Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
5 / 2013
● J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č
Nevidomý farář Ondřej Kováč:
Jak se řekne romsky Bůh
strana 11
EDITORIAL
obsah
Bloudění
Dobré zprávy
Kurz pro asistenty pedagoga
Postiženi normalitou
Neodhalení na vlastních nohou
Cesta za snem
4–5
Anketa
Jakou největší bariéru
jste musel bez zraku překonat?
Zpočátku to vypadalo skvěle. Nevidomá
dívka s vodicím psem se blížila k eskalátoru,
dav kolem se rozestupoval a dělal jí místo.
Pak ale dívka vyjela nahoru a evidentně
nevěděla, kudy dál. Bloudila po vestibulu
metra, dokonce zamířila zpět k nahoru
jedoucím schodům. A dav se opět rozestupoval. Bylo jasné, že se kolemjdoucí stydí dívku
oslovit, každý raději spěchal za svým.
Přitom se stačilo zeptat, kam jde,
a poradit cestu. Když to konečně jeden muž
udělal, slyšel tichou omluvu na adresu
vodicího psa: „Víte, my tudy jedeme poprvé
a ona ještě neví, kudy kam. Příště už mě
povede.“
Kvalifikovaný odhad říká, že na světě
žije 40 milionů nevidomých. Lékaři tvrdí,
že zhruba 70 až 80 procentům z nich může
být zrak vhodnou léčbou částečně obnoven.
Medicína i technika se snaží, a tak například na Kostnické univerzitě vznikl projekt
NAVI (Navigational Aids for the Visually
Impaired), který umožňuje nevidomým
„vidět“ pomocí malé kamery umístěné
na hlavě a propojené s počítačem na zádech.
Tato chytrá osobní navigace bez jakýchkoliv
drátů nevidomého hlasem naviguje a díky
identifikátorům přilepeným na stěnách
může dokonce sdělovat libovolné informace.
Další zajímavou pomůckou je Thimble
neboli náprstek, který vyvinuli studenti
designu ve Washingtonu. Zrakově postižený
si jej navlékne na prst a díky připojení bluetooth na mobil pak může číst SMS, e-maily
i delší texty. Ty se totiž automaticky překládají do Braillovy abecedy a text se pomocí
elektrických impulzů vyťuká na bříško
prstu. Náprstek má i mikrokameru, takže
tak lze číst i noviny.
Díky počítačovému softwaru si ostatně
nevidomí mohou číst i Můžeš.
A tak zatímco svět se snaží nevidomým
pomáhat, jako protimluv zní zpráva, že
v současné době je v Saúdské Arábii a Íránu
ještě uzákoněn a praktikován trest oslepení.
Vůbec tak nepomáhá vzpomínka ze školních škamen, že nevidomý Homér dokázal
složit Illias a Odysseu, Jan Lucemburský
bez zraku skvěle vládl, Jaroslav Ježek
skládal úžasnou hudbu a Stevie Wonder či
Andrea Bocelli zpívají tak, že se tají dech.
Bylo by skvělé, kdybychom si lidí s tímto
postižením (a tudíž i sami sebe) vážili natolik, že je nenecháme bloudit. 
Přeji vám inspirativní čtení.
Jindřich Štěpánek
6
Téma: Nevidomí
Martin Filipec: O českých,
čili evropských očích Bratr Ondrejko
Anna Kulíšková:
Když skončila škola, nastalo peklo
Závodí pořád a vlastně v čemkoliv
Názory
Nevidomí potřebují hlavně šanci
20 let Konta BARIÉRY
Na začátku byl pád
Martin
Filipec:
O českých,
čili
evropských
očích
str. 8
8–10
11–12
13–14
15–16
17
18–19
Umělci Konta BARIÉRY
René Roubíček:
Sklo je ten pravý génius
Na cestách
Cestovatelská vášeň na vozíku
20–21
20 let Konta BARIÉRY:
Na začátku byl pád / str. 18
22–23
Charita součástí podnikání
Neobyčejní mužové
s obyčejnou pravdou
Nové zahraniční technologie
Robotická ruka, která cítí
24–25
26–27
Poradna
Problematika sKaret
pro mentálně postižené osoby
Sleva na dani z příjmu
Kdy lze použít sanitku k cestě na vyšetření
Kritériem k získání příspěvku
na nákup automobilu
pro mentálně postižené je jejich IQ
27–28
Konto BARIÉRY
Melantrichova 5, Praha 1
Další tvář Nadace Charty 77
Auto-Moto
Nové kombíky ze Ženevy
Tip na výlet
Výtahem až do oblak
Vaše fotografie
V jednoduchosti je síla
SENSEN
Písecká brána seniorům otevřená
Křížovka
Cesta na sever
29
30–31
32–33
35
37
38
Nové zahraniční
technologie:
Robotická
ruka, která
cítí / str. 26
Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry
ve spolupráci s Nadací Char ty 77
Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek
(e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233)
Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]),
Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]),
Radek Musílek (e-mail: [email protected]),
Jan Šilpoch (e-mail: [email protected])
Manažerka redakce: Kateřina Uhrová
(e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510).
Korektorka: Martina Čechová
Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973
Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected]
Nevyžádané příspěvky se nevracejí.
Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč.
Celoroční předplatné 240 Kč.
Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.
ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v květnu 2013.
Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR
a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR.
Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský.
Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33,
Praha-Stodůlky
Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9
Volný prodej: Česká pošta, s. p.
Foto na titulní straně: Jan Šilpoch
Auto-Moto:
Nové kombíky
ze Ženevy / str. 30
můžeš / číslo 5 - 2013
Partneři
redakce:
3
DOBRÉ ZPRÁVY
Kurz pro
pracovníky UK
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
Vážení čtenáři,
Univerzita Karlova připravuje na práci
se studenty s postižením. Foto: archiv
Specifika vysokoškolského studia studentů
se zdravotním postižením – tak se jmenuje
vzdělávací kurz pro pracovníky Univerzity
Karlovy. Uskuteční se ve dvou vlnách:
2. května pro kontaktní osoby a pracovníky
studijních oddělení, 7. května pak pro vy­
učující. V obou případech je místem konání
Zelená posluchárna v Celetné 13, Praha 1.
Čas konání 8.30–17.30 hodin.
Jelikož studenti se zdravotním postižením tvoří specifickou populaci vysokoškolských studentů, rozhodla se Kancelář
pro studenty se speciálními potřebami IPC
RUK připravit kurz, který má zajistit kvalitu
podpůrných služeb poskytovaných těmto
studentům. Cílem je zajistit srovnatelné
podmínky studia jako studentům bez postižení.
Tematický obsah kurzu: Studenti se zdravotním postižením na vysoké škole, studenti
s postižením tělesným, zrakovým a sluchovým, studenti se specifickými poruchami
učení a s psychickými poruchami, inkluzivní výuka, zásady efektivní komunikace,
systém podpůrných služeb na UK, právní
úprava zdravotního postižení, financování
podpůrných služeb pro studenty se zdravotním postižením. Další informace naleznete
na http://www.cuni.cz/UK-4982.html. 
své postřehy a názory
nám pište
na [email protected]
nebo na adresu redakce
časopisu Můžeš,
Melantrichova 5,
110 00 Praha 1.
ústavem a školami, který slaví sto let od svého založení. I proto výstava potrvá sto dnů,
do 29. srpna. Tématem bude vztah společnosti k lidem s postižením, otázky jinakosti,
normality apod. K vidění budou umělecké
reflexe života s postižením i příběhy lidí,
kteří prošli Jedličkovým ústavem. Jako
součást výstavy se plánuje i doprovodný
program v podobě různých projekcí a besed.
Více informací hledejte na www.dox.cz. 
Neodhalení na
vlastních nohou
Postiženi
normalitou
Putovní výstava odhaluje vozíčkáře
doslova i obrazně. Foto: Robert Vano
Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích chystá na 23. květen začátek výstavy Postiženi normalitou. Projekt
se připravuje ve spolupráci s Jedličkovým
4
„V šatech i nazí, s vozíkem či bez něj. Pořád
jsme to my.“ To říká soubor třinácti velkoformátových fotografií s názvem Neodhalení.
Snímky vozíčkářů jsou z dílny uznávaného
fotografa Roberta Vana a společně s kolekcí Umíme se postavit na vlastní nohy jsou
k vidění od 9. dubna do 31. května v sídle
Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR v Orlické
ulici 2/2020 na Praze 3. Výstava je otevřena
v pracovní dny – PO, ST 8–17 hod., ÚT, ČT
8–16 hod., PÁ 8–13.30 hodin. Iniciátorem
projektu je Česká asociace paraplegiků –
CZEPA. Výstava je putovní a zájemci o její
prezentaci se mohou obrátit na pořádající
sdružení. Více informací na www.czepa.cz. 
Simulante
Bande
Oceňované taneční vystoupení chodících
a lidí na vozících.
Foto: archiv Aleny Jančíkové
V inscenaci SIMULANTE BANDE zkoumají
VerTeDance neotřelé možnosti pohybového
vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného člověka, relativnost pojmu handicap
i křehký kosmos mezilidských vztahů. Své
často neviditelné limity přetavily netanečnice Alena Jančíková a Zuzana Pitterová
do neuvěřitelných výkonů, ve kterých jim
„asistují“ profesionální tanečníci Helena
Arenbergerová a Petr Opavský. Autorskou
hudbu k představení vytvořila skupina DVA.
VerTeDance jsou držiteli ceny Divadelních
novin za taneční inscenaci sezony 2011/12.
Dva zdraví, dva handicapovaní tanečníci.
Něžné doteky, razantní údery a pády. Kde je
hranice, kterou někdy nazýváme konvencí?
Co se smí? Co je zakázáno, co povoleno?
O čem se nemluví? Výsledkem je velmi
ojedinělé, hluboké a oduševnělé dílo, které
diváky zcela jistě zaujme, a to nejen po obsahové, ale i po estetické stránce. To říká
v jedné z recenzí Johana Mücková z ČT 24
na představení, které můžete opět vidět 19.
a 20. května od 20.00 v Divadle Archa. Bližší
informace na http://www.archatheatre.cz/
cs/predstaveni/vertedance-a-divadlo-archasimulante-bande/?date=2013-05-19. 
můžeš / číslo 5 - 2013
Z REDAKČNÍ POŠTY
Cesta za snem
Ztraceno v překladu,
aneb Myšlení úřednické
Dobrý den, přátelé,
jako obvykle jsem
si s chutí přečetl
Pozoruhodný
sloupek Jiřiny
život rodiny
Šiklové, tentokrát
Galóových
na téma Reformy
v řeči jednoduché.
Na konci se píše, že
by bylo pěkné, kdyby se úřední texty
překládaly do češtiny, které budeme rozumět i my ostatní.
Jen aby to neskončilo podle názvu jednoho
filmu – Ztraceno v překladu. Problém ale
není v tom, že nechápeme úředníkův jazyk,
ale hlavně jeho myšlení. Jsou nám totiž
předkládány normy, které normální člověk
nechápe, jak někdo mohl vymyslet.
Hezký den!
Karel Novotný, Pardubice
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
3/ 20 13
●
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
strana 11
I díky Cestě
za snem
může být
Simonka
Smutná veselá.
Foto:
archiv
Cesta za snem
Pod hlavičkou občanského sdružení Cesta
za snem se uskuteční charitativní projekt
na podporu Simonky Smutné s názvem
Výstup na Sněžku pro Simonku. Akce
proběhne na Den dětí, tedy 1. června 2013.
Expedice odstartuje na vrchol hory Sněžky z několika míst – z Pece pod Sněžkou,
z Boudy pod Sněžkou a dalších. Současně
s hlavním výstupem na nejvyšší českou horu
bude připraven doprovodný program formou happeningu s ohledem na den konání,
tedy na Den dětí. Hry, soutěže, zpívání nebo
malování, tím vším se budou děti bavit. Dospělí budou moci změřit síly ve sportovních
a vědomostních kláních.
Vítáni jsou všichni bez rozdílu pohlaví,
věku nebo zdravotního stavu.
Čtyřletá Simonka Smutná z Mladé Boleslavi musela po onkologické léčbě podstoupit amputaci levé nohy v půlce stehna. Podle
odborného lékařského posouzení, které holčičku zařadilo do prvního stupně postižení,
je však téměř zdravá. Pro svůj handicap ale
nebyla přijata do klasické mateřské školky.
Pokud by rodiče na přijetí trvali, musela
by školku navštěvovat s osobním asistentem,
kterého by si ale museli hradit ze svého.
Simončini rodiče se spojili s ostatními rodiči
podobně postižených dětí a snaží se situaci
změnit. Sepsali petici. Jedním z lidí, kteří
chtějí Simonce pomoci, je paralympionik
Jaroslav Petrouš. Příběh Simonky ho zaujal
už proto, že sám řeší obdobné problémy –
v roce 2011 podstoupil amputaci levé nohy.
Společně s kamarádem Mirkem Formánkem vymyslel projekt „výstupu na nejvyšší
českou horu“, jehož výtěžek bude určen
na nákup nejnutnějších kompenzačních pomůcek, příspěvek na asistenta či na pokrytí
dalších nezbytných nákladů na zkvalitnění
Simončina života.
Amputář Jaroslav Petrouš se rozhodl,
že podnikne tuto extrémní cestu, aby tak
po­mohl čtyřleté Simonce a jejím rodičům,
ale také aby upozornil na problém, který
tíží více lidí v podobné situaci. Chce inspirovat a vyzvat k podpoře každého, kdo není
lhostejný. Výtěžek ze sponzorských darů
a z prodeje upomínkových předmětů a triček
bude předán rodičům Simonky na pořízení
kompenzačních pomůcek a zajištění osobního asistenta. Další podrobnosti se dočtete
na http://www.cestazasnem.cz/projekty. 
můžeš / číslo 5 - 2013
M03_2013.indd 1
pokračovat. Tuto větu jsme už bohužel museli v našem měsíčníku napsat mnohokrát.
Na neschopnost státu vysvětlovat reformy si
ve svém sloupku stěžovala i Jiřina Šiklová,
na niž shodou okolností reaguje další čtenář.
(red)
2/15/2013 1:28:14 PM
Vážený pane Novotný, díky za vaši glosu.
Paní Šiklovou jistě potěší, že si s chutí čtete
její sloupky. Lidé často bezpochyby nerozumějí ani řeči úřední, ani záměru celé normy,
kterou někdo navrhl. Je však problematické
ohánět se pojmem „normální člověk“. Těžko
říct, kdo se za tím skrývá.
(red)
Zase ty sKarty!
Chaos a zase chaos
Vážená redakce, cítím potřebu se s někým
podělit o výkřik: Už zase ty sKarty! Pořád
se kolem toho nadělalo, kolik peněz už to
muselo stát – a teď se z televize dozvídám,
že se na to tedy asi vykašleme. Zkusili jsme
to, nepovedlo se, nevadí, jedeme dál… Česká
spořitelna buď dostane, co si nechala podepsat, nebo na Českou republiku podá arbitráž a my to všichni zaplatíme, aniž by se
našel jeden odpovědný člověk, který za tím
vším stojí a pod smlouvy dal svůj podpis.
Z mého pohledu by měl největší odpovědnost
nést bývalý ministr Drábek, ale pochybuji.
Já vlastně nemohu říct, jestli jsem odpůrce
nebo přívrženec sKaret, jen mě fascinuje ten
chaos a neprůhlednost, které kolem toho
všeho panují. Neuvěřitelný amatérismus
v rozhodovacích a legislativních procesech,
kdy se nadhodí nedomyšlený polotovar
a ono to snad nějak dopadne, uvidíme
za pochodu. Vysvětlení pro veřejnost je
mizerné. Není divu, že se pak konají demonstrace proti zavedení prakticky obyčejné
průkazky, která vám navíc umožní vybírat
peníze. Kdyby se takhle zmateně a živelně
nechoval stát, ale nějaký uživatel sociálních
služeb, tak si řeknu: fajn, má na to na nárok. Ale kdo má dělat opatrovníka státu?
Co kdybychom si pro změnu do jeho vedení
někdy postavili kompetentní profesionály?
S pozdravem
Petr Svítil, Mladá Boleslav
Vážený pane Svítile, chápeme vaše postoje
a jistě s nimi nejste sám. V době uzávěrky
tohoto čísla nevíme, jak bude projekt sKaret
Nízké ceny půjčoven
jsou vstřícnou službou
Dobrý den, když jsem si přečetla článek
o kompenzačních pomůckách, překvapily
mě nízké ceny půjčovného. Například elektrický vozík stojí 45 korun na den. V současné době na něj mám nárok jednou za sedm
let. Když tedy použiji jednoduchý výpočet
365 (počet dní v roce) násobeno sedmi a to
násobeno 45, dostanu částku 114 975 Kč.
Za to přece nemohou nový vozík vůbec
pořídit, natož ho ještě opravovat. Jak je to
možné? To by vyšlo levněji si vozík na sedm
let půjčit než si pořídit vlastní!
Zdraví
Helga Volfová, Chomutov
Vážená paní Volfová, půjčování kompenzačních pomůcek není ziskové podnikání,
ale spíše vstřícná služba. Fungování je často
dotované z rozpočtu organizace, která půjčovnu vede. Poplatky za pronájem přitom
jen částečně kryjí provozní náklady. Ceny
zápůjček musejí být na takové úrovni, aby
byly pro uživatele dostupné. Teoreticky tak
může sedmiletá zápůjčka vyjít levněji než
vlastní nový vozík, ale není to tak jednoduché. Jednak vozík nebude „ušit“ vám
na míru a zároveň vám nikdo na sedmiletý
pronájem nepřispěje. Nehledě na fakt, že
na takový „výhodný“ pronájem bude muset
někdo celou dobu připlácet za uživatele.
(red)
Vozík pro chudé
Dobrý den, díky za článek Štěpána Beneše
o vozíku pro třetí svět. Člověk si při pohledu
na ty fotky uvědomí, v jaké bavlnce si tady
žijeme. Rychle jsme si zvykli na kvalitní materiální vybavení a zapomínáme na dřevní
doby před rokem 1989, kdy byl člověk rád,
že vůbec nějaký vozík má. Jsme za dnešní
stav dost vděční?
S pozdravem
Ondřej Bauer, Klatovy
Vážený pane Bauere, díky za vaši poznámku. Pro pokrok je určitě dobré poměřovat
se s těmi před námi. Máte však pravdu, že
vděčnost a pokora za to, čeho už jsme dosáhli, je také potřeba.
(red)
Své postřehy a názory
nám pište na [email protected]
nebo na adresu
Redakce časopisu Můžeš,
Melantrichova 5
110 00 Praha 1. 
5
ANKETA
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Mário Bihári
Josef Cerha
Jaroslav Pata
Milan Pešák
hudebník
ředitel Tyfloservisu
senátor
Protože vystupujeme
na různých místech, mění
se sály, pódia, neobejdu
se bez cizí pomoci. To
je bariéra, kterou se
mi nikdy asi nepodaří
překonat.
V životě jsem musel
a musím překonávat celou
řadu bariér. Která je ta
největší, je ale těžké říct.
Hodně vždycky bolí ta,
před kterou právě stojíte.
Stále mě trápí informační bariéra. Nemohu
si na stole před sebou
rozložit pět tlustých knih
a z nich si elegantně,
snadno a v přiměřeném
čase udělat potřebné
výpisky. Ani digitalizace
dostatečně neléčí. Stále je
to nepřehledné, dlouhotrvající a únavné. Při veřejných vystoupeních bych si
přál mít možnost jen tak
komentovat powerpointovou prezentaci. Je velmi
stresující být ve společnosti sám, bez někoho
blízkého, kde není osoba
empatická a obětavá.
Často nevím, jací lidé jsou
přítomni, jaké pokrmy
nebo jaké tiskoviny se
podávají, kde je WC. Český svaz zrakově postižených
sportovců
Jako hudebník se potýkám například s tím, že
nemohu číst noty a akordy, když hraji s jinými
hudebníky, musím mít
všechno důkladně naposlouchané. Teď například
vystupuji se skupinou
Plavci, a zatímco jako
vidící bych si stáhl jejich
písničky s akordy z internetu, musím si je přehrávat a učit se akordy, což
je časově náročnější. 
Pro mě bylo a je největší bariérou to, že jsem
po úraze přišel o zrak.
S tím se vyrovnávám
neustále, ale naučil jsem
se s tím žít. Daleko snadnější jsou architektonické
bariéry, které rovněž jsou
a budou neustále. Díky
práci organizací, které se
zabývají právě odstraňováním těchto bariér, je
náš život a pohyb snadnější než před léty.
Jakou největší
bariéru jste
musel bez zraku
překonat?
Poslední dobou si nějak
víc uvědomuji omezené
možnosti vnímání výtvarného, resp. vizuálního
umění. 
Velkým problémem jsou
např. lešení a výkopy.
Díky různým proškolováním a propagaci
v médiích, především
v časopisech vydávaných SONS, se osoby se
zrakovým handicapem
seznamují s novinkami,
které usnadňují samostatný pohyb. Dalším
důležitým faktorem je
zdravá veřejnost, která
je k nám někdy poněkud
lhostejná. Ale i v tomto
je díky propagaci vidět
markantní zlepšení. Vím,
o čem píši, neboť jsem
dnes a každý den ve styku s těmito lidmi. 
Nějaké bariéry jsou přede
mnou pořád. Něco překonáš a naučíš se a zjistíš,
že potřebuješ zase něco
dalšího. Platí to i v chůzi.
Učil jsem se chodit jako
nevidomý ještě na gymnáziu, kdy jsem zrak už
ztrácel, ale ještě viděl.
Trénoval jsem s klapkami
na očích. Pak jsem přestal
vidět na počítač.
Bylo těžké navázat kontakt například s holkama
na zábavě na internátu.
Stále mám potíž při
jednáních vůbec poznávat lidi, kde právě jsou.
I když se sedí u stolu,
často přebíhají, musím
se orientovat, kde právě
sedí nebo stojí. Když chci
s někým hovořit důvěrněji, nepoznám, jestli je
právě na druhém konci
místnosti sám. 
DOBRÉ ZPRÁVY
Kurz pro asistenty. Kurz
vhodný pro asistenty pedagoga
začíná 28. 5. 2013 v Praze, bližší informace najdete na www.
simp.cz. Kurz má omezenou
kapacitu, přihlásit se je třeba co
nejdříve na [email protected]
Tábor se slevou. S dostatečným předstihem nám
dal na vědomí Petr Vysuček
informace o letošním táboře určeném především pro pokročilé
a začínající tlumočníky českého
znakového jazyka. Tábor je
naplánován na 3.–10. 8. 2013
do rekreačního střediska Věšín
u Příbrami. Jet mohou neslyšící
i jejich rodinní příslušníci, kteří
se chtějí formou hry jazyk učit.
Podrobnosti najdete na internetových stránkách organizátorů (Pevnost – České centrum
znakového jazyka, Institut
Neslyšících pro specializované
vzdělávání): http://www.inpsv.
6
com/tabor. Ti z tlumočníků, kteří se účastnili běhů v roce 2011
a 2012, dostanou slevu 500 Kč
(za jednu účast sleva 300 Kč).
Knihovna i pro nevidomé.
Součástí nové městské knihovny
v Hradci Králové je i samostatné zvukové oddělení pro
nevidomé. V budově, která
dříve sloužila jako textilní
továrna Vertex v centru města,
se „vyřádil“ známý architekt
David Vávra. Industriální objekt
přeměnil na otevřené kulturní
centrum, zvýšil využitelnou
plochu původní stavby ze 4500
na 5600 metrů čtverečních. To
umožnilo sestěhovat do nové
knihovny fondy z více skladů
rozptýlených po městě.
Jste zaměstnatelní? Otestujte se! V rámci mezinárodní
kampaně Get Online Week 2013
je v české verzi zpřístupněn
testovací nástroj pro uživatele
internetu, kteří si chtějí ověřit své
schopnosti v oblasti informačních technologií. Tyto dovednosti
jsou často klíčové při hledání zaměstnání. Na internetové adrese
www.getonline.cz naleznete srozumitelný test Skillage, v němž
se po zodpovězení jednotlivých
otázek rovnou dozvíte správné odpovědi. Dotazník, jehož
vyplnění vám nezabere více než
pět minut, napomůže lepšímu
vyhodnocení kampaně.
Květen plný akcí. S květnem nepřichází jen láska, ale
také kupa konferencí, veletrhů
a akcí. Od 14. do 17. 5 se v Brně
odehraje Rehaprotex, tradiční
veletrh poskytovatelů zdravotní,
rehabilitační a sociální péče.
Ve dnech 23. až 25. 5. se můžete
vydat do Pardubic na Národní
abilympiádu, každoroční celorepublikovou soutěž pracovních
schopností a dovedností osob se
zdravotním postižením. Mezinárodní konferenci aplikovaných
pohybových aktivit lze navštívit
od 23. do 24. v Brně ve zdejším
univerzitním kampusu.
Za volantem snadněji. Opel
v ČR zavádí unikátní program
HANDYCARS. „Cílem našeho
projektu je skutečně komplexní
podpora osob se zdravotním
postižením – od prvotního
poradenství při výběru vhodného vozu přes zařízení jeho
přestavby na ruční řízení až
po financování a pojištění,“
tvrdí Pavel Šilha, ředitel českého
zastoupení značky Opel. Kromě
osob se zdravotním postižením
je projekt Opel HANDYCARS
určený také pro organizace pro
zdravotně postižené, neziskové
a charitativní organizace a také
pro válečné veterány. 
(ph)
můžeš / číslo 5 - 2013
Soutěž o kartu Handy Card!
Jak se jmenuje nový projekt
Konta BARIÉRY, který pomáhá lidem
s postižením vybírat vhodné automobily?
Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce
na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
nebo na mailovou adresu: [email protected]
Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.
Minulou otázku správně zodpověděla
Karla Křepelková z Jistebníku.
Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card.
Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut
a pohonné hmoty.
Předplaťte si časopis
Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč!
Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky,
ušetříte proti ročnímu předplatnému
100 Kč a proti volnému prodeji
280 Kč.
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
í
kč
up
20
K o h o to is u
lé
ite
at
to so p ří te
pl
ed
Př
ča d p o
č /
p o n to r y k 3 0 k
K o r ié ý v ý t i s
Ba t l i v
áč:
v
Ko
řej h
nd y Bů
O
ř k
ará ms
ý f ro
om kne
vid e ře
e
N ks
Ja
Je
dn
o
ww
uz
es.c
Ča
z
so
pi
s
pr
o
ty
,
e
kt
ří
se
v
ne
zd
áv
aj
í
●
5/
20
na
4/2013
●
●
ww
13
w.m
uz
es.c
z
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
Mentálně postižení mají
velkou šanci na delší život
Ča
so
pi
s
pr
o
ty
strana 8
11
, k
t
eř
í s
e
ne
vz
dá
va
Ko
to u p í
ča h o to
p o so p
K o d p o is u
B a n to ří te
r ié
ry
ot
liv
ý
Po
ži zo
Ga vot rruho
lóo od dn
vý iny ý
ch
stra
●
w.m
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
jí
●
3/
20
13
●
Je
dn
vý
stra
na
M0
3_2
013
9:26
.ind
d
1
3
11
tis
k
30
kč
/ P
ř
ed
pl
at
ite
lé
20
kč
AM
11:5
/201
4/16
M04_2013.indd 1
Objednávám předplatné
časopisu Můžeš
roční předplatné za 240 Kč
JMÉNO a příjmení:
dd
1
3/14/2013 6:00:08 PM
ulice:
číslo popisné:
2/15
/201
ie.in
013
3
– kop
název organizace:
1:28
:14
5_2
M0
PSČ:
PM
město:
dvouleté předplatné za 380 Kč
Forma úhrady:
složenkou
převodem
fakturou
telefon:
Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu:
Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY.
2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 380 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní
telefon a kartu Handy Card.
Chcete
roční př -li
změnit n edplatné
a
dvoulet zvýhodněné
é, konta
ktujt
bezplatn
ou linku e
České p
o
800 300 šty
302
Téma: Nevidomí
■ O svém zraku rozhodujeme do velké míry sami.
■ Přibývá seniorů, přibývá makulární degenerace.
■ Vymizí dědičná poškození zraku?
Martin Filipec:
O českých, čili evr
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
V jakém stavu jsou české oči?
Ve stejném jako v jiných evropských zemích.
Když vezmeme v úvahu jisté genetické předpoklady, trochu jiná situace je třeba v Asii,
kde je populace mnohem více krátkozraká.
Na druhé straně my trávíme více času v klimatizovaných prostorech, takže například
více trpíme tzv. suchým okem.
A jak se chováme ke svým očím my, vaši
potenciální pacienti?
Stejně jako k celému svému organismu.
Všichni vidíme a rádi vidíme, že se opravdu mění přístup ke zdraví. Ale ještě dost
pomalu. V celé Evropě jako by přetrvávala
– použiji možná expresivní výraz – jistá infantilita. Máme představu, že se o nás někdo
postará. Ovšem opravdu špičková péče,
a zrak takovou jistě potřebuje, je finančně
docela náročná.
Takže jde o důležitou investici a tu
už zřejmě jen veřejné finance přestávají
zvládat. Když říkám investice, musím jako
oftalmolog připomenout, že dobrý, funkční
zrak je předpokladem vykonávání mnoha
zaměstnání. A v době, kdy volných pracovních míst není mnoho, mohou právě
nemocné nebo poškozené oči představovat
velkou nevýhodu na pracovním trhu. To je
souvislost, kterou ještě mnoho lidí nechápe.
Rád bych viděl, kdyby si mnohem více lidí
uvědomovalo vlastní možnosti, jak chránit
své zdraví, tedy i oči. Pomalu se mění zaběhané návyky ve stravování, pomalu se mění
vztah ke zdravému pohybu, nijak výrazně
neklesá počet kuřáků cigaret. A právě tyto
nedobré tradice pak docela jasně ukáže při
vyšetření oko pacienta.
Jaká největší nebezpečí pak na naše oči
čekají?
Některá ovlivnit můžeme, jiná ne. Velká část
patří bohužel do skupiny druhé. Největší
hrozbou jsou onemocnění sítnice. Nejčastěji
je to věkem podmíněná makulární degenerace neboli změny v místě nejostřejšího
vidění, ve žluté skvrně. Máme už ale řadu
možností, jak tento proces zastavit nebo
zpomalit. Glaukom, zelený zákal, dnes
umíme včas odhalit a předejít trvalým poškozením. A šedý zákal je dnes velmi častou
8
a úspěšnou operací. Nicméně vyžaduje
precizní provedení. Co tedy může pacient
pro svůj zrak udělat sám? Strava, především
dostatek vitaminu D, tedy mořských ryb.
A pak je tu práce – osm hodin před monitorem počítače opravdu škodí. Zejména
v klimatizované místnosti.
Klimatizace a oči? Nová souvislost?
Klimatizace může vyvolat vážné oční problémy, zejména u lidí, kteří mají narušený slzný
film. Při dlouhodobé práci se ještě k tomu
sníží frekvence mrkání, oči pálí a horní vrstva oka může být poškozena.
Jak často nám hrozí úplná slepota?
Mnohem méně než před čtyřiceti padesáti
lety. Dříve jsme se setkávali se slepotou
způsobenou očními úrazy, především poleptáním očí při hašení vápna. Takových úrazů
dnes výrazně ubylo. Dokonce ani někdy kritizované adrenalinové sporty nám ordinace
nezaplňují. Kuriózně se občas objeví úraz
po úderu tenisového míčku, ještě řidčeji
po zasažení míčkem golfovým. To jsme dřív
neznali vůbec. O glaukomu jsem už mluvil,
diagnostické i léčebné možnosti se výrazně
zlepšily, informovanost pacientů je mnohem lepší, takže i tady úplná slepota hrozí
mnohem řidčeji. Tradiční příčinou slepoty
bývala cukrovka. A dosud stále je u těch
lidí, kteří nechodí na preventivní prohlídky
k praktickým lékařům, nezdravě se stravují,
trpí nadváhou nebo obezitou. Diabetes je
�
info
Kdo je prof. MUDr.
Martin Filipec, CSc.
Zakladatel a hlavní lékař Evropské oční
kliniky Lexum. Toto pracoviště je dnes
součástí mezinárodní sítě špičkových
oftalmologických zařízení Optegra.
Profesor Filipec působil několik let jako
přednosta Oční kliniky 1. lékařské fakulty UK.
Studoval ve Francii, pracoval i na Harvardově
univerzitě. Přední světový oční chirurg,
pravidelně operuje ve Velké Británii a je
členem mnoha mezinárodních odborných
společností.
Profesor Martin Filipec
dnes patří stejně jako další čeští
špičkoví oftalmologové
k uznávaným mezinárodním autoritám.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Genová léčba je stále ještě v začátcích.
Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše možnosti zasáhnout
přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé.
opských očích
můžeš / číslo 5 - 2013
9
Téma: Nevidomí
A pak je tu práce
– osm hodin před
monitorem počítače
opravdu škodí. Zejména
v klimatizované
místnosti.
druhu epidemie. Neléčená, nekom� svého
penzovaná může vést ke ztrátě zraku,
poškození srdce, ledvin i k nepříjemným
amputacím končetin. Ale musím říci, že
možnosti diagnostiky i léčby tzv. diabetické
retinopatie se v očním lékařství v uplynulých letech podstatně zlepšily a dnes už se
diabetik v zásadě nemusí bát slepoty. Ale
opakuji – diabetik ukázněný, léčený a spolupracující.
Vidíte nové problémy v dnešní běžné
praxi – místo k lékaři chodíme k optikovi, tam nás vyšetří, předepíší brýle a čas
v ordinaci jsme ušetřili?
Tato praxe je běžná a není škodlivá. Většina
optometristů, kteří v prodejnách působí,
má dobrou kvalifikaci a dokáže rozpoznat,
zda oko potřebuje jen korekci brýlemi nebo
čočkou. Skoro bych si byl jist, že když zjistí
symptomy vážnějšího onemocnění, navrhne
vám návštěvu lékaře. Ale musíte se chovat
zodpovědně, máte-li v rodině zelený zákal,
nečekejte na cizí pokyny a nechte se odborně vyšetřit.
Dříve
neřešitelná
oční
onemocnění
pomáhá léčit
technika.
Lékařova
zkušenost
je však
nenahraditelná.
SLOUPEK
Daniely Filipiové
Co byste poradil lidem, kteří mají vážně
poškozený zrak vrozenými vadami
a chtějí přivést na svět děti? Mají se bát?
Myslím, že tady máme v Česku ještě dost
velký dluh. Žádné pracoviště, které by se
specializovalo na genetická oční onemocnění, nemáme. Centrum, které by shromažďovalo informace o všech pacientech, bylo
i v kontaktu se zahraničními laboratořemi
a měli jsme možnosti přesnější diagnózy,
a tedy i případného preventivního zákroku,
bychom jistě potřebovali.
Můžeme se dočkat vymýcení těchto vad?
Genová léčba je stále ještě v začátcích.
Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše
možnosti zasáhnout přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé. Takže
zatím umíme poradit, ale léčit moc ne. Jak
znám přední špičková pracoviště, možnost
opravy genetického kódu bude zcela jistě
dříve nebo později možná. Jsem si tím
téměř jist.
Vaše proslulost se neopírá jen o odborné
výsledky, ale také o zvláštní humanitární aktivitu – jezdíte léčit a operovat
do nejchudších afrických zemí. Je to pro
vás stále důležité?
Určitě je. Všichni bychom si měli občas
připomenout, v jak dobrých a (z pohledu
většiny světa) možná i komfortních podmínkách žijeme. Před pěti lety jsme založili
Světlo pro svět a jsme součástí evropské
organizace, která tuto aktivitu rozvíjí. Takže
s kolegy s Rakouska, Belgie a Nizozemska se
snažíme, aby např. v Etiopii, Burkině Faso
a dalších zemích dostali někteří alespoň
kousek pomoci, která je u nás naprosto
samozřejmá a dostupná všem. My tam
můžeme jen trochu nahradit úplně chybějící
péči a tak trochu zlepšit životní šance našich
pacientů. Rozhodně nevyřešíme příčiny
tamější chudoby a zaostalosti. Ale lékař má
léčit vždycky, když to jen trochu jde. 
Lékaři
se musí učit
Poslední měsíce se řeší problém sKaret.
Tento systém souvisí, jak všichni víme,
se způsobem výplaty sociálních dávek.
Projekt jako takový, jeho základní myšlenka, rozhodně nebyl a není špatný.
Centralizace výplaty dávek, a zejména
úspora za poštovné je správná úvaha.
Bohužel realizace projektu měla a má
své mouchy. Nechci zde diskutovat
o tom, zda je výhodnější projekt zcela
zrušit nebo jej upravit tak, aby byl jednak pro stát úsporný, ale především aby
byl výhodný pro klienty. Elektronizace
výplaty dávek nás stejně v budoucnu
nemine. Je ale třeba realizovat systém
tak, že nebude klienty zatěžovat a ještě
jim komplikovat život.
V souvislosti s dávkami mě však trápí
jiná věc, a sice nárok na příspěvek
na péči a jeho výše. Systém, který zákon
o sociálních službách zavedl, svým
způsobem zachoval plošnost výplaty,
respektive nároku na dávku.
Znám mnoho lidí, kteří jsou v různých
stupních závislosti, a vím, že mnozí
tento příspěvek nepoužívají na nákup
služeb (což je jeho smysl). Tím ze systému „utíká“ nemalá částka, ze které by
mnohé organizace vyžily, rozuměj „přežily“, a tak mohly poskytovat klientům
své služby.
Na druhou stranu lidé ve vyšších stupních závislosti, především ti ve čtvrtém,
mají velké finanční problémy s tím, aby
si mohli zajistit nutné služby.
Navíc je zde stále ještě problém s přiznáváním stupně závislosti posudkovými lékaři, kteří neumějí posuzovat
klienta a jeho potřeby celkově, tedy i se
sociálním aspektem. Neumějí posuzovat
podle evropských standardů (i když se
podle mých informací blýská na lepší
časy – ministerstvo zdravotnictví školí
posudkové lékaře tak, aby tento typ
posuzování zvládali). Jde o to, že při
přiznávání dávky se musí vycházet
nejen ze zdravotního stavu – míry
handicapu, ale i z konkrétních potřeb
klienta, prostředí, ve kterém posuzovaný žije apod.
Pokud se opravdu začne tím, že se lékaři naučí posuzovat klienty takto komplexně, bude to jen krok k tomu, aby se
dávky nestanovovaly pevnou částkou,
ale aby byly finance poskytnuty ve výši
skutečných, ale zejména potřebných
nákladů. Vydělají na tom obě strany –
klienti i stát. 
Autorka je senátorka.
10
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Nevidomý romský evangelický farář Ondřej Kováč pět let marně hledá farnost.
■ Úspěšně vystudoval vysokou školu, oženil se, má tři děti.
■ Na Vysočině proti romskému faráři sepsali farníci petici.
Bratr Ondrejko
Letos na jaře Ondřej Kováč
kázal věřícím evangelické církve dvakrát v Táboře.
Text: Pavel Hrabica
Foto: Jan Šilpoch
O
smatřicetiletý Ondřej Kováč z Jindřichova Hradce překročil ve svém
životě hodně Rubikonů a vysokých
zdí. Pochází z Chomutova, je Rom,
ve třech a půl letech přestal vidět.
Přesto vystudoval teologickou fakultu,
oženil se, má tři děti, stal se farářem evangelické českobratrské církve a rodina úspěšně
překonala těžkou nemoc nejstaršího syna.
V současnosti však svou profesi nevykonává.
Už když se hlásil na vysokou školu, slyšel
od zástupců církve, v níž chtěl po vystudování
vykonávat práci faráře, že studovat může, ale
z jejich pohledu farářem českobratrské církve
být nemůže. „Nikdo mi to nedal písemně. Tehdejší synodní senior tvrdil, že bych se, protože
nevidím, nemohl starat o sbor, nemohl bych
ho řídit, křtít, pohřbívat. Neuměl si to představit. Ať studuji, když mám o to zájem, ale
nic víc,“ popisuje složité začátky. Na seznam
čekatelů, kteří se mohou hlásit o uvolněná
místa farářů, ho prý nezapíšou.
Církve nemají jasnou koncepci
Ondřej přesto školu s úspěchem vystudoval.
Poctivě absolvoval, jak říká, minimálně
můžeš / číslo 5 - 2013
devadesát procent přednášek. „Jinak to ani
nešlo. Nosil jsem s sebou diktafon, všechno si nahrával, na koleji pak přednášky
přehrával. Později získal příspěvek na počítač, získával potřebné texty a přehrával je
zvukovým editorem.
Jeho diplomová práce patřila k pozoruhodným počinům. Objel celou republiku,
hovořil s faráři různých církví i s Romy a výsledkem byla studia zabývající se přístupem
církví k Romům. „Už je to deset let, situace
se možná změnila, možná ne. Tehdy jsem
zjistil, že Romové měli o křesťanství zájem,
že jim dalo naději na pozitivní budoucnost.
V jednotlivých církvích začaly vznikat
ostrůvky, kde se o Romy zajímali, lidé se jim
věnovali hlavně v sociální oblasti, vytvářeli
pro Romy kluby.
Byly to však individuální projekty jednotlivců či malých skupinek. Domnívám se, že
osmdesát procent těchto aktivit už neexis­
tuje. Lidé, kteří se tomu věnovali, kteří
tomu dali mnoho vlastní energie, ale nebyla
odezva. Chybu jsem viděl v tom, že nebyli
podporováni vlastní církví. Občas je vedení
pochválilo, ale neviděl jsem u církví jasnou
koncepci v přístupu k Romům. To jsem
ve své diplomové práci kritizoval,“ vzpomíná Ondřej Kováč.
Po absolutoriu se situace obrátila. Změnil
se synodní senior, církev uznala, že Ondřej
úspěšným absolvováním fakulty i přístupem je člověkem způsobilým k vykonávání
farní činnosti. Byl zapsán na seznam farářů,
musel si však najít sbor, kde by mohl absolvovat cosi jako zkušební, zaváděcí období.
Dohodl se s farářem v Šumperku, rok prožil
pod jeho dohledem a byl komisí uznán jako
úspěšný absolvent praxe.
Petice: Prý by přivedl jiné Romy
Přesto nebylo vše bez potíží. V Šumperku
nebyla ani tak výhrada k jeho původu, zpočátku někomu vadilo, že ne všechny postupy
běžné v evangelické církvi vykonává tak,
jak byli věřící zvyklí. „Byly to maličkosti, že
například nedělám ty pohyby, které bych
jako evangelický farář měl při mši dělat, ale
měl jsem dobrého vedoucího, který takové
připomínky přešel.“
Při hledání vlastního sboru po této praxi
však narazil na skutečné problémy. Kandidoval do jednoho sboru na Českomoravské
�
11
Téma: Nevidomí
Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal.
Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor
jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď.
Farníci však proti němu sepsali
� vysočině.
petici. Důvody odporu? Kdo se o něj jako
Manželka,
dva synové
a nejmladší
dcera
jsou Ondřejovými
pevnými životními
pilíři.
o nevidomého bude starat a také – jako Rom
by do obce přitáhl další Romy a s tím i problémy… „Nevymýšlím si, jsou na to dokumenty,“ říká Ondřej Kováč, ale ne s lítostí. Jeho
spolužáci měli všichni už v tom čase místo,
jen on byl stále „bezprizorný“. Naštěstí se v té
době ucházel o svou budoucí ženu a černé
myšlenky se mu tolik hlavou nehonily.
Ve Mšeně Ondřeje přijali
Když se objevil sbor ve Mšeně u Mělníka,
přihlásil se a uspěl. Přiznává, že malý sbor
farníků byl rád, že se o jejich farnost vůbec
někdo ucházel, co je Ondřej zač, zjistili, až
když osobně přijel a stal se farářem. „Museli
jsme oboustranně připustit každý nějaké
kompromisy. Rozhodl jsem se, že i když
náklady na bydlení v naší církvi hradí faráři
sbor nebo farář platí třeba jen desetinu
nájmu, převzal jsem placení energií, dohodl
jsem si ale, že když někam budu potřebovat
zavézt, farníci se o to postarají.“
Jeho „licenci“ farníci v Mšeně obnovovali
každý rok (zvyklostí je, že faráře farnost
schvaluje na deset let), pokaždé mu vyslovili
svou důvěru. Zvládal svatby i pohřby, evidenci
a veškerou administrativu. Co mohl, psal
na počítači, se zápisy do úředních knih mu pomáhala manželka. „Pochopitelně mě pozorovali, jak se pohybuji po kostele, jak se se vším
vyrovnávám. Někteří měli výhrady, ale časem,
když viděli, že jsem dobrý farář, mě přijali.“
Přesto ze Mšena v srpnu 2008 odešli. Příčinou bylo špatné ovzduší, Ondřej
Kováč říká, že kvůli smogu, kvůli tomu, že
lidé v okolí topili uhlím a kdoví čím ještě,
nemohli v noci ani větrat, manželka začala
mít problémy s dýcháním, neprospívalo to
dětem. Nebylo snadné učinit rozhodnutí, ale
zdraví rodiny bylo přednější než Ondřejova
vytoužená práce faráře.
Ondřej psal na sbory, kde sháněli faráře,
ale tentokrát už neuspěl. Někde mu sdělili,
že by jako nevidomý práci nezvládl, jinde
slyšel, že by se s ním věřící těžko kontaktovali. „O skutečných důvodech se mohu jen
dohadovat,“ komentuje marnou snahu.
Překonali synovu nemoc
Nakonec hledali jen nové bydlení, nové
působení neřešili. Rok a půl žili v Humpolci,
v bytě, který patřil církvi, ale bylo tam příliš
vysoké nájemné, hledali proto dál. Podařilo
se jim sehnat byt v Jindřichově Hradci. Se
stěhováním jim pomohl zdejší evangelický
farář David Balcar, byl vlastně první člověk,
kterého ve městě poznali. Byl také první,
který jim pomohl v těžkém období.
Tři dny po přestěhování do Jindřichova
Hradce začal mít syn Timoteus zdravotní
problémy – lékaři diagnostikovali akutní
leukémii. Chlapec strávil sedm měsíců v českobudějovické nemocnici, po celou dobu
s ním Ondřej v nemocnici žil; manželka
zůstala s mladším Vincentem a pětiměsíční
Kristýnou v Jindřichově Hradci.
12
Příležitostně však v jeho případě znamená dvakrát třikrát v roce, což ho neuspokojuje. „Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už
nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět
postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl.
Na to není snadná odpověď. Někdy si i se ženou klademe otázku, co dál. Jestli být tady
a nepracovat nebo se zase přesunout jinam
a zkusit štěstí.“
Jak se řekne romsky Bůh
V Jindřichově Hradci jen vypomáhá,
přesto se naděje na vlastní sbor zcela nevzdal.
„Když se synův stav stabilizoval a už mohl
být víc doma než v nemocnici, začal jsem hledat možnosti pro nějakou práci ve sboru. Sice
jsme se s farářem nedohodli, že bych třeba
jednou za měsíc za dva kázal, ale když má
dovolenou nebo někam musí jet, přebírám
kázání za něj.“ Ondřej se na­učil pohybovat
po kostele bez bílé hole, našel si orientační
body. „Nedělám to kvůli tomu, že by někomu
vadilo, že bych ťukal holí. Ale jsem přesvědčen, že když je to možné, má se člověk
přizpůsobit podmínkám jako zdraví lidé.“
Příležitostně proto káže buď v Jindřichově
Hradci, nebo dojíždí do Tábora.
Dobře ví, že tam, kde žije s rodinou nyní, je
nesnadné sehnat práci i pro lidi bez handicapu. „V církvi, kde jsem byl ustanoven
farářem, je situace tak špatná, že lidé nějak
odlišní, jiní, jsou pro ně velkým břemenem. V mém případě je těch handicapů asi
hodně. Pro církve je těžké přijmout nebo si
představit ve svém středu někoho, kdo je
nepochopitelný zevnějškem, svým životem,
komu nerozumějí. Řekl jsem si: Proč se
neustále někam cpát? Nikdo se ani nezajímá,
co handicapovaní mohou a co už ne. Nechtějí
takový problém řešit a jsou rádi, že ani já to
neřeším,“ říká hodně otevřeně Ondřej Kováč.
Je šťastný, že se synův zdravotní stav
hodně zlepšil, chodí do školy, může žít zase
běžným životem. Farářem by byl rád, ví, že
by to byla určitá stabilizace jejich rodinného života po všem, čím si prošli. „Tady ale
není žádná jiná práce pro mě mimo církev.
Na handicapovaného člověka se dívají obecně špatně, nejen na Roma a nejen v církvi.“
Ondřej Kováč se proto alespoň částečně
realizuje na svých webových stránkách
bratr­ondrejko.cz. Vedle svých úvah tady sepisuje romsko-český slovník. „Myslím si, že
je to pro lidi, kteří rádi poznají něco z romského prostředí, z romské kultury a jazyka.
Snažil jsem se tam dát věty a slova, která
prozrazují něco o běžném životě Romů. Jak
se pozdraví, jak se řekne romsky Bůh, Vánoce, aby lidé věděli, že co v češtině běžně
používají, je stejně běžné i v romštině.“ 
Více fotografií k tématu na www.muzes.cz
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Úspěšná paralympionička se připravuje na Soči 2014 v kanadském Vancouveru.
■ Úřady jsou k handicapovaným vstřícné, musíte si ovšem sami zjistit, na co máte nárok.
■ Nejtěžší bylo shánění práce, ceny v obchodech jsou ve Vancouveru vyšší než jinde.
Anna Kulíšková:
Když skončila škola,
nastalo
peklo
Vancouver
není pro Annu
neznámé místo,
závodila tu
na paralympiádě
v roce 2010.
Autor: Pavel Hrabica
Foto: archiv Anny Kulíškové
Jak proběhl let do Vancouveru s vodicím
psem na palubě?
Co se týče letu, nejsložitější bylo získat
informace, co všechno potřebuji k tomu,
abych mohla letět s vodicím psem. Vzhledem
k tomu, že to není příliš obvyklé, tak o tom
nikdo nic neví a nikdo vám neporadí. Když se
mi po dlouhých peripetiích podařilo přece jen
informace získat, začalo samotné vyřizování
dokumentů. Zase se mi potvrdilo, že když
narazíte na ochotné lidi, kteří chtějí pomoci,
není problém s ničím. Měla jsem strach, aby
mi psa někde nezabavili, přestupovali jsme
totiž v Británii a tam jsou na všechno velcí
pedanti. Komisař v Londýně kontroloval
důkladně každé písmenko a číslo ve všech
dokumentech, naštěstí jsme prošli. Pes
cestoval se mnou v kabině, celý let prospal
můžeš / číslo 5 - 2013
a letušky se na něj chodily nevěřícně koukat
a ptaly se, jestli je pod prášky. Měla jsem
strach, jak to vyřešit s venčením, a měla jsem
připraveno několik variant. Můj zlatý pejsek
vydržel z Prahy až do Vancouveru před letiště
ke stromku, celkem to bylo 17 hodin.
Jak jste si zvykala na nové prostředí?
Hned první den byl naprosto úžasný. Kamarád měl cestu do Whistleru, tak nás vzal
s sebou. Prošla jsem si místa, kde jsem trávila čas při paralympiádě, a ve skoro letním
počasí se mi tu líbilo ještě více než v zimě.
Byl to krásný začátek, člověk byl plný očekávání a nabit pozitivní energií.
Vancouver jste si jako místo pro přípravu
a současně studium vybrala na základě
zkušeností z paralympijských her 2010?
Po ukončení vysoké školy jsem si řekla, že
je nezbytné udělat něco s mojí mizernou
angličtinou. Rozhodla jsem se pro kurz
v zahraničí, a protože jsem předtím v Kanadě absolvovala závody světového poháru
a nakonec se zúčastnila i paralympiády, zdál
se mi Vancouver jako dobrá volba. Říkala
jsem si, že se budu moci učit anglicky a při
tom lyžovat. Na Vancouveru mě lákalo i to,
že během hodiny jste od oceánu na zasněžených kopcích, a také jsem toužila poznat
krásnou přírodu Britské Kolumbie. Zatím
jsem si nic z toho příliš neužila. Celý podzim
a zimu ve Vancouveru pršelo a na výlety nebyla příležitost. Víza mám ale na rok, takže
doufám, že zbývajících šest měsíců přinese
alespoň pár hezkých zážitků.
V čem se liší ve Vancouveru podmínky pro
nevidomé? Údajně jste při shánění bydlení
měla problémy, aby ubytovatelé přijali
vodicího psa.
Sehnat podnájem, kde by nebyl překážkou
pes, nebylo jednoduché, ale nakonec vše
dobře dopadlo. Jinak místní úřady jsou
�
13
Téma: Nevidomí
Najednou jste v cizí zemi, všechno je jiné a nové, se vším
se musíte poprat sami a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete
nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro mě hrozně skličující.
Vrátila se
(tentokrát
i s vodicím
psem)
na místa
svých
velkých
sportovních
úspěchů.
První tři měsíce kanadského pobytu se Anna
v kurzech zdokonalovala v angličtině.
info
Kdo je Anna Kulíšková
Patří k nejvýraznějším postavám českého
sportu handicapovaných, je členkou Českého
svazu zrakově postižených. Její zrakový
handicap se nazývá trubicové vidění – ze
zorného pole zdravého člověka vidí jen čtyři
stupně.
Vystudovala Pražskou konzervatoř Jana
Deyla. Rodačka z Plzně (1986) je vynikající
lyžařka a má na svém kontě výrazné
domácí i zahraniční úspěchy. Medaile sbírá
na paralympiádách i ve světovém poháru. Má tři
Křišťálové globusy za sjezd s Super-G, stříbro
a bronz z paralympiád v roce 2006 a 2010,
medaile z mistrovství světa. Letos se na příští
paralympijské hry připravuje ve Vancouveru.
vstřícné, vystavili nám místní průkaz
� velice
vodicího psa, abychom neměli nějaké nepří-
jemnosti, a také průkaz na dopravu pro lidi
s handicapem. Samozřejmě za vámi nikdo
nepřijde, nezaklepe na rameno a neřekne:
Slečno, vy asi nevidíte že, tak tady máte,
co potřebujete. Nejsložitější je to všechno
zjistit, jak to tady funguje, na co mám nárok.
Bylo složité zorientovat se v konkrétním
místě, najít si určitá místa a trasy? Doma
všechno znáte, tady jste najednou vše
znovu objevovat a učit se.
Velkou výhodou je, že tady jsou téměř
všechny ulice na sebe kolmé a vedou z jedné
strany města na druhou pod jedním názvem. Já mám celkem dobrý orientační smysl, všechno si najdu předem na mapě, takže
vím, že když vystoupím na určité zastávce,
půjdu dva bloky po směru jízdy, odbočím
a půjdu ještě tři bloky. Taky se díky interne-
14
tu mohu podívat, jak vypadá budova, kterou
hledám. No a zbytek starostí, jako například
vyhnutí se sloupu nebo nalezení eskalátorů,
za mě vyřeší můj vodicí pes. Také mi pomáhá přítel, který tu se mnou je.
Jak se lidé v Kanadě chovají k handicapovaným obecně?
Konkrétně ve Vancouveru žije hodně přistěhovalců, takže je to různé a záleží to na konkrétních lidech. Většinou jsou ohleduplní, je
znát, že někteří jsou poučeni o komunikaci
s handicapovaným, spousta lidí ví, že si vodicího psa nesmějí hladit, ale pak je spousta
takových, kteří na psa zamlaskají a pohladí
ho při práci nebo mě nechají stát v nacpaném metru, že se ani nemohu chytit tyče.
Vloni jste nezávodila, nebo jen minimálně,
kvůli financím. Máte ve Vancouveru možnost nějakého výdělku?
S hledáním práce to bylo hodně složité.
Nakonec jsem narazila na paní z Čech, která
tu žije šest let a vybudovala si tu masérské
studio. Pracuji pro ni a moc mě to baví.
Člověk zkrátka musí mít štěstí na lidi, kteří
se nezaleknou toho, že k nim přišel handicapovaný jedinec se psem a žádá ho o místo.
Kdy a proč vám bylo nejhůř?
Práci jsem sháněla v podstatě od té doby,
kdy jsem přijela. Dokud jsem chodila do školy, bylo to fajn, učila jsem se, poznávala nové
lidi a věci… Po třech měsících mi ale škola
skončila a pak nastalo peklo. V té době jsem
si uvědomila, že jsem opravdu člověk s omezenými možnostmi a že zkrátka nemohu dělat to, co zdraví. Bohužel (samozřejmě bohu
dík, ale…) jsem byla od malička zvyklá dělat to, co mí zdraví vrstevníci a mnohdy být
i úspěšná. Najednou jste v cizí zemi, všechno
je jiné a nové, se vším se musíte poprat sami
a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete
nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro
mě hrozně skličující.
Jak nakupujete? A jak trávíte volný čas?
Chodíme nakupovat s přítelem, máme vytipované obchody s nižšími cenami, ale i tak
je to šílené. Ve Vancouveru je opravdu hodně draho. Volného času moc není, ale když
máme štěstí a zrovna vysvitne i sluníčko,
jdeme na nějakou delší procházku se psem,
podíváme se na hezká místa ve Vancouveru
nebo jedeme na hory.
Váš kondiční trenér vás trénuje na dálku.
Funguje to?
Posílá mi tréninky, které plním v posilovně.
Dobře mě zná a ví, co potřebuji, já mu pak
zase napíšu, jaké to bylo, jak jsem se cítila,
nebo konzultujeme po skypu. Funguje to
dobře, jsem ráda, že mohu zlepšovat fyzičku, i když jsem pryč.
Něco jiného je učit se anglicky a používat
jazyk příležitostně a něco jiného je ocitnout se najednou v prostředí na 24 hodin
denně. Měla jste zpočátku problémy?
Asi nejhorší byl první den ve škole. Po pěti
hodinách ve třídě jsem vyšla ven a měla
jsem pocit, jako bych právě doběhla maraton. Byla jsem úplně vyčerpaná, opravdu
unavená jak po fyzickém výkonu. Asi jsem se
nikdy nemusela tolik soustředit tak dlouho
v kuse. Postupem času jednak člověk začne
rozumět a jednak i získá zkušenosti, zná
už konkrétní praktiky, které učitel používá
a tak dále. 
Anna Kulíšková je spolu s Romanem
Šebrlem a Martinem Kovářem jednou
z tváří projektu Konta BARIÉRY
Sport bez bariér, který pomáhá
handicapovaným sportovcům shánět
prostředky na pořízení vybavení.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Ivo Budil až do 22 let věřil, že se mu zrak vrátí.
■ Složitá operace se ale nezdařila a musel se ke svému handicapu postavit čelem.
■ Dnes žije spokojený život – stal se masérem, hodně sportuje a je otcem dvou dětí.
Závodí pořád
N
a vlastně
v čemkoliv
Text: Michaela Bučková
Foto: Jan Šilpoch
ejvětší neštěstí je naděje, říká Ivo
Budil, 46letý nevidomý masér,
který pracuje v Praze v Nemocnici na Bulovce. Ví, o čem mluví.
Narodil se jako zdravé dítě, dobře
si pamatuje rozdíl mezi modrou a červenou
barvou. O zrak přišel v devíti letech, když
po sobě s kamarády házeli klacky. Trefili ho
do oka a on o ně přišel. Později se k tomu
přidal zánět očního nervu, ophtalmicu,
a v jedenácti letech přišel o zrak úplně.
Musel nastoupit do slepecké školy
a začít se vyrovnávat se svým postižením.
„Až do 22 let to vlastně bylo jen takové čekání a přežívání. Nebylo to dobré období
mého života. Nejhorší byla naděje, že se
to zlepší, a tím pádem i odkládání všeho
na potom.“ V jeho případě to bylo čekání
na operaci. Ta se uskutečnila, když bylo
Ivovi 22 let. Jenže nebyla úspěšná. Když
se probral z narkózy, lékař mu oznámil,
že už nikdy vidět nebude. „Zhroutil jsem
se a začal na něj křičet, bylo to strašné,“
vypráví v pražské restauraci, kam dorazil
za asistence své fenky Pepi.
„Nezbylo mi než se ke všemu postavit
čelem,“ říká. Začal sportovat, vybral si práci,
které se věnuje dodnes. Stal se masérem.
„Byla to trochu z nouze ctnost, ale na druhou stranu – biologie mě vždycky bavila.
Byla to dobrá volba,“ dodává.
Přiznává ovšem, že díky rozvinutějšímu
hmatu umí vnímat napětí ve tkáních, jeho
nevýhodou naopak je, že nevidí postavení
člověka, nemůže si ho prohlédnout, zda
nemá například skoliózu. „Další výhodou je,
že se holky přede mnou nestydí,“ dodává se
smíchem.
Běžky, kolo i lezecká stěna
Ivo Budil
je velký sportovec.
Lezeckou stěnu nevidomým
velmi doporučuje.
můžeš / číslo 5 - 2013
Jeho velkou životní oporou a vášní se stal
sport. V zimě jezdí na běžkách, v létě na tandemovém kole. Chodí na lezeckou stěnu,
vyzkoušel si sjezdovky, chodí plavat i hrát
s kamarády bowling. Ve sportu zvaném
goalball, který hrají zrakově postižení, se
zúčastnil i paralympiády.
„Neumím zpívat, tak sportuji. A vlastně
závodím pořád, v čemkoliv.“
Měl štěstí – našel si kamaráda, který ho
už dvacet let provází sportem. A nic mu nedaruje. „Kdybyste slyšela, jak na sebe občas
křičíme. Máme strašné kecy. Jindy se mě naopak snaží motivovat jako dítě,“ usmívá se
tento životní optimista. A pak se rozpovídá
o své největší vášni – o běžkách. Několikrát
startoval na Jizerské 50, letos si vyzkoušel
i další dálkový závod La Transjurassienne
ve Francii a závody v Polsku.
„Běžecké lyžování je nejlepším sportem
pro nevidomé,“ pouští se do vyprávění.
„Na běžkách se mohu realizovat, jsou
úseky, kde lze střídat techniku, jet soupaž…
V tomto sportu je to parťák Petr, kdo se mi
přizpůsobuje,“ říká.
�
15
Téma: Nevidomí
SLOUPEK
Jiřiny Šiklové
Stal se masérem,
protože mu nic jiného nezbylo.
Ale svou práci si zamiloval
Slepota je přijímána
nejlépe
je to ale při sjezdování. Na svahu
� totižJinak
musel poslouchat Petra na slovo a přes-
ně zatočit tam, kam na něj zavolal. Jinak je
pro něj lyžování nebezpečné. A tak sjezdovky pověsil na hřebík.
Závody spolu jezdí i na dvojkole – tandemovém kole. Opět s kamarádem Petrem.
„Petr řídí a já jen šlapu,“ vysvětluje tréninkovou strategii.
Rád se vydává i na lezeckou stěnu
na pražský Smíchov. „Výhodou je, že tady
člověk nemusí mít parťáka, stačí, když ho
někdo jistí. Můžu jít třeba se svými dětmi, je
to jeden z mála sportů, které můžeme dělat
společně.“
Technologie pomáhají
A pak z kapsy vytáhne iPhone a rozpovídá
se o moderních technologiích. Dostaly ho.
Když má srovnat život nevidomého před
dvaceti lety a nyní, šokuje mě zajímavou
větou: „Je to, jako kdybychom právě objevili
oheň. Naprosto zásadní revoluce.“ Najde si
idnes.cz a spustí zařízení, které mu přečte
zprávy, stahuje si knížky a pak je poslouchá.
„Můžu si nastavit rychlost, hlasitost. Přečte
mi to SMS zprávy.“ Je to pokrok od dob, kdy
mu vychovatelka na internátu nebo hodná
sestra předčítaly knihy.
Jen na iPhone si nemůže zvyknout. Svůj
starý telefon dokázal ovládat jednou rukou
a za chůze. To není u dotykového telefonu
možné.
Ivo Budil si chválí i GPS navigaci, kterou
také často využívá. „Rád chodím po Praze
– předtím to bylo utrpení, odvaha a velký
risk.“ Musel se spolehnout, že potká někoho
hodného, kdo ho doprovodí. „Teď je to s GPS
a mým úžasným psem Pepi lehké,“ dodává.
Pepinu celou dobu kontroluje, nepřestává ji
chválit, hovoří o ní jako o svém novém oku.
16
info
Kdo je Ivo Budil
46letý masér z pražské Bulovky přišel o oko
při hře s kamarády v devíti letech. Když se
k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu,
přišel v jedenácti letech o zrak úplně.
Nepomohla ani složitá operace ve 22 letech.
Musel se smířit s tím, že už neuvidí. V tom
mu pomohl sport, manželka i dvě děti.
Ivo Budil jezdí na kole, na běžkách, chodí
na lezeckou stěnu, potápí se, reprezentoval
Česko na paralympiádě v goalballu, což je
slepecký sport podobný fotbalu.
V čem nelze zvítězit
Ivo je ženatý (svou ženu potkal, když jednou
s pejskem bloudil Kavčími horami) a je tátou
patnáctileté Markéty a šestnáctiletého Dana.
Mrzí ho, že se jim nemohl věnovat tak, jak by
si představoval – dělat s nimi sporty naplno.
„Musel jsem k nim přistupovat jinak.
Věřit jim – třeba když byli malí a šli jsme
po ulici, že mi nevletí pod auto.“ A taky se
musel naučit předcházet konfliktům, protože dobře ví, že když jim bude chtít dát facku
a začne je honit kolem stolu, nikdy nemůže
zvítězit. „Ale myslím, že mého handicapu
nikdy nezneužili,“ dodává.
„Je to úplně normální chlap s normálním
životem,“ shrnuje Magdalena Nováčková
z Leontinky. „Po několika letech přátelství
vnímám jeho handicap až sekundárně. Pracuje, sportuje, má rodinu… Vzbuzuje ve mě
respekt a nikoli soucit,“ dodává. 
Více fotografií k tématu na www.muzes.cz
Nepodívat se již nikdy druhému do tváře,
nevidět slunce, orientovat se jen pomocí
hmatu, hole, být odkázán na druhé lidi – to
je strašná představa. A přesto, právě nevidomí lidé jsou v naší společnosti přijímáni
nejsnáze. Nejvíce jsou začleněni do skupin
ostatních, běžně dneska studují, jezdí veřejnou hromadnou dopravou, na přechodech
je pro ně zvláštní signalizace, na stanicích
tramvají jsou dokonce zvukové signály, kdy
vám neutrální syntetický hlas sdělí, jaké
číslo spoje právě vjíždí do stanice. Řidiči
sami evidují slepce s bílou holí čekajícího
na příjezd tramvaje a otevírají dveře, které
jsou pro ostatní zavřeny. V metru, podíváte-li se pořádně na podlahu stanic, jsou
v deskách vyryté tři čáry vedle sebe. Jsou tři,
aby se slepý člověk mohl dobře orientovat
a nemohl náhodou špičkou své hole vjet
do spoje dlaždic. A tyto tři čáry, pokud
po nich jede svou holí, ho jasně přivedou
ke vstupu do dveří.
Na mé přednášky na filozofickou fakultu
chodil jeden posluchač, který si nahrával,
spíše namlouval podstatné body a jeho
zvláštní magneťáček mu to pak převedl
do počítače v jemu srozumitelném kódu.
Nebo to nahrál na další magneťák a dával to svým kolegyním. Byl to velice inteligentní student, tak si takto poznamenával jen to podstatné a jeho „zápisky“ byly
lepší, než když si je dělali ostatní. Kéž by
byl viděl, jak hezké byly ty jeho kolegyně,
co od něho si tyto záznamy braly a podle
nich se pak učily.
Moudrý slepec patří k archetypálním postavám pohádek a mýtů a stal se symbolem
i v učení Carla Gustava Junga. Věštkyně
bývaly často v mytologii slepé. Jako by
jim právě ta slepota umožňovala poznat
podstatu a předvídat budoucnost. Také
Spravedlnost je zobrazována jako slepá.
Přesto či právě proto jako moudrá a správně rozhodující a ostatní ji poslouchají.
Proč ta relativní úcta k nevidomým? Asi
proto, že slepých bývalo v lidské společnosti vždy poměrně dost. Byli začleněni
mezi ostatní, protože jim rozuměli, slyšeli, sledovali hovory druhých a vyslovovali
svoje názory.
A taky třeba je to proto, že každý z nás,
kdo vidíme, si dovede představit, zavře-li
oči nebo zaváže-li si je, jak vypadá svět,
pokud nevidíte. To, co si dovedeme představit, je nám bližší. Do takového člověka
se dovedeme vcítit, a proto ho laskavěji
přijímáme. 
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
můžeš / číslo 5 - 2013
Názory
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Ředitel občanského sdružení Okamžik usiluje o vyrovnaný pohled.
■ Jak máme rozumět nevidomým?
■ Moderní technika má i druhou tvář.
Nevidomí potřebují
hlavně šanci
Foto: Jan Šilpoch
D
vacet let pracuji v organizacích
pomáhajících lidem se zrakovým
postižením. Za ta léta jsem se na­
učil, že není dobré chtít porozumět
nevidomým, stejně jako jakékoliv
jiné skupině lidí, jako celku. Mnoho lidí nás
totiž strká do jednoho šuplíku. Prostě vidí
bílou hůl a hned mají jasno. Ale nevidomý
člověk je vlastně originál jako každý jiný, jen
navíc nevidí. Máme sice některé podobné
potřeby dané handicapem, ale i v těch se
od sebe odlišujeme podle osobních zájmů,
schopností a okolností. Tohle „šuplíkování“
může být způsobeno nedostatkem informací, ale také snahou o rychlá a jednoduchá
řešení. A taky k tomu někdy přispívá, když si
někdo přisvojí právo mluvit za nás za všechny nebo když se naopak mluví o nás bez nás.
Co tedy dnes znamená zrakové postižení?
Určitě mnoho problémů, ale ne „zpackaný“
život. V jednom článku jsem to pojmenoval
„nedobrovolně na překážkové dráze“. Ale to
mne přece automaticky neposouvá do poslední řady, do pocitu neustálého neštěstí
a soužení.
Od roku 1989 se naštěstí informovanost
a hlavně vztah veřejnosti k postiženým pod-
info
Kdo je
Ing. Miroslav Michálek
Od r. 1993 vedoucí centra pomůcek pro
nevidomé Tyflokabinet Společnosti nevidomých
a slabozrakých ČR, od r. 1997 vedoucí sítě
středisek integračních aktivit Sjednocené
organizace nevidomých a slabozrakých ČR,
od r. 2000 předseda a výkonný ředitel sdružení
Okamžik (www.okamzik.cz).
Narozen 1954, vystudoval Vysokou školu
ekonomickou v Praze, postupně ztrácel zrak,
nyní zcela nevidomý.
V minulosti člen Republikové rady SONS,
správní rady Asociace pro osobní asistenci
a výkonného výboru SKOK (asociace
neziskových organizací ze sociálně-zdravotní
oblasti), angažoval se v oblasti sociálních
služeb pro zrakově postižené a dobrovolnictví,
autor desítky knih, člen Obce spisovatelů.
můžeš / číslo 5 - 2013
Miroslav Michálek tvrdí,
že média ještě nedávno velmi silně
zkreslovala život lidí s postižením.
statně zlepšily. Po revoluci se postižení sice
objevili v médiích, ale byly prezentovány
hlavně mimořádně úspěšné osobnosti, a ne
život většiny postižených lidí. Tak vznikal
klamný dojem, že stačí jen trochu chtít
a všichni postižení budou úspěšnými podnikateli, sportovci, umělci a borci všeho druhu. A to samozřejmě není pravda, dokonce
to poněkud nahrává těm, kteří by témata
postižení rádi smetli ze stolu, třeba aby se
ušetřilo. Naštěstí samotní lidé s postižením
udělali spoustu práce a veřejnost nás dnes
bere mnohem více jako svou součást.
Nejdůležitější je otevřenost
Někdy si říkávám, že je možná někde hluboko v lidské duši uložen podvědomý strach
z neznámého, ze smrti, z nemoci a také ze
zdravotního postižení. Také strach z jinakosti
a nesmyslné pověry možná v lidech přetrvávají mnohem silněji, než si myslíme. Když
v Praze vystoupím z metra, často jsou u mne
hned dva nebo tři lidé, kteří mi nabízejí pomoc. Když navštívím své malé rodné moravské město, vzbuzuji s bílou holí spíš rozpaky
a špatně skrývanou zvědavost. Připadám si
tam trochu jako před padesáti lety. Když jsem
byl kluk, moje venkovská babička mě občas
pohladila po hlavě a řekla: „Chuďátko chvapče, za co ťa Pán Bůh potrestal…“ Slepotu tam
lidé chápali jako boží trest a dodnes to tam,
a nejen tam, tak trochu cítím.
Co s tím? Nejvíce pro změnu pohledu
veřejnosti na nás můžeme udělat my sami
otevřenou komunikací a svým jednáním.
Znovu a znovu vysvětlovat, neplakat nad
rozlitým mlékem, nejen si nestěžovat, když
není situace opravdu bolestivá, ale také se
nesnažit za každou cenu urvat něco na úkor
druhých. Zkrátka snažit se o docela normální život.
Škodlivá je určitě občasná bagatelizace
slepoty, a to jak ze strany vidících, tak i ze
strany samotných nevidomých. Slepota
prostě komplikuje život a tvářit se, že to je
jen zanedbatelná podružnost, je zavádějící.
Oči nikdo a nic nahradit nemůže a život bez
nich je a bude komplikovaný. Slepota ale
nevylučuje hledání radosti, pěkných vztahů
nebo i úspěchů mezi zdravými. A je mi líto
nedomyšlených kroků sociální reformy.
Zkusili si její autoři žít jeden den nevidomého v malé vesničce, kam autobus jezdí
jednou denně, kde nikdo ani nezauvažoval
o bezbariérovém prostoru, kde nejsou asistenti a další služby? A jaké to je přijít o dávky na vodicího psa, když se bez něj nedá
dojít ani na nákup? A jak obtížné je jednání
na úřadu práce, jak skoro nezvládnutelná je
mnohá administrativní formalita…
Počítače… Ale?
Někdo si myslí, že z nás zdravé nebo skoro
zdravé udělá moderní technika. V něčem je
naprosto převratná. Bez počítače s hlasovým
výstupem bych nikdy naše občanské sdružení nemohl založit a vést. V naší republice
máme například zajímavý orientační systém
– ozvučené křižovatky, akustické orientační
majáky. Anebo mohu pomocí GPS zjistit, kde
jsem, jak se dostanu na jiné místo. Na druhé
straně – masový rozvoj dotykového ovládání je pro nás úplně novou bariérou. Mobil
s hlasovým výstupem je dobrá věc, s dotykovým ovládáním je nám k ničemu.
Jeden vozíčkář mi jednou řekl, že kdyby
dostal zdravé nohy, nejspíš by se uběhal
k smrti. Cítím to podobně a přiznávám, že
mě slepota v každodenním životě obtěžuje
– umělý hlas počítače, neustálé hmatání,
přetížení sluchu… Ale mám rodinu, práci
v Okamžiku, literaturu a hudbu. Žiji a vidím, že se vše posouvá vpřed, i přístup společnosti k nevidomým se pozitivně posouvá
vpřed, možná pomaleji, než bych chtěl, ale
pohyb vidím. To opravdu vidím. 
(mezititulky a záznam zj)
Delší verze textu na www.muzes.cz
17
20 let Konta BARIÉRY
■ Po pádu z balkonu skončil na vozíku i s částečným postižením rukou.
■ Stal se vrcholovým lukostřelcem, má paralympijské zlato a soutěží i se zdravými.
■ Konto BARIÉRY mu pomohlo posunout se v životě po úrazu dál.
Na začátku
byl pád
TEXT: Radek Musílek
FOTO: Jan Šilpoch
P
říběh Davida Drahonínského je
o cílevědomé snaze dostat se ze dna
na vrchol. Dnes se může vyhřívat
na výsluní sportovních úspěchů.
Z Pekingu si za lukostřelbu přivezl
zlatou paralympijskou medaili, Londýn mu
vynesl stříbro. Druhé místo obsadil i v anketě o nejlepšího handicapovaného sportovce
uplynulého roku, další úspěchy nepočítaje.
Česká televize o něm natočila 13. komnatu,
objevil se i jako tvář podporující jednoho
z prezidentských kandidátů. Píší o něm noviny, jezdí po školách besedovat se studenty,
bývá hostem různých slavnostních setkání.
Tomuto vzestupu ale předcházel pád. A to
pád doslovný.
Jednoho dubnového dne roku 1999 se
tehdy sedmnáctiletý David vrátil z tréninku
taekwon-do, kterému se věnoval a v němž
ho dost možná čekala úspěšná kariéra. Místo ní se ale druhý den probudil na úrazovém
oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. Až z vyprávění se dozvěděl, co se stalo.
Jako náměsíčný vypadl v noci z balkonu
ve třetím patře. Poranil si míchu v oblasti
C7, tedy na pomezí hrudní a krční páteře.
Úplně tak ochrnul na dolní polovinu těla.
Poctivý trénink
většinou přinese trefu do středu terče,
takže je důvod k úsměvu.
Postižení zasáhlo částečně i ruce, naštěstí
však jen v menší míře. Přišel také o slezinu,
poškozená játra mu lékaři zachránili.
Po měsících v nemocnici se přesunul
do rehabilitačního ústavu v Kladrubech.
Ve cvičení pokračoval i doma a v centru
Paraple. Rodina se mezitím přestěhovala
z jižních Čech do Prahy. David se rozhodl,
že svůj život nevzdá. Chtěl dokončit střední
školu, měl za sebou rok a půl na obchodní
akademii v Rakousku. Jelikož v té době
potřeboval určitou podporu, rozhodl se pro
studia na Obchodní akademii v Janských
Lázních.
Krutá pravda
„Svoji reálnou situaci jsem pochopil, když
mi primář traumatologie v Budějovicích
na vizitě bez obalu oznámil, ať si nedělám
žádné plané naděje. Iluze, které jsem živil
čtrnáct dní, najednou zmizely jako pára nad
hrncem. Do té doby jsem v duchu procvičoval sestavy z taekwon-da. Zbytek dne jsem
probrečel a rozloučil se s minulostí. Možná to
bylo kruté, ale pomohlo mi to úplně obrátit
myšlení a pohled na věc,“ vzpomíná David
na nejtěžší okamžiky. Každý si prý musí sám
přijít na to, že je lepší uvědomit si pravdu
a žít s ní naplno než se upínat k marným
nadějím na uzdravení. David si uvědomuje,
jak významnou roli v takových chvílích může
pro člověka po úrazu představovat nějaký
pozitivní vzor. Vozíčkář s podobným osudem,
který to někam dotáhl. „Zdá se mi, že dnes
už je takových vzorů celkem dost, ale lidé mi
připadají nějak línější. My jsme tehdy takové
možnosti neměli,“ hodnotí David situaci.
Druhé místo
v Londýně
bylo pro Davida
z počátku
zklamáním,
ale později
docenil význam
svého úspěchu.
Navíc už má
v kapse zlato
z Pekingu 2008.
18
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
David rád vyzkouší i jiné sporty.
Jedním z nich je golf na speciálním vozítku.
Fandila mu Lucie Bílá.
V Praze získala Davidova rodina bezba­
riérový byt. To byl další krok k soběstačnosti. Kromě podpory nejbližších měl ale hlavní
podíl na návratu k běžnému životu sport.
A že si David vyzkoušel nejeden. Plaval
s Kontaktem bB, v Janských Lázních začal
hrát bocciu, vyzkoušel i curling a moc rád
jezdí na handbiku. Před tím vším ale zvítězila lukostřelba, ve které to dotáhl na úplný
vrchol. „Když jsem byl v lázních, objevili se
tam v tělocvičně manželé Králíkovi s ukázkou lukostřelby. Zkusil jsem si to a všechny
šípy skončily v terči. Zeptali se mě, jestli
bych nechtěl zkusit závodit, a já souhlasil,“
vypráví David o svých začátcích.
„Chromej Rambo“
Jeho parádní disciplínou je kladkový luk. Ten
získal poprvé v roce 2003. Do té doby střílel
z obyčejného dřevěného luku, který měl
Každý si musí sám
přijít na to, že je lepší
uvědomit si pravdu a žít
s ní naplno než se upínat
k marným nadějím.
půjčený. Nebylo to ale tak snadné. Částečně
postižené ruce kvadruplegika nebyly na takovou zátěž trénované. Po prvních nataženích
měl pocit, že mu upadnou, a byl úplně vyčerpaný. „Začal jsem na sobě makat. Nosil jsem
maskáče a střílel z luku s chromejma rukama.
Úplnej Rambo,“ směje se David sám sobě.
Ještě v témže roce vyrazil získávat
zkušenosti na mistrovství světa. Sice skončil
předposlední, ale smutný z toho nebyl. Užíval si pocit, že poprvé letí letadlem, startuje
na světovém šampionátu – a přitom před
čtyřmi lety bojoval o holý život. „To pochopí
jen ten, kdo to zažil na vlastní kůži,“ dodává.
Po návratu začal zúročovat nabyté zkuše-
můžeš / číslo 5 - 2013
nosti. Začal technickými úpravami vozíku.
Už za dva roky získal na halovém republikovém mistrovství bronz v souboji se zdravými
střelci, a venku dokonce zvítězil! Jeho úspěchy vykoupené poctivou dřinou začaly brzy
přicházet i na mezinárodním poli. V roce
2007 se stal v týmové soutěži mistrem světa
mezi lidmi s postižením. O rok později přišel
vrchol v podobě zlata z paralympijských
her v Pekingu. Druhý vrchol, obhajoba
nejcennějšího kovu v Londýně 2012, utekl
jen o kousek. Zklamání z druhého místa se
na Davidovi nedalo přehlédnout. Ale později význam druhé paralympijské medaile
docenil, i když byla tentokrát „jen“ stříbrná.
„Došlo mi to asi až v Liberci, kam mě
pozvali na vhození buly extraligového hokejového zápasu. Čekal jsem v průchodu s malými kluky, co upravují led, a říkal jsem jim,
jestli chtějí vidět medaili, ale že bohužel není
z olympiády, ale jen z paralympiády. Ale oni
na mě koukali, jako kdyby tam s nimi stál Jarda Jágr, a řekli mi, že jsou na mě hrdí, a medaili osahávali jako vzácnou relikvii.“ Tehdy
byl David skutečně naměkko, vzpomněl si
totiž na heslo londýnského klání: Inspirovat
generace. A tady se mu to všechno zhmotnilo
před očima, stal se pro ty kluky vzorem. Co si
přát víc? „Uvědomit si podstatné věci je pro
dobrý výkon sportovce hrozně důležité. Mně
v tom velmi pomohla sportovní psycholožka
Katka Kudláčková. Tohle jsou ale okamžiky,
na které se nedá připravit.
Odpich s Kontem BARIÉRY
Ovšem nejen sportem je člověk živ. David
vystudoval obchodní akademii, ale také Metropolitní univerzitu v oboru mezinárodních
vztahů a evropských studií. Uplatnil přitom
i svoje znalosti němčiny, když absolvoval
dva semestry na univerzitě ve Frankfurtu
nad Odrou. Dnes pracuje ve Všeobecné
zdravotní pojišťovně jako koordinátor projektů. „I k tomuhle místu mi pomohl sport,“
usmívá se. „Druhý den po státnicích jsem šel
na florbal, kde jsem potkal Hanku Potměšilovou z Nadačního fondu pro zaměstnávání
osob se zdravotním postižením. Slovo dalo
slovo a výsledek už znáte.“
Výraznou roli na cestě od pádu k vrcholu
Davida Drahonínského však sehrálo Konto
BARIÉRY. „Pomohli mi s koupí mého prvního vozíku, tak začaly naše kontakty. Od té
doby mi Konto BARIÉRY přispívá každých
pět let, ale nejen to,“ vypočítává David.
„Pomohli mi koupit handbike i počítač,
dostával jsem stipendium na studiích. Díky
lidem, kteří za vší tou prací stojí, jsem se
mohl odpíchnout a posunout dál. Nejenže
mi život zpříjemnili, ale hlavně zefektivnili,“
pochvaluje si David. „Moc si vážím toho, že
to všechno dokáže prakticky hrstka nadšenců. Mrzí mě ale, že vlastně musejí suplovat
stát,“ uzavírá David Drahonínský. 
Více fotografií k tématu na www.muzes.cz
19
Umělci Konta BARIÉRY
■ René Roubíček ovlivňuje české výtvarné sklářství už téměř 70 let.
■ Po Expu 1958 v Bruselu se sklářům otevřely dveře do světa.
■ S Bořkem Šípkem ho spojuje sklo i role poručníka.
René Roubíček:
Sklo
je ten
pravý
génius
Sklo nesmíte znásilňovat,
tvrdí René Roubíček.
Ne umělec, ale sklo samotné
je ten pravý génius!
Text: Pavel Hrabica
Foto: Jan Šilpoch
Coby patnáctiletého nadaného malíře vás
prý lákal na akademii samotný Max Švabinský. Jak to tehdy vlastně bylo?
Všechno začalo tím, že jsem doma několik
měsíců kopíroval Rubensův obraz, pak jsem
namaloval ještě pár věcí a otci a dalším lidem se zdálo, že to musí na veřejnost. Tak se
postarali o výstavu, psali o tom v novinách
a na základě toho si mě pozval Max Švabinský. S tím, že až dokončím střední školu
a bude mi osmnáct, mám si podat přihlášku
na akademii.
Bavilo vás malování?
Strašně. Bydleli jsme pod Vyšehradem, já
přišel ze školy, hodil učení do kouta a vyrazil do ulic. Ale taky jsme měli na škole
výborného učitele výtvarné výchovy,
nějakého Severu. On si vždycky na začátku
roku očíhl, co komu jde a nejde, a nechal
každého dělat především to, k čemu měl
talent. Ti méně nadaní navrhovali třeba
plakáty, mě nechal celou dobu kreslit
například spolužáky při vyučování. A taky
si mě, to jsem byl v septimě, jednou vytáhl
z vyučování na chodbu, strčil mi do ruky
přihlášku na Umprum a diktoval: Hlásím
se do školy J. V. Holečka na monumentální
malbu a sklo. Já na něho koukal jako blázen, co jako budu dělat se sklem. „O to se
nestarej, to přijde samo.“ Takže on a Hitler
mohou za nové české sklo.
20
On a Hitler?
Svým způsobem. Protože navzdory Švabinského přání přišla válka, Hitler zavřel
vysoké školy, akademii pochopitelně
taky a jediná výtvarná školy u nás zůstala
Umprum, kam mě tlačil už Severa. Tam
se za války vlastně sešli všichni, kteří by
se jinak rozptýlili po akademii a dalších
školách. Tam jsem se ostatně seznámil se
svou budoucí ženou a taky se Stanislavem
Libenským, který českou sklářskou školu
významně ovlivnil.
Vy jste po druhé světové válce mnoho let
působil na sklářské škole v Kamenickém
info
Kdo je René Roubíček
Sklář, svá díla tvoří s Jiřím Pačinkem z Hutě
Lindava.
Narodil se 22. 1. 1922 v Praze. Za prostorovou
expozici na Expo 1958 obdržel Grand Prix.
Působil na sklářských školách, především
v Kamenickém Šenově a Novém Boru.
Spolupracoval se sklářskou hutí Ajeto Bořka
Šípka a Petra Novotného.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Na sklu je neobyčejné, že předem můžete konečný
výsledek jen odhadnout, ono se dotvoří samo.
Naučil jsem se, že sklo nesmíte znásilňovat.
sofijskou. Určitě na té naší ambasádě ani
nikdy nebyl.
Šenově, později v Novém Boru. Co vás tam
zaválo?
Po pětačtyřicátém jsme začali připravovat
různé přednášky a putovní výstavy o umění,
že bychom s tím objížděli republiku a dělali
osvětu. Jenže jednoho dne si to do Prahy
přihasil právě Standa Libenský s dalšími
spolužáky, že založil Blok českého skla a že
to rozjedeme. V severních Čechách zůstala
spousta skláren a podniků i škol bez vedení,
sháněli tam lidi. Standa Libenský se vydal
do Železného Brodu, odkud pocházel, a já
se dostal do Kamenického Šenova. Sice
jsem nebyl ředitel, ale de facto jsem určoval
směřování školy. Fantastické bylo, že jsem
najednou měl k dispozici nejen školu a studenty, ale i sklárny s hutěmi a skláři.
Nescházela vám nakonec ta akademie?
Nescházela, víte, mojí akademií byla pražská Družstevní práce. To byla organizace,
která se zaměřila na designéry a výrobce
moderního designu a užitého umění,
na věci, které lidé denně používali. Uprostřed Národní třídy měla od konce dvacátých let prodejnu Krásná jizba, tam jste
mohl vidět věci od Sutnara, Janáka, Sudka.
Tam jsem se při každé návštěvě Prahy ze
severních Čech zastavil, to byla moje akademie. Vystavovali tam i skláři, pochopitelně
hodně ti ze Železného Brodu. Tam jsem
chodil pro poučení místo vysoké. Dnes je mi
smutno, když vidím, že tam prodávají boty
za pár korun.
Udělal jste hodně lustrů od té doby?
Desítky, možná stovky. Stal se ze mě lustrař.
Když se někde něco stavělo, renovovalo, tak
na Roubíčka se obraceli kvůli lustrům.
Vadilo vám to?
No, vadilo, to se říct nedá. Spíš toho bylo
hodně. Ale sám vidíte, nakonec jsem si
jeden takový vyfoukl i pro sebe doma. Tak
jednou za půl roku za rok ho rozmontuju
a umyju. Kouzlo toho lustru spočívá v tom,
že se dá pokaždé složit trochu jinak. Systém
hnízd, jak tomu říkám, zůstává, ale umožňuje varianty.
Žlutík, ručně tvarované hutní sklo, 2008
Když používáte termín „nové české sklo“,
co bylo české sklo do té doby? Jen čistě
užitná záležitost?
To samozřejmě ne. Nemůžeme pominout
především Ludviku Smrčkovou, ta byla
designérkou v moderním smyslu slova už
za první republiky. Ale české sklo v tom
pojetí, jak se o něm bavíme, je přirozeně
spojováno s koncem 50. let, s výstavou Expo
1958 v Bruselu.
Vy jste tam měl nádhernou plastiku, pro
kterou jste využil vlastně odpadní sklo, co
nechávají skláři po tavbě pro další zpracování. Jak vás to napadlo?
Podívejte, sklo je šperk, je mnohem hodnotnější než zlato, je to nejvzácnější výtvarný
materiál. Ne co se týká faktické ceny, ale
mnohotvárnosti, využitelnosti. Sklo je proti
zlatu dominantnější a působivější. Je neviditelné, najednou se zatřpytí a najednou tu je.
Co se nápadu s odpadem týká, každý nápad
chce svou dobu, svůj okamžik, kdy se narodí. Mě to napadlo, když jsem dostal nabídku
udělat něco do vymezeného prostoru, který
v našem bruselském pavilonu byl.
Existuje ještě ta plastika?
Ano, ale jen v kopii. Oni ji ti naši funkcionáři hned po výstavě na místě rozprodali
po kouscích…
Každopádně bruselské Expo 58 otevřelo vám i dalším českým sklářům dveře
do světa.
můžeš / číslo 5 - 2013
Premiant, ručně tvarované hutní sklo, 2010
To je pravda. Dveře mezi Západem a Východem byly zavřené, po Bruselu se otevřely
hodně doširoka. Byla to doba, kdy se začaly
předělávat a přestavovat československé
ambasády ve světě. Do té doby to byly
uzavřené pevnosti. První nabídku jsem ale
dostal na lustr do vstupní haly velvyslanectví v Sofii. To ještě nebyl žádný Západ. Pak
přišla Amerika, Londýn a další.
Co jste v Sofii vymyslel?
Přes žárovku jsem vyfoukl ještě jednu velkou žárovku. Až po dlouhých letech jsem to
viděl ještě někde jinde, od jednoho cizince.
Ale pochybuji, že se inspiroval tou mou
Stal se ze mě lustrař.
Když se někde něco
stavělo, renovovalo,
tak na Roubíčka se
obraceli kvůli lustrům.
Po smrti rodičů Bořka Šípka jste se stal
jeho poručníkem. Také on se proslavil
výtvarným sklem, dnes má sklářskou huť.
Inspiroval jste ho nějak?
Bořek už neměl tátu, když mu umřela máma
a potřeboval někoho, kdo za něho třeba
chodil na třídní schůzky a sdružení rodičů.
Protože seděl ve škole v lavici s mojí dcerou,
tak jsem mu toho poručníka dělal rád.
Na schůzky vlastních dětí jsem nechodil, to
měla na starosti manželka, ale na ty Bořkovy
jsem musel. Jinak jsem Bořka do ničeho
nenutil, on šel vlastní cestou. Jen jsem mu
vysvětlil, že jestli se chce zabývat sklem,
musí umět i kreslit. Určitě ho ale ovlivnilo
i to moje prostředí. 
Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz
Konto BARIÉRY
zorganizovalo
11. aukční salon výtvarníků.
Aukce proběhla 9. prosince v pražském
Karolinu a výtěžek jde na podporu
vzdělávání studentů se zdravotním
postižením.
21
Na cestách
■ Vozíčkář Jiří Mára byl na všech obydlených kontinentech.
■ Rodina píše knihy, točí filmy a pořádá besedy.
■ Výpravy plánují a realizují na vlastní pěst.
Cestovatelská
vášeň na vozíku
Jízda vyprahlou australskou krajinou
skýtá poutavé obrazy jako v případě těchto větrných studní.
Text: z podkladů Jiřího Máry zpracoval
Radek Musílek
Foto: Alena Márová
D
vaadvacetiletý Jirka Mára z Přerova
nepohne prakticky žádným svalem
na svém těle. Ukazováček pravé
ruky, kterým ovládá počítač, mu
však stačí, aby připravoval výpravy
po celém světě, které pak absolvuje s rodiči
a sestrou.
Své zálibě v cestování se věnuje prakticky
každý den. O všech státech světa něco ví.
Minimálně zná vlajku a hlavní město, ale
většinou i největší přírodní, kulturní či historické zajímavosti. Sleduje cestopisné pořady
v televizi, bádá v encyklopediích a knižních
průvodcích nebo brouzdá po internetu
a hledá výjimečná místa naší planety. Úplně
nejraději však pochopitelně vyráží na skutečné expedice.
Svou zálibou úplně změnil život rodiny,
ale také mnoha přátel i úplně neznámých
lidí po celé České republice. Z koníčka se
stala práce, která zaměstnala každého
člena rodinného týmu. Jirka je šéf. Všechny
uskutečněné výpravy vymyslel a do posled-
22
ního detailu naplánoval. Jeho otec se naučil
dělat dokumentární filmy a psát cestopisné
knihy. Jirkova maminka se stala amatérskou
fotografkou a sestra Monika zase hlavním
řidičem invalidního vozíku, aby se brácha
dostal všude tam, kam touží. Když se z cesty
vrátí, pořádají po celé republice besedy.
Rodina Márova
u posvátné červené hory Uluru.
Vozíčkář rekordman
V posledních sedmi letech se Jirkovi a jeho
rodině postupně podařilo navštívit všechny
obydlené kontinenty a díky tomu byl zapsán
i do České knihy rekordů. Postupně se podívali na Nový Zéland, do Karibského moře,
Ekvádoru i na Galapágy. Také do Japonska,
na Island, Faerské ostrovy nebo dokonce
do Grónska. Na „černém kontinentě“ pak důkladně prozkoumali Jihoafrickou republiku,
Namibii, Botswanu a Zimbabwe. Zatím poslední velkou výpravou byla cesta kolem celé
Austrálie. Márovi se vždy vydávají na vlastní
pěst a zážitky jsou tím pádem dobrodružnější. Spát v Africe v kempech a ve vlastním
stanu nebo projíždět karavanem australskou
pouští je jistě mnohem zajímavější než bydlet v hotelu a jen se koupat v moři.
O zkušenostech z výše uvedených cest už
vzniklo sedm cestopisných knih. Z nich poslední, s názvem To snad není možný, popisuje dosud nejdelší putování, a to po nejmenším
světadílu. Austrálií najezdili 24 tisíc kilometrů
během 44 dní. Austrálie je rozlehlá země
a vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi
jsou místy opravdu extrémní. Někdy bylo
třeba urazit i přes tisíc kilometrů za den.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Ani podrobný plán nemůže zahrnout překvapení,
která na cestovatele čekají. Vždy nastane něco,
co si člověk nedovede ani představit.
Jirka mezi
skalními
sloupy
v oblasti
Pinnacles.
desátimetrové eukalypty nebo leteckým
výletem nad skalami připomínajícími včelí
úly. Výčet můžeme zakončit třeba návštěvou slavné věznice na Tasmánii, tenisového
turnaje v Melbourne nebo motýlí farmy
v tropickém pralese.
„Raritou bylo prakticky všechno, co jsme
viděli,“ vzpomíná Jirka Mára. „Můžu jen dál
vyjmenovávat návštěvu koalí nemocnice,
jízdu na speciálním invalidním vozíku v moři
při pozorování delfínů, větrné studny v poušti, hru domorodců na didgeridoo, jízdu historickým vlakem přes kapradinový les nebo
osobní setkání s ježurou a dugongem.“
Cestovat lze i na zádech
Došlo i k setkání s původními
domorodými obyvateli a hře na didgeridoo.
Ani podrobný plán nemůže zahrnout
překvapení, která na cestovatele čekají. Vždy
nastane něco, co si člověk nedovede ani představit. Naštěstí většina takových okamžiků
přinesla Márovým pozitivní emoce. Obrovským zážitkem pro ně byla návštěva v jedné
australské rodině. Nabídla jim ubytování
a stravu ve svém domě, přestože se viděli
poprvé v životě a bylo pár dní před Vánocemi.
Nechtěli za to ani žádné peníze. Kolik lidí
v Čechách by se asi zachovalo podobně?
lidí, kteří přispěchali na pomoc s traktorem.
Dalším australským dobrodružstvím je
přítomnost spousty exotických zvířat, včetně
jedovatých hadů. I ti se českým cestovatelům
vyhnuli. Ukázal se jen jediný, a to až poslední den cesty. Na krokodýly se byli několikrát
podívat v národních parcích. Dokonce je
krmili a vcelku nečekaně je i ochutnali jako
slavnostní večeři na Štědrý den.
Paradoxně nejvíce nebezpeční jsou
klokani. Sice je Márovi několikrát krmili
z ruky, ale záludnost poskakujících symbolů
kontinentu číhá na cestách. Zejména v noci
migrují přes silnice a srážka s dospělým klokanem může být pro auto i pasažéry osudná.
Podél cest je vidět hodně přejetých zvířat.
Vyjmenovat všechny zážitky, které Austrálie Jirkovi přinesla, není možné. Dlouhý
nekompletní seznam by mohl začít pochodem po pohodlné bezbariérové pěšině kolem
posvátné červené hory Uluru. Pokračovat se
dá mohutnými skalními jehlami rostoucími
z písku, výpravou na Velký bariérový útes,
pozorováním obřích želv při kladení vajíček,
návštěvou Žraločí zátoky, šplháním na sedm­
A jak řeší Márovi nepřístupná místa v divočině? Podle vlastních slov s nadhledem.
Důležité je, aby byl vždy po ruce jeden či dva
nosiči. Občas Jirka putuje tatínkovi na záda
a ten ho na nepřístupné místo donese. Jindy
zase vezme jeden člen rodiny vozík vepředu,
druhý vzadu a přes říčku nebo těžce průchodný terén se Jirka přenáší jako paša.
Jistě je třeba znovu připomenout ochotu
všech lidí, které na svých výpravách potkali.
Například při nástupu na trajekt z Austrálie do Tasmánie jim kapitán lodě osobně
a bez zvláštního příplatku přidělil luxusní
bezbariérovou kajutu místo křesílek ve společné noclehárně. Pokud by se chtěl někdo
o cestování Márových dozvědět víc, může
se podívat na internetové stránky www.
jirkamara.cz. Taky se můžete přijít podívat
na jejich besedu, případně si přečíst knížku
nebo se podívat na některý z filmů.
S cestováním Márovi rozhodně nekončí.
„Rádi bychom se podívali ještě třeba do Severní Ameriky. Z tohoto světadílu známe jen
Grónsko, což přece jen není tak typické jako
indiáni, Grand Canyon nebo národní park
Yellowstone,“ plánuje Jirka Mára a pokračuje: „Osobně bych se také rád podíval znovu
někam do Asie. Japonsko mi přirostlo k srdci
asi nejvíce. Zajímalo by mě, jak se žije i v jiných zemích tohoto kontinentu.“ 
S vozíkem
se člověk
skrze strom
často neprojede. I to se dá
v Austrálii
zažít.
Požáry, ale i nezištná pomoc
Austrálie je bohužel známá i různými přírodními katastrofami, takže Jirka s rodinou
několikrát viděli rozsáhlé požáry nebo
projížděli oblastí po obrovské povodni. Jim
samotným se ale naštěstí katastrofy vyhýbaly. Jen jednou zapadli s autem do bažiny.
Tehdy se opět projevila ochota místních
můžeš / číslo 5 - 2013
23
Charita součástí podnikání
■ Antivirový gigant vytvořili Češi.
■ Umět dobře darovat je docela dřina.
■ Manželky podnikatelů v těžké roli.
Neobyčejní mužové
s obyčejnou pravdou
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
V
lastně to začalo dávno, pradávno.
Ještě v dobách socialismu se dva
mladí a úspěšní specialisté tehdejšího Výzkumného ústavu matematických strojů zamysleli nad skutečnými efekty své práce a řekli si: Co kdybychom
to zkusili na vlastních nohou? Nebo jinak
– Pavel Baudiš dostal od kohosi zavirovanou
disketu a začal přemýšlet, jak takovému
nebezpečí čelit. A napsal první československý antivir. A ještě jinak – v roce 1989 se
pootevírala dvířka soukromého podnikání,
takže přesně sedmnáct dnů před legendární
revolucí vzniklo družstvo programátorů. Poté
přes všechny změny a občasné problémy
vznikla akciová společnost s obratem přes miliardu korun, více než stovkou zaměstnanců,
špičková světová firma v oboru informačních
technologií. Za její menšinový podíl zaplatila
mezinárodní investiční společnost Summit
Partners 100 milionů dolarů. Aby ne, když
antivirový program Avast používá na světě
na 250 milionů zákazníků.
Mylná představa
Druhý ze zakladatelů, Eduard Kučera,
s úsměvem vzpomíná: „My jsme chtěli
malou, takovou kapesní firmu, která by nás
slušně uživila. A hlavně aby nám do toho
24
Autor
prvního československého
antivirového
programu
Pavel Baudiš.
nikdo nemluvil. Kdepak mezinárodní společnost ve světové špičce! O to jsme nestáli,
pohodlí nám připadalo a vlastně připadá
dosud důležitější. Jenže konkurence je
a byla neposedná. Takový Symatec nás tak
mačkal a doslova pronásledoval na každém
kroku, že jsme ty chlapce, kteří mají tisíce
zaměstnanců a pobočky po celém světě,
museli trochu proškolit. Až z toho je dnešní
globální company, těžko říci, na jakém místě
v žebříčku podobných firem, ale do první
pětky patříme s velkou rezervou určitě. Sami
jsme si to navařili, tak to musíme dál jíst.“
Možná, že právě schopnost sebeironie těchto „pohodlných“ podnikatelů je
skutečným zdrojem originálních řešení,
která tak úspěšně oslovují světový trh. Vedle
populárního antiviru, který je distribuován
všem zájemcům zdarma, tu vznikají specia­
lizované, velmi náročné programy, které
chrání důležitá centra státní správy, obrany,
bezpečnosti, ale i byznysu v mnoha zemích.
A ty už samozřejmě zadarmo nejsou. Zajímavé zisky přinesly docela brzy i novou otázku:
Neměli bychom z těch peněz trochu přispět
na bohulibé účely? Tak vznikla skvělá myšlenka – začali doslova rozdávat antivirové
programy do škol. Ne nějaké hračky, ale
regulérní ochranu vznikajících počítačových
učeben a pracovišť. V době, která přes všechny vzletné řeči o vzdělání šetří na školství,
jak jen může, velká věc. Jenomže velká
příležitost také pro jinou paži státu, pro
finanční úřady. Je to zboží? Je. Tak zaplaťte
DPH! Je to dar? Odpočet můžete uplatnit
až na konci zdaňovacího období! Tak české
školství ku škodě opět přišlo, protože chtít
po Avastu dvojnásobné sponzorství, to už
opravdu nešlo.
Těžší než vydělávat je darovat
Avast se brzy po svém rozjezdu musel
vyrovnávat s mnoha pastmi mezinárodního
obchodu. Internet přinesl úplně jinou formu
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Nakonec jsme došli k dalšímu světovému
objevu – vydělat čtyři sta milionů je skoro
lehčí než deset rozdělit.
Věřili byste,
že toto je
pracoviště
„velkých
mezinárodních
bossů?“
prodeje programů, konkurence byla nemilosrdná a hackeři přicházeli s novými a novými
zákeřnostmi. Byla i chvíle moc těžká – když
najednou chyběly peníze a firmu zachránila
jen další typická vlastnost jejích zakladatelů
– neumějí se chlubit. Tak se také nepochlubili svým manželkám, že z nerozděleného
(a tedy k radostem ze života nepoužitelného) zisku zůstala pěkná rezerva. A záchrana
byla na světě.
Rostoucí bohatství firmy je přivedlo
k charitě. Proč, to se čtenář dozví na samém
konci článku. Pavel Baudiš říká: „Hledali
jsme partnery, kteří dobročinnost umějí.
Našli jsme např. Konto BARIÉRY, kterému
věnujeme ročně přes dva a půl milionu.
Pomáhali jsme a pomáháme i jiným. Dnes už
máme nadační fond, o který se starají naše
manželky. Docela se nám ulevilo – jak má
totiž člověk poznat, kde je pomoc nejpotřebnější, když žádostí je moc a my nejsme zvyklí
dát na dramatické líčení nebo na slzy. To
nejsou dobří konzultanti.“ A jeho kolega se
svým typickým humorem dodává: „Nakonec
jsme došli k dalšímu světovému objevu –
vydělat čtyři sta milionů je skoro lehčí než
deset rozdělit. Zaplať pánbůh, choďte si
stěžovat našim manželkám.“
Dnes musí společnost také dodržovat
rozhodnutí rady ředitelů, která reprezentuje i zahraniční vlastníky. Takže příspěvek
nadačnímu fondu neschvalují jen otcové
můžeš / číslo 5 - 2013
zakladatelé. Ale podstatné jsou výsledky –
Avast je partnerem Člověka v tísni, pomáhá
každoročně na desítkách míst postiženým,
nemocným, studentům i mladým umělcům.
Za mimořádnou charitativní aktivitu byla
společnost nominována i na cenu Via Bona,
kterou uděluje velvyslanectví USA v Praze.
Téměř pětadvacetiletá cesta Eduarda Kučery
a Pavla Baudiše je unikátním příběhem české
podnikavosti a schopnosti přijmout i tvrdé
výzvy světa. Jak se změnili oni? Zdá se, že
kromě šedin vůbec ne. Nepůsobí ani nechtějí
působit jako velcí bossové, usazení v teplíčku a přepychu. Vědí, že dosáhli ve svém
oboru na světové vrcholky, ale stejně dobře
si uvědomují, jak tvrdé mohou být z těchto
výšin pády. A tak na otázku, proč tolik peněz
věnují charitě, odpovídá Eduard Kučera
okamžitě: „Chceme totiž zůstat normální.“
A v jeho očích zůstává ještě ohníček s nedořečeným dodatkem: Jak se takhle hloupě
může někdo ptát? 
Eduard
Kučera
má rád ironii.
Lituje ty,
kteří se berou
vždycky jen
vážně.
25
Nové zahraniční technologie
■ Objevuje se nový druh umělé ruky, která umí „cítit“.
■ První pacient dostane novou náhradu na konci letošního roku.
■ Na stejné univerzitě pracují na přemostění poraněné míchy.
Robotická ruka, která
Když se systém osvědčí, mohla by být
podobná technologie využívána i v jiných
protetických náhradách.
Naděje pro úrazy páteře
Myš začala s implantátem
na přerušené páteři znovu chodit.
Podaří se prosadit testy u lidských pacientů?
Text: Štěpán Beneš
Foto: archiv autora
P
rotetika dosáhla za poslední desetiletí solidního pokroku a je schopná
nabídnout velice pokročilé robotické náhrady horních končetin. Ty
dosahují dokonce takové kvality,
že už existuje první pacient, kterému byla
na vlastní žádost (a schválení lékařské komise) amputována nemocná ruka a nahrazena
pokročilou umělou končetinou. Nyní zažívá
svět bionických náhrad další obrovský krok
vpřed. Protézy, které umějí cítit, že v umělé
ruce něco držíte.
„Cítit“ robotickou paží
Nejpokročilejší bionické robotické protézy
se rozpohybují se tak, že se jejich obvody
připojí pomocí dvou elektrod na nervová
zakončení v pahýlu pacienta. Ten je tak
pomocí nervových impulzů schopen
(po nějaké době tréninku) s rukou
pohybovat, zavírat a rozevírat úchop
a podobně. Ideální stav, kterého se snaží
technologie v tomto sektoru dosáhnout,
je možnost naprosto plynulého pohybu
bionickou rukou jen za pomoci mozkových
impulzů, podobně jako u zdravých končetin.
Pacient by pak v ideálním případě neměl
o umělé končetině ani vědět.
Nový model robotické ruky od italské
firmy Prensilia, na které společnost
spolupracovala s výzkumnou laboratoří
na švýcarské Polytechnice v Lausanne, však
26
představuje další, poměrně zajímavý krůček
ve vývoji. Bionická ruka se k ovládání
napojuje na nervovou soustavu pacienta
podobě jako u jiných modelů, novinkou
je však obousměrná komunikace. Jedním
směrem tedy jdou impulzy od mozku jako
řídícího centra přes nervovou soustavu až
do implantátu, který se pohybuje podle
pokynů. Implantát má v konečcích prstů,
dlani a zápěstí instalovány speciální
senzory, které mají naopak druhým
směrem – tedy od implantátu přes
nervovou soustavu do mozku – vysílat
impulzy vyhodnotitelné jako vjem hmatu.
Pacient tedy ucítí, že v ruce něco drží. To
znamená poměrně značné vylepšení celkové
uživatelské hodnoty umělé náhrady.
První verze bionické ruky s obousměrnou
komunikací byla testována už v roce 2009.
Tehdy byla zkušebně pomocí elektrod
připojena na nervový systém pacienta,
který pak mohl rukou hýbat, ohýbat prsty,
sevřít je v pěst a držet předměty. Zároveň
popisoval, že cítí píchání jehlou do dlaně.
Po prvních testech byl implantát znovu
vylepšován a na konci letošního roku přijde
další, už zásadnější zkouška. Ruka bude
implantována v italském Římě anonymnímu
pacientovi. Ten bude ruku měsíc testovat
a lékaři budou sledovat, jak na ni zareaguje
fyzicky i psychicky. Pokud se implantát
uchytí, produkční model, prostý chyb, by
měl být dostupný do dvou let.
Lékaři nyní pevně doufají, že se
experiment podaří a že nová technologie
bude v budoucnu pomáhat pacientům lépe
se adaptovat na bionické náhrady končetin.
Z lausannské Polytechniky přišla však
i druhá dobrá zpráva. V jiné laboratoři tu
totiž pracují na speciální léčbě, díky které
„dorůstají“ míšní nervy, spojující pohybový
aparát s mozkovým centrem. Jinými slovy
vymýšlejí, jak znovu „rozchodit“
pacienty po úrazu páteře.
Týmu vedenému doktorem
Gregoirem Coutinem se
podařilo kombinací léčiv
a elektrických impulzů znovu spojit
přerušená nervová spojení u laboratorních
myší. Ty byly dokonce po dvou týdnech
tréninku schopné znovu se pohybovat,
dokonce běhat a slézat po schodech.
Opakované pokusy na myších se zraněními
páteře, svou povahou nejblíže úrazům
páteře lidské, potvrdily správnost teorií.
I druhá skupina testovaných myší byla
po několika týdnech opět schopna pohybu.
Systém spočívá ve vývoji neuroprotetického zařízení, které bude poraněné
páteři dodávat elektrické impulzy. Mělo
by vypadat jako pole elektrod, velice tenké
a miniaturní, jako druhá kůže překrývající
páteř. Počáteční testy na myších sice potvrdily správnost hypotézy, vědce ale čeká
řada dalších výzev, z nichž tou největší
je samotná konstrukce neuroimplantátu.
Ten musí mimo jiné počítat s různým natahováním a pohyby v lidském těle, musí tedy
být vyroben z pružného a zároveň vodivého
Schopnost „cítit“,
že něco držíte v ruce, je
významným vylepšením
oproti předchozím
modelům.
můžeš / číslo 5 - 2013
Poradna
■O
tázka existence sKaret je stále ještě nedořešena.
■ MPSV doporučuje sKarty ve dvou vyhotoveních.
■ Problémy je třeba řešit i v domovech pro seniory.
cítí
Problematika sKaret
pro mentálně
postižené osoby
P
Nový druh
umělé bionické končetiny
by mohli pacienti dostat už do dvou let.
materiálu. Velkou výzvou je také samotný
chirurgický zákrok, který neuroimplantát
na páteřní nervová zakončení připojí. Jde
o milimetrovou práci v přichycení implantátu na specifické skupiny nervových vláken,
přičemž prostor pro chybu nebo napáchání
ještě větších škod je poměrně velký.
Pro samotnou funkci systému je pak
třeba realizovat rozsáhlé studie pohybu
samotného, aby se přesně vědělo, co
stimulovat a s jakým výsledkem.
Které svaly se pohybují jakým
způsobem, co se děje
v nervové soustavě, co
se při těchto činnostech
děje v mozku a podobně.
Testování na lidských
pacientech je vzdáleno
ještě řadu let, tým nicméně
plánuje vyzkoušet svůj
systém elektrostimulace
na několika pacientech
s omezenou funkcí
dolních končetin. Už teď
spolupracuje s nadšeným
mladíkem, který měl úraz před
necelým rokem. Pokud se vše podaří,
jak má, vědci doufají, že budou moci
obnovit pohyb u pacientů s poraněním
páteře do dvou let od úrazu, případně jim
pomoci alespoň obnovit některé motorické
funkce. 
můžeš / číslo 5 - 2013
rojekt sKaret se od počátku
potýká s mnohými problémy
a v době uzávěrky tohoto
čísla není vůbec jasné, zda bude
vůbec pokračovat.
Přesto se zastavíme u otázky vydávání sKaret osobám, které mají nějakým
způsobem omezenu svéprávnost, tedy
dětem, osobám omezeným či zbaveným
způsobilosti k právním úkonům soudně,
osobám s mentálním postižením či jiným
druhem postižení, které omezuje jejich
schopnost rozhodování.
Ministerstvo práce a sociálních věcí
v těchto případech doporučuje, aby
úřady práce postupovaly tak, že sKartu vydají ve dvou vyhotoveních, jednu
sKartu s platební funkcí dostane soudem
stanovený opatrovník, zákonný zástupce
dítěte či pečující osoba, druhou sKartu
bez platební funkce pak postižená osoba.
Karta bez platební funkce bude sloužit
především k identifikaci (jako případný
průkaz TP, ZTP či ZTP/P).
V praxi ale narážíme na některé
problémy, a to především v případě, kdy
osoba trpí nějakým typem postižení,
nicméně není omezená či zbavená způsobilosti k právním úkonům, přesto je zde
reálné riziko, že sKartu s platební funkcí
např. ztratí či ji někdo zneužije.
V těchto případech by měl úřad práce
individuálně posoudit situaci osoby
a zvážit, zda v tomto případě nedostane
sKartu s platební funkcí některá z pečujících osob.
Často je obtížné tuto situaci řešit
také v domovech pro seniory a dalších
podobných zařízeních, kde se mnohdy
nacházejí osoby postižené pohybově
v kombinaci s některým z typů demence
či Alzheimerovy choroby.
Tyto osoby mnohdy nemají žádné
rodinné příslušníky, kteří by se o sKartu
a finance na ní starali. Zde by bylo řešením vyjednat nějakou speciální plnou
moc pro sociálního pracovníka zařízení,
nicméně tato situace není v této chvíli
nijak legislativně ošetřena a není také
ošetřeno riziko zneužití těchto finančních prostředků. Je tedy otázkou, jak se
Často je obtížné
tuto situaci řešit
také v domovech
pro seniory a dalších
podobných zařízeních,
kde se mnohdy
nacházejí osoby
postižené pohybově
v kombinaci s některým
z typů demence či
Alzheimerovy choroby.
Tyto osoby mnohdy
nemají žádné rodinné
příslušníky, kteří by se
o sKartu a finance na ní
starali.
s tímto problémem poperou zákonodárci
do budoucna.
Zároveň jsou v současné době v meziresortním připomínkovém řízení novely
právních předpisů upravujících sKartu.
Předpokládá se, že k účinnosti těchto
novel dojde v polovině roku 2013. 
Lucie Marková
Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů
[email protected]
Bezplatná linka 800 100 250
27
Poradna
■K
dy je také možno požádat o vrácení daně.
■ J aká jsou kritéria pro dopravu nemocného dítěte.
■P
odmínky nákupu auta pro rodiče mentálně postiženého dítě.
Sleva na dani z příjmu
Kdy lze použít sanitku k cestě na vyšetření
Kritériem k získání příspěvku na nákup
automobilu pro mentálně postižené je jejich IQ
?
Chtěl bych se zeptat, zda mám nárok
na vrácení daně a v jaké výši, když manželka nepracuje a pečuje o nezletilého
mentálně postiženého syna, který má přiznán
příspěvek na péči IV. stupně. Slyšel jsem, že
si mohu požádat o vrácení určité části daně
na FÚ. Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Slevu na dani z příjmu na „vyživovanou
manželku“ lze uplatnit v případě, že příjem
manželky za zdaňovací období (kalendářní
rok) nepřesahuje částku 68 000 Kč. Do příjmu se nezapočítávají dávky státní sociální
podpory, dávky sociální péče, dávky pomoci
v hmotné nouzi, příspěvek na péči, sociální
služby, státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky
podle zákona o stavebním spoření a o státní
podpoře stavebního spoření a stipendium poskytované studujícím soustavně se
připravujícím na budoucí povolání. U manželů, kteří mají majetek ve společném jmění
manželů, se do vlastního příjmu manželky
(manžela) nezahrnuje příjem, který plyne
druhému z manželů nebo se pro účely
daně z příjmů považuje za příjem druhého
z manželů.
Sleva na dani na vyživovanou manželku
činí maximálně 24 840 Kč ročně.
?
Mám doma půlroční dítě v pěstounské
péči. Holčička se narodila s fetálním
alkoholovým syndromem (stigmatizace
v obličeji, růstová retardace, známky poruchy
chování), psychomotorická retardace a také
prolaps rekta. S tím je sledovaná v Motole v proktologické poradně. Máme jet nyní
na kontrolu, ale doktorka mi odmítla napsat
„cesťák“, že malá není indikovaná. Přitom
sama mám zkušenost, že by v tomto neměl být
problém. Malá opravdu není schopná cesty veřejnou dopravou (cca 140 km do Prahy a totéž
zpět). Motol je přitom nejbližší specializované
pracoviště, kam je možné jezdit. Můžete mi,
prosím, napsat, jaká jsou kritéria pro dopravu
takto nemocného dítěte a jak se mohu bránit?
Odpověď:
Nárok na hrazení cestovních výdajů vzniká
podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
28
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
Vážení čtenáři,
své postřehy a názory
nám pište
na [email protected]
nebo na adresu redakce
časopisu Můžeš,
Melantrichova 5,
110 00 Praha 1.
zdravotním pojištění, § 36–37, těm pacientům, jejichž zdravotní stav vyžaduje
dopravu do nebo ze zdravotnického zařízení
za použití dopravní zdravotní služby (např.
sanitky). Nárok tedy vzniká v případech,
kdy podle vyjádření ošetřujícího lékaře zdravotní stav pojištěnce neumožňuje dopravu
běžným způsobem bez použití dopravní
zdravotní služby, a ten se přesto rozhodne
cestovat soukromým vozidlem. Po schválení této dopravy lékařem může pojištěnec
požadovat náhradu těchto svých cestovních
výdajů.
To znamená, že předepsání dopravy
opravdu záleží na rozhodnutí ošetřujícího
lékaře. Na věci bohužel nic nemění ani
špatná dopravní dostupnost, ani velká vzdálenost mezi bydlištěm pacienta a zdravotnickým zařízením. Doporučuji vám tedy zkusit
se ještě jednou s lékařkou domluvit a konkrétně jí vysvětlit důvody, proč nemůže
dítě cestovat veřejnou dopravou. V případě,
že se vám nepodaří lékařku přesvědčit, je
možné podat podnět k přezkoumání tohoto
rozhodnutí, a to jejímu nadřízenému. Dlouhodobějším řešením pak může být změna
ošetřujícího lékaře.
?
Doslechla jsem se, že je možné získat
příspěvek na zakoupení auta také pro
osobu s mentálním postižením, jaké jsou
přesné podmínky? Mám dceru se středně
těžkým mentálním postižením a cestování veřejnou dopravou pro nás bývá obtížné. Děkuji
za odpověď.
Odpověď:
Podle zákona č. 329/2011 Sb. lze přiznat
příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení
motorového vozidla osobám s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí a osobám
s těžkou nebo hlubokou „mentální retardací“ a stavy na rozhraní těžké mentální
retardace.
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí je
těžká a hluboká mentální retardace vymezena takto:
Těžká mentální retardace
20–34 IQ
Hluboká mentální retardace
0–19 IQ
Nejsem si bohužel podle vašeho popisu
jista, zda dcera uvedená kritéria splňuje,
nicméně žádost můžete rozhodně zkusit
podat. Formulář v elektronické podobě
i k vytištění naleznete na www.portal.mpsv.
cz v sekci Formuláře. Žádost se podává
na úřadu práce. 
Na vaše dotazy odpovídají
pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů
Bezplatná linka 800 100 250
www.ligavozic.cz/poradna
můžeš / číslo 5 - 2013
Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Nadace začínala ve Stockholmu v roce 1978 podporou disentu.
■ V letech 1983 až 1987 založil František Janouch tři hlavní ceny.
■ 25. 3. 2013: konečně i mezinárodní Cena Václava Havla za lidská práva.
Další tvář Nadace Charty 77
Slavnostní podpis dohody v Černínském paláci.
Zleva předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy Jean-Claude Mignon, František Janouch,
Karel Schwarzenberg a ředitelka Knihovny Václava Havla Marta Smolíková.
Foto: Archiv nadace
R
ozsáhlé humanitární projekty Nadace Charty 77, především Konto
BARIÉRY, Ostrovy života, Konto
MÍŠA, Nový start, nově i SENSEN,
zpopularizovaly nadaci v celé
zemi a přinesly jí i desetitisíce pravidelných
dárců. To by však nemělo zakrývat tradiční
a stejně významnou činnost „naší matky“.
Patří k ní na prvním místě udělování cen
za významné společenské přínosy v několika
kategoriích.
Dovolte mi výjimečně malou reminiscenci do minulosti.
František Janouch založil Nadaci
Charty 77 koncem roku 1978 ve Stockholmu, kde v nucené emigraci žil. Tehdejšími
mluvčími Charty 77 byl pověřen, aby
převzal významnou švédskou kulturní cenu
Monismanien, udělenou hnutí Charty 77.
Využil publicitu, kterou vyvolalo udělení
této ceny, k výzvě, aby švédská veřejnost
začala finančně podporovat pronásledované československé chartisty. Výzva byla
úspěšná a Františka Janoucha to inspirovalo k tomu, že koncem května 1979 požádal
několik významných švédských a zahraničních osobností, aby svým jménem
tuto iniciativu zaštítily. Mezi oslovenými
osobnostmi byl spisovatel Arthur Miller,
Per Wästberg (předseda mezinárodního
PEN klubu), profesor Giacomo Morpurgo z Janova, Lars Persson (šéfredaktor
můžeš / číslo 5 - 2013
Nejvýznamnější
je Cena Jaroslava
Seiferta, cena prvního
nositele Nobelovy ceny
za literaturu u nás.
František Janouch ji
založil v lednu 1986,
bezprostředně poté,
co se o úmrtí Jaroslava
Seiferta dozvěděl.
největších švédských novin Expressen),
Kenne Fant (ředitel švédského filmového průmyslu), Petr Larsson (organizační
tajemník levicové organizace Folket i Bild)
a Jaroslav Hutka z Rotterdamu. Předsedou
první správní rady Nadace Charty 77 se stal
František Janouch, který od té doby Nadaci
Charty 77 vede.
Nadace původně podporovala disidentské aktivity Charty 77, financována byla
výlučně dary zahraničních dárců. František
Janouch ale sledoval dění ve své rodné
zemi a to ho vedlo postupně k zakládání
cen, jejichž cílem bylo oceňovat významné
počiny v oblasti kultury i společenského
života v tehdejším Československu, které
režim v Praze zamlčoval. Tak mezi lety
1983 až 1987 vznikly tři ceny, které nadace
uděluje dodnes. Cena Toma Stopparda
byla první. Nese jméno svého sponzora,
předního anglického dramatika českého
původu a udělována je za eseje, které jsou
inspirativní svým myšlenkovým přínosem.
Cena Františka Kriegla oceňuje příkladnou
statečnost, kterou projevovali její laureáti
v minulém režimu, význam ale neztratila ani dnes. Oceňuje osobnosti, které se
příkladně angažují ve prospěch zákonnosti,
obrany oprávněných zájmů občanů, potírání
korupce atd.
Nejvýznamnější je Cena Jaroslava
Seiferta, cena prvního nositele Nobelovy
ceny za literaturu u nás. František Janouch
ji založil v lednu 1986, bezprostředně poté,
co se dozvěděl o úmrtí Jaroslava Seiferta.
Chtěl být rychlejší než oficiální struktury
v Praze a povedlo se mu to. Význam ceny
dokládají její laureáti. Jenom namátkou:
Dominik Tatarka, Ludvík Vaculík, Karel
Šiktanc, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Milan
Kundera i Ludvík Kundera, Josef Škvorecký, Věra Linhartová, Václav Havel, Jáchym
Topol, Jiří Suchý, Vladimír Binar. Celkem
třicet dva jmen.
Úplně stejně jako v dobách disentu
postupoval František Janouch v prosinci
2011. Den poté, co zemřel Václav Havel,
přišel s návrhem na zřízení Velké mezinárodní ceny, která ponese jeho jméno. Bylo
to trošku složitější, několik institucí, které
nesou jméno Václava Havla, se probudilo
o pár dní později a nastala malá přetahovaná. Promarnil se čas, ale nakonec letos, při
druhém výročí nedožitých narozenin, konečně, vyhlásí Rada Evropy, Nadace Charty
77 a Knihovna Václava Havla tuto cenu.
Chceme tak nejen uctít památku
prvního prezidenta ČR, ale připomenout
navždy jeho celoživotní boj za svobodu,
lidská práva a demokracii. Cena připomíná také úzký vztah Václava Havla k naší
nadaci, jeho podporu mnoha našich
projektů i dlouholeté přátelství s naším
zakladatelem Františkem Janouchem.
Věřím, že malé ohlédnutí za historií
nadace i pohled do budoucna byl pro vás
zajímavý.
Krásné jaro, nemohli jsme se letos dočkat, že? 
Vaše Božena Jirků
29
AUTO-MOTO
■ Tuzemský bestseller: nová Škoda Octavia stojí od 365 tisíc korun.
■ Golf má stejně velký kufr jako octavia, volkswagen je ale kratší.
■ Dacia představila nový Logan MCV.
Nové kombíky
ze Ženevy
Honda Civic Tourer.
Japonský kombík dostane
stejně výjimečné tvary,
jaké má pětidveřová karoserie.
Text: Petr Buček
Foto: Archiv autora
J
ednu dobrou zprávu pro řidiče s handicapem přinesl jarní autosalon
v Ženevě: do prodeje se chystá
celá plejáda nových kombíků:
od octavie přes Volkswagen Golf
až po Dacii Logan.
Škoda Octavia Combi se představila na ženevském autosalonu
s ještě větší karoserií, než měla
předchůdkyně. Na délku se
stejně jako pětidveřová sestra
protáhla o devět centimetrů,
objem kufru nového mladoboleslavského
kombíku činí 610 litrů.
Zvětšil se také prostor na zadních sedadlech, řidiči-vozíčkáři získají více místa pro
odložení vozíku za přední sedadlo.
Nová Octavia Combi je nejen o devět
centimetrů delší, ale také o 4,5 cm širší než
předchozí model. Rozvor se prodloužil
o necelých jedenáct centimetrů.
Po sklopení zadních sedadel se zavazadlový prostor zvětší až na 1740 litrů. Předchozí oktávka nabízela 605 až 1655 litrů.
Výrobce se u svého nového kombíku
chlubí několika praktickými detaily. Patří
mezi ně odkládací kapsa na kabáty za zadními sedadly nebo možnost odjištění opěradla zadního sedadla přímo ze zavazadlového prostoru.
Přepravu velmi dlouhých předmětů
usnadní sklopné opěradlo sedadla spolujezdce. Pod polohovatelnou dvojitou podlahou zase najde své místo roletový kryt kufru
a střešní nosič.
lickou bílou a červenou barvu (čtyři tisíce).
Pouze modrá octavia je bez příplatku.
Další ženevská premiéra mezi kombíky
patří Volkswagenu Golf. Na první pohled
připomíná svého většího bratra v podobě
Passatu Variant.
Objem kufru nového Golfu kombi se
oproti předchůdci zvětšil o 100 litrů a nabízí
nyní 605 litrů.
Kombíky octavia a golf tak nabídnou
srovnatelný zavazadlový prostor, ale golf si
přitom vystačí s kratší karoserií. Se svými
456 centimetry je o 10 centimetrů kratší
než Škoda Octavia Combi. Prodloužená
karoserie přináší výhody většího interiéru,
na druhou stranu je oktávka se svými 4,66
metru až neprakticky dlouhá. Někomu se
například parkování do řady stojících aut
s takto dlouhým vozem nemusí zamlouvat.
K ženevským premiérám patří také nová
Dacia Logan MCV – ve srovnání s octavií
a golfem mnohem jednodušší, ale také
o dost levnější kombík.
Dacia Logan MCV nabízí vzhledem ke své
velikosti bezkonkurenční cenu – dobíhající
model stojí od 185 tisíc korun, ani nástupce
nebude o moc dražší.
Logan neztratí svou velkou karoserii,
ke koupi však už bude jen jako pětimístný
(předchozí model šlo objednat také se třetí
řadou sedadel). Objem kufru nové dacie dosahuje 573 litrů, logan má na délku 4,5 metru.
Japonské kombíky
Ze zcela jiného soudku je kombík odvozený
od Hondy Civic. Toto sportovně až trochu
mimozemsky vypadající auto dostane
Nízká základní cena?
Základní cena nové Octavie Combi činí
365 tisíc korun. Konkurenční Hyundai i30
kombi stojí od 300 tisíc korun. Za základní cenu octavie je její korejský konkurent
k mání buď v dražším dieselovém provedení, nebo s bohatší výbavou.
Octavia Combi v základní verzi nabízí
na jednu stranu sedm airbagů a například
také novou multikolizní brzdu, která auto
sama po havárii zastaví.
Na druhou stranu si je nutné připlácet
za klimatizaci (10 tisíc korun) a za nemeta-
30
Škoda Octavia Combi. Tuzemský
bestseller se pochlubí ještě větším
prostorem, než nabízí stávající model.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
SLOUPEK
SLOUPEK
Martina
MartinaKOVÁŘE
KOVÁŘE
Dacia Logan MCV.
Cenový trhák se představí
ve svém druhém vydání.
Od stejšna
po sportovní BMW
praktickou variantu poprvé – předchůdce ji
neměl.
Honda pracuje na modelu Civic Tourer
kvůli evropským zákazníkům, kteří si praktické karoserie žádají. Do prodeje se novinka
dostane až příští rok.
Japonský výrobce slibuje „jeden z nejobjemnějších zavazadlových prostorů v dané
třídě“. Konkrétní údaje však zatím neoznámil.
Civic je přitom až překvapivě prostorný
a praktický i ve svých běžných pětidveřových šatech. Kombík nabídne ještě více.
Snad si ponechá praktická sklopná zadní sedadla, u kterých lze jednoduše sklopit sedák
podobně jako u divadelních sedaček.
Také Toyota vystavila v Ženevě nové
kombi – Auris Touring Sports. Model Auris
se jako kombík představí úplně poprvé.
Kufr praktické toyoty nabídne objem
530 litrů. V nabídce se objeví hybridní verze
se dvěma motory pod kapotou – elektrickým
a benzinovým. 
Více na AutemBezpečně.cz
Volkswagen
Golf Variant.
Kufr bude mít
stejný jako octavia,
karoserie je ale
kratší.
Toyota Auris
Touring Sports.
Také Toyota se
stejně jako Honda
ke kombíku nižší
střední třídy vrací
po několikaleté
přestávce.
Většina rodin a sociálně potřebných u nás
nemívá více aut v garáži. Důvod je jasný
– neřízené ceny paliva a reformy „strany
a vlády“ v sociální a dopravní oblasti.
My prostě preferujeme kombíky. Tedy
univerzální řešení – auto, které vypadá jako
jezevčík a které se hodí ke všemu. Všechno se
tam naloží a je užitečné jak pro vícečetnou
rodinu, tak pro handicapovaného člověka
nebo hospodského. Přitom má jízdní
vlastnosti vcelku normální a spotřebu
přiměřenou nákladu.
Historicky lze vystopovat snahu auto
prostě prodloužit. Jako malý kluk jsem
myslel, že to jsou všechno nějaké sanitky
nebo pohřebáky – byly vidět jen kombíky
moskvičů, volhy, trabanta a žigulíků.
Všechna tato auta byla především
sedanem, konstruktér jej pak nastavil
o 30 centimetrů a neuměle kombíkovou
záď napojil do jednoho celku.
Škodovácký pravěk dokumentuje model
zvaný lidově stejšn neboli Škoda 1202. Je
to vlastně prababička octavie, dnešního
hitu z Mladé Boleslavi.
Oktávka je vlastně symbolem malého
velkého auta. Vypadá o třídu větší, už
liftback vlastně svým velkým kufrem
udělal ze sedanu kombíka a určitě
zamotal v koncernu Volkswagen
nejednomu manažerovi hlavu.
Dotírá totiž užitnými vlastnostmi
a kvalitou nejen na golfa, ale spíš
na passata nebo vozy Audi, a to si
v Německu asi tak úplně nepřáli.
Čechům je ale líto, že na své koncernové
sourozence dotírá i cenou – za výborně
vybavenou verzi Škody Octavia se
špičkovým motorem a převodovkou DSG
si prodejci řeknou o tři čtvrtě milionu.
Mně osobně se líbí kombíky i z jiné
stránky – je to vlastně jiné auto než
původní sedan, jiná disciplína než
limuzína. Konstruktéři přestali
nastavovat karoserii a kufr a začali
projektovat aerodynamická nová auta,
mnohdy hezčí než jejich kratší bratři
a vždy s větší užitnou hodnotou.
Průkopník tohoto designu bylo Audi
80 Avant, první krásný kombík, který
když stál vedle mladoboleslavské Škody
Forman, nevěřili jste, že je to možné.
Kombíky v top technologiích typu Audi
RS nebo BMW M5 dokumentují zásah
i do sportovních s exkluzivních segmentů,
kde bych to kdysi optikou toho stejšna
nikdy nečekal. 
Autor je bývalý automobilový
závodník, člen rady Konta BARIÉRY.
můžeš / číslo 5 - 2013
31
Tip na výlet
■ Přestože se zdá, že věže jsou vozíčkářům zapovězeny, některé je možno navštívit.
■ Bezbariérová jsou například žižkovská věž v Praze či věž Nové radnice v Ostravě.
■ Pro ty nejnáročnější je k dispozici šestihvězdičkové apartmá.
Text: Michaela Bučková
Foto: CzechTourism, Tower Park Praha,
Ostravský informační servis
Výtahem
P
až do oblak
ražský hrad září do dálky, auta se
zapnutými reflektory odtud vypadají jako malé angličáky na autodráze a v okolních žižkovských
ulicích se postupně rozsvěcují okna,
ulice lemují pouliční lampy, jako by to byly
drobné svíčky. I takový je výhled z žižkovského vysílače. V letech 2011 a 2012 prošel
nákladnou rekonstrukcí a nově se mu říká
Tower Park Praha.
Futuristicky pojatý vysílač se svými 216
metry nelze přehlédnout. Turisté se ptají,
jak ho mohli postavit v centru starého
Žižkova, a místní jim odpovídají, že už si tak
nějak zvykli. Zvlášť, když do noci svítí červeno-modro-bílou barvou, chodí ho sem fotit
zástupy turistů a už třináct let po něm lezou
mimina (deset laminátových soch umělce
Davida Černého). Když je někdy z vysílače
kvůli údržbě sundají, překvapí vás svou
info
Technické podrobnosti
Věž televizního vysílače je z technického
hlediska unikát – výkyvy věže jsou
eliminovány speciálními kyvadly uvnitř
konstrukce, která se skládá ze tří válcovitých
ocelových tubusů a devíti kabin.
Vyhlídka žižkovské věže
je 93 metrů nad zemí a jako na dlani
odtud budete mít výhled na celou Prahu.
32
Na tubusech jsou umístěny tři kabiny,
první ve výšce 66 metrů, pak je tu také
kabina observatoře ve výšce 93 metrů.
Nejvýše je umístěná kabina s vysílací
technikou. Základna budovy se nachází
v hloubce 15 metrů pod povrchem. Tubusy
věže dosahují výšky 134 metrů.
můžeš / číslo 5 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Ostravu můžete
nejlépe pozorovat
z vyhlídkové věže Nové radnice.
Ta je 85,6 metru nad zemí.
výškou. Měří téměř čtyři metry a pošimrat
takové dítě na chodidle, ani to neucítí.
Vyhlídkové kabiny
Pražáci na vysílač, který stojí v místech
někdejšího židovského hřbitova, chodí, když
je dobrá viditelnost, gurmety láká večeře
s 360stupňovým výhledem na rozzářenou
Prahu a turisty jeho nevšední vzhled.
Vždyť si také vysloužil několik nej: je
nejvyšší stavbou v Praze, zároveň nejvyšší věží
či nejvyšší vyhlídkovou plošinou v České republice. Byl postavený v letech 1985 až 1992
podle projektu Václava Aulického a Jiřího Kozáka a tehdy se na jeho stavbě podílelo mnoho
ve své době slavných československých firem.
Až nahoru se bez problémů dostanou
i vozíčkáři. Vchod do věže je sice pod úrovní
terénu a dolů se sestupuje po točitých schodech. Vozíčkáři se sem ale dostanou, když
zaparkují v podzemních garážích, které
jsou pod věží, a pak mohou vyjet přímo
u vchodu (slevy na parkování ZTP či ZTP/P
neplatí). Odtud se nahoru pokračuje velkým
Jen 66 metrů
nad zemí
je patro věnované
gastronomii –
restauraci,
kavárně a baru
Oblaca. Tady jíte
opravdu
v oblacích.
Další unikátní zážitek nabízejí Ozvěny
Prahy, a to díky pohodlným zavěšeným křeslům připomínajícím bubliny. Tady se můžete
jen tak pohubovat, koukat, kam až vám
pražský smog dovolí, ale také se zaposlouchat do zvuků typických pro Prahu. Dozvíte
se, jak zní Praha – šum jezu na Vltavě, zpěv
ptáků ve Stromovce, orloj na Staroměstském
náměstí prolínající se s rachotem právě přijíždějícího kočáru s koňským spřežením…
Kapsle jsou totiž ozvučené.
A pokud vám to nestačilo, lze sjet výtahem o 27 metrů níže, kde celé patro zabírá
restaurace, café a bar. Jste tu v oblacích.
Proto tady tomu také říkají Oblaca.
Pro opravdu náročné je pak šestihvězdičkový jednopokojový hotel – apartmá One
Room Hotel, který vznikl v jedné z kabin.
Musí to být velký zážitek položit se do prostorné postele a pozorovat město z ptačí
perspektivy. Není to však levná záležitost.
Okolí Tower Park Praha obklopuje park
se zahradní restaurací a letní terasou.
Do příštího roku zde přibude také minigolfové hřiště, piknikový trávník a dětské
hřiště. Ve venkovním atriu se bude nacházet
mobilní pódium s hledištěm.
Praktické informace
Otevírací doba
Observatoř: 8.00–24.00
Bistro: 8.00–24.00
Bar: 8.00–1.00
Restaurace: 8.00–24.00
Vstupné:
Dospělí 150 Kč, rodina 350 Kč, držitel průkazu TP,
ZTP, ZTP/P 50 Kč, doprovod 50 Kč,
děti do 3 let zdarma, děti 3 až 14 let 80 Kč.
www.towerpark.cz (na stránkách lze najít
i informaci o aktuální viditelnosti) 
Do radnice se vstupuje po schodech, proto
v ostravském informačním centru handicapovaným doporučují, ať použijí pravou
vrátnici. Tady staví bezbariérový výtah, kterým se dostanou do čtvrtého patra, dále se
pokračuje jiným výtahem do šestého patra.
Odtud jezdí další výtah až nahoru. O víkendech bývá pravý vchod zavřený, stačí ovšem
zazvonit na zvonek a přivolat si vrátného.
Praktické informace
Otevírací doba
březen–listopad – pondělí až neděle 9.00–19.00
Vstupné:
50 Kč dospělý, 40 Kč dítě, student, důchodce,
20 Kč děti od 3 do 6 let
www.ostravainfo.cz 
Vyhlídková věž
Nové radnice Ostrava
výtahem. Záleží jen na vás, kde si necháte
zastavit – v designové restauraci Oblaca,
sousední kavárně, dojedete na vyhlídku
s tematicky řešenými kapslemi anebo snad
až do šestihvězdičkového apartmá?
Nejvíce lidí ovšem míří na vyhlídku
ve výšce 93 metrů nad zemí. Ta se skládá ze
tří kabin: Obrazy Prahy, Ozvěny Prahy, Zlatá
Praha. V Obrazech Prahy se lze na zavěšených monitorech seznámit s nejdůležitějšími událostmi, se statistikami hlavního
města nebo třeba architekturou.
Ze Zlaté Prahy budete mít jako na dlani
nejkrásnější místa metropole. Pražský hrad
s chrámem svatého Víta nad Malou Stranou,
Petřínskou rozhlednu, Národní divadlo, ale
také Vyšehrad nebo Letnou. Nejkrásnější
výhled je tu večer, kdy jsou v kapsli observatoře ztlumená světla…
můžeš / číslo 5 - 2013
Tak jako má Praha svou televizní věž, obdivovat Ostravu můžete nejlépe z vyhlídkové věže
Nové radnice. Ta je součástí největší radniční
budovy v republice. Věž má 85,6 metru a její
terasa je ve výšce 72 metrů. Mimo jiné se
tu dozvíte, že Ostrava není úplně černým
městem. Odtud shora je totiž dobře vidět ty
obrovské zelené plochy. Podle průvodkyně
na každého obyvatele Ostravy připadá více
než 30 m2 zelené plochy. Když se vydaří počasí, je z věže rozhled až k pohořím Beskyd a Jeseníků, na Opavsko i do nedalekého Polska.
Věž byla postavená už v roce 1930,
nahoru jezdí výtah, který zajišťuje bezba­
riérovost, a zdobí ji věžní hodiny vážící více
než půl tuny – ciferník má průměr 350 cm,
délka ručiček 175 cm, hodinový stroj je dnes
již nahrazen moderní technikou umožňující
pravidelné bití hodin.
Ročně sem míří až 45 tisíc návštěvníků.
Věž ostravské radnice je vozíčkářům dostupná a často sem míří. I když je třeba počítat se
třemi „výtahovými přestupy“.
Dům pánů z Lipé v Brně
V centru Brna je možné vyrazit na bezbariérovou vyhlídku do Domu pánů z Lipé,
renesanční stavby s pravidelnou dispozicí
obdélníkového půdorysu, jehož dvě dvorní
křídla obíhají arkádové pavlače. Dnes zde
sídlí spousta firem i kulturní a informační
centrum.
Rozhlédnout se tu můžete ze dvou míst – ze
stylové kavárny Vyhlídka anebo z rozhledny v sedmém patře budovy. Až sem totiž
návštěvníky vyváží výtah. A k němu vede
nájezd zajišťující bezbariérový přístup.
Ocitnete se tu nad brněnskými střechami
a pokochat se můžete nejenom výhledem
na centrum města.
Praktické informace
Otevírací doba
pondělí až pátek 8 až 20 hodin
sobota, neděle, svátek 9 až 16 hodin
www.dpl.cz 
33
vaše fotografie
SLOUPEK
Ondřeje NEFFA
V jednoduchosti
je síla
Chtěl jsem začít o fotkách z pozdního
jara, ale přece jen se nejdřív zastavím
nad záběrem Jana Povýšila. Je to
příklad toho, čemu se říká fotografické
vidění. Autor postřehl něco, co běžně
nevidíme. Ano, plavce samozřejmě
v bazénu nepřehlédneme, ovšem že by
jeho hlava a vypouštěné bubliny mohly
působit jako zajímavý obrazový prvek,
na to už musí být určitá fotografická
zkušenost. A aby to takhle dobře vyšlo,
chce to i kapičku štěstí. Nicméně naprosto si nemyslím, že je to dílo náhody,
na dalších koupacích snímcích Jana
Povýšila je zřejmé, že má téma jaksepatří zvládnuté.
Jan Povýšil
Petr Žižka
Marie Škorpíková
K bazénu se vypravil i Petr Žižka. Jeho
snímky ovšem nejsou tak působivé
jako Povýšilovy. Proč? Protože jsou jen
mechanicky zaznamenané. Fotografický pohled v nich schází. Tady bych měl
jednu radu – je třeba jít blíž k tématu.
I tato fotka by vypadala mnohem líp,
kdyby na ní nebylo to nicneříkající
popředí.
Tím jsem se konečně dostal k jaru. Jiří
Kaláb nazval svoji sérii „snímky z cest“.
Kouzelná fotka, kterou sem zařazuji,
určitě nevznikla v tomto jaru… Berme ji
jako ukázku, jak by se jaro mělo fotit, až
možná nastane! Je postavená na světle.
Takové světlo opravdu nebývá každý
den, je třeba si ho vychodit, vyčíhat. Ale
jakmile nastane, foťte! Což ovšem předpokládá jednu maličkost – musíte u sebe
mít fotoaparát.
V tomto jaru, jak jsme ho zatím poznali,
je typičtější obrázek, jak ho pořídila
Marie Škorpíková. Je to zdánlivě nenápadná fotografie, ale má jednu zásadní
přednost – je přehledná, sdělná a není
v ní nic, co by do ní nepatřilo, a obsahuje vše, co je třeba. No a v jednoduchosti
je síla, to platí nejen pro fotografii,
ovšem tam se ta zásada uplatňuje
především. 
Jiří Kaláb
Autor je novinář a spisovatel.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz.
Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší.
Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář.
Uvítáme libovolná témata, nicméně příroda v květnu je velmi fotogenická, a tak se pokuste
zaměřit především na ni. Snímky prosím posílejte co největší.
Přeji vám dobré světlo.  (jš)
můžeš / číslo 5 - 2013
35
inzerce
zaměstnání
Nabízím zaměstnání
Hledáme lektora AJ do jazykového
centra v Pardubicích. Požadujeme: minimálně SŠ vzdělání; velmi dobrou znalost
anglického jazyka (certifikát, studium
v anglickém jazyce, pobyt v zahraničí
či praxe na obdobné pozici výhodou);
flexibilita; trestní bezúhonnost; pozitivní
přístup, pracovitost a spolehlivost. Nabízíme: odpovídající finanční ohodnocení;
možnost dlouhodobé spolupráce; práci
v příjemném kolektivu; zaškolení a poskytnutí materiálů pro výuku. Nejedná
se o hlavní pracovní poměr. Pozice je
vhodná pro studenty. Své životopisy
spolu s fotografií a motivačním dopisem
zasílejte na e-mailovou adresu: andrea.
[email protected] Zn. 13032013
Hledáme nové lidi na pozice vývoj
elektro, vývoj konstrukce, vývoj optika
do vývojového oddělení firmy v MS
kraji. Pro více info volej na 604 501 710;
[email protected] Zn.: 15032013-1
Obsluha stánku – hledám brigádníky
nebo jednoho pokud bude schopen
pracovat od 9 hod. do 19.30 práce
od dubna do října každý den. Požaduji
dochvilnost, vysoké pracovní nasazení,
příjemné vystupování, svědomitost,
slušnost a samozřejmě zručnost.
Za dobře odváděnou práci dobré platební podmínky. Vysoká frekvence lidí – jen
pro schopné!!! Brigádníci jen z okolí Berouna, Středočeský kraj, krásné přírodní
prostředí. [email protected]
Zn.: 15032013-2
Hledáme zaměstnance pro zákaznickou podporu naší služby www.uschovna.
cz. Vzdělání SŠ, komunikační schopnosti,
uživatelská znalost práce na PC, orientace na internetu, základní znalost AJ.
Nabízíme práci z domova, plný úvazek
9–17 hod., po–pá. Podmínkou je připojení
k internetu, PC a telefon. Další podrobnosti dle osobní domluvy. vendula.
[email protected] Zn.: 18032013
Pro společnost Komoditas, s. r. o., hledáme obchodního zástupce. Požadavky:
vysoká míra samostatnosti, vzdělání
ukončené maturitou, příjemné vystupování. Nabízíme: práce na dohodu, IČO
nebo HPP dle domluvy, nadstandardní
možnost výdělku, zajímavá, zodpovědná a samostatní práce. Vhodná i jako
brigáda či přivýdělek. V případě zájmu
uvítám vaše životopisy. Jan Jagoš,
manažer divize maloodběratel, www.
komoditas.cz, [email protected]
Zn.: 28032013
Hledáme grafika, který dokáže vytvářet
„hezké obrázky“ s využitím na dárkových
i užitkových předmětech pro domácnost, byt, kancelář. Motivy bude sám
vytvářet dle zadání nebo bude vycházet
z dodaných podkladů (fotografie, kresby,
grafické motivy) a z nich vytvoří výstup
pro konkrétní použití. Cílem je vytvořit
nový styl s atmosférou českého/moravského (našeho) venkova. Jestli vás to
oslovilo, kontaktujte mne, pošlu zadání.
[email protected] Zn.: 31032013
36
Inzeráty můžete
posílat na internetovou
adresu [email protected]
nebo písemně na adresu
Redakce Můžeš,
Melantrichova 5,
110 00 Praha 1
Hledáme milou, příjemnou, spolehlivou a usměvavou servírku či číšníka
s chutí a zájmem o práci – Brno. Bližší
info na tel. č. 775 998 165; koudas.d@
seznam.cz. Zn.: 21032013
Do malé rodinné restaurace v Říčanech u Prahy hledáme kreativního
kuchaře, pro kterého je práce koníčkem.
Prac. doba Út–Ne 16–22. Bližší informace na tel. č. 737 853 090. utrigracii@
seznam.cz. Zn.: 25032013
Dobrý den, hledám svářeče nebo
brusiče kovů. Pro více informací pište
na e-mail [email protected]
Děkuji. Zn.: 02042013
Nabízím trvalou práci pro vyučeného
elektrikáře (vyhl. 50, alespoň minimální
praxe – stačí z brigády). Lokalita Brno –
výjezdy po celé ČR. [email protected]
Zn.: 03042013
hledÁM zaměstnání
ČID 1. stupně, hledám práci vykonávanou doma bez docházení do firmy,
na HPP nebo VPP s řádnou smlouvou
a pravidelným měsíčním příjmem. Ne
na ŽL a výplaty v provizích. Ovládám
i vlastním PC, internet mám, přepisování článků, vyřizování zakázek,
objednávek apod. Jsem i manuálně
zručná a šikovná. Prosím pouze seriózní
nabídky. Děkuji. [email protected]
Zn.: 16022013
Jsem v ČID a hledám práci na doma
i na HPP od zaměstnavatele se smlouvou, doplňování e-shopů, přepisování
článků, administrace webových stránek,
tvorba a správa webových stránek
pro klíčové zákazníky prostřednictvím
jednoduchého administračního rozhraní.
Komunikace s klienty na základě jejich
požadavků, sběr informací, textů a obrázků od klientů a zadávání do administračního rozhraní třeba na webmium.com.
[email protected] Zn.: 17022013
Hledám práci na HPP, úklid činžovních domů v Holešovicích (Praha 7) či
v blízkém okolí, mám čistý TR, pracovitá, spolehlivá, mám ČID 1. stupně.
[email protected] Zn.: 28022013
Nabízím asistenční – společnickou
službu seniorce či mamince handicapovaného dítěte na výpomoc v domácnosti. Jsem ochotná se i přistěhovat. Cena
za služby dohodou. Na požádání zašlu
životopis a doporučení. [email protected]
cz Zn.: 09032013
Hledám domácí práci na PC. Jsem
plně invalidní. Pouze na smlouvu, jen
solidní nabídky. Děkuji. o.soucek@
seznam.cz Zn.: 06032013
Hledám domácí práci administrativního charakteru – psaní článků
na předem dané téma. Preferuji pouze
seriózní nabídky. Děkuji. [email protected] Zn.: 15032013
Práce pro OZP – hledám práci, úklid,
vybalování nebo pomocná síla v kuchyni.
[email protected] Zn.: 17032013
Nabízím celkový úklid rodinných
domů, příznivé ceny, kvalitní práce, čistý
tr. rejstřík, dlouholetá praxe a slušné
jednání, OV a okolí. golinskakamila@
seznam.cz Zn.: 19032013
Hledám práci pro chráněnou dílnu.
Ruční montáž a kompletování v oblasti
elektro a plast. Pro 10 OZP. prochytech@
seznam.cz Zn.: 01042013
Nabízím výpomoc v květinářství
v Praze, praxi a živnostenský list mám,
tel. 602 614 030 [email protected]
cz Zn.: 05042013
Seznámení
34letá rozvedená, bezdětná v ID hledá
přítele. Jsem chodící, soběstačná. Najdu
tě? [email protected]
Zn.: 09032013
Ahoj, jmenuji se Martin a hledám
možnost ubytování v Praze za výpomoc
a fin. odměnu. Je mi 46 let, 178/85,
pracující, sympatický. Pokud bys chtěla
vědět víc, ozvi se. Díky, Martin. martin.
[email protected] Zn.: 11032013
Je mi 46 let, jsem po amputaci nožky,
bohužel. Jsem vdova. Hledám aktivního
muže od 35 do 50 let s řidičákem. Odpovědi pište, prosím, na adresu [email protected] Zn.: 12032013-1
Ráda bych našla spolehlivého přítele
ve věku 55–65 let. Tělesné postižení mi
nevadí, sama jsem v invalidním důchodu. Je mi 54 let. Co bychom měli mít
společné: hudbu, procházky a tak dál.
Jsem z Bílovce, okres Nový Jičín. [email protected] Zn.: 12032013-2
Ahoj, jsem Pavel 47 let z Prahy. Rád
bych poznal ženu na trvalý vztah,
na celý život. Jsem již delší čas sám
a nemám nikoho, s kým bych mohl sdílet každý den. Žádné zvláštní požadavky
nemám, jen abychom si rozuměli. Jsem
v invalidním důchodu, ale soběstačný.
Budu se těšit na každou milou odpověď.
Odpovím všem. Pavel. paja.vavrik@
seznam.cz. Zn.: 13032013
Ahoj, jmenuji se Luděk Vondráček
a chtěl bych tímto způsobem najít
kamarádku, která by se mnou chodila
na procházky a jezdila na výlety a které
by nevadil můj handicap – jsem na vozíku. Budu rád, když se mi někdo ozve.
[email protected] SKYPE:
vondracek.l. Zn.: 26032013-1
Ahoj, jmenuji se Petr. Jsem ID
170/49/70, svobodný, nekuřák, abstinent, který hledá přítelkyni. Bydlím
v RD mezi Chlumcem nad Cidlinou
a Přeloučí. [email protected]
Zn.: 27032013
Jmenuji se Pavel, je mi 22 let, jsem
ze Zlínského kraje a jsem nevidomý. Hledám kamarádku, zatím jen
na povídání přes Skype, abych tě mohl
trošku poznat, ale v létě bych se s tebou
rád setkal. Hledám tě taky proto, abys
mě vytáhla někam ven, protože tady
kamarády nemám. Při vzájemných sympatiích můžeme být případně i víc než
jen kamarádi. Jaká bys měla být? Milá,
hodná, chápavá, empatická, ráda se
mazlit a být kousek od Otrokovic. Můžeš
mít i handicap, jen nechci holku nevidomou nebo neslyšící. Tak pokud chceš,
napiš na e-mail: [email protected]
nebo moje Skype jméno je pavelzdilna.
Zn. 26032013-2
Najdu tě? 40letá žena po amputaci
hledá muže k vážnému seznámení.
[email protected]
Zn.: 28032013
Koupím, prodám
Prodám Ford Focus Combi r. v.
12/2006, 1600 cm, 16V, automatická
převodovka. Přední okna a zrcátka
v elektrice, imobilizér, centrální zamykání, originál rádio + CD, zámek řadicí
páky defend lock. 1. majitel, koupeno
v ČR, pravidelný servis, servisní knížka.
Najeto pouze 39 tis. km. Vůz má namontováno ruční ovládání, brzda-plyn
na levou ruku – systém API Slapy. Tel.:
382 270 323, mail: [email protected]
cz
Zn.: 07032013
MATRACE ANTIDEKUBITNÍ S KOMPRESOREM-PA 5500. Vhodné při
vysokém riziku vzniku dekubitů POPIS:
• vyměnitelné příčné TPU komory • 3
statické komory pod hlavou • 13 aktivních komor pod zbytkem těla • objem
vzduchu 3–18 l • střídavé přefukování
komor matrace – 3 zóny • pulzní kompresor – 220 V / 60 Hz • výběr ze čtyř
cyklů: 3, 5, 10, 20 minut • možnost nastavení statického módu • individuální
nastavení tlaku dle hmotnosti pacienta
• ventilační mikrootvory • alarm při
kritickém poklesu tlaku • omyvatelný
paroprodyšný potah • aktivní podpora
krevního oběhu používáno 6 měsíců –
nové (záruka, papíry a originál balení
samozřejmostí) Cena: 8000 Kč, foto samozřejmě na požádání zašlu e-mailem.
[email protected] Zn.: 10032013
Prodám zánovní el. vozík – inval. skútr. Je to vozík německého výrobce Meyra
Invictus. Vhodný jak do města, tak
do terénu. Vysoká nosnost, cca 150 kg,
a pohodlnost. Kupovaný jako repasovaný v 5/2012, záruka ještě do 5/2013.
Vozík je opatřen držákem na hole. Plně
funkční, důvod prodeje – úmrtí majitele.
Cena 18 500 Kč. Bydlíme na severní Moravě. Tel. 776 132 612. iva.sumsalova@
seznam.cz. Zn.: 08032013
Prodám invalidní vozík značky Meyra.
Nutno vidět, vozík je upraven i pro
ležícího kvadruplegika, opěrka hlavy
a další. Cena dohodou. Tel: 702 486 247
nebo 222 944 707 (záznamník)
Zn.: 13032013
můžeš / číslo 5 - 2013
SENSEN
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ První ročník multižánrového seniorského festivalu v Praze.
■ Písecká brána uvítá 8. června soubory z celé České republiky.
■ Programem provedou Lucie Výborná a Alexander Hemala.
Písecká brána
seniorům otevřená
Festival SENSEN
proběhne
v malebném
zákoutí Písecké
brány u pražských
Hradčan.
Text: Zdeněk Procházka
Foto: Archiv
D
ruhou červnovou neděli se uskuteční v Písecké bráně a přilehlém
malebném okolí poblíž pražských
Hradčan první ročník multižánrového Festivalu SENSEN.
Následující řádky berte jako srdečné
pozvání na tuto určitě nevšední událost,
která proběhne v duchu hesla: „Festival
pro všechny, kteří toho od života stále
hodně čekají.“
Bohatý program
Proč jsme se rozhodli festival uspořádat?
Za rok trvání projektu Nadace Charty 77
/ Konta BARIÉRY – SENSEN – Senzační
senioři jsme se přesvědčili, jak rádi se
členové klubů SENSEN potkávají, baví
se, navzájem se obohacují, ale také jsme
poznali, s jak bohatou činností se mohou
můžeš / číslo 5 - 2013
pochlubit. A tak jsme si řekli, že by se s ní
měli pochlubit nejen před ostatními Senzačními seniory, ale i před nejširší veřejností. Výsledkem je celodenní akce, kterou
jsme připravili na počátek června, na níž
seniorské kluby z celé republiky předvedou
své umění: představí se divadelní, pěvecké
a taneční soubory, v doprovodném programu jsou přichystány besedy se známými
osobnostmi, zdravotní poradna, originální
tvůrčí dílny, ale i například kosmetické
poradenství nebo se budete moci inspirovat
moderními pohybovými aktivitami… Festival SENSEN by tak měl poskytnout nejen
přitažlivé kulturní zážitky, ale senioři by zde
měli najít nabídku praktických rad, jak si
zkvalitnit a zpříjemnit život ve zralém věku
a nalézt inspiraci pro volný čas.
Čas realizovat své sny
Program na hlavním venkovním pódiu
a v okolí Písecké brány zahájí v 10.00 hod.
Pražský komorní kytarový orchestr, s kterým
zazpívá Eva Pilarová a trio Víta Fialy.
Lahůdkou, která jistě přiláká daleko
širší než jen seniorské publikum, bude
vystoupení The Swings, Please The Trees
a sboru Elpida.
Pak přijdou na řadu naše seniorské kluby SENSEN. Divadelní spolek
Proměna z pražského klubu Remedium
předvede Písničkové pásmo. Skvělou
kombinaci dovedností a sympatické
sebeironie ukážou seniorské Mažoretky
z Mostu. Svá originální pojetí country
tanců budou moci poměřit hned dva
kluby – z Klatov a Prachatic.
Kdo dává přednost komornějším útvarům, přijde si na své uvnitř Písecké brány.
Program zde otevře unikátní divadelní
představení lounského souboru Třetí
věk, který během svého působení získal
významná ocenění na poli amatérského
autorského divadla, jako např. na Wolkrově Prostějově. Nejcennějším rysem
tohoto souboru je aktivní přístup žen
seniorského věku k vlastnímu životu. Jak
samy herečky říkají, důchod nepovažují
za tragické období, ale naopak za čas, kdy
mohou realizovat své sny a plány, což by
mohlo být i další motto našeho festivalu.
Dramatický žánr vystřídají tance souboru Jiřinky z Paskova, souboru Babinec
z Mladkova a vystoupení Pěveckého
sboru ze SENSEN klubu Unhošť.
Senioři v pohybu
Festival nenabízí pouze pasivní konzumaci programu, počítá i s aktivní účastí
návštěvníků. Název olomouckého klubu
Senioři v pohybu naznačuje, s čím lze při
jejich vystoupení počítat: tentokrát předvedou cvičení s flexibarem – pružnou
tyčí, využívanou ve vrcholovém sportu
i při rehabilitaci, která mj. účinně ulevuje
od bolestí zad. Cvičení si budou moci
návštěvníci sami vyzkoušet. Obdobnou
příležitost hned si ověřit teorii v praxi
nabídne i nordic walking – praktická
instruktáž dnes tak populárního chození
s hůlkami. Četné zájemce si určitě najde
i workshop zaměřený na trénink paměti.
S aktivní účastí počítá celý doprovodný program: mnoho zájemců jistě
přilákají tvůrčí dílny – unikátní výroba
šperků z recyklovaných elektrosoučástek
či pletení z papíru. S našimi předními
odborníky budete moci besedovat o zdravém životním stylu či o kosmetice ve zralém věku. Jakousi třešničkou na dortu
pak bude povídání s Tomášem Cikrtem,
autorem knihy Příběhy léků.
A samozřejmě vám na festivalu
podrobně představíme projekt SENSEN
a činnost Fresh senior klubu, který má
bohaté zkušenosti s pořádáním podobných akcí a s prací se seniory, a s kterým
jsme proto spojili při pořádání festivalu
síly. 
37
Křížovka O CENY
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Cesta na sever
F
insko si stále zachovává něco, co většina
starého kontinentu zná už jen z vyprávění – ticho, nedotčený venkov a skutečnou divočinu. Se 188 tisíci jezery a 75 tisíci
kilometry silnic je toho v této zemi na severu
Evropy mnoho, co může turista objevovat
– především pak přírodu a lidi a, tak jako
málokde na této planetě, i jejich výjimeč­nou koexistenci. Finsko má … (tajenka),
kamenné kostely s nástěnnými malbami
z 18. století a moderní architekturu, která se
1
2
3
4
5
6
7
8
stala v mnohém světovým předvojem. Pyšní se
rozsáhlými výletními oblastmi pro pěší i vodní
turistiku, pro cesty na kole. Nabízí i aktivní
pobyt na březích v jezerních oblastech, bydlení v dřevěných srubech ztracených uprostřed
divoké přírody. Láká plavbou lodí po jezerech,
která ubíhají kamsi donekonečna, pěším
putováním finskou tajgou a konečně navečer
pravou parní saunou, která spolu s následnou
koupelí v chladné jezerní vodě působí po celodenním výletu jako balzám. 
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
9 10 11 12 13 14 15 16 17
Na co
se můžete těšit
v červnovém čísle?
A
B
C
D
❛ Reportáž z Auto Jarov,
E
kde auta prodávají
a radí s jejich úpravami
i lidé s postižením.
F
G
H
❛ Rozhovor s předsedou
I
družstva invalidů
Ergotep
Petrem Herynkem.
VODOROVNĚ: A. Výtrus; nalepená vrstva; jihoamerická poušť. – B. Poupě kaparovníku; hudební
nástroj; sedativum. – C. Olga (domácky); Rožmberk; odbytový podnik; stanice pražského metra. – D.
Třpyt; mentor; tichomořské souostroví. – E. Tajenka. – F. Zásah (obecně); druh nádoru; švýcarská
řeka. – G. Rusky „dopisy“; přístav (knižně); vření; francouzsky „duben“. – H. Metrická stopa;
sokolská slavnost; velkoměstská třída. – I. Vročit; červené barvivo; klystýr.
SVISLE: 1. Starý lyžařský pozdrav; nečistota usazená na zemi. – 2. Svatá země. – 3. Pare; hrát s pomocí
trsátka. – 4. Služební pořadí; podnik řemeslnických potřeb. – 5. Papoušek; slovensky „kartáč“; iniciály
Vachka. – 6. Dětský pozdrav; kaz; zkratka souhvězdí Piscis Austrinus. – 7. Rusky „obrátka“; český
právník 19. století. – 8. Lesklý nátěr; odpor. – 9. Vysoká karta; škrobení; prkenný strop (nářečně). – 10.
Mýtina; vesnice. – 11. Jméno herečky Gardnerové; vznášeti se ve vzduchu. – 12. Tenhle; psí jméno; jenž
(knižně). – 13. Setina hektaru; hýření; klekání. – 14. Okolo; svislá jeskyně. – 15. Jméno herečky Aimée;
mužské jméno. – 16. Utrpení. – 17. Turecké sídlo; antická hra v kostky.
❛ Reportáž
z chráněné dílny
v Týně nad Vltavou.
❛ Proč se Iva Hütnerová
věnuje charitě?
Zdroj: Panoráma křížovek 5/2001, str. 60.
Správné řešení tajenky z předchozího čísla:
V NĚKTERÝCH RODINÁCH
Luštitelé – výherci:
Jeden vylosovaný
čtenář získá
za správně
vyluštěnou
křížovku mobilní
telefon
a dva knihu.
38
Mobilní telefon:
Eva Starcová
Chrást 256
257 41 Týnec nad Sázavou
Knižní cena:
Milena Pavlíčková
Soukenická 207
588 51 Batelov
Knižní cena:
Marie Pichová
Držkrajov 26
399 01 Milevsko
Výhercům gratulujeme!
Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY.
Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím
vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce:
Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.
můžeš / číslo 5 - 2013
Výrobce a dodavatel kompenzačních a rehabilitačních pomůcek pro děti a mladistvé
Sedačkové SyStémy
Pohodlné sedačkové systémy
nabízí nejvyšší míru opory a
mobility
vertikalizační zařízení
Bezpečná opora při svislé
poloze násobí jak psychickou,
tak mentální pohodu
Chodítka
dává dítěti možnost se
pohybovat, sociálně se
zapojit a být s vrstevníky v
komunikaci
tranSport
Bezpečné a komfortní řešení
pro přepravu postižených dětí
toaleta & koupelna
Mobilní toalety a koupelnové
sedačky zajišťují pečovatelům
dobré pracovní podmínky
doplŇky
Volba vhodných doplňků je
velmi důležitá pro dosažení
správné polohy
ina ena
š
t
Vě hraz
bků votní .
o
r
vý zdra vnou aktujte
t
išťomací k očínslech:
j
o
p infor ce na echy)
5 (Č ava)
více stup
Proaše zá 996 948 (Mor
n 773 95
200
739
Nothing compare to a smile!
www.R82.cz
Download

Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh