Hra, průpravné hry a cvičení
Hra patří k tomu typu činností, které mají místo ve všech kulturách světa a má naprosto
dominantní zakotvení v dětství, které tvoří základní kámen i osu vývoje dítěte.
Tak, jak se dítě proměňuje, proměňuje se i jeho hra. Hledá si místo vedle dalších činností a
povinností kladených na dítě, později na dospělého. Hra se však nevytrácí. Učinila základ
určitému senzomotorickému, rozumovému, řečovému a tvůrčímu naplnění, ze kterého dále
člověk čerpá. Dále pak nachází nové formy existence vedle “vážné a zodpovědné“ pracovní
činnosti.
Čím je život složitější a inteligentnější, tím delší čas potřebuje mládě ( i dítě), aby mohlo hrou
a nápodobou získat praktické dovednosti. Hra je podle Groose chápána jako obecní impuls
k procvičování instinktů potřebných pro současný stav a budoucí život a ten je úzce spojený
s napodobováním.
Ve hře, snech a fantazijních představách není lidské chování a myšlení podřízeno
nejrůznějším vnějším omezením, jsou tedy určovány přáním a stavem jedince. Dítě sice
odlišuje realitu od hry, ovšem pomocí objektů a situací převzatých z reálného světa si vytváří
svůj vlastní svět, v němž může zcela libovolně znovu prožívat příjemné zážitky nebo spojovat
a měnit události způsobem, který mu přináší největší potěšení.
Dítě touží vykonávat, co vidí kolem sebe, a ve hře je to možné realizovat. V podmínkách
obklopujících dítě a na jeho úrovni.
Charakteristickým rysem hry je její otevřenost. „Hře musíme přiznat otevřenost pro celek
světa… je touto otevřeností formována… ve hře rozumíme vládnoucímu veškerenstvu jinak –
jinak než práci, boji, lásce… ukazují se nám jiné stránky, jiné dimenze“ (Fink,E. 1993 s.246)
Hra má základ v reálných prvcích (situace, spoluhráči, předměty) a má schopnost měnit
skutečnost, vytvářet prostor pro nové naplnění a tvůrčí a originální změnu. Plně ji nelze
pochopit, protože je silně individualizovaná předpoklady člověka. „lidskou hrou vniká do
celkové skutečnosti reálných věcí a dějů i reálna sféra smyslu, která je zde, a přece zde není,
je teď, a přece není teď“ (Fink E. 1993 s.250)
Ke každé hře patří hráč, který vstupuje do imaginárního světa hry, sebe sama převléká do
hrané role. Člověk – jako hráč – existuje nejvíce otevřen pro svět právě tehdy, kdy se rozejde
se všemi měřítky a vkročí do toho, co je bezmezné. V lidské hře vycházejí najevo momenty
světa avšak v nalomené podobě, protože jsou zkresleny rozporem skutečností a
neskutečností, která se ve hře kříží. Lidská hra je tedy symbol světa“ Fink E.1993 s.261.
1
Průpravné hry a cvičení
Sám název naznačuje, že jde o metody vedoucí k rozvíjení složek psychiky a procvičování
určitých dovedností prostřednictvím her a cvičení, které ve svém výsledku napomáhá
k rozvoji všestranné tvořivosti. Hry a cvičení jsou v tomto případě „technikami“ této metody.
Cílem této kapitoly není podat vyčerpávající výčet průpravných her a cvičení, ale spíše jejich
ilustrativní přehled, řazený podle jejich vztahu k psychickým funkcím a dovednostem, které
rozvíjejí.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Seznámení a uvolnění
Soustředění
Rytmus
Smyslové vnímání
Prostorové cítění
Představivost a fantazie
Partnerské vztahy a skupinová činnost
1. Seznámení a uvolnění
Cílem těchto her je vytvořit přátelskou atmosféru mezi dětmi, uvolnit jejich napětí, zbavit
je ostychu, a připravit tak podmínky pro další společnou práci.
Co rád dělám
Děti se v kruhu představují svým křestním jménem a k němu přidávají činnost, která
začíná stejným písmenem jako jméno: „Jmenuji se Zdena a ráda zpívám, jmenuji se Petr a
rád počítám.“
Jaký jsem
Spojením vhodného přívlastku se svým jménem se děti snaží vyjádřit svou momentální
náladu: „Jsem ospalá Martina, smutná Petra, veselý Tomáš…“ Jinou variantou je
vyjádření své nálady určitým postojem a gestem.
Co máme společného
Úkolem dětí je najít toho, s kým mají alespoň tři věci společné, např.: stejnou barvu očí,
jsou stejně velcí a oba mají rádi vanilkovou zmrzlinu. V jiné variantě mohou hledat
společné zájmy, názory, přání apod.
Společné zájmy
Obdobou předchozí hry je tato její varianta, v níž „předmět“ zájmu navrhuje (např. „moje
oblíbená barva“). Hráči chodí volně prostorem a každý polohlasně sděluje ostatním svou
2
oblíbenou barvu, přitom poslouchá své spoluhráče a hledá mezi nimi toho, kdo si vybral
stejně. S ním pak vytvoří dvojici, k níž se postupně přidávají další, takže se postupně
vytvářejí množiny hráčů podle volby.
Pavoučí honička
Koho se honič – pavouček dotkne, stane se pavučinou – zůstane na místě a rozpaží ruce.
Stává se jakousi „nástrahou“ pavoučka a z místa mu pomáhá chytat ostatní. Dotkne-li se
někoho, promění ho také v pavučinu. Chytnou se spolu za ruce, a tak se postupně
pavučiny zvětšují. (Platí pravidlo, že se pavučina nesmí podlézt.)
Honička se záchranou
Nejprve si určíme, jakým způsobem se bude možné zachránit před babou. Variant se tu
nabízí velice mnoho: mohou to být předměty, kterých se musíme dotknout, spoluhráč
s nímž se chytíme za ruce, či vyslovení podstatného jména začínajícího určeným
písmenem atd. „Baba“ může být předávaná: kdo ji dostane, honí, nebo vyřazovací
s jedním honičem: komu dá babu, toho vyřadí ze hry.
Honička peříčková
Každé z dětí má za pasem zastrčenou stužku, která představuje peříčko. Na dané znamení
se všichni snaží získat co nejvíce peříček svých spoluhráčů. Platí pravidlo, že se peříčko
nesmí žádným způsobem bránit (např. držením ruky, uvazováním k pásku apod). Kdo
nemá žádné peříčko, vypadává ze hry. Naopak vítězí ten, komu se jich podařilo získat
nejvíce.
Na pérka
Každé z dětí si vybere v prostoru místo. Cvičení rozehrává „pérko“, které snožmo doskáče
ke komukoliv z hráčů. Dotkne se ho a postaví se na jeho místo. „Pérkem“ zůstává dál,
poskakuje však pouze na místě. Spoluhráč, který se stal dalším „pérkem“, pokračuje
snožmo k dalšímu, až posléze poskakuje celá třída. Stejným způsobem je možné i cvičení
ukončit. Poslední opět snožmo doskáče ke komukoliv ze spoluhráčů a tím, že se ho
dotkne, současně sám sebe vysvobozuje, přestává být „pérkem“ a může se posadit.
Cvičení pak pokračuje až do vysvobození toho posledního.
Ping-pong
Děti se postaví po obvodu místnosti a každé z nich si určí přímku – cestu, po níž se bude
pohybovat prostorem tam a zpět. Podmínkou je, že se žádný pingpongový míček nesmí
s jiným srazit. Hrozí-li toto nebezpečí, musí počkat, až ho druhý míček mine. Rytmický
pohyb je veden bubínkem, doprovodem klavíru, vhodnou rytmickou říkankou či
písničkou.
3
Na hastrmana
Inspiraci pro pohybově rytmické hry můžeme najít v lidových hrách s říkadly. Příkladem je
hra Na hastrmana. Uprostřed místnosti si hastrman vyznačí ze švihadel svůj rybník.
Ostatní děti si vy značné vzdálenosti od něho vytvoří pomocí švihadel své záchranné
domovy. Hastrman spí v rybníce, ostatní se shromáždí okolo a v rytmickém pohybu ho
škádlí: Hastrmane – tatrmane/ dej nám kůži na buben/ my ti budem bubnovat/ až
polezeš z vody ven/. Hastrman vyběhne z rybníka a snaží se některé z dětí chytit. Ty se
zachraňují útěkem do kteréhokoliv domova. Komu se to nepovede a je chycen, stává se
zajatcem – dušičkou. Dušička může být vysvobozena tak, že ve chvíli, kdy hastrman není
v rybníce, jí někdo ze spoluhráčů podá ruku a vytáhne ven. Děti motivujeme k volbě
různých způsobů interpretace říkanky s odpovídajícím rytmickým pohybem (např.
smutně, rozzlobeně, vesele, tajemně apod).
Psychofyzické uvolnění
Děti leží uvolněně na zemi, mají zavřené oči, nohy volně položené, ruce dlaněmi
obrácené vzhůru. Cvičení motivujeme představou malého, teplého paprsku, který
pohladí a uvolní. V průběhu relaxace se snažíme, aby děti dýchaly zhluboka a zvolna.
Nádech při představě pohlazení, výdech (asi dvojnásobně pomalejší než vdech) při
uvolnění. Vedení klidným a tichým hlasem přizpůsobíme rytmu dýchání. Začínáme u
palce pravé nohy, který paprsek pohladí, uvolní. Dále pokračujeme přes další prsty ke
kotníku, koleni a kyčli. Pak stejným způsobem přejdeme na levou nohu. Bříško
uvolňujeme ve směru hodinových ručiček – od celé do čtvrti (uvolní, pohladí), od čtvrt do
půli atd. Z bříška přejdeme na pravou, pak levou polovinu hrudníku, z pravého ramene
k lokti, zápěstí a prstům, stejně na levé ruce. Dále pokračujeme přes krk, pravou a levou
část obličeje, čelo, až k temeni hlavy. V naprosté tichosti necháme děti relaxovat. Po
chvíli je klidným způsobem opět postupně „probouzíme“. Začínáme zase od prstů pravé
nohy a pokračujeme přes jednotlivé části těla až k hlavě. Opět je to paprsek, který
probouzí, avšak s tím rozdílem, že nehladí, ale lehounce šimrá. Každá část těla se po jeho
doteku lehce protřepává. Závěrem se děti protáhnou a pomalu posadí.
2. Soustředění pozornosti
Hry a cvičení podporující schopnost soustředění jako základního předpokladu každé
tvořivé práce patří k nejvýznamnějším.
Na levharta
Děti sedí v kruhu (8 – 10 hráčů), ruce mají obráceně dlaněmi vzhůru. Uprostřed je
levhart, který se snaží rychlým pohybem někoho plesknout přes dlaně. Podaří-li se mu to,
vymění si s ním místo.
4
Na bystrozrakého krále
Motivací ke hře může být pohádka o volbě krále, kterým se mohl stát pouze ten
„nejbystrozračejší“ z celého království. Jeho úkolem bylo najít „vzácné předměty
z královské klenotnice“. Nesměl se jich dotknout, pouze si zapamatovat, kde byly
uloženy. Kdo první je všechny nalezl, měl právo si sednout na královský trůn. Pro ostatní
pak byly připraveny další důležité role – členů královské rodiny, a královského personálu
(rádcové, kuchaři, zahradníci…). Na důkaz své pravosti pak musel nový král všechny
předměty přinést.
3. Rytmus
V dramatické výchově se rytmus procvičuje s důrazem na rytmus slova, pohybu a jednání
jako důležitého předpokladu přirozené a srozumitelné komunikace. Čert a bába: Kolíbala
se bába čerta/ na pařeze vrbovým:/ Hajej, dajej, můj čertíku!/ však já na tě nepovím.
a) Říkejte a vytleskávejte rytmus tohoto popěvku.
b) Vyjádřete libovolným způsobem pouze jeho rytmus.
c) Vedoucí (později i někdo z dětí) vytleskává krátké rytmické celky, ostatní k nim
hledají slova se stejným rytmem.
d) Podobně vymýšlejí k rytmickým celkům jednoduché kratičké věty. (Podle J.
Mlejnka)
Siouxové
Indiánský náčelník se postupně ptal příslušníků svého kmene: „Jak se jmenuješ?“
Odpověď museli Siouxové „vyhrávat“ na tělo. Rytmus svého jména vyjadřovali tleskáním,
dupáním, pleskáním, luskáním prstů anebo kombinacemi těchto zvuků.
(Podle J. Mlejnka)
Vytleskávání situace
Vhodnou pomůckou k procvičování temporytmu je vytleskávání určité situace, kterou
však musíme nejen „vnitřně vidět“, ale i prožít. To znamená, že bychom měli
vytleskáváním vyjádřit naši představu situace i s prožitkem, který nám poskytuje (co
vidíme, slyšíme a cítíme. Není důležité, jak tleskáme, ale co sdělujeme. Častou chybou
bývá, že více než na sdělení obsahu se soustředíme na vlastní tleskání. Důležitou
podmínkou těchto cvičení je, aby všichni byli nejprve seznámeni s obsahem vytleskávané
situace. Jinak by se mohlo stát, zejména těm méně zkušeným, že se v příběhu „ztratí“.
Vytleskej např. etudu:
5
Zkoušíš si tajně před zrcadlem maminčiny korále, vtom někdo odemyká dveře. Rychle
chceš korále odepnout, ale nějak to nejde, snažíš se je přetáhnout přes hlavu a korále se
přetrhly. Tak a je to! Rychle se je snažíš posbírat a schovat, kde se dá.
Maminka vstupuje do pokoje a samozřejmě, že se zeptá: „Stalo se něco?“ Závěr etudy už
vytleskej podle svého, ale měli bychom poznat, jak budeš tuto situaci řešit.
Hoř, ohýnku, hoř, přijde na tě tchoř!
(S temporytmem úzce souvisí i smysl pro gradaci.) Každý hráč postupně rozdmýchává
oheň čarovným zaklínadlem „Hoř, ohýnku, hoř, přijde na tě tchoř!“ Ostatní po něm
opakují (včetně výrazu, pohybu a dikce). Ohýnek se pomalu rozhořívá. Čím razantnější je
čarování, tím mohutněji plápolá – až do úplného maxima („hoří strop“), pak naopak je
třeba ho čarováním zase zklidnit, až úplně zhasne. (Podle Soni Pavelkové)
4. Smyslové vnímání
Zrak
Kimovy hry
Hráčům předložíme určitý počet předmětu. Po časově omezené expozici je zakryjeme.
Jejich úkolem je všechny tyto předměty vyjmenovat. Jinou variantou je odebrání či
přidání určitého předmětu (co chybí, co přibylo?)
Co se změnilo?
Základ těchto her je obdobný: provedení změny v uspořádání věcí v místnosti – jejich
přemístění, úprava, přidání, odebrání apod.
Hra na dirigenta
Děti sedí v kruhu a jedno z nich převezme roli „dirigenta“, tedy toho, kdo určuje společný
pohyb. Úkolem pozorovatele je odhalit, kdo z dětí tuto roli převzal. Hra by neměla být
pouhým bezduchým opakováním určitého pohybu (hraji na housle, tahám se za ucho),
ale pokud možno přesným opakováním jednoduchého plynulého pohybu – např. pomalé
zvedání dlaní od země, jejich překřížení, kroužení, zvedání a opět pomalé klesání až na
podlahu. Dirigent musí nejen velice citlivě řídit pohyb ve skupině, ale měl by se umět i
vcítit do myšlení a uvažování ostatních (rozumí mi, tuší jaký pohyb chci udělat?).
Sluch
Sluchová kimovka
Hra je kombinací zrakové a sluchové Kimovy hry. Nejprve dětem velice krátce ukážeme
několik předmětů a ty v zápětí znovu zakryjeme. Úkolem všech je společně vyjmenovat
6
co nejvíce předmětů, které si zapamatovali. Pak předměty odkryjeme a přesvědčíme se,
jak se nám to povedlo. V druhé části hry tytéž předměty nejprve jednotlivě, později i ve
dvojicích, pouštíme na zem. Úkolem dětí, které k nám sedí zády, je určit, o jaké předměty
se jedná.
Hra s Orffovými nástroji
Nejprve si děti vyzkouší jednotlivé nástroje a zkusí ke každému zvuku přidat asociaci. Pak
se ve zvukových hádankách snaží jednotlivé nástroje rozeznat a pojmenovat.
Kdo nezpívá?
Na začátku hry, která je současně výborným artikulačním cvičením, se tajně domluvíme,
že při společné písničce, budou některé děti zpěv pouze předstírat. Úkolem hráče, který
naši domluvu neslyšel, je určit, kdo nezpívá.
Hmat
Co mám v ruce?
Děti si poslepu vyberou z připravených předmětů jeden a hmatem poznávají jeho
vlastnosti, aby podle nich mohly určit, o který předmět se jedná. V jiné variantě slovně
popisují svůj hmatový vjem a ostatní se snaží určit jejich předmět.
Hra s knoflíky
Vděčným materiálem pro posilování a rozvíjení hmatového vnímání jsou různé knoflíky.
Jednoduchým cvičením je popisování knoflíku, který si poslepu vybereme, ukryjeme za
zády a hmatem zjišťujeme jeho velikost, tvar, materiál a počet dírek. Snažíme se také
určit barvu knoflíku a zvolíme oděv, na který bychom ho použili. V jiné variantě, při níž
jsou zbývající knoflíky odkryté, se snažíme hmatem najít k vybranému knoflíku jeho
dvojníka.
Slepá cesta
Děti hmatem a poslepu prozkoumávají určitou část místnosti. Nabízí se mnoho variant:
hledají určitý předmět, nebo naopak ho mají umístit do určitého místa či hledat
v místnosti předměty na dotek příjemné i nepříjemné apod.
Čich
Princip těchto cvičení je velmi jednoduchý, většinou jsou založeny na hledání určitého
předmětu čichem či rozlišování různých pachů a vůní. Vhodným materiálem mohou být
sáčky s kořením, obaly od kosmetických přípravků, různé druhy ovoce a zeleniny.
Důležité je spíše to, abychom cvičení uměli přitažlivě motivovat.
7
Chuť
Kouzelná hostina
Při této imaginární hostině děti popisují chuť vybraného pokrmu. Většinou je to ten,
který mají rády a jehož chuť si dokáží dobře vybavit. V jiné variantě to naopak může být
nedobrá hostina, sestavená z jídel, která jim vůbec nechutnají.
Pytlík dobrot
Děti sedí v kruhu, zády ke středu a mají zavřené oči. Postupně je obcházíme a každému
nabídneme, aby si ze sáčku, ve kterém máme různé druhy zabalených bonbónů, vybral
to, co se mu zlíbí. Podmínkou je, že v tuto chvíli nesmí nikdo promluvit. S vybranou
sladkostí si pak každý udělá to, co se s ní udělat má – jen obal, který mu zůstane v ruce,
zmuchlá a schová v dlani. V jiné variantě mohou obaly sloužit i jako „poznávací znamení“.
Když všichni popsali chuť svého bonbónu, hledají ty, kteří měli stejný druh jako oni.
V takto vzniklých skupinách si děti ještě jednou upřesní svou chuť jsou-li přesvědčeni, že
k sobě patří, porovnají si své obaly. (Podle Jany Vobrubové)
5. Prostorové cítění
Cílem těchto her a cvičení je naučit se vnímat a zvládat nejen prostor, ve kterém
pracujeme – tedy skutečný prostor, ale také prostor imaginární, to je ten, který si pro
danou situaci představujeme. K tomu se úzce váže i schopnost v těchto prostorech
komunikovat – vnímat a oslovovat partnera.
Hry a cvičení ve skutečném prostoru
Slepá cesta
Pracujeme ve dvojicích. Jeden má zavřené oči a druhý ho opatrně za ruku provádí
prostorem. Zastavují se u různých předmětů, které si „slepec“ ohmatá a vracejí se zpět
na místo, odkud vyšli. Úkolem „slepce“ je určit trasu, po které se pohybovali.
Oslovení v prostoru
Děti se postupně oslovují tak, že nesmějí použít jméno toho, komu něco sdělují. Oslovený
odpoví a vybere si někoho dalšího. Stane-li se, že odpoví současně více dětí, pak sdělení
nebylo adresné.
8
Hry a cvičení v imaginárním prostoru
Cílem všech těchto her a cvičení je naučit děti vnímat prostor aktivně celým tělem. Je
důležité si uvědomit, že pohyb v imaginárním prostoru, je-li opřen o konkrétní představu
(víme, kde jsme, proč a kam jdeme, co chceme udělat), vyvolává stejnou pohybovou a
svalovou reakci jako v reálném prostoru. Přiměřenost svalového napětí také úzce souvisí
s přiměřeností nádechu, např. chystám-li se otevřít těžkou imaginární bránu, musí
tomuto pohybu odpovídat i přiměřeně hluboký nádech, tzn.: představa brány, kterou
chci otevřít (je velká, železná a zarezlá) + představa síly, kterou budu k tomu muset
vynaložit + odpovídající hluboký nádech + přiměřené svalové napětí = pravdivý pohyb.
Překonávání překážky
Před námi je vysoký, hustě zarostlý plot, který nemůžeme přelézt. Je v něm ale někde
ukryt malý otvor, kterým se můžeme protáhnout…
Jsme uvězněni v koši s těžkým víkem a snažíme se dostat ven…
Motivovaná chůze
Lesem: po měkkém mechu, v hustém porostu, mezi polomy, v dešti…
V zimě: ve vánici, ve vysokém sněhu, na náledí…
Ve vodě: brouzdáme se mělčinou, bahnem, bráníme se dravému proudu…
6. Představivost a fantazie
Vedle soustředění patří představivost a fantazie nejen k nejvýznamnějším složkám
průpravných her, ale dramatické výchovy vůbec. Je nezbytným předpokladem každého
tvořivého jednání a myšlení.
Představivost a fantazie pohybová a pantomimická
Honička strašidel
Uvolňovací hra, při níž honič v roli strašidla předává babu spolu s přídavným jménem
určujícím prostředí, ze kterého hráč, který babu dostal, bude pocházet: strašidlo – půdní,
9
lesní, sklepní, vodní, větrné, ohnivé… a podle toho by měl také volit způsob svého
pohybu a ozvučení.
Roční období
Skupiny si formou hádanky předvádějí činnosti typické pro určité roční období (jaro – rytí
záhonů, práce na zahrádce, hraní kuliček, pomlázka… atd.).
Hra na sochy
Základem těchto cvičení je vytvoření určitého postoje, který vzniká buď z vnitřní
představy (jsem veselá socha, smutná, rozčílená, uražená…, jsem socha generála, klauna,
žebráka…), nebo náhodně, zastavením ve štrasu. I v tomto případě je však nutné hledat
nějakou vnitřní souvislost. Můžeme toho například dosáhnout tím, že takto vzniklou
sochu na okamžik oživíme a necháme promluvit nebo oživíme a necháme ji dokončit
pohyb v nějakou smysluplnou činnost.
Sousoší
Jeden z hráčů vytvoří sochu, kterou jeho spoluhráč doplní tak, aby vzniklo sousoší dávající
smysl. Přidat se může postupně i celá skupina.
Hry s předměty
Proměna věcí
Dětem nabídneme různé předměty (např. švihadlo, klobouk, míč…), které podle své
fantazie přeměňují v jiné, zástupné předměty (šátek se může proměnit v panenku,
motýla, květinu…). Předávání imaginárního předmětu, který se v rukou dětí může různě
proměňovat v živé zvířátko, těžký kámen, lehké peříčko…
Představivost a fantazie slovesná
Asociační kruh
Podstatou je vytvoření asociace k předchozímu slovu, většinou podstatnému jménu:
jablko – strom – dřevo – most – řeka… nebo řetězce asociací k určitému slovu: škola –
učitel, prázdniny, družina, křída…
Dokonči větu
Pro cvičení si připravíme útržky vět, které je třeba dokončit. Např.: „Já mu říkám, nechoď
tam, nebude…“, „Podle toho, jak se tvářila, si myslím…“, „Viděl mě, ale…“
Složit příběh
10
Každou větu z krátkého příběhu napíšeme na zvláštní kus papíru a ty pak promícháme.
Úkolem dětí je z vybraných vět složit příběh tak, aby dával smysl.
Rozvíjení fabulačních schopností
Děti si vybírají z různých předmětů jeden, který je nějakým způsobem zaujal a snaží se
vymyslet jeho příběh.
Co se stalo?
Podle různě položených osobních (nebo jiných) předmětů se děti snaží vymyslet situaci,
která se tu odehrála, určit osoby, které se tu pohybovaly atd.
7. Partnerské vztahy a skupinová citlivost
Hry a cvičení vedoucí k překonávání ostychu a posilování vzájemné důvěry založené na
porozumění a pocitu vzájemné sounáležitosti.
Kontakt očima
Při těchto cvičeních spolu děti navazují různě motivované kontakty očima: setkání
s dobrým kamarádem, s přítelem, kterého jsme dlouho neviděli, s někým, koho jsme
nechtěli potkat, komu nedůvěřujeme apod.
Zrcadla
Cvičení je založeno na vzájemné pohybové souhře dvojice, v níž jeden určuje pohyb a
druhý ho opakuje. Smyslem není pouhé mechanické opakování pohybu, ale schopnost
neverbální komunikace a vzájemného porozumění.
Skupinová citlivost
Cílem těchto cvičení je posilování vnitřní sounáležitosti skupiny, vzájemné důvěry a
pochopení jeden druhého, ale i vědomí společné zodpovědnosti.
Pohybová souhra skupiny
Všichni vytvoří kruh a každý si zvolí určitý rytmický pohyb. Úkolem skupiny je sjednotit se
v jednom společném pohybu bez možnosti jakékoliv domluvy. Skupina se pohybuje
prostorem jako jeden velký celek – jedno tělo. Opět bez možnosti jakékoliv domluvy se
např. dá do pohybu, zastaví se, změní směr, zvedne ruce atd.
Bažina
11
Hraje se v několika skupinách. Každá z nich má svůj ohraničený prostor, v němž jsou
pomocí papíru nebo stočených švihadel vyznačeny zrádné bažiny. Úkolem každé skupiny
je převést postupně všechny své členy přes toto území. Podmínkou je, že každý hráč ho
přechází pozpátku, veden signály své skupiny (mlaskáním, tleskáním, luskáním,
bzučením). Takto ho skupina upozorňuje na možná nebezpečí, nebo naopak dává najevo,
že postupuje správně. Každou skupinu hlídá „hejkal“, který sleduje, zda hráč nešlápl do
„bažiny“. Komu se to povede, stává se jeho zajatcem. Průpravné hry a cvičení lze
zařazovat v hodinách dramatické samostatně, ale mnohem efektivnější je jejich využití
v blocích her a v zaměstnáních, v nichž jsou propojeny nejen společným výukovým cílem
ale i určitou dějovou návazností.
zdroj: Soňa Koťátková a kolektiv, Vybrané kapitoly z dramatické výchovy (1998)
12
Download

Hra, průpravné hry a cvičení