje pokračovaly s dalšími
příslušníky ANA zpět na základnu Camp
Lightning ve městě Gardez. „Tím však naše
práce pro ten den rozhodně neskončila,“
doplňuje velitel. „Až do noci technici pokračovali v údržbě vrtulníků, aby udrželi
stroje v provozu a spolehlivém stavu,“ oceňuje svůj tým podplukovník Kratochvíl.
Následující den se počasí podstatně zhoršilo. Foukal silný vítr, který způsoboval turbulence. Nicméně mise českých vrtulníkářů
pokračovala. Z Gardezu přepravily vrtulníky
dalších dvacet afghánských vojáků na základnu do města Orgun a odtud se přesunuly
na FOB Zirok a Lwara vzdálenou pouze tři
kilometry od hranic s Pákistánem. Zde se sedmnáctky zapojily do výcviku afghánských
vojáků v eskortování zajatců dopadených
při nelegálním překročení mezistátní hranice. Po návratu do Orgunu pokračovaly vrtulníky do Barmalu, kde naložily další dvě tuny
materiálu a odtud přes základnu Gowmel letěly do Gardezu. Zde naši naložili zraněného
amerického vojáka s komplikovanou zlomeninou nohy a transportovali ho na základnu
KAIA v Kábulu, kde se neprodleně podrobil
operačnímu zákroku.
Během uvedených tří dnů tak kbelští vrtulníkáři nalétali jedenáct hodin letového
času a přepravili značné množství vojáků
i materiálu. Poradní tým českých pilotů
po splnění této mise udělil dva certifikáty
pilotům Afgánských vzdušných sil. Jeden
z nich nyní může samostatně vést přípravu
skupiny a plnit úkoly přepravy osob a materiálu jako velitel skupiny vrtulníků. Druhý
byl certifikován jako kapitán vrtulníku pro
plnění úkolů v pozici vedeného.
Po návratu na mateřskou základnu přivítal české piloty americký velitel 438. letky
poradních leteckých týmů podplukovník
John P. Conmy, který jim poděkoval za dobře odvedenou práci při plnění různorodých
úkolů mise. Český tým tak uskutečnil další
krok ve zvyšování schopností Afghánské
národní armády plnit samostatně úkoly letecké přepravy a přispěl ke zvýšení úrovně schopností a vycvičenosti afghánských
pilotů.
Z podkladů tiskového a informačního důstojníka
4. ÚU AČR ISAF kpt. Jiřího Zedníčka a příslušníků
5. jednotky AAT pplk. Petra Kratochvíla a mjr. P. S.
připravil: Pavel Lang
Ilustrační foto: archiv jednotky AAT
13
veteráni
Projekt začleňování válečných veteránů do civilního života se postupně rozbíhá
Pomocná ruka
veteránům
V loňském roce jsme v A reportu informovali o tom,
že Ministerstvo obrany se snaží získat peníze z evropských
strukturovaných fondů, jež by využilo v programu začleňování
válečných veteránů do civilního života. Vedla ho k tomu
i poměrně alarmující čísla sociologického průzkumu, který si
se zaměřením na novodobé veterány nechalo udělat.
V této souvislosti by asi bylo dobré připomenout pár údajů. Z více než patnácti
tisíc novodobých veteránů jich již pět tisíc
není ve služebním poměru. Z nich zhruba
třetina byla v době konání průzkumu bez
práce. Pomoc s uplatněním na trhu práce
by uvítalo rovných šedesát osm procent.
„Z uvedeného důvodu jsme požádali Ministerstvo práce a sociálních věcí o rozšíření pomoci z Evropských sociálních fondů
pro válečné veterány. Podařilo se nám tak
získat 30 milionů korun, které využijeme
na hledání lepšího pracovního uplatnění válečných veteránů,“ uvedla ředitelka odboru
pro válečné veterány Iveta Hlásecká. „Tato
částka se z pětaosmdesáti procent hradí
z operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a z patnácti procent ze státního
rozpočtu.“
Vyhrál CEPAC Morava
Ve výběrovém řízení na dodavatele služeb spojených se začleňováním válečných
veteránů do civilního života zvítězilo sdružení CEPAC Morava. To vzniklo v roce
1993 z iniciativy českého a francouzského
ministerstva práce a sociálních věcí. Zaměřuje se na vzdělávání, poradenství, softwarovou podporu, podporu projektů EU
14
a další služby. Má za sebou již více než desítku obdobně rozsáhlých projektů.
„Máme především zkušenosti s cílovou
skupinou z úřadů práce a z komerčního sektoru. Co se týká bývalých vojáků, tak naše
zkušenosti jsou pouze zprostředkované.
V minulosti jsme spolupracovali například
s klienty, kteří skončili službu v armádě
a ocitli se na úřadech práce. Případně byli
součástí specifické cílové skupiny rizikové,
a to ať již dlouhodobě nezaměstnaných či
tělesně postižených. Přímo s Ministerstvem
obrany jsme na obdobném projektu ještě
nedělali. Jsme ale přesvědčeni, že s našimi
zkušenostmi to bez problémů zvládneme,“
ujišťuje nás výkonný ředitel CEPAC Morava Josef Drdla.
Pro potřeby projektu bylo navrženo zřídit sedm poradních center. Ta budou působit při krajských vojenských velitelstvích
Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, České Budějovice, Plzeň a Pardubice.
„V současné době probíhá přípravná fáze
projektu, během které jsou jmenováni koordinátoři středisek. Vytvořili jsme veškeré
metodické materiály pro realizaci jednotlivých aktivit. V regionech se nám rovněž
podařilo rozjet mediální a propagační akci.
V tomto okamžiku již začínáme ve spolupráci s úřady práce oslovovat možné klienty. Předpokládáme, že počátkem března bychom mohli rozjet celý projekt již naplno,“
říká Josef Drdla.
Od semináře až po evidenci
Mezi hlavní aktivity projektu patří úvodní seminář, individuální a skupinová poradenství, pracovní a bilanční diagnostika,
zprostředkování psychologického poradenství a rekvalifikačních kurzů, tvorba
a obnovování databáze potencionálních zaměstnavatelů a vedení personální evidence
válečných veteránů hledajících pracovní
uplatnění.
Během úvodního semináře by měli zájemci získat nejen informace o projektu
a kde a jak hledat zaměstnání, ale zároveň
by jim měly být doporučeny určité postupy
a strategie při přijímacích pohovorech. Měli
by rovněž obdržet návod, jak například
sepsat životopis. Během individuálního poradenství má projekt poskytnout každému
účastníkovi konkrétní možnosti uplatnění
na trhu práce v daném regionu, případně v celé České republice a vytipovat pro
něho vhodné zaměstnavatele. Kromě toho
mu sdružení pomůže vytvořit osobní plán
a zprostředkovat další odborné poradenství
či rekvalifikaci.
Informace získané v této fázi jsou využity následně během skupinového poradenství. Tento dvoudenní kurz v rozsahu
šestnácti hodin je určen maximálně pro
deset účastníků. Uchazeči se během něho
seznámí s vhodnými strategiemi při přijímacích řízeních, včetně nácviku modelových situací, s využitím datové sítě
a personální aplikací vytvořenou v rámci
projektu při hledání vhodných pracovních
příležitostí.
Pomocí pracovní diagnostiky dodavatel
zjistí reálné předpoklady účastníka k začlenění se na trhu práce. S využitím toho,
co získal během vojenské služby, analyzuje
jeho profesní potenciál a identifikuje jeho
možnosti uplatnění na trhu práce.
„Počítáme rovněž s využitím armádních
psychologů. A to pro účastníky projektu trpící psychickými či jinými obdobnými problémy,“ vysvětluje Iveta Hlásecká. „Potřeba takovéto pomoci vyplyne z předchozích
zjištění během kontaktu s účastníkem projektu, například v průběhu individuálního
poradenství.“
Rekvalifikace a databáze
Další možností je zprostředkování rekvalifikačních kurzů. Ty budou nabízeny vybraným účastníkům projektu. Výběr tohoto
kurzu bude zohledňovat nabídku
práce v dané lokalitě, dosavadní
vzdělání a zkušenosti účastníka
projektu a jeho osobní předpoklady pro rekvalifikovanou pozici.
Účastníci projektu budou mít
na jeho webových stránkách nepřetržitý přístup k aktualizované
databázi potencionálních zaměstnavatelů. Kromě toho bude
v každém z poradenských center vedena personální evidence
účastníků projektu. Ta bude
obsahovat mimo jiné popis dovedností získaných v armádě.
„V současné době se snažíme budovat databázi zájemců
na třech úrovních. Jednak je to
formou spolupráce s krajskými vojenskými velitelstvími.
Dále v součinnosti s úřady
práce, které spadají do působnosti jednotlivých našich
středisek. Významnou roli
v tomto směru sehrávají
i kontakty se sdruženími veteránů,“ vysvětluje Josef Drdla. „Těžko nyní odhadovat,
kdy by se nám mohlo podařit zařadit první
nezaměstnané válečné veterány do pracovního procesu. Ze všeho nejvíce bude záležet na tom, jak rychle budeme kontaktovat
cílovou skupinu. My bychom samozřejmě
chtěli, aby to bylo co nejdříve.“
Projekt je zatím plánován do konce června 2014. Už nyní se ale, pokud se podaří
Začleňování
válečných
veteránů
do civilního
života s důraze
m na
uplatnění na
trhu práce
Projekt Minis
terstva obran
y je spolufina
prostřednictví
ncován z pro
m Operačního
středků ESF
programu Lid
ské zdroje a
zaměstnanost
získat další prostředky, počítá s jeho prodloužením i na další léta.
Více informací je možné získat
na www.army.cz/veterani
Text a foto: Vladimír Marek
Propagační ilustrace: Jiří Král
15
výcvik
Z těžko přístupného terénu Šumavy zachraňovali piloti
kbelské 243. vrtulníkové letky „zraněné“ osoby
palubního jeřábu. Záchrana ze vzduchu
byla úspěšná.
Aby tomu tak bylo ve všech případech,
je třeba intenzivně cvičit. Ostrý zásah vyžaduje zažité návyky nejen v pilotáži, ale
i v koordinaci činnosti záchranných složek. Únorové cvičení létajícího personálu
243. vrtulníkové letky 24. základny dopravního letectva Kbely s hasiči-leteckými
záchranáři Hasičského záchranného sboru
Plzeňského kraje a členy Horské služby
Šumava nedaleko Špičáku bylo tím nejefektivnějším způsobem přípravy. Kromě
tohoto „íemzet“ neboli instruktážně metodického zaměstnání organizují kbelští piloti
sokolů společné akce se složkami IZS ještě
v Krušných horách a na přehradě Hracholusky. A jak sami zdůrazňují, každá hodina
součinnostního cvičení je pro ně nesmírně
RESCUE, vzlet povolen!
Riskantní jízda mladého lyžaře mimo sjezdovky u šumavského
Špičáku končí neslavně. Pádem, zraněním a ztrátou orientace.
Dostat se k němu po zemi je vzhledem k extrémním klimatickým
podmínkám a těžko přístupnému terénu velmi komplikované,
což může znamenat značnou časovou prodlevu. Jedinou
možností se stává záchrana ze vzduchu. K zásahu je povolán
hotovostní vojenský vrtulník W-3A Sokol z letecké pátrací
a záchranné služby SAR (Search and Rescue).
Za SAR neboli službu pátrání a záchrany
na území České republiky má odpovědnost
Ministerstvo dopravy. Na základě dohody
o vzájemné spolupráci při pátrání po letadlech a poskytování pomoci při záchranných akcích v případech leteckých nehod
zajišťují službu SAR vrtulníky Eurocopter
EC-135 a Bell-412 z Letecké služby Policie ČR a stroje vzdušných sil Armády
České republiky W-3A Sokol a Mi-24/35.
Vojenské vrtulníky jsou připraveny ke vzletu na leteckých základnách Praha-Kbely
a Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou.
16
Disponují vhodnými prostředky, umožňujícími poskytnout okamžitou pomoc na místě
zásahu. Počínaje speciálním zařízením pro
vyprošťování a vyhledávání osob, konče
radiostanicemi pro spojení s pozemními
záchrannými jednotkami. Každý vrtulník,
který se zúčastňuje pátrací a záchranné
akce musí být rovněž vybaven tak, aby
mohl vysílat a přijímat na tísňových kmitočtech. Aktivaci hotovostních vrtulníků
SAR provádí Záchranné koordinační středisko Praha (RCC – Rescue Coordination
Centre). V současné době stroje s volacím
znakem „RESCUE“ vzlétají do deseti minut od vyhlášení signálu. Rozsah odpovědnosti RCC je území celé České republiky.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že služba
pátrání a záchrany není totožná s leteckou
záchrannou službou (LZS). „Záchranku“,
převážně pro Plzeňský a Karlovarský kraj,
armáda zajišťuje ze stanoviště v Líních.
Resortní „sarové“ vrtulníky provádějí takzvanou technickou pomoc neboli vyproštění z krizové lokality.
Dril kolem Špičáku
„Proveďte vzlet pro záchranu osoby v lokalitě Železná Ruda. Souřadnice místa zásahu upřesníme za letu po rádiu,“ přichází
pokyn ze záchranného koordinačního střediska do hotovosti SAR na letišti Kbely.
O pár minut později se k ostrému zásahu
zvedá červenobílá „sedmsetsedmnáctka“.
Po čtyřiceti minutách letu je W-3A Sokol
na požadovaném místě. Kapitán vrtulníku zavisí se strojem nad místem nehody.
Z paluby se spouští na laně záchranář s vakuovou matrací. Na zemi společně se členy Horské služby připravují zraněného
k evakuaci. Ta se vzápětí uskuteční pomocí
důležitá. Při praktické činnosti tak získávají
cenné zkušenosti, které mohou mít zásadní
význam při záchraně lidského života, kdy
jde zejména o koordinaci a čas.
„Plocho, tady čtyři dva osm, vzlet, lokalita Pancíř,“ hlásí kapitán vrtulníku řídícímu létání na ploše nedaleko Železné
Rudy. „Rozumím, vzlet, Pancíř,“ dostává
odpověď do sluchátek. Kbelský pilot zvedá páku kolektivního řízení a odpoutává
sokola od země. V ten okamžik však zmizí
v obrovské sněhové kouli. Rychle vytáhne
stroj zhruba do třicetimetrové výšky a nasadí letový kurz čtyřicet pět stupňů. O pár
minut později již vytahuje „těžce zraněného“ figuranta z nepřístupného terénu šumavských hor. Podobnou akci lze v ten den
vidět opakovaně. Dril letových posádek
243. vrtulníkové letky je však zcela na místě. Ony permanentně zajišťují jak SAR, tak
LZS a společně s leteckými záchranáři mohou být kdykoliv nasazeni k řešení krizové
situace.
Sokol v kouli z prašanu
„Létání v zasněženém horském terénu
pro nás představuje vrchol pilotáže. Jde
o jednu z nejnáročnějších činností, kterou
může pilot ve vrtulníku absolvovat,“ říká
kapitán Petr Šafařík. Důvody, proč tomu
tak je, lze obecně charakterizovat následovně – nevyzpytatelnost směru a rychlosti
větru, sněhová pokrývka terénu a výkon
vrtulníku.
U některých indicií se krátce zastavme.
Při vzletu nebo přistání může zvířený prachový sníh vrtulník zabalit do koule. To by
posádce způsobilo velice špatnou prostorovou orientaci. „Je to bílá tma. V prachovém
oblaku pilot vidí maximálně dva tři metry
od kabiny. Této skutečnosti se podřizuje technika pilotáže,“ vysvětluje zkušený
kbelský pilot, který má s W-3A Sokol již
nalétáno zhruba 1 400 letových hodin.
Pilot však nemůže ztratit vizuální kontakt
se zemí. Neustále se musí orientovat podle
nějakých referenčních bodů. Těch se držet,
než se prašan takzvaně vyfouká a on s vrtulníkem přistane. Souhra posádky je v této
fázi klíčová. Nenahraditelnou roli sehrává
palubní technik, který sleduje situaci pod
strojem. Nejvyšší prioritou je bezpečnost.
Kapitán nesmí za žádných okolností ohrozit osoby na palubě, natož zachraňovaného.
Dalším faktorem je, že vrtulník v horském terénu mnohdy působí na samé hranici svého technického výkonu. Jedná
se o zásahy, kdy je zachraňovaná osoba
evakuována z nepřístupného terénu pomocí
lanové techniky. „Mohu být nad prachovým
oblakem, ale k tomu potřebuji vyšší výšku
a tím pádem i vyšší výkon, abych mohl
určitou dobu viset nad místem zásahu. Kapitán vrtulníku musí vyhodnotit situaci
a rozhodnout se. Půjdu níž za cenu snížené
viditelnosti, nebo to přesně uvisím v padesáti metrech. Jeho finální verdikt musí být
rychlý a samozřejmě nanejvýš správný,“
argumentuje kapitán Šafařík.
Za jedenáct roků praxe už zažil se sokolem ledacos. Nikdy však nestavěl splnění
úkolu výhradně na vlastní pilotáži vrtulníku, nýbrž na souhře lidí na palubě. „O záchranných akcích to platí dvojnásobně,“
zdůrazňuje Petr Šafařík a dodává: „Kapitán
je mozek ostrého zásahu, na něhož všichni
na palubě pracují. On má to poslední slovo.
Na druhé straně je povinen optimálně zhodnotit možnou míru rizika a nedopustit jakýkoliv krok za hranu. Je to o zkušenostech.
S maximálním soustředěním zkoordinovat
činnost na palubě, aby v potřebném okamžiku vše bezpečně klaplo. Proto takový
důraz na přípravu. Aby nebyla za žádných
okolností šablonovitá, aby se měnily lokality zásahu.“
„Sedmsetsedmnáctka“ jde na přistání s podvěsem. Pohledem laika ze země
nic zvláštního. Na palubě se však „zvedá“
adrenalin. „Ještě metr doleva, dva metry
dopředu, ještě metr dolů. Dobrý, podvěs
v pořádku na zemi,“ hlásí palubní technik
kapitánovi vrtulníku. „Jsou to moje druhé
oči, které mi hodně pomáhají. Já se soustředím na přesné visení a on mě vede bezpečně nad místo zásahu, abych se nad ním
přesně udržel a nikoho na zemi neohrozil.
V té chvíli se s nadsázkou řečeno stávám
řízeným modelem palubního technika. Ale
rád, protože on mě jistí,“ říká kapitán Petr
Šafařík.
Text: Pavel Lang
Foto: Jan Kouba
17
technika a výzbroj
se divit, že válka ve Vietnamu má neoficiální jméno Válka vrtulníků.
Typickým příkladem armádního bojového
letounu byl OV-1 Mohawk, který prováděl
průzkum, pracoval pro potřeby zaměřování
dělostřelectva, realizoval elektronický boj
a v případě potřeby útočil na pozemní cíle.
Osádky lehkých fakticky sportovních letounů O-1E Bird Dog, později trochu větších
O-2 Skymaster (jeden se vyskytuje i v českém soukromém leteckém muzeu) prováděly průzkum nad džunglemi a jako předsunutí
letečtí pozorovatelé FAC (Forward Air Controller) označovali cíle pro bitevní vrtulníky
a vojenské letectvo. Mnozí piloti a pozorovatelé, v řadě případů dobrovolníci nebo záložníci z letecké národní gardy, byli každým
coulem dobrodruzi. Házeli ze svých původně nevyzbrojených strojů ruční granáty
na vietnamské partyzány a vedli palbu z karabin M16 na jejich pozice. Někteří z těchto
nebeských divokých jezdců svoje mise dokonce přežili. Ostatně jejich následovníci to
nemají v Afghánistánu lehčí.
Vždy po ruce
Dnes a zítra
Podle dosažitelných informací je v současné době aktivních 22 útvarů a specializovaných skupin armádního letectva. Podle
jiných se jedná o 13 aktivních a 8 záložních
brigád. Ostatní, především zdravotnické
Organizace a dislokace jednotek a útvarů
armádního letectva je však z vnějšího pohledu poněkud nepřehledná, protože například 1. jízdní divize (1st Cavalry Division)
dislokovaná ve Fort Hood, má samostatnou
bojovou leteckou brigádu Warrior složenou ze čtyř praporů. Nejznámější z nich je
1. prapor 227. leteckého pluku (1st Batalion,
227th Aviation Regiment), který prošel snad
všemi americkými zahraničními misemi počínaje Vietnamem. Prapor se skládá z velitelské roty a osmi bojových rot vyzbrojených
vrtulníky CH-47, UH-60 a AH-64. Divize
sice byla zformována v roce 1921, ale odvolává se na historii od 19. století, počínaje
7. jízdním plukem generála Custera. První
brigádní tým (mechanizovaný) Ironhorse
převzal jako heslo jméno oblíbené irské písně 7. pluku Garryowen. Další specialitou
je 160. letecký výsadkový pluk speciálních
operací (160th Special Operations Aviation
Regiment-Airborne) s velitelstvím dislokovaným ve Fort Campbell. Kromě výcvikové
jednotky a velitelství se skládá ze čtyř aeromobilních vrtulníkových praporů. Výzbroj
tvoří vrtulníky řad AH-6/MH-6, MH-60
a MH-47 v několika verzích. Od svého zformování se pluk zúčastnil prakticky všech
misí americké armády.
Standardní brigáda armádního letectva poskytuje podporu nadřízené složce,
vrtulníků AH-64, nazývá se prapor Attack
Reconnaissance Battalion, zatímco pokud
výzbroj tvoří 30 víceúčelových vyzbrojených vrtulníků OH-58, nazývá se eskadrona Attack Reconnaissance Squadron.
V prvním případě se vlastně jedná o pěchotu, zatímco ve druhém o jezdectvo, i když
v obou případech pouze historicky.
Zapojením bezpilotních letounů, které
mají samostatné velitelství, přibyly armádnímu letectvu další úkoly. Mezi ně patří
nejen průzkum a hlídkování, ale i útoky
na protivníka a novinkou bude i vyhledávání min a různých nástražných systémů, ať
již samostatně nebo při doprovodu zásobovacích konvojů v Afghánistánu.
Podle předběžného vojenského rozpočtu na rok 2012 má armádní letectvo dostat
10 miliard dolarů na modernizaci, což je
dokladem důležitosti v období razantních
finančních škrtů. Z toho velení předpokládá nakoupit mimo jiné 47 těžkých transportních vrtulníků CH-47F Chinook pro
160. pluk speciálních operací SOAR Night
Stalkers, 75 víceúčelových UH-60M Black
Hawk v provedení pro speciální jednotky,
20 bitevních AH-64D Apache, 39 víceúčelových UH-72A Lakota (celkový rozsah dodávky je 345 kusů), 36 víceúčelových bezpilotních letounů MQ-1C Grey
Eagle s 18 pozemními řídicími stanovišti
Tak lze označit realitu letectva amerických pozemních sil,
známých jako US Army Aviation. Jejich úkolem je poskytovat
vojákům na bojišti podporu všeho druhu, a to se jim dlouhodobě
daří. Vidíte-li na některém současném bojišti americký vrtulník,
nemusí patřit k letectvu (US Air Force), námořnictvu (US Navy)
ani námořní pěchotě (US Marines). Pokud spolupracuje
s pěšáky na zemi, je dokonce velmi pravděpodobné, že spadá
do podřízenosti US Army Aviation. Právě vrtulníky amerických
pozemních sil jsou opakovaně partnery našich vojáků
v Afghánistánu.
Nebeští jezdci
Americké armádní letectvo je vlastně určitou zvláštností. Historicky to bylo první
vojenské letectvo USA nejprve jako součást
spojařského sboru Signals (do roku 1918),
dále Air Service U.S. Army (do roku 1926),
poté U.S. Army Air Corps (do roku 1941)
a nakonec U.S. Army Air Forces, což platilo až do roku 1947. Následovala zásadní
reorganizace, v jejímž rámci došlo k ustavení americké letecké síly United States Air
Force. Mimo ni působilo samostatné letectvo pozemních sil vybavené lehkými letouny a vrtulníky.
První lehké vrtulníky H-13 Sioux byly
objednány již roku 1947. Sloužily především
k průzkumu a transportu raněných za války
v Koreji (1950 až 1953), což bylo možné vidět v seriálu MASH. V podstatě se jednalo
o počátek služby MEDEVAC, neboli letecké zdravotnické evakuace. Siouxy sloužily
ještě v počáteční fázi amerického období
války ve Vietnamu (1963 až 1975). Dalších
18
334 větších a opravdu vojenských vrtulníků, a to Piasecki H-21 Workhorse, známých spíše pod přezdívkou létající banán,
dostali armádní piloti roku 1954. V současnosti jsou nejnovějším přírůstkem UH-72A
Lakota (jméno indiánského kmene), které
přicházejí do výzbroje od roku 2006. Jedná
se o Eurocopter EC 145, který nesl původně
označení UH-145. Včetně uvedených typů
sloužilo od roku 1947 v rámci armádního
letectva 22 typů vrtulníků řady odlišných
verzí a mimo ně v různých obdobích několik
typů lehkých, transportních a bezpilotních
letounů.
Pravděpodobně nejslavnější érou amerického armádního letectva byla válka
ve Vietnamu. Jeho vrtulníky a letouny tam
vyhledávaly protivníky, přepravovaly vojáky při aeromobilních operacích, zachraňovaly raněné, transportovaly bojovou
techniku a pálily do nepřátel v rámci podpory pěšáků bojujících na zemi. Od techniky letectva a námořnictva je odlišoval
Základním transportním prostředkem je vrtulník CH-47.
černý nápis UNITED STATES ARMY,
U S ARMY, případně ARMY na trupu
a nosných plochách. Piloti riskantně přistávali pod palbou, v některých případech
dokonce na improvizované plošiny, které
zřizovali ženisté v korunách stromů džungle. Do války bylo posláno, mimo jiných
typů, celkem 7 013 víceúčelových vrtulníků UH-1 Huey, které sloužily v rámci
armádního letectva. Z nich bylo ztraceno
3 305. Přitom bylo zabito 1 074 pilotů
a 1 103 dalších příslušníků osádek. O tvrdosti nasazení svědčí fakt, že se jednalo
zhruba o polovinu všech vrtulníků ztracených v průběhu války. Jen UH-1 nalétaly
ve Vietnamu 7 531 955 hodin. Uvedená
čísla nepotřebují další komentář. Nelze
Vrtulník UH-60
jednotky, se vždy neuvádějí. V příštím roce
má být ukončeno formování 13. brigády,
kterou tvoří dva útočné a průzkumné prapory, vyzbrojené především bitevními vrtulníky AH-64 Apache. Za nejobtížnější úkol
současnosti považuje velení armádního letectva zdravotnickou evakuaci v Afghánistánu. Proto i v minulém roce docházelo k posilování tamních vrtulníkových jednotek.
Armádní letectvo tvoří v současnosti
jednu ze základních složek velitelství armádního letectva a raket AMCOM (Army
Aviation and Missile Command), které je
dislokováno v Arzenálu Redstone. Vzniklo
roku 1997 sloučením dříve nezávislých složek pozemních sil, a to Army Aviation and
Troop Command a Army Missile Command.
obvykle divizi se zhruba 10 000 vojáky,
případně sborům. V současné době není
organizace, zvláště v rámci bojového nasazení, příliš jednoznačná, protože od roku
2005 jsou budovány multifunkční letecké
brigády. Jejich struktura umožňuje vytvářet
pružně, podle potřeby a konkrétních úkolů
různé kombinované formace z hlediska co
nejúčinnější podpory pozemních sil.
V praxi se brigády armádního letectva
skládají z útočně-průzkumných praporů,
případně squadron. Ty mají v současnosti shodnou organizaci, avšak různou výzbroj. Velitelství a štábu jsou podřízeny
štábní rota, letecká-technická rota, logistická rota a tři útočně-průzkumné roty.
V případě, že výzbroj tvoří 24 bitevních
a 1 272 malých bezpilotních letounů RQ-11
Raven. Poslední ovšem budou součástí výzbroje nikoli armádního letectva, ale
mechanizovaných jednotek. Jedním z programů je odlehčení průzkumných (a podpůrných) verzí vrtulníků OH-58D a OH-58
Kiowa Warrior. Rovněž by měly být modernizovány všechny průzkumné bezpilotní
letouny RQ-7B Shadow. Další 24 miliony
dolarů jsou určeny na vývoj kolmo startujícího bezpilotního letounu. Finance směřují
rovněž na nákup různých nestandardních
vrtulníků, mezi které patří i ruské Mi-17.
Připravil: Martin Koller
Foto: autor a US Army
19
Na Škole NATO v bavorském Oberammergau vyučují čeští odborníci
my a NATO
Zelená interaktivitám
čeští studenti za měsíc. V poslední době
se ale tento počet navýšil až na pět šest týdně. Větší část českých zájemců o kurzy však
přichází z aliančních struktur. Do Oberammergau jsou posíláni z jednotlivých velitelství NATO.
Jestliže v roce 1953 začínala škola
se dvěma kurzy, tak v současnosti jich pořádá přes sto. Mají široké spektrum záběru
počínaje informacemi o NATO, mnohonárodních silách, elektronické válce, velení
a řízení, psychologických operacích, logistických operacích, mobilizaci sil, zbraních
hromadného ničení, mírových misích, krizovém řízení a informování veřejnosti.
Škola zaměstnává zhruba dvě stě lidí
z dvaceti tří zemí. Nejvíce je Američanů
a Němců. Organizační strukturu školy tvoří velitelství a podpůrné logistické prvky.
Nejdůležitější je však pedagogický sbor,
který je rozdělen do šesti oddělení, do jejichž pozic jsou vysíláni vojáci ze členských i nečlenských zemí NATO. V jeho
čele stojí děkan.
Na slovo vzatí odborníci
Zhruba šestitisícové bavorské městečko Oberammergau
připomíná ze všeho nejvíce ženu, která v pravidelných
intervalech otěhotní. Každý rok v zimě se rozroste o desetitisíce
návštěvníků, jež přilákají lyžařské možnosti okolních Bavorských
Alp. Mnohem více lidí z celého Německa se sem sjede každých
deset let (naposledy 2010), když se zde konají pašijové hry.
Oberammergau má však ještě jeden magnet, který přitahuje lidi, respektive vojáky,
nejen z Evropy. Tím je Škola NATO. Také
Armáda České republiky má v tomto aliančním vzdělávacím zařízení své zastoupení. Vedle podplukovníka Jiřího Havla, který
jako odborník na ochranu proti zbraním
hromadného ničení zde působí již více než
rok, sem vloni na podzim nastoupil bývalý
vrchní praporčík AČR štábní praporčík Miroslav Švadlena.
Trocha historie
Vojenský objekt vznikl na kraji městečka v roce 1935. Po dobudování horských
kasáren zde byla 16. října 1937 dislokována 54. horská spojovací rota, která byla
součástí 1. německé horské divize. Během
druhé světové války došlo k převelení této
jednotky na Balkán a objekt byl zapůjčen
zbrojařské firmě Messerschmitt. Kromě jiného zde probíhal vývoj prvního tryskového letounu Me 262 a raket V2. V té době
také došlo k vybudování celé řady tunelů
v okolních horách a skalách, do kterých
byla přemístěna ta nejdůležitější výroba.
Koncem války obsadila kasárna americká
armáda a později tady zřídila Armádní informační štábní školu. Ta postupně prošla
celou řadou reorganizací. V různých obdobích se zde připravovali vojenští policisté
a zpravodajci. Po roce 1960 vznikla v Oberammergau Škola speciálních zbraní.
Toto zařízení získávalo stále více alianční
charakter. Bylo začleněno přímo pod vrchní velitelství NATO v Evropě. V roce 1975
došlo k jeho přejmenování na Školu NATO.
Od počátku devadesátých let zde mohli studovat i posluchači z armád ze zemí, které
nebyly sdruženy v NATO. Kromě Partnerství pro mír se v současné době jedná o státy
Středomořského dialogu a Istanbulské iniciativy. V roce 2005 došlo k výstavbě nové
budovy. V ní je umístěna jídelna, kde mohou
studenti využít samoobslužný systém stravování. V loňském roce byly prostory školy
rozšířeny o nové učebny, vybavené vším, co
současný moderní výukový proces vyžaduje.
Deset tisíc za rok
Škola byla zřízena na základě bilaterální spolupráce mezi USA a Německem. Ta
20
tvoří její základ i v současnosti. Tyto dvě
země poskytují škole prostory a logistické
zázemí. Její rozpočet je ale závislý na školném od studentů, takže v tomto ohledu je
do značné míry soběstačná. Převládají týdenní kurzy, existují ale i čtrnáctidenní.
Kurzy jsou průběžně revidovány a aktualizovány tak, aby odrážely nejnovější vývojové trendy. Týdně zde studuje zhruba
tři sta studentů. Ubytovací kapacity školy
ale mají pouze čtyřicet pět lůžek. Pro zbytek posluchačů škola zajišťuje ubytování
v penzionech a hotelích, kterých je v Oberammergau několik desítek. Pro městečko je
to zajímavý finanční přínos.
V roce 2010 se ve škole vystřídalo
10 487 posluchačů z 67 zemí. Nejvíce jich
bylo z Francie. V první polovině loňského roku navštěvovali toto zařízení tak tři
Podplukovník Jiří Havel absolvoval v roce
1982 Vojenskou vysokou školu pozemního
vojska ve Vyškově se zaměřením na chemickou odbornost. V Oberammergau pracuje
ve funkci českého národního představitele
a vedoucího kurzů. Na starosti má dva. První
je určen pro zkušené vojáky s vyššími hodnostmi, případně jejich civilní ekvivalenty.
Skládá se totiž z přednášek renomovaných
odborníků z univerzit a škol či vojáků nebo
civilních pracovníků z vyšších velitelství
NATO, odborných pracovišť a nejrůznějších
agentur. Tito lektoři nabízejí během jednoho
týdne široké spektrum nejnovějších trendů a pohledů z oblasti politického vývoje
a doktrín, nešíření zbraní hromadného ničení
a také praktické zkušenosti z právě probíhajících operací po celém světě. Nejvíce si studenti pochvalují možnost zapojit se aktivně
do diskuse a vyměnit si tak poznatky a zkušenosti z této oblasti. Druhý kurz je zaměřen
na systém výstrahy a varování vojsk v případě použití zbraní hromadného ničení a úniků
nebezpečných toxických látek.
„Na této funkci by měl být člověk, který
má určité zkušenosti. Přicházejí sem totiž
nejen studenti s minimálními znalostmi, ale
i ti, kteří se této odbornosti věnují dlouhodobě takříkajíc na plný úvazek. Ti se zajímají o vysoce sofistikované záležitosti. Tato
skupina se sem hlásí proto, aby si oživila
informace,“ vysvětluje Jiří Havel. „Kurz
výstražného a varovného systému se skládá z teorie, tedy přednášek, a pak z praxe.
Ta probíhá většinou na specializovaných
učebnách, které jsou uzpůsobeny pro praktická cvičení. Nastolíme situaci, že došlo
k určitému ohrožení, a oni na to musí nějak
reagovat. V praxi si tak ověřujeme, zda jednotlivci zvládli tuto problematiku. Musíme
být na slovo vzatí odborníci. Nemůžeme si
dovolit udělat chybu. Tím bychom zdiskreditovali nejen kurz, ale celou školu. Přitom
lidí specializujících se na tyto záležitosti je
poměrně málo. Pokud tedy někdo vypadne,
je problém ho nahradit.“
21
my a NATO
Štábní praporčík Miroslav Švadlena má
na starost dva kurzy, oba týdenní. Akademický instruktorský kurz NATO je otevřen
jak pro důstojníky, praporčíky, tak i civilní
zaměstnance. Zaměřuje se na didaktické modely. „Jde nám o to, sjednotit výuku v NATO. Každá země má svůj systém
přípravy instruktorů a právě jim bychom
chtěli dát určité mantinely. Zaměřujeme
se na strukturu vyučovací hodiny. Když to
řeknu poněkud zjednodušeně, tak učíme
lidi učit,“ upřesňuje štábní praporčík Švadlena. „Dělám náčelníka kurzu. Což v praxi
znamená, že zhruba měsíc před jeho zahájením musím vypracovat strukturu a oslovit
všechny přednášející. Oslovujeme externí
lektory, čerpáme ale i z vlastních kontaktů
a zkušeností. Ty nejlepší studenty si mohu
vytipovat i během samotného kurzu. Pak
se s nimi domluvím, zda by nebyli ochotni se sem později vrátit a přednášet. Kromě
toho je potřeba objednat učebny, sestavit
rozvrh a připravit celkové technické zajištění. Tedy kolik potřebujeme počítačů,
internetových připojení atd. Do budoucna
se počítá s tím, že budu i vyučovat. Jsem
tady rovněž jako instruktor.“
Kromě toho zajišťuje ještě NATO instruktorský kurz. Ten je určen pouze pro
seržanty. „V našem oddělení jsme vybrali
deset témat, o kterých si myslíme, že jsou
důležitá. Namátkově je tam například historie, strategie NATO atd. Cvičíme instruktory, kteří budou později v Alianci vzdělávat
další praporčíky. Jedná se většinou o instruktory z různých škol. Tento kurz vznikl
právě na základě jejich potřeby,“ říká Miroslav Švadlena. „Na počátku tohoto procesu
byl alianční dokument podepsaný v roce
2010 veliteli obou strategických aliančních
velitelství ACT a ACO. Ten obsahoval doporučení NATO jednotlivým členským zemím, jakým směrem rozvíjet praporčický
sbor. Právě proto je této oblasti věnována
zvýšená pozornost.“
Nizozemsko a Belgie v čele
V září loňského roku se díky tomu rozšířilo původně pouze dvoučlenné oddělení
22
technika a výzbroj
Pandur
II
kolový obrněný transportér – zdravotnický
o štábního praporčíka Švadlenu a jeho maďarského kolegu. V letošním roce by měl
ještě přijít jeden americký seržant.
Do tohoto kurzu se může přihlásit maximálně dvacet čtyři lidí. Přitom platí,
že poptávka převyšuje nabídku. Postup je
takový, že jednotlivé země si nárokují určitá místa s tím, že škola nakonec rozhodne.
Často se stává, že například místo požadovaných dvou posluchačů mohou vyslat jen
jednoho.
„Když člověk nastoupí do takovéhoto
zařízení z Generálního štábu, je to hodně
velká změna. Ze všeho nejdříve je potřeba proniknout do systému a usadit se tady.
Snažíme se každého jedince zapojit přímo
do vyučovacího procesu. Všechno je tady
mnohem více interaktivní než u nás, jinak
by nám posluchači na přednáškách usnuli.
Nejvíce ze všeho je zde oceňovaná výuka při praktických cvičeních. Každý má
možnost si cvičně vyzkoušet, jaké je to
přednášet,“ vysvětluje štábní praporčík.
„My ty kurzy nejen připravujeme a učíme
během nich, ale musíme je také vyhodnotit. A právě na tento proces je kladen velký
důraz. Studenti vyhodnocují každou přednášku zvlášť, a to stupnicí od jednoho bodu
do pěti. Nejdříve zhodnotí přednášející sám
sebe, pak ho hodnotí spolužáci a nakonec
my, instruktoři.“
Když instruktoři rozdělí posluchače
do menších skupin, je prý zajímavé sledovat, kdo se z nich vyčlení jako vůdčí typ.
Rodilí mluvčí mají samozřejmě v tomto
případě určitou výhodu. Neplatí to ale absolutně. Navíc vedoucí se je většinou snaží
usměrnit, aby se poněkud stáhli a poskytli
tak prostor ostatním.
„Má pozice zde není administrativní,
člověk pracuje s lidmi, přednáší. Pro praporčíky je to vynikající možnost. Dělám
stejnou práci jako vyšší důstojníci. Není to
samozřejmě snadné. Nikdo nám sem posluchače nenakomanduje. Musíte připravit
natolik zajímavou výuku, aby o ni projevili
zájem a přihlásili se sami. Když jsem připravoval svůj první kurz, zpočátku se nikdo
nehlásil. To člověka samozřejmě znervózní.
Zhruba měsíc před jeho zahájením se ale
velice rychle naplnil,“ usmívá se Miroslav
Švadlena. „Podle mého názoru je vzdělávací systém pro praporčíky nejlépe rozvinut
v Nizozemsku a Belgii. Proto právě z těchto zemí nejvíce využívám praporčíky, pomáhají mi při organizování kurzů.“
Zpětná vazba
Na škole vládne duch naprosté akademické svobody. Absolventi nesmí nikoho
urážet, ale jinak mohou projevit jakýkoliv
názor. Na závěr mají možnost kurz vyhodnotit. K tomuto účelu slouží předem připravený formulář, který vyplní. Většinou
se jedná o věcné připomínky, nechybí ale
ani smysl pro humor. Jeden ze studentů si
například postěžoval, že se ubytoval v centru Oberammergau poblíž kostela a že se příliš nevyspal. Celou noc totiž bily zvony.
„Tato zpětná vazba představuje důležité
podklady pro naši další práci. Na základě
hodnocení se dozvím, zda jsem kurz připravil dobře, nebo špatně. Jsem si jist, že spokojení studenti budou dělat dobrou reklamu
ve svých zemích nejen mému kurzu, ale
také celé škole NATO,“ vysvětluje podplukovník Havel.
Není to ale jen o obsahu jednotlivých
kurzů. Vojáky obohacuje i mezinárodní
prostředí, lidé si navzájem vyměňují poznatky, zkušenosti. Získávají přehled, jak
se to dělá jinde. „Náš příspěvek má samozřejmě i svou reprezentativní hodnotu.
Ostatní země oceňují, že Česká republika
tímto výrazným způsobem přispívá. Ostatně pořádali jsme zde i tzv. country briefing,
kde se zaměstnanci školy dověděli mnoho
zajímavostí o naší zemi a armádě,“ doplňuje Jiří Havel.
Výuka na škole probíhá od osmi ráno
do pěti odpoledne. V některých případech
pak ještě následuje samostudium. Součástí
kurzu je společná večeře posluchačů a návštěva nedalekého pohádkového zámku
Neuschwanstein, který ve druhé polovině
devatenáctého století nechal postavit Ludvík II. Bavorský. Pokud studentům v hodně
nahuštěném programu zbude nějaký čas,
mohou si zvolit některou z horských túr,
pro něž je v okolí nespočet možností.
Zdravotníci bývají obvykle méně medializováni než bojové
vojenské odbornosti. Avšak jsou první, po kom volají zranění
válečníci. Přitom evakuační jednotky jsou mnohdy ohroženy
stejně jako bojové, v některých případech i víc. Zachraňování
raněných není žádný veselý MASH a k tomu, aby přežili, slouží
odsunová vozidla, která je odvážejí na místo ošetření. Jedním
z nich je kolový obrněný transportér – zdravotnický.
Organizovaná a profesionální péče o raněné a nemocné se poprvé objevila v době
Krymské války (1853 až 1856), kdy ji zorganizovala britská sestra Florence Nachtigalová. Pokračovatelem byl především
francouzský generál Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže (1863) a tvůrce Ženevské konvence. Úmrtnost raněných byla
do té doby děsivá a jen pomalu se zlepšovala, protože s rozsahem konfliktů narůstaly
ztráty. Velké ofenzívy, především za první
světové války, přinášely i přes stovky tisíc
obětí. Dostat zraněného vojáka z bojové linie nebyla jednoduchá záležitost. Hmotnost
bezvládného těla, mnohdy nepříznivý terén
a k tomu nezřídka nepřátelská palba, zátarasy, miny a další ohrožení. Na neuvěřitelné
výkony zdravotnic, které na východní frontě druhé světové války dokázaly v neforemné uniformě a se zbraní tahat za každého
počasí raněné chlapy z bojiště, vzpomínají
mnozí veteráni. Na západní frontě v té době
již sloužily k odsunu raněných obrněné
transportéry.
Československá armáda měla v poválečném období k dispozici zdravotnické verze obrněných transportérů OT-810, OT-62
i OT-64. Důvodem nasazení uvedených
vozidel byla rovněž ochrana před následky
použití zbraní hromadného ničení, s nimiž
se tehdy reálně počítalo. Poté následovala
zdravotnická verze BVP-1, která vyniká
průchodivostí v terénu a nízkou siluetou.
V nedávné době vyrazilo do Afghánistánu
zdravotní provedení kolového obrněného
vozidla LMV (Iveco).
Koncem minulého roku byla zavedena
do výzbroje naší armády zdravotnická verze kolového obrněného vozidla Pandur II
jako KOT-Zdr.
Kolový obrněný transportér – zdravotnický je určen pro:
 zajištění zdravotnického zabezpečení
pro jednotky pozemních sil provádějící bojové a speciální mise při vojenském i nevojenském ohrožení České
republiky,
 zvýšení schopnosti plnit požadavky
kladené na zdravotnické služby.
Kolový obrněný transportér – zdravotnický kromě své evakuační funkce umožňuje provedení mimořádných léčebných
zákroků v prostoru bojové činnosti na místě
nakládání raněných nebo v případě poruchy
techniky a také poskytnutí neodkladné zdravotní péče přímo v pohybujícím se vozidle.
Technický popis
Kolový obrněný transportér – zdravotnický je podle technické specifikace určen
pro polní zdravotnickou službu jako součást odsunových kapacit zejména na nejnižším zdravotnickém stupni. Musí zabezpečit rychlý a bezpečný odsun raněných
a nemocných na vyšší zdravotnické etapy
a umožňovat poskytnutí rychlé a účinné
první pomoci v polních podmínkách. Osádka sestává ze tří osob – velitele družstva,
zdravotníka a řidiče, který současně plní
funkci buď sběrače raněných, nebo obsluhy nabíjecího soustrojí. Vozidlo umožňuje
přepravu tříčlenné osádky a raněných, a to
v konfiguraci čtyři ležící (nebo osm sedících) nebo dva ležící a čtyři sedící. Vozidlo
má krycí název AMBULANCE.
Kolový obrněný transportér – zdravotnický
je obojživelný, tj. schopný překonávat vodní
překážky plavbou bez nutnosti použití přídavných prostředků. Vozidlo má znak náprav
8×8 se stálým pohonem kol 1., 3. a 4. nápravy
s možností aktivace/deaktivace pohonu kol
2. nápravy – ručně nebo automaticky (systém
ADM – Automatic Drivetrain Management).
Vyznačuje se vysokou manévrovatelností,
pohyblivostí a průchodivostí a poskytuje dostatečnou balistickou ochranu osádky
a raněných. Uspořádání vnitřního prostoru
vozidla je následující: řidičský a motorpřevodový prostor vpředu a zadní část vozidla
přizpůsobena pro speciální nástavbu s vhodným přístupem. Kolový obrněný transportér
– zdravotnický je schopen následovat bojové jednotky a identifikovat raněné ve dne
i v noci a za snížené viditelnosti, poskytovat
předlékařskou pomoc a v případě nouze také
akutní lékařské zákroky ve stojícím vozidle
Text: Vladimír Marek
Foto: autor a archiv školy
23
rubrika
Pandur II
zdravotnický
24
REPORT
25
technika a výzbroj
a zajistit rychlý převoz raněných pod pancéřovou ochranou z místa bojové činnosti
do prostoru první pomoci.
Kolový obrněný transportér – zdravotnický je v souladu se zněním § 3 vyhlášky
MO č. 274/1999 Sb. zařazen do kategorie vojenských vozidel „vojenské zvláštní
vozidlo-kolový záchranářský prostředek
VZV-KZP“.
Balistická ochrana obvodového pláště a stropu vozidla má základní úroveň
Hlavní takticko-technická data
vzdušné síly AČR
balistické ochrany 2 podle STANAG 4569.
Podvozková skupina a podlaha vozidla
zabezpečují ochranu osádky proti tlakem
aktivované explozi o hmotnosti trhaviny
8 kg (tlaková protitanková mina) pod některým kolem, tj. na úrovni hladiny 3a podle
STANAG 4569.
Ve vozidle je zabudován automatický
protipožární systém KIDDE-DEUGRA.
Protipožární zařízení zajišťuje samostatně
ochranu motorpřevodového prostoru a prostoru osádky a speciální nástavby. Dále
jsou ve výstroji vozidla dva hasicí přístroje ve zdravotní nástavbě, další dva v přepravní schránce v horní části korby a jeden
v prostoru řidiče. Hasivem je suchý prášek
Furex ABC 40.
Ve výbavě vozidla jsou multispektrální
masky, konkrétně Souprava masky letní
kolového obrněného vozidla SML-KOV
a Souprava masky zimní kolového obrněného vozidla SMZ-KOV.
Vozidlo splňuje požadavky na kolektivní ochranu osádky včetně přepravovaných raněných a celkově bezproblémovou
činnost při překonávání území v podmínkách použití ZHN, radioaktivní, chemické
a biologické kontaminace. Součástí výbavy jsou detektory varovného systému
OPZHN v následujícím složení: rychlý
detektor vysoce toxických látek RAID-XP,
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Maximální rychlost na komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Minimální rychlost při jízdě vpřed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Maximální úhel stoupání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rychlost plavby vpřed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jízdní dosah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Překročivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Výstupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jízda v bočním náklonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nájezdový úhel přední/zadní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Největší obrysový průměr zatáčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Největší obrysový průměr zatáčení s brzdou řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Výkon motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
26
3 012 mm
2 959 mm
8 015 mm
20 800 kg
105 km/h
4 km/h
35 °
10 km/h
700 km
2 200 mm
600 mm
25 °
41 °/38 °
22,0 m
17,5 m
335 kW
přístroj pro kontrolu úrovně radiace a interoperabilita bojového informačního systému BVIS.
Pohonnou soustavu tvoří powerpack jako
jeden montážní celek sestávající z motoru,
automatické převodovky a jejich hlavních
zabezpečujících soustav. Vznětový motor
Diesel ISLe T450 značky CUMMINS má
jmenovitý výkon 335 kW při 2 000 ot/min.
Převodovka ZF 6HP620 D Plus je automatická. Pomocí kardanových hřídelí zajišťuje
pohon všech náprav. Umožňuje ruční nebo
automatické zařazení/vyřazení uzávěrek
diferenciálů mezinápravových a nápravových rozvodovek, dále zapojení a odpojení
pohonu vodometů nezávisle na pohonu kol.
Vozidlo je vybaveno systémem ABS.
Tlak v bezdušových pneumatikách o rozměrech 365/80 R 20 s průměrem 1 096 mm
a šířkou 372 mm lze měnit během jízdy
pomocí systému centrálního huštění pneumatik CTIS. Na discích kol se nalézají dojezdové obruče (run flat) značky Hutchinson, které umožňují jízdu i po destrukci
pneumatiky.
Velitel družstva může pozorovat okolí
pomocí tří periskopů typu M27+ a termovizní kamery. Ta je umístěna vně nad stropem korby na pohyblivém stativu. Velitel je
s ní schopen detekovat cíle na vzdálenost
až tří kilometrů. Výstup z kamery je zobrazen na terminálu CDU systému BVIS
v prostoru velitele. Řidič může pozorovat
okolí přímo z otevřeného poklopu, dále
dvěma periskopy typu M27+ a kombinovaným denním/nočním pozorovacím přístrojem značky Meopta CDND-1, který může
pracovat v aktivním i pasivním režimu.
Zdravotník může sledovat okolí na obrazovkách uzavřeného televizního okruhu,
který disponuje třemi CCD kompaktními
kamerami značky ORLACO.
Ke komunikaci slouží dva systémy. První je komunikační systém pro bojiště, který
může fungovat jako součást bojové rádiové
sítě nebo taktického dálkového systému,
pomocí rádiové stanice VKV. Ta může vysílat a přijímat hlasovou a datovou komunikaci v utajeném nebo neutajeném režimu
na místě, za přesunu a při vedení bojové
činnosti. Pro komunikaci ve vozidle slouží
univerzální komunikační zařízení pro vnitřní hlasové spojení.
Bojový informační systém využívá počítač typu DOLCH, který předává informace
na terminál velitele vozidla. Dále je napojen na systém diagnostiky.
Základ zdravotnického vybavení tvoří
dvě kyslíkové lahve, ruční křísicí přístroj,
dva automatické resuscitační přístroje, tonometr, digitální pulzní oximetr, dvě přetlakové infuzní manžety, defibrilátor a dvě
odsávačky.
Vozidlo je dále vybaveno kombinovaným navigačním systémem a filtroventilačním zařízením.
Podvozek a pohonná soustava jsou identické s bojovou verzí panduru (A report 5
a 6/2011).
Text: Martin Koller
Foto: Jan Kouba
Trojí povídání o dnešku
a zítřku na základně letectva
v Sedleci, Vícenicích
u Náměště nad Oslavou
Změny
u kormidla
Řečeno sportovní
terminologií, „dvaadvacítka“
výrazně pozměnila sestavu.
Na klíčových postech
22. základny letectva
Sedlec, Vícenice u Náměště
nad Oslavou – zástupce
velitele, náčelníka štábu,
velitele křídla, velitele
vrtulníkové letky – došlo
k výměně hráčů. Tým si
od nových posil slibuje
ofenzivnější pojetí. Již
v počátečních utkáních sezóny
naznačili, že budou pro
mančaft přínosem. Co tomu
říkají oni?
„Biskajská“ 22. základna letectva se nachází pět kilometrů jihozápadně od jihomoravské Náměště nad Oslavou. Se stávajícími zhruba devíti sty vojáky, vojákyněmi
a civilními pracovníky, organizačně začleněnými do štábu základny, tří letek (vrtulníkové, výcvikové, oprav letecké techniky)
a do tří praporů (zabezpečení velení, bojového zabezpečení, logistické podpory), je
druhým největším zaměstnavatelem tamního regionu. Svoji činnost oficiálně zahájila po reorganizaci 32. základny taktického
letectva dne 2. prosince 2003. Mezi její tři
hlavní úkoly patří letecký výcvik na cvičných proudových letounech Aero L-39ZA
Albatros, přímá letecká podpora pozemních
jednotek, tzv. CAS (Close Air Support) bitevními vrtulníky Mi-24/35 a výcvik předsunutých leteckých návodčích (FAC – Forward Air Controller).
„Fakové“ a další potenciál
Tři roky na velitelství vzdušných sil
NATO (HQ AAC – Headquarters Allied Air
Command) v německém Ramsteinu utekly
jako voda a plukovník Miroslav Svoboda
se ocitl na další křižovatce svojí vojenské
praxe. Jedna směrovka mířila do Prahy
na Generální štáb AČR, druhá na základnu
letectva u Náměště nad Oslavou. „Nabídka
velitele náměšťské základny plukovníka gšt.
Libora Štefánika byla nejblíže mým představám. Jsem prakticky zaměřený člověk
a vytušil jsem, že tady budu mít velký prostor k realizaci. Navíc jsem mohl pokračovat
v činnosti, kterou jsem dělal na aliančním
velitelství, a to koordinovat výcvik a nasazení předsunutých leteckých návodčích,“
vzpomíná plk. Svoboda na srpen loňského
roku, kdy byl ustanoven do pozice zástupce
velitele základny letectva. Uplynulých sedm
měsíců ve funkci pro něho bylo o to složitějších, že ještě před jeho nástupem k útvaru
odjel velitel základny na roční misi do Afghánistánu a on se stal nejvýše postaveným
velícím důstojníkem letecké základny.
Jedna z jeho počátečních vizí měla
zvýšit spolupráci s aliančními partnery.
„Součinnost příslušníků náměšťské základny s jednotkami a institucemi NATO
lze hodnotit pozitivně. Moje snaha však
směřuje k tomu, aby již existující procesy
maximálně efektivně fungovaly. Samozřejmě, že ve prospěch všech zainteresovaných
stran. Dáte svůj díl, dostanete profesní benefit,“ konstatuje plukovník Svoboda.
První zkouška tohoto typu se blíží –
cvičení Ramstein Rover 2012, které by
se na 22. zL mělo uskutečnit ve dnech
10. až 25. září. „Cílem tohoto aliančního
cvičení je zdokonalit úroveň dovedností
předsunutých leteckých návodčích a pilotů
před jejich nasazením v misi ISAF. Organizace cvičení je v současné době v přípravné
fázi a zatím registrujeme zájem profesionálů ze třinácti ozbrojených sil zemí NATO.
Pokud vše půjde podle plánu, účastnit by
se mohly například vzdušné síly Spojených
států s bitevními letouny A-10 Thunderbolt nebo turecké letectvo s víceúčelovými stíhačkami F-16 Fighting Falcon,“
říká zástupce velitele základny a vzápětí
27
vzdušné síly AČR
dodává, že jenom na „facích“ to v Náměšti
nad Oslavou nestojí: „Potenciál zdejší základny letectva je veliký. Kromě již zmíněné jednotky předsunutých leteckých návodčích existuje řada dalších možností pro naši
realizaci. Počínaje součinností s integrovaným záchranným systémem České republiky přes poskytování pomoci partnerským
státům v rámci projektu HNS a konče spoluprací se školou amerického vojenského
letectva pro vzdušné a pozemní operace
AGOS – Air Ground Operations School.“
Půlrok ve vrcholné pozici mu opakovaně
potvrzoval, že tím nejcennějším na základně jsou lidé. „Personální situace je stabilizovaná. Když se podívám napříč jednotkami, mohu konstatovat, že jsme na tom jak
z hlediska počtů, tak po odborné stránce
velmi dobře. Navíc poptávka po službě
na 22. zL výrazně převyšuje stávající možnosti. Těší nás, že jsme jak pro vojáky, tak
i pro veřejnost stále atraktivním zaměstnavatelem a můžeme si na jednotlivé posty
lidi vybírat,“ říká plk. Svoboda.
Tak jako on, i bezmála devět set příslušníků základny, žije v očekávání, co se bude
na letišti v Sedleci, Vícenicích u Náměště
nad Oslavou dít dál. „Bílá kniha o obraně
dává jistá doporučení k provozu bitevních
vrtulníků Mi-24/35. Byť jsou bez časového horizontu, přinášejí pochopitelný prvek
plk. Miroslav Svoboda
28
nejistoty,“ argumentuje zástupce velitele
základny a popisuje, že na 221. vrtulníkové letce se nesetkává s lhostejnými lidmi.
„Stále mají motivaci. Není závratná, nicméně je, i když vědí, že někde na horizontu
může být konec. Dnes je to však jejich práce, kterou profesionálně ovládají a chtějí ji
dělat co nejdéle. Zaslouží si, aby už dostali
jasnou odpověď.“
V souvislosti s budoucností náměšťské
základny se plukovník Svoboda sice nesetkal s hromadnými „interpelacemi“ od podřízených, přesto mu pár jednotlivců položilo otázky typu: Veliteli, zvažuji hypotéku
a mám si ji brát tady nebo v Přerově? Veliteli, mám si prodloužit závazek, či ne? Veliteli, kdy nám řeknete, kolik lidí bude muset
odejít a za jakých podmínek? Bohužel, zaručených informací je jako šafránu.
„Pokud na základně neznáme naše přesné zadání, nemůžeme nic převratného
dělat. Bylo by to věštění bez reálného základu. Položili jsme na stůl naše představy, ale rozsah působnosti, včetně hlavních
úkolů, nám stanovují nadřízené stupně.
Jsem optimista, nicméně se mi v hlavě honí
spousta scénářů, včetně toho katastrofického. Konečné slovo ovšem bude mít někdo
jiný. Všichni si přejeme, aby bylo jasno co
nejdříve,“ prohlašuje plukovník Miroslav
Svoboda.
pplk. Milan Simr
Vydatné dohánění skluzu
Do nové funkce, velitele 22. křídla-zástupce velitele základny, to měl podplukovník Milan Simr poměrně blízko. Po odchodu svého někdejšího šéfa plukovníka
Valeše do zálohy postoupil o stupeň výš.
To byla jedna změna v náměšťském křídle.
Tou druhou byl příchod podplukovníka Rudolfa Straky na pozici zástupce velitele křídla. Četnost profesních zkušeností tandemu
S plus S, neboli Simr plus Straka, je garancí
bezpečnosti letového provozu i v restrikčních časech.
Čáru přes osnovu leteckého výcviku
náměšťských pilotů devětatřicítek udělala
nehoda L-39ZA u Biskupic na Třebíčsku
v polovině prosince 2010. Na třináct měsíců byl u 222. výcvikové letky vyhlášen
stop stav. S namontováním nových motorů AI-25TL do čtyř cvičných proudových
strojů a s koncem více než ročního zákazu
létání na L-39 však podplukovníku Simrovi
starosti zdaleka neskončily. „Zákaz létání
na devětatřicítkách měl pro nás dvojí následky. Nejenže se zastavil základní výcvik
mladých pilotů na L-39C v pardubickém
Centru leteckého výcviku, ale dál nešel
ani pokračovací výcvik v bojovém použití na základně. Kontinuita přípravy tím
vzala za své,“ konstatuje velitel 22. křídla
a poukazuje na následná úskalí: „Pro nás je
mjr. Pavel Procházka
zásadní, jak se bude v následujících dnech
vyvíjet situace v CLV Pardubice, které
provozuje sedm cvičných letounů L-39C.
Naprosto otevřeně říkám, že není v silách
základny letectva dohnat skluz ve výcviku.
Nejsme schopni se čtyřmi mašinami plnohodnotně nahradit výcvik v CLV. Spoléháme na ně, že se co nejdříve znovu dostanou
do vzduchu. Oni jsou tou klíčovou institucí
ke zvýšení intenzity náletu hodin pilotů devětatřicítek,“ říká pplk. Simr.
Čtyři provozuschopné L-39ZA na stojánce letadel je nepochybně dobrý krok, nikoliv však všespásný. „Během roku se na letounech L-39 budou postupně provádět
předepsané práce. Jinými slovy, ne všechny
čtyři mašiny budeme moci přistavit do letové směny. To nejhorší, co nás může potkat, je technická závada. Každá takováto
prodleva se okamžitě promítne do provozu.
Nemůžeme si dovolit stát kvůli dodávkám
agregátů nebo náhradních dílů. Jakýkoliv
sebemenší skluz budeme jen těžko dohánět.
Přijde problém a výcvik se nám opět zbrzdí.
Stávající flotila čtyř strojů nám výrazně snižuje flexibilitu, kterou jsme měli v případě
deseti cvičných proudových letounů L-39
na základně,“ argumentuje velitel křídla.
Východisek z tíživé situace není moc,
přesto se mu dvě honí hlavou. „Aby pátý
motor nebyl jako záložní, ale namontoval
se do letounu. Motor v bedně je určitá jistota pro případ srážky s ptákem či nasátí
cizího předmětu do motoru. Při případné
závadě tak bude letoun vyřazen z provozu
jen na dobu nezbytně nutnou,“ vysvětluje
pplk. Simr a rozkrývá druhou úvahu. „Pro
nás by bylo samozřejmě výhodnější, pokud bychom mohli rozšířit letadlový park
o jeden letoun z pěti, kterým sice skončila
dobová životnost, ale ta by mohla být za určitých stanovených podmínek prodloužena.
Vše bude záviset na rozhodnutí nadřízených
orgánů o vyřazení pěti devětatřicítek z výzbroje 222. výcvikové letky. Nesmírně moc
by nám pomohlo, kdyby některý z těchto
strojů byl opětovně do provozu zařazen.“
V následujícím povídání s velitelem křídla se dostáváme k náletu hodin létajícího
personálu. „Obecně vzato nám na letouny
a vrtulníky byl přidělen obdobný nálet letových hodin jako v uplynulých letech,“ říká
a upřesňuje stav u pilotů 222. letky: „Letové hodiny byly rozděleny mezi jednotlivé piloty dle stupně jejich výcviku zhruba
do tří skupin. Relativně nejméně ‚na sebe‘
mají instruktoři, kteří ale tráví ve vzduchu
další letové hodiny při vývozních a přezkušovacích letech s mladými piloty, jež na této
verzi Albatrosu začínají. Pak je tady skupina zkušenějších pilotů, kteří už mají ‚vylétanou‘ 1. pilotní třídu a po rozlétání mohou
plnit široké spektrum úkolů, a samozřejmě
nejvíce hodin je určeno pro mladé piloty
ve výcviku. Mohu garantovat, že žádný instruktor nepustí na sólový let nepřipraveného pilota. To neexistuje.“
Z ranveje „dvaadvacítky“ však nestartují
jenom cvičné albatrosy, nýbrž i bitevní vrtulníky Mi-24/35. „Hlavní úkoly pro 221.
vrtulníkovou letku zůstávají de facto stejné. Také přidělený resurs letových hodin
nedoznal oproti loňskému roku výraznější
změny,“ říká pplk. Simr a zachází do podrobností: „Efektivitu výcviku budeme
i nadále zkvalitňovat nasazováním kompletu BASA III L, což je mobilní pracoviště
k řízení vzletů a přistání vrtulníků v polních
podmínkách. Loňská pozitivní zkušenost
z vojenského újezdu Libavá je pro nás průkazným ukazatelem. Působením z heliportů
přímo ve VVP Libavá ušetříme na každý let
jednu hodinu ‚přeletového‘ času a pilot využije efektivně celou dobu pro plnění úkolů
ostrých střeleb. Dalším impulsem ke zvyšování provozuschopnosti vrtulníkové techniky je naše revizní činnost na pracovištích
223. letky oprav letecké techniky. V tomto
trendu hodláme také pokračovat.“
Bezpečnost létání nade vše
Prosincová změna na postu velitele 221.
vrtulníkové letky si nevyžádala obrat v dosavadním kursu. Na místo podplukovníka
Rudolfa Straky postoupil jeho někdejší zástupce major Pavel Procházka.
Ne každý by chtěl stát v čele jednotky,
o níž už pesimisté hovoří v minulém čase.
Budoucnost bitevních Mi-24/35 je totiž
značně nejistá. „Tohle na letce opravdu neřešíme. Většina z nás je stále hrdá, že čtyřiadvacítku může létat. Je to skvělá mašina
pro bojové použití. Mimochodem jediná,
která je schopná plnit úkoly přímé letecké
podpory v noci. Tato vrtulníková letka má
svoji dlouholetou profesní kvalitu, o níž
svědčí i naše plné členství v prestižní alianční asociaci takzvaných tygřích letek,“
říká mjr. Procházka, který s Mi-24 nalétal
více než tisíc tři sta hodin.
O případném katastrofickém scénáři
se velitel letky nechce příliš bavit. „My
konečný verdikt stejně neovlivníme. Samozřejmě že si přejeme, aby tento typ létal co
nejdéle. Nebude-li tomu tak, na odevzdávání pilotních odznaků to není. Myslím
si, že devětadevadesát procent létajícího
personálu letky by souhlasilo s přeškolením na jiný typ vrtulníku, jenom proto, aby
v této specifické činnosti pokračovalo dále.
Skončit s aktivním létáním prostě nejde
ze dne na den,“ argumentuje P. Procházka a vyslovuje svoje obavy v souvislosti
s možnými restrikcemi. „Pokud by se mělo
omezit množství provozovaných vrtulníků,
tak věřím, že bychom se s tím vyrovnali
a novou situaci ustáli. Mnohem horší by to
bylo při snížení počtů létajícího personálu.
To už bych se obával negativního dopadu
na plnění stanovených úkolů. Neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že už
dnes jsme z hlediska lidského potenciálu
takzvaně na dřeni. Nároky na naši profesní
zdatnost se postupně zvyšují. To by se mělo
adekvátně promítnout v počtu přidělených
letových hodin na rok.“
Pro úplnost je třeba dodat, že u 221. vrtulníkové letky provozují sedmnáct strojů
Mi-24/35. Ti nejzkušenější z létajícího personálu, a to kapitáni vrtulníků-instruktoři
rotují po čtyřech měsících v AAT neboli
v Air Adviser Teamu (čtenáři mohou tento tým znát pod dřívější zkratkou AMT)
na mezinárodním letišti v Kábulu, kde cvičí
létající a technický personál afghánských
vzdušných sil.
Necelých 1 500 – to je počet přidělených
letových hodin pro 221. vrtulníkovou letku.
Rozpočteno na „chlapa“, do vínku se mu
dává přibližně padesát hodin na rok. Bez
ohledu na to, jestli si je odlétá při ostrých
bojových střelbách ve vojenském výcvikovém prostoru či při vyšší technice pilotáže na leteckých show nebo při přeletech
na zahraniční cvičení. Příklad? Cvičení
Mountain Flight ve francouzských Pyrenejích před nasazením českých vrtulníkářů
do afghánské mise. Jenom cesta do tamního výcvikového střediska Centre de vol en
Montagne, dislokovaného na letišti v Sainte Léocadie nedaleko Saillagouse, zabere
zhruba pět hodin letu.
„Před třemi roky došlo k razantnímu
snížení náletu. V našem případě to však nemůže být jenom o výcviku mladých pilotů,
protože i ti starší potřebují létat a obnovovat si profesní návyky. O nějaké improvizaci v osnově leteckého výcviku nemůže
být řeč. Určité typy cvičení, které se v současnosti tolik nevyužívají, nemusíme sice
považovat za prioritní, ale zcela rezignovat
na ně také nelze. Kontinuálně postupujeme
od zdánlivě jednoduchých úkolů až po ty
nejnáročnější. Za žádných okolností nesmíme připustit stav blížící se balancování
na hraně. Bezpečnost létání je pro všechny tou nejvyšší prioritou. To platilo a platí
v letectvu pořád,“ říká velitel náměšťské
vrtulníkové letky major Pavel Procházka.
Text: Pavel Lang
Foto: Jan Kouba
29
výcvik
PŘEŽITÍ
v krutých mrazech
Nádherné počasí, ale třeskutá zima. Krásná krajina, ale těžké
úkoly. To čekalo závodníky osmnáctého ročníku mezinárodního
Mistrovství AČR v zimním přírodním víceboji Winter Survival.
Závod se konal ve dnech 30. ledna až 3. února 2012 v Jeseníkách.
Klání, které je právem považováno za nejnáročnější sportovní
soutěž v podmínkách české armády, nakonec dokončilo
8 ze 17 družstev.
Univerzita obrany spolu s Generálním
štábem AČR zorganizovala tuto tradiční
mezinárodní soutěž jako cvičení simulující činnost tříčlenných vojenských hlídek
v zimním horském terénu. Takže závod zahrnoval nejen adrenalinové „outdoorové“
disciplíny sportovního charakteru, ale také
aktivity podobné bojovým činnostem jednotlivce a malých skupin. Do soutěže bylo
z české armády nominováno 14 družstev
a ze zahraničí přijeli vojáci z Belgie a dva
týmy z Polska.
Příprava závodu
Vraťme se však o několik měsíců zpět
a podívejme se, jak se připravuje takový
závod. Organizátorem mistrovství Winter Survival je tradičně Univerzita obrany.
Pořadatelský tým pod vedením zástupce rektora plukovníka gšt. Josefa Trojana
začíná nový ročník chystat již od června
řešením různých organizačních otázek,
jako je specifikace čerpání finančních
prostředků, vyžádání povolení od Správy
lesů ČR a CHKO Jeseníky, pozvání zahraničních účastníků, jednání s Volarezou
30
o zabezpečení ubytování a stravování, zpracování požadavků na zabezpečení služeb,
techniky a materiálu, vlastní příprava potřebného materiálu, medializace akce apod.
Pracovníci odboru logistiky UO se starají,
aby závodníci měli kvalitní zázemí ve Vojenské zotavovně Ovčárna pod Pradědem,
která vždy poskytuje služby na vysoké
úrovni. Spojaři z pražské Základny komunikačních a informačních systémů zase realizují nezbytné spojení a příslušníci Centra
simulačních a trenažérových technologií
Brno podporují činnost závodní kanceláře.
V horském terénu příprava probíhá
již od září, a to plně v gesci Centra tělesné výchovy a sportu UO za řízení ředitele
plukovníka Petra Hanáka. Hlavní tíha však
leží na podplukovníku Davidu Ullrichovi,
podplukovníku Františku Vaněčkovi a Janu
Migdauovi, kteří si musí ujasnit cíl soutěže,
provést rekognoskaci prostoru, zpracovat
propozice, vytyčit trasy závodu, vyhledat
vhodné lokality pro soutěžní disciplíny, jejichž provedení se několikrát zkouší, a také
realizovat různé dohovory s místními organizacemi. Každý měsíc pak vyjíždí na tři
dny do Hrubého Jeseníku k zabezpečení
přípravy závodu 2 až 3 instruktoři z univerzitního centra a několik studentů z kroužku
sportovního a vojenského lezení. V lednu
se uskutečňuje nominace závodníků ze soutěžních směrů, vše se organizačně dolaďuje
a většinou se čeká na vydatnou sněhovou
nadílku.
Podle vedoucího oddělení tělesné výchovy a záchranné a výsadkové služby
SRDS-OS MO plukovníka Ladislava Nagye si příslušníci AČR, kteří se podílejí
na přípravě, zabezpečení a organizaci závodu, zaslouží poděkování a velký respekt.
Výsledek jejich práce dlouhodobě oceňují
všichni účastníci. Také podpora velení AČR
je zřejmá a viditelná.
„Snahou armádní tělovýchovy při přípravě a organizaci tohoto podniku je, aby
závod kopíroval činnost jednotky při plnění
úkolů v horském terénu. Předností je pak
propojení sportovních disciplín s vojenskopraktickou činností,“ zdůraznil plukovník
Nagy a dodal: „Winter Survival je do jisté
míry zrcadlem přípravy a výcviku jednotek.
Účastníky motivuje k individuální a společné přípravě. Tato připravenost se následně
transformuje i do jednotek. Nabyté zkušenosti ze závodu lze využít ve výcviku.“
Skála prověřovala
Není to tedy závod sám pro sebe, jen pro
soutěžení. V tomto případě opravdu platí
31
výcvik
vysokých stromů či na dráze bojovníka prokázat obratnost, vytrvalost a bojové umění.
Závod probíhal v krutých mrazech. Přes
den se teplota pohybovala kolem čtrnácti
stupňů pod nulou a v noci padala až k minus 22 stupňům. Přitom si na mrznutí a nocování ve sněhu nikdo z vojáků nestěžoval.
„Mrazivý chlad nám nevadí, vysilující jsou
však přesuny horským terénem. Docela
si sáhneme na dno sil,“ svěřil se poručík
Viktor Novotný ze 73. tankového praporu
Přáslavice.
„Jak jsme přečkali noc a zimu? Stačil
armádní spacák a pár kliků na zahřátí před
ulehnutím,“ konstatoval četař Karel Balcar z týmu Univerzity obrany, a to Fakulty
vojenského zdravotnictví. Jeho hlídka musela vzdát kvůli zdravotním problémům
jednoho člena, ale závod dokončila mimo
soutěž. Spolu se svým kolegou četařem
Pavlem Smejkalem absolvovali závod jen
ve dvou.
32
se vojáci mohli rozhodnout, zda si batohy a lyže ponechají při lezeckém výstupu
na zádech, nebo je svázané k sobě vytáhnou
po šikmém laně na skálu. Všichni zdolali
vymezenou trať vedoucí na vrchol skály, ať
již s materiálem nebo bez něj. Ovšem mnohé hlídky, které se rozhodly využít k přepravě materiálu šikmých lan, měly problém
s vytažením batohů.
Například družstvu Univerzity obrany I se ve stanoveném časovém limitu nepodařilo batohy a lyže vytáhnout na skálu. „Nedokázali jsme je přetáhnout přes
skalní převis, prostě se nám tam zadrhly,“
řekl zklamaným hlasem rotný Daniel Buršík. Ztracené body za disciplínu ho velmi
mrzely.
Závod v krutých mrazech
A takové to bylo během celého závodu.
Vojáci po několika kilometrech vyčerpávajícího přesunu ve sněhu museli ještě zmobilizovat síly pro soutěžní disciplínu a třeba
přepravit zraněného člena týmu na nosítkách, s mačkami a cepínem zdolat ledopád,
balancovat na kládě a popruzích v korunách
Zvítězil tým z Týniště
V připravených disciplínách museli
účastníci závodu prokázat schopnosti nejen v oblastech typicky vojenských, ale
také v činnostech spojených se záchranou
lidského života, tedy při poskytování první
pomoci.
Po dojetí do cíle třídenní etapy zde byl
právě takový test. V chatě Veronika na Ovčárně pod Pradědem vojáci byli postaveni
před úkol poskytnout první pomoc kolegům zraněným výbuchem granátu. Členové
Vítězem 18. ročníku mezinárodního Mistrovství AČR v zimním přírodním víceboji
Winter Survival 2012 se stalo družstvo Základny munice Týniště nad Orlicí ve složení kapitán Michal Pech, nadpraporčík Milan Menzel a nadrotmistr Miroslav Šroler.
„Po druhém dni závodu, kdy se nám moc
nedařilo, jsem nevěřil, že můžeme takto
uspět. Z našeho vítězství se samozřejmě
velmi radujeme. Letos byl závod extrémně
obtížný,“ zhodnotil výsledek hlídky nadpraporčík Menzel.
Po lítém boji o pozice na druhém a třetím
místě stříbrné medaile vybojovali kapitán
Zdeněk Střeštík, poručík Michal Škobrtal
a rotný Pavel Křehký z Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha. Bronz
zaslouženě získali poručík Viktor Novotný, desátník Ivo Vrba a svobodník Milan
Vurst ze 73. tankového praporu Přáslavice.
Přitom vojenští policisté předstihli tankisty
z Přáslavic jen o jeden bod.
„Snažili jsme se, ale prostě už chyběly
síly,“ řekl po závodě jeden z členů přáslavického družstva poručík Viktor Novotný.
Právě závěrečné sjezdy a běh na lyžích
mohly pořadím na stupních vítězů zamíchat, Novotný je totiž aktuálně vedoucím
hlídek museli ošetřit několik vážných zranění, a to poranění hrudníku s otevřeným
pneumotoraxem, devastující poranění horních končetin, tepenné krvácení a hluboké
tržné rány v obličeji. Figuranty maskovala
pracovnice Českého červeného kříže a splnění disciplíny vyhodnocovali příslušníci
zdravotnické služby AČR. Zranění vypadala velmi věrohodně, což působilo i na psychiku závodníků.
„Mluv, mluv! Musíš s námi mluvit,“
bylo slyšet u chaty, kde byl simulován výbuch granátu a vojáci vyprošťovali sténající
mužem seriálu dálkových běžeckých
závodů na lyžích po České republice.
„Po vyčerpávajících dvou dnech v horách
bych dneska na trati od závodních kolegů
dostal asi pořádně na frak,“ dodal poručík
Novotný.
Nejúspěšnějším týmům poháry a ceny
předali ředitel sekce rozvoje druhů sil –
operační sekce MO brigádní generál Bohuslav Dvořák, zástupce velitele společných
sil – velitel vzdušných sil AČR brigádní
generál Jiří Verner a rektor – velitel Univerzity obrany Rudolf Urban.
První pomoc
– těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Vojáci se musí potýkat s tím, co je může potkat
při plnění bojových úkolů v zimě na horách. Řadu překážek připravili pořadatelé,
o zbytek se postarala sama příroda. „Týmy
mohou vypilovat lezecké dovednosti, natrénovat fyzičku, ale do poslední chvíle neví,
co je vlastně čeká,“ upřesnil hlavní rozhodčí
podplukovník David Ullrich z Centra tělesné výchovy a sportu UO. Do nenápadného
mladého muže v maskáčích by na první pohled nikdo neřekl, že je vedoucím instruktorem vojenského lezení v české armádě.
I když letos závod začal až v pondělí navečer desetikilometrovým přesunem
do prostoru prvního přežití, jeho obsah
zůstal stejný. Dvě noci pod širým nebem
ve spacácích a sněhových záhrabech, dva
celé dny náročných přesunů v hlubokém
sněhu přes hřebeny Hrubého Jeseníku
s veškerou výbavou na zádech a s plněním
obtížných úkolů, poslední den slalom a běžecký závod jednotlivců. Prostě nabitý program od začátku až do konce.
Nejtěžší úterní disciplínou bylo stanoviště nazvané Skála s prvky vojenského lezení. Na vrchu Skalnatý (821 m n. m.) připravili pořadatelé závodu pro vojáky zkoušku
z lezeckých dovedností a fyzické zdatnosti.
„Snažíme se, aby závodníci úkoly plnili pod
fyzickou zátěží a ve stresu. Jen tak se totiž
dají simulovat skutečné bojové podmínky,“
vysvětlil podplukovník Ullrich.
Úkolem závodníků bylo za třináct minut překonat dvacet metrů vysokou skálu
s veškerým neseným materiálem. Přitom
raněné z poničeného objektu. „Škrtidlo.
Dejte sem škrtidlo,“ neslo se éterem. V hlase soutěžících zaznívala nervozita, protože
každý jejich pohyb se zraněnými neustále
sledovali rozhodčí.
„Organizovat armádní Winter Survival
je pro nás dlouhodobě prestižní záležitostí.
Letošní ročník můžeme zcela směle hodnotil jako zdařilý a úspěšný. Naprosto s klidným svědomím si dovolím říct, že se nám
podařilo dobře připravit a realizovat tento
závod i za velmi ztížených podmínek. Jednak jsme byli limitováni finančními prostředky a pak v průběhu závodu panovaly
kruté mrazy, ze kterých jsme měli velké
obavy. Ty se nasˇtěstí nepotvrdily. Závodníci prokázali vysokou míru připravenosti
a nástrahy matky přírody zvládli perfektně,
za což jim patří obrovské uznání,“ zhodnotil sportovní ředitel závodu plukovník Petr
Hanák.
Ředitel závodu plukovník gšt. Josef Trojan dodal: „Bez aktivního přístupu všech
zainteresovaných složek, jednotlivců, jejich zájmu o kvalitní přípravu soutěže a její
zdárný průběh, by se tato významná mezinárodní akce dala jen těžko připravit a uskutečnit. Velké poděkování si proto zaslouží
všichni, kteří se její přípravou a průběhem
zabývali. Vyzvednout bych chtěl jak vojáky z povolání, tak občanské zaměstnance
Centra tělesné výchovy a sportu, organizačního sboru, závodní kanceláře, technické
skupiny včetně studentů, řidiče a mediální
skupinu. Zapomenout nemohu ani na ostatní složky armády, ke kterým patřili spojaři
ze Základny komunikačních a informačních systémů Praha, skupina odborníků
z Vojenského geografického a hydrometeorologického ústavu Dobruška, Posádkové
zdravotnické zařízení Brno. A v neposlední řadě chci vyzvednout pozitivní přístup
zaměstnanců VLRZ konkrétně Vojenské
zotavovny Ovčárna pod Pradědem v čele
s jejím ředitelem Ing. Jiřím Julínkem, která
se na týden stala naší základnou.“
Více o WS 2012 na www.unob.cz
Text: Pavel Pazdera
Foto: Jiří Pařízek
33
my a NATO
Česká republika nabízí aliančním partnerům nejen svoje bohaté
zkušenosti z provozu vrtulníků řady Mi, ale také zformování
mnohonárodního úsilí při výstavbě výcvikových kapacit
Unikátní
„vrtulníkový“ projekt
Česká republika přichází s dalším příspěvkem k mnohonárodním projektům výstavby vojenských
schopností, které jsou na předních příčkách zájmu jak NATO, kde je tento inovační přístup
označován jako iniciativa „Smart Defence“, tak Evropské unie, která v podobném významu
používá označení „Pooling and Sharing“. Tímto příspěvkem je mezinárodní středisko leteckého
výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi neboli Multinational Aviation Training
Centre (MATC). Partnerům v NATO projekt prezentoval ministr obrany Alexandr Vondra: „Česká
republika disponuje v tomto směru výcvikovými kapacitami i dlouholetými zkušenostmi, které
chce společně a koordinovaně rozvíjet s cílem jejich využití nejen ve prospěch zemí, které se budou
na jeho výstavbě přímo podílet, ale také pro výcvik příslušníků leteckých sil partnerů, kteří o tuto
schopnost projeví zájem.“
Za odrazový můstek pro vznik MATC
je považován společný výcvikový program
se vzdušnými silami Chorvatska. Program
bude realizován na základě dvoustranné
technické dohody, jejíž podpis se očekává
v nejbližších dnech. Vedoucí projektového
týmu MATC Václav Čejka ze Sekce obranné politiky a strategie považuje za zásadní
k úspěšné realizaci tohoto projektu politickou podporu, kterou tomuto projektu vyjádřili v průběhu bilaterálního jednání ministři obrany České republiky Alexandr Vondra
a Chorvatska Ante Kotromanovič.
Není tajemstvím, že čeští a chorvatští
piloti dopravních vrtulníků Mi-17 již delší
dobu spolupracují v Afghánistánu. Konkrétně na kábulském mezinárodním letišti
KAIA v jednotce AAT (Air Advisor Team),
jejímž úkolem je výcvik, poradenství a výuka létajícího a pozemního personálu příslušníků afghánských vzdušných sil (AAF
– Afghan Air Force). Společná výcviková
aktivita Čechů a Chorvatů se setkala s pozitivním ohlasem. Program má podporu
tamního aliančního velitelství NATC-A,
které celkově za výcvik AAF odpovídá,
a také přímo ze strany Američanů, kteří
do něj vkládají největší objem zdrojů. Není
proto překvapením, že koncepční podpora
Spojených států byla pro vznik výcvikového programu zásadní a Česká republika
i Chorvatsko ji považují za jeden z klíčových předpokladů úspěchu pro realizaci záměru na výstavbu mezinárodního střediska
leteckého výcviku MATC.
„Sjednocení výcviku českých a chorvatských posádek je optimálním krokem
k progresu. Standardizací naší přípravy
34
dosáhneme podstatně vyšší efektivity
při letovém nasazení vrtulníků a především
se tím zkvalitní práce s příslušníky AAF.
Zásadní je rovněž skutečnost, že touto spoluprací výrazně posílíme bezpečnost letového provozu a eliminujeme rozdílnosti v postupech řešení možných krizových situací,“
říká podplukovník Petr Čepelka z oddělení
vrtulníkového a dopravního letectva odboru vzdušných sil na sekci rozvoje druhů
sil – operační sekci Ministerstva obrany
(SRDS-OS MO) a klade důraz na sjednocení metodik používaných experty obou
států, kteří jsou do AAT obsazováni. „Musíme mít takzvaně společné noty ještě před
vysláním do Afghánistánu. Poznávat se jak
lidsky, tak profesně až v místě nasazení je
dle mého názoru pozdě. Optimální sjednocení operačních postupů v tuzemských
podmínkách nám následně umožní okamžité a plnohodnotné plnění úkolů základního
a pokračovacího výcviku pilotů a pozemních specialistů afghánského letectva,“
zdůrazňuje pplk. P. Čepelka a komentuje,
že nadcházející spolupráce českých a chorvatských pilotů „sedmnáctek“ je prvním
krokem. Kladem je, že nezůstalo pouze
u slov, ale velice záhy se přešlo k činům.
Spolupráce českých a chorvatských pilotů
Mi-17 už doznala konkrétní podobu. „Příprava prvního běhu společného výcviku je
v současné době již ve finální fázi. V termínu 16. až 21. dubna proběhne kurz na letovém simulátoru v České republice a následně, od 30. dubna do 15. května, praktický
letecký výcvik v chorvatském vzdušném
prostoru. Kopcovitý terén v okolí Zadaru
poskytuje podmínky, které v kombinaci
teplot vzduchu nebo prašnosti prostředí dokáží vcelku věrně simulovat situaci
v místě operačního nasazení. Společnou
několikatýdenní přípravu před nasazením
do mentorovacího týmu lze de facto považovat za generálku. Na tomto integrovaném
výcviku chceme stavět i v budoucnu. Jsme
přesvědčeni o správnosti našeho projektu.
Počínaje výměnou zkušeností a konče koordinací letového úsilí ve prospěch Afghánců. Alianční partneři deklarují více než sto
vrtulníků řady Mi. Dosavadní praxe jednoznačně potvrdila, že jde o typ vrtulníku,
který má v afghánských podmínkách velmi
významnou roli,“ zdůrazňuje pplk. Petr
Čepelka.
Komplexní výcvik v MATC
„Hlavním úkolem Multinational Aviation Training Centre bude zajistit komplexní
výcvik létajícího a technického personálu
z aliančních a partnerských ozbrojených
sil na vrtulnících řady Mi,“ upřesňuje podplukovník Čepelka. Co konkrétního má
na mysli? Pozemní a letovou přípravu pro
lety ve dne a v noci, včetně výcviku NVG
(Night Vision Goggles) – výcviku s brýlemi
pro noční vidění, dále pak přípravu pilotů
pro instruktorský výcvik. Vedle standardního výcviku se počítá také s využíváním
výcvikových balíčků šitých na míru konkrétním potřebám, ať již budou formulovány ze strany zemí zapojených do výstavby
MATC nebo tzv. „třetími zeměmi“.
MATC je od samého počátku koncipováno jako ryze mezinárodní projekt, který bude využívat a kombinovat existující
schopnosti a prostředky zemí, jež budou
ochotny se na tomto úsilí podílet. Česká
republika je připravena vést úsilí pro vznik
takové mezinárodní platformy, přičemž
věří, že summit NATO v Chicagu je příležitostí k vyjádření odhodlání dalších zemí
se na projektu podílet.
Výstavba „českého příspěvku“ do MATC
nezačne na zelené louce, nýbrž se bude
opírat o kapacity Centra leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích. „CLV Pardubice
připravuje vojenské piloty vrtulníků již
několik roků. Naším zámyslem je osnovy
leteckého výcviku sjednotit a následně certifikovat tak, aby mohly být využívány jako
standard v rámci Aliance. Většina států,
jejichž ozbrojené síly provozují stroje typu
Mi, se potýká s dopady restrikčních opatření. Propojení již existujících kapacit v zúčastněných zemích a jejich koordinovaný
rozvoj sníží celkovou sumu nákladů, které
by jinak státy vynaložily individuálně. Současně dojde ke zkvalitnění výcviku a zvýšení interoperability, což bude významným
přínosem pro budoucí společné nasazení
v rámci operací NATO, EU či pod hlavičkou jiných mezinárodních organizací,“
říká pplk. Čepelka a upřesňuje, že MATC
poskytne celé spektrum výcvikových možností (základní, pokračovací a bojový výcvik, případně „specifické výcvikové balíčky“) také dalším zemím, pokud budou mít
zájem.
Nezasvěceným je třeba upřesnit, že pardubické CLV nebylo vybráno náhodou.
Toto centrum disponuje ve svém oboru
vysokým know-how. Potenciál pilotů-instruktorů je umocněn jejich operačními
zkušenostmi z misí na území států bývalé
Jugoslávie a Afghánistánu. Jejich profesní
dovednosti se postupem času zvyšují. Nepochybně k tomu přispěje i výcvik ve Spojených státech amerických, kde se zaměří
na výše zmíněné lety s NVG. Důvod je nabíledni. Většina současných operací v krizových oblastech probíhá v noci.
Erudovaný personál centra bude disponovat potřebným množstvím dopravních
vrtulníků Mi-17 a Pardubičtí budou připraveni adekvátně reagovat na „růst“ mezinárodní klientely. „Prvotní ohlasy na naši
iniciativu, která má pro Českou republiku značný politicko-vojenský význam,
vyznívají pochvalně. Poptávka o výcvik
na Mi-17 má dlouhodobou perspektivu, a to
je dobrá zpráva. Věříme, že český příspěvek se v celkové konstrukci MATC úspěšně zakotví a prokáže oprávněnost předpokladu, že mnohonárodní přístup k zajištění
výcviku leteckého a pozemního personálu
je efektivnější a současně hospodárnější
alternativou pro zúčastněné alianční a partnerské země,“ komentuje pplk. Čepelka.
Co kdyby tomu tak nebylo? V této souvislosti je třeba zdůraznit, že platforma interoperability výcviku na vrtulnících typu
Mi není „stavěná“ výhradně pro Afghánistán. Pravdou je, že v krátkodobém horizontu bude pardubické centrum využíváno zejména na podporu výstavby vrtulníkových
schopností pro AAF, avšak z dlouhodobého
pohledu nepochybně najde uplatnění i v jiných lokalitách světa.
V současné době probíhají intenzivní koncepční práce na všem nezbytném,
co je k získání mezinárodní podpory pro
vznik a fungování výcvikového střediska
třeba. Počínaje právními otázkami, dále
otázkami letové způsobilosti, certifikacemi, financováním, logistikou a materiálním
zabezpečením, a konče organizační strukturou MATC. „Můj osobní odhad je takový,
že zhruba do konce příštího roku by mohla
být dokončena mezinárodním projektovým
týmem příprava potřebné dokumentace,
včetně memoranda o porozumění, jehož
podpisem přejde projekt MATC do realizační fáze. Mezitím budou pokračovat jednotlivé národní a mezinárodní výcvikové
programy, které se ve vhodný čas pod zastřešující rámec MATC přesunou,“ uvádí
podplukovník Petr Čepelka.
Z dostupných informací vyplývá, že výcvik bude zahrnovat jak pozemní, tak letovou část, a to prostřednictvím opakujících
se několikatýdenních kurzů. Rozložení
jednotlivých fází výcvikových programů
MATC bude záviset na nabídkách výcvikových kapacit a možností, s nimiž přijdou
jednotlivé participující země, a následné optimalizaci jejich skladby, která bude
předmětem mezinárodních jednání. K projektu MATC se doposud přihlásilo Chorvatsko, proto Česká republika prozatím počítá
s využíváním vyspělé domácí simulační
techniky a prováděním větší části leteckého
výcviku v tuzemském vzdušném prostoru,
nicméně vybrané fáze výcviku budou probíhat v Chorvatsku. Důvod? Zde jsou lepší
podmínky pro specifické úkoly leteckého
výcviku – létání v horách, v prašném prostředí a lety nad mořem.
Text: Pavel Lang
Foto: Jan Kouba a archiv pplk. Petra Čepelky
35
bezpečnost
Budou velet vojákům
HACKEŘI?
S problematikou kybernetické bezpečnosti se může v praxi setkat
každý, kdo pracuje s počítačem. Nejčastěji jsou to běžné formy
počítačové kriminality. Z hlediska bezpečnosti státu se jedná
o otázku zásadního charakteru. To vše tvořilo obsah konference
ITTE (Informační a Telekomunikační TEchnologie), kterou
pořádala v prosinci minulého roku česká pobočka mezinárodní
společnosti AFCEA (Armed Forces
Communication and Electronics Association).
Oblast kybernetické či počítačové bezpečnosti můžeme rozdělit zhruba do dvou
základních skupin. Jako bližší kterémukoli
občanovi se jeví takzvaná kybernetická kriminalita. V praxi se jedná o široké spektrum
přečinů a trestných činů, se kterými bojují
především specializovaná pracoviště podřízená Ministerstvu vnitra. V současnosti
jsou napadány nejen počítače, ale rovněž
takzvané chytré mobily, jež tvoří ideální
cíl útočníků, kteří jsou nejčastěji zařazováni pod označení hacker. Český význam
je počítačový nadšenec či průnikář (do počítačů), ale také lamač nebo rubač v hornictví. V případě nezákonných aktivit by
se k označení hodily právě významy z oboru těžby. Používá se rovněž výraz cracker
(prolamovač, louskač). Druhou oblastí je
bezpečnost fungování států z různých hledisek. S tímto druhem boje v kyberprostoru, označovaném rovněž jako pátá dimenze,
se většina občanů v reálné praxi obvykle
nesetkává a dozvídá se o něm pouze v některých případech následně z médií. Přitom
náklady na efektivní posílení kybernetické
bezpečnosti ČR v období 2012 až 2015 odhadují odborníci na 1,2 miliardy Kč. Zásadním faktorem, který působí v posledních
dekádách i na kyberprostor, je komercionalizace veškeré činnosti, která se projevuje
snahou snižování nákladů. Jedním z nových
trendů jsou sdílená úložiště Cloud Computing, kterými se zabývalo několik účastníků
konference.
Pozitiva a hrozby
v kyberprostoru
Součástí kyberprostoru (virtuálního
světa vytvářeného moderními technologiemi, především počítači a telekomunikačními sítěmi, paralelního s reálným světem)
fakta
Cloud Computing
Sdílení hardwarových (HW) nebo softwarových (SW) prostředků za pomoci sítě. Takzvaný
Cloud (česky mrak) tvoří jeden či více hardwarových prostředků, na kterých je nainstalován
různorodý software. Uživatel ke Cloudu přistupuje pomocí sítě. Jeho počítač tak slouží pouze
jako terminál pro vzdálené připojení. Všechny operace s daty uživatele jsou prováděny přímo
v Cloudu. Tato metoda je určena zejména pro větší společnosti, kde je na výkonném centrálním serveru nainstalováno veškeré programové vybavení. Výhoda tohoto řešení spočívá
v dramatickém snížení nákladů na HW, SW licence, ale i samotné provozní náklady, např.
elektřinu. Je odhadováno, že do roku 2020 bude 80 % činnosti probíhat v Cloudu. Hlavním
nebezpečím Cloudu je, že zpracovává všechna data uživatelů, tedy vlastní jejich kopie. Pokud
je Cloud realizován mimo mateřskou firmu vzniká bezpečnostní riziko úniku informací.
Převzato z publikace Pracovní příručka bezpečnostního manažera.
36
část 1
je takzvaná infosféra (informační sféra),
což je síť vytvořená připojenými počítači
médii, technologiemi a informacemi všech
forem, fakticky globální strukturovaný
systém informací. Podle některých odborníků tvoří současná éra informatizace
společnosti a vznik kyberprostoru a infosféry přirozené pokračování lidské evoluce. Rychlé sdílení informací proto může
vést k celkovému urychlení vývoje lidské
společnosti.
Ovšem sofistikovaná práce s informacemi může mít i podstatně divočejší formy.
Již od šedesátých let minulého století pracují specializované laboratoře na vývoji
dálkového čtení myšlenek, mimoverbálního
přenosu informací a elektronického ovládání lidí. Například americká agentura pro
výzkum pokročilých obranných projektů
DARPA (Defense Advanced Research Project Agency) pokročila ve výzkumu technologie BCI (Brain-Computer Interfacing) tak
daleko, že dvě osoby, které mají na hlavě
elektrody, jsou schopny si předávat po drátech čísla bez hovoru. Můžeme tedy mluvit
o počátku elektronické telepatie. Mimochodem uvedená agentura spustila již v roce
1969 předchůdce internetu, který nesl název
ARPANET (Advanced Research Projects
Agency Network) a spojoval ji s několika
fakta
AFCEA
Původně americká společnost byla založena roku 1946 příslušníky spojovací
služby amerického letectva. Historickou
vazbu však má až do období občanské
války v USA, kdy prokázalo svoje kvality spojovací vojsko, které nese v současnosti označení Signal Corps. AFCEA
je neziskovou znalostní asociací, která
sdružuje odborníky především z oborů
vojenství, průmyslu a vysokého školství
za účelem vytvoření fóra, jež se zabývá
problematikou komunikačních, elektronických zpravodajských a informačních
systémů z hlediska lokální i globální bezpečnosti. Asociace sdružuje v současnosti
více než 32 000 individuálních a více než
1 000 kolektivních členů. Vydává odborný měsíčník Signal, v podobě klasické
i elektronické Signals online newsletter.
V lednu je vydávána ročenka. Vedení AFCEA sídlí ve městě Fairfax (Virginia USA),
vedení evropské sekce v Bruselu.
Česká pobočka AFCEA byla založena
5. května 1993 a měla původně 42 členů.
Informace a kontakty lze nalézt na adrese
http://www.afcea.cz.
Její členové vydali ve spolupráci s Policejní akademií v Praze legislativní přehled
a slovník pojmů z oblasti kybernetické
bezpečnosti pod názvem Pracovní příručka bezpečnostního manažera.
univerzitami. Další cestou je syntetická biologie, která umožňuje konstruovat zcela
nové organismy. Jedním z výsledků může
být v budoucnosti syntetický specializovaný kyberzločinec, tedy biologický hacker.
Syntetické mikroorganismy by se mohly
nabourat do lidského mozku a ovládnout
jeho myšlenkové pochody. Vše tak trochu
připomíná sci-fi. Ale už slovo kyberprostor
pochází ze sci-fi povídky.
Je nepopiratelným faktem, že internet
má ve svých modifikacích globální, ekonomický i politický vliv. K různým revolucím
takzvaného arabského, prakticky však spíše
islámského jara minulého roku přispěla internetová komunikace. Typickým příkladem
jejího exponenciálního šíření je společenský
webový systém Facebook založený roku
2004. Aktuálně slouží především k tvorbě
sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování
vztahů a zábavě. V polovině roku 2011 měl
800 milionů aktivních uživatelů. Za minulý
rok vykázal čistý zisk miliardu dolarů. Jeho
letošní vstup na burzu může vést k výraznému rozhýbání světových trhů. Na druhé
straně nedostatečné zabezpečení dat na Facebooku může vést k všemožnému zneužívání informací. Jeden hacker z něho stáhl
informace o 100 000 uživatelích a zveřejnil je. K bezpečnostním problémům může
paradoxně přispívat i nový uživatelský
profil Facebook Timeline, který představil
v minulém roce tvůrce Facebooku a historicky nejmladší dolarový miliardář Mark
Zuckerberg. Důvodem je fakt, že uvedený
profil vyžaduje od uživatelů více osobních
dat než standardní Facebook. Může proto
být informační bonanzou hackerů i tajných
služeb. Velení americké armády používání
Facebooku v prostoru vojenských operací
zakázalo. Komunikace na internetu má tedy
svoje klady a zápory. Za tvůrci problémů
internetové bezpečnosti není třeba chodit
daleko. Mnoho našich uživatelů internetu
je ochotno investovat do drahého hardwaru, ale nikoli odpovídajícího ochranného
softwaru.
Konferenci AFCEA zahájil první náměstek ministra obrany Jiří Šedivý. O něm
je sice známé, že pracoval ve vysoké pozici v Bruselu, avšak málokdo ví, že se tam
zabýval rovněž otázkami kybernetické
bezpečnosti. Jeho vystoupení se týkalo
základní problematiky tohoto oboru a z ní
vyplývajících požadavků na naši armádu.
Uvedl, že v rámci umělé páté dimenze
bylo v minulém roce spácháno ve světě
více než 30 milionů registrovaných útoků.
Proto jsou také uváděny na třetím místě
v Bezpečnostní strategii ČR z roku 2011
hned za terorismem a šířením zbraní hromadného ničení. Náměstek zároveň připomněl, že rovněž v Bílé knize o obraně
jsou kybernetické útoky uvedeny mezi
hlavními bezpečnostními hrozbami a v některých případech jsou jedním z projevů
organizovaného zločinu.
V rámci konference náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil
Picek a prezident české pobočky AFCEA
Josef Strelec podepsali Memorandum
o spolupráci mezi AČR a českou pobočkou
AFCEA. Generál Picek, který má k oblasti
komunikace úzký profesní vztah, zdůraznil
ve svém vystoupení možnost teroristických
útoků všeho druhu ze strany imigrantských
skupin proti hostitelskému státu.
Kybernetická bezpečnost
a občan
První den konference byl věnován především počítačové kriminalitě, která se týká
většiny občanů. Avšak hranice mezi počítačovou kriminalitou a kybernetickou bezpečností v rámci jednoho státu a mezinárodně je
neostrá. V praxi se výrazně prolínají. Navíc
některé formy boje proti počítačové kriminalitě jsou evidentně kontroverzní a s mezinárodním dopadem. Typickým příkladem je
oblast internetového pirátství. Tvrdý úder
skupiny hackerů, která se pojmenovala
Anonymous, proti stránkám Bílého domu,
FBI a hudebního průmyslu ve druhé polovině ledna vedl k zastavení přijetí návrhů
zákonů SOPA (Stop Online Piracy Act)
a PIPA (Protect IP Act) zamířených oficiálně proti internetovému pirátství. Fakticky se ovšem jejich cílem staly internetové
vyhledávače, jako např. Google, Wikipedia
nebo sociální sítě. Hackeři získali podporu převážné většiny americké veřejnosti
i mnohých politiků, včetně amerického prezidenta. Uvedené zákony podle řady kritiků
směřovaly k přenášení odpovědnosti od nepolapitelných pachatelů na poskytovatele
internetových služeb a především k cenzuře
internetu, což by bylo vážné narušení spravedlnosti a občanských svobod, které berou
v USA vážně. Ostatně zkušenosti zemí, jež
podobné zákony zavedly do praxe, ukazují,
že k poklesu ilegálního stahování produktů z internetu došlo pouze dočasně. Dalším
kontroverzním zákonem, oficiálně smíšenou dohodou, která je oficiálně zaměřena
hlavně proti padělání výrobků, ale také
proti počítačovému pirátství, je americký
ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), jejíž projednávání vedení EU prozatím pozastavilo. Různé ochranářské zákony
mají rozporuplný dopad nejen na jednotlivé
Brigádní generál Jan Kaše, ředitel sekce komunikačních a informačních systémů MO – náčelník spojovacího vojska AČR,
a Jiří Šedivý, první náměstek ministra obrany
37
bezpečnost
občany, případně porušovatele autorských
práv. I státní správa platí organizacím jako
OSA za každé nakoupené CD autorský poplatek, který dosahuje v případě externích
pevných disků i několika set korun za kus.
Přitom lze sotva předpokládat, že úředníci
ministerstev si stahují na služební disky filmy a písničky.
fakta
Nejčastější aktuální formy
kybernetické kriminality
Infikování (používán také výraz zotročení)
počítače cestou propašování viru, takzvaného trojského koně, kterým hacker
získává kontrolu nad sestavou počítače.
Nejlépe a nejčastěji se viry pašují přeposílanými zprávami, které kombinují texty
a obrázky. Obvykle se jedná o různé komentáře, vtipy apod. Skupiny infikovaných počítačů vytvářejí síť označovanou
jako botnet. V jejím rámci mohou sloužit
k hromadným kybernetickým útokům bez
vědomí oficiálního uživatele. Typickým
příkladem je nedávné kybernetické zablokování stránek české vlády.
Výrazně se rozšiřují útoky na takzvané
chytré mobily, především ty, které používají operační systém Android a nejsou
zabezpečeny. Cestou SMS do nich pašují
škodlivý software (malware), konkrétně
různé viry, červy a trojské koně. Například mobily, jež byly svými majiteli zbaveny bezpečnostní pečeti výrobce (jailbreak)
s cílem instalace neoficiálních aplikací,
napadá trojský kůň Duh, který dokáže
z telefonu získat i přístupová hesla k internetovému bankovnímu účtu a poslat je
hackerovi. Podle odborných odhadů byla
uvedeným způsobem odemčena zhruba
polovina iPhonů.
Roste problém INF/Autorun, tedy použití
infikovaných USB flash nebo externích
disků, které takto mohou být upraveny
již při výrobě v Asii. Používají v současnosti nejčastěji malware Dorkbot, jenž
shromažďuje a odesílá uživatelská jména
a hesla, která píše uživatel na napadeném
počítači.
Především přes sociální sítě jsou posílány
falešné odkazy na zajímavá videa spojená
s nabídkou aktualizací softwaru počítače
nebo chytrého mobilu. Uživatel si však
při falešné aktualizaci stahuje virus. K podobným útokům jsou využívány především přitažlivé mediální informace všeho
druhu, o které mohou uživatelé projevovat aktivní zájem.
Počátkem tohoto roku byl jako hlavní
z hrozeb vyhodnocen HTML/Scrinject,
což je detekce HTML stránky obsahující
poškozený skript nebo vnořenou stránku
a automaticky stahující škodlivý kód. Dále
INF/Autorun, který využívá soubor autorun.inf, jejž aplikují výměnná USB média.
38
bezpečnost
Při prezentaci problematiky domácího
bezpečnostního prostředí specialista v oblasti počítačové kriminality Josef Požár, děkan fakulty bezpečnostního managementu
Policejní akademie Praha, seznámil účastníky s modelováním kybernetické kriminality. Je to jedna z cest jak jí předcházet, nikoli pouze likvidovat následky. Děkan však
přitom zdůraznil, že každý model je jedinečný, takže získání obecně platného modelu hraničí s nemožností. Zároveň upozornil na problém nedostatečné harmonizace
právních norem v rámci státu i mezinárodně. Jako potěšující lze označit jeho informaci, že odborná úroveň hackerů dlouhodobě
klesá bez ohledu na jejich rostoucí aktivitu.
Specialisté Ministerstva vnitra však musí
bojovat i proti různým druhům kriminality,
kterou naprostá většina obyvatel nepodporuje. Jedná se především o produkci určenou pedofilům. V zajímavém vystoupení
se kromě kybernetické pornografie objevily
i další kriminální jevy, jako kybernetická
pomluva, vandalismus či pronásledování.
Hackeři navíc přicházejí stále na nové formy kriminality využívající počítače a takzvané chytré mobily. Přitom kybernetický
zločin je výrazně efektivnější než klasický.
Ze srovnání pachatelů průměrného ozbrojeného přepadení a průměrného kybernetického útoku zaměřeného na finanční zisk
vyplývá, že pravděpodobnost dopadení ozbrojeného delikventa je průměrně šestkrát
vyšší, přestože jeho zisk je šestkrát
nižší. Přitom jeho šance na soudní
stíhání je šestkrát vyšší a trest dvojnásobný. To vše je dokladem podcenění problému a nepřipravenosti
prakticky všech států, počínaje
tvorbou zákonů. Příslušníci Ministerstva vnitra se navíc musí zabývat nejen domácí počítačovou
Josef Strelec, prezident české pobočky
AFCEA, a náčelník Generálního
štábu AČR Vlastimil Picek při podpisu
memoranda o spolupráci.
kriminalitou, ale rovněž projevy a následky
kybernetických útoků ze zahraničí, včetně
teroristických, které se projeví na našem
území. K úspěchům obecného boje proti počítačové kriminalitě v naší zemi patří
například pokles počtu spamů (nevyžádaná
pošta, především reklama, ale rovněž nosiče virů) v minulém roce o 88 %. Avšak o to
razantněji se projevují další formy útoků,
které mohou postihnout každého neopatrného občana. Zvláště jsou ohroženi ti, kteří
používají počítač nebo mobil ke komunikaci s bankou a svým kontem. Typickým příkladem nové formy počítačové kriminality
je možnost ztráty identity těch, kteří rádi
komunikují na Facebooku. Následkem jsou
v mnoha případech jejich finanční ztráty.
Šikovní hackeři dokážou stáhnout informace i z tiskárny, která je vybavena pamětí. Například Česká spořitelna investuje
do ochrany proti kybernetickým útokům
několik desítek milionů korun ročně. Prakticky každodenní pokusy o průnik do své
sítě registruje Česká národní banka. Proto
právě banky, pojišťovny a další finanční
ústavy jsou na špici zájemců o nejmodernější technologie i systémovou celostátní
bezpečnost. Kybernetičtí experti některých
z nich například platí měsíčně soutěže špičkových hackerů, kteří tak paradoxně pomáhají při ochraně.
Připravil: Martin Koller
Foto: autor
INTERNET
pomocník, ale i zbraň?
Bez internetu, e-mailové či facebookové komunikace si dnes
jen těžko dokážeme představit svůj život. A to jak pracovní,
tak zejména ten soukromý. Se všemi výhodami, které nám
tato studnice informací a zdroj zábavy nabízí, je nutné si však
uvědomit, že se z něj stává i mocná zbraň, která je skrytě
namířena na každého z nás. Uvědomuje si to i Armáda ČR,
a proto nejen ve své strategii pro letošní rok vnímá
kybernetickou ochranu jako jeden z úkolů, kterému věnuje
zvýšenou pozornost.
„V tomto směru nejsme na úplném začátku,“ říká podplukovník Richard Složil,
velitel střediska CIRC, neboli Technického
centra kybernetické ochrany MO při 34. základně KIS. „Prošli jsme si pětiletým vývojem s malými možnostmi se někde přiučit.
Jako vzor nám posloužila snad jen ,mateřská‘ jednotka NATO CIRC, jejíž zásady
výstavby jsme se snažili přejímat. Naopak
o své zkušenosti jsme se dělili s kolegy
na vnitru, když rozjížděli kybernetickou
bezpečnost, a v současné době, kdy její
gesce přešla pod NBÚ, v tom budeme velice rádi pokračovat.“
odstraňování jejich důsledků. A to je i náplň webového portálu www.circ.acr, který
se věnuje šíření bezpečnostního povědomí
a je přístupný uživatelům celoarmádní datové sítě CADS.
„Pro rychlé a účinné informování nejen
uživatelů, ale i správců informačních systémů jsme spustili tento webový portál,
na kterém se snažíme přinést co nejvíce
užitečných informací z oblasti kybernetické
bezpečnosti,“ konstatuje kapitánka Aneta
Coufalíková, vedoucí skupiny informační podpory na středisku CIRC. „Stránky
postupně nabývají na oblibě a v současné
pplk. Richard Složil
Záplatovat, záplatovat,
záplatovat...
Největší slabinou internetu, jako moderního komunikačního nástroje, je často opomíjená ochrana identity skupiny či jedince,
jejich duševního vlastnictví a osobních dat.
Není to jen o Facebooku, Twitteru a podobných sociálních sítí, ale i o zabezpečení
vlastních citlivých informací na svém služebním nebo domácím počítači před zcizením a zneužitím.
„Použití antivirového nástroje sice není
všelék, ale je to alespoň poloviční šance,
jak přežít na internetovém poli,“ pokračuje
pplk. Složil. „Také bez pravidelných bezpečnostních aktualizací, tzv. záplat, nelze
dlouho odolávat většinou dobře skrytým
útokům. Znalost správného chování a respektování nebezpečí, které pohyb po internetu s sebou bohužel přináší, je zásadní
věcí.“
Snaha útočníků o odhalování kritických
chyb softwaru a technologií obecně, je
na denním pořádku. Využití těchto zranitelností je pak prvním krokem k úspěšnému
útoku. „Není tedy možné technologie pouze
nakupovat a instalovat, ale musí se i pravidelně inovovat,“ doplňuje velitel střediska
CIRC. „Zranitelnost ale nemusí spočívat jen
v chybě softwaru, ale také v chování uživatele. Mezi ně patří používání nedostatečné
ochrany přístupu k počítačům a datům, zejména slabých hesel.“
Armádní specialisté ale radí věnovat
zvláštní pozornost i nosičům dat. O tom,
že PC nebo notebooky mají pevné disky, se obecně ví a například před cestou
do opravny se z těchto zařízení vyjímají. Ale o tom, že data z disků dnes mohou
uniknout i přes lepší tiskárny, se již zase
tak moc nemluví. Stejně tak unikají data
cestou mobilních zařízení, jako jsou chytré telefony, kapesní počítače, tablety a podobně. A nemusí se vždy jednat o jejich
ztrátu. Ke zneužití ale může dojít pomocí
bezdrátových sítí (wi-fi, bluetooth apod.)
třeba v restauraci, aniž své komunikátory
dáte z ruky. Ne každý wi-fi hotspot, který láká k připojením svým „free“, je totiž
bezpečný.
www.circ.acr
Kybernetické útoky se už přestaly vyhýbat i naší republice a dá se předpokládat, že jich bude výrazně přibývat. Proto
se uživatelé internetu začínají ve větší
míře zajímat, jak ochránit svá data. Je totiž určitě jednodušší zaměřit se na prevenci
a eliminovat možné útoky, než se věnovat
době již evidujeme okolo čtyř tisíc jedinečných přístupů za měsíc. Návštěvnost
se prudce zvýšila po akcích skupiny Anonymous proti vládnímu serveru. Získali
jsme totiž logy s útokem na jeden z postižených serverů, provedli jsme na nich analýzy
a jejich statistiky jsme na našich stránkách
uveřejnili.“
CIRC také připravuje na tomto webu novou rubriku, takový koutek kybernetické
sebeobrany, kde chtějí přinášet srozumitelné rady a návody, jak se chovat na internetu a při tom být co nejméně zranitelným.
Například již nyní uveřejnili návod, jak
nachystat služební telefon na probíhající
obměnu tak, aby jeho uživatel měl jistotu,
že odevzdal starý telefon bez svých osobních dat.
Kopie tohoto portálu bude také v brzké
době k dispozici v prostředí resortního internetu, aby se potřebné bezpečnostní informace mohly šířit i mezi uživatele, kteří síť
CADS nevyužívají a na současné stránky
přístup nemají.
Připravila Jana Deckerová
39
legislativa
military english
Letem světem po nejžádanějších částech nové kolektivní smlouvy mezi Ministerstvem obrany
a Českomoravským odborovým svazem civilních zaměstnanců armády a Samostatným odborovým
sdružením zaměstnanců resortu Ministerstva obrany ČR
Vy se ptáte:
KOLEKTIVNÍ SMLOUVA 2012
Přestože už od podpisu kolektivní smlouvy na rok 2012 uplynuly
více než dva měsíce, zaměstnanci resortu obrany se stále obracejí
na redakci A reportu s dotazy. Jejich spektrum je sice rozmanité,
nicméně se většinou týká změn, respektive novinek v novém
dokumentu, který upravuje vztahy mezi Českou republikou –
Ministerstvem obrany a zaměstnanci, jakož i jejich pracovní
podmínky a nároky vyplývající z pracovního poměru.
Některým částem a obecným ustanovením kolektivní smlouvy 2012 jsme se věnovali v lednovém čísle A reportu. Pravdou
je, že v té chvíli byla pozornost řady zaměstnanců cílena de facto na jediné – odstupné při rozvázání pracovního poměru
výpovědí z důvodů organizačních změn
podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů.
Po zjištění této indicie se zájem „překlopil“
na další benefity. U těch, o kterých se v dopisech a e-mailech píše nejčastěji, se krátce
zastavíme.
Největšímu boomu dotazů jsou podrobeny dílčí fond útvaru, respektive jeho dvě
součásti – osobní účty zaměstnanců a účet
útvaru. Za zakládání a uzavírání osobních
účtů i za přidělování finančních prostředků do nich odpovídá Hlavní finanční úřad.
Zálohový příděl se provádí měsíčně ve výši
1/12 ročního přídělu na jednoho zaměstnance. Příděl do osobního účtu za daný měsíc dostane pouze oprávněný zaměstnanec,
to je ten, který v předchozím kalendářním
měsíci nebyl na mateřské nebo rodičovské
dovolené, neměl v minulém měsíci neplacené volno delší než 10 pracovních dnů
a nemá uzavřený pracovní úvazek na méně
než 21 hodin týdně.
V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že prostředky lze čerpat pouze do výše
disponibilního zůstatku na osobním účtu.
Od prvopočátku je velebena skutečnost,
že každý zaměstnanec si určuje, na která plnění (závodní stravování, rekreaci, kulturní
a sociální rozvoj, životní pojištění) chce
peníze z osobního účtu použít. Nevyčerpané prostředky se koncem roku převádějí
do osobních účtů v následujícím kalendářním roce.
Z výše zmíněných čtyř druhů plnění (příspěvků), na něž se vyčleňují finance také
z dílčích fondů útvarů, se nejprve zastavme
40
u příspěvku na závodní stravování. Ten lze poskytnout pouze
ve výši jednotného příspěvku
na jedno hlavní jídlo – v roce
2012 je to 10 Kč! Pokud si zaměstnanec nezvolil čerpání prostředků FKSP na stravování,
má možnost i nadále využívat
závodního stravování ovšem
s jednou (ne)velkou „komplikací“
– bude doplácet desetikorunu na jedno hlavní jídlo navíc. A znovu opakujeme, pokud nebudou tyto peníze v průběhu
roku vyčerpány, lze je z osobního účtu využít na jiná plnění. Závěrem závažná zpráva: měsíční příděl do osobního účtu činí
cca 210 Kč!
Pro čtenáře, kteří rychle zapomínají, jenom poznamenáváme, že z osobních účtů
nebo účtu útvaru může jednotlivec v kalendářním roce nakoupit vitamíny do částky 400 Kč, případně využít příspěvek
na očkování do výše 1 000 Kč. Pro úplnost
sdělujeme, že na rekreaci může obdržet
maximálně 5 000 Kč ročně, na dětskou rekreaci 2 500 Kč na každé dítě zaměstnance po dobu povinné školní docházky, a co
se týká životního pojištění, tak poskytnutý
příspěvek může činit nejvýše třicet procent
částky pojistného, kterou se zaměstnanec
zavázal hradit. V reálu minimálně 100
a maximálně 200 Kč, a to vzhledem k výši
přídělu do osobního účtu.
Kolektivní smlouva 2012 rovněž vymezila rozsah půjček na bytové účely
i k překlenutí tíživé finanční situace zaměstnance. Jejich výše nejsou nezajímavé.
Například půjčka na pořízení domu nebo
bytu do vlastnictví nebo spoluvlastnictví pro vlastní trvalé bydlení zaměstnance a půjčka na složení členského podílu
na družstevní byt pro vlastní trvalé bydlení
do výše 100 000 Kč (splatnost do 10 let),
VII. ON THE GROUND
VII.II INFANTRY FIGHTING
VEHICLES
Infantry fighting vehicles are armoured vehicles designed to transport mechanized infantry units into battle and
provide efficient fire support for friendly troops. Their modern design dates back to the 1970’s with the introduction
of BMP-1 in the former Soviet Union. Since then, all major
military powers have developed or adopted IFVs.
Modern IFVs are equipped with advanced armaments
and fitted with firing ports, giving the soldiers inside the
vehicle the advantage of using their personal weapons.
A turret mounted cannon is used primarily against enemy infantry and light armoured vehicles. IFVs’ firepower
is enhanced by additional machine guns or Light-Anti-Armour Weapons (LAW). Some IFV variants include antitank customization, which enables them to carry anti-tank
or TOW missiles posing a substantial threat even to modern battle tanks.
To eliminate the danger of being hit, IFVs usually
employ some countermeasures. Smoke grenade dischargers creating a smoke screen limiting the efficiency of incoming missiles are one option. The thickness of armour
also varies depending on vehicle customization but generally it is thinner than tanks ensuring increased mobility,
yet still some level of protection. Most IFVs are resistant
to heavy machine gun fire, artillery fragments and small
arms.
půjčka na změnu stavby domu nebo bytu,
který zaměstnanec užívá k vlastnímu trvalému bydlení do výše 75 000 Kč (splatnost
do 7 let) nebo půjčka na koupi bytového
zařízení do 50 000 Kč (splatnost do 7 let).
Kdyby se zaměstnanec bez vlastního zavinění ocitl ve finanční tísni, tak může požádat o půjčku až do 20 000 korun. V případech živelních pohrom, ekologických
nebo průmyslových havárií ji lze navýšit
až na 50 000 Kč. Půjčka k překlenutí tíživé finanční situace se poskytuje výplatou
v hotovosti.
Mnoho slov se točí také kolem indispozičního volna, respektive jeho čerpání.
Věřte, že lze čerpat celé čtyři dny vcelku
s nárokem na náhradu platu, ovšem za předpokladu, že pracovní poměr v kalendářním
roce trval devět měsíců a více. Dva dny
„ívéčka“ lze poskytnout po třech měsících
a tři dny po šesti měsících. Á propos, zaměstnanec není povinen překážku v práci
spočívající ve zdravotní indispozici prokazovat, avšak je povinen zdržovat se v místě, které sdělil v žádosti o IV, respektive
v telefonickém oznámení. Zaměstnavatel je
oprávněn kontrolovat, zda se v místě, které
uvedl, zdržuje.
Text: Pavel Lang
Ilustrace: Andrea Bělohlávková
IFVs can be tracked or wheeled. Wheeled models can
travel greater distances on their own without needing to
be transported by trucks or railway. When not operating
in difficult terrain, a wheeled IFV can extract itself from
the battlefield using specialized tyres. Tracks offer greater off-road mobility and greater manoeuvrability than
wheels. In the case where they are damaged, tracked vehicles require track overhaul in the field or to be towed
out by another heavy vehicle. Most IFVs today are also
amphibious and air transportable and some even allow
parachute deployment.
Thanks to their mobility, weaponry, armour, and advanced technologies, IFVs have become very useful on a variety of battlefields. They have even come to be vital in
local conflicts, international operations, urban combat as
well as peacekeeping operations. Recently they have earned much praise thanks to operations in Kosovo, Iraq, and
Afghanistan.
Some countries produce their own IFVs whereas some
countries purchase them. Very popular are the Finnish Patria AMV, Russian BMP, British Warrior, American M2
Bradley, or Austrian Pandur, which is currently used by the
Czech Armed Forces. The IFV producers usually offer different variants to be tailored to the purposes of different
countries. Most often manufactured variants include command posts, observation posts, anti-tank or even ambulance vehicles.
Glossary
 air transportable /ɛər/ /ˈtrænspɔrtəbəl/ – přepravitelný
vzduchem;  amphibious /æmˈfɪbiəs/ – obojživelný;
 artillery fragment /ɑrˈtɪlərɪ/ /ˈfrægmənt/ – dělostřelecká
střepina;  command post /kəˈmænd/ /poʊst/ – velitelské
stanoviště;  countermeasure /ˈkaʊntərˌmɛʒər/
– protiopatření;  customization /ˌkʌstəmɪˈzeɪʃən/
– úpravy na přání zákazníka;  eliminate /ɪˈlɪməˌneɪt/
– eliminovat, vyloučit;  extract /ɪkˈstrækt /- vytáhnout;
 firepower /ˈfaɪərˌpaʊər/ – palebná síla;  firing port
/faɪərɪŋ/ /pɔrt/ – střílna;  incoming missile /ˈɪnˌkʌmɪŋ/
/ˈmɪsaɪl/ – přilétající řízená střela;  infantry fighting
vehicle /ˈɪnfəntrɪ/ /ˈfaɪtɪŋ/ /ˈviɪkəl/ – bojové vozidlo
pěchoty;  Light-Anti-Armour Weapon (LAW) /laɪt/
/ˈæntaɪ/ /ˈɑrmər/ /ˈwɛpən/ – lehká pěchotní zbraň proti
obrněným vozidlům;  observation post /ˌɒbzɜrˈveɪʃən/
/poʊst/ – pozorovatelna, pozorovací stanoviště;  off-road
mobility /ˈɔfˈroʊd/ /moʊˈbɪlɪtɪ/ – pohyblivost v terénu;
 overhaul /ˈoʊvərˌhɔl/ – generální oprava;  parachute
deployment /ˈpærəˌʃut/ /dɪˈplɔɪmənt / – rozvinutí
na padácích;  pose /poʊz/ – představovat, znamenat;
 resistant /rɪˈzɪstənt/ – odolný;  smoke grenade
discharger /smoʊk/ /grɪˈneɪd/ /ˈdɪstʃɑrdʒər/ – granátomet
pro dýmové granáty;  smoke screen /smoʊk/ /skri:n/
– dýmová clona;  tailored /ˈteɪlərd/ – přizpůsobený;
 threat /θrɛt/ – hrozba, ohrožení;  tow out /toʊ/ /aʊt/
– vytáhnout;  tracked vehicle /trækt/ /ˈvi:ɪkəl/ – pásové
vozidlo;  turret /ˈtɜrɪt/ – střelecká věž, otočná věž;
 turret mounted cannon /ˈtɜrɪt/ /ˈmaʊntɪd/ /ˈkænən/
– věžový kanon;  urban combat /ˈɜrbən/ /ˈkɒmbæt/
– bojová činnost ve městě;  wheeled /ʰwi:ld/ – kolový.
Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.
Phraseology and definitions
Ambulance – a vehicle specifically designed and equipped
to provide transportation and permit en route medical
care and treatment to patients. Armaments – weapons
and equipment belonging to an army or country. Armour
– protective covering, especially metal plates used on tanks,
motor vehicles, etc. Arm – a term describing any weapon
for use in war (usually called arms); arm can also mean
a branch of the Army primarily concerned with combat or
combat support missions. Small arms – all arms, including
automatic weapons, up to and including 20 millimetres.
Combat vehicle – a vehicle, with or without armour,
designed for a specific fighting mission. Fire support
– assistance to those elements of the ground forces that close
with the enemy rendered by delivering artillery fire. Smoke
screen – cloud of smoke used to mask either friendly or
enemy installations or manoeuvres. Screening fires – fires
used to mask friendly manoeuvring elements in order to
disguise the nature of their operations. Troops – a collective
term for uniformed military personnel, usually not
applicable to naval personnel afloat. Combat troops – those
units whose primary mission is destruction of enemy forces
and installations. Weaponry – weapons in general.
EXERCISES
technika a výzbroj
1. Read the statements and decide whether they are
true or false.
3. Match the beginnings of the sentences with their
endings.
1. The first modern IFVs were produced by the former Soviet
Union.
1. IFVs are different from armoured personnel carriers
2. The advantage of tracked IFVs is that they can tow the
wheeled ones from a battlefield.
3. The advantage of wheeled IFVs is that they can cover long
distances by themselves.
4. IFVs are often used to transport soldiers of friendly troops.
5. Current IFVs are equipped with the same armoury as
modern tanks are.
2. Use expressions from the text to match these
definitions.
1. ____________ – destructive capacity of guns, missiles
and other weapons
2. ____________ – a general examination and repair
3. ____________ – a covert position from which an area
of ground may be observed
4. ____________ – automatic firearm operated by
a mechanism which is able to deliver
a rapid and continuous fire of bullets
as long as the trigger is pressed.
5. ____________ – an aperture in the side of a vehicle
through which a soldier can fire his or her
personal weapon
6. ____________ – an area of contention, conflict, or hostile
opposition
7. ____________ – fume released to mask the movement
or location of military units such
as infantry, tanks, aircraft or ships.
2. The first mass produced IFW was Schutzenpanzer 12-3
3. Generally, IFVs are supplied with lighter and less complex
armour
4. IFVs are typically armed with an auto cannon, calibre
between 20-40mm,
5. The IFV is the only version of the Bradley fighting vehicle
utilizing firing ports
A enabling them to be effective against light armoured
vehicles, infantry, and helicopters.
B which protects crew also against anti-personnel mines and
anti-tank mines.
C allowing infantry to engage external targets without leaving
the protection of the vehicle
D which are designed purely as transport vehicles.
E which was produced by former West Germany.
4. Use the words from the box to fill in the gaps in the
text below.
armaments
tailored
customization
wheeled
amphibious
operations
service
mobility
The Czech Armed Forces currently use Pandur IFVs in different
variations. Last year two new Pandur IFVs with ambulance
1) ____________ entered the service and were immediately
put to test during military manoeuvres. The ambulance IFVs
share some properties with the combat variation but are
2) ___________ to specifically to provide immediate medical
help or function as transport vehicles for casualties. It can
transport up to 8 sitting casualties and provide space for vital
medical surgeries on the battlefield.
This type of IFV is 3) ___________ like its combat
counterparts and has some level of armour. Water obstacles
are not a problem because the vehicle is 4) ___________ and
has lost nothing from its very good off-road 5) ___________.
Because of the changes necessary to increase its medical
capacity, it has lost most of its 6) ___________, though.
Two more Pandurs with same customization are to enter
7)___________ in the Czech Armed Forces later this year. One
such IFV is estimated to cost around 55million CZK and may
be deployed to foreign 8) ___________ if necessary.
Answer key to the exercises
Ex. 1: 1T, 2F, 3T, 4F, 5F. Ex. 2: 1. Firepower, 2. overhaul, 3 observation post,
4 machine gun, 5 firing port, 6 battlefield, 7 smoke screen. Ex.3: 1D, 2E, 3B, 4A,
5C. Ex.4: 1) customization, 2) tailored, 3) wheeled, 4) amphibious, 5) mobility,
6) armaments, 7) service, 8) operations
3
200
Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce
Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:
[email protected]
Airbus A-319CJ
Airbus A-319 je zkrácenou verzí hlavního modelu A-320, jehož kořeny sahají až do sedmdesátých let minulého století.
Tehdejší západoevropský koncept společného dopravního letounu pro Evropu Joint European Transport nakonec vyústil
v model A-320. V polovině osmdesátých let šlo o jeden z nejmodernějších dopravních strojů na světě. Jako první mezi dopravními typy například využil elektroimpulsního řízení FBW
(malé joysticky na straně od pilotního sedadla) místo klasické řídící páky. Ze základního modelu A-320 postupně vznikla
prodloužená varianta A-321 s větší přepravní kapacitou, kratší
model A-319, nejkratší verze A-318 a nákladní typy. O úspěšnosti svědčí počet vyrobených strojů, který na začátku letošního roku překročil pět tisíc kusů. V současné době výrobce
pracuje na nové generaci A-320neo s novými motory.
Airbus A-319CJ se v roce 2005 stal vítězem zakázky Ministerstva obrany ČR na nový dopravní letoun, který měl nahradit
dosluhující a po bezpečnostní i certifikační stránce nevyhovující letouny Tu-154M. Česká republika objednala celkem dva
stroje ve verzi Corporate Jet (CJ) určené pro přepravu pasažérů i VIP cestujících. První stroj byl v německém výrobním
závodě dokončen v roce 2006 a 24. Základna dopravního
letectva jej získala v lednu následujícího roku. Druhý kus jej
následoval v září. První letoun s trupovým číslem 2801 dnes
nese jméno armádního generála Karla Janouška, druhý stroj
3085 pak jméno generálmajora Josefa Ocelky. Airbus dodal
letouny s možností přestavby do VIP uspořádání pro přepravu 44 pasažérů, nebo „troop“ uspořádání (obdoba komerční
ekonomické třídy pro sto pasažérů). Druhý letoun lze během
dvanácti až šestnácti hodin přestavět do Medevac konfigurace pro převoz čtyř pacientů, pro něž je k dispozici kompletní
lékařské vybavení. Kvůli speciálním antistatickým podložkám
(nezbytným pro instalaci vybavení Medevac) je hmotnost letounu o jednu tunu vyšší.
Oba letouny jsou provozovány z kbelské základy, a protože
se od počátku počítalo s jejich parkováním pod širým nebem,
výrobce u nich zlepšil antikorozní ochranu. Svým vybavením
Airbusy odpovídají evropským předpisům EASA a částečně
také americkým FAA. Tiché motory splňují hlukové limity
potřebují relativně krátkou dráhu, mohou vzlétat z kbelské
základny a ne z provozem nasycené Ruzyně, kde působily
předchozí Tu-154M. Verze A-319CJ je jedna z nejrozšířenějších a pro přepravu státních VIP ji zakoupily i vlády Německa, Francie, Itálie, Ukrajiny, Brazílie, Ázerbájdžánu, Arménie,
Thajska, Turecka a mnoha dalších zemí. Nákup nových letadel si vynutil nejen výcvik letových posádek a mechaniků, ale
i kompletní přebudování zázemí pro pozemní péči. Oproti
předcházejícím letounům totiž výrobce s Airbusy dodal téměř
všechnu dokumentaci a zařízení pro sledování a registraci provozních parametrů v digitální formě.
technika a výzbroj
Pancéřovka
Základní technický popis
Airbus A-319 je moderní dvoumotorový dopravní dolnoplošník s klasickými ocasními plochami určený pro nasazení
na krátkých a středních tratích. Posádku tvoří dva piloti a palubní stewardi starající se o cestující. Pasažérská kabina pojme
až 156 osob v jednotřídním uspořádání a až 124 v dvojtřídním. Vstup do kabiny je možný dvojicí dveří v přední a v zadní
části trupu. Pohon obstarávají dva proudové turbodmychadlové motory CFM International CFM56-5B7/P nebo volitelně International Aero Engines V2522A5 o tahu až 120 kN.
Křídla opatřená mechanizací na náběhové i odtokové hraně
jsou na koncích zakončena svislými „sharklety“, které zlepšují
obtékání vzduchu a přispívají ke snížení spotřeby paliva. Letoun je vybaven moderní avionikou a celý stroj je certifikován
dle předpisů evropských EASA a amerických ekvivalentů FAR.
Kokpit je v provedení „full glass“. Instalované systémy jako
například INS/VOR/ILS/DME umožňují lety podle přístrojů
i za zhoršených meteorologických podmínek a v noci. Piloti letoun ovládají pomocí joysticků elektroimpulsního řízení
FBW.
Text: Jakub Fojtík
Foto: autor a Jan Kouba
ICAO Annex 16 a letouny díky tomu dnes mohou přistávat na všech mezinárodních letištích. Kromě civilních prvků
ve výbavě nalezneme i ryze vojenské vybavení jako například
komunikační systém pro pasažéry umožňující kódované satelitní telefonní, datové i faxové spojení. Pro operace z hůře
vybavených letišť letouny disponují autonomními elektricky
ovládanými schůdky s osvětlením či systémem zaznamenávajícím pokus o vniknutí do letounu. Mezi speciální výbavu patří i karbonové brzdy, se kterými můžou Airbusy vzlétat hned
po přistání a nemusejí čekat na ochlazení.
Airbusy A-319CJ byly prvními stroji českého transportního letectva s full glass kokpitem. Dnes slouží vedle letounu
CL601-3A Challenger a Jak-40/K. Protože ke vzletu a přistání
Základní takticko-technická data:
Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dolet (bez PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33,84 m
11,76 m
34,10 m
38 870 kg
75 500 kg
925 km/h
12 500 m
6 170 km
Carl
Gustaf
Pancéřovka Carl Gustaf byla vyvinuta švédskou firmou Saab
Bofors Dynamics (dříve Bofors Anti-Armour AB) již v roce
1946. O dva roky později ji výrobce představil při ostrých
střelbách. Pro své nesporné kvality se velice rychle rozšířila
do několika desítek armád světa prakticky na všech kontinentech. Dostala se například do výzbroje americké, britské, australské, kanadské, belgické, německé, indické, novozélandské
a samozřejmě také švédské armády.
Díky několika inovacím se firmě podařilo udržet tuto zbraň
na požadované úrovni až do současné doby. Konkrétně
v roce 1964 byla prezentována modernizovaná verze M2
a v roce 1991 současná verze M3. Ta je oproti původním
podstatně lehčí. Vnější ocelové části byly nahrazeny slitinami hliníku, případně plasty. V Armádě České republiky pancéřovka Carl Gustaf částečně nahradila obdobně oblíbenou
protitankovou zbraň RPG 7. V roce 2006 jsme nakoupili třicet
odpalovacích zařízení nejmodernější verze M3.
Univerzálnost použití
Jedná se o ruční protitankovou zbraň ráže 84 mm. Podle druhu použité munice je určena k ničení obrněných cílů a živé
síly protivníka v bojové technice, případně v úkrytech lehkého a středního typu. Slouží rovněž k zadýmování a osvětlení
terénu. Z pancéřovky je možné střílet při opření o rameno,
případně vleže s pomocí malé dvojnožky, která se instaluje
k prostřední části výmetnice.
Obsluhu tvoří dva vojáci – střelec a pomocník. K zamíření
slouží optický zaměřovač s trojnásobným zvětšením a zorným
polem dvanáct stupňů. Zbraň je ale pro případ nouze vybavena i mechanickými mířidly.
Hlaveň je otevřená, tudíž nemá zpětný ráz. Část plynů uniká
vysokou rychlostí z výtokové trysky v zadní části hlavně. Tím
se vyrovnává zpětný ráz. Na hlavní části odpalovacího zařízení
byly jako materiál využity lamináty a uhlíková vlákna. Drážkovaný vnitřní vývrt hlavně je vyroben z oceli. Zbraň se poměrně
pohodlně a rychle nabíjí zezadu po otevření závěru.
Nevýhodou této tarasnice je velký hluk při střelbě, mnoho
dýmu a příliš velký prostor ohrožení za výmetnou tryskou.
Uvádí se až šedesát metrů. Naopak k přednostem zbraně,
kromě nízké hmotnosti, patří v případě využití širokého spektra munice univerzálnost nasazení. Tento velice účinný, pohyblivý a přesný komplet je doslova ideálním prostředkem pro
speciální operace.
výcvik
Hlavní části:
• hlaveň s rukojetí (1);
• závěr s tryskou (2);
• páková uzávěra závěru (3);
• spušťadlo (4);
• pažbička (5);
Pestrá
paleta munice
• opěrka tváře (6);
Jak již bylo zmíněno, ke zbrani je dodáváno široké spektrum
• Jsou
ramenní
opěrkakumulativní
(7);
munice.
to například
střely HEAT 551 a 751,
kumulativní
tříštivotrhavé
střely
HEDP 502, tříštivotrhavé HE
• dvojnožka (8);
441 B,
střely vz. 545
a zadýmovací vz. 469B. Ku• osvětlovací
optický zaměřovač
(9);
mulativní munice je prioritně určená k likvidaci obrněných
• Podstatně
výstupek univerzálnější
pro lafetaci na
konzola
vozidel.
je vozidlo
munice –HEDP
502.(10);
Ta
se používá
především
v
zastavěných
oblastech,
kde
je
potřeba
• mechanická mířidla /muška , hledí/ (11);
operativně
podleoptického
charakteruzaměřovače
cíle zvolit kumulativní,
respektive
• držák
(12).
tříštivotrhavý účinek. To je možné učinit rychlou změnou nastavení dnového zapalovače pro iniciaci hlavice při nárazu
nebo s časovým zpožděním. Projektil je schopen ničit lehká
betonová opevnění a lehce obrněná vozidla.
Tříštivotrhavá munice se používá především proti živé síle protivníka pohybujícího se jak v otevřeném terénu, tak ukrytého
za překážkami. Je účinná i proti nepancéřovaným vozidlům.
Ve střele je uloženo velké množství ocelových kuliček. Je vybavena nárazovým i časovým zapalovačem. Ten se používá
především při boji s živou
sílou. Nastavuje se tak,
aby munice explodovala
ještě ve vzduchu a účinek
byl co největší.
Zadýmovací projektil se využívá k vytvoření dýmové
clony před palebným postavením protivníka. Tím
se dosáhne jeho oslepení.
Je jím možné rovněž označovat cíle bombardované
letectvem.
Popis zbraně:
1. hlaveň s rukojetí
2. závěr s tryskou
3. páková uzávěra závěru
4. spušťadlo
5. pažbička
6. opěrka tváře
7. ramenní opěrka
8. dvojnožka
9. optický zaměřovač
10. výstupek pro lafetaci na vozidlo – konzola
11. mechanická mířidla – muška a hledí
12. držák optického zaměřovače
Obr. 7 Hlavní části RPTZ 84mm Carl-Gustaf M3
K pancéřovce je možné pořídit i výcvikový adaptér 553B. Ten
Literatura:
Příručka ke zbrani
Hlavní takticko-technická
data:
umožňuje, při nesrovnatelně nižších nákladech, výcvik nejen
běžného zacházení se zbraní, ale i samotné střelby. Adaptér
Hmotnost v transportním obalu
249
má podobu 600 mm dlouhého válce, který váží 3,7 kg. Uvnitř
včetně příslušenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 kg
je vložená hlaveň pro pěchotní munici 7,62 mm. S tou se také
Hmotnost zbraně s optickým zaměřovačem
vede výcvik střelby. K navození co nejreálnější situace sloua dvojnožkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 kg
ží nálož, které se vkládá do zadní části adaptéru. Díky ní je
Hmotnost samotné zbraně . . . . . . . . . . . . . . 8,5 kg
dosahován hlukový, dýmový a tlakový efekt jako při střelbě
Délka zbraně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 065 mm
s ostrou municí.
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
84 mm
Praktická rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . 6 ran/min.
Optický zaměřovač . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 × zvětšení
Text: Vladimír Marek
Foto: autor, archiv A reportu a Pub-75-00-02
Pravidla
bezpečné jízdy
Z jednání konference vyplynuly tyto
závěry a doporučení:
Speciální příprava řidičů vozidel s právem
přednostní jízdy, analýza rizik při používání
výstražného světelného zařízení a defenzivní jízda k předcházení krizovým situacím
– to byla nosná témata odborné konference,
již připravil Institut dopravní výchovy AČR
z Velitelství výcviku – Vojenské akademie
ve Vyškově (VeV-VA). Jednání se zúčastnili příslušníci útvarů a zařízení resortu MO
a zástupci vysokých, středních škol a odborných pracovišť ČR, zabývajících se bezpečností silničního provozu.
Konferenci zahájil NŠ VeV-VA plk. gšt.
Milan Marek, který mimo jiné zdůraznil,
že požadavky na dovednosti vojenských řidičů k ovládání vozidla převyšují připravenost
běžného civilního řidiče a tomu musí odpovídat jejich odborná a speciální příprava.
V odborné části s úvodním slovem vystoupil ředitel dopravní služby PČR plk. Leoš Tržil, který popsal projevy agresivního chování řidičů a vyzvedl význam konference pro
snížení dopravní nehodovosti v ČR. Dalším
referujícím byl Karel Bezděkovský z Ministerstva dopravy ČR, který zhodnotil stav
dopravní výchovy v autoškolách a ocenil
působení VeV-VA v oblasti přípravy řidičů.
V dalších referátech byly představeny přístupy k možnému řešení problematiky bezpečnosti provozu se zaměřením na metodiku
výcviku, asistenční systémy ve vozidlech,
vybavení komunikací a působení na psycho37
motorické vlastnosti řidičů.
Součástí programu konference byla praktická prezentace úseku cvičiště pro výcvik
řidičů vozidel s právem přednostní jízdy.
Na cvičišti budou absolventi těchto kurzů
nacvičovat vyhýbací manévr při řešení nenadálé situace v silničním provozu.
V rámci ukázky simulační techniky
k modelování krizových situací při řízení
 Na základě akčního programu Národní strategie bezpečnosti silničního
provozu na období 2011–2020 zpracovat, realizovat a průběžně vyhodnocovat resortní strategii bezpečnosti
silničního provozu.
 Zpracovat učební programy a metodiky speciální přípravy řidičů vozidel
s právem přednostní jízdy, systematicky organizovat její provádění a zdokonalovat potřebnou učebně-výcvikovou základnu.
 Zefektivnit přípravu vojenských řidičů
pro přepravu nebezpečného nákladu
a pro bezpečnou jízdu v proudu vozidel, včetně zvládnutí nestandardních
situací.
vozidel v terénu byl představen simulátor
náklonu vozidla s dvoustupňovou náklonovou rampou.
Vzhledem k tomu, že čtvrtina příslušníků
AČR jsou řidiči-profesionálové, a také k závažnosti problematiky silničního provozu
projevili účastníci konference zájem dále
spolupracovat při řešení projektů ke zlepšení přípravy řidičů, specialistů silniční
dopravy a bezpečnosti provozu vozidel.
Pro naplnění trvale zvýšených požadavků
na kvalifikační a speciální přípravu řidičů je
současně nezbytné řešit organizační strukturu Institutu dopravní výchovy AČR, jeho
materiální, technické zabezpečení a vybavení učebně-výcvikové základny.
DARUJ
ŽIVOT
Český registr dárců kostní dřeně, dnes Český registr dárců krvetvorných buněk vznikl
v roce 1991 v pražském Institutu klinické
a experimentální medicíny (IKEM). Je zapojen do celosvětové sítě více než 60 registrů,
ve kterých je evidováno už téměř 19 milionů dárců.
Během uplynulých dvaceti let se transplantace kostní dřeně stala standardním léčebným postupem, který zachraňuje stále více
nemocných. Tyto transplantace by nebylo
možné uskutečnit bez obětavosti dárců,
kteří jsou ochotni nezištně pomoci těžce nemocnému člověku kdekoliv na Zemi. Registr
je zprostředkovatelem této pomoci.
Mezi hlavní činnosti registru patří nábor
nových dárců, jejich evidence a vyhledávání
vhodných dárců nebo štěpů pupečníkové
krve pro české i zahraniční pacienty. Registr
také koordinuje další činnosti nutné k uskutečnění transplantace. Vyhledávání dárce je
založeno na srovnávání HLA (genetických
znaků na bílých krvinkách) pacienta a dárce.
Pracovníci registru chtějí i nadále pokračovat
v náboru nových mladých a zdravých dárců
z řad studentů, příslušníků Armády České
republiky, policie, hasičů a sportovců. Vstup
do registru je omezen věkem (18–35 let)
a dobrým zdravotním stavem dárce. Zájemci se mohou zaregistrovat přes webové
stránky registru, telefonicky nebo vyplněním
a odesláním přihlášky na adresu registru.
Institut klinické a experimentální
medicíny
Český registr dárců krvetvorných buněk
Vídeňská 1958/9
140 21 Praha 4
Tel.: 261 362 346 / 261 362 359
www.darujzivot.cz
Děkujeme všem, kteří podporují myšlenku
dárcovství krvetvorných buněk, všem, kteří jsou členy databáze potenciálních dárců,
a zejména těm, kteří odběr krvetvorných
buněk podstoupili.
Rozhodnutí vstoupit do registru může jednou někomu zachránit život!
Text: plk. Jaroslav Král
Foto: nrtm. Petr Hrušecký
47
211. taktická letka z Čáslavi získala
u příležitosti stého výročí narození válečného
stíhače Františka Chábery čestný název
STÍHAČ
se čtyřmi
palmami
Patnáctého září 1944 přesně v 18.55 jsem
dosedl na povstalecké letiště Tri Duby. Hned
za mnou přistály další tři lavočky. Vylezl jsem
z kabiny a lidem, kteří obklopili můj stroj,
jsem se představil: Jsem štábní kapitán Fajtl a přiletěli jsme vám
pomoci. Všichni okamžitě propukli v nadšení, tleskali, křičeli,
vyhazovali čepice vysoko k nebi a přitom se smáli.
Měl jsem nesmírnou radost, když se vzápětí prodral davem muž a silně mne objal.
Byl to major Jožka Tóth, s nímž jsem několik měsíců společně sloužil u 2. leteckého pluku v Olomouci. K mému potěšení
se z něho vyklubal velitel povstaleckého
letectva. Dostanu tedy cenné a potřebné informace od člověka nejpovolanějšího.
Těmito slovy popisoval první kroky
na půdě vlasti po pěti válečných letech velitel 1. stíhacího leteckého pluku František
Fajtl. V té době už dorolovala poslední z lavoček, které přistály v jeho závěsu, a z ní
vyskočil velitel 2. perutě stíhacího leteckého pluku nadporučík František Chábera.
Přirozený letecký talent
Tento vynikající stíhací pilot, který se dokázal prosadit jak na západní, tak východní
frontě, se narodil 5. ledna 1912 v Lansbergu
(dnes polský Gorzow). Jeho otec byl vlakový průvodčí a především ruský legionář.
Po ukončení měšťanské školy se František
48
vyučil ve Velkém Březně strojním zámečníkem. Patřil ke generaci mladých lidí, pro
které se vzduch nad Československem stal
naším mořem. V letech 1930 až 1932 absolvoval Školu pro odborný letecký dorost
při Vojenském leteckém učilišti v Přerově.
Vojenskou prezenční službu zasvětil dalšímu leteckému výcviku na dvoumístných
stojích. Absolvoval rovněž stíhací kurz
a noční stíhací kurz. Sloužil u leteckého
pluku 2 v Olomouci a leteckého pluku 4
v Hradci Králové. Později zůstal v armádě
jako délesloužící poddůstojník. O jeho leteckých kvalitách svědčí skutečnost, že již
v roce 1935 byl převelen k Vojenskému
technického leteckému ústavu v Letňanech,
kde vykonával funkci zalétávacího pilota. V té době prošla jeho rukama celá řada
strojů.
Pět sestřelů ve Francii
Krátce po okupaci Československa překročil v červnu 1939 hranice do Polska,
odkud se dostal do Francie. Zde patřil
k prvním našim pilotům, kteří byli přeškoleni na americké stroje Curtiss Hawk H.75.
I zde prokázal své nesporné letecké kvality. Byl jedním z našich nejvytíženějších
pilotů. Do zhroucení francouzské fronty
nalétal více než padesát operačních hodin.
Pět sestřelů nepřátelských letounů mu bylo
přiznáno jako jistých a další dva jako pravděpodobné. Poslední dva sestřely si připsal
8. června 1940. Tehdy při doprovodu průzkumného Poteze 63 narazil společně s kolegy na formaci dvaceti Heinkelů He 111,
které doprovázelo sedm Messerschmittů
Bf 109. Během letecké bitvy se Cháberovi
podařilo jednu stodevítku sestřelit. Chtěl
se vrhnout na další německé stroje, ale zjistil, že mu dochází palivo. Proto musel přistát v Beauvais, dotankovat a teprve potom
se znovu zapojit do boje. Zaútočil na pozorovací letoun Hs 126. Za jeho kniplem však
historie
zřejmě seděl vynikající pilot, který mu nízko nad zemí stále unikal. Nakonec ale přece
jen ztratil vládu nad svým strojem, zavadil
křídlem o strom a roztříštil se o zem.
Po porážce Francie přeletěl společně
se zbytky své jednotky do Alžíru. Odtud se přes marockou Casablanku dostal
do velšského Cardiffu. Už v září 1940
se jako jeden ze zakládajících příslušníků
312. československé stíhací perutě zapojil do bitvy o Británii. V té době ho však
zaujali noční stíhači natolik, že se dobrovolně přihlásil na tyto velice riskantní
mise nad Evropou. Od března 1941 sloužil
u 96. noční stíhací perutě a později u 68.,
kde byla jedna letka československá. Létal
na hurricanech a dvoumístných defiantech.
V srpnu 1942 se však vrátil ke své mateřské
312. československé stíhací peruti.
Směr Sovětský svaz
Na podzim 1943 se připojil k pilotům,
kteří se dobrovolně přihlásili k nasazení na území Sovětského svazu. Společně
s dvacetičlennou skupinou štábního kapitána Františka Fajtla cestoval na lodi
Reina del Pacifico přes Středomoří do Sovětského svazu. Na letišti Ivanovo se přeškoloval na stíhací letouny La-5FN. Původní 128. čs. samostatná stíhací peruť byla
reorganizována na 1. čs. samostatný stíhací
letecký pluk, ve kterém se Chábera stal velitelem 2 letky.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, 15. září
1944 přistál na povstaleckém území na Slovensku. Zde si také 18. října připsal své poslední vzdušné vítězství v podobě jednoho
pravděpodobného sestřelu. Krátce po startu
tehdy spatřil trojici Junkersů Ju 88. Do jednoho z nich vystřílel veškerou munici.
Zasažený stroj, ze kterého se kouřilo, mu
však zmizel na horizontu směrem na Hronskou Breznici. Kromě toho se mu podařilo
na Slovensku zlikvidovat ještě celou řadu
pozemních cílů. Jednalo se například o devět nákladních aut s vojenským materiálem,
2 osobní auta, 1 tank, 1 minometnou baterii
a 1 velitelské stanoviště.
Když povstalecká vojska ustoupila
do hor, přelétl Chábera se zbytkem pluku
na sovětské území. Po reorganizaci a doplnění pluku mu byla svěřena funkce velitele
1. letky. V závěru války se účastnil ještě leteckých bojů o Ostravu, Těšín a Opavu.
Po jejím skončení se vrátil opět k funkci
zalétávacího pilota Vědeckého leteckého
ústavu v Letňanech. V prosinci 1948 byl
však zatčen a obviněn z přípravy útěku
za hranice. V březnu následujícího roku ho
odsoudili na pět let těžkého žaláře. Prošel
věznicemi na Borech, v Příbrami a Jáchymově. V roce 1950 se s ním dokonce rozvedla i manželka. Po propuštění pracoval
jako pomocný dělník ve Spolaně a elektromontér v Bystřanech u Teplic. Rehabilitace
se dočkal až v roce 1968.
František Chábera získal za války
řadu vyznamenání. Například čtyřikrát
Čs. válečný kříž, Čs. medaili za chrabrost
a Za zásluhy, sovětskou medaili Za pobedu
a francouzský Croix de Guerre se čtyřmi
palmami a zlatou hvězdou. V devadesátých
letech minulého století byl postupně povýšen na plukovníka a generálmajora. Stal
se čestným příslušníkem 211. taktické letky
z Čáslavi. Zemřel 21. října 1999 v Litoměřicích, kde žil po odchodu do penze. V prosinci 2009 byl po něm pojmenovaný nový
silniční most přes Labe v Litoměřicích.
V Čáslavi se u příležitosti výročí narození tohoto významného stíhače uskutečnil
za účasti ministra obrany ČR Alexandra
Vondry slavnostní nástup jednotky a seminář zaměřený na připomenutí této druhoválečné osobnosti. Nevlastní syn Milan Brožek předal při této příležitosti veliteli letky
kapitánu Pavlu Pavlíkovi dekret o udělení
čestného názvu. „Jako nevlastní syn a jediný dědic odkazu generála Františka
Chábery dávám svolení 211. taktické letce
21. základny taktického letectva v Čáslavi,
aby používala hodnost a jméno vojenského
pilota – stíhače a leteckého esa Františka
Chábery ve svém názvu," uvedl při předání
dekretu Milan Brožek.
Zdroje: 1. československá smíšená letecká divize v SSSR, Ján Daňko a autorský kolektiv,
MO ČR – AVIS, Praha 1998;
Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, MO ČR – AVIS, Praha 2005
Text: Vladimír Marek
Foto: VHÚ, VÚA-VHA a Miroslav Šindelář
Aktuality
Bezpečnost
Software
Aktualizace
Publikace
FAQ
Spolupráce
Zabezpečte si počítač i počítačovou síť
Fórum
O nás
Zadejte hledaný text
Ohlášení
bezpečnostního incidentu
Čím dokonalejší a silnější zabezpečení váš počítač a síť
bude mít, tím bezpečnější bude vaše identita a vaše data.
AVAST!
HESLO
Prvním krokem je vytvoření bezpečných přihlašovacích údajů,
která jsou zároveň jedním z pomyslných klíčů k vašemu počítači
i soukromí. Uvědomte si, že k počítači se dá přihlásit i vzdáleně.
Dobře pamatovatelná hesla typu „12345“ nebo „heslo“ opravdu
před případným útočníkem dlouho neobstojí. Odolné heslo lze
náhodně vygenerovat nebo samostatně vytvořit kombinací různých znaků, které počítačová klávesnice nabízí. Heslo by také
mělo být dostatečně dlouhé. Osm znaků je doopravdy nedostatečným minimem. Problém se zapamatováním vašich hesel vám
dobře vyřeší některý z bezpečných programů pro jejich uchovávání – naleznete je na našich webových stránkách.
WSUS
Časový server
Statistika
Dnes:
Tento měsíc:
Celkem:
65
245
105123
Přihlášení
Login:
Heslo:
přihlásit
Zapomněli jste heslo/Registrace
WI-FI
Používáte-li bezdrátový, tzv. Wi-Fi směrovač, přečtěte si také
kapitolu o zabezpečení této sítě. Nezapomeňme, že běžně používané zabezpečení WEP bylo prolomeno již před deseti lety
a začínající útočníci se učí právě na něm. Těm úspěšným trvá
dostat se do takto slabě zabezpečené bezdrátové sítě pouze
pár minut.
Rychlé odkazy
Bezpečnostní správci
WSUS – Bezpečnostní záplaty
Animace na Portále CIRC
Databáze předpisů
a Věstníků MO
Telefonní seznam AČR
Jízdní řády vlaků, autobusů
a MHD
Bezpečnost vašeho počítače
vám rádi pomůžeme zajistit – více informací na
www.circ.acr
34. základna komunikačních a informačních systémů
Vojenská lázeňská a rekreační
zařízení
Základna komunikačních
a informačních systémů Praha
Download

Rescue, vzlet povolen! - Péče o válečné veterány a bývalé vojáky