Dar vlka
by Anne Rice
Přeložila:
OLGA OLAJDA PROKEŠOVÁ
Anne Rice: Dar vlka
Vydání první
Copyright © 2012 Anne O’Brien Rice
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1749. publikaci
Přeloženo z anglického originálu The Wolf Gift
vydaného nakladatelstvím Alfred A. Knopf , (USA), New York v roce 2012
Český překlad © 2013 Olga Olajda Prokešová
Odpovědná redaktorka Renata Heitelová
Korektorka Daniela Čermáková
Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-7384-696-1
BARONET
Praha 2013
Anne Rice
Dar vlka
Vyslov svou vůli té moci, jež vládne vesmíru. Možná se nám pak zjeví a bude nás milovat tak,
jako my milujeme ji.
Tahle novela je věnována
Christopheru Riceovi, Becket Ghiotové,
Jeffu Eastinovi, Peterovi a Matthiasovi Sheerovým a všem fanouškům.
KAPITOLA 1
Reuben byl vysoký muž, měřil přes metr osmdesát. Měl hnědé kudrnaté vlasy a hluboko
posazené modré oči. Říkali mu Hezounek. Nenáviděl to, takže se snažil potlačit svůj – podle všech
lidí – neodolatelný úsměv. Ale na to, aby se tvářil profesionálně a snažil se vypadat ve svých
třiadvaceti letech o něco starší, byl právě teď příliš šťastný.
V silném zaoceánském větru kráčel nahoru po strmém svahu vedle exoticky vypadající,
elegantní starší ženy. Jmenovala se Marchent Nidecková. Líbilo se mu, jak vypráví o velkém domě
na útesu, k němuž mířili. Žena byla štíhlá, s úzkou pohlednou tváří a plavými vlasy, které nikdy
nevyblednou. Měla je stažené dozadu s výjimkou jedné vlnky přes čelo, jež se jí vinula až na
ramena. V dlouhých hnědých šatech z úpletu a vysokých hnědých nablýskaných botách jí to v jeho
očích moc slušelo.
Právě teď psal pro Sanfranciský pozorovatel článek o tomto domě. Žena, jež mu kráčela po
boku, doufala, že by ho mohla konečně prodat, když už se podařilo uspořádat majetkové vyrovnání
a její prastrýc Felix Nideck byl oficiálně prohlášen za mrtvého. Sice zmizel už před dvaceti lety, ale
až nyní otevřeli jeho vůli a zjistili, že dům odkázal své neteři Marchent.
Oba pokračovali zalesněným svahem vzhůru. Reuben už viděl zchátralý dům pro hosty
a zřícenou stodolu. Pokračovali po staré silnici a cestičkách ztracených v křoví a najednou se
vyhoupli na skalnatý výběžek, kde vál tak ostrý vítr, že se urychleně zamířili schovat zpět pod
ochranu zakrslých dubů a vlhkého kapradí.
Na tohle nebyl Reuben dost oblečený. Vyrazil na sever ve svém obvyklém modrém saku
z česané vlny, tenkém kašmírovém svetru a šedých kalhotách. Alespoň si vytáhl z příruční
přihrádky auta šátek na krk. Štiplavá zima mu skutečně nevadila.
Obrovský starý dům měl břidlicovou střechu a okna s kosočtvercovou výplní. Byl postaven
z hrubě tesaných kamenů. Ze strmých štítů vykukoval nespočet komínů a na západní straně domu
se rozléhala zimní zahrada. Reubenovi se dům líbil. Učaroval mu už na fotografiích, ale ani spousta
obrázků ho nepřipravila na tak skvostnou nádheru.
Reuben vyrostl ve starém domě na Russian Hill v San Francisku a v impozantních domech
strávil spoustu času. Navštívil čtvrť Presidio Heights a předměstí San Franciska včetně Berkeley,
kam chodil do školy, a Hillsborough, kde v polodřevěném sídle svého dědečka trávil prázdniny. Ale
nic, co dosud viděl, se nemohlo rovnat s rodinným domem Nidecků.
Samotné místo připomínalo soukromý park a téměř ho přeneslo do jiného světa.
„Neuvěřitelné,“ vydechl Reuben, když dům poprvé spatřil. „Vidíte ty břidlicové střechy a tohle
musí být měděné okapy.“ Víc jak polovinu stavby pokrýval svěží, zelený břečťan, který se plazil po
zdech až k nejvyšším oknům. Reuben zůstal na chvíli v autě a byl příjemně udiven a ohromen
monstrózností budovy. Snil o tom, že by tohle místo mohl jednoho dne vlastnit. Až se z něj stane
slavný spisovatel a otevře se mu brána do celého světa.
Zdá se, že to nakonec bude skvělé odpoledne.
Zarmoutilo ho, když spatřil zchátralý a neobyvatelný dům pro hosty, ale Marchent ho ujistila, že
nemovitost je v dobrém stavu.
Reuben by tu ženu dokázal poslouchat celou věčnost. Její přízvuk nebyl zcela britský, ani
bostonský, ani newyorský. Ale byl unikátní, přízvuk zcestovalého člověka, což dodávalo jejím
slovům osvěžující nádech.
„Ach, já vím, je krásný. Jsem si jistá, že žádný takový na kalifornském pobřeží už nenajdete. Já
vím. Já vím. Ale nemám jinou volbu, než se ho zbavit,“ vysvětlovala. „Přijde čas, kdy vás dům
uchvátí, a vy víte, že se od něj musíte osvobodit a pokračovat dál svým vlastním životem.“
Marchent toužila znovu cestovat.
Přiznala se, že když její strýc Felix zmizel, strávila tu hodně času. Jakmile se nemovitost prodá,
plánuje zamířit do Jižní Ameriky.
„Láme mi to srdce,“ řekl Reuben. Od reportéra poněkud osobní, že ano? Ale nedokázal si
pomoct. Navíc, nikdo mu nerozkázal, že musí zůstat neutrální. „Tohle místo je nenahraditelné,
Marchent. Napíšu o něm ten nejlepší příběh, jaký dokážu. Udělám to, a díky tomu jistě brzy najdete
kupce.“
Co už neřekl, bylo, že si velmi přeje, aby tohle místo mohl koupit on sám. O této variantě totiž
přemýšlel už od chvíle, kdy dům poprvé mezi stromy spatřil.
„Jsem tak ráda, že ze všech lidí od novin poslali právě vás,“ švitořila Marchent. „Jste plný
emocí a to se mi líbí.“
Na chvíli si pomyslel, že má pravdu. Že hoří vášní a chce tento dům koupit. Proč také ne, když
se taková možnost už nikdy nemusí opakovat? Ale pak si vzpomněl na matku a na Celestu, drobnou
hnědookou dívku, vycházející hvězdu úřadu okresního státního zástupce a svou přítelkyni.
Uvědomil si, jak by se ty dvě jeho nápadu smály, a myšlenka povadla.
„Co se stalo, Reubene? Co je?“ zeptala se Marchent. „Máte v očích zvláštní výraz.“
„Myšlenky,“ odvětil a poklepal si na spánek. „Snažím se zaznamenat si v hlavě střípky
a poskládat je dohromady. Představte si titulek ‚Architektonický skvost na pobřeží Mendocina
poprvé na prodej od doby, co jej postavili‘. Co vy na to?“
„To zní dobře,“ usmála se. Znovu zaslechl ten nepatrný přízvuk, který mají lidé, co hodně
cestují.
„Kdybych ten dům koupil já, dal bych mu jméno,“ ozval se Reuben. „Takové, jež zachytí jeho
podstatu. Nidecký vrch.“
„Jste básník, mladíku, že ano?“ usmála se na Reubena Marchent. „Poznala jsem to už na první
pohled. Navíc se mi líbí slova, která píšete na papír. Jsou zajímavá. Ale vy jistě tvoříte i romány, že
ano? Všichni reportéři vašeho věku by měli psát romány. Jestli žádný nepíšete, budu se za vás
stydět.“
„Ach, to je rajská hudba pro mé uši,“ připustil. Marchent mu přišla tak krásná, když se smála.
Reuben obdivoval útlou linii její tváře. „Minulý týden mi otec řekl, že muž mého věku nemá světu
absolutně co říct. Měl bych dodat, že je bývalý profesor. Celých deset let, co je v důchodu,
opravoval a doplňoval své ‚Sebrané básně‘.“ Mluvím příliš mnoho, uvědomil si náhle Reuben,
mluvím příliš mnoho o svém životě. To vůbec není dobré.
Pak ho napadlo, že otci by se tohle místo velmi líbilo. Ano. Phil Golding měl cit pro poetiku
a určitě by si to tu zamiloval. A možná by o tom řekl i své manželce, jež by se jeho nápadu vysmála.
Doktorka Grace Goldingová byla praktická žena a pevně držela v rukou otěže jejich životů. To ona
sehnala Reubenovi práci v Sanfranciském pozorovateli, i když jedinou kvalifikací, kterou se mohl
pochlubit, byl titul z anglické literatury a zkušenosti nabyté ročním cestováním po světě.
Grace byla pyšná na Reubenův nedávný vyšetřovatelský počin, ale varovala ho, že psát
skutečný příběh o nějakém stavení je jen ztrátou času.
„Už zase sníte,“ ozvala se Marchent. Položila mu paži okolo ramen a téměř ho políbila na tvář,
jak se smála. Reubena to překvapilo, byl zaskočen blízkostí, dotekem jejích prsou na těle a jemnou
vůní sytého parfému.
„Vlastně jsem v životě ještě nic nedokázal,“ řekl s lehkostí, která ho překvapila. „Má matka je
vynikající chirurg, můj starší bratr je kněz. Matčin otec byl v mém věku realitní agent
s mezinárodní působností. Já nejsem nikdo. Pracuju pro noviny sotva šest měsíců. Měl jsem vás
varovat. Ale věřte mi, na tomhle příběhu si dám záležet. Určitě si ho zamilujete.“
„Nesmysl,“ usmála se Marchent. „Váš redaktor mi řekl, že díky tomu, co jste napsal, dopadli
pachatele v případu greenleafské vraždy. A podle prvního dojmu soudím, že jste velmi šarmantní
a schopný mladý muž.“
Reuben se snažil nečervenat. Proč se té ženě vůbec svěřoval? Zřídkakdy se před někým takhle
podceňoval. Ale cítil, že jsou s Marchent propojeni, i když nedokázal vysvětlit jak.
„Ten příběh jsem psal necelý den,“ zamumlal. „Polovina z toho, co jsem o pachateli zjistil,
nikdy nespatřila světlo světa.“
V Marchentiných očích se objevily jiskřičky. „Řekněte mi, kolik je vám let, Reubene? Mně je
třicet osm. Buďme k sobě upřímní. Která z žen by vám dobrovolně přiznala svůj věk?“
„Nevypadáte na to,“ zalichotil jí a myslel to vážně. Hlavou mu proletěly další myšlenky, třeba
na to, že je dokonalá, ale ty už nahlas neřekl. Pak přiznal: „Mně je dvacet tři.“
„Dvacet tři? Jste ještě chlapec.“
Jistě. Chlapec. Hezounek, jak mu pořád říkala jeho přítelkyně Celesta. Starší bratr Jim jej
nazýval bráška. Matka ho oslovovala chlapečku, a to i před cizími lidmi. Jen otec mu říkal
Reubene, a když se jejich oči střetly, viděl jen a jen jeho. Tati, měl sis tenhle dům prohlédnout. Je to
místo na psaní, je to azyl pro uprchlíky a okolní krajina je přímo stvořena, aby inspirovala kreativní
mysl.
Reuben si strčil zmrzlé ruce do kapes a pokoušel se ignorovat ostré jehličky, které mu vítr
foukal do očí. Tolik se těšil na horkou kávu a teplo krbu.
„Na svůj věk jste dost vysoký,“ pokračovala Marchent. „A myslím, že i dost vnímavý, když
dokážete ocenit tenhle chladný a ponurý kus země. Když mně bylo třiadvacet, toužila jsem po New
Yorku a po Paříži. V obou těch městech jsem byla. Chtěla bych vidět všechna hlavní města na světě.
Copak, urazila jsem vás?“
„Ne, to jistě ne,“ vyhrkl rychle Reuben a znovu se začervenal. „Mluvím jen o sobě, Marchent.
Ale nebojte se, přemýšlím jen a jen o vašem příběhu. Zakrslé duby, vysoká tráva, vlhká půda,
kapradí, snažím se vrýt si tohle všechno hluboko do paměti.“
„Ach ano, svěží, mladá mysl a vzpomínky a tak dál,“ poznamenala. „Drahý, chystáme se spolu
strávit dva dny, že ano? Připravte se na to, že budu trochu osobní. Připadá mi, že se stydíte za své
mládí. Věřte mi, nemusíte. Jste nesmírně půvabný, nejspíš jste jeden z nejhezčích mužů, které jsem
kdy poznala. Opravdu, myslím to vážně. Se svým vzhledem už nemusíte být ničím dalším.“
Reuben zavrtěl hlavou. Kdyby jen věděla. Nenáviděl, když mu lidé říkali, jak je pohledný,
rozkošný, k zulíbání a že by pro něj klidně umřeli. Jeho přítelkyně Celesta se ho jednou zeptala, jak
se bude cítit, až ho takhle lidé vnímat přestanou. „Pomyslel jsi na to někdy?“ vyhrkla na něj kdysi.
„Podívej, hezounku, co se mě týče, je to jen o tvém vzhledu,“ škádlila ho až na hranu snesitelnosti.
Celesta to tak dělávala. Možná všechny škádlivé poznámky bývají na hraně snesitelnosti.
„Teď jsem vás už doopravdy urazila, že ano?“ otázala se Marchent. „Odpusťte mi. Přemýšlím
nad tím, jak se obyčejní smrtelníci upírají k mytologickým postavám, tak pohledným, jako jste vy.
Ale vás samozřejmě činí přitažlivým i vaše poetická duše.“
Došli na okraj dlážděné terasy a Reuben najednou ucítil ve vzduchu novou vůni. Vítr zesílil
a bodavé jehličky se staly ještě ostřejšími. Slunce se ukrylo za stříbřité mraky a přiblížilo se tmavě
modrým vodám moře.
Žena se na pár okamžiků zastavila, jako by lapala po dechu. Vítr si hrál s jejími vlasy, které jí
poletovaly okolo tváře. Zastínila si rukou oči a pohlédla k vysokým oknům domu, jako by něco
hledala, a Reubena zahalil pocit absolutní beznaděje. Dolehla na něj samota tohoto místa.
Od nejbližšího městečka, Nidecku, byli vzdáleni několik kilometrů. A Nideck měl kolik, dvě stě
obyvatel? Reuben se tam zastavil cestou sem a zjistil, že většina obchodů na hlavní třídě má
zavřeno. Zaměstnanec benzínové pumpy mu řekl, že na motelu už celou věčnost visí cedulka „na
prodej“, ale že se nemusí bát, protože mobilní a internetové připojení mají všude v celém městě.
Právě teď se mu svět za terasou zdál naprosto neskutečně vzdálený.
„Jsou tu duchové, Marchent?“ zeptal se a kopíroval její pohled na okna domu.
„Nejsou tu potřeba,“ odvětila. „Nedávná historie tohoto místa je dost ponurá i bez nich.“
„No, to se mi líbí,“ opáčil Reuben. „Nideckovi mají pozoruhodnou představivost. Něco mi říká,
že velmi brzy seženete velmi romanticky založeného kupce, jenž tohle místo promění v unikátní
a nezapomenutelný hotel.“
„To bych si moc přála,“ řekla Marchent. „Ale vysvětlete mi, Reubene, proč by sem někdo
jezdil. Pláž u moře je úzká a pěkně daleko. Mamutí stromy jsou nádherné, ale když chcete
v Kalifornii vidět překrásné sekvoje, nemusíte kvůli tomu jezdit ze San Franciska celé čtyři hodiny.
A městečko, to jste viděl sám. Kromě Nideckého vrchu, jak jste toto místo nazval, tu není nic.
Navíc mám takový pocit, že už tu ten dům dlouho stát nebude.“
„Ach, ne! Na to ani nemyslete. Proč? Nikdo by se neodvážil –“
Marchent vzala Reubena za paži a vyrazili spolu přes pískem zaváté dlaždičky okolo auta
směrem ke vzdáleným vstupním dveřím. „Kdybyste byl stejně starý jako já, asi bych se do vás
zamilovala,“ zašveholila. „Kdybych potkala někoho tak okouzlujícího, jako jste vy, jistě bych teď
nebyla sama.“
„Jak může být žena jako vy sama?“ zeptal se. Zřídkakdy se setkal s někým tak sebevědomým
a elegantním, jako byla Marchent. Dokonce i na procházce v lese vypadala půvabně a upraveně,
jako by si vyšla na nákupy na Rodeo Drive. Levé zápěstí jí zdobil tenký náramek z perel, s nímž
vypadala ještě rozkošněji, ačkoli Reuben nedokázal říct proč.
Na západě nerostly žádné stromy, takže bylo vidět daleko. Vítr od oceánu teď skučel a šedá
mlha zahalila poslední jiskřičky, které se odrážely na mořské hladině. Dostává se mi to tu pod kůži,
pomyslel si Reuben. Ten podivuhodný moment, kdy se den přehoupne do noci. A náhle ucítil na
duši nepatrný stín.
Toužil po tomto místě. Možná by bylo lepší, kdyby sem poslali někoho jiného. Ale oni vybrali
jeho. Jak pozoruhodné štěstí.
„Dobrý bože, během chvilky se tak ochladilo,“ podivila se Marchent a oba rychle vyrazili
k domu. „Úplně jsem zapomněla, jak tady na pobřeží rychle klesá teplota. Vyrostla jsem tu, ale
stejně mě to vždycky překvapí.“ I přes spěch se ještě jednou zastavila a pohlédla na průčelí domu,
jako by tam něco hledala. Pak si zastínila rukou oči a zadívala se na mlhu. Ano, možná lituje, že
musí tento dům prodat, pomyslel si Reuben. A možná doopravdy musí. Kdo byl pak on, aby jí to
připomínal a působil jí tak bolest?
Na moment se zastyděl, že nemá peníze, aby ten dům koupil sám. Cítil, že by měl něco říct, ale
cokoli, co mu přišlo na mysl, bylo nezdvořilé. Přesto v duchu počítal a snil.
Temné mraky klesaly k obzoru a vzduch byl plný vlhkosti. Reuben znovu následoval
Marchentin pohled k velké, tmavé fasádě domu s kosočtvercovými výplněmi v oknech, ze kterých
občas probliklo světlo. Pak se zadíval na mamutí stromy, které se tyčily za domem, a k východu,
k monstróznímu sekvojovému lesu. Obrovské stromy vytvářely ke všemu ostatnímu až děsivý
kontrast.
„Povězte mi,“ promluvila Marchent. „Na co právě teď myslíte?“
„Na nic, opravdu. Jen jsem uvažoval nad tím, jaký pocit mám z těch obrovských stromů. Jsou
natolik odlišné od všeho ostatního v celém okolí. Jako by se nám pokoušely naznačit, že tu byly
dávno před tím, než jsme osídlili toto pobřeží, a budou tu i dlouho po nás.“
Pohlédla na něj se zvláštním, poněkud smutným pohledem v očích. „Máte pravdu. Můj strýc
Felix je také miloval. Víte, že jsou chráněné? Nikdo je nesmí pokácet. Strýc Felix se o to postaral.“
„To se mi opravdu ulevilo,“ zašeptal Reuben, „vždy se třesu, když vidím fotografie, na nichž se
kácejí sekvoje staré tisíce let. Uvědomujete si to? Tisíce let.“
„Přesně takhle to kdysi řekl strýček Felix. Skoro slovo od slova.“
„Ani on by nechtěl vidět, jak tento dům bourají, že ne?“ zeptal se Reuben a okamžitě se
zastyděl. „Promiňte, neměl jsem to říkat.“
„Ach, máte absolutně pravdu. Nikdy by to nechtěl. Ne, nikdy. Felix tenhle dům miloval. Když
zmizel, byl uprostřed renovací.“ Na okamžik vypadala posmutněle. „A předpokládám, že se nikdy
nedozvíme, co se mu stalo,“ dodala.
„Jak to myslíte, Marchent?“ zeptal se Reuben.
„No, víte, jak můj prastrýc zmizel,“ povzdechla si. „Všichni jsme příliš pověrčiví. Zmizel! Spíš
si myslím, že je mrtvý – jak podle zákona, tak i ve skutečnosti. Ale když prodávám tohle místo,
připadá mi, jako bych ztratila poslední naději, která ve mně ještě zbývala. Teprve teď si opravdu
uvědomuji, že se nikdy nedozvíme, co se stalo. Že už nikdy neprojde těmito dveřmi.“
„Chápu,“ řekl Reuben tiše. Ve skutečnosti nevěděl o smrti vůbec nic. Jeho matka, otec, bratr
i přítelkyně mu řekli, že smrt je každodenní záležitost. Jeho matka pracovala v traumatologickém
centru v Sanfranciské všeobecné. Jeho přítelkyně kvůli případům, které každý den vypracovávala
pro úřad státního zástupce, poznala tu nejhorší stránku lidské povahy. A pokud jde o otce, ten viděl
smrt i v padajících listech.
Reuben do Sanfranciského pozorovatele napsal šest článků, z toho dva o současných vraždách.
A obě ženy jeho života mu práci pochválily a zároveň mu nezapomněly obšírně vysvětlit, co
nedokázal pochopit.
Reubenovi ale v hlavě utkvěla zejména otcova slova: „Zatím nic nevíš, Reubene, ale vše, co
budeš potřebovat, tě život brzy naučí.“ Phil vždy používal zvláštní výroky. „Neuplyne den,“ pronesl
včera u večeře, „kdy bych se neptal na to, jestli má život smysl, nebo jestli je to jen prach a stín.
Jestli jsme všichni zatraceni.“
„Víš, hezounku, já vím, proč tě nic doopravdy nešokuje,“ řekla o něco později Celesta. „Tvá
matka s krevetovým koktejlem v ruce dopodrobna popisuje všechny své operace a tvůj otec mluví
jen o naprostých zbytečnostech. Budu si od tebe brát po trošce optimismu každý den Vlastně se
díky tobě cítím dobře.“
Začal se díky tomu cítit dobře i on? Ne. Vůbec ne. Ale přišlo mu zvláštní, že Celesta byla, až na
svůj jedovatý jazyk, vcelku milá a příjemná. Patřila mezi právnická esa, sto padesát pět centimetrů
planoucích vášní pro svou práci. Ale k Reubenovi se chovala hezky, až na to, že se pokaždé
rozčilovala nad jeho oblečením. A také vždycky zvedala telefon. Na zrychlené volbě měla
kamarádky – právničky, takže kdykoli potřeboval něco vědět do svého článku, uměla si poradit. Ale
její jazyk? Ten byl pěkně ostrý.
Najednou si Reuben uvědomil, že v domě, před nímž stojí, je cosi temného a tragického, co
touží odhalit. Dům v něm vyvolával myšlenky na melodii zahranou na cello – trochu drsnou
a nekompromisní, ale hlubokou a bohatou. Dům k němu promlouval a Reuben by mu jistě
porozuměl, kdyby přestal poslouchat hlasy domova.
V kapse se mu rozvibroval telefon. Aniž by se podíval, kdo volá, vypnul ho.
„Ach, bože, podívejte se na sebe,“ ozvala se Marchent, „jste celý zmrzlý, chlapče. Až dosud
jsem si toho nevšimla. Pojďte, musíme dovnitř.“
„Vyrostl jsem v San Francisku,“ zamumlal Reuben. „Celý život jsem spával na Russian Hill
s otevřeným oknem. Měl bych něco vydržet.“
Následoval ji po kamenných schodech skrz masivní klenuté dveře. Jakmile vešli do místnosti,
ucítil Reuben příjemné teplo, ačkoli jediný krb rozhodně nemohl vytopit tu obrovskou plochu se
stropem s trámy a s tmavými dubovými podlahami, které se táhly do nekonečna.
Sálající krb byl mělký, ale prostorný, a přímo naproti němu stál proválený starý gauč a křeslo.
Už ve dveřích ucítil letmý závan vůně dubového dřeva. Líbilo se mu to.
Marchent jej odvedla až k sametem potažené pohovce u krbu. Na velkém mramorovém stolku
v jejich blízkosti stál stříbrný servis na kávu.
„Zahřejte se,“ kývla na něj a sama se postavila ke krbu a nastavila ruce k plamenům.
V krbu stály dvě obrovské starobylé mosazné zarážky na dřevo a ochranná ohrádka, cihly na
zadní straně krbového výklenku byly černé.
Marchent se otočila a její kroky nebyly na starém, opotřebovaném orientálním koberci skoro
vůbec slyšet. Začala postupně rozsvěcet jednu lampičku za druhou.
Světlo pomalu prozařovalo celou místnost.
Nábytek byl obrovský, ale pohodlný, s ohmatanými, ale funkčními sundavacími potahy a tu
a tam stálo několik křesel potažených kůží v barvě karamelu. Místnost zdobily také starobylé sochy,
které znázorňovaly mytologické postavy. Na zdech visely v těžkých zdobených rámech zašlé
krajinomalby.
Najednou bylo Reubenovi skutečně teplo. Dokonce přemýšlel, že si za chvíli sundá šátek
a kabát.
Prohlédl si starodávné tmavé obložení ze dřeva nad krbem, které se skládalo z obdélníků
zdobených vyrytými šipkami a kruhy. Podobné obložení pokrývalo i stěny. Reuben si všiml, že
vedle krbu jsou knihovny obsahující svazky v kůži, v látce, a dokonce i brožované výtisky. A dál po
pravé straně zahlédl k východu otočený pokoj, jenž vypadal jako kvalitní celostěnná knihovna.
O něčem takovém vždy snil. I tam hořel oheň.
„Ten pohled mi bere dech,“ připustil. Představil si svého otce, jak sedí v jednom z křesel
a pročítá své básně, které během života zapsal do notesu. Ano, bezpochyby by si tohle místo
zamiloval. Bylo ideální pro úvahy o životě a smrti. A jak by asi šokoval ostatní, kdyby…
A proč by to jeho matku mělo štvát? Milovala otce a on ji, ale nedokázali spolu žít. Phil sice
toleroval Graciny přítelkyně – lékařky, ale Grace se o Philových akademických přátelích vyjádřila,
že jsou to nudní patroni. Jeho básně ji přiváděly k šílenství už jen z principu. Filmy, které měl rád
on, ona nenáviděla. Když se pokoušel u večeře říct svůj názor, ona změnila téma a začala se bavit
s někým jiným, nebo odešla z místnosti pro další láhev vína, nebo začala nápadně pokašlávat.
Reuben věřil, že to nedělá úmyslně. Věděl, že není zlá. Že je plná entusiasmu pro to, co miluje.
A Reubena milovala a to mu dodávalo sebejistotu, kterou si mnoho lidí nemohlo dovolit. Jedinou
její chybou bylo to, že nedokázala být se svým manželem, a Reuben to většinu času i chápal.
V posledních dnech to bylo obzvlášť náročné, protože Reubenova matka připomínala
energetický stroj s andělským povoláním, a jeho otec oproti ní působil zcela vyhořelý a obscénně
starý. Celesta se stala matčinou nejlepší přítelkyní („Obě jsme přece aktivní ženy!“) a občas
u oběda přítomnost starého muže, jak otce nazývala, ignorovala. Ale nedávno mu řekla se
zlověstným tónem v hlase. „Podívej. Chceš být jako on?“
Nuže, jak by se ti tu líbilo, tati, pomyslel si Reuben. Procházeli bychom spolu pod mamutími
stromy a možná bychom opravili ten starý zanedbaný dům pro hosty, abychom v něm mohli
ubytovat tvé přátele. Na druhou stranu, pro přátele je dost místa i v tomto domě. Tam bys mohl
pořádat pravidelné semináře a zvát na ně, koho bys chtěl. A matka by sem chodila, jen kdyby se jí
zachtělo.
Ale to by pravděpodobně nikdy nenastalo.
Ach, k čertu, teď není vhodná doba na fantazírování, pomyslel si. Nebo ano? Marchent smutně
hleděla do ohně. Možná by se jí měl zeptat, co se děje.
„Podívej se na to takhle,“ řekla by mu Celesta. „Já pracuju sedm dní v týdnu a ty se chystáš živit
jako reportér. To bys chtěl řídit každý den čtyři hodiny, aby ses dostal do práce?“
Tohle by byl pro Celestu poslední hřebíček do rakve jejich vztahu. Tím prvním byla skutečnost,
že Reuben stále nevěděl, kým je. Ona vystudovala právnickou fakultu a ve dvaadvaceti promovala.
On ukončil svá studia anglistiky kvůli požadavkům na cizí jazyky a opravdu neměl žádný další
plán. Přemýšlel nad tím, že by chvíli jen poslouchal operu, četl básně a dobrodružné romány,
cestoval po Evropě a jezdil se svým porsche rychleji, než zákon dovoloval. Alespoň do té doby, než
by přišel na to, čím chce být. Jednou tohle Celestě řekl, a ona se rozesmála. Oba se rozesmáli. „To
jsou pěkné plány, pokud to takhle chceš, hezounku,“ řekla. „Nezapomeň, že já jsem pravá ruka
zákona.“
Marchent ochutnala kávu. „Už je tak akorát,“ poznamenala.
Nalila do porcelánového šálku hnědou tekutinu, podala ji Reubenovi a rukou ukázala na
stříbrnou konvičku s mlékem a misku s cukrem. Všechno bylo tak krásné, tak nádherné. A Celestě
by se to zdálo nudné a jeho matka by si toho možná vůbec nevšimla. Grace odjakživa ignorovala
veškeré předměty, které by mohly být užitečné v domácnosti. Jedinou výjimkou bylo, když vařila
o svátcích. Celesta zastávala názor, že kuchyně jsou místa na skladování dietní coly. Reubenovu
otci by se tu líbilo. On měl vždy přehled o důležitých věcech, do kterých spadalo nejen stříbro
a čínský porcelán, ale i historie vidliček a svátečních zvyků v jednotlivých zemích celého světa,
i o vývoji módy, hodinách s kukačkou, o velrybách, o vínech i o architektonických stylech.
V soukromí jsme ho nazývali Všeználek.
Pointou bylo, že Reubenovi se tohle vše líbilo. Miloval to. Reuben byl Reuben a Reuben měl
rád obrovské kamenné výklenky krbu se spirálovým zdobením.
„Takže co vám právě teď běží vaší poetickou hlavinkou?“ zeptala se Marchent.
„Hmmm, stropní trámy, jsou obrovské. Nejspíš jsou to nejdelší trámy, jaké jsem kdy viděl.
Koberce perské, všechny s květinovými motivy, kromě malého modlitebního koberečku. A také
jsem zjistil, že pod touhle střechou nejsou žádní zlí duchové.“
„Chcete říct, že necítíte žádné negativní vibrace, že ano?“ ujasnila si Marchent. „V tom s vámi
souhlasím. Ale jsem si jistá, že si uvědomujete, že kdybych tu zůstala, nikdy bych nepřestala po
strýci Felixovi truchlit. Byl to velmi výjimečný muž. Řeknu vám, znovu se mi vrací ve
vzpomínkách Felixovo zmizení. Myslím tím, že jsem o tom dřív moc nepřemýšlela. Bylo mi
osmnáct, když odešel na Blízký východ.“
„Proč na Blízký východ?“ otázal se Reuben. „Kam měl namířeno?“
„Nejčastěji jezdil na archeologické vykopávky. Naposledy vyrážel do Iráku. Mluvil o novém
městě, tak starém jako Mari nebo Uruk. Nikdy jsem si neověřila, jestli to vysvětluji správně.
Každopádně si vzpomínám, že se na tu cestu nesmírně těšil. Telefonoval všem svým přátelům po
celém světě. Nijak mě to nevzrušovalo. Vždycky odjel a pokaždé se vrátil. Když nezkoumal
vykopávky, navštěvoval zahraniční knihovny a hledal fragmenty rukopisů, co právě některý z jeho
studentů objevil. Najímal si jich tucty. Stále mu posílali informace. On vedl plnohodnotný veselý
život a cestoval po celém světě.
„Musela po něm zbýt spousta dokumentů,“ poznamenal Reuben. „Muž, co je takto
zaneprázdněný –“
„Dokumenty! Reubene, nemáte ani ponětí. Nahoře nad schody jsou pokoje, které jsou až po
strop zaskládané spisy, rukopisy, svázanými složkami či chatrnými knihami. Je toho hodně, co
musíme projít. A hodně, co musíme rozhodnout. Ale pokud zítra ten dům prodám, jsem připravena
naložit to vše na loď, převézt do skladů s kontrolou klimatu a až tam se tím zabývat.“
„A co vlastně váš strýc hledal? Něco konkrétního?“
„Pokud ano, nikdy nám to neřekl. Jednoho dne prohlásil, že svět potřebuje svědky, protože se
příliš mnoho věcí ztrácí, ale domnívám se, že to myslel obecně. Vím, že finančně podporoval
vykopávky. A často se setkával se studenty archeologie a historie, kteří pro něj nepracovali.
Vzpomínám si, jak sem přicházeli. Dával jim malé finanční obnosy na podporu jejich činnosti.“
„To je skvělá věc,“ prohlásil Reuben. „Měl úžasný život.“
„Co vím, peníze mu nikdy nechyběly. Všichni věděli, že je bohatý, ale nikdo nevěděl jak moc,
dokud jsem veškerý jeho majetek nepodědila já. Pojďte, můžeme se tu porozhlédnout.“
Jak jen Reuben miloval knihovny.
Ale tohle byla jedna z předváděcích místností, kde nikdo nikdy nenapsal dopis ani nepřečetl
jedinou knihu. I Marchent to přiznala. Starý francouzský stůl byl překrásně vyleštěný a jeho
mosazné nohy zářily jako zlato. Měl jasně zelenou podložku. Police, které začínaly u podlahy
a končily u stropu, byly plné klasických románů v kožených vazbách, značně nevhodné pro nošení
v batohu nebo čtení v letadle.
Reuben objevil i dvacet svazků anglického slovníku a starou encyklopedii Britannica, dále tlusté
knihy o umění, atlasy a staré svazky, jejichž názvy časem zcela vymizely.
Tohle místo v Reubenovi vyvolávalo respekt. Představoval si svého otce, jak od stolu hledí
dlaždicově vykládanými okny na západ slunce nebo sedí s knihou v sametem potaženém křesle.
Okna na východ na protější stěně musela být alespoň devět metrů široká.
Už byla příliš tma, aby mohl zahlédnout stromy. Rozhodl se, že ráno přijde do této místnosti
brzy. A pokud dům koupí, věnuje tento pokoj Philovi. Už se těšil, jak ho sem naláká na všechnu tu
krásu. Vryl si do paměti dubový parket s obrovskými složenými prokládanými čtverci a prastaré
drážní hodiny na stěně.
Na zdech visely z mosazných konstrukcí červené sametové závěsy a nad výklenkem krbu se
skvěla krásná velká fotografie, na níž stála skupina mužů v khaki oblečení a za nimi se tyčily
banánovníky a jiné tropické stromy.
Fotograf musel použít širokoúhlý film, protože detail byl znamenitý. V současném digitálním
věku lze fotku oříznout, aniž by ztratila kvalitu, ale tento obrázek nebyl nikdy retušován. Dokonce
i listy banánovníku vypadaly jako vyryté do dřeva. Zřetelné bylo i pomačkané oblečení mužů
a prach na jejich botách.
Dva z nich drželi pušky. Ostatní stáli uvolněně, s prázdnýma rukama podél těla.
„Tuhle fotku jsem dělala já,“ pochlubila se Marchent. „Nebylo to levné. Přála jsem si přesný
výřez, ne něco retušovaného. Má rozměry sto dvacet na sto šedesát centimetrů. Vidíte tu postavu
uprostřed? To je strýček Felix. Fotografie byla pořízena těsně před tím, než zmizel.“
Reuben se sklonil, aby si mohl obrázek prohlédnout.
Přes matný okraj byla černě vepsaná jména mužů a Reuben je sotva dokázal přečíst.
Marchent mu natočila lampu, takže si díky lepšímu osvětlení mohl postavu strýčka Felixe dobře
prohlédnout. Marchentin příbuzný měl tmavou pleť a tmavé vlasy. Stál přímo uprostřed skupinky
a vypadal velmi příjemně. Byl vysoký, ale ne mohutný. Měl stejně štíhlé ruce jako Marchent.
A podobné rysy zachytil Reuben i při podrobném prozkoumání jeho úsměvu. Felix se mu jevil jako
sympatický, vlídný muž s upřímným, ale poněkud zvláštním výrazem. Možná entusiastickým.
Mohlo mu být mezi dvaceti a třiceti pěti.
I další muži na fotografii vypadali zajímavě. Všichni měli ve tváři zamyšlený nebo vážný výraz.
Vlevo vzadu stál v atypickém postoji muž s tmavými vlasy, které mu sahaly až po ramena. Byl
stejně vysoký jako ostatní, a kdyby neměl na sobě safari bundu a khaki kalhoty, vypadal by jako
dávný lovec bizonů ze západu. Jeho tvář sršela optimismem – skoro jako u zasněných postav na
Rembrandtových obrazech, kterých jako by se v daný magický moment dotklo světlo boží.
„Ach, ano,“ ozvala se Marchent poněkud dramaticky. „Tohle byl Felixův nejlepší přítel
a mentor. Jmenoval se Margon Sperver, ale strýc mu vždy říkal jen Margon nebo Margon
Bezbožný. Opravdu nevím proč. Margona tahle přezdívka vždy rozesmála. Pracoval jako učitel.
A kdykoli si strýc nevěděl rady, řekl si, že by to mohl vědět učitel, a zavolal Margonovi
Bezbožnému. Bylo mu jedno, z kterého kouta světa volá. V pokojích nahoře byste našel spoustu
fotografií Sergeje, Margona, Franka Vandovera, všech těch mužů. Byli to strýčkovi nejbližší
kolegové.“
„A vy jste žádného z nich nedokázala po strýcově smrti kontaktovat?“
„Ani jednoho. Ale pochopte, že jsme s pátráním začali až rok po jeho zmizení. Do té doby jsme
čekali, že se objeví. Jeho výlety nebývaly dlouhé, ale čas od času prostě mizel. Mohl být v Etiopii
nebo v Indii, zcela mimo civilizaci. Jednou nám zavolal až po roce a půl z ostrova v jižním
Pacifiku. Můj otec pro něj tehdy poslal letadlo. Ale abych se vrátila k tématu: ne, nenašli jsme
žádného ze strýčkových přátel, ani učitele Margona, což bylo na celé situaci to nejsmutnější.“
Marchent si povzdechla a najednou vypadala unaveně. Tichým hlasem dodala: „Nejdřív se můj
otec vůbec nesnažil. Když Felix zmizel, zrovna přišel ke spoustě peněz a poprvé v životě byl
šťastný. Nechtěl, abychom mu Felixe připomínali. ‚Felix, pořád jen Felix,‘ říkával, kdykoli jsem se
ho zeptala. On i má matka se těšili, jak si užijí dědictví – něco po tetě, myslím.“ Tohle bolestivé
přiznání ji stálo velké přemáhání.
Pomalu se k ní naklonil, aby jí nenápadně naznačil, co se chystá udělat, a ona měla dost času
couvnout. Položil jí paži okolo ramen a cudně ji políbil na tvář. Polibek připomínal ten, který mu
Marchent vtiskla odpoledne.
Otočila se a její tvář zněžněla. Pak mu rychle polibek oplatila a znovu dodala, že je ten
nejrozkošnější mladý muž, kterého kdy v životě viděla.
„To je dojemný příběh,“ snažil se Reuben vrátit k tomu, o čem předtím Marchent mluvila.
„Jste zvláštní chlapec,“ odvětila. „Tak mladý a zároveň tak starý.“
„Souhlasím s vámi.“
„A navíc ten úsměv. Proč jej ukrýváte?“
„Ukrývám?“ zeptal se nejistě. „V tom případě mi promiňte.“
„Ach, zcela jistě máte pravdu, je to dojemný příběh,“ navázala na větu, kterou Reuben řekl před
chvilkou, a znovu obrátila pozornost k fotografii. „Tohle je Sergej,“ ukázala na vysokého
plavovlasého muže se světlýma očima, jenž vypadal, že buď sní, nebo nad něčím usilovně přemýšlí.
„Myslím, že jeho jsem znala nejlépe. Ve skutečnosti jsem se s ostatními strýčkovými přáteli skoro
vůbec nesetkala. Nejdřív mě napadlo, že budu mít největší šanci, když začnu hledat Margona. Ale
telefonní čísla, která jsem vypátrala, mě vedla jen do hotelů v Asii a na Blízkém východě. Tam ho
samozřejmě znali, ale neměli nejmenší ponětí, kde se právě nachází. Obvolala jsem všechny hotely
v Káhiře a v Alexandrii, abych Margona našla. Pokud si vzpomínám, zkoušeli jsme i všechna místa
v Damašku. Strýc Felix a Margon tam strávili hodně času. Souviselo to s prastarým klášterem
a nově nalezenými rukopisy. Vlastně jsou všechny nálezy ještě pořád nahoře. Vím, kde je najdeme.“
„Prastaré rukopisy? Tady? Vždyť mohou mít nevyčíslitelnou hodnotu,“ vyhrkl Reuben.
„Ach, to asi ano, ale ne pro mě. Pro mě znamenají jen obrovskou zodpovědnost. Co s nimi mám
udělat? Jak zařídit, aby zůstaly nezničeny? Co s nimi měl v úmyslu strýček? K muzeím
a knihovnám byl příliš kritický. Kam tohle všechno plánoval umístit? Samozřejmě, jeho studenti by
byli nadšeni, kdyby mohli jeho nálezy vidět. Stále nepřestávají volat a ptají se po nich, ale s něčím
takovým se musí opatrně. Poklady by měly být archivovány pod dohledem.“
„Já vím, strávil jsem spoustu času v knihovnách v Berkeley a ve Stanfordu,“ pochlubil se
Reuben. „Publikoval váš strýc? Psal o svých nálezech?“
„Co vím, tak ne,“ pokrčila rameny Marchent.
„Myslíte si, že byli Margon a Felix na tom posledním výletě společně?“
Přikývla. „Ať už se stalo cokoli, stalo se to oběma. A obávám se, že kromě nich i ostatním ze
skupiny.“
„Všem šesti?“
„Ano, protože od té doby už žádný z nich nezavolal, aby se na strýčka zeptal. Nebo o tom
alespoň nevím. Nepřišel od nich ani jeden dopis. Předtím vždycky psali. Trvalo mi zatraceně
dlouho, než jsem strýčkovu korespondenci našla, a když se mi to podařilo, nedokázala jsem přečíst
adresy. Kromě toho si skutečně myslím, že jsou všichni mrtví, protože jinak by se o strýčka Felixe
zajímali. Proto mám pocit, že se jim všem stalo něco hrozného.“
„Takže se vám nepovedlo žádného z nich najít a nepřišel ani jediný dopis?“
„Přesně tak,“ přikývla.
„Nezanechal po sobě Felix žádný plán cesty ani sepsané poznámky?“
„Ach, ano, nejspíš zanechal, ale nikdo to po něm nedokáže přečíst. Felix měl svůj vlastní jazyk.
Vlastně ho používali všichni jeho přátelé, alespoň co se dopisů a poznámek týče. Nepoužívali ho
vždy, ale očividně ho znali. Není to anglická abeceda. Ukážu vám to později. Dokonce jsem kdysi
najala počítačového experta, aby to rozluštil. Neuspěl.“
„To je skutečně mimořádné. Všechno tohle budou moji čtenáři hltat slovo od slova. Marchent,
tento dům se stane turistickou atrakcí!“
„O strýčkovi Felixovi už bylo napsáno hodně článků,“ poznamenala Marchent. „Vždyť jste je
viděl.“
„Ano, ale ty se zaměřovaly jen na vašeho strýčka, ne na jeho kamarády. Nečetl jsem v nich
žádné z těchto detailů, o nichž mi vyprávíte. Už teď si umím představit, že napíšu příběh alespoň na
tři části.“
„To zní úžasně,“ usmála se Marchent. „Udělejte to tak, jak říkáte. A kdoví? Možná jednou
někdo přijde na to, co se jim stalo. Nikdy nevíte.“
Reubena náhle napadla vzrušující myšlenka, ale věděl, že nesmí naléhat. Ta žena žila s rodinnou
tragédií dvacet let. Nyní ho pomalými kroky vedla ven z místnosti.
Reuben se znovu zadíval na skupinu mužů, kteří na něj hleděli ze zarámovaného obrazu.
Kdybych tohle místo koupil, pomyslel si, nikdy bych tu fotografii nesundal. Ledaže by si ji chtěla
Marchent odnést. Pak by si udělal kopii. Měl zvláštní pocit, že by měl Felix Nideck v domě alespoň
v této podobě zůstat navždy.
„Chcete zde tu fotografii nechat, až dům prodáte, nebo ne?“
„Ach, nechám ji tu velmi ráda,“ odpověděla. „Ale udělám si malé kopie. Chci tu nechat
i veškerý nábytek.“ Během cesty ukázala na druhou stranu místnosti. „To jsem vám neřekla? A teď
pojďte, ráda bych vám ukázala zimní zahradu. Už je čas na večeři. Felice je hluchá a téměř slepá,
ale řídí se vnitřními hodinami.“
„Už to cítím,“ nadechl se zhluboka Reuben. „Voní to překrásně.“
„Vypomáhá nám tu jedna dívka z města. Zdá se, že mladí jsou ochotni pracovat i za nízkou
odměnu, jen aby si mohli zapsat do životopisu, že pracovali právě v tomto domě,“ usmála se. „Už
mám pěkný hlad.“
Zimní zahrada na východní straně domu byla naplněna suchými květinami v barevných
starodávných květináčích s orientálními motivy, které stály na bílé kovové konstrukci. Reubenovi to
připomínalo vybělené kosti. Uprostřed špinavé černé podlahy ze žuly stála stará vyschlá fontána.
Reubena napadlo, že si musí tohle místo dojít prohlédnout znovu, a to ráno, až tu bude dostatek
světla a tepla ze slunečních paprsků. Právě teď tu bylo poněkud vlhko a chladno.
„Odtud je moc hezký výhled, když je dobré počasí,“ poznamenala Marchent a ukázala na
francouzské dveře. „Vzpomínám si na jeden večírek, kdy tady lidé tančili nebo se povalovali na
terase. Hned nad útesem je balustráda. Tehdy tu byli všichni Felixovi přátelé. Sergej Gorlagon
zpíval ruské písně, ze kterých byli všichni naprosto uneseni. A strýček Felix se bavil jako nikdy
předtím. Sergeje přímo zbožňoval. Byl to mohutný muž, ale ani zdaleka se mému strýčkovi
nevyrovnal. Felixův temperament a jeho láska k tanci…“ na chvíli se odmlčela a pak dodala: „a můj
otec mumlal něco o velkých výdajích.“ Pokrčila rameny. „Pokoušela jsem se dát tohle místo do
pořádku. Do vašeho příjezdu to mělo být hotové.“
„Mně se tu líbí,“ vyhrkl Reuben. „Už se vidím, jak si ve stínu pomerančovníků a banánových
palem v květináčích čtu ranní noviny. Samozřejmě bych nezapomněl ani na obrovský fíkus,
přemýšlel bych i o orchidejích a popínavé vinné révě.“
Marchent se Reubenova vize očividně zamlouvala, protože se usmála.
„To ne, drahý, budete si číst ranní noviny v knihovně. Sem se přesunete až odpoledne, když
začne svítit slunce od západu. A jak vás napadly orchideje? Orchideje,“ zavrtěla hlavou. „A v létě se
sem uchýlíte brzy večer, dokud slunce nezmizí za hladinou moře.“
„Miluju orchideje,“ přiznal Reuben. „Viděl jsem je v Karibiku. Hádám, že všichni lidé ze severu
touží po tropickém klimatu. Kdysi jsem bydlel v jednom malém hotelu v New Orleans, kde
podávali snídani k bazénu, který z obou stran lemovaly orchideje. Jejich fialové okvětní lístky
občas padaly na hladinu. Tehdy jsem si je zamiloval.“
„Měl byste vlastnit dům, který se podobá tomuto,“ podotkla a přes tvář jí přeletěl smutek. Ale
jen na vteřinu. Pak se znovu usmála a stiskla Reubenovi ruku.
Do hudební místnosti nakoukli jen krátce. Dřevěná podlaha byla vymalována na bílo a – jak
řekla Marchent – obrovské piano už dávno zničilo vlhko, takže ho nechala odvézt. „Tyhle malby na
zdech jsou přesnou kopií interiéru domu ve Francii.“
„Tomu věřím,“ přitakal a obdivoval hluboké křivky a povadlou květinovou výzdobu. Tady by se
Celestě líbilo. Milovala hudbu a často hrála na klavír, když byla sama. Nepřikládala své hře velký
význam, ale občas se Reuben probudil a slyšel, jak hraje na malý spinet ve svém pokoji. Ano, to by
se jí líbilo.
Velká potemnělá jídelna ho překvapila.
„Tohle není jídelna,“ poznamenal. „Tady by se daly pořádat hostiny.“
„Ano, máte pravdu, tato místnost dlouhá léta sloužila jako taneční sál,“ přikývla Marchent.
„Sjížděli se sem lidé z celého okolí. Dokonce i já jsem jeden z těch plesů zažila, ale to jsem byla
ještě dítě.“
Stejně jako v hlavní místnosti i zde převládaly tmavé panely, lesklé a krásné pod vysokým
stropem pokrytým plastovými čtverci, které budily dojem, že strop je pomalován temně modrou
s třpytícími se hvězdami. Rozhodně troufalý styl dekorace. A fungovalo to.
Reubenovi tlouklo srdce jako o závod.
Vyrazili ke stolu. Byl šest metrů dlouhý, ale uvnitř prostorné místnosti vypadal titěrný, jako
plovoucí ostrůvek na tmavé leštěné podlaze připomínající oceán. Usedli naproti sobě, každý do
jednoho z křesel, potažených rudým sametem. U stěny za Marchent stály dvě masivní černé lovecké
tabule ze dřeva, obě identické s renesančními figurkami, jež znázorňovaly lovce s družinou. Na nich
ležely těžké stříbrné tácy a poháry a jakési plátky srovnané do komínků, nejspíš ubrousky.
Ze stínů vystupovaly další impozantní kousky, byla tu obrovská almara a mnoho starých truhel.
Krbové průčelí bylo postaveno v gotickém stylu, obrovské a z černého mramoru. Reuben spatřil
středověké rytíře se zachmuřenými tvářemi na bitevní scéně vyřezané do základů. Kdyby to Reuben
chtěl vyfotit, pořídil by fotografii vskutku skvěle osvětlenou. Kromě praskajícího ohně poskytovaly
jediné světlo dvě barokní svíce.
„Vypadáte u toho stolu jako princ,“ konstatovala Marchent s tichým smíchem. „Jako byste sem
patřil.“
„Jen mě škádlíte,“ začervenal se Reuben. „Ale vy skutečně ve světle svíček připomínáte
hraběnku. Jako bychom byli ve Vídni v lovecké chatě, a ne v Kalifornii, co říkáte?“
„Vy jste už někdy navštívil Vídeň?“
„Mnohokrát,“ odvětil. Vzpomněl si na Phila, jenž ho prováděl palácem Marie Terezie
a přednášel mu o všem, od maleb na zdech po obrovská smaltovaná kamna. Ano, Phil by tohle
místo miloval. Phil by mu rozuměl.
Večeřeli ze starého, honosně vymalovaného čínského porcelánu. Některé kousky byly prasklé,
ale pořád překrásné. A stříbrný příbor byl nejtěžší, co kdy používal.
Felice, drobná vrásčitá žena s bílými vlasy a velmi tmavou kůží, přišla a odešla bez jediného
slova. „Dívka“ z vesnice – Nina – byla robustní drobná tmavovlasá osoba, zcela unešená
z Marchent, jídelny i každého talíře, který spolu se stříbrným příborem nesla na stůl. Mezi
nervózním chichotáním a povzdechy vrhala po Reubenovi nesmělé úsměvy.
„Máte obdivovatelku,“ zašeptala Marchent.
Pečený filet byl perfektní, zelenina mimořádně čerstvá a křupavá a salát velmi dobře
připravený, zalitý lehkým olejem a bylinkami.
Reuben vypil o něco více červeného vína, než měl v plánu. Velmi mu chutnalo a on si tu sytou,
kouřovou chuť spojoval s nejkvalitnějšími značkami. Opravdu nebyl velkým znalcem vína, ale
tohle mu chutnalo.
Jedl jako prase, což dělal vždy, když se cítil šťastně. A teď tomu tak bylo.
Marchent mu vykládala o historii domu, o té části, kterou už si prohlédl.
Její pradědeček – první Felix – býval v této oblasti dřevařským baronem a na pobřeží, blízko
nyní zaniklého přístavu, kde kotvil své lodě, postavil dvě pily. Na svůj dům měl dostatek
opracovaného dřeva a dohodl se taky na výhodné ceně za mramor a žulu. Kameny použité na zdi
sídla byly přivezeny po souši i po vodě.
„Všichni Nideckové měli očividně peníze z Evropy,“ prohlásila Marchent. „A i tady
vydělávali.“
I když podstatnou část rodinného jmění vlastnil strýc Felix, byl před několika desítkami let
Marchentin otec Abel majitelem všech obchodů ve městě. Nejbližší pozemky na pláži, jižně od
domu, prodal ještě předtím, než odešla na vysokou, ale jen několik málo lidí tam někdy něco
postavilo.
„Vše se změnilo, když byl Felix na jednom ze svých výletů. Můj otec všechny obchody
a pozemky na pláži prodal. Když se strýček vrátil, byl naprosto nepříčetný. Vzpomínám si, jak se
s mým otcem pohádal, ale už s tím nešlo nic dělat.“ Vypadala smutně. „Přála bych si, aby měl můj
otec Felixe více v oblibě. Kdyby tomu tak bylo, možná bychom po něm začali pátrat dříve. Ale teď
už je to jedno.“
Majetek rodu Nidecků pořád tvořilo čtyřicet sedm akrů včetně chráněného území za domem,
kde rostly staré sekvoje, a zalesněných svahů plných dubů, které se táhly až na pláž podél celé
západní strany. Vysoko v lese postavil Felix pozoruhodný stromový dům. „Vlastně jsem tam nikdy
nebyla,“ řekla Marchent. „Ale moji mladší bratři ho shledávali nesmírně luxusním. Samozřejmě,
dokud nebyl strýc oficiálně prohlášen za mrtvého, neměli tam ani oni co dělat.“
Marchent o své rodině skutečně nevěděla o mnoho víc než ostatní. Přitom Nideckovi tvořili
historii této země. „Myslím, že měli peníze v oleji a v diamantech a majetek ve Švýcarsku,“
pokrčila rameny.
Její opatrovnické fondy pocházely z běžných investic v New Yorku. To samé platilo i o jejích
bratrech.
Díky narovnání závěti strýčka Felixe se objevilo velké množství peněz v Americké bance
a v bance Wells Fargo. Mnohem větší, než Marchent očekávala.
„Takže tohle místo nepotřebujete nutně prodat,“ otázal se Reuben.
„Ale ano, musím, abych se od něj osvobodila,“ na pár vteřin se odmlčela a zavřela oči. Pak si
sáhla na hruď. „Musím cítit, že je po všem, chápete? A navíc, jsou tu moji mladší bratři.“ Výraz její
tváře se dočista změnil. „Musím je vyplatit, jinak poslední vůli zpochybní.“ Znovu smutně pokrčila
rameny. „Chtějí svůj podíl.“
Reuben přikývl, ale ve skutečnosti vůbec netušil, o čem mluví.
Chci tohle místo koupit.
To už teď věděl jistě. Je jedno, jak znepokojivé to je, je jedno, jak drahé to bude. Chce to
napravit, chce se do toho vrhnout, chce to udělat. Jsou chvíle, kdy prostě nedokážete říct ne.
Ale jedno po druhém.
Marchent nakonec začala vyprávět o nehodě, která jí zabila rodiče. Letěli z Las Vegas. Její otec
byl excelentní pilot a takový výlet pořádali s matkou častokrát.
„Nejspíš se nikdy nedozvím, co bylo příčinou nehody,“ řekla smutně. „Byla to nešťastná
náhoda, že v té mlze vletěli přímo do elektrické věže.“
Marchent v té době oslavila osmadvacáté narozeniny. Felixe už pohřešovali deset let. Marchent
se stala opatrovnicí dvou mladších bratrů. „Myslím, že se mi výchova moc nepovedla,“
konstatovala. „Po té nehodě se změnili. Začali brát drogy, pít a našli si dost pochybné přátele. Já se
chtěla vrátit do Paříže, takže jsem s nimi nestrávila tolik času, kolik bylo potřeba. A jejich stav se
stále zhoršoval.“
Když Marchentini rodiče zemřeli, bylo jednomu bratrovi šestnáct a druhému o rok víc.
Připomínali dvojčata. Vymysleli si vlastní jazyk z úsměvů, úšklebků a šepotů, který rozluští, či
toleruje, jen velmi málo lidí.
„Ještě před několika lety tu na zdech visely nádherné impresionistické obrazy. Moji bratři je
ukradli. Přišli, když tu byla jen Felice, vzali si je a prodali je za pakatel. Byla jsem vzteky bez sebe.
Ale už jsem je nedokázala získat zpět. Později jsem zjistila, že odcizili i stříbro.“
„Musela jste být naštvaná,“ řekl soucitně Reuben.
Marchent se rozesmála. „To máte pravdu. Nejhorší na tom bylo, že ty věci zmizely navždy
a bratři se za utržené peníze jen opili v baru v Sausalitu a nechali se zadržet místní policií.“
Do pokoje tiše vplula Felice, aby odnesla talíře. Reubenovi se zdála křehká a nejistá. Marchent
vyklouzla, aby zaplatila „dívce“, a pak se vrátila zpět.
„Jak dlouho u vás Felice slouží?“ zeptal se Reuben.
„Odjakživa,“ odpověděla Marchent. „Ona i její syn, který minulý rok zemřel. Byl to muž na
svém místě. Řídil to tu. Mé bratry nenáviděl, však dvakrát zapálili dům pro hosty a zničili nejedno
auto. Najala jsem několik vyšetřovatelů, ale žádný je neusvědčil. Teď už žádného správce nemáme.
Je tu jen starý pan Galton dole u silnice. Ten shání vše, co potřebujeme. Můžete se o něm zmínit ve
svém článku. Pan Galton zná každičkou cihličku tohoto domu. A vyzná se v lese. Až to tu prodám
a odejdu odtud, vezmu s sebou Felice. Už tu pro ni nebude práce.“
Marchent se odmlčela a Felice donesla v křišťálových skleničkách dezert z malinového sherry.
„Felix ji sem přivezl z Jamajky,“ pokračovala, když stará dáma odešla, „spolu s nákladem
jamajských kuriozit a umění. Vždy, když strýček těmito dveřmi procházel, nesl v rukách poklad –
olmeckou sochu, koloniální olejomalbu z Brazílie, mumifikovanou kočku… Počkejte, až uvidíte
galerie a sklady nahoře. Je tam hromada desek, starých hliněných destiček.“
„Destičky? Myslíte skutečné, prastaré mezopotamské desky? Popsané klínovým písmem?
Z Babylonu?“
„Ano,“ rozesmála se.
„Jejich hodnota je nevyčíslitelná,“ nevycházel z údivu Reuben. „Musím ty fragmenty vidět!
Ukážete mi je, že ano? Podívejte, o tomhle se v příběhu ani nezmíním. Bylo by to příliš vzrušující.
Samozřejmě, že chceme dům prodat, ale –“
„Ukážu vám všechno,“ skočila mu do řeči Marchent. „Bude mi potěšením. Překvapuje mě, jak
mě to baví. Když o tom mluvíme, zdá se to tak neskutečné.“
„Podívejte, Marchent, možná bych vám mohl, ať už formálně či neformálně, pomoci. Strávil
jsem během prázdnin v Berkeley trochu času v terénu,“ vyhrkl. „Matčin nápad. Trvala na tom, že
když už její chlapec nebude doktor, měl by být alespoň vzdělaný, takže mě zapsala na několik
exkurzí.“
„A bavilo vás to?“
„Nebyl jsem dostatečně trpělivý,“ přiznal Reuben. „Ale bavilo mě to. Strávil jsem nějaký čas
i v Çatal Höyük v Turecku, to je jedno z nejstarších míst světa.“
„Ano, já vím, také jsem tam byla,“ vykřikla. „To je úžasné,“ rozzářila se. „A viděl jste Göbekli
Tepe?“
„Jistě, navštívil jsem ho, než jsem odešel z Berkeley. Napsal jsem o tom článek do novin, díky
němuž mám současnou práci. Miluji tyhle poklady. Pokud máte zájem, rád bych vám s těmito
věcmi pomohl. Co takhle samostatný článek, který bychom nezveřejnili, dokud by odtud nebyly
odvezeny všechny cennosti. Článek o kousku dědictví Felixe Nidecka. Líbilo by se vám to?“
Zamrkala. Její oči byly velmi klidné. „Líbilo by se mi to víc, než dokážu vyslovit,“ odvětila.
Reubena Marchentin zájem vzrušoval. Když hovořil o archeologii před přítelkyní Celestou,
vždy ho přerušila slovy: „Co z toho všeho máš, Reubene? Co máš z těch vykopávek?“
„Chtěl jste být někdy doktor jako vaše matka?“ zeptala se Marchent.
Reuben se usmál. „Nedokážu si zapamatovat tolik odborných termínů. Zarecituji vám Dickense,
Shakespeara, Chaucera nebo Stendhala, ale o teorii strun ani o DNA ani o černých dírách ve
vesmíru nevím zhola nic. Ani jsem se o studium medicíny nepokoušel. Navíc při pohledu na krev
omdlévám.“
Marchent se něžně zasmála.
„Moje matka je chirurgem na traumatologii. Operuje pětkrát nebo šestkrát za den,“ dodal
Reuben.
„A je zklamaná, že jste nešel na medicínu, že ano?“
„Trochu. Víc ji to mrzí u mého staršího bratra, Jima, než u mě. Všechny nás překvapilo, když
nám jednoho dne oznámil, že se chce stát knězem. Jsme sice katolíci, ale tohle bylo něco, o čem se
mé matce ani nesnilo. Víte, mám takovou teorii, proč to udělal. Psychologickou teorii. Ale po
pravdě, je dobrý kněz. Působí v San Francisku v kostele svatého Františka Gubbia v Tenderloinu.
Navíc obhospodařuje jídelnu pro bezdomovce. Jeho práce je tvrdší než to, co dělá má matka. Oba
dva jsou ti nejpracovitější lidé, co znám.“ A třetí místo by patřilo samozřejmě Celestě.
Bavili se o vykopávkách. Reuben nikdy nebyl na detaily, takže se ve zkoumání nikdy nedostal
daleko, ale to, co se naučil, miloval. Dychtil vidět hliněné destičky.
Mluvili i o dalších věcech. Marchent se znovu rozpovídala o svém selhání s výchovou bratrů,
kteří se nezajímali o věci, jež po sobě Felix zanechal, a nestarali se ani o dům.
„Po té nehodě jsem byla zcela bezradná,“ opáčila Marchent. Vstala a došla ke krbu. Přiložila
dříví a oheň se znovu jasně rozhořel. „Chlapci už studovali na pěti různých internátních školách.
Vždy byli vyhozeni kvůli pití, drogám nebo prodeji omamných látek.“
Felice donesla další skleničky výborného vína. Marchent opět došla ke stolu a tichým,
důvěrným hlasem pokračovala:
„Myslím, že už se o ně starali v každé možné léčebně v zemi,“ řekla, „a dokonce navštívili i pár
za mořem. Vědí, co mají říct, aby je soudce poslal do léčebny. Vědí, co mají říct terapeutům, když
jsou uvnitř. Je úžasné, jak si umí získat důvěru lékařů. A samozřejmě si nakradou, co nejvíc léků
mohou, dřív než o místo přijdou.“
Najednou se zarazila a vzhlédla. „Reubene, o tomhle nesmíte nikdy psát!“
„Nemějte strach, to by mě ani nenapadlo,“ odvětil rychle. „Ale, Marchent, většině novinářů se
nedá věřit jako mně, to víte, že ano?“
„Předpokládám to.“
„Na Berkeley jsem se kamarádil s jedním mužem, který zemřel na předávkování. Díky tomu
jsem poznal Celestu, svou přítelkyni. Byl to její bratr. Měl všechno a drogy ho prostě dostaly.
Zemřel jako pes na záchodě v hospodě. Nikdo s tím už nedokázal nic udělat.“
Reuben někdy skutečně věřil tomu, že to byla Willieho smrt, co ho svedla s Celestou
dohromady. Celesta odešla z Berkeley na Standfordskou právní školu a advokátní zkouškou prošla
co nejdříve po promoci. Willieho smrt vše urychlila, jako hudební doprovod v molové tónině.
„Nevím, proč se lidé vydávají na tuto cestu,“ odtušil Reuben. „Willie byl brilantní, ale stal se
z něj narkoman. Uvízl na místě, zatímco si tím jeho přátelé prošli.“
„To je ono, máte pravdu. Musela jsem si každou dávku připravovat sama, mí bratři to nikdy
nedělali. Ale tyhle věci mi neučarovaly.“
„Jsem tu s vámi.“
„Samozřejmě, že teď moji bratři zuří, že strýček Felix vše odkázal jenom mně,“ řekla Marchent,
jako by vůbec nezaznamenala Reubenovu poznámku. „Ale když Felix odešel, oba byli ještě děti.
Kdyby se vrátil domů, třeba by svou vůli změnil.“
„A oni nedostali peníze od vašich rodičů?“
„Ale ano, i od prarodičů a dalších příbuzných. Utratili je s dechberoucí rychlostí. Pořádali
mejdany pro stovky lidí a financovali drogově závislé muzikanty, kteří stejně jako oni neměli šanci
na úspěch. Řídili pod vlivem alkoholu, rozbíjeli jedno auto za druhým a dařilo se jim vyklouznout
z těch situací bez škrábnutí. Jednoho dne určitě někoho zabijí, nebo zemřou oni sami.“
Prohlásila, že se s nimi vyrovná, jakmile bude dům prodán. Nemusela to udělat, ale chtěla.
Banka by majetek stejně rozdělila, jakmile by nabyli svého dědictví. Ale jim se nic z toho nelíbilo.
A pokud jde o dům, nemají k němu žádný citový vztah, ale kdyby věděli, že jsou uvnitř hodnotné
věci, dávno by je ukradli.
„Faktem je, že hodnotu věcí uvnitř domu neznají. Občas vylámou zámek a něco seberou. Ale
většinou se mě snaží vydírat – znáte to, opilecké telefonáty uprostřed noci, vyhrožování
sebevraždou. Obvykle změknu a vypíšu jim šek. Oni si na oplátku vyslechnou přednášku o životě,
ale jakmile dostanou peníze, zmizí do Karibiku nebo na Havaj nebo do Los Angeles nebo kamkoli
jinam. Myslím, že jejich poslední nápad byl proniknout do pornografického průmyslu. Našli dívku,
kterou připravují na natáčení. Pokud není plnoletá, mohou skončit ve vězení. Možná je to
nevyhnutelné. Naši právníci si to myslí. Ale já pořád věřím, že mají šanci.“
Přeletěla očima celou místnost. Reuben si nedokázal představit, jak se cítí, ale věděl, jak je
jemu, když vidí její tvář ozářenou svitem svíček, líčka mírně zarudlá od vína, červené rty a oči
v barvě kouře, v nichž se odráží plameny ohně.
„Udivuje mě, že nikdy nebyli na nic zvědaví. Strýček Felix je nezajímal, nezajímalo je nic, ani
hudba, ani umění, ani historie.“
„To si nedovedu představit,“ odvětil Reuben.
„Jste tak osvěžující, Reubene. Nejste plný cynismu jako většina mladých lidí,“ pořád se
rozhlížela po místnosti, jako by něco hledala. Působila trochu neklidně, když přejížděla očima přes
tmavý příborník, mramorový krb a nezažehnutý železný lustr. V místech, kde na něm měly stát
svíčky, se nacházely jen zaprášené zbytky vosku.
„V tomhle pokoji jsme strávili tolik času,“ zavzpomínala. „Strýc Felix mi slíbil, že mě vezme na
tolik míst. Měli jsme hodně plánů, ale trval na tom, že nejprve musím dokončit studia. Pak že
objedeme celý svět.“
„Nemáte pocit, že v sobě cosi zlomíte, pokud tohle místo prodáte?“ odvážil se zeptat Reuben,
ale vzápětí se omluvil. „Promiňte, jsem trochu opilý. Ale i tak mi to nedá. Určitě toho budete
litovat.“
„Už jsem tady skončila, drahý chlapče,“ odpověděla. „Přála bych vám vidět můj dům v Buenos
Aires. Ne, tenhle výlet je skutečná pouť. A já došla na konec. Musím ji uzavřít.“
Najednou pocítil nutkavou touhu vyhrknout: Já tohle místo koupím. A vy, Marchent, sem
můžete kdykoli přijít a zůstat tu, jak dlouho budete chtít. Pompézní nesmysl. Jeho matku by to
pobavilo, až by se za břicho popadala.
„Pojďte,“ vytrhla ho z myšlenek Marchent. „Věřil byste, že už je devět hodin? Pojďme se
podívat nahoru a nechme zbytek rozhovoru na zítřek.“
Nejprve vešli do netradičně vytapetovaných ložnic, staromódních vykachlíčkovaných koupelen
s podstavnými umyvadly a vanami s kovovýma nohama. Ve všech místnostech se nacházela spousta
amerických starožitností, ale i některé evropské. Všude byla spousta volného prostoru a Reuben
shledával pokoje komfortními, bez ohledu na tuny prachu a chlad, který z nich čišel.
Nakonec Marchent otevřela dveře do „jedné z Felixových knihoven“, která připomínala spíš
obrovskou studovnu s černou tabulí a nástěnkami a policemi plnými knih.
„Za posledních dvacet let se tu nic nezměnilo,“ pronesla. Ukázala na fotografie, novinové
výstřižky a vybledlé poznámky připevněné na desky, na smazané, a přesto stále viditelné stopy po
písmu na tabuli.
„Jak to? To je neuvěřitelné.“
„Víte, Felice se pořád domnívá, že se Felix objeví doma. Kdysi jsem si to myslela také.
Neodvážila jsem se na nic sáhnout. Když jsem zjistila, že tu byli bratři a něco ukradli, rozzlobila
jsem se.“
„Viděl jsem, že je na dveřích dvojitý zámek.“
„Ano, dala jsem ho sem, pro všechny případy. Navíc jsem sem nechala nainstalovat alarm, ale
nemyslím, že by ho Felice někdy nastavila.“
„Tyhle knihy… tyhle knihy jsou v arabštině, že ano?“ zeptal se a přešel okolo regálů. „A co je
tohle?“
„Nemám tušení,“ odvětila. „Strýček mi slíbil, že mě naučí všechny jazyky, které zná, ale já jeho
talent nepodědila. On se dokázal naučit cokoli. Nedivila bych se, kdyby uměl číst lidem myšlenky.“
„Tahle kniha je v italštině a tohle je portugalština.“ Přešel ke stolu a zastavil se u toho, co na
něm leželo. „Tohle je jeho deník, že ano?“
„Něco takového. Deník nebo pracovní sešit. Podle mého si svůj poslední deník vzal s sebou,
když odcházel.“
Modře lemované stránky pokrývala zvláštní písmena. Jen datum bylo čitelné, napsané anglicky:
1. srpna 1991.
„Toho dne odešel,“ konstatovala smutně Marchent. „Co si o tom myslíte? Jaká by to mohla být
řeč? Ti, kterým jsem to dala k analýze, mi sdělili několik odlišných názorů. Pravděpodobně jde
o jazyk z Blízkého východu, který ale není odvozen z arabštiny, alespoň ne přímo. A význam
některých symbolů nám zůstává zcela utajen.“
„Je to nerozluštitelné,“ zamumlal.
Kalamář na stole byl vyschlý. Plnicí pero se zlatě vygravírovaným jménem Felix Nideck leželo
hned vedle. A nedaleko zarámovaná fotografie gentlemanů při neformálním setkání pod girlandami
květin. V rukách skleničky s vínem a rozzářené tváře. Felix objímal okolo ramen vysokého
plavovlasého Sergeje se světlýma očima. Za nimi stál Margon Bezbožný a nastavoval fotoaparátu
klidnou tvář s mírným úsměvem.
„Tohle pero jsem mu dala já,“ promluvila Marchent. „Miloval plnicí pera. Měl rád ten zvuk,
který se ozývá, když škrábe o papír. Sehnala jsem ho pro něj v Gumps v San Francisku. Pojďte,
sáhněte si na něj, jestli chcete. Pak ho vrátíme zpět na místo.“
Reuben zaváhal. Toužil se dotknout deníku. Naskočila mu husí kůže, jako by ucítil energii
někoho nebo něčeho jiného. Reuben neměl ponětí čeho. Muž na fotografii vypadal tak šťastně, oči
se mu leskly humorem, tmavé vlasy měl rozcuchané, jako by foukal vítr.
Reuben se rozhlédl po místnosti, přejel pohledem přeplněné police, staré mapy vylepené na
stěnách a pak se jeho pozornost znovu obrátila ke stolu. Cítil k Felixi Nideckovi zvláštní
náklonnost.
„Jak jsem řekla, pokud se najde kupec, všechno tohle půjde do skladů tak rychle, jak to jen bude
možné. Kdysi jsem si každou místnost vyfotila, mám tucty obrázků každé přihrádky, každé poličky,
každé nástěnky. To jediné jsem dokázala.“
Reuben hleděl na černou tabuli. Písmena, psaná křídou, dávno vybledla. Zbyly tu jen škrábance.
Ale byly vyryty anglicky, takže to Reuben dokázal přečíst, a také to udělal.
„Záře slavnostních pochodní – světlo voňavých lamp – vatry planoucí jen pro něj v dobách, kdy
ho zdejší lidé měli rádi – vznešenost královského dvora, kde byl oblíbencem – morálka i jejich
materiálnost se slily v jeden drahokam pálící jasem vyslaným z budoucnosti stejně jako získaným
z minulosti.“
„Přečetl jste to nádherně,“ zašeptala. „Nikdy jsem ta slova neslyšela nahlas.“
„Znám tu pasáž,“ řekl. „Už jsem ji kdysi četl. Vím, co to je.“
„Opravdu? To mi ještě nikdo neřekl. Jak to, že to víte?“
„Dejte mi chvíli, nechte mě přemýšlet. Ano, vím, kdo to napsal. Nathaniel Hawthorne. Je to
citace z příběhu, který se jmenuje Starožitný prsten.“
„To je pozoruhodné, počkejte chvíli,“ začala prohledávat police, „tady jsou jeho oblíbení
angličtí spisovatelé.“ Vytáhla staré, poničené, v kůži vázané knihy se zlatými okraji. Začala otáčet
stránky. „Reubene,“ vykřikla, „zdá se, že jste zvítězil. Tady je ta pasáž, máte pravdu. Je tady,
zakroužkovaná tužkou. Sama bych to nikdy nenašla.“
Reuben si od ní knihu převzal. Hořel radostí. „Je to vzrušující. Poprvé se můj titul z anglické
literatury ukázal jako užitečný.“
„Můj drahý, vaše vzdělání je velmi užitečné,“ namítla Marchent. „Kdo vám říkal něco jiného?“
Reuben si prohlížel stránky. Našel v nich spoustu zakroužkovaných pasáží a znovu ty zvláštní
symboly, z nichž odhaloval, jak složitý a abstraktní ten psaný jazyk je. Marchent se na něj se
zjevnou náklonností usmívala. Ale možná to tak Reubenovi díky hře světla z lampy se zeleným
stínidlem připadalo.
„Měla bych ten dům dát vám, Reubene Goldingu,“ pronesla tiše. „Kdybych to udělala, mohl
byste si dovolit se sem přestěhovat?“
„Rozhodně,“ vyhrkl. „Ale nemusíte mi ho dávat, Marchent. Koupím ho od vás.“
Tak, bylo to venku. Zčervenal, ale cítil tlukot krve v tepnách. „Musím se vrátit do San Franciska
a promluvit si s matkou a s otcem. A také s přítelkyní. Musím je přimět, aby mě pochopili. Ale
koupím ho od vás, když mi to dovolíte. Věřte mi. Přemýšlím nad tím od první chvíle, co jsem ho
spatřil. Celý zbytek života bych litoval, kdybych to neudělal. A až ho koupím, budete sem mít dveře
vždy otevřené, Marchent. Ve dne i v noci.“
Velmi klidně se na něj usmála. Reubenovi najednou přišla zároveň blízká i vzdálená.
„Máte na to prostředky?“
„Mám. Ne tolik, jako máte vy, Marchent, ale něco mám.“ Nechtěl zacházet do detailů ohledně
realitních agentů, kteří řídili rodinné jmění a svěřenecké fondy dlouho před tím, než se narodil. Ale
jak asi budou matka a Celesta křičet, až jim to řekne. Grace pracovala každý den svého života, jako
kdyby byla chudá. A očekávala, že její děti budou dělat totéž. Dokonce i Phil svým způsobem celý
život pracoval. A Jim, který se všeho vzdal, aby mohl být kněžím. A teď přijde on a vezme si
majetek, aby mohl koupit tento dům. Ale Reubenovi to bylo jedno. Celesta mu to nikdy neodpustí.
Ani to ho ale nepřiměje změnit názor.
„Ráda vám to věřím,“ řekla Marchent. „Jste reportér – gentleman, že ano? Ach, a cítíte se kvůli
tomu provinile, že ano?“
„Jen trochu,“ připustil.
Natáhla se a pravou rukou se dotkla jeho levé tváře. Pohnula rty, ale nepromluvila. Její čelo se
nepatrně zakabonilo, ale ústa byla pořád něžná a leskl se na nich úsměv.
„Drahý chlapče,“ špitla. „Až budete někdy psát o tomto domě, nazvete ho Nidecký vrch, že
ano? A vzpomenete si i na mě, viďte?“
Přitáhl si ji k sobě. „Popíšu vaše nádherné kouřově šedé oči a jemné zlaté vlasy. Vykreslím
slovy dlouhý půvabný krk a vaše ruce, které mi připomínají ptačí křídla, když jimi gestikulujete.
A nezapomenu na váš hlas, ostrý a přesný, když mluvíte, a při každém slově znějící jako cinkot
pravého stříbra.“
Přemýšlel o tom, co všechno napíše. Jednou vytvořím něco smysluplného a zároveň
nádherného, pomyslel si. Dokážu to. A věnuji to jí, protože to ona mi věří, že bych to mohl dokázat.
„Kdo má právo říkat mi, že nemám žádný dar, žádný talent, že nehořím vášní…“ mumlal. „Proč
lidé říkají takové věci mladíkům? To přece není spravedlivé, nebo ano?“
„Ne, drahý, není to spravedlivé,“ odtušila. „Ale je záhadou, proč je posloucháte.“
Vtom všechny káravé hlasy v jeho hlavě utichly, a on si uvědomil, že je slýchával často. Copak
se někdy nadechl, aniž by neslyšel ten sborový zpěv? Hezounku, chlapečku, malý bráško, malý
Reubene, co víš o smrti? Co víš o utrpení? Co tě nutí přemýšlet? Proč by ses měl o cokoli vůbec
pokoušet? Proč nad vším tak dlouho přemýšlíš? Tahle slova prostě zmizela. Viděl před očima svou
matku. Viděl Celestu – její drobnou nalíčenou tvář a velké hnědé oči. Ale už neslyšel jejich hlasy.
Naklonil se k Marchent a políbil ji. Neodvrátila se. Její rty byly měkké jako rty dítěte, alespoň
tak si představoval, že by mohly rty dítěte chutnat. Nikdy žádné dítě nepolíbil od té doby, co on sám
vyrostl. Políbil ji znovu. Tentokrát se v ní něco napjalo, a když vytušil tu touhu, zahořel vášní.
Náhle ucítil její ruku na svém rameni. Stiskla ho a jemně odstrčila.
Otočila se a hodila hlavou nazad, jako by se snažila popadnout dech.
Vzala ho za ruku a vedla ho k zavřeným dveřím.
Byl si jist, že je to vstup do ložnice, a v té chvíli byl rozhodnut. Nezáleželo mu na tom, co by
mu řekla Celesta, kdyby se to dozvěděla. Nehodlal tuto příležitost promarnit.
Vtáhla ho do tmavé místnosti a rozsvítila malou lampičku.
Jen pomalu si uvědomoval, že tahle místnost může být stejně dobře galerií jako ložnicí. Všude
stály kamenné postavy na podstavcích.
Postel byla z alžbětinské doby, téměř jistě šlo o anglickou památku. Celou místnost pokrývalo
kazetové obložení a dřevěné vyřezávané okenice fungovaly jako ochrana proti nočnímu chladu.
Zelený přehoz ze sametu, který zakrýval postel, působil staře a zatuchle, ale Reubenovi to ani
trochu nevadilo.
Dar-6.html
KAPITOLA 2
Probudil se z hlubokého spánku. Z pootevřených dveří do koupelny zářilo tlumené světlo.
U dveří na věšáku visel tlustý bílý froté župan.
Svou koženou tašku měl na židli opodál. Před sebou objevil složené pyžamo, čisté tričko
připravené na zítřek, stále ještě zabalené, a další osobní věci. Kalhoty měl pověšené přes okraj
židle. I ponožky našel pečlivě složené.
Vzpomněl si, že nechal tašku v odemčeném autě, což znamenalo, že Marchent musela jít v noci
sama ven, a to v něm vzbudilo vlnu hanby. Ale cítil se tak šťastný a uvolněný, že stud rychle
odsunul stranou. Pořád ležel na sametovém přehozu v polštářích. Boty našel srovnané u židle.
Dlouhou chvíli jen ležel a přemýšlel o milování s Marchent a divil se, že dokázal Celestu zradit
tak snadno. Ale po pravdě řečeno, vůbec to snadné nebylo. Bylo to rychlé, impulsivní, ale ne
snadné. Rozkoš, která jím zmítala, přišla tak silná, tak neočekávaně silná. Nelitoval toho. Ne,
v žádném případě toho nelitoval. Cítil, že udělal něco, co si bude pamatovat navždy, a zdálo se mu
to důležitější než většina věcí z jeho minulosti.
Řekne to Celestě? Nebyl si jistý. Věděl, že to na ni nevychrlí hned, jak ji uvidí, ale nejprve si
pořádně srovná v hlavě, jestli by to chtěla vědět. A pak si s ní promluví. Řekne jí o hodně věcech,
hypotetických i skutečných. Řekne jí, že se vedle ní cítí méněcenný a nepatřičný a že ho to trápí. Že
poslední kapkou bylo, když ji překvapilo, že se lidem líbí články, které píše pro Pozorovatel.
Reuben se najednou cítil zotavený, nadšený, ale i trochu provinilý a malinko smutný. Nejdřív
ani nepřemýšlel nad tím, jestli ho Marchent někdy pozve do svého lůžka znovu. Vlastně si byl
téměř jistý, že to neudělá. A trhl sebou, když si vzpomněl, že mu říkala něco o sponzorství
a nazývala ho Krasavcem. Když mu ta slova šeptala ve víru vášně, nevadilo mu to. Ale teď mu to
vadit začalo.
Ach, ano, vývoj událostí ho překvapil. Zdálo se mu, že se jeho osud čím dál víc spojuje
s osudem tohoto domu, s osudem Felixe Nidecka a s celou jeho záhadami opředenou rodinou.
Vstal a došel do koupelny. Na mramorovém umyvadle objevil svou sadu na holení a na skleněné
poličce pod zrcadlem všechny toaletní potřeby, které by mohl potřebovat. Jako v luxusním hotelu.
Okna se zataženými závěsy vedla na západ a Reuben přemýšlel nad tím, zda z nich za světla uvidí
až na oceán, nebo alespoň k útesům.
Osprchoval se, vyčistil si zuby a došel pro pyžamo. Vklouzl do šatů a do bot a rychle odhodil
stranou přikrývku a polštáře.
Poprvé za celý večer zkontroloval telefon a objevil dvě zprávy od matky, jednu od otce, dvě od
bratra Jima a pět od Celesty. No, teď na ně rozhodně odpovídat nebude.
Vrátil telefon zpět do kapsy u šatů a přejel pohledem celou místnost.
Byla plná neuvěřitelných pokladů, zbavených prachu, jak jen to bylo možné. Destičky. Ano,
objevil i destičky, malé křehké tabulky z vypálené hlíny, které vypadaly, že se při doteku rozlomí.
Reuben na nich rozpoznal drobné stopy po klínovém písmu. Dále si všiml nefritových, dioritových
a alabastrových figurek bohů a bohyň, z nichž některé znal a jiné viděl poprvé. U stěn stály skříňky
přeplněné stohy papírů a tkanin, hromadami mincí a něčeho, co připomínalo šperky. A pak tu byla
spousta knih v tajemných asijských nebo evropských jazycích.
Reuben našel všechny romány od Hawthorna, ale i další díla, která ho překvapila a nadchla –
Odyssea od Jamese Joyce, očividně často používanou knihu plnou vpisků po okrajích, svazky od
Hemingwaye, Eudory Welteyové a Zanea Greye. Vedle nich stály i strašidelné příběhy od
legendárních britských spisovatelů hororu. Reuben si všiml M. R. Jamese, Algernona Blackwooda
i Sheridana LeFanu.
Neodvážil se těch knih dotknout. Z některých vykukovaly desítky papírků, sloužících jako
záložky, a staré brožované knihy se skoro trhaly. Ale Reuben díky nim pocítil znovu to zvláštní
spojení mezi sebou a Felixem Nideckem. Jako by jej dobře znal a měl ho rád. Připomínalo mu to
pobláznění fanoušků. Jako když v dětském věku milujete Catherine Zetu Jonesovou a Madonnu
a myslíte si o nich, že to jsou ty nejnádhernější a nejvíce žádoucí ženy na světě. Milujete je tím
jednoduchým druhem touhy. Takový pocit se zmocňoval Reubena, když si představil, že žije ve
světě strýčka Felixe. Ale strýček Felix byl mrtev.
V Reubenově mysli rozkvetla divoká fantazie. Ožení se s Marchent a bude tu žít s ní. Znovu
vdechne domu život. Společně s manželkou projde všechny Felixovy poznámky. Napíše historii
tohoto domu a Felixův životopis, který se stane jednou z oněch knih s velkými drahými barevnými
fotografiemi. Knihou, která se nikdy nestane bestsellerem, ale na trhu bude mít vždy své místo jako
respektovaná a ceněná publikace. Bůh ví, že on sám jich několik takových vlastní.
V té chvíli nastal čas, aby si Reuben uvědomil, že sní. Ať už byl do Marchent zamilovaný
jakkoli, rozhodně neměl v plánu oženit se. Ale knihu by možná napsat mohl a Marchent by na ní
mohla spolupracovat, dokonce i ze svého domu v Jižní Americe. Možná by je to spojilo dohromady
a vykvetlo by mezi nimi hluboké přátelství, něco, čeho by si mohli oba cenit.
Reuben opustil pokoj a procházel se po druhém patře. Pak sešel dolů do severní chodby v zadní
části domu.
Většina dveří byla otevřená dokořán, takže si Reuben mohl všimnout, že malé knihovny
a galerie se hodně podobají té místnosti, kterou právě opustil. Našel v nich spoustu prastarých
hliněných tabulek. Pouhý pohled na ně mu bral dech. Objevil i další figurky a dokonce i pár
pergamenových svitků. Musel bojovat sám se sebou, aby se jich nedotkl.
Z východní chodby vedly dveře do spousty krásných pokojů, jeden z nich byl vytapetován
oslnivými černo-zlatými tapetami, ve druhém se střídaly červené a zlaté pruhy.
Nakonec se při svých toulkách dostal až na západní stranu domu. Chvíli stál na prahu místnosti,
která očividně sloužila jako Marchentina ložnice. Byly to dveře nad Felixovou ložnicí, okna
zahalená bílými krajkovými záclonami, vyřezávaná postel a její oblečení na hromádce na zemi. Ale
Marchent tu nebyla.
Zatoužil navštívit podkroví. Vedly do něj schody z obou konců západní haly. Ale pak si
uvědomil, že by to nebylo slušné, a touhu potlačil. Ze stejného důvodu neotevřel zavřené dveře.
Kde je paní domu?
Reuben vyrazil dolů po schodech. Marchentin hlas uslyšel dřív, než ji spatřil. Skrz kuchyň ji
zahlédl, jak sedí v kanceláři, ztracená mezi faxy, kopírkami, monitory počítačů a hromadami
nepořádku. Právě s někým hovořila po telefonu.
Nechtěl poslouchat, o čem mluví, a po pravdě, stejně ji neslyšel. Měla na sobě bílé negližé
z velmi jemného materiálu, zdobené krajkami a perličkami. Její rovné vlasy se třpytily jako satén.
Ucítil opojnou, téměř bolest přinášející touhu, když pozoroval její útlou ručku, jak drží telefonní
sluchátko. Zahlédl i odlesk světla na jejím čele.
Všimla si ho, usmála se a gestem mu naznačila, aby počkal.
Reuben se otočil a odešel.
Stará Felice procházela domem a zhasínala světla. V jídelně už byla tma. Když do této místnosti
vešel, všiml si, že oheň je již rozptýlen a v krbu zbývá jen pár žhavých uhlíků. V pokojích vpředu
už bylo zhasnuto. Stará žena procházela chodbou dál a dál a dům se postupně propadal do tmy.
Nakonec ho minula, když se vracela zpět do kuchyně, a i tam zhasla. Reuben vyšel ven bez
jediného slova. Marchent stále hovořila, a tak Reuben mlčky pokračoval po schodech nahoru. Na
stolku nad schody hořela malá lampička. Další světlo vycházelo z pootevřených dveří do
Marchentiny ložnice.
Usadil se na poslední schod a zády se opřel o stěnu. Pomyslel si, že Marchent jistě přijde brzy,
a rozhodl se na ni počkat. Náhle věděl, že udělá, co bude v jeho silách, aby ji přiměl ke společně
strávené noci. Trpělivě počká, až ji bude moci obejmout, políbit a sevřít ve svém náručí. Jejich
společné milování bylo nesmírně vzrušující, možná proto, že s ní Reuben nikdy předtím nespal, ale
také z toho důvodu, že Marchent byla tak odlišná, měkká, poddajná, ale zároveň sebevědomá,
a především mnohem vášnivější, než kdy byla Celesta. Reubenovi vůbec nepřipadala stará. Věděl,
že je starší, to ano, ale její tělo bylo pevné, sladké a vypadala o trochu méně svalnatá než Celesta.
Tyhle myšlenky přišly Reubenovi příliš kruté, nelíbily se mu. Přemýšlel nad jejím hlasem, nad
jejíma očima a nad jejich láskou. Usoudil, že Celesta jeho úlet pravděpodobně pochopí. Vždyť i ona
mu byla dvakrát nevěrná s bývalým přítelem. O obou „slabých chvilkách“ mu samozřejmě řekla
a společně se přes to přenesli. Ve skutečnosti tím trpěla víc než sám Reuben.
Nicméně stále mu něco dlužila a Reuben měl pocit, že Celesta na ženu Marchentina věku
rozhodně žárlit nebude. Celesta byla neobyčejně hezká a přirozeně atraktivní. Nechá Reubenovu
„slabou chvilku“ být.
Reubenovi se zavřely oči a usnul lehkým spánkem, v němž si myslel, že je vzhůru, ale nebyl.
Jeho tělo se uvolnilo a on se cítil šťastnější než kdy za poslední dlouhá léta.
Dar-7.html
KAPITOLA 3
Hlasitý zvuk. Tříštění skla. Probudil se. V celém domě byla tma, takže neviděl vůbec nic. Pak
uslyšel, jak Marchent křičí.
Rozběhl se po schodech dolů, rukama se přidržoval širokého dubového zábradlí, aby neupadl.
Do tmy ho doprovázel jeden děsivý výkřik za druhým. Nakonec našel dveře do kuchyně.
Rozrazil je a náhle jej oslepil záblesk baterky. Nestihl si zaclonit oči. Kdosi jej chytil za hrdlo
a stáhl ho zpět. Reubenova hlava narazila na zeď. Útočník se jej snažil uškrtit. Svítilna spadla na
zem. V šíleném amoku Reuben vrazil koleno muži do břicha a oběma rukama zaútočil na jeho tvář.
Do levé ruky uchopil chomáč vlasů a pravačkou jej udeřil do oka. Muž zařval a povolil prsty, které
Reubenovi zabraňovaly dýchat. Vtom se objevila další postava. Reuben ve svitu baterky spatřil
záblesk kovu a ucítil, jak mu do břicha zajel nůž. Ještě nikdy ho nepopadl takový vztek, ale oba
muži jej nepřestávali tlouct a kopat. Reuben cítil, jak mu z břicha vytéká krev. Znovu zahlédl
záblesk kovu. Vzchopil se, sebral veškeré síly a vyrazil proti útočníkovi ramenem a povedlo se mu
jej odhodit dozadu.
Opět ucítil nůž, tentokrát na levé paži.
Domem explodoval náhlý příval zvuků. Reubenovi to připadalo jako vrčení divokého psa.
Útočníci křičeli, zvíře štěkalo a vrčelo. Reuben uklouzl po něčem, co musela být zcela jistě jeho
vlastní krev. Kdysi dávno viděl psí zápasy, a co si pamatoval, nebylo na nich příliš mnoho k vidění.
Vše se událo tak rychle a tak zběsile, že se diváci nestihli ani rozkoukat, a už bylo po všem.
Stejně tomu bylo i teď. Neviděl psa. Neviděl ani útočníky. Cítil, jak na něm pes klečí a celou
vahou těla ho tiskne k podlaze. Křik obou mužů ustal.
S divokým zavrčením zvíře zaťalo tesáky do Reubenovy tváře. Reuben cítil, jak je zvedán do
výšky, a bezmocně mával rukama. Bolest byla horší než z rány na břiše.
Pak stisk silných čelistí povolil. Reuben spadl na jednoho z útočníků, a jediný zvuk, který
zaslechl, bylo zvířecí funění. Pokusil se pohnout, ale necítil nohy. Na zádech mu spočívalo něco
těžkého, nejspíš tlapa té šelmy.
„Pane bože, pomoz mi,“ zašeptal. „Pane bože, pomoz mi.“
Zavřel oči a cítil, jak se začíná propadat hlouběji do bezvědomí, ale přinutil se probrat.
„Marchent!“ vykřikl. Pak se mu zatmělo před očima.
Okolo něj se rozhostil dokonalý klid. Věděl s naprostou jistotou, že oba útočníci jsou mrtví.
A že je mrtvá i Marchent.
Přetočil se na záda a pokusil se sáhnout do pravé kapsy. Jeho prsty sevřely mobilní telefon.
Reuben chvilku vyčkával, dokud si nebyl jistý, že je skutečně sám. Pak telefon vytáhl, přitiskl si ho
ke tváři a stiskl tlačítko, kterým mobil aktivoval.
Znovu jej obestřely mrákoty, přelévaly se přes něj jako vlny oceánu. Přinutil se otevřít oči, ale
telefon mu vyklouzl z ruky. Jeho dlaň byla vlhká. Telefon zmizel, a když Reuben otočil hlavou, aby
jej našel, opět se mu zatmělo před očima.
Sebral poslední zbytky sil. „Umírám,“ šeptal. „Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. Marchent je
mrtvá. A já tady taky umírám. Musím zavolat o pomoc.“
Natáhl se a hledal mobilní telefon, ale pod rukama cítil jen vlhkou podlahu. Levačku si přitiskl
na ránu na břiše a vnímal, jak mu mezi prsty proudí krev. Takové krvácení člověk nemůže přežít.
Otočil se na bok a zvedl se na kolena. Znovu málem upadl do mdlob, ale tentokrát ho to
nepřekvapilo.
Vtom se z dálky ozval zvuk. Podivný zvuk.
Přišlo mu to jako záblesk světla v temnotách.
Má halucinace? Sní? Umírá?
Netušil, že smrt je takhle tichá, klidná a jednoduchá. „Marchent,“ zašeptal. „Mrzí mě to. Moc
mě to mrzí.“
Ale pak zaslechl kvílení sirén, ano, slyšel ho, další záblesk světla ve tmě. Míhaly se nad ním
a sílily. Najednou uslyšel i třetí sirénu. Ano!
Přestavte si to.
Sirény byly velmi blízko, když se ozval zvuk tříštěného skla. Reuben znovu začal upadat do
bezvědomí. Téměř fyzicky vnímal tíhu temnoty. Ach, přátelé, jdete příliš pozdě. Kupodivu mu jeho
současná situace nepřipadala jako žádná velká tragédie. Vše bylo příliš bezprostřední a vzrušující.
Umíráš, Reubene. A Reuben s tou myšlenkou ani nebojoval a ani nedoufal v zázrak.
Vtom nad sebou zahlédl siluetu muže. Paprsky světel křižovaly celou místnost, klouzaly dolů po
stěnách a Reubenovi to přišlo nádherné.
„Marchent,“ zašeptal. „Marchent. Dostali ji.“ Nedokázal se vyjádřit jasněji. Jeho ústa byla plná
tekutiny.
„Nemluv, chlapče,“ ozval se muž, klečící po jeho boku. „Staráme se o ni. Víc udělat
nemůžeme.“
Ale Reuben věděl. Z ticha a klidu, ze smutku v hlasu onoho muže poznal, že pro Marchent
přišla záchrana příliš pozdě. Věděl, že ta nádherná a elegantní žena, kterou znal sotva den, právě
zemřela.
„Zůstaň s námi, synku,“ pobídl ho znovu mužský hlas. Nějací lidé jej zvedli a přitiskli mu na
tvář umělohmotnou kyslíkovou masku. Čísi ruce mu rozervaly tričko.
Zaslechl praskot vysílačky. Ležel na nosítkách a cítil, že s ním nosiči kamsi utíkají.
„Marchent!“ zasténal. Vtom jej oslepilo oslňující světlo sanitního vozu. Nechtěl, aby ho od
Marchent odnesli. Zpanikařil, ale ti lidé jej pevně drželi, dokud neomdlel.
Dar-8.html
KAPITOLA 4
Reuben se na jednotce intenzivní péče dvě hodiny potácel na hranici vědomí. Umístili ho
nejprve do Mendocina a následně jej vrtulníkem přepravili na jih do San Franciska do Všeobecné
nemocnice, kde už spolu s manželem Philem čekala i doktorka Grace Goldingová.
Reuben zoufale bojoval s popruhy, které jej poutaly k vozíku. Bolest a léky mu zcela zatemnily
mysl.
„Neřekli mi, co se stalo!“ křičel na matku. Ta začala okamžitě požadovat, aby přijela policie
a poskytla jejímu synovi odpovědi, na něž má právo. Policisté oponovali tím, že Reuben byl pod
vlivem léků natolik, že nedokázal ani smysluplně zodpovědět jejich dotazy, které v té chvíli
zaujímaly vyšší prioritu. Ale ano, Marchent Nidecková zemřela.
Celesta nakonec zatelefonovala na úřady v Mendocinu a vrátila se do nemocničního pokoje
s podrobnými informacemi. Marchent utrpěla šestnáct bodných ran, přičemž deset tak vážných, že
kterákoli z nich mohla způsobit smrt. Zemřela během několika minut, možná vteřin. Pokud trpěla,
tak jen velmi krátce.
Reuben poprvé cíleně zavřel oči a usnul.
Když se probudil, čekal na něj v civilu oblečený policejní úředník. Vinou léků byl Reubenův
hlas poněkud nezřetelný, ale i tak se mu povedlo potvrdit, že měl s mrtvou intimní vztah a že by mu
nevadilo provést test DNA. Věděl, že pitva by jakoukoli lež stejně odhalila.
Poskytl policistovi veškeré informace, které si pamatoval. Ne, nezavolal záchranku. Upustil
telefon a nebyl ho schopen znovu najít. Ale pokud volání skutečně přišlo z jeho čísla, tak to asi
musel udělat. („Vražda, vražda,“ opakoval prý znovu a znovu. Nic takového by přece neříkal.)
Celesta trvala na tom, aby přestal mluvit. Prý potřebuje právníka. Reuben ji nikdy neviděl takhle
nervózní, se slzami na krajíčku.
„Ne, nepotřebuji,“ oponoval Reuben. „Nepotřebuji právníka.“
„Máš otřes mozku,“ prohlásila Grace. „Nemůžeš si pamatovat všechno. Je zázrak, že si
vzpomínáš alespoň na něco.“
„Prý jsem opakoval vražda, vražda, je to tak?“ zeptal se. „Říkal jsem to?“
Snažil se vybavit chvíle, kdy hledal telefon a nebyl ho schopen najít.
I přes tlumící léky Reuben vnímal, jak je jeho matka roztřesená. Byla ve svém obvyklém
zeleném plášti, rusé vlasy sepjaté sponkou a modré oči zarudlé a unavené. Cítil puls v její ruce, jako
by se třásla, i když to nemohl vidět.
O dvacet čtyři hodin později jej přestěhovali do soukromého pokoje. Celesta přišla s novinkou,
že vraždu spáchali Marchentini mladší bratři. Byla tím příšerným činem naprosto fascinována.
Oba bratři nasedli do ukradeného auta, vzali si paruky, lyžařské kukly a rukavice a odřízli dům
od jakéhokoli spojení s okolním světem, ale předtím utloukli v zadní části domu v posteli starou
hospodyni. Snažili se, aby útok vypadal, jako by jej spáchali náhodní feťáci, proto rozbili okno
v jídelně, i když zadní dveře domu byly odemčené.
Marchent našli v kuchyni těsně před vstupem do její kanceláře. Poblíž ní objevili malou pistoli,
ze které sejmuli pouze její otisky. Nebylo z ní ani jedinkrát vystřeleno.
Záhadou však bylo zvíře, které bratry zabilo. Na místě činu se nenašly žádné stopy. Kousnutí
znamenala pro oba útočníky jistou smrt. Ale jaký druh zvířete je způsobil, nedokázaly určit ani
příslušné orgány. Pokud šlo o místní obyvatele, ti trvali na tom, že šlo o pumu, v těchto oblastech
vzácnou, ale občas vídanou.
Reuben neřekl nic. Znovu se mu vybavily ty zvuky, cítil tlapy na zádech. Vzápětí jej zalila vlna
šoku, bezradnosti a smíření. Já umřu.
„Tihle lidé mě dovedou k šílenství,“ prohlásila Grace. „Nejdřív mi řeknou, že jde o sliny psí,
potom o vlčí, a pak mi zkouší tvrdit, že jsou lidské. Něco se jim stalo s laboratorními výsledky
a odmítají to přiznat. Každopádně tu ránu řádně neprozkoumali. Je přece jasné, že takové zranění
nemohla způsobit lidská bytost. A určitě nešlo ani o pumu. Ta myšlenka je naprosto absurdní.“
„Ale proč se to zastavilo?“ přemýšlel nahlas Reuben. „Proč mě to nezabilo jako ty ostatní?“
„Když je zvíře nakažené vzteklinou, je normální, že se chová chaoticky,“ vysvětlila Grace.
„Dokonce i medvěd může být vzteklý. Ale puma ne. Možná ji něco vyrušilo. Netušíme. Jediné, co
víme, je, že jsi naživu.“
Pořád mumlala něco o nedostatku chlupů a vzorků kůže. „Vždyť tam přece musely být chlupy,
nebo ne? Zvířecí chlupy.“
Reuben znovu zaslechl zalapání po dechu a pak nastalo ticho. Žádný zápach zvířete, jen pocit
z chlupů, z dlouhé srsti psa nebo vlka. Možná to mohla být puma, ale necítil ji. Copak pumy
nepáchnou? Jak by to mohli vědět?
Grace byla vděčná, že medici pečlivě vyčistili Reubenovy rány. To jediné kvitovala
s povděkem. Ale z těl mrtvých mužů mohli přece získat slušné vzorky, které by jim napověděly, zda
to zvíře mělo vzteklinu, nebo ne.
„Měli s tím masakrem plné ruce práce, Grace,“ namítla Celesta. „Na vzteklinu ani
nepomysleli.“
„No, tak to bychom na ni měli myslet my, měli bychom začít s vakcinací.“ Matka Reubenovi
vysvětlila, že to nebude ani zdaleka tak bolestivé jako za starých časů. Jen musí po dvacet osm dní
dostávat injekce.
Vzteklina je totiž ve většině případů smrtelná. Když se projeví příznaky, už se nedá nic dělat.
Reubenovi to bylo jedno. Nestaral se o tupou bolest ve střevech, o hlavu, která hrozila
prasknutím, ani o píchání v obličeji. Ignoroval pocit na zvracení, který v něm vyvolávala
antibiotika. Jediné, co ho zajímalo, bylo, že Marchent zemřela.
Zavřel oči a uviděl ji, zaslechl její hlas.
Nedokázal pochopit, jak mohl život Marchent Nideckové tak rychle vyprchat. A ještě víc se
divil, proč je on sám stále naživu.
Nedovolili mu sledovat aktuální zprávy. Lidé v Mendocinu hovořili o útocích vlků, kteří jednou
za čas překvapili farmáře. A také nikdo nemohl popřít, že se po kopcích toulali medvědi. Ale lidé
z nejbližšího okolí pořád vsázeli na pumu, která se tu během posledních let několikrát objevila.
Ani přes stovky názorů se nepodařilo zjistit, jaké zvíře dům napadlo. Lidé pročesali celý les.
Tvrdili, že v noci slyšeli vytí.
Vytí. Reuben si vzpomněl na tlumené vrčení a na příval zvuků, který předcházel útoku na oba
bratry. Jako by je šelma nedokázala zabít potichu. Jako by zvuky byly nedílnou součástí smrtící síly.
Další léky. Další analgetika. Další antibiotika. Reuben ztratil přehled o dnech.
Grace podotkla, že plastické chirurgie nebude zapotřebí. „Chci říct, že se ta kousnutí
pozoruhodně rychle hojí. A uzdravuje se ti i rána na břiše.“
„Od mládí se krmil jen samými dobrými věcmi,“ odtušila Celesta. „Jeho matka je brilantní
lékařka.“ Mrkla na Grace. Reubena těšilo, že se ty dvě mají tak rády.
„A také umí vařit,“ přikývla Grace. „Ale tohle je skutečně překvapivé.“ Projela prsty synovy
vlasy. Opatrně se dotkla kůže na krku a prsou.
„Co je?“ zeptal se Reuben.
„Nevím,“ odpověděla Grace nepřítomně. „Řekla bych, že už žádné živiny, kterými tě krmili
skrz infuzi, nepotřebuješ.“
Reubenův otec seděl v rohu nemocničního pokoje a četl si Stébla trávy od Walta Whitmana. Tu
a tam pronesl něco jako: „Žiješ, synu, na ničem jiném nezáleží.“
Reuben se uzdravoval, ale jeho bolest se horšila. Nedokázal tvrdě usnout, spal jen lehce a slyšel
věci, kterým nerozuměl.
Grace někam telefonovala. Možná jinému doktorovi. „Vidím na něm změny. Vím, že to nemá
nic do činění se vzteklinou, samozřejmě. Nemáme žádný důkaz, že by jí byl nakažen, ale… Asi si
budete myslet, že jsem se zbláznila, nicméně jeho vlasy zhoustly. Stopy po kousnutí a… znám vlasy
svého syna, jsou výrazně hustší, než bývaly. A jeho oči…“
Chtěl se jí zeptat, o čem to vlastně mluví, ale nakonec se spokojil s tupým přemýšlením, které
doprovázelo množství trýznivých myšlenek. Ležel a spekuloval. Pokud mohou léky skutečně otupit
vědomí, je to dobré. Zpomalily ho, zmátly, učinily necitlivým k násilným vzpomínkám a pak
rozrušily a znejistěly tím, co nevěděl. Překvapilo ho to. Z mělkého spánku ho několikrát probudila
pouhá vůně.
Několikrát za den se za ním zastavil i bratr Jim. Vždy přišel pozdě a ve spěchu kvůli naléhavým
událostem, které se děly v jeho kostele. Pokaždé měl jen tolik času, aby mu stihl říct, že se zlepšuje
a vypadá lépe a lépe. Ale Reuben spatřil v bratrově tváři něco nového. Strach. Jim Reubena vždy
ochraňoval, ale tahle emoce byla hlubší. „Musím říct,“ přiznal Jim, „že vypadáš docela zdravě na
někoho, kdo si prošel takovými hrůzami.“
Celesta se o Reubena starala, jak jí jen dovolil. Byla úžasně schopná. Podávala mu dietní colu
brčkem, upravovala přikrývku a znovu a znovu otírala jeho tvář. Dokonce mu i pomohla na
procházku po oddělení, kterou si prosadil. Občas vyklouzla z nemocničního pokoje a volala do
úřadu státního zástupce a pak se hned vrátila a ujišťovala Reubena, že si nemusí dělat starosti. Byla
efektivní, zaměřená na fakta a nikdy nebyla unavená.
„Sestřičky tě zvolily nejhezčím pacientem na oddělení,“ řekla mu. „Nevím, co ti tu dávají, ale
přísahám, že tvé oči nikdy nebyly takhle modré.“
„To není možné,“ namítl. „Oči nemohou změnit barvu.“
„Třeba za to mohou některé léky,“ odtušila. Pořád se na něj dívala, ne do jeho očí, ale na ně.
Trochu ho to znervózňovalo.
Spekulace o tajemném zvířeti pokračovaly. Opravdu si Reuben nedokáže vzpomenout na nic
dalšího, zeptala se ho jeho vydavatelka Billie Kaleová, hvězda Sanfranciského pozorovatele. Stála
hned vedle Reubenovy postele.
„Opravdu ne,“ pokrčil rameny Reuben a snažil se i přes účinek léků znít bděle.
„Takže víš s jistotou, že to nebyla puma?“
„Billie, už jsem ti řekl, že jsem to zvíře neviděl.“
Billie byla drobná silnější žena s hebkými bílými vlasy a drahým oblečením. Její manžel po
dlouhé kariéře odešel ze státního senátu a založil noviny. To on dal Billie druhou šanci na
smysluplný život. Stala se z ní skvělá vydavatelka. V každém z reportérů se snažila najít osobní
talent. Vychovávala je. A Reubena měla ráda od prvního okamžiku, co ho spatřila.
„Neviděl jsem tu šelmu,“ zopakoval Reuben. „Slyšel jsem ji. Znělo to jako obrovský pes.
Nevím, proč mě to zvíře nezabilo. Nevím ani, proč tam bylo.“
A to byla otázka, o kterou tu doopravdy šlo. Proč to zvíře vlezlo do domu?
„No, ti blázniví narkomani rozbili polovinu oken v jídelně,“ řekla Billie. „Měl bys vidět fotky.
Co je to za lidi, že mohou tak snadno zabít vlastní sestru. A ta stará žena vzadu. Panebože. Podívej,
Reubene, musíš na tom začít pracovat hned, jak se zotavíš. Navíc myslím, že už vypadáš docela
zdravě. Čím tě tu krmí?“
„Nevím.“
„Tak jo, uvidíme se, až se uvidíme.“ Billie odešla tak náhle, jako vešla.
Když Reuben s Celestou osaměli, pověděl jí vše o tom, co se stalo mezi ním a Marchent. Ale
ona už to samozřejmě věděla, vyčetla to z papírů. Pro Reubena to bylo překvapení a Celestě to
neuniklo.
„Není to nic špatného,“ odvětila. „Prostě na to zapomeneme.“ Uklidňovala ho, jako by to byla
ona, kdo se provinil.
Reuben znovu zamítl Celestin návrh týkající se právního zástupce. Proč by ho měl potřebovat?
Útočníci se vloupali do domu a pobodali ho. Život mu zachránila jen šťastná náhoda.
Z valné části měl pravdu.
Pátý den po vraždě se jeho rány téměř zahojily a antibiotika mu pořád způsobovala žaludeční
nevolnosti. Toho dne se dozvěděl, že Marchent odkázala celý dům jemu.
Stalo se tak hodinu před tím, než zemřela. Telefonovala s právničkou ze San Franciska,
odfaxovala jí několik podepsaných dokumentů, na některých z nich byla uvedena i Felice v roli
svědkyně potvrzující veškeré slovně předané instrukce. Dům byl převeden na Reubena Goldinga.
Marchent zajistila i pokrytí veškerých nákladů spojených s darovací daní a zařídila předplacení
pojištění a daní na dvanáct měsíců.
Nezapomněla ani na uspořádání pro její bratry ohledně peněz, které měli obdržet v případě
prodeje.
Všechny dokumenty se našly v jejím stole, spolu s listem, který byl označen „pro Reubena“
a byl na něm seznam místních prodejců, opravářů a dodavatelů.
Naposledy volala svému příteli do Buenos Aires, že přiletí domů dřív, než očekává.
Sedm a půl minuty po tomto telefonátu místní úřady přijaly volání o pomoc. Hlas opakoval:
„Vražda, vražda.“
Reuben zůstal jako omráčen.
Grace se po vyslechnutí zprávy unaveně posadila. „To je trochu danajský dar, ne?“ zeptala se.
„Jak bys ho dokázal prodat?“
„Myslím, že je to docela romantické,“ ozval se tichý hlásek Celesty.
To vyvolalo otázky u úřadů a do záležitosti vstoupil rodinný právník Goldingů.
Ale ve skutečnosti Reubena nikdo z ničeho nepodezříval. Reuben byl spořádaný a nikdy za celý
svůj život nedostal ani pokutu za překročení rychlosti. Jeho matka byla mezinárodně známá
a respektovaná. A Reuben málem zemřel. Nůž prošel do jeho žaludku a těsně minul životně důležité
orgány. Hrdlo měl rozervané a utrpěl otřes mozku a násilným zvířecím kousnutím se mu téměř
otevřela krkavice.
Celesta ho ujistila, že úřad prokurátora ví, že nikdo by se takhle dobrovolně nepoškodil. Kromě
toho u bratrů měli motiv a našli dva svědky, kteří potvrdili, že slyšeli o domluvené akci, ale mysleli
si, že se chlapci jen chvástají.
Reuben měl pádný důvod, proč v tom domě být, jeho editorka Billie z Pozorovatele mu sjednala
řádnou schůzku a neexistoval žádný, ani domnělý důkaz, že jeho setkání s Marchent nebylo
domluvené.
Dlouhé hodiny ležel na nemocniční posteli a snažil se srovnat se vším, co se mu stalo. Pokaždé,
když se pokusil usnout, uchvátila ho hrůzostrašná vzpomínka, ve které se řítil dolů po schodech
a snažil se najít Marchent dřív, než se to podaří jejím bratrům. Poznala Marchent své vlastní
sourozence? Prohlédla jejich přestrojení?
Probudil se bez dechu. Každý sval ho bolel napětím, cítil naléhavé nutkání rozeběhnout se
a běžet. A pak se znovu vrátily tisíce jehliček ve tváři. Reuben si stiskem tlačítka dopřál více
vicodinu a znovu upadl do noční můry.
Probudily ho hlasy a zvuky. Z vedlejší místnosti se ozýval pláč. Nějaká žena se agresivně hádala
se svou dcerou. „Nech mě umřít, nech mě umřít, nech mě umřít,“ opakovala. Reuben otevřel oči,
zíral na strop a poslouchal.
Přísahal by, že je izolace místní nemocnice vadná, protože slyšel, jak se někdo o patro níž
s někým pře. A také projíždějící auta. A hlasy.
„Jsou to halucinace z léků,“ konstatovala jeho matka. „Musíš být trpělivý.“
Nastavila mu infuzi a trvala na tom, že ji potřebuje.
„Chci, aby ti udělali více testů.“
„Panebože proč?“
„Možná si budeš myslet, že jsem se zbláznila, chlapečku, ale přísahám, že tvé oči jsou tmavší,
než kdy byly.“
„Mami, prosím. Jistě za to mohou léky.“ Už jí neřekl, že Celesta podotkla to samé.
Možná jsem konečně získal svůj vlastní tragický výraz, pomyslel si výsměšně, alespoň trochu
vážnosti.
Grace na něj hleděla, jako by ho neslyšela. „Reubene, opravdu ses neuvěřitelně rychle
uzdravil.“
A to byla pravda. Říkali to všichni.
Dvakrát se za ním zastavil jeho nejlepší přítel Mort Keller z Berkeley. Pro Reubena to opravdu
moc znamenalo, protože věděl, že se Keller právě připravuje na ústní zkoušku na doktorát
z angličtiny. Reuben nadstavbové studium vzdal a pořád se kvůli tomu cítil méněcenně.
„Vypadáš lépe než kdy dřív,“ vyhrkl Mort. On sám měl kruhy pod očima a pomačkané
zaprášené oblečení.
Ostatní přátelé mu volali – kluci ze školy, z novin. Nechtěl se s nimi bavit. Ale těšilo ho, že se
o něj zajímali, a on si mohl číst vzkazy. Bratranec z Hillsborough telefonoval, ale Reuben jej ujistil,
že nemusí jezdit na návštěvu. Gracein bratr, pracující v Riu de Janeiru, poslal sušenky a koláčky
v takovém množství, že by se z nich najedlo celé oddělení. Philova sestra, která pobývala v domě
s pečovatelskou službou, byla příliš nemocná, takže jí o Reubenově zranění nikdo neřekl.
Celesta se vůbec nezmiňovala o tom, že se Reuben vyspal s Marchent. Na vyšetřující policisty
nastoupila pěkně zostra. „Co říkáte? Že ji znásilnil a ona šla hned potom dolů, napsala rukou dopis,
ve kterém mu odkazuje pětimiliónový majetek. A pak se o něm hodinu rozplývala svému
právníkovi? No tak, copak jsem jediná, kdo tu má mozek?“
Tisku řekla Celesta to samé. Všiml si jí v televizi, kde pálila na reportéry jednu odpověď za
druhou. V černém kostýmku a bílé halence s volánky a drobnou tváří rámovanou hustými hnědými
vlasy vypadala nádherně.
Jednoho dne se dostane do dějin, pomyslel si Reuben.
Jakmile byl schopen pozřít jídlo, donesla mu Celesta polévku minestrone z North Beach. Vzala
si rubínový náramek, který jí kdysi dal, a nalíčila si ústa rtěnkou ve stejném odstínu. Schválně se
kvůli němu oblékla tak, aby se mu líbila, a Reuben to věděl.
„Celesto, omlouvám se,“ řekl.
„Myslíš, že to nechápu? Romantické pobřeží, romantický dům, romantická starší dáma.
Zapomeň na to.“
„Možná bys měla být novinářkou ty,“ zamumlal.
„Ach, už se zase nádherně usmíváš, hezounku. Chvíli jsem si myslela, že se mi jen zdáš.“ Jemně
ho pohladila na krku. „Tvé uzdravení je jako zázrak.“
„Myslíš?“ zeptal se a políbil ji na tvář.
Zdříml si a ve spánku ucítil vůni jídla z kuchyně a pak další vůni. Parfém. Matčin parfém.
A další vůně, které bývají v nemocnicích často cítit. Otevřel oči. Jako by těmi desinfekčními
prostředky omývali přímo tuhle zeď. Jako by každá vůně měla osobnost, barevné pozadí v jeho
mysli. Jako by četl vzkaz na zdi.
„Vypni prosím ty přístroje,“ prosila kdesi v dálce umírající žena dceru.
„Mami, žádné přístroje tu nejsou,“ odpověděla dívka mezi vzlyky.
Když vešla do pokoje zdravotní sestra, zeptal se na onu dvojici žen. Měl zvláštní pocit – se
kterým se ošetřovatelce nesvěřil – že ta žena po něm něco chce.
„Na tomhle oddělení nikdo takový není, pane Goldingu,“ ujistila ho. „Možná vaše halucinace
způsobují léky.“
„A jaké léky mi to dáváte? Minulou noc jsem slyšel rvačku z místní hospody.“
O hodinu později se probudil a zjistil, že stojí u okna. Omylem si vytrhl infuzi z paže. Jeho otec
podřimoval v křesle. Celesta stála opodál a vzrušeně hovořila do telefonu.
„Jak jsem se sem dostal?“
Reuben cítil podivný neklid. Toužil chodit, chodit rychle, nejen po chodbách, kde si táhne za
sebou stojánek s infuzí, ale i venku, na ulici nebo v lese, po strmých cestách. Ta chuť rozeběhnout
se byla přímo bolestivá.
Utrpení se náhle proměnilo v agónii. Zdálo se mu o lesích okolo Marchentina domu, jeho domu,
a uvědomil si, že už se tam nikdy spolu neprojdou. Že už mu nikdy neukáže nic z toho, co
plánovala. Ty prastaré sekvoje, stromy, které jsou nejstaršími žijícími věcmi. Ty nejstarší žijící věci.
Ty lesy patřily nyní jemu. Stal se jejich opatrovníkem. Zaplavila ho nepojmenovatelná energie.
Vyšel ven z pokoje, rychle se prosmýkl kolem sesterny a seběhl dolů po schodech. Stále měl na
sobě nemocniční roucho, takže věděl, že stejně nemůže na utajenou noční procházku. Ale když se
procházel po schodech z jednoho patra do druhého, cítil se neskutečně dobře.
Náhle se zastavil, protože uslyšel hlasy. Všude kolem sebe. Tichý šepot, příliš tichý, takže mu
nedokázal rozumět, ale byl tu, jako vlnky na vodě, jako vítr ve stromech.
Někdo daleko odtud volal o pomoc. Reuben si přitiskl dlaně na uši, ale pořád to slyšel.
Chlapecký křik: „Jděte za ním!“ Ne odtud z nemocnice. Odjinud. Ale odkud?
Procházel hlavní halou a mířil ke dveřím, když ho zastavili ošetřovatelé. Neměl na sobě ani
boty.
„Pánové, vůbec nevím, jak jsem se sem dostal,“ vypadlo z něj. Cítil se zahanbeně, ale zřízenci
byli natolik hodní, že jej doprovodili zpět ke schodům.
„Neříkejte o tom mé matce,“ varoval je.
Celesta a Phil už na něj čekali.
„Tak se nám náš dezertér vrátil,“ řekl Reubenův otec.
„Cítím hrozný neklid,“ postěžoval si Reuben. „Nevím, nad čím jsem přemýšlel.“
Následujícího rána ležel v polospánku a poslouchal. Jeho matka mluvila o testech, které mu
v nemocnici dělali. „To nedává smysl, tak náhlý vzestup růstového hormonu u muže ve třiadvaceti
letech? A vápník v krvi? A ty enzymy? Já vím, že to není vzteklina, samozřejmě, že to není
vzteklina, ale… Uvažuju, jestli se v laboratoři nespletli. Chci, aby všechny testy udělali znovu.“
Reuben otevřel oči. Místnost zela prázdnotou. Všude bylo ticho. Vstal, osprchoval se, oholil
a podíval se na ránu na břiše. Sotva po ní spatřil jizvu.
Další testy. Nepovedlo se jim ani potvrdit, že měl otřes mozku.
„Mami, chtěl bych jít domů.“
„Ještě ne, chlapečku.“
Lékaři provedli Reubenovi velmi složité vyšetření, jež mělo odhalit jakoukoli infekci v kterékoli
části těla. Trvalo pětačtyřicet minut. Reuben musel ležet absolutně klidně.
„Můžu vám také říkat chlapečku?“ zeptala se šeptem zdravotní sestřička.
O hodinu později přinesla Grace laboratorní výsledky.
„Věřil bys tomu, že se všechny vzorky ztratily?“ Byla nakrknutá, jak tomu říkávala. „Tentokrát
by se měli polepšit. Ani jim nedáme žádný další vzorek DNA. Pokud to pokazili, je to jejich
problém. Jednou to stačilo.“
„Pokazili?“
„To mi říkají. Tvrdí, že mají v laboratořích v severní Kalifornii krizi!“ Založila si ruce v bok
a přimhouřenýma očima se dívala, jak Reubenovi hadičkou odebírají další krev do jedné lahvičky
za druhou.
Ke konci týdne Grace z Reubenova zázračného uzdravení téměř šílela. Reuben trávil většinu
času chůzí nebo sezením na židli a čtením novinových článků o masakru, o rodu Nidecků
a o záhadě nakaženého zvířete. Sháněl se po svém notebooku. Jeho telefon stále zkoumala policie,
takže požádal o nový.
První člověk, kterému zavolal, byla jeho redaktorka Billie Kaleová. „Nelíbí se mi, že jsem jen
předmětem všech článků,“ odtušil. „Chci napsat vlastní.“
„Po tom tady toužíme všichni, Reubene. Až ho budeš mít, pošli mi ho. Jdeme do toho.“
Do nemocničního pokoje vešla Reubenova matka. Ano, pokud na tom trvá, může jít domů.
„Panebože, podívej se na sebe,“ spráskla ruce, „potřebuješ ostříhat, chlapečku.“
Jeden z lékařů, dobrý přítel doktorky Goldingové, stál v hale a telefonoval: „A věřili byste
tomu, že znovu pokazili ty laboratorní testy?“
Dlouhé vlasy. Reuben vstal z postele, aby se podíval do zrcadla v koupelně. Hmm… Jeho vlasy
byly skutečně hustší, delší a bylo jich víc. Bez pochyb.
Reuben se poprvé zamyslel nad záhadným Margonem Bezbožným a jeho po ramena dlouhými
vlasy. Vzpomněl si na fotografii distingovaného gentlemana nad krbem. Možná, kdyby si Reuben
nechal vlasy takhle narůst, vypadal by podobně impozantně jako Margon Bezbožný. Třeba by to
mohl na chvíli zkusit.
Rozesmál se.
Jakmile konečně prošel dveřmi domu na Russian Hill, posadil se ke stolu. Byl zapálený do
práce, jako je soukromá ošetřovatelka zapálená do kontroly životních funkcí.
Časné ráno, osm dní po masakru. Jeden z jasných, slunečních dnů v San Francisku. Zátoka
zářivě modrá a město navzdory skleněným budovám stále zahalené v bílé mlze. Reuben vyšel na
balkón a nastavil tvář chladnému větru a nechal se od něj laskat. Zhluboka se nadechl a vydechl,
jako by se mu ráno obzvláště líbilo. Tohle, upřímně řečeno, nikdy nedělával.
Byl tak rád, že je ve svém vlastním pokoji, se svým krbem, se svým stolem.
Psal celých pět hodin.
Když stiskl klávesu, kterou odeslal e-mail Billie, cítil se velmi dobře. Popsal vše dopodrobna.
Uvědomoval si, že je stále pod vlivem léků a ty mu mohou kazit styl, takže připsal: „Pokud myslíš,
že je to potřeba, klidně něco vymaž.“
Věděl, že Billie si s tím poradí. Ironií bylo, že on, jeden z nejslibnějších novinářů, jak mu vždy
všichni předhazovali, se stal předmětem titulků ostatních novin.
Ráno se probudil s jedinou myšlenkou. Zatelefonoval svému právníkovi Simonu Oliverovi.
„Volám ti kvůli majetku Nidecků,“ řekl. „Chci, abys mi zajistil nabídku na odkup veškerého
majetku a zejména osobních věcí a dokumentů Felixe Nidecka.“
Simon doporučil Reubenovi, aby byl trpělivý a řešil věci krok za krokem. Reuben zatím na svůj
zděděný majetek nikdy nesáhl. Jeho dědeček Spangler (otec Grace) zemřel teprve před pěti lety,
a co by tomu řekli ostatní? Reuben jej přerušil. Trval na tom, že chce vše, co patřilo Felixi
Nideckovi, pokud tedy Marchent v některém z dopisů či přání nenaznačila něco jiného. Pak zavěsil.
Vzápětí si uvědomil, že to, co právě udělal, mu vůbec není podobné. Ale nebyl na Simona
hrubý, opravdu ne. Jen se snažil věci urychlit.
V to odpoledne, co šel jeho článek do tisku v Pozorovateli, podřimoval a napůl ve snách a napůl
vzhůru pozoroval cáry mlhy, které se valily přes zátoku v San Francisku. Z rozjímání jej vyrušil
telefonát Simona Olivera, který mu sděloval, že realitní agenti Nidecků byli velmi vstřícní.
Marchent Nidecková dávala dlouhá léta najevo svou frustraci z toho, že neví, co si se strýčkovými
věcmi počít. A chce-li pan Golding připravit nabídku na celý obsah domu a všech s ním
souvisejících staveb?
„Rozhodně,“ vykřikl Reuben. „Všechno – nábytek, knihy, papíry, cokoliv.“
Když zavěsil, zavřel oči a dlouho plakal. Ošetřovatelka nahlédla do jeho pokoje pouze jednou,
ale očividně se rozhodla, že ho nebude rušit, a nechala ho o samotě.
„Marchent,“ šeptal. „Nádherná Marchent.“
Reuben řekl ošetřovatelce, že má neuvěřitelnou chuť na hovězí vývar, a požádal ji, zda by
mohla sednout do auta a nějaký skutečně dobrý obstarat.
„Zařídím to,“ odvětila, „jen musím zajít do obchodu a sehnat vše potřebné.“
„Vynikající,“ zaradoval se.
Oblékl se dřív, než auto sjelo z obrubníku.
Vyklouzl ze vstupních dveří, aniž by si toho Phil všiml. Vyrazil vzhůru na Russian Hill, směrem
k zátoce. Cítil vítr ve vlasech a napětí ve svalech. Líbilo se mu to.
Uvědomil si, že jsou jeho nohy silnější než kdy dřív. Udivilo ho to, protože čekal, že po
několika dnech a nocích na lůžku bude lehce ztuhlý. Ale Reuben doopravdy běžel. A to velmi
rychle.
Když doběhl na North Beach, byla už tma. Procházel kolem restaurací a barů a pozoroval lidi.
Připadali mu vzdálení, odtažití, jako by on je mohl vidět, ale oni jeho ne. Nebyla to pravda, ale
Reuben se tak cítil. Jako by jeho mozek začal vnímat na jiné úrovni.
Až dosud byl zvyklý, že si jej lidé všímají, že o něm vědí. A nyní mu na nich vůbec nezáleželo.
Jako by byl neviditelný. Cítil se tak svobodně.
Došel do spoře osvětleného baru, sedl si k baru na jednu z vysokých židlí úplně vzadu
a objednal si dietní colu. Poprvé za celý život mu nezáleželo na tom, co si o něm barman pomyslí.
Vypil sklenici a vnímal, jak mu v žilách koluje kofein. Skrz prosklené dveře sledoval
kolemjdoucí.
Po chvilce vešel dovnitř mohutný muž s hustou ofinou a posadil se opodál. Měl na sobě tmavou
obnošenou koženou bundu a na pravé ruce dva tlusté stříbrné řetězy.
Reubenovi se na tom chlapovi cosi nelíbilo. Vadil mu způsob, jakým se nakláněl přes bar
a objednával si u barmana pivo. Reuben z něj cítil zlo. Vtom se onen muž otočil a zadíval se přímo
na něj.
„Líbím se ti?“ zeptal se.
Reuben jeho pohled klidně opětoval. Necítil potřebu zareagovat. Jen se na něj díval.
Muž naštvaně vstal a vyšel ven.
Reuben zůstal klidný. Rozum mu napovídal, že ten muž je vzteky bez sebe a že tohle je jedna ze
situací, kterým se celý svůj život snažil vyhýbat. Věděl, že by neměl provokovat velké naštvané
chlapy v barech. Ale tentokrát mu na ničem nezáleželo. Reuben přemýšlel o všech nepatrných
detailech, které postřehl. Ten muž se očividně cítil provinile, vadilo mu i to, že je naživu.
Reuben opustil bar.
Venku se rozsvítily pouliční lampy. Denní světlo zcela zmizelo. Provoz zhoustl a na ulicích se
objevilo víc lidí. Reubena obklopila veselá atmosféra. Všude, kam se podíval, viděl rozzářené tváře.
A pak z dálky zaslechl hlasy.
Ztuhl. Slyšel, jak se někde hádá žena s mužem. Její hlas zněl naštvaně, ale zároveň vyděšeně.
Muž jí začal vyhrožovat a ona se rozkřičela.
Reuben stál jako ochrnutý, svaly napjaté a pevné. Snažil se zjistit, odkud ty zvuky přicházejí,
ale nebyl schopen určit směr. Najednou si uvědomil, že se k němu někdo přiblížil. Byl to ten nevrlý
muž z baru.
„Hledáte problémy?“ zavrčel. „Teplouši!“ Otevřenou dlaní bouchl Reubena do hrudi a snažil se
ho vyvést z rovnováhy, ale Reuben se ani nehnul. Jeho pravačka, sevřená v pěst, vyletěla vzhůru
a zasáhla muže přímo do nosu. Muž se svalil na chodník a skutálel se do příkopu.
Lidé v okolí se zastavili, zalapali po dechu, šeptali a ukazovali si na ně.
Muž se zdál být překvapen. Reuben ho pozoroval, díval se, jak je v šoku, jak vztáhl ruku ke
krvácejícímu nosu, jak se otočil a přikrčeně zmizel pryč.
Reuben pohlédl na své ruce. Žádná krev, díkybohu.
Přesto cítil nekontrolovatelnou touhu si ruce umýt. Udělal pár kroků k silnici, mávl na taxík
a nechal se odvézt domů.
Tohle všechno přece musí něco znamenat, přemýšlel. Napadli jej dva feťáci a málem ho zabili.
Od té doby má tolik síly, že se dokáže bez námahy ubránit mohutnému chlapovi, ze kterého by byl
ještě před dvěma měsíci vyděšený k smrti. Ne, že by byl zbabělec, to ne. Jen si uvědomoval to, co
všichni poznali na první pohled: Když je chlap o sedmdesát pět kilo těžší a má o polovinu delší
paže, není radno s ním vstupovat do sporu. Takovým lidem je potřeba co nejrychleji zmizet z cesty.
To už teď pro Reubena neplatilo.
Přece to musí něco znamenat, dumal usilovně, ale nedokázal na nic přijít. Pořád se babral
v detailech.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ho Grace hystericky, když se vrátil domů.
„Venku, mami,“ odvětil klidně. „Co sis myslela?“ Došel k počítači. „Musím pracovat.“
„Co to má znamenat?“ vyhrkla a divoce gestikulovala rukama. „Opožděná pubertální rebelie?
Prochází tou změnou celé tvé tělo?“
„Synu, jsi si jistý, že chceš dát dvě stě tisíc dolarů za osobní věci rodiny Nidecků?“ ozval se
otec a zvedl přitom oči od knihy. „Opravdu jsi tohle Simonu Oliverovi řekl?“
„Je to tak,“ přisvědčil Reuben. „Snažím se dělat to, co by chtěla Marchent.“
Začal psát, když si uvědomil, že si zapomněl umýt ruce.
Došel do koupelny a začal si je drhnout. Něco se mu na nich nezdálo. Natáhl prsty. To přece
není možné, pomyslel si. Prozkoumal i druhou ruku. Větší. Jeho ruce byly větší. Nepochybně.
Kdyby nosil prstýnek, všiml by si toho už dřív.
Otevřel šatník a vytáhl z něj pár kožených rukavic. Nemohl se do nich dostat.
Narovnal se a uvědomil si, že ho bolí i chodidla. Vnímal tu bolest celý den, ale ignoroval ji,
protože se bavil a bolest nohou byla jen malá nepříjemnost. Až nyní si uvědomil, co to znamená.
Vyrostla mu chodidla. Ne o moc, ale vyrostla. Sundal si boty a hned se mu ulevilo.
Vešel do matčina pokoje. Stála u okna se založenými pažemi a pátravě na něj hleděla. Takhle
jsem se i já díval na lidi, vzpomněl si Reuben, pátravě, hodnotícím pohledem, zkoumavě. Ale ona
tenhle pohled věnovala jen jemu, nikomu jinému.
„Lidský růstový hormon,“ řekl. „Našli ho v mé krvi.“
Grace přikývla.
„Technicky vzato jsi pořád adolescent, pořád rosteš. Budeš se měnit nejspíš až do třiceti. Takže
je normální, že tvé tělo ve spánku produkuje růstový hormon.“
„Opravdu je to normální?“
„Asi ano, nějaké množství růstového hormonu ano.“
Reubenovi se zdálo, že mu matka něco tají. Její hlas zněl, jako by cosi skrývala, jako by si
nebyla jistá sama sebou.
„Co se to děje, mami?“
„Já nevím, chlapče. Mám o tebe strach,“ řekla. „Chtěla bych, abys byl v pořádku.“
„Já jsem v pořádku, mami. Nikdy mi nebylo líp.“
Vrátil se do svého pokoje, padl na postel a usnul.
Druhý den po večeři ho vyhledal jeho bratr a zeptal se ho, jestli s ním může mluvit o samotě.
Šli na balkón, ale bylo příliš chladno. Po pár minutách se vrátili do obývacího pokoje a usedli ke
krbu. Místnost byla malá, jako všechny pokoje v domě na Russian Hill, ale příjemná a útulná.
Reuben seděl v otcově koženém křesle a Jim na gauči. Jim měl na sobě své duchovní roucho, jak
tomu říkal. Černá košile s bílým kolárkem, černý kabát a kalhoty. V normálním oblečení vůbec
nechodil.
Projel si prsty hnědé vlasy a zadíval se na bratra. Reuben cítil stejný odstup jako už po několik
dní. Pozoroval bratrovy modré oči, bledou pleť a úzké rty. Jim nebyl zdaleka tak svalnatý jako
Reuben, ale i tak vypadal dobře.
„Mám o tebe starost,“ promluvil nakonec.
„Samozřejmě, ještě abys neměl,“ odtušil Reuben.
„Vidíš, i o to jde. O způsob, jakým mluvíš. Povrchně, ostře a zvláštně.“
„Nemluvím zvláštně,“ namítl Reuben a neměl potřebu cokoli dodávat. Copak si Jim dokáže
přestavit, jak mu bylo? Marchentina smrt, dům na útesu, skutečnost, že i on málem zemřel. To
všechno.
„Chtěl bych, aby sis uvědomil, že všichni stojíme při tobě,“ řekl Jim.
„To je dost slabé slovo,“ ušklíbl se Reuben.
Jim se smutně pousmál a zadíval se mu zpříma do očí.
„Řekni mi…“ začal Reuben, „jistě jsi v Tenderloinu potkal mnoho zajímavých lidí
s neobvyklými příběhy. Posloucháš jejich zpovědi celá léta.“
„To ano,“ přisvědčil Jim.
„Věříš na zlo? Na ztělesněné zlo?“
Jim neodpověděl.
Pak si olízl rty. „Ti vrazi,“ řekl. „Byli závislí. Je to mnohem víc světské než…“
„Ne, Jime,“ skočil mu do řeči Reuben. „Já nemluvím o nich. Jejich příběh znám. Chci se zeptat,
jestli někdy cítíš zlo? Jestli ho dokážeš vnímat z lidí? Jestli bys poznal člověka, který udělal něco
zlého?“
Jim nad odpovědí chvíli přemýšlel a pak odpověděl. „To záleží na situaci a psychickému stavu.
Lidé dělají zlé věci.“
„Možná v tom to je,“ zamyslel se Reuben.
„Co?“
Reuben nechtěl bratrovi vyprávět o muži, kterého potkal v baru. Vlastně nebylo co vyprávět.
Stěží si uvědomoval, že se to stalo. Seděl v křesle a přemýšlel, jak se při setkání s tím mužem cítil.
Možná jen více vnímal tendenci ke špatným skutkům. „Mnohem více světské…“ zamumlal.
„Vždycky jsem si z tebe dělal legraci, že žiješ život na výsluní, že vypadáš jako princ
z pohádky, že ty jsi ta hvězda rodiny,“ ozval se Jim.
„Ano,“ přisvědčil Reuben. „Vždycky jsem takový byl.“
„Nikdy se ti nic podobného nestalo, tak mám strach, že…“
Reuben mlčel. Znovu přemýšlel o tom muži v baru. A o svém bratrovi. Jim byl tichý
a vyzařoval z něj neuvěřitelný klid. Náhle ho napadlo, že jeho bratr má ve svém nitru takové
smíření, kterého on nikdy nedosáhne. Když Jim znovu promluvil, téměř se vylekal.
„Dal bych cokoli na světě, aby ti bylo líp,“ řekl. „Abys měl ve tváři znovu ten výraz, který jsi
tam míval předtím. Abys znovu vypadal jako můj bratr, Reubene.“
Jak pozoruhodný slovní obrat. Reuben neodpověděl. Jaký by mělo smysl něco říkat? Musel si to
promyslet. Nechal své myšlenky volně proudit prostorem. Na moment se znovu ocitl s Marchent na
svahu k Nideckému vrchu.
Jim si odkašlal. „Rozumím ti. Ta žena křičela. Snažil ses ji najít, ale nestihl jsi to. V tom to je.
I když víš, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl, abys ji zachránil. Tohle mužům často mění náhled
na svět.“
Reuben v duchu přitakal, ale necítil potřebu říci cokoli nahlas. Myslel na to, jak snadno udeřil
onoho muže na North Beach do tváře. A jak jednoduše se pro ten akt rozhodl a jak ho nechal jít
a usoudil, že bude lepší na to zapomenout.
„Reubene?“
„Jo, Jime, poslouchám tě,“ řekl a jedním dechem dodal, „ale přeji si, aby sis přestal dělat
starosti. Povím ti, kdyby se dělo něco, co bys měl vědět.“
Jimovi začal v kapse zvonit telefon. Vytáhl ho, podíval se na displej, postavil se, políbil
Reubena na temeno hlavy a odešel.
Díkybohu, pomyslel si Reuben.
Zůstal sedět v křesle a hleděl do plamenů. V krbu hořel jen plynový oheň, ale i tak to bylo
příjemné. Vzpomněl si na divoký, neúhledný plamen z dubového dřeva v Marchentině krbu
v obývacím pokoji. Znovu ucítil vůni dubu a její parfém.
Když se vám něco takového stane, zůstanete v tom sami. Nezáleží na tom, kolik milujících lidí
vás obklopuje a chce vám pomoci. V tomhle zůstanete sami.
Když Marchent umírala, byla sama.
Náhle mu před očima vyvstal obraz Marchent s hlavou položenou na podlaze v kuchyni
a krvácejícími ranami.
Reuben vstal a došel dolů do haly. Dveře do otcovy pracovny byly otevřené. Do místnosti
pronikalo zvenčí tlumené pouliční osvětlení. Phil seděl v županu a v pyžamu ve velkém koženém
křesle. Jelikož měl na uších sluchátka, nejspíš poslouchal hudbu. Měl nohy nahoře a tiše si
pobrukoval. Znělo to trochu falešně, jak už to u lidí, kteří se neslyší, bývá.
Reuben se otočil a šel do postele.
Někdy okolo druhé hodiny ranní se s úlekem probudil. Vždyť ten dům už patří mně, uvědomil
si. Celý můj život se s ním propojí. Už napořád. Znovu si vybavil sen, ve kterém se mu zdálo
o útoku, ale tentokrát to nebyl obvyklý scénář skládající se z několika obrazů. V tomhle snu měl na
zádech těžkou tlapu a cítil dech onoho zvířete. Nebyl to pes, ani vlk, ani medvěd, ale bestie
z temnot, která zabila oba mladé vrahy a jeho z důvodu, který nechápal, nechala naživu. Vražda,
vražda.
Ráno se sešli právníci Nidecků a Goldingů, aby uspořádali veškeré vyrovnání. Podle rukou
psaného dovětku od Marchent, který jako svědkyně podepsala Felice, se Reuben do šesti týdnů
může přestěhovat na Nidecký vrch. Mimochodem přesně takhle dům Marchent nazývala ve všech
svých dokumentech. A bude mu patřit vše, co vlastnil Felix Nideck před tím, než zmizel.
„Samozřejmě je možné,“ řekl Simon Oliver, „že se někdo proti dovětku odvolá, ale musíme
doufat, že se tak nestane. Ačkoli znám právníky z Baker & Hammermill už dlouho, zejména Artura
Hammermilla. Řekli, že se už otázkou dědiců a pozůstalosti zabývali a že se na sídlo rodiny
Nidecků nevztahuje žádný dědický nárok. Když vypořádávali majetek Felixe Nidecka, prošli
všechny potenciální příbuzné, a po smrti Marchent a jejích bratrů už prý nikdo nežije. Přítel slečny
Nideckové z Buenos Aires už před lety podepsal, že na majetek Nidecků nemá žádný nárok. Jen tak
na okraj, tomu muži přenechala značné jmění. Byla to štědrá žena. Část prostředků odkázala
potřebným. Je ovšem smutné, že většinu jejích peněz si nikdo nenárokoval. Ale pokud jde
o majetek v Mendocinu – včetně osobního vlastnictví – nu, chlapče, máš vystaráno.“
Mluvil pak ještě o rodině, jak sem v devatenáctém století přišli „odnikud“ a jak během let, kdy
byl Felix Nideck pohřešovaný, rodinní právníci usilovně pátrali po ostatních členech rodiny.
V Evropě ani Americe nikdy nikoho nenašli. A teď tu jsou Goldingovi a Spanglerovi (Graceina
rodina) a ti, no, jsou to staré rodiny ze San Franciska s dlouhou historií.
Reuben byl unavený. Jediné, co ho zajímalo, byla ta země, ten dům a vše, co se v něm
nacházelo.
„Veškerý majetek Nidecků teď patří tobě,“ potvrdil Simon.
Krátce před polednem se Reuben rozhodl, že uvaří oběd. Jako za starých časů. Všichni si budou
myslet, že je v pořádku. On i Jim už od útlého věku pomáhali Philovi v kuchyni s přípravou jídla.
Všechno to oplachování, krájení i smažení ho uklidňovalo. Grace se přidala, kdykoli měla čas.
Jakmile bylo jídlo hotové, zasedli k jehněčímu masu.
„Poslouchej, chlapečku,“ ozvala se Grace. „Myslím, že bys ten dům měl prodat tak rychle, jak
to jen půjde.“
Reuben vybuchl smíchy. „Prodat? Mami, to je šílenství. Ta žena mi ho odkázala, protože jsem
se do něj zamiloval. Na první pohled jsem se do něj zamiloval. Chystám se tam přestěhovat.“
Grace se ve tváři objevilo zděšení. „No, to je snad trochu předčasná úvaha, ne?“ otočila se
k Celestě.
Ta odložila vidličku a zeptala se: „Vážně uvažuješ nad tím, že bys tam žil? Jak můžeš znovu
vkročit do toho domu poté, co se tam stalo? Nikdy by mě nenapadlo, že…“
V jejích slovech bylo něco tak smutného, tak zranitelného, že to Reubena ťalo do živého. Ale co
jí na to měl říct?
Phil na svého syna přímo zíral.
„Co je s tebou, Phile?“ zeptala se Grace.
„Nejsem si jistý,“ odvětil, „ale podívej se na našeho chlapce. Přibral na váze, a i s tou jeho kůží
jsi měla pravdu.“
„Co mám s kůží?“ otázal se Reuben.
„Neříkej mu o tom,“ vyhrkla na manžela Grace.
„Tvá matka tvrdí, že se tvá pleť stala hladší, jemnější, jako ženám, když jsou těhotné. Vím, že
nejsi žena a že nejsi těhotný, ale jinak má pravdu. Tvá pleť je opravdu mnohem lepší.“
Reuben se znovu rozesmál a všichni na něj upřeli zrak.
„Tati, mohl bych se tě na něco zeptat?“ ozval se po chvíli. „Na zlo. Věříš, že je zlo hmatatelné?
Že z ohavných činů, které lidstvo napáchalo, může vzejít zlo, které vstoupí do člověka a změní ho
na zlého?“
Phil odpověděl bez zaváhání: „Ne, ne, ne, synu,“ řekl a nabral si plnou vidličku salátu do úst.
„Podstata zla je mnohem méně vzrušující. Zlo jsou jen chyby. Lidé udělali chybu, když útočili na
vesnice a vraždili jejich obyvatele. Udělali chybu, když v záchvatu vzteku zabili dítě. Chyby.
Všechno je to o chybách.“
Nikdo nic neřekl.
„Vezmi si Genesis, synu,“ pokračoval Phil. „Příběh o Adamovi a Evě, i ten je o chybách.
Udělali chybu.“
Reuben nad otcovými slovy přemýšlel. Nechtělo se mu nic říkat, ale cítil, že by měl zareagovat.
„Toho se právě bojím,“ odvětil nakonec. „Tati, máš tu boty, které bych si mohl půjčit? Máš
velikost dvanáct, že ano?“
„Ach, jistě, synku. Mám plnou skříň bot, které nenosím.“
Reubenovi prolétaly hlavou tisíce myšlenek a byl vděčný za ticho, které po otcově promluvě
nastalo. Přemýšlel o tom domě, o malých hliněných destičkách pokrytých klínovým písmem
a o pokoji, ve kterém se miloval s Marchent. Šest týdnů. Zdálo se mu to jako věčnost. Vstal
a pomalu zamířil ven z jídelny a nahoru po schodech.
Když přišla Celesta, seděl u okna a pozoroval vzdálené věže Golden Gate.
„Musím do kanceláře,“ řekla.
Reuben přikývl.
Celesta mu položila paži okolo ramen. Pomalu se k ní otočil. Jak je pěkná, pomyslel si. Ne tak
vznešená a elegantní jako Marchent, to ne. Ale svěží a pohledná ano. Hnědé vlasy měla lesklé
a zdravé, oči hluboké a v nich nesmírně soustředěný výraz. Nikdy dřív mu nepřipadala křehká, ale
teď jako by se změnila. Působila svěže, nevinně a rozhodně křehce.
Proč z ní kdysi měl strach? Strach, že ji neuspokojí, strach z toho, co očekává. Strach z toho,
kolik má energie a jak moc je chytrá?
Najednou se od něj odtáhla, jako by ji něco překvapilo. Udělala několik kroků vzad a zírala na
něj jako na přelud.
„Co se stalo?“ zeptal se. Vlastně se vůbec ptát nechtěl, ale bylo jasné, že ji něco vyvedlo z míry,
a Reubenovi přišlo slušné se otázat, co to bylo.
„Nevím,“ špitla a přinutila se k úsměvu. Pak to vzdala. „Přísahala bych, že na mě skrz
Reubenovy oči hledí někdo jiný.“
„Hmmmm. Ale jsem tu jen já,“ teď byla řada na Reubenovi, aby se usmál.
Ale Celestina tvář zůstala sevřená strachem. „Měj se, zlato,“ řekla rychle. „Uvidíme se
u večeře.“
Napadlo ho, že by mohl něco upéct. Těšil se, že bude mít kuchyni jen pro sebe.
Ve dveřích se objevila ošetřovatelka. Přišla mu dát injekci. Dnes naposled.
Dar-9.html
KAPITOLA 5
Nastal pátek.
Reuben se zrovna chystal probrat první stoh papírů ohledně majetku v okrese Mendocino, když
zazvonil telefon.
Únos: autobus plný studentů z akademie Goldenwood z okresu Marin.
Reuben na sebe hodil jednu z Philových starých manšestrových bund, tu s koženými záplatami
na loktech, a vyrazil dolů po schodech. Nastartoval porsche a zamířil přímo ke Golden Gate. Celou
cestu poslouchal vysílání rádia. Jediná informace, kterou se dozvěděl, byla, že beze stopy zmizelo
všech čtyřicet dva studentů ve věku od pěti do jedenácti let a tři učitelé. V telefonní budce na
dálnici byl nalezen pytel, který obsahoval mobilní telefony některých studentů a lístek s nápisem
počkejte na telefonát.
Ve tři hodiny stál Reuben v přední části obrovské, starodávné budovy – v sídle oné soukromé
školy. Za zády se mu tlačil dav místních kameramanů a reportérů. Jako by místní noviny posílaly do
terénu čím dál víc lidí.
Volala Celesta a potvrdila, že nikdo nemá ani tušení, kde byli studenti zajati. Dále Reubena
informovala, že zatím nikdo nepožádal o výkupné.
Reubenovi se podařilo získat rozhovor s dobrovolníkem, který ve škole pracoval. Onen muž
popsal místní podmínky jako idylické, učitele jako nesmírně přátelské a děti jako poklady z hlubin.
Autobus prý mířil do Muir Woods, kde bylo možno spatřit mimo jiné i nejkrásnější sekvoje na
světě. Soukromá akademie Goldenwood se pyšnila titulem netradiční vzdělávací instituce
a rozhodně nepatřila k nejlevnějším. Ale školní autobus, který děti vezl, byl starý, vyrobený přímo
na zakázku pro Goldenwood, a neobsahoval ani navigaci, ani telefon.
Billie Kaleová na to povolala dva vyšetřovatele.
Reubenův palec tančil po displeji iPhonu. Právě popisoval malebnou třípatrovou budovu
obklopenou mohutnými duby a lučním kvítím, včetně vlčího máku, kopretin a azalek, které kvetly
ve stínu.
K budově školy se stále sjížděli rodiče dětí. Policie je při vstupu držela stranou od všech
novinářů, přesto si Reuben všiml, že některé ženy mají v očích slzy. Reportéři se tlačili do jejich
blízkosti a šlapali přitom po květinových záhoncích. Policisté byli nevrlí a podráždění. Reuben si
vyhlédl místo pěkně vzadu. Rodiče unesených dětí byli většinou lékaři, právníci nebo politici.
Akademie Goldenwood se řadila k nejprestižnějším školám v okolí. V žádosti o výkupné bude
bezpochyby nekřesťansky vysoká částka. A proč se pořád úplně zbytečně ptali, jestli byla povolána
i FBI?
Před Reubenem se najednou objevil Sammy Flynn, nepříliš vysoký fotograf ze Sanfranciského
pozorovatele. Zeptal se, co má dělat. „Nafoť celkový pohled,“ odpověděl mu trochu netrpělivě
Reuben. „A pak šerifa. A snaž se zachytit atmosféru té školy.“
Reuben si však uvědomil, že neví, jak by takové snímky mohly pomoci. Jako reportér se
angažoval v pěti kriminálních případech a ve všech zastával názor, že tisk sehrál v úspěšném
vyřešení velmi významnou roli. Tady si nebyl jistý, jestli bude něco platný. Ale pořád ve skrytu
duše doufal, že někdo jeho reportáž uvidí, vzpomene si na něco, co pomůže k vyřešení případu,
a zavolá.
Reuben ustoupil o pár kroků vzad. Zastavil se mezi kořeny nízkého šedého dubu a opřel se
o drsnou kůru. Okolí vonělo jehličím a zelení. Vybavil si chvíle, kdy se s Marchent procházeli po
pozemcích v Mendocinu, a náhle jej polila vlna strachu. Vadí mu, že nemůže být tam, protože je teď
tady? Bude ho odteď jeho nečekané a pozoruhodné dědictví lákat? Bude nad ním přemýšlet, místo
aby se soustředil na práci?
Proč ho to nenapadlo dřív?
Na moment zavřel oči. Nic se nestalo. Šerif stále dokola odpovídal lidem na tytéž otázky, které
se ozývaly z davu. Pak Reuben rozpoznal další hlasy. Zprvu si myslel, že pocházejí od lidí v jeho
okolí, ale po chvilce si uvědomil, že je slyší ze vzdálených místností v budově školy.
Naslouchal vzlykům rodičů a naučeným frázím pedagogů. Lidé mají tendence vzájemně se
uklidňovat, i když pro to není žádný opodstatněný důvod.
Reuben se cítil nesvůj. Nejprve ho ani nenapadlo, že by mohl použít informace sdělované
vzlykajícími hlasy do své reportáže. Zpočátku jim nevěnoval pozornost. Ale pak se zamyslel. Proč
je, k čertu, slyším? Jaký by to mělo smysl, kdybych je do své reportáže nezahrnul?
Na druhou stranu se od nich zase až tolik nových informací nedozvěděl.
Napsal článek o tom, co bylo očividné. Zdrcení rodiče. Žádná výzva k zaplacení výkupného.
Tím vším si byl naprosto jistý. Všechny ty uvzlykané hlasy mu jeho domněnku potvrdily, včetně
hlasu pracovníka krizového štábu, který rodiče ujišťoval, že únosce jistě brzy zavolá.
Lidé okolo Reubena komentovali proslulý únos školního autobusu z Chowchille, který se
odehrál v sedmdesátých letech. Tehdy nikdo nebyl zraněn. Únosci vyzvali učitele a děti k opuštění
autobusu a pak je v náklaďáku převezli do podzemních prostor, odkud se všem obětem podařilo
uniknout.
Reuben dumal nad tím, co by mohl udělat, aby doopravdy pomohl tenhle případ vyřešit. Cítil
únavu a zároveň rozrušení. Možná ještě neměl chodit do práce. Možná do ní neměl jít už nikdy.
Když se ani okolo šesté hodiny na situaci ve škole nic nezměnilo, zamířil Reuben přes most
Golden Gate domů.
Jeho tělem zmítaly vlny vyčerpání, které nikdy předtím nezažil, a to bez ohledu na to, jak
robustně vypadal. Grace jej ubezpečila, že může jít o vedlejší efekt léků proti bolesti, které se
používají při operacích břicha. A únavu také mohou způsobovat antibiotika, co Reuben stále užívá.
Jakmile Reuben došel domů, bez dlouhého přemýšlení napsal článek o místě činu. Jistě ho
zveřejní v ranních novinách. Za minutu a půl poté, co jej odeslal, volala Billie, aby mu oznámila, že
se jí článek líbí, a vychválila zejména tu část popisující chování pracovníka krizového štábu. A také
to, jak novináři zadupali do země veškeré květiny na záhoncích.
Reuben sešel dolů, aby povečeřel s Grace. Jeho matka dnes nebyla ve své kůži. Na sále jí
zemřeli dva pacienti, a i když nikdo nečekal, že by mohli přežít, stejně to Grace rozesmutnělo.
Dokonce i chirurgové na traumatologii si takové věci berou osobně. Reuben zůstal s matkou o něco
déle, než míval ve zvyku. Povídali si i o únosu školního autobusu, a protože byla v rohu zapnutá
televize, mohl Reuben sledovat vývoj situace.
Když se vrátil zpět k práci, napsal článek o únosu autobusu z Chowchille a nezapomněl ani na
současnou situaci, v níž se nacházeli únosci. Ti dodnes seděli za mřížemi. V době spáchání
trestného činu jim bylo asi tolik, co nyní Reubenovi. Reuben přemýšlel, jak se na nich asi podepsala
tak dlouhá doba ve vězení. Ale to už do jeho článku nespadalo. Reuben byl optimista. I tehdy
všechny děti i učitelé přežili.
Od masakru v Mendocinu se Reuben ještě nikdy necítil tak zaměstnaný, tak vtažený do víru
událostí. Dopřál si dlouhou sprchu a odebral se do postele.
Zmocnila se ho zvláštní nervozita. Vstal, přecházel po pokoji a pak opět ulehl. Cítil se osamělý,
tak strašně osamělý. S Celestou nestrávil noc od toho masakru. Nyní už s ní být nechtěl.
Uvědomoval si, že kdyby s ní byl, ublížil by jí, zranil ji tím, že nebude brát zřetel na její pocity. Už
s tím nejspíš začal, když ji odmítal vpustit do své ložnice.
Reuben se otočil na bok, sevřel pevně polštář a představil si, že je sám na Nideckém vrchu, ve
Felixově staré posteli, a že je Marchent ještě naživu. Nevinná představa idylky, od které si sliboval,
že ho uspí. Když se tak stalo, propadl se do hluboké, bezesné tmy.
Když znovu otevřel oči, spatřil na hodinkách půlnoc. Jediné světlo v pokoji vycházelo
z televize. Za otevřenými okny zářilo město tisíci světýlky ze všech přeplněných domů na kopcích.
Jen zátoka připomínala bazén plný temnoty.
Opravdu viděl i kopce v Marinu? Nejspíš ano. Znamená to, že by dokázal dohlédnout až
k ostrovům za Golden Gate? Ale to přece není možné.
Rozhlédl se. V místnosti viděl každičký detail – staré plastické bordury, dokonce i včetně
jednotlivých prasklinek ve stropě. Viděl žilkování dřeva svého šatníku. Připadal si, jako by ho
obklopil falešný soumrak.
Nocí se nesly hlasy. Kdyby se zaposlouchal, dokázal by si vybrat jeden z nich a rozpoznat, co
říká. Proč by to ale dělal?
Vstal, vyšel na balkón a položil si ruce na dřevěné zábradlí. Ucítil vůni slaného větru, který ho
dokonale probral a osvěžil. Cítil se vůči němu nezranitelný, naplněný energií. Jako by v jeho těle
spočívala neomezená zásoba tepla. A ta se právě teď vydrala na povrch kůže. Ještě nikdy necítil tak
intenzivní pulsující rozkoš, vášeň tak syrovou, jako by pocházela přímo od boha.
„Ano,“ zašeptal. Už tomu rozuměl. Rozuměl. Ale čemu? Čemu rozuměl? Samotná podstata mu
unikala, ale už mu na ní nezáleželo. Důležité byly vlny extáze, jež jím protékaly jako vroucí voda.
Cítil je na své kůži, na každičkém kousku těla, na hlavě, na rukách, ve svalech na pažích a nohách.
Jako by se dokázal nadechnout všemi póry. Zcela nová zkušenost. Měl pocit, že musí každou chvíli
explodovat, ale ta energie jen sílila a sílila.
Reubenovi se chvěly konečky prstů. Uvědomil si, že mu na obličeji vyrůstají jemné chloupky.
Cítil je na nose, na tvářích i nad horním rtem. Sáhl si rukou, či spíše tlapou s drápy na obličej
a nahmatal místo zubů tesáky. Vyplňovaly mu celou ústní dutinu.
„Vždyť jsi to věděl! Nesnaž se předstírat, že jsi v sobě tu bytost necítil! Tu bytost, která se teď
dere na povrch… Věděl jsi to!“ Hlas vycházel Reubenovi ze stále ještě lidského hrdla, ale zněl
hrubě. Reuben se uvolněně rozesmál. Cítil divokou, téměř intimní radost.
Ruce mu obrostly srstí. A drápy, podívejte se na ty drápy.
Naprosto bez námahy si rozerval tričko a kraťasy a nechal je spadnout k zemi.
Jeho vlasy se prodloužily, připomínaly dlouhou srst. Splývaly mu až na ramena. Podobné
chlupy objevil i na hrudi. Vnímal, jak mu sílí svaly na stehnech a lýtkách.
Tohle šílenství připomínající orgasmus přece musí někdy přestat. Ale zatím se tak nedělo. Ta
síla stále mohutněla. Reuben cítil, jak se mu z hrdla vydral výkřik připomínající vlčí vytí, ale
nepoddával se tomu. Upřeně zíral na noční oblohu, pozoroval jednotlivé vrstvy bílých mraků zpola
schovaných v mlze a hvězdy, které by lidskýma očima nikdy nespatřil. Zdálo se mu, že se ocitl
někde mimo tento svět.
„Ach, panebože,“ vydechl.
Ve všech budovách, kam jen jeho oko dohlédlo, pulzoval život. V malých přeplněných bytech
štěbetaly tisíce hlasů. Celé město dýchalo a hořelo jen pro něj.
Měl bych se ptát, proč se tohle děje? Měl bych to zastavit, nebo ne? Měl bych se ptát.
„Nééé,“ zašeptal. Jako by náhle ucítil Marchentinu přítomnost. Téměř dokázal nahmatat její
vlněné šaty a obnažená ňadra.
Co se to se mnou děje? Čím jsem se to stal?
Odpověděl mu příkaz tak silný jako jeho hlad. Věděl to. Vlastně to věděl a vítal to. Byl
přesvědčen, že se ta věc v něm probouzí ze snů a z myšlenek. A nepochyboval, že pokud si nenajde
cestu ven, rozerve jeho tělo na kusy.
Každý sval v jeho těle toužil po pohybu. Reuben cítil nutkání rozeběhnout se a vyskočit na
římsu pod oknem rodičů a z ní se spustit na střechu domu.
Zasmál se. Přišlo mu to neuvěřitelně snadné, přirozené. Pod bosýma nohama cítil asfalt a došky
střechy, po které běžel. Chtěl vyskočit, jako to dělávají zvířata, pak udělat pár kroků a znovu se
odrazit.
Dřív než na to vůbec pomyslel, přeskočil celou ulici napříč a přistál na střeše protějšího domu.
Neměl jak spadnout.
Náhle Reuben přestal přemýšlet a začal jednat. Rozběhl se přes střechy. Nikdy předtím ho
nenapadlo, že by mohl něco takového dokázat. Cítil se neskutečně svobodný.
Intenzita zvuků v okolí zesílila. Hlasy utichaly a znovu se ozývaly. Reuben otáčel hlavu ve
snaze alespoň jeden z nich zaměřit. Ale proč? Proč by je měl poslouchat? Proč by měl chtít vědět,
co říkají? Kdo ho volá?
Přeskakoval z jedné střechy na druhou a mířil směrem ke zvukům civilizace, blízko k North
Beach. Pohyboval se tak rychle, že se chodidly sotva dotýkal povrchu. Jeho ruce s drápy se
zachytávaly všeho, co mu pomohlo nadzdvihnout váhu těla a připravit ho k dalšímu skoku přes ulici
či uličku.
Ta ulička! Zastavil se a zaslechl zvuk. Jakási žena vyděšeně křičela. Evidentně se bála o vlastní
život. Reuben seskočil na zem dřív, než si vůbec uvědomil, že to má v úmyslu. Dopadl na travnatý
pás mezi dvěma vysokými zdmi naprosto měkce a bezhlučně. Ve světle lamp spatřil siluetu muže,
jenž pravou rukou svíral krk ženě a levou z ní strhával oblečení. Škrtil ji a žena se jej bezmocně
pokoušela kopnout.
Měla vyděšené oči. Umírala.
Z Reubenova hrdla se vydral řev. Zavrčel a tlapou odtrhl muže od ženy. Zabořil zuby do jeho
hrdla a tvář mu zalila horká krev. Muž zaječel bolestí. Okolní vzduch naplnil odporný zápach, který
nejspíš vycházel z těla onoho muže. Reubena ten smrad přiváděl k šílenství. Trhal jeho tělo
a nepřestával vrčet. Opakovaně nořil zuby do mužova ramene. Líbilo se mu to. Cítil, jak se v těle
útočníka trhají svaly a šlachy. Znovu ucítil ten zápach, který se přes něj přelil a celého jej naplnil.
Zápach zla.
Nechal muže být.
Ten se zhroutil na chodník a z tepny na krku mu prýštila krev. Reuben jej popadl za pravou paži,
téměř mu ji vyrval z ramene, a mrštil jím o protější zeď. Ozval se zvuk, který jasně napovídal, že
praskla lebeční kost. Žena stála naprosto bez hnutí, paže zkřížené na prsou, a jen nevěřícně zírala.
Trhaně vzlykala. Reuben si všiml, jak uboze a politováníhodně vypadá. Jak může chtít někdo
zrovna takové bytosti způsobit něco tak hrozného. Žena se třásla jako osika. Z rozervaných
červených šatů jí vykukovalo nahé rameno.
Rozplakala se.
„Už jste v bezpečí,“ promluvil Reuben. Skutečně to byl jeho hlas? Tenhle hrubý, drsný, ale
důvěrně známý hlas? „Muž, který se vám pokusil ublížit, je mrtvý.“ Natáhl se k ní. Viděl místo ruky
tlapu, která se dotkla ženiny paže. Něžně ji pohladil. Co k ní cítil?
Reuben pohlédl na mrtvého muže po svém boku. Jeho oči připomínaly lesklé skleněné kuličky.
Připadalo mu absurdní, že uprostřed hromady páchnoucího masa leží dva takové krásné, blyštivé
kousky. Znovu jej zarazil odporný zápach, který obklopoval mrtvého muže.
Žena začala couvat. Náhle se otočila a s hlasitým křikem se rozeběhla pryč. Klopýtla, upadla na
koleno, znovu se zvedla a utíkala směrem k hlavní ulici.
Reuben opustil temnou uličku. Ruce mu fungovaly podobně jako kočkám, ty se také dokážou
pomocí drápků vyškrábat po kmeni stromu vzhůru. Vytáhl se na zídku a za méně než vteřinu zmizel
z onoho místa. Rozeběhl se domů.
Hlavou mu probleskovala jen jediná myšlenka: Přežít. Utéct. Vrátit se domů. Zmizet od křiku té
ženy a od těla mrtvého muže.
Aniž by se musel zamyslet, ocitl se najednou na střeše svého domu. Seskočil na balkón před
ložnicí. V otevřených dveřích se na chvíli zarazil a pozoroval zátiší postele, televize, stolu a krbu.
Ze spodního rtu a z tesáků si olízl krev. Ucítil chuť soli, dráždivou a nepříjemnou pachuť. Jeho
ložnice mu začala připadat titěrná, kuriózní a až neobvykle umělá. Jako by byla vyrobena z něčeho
tak křehkého, jako jsou vaječné skořápky.
Reuben vešel do pokoje, kde ho zarazil teplý odpudivý vzduch, z něhož se málem rozkašlal.
Zavřel za sebou okno. Přišlo mu absurdní zamykat malý mosazný zámek na dveřích. Kuriózní
maličkost. Proč by se kdokoli obtěžoval se zámkem, když stačilo rozbít jednu z těch malých
skleněných tabulek ve dveřích a snadno si otevřít. Nebo zničit všechny skleněné tabulky, vyrvat
celé okno i rám a odhodit vše do temnoty.
Ve stísněném prostoru poslouchal svůj vlastní dech.
Strop místnosti ozařovalo bílé a modré světlo vycházející z televize.
Reuben pohlédl do zrcadla na dveřích a spatřil svůj odraz. Uviděl obrovskou, chlupatou postavu
s dlouhou srstí pokrývající hlavu a ramena. Vlčí muž.
„Tak proto mě to zvíře v Marchentině domě zachránilo.“
Znovu se rozesmál tím hlubokým smíchem, kterému nedokázal odolat. Samozřejmě. „Kousl jsi
mě, ty ďáble. A já nezemřel. Stal jsem se tímhle!“ Toužil se zasmát ještě hlasitěji. Zařvat smíchy.
Ale tmavý domek byl příliš v centru, takže i přes obrovskou chuť neotevřel dveře a nezavyl na
měsíc.
Udělal pár kroků směrem k zrcadlu.
Díky jasnému světlu z televize spatřil každičký detail své nové podoby. Oči měl stejné, velké
a sytě modré, ale pořád to byly jeho oči. Viděl se v nich. Ale zbytek jeho tváře pokrývala tmavě
hnědá srst. Místo nosu měl malý černý výrůstek, který se podobal vlčímu čenichu. Pod ním se
skvěla dlouhá ústa bez rtů, zato s jasně bílými zuby a tesáky. To abych tě mohl lépe sežrat,
Karkulko.
Jeho postava byla téměř o dvacet centimetrů vyšší, než by měla být. Ruce se mu proměnily
v obrovské tlapy, zakončené smrtícími bílými drápy. Jeho chodidla také vyrostla a na lýtkách
a stehnech se i pod srstí viditelně rýsovaly mohutné svaly. Reuben se dotkl i genitálií, a když
v rozkroku objevil mírnou tvrdost, odtáhl ruku.
Celé tělo mu pokrývala jemná srst, jen na několika místech byly chloupky hustší – okolo
intimních partií, na vnitřní straně stehen a v podbřišku. Když přejel drápy po srsti, ucítil hebkost.
Líbilo se mu to.
Znovu se mu zachtělo vyrazit ven, pohybovat se po střechách, hledat hlasy, které ho volaly.
Začal slintat.
„Myslíš, cítíš, vidíš,“ řekl. Znovu ho rozčílilo, jak nezvykle hluboko má posazený hlas.
„Přestaň!“
Podíval se na prsty, na jejichž koncích se objevily měkké lysé polštářky. Celou dlaň měl
pokrytou srstí. Ale pořád ještě má palce, nebo ne?
Pomalu vyrazil ke stolku. V místnosti bylo neskutečné horko. Reuben dostal žízeň. Zvedl malý
iPhone. Jen velmi těžko jej do těch obrovských tlap uchopil, ale nakonec uspěl.
Šel do koupelny, naplno rozsvítil elektrické světlo a zíral na sebe v odrazu v zrcadle, které
viselo naproti sprše. Nyní, v takhle intenzivním osvětlení, ho jeho podoba znovu vyděsila. Chtěl se
otočit a zhasnout, ale přinutil se zůstat stát a dál studovat svůj odraz v zrcadle.
Ano, černá vyboulenina uprostřed obličeje, nos, který cítí neskutečné množství pachů, silné
čelisti, které by neměly takhle vyčnívat, a ty tesáky, ach!
Chtěl si rukama zakrýt tvář, ale místo rukou znovu spatřil obří tlapy. Zvedl iPhone a vyfotil se.
A znovu a znovu.
Pak se opřel zády o mramorové dlaždice vedle sprchy.
Prostrčil jazyk mezi zuby a znovu ucítil krev mrtvého muže.
Touha v něm opět vzrostla. Venku za oknem bylo více páchnoucích násilníků a vzlykajících žen.
Pořád slyšel jejich hlasy. Kdyby chtěl, ponořil by se do toho pomalého oceánu zvuků, vybral by si
další a vyrazil za ním.
Ale on nechtěl. Připadal si jako paralyzovaný.
Náhle se zatoužil rozplakat, ale necítil žádný skutečný fyzický tlak. Hlavou mu probleskl nápad:
plač, modli se k Bohu, pros, abys pochopil, co se právě stalo, přiznej si, že máš strach.
Ne, nic z toho ve skutečnosti neměl v úmyslu.
Otočil kohoutkem a napustil do umyvadla vodu. Pak pil, dokud nebyl spokojen. Připadalo mu,
jako by nikdy předtím vodu neochutnal. Až teď si totiž uvědomil, jak je čistá, sladká a lahodná, jak
je osvěžující.
Když uchopil do ruky skleničku a snažil se ji naplnit, začala proměna.
Bylo to stejné jako poprvé, cítil to v každé z miliónů vlasových cibulek na svém těle. V žaludku
ucítil ostrý tlak, ne bolest, jen křeče, které v něm vyvolávaly vlny slasti.
Přinutil se zdvihnout zrak. A zůstal stát, i když to bylo těžší a těžší. Chlupy se zatahovaly,
mizely a několik z nich spadlo na podlahu. I černá špička uprostřed obličeje se začala ztrácet.
Čenich se zmenšil a zkrátil. I zuby se proměnily do původní podoby. Ústa se mu chvěla. Z tlap se
znovu staly ruce a i chodidla se zmenšila. Reubenovi se zdálo, že každou částí jeho těla projíždí
elektrický proud.
Nakonec ho pocit náhlé fyzické slasti přemohl. Nedokázal se dívat, nedokázal pozorovat.
Málem omdlel.
Dopotácel se do ložnice a padl na postel. Svaly na stehnech, lýtkách, zádech i pažích se mu stále
zmítaly v křečích podobných těm, které zažíval muž při orgasmu. Postel byla neuvěřitelně měkká
a hlasy zvenčí se proměnily v nezřetelný šum.
Temnota jej obestřela stejně jako v té zoufalé chvíli, kterou prožil v Marchentině domě, kdy si
myslel, že nastala jeho poslední hodina. Ale tentokrát s ní nebojoval.
Usnul dřív, než se proměna dokončila.
Když ho probudil vyzvánějící telefon, byl už jasný den. Reuben chvíli zkoumal, odkud zvuk
přichází.
Nakonec zvonění ustalo.
Reuben se otočil a vstal. Byl nahý. Cítil chlad a z ostrého světla jasné oblohy jej bolely oči.
Vyděsil se, když ucítil tepání v hlavě, ale to vzápětí ustalo.
Začal hledat svůj iPhone. Našel ho v koupelně na podlaze a hned otevřel galerii obrázků. Byl si
téměř jistý, že nenajde nic jiného, než tvář starého dobrého Reubena Goldinga. Jen to, a nic víc.
Bude to nesporný důkaz toho, že se Reuben Golding dočista zbláznil.
Ale byly tam: z displeje na něj hleděla tvář vlčího muže.
Reubenovi se zastavilo srdce.
Vlčí muž na fotografii měl obrovskou hlavu, hřívu padající až na ramena, dlouhý, protáhlý
čenich s černou špičkou a z černě olemované tlamy mu vyčnívaly ostré tesáky. Modré oči, jeho
modré oči.
Zakryl si ústa rukama a roztřásl se. V zrcadle pozoroval své obyčejné rty, nyní dobře tvarované
a lehce růžové. Pak se znovu zadíval na vlčí tlamu s černým okrajem. To přece není možné. Ale
bylo. Proměnil se ve vlčího muže – v monstrum.
Otevřel další obrázek. A pak další.
Panebože.
Uši toho stvoření byly dlouhé, špičaté, sklopené těsně u hlavy, zpola ukryté v husté srsti. Čelo
měl klenuté, ale i tak mu zakrývalo velké oči. Jen ty si udržely lidské proporce. Reuben si
uvědomil, že nikdy dřív nic podobného neviděl. Ta bytost na fotografiích ani trochu nepřipomínala
medvědí monstrum ze starých filmů o vlkodlacích. Spíš vypadala jako vysoký satyr.
„Vlčí muž,“ vydechl.
Tohle mě málem zabilo v Marchentině domě? Tohle mě zvedlo do vzduchu a svými tesáky
otevřelo hrdlo stejně jako Marchentiným bratrům?
Postupně překopíroval všechny obrázky do počítače.
Pak se posadil před třicetipalcový monitor, procházel jeden snímek po druhém a lapal po dechu.
Na jednom obrázku zvedal tlapu. Byl to on, musel to být on. Nebyl žádný důvod, proč by měl tu
věc na fotografii nazývat „to“. Na dalším obrázku si mohl velkou tlapu s chlupatými prsty a drápy
prohlédnout ještě podrobněji.
Vrátil se do koupelny a začal zkoumat podlahu. Uvědomoval si, že v noci viděl, jak z něj padají
chlupy jako z prašivého psa. Teď žádné nenašel. Objevil pár tenkých pramínků, tak titěrných, že
nebyly skoro vidět, a když se je snažil sebrat, rozpadly se.
Takže mizí. Všechny důkazy mám u sebe, nic dalšího nezbylo.
Proto v okrese Mendocino nikdy neobjevili žádnou srst ani chlupy!
Vzpomněl si na křeč, která mu zachvátila střeva, a znovu se přes něj přelila vlna slasti.
Prostoupila každou končetinu jako hudba, která vás naplní, jako dřevo, ze kterého stavíte budovy.
Na posteli našel další tenké mizející chloupky, které se pod jeho dotekem rozpadaly, nebo je vítr
odfoukával kamsi do dálky.
Začal se smát. „Nemůžu si pomoct,“ zašeptal. „Nemůžu si pomoct.“ Reubenův smích byl
najednou vyčerpaný, zoufalý.
Reuben klesl na lůžko, hlavu v dlaních, na pár chvil rezignoval, jen se mezi nádechy trhavě
smál, dokud nebyl příliš unavený.
O hodinu později pořád ležel s hlavou na polštáři. Vzpomínal na vše, co cítil – zápach z uličky,
odpadky, moč, těžký parfém ženy a cosi, co připomínalo kyselou vůni citrusů – možná, že takhle
voní strach. Nevěděl. Celý svět ožil vůněmi a zvuky, ale Reuben se soustředil pouze na zápach
člověka, na ten zápach zla.
Telefon znovu zazvonil. Reuben ho ignoroval. Další vyzvánění. Reubenovi už na ničem
nezáleželo.
„Někoho jsi zabil,“ promluvil sám k sobě. „Hodláš se tím zabývat? Přestaň myslet na vůně
a pocity, na běhání po střechách a skákání do výšky čtyř metrů. Přestaň. Někoho jsi zabil.“
Reuben toho ale nedokázal litovat. Ani trochu. Ten muž se chystal zabít ženu. Už tak ji zranil,
vyděsil ji, škrtil ji a vybíjel si na ní svůj vztek. Ten muž ublížil i dalším lidem, byl naživu jen proto,
aby dýchal a ubližoval. Reuben to pochopil ve chvíli, kdy ho spatřil, a i mužův pach to potvrdil. Ten
muž byl vrah.
Psi také dokážou vycítit strach, nebo ne? Ať tak či tak, Reuben to dokázal. Uměl rozpoznat
zápach bezmoci i vzteku.
Ne, nelitoval toho. Ta žena byla naživu. Viděl ji, jak utíká uličkou, klopýtá, padá a znovu vstává,
běží k přeplněné ulici plné světel, automobilů i lidí. Míří k životu, který bude nadále žít, k životu,
ve kterém se hodně naučí, dozví a udělá.
V mysli se mu objevila Marchent, spěchající z kanceláře se zbraní v ruce. Kousek od ní se tyčily
dvě další postavy. Pak Marchentino tělo těžce dopadlo na podlahu v kuchyni. Zemřela. V ní už
žádný život nezbyl.
Umřelo i všechno okolo ní. Rozlehlý les plný sekvojí, pokoje ve velkém domě, stíny v kuchyni
i dlažba pod jejím tělem. Vůkol se rozprostřela nicota, která ji stahovala do hlubin. Poslední chvilky
života Marchent Nideckové.
Reuben netušil, jestli Marchent na druhé straně našla rozkvetlé pláně plné květin a zda se její
duše dostala do víru nekonečné a všeobjímající lásky univerza. Jak by to mohl vědět, když tam ještě
nebyl? Na chvíli si zkusil představit Boha. Boha jako obrovský vesmír s milióny hvězd a planet,
s neskutečnými vzdálenostmi, tajemnými zvuky a tichem. Takový Bůh přece musí vědět úplně
všechno, vidí všem bytostem do myslí i do srdcí, zná jejich obavy i vše, čeho kdy litovali. Od
smradlavé krysy až po člověka. Tenhle Bůh si jistě dokáže vzít od umírající ženy na podlaze
v kuchyni duši, celou a kompletní a nádhernou, a ve svých obrovských rukou ji vynést do
nebeských výšin mimo realitu tohoto světa a navždy ji se sebou spojit.
Ale tohle byly jen domněnky. Jak by mohl Reuben vědět, co leží na druhé straně za bránou
ticha, tam v chodbě, kde se snažil dýchat, aby mohl žít, s tělem propleteným do dvou mrtvých
mužů.
Znovu spatřil umírat les a blednout místnosti v domě. S Marchentinou smrtí vyprchal i z okolí
veškerý život.
Viděl ženu, kterou zachránil před znásilněním, jak utíká, aby mohla žít. Celé město ji obklopilo
nesčetnými vůněmi, zvuky a explozí světel. Rozprostíralo se okolo té běžící postavy do všech
směrů. Rozpínalo se a vřelo až k temným vodám zátoky, ke vzdálenému neviditelnému oceánu,
k horám na obzoru a k mrakům na obloze. Žena křičela a snažila se přežít.
Ne, nelitoval ničeho. Ani trochu. Vzpomněl si, jakou aroganci a chamtivost cítil z muže, jenž
tiskl ženě hrdlo a snažil se ji zabít. Podobně nenasytnou touhu vnímal i z dvou nepříčetných bratrů,
kteří znovu a znovu vráželi nůž do té nádherné bytosti, jakou byla jejich sestra.
„Ne, nelituji toho,“ zašeptal.
Někde v koutku mysli si uvědomoval, že o podobných věcech nikdy nepřemýšlel. Ale teď
vůbec nešlo o něj. Šlo o ostatní. Věnoval pozornost ostatním. A necítil lítost, jen úžasný klid.
Nakonec vstal. Šel si umýt obličej a učesat vlasy.
Nepřítomně pohlédl na svůj odraz v zrcadle a málem upadl do šoku. Ze zrcadla se na něj dívala
Reubenova tvář, to ano. Neviděl žádného vlčího muže. Ale nebyl to Reuben jako dřív. Vlasy mu
zhoustly a prodloužily se. Vyrostl o několik centimetrů. Ať už se mu stalo cokoli, způsobilo to
fyzickou proměnu. Stal se něčím, co potřebuje mít odolnější tělo.
Grace mluvila o hormonech a jeho tělo skutečně zaplavily hormony. Díky nim přece člověk
roste, nebo ne? Změna hlasivek, skutečnost, že o pár centimetrů vyrostl, větší chodidla, hustější
porost na hlavě. Způsobily to hormony, to ano, ale zvláštní hormony. Takové, které nedokázal
identifikovat ani nemocniční personál.
Něco se dělo s Reubenovým tělem. Něco, co se stává s erektivními tkáněmi pohlavního orgánu,
když se muž sexuálně vzruší. Ty se také zvětší, bez ohledu na to, zda to muž chce či nikoli.
Z něčeho ochablého a mdlého se stává zbraň.
Tak nějak se Reuben cítil. Jeho tělo zesílilo, zpevnilo se a všechny procesy, které řídí
hormonální změny v mužích, se neuvěřitelně urychlily. Reuben nikdy nerozuměl vědě. A právě teď
se snažil pochopit magii. Na druhou stranu si byl téměř jistý, že za tou zdánlivou magií jakási věda
je.
Jak asi získal schopnost proměnit se? Ze slin zvířete, jež ho kouslo? Z bytosti, která jej mohla
nakazit vzteklinou? To zvíře ho nakazilo tímhle. Mohl to být také vlčí muž, stejně jako nyní
Reuben?
Slyšela ta bytost Marchentin křik, stejně jako Reuben dnes rozpoznal volání o pomoc té ženy,
kterou málem znásilnili v temné uličce? Cítilo to zvíře z Marchentiných bratrů zlo?
Samozřejmě že ano. V tom okamžiku Reuben pochopil, proč ho ta bestie nechala jít. Zvíře
vědělo, že on na Marchentině smrti nemá žádný podíl. Znalo zápach nevinnosti stejně dobře jako
vůni zla.
Ale měla ta bytost v plánu předat mu svou moc?
Něco z jejích slin nyní kolovalo Reubenovi v krevním řečišti. Stejně jako virus to směřovalo do
jeho mozku, možná k epifýze nebo hypofýze, malé bouličce velikosti hrášku, jež uvnitř hlavy řídí
co? Hormony?
K čertu. Nevěděl vůbec nic. Všechno, nad čím přemýšlel, byly pouhé domněnky. Jestli měl
někdy během celého života chuť mluvit s matkou o vědě, pak to bylo dnes. Ale takový rozhovor
nepřicházel v úvahu. Vůbec ne.
Grace o tom nesmí vědět. Grace se o tom nikdy nesmí dozvědět. A stejně tak nikdo další.
Reubenova matka už nechala udělat tolik zatracených testů.
O jeho nákaze se nesmí nikdo dozvědět.
Reuben si představil, jak je v Mendocinu, sedí připoután k vozíku a volá na doktory: „Řekněte
mi, co se děje!“ Ne, nikdo se to nesmí dozvědět, protože na celém světě není jediná osoba, které by
mohl věřit, že neprozradí tu bytost, v kterou se proměnil. Naopak, on sám se o té nákaze musí
dozvědět co nejvíc, o tom, jak se to stalo, kdy se to stane znovu a za jakých podmínek. Tohle je
cesta, kterou si zvolil. Cesta do temnoty.
Reubena napadlo, že tam někde v lese plném mamutích stromů žije jiný tvor, který se mu
nejspíš podobá. Zvířecí muž zodpovědný za to, co se mu stalo. Ale co když to není zvířecí muž? Co
když je to jen šelma a Reuben se proměnil v hybrida.
Tyhle myšlenky jej přiváděly k šílenství.
Představil si, jak se ta bytost pohybovala tmou v chodbě Marchentina domu, zmasakrovala její
zlé bratry tesáky a drápy a nakonec zdvihla Reubena ke své mordě, připravena skoncovat s ním
stejným způsobem. Pak ji něco zastavilo. Reuben byl nevinen a zvíře ho muselo nechat být.
Ale věděla ta bestie, co mu provedla?
Reuben se znovu zadíval do zrcadla a i nyní jej ten pohled překvapil, přivedl ho zpět do
současnosti. Jeho kůže byla neobvykle lesklá. Ano, lesklá, jako by někdo namočil kousek látky do
oleje a třel mu lícní kosti, čelist i čelo. Není divu, že na něj všichni zírají.
Nikdo z nich však nezačal spekulovat, co s ním ve skutečnosti je. Jak by také mohli? Vždyť i on
sám jen hádal, potvrzenou neměl ani jedinou domněnku. Bylo tolik věcí, které musel zjistit, tolik…
Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře a čísi ruka zkusila zmáčknout kliku. Reuben uslyšel otcův
hlas.
Oblékl se a šel ke dveřím.
„Reubene, synku, už jsou dvě hodiny odpoledne. Ze Sanfranciského pozorovatele ti volají celé
dopoledne.“
„Jo, tati, promiň,“ vykřikl Reuben a dodal: „Hned jsem u vás. Jen se osprchuju.“
Sanfranciský pozorovatel. Poslední místo, kam se mu dnes odpoledne chtělo jít. Zatraceně.
Zamkl se v koupelně a otočil kohoutek teplé vody.
Chtěl udělat tolik věcí, přemýšlet, hloubat, pátrat.
Ale věděl, že je extrémně důležité, aby do práce došel, aby opustil tuto místnost a přestal se na
chvilku zabývat myšlenkami o proměně. A také by se měl ukázat Billie, matce a otci.
Nikdy předtím tolik neprahl po samotě, po chvilce, kterou by strávil studováním, přemýšlením,
hledáním odpovědí na všechny otázky, jež jej postupně napadaly.
Dar-10.html
KAPITOLA 6
Reuben se při cestě do práce vůbec nebál pořádně šlápnout na plyn. Jeho porsche mu ve městě
vždy připomínalo spoutaného lva. Celým srdcem toužil vyrazit do mendocinských lesů, do
Marchentina domu, ale uvědomoval si, že je na to příliš brzy. Dříve než se vydá hledat monstrum,
které jej nakazilo, musí najít odpovědi na mnoho otázek.
Během cesty poslouchal zprávy z rádia, jež informovaly veřejnost o únosu goldenwoodského
školního autobusu. Policie ještě stále neobdržela žádnou žádost o výkupné a nikdo neměl ani zdání,
kdo a kde autobus přepadl.
Reuben krátce zatelefonoval Celestě. „Kde jsi k čertu byl, hezounku?“ vyhrkla. „Ve městě už se
o únosu dětí vůbec nemluví. Teď je hlavním trhákem vlkodlačí horečka. Jestli se mě ještě někdo
zeptá: ‚A co na to říká váš přítel?‘ tak se na všechno vykašlu a zabarikáduju se v bytě.“ Celesta
pokračovala dál a popisovala bláznivou ženu z North Beach, která si myslí, že byla zachráněna
něčím, co je kombinací Lona Chaneye juniora a odporného sněhuláka.
Do toho přišla Reubenovi textová zpráva od Billie: „Přijeď“.
Už ve výtahu slyšel mumlání hlasů. Namířil si to rovnou k Billie do kanceláře.
U šéfredaktorčina stolu seděla žena. Reuben si ji zpočátku nedokázal zařadit. Hned ve dveřích
jej zarazila známá vůně, vůně, která mu cosi připomínala. Ale co? Příjemná vůně. Ženská. Reuben
poznal i druhou vůni, která patřila Billie. Ta byla docela výrazná. Vlastně cítil i další vůně – kávu,
popcorn – tak intenzivně jako nikdy předtím. Dokonce zaznamenal také pach nedalekých toalet,
a ani to nebylo nijak nepříjemné.
Opravdu už to od nynějška bude takové, zamyslel se. Představil si, že nasává vůně a zvuky jako
vlk.
Žena u Billiina stolu byla drobná tmavovláska. Plakala. Měla na sobě tenký vlněný oblek
a kolem krku pevně utažený hedvábný šátek. Jedno oko měla oteklé a zavřené.
„Díkybohu, že jste přišel,“ vyhrkla v okamžiku, kdy Reubena spatřila. Reuben jí věnoval
obvyklý úsměv.
Žena po něm okamžitě natáhla levou ruku a téměř ho vtlačila do vedlejšího křesla. Z očí jí
vytryskly slzy.
Panebože, to je ta žena z uličky.
Jako z dálky uslyšel Billiin hlas: „Dal sis trochu načas, Reubene, ale paní Susan Larsonová
nechce mluvit s nikým jiným než s tebou. Není divu, když si z ní celé město dělá legraci.“
Billie hodila na stůl novinový výtisk Sanfranciského kronikáře. „Je zvláštní, že ta věc vyrazila
do ulic, zatímco ty jsi hluboce spal, Reubene. Žena zachráněna vlčím mužem. CNN má v hlavních
titulcích Záhadná bestie zaútočila na násilníka v uličce v San Francisku. Tohle přišlo po poledni.
Volají k nám až z Japonska!“
„Můžeš to vzít hezky od začátku?“ zeptal se Reuben, i když naprosto přesně chápal smysl
Billiiných slov.
„Od začátku?“ otázala se nevěřícně Billie. „Co je to s tebou, Reubene? Pohřešujeme autobus
plný dětí a modrooká bestie se toulá uličkami North Beach, a ty mě žádáš, abych to vzala od
začátku?“
„Nejsem blázen,“ ozvala se žena. „Viděla jsem, co jsem viděla. Stejně jako jste tu věc viděl vy,
když jste trávil čas v Mendocinu. Četla jsem váš popis.“
„Ale já tam nic neviděl,“ vykoktal Reuben. Tohle nenáviděl. Má ji začít přesvědčovat, že se
zbláznila?
„Popsal jste přesně to, co já viděla,“ zavzlykala hystericky žena. „Lapání po dechu, štěkání,
zvuky, které ta věc vydávala. Nebylo to zvíře. Viděla jsem to. Vypadalo to jako zvířecí muž. Vím,
co jsem viděla,“ zopakovala, poposedla si na kraj křesla a upřeně se zahleděla Reubenovi do očí.
„Nechci mluvit s nikým jiným než s vámi. Už jsem unavená z toho, jak se mi všichni smějí a dělají
si ze mě legraci. Žena zachráněna yettim, jak se odvažují o takové věci šprýmovat?“
„Vezmi ji do konferenčního salónku a vytáhni z ní celý příběh,“ přerušila ženu Billie. „Chci tvůj
pohled na celou situaci, od začátku do konce. Chci detaily, které jiné noviny opomíjejí.“
„Nabídli mi za tenhle rozhovor peníze,“ vzala si paní Larsonová opět slovo. „Odmítla jsem je.
Chtěla jsem mluvit s vámi.“
„Počkej chvilku, Billie,“ řekl Reuben. Držel paní Larsonovou za ruku tak vřele, jak jen mohl.
„Nejsem ta správná osoba, která by o tom měla psát, a ty moc dobře víš proč. Od té události
v Mendocinu uplynuly sotva dva týdny, a ty čekáš, že se pustím do dalšího zvířecího útoku…“
„Přesně tak,“ odsekla Billie. „Kdo jiný? Podívej, volá mi sem spousta lidí a všichni chtějí tebe,
Reubene. Noviny, televize, dokonce i New York Times! Chtějí tvůj pohled na věc. Je to ta bestie
z Mendocina? A pokud si nemyslíš, že volali lidi z Mendocina, no, pak o tom přemýšlej. A teď mi
tu říkáš, že ten příběh neuděláš pro nás?“
„S tím ‚nás‘ chceš ode mě mou věrnost, Billie,“ odsekl Reuben. „Nejsem připraven –“
„Pane Goldingu, prosím, žádám vás, abyste mne vyslechl.“ Žena upřela na Reubena prosebný
pohled. „Nechápete, co prožívám? Minulou noc mě málem zabili. Ta věc mě zachránila, a když
jsem se ji snažila popsat, všichni si ze mě začali dělat legraci.“
Reubenovi došla řeč. Cítil, jak mu buší krev ve spáncích. Kde je k čertu Lois Laneová a Jimmy
Olsen? Naštěstí ho zachránil zvonící telefon. Billie hovor přijala, asi patnáct vteřin pozorně
poslouchala a pak zavrčela a telefon vypnula. Reuben slyšel celý rozhovor.
„Takže koroner právě potvrdil, že ta bestie je doopravdy zvíře. Pes nebo vlk, ale rozhodně je to
zvíře. Víc se zatím neví.“
„Našla se srst nebo chlupy?“ zeptal se Reuben.
„Nebylo to zvíře,“ protestovala žena. Téměř na Reubena křičela. „Už jsem vám řekla, že to
mělo lidskou tvář, mluvilo to na mě. Říkalo to slova. Snažilo se mi to pomoct. Dotklo se mě to,
něžně. Přestaňte mi tvrdit, že to bylo zvíře.“
Billie vstala a pokynula ženě i Reubenovi, aby ji následovali.
Konferenční salónek byla sterilní místnost bez oken, s oválným mahagonovým stolem uprostřed
a několika židlemi značky Chippendale. U stropu blikaly dva televizní monitory, na jednom
promítali zpravodajství CNN a na druhém Fox. Zvuk byl ztlumený na minimum a dole běžely
titulky.
Najednou se na jednom z monitorů objevila komiksová kresba vlkodlaka. Zaplnila celou
obrazovku. Reuben zamrkal. V mžiku před očima spatřil chodbu v Marchentině domě, a najednou
měla jeho představivost dost prostoru a on v ní spatřil zvířecího muže, který se skláněl ke dvěma
bratrům, co se jej snažili zabít.
Zakryl si oči a Billie ho chytla za zápěstí. „Prober se, Reubene,“ špitla. Otočila se k mladé ženě.
„Posaďte se a povězte Reubenovi vše, co si pamatujete.“ Pak zavolala na asistentku Altheu, aby
donesla kávu.
Žena ukryla obličej do dlaní a začala plakat.
Reuben cítil, jak v něm narůstá panika. Pohnul se k ženě blíž a položil jí paži okolo ramen. Na
jednom z monitorů blikaly snímky z Vlčího muže s Lonem Chaneyem juniorem. A pak se objevil
panoramatický snímek Nideckého vrchu, první, který kdy Reuben viděl na televizní obrazovce –
jeho dům se špičatou střechou a vitrážovými okny.
„Ne, ne,“ zavzlykala žena. „Takhle ne. Můžete tu věc vypnout? Ta bytost vůbec nevypadala
jako Lon Chaney ani jako Michael J. Fox!“
„Altheo,“ zavolala Billie, „vypni tu zatracenou televizi!“
Reuben pocítil naléhavé nutkání opustit místnost. Ale to nepřicházelo v úvahu.
„A co ten únos?“ zamumlal nakonec.
„Co s ním? To už není tvá starost. Teď děláš naplno na případu vlčího muže. Altheo, dones
Reubenovi magnetofon.“
„Není třeba, Billie,“ opáčil Reuben. „Mám iPhone.“ Nastavil na přístroji nahrávání.
Billie odešla a práskla za sebou dveřmi.
Dalších třicet minut se Reuben věnoval oné ženě, palce neustále v pohybu, jak si usilovně psal
poznámky do telefonu. Jeho oči se neustále upíraly k ženině tváři, ale znovu a znovu se přistihoval,
že ji téměř nevnímá. Nedokázal z myšlenek vytěsnit obrázek „bestie“, která ho skoro zabila.
Přikyvoval, tiskl ženě ruku a jednou ji dokonce i objal. Ale duchem byl naprosto nepřítomen.
Nakonec se objevil její manžel a rozhodl se, že je čas odejít. Jeho žena si sice ještě chtěla
povídat, ale Reuben je vyprovodil k výtahu. Když se vrátil ke stolu, přepsal všechny poznámky do
počítače. Pak mu Althea oznámila, že má na druhé lince Celestu.
„Co máš s mobilem?“ zeptala se zpříma Reubenova přítelkyně. „Co se děje?“
„Nevím,“ zamumlal. „Řekni mi, je dneska úplněk?“
„Ne, to teda není. Myslím, že je měsíc tak ve čtvrtině. Počkej chvíli.“ Reuben slyšel ťukání do
klávesnice počítače. „Jo, měsíc je ve čtvrtině, takže na úplněk můžeš zapomenout. Proč se vlastně
ptáš? Policie právě obdržela žádost o výkupné za děti z toho autobusu, proboha, a ty se staráš o tu
věc s vlčím mužem.“
„To je případ, který mi přidělili, nemůžu s tím nic dělat. Kolik činila žádost o výkupné?“
„Takovou urážku a ponížení jsem snad v životě nezažila,“ soptila Celesta. „Reubene, musíš se
postavit na vlastní nohy. Proč ti dali tenhle případ? Kvůli tomu, co se ti stalo na severu? Co si
o sobě Billie myslí? Únosci právě zažádali o pět miliónů dolarů, a když je nedostanou, tak začnou
zabíjet jedno dítě za druhým. Měl bys být na cestě do Marina. Výkupné má být převedeno na účet
na Bahamách, ale můžeš si být jistý, že se tam dlouho neohřeje. Peníze zmizí rychlostí blesku
v šedé bankovní zóně a už je nikdo nikdy neuvidí. Povídá se, že tihle únosci jsou techničtí
géniové.“
Najednou se u stolu objevila Billie.
„Co máš?“
Reuben zavěsil telefon a odpověděl: „Mám toho dost. Její pohled. Teď bych potřeboval trochu
času, abych dal dohromady reportáž.“
„Nedám ti žádný čas. Chci exkluzivní článek na titulní stranu. Víš, že se ti Kronikář chystá
nabídnout práci, že ano? A ozývá se i Kanál 6. Žádali o tebe už předtím, než se stala ta událost
v Mendocinu.“
„To je vtip?“
„Ne, není to vtip. Chtějí tě kvůli tvému vzhledu. Všechny vysílací stanice se starají jen o to, jak
vypadáš. Ale já ti nenabídla práci kvůli tvému obličejíčku. Věř mi, Reubene, nejhorší, co můžeš
udělat, je nastoupit ve svém věku do televize. Vezmi si to celé na starost a chci slyšet tvůj hlas, ten
tvůj osobitý hlas. A opovaž se mi zmizet stejně jako dnes ráno.“
Pak odešla.
Reuben jen seděl a zíral před sebe.
Tak jo, měsíc není v úplňku. To znamená, že to, co se mu stalo, nemá nic společného s fází
měsíce, a tudíž se mu to může stát kdykoli znovu. Možná už dnes v noci. Tolik k historickým
legendám.
Proč sedí tady, když by chtěl vyšetřovat každičký fakt či fámu týkající se „zvířecího muže“?
Vzpomněl si, jak se pohyboval po střechách, jak mu v nohách pulzovala zbrusu nová síla. Jak se
díval vzhůru a daleko za mraky spatřil srpek měsíce, který by lidským očím zůstal zcela jistě skryt.
Promění se znovu, až padne tma?
Měsíc ukrytý mezi zářivými hvězdami přišel Reubenovi neskutečně nádherný. Připadal si, jako
by znovu létal, odrážel se pažemi, přeskakoval z jedné ulice do druhé a bez námahy přistával na
šikmých střechách. Cítil obrovskou radost. A pak ho napadla hrozivá myšlenka. Bude se tohle stávat
každou noc?
Althea před Reubena postavila šálek čerstvě namleté kávy. Když odcházela, usmála se na něj
a zamávala na pozdrav. Reuben přejel pohledem celé prostranství. Lidé okolo něj procházeli,
přicházeli i odcházeli do svých bílých kójí. Někteří se po něm ohlédli, několik jich pokynulo rukou,
jiní si jej vůbec nevšímali, uzavření ve svých myšlenkách. Reuben věnoval chvilku pozornosti řadě
televizních monitorů, které blikaly po celé délce protější stěny. Spatřil na nich záběry na prázdný
školní autobus patřící Goldenwoodské akademii. Záběry na plačící ženu. Záběry na Lona Chaneyho
juniora, který vypadal jako obrovský medvěd s odstátýma vlčíma ušima, probíhající mlhou
protkanými lesy na severu Anglie.
Reuben se obrátil na své otočné židli, zvedl telefon, zavolal do kanceláře koronera a čekal na
spojení.
Tohle nechci udělat, honilo se mu hlavou. Nechci to udělat. Mizí to v záři toho, co se stalo.
Nemůžu. Jistě, je mi paní Larsonové líto. Mrzí mě, že trpí, protože jí nikdo nevěří, ale zachránil
jsem jí život, k čertu. Nemusím dělat nic dalšího. Jsem ta poslední osoba, která by měla něco dělat.
Problém je, že na ničem z toho nezáleží. Alespoň mně.
Reubenem projel podivný druh chladu. Jedna z jeho kolegyň, velmi kamarádská žena jménem
Peggy Flynnová, mu přinesla na talíři několik koláčků. Blýskl po ní vřelým úsměvem, ale necítil
vůbec nic. Nepřišlo mu, že by ji znal, nebo s ní sdílel část svého života. V tom to bylo. Nesdílel.
Nesdíleli spolu stejný svět. Nikdo, koho Reuben znal, s ním nedokáže sdílet to, čím si právě
prochází. Nikdo.
Možná kromě té bytosti, která na něj zaútočila v Mendocinu. Zavřel oči. Cítil, jak se mu nořily
tesáky do hlavy, do obličeje. Cítil strašlivou bolest hluboko ve tváři. Kdyby neusmrtil toho násilníka
v uličce na North Beach, změnil by se ten muž také ve stejné zvíře jako on? Reuben se zachvěl.
Díkybohu jsem toho chlapa zabil, pomyslel si. Pak se zarazil, když si uvědomil, co to říká za
modlitbu.
Najednou měl v hlavě absolutní prázdno.
Káva v šálku na stolku připomínala benzín. A sušenky chutnaly jako z umělé hmoty.
A nedalo se to vrátit. Nebylo na výběr; ve skutečnosti neměl kontrolu nad ničím.
Hlas koronerova asistenta jej vrátil zpátky do přítomnosti. „Jo, bylo to zvíře, to ano. Poznali
jsme to podle lysozymu ve slinách. Lidé tolik lysozymu nemají. Lidé mají hodně amylázy, která
zpracovává sacharidy, co přijímáme v potravě. Zvířata nemají amylázy, ale zato produkují velké
množství lysozymu zabíjejícího bakterie, které se dostanou do těla. Proto může pes sníst cokoli ze
skládky nebo jakoukoli shnilou potravu. Na rozdíl od nás. Ale musím říct, že něco divného na téhle
šelmě bezpochyby je. Ve slinách jsme identifikovali mnohem víc lysozymu než u kteréhokoli psa,
co jsme tu kdy měli. A našli jsme i další enzymy, které v našich podmínkách nejsme schopni
analyzovat. Než dostaneme výsledky, potrvá to měsíce.“
Asistent Reubenovi dále pověděl, že nenašli nic dalšího, žádné chlupy, žádnou srst, nic.
Nasbírali sice na místě činu pár vláken – alespoň si to mysleli – ale nevrátili se s ničím.
Když Reuben položil telefon, srdce mu bušilo jako o závod. Už není pochyb, že se stal něčím
jiným než člověkem. Mělo to něco společného s hormony, určitě ano. Víc nechápal.
Naprosto jasně si uvědomoval, že se bude muset po setmění zamykat ve svém pokoji. A to byl
dnes jeden z podzimních, téměř zimních dnů, kdy je vlhko, sychravo, skoro není vidět obloha
a všechny střechy nad San Franciskem byly zmáčené deštěm.
Okolo páté hodiny měl článek hotový.
Zavolal Celestě, aby nenápadně ověřila, jaké informace ohledně modřin a potrhaného oblečení
té ženy prezentuje Kronikář. Druhý telefonát směřoval do Sanfranciské všeobecné, ale tam mu
nikdo nic říct nedokázal. A Grace byla zrovna na operačním sále.
Také si přečetl všechny on-line dostupné články o jemu podobných neznámých bytostech.
Během vyhledávání na internetu si uvědomil, že se událost objevila téměř ve všech médiích. Navíc
valná většina neváhala zmínit násilný čin v Mendocinu. V té chvíli mu došlo, že zprávy
o Marchentině vraždě nejspíš obletěly celý svět. Další útok záhadné bestie? Bytost s velkýma
nohama zachraňuje životy.
Reuben zkontroloval i záznamy na YouTube, kde reportéři z North Beach popisovali Bestii ze
zapadlé uličky.
Vzápětí narazil na reportáž, v níž slyšel mluvit onu ženu, se kterou si před pár hodinami
povídal.
„Říkám vám, že to mělo tvář. Mluvilo to na mě. Pohybovalo se to jako muž. Vlčí muž. (Použila
ta slova jako odborné pojmenování, pojmenování Reubena, Vlčí muž). Slyšela jsem jeho hlas.
Panebože, přeji si, abych od té bytosti neutekla. Zachránila mi život a já od ní utíkala, jako by to
bylo monstrum.“
Reuben ten příběh pojal trochu osobněji. Ale jen trochu. Uvedl tam ženin popis situace, shrnul
veškeré forenzní důkazy a na závěr přidal nevyhnutelné otázky:
Byl to skutečně „Vlčí muž“, který zachránil oběť před útočníkem? Šlo o inteligentní zvíře, jež
nedávno v temné chodbě domu v Mendocinu ušetřilo život autora tohoto článku?
Na tyto otázky zatím neznáme odpovědi. Ale pokud jde o záměry násilníka z North Beach –
v současné době posmrtně usvědčeného z několika dalších znásilnění – či touhy drogově závislých
bratrů z Mendocina, kteří vzali život Marchent Nideckové, o jejich záměrech nemůže být pochyb.
I přesto, že vědci zatím nedokážou vysvětlit forenzní důkazy nalezené na obou místech činu.
Ale vezmeme-li v potaz emocionální výpovědi přeživších, není důvod se domnívat, že se vše časem
nevysvětlí. Do té doby, jak už to tak bývá, musíme žít s nezodpovězenými otázkami. Pokud se ten
vlčí muž – ten Vlčí muž – skutečně toulá uličkami San Franciska, pro koho je ta šelma doopravdy
hrozbou?
Nakonec přidal titulek:
Vlčí muž ze San Franciska – morální jistota zahalená tajemstvím.
Dříve než článek uložil, zadal do vyhledávače slova „vlčí muž“. Přesně, jak předpokládal, byla
tato doména již zabrána – pro vedlejší postavu v komiksu Spider-Man a další vedlejší postavu
z kreslených manga příběhů s názvem Dragon Ball. To ale nebylo vše, co Reuben objevil. Našel
odkaz na knihu s názvem Vlčí muž a další příběhy od Émile Erckmanna a Louise-Alexandra
Chatriana, která byla poprvé přeložena do angličtiny v roce 1876. To by mělo stačit. Navíc to byla
jediná z veřejně sdělovaných informací, kterou mohl použít.
Klikl na tlačítko, kterým odeslal článek Billie, a odešel.
Dar-11.html
KAPITOLA 7
Začalo pršet dřív, než se Reuben dostal domů. A když se zamkl ve svém pokoji, déšť ještě zesílil
a nastalo bezútěšné bezvětří, tak typické pro Severní Kalifornii. Kapky pomalu a neúprosně
zmáčely úplně všechno a halily šedavým závojem zapadající slunce, měsíc i hvězdy. Reubena
takové počasí příliš netěšilo. Poukazovalo totiž na to, že začala sezóna dešťů, takže do příštího
dubna nejspíš San Francisko nečeká jediný slunečný den.
Reuben déšť neměl rád. Okamžitě po příchodu zapálil v krbu a zhasl světla, takže mu
poblikávání ohně poskytlo téměř hmatatelnou pohodu.
Ale mučila ho myšlenka, že mu to od doby jeho proměny nevadilo tolik.
Uvažoval, co mu teď na tom ošklivém počasí vlastně překáží. Myšlenkami se zatoulal až na
Nidecký vrch a představoval si, jak vypadá les mamutích stromů v dešti. Někde na stole ležela
mapa území, kterou mu zaslal Simon Oliver. Na ní poprvé spatřil skutečnou rozlohu nečekaně
nabytého dědictví.
Místo, kde dům stál, bylo jižně od vysokého útesu a čnících srázů, které chránily sekvojový les
na východě a také východní stranu domu. Pláž sama byla malá, s nejistým přístupem, ale ať dům
postavil kdokoli, vybrat místo uměl, s výhledem na les i moře.
Teď na to vše bude dost času. Nejprve se ale musí zabarikádovat v pokoji a pustit se do práce.
Při cestě z Pozorovatele si Reuben koupil teplý sendvič a sodovku a netrpělivě to zhltl. Pravou
rukou mezi tím do vyhledávače napsal „vlkodlaci“, „legendy o vlkodlacích“, „filmy o vlkodlacích“
a řadu podobných hesel.
Bohužel naprosto zřetelně slyšel vše, co si povídala jeho rodina dole u stolu v jídelně.
Celesta rozhořčeně vykřikovala, že nechápe, jak je možné, že Pozorovatel sebral Reubenovi
článek o goldenwoodském únosu a místo toho mu podstrčil bláznivého vlčího muže. Grace
znechuceně přitakala a dodala, že si její syn nikdy nedokázal prosadit vlastní názor. Ten děsivý útok
v Mendocinu bylo to poslední, co Reuben potřeboval. Phil zamumlal, že po tom všem se možná
jejich chlapec stane spisovatelem a spisovatelé si svým způsobem „vytrpí vše, co se jim přihodí“.
Reubena jeho slova přiměla k zamyšlení. Dokonce si vzal i papír zpod klávesnice a poznamenal
si je. Starý dobrý táta.
Ale nově stanovený výbor pro lepší život Reubena Goldinga nyní zahrnoval i další členy.
Rosy, hodná a všemi oblíbená hospodyně, se dnes vrátila ze svého ročního výletu do Mexika.
Teď u stolu neustále opakovala, jak si nikdy neodpustí, že z tohoto domu odešla ve chvíli, kdy ji
Reuben nejvíc potřeboval. Že tu pro něj nebyla. Dodala, že ta bytost, která jej napadla, musela být
„loup garoo“.
Mort Keller, Reubenův nejlepší přítel, evidentně přijal pozvání na společnou večeři dřív, než se
ukázalo, že se Reuben zamkl v pokoji a odmítá s kýmkoli mluvit. Reubena to naštvalo. Mort Keller
dokončoval doktorát v Berkeley a na podobné nesmysly jistě neměl čas. Když ještě ležel Reuben
v nemocnici, navštívil jej tam Mort dokonce dvakrát, což bylo všeobecně považováno za hrdinský
výkon, vzhledem ke skutečnosti, že Mort spal průměrně čtyři hodiny denně a zbytek času věnoval
přípravám na ústní zkoušku. Nyní musel Mort sedět u stolu a – stejně jako Reuben – poslouchat
„celý příběh“ o tom, jak se syn pana a paní Goldingových po útoku v Mendocinu změnil. Grace
navíc neopomenula přidat svou teorii, že Reuben chytil od zvířete, co jej pokousalo, nějakou
nemoc.
Chytil nemoc! Reubenovi to přišlo směšné. Znovu si vybavil tu noc a uvažoval nad tím, jaká ta
bytost v mendocinském lese asi je? Umí mluvit? A chodit? Nebo je to jen zvíře? Pak se ve svých
myšlenkách zarazil.
Samozřejmě že to umí mluvit. „Vražda, vražda!“ Reuben přece už od začátku tvrdil, že policii
nezavolal. Telefon tedy musela zvednout právě ona bytost.
Projela jím obrovská úleva. Začal věřit, že z něj nákaza neudělá žádné bezduché monstrum. Ne,
tělo šelmy v Mendocinu obývala civilizovaná bytost, právě tak jako tělo bestie ze zastrčené uličky
v San Francisku. A pokud je to skutečně tak, možná se Reuben doopravdy dozví, co se mu té noci
přihodilo.
Stalo se mu něco dobrého, nebo zlého?
Hlasy ze spodní části domu jej přiváděly k šílenství.
Vstal, našel CD s klavírním koncertem Wolfganga Amadea Mozarta a strčil ho do přehrávače
vedle postele. Pustil hlasitost na maximum. Tyhle skladby měl skutečně rád. A hudba zafungovala.
Reuben už neslyšel ani jediný zvuk, ani vzdálený šum hlasů obyvatel města. Stiskl tlačítko
opakovaného přehrávání a uvolnil se.
Poslouchal praskající oheň, déšť, který ťukal na okenní skla, a Mozartovu hudbu a cítil se téměř
jako za starých časů.
Alespoň na chvíli.
Pak se přesunul k počítači a začal zkoumat jeden zdroj za druhým. Pár věcí jej překvapilo.
Mnoho historiků posuzovalo lykantropii jako mentální nemoc, kdy si postižený myslí, že je vlk,
a začne se tak chovat. Další variantou byl jistý druh posednutí ďáblem, při němž skutečně
docházelo k proměně. Z člověka se tedy opravdu stal vlk, a to až do té doby, dokud jej někdo
nestřelil stříbrnou kulkou. Po smrti se pak tělo znovu vrátilo do lidské podoby a na tváři se mu
rozhostil pokojný úsměv. Většinou nechyběla ani slova staré cikánky, která zvěstovala, že nyní už
může odpočívat v pokoji.
Pokud jde o filmy, viděl jich docela dost – možná až trapně moc. Bez problémů našel na
YouTube klíčové scény a prohlížel si nejprve film Moje sestra vlkodlak a pak Vlka s Jackem
Nicholsonem. Náhle ho napadla děsivá myšlenka.
Věděl, že filmy jsou jen fikce, ale i tak. Všechny popisovaly fázi, ve které se Reuben právě
nacházel, jako přechodnou, nikoli finální. Vlkodlaci byli člověku podobní pouze v počátečních
stádiích. Na konci Vlka se Jack Nicholson proměnil v opravdovou čtyřnohou šelmu a odběhl do
lesa. Těsně před závěrečnými titulky filmu Moje sestra vlkodlak se nešťastná dívka stala velkým
ohavným démonem.
Ale ta bytost v Mendocinu na mě přece mluvila, říkal si pro sebe Reuben. Použila telefon, pro
lásku boží. Vyťukala na mobilu číslo na policii a přivedla pomoc. Kolik tomu zvířeti mohlo být let?
Jak dlouho se tam potulovalo? A co, k čertu, dělalo v lese plném mamutích stromů?
Celesta o tom něco říkala. Co jen to bylo? Ano, že v okrese Mendocino žije spousta vlků. Místní
populace by s ní asi nesouhlasila. Reuben viděl několik lidí v televizních reportážích, kteří
potvrzovali, že v tomto kraji vlci dávno vyhynuli.
Fajn, takže filmy nejspíš žádné otázky nezodpoví. Co asi mohou režiséři a scenáristé vědět
o vlkodlacích? Ačkoli jedna drobnost Reubenovi stála za úvahu: v některých snímcích brali
hrdinové možnost stát se vlkodlakem jako „dar“. To se Reubenovi líbilo. Dar. Přišlo mu to více
v souladu s jeho životním příběhem.
Nicméně ve většině filmů nebyl onen „dar“ příliš využit. Nikdo se neobtěžoval divákům
prozradit, proč vlastně vlkodlaci své oběti zabíjejí. Všichni lykantropové jen trhali náhodně vybrané
oběti na kousky. Nepili krev, nežrali maso, ani se nechovali jako vlci. Jednali jako… jako by měli
vzteklinu. Pravda, ve Kvílení vlkodlaků si docela vtipně užívali, ale kromě toho nebylo na
vlkodlacích ve filmu nic pozitivního. Nejprve vyjete na měsíc, pak si nemůžete vzpomenout, co jste
předchozí večer dělali, a nakonec vás někdo zastřelí.
A také zapomeňte na stříbrné kulky. Jestli je za tím věda, tak Reubenova vlčího muže se to
netýkalo.
Reuben, vlčí muž. Toto pojmenování se Reubenovi líbilo ze všech nejvíc. I Susan Larsonová
tenhle obrat použila. Reuben se modlil, aby Billie ponechala nadpis článku bez korekcí. Je zlé chtít
o sobě přemýšlet jako o vlčím muži? Znovu se pokusil o záchvěv soucitu k násilníkovi, kterého
zabil, ale nedokázal to.
Okolo osmé hodiny si dal pauzu. Vypnul Mozarta a snažil se vytěsnit z hlavy nápomocné hlasy.
Nebylo to tak těžké, jak předpokládal. Celesta už byla pryč. Šla na kávu s Mortem Kellerem,
jenž do ní byl tak trochu zamilovaný. Phil a Grace se zabrali do rozhovoru ohledně budoucnosti, ale
nic podstatného neříkali. Reubenova matka navíc telefonovala s odborníkem z Paříže, který se
zajímal o případy, kdy vlci zabíjeli lidi. Grace však telefonát rychle ukončila. Pro Reubena tudíž
nebylo těžké nevěnovat hlasům žádnou pozornost.
Ve skrytu duše doufal, že se to stane znovu. Stavěl se k tomu čelem. Těšil se na to, jako se nikdy
za celý život na nic netěšil. Dokonce ani na první noc v posteli s ženou, ani na Štědrý večer, když
mu bylo osm let. Chtěl, aby se to stalo.
Pak si uvědomil, že proměna začala až po půlnoci. Vrátil se tedy k pročítání internetových
stránek s tématem lykantropie a mýtů, které se k ní vztahovaly. Fascinovala ho tradice vlků ve
všech kulturách a líbily se mu vlkodlačí příběhy. Staré středověké zkazky vztahující se k vesnici
s názvem Bratrstvo zeleného vlka ho okouzlily popisem venkovanů tančících kolem hořících
hranic, ve kterých „vlky“ symbolicky upalovali.
Zrovna se chystal svou činnost ukončit, když si vzpomněl na knihu Vlčí muž a další příběhy od
těch dvou francouzských spisovatelů z devatenáctého století. Proč to nezkusit? Bylo snadné ji najít.
Na Amazon.com našel hned několik vydání, ale pak se rozhodl, že zkusí stáhnout povídku on-line.
Žádný problém. Na horrormasters.com našel zdarma ke stažení celou knihu. Pravděpodobně
nebude číst vše, jen se podívá, jestli tam nalezne alespoň zrnko pravdy.
O Vánocích v roce 18… jsem ležel v pokoji v Cygne u Fribourgu a usínal jsem, když vpadl
dovnitř můj starý přítel Gideon Sperver a naléhal: „Fritzi, mám pro tebe dobré zprávy, chystám se
vyrazit – a ty musíš jít se mnou – do Nidecku…“
Nideck!
Další věta zněla: „Nideck je velkolepý hrad, nejmajestátnější v celé zemi. Je to velká památka
na slávu našich předků.“
Reuben nemohl uvěřit vlastním očím. V příběhu nazvaném Vlčí muž se objevilo Marchentino
příjmení.
Přestal číst a zadal do vyhledávače „Nideck“. Ano, šlo o existující místo, zámek Nideck, slavná
zřícenina ležící poblíž cesty z Oberhaslachu do Wangenbourgu. Ale o to nešlo. Šlo o příjmení, které
před sto lety autor použil v krátkém příběhu o vlkodlakovi. Příběh byl přeložen do angličtiny v roce
1876, tedy těsně předtím, než se do Mendocina přestěhovali Nideckové a nechali tam vystavět
obrovský dům s výhledem na oceán. Přišli odnikud, a pokud se Simon Oliver nemýlil, skutečně se
jmenovali Nideckové.
Reuben byl v šoku. To přece musí být náhoda, to musí být náhoda, opakoval si. Navíc je
zvláštní, že si toho ještě nikdo nevšiml.
Když se znovu začetl do povídky, uvědomil si, že hned v úvodu je ještě něco dalšího. Sperver.
Reuben to jméno znal, ale nedokázal si ho zařadit. Jen věděl, že mělo souvislost s Marchent
a Nideckým vrchem. Ale jakou? Nemohl si vzpomenout. Sperver. Viděl to jméno napsané před
očima tmavým inkoustem. Ale kde? Pak mu to došlo. Sperver bylo prostřední jméno velmi dobrého
přítele a učitele Felixe Nidecka. Margona. Muže, kterému Felix říkal Margon Bezbožný. Že by to
jméno viděl napsané na velké zarámované fotografii visící nad krbem? Ach, proč jen si ta jména
neopsal? Ale byl si téměř jist, že je tomu tak. Vzpomněl si, že Marchent říkala jméno Margon
Sperver.
Ne, tohle prostě nemůže být náhoda. Jedno jméno ano, ale dvě? To není možné. Ale co to, pro
všechno na světě, může znamenat? Roztřásl se.
Nideck.
Co to od svého právníka, Simona Olivera, slyšel? Ten muž pořád opakoval do telefonu cosi, čím
se spíš snažil uklidnit sám sebe než Reubena.
„Ta rodina rozhodně nepatří mezi starousedlíky. Přišli kdovíodkud v roce 1880. Když Felix
zmizel, začalo rozsáhlé pátrání po příbuzných, kteří by o něm mohli něco vědět. Nikoho nenašli.
Jistě, devatenácté století bylo plné samozvaných vznešených rodů. Dřevařský baron, jenž přišel
odnikud a vystavěl velký dům, se mezi nimi snadno ztratí. Pointou je, že tvé dědictví nejspíš
nenapadnou další dlouho ztracení příbuzní. Žádní totiž neexistují.“
Reuben seděl a upřeně zíral na počítačovou obrazovku.
Že by si vzala Marchentina rodina takové příjmení schválně? Ne, to je přece absurdní. Jaký by
k tomu měli důvod? Že si přečetli obskurní příběh o vlkodlakovi a na jeho základě se rozhodli?
A pak, o sto let později… Ne, to nedává smysl. Sperver, nebo ne. Tak to přece nemůže být?
Marchent žádné rodinné tajemství neznala.
Vzpomněl si na její rozzářenou tvář, na její úsměv, její smích. Byla tak čistá, zářící vnitřním…
čím vnitřním? Vnitřním štěstím?
Ale co když onen dům, který tak nečekaně zdědil, skrývá rodinné tajemství?
Reuben strávil dalších patnáct minut pročítáním novely o vlčím muži. Příběh byl zábavně
předvídatelný a obsahoval typické rysy devatenáctého století. Hugh Lupus byl vlkodlak a žil na
hradě Nideck, proklet rodinnou kletbou. V textu se objevovaly vzrušující, ale pro Reubena naprosto
neužitečné postavy jako trpaslík, jenž otvíral bránu do hradu, nebo mocný čaroděj jménem Černý
mor. Sperver byl myslivec z Černého lesa.
Co může mít tohle vše společného s realitou, kterou právě prožíval Reuben? On samozřejmě
nevěřil klišé, že by na Nideckém vrchu mohla viset kletba vlkodlaků.
I když… proč by si tím měl být tak jistý?
Zamítnout to samozřejmě nemohl.
Vzpomněl si na velkou fotografii nad Marchentiným krbem, na snímek mužů uprostřed
tropického pralesa – na Felixe Nidecka a jeho mentora, Margona Spervera. Marchent při prohlídce
zmínila i ostatní jména, ale ta si Reuben nepamatoval. Kromě toho se v příběhu neobjevila.
Reuben se rozhodl, že bude muset věnovat čas i rozsáhlému pátrání po dalších literárních dílech
s vlkodlačí tématikou. A začal objednávat knihy týkající se lykantropie, ať už se jednalo o fikci,
o básně, o sborníky či o studie. Důležité bylo, aby je zvládli dodat do dvaceti čtyř hodin.
Reuben cítil, že se začíná chytat stébel trávy, a představoval si:
Felix je dávno mrtvý. Margon pravděpodobně také. Marchent je hledala a hledala. Jak absurdní
nesmysl. A najednou se v jejím domě objevilo zvíře, které přišlo z lesa a prolezlo dovnitř rozbitým
oknem v jídelně. Slyšelo křik, stejně jako Reuben. Cítilo pach zla, stejně jako ho cítí Reuben.
Nádherný romantický nesmysl.
Reuben zničehonic ucítil smutek, když pomyslel na to, že je Felix mrtvý. Ale znovu a znovu se
vracel ke jménům z příběhu o vlčím muži. Co když je to zvíře šílený bratranec, toulající se v lese
a hlídající jako oko v hlavě dům rodiny Nidecků?
Reubena se zmocnila únava.
Vnímal, jak se přes něj přelila vlna horka. Slyšel tiché praskání plynových kamen. Slyšel déšť,
jak zpívá v okapech. Cítil teplo a žár po celém těle. Město znovu ožilo tisíce hlasy, které pulzovaly,
mručely a vtahovaly jej do svého světa. Hmmm. Tohle byl pravý opak odcizení, který někdy cítil,
když dělal rozhovory pro Pozorovatel.
„Teď už k nim možná patříš,“ zašeptal sám pro sebe. Hlasy byly tak homogenizované. Slova,
pláč, prosby, vše téměř na hranici slyšitelnosti. Bože, takhle se tedy cítíš, když k tobě volají všichni
Tvoji věřící – žebrají, prosí a žadoní o cokoli a kvůli komukoli?
Reuben pohlédl na hodinky.
Bylo půl jedenácté. Co kdyby nastartoval porsche a vyrazil na Nidecký vrch? Cesta není nijak
dlouhá. Jen pár hodin řízení v hustém dešti. Do domu by se nejspíš dokázal dostat. Kdyby to bylo
nezbytné, mohl by rozbít malé sklo v jednom z oken. Proč by to měl být problém? Za několik týdnů
mu bude dům legálně patřit. Už podepsal veškeré dokumenty, které po něm byly vyžadovány. Už
přece zaplatil všechny účty. K čertu, proč tam nevyrazit?
A ten zvířecí muž v lese… Bude vědět, že tam Reuben přijel? Vybaví si vůni toho, kterého
pokousal a nakonec nechal naživu?
Reuben hořel touhou vyrazit na cestu.
Vtom ho cosi překvapilo. Nebyl to přímo zvuk, ale něco… Vibrace. Jako by po silnici
projíždělo auto, z kterého se line dunící hudba. Před očima se mu mihl obraz temných lesů, ale
nebyly to lesy Mendocina. Ne, tyhle lesy byly jiné. Mlhavé, husté lesy, které odněkud znal. Cítil
neklid.
Vstal a otevřel dveře na balkón.
Vzduch, který se do něj opřel, přicházel v nárazech a ostře studil. Kapky deště mu dopadaly na
obličej a na ruce a poskytovaly mu příjemné osvěžení.
Město se třpytilo pod závojem deště, ve kterém se tlumeně blyštila světla tyčících se vysokých
budov. Náhle zaslechl hlas. Jako by mu zněl přímo v uchu. „Upal ho, upal je.“ Nepříjemný,
sarkastický hlas.
Reubenovi se rozbušilo srdce. Celé tělo měl napjaté a po kůži mu přejel extatický pocit. Jakási
síla, kterou v sobě až dosud ukrýval, vytryskla na povrch a narovnala ho v zádech.
Proměna přicházela. Vlčí srst mu pokrývala tělo, dlouhé chlupy rostoucí z tváře mu padaly na
ramena a cítil vlny radosti, které připomínaly orgasmus. Veškerou opatrnost odhodil stranou. Srst
mu narostla i na obličeji, jako by ji lepily neviditelné prsty. Rozkoší zalapal po dechu.
Jeho ruce se stejně jako minule změnily ve spáry. Rozerval si oblečení a odkopl boty. Přejel si
tlapami po chlupatých pažích a po hrudníku. Všechny zvuky noci najednou slyšel zcela zřetelně,
sbor hlasů, který se okolo něj přeléval, se mísil se zvony a zněl jako hudba, do které se prolínaly
zoufalé modlitby. Reuben pocítil naléhavou touhu opustit těsnou místnost, vyskočit do temnoty,
a bylo mu naprosto jedno, kam jeho kroky povedou.
Počkat, zarazil se. Ještě vyfotografovat. Dojít k zrcadlu a pořídit důkaz, pomyslel si. Ale na to
už nebyl čas. Reuben znovu uslyšel hlasy. „Upálíme tě zaživa, dědku!“
Vyhoupl se na střechu a déšť se ho sotva dotýkal. Všude kolem se leskly jen cáry mlhy.
Reuben vyrazil za hlasem, přeskakoval jednu uličku za druhou, šplhal na vyšší bytové domy
a volně přebíhal po nižších budovách, bez námahy míjel i širší ulice a směřoval k oceánu. Do zad
mu foukal chladný vítr.
Hlas zněl stále silněji, mísil se s dalším hlasem, a pak se ozval pláč oběti. „Neřeknu vám to.
Neřeknu vám to. Umřu, ale neřeknu vám to.“
Věděl, kde se právě nachází. Pohyboval se nocí, jak nejrychleji to šlo, přes vysoké budovy
v Haightu. Po chvilce před sebou spatřil velký tmavý obdélník Golden Gate parku. Ty lesy, ano,
husté lesy s tajnými místy. No jistě.
Ponořil se do nich, běžel po vlhké, travnaté zemi a pak zmizel mezi voňavými stromy.
Náhle spatřil otrhaného muže, jak utíká pryč od svých pronásledovatelů, jak se snaží zmizet
mezi kapradím, napůl zahalený do sylvánské kamufláže, pod kterou se krčili i ostatní postavy,
schoulené před deštěm pod plachtami a rozbitými deskami. Jeden z útočníků chytil muže za rameno
a odtáhl jej na travnatou mýtinu. Déšť zcela zmáčel jejich oblečení. Druhý z party stál u ohně
a pokoušel se zapálit pochodeň vyrobenou ze zmačkaných novin, kterou dešťové kapky neustále
zhášely.
„Petrolej!“ zavolal muž, který držel starce. Ten se bránil chabými pokusy o úder a kopanci.
„Nikdy vám to neřeknu,“ kvílel.
„Tak tě upálíme i s tvým tajemstvím, dědku!“
Zápach petroleje se mísil se zápachem zla. Silným zápachem zla. Muž, který držel pochodeň, na
ni vylil tekutinu, a ta se rozhořela jasným plamenem. S hlubokým zavrčením Reuben vyskočil,
zaťal onomu muži drápy do hrdla a téměř oddělil hlavu od ramen.
Pak se otočil k dalšímu z útočníků. Ten pustil roztřesenou oběť a rozeběhl se přes prostranství.
Utíkal mezi kapkami deště, aby se ukryl ve vzdálených stromech.
Reuben ho bez námahy dostihl. Jeho čelisti se instinktivně otevřely. Tak moc je toužil zatnout
do srdce toho parchanta. Cítil bolest a věděl, že rozervat muže na kousky by utišilo jeho hlad. Ale
ne, zarazil se. Zuby ne. Nemůže riskovat, že by předal vlčí dar. Reubenovo vrčení se neslo tmou
jako příslib apokalypsy. Zabořil do muže své drápy. „Upálil bys ho zaživa, že ano?“ zavrčel a urval
mu kus masa z obličeje a z kůže na hrudi. Proťal mu krční tepnu a rudá tekutina mohutně vystříkla.
Muž nejprve klesl na kolena a pak se zcela zhroutil k zemi. Krev mu zbarvila starou džínovou
bundu do ruda.
Reuben se otočil. Petrolej se vylil do trávy, hořel, prskal a kouřil i v dešti a dodával celé děsivé
scéně pekelné osvětlení.
Starý muž, oběť oněch dvou útočníků, klečel schoulený u země, pažemi si objímal tělo a hleděl
na Reubena očima plnýma bezmezné oddanosti. Reuben si všiml, jak stařec mrká, když mu kapky
dopadaly do očí, ale on sám déšť nevnímal.
Přiblížil se k muži a natáhl ruku, aby mu pomohl na nohy. Byl naprosto klidný a cítil se
neuvěřitelně silně. Oheň okolo něj blikal mihotavým plamenem, ale žár se ho sotva dotknul. Tmavý
podrost v jeho okolí se hemžil pohybem a šepotem, ve kterém dokázal rozeznat bázlivá slova
uznání i výkřiky strachu.
„Kam chcete jít?“ zeptal se muže.
Ten ukázal směrem k nízkým dubům. Reuben jej zvedl a zanesl pod větve. Země tu byla suchá
a voňavá. Všude se proplétaly stonky révy a břečťanu. Uprostřed, mezi kapradím, visela bouda ze
zlomených desek. Reuben uložil muže do jeho hnízda z hadrů a vlněných dek. Stařec se od něj
odsunul a přitáhl si přikrývku až ke krku.
Vzduchem zavířil zápach staré látky smísený s vůní whisky. K tomu se přidala vůně syrové
země, plné vlhkých a lesklých zelených listů a malých zvířátek. Reuben se odtáhl, protože se náhle
začal cítit jako v pasti.
Zmizel v korunách stromů, silné paže natahoval od jedné větve ke druhé. Les houstl. Reuben
mířil směrem k matným žlutým světlům ze Stanyan Street, kde na asfaltu vládl čilý dopravní ruch
až k východní hranici Golden Gate parku.
Zdálo se mu, že mezi jednotlivými eukalyptovými stromy v Panhandle, úzké části parku
vedoucí na východ, téměř létá. Pohyboval se tak vysoko, jak jen na obřích větvích eukalyptů
dokázal. Vnímal zvláštní hořko-sladkou vůni jejich dlouhých světlých listů. Držel se při okraji
parku, tak nadšený pohybem z jednoho stromu na druhý, že mu bylo téměř do zpěvu. A pak zamířil
ke střechám starých viktoriánských domů v ulici Masonic Street.
Kdo by ho mohl v takové tmě vidět? Nikdo. Déšť mu hrál do karet. Bez zaváhání se vytáhl na
kluzkou střechu a uvědomil si, že míří tmou směrem k dalšímu lesoparku – k Buena Vista.
Z tiché změti zvuků si vybral další zoufalý hlas. „Chci zemřít. Já chci zemřít. Zabij mě. Chci
zemřít.“
Ta slova nebyla vyřčena nahlas. Zněla ze stenů a nářků, které jsou stejné v jakémkoli jazyce.
Reuben dopadl na střechu velkého, čtyřpatrového panského sídla, které stálo na svahu strmého
kopce hned u parku. Ještě předtím si vybral cestu. Šplhal po zavěšených trubkách a římsách, dokud
skrz okno nespatřil děsivý obraz. Stará žena, téměř kost a kůže, pokrytá krvavými vředy, ležela
přivázaná k mosazné posteli. Ve světle malé lampy jí skrz chomáčky šedých vlasů prosvítala růžová
pokožka.
Na podnose u postele ležel talíř s kouřící hromádkou lidských výkalů a u něj shrbená postava
mladé ženy, která ten odporný hnus nabírala na lžičku a strkala ho stařeně do úst. Vrásčitá žena se
otřásala odporem a měla blízko k mdlobám. Vzduch byl naplněn pachem špíny, krutosti a zla.
Mladá žena se jízlivě ušklíbla.
„Nikdy za celý život jsi mi nedávala nic než takovou šlichtu. Myslíš, že mi za to teď
nezaplatíš?“
Reuben rozbil okenní tabuli a pronikl do pokoje.
Mladá žena se rozkřičela a ucouvla od postele. Její tvář planula vztekem. Snažila se vytáhnout
pistoli z šuplíku, ale Reuben se na ni vrhl.
Vtom se ozval výstřel. Reuben na zlomek vteřiny ohluchl a pak ucítil ostrou, palčivou bolest
v rameni. Vzápětí ji vytěsnil a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení. Zbraň dopadla na podlahu
a žena narazila do sádrou omítnuté zdi. Bylo slyšet prasknutí lebky a Reuben ucítil, jak z ní
vyprchává život. I kletby jí umíraly v hrdle.
S mohutným zavrčením prohodil Reuben ženu rozbitým oknem. Slyšel, jak tělo dopadlo na
kamennou dlažbu na ulici.
Dlouhou chvíli jen stál a čekal, že se bolest ramene znovu ozve, ale nestalo se. Necítil nic, jen
pulzující teplo.
Pohnul se směrem k vrásčité osobě, připoutané k čelu postele páskou a popruhy. Opatrně jí
pouta uvolnil. Žena odvrátila tvář na stranu. „Zdrávas Maria, milosti plná,“ modlila se suchým
pištivým hláskem, „Pán s tebou. Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“
Reuben se sklonil a uvolnil poslední popruh, který měla kolem pasu.
„Svatá Marie, Matko Boží,“ promluvil k ní mezi jednotlivými nádechy a přitom jí hleděl do očí.
„Modli se za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“
Stará žena zasténala. Byla příliš slabá, aby se dokázala pohnout.
Odešel od ní, vyrazil tiše po koberci do chodby domu a do další místnosti, ve které našel
telefon. Vyťukat číslo bylo tak těžké. Pousmál se, když si vzpomněl na tu bytost v Mendocinu, která
musela mačkat tlačítka na iPhonu. Když uslyšel hlas operátora, napadlo jej, že by jen zavolal:
„Vražda! Vražda!“, ale neudělal to. Bylo by to bláznivé. Na chvíli se nenáviděl i za to, že nad tím
přemýšlel jako nad dobrým vtipem. Kromě toho to nebyla pravda. „Záchranná služba. Vloupání.
Stará žena v nejvyšším patře. Držená jako vězeň.“
Operátor se dále vyptával a Reuben slyšel klapot kláves, jak si na druhém konci aparátu
ověřovali adresu.
„Rychle,“ řekl Reuben a odložil telefon.
Zaposlouchal se.
Dům byl prázdný, až na starou ženu a dalšího člověka, který tiše spal.
Reubenovi trvalo jen pár vteřin, než se přesunul dolů, do druhého patra, a našel tam
bezmocného invalidu, starého muže, který ležel připoutaný stejně jako ta žena. Po celém těle měl
modřiny, vypadal zesláble a tvrdě spal.
Reuben se rozhlédl, našel vypínač a rozsvítil.
Co víc může udělat než přivést k těmto lidem pomoc a ujistit se, že se nestane žádné
nedopatření?
Ve vysokém, zlatem orámovaném zrcadle na chodbě spatřil svůj odraz. Chvíli se na sebe díval
a pak zrcadlo rozbil. Rozpadlo se na velké střepy. Ze stolu zvedl starodávnou skleněnou lampu,
přehodil ji přes zábradlí a pustil, takže i ona se rozpadla na malé kousky.
Reuben uslyšel sirény. Ozývalo se kvílení a zvuky podobné těm, které slyšel v Mendocinu.
Spatřil paprsky světel.
Měl bych jít, pomyslel si.
Utekl.
Dlouhou dobu ještě zůstal ve stínu vysokých tmavých cypřišů na okraji parku Buena Vista.
Špičky stromů byly štíhlé, ale on snadno našel jeden dost silný, aby se o něj dokázal opřít a dívat se
skrz větve na sanitku a policejní auta, která se shromáždila na svahu před sídlem. Viděl, jak odvezli
oba starce pryč. Jak nakládají do auta tělo mrtvé trýznitelky. Jak se kolem sídla postupně shlukují
obyvatelé okolních domů i náhodní kolemjdoucí a jak následně znovu odcházejí pryč.
Najednou se Reuben začal cítit nesmírně vyčerpaný. Bolest ramene zmizela, vlastně na ni už
úplně zapomněl. Uvědomil si, že v tlapách nemá stejná hmatová zakončení jako v rukách, a tudíž
nedokáže rozpoznat strukturu lepkavé tekutiny, kterou má ve vlasech.
Cítil se stále více unavený, zesláblý.
Přesto bylo jednoduché dostat se nepozorovaně a rychle domů.
Když byl zpět ve svém pokoji, stoupl si před zrcadlo a hleděl na svůj odraz.
„Chtěl bys mi říct něco nového?“ promluvil sám k sobě. „Máš tak hluboký hlas.“
Vtom začala proměna.
Reuben si položil ruce na hebkou srst mezi nohama, jako by se chtěl schoulit, smrštit, zmizet,
a pak ucítil, jak se mu z tlap stávají ruce. Prsty přejel po místě, kam dostal zásah pistolí.
Žádná rána tam nebyla.
Vůbec žádná.
Byl tak unavený, že se sotva držel na nohou, ale musel se ujistit. Pohnul se k zrcadlu. Ano,
žádná rána. Ale v jeho těle musela být kulka, která ho měla zabít, nebo ne? Jak to má vědět?
Hlasitě se rozesmál, když uvažoval nad tím, co by Grace řekla, kdyby za ní přišel s prosbou:
Mami, myslím, že mě v noci postřelili. Můžeš se podívat na rentgen, jestli nemám v rameni kulku?
A neboj, nebolí mě to.
Ale ne, nic takového se samozřejmě nestane.
Reuben padl do postele, nadšený z voňavého měkkého polštáře, a když do jeho pokoje proniklo
kovově šedé ranní světlo, tvrdě usnul.
Dar-12.html
KAPITOLA 8
Reuben se probudil v deset hodin, osprchoval se, oholil a zamířil rovnou do kanceláře Simona
Olivera, aby si vyzvedl klíče od Nideckého vrchu. Ne, Marchentiným právníkům vůbec nevadilo,
že ten dům navštíví. Navíc se tam může potkat s řemeslníkem a domluvit se na opravách, protože
čím dřív se s nimi začne, tím lépe. A také by si mohl udělat vlastní soupisku. Právníci se nejspíš
o „všechny ty věci tam“ opravdu obávali.
Reuben vyjel na silnici krátce před polednem. Šlápl na plyn a zamířil přes Golden Gate směrem
na Mendocino. Déšť se změnil ve vytrvalé mrholení. Reuben měl auto až po střechu napěchované
oblečením, náhradním počítačem, starým DVD přehrávačem a dalšími věcmi, které mohl nechat ve
svém novém útočišti.
Zoufale potřeboval čas sám pro sebe. Chtěl být dnes v noci o samotě, sám s nově získanými
schopnostmi, aby je studoval, pozoroval a snažil se je ovládnout. Možná se mu podaří proměnu
zastavit, nebo ji změnit. A možná se dokáže proměnit, kdykoli bude chtít.
Ať už to bude jakkoli, Reuben potřeboval opustit ruch velkoměsta včetně těch hlasů, které ho
předchozí dvě noci přivolaly, aby zabil čtyři lidské bytosti. Neměl jinou možnost než zamířit na
sever.
A navíc tu pořád byla možnost, že potká to, co žije v lesích na severu. To, co ví vše
o Reubenově stavu. To, s čím by mohl sdílet tajemství o svých proměnách. Reuben příliš nedoufal,
ale pořád v něm hořela jiskřička naděje. Chtěl, aby ho ta věc viděla. Chtěl, aby mohl spatřit on ji,
jak se potuluje po chodbách Nideckého vrchu.
Když opustil dům, byla Grace v nemocnici a Phil kamsi odešel. Reuben krátce zatelefonoval
Celestě. Otupěle naslouchal, když mu líčila hrůzy minulé noci.
„A ta věc jen tak vyhodila tu ženu z okna, Reubene. Její tělo našli ležet na chodníku! Myslím, že
tohle město z toho brzy zešílí. Ta bestie rozervala na kusy dva bezdomovce z Golden Gate parku.
Jednoho z nich vykuchala jako rybu. A všichni jsou nadšeni z tvého článku, Reubene. Vlčí muž, tak
tomu monstru teď říkají. Mohl bys na tom pojmenování profitovat, víš, hrnky, trička a tak. Kdyby
sis to zaregistroval jako patentovanou značku… Vlčí muž. Kdo ale uvěří tomu, co říkala ta bláznivá
žena z North Beach. Chci říct, nikdo neví, co ta věc udělá příště. Načmárá na zeď vzkaz ve verších
krví svých obětí?“
„To je nápad, Celesto,“ zamumlal Reuben.
Když se na Waldo Grade dostal do zácpy, zavolal Billie.
„Znovu jsi zaskóroval, ty zázračný chlapečku,“ vyhrkla do telefonu. „Nemám nejmenší tušení,
jak to děláš. Tvůj článek zveřejňují ve všech sdělovacích prostředcích i na webových stránkách na
celém světě. Lidé jej komentují na Facebooku a Twitteru. Dal jsi tomu monstru – tomu vlčímu muži
– jakousi metafyzickou hloubku!“
Opravdu? Stalo se to díky popisu Susan Larsonové a jejím detailům o hlase té bytosti? Reuben
už si ani nedokázal vzpomenout, co do toho článku napsal. Ale pokud mu lidé začnou říkat vlčí
muž, rozhodně to je výhra.
Billie zuřila k nepříčetnosti kvůli jeho odjezdu. Chtěla, aby si promluvil se svědky z Golden
Gate parku a se sousedy z Buena Vista Hill.
„Musím jet na sever,“ řekl jí. „Nemám jinou možnost. Potřebuji vidět místo činu, kde jsem byl
téměř zavražděn.“
„No, samozřejmě, hledáš důkazy, že tě napadl tvůj vlčí muž, že ano? Buď té dobroty a vyfoť tu
chodbu. Uvědomuješ si, že nemáme jedinou fotografii interiéru toho domu? Máš s sebou Nikona?“
„Co je nového ohledně toho únosu?“ změnil téma Reuben.
„Únosci neposkytli žádnou záruku, že vrátí děti živé. Je to patová situace, FBI tvrdí, ať rodiče
nepřevádí žádné peníze, dokud únosci nepřijdou s plánem. Neříkají nám příliš mnoho podrobností,
ale já mám kontakty v kanceláři šerifa a tihle lidé tvrdí, že únosci jsou skuteční profesionálové. A to
nevypadá moc dobře. Jestli je tenhle zatracený vlčí muž ze San Franciska tak žhavý hrát si na
superhrdinu a ochránce zákona a vykonavatele pomsty, proč k čertu ty pohřešované děti nenajde?“
„Dobrá otázka,“ polkl Reuben.
A možná si ten vlčí muž ještě své vystoupení plně nepřipravil. Možná jen zatím noc co noc
získává větší sebedůvěru. Napadlo tě to vůbec, Billie? Ale nahlas to neřekl.
Náhle se Reubenovi udělalo zle. Vzpomněl si na těla mrtvých mužů v Golden Gate parku. Na
mrtvolu ženy na chodníku. Možná by se měla Billie zajít podívat do márnice na kusy těl, které za
sebou její „superhrdina“ zanechává. Nic, z čeho by měl člověk skákat radostí.
Jeho nevolnost však trvala jen krátce. Velmi dobře si uvědomoval, že k těm bytostem necítí
sebemenší soucit. A stejně tak mu bylo jasné, že je neměl právo zabít.
Takže co?
Auta v koloně se rozjela a déšť zesílil. Reuben šlápl na plyn. Zvuky dopravní špičky trochu
utlumily hlasy v okolí. Ale i tak je Reuben slyšel – jako tiše bublající vroucí vodu.
Zapnul rádio a začal hledat zprávy. Otočil knoflíkem na maximum, aby přehlušil i poslední
zbytky hlasů. V rádiu hovořili buď o goldenwoodském únosu nebo o vlčím muži. Reportéři
neopomněli zahrnout veškeré očekávané vtipy a zesměšňování té bytosti i jejích pochybných
svědků. Pojmenování „vlčí muž“ se však ujalo. V pořádku. Ale pořád se z rádia ozývalo
připodobňování k yettimu, k Jožinu z bažin anebo ke gorilímu muži. Jakási reportérka z Národního
rádia s hlasem jako cukrkandl přirovnávala řádění i fyzické důkazy k „Vraždě z ulice Morgue“.
Spekulovala, že může jít o zvíře ovládané člověkem, nebo o velmi silného muže v chlupatém
kostýmu.
Čím víc Reuben poslouchal, tím mu bylo jasnější, že myšlenka na pachatele v kostýmu
u veřejnosti zvítězí. Lidé nebudou akceptovat důkazy či svědectví, která by tvrdila opak. Nikoho
jistě ani nenapadne, že by ona bytost mohla mít speciální schopnosti pro vyhledávání
nespravedlnosti. Všichni budou předpokládat, že se jednalo o náhodné situace, které se tomu zvířeti
nachomýtly do cesty. Nikdo zatím nenavrhl, proč se vlčí muž nepustí po stopách unesených dětí
z Goldenwoodské akademie. Billie byla v této myšlence o krok napřed. A stejně tak i Reuben.
Proč by se nemohl pokusit ty děti najít? Proč nezrušit výlet na sever a neotočit auto směrem do
Marinu? Proč po těch dětech a třech dospělých nezačít pátrat?
Reubenovi se nedařilo na tuhle myšlenku zapomenout. Nebyl důvod, proč by únosci odvezli
pětačtyřicet obětí někam daleko, nebo ano?
Někteří hosté televizních panelových diskuzí vyjádřili své znechucení, že se někdo zabývá
i něčím jiným, než je únos dětí z Goldenwoodu. A jeden z rodičů veřejně odsoudil FBI a šerifa, že
nehodlali zaplatit výkupné.
Moc, kterou si Reuben předchozí noci užíval, a nemyslete si, on si ji skutečně užíval, nebyla
ničím při pomyšlení na pohřešované děti a jejich rodiče plačící za zavřenými dveřmi
v Goldenwoodské akademii.
Co kdyby se to podařilo? A jak přesně by to měl udělat? Odjet do místa, kde únosci
pravděpodobně provedli přepadení, a zkusit pomocí nových schopností zaslechnout pláč obětí?
Problém byl, že takhle brzy ráno se jeho sluch nijak nelišil od ostatních smrtelníků.
Nadpřirozené schopnosti se začínaly projevovat až se soumrakem, který nastane za několik hodin.
Zatímco mířil na sever, déšť zesílil. Auta, která míjel, měla zapnutá světla. Když se v Sonomě
dostal do kolony, uvědomil si, že to na Nidecký vrch a zpět nemůže stihnout do tmy. K čertu, vždyť
teď, ve dvě hodiny odpoledne, bylo téměř šero.
V Santa Rose zastavil a přes iPhone našel adresu nejbližšího Velikána – obchodu s oblečením
nadměrných velikostí. Během pár minut si koupil dvě z největších a nejdelších pláštěnek, které
měli, a vcelku obstojně vyhlížející hnědý plášť, jenž se mu líbil. Dále několik párů extra velkých
rukavic a tři mikiny s kapucí. Poté navštívil obchod s lyžařskými potřebami a koupil si kuklu na
obličej a ty největší lyžařské rukavice. Do košíku přidal pět hnědých kašmírových šál, které budou
dobré na ukrývání tváře. Hledal, a nenašel obří sluneční brýle, to kdyby lyžařská kukla
nefungovala, nebo působila příliš děsivě. Velké sluneční brýle tedy koupil až v drogérii.
Ve Walmartu se mu podařilo sehnat gigantické gumáky.
Celé nakupování shledal velmi vzrušujícím.
Jakmile znovu najel na silnici, vrátil se zpět k poslechu zpravodajství. Déšť se změnil na
přívalový a doprava se pohybovala pomalu a někdy vůbec. Už nepochyboval, že v Mendocinu
stráví noc. Okolo čtvrté hodiny najel na lesní cestu, která vedla přímo k Marchentině domu –
k našemu domu, tak to je. Znovu se ozvalo zpravodajství.
V případu vlčího muže úřad koronera potvrdil, že mrtvá žena z Buena Vista Hill byla jedinou
vzdálenou příbuznou starého páru a že je mučila. Navíc ženina vlastní matka zemřela před dvěma
roky za záhadných okolností. Stejně tak oba mrtví z Golden Gate parku byli identifikováni podle
otisků prstů jako nepolapení útočníci, kteří zavraždili baseballovou pálkou v Los Angeles
bezdomovce. Málem upálený muž z Golden Gate parku měl dlouhodobou amnézii a jeho rodina
byla radostí bez sebe, že se s ním znovu setkala. Onen rádoby násilník z North Beach byl
odsouzený vrah, právě propuštěný z vězení po méně než deseti letech, které si odpykával za vraždu
a znásilnění.
„Takže, ať už je ten šílený mstitel kdokoli,“ vypovídal policejní mluvčí, „má zvláštní talent být
ve správný čas na správném místě. To je sice chvályhodné, ale kvůli jeho metodám se z něj nejspíš
stane nejhledanější osoba v celé historii San Franciska.“
„Ale nepleťte se,“ pokračoval, když mu to překřikující se hlasy, které chrlily jednu otázku za
druhou, dovolily. „Máme co do činění s nebezpečným a očividně psychicky vyšinutým jedincem.“
„Je to muž, který nosí něco jako zvířecí převlek?“
„Touto otázkou se začneme zabývat, až budeme mít více času na přezkoumání důkazů.“
Reubena napadlo, že by se veřejnost měla dozvědět o množství lysozymu ve slinách, ale pak mu
došlo, že by tato informace jen posílila vzrůstající hysterii. Navíc si byl jist, že minulou noc na
místě činu žádné sliny nezanechal. Jediné, z čeho mohli vyšetřovatelé čerpat důkazy, byly stopy po
spárech, kterými trhal oběti.
V jedné věci bylo jasno. Lidé se v souvislosti s vlčím mužem o své životy nebojí. Ale nikdo,
alespoň to tvrdily rádiové stanice, nevěřil, že vlčí muž skutečně ke svým obětem a svědkům z North
Beach promluvil.
Reuben se chystal vypnout rádio, když vtom zaslechl, že před dvěma hodinami bylo v příboji na
Muir Beach nalezeno tělo osmileté studentky Goldenwoodské akademie. Příčina smrti: rána tupým
předmětem.
Na úřadě šerifa San Rafaela právě probíhala tisková konference. Záznam z ní zněl skoro jako
lynčování.
„Dokud nebudeme mít konkrétní plán na záchranu dětí a učitelů,“ vysvětloval šerif, „nemůžeme
na požadavky únosců přistoupit.“
Dost. Reuben už to nevydržel. Vypnul rádio. Mrtvá holčička nalezená na Muir Beach. Že prý to
tihle „techničtí géniové“ neudělají? Že jistě nezabijí jedno ze svých rukojmí, aby dokázali, že to
myslí vážně? Samozřejmě, že to udělají. Proč by ne, když mají čtyřicet pět dalších potenciálních
obětí?
Reubena se zmocnil záchvěv hněvu.
Bylo pět hodin. Déšť nepolevoval a krajinu halil pošmourný háv. Hlasy světa byly Reubenovi
naprosto vzdálené. Ve skutečnosti je vůbec neslyšel. Což zcela jasně znamenalo, že už slyšel jen na
tu vzdálenost, jakou slyší zvířata. Ale kde jsou skutečné hranice jeho moci? Reuben neměl nejmenší
tušení.
Malá dívka nalezená mrtvá v příboji.
Nebyl žádný důvod nepředpokládat, že o další oběti brzy nebude nouze. Reubenův vůz se dostal
až k poslednímu stoupání. Světlomety ozářily velký dům. Rýsoval se v dešti jako obrovský přízrak,
byl ještě vzdálenější všem vzpomínkám, které si Reuben vybavil. V oknech se svítilo.
Reubena ten pohled dočista ohromil.
Ucítil nával smutku. Nedokázal přestat myslet na děti, na malou holčičku ležící na studeném
písku v příboji.
Když zatlačil do vstupních dveří, rozsvítily se venkovní lampy, které zalily světlem nejen jeho
kroky, ale také fasádu až k oknům v druhém patře. Překrásné, že ano?
Ach, jak moc se změnil od té doby, kdy sem jako nevinný mladíček po boku Marchent
Nideckové poprvé vkročil.
Dveře se otevřely a objevil se v nich správce ve žluté pláštěnce. Vyrazil směrem dolů, aby
pomohl Reubenovi se zavazadly.
V krbu ve velké místnosti už hořel oheň. Reuben ucítil bohaté aroma kávy.
„Na sporáku máte nachystanou večeři,“ oznámil mu správce – vysoký štíhlý muž s šedýma
očima, s vrásčitou tváří ošlehanou větrem, na hlavě šedé, řídké vlasy a na tváři bezvýrazný, ale milý
úsměv. Měl jeden z těch příjemných, bezpřízvučných hlasů, jaké mívají Kaliforňané. Reuben v něm
neslyšel ani jediný náznak, který by prozradil, odkud muž pochází. „Připravila ji má žena. Nevařila
ji sama, to je samozřejmé. Dovezla ji ze Sekvojového domu dole ve městě. Nakoupila i potraviny.
Dovolila si…“
„Jsem rád,“ přerušil Reuben tok jeho slov. „Myslel jsem na všechno kromě jídla. Děkuji.
Nevím, jak jsem si mohl myslet, že se sem dostanu před čtvrtou. Moc se za ten pozdní příjezd
omlouvám.“
„To je v pořádku,“ odvětil muž. „Jmenuji se Leroy Galton a všichni mi říkají Galtone. Má žena
je Bess. Žila tu celý život, teď se stará o vaření a uklízení a občas vypomáhá na místních večírcích.“
Galton vzal Reubenův kufr, a než jej donesl ke schodům, potěžkal ho v ruce. Reuben ucítil
závan chladného větru. Uvědomil si, že stojí nedaleko místa, kde zápasil s Marchentinými bratry.
Nedaleko místa, kde téměř zemřel.
Podíval se na tmavé dubové obložení, ale nespatřil na něm žádné stopy po krvi. Ale dva metry
dlouhý koberec, který se táhl od schodů ke kuchyni, byl očividně úplně nový. A vůbec neladil
k širokému orientálnímu běhounu na schodech.
„Nepoznal byste, že se tu něco stalo,“ prohlásil pyšně Galton. „Očistili jsme všechny palubky.
Ten vosk, co na nich byl, musel pocházet z předminulého století. Vůbec nic byste nepoznal.“
Reuben se zastavil. V mysli mu nevytanula žádná vzpomínka. Jediné, co si vybavil, byla tma,
do které teď vklouzl, a připomněl si útok stejně snadno, jako by na Velký pátek procházel Křížovou
cestu v kostele svatého Františka. Do lebky se mu zaťaly zuby ostré jako jehly.
Věděl jsi, co se mi stane, když jsi mě nechal naživu?
Galton neustále drmolil jedno klišé za druhým. Začal frází o tom, jak jde život dál, podotýkal,
že život patří živým a že se takové věci stávají, že nikdo není v bezpečí a že nikdy nevíte, proč se
něco takového stane. Neopomněl zmínit, že ti nejhodnější vždycky dopadnou nejhůř a že se přes
takové události musíme přenést a jít dál.
„Řeknu vám,“ ztišil náhle hlas a přešel do důvěrného tónu, „já vím, co to udělalo. Vím, co na
vás zaútočilo. A věřte mi, je zázrak, že vás to nechalo naživu.“
Reubenovi naskočila husí kůže. Srdce mu tlouklo až v morku kostí. „Vy víte, co to udělalo?“
zeptal se opatrně.
„Puma,“ odvětil Galton a přimhouřil přitom oči a pozdvihl bradu. „A vím přesně jaká. Už
dlouho se tady v okolí potuluje.“
Reuben zavrtěl hlavou a cítil, jak se ho zmocňuje úleva. Byl zpátky ve své prastaré záhadě.
„Nemohla to být puma,“ namítl.
„Ach, synku, všichni vědí, že ano. Toulá se krajem se svým mládětem. Už třikrát jsem ji měl na
mušce a třikrát jsem minul. Vzala mi psa, mladý muži. Už se s ním nikdy nesetkáte. Víte, nebyl to
obyčejný pes.“
Reubenovi se znovu ulevilo, protože správce evidentně neměl o skutečné podstatě věci ani
potuchy.
„Můj pes byl ten nejhezčí německý ovčák, jakého si jen dokážete představit. Jmenoval se
Panzer. Vychoval jsem ho od šestitýdenního štěněte. Učil jsem ho, aby si nebral jídlo od nikoho
jiného než ode mě, a veškeré pokyny jsem mu dával v němčině. Byl to nejlepší pes, jakého jsem
kdy měl.“
„A ta puma ho zabila,“ dodal Reuben soustrastně.
Starý muž znovu zvedl bradu a smutně přikývl. „Odtáhla ho přímo z tohoto dvorku. Když jsem
ho v lese našel, nezbylo z něj skoro nic. Zabila ho. Ona a její mládě, i když to už musí být téměř
dospělé. Snažil jsem se je vystopovat. Dostanu je, s povolením, nebo bez něj. Nikdo mě nezastaví.
Je to jen otázka času. Ale vy si dávejte pozor, až se budete procházet po lesích. Mívá své mládě
s sebou. Vím to. Učí ho lovit. Takže musíte být při západu slunce a při úsvitu opatrný.“
„Budu,“ přikývl Reuben. „Ale to, co na mě zaútočilo, rozhodně puma nebyla.“
„A jak to víte, synku?“ zeptal se muž.
Reubena najednou napadlo, že nemá význam se s ním dohadovat. Bude lepší, když nechá
starého muže věřit, čemu chce. Nebo ne? Tak se to přeci dělá.
„Cítil bych ji, kdyby to byla puma,“ namítl Reuben nakonec. „Její zápach by ulpěl na mrtvých
mužích i na mně.“
Správce chvíli zamyšleně uvažoval a pak neochotně zavrtěl hlavou. „Mého psa dostala puma.
A já ji za to hodlám zabít.“
Reuben přikývl.
Starý muž vyrazil k širokému dubovému schodišti.
„Slyšel jste o té nebohé holčičce v Marinu?“ zeptal se přes rameno.
Reuben zamumlal, že ano.
Stěží se dokázal nadechnout, ale chtěl vidět všechno. Každičký kousek.
Dům vypadal velmi uklizeně. Po obou stranách starého orientálního koberce se blýskaly
vyleštěné palubky. Malé nástěnné svícny byly rozsvícené jako první noc, kdy sem přišel.
„Můžu bydlet v poslední ložnici vzadu,“ navrhl Reuben. Šlo o původní Felixův pokoj.
„A nechcete raději hlavní pokoj vpředu? Jde tam více slunce. Je to pěkný pokoj.“
„Ještě nevím, ale tenhle bude pro začátek stačit.“
Muž procházel domem tak rychle, jako by tu bydlel odjakživa. Postel byla čerstvě převlečena
a ležel přes ni očividně levný květinový polyesterový přehoz. Ale současně s ním si Reuben všiml
i čistého povlečení a povlaků na polštář. V koupelně našel velmi staré, ale také čisté ručníky.
„Má žena dělala, co mohla,“ prohlásil Galton. „Banka chtěla, aby toto místo vypadalo čistě,
dokud jej budou policisté považovat za místo činu.“
„Jistě,“ přikývl Reuben.
Správce se mu zdál zdvořilý a laskavý, ale přesto si Reuben přál, aby tahle část už skončila.
Společně prošli pokoje, vedli sáhodlouhé hovory o jednotlivých drobných úpravách a natírání
oken a o těch několika dlaždičkách, které se rozpadají v koupelně.
Hlavní ložnice byla skutečně velmi působivá, na stěnách se skvěly původní květinové tapety od
Williama Morrise. A Reuben v ní objevil tu nejlepší koupelnu z celé přední části domu. Byla
vestavěná do jihozápadního rohu, a tudíž měla okna do dvou stran. Obložení bylo z mramoru
a uvnitř stál prosklený sprchový kout. Reuben vyšel zpět do ložnice, kde byl jen pro něj
v prostorném krbu pod římsou zapálen oheň.
„Kdysi dávno bylo v levém rohu železné schodiště,“ řekl Galton. „Vedlo do podkrovní
místnosti. Ale Felixovi to nevyhovovalo. Potřeboval soukromí a nechtěl, aby mu tam synovec
a jeho manželka chodili.“ Galton si roli průvodce evidentně užíval. „Veškerý nábytek je tu
původní,“ doplnil a ukázal na obrovskou postel vyrobenou z ořechového dřeva. „Tohle je návrat
k renesanci, styl lomeného oblouku. Vidíte ty koncovky garnýží? To čelo postele je dva a půl metru
pevného ořechového dřeva. A tady jsou vyřezávaná dvířka,“ ukázal na prádelník s mramorovým
vrškem. „Znovu lomený oblouk,“ otočil se k vysokému zrcadlu. „I toto umyvadlo je původní.
Pochází od Berkeyho a Gaye z Grand Rapids. Stejně tak i stůl. Ale odkud je to velké kožené křeslo,
nemám ponětí. Marchentin otec ho miloval. Každé ráno tu snídal a četl si noviny. Někdo mu pro ně
vždycky musel dojít. Sem by je nikdo nedovezl. Skutečné americké starožitnosti. Tenhle dům byl
pro takový nábytek přímo postaven. Byl to Felix, kdo dovezl z Evropy veškerý nábytek do
knihovny a do velké místnosti pod schody. Měl rád renesanci.“
„To je vidět,“ přitakal Reuben.
„Speciálně pro vás jsme povlékli to nejlepší povlečení. Vše, co potřebujete, je v koupelně. A ty
květiny na stole jsou z mé zahrádky,“ pochlubil se Galton.
Reuben byl vděčný a také to nahlas řekl: „Asi se opravdu zabydlím tady. Jistě je to nejlepší
pokoj v celém domě.“
„Je odtud nejlepší výhled na moře,“ přikývl správce. „Ale Marchent tu nikdy nebyla. Pro ni to
byl vždy pokoj jejích rodičů. Ona měla ložnici dole v chodbě.“
Stíny paní Danversové, pomyslel si Reuben. Ucítil závan chladu, jeden z mnoha, k nimž se za
poslední dobu stával čím dál více vnímavějším. Tohle je teď můj dům, můj dům.
Tak moc si přál, aby mohl tohle místo ukázat Philovi, ale teď na to ještě nebyla vhodná doba.
Nepřipadalo to v úvahu.
Ložnice na jihovýchodní straně domu byla skoro tak velká jako ta hlavní. Navíc měla dva
pokoje s okny na jih. Ve všech těchto místnostech stál těžký impozantní nábytek Grand Rapids
a stěny pokrývaly oslňující květinové tapety Williama Morrisse. Na některých místech se trochu
odlupovaly a plesnivěly, takže bylo zřejmé, že potřebují opravu. Galton přiznal, že s žádnou
z těchto ložnic ještě nic nedělal. Nebyly tu žádné elektrické zásuvky a krb hlasitě volal po renovaci.
Navíc v obou starožitně vypadajících koupelnách stála stará umyvadla na podstavcích a vana měla
hliněné nohy, což bylo sice okouzlující, ale naprosto nepraktické. „Felix to všechno plánoval
opravit,“ zavrtěl hlavou Galton.
Dokonce i rozlehlá přední hala vypadala zanedbaně, což umocňoval ošuntělý koberec.
Prošli několik dalších pokojů na východní straně, v nichž se také skvěly různé americké
starožitnosti a občas i další renesanční nábytek.
„Tady už je všechno po rekonstrukci,“ chlubil se Galton. „V místnostech je zaveden elektrický
proud. Kromě funkčních krbů je zde centrální vytápění. Felix to tak chtěl. Ale slečna Marchent sem
nikdy nenechala nainstalovat televize. A ty původní už jsou dlouhá léta pryč. Marchent se na
televizi moc nedívala, a poté co sem jejím bratrům zakázali vstup, už zde nemělo smysl obrazovky
nechávat. Jistě, slečna si sem občas vodila přátele, jednou dokonce celou skupinku z Jižní Ameriky,
ale ti se o televizi nestarali. Marchent prohlásila, že tak je to v pořádku.“
„Myslíte, že byste mi dokázal zapojit do ložnice dobrou televizi s plochou obrazovkou?
A s plným kabelovým připojením?“ zeptal se Reuben. „Já jsem na zpravodajství téměř existenčně
závislý. Napište si to nahoru na seznam věcí, co je potřeba udělat, ano? A nevadila by mi ani další
dobrá plochá obrazovka v knihovně pod schody. A něco malého v kuchyni. Jak už jsem řekl, budu
si vařit sám.“
„Není problém, hned se do toho pustím,“ vyhrkl Galton s očividným nadšením.
Oba muži scházeli dolů po dubovém schodišti přímo do haly smrti.
„Ještě byste měl vědět, že tu se mnou pracují dva chlapci,“ řekl Galton. „Občas je zde uvidíte.
Jeden je můj bratranec a druhý můj nevlastní syn. Chovejte se k nim jako ke mně. Udělají, oč je
požádáte.
Došli až na konec schodiště a Galton Reubenovi pyšně předvedl, jak opravil rozbitá čelní okna
vedoucí do jídelny. Téměř nešlo poznat, že nejsou původní. A Reuben si byl jist, že oprava
vitrážových skel musela být neuvěřitelně náročná.
Marchentini bídní bratři vyplenili malé výklenky po obou stranách širokých dveří do místnosti,
převrátili stříbrné mísy a čajový servis a střepy rozházeli po celém výklenku, jen aby to vypadalo
jako loupež. Jako by byl někdo tak hloupý a skočil na to.
„Nu, vše jsem vám už ukázal,“ řekl. Otevřel Reubenovi dveře, aby viděl. „Máte v domě mnoho
takovýchto komor,“ řekl, „po cestě do kuchyně jsou další včetně místnosti pro komorníka. Doufám,
že plánujete velkou rodinu a hodně dětí. Na druhé straně chodby je skříň plná čínského porcelánu
a stříbrných příborů.“
Reuben následoval muže do kuchyně. Velmi pomalu sklopil zrak k podlaze a všiml si, že bílý
mramor někdo zakryl oválnými pletenými koberci. Někde pod tím vším byla Marchentina krev. Její
stopy jistě zůstaly v injektáži, pokud ne přímo v mramoru. Reuben si uvědomil, že nemá nejmenší
tušení, kde přesně ležela. Z celého srdce toužil zmizet z téhle místnosti a jen z pomyšlení, že by si
nabral dušeného masa z kouřícího hrnce na kamnech, se mu dělalo nevolno.
Vadilo mu jíst poté, co někdo, koho znal, umřel. Vzpomněl si, že když v Berkeley zemřel
Celestin bratr, Reuben nebyl schopen po několik dní pozřít ani sousto, aniž by se po něm
nepozvracel.
Tentokrát však svou úzkost velmi dobře ukryl. Galton ho pozoroval a čekal.
„Pokračujte ve své práci,“ promluvil nakonec Reuben. „Dávám vám neomezené prostředky na
opravy.“ Otevřel peněženku a vytáhl z ní svazek bankovek. „To by mělo do začátku stačit.
A naplňte mrazák a spíž obyčejnými věcmi. Umím si rozmrazit a uvařit jehněčí stehno. Přidejte mi
k tomu dva pytlíky brambor, mrkev a cibuli. Postarám se o sebe. Vy prostě zařiďte to ostatní.
Nejdůležitější je pro mě soukromí. Nechci, abyste pustil do domu kohokoli dalšího kromě těch
dvou chlapců, a i ti se tady smí pohybovat pouze ve vašem doprovodu.“
Muž byl očividně potěšen. Zastrčil svazek bankovek do kapsy a usilovně přikyvoval. Vysvětlil,
že všude kolem byla spousta reportérů, slídili okolo, ale nikdo se neodvážil vejít dovnitř. A když se
stal ten únos, novináři zmizeli. „Tak to dnes díky internetu a podobným vymoženostem chodí,“ řekl
Galton. „Všechno je v kurzu, ačkoli jak se teď v San Francisku mluví o tom vlčím muži, lidé nám
volají. Policie tu projela už dvakrát.“
Navíc od té doby, co policie odjela, fungoval alarm. On sám jej za přítomnosti rodinného
právníka nastavil. Celou podlahu pokrývaly detektory pohybu a okna a dveře byly zajištěny proti
násilí.
„Když se alarm spustí, zazvoní to u mě doma a současně na místní policejní stanici. Já zavolám.
Oni zavolají. Ale ať se děje, co se děje, jedou až sem.“
Galton předal Reubenovi kód k alarmu, vysvětlil mu, jak ho naťukat do malé skříňky na stěně,
a ujistil ho, že se další taková nachází i ve druhém patře. Tu prý může použít pro vypnutí senzorů
pohybu, než ráno sejde ze schodů. „Když budete chtít zapnout alarm a přitom se pohybovat po
domě, zadáte kód a stisknete „doma“. Vaše okna a dveře zůstanou zajištěné, ale vypnou se
pohybové senzory na podlaze.“
Pak vyhrkl: „A ještě vám na sebe musím dát e-mailovou adresu. Kontroluji si příchozí poštu
každý den. Napište mi o všem, co vám nebude vyhovovat, a já se pustím do práce.“ Pyšně ukázal na
svůj iPhone. „A také mi můžete zavolat. Celou noc mívám telefon u postele. A nemusíte se bát ani
topení. Původní plynový kotel je vzhledem ke stáří domu vcelku moderní a není v něm žádný
azbest. Udržuje tu permanentní teplotu dvacet stupňů. Tak to měla ráda Marchent. A všechny
ventily jsou samozřejmě uzavřené. Nepřipadá vám tu dost teplo? A ještě jsem vám málem zapomněl
říct, že pod domem je sklep, do kterého se vchází pod hlavním schodištěm. Teď tam ale nic není,
protože se všechny plynové kotle přesunuly do provozní části domu.“
„Dobře,“ kývl Reuben.
Internet sem zavedla už Marchent. Signál dosáhl po celém domě díky wifi routeru v její
kanceláři a ve druhém patře v místnosti, kde byly elektrické rozvody.
Reuben byl spokojený a následoval Galtona k zadním dveřím.
Poprvé spatřil pod vysokými lampami na stromech široké parkoviště a vzadu po levé straně
dvoupatrový domek pro služebnictvo, kde musela být zavražděna Felice. Tuhle část domu očividně
přistavěli až později. Reuben neviděl přes světla skoro ani kousek lesa, jen tu a tam probleskovala
zelená barva a světlo odráželo kůru stromů.
Jsi tam? Díváš se? Vzpomínáš si na muže, kterého jsi ušetřil, zatímco ostatní jsi zabil?
Galton měl zcela nové auto značky Ford a několik minut Reubenovi nadšeně vyprávěl o jeho
kvalitách. Jen málo věcí dokáže udělat člověku takovou radost jako zbrusu nový vůz. Reuben by si
ho tu nejraději nechal, aby ho měl po ruce, ale Galton mu řekl, že ho může mít k dispozici na
zavolání. Slíbil, že jakmile mu Reuben zatelefonuje, do deseti minut přijede.
„Poslední otázka,“ ozval se Reuben. „Máme stavební plány a mapy tohoto pozemku, ale nikde
jsem neviděl, zda existuje oplocení?“
„Ne,“ odvětil muž. „Mamutí stromy sahají na míle daleko, dokonce až na pobřeží. Ale moc
turistů sem nezabloudí. Je to příliš daleko od značených cest. Všichni raději chodí do státních
parků. Na severu žijí Hamiltonovi a na východě bydleli Drexlerovi, ale nemyslím, že by se tu kdy
někdo z nich objevil. Jejich panství je už roky na prodej. Před pár týdny jsem tam viděl světla.
Nejspíš se tam byl podívat realitní agent. Na tom pozemku jsou stejně staré stromy, jako máte vy.“
„Nemůžu se dočkat, až se půjdu projít do lesa,“ špitl Reuben, ale pak si uvědomil, že tu stojí
zcela sám. Sám.
Začínal přemýšlet nad tím, jaké to bude, až nastane proměna – jak bude běhat po lesích jako vlčí
muž, jak uvidí, uslyší – a možná i ochutná – věci, které nikdy předtím neviděl, neslyšel
a neochutnal.
A co puma a její mládě? Toulají se někde poblíž? Při tom pomyšlení se v něm cosi sevřelo.
Šelma tak silná jako puma, dokázal by jí utéct? Dokázal by ji zabít?
Stál uprostřed kuchyňských dveří a poslouchal, jak v dálce mizí zvuk Galtonova auta. Pak se
otočil a díval se na prázdný dům s předlouhou historií.
Dar-13.html
KAPITOLA 9
Když sem Reuben přišel poprvé, vůbec ničeho se nebál. A nyní mu byl strach tak vzdálený jako
nikdy předtím. Cítil se tak silný, tak odolný a sebevědomý. To způsobila proměna.
Přesto se mu moc nezamlouvalo, že tu měl bydlet zcela sám. Úplně sám. Neměl samotu rád.
Vyrostl v přelidněném San Francisku, mezi desítkami lidí namačkaných do úzkého, vysokého
domu na Russian Hill, v malých příjemných pokojích. Byl obklopen neustálou vitální přítomností
Grace a Phila a Graceiných přátel, kteří k nim domů neustále přicházeli a odcházeli. Strávil život ve
společnosti, jen pár kroků od rušné North Beach a Fisherman Wharf, několik minut od oblíbené
restaurace na přeplněné Union Street a Union Square. Miloval výletní lodě, prázdniny s rodinou
a procházení se se spolužáky ruinami Blízkého východu.
Teď ho obklopovala samota a ticho, po němž kdysi toužil. Ale ta samota ho svazovala tak
pevně, už od prvního odpoledne s Marchent, a kvůli ní se cítil osamělejší a odcizený od lidské
přítomnosti. Dokonce už vytěsnil i vzpomínky na Marchent.
Pokud venku, zahalené ve tmě, bylo cosi, co o něm vědělo víc než kdokoli jiný, nedokázal to
identifikovat. Vůbec nic neslyšel. Jen tiché zvuky, které ho ale nijak neohrožovaly. Nic víc.
Cítil se tak osaměle.
Reuben si řekl, že nastal čas vyrazit do práce, prozkoumat toto místo a naučit se vše, co bude
moci.
Kuchyň se skvěla čistotou a zela prázdnotou. Pletené koberce byly nové a na bílou mramorovou
podlahu se vůbec nehodily. Z železných háčků visely měděné pánve nad centrálním ostrůvkem
s řeznickým prknem a malými dřezy. Na stěnách se leskly černé žulové desky. Za prosklenými
dvířky smaltované skříňky spatřil čínský porcelán s různými vzory a další, praktičtější džbány
a misky. Ve spíži mezi kuchyní a jídelnou ležel další porcelán a řada prosklených dvířek.
Pomalu se podíval směrem k Marchentině kanceláři. Zdvihl pohled k malé tmavé místnosti
a zíral na čistý stůl. Kancelář byla umístěna na západní straně domu a měla mramorovou podlahu.
Veškerý nepořádek, na který si pamatoval z oné tragické noci, byl uspořádán do bílých krabic
popsaných černým fixem. Reuben tam spatřil čísla a zkratky, jež nejspíš použila policie pro
identifikaci důkazů v případu Marchentiny vraždy. Podlahu už kdosi umyl, ale i tak Reuben
zaznamenal slabý závan Marchentina parfému.
Ucítil ostré bodnutí, které bylo směsicí lásky a nevýslovné bolesti. Zaťal ruce v pěst a čekal, až
to přejde.
V místnosti už kdosi utřel prach a uklidil. Počítač stál pořád na svém místě, ale co zůstalo na
disku, mohl Reuben jen hádat. Vedle ležela tiskárna a fax a také kopírka se skleněnou deskou na
kopírování knih. Na zdi visela zarámovaná zasklená fotografie, jediný portrét Felixe Nidecka, který
Reuben ještě neviděl. Felix stál k fotoaparátu tváří, takže to vypadalo, že hledí přímo na toho, kdo si
fotografii prohlíží. I v tomto případě byl obrázek evidentně pořízen na kinofilm, protože Reuben
dokázal odlišit jednotlivé detaily.
Muž na fotografii měl tmavé vlnité vlasy, tvář rozzářenou úsměvem a teplé výrazné oči. Byl
oblečený v bundě z vybledlého denimu a pod ní měl bílou, u krku rozepnutou košili. Reubenovi
přišlo, jako kdyby muž ve chvíli pořízení fotografie něco říkal.
V levém horním rohu zarámovaného obrázku bylo černým inkoustem napsáno: „Drahá
Marchent, nikdy na mě nezapomeň. S láskou strýček Felix. ’85.“
Reuben se otočil zády a zavřel za sebou dveře.
Nečekal, že ho budou vzpomínky tolik bolet.
„Nidecký vrch,“ zašeptal. „Přijmu vše, co mi tento dům dá.“ Ale neohlédl se do kuchyňské haly,
kde ho téměř zabili.
Nejdřív jedno, potom druhé.
Stál naprosto tiše. Nevnímal žádné zvuky noci. Když se ale zaposlouchal pečlivěji, uslyšel, jak
mořské vlny narážejí na břeh. Ale musel se skutečně soustředit. Opustit v duchu tyhle klidné, dobře
osvětlené pokoje.
Reuben si nandal na talíř trochu dušeného, ve stříbrném příborníku našel vidličku a usadil se
přímo k oknu v místnosti, která byla určena na podávání snídaní.
V rohu v černých železných kamnech se topilo dřevem – ačkoli oheň nyní nehořel – a na zadní
stěně byla zavěšena velká dubová police plná malovaných talířů.
Vpravo od ní visely precizně vyřezávané hodiny s kukačkou z černého dřeva. Philovi by se
určitě líbily, pomyslel si Reuben. Phil kdysi kukačkové hodiny sbíral a jejich tikání, pípání a kukání
přivádělo všechny ostatní členy domácnosti k šílenství.
Černý les, pomyslel si Reuben a hned si vzpomněl na povídku Vlčí muž a Sperverovo jméno.
A na spojení s Nidecky. Černý les. Reubenovi došlo, že se musí zajít podívat na fotografii do
knihovny, ale pak si uvědomil, že i nad schody je dost zajímavých obrázků.
Jedno po druhém.
Okna vyplňovala velkou část východní zdi domu.
Reuben nikdy neměl rád vysedávání u okna, zvláště když v noci nemohl vidět nic jiného než
tmavé obrysy stromů, ale teď tu seděl záměrně. Je-li někdo nebo něco v lese, musí ho jasně vidět.
Reuben se záměrně vystavil, jako by seděl na osvětleném pódiu.
Pokud tam jsi, zvrácený příbuzný velkých Nidecků, tak se pro lásku boží ukaž.
Nebylo pochyb, že se Reuben dříve či později promění, stejně jako minulou i předminulou noc.
Jen nevěděl, proč se tak stává a kdy. Ale dnes to chtěl urychlit. Divil by se, kdyby ta bytost, jež
možná venku číhá, čekala, až se promění.
Snědl plátek hovězího masa, mrkev a brambory, vše, co dokázal napíchnout na vidličku. Jídlo
bylo opravdu velmi lahodné. Tolik ke znechucení v souvislosti se smrtí. Naklonil talíř, nechal stéct
do úst omáčku a v duchu poděkoval Galtonově ženě, že mu tak chutný pokrm nachystala.
Náhle odložil vidličku a schoval obličej do dlaní. Lokty si opřel o stůl. „Marchent, odpusť mi,“
zašeptal. „Odpusť mi, že jsem vytěsnil z hlavy ten jediný moment, kdy jsi umírala.“
Seděl naprosto bez hnutí, když mu zavolala Celesta.
„Nebojíš se tam?“
„Čeho bych se měl bát?“ zeptal se Reuben. „Ti, kteří na mě zaútočili, jsou už mrtví. Dávno
mrtví.“
„Já nevím. Nelíbí se mi, že jsi tam. Víš, že našli tu malou holčičku?“
„Slyšel jsem to po cestě.“
„Před kanceláří šerifa nocují novináři.“
„To je mi jasné. Ale já tam nepojedu.“
„Reubene, přicházíš o nejlepší článek své kariéry.“
„Má kariéra trvá teprve šest měsíců, Celesto. Mám před sebou ještě pěkně dlouhý kus cesty.“
„Reubene, nikdy předtím jsem tě neslyšela mluvit takhle rozhodně,“ řekla něžně. Dokonce to
znělo povzbudivě, i přes tu vzdálenost, která je dělila. „Víš, všichni, co tě znají, očekávají, že budeš
pro Sanfranciský pozorovatel psát zajímavé články, a myslím, že bys je měl psát právě teď. Vždyť
jsi tu práci přijal. Ty jsi dal jméno vlčímu muži. Všichni se odkazují na tvůj popis…“
„Na popis svědků, Celesto,“ odtušil, ale pak mu došlo, že se s ní vlastně vůbec nechce hádat ani
o tom mluvit.
„Je tady i Mort a chce tě pozdravit.“
Teď to znělo provinile, nebo ne?
„Jak se máš, kamaráde?“
„Dobře, mám se dobře,“ odvětil Reuben.
Mort chvíli hovořil o Reubenově článku o vlčím muži. „Dobrá práce,“ konstatoval. „Teď píšeš
něco o domě?“
„Nechci k němu přitáhnout ještě více pozornosti,“ odpověděl Reuben. „Nechci nikomu ty zlé
události připomínat.“
„To je pochopitelné. Navíc to je jeden z příběhů, které skončily dřív, než začaly.“
Opravdu?
Mort se zmínil, že by vzal Celestu do kina do Berkeley, a neopomenul dodat, že ho mrzí, že
s nimi Reuben nemůže jít.
Hmmmmm.
Reuben jim dal požehnání a řekl, že jim zavolá během několika dní. Pak telefon zavěsil.
Tak to tedy je. Celesta je s Mortem a cítí se kvůli tomu provinile, takže mi zavolala. Reubena
zajímalo, co dělá v kině, když celé město hledá únosce dětí nebo vlčího muže.
Odkdy má Celesta chuť chodit do kina, když se dějí takové věci? Možná se do Morta
zamilovala. Reuben by se jí vlastně příliš nedivil. Ve skutečnosti mu to bylo jedno.
Poté co odložil talíř a vidličku do myčky na nádobí, kterou objevil pod deskou stolu, začal
skutečné pátrání.
Prošel celé přízemí, nahlížel do všech skříní a spíží a vše bylo tak, jak být mělo. Stará
a opuštěná zimní zahrada byla vyklizena a všechny uschlé květiny odneseny. Černá, granitová
podlaha svítila čistotou. Dokonce i starobylou řeckou kašnu kdosi vycídil. A neopomněl k ní přilepit
papírek s poznámkou, že chybí čerpadlo.
Pod hlavním schodištěm objevil Reuben schody do malého sklepa, což byla místnost velká asi
dva metry čtvereční a uvnitř ní se nacházela jedna tmavě namořená dřevěná skříň vedle druhé.
A v nich Reuben našel staré barevné a potrhané prádlo, které už mělo své nejlepší dny dávno za
sebou. O zeď stála opřená ještě jedna zaprášená pec. Podle stop na podlaze Reuben usoudil, kde
stávaly ty další. V jednom rohu spočívala rozbitá jídelní židle a u ní starý elektrický vysoušeč vlasů
a prázdný kufr.
Teď přišel důležitý okamžik, který Reuben záměrně oddaloval. Čekala ho knihovna a významní
pánové z džungle v pozlaceném rámu. Vyrazil zpět vzhůru.
Vstoupil do knihovny, jako by to byla svatyně. Rozsvítil lampu a četl jména napsaná na obraze
inkoustem.
Margon Sperver, Baron Thibault, Reynolds Wagner, Felix Nideck, Sergej Gorlagon a Frank
Vandover.
Reuben si rychle přepsal jména do e-mailu v iPhonu a odeslal zprávu sám sobě.
Jak úžasně rozzářené tváře měli ti pánové. Sergej byl přesně tak vysoký, jak Marchent
zmiňovala. Měl světlé vlasy, husté plavé obočí a podlouhlou obdélníkovou tvář. Vypadal opravdu
jako nordický typ. Ostatní byli o něco menší, ale lišili se ve fyziognomii. Pouze Felix a Margon
měli tmavou pleť, jako by jejich předkové pocházeli z Asie nebo z Latinské Ameriky.
Řekl ve chvíli fotografování někdo vtip? Nebo byli ti pánové tak rozzáření z onoho nádherného
momentu během velkého dobrodružství s přáteli?
Sperver. Nideck. Možná to byla jen souhra náhod a nic jiného. Ostatní jména Reubenovi nic
neříkala.
Teď už tu ti pánové budou navždy a on s nimi může strávit hodiny a hodiny později večer, zítra
nebo pozítří.
Vyšel do schodů a ucítil zvláštní šimrání v žaludku. Otevřel dveře, které byly první noc, kdy
sem došel, uzamčené. Nyní zamčené nebyly.
„Sklady,“ zamručel tehdy pohrdavě Galton.
Reuben před sebou spatřil přeplněné police, které jej nesmírně potěšily. Nefritové, dioritové
a alabastrové sochy, další stohy knih, fragmenty…
Přecházel z místnosti do místnosti a doufal, že to všechno někdy pochopí. A pak se dostal
z přední části domu do třetího patra. Po hmatu našel vypínač a zjistil, že se nachází v obrovském
pokoji pod šikmou střechou jihozápadního štítu. Pozoroval dřevěné stoly, na kterých ležela
hromada knih, papírů a soch. A také kuriózními nápisy počmárané krabice, nepopsané knihy, jež
vypadaly jako účetní, a svazky dopisů.
Tohle byla ona místnost nad hlavní ložnicí, ta, ve které se strýc Felix zavíral, aby měl soukromí.
Reuben dokonce spatřil na podlaze čtverec, z něhož kdysi zcela jistě vycházelo železné schodiště.
Uprostřed pokoje pod starým černým lustrem stála dvě velká, zašlá, ale pohodlná křesla. Na
opěradle jednoho z nich ležela zaprášená brožovaná kniha.
Reuben ji zvedl.
PIERRE TEILHARD DE CHARDIN
Jak věřím
V Reubenovi vzrostla zvědavost. Že by byl Teilhard de Chardin, jeden z nejlepších katolických
teologů, Felixovým oblíbeným spisovatelem? Reuben sice neměl pro abstraktní filozofii a teologii
příliš pochopení, byl spíš racionalista, ale Teilhardův poetický rozměr vždy miloval. Stejně jako
jeho bratr Jim, našel i Reuben v Teilhardovi jakýsi příslib, že i tací, kteří nejsou zarytí věřící – jako
on – mohou přijít do nebe.
Reuben otevřel knihu. Papír byl zašlý a křehký. Vydání z roku 1969.
Věřím, že vesmír je evoluce.
Věřím, že evoluce směřuje k duchu.
Věřím, že duch se dovršuje v osobním.
Věřím, že nejvyšší stupeň osobního je kosmický Kristus.1)
No, to se Teilhard má, pomyslel si Reuben hořce. Najednou ucítil hluboký smutek s náznakem
hněvu a také cosi, co se podobalo zoufalství. Nikdy předtím si příliš nezoufal. Ale v podobných
chvílích, jako byla tato, to dokázal. Chystal se vrátit knihu tam, kde ji vzal, když vtom spatřil cosi
napsané inkoustem na stránce:
Milovaný Felixi,
tahle kniha je pro tebe.
Vzhledem k tomu, co jsme přežili,
přežijeme nejspíš všechno.
S úctou
Margon
Řím ’04
Teď ta kniha patřila Reubenovi.
Vložil si tu malou relikvii do kapsy kabátu.
Na druhé straně místnosti spatřil trosky železných schodů. Kruhové části ležely na boku
v prachu. Vedle nich uviděl krabice, které právě teď nechtěl prozkoumávat.
Dalších pár hodin se toulal po domě, v podkroví našel dvě další izolované místnosti, jednu
podobnou té první a druhou, jež byla prázdná. Do všech se dalo dostat po schodišti z haly.
Reuben zamířil do pokoje, který kdysi patřil Felixovi a v němž měl v plánu dnes v noci přespat,
ale ucítil nával paniky, že je příliš daleko od televizních zpravodajství, na nichž lpěl od té doby, co
si dokázal zapnout televizi. To mu byly čtyři roky. Ale teď tu přeci má svůj počítač. A to je možná
víc než dost.
Té noci, kdy v Berkeley došlo k výpadku elektřiny, dočetl Joyceovy Plačky nad Finneganem
u světla svíčky. Občas musíte být donuceni okolnostmi, abyste prozkoumali to, co je přímo před
vámi.
Rozhlédl se po policích ve Felixově pokoji. Usoudil, že předměty, které se v nich nacházejí,
musely být pro bývalého majitele velmi důležité. Kde by měl začít? Co prozkoumat jako první?
Něco však chybělo.
Nejdřív si myslel, že se jen spletl, že si to špatně zapamatoval. Ale když rychle přejel pohledem
každičký kout v místnosti, uvědomil si, že má pravdu.
Destičky, drobné mezopotamské destičky nevyčíslitelné ceny, pokryté klínovým písmem,
zmizely. Všechny, celé kusy i jednotlivé fragmenty. Vše bylo pryč.
Seběhl do haly a pátral v dalších dvou skladech. Stejný výsledek. Žádné destičky.
Vrátil se zpět do podkroví.
Totéž. Spousta vzácných předmětů, ale ani jedna destička.
A když si dal načas, poznal, kde předtím byly a odkud se ztratily.
Všude, kde hledal, viděl důkazy, že tam malé tabulky ležely, a pak je někdo pečlivě sesbíral
a odnesl. Zůstalo po nich jen čisté, nezaprášené místo na stole.
Reuben šel zpět do pokoje, jenž si pamatoval nejlépe, a znovu ho zkontroloval. Ano, destičky
byly evidentně pryč a na stole i na policích zůstaly prázdné čisté plochy. Tu a tam Reuben spatřil
i otisk prstu.
Zpanikařil.
Někdo přišel do jeho domu a odcizil nejcennější část Felixovy sbírky. Zloděj sebral
nejvýznamnější část toho, co si Marchentin strýc přivezl z cest po Blízkém východě. Ukradl poklad,
jejž měl Reuben na Marchentino přání chránit. Někdo…
Ale to je směšné, napadlo ho vzápětí.
Kdo by to dělal? Kdo by se vloupal do domu a nechal tu naprosto bez povšimnutí tolik dalších
artefaktů – sochy, za které by kupci zaplatili celé jmění, staré svitky, jež měly nevyčíslitelnou
hodnotu jak pro vědce, tak pro kurátory. Kdo by nechal ležet malé krabičky plné historických
mincí, a tady, přímo na očích, dokonce středověký kodex. Na policích nad schody zůstaly hromady
knih a každá sama o sobě měla obrovskou cenu.
Reuben si nedokázal představit, kdo by mohl vědět, jakou cenu mají destičky, když většina
z nich vypadala jako kousky hlíny nebo plastu nebo jako vysušený koláček či oplatka.
A představte si, s jakou precizností si musel zloděj počínat, aby vynesl tyto vzácné fragmenty
ven a neudělal přitom ani trochu nepořádek.
Kdo by mohl mít takové znalosti a zároveň zkušenosti, aby něco podobného dokázal?
Reuben na své otázky nenacházel odpovědi, což ale neměnilo nic na faktu, že destičky byly
pryč. V celém domě nezbyl jediný fragment pokrytý klínovým písmem.
Ale možná zmizelo víc věcí, a Reuben si toho prostě nevšiml.
Začal se přehrabovat mezi krabicemi v přihrádkách ve Felixově ložnici. Našel knihy ze
sedmnáctého století s křehkými a rozpadajícími se stránkami, které se ale pořád daly obracet a byly
stále čitelné. A tato soška byla také skutečná, viděl ji, cítil po hmatu. Pak ji položil zpět.
Zůstalo tu celé jmění.
Na jedné z polic objevil Reuben přenádherný náhrdelník z měkkého, poddajného zlata,
opracovaný do rytých lístků. Rozhodně musel být velmi starý.
Opatrně jej vrátil přesně tam, kde jej našel.
Sešel dolů do knihovny a zavolal Simonu Oliverovi na soukromé telefonní číslo.
„Potřebuji pár informací,“ řekl. „Chtěl bych vědět, jestli policie během vyšetřování
vyfotografovala každičkou věc v domě, jestli byli ve všech pokojích. Mohl bys mi ty fotky sehnat?“
Simon oponoval, že to nebude snadné, ale zároveň dodal, že právníci Nidecků po Marchentině
smrti jistě vše zdokumentovali.
„Marchent mi tvrdila, že má každý kus vyfotografovaný,“ přitakal Reuben. „Můžeš ty fotky
obstarat?“
„To opravdu nevím. Uvidím, co zmůžu. Ale inventář advokátní kanceláře velmi pravděpodobně
získáme.“
„Čím dřív, tím lépe,“ odtušil Reuben. „Zítra mi pošli e-mail, jaké fotografie dokážeš zajistit.“
Pak zavěsil a zavolal Galtonovi.
Správce jej ujistil, že kromě něj a jeho rodiny v domě nikdo nebyl. On a jeho žena se celé dny
pohybovali uvnitř, a ano, byli tam i jeho bratranec, nevlastní syn a Nina, děvče z města, které zde
často pomáhalo, když ještě sloužila Felice. Nina prý má velmi ráda procházky místním lesem. Ta by
nikdy na nic nesáhla.
„Nezapomínejte, že máme aktivovaný alarm,“ připomněl Galton. „Nastavil jsem ho hned, jak
odešli vyšetřovatelé.“ Taková věc prý nemůže selhat. Kdyby měla slečna Nidecková nastavený
alarm v tu noc, kdy došlo k přepadení, bratři by ji nepřekvapili.
„V domě nikdo jiný nebyl, pane Reubene,“ trval na svém. Dodal, že bydlí kousek od silnice, asi
deset minut od domu, takže kdyby na silnici vjelo auto, věděl by o něm. Ano, přijeli sem reportéři
a fotografové, ale jen několik dní po oné události. A Galton se ženou na ně většinu času dohlíželi.
„Musíte pochopit, pane Reubene,“ řekl Galton, „že na tohle místo je těžké se dostat. Málokdo
chce po takové příjezdové cestě řídit. Kromě milovníků přírody, trempů, sem nikdo nechodí.“
Správně. Reuben poděkoval.
„Jestli se tam necítíte dobře, synu, rád se vrátím a budu vám dělat společnost.“
„Ne, to je v pořádku, Galtone, díky,“ odvětil Reuben a zavěsil.
Posadil se na stůl a dlouhou dobu jen seděl a díval se přes celou místnost na velkou, zasklenou
fotografii Felixe a jeho společníků, jež visela nad krbem.
Závěsy nebyly zatažené a všude kolem sebe viděl tmavá skla podobná povrchům zrcadel. Krb
byl plný dubového dříví, ale nehořel.
Reuben ucítil závan chladu, ale nikterak velký, a tak zůstal sedět a přemýšlel.
Byla tu jedna možnost. Jeden z těchto mužů, jeden ze starých Felixových přátel, se mohl dočíst
o Marchentině vraždě. Mohl si ji přečíst kdesi daleko, možná na druhé straně zeměkoule, kde by se
takové zprávy nebýt internetu nikdy neobjevily. A ta osoba si našla čas, aby celému příběhu
věnovala pozornost. A poté přijela, vstoupila tajně do domu a sebrala ony drahocenné destičky
i jejich úlomky.
Nebylo pochyb, že se příběh o Marchentině vraždě rozšířil po celém světě jako virus. To si
minulou noc ověřil.
Kdyby byla jeho domněnka pravdivá, mohlo by to znamenat hodně.
Mohlo by to znamenat, že jsou destičky v dobrých rukou, pečlivě uložené kolegou
archeologem, který by je Reubenovi mohl brzy vrátit, kdyby se dozvěděl, že s nimi má dobré
úmysly. Nebo by se o ně dokázal postarat ještě lépe než Reuben sám.
Tahle myšlenka ho poněkud uklidnila.
Navíc ho napadlo, že by tato osoba mohla mít i velmi dobré informace o tom, co se stalo
Felixovi. Nebo by mohla mít spojení na někoho, kdo Felixe znal.
Samozřejmě šlo o nejoptimističtější a velmi uklidňující variantu, kterou by se dala tato malá
záhada vysvětlit. A kdyby Reuben stále ve své hlavě slýchával Celestin kritický hlas, což už tak
nebylo, slyšel by, jak říká: „To snad nemyslíš vážně.“
Ale musí to tak být, pomyslel si Reuben. Už její hlas neslyším. Nepíše mi ani nevolá. Je v kině
s Mortem Kellerem. A ani matčin hlas už se mi v hlavě neozývá. K čertu, co by o tom tyhle dvě tak
mohly vědět? Phil jej neposlouchal, četl si Stébla trávy, když Reuben o destičkách hovořil.
A Mortovi nic neřekl, nebo ano? Byl příliš omámen analgetiky a antibiotiky, aby mu o všem
vyprávěl, když za ním přítel přišel do nemocnice.
Reuben šel nahoru, vybalil přenosný počítač a odnesl si ho do knihovny.
Na levé straně stolu stál starý psací stroj a Reuben si počítač položil hned vedle. Ověřil si
bezdrátové připojení a zapnul internet.
Ano, předtím než se stránky zaplnily články o vlčím muži ze San Franciska, patřily titulky
Marchentině příběhu, od Japonska až po Rusko. To bylo naprosto evidentní. Reuben uměl
dostatečně francouzsky, španělsky a italsky na to, aby poznal, že tajemné šelmě, která zmasakrovala
vrahy mladé ženy, věnovali všude pozornost. Ve všech článcích se objevoval kromě záhadného
zvířete i popis domu a lesu za ním.
Jistě, Felixův přítel si o domě na pobřeží a o jméně Nideck mohl v klidu přečíst v místním
plátku.
Reuben se přestal tímto tématem zabývat a otevřel si články o únosu v Goldenwoodu. Za
poslední dobu se nic nezměnilo, kromě toho, že rodiče ztratili důvěru v úřad šerifa a FBI a obvinili
orgány ze smrti malé holčičky. Susan Kirklandová. Tak se jmenovala. Malá Susan Kirklandová.
Osm let. Na internetových stránkách se v živých barvách objevovala její fotografie. Dívka měla
plavé vlasy, roztomilé oči a úsměv na tváři.
Reuben se podíval na hodinky.
Už bylo skoro osm.
Srdce mu začalo tlouct silněji, ale nic víc se nestalo. Zavřel oči, poslouchal neurčité zvuky lesa
a neutichající píseň deště. Tam venku byla zvířata, ano, šelestila ve tmě. Noční ptáci. Reuben měl
zvláštní, poněkud dezorientovaný pocit, že padá do víru všech zvuků. Otřásl se, aby se probral.
Nejistý a v obavách vstal a zatáhl všechny sametové závěsy. Vzduchem zavířila trocha prachu,
ale brzy se usadila. Reuben rozsvítil dvě lampičky, jednu vedle koženého gauče a druhou poblíž
Morrisova křesla. A pak rozdělal oheň. Proč by také ne?
Došel do velké místnosti a i tady s pomocí několika kratších polínek zažehl v krbu. Povedlo se
mu to rychle. A dal pozor, aby zástěna krbu – která zde tu první noc nebyla – držela pevně na místě.
Reuben sešel dolů do kuchyně. Konvice na kávu byla dávno prázdná. Nemusel být génius, aby
vymyslel, jak si udělat čerstvou kávu.
K tomu si během pár minut otevřel pivo a nalil si ho do jednoho z Marchentiných překrásných
porcelánových džbánků. Přecházel po místnosti sem a tam, uklidňován zvukem praskajících polínek
v krbu a vytrvalou písní kapek deště, jež dopadaly na střechu, pak stékaly do okapů a dál rourami až
k zemi.
Reubenovi přišlo zajímavé, že si nikdy dřív takové zvuky neuvědomoval.
Problém je, že jsi nevěnoval pozornost všem detailům. Nic jsi nezkoumal.
Reuben postavil kávu na stůl v knihovně.
Po chvíli došel k zadním dveřím a díval se do tmy. Zhasl všechna velká světla, aby dohlédl na
obrysy stromů, které se takto výrazně a krásně rýsovaly proti obloze. Pozoroval i vysoký štít
břidlicové střechy domku pro služebnictvo, celý pokrytý břečťanem a popínavou révou.
Reuben zavřel oči a pokusil se vyvolat proměnu. Vybavil si ony pocity, nechal svou mysl
naprosto prázdnou, ale nic se nestalo.
Znovu ucítil tíhu temnoty a uvědomil si, že tohle místo je opravdu naprosto opuštěné.
„Co jsi čekal? O čem jsi snil?“
Reubena napadlo, že přece všechno musí nějak souviset – bytost, která jej proměnila, jméno
rodu Nidecků, dokonce i krádež hliněných destiček, jež mohly skrývat informaci k vyřešení oné
záhady.
Nesmysl, oponoval si v duchu. Co říkal Phil o zlu? Tvrdil, že je to chyba a že lidé dělají chyby,
ať už se jedná o útok na vesnici a zabití všech obyvatel, nebo usmrcení dítěte v záchvatu vzteku.
Chyby. Všechno jsou prostě jen a jen chyby.
Možná že to, co se mu stalo, je také jen chyba. Možná měl jen zatracené štěstí, a ti, kteří byli tak
bez milosti zmasakrováni, byli v očích tohoto světa vinni.
Co když je ale za jeho proměnu zodpovědné jen divoké zvíře, a ne inteligentní vlčí muž? Co
když to byla doopravdy puma? Co pak? Ale Reuben tomu nevěřil. Kolik lidí už bylo napadeno
divokým zvířetem? A z kolika z nich se stala monstra?
V devět hodin se probudil ve velkém koženém křesle za stolem. Ztuhla mu ramena a krk
a bolela ho hlava.
Všiml si, že přišel e-mail od Grace. Znovu prý mluvila se specialistou z Paříže. A prý jestli by se
jí Reuben mohl ozvat.
Specialista z Paříže? Jaký specialista z Paříže? Reuben matce nezavolal. Napsal jí rychlou
odpověď: „Nepotřebuji žádného specialistu. Mám se dobře. S láskou R.“
Sedím tu ve svém novém domě a trpělivě čekám, až se proměním ve vlkodlaka. S láskou tvůj
syn.
Cítil se poněkud neklidně a měl hlad. Ale nechtěl jídlo. Chtěl něco mnohem horšího. Rozhlédl
se po obrovské tmavé místnosti a zadíval se na přeplněnou knihovnu. Oheň dávno dohořel. Popadla
ho úzkost, když si pomyslel, že se bude muset pohnout, že bude muset jít někam ven.
Slyšel šepotavé zvuky lesa a kapky deště, které dopadaly mezi husté větve. Nevnímal žádné
velké zvíře. Pokud je venku puma, možná se i s mláďaty ukládá ke spánku. Ať tak či onak, je to
šelma, zatímco on lidská bytost sedící v domě s prosklenými stěnami.
Reuben napsal e-mail Galtonovi, co má koupit, i když většina vybavení se pravděpodobně
někde v domě nacházela. Požádal o spoustu nových rostlin do zimní zahrady – pomerančovníky,
kapraďorosty, popínavé rostliny, to Galton koupit zvládne, že ano? Co dalšího? Reuben sebou trhl.
Něco mu nesedělo. Neklid jej přiváděl až na hranici šílenství.
Připojil se na internet a objednal laserovou tiskárnu, kterou plánoval umístit do knihovny,
a počítač Mac. Napsal požadavek, aby byla jeho objednávka vyřízena co nejrychleji. Přidal ještě pár
CD přehrávačů Bose a celou záplavu Blu-Ray. CD přehrávače Bose byly jedinou zastaralou
technikou, na kterou nedal dopustit.
Vybalil oba Bose přehrávače, které si přivezl – oba s rádiem – a umístil jeden do kuchyně
a druhý na stůl.
Už žádné hlasy neslyšel. Noc okolo něj zela prázdnotou.
A proměna stále nepřicházela.
Chvíli bloumal po domě, přemýšlel a mluvil si sám pro sebe. Uvažoval. Cítil nutkavou potřebu
něco dělat. Nakreslil na zem značky, kam má být nainstalována televize. Pak se posadil, znovu vstal
a vydal se po schodech až do podkroví a znovu dolů.
Vyšel ven do deště a vyrazil podél zadní části domu. Nahlížel nízkými okny do pokojů pro
služebnictvo. Všechny dveře z těchto místností vedly na kamenný chodník. Vše se zdálo být
v pořádku, vybavené jednoduchým rustikálním nábytkem.
Na konci křídla našel boudu s vyskládaným dřevem, které se používalo do krbu. Na jedné straně
stál pracovní stůl a nad ním na hácích visely sekery a pily. Kromě nich tam bylo i další nářadí, jež
se dalo použít na menší i větší opravy.
Reuben nikdy sekeru v ruce nedržel. Sundal proto jednu dolů – tu největší, s téměř metr
dlouhou dřevěnou rukojetí. Ucítil její čepel. Ta musela sama o sobě vážit alespoň dva a půl
kilogramu a byla dobrých dvanáct centimetrů dlouhá. A ostrá. Velmi ostrá. Reuben si vzpomněl, jak
celý život vídal ve filmech a televizních seriálech, jak se seká dřevo takovou sekerou. Napadlo ho,
že to bude muset taky někdy zkusit. Rukojeť sama o sobě nevážila skoro nic, to spíš váha čepele
dávala sekeře sílu. Kdyby nepršelo, začal by hledat místo, kde se seká dřevo.
A najednou si něco uvědomil – tohle je jediná zbraň, kterou tu má.
Vzal si sekeru zpět do domu a položil ji do velké místnosti ke krbu. Téměř se mezi polínky díky
starému topůrku ztrácela.
Napadlo ho, že by se pro ni dokázal v případě nouze rychle natáhnout. Přišlo mu zvláštní, že
ještě před dvěma týdny by mu bránit se zbraní připadalo opravdu absurdní. Teď už si však nebral
sebemenší skrupule.
Neklid, který ho pronásledoval, byl téměř nesnesitelný.
Proč se ještě neproměnil? Copak je ještě brzy? Pravdou je, že se nikdy takhle brzy neměnil.
Musí počkat.
Ale on nedokázal čekat.
Brněly ho ruce a nohy, déšť duněl stále hlasitěji a Reuben si nebyl jistý, jestli náhodou znovu
neslyší příboj.
Došlo mu, že už to déle nesnese. Rozhodl se. Neměl na vybranou.
Svlékl si oblečení, složil jej na úhlednou hromádku do skříně a vzal si na sebe volné oblečení,
jež koupil v Santa Rose. V obrovské mikině s kapucí a velkých kalhotách se téměř ztrácel, ale
nezáleželo mu na tom. I hnědý trenčkot mu byl příliš velký, ale přesto si ho vzal s sebou.
Zul si boty a vklouzl do obrovských holínek. Utáhl si šátek okolo krku a schoval si sluneční
brýle do kapsy kabátu spolu s telefonem, peněženkou a klíči. Popadl lyžařské rukavice a vyšel ven.
Téměř zapomněl nastavit alarm, ale vzpomněl si a kód vyťukal.
Nechal svítit světla.
Když odjížděl, viděl ve zpětném zrcátku světlo v prvním a druhém patře a dům mu připadal
najednou bezpečný a živý. Líbilo se mu to.
Ach, jak byl rád, že může tento dům vlastnit, být znovu v temném lese tak blízko velkému
tajemství. Zahýbal prsty na volantu, protáhl je a znovu skrčil.
Déšť dopadal na přední sklo porsche, ale Reuben viděl docela snadno. Světlomety osvětlovaly
nerovnou, hrbolatou silnici a Reuben se přistihl, že jede tak rychle, jak to jen jde, a za zvuku motoru
si prozpěvoval.
Mysli, řekl si. Mysli jako únosce, který musí ukrýt dvaačtyřicet dětí. Mysli jako nemilosrdný
génius, jenž dokáže ubít k smrti holčičku a její tělo pohodit na pláži do deště a vrátit se tam, kde je
teplo a útulno a kde se dá zapnout notebook a odeslat požadavky na výkupné.
A pak ho napadlo, že děti jsou pravděpodobně všem přímo pod nosem.
Dar-14.html
KAPITOLA 10
Reuben se vyznal na bočních cestách v Marinu stejně dobře jako v San Francisku. Mládí trávil
u přátel v Sausalitu a Mill Valley a na túrách v pohoří Tamalpais a na dechberoucích stezkách
v Muir Woods.
Než se vydal na svůj malý zátah, zastavil se u úřadu šerifa, i když to ve své podstatě vůbec
nebylo nutné. Ovšem slyšel hlasy zevnitř velmi jasně, takže usoudil, že bude lepší dozvědět se
informace, které se třeba ještě nedostaly na světlo boží.
Zaparkoval poblíž Sanrafaelského společenského centra a postavil se mezi stromy, daleko od
davu novinářů, kteří se shromáždili u šerifových dveří.
Zavřel oči a celou myslí se soustředil na hlasy z kanceláře, hledal slova, která ti lidé uvnitř
opakují, a během několika vteřin už věděl, co potřeboval.
Ano, únosci se znovu ozvali a vyšetřovatelé to nehodlali veřejnosti sdělit, bez ohledu na
požadavky. „Řekneme vše, až to bude mít smysl!“ trval na svém jakýsi muž. „Tohle žádný smysl
nemá.“ „Hrozí, že zabijí další dítě.“
Mumlání a protesty, názory a zdůrazňování. Banka na Bahamách nepřislíbila naprosto žádnou
spolupráci, ale po pravdě ani místní hackeři nedokázali vymyslet nic, co by mohlo být policii
jakkoli užitečné.
Ale tělo mladé dívky, zmáčené deštěm i příbojem, neslo na botách stopy půdy, která se nachází
v Marinu. Samozřejmě to nebyla jednoznačně definitivní zpráva, ale absence jakýchkoli dalších
půdních vzorků byla dobrým znamením.
To bylo vše, co Reuben potřeboval vědět, aby si potvrdil své domněnky.
Policejní auta projížděla lesními silničkami.
Jen náhodně prohledávali dům od domu a na pár místech zastavovali auta.
Takže vymahači práva jsou ve chvíli, kdy začne pátrat na vlastní pěst, jeho jedinými nepřáteli.
Reuben se vrátil zpět do auta, když vtom mu cosi přeletělo přes nos. Vůně. Vůně zla, po
zkušenosti z předchozích nocí tak dokonale nezaměnitelná.
Otočil hlavu. Nebyl si jistý, ale věděl, že nechce být vtažen do čehokoli jiného, než je únos těch
dětí, a pak se z hlasitého šumu reportérů vydělily dva mladistvé, uštěpačné hlasy, které pokládaly
nevinné otázky a vychutnávaly si odpovědi, jež ve skutečnosti dávno věděly. Zlověstné, zvláštní,
nezaměnitelné.
„Je to pro naše školní noviny, mysleli jsme, že když přijdeme sem…“
„A to ji skutečně jen tak utloukli k smrti? Ubohá dívka!“
Reuben cítil mravenčení po celém těle, sladkou, všudypřítomnou nenávist.
„Tak my jdeme, musíme zpět do San Franciska…“ Ale to vůbec nebyl směr, kterým plánovali
jet!
Reuben šel k malé houštině a schoval se na jejím okraji. Spatřil dva mladé muže – vlasy
ostříhané podle Princetonu, modré blejzry – jak mávají na pozdrav ostatním reportérům.
Pospíchali přes park směrem k čekajícímu Land Roveru, jenž už měl zapnutá světla. Řidič
uvnitř páchl úzkostí, protože věděl, že nesmí couvnout.
Hlasy těch mužů Reubenovi připomínaly ztělesněné zlo, výsměchy, chvástání. Obsah byl
bezvýznamný. Zatímco muži nastupovali do auta, čišelo z nich vzrušení a napětí. Řidič byl
ufňukaný zbabělec bez kapky soucitu s oběťmi. To vše Reuben bez problémů rozpoznal.
Vyrazil po okraji parkoviště a snadno držel jejich stopu. Zamířili k pobřeží.
Reuben nepotřeboval vidět zadní světla, slyšel každičké slovo vypuštěné z jejich úst. Nikdo neví
ani hovno! Řidič byl blízko k hysterickému záchvatu. Nelíbilo se mu to. Prosil Boha, aby se byl do
tohoto podniku nikdy nepustil. Blekotal, že už se tam nevrátí, i kdyby mu slibovali hory doly. Kecy,
usoudil Reuben. Muž řídil a tu a tam promluvil k dalším dvěma. Ti jej ignorovali a gratulovali si
k úspěchu.
Zápach zla ve větru zesílil.
Reuben se řítil nocí. Rozhovor v Land Roveru se změnil na technické podrobnosti. Měli by
vyhodit tělo dnes v noci na silnici Muir Woods, nebo mají ještě pár hodin počkat? Třeba do svítání?
Tělo. Reuben zachytil jeho vůni. Měli ho v autě. Další dítě. Reubenův zrak se zostřil, spatřil
auto před sebou ve tmě, proti zadnímu oknu uviděl i siluetu jednoho z mužů. Zachytil zoufalé
nadávky řidiče, který se snažil skrz kapky deště nesjet ze silnice.
„Říkám ti, silnice Muir Woods je zatraceně blízko,“ ozval se řidič. „Moc to hrotíš. Prostě to moc
hrotíš.“
„Čím blíž, tím líp, sakra. Nevidíš, jak je to dokonalé? Měli bychom to tělo nechat na ulici před
domem.“
Smích.
Reuben se přiblížil k autu a do nosu jej udeřil tak silný zápach, že téměř nemohl dýchat. Takhle
smrdí rozkládající se tělo. Málem se pozvracel.
Kůže mu svrběla vzrušením. Hrudí mu probíhaly křeče a hlavou příjemné pocity. Celé tělo mu
začala pomalu pokrývat srst. Jako by ho všude hladily milující ruce a předávaly mu sílu.
Land Rover nabral rychlost.
„Hele, dáme jim čas do pěti do rána, a pokud neodpoví e-mailem, vyhodíme tělo. Bude to
vypadat, jako bychom ho právě zabili.“
Takže malý chlapec.
„A když nezareagují do poledne, navrhuju tu učitelku s dlouhými vlasy.“
Panebože, to už jsou všichni mrtví?
Ne, to není možné, usoudil okamžitě Reuben. To únosci jen nedělají mezi živými a mrtvými
žádný rozdíl, protože je stejně mají v plánu zabít všechny.
Reubenem projel záchvat vzteku.
Jeho postava zmohutněla a ruce na volantu pokryla srst. Jen držet, držet pevně. Jeho prsty si
zachovaly tvar, ale okolo ramen mu sklouzla dlouhá hříva. Viděl čím dál lépe, ostřeji. Připadalo mu,
že může slyšet na míle vzdálené zvuky.
Auto jako by se řídilo samo.
Land Rover prudce zatočil. Nyní mířil po klikaté silnici na opuštěné místo uprostřed lesů v Mill
Valley.
Reuben zpomalil.
Vtom uslyšel šum zvuků. Doslova mu zaplavil uši.
Byly to děti, dětský pláč a vzlykání a ženské hlasy, které broukaly, zpívaly a uklidňovaly. Jsou
na místě, kde je málo kyslíku, odtušil Reuben. Některé z dětí kašlaly, jiné sténaly. Zatmělo se mu
před očima. Byl téměř u nich.
Land Rover opět nabral rychlost a odbočil na zanedbanou prašnou cestu. Červená obrysová
světla zmizela mezi stromy.
Reuben náhle přesně věděl, kde děti jsou. Cítil to.
Zaparkoval porsche do houštiny doubků na okraji útesu poměrně vysoko nad hlubokým údolím,
do nějž sjel Land Rover.
Vystoupil z auta a svlékl si nepohodlné oblečení i boty. Proměna ho naprosto ovládla, zaplavilo
ho neviditelné vzrušení.
Přinutil se složit oblečení do auta, věděl, že je to asi tak důležité jako zamknout auto a schovat
klíčky do kořenů opodál stojícího stromu.
Land Rover v rokli odbočil na travnaté prostranství před velkým domem se širokými terasami
na každém ze tří dobře osvětlených pater. Vedle domu a vzadu za ním stála obrovská stodola.
Děti i učitelé byli v ní.
Hlasy únosců se kolem Reubena míhaly jako štiplavý dým.
Seskákal dolů ze svahu, přeběhl poslední metry a míjel jeden strom za druhým, běžel kolem
jednoho malého domku za druhým, dokud nepřistál na prostranství v místech, kde mladí muži
zrovna vcházeli do domu.
Místo bylo zalité světlem jako hřbitov o dušičkách.
Z Reubenova hrdla a hrudi se vydral zuřivý řev ještě dřív, než si to vůbec uvědomil. Takový řev
nemohlo vydat nic jiného než zvíře.
Všichni tři mladíci se ve vestibulu otočili a spatřili, jak se k nim žene. Mohlo jim být
devatenáct, přinejlepším dvacet. Jejich výkřiky se zcela ztratily v Reubenově řevu. Jeden z mužů
padl na zem, ale další dva – ti chytřejší a bystřejší – se dali na útěk.
Reuben popadl prvního muže a rozerval mu hrdlo. Díval se, jak z něj vystříkla krev. Celým
svým srdcem jej toužil sevřít do zubů, ale na to nebyl čas. Zdvihl polámané tělo a pevně ho stiskl
tlapami. Nakonec ho odhodil směrem k silnici.
Ach, moc málo, moc rychle.
Několika rychlými skoky dohnal další dva útočníky, kteří se pokoušeli dostat ven zadními
dveřmi, které byly očividně zamčené. Jeden z nich hystericky škrábal po skle.
Druhý z mužů měl v ruce zbraň. Reuben ji zachytil, vytrhl útočníkovi z ruky a odmrštil stranou.
Přitom muži zlomil zápěstí.
Rozevřel tlamu a chystal se ho sevřít do zubů, nedokázal si pomoci, musel to udělat. Tak strašně
po tom toužil. A proč by ne? Stejně už se rozhodl, že ten muž žádný další úsvit nespatří.
Nedovedl zabránit ani zuřivému vrčení, jež se mu dralo z hrdla, když nořil tesáky do útočníkovy
lebky. Stiskl tak mohutně, jak jen mohl, a uslyšel praskání kostí. Umírající muž zasténal. Reuben
mu olízl jazykem krev, která začala stékat po tváři. Vrah, špinavý vrah.
Zakousl se mu do ramene a rozerval jak látku jeho trička, tak i maso. Muž chutnal bohatě
a výrazně, v Reubenovi se chuť masa mísila se zápachem zla, teroru a naprosté zkaženosti. Chtěl
útočníka roztrhat na kousky a hodovat na jeho nahém těle. Toužil po tom, tak proč by to nyní
nemohl udělat?
Pak si vzpomněl na třetího viníka. Nemůže přece dopustit, aby poslední z trojice uprchl.
Ten ale neměl nejmenší šanci. Schoulil se bezmocně v koutě a strašlivě se třásl. Objímal se
rukama a z úst mu tekla voda, nebo možná zvratky. Počůral se a moč se okolo něj rozlévala po
dlážděné podlaze.
Ten odporný pohled přiváděl Reubena k šílenství. Zavraždil děti, zabil je. Místnost je plná jejich
smrti. A plná jeho zbabělství. Vrhl se na muže a sevřel jeho hruď do obou tlap. Stiskl a slyšel, jak
kosti praskají. Zíral do jeho bílé tváře, dokud jeho oči nevyhasly. Ach, zemřel jsi příliš rychle, ty
zbabělá zrůdo.
Odhodil jeho tělo, a to s rachotem dopadlo na podlahu. Pořád nebyl spokojen. Vrčel tak hlasitě
jako předtím. Zvedl mrtvolu a vyhodil ji bočním oknem ven. Skleněné střepy dopadly na tělo jako
kapky deště.
Náhle ucítil hrozné zklamání. Všichni už byli mrtví. Nahlas zaúpěl. Z hrudi vyšel drsný vzlyk.
Bylo to příliš rychlé. Zaklonil hlavu a znovu zavyl. Bolely ho čelisti. Zavřel tlamu, pak ji otevřel
a opět zařval. Krev a maso mužů bylo to nejodpornější, co kdy cítil. Chtěl rozervat zuby rámy dveří,
zatnout tesáky do čehokoli, co by se mu dostalo pod ruku.
Z úst mu odkápla slina. Reuben ji vztekle otřel. Tlapy měl celé pokryté krví. Ale co ty děti? Už
jsi na ně zapomněl? Zapomněl jsi, proč jsi přišel?
Potácel se domem zpět k hlavnímu vchodu. Při cestě demoloval zrcadla a obrazy ve skleněných
rámech, které visely na zdech. Chtěl se pustit i do nábytku, ale pak se rozhodl, že nejprve musí
dostat ven ty děti.
Koutkem oka si všiml klávesnice alarmu, stejného, jaký měl v Mendocinu. Stiskl modrý
knoflík, který přivolával lékařskou pohotovost, a zároveň červený, jenž volal hasiče.
Ticho prořízlo příšerné kvílení.
Reuben si zakryl uši a vykřikl. Bolest byla téměř nesnesitelná. Chvíli si myslel, že se mu hlava
rozskočí na kousky. Neměl čas najít zdroj toho hluku a zastavit ho, takže si musel pospíšit. Ten
zvuk ho přiváděl k šílenství.
Natáhl se po klice dveří do stodoly a ve zlomku vteřiny vyrval zámky a rozlámal padající dveře.
Tam, v jasném světle z domu, spatřil autobus převázaný řetězy a spoustou stříbrné pásky,
připomínající středověkou mučírnu.
Děti kvílely hrůzou, Reuben slyšel jejich tenký, pronikavý pláč, který se ztrácel v jekotu alarmu.
Vnímal jejich hrůzu a zoufalý strach. Děti se domnívaly, že si pro ně přišla smrt. V několika
vteřinách se však dozvědí, že jsou zachráněni. Že jsou volní.
Reuben pomocí drápů přerval pásku, jako by to byl papírový ubrousek. Jednou tlapou rozbil
skleněnou výplň dveří a vyrval dveře autobusu.
Do nosu jej udeřil nechutný zápach – výkaly, zvratky, moč a pot. A nad tím vším oblak krutosti.
Ucítil nutkání zavýt.
Ucouvl. Kvílející alarm ho rozčiloval, nedokázal se soustředit. Ale práce už byla u konce.
Vylezl ze stodoly na déšť, pod nohama cítil rozmoklou půdu. Zoufale chtěl pomoci mrtvému
dítěti z Land Roveru, alespoň položit jeho tělo tak, aby ho záchranáři našli, ale už nedokázal
vydržet ten hluk. Musí ho tedy najít bez jeho pomoci. Jistě ho najdou. I tak se ale cítil špatně, když
opouštěl místo činu, protože záchranáře nepřipravil na to, co tu naleznou.
Koutkem oka spatřil, jak z autobusu lezou malé i velké postavy. Pohybovaly se směrem k němu.
Musely ho vidět, musely poznat, co je zač. Stál přímo ve světle z domu. Děti musely vidět krev na
jeho tlapách a srst, která mu pokrývala celé tělo. Budou se ho bát. Musí se dostat pryč.
Rozběhl se ke stromům, na jejichž listech se leskly kapky deště. Zamířil dozadu za dům a pak
do velkého tichého lesa. Přímo na západ – do Muir Woods.
Dar-15.html
KAPITOLA 11
Muir Woods se rozkládá na ploše téměř dvou a půl kilometrů čtverečních a lze tam najít jedny
z nejstarších sekvojí v celé Kalifornii. Stromy, které vyrostly do výšky šedesáti metrů a jsou více
než tisíc let staré. Hlubokým kaňonem protékají nejméně dva potoky. Reuben tahle místa dobře
znal, vždyť se tu mnohokrát procházel po značených cestách.
Nyní se ponořil do hlubokého ticha a zatoužil po samotě, kterou mu poskytovalo Mendocino.
Měl radost ze síly, díky níž se vyhoupl do korun obrovských stromů a skákal z jedné větve na
druhou, jako by měl křídla. Všude cítil pach dalších zvířat.
Když pronikl hlouběji do parku, slezl dolů a procházel se po měkké zemi z popadaného listí.
A jakmile utichly všechny lidské hlasy, vnímal jen déšť a tiché zvuky stovek neznámých tvorečků,
kteří nalezli útočiště v kapradí a listí. Nahoře nad ním poletovali ptáci.
Reuben se hlasitě rozesmál. Zpíval nesmyslná slova, vrčel, klopýtal a pak se znovu vyhoupl do
větví tak vysoko, jak jen dokázal. Do očí mu padal déšť. Ve chvíli, kdy začal být kmen stromu příliš
úzký a ohýbal se pod jeho vahou, musel znovu přeskočit a najít si nové místo ve výšce. A tak pořád
dál a dál. Nakonec dopadl na zem a začal se pohybovat, jako by tančil. Zaklonil hlavu, zařval a pak
naplnil hluboký les svým vytím. Kromě šustění drobných zvířátek mu nic neodpovědělo.
Reuben klesl na všechny čtyři a rozeběhl se lesem, jako to dělají vlci. Prodíral se hustým
křovím. Zachytil pach zvířete – rysa, který před ním prchal. Pustil se za ním s neuvěřitelným
hladem. Při posledním skoku natáhl tlapu a onoho tvora polapil. Zaťal mu tesáky do hrdla
a tentokrát jej od hostiny nic nevyrušilo.
Nejprve odtrhl kost od šťavnatých svalů a zlomil ji mezi čelistmi. Pak hltal kousky
světložlutého zvířete, polykal jeho krev, jeho hladké, chutné vnitřnosti, odhadem dvacet kilogramů
živé váhy. Když skončil, zbyly po rysovi jen tlapy a hlava se žlutýma očima, jež na něj vrhaly
vyčítavý pohled.
Lehl si na podestlané listí a lapal po dechu. Tiše plakal a olizoval si ze zubů poslední zbytky
teplého masa. Rys. Báječné. Kočky nikdy neprosí o slitování. Kočky bojují až do konce. A jsou
šťavnatější.
Vtom ho napadla hrozivá myšlenka. Dopadá na všechny čtyři a běhá jako šelma. Krmí se jako
zvíře.
Vzápětí tu myšlenku odvrhl a vyrazil se zasněným výrazem hustým lesem. Přešel potok po
širokém kmeni stromu, pokrytém mechem. Drápy se mu do dřeva zatínaly tak samozřejmě, tak
jednoduše. Pustil se i dál do kaňonu, do míst, kde nikdy předtím nebyl. Dostal se až na úpatí hory
Tamalpais.
Nakonec si lehl na zem, opřel se o strom a díval se do tmy. Zjistil, že se ve křoviskách ukrývá
výrazně více malých zvířátek, než ho kdy napadlo. Cítil lišku, veverku, čipmanka – a divil se, jak
dokáže jejich pachy odlišit. Další hodinu strávil tím, že jen lezl po čtyřech a očichával vše okolo.
Znovu pocítil hlad. Klekl si u potoka a očima pozoroval, jak se pod hladinou proplétá zimní
losos. Ponořil tlapu do vody, a když ji vytáhl, držel rybu v ruce. Mrskala se, ale on jí nedal šanci.
Jedním prudkým pohybem se do ní zakousl.
Vychutnával si syrové maso a uvědomil si, jak odlišné je rybí maso od šťavnatého, šlachovitého
rysa.
Teď už nešlo o hlad, nebo ano? Šlo o něco jiného – o protažení a trénink obratnosti té bytosti,
kterou se stal.
Znovu vylezl do korun stromů. Přiblížil se až k ptačímu hnízdu a vylovil jedno vajíčko. Rozdrtil
ho mezi zuby, aniž by mu okolo poletující ptačí matka klováním jakkoli ublížila.
U potoka si v ledové vodě omyl tvář a tlapy. Nakonec se vykoupal celý. Stříkal si vodu i na
hlavu a ramena. Všechna krev musí pryč. Voda byla osvěžující. Klekl si a pil, jako by nikdy dřív
nedokázal uspokojit onu žízeň, která ho sužovala. Bral vodu do úst, polykal ji a těšil se z ní.
Déšť mu smáčel ramena. Okolo nohou mu proplula další ryba. Vylezl z potoka a znovu vyšplhal
do korun stromů nad údolím. Nebojte se, ptáčkové. Nechci vám ublížit.
Nebudeš vařiti kozelce v mléce matky jeho – samozřejmě.
Znovu se zadíval do husté mlhy. Rozněžnil se nad tou nádherou – otevřené nebe nad mlžnými
oblaky a vlhkostí, která halila zemi. Připadalo mu, že zpívající déšť s sebou přináší stříbrné světlo
měsíce, jež okolo něj tančilo na listech stromů. Kapky postupně padaly níž a níž, stékaly až dolů,
kde dopadly do měkkého kapradí a na vrstvu opadaného listí, které opojně vonělo.
On sám kapky deště cítil pouze na očních víčkách. Ale cítil to, cítil, jak se mění. Pomalu se
spustil na zem a narovnal se v zádech. Opustila ho touha nasytit se a najednou se uprostřed temného
lesa cítil nesmírně bezpečně. S úsměvem na rtech si uvědomil, že tu není žádná bytost, která by se
ho nebála. Zabití oněch tří zlých mužů mu rozbouřilo krev v žilách. Hlava se mu točila závratí
a málem se rozplakal. Dokázal by to vůbec? Uměl by plakat? Mohou zvířata plakat? Z hrdla se mu
vydral tichý smích. Zdálo se mu, že ho poslouchají všechny stromy v okolí, ale jistě šlo jen
o absurdní iluzi. Tyhle tisíc let staré strážce lesa přece vůbec nemohla zajímat živá bytost, jakou je
Reuben. Jak monstrózní mu ony sekvoje najednou přišly. Jak nesrovnatelné se zbytkem lesa. Jak
božsky primitivní a dechberoucí.
Ještě nikdy se necítil tak dobře. Jako by mohl žít navěky. Soběstačný, silný, monstrózní
a naprosto bez obav. Pokud tohle byl vlčí dar, možná by ho mohl přijmout.
Přesto ho děsilo, že by se měl vzdát lidského vědomí na úkor tlukotu srdce bytosti, kterou se
stal. Zmítal se na vlnách poezie – a nejhlubších morálních úvah.
Napadla ho stará píseň, ale nedokázal si vzpomenout, kde ji slyšel. Broukal si ji v hlavě, snažil
se dát dohromady zpola zapomenutá slova a tiše si prozpěvoval.
Vyšel z lesa na travnatou mýtinu, kterou ozařovalo světlo z šedé oblohy. Oproti temnému lesu
byl najednou okolní prostor protkán stříbrnými provázky deště.
Začal se znovu pohybovat v tanečním rytmu a nyní už zpíval nahlas. Jeho hlas byl hluboký, ne
jako hlas starého Reubena, toho ubohého, nevinného a ustrašeného kloučka. Byl to hlas současného
Reubena.
Darem tvým je svoboda, darem tvým je prostota.
Darem tvým je sejít tam, kam patříme.
Na místo, kde správně se cítíme
a kde budeme žít v lásce a radosti.2)
Pokračoval ve zpěvu, tančil o něco rychleji a oči měl celou dobu zavřené. Na víčka mu
dopadalo tlumené, vzdálené světlo, ale bylo mu to jedno. Jen tančil a zpíval.
Náhle se zastavil.
Zachytil intenzivní, nečekanou vůni. Sladkou vůni mísící se s parfémem.
Něco bylo velmi blízko. Otevřel oči a uviděl v mokré trávě odlesk žlutého světla. Nezachytil ani
nejmenší náznak nebezpečí. Ta bytost voněla čistotou a nevinností, a vůbec se nebála.
Otočil se a pohlédl doprava. Buď opatrný, pomyslel si. Můžeš ji vyplašit nebo vyděsit.
Pár metrů od něj, na verandě malého domku, stála žena a upřeně na něj hleděla. V ruce držela
zapálenou lucernu.
Byl si jist, že ho i v takové tmě díky lampičce může naprosto zřetelně vidět.
Žena stála naprosto klidně, dívala se na něj přes travnatý palouk. Měla dlouhé vlasy s pěšinkou
uprostřed a velké tmavé oči. Její vlasy se zdály být šedé, ale Reuben si uvědomil, že to tak může
vypadat jen kvůli stříbřitému svitu měsíce. Nedokázal rozpoznat žádné detaily. Všiml si, že má na
sobě noční košili s dlouhými rukávy. A že je úplně sama. Nikdo jiný s ní nebyl.
Neboj se!
Myšlenka jím projela jako blesk z čistého nebe. Žena s lucernou na verandě vypadala tak
drobně a křehce.
Ach, prosím, neboj se.
Začal znovu zpívat. Opakoval stejnou sloku, jen pomaleji, stejným hlubokým hlasem jako
předtím. Pomalu se k ní pohyboval a viděl v její tváři překvapení. Udělala pár kroků směrem ke
schodům. Nebála se, to bylo naprosto zřejmé. Vůbec se nebála.
Znovu se k ní přiblížil a nepřestával zpívat. Nyní se dostal do plného světla lucerny. A žena stála
pořád klidně jako předtím.
Evidentně byla zvědavá, fascinovaná.
Reuben došel až k malým schodům.
Žena měla opravdu šedé vlasy, jako by předčasně zestárla, ale její tvář byla hladká jako čínská
maska. Oči měla velké a ledově modré. Fascinoval ji, to ano, jako by se dostala do transu, když na
něj tak zírala.
Na co hleděla? Viděla Reubenovy oči, které se na ni dívaly se stejnou zvědavostí, se stejnou
fascinací.
Hluboko ve slabinách najednou ucítil touhu. Ta intenzita ho překvapila. Ztopořil se. Všimla si
toho? Mohla si toho všimnout? Skutečnost, že byl nahý a nedokázal zakrýt svou touhu, ho ještě více
vzrušovala, povzbuzovala, motivovala.
Nikdy po nikom takhle netoužil.
Vystoupal vzhůru po schodech a tyčil se nad ní. Žena ucouvla zpět na verandu. Ale nevypadala,
že má strach. Ne, zdálo se, že ho zve dál.
Co znamená ta pozoruhodná nebojácnost, ta zdánlivá vyrovnanost při pohledu do očí? Mohlo jí
být ke třicítce, možná méně. Měla drobné tělo, pěkná ústa a silná, ale štíhlá ramena.
Opatrně se k ní natáhl a dal jí spoustu času, aby mohla utéct. Vzal lucernu do obou svých tlap
a nedbal na teplo, jež z ní vyzařovalo. Položil ji na dřevěnou lavici u zdi. Dveře do místnosti byly
částečně pootevřené. Za nimi spatřil náznak bledého světla.
Toužil po té ženě, chtěl z ní strhat tu bílou flanelovou noční košili.
Velmi opatrně ji vzal do náručí. Srdce mu tlouklo jako o závod. Touha, která ho ovládala,
připomínala to, co cítil, když zabíjel nebo lovil. Šelmy se řídí instinkty.
Její kůže byla ve světle lucerny téměř alabastrová. Sladká. Hebká. Pootevřela rty a trochu
zalapala po dechu. Opatrně se dotkl tlapou jejích úst.
Zdvihl ji a bez námahy si přehodil její nohy přes levou ruku. Nevážila vůbec nic. Objala ho
pažemi okolo krku a prsty pohladila hustou srst.
A tímhle prostým gestem ho dostala až na okraj. Z hrdla mu vyšlo tiché zavrčení. Musí ji mít,
pokud mu to dovolí. A ona mu zcela jednoznačně dávala najevo, že souhlasí.
Odnesl ji ke vstupu do domu, zatlačil do dveří a společně přešli přes práh. Ucítil teplou, opojnou
vůni domova. Vnímal leštěné dřevo, voňavé mýdlo, svíčky, dotek kadidla, kouř z ohně. A vůni té
ženy, přirozenou vůni s kapkou citrusové esence. Ach, a její tělo, to požehnané tělo. Znovu zavrčel.
Vnímá to ona stejně? Jako předehru?
V malých černých kamnech žhnuly uhlíky. Do tmy zářila i čísla na digitálních hodinách.
Reuben se ocitl v malé ložnici. U zdi spatřil starožitnou postel s vysokým čelem ze zlatého dubu
a bílým povlečením, které se mu zdálo neuvěřitelně měkké a nadýchané.
Ženu držel stále v náručí. Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Přes srst cítil její prsty jen velmi
zlehka, ale pak začal být dotek intenzivnější. Laskala jeho vlčí tvář, černé pásy kůže v koutcích
tlamy, dotýkala se jeho zubů a tesáků. Uvědomuje si, že se na ni Reuben usmívá? Uchopila do
sevřených pěstí jeho dlouhé chlupy, které mu splývaly podél tváře.
Políbil ji na temeno hlavy a na čelo, hmmmmm, ucítil hebkou kůži, vtiskl jí polibek i na oční
víčka a přiměl ji, aby je zavřela. Její kůže byla jako hedvábí. Hedvábí a satén na drobné, hladké
a hebké bytosti, voňavé jako okvětní lístky.
Zdála se mu tak bezbranná a zranitelná, a přiváděla ho tím k šílenství. Prosím, lásko, nerozmysli
si to!
Společně dopadli na postel, ale Reuben na ni nenalehl plnou vahou. Věděl, že kdyby to udělal,
ublížil by jí. Přitiskl se k ní a držel ji v náručí. Odhrnul jí plavé, místy šedé vlasy z čela.
Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Pootevřela ústa a on to vzal jako pozvání.
„Buď něžný,“ zašeptala, její prsty mu odhrnuly dlouhou srst z očí.
„Jsi nádherná, nádherná,“ odvětil. „Neublížím ti. Radši bych zemřel, než abych ti ublížil. Drahá.
Maličká. Dávám ti své slovo.“
Dar-16.html
KAPITOLA 12
Malé digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly 04:00. Tlumený jas, který vydávaly, byl
jediným zdrojem světla v celé místnosti. Reubenovy oči ale víc nepotřebovaly.
Ležel vedle mladé ženy a pozoroval strop z tmavého dřeva se silnou vrstvou laku.
Kdysi tahle ložnice bývala verandou. Místnost se táhla až k zadní části domu. Ze třech stran
byla v obložení tři malá panelová okna. Reuben si dokázal velmi dobře představit, jak příjemně tu
je, když vyjde slunce a prozáří temný les s načervenalými kmeny stromů a světle zelenými listy.
Reuben cítil les, vnímal ho, jako by byl přímo v něm. Tenhle dřevěný domek byl postaven pro
někoho, kdo miloval lesy a chtěl v nich žít, aniž by ho kdokoli rušil.
Žena mu ležela v náručí a spala.
Reuben odhadl, že jí může být okolo třicítky. Vlasy měla plavé, místy šedavě bílé, dlouhé, volně
rozhozené po polštáři. Noční košili jí roztrhl, když ji svlékal, kousek po kousku zbavoval ošacení,
a ona s očividným souhlasem zůstala ležet ve zbytcích nočního úboru jako ve vlaštovčím hnízdě.
Trvalo mu, než sebral veškerou kontrolu, aby jí při milování neublížil. Muž a zvíře se v něm
dohromady prolnuli, společně si užívali a cítili její horkost jako kapky rozžhaveného vosku. Přijala
ho s naprostou bezstarostností, sténala tak spontánně jako on, tvrdě proti němu přirážela a zmítala
se pod ním na vlnách orgasmu.
V její nebojácnosti bylo cosi, co překračovalo hranice normální důvěry.
Spala vedle něj naprosto klidně.
Ale Reuben se už neodvážil usnout. Ležel, přemýšlel, uvažoval, volal muže i šelmu
k zodpovědnosti a zároveň v sobě cítil jakousi blaženost z její vstřícné náruče.
Kdyby se nebál, že ji vzbudí, vstal by a rozhlédl by se tu – možná by se posadil do velkého
houpacího křesla, možná by se víc zabýval zarámovanými fotografiemi na nočním stolku. Z místa,
kde ležel, spatřil fotku z turistické chaty, na které byla ona žena s batohem na zádech a holí v ruce.
Usmívala se do hledáčku fotoaparátu. Na dalším obrázku stála s dvěma plavovlasými chlapci.
Jak odlišně vypadala na fotografiích – s vlasy pod čepicí a perlami okolo krku.
Na stolku měla staré i nové knihy a všechny se týkaly lesa, života v přírodě a rostlin, které se
nacházely v horách a v Muir Woods.
Reubena to nepřekvapilo.
Kdo jiný by mohl žít na takhle opuštěném místě kromě ženy, pro kterou les znamená celý svět?
Zdála se mu tak křehká. Tak bláznivě důvěřivá. Až příliš důvěřivá.
Cítil, jak ho přitahuje. Jak ho láká objevit tajemství, proč ho vítala na svém lůžku i v podobě, do
které se proměnil. A její vášeň. Pohlédl na ni, uvažoval, co je to za bytost a o čem se jí asi zdá.
Uvědomil si, že musí odejít.
Začal vnímat únavu.
Když rychle nevyrazí, promění se nejspíš daleko od auta ukrytého na útesech nad místem, kam
únosci zavřeli své oběti.
Políbil ji bezretými ústy, přitiskl k ní své tesáky.
Zničehonic otevřela obrovské, ostražité a jasné oči.
„Můžu tě znovu navštívit?“ zeptal se Reuben tichým, chraplavým hlasem, tak něžným, jak jen
dokázal.
„Ano,“ zašeptala.
Už toho na něj bylo příliš. Chtěl si ji znovu vzít, ale věděl, že nemá čas. Toužil ji poznat a prahl
po tom, aby ona poznala jeho. Ach, jsem sobecký, pomyslel si. Navíc nepřestával přemýšlet, proč
neutekla, když ho spatřila. Proč s ním na několik hodin ulehla do měkké postele. Zvedl její ruku
a políbil ji. A pak znovu.
„Loučím se jen na malou chvíli, má nádherná.“
„Laura,“ odvětila. „Jmenuji se Laura.“
„Přál bych si, abych měl také jméno,“ opáčil. „Řekl bych ti ho.“
Pak vstal a bez dalšího slova zmizel z domu.
Pohyboval se korunami stromů skrz Muir Woods směrem na jihovýchod. Jen málokdy se dotkl
země. Nakonec se vynořil z parku a pronikl do lesních houštin Mill Valley.
Našel své porsche, aniž by musel přemýšlet nad tím, kde ho nechal. Bylo naprosto v pořádku,
stále ukryté pod zakrslými duby.
Déšť se změnil v jemné mrholení.
Reuben uslyšel ozvěnu hlasů.
Hluboko pod ním se policisté na místě činu stále domlouvali pomocí vysílaček.
Posadil se vedle auta, shrbil ramena a pokusil se vyvolat proměnu.
Během několika vteřin uspěl. Vlčí srst se začala vytrácet a Reubenem projížděly vlny vzrušení.
Tmavou oblohu prořízly první paprsky slunce. Svítalo.
Reuben cítil takovou únavu, že téměř omdlel.
Oblékl si volné pytlovité oblečení, které si přinesl s sebou. Kam teď půjde? Nedokáže dojet až
na Nidecký vrch. Vyloučeno. Ani kratší cesta domů mu nepřišla jako dobrý nápad. Teď nemůže být
doma, to je bez diskuzí. Teď ne.
Přinutil se vyrazit na cestu. Sotva dokázal udržet otevřené oči. Předpokládal, že novináři
obsadili nejen hospodu v Mill Valley, ale také kterýkoli motel nebo hotel v dojezdové vzdálenosti,
takže zamířil směrem ke Golden Gate. Zoufale se pokoušel zůstat vzhůru. Sluneční svit se prodral
skrz mlhu a zaplavil celý kraj ocelově šedým světlem. Jakmile vjel Reuben do města, začalo znovu
pršet.
Když projížděl přes Lombard Street, spatřil velký komerční motel. Zastavil a zamluvil si pokoj.
Líbily se mu samostatné balkóny v horním patře, které se nacházely přímo pod střechou. Recepční
mu přidělil apartmá v zadní části, „dál od ruchu městské dopravy“.
Reuben stáhl žaluzie a svlékl si nepříjemné šaty z hrubého materiálu. Vlezl si do postele
s takovým uspokojením, jako by to byl život zachraňující člun, a na chladném bílém polštáři
okamžitě usnul.
Dar-17.html
KAPITOLA 13
Otec Jim odcházel z kostela svatého Františka z Gubbiy v sanfranciském Tenderloinu, jakmile
se setmělo. Přes den spali bezdomovci na lavičkách a obědy konzumovali v jídelně v dolní části
ulice. Ale za soumraku se kostel z důvodu bezpečnosti zamykal.
Reuben tohle všechno věděl.
Také věděl, že kolem desáté večer – což bylo právě teď – bude jeho bratr tvrdě spát ve svém
malém bytě, jenž se nacházel přímo naproti kostelu. Stačilo jen přejít ulici. Jim kdysi přebýval ve
starém rektorátu, ale teď tam umístili farní kancelář a sklad, takže mu Grace a Phil
s arcibiskupovým svolením zajistili apartmán. Dokonce koupili celou budovu, kterou Jim postupem
času přeměnil v decentní hotel pro spolehlivé obyvatele staré čtvrti.
Reuben, oblečený v hnědém trenčkotu a mikině s kapucí, skákal ze střechy na střechu. Spodní
části nohou ani tlapy, jež měl místo rukou, ničím nezakrýval. Když se dostal až ke kostelu, seskočil
tiše na tmavé prostranství. Proměna přišla před třemi hodinami. Od té doby usilovně bojoval s celou
plejádou hlasů, která mu rezonovala v uších. Ale už se blížil ke konci sil.
Jakmile se dokázal ovládnout, zavolal do bytu svému bratrovi.
„Musím jít do kostela ke zpovědi,“ oznámil hlubokým, hrdelním hlasem, jenž mu byl až
důvěrně známý, ale jeho bratr Jim jej identifikovat nedokázal. „Potřebuji zpovědníka. A musí to být
v kostele.“
„Ach, právě teď?“ snažil se probudit Jim.
„Nemůžu čekat, Otče. Potřebuji vás. Potřebuji Boha. Až mě vyslechnete, odpustíte mi.“
No, možná.
Reuben si upravil šátek okolo tváře a sluneční brýle si nasadil hlouběji do obličeje. Pak už jen
vyčkával.
Jim, jako vždy zodpovědný a Bohu oddaný kněz, vstoupil do průčelí a překvapilo jej, že
kajícník už zde čeká. Možná jej trochu znejistěla a ohromila jeho výška, ale přikývl a odemkl těžké
dveře hlavní lodi kostela.
Takové riziko, pomyslel si Reuben. Mohl by ho jednoduše praštit po hlavě a odnést z kostela
všechny zlaté svíce. Přemýšlel, jak často dělá Jim takové věci a proč je jeho život naplněn jen
soustavným sebeobětováním a vyčerpávající prací pro druhé. Proč každý den nabírá polévku
a sekanou a dává je lidem, proč každé ráno provádí stejný rituál, během nějž vysvěcuje chléb a víno
a ve formě malých oplatek vkládá lidem do úst „tělo Kristovo“.
Svatý František patřil k jednomu z nejzdobnějších a nejbarevnějších kostelů v celém městě.
Postavili jej dlouho předtím, než se Tenderloin stal jednou z nejvíc legendami opředenou částí
města. Kostel byl velký, se starými, precizně vyřezávanými lavicemi. Stěny měl pokryté
pestrobarevnými malbami a zlacenými nástěnnými oltáři – zasvěcenými svatému Josefovi
a blahoslavené Panně Marii. Vzadu po pravé straně stály dřevěné zpovědnice. Každá vypadala jako
malý domek s jednou částí určenou pro kajícníky a druhou, kde sedával kněz. Oba prostory byly
odděleny okénkem, které nyní uzavírala dřevěná deska.
Když se člověk rozhodl ke zpovědi, nebylo nutné navštívit přímo tohle místo. Mohli jste se ze
svých hříchů vyznat na lavičce v parku nebo kdekoli jinde. Reuben věděl, že na místě nezáleží. Ale
tuhle schůzku považoval za naprosto oficiální, přísně tajnou, takže požádal o to nejvhodnější, co mu
mohlo být nabídnuto.
Následoval Jima k první zpovědnici, jediné, kterou jeho bratr skutečně používal, a trpělivě
pozoroval, jak Jim vytahuje malou saténovou štólu a pokládá si ji okolo krku, aby ho ujistil, že nyní
je skutečně připraven nabídnout svátost smíření.
V té chvíli si Reuben sejmul sluneční brýle, sundal šátek, a odhalil tak svou tvář.
Jim se jen mimoděk otočil, když mu gestem naznačoval, aby vstoupil do dveří malé budky. Ale
i ten letmý pohled stačil. V těsné blízkosti spatřil tvář bestie. Zalapal po dechu a zapotácel se. Jeho
pravá ruka vyletěla vzhůru a nakreslila do vzduchu znamení kříže. Jim zavřel oči, znovu je otevřel
a snažil se pochopit, co vidí před sebou.
„Zpověď,“ řekl Reuben a tentokrát to byl on, kdo pokynul bratrovi tlapou směrem k otevřeným
dveřím zpovědnice.
Jimovi trvalo téměř minutu, než se vzpamatoval.
Reubenovi přišlo zvláštní spatřit bratra v takové situaci. Jim neměl tušení, že monstrum, na něž
se právě dívá, je jeho bratr Reuben. Kdy jindy se vám podaří vidět u bratra nebo sestry pohled, jako
byste byli dokonale cizí?
Nyní pochopil, že oproti jeho zkušenosti z každodenního kontaktu je jeho bratr ještě odvážnější
a profesionálnější, než si kdy dokázal představit. A uvědomil si, že Jim dokáže zvládnout svůj
strach s naprostým klidem.
Reuben vešel do prostoru pro kajícníky a zatáhl za sebou sametový závěs. Bylo tu těsno,
zpovědnici očividně postavili pro drobné muže a ženy. Klekl si na polstrované klekátko a obličej
posunul blíže k okénku. Jim odtáhl dřevěnou desku a Reuben si všiml, že drží ruku nataženou
k požehnání.
„Požehnej mi, Otče, neboť jsem zhřešil,“ promluvil Reuben. „A nezapomeň, že vše, co ti nyní
sdělím, je zpovědní tajemství.“
„Ano,“ přisvědčil Jim. „Ano, pokud jsou tvé úmysly upřímné.“
„Naprosto. Jsem tvůj bratr Reuben.“
Jim neřekl ani slovo.
„To já zabil násilníka na North Beach i muže v parku Golden Gate. Zavraždil jsem i ženu na
Buena Vista Hill, která mučila starý pár. Postaral jsem se o únosce z Marina a hned poté jsem
osvobodil zajaté děti. Bohužel jsem nedokázal zachránit všechny. Dvě již byly mrtvé. Další
holčička, která měla cukrovku, zemřela dnes ráno.“
Odpovědí mu bylo jen ticho.
„Opravdu jsem tvůj bratr,“ pokračoval Reuben. „Vše začalo po útoku v Mendocinu. Nevím,
proč na mě ta bytost zaútočila ani proč mi předala svou moc. Ale vím, čím jsem se stal.“
Znovu naprosté ticho. Jim hleděl před sebe. Vypadalo to, jako by jeho loket volně spočíval na
okraji křesla, ale ruku měl příliš blízko k ústům.
Reuben znovu promluvil:
„Měním se každý večer, čím dál tím dříve. Dnes jsem se proměnil okolo sedmé. Nevím, jestli to
mohu ovládat vůlí. Nevím, proč se před úsvitem vracím do původní podoby. Ale vím, že jsem po
proměně vždy naprosto vyčerpaný.
Chceš vědět, jak hledám ty, které chci zachránit? Slyším je. Slyším je a cítím je – dokážu
vnímat nevinnost a strach. A zlo z těch, co na ně útočí. Cítím ho, jako pes nebo vlk cítí svou kořist.
To ostatní už víš. Četl jsi to v novinách, slyšel ve zprávách. Nic víc už ti říct nemůžu.“
Ticho.
Reuben čekal.
Ve stísněném prostoru mu začalo být horko. Ale čekal.
Nakonec Jim promluvil a jeho hlas byl změněný k nepoznání, tichý a hluboký.
„Jsi-li skutečně můj bráška, pak musíš vědět něco, co ví jen on. Něco, co mi můžeš říct, abys mě
přesvědčil, že jsi doopravdy on.“
„Proboha, Jimmy, jsem to já,“ vyhrkl Reuben. „Matka o tom neví, ani Phil. Ani Celesta. Nikdo
to neví, Jime, s výjimkou jedné ženy, a ta mou identitu nezná. Pro ni jsem jen vlčí muž. Pokud by to
řekla policii nebo FBI nebo NIH nebo CIA, nic to neznamená. Tobě to říkám, Jime, protože
potřebuji tvou pomoc. Potřebuji, abys to vše slyšel. Jsem na to sám. Naprosto sám. A jsem tvůj
bratr. Jsem pořád ještě tvůj bratr, Jime? Prosím, odpověz mi.“
Ve ztemnělém prostoru Reuben spatřil, jak si Jim položil ruce před obličej a zakašlal.
„Dobrá,“ povzdechl si a posadil se. „Reubene, dej mi chvilku. Víš, jak to má být. Kněz by se
neměl nechat vyvést z míry přiznáním zpovědníka. Ale myslím, že to platí pro lidi, kteří se nemění
v nějaké…“
„Zvíře,“ dokončil za bratra Reuben. „Jsem vlkodlak, Jime. Ale radši si říkám vlčí muž. Už bys
měl chápat, že si i v tomto stavu zachovávám plné vědomí. Ale není to jednoduché. V mém těle
jsou hormony, které mění mé chování. Jsem Reuben, ano, ale jsem jiný, než jsem býval. A nikdo
neví, do jaké míry ty hormony ovlivňují mé emoce a svobodnou vůli a svědomí a zábrany a morální
zásady.“
„Ano, jsi to ty. Nikdo jiný, kromě mého brášky, by se takhle nepopsal,“ odtušil Jim.
„Phil Golding nevychoval syny, kteří se spokojí s jednoduchou odpovědí na otázku života
a smrti.“
Jim se zasmál. „A kde je Phil, když ho potřebuješ?“
„Nech toho,“ namítl Reuben. „Nezapomeň, zpovědní tajemství.“
„Amen. Samozřejmě.“
Reuben chvíli čekal a pak řekl: „Je snadné zabíjet. Je snadné zabíjet lidi, kteří smrdí
provinilostí. Ne, to není přesné. Jsou cítit zápachem zla.“
„A co ostatní lidé? Nevinní lidé?“
„Ti jsou cítit jen jako lidé. Voní nevinně, zdravě, příjemně. To musí být důvod, proč mě ta bestie
v Mendocinu nechala naživu. Dostala se ke mně uprostřed útoku těch dvou vrahů. A nechala mě být
možná proto, že věděla, co mi udělala. Věděla, co mi předala.“
„Ale nevíš, kdo nebo co ta bytost je?“
„Ne, ještě ne. Ale pokud existuje způsob, jak ji najít, udělám to. A je toho více, než se na první
pohled zdá. Existuje totiž propojení mezi tím, co se stalo v onom domě, a rodinou Nidecků. Ale
ještě stále nevím, jaký to dává smysl.“
„Dnes v noci. Zabíjel jsi dnes v noci?“
„Ne, nezabíjel. Ale ještě je příliš brzy, Jime.“
„Hledá tě celé město. Na křižovatkách ulic jsou rozmístěny kamery. Hlídky sledují střechy,
Reubene. Zapojili hromadu satelitů. Vědí, jak se pohybuješ. Chtějí tě chytit, Reubene. Chtějí tě
sundat dolů. Chtějí tě zabít.“
„To nebude tak snadné, Jime. Nedělej si starosti.“
„Poslouchej, chci, aby ses obrátil na někoho dalšího. Půjdu s tebou domů. Zavoláme Simonu
Oliverovi a najmeme právníka z jeho firmy. Jak se jmenuje… Gary Paget…“
„Přestaň, Jime. Nic takového nemám v plánu.“
„Chlapče, tohle nemůžeš zvládnout sám. Zabil jsi člověka. Odtrhal jsi mu končetiny od těla…“
„Jimmy, přestaň.“
„Očekáváš, že ti dám rozhřešení za…“
„Nepřišel jsem si k tobě pro rozhřešení, a ty to víš. Přišel jsem, protože vím, že to nikomu
neřekneš. Nemůžeš. Dal jsi slib Bohu, nejen mně.“
„Máš pravdu, ale musíš udělat, co ti řeknu. Musíš jít za mamkou a vysvětlit jí to. Dovol jí, ať
udělá testy, nech ji přijít na to, co máš v krvi. Proč a jak se ti tohle děje. Mamka se spojila se
specialistou z Paříže s jakýmsi ruským doktorem s opravdu bizarním jménem Jaska, nebo tak nějak,
a tenhle doktor tvrdí, že viděl i další případy. Viděl podivné věci, Reubene, tohle není poprvé…“
„Za nic na světě.“
„Už nežijeme v době temna, Reubene. Nejsme v Londýně v devatenáctém století. Máma je
perfektní osoba, která ti může pomoci objasnit…“
„To myslíš vážně? Čekáš, že si mamka s tímhle Jaskou vytvoří laboratoř ve stylu Frankensteina
a pustí se do výzkumu na vlastní pěst? A že jim u toho bude pomáhat hrbatý pomocník jménem
Igor, který dostane na starosti magnetické rezonance a míchání chemikálií? Že mne se západem
slunce přivážou ke kovové židli, abych mohl uvnitř malé cely v klidu řvát? To snad nemyslíš
vážně? Jediné slovo mámě a skončil jsem, Jime. Zavolala by všechny vědecké mozky naší generace
a specialistu z Paříže by pustila k vodě. To by se stalo. Tohle by od ní očekával celý svět, že zavolá
NIH. A mezitím se mě bude vší silou snažit udržet, abych neublížil nikomu dalšímu. Pak nastane
konec, Jime. Nebo vlastně začátek Reubenova života jako laboratorní krysy, kterou drží pod
zámkem a pod vládním dohledem. Jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než mě přesunou do
nějakého utajeného vládního zařízení? Matka tomu nedokáže zabránit.
Víš, co se stalo před dvěma dny, když jsem vešel do domu na Buena Vista Hill? Ta žena mě
střelila. Jime, rána se během několika hodin zacelila. Na rameni nemám po průstřelu ani jizvičku.
Nic.
Až do konce života by mi brali krev a pokoušeli se zjistit, co mi dává takovou moc. Dělali by mi
biopsii na všech orgánech, včetně mozku. Nikdo by je nezastavil. Studovali by všemi nástroji, jež
kdy člověk vynalezl, jak a proč se měním ve vlka a jaké hormony mají vliv na můj vzrůst, na tesáky
a drápy, na rychlou produkci chlupů a srsti i na zvýšení svalové hmoty. I na agresi. Hledali by, co
proměnu vyvolává, a snažili se to ovládnout. Zjišťovali by, jestli to, co se mi děje, má vliv na délku
života. A výsledky by použili na národní obranu. Mohli by vytvořit stovky elitních vlčích vojáků,
kteří by se stali efektivním nástrojem partyzánské války na celém světě, kde nelze použít konvenční
zbraně.“
„Dobře. Přestaň. Evidentně to máš promyšlené.“
„Jo, to mám,“ přitakal Reuben. „Celý den jsem ležel v motelu, poslouchal zprávy a nepřemýšlel
o ničem jiném. Napadlo mě, jak snadné by nyní bylo dostat se k rukojmím v džungli v Kolumbii.
Přemýšlel jsem o všem. Ale ne tak do detailů jako teď…“ zaváhal. Jeho hlas se zlomil. „Nevíš, co
pro mě znamená, že s tebou můžu mluvit, Jime. Ale pojďme o tom mluvit. Pojďme se společně
postavit tomu, co se mi stalo.“
„Musí tu být někdo, komu můžeš věřit,“ řekl Jim. „Někdo, kdo by tě mohl studovat, aniž by tě
tím ohrozil.“
„Jimmy, nikdo takový není. To je důvod, proč ve filmech vlkodlaci končí tak, jak končí.
Stříbrnou kulkou.“
„Je to pravda? Může tě stříbrná kulka zabít?“
Reuben se rozesmál.
„Nemám tušení,“ odvětil upřímně. „Pravděpodobně ne, nevím. Mám ověřeno, že nůž ani
obyčejná kulka nefungují. To vím. Ale třeba tu je někde něco prostého, co mě zabije. Nějaký toxin.
Kdo ví?“
„Jasně. Chápu. Rozumím tomu, proč nemůžeš věřit mámě. Pochopil jsem to. Upřímně řečeno si
myslím, že by to máma možná i udržela v tajnosti, protože tě miluje, bráško. Je to tvá matka. Ale
mohu se plést. Velmi plést. Bez ohledu na to, co by se rozhodla udělat, by jí to ublížilo.“
„Ano, to je další důvod,“ přikývl Reuben. „Musím od tajemství uchránit ty, které miluji. Navždy
by to poznamenalo jejich životy.“
Další důvod, proč chci vypadnout a najít znovu v marinském lese Lauru. Proto toužím po její
náruči. Protože, ať už má jakýkoli důvod, prostě se mě nebojí. Nejsem jí odporný. Vlastně mě
objímá, nechá se objímat.
Další téma ke zpovědi.
„Je tu jedna žena,“ řekl. „Ve skutečnosti nevím, co je zač. Zkusil jsem ji najít na internetu.
Myslím, že vím, kdo to je, ale říkám ti to proto, že jsem k ní úplně nečekaně přišel a spal jsem s ní.“
„Spal jsi s ní? Zní to, jako kdybys citoval Bibli. Měl jsi s ní sex?“
„Jo, líbí se mi říct spal, protože to zní jako staré klišé. Moc hezky.“
„Ach, to je skvělé. Podívej, tohle nemůžeš zvládnout sám. Nedokážeš ovládnout svou moc
a z toho, co mi říkáš, mi přijde, že nedokážeš zvládnout samotu.“
„A s kým bych to měl sdílet?“
„Snažím se, abych to mohl být já,“ odvětil Jim.
„Já vím.“
„Musíš se na dnešní noc dostat někam do bezpečí. Hledají tě úplně všude. Myslí si, že jsi
šílenec v kostýmu vlka. To přesně si myslí.“
„Nic nevědí.“
„Ale ano, vědí. Ze slin, jež zůstaly na tvé oběti, zjistili DNA. Co když přijdou na to, že je
zmutovaná. Co když v ní najdou neobvyklou sekvenci?“
„Tomu nerozumím. Co to znamená?“ zeptal se Reuben.
„Mají s testy problémy a nechtějí, aby to věděla veřejnost. Ale to může znamenat, že dělají další
a další testy, sofistikovanější. Celesta tvrdí, že si vyšetřovatelé myslí, že jsou důkazy
zmanipulovány.“
„Co tím myslíš?“
„Vlčí muž si jen hraje a na místa činu instaluje bizarní důkazy.“
„To je směšné. Měli tam být!“
„A už si spojili tyhle útoky s Mendocinem. I matka už si to dala dohromady. Tlačí na to, aby na
těch mrtvých feťácích provedli více testů. Přijdou na všechno.“
„Takže si myslíš, že našli odlišnou DNA a domnívají se, že jim tu po lese pobíhají dva vlčí
muži?“
„Nevím. Nikdo neví. Reubene, nepodceňuj sílu internetové komunikace a jejich testy. Pokud je
tvá DNA uložena v systému, přijdou na to!“
„Není uložena v systému. Mamka mi řekla, že se s jejich vzorky něco stalo. Kromě toho nejsem
žádný zločinec. Nejsem v jejich databázi.“
„A ty si myslíš, že hrají podle pravidel? Mají přece vzorky z pitvy Marchent Nideckové, nebo
ne?“ Jim vypadal stále nervózněji.
„Ano, to asi ano,“ přikývl Reuben.
„A máma říkala, že volali a ptali se, jestli mohou získat více tvé DNA. Zakázala jim to. Nejspíš
jí to doporučil ten specialista z Paříže.“
„Jime, prosím, pokus se zachovat klid. Takhle s tebou nemůžu mluvit. Měl jsi být lékařem jako
máma.“
Ticho.
„Jime, budu muset naše sezení ukončit.“
„Reubene, počkej, kam chceš jít?“
„Musím vyzkoumat pár věcí, ale nejdůležitější je, že se musím naučit ovládat proměnu – jak ji
urychlit a jak ji zpomalit.“
„Takže to nemá nic společného s měsícem?“
„Není to žádná magie, Jime. Ne, neexistuje žádné spojení s měsícem. Je to fantastické. Jako
virus. Přichází to zevnitř mého těla, alespoň to tak vypadá. Změnil se mi způsob vnímání světa,
změnilo se mi vnímání morálních hodnot. Ještě přesně nevím, co to způsobilo, ale magie v tom
není.“
„Když v tom není nic nadpřirozeného, ale jen virus, tak jak to, že zabíjíš pouze zlé lidi?“
„Už jsem ti to říkal. Já zlo cítím, slyším ho,“ přes Reubena náhle přejel záchvěv chladu. Co to
má znamenat?
„Odkdy má zlo vůni?“ zeptal se Jim.
„Nevím,“ odpověděl Reuben. „Ale také nevíme, proč psi cítí strach, a stejně tomu tak je.“
„Psi vyhodnocují nepatrné fyzické projevy. Cítí pot a možná i hormony, jako je adrenalin. Chceš
mi říct, že zlo má také hormonální dimenzi?“
„Mohlo by mít,“ připustil Reuben. „I agrese, hněv, nepřátelství – všechno tohle by mohlo mít
své identifikátory, které většina lidských bytostí nedokáže zaměřit. Kdo ví?“
Jim neodpověděl.
„Co by sis přál? Chtěl bys, aby mé schopnosti byly nadpřirozené?“ zeptal se Reuben. „Aby
pocházely od ďábla?“
„Kdy jsem řekl něco o ďáblovi?“ ohradil se Jim. „Ty přece zachraňuješ nevinné oběti. Odkdy se
ďábel stará o nevinné?“
Reuben si povzdechl. Nedokázal vměstnat všechny myšlenky do slov. Neuměl vysvětlit, jak se
jeho uvažování změnilo, a to dokonce i ve chvílích, kdy nebyl zatížen proměnou. Nebyl si jistý,
jestli chce bratrovi říct úplně všechno.
„Jediné, co vím,“ promluvil nakonec, „je, že pokud se budu měnit takhle nepředvídatelně a bez
kontroly, jsem zranitelný. A jenom já s tím můžu něco udělat. Navíc máš pravdu, mají mou DNA od
Marchent, kdyby ne z jiného zdroje. Mají mě přímo pod nosem. Musím jít.“
„Kam?“
„Na Nidecký vrch. Teď mě dobře poslouchej, Otče Jime. Přijeď za mnou, kdykoli budeš moci.
Můžeme spolu v soukromí probírat vývoj situace. K tomu ti dávám svolení. Ale s nikým jiným ani
před nikým jiným o tom nemluv.“
„Děkuji ti,“ Jimovi se očividně ulevilo. „Reubene, chtěl bych o tom začít číst, zkoumat tvou
nemoc. Mohu?“
Reuben pochopil. Kněz nemohl jednat podle zpovědi o nic víc, než o ní mohl mluvit s mužem,
který se zpovídal. Reuben souhlasil.
„Vyzvedl jsem si dnes několik objednaných knih,“ řekl Reuben. „Jen legendy, fikce, básně,
samé takové. Ale v Americe došlo k incidentům, někdo…“
„Máma mi o tom říkala,“ skočil mu do řeči Jim. „A také ten doktor, Jaska. Mluvili o bestii
z Bray Road.“
„To nic není,“ namítl Reuben. „I ve Visconsinu viděli bytost podobnou yettimu. Ale já hledám
cokoli, co by mohlo objasnit můj stav a současně tu bizarní spojitost s rodinou Nidecků. Snažím se
na to přijít, ale zatím nevím zhola nic. Ano, samozřejmě, že můžeš pátrat také.“
„Děkuji,“ odvětil Jim. „Chceš se mnou zůstat v kontaktu, Reubene?“
„Ano, Jime, chci.“
Reuben sáhl po těžkých závěsech.
„Počkej,“ vyhrkl Jim. „Počkej, prosím. Vyslov jakékoli pokání, které půjde od srdce.“ Jimův
hlas zněl najednou poněkud zlomeně. „A dovol mi, abych ti dal rozhřešení.“
Reubena při tom píchlo u srdce.
Sklonil hlavu a zašeptal. „Bože, odpusť mi. Odpusť mi mé vražedné srdce, které se dokáže
radovat. Mé srdce, jež to nechce vzdát, a nevzdá to, protože chce být i tak dobré.“ Povzdechl si
a citoval svatého Augustina: „Bože, učiň mě ctnostným, ale zatím ještě ne.“
Jim soustředěně podával rozhřešení a možná přidal i další modlitbu, to už Reuben nevěděl.
„Kéž tě Bůh ochraňuje.“
„A proč by to dělal?“ zeptal se Reuben.
V Jimově hlase se znovu objevila dětská upřímnost.
„Protože tě stvořil. A ať už jsi jakýkoli, on je tvůj tvůrce. A ví, proč a za jakým účelem tě
povolal na tento svět.“
Dar-18.html
KAPITOLA 14
Reuben vyrazil po střechách domů zpět do motelu a zamkl se v pokoji. Celý zbytek noci se
marně snažil vyvolat proměnu. Ve vlčí podobě nedokázal použít počítač ani číst knihy, které si
objednal. To ho dráždilo. Co s ním měli bájní vlkodlaci společného?
Neodvažoval se sednout do auta a vyjet na silnici. Měl v živé paměti, jak těžké bylo
pronásledovat únosce. Kromě toho si nemohl dovolit, že jej uvidí nebo zadrží v jeho vlastním autě.
Neodvážil se.
Ať už se snažil sebevíc, nedokázal proměnu vyvolat. Alespoň ne hned.
Noc byla plná hlasů. Reuben je slyšel i celou dobu, co si povídal s Jimem.
Záměrně se na ně nesoustředil. Věděl, že pokud by ho jeden z hlasů zaujal, musel by vyjít ven
a odpovědět na jeho volání.
Cítil se mizerně, když si uvědomil, že by měl zachraňovat lidi od utrpení, či dokonce od smrti,
a místo toho se choulí v hotelovém pokoji a pokouší se usnout.
Okolo třetí hodiny ranní, dřív, než kdykoli jindy, se začal měnit v člověka.
Proměna přišla jako vždy s vlnou křečí připomínajících orgasmus. Oslabila ho téměř do deliria.
Pozoroval se v zrcadle a dokonce vyfotil pár obrázků na svůj iPhone.
Nakonec spatřil v odrazu toho starého Reubena Goldinga, kterého tak dobře znal, a ani nevěděl,
co na to říct. Jeho ruce vypadaly jemně. Divil se, že se v lidské kůži necítí zranitelněji. Připadal si
neobyčejně silný, schopný odolat čemukoli, co by ho mohlo v téhle nebo v jiné podobě napadnout.
Moc unavený nebyl. Dal si sprchu a rozhodl se, že se před cestou chvilku prospí.
Už dva dny nemluvil s rodiči a Jim, který byl vázán slibem zpovědního tajemství, nikomu
nemohl ani naznačit, že Reubena viděl.
Na mailu a v telefonu měl zprávy téměř od všech, včetně Galtona, který mu podle jeho instrukcí
nainstaloval televizi. A měl pro něj zajímavou informaci. Orchidejové stromy. Na Nidecký vrch
dorazily dva velké orchidejové stromy, expresní náklad z Floridy, které očividně objednala
Marchent Nidecková v den své smrti. Galton se ptal, jestli Reuben o ty stromy stojí.
Reuben ucítil knedlík v krku. Konečně pochopil význam tohoto rčení. Ano, rozhodně o ty
orchidejové stromy stojí. A pokud je to v Galtonových silách, ať takových rostlin objedná víc.
Rozeslal několik e-mailů, i když věděl, že nikdo není vzhůru, aby mu odpověděl. Ozval se
Grace, že je v pořádku a vyřizuje pochůzky a nedořešené záležitosti na Nideckém vrchu. Philovi
napsal víceméně totéž. Billie dal vědět, že píše rozsáhlý článek o vlčím muži. Celestu informoval,
že právě teď potřebuje být sám a že doufá, že to pochopí.
Musí ji nechat jít. Přátelství s ní potřeboval přímo zoufale, ale zbytek s sebou nesl stín noční
můry, ačkoli to nebyla její vina. Ne, vůbec to nebyla její vina. Zaktivizoval mozkové buňky, aby vše
ukončil romanticky a po vzoru gentlemanů.
Přidal: „Doufám, že jste se s Mortem měli dobře. Vím, že jsi s ním ráda.“
Útočil tou větou na Morta, nebo to bude vypadat jako pasivně agresivní vyjádření nad jejich
vztahem? Protože se nemohl rozhodnout, připsal: „Ty a Mort jste se k sobě odjakživa hodili. Pokud
jde o mě, dost jsem se změnil. Víme to oba. Je čas, abych to přestal popírat. Nejsem takový, jaký
jsem býval.“
Hodiny ukazovaly půl páté a venku byla stále tma. Reuben se necítil ospale, ale vnímal jakýsi
neklid. Nebolelo to jako v Mendocinu, ale nebylo to ani nijak zvlášť příjemné.
Náhle zaslechl výstřel. Ale odkud se vzal? Reuben vstal od stolku v motelovém pokoji a došel
až k oknu. Na Lombard Street nebylo nic kromě několika osamělých automobilů šinoucích se pod
jasnými světly pouličních lamp po asfaltu.
Reuben zaťal svaly. Zaslechl zvuk, který se od ostatních ruchů města lišil. Jakýsi muž blábolil
a naříkal, že to musí udělat. Do toho se ozýval hlas ženy, která prosila, aby neubližoval dětem.
Prosím, prosím, neubližuj dětem. Pak se ozval další výstřel z pistole.
Reubenovým tělem projela křeč a téměř ho ochromila. Předklonil se, cítil, jak do jeho těla
proniká všemi póry vzduch a jak se jeho hruď a paže pokrývají srstí. Proměnil se rychleji než kdy
jindy. Sevřel ho pocit vzrušení a pak se přes něj přelila vlna slasti a nadpozemské síly.
Za několik vteřin opustil pokoj a rozeběhl se po střechách domů.
Slyšel muže, jenž mumlal a litoval sám sebe za ty, které musel zabít. Žena už je tedy nejspíš
mrtvá. Reuben následoval zvuk hlasu.
Do nosu ho udeřil žluklý zápach zbabělosti a nenávisti.
Dlouhým skokem překonal ulici a rychle se rozeběhl k bílému štukovanému domku na konci
bloku. Vyšplhal na kovový balkón do druhého patra, rozbil sklo okna a vlezl do místnosti. Jediné
světlo poskytovaly venkovní lampy. Pokoj byl čistý a pečlivě zařízený. Na posteli s nebesy ležela
mrtvá žena. Z hlavy jí stále vytékala krev. Nad ní se tyčil do půli těla nahý muž bez bot, ve spodku
od pyžama, držel v ruce zbraň a popotahoval. Reuben ucítil vůni likéru, jež se mísila dohromady
s hněvem a zlostí. Zasloužili si to, čišelo z onoho muže, přinutili ho to udělat, přivedli ho
k šílenství, protože ho nenechali ani chvilku o samotě.
„Musím to udělat, musím to dokončit,“ protestoval muž. Kalné oči upíral na Reubena, ale jasné
obrysy už neviděl. Zapotácel se a zasténal. Znovu zvedl zbraň.
Reuben k němu tiše přistoupil, vzal mu zbraň z ruky a chytl ho pod krkem. Tiskl ho tak silně,
dokud mu nepřerušil průdušnici. Pak mu zlomil vaz.
Muž klesl na zem.
Reuben položil pistoli na noční stolek.
Na zlatem orámovaném zrcadle byl rtěnkou napsaný téměř nečitelný vzkaz na rozloučenou.
Reuben jen stěží dokázal rozeznat jednotlivá slova.
Rychle přeběhl malou, úzkou halou domu a hledal stopu dětí – sladký, nevinný pach. Tiše se
pohyboval po podlaze z tvrdého dřeva. Vtom za jedněmi z dveří uslyšel dětský šepot.
Pomalu otevřel. Na posteli se choulila malá dívenka v noční košili, kolena přitažená těsně pod
bradu. Vedle ní našel batole, malého chlapce, možná tříletého, s plavými vlasy.
Když holčička Reubena spatřila, vytřeštila oči.
„Vlčí muž,“ špitla překvapeně.
Reuben přikývl. „Až odejdu, chtěl bych, abyste zůstali v této místnosti,“ řekl tiše. „Chci, abyste
tu počkali, než přijde policie, rozumíte? Nikam nechoďte. Počkejte tady.“
„Tatínek nás chtěl zabít,“ odvětila dívenka tichým, ale pevným hlasem. „Slyšela jsem, jak to
říká mamince. Chtěl zabít mě i Tracyho.“
„To už neudělá,“ odpověděl Reuben. Natáhl se a pohladil dítě po hlavě.
„Jsi krotký vlk,“ řekla dívka.
Reuben pokynul hlavou a dodal: „Udělejte to, co jsem vám řekl.“
Vrátil se zpět do ložnice a na telefonu vyťukal číslo na policii. „Dva mrtví lidé a dvě živé malé
děti,“ sdělil operátorovi.
Než se slunce vyhouplo na oblohu, vrátil se zpět do motelu. Bál se, aby ho nikdo neviděl, jak
seskakuje ze střechy na balkón ve třetím patře. Bylo to nepravděpodobné, ale ne nemožné. Situace
byla na pováženou. Musí se proměnit. Teď hned.
A skutečně. Transformace nastala téměř okamžitě, jako by ho vyslyšel milosrdný vlčí bůh. Nebo
si v sobě dokázal proměnu přivolat sám.
Chvíli bojoval s vyčerpáním, pak si sbalil a během několika minut opustil pokoj.
Dojel po redwoodské dálnici až na sever od Sausalita. Když před sebou spatřil starý
jednopatrový motel, zastavil a pronajal si pokoj v zadní části, který měl okna směrem k rozbité
asfaltové cestě vedoucí na úpatí kopce.
Probudil se časně odpoledne.
Ucítil vzrůstající vlnu zoufalství. Kam by měl jít? Co by měl dělat? Odpověď znal – věděl, že
Mendocino mu poskytuje bezpečí, samotu a pokoje, v nichž se může ukrýt. Zároveň jen tam může
najít „toho druhého“, který mu může pomoci. Navíc tam bude moci být s těmi distingovanými
gentlemany na fotografii na zdi v knihovně.
Zatraceně, přál bych si, abych věděl, kdo k čertu jsi.
Problém byl, že nedokázal přestat myslet na Lauru. Nechtěl jet tam, když ona byla tady.
Znovu a znovu si v mysli promítal těch několik málo společných hodin. Jistě, existovala
varianta, že Laura už dávno zavolala policii a řekla, co se jí stalo. Ale Reuben z ní cítil něco
zvláštního a silného, díky čemu pořád doufal, že by něco takového neudělala.
Došel si do blízké kavárny pro kávu a sendviče, donesl si vše do pokoje a usedl k počítači.
Nemusel být žádný Einstein, aby si domyslel, že Laura musí být profesně spjatá s lesem,
s přírodou a divokou krajinou v okolí svého domu. Včera objevil jedny cestovatelské stránky, na
nichž jistá L. J. Dennysová nabízela výlety pro ženy. Dnes se k těm stránkám znovu vrátil a hledal
detaily. Ale jediný obrázek, na kterém byla L. J. Dennysová vyfotografovaná, představoval ženu
v klobouku a se slunečními brýlemi. Naprosto neidentifikovatelnou. Reuben nedokázal rozpoznat
ani barvu vlasů.
Na jméno L. J. Dennysové odkazovalo několik stránek, jež ji představovaly jako přírodovědkyni
a ekoložku, ale nezobrazovaly jedinou její fotografii.
Reuben zadal do vyhledávače „Laura J. Dennysová“ a našel několik nikam nevedoucích odkazů
a pak něco skutečně nečekaného: čtyři roky starou zprávu z novin Boston Globe týkající se Laury
Dennys Hoffmanové, vdovy po Caulfieldu Hoffmanovi, jenž zemřel se svými dvěma dětmi při
lodním neštěstí u Martha Vineyard.
No, možná to byl jen další z nikam nevedoucích odkazů, ale přesto jej Reuben otevřel a vzápětí
se mu před očima objevil obrázek, který hledal. Matka dvou chlapců s perlami kolem krku
z fotografie na Lauřině nočním stolku, nyní na společném obrázku s již zesnulým manželem,
impozantním pohledným mužem s mlčenlivýma očima a bílými zuby.
Laura v mužově náručí vypadala jako duchapřítomná, tichá a krásná žena.
Během několika vteřin Reuben objevil nespočet odkazů týkajících se utonutí Caulfielda
Hoffmana a jeho synů. Když k nehodě došlo, byla Laura v New Yorku, a nakonec se prokázalo, že
to ani žádná nehoda nebyla. Vyšetřovatelé případ uzavřeli jako vraždu spojenou se sebevraždou.
Hoffman čelil několika vážným obviněním z trestných činů zneužívání důvěrných informací
a z korupce. V době nehody byl s manželkou ve sporu o péči a výchovu dětí.
Tím však Lauřin příběh nekončil. Manželé Hoffmanovi přišli o své první dítě, holčičku, jež
zemřela na infekci, když jí nebyl ještě ani rok.
K uzavření Lauřina příběhu už Reuben příliš pátrat nemusel.
Laura se narodila kalifornskému přírodovědci Jacobu Dennysovi, autoru pěti knih o mamutích
stromech na severním pobřeží. Zemřel před dvěma lety. Jeho žena Collette, sausalitská malířka,
skonala o osmnáct let dříve na nádor na mozku. Což znamenalo, že Laura přišla o matku jako velmi
mladá. Starší dceru Jacoba Dennyse, Sandru, zavraždili ve dvaadvaceti letech v obchodě
s alkoholickými nápoji. Byla jen náhodným kolemjdoucím, v nesprávný čas na nesprávném místě.
Lauřin život byl jedna velká dechberoucí série tragédií. Předčilo to vše, co si Reuben
představoval. A aby toho nebylo málo, tak Jacob Dennys v posledních letech trpěl Alzheimerovou
chorobou.
Reuben seděl u šálku kávy a sendvič mu najednou připadal jako papír a piliny.
Byl ohromen. A cítil se trochu provinile, že si tohle vše o Lauře přečetl. Styděl se. Ano, chtěl se
o ní dozvědět víc, odhalit její tajemství, protože doufal, že je tak výjimečná, že by ho dokázala
akceptovat takového, jaký je.
Ale tohle bylo příliš.
Pomyslel na ty dvě malé děti v domě v San Francisku, které se choulily ve společné posteli.
Cítil radost, že je zachránil, ale hluboce litoval, že přišel tak pozdě, že nedokázal zabránit smrti
jejich matky. Uvažoval, kde jsou asi teď.
Žádný div, že se Laura rozhodla zmizet do kalifornských lesů. Stránky L. J. Dennysové byly
naposledy aktualizovány před třemi lety. Pravděpodobně se v té době starala o nemocného otce.
A ten ji pak navždy opustil jako všichni ostatní. Reuben ucítil neuvěřitelný smutek. Stydím se,
stydím se, že po tobě toužím a že přemýšlím nad tím, že když jsi ztratila všechny blízké, možná bys
mohla milovat mě.
Reuben nedokázal pochopit, jak může být takhle sama. A to ani ve chvíli, kdy bral v potaz svůj
aktuální stav a plány. Ve skutečnosti byl přesvědčen, že by ho naprostá izolace přivedla k šílenství.
Vtom si uvědomil, že ho stále obklopuje láska – nejvíc od Grace a Phila a samozřejmě od
milovaného bratra Jima. Pořád tu je Celesta, jež by pro něj udělala cokoli, a Mort, opravdový přítel.
V domě na Russian Hill má teplé hnízdečko a v okolí nespočet přátel, různě propojených
s ostatními členy rodinného kruhu. A také Rosy, milovanou Rosy. Dokonce i Philovi otravní přátelé
z řad doktorandů a profesorů tvořili část Reubenova života, stejně jako strýčkové a tety.
Reuben přemýšlel o Lauře a o malém domku na kraji lesa. Pokusil se přijít na to, co asi
znamenalo uzavřít sňatek a pak ztratit celou rodinu. Musela to být neuvěřitelná bolest.
Představoval si, že ji tyhle události možná zbavily strachu. Nebo způsobily, že je takto silná a –
jak tomu říkají někteří lidé – filozoficky zaměřená a absolutně nezávislá. Možná se díky tomu
zbavila strachu o svůj život, stala se lhostejnou k nebezpečí a rozhodla se, že bude žít tak, jak ona
sama chce.
Reuben věděl, že by dokázal najít o Lauře tucet dalších informací – stav účtu, evidenci aut,
osobní jmění – ale nepřišlo mu to správné. Spíš odporné. Nicméně tu byla jedna věc, kterou chtěl
zjistit, a to její adresu. Našel ji docela rychle. Dům, v němž žila, se objevoval v několika článcích.
Šlo o dědictví jejího dědečka Harpera Dennyse a stavba měla skutečně takto letitou historii. Dnes
už by takový dům uprostřed chráněné oblasti nikdo postavit nemohl.
Reuben vyšel ze dveří a vyrazil okolo malého motelu. Déšť se změnil v mrholení. Bude
jednoduché vyklouznout po setmění z pokoje a zamířit po zalesněném svahu přes vrchol do hustých
lesů Mill Valley. Odtamtud už snadno trefí do Muir Woods.
Velmi pravděpodobně ho nikdo nebude shánět. Koneckonců vždyť sotva před pár hodinami
zabil muže v San Francisku.
Což znamená, že pokud Laura J. Dennysová nekontaktovala policii, nikdo ho tu hledat nebude.
Dokázala by to? A věřili by jí?
Reuben si nebyl jist, ale představa, že by ho Laura prozradila, mu připadala na míle vzdálená.
Jestli má ve svém malém domku televizi nebo čte noviny, co jí přinesl doručovatel nebo si je
koupila v obchodě s potravinami, musí vědět, co se děje.
Možná chápe, že by Divoký muž z lesa raději zemřel, než by jí ublížil – pokud se ublížení
nevztahuje na samotnou lásku a na téměř šílenou touhu ji znovu vidět.
Těsně před setměním došel do obchodu a koupil si pár levných kousků oblečení, jež mu padlo
jako ulité. Čisté spodní prádlo, ponožky a několik dalších věcí uložil do tašky, kterou zamýšlel
nechat permanentně v porsche. Vytahaná mikina a trenčkot už ho přiváděly k šílenství. Ale teď s tím
nehodlal nic dělat.
Jakmile slunce zapadlo, vyrazil autem do Mill Valley. Venku téměř bezhlučně padaly drobné
kapky deště. Reuben jel nahoru po Panoramatické dálnici, dokud neobjevil Lauřin dům – malou
chatku s šedou, šindelovou střechou, jež byla díky vysokým stromům od silnice stěží vidět.
Projel dál a zaparkoval porsche až v malé rokli. A tam, uvnitř auta, ucítil první křeče
a vzrůstající neklid. Proměna přišla mnohem dřív, než čekal.
Dar-19.html
KAPITOLA 15
Reuben vstoupil do domu a zjistil, že v něm nikdo není. Dveře na zadní verandu byly odemčené
a otevřené. Přišel zespodu, procházel opatrně mezi stromy, takže zjistil, že nikde v okolí není žádná
hlídka. Neslyšel žádné hlasy policistů. Vlastně neslyšel vůbec žádné hlasy.
Ložnice v zadní části domu byla přesně taková, jakou si ji pamatoval. Dokonce i voněla stejně.
Přes postel s dubovým čelem byla přehozena měkká deka s patchworkovým vzorem. Na nočním
stolku hořela malá mosazná lampa, která přes pergamenové stínidlo ozařovala pokoj teplým
světlem. V hromádce polštářků na dubovém houpacím křesle ležela ručně dělaná hadrová panenka
s pečlivě přišitými knoflíky místo očí, s růžovočervenými rty a dlouhými vlasy ze žluté příze. Vedle
stála malá knihovnička plná svazků od Harpera Dennyse a Jacoba Dennyse. Reuben dokonce
objevil i jednu knihu od L. J. Dennysové, jež pojednávala o divokých rostlinách na Mount
Tamalpais a v přilehlém okolí.
Ložnicí se procházelo do kuchyně vybavené pěkným rustikálním nábytkem a velkým černým
sporákem. Na stěně na háčcích, přímo pod bílými poličkami, visely modrobílé hrnky z čínského
porcelánu.
Ve sklenicích na parapetu u dřezu rostly bramborové výhonky. Uprostřed bílého stolku stála
modrá váza plná jasně bílých a žlutých sedmikrásek. Na zdi visel impresionistický obraz krajiny
s růžovou zahradou, podepsán „Collette D“.
Pak Reuben prošel do velké jídelny se starožitným oválným dubovým stolem, masivními
židlemi a s kredencí, v níž spočívaly další antické kousky modrobílého porcelánu. V obývacím
pokoji našel pohodlná stará křesla, přehozená uměleckými dekami, jako stvořená pro důvěrné
rozhovory u ohně. V krbu hořel malý plamínek. Další příjemné světlo poskytovala rohová lampa ze
staromódní mosazi.
Po celém domě byly rozvěšené veselé barevné obrazy zahrad od Collette D. Sice nepatřily mezi
drahocenné skvosty, ale působily příjemným a uklidňujícím dojmem. Všude byla i spousta
fotografií – na několika z nich Reuben zahlédl rozesmátou, větrem ošlehanou tvář Jacoba Dennyse.
Evidentně měl bílé vlasy už od útlého věku.
V obývacím pokoji stála televize s plochou obrazovkou. Druhou pak Reuben našel v kuchyni na
pultu. Na stolku uprostřed obývacího pokoje ležel aktuální výtisk novin. „Vlčí muž osvobodil
unesené děti,“ křičely nadpisy Sanfranciského kronikáře. Noviny z Mill Valley se spokojily s: „Děti
nalezeny v pořádku v Mill Valley, dva mrtví.“ V obou výtiscích se skvěla jednoduchá kresba vlčího
muže – antropoidní postavy s vlčíma ušima a strašlivým, rozeklaným čenichem.
Dům měl spoustu oken, za nimiž měkce padal déšť. Stěny pokojů byly vymalovány tmavými
zemitými barvami a veškeré věci ze dřeva byly přírodní a naleštěné voskem.
Reuben stál v obývacím pokoji u krbu, když Laura vstoupila do zadních dveří. Vyběhl do
předsíně. Viděl ji, jak v kuchyni skládá na stůl hnědý papírový sáček s potravinami a něco, co
vypadalo jako složené noviny.
Vlasy měla na šíji svázané černou stuhou. Svlékla si těžké manšestrové sako a hodila ho
stranou. Pod ním měla světle šedý rolák a dlouhou tmavou sukni. Z výrazu její tváře vyčetl, že je
unavená, nespokojená. Dům se pomalu naplnil její sladkou vůní. Od této chvíle věděl, že si tu vůni
bude pamatovat už navždy – nezapomenutelné aroma osobního tepla a jemných citrusových tónů.
Byl tak zaujatý pohledem na její štíhlé ruce, hladké čelo, jemné bílé vlasy rámující její tvář, na
levandulově modré oči nepřítomně těkající po místnosti, že málem zapomněl dýchat.
Přiblížil se ke dveřím do kuchyně.
Laura byla očividně nervózní. Udělala pár kroků k bílému stolku a chystala se usednout. Vtom
ho spatřila, jak stojí v předsíni.
„Nádherná Lauro,“ zašeptal. Co vidíš? Vlčího muže, monstrum, zvíře, které trhá svým obětem
úd po údu?
V úleku si přitiskla ruce na tvář a hleděla na něj skrz dlouhé prsty. Její oči se zalily slzami.
Náhle začala plakat nahlas, hlubokými, srdcervoucími vzlyky.
Rozběhla se k němu s otevřenou náručí. Vykročil k ní a přitiskl si ji k hrudi.
„Nádherná Lauro,“ zopakoval tiše, zvedl ji ze země a jako předtím ji odnesl dozadu do ložnice
a položil ji na postel.
Stáhl jí stuhu z vlasů a ty se okolo ní ve vlnách rozprostřely – bílé, protkané žlutými pramínky,
ozářené tlumeným světlem lampičky.
Stěží se dokázal udržet, aby z ní neserval šaty. Když si rozepínala knoflík za knoflíkem,
rozvazovala tkaničku za tkaničkou, připadalo mu to jako věčnost. Nakonec před ním stanula nahá
a růžová, s bradavkami připomínajícími okvětní lístky. Tmavé chloupky v ohanbí měly barvu kouře.
Pokryl její ústa polibky a uvědomil si, že mu z hrudi vychází hluboké vrčení. Takové, které by
žádný muž nedokázal napodobit. Nedokázal přestat a celičkou ji zlíbal, od krku přes prsa a bříško
až po vnitřní stranu hebkých stehen.
Když mu přejela prsty po tváři a pohladila ho po měkké srsti, vzal její hlavu do dlaní.
Pořád plakala, ale Reubenovi to znělo jako píseň, kterou zpívají dešťové kapky, co dopadají na
okenní rám.
Dar-20.html
KAPITOLA 16
Zatímco Laura spala, Reuben rozdělal oheň v obývacím pokoji. Nebyla mu zima, to vůbec ne,
ale chtěl vidět, jak se na stropě a na zdi míhají plameny. Líbilo se mu to.
Když Laura vstoupila do místnosti, opíral se jednou nohou o spodní část krbu.
Měla na sobě flanelovou noční košili, podobnou té, kterou jí minulou noc tak lačně roztrhal.
Tahle měla kolem límce a na zápěstí starožitnou krajku. Do tmy se zaleskly malé perleťové
knoflíčky.
Vlasy měla pečlivě vykartáčované a lesklé.
Sedla si na starou židli nalevo od ohně a Reubenovi ukázala na druhou židli, větší a evidentně
starší, která stála napravo a svými rozměry vypadala vhodnější.
Reuben se do ní usadil a gestem Lauře naznačil, aby šla k němu.
Žena rychle vyskočila a uvelebila se mu na klíně. Reuben ji pravou paží držel okolo ramen
a Laura měla hlavu položenou na jeho hrudi.
„Hledají tě,“ řekla. „Musíš to vědět.“
„Jistě,“ odtušil. Znovu ho překvapil drsný a hluboký tón jeho hlasu. Možná by měl být šťastný,
že vůbec mluvit dokáže.
„Nebojíš se tu sama, v takovém domě?“ zeptal se. „Viděl jsem tě, vím, že ani ze mě strach
nemáš. Ptám se, jak je to možné?“
„Proč bych se tu měla bát?“ odpověděla mu otázkou. Mluvila zřetelně, důvěrně, rukou mu
hladila dlouhé chlupy na rameni. Postupně se její prsty přesunuly na hruď, kde našly bradavku.
Štípla ho.
„Zlobivá holčička,“ trhl sebou. Z úst se mu znovu vydralo to hladové zavrčení. Slyšel, jak se
Laura tlumeně zasmála.
„Myslím to vážně,“ řekl. „Mám o tebe strach. Nelíbí se mi, že tu žiješ sama.“
„Vyrostla jsem tady,“ odvětila jednoduše, bez jakýchkoli dramatických náznaků. „Nikdy mi tu
nic neublížilo.“ Na chvíli se odmlčela a dodala: „I ty jsi sem za mnou přišel.“
Reuben neodpověděl, jen ji hladil po vlasech.
„Jsi jediný, kvůli komu cítím strach,“ řekla. „Od té doby, co jsi zmizel, jsem byla strachy bez
sebe. Dokonce i teď se bojím, že tě sem vystopují, nebo že tě někdo uvidí…“
„Nenajdou mě,“ skočil jí do řeči. „Kdyby byli někde poblíž, slyšel bych je. Cítil bych je.“
Chvíli bylo ticho. Reuben pozoroval plameny ohně.
„Vím, co se ti stalo,“ promluvil nakonec. „Četl jsem to.“
Neodpověděla.
„Každý má svůj příběh, svět je jako archiv. Četl jsem o tom, co se ti stalo.“
„Pak máš výhodu, jak se říká,“ odpověděla. „Protože já nemám nejmenší tušení, kdo jsi nebo
proč jsi sem přišel.“
„Ani já sám nevím, kdo jsem,“ přiznal.
„Takže takhle nevypadáš odjakživa?“ zeptala se.
„Ne,“ tiše se rozesmál. „To tedy opravdu ne.“ Přitiskl svůj jazyk k Lauřiným zubům a pak jí
přejel po hebké kůži okolo úst. Zavrtěla se mu v klíně. Jako by nevážila ani kilogram.
„Nemůžeš tu zůstat. Nemůžeš zůstat ve městě, ani tady. Najdou tě. Současný svět je příliš malý,
příliš pod kontrolou. Když objeví sebemenší stopu, že jsi v tomhle lese, udělají rojnici. Tady to jen
vypadá jako divočina, ale není.“
„Já vím,“ opáčil. „Vím to moc dobře.“
„Bereš na sebe obrovské riziko.“
„Slyším hlasy,“ řekl. „Slyším hlasy a jdu za nimi. Nedokážu si pomoct, musím za nimi jít.
Někdo trpí, umírá, a já mu musím jít na pomoc.“
Vše jí popsal natolik podrobně jako Jimovi – řekl jí o vůních, o tajemství pachů. Mluvil
o různých útocích, o pláči obětí uprostřed noci, o tom, jak je pro něj jednoduché rozpoznat, kdo je
zlý a kdo dobrý. Vyprávěl jí o muži, který zastřelil svou ženu.
„Ano, a chtěl zabít i děti,“ přisvědčila. „Slyšela jsem to, když jsem jela dnes autem domů.“
„Nedostal jsem se tam včas, abych tu ženu zachránil,“ posteskl si. „Nejsem neomylný. Občas
dělám chyby. Hrozné chyby.“
„Ale umíš být i opatrný,“ trvala na svém, „tak, jako s tím chlapcem ze severu.“
„Chlapcem ze severu?“
„S tím reportérem,“ vysvětlila. „S tím pohledným chlapcem z Mendocina, ze severu.“
Reuben neodpověděl.
„Útočníci tu ženu překvapili, že ano?“ zeptala se tiše.
„Ano.“
„Kdyby to neudělali, ty bys…“
„Ano,“ řekl po chvilce ticha. „Překvapili ji. A překvapili i mě.“
Pak se na pár minut odmlčel.
„Co tě přivedlo až sem?“ zeptala se Laura po chvilce opatrně.
Nechápal.
„Byly to ty hlasy, že ano?“
Neodpověděl. Ale nejspíš ji pochopil. Domnívala se, že přitáhl z lesa do města kvůli hlasům. To
dávalo smysl.
Tak strašně toužil, aby jí mohl všechno říct. Ale nešlo to. Ještě ne. Ale nedokázal si odříct
chvíle, kdy ji takhle držel v náručí a planul mocí, touhou ji ochránit a milovat. Nemohl jí říct, že
nebyl vždy takový, že je vlastně jen ten „chlapec ze severu“. Kdyby jí to přiznal a ona by se od něj
kvůli tomu v opovržení nebo lhostejnosti odvrátila, puklo by mu srdce.
Chlapec ze severu. Reuben si pokusil představit sám sebe jako Celestina hezounka, Graceino
dítě, Jimova malého brášku, Philova syna. Proč by měl Lauru takový nudný chlapec zajímat? Přišlo
mu to absurdní. Vlastně ani Marchent Nidecková se o něj nezajímala. Přišel jí sladký, něžný
a poetický a dostatečně bohatý, aby mohl převzít z jejích rukou celý Nidecký vrch. Nešlo
o skutečný zájem, natož o lásku.
To, co Reuben cítil k Lauře, už láska byla.
Zavřel oči a zaposlouchal se do pomalého rytmu jejího dechu. Usnula.
Les za okny tiše šeptal. Reuben ucítil zápach rysa a málem zešílel. Toužil ho dostihnout, zabít,
sežrat. Chtěl ho ochutnat. V ústech měl sucho. Slyšel zurčení potoku mezi mamutími stromy,
houkání sov ve větvích a malá zvířátka prolézající křovím.
Uvažoval nad tím, co by si o něm Laura pomyslela, kdyby ho viděla v lese, jak vraždí rysa
a požírá jeho horké tělo. Tohle připomínalo hotovou hostinu: maso by bylo ještě čerstvé, krev by
stále pumpovala žilami a srdce by se chvělo. Co by si Laura pomyslela, kdyby věděla, jaký je ve
skutečnosti?
Neměla nejmenší tušení, co to znamená, když někdo vidí před očima utrženou mužskou paži
nebo hlavu odervanou od krku. Neměla tušení. My, lidské bytosti, žijeme v trvalé izolaci od hrůz,
jež se okolo nás odehrávají. Bez ohledu na to, jak Laura trpěla, nebyla svědkem takhle násilné
smrti. Ne, bylo by to příliš neskutečné, kdo ví, jestli by to zvládla.
Jen ten, kdo dennodenně pracuje se zabijáky z celého světa, ví, jací ve skutečnosti jsou.
Reubenovi netrvalo dlouho, než si to jako reportér uvědomil: proč policisté od výslechů jsou odlišní
od ostatních lidí, proč se Celesta tak změnila, když začala přebírat víc případů od okresního
prokurátora, proč se změnila Grace poté, co viděla mrtvá těla s noži v břiše nebo s kulkami uvnitř
hlavy.
Ale ani tihle lidé, jako policisté, právníci a doktoři, nemají vše z přímé zkušenosti. Nejsou na
místě činu, když vrah trhá své oběti, necítí zápach zla, neslyší úpěnlivé volání obětí k nebesům.
Reubena zachvátil obrovský smutek. Tak moc Lauru chtěl. Ale jakým právem jí má říct všechny
tyhle věci? Jakým právem jí může vyprávět příběhy, které znějí tak smysluplně, ačkoli takové
nejsou? Jsou násilné, primitivní a temné.
Jen ať mi tyhle chvíle s ní nikdy nezmizí, modlil se. Chtěl bych stále sedět u krbu uvnitř tohoto
malého domku a držet ji v náručí.
Usnul, se srdcem těsně vedle jejího.
Než se probudil, musela uběhnout alespoň hodina, možná víc než to.
Otevřel oči. Celý les byl naprosto klidný.
Ale něco tu bylo špatně. Zatraceně špatně. Zaslechl tlumený hlas, obklopoval ho ze všech stran.
A ten hlas se najednou změnil v tenký, ostrý a zoufalý.
Byl to muž a někde daleko za lesem křičel o pomoc. Reuben určil směr. Věděl, odkud pochází
zápach.
Vzal Lauru do náručí, odnesl ji dozadu a něžně položil do postele. Probudila se a vzepřela se na
loktech.
„Odcházíš?“
„Musím jít, volá mě,“ odvětil.
„Chytí tě. Jsou všude!“ varovala ho. Rozplakala se. „Poslechni mě!“ žadonila. „Musíš se vrátit
do lesů na sever. Musíš odtud pryč.“
Sklonil se nad ni a rychle ji políbil.
„Brzy mě zase uvidíš.“
Vrhla se za ním, ale to už se Reuben vytáhl do vysokých větví a vyrazil na cestu směrem
k pobřežní dálnici.
O několik hodin později stál v malém lesíku a pozoroval pod sebou velký studený Pacifik
schovaný ve stříbřité mlze. Za dešťovými mraky svítil měsíc. Zářil skrz opar a moře se pod jeho
paprsky měnilo. Ach, kdyby jen měl měsíc tajemství, kdyby jen znal pravdu. Ale měsíc byl prostě
měsíc.
Sledoval auto, v němž byl uvězněn muž, jehož hlas před chvílí slyšel. Když zpomalilo
v nebezpečné zatáčce na dálnici číslo jedna, přeskočil na střechu, rozerval dveře a vytáhl do tmy
ohavné, páchnoucí zloděje. Ti se přiznali, že zastřelili mužova společníka, ale jeho nechali naživu,
svázali ho, dali mu roubík a uložili do kufru u auta. Plánovali, že ho přinutí vybrat z bankomatu
peníze. Předpokládali, že z něj dostanou pár stovek dolarů, a pak ho zabijí stejně jako prvního
muže.
Reuben si na obou zlodějích pochutnal. Teprve pak osvobodil vězně a nechal ho na útesu nad
mořem se slibem, že se pomoc brzy dostaví. Poté se toulal po útesech a užíval si slaný vítr, který
mu v nárazech metl do tváře dešťové kapky, jež mu smývaly krev z tlap, z úst a hrudi.
Přiblížil se úsvit a Reuben se začal cítit vyčerpaně a osaměle. Jako by Lauru nedržel v náručí
celou věčnost.
Všichni potřebujeme lásku, dokonce i ti nejhorší zabijáci, nejhorší zvířata. Všichni potřebujeme
lásku.
Rychle vyrazil do míst, kde nechal na Panoramatické dálnici své porsche. Tam se posadil na
mýtinu a čekal, než přijde proměna. Znovu jej překvapila, zdálo se mu, že ji více ovládá svou vůlí.
Protáhl se a nutil tělo do větší rychlosti.
Pak vyrazil autem do Mill Valley a zarezervoval si pokoj v okouzlujícím a příjemném hotýlku
s názvem Hostinec v Mill Valley. Usoudil, že nejlepší místo na ukrytí bude v samém centru města,
na Throckmorton Street. Všichni hledají vlčího muže z okresu Marin, a navíc Reuben usoudil, že
musí Lauru vidět, než se rozhodne vrátit na delší dobu na sever.
Dar-21.html
KAPITOLA 17
Kolem poledne zaparkoval auto přímo pod kopcem Lauřina domu. Vtom si všiml, že vyšla ven,
nastoupila do olivově zeleného čtyřdveřového džípu a odjela do centra města, odkud on právě
přijel.
Vešla do útulné malé kavárny a Reuben spatřil, jak sama usedá ke stolu u okna.
Zaparkoval a vešel dovnitř.
Seděla tam tak nádherně osamělá, v pohodlném manšestrovém kabátu, tvář svěží a půvabnou
stejně jako v noci. Vlasy měla znovu vzadu svázané černou stuhou. Symetrie jejího obličeje se
zdála dokonalá. Dnes to bylo poprvé, co ji spatřil v denním světle.
Beze slova si k ní přisedl. Měl na sobě typ oblečení, který nosil dříve, slušnou khaki bundu,
čistou košili a kravatu – to vše si koupil teprve včera –, a předtím, než opustil hotel, strávil alespoň
hodinu ve sprše a myl se. Jeho vlasy byly sice husté a dlouhé, ale důkladně učesané.
„Kdo jste?“ zeptala se. Odložila menu a rozhněvaným pohledem se snažila najít vzadu
v restauraci číšníka.
Reuben neodpověděl. Žádný číšník nebyl v nejbližším okolí vidět, jen tu a tam sedělo pár hostů.
„Podívejte, chci obědvat sama,“ řekla slušně, ale rozhodně. „Takže prosím odejděte.“
Pak se její tvář změnila. Maska hněvu a zlosti zmizela a vystřídal ji údiv a pochopení. Její oči se
zakalily a stejně tak i hlas.
„Vy jste ten reportér,“ pronesla vyčítavě. „Ten z Pozorovatele.“
„Ano.“
„Co tu děláte?“ začala se vztekat. „Co ode mne chcete?“ Její rysy se opět vrátily do zatvrzelé
masky. Uvnitř však bojovala s panikou.
„Jsem ten chlapec ze severu.“
„Ano, já vím,“ odvětila, ale náznak očividně nepochopila. „Vím, kdo jste. Ale ráda bych věděla,
co ode mne chcete.“
Reuben se na chvíli zamyslel. Laura se znovu zoufale rozhlédla po restauraci, jestli se někde
neobjevil číšník, ale žádného neviděla. Začala vstávat od stolu. „Dobrá, sním si oběd někde jinde,“
odsekla a celá se přitom třásla.
„Lauro, počkej.“
Natáhl se po její levé ruce.
Neochotně a podezřívavě usedla zpět na židli.
„Jak to, že znáte mé jméno?“
„Protože jsem s tebou byl minulou noc,“ odpověděl něžně. „Většinu minulé noci. Byl jsem
s tebou až do dnešního brzkého rána, pak jsem musel odejít.“
Nikdy za celý svůj život nespatřil výraz tak dokonalého překvapení. Laura ztuhla a zírala na něj
přes stůl. Všiml si, že jí pod bledými tvářemi pulzuje krev. Její spodní ret se zachvěl, ale neřekla ani
slovo.
„Jmenuji se Reuben Golding,“ pokračoval důvěrným, tichým hlasem. „Vše začalo tam, v tom
domě na severu. Tam se to stalo.“
Laura se zhluboka a roztřeseně nadechla. Na čele i na horním rtu jí vyskočily krůpěje potu.
Reuben slyšel, jak jí buší srdce. Její tvář změkla a rty se znovu zachvěly. Z očí jí začaly stékat slzy.
„Proboha,“ zašeptala. Podívala se na ruku, kterou ji držel. Pak vzhlédla k jeho tváři. Upřeně na
něj hleděla a Reuben cítil, že je to tak dobře. Málem se také rozplakal. „Ale kdo…? Jak…?“
„Nevím,“ přiznal. „Ale vím, že právě teď musím odejít. Musím se tam vrátit. To místo patří mně
– ten dům v Mendocinu, kde vše začalo. Vlastním ho. A já se tam chci vrátit. Nemůžu tady zůstat,
ne po té poslední noci. Půjdeš se mnou?“
Tak, bylo to venku. Reuben očekával, že se odtáhne, vysvobodí svou ruku zpod jeho a zmizí mu
z života. Její Muž z divočiny přestal být Mužem z divočiny.
„Podívej, vím, že tu máš práci, že provádíš turisty, máš tu své klienty…“
„Je sezóna dešťů,“ zarazila ho tichým hlasem. „Právě teď žádné prohlídky nedělám. Nemám
žádnou práci.“
Její oči byly obrovské, lesklé. Nadechla se a obtočila mu své prsty okolo ruky.
„Aha,“ odpověděl hloupě. Nic lepšího ho však nenapadlo. Pak se znovu zeptal: „Pojedeš se
mnou?“
Čekání na její odpověď bylo naprosto nesnesitelné.
„Ano,“ vyhrkla náhle a přikývla. „Pojedu s tebou.“ Vypadala zmateně, ale přesvědčeně.
„Uvědomuješ si, co to znamená?“
„Přesto půjdu,“ odtušila.
Nyní musel Reuben doopravdy bojovat se slzami a chvíli mu trvalo, než uspěl. Pevně ji držel za
ruku, ale přitom hleděl z okna na deštěm zalitou Throckmorton Street a na davy lidí. Všichni
pospíchali sem a zase tam, ukryti pod deštníky před výlohami malých obchůdků.
„Reubene,“ řekla a stiskla mu ruku pevněji. Už se vzpamatovala a najednou byla velmi vážná.
„Měli bychom jít hned.“
Jeli v porsche směrem k Panoramatické dálnici, když se začala smát.
Smála se víc a víc a z toho smíchu byla patrná obrovská úleva, kterou očividně nedokázala
udržet v sobě.
Reuben cítil zmatek, nepříjemnou nejistotu. „Co se děje?“ zeptal se.
„Neříkej mi, že z toho všeho necítíš obrovskou ironii,“ odtušila. „Podívej se na sebe. Podívej, co
jsi zač?“
Srdce mu spadlo až do kalhot.
Okamžitě se přestala smát. „Omlouvám se,“ řekla tichým, sklíčeným hlasem. „Není správné se
smát. Neměla bych to dělat. Teď vůbec není čas na smích. Ale podívej se na to takhle, jsi jeden
z nejkrásnějších mužů, které jsem kdy v životě potkala.“
„Aha,“ zašeptal. Nemohl se na ni podívat. No, alespoň mu neříká hezounku nebo chlapečku.
„A je to dobře, nebo špatně?“ otázal se.
„To myslíš vážně?“
Pokrčil rameny.
„No, spíš mě to překvapilo,“ přiznala. „Omlouvám se, Reubene, neměla jsem se smát.“
„To je v pořádku. Není to důležité.“
Přijeli na štěrkovou příjezdovou cestu. Reuben se k ní obrátil. Vypadala trochu zamyšleně.
Nemohl si pomoct, ale ten smích ji uklidňoval a v té chvíli byla její tvář jasná.
„Víš,“ promluvila upřímně, „v pohádce o princi a žábě je vždycky žába, v tomhle příběhu…
žádná není.“
„Hmmm. Ale tohle je jiná báchorka, Lauro,“ zareagoval. „Jmenuje se Doktor Jekyll a pan
Hyde.“
„Ne, to teda není pravda,“ odvětila vyčítavě. „Třeba to není žádný příběh. Není to ani Kráska
a zvíře. Třeba začínáme psát něco nového.“
„Ano, něco nového,“ souhlasil nadšeně. „Další věta zní ‚vylez už z toho auta‘.“
Naklonila se k němu a políbila ho – jeho, ne velkou chlupatou vlčí bestii, ale jeho.
Vzal její tvář do dlaní a pomalu, láskyplně jí polibek vrátil. Připadalo mu to jako za starých
časů, starý rytmus, starý způsob líbání a ta nepopsatelná sladkost jejích rtů.
Dar-22.html
KAPITOLA 18
Laura si zabalila za méně než patnáct minut. Zároveň stihla zavolat sousedovi, jestli by mohl
vyzvednout ve městě její auto a občas zkontrolovat dům, když bude pryč.
Cesta na Nidecký vrch trvala téměř čtyři hodiny, stejně jako předtím, a to především kvůli dešti.
Po celou dobu nepřestali mluvit.
Reuben jí vypověděl vše, co se mu stalo, a to od začátku a včetně nejmenších detailů.
Zaměřil se na to, kým byl předtím, než to celé začalo. Vyprávěl jí o rodině, o Celestě, Jimovi
a miliónu dalších věcí. Příběhy z něj padaly jeden za druhým, bez námahy a někdy i bez souvislostí.
Laura se doptávala velmi citlivě a jen lehce zvídavě, evidentně fascinována i tím, z čeho byl
Reuben nejdřív trochu v rozpacích, anebo se za to vyloženě styděl.
„Byla náhoda, že mě najal Pozorovatel. Billie se zná s mou matkou a celá spolupráce začala
jako laskavost. Pak zjistila, že se jí líbí, jak píšu.“
Reuben Lauře vysvětlil, jak ho Celesta nazývala hezounkem a matka chlapečkem, pro Jima byl
malým bráškou a editorka Billie mu začala říkat zázračný chlapec. Jen otec ho oslovoval Reubene.
Laura se tomu smála a nedokázala přestat.
Reubenovi přišlo neuvěřitelně snadné jí všechno dovykládat, a dokonce ji i rád poslouchal.
Laura mu na oplátku sdělila, že viděla ranní diskuzní pořad doktorky Grace Goldingové,
a dokonce se s Reubenovou matkou setkala na jedné z benefičních akcí. Goldingovi odjakživa
podporovali volně žijící živočichy. „Četla jsem všechny tvé články, co jsi napsal pro Pozorovatel,“
řekla mu. „Všem se líbí, jak píšeš. Já začala tvé články číst, když mi tě jeden známý doporučil.“
Reuben přikývl. Kdyby se mu život tak rapidně nezměnil, asi by to pro něj hodně znamenalo.
Mluvili o tom, jak Laura strávila roky na Radcliffe, o jejím bývalém manželovi a krátce
o dětech. Nechtěla se tím zabývat a Reuben to velmi rychle pochopil. Zmínila i svou sestru Sandru,
vyprávěla o ní, jako by stále žila. Sandra byla očividně její nejlepší kamarádkou.
Lauřin otec byl pro ni jako mentor. Ona i Sandra vyrostly v Muir Woods, v útlém věku odjely
do školy na východ, léto strávily v Evropě, ale bohatý a fantastický ráj severní Kalifornie byl pořád
jejich domovem. Ano, představovala si, jak divoch Reuben vychází z lesů, kde žije zajedno
s přírodou, aby unikl hrůzám městského života.
Malý dům v lese patřil jejímu dědečkovi. Jako malá ho ještě zažila. V domě ve druhém patře se
nacházely čtyři ložnice, které nyní zely prázdnotou. „Moji chlapci si v létě také chodili hrát do
lesa,“ poznamenala tichým hlasem.
Oba dva vyprávěli své příběhy s nesmírnou lehkostí a nevynechali jediný detail.
On jí povídal o čase stráveném v Berkeley a o zámořských vykopávkách, o své lásce ke knihám.
A ona vyprávěla o době, kterou strávila v New Yorku, a jak jí její manžel neustále podrážel nohy.
Svému otci byla naprosto oddaná. A on jí nikdy nevyčítal, že si Caulfielda Hoffmana vzala
navzdory jeho upřímné radě.
Laura trávila polovinu života na mejdanech, koncertech, operách, recepcích a benefičních
akcích v New Yorku po boku Caulfielda. Nyní jí to přišlo jako sen. Dům v Central Park East, chůvy,
zběsilé tempo jejího života… Jako by se to nikdy nestalo. Hoffman skončil, když zabil sebe i děti.
Vše, co spolu vlastnili, zmizelo s ním. Úplně všechno.
Laura se občas v noci probouzela a nebyla schopná uvěřit, že její děti kdy existovaly, natož že
zemřely tak krutou smrtí.
Pak se vrátili do nedávné minulosti, k noci, kdy byl Reuben napaden v domě v Mendocinu
a kdy se, podle jeho vlastních slov, stal konečně sám sebou. Oba spekulovali nad tím, co se asi
odehrálo.
Reuben se Lauře svěřil s divokou teorií ohledně Nidecků, ale i jemu samotnému znělo to
propojení velmi nerealisticky. Vrátil se zpět k faktu, že bytost, která mu „dar“ předala, je možná jen
potulné monstrum, které se v Mendocinu zastavilo omylem.
Reuben popsal každičký detail proměny. Pak jí vyprávěl o doznání, které učinil bratru Jimovi.
Laura nebyla katolička, dokonce ani nevěřila ve zpovědní tajemství, ale akceptovala, že Reuben
a Jim v něj věří. A samozřejmě respektovala jeho lásku k bratrovi.
Laura měla o něco lepší pochopení pro vědu než on, ale několikrát mu zopakovala, že není
žádný vědec. Ptala se ho, jaké mu dělali testy DNA, a on na ty otázky nedokázal odpovědět.
Připustil, že jeho DNA nejspíš zůstala na všech místech činu. Pořád totiž nechápal, co mohou testy
prozradit. Nakonec se oba shodli na tom, že testy DNA jsou nejnebezpečnější zbraň, kterou proti
němu policie má. A ani jeden z nich nevěděl, co s tím dělat.
Oba usoudili, že nejlepší bude zůstat v domě v Mendocinu. Pokud se v okolních lesích ta bytost
pohybuje a chce Reubenovi prozradit tajemství, pak by jí měl dát šanci.
Přesto Laura stále trvala na svém.
„Být tebou, nepředpokládám, že je ta věc schopna lásky a svědomí jako ty. Možná to tak vůbec
není.“
„Nu, proč by ne?“ zeptal se. Zároveň ho napadlo, že možná i on sám ztrácí svědomí a cit. Toho
se bál ze všeho nejvíc.
Těsně před setměním zastavili v malé hospůdce na pobřeží. Nádherné místo, i s neutuchajícím
deštěm a nevýraznou šedou oblohou. Posadili se ke stolu u okna s výhledem na moře a pusté, ale
majestátné skály.
Na stolech ležely levandulové přehozy, a dokonce i ubrousky byly levandulové. Jídlo donesli
jemně kořeněné a rozhodně zajímavé. Reuben hltavě spolkl vše, co mu podstrojili, včetně
posledního kousku chleba.
Prostory hospůdky byly rustikální s nízko položeným stropem, uvnitř hořel krb a ozařoval
podlahu ze starých, zvětralých prken.
Reubena to místo uklidňovalo a cítil se šťastný. Pak přišlo šero. Moře za oknem ztemnělo
a vlny získaly stříbrnošedé vrcholky.
„Uvědomuješ si, co jsem ti provedl,“ zašeptal.
Její tvář se leskla v jemném světle svíček. Stále tmavé obočí jí dodávalo vážný výraz. Ledově
modré oči měla pořád nádherné, dokonce i když se jimi dívala poněkud chladně. Její tvář byla
překrásná, plná očividného okouzlení a něčeho, co se zdálo být láskou.
„Věděla jsem, co jsi udělal, už dřív, než jsem se s tebou poznala,“ řekla.
„V tom případě jsi spolupachatel.“
„Hm…, co se týče některých případů násilných činů, tak ano.“
„To není pohádka.“
„Kdo jiný by to měl vědět lépe než já?“
Reuben seděl v tichosti a přemýšlel. Kdyby ji teď opustil, mohl by ji zachránit. Přesto měl
nejasný pocit, že by jí to neuvěřitelně ublížilo. Ale možná byl jednoduše příliš zmatený. A věděl, že
pro něj by to byla katastrofa, kdyby o ni měl přijít.
„Některým záhadám se prostě nedá odolat, změní ti celý život.“
Reuben přikývl.
Uvědomil si, že už ji považuje za důležitou součást svého života. Tohle nikdy k nikomu necítil,
ani k Celestě. Trochu popustil uzdu fantazii. Nad schody v téhle hospodě byly volné pokoje
a Reuben přemýšlel nad tím, jaké by bylo si jen tak jednoduše jeden z nich pronajmout.
Ale kolik by mu z dnešní noci zbylo. Toužil se v klidu proměnit; být kompletně sám sebou.
Pak ho napadla děsivá myšlenka. Laura něco vykládala a Reuben ji vůbec neposlouchal. Čím
jsem se to stal, když považuji zvířecí podobu za tu, která je mi bližší?
„…měli bychom co nejdříve odejít.“
„Ano,“ přitakal.
Vstal a pomohl jí ze židle a do kabátu.
Zdálo se, že ji to gesto překvapilo. „Kdo tě naučil tyhle staré manýry?“ zeptala se.
Dar-23.html
KAPITOLA 19
Odbila devátá.
Reuben s Laurou seděli na pohovce v knihovně, v krbu hořel oheň a v televizi dávali zprávy.
Laura se převlékla do jedné ze svých bílých nočních košilek. Reuben si na sebe vzal starý svetr
a oprané džíny.
Muž v červené kravatě mluvil k divákům velmi vážným hlasem.
„Tato osoba patří k nejhoršímu druhu psychopatů vůbec,“ deklaroval. „O tom nemůže být
pochyb. Myslí si, že jedná ve jménu zákona. A pozitivní ohlasy veřejnosti ji ještě povzbuzují v její
patologické posedlosti. Ale musíte pochopit, že jde o muže, který bez slitování trhá své oběti na
kousky a krmí se lidským masem.“
Na obrazovce televize se objevilo jméno onoho muže a jeho profese: policejní psycholog.
Kamera přejela na obličej jiné známé tváře ze CNN, ale Reuben si nedokázal vzpomenout, jak se
jmenuje.
„A co když jde o druh mutace?“
„To nepřipadá v úvahu,“ opáčil odborník. „Jde o lidskou bytost z masa a kostí, je stejný jako vy
nebo já. Jen používá sofistikované metody, aby nás přesvědčil, že jde o zvířecí útok. Rozbor DNA
hovoří jednoznačně. Je to člověk, jenž má přístup k tělesným tekutinám zvířat, jimiž kontaminuje
důkazy. A jistě používá umělé zuby nebo tesáky. To je bez debat. Celou hlavu si zakrývá důmyslnou
maskou, ale pořád je to lidská bytost a pravděpodobně nejnebezpečnější člověk, se kterým se
v poslední době trestní patologie setkala.“
„A jak vysvětlíte jeho nadlidskou sílu?“ zeptal se reportér. „Ten muž bez problémů přemůže dva
až tři lidi najednou. Jak by mohl člověk ve zvířecím kostýmu…“
„Zaprvé, využívá momentu překvapení,“ odpověděl odborník. „Ale informace o jeho síle zcela
jistě přehánějí.“
„Máme důkazy… tři rozlámaná těla, jedno bez hlavy.“
„Opět se pouštíme k neuváženým závěrům,“ odborník začínal být stále více podrážděný.
„Nejspíš používá nějaký druh plynu, jenž dezorientuje a ochromí jeho oběti.“
„A jak to, že dokázal vyhodit ženu z okna tak, že dopadla dvacet metrů od domu?“
„Není nutné zveličovat, čeho je ten muž schopen. Svědci nepočítali s…“
„Jste si jistý, že nám o DNA té bytosti říkají vše, co vědí?“
„Ne, to nejsem,“ přiznal odborník. „Nepochybně nám informace zatajují a pokoušejí se utvořit
závěry, které by jim dávaly smysl. Navíc mají plné ruce práce s potlačením hysterie. Ale to, co se
píše v novinách, je naprosto nezodpovědné a pravděpodobně to toho muže povzbudí k dalším
útokům.“
„A jak hledá oběti?“ zeptal se reportér. „To nás všechny mate. Jak to, že v domě v San
Francisku našel ve třetím patře tu ženu, jak to, že věděl o útoku na bezdomovce v parku Golden
Gate?“
„Ach, nejspíš měl jen štěstí,“ odtušil znechuceně odborník. „A my nevíme, jak dlouho ty lidi
sledoval, než udeřil.“
„Ale co ti únosci? Našel ty únosce z okresu Marin. To nikdo jiný nedokázal.“
„Podle dostupných informací je možné, že je s nimi propojen. Nikdo nezůstal naživu, aby
poskytl svědectví, zejména ne ti, kteří se na únosu podíleli. A také to může být jen obyčejná
náhoda.“
Reuben přepnul dálkovým ovladačem televizi na další kanál.
„Promiň, tohle nemůžu poslouchat,“ řekl.
Na obrazovce se objevil ženský obličej. Ve tváři měl vetkaný smutek a utrpení. „Nezajímá mě,
co můj syn provedl,“ vzlykla. „Měl právo na řádný soudní proces jako každý jiný Američan.
Nezasloužil si smrt z rukou netvora, pasujícího se do role soudce i popravčího. To monstrum mu
odtrhalo od těla úd po údu. A veřejnost na něj za to pěje ódy.“ Začala naříkat. „Copak tenhle svět už
dočista zešílel?“
Vystřídala ji další žena, s tmavou pletí, dlouhými vlasy a sytým, jemným hlasem.
„Kdo je ta bytost, která je po celém světě známá jako vlčí muž ze San Franciska? Ten, jenž
uklidňuje malé děti, stará se o bezdomovce a vrací je zpět do jejich bezpečných úkrytů? Ten, který
osvobozuje unesené děti a zavolá jim pomoc? Právě teď mají úřady více otázek než odpovědí.
(Záběry z radnice na úředníky s mikrofony.) Ale jedna věc je jistá, lidé se vlčího muže ze San
Franciska nebojí. Oslavují ho, zaplavují internet jeho podobiznami, píší o něm básně a skládají
písně.“
Kamera zaměřila několik mladíků v levných, křiklavě oranžových gorilích kostýmech, kteří
drželi nad hlavou ručně napsanou ceduli: VLČÍ MUŽI, MILUJEME TĚ! Další záběr ukázal
mladinkou dívku s kytarou, jež zpívala: „Byl to vlčí muž, byl to vlčí muž, byl to vlčí muž s velkýma
modrýma očima.“
Na obrazovce se ukázala žena s rukou s mikrofonem před obličejem. „Problém je, že svědky
drží mimo dosah veřejného zpravodajství. Proč máme poslouchat o tom, co ti lidé viděli, ale
nemůžeme se zeptat přímo jich?“
„Jak myslíte, že se ti lidé cítí?“ zeptal se vysoký muž, stojící na rohu Powel Street uprostřed
rušné dopravní situace. „Je tu někdo z vás, kdo nemá zájem potírat zlo na tomto světě? Tihle únosci
zavraždili dvě děti. Třetí zemřelo v kómatu spojeném s cukrovkou. Kdo z vás se toho muže bojí? Já
ne. A vy?“
Reuben vypnul televizi.
„Už jsem slyšel dost,“ řekl omluvně.
Laura přikývla. „Já taky,“ odtušila a bezhlučně došla ke krbu, přiložila a mosazným pohrabáčem
posunula polínko do plamenů. Pak se vrátila na gauč a přitiskla si k hrudi bílý polštář, který si
donesla z horního patra. Zachumlala se do bílé deky. Před sebou měla Reubenovu novou sbírku
knih s vlkodlačí tematikou. Od té doby, co přijeli, si je neustále brala do ruky a zase je odkládala.
Pokoj ozařovala mosazná lampa, která stála uprostřed stolu. Všechny závěsy byly zatažené.
Reuben je tak upravil v celém domě. Byl to téměř nadlidský úkol, ale oba to tak chtěli.
Reuben si z celého srdce přál, aby se k Lauře mohl přitulit, ať už tady nebo nahoře v obrovské
posteli v ložnici. Ale z obou čišela nervozita. Jediné, co mu pořád zaměstnávalo myšlenky, byla
proměna. Přijde? Nepřijde? A co když nepřijde, jak dokáže vydržet ten neklid, jenž se ho
zmocňoval? Už teď ho cítil.
„Kdybych jen věděl,“ povzdechl si, „jestli se mi to bude stávat každou noc po celý zbytek
života? Kdybych tušil, jestli to dokážu ovlivnit nebo ovládnout.“
Laura mlčela. Požádala Reubena o jedinou věc: jestli s ním může zůstat.
Prvních pár hodin v domě představovalo zosobněný ráj. Reuben s nadšením ukazoval Lauře
místnost za místností. Ona se během prohlídky naprosto zamilovala do velké ložnice, v což Reuben
tiše doufal.
Galton umístil do zimní zahrady velké množství rostlin, a dokonce se je pokusil hezky
uspořádat. Orchidejové stromy byly tak velkolepé. Přes dva a půl metru vysoké rostliny s plnými
růžovofialovými květy dovezli trochu pomačkané, ale i tak stály za to. Galton je umístil do
dřevěných květináčů. V Reubenovi se téměř krve nedořezal, když si pomyslel, že Marchent tyhle
rostliny objednala těsně předtím, než její život dospěl ke konci.
Stromky lemovaly fontánu a přímo před Reubenem stál bílý mramorový stolek se dvěma bílými
kovovými židlemi.
Fontánka byla opravena a voda z ní krásně zurčela, když stékala z malé tůňky nahoře do většího
rybníčku dole.
Počítač, tiskárna a Blu-Ray filmy, které si Reuben objednal, už přišly. A vše, včetně několika
televizí, dokázal Galton zprovoznit.
Reuben strávil notný čas odpovídáním na e-maily, zejména aby odvrátil případné katastrofy.
Celesta mu dala vědět, že DNA vlčího muže frustrovala všechny výzkumné pracovníky, ale už
nedokázala zjistit, co přesně to znamená. Grace trvala na tom, že by se měl Reuben vrátit domů a jít
na další testy. Zároveň ho varovala, aby nikomu vzorek své DNA neposkytoval. Poukazovala na to,
že k němu nemůžou přijít bez přímého příkazu. A také ho informovala, že v soukromém zařízení
v Sausalitu, které jí doporučil ruský lékař z Paříže, jsou optimální podmínky pro jakýkoli soukromý
či důvěrný výzkum.
Matka Reubenovi také vydala přísný zákaz mluvit s reportéry. S každým objevením vlčího
muže začali novináři víc a víc prahnout po Reubenově komentáři, dokonce se ukázali u dveří na
Russian Hill a volali na jeho pevnou linku.
Billie jej prosila, zda by mohl napsat hlubší úvahu s tematikou vlčího muže.
Možná je nyní čas něco sepsat, pomyslel si Reuben. Ve zprávách už viděl dost, alespoň to, co
dokázal sledovat, a už získal názory z internetových diskuzí, aby se dokázal naladit na čtenáře.
Cítil se v Lauřině přítomnosti neuvěřitelně příjemně. Ticho, praskání ohně, zvuky lesa za
závěsy. Proč by to nemělo fungovat? Kdo řekl, že to nemůže fungovat? Kdo řekl, že by nemohl
začít pracovat?
Nakonec doopravdy začal.
Jakmile prošel detaily několika případů, pustil se do psaní:
Náš zvyk – západní zvyk – je neustále pracovat. Otázky života a smrti, dobra a zla,
spravedlnosti a tragédie – ty nejsou nikdy definitivně zodpovězeny, ale musí se pokládat znovu
a znovu, jak se postupně mění lidé a svět. Bereme naše morální zásady za dané, ale kontext našich
činů a rozhodnutí se neustále mění. Nejsme relativisté, protože chceme znovu a znovu hodnotit naše
nejklíčovější morální zásady.
Proč si tedy romantizujeme vlčího muže, který koná zlo bez zaváhání způsobem, který bychom
my sami neměli tolerovat? Proč ho veřejnost tak nadšeně vítá a povzbuzuje, když bychom měli jeho
krutost a násilnost odsuzovat?
Může být stvůra, jež ztělesňuje tu nejodpornější potřebu, jakou coby lidé známe – potřebu
zabíjet bez jakýchkoli starostí – oslavována jako hrdina? Určitě ne. A pokud v těchto neobyčejných
dobách spíme klidně ve svých postelích, pak je to proto, že jsme si jisti, že ti, kteří nás každý den
chrání, jsou na stopě jedné z anomálií, jež je pro všechny velkou výzvou. Vlčí muž se nemůže
začlenit do žádné, jakkoli pevné společenské struktury. A ten fakt nevyvrátí ani skutečnost, že je
takové stvoření médii oslavováno. Možná stojí za to si zapamatovat, že my jako druh jsme kořistí
snů a nočních můr. Naše umění je postaveno na neovladatelném proudu představ tryskajícím
z tajuplné fontány, jíž nikdy nebudeme moci plně věřit. A ačkoli takové představy mohou těšit
a udivovat, dokážou také paralyzovat a děsit. Jsou doby, kdy se stydíme za ty nejmírnější projevy
divokosti. Vlčí muž je jistě stvoření z nočních můr. Ale sen to určitě není. A s tím souvisí naše
zodpovědnost. Nejen vůči němu, ale ke všemu, co během svého nezřízeného řádění chce zničit.
Reuben poslal článek e-mailem Billie a vytiskl i kopii pro Lauru, jež si jej tiše přečetla a pak mu
položila ruku kolem ramen a políbila ho. Zůstali bok po boku. Reuben hleděl do ohně, lokty opřené
o kolena, prsty si pročesával vlasy, jako kdyby tak mohl dostat myšlenky z hlavy.
„Řekni mi pravdu, prosím,“ ozval se. „Jsi zklamaná, že nejsem muž z divočiny, kterého sis
vysnila? Předpokládám, že jsi mě viděla jako někoho čistého, nezatíženého morálkou. Nebo jako
někoho, kdo se chová naprosto jinak než obyčejní lidé.“
„Zklamaná…“ zamyslela se. „Ne, nejsem vůbec zklamaná. Jsem moc zamilovaná,“ řekla
tichým pevným hlasem. „Řeknu ti to takhle a doufám, že to pochopíš. Jsi záhadný tak jako svátost
křesťanská.“
Otočil se a pohlédl na ni.
Zoufale ji chtěl políbit, pomilovat se s ní přímo tady v knihovně nebo kdekoli jinde. Na tom mu
nezáleželo. Chtěl ji kdekoli, kde by k tomu svolila. Ale pořád mu v mysli hlodal červík
pochybností, jenž mu našeptával, že ho Laura v této podobě nechce. Jak by ho mohla chtít? Toužila
po tom druhém? Oba čekali, až se změní v toho druhého, který by se stal jejím milencem. Laura
určitě neprahla po nikom, kdo by byl jen „jeden z nejhezčích lidí, které kdy viděla.“
Čas ubíhá i bez hodin.
Začal ji líbat. Rozhořela se touhou téměř okamžitě a vklouzla mu do náruče. Reuben pod bílým
flanelem objevil nahá ňadra a zakryl je levou rukou. Byl připraven, tak moc připraven. Vždyť čekal
tak dlouho.
Společně sklouzli na koberec a on vnímal, jak jí tluče srdce jako o závod, stejně jako vzrůstala
i její touha, něco tajemného, zahaleného v mlze a delikátního. Její tvář se pod jeho doteky rozpálila.
Tiše a rychle si svlékli oblečení a znovu se střetli ve změti polibků, které Reubena téměř mučily.
Náhle ucítil ostrou křeč v hrudi a v břiše, po celém těle mu přejela vlna extáze a brnění končetin ho
téměř paralyzovalo. Svezl se stranou a posadil se.
Slyšel, jak Laura zalapala po dechu.
Zavřel oči. Bylo to takhle i předtím? Ano. V té chvíli, kdy cítil, jak mu kůži pokrývají chloupky
a srst, kdy ho přelévala jedna vlna žáru za druhou, se nedokázal dívat na svět.
Když znovu prohlédl, stoupl si a na ramena mu sklouzla hustá hříva. Ruce se proměnily v drápy.
Srst měl kolem krku a v rozkroku hustší. Svaly mu hrály vzrostlou mocí, paže se protáhly, nohy
prodloužily, jako by je natáhla neviditelná ruka.
Ze své nové výšky pohlédl na Lauru.
Klečela na kolenou a s šokovaným výrazem v očích mu pohled oplácela.
Pak roztřeseně vstala. Zašeptala tichou modlitbu, natáhla ruku a opatrně, rychle přejela prsty po
jeho husté srsti tak, jak to dělala dřív. „Jako samet,“ zašeptala a pohladila rukama jeho tvář. „Tak
hedvábně hladká.“
Sotva se dokázal udržet, aby ji nezdvihl ze země a nepřitiskl své rty na její. Patřila mu celá –
nahá, drobná a hořící vášní, stulená v jeho náruči.
„Lauro,“ řekl novým, změněným hlasem. Skutečným hlasem. Projela jím neuvěřitelná úleva.
Laura pootevřela ústa. Z Reubena vyšel hluboko položený zvuk připomínající dunění bubnů.
Zvuky lesa se přiblížily. Déšť syčel a zvonil v okapových rourách, pádil přes dlaždičky. Vítr
z oceánu hnal kapky po celém prostranství a tloukl do zdí.
Reuben zaslechl tiché vibrace větru v trámoví a tiché sténání ve větvích stromů.
Všechny vůně najednou prorazily pevnou skořápku domu, objevily se, jako by povstaly z koutů
a zákoutí. Ale Lauřina vůně všechny přehlušila, vryla se mu přímo do mozku.
Dar-24.html
KAPITOLA 20
Reuben stál ve vstupních dveřích a cítil, jak na něj dopadají kapky deště. Vítr kvílel v okapech.
Tam venku, na jih od domu, v sekvojovém lese, který se ubíral nahoru na východ, slyšel
oddychování zvířete, po němž toužil. Spící horská puma. Ach, jak zasloužená kořist.
Laura se k němu přitiskla. Rukou si přidržovala u krku volný límec košile, aby se alespoň
trochu uchránila od chladu.
„Nemůžeš tam jít,“ zašeptala. „Neriskuj. Přece je sem nechceš přivést.“
„Ne, nejde o hlasy,“ odpověděl a pronikavýma očima hleděl k lesu. Poslouchal tichý zvuk svého
hlasu, který vycházel přímo ze zvířecího hrdla. „Po téhle oběti nikdo truchlit nebude. Ona je stejně
jako já bytost lesa.“
Reuben prahl po tom obrovském, mohutném zvířeti, jež ukončilo život Galtonova psa. Puma se
ukrývala v hlubokém křoví spolu se třemi téměř dospělými mláďaty. Velké kočky hluboce
oddychující ve spánku, ale připravené odpoutat se od matky a vyrazit do světa na vlastní pěst. Jejich
pach dráždil Reubena v nose.
Musel jít. Nedokázal tomu volání odolat. Hlad a neklid byly nesnesitelné.
Otočil se a políbil Lauru na tvář. Bál se, aby jí neublížil, když jí něžně držel obličej mezi
tlapami.
„Počkej na mě u krbu, ať neprochladneš. Za chvíli jsem zpět, slibuju.“
Jakmile se dostal mimo osvětlené prostranství před domem, rozeběhl se. Rychle pronikl do
živého, šeptajícího lesa, pohyboval se po všech čtyřech takovým tempem, že se nestíhal dívat kolem
sebe. Vedla ho vůně koček, přitahovala ho jako magnet.
Pobřežní vítr mezi sekvojové stromy nepronikl, ale déšť Reubenovi trochu mlžil zrak.
Když se ke spící kočce přiblížil, vyhoupl se ze spodních větví vzhůru, skákal ze stromu na
strom po všech čtyřech a kroužil okolo jejího doupěte. Kočka nejspíš zachytila jeho pach, probudila
se, pohnula a upozornila mláďata, jež začala vrčet a syčet. Reuben instinktivně tušil, co má jeho
oběť v plánu. Přikrčí se, počká, až se okolo ní protáhne, a pak zaktivizuje všechny své síly, odrazí
se ze zadních nohou a dopadne mu na záda. Když se jí to povede, zakousne se mu do páteře, čímž
ho ochromí, a pak mu rozerve hrdlo. Reuben to vše poznal jen z jejího zápachu.
Ach, ubohé statečné zvíře bez kousku rozumu. Stane se kořistí bestie, která ji dokáže přelstít,
a také ji přelstí. Reubenův hlad a agrese rostly.
Jak se blížil k doupěti, mláďata – dvacet pět až třicet kilogramů živé váhy – se schoulila do
mokrého listí. Jejich matka se přikrčila a připravila ke skoku. Byla opravdu urostlá, žlutohnědá,
vážící okolo sedmdesáti kilogramů. Uvědomovala si, že je v nebezpečí. Poznala však, co na ni
hodlá zaútočit?
Pokud ano, věděla víc než Reuben.
Mohutně zařval, aby ji varoval. Přišlo mu to správné. Pak přelétl z jednoho stromu na druhý
a snažil se ji vylákat ke skoku.
Puma spolkla návnadu i s navijákem, vyrazila za ním, a jakmile její nohy opustily pevnou zem,
Reuben se otočil, chytl ji do tlap a zanořil tesáky do tuhého svalu na krku.
Ještě nikdy nezápasil s takto silnou bytostí. S něčím, co mělo absolutně brutální snahu přežít. Za
zvuků šíleného vrčení oba spadli dolů, Reubenova tvář stále přitisknutá k jejímu krku, ke kůži, se
odírala o trnité keře a mokré listy. Znovu a znovu do ní zatínal své zuby, zraňoval ji a přiváděl
k šílenství. Pak okolo jejího krku vší silou sevřel mohutné čelisti.
Puma to nevzdávala. Její dlouhé pevné tělo se zmítalo, zadní nohy kopaly. Hluboce zakňučela
a zavrčela. Jakmile se nad ní vztyčil, přiměl ji levým drápem zvrátit hlavu, a tak se jí dokázal dostat
ke křehčí části krku, kterou prokousl až k páteři.
Maso a krev patřily nyní jemu. Ale ještě tu byla mláďata. Obklíčila ho. Uzavřela kruh okolo
mrtvé matky, kterou Reuben stále držel v zubech. Nebylo nač čekat. Reuben vyskočil na tlustou
kůru mamutího stromu a šplhal výš a výš, až se ocitl nad místem, kam umějí vylézt kočky. Líbilo se
mu držet v zubech zabitou šelmu, jejíž tělo mu při každém pohybu narazilo do hrudi.
Usadil se vysoko nad tlustými větvemi a rozložitými listy. Všichni tvorové, žijící tady nahoře,
zmizeli. Kousek nad ním švitořili a zpívali ptáčci, kteří se také raději dali na ústup.
Reuben kus za kusem polykal velké kousky krvavého masa.
Nedlouho poté, co upokojil svůj hlad, pozoroval naštvaná zuřící mláďata pod sebou. Rozpoznal
jejich žluté oči, jež se blýskaly ve tmě. Slyšel jejich tiché vrčení.
Položil si mohutné tělo jejich matky přes levou paži, aby se snáze dostal k vnitřnostem
a šťavnatým tkáním v břiše.
Znovu si připadal jako v deliriu. Byl schopen jíst, dokud jeho hlad zcela nezmizel. Lehl si zpět
do větví a napůl zavřel oči. Štěrbinami viděl kapky deště jako stříbrný závoj. Když se podíval
nahoru na otevřené nebe, jako by projasněné laserem, spatřil měsíc v úplňku. Bezvýznamný
a nepodstatný úplněk, ale přepychově krásný, proplouvající mezi věnci mraků a vzdálenými
hvězdami.
Ve svém nitru ucítil hlubokou lásku ke všemu, co viděl – k nádhernému měsíci, k jiskřivým
kouskům světel na obloze, které za ním pluly, k lesu, jenž ho obklopoval a poskytoval mu dokonalé
útočiště, k dešti, který snášel okouzlující světlo z oblohy do třpytivého altánku, v němž se nacházel.
Uvnitř něj se k životu probudil plamen, víra, že ta Moc existuje, oživující vše, co stvořila,
a naplňující to láskou, jakou si Reuben ani nedokázal představit. Modlil se za to. Ptal se, jestli se
celý les přesně za tohle nemodlil, a zdálo se mu, že celý biologický svět žije jen tou modlitbou,
nadějí. Co když to, co nás nutí k životu, je jen forma víry, forma modlitby?
Necítil ke kočkám, které se pod ním procházely v temnotě, žádnou lítost. Trochu pomyslel na
soucit, to ano, ale necítil ho. Zdálo se mu, že je součástí světa, kde taková emoce nemá žádný
smysl.
Koneckonců soucítily by ty kočky s ním? Ne, kdyby mohly, roztrhaly by ho na kusy. Jejich
matka by si na něm pochutnala, pokud by k tomu dostala příležitost. Puma, jež ukončila život
Galtonova hýčkaného psa. Jak snadná kořist jí musel Reuben připadat?
Nic horšího než on však v říši koček evidentně neexistovalo. Dokonce ani medvěd mu nemohl
konkurovat. Když se nad tím zamyslel, vzrušilo ho to a pobavilo.
Jak lidé vidí vlkodlaky? Jako bezduché šílence. Vlkodlak však není vlk, a není to ani člověk. Je
to kombinace obou dvou a jeho síla je exponenciálně vyšší.
Ale teď, v tuhle chvíli na tom nezáleželo. Jazyk myšlenek byl… jen jazyk myšlenek. Kdo věří
jazyku? Slova jako „stvůra“, „hrůza“, „zvrhlost“. Slova, která nedávno napsal Billie. Ta slova byla
jen nehmotnými membránami, příliš slabými, aby nesly podstatu jakékoli vůně či pulsu.
Velká kočka, mrtvá kočka, ta, co zabila teplou a milou věc, Galtonova psa. Je mrtvá. Miluju
každou sekundu, kdy na to myslím!
Snil s otevřenýma očima. Olizoval rány na břiše mrtvé pumy a sál krev, jako by to byl sirup.
„Sbohem, sestro kočko,“ zabručel a zanořil svou širokou tlamu do její, jazykem přejel po mrtvých
zubech.
„Sbohem, sestro kočko, bojovala jsi dobře.“
A pak ji nechal být. Jeho trofej padala níž, níž a ještě níž, prorážela větve, a nakonec dopadla
měkce na zem mezi potomky.
Reubenova mysl se toulala po hvězdách. Kdyby jen dokázal vzít Lauru do tohoto nádherného
místa, bezpečně ji tu sevřít v náručí. Snil o tom, že je tu s ním, v bezpečí, v polospánku, stejně jako
on – a vlhký vítr se mezitím proháněl listovím a drobný hmyz a ptáčci ukolébaly Reubena
k dřímotám.
Náhle Reuben zaslechl hlas. Kdo ho k sobě volá? Někdo z města na severu nebo na jihu?
Naplnila ho ta stále rostoucí moc nebezpečnou pýchou? Kolik nocí ty hlasy dokáže ignorovat?
Kolik nocí si může dovolit strávit tou nejnebezpečnější hrou?
Ale teď něco slyšel.
Hlas, který pronikl listovím jeho svatyně.
Někdo byl v nebezpečí, ve velkém nebezpečí. Znal ten hlas! „Reubene!“ ozval se ostrý výkřik.
„Reubene!“ Byla to Laura, kdo ho volal. „Varuji tě,“ slyšel ji vzlyknout. „Už se nepřibližuj ani
o krok.“ Pak se ozval tichý, zlý smích a hlas toho druhého. „Ale no tak, maličká, chceš mě zabít tou
sekerou?“
Dar-25.html
KAPITOLA 21
Reuben se rozeběhl po všech čtyřech, skákal nahoru a dolů ze stromů. Takové rychlosti ještě
nikdy nedosáhl.
„Má milá, usnadňuješ mi to. Nevíš, jak se trápím, když mám prolít nevinnou krev.“
„Vypadni ode mě! Vypadni ode mě!“
Reubena nevedla vůně zla, necítil totiž vůbec nic. Jak může mít někdo tak odporný hlas
a zároveň nepáchnout zlem?
Dvěma skoky přeletěl kamennou terasu, opřel se svou vahou do dveří a vyrazil je.
Dopadl na podlahu a zabouchl za sebou, aniž by se ohlédl.
Po levé straně krbu stála vyděšená a roztřesená Laura a oběma rukama svírala dřevěné topůrko
sekery.
„Přišel tě zabít, Reubene,“ vzlykla rozechvělým hlasem.
Na druhé straně místnosti, napravo od Laury, stál drobný štíhlý muž tmavé pleti. Tvar jeho očí
naznačoval asijský původ. Mohlo mu být okolo padesáti a měl krátké černé vlasy a malé černé oči.
Oblečen byl v šedém saku, kalhotách a košili, již měl u krku rozepnutou.
Reuben udělal pár kroků vpřed a postavil se mezi něj a Lauru.
Drobný muž se elegantně pohnul. Vypadal stejně nezaujatě jako člověk, jenž si prohlíží cizince
stojícího na rohu ulice.
„Říká, že tě musí zabít,“ opakovala Laura strohými slovy. Evidentně byla v šoku. „Říká, že prý
nemá jinou možnost. A že musí zabít i mě.“
„Jdi nahoru,“ přikázal Reuben a pohnul se směrem k muži. „A zamkni se v ložnici.“
„Nemyslím, že na něco takového máme čas,“ odtušil muž. „Vidím, že tvůj popis nebyl vůbec
přehnaný. Jsi pozoruhodný exemplář.“
„Jaký exemplář?“ zeptal se Reuben. Stál pár kroků od muže, pozoroval ho a byl zmatený
absencí vůně. Ano, ten muž voněl jako člověk, ale jeho nepřátelství ani zlý úmysl cítit nebyly.
„Je mi líto, co se ti stalo,“ pokračoval muž. Jeho hlas byl i teď velmi výrazný. „Neměl jsem tě
zranit. Z mé strany to byla neodpustitelná chyba. Ale stalo se, a já nemám jinou možnost než vše
napravit.“
„Takže za to můžeš ty?“ zeptal se Reuben.
„Rozhodně ano, i když to nebyl můj záměr.“
Muž působil rozumně a ani jeho výška Reubenovi nenaháněla strach. Ale tou dobou už si byl
Reuben téměř jistý, že to, co před ním stojí, není jediná podoba, kterou může muž mít. V žádném
případě. Bude lepší, když ho zabije, než se stihne proměnit? Když bude slabý a bezbranný? Nebo
by z něj měl nejdřív vytáhnout cenné informace? Přemýšlel, co všechno asi muž ví.
„Hlídám tohle místo už hezky dlouho,“ řekl muž a ustoupil, když Reuben udělal krok vpřed.
„Už je to skutečně pěkných pár let. Ale nejsem dobrý hlídač, to asi ne. Co jsem udělal, je
neodpustitelné, ale i když tě lituji, musím to napravit. Obávám se, můj ubohý vlčí muži, jak ses sám
pojmenoval, že ses nikdy neměl zrodit.“
Teprve nyní mu tvář zohyzdil zlověstný úsměv. Spolu s ním přišla proměna. Stal se vlkodlakem
tak rychle, že si toho Reuben málem ani nevšiml. Šaty, které měl muž na sobě, se rozervaly na cáry
a vykoukla z nich mohutná hruď, paže a nohy se mu začaly protahovat a obrůstat svaly. Strhl si
zlaté hodinky a odložil je stranou. Jemné černé vlasy zhoustly. Boty se roztrhly, když se mu z nohou
staly tlapy s drápy. Svlékl ze sebe zbytky košile a saka a kousky kalhot a hluboce zavrčel.
Reubenovy oči se zúžily. Má kratší paže a je menší než já, ale kdo dokáže zhodnotit moc
a dovednosti, ptal se sám sebe. A jak obrovské má tlapy a nohy. Jeho končetiny byly rozhodně
silnější než Reubenovy, nebo to tak alespoň vypadalo.
Laura udělala pár kroků vpřed. Reuben ji zahlédl koutkem oka, kterak stojí u krbu a na rameni
má stále připravenou sekeru.
Uklidnil se, vydechl a přivolal svou sílu. Věděl, že bude bojovat nejen za svůj život, ale i za
Lauřin.
Muž o několik desítek centimetrů vyrostl, jeho černá srst připomínala plášť, ale nebyl tak
vysoký jako Reuben ve vlkodlačí podobě. Jeho tvář ztratila veškerý rozpoznatelný výraz, malé oči
připomínaly prasečí očka a ústa s čenichem a dlouhými zakřivenými tesáky tomu nepomáhala.
Mezi mužovými zuby se zaleskl růžový jazyk. Zatnul svaly ve stehnech. Veškeré jeho chlupy
měly černou barvu, dokonce i spodní část kůže. Uši připomínaly špičaté slechy vlků, což Reubena
poněkud vyděsilo, protože přemýšlel, jestli i jeho uši vypadají stejně. Zuřil, ale ne tou zuřivostí, co
člověka rozechvěje, roztřese. Ne, to vůbec ne.
Něco tu bytost přimělo zaváhat, něco se jí nelíbilo. Reuben udělal další krok vpřed.
„A co teď? Myslíš, že mě zabiješ?“ zeptal se Reuben. „Myslíš, že mě můžeš jen tak zabít,
protože jsi udělal chybu?“
„Nemám jiné volby,“ řekla ta bytost zvučným barytonem. „Už jsem ti to řekl. Nikdy jsem tě
neměl zranit. Měl jsem tě zabít spolu s těmi dalšími provinilci. Ale víš, jak odporné je prolévat
nevinnou krev. Když jsem poznal svou chybu, nechal jsem tě být. Vždycky je šance, že se Svátost
nepřenese, že se oběť buď brzy vyléčí, nebo zemře. To se stává. Oběti prostě zemřou.“
„Svátost? Tak tomu říkáš?“ otázal se Reuben.
„Ano, už staletí tomu říkáme Svátost. Nebo dar, nebo moc – je pro to několik prastarých slov.
Ale na tom nezáleží.“
„My?“ podivil se Reuben. „Mluvil jsi v množném čísle? Kolik bytostí jako ty nebo já existuje?“
„Ach, vím, že hoříš zvědavostí na každé slovo, co bych ti mohl říct,“ sykla ta bytost s náznakem
opovržení v hlase. „Pamatuji si tu nesnesitelnou zvědavost i ze svých začátků. Víc než cokoli
jiného. Ale proč bych ti měl odpovídat, když tě stejně nemůžu nechat naživu. Mám vyhovět sobě
nebo tobě? Je pro mě snazší být ten hodný, než tě zabít, věř mi. Nechci, abys trpěl. Vůbec ne.“
Reubenovi připadalo téměř groteskní, že z té bestiální tváře vychází tak elegantní a kultivovaný
hlas. Takhle připadám všem obyčejným lidem, pomyslel si Reuben – jako odporné monstrum.
„Nech tu ženu jít,“ navrhl Reuben. „Může si vzít mé auto. Zmizí odtud.“
„To bohužel nepůjde, nemůžu ji nechat odejít ani teď, ani jindy,“ odvětil vlčí muž a pak
s naprostou vyrovnaností dodal: „To ty můžeš za její osud. Ty jsi jí prozradil tajemství. Ty jsi jí
vysvětlil, co jsi zač.“
„Nevím nic o tom, co jsem zač,“ opravil jej Reuben. Snažil se získat čas a přemýšlel, jak by na
něj mohl nejlépe zaútočit. Kde je asi nejzranitelnější? Dá se vůbec zranit? Udělal krok směrem
k muži a ten k jeho překvapení reflexivně ustoupil zpět.
„Na ničem z toho už ale nezáleží,“ řeklo to monstrum. „Je to hrůza.“
„Záleží na tom mně,“ ohradil se Reuben.
Jak morbidní podívaná to musela být pro Lauru, dvě monstra uprostřed slovního souboje.
Reuben udělal další krok vpřed a zvíře znovu ustoupilo.
„Jsi mladý, toužíš po životě,“ řekla ta bestie pomalu, „a toužíš i po moci.“
„Všichni toužíme po životě,“ odpověděl tiše Reuben. „Tak to má být. Pokud netoužíme po
životě, nezasloužíme si žít.“
„Ale tvá touha je ještě o něco větší, že ano?“ odsekl vlčí muž zlomyslně. „Věř mi, nedělá mi
žádné potěšení poslat na smrt někoho tak schopného.“ Jeho malé tmavé oči se zaleskly ve světle
ohně.
„A co když se ti nepovede poslat mě na smrt? Co potom?“
„Jsem za tebe zodpovědný, za tebe a tvé ohromné úspěchy,“ ušklíbl se opovržlivě. „Celý svět se
tě pokouší chytit, uvěznit do klece, nacpat narkotiky a zkoumat pod mikroskopem v laboratořích.“
Reuben znovu udělal krok vpřed, ale vlčí muž stál pevně na místě. Zvedl jednu tlapu, jako by se
tím obranným gestem snažil Reubena zastavit. Kolika podobných nepatrných náznaků už si Reuben
všiml?
„Dělal jsem to, co mi přišlo přirozené,“ obhajoval se Reuben. „Slyším hlasy, které mě k sobě
volají. Cítím zápach zla a jdu za ním. Je to tak přirozené. Jako dýchání.“
„Ach, jsem hluboce dojat, věř mi,“ řekl ten druhý zamyšleně. „Nedokážeš si přestavit, kolik
nakažených během prvních pár týdnů onemocní nebo zemře. Je to tak nepředvídatelné. Všechny
aspekty. Nikdo si nedokáže ani představit, co se stane, když Svátost zaútočí na pluripotentní
buňky.“
„Vysvětli mi to,“ vyhrkl Reuben na jediný nádech. „Co je to Svátost?“ Reuben vykročil vpřed
a vlčí muž ustoupil, jako by si nedokázal pomoct. Svaly na stehnech měl napjaté a paže volně
složené na bocích.
„Ne,“ odvětil chladně. „Kdybys jen byl trochu zdrženlivější, moudřejší.“
„Ach, takže za to všechno můžu já,“ zeptal se Reuben klidně. Znovu se přiblížil a ten druhý
udělal dva kroky zpět, až k panelové stěně. „Kde jsi byl, když Svátost začala působit? Kde jsi byl,
abys mě tím provedl nebo mi poradil. Abys mě varoval, co mohu čekat?“
„Dávno pryč,“ odvětil muž s prvním náznakem netrpělivosti. „Zprávy o tvých činech mě
dostihly na druhé straně světa. A teď umřeš. Stálo ti to za to? Byl vrchol tvé existence skutečně
takový?“
Reuben nic neřekl, ale každým okamžikem očekával útok.
Avšak muž znovu promluvil. „Nemysli si, že mi to netrhá srdce,“ řekl a vycenil tesáky
v ošklivém úsměvu. „Předal jsem ti Svátost, ale tys nikdy nebyl výjimečný, nebyl jsi nejlepší
z Morphenkindů. Ale já si tě nevybral. Nejsi Morphenkind.“ Morphenkind bylo německé
pojmenování pro dítě, ale muž jej vyslovil, jako by říkal kint místo kind. „Jsi odporný, hnusný
a zlý, takový jsi,“ zavrčel na Reubena naštvaným, ale pevným hlasem. „Nikdy bych si tě nevybral.
Ani bych si tě nevšiml. Teď tě ale sleduje celý svět. Ale s tím už je konec.“
Nyní je to on, kdo hraje o čas, pomyslel si Reuben. Ale proč? Tuší, že tenhle boj nemůže
vyhrát?
„Kdo ti řekl, že máš opatrovat tenhle dům?“ zeptal se Reuben.
„Ten, kdo by netoleroval mou chybu,“ povzdechl si. „Netoleroval by ji zejména na tomto místě.
A ty, ty ničemný hochu, ses spřátelil s Marchent, s jeho nádhernou Marchent, s Marchent, která je
teď mrtvá.“ Jeho oční víčka se zachvěla a znovu vycenil tesáky, ale z tlamy nevyšel žádný zvuk.
„Kdo je to? V jakém vztahu je k Marchent?“
„Ty jsi důvod, proč zemřela,“ řekl muž tichým hlasem a tentokrát zavrčel. „Odvrátil jsem kvůli
tobě pozornost, abych vás s Marchent nešmíroval – to, jak si spolu užíváte. A v té chvíli si pro ni
přišla smrt! Byla to tvoje chyba. Nebudu tu jen stát a dívat se, jak dýcháš.“
Jeho slova Reubena rozzuřila téměř k nepříčetnosti, ale přesto pokračoval.
„Felix Nideck? Byl to on, kdo ti řekl, že máš hlídat jeho dům?“
Vlčí muž zaťal všechny svaly na těle, vytáhl vzhůru ramena a zkroutil paže. Znovu zavrčel.
„Myslíš, že tě tyhle otázky zachrání?“ vyštěkl. Zvuk vycházející z jeho hrdla byl stejně
výmluvný jako jeho slova. „Skončil jsem s tebou!“ zařval.
Reuben se vrhl vpřed, drápy připravené k boji. Praštil mu hlavou o tmavé obložení a vrhl se mu
po krku. Za zvuků zuřivého vrčení muž vykopl nohou a zaútočil Reubenovi na tvář. Díky
neuvěřitelné síle se držel mimo Reubenův dosah.
Reuben ho strhl za chlupy vpřed a znovu s ním hodil o kamennou římsu a ozval se řev. Muž
sekl drápy po Reubenových pažích, pak zvedl koleno a znovu jej kopnul, tentokrát obrovskou silou
přímo do spodní části žaludku.
Reuben těžce vydechl a zapotácel se. Všechno se rozplynulo v temnotě. Cítil, jak mu protivník
svírá krk, jak se mu drápy noří přímo do těla. Cítil horký dech na své tváři. V šíleném řevu jej od
sebe odtrhl, udeřil ho vnitřní stranou paže, věnoval mu dvě tvrdé rány a vymanil se z jeho sevření.
Odhodil ho tak, že jeho hlava znovu dopadla na zeď, ale muž se okamžitě postavil a znovu po
Reubenovi skočil. Svalnatá stehna jej katapultovala dopředu, tlapy Reubena odhodily na zem
a přišpendlily ho k podlaze.
Reuben se nadzdvihl a pokusil se pravačkou vrátit úder. Chtěl ho omráčit. Ale muž Reubena
zalehl, jeho tesáky zacvakaly jen kousek od Reubenovy hlavy a pak se mu zakously do hrdla.
Reuben ucítil palčivou bolest. Rozzuřený vztekem vrazil tlapy do těla svého protivníka a odtrhl
ho od sebe. Cítil, jak mu vystříkla krev z krku. Vnímal její teplo. Stál na nohách a tentokrát se
divoce rozmáchl, zaútočil tlapou, pak následoval kop, stejně silný, jaký předtím schytal od muže on
sám. Nakonec Reuben sekl svými drápy po jeho obličeji a roztrhl mu pravé oko. Vlčí muž zařval
a zasazoval Reubenovi jednu ránu za druhou, ale Reuben se znovu vrhnul do útoku a zakousl se
soupeři do tváře. Zaťal tesáky hluboko do čelisti. Muž se rozkřičel bolestí.
Nepřemůžu ho, pomyslel si Reuben náhle, ale ani on není schopen přemoci mě. Muž jej znovu
kopl nohou a sevřel mezi železné paže jako do svěráku. Společně se potáceli místností ode zdi ke
zdi. Vydržet, jen vydržet.
Vlčí muž zuřil, proklínal a spílal v jazyce, kterému Reuben nerozuměl.
Náhle jeho sevření povolilo a z hrdla se mu ozvalo bublavé sténání.
Jeho zdravé oko tupě zíralo vpřed. Muž zavrávoral, ale neupadl.
Reuben jej pustil. Před očima měl jen zbídačenou a zakrvácenou tvář.
Muž bezmocně pohlížel vzhůru jediným okem, zatímco z druhého stříkala krev. A přímo za ním
stála Laura.
Když se vlčí muž pootočil, Reuben spatřil, že mu ze zadní strany lebky trčí velká sekera.
„Věděl jsem to,“ vydechl muž. „Věděl jsem to. Věděl jsem to!“ zařval vztekle. Horečně se
snažil dosáhnout na topůrko sekery a vytáhnout ji z rány, ale nedokázal ovládat paže, neuměl je
zbavit třesu, nedovedl přimět tlapu, aby rukojeť zachytila. Z pootevřených úst se mu vylila krev
a růžová pěna. Zapotácel se a snažil se zabránit pádu. Přitom nepřestával zběsile výt a skřípat zuby.
Reuben chytil rukojeť sekery a zbraň vytáhl. Jak muž zavrávoral, Reuben se rozmáchl a udeřil
ho plnou silou do krku. Ostří proseklo srst i dlouhé chlupy a zakouslo se do těla. Z poloviny
oddělilo hlavu. Muž utichl, sevření čelisti povolilo a ozýval se jen tichý, syčivý zvuk.
Reuben vytrhl sekeru z rány a znovu se rozmáchl. Tentokrát čepel prošla skrz a hlava spadla na
podlahu.
Reuben ji bez přemýšlení uchopil za vlasy a mrštil s ní do ohně. Tělo nechal ležet na
orientálním koberci.
Laura se zalykala slzami a tiše sténala. Reuben ji spatřil, jak stojí před krbem, ohnutá v pase,
vzlykající, pohupující tělem a ukazující do ohně. Pak ucouvla vzad k opodál stojící židli a sesunula
se na podlahu.
„Reubene, vyndej to z toho ohně, ven z ohně. Prosím, pro lásku boží!“ křičela hystericky.
Hlavu mezitím olizovaly plameny, plazily se po krví pokrytém oku. Reuben se nezastavil.
Volným svazkem polínek sáhl do ohně a vystrčil ji ven. Místnost se naplnila kouřem a mezi vlasy
zahořelo několik jisker.
Na zemi zůstala ležet ohořelá, oteklá, zkrvavená věc, slepá, mrtvá.
Jen do toho, poezie, fantastiko, bezbřehá představivosti, jen do toho, sny. Jiskřivě černé vlasy
a chlupy začaly odpadávat nejen z hlavy, ale i z těla, které leželo o pár desítek centimetrů opodál.
Bez jakéhokoli násilí se hlava začala smrskávat, tělo také a ze srsti se stalo něco podobného hnízdu.
Obě části těla postupně olínaly a změnily se do lidské podoby. Podoby nahého, zbitého, krví
pokrytého a mrtvého člověka.
Dar-26.html
KAPITOLA 22
Reuben si klekl na kolena a posadil se na paty. Bolely ho všechny svaly a rameno. Horko, které
cítil ve tváři, bylo téměř nesnesitelné.
Takže nejsem Morphenkind. Jsem protivný, odporný a špatný. No, a tenhle špatný jedinec právě
zabil Morphenkinda – s trochou pomoci od své milované a její sekery.
Laura se zoufale rozplakala. Její pláč připomínal výbuchy smíchu, vydávala ze sebe
nekontrolovatelné štěkavé vzlyky. Klekla si vedle Reubena a on ji vzal do náruče. Všiml si, že má
po celé noční košilce a ve vlasech rozmazanou krev.
Ale držel ji pevně, hladil ji a pokoušel se ji uklidnit. Její pláč mu trhal srdce.
Nakonec vzlykala naprosto bezhlesně.
Reuben ji něžně políbil na temeno hlavy a na čelo. Pohladil ji a dotkl se jejích rtů potřísněných
krví. Všude bylo tolik krve. Neskutečné.
„Lauro,“ zašeptal.
Držela se ho tak pevně, jako by se topila. Jako by ji neviditelná vlna mohla odnést pryč.
Ostatky muže byly nyní holé, bez jakékoli známky srsti. Jako by chlupy nikdy neexistovaly.
Tělo i koberec pokrýval jen hrubozrnný a sotva viditelný prach.
Dlouhou chvíli zůstali v klidu. Lauřin pláč pozvolna ustával, vyčerpal ji natolik, že nakonec
plakat přestala.
„Musíme ho pohřbít,“ řekl Reuben. „Vzadu v kůlně jsou lopaty.“
„Pohřbít ho? Reubene, to nemůžeš!“ Laura vzhlédla, jako by se právě probudila z děsivého snu.
Otřela si nos hřbetem ruky. „Nemůžeš ho jen tak pohřbít, Reubene. Uvědomuješ si, jak
nevyčíslitelnou hodnotu pro tebe jeho tělo má?“
Zvedla se na nohy a z dálky pohlédla na rozkládající se tělo. Jako by se bála přiblížit. Hlava
ležela na straně, levé oko napůl zavřené a zažloutlé. Stejnou barvu mělo i maso ve tváři a na těle.
„V té mrtvole je klíč k tajemství buněk, které se nacházejí i v tvém těle,“ řekla. „Je to šance, jak
ho objevit, jak mu přijít na kloub. Nemůžeš to zničit. Ani na to nemysli.“
„A kdo myslíš, že by to tělo měl zkoumat, Lauro?“ zeptal se Reuben. Cítil se tak vyčerpaný
a bál se, že proměna přijde příliš brzy. Potřeboval mít sílu, aby vykopal dost hlubokou jámu
a dokázal do ní mrtvolu uložit. „Kdo by měl dělat biopsii orgánů, kdo by měl vyjmout mozek? Kdo
by měl dělat pitvu? Já nemůžu. Ty také ne. Tak kdo?“
„Musí existovat způsob, jak to tělo zakonzervovat, jak ho uložit do té doby, než najdeme
někoho vhodného.“
„Co? Chceš ho dát do mrazáku? Chceš riskovat, že ho tu někdo najde? Že si ho s námi spojí?
Opravdu myslíš vážně, že bychom ho dokázali schovat někde v domě, kde žijeme?“
„Já nevím,“ špitla zoufale. „Ale to nic nemění na faktu, že tuhle tajemnou bytost nemůžeš jen
tak vzít a pohřbít pod zem. Panebože, je to úžasný organismus, o němž svět vůbec nic neví. Ukazuje
to na…“ zarazila se, chvíli stála naprosto bez hnutí, vlasy jí splývaly po jedné straně obličeje jako
závoj, „mohli bychom to ukrýt někam, kde si to s námi nikdo nespojí, třeba několik kilometrů
daleko.“
„Proč? Jaký by to mělo smysl?“ zeptal se Reuben.
„Kdyby to tělo někdo nalezl a analyzoval, nejspíš by přišel s výsledky, díky nimž by úřady toho
muže zcela jistě obvinily ze všech trestných činů spáchaných vlčím mužem.“ Laura Reubenovi
věnovala upřený pohled. „Jen se nad tím zamysli. Nezamítej to hned. Ta bytost se nás pokusila
zabít. Řekněme, že bychom ji nechali někde u dálnice, kde ji dříve či později někdo objeví. A při
analýze zjistí podivnou směs lidské DNA a vlčích tělních tekutin. Najdou Svátost, jak to ten muž
nazval…“
„Lauro, mitochondriální složka DNA prokáže, že tohle není ta bytost, jež zabíjela,“ odtušil
Reuben. „Tolik z vědy vím dokonce i já.“ Nepřestával zírat na hlavu. Zdála se mu ještě scvrklejší
než před chvílí a trochu ztmavla. Nyní připomínala přezrálý kus ovoce. I tělo bylo seschlé a tmavší,
trup částečně, ale nohy zcela vyschly, až na kost.
„Uvědomuješ si, co nám ten muž prozradil?“ zeptal se Reuben trpělivě. „Odsoudil mě k smrti za
problémy, které jsem způsobil, za „pochybné úspěchy“, jak to nazval, jimiž jsem přitáhl nežádoucí
pozornost. Tyhle bytosti potřebují být zahaleny tajemstvím, jsou na něm závislí. A jak si myslíš, že
by reagovali ostatní Morphenkindové, kdybych pohodil tělo jejich druha bez okolků na veřejném
prostranství?“
Laura přikývla.
„Jsou tu další, Lauro. Ta bytost nám to potvrdila!“
„Máš pravdu, ve všem,“ připustila. Také pozorovala nepatrné změny na mrtvém těle i na hlavě.
„Přísahala bych, že to… mizí.“
„Ano, vysychá to.“
„Mizí,“ opravila ho.
Vrátila se k němu a sedla si vedle. „Podívej,“ ukázala. „Kosti uvnitř těla se rozpadají, je to
plošší a plošší. Chtěla bych se toho dotknout, ale nemůžu.“
Reuben neodpověděl.
Měla pravdu, tělo i hlava se smrskávaly, mizely. Maso se proměnilo v prašnou a porézní
substanci.
„Podívej,“ vykřikla. „Podívej se na koberec, na tu krev…“
„Vidím to,“ zašeptal. Krev na povrchu koberce vytvořila uschlý škraloup. Postupně se drobila
na milión malých kousků, které mizely. „Tvá noční košile,“ ukázal.
I na flanelu se krev měnila na drobné částečky. Laura je ze sebe smetla. Natáhla ruku a sklepala
i kousky, které měla ve vlasech. Všechno se rozptýlilo do vzduchu.
„Teď to vidím,“ přisvědčil Reuben. „Už to chápu, všechno to chápu!“ Byl jako u vytržení.
„Co chápeš?“ zeptala se Laura.
„Proč pořád tvrdí, že je vlčí muž člověk? Nevidíš? Lžou! Nemají sebemenší důkaz, kterým by
podpořili takové tvrzení. Se všemi našimi částmi těla nebo tělními tekutinami se totiž postupně
stává totéž. Podívej. Nemají jediný vzorek tkáně vlčího muže. Vzali si všechno, co na místech činu
objevili, ale dřív, než se jim to podařilo analyzovat, vzorky se zkazily, zmizely jako mávnutím
kouzelného proutku.“
Reuben se posunul dopředu až k hlavě. Tvář se propadla dovnitř a hlava se proměnila v malou
loužičku na koberci. Reuben ji očichal. Cítil rozklad, lidský pach, zvířecí pach – velmi jemnou směs
vůní, takovou, jakou ještě nikdy nevnímal. Byl také on bez zápachu? Nebo se to týkalo jen ostatních
bytostí se stejným darem?
Znovu usedl na paty. Pozoroval své vlastní tlapy, měkké polštářky, které nahradily dlaně,
a zářící bílé drápy, jež mohl podle libosti zasunout nebo vystrčit.
„Všechno,“ usoudil. „Všechno se mění, všechno mizí. Vysychá to, rozpadá se to na částečky tak
malé, že jsou stěží vidět, a nakonec se nedají ani zkoumat jakoukoli laboratorní chemikálií ani
uchovat pomocí konzervačních látek. To vysvětluje všechny komické neshody mezi odborníky
z Mendocina a z laboratoří v San Francisku. Nyní už chápu, co se jim stalo.“
„Já tomu nerozumím,“ odtušila Laura.
Reuben jí vysvětlil, jak všechny testy, které mu dělali v Sanfranciské všeobecné, selhaly. Jak
lékaři sice přišli s výsledky, ale pak je zase stáhli, protože zjistili, že materiály jsou bezcenné nebo
kontaminované, nebo že se ztratily. „Na začátku mizely mé tkáně ještě asi docela pomalu. Pořád se
vyvíjím. Pamatuješ si, co řekl ten vlčí muž o buňkách?“
„Ano, odkazoval na pluripotentní kmenové buňky, takové, jež máme všichni v těle. Když jsme
ještě embrya, obsahuje naše tělo malé množství pluripotentních buněk. Tyhle buňky pak dostanou
chemický signál, v co se mají přetvořit – a stanou se z nich buňky kožní tkáně, nebo oční buňky,
nebo kostní buňky…“
„Ano, to je ono,“ vyhrkl. „Kmenové buňky jsou pluripotentní progenitorové buňky.“
„Přesně tak,“ přikývla.
„Takže je uvnitř těla pořád máme.“
„Ano.“
„A vlčí tekutina, Svátost, způsobuje, že se buňky přetvoří a promění mě v Morphenkinda,
v tohle.“
„Svátost,“ zamyslela se Laura, „musí být ve slinách. Svátost je jistě metafyzické pojmenování
toxinu nebo séra, které je obsaženo v tělních tekutinách Morphenkindů. Něčeho, co spouští řetězec
procesů a hormonálních reakcí na určitý druh růstu.“
Reuben přikývl.
„A ty tvrdíš, že se vzorky kazily i krátce poté, co jsi byl pokousán?“
„Ano, ale pomaleji. Vím, že se zkazily. Trvalo dost dlouho, než mi zjistili, že mám v krvi velké
množství vápníku, ale na nic jiného se nepřišlo. Matka mi řekla, že všechny laboratorní výsledky
selhaly.“
Reuben se odmlčel a přemýšlel nad nově získanými informacemi.
„Má matka ví víc, než mi dává najevo,“ odtušil. „Po druhé sérii testů jí muselo dojít, že za
zničení vzorků může virus v mé krvi. Nechtěla mi to říct. Možná se mě snažila ochránit. Bůhvíco se
jí honilo hlavou. Ach, mami. Ale ví to. A pokud se k ní vyšetřovatelé znovu vrátí a budou se
dožadovat dalšího vzorku mé DNA, odmítne je.“
Reuben cítil obrovský smutek. Proč jen nemůže všechno Grace říct? Proč ji nemůže požádat
o radu? Ale jak by mohl? Grace celý život zachraňuje lidské životy, je to náplň jejího bytí. Nemůže
od ní žádat sympatie a soucit. Ne po změně, jež se s ním udála. Už tak je dost zlé, že do toho vtáhl
Lauru a že způsobil Jimovi těžký spánek až do konce života.
„Uvědomuješ si, co to znamená?“ zeptala se Laura. „Všechny ty informace v televizi o lidské
DNA a o manipulaci s důkazy.“
„Ach ano, uvědomuji si to, všechno jsou jen kecy,“ přikývl. „Proto to říkám, jen kecy, Lauro,
nemají proti mně žádný důkaz.“
Pohlédli jeden na druhého.
Reuben si sáhl na krk, kde mu vlčí muž zasadil nejhorší a nejnebezpečnější ránu. Žádná krev.
Veškerá krev zmizela.
Oba nyní hleděli na hlavu i na tělo. Ostatky se změnily na popel. Vítr by je dokázal rozfoukat,
že by po nich nic nezůstalo. A i ty nepatrné kousky se ještě stále rozpadaly na menší částečky.
Na koberci zbyly jen šedé pruhy, stejně jako na Lauřině bílé noční košili.
Po čtvrt hodině se znovu podívali, a kromě několika nepatrných hromádek prachu na tkaném
koberci s květinovým vzorem s propletenými listy veškeré stopy zmizely.
Dokonce i ostří sekery bylo bez poskvrny, jako by nikdy smrtící ránu nezasadila.
Reuben posbíral roztrhané oblečení, které po muži zbylo. Prohledal kapsy u bundy a kalhot, ale
nenašel nic, co by mu poskytlo vodítko pro identifikaci vlčího muže.
Boty, mokasíny z měkké kůže v malé velikosti, neměly podpatek a jistě byly velmi drahé. Na
bundě a kalhotách objevil florentské nášivky. Žádný kus oblečení nebyl levný. Ale nic
neprozrazovalo, odkud muž přišel. Nezvaný návštěvník byl očividně připraven si oblečení zničit,
což možná znamenalo, že byl buď někde v okolí ubytovaný, nebo tu musel mít auto. Reuben si
vzpomněl na zlaté hodinky. Kde jsou? Téměř splynuly s květovaným vzorem na koberci.
Reuben je zvedl a prohlížel si velký ciferník s římskými číslicemi. Pak se podíval na druhou
stranu a našel vyryté jméno MARROK. Latinkou, hůlkovým písmem.
„Marrok,“ zašeptal.
„Nenechávej si to.“
„Proč?“ zeptal se. „Veškeré důkazy jsou pryč, včetně těch, které by mohly být na těch
hodinkách – otisky prstů, tělní tekutiny, DNA.“
Položil hodinky na římsu. Nechtěl se s Laurou hádat, ale zároveň je odmítal zničit. Vždyť
představovaly to jediné, co mu mohlo při pátrání po identitě onoho muže pomoci.
Zbytky oblečení hodil do ohně a pozoroval, jak hoří.
Cítil se rozbolavělý a unavený.
Ale věděl, že musí opravit vstupní dveře a rozbitý zámek dřív, než se promění do lidské podoby,
zpět v Reubena Goldinga, který sotva dokáže otočit šroubovákem nebo zatlouct hřebík.
Pustili se s Laurou do práce.
Trvalo to déle, než oba čekali, ale díky tomu, že Laura věděla, jak nacpat malé hmoždinky do
vyhloubených otvorů a jak do nich zašroubovat šrouby a opravit pojistné mechanismy, byla snaha
korunována úspěchem. O zbytek se už může postarat Galton.
Reuben se nutně potřeboval vyspat.
Chtěl, aby přišla proměna, ale cítil, že ji sám vědomě zadržuje. Trochu se bál, že až přijde,
oslabí ho. Nebude se schopný bránit, kdyby dorazila další z těch bytostí.
Nedokázal přemýšlet, nedokázal rozumně uvažovat, nedokázal přijímat informace. Svátost.
Morphenkind. Pomůžou mu tyhle poetické termíny nějak?
Problém byl v těch ostatních. Jak asi zareagují, když zjistí, že byl jeden Morphenkind zničen?
Může jich být celá smečka, celá rasa.
A Felix Nideck je možná jedním z nich. Možná je ještě naživu a stal se Morphenkindem. Jeho
Marchent. Felix je jiný. Mohl sem přijít a sebrat ty destičky. Nebo to udělal tenhle vlčí muž. Reuben
přemýšlel. Vůbec vlčího muže, jenž ho přišel zabít, necítil. Nerozpoznal z něj žádnou vůni, ani
zvířecí, ani lidskou, a dokonce ani zlo.
Během celého boje necítil žádný zápach zloby, který by ho povzbuzoval a dodával mu sílu.
Možná to znamenalo, že když Reuben necítil jeho, tak ani on necítil Reubena. To by mohlo
vysvětlovat ten nešikovný a beznadějný boj.
Ale když necítím jejich pach, nepoznám, jestli se blíží, nebo jestli už jsou nedaleko.
Tohle Lauře říct nemohl.
Pomalu vstal a obešel dům.
Ani on, ani Laura nedokázali přijít na to, jak se bytost dostala dovnitř. Všechny dveře byly
zamčené. Reuben hned po příjezdu všechny zámky zkontroloval.
Přesto mu Laura sdělila, že k ní vlčí muž přišel do knihovny, kde spala, a probudil ji proudem
slov, jimiž vysvětloval, proč musí ukončit i její život a že nesnáší prolévání nevinné krve. Tvrdil jí,
že nenávidí zabíjení žen a že chce, aby věděla, že není „nevnímavý“ k její kráse. Přirovnal ji ke
květině, jež musí být rozšlápnuta botou.
Ta krutost zapříčinila, že sebou Reuben trhl.
Možná ta bytost vešla dovnitř horními okny. To by dokázala.
Reuben prošel všechny místnosti, dokonce i malé ložnice na severní straně domu, jejichž okna
vedla do lesa, ale nenašel žádný nezajištěný otvor.
Prohledal komory a koupelny podél všech čtyř chodeb a nenašel žádný prostor, kterým by se
dalo dostat na střechu. Prošel místnosti pod štítovým podkrovím a všude nacházel jen zamčená
okna. V žádném pokoji nebylo zadní schodiště. Vlastně nedokázal přijít ani na to, jak se dá dostat
na střechu domu.
Slíbil si, že zítra prozkoumá pozemek a pokusí se najít vůz, kterým vlčí muž přijel, případně
objevit místo, kam si ukryl tašku nebo batoh s náhradním oblečením.
Začínalo svítat.
Proměna stále nepřicházela.
Reuben našel Lauru v hlavní ložnici. Vykoupala se a převlékla do čisté noční košile a učesala si
vlasy. Byla bledá, vypadala vyčerpaně, ale Reubenovi připadala stále svěží a přitažlivá jako kdykoli
jindy.
Patnáct minut se ji snažil přesvědčit, že by měla odjet, že by si měla vzít jeho auto a vrátit se do
svého domu v Muir Woods. Pokud sem Felix Nideck přišel, kdo mohl vědět, jak mocný je?
Všechno bylo marné. Laura mu řekla, že ho nehodlá opustit. Nezvýšila hlas, nebyla nervózní, ale
neustoupila ani o píď.
„Má jediná šance u Felixe je, že ho přesvědčím, že si s ním promluvím…“ odmlčel se, byl příliš
unavený, aby pokračoval.
„Nevíš, jestli jde o Felixe.“
„Ach, musí to být někdo z rodiny Nidecků,“ odtušil. „Musí. Vlčí muž znal Marchent, cítil
potřebu ji ochraňovat. Někdo ho požádal, aby hlídal tenhle dům. Ten někdo musel být Nideck.“
Ale pořád tu bylo příliš mnoho nezodpovězených otázek.
Reuben odešel do koupelny a nechal na sebe téct proud vody. Spláchl ze sebe krev pumy,
proměnil ji v růžové pramínky stékající do odpadu. Vodu téměř necítil. Tělo pokryté srstí se
dožadovalo ledové vody z lesního potůčku.
Venku bylo jasno. Reuben se zadíval z okna s úžasem v očích. Vzadu vlevo spatřil moře, bledé
a bezbarvé, třpytící se pod bílou oblohou. Přímo naproti a po pravé straně se tyčily útesy, přes něž
nebyl vidět oceán a které fungovaly jako bariéra proti větru. Táhly se až dozadu na sever.
Na těch útesech by mohl někdo být, napadlo Reubena. Tam by mohl Felix Nideck čekat, aby
pomstil Marrokovu smrt.
Ale ne. Pokud by byl Felix nablízku, proč by sem Marrok chodil? Marrok dal přece jasně
najevo, že má strach z eventuálního setkání s někým, koho jako strážce zklamal. Tvrdil, že chce
zničit důkaz své chyby dřív, než se s tím člověkem setká.
Navíc, kdyby Felix Nideck stále žil, proč by se neohradil proti své smrti a proti rozebrání
majetku?
Příliš mnoho možností.
Zaměř se na dobré zprávy, opakoval si Reuben. Nemají na tebe nic, ani z jediného zabití. Vůbec
nic. Můžeš se přestat bát, už se nad tebou ani nad Laurou netyčí žádná hrozba. Tedy, téměř žádná.
Je tu ta záležitost s Marchentinou pitvou a jejich intimní kontakt krátce před tím, než se jeho DNA
začala měnit. Ale co na tom záleží, když nemají vůbec žádné důkazy, které by ho spojovaly s těmi
mrtvými. Reubenovi už mozek pomalu vynechával.
Zkřížil paže přes hruď a snažil se přivolat změnu. Věnoval tomu veškerou energii, snažil si
vybavit hřejivé teplo ve spáncích a zrychlený tlukot srdce v uších. Proměň se, opusť mě, zmiz ze
mě, jdi pryč.
Proměna nastala téměř okamžitě, jako by ho tělo poslechlo, jako by ho moc konečně začala
uznávat. Z toho malého krůčku vpřed byl tak nadšený, že téměř plakal. Zatetelil se potěšením, jež
jím projelo jako vlna slasti, vyčerpalo ho a on spatřil, jak z něj odpadávají chlupy. Jeho tělo se
zmítalo v křečích, a když se vrátil do své lidské podoby, zachvěl se.
Laura na něj už čekala. Četla si malou knihu od Teilharda de Chardin, která patřívala Felixovi.
Dostal ji před několika lety od Margona. Reuben ji objevil v kapse své bundy, když přenášel
oblečení z Felixova starého pokoje do svého.
„Viděla jsi to věnování?“ zeptal se. Neviděla. Otevřel knihu na třetí stránce a podal ji Lauře.
Milovaný Felixi,
tahle kniha je pro tebe.
Vzhledem k tomu, co jsme přežili,
přežijeme nejspíš všechno.
S úctou
Margon
Řím ’04
„Co myslíš, že znamená ta věta: Vzhledem k tomu, co jsme přežili, přežijeme nejspíš všechno?“
„Nevím.“
„Já myslím, že Felix je teolog a zabývá se spasením duší.“
„Možná, a možná ne,“ zaváhala. „Uvědomuješ si…“
„Co?“ zeptal se.
„Váhala jsem, jestli ti to mám říct, ale je to pravda. Katolíci jsou prostě trochu šílení.“
Reuben se rozesmál. „To ano,“ odpověděl.
„Felix možná není katolík,“ ozvala se střízlivě, „ale nemusí být ani teolog, třeba mu jsou duše
naprosto ukradené.“
Reuben kývl a usmál se. Ale nevěřil tomu. Znal Felixe, už o něm něco tušil. Věděl o něm dost,
aby k tomu muži cítil sympatie, což nebylo málo.
Laura ho objala a nasměrovala k posteli.
Padli si do náruče, vlezli společně pod přikrývku a usnuli.
Dar-27.html
KAPITOLA 23
Jim dorazil pozdě odpoledne.
Reuben se tou dobou procházel s Laurou po lesích. Hledali vozidlo nebo batoh, ale bez úspěchu.
Nenašli nic, co by jim poskytlo vodítko k Marrokově identifikaci. A pořád nevěděli, jak se dostal do
domu.
Jimovi se podařilo zařídit si u svatého Františka volný večer, což byla vcelku výjimečná situace.
Původně s ním chtěla přijet i Grace, Phil a Celesta, ale Reubenův bratr jim cestu rozmluvil se
slibem, že zjistí, proč Reuben nezvedá telefon a neodpovídá na e-maily a zda je v pořádku. Hned
v úvodu naznačil, že v Mendocinu stihne jen povečeřet a pak musí pospíchat domů.
Reuben musel přiznat, že ho rád vidí. Jim byl pro něj dokonalý duchovní, a i přesto si Reuben
nedokázal pomoci, aby ho neobjal. Přišlo mu, že ho neviděl celý rok. Cítil to tak a samotného ho to
děsilo. Vlastně mu rodina dost chyběla.
Po krátké a velmi povrchní prohlídce domu si připravili kávu a přesunuli se do pokoje na
východní straně domu, u dlouhé kuchyně, usedli a začali si povídat.
Reuben Lauře vysvětlil, že se rozhovor bude víc podobat zpovědi, a ona proto odešla nahoru
a začala si na notebooku vyřizovat e-maily. Jako svou pracovnu si vybrala západní ložnici a Reuben
jí slíbil, že dá pokoj brzy vyklidit. Mezitím si tam Laura rozložila knihy a papíry a trochu ho
zútulnila. Obdivovala zejména částečný výhled na moře a na zalesněné útesy.
Reuben sledoval, jak si Jim bere malou fialovou štólu, dává si ji kolem krku, a tím naznačuje, že
je připraven na zpověď.
„Je to ode mne rouhání, že ti dovolím tohle udělat?“ zeptal se Reuben.
Jim chvíli mlčel a pak tichým hlasem navrhl: „Přistup k Bohu se svými nejlepšími úmysly.“
„Požehnej mi, Otče, neboť jsem zhřešil,“ začal Reuben, „snažím se najít si cestu k pokání.“
Pohlédl na okno na východní straně, hovořil tváří k hustému, ale vzdušnému háji šedých dubů, jenž
se postupně měnil v sekvojový les. Stromy byly tlusté a pokroucené, půda pod nimi měkká
a pestrobarevná díky popadaným žlutým, zeleným a hnědým listům. Po kmenech se
nekontrolovatelně plazil břečťan, vinul se až do korun stromů.
Déšť ustal před úsvitem. Skrz barevné listí bylo možné spatřit modrou oblohu. Od západu přišly
teplé sluneční paprsky, které vrhaly šikmé stíny na cesty mezi stromy. Reuben tím pohledem na
okamžik ztratil tok myšlenek.
Otočil se, opřel lokty o stůl a tvář ukryl do dlaní. Začal mluvit. Řekl Jimovi vše, co se stalo.
Vyprávěl mu o jménech Nideck a Sperver. Vylíčil mu všechno včetně hrůzných detailů.
„Nemůžu říct, že bych se té moci chtěl vzdát,“ svěřil se. „Nedokážu ti vylíčit, jaké to je, když se
pohybuješ lesem jako šelma, když můžeš běžet po všech čtyřech na kilometry daleko, když dokážeš
vyskočit na větve, vyhoupnout se do korun stromů a přesouvat se desítky metrů nad zemí. Když
můžeš tak snadno uspokojovat své potřeby…“
Jimovy oči byly vlhké a tvář zkřivená smutkem a starostmi. Přesto nic neřekl, jen přikývl
a trpělivě čekal, a to i ve chvíli, kdy se Reuben odmlčel, aby našel další slova.
„Jakákoli jiná zkušenost ve srovnání s tímhle pocitem bledne,“ odtušil Reuben. „Chybíš mi,“
změnil náhle téma, „i mamka mi chybí, i Phil. Ale i tak veškeré vzpomínky blednou.“
Reuben vylíčil bratrovi, jak se nasytil tělem mrtvé pumy, jaké to bylo sedět v korunách stromů,
kde pod ním číhala mláďata, jež by ho za jiných okolností dokázala i zabít. Svěřil se Jimovi, že si
přál vzít do téhle své svatyně i Lauru. Zároveň přemýšlel, jak má bratrovi popsat přitažlivost téhle
nové existence. Jak má vymazat ten tragický výraz v Jimově tváři s náznakem ohromení
a absolutního úžasu? „Je pro tebe tak těžké mě pochopit?“
„Nevím, jestli je nutné, abych tě pochopil,“ odpověděl Jim. „Ale vraťme se k Marrokovi
a k tomu, co ses naučil.“
„Ale pokud mě nepochopíš, nemůžeš mi odpustit,“ trval na svém Reuben.
„Já nejsem ten, kdo by ti měl odpouštět,“ řekl Jim.
Reuben se znovu podíval za štěrkovou cestu, kde se rozkládal hustý dubový les plný světel
a stínů.
„Takže ty teď víš tohle…“ ověřil si Jim. „Jsou tu i další tobě podobní a jedním z nich je možná
Felix Nideck. Tím si ale nejsi jistý. Ten druhý muž, Margon Sperver, je možná také Morphenkind,
za předpokladu, že jména jsou vodítky. Je to tak? Tihle tvorové mají svou vlastní terminologii –
Svátost, Morphenkind – což naznačuje dlouhodobou tradici. Ten vlčí muž poukázal na to, že jsou na
světě už notnou řádku let. Dozvěděl ses, že když se někdo nakazí Svátostí, může onemocnět, nebo
dokonce umřít, ale ty jsi přežil. Víš, že jakmile se jakákoli tvá buňka oddělí od životní síly, tak se
rozpadne na prach, zmizí. A když je Morphenkind zabit, pak se rozpadne celá mrtvola. To je důvod,
proč vyšetřovatelé nemají jediný důkaz, který by je s tebou spojoval.“
„Ano, tak nějak, ano.“
„No, to ale není všechno. Marrok ti řekl, že jsi neomalený, destruktivní a že jsi s sebou přivedl
nežádoucí publicitu, jež ohrožuje jejich druh, že ano?“
„Ano.“
„A nepředpokládáš, že ti přijdou ublížit i ostatní? Třeba tě budou chtít zabít a stejně tak Lauru.
Zavraždil jsi jednoho z nich, možná se budou chtít pomstít.“
„Vím, co mi chceš říct,“ odtušil Reuben. „Vím to. Ale s tímhle nám nikdo nepomůže. Nikdo.
Neříkej mi, že se mám ozvat tomu nebo onomu úřadu. Nebo se přiznat doktorovi. Takové
prohlášení by znamenalo naprostý konec mé i Lauřiny svobody, konec našich životů.“
„Máš snad jinou možnost, Reubene? Žít na tomto místě a bojovat s mocí? Bránit se vábení
hlasů? Potlačovat touhu rozeběhnout se do lesa a zabíjet? A nenechat se zlákat k tomu, že do toho
všeho vtáhneš Lauru. Co když ji Svátost nebo sérum nebo, ať už je to cokoli, zabije? Marrok přece
říkal, že se to občas stává, ne?“
„Nad tím jsem už uvažoval,“ odvětil Reuben. „Uvažoval jsem nad tím.“ A skutečně ano.
Vždycky se domníval, že patří mezi hloupá klišé z hororových filmů, když monstrum touží po
družce nebo tráví věčnost tím, že se honí za ztracenou láskou. Nyní to dokonale chápal. Rozuměl,
jak se takové bytosti cítí izolovaně, osaměle a vystrašeně. „Neudělám nic, co by Lauře ublížilo,“
prohlásil rezolutně. „Navíc Laura by mě o tenhle dar nikdy nepožádala.“
„Dar? Ty tomu říkáš dar? Podívej, Reubene, mám dost velkou fantazii, vždycky jsem ji měl.
Dokážu si představit, jakou svobodu, jakou moc…“
„Ne, nedokážeš si to představit. Něco takového bys nikdy nepřijal.“
„Fajn, možná si neumím představit, že bych tu moc měl, ale v horečnatých snech…“
„Ano, to je ono. Horečnaté sny. Už jsi někdy chtěl způsobit bolest někomu, kdo ti ublížil?
Pomstít se mu za to, co udělal? Já si tenhle sen splnil, pomstil jsem se únoscům dětí.“
„Zabil jsi je, Reubene. Zabil jsi je v hříchu! Ukončil jsi jejich pouť na zemi. Sebral jsi jim šanci
učinit pokání, vykoupit se. Zbavil jsi je té možnosti. Zbavil jsi je všeho, Reubene. Sebral jsi jim
roky, které mohli strávit pokáním. Vzal jsi jim život a vzal jsi něco i jejich obětem. Možnost slyšet
to, že jejich trýznitelé svých činů litují.“
Utichl. Reuben musel zavřít oči a čelo opřít o dlaně. Cítil se naštvaně. Co vzal obětem? Ti lidé
je mučili. Neměli s nimi žádné slitování. Kdyby Reuben nezasáhl, byly by jejich oběti mrtvé.
Dokonce i ty děti z únosu se ocitly ve smrtelném nebezpečí. Ale o to doopravdy nešlo. V bratrových
očích byl vinen ze zabití. To popřít nemohl, ale výčitky kvůli tomu necítil.
„Chci ti pomoct, Reubene!“ promluvil Jim. „Nechci tě odsuzovat ani tě od sebe odhánět.“
„To neděláš, Jimmy.“ Jsem to já, kdo se teď od tebe neúprosně odtahuje.
„Nemůžeš tohle břímě nést sám. A ta žena, Laura, je sice krásná a je ti oddaná, ale není to dítě
ani blázen, to já poznám. A neví o tvém stavu víc než ty.“
„Ví všechno co já. A ví, že ji miluji. Kdyby neudeřila Marroka sekerou, možná bych ho
neporazil.“
Jim nevěděl, jak má odpovědět.
„Co mi tedy navrhuješ?“ zeptal se Reuben. „Co chceš, abych udělal?“
„Já nevím. Nech mě přemýšlet. Zkusím si představit, jestli existuje někdo, komu bych věřil, kdo
by tě mohl studovat, analyzovat, kdo by mohl najít způsob, jak to všechno vrátit…“
„Vrátit? Jime, Marrok se rozpadl na popel a prach. Zmizel. Myslíš, že mám šanci vrátit něco
zpět?“
„Nevíš, jak dlouho v sobě měl tu nákazu.“
„To je další věc, Jime. Nůž ani pistole mi neublíží. Kdybych tomu vlčímu muži dal čas, vytáhl
by si sekeru ze zadní části lebky a jak kost, tak mozek by se uzdravily. Proto jsem mu usekl hlavu.
To nepřežije nikdo. Vzpomeň si, jak rychle jsem se vyléčil z toho střelného zranění, Jime.“
„Já vím, Reubene, vzpomínám si. Nejdřív jsem ti to nevěřil. Nevěřil jsem ti, když jsi mi to říkal,
to přiznávám,“ zavrtěl hlavou. „Ale pak ve zdi v onom domě v Buena Vista Hill našli kulku. Řekla
mi o ní Celesta. Kulku, jejíž trajektorie naznačovala, že projektil byl někde vychýlen. Že těsně před
tím, než se zakousl do stěny, něčím prošel. A nebyly na něm žádné stopy tkáně, ani nejmenší
částečky.“
„A co to znamená, Jime? Co to vypovídá o mém… těle a o času?“
„Nezačínej s myšlenkou o nesmrtelnosti, chlapečku,“ odpověděl polohlasem. Natáhl ruku a štípl
Reubena na kůži přímo nad levým zápěstím. „Prosím, ani o tom neuvažuj.“
„Ale co když opravdu žijeme velmi dlouho, Jime? Vezmi si třeba Marroka. Měl jsem z něj
pocit, že už je na světě notných pár let.“
„Proč si to myslíš?“
„Podle toho, co řekl o vzpomínkách. Vybavoval si svou zvědavost, kterou cítil, když se z něj
stal Morphenkind, ale na nic jiného si nevzpomínal. Nevím. Přiznávám, že se na to snažím přijít,
protože by se mi to líbilo.“
„Může to být i naopak,“ odtušil Jim. „Jen to nevíš. A s forenzním oddělením máš nejspíš
pravdu. Není jiné vysvětlení, proč z jejich laboratoří všechno zmizelo, což mám potvrzené od
Celesty. Mamka říká, že nemohou vysvětlit, jak se mohly vzorky samy od sebe zničit.“
„Já vím. A mamka také tuší, co se s těmi vzorky stalo.“
„Nic neřekla, ale něco ví. A má o tebe strach, takže se do bádání pustila na vlastní pěst. Ten
ruský doktor by měl dorazit během zítřka. Slíbil jí, že ji vezme na exkurzi do jedné malé nemocnice
v Sausalitu.“
„To je naprosto zbytečné.“
„Rozumím, ale nelíbí se mi to. Chtěl bych to říct matce, ale celé se mi to nelíbí. Nelíbí se mi,
jak ten doktor z Paříže přemýšlí. Tátovi se to taky nelíbí. Už s mámou promluvil, aby tě
neupisovala k čemukoli proti tvé vůli.“
„Cože?“
„Říkám ti jen, co jsem slyšel. Že ani jeden z našich rodičů o té nemocnici nedokáže najít žádnou
zmínku na internetu a podle jména ji nepoznal ani žádný z matčiných kolegů lékařů.“
„A co si o tom, k čertu, tedy myslí matka?“
„Nedokážu odhadnout, jakou bolest bys způsobil matce, kdybys jí řekl celou pravdu. Ale měla
by na to přijít sama, bez toho pařížského doktora, ať je to kdokoli. Reubene, nemůžeš padnout do
soukromých rukou. To je ten nejhorší scénář, jaký si dokážeš představit.“
„Do soukromých rukou?!“
Jim přikývl. „Nelíbí se mi to. Ani nevím, jestli se to líbí matce. Ale je zoufalá.“
„Jime, nemůžu jí to říct. Soukromá nemocnice, vládní nemocnice, na tom nezáleží. Bát se
o syna, jenž se stal monstrem, je jedna věc, ale slyšet ho přiznat veškeré detaily, to už je trochu
moc. Kromě toho se nic takového nestane. Nemám v plánu jít do žádné nemocnice. Kdybych se
mohl znovu rozhodnout, možná bych o tom nemluvil ani s tebou.“
„To neříkej, chlapečku.“
„Poslouchej mě. Bojím se, jako se bojíš i ty, že mě ta věc pohltí, že budu ztrácet zábrany jednu
po druhé a nakonec přijdu i o jakoukoli perspektivu a začnu naslouchat jen svým fyzickým
instinktům.“
„Panebože.“
„Jime, já do toho nejdu bez boje. Nejsem zlý, Jime. Jsem dobrý. Vím to. Cítím to. Má duše patří
jen mně. Nejsem bytost bez svědomí, bez empatie, bez schopnosti rozeznat dobro.“ Reuben si
položil pravou ruku na hruď. „Tady to cítím,“ řekl. „A povím ti ještě něco.“
„Prosím.“
„Nijak se to nevyvíjí, Jime. Dosáhl jsem jisté hranice. Snažím se učit, hledám cestu, zkoumám
nové věci pokaždé, když se dostaví proměna, ale nijak se to nevyvíjí, Jime.“
„Reubene, sám jsi řekl, že ve srovnání s přicházející proměnou všechno bledne. Nyní říkáš, že
to tak není?“
„Má duše zůstává pořád stejná,“ odvětil Reuben. „Přísahám. Podívej se na mě, pořád jsem tvůj
bratr.“
„Jsi můj bratr, Reubene,“ přisvědčil Jim. „Ale ti muži, které jsi zabil, byli také tvoji bratři.
Zatraceně, jak to mám říct, abys mě pochopil. Žena, kterou jsi zbavil života, byla tvá sestra. Nejsme
zvířata z lesů, pro lásku boží, jsme lidské bytosti. Všichni jsme příbuzní. Nemusíš věřit v Boha,
abys tohle pochopil. Nemusíš znát poučky a dogmata, abys přiznal, že mám pravdu.“
„Dobře, Jimmy, v klidu, uklidni se,“ Reuben se natáhl po konvičce s kávou a dolil bratrovi do
šálku.
Jim se nad sebou snažil získat kontrolu, ale v očích měl slzy. Reuben nikdy neviděl bratra
plakat. Jim byl téměř o deset let starší, takže když Reuben začal bratra vnímat, viděl ho jako
cílevědomého, chytrého a dospělého muže. Nikdy mu nepřipadal jako dítě.
Jim pohlédl ven z okna do lesů. Odpolední slunko se přesouvalo k západu a dům vrhal stín na
nejbližší stromy. I tak si paprsky tu a tam prorazily cestu, zejména v místech, kde se les svažoval
dolů směrem k jižnímu konci mamutích stromů.
„Ani nevíš, co způsobuje tu proměnu, a jak se dá ovládnout,“ zamumlal Jim téměř nepřítomně,
oči stále upřené do dálky, hlas tichý a pokorný. „Budeš se měnit každou noc? Až do smrti?“
„To je nemožné,“ odpověděl Reuben. „Náš druh, Morphenkindové, by takhle nedokázal přežít.
Nezvládl by se měnit každou noc. Musím věřit, že to tak funguje. A učím se to ovládat. Naučím se
proměnu přivolat a zastavit. Ten vlčí muž, strážce Marrok, se také proměnil naprosto vědomě, ve
chvíli, kdy byl připraven. Naučím se to.“
Jim si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Mezi oběma bratry vyrostla zeď mlčení. Jim pozoroval les. Zimní odpoledne ubíhalo rychle.
Reuben přemítal nad tím, co bratr všechno slyší a cítí. Pro něj byl les živý, dýchající, lapající po
dechu, šeptající, provoněný životem a smrtí. Byla to snad modlitba? Byl to duchovní vzkaz? Bylo
to duchovno samo? Tak moc chtěl tyhle myšlenky sdělit Jimovi, ale nešlo to. Nemohl od Jima
očekávat pochopení, teď už ne. Zíral za dubový les, na sekvojové stromy utopené v přízračné mlze.
Svět se nořil do soumraku v odstínech modré. Reuben cítil, jak jeho mysl odplouvá pryč od tohoto
stolu, pryč od rozhovoru, pryč od doznání.
Náhle ho Jimův hlas přivedl zpět.
„Tohle je výjimečné místo,“ řekl. „Ale jakou cenu jsi za něj zaplatil?“
„Ještě nevím,“ stiskl Reuben rty v hořkém úsměvu.
Spojil dlaně do modlitební pozice a začal se vyznávat. „Dobrý Bože, je mi srdečně líto, co jsem
spáchal. Cítím neskutečnou lítost a celým svým srdcem přiznávám, že mě to mrzí. Prosím, Bože,
ukaž mi cestu, naznač mi, kdo jsem. Dej mi sílu, abych odolal pokušením, abych nikomu neublížil,
abych hlásal sílu a lásku ve tvém jménu.“
Reuben říkal modlitbu vážně, ale doopravdy ji necítil. Vnímal svět okolo sebe, jak by ho mohl
popadnout. Takový malý kamínek, kterým byla Země obíhající v galaxii Mléčná dráha. A jak
maličká byla ta galaxie v široce rozpínavém vesmíru, jenž se vymykal lidskému chápání. Měl
sžíravý pocit, že nemluvil s Bohem, ale s Jimem, jen s ním. Ale nemluvil snad s Bohem minulou
noc? Nemluvil snad s Bohem svým vlastním způsobem, když se podíval na živoucí, bojovný les
a cítil všemi částmi svého těla, že boj v lese byl jen druhem modlitby?
Ticho bylo naplněno smutkem. Smutek je spojoval. Reuben řekl: „Myslíš, že Teilhard de
Chardin měl pravdu? Že se bojíme, že Bůh neexistuje, protože se nedokážeme vyrovnat
s nezměrností vesmíru? Bojíme se, že se v něm ztratí naše osobnost, když právě osobnost to drží
pohromadě. Vševědomý Bůh, který měl v plánu vlít vědomí do každého z nás –“ Odmlčel se.
Abstraktní teologie ani filozofie mu nikdy nešly. Hladověl po teoriích, jimž by rozuměl a mohl je
zopakovat, když by je potřeboval zopakovat, v nichž by každá jednotlivá věc všude v bezedných
hlubinách vesmíru měla smysl a důvod – dokonce i Reuben sám.
„Reubene,“ ozval se Jim. „Když vezmeš život bytosti – ať už vinné či nevinné, jdeš proti
nadpozemské moci, ať je to cokoli, ať to kdokoli popisuje jakkoli – zničíš její tajemství a její sílu.“
„Ano,“ přikývl Reuben. Pořád pohlížel na duby, které se ztrácely ve stínu. „Vím, že ty tomu
věříš, Jime. Ale já to jako Morphenkind vnímám jinak. Docela jinak.“
Dar-28.html
KAPITOLA 24
Reuben si před odchodem do lesa dal k večeři jehněčí. Maso i zelenina byly v tlakovém hrnci
celé odpoledne.
Laura vytvořila obzvláště chutný salát z hlávkového zelí, rajčat a avokáda a zakapala jej tím
nejjemnějším olivovým olejem s bylinkami. Poté usedli všichni do jídelny a Reuben jako obvykle
zhltl vše, co měl na talíři, zatímco Jim jen nepatrně ochutnal.
Laura si oblékla něco, o čem si Reuben myslel, že jsou staromódní šaty. Byly vyrobené ze
žlutobílé kostkované bavlny a měly rukávy s pečlivě přišitými manžetami a bílé květinové knoflíky.
Laura si rozpustila lesklé vlasy a celou dobu se na Jima spontánně usmívala. Zapředla rozhovor
týkající se jeho práce v kostele.
Povídali si naprosto přirozeně. Řeč se stočila i na Muir Woods a Lauřin výzkum tamního
podrostu. Bavili se i o půdě v lesích, a jak zabránit tomu, aby se neponičila, když po ní budou šlapat
tisíce lidí, kteří pochopitelně touží vidět krásu mamutích stromů na vlastní oči.
Laura se ani slůvkem nezmínila o své minulosti a Reuben necítil žádné právo toto téma otevírat.
Jim hovořil s entusiasmem o jídelně v kostele svatého Františka a o množství jídel, které, jak doufá,
budou na Díkůvzdání servírovat. V minulých letech Reuben se servírováním pomáhal a stejně tak
i Phil, Celesta a občas i Grace, když měla volno.
Reuben ucítil záchvěv beznaděje. Uvědomil si, že letos se té tradice nezúčastní. A ani na
Díkůvzdání nebude doma, až se rodina okolo sedmé hodiny večer sejde k tradiční večeři.
Díkůvzdání bylo v domě na Russian Hill vždy velkolepá, žoviální událost. Často přicházela
i Celestina matka. Grace si nic nedělala ze žádostí svých kolegů, zejména když on nebo ona byli
daleko od domova. Phil každý rok pro tuto příležitost vytvořil novou báseň a jeden z jeho bývalých
studentů, výstřední génius žijící v noclehárně v Haight Ashburry, přišel většinou také a zůstal,
dokud se ho někdo neprozřetelně nezeptal na jeho konspirační teorie o tom, jak společnost zničí
utajený spolek bohatých a mocných, po čemž okamžitě odešel.
No, letos bude mít Reuben jiné plány.
Doprovodil Jima k autu.
Od oceánu foukal silný vítr. V šest hodin odpoledne už byla tma a Jim vypadal nervózní
a prochladlý. Souhlasil, že tentokrát rodinu uklidní, ale prosil Reubena, aby zůstal v kontaktu.
V té chvíli přijel Galton ve svém nablýskaném pick-upu a sotva se jeho nohy dotkly kamenné
dlažby, prohlásil vítězoslavně, že ta puma, jež zabila jeho psa, je v pánu.
Jim nevýslovně zdvořilým tónem projevil zájem o to, co Galton říkal. Správce si vytáhl límec
bundy jako ochranu proti větru a odvyprávěl znovu celý příběh o svém psovi, který uměl číst
myšlenky, cítil nebezpečí, zachraňoval životy, dělal zázraky a dokázal packou zhasnout světlo
v domě.
„Ale jak jste zjistil, že je ta puma po smrti?“ zeptal se Reuben.
„Ach, našli ji dnes odpoledne. Poznali ji podle označení v levém uchu, které jí před čtyřmi lety
vyrazili. Byla to ona, rozhodně ano, a ať už ji o život připravilo cokoli, dalo jí to co proto. Nejspíš
tu po lesích běhá medvěd, takže buďte vy i vaše krásná paní opatrní.“
Reuben přikývl. Otočil se, protože mu začala být doopravdy zima, ale Galton ve své bundě
očividně tenhle problém neměl. Neustále nadával na divoké kočky. „Měli mi dát povolení
k odstřelu,“ zlobil se. „Ale ne, tvrdili, že musí počkat, až zaútočí na lidskou bytost, a věřte mi, dříve
nebo později by se to stalo.“
„A co její mláďata?“ otázal se Reuben se skrytou radostí. Byl pyšný, že zabil pumu a zpola ji
sežral, a působilo mu škodolibé potěšení, že to Jim ví, ale nemůže nic říct. Galton se to nikdy
nedozví. Chvilku se kvůli těm myšlenkám styděl, ale pak si vzpomněl na pumu, na hostinu, na
změť větví v korunách stromů připomínající altánek a znovu se mu zvedla nálada.
„Ach, mláďata se rozprchnou po celém světě. Najdou si nová území. Jedno z nich tu možná
zůstane, kdoví. V Kalifornii žije asi pět tisíc velkých koček. Nedávno přišla jedna z nich do města
a procházela se po severním Berkeley, přímo před obchody a restauracemi.“
„To si pamatuji,“ přisvědčil Jim. „Způsobila tehdy pěknou paniku. Ale už musím jít. Rád jsem
vás poznal, pane Galtone. Věřím, že se brzy uvidíme.“
„Takže vy máte v rodině kněze,“ poznamenal Galton, když Jim odjel svým starým suburbanem
směrem k lesu. Zadní světla auta pomalu mizela ve tmě. „Vy řídíte porsche a on staré rodinné
auto?“
„Není to tak, jak se zdá, vnutili jsme mu alespoň slušné pneumatiky,“ řekl Reuben. „Má matka
mu jednou koupila mercedes a on s ním jezdil dva dny. Od bezdomovců ve farnosti schytal tolik
vtipných poznámek, že ho radši vrátil zpět.“
Reuben vzal Galtona za paži. „Pojďme dovnitř,“ navrhl.
U kuchyňského stolu nalil správci kávu a zeptal se ho, co ví o Felixi Nideckovi.
„Jaký to byl člověk?“
„Ach, ten nejlepší. Starosvětský aristokrat, když už se ptáte. Ne, že bych toho věděl tolik
o aristokracii, to ne, ale Felix Nideck byl větší než sám život, jestli víte, jak to myslím. Všichni ho
tu měli rádi. Já osobně jsem nepotkal šlechetnějšího muže. Když odešel, všem připadalo, jako by
z jejich světa zmizelo něco důležitého. A to jsme ještě nevěděli, že ho už neuvidíme. Pořád ještě
čekáme, že se objeví.“
„Kolik mu bylo let, když zmizel?“
„No, prý šedesát. To tvrdili v novinách, když po něm vyhlásili pátrání. Ale já jsem jim to
nevěřil. Nevypadal ani na čtyřicet. Mně samotnému bylo čtyřicet, když zmizel. Kdyby byl jen o den
starší, nu, podle mě to nemůžete měřit. Ale šlo by to spočítat. Nedávno jsem zjistil, že se narodil
v roce 1932, samozřejmě že ne tady. Za mořem, a sem přišel později. Znal jsem ho dobrých patnáct
let. Asi tak. Nikdy jsem nevěděl, jak je starý, ale říkají, že šedesát.“
Reuben jen přikývl.
„No, měl bych jít,“ řekl nakonec Galton. „To kafe mě zahřálo. Přišel jsem se podívat, jestli je
všechno v pořádku a zda vám nic nechybí. A mimochodem, navštívil vás ten starý chlap? Ten
Felixův přítel?“
„Jaký chlap?“ otázal se Reuben.
„Marrok,“ odpověděl Galton. „Viděl jsem ho pár dní zpátky dole v hospodě. Dával si tam pití
a ptal se, jestli vím, kdy se vrátíte.“
„Co o něm víte?“
„No, znám ho už léta. Jak jsem řekl, byl to Felixův přítel. Když přijel, zůstával v domě tak
dlouho, dokud ho Marchent nevyhodila. Čas od času to udělala. Nedokázala ho vystát. Ale vždy ho
pustila znovu dovnitř. Teď se tady potuluje nejspíš jen z respektu k Felixovi a jeho rodině. Není
zvědavý. Nejspíš bude chtít jen vidět, zda je dům v pořádku a v dobrých rukou. Řekl jsem mu, že je
v těch nejlepších.“
„On a Marchent spolu nevycházeli?“
„No, vycházeli, dokud byla malá holka, ale po Felixově zmizení už nevím. Nejevila o něj zájem
a jednou mi řekla, že by se ho zbavila, kdyby mohla. Má žena Bessie tvrdí, že byl do Marchent
zamilovaný. Ale jí se nelíbil. Nic k němu necítila.“
Reuben nereagoval.
„A bratři ho nenáviděli,“ řekl Galton. „Oba bratry jen přiváděl do potíží. Po něčem šli, ukradli
auto, nakoupili alkohol, však to znáte, ale nebyli dost staří, aby si ho mohli koupit, a on je udal.“
„Jejich otec toho muže nemohl vystát. Abel Nideck vůbec nebyl jako Felix Nideck, absolutně
ne. Neutekl před Marrokem, jen si na něj nikdy neudělal čas. Pak tu samozřejmě dlouho nebyli,
a ani Marchent. Došlo mi, že se za něj Marchent přimlouvala. Někdy nocoval v zadní ložnici nad
schody a někdy chodil spát do lesa. Kempoval tam. Měl to rád. Byl rád sám.“
„Víte, odkud přijel?“
Galton zavrtěl hlavou. „Často sem přicházeli lidé, aby se potkali s Felixem, jeho přátelé z…
sakra, z celého světa. Tenhle muž je Asiat, možná Ind, nevím. Má tmavou pleť a černé vlasy a velmi
dobrou vyřídilku, ostatně jako všichni Felixovi přátelé. Ale pro Marchent byl příliš starý, musí mu
být skoro jako Felixovi. Ale ani na něm není jeho věk vůbec patrný. Vím, jak je starý, protože si to
pamatuji. Potuloval se tu, už když byla Marchent mladá holka.“ Ohlédl se stranou a naklonil se,
jako by chtěl Reubenovi pošeptat tajemství. „Povím vám, s čím se Marchent svěřila Bessie. Felix
mu řekl, aby na mě dával pozor a chránil mě. Ale kdo mě bude chránit před ním!“ Odtáhl se a se
smíchem usrkl další lok kávy.
„Ale bylo to tak. Když zemřeli Abel a Celia, přišel a zůstal s Marchent, aby nebyla sama. Jen
tehdy ho skutečně potřebovala. Ale netrvalo to moc dlouho, tím si buďte jistý, pane Reubene.
Nedovolte mu, aby se tu potuloval. Tohle místo je teď vaše, synu, a ostatní si na to budou muset
zvyknout. Už to není Felixův dům. Felix je pryč.“
„No, dám si na něj pozor,“ přikývl Reuben.
„Jak jsem říkal, není to špatný chlap. Každý ho tu zná. Je to jeden z těch podivných tuláků, kteří
se vynoří kdovíodkud a prostě si přijdou. Ale tohle je teď váš dům.“
Reuben doprovodil Galtona ke dveřím.
„Přijďte za námi dnes večer do hospody,“ navrhl Galton. „Budeme oslavovat smrt té kočky, co
zabila mého psa.“
„Do hospody? Do které hospody?“
„To nemůžete minout, synu. Sejdete dolů na Nideck Street. Nideckové tu mají jednu hlavní ulici
a ta hospoda je přímo na ní.
„Ano, hotel nabízející pokoje se snídaní, viděl jsem ho první den, kdy jsem sem přišel,“
uvědomil si Reuben. „Byl na prodej.“
„A pořád ještě je a dlouho bude,“ rozesmál se Galton. „Nideck leží dvacet mil ve vnitrozemí.
Proč by sem někdo jezdil do hotelu? Přijďte dnes večer za námi, rádi vás uvidíme.“
Reuben za ním zavřel dveře a vrátil se zpět do knihovny.
Otevřel složku s papíry, kterou mu poslal Simon Oliver. Týkala se domu. Na jednom z listů byl
ručně psaný seznam dodavatelů a pomocníků, který mu Marchent sepsala během posledních hodin
před smrtí. Jen tak pro případ…
Někde musí mít kopii.
Tady.
Rychle projel seznam očima. Ano, Thomas Marrok. „Rodinný přítel, který se čas od času objeví.
Může požádat, zda by mohl přespat v lese. Je to starý Felixův přítel. Záleží na tobě. Žádné zvláštní
laskavosti nedoporučuji.“
Reuben vyšel nahoru po schodech a vstoupil za Laurou do kanceláře.
Řekl jí vše, co se dozvěděl od Galtona.
Sedli do auta a dojeli k hospodě. Uvnitř bylo útulno, rustikální výbava s hrubě otesanými
dřevěnými stěnami. Hosté seděli u stolů a večeřeli. V rohu hrál muž na kytaru a zpíval u toho
pochmurnou keltskou píseň.
Na stolech byly prostřeny červenobíle kostkované ubrusy. Na nich stály svíčky.
Hostinský seděl ve svém kutlochu s nohami na stole, četl si brožovaný román a přitom na malé
televizi sledoval reprízu seriálu Gunsmoke.
Reuben se jej zeptal, jestli zná muže jménem Marrok a zda tu měl tento pán minulý týden
zamluvený pokoj.
„Ach ano, někde se tu potuluje,“ přisvědčil hostinský. „Ale nebydlí tu, to ne.“
„Nevíte náhodou, odkud pochází?“ zeptal se Reuben.
„Co vím, tak cestuje po celém světě. Slyšel jsem některé jeho historky. Myslím, že včerejší noc
říkal něco o Bombaji. A předtím, že se právě vrátil z Káhiry. Ale o jeho stálém domově nevím
vůbec nic. Pošta mu vždy chodila do toho starého domu, alespoň co já vím. Ale počkejte chvíli,
myslím, že dnes dostal dopis, jen tak. Pošťák nám řekl, že už tam nahoru s žádnými dopisy nemusí.
Nechal tady tu obálku pro případ, že se pan Marrok vrátí.“
„Možná bych mu ten dopis mohl donést,“ ozval se Reuben. „Jsem z Nideckova domu.“
„Ano, já vím, kdo jste,“ odvětil muž.
Reuben se představil a omluvil se, že to neudělal už dřív.
„To je v pořádku,“ řekl hostinský. „Všichni vědí, kdo jste. Těší nás, že ve starém domě zase
někdo bydlí. Rád vás poznávám.“
Odešel z jídelny a za chvíli se vrátil s dopisem. „Má žena ho otevřela dřív, než zjistila, že je pro
Toma Marroka. Moc se omlouvám. Řekněte mu, že za to můžeme my.“
„Děkuji,“ odpověděl Reuben. Ještě nikdy si nevzal nic, co by mu nepatřilo, a cítil, jak se mu
v tvářích usazuje ruměnec.
„Když sem přijde, povím mu, že jste nahoře v domě a že ten dopis je u vás.“
„To by bylo fajn,“ přikývl Reuben.
U baru spatřil Galtona, jenž si jej také všiml, zamával mu, a když s Laurou odcházeli, zvedl
pivo.
Reuben s Laurou se vrátili domů.
„Nemůžeš věřit ani jedinému slovu, které ti Marrok řekl,“ prohlásila rezolutně Laura. „O těch
dalších ani o jejich úmyslech. Všechno byly jen lži.“
Reuben hleděl přímo před sebe. Hlavou mu neustále probíhala jediná myšlenka, že Marrok
musel být v domě už včera večer, dřív, než přijeli.
Jakmile byli znovu v bezpečí velkého pokoje, otevřel dopis. Vždyť ten list patřil mrtvému muži,
tak proč by s tím měl dělat cavyky?
Dopis byl napsaný tím podivným pavoučím skriptem, který už Reuben kdysi viděl – ve
Felixově deníku. Byly to tři stránky a ani jedno ze slov se nedalo rozpoznat. Přesně, jak Reuben
očekával. Ale dole našel něco, co připomínalo podpis.
„Pojď za mnou,“ vyzval Lauru a naznačil jí, aby vystoupala po schodech až do Felixovy malé
pracovny. Nahoře rozsvítil stropní světlo.
„Je pryč!“ vyhrkl. „Felixův deník. Ležel právě tady, na stole.“
Začal prohledávat okolí, ale už předem věděl, že je to zbytečné. Ať už vzal hliněné destičky
kdokoli, evidentně si přivlastnil i deník Felixe Nidecka.
Reuben pohlédl na Lauru. „Je naživu,“ řekl. „Vím to. Je naživu a tohle napsal tomu muži,
Marrokovi. Píše mu, aby se sem vrátil.“
„Nevíš, co mu píše,“ namítla Laura rozumně. „Ani nevíš, jestli ten dopis je skutečně od Felixe.
Jediné, co můžeš vypozorovat, je skutečnost, že adresát i odesílatel znají tento jazyk.“
„Ne, vím, že je naživu. Byl naživu celou dobu. Něco mu zabránilo sem přijet a ukázat se, získat
zpět svůj majetek. Možná chtěl zmizet. Možná nedokázal obhájit, proč je stále mladý a nestárne.
Tak musel zmizet. I když nemůžu uvěřit, že by něco tak sobeckého dobrovolně udělal Marchent
a jejím rodičům. Jen tak se vypařit.“
Na pár chvil zůstal naprosto v klidu a rozhlížel se po malé místnosti. Tabule, nástěnky –
všechno vypadalo netknuté. Dokonce i vybledlý nápis křídou a stejně zažloutlé novinové výstřižky
se špendlíky. Všude kolem se skvěly zarámované fotografie usmívajícího se Felixe, rozesmátého
Sergeje a dalších tajemných mužů.
„Musím se k němu dostat, musím s ním mluvit. Musím ho poprosit, aby pochopil, co se mi
stalo, že jsem nevěděl, co to znamená…“
„Co se děje?“
Reuben se zhluboka a zoufale nadechl. „To ten neklid,“ řekl tiše. „Neklid, který cítím, když se
nemůžu proměnit, když neslyším hlasy, jež mě volají. Musím odtud. Musím chodit. Přece tu
nemůžu jen sedět jako pecka a čekat, až zaútočí.“
Přecházel tam a zpět a znovu prohledával police. V regálech mohly být i další deníky, ale
protože nikdy nebyly plné, Reuben nebyl schopen rozpoznat, co vše zmizelo. Byl to Marrok, kdo
vešel do domu a všechno vzal? Nebo sám Felix?
Reuben nechal otevřené dveře do přilehlé místnosti, do severozápadní ložnice, v níž se
s Marchent kdysi miloval. Vzpomněl si na obyvatele těchto místností, muže, který si zvolil tu
velkou vyřezávanou postel se čtyřmi sloupky, s vyřezanými postavami, jenž postavil černou
dioritovou figurku kočky blízko lampy, jenž odešel a nechal na stolku u křesla sbírku Keatsových
básní.
Zvedl knihu. Vybledlá záložka v barvě burgundského označovala stránku. „Óda na
melancholii.“ Na stránce byla černým inkoustem zaškrtnuta část textu, počínaje prvním odstavcem,
a vedle toho jakési čmáranice – Felixův rukopis. Vypadalo to jako kresba moře.
„Tady, tady si to před lety označil,“ řekl Reuben a podal knihu Lauře.
Ta si ji vzala k lampičce a tiše četla nahlas:
Ne, nesestupuj tam, kde břeh je Lethy,
a neber jedovatou šťávu třtině
a nestrp, skráň tvou by věnčily květy,
tož lilek s hrozny, vzaty Proserpině.
Nesplítej růženec si z dříšťálů
a nevol černého si smrtihlava
za obraz Psychy, nevol sovu sobě,
by družkou byla tvojí v žalu,
za stíny stínů druž se shrne tmavá
a bdělá úzkost zamží duši tobě.3)
Reuben cítil obrovskou agónii, tolik si s Felixem toužil promluvit, svěřit se mu. Dělám to, co
vnímám jako přirozené, a dělám to proto, že nevím, co jiného bych měl dělat. Ale byla to pravda?
Zalila ho drtivá touha po moci a neklid jej přiváděl k šílenství.
Vítr směřoval dešťové kapky do tmavých oken. Reuben slyšel zvenčí rachot vln, které dorážely
na pobřeží.
Laura vypadala naprosto klidně, trpělivě, tiše. Stála u lampy s Keatsem v rukách. Prohlédla si
obálku a pak se znovu zadívala na Reubena.
„Pojď sem,“ řekla. „Musím si něco ověřit. Třeba se pletu.“
Vedla ho dolů do chodby a pak do hlavní ložnice.
Drobné vydání knihy Jak věřím v měkké vazbě stále leželo na stole, kde jej zanechala dnešního
rána. Laura knihu otevřela. Opatrně otáčela křehké stránky.
„Ano, je to tu, nespletla jsem se. Podívej se na ten nápis.“
Milovaný Felixi,
tahle kniha je pro tebe.
Vzhledem k tomu, co jsme přežili,
přežijeme nejspíš všechno.
S úctou
Margon
Řím ’04
„Ano, Margon dal tu knihu Felixovi k nějaké příležitosti,“ řekl Reuben. Úplně nechápal, co má
Laura na srdci.
„Podívej se na to datum.“
Reuben jej přečetl nahlas. „Řím ’04. Ach, bože. Felix zmizel v roce 1992, a tohle… to znamená,
že je naživu… a že byl v domě. Navštívil ho alespoň jednou od té doby, co zmizel.“
„Zřejmě ano, alespoň jednou během osmi let.“
„Měl jsem to celou dobu před očima a neviděl jsem to.“
„Ani já,“ odvětila Laura. „A pak mi to došlo. Kolik dalších věcí sem mohl během těch let
přinést nebo odnést, aniž by si toho někdo všiml. Myslím, že tu byl, že zde nechal tuhle knihu.
Pokud se do domu dokázal dostat Marrok, pokud se tu dovedl ukrýt, pak to jistě mohl udělat
i Felix.“
Reuben tiše přecházel po místnosti sem a tam a snažil se pochopit význam toho, co právě
zjistili. Pokoušel se přijít na to, co by, pokud vůbec něco, měl dělat.
Laura usedla ke stolu a listovala malou knížkou.
„Jsou tam poznámky?“
„Ano, něco je zaškrtnuté, něco podtržené rovně nebo vlnovkou,“ odvětila. „A také jsou tu črty,
podobně jako v Keatsovi. Stejný rukopis. Myslím, že Felix je zcela jistě naživu, a ty nemůžeš vědět,
kým doopravdy je a jaké jsou jeho plány.“
„Víš, co mi řekl Marrok,“ namítl Reuben. „Slyšela jsi, z čeho mě obvinil.“
„Reubene, ten muž planul hněvem,“ řekla Laura. „Spal jsi se vznešenou Marchent. Chtěl, abys
za to zaplatil. Myslel si, že tě té noci zabil. Velmi pravděpodobně se tak nestalo jen pouhou
náhodou. Ale pak to s tebou nedokázal skoncovat a domníval se, že to Svátost dokončí za něj.
Nezavolal záchranku kvůli tobě, ale nechtěl, aby Marchentino tělo leželo osamocené a zanedbané,
dokud jej nenajde Galton nebo někdo jiný.“
„Nejspíš máš pravdu.“
„Reubene, copak jsi tak slepý, že nepoznáš hněv, když ho máš přímo před očima. Slova toho
muže byla prosycena žárlivostí. Všechny ty řeči, že by si zrovna tebe nikdy nevybral, že by ti
nevěnoval druhý pohled, že Marchentina smrt je tvá vina. Tohle byla žárlivost od prvního do
posledního slova.“
„Chápu.“
„Z jeho slov nemůžeš věřit vůbec ničemu, zejména ne tomu, co ti řekl o Felixovi. Podívej se na
to z druhé strany. Pokud tenhle dopis psal Felix, tak musí být naživu. A jelikož jsi nyní vlastníkem
jeho domu, znamená to, že ti to dovolil. Nepokusil se zasáhnout, ani v dobrém, ani ve zlém. Proč by
to dělal? A proč by sem posílal tohohle malého odporného skřeta, když věděl, že majitel domu byl
zabit a dům ztratil na své hodnotě?“
„Protože si jen chtěl vzít věci, které potřeboval?“ navrhl Reuben. „Deníky a hliněné destičky.
Odnesl je hned poté, co Marchent zemřela?“
Zavrtěla hlavou. „Tomu nevěřím. Je tu toho tolik. Všude leží pergamenové svitky, staré
kodexy… Tolik maličkostí, které Felix nashromáždil. Kdovíco dalšího se ukrývá v jiných
místnostech v domě. Jsou tu kufry, které jsi neotevřel, stohy papírů… V celém domě jsou tajné
místnosti…“
„Tajné místnosti?“
„Reubene, musí tu být tajné místnosti. Pojď se mnou.“
Došli až na místo, kde se jižní chodba potkávala se západní.
„Podívej, chodby tvoří obdélník – západ, jih, východ, sever.“
„Ano, ale my jsme prošli téměř všechny pokoje, do nichž se z nich dá vejít. Na vnější straně
jsou ložnice, na vnitřní straně komůrky a další koupelny. Kde jsou tajné místnosti?“
„Reubene, podívej se na to vědecky. Podívej se,“ přešla chodbu a otevřela první z komůrek.
„Tahle místnost měří sotva tři metry. Stejné je to i u všech ostatních.“
„Přesně tak.“
„No, a co je uprostřed?“ zeptala se Laura.
„Panebože, máš pravdu. Uprostřed musí být obrovský čtvercový prostor.“
„Odpoledne, když sis povídal s Jimem, jsem to tu prohledala. Prozkoumala jsem všechny
místnosti, koupelny i schodiště a nikde jsem neobjevila žádné dveře, kterými by se dalo dostat do
středu domu.“
„Takže myslíš, že v těch tajných místnostech jsou schované věci, které jsou pro Felixe
důležité?“
„Pojď se podívat ještě na něco.“
Laura odvedla Reubena do ložnice, jež se stala její kanceláří. Přestěhovala si malý stůl od zdi
k oknu. Reuben si všiml, že na něm leží otevřený počítač.
„Jaká je adresa tohoto domu?“
Musel přemýšlet. Bylo to Nideck Road 40. Zapamatoval si číslo, když objednával po internetu
nářadí.
Laura napsala název ulice a číslo do vyhledávacího okénka a přidala „satelitní mapa“.
Když se na monitoru objevil letecký pohled na pobřeží a na okolní lesy, přiblížila obraz tak, aby
byly vidět jednotlivé detaily domu. Klikala na znaménko „plus“ v horním rohu obrazovky, dokud to
jen šlo. Teď už Reuben dokázal rozpoznat velkou čtvercovou prosklenou střechu, ze všech stran
zakrytou štíty.
„Podívej na tohle,“ řekla.
„Můj bože, nevěděl jsem, že je tohle možné!“ vyhrkl. „Není to jen obyčejná tajná místnost, ale
obrovský prostor. Štíty zakrývají celou skleněnou střechu, takže není vidět. Můžeš to přiblížit víc?
Chci se podívat na detail té střechy.“
„Víc už to nejde,“ odvětila. „Ale všimni si, tady…“ ukázala na monitor, „…tady je poklop.“
„Musím jít nahoru, chci se podívat do podkroví. Určitě objevím způsob, jak se dostat dovnitř.“
„Všechno jsme už prohledali,“ namítla Laura, „a nenašli jsme tam žádné dveře. Ale jestliže
předpokládáme, že se sem Felix nebo Marrok za posledních deset let několikrát dostali, musí
existovat vstup.“
„Tím se vysvětluje, kde byl Marrok v onu noc, kdy Marchent zemřela,“ ozval se Reuben.
„Uvnitř domu nikoho nenašli a ven také nikdo neutekl. Musel se tedy ukrýt v tajné prostřední
místnosti.“
„Možná je ta místnost plná dalších věcí. Knihoven, poliček, čehokoli.“
Reuben přikývl.
„Stejně jsou to všechno jen dohady,“ povzdychla si Laura. „Nevíš, jestli tu je něco, co bys mohl
použít jako předmět vyjednávání. Myslím, že Felix možná touží po něčem, co se nachází v té tajné
místnosti. Nebo chce celý dům. Ale ví, že ho nedostane zpět tak jednoduše. Když tě zabije, dům
půjde znovu do prodeje a získá jej někdo cizí. Co by dělal potom?“
„No, potají by se sem plížil, tak jak to dělal v minulosti.“
„To by nešlo. Dokud dům patřil jeho neteři, bylo to možné. Teď, když ho vlastníš ty, tak asi
také. Ale jestli dům připadne cizinci, který ho bude chtít přestavět na hotel nebo dokonce zbourat,
mohl by přijít o vše.“
„Vím, kam tím míříš.“
„Zatím máme příliš málo dílků, abychom z nich dokázali sestavit celou skládačku,“ přikývla.
„Je tu ten dopis. Třeba Felix sám neví, co by měl dělat. Ale vážně pochybuji, že by tento muž, tihle
lidé, poslali toho zlého Marroka, aby ukončil naše životy.“
„Ach, doufám, že máš pravdu. A modlím se za to.“
Reuben se pohnul k oknu. Po celém těle cítil horko a úzkost, byl téměř na pokraji paniky. Přesto
věděl, že proměna ještě nepřichází. A ani si nebyl jistý, jestli chce, aby nastala. Byl si jistý pouze
tím, že pocity, které právě zažívá, jsou naprosto nesnesitelné.
„Musím zkusit najít vstup do těch tajných místností,“ odtušil.
„Pomůže ti to s tím, co právě prožíváš?“
„Ne,“ řekl. Zavrtěl hlavou.
Zhluboka se nadechl a zavřel oči.
„Poslyš, Lauro. Musíme odtud na krátkou chvíli odjet. Musíme pryč.“
„Kam?“
„Nevím. Musím odjet a nechci tě tu nechat samotnou.“
Laura tušila, co to znamená. Věděla, co má v plánu. Nepotřebovala se ho ptát.
Když opouštěli dům, znovu se vydatně rozpršelo.
Reuben hnal vůz po dálnici 101 a maximální rychlostí se řítil směrem k městům v zálivu. Za
hlasy.
Dar-29.html
KAPITOLA 25
Hřbitov Mountain View v Oaklandu: obrovské stromy, malé i velké hroby roztroušené po celém
prostranství. Z nebe zvolna padaly dešťové kapky. V dálce bylo vidět strašidelné odlesky města.
Chlapec, křičící v agónii, a dva jiní mladí muži, kteří mu nožem způsobovali zranění. Celou
akci měl na povel právě propuštěný vězeň – šlachovitý muž s tetováním na odhalených pažích.
Mokré, průsvitné tričko, třesoucí se tělo, mysl zastřená zlobou. Vychutnával si pomstu na tom, kdo
jej zradil. Posílal na věčnost k bohům násilí jediného syna svého nepřítele.
„Tak co,“ utahoval si z chlapce. „Myslíš, že tě vlčí muž zachrání?“
Reuben se vynořil z nedalekého dubového háje a dopadl hned za hlavního útočníka. Dalším
dvěma mužům musel připadat jako temný zvířecí anděl. S křikem se otočili a začali utíkat.
Mávnutí drápu. Rozervané hrdlo. Mužské tělo naklánějící se ke straně a padající k zemi. Čelisti
zaťaté do ramene. Potrhané šlachy. Paže oddělená od těla. Už nezbyl čas, aby si Reuben vychutnal
to neodolatelné tělo.
Hnal se přes pole smrti za útočníky, kteří v panice prchali do tmy. Chytil prvního a zpola mu
rozerval hrdlo. Pak ho odhodil stranou a vrhl se po druhém muži. Uchopil ho do obou tlap a zvedl si
ho k mordě. Cítil, jak je šťavnatý. Krmil se z pulzující krve a čerstvého masa.
Na krví potřísněné zemi ležel asi dvanáctiletý chlapec – oběť. Měl oříškově hnědou pleť, černé
vlasy, a jak byl stočený do klubíčka, připomínal plod v lůně matky. Na sobě měl koženou bundu.
Z tváře i z břicha mu tekla krev. Omdléval a znovu se probouzel. Očima se snažil zachytit, co se
kolem něj děje. Reuben jej popadl do tlamy za límec u bundy, jako kočka, když zvedá koťata za
volnou kůži na zátylku, a bez sebemenší námahy jej zvedl a odnášel. Běžel rychle a tak dlouho,
dokud nespatřil světla ulice. Přeskočil železnou bránu a svého malého svěřence zanechal na rohu
před tmavými okny malé kavárny. Všude bylo ticho. Žádný šum města. Pouliční lampy osvětlovaly
prázdné obchody. Mohutným úderem pravé tlapy rozbil Reuben okno kavárny. Ozvalo se kvílení
alarmu. Tmou probleskla žlutá světla a osvítila zraněného chlapce na chodníku.
Reuben zmizel. Vrátil se zpět přes hřbitov. Během cesty se soustředil na vůni těch, které zabil.
Ale mrtví byli studení, nezajímaví. Zatoužil po něčem teplém. V noci zaslechl i další hlas. Mladou
ženu, jež si prozpěvovala tesklivou píseň.
Našel ji mezi stromy v kampusu v Berkeley, ve staré univerzitní oblasti, kterou kdysi za jiného
života, když byl ještě lidský hoch, tak miloval.
Žena si zřídila uprostřed vzrostlých eukalyptů pohřební svatyni. Reuben si všiml oblíbené
knihy, láhve vína, vyšívaného polštáře na podestýlce z voňavých listů připomínajících slupky od
brambor a malého kuchyňského nože, jímž si podřezala zápěstí. Když se k ní Reuben dostal,
sténala, krvácela a pozvolna upadala do bezvědomí.
„Špatně, všechno špatně,“ opakovala tiše. „Prosím, pomozte mi.“ Už nedokázala ani udržet
láhev vína, ani pohybovat rukama. Rozcuchané vlasy jí padaly do mokré tváře. Reuben si ji hodil
přes rameno a zamířil ke světlům na Telegraph Avenue. Prodíral se mezi tmavými keři u kampusu,
kde před lety studoval, polemizoval o životě a snil.
Z přelidněných budov se ozývaly tisíce hlasů, Reuben vnímal tlukot srdcí, dunění bubnů,
hovory a průpovídky, kvílení trumpet a různorodé písně. Jemně položil dívku před otevřené dveře
rušné hospody. Zevnitř se jako tříštění rozbitého skla ozýval lhostejný smích. Poodešel stranou
a vzápětí zaslechl křik těch, kteří ji našli. „Zavolejte sanitku!“
Hlasy města Reubena volaly. Velké město. Mnoho možností. Život je zahradou bolesti. Kdo má
zemřít? Kdo má žít? Jak se přesouval na jih, polévala ho hrůza. Dělám to, co mi připadá přirozené.
Slyším hlasy, jež mě volají. Cítím vůni zla a následuju ji. To, co dělám, je stejně přirozené jako
dýchání.
Lhář, zrůda, vrah, bestie. Ohavnosti… které právě teď končí.
Když se dostal na rovnou zaprášenou hotelovou střechu ze starých šedých cihel, měla obloha
barvu sazí. Přes poklop ve střeše, do kterého ústilo požární schodiště, vklouzl do nízké potemnělé
chodby a tiše otevřel odemčené dveře.
Vzápětí ucítil Lauřinu vůni.
Usnula u okna s rukama položenýma na parapetu. Za sklem bledly kovově šedé mraky a za
clonou z deště se tyčily křídově bílé věže. Reuben vnímal vibrování aut na dálnici a prohlížel jednu
terénní vlnu za druhou. Mezi ním a velkým Pacifikem se jako uhlíky v mlze leskly tisíce malých
okének. Pak řinčení a tep probouzejících se ulic.
Zahrada bolesti.
A kdo ji uklidí?
Prosím, ať ty hlasy utichnou. Už ne.
Reuben Lauru zvedl a odnesl ji do postele. Bílé vlasy jí sklouzly z tváře. Jeho polibky ji
probudily. Zamrkala očními víčky. Co se jí odráželo v očích, když na něj hleděla? Milovaný. Můj.
Ty a já. Lauřin parfém omámil jeho smysly. Hlasy ustaly, jako by někdo stiskl vypínač. Déšť tloukl
do oken. V ostrém světle Reuben pomalu svlékl Lauře těsné džíny. Spatřil jemné chloupky, které
připomínaly jeho srst. Pak ji osvobodil z modré blůzky. Jazykem olízl její ňadra a krk. Hluboko
v hrudi se ozval hlas jeho šelmy. Mít nebo nemít. Mateřské mléko.
Dar-30.html
KAPITOLA 26
Reuben se s Grace srazil ve dveřích těsně před svým odjezdem. Když přijel, nikdo doma nebyl.
Reuben si sbalil téměř všechno své oblečení a knihy a naložil je do porsche. Jen se vrátil zpět, aby
zkontroloval alarm. Grace málem vykřikla. Měla na sobě oblečení ve své oblíbené zelené barvě.
Rusé vlasy si nechala rozpuštěné, její tvář tak vypadala velmi bledě, ostře kontrastovala s úzkým
červeným obočím. Vypadala utrápeně.
Najednou ho prudce objala. „Kde jsi byl?“ vyhrkla. Reuben ji políbil na líčka. Grace svírala obě
jeho tváře ve svých dlaních. „Proč jsi nezavolal?“
„Mami, zlato, jsem v pořádku,“ promluvil nakonec. „Bydlím v tom domě v Mendocinu. Teď
tam musím být. Jen ti přestanu říkat, že tě mám rád, a ty si hned začneš dělat starosti.“
„Potřebuju, abys tu zůstal,“ ztišila hlas na úroveň šepotu, jak to dělávala vždy, když měla blízko
k hysterii. „Nedovolím ti, abys tohle místo opustil.“
„Odcházím, mami. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem v pořádku.“
„Ale ty nejsi v pořádku. Podívej se na sebe. Víš, co se stalo se všemi testy, co ti dělali
v nemocnici? Všechna krev, moč, výsledky z biopsie – všechno zmizelo, je to pryč!“ Poslední slovo
sice zamumlala, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk. „Zůstaň tu, Reubene, a pokusíme se zjistit, jak
a proč se to děje.“
„To nejde, mami.“
„Reubene,“ roztřásla se. „Nenechám tě odejít!“
„Musím odejít, mami,“ trval na svém. „Podívej se mi do očí a poslouchej mě. Jsem tvůj syn.
Dělám to nejlepší, co dokážu. Vím, že jsem se od té nehody změnil. A nejen psychicky, i fyzicky.
Některé hormonální změny jsou dost atypické. Ano. Ale i tak mi musíš věřit, mami, dělám to
nejlepší, co umím. Vím, že jsi mluvila s tím doktorem z Paříže.“
„S doktorem Jaskou,“ přisvědčila. Zdálo se, že se jí ulevilo, když přešli k adresným a věcným
otázkám. „Doktor Akim Jaska je endokrinolog, specialista na podobné problémy.“
„Já vím, a také jsem se doslechl, že ti navrhl soukromou nemocnici, mami, a že mě tam chce
dostat.“
Grace nijak nezareagovala, jen nepatrně znejistěla.
„Vím, že jsi s ním mluvila.“
„Tvůj otec je proti,“ říkala jeho matka, jako by jen přemýšlela nahlas. „Jaska se mu nelíbí a vadí
mu i ten nápad.“ Začala plakat. Bylo toho na ni moc a nedokázala s tím nic udělat. Ztišila hlas do
šepotu. „Reubene, mám strach,“ přiznala.
„Já vím, mami, já taky. Ale přál bych si, abys pro mě udělala to nejlepší, co můžeš. Abys mě
nechala na pokoji.“
Odtáhla se od něj a opřela se zády o vstupní dveře. „Nedovolím ti odejít.“ Náhle se kousla do
rtu. „Reubene, píšeš rapsodickou prózu o tom vlkodlakovi, o monstru, jež tě napadlo, a nevíš, co se
skutečně děje.“
Reuben nedokázal unést pohled na svou matku. Pohnul se k ní, ale ona ztuhla ve dveřích, jako
by byla připravená bojovat na život a na smrt, než aby ho nechala jít.
„Mami,“ řekl tiše.
„Reubene, ten vlčí muž, co zabíjí lidi…“ zašeptala. „S tvým tělem se děje totéž, co s jeho.
Každý kousek forenzních důkazů, které vyšetřovatelé získají na místě činu, zmizí. Reubene, to tahle
bytost tě napadla a infikovala něčím brutálním, nebezpečným, co ti změní celé tělo…“
„Chceš říct, že se ze mě stává vlkodlak?“ zeptal se.
„Ne, jistěže ne,“ vyhrkla. „Tenhle šílenec není žádný vlkodlak, to je nesmysl. Je bláznivý
a nebezpečný, je vyšinutý. Ty jsi jediný člověk, jenž přežil jeho útok. A v tvé krvi zůstalo něco, co
může vyšetřovatelům poskytnout cenné informace, jak tu bytost najít. Navíc, Reubene, nevíme, co
s tebou ten virus udělá.“
Ach, tak tímhle směrem se ubírají její myšlenky, pomyslel si Reuben. Samozřejmě. Dává to
perfektní smysl.
„Chlapečku, chci tě vzít do nemocnice, ne do toho pochybného místa v Sausalitu, jen zpět do
Sanfranciské všeobecné…“
„Mami,“ přerušil ji.
Lámalo mu to srdce. „Na chvíli jsem se domníval, že si myslíš, že já jsem ten vlčí muž, mami,“
přiznal, a když ta slova vypouštěl z úst, v tom okamžiku se nenáviděl. Takhle ji zkoušet. Takhle jí
lhát. Ale nedokázal si pomoci. Chtěl ji obejmout a ochránit od pravdy, od všeho. Jen kdyby to
nebyla doktorka Grace Goldingová.
„Ne, Reubene, nemyslím si, že bys byl schopen skákat po cihlových zdech, létat po střechách
a trhat lidi na kousky.“
„To jsem rád,“ řekl polohlasně.
„Ale ať už je ta bytost kdokoli, možná má v krvi přenositelný virus šílenství, copak to
nechápeš? Reubene, zkus mě poslouchat. Takhle se šíří vzteklina. Infikoval tě něčím, co je možná
ještě nebezpečnější. Chci, abys šel se mnou do nemocnice. Jaska tvrdí, že takové případy už viděl.
Říká, že je reálná možnost, že ten virus je korozivní.“
„Ne, mami, nemůžu. Přišel jsem, takže jsi mohla na vlastní oči vidět, že jsem v pořádku,“ řekl
tak klidným hlasem, jak jen dokázal. „A nyní, když už jsi to viděla, odcházím. Prosím, mami, uhni
od těch dveří.“
„Tak dobře, nebudu tě nutit do dalších testů, ale zůstaň tady, doma,“ navrhla. „Žádné utíkání do
lesa!“ Zvedla ruce.
„Mami, to nejde.“
Protáhl se kolem ní, odstrčil ji tak neurvale, že už v té chvíli věděl, že si to nikdy neodpustí.
Dřív než ho stihla zastavit, vyběhl ze dveří. Seskákal dolů po schodech a zamířil k autu.
Grace stála ve dveřích a Reuben ji poprvé za celý svůj život viděl jako drobnou, zranitelnou,
slabou, nejistou bytost, naprosto vyvedenou z míry. V to se změnila jeho krásná matka, která den co
den zachraňovala lidské životy.
Hned jak zajel za blok domů, rozplakal se. Během cesty do kavárny, kde na něj čekala Laura,
přes slzy téměř neviděl. Pak předal Lauře klíčky a přesedl si na sedadlo spolujezdce.
„Je po všem,“ řekl, když zamířili k dálnici. „Už nikdy nebudu součástí jejich života. Je po všem.
Bože. Co jsem to udělal!“
„Řekl jsi jí to?“
„Ne, sice něco ví, a proto to nechce nechat být. Ale nezná celou pravdu. Nemůžu jí to říct. To
bych radši zemřel.“
Někde před mostem Golden Gate usnul.
Když se vzbudil, bylo pozdní odpoledne a jejich auto právě sjíždělo z dálnice 101 na
křižovatku, od níž se napojovala Nideck Road.
Dar-31.html
KAPITOLA 27
Zpráva od Simona Olivera byla krátká a stručná. „Špatné zprávy mohou být nakonec i dobré.
Zavolej co nejdřív.“
E-mail přišel včera večer.
Reuben zatelefonoval Oliverovi domů a zanechal vzkaz, že je online na svém počítači a má
zapnutý mobil. A že čeká na zavolání. Večeřel s Laurou v zimní zahradě, u nového stolku
s mramorovou deskou. Seděli mezi vzrostlými banánovými palmami a malými fíkusy. Na dohled
měli k sobě se sklánějící orchidejové stromy, ze kterých se spouštěly nádherné růžovofialové květy.
Reuben byl nadšen.
Právě dnes sem Galton umístil pár kapradin v květináčích a některé popínavé rostliny. Místnost
přišla Reubenovi velmi útulná, prosycená teplem poledního slunce. Laura věděla o květinách téměř
vše a navrhla další, jež by se Reubenovi mohly líbit. Pokud by měl zájem, může prý rostliny a velké
stromy objednat. Ví, kde se dají sehnat pěkné a košaté. Reuben odpověděl, že by to bylo báječné.
Že čím zelenější a víc plný květin dům bude, tím lépe. A ať koupí to, co se líbí jí, protože jemu se to
tím pádem bude líbit také.
K večeři Laura naservírovala hustou polévku z jehněčího masa, které zbylo od včerejška,
a Reuben prohlásil, že mu dnes dokonce chutnalo ještě víc.
„Unavený?“ zeptala se Laura.
„Ne, toužím prohledat celé druhé patro a najít ten zatracený vchod do tajné místnosti.“
„Možná tu kromě poklopu v prosklené střeše žádný jiný vchod není.“
„To si nemyslím. Nejspíš je jich tu několik. Proč by budovali tak vynikající utajené místo, když
by se tam nedalo dostat několika možnými způsoby? V těch skladech prádla nebo v koupelnách
přece musí něco být. Nebo v podkrovním pokoji nad námi…“
„Asi máš pravdu,“ odtušila Laura.
Podívali se jeden na druhého.
„Dokud ty vchody nenajdeme, nemůžeme si být jisti, že tu bydlíme sami, že ne?“
„Ne, a to mě přivádí k šílenství,“ poznamenal Reuben.
Cítil, že by měl Lauru chránit jako nejcennější poklad. Nechtěl ji děsit. Neřekl jí, že si nepřeje,
aby se od něj vzdalovala byť jen na pár metrů.
Vzali si požární sekeru, baterku, kterou objevili v kůlně, a kladivo. Prohledali celý dům, ale nic
nenašli. Zkoumali a pátrali u každé vnitřní stěny druhého patra a také v podkroví.
Stejně tak se podívali do sklepa, ale ani tam nic nebylo.
Nakonec se Reuben začal cítit unaven. Blížila se půl osmá a on se celým srdcem modlil, aby
dnes proměna nepřišla. Toužil po jediné klidné noci, ale přesto nedokázal odolat pokušení, jež mu
hlodalo uvnitř mysli. Muži, které zabil včerejší noc, jej příliš neuspokojili. Hlad, jenž vzápětí ucítil,
nepocházel ze střev, ale odjinud. A pak tu byly další věci.
Dnes ráno se proměnil naprosto jednoduše tím, že si to přál, hned po báječném milování
s Laurou. Proměna mu přišla rychlejší, svaly mu pomáhaly, místo aby se vzpouzely. Vzpomněl si,
jak znovu a znovu polykal, jako by se chtěl vší silou vrátit do lidské podoby, a pak se tak doopravdy
stalo.
Upnul své myšlenky k domu a k tomu, jak najít tajné místo.
Déšť polevil. Vzali si s Laurou kabáty a vyrazili na procházku. První, co objevili, byly
všudypřítomné reflektory. Už ale nedokázali najít vypínač, aby je rozsvítili. Reubena napadlo, že se
zeptá Galtona, protože když se s ním poprvé setkal, reflektory svítily.
I přesto však mohli pozorovat dubový les, jenž se táhl po celé východní straně domu, a to díky
tlumenému světlu z oken. Reuben poznamenal, že se mu tyhle stromy velmi líbí, protože se po nich
dá šplhat až do výšin. Projevil přání dojít sem, až bude svítit slunce, a pak se prodírat nahoře ve
větvích. Laura souhlasila.
Přišli na to, že dům je nejméně osmnáct metrů vysoký. V severozápadním rohu se tyčily
douglaské borovice, které byly téměř stejně vzrostlé jako opodál stojící sekvoje. Na východní straně
uzavíral štěrkovou cestu dubový les. Většinu zdí domu pokrýval pečlivě ostříhaný anglický břečťan.
Laura mu o stromech hodně vyprávěla, zmínila zejména dva druhy – jedlovec západní a americký
dub, co ve skutečnosti není vůbec dub.
Jak by se Reuben ve své lidské podobě mohl dostat na střechu bez profesionální pomoci? Pro
stavební společnost by jistě nebyl žádný problém přistavit k přední části domu vysoký žebřík, ale
téhle oficiální cestě se chtěl Reuben vyhnout. Vlčí muž by žádný žebřík nepotřeboval, po hrubé
kamenné zdi by dokázal vyšplhat zcela snadno. Ale copak mohl nechat Lauru o samotě?
Reuben nikdy za celý svůj život nepřemýšlel nad tím, že by si koupil pistoli, až nyní. Laura sice
uměla střílet, ale zbraně nenáviděla. Její otec nic takového doma nestrpěl. A její muž jí kdysi pistolí
vyhrožoval. Tuhle diskuzi Laura rychle ukončila a podotkla, že vše bude v naprostém pořádku,
když ona bude mít sekeru a on půjde na střechu. Argumentovala tím, že ji stejně uslyší, kdyby
volala o pomoc.
Když se vrátili do domu, zaslechli zvonění telefonu.
Reuben spěchal do knihovny, aby zvedl sluchátko.
Na druhém konci se ozval hlas Simona Olivera.
„Fajn, slib mi, že mě necháš říct ti všechno a nebudeš mě přerušovat,“ vyhrkl. „Říkám ti,
Reubene, je to jedna z nejneobvyklejších situací, se kterými jsem se kdy setkal, ale to neznamená,
že je špatná. Všechno jsme zvážili a můžeme pokračovat, jakmile se rozhodneme, co budeme dělat
a co budeme říkat.“
„Simone, vůbec netuším, o čem to mluvíš?“ zeptal se Reuben, posadil se na stůl a sotva se
ovládal. Laura rozdělávala oheň v krbu.
„Víš, jaký vztah mám k Bakerovi a Hammermillovi, zejména k Arturu Hammermillovi,“
pokračoval Simon. „Věřím mu stejně jako svým zaměstnancům.“
Reuben obrátil oči v sloup.
„Stalo se, že se objevil potenciální dědic majetku Nidecků, ale počkej, vydrž s otázkami, dokud
nedopovídám. Zdá se, že Felix Nideck, ten muž, který zmizel, vzpomínáš si…“
„Ano, vzpomínám si na něj.“
„Tak tenhle Felix Nideck si nejspíš pořídil nemanželského syna, kterého pojmenoval stejně,
Felix Nideck. A tenhle Felix Nideck se teď objevil v San Francisku a Reubene, nic neříkej…“
„Nic neříkám.“ Reuben byl jako opařený horkou vodou.
„Možná si dělám příliš zbytečné starosti, ale koneckonců je to má práce. Tenhle muž tedy tvrdí,
že si nedělá žádný nárok na panství, ani na další věci… Všechno totiž není tak jasné, jak se na první
pohled zdá. Dokumenty, které ukazuje, mohou být padělky, a jak řekl, nechce si nechat vzít krev na
rozbor DNA…“
„Zajímavé,“ opáčil Reuben.
„Je to víc než zajímavé,“ namítl Simon. „Je to podezřelé. Ale potřeboval jsem s tebou mluvit
zejména proto, že tenhle muž se s tebou chce sejít. Navrhl buď tento dům nebo kancelář Bakera
a Hammermilla. Prý to nechá na nás. Já si myslím, že bys na tu schůzku měl jít. Nejspíš s tebou
chce mluvit o věcech, které jeho otec zanechal v domě, předtím než se ztratil.“
„Skutečně? Ví něco o tom, proč a jak Felix Nideck zmizel?“
„Neví, nemůže přispět žádnou informací, kterou by pomohl znovu otevřít vyšetřování. Artur mi
na to dal své slovo. Neřekl nic, vůbec nic. Dlouhou dobu o svém otci neslyšel. Nic. Žádné další
pátrání se nekoná.“
„Zajímavé,“ zopakoval Reuben. „A jak si můžeme být jisti, že ten muž je tím, za koho se
vydává?“
„Rodinná podoba, Reubene, téměř neskutečně dokonalá. Artur Felixe Nidecka znal a tvrdí mi,
že tenhle muž jako by mu z oka vypadl.“
„Zajímavé.“
„Už jsem se s tím mužem setkal, Reubene. Dnes odpoledne, v Arturově přítomnosti. Je to
pozoruhodný člověk, umí báječně vyprávět. Kdybych nevěděl, co je zač, odhadoval bych ho na
jižanského gentlemana. Sice se narodil a vyrostl v Anglii, ale vůbec nemá britský přízvuk.
Nedokázal jsem jeho akcent vůbec identifikovat, jako by žádný neměl. Je velmi samostatný, ale
zároveň laskavý. Ujistil mě, Reubene, že si nečiní žádný nárok na majetek slečny Nideckové.
Jediné, po čem touží, je toto setkání, na kterém chce probrat otcovy záležitosti.“
„Copak Artur Hammermill nevěděl, že ten muž existuje?“ zeptal se Reuben.
„Artur Hammermill byl v šoku, když to zjistil,“ vysvětlil Simon. „Víš, že Baker a Hammermill
hledali Felixe Nidecka poté, co se ztratil, a snažili se kontaktovat všechny, kteří se s ním jakkoli
znali.“
„Kolik je mu let?“
„Ach, asi čtyřicet, pětačtyřicet. Podívám se. Čtyřicet pět, narodil se v roce 1966 v Londýně. Ale
vypadá o dost mladší. Evidentně má dvojí občanství, britské i americké, cestuje po celém světě…“
„Pětačtyřicet… Hmmm…“
„Nicméně, Reubene, nevím, proč ti jeho věk přijde tak zajímavý. Na čem záleží, je, že sice teď
nemá snahu ověřovat příbuzenský vztah, ale kdyby se do toho pustil a nechal si udělat test DNA,
mohl by si na panství činit nárok. Ale není vůbec jisté, jestli by uspěl…“
„Říkáš, že má zájem o osobní věci svého otce?“
„O některé, Reubene, jen o některé. Nebyl příliš konkrétní. Chce se s tebou setkat. Zdá se, že je
ohledně situace velmi dobře informován. O Marchentině smrti se dozvěděl v Paříži.“
„Aha.“
„A má docela naspěch. Samozřejmě, v dnešní době spěchají všichni. Ubytoval se v hotelu Clift
a žádá tě, aby ses s ním potkal co nejdřív. Zdá se, že skutečně nemá příliš mnoho času. Jistě má
naplánovanou nějakou cestu. Jak říkám, dělal jsem, co se dalo…“
Co když to znamená, že mě chce v určitou dobu vylákat z domu, aby mohl vstoupit a odnést
vše, co patřilo Felixovi? Jenže tím mužem je pravděpodobně sám Felix. Jistě, musí to být on. Ale
proč nepřišel přímo sem a nepředstavil se?
„Dobrá,“ přitakal Reuben. „Sejdu se s ním zítra v jednu hodinu odpoledne. Ale je to čtyři
hodiny jízdy, mohu ti zavolat, abych si schůzku potvrdil? A nejlépe ještě dřív, než usednu za
volant?“
„Jasně, není problém. Felix Nideck junior už naznačil, že bude zítra celý den k dispozici. Udělá
mu to radost. Zdá se, že musí odjet zítra v noci.“
„Ale na jedné věci trvám, Simone, chci, aby ta schůzka byla naprosto důvěrná. Nesmí o ní vědět
Grace ani Phil. Znáš mamku. Když se nestavím doma, zatímco budu ve městě…“
„Reubene, tvé soukromé finanční záležitosti nikdy neřeším s tvými rodiči, pokud mi k tomu
nedáš výslovný souhlas,“ namítl Simon.
Nebyla to vůbec pravda.
„Reubene, tvá matka je velmi znepokojena tím, že ses přestěhoval do Mendocina a neodpovídáš
na zprávy a nebereš telefony.“
„Fajn, v jednu hodinu u tebe v kanceláři,“ přerušil ho Reuben.
„Počkej, ne tak rychle. Mohli bychom se spolu potkat o hodinu dřív…“
„Proč bychom to dělali, Simone? Mluvíme spolu právě teď.“
„Musím tě varovat, Reubene. Je podivné, že se objeví dědic v takovéhle situaci a nechce vůbec
žádnou peněžní odměnu. Chci, aby ses na mě během toho setkání spolehl a abychom se domluvili,
co budeme říkat, a co ne. Také ti radím neodpovídat na žádnou otázku ohledně hodnoty domu,
nábytku nebo majetku Felixe Nidecka…“
„Chápu a všemu rozumím, Simone. Poslechnu si ho a uvidím, co se dozvím.“
„Přesně tak, Reubene, poslouchej ho, ale neodpovídej mu. Nech ho, ať se vypovídá, jak se říká.
Jen poslouchej. On si dal jako podmínku, že nebude nic řešit s nikým jiným než s tebou, a ty zase
nemusíš reagovat na nic, co řekne on během té schůzky.“
„Chápu. Sejdeme se zítra v jednu hodinu.“
„Jo, a ještě ti chci říct, že ten muž nejspíš udělal na Artura Hammermilla velký dojem. Strávili
spolu několik večerů a včera šli na operu Don Giovanni. Artur tvrdí, že ten muž je přesná kopie
svého otce. Ale věř mi, bez testu DNA nemá vůbec žádnou šanci na potvrzení příbuzenského
vztahu. Ten muž to nejspíš ví. Ale problém je, že může kdykoli změnit názor.“
Ale on jej nezmění. Nemůže.
„Uvidíme se zítra, Simone. Promiň, že jsem ti nezavolal včera večer. Když jsem si přečetl tvou
zprávu, bylo už moc pozdě.“
„Jo a mimochodem,“ ozval se ještě Simon, „ten tvůj článek o vlčím muži, který dnes ráno vyšel
v Pozorovateli, je hodně dobrý. Všichni to říkají. Hodně dobrý. I mladého pana Nidecka velmi mile
překvapil.“
Ach, opravdu? Reuben se rozloučil a zavěsil. Byl nesmírně vzrušený. Tohle musí být Felix.
Felix se objevil. Felix je tady.
Laura seděla na koberci před krbem a četla si v jedné z knih o vlkodlacích. Dělala si poznámky
do malého notýsku. Reuben se posadil k ní, nohy křížem, a vše jí vyložil.
„Musí to být Felix,“ řekl a hleděl na velevážené pány na obraze nad krbem. Nedokázal
ovládnout vzrušení. Felix je naživu. Felix žije a dýchá. Felix má klíč k celé té záhadě, která
obklopuje Nidecký vrch jako hustý dým, kvůli kterému se tady skoro nedá dýchat. Felix, jenž chce
možná Reubena zabít, a s ním i Lauru.
„Ano, domnívám se, že máš pravdu. A poslechni si tohle,“ zdvihla notýsek, který držela
v rukách, a četla, „tohle jsou jména těch tvých velevážených pánů, takhle si říkají: Vandover,
Wagner, Gorlagon, Thibault. A každé z těch jmen je spojeno s příběhem o vlkodlakovi.“
Reuben oněměl překvapením.
„Začněme s Frankem Vandoverem. Ten patří do známé vlkodlačí novely Vandover a bestie od
Franka Norrise, vydáno 1914.“
Takže je to pravda! Reuben byl příliš ohromen, aby jakkoli zareagoval.
Laura pokračovala: „Další jméno, Reynolds Wagner. Velmi slavný příběh nazvaný Vlkodlak
Wagner od autora jménem G. W. M. Reynolds. Poprvé publikován v roce 1846.“
„Pokračuj.“
„Gorlagon je vlkodlak, který se vyskytuje v povídce od Marie de Franceové.“
„Ano, ten příběh jsem kdysi četl.“
„Baron Thibault je kombinace jmen z oblíbeného příběhu Vůdce vlků od Alexandra Dumase,
poprvé zveřejněn ve Francii v roce 1857.“
„Takže je to pravda!“ zašeptal znovu. Postavil se a pozorně si prohlížel muže na fotografii
z džungle. Laura si stoupla po jeho boku.
Baron byl z nich jediný očividně starší, šedovlasý s ostře řezanými, ale příjemnými rysy ve
tváři. Oči měl neobyčejně velké, světlé, ale mírné. Reynolds Wagner vypadal jako zrzek, ale
z fotografie to nebylo dost dobře poznat. Byl zhruba stejně starý jako Felix a Margon. Měl štíhlou
a elegantní postavu a drobné ruce. Frank Vandover se zdál o pár let mladší než ostatní. Jeho vlasy
byly kudrnaté a černé, oči tmavé a kůže bledá. Jeho ústa byla velmi pozoruhodně tvarovaná.
V jejich výrazech v obličejích bylo cosi, co Reubenovi připomnělo známou kresbu, ale už si
nevzpomněl jakou a proč.
„Ach, a ještě Tom Marrok,“ dodala Laura. „Jeho jméno je odkazem na sira Marroka, vlkodlaka
v Artušově smrti od sira Thomase Maloryho. Dílo napsáno v patnáctém století. Nejspíš jsi ho také
četl.“
„Ano,“ odvětil. Očima rychle přejížděl po tvářích mužů.
„Místa nejsou důležitá,“ konstatovala Laura. „Ani data. Podstatné je, že jména odkazují na
vlkodlačí literaturu. Takže buď jde o chytrý vstup pro členy klubu, nebo jsou jména úmyslným
signálem pro ostatní, kteří sdílejí velmi ojedinělý dar.“
„Je to signál,“ souhlasil Reuben. „Člověk si jen tak pro legraci nezmění jméno, ani kdyby se tak
mohl stát členem klubu.“
„Kolikrát myslíš, že si museli jméno měnit?“ zeptala se Laura. „Respektive kolikrát se znovu
zrodili s novými identitami? A teď se objeví muž jménem Felix Nideck, který tvrdí, že je
nemanželským synem Felixe Nidecka z této fotografie. My oba přece víme, že Felix Nideck
postavil kolem roku 1880 tento dům.“
Reuben přecházel po podlaze tam a zpět a po chvíli zamířil ke krbu. Usadil se poblíž, tiskovinu
stále ještě v rukách.
„Uvědomuješ si, co to může znamenat?“ otázala se Laura.
„Že jsou součástí toho všeho, samozřejmě. Třesu se. Jsem téměř neschopný… Nevím, co říct.
Tušil jsem to. Tušil jsem to od samého začátku, ale připadalo mi to přitažené za vlasy.“
„Možná to znamená, že tihle tvorové nestárnou,“ ozvala se vážně. „Že mohou žít věčně a také
žijí…“
„To nevíme. Nemůžeme to vědět. Ale pokud je onen muž skutečně Felix, možná opravdu
nestárne tak jako ostatní lidé.“
Reuben přemýšlel nad kulkou, která ho nezranila. Nad sklem, které ho nepořezalo, když ho
rozbil holou rukou. Přál si mít kuráž a otestovat, zda by fungovalo sebepoškozování, ale neudělal
to.
Cítil se jako omámený z pocitu, že existuje možnost, že Felix Nideck skutečně zná odpovědi na
všechny Reubenovy otázky.
„Ale proč by se chtěl potkávat na schůzce s právníky?“ zeptal se Reuben. „Možná mě chce jen
vylákat z domu, aby ho mohl vykrást.“
„Tomu nevěřím,“ odvětila Laura. „Myslím, že se s tebou chce potkat tváří v tvář.“
„Tak proč nepřijde dveřmi?“
„Chce zjistit, kdo jsi, aniž by musel odhalit svou pravou identitu,“ navrhla. „To si alespoň
myslím já. A prahne po těch destičkách, denících a dalších věcech, které jsou pořád tady. Chce je,
ale zároveň touží být v rámci možností čestný.“
„Ano.“
„Možná vůbec netuší, co se tu děje. Třeba neví, že je Marrok mrtvý.“
„To by mohla být má šance,“ usoudil Reuben. „Pokud na něj chci apelovat a vysvětlit mu, kdo
jsem a proč jsem musel zabít jeho přítele.“
„Za Marrokovu smrt můžeme oba,“ poznamenala Laura. „Nemohli jsme dělat nic jiného.“
„Za jeho smrt nesu plnou odpovědnost já,“ prohlásil Reuben. „Nech to na mně. Ale bude
důležité vysvětlit, proč jsme to udělali. Je pro Felixe podstatné Marchentino poslední přání? Nebo
ve mně také uvidí jen zrůdu?“
„Nevím, ale jak jsi řekl, máš šanci.“
Znovu si sedli ke krbu.
Dlouhou dobu jen mlčeli. Jedna z věcí, jež Reuben na Lauře skutečně miloval, byla, že vedle ní
dokázal jen tak sedět. Zdálo se mu, že Laura nad něčím usilovně přemýšlí. Rukama si objímala
kolena a očima hleděla do plamenů. Reuben se s ní cítil naprosto uvolněně, a když si vybavil, co se
jí stalo, málem zešílel vzteky.
„Přál bych si, abys na té schůzce mohla být,“ poznamenal. „Je to riskantní?“
„Myslím, že je třeba, abys s ním byl o samotě,“ odpověděla. „Neumím říct proč, ale myslím si
to. Pojedu s tebou, ale počkám v jiné místnosti.“
„Samozřejmě že pojedeš se mnou. Nemohu tě tu nechat samotnou.“
Po delší chvíli mlčení znovu promluvil. „Nepřichází.“ Bezpochyby měl na mysli proměnu.
„Jsi si jistý?“
„Ano, nepřichází,“ potvrdil.
Necítil žádný neklid ani touhu.
Už o tom nemluvili.
Nakonec se Laura velmi brzy odebrala do postele.
Reuben znovu otevřel dopis a zkoumal nerozluštitelné písmo. Vzal do rukou zlaté hodinky se
jménem Marrok.
V jednu hodinu ráno vzbudil Lauru. Postavil se vedle postele v županu a s požární sekerou
v ruce.
„Reubene, co se proboha děje?“ zašeptala.
„Nech si to u sebe,“ podal jí sekeru. „Jdu se podívat na střechu.“
„Ale v téhle podobě nemůžeš.“
„Chci se zkusit proměnit, a když se mi to povede, půjdu nahoru. Pokud mě budeš potřebovat,
zavolej, uslyším tě. Slibuji. Nejdu pryč do lesa, nenechám tě tady.“
Vyšel jen pár kroků před dům mezi duby. Déšť tiše bubnoval do listů a Reuben přes něj sotva
zahlédl nebe. Světlo z kuchyně bylo tlumené a míhaly se před ním větve stromů.
Reuben vztáhl ruce k obloze a prsty si pročísl vlasy. „No tak,“ zašeptal. „Pojď.“
Zaťal svaly na břiše a okamžitě ucítil hlubokou křeč jako nárazovou vlnu šoku. Projela mu
celým tělem i údy. Nechal župan sklouznout z ramen a spadnout do listí. Zul si pantofle. „Rychle,“
zašeptal a projela jím vlna vzrušení, síla mu vytryskla do žaludku, do hrudi a do beder.
Sevřel si vlasy do pěstí a vnímal proměnu. Najednou ho spíše uklidňovala. Reuben pohodil
hlavou. Užíval si své nové tělo, hustou srst, která mu postupně narůstala. Vnímal, jak mohutní, jak
se mu prodlužují končetiny a jak ho svrbí kůže. Připadal si jako ve stavu beztíže.
Nyní mu noc přišla skoro průsvitná, stíny rozmazané a déšť sotva patrný, ačkoli mu kapky
padaly do očí. Les zpíval. Reubena obklopili maličcí tvorečkové, jako by ho vítali. Za kuchyňským
oknem spatřil Lauru. Pozorovala ho. Za ní jemně zářilo žlutavé světlo, ale její tvář byla ve stínu.
Přesto si Reuben všiml, jak se jí lesknou oči.
Rozeběhl se k domu, zamířil přímo k místu, kde se na střeše potkávaly dva štíty. Několika
odrazy vyskákal po hrubé zdi nahoru a výš a výš, dokud nedosáhl na střechu. Přes úzké a malé
břidlicové tašky si razil cestu k prosklené střeše.
Nyní viděl, že je umístěna pod zkosenou střechou a zastřešuje pouze tajné prostory druhého
patra. Štíty byly postaveny tak šikovně, že ji celou ukrývaly před okolním světem. Opadané listí
pokrylo hluboké žlaby, které se táhly do všech stran a připomínaly černé strouhy. Díky dešti
a mlhou zahalenému měsíci se nádherně leskly.
Reuben si klekl na kolena a pohyboval se napříč. Střecha klouzala, ale sklo bylo pevné,
vyztužené železnými žebry, které procházely křížem krážem stropem tajné místnosti. Sklo bylo
tmavě zabarvené, možná lepené, ale zcela jistě temperované. V jihozápadním rohu objevil Reuben
čtvercový poklop, padací dveře, ty, které viděl na satelitní mapě. Otvor byl překvapivě velký,
orámovaný železem a zpevněný, stejně jako velké panely na střeše. Ale Reuben nedokázal nikde
najít žádnou kliku, ani nic jiného, co by poklop otevíralo. Žádné viditelné panty, žádná hrana, za
kterou by se deska dala uchopit. Byla pevně přivařená.
Přece tu musí být způsob, kterým se to otevírá. Nebo že by se celou dobu pletl? To ne. Byl si
jist, že to půjde otevřít. Zkoumal hluboký žlab, hrabal jako pes v hromadách listí, ale nenašel ani
kliku, ani páčku, ani tlačítko, které by poklop otevřelo.
Co když se to otevírá dovnitř? Co když je zapotřebí váha a síla? Otestoval to tlapami.
Odhadoval to tak na jeden metr velký čtverec.
Zhoupl se na nohách a dopadl nejprve na jižní stranu a pak napjal svaly na nohou vší silou
a vyskočil. Poklop se otevřel a za ním Reuben spatřil závěsy. Padal dolů do temnoty, ale stihl se
zachytit tlapami za okraj. Do nosu jej udeřil zápach starého dřeva, prachu, knih a plísně.
Pořád se držel lemu střechy a nohy mu visely dolů. Rozhlédl se a spatřil pod sebou obrovskou
místnost. Bál se, že se z ní nedokáže dostat, ale zvědavost byla silnější než strach. Když se mu
povedlo proniknout dovnitř, zvládne to i ven. Dopadl na podlahu, na koberec, a poklop zavrzal,
zavřel se a tím zakryl oblohu.
Temnější tmu ještě Reuben nikdy neviděl. Tmavé sklo propouštělo dovnitř jen velmi málo
světla. Měsíc připomínal rozmazanou šmouhu. Reuben před sebou ucítil sádrové zdi a panelové
dveře. Stiskl knoflík, jenž na nich nahmatal, otočil jím a zjistil, že se dveře pohnuly. Otevřel je.
Plížil se dál a málem se skutálel z úzkých schodů, které se za průchodem objevily. Ach, takže se
celou dobu pletl, když hledal vstup do tajné místnosti ve druhém patře. Rychle sešel dolů do
prvního patra domu. Z obou stran se tlapami dotýkal zdí.
Otevřel spodní dveře a ocitl se v malé místnosti. Ihned rozpoznal její vůni: ložní prádlo, čisticí
prostředky, svíčky. Šlo o jednu z komor mezi jídelnou a pokojem. Vstoupil do široce klenutého
výklenku, který obě velké místnosti odděloval.
Laura k němu doběhla z kuchyně skrz dlouhou spižírnu a ztemnělou jídelnu.
„Tak tady je ten vstup,“ konstatovala udiveně.
„Budeme potřebovat baterku,“ ozval se Reuben. „I mně se bude hodit, je tam docela tma.“
Laura vešla do komory, z níž Reuben vystoupil.
„Podívej, tady je vypínač,“ natáhla ruku ke schodišti a stiskla knoflík. Schody okamžitě zalilo
tlumené světlo z malé žárovky.
„Vidím,“ jeho tvář zářila obdivem. Může být tahle svatyně vytápěná a připojená na elektřinu?
Jak je to dlouho, co tu naposledy někdo byl?
Vystoupal po schodech zpět na místo, kde přistál po skoku ze střechy.
Úzký paprsek světla ozařoval prostor za pootevřenými dveřmi. Reuben vstoupil do velké
místnosti, která se za nimi nacházela, a spatřil knihy. Spoustu knih rozmístěných v poličkách
pokrytých prachem a pavučinami. Ale nešlo o obyčejnou knihovnu, to tedy rozhodně ne.
Uprostřed místnosti byly vyskládané hliněné destičky, většina z nich obklopena vědeckým
nářadím, kádinkami, Bunsenovými kahany, zkumavkami, malými krabičkami či sklíčky, láhvemi
nebo sklenicemi. Dlouhý stůl v pozadí byl přehozen šedým, zašlým kusem látky. A na všem lpěl
prach.
Další vypínač rozsvítil žárovky přímo na Reubenovou hlavou. Světla visela na železných
trámech pod skleněnou střechou podél celé západní strany místnosti. V některých objímkách
chyběly žárovky. Laura se rozkašlala, evidentně jí prach nedělal dobře. Na všech věcech, které
Reuben s Laurou viděli, dokonce i na volných papírech, které tu a tam ležely mezi nástroji, na
perech i na tužkách byla šedá vrstva nedopalků z kádinek a hořáků.
„Mikroskopy,“ konstatoval Reuben. „Primitivní a starožitné.“ Prošel mezi hromadami destiček.
„Jsou staré, velmi staré. Takové věci už se v laboratořích desítky let nepoužívají.“
Laura ukázala na vzdálený konec místnosti, kde stálo několik obrovských, zrezivělých
obdélníkových klecí. Vypadaly starobyle a připomínaly klece na primáty, jaké můžete spatřit
v zoologické zahradě. Větší i menší kusy lemovaly celou východní stěnu.
Reubenovi se hrůzou stáhl žaludek. Když se díval na klece, přemýšlel, jestli byly určeny pro
Morphenkindy. Šlo o klece na zvířata? Pomalu se k nim přiblížil. Otevřel jednu mříž a ozvalo se
skřípění zrezivělých pantů. Zámky a řetězy na tom nebyly o moc lépe. V téhle kleci možná kdysi
Morphenkind byl, ale mříže ho nejspíš nedokázaly zadržet. Nebo ano?
„Tohle všechno musí být stovky let staré,“ konstatoval.
„Jediná pozitivní zpráva,“ usoudila Laura. „Proč se tu přestalo pracovat?“
Reuben se zadíval na police s knihami, jež byly vystavěny podél severní stěny. Přistoupil k nim
blíž. „Lékařské časopisy,“ konstatoval, „všechny z devatenáctého století. A tady jsou nějaké i z let
1900, 1910, 1915, ale pak už nic.“
„Někdo tu byl,“ poznamenala Laura, „všude jsou patrné stopy.“
„Myslím, že patří jen jedné osobě. Jsou drobné, otisky malé jemné boty bez podpatku,
mokasíny. Velmi pravděpodobně patří Marrokovi. To on sem přišel. Jen on, už nikdo jiný.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Jen tušení. Předpokládám, že Marrok seskočil dolů padacími dveřmi jako já, vstoupil do
místnosti a prošel okolo stolu,“ ukázal na severozápadní roh. „Podívej se na křeslo. Někdo ho
oprášil a položil vedle něj několik knih.“
„Ty knihy jsou jediná novodobá věc v celé místnosti.“
Reuben si je prohlédl. Šlo o detektivní romány – klasiky: Raymond Chandler, Dashiell
Hammett, James M. Cain.
„Čas od času tu přebýval,“ usoudil Reuben.
Na podlaze na pravé straně křesla stála z poloviny plná láhev vína se šroubovacím uzávěrem.
Sice na sobě měla etiketu Kalifornského vinobraní, ale obsah jistě nebyl špatný. Víno jen nemělo
korkovou zátku.
Za stolem ve vysoké polici byla řada v kůži vázaných knih. Na každé byl letopočet vetknutý do
pobledlého pozlacení. Reuben opatrně vytáhl knihu s rokem 1912 a otevřel ji. Byla robustní,
vyrobená tak, aby vydržela. Pergamenové listy stále neporušené.
V knize byly inkoustem napsány tajemné klikyháky, očividně šlo o Felixovo tajné písmo.
Stránku za stránkou pokrývaly podivuhodné znaky.
„Může být tohle to, co tolik chce?“
„Všechno je tu tak starobylé,“ prohlásila Laura. „Jaká tajemství ty předměty asi ukrývají.
Možná to chce jen proto, že mu to patří? Nebo to náleží někomu jinému, kdo sdílí stejný jazykový
kód.“
Laura ukázala na dlouhý stůl přikrytý látkou. Reuben spatřil stopy v prachu, které vedly tam
a zpět, od stolu ke dveřím. Celá změť stop.
Reuben tušil, co tam najde. Opatrně nadzdvihl látku.
„Hliněné destičky,“ zašeptal. „Prastaré mezopotamské destičky. Marrok je sesbíral a odnesl
sem.“ Odtáhl zákrytu ještě o kousek a odhalil celé řady fragmentů. „Vše zachovalé,“ sdělil Lauře,
„pravděpodobně tak, jak si to Felix přál.“ Opodál ležely deníky a dobrý tucet poznámkových bloků
podobných tomu, který Reuben našel na Felixově stole. Všechny byly vyrovnány do úhledných
sloupců po čtyřech. „Podívej, jak pečlivě sem ty věci naskládal.“
Co když je tajemství proměny ukryté v prastarých městech Uruk a Mari? A proč ne? Svátost, tak
jsme tomu celá staletí říkali. Dar, moc – jsou pro to stovky pojmenování – co na tom záleží?
Laura přecházela podél severní a východní zdi a zkoumala knihy v poličkách. Došla až
k pevným, tmavě natřeným dveřím.
Počkala, až je Reuben otevře. Starobylá mosazná klika byla stejná jako u ostatních. Otevřely se
snadno a za nimi se objevily další dveře se západkou. Ani s nimi nebyl žádný problém. Ozvalo se
jen zaskřípání zrezivělých pantů. Reuben s Laurou vešli do jedné z koupelen na vnitřní straně domu
v severní části. Tajný vchod byl umístěn přímo za dlouhým obdélníkovým zrcadlem se zlatým
rámem.
„Mělo mě to napadnout,“ podotkl Reuben.
Uvědomil si, že tu musí být i několik dalších vstupů, zejména v druhém patře v jihozápadním
rohu, kde měl Felix Nideck svou ložnici už od doby, kdy byl dům postaven.
Tentokrát už vchod našel snadno. Byly jím dveře v úschovně na prádlo, zatarasené řadou regálů,
které nebylo těžké odsunout. Reuben s Laurou zjistili, že se skutečně nacházejí na jihozápadním
konci jižní chodby, přímo před dveřmi hlavní ložnice.
Učinili i další drobné objevy. Smyčka z těžkého kovového lana visela z padacích dveří,
umožňovala je otevřít zevnitř. Staré lampy v celé místnosti byly prázdné. Některé ze stolů
obsahovaly dřezy s funkčními vodovodními kohoutky a s odpadem. Pod nimi našel Reuben plynová
potrubí a hořáky. Celá laboratoř byla na tehdejší dobu velmi dobře vybavena.
Brzy zjistili, že jsou v každém rohu místnosti jedny dveře, první vedly do koupelny za zrcadlo –
vchod podobný tomu, co už našli, další – ty na jihovýchodní straně – ústily do skříně.
„Asi chápu, co se tu stalo,“ poznamenal Reuben. „Někdo tu začal experimentovat, aby odhalil
podstatu proměny, Svátosti, nebo jak tomu ti tvorové říkají. Pokud opravdu vlkodlaci žijí tak
dlouho, opravdu tak dlouho, uvažuj, co pro ně musela moderní věda znamenat po tisíci letech
alchymie. Je přirozené, že očekávali obrovský pokrok.“
„Ale proč s tím bádáním přestali?“
„Napadá mě tisíc možných důvodů. Třeba jen změnili místo působení. Tady mohl pracovat jen
jeden. A také museli trvat na absolutním utajení. Možná zjistili, že se experimenty nedaří.“
„Proč si to myslíš?“ zeptala se Laura. „Vždyť tady museli objevit neskutečné věci.“
„Vážně? Já se domnívám, že se jim vzorky, které získali ze své krve, nebo z krve jim
podobných, zničily dřív, než mohli cokoli potvrdit nebo vyvrátit. To by mohlo být důvodem, proč
zastavili veškeré další experimenty.“
„Já bych to tak snadno nevzdala,“ prohlásila Laura. „Snažila bych se vyrobit účinnější
konzervační látky nebo použít lepší techniku. Studovala bych tkáně tak dlouho, dokud by držely
pospolu. Podle mého jen přemístili laboratoř jinam. Vzpomeň si, jak Marrok mluvil
o pluripotentních buňkách. To není zrovna běžně používaný termín. Většina nevzdělaných lidí ho
nezná.“
„Jestli je to tak, pak možná Felix chce své osobní věci, majetek, a ty hliněné destičky, ať už pro
něj znamenají cokoli.“
„Řekni mi o nich něco víc, prosím,“ požádala Laura. „Co jsou zač?“ Přistoupila k napůl
pověšené hliněné destičce. Bála se jí dotknout, tabulka jí připadala křehká jako vysušené těsto. Ani
Reuben na ni nechtěl sahat, ale z celého srdce si přál odhalit jejich tajemství. Chtěl pochopit, proč je
Marrok takto uspořádal. Existoval systém, podle nějž byly rozloženy na policích ve Felixově
pokoji? Reuben si na žádný systém nedokázal vzpomenout.
„Obsahují znaky klínového písma,“ začal vysvětlovat. „Jednoho z ranějších typů. Můžu ti
ukázat fragmenty na internetu nebo v knížce. Tyhle destičky nejspíš pocházejí z Iráku, z některého
z prvních měst, která kdy byla zdokumentována.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že jsou destičky takhle drobné,“ řekla Laura. „Vždycky jsem se
domnívala, že vypadají jako stránky v našich knihách.“
„Nemůžu se dočkat, až odtud zmizím,“ vyhrkl náhle Reuben podrážděně. „Dusí mě to tu. Je to
tu ponuré.“
„Myslím, že pro dnešek jsme toho udělali už dost. Musíme se naučit věci, které jsou pro nás
důležité. Kdybychom jen s jistotou věděli, že Marrok je jediný, kdo má do téhle místnosti přístup.“
„Jsem si tím jist,“ prohlásil Reuben. Šel napřed a společně postupně zhasínali světla
a přesouvali se ke schodům.
V ztemnělé knihovně znovu zažehli oheň. Laura se kvůli teplu posadila blíž, Reubenovi bylo až
příliš horko, takže se uvelebil na druhém konci místnosti.
Ve vlčí podobě se cítil naprosto pohodlně, jako tomu kdysi bývalo v lidské kůži. Poslouchal
cvrlikání a zpěv ptáků, kteří se proháněli v korunách dubů, slyšel, jak se křovinami prodírají zvířata.
Ale necítil tu naléhavou potřebu se k nim připojit, nebo je lovit, zabít a nasytit se jimi.
S Laurou toho moc nenamluvili. Chvíli spekulovali, jestli Reuben vlastní něco, po čem Felix
touží. Také zhodnotili, že Felix, známý v celém širokém okolí jako gentleman, nemohl jen tak přijít
do domu a všechny věci odnést.
„Skutečnost, že se s tebou chce setkat, znamená, že má dobré úmysly,“ usoudila Laura. „Jsem si
tím jistá. Kdyby chtěl zaútočit, udělal by to kdykoli a bez ohlášení.“
„Ano, možná ano,“ zamyslel se Reuben, „ale třeba bychom ho porazili stejně jako Marroka.“
„Zabít jednoho je jedna věc. Ale připravit o život všechny, to je něco jiného.“
„Ani nevíme, jestli tu všichni jsou. Nebo jestli jsou ještě naživu.“
„Ten dopis, co patří Marrokovi, musíš vzít s sebou,“ připomněla Laura.
Přikývl. Ano, vezme ten dopis. Vezme i hodinky. Ale to, co chce na schůzce říct, si procvičovat
nemusí.
Všechno bude záviset na Felixovi. Na tom, co mu poví, co udělá.
Čím víc nad setkáním přemýšlel, tím víc se na něj těšil. Jeho naděje vzrůstala a připadal si
odvážnější, a dokonce i trochu pyšný, když si uvědomil, že se s ním chce Felix Nideck doopravdy
sejít.
S ubývající nocí v něm rostla touha, ale ne divoká, zvířecí, nýbrž touha vztahující se k něčemu
v této místnosti, respektive k někomu. Přišel k Lauře, políbil ji na temeni hlavy, pak na krku a na
ramenou. Objal ji rukama a cítil, jak se mu její tělo poddává.
„Takže znovu budeš můj divoký muž z lesa, až se budeme milovat,“ špitla s úsměvem, v očích
ohnivý plamen a na tváři radostný úsměv. „Budu se někdy milovat s tím Reubenem Goldingem,
který má hladkou pleť? S hezounkem, s chlapečkem, s tím zázračným chlapcem?“
„Hmm, a proč bys ho měla chtít,“ zeptal se Reuben, „když můžeš mít mě?“
„Na to mám jedinou odpověď,“ řekla a nastavila ústa jeho polibkům, jeho jazyku, tlaku jeho
ostrých zubů.
Když bylo po všem, vzal Reuben Lauru do náruče a odnesl ji nahoru do postele. A udělal to
velmi rád.
Stál u okna s odvrácenou tváří, protože mu tak nějak nepřišlo vhodné proměnit se před ní.
Aktivoval svou energii a pomalu vydechl, jako by polykal průzračnou vodu z čistého potoka. Začal
se měnit.
Připadalo mu, že se ho dotýká tisíc prstů, že jej hladí jak na hlavě, tak na tváři i na zádech.
Zvedl tlapy a pozoroval, jak se v tlumeném světle noční oblohy mění, zmenšují, mizí a na dlaních
se objevuje měkká tkáň.
Protáhl si prsty na rukou i na nohou. Světla trochu ubylo. Píseň lesa se změnila ve sladké
ševelení a hučení. Ach, jak uspokojivý výsledek, moc mu sloužila a on ji dokázal ovládat.
Ale jak často dokáže takto vyvolat proměnu? Zvládne ji tím správným podnětem zastavit?
Neselže ve chvíli extrémního nebezpečí? Jak získá odpovědi na všechny tyhle otázky?
A pak si uvědomil, že zítra bude mluvit s mužem, který všechny odpovědi zná, a navíc
i nespočet dalších. Jak ta schůzka asi bude probíhat? Co po něm bude ten muž chtít? A co mu bude
ochoten dát?
Dar-32.html
KAPITOLA 28
Kanceláře právnické firmy Simona Olivera se nacházely na California Street v šestém patře
budovy. Při pohledu z okna se návštěvníkovi naskytl oslnivý pohled na okolní budovy a jasně
modré vody sanfranciského zálivu.
Reuben si na sebe vzal bílý, kašmírový rolák a oblíbený dvouřadový blejzr od Brooks Brothers.
Vešel do zasedací místnosti, kde mělo proběhnout setkání s nemanželským synem Felixem.
Zasedací místnost byla naprosto typická pro firemní porady, s dlouhým oválným mahagonovým
stolem a robustními židlemi od Chippendale Cupid’s. Reuben a Simon se posadili na jednu stranu
stolu a před očima měli zeď, které dominovala nenápaditá, zato velmi barevná abstraktní malba.
Laura čekala ve vedlejší místnosti s kávou, ranními novinami a zapnutou televizí, z které zněly
nejnovější zprávy.
Simon podle očekávání neustále udílel Reubenovi další a další rady. Mohl by se na to dívat jako
na rybaření, jde se ulovit muž, který by mohl kdykoli podstoupit test DNA, aby dokázal nárok na
dědictví, a pak vznést plný nárok na nemovitost.
„Musím přiznat,“ poznamenal Oliver, „že jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti mužům
s dlouhými vlasy, ale ty v nich vypadáš docela dobře, Reubene. I když uvážím všechna pro a proti.
Takhle hustá hříva se teď na vesnicích nosí? Musíš přivádět mladé dámy k šílenství.“
Reuben se rozesmál. „Nevím. Jen jsem se přestal stříhat,“ odpověděl. Věděl, že má vlasy čisté
a důkladně upravené, takže si na ně nikdo nemůže stěžovat. A jemu navíc vůbec nevadilo, že je má
vzadu u krku delší. Přál si, aby schůzka již začala.
Přišlo mu, že proud Simonových paranoidních spekulací trvá celou věčnost. Vtom vešel do
dveří Artur Hammermill a oznámil, že Felix se zastavil na toaletě a velmi brzy přijde sem.
Hammermill mohl být skoro stejně starý jako Simon Oliver, něco kolem pětasedmdesáti. Oba
měli bílé vlasy a šedé obleky, byli podsadití, s hustým obočím, hubení a bylo vidět, že zanedlouho
budou plešatí.
Hammermill přistoupil k Reubenovi s vlídným pohledem a vřele mu stiskl ruku.
„Je od vás velmi laskavé, že jste přijal pozvání na tuto schůzku,“ řekl jistě pečlivě vybranými
slovy.
Posadil se naproti Simonovi, což znamenalo, že místo přímo před Reubenem bylo připraveno
pro tajemného potenciálního dědice majetku Nidecků.
Reuben se zdvořile optal, jak se Arturovi líbilo představení Dona Giovanniho, a nezapomněl
dodat, že on má tuto operu velmi rád. Zmínil se i o filmovém zpracování Josepha Loseyho, které za
posledních pár let viděl nesčetněkrát. Artur se rozhořel nadšením a zcela dobrovolně začal mluvit
o tom, jak miloval Felixovu společnost a jak byl smutný, když jeho přítel odjel do Evropy, což byl
té noci jeho záměr. Ta poslední slova řekl s očima otočenýma k Simonovi, který jeho pohled
opětoval, ale nijak na ně nereagoval.
Konečně se dveře otevřely a do místnosti vstoupil Felix Nideck.
Pokud kdy Reuben váhal, zda je tento muž skutečně Marchentin strýc, a ne jeho nemanželský
syn, pak se jeho pochybnosti okamžitě rozptýlily.
Příchozí muž byl rozhodně ten, kterého měla Marchent na fotografii nad knihovnou. Usmívající
se muž uprostřed přátel v tropické džungli. Milý mentor rodiny z portrétu nad Marchentiným
stolem.
Živý a skutečný Felix Nideck nevypadal ani o den starší než na fotce pořízené před dvaceti lety.
Žádný syn by nemohl být takhle dokonale podobný svému otci, nejen vzhledem, ale i gestikulací.
Vyzařovala z něj přirozená autorita a temperament, který jej odlišoval od ostatních přítomných
mužů.
Reuben se zachvěl. Šeptal tichou modlitbu, ale ústa nechal zavřená.
Muž byl vysoký, urostlý a měl tmavou pleť se zlatavým nádechem. Hlavu mu pokrývaly husté
krátké hnědé vlasy. Na sebe si oblékl dokonale padnoucí hnědý oblek, košili v barvě karamelu
a zlatohnědou kravatu.
Skutečně překvapivý byl však jeho velkorysý výraz a přirozené vystupování. Jeho úsměv byl
všudypřítomný, z velkých hnědých očí mu čišela dobrá nálada. Obličej měl uvolněný a příjemný.
Na tom muži bylo vlastně vše uvolněné a příjemné. Natáhl k Reubenovi ruku.
Pak se posadil přímo naproti a Reuben si všiml, že mají oči ve stejné výšce. Nakonec se muž
naklonil dopředu a řekl: „Je mi velkým potěšením,“ hlas měl hluboký a zvučný, bez skrytého
významu, s nerozpoznatelným přízvukem a velmi sytý. „Dovolte mi, abych vám poděkoval. Jsem si
velmi dobře vědom, že jste neměl žádnou povinnost přijmout mou nabídku na setkání, a jsem
vděčný a nadšený, že jste přišel.“
Při těch slovech ladně a přirozeně gestikuloval rukama. Na kravatě měl zlatou sponu se zeleným
drahokamem a z náprsní kapsy mu vykukoval růžek hedvábného pruhovaného kapesníčku, který
ladil s kravatou.
Reubena muž neuvěřitelně fascinoval, stejně jako před pár dny Marrok. Ale víc než cokoli
jiného cítil vzrušení a tlukot srdce až v krku. Pokud se mu nepodaří toho muže zaujmout a udělat na
něj dojem… Ale Reuben nedokázal přemýšlet nad selháním. Jediné, co mu probíhalo hlavou, bylo,
že každá minuta, kterou s oním mužem stráví, se počítá.
Muž pokračoval v proslovu s dokonalou elegancí, jen si trochu poposedl na židli. Měl plynulé
pohyby, spíše uvolněné než ostražité.
„Uvědomuji si, že vás měla má sestřenka Marchent velmi ráda. A vy zase musíte vědět, že ji
měl velmi rád můj otec. Stala se jeho jedinou dědičkou.“
„Ale vy jste ji neznal, nebo ano?“ zeptal se Reuben nejistým hlasem. Co to dělá? Takhle by ten
raketový start vypadat neměl. „Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli jste se s ní potkal?“
„Můj otec mi ji velmi dobře popsal,“ odvětil muž bez zaváhání. „Věřím, že vám naši zástupci
vysvětlili, že si nečiním nároky ani na dům, ani na pozemek, o kterém prohlásila, že chce, abyste ho
vlastnil vy.“
„Ano, to jsem se dozvěděl a velmi mě to uklidnilo,“ odvětil Reuben. „Jsem rád, že jsme se sešli.
Pojďme se nyní zaměřit na to, co byste chtěl.“
Přirozený úsměv Felixe Nidecka byl téměř oslňující. Jeho vřelý pohled jako by ujišťoval
Reubena o přátelském vztahu, ale Reuben přesto neztrácel ostražitost.
Jak by měl začít? Jak přejít přímo k věci?
„Znal jsem Marchent jen krátce,“ zkusil to, „ale myslím, že jsem ji stihl poznat velmi dobře.
Byla to výjimečná žena.“ Polkl. „To, že jsem ji nedokázal ochránit…“
„Do toho, Reubene,“ povzbudil ho Simon.
„…že jsem ji nedokázal ochránit, si budu vyčítat do konce života.“
Muž přikývl. Ve výrazu jeho očí se leskl téměř zamilovaný pohled. Pak tichým hlasem pronesl:
„Jste velmi pohledný mladík.“
Reuben překvapeně zamrkal očima. Pokud mě ten chlap míní zabít, pak na to jde opravdu od
lesa. Muž vzápětí dodal: „Ach, odpusťte mi,“ řekl se zjevnou upřímností a nepatrným náznakem
obavy v hlase. „Někdy mívám takové stařecké poznámky. Promiňte. Sice ještě nejsem tak starý,
abych si tyhle komentáře mohl dovolit, ale jsou dny, kdy se cítím o mnoho let starší, než ve
skutečnosti jsem. Chtěl jsem tím říct, že fotografie, ze kterých vás znám, vám příliš nelichotí. Na
všech vypadáte konvenčně pohledný, ale osobně jste ještě zajímavější,“ prohlásil s okouzlující
prostotou. „Nyní doopravdy vidím autora článků, který publikuje v Pozorovateli. Poetický, věcný,
řekl bych.“
Oba právníci seděli v zasedací místnosti obklopeni nepříjemným tichem. Ale Reuben byl
naprosto okouzlen a jeho naděje stále vzrůstala. Přesto neztrácel ostražitost. Znamená to, že mě
nechceš zabít? Už měl tu větu na jazyku. Nebo tohle všechno značí, že ke mně budeš mluvit takhle
přirozeně a bezstarostně, až se mě pokusíš zabít jako ten odporný Marrok?
Ale Felix tu pořád seděl, přímo naproti Reubenovi. Musím se vzpamatovat.
„Máte zájem o osobní věci vašeho otce?“ pronesl Reuben a snažil se nekoktat. „Asi o jeho
deníky, že ano? A o hliněné destičky, ty prastaré tabulky pokryté klínovým písmem.“
„Reubene,“ skočil mu do řeči Simon, „nediskutujme o podrobnostech osobních věcí, dokud nám
pan Nideck podrobněji neobjasní své záměry.“
„Starověké destičky?“ zamumlal Artur Hammermill a zavrtěl se na židli. „Jaké destičky? O tom
slyším poprvé.“
„Ano, můj otec za poslední roky strávené na Blízkém východě sesbíral velké množství starých
věcí popsaných klínovým písmem,“ přisvědčil muž. „A skutečně, o tyhle věci mám velký zájem, to
musím přiznat. I o jeho deníky, ty jsou pro mě opravdu důležité.“
„Znamená to, že umíte číst jeho tajné písmo?“ zeptal se Reuben.
Cítil, jak se muž zachvěl.
„V domě je spousta knih a listů papíru popsaných tajným písmem.“
„Ano, řekl jste to správně, dokážu číst otcovo tajné písmo.“
Reuben vytáhl z kapsy dopis adresovaný Marrokovi a posunul jej na druhou stranu stolu.
„Možná jste psal tohle,“ otázal se. „Očividně je to napsáno rukopisem vašeho otce.“
Muž hleděl na dopis s chladným výrazem v očích, ale nebylo to zimou. Byl překvapený.
Natáhl ruku a psaní si vzal.
„Jak jste k tomu přišel, mohu-li se zeptat?“
„Jestli jste ten dopis psal, pak patří vám.“
„Mohl byste mi říct, jak jste k tomu přišel?“ zeptal se znovu s pokornou zdvořilostí v hlase.
„Kdybyste mi to řekl, udělal byste mi velkou laskavost.“
„Ten dopis zůstal v hospodě v Nidecku. Měl být předán muži, který tvrdil, že je strážce domu
a všech věcí, které se v něm nacházejí,“ vysvětlil Reuben. „Nebyl to nijak příjemný muž.
Mimochodem, nikdy si ten dopis nevyzvedl. Převzal jsem jej poté, co zmizel.“
„Zmizel?“
„Ano, je pryč. Zmizel.“
Muž v tichosti přijal Reubenovu informaci a pak řekl:
„Setkal jste se s ním?“ Jeho hlas byl opět vřelý a zdvořilý a pohled jeho očí příjemný.
„Ach, ano,“ odvětil Reuben. „A nebylo to úplně milé setkání.“ Tak, jdeme na to, pomyslel si
Reuben. Řeknu mu všechno, budu balancovat až na samém kraji útesu. „Opravdu velmi nepříjemné
setkání, jak pro mě, tak pro mou přítelkyni, která se mnou v domě bydlí. Pro něj ale mělo následky
katastrofální.“
Muž zpozorněl. Výraz jeho tváře se poněkud změnil, ale vzápětí se opět vrátil k původnímu
vzezření.
„Reubene, myslím, že bychom měli raději přejít k tomu, co jsme si naplánovali,“ navrhl Simon.
„Pokud se dohodneme, můžeme naplánovat další setkání, abychom probrali ostatní záležitosti.“
„Katastrofální,“ zopakoval zamyšleně onen muž. Simona přitom naprosto ignoroval. Reubenovi
přišel skutečně znepokojený. „To nerad slyším.“ Tón jeho hlasu byl stále pokorný, laskavý
a zúčastněný.
„Na svou obhajobu musím dodat, že ten muž, Marrok, měl jisté námitky proti mé přítomnosti
v domě a nelíbil se mu můj vztah s Marchent Nideckovou. A byly tu i jiné věci, které mu vadily.“
Věci bylo dost chabé pojmenování. Proč nezvolil jiné? Zadíval se na muže a snažil se v jeho
tváři vyčíst, jestli ho pochopil. „Vlastně bych řekl, že ho štvalo, jak se věci vyvinuly. Viděl ve mně
jen packala. Byl velmi naštvaný. Ale už je pryč, už nikdy si ten dopis nevyzvedne.“
Simon si několikrát odkašlal a chystal se znovu vstoupit do rozhovoru, když mu Reuben gestem
naznačil, aby ještě vydržel.
Muž mezitím Reubena zkoumal pohledem a očividně byl v šoku.
„Myslel jsem, že jste tenhle dopis napsal vy,“ promluvil Reuben. „Možná Marrok přišel na váš
příkaz.“
„Můžeme ten dopis vidět?“ zeptal se Simon.
Muž velmi opatrně vyjmul z obálky přeložené listy papíru, jeho prsty se rozeběhly po místě, kde
byla obálka roztržena.
„Ano, psal jsem ten dopis, ale nechápu, jak by mohl zapříčinit ono nepříjemné setkání. To
rozhodně nebyl můj záměr. Vzkaz pro Marroka byl prostý, nepsal jsem mu léta. Ozval jsem se mu
se zprávou, že jsem slyšel o Marchentině smrti a že brzy přijedu.“
Poslední věty řekl s takovou jistotou, že Reuben neměl důvod jeho slovům nevěřit. Ale srdce
mu stále tlouklo v uších, v dlaních a na rukou.
„A teď co se toho muže týče,“ řekl Artur.
„Prosím,“ opáčil Reuben. Nespouštěl přitom zrak z Nidecka. „Já jsem se domníval, že jste mu
psal už dříve a že jeho odmítavé chování bylo způsobeno tím, že mě nemáte rád vy. Že jednal vaším
jménem, když přišel do domu.“
„V žádném případě,“ ohradil se muž tiše. Svraštil obočí, jeho tvář se zakabonila, ale po chvíli se
znovu uvolnila. „Ujišťuji vás, že cokoli se stalo, nebylo z mé vůle.“
„To jsem velmi rád,“ připustil Reuben. Uvědomil si, že se jeho tělo třese a začíná se potit.
„Protože tenhle muž, tenhle Marrok, nebyl přístupný žádné dohodě. Tlačil až příliš na pilu.“
Simon pevně uchopil Reubena za zápěstí, ale ten jej ignoroval a přemýšlel, jak by mohl být
ještě konkrétnější.
„Říkáte, že Marrok zmizel?“ ozval se muž.
„Jak se říká, zmizel naprosto beze stopy,“ odpověděl Reuben. „Prostě zmizel.“ Rozhodil ruce do
široka, jako by naznačoval, jak stoupá kouř vzhůru. Věděl, že oba právníci musí být z té konverzace
poněkud rozpačití, ale nedalo se jinak. Musel.
Muž znovu vypadal klidně a důvěryhodně jako předtím.
„Byl jsem pod tlakem, chápete?“ ozval se Reuben. „Zaútočil na ženu, která byla se mnou
v domě. Mám ji velmi rád. Nebylo by správné, aby se pod mou střechou cítila v ohrožení. Udělal
jsem, co jsem musel.“
Simon se znovu pokusil protestovat. Artur Hammermill byl evidentně příliš ohromen.
Muž sedící naproti Reubenovi zvedl ruku a naznačil právníkům, aby se do jejich rozhovoru
nepletli.
„Chápu,“ promluvil nakonec. „A velmi se za tento nečekaný běh událostí omlouvám.“
Reuben vytáhl z kapsy zlaté hodinky a posunul je po stole směrem k muži. „Tohle zbylo,“ řekl
tichým hlasem.
Muž hodinky chvíli jen pozoroval, pak se po nich natáhl a vzal je do rukou. Rychle si je
prohlédl z přední strany a pak je otočil. Povzdechl si. Poprvé se mu v obličeji objevil zachmuřený,
odtažitý a možná i trochu zklamaný výraz.
„Ach, chudák reckling,“ řekl polohlasem, když znovu obrátil hodinky v ruce. „Jeho pouť
skončila.“
„Kdo je to reckling?“ zeptal se Artur Hammermill, celý pobledlý frustrací a nepohodlím.
„Skrček,“ vysvětlil Reuben. „Je to staré anglické slovo, které se používá jako označení pro
skrčka.“
V očích muže se blýskly malé jiskřičky, usmál se na Reubena, ale jinak zůstal zarmoucený.
Hodinky pořád otáčel mezi prsy.
„Ano, omlouvám se,“ šeptal. Nakonec si dal hodinky do kapsy. Vzal opatrně dopis a vložil jej
do bundy.
„Odpusťte mi můj excentrický slovník. Znám tolik jazyků, tolik prastarých knih…“
Právníci se očividně cítili velmi nepříjemně. Oba si vyměnili pohledy.
Reuben přikývl.
„Možná chápu, proč ke mně někdo cítil zášť,“ poznamenal Reuben. Položil si pravou ruku do
klína, aby nebylo vidět, že se mu celá třese. „Koneckonců jde o nádherný dům, velkolepý majetek
spojený s obrovskou odpovědností, někdo by mohl říct, že jde o opravdovou Svátost.“ Reubenovy
hořely obě tváře.
Pohled onoho muže se změnil.
Dlouhou chvíli na sebe s Reubenem jen hleděli.
Muž vypadal, jako že chce říct něco zásadního, ale nakonec jen mlčky v tichosti seděl a pak
podotkl:
„A ne vždy tu Svátost opravdu chceme.“
„Svátost?“ zeptal se Simon podrážděně. Artur Hammermill přikývl a polohlasem cosi
zamumlal.
„Ne, právě naopak,“ odpověděl Reuben Felixovi. „Ale člověk by musel být blázen, aby nakonec
Svátost nepřivítal.“
Muž se usmál smutným, téměř filozofickým úsměvem.
„Takže jsem vás nenaštval?“ zeptal se Reuben tiše. „To by byla poslední věc, kterou bych
chtěl.“
„Ne, vůbec ne,“ odtušil muž, jeho hlas byl vlídný, plný citu. „Mladí jsou jediná naděje, kterou
máme.“
Reuben polkl. Nyní se třásl po celém těle. Na horním rtu ucítil kapky potu. Byl roztřesený, ale
nadšený.
„Nikdy dřív jsem takové výzvě nečelil,“ promluvil nakonec. „Myslím, že si to umíte velmi
dobře představit. Rád bych tváří v tvář všem těm změnám stál s odhodláním a s jistotou.“
„Chápu,“ odvětil muž. „Já bych to nazval odvahou.“
„Konečně pár anglických slov, kterým rozumím,“ podotkl Simon a Artur Hammermill mu
důrazně přikyvoval.
„Díky,“ Reuben zčervenal a oba právníky dál ostentativně ignoroval. „Myslím, že jsem se do
toho domu zamiloval, stejně jako jsem se předtím zamiloval do Marchent. A začal jsem obdivovat
Felixe Nidecka, toho muže, kterého jsem si vysnil v představách. Viděl jsem ho jako objevitele,
učence a možná i učitele,“ na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Ty deníky jsou napsané tajným
písmem. Celý dům je plný pokladů, a ty maličké úlomky hliněných destiček… Dokonce i jméno
Nideck je záhadné. Našel jsem jej ve starodávných krátkých povídkách. Zdá se, že se v těch
báchorkách objevují i další jména, která mají jistou spojitost s domem – Sperver, Gorlagon,
dokonce i Marrok. Je to romantické a poetické, ne? Že se ta jména shodují s postavami tajemných
legend a pověstí. To mi dává naději, že získám odpovědi na otázky, kterých je každým dnem více.“
„Reubene, prosím,“ ozval se Simon hlasitěji.
„Máte smysl pro poetiku,“ řekl Artur Hammermill a zvedl oči. „Váš otec by na vás byl pyšný.“
Simon Oliver se zakabonil.
Muž naproti Reubenovi se usmíval tím prostým, rošťáckým úsměvem. Sevřel rty a nepatrně,
téměř nepostřehnutelně přikývl.
„Jsem fascinován,“ odtušil Reuben. „Ohromen. Rád vidím, že jste v této věci mnohem
otevřenější než váš pesimistický a zachmuřený přítel Marrok.“
„Na něj už můžeme zapomenout, nebo ne?“ zašeptal muž. Zdálo se, že svým vlastním
způsobem k Reubenovi cítí obdiv.
„Ve svých představách jsem viděl Felixe Nidecka jako studnici vědomostí, jako někoho, kdo
zná odpovědi na otázky,“ řekl Reuben. „Jako někoho, kdo by vnesl trochu světla do temných
zákoutí mého života.“
Simon se ošil v křesle a stejně tak i Artur Hammermill, jako kdyby si tím něco nenápadně
naznačovali. Reuben si jich nevšímal.
Muž na něj hleděl velkýma chápajícíma očima.
„Musí být úžasné umět číst ty tajné znaky,“ prohlásil Reuben. „Zrovna minulou noc jsem našel
spoustu knih popsaných tímto jazykem. Některé z nich byly velmi staré. Skutečně velmi staré.“
„Opravdu?“ zeptal se muž.
„Ano, některé jsou zcela jistě z dob, kdy Felix Nideck nebyl naživu. I vaši předkové tedy museli
ono tajné písmo znát. Pokud samozřejmě Felix neskrýval tajemství, díky němuž mohl žít navěky.
Jeden by tomu i věřil, když věnuje prohlídce domu dostatečnou péči. Ta budova je dokonalý
labyrint. Víte, že jsou v něm tajné schody a jedna obrovská skrytá místnost?“
Oba právníci si současně odkašlali.
Ve tváři muže se objevilo pouze tiché porozumění.
„Zdá se, že v domě pracovali vědci nebo doktoři. To nezjistíme, dokud nedokážeme ono tajné
písmo rozluštit. Marchent se o to před časem pokoušela…“
„Opravdu?“
„Ale nikdo z lidí, které tím pověřila, to rozluštit nedokázal. Máte opravdu velmi cennou
dovednost.“
Simon se znovu pokusil zasáhnout, ale Reuben ho ignoroval.
„Díky tomu domu přemítám, jestli Felix Nideck není stále naživu. Pořád čekám, že jednou
přijde a vysvětlí mi vše, co sám na vlastní pěst nedokážu vypátrat a možná to bez něj nikdy
nepochopím.“
„Reubene, prosím, jestli můžeš… myslím, že by…“ Simon začal vstávat, ale Reuben ho
požádal:
„Posaď se, Simone.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že toho o Felixi Nideckovi víte tolik,“ odtušil muž tiše. „Domníval
jsem se, že o něm nevíte vůbec nic.“
„Ach, vím o něm hodně věcí,“ opáčil Reuben. „Vím, že měl rád Hawthorna, Keatse, všechny ty
staré gotické příběhy z Evropy a také že miloval teologii. Byl velkým fanouškem Teilharda de
Chardin. Našel jsem v domě jednu malou knihu právě od něj. Jmenuje se Jak věřím. Chtěl jsem
vám ji přivézt, ale zapomněl jsem na ni. Nakládám s ní skoro jako s posvátnou relikvií. V knize je
věnování napsané jedním z Felixových přátel.“
Přes mužovu tvář opět přelétl stín, ale otevřenost a velkorysost zůstala. „Teilhard,“ pronesl
zamyšleně. „Jak skvělý a originální myslitel.“ Poněkud ztišil hlas a dodal: „Naše pochyby, stejně
jako naše neštěstí jsou cenou, kterou musíme zaplatit univerzu jako daň…“
Reuben přikývl a nedokázal potlačit úsměv. „Zlo je nevyhnutelné,“ zarecitoval z knížky, „jen
v souvislosti s časem mění tvář.“
Muž oněměl a pak s rozzářeným úsměvem řekl: „Amen.“
Artur Hammermill se díval na Reubena jako na blázna, ale ten jen pokračoval v rozhovoru.
„Marchent vykreslila Felixe v tak živých barvách. Na každého, kdo ho znal, to udělalo dojem.
Je součástí domu. Na Nideckém vrchu se nedá žít a neznat ho.“
„To vidím,“ odvětil muž tiše.
Právníci se je znovu pokusili přerušit, ale Reuben jen zvýšil hlas.
„Proč takhle zmizel?“ zeptal se. „Co se mu stalo? Proč takhle opustil Marchent i celou rodinu?
Proč takhle?“
Artur Hammermill okamžitě zareagoval: „Tohle všechno už bylo součástí vyšetřování…“ vložil
se do rozhovoru. „Ale Felix tu není proto, aby poskytoval informace, které by pomohly…“
„Samozřejmě, že ne,“ přikývl Reuben polohlasem. „Jen jsem se ptal na jeho názor, pane
Hammermille. Myslel jsem si, že by mohl přijít s naprosto novou myšlenkou.“
„Nevadí mi o tom mluvit,“ ozval se muž a levačkou poklepal Arturovi na hřbet jeho ruky. Pak
se otočil k Reubenovi.
„Nikdo nezná celou pravdu,“ pronesl. „Mám podezření, že Felixe Nidecka zradili…“
„Zradili?“ zeptal se Reuben. Vzpomněl si na podivný nápis v knize od Teilharda: Vzhledem
k tomu, co jsme přežili, přežijeme nejspíš všechno. Ta část se mu znovu a znovu drala na mysl.
„Zradili…“
„Felix by Marchent nikdy dobrovolně neopustil,“ dodal muž. „Nevěřil svému synovci ani jeho
manželce, že děti vychovají. Jeho odchod rozhodně nebyl záměrný.“
Kousky a střípky mozaiky se začaly skládat dohromady. Abel Nideck byl se svým strýcem ve
sporu kvůli penězům. Ale o co šlo? Abel Nideck krátce po Felixově zmizení velmi rychle zbohatl.
Reuben uslyšel Arturův hluboký hlas, když šeptal muži do ucha varování, aby nechal všechny
tyhle důležité otázky na jiné místo a jiný čas. Muž nepřítomně a přezíravě přikývl, ale znovu
pohlédl na Reubena.
„Pro Marchent musel být jeho odchod velmi nepříjemný. Stín, který zastřel jas jejího života.“
„To bezesporu ano,“ přisvědčil Reuben. Byl nadmíru vzrušený. Srdce mu tlouklo jako buben,
zrychlovalo a zpomalovalo podle tempa konverzace. „Předpokládala, že se stalo něco vážného.
Nejen jemu, ale i jeho přátelům, všem jeho blízkým přátelům.“
Simon se je pokusil znovu přerušit.
„Někdy je lepší neznat celý příběh,“ odpověděl muž. „Někteří lidé by měli zůstat ušetřeni od
pravdy.“
„Myslíte?“ otázal se Reuben. „Možná máte pravdu. V případě Marchent nebo Felixe se třeba
nemýlíte, to nemohu vědět. Ale já osobně toužím po absolutní pravdě, prahnu po odpovědích
a některým věcem bych skutečně rád porozuměl. Chci úhel pohledu, kterým se budu dívat, nějaký
úhel…“
„Tohle jsou rodinné záležitosti,“ vmísil se do rozhovoru hluboký hlas Artura Hammermilla.
„Záležitosti, do kterých nemáte právo…“
„Prosím, Arture!“ nenechal ho větu dokončit muž. „Jsem rád, že tato slova slyším. Prosím, když
dovolíš, rádi bychom pokračovali.“
Ale Reuben se dostal do slepé uličky. Ze všeho nejvíc toužil být s oním mužem o samotě, bez
ohledu na nebezpečí. Proč musejí hrát tohle malé drama před Simonem a Hammermillem?
„Proč jste zorganizoval tuhle schůzku?“ zeptal se náhle. Třásl se tak silně jako na začátku
jednání. Dlaně měl úplně zpocené.
Muž neodpověděl.
Ach, kdyby tu tak byla Laura, ona by jistě věděla, co říct, pomyslel si Reuben.
„Jste čestný muž?“ vyhrkl nakonec.
Právníci si pro sebe něco mumlali a Reubenovi to připomnělo tympány. Tak nějak znějí
tympány v symfonii, dunící podtóny hudby.
„Ano,“ přikývl muž. Jeho tvář vypadala naprosto opravdově, upřímně. „Kdybych nebyl čestný
muž, nepřišel bych sem.“
„Pak mi dejte své čestné slovo, že se nebudete mstít za to, co jsem udělal vašemu příteli. Že mi
kvůli tomu neublížíte a že necháte mě i mou přítelkyni na pokoji!“
„Proboha,“ vykřikl Artur Hammermill. „Obviňujete mého klienta…“
„Máte ho mít,“ přerušil právníka muž. „Zcela jistě jste udělal, co jste musel.“ Natáhl se přes
stůl, ale nedosáhl na Reubenovu ruku. „Dávám vám své čestné slovo,“ zopakoval s otevřenou dlaní.
„Ano,“ odvětil Reuben. „Udělal jsem, co jsem musel. Udělal jsem, co jsem cítil jako správné.
Jak u Marroka, tak i v případě dalších palčivých problémů.“
„Chápu to,“ přisvědčil muž tiše.
Reuben vstal ze židle. „Máte zájem o Felixův majetek?“ zeptal se. „Samozřejmě je vám
k dispozici. Přestěhoval jsem se, protože jsem se domníval, že si to Marchent přála. Že chtěla,
abych se postaral o dům a předměty v něm, abych dohlédl na to, že bude vše pečlivě ochráněno,
archivováno a předáno do knihoven nebo výzkumných ústavů. Přijďte a dostanete vše. Vezměte si
je. Ty věci patří vám.“
Oba právníci začali mluvit najednou. Simon energicky protestoval, že na takové rozhodnutí je
příliš brzy, že jde o velkou sumu peněz a že byly nalezeny některé další části majetku, které musí
být zaevidovány a teprve potom je možno diskutovat o Reubenově návrhu. Artur Hammermill
tichým nepřátelským tónem poukazoval na skutečnost, že mu nikdo neřekl, že některé z předmětů
jsou muzejní artefakty.
„Všechno patří vám,“ odpověděl zdvořile Reuben, ignorující oba právníky.
„Děkuji,“ odvětil muž. „Cením si toho víc, než si dokážete představit.“
Simon zničehonic začal listovat svými papíry a dělat si poznámky, Artur Hammermill si psal
cosi do svého Blackberry.
„Dovolíte mi, abych vás navštívil?“ zeptal se muž.
„Samozřejmě,“ vyhrkl Reuben. „Můžete přijít kdykoli. Už víte, kde bydlím. Vlastně mám
takové tušení, že jste to věděl i před touto schůzkou. Chci, abyste přišel, abyste mě navštívil. Byl
bych rád…“ téměř se zakoktal.
Muž se usmál a přikývl.
„Přál bych si, abych mohl jet rovnou s vámi, ale bohužel musím pryč. Nemám moc času.
V Paříži netrpělivě očekávají můj návrat. Zavolám vám, jak to bude možné.“
Reuben ucítil slzy dojetí.
Muž vstal od stolu a stejně tak i Reuben.
Sešli se na konci místnosti a podali si ruce.
„Mladí přetvářejí univerzum,“ poznamenal muž, „a toto nové univerzum nám dávají jako dar.“
„Ale někdy dělají mladí velké chyby, proto potřebují moudrost starých.“
Muž se usmál. „Ano i ne.“ Na to zopakoval slova, která už dnes Reuben jednou citoval: „Zlo je
nevyhnutelné, jen v souvislosti s časem mění tvář.“ A pak, s Arturem Hammermillem v patách,
odešel.
Simon se do Reubena okamžitě pustil. Pokoušel se jej přesvědčit, aby si znovu sedl.
„Tvá matka trvá na tom, aby ses setkal s tím lékařem, a já s ní bohužel musím souhlasit,“
nadechoval se, aby Reubenovi přednesl dlouhé kázání a aby jej vyzpovídal. To nebylo dobré,
o tomhle Reuben mluvit nechtěl. Nebylo to dobré. „Také bys měl matce zavolat.“
Ale Reuben měl před očima jen to, že vyhrál.
Stejně dobře věděl, že nemůže objasnit Simonovi žádné své důvody ani pohnutky, že ho nemůže
uklidnit ani uspokojit jeho zvědavou duši. Vstal a vydal se za Laurou.
Když ji našel v čekárně, spatřil u ní onoho muže. Držel její pravou ruku ve svých a tichým
hlasem k ní hovořil.
„Už nikdy nebudete v takovém nebezpečí.“
Laura poděkovala za ujištění a cítila se trochu zmateně.
Muž blýskl úsměvem na Reubena, nepatrně pokynul hlavou a zmizel v chodbě za tmavými
obloženými dveřmi.
„Co ti říkal?“ zeptal se Reuben, jakmile s Laurou ve výtahu osaměli.
„Že je mimořádně potěšen z vašeho setkání,“ odpověděla Laura. „A že ho mrzí reakce jeho
přítele a že už se nemusíme žádné takové nezvané návštěvy obávat, že…“ odmlčela se a roztřásla.
„Je to Felix, že ano? Musí to být sám Felix Nideck.“
„Bezpochyby,“ přisvědčil Reuben. „Lauro, řekl bych, že jsem tu bitvu vyhrál, tedy pokud to
bitva byla. Myslím, že máme mezi sebou jasno.“
Při cestě do restaurace na večeři vylíčil Lauře průběh celého rozhovoru.
„Jistě ti říkal pravdu,“ odtušila Laura. „Nevyhledal by mě, nemluvil by se mnou, kdyby nebyl
upřímný,“ znovu se zachvěla. „Reubene, možná zná odpovědi na všechny otázky a je ochoten se
o ně podělit.“
„Doufejme,“ řekl Reuben a stěží si uvědomoval, jak šťastně a uvolněně se cítí.
Dojeli do kavárny North Beach ještě před tím, než se do ní stihly nahrnout desítky lidí toužících
po večeři. Sedli si u stolu poblíž prosklených dveří. Déšť ustal a mezi mraky se místy objevila
modrá obloha. Počasí vzdalo hold Reubenově dobré náladě. U venkovních stolů i přes chlad sedělo
několik lidí. Columbus Avenue byla přeplněná, jako vždy. Město dýchalo svěží a zdravou vůní, ne
ponurou šedí, jako tomu bylo v minulých dnech.
Reuben byl nadšen a nedokázal to skrýt. Připadal si jako by on sám přinutil déšť přestat a jako
by se modrá obloha prodrala ven na jeho příkaz. Když pomyslel na to, že Felix Nideck hovořil
s Laurou a držel ji za ruku, málem se rozplakal. Právě v téhle chvíli na ni byl neskutečně pyšný.
Laura vypadala v šedých vlněných kalhotách a vkusném svetru velmi atraktivně, elegantní,
upravená a rozzářená. Bílé vlasy měla jako obvykle stažené na zátylku do copu a v okamžiku, kdy
se od ní Felix odtáhl, vykouzlila na tváři nádherný úsměv.
Reuben se na ni zamilovaně díval. A jsi v bezpečí. Nedopustí, aby se ti stalo něco zlého.
Zastavil se za tebou, aby tě uklidnil. Viděl, jak jsi krásná, něžná a čistá. Ty nejsi já. Já nejsem ty. Do
tvého světa už se nevrátí.
Objednal si velké italské menu, salát, polévku minestrone, cannelloni, telecí a francouzský
chléb. Salát mu zakřupal mezi zuby a on stále pokračoval v rozhovoru s Laurou, když mu přišla
zpráva od Celesty. „SOS. O nás.“
„Povídej,“ napsal jí zpět.
„Jsme ještě spolu, nebo ne?“ zeptala se.
„Rozhodně chci, abychom zůstali přátelé,“ vyťukal trpělivě palci na telefonu.
Pokud to bylo příliš tvrdé, bude ho to mrzet. Rozhodně ho to bude mrzet. Ale musel jí to říct.
Nebylo by správné v tom vztahu pokračovat.
„Znamená to, že na mě nejsi naštvaný, že chodím s Mortem?“ napsala.
„Jsem rád, že jste spolu,“ odpověděl a doopravdy to tak myslel. Věděl, že Mort musí být
šťastný, Celesta se mu odjakživa líbila. Pokud ho konečně přijala i s jeho zaprášeným staromódním
oblečením, hustými vlasy a zapomnětlivým výrazem, bylo to dobré pro ně oba.
„Mort je taky šťastný,“ napsala.
„A ty?“
„Jsem, ale miluju tebe, chybíš mi a mám strach, stejně jako ostatní.“
„Pak jsi stále má přítelkyně.“
„Navždycky.“
„Co nového v případu vlčího muže?“
„Jen to, co všichni vědí.“
„Miluju tě, musím jít.“
Uklidil telefon do kapsy. „Je konec,“ řekl Lauře. „Je šťastná, má poměr s mým nejlepším
kamarádem.“
Do Lauřina výrazu se vmísil záblesk radosti. Usmála se.
Chtěl jí říct, že ji miluje, ale neudělal to.
Snědl polévku tak pomalu, jak jen to dokázal.
Laura si jídlo na rozdíl od něj užívala. Její tvář byla nyní sladce rozzářená. Takovou ji neviděl
už několik dní.
„Rozumíš tomu, co to znamená…“ řekl. „Právě jsem opustil muže, který…“
Zavrtěl hlavou. Nemohl mluvit. Znovu se mu po tvářích skoulely slzy. V přítomnosti Laury
plakal víckrát než za celý svůj život po boku matky. No, ne tak docela. „Chtěl bych, aby mi s tím
pomohl,“ vzlykl. „Chci, aby…“
Natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku.
„Udělá to,“ odpověděla.
Podíval se jí do očí.
„Přijala bys Svátost, že ano?“ zeptal se.
Zamrkala, ale nespustila ho z očí.
„Jestli bych kvůli ní riskovala smrt?“ opáčila. „Nevím,“ řekla nakonec s vážným výrazem ve
tváři. „Jsem silná, protože jsi silný ty.“
To nestačí, pomyslel si.
Dar-33.html
KAPITOLA 29
Laura řídila a Reuben usnul s hlavou opřenou o okénko porsche. Než opustili San Francisko,
zastavili se doma. Reuben si byl jist, že Simon Oliver najde způsob, jak říct Grace a Philovi, že
jejich syn navštívil město, a samozřejmě se ukázalo, že měl pravdu.
Grace chystala v kuchyni večeři, Phil seděl u jídelního stolu a blízko nich postávala Celesta
s Mortem. Všichni měli nalité víno a užívali si příjemný večer. Reuben si všiml i Graceina přítele,
kolegy lékaře, skvělého onkologa, na jehož jméno si nikdy nedokázal vzpomenout. Prostíral stůl za
asistence doktorky, kterou Reuben nikdy neviděl. Na pozadí hrála Jazz Samba od Stana GetzeCharlieho Byrda. Všichni se očividně velmi dobře bavili.
Reuben vnímal naléhavou touhu po jejich společnosti, po útulném domě, po bezstarostném
životě, který opustil. Ale jinak bylo vše příjemné, spousta lidí, povídání a vyptávání. Lauru přivítali
mile, zejména Celesta, jíž se zjevně ulevilo, že Reuben chodí s někým jiným. Ale Mort se pořád
tvářil zaraženě a provinile, zejména když se mu měl podívat do tváře. Reuben jen sevřel ruku v pěst
a z legrace jej šťouchl do ramene. Rosy Reubena objala.
Grace si s Reubenem chtěla popovídat v soukromí, ale protože nemohla nechat bez dozoru
steaky na grilu a brokolici s česnekovým dipem na plotně, spokojila se s tím, že ji Reuben něžně
políbil a zašeptal jí, že ji miluje.
„Přála bych si, abys tu zůstal. Právě dnes v noci.“
„Mami, už jsme večeřeli,“ řekl tiše.
„Ale dnes večer někdo přijde.“
„Mami, nemůžu.“
„Reubene, poslouchej. Chci, aby ses seznámil s panem doktorem Jaskou.“
„Teď na to není vhodná doba, mami,“ odpověděl Reuben a vyrazil ke schodům.
S Rosyinou pomocí sesbíral posledních pár knih, složek a fotografií a donesl je do auta.
Naposledy se rozhlédl po útulné jídelně se svíčkami na stole a na krbové římse, poslal
vzduchem matce polibek a zamířil ven. Phil mu láskyplně zamával.
U dveří ho překvapil zvonek. Otevřel a stanul tváří v tvář šedovlasému muži, ne příliš starému,
s tvrdým pohledem v šedých očích a hranatým obličejem. Tvářil se podivně, ale ne příliš přátelsky.
Najednou se vedle něj objevila Grace, vtáhla ho do domu a druhou rukou zadržela Reubena, aby
neodešel. Muž z Reubena nespouštěl zrak. Očividně ho tu nečekal.
Nastalo zvláštní ticho. Reuben cosi ucítil, slabý zápach, který velmi dobře znal.
„A tohle je pan doktor Akim Jaska, Reubene, už jsem ti o něm říkala,“ představila muže rychle
a poněkud nemotorně Grace. „Pojďte dál, pane doktore. Rosy, nalij panu Jaskovi jeho obvyklý
drink.“
„Velmi rád vás poznávám, pane doktore Jasko,“ řekl Reuben. „Rád bych zůstal, ale nemohu.“
Znepokojeně se rozhlédl, aby našel Lauru, ale stála hned za ním. Stiskla mu paži.
Zápach sílil. Reuben hleděl do nečitelných očí onoho muže a přemýšlel, jestli ten zápach může
způsobit proměnu.
Grace vypadala neklidně. Zdálo se, že se zcela soustředí na oba muže. Nakonec vyhrkla:
„Sbohem, chlapečku.“
„Měj se, mami, mám tě rád,“ opáčil Reuben.
Laura vyklouzla ze dveří ještě před ním.
„Hezký večer, doktore. Mami, zavolám ti.“
Při cestě ze schodů ucítil ve střevech nepatrný záchvěv. Uvědomil si, že to je varování,
předzvěst křečí. Nepromění se. Nesmí se proměnit. Věděl, že dokáže proměnu zastavit, ale pořád
intenzivně vnímal onen zápach. Pohlédl zpět k domu a zaposlouchal se, ale neslyšel nic jiného než
žerty a bezduché tlachání. Zápach ještě zesílil.
„Pojeďme domů,“ řekl.
Auta pomalu projížděla tmou přes Golden Gate. Ale pršet znovu nezačalo.
Laura řídila a Reuben spal.
V lehkém, ale vydatném podřimování si uvědomil, že se právě blíží k Santa Rose.
Náhle uslyšel hlasy, tak ostré a intenzivní, jako by mu někdo zaťal sekáček na led do mozku.
Zprudka se posadil.
Ještě nikdy neslyšel tak zoufalé volání, tak příšernou paniku a bolest.
„Zastav!“ vykřikl.
Křeče mu ochromily celé tělo. Kůže ho svrběla. Zápach krutosti ho dusil, Reuben vnímal zlo
v nejčistší podobě.
„Mezi stromy,“ pobídl Lauru, když míjeli park. Svlékl si oblečení a v další vteřině utíkal tmou,
cítil, jak se mění ve vlka a střemhlav míjel jeden strom za druhým.
Znovu a znovu slyšel ukrutný nářek, z nějž mu vřela krev v žilách. Byli tam dva mladí chlapci,
vyděšení kluci, které jejich mučitelé tloukli. Strach ze zmrzačení a ze smrti. Běsnící nenávist
útočníků, zosobněná kletbami, sexuálními narážkami a krutým výsměchem.
Nenašel je v parku, ale v šeru dlouhé zarostlé zahrady za temným zchátralým domem hned
vedle. Skupina čtyř útočníků sem chlapce přivedla, aby je pomalu zabila a nechala vykrvácet.
Reuben ucítil, že jeden z týraných je na pokraji života a smrti, s posledním výdechem na rtech.
Vnímal ostrý zápach krve, zloby a hrůzy.
Uvědomil si, že umírajícího chlapce zachránit nedokáže. Ale toho druhého, jenž stále ještě
vzdoroval a bojoval o život, toho ano.
S řevem seskočil na ty dva, kteří tloukli pěstmi do břicha chlapce, který ještě odolával a celou
svou duší je proklínal. Hajzlové, vrazi, plivu na vás!
Ve změti končetin a výkřiků Reubenovy čelisti chňapaly po páchnoucí hlavě jednoho
z útočníků. Do druhého mezitím zasekl své drápy a chytil ho za vlasy. Hlava prvního muže sebou
házela, tělo se svíjelo, a když Reubenovy tesáky pronikly do lebky, zazmítalo se ve smrtelné křeči.
Druhý muž se zoufale snažil přitáhnout svou oběť, chlapce, a nastavit ho před sebe jako živý štít.
Reuben na něj zaútočil pravačkou a odhodil ho tak, že mu hlava dopadla do prachu a špíny na dvůr.
Pak se vrátil k torzu těla prvního z násilníků, zabořil do něj svou tlamu a užíval si chuť teplého
masa. Ze změti živých i mrtvých těl vyklouzl chlapec a odplazil se opodál.
Ani dnes však Reuben neměl dost času, aby si vychutnal zbytky těla. Rozerval muži hrdlo,
a když se objevili další dva členové gangu, byl připraven.
Nově příchozí se s noži v rukou vrhli na Reubena a snažili se z něj servat „chlupatý kostým“.
Jeden z nich bodl Reubena dvakrát nebo třikrát dlouhým nožem, druhý se mu pokoušel odříznout
masku z hlavy. Z těla mu vytryskla krev, stékala po hrudi a z řezné rány na čele mu zbarvila doruda
celý obličej. Reuben se rozběsnil. Sekl drápy po tváři jednoho z mužů, proťal mu krční tepnu
a vzápětí se pustil do druhého, jenž se otočil a rozeběhl k plotu. Ve vteřině byl mrtvý a Reuben si na
chvíli vychutnával jemné maso z jeho stehna. Pak ho pustil a odhodil na zem, opilý bojem, opilý
krví. Zápach zla mizel, jako by se vypařoval, dával prostor vůni obyčejného člověka, který se
choulil nedaleko, a pachu smrti v jeho těsné blízkosti.
V okolních domech se rozsvítila světla. Tmu prořízly výkřiky. Dokonce i budova, na jejímž
dvoře Reuben právě stál, ožila.
Rány, které utržil, pulzovaly bolestí, ale Reuben cítil, že se hojí. Kůže nad pravým okem jej
intenzivně brněla. Zranění se evidentně zacelovalo. V šeru spatřil chlapce, oběť, jak se plazí po
špinavém dvoře směrem ke svému příteli – ubohému klukovi, který už byl mrtvý. Chlapec poklekl
vedle těla, třásl s ním, pokoušel se ho oživit a pak se zoufale rozvzlykal.
Obrátil k Reubenovi lesklé oči a znovu a znovu opakoval: „Je mrtvý, oni ho zabili, je mrtvý, je
mrtvý, je mrtvý.“
Reuben tiše stál a shlížel na ochablé, napůl nahé tělo. Ani jednomu z chlapců nemohlo být víc
než šestnáct. Ten, který truchlil, vstal. Tvář a oblečení měl zbrocené krví. Natáhl se po Reubenovi,
skutečně k němu vztáhl ruce. Vzápětí se ale zhroutil v mdlobách na zem.
Teprve nyní, když mu chlapec ležel u nohou, spatřil Reuben malé ranky na natažené levé ruce,
které stále krvácely. Ostré vpichy. Ostré vpichy na ruce, na zápěstí a na paži. Stopy po kousnutí.
Otisky zubů.
Reuben vytřeštil oči.
Okolo něj lidé šeptali, lapali po dechu a pokoušeli se něco zahlédnout. Zadní dveře domu se
otevřely.
Sirény se přiblížily. Znovu ty ostré, kvílející zvuky.
Reuben ustoupil o pár kroků zpět.
Záblesky světel ozařovaly těžké mraky a objevily se i na štítu domu, vykreslily jeho tvar na
ztemnělé obloze i špínu na dvoře.
Reuben se otočil a přeskočil plot. Pohyboval se rychle, běžel tmou na všech čtyřech. Utíkal asi
míli do lesa a pak další míli směrem k porsche, které zůstalo stát mezi stromy. Paže měl stále před
sebou, jako by se z nich staly přední končetiny. Samotná rychlost běhu ho udivila.
Teď se potřeboval proměnit.
Opusť mě, víš, co potřebuji. Vrať mi zpět mou původní podobu.
Schoulil se vedle auta, lapal po dechu, tělo se mu zmítalo v křečích a hustá vlčí srst padala
k zemi. Rána na hrudi pálila jak samotné peklo a v jejím okolí zůstaly chlupy pokryté krví. Stejně
tak nad jeho pravým okem, hrubá vlčí kůže. Drápy se zkrátily a změnily v prsty. Sáhl si na ránu
a nenahmatal tam lidskou kůži. Cítil, jak se mu podlamují nohy. Rukama tápal ve tmě, našel dveře
od auta, z posledních sil je otevřel a vpadl dovnitř.
Laura seděla za volantem, uklidňovala ho a pomáhala mu na sedadlo spolujezdce. Chomáčky
chlupů na Reubenově hlavě a na hrudi vypadaly ještě monstrózněji než celková proměna. Ale krev
už se srazila do stroupků a kůže okolo poranění pořád hořela. Laura mu začala masírovat hlavu
a Reuben se cítil jako v sedmém nebi. Po chvíli vyjeli na silnici.
Zatímco Laura řídila, oblékl si znovu košili a kalhoty. Levou rukou si sáhl na hruď a ucítil, jak
vlčí srst pomalu mizí, až nakonec ucítil pod rukama hladkou kůži. I čelo se nakonec proměnilo do
lidské podoby. Pak se mu zatmělo před očima a připadal si, jako by odplouval do jiného světa.
Bojoval s mdlobou, hlavou tloukl do okénka a ze rtů mu uniklo táhlé zasténání.
Sirény jako ztělesnění démoni ostře a odporně prořezávaly vzduch. Ale porsche pomalu mířilo
na sever, ujíždělo po dálnici a míjelo všechna červená blikající světla. Laura přejížděla z jednoho
jízdního pruhu do druhého, až se vymanila z houstnoucí dopravy a auto se rozjelo plnou rychlostí.
Reuben ležel na zádech a hleděl na Lauru. I mezi blikajícími světly mu přišla naprosto klidná,
oči upřené na silnici.
„Reubene?“ oslovila ho, aniž by odvrátila zrak z okolo projíždějících aut. „Reubene, mluv se
mnou. Reubene, prosím.“
„Jsem v pořádku, Lauro,“ odpověděl a dlouze si povzdechl. Jeho tělem škubaly křeče, zuby mu
hlasitě cvakaly. Vlčí srst zcela zmizela a všechny rány se zahojily. Jen kůže ho trochu pálila. Cítil
návaly nechtěného vzrušení, které ho jen vyčerpávaly. Stále nad ním visel zápach smrti, smrti
chlapce schouleného na dvoře, zápach nevinné smrti.
„Udělal jsem něco hrozného, něco neomluvitelného,“ zašeptal. Pokusil se říct víc, ale jediné, co
mu přešlo přes rty, bylo další zasténání.
„Co tím chceš říct?“ zeptala se. Auta se plynule rozmístila po celé délce silnice. Reuben
s Laurou opouštěli město Santa Rosa.
Znovu zavřel oči. Žádná bolest. Jen pulzování ve tváři a v dlaních a na hladké kůži, která
předtím pekelně bolela.
„Udělal jsem hroznou věc, Lauro,“ zašeptal, ale ona ho nemohla slyšet. Znovu spatřil chlapce,
který k němu kráčel, vysokého, s širokým hrudníkem dítěte a bledou tváří, s prosebným výrazem ve
zraněném a zakrváceném obličeji, s plavými vlasy, očima rozšířenýma strachem a se rty, jež se
pohybovaly, ale nic neříkaly. Pak nastala tma a Reuben ji uvítal. Schoulil se do koženého sedadla
a houpání auta ho uspalo.
Dar-34.html
KAPITOLA 30
Otevřel oči a světla ve velké místnosti ho málem oslepila. Z větracích otvorů pokoj vytápělo
centrální topení nastavené na příliš vysokou teplotu. Vůně domu mu najednou přišla prašná, opojná
a dusila ho.
Zvedl se, došel do knihovny a zatelefonoval do hotelu Clift do San Franciska. Musí mluvit
s Felixem. Byl v šoku z toho, co se stalo. Pouze Felix mu s tím může pomoci. Cítil se zahanben
a věděl, že nebude mít klid, dokud se Felixovi nepřizná. Dokud mu neřekne, že to nezvládl a že
omylem předal Svátost.
Od recepčního se dozvěděl, že Felix už v hotelu nebydlí. Prý se odhlásil včera odpoledne.
„Můžu se zeptat, kdo volá?“ Reuben málem zoufale zavěsil, ale pak řekl své jméno v naději, že by
pro něj na hotelu mohli mít vzkaz. Měli.
„Ano, mám vám říct, že ho odvolali k naléhavým záležitostem, které nemůže ignorovat. Má ale
v plánu vrátit se nejdřív, jak to bude možné.“
Žádné telefonní číslo, žádná adresa.
Reuben se sesunul do křesla, položil si hlavu na stůl a čelo na zelenou podložku. Po chvíli
znovu vzal do ruky telefon a zavolal Simonu Oliverovi. Na záznamníku mu nechal zoufalý vzkaz,
zda by se mohl spojit s Arturem Hammermillem a zjistit, jestli nemá na Felixe kontakt pro případ
nouze. Je to naléhavé, naléhavé, naléhavé a ani on, Simon, si nedokáže představit, jak moc.
Pak už nemohl dělat nic, čím by upokojil svou duši. Zmítal se v návalech nevýslovné paniky.
Zemře ten chlapec? Zabije ho Svátost? Mluvil ten bídný Marrok pravdu, když tvrdil, že Svátost
může zabíjet?
Musím najít Felixe, pomyslel si Reuben.
Znovu spatřil před očima chlapce padajícího do špíny na dvorku, s rukama plnýma ran.
Panebože.
Reuben se zahleděl na fotografii usmívajícího se Felixe. Bože, prosím, pomoz mi, nenech to
ubohé dítě zemřít, prosím. A nedovol…
Nemohl snést pocit vzrůstající paniky.
Laura byla u něj, pozorovala ho, čekala a zcela jistě vnímala, že je něco opravdu hodně špatně.
Reuben ji zničehonic popadl do náručí, přejel rukama po tlustém šedém svetru, který měla na
sobě, sevřel jí ho bradou a druhou rukou sjel přes dlouhé kalhoty. Byly teplé.
Chci se proměnit, právě teď se chci proměnit, chci vyrazit do noci. Právě teď.
Držel Lauru pevně a zároveň cítil, jak mu začíná narůstat vlčí srst. Pustil ji jen na tak dlouho,
aby si svlékl oblečení. Srst ho chránila před sálajícím teplem v místnosti, jeho nozdry začaly vnímat
opojnou vůni lesa, která se linula hned za oknem. Projela jím vlna vzrušení a téměř ho dostala na
kolena.
Zvedl Lauru a vyrazil s ní k zadním dveřím domu, do noci. Proměna byla nyní kompletní.
Reuben si přehodil dívku přes levé rameno a rozeběhl se do lesa. Předklonil se, utíkal, odrážel se na
svalnatých stehnech, dokud mu dubový les nezůstal za zády a on se neocitl uprostřed sekvojí.
„Drž se mě,“ zavrčel jí do ucha, navedl její ruce a nohy tak, aby ho objaly okolo krku a trupu.
„Jdeme nahoru, chceš?“
„Ano,“ vykřikla.
Reuben šplhal výš a výš, dokud nedosáhl horní hranice větví, kam už nevyrostl ani břečťan
a popínavá vinná réva, a pak ještě výš a výš, kde už končily koruny nižších stromů a on se mohl
podívat přes les až k moři za útesem. Spatřil nekonečné šeptající moře, zahalené v bledém,
strašidelném svitu měsíce. Nakonec našel dostatečně pevnou větev, která by je oba udržela. Usedl
na ni, levou rukou sevřel větev nad sebou, pravou objímal Lauru.
Smála se, výskala radostí a líbala ho po celém obličeji. Cítil její oční víčka, špičku nosu na své
tváři.
„Drž se pevně,“ upozornil ji. Pak zlehka uvolnil pravou ruku a poskytl jí tak prostor, aby si
mohla sednout na jeho pravé stehno a rozhlédnout se. „Vidíš moře?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla. „Ale je příliš velká tma, vidím ho jen proto, že vím, že tam je.“
Reuben se zvolna nadechoval a vydechoval. Poslouchal šeptání lesa, okolní závoj z větví a listí
kypěl životem. Daleko na jihu spatřil mezi stromy světla velkého domu, která připomínala drobné
hvězdy. A o notný kus blíž, dole pod nimi, na ně čekal jejich dům, dům plný světel.
Laura mu položila hlavu na hruď.
Dlouhou dobu takhle seděli bez hnutí, beze slova, on se díval na moře a neviděl nic kromě
zpěněné vody a inkoustově modré oblohy poseté slabě zářícími hvězdami. Mraky se nakupily
a zahalily měsíc, takže zůstala jen iluze, že se měsíc snaží proklestit si cestu k lidským očím. Od
moře vanul vlhký slaný vítr, jenž rozechvíval listy okolních stromů.
Reuben na okamžik vycítil nebezpečí. Že by se někde poblíž vyskytl jiný tvor? Nebyl si jistý,
ale věděl, že tím nechce Lauru znepokojovat. Tady nahoře na něm byla zcela závislá. Tiše
poslouchal.
Možná to jen podivně zašustily listy nebo se k nim zatoulala malá šelma. V těchto výškách létali
netopýři, skákaly veverky, poletovaly sýkorky a občas se dal spatřit i čipmank. Ale proč by v něm
tihle malí tvorečkové probouzeli pocit nebezpečí? Ať už to bylo cokoli, zmizelo to. Reuben si
uvědomil, jak je šťastný, že má Lauru tady nahoře, že cítí tlukot jejího srdce na svém těle. Možná to
byl důvod, proč byl tak přehnaně vnímavý k potenciálnímu nebezpečí.
Všechno kolem nich ale bylo v pořádku.
Reuben znovu pomyslel na chlapce a projela jím vlna paniky.
Nedokázal to Lauře říct.
Prosil les, aby ho ochránil od nemilosrdných útoků vlastního svědomí. Kdysi dávno pro něj
svědomí znamenaly hlasy Grace, Phila, Jima a Celesty. Ale teď už tomu tak nebylo. Teď ho trápilo
jeho vlastní svědomí, vráželo mu nůž hluboko do srdce.
Uzdrav ho, pokud můžeš, Bože, celou svou nesmírnou, všeobjímající mocí. Morphenkinde, co
jsi to provedl? Co jsi tomu chlapci udělal? Přežije to jen za cenu, že se stane tím, čím ses stal ty?
Reuben už tyhle myšlenky nedokázal unést. Ani vznešený mír těchto listím obklopených výšin
nestačil k uhašení žáru v jeho nitru. Cítil nutkavou potřebu se pohnout. Začal šplhat ze stromu na
strom, Lauru neustále držel pevně v náručí. Omotala mu ruce a nohy kolem těla. Pohybovali se
velkým obloukem přes les a pomalu zpět na jeho okraj. Reuben Lauřinu váhu téměř nevnímal. Cítil
její sladkou vůni, připomínající svazek květin. Málem se mu z ní zatočila hlava. Jazykem jí olízl
krk, bradu a jeho hluboké vrčení se změnilo v toužebné zavytí.
Laura jej objala pevně rukama i nohama a on sestoupil níže, do teplého vlahého vzduchu. Měla
ledové ruce, Reuben to cítil dokonce i přes srst, jako by jí z dlaní stoupal ledový kouř.
Kráčel pomalu mezi mohutnými šedými duby a nesl Lauru v náručí. Po chvíli zastavil, aby ji
mohl políbit. Vsunul jí levou tlapu pod svetr a ucítil horkou, hedvábně hladkou kůži, trochu vlhkou,
nahou, vonící citrusovými plody a květy, které nedokázal pojmenovat. Cítil vůni jejího živého těla.
Zvedl ji a polaskal jí ňadra. Zasténala.
Jakmile se dostali domů, položil ji na masivní jídelní stůl. Svíral její ruce mezi tlapami, aby jí je
ohřál. V pokoji byla tma. Dům vrzal a skřípal pod nárazy větru, které přinášel oceán. Skrz výklenek
dopadalo dovnitř líné světlo měsíce.
Dlouho se jen díval, jak leží, čeká na něj, vlasy rozpuštěné, protkané kousky voňavých listů či
okvětních plátků, oči velké a ospalé, ale stále upřené na něj.
Reuben přešel ke krbu, položil do něj svazek dubového dřeva a rozdělal oheň. Plameny olízly
polínka a dřevo zapraskalo. Po vykládaném stropě, stěnách i stole se roztančily tajuplné stíny.
Laura se začala svlékat, ale on ji gestem zarazil. Došel až k ní a začal ji zbavovat oblečení sám.
Sundal jí svetr, opatrně ho odložil stranou, pak jí stáhl kalhoty a ty hodil na zem. Laura si skopla
z nohou boty.
Pohled na její nahotu Reubena přenesl do jiného světa. Měkkou stranou tlapy přejížděl po jejích
nohách, hladil jí nahá lýtka. „Nedovol mi, abych ti ublížil,“ zašeptal hlubokým, hrdelním hlasem,
jenž mu byl nyní tak důvěrně známý, tak moc k němu patřil. „Řekni mi, kdybych ti začal
ubližovat.“
„Nikdy mi neublížíš,“ odpověděla tiše. „Nemůžeš mi ublížit.“
„Tak hebké hrdlo, tak hladké bříško,“ zavrčel. Dlouhým jazykem ji laskal a měkkými tlapami
hladil její ňadra. Ať ta tragédie zmizí. Klekl si nad ní, nadzdvihl jí boky a pronikl do ní. Místnost se
ponořila do šera, Reuben vnímal jen praskání dřeva v krbu a ženu, se kterou se miloval. Pak mu
zmizela z mysli i ona.
Nakonec ji zvedl a nesl nahoru po schodech a dál chodbou – romantická procházka ztemnělým
domem, aby ji uložil do vyhřáté ložnice, kde voněly svíčky. Místnost byla zahalena do tmy a do
ticha. Reuben položil Lauru do postele, spatřil, jak vrhá stín na bělostné podušky, a posadil se k ní.
Zavřel oči a bez zaváhání se proměnil do lidské podoby. Uvnitř hrudi ucítil jen nepatrný žár. Okolní
vzduch jako by odnášel vlčí kůži, zjemňoval ji, rozpouštěl. Projela jím krátká, ale rychlá vlna
orgasmické křeče a pak srst začala doopravdy mizet, kůže volně dýchala a Reuben se zadíval na své
ruce, na staré známé ruce.
„Dnes v noci jsem spáchal hroznou věc,“ svěřil se Lauře.
„Co jsi udělal?“ stiskla mu něžně ruku.
„Poranil jsem toho chlapce, jehož jsem se snažil zachránit. Myslím, že jsem mu předal Svátost.“
Mlčela, v očích a ve tváři měla vepsaný soucit a porozumění. Reubenovi to přišlo jako skutečný
zázrak, takovou reakci nečekal ani od ní. Doufat v něco není totéž jako to očekávat.
„A co když zemře?“ zeptal se s povzdechem. „Co když jsem prolil nevinnou krev? A co když
nejlepším možným výsledkem je, že se chlapec stane tím, čím jsem já.“
Dar-35.html
KAPITOLA 31
Tragická událost z noci se dostala do ranních zpráv ne proto, že se vlčí muž drze přesunul na
sever do Santa Rosy, kde poslal na věčnost čtyři zabijáky, ale proto, že přeživší chlapec už byl
slavný.
Vzhledem k tomu, že šlo o mladistvou oběť pokusu o vraždu, zůstala jeho identita v utajení až
do té doby, dokud v pět ráno sám nezavolal ke svému nemocničnímu lůžku novináře
a neodvykládal jim vlastní verzi příběhu.
Jmenoval se Stuart McIntyre a byl to šestnáctiletý absolvent střední školy, který před šesti
měsíci zaplnil titulky mezinárodních plátků tím, že trval na tom, že si vezme na maturitní ples
Katolické akademie Požehnané svátosti v Santa Rose jako doprovod svého přítele. Škola nejenže
Stuartovu žádost odmítla, ale navíc mu zakázala pronést na plese řeč. Stuart se s celou situací svěřil
médiím, poskytoval rozhovory po telefonu a mailem odpovídal každému, kdo měl zájem.
Nebyl to první případ týkající se práv gayů, v němž Stuart figuroval. Ale jeho největší zásluhou
na boji za práva ještě před kauzou s maturitním plesem byl jeho úspěch coby středoškolského herce,
kdy přesvědčil představitele akademie, aby povolili představení hry Cyrano z Bergeracu jen proto,
aby v ní mohl hrát hlavní roli, což podle recenzí zvládl bravurně.
Jakmile Reuben spatřil Stuarta ve zprávách, okamžitě ho poznal. Chlapec měl hranatý obličej,
nos i tváře poseté pihami a na hlavě chomáč hustých, nepoddajných plavých vlasů, jež připomínaly
svatozář. Jeho oči byly modré a úsměv dost neobvyklý, trochu zlomyslný. Jako by se na ostatní
ušklíbal. V obličeji působil velmi mile a přitažlivě. Kamery a fotoaparáty jej milovaly.
Reuben v době, kdy se Stuart stal místní celebritou, právě nastoupil jako redaktor do
Pozorovatele a lokální zprávy ho moc nezajímaly. Jen se bavil tím, že si ten odvážný kluk nejspíš
opravdu myslel, že dokáže přesvědčit katolickou střední školu ke svolení, aby si mohl vzít na ples
přítele.
Přítel, Antonio Lopez, byl ten ubohý druhý chlapec, který včerejší noc pod rukama čtyř
násilníků nepřežil. Reuben zaslechl, že vrazi měli v plánu nejdříve oba kluky zabít a pak je
posmrtně znetvořit.
V poledne pronikly do zpráv další informace. Ne o tom, že zdánlivě nezranitelný vlčí muž
zasáhl a zachránil Stuartův život, ale o skutečnosti, že za napadením homosexuálních chlapců
nejspíš stál Stuartův nevlastní otec, instruktor golfu Herman Buckler. Dva z násilníků byli švagři
mrtvého Antonia a zbývající členové jejich rodiny doplňovali incident tím, že ukazovali prstem na
Stuartova nevlastního otce jako na toho, kdo zorganizoval celý útok s cílem zbavit se nenáviděného
nevlastního syna. Tuto domněnku potvrdil policii i sám Stuart, jenž tvrdil, že mu to ti násilníci
během mučení sami řekli.
A to zdaleka nebylo vše. Stuartova matka, blondýnka jménem Buffy Longstreetová, byla
v dospívání herečkou v mnohodílném sitcomu a Stuartův otec byl počítačový génius, jenž ještě před
krizí nadělal jmění v Silicon Valley, a když zemřel na infekci v Salvadoru da Bahia na cestě do
Amazonie, zanechal Stuarta i jeho matku zabezpečené. Zločin nevlastního otce byl motivovaný jen
penězi a také čistou nenávistí ke Stuartovi. Všechno popřel a vyhrožoval Stuartovi žalobou.
Stuart v současné době studoval na univerzitě v San Francisku, žil sám v apartmánu v Haight
Ashbury, asi tři bloky od školy, a nyní byl s přítelem Antoniem na návštěvě v Santa Rose. Stuart
sdělil tisku, že jeho největším snem je stát se právníkem a bojovat za lidská práva. Pravidelně volal
do televizních talk show a byl po Susan Larsonové, která si vyžádala v kanceláři Pozorovatele
Reubena, prvním člověkem, jenž projevil ochotu mluvit s novináři o vlčím muži.
Reuben se pustil do práce, ale byl vyrušen dvěma důstojníky z policejního oddělení
v Mendocinu, kteří se jej přišli znovu zeptat, jestli si přece jen nevzpomněl na nějakou maličkost
z té noci, kdy Marchent zemřela. Ptali se ho, zda ví o tom, že se vlčí muž objevil v Santa Rose. Byl
to krátký rozhovor, protože Reuben oba policisty přesvědčil, že opravdu neví nic, co by jim už
dávno neřekl. Na oplátku se dozvěděl, že policie zuří, protože se nikdo nedokáže dostat vlčímu
muži na kobylku. A to by měl, protože dříve či později ten maniak zabije někoho nevinného.
Pět minut poté, co muži odešli, byl Reuben znovu vyrušen od práce. Tentokrát mu ale volal
Stuart.
„Víte, kdo jsem,“ ozval se z telefonu energický hlas. „Podívejte, právě jsem dotelefonoval s vaší
vydavatelkou Billie Kaleovou a přečetl jsem si článek, který jste napsal na základě výpovědi té
ženy, jež jako první skutečně viděla vlčího muže. Chci s vámi mluvit. Opravdu moc chci. Jestli
máte jen trochu zájem, přijeďte prosím do Santa Rosy. Asi mě odtud jen tak nepustí. Ale pokud
přijet nechcete, řekněte mi to, zavolám někomu jinému. Ano nebo ne? Můžu zavolat zpět vaší
vydavatelce a říct jí, že…“
„To stačí. Řekni mi, kde jsi. Už jedu.“
„Ach, bože, myslel jsem, že mluvím na záznamník. Jste to vy? Paráda. Jsem v nemocnici
Svatého Marka v Santa Rose. Ale pospěšte si, vyhrožují mi, že mě uvedou do umělého spánku.“
Když Reuben dorazil do nemocnice, Stuart dostal vysokou horečku a nesměl přijímat žádné
návštěvy. Reuben se rozhodl počkat bez ohledu na to, zda půjde o několik hodin či dnů, ale nakonec
ho už za dvě hodiny vpustili dovnitř, aby si mohl s chlapcem popovídat. Mezitím stihl Reuben
napsat Grace dvě naléhavé zprávy, ve kterých ji žádal, zda se může spojit s lékaři v Santa Rose
a říct jim vše, co vyzkoumala, pro případ, že by dítě bylo také pokousáno.
Grace se do toho příliš nechtělo. „Nikdo neřekl, že byl chlapec pokousán,“ namítala.
Ale byl.
Reuben vešel do nemocničního pokoje. Stuart seděl na posteli opřený o několik polštářů a do
žíly na ruce měl zavedené dvě infuze. Tvář i levou paži měl obvázanou, ale pravděpodobně ho
zafačovali i pod pyžamem. Vypadal velmi zdravě. Usrkával mléčný koktejl s čokoládovou příchutí
a vesele se křenil. Pihovatý obličej a velké rozesmáté oči připomněly Reubenovi Huckleberryho
Finna a Toma Sawyera.
„Pokousalo mě to,“ vyhrkl Stuart a zvedl zavázanou levačku, z níž visely infuze. „Určitě se
proměním ve vlkodlaka,“ dodal a propukl v nekontrolovatelný smích.
Léky proti bolesti, usoudil Reuben.
Stuartova matka, Buffy Longstreetová, velmi pohledná blondýnka se stejnými pihami na
obličeji, jako měl její syn, a malým, chirurgicky upraveným nosíkem, seděla v rohu místnosti, paže
složené v klíně a zírala na Stuarta se směsicí fascinace a hrůzy.
„Vážně, řeknu vám,“ začal Stuart, „že kdyby měl ten chlap na sobě kostým, což by nikoho jen
trochu příčetného vůbec nenapadlo, tak bychom si toho všimli. Vždyť ten kostým je odpadem mezi
kostýmy. Navíc ten chlap musí být na andělském prachu, protože žádné drogy vám nedají takovou
sílu, jakou má on. Žene se tam, kam se i andělé bojí vstoupit. Nevěřil byste, jaký je v akci.
Nevylučuju, že jde o dosud neznámý druh zvířete, ale chci, abyste si poslechl mou teorii. Myslím to
vážně.“
„A jaká je ta tvá teorie?“ zeptal se Reuben. Ve skutečnosti moc dobře věděl, že v tomto typu
rozhovoru reportér nikdy neklade příliš mnoho otázek.
„Tak jo,“ přikývl Stuart a ukázal si palcem na hruď. „Myslím, že se tomu chlápkovi stalo to co
mně. Byl normální člověk, ale pak přišla nějaká katastrofa. Zapomeňte na ty kecy o vlkodlacích, to
už je přežitá historie, vlkodlaci už se objevují jen na hrnečcích a na tričkách. Domnívám se, že ten
chlap chytil infekci nebo nákazu, jako akromegalii nebo jinou nemoc, a ta ho proměnila
v monstrum. Můj otec snil o tom, že se podívá do Amazonie. Chtěl prozkoumat tamní džungli,
projít se kolem řeky, ale dostal infekci, která mu za týden zničila slinivku břišní a ledviny. Zemřel
v nemocnici v Brazílii.“
„To je hrozné,“ zamumlal Reuben.
„Jo, to jo, ale chci tím říct, že se i té bytosti muselo něco stát. Ta srst, ty kostní výrůstky…“
„Jaké kostní výrůstky?“ zeptal se Reuben.
„Má obrovské kostnaté ruce, kostnaté nohy, kostnaté čelo. Některé viry produkují růstový
hormon, v jeho případě nárůst srsti a kostí. Je osamělý jako Fantom opery, jako Sloní muž, jako
zrůda na karnevalu, jako Claude Rains v Neviditelném muži. Drží se stranou. Ale dokáže projevit
emoce. Velmi intenzivní. Měl jste ho vidět, jak stál nad Antoniem. Jen tam stál a zíral na něj. A pak
na něj položil tlapy, asi takhle… sakra, málem jsem si vytáhl kapačku, zatraceně.“
„Nevytáhl sis ji.“
„Položil tlapy na jeho hlavu, jako by ho pohled na Antonia, jak tam leží mrtvý…“
„Přestaň, Stuarte!“ zaječela jeho matka. Její drobné tělo se schoulilo do křesla. „Meleš to samé
pořád a pořád dokola.“
„Ne, ne, ne, mami. Teď to říkám panu reportérovi. Děláme spolu rozhovor. Kdyby o Antoniovi
nechtěl slyšet, nebyl by tady. Mohla bys mi prosím donést další mléčný koktejl, mami? Prosím,
prosím.“
„Grrr,“ odsekla Stuartova matka a na jehlových podpatcích vyběhla z místnosti. Půvabná žena.
„Tak,“ přitáhl Stuart znovu Reubenovu pozornost. „Teď už můžeme mluvit otevřeně. Dohání
mě k šílenství. Můj nevlastní otec ji bije a ona z toho viní mne. Mne. Já jsem ten, koho můžete vinit
za to, že jí rozřezal celý obsah skříně nožem. Mě!“
„Co si ještě pamatuješ z toho útoku?“ zeptal se Reuben. Nedokázal si představit, že by tenhle
červenolící chlapec s jasnýma očima mohl zemřít na Svátost, nebo na něco jiného.
„Byl silný, neuvěřitelně silný,“ odpověděl Stuart. „Ti chlapi ho několikrát bodli. Viděl jsem to.
Doopravdy jsem to viděl. Vážně ho bodli. Ani nemrkl, pane. Roztrhal je na kousky. Doslova je
roztrhal.
Mluvíme tu o naprosté nechutnosti, chlape. Mluvíme tu o kanibalismu. Nenechávají svědky
mluvit s novináři, ale mě nezastaví. Znám svá ústavní práva. Nemůžou mi zakázat mluvit
s reportéry.“
„Máš pravdu. Co dál?“ zeptal se Reuben.
Stuart zavrtěl hlavou. Náhle se v jeho očích objevily slzy a on jako by v Reubenových očích
o deset let omládl. Začal vzlykat.
„Je mi líto, že zabili tvého přítele,“ odtušil Reuben.
Ale chlapec se nedal utišit.
Nakonec si k němu Reuben musel stoupnout a dobrých patnáct minut ho držel v náručí.
„Víte, z čeho mám strach?“ zeptal se chlapec.
„Nevím.“
„Že se ho budou snažit dostat, toho vlčího muže. Budou mu chtít ublížit. Zastřelí ho samopalem
a umlátí jako tulení mládě. Nevím. Podle mého po něm půjdou. Nevnímají ho jako lidskou bytost,
vidí ho jako zvíře. Napumpují do něj olovo jako do Bonnie a Clydea. Oni sice byli lidé, to jo, ale
stejně je zastřelili jako zvířata.“
„Ano.“
„Pak už se nikdy nedozvědí, co bylo v mysli toho vlčího muže. Nepochopí, kdo to ve
skutečnosti je, nebo proč dělá to, co dělá.“
„Nebolí tě ta ruka?“
„Ne, ani nemůže. Mám v sobě příliš mnoho valia a vicodinu.“
„Chápu. Prošel jsem si tím taky. Co dalšího jsi mi chtěl říct?“
Asi půl hodiny si povídali o Antoniovi, o jeho zlých nevlastních bratrancích a o tom, jak moc
Antonia nenáviděli, protože byl gay, a jak nenáviděli i Stuarta, protože si mysleli, že je to jeho vina.
Mluvili o Stuartovu nevlastním otci Hermanu Bucklerovi, co zaplatil chlapcům, kteří Antonia
a Stuarta unesli a měli je mučit a zabít. Nevynechali ani křesťanskou střední školu v Santa Rose,
a dokonce přišlo i na to, jak moc znamená být opravdu dobrý právník v trestní oblasti jako Clarence
Darrow, Stuartův hrdina, který si bral opomíjené, zapomenuté a nechtěné případy.
Stuart se znovu rozplakal. „Za to mohou léky,“ konstatoval, ale opět se zhroutil jako malé dítě.
Ve dveřích se objevila jeho matka s čokoládovým koktejlem.
„Když budeš pít jenom tohle, onemocníš,“ prohlásila a s očividnou nevolí mu postavila kelímek
na noční stolek.
Do pokoje vešla zdravotní sestra, a když zjistila, že má Stuart znovu horečku, vykázala Reubena
ven. Ano, samozřejmě, že mu dali lék na vzteklinu a hromadu antibiotik, co by si s jakoukoli
nákazou, která se mohla přenést z té vlčí bytosti, měly poradit. Ale Reuben už doopravdy musí jít.
„Vlčí bytost,“ odtušil Stuart, „to zní dobře. Hej, vrátíte se, nebo už máte dost informací, abyste
dokázal poskládat celý příběh?“
„Rád bych se zastavil ještě zítra, abych se podíval, jak jsi na tom,“ odpověděl Reuben. Podal
Stuartovi svou vizitku s mendocinskou adresou a telefonním číslem. Na přebal Hry o trůny napsal
Stuartovi všechna další možná spojení.
Při cestě ven nechal svou navštívenku i na sesterně. Pokud dojde ke změně, prosím, volejte,
požádal je. Kdyby si myslel, že to dítě umírá, okamžitě by sem vrazil. Přímo u výtahu odchytil
ošetřující lékařku, doktorku Angie Cutlerovou, a snažil se ji přesvědčit, aby se spojila s Grace v San
Francisku. Chtěl, aby se jeho matka do případu zapojila. Pokusil se neprozradit příliš mnoho, ale ve
svém nitru byl přesvědčen, že by chlapci mohla léčba jeho matky pomoci přežít. Doktorka
Cutlerová byla mnohem empatičtější, než čekal. Byla mladší než Grace, ale znala ji a respektovala.
Reubenovi přišla milá. Dal jí vizitku a požádal ji, aby mu kdykoli zavolala. Nezapomněl dodat, že
sám kdysi zažil něco podobného.
„Vím o vás všechno,“ řekla doktorka Cutlerová s příjemným úsměvem. „Jsem ráda, že jste se
přišel na chlapce podívat. Už nám tu leze po zdech. Ale má úžasné regenerační schopnosti. Je to
zázrak. Kdybyste viděl, s jakými modřinami ho sem přivezli…“
Během cesty dolů k výtahům zavolal Grace a žádal ji, aby se s lékařkou ze Santa Rosy sama
spojila. Chlapec byl opravdu pokousán. Je to pravda.
Reubenova matka byla chvíli ticho a pak opatrným hlasem řekla: „Reubene, pokud bych chtěla
této lékařce říct, co jsem v tvém případě zjistila, nejsem si jistá, jestli by to ustála.“
„Já vím, mami, chápu to, vím,“ odpověděl. „Ale přece musí existovat skutečně důležité
informace, které s ní můžeš sdílet. Třeba antibiotika, která jsi použila, léky na vzteklinu, cokoli
dalšího, co jsi udělala v mém případě, může tomu chlapci pomoci.“
„Reubene, nemůžu jen tak zavolat ošetřující lékařce toho kluka. Jediná osoba, která se kdy
zajímala o celý případ, byl doktor Jaska, a tys mu nevěnoval ani pár minut svého času.“
„Uvědomuji si to, mami. Ale mluvíme tu o dítěti, které léčí kvůli pokousání. To je vše.“
Roztřásl se zimou.
Opustil nemocnici a vyrazil k autu. Znovu se rozpršelo.
„Mami, omlouvám se, že jsem nezůstal a nepromluvil si s doktorem Jaskou. Vím, jak to pro
tebe bylo důležité. Ale pokud chceš, tak to v blízké době udělám.“
A kdybych zůstal, no, pak už by v době, kdy bych projížděl Santa Rosou, byl Stuart McIntyre po
smrti.
Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, takže se Reuben začal obávat, zda se neztratilo
spojení, ale pak Grace znovu promluvila. Ale jako by jejím hlasem hovořil někdo jiný.
„Reubene, proč jsi odjel do Mendocina? Co je s tebou?“
Jak jí na tohle má odpovědět?
„Teď ne, mami, prosím. Zůstanu tu několik dní. Jestli můžeš, zavolej té paní doktorce a nabídni
jí svou pomoc. Když jí řekneš, že ses setkala s podobným případem…“
„Vedeš v patrnosti, že bys měl zítra ráno dostat poslední vakcínu proti vzteklině?
„Úplně jsem na to zapomněl.“
„Nechávala jsem ti každý den vzkaz. Už je to dvacet osm dní. Zítra musíš dostat poslední dávku
vakcinace. Má ta překrásná mladá žena Laura telefon? Zvedá ho občas? Možná bych mohla
nechávat vzkazy u ní.“
„Slibuju, že se polepším.“
„Fajn, tak mě poslouchej. Plánovala jsem tam poslat s vakcínou zdravotní sestru, ale jestli
chceš, mohu se domluvit s tou doktorkou v Santa Rose a zařídit, aby tu vakcínu měli v místní
nemocnici. Píchli by ti ji, až bys přišel zítra navštívit toho chlapce. Zkusím s ní probrat situaci,
a pokud ji bude zajímat něco, co vím a co jí chci říct, pak se třeba domluvíme.“
„To by bylo skvělé, mami. Jsi nejlepší,“ pak se zarazil. „Chceš říct, že od té noci uplynulo
teprve dvacet osm dní?“
Reubenovi ta doba přišla jako celé století. Život se mu změnil od základů. A přitom získal
Svátost teprve před osmadvaceti dny.
„Ano, Reubene. Toho dne zmizel můj milovaný syn Reuben Golding a nahradil jsi ho ty.“
„Mami, mám tě rád. Někdy ti na všechny otázky odpovím a vyřeším veškeré problémy a pak
v našem vztahu znovu zavládne harmonie.“
Rozesmála se. „Teď už je můj malý chlapec zase zpět.“ A zavěsila.
Reuben stál vedle auta.
Projel jím podivný pocit, nepříjemný, ale ne děsivý. Na chvíli si představil budoucnost, ve které
seděl s matkou u krbu ve velké místnosti na Nideckém vrchu a říkal jí celou pravdu. Představil si,
jak spolu mluví velmi důvěrným tónem, jak s ní sdílí úplně všechno, a ona jej nezatracuje, naopak
je ráda a poskytuje mu cenné odborné rady a znalosti a svou neocenitelnou intuici.
V tom vysněném světě nebyl žádný doktor Jaska ani nikdo další. Jen on a Grace. Grace, která
všechno ví. Grace, jež ho chápe. Grace, jež mu pomáhá pochopit, co se s ním děje. Grace, která je
s ním.
Reuben však věděl, že tahle představa se nikdy nenaplní. To už se kolem něj v noci spíš srotí
andělé a rozprostřou nad ním svá ochranná křídla.
Když si v té situaci představil svou matku, měla na tváři zvláštní výraz, zlomyslný, nenávistný
záblesk v oku a obličej měla zpola ukrytý ve stínu.
Otřásl se.
To nepůjde.
Své tajemství může sdílet jen s Felixem Nideckem a možná s Laurou, ale s nikým jiným. No…,
možná ještě s tím čiperným chlapcem s jasnýma očima, pihatým obličejem a úšklebkem na tváři,
který se právě zázračně rychle léčí v nemocnici v Santa Rose.
Nyní je čas jít domů, za Laurou. Domů, na Nidecký vrch. Nikdy předtím mu to místo tolik
nepřipomínalo posvátné útočiště.
Lauru našel v kuchyni. Připravovala velký salát. Řekla mu, že vždycky, když má strach, tak
chystá zeleninu.
Opláchla a osušila papírovými ručníky římský salát. Ve čtvercové dřevěné misce měla
připravený olej a čerstvě nakrájený česnek. Ta vůně Reubena vzrušovala.
Laura natrhala salát na kousky a nakapala na něj olivový olej, až se všechny leskly. Hromada
lesklých kousků salátu.
Podala Reubenovi vařečku a požádala ho, zda by opatrně míchal. Pak přidala nakrájenou
zelenou cibulku a bylinky – špetku oregana, tymiánu a bazalky, které rozetřela tak, aby na olejem
pokrytých listech držely. Vše zalila vinným octem. Reuben znovu a znovu listy převracel. Laura
nakonec salát naservírovala s plátky avokáda a nadrobno nakrájenými rajčaty a měkkým a teplým
francouzským chlebem, který předtím dala rozpéct do trouby. Společně usedli k jídlu.
Perlivá voda v křišťálových sklenicích připomínala šampaňské.
„Je ti líp?“ zeptal se. Snědl tak velkou misku salátu jako nikdy ve svém životě.
Řekla, že ano. Jedla roztomile, občas si prohlédla krásně nablýskanou stříbrnou vidličku.
S úsměvem sdělila Reubenovi, že ještě nikdy neviděla takhle staré, krásně broušené a těžké stříbro.
Reuben se díval z okna na duby.
„Co je špatně?“ otázala se.
„A co není?“ odpověděl otázkou. „Chceš vědět něco hrozného? Úplně jsem ztratil přehled
o tom, kolik lidí jsem zabil. Musím si vzít pero a papír a napsat si to. Nemám tušení, kolik nocí
jsem strávil ve vlčí kůži. I ty bych měl začít počítat. A chci si začít psát tajný deník, zaznamenat
všechny věci, kterých si všimnu.“
Hlavou mu probleskávaly podivné myšlenky. Věděl, že takhle už to nejde dál. Že je to prakticky
nemožné. Uvažoval nad tím, jaké by bylo žít v cizí zemi, v zemi bez zákonů, kde by mohl lovit zlo
v kopcích a v údolích a kde by nikdo nepočítal, kolik lidí zabil a kdy se objevil. Přemýšlel nad
velkými městy, jako je Káhira, Bangkok nebo Bogota, o rozlehlých zemích se stovkami kilometrů
dlouhými pláněmi a lesy. Pak řekl:
„Ten chlapec, Stuart, myslím, že to zvládne. Že nezemře. Ale nevím, co se s ním stane dál.
Nemůžu to vědět. Kdybych tak jen mohl mluvit s Felixem. Vkládám do toho rozhovoru příliš
mnoho nadějí.“
„Vrátí se,“ odpověděla Laura, pokoušela se Reubena uklidnit.
„Chtěl bych dnes v noci zůstat tady. Doma. Nechci se proměnit. A pokud proměna přijde, chci
s ní být sám v lese, tak jako jsem byl v Muir Woods tu noc, co jsem tě poznal.“
„Chápu,“ odtušila. „Máš strach, že se nedokážeš ovládnout. Že nebudeš umět zůstat sám
sebou.“
„Nikdy jsem to nezkoušel,“ řekl, „je to ostuda. Musím to zkusit. A ráno vyrazím zpět do Santa
Rosy.“
Začínalo se stmívat. Poslední paprsky zapadajícího slunce zmizely z lesa a hluboké, tmavé
a modré stíny se ještě prohloubily. Znovu začalo lehce poprchávat, Reuben viděl kapky za sklem.
Po chvíli došel do knihovny a zavolal do nemocnice v Santa Rose. Sestra mu řekla, že Stuart má
vysokou horečku, ale jinak se drží.
Na telefonu našel zprávu od Grace. Poslední dávku vakcíny proti vzteklině mu domluvila
s doktorkou Angie Cutlerovou, Stuartovou lékařkou, na zítra na desátou hodinu ranní.
Celý dům zahalila noc.
Reuben hleděl na velkou fotografii gentlemanů, která visela na zdi – na Felixe, na Margona
Spervera, na všechny ostatní, kteří stáli s úsměvem uprostřed tropického pralesa. Uměli se všichni
proměnit stejně jako Felix? Sešli se, aby lovili společně, aby sdíleli své tajemství? Nebo byl mezi
nimi Felix jediný?
Mám podezření, že byl Felix zrazen.
Co to znamená? Že Abel Nideck zorganizoval Felixovo zmizení? Že za to inkasoval peníze
a držel tuto informaci v tajnosti před dcerou Marchent?
Reuben se pokoušel vyhledat na internetu žijícího Felixe Nidecka, ale marně. Nenašel nic. Co
když Felix Nideck s návratem do Paříže přijal novou identitu, kterou Reuben nedokáže vystopovat?
Večerní noviny přinesly zprávu, že byl Stuartův nevlastní otec propuštěn na kauci. Nepříliš
sdílný policista přiznal reportérům, že byl pouze „zaujatá osoba“ nikoli „podezřelý“. Stuartova
matka protestovala, že je její manžel nevinný.
Vlčí muž se objevil ve Walnut Creek i v Sacramentu. Další lidé ho prý viděli v Los Angeles.
Jedna žena z Fresna tvrdila, že pořídila jeho fotografii. Muž ze San Diega prohlašoval, že je vlčí
muž zachránil před útočníkem, ale nedokázal podat žádné podrobné informace. Policie vyšetřovala
několik výpovědí lidí, kteří byli přesvědčeni, že jej viděli v okolí jezera Tahoe.
Generální prokurátor Kalifornie svolal zvláštní pracovní skupinu, aby řešila otázku vlčího muže,
a přizval několik vědců, kteří měli sesbírat patřičné forenzní důkazy.
Zločinnost se přítomností vlčího muže nezmírnila. Ne, lidé z úřadů nebyli ochotni říct veřejnosti
vůbec nic, ale policie zveřejnila vše, co věděla. Ulice severní Kalifornie byly právě nyní docela
klidné.
„Může být kdekoli,“ prohlásil policista z Mill Valley.
Reuben došel k počítači a napsal do Pozorovatele článek o Stuartu McIntyreovi. Opřel se o jeho
barvité líčení toho, co se stalo během útoku. Připojil i Stuartovu teorii o tajemné nákaze, jež
z člověka udělala monstrum, a nakonec se pustil do otevření morálního problému, který vlčí muž
představoval – že je ve všech případech masakrů soudce, porota i popravčí, a společnost by ho tudíž
neměla vnímat jako superhrdinu.
Nemůžeme obdivovat jeho brutální zátahy ani nesmírnou krutost. Vlčí muž je nepřítel všeho, co
je nám svaté, a proto se před ním musíme mít na pozoru, ne se s ním kamarádit. Fakt, že už po
několikáté zachránil nevinnou oběť ze spárů jisté smrti, je, bohužel, pouhá náhoda. Nemůžeme mu
děkovat o nic víc než soptícímu vulkánu nebo zemětřesení. Těm také neprokazujeme vděk ani za to
pozitivní, co způsobí. Spekulace o osobnosti vlčího muže, o jeho ambicích nebo motivech musí
stále zůstat spekulacemi. Pojďme slavit to, co máme přímo před očima – že je Stuart McIntyre
naživu a v bezpečí.
Článek nebyl nikterak originální ani inspirující, ale byl dobrý. Reuben ho prodchnul Stuartovou
osobností, tou zdánlivě nezničitelnou pihovatou tváří náctileté hvězdy v roli Cyrana z Bergeracu.
Chlapcem, který přežil pokus o vraždu a promluvil s reportéry přímo z nemocničního lůžka.
Reuben pouze utrousil poznámku o „kousnutí“, protože ji jen utrousil i Stuart. Nikdo nepátral
po faktu, že Reuben sám byl pokousán. V očích veřejnosti se to nezdálo důležité.
Reuben a Laura odešli nahoru do postele a v objetí sledovali nádherný francouzský film od
Cocteaua s názvem Kráska a zvíře. Reubenovy šedé oči ztěžkly únavou. Trochu se znepokojil, když
si všiml, že Zvíře mluví ke Krásce výmluvnou, plynulou francouzštinou. Že má na sobě sametové
oblečení, jemnou krajkovou košili a lesklé oči. Kráska ve filmu byla podobná Lauře, stejně upřímná
a jemná.
Zdál se mu sen, ve kterém běžel lesem ve své vlčí podobě. Míjel nekonečná pole trávy
pohybující se ve větru. Jeho přední nohy fungovaly jako bezchybný odrazový můstek. Za polem se
nacházel les, velký, tmavý a nikdy nekončící les. Mezi stromy se nalézala města, prosklené
mrakodrapy dosahovaly výšek douglaských tisíciletých dubů a obrovských sekvojí, mezi duby se
objevovaly domy obrostlé břečťanem a vinnou révou, se štítovými střechami a kouřícími komíny.
Celý svět se stal lesem stromů a věží. Ach, jaký kouzelný ráj, zazpíval a lezl po stromech stále výš
a výš.
Chtěl probudit Lauru a sen jí vyprávět, ale uvědomil si, že když on sám procitne, tak sen zmizí.
Nemohl se ani pohnout, sen byl lehký jako mlha na blatech, ale přesto mu přišel opravdový,
skutečný. Přišla noc a věže se rozzářily světly z oken, která jiskřila a blikala mezi stromovím
a větvemi.
„Ráj,“ zašeptal.
Otevřel oči. Ležel na Lauřině ruce. Strašidelné světlo z televize jí dopadalo na tvář a vlhké rty.
Proč by po něm měla toužit i v téhle podobě, proč by měla chtít mladého, velmi mladého muže,
s jemnýma rukama po matce?
Toužila po něm. Začala ho vášnivě líbat, její prsty obkroužily jeho levou bradavku. Reubena ta
naléhavá touha šokovala. Laura si hrála s jeho kůží jako on předtím s její. Lehce ho škrábala
upravenými nehty po tváři, přejížděla mu po zubech a opatrně kousala do rtů. Cítil ji na sobě a bylo
mu dobře. Její vlasy ho lechtaly na tváři. Líbilo se mu vnímat dotek dvou nahých těl, jejího
vlhkého, jeho vlhkého. Připraveného. Ano. Miluji tě, Lauro.
Probudil se až za svítání.
Tohle byla desátá noc od doby, co se poprvé proměnil, a zároveň první noc, kdy proměnu
nezažil. Ulevilo se mu, ale cítil se podivně neklidný, jako by mu uniklo něco životně důležitého.
Jako by věděl, že ho někde čekali a on nepřišel. Jako by byl nevěrný sám sobě. Ale nešlo o jeho
svědomí.
Dar-36.html
KAPITOLA 32
Reuben se ke Stuartovi dostal až po sedmi dnech.
Převzal si od doktorky Cutlerové poslední injekci s vakcínou proti vzteklině, jak bylo
dohodnuto, ale doktorka Cutlerová trvala na tom, že ke Stuartovi nikoho nepustí, pokud bude mít
stále vysoké horečky. S Grace byla v kontaktu a Reubenovi za to spojení velmi děkovala. Kdyby se
Grace ošetřování neúčastnila, kdyby dokonce nepřijela do Santa Rosy, aby ho viděla na vlastní oči,
kdyby se neporadila s Reubenem, Reuben by nejspíš zešílel nervozitou. Doktorka Cutlerová mu
zdvořile brala telefony, byla k němu přátelská, ale nehodlala nic ani naznačit. Jen jednou jí
uklouzlo, že Stuart pozoruhodně vyrostl, a ona nedokázala přijít na to proč. Samozřejmě, chlapci
bylo teprve šestnáct. Epifyzální desky se ještě neuzavřely, ale i tak doktorka prohlásila, že nikdy
neviděla nikoho růst takhle rychle. Navíc se růst týkal i vlasů.
Reuben málem zešílel, jak ho chtěl vidět, ale vůbec nic, co řekl, názor doktorky Cutlerové
nezměnilo.
Grace byla o něco vstřícnější, ale trvala na tom, že se ani jediné slovo, které vypustí z úst,
nedostane do novin. Reuben jí odpřisáhl absolutní diskrétnost. Jen chci, aby byl v pořádku, aby žil,
aby přežil, aby byl jako předtím.
Stuart, ač občas blouznící v horečkách, nejenže přežil, ale také se zázračně uzdravuje,
vypověděla Reubenovi Grace. Prý vykazuje stejné symptomy jako Reuben. Modřiny jsou pryč,
žebra se zcela zahojila, kůže se leskne zdravím a chlapcovo tělo roste, jak řekla doktorka Cutlerová.
„Všechno se mu děje rychleji,“ potvrzovala Grace. „O moc rychleji. Ale je velmi mladý. Jen pár
let, a jaký to udělá rozdíl…“
Stuartovi se objevila nepěkná vyrážka z antibiotik, ale najednou zmizela. Není se čeho bát,
odtušila Grace. Horečka i blouznění byly nepříjemné, ale v těle se nenašly žádné známky infekce.
Chlapec se vždy tak na čtyři hodiny probral a začal se dožadovat návštěv. Vyhrožoval, že rozbije
okno, když nedostane svůj mobilní telefon a počítač, a že vykope válečnou sekeru s matkou, jež se
zastává jeho nevlastního otce. Tvrdil, že slyší hlasy, že rozumí věcem, které se dějí v domech
v okolí nemocnice. Byl nervózní, chtěl se za každou cenu dostat z postele. Nespolupracoval. Bál se,
že jeho nevlastní otec ublíží matce. Personál nemocnice jej vždy uklidnil sedativy.
„Jeho matka je naprosto příšerná ženská,“ postěžovala si Grace. „Žárlí na svého syna. Dává mu
za vinu chování jeho nevlastního otce. Zachází s ním jako s přítěží, jež jí ničí vztah s novým
přítelem. A ten hoch vůbec nechápe, jak dětinsky se jeho matka chová, a z toho je mi špatně.“
„Vzpomínám si na ni,“ zamumlal Reuben.
Grace byla stejně neústupná jako doktorka Cutlerová. Také odmítala Reubena pustit za
Stuartem. Teď nejsou povoleny žádné návštěvy. To je jediný způsob, jak od něj odříznout šerifa,
policii a kancelář generálního prokurátora. Když nepustím je, jak bych mohla udělat výjimku
u tebe, Reubene?
„Jejich otázky způsobují, že se cítí víc a víc rozrušený,“ vysvětlila Grace.
Reuben tomu rozuměl. Na Nideckém vrchu se tihle lidé objevili za poslední týden čtyřikrát.
Reuben trpělivě seděl na gauči u velikého krbu a znovu a znovu vysvětloval, že z té bestie, jež na
něj zaútočila, skutečně nic neviděl. Znovu a znovu jim ukazoval halu, kde došlo k útoku. Vodil je
k oknům, která toho večera útočníci vymlátili. Zdálo se, že jsou spokojeni. Po čtyřiadvaceti
hodinách ale přišli znovu.
Reuben to nenáviděl, snažil se znít upřímně, ale tváří v tvář jejich zvědavosti a touze je potěšit
byl naprosto bezmocný. V duchu se třásl. Policisté byli příjemní, ale už ho obtěžovali.
Novináři rozbili tábor přímo u vchodu do nemocnice v Santa Rose. Ze Stuartových spolužáků
ze střední školy se stali fanoušci, kteří pořádali demonstrace s cílem přivést vraha k odpovědnosti.
Ke skupince se přidali i dva radikálové, kteří vykřikovali do světa, že se vlčí muž ze San Franciska
stará víc o gaye než o obyčejné lidi z Kalifornie.
Když padl soumrak, dojel Reuben k nemocnici a procházel se okolo ní oblečen ve své mikině.
Na očích si nechal sluneční brýle. Poslouchal, přemýšlel, dumal. Přísahal by, že jednou zahlédl
Stuarta u okna. Může ho ten chlapec slyšet? Reuben zašeptal, že je tady, že ho nenechá o samotě, že
na něj počká.
„Ten kluk je mimo ohrožení života,“ potvrdila Grace. „Už to můžeš pustit z hlavy. Ale musíme
se dostat k jádru těch příznaků. Musíme přijít na to, co znamenají. Začíná se to stávat velmi časově
náročnou vášní.“
Jo, a taky nebezpečnou, pomyslel si Reuben, ale víc než cokoli jiného chtěl, aby byl Stuart
naživu, a věřil Grace, že se o to postará.
Během své návštěvy v Santa Rose se Grace nepohodla s oním tajemným doktorem Jaskou, ale
odmítala svému synovi říct pravou příčinu jejich sporů. Prý mu musí stačit informace, že doktor
Jaska navrhoval něco, co se Grace nelíbilo.
„Reubene, ten muž věří ve zvláštní věci, v neobvyklé věci,“ řekla mu. „Je tím doslova posedlý.
Jsou tu i další varovné příznaky. Kdyby se s tebou pokusil spojit, ignoruj ho.“
„Provedu,“ přikývl Reuben.
Doktor Jaska kroužil okolo Stuarta a vedl s jeho matkou dlouhé hovory ohledně chlapcova
tajemného setkání s vlčím mužem, a Grace se to nezdálo. Jaska navrhoval tu podivnou nemocnici
v Sausalitu, jež neměla žádnou zakládací listinu a licence jí platila jen na soukromé rehabilitační
centrum.
„On ničeho nedosáhne z jednoho dobrého důvodu,“ řekla Grace. „Té ženě je to jedno.“
Reuben šílel strachy. Vyrazil na jih a našel Stuartovu matku. Bydlela na východ od Santa Rosy
na Plum Ranch Road v moderním domě postaveném z kombinace sekvojového dřeva a skla.
Ano, pamatovala si ho z nemocnice. Líbil se jí. Pozvala jej dál. Ne, o Stuarta se nebojí, má
kolem sebe víc doktorů, než kdy ona ve svém životě viděla. Chtěl s ním mluvit i divný Rus, ano, ten
doktor Jaska, ale doktorka Goldingová a doktorka Cutlerová mu to zakázaly. Ten doktor si myslí, že
by měl její syn jít do sanatoria, ale ona pořád neví proč.
V průběhu rozhovoru se dovnitř přišoural Stuartův nevlastní otec Herman Buckler. Byl to malý
šlachovitý muž se siláckými rysy a tmavýma očima. Měl nakrátko ostříhané platinové vlasy a byl
do hněda opálen. Nelíbilo se mu, že jeho žena mluví s novináři. Vlastně byl velmi rozzuřený.
Reuben mu jeho pohled chladně oplatil. Zcela bezpochyby vycítil zápach zloby, dokonce silněji než
z doktora Jasky, a zůstal s mužem tak dlouho, jak jen mohl, ačkoli mu čím dál důrazněji říkali, ať
odejde, on chtěl muže jen studovat.
Ten muž byl otráven vztekem a hněvem. Měl plné zuby toho, jak mu Stuart otočil život vzhůru
nohama. Jeho manželka z něj byla vyděšená a dělala, co mohla, aby ho uklidnila. Omlouvala se za
to, co se stalo, a žádala Reubena, aby se otočil a odešel.
Reuben ucítil v žaludku křeč. A to byl den. Něco takového se mu stalo poprvé, pomineme-li ono
krátké setkání s doktorem Jaskou. Reuben při odchodu z obrovského proskleného domu obloženého
sekvojovým dřevem z muže nespouštěl zrak.
Dlouhou dobu jen seděl v porsche, pozoroval okolní lesy a kopce a čekal, až křeče přestanou.
Nad hlavou měl modrou oblohu. Tak krásná země plná vína a nádherného slunečného počasí. Stuart
vyrostl na úžasném místě.
Reuben už věděl, že se nepromění. Dokázal by to za dne? Nevěděl. Neměl ani tušení. A nevěděl
ani, jestli by byl Herman Buckler schopen zosnovat vraždu nevlastního syna Stuarta. A jeho žena to
věděla, ale nechtěla tomu věřit. Uprostřed toho všeho musela volit mezi manželem a synem.
Reuben pochopil, že co se týče noci, má vlčí dar plně pod kontrolou. Od té doby, co spatřil
Stuarta, se tři noci po sobě neproměnil. Nejdřív ho to uspokojilo, ale postupně se propadal do čím
dál větší agónie. Jako byste drželi půst ve chvíli, kdy zjistíte, že jídlo a pití umí být i víc než jen
pouhý nástroj k přežití.
Když se potom proměnil, omezil se na lesy poblíž Nideckého vrchu, lovil, potuloval se,
objevoval potoky na svém pozemku a šplhal do korun nevyšších stromů, kam se předtím neodvážil.
V jeho malém lesíku se uložil k zimnímu spánku medvěd. Pouhých dvacet metrů od starého
stromu poničeného ohněm. A potulovala se tu i velká kočka, nejspíš mládě té, kterou zabil. Našel tu
i jeleny, těm však ublížit nechtěl. Ale taková pěkná baculatá chlupatá veverka, lesní krysa, bobr,
rejsek, krtek – z těch všech se sytil, a překvapivě si užíval i plazy – mloky, užovky a žáby. Naučil se
rybařit v potocích, líbilo se mu to. Postupem času jeho obrovským tlapám neunikla žádná kořist,
kterou si vybral. Nahoře v korunách stromů chytal přímo za letu nešťastné sojky a střízlíky, polykal
je i s peřím a cítil, jak jim v malých hrudníčcích zběsile tluče srdce. Spořádal i datla a spoustu
drozdů.
Fascinovalo ho, že mu přišlo naprosto správné nejprve zabít a pak sníst. Toužil probudit
medvěda ze zimního spánku, aby s ním změřil síly.
Na severu, kde les o něco zhoustl, zachytil vůni losího samce. Prahl po něm, ale nepustil se za
ním. Nechal si zdát o pláních s ovcemi, o tom, jak je s řevem honí a nakonec do hrdla jedné z nich
zatíná tesáky a krmí se horkým skopovým masem.
Ale chtěl zůstat neviděn, nepovšimnut, na svém vlastním území. Navíc odmítal chodit příliš
daleko od Laury, spávala zachumlaná v bílé krajce a flanelu ve velké posteli, kde ji mohl kdykoli po
návratu probudit a polaskat vlčími tlapami a zlíbat.
Ale bude to stačit, tyhle blažené noci v okouzlujícím lese, jenž se stal jeho majetkem? Lákal ho
bledý stín městské divočiny na jihu, který sliboval tisíce hlasů. Zahrado bolesti, potřebuji tě. Co
jsou písně zvířat oproti pláči mučených duší? Jak dlouho dokáže vydržet takhle v klidu?
V jistém slova smyslu byly ty dny snazší, i s policií, jež neustále přicházela a odcházela.
Reuben věnoval čas studiu vlkodlačí literatury, četl knihy, zprávy z pozorování vlků po celém
světě, o yettim z Tibetu až po Bigfoota z Kalifornie. Pročesával záznamy a hledal zmínky
o distingovaných pánech z obrazu nad krbem, ale nenašel vůbec nic.
Naučil se orientovat v celém domě všemi cestami. Pořád se domníval, že se mu to bude hodit,
až se objeví Felix, ale pak mu to začalo být jedno a jen si užíval, jak se mu dům čím dál víc líbí
a jak ho chce poznávat. Občas ještě zkusil hledat tajné, neobjevené prostory nebo dveře a stejně tak
i Laura.
Jednoho dne přišlo ke vstupní bráně pár lidí z Nidecku. Vedla je Nina, drobná středoškolačka,
kterou tu potkal první noc, co zde strávil s Marchent. Prý se jen chtěli projít v lesích za domem
a Galton je poslal pryč. V slzách vysvětlila Reubenovi, jak je pro místní důležité, aby se mohli
toulat okolními lesy.
Laura pozvala všechny na čaj a navrhla přijatelný kompromis. Přes den tu mohou pobíhat, jak
chtějí, ale večer žádné kempování. Reuben souhlasil.
Laura nakonec přiznala, že věděla, co pro ty lidi znamenají místní lesy. A dodala, že by si přála,
aby tu bylo víc turistů. Občas se tu cítí hrozně sama.
„Nikdy v životě jsem se ničeho nebála,“ špitla. „A ze všeho nejméně kalifornských lesů, vážně.
Ale přísahala bych, že jsem včera zahlédla někoho mezi stromy, jak se na nás dívá.“
„Mohl to být další turista,“ pokrčil rameny Reuben.
Zavrtěla hlavou. „Ne, to ne,“ a dodala: „Ale nejspíš máš pravdu, budu si tu muset zvyknout.
Není tu o nic nebezpečněji než v Mill Valley.“
Shodli se, že to mohl být některý z novinářů.
Reubenovi na dobré náladě nepřidalo, když se Laura něčeho bála. Byl si jist, že uslyší nebo ucítí
každého, kdo by měl zlé úmysly. Ale Laura to neuměla. Proto se rozhodl, že ji nenechá samotnou,
pokud to nebude nezbytně nutné.
Za nesmírného úsilí postavil na soukromé silnici, jež vedla k jeho domu, velkou mechanickou
bránu, jen aby zamezil vjezdu reportérů, kteří se znovu vinou rostoucího zájmu o Stuarta začali
vracet na místo, kde vlčí muž poprvé zaútočil. Reportéři a kameramani stejně přišli nahoru pěšky,
ale alespoň neparkovali Reubenovi přímo před domem.
Galton mu znovu a znovu opakoval, aby se nebál, že všechna ta pozornost časem poleví. Najal
pár lidí, kteří si vzali na starosti opravu ložnic v přední části domu. Pustili se do nové
elektroinstalace, vymalování zdí a zapojení veškerých možných elektrických i kabelových
připojení.
Tak tohle znamená žít ve velkém domě, pomyslel si Reuben. Doufám, že snad jen na chvíli.
A potom zase vysněné ticho a klid. A možná konečně přijde i Felix.
Laura si vzala do parády zimní zahradu a proměnila ji v opravdový ráj, jemuž dominoval
obrovský fíkus. Hned u něj stály malé pomerančovníky a citrusovníky a po železné konstrukci
s jemným mřížovým, upevněné na zdi, se plazily kvetoucí popínavé rostliny – zimolez, jasmín,
svlačec. Laura zasadila i keře růží, jejichž květy vypadaly jako vystřižené z učebnice přírodopisu.
Orchidejové stromy se plně zotavily z dlouhé cesty a nádherně rozkvetly. Do jednoho zákoutí Laura
umístila malou lampičku, která vydávala záři podobnou slunečnímu svitu, takže doplňovala bledé
severní paprsky slunce. Velmi pěkná bílá smaltovaná kamna na dřevo z viktoriánské doby zajistila,
že z místnosti zmizel chlad a nahradilo ho příjemné teplo, jež vítaly nejen rostliny, ale i Reuben
s Laurou, kteří sem chodili k mramorovému stolu u fontánky vždy povečeřet.
V polovině týdne Reuben sám sebe překvapil.
Nebyl si jist, proč udělal to, co udělal. Objevil v Patalumě starý obchod s použitými počítači,
kde neměli nainstalovaný kamerový systém, a v mikině a slunečních brýlích vešel dovnitř a za
hotovost koupil dva notebooky značky Apple.
Byl naštvaný, že Felix beze slova zmizel. Bál se o Stuarta. A lákalo ho šťavnaté zlo z měst na
jihu.
Na jednom z nově pořízených počítačů vytvořil e-mailový účet na jméno Vera Lupus a napsal
z něj dlouhý dopis od vlčího muže, který chtěl poslat do Sanfranciského pozorovatele.
Ten dopis působil jako rozvleklý a chaoticky napsaný dokument, v němž ze sebe Reuben vylil
veškerou zlost a apeloval na Felixe Nidecka, aby se vrátil a pomohl mu!
Jediné, co musel udělat, aby dopis poslal anonymně, bylo dojet do města, zaparkovat u hotelu
nebo motelu mimo dosah kamer, připojit se k místní wifi síti a kliknout na ODESLAT.
Pak nebude šance, jak by mohli zpětně vypátrat, že e-mail napsal on.
Nakonec ten dopis neposlal. Připadal mu příliš zoufalý a plný hněvu. Zároveň také obsahoval
přiznání, že neví, co má dělat. Čišela z něj sebelítost. Fňukal, že neexistuje „žádný moudrý strážce
tajemství“, který by mu pomohl. Pak si Reuben uvědomil, že to byl on sám, kdo ohrozil Stuartův
život. Jak by z toho, co se stalo, mohl vinit Felixe. V jedné chvíli toužil po rozhřešení a po
pochopení, ale vzápětí chtěl z celého srdce kontaktovat Felixe.
Dlouze se na e-mail díval. Pak zavřel počítač do starého kufru ve sklepě. A čekal.
Přišla temná doba, došlo mu. Napadlo ho, že jestli chlapec zemře, pak se zabije. Ale Laura ho
upozornila, že ji nemůže jen tak opustit, že nemůže zabít sám sebe, aniž by přišel na kloub té
záhadě – a jestli trvá na tom, že udělá něco takhle brutálního a děsivého, jako je ukončení svého
života, ať vše řekne matce a vydá se do rukou výzkumného ústavu. Když si Reuben uvědomil, co
by to znamenalo pro Felixe, odsunul tu myšlenku kompletně z hlavy.
„Počkej na Felixe,“ prosila ho Laura. „Pořád na něj mysli. Řekni si, že neuděláš nic, dokud
Felix nepřijde. Slib mi to.“
Během posledních dní několikrát telefonoval Jim, ale Reuben nedokázal snést pomyšlení, že by
mu měl říct o Stuartovi. Proto se telefonu vyhýbal jako čert kříži.
Pokud jde o Lauru, ta bojovala se svými vlastními démony. Každé ráno scházela příkrou cestou
na pláž a hodiny se procházela v chladném příboji. (Reubenovi ta cesta dolů přišla téměř
neschůdná. Vítr z oceánu ji navíc halil do ledové tříště.)
Poté co absolvovala několik dlouhých procházek po okolních lesích, ať už sama nebo
s Reubenem, rozhodla se, že se zkusí se svým novým strachem poprat. Jednou z pláže spatřila na
útesech nějakou postavu. Ale to nemuselo znamenat žádné nebezpečí.
Přesto byl Reuben jako na trní, kdykoli si vyšla ven. Snažil se svým vnitřním vlčím sluchem
poslouchat svět, který je obklopoval. Napadlo ho, že se kolem může potulovat i jiný Morphenkind,
o němž Felix nemá ani ponětí. Ale neměl pro své tvrzení žádný důkaz. Navíc doufal, že kdyby to
bylo možné, Felix by jej varoval. Možná si toho muže představoval až příliš romanticky. Třeba si
ho idealizoval.
Laura donesla do zimní zahrady malé kapraďorosty, které zasadila do speciálních květináčů.
Sesbírala krásné kameny a oblázky a umístila je na skalku kolem fontánky. Na štěrkové cestě pod
kuchyňským oknem objevila zajímavé fosilie. Pustila se i do prací v domě. Zrestaurovala starobylé
tapety Williama Morrise ve všech ložnicích. Pomáhala koordinovat dělníky, kteří v domě
opravovali ozdobné lišty a další dřevěné části nábytku. Objednala záclony a závěsy a udělala
soupisku čínského porcelánu a stříbra.
Také na internetu objevila nádherný klavír značky Fazioli, jenž by se hodil do hudebního
salónku.
Rozhodla se zdokumentovat lesy na Nidecku. Podle jejích propočtů se na Reubenově pozemku
nacházelo asi sedmdesát pět plně vzrostlých sekvojí. Výšku těch gigantických stromů odhadla na
osmdesát metrů. Pak tam rostly douglaské jedle, téměř stejně vysoké jako mamutí stromy,
a nespočet mladých sekvojí, západních jedlí a smrků Sitka.
Naučila Reubena jména všech stromů, vysvětlila mu jak poznat kalifornský kaštan a javor, jedle
v sekvojovém lese a ukázala mu celou řadu dalších rostlin a kapraďorostů.
Po večerech si stejně jako Reuben pročítala Teilharda de Chardin nebo práce jiných teologů
a filozofů a občas i poezii. Přiznala, že nevěří v Boha. Ale věří ve svět a chápe Teilhardovu lásku
a víru v něj. Přála si uvěřit ve ztělesněného Boha, milujícího Boha, který všemu rozumí, ale
nedokázala to.
Jednou v noci, když si o tomhle tématu povídali, propukla v pláč. Požádala Reubena, aby se
proměnil a vzal ji ven, nahoru do korun stromů. Udělal to. Strávili ve větvích celé hodiny. Laura se
nebála výšek. Oblékla si rukavice a černé přiléhavé oblečení z přírodního materiálu, které ji
chránilo proti větru a navíc ji ukrývalo před zvědavými pohledy náhodného kolemjdoucího.
Reubenova srst fungovala stejně. Laura plakala Reubenovi na hrudi a nedala se utišit. Řekla, že je
rozhodnutá riskovat smrt, aby získala vlčí dar. Až Felix přijde, zeptá se ho, a pokud s tím bude
souhlasit a pomůže jim, pokud bude vědět, jak to udělat… Diskutovali o tom celé hodiny. Nakonec,
když se Lauře začalo chtít spát a uklidnila se, snesl ji Reuben dolů na zem a dovedl k potoku, kde se
často sám sytil z ulovených zvířat. Laura si omyla tvář v ledové vodě. Posadili se na mechem
porostlý kámen a Reuben jí vyprávěl o všem, co slyší. O medvědovi, jenž má brloh nedaleko odtud,
o jelenovi, který se opatrně pohybuje nočními stíny.
Pak ji odnesl domů a pomilovali se v jídelně ještě dřív, než stihli ve velkém starodávném
černém krbu rozdělat oheň.
Pak už Laura nesmutnila. Ani trochu.
V ložnici s okny obrácenými na západ, kterou předělali na její kancelář, nechal Reuben vyměnit
nábytek. Pořídil nový stůl se skleněnou deskou, několik velmi pěkných dřevěných poliček a velké
křeslo a pohovku, kde si mohla v klidu číst. Původní starožitný nábytek odnesli do sklepa.
Marchentina starého pokoje se nikdo nedotkl. Někdo, nejspíš personál advokátní kanceláře,
sbalil všechny její osobní věci ještě dřív, než se Reuben přestěhoval, a nyní se z té místnosti stala
krásná, prostorná ložnice v růžové barvě s bílými nařasenými závěsy a bílým mramorovým krbem.
Pracovnu a přilehlou ložnici, jež doplňovaly západní stranu pokojů na severozápadním konci
chodby a patřívaly Felixovi, nechal Reuben jako svatyně.
Laura a Reuben vařili všechna jídla společně a spolu i chodili po pochůzkách. Galton zařizoval
téměř všechny časově náročné úkoly týkající se zlepšování stavu nemovitosti.
Laura se Reubenovi přiznala, že hodně přemýšlela, jak se vypořádat s brutalitou útoků vlčího
muže. A ještě nenašla odpověď. Řekla Reubenovi, že je do něj velmi zamilovaná a nikdy ho
neopustí. Že nad něčím takovým ani chvilku nepřemýšlela.
Ale ve skutečnosti nad tím přemýšlela. Vrtalo jí to hlavou každou noc a den, zejména když
vyráželi na cesty za pomstou proti těm, kteří páchali zlo na nevinných lidech. Samotná nelítostnost,
s jakou Reuben trestal, ji děsila.
Skutečně si přála, aby už lovil jen v lesích, aby už nikdy nenásledoval ty tajemné hlasy, jež ho
volaly. Ale ty hlasy tu byly a každý den tisk zveřejnil podiv nad tím, že vlčí muž dnes znovu
nezasáhl.
Tisk se začal zajímat nejen o ty, které vlčí muž napadl, ale i ty, které zachránil. Stará žena
z Buena Vista Hill, jíž Reuben pronikl oknem do pokoje a zachránil ji od krutého mučení, se
psychicky vzpamatovala a začala odpovídat novinářům na otázky. Odvážně prohlásila přímo na
kameru, že by vlčí muž měl být chycen živý, ne zastřelen jako zvíře. A že je schopna věnovat své
jmění, aby ho podpořila a ochránila, kdyby ho zajali. Susan Larsonová, žena, která na North Beach
poprvé spatřila vlčího muže, také lobbovala za jeho bezpečné odchycení. Nazvala ho „Něžným
vlkem“, zejména kvůli způsobu, jakým se jí dotkl a jak ji uklidňoval. Mezitím se na internetových
stránkách i na YouTube vytvořil klub fanoušků vlčího muže a minimálně jedna rocková hvězda
napsala „Baladu o vlčím muži“. Reuben tušil, že další písně budou následovat velmi brzy. Vlčí muž
měl dokonce i svou facebookovou stránku a na YouTube vznikla soutěž o nejlepší báseň.
Samozřejmě se objevila i celá řada triček s podobiznou vlčího muže.
Ke konci týdne se ozval Simon Oliver, aby Reubenovi sdělil, že má připraveny k podpisu
všechny dokumenty týkající se převodu Nideckého vrchu. Reuben souhlasil, ale cítil jisté
pochybnosti.
A co Felix? Tohle je Felixův dům, patří Felixovi. Neměl by mu patřit i nadále?
„S tím se teď nedá nic dělat,“ usoudila Laura. „Myslím, že bys měl všechny ty papíry podepsat
a nechat právníky, aby tu složku uzavřeli. Felix stejně nemá žádnou legální možnost, jak by mohl
dům znovu získat. Nemůže si nechat odebrat DNA, aby cokoli dokázal, ani příbuznost s Marchent,
ani skutečnost, že on je sám Felix Nideck. Bude si muset ten dům od tebe koupit. V této chvíli patří
tobě.“
Návštěva advokátní kanceláře byla velmi krátká. Není obvyklé přepisovat dům takhle rychle,
ale vzhledem k tomu, že patřil celou dobu jedné rodině, je to možné. Reuben podepsal vše, co mu
strčili pod ruku.
Nyní patřil Nidecký vrch skutečně jemu. Daň z nemovitosti byla uhrazena předem až do konce
následujícího roku a stejně tak i pojištění.
Reuben odvezl Lauru na jih pro její džíp a velkou část majetku. Překvapilo ho, že se dokázala
sbalit do několika málo krabic, přičemž v polovině z nich ležely jen flanelové noční košilky.
Konečně se ozvala i Grace a sdělila Reubenovi, že může příští týden v úterý zajet za Stuartem.
Dva dny byl bez teploty a vyrážka a pocit na zvracení zmizely. Stejně jako všechny známky
poranění. Chlapec ještě vyrostl a přibral pár kilogramů.
„Jak už jsem řekla, vše se stalo o moc rychleji,“ prohlásila Grace, „už se nechová jako blázen,
ale je poněkud náladový.“
Dokonce chtěla, aby se Reuben přijel na chlapce podívat. Trvala na tom, že si spolu musí
promluvit. Stuart se dožadoval domácího léčení, což znamenalo cestu do San Franciska. Jeho matka
ho doma v Santa Rose nechtěla, bála se, jak by dopadlo setkání s nevlastním otcem. A Grace s ní
souhlasila.
„Ano, bude pro mě o mnoho jednodušší, když ho budu mít pod dohledem v San Francisku,“
odtušila Grace. „Ale ten chlapec se chová divně, až moc divně. Je chytrý. Ví víc, než říká, zejména
o hlasech, které slyší. Reubene, děje se s ním totéž co s tebou. Laboratorní výsledky. Udělali jsme
malý pokrok a pak se vzorky rozpadly. Nepřišli jsme vůbec na nic. A už to není tentýž chlapec, se
kterým jsem mluvila poprvé. Změnil se. Chci, aby ses na něj přijel podívat.“
Reubenovi přišlo, že díky Stuartovi jsou s matkou schopni mluvit mnohem snadněji. Jako by
mezi nimi nikdy nebylo žádné období mlčení, žádné tajemství, žádné záhady, jako by vše bylo
spojeno jen se Stuartem.
V pořádku.
Reuben prohlásil, že se s chlapcem setká, jakmile bude moci. Že přijede v úterý brzy ráno.
Nakonec se Grace zeptala, jestli by on a Laura souhlasili, kdyby přijela s Philem a Jimem na
večeři.
Reubenovi se rozzářily oči nadšením. Věděl, že už vlčí dar dokáže ovládnout. Nemusí mít
strach. Přesně takhle to chtěl.
Spolu s Laurou strávili den přípravami na večeři. Našli prostírání na stůl, velký ubrus se
starobylou krajkou, ubrousky s iniciálou N a hromady starého stříbra s vyrytými ornamenty.
Objednali květiny, kterými vyzdobili hlavní místnost, a z nedaleké pekárny přivezli dezerty.
Grace a Phil byli domem naprosto nadšeni, ale byl to Phil, který se do něj podle Reubenova
očekávání zamiloval. Přestal odpovídat na otázky a připomínky a toulal se chodbami sám, mumlal
si pod vousy a přejížděl rukama po obložení a dveřních rámech, po lakovaném klavíru a listech
fíkusu, po knihách vázaných v kůži ležících na poličkách. Nasadil si tlusté brýle a zkoumal
vyřezávané figurky lovců na středověkém krbu. Díky rozcuchaným šedým vlasům vypadal, jako by
do tohoto místa už mnoho let patřil.
Nakonec ho museli násilím vytáhnout z pokojů ve druhém patře, protože už hladověli. Ale Phil
si s domem šeptal, povídal, rozmlouval s ním a nevěnoval žádnou pozornost Grace, která hovořila
o zjevné finanční náročnosti.
Reuben byl nadšen a pořád Phila objímal. Phil tu našel svůj vysněný svět. Mumlal si: „Já bych
se sem nastěhoval hned.“ A najednou svého syna neskutečně miloval a obdivoval.
„Synu, tohle je tvůj osud,“ prohlásil.
Grace podotkla, že takové starobylé domy by se měly stát ústavy, muzei nebo nemocnicemi.
Reuben z ní nemohl odtrhnout oči – rudé vlasy jí splývaly okolo tváře, rty měla jen nepatrně
nalíčené a rysy obličeje ostré jako vždy. Černý kalhotový oblek z hedvábí vypadal nově, nejspíš si
ho koupila právě pro tuto příležitost. Ale byla unavená, přetažená a upřeně hleděla pouze na
Reubena, bez ohledu na to, kdo zrovna mluvil.
Jim začal dům obhajovat, poukazoval na to, že Reuben nikdy nevyžadoval velké finanční
zaopatření. Cestoval úsporně, bydlel v levných hotelech a penzionech a absolvoval státní univerzitu
místo drahé soukromé Ivy Legue. Nejextravagantnější investicí bylo, když po své promoci požádal
o porsche, se kterým už jezdil skoro dva roky a nehodlal ho měnit. Až dosud nečerpal ani z jediného
úvěru na svých účtech a dlouhá léta žil z poloviny svých příjmů. Ano, tenhle dům bude stát majlant,
ale nemusejí ho vytápět každý den, ne?
A jak dlouho se čekalo, že bude Reuben žít s rodiči? Ano, dům bude něco stát. Ale na kolik by
vyšlo koupit nový nebo renovovaný viktoriánský dům v San Francisku? A co by si o tom všem
pomyslel dědeček Spangler, na dar takovéto hodnoty? Schválil by to bez mrknutí oka. Byl to
realitní agent, že ano? Jednou bude mít tenhle dům hodnotu celého jmění, takže prosím nechte
Reubena na pokoji.
Grace vše přijala s ležérním přikývnutím. Co už Jim neřekl, bylo, že vrátil své fondy zpět
rodině, když získal přístup ke kněžským, tak proč by neměl mít jeho názor váhu?
Jim zanechal studia medicíny, aby se stal knězem, a v porovnání s tím nestálo jeho studium
v Římě skoro nic. Rodina věnovala po jeho vysvěcení kostelu štědrý příspěvek, ale jeho pozůstalost
nyní spravoval Reuben.
Reubena nezajímalo, co kdokoli z hostů říká. Držel se své myšlenky na Felixe a na jeho morální
právo na dům. Sice by mu nejspíš prasklo srdce, kdyby o tuto stavbu přišel, ale tahle starost
rozhodně nebyla na pořadu dne. Co si Felix pomyslí, až se dozví o Stuartovi?
Co si pomyslí sám Stuart, až zjistí, co se mu stalo?
Ale možná bude v pořádku. Neříkal Marrok, že někdy se nic nestane? Ach, chabá naděje.
Reubena naprosto nadchlo, jak se díky návštěvě rodičů a bratra celá velká potemnělá jídelna
naplnila hlasy. Líbilo se mu, že je otec nadšený a nenudí se. Byl tak rád, že s nimi může být.
Jídlo mělo velký úspěch – pečený filet, čerstvá zelenina, těstoviny a jeden z Lauřiných
obrovských salátů s bylinkami.
Laura zapředla rozhovor s Jimem o Teilhardovi de Chardin a Reuben chápal méně než polovinu
toho, o čem se ti dva bavili. Viděl však, že si vzájemné sdílení názorů skutečně užívají. Phil se
umíval na Lauru zvláštním potěšeným úsměvem. Když začal mluvit o poezii Gerarda Manley
Hopkinse, Laura poslouchala s naprostým zaujetím. Grace se samozřejmě začala bavit o něčem
jiném, ale Reuben si za ta dlouhá léta zvykl vnímat oba samostatné rozhovory současně. Měl radost,
že je Lauře jeho otec sympatický. I matka.
Grace se zeptala, jakého dobrého teologa nebo básníka všichni znají.
Laura poznamenala, že věda byla závislá na poezii, protože veškeré vědecké popisy byly
metaforické.
Jen jedenkrát začala být atmosféra poněkud nepříjemná, a to když se rozhovor stočil na doktora
Akima Jasku. Grace se o tom muži odmítala bavit, ale Phil téměř zuřil.
„Ten doktor tě chtěl zavřít pod zámek,“ řekl Reubenovi.
„A tím si vykopal vlastní hrob,“ dodala Grace, „protože nikdo, a to myslím doopravdy nikdo,
o ničem takovém nesmí ani uvažovat.“
„Zavřít pod zámek?“ zeptala se Laura.
„Ano, do toho podivného a jistě nezákonného rehabilitačního centra v Sausalitu,“ vysvětlil Phil.
„Věděl jsem, že ten chlap je podvodník, už od první chvíle, co jsem se s ním setkal. Vlastně jsem ho
vyhodil už ze schodů. Přišel k nám s těmi papíry.“
„S papíry?“ otázal se Reuben.
„Určitě není podvodník,“ ozvala se Grace, což způsobilo, že se s Philem do sebe pustili jako pes
a kočka. Nakonec zasáhl Jim a prohlásil, že ano, že je jistě skvělý lékař, velmi uznávaný ve svém
oboru, ale něco je na něm divného. Až příliš usilovně se snažil vnutit svou přítomnost.
„No, už na něj můžeme zapomenout,“ řekla Grace. „Už je to za námi, Reubene. Bohužel jsme
prostě nebyli s doktorem Jaskou na stejné vlně.“ Pak zamumlala cosi, že je jistě jedním z největších
odborníků na poli medicíny, s jakým se kdy setkala, jen škoda, že je trochu blázen ohledně otázek
týkajících se vlkodlaků.
Phil si odfrkl, přičemž shodil ze stolu ubrousek, znovu jej zvedl, pak opět shodil a řekl, že ten
chlap je jako Rasputin.
„Má teorii,“ promluvil Jim, „o mutačních změnách a zmutovaných bytostech. Ale pověřovací
dokumenty toho muže nejsou takové, jaké by měly být, a matka si to naštěstí uvědomila dost brzy.“
„Pro mě to nebylo dost brzy,“ odtušil Phil. „Snažil se zamaskovat své neúspěchy báchorkou
o pádu Sovětského svazu a ztrátou všech svých cenných závěrů z výzkumů. Nesmysl!“
Reuben vstal, pustil uklidňující klavírní hudbu od Erika Satie, a když se znovu posadil, zjistil,
že Laura tiše mluví o lese a o tom, že musí všichni přijet, až konečně přestane pršet, a strávit víkend
procházkami po stezkách, které začínají přímo u domu.
Když se Reuben vydal na vzduch, podařilo se jeho bratrovi zachytit jej na chvíli o samotě.
„Je pravda, že ten kluk byl pokousaný?“ zeptal se.
Reuben chvíli mlčel a pak všechno přiznal. Řekl bratrovi, že nyní si je jistý, že Stuart na Svátost
nezemře, ale nejspíš se z něj stane přesně taková bytost, jako je Reuben. Jim málem zešílel.
Klekl na zem, sklonil hlavu a modlil se. Reuben pořád mluvil o setkání s Felixem a o svém
pocitu, že tenhle muž zná odpovědi na všechny otázky.
„V co doufáš?“ zeptal se Jim. „Myslíš, že ti řekne, že tyhle útoky, které provádíš, jsou morálně
naprosto v pořádku?“
„Doufám v to, v co všechny rozumné bytosti… Doufám, že jsem součástí něčeho většího, v čem
hraju svou roli, skutečnou roli, jež je smysluplně a konkrétně určena. Že nejsem sám.“ Zatahal Jima
za paži. „Můžeš prosím vstát ze země, Otče Goldingu, než tě někdo uvidí?“
Zamířili hlouběji do lesa, ale pořád zůstali na dohled, aby viděli světlo z oken. Reuben zastavil
a zaposlouchal se. Slyšel nepřeberné spektrum zvuků. Pokusil se to Jimovi popsat, ale v šeru
nedokázal rozpoznat, jaký výraz ve tváři jeho bratr má.
„Ale je v lidských možnostech takové věci slyšet?“ zeptal se Jim.
„Pokud není, tak jak to, že je slyším?“
„Občas se stávají takové věci,“ odpověděl Jim. „Mutace, vývoj, který svět obsahuje, ale nikdy
nezahrnuje, věci, které mají být odmítány a zamítány.“
Reuben si povzdechl.
Pohlédl vzhůru a zatoužil po lepším nočním vidění, které přicházelo hned po proměně. Chtěl
spatřit hvězdy nad hlavou, aby mu připomněly, že tahle planeta není nic víc než malý žhavý uhlík
v záři nekonečných galaxií. Ta myšlenka ho vždy uklidnila, upokojila. Zvláštní, že to tak nefunguje
i u ostatních. Obrovský rozměr vesmíru ho přivedl k otázce víry v Boha.
Vítr se prohnal větvemi nad jeho hlavou. Náhle ho něco vyrušilo. Zaslechl sérii zvuků, která
v lesním tichu zněla jako kadence. Viděl, jak se v té tmě něco pohybuje? Noc byla příliš temná. Ale
Reuben ucítil závan chladu a okamžitě mu naskočila husí kůže. Někdo tu je, právě tady.
Reubena zasáhly první křeče, ale dokázal je potlačit. Přinutil je zmizet. Zachvěl se zimou. Ne.
Nic tam neviděl. Přesto jeho představivost naplnila celou noční scenérii. Bytosti ve tmě, víc než
jedna, víc než dvě.
„Co je? Co se děje?“ zeptal se Jim.
„Nic,“ zalhal Reuben.
Vítr znovu ohnul větve stromů, zesílil a zvuky lesa se slily v jediný sborový zpěv.
„Vůbec nic.“
V devět hodin se rodina rozloučila s vyhlídkou, že by se dostali do San Franciska před jednou
ranní. Grace se druhý den odpoledne plánovala vrátit do Santa Rosy, aby osobně dohlédla na to, že
Stuart zůstane v nemocnici. Evidentně se něčeho bála.
„Víš něco nového o tom syndromu?“ zeptal se Reuben.
„Ne,“ odvětila. „Vůbec nic.“
„Mohl bych se tě na něco zeptat? Ale chci, abys ke mně byla naprosto upřímná.“
„Samozřejmě.“
„Doktor Jaska…“
„Reubene, ten chlap je pryč. Už se k nám nikdy nepřiblíží.“
„A ke Stuartovi?“
„Neexistuje žádný způsob, jak by se k němu mohl dostat. Varovala jsem doktorku Cutlerovou,
že ho nesmí za žádných okolností vpustit dovnitř. To, co ti řeknu, je přísně tajné. Doktorka
Cutlerová se pokouší získat Stuarta do opatrovnictví, nebo alespoň dostat plnou moc k rozhodování
o jeho zdravotním stavu. Nemůže jít domů a už vůbec by neměl být sám v San Francisku v bytě na
Haight Ashbury. Ale zapomeň, že jsem ti o tom řekla.“
„Jasně, mami.“
Pohlédla na něj téměř zoufale.
Hodně si o Stuartovi povídali, ale o Reubenovi nepadlo ani slovo.
Kdy jeho matka naposledy něco vzdala? Chirurgové se nevzdávají. Chirurgové věří, že vždycky
najdou řešení. Mají to v povaze.
Tohle je důvod současného chování mé matky, pomyslel si Reuben. Grace stála na prvním
schodu a hleděla na dům a na temné lesy, které se za ním táhly na východ. Oči měla uštvané
a nešťastné. Pak se otočila na Reubena a na okamžik vykouzlila na tváři ten teplý láskyplný úsměv,
na němž byl kdysi tak závislý.
„Mami, jsem moc rád, že jste dnes večer přijeli,“ řekl. Objal ji. „Ani nedokážu vyslovit, jak
jsem rád.“
„Jo, já jsem taky ráda,“ řekla. Přitáhla si ho k sobě a zadívala se mu do očí. „Jsi v pořádku, že
ano, chlapečku?“
„Jsem, mami, jen mám strach o Stuarta.“
Reuben slíbil, že jí zavolá hned ráno, jak se dostane do nemocnice.
Dar-37.html
KAPITOLA 33
V lese se objevil divočák – osamělý samec. Reuben ho zaregistroval okolo druhé hodiny ranní.
Četl si a bojoval s proměnou. Pak ucítil pach kance a zvuky, které vyluzoval. Lovil sám, na vlastní
pěst, zbytek rodiny nechal kdesi v provizorním doupěti z polámaných větví a listů.
Moc nechápal, jak mu to všechno jeho smysly mohly sdělit. Svlékl se, srdce mu tlouklo jako
o závod, cítil jednu křeč za druhou. Do lesa vstoupil už ve vlčí podobě, vyšplhal do korun stromů
a po chvíli slezl na lesní půdu a sledoval zvíře pěšky. Nakonec ho dostihl. Kanec byl velký, silný
a chlupatý. Reuben zaťal tesáky do jeho zad a nakonec do krku.
To byla hostina, hostina, po které tolik toužil. Dal si na čas, užíval si chuť kančího břicha
a dalších měkkých vnitřností. Zhltl srdce, z něhož odkapávala krev. V šeru se leskly velké bílé kly.
Divočák jak má být. Reuben se cítil dokonale přesycen šťavnatým a voňavým masem.
S každým dalším soustem se cítil víc a víc ospalý. Žvýkal maso pomaleji a vysával z něj krev.
V hrudníku a břiše a dokonce i v končetinách cítil uspokojivé teplo.
Takhle si představoval nebe, tichounký déšť dopadající všude okolo, vůně popadaného listí,
opojné aroma divočáka, víc masa, než dokáže zkonzumovat.
Náhle zaslechl výkřik. Polekal se. Laura. Volala do tmy jeho jméno.
Rozběhl se za zvukem jejího hlasu.
Stála na mýtině za domem v záři žlutých reflektorů. Neustále se ho snažila přivolat, pak padla
na kolena a znovu vykřikla.
Doběhl na hranici lesa a zamířil k ní.
„Reubene, volala doktorka Cutlerová,“ vyhrkla. „Nemůže se dovolat tvé matce. Stuart utekl
z nemocnice. Rozbil okno ve druhém patře a zmizel!“
Takže se to stalo. Stalo se to v polovičním čase. Stuart se poprvé proměnil a nikdo u něj nebyl.
„Mé šaty, ty velké,“ vykřikl. „A oblečení pro chlapce. Dej to do džípu a jeď na jih. Najdu si tě
někde poblíž nemocnice nebo kdekoli jinde.“
Vyběhl do lesa, odhodlaný dostat se až do Santa Rosy, nedbaje na to, že bude muset přejít rušné
silnice a dálnice a dlouhé travnaté porosty. Byl si jistý, že je to nejrychlejší možný způsob přesunu
ke Stuartovi. Modlil se k lesním bohům, k Bohu ve svém srdci, aby mu pomohl najít chlapce dřív,
než se to podaří někomu jinému.
Po dálnici to bylo okolo sto čtyřiceti kilometrů.
Ale nikdo už nezměřil, jak daleko to je cestou, kterou zvolil Reuben. Přes vršky stromů v lesích
a pěšky tam, kde to jinak nešlo. Přeskakoval ploty, silnice i ostatní překážky, jež se mu připletly do
cesty.
Ovládla ho jediná myšlenka: najít Stuarta, a verva, s jakou se do hledání pustil, ho ohromila.
Jeho smysly nikdy nebyly tak vyostřené, jeho svaly tak silné a nikdy si nebyl tak jistý správným
směrem.
Les ho nezklamal, i když občas při dlouhém skoku zlomil větev a skončil dole v podrostu nebo
riskoval prozrazení ve chvíli, kdy dopadl na otevřené prostranství.
Z obydleného jihu slyšel lidské hlasy, což jen prohlubovalo kouzlo lesního porostu. Probíhal
zalesněnými městskými parky a vlčí i lidské smysly měl zaujaté pouze Stuartem. Snažil se
identifikovat zvuky, které chlapec mohl vydávat, jeho vůni a hlasy, jež by jej mohly vábit.
Pochopil, že je marné doufat, že by chlapce nesvedl zápach zla, stejně jako se to kdysi stalo
jemu. Věděl, že ho nově získaná síla povede do míst, kde může být objeven nebo polapen.
Noc ožila sirénami, praskajícími hlasy v rádiích, nádechem sladké vůně města Santa Rosa, které
se vzbudilo s šokujícími novinkami o násilí.
Reuben, zmatený a téměř šílený, oběhl nemocnici a vyrazil na jih. Zachytil pach teroru, proseb
a zoufalství, hlasy, jež přehlušovaly modlitby a obviňování.
Směrem na východ zrychlil. Jak instinkty, tak lidské uvažování jej vedly k jedinému možnému
místu: k chlapcovu domovu. Kam by jinam šel? Přímo na Plum Ranch Road.
Je nahý a osamělý, uprostřed přelidněného lesa, bude se pohybovat mezi sekvojovými stromy
směrem k možnému úkrytu ve sklepení nebo v podkroví místa, kde sice není vítán, ale které mělo
být jeho domovem. Jakmile však Reuben dorazil na dohled policejních aut s blikajícími světly,
k velkým hasičským vozům a sanitkám, uslyšel kakofonii hlasů lidí shromážděných na vyvýšeném
místě. A ucítil zápach smrti.
Vzlykající žena byla Stuartova matka. Mrtvý muž na nosítkách Herman Buckler. Mezi větvemi
se pohybovali muži a prohledávali okolí. Hlasy z vysílaček je pobízely k pátrání. Vlčí muž.
Civilisté, kteří se přišli podívat, co se děje, pozorovali celou akci se směsicí hysterie a nadšení
z lovu.
Psi vyli a štěkali.
Přes úbočí se přenesla ozvěna výstřelu z pistole. Pak se ozval naléhavý hlas, který nabádal
k opatrnosti. „Nestřílejte. Nahlaste svou pozici. Nestřílejte.“
Světlomety prorážely stromy, louky a pastviny, střechy – odhalovaly auta na neosvětlené
příjezdové cestě, ozařovaly okna.
Reuben už se nemohl dostat blíž. I tak se cítil ve velkém nebezpečí.
Ale byla temná noc, hustý a vytrvalý déšť a jediné, co Reuben viděl před sebou, byly
pokroucené větve. Pohyboval se v kruzích okolo centra dění, kterým byl rodinný dům.
Vyšplhal tak vysoko do korun dubů, jak jen dokázal. V okamžiku, kdy přes něj přejel kužel
světlometu, ztuhl naprosto nehybně, s tlapami přes oči, a pokoušel se splynout s temnotou.
Záchranné vozy začaly odjíždět od domu. Z dálky byl slyšet mělký, zlomený pláč Stuartovy
matky. Po všech cestách byla rozmístěna policejní auta. Světla z pochodní a reflektorů ozařovala
prázdný bazén a hladké a třpytivé travnaté plochy.
Na návrší dorazila další vozidla.
Reuben si uvědomil, že se musí pohnout, znovu se pokusit oběhnout dům, tentokrát víc
zeširoka. A náhle ho napadla jasná myšlenka: signál. Chlapec dokáže slyšet i zvuky, které nikdo
jiný nezaslechne. Tichým hlasem Reuben zavolal Stuartovo jméno. „Hledám tě,“ ozvala se tlumená
hrdelní slova. „Stuarte, pojď ke mně.“ Z Reubenova hrdla unikaly hluboké, protáhlé slabiky, které
lidským uším musely splynout s duněním pneumatik a motorů a s rachocením dalších přístrojů.
„Stuarte, pojď ke mně. Věř mi. Jsem tu, abych tě našel. Stuarte, jsem tvůj bratr. Pojď ke mně.“
Zdálo se, že mu odpovídají pouze psi. Štěkali na něj, vrčeli, kňučeli, vyli. V tom rostoucím
rámusu musel zvýšit hlas.
Pomalu se pohnul na východ, mimo oblast, kde probíhalo pátrání, a doufal, že chlapec bude tak
chytrý, že udělá totéž. Na západě se rozprostíraly obydlené čtvrti města Santa Rosa. Na východě
les.
„Stuarte, pojď ke mně.“
Nakonec za změtí polámaných větví spatřil záblesk živých očí.
Zamířil k těm třpytivým očím a znovu tichým, hrdelním hlasem zavolal jeho jméno. „Stuarte!“
Uslyšel chlapcův pláč. „Pro lásku boží, pomozte mi!“
Reubenova pravá ruka vylétla z větví a chytila vlčího chlapce kolem ramen. Reubena
překvapilo, že je Stuart téměř stejně vysoký jako on, a jistě stejně silný. Společně vyrazili hustými
dubovými větvemi pryč.
Notnou chvíli jen utíkali lesem. Nakonec zastavili v hlubokém údolí, kde tmu neprotínala žádná
světla. Reuben poprvé ve vlčí podobě pocítil vyčerpání, lehl si na kmen stromu, lapal po dechu
a hledal vůni vody. Vlčí chlapec se mu schoulil u nohou, jako by se bál vzdálit byť jen o pár
centimetrů.
Velké modré oči hleděly na Reubena z vlčí tváře pokryté tmavě hnědou srstí, stejnou, jako byla
ta jeho. Vlčí chlapec měl límec z bílých chlupů. Tiše zíral na Reubena, na nic se neptal, o nic
nežádal a absolutně mu důvěřoval.
„Dostanu tě odtud pryč,“ řekl Reuben tak hlubokým hlasem, že by mu žádný člověk nedokázal
porozumět. Jako by instinktivně věděl, že chlapec to uslyší.
Odpověď přišla stejně hlubokým, dunivým hlasem. „Jsem s tebou.“ Reuben ucítil slabý náznak
lidské bolesti, lidské úzkosti. Dokážou zvířata plakat? Doopravdy plakat? Které zvíře umí vzlykat
nebo se smát?
Pohybovali se rychle po bočních svazích temné rokle, mezi kapradinami, dokud k sobě Reuben
vlčího chlapce znovu nepřitáhl.
„Tady je to bezpečné,“ vydechl mu do ucha. „Počkáme.“
Reubenovi připadal chlapec tak přirozeně podobný, ta velká chlupatá ramena, měkká vlčí srst na
pažích, objemná hříva, která se leskla pod čirým světlem měsíce. Vskutku, měsíc vyklouzl z mraků
a zalil je světlem, jež klouzalo po miliardách drobných kapek deště.
Reuben otevřel ústa a nechal déšť dopadnout na vysušený jazyk. Znovu zkoušel najít zdroj vody
a objevil malou tůňku pár desítek metrů odtud, mezi vyhloubenými kořeny a hnijícími stromy.
Dolezl k ní na tlapách a kolenou a zhluboka se napil. Hltal sladkou vodu tak rychle, jak to jen šlo.
Pak se posadil a umožnil Stuartovi totéž.
Okolo nich zaznívaly jen tiché zvuky, bezpečné zvuky.
Obloha zšedla.
„Co se stane teď?“ zeptal se Stuart zoufale.
„Za hodinu, možná i dřív, se proměníš zpět.“
„Tady? Na tomhle místě?“
„Musíme přivést pomoc. Nech to na mně. Teď mě poslouchej, zkusím, jestli ucítím vůni nebo
uslyším hlas té osoby, která se pohybuje poblíž nás. To může chvíli trvat.“
Poprvé v životě Reuben opravdu nechtěl vidět východ slunce.
Lehl si na záda na starý shnilý strom a zaposlouchal se, tlapou stiskl chlapci ústa a naznačil mu,
aby byl zticha.
Věděl, kde ta osoba je!
Ne příliš blízko, ale i tak zachytil její vůni a uslyšel její hlas. Ach, Lauro, ty jsi tak chytrá.
Zpívala si píseň, kterou on pobrukoval první noc, kdy se potkali:
„Darem tvým je svoboda, darem tvým je prostota.“
„Pojď za mnou,“ pobídl Stuarta a vyrazil zpět k pátracím četám a blikajícím světlům, ale
i k Lauře. Zrychloval a i ona zrychlovala. A nakonec se přiblížil natolik, že spatřil bledý pás silnice,
na níž se pohybovala.
Uháněli po té silnici se Stuartem společně, ale pak se Reuben dostal až k autu, odrazil se
a dopadl na kapotu džípu, drápy zaťal do okenního rámu u řidiče a do čelního skla. Laura prudce
zabrzdila.
Stuart stál jako ochrnutý. Reuben ho přinutil vlézt na zadní sedadla.
„Dřepni si tam,“ nařídil mu. Lauře řekl: „Jedeme domů.“
Džíp se s rachotem vyřítil na cestu. Laura upozornila chlapce, že vzadu najde přikrývky, do
kterých se má zabalit, jak nejvíc to půjde.
Reuben se přinutil k proměně. Vyčerpaný ulehl na sedadlo spolujezdce a cítil, jak jím procházejí
vlny spojené s transformací. Nikdy mu nepřišlo tak těžké vzdát se vlčí kůže, vzdát se moci, vzdát se
možnosti cítit nebezpečí, které mohlo číhat v lese.
Obloha získala barvu stříbrného mramoru zahaleného kouřem. Déšť dopadal na zelené plochy
po obou stranách cesty a Reuben cítil, že by mohl upadnout do hlubokého spánku. Ale na to nebyl
čas. Oblékl si polokošili a flanelové kalhoty, nazul si mokasíny a promnul si tvář dlaněmi. Jeho
kůže nechtěla nechat vlčí podobu zmizet, svědila ho a on se cítil, jako by stále běžel lesem. Jako
když se projíždíte celý den na kole a potom i při chůzi máte pocit, že šlapete do pedálů nahoru
a dolů, nahoru a dolů.
Otočil se a pohlédl na zadní sedačku auta.
Vlčí chlapec tam ležel přikrytý hrubou vojenskou dekou, velké modré oči stále ještě ukryté ve
zvířecí tváři upíral na Reubena.
„Vy!“ vykřikl vlčí chlapec. „To jste vy!“
„Ano. To jsem já, kdo ti tohle způsobil,“ řekl Reuben. „Já jsem ten, kdo ti předal Svátost.
Nechtěl jsem. Jen jsem se snažil zabít muže, co tě chtěli připravit o život. Ale stalo se.“
Chlapec z muže nespouštěl zrak.
„Zabil jsem svého nevlastního otce,“ řekl Stuart hlubokým, drsným hlasem. „Tloukl mou
matku, táhl ji po pokoji za vlasy. Řekl, že ji zabije, když nepodepíše papír, ve kterém se mě zříká.
Odmítala to podepsat. Její vlasy byly pokryté krví. Zabil jsem ho. Roztrhal jsem ho na kusy.“
„To si umím představit,“ odpověděl Reuben. „Ví tvá matka, že jsi to byl ty?“
„Bože, to ne!“
Džíp poskočil a najel na dálnici, předjel auto a pak Laura zařadila vyšší rychlost a vjela do
levého pruhu.
„Kam mám jít? Kde se můžu ukrýt?“
„Nech to na mně.“
Pokračovali po dálnici 101 na sever. Obloha získala tmavě kovovou barvu a Stuart se začal
měnit.
Trvalo to asi pět minut. Reuben to stopoval. Ne o mnoho víc.
Chlapec se zachvěl, sklonil hlavu a lokty k nahým kolenům. Dlouhé plavé kudrnaté vlasy mu
spadly do tváře. Snažil se promluvit, ale slabiky se mu zadrhávaly v hrdle. Nakonec se mu povedlo
říct:
„Myslel jsem, že se už neproměním zpět. Že už budu takhle navždy.“
„Ne, to ne,“ uklidnil ho Reuben.
Pomohl Stuartovi do jednoho z pletených svetrů, které Laura naložila do auta. Džíny a boty na
běhání už si chlapec oblékl sám.
Byl vyšší než Reuben. Měl širší hrudník a samozřejmě delší nohy a silné, svalnaté paže. Ale
oblečení mu padlo jako ulité. Posadil se a znovu se zadíval na Reubena, nyní už lidskou tváří
pokrytou pihami a velkýma bystrýma očima. Ten šibalský úsměv se v ní ale ještě neobjevil.
„Musím ti říct, že jsi skvělý vlčí kluk,“ poznamenal Reuben.
Ticho.
„S námi budeš v bezpečí, Stuarte,“ řekla Laura, aniž by spustila oči ze silnice.
Chlapec byl příliš v šoku a vyčerpaný, aby dokázal odpovědět. Pořád zíral na Reubena, jako by
považoval za zázrak, že Reuben vypadá jako naprosto obyčejný muž.
Dar-38.html
KAPITOLA 34
Reuben prudce otevřel oči. Na digitálních hodinách bylo krátce po čtvrté odpolední. Žaluzie
zůstaly zatažené. Spal několik hodin. Ze všech stran kolem domu se ozývaly hlasy.
Posadil se.
Lauru nikde nespatřil. Zato viděl blikat telefon. Odkudsi z domu slyšel vyzvánění telefonu,
možná z kuchyně nebo z knihovny. Na nočním stolku vibroval jeho iPhone.
Televizní obrazovka tiše zablikala a rozsvítila se. Zpravodajství přinášelo aktualizované
informace na téma, které sledoval, když šel spát. SANTA ROSA BIJE NA POPLACH KVŮLI
VLČÍMU MUŽI.
V noci se snažil vydržet u zpráv tak dlouho, jak jen dokázal. Pak upadl do tvrdého spánku.
Policie vyhlásila celostátní pátrání po Stuartu McIntyreovi, který zmizel během noci
z nemocnice Svatého Marka. Jeho nevlastní otec byl zavražděn vlčím mužem ve čtvrt na čtyři ráno.
Chlapcovu matku hospitalizovali. Ze všech koutů severní Kalifornie přicházely zprávy, kde všude
byl vlčí muž spatřen.
Lidé na celém pobřeží panikařili. Nebáli se ani tolik vlčího muže jako naprostého zmatku,
bezmoci a frustrace. Jak to, že policie nedokáže vyřešit záhadu vlkodlačího mstitele? Reuben spatřil
záběry z tiskové konference guvernéra, záblesky na generálního prokurátora a občasné prostřihy na
prosklený dům ze sekvojového dřeva na pahorku poblíž Santa Rosy.
Okolo domu stále neutichaly hlasy. Reuben cítil desítky unikátních pachů. Lidé se pohybovali
po západní a východní straně pozemku.
Vstal z postele, nahý, bosý, připlížil se k přednímu oknu, nepatrně poodtáhl závěsy a nechal do
místnosti proniknout odpolední světlo. Před domem spatřil tři policejní vozy. Ne. Jedno z aut patřilo
šerifovi. Další dvě dálniční policii. Pak tu byla záchranka. Proč záchranka?
Ozvalo se klepání na přední dveře. A znovu. Přimhouřil oči, protože tak lépe slyšel. Přesunuli se
na druhou stranu domu a zaklepali na zadní vchod.
Jsou zadní dveře zamčené? Je zapnutý alarm?
Kde je Laura? Ucítil její vůni. Byla v domě, mířila k němu.
Natáhl si kalhoty a plížil se chodbou. Slyšel Stuartův dech. Podíval se do ložnice, jež sousedila
s jeho, a spatřil chlapce nataženého přes celou postel, v hlubokém spánku, v jakém se Reuben
nacházel sotva před pár minutami.
On a Stuart usnuli, protože neměli jinou volbu. Reuben se snažil jíst málo, ale nebyl toho
schopen. Stuart zhltl celý obrovský steak. I přesto měli oba lesklé oči, unavený hlas a byli slabí.
Stuart řekl, že si je téměř jistý, že ho otec dvakrát střelil. Ale nenašli žádné rány po kulkách.
Pak oba zamířili do postelí. Reuben usnul, jako když zhasnete žárovku.
Naslouchal.
Po silnici se blížilo další auto.
Náhle za sebou uslyšel tiché našlapování Lauřiných bosých nohou na schodech. Zjevila se ve
stínu, došla k němu a vklouzla mu do náruče.
„Tohle je už druhá návštěva,“ zašeptala. „Alarm je aktivován. Pokud rozbijí okno nebo vylomí
dveře, tak celý dům pohltí jekot sirén.“
Reuben přikývl. Laura se třásla a měla bledou tvář.
„Tvůj e-mail je plný zpráv, nejen od tvé matky, ale i od bratra, od otce a od Celesty. Od Billie.
Dole se děje něco velmi zlého.“
„Viděli tě skrz okna?“ zeptal se Reuben.
„Ne, od minulé noci jsou pořád zatažené závěsy.“
Zespoda se ozvalo volání: „Pane Goldingu, pane Goldingu!“ Tlukot na dveře v zadní části
domu, stejně jako před chvílí zepředu.
Zafoukal vítr a kapky deště narazily do okna.
Reuben udělal pár kroků po schodech.
Vzpomněl si na rachot, který ho probudil té noci, kdy byla Marchent zabita. Žijeme v domě ze
skla, pomyslel si, ale jak by se sem mohli dostat, aniž by porušili zákon?
Mrkl zpět na Stuarta. Ležel nahý a bosý na posteli a spal jako mimino.
K domu právě přijel Galton. Reuben slyšel, jak volá na šerifa.
Došel zpět do ložnice a znovu odtáhl závěsy na okně, které směřovalo k jihu.
„Nevím, kde jsou. Stejně jako já vidíte, že obě auta parkují tady. Nevím, co na to říct. Možná
spí. Přijeli až dnes brzy ráno. To vy byste mi měli říct, co se to tu děje.“
Šerif neodpověděl a nic neřekli ani dálniční policisté. Zdravotníci z ambulance stáli opodál se
založenýma rukama a pozorovali dům.
„Zavolám vám později, až se probudí, co vy na to?“ navrhl Galton. „Jo, já znám kód, ale
nemám povolení kohokoli vpouštět dovnitř. Poslouchejte…“
Šepot. „V pořádku, v pořádku. Počkáme.“
Počkáme na co?
„Probuď Stuarta,“ řekl Lauře. „Vezmi ho do tajné místnosti. Rychle.“
Ve spěchu se oblékl. Vzal si na sebe modré sako a učesal si vlasy. Chtěl vypadat jako ze
škatulky, ať už se má stát cokoli.
Mrkl na svůj mobilní telefon: zpráva od Jima.
„Přistáli. Jsou na cestě k tobě.“
Co to má, pro všechno na světě, znamenat?
Reuben zaslechl, jak Stuart ospalým hlasem protestuje, ale Laura ho nekompromisně vedla do
komory a skrz tajné dveře.
Zavřel za nimi. Dokonale hladká zeď. Vrátil police zpět na místo a položil na ně dva balíky
ručníků. A pak zabouchl dveře.
Vplížil se do prvního patra a pokračoval chodbou směrem k ztemnělé přední místnosti. Jediné
světlo pocházelo ze dveří zimní zahrady. Mléčné, matné. Déšť zlehka dopadal na prosklenou
střechu. Šedá mlha se plazila podél stěn.
Zvenčí se kdosi pokoušel otočit postupně všemi knoflíky na francouzských dveřích vedoucích
na západ.
Před domem zastavilo další auto. Podle zvuku nejspíš náklaďák. Reuben nechtěl odkrývat
závěsy, dokonce ani trochu. Tiše naslouchal. Tentokrát se ozval ženský hlas. A pak Galtonův křik do
telefonu.
„…bude lepší, když sem hned přijedeš, Jerry. Právě teď jsou tady, na Nideckém vrchu, a já
nevidím žádné povolení ke vstupu, a pokud se do domu vloupou, a nebudou mít povolení, měl bys
tu být.“
Reuben se tiše připlížil ke stolu a na monitoru spatřil hromadu e-mailů.
„SOS,“ psala znovu a znovu Celesta.
V e-mailu od Billie bylo napsáno: „Varování.“
E-mail od Phila: „Jsou na cestě.“
Poslední zpráva od Grace: „Právě teď vzlétli i se Simonem.“ Tohle bylo odesláno před dvěma
hodinami.
Tak takhle to Jim myslel. Pravděpodobně přistáli na letišti v Sonomě a zbytek cesty jeli autem.
Reuben přemýšlel, jak dlouho jim to asi trvalo.
K domu přijely další vozy.
Před hodinou přišel poslední e-mail od Billie: „Varování: přicházejí, aby si tě odvedli.“
Zuřil vzteky, ale snažil se uvažovat. Co mohlo způsobit tohle šílenství? Viděl ho snad někdo
dnes ráno se Stuartem v autě? Galton by rozhodně nikomu nic neřekl, ale i sebenepatrnější důkaz by
mohl rozpoutat aféru.
Záchranka. Proč tu je záchranka? Že by doktorka Cutlerová skutečně dostala Stuarta do
opatrovnictví a přišla, aby ho odvezla do blázince nebo do vězení? To venku je přece hlas doktorky
Cutlerové, ne? A hlas další ženy se zvláštním přízvukem.
Reuben opustil knihovnu a po měkkém orientálním koberci ve velké místnosti došel až ke
dveřím.
Žena s cizím přízvukem, možná ruským, vysvětlovala, že má s takovými věcmi zkušenosti,
a pokud budou důstojníci spolupracovat, půjde vše naprosto hladce. Takové věci se přece stávají.
Ozval se mužský hlas, jenž byl podobný hlasu té ženy, se zlověstně protaženými slabikami, který
v podstatě říkal to samé. Tohle je Jaska. Reuben ucítil jeho pach a zkusil se zaměřit na vůni té ženy.
Lež. Hluboká, zhoubná nevraživost.
Reuben ucítil první křeče a položil si pravou ruku na břicho. Vnímal horko. „Ještě ne,“ zašeptal.
„Ještě ne.“ Na zadní části paží a na krku ucítil ledově pichlavé jehličky. „Ještě ne.“
Začalo se stmívat. Slunce zapadne během několika minut a v tomto vlhkém, zataženém dni
padne tma velmi brzy.
Venku muselo být alespoň patnáct mužů. A nahoru po silnici šplhala další auta. Jedno
zaparkovalo přímo u protilehlých dveří.
Reuben přemýšlel, že by se také odebral do tajné místnosti, ale co když o ní Galton ví?
A i kdyby o ní nevěděl, jak dlouho by se tam všichni tři dokázali skrývat?
Zvenčí slyšel spor doktorky Cutlerové a té ruské lékařky. Doktorka odmítala přiznat Stuartovu
vinu. Dokonce prý ani s jistotou neví, že se chlapec ukrývá tady. Ruska však namítla, že ona si jistá
je. Že má o chlapcově přítomnosti v tomto domě zaručené informace.
Náhle hádku prořízl ostrý hlas Reubenovy matky. Na pozadí se ozýval i Simon Oliver. Grace:
„Nemáte-li soudní příkaz, je nemožné, abyste mého syna kamkoli odvedli proti jeho vůli.“
Reuben nebyl nikdy tak šťastný, že slyší její hlas. Phil a Jim něco reptali hned vedle dveří,
spočítali celkem asi dvacet mužů v uniformách a snažili se vymyslet plán.
Vtom se zevnitř domu ozval hluk. Reuben se překvapeně otočil.
Křeče sílily. Reuben cítil, jak se mu na kůži otevřely vlasové póry. Vší silou se držel zpátky.
Hluk přicházel z chodby. Znělo to, jako by někdo stoupal po dřevěných schodech ze sklepa.
Reuben uslyšel vrzání a došlo mu, že to musely být dveře.
Ze stínu se před ním pomalu vynořila postava a za ní po levé straně další. Proti světlu ze zimní
zahrady jim neviděl do tváří.
„Jak jste se dostali do mého domu!“ dožadoval se Reuben odpovědi. Bez zaváhání vyrazil
směrem k nim, žaludek se mu stáhl křečí a kůže doslova hořela. „Jestli nemáte povolení ke vstupu,
vypadněte!“
„Uklidni se, malý vlčku,“ ozval se tichý hlas jednoho z mužů.
Ten druhý udělal krok do chodby, když na něj dopadl úzký proužek světla.
Byl to Felix a muž vedle něj Margon Sperver. To od něj přišla ta slova.
Jediné, co ze sebe dokázal Reuben vydolovat, byl šokovaný výkřik.
Oba muži měli na sobě těžké tvídové bundy a boty. Jejich oblečení bylo cítit deštěm a hlínou,
byli promoklí a zmrzlí.
Záchvěv úlevy Reubena oslabil. Zalapal po dechu. Pak zvedl ruce, aby si zastínil tvář.
Felix vystoupil ze světla chodby.
„Chci, abys je pustil dovnitř,“ řekl.
„Ale je tu několik věcí, které nevíte,“ přiznal Reuben. „Je tu chlapec, Stuart…“
„Já vím,“ řekl Felix uklidňujícím hlasem. „Vím všechno.“ Jeho tvář prozářil ochranitelský
úsměv. Položil Reubenovi ruku na rameno. „Já teď půjdu nahoru pro Stuarta a přivedu ho sem. Ty
zapal oheň v krbu. Rozsviť světla. Jakmile bude Stuart připraven, chci, abys je pustil dovnitř.“
Margon už zařizoval to, co Felix přikázal, rozsvěcel jednu lampu za druhou. Místnost ožila
světlem.
Reuben dvakrát nepřemýšlel, že by neuposlechl. Cítil, jak křeče povolily a jak mu pod košilí
stékají kapky potu.
Rychle zapálil v krbu dubové dřevo.
Margon se pohyboval, jako by tu dokonale znal každý kámen. Brzy zapálili oheň v knihovně,
v jídelně i v zimní zahradě. Margon měl stejně dlouhé vlasy jako na fotografii, jen svázané koženou
šňůrkou. Na loktech jeho bundy se skvěly kožené záplaty a boty, které měl na sobě, vypadaly staře,
pomačkaně a v místech, kde měl palce, dost ošoupaně. Jeho tvář byla ošlehaná větrem, ale
Reubenovi připadal mladý. Nehádal by mu víc než čtyřicet.
Když dokončili rozsvěcení lampiček v zimní zahradě, přitáhl si Reubena k sobě a podíval se mu
do očí. Věnoval mu dlouhý, vřelý pohled. Reuben z něj cítil stejně uklidňující teplo jako z Felixe,
když se s ním poprvé setkal. A dokonce v Margonově pohledu zahlédl náznak stejně dobré nálady.
„Na tuhle chvíli jsme čekali dlouho,“ řekl Margon lehkým, příjemným hlasem. „Přál bych si,
aby to pro tebe bylo snazší. Ale nešlo to.“
„Co tím myslíš?“
„Brzy to všechno pochopíš. Teď poslouchej, jakmile sem Stuart přijde, chci, abys vyšel ze dveří
a pozval lékaře dovnitř. Muže zákona požádej, aby zůstali tam, kde jsou. Mluv s nimi. Dokážeš to?“
„Ano,“ přikývl Reuben.
Hádka, která probíhala venku, začínala nabírat na obrátkách. Gracein hlas zněl nejzvučněji. „To
není platné. Není to platné. Korupce. Buď mi ukažte zdravotníka, který to podepsal, nebo to bude
bráno jako neplatné…“
Přes Margonovu tvář přeběhl podivný výraz. Natáhl ruku a položil ji Reubenovi na rameno.
„Máš to pod kontrolou?“ zeptal se. Ani trochu ho neodsuzoval, jen se tázal.
„Ano,“ odpověděl Reuben. „Dokážu to zastavit.“
„Dobře,“ řekl Margon.
„Ale nevím, co Stuart.“
„Pokud se začne měnit, odvedeme ho pryč,“ vysvětlil Margon. „Je důležité, aby tu byl. Nech to
na nás.“
Ve dveřích se objevil Stuart, oblečený v polokošili a džínách. Byl zjevně znepokojen a tiše
a zoufale probodával Reubena pohledem. Přišla i Laura. Měla na sobě oblíbený svetr a kalhoty
a zaujala své místo po Reubenově boku.
Felix naznačil Margonovi, aby ustoupil zpět, a pak oba přešli do jídelny a dali Reubenovi
pokyn.
Reuben stiskl spínač venkovních světel, vypnul bezpečnostní zařízení a otevřel dveře.
Venku bylo moře promočených, naštvaných lidí v lesklých pláštěnkách nebo s deštníky. Stáli tu
i další muži z ozbrojených složek, víc, než Reuben předpokládal. Ruská lékařka – žena středního
věku, silné postavy a s krátkými šedými vlasy – pokynula doktoru Jaskovi a hrstce svých příznivců
a vyrazila dovnitř, ale Grace jí zastoupila cestu.
Phil udělal několik kroků a zmizel v domě. Jim jej následoval.
„Prosím vás, jestli byste mi mohli věnovat trochu pozornosti,“ zvolal Reuben. Zvedl ruce
a vyčkal, až se dav utiší a zklidní. „Chápu, že je zima a déšť a omlouvám se, že jsem vás tu nechal
tak dlouho čekat.“
Grace udělala několik kroků směrem k Simonu Oliverovi a snažila se udržet ruské doktory na
uzdě. Z obou dvou Rusů se zvedl zápach zla a Reuben ucítil Jaskův chladný a tvrdý pohled. Jako by
z jeho očí vycházely paprsky, které dokážou paralyzovat oběť, když se dostanou do těsné blízkosti.
Lékařka byla pohledem na Reubena velmi rozrušená, arogantně ho zkoumala maličkýma,
mléčně modrýma očima.
„Doktoři, prosím,“ promluvil znovu Reuben. Grace v té chvíli už byla u něho. „Pojďte dovnitř.
A vy také, doktorko Cutlerová…“
(Reuben z celého srdce doufal a modlil se, že Felix a Margon vědí, co dělají. Že jsou takoví,
jaké si je představoval. Ale najednou mu to přišlo celé jako bláznivý nápad!)
„Potřebujeme si promluvit uvnitř, vy a já,“ pokračoval. „A vám, Galtone, se omlouvám, že jsem
vás sem přitáhl v takovém počasí. Galtone, možná byste mohl těmhle lidem připravit kávu. Víte
stejně dobře jako kdokoli jiný, že kuchyň tu máme. A asi i dost šálků pro celou tuhle skupinku…“
Mezitím se objevila Laura a naznačila Galtonovi, že se s ním potká u zadních dveří.
Správce vypadal překvapeně, ale okamžitě přikývl a začal se vyptávat, kdo si dá kolik cukru
a mléka.
Grace se protáhla kolem Reubena dovnitř, ale oba ruští lékaři zůstali na schodech, a to i přesto,
že venku pořád vydatně pršelo. Žena řekla rusky a polohlasem něco Jaskovi, a ten se otočil a nařídil
mužům a ženám v policejních uniformách, aby byli připraveni vejít do domu.
Muži si nebyli ani trochu jisti, proč by měli poslouchat jeho rozkazy. Několik z nich se drželo
vzadu, ale pár se odhodlalo, přišlo blíž a dokonce měli v plánu následovat Jasku dovnitř. Reuben
nikoho z nich neznal.
„Vy můžete dovnitř, doktore,“ ozval se Reuben. „Ale ti muži musí zůstat venku.“
Najednou z davu vystoupil šerif a začal cosi namítat, a Reuben mu beze slova dovolil, že může
také vejít.
Pak za všemi zavřel dveře a stál tváří v tvář šerifovi, své rodině, Simonu Oliverovi, dětsky
vypadající půvabné doktorce Cutlerové a dvěma impozantním Rusům, kteří ho sledovali
kamennými pohledy.
Doktorka Cutlerová náhle vykřikla. Všimla si Stuarta, který postával ve stínu u krbu, a vrhla se
k němu s napřaženýma rukama.
„Jsem v pořádku, doktorko,“ snažil se ji upokojit Stuart a okamžitě ji objal. „Mrzí mě to. Moc
mě to mrzí. Nevím, co se mi to minulou noc stalo, ale cítil jsem, že musím okamžitě pryč. Rozbil
jsem okno a…“
Jeho slova zanikla v řevu. Ruská lékařka a Grace na sebe začaly křičet. Ruska naléhala: „Tohle
všechno můžeme vyřešit naprosto jednoduše, pokud s námi váš syn a ten chlapec odejdou.“
V jejím hlase bylo cosi zlého, ďábelského. Reuben ucítil zápach nevraživosti.
Simon působil unaveně a oblíbený šedý oblek měl kompletně promočený. Přesto rozhořčeně
a bojovně popadl Reubena za ruku a řekl: „Padesát jedna padesát jsou padělky. Měli doklady
podepsané záchranáři, kteří tu ani nejsou! Jak si ty podpisy máme ověřit? Jak můžeme vědět, že vás
ti lidé vůbec znají?“
Reuben jen matně tušil, co znamená „padesát jedna padesát“, ale domníval se, že šlo o potvrzení
legální činnosti.
„Nyní můžete oba velmi dobře vidět, že s tím mladým mužem není nic v nepořádku. Nikdo mu
neublížil,“ pokračoval Simon roztřeseným hlasem. „A varuji vás, pokud se pokusíte odvést odtud
pana Goldinga nebo toho chlapce násilím…“
Ruská lékařka se otočila k Reubenovi a ocelově pevným hlasem se silným přízvukem se
představila: „Doktorka Darya Klopovová.“ Nepatrně u toho zvedla bílé obočí, zúžila oči a natáhla
malou ruku. Její úsměv připomínal úšklebek. Vycenila na Reubena porcelánové zuby. Okolo ní vířil
pach nenávisti, absolutní nadřazenosti. „Žádám vás jen, abyste mi věřil, mladý muži. Abyste věřil
mým znalostem. Vím o všech mimořádných zážitcích, které jste musel vytrpět.“
„Ano, ano,“ ozval se doktor Jaska taktéž se silným přízvukem a pokusil se na tváři vykouzlit
podobný úsměv. „A můžeme vám zaručit, že se vám nic nestane. Vidíte, máme tu tolik ozbrojených
mužů.“ Jeho rty se při těch posledních slovech stáhly do úzké linky. Znepokojeně se zadíval na
dveře a snažil se gestem naznačit, aby byli jeho „ozbrojenci“ vpuštěni dovnitř.
Grace na lékaře zaútočila přívalem právnických výrazů.
Jim, oblečený do černé sutany s límcem, zaujal pozici hned vedle Reubena. Phil ho okamžitě
následoval. Reubenův otec vypadal s rozcuchanými šedými vlasy a ve zmačkané košili a kravatě
uvázané nakřivo jako podivínský profesor. Vrtěl hlavou a mumlal: „To ne, to se rozhodně nestane.
To určitě ne.“
Reuben zaslechl, jak si Stuart vylévá doktorce Cutlerové srdce. „Dovolte mi, abych tu zůstal
s Reubenem. Reuben je můj přítel. Mohl bych tu zůstat, doktorko Cutlerová? Prosím, prosím,
prosím.“
Co mám dělat teď?
„Vidíte,“ vyhrkla doktorka Klopovová horlivě. „Tady je podepsáno, že má být chlapec svěřen
do naší péče.“
„Ještě jste mě neseznámili s tím zdravotníkem, který ten dokument podepsal,“ trvala na svém
Grace. „Tyhle dva kusy papíru si prostě koupili. Nic nechápou. S tímhle se nikam nedostanou.“
„Nemůžu s vámi odejít,“ řekl Reuben lékařům.
Jaska se otočil a otevřel dveře. Do místnosti okamžitě pronikl ledový vítr. Zavolal na muže.
Šerif najednou začal protestovat. „Já se o to postarám, doktore. Jen nechte ty muže venku.“
Okamžitě si stoupl do dveří. „Zůstaňte, kde jste,“ zavolal ven. Šerif byl mírný šedovlasý muž,
kterému táhlo na šedesát. Evidentně se v téhle situaci cítil jako ve své kůži. Obrátil se k Reubenovi
a vrhl na něj téměř divadelní pohled. „Pokud mi někdo může jednoduše a anglicky vysvětlit, proč
by měl být kdokoli z těchto chlapců proti své vůli odveden, pak bych to uvítal, protože zatím
nevidím důvod, proč…“
„Samozřejmě, že ho nevidíte!“ vyštěkla doktorka Klopovová a začala na svých vysokých
podpatcích přecházet sem a tam po místnosti, jako by potřebovala slyšet klapot na dubové podlaze.
„Nemáte žádné informace o povaze nemoci, se kterou se potýkáme, ani žádné povědomí o tom, jak
nebezpečné případy…“
Simon Oliver zvýšil hlas. „Šerife, měl byste si vzít své muže a vrátit se domů.“
Dveře byly stále otevřené. Hlasy venku sílily. Vítr přinesl vůni čerstvé kávy. Mezi ostatními
hlasy se ozýval i Galtonův a z toho, co Reuben mohl vidět, byla venku i Laura a v dešti roznášela
policistům kávu z velkého džbánku.
Kde k čertu jsou Felix s Margonem? A co čekají, že udělám?
„Fajn,“ prohlásil Reuben. Znovu zvedl ruce. „Já nikam nejdu.“ Zavřel vstupní dveře. „Šerife,
naposledy jsem viděl zdravotníky před měsícem. Nevím, kdo tenhle list podepsal. Sebral jsem
Stuarta minulou noc, protože se ten chlapec ztratil a byl vyděšený. Tady je Stuartova ošetřující
lékařka, doktorka Cutlerová. Připouštím, že jsem měl v noci někomu zavolat a říct mu to, ale Stuart
je v pořádku.“
Oba ruští doktoři s nepříjemnými výrazy v obličejích kroutili hlavami a špulili rty, jako by to, co
Reuben říká, bylo naprosto vyloučeno. „Ne, ne, ne,“ namítal doktor Jaska. „Určitě s námi musíte jít,
mladý muži. Dalo nám hodně práce a stálo nás dost peněz, abychom vás vzali do naší péče, takže
s námi půjdete. Buď dobrovolně, nebo…“
Ztichl, jako by se mu zastavilo srdce. Tvář mu zbledla.
Doktorka Klopovová vytřeštila oči.
Reuben se ohlédl.
Margon a Felix vešli do místnosti. Postavili se napravo od velkého krbu a vedle nich se objevil
další z distingovaných gentlemanů z fotografie, šedovlasý postarší Baron Thibault, muž s velkýma
očima a hluboce zvrásněnou tváří.
Muži se pohybovali naprosto přirozeně a volně. Grace jim ustoupila z cesty.
„Už je to dlouho, že ano, doktoři,“ promluvil Baron Thibault hlubokým, dobře znějícím
barytonem. „Jak dlouho, řekněte? Deset let?“
Doktorka Klopovová začala pomalu couvat ke dveřím a doktor Jaska, který stál vedle nich, se
natáhl a zašátral po klice.
„Ach, jsem si jist, že neodcházíte,“ promluvil Margon příjemným a zdvořilým hlasem. „Teprve
jste přijel, a jak jste sám řekl, doktore Jasko, cesta sem byla problematická a velmi nákladná.“
„Vy ty lidi znáte?“ zeptala se Grace Margona a gestem ukázala na oba doktory. „Víte, co jsou
zač?“
„Nepleť se do toho Grace,“ ozval se Phil.
Margon oběma nepatrně pokynul hlavou a usmál se na ně.
Doktoři byli vyděšení a tiše zuřili. Zápach zla byl tak přitažlivý. Reubena znovu zachvátila křeč.
Felix ho pozoroval s posmutnělou, netečnou tváří.
Náhle se za dveřmi ozvaly výkřiky.
Jaska uskočil. Doktorka Klopovová byla příliš překvapená, ale vzpamatovala se a střelila po
Margonovi zlověstným pohledem.
Na dveře narazilo něco obrovského a těžkého. Reuben si všiml, jak se doktoři roztřásli a snažili
se zmizet. Šerif mezitím vykřikl.
Lidé na druhé straně dveří ječeli, muži i ženy.
Dveře se vylomily dovnitř, vypadly z pantů a dopadly nalevo od Reubena.
Reubenovi se málem zastavilo srdce.
Ve dveřích stál vlčí muž, tyčil se v dešti, jako by přišel odnikud, přes dva metry vysoký, s tmavě
hnědou srstí a planoucíma šedýma očima a jasně bílými tesáky. Z hrdla se mu vydral zuřivý řev.
Reubenovým tělem projela ostrá křeč. Cítil, jak mu do tváře stoupá krev. V tom okamžiku ucítil
vlnu nevolnosti a podlomila se mu kolena.
Ten vlčí muž natáhl velké tlapy k doktorce Klopovové a chytil ji za paže a zdvihl do vzduchu.
„To nemůžeš! To nemůžeš!“ křičela, kopala nohama, zmítala se a snažila se použít své prsty
jako drápy. Vlčí muž ji zvedl do plného světla venkovních lamp.
Všichni v místnosti byli v pohybu. Reuben klopýtal zpět, doktorka Cutlerová příšerně ječela,
jako by se nedokázala ovládnout. Jim se přesunul na matčinu stranu.
Muži a ženy venku byli naprosto mimo, křičeli a hádali se jeden s druhým. Venku zazněly
výstřely a vzápětí přišel rozkaz: „Nestřílet! Nestřílet!“
„Chyťte ho, potřebujeme ho živého!“ volal doktor Jaska na zkoprnělého šerifa. „Chyťte ho, vy
blázne!“
Reuben sledoval naprosto ohromen, jak vlčí muž noří své tesáky do doktorčina krku, jak jí krev
kropí zmačkané oblečení. Její paže klesly jako zlomené větvičky. Doktor Jaska hlasitě vykřikl:
„Zabijte to! Zabijte to!“ Jeho hlas se změnil v jekot. Šerif se pokusil vytáhnout zbraň z pouzdra.
Zvenčí se mezi výkřiky ozvalo i několik výstřelů.
Vlčího muže to však neodradilo. Sevřel své silné čelisti okolo hlavy té ženy a oderval ji od krku.
Krev vystříkla daleko do chodby. Vlčí muž sebou prudce trhl a dalším pohybem odmrštil hlavu
doktorky ven do noci.
Zmasakrované tělo lékařky dopadlo na schody a vlčí muž se rozeběhl za doktorem Jaskou, který
mizel ve dveřích do zimní zahrady. Narazil přitom do šerifa a srazil ho k zemi.
Ozval se rachot, padání stromů a květin v květináčích. Obě postavy se propletly dohromady.
Z lékařových úst se drala tiráda ruských slov, kterým Reuben nerozuměl. Vzápětí vlčí muž
doktorovi utrhl hlavu, stejně jako před chvílí jeho kolegyni, a mrštil ji zpět do velké místnosti.
Hlava se pomalu kutálela k otevřeným dveřím.
Šerif se pokoušel vstát a téměř o hlavu zakopl. Podařilo se mu vytáhnout pistoli z pouzdra, ale
nedokázal ovládnout svou pravou ruku, aby zamířil.
Vlčí muž klidně prošel okolo něj, bledé oči upřené před sebe. Za sebou táhl rozbité torzo
Jaskova těla.
Reuben zíral na jeho chlupaté, svalnaté nohy, na jemné našlapování na měkké polštářky, na
pružná kolena. Ještě nikdy žádného vlčího muže takhle zblízka neviděl, kromě sebe.
Monstrum upustilo tělo. Jedním velkým skokem se přemístilo přes hlavy všech přítomných,
kolem Grace a Jima, a zamířilo do velké místnosti a do knihovny, kde jediným pohybem roztáhlo
závěsy, rozbilo okno a zmizelo do noci. Sklo se zařinčením dopadlo na podlahu, následováno
mosaznou tyčí, na které visely závěsy, a do místnosti pronikl třpytivý déšť.
Reuben stál naprosto bez hnutí.
Pořád jím projížděly křeče, ale jeho kůže připomínala chladné brnění.
Viděl kolem sebe naprostý blázinec – Stuart cosi zoufale koktal a pevně objímal hysterickou
doktorku Cutlerovou, Reubenova matka se vytáhla na nohy a hledala ono monstrum, Jim si naopak
klekl, ukryl tvář do dlaní a se zavřenýma očima opakoval tichou modlitbu.
Phil spěchal na pomoc své manželce. A Laura, která se objevila v otevřených dveřích vedle
mrtvého těla jednoho z doktorů, zírala na Reubena a Reuben jí ten pohled oplácel. Natáhl paži, aby
si ji přitáhl do náruče.
Simon Oliver spadl do křesla, držel se za hruď, tvář měl rudou a vlhkou potem a zoufale se
pokoušel postavit.
Pouze tři muži – Felix, Margon a Thibault – se vůbec nehýbali. Nakonec se Thibault sebral
a vyrazil na pomoc šerifovi. Šerif jeho nabídnutou ruku vděčně přijal, a když získal patřičnou
sebejistotu, vyrazil kolem Reubena a Laury a vykřikoval jeden rozkaz za druhým.
Nocí se ozývalo kvílení sirén hlídkových vozů.
Felix stál naprosto nehnutě a upřeně hleděl na hlavu doktora Jasky, která ležela na boku, což
utržené hlavy obvykle dělají. Mrtvé oči zíraly nehybně do prázdna. Margon se přesunul k doktorce
Cutlerové, objal ji kolem ramen a klidným hlasem ji přesvědčoval o tom, že „ta bytost“ už očividně
uprchla. Doktorce Cutlerové nejspíš skutečně nebylo nejlépe.
Strážníci pročesávali okolní lesy. Nocí se ozvalo kvílení dalších sirén. Velkou místností
průběžně probleskovala blikající světla. Tělo doktorky Klopovové leželo na horním schodu a ve
vytrvalém dešti připomínalo pytel zakrváceného oblečení.
Muži o něj zakopávali, jak se snažili s vytasenými zbraněmi dostat do domu.
Stuartova tvář byla bledá a naprosto bez výrazu.
Chudák Stuart. Reuben stál opodál a držel Lauru v náručí. Třásl se. Stuart jistě zahlédl, co to
monstrum oběma doktorům udělalo, že ano? Reuben nic takového nikdy dřív neviděl. Nespatřil
obrovskou chlupatou bestii zvedající do vzduchu člověka, jako by to byla pouhá nic nevážící
figurína. Neviděl, jak trhá hlavu, jako by oddělovala přezrálé ovoce od stopky. Šerif vběhl zpět do
domu. Tvář měl vlhkou a lesklou. Za ním se objevila dálniční hlídka. „Tohle místo nikdo neopustí,
nikdo odtud neodejde, nikdo,“ křičel, „dokud nezískáme od všech výpověď.“
Grace se s pobledlou tváří a doširoka otevřenýma skleněnýma očima třásla Philovi v náručí.
Reubenův otec svou ženu uklidňoval a hovořil k ní tichým, důvěrným hlasem. Hned za nimi stál
i Felix. Thibault se přesunul blíž k Reubenovi a k Lauře.
Grace se zadívala na svého syna.
Reuben její pohled opětoval.
Pak se jeho oči stočily ke Stuartovi. Chlapec stál bezmocně u krbu. Reubenovi nevěnoval téměř
žádnou pozornost. Jeho tvář ale vypadala pozoruhodně klidně a zasněně.
Reuben si všiml, že Margon a Felix hovoří s šerifem, ale neslyšel jediného slova.
Pak Grace udělala něco, co Reuben nikdy dřív u své matky neviděl, a ani nečekal, že by se to
mohlo stát. Omdlela. Vyklouzla z Philovy náruče jako kluzký úhoř a s žuchnutím dopadla na
podlahu.
Dar-39.html
KAPITOLA 35
Podivnější večírek Reuben ještě nikdy za celý svůj život nezažil. Ale byl to večírek.
Tým z forenzního oddělení dávno odešel, včetně mužů ze San Franciska, z Mendocina a od
FBI.
Stejně tak většina zdravotníků, kteří byli potřeba někde jinde, a tudíž je vyslýchali jako první
v pořadí.
Simona Olivera odvezli do nemocnice na jednotku intenzivní péče poté, co vykazoval veškeré
symptomy srdečního selhání, které ale mohly být způsobeny jen návalem paniky.
Dům byl plný vůně deště a aromatické kávy, citrónového čaje a červeného vína.
Ze spíže byly vytaženy všechny sušenky a Laura je naservírovala do misek. Nakrájela na plátky
sušený salám a spolu s krekry a hořčicí je donesla na stůl. Manželka jednoho z šerifových
pomocníků přinesla na tácku čerstvě nakrájený dýňový chléb.
U stolků v kuchyni a v jídelně seděli lidé v hloučcích a hovořili o tom, co se vlastně stalo,
poskytovali vyjádření šerifovi, dálniční policii a mužům z úřadu generálního prokurátora, kterého
sem poslali z Fort Bragg.
Galton a jeho bratranci udělali, co mohli, aby zakryli okno v knihovně alespoň z poloviny.
Použili k tomu těžkou desku z umělé hmoty a po hodině tvrdé práce se jim podařilo opravit vstupní
dveře, nasadit je do pantů, uvést do provozu a opatřit novým zámkem.
Teď usrkávali kávu a povídali si spolu s ostatními.
V krbech hořely ohně. Všechny lampy byly rozsvíceny, od ozdobných nástěnných svícnů po
staré elektrické žárovky v rozích, kterých si Reuben nikdy nevšiml.
Mladí ozbrojení strážníci a zdravotníci procházeli místnostmi, jako by hledali možnost s někým
si povyrazit, s pohledem upřeným jeden na druhého a na „důležitější hosty“, kteří se sdružovali do
menších skupinek.
Doktorka Cutlerová se choulila na velkém starém gauči u krbu, přes ramena měla přehozenou
deku, chvěla se, ale ne zimou, spíše z prožité zkušenosti. Právě vykládala vyšetřovatelům: „Musel
to být druh, pro který v současné době nemáme přírodovědecké pojmenování nebo definici, buď to,
anebo opravdu monstrózní mutace, oběť kombinace nekontrolovatelného růstu kostí a vlasů. Proč?
Vždyť se pod ním třásla plovoucí podlaha. Musel vážit nejméně sto čtyřicet kilogramů.
Grace, Phil a Jim se shromáždili u velkého jídelního stolu v blízkosti vlídného světla
vycházejícího ze středověkého krbu a povídali si s Felixem. Ten jim přátelsky vysvětlil, že Jaska
a Klopovová byli zapojeni do neortodoxních experimentů a tajných výzkumů financovaných celá
desetiletí Sovětskou vládou. Později pak pracovali na podezřelých úkolech pro pochybné soukromé
zákazníky.
„Byli to příznivci okultismu, jestli jsem to dobře pochopil,“ řekl Felix. „Vždy tvrdili, že Sověti
znají tajemství světových tradic a legend, která ostatní národy pošetile ignorují.“
Když Felix pokračoval, Grace na něj hleděla se soucitem v očích.
„Chcete říct, že pracovali na případu vlčího muže v rámci soukromého výzkumu?“ zeptal se
Phil.
Jimova tvář zůstala klidná, vzdálená, očima lehce a nenápadně přejížděl Felixe, zatímco muž
pořád mluvil.
„Překvapuje vás to?“ zeptal se Felix. „Všude jsou vědci, kteří se snaží potěšit klienty –
milionáře – neortodoxním elixírem mládí, lidským růstovým hormonem, kmenovými buňkami,
ovčími žlázami, naklonovanou kůží nebo kostmi a kosmetickými transplantáty, o kterých se nám
smrtelníkům může jen zdát. Kdo má ponětí, co vědí, nebo kam je zavedl jejich výzkum.
Samozřejmě že chtěli dostat do rukou vlčího muže. Možná existuje dílčí laboratoř pod americkou
záštitou, která má stejné cíle.“
Grace unaveně zamumlala, že odjakživa existovali vědci a lékaři, kteří snili o morální svobodě
a o tom, že si budou moci dělat, co se jim zlíbí.
„Ano,“ přitakal Felix, „a když jsem zaslechl od Artura Hammermilla, že Jaska otravuje
Reubenovu rodinu, pomyslel jsem si, že bychom vám snad mohli pomoci.“
„A setkal jste se s nimi v Paříži…“ napadlo Phila.
„Znal jsem je,“ opravil ho Felix. „Měl jsem informace o jejich metodách. Domníval jsem se, že
vím, kam až jsou ochotni zajít, aby naplnili svůj cíl. Tušil jsem, že když pošlu policii důkazy
týkající se jejich rehabilitačního centra v Sausalitu, tak je upřednostní před vysláním letadla, jež by
odvezlo Stuarta a Reubena ze země.“
„A tohle všechno vysvětluje, proč chlapci vykazovali stejné symptomy, ať už jsou jakékoli, ty
podivné proměny…“ ozval se Phil.
„Oba byli tou věcí pokousáni,“ vložila se do rozhovoru Grace. Opřela se a zavrtěla hlavou.
„Chtěli vidět, zda sliny vlčího muže předávají lidem prvek, který může být izolován z krve oběti.“
„Přesně tak,“ opáčil Felix.
„No, tak to by byli stejně velmi zklamáni,“ odtušila Grace. „My sami jsme prozkoumali tu věc
ze všech možných úhlů pohledu.“
„Ach, ale nevíš, co mají tihle vědci k dispozici za vybavení,“ namítl Phil. „Nikdy jsi nebyla
skutečný výzkumník. Jsi chirurg. Tihle dva byli spíš stoupenci doktora Frankensteina.“
Jim se přes ostatní podíval na Reubena. Jeho oči byly unavené, zarmoucené, lehce vystrašené.
Jim odjel za Simonem Oliverem na pohotovost a vrátil se teprve před hodinou s informací, že se
Simon cítí lépe a je na cestě do specializované ambulance ve městě. Bude v pořádku.
„No, je tu ještě něco, o čem všichni víme,“ promluvila Grace. „Ať už jsme chirurgové, kněží
nebo básníci, že ano, Phile? Všichni jsme na vlastní oči viděli to monstrum.“
„Na tom nezáleží,“ odvětil Reubenův otec. „Je jako duch. Když ho vidíte na vlastní oči, uvěříte
v něj. Ale nikdo jiný nám neuvěří. Uvidíte. Budou se na nás dívat posměšně, stejně jako na všechny
ostatní, kteří ho viděli. Mohlo by se shromáždit tolik svědků, že by zaplnili Candlestick park,
a stejně by to nic neznamenalo.“
„To je pravda,“ řekl Jim tiše. Nemluvil k nikomu konkrétnímu.
„A jaké z toho plyne poučení?“ zeptal se Felix a pohlédl upřenýma očima na Grace. „Vzala jste
si z toho něco, co jste předtím nevěděla?“
„Že ta bytost skutečně existuje,“ pokrčila Grace rameny. „Že to není zločinec v kostýmu ani
kolektivní halucinace. Je to hříčka přírody, abych použila starou známou frázi, lidská bytost, která
trpí monstrózní deformitou. Jednou se to všechno vysvětlí.“
„Možná máte pravdu,“ odpověděl Felix.
„A co když jde o neznámý druh?“ poznamenal Phil. „O něco, co ještě nebylo objeveno?“
„Nesmysl,“ namítla Grace. „To je v dnešním světě naprosto nemožné. Jo, možná by se to mohlo
stát v Nové Guinei, ale ne tady. Tady je to jasné. Buď ta bytost zažila nějakou děsivou katastrofu,
nebo se jako zrůda už narodila.“
„Hmmm, já nevím,“ odtušil Phil. „Jaký úraz, nemoc nebo vrozená deformace by mohla vytvořit
takovou zrůdu? Žádná, o které jsem kdy slyšel. Ale ty jsi doktorka, Grace.“
„Jednou se to všechno vysvětlí,“ zopakovala Grace. Nebyla neoblomná ani se nehádala. Jen
byla přesvědčena o své pravdě. „Jistě toho tvora chytí. Musí ho chytit. Pro takovou bytost
v současném světě neexistuje žádné bezpečné místo, kde by se mohla ukrýt. Dostanou se tomu na
kobylku, zjistí, jak se stal tím, čím se stal, a to bude jeho konec. Do té doby může svět fungovat
s představou vlčího muže, jako by to byl nový hrdina, i když ve skutečnosti je to spíš jen druh
odchylky. Nakonec mu provedou pitvu, vykuchají ho, vycpou a vystaví. Skončí ve
Smithsonovském institutu ve vitríně. A my budeme vyprávět vnoučatům, že jsme ho kdysi během
jeho nejslavnějších dnů na krátkou chvíli zahlédli. Po letech se z něj stane jen sentimentalizovaná
tragická bytost – jako sloní muž.“
Jim neřekl ani slovo.
Reuben se přesunul do kuchyně, kde stál šerif s třináctým šálkem kávy a vykládal si s Galtonem
o vlkodlačích legendách této oblasti, jež po mnoho let neslyšel.
„Naposledy v domě žila stará dáma, trochu šílená, ale to už je dávno. Vzpomínám si, jak mi o ní
vyprávěla má matka. Ta paní poslala dopis starostovi Nidecku, že se v okolních lesích pohybují
vlkodlaci…“
„Nevím, o čem to mluvíte,“ opáčil Galton. „Jsem starší než vy, a nikdy jsem o ničem takovém
neslyšel.“
„…tvrdila, že Nideckové jsou rod vlkodlaků. Myslel jsem, že byla prostě a jednoduše šílená…“
„Ach, to vyprávějte vaší babičce.“
A tak pořád dokola.
Stuart zmizel společně s Margonem Sperverem. A Baron Thibault pomáhal Lauře rozkládat
poslední kousky sušenek Fig Newtons a kokosových makaronek na nádherný talíř z čínského
porcelánu. V kuchyni bylo cítit silné aroma čerstvě nakrájených jablek a skořicového čaje. Laura
vypadala trochu emočně rozladěná, ale Thibault se jí evidentně líbil, takže si s ním celý večer tiše
povídala. Thibault jí zrovna říkal: „Ale morálka je přece velmi spjata s kontextem. Nemluvím
o relativismu, to ne. Ale ignorovat kontext rozhodnutí je ve své podstatě samo o sobě nemorální.“
„Jak byste tedy definoval neměnné pravdy?“ otázala se Laura. „Chápu, co se mi snažíte říct, ale
jak byste v tom případě definoval, co je morálka, když se kontext neustále mění…“
„Rozpoznáním,“ odvětil Thibault, „za jakých podmínek se dané rozhodnutí udělalo.“
Někteří lidé začali odcházet.
Oficiální rozhovory byly pomalu u konce.
Šerif oznámil, že pátrání po vlčím muži v okolí Nidecku bylo neúspěšné. A že právě dostal
informaci o tom, že Jasku a Klopovovou hledá Interpol kvůli prošetření případů v Německu a ve
Francii.
Někdo přišel s jasnými a nezpochybnitelnými fotografiemi vlčího muže z jihu San Jose. „Mně
připadají pravé,“ poznamenal šerif, dívající se pozorně na svůj iPhone. „Je to ten stejný démon,
podívejte se. Jak by se ale dostal takhle rychle tak daleko?“
Vyšetřovatelé z forenzního konečně konstatovali, že s pátráním na místě činu skončili.
Večírek se začal chýlit k závěru.
Na Reubenovu rodinu čekalo na blízkém letišti letadlo. Reuben došel s matkou ke dveřím.
„Tihle přátelé rodu Nidecků jsou neocenitelní,“ připustila Grace. „Felix se mi velmi zamlouvá.
Myslela jsem si, že se Artur Hammermill zamiloval, když mi o tom muži vyprávěl, ale teď už tomu
rozumím.“
Něžně políbila Reubena na obě tváře.
„Přivedeš Stuarta k doktorce Cutlerové, aby se na něj mohla podívat?“
„Jasně, mami, Stuart je odteď můj malý brácha.“
Grace na syna dlouze hleděla a neřekla ani slovo.
„Zkus nad tím uvažovat jako nad otázkou, na kterou neexistuje odpověď, mami,“ promluvil
nakonec Reuben. „Kdysi jsi mě učila, že se s takovými otázkami budeme potkávat celý život.“
Grace překvapeně zdvihla obočí. „Myslíš, že mám strach, Reubene?“ zeptala se. „Nevíš, co pro
mě dnešní noc znamenala. Ano, bylo to příšerné. Den a noc jako vystřižené z pekla. Ale někdy ti
o všech svých starostech budu vyprávět. Řeknu ti, co jsou doopravdy zač.“ Zavrtěla smutně hlavou.
„Medicína může zmást i ty nejracionálněji uvažující bytosti. My, doktoři, jsme každý den svědky
něčeho nevysvětlitelného nebo zázračného. Nevěřil bys, jak se mi nyní v mnoha věcech ulevilo.“
Zaváhala, ale pak dodala: „Chirurg může být stejně pověrčivý jako všichni ostatní.“
Beze slova došli až k autu.
Reuben vřele objal Jima a slíbil mu, že brzy zavolá. „Vím, jaké břemeno v sobě nosíš,“ zašeptal
mu. „Uvědomuji si, do čeho jsem tě namočil.“
„A nyní máš podobných bytostí plný dům?“ zeptal se Jim tichým, důvěrným hlasem. „Co to
děláš, Reubene? Kam půjdeš? Existuje cesta zpátky? Oni zvítězili. Co přijde teď?“ Okamžitě se
však omluvil. Znovu Reubena objal a ještě jednou mu řekl, že ho to mrzí.
„Tohle mi dává čas a prostor,“ řekl Reuben.
„Já vím. Je to pro tebe a to dítě těžké. Chápu to. Nechci, aby ti někdo ublížil, Reubene. Nemohu
snést pomyšlení, že tě chytí, že tě zraní. Jen nevím, co bych pro tebe mohl udělat.“
Několik právních zástupců stále ještě pořizovalo fotografie a šerif je upozornil: „Žádné
zveřejňování v soukromých galeriích na Facebooku, myslím to vážně!“
Trvalo celou věčnost, než všichni odešli. Doktorka Cutlerová byla mezi posledními, ještě chtěla
vidět Stuarta, ale došlo jí, že by se chlapec po tom všem měl trochu prospat.
Stuartova matka stráví několik následujících dní v nemocnici. Ano, doktorka Cutlerová zařídí,
aby se Stuart mohl s matkou setkat. Půjde to. Bez obav.
Phil Reubena pevně objal. „Jednou se tu objevím,“ řekl mu, „a v podpaží si ponesu kufr.“
„To by bylo skvělé,“ odpověděl Reuben. „Tati, kousek odtud je malý domek ve svahu
s výhledem na moře. Potřebuje opravit, ale už tě vidím, jak v něm sedíš a ťukáš do starého psacího
stroje.“
„Synu, netlač na mě. Mohl bych se tu ukázat a už nikdy neodejít.“ Zavrtěl hlavou. Jedno z jeho
oblíbených gest. Dělal ho nejméně patnáctkrát denně. „Nic lepšího bych pro tvou matku udělat
nemohl,“ odtušil a dodal, „jen dej vědět, až budeš na můj příchod připraven.“
Reuben otce políbil na drsný, neoholený obličej a pomohl mu do auta.
Nakonec všichni odjeli a Reuben vyrazil mezi kapkami deště zpět do domu. Zabouchl za sebou
dveře.
Dar-40.html
KAPITOLA 36
Sešli se v jídelně. Na loveckých tabulích a na stolech hořely svíčky, zasazené do těžkých svícnů
s rytinami. Thibault znovu přiložil do ohně.
Na druhé straně stolu seděl Felix s paží kolem Lauřiných ramen. Laura tiše plakala a levou ruku
držela u chvějících se rtů. Rozpuštěné vlasy, které na ní Reuben tolik miloval, jí splývaly kolem
tváře jako éterický bílý závoj. Leskly se a odrážely světlo z krbu.
Reubena při pohledu na toho mocného a fascinujícího muže objímajícího jeho přítelkyni píchlo
u srdce. Felix se odtáhl, jako by to vycítil, a gestem mu naznačil, ať si jde sednout vedle Laury.
Přešel okolo Reubena na protější stranu stolu a posadil se vedle Thibaulta. Společně notnou
chvíli mlčeli a užívali si teplou a příjemnou místnost.
Plameny svíčky vrhaly světlo na jejich tváře. Všude byla cítit sladká vůně včelího vosku.
Laura přestala plakat. Levou rukou objala Reubena a položila mu hlavu na hruď. Vsunul jí
pravou paži za záda, políbil na temeno hlavy a pohladil ji po tváři.
„Moc se omlouvám, tak moc se ti za všechno omlouvám,“ šeptal.
„Neříkej to,“ odpověděla. „Neomlouvej se za nic z toho, co se stalo. Jsem tu, protože tu chci
být. Já se omlouvám za ty slzy.“
Co ji přimělo říct právě tahle slova, přemýšlel Reuben. Laura s Felixem očividně vedli dlouhý
rozhovor, u kterého chyběl.
Přinutil se pohlédnout na Felixe. Najednou se styděl za svou žárlivost. Lámalo mu srdce, že je
sám s Felixem, že Felix a Thibault jsou s ním a Laurou pod jednou střechou a že tu byli konečně
sami. Kolikrát o téhle chvíli snil? Kolikrát se za ni modlil? A ta chvíle právě teď nastala a nic je
nerušilo. Přežili všechny noční hrůzy, to nejhorší bylo za nimi.
Felixova přátelská a vlídná nálada ho pohladila po duši. Thibault s velkýma přivřenýma očima,
šedými rozcuchanými vlasy a vrásčitým obličejem vypadal nesmírně moudře.
„Nemohli jsme ti říct, co chystáme,“ řekl. „Potřebovali jsme Jasku a Klopovovou dostat pryč ze
hry. S Jaskou to bylo snadné. Pronásledoval tvou matku, pronásledoval Stuarta. Ale Klopovová se
stále držela v pozadí.“
„Myslel jsem si to,“ odtušil Reuben. „Bylo patrné, že Jaska se jí podrobil. Cítil jsem to. Takže to
ona stála za tím vším.“
„Ach, ona byla předsedkyní vládního výboru, který nás před dvaceti lety uvěznil,“ vysvětlil
Felix. „Poslední předsedkyní. A Jaska jejím horlivým učedníkem. Stálo nás hodně sil, abychom ji
sem dostali, ale na tom už nezáleží. Nemohli jsme tě varovat. Nemohli jsme tě ujistit, že víme, co
děláme. A uvědomuješ si, že tebe ani Stuarta s vlčím mužem nepojí ani sebemenší zrnko
podezření?“
„Ano, to bylo brilantní,“ poznamenal Reuben.
„Ale ty ses nikdy neocitl ani v nejmenším nebezpečí,“ řekl Thibault. „A pokud mohu říct,
zachoval ses naprosto skvěle. Jak ses vypořádal s Marrokem… Vůbec nás nenapadlo, že by se
k tobě Marrok mohl přiblížit. S tím jsme nepočítali.“
„Jak dlouho jste mě sledovali?“ zeptal se Reuben.
„No, svým způsobem už od začátku,“ odpověděl Felix. „Od té doby, co jsem si v Paříži vzal do
ruky Herald Examiner a na první stránce si přečetl o Marchentině smrti. Jakmile se pak poprvé
objevil vlčí muž, nastoupil jsem do letadla.“
„Takže jsi po naší schůzce v advokátní kanceláři vůbec neopustil zemi,“ konstatoval Reuben.
„Ne, od té doby jsme tě nespustili z očí. Thibault přiletěl během několika hodin, pak Margon
z druhé strany Atlantiku a nakonec i Vandover a Gorlagon. Ale já byl v tomhle domě, aniž bys mě
spatřil. Prokázal jsi velkou míru inteligence, když jsi objevil vnitřní Svatyni, jak jsme tomu místu
zvyklí říkat. Ale nenašel jsi vchod ze sklepa. Ta starobylá pec je jen dutý obal. Ukážu ti to později.
Uchopíš pravou stranu spodní části, přitáhneš ji k sobě a otevřou se dveře, k nimž je připojena. Tam
je několik osvětlených a vytápěných místností a schody do úzkého tunelu, který vede na západ
a ústí nad obrovskými kameny u úpatí útesu, na konci pláže.“
„To místo znám,“ ozvala se Laura. „Alespoň myslím.“ Vzala do ruky jeden ze starobylých,
krajkou lemovaných ubrousků, jež ležely ve vějířku vedle talíře s ovocem a cukrovím, a otřela si
oči. Pak ho sevřela pevně mezi prsty. „Našla jsem ho při jedné z procházek, ale nedokázala jsem
k němu po té kluzké skále vyšplhat. Ale vsadím se, že vím, kde to je.“
„Velmi pravděpodobně ano,“ odpověděl Felix. „Je to tam velmi nebezpečné. Příliv často
dosáhne až do tunelu a zaplaví ho do délky devadesáti metrů. Místo vhodné pro Morphenkindy
a jim podobné, kteří dokážou plavat a šplhat jako draci.“
„Takže jste byli v těch spodních místnostech za sklepem?“ zeptal se Reuben.
„Ano, většinu času ano. Nebo v blízkém lese. Také jsme tě následovali při cestě do Santa Rosy,
kdy jsi vyrazil za Stuartem. Víme přesně, co se stalo. Sledovali jsme tě, když jsi ho hledal. Kdybys
ho nezachránil ty, zasáhli bychom my. Ale ty sis se vším poradil naprosto bezchybně, jak jsme
předpokládali.“
„Vlčí muž,“ ozvala se Laura. „Kdo se dnes v noci vloupal do našeho domu? Je to jeden z mužů
na fotografii?“
„Byl to Sergej,“ odpověděl Thibault s úsměvem, který jen dokresloval jeho hluboký baryton.
„O to privilegium jsme se dlouho hádali, ale Sergej byl neoblomný. Frank Vandover je teď s ním.
Doktorka Klopovová nás držela ve vězení deset let. Jednoho z nás zabila. Tahle noc nám přinesla
dlouho očekávanou odplatu.“
„Zítra se vrátí,“ dodal Felix. „Teď se snaží odvést stopu vlčího muže směrem na jih. Do rána se
objeví několik nevyvratitelných důkazů, že se vlčí muž přesunul do Mexika. Až se vrátí, doufám, že
je přivítáš s otevřenou náručí a že jim dovolíš, aby přespali pod tvou střechou.“
„Tohle je tvůj dům,“ prohlásil Reuben. „Počítej se mnou jako se správcem.“
„Ne, milý chlapče,“ odpověděl Felix, oslovil ho přesně tak, jak mu říkala Marchent, „je to tvůj
dům. Zcela jistě patří tobě. Ale rádi přijmeme tvé pozvání.“
„Rozhodně,“ vyhrkl Reuben. „Teď a kdykoli budete chtít, jste vítáni.“
„Vezmu si své staré pokoje, jestli ti to nevadí,“ řekl Felix. „A Margon byl vždy nejspokojenější
v jednom z malých pokojů na severní straně. S výhledem na les. Thibaulta ubytujeme do jedné
z místností směřujících na jih, hned vedle Stuartovy, jestli souhlasíš. A Frank a Sergej mohou spát
v pokoji na severovýchodním rohu, přímo u těch vzrostlých dubů.“
„Půjdu tam poklidit,“ ozvala se Laura a začala vstávat.
„To nemusíš, má drahá,“ zarazil ji Felix. „Prosím, posaď se. Jsem si jistý, že se budeme cítit tak
pohodlně jako kdysi. Pokoje jsou starší, možná trochu zatuchlé, ale rozhodně pohodlné. Chci, abys
tu byla s námi. Jistě chceš také vědět, co se bude dít.“
Reuben přikývl a zamumlal, že si také myslí, že by tu Laura měla zůstat. Pak ji objal okolo
ramen.
„Musím říct, Reubene,“ promluvil Felix, „že s takhle velkým domem potřebuješ jednoho nebo
dva důvěryhodné služebníky, nebo se tahle mladá dáma díky své vlastní velkorysosti udře k smrti.“
„Rozhodně,“ přisvědčil Reuben. Zčervenal. Nechtěl, aby si ostatní mysleli, že ji nutil dělat
jakékoli domácí práce. Nadechl se, aby něco namítl, ale teď na to nebyl čas.
Snil o tom, že tihle pánové už nikdy neodejdou.
Nevěděl, jak by je přivedl zpět k vyprávění o doktorce Klopovové, ale Laura to udělala za něj.
„Byl to Sovětský svaz, kdo pověřil Klopovovou, aby vás zajala?“ zeptala se.
„Začalo to takhle,“ vysvětlil Felix. „Dostali jsme se jí do rukou v Paříži. Zradili nás. Byl to
docela slušný manévr. Samozřejmě v tom měl prsty jeden z členů mé rodiny a jeho manželka.“
„Rodiče Marchent,“ doplnil Reuben.
„Přesně tak,“ pokračoval Felix hlasem, v němž nezazněl ani náznak zloby nebo odsouzení. „Je
to dlouhý příběh. Postačí říct, že nás Klopovové prodal můj synovec Abel a za velmi slušnou cenu.
Vylákal nás do Paříže s příslibem tajného archeologického objevu, který prý učinil doktor Philippe
Durrell. Ten se měl z pověření Louvru účastnit vykopávek na Blízkém východě.“ Felix si povzdechl
a pokračoval.
„Tenhle Durrell byl výborný společník a hned nás po telefonu nadchl. Sjeli jsme se do Paříže
a přijali jeho pozvání k ubytování v malém hotelu na levém břehu Seiny.“
„Past musela zaklapnout v takto přelidněném městě,“ převzal slovo Thibault, odkašlal si
a hlubokým, emocemi prodchnutým hlasem pokračoval: „Potřebovali nás dostat někam, kde by
naše smysly mohli zahltit dalšími zvuky a pachy, abychom nedokázali rozpoznat lidi, kteří se k nám
blížili s nepřátelskými úmysly. Každému z nás vpravili do těla drogy, každému kromě Sergeje,
kterému se podařilo uniknout. Nikdy nás nepřestal hledat.“ Thibault mrkl na Felixe, který mu
pokynul, aby pokračoval.
„Téměř okamžitě přišel tým Durrella a Klopovové o státní dotace. Převezli nás z Ruska, do
ponurého a špatně vybaveného vězení poblíž Bělehradu, které mělo sloužit jako laboratoř. Tam
začal boj o duchapřítomnost a vytrvalost.“ Zavrtěl hlavou při pouhé vzpomínce. „Philippe Durrell
byl bezpochyby génius.“
„Všichni byli géniové,“ ozval se Felix. „Klopovová, Jaska, všichni. Věřili v nás. Překvapili nás
spoustou informací o naší historii a měli obrovské vědecké poznatky z oblastí, kde se konvenční
vědci báli byť jen spekulovat.“
„Ano, i má matka byla jejich poznatky překvapená,“ odtušil Reuben. „Ale velmi brzy začala
Jasku podezřívat z nekalých úmyslů.“
„Tvá matka je pozoruhodná žena,“ poznamenal Felix. „Připadá mi, že si naprosto není vědoma
své fyzické krásy – jako kdyby si myslela, že jediné, čeho si na ní mohou lidé cenit, je její mozek.“
Reuben se zasmál. „Chce, aby ji lidé brali vážně,“ řekl tichým hlasem.
„To ano,“ přerušil je nenásilně Thibault. „Té by se Philippe Durrell líbil ještě víc. Philippe měl
z nás obrovský respekt kvůli tomu, co jsme mohli vědomě nebo nevědomky prozradit veřejnosti.
Když jsme se odmítli účastnit výzkumu, rozhodl se počkat. Když nás ani pak nepřesvědčil, přišel za
námi a dlouze s námi hovořil. Čekal, až přijde jeho čas.“
„Byl překvapený tím, co víme,“ dodal Felix tiše. „Tím, co jsme na tomto světě už zažili.“
Reubena zajímalo, co tím Felix myslel.
Thibault pokračoval.
„Chovali nás jako vzácné exempláře, které měly být hýčkány a zároveň zkoumány. Klopovová
se ukázala jako netrpělivá, přezíravá a nakonec i velmi krutá žena – ten typ, co je schopný rozervat
motýla na kousky, aby lépe pochopil, jak fungují jeho křídla.“ Na chvíli se odmlčel, jako by se
k těm vzpomínkám nechtěl vracet. „Nutila nás k proměně, a když jsme se občas transformovali,
velmi brzy jsme zjistili, že se nám nepodaří uprchnout. Že mříže jsou příliš pevné a kolem je takové
množství lidí, že bychom byli brzy polapeni. V té chvíli jsme definitivně odmítli jakkoli
spolupracovat.“ Ztichl.
Felix chvíli čekal a pak se chopil slova.
„Násilím z nás Svátost nikdy nedostanou,“ vysvětlil, mrkl přitom na Lauru, pak na Reubena
a zpět na Lauru. „Nemůže být odebrána injekcí ani do kádinky při biopsii z tkáně z našich úst. Ty
důležité buňky se stanou inertní a v krátké době se rozpadnou. Přišel jsem na to už před dlouhou
dobou při svých vlastních zkoumáních, v prvopočátcích vědeckého bádání, a v těchto utajených
laboratořích se mé tvrzení jen potvrdilo. Dříve to bylo známo jako pokus a omyl. Nebyli jsme
prvními Morphenkindy, kteří byli uvězněni těmi, co toužili po Svátosti.“
Reuben se v duchu otřásl. Před pár týdny, a teď se mu to zdálo jako věčnost, poprvé přišel za
Jimem ke zpovědi a všechny tyhle možnosti – uvěznění, donucování – mu plně zaměstnávaly mysl.
„Ale abych se vrátil k věci,“ pokračoval Felix, „aplikovat virus z jednoho člověka na druhého
není možné. Takhle to prostě nefunguje.“ Při dalších slovech se ještě více rozvášnil.
„Aby došlo k přenosu dostatečné dávky Svátosti, musí být přítomna konkrétní kombinace
prvků. Proto se většina kousnutí od Morphenkindů obejde bez následků. Teď už víme, jaké prvky to
jsou, takže si můžeme být jisti, že nedokážeme předat Svátost, když nás k tomu někdo nutí,
dokonce ani když jsme ve zvířecí podobě a potenciální zájemci nám strkají ruce do tlam a sami si
způsobují zranění.“
„I to je samo o sobě dost rizikové,“ přerušil ho Thibault tlumeným smíchem. „Řekněme, že při
takových pokusech je velmi vysoký počet obětí. Jestliže je někdo z nás přinucen k proměně, je
velmi snadné utrhnout osobě v těsné blízkosti ruku nebo ji připravit o hlavu, než se stihne dostat
mimo dosah. V té chvíli je experiment u konce.“
„Chápu,“ přikývl Reuben. „Samozřejmě. To si umím představit. Ve skutečnosti už jsem nad tím
přemýšlel. Sice si neumím ani představit, co jste vytrpěli, co jste museli snášet, ale asi dovedu
pochopit, jak to probíhalo.“
„Představ si roky izolace,“ odpověděl Felix, „kdy jsi zavřený v ledové místnosti, a noci a dny
strávené v absolutní tmě. Představ si, že tě trápí hlady, týrají a vyhrožují ti, že tě systematicky mučí
náznaky, že jsou tvoji přátelé mrtví. Ach, jedné noci ti celý příběh řeknu, když ho budeš chtít slyšet.
Ale teď pojďme k pointě. Odmítli jsme se na výzkumech jakkoli podílet, jakkoli spolupracovat.
Nepřinutili nás k tomu ani za pomoci drog, ani mučením. Dávno jsme se naučili ponořit se do
změněného stavu vědomí, a tak se ubránit jejich úsilí. Klopovová z toho málem zešílela,
i z Phillippových dlouhých rozhovorů o tajemstvích Morphenkindů a velkých filozofických
pravdách, které bezpochyby známe.“
Felix mrkl na Thibaulta a čekal, jestli se chopí slova.
Thibault přikývl a nepatrně mávl pravou rukou. „Klopovová si vybrala jednoho z nás,
Reynoldse Wagnera, našeho oblíbeného společníka a spoluvězně, přivázala ho k operačnímu stolu
a spolu se svým týmem ho začala pitvat zaživa.“
„Ach, bože!“ zašeptal Reuben.
„Přinutila nás, abychom se na to dívali na videokamerách v našich celách,“ dodal Thibault.
„Mohli bychom ti o tom vyprávět, minutu po minutě. Ale stačí říct, že Reynolds to utrpení už
nedokázal unést. Proměnil se, protože už tomu nedokázal zabránit, stal se rozzuřeným vlkem, byl
slepý bolestí. Zabil tři doktory a málem i doktorku Klopovovou, než ho sejmuli kulkou do mozku.
Ani pak nepřestal útočit. Byl zaslepený nenávistí. Padl na kolena, ale povedlo se mu s sebou vzít
jednoho z laboratorních asistentů. Klopovová Reynoldsovi doslova ustřílela hlavu kulkami. Pálila
do něj bez přestávky, dokud se jeho krk neproměnil v krvavou změť. Pak mu oddělila míchu. Hned
nato Reynolds padl k zemi mrtev.“ Odmlčel se, zavřel oči a stáhl obočí.
„Každý den nám vyhrožovala smrtí,“ řekl Felix. „Vysmívala se nám. Prohlašovala, že kdyby jí
to Durrell dovolil, dávno by získávala cenné forenzní informace z našich rozpitvaných těl.“
„Dokážu si představit, jak to pokračovalo.“
„Ach, ano,“ pokračoval Felix. „Viděl jsi to.“ Opřel se a zdvihl obočí. Upřeně hleděl na stůl.
„Díky zkušenosti s Marrokem si umíš představit, že se jí Wagnerovy ostatky rozpadly před očima
dřív, než stihla cokoli udělat.“
„Ona a celý její tým vyvinuly neskutečné úsilí, aby ten rozklad zastavili,“ promluvil Thibault.
„Ale nebylo to nic platné. V té chvíli zjistili, že mrtví jim nejsme k ničemu. A v té době se Vandover
pokusil o sebevraždu, alespoň to tak mělo vypadat, a oni se rozhodli, že na nás znovu zkusí
Durrellovu metodu vyjednávání. Durrell Klopovovou nenáviděl, ale věděl, že bez ní nic nedokáže.
Nemohl ji ani odstranit. Ona a Jaska pro něj byli důležití. Jaska se dostal na výsluní velmi rychle.
Přežili jsme, jak nejlépe jsme mohli.“
„A tohle trvalo deset let,“ vyhrkl Reuben užasle. Najednou mu ta hrůza přišla až příliš skutečná.
Živě si představil, jak je sám zavřený v cele.
„Ano,“ přikývl Felix. „Vyzkoušeli jsme všechno, abychom je přesvědčili, že nám mají dovolit
vzájemnou návštěvu, ale na to byli moc chytří.“
„Nakonec je k pohybu přiměla krize v Bělehradu. Sergej nás vypátral. Zatlačil. A v tom spěchu
udělali osudovou chybu. Dali nás dohromady, aniž nás předtím napumpovali silnými drogami.
Naložili nás do jednoho náklaďáku.“
„Mysleli si, že jsme mezitím už tak demoralizovaní,“ poznamenal Thibault, „že jsme mnohem
slabší než dřív.“
„Proměnili jsme se ve stejnou chvíli,“ řekl Felix, „což je pro nás relativně snadné. Rozlámali
jsme pouta a zavraždili veškerý personál včetně Durrella a dalších doktorů. Utéct se podařilo jen
Klopovové a Jaskovi. Celou laboratoř jsme vypálili do základů.“
Oba muži na moment utichli, jako by se ponořili do dávných myšlenek. Pak se Thibault se
zasněným, vzdáleným pohledem v očích usmál: „Utekli jsme do Bělehradu, kde na nás už čekal
Sergej. Mysleli jsme, že Jasku a Klopovovou najdeme během několika dní.“
„Což se nestalo,“ promluvila Laura.
„Ne, nestalo,“ přikývl Thibault. „Nedokázali jsme je vystopovat. Podezříval jsem je, že si
změnili jména. Ale protože jsou lékařské tituly spojené s pravými jmény, předpokládali jsme, že se
k nim kvůli téhle výhodě znovu vrátí.“ Jeho úsměv zhořkl. „A to se i stalo. Samozřejmě si našli
i nové zázemí a my nesměli ztratit ostražitost. Ale to už je teď pryč.“
Odkašlal si a pokračoval.
„Pak přišla zpráva z Ameriky, že Felixovu milovanou Marchent zabili její bratři a nějaký
Morphenkind vrahy rozsápal na kousky.“
Na dlouhou dobu bylo ticho.
„Byl jsem si jist, že se s Marchent jednoho dne znovu setkám,“ řekl Felix tichým, smutným
hlasem. „Byl jsem blázen, že jsem se s ní nespojil, že jsem se nevrátil domů.“ Podíval se pryč a pak
přejel pohledem na stůl, jako by ho zaujal hladký povrch dřeva. Ale ve skutečnosti neviděl vůbec
nic.“ Často jsem sem docházel, když byla na cestách. A jednou nebo dvakrát jsem ji v lesích
špehoval. Nechtěl jsem…“ Jeho hlas se zlomil.
„Nechtěl jsi jí říct, kdo tě zradil,“ navrhla Laura.
„Nechtěl,“ přitakal Felix tichým, nejistým hlasem. „A nechtěl jsem jí říct, že jsem je přinutil –
jejího otce i matku – aby za to zaplatili. Jak by to mohla pochopit, aniž bych jí odhalil úplně
všechno, a to jsem udělat odmítl.“
Místnost se ponořila do ticha.
„Když se ve zprávách objevila informace o útocích v San Francisku…“ pokračoval Felix, ale
vzápětí se jeho hlas vytratil.
„Došlo ti, že Marrok předal někomu Svátost,“ doplnila opět Laura. „A napadlo tě, že takovému
vábení ti dva doktoři nedokážou odolat.“
Felix přikývl.
Znovu nastalo ticho. Jediné zvuky způsoboval déšť narážející do okenních parapetů a oheň
praskající v obrovském krbu.
„Přišel bys sem,“ zeptal se Reuben, „kdyby tu po Klopovové a Jaskovi nebylo ani vidu ani
slechu?“
„Ano,“ odpověděl Felix. „Velmi pravděpodobně ano. Nenechal bych tě tomu čelit samotného.
Chtěl jsem přijet kvůli Marchent. Toužil jsem po věcech, které jsem tu zanechal, ale také jsem tě
chtěl poznat. Zjistit, co jsi doopravdy zač. Neměl jsem v úmyslu nechat tě v tom bez podpory.
Nikdo z nás. Proto jsem tě pozval na to nevhodné setkání do advokátní kanceláře. A pokud bys byl
z nějakého důvodu nedostupný, zajel by se sem na tebe podívat Thibault, nebo Vandover nebo
Sergej. Byli jsme spolu, když se rozšířily ty zprávy. Věděli jsme, že je za tím Marrok. Věděli jsme,
že za ty útoky v San Francisku můžeš ty.“
„Takže ať už Svátost přejde na kohokoli, jdete a pomůžete mu?“ zeptal se Reuben.
„Můj drahý chlapče,“ usmál se Felix. „Nestává se to zas tak často, věř mi. A zřídkakdy takhle
okázalým způsobem.“
Oba láskyplně pohlédli na Reubena a do Felixovy tváře se vrátilo známé, příjemné teplo.
„Takže jste na mě nebyli naštvaní, že jsem vystavil vlčího muže na odiv veřejnosti?“ otázal se
Reuben.
Felix se tiše usmál a stejně tak Thibault. Pak si vyměnili pohledy.
„Byli jsme naštvaní?“ zeptal se Felix Thibaulta s rošťáckým úsměvem a šťouchl ho loktem. „Co
myslíš?“
Thibault zavrtěl hlavou.
Reuben si nedokázal představit, co to vlastně znamená, jen mu to přišlo na hony vzdálené
hněvu. A navíc neměl právo se ptát.
„No, radost jsem z toho neměl,“ odtušil Felix, „ale neřekl bych, že jsem byl naštvaný.“
„Je toho tolik, co ti chceme říct,“ promluvil Thibault laskavě. „Tolik věcí, které ti chceme
vysvětlit – tobě, Stuartovi i Lauře.“
I Lauře.
Felix pohlédl oknem do tmy, kde se z oblohy stále spouštěly provazy deště. Pak se jeho oči
přesunuly ke složitým ornamentům na stropě, k lakovaným křížovým panelům a k malbě oblohy
poseté zlatými hvězdami.
Vím, co cítí, pomyslel si Reuben, miluje tenhle dům, miluje ho tak jako v dobách, kdy ho
postavil, zcela jistě ho postavil on, a už se mu po něm stýskalo. Stýskalo se mu po domově.
„A zabere nám to spoustu nocí jako je tahle,“ dodal Felix zasněně, „abychom ti řekli vše, co
víme.“
„Myslím, že pro dnešní noc to stačilo, pro tuhle první noc, pro tuhle mimořádnou noc,“ ozval se
Thibault. „Ale pamatuj si, že jsi během naší hry nikdy nebyl v opravdovém nebezpečí.“
„Naprosto to chápu,“ odpověděl Reuben. Chtěl jim sdělit ještě víc věcí. Tolik. Tolik jim toho
chtěl říct. Právě teď. Ale byl příliš mimo, aby dokázal zformulovat smysluplné věty.
Najednou mu většina jeho otázek připadala bezvýznamná. Jak mu představa odpovědi vytanula
na mysl, úchvatná, bezbřehá představa, která se nedá vystihnout slovy. Spíš se to podobalo hudbě,
rozpínající se, dunící jako symfonie od Brahmse. Srdce mu bilo očekáváním, světlo se pomalu
lámalo, hřálo, žhnulo, jako neodvratitelné světlo nového úsvitu.
V myšlenkách se znovu ocitl ve větvích vysokých stromů, ve vlčí kůži, pozoroval hvězdy nad
hlavou a přemýšlel nad tím, jestli je touha, kterou cítil v srdci, jakousi formou modlitby. Proč tomu
přikládal takovou důležitost? Byl to jediný druh vykoupení, který uměl přijmout?
„Nyní se o tebe postará Margon,“ řekl Thibault. „Margon je tím nejlepším učitelem. Je z nás
nejstarší.“
Reuben se zachvěl. Margon, „ten nejstarší“, byl právě teď s vlčím chlapcem. Jak odlišně bude
vše vnímat Stuart, který je od přírody energický a zvídavý, jak obrovsky se to bude lišit od
Reubenova pozvolného klopýtání od jednoho objevu k druhému, po neosvětlené cestě.
„Už jsem unavený,“ promluvil Felix. „A pomyšlení na krev probouzí můj notorický hlad.“
„Ach, nech toho!“ odvětil Thibault na oko káravým hlasem.
„Narodil ses starý,“ ušklíbl se Felix a jemně šťouchl Thibaulta loktem.
„Možná,“ přikývl Thibault. „A není na tom nic špatného. Uložím se ke spánku do jakékoli
z postelí v domě.“
„Já musím do lesa,“ řekl Felix. Podíval se na Lauru. „Má drahá,“ oslovil ji, „dovolíš mi, abych
si vzal tohoto mladého muže na chvíli s sebou, pokud tedy bude chtít?“
„Samozřejmě, ať jde,“ odpověděla vážně. Stiskla Reubenovi ruku. „A co Stuart?“
„Jsou nedaleko,“ odpověděl Thibault. „Myslím, že ho Margon docela unavil. Pro jeho vlastní
dobro, samozřejmě.“
„Venku jsou novináři,“ odtušil Reuben. „Slyším je. A jsem si jistý, že ty taky.“
„A stejně tak Margon,“ řekl Felix vlídně. „Vlezou dovnitř tunelem nebo poklopem ve střeše nad
svatyní. Nemusíš se bát, to přece víš. Vůbec se nemusíš bát. Nikdo nás neuvidí.“
Laura vstala a objala Reubena. I přes vrstvu oblečení cítil na své hrudi vroucí teplo jejích prsou.
Přitiskl svou tvář k jejímu štíhlému krku.
Nemusel jí říkat, co pro něj znamená, že má jít s Felixem ven do té úchvatné temnoty,
následovat ho bok po boku do nejhlubšího srdce lesa.
„Vrať se ke mně brzy,“ zašeptala.
Thibault došel až k ní, a jakoby napodoboval rytíře z dávných dob, uchopil ji za paži a odvedl
z místnosti. Laura jím byla naprosto okouzlena a Thibault se jí při cestě do chodby nepřestával
dvořit.
Reuben pohlédl na Felixe.
Felix se na něj znovu usmál, jeho tvář byla mírná, plná soucitu, bez jakékoli tíže. Zářil dobrou
vůlí.
Dar-41.html
KAPITOLA 37
Sešli dolů do sklepa. Zbývalo jen odtlačit těžké dveře, ke kterým byla na betonovém základě
připevněna pec. Byl to ve skutečnosti jen dutý smaltovaný prostor. Reuben s Felixem prošli přes
matně osvětlené místnosti pod svit zaprášených elektrických žárovek. Překračovali kusy dřeva,
staré hadry a mohutná torza nábytku, aby nakonec vyšli dveřmi.
Za nimi je čekalo schodiště a pak široký tunel, který připomínal uhelný důl. Zářil slabě
stříbřitým světlem z bohatých žilek vetkaných do hliněných zdí.
Procházeli jednu zatáčku za druhou, pokračovali stále dál, dokud nespatřili kovové světlo
deštivého nebe.
Tunel ústil přímo nad řvoucím mořem.
Felix se, zcela oblečený, rozeběhl. Utíkal rychleji a rychleji, pak se odrazil a ve skoku natáhl
ruce vpřed. Šaty z něj sklouzly jako mávnutím kouzelného proutku. I boty odletěly pryč. Jeho paže
se proměnily v silné vlčí přední končetiny a z dlaní se staly obrovské chlupaté tlapy. Běžel tryskem
stále dál, až proskočil úzkým otvorem a zmizel Reubenovi z očí.
Reuben užasle zalapal po dechu. Pak důvěřivě následoval jeho příkladu a také se rozeběhl.
Postupně zrychlil, cítil, jak mu tělem projíždějí známé křeče, a připadalo mu, že ho nadnášejí. Jeho
oblečení se rozervalo na cáry a skončilo na zemi. Údy se mu protáhly a od hlavy k patě jej pokryla
vlčí srst.
Když znovu dopadl na zem, stal se Morphenkindem. Řítil se do řvoucího příboje, slyšel hukot
větru a viděl světla na noční obloze, která ho vítala.
Snadno proklouzl otvorem a řítil se do ledových, zpěněných vln.
Nahoře na nebezpečných a zubatých útesech stál vlčí muž Felix a čekal na něj. Pak společně
zdolali neskutečně příkrou skálu, zakopávali o půdu, vinnou révu a kořeny a nakonec se ponořili do
zatuchlého útočiště lesa.
Reubenovi došlo, že jej Felix vede stejnou cestou, kterou se nedávno vydával za Stuartem, na
jih směrem do Santa Rosy. Okolo nich proudila energie. Pak vyrazili na sever za hranice lesů
patřících k Nideckému vrchu, dál a dál, mezi husté sekvoje, pod nimiž si připadali neskutečně
maličcí, jako ztracené monolity v jiném světě.
Kanec, divoká kočka, medvěd – Reuben zachytil jejich pachy a okamžitě ucítil vzrůstající hlad,
touhu zabíjet, nasytit se. Vítr nesl vůni polí, květin, země vysušené sluncem a promáčené deštěm.
Běželi stále dál, dokud neucítili zápach, který si Reuben nikdy předtím skutečně nevychutnal: losí
samec.
Los věděl, že ho sledují. Uvnitř hrudi se mu rychle roztlouklo srdce. Uháněl pryč majestátní
rychlostí a s dokonalou elegancí, hnal se stále vpřed, dokud jej nedostihli, neskočili mu na široká
záda, nezaťali zuby každý z jedné strany do mohutného, klenutého krku.
Obrovské zvíře kleslo k zemi, tenké, ladné nohy sebou několikrát škubly, jeho silné srdce
tlouklo jako o závod, něžné tmavé oči hleděly na kousky oblohy, jež prosvítala mezi stromy.
Běda vám, všechny živé bytosti, když vám pomoc nabídne samo nebe.
Reuben hltal velké kusy masa, ze kterých odkapávala krev, jako by se neměl nikdy v životě
nasytit. Pod jeho zuby praskaly chrupavky a kosti. Některé dokonce přímo vytáhl z mrtvého těla,
olizoval je, vysával z nich morek a nakonec je spolkl.
Dostali se i do podbřišku – tahle část těla, ať už lidského či zvířecího, byla vždy nejsladší –
a rozervali ho, aby ochutnali šťavnaté vnitřnosti. Jejich růžové jazyky se hbitě nořily do houstnoucí
krve.
Felix s Reubenem se společně sytili, zatímco půdu okolo nich smáčel tichý vytrvalý déšť.
Pak se uložili u paty stromu a odpočívali naprosto bez hnutí. Felix poslouchal a čekal.
Kdo by mezi nimi poznal rozdíl? Dvě zvířata, téměř stejně velká, stejně barevná… Ale ten
rozdíl tam byl. V očích.
Stvoření pěla o chuti čerstvé mrtvoly, zdechliny. Slyšeli, jak se podrostem plazí armáda
malinkých úst, zkrvavená mršina se třásla, když se pustila do hodování, jako by se znovu
probouzela k životu.
Z hlubokých stínů se vynořili kojoti, velcí, mohutní, šedí. Vypadali nebezpečně, stejně jako vlci
se špičatýma ušima a nastraženým čumákem.
Felix je sledoval, velký tichý muž pokrytý srstí s trpělivýma, ale lesknoucíma se očima. Plížil se
dopředu na všech čtyřech a Reuben ho následoval.
Kojoti zavyli, uskočili zpět, štěkali na něj a on na ně, popichoval je pravou tlapou, tiše se jim
smál a vrčel. Dovolil jim, aby se znovu posunuli blíž, dráždil je a pak je pozoroval, když se pustili
do těla mrtvého losa.
Felix zůstával tak klidný, že se kojoti přestali ostýchat, pak se k nim přiblížil a z hrdla se mu
vydral zvuk zcela jiný než tichý smích. Vyskočil, přišpendlil k zemi největšího z kojotů svými
tlapami a sevřel jeho vlčí hlavu do svých čelistí.
Zatřásl umírajícím zvířetem a mrštil jím k Reubenovi. Ostatní kojoti se za zběsilého sborového
štěkání a vytí okamžitě rozprchli.
Reuben a Felix se znovu pustili do lahodného pokrmu.
Téměř svítalo, když sestoupili po skále, šplhali po ní, klouzali a přeskakovali kluzké kameny,
aby se dostali ke vstupu do jeskyně. Jak malý se nyní zdál, téměř neviditelný. Jako pouhý zlom
v členitém skalním masivu, dutina porostlá lesklým mechem a pěnou z přílivu, která vznikla
odlomením většího kusu skály.
Procházeli jeskyní a Felix se proměnil v muže, aniž by přerušil chůzi. Reuben zjistil, že to
dokáže také. Cítil, jak se mu zmenšují nohy, jak se mu s každým krokem stahují lýtka.
Oblékli se v tlumeném světle do špinavého a roztrhaného, ale kompletního oblečení. Felix
natáhl ruku k Reubenovi, prsty mu prohrábl vlasy a pak ho poplácal po zátylku.
„Malý bráška,“ řekl.
Tohle byla první a poslední slova, která při jejich společné výpravě zazněla.
A pak vlezli do útulného tepla domu a rozešli se každý do své ložnice.
V té Reubenově stála u okna Laura a pozorovala kovově modré svítání.
Dar-42.html
KAPITOLA 38
Znovu v jídelně.
Pod černou krbovou římsou hořel velký oheň. Na stole blikaly a kouřily svíčky a uprostřed
ležely talíře s voňavým pečeným jehněčím s česnekem a rozmarýnem, do zlatova upečenou
kachnou, brokolicí v páře, italským squashem, hromadou brambor ve slupce, artyčoků máčených
v oleji, pečené cibule, čerstvě nakrájenými banány a melounem a právě upečeným chlebem.
V křehkých skleničkách se lesklo červené víno. Dřevěné misky přetékaly salátem. Celou tabuli
doplňoval sladce pikantní sos s mátovou příchutí na dochucení šťavnatého masa a horké rolky se
sladkým máslem.
Celá společnost vtrhla do kuchyně a všechny ruce se chopily práce s přípravou hostiny, dokonce
i Stuartovy. Chlapec si vzal na starosti rozkládání starých krajkových ubrousků a vyrovnávání
stříbrných, neskutečně velikých historických nožů a vidliček. Felix přinesl misky se slazenou,
skořicově-mandlovou rýží. Thibault dodal talíř jasně oranžových sladkých brambor.
Margon se posadil do čela stolu, dlouhé husté vlasy mu volně splývaly na ramena. Košili
v barvě burgundského vína měl u krku ležérně rozepnutou. Seděl zády k oknu směřujícímu na
východ, zcela ignoroval jednoho či dva reportéry, kteří slídivě vystrkovali nosy ze spletitých dubů.
Světlo brzkého odpoledne bylo bílé, ale velmi jasné, a prosvítalo skrze mohutné pokroucené
šedé větve.
Nakonec se posadili i ostatní. Margon si vyžádal chvíli ticha, aby mohl pronést modlitbu,
a sklonil hlavu.
„Margon Bezbožný děkuje bohům,“ zašeptal Felix a mrkl na Reubena, který seděl naproti
němu, s Laurou po boku. Usmála se, ale Felix zavřel oči a stejně tak i všichni ostatní.
„Řekni, co chceš, moci, která vládne vesmíru,“ prohlásil Margon. „Možná se ta slova donesou,
kam mají, a vesmír nás bude milovat tak, jako my milujeme jej.“
Znovu se rozhostilo ticho, přerušované pouze kapkami deště, které omývaly, očišťovaly
a zavlažovaly celou zemi, a praskáním dřeva v krbu. Plameny tančily po tmavém obložení.
Z kuchyně se linula tichá hudba – znovu Erik Leslie Satie, klavír, Gymnopédie č. 1.
Ach, díky lidskému pokolení, jež dokáže stvořit takovou hudbu, pomyslel si Reuben. Jsme jen
smítkem, které proplouvá titěrnou sluneční soustavou ztracenou v malé galaxii, jež se pohybuje
nekonečným vesmírem. Možná Tvůrce toho všeho přijme tuto hudbu jako jakousi modlitbu. Miluj
nás, miluj nás a my budeme milovat Tebe.
Stuart, sedící v bílém tričku a v džínách mezi Felixem a Thibaultem, začal plakat. Sklopil hlavu,
obličej ukryl do velkých dlaní a jeho ramena se tiše zdvihala a klesala. Pak ztuhl a zavřel oči, ale po
tváři mu stále stékaly slzy jako malému dítěti. Kudrnaté světlé vlasy si stáhl dozadu, takže mu ani
trochu nezakrývaly vystouplé lícní kosti a velká líčka. Se svým krátkým a širokým nosem a nikdy
nemizejícími pihami vypadal jako přerostlý malý kluk.
Když si ho Laura všimla, kousla se do rtu a sama bojovala s přívalem slz. Reuben jí stiskl ruku.
V tom okamžiku se smutek usadil i v Reubenově duši, ale smíchán se štěstím, které cítil. Tenhle
dům se naplnil životem, životem, díky kterému přijal vše, co se mu stalo, vše, co ho děsilo, všechny
ty chvíle, kdy už nevěděl jak dál. Jeho současný život téměř připomínal splněný sen.
Margon vzhlédl. Čas na modlitbu byl u konce. Muž přejel očima po všech zúčastněných.
Večírek se rozjel v plném proudu. Talíře byly rozebrány, víno postupně doléváno, máslo se
rozpékalo na horkých, kouřících plátcích chleba a na křehkých loupácích, z táců stoupala vůně
česneku, ze lžic odpadaly lístky salátu a na květinových talířích z čínského porcelánu ležely
lahodné kousky masa velké akorát na napíchnutí na vidličku.
„Takže, co vám nabízím…“ ozval se Margon, jako by v rozhovoru vůbec nepřestali. Jako by
vůbec před pár okamžiky nepřemýšleli, každý sám, nad nekonečným množstvím nedůležitých, ale
zásadních otázek. „Co vám můžu nabídnout, je má pomoc na cestě, po které jste se vydali.“
Zhluboka se napil perlivé vody, která stála vedle prázdné skleničky na víno. Margon nepil.
Nabral si vrchovatou lžíci dušené brokolice se zeleným squashem a s artyčokovým srdíčkem. Poté
si utrhl kousek horké máslové rolky.
„Základní věci, které potřebujete vědět, jsou: Proměna je nevratná. Jakmile vám jednou Svátost
vstoupí do žil, stanete se Morphenkindem, jak si říkáme, a už s tím nejde nic dělat.“
Stuart přestal plakat tak rychle, jak začal. Hltal tak obrovský kus jehněčího, že se Reuben bál,
aby ho nevdechl. Chlapec upíral na Margona modré oči. Muž pokračoval.
Jeho hlas byl stejně příjemný a plný pokory jako minulou noc. Dokázal mluvit naprosto
přesvědčivě, obklopovala ho čistá a jemná energie. Jasnou, do zlatohněda opálenou tvář měl plnou
výrazů a emocí, černé řasy lemující tmavé oči mu dodávaly dramatický výraz. Intenzita jeho
pohledu byla silnější než slova, která říkal.
„Ani jednou za celou dobu své existence,“ pokračoval a nevědomky gestikuloval stříbrnou
vidličkou, „jsem se nesetkal s nikým, kdo by chtěl Svátost odejmout. Ale byli tací, kteří se
v důsledku nákazy po hlavě vrhli do záhuby, zešíleli touhou po lovu, opovrhovali každou jinou
formou života a nakonec skončili mrtví pod rukama pronásledovatelů. Ale toho se bát nemusíte. Vy
k takovým lidem nepatříte,“ Margonovy oči se při těch slovech zadívaly na Lauru, „vy nejste tak
hloupí, nemrháte dary, které vám osud nabídne.“
Stuart se nadechl k otázce, ale Margon jej gestem umlčel.
„Dovol mi to dopovědět,“ řekl mu a pak pokračoval:
„Svátost se téměř pokaždé předá při nehodě. Je to možné, pouze když jsme ve vlčí podobě.
Nicméně má mysl, má omezená mysl, má smrtelná mysl je zmítána představou celých zástupů lidí,
které jsem odmítl. Když je člověk vhodný a když o to požádá, tak mu Svátost předám. Žádám jen
vášnivou touhu. Ale to vy dva, Reubene a Stuarte, udělat nesmíte. Nesmíte nabízet Svátost. Je to
příliš velká zodpovědnost. Taková osudová rozhodnutí nechte raději na mně, na Felixovi, na
Thibaultovi, nebo na Frankovi a Sergejovi, kteří se k nám brzy připojí.“
Reuben přikývl. Nyní nebyla ta správná chvíle zmiňovat Lauru, Reuben navíc netušil, jestli je to
ještě potřeba. Ačkoli nebyl sebemenší náznak, že by se Laura už stala jednou z nich. Přesto to
Reubenovi vrtalo hlavou. Malý červíček pochybností. Nevěděl to, a trápil se. Nevěděl nic.
„Svátost může mít pro infikovaného fatální následky,“ pokračoval Margon, „ale ty nastanou jen
velmi zřídka, obyčejně když je jedinec příliš slabý, příliš mladý, anebo je tak těžce pokousaný či
poraněný, že Svátost nestihne zranění a ztrátu krve včas vyléčit. Vše, co vím, byla náhoda. Svátost
dokáže zabíjet, ale není to…“
„Ale Marrok tvrdil, že se to stává,“ namítl Reuben. „Že se to stává téměř ve všech případech.“
„Zapomeň na to, co tvrdil Marrok,“ odvětil Margon. „Zapomeň na to, co mu nejspíš tvrdili jiní,
aby se pokusili omezit jeho touhu zaplnit celý svět Morphenkindy, jako byl on sám. Brzy si k tanci
budeme zpívat vlastní requiem. Všichni společně. Teď už o Marrokovi nechci slyšet ani slovo.
Marrok nyní ví, či neví, protože nikdo neví. A my nevíme, jak to je.“
Odmlčel se na dost dlouho, aby si ukousl sousto kachny a ulomil kousek máslové rolky.
„Když se Svátost předá mladému muži nebo ženě tvého věku, nehrozí žádné nebezpečí,“
vysvětlil. „A je-li předána hlubokým kousnutím, nebo vpravením přímo do krevního řečiště, rozvine
se stejně jako u tebe, v rozmezí sedmi až čtrnácti dnů. Měsíc s tím nemá nic společného. Ty legendy
mají většinou různý původ a netýkají se nás. Ale pravdou je, že během prvních let se proměna téměř
vždy odehrává až po setmění. Je obtížné proměnit se za denního světla. Ale pokud máte silnou vůli
a dostatečný trénink, dokážete ji vyvolat, kdykoli potřebujete. Měli byste se ji snažit zcela
ovládnout. Protože když to neuděláte, nikdy ji nedostanete pod kontrolu. Bude mít pod kontrolou
ona vás.“
Reuben přikývl a zamumlal, že na to už přišel sám, bez pomoci, tou nejhorší možnou cestou
plnou panického strachu. „Ale myslel jsem, že proměnu vyvolávají ty hlasy…“ zeptal se. „Že ty
hlasy fungují jako spouštěč…“
„To my se za nimi vydáváme, ne ony za námi,“ řekl Margon.
„Ale proč je slyšíme?“ otázal se Stuart. „Proč slyšíme hlasy lidí, které něco bolí, kteří trpí
a potřebují naši pomoc? Můj bože, málem jsem v té nemocnici zešílel. Jako bych slyšel duše
v pekle, které prosí o milost…“
„K tomu se dostaneme,“ utnul ho Margon a pohlédl na Reubena.
„Samozřejmě, že ses snažil dostat Svátost pod kontrolu, jak nejlépe jsi uměl,“ řekl, „a musím
přiznat, že sis vedl dobře. Velmi dobře. Jsi z nové generace a máš takovou sílu, jakou jsme
v minulosti nikdy neviděli. Získal jsi Svátost jako zdravý, vitální muž, což bylo po staletí dost
ojedinělé, vlastně spíš výjimečné. A když se tyhle schopnosti spojí s intelektem, tak se
Morphenkind stává něčím, co se velmi podobá superhrdinovi.“
„Ach, nelichoť jim tolik,“ zamumlal Thibault svým obvyklým barytonem. „Už takhle jsou dost
nabuzení.“
„Chci být dokonalý,“ vykřikl Stuart a vrazil si palec do hrudi.
„Pokud chceš být tak dokonalý, jak tomu slovu rozumím já,“ promluvil Margon, „pak využij
všechny dary, které jsi dostal, nejen Svátost. Přemýšlej o tom, co ti život dal a co to pro tebe
znamená.“ Otočil se k Reubenovi. „Ty jsi poeta, Reubene, spisovatel, potenciální kronikář své doby.
To je přece dar, nebo ne?“ Aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Včera v noci, než jsem vzal tady
mladého do lesa, jsem dlouze mluvil s tvým otcem. On je tím, kdo ti předal největší talent, ne tvá
brilantní matka, kterou tak oddaně zbožňuješ. On je tím mužem, jenž za tebou stojí ve stínu, který tě
obdařil láskou k jazyku, jenž tvaruje samotný způsob vnímání světa.“
„O tom nepochybuji,“ řekl Reuben. „Svou matku jsem zklamal. Nedokázal jsem se stát lékařem.
Ani můj bratr Jim.“
„Ach, tvůj bratr Jim,“ kývl Margon, „to je teprve záhada. Kněz, který celým srdcem touží věřit
v Boha, ale nejde mu to.“
„To není zase tak vzácné,“ poznamenal Reuben.
„Ale vědomě odevzdat život Bohu, jenž možná nikdy neodpoví?“ otázal se Margon.
„Copak už Bůh někomu odpověděl?“ oplatil mu Reuben otázkou. Upřel na Margona pevný
pohled a čekal.
„Musím zdůrazňovat, že jsou tisíce lidí, kteří prohlašují, že slyší jeho hlas?“
„Ach, ale skutečně ho slyší?“
„Jak to kdokoli z nás může vědět?“ zeptal se Margon.
„Ale, no tak!“ vložil se poprvé do hovoru Felix se sarkastickým úšklebkem. Položil nůž
a vidličku a zamračil se na Margona. „Chystáš se těm vlčatům kázat o víře? Proč se topíš až po krk
v takovém nihilismu?“
„Odpusť mi tvrzení,“ odpověděl Margon uštěpačně, „že existují hojné důkazy toho, že lidstvo
od počátku zaznamenané historie prohlašovalo, že slyší hlasy svých bohů, že některé konverze jsou
obecně velmi emocionální a skutečné, aby se daly převést.“
„Velmi dobře,“ řekl Felix s trochu teatrálním gestem. „Tak pokračuj, učiteli. Sám si to potřebuji
znovu poslechnout.“
„Nevím, jestli to vydržím,“ poznamenal Thibault hlasitě s trochu potměšilým úsměvem ve tváři.
Margon se tiše zasmál a pohlédl na Thibaulta rozzářenýma očima. „Byl to temný den, kdy ses
připojil k naší skupině,“ řekl, ale myslel to ve zcela přátelském duchu, „pořád tak hořce znuděný,
pořád tak uštěpačný. Slýchám tvůj hluboký hlas i ve spánku.“
Thibault si to užíval.
„Víme, co jsi chtěl říct,“ promluvil Felix. „Reuben je spisovatel. Možná první Morphenkind,
který kdy provozoval takovou činnost…“
„Ach, to je nesmysl. Nejsem já ten jediný, kdo si pamatuje všechny nepříjemné události?“
zeptal se Thibault.
„Nemám na mysli kroniku Morphenkindů,“ řekl Margon a přísně se zadíval na Stuarta, který se
právě pokoušel napíchnout další bramboru. „Snažím se říct toto: jste bytosti tvořené tělem a duší,
vlci a lidé, a vyvážit obě dvě tyhle složky je klíčem k přežití. Můžete se vzdát daru, který je vám
dán, kteréhokoli z nich, všech, pokud to tak má být. Pýcha je matkou destrukce. Pýcha sžírá mysl
a duši zaživa.“
Reuben přikývl a zhluboka se napil červeného vína. „Ale musíš se mnou souhlasit,“ řekl, „ že
lidství ve srovnání s vlčí existencí poněkud pokulhává. Každý aspekt zážitku ve vlčí podobě je
mnohem intenzivnější.“ Zaváhal. Morphenkind. Morphengift. Tak nádherná slova.
Ale vzpomněl si i na pojmenování, které používal, když byl ještě zcela sám: vlčí dar.
Ano, je to dar.
„Přece nežijeme celou dobu maximální intenzitou, nebo ano?“ zeptal se Margon. „Spíme,
dřímáme, meditujeme, zkoumáme sami sebe ve chvílích radosti i neštěstí, ale také v dřímotě nebo
ve snech.“
Reuben připustil, že má Margon pravdu.
„Ta hudba, kterou posloucháme, ten klavír, to je Satie. Není to Beethovenova Devátá, že ne?“
zeptal se Margon.
Ne, a není to ani Brahmsova Druhá symfonie, pomyslel si Reuben, když si vzpomněl na
Margonovo včerejší rozjímání nad hudbou.
„Takže kolik nocí se budu ještě měnit, ať už budu nebo nebudu chtít?“ zeptal se Stuart.
„Zkus s tou proměnou skutečně bojovat,“ navrhl mu Thibault. „Možná budeš překvapen.“
„Je příliš brzy, abys tomu dokázal odolat,“ řekl Margon. „V nejbližších čtrnácti dnech se
pravděpodobně proměníš každou noc. Reuben se to naučil po kolika? Po deseti dnech? Ale jen
proto, že to předtím definitivně vzdal.“
„Jo, to je nejspíš pravda,“ utrousil Thibault.
„Má zkušenost tvrdí, že to je opravdu čtrnáct dní,“ řekl Felix. „Poté se dá moc mnohem lépe
ovládnout. Pro mnoho lidí je potlačení proměny na sedm nocí v měsíci hranicí, kde si ještě udrží
sílu a zdravý rozum. Ale můžeš se naučit proměnu odkládat do nekonečna. To se obvykle změní
osobní rytmus, individuální cyklus, ale tyhle reakce se velmi liší. A samozřejmě jsou tu hlasy, které
volají po tvé ochraně. Ty hlasy tě dokážou dostihnout kdekoli. Ale na začátku potřebuješ ty dva
týdny, protože Svátost stále pracuje na přeměně tvých buněk.“
„Ach, buňky, buňky,“ vložil se do rozhovoru Reuben. „Co to Marrok použil za slova?“ Obrátil
se k Lauře.
„Pluripotentní kmenové buňky,“ řekla Laura. „Tvrdil nám, že Svátost infikuje tyto buňky
a spustí transformaci.“
„No jasně,“ vyhrkl Stuart.
„Možná jen teoretizujeme,“ řekl Felix, „na základě chabých postřehů, které máme.“ Zhluboka
se napil vína a opřel se. „Domníváme se, že za změny jsou zodpovědné kmenové buňky uvnitř
našich těl – že potenciál proměnit se v Morphenkinda má celé lidstvo. Ale tuhle informaci máme
pouze na základě toho, co víme o lidské biochemii, což je nyní víc, než jsme věděli před dvaceti
lety nebo dvacet let před těmi dvaceti lety a tak dál a tak dál.“
„Nikdo nemá jasno, co se v nás přesně děje,“ doplnil Thibault. „V prvopočátcích moderní vědy
jsme se snažili pochopit vše s pomocí nového kritického slovníku, který nám dali k dispozici.
Vkládali jsme do něj tak velké naděje. Vybavili jsme laboratoře, lstí jsme najali ty nejlepší vědce.
Mysleli jsme si, že se o sobě nakonec dozvíme úplně všechno. Naučili jsme se tak málo. Víme jen
to, co jsme vypozorovali sami na sobě!“
„Proměna bez debat zahrnuje žlázy a hormony,“ konstatoval Reuben.
„To ano,“ přikývl Felix. „Ale proč a jak?“
„A jak to začalo?“ zeptal se Stuart a nechal ruce spadnout na stůl. „Byli tu s námi, s lidskými
bytostmi, odjakživa? Margone, kde to všechno začalo?“
„Na tyhle otázky existují odpovědi…“ řekl Margon tichým, zdrženlivým hlasem.
„Kdo byl vůbec první Morphenkind?“ zajímalo Stuarta. „No tak, musíš znát mýtus o zrození.
Musíš nám to všechno říct. Buňky, žlázy, chemikálie, to je jedna věc. Ale jakou máme historii? Co
se o nás povídá?“
Ticho. Felix a Thibault čekali, až Margon odpoví.
Margon přemýšlel. Ve tváři se mu usadil ustaraný výraz. Na okamžik se ztratil ve svých
myšlenkách.
„Prastará historie není vůbec tak inspirativní,“ promluvil nakonec Margon. „Důležité je, že se
teď naučíte, jak používat tyto dary.“
Na chvíli nastala pauza a pak velmi tiše promluvila Laura. „Zvyšuje se v průběhu času ten hlad
– touha lovit a krmit se?“
„Ne tak docela,“ odvětil Margon. „Je to v nás. Když nelovíme, cítíme se neúplní, malí, duševně
vyhladovělí. Ale řekl bych, že hlad v nás je už od zrození. Nicméně se dá na nějakou dobu utišit,
můžeš se stáhnout a ignorovat ty hlasy.“ Odmlčel se.
„A vaše síla, ta roste?“ zeptala se Laura.
„Schopnosti se rozvíjejí, to je samozřejmé,“ odtušil Margon. „I moudrost. V ideálním případě
jde jedno ruku v ruce s druhým. Někdo se pořád zlepšuje. Ale náš sluch, naše vidění a fyzické
schopnosti – ty už se nemění.“
Pohlédl na Reubena, jako by od něj čekal otázku. Tohle ještě nikdy předtím neudělal.
„Hlasy,“ pochopil Reuben. „Můžeme teď hovořit o těch hlasech?“
Snažil se nebýt příliš horlivý, ale právě v téhle chvíli pohár jeho trpělivosti přetekl.
„Proč ty hlasy slyšíme?“ zeptal se. „Chápu, že je to díky našemu vnímavějšímu sluchu, jenž
v nás rozvinula Svátost, ale proč máme tendence měnit se ve vlky, když zaslechneme hlasy lidí,
kteří potřebují naši pomoc? Jak to, že se naše kmenové buňky dokážou proměnit v něco, co umí
vnímat vůni zloby a krutosti – je to pach ďábla, že ano – a my musíme vyběhnout a to zlo ztrestat?“
Odložil ubrousek a upřel zrak na Margona.
„To je pro mě největší záhadou,“ pokračoval, „tohle tajemství týkající se nejspíš morálky.
Člověk se mění v monstrum – tomu rozumím, nezpůsobuje to žádná magie, ale věda. Ačkoli jde
o vědu, kterou ještě nedokážeme pochopit. S tím se smířím. Ale jak to, že cítíme strach a utrpení?
Proč jsme nuceni ho následovat? Pokaždé, když zabíjím, zemře někdo velmi zlý. Ještě nikdy jsem
nechyboval.“ Reuben přejel pohledem z Margona na Felixe a Thibaulta. „Jsem si jist, že u vás je to
podobné.“
„Ano,“ opáčil Thibault. „Je v tom chemie. Vyplývá to z naší fyziologie. Cítíme zlo a téměř
šílenou touhu to zlo napadnout a zničit. Nerozlišujeme mezi sebou a nevinnými oběťmi. Je to pro
nás totéž. Co vytrpí oběti, to vytrpíme i my.“
„Chcete říct, že jsme tenhle dar dostali od Boha?“ zeptal se Stuart.
„Spíš naopak,“ namítl Thibault. „Jedná se o postupně vyvinuté biologické procesy, které
zakořenily hluboko v chemických strukturách našich žláz a našich mozků.“
„Proč vnímáme oběti a útočníky tak diametrálně odlišně?“ otázal se Reuben. „Jak to, že se
nemůžeme vrhnout na nevinné a sežrat je stejně jako provinilce? Jistě chutnají také velmi dobře.“
Margon se usmál. „To ani nezkoušej,“ poznamenal. „Neuspěl bys.“
„Ach, to vím. Ukázal mi to Marrok. Nedokázal se přimět, aby Lauře ublížil. Neustále ji žádal
o prominutí a složitě jí vysvětloval, proč musí zemřít.“
Margon přikývl.
„Kolik bylo Marrokovi let?“ zeptal se Reuben. „Jaké měl zkušenosti? Měl být schopen nás oba
zabít?“
Margon kývl hlavou. „Marrok chtěl skoncovat se životem,“ řekl. „Byl unavený, lehkomyslný.
Jen stín toho, kým kdysi býval.“
„To mě nepřekvapuje,“ odtušila Laura. „Vyzval nás, abychom na něj zaútočili. Nejprve jsem si
myslela, že se nás snaží zmást, vyděsit k smrti, abych tak řekla. Pak jsem si uvědomila, že prostě
nemůže udělat vůbec nic, dokud se nezačneme bránit, dokud s ním nezačneme bojovat.“
„To je ono,“ přitakal Reuben. „A ani když jsme se do něj pustili, nedokázal nás zničit. Jistě
musel vědět už dopředu, že to takhle skončí.“
„Nechcete mi říct, co byl ten Marrok zač?“ zeptal se Stuart.
„Marrokův příběh skončil,“ ozval se Margon. „Marrok chtěl ze svých vlastních pohnutek
Reubena zabít. Nejdřív mu omylem předal Svátost a pak sám sebe přesvědčil, že musí zničit důkaz
své chyby.“
„Předal mi Svátost stejně jako já tobě,“ zamumlal Reuben ke Stuartovi.
„Ale ty jsi ještě mladý,“ poznamenal Thibault. „Marrok byl starý.“
„A tak jsi otevřel můj život tolika zářivým barvám,“ prohlásil Stuart teatrálně, „a jásotu
trumpet.“
Margon se shovívavě usmál a vědoucíma očima pohlédl na Felixe.
„Ještě jste mi neodpověděli, proč vyhledáváme a chráníme oběti zla. Proč děláme vše pro to,
aby nebyly zavražděny nebo znásilněny,“ vrátil se k tématu Reuben.
„Můj malý vlčku,“ promluvil Margon. „Chceš slyšet vznešenou odpověď, že ano? Odpověď,
která má co do činění s morálkou. Přál bych si, abych pro tebe takovou měl. Ale bojím se, že je to
jen záležitost evoluce, stejně jako cokoli jiného.“
„Vyvinul se ten smysl u Morphenkindů jako u dalšího vývojového druhu?“ otázal se Reuben.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Margon, „vyvinul se u dalších vývojových druhů, z nichž na nás přešla
moc a síla. A nebyli to Homo sapiens sapiens, jako jsme my. Šlo o druh naprosto odlišný, jako
Homo ergaster nebo Homo erectus. Znáš ty pojmy?“
„Já je znám,“ vyhrkl Stuart. „Tušil jsem to. Mluvíš o nepříliš rozšířených druzích, které obývaly
nějaký zastrčený kousek světa, že ano? Jako třeba Homo floresiensis – druh hobita z Indonésie –
odnož humanoidů odlišných od čehokoli, co známe.“
„Co je to hobit?“ zeptal se Reuben.
„Malý člověk, ne vyšší než jeden metr,“ vysvětlila Laura. „Kostry se našly teprve před pár lety.
Vyvinul se zcela odděleně od Homo sapiens sapiens.“
„Jo, vzpomínám si,“ přitakal Reuben. „Ano.“
„Řekni nám o tomhle druhu,“ žadonil naléhavě Stuart.
Felix zneklidněl a chystal se chlapcovu žádost odmítnout, ale Margon mu gestem naznačil, že je
to v pořádku. Nejspíš doufal, že se tomuto tématu vyhne. Zamyslel se a nakonec souhlasil.
„Nejdřív ale dojíme,“ ukázal na stůl. „Potřebuji si chvíli srovnat myšlenky v hlavě.“
Dar-43.html
KAPITOLA 39
Tácy z hostiny byly naskládány na kuchyňské lince, banket by měl vydržet na celý večer.
Celá společnost se jako předtím bez reptání zapojila do prací. Muži dolévali víno a nosili na stůl
karafy s horkou kávou a zeleným čajem.
V jídelně se najednou objevily čerstvě upečené jablečné, třešňové a broskvové koláčky. Na
talířkách ležel na kousky nakrájený francouzský sýr, na dalších cukrovinky a ovoce.
Margon se znovu posadil do čela stolu. Zdálo se, že stále ještě zvažuje, jak by se požadované
konverzaci vyhnul, ale jediný pohled do Stuartovy dychtivé tváře a Reubenův trpělivý, ale zvídavý
výraz mu potvrdily, že musí pokračovat.
„Ano,“ promluvil Margon. „Kdysi existoval jeden izolovaný druh dávno vymřelých primátů,
kteří nebyli jako my. Žili před tisíci lety v osamocení na opuštěných ostrovech u afrického
pobřeží…“
„A tahle moc pochází od nich?“ zeptal se Stuart.
„Ano,“ přikývl Margon. „Převzal ji od nich jeden velmi pošetilý muž… nebo velmi moudrý,
záleží na úhlu pohledu. Ten se s nimi snažil spojit a onu moc si přivlastnit – chtěl se stát bytostí, jež
se v případě nebezpečí dokáže změnit z kooperujícího lidoopa v dravého vlčího muže.“
„Ten muž se s nimi pářil?“ otázal se Stuart.
„Ne, to se ukázalo jako nefunkční,“ odpověděl Margon. „Získal jejich moc tím, že se od nich
nechával často a velmi silně kousat. Předtím se ale připravil tím, že pil jejich tekutiny – moč, krev –
v jakémkoli množství, které dokázal získat. Kdykoli chtěli, mohli ho kousnout. Ujali se ho. Ten muž
byl totiž zavrhnut vlastními lidmi, byl vyhnán do exilu, byl vyhoštěn z jediného opravdového
města, které v těch dobách existovalo.“
Margonův hlas už nezněl tak zřetelně jako před chvílí.
V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni hleděli na Margona, jenž upřeně zíral do skleničky
s vodou. Výraz jeho tváře Reubena skutečně mátl a Stuarta přiváděl k šílenství. Reuben ale cítil, že
ho od vzpomínek odrazuje něco víc než jen pouhá únava nebo nechuť. Margon se při vyprávění
očividně trápil.
„Jak je to dlouho? Co myslíš tím jediným opravdovým městem?“ Stuart zahrnul Margona
otázkami. Celý hořel touhou dozvědět se odpovědi a usmíval se přitom od ucha k uchu.
„Stuarte, prosím,“ napomenul ho Reuben. „Dovol Margonovi, ať vypráví po svém.“
Všichni se odmlčeli, až najednou promluvila Laura.
„Mluvíš o sobě, že ano?“
Margon přikývl.
„Je těžké si po tolika letech vzpomenout?“ zeptal se Reuben zúčastněně. Nedokázal přečíst
výraz, který Margonovi přelétl přes obličej. V jedné chvíli se muž tvářil nepřítomně, a pak zase
zúčastněně. Chvilku vypadal, jako by zmizel mimo tenhle svět, ignoroval všechno a všechny kolem
sebe, a v dalším okamžiku se otevřel. Ale to se dalo čekat.
Reuben si s úžasem uvědomil, že Margon je ve své podstatě nesmrtelný. Tím se mu potvrdilo
podezření. I dlouhá doba ho šokovala, ale skutečná nesmrtelnost? Reubenovi přišlo, že mu vplula
do žil se Svátostí. Že ji sice nedokázal zcela absorbovat, ale nikdy na ni nezapomněl. Ale už dřív
než přijal Svátost, už při pohledu na fotografii noblesních pánů v knihovně tušil, že ty muže váže
dohromady tajemství. Stuart upřeně hleděl na Margona, zkoumal jeho tvář, jeho vzhled, jeho ruku,
která volně spočívala na stole. Doslova toho muže hltal očima.
A co dodat, pomyslel si Reuben. Že se za tisíce let změnil člověk tak málo, že i tak stará bytost,
jakou je Margon, může projít ulicemi v jakémkoli městě, a zůstane nepovšimnuta, snad kromě
podivného držení těla nebo jemného, moudrého výrazu ve tváři, ale to je vše. Margon je impozantní
člověk, ale čím? Je to přirozený vůdce, ale proč? Protože je vstřícný a zároveň svým způsobem
i neústupný.
„Prozraď nám, co se stalo,“ požádal Stuart tak citlivě, jak jen to dokázal. „Proč tě vyhnali do
exilu? Co jsi provedl?“
„Odmítl jsem uctívat bohy,“ odvětil Margon. Slova, která mu vyšla z úst, připomínala spíš
zamumlání. Hleděl dopředu a dodal: „Odmítl jsem obětovat v chrámu bohům, jež někdo vytesal do
kamene. Nechtěl jsem recitovat ódy na monotónní rytmus bubnů, abych uctil svazky mezi bohy,
kteří nikdy neexistovali. Odmítl jsem říkat lidem, že když se nebudou modlit, když nebudou
obětovat, když nebudou sklánět hřbet při práci na polích a při kopání kanálů, které ta pole zavlažují,
bohové tento vesmír zničí. Margon Bezbožný odmítl kázat lži.“ Jeho hlas poněkud zesílil.
„Ne, nemám problém si na všechno vzpomenout,“ podíval se na Reubena. „Ale už jsem dávno
ztratil tu hlubokou a citlivou víru, jež mé vyprávění doplňovala.“
„Proč tě prostě nepopravili?“ zeptal se Stuart.
„Nemohli,“ odvětil Margon s úsměvem. Pohlédl chlapci do očí. „Byl jsem jejich posvátný král.“
Stuartovi se jeho odpověď zamlouvala. Nedokázal skrýt vzrušení.
Je to tak snadné, pomyslel si Reuben. Stuart se ptá na všechny otázky, na něž chci znát
odpovědi. A nejspíš po nich prahne i Laura. Ty otázky odhalují kousek po kousku celé tajemství, tak
proč si stěžovat?
Náhle na své kůži ucítil těžké a horké slunce, které spaluje iráckou poušť, před očima spatřil
prašné zákopy – součást archeologických vykopávek, na nichž pracoval – všiml si i hliněných
destiček, prastarých desek pokrytých klínovým písmem, oněch vzácných fragmentů, jež nyní ležely
na stole v tajné místnosti.
Byl tak nadšený tímto drobným záchvěvem inteligence, že se z toho možná jen tak brzy
nevzpamatuje. Jako by četl úchvatnou větu v knize a nebyl schopen pokračovat proto, kolik
možností mu z té věty vytanulo na mysl.
Margon zvedl sklenici s vodou a napil se. Pak ji pomalu odložil a hleděl na ni, jako by ho
fascinovaly bublinky a hra světla na čistém křišťálu.
Před sebou měl talířek s ovocem, ale ani se ho nedotkl. Místo toho pil kávu a pořád kouřil. Pak
se natáhl po stříbrné karafě.
Reuben mu šálek naplnil. Připadal si jako královský výčepní.
Felix a Thibault sledovali Margona klidným pohledem. A Laura se otočila na židli tak, aby na
něj lépe viděla. Zkřížila si paže v klíně a pohodlně se uvelebila.
Stuart byl jediný, kdo neudržel trpělivost na uzdě.
„Jaké to bylo město?“ vyhrkl. „No tak, Margone, řekni mi to!“
Felix ho gestem umlčel a káravě se na něj zadíval.
„Je přirozené, že to chce vědět,“ poznamenal Margon. „Vzpomeň si na ty, kteří nebyli zvědaví
vůbec, které minulost nezajímala. A jak dopadli? Možná by pro ně bylo lepší, kdyby se cítili být
součástí historie, kdyby měli svůj původ, i kdyby to měl být jen popis. Možná potřebujeme energii,
jakou má tenhle chlapec.“
„Chci to vědět,“ zašeptal Stuart, „chci to vědět všechno.“
„Nejsem si jistý,“ opáčil Margon tiše, „jestli jsi připraven i na vyprávění z tak vzdálené doby.“
To je ono, uvědomil si Reuben, jak mám poslouchat muže, který je naživu od počátku psaní
kronik. Jak ho poslouchat?
„Nebudu ti tu vykládat historii Morphenkindů,“ poznamenal Margon. „Ale pár věcí ti řeknu.
Stačí, když budeš vědět, že mě sesadili a vyhostili. Nikdy jsem netvrdil, že jsem syn fiktivního
boha, co postavil kanály a chrámy, že jsem uctívání hodný předchůdce Enlil, Enki, Marduka, Amun
Ra. Hledal jsem odpovědi uvnitř lidí samotných. A věř mi, tenhle úhel pohledu není až tak
radikální, jak vypadá. Ale vyjádřit ho nebylo vůbec snadné.“
„To město byl Uruk, že ano?“ vydechl Stuart.
„Bylo to město daleko starší než Uruk,“ odsekl Margon. „Starší než Eridu, Larsa, Jericho –
starší než jakékoli město, na něž si vzpomeneš. Jeho hradby nikdy nezakryly písky a možná nikdy
nezakryjí. Nevím, co se stalo s mými potomky, ani s mým dědictvím. Nevím, kam se poděly
obchodní základy, které jsem rozvinul. Zmizely stejně jako zvířata, otroci i zboží. Ale nevím kam.
V té době jsem nebyl žádný kronikář, svědek událostí, které je potřeba zaznamenat. Jistě to chápete.
Musíte to chápat. Copak právě dnes přemýšlíte, jak bude budoucnost vypadat za tisíc let?
Srovnáváte s tak vzdálenou dobou své dosavadní zkušenosti? Klopýtal jsem, tápal jsem, čas od času
jsem jako kterýkoli jiný člověk nevěděl, kam se mám vydat,“ jeho hlas zvolna plynul. „Nedíval
jsem se na sebe jako na člověka postiženého osudem nebo náhodou. Jak bych mohl? Podcenil jsem
sílu, jež ovlivnila mou existenci. Nemohlo to být jinak. Je pouhá náhoda, že jsem přežil. To je
důvod, proč o tom nerad mluvím. Mluvení je zavádějící. Když vyprávíme o svých životech, ať už
dlouhých, krátkých, tragických nebo trvale mimo chápání ostatních, vždy něco zkreslíme. Zalžeme.
A já lží pohrdám.“
Když se Margon tentokrát odmlčel, nikdo nepromluvil. Dokonce i Stuart mlčel.
„Stačí vědět, že mě sesadili a vyhostili,“ pokračoval Margon. „Stál za tím můj bratr.“ Pohrdavě
máchl rukou. „A proč by ne? Pravda je riskantní. Průměrní lidé věří, že lži jsou nezbytné, že slouží
svému účelu, že pravda je rozvratná, upřímnost nebezpečná. Celý život ve skupině je postaven na
lžích!“
Znovu utichl a náhle se usmál na Stuarta.
„Proto jsi ode mě chtěl znát pravdu, že ano? Protože tě lidé během tvého krátkého života
naučili, že lži jsou stejně důležité jako vzduch, který dýcháme, a že si ublížíš, pokud budeš žít
v závislosti na pravdě.“
„Ano,“ přikývl Stuart vážně, „přesně tak.“ Zaváhal a pak dodal: „Jsem gay. Co si pamatuji,
vždycky mi tvrdili, že je spousta dobrých důvodů, proč to tajit.“
„Chápu,“ odtušil Margon. „Společnost je postavena na lži.“
„Řekni mi, co se doopravdy stalo.“
„Na tom nezáleží, mluvil bych jen o bozích, o bohyních a o princi, kterého vyhnali do exilu,“
řekl Margon. „Ale chtěl bych se vrátit k příběhu, v němž lze ještě trochu pravdy najít a zachránit.“
Stuart přikývl.
„Naštěstí pro Margona Bezbožného nikdo netrval na tom, že musí být prolita krev kacířského
krále. Margon Bezbožný byl vyhnán za hradby města a stal se pouštním tulákem. Měl u sebe karafu
vody a hůl. Došel až do Afriky, pak se vydal dolů přes Egypt a podél pobřeží až k tomu zvláštnímu
ostrovu, kde žili mírumilovní, ale opovrhovaní lidé.
Těžko říct, zda by je někdo nazval lidskými bytostmi. Nejspíš by nad tím tehdy nikdo
nepřemýšlel. Ale byli lidské rasy, byli druhem člověka. Vzali mě mezi sebe, nakrmili mě a oblékli.
Připomínali spíš opice než muže a ženy. Ale měli vlastní jazyk a uměli si vyměňovat výrazy lásky.
Když mi řekli, že přicházejí jejich nepřátelé, a popsali lidi od pobřeží, usoudil jsem, že všichni
zemřeme. Lidé z ostrova žili v dokonalé harmonii, ale ti z pobřeží byli jako já. Homo sapiens
sapiens – divocí, vyzbrojení vrhacími oštěpy a surovými kamennými sekerami. Toužili zničit
opovrhovaný ostrovní kmen jen pro zábavu.“
Stuart kývl hlavou.
„Jak jsem řekl,“ pokračoval Margon, „myslel jsem, že je po všem. Domníval jsem se, že se
tyhle jednoduché bytosti podobající se opicím nikdy nedokážou ubránit tak sofistikovaným
a krutým vetřelcům. A neměl jsem čas je to naučit.
Mýlil jsem se.
Poslali mě, abych se ukryl. Řekli, že se dozví, až lodě útočníků přirazí k ostrovu. Když se
pobřežní lidé vylodili, ostrované začali divoce tančit a pak se proměnili. Jejich údy se protáhly,
narostly jim tesáky a hustá vlčí hříva – všechno, co jste už viděli na vlastní oči sami na sobě. Celý
kmen – každý muž i žena se proměnili ve vlky.
Stali se smečkou vyjících, vrčících psů. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl. Přemohli
nepřítele, zahnali útočníky do oceánu, trhali je na kusy, ničili jim lodi tesáky a drápy, pronásledovali
každého uprchlíka a všechny nakonec dostihli a sežrali.
Pak se proměnili zpět do původní podoby, znovu se z nich staly prostoduché, mírumilovné
opice. Řekli mi, že se nemusím bát. Že poznají nepřítele podle zápachu. Zachytí ho po větru dřív,
než se jeho lodě objeví na obzoru. Nikdy by nikomu kromě nepřátel neublížili. Tvrdili mi, že jim
tuto moc dali bohové, aby se ubránili proti těm, kteří by jim chtěli bezdůvodně narušit klidný život.
Žil jsem s nimi dva roky. Prahnul jsem po jejich moci. Už jsem řekl, že jsem pil jejich moč,
jejich krev, jejich slzy, vše, co mi byli ochotni dát. Bylo mi to jedno. Spal jsem s jejich ženami, bral
jsem si sémě od jejich mužů. Kupoval jsem si nejcennější sekrety a krev za střípky moudrosti, za
chytré rady a vynálezy, o kterých se jim nikdy nesnilo. Řešil jsem za ně problémy, které oni vyřešit
nedokázali.
Kromě nepřátelských útoků se dokázali proměnit ve vlky pouze v jediném případě: pokud
někdo z nich překročil zákony. Obvykle se to týkalo vraždy nebo jakéhokoli případu, kdy někdo
narušil jejich posvátný mír.
Dokázali poznat provinilce podle zápachu, obklopili ho, tančili okolo něj tak divoce a tak
dlouho, dokud se neproměnili a nesežrali ho zaživa. Co vím, tak se v úsudku nikdy nespletli, a to
jsem viděl víc než jedno potrestání provinilce. Nikdy svou moc nezneužili. V jejich případě to bylo
relativně snadné. Nedokázali prolít nevinnou krev – jejich bohové jim dali moc jen na to, aby
potírali zlo. Nikdy o tom nezapochybovali. A přišlo jim směšné, že tu moc od nich chci a že si
myslím, že si ji dokážu přivlastnit.
Když se proměnili, dělal jsem vše proto, aby mě alespoň někteří z nich kousli. Zpočátku jim to
přišlo skutečně vtipné a trochu neslušné, ale protože mě měli rádi, udělali to.“
Margon na moment zavřel oči a palcem a ukazováčkem si stiskl kořen nosu. Pak znovu oči
otevřel a hleděl do ztracena.
„Byli smrtelní?“ zeptala se Laura. „Mohli zemřít?“
„Ano, jistě že byli smrtelní,“ odvětil Margon. „Byli. Umírali na naprosto triviální věci, které by
moji lékaři dokázali snadno uzdravit. Na zánět zubu, jenž se dal vytrhnout. Na zlomenou nohu,
která nesprávně srostla. A na infekci. Ano, byli smrtelní. A hýčkali si mě jako poloboha, protože
jsem jim s některými neduhy a zraněními dokázal pomoci. Tím jsem v jejich očích získal vysoký
kredit.“
Znovu se odmlčel.
Thibault, který si zpočátku škádlivě stěžoval, že už Margonovo vyprávění nechce poslouchat,
nyní fascinovaně hltal každé jeho slovo, jako by tuhle část příběhu nikdy neslyšel.
„Proč se od tebe odvrátili?“ zeptal se. „To jsi nám nikdy neřekl.“
„Stále stejný příběh,“ odvětil Margon. „Za dva roky soužití jsem se jejich jazyk naučil tak
dobře, že jsem jim mohl říct, že nevěřím v bohy. Byl jsem velmi mladý, možná o tři roky starší, než
je teď Stuart. Prahnul jsem po moci. Moc nepochází od bohů. Myslel jsem, že bych jim to měl říct.
Tehdy jsem mluvil pravdu ve všech případech.“ Tiše se rozesmál. „Oni neměli žádné komplikované
náboženství jako lidé z města v úrodné nížině. Neměli velkolepé chrámy, systémy placení daní ani
krvavé oltáře. Ale měli své vlastní bohy. A já si tehdy myslel, že bych jim měl říct, že žádní bohové
neexistují.
Do té doby ke mně byli vždy laskaví a oceňovali, že jsem je učil věci, které jsem uměl. Smáli
se, že chci jejich moc, respektive tomu, že si myslím, že ji mohu získat. Tvrdili mi, že nemůžu
převzít to, co mi bohové nedali. Bohové svěřili tu moc jim, nikomu jinému, ani mně.
Když zjistili, že bohy popírám a kacířsky se pokouším získat jejich moc, obvinili mě
z porušování zákonů toho nejtěžšího stupně a určili čas, kdy mám zemřít.
Takové krvavé rituály byly vždy naplánovány po soumraku.
Abyste měli jasno, když se blížili nepřátelé, dokázali se proměnit ve vlky i za denního světla, ale
s popravami vždy čekali na tmu.
Když se setmělo, zapálili pochodně a utvořili velký kruh. Natlačili mě do jeho středu a začali
kolem mě tančit, aby vyvolali proměnu.
Nebylo to pro ně snadné, dokonce se ani všichni nezúčastnili. Někteří stáli v pozadí, většinou ti,
jimž jsem zachránil život nebo uzdravil nemocné dítě. V jejich očích, v očích těch primitivních
bytostí, jsem spatřil nechuť ublížit nevinnému. Nejsem si jistý, co ze mě tehdy cítili, a už se to
nikdy nedozvím.
Ale vím, co jsem cítil já z nich – ohavný, štiplavý zápach zla, který ohrožoval můj vlastní život.
Pak se na mě ve vlčí podobě vrhli.
Kdyby mě tehdy roztrhali jako kteréhokoli nepřítele nebo delikventa, byl by to konec příběhu.
Má cesta časem by tím okamžikem skončila, jak tomu u obyčejných smrtelníků bývá. Ale nestalo
se. Něco jim bránilo, možná skutečnost, že mě pořád ve skrytu duše uctívali a obdivovali. Možná
nedostatek sebedůvěry.
Nejspíš kvůli tomu, že mě v minulosti několikrát pokousali, že jsem pil jejich tělní tekutiny,
jsem získal naprosto neuvěřitelnou imunitu, jakési mocné léčivé schopnosti, díky nimž jsem útok
přežil.
Celý potrhaný a pokousaný jsem se plazil po břiše směrem k džungli, abych tam zemřel. Bylo to
nejhorší trýznění, jaké jsem kdy přežil. Byl jsem naštvaný – rozzuřený, že můj život končí tímto
způsobem. A oni kolem mě nepřestávali zpívat a tančit, obklopili mě ze všech stran, měnili se do
původní podoby a proklínali mě a pak se znovu stávali vlky, když zjistili, že stále ještě žiju. Ale
nemohli se přinutit k tomu, aby mě zabili.
A pak jsem se proměnil já.
Proměnil jsem se jim před očima.
Proměnil jsem se šílený ze zvuků, jež jsem slyšel, a pachu všudypřítomné nenávisti, který jsem
vnímal, a zaútočil jsem na ně.“
Zorničky v Margonových očích se rozšířily, jako by mohl vidět něco, co ostatní spatřit nemohli.
Všichni mlčeli a čekali. Reuben k Margonovi ucítil obrovský respekt za to, jak si budoval svou
nadřazenou pozici. Jeho notorická gesta byla impozantní, hlas – i když vlídný – pevný, sebevědomý
a disciplinovaný.
„Nebyli pro mě žádným soupeřem,“ řekl a pokrčil rameny. „Připomínali chňapající štěňátka
s mléčnými zuby. Ze mě se stalo běsnící vlčí monstrum s lidským odhodláním a zraněnou pýchou.
Oni takové emoce nikdy necítili. Pro ně nebyly vlastní životy důležité. Já hořel touhou je zabít.“
Reuben se usmál. Musel obdivovat, jak se zmínil o smrtonosném ostří povahy lidské rasy.
„Tehdy se zrodila dokonale smrtící bytost, která nikdy dřív nespatřila světlo světa,“ odtušil
Margon. „Muž-vlk, vlkodlak, vlčí muž, to, čím jsme.“
Margon se znovu odmlčel. Zdálo se, že bojuje s touhou cosi sdělit, ale nešlo mu to.
„Je mnoho věcí, kterým nerozumím,“ přiznal nakonec, „ale tahle mezi ně nepatří. Všichni vědí,
že se každá živá částečka mění, vyvíjí se, transformuje se díky náhodné kombinaci prvků. Náhoda
je hybnou jadernou silou vesmíru. Bez ní se neděje nic. Pouhou náhodou jsou semena usychající
květiny rozfoukána větrem, její pyl přenesen na malinkých nožkách okřídleného hmyzu. Jen
náhodou se slepá ryba ponoří do jeskyně v hlubinách a spolkne cosi, o čem do té doby neměl svět
ani potuchy. Náhoda, náhoda, a tak to bylo i se mnou: omyl, úraz – a díky tomu se zrodilo to, čemu
vy říkáte vlčí muž. A my Morphenkind.“
Přestal mluvit a upil z šálku kávy. Reuben mu jej okamžitě dolil.
Stuart hořel nadšením. Vřela v něm netrpělivost. Nedokázal si pomoci.
„Je slušnost neskákat byť neochotnému vypravěči do řeči,“ poznamenal Felix. „Uvědomuješ si,
že se noří do svého nejhlubšího nitra, aby z něj vytáhl skutečnou pravdu?“
„Já vím,“ bojoval Stuart sám se sebou. „Omlouvám se, vím to. Vím to. Jen… Tolik bych
chtěl…“
„Chtěl bys přijmout to, co vidíš před sebou,“ konstatoval Felix. „Uvědomuji si to. Všichni si to
uvědomujeme.“
Margonova mysl se toulala kdesi mimo tento svět. Možná poslouchal tu hudbu na hranici
slyšitelnosti, jednotlivé noty zahrané na klavír, stoupající i klesavé, vnímal jednotlivé tóny Satieho
skladeb.
„Pokusil ses z toho ostrova utéct?“ zeptala se Laura. Její hlas nebyl naléhavý, ale plný úcty.
„Nepokusil,“ odpověděl Margon. „Z toho, čeho byli původní obyvatelé svědky, si vzali jedinou
věc – že Margon Bezbožný není nikdo jiný než otec jejich bohů.“
„Jmenovali tě svým vládcem,“ konstatoval Stuart.
„Jmenovali ho svým bohem,“ opravil chlapce Thibault. „To je ironie, že ano? Margon Bezbožný
se stal bohem.“
Felix si povzdechl. „Byl to nevyhnutelný osud.“
„Opravdu?“ otázal se Margon.
„A ty nám vládnout nebudeš, že?“ řekl Felix tak důvěrným tónem, jako by byli v místnosti sami.
„Díkybohu za to,“ zašeptal Thibault s tajuplným úsměvem. „Ale vážně, nikdy jsem tě neslyšel
vyprávět ten příběh tak jako dnes.“
Margon vybuchl smíchy, ne nahlas, ale velmi přirozeným způsobem. A pokračoval.
„Vládl jsem jim po mnoho let,“ připustil s dlouhým povzdechem. „Byl jsem jejich bůh, jejich
král, jejich náčelník, nazvěte si to jakkoli. Žil jsem s nimi v dokonalé harmonii, a když přišel další
nevyhnutelný útok, vedl jsem obranu. Cítil jsem zlo stejně jako oni. Měl jsem nutkavou touhu ho
zničit, stejně jako oni. Zápach nepřítele ve mně vyvolal proměnu, stejně jako v nich. A stejně tak
i přítomnost zla v našem středu.
Ale na rozdíl od nich já po trestání zla přímo toužil. Pach nepřátel mě přitahoval. Ostrované to
tak necítili. Sám jsem se pokoušel zlo vyhledávat, abych ho mohl ničit. Tak neodolatelná se pro mě
jeho vůně stala. Natolik mě představa krutého zabíjení nepřátel vzrušovala. Lákala mě ta bezbřehá
zuřivost, která s ní přicházela. Dalo by se říct, že bych svou agresi obrátil proti sobě, kdybych ji
považoval za zlo. Zničil bych ji.“
„To je pochopitelné,“ přikývl Stuart.
„Bylo to královo pokušení,“ řekl Margon. „Možná to bylo vždy jen královo pokušení. Věděl
jsem to. Byl jsem prvním Homo sapiens sapiens, který zažil proměnu.“
„A stejné je to i v našem případě. Můžeme od hlasů utéct. Můžeme se schovat do tohoto
obrovského majestátního lesa a doufat, že v sobě tu divokost utlumíme. Ale po čase ucítíme tak
silné abstinenční příznaky, že musíme vyrazit na lov.“
„Už tomu rozumím,“ kývl hlavou Stuart.
Reuben také přitakal.
„Pravdu díž,“ ozval se Felix.
„Nakonec se stejně podvolíme,“ pokrčil rameny Margon. „A do té doby alespoň prcháme do
lesa, protože nedokážeme odolat jeho lákání, tomu, co nabízí. Nedokážeme neodpovědět na vábení
té primitivní touhy zabíjet. Je to nevyhnutelnost. Ne prolévání nevinné krve.“
„Oni se také na lov proměňovali?“ zeptal se Reuben. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Pořád
v ústech cítil losí krev, jeho maso, vůni zvířete s něžnýma očima, které nikdy nebylo lovcem, jen
kořistí. Nevyhnutelnost. Ano. Los neztělesňoval žádné zlo, nikdy se tak nechoval, ani tak nepáchl.
Ne.
„Ne,“ odvětil Margon. „Neproměňovali. Lovili ve své přirozené podobě. Ale já nebyl stejný
jako oni. Když jsem uslyšel volání lesa nebo džungle, když jsem ucítil touhu po lovu, proměnil
jsem se sám. Miloval jsem to. A ti lidé se tomu divili. Mysleli si, že je to výsada bohů. Nikdy mě
nenásledovali. Nemohli.“
„Další překvapení té mutace,“ odtušila Laura.
„Přesně tak,“ přikývl Margon. „Já nebyl takový jako oni. Stal jsem se něčím novým.“ Udělal
pauzu a pak pokračoval ve vyprávění.
„Za ty měsíce a roky jsem objevil tolik věcí. Nejdřív mě ani nenapadlo, že bych nemohl zemřít.
Viděl jsem, že domorodci byli v bitvách téměř nezranitelní. Bodné rány, zranění od kopí, když byli
ve své vlčí podobě, přežili téměř všechno, co se jim stalo. A já tuhle podivnou, nevysvětlitelnou
schopnost zdědil také. Ale léčil jsem se ze svých ran výrazně rychleji, a to jak ve vlčí kůži, tak
v lidské. Neuměl jsem si to vysvětlit.
Opustil jsem je, aniž bych si uvědomil, že se budu po téhle planetě toulat celá staletí.
Ale je tu ještě něco, co vám musím říct o svém pobytu na ostrově,“ dodal a upřeně se zadíval na
Reubena. „Jednoho dne to možná převyprávíš svému bratrovi, až bude mít pocit, že jeho duše shoří
v pekle. To, co se vám chystám sdělit, říkám jen málokdy a málokomu.“
Felix a Thibault hleděli na svého soukmenovce velmi zaujatě, jako by nemohli přijít na to, co
chce říct.
„Na tom ostrově žil svatý muž. Dnes bychom ho nazvali šamanem nebo mystikem. Popíjel
odvary z rostlin, které vyvolávaly lehkou otravu, šílenství či stav podobný transu. Věnoval jsem mu
jen málo pozornosti. Nikdy nikomu neublížil a většinu svého života strávil v blažené strnulosti nebo
při kreslení obrazců a symbolů, jimž rozuměl jen on, do písku na pláži. Svým zvráceným způsobem
byl milý. Nikdy na mě nepromluvil a ani já se ho neptal na jeho mystické znalosti. Ale nevěřil jsem
ničemu z toho, co dělal, a rozhodl jsem se, že moc získám sám, bez jeho pomoci.
Ale když jsem se chystal z ostrova odejít, když jsem předal královské žezlo jinému muži a byl
jsem připraven k nalodění, tehdy sešel ten muž dolů na pláž a před celým shromážděným kmenem
na mě zavolal.
Do té doby kolem mě všichni pobíhali, přáli mi hodně štěstí a někteří dokonce plakali. Když se
však objevil tenhle podivín, zcela evidentně pod vlivem svých lektvarů a uzavřený v podivných
hádankách, nikdo z kmene neprojevil velkou radost.
On si však vyžádal pozornost celého shromáždění, ukázal na mě prstem a řekl, že mě bohové
potrestají za to, že jsem si přivlastnil moc, kterou určili jen pro ostrovní lid, a ne pro mě.
‚Já nejsem bůh,‘ zaskřehotal, ‚ale tobě, Margone Bezbožný, prorokuji, že nebudeš moci zemřít.
Bohové se tak rozhodli. Nebudeš moci zemřít. Přijde čas, kdy budeš o smrt prosit, ale zůstane ti
odepřena. Ať půjdeš kamkoli, ať uděláš cokoli, nebudeš moci zemřít. Zůstaneš monstrem. Moc tě
bude mučit. Nenechá tě chvíli spočinout. To vše proto, že sis vzal něco, co bohové přiřkli jen nám.‘
Lidé z kmene byli velmi rozrušeni, pobouřeni a zmateni. Někteří ho chtěli zbít a zahnat zpět do
chatrče do opilecké strnulosti. Jiní dostali strach.
Já sám byl otřesen, ačkoli jsem jeho slova zcela nepochopil. Uklonil jsem se a poděkoval mu za
jeho věštbu. Byl jsem pevně rozhodnut, že by mi ho mělo být líto, a připravil jsem se k odjezdu.
Několik následujících let jsem si na něj ani nevzpomněl.
Ale přišel čas, kdy jsem nad tím, co řekl, začal uvažovat. A teď nemine rok, kdy bych si na něj
nevzpomněl, na každé slovo, které mi řekl.“
Margon se odmlčel a povzdechl si. „O tisíc let později jsem se vrátil na ostrov, abych se podíval,
jak můj lid, jak jsem jim říkal, dopadl. Pobili je do posledního. Ostrov ovládli Homo sapiens
sapiens. A jediné, co přežilo, byla legenda o divokých lidech.“
Margon se podíval na Reubena, pak na Stuarta a nakonec na Lauru, na níž jeho pohled spočinul
na delší dobu.
„Teď mi dovolte, abych se vás zeptal, co jste si z mého příběhu odnesli?“
Nikdo nepromluvil. Ani Stuart, který jen upřeně hleděl na Margona, opřený o lokty a prsty
pravé ruky si mnul spodní ret.
„Že se v těch lidech moc vyvinula jako reakce na nepřátele, kteří na ně útočili,“ promluvila
Laura. „Jen nedokážeme určit, jak dlouho ten proces trval. Byl to mechanismus, na němž záviselo
jejich přežití, a ten se postupem času ještě rozvinul.“
„Ano,“ přikývl Margon.
Laura pokračovala.
„Zachycení zápachu zla bylo součástí vývoje. A fungovalo jako spouštěč proměny.“
„Ano.“
„Ale ti lidé očividně nepoužívali proměnu při obyčejném lovu nebo krmení. Možná proto, že se
cítili více spjati se zvířaty z džungle.“
„Možná.“
„Ale ty,“ řekla, „člověk, Homo sapiens sapiens, jsi trpěl tím, že tě se zvířaty nic nespojovalo,
tak jako bychom trpěli my všichni. Chtěl jsi je zabít, ačkoli nebyla ani nevinná, ani vinná. Ani
dobrá, ani zlá. Byla to férová hra, přesně tak, co ten výraz znamená, jen hra. Lovil jsi je ve své nové
podobě.“
Stuart poznamenal: „Ta moc se v tobě ještě vyvinula a jejím zosobněním ses stal ty. To ale
znamená, že ses i ty musel za celý dosavadní život změnit. Mluvíme o tisících letech, že ano?
Mluvíme o spoustě změn.“
„Řekl bych, že ano,“ odtušil Margon. „Musíš pochopit, že jsem v té době neměl o věcech,
o nichž tu teď mluvíme, ani ponětí. O žádném evolučním vývoji. Nedokázal jsem tu novou vlčí sílu
pochopit. Myslel jsem si, že jsem zkažený, zatracený, bez duše, nakažený virem, který ze mě dělá
méněcenné a bestiální monstrum.“
„A přesto jsi to chtěl,“ opáčil Stuart.
„Ano, vždycky jsem to chtěl. Tolik jsem po tom toužil a zároveň se za to nenáviděl,“ připustil
Margon. „Teprve s postupujícím časem se mé chápání prohlubovalo a já došel k názoru, že je
velkolepé, že mám potenciál stát se neporazitelným monstrem a zároveň si uchovat svou povahu,
inteligenci a své lidství.“
„Takže ty pořád věříš na duše?“ zeptal se Stuart. „Nevěříš v bohy, ale na duše ano?“
„Věřím v jedinečnost a nadřazenost lidského pokolení. Nikdy jsem si nemyslel, že se zvířata
mají něco učit. Tehdy jsem nevěděl vůbec nic o vesmíru, jak ho vnímáme dnes. Myslel jsem si, že
tahle země je jediné, co tu kdy bylo a bude. Přemýšlejte nad tím, co to doopravdy znamená – lidé
v té době věřili, že neexistuje jiná než jejich planeta. Cokoli, co se týkalo duše nebo ducha bylo
realitě na hony vzdálené. Takhle malé bylo v našich představách současné univerzum.
Ať tak či onak, chtěl jsem vlastnit tu mocnou zbraň, to výkonné rozšíření sebe sama. Kdyby za
mnou přišel můj bratr, chtěl jsem se proměnit v bestii a rozsápat ho na kusy. Samozřejmě to nebylo
to jediné, po čem jsem toužil. Prahl jsem po tom vidět a cítit jako vlčí bytost a proměňovat se,
kdykoli si zamanu. Ale byla to sobeckost a chamtivost, co jsem hledal, co jsem získal. Nakonec se
ze mě stal trpící muž, který se měnil v bestii spíš z nutnosti a méně už pro radost.“
„Chápu,“ odtušila Laura. „A kdy jsi to začal vidět jinak?“
„Co tě vede k tomu, že už to vidím jinak?“
„Ale no tak, vím, že tomu tak je,“ usmála se. „Mluvíš o tom jako o Svátosti. Proč bys používal
takové slovo, kdybys nezměnil názor. Teď to vnímáš jako velkou syntetizující moc, jež nespojuje
lepší a horší život, ale dva stejně hodnotné, jen odlišné způsoby bytí.“
„Ano, máš pravdu. Přiznávám. Na to jsem přišel. Pomalu jsem se k tomu dostal. Přestal jsem si
sám sebe ošklivit a obviňovat a zkusil jsem se na to dívat jako na něco poučného, občas dokonce
i velkolepého. Nepotřeboval jsem Darwinovu moudrost, abych pochopil, že jsme jedna velká
rodina, my, bytosti na planetě Zemi. Začal jsem to cítit. Vnímal jsem společenství všech živých
věcí. Nepotřeboval jsem žádné evoluční principy, které by mi otevřely oči. A doufal jsem a snil
o skupině nesmrtelných bytostí, jež jsou jako my. Které v sobě mají moc lidskou i zvířecí a vidí svět
tak, jak ho žádní obyčejní lidé vidět nemohou. Snil jsem o bytostech, o celém rodu bytostí, o rodu
Morphenkindů, kteří si berou moc i ze zvířat i z lidí jako my a prokazují soucit a úctu všem formám
života, což je zakořeněno v jejich hybridní povaze. Viděl jsem je jako kopie sebe sama, neúplatné,
nevypočitatelné, ale na straně dobra, milosrdné, ochraňující.“
Margon ztichl, ale Lauřin pohled vydržel.
„A teď už tomu nevěříš?“ zeptala se Laura. „Nevěříš, že by tenhle velkolepý dar měli sdílet ti,
kteří budou svědky budoucích událostí?“
Margon vypadal, že má na jazyku odpověď, ale nakonec mu z úst nevyšlo jediné slovo. Přejel
očima prázdný prostor přímo před sebou a pak tichým hlasem odpověděl:
„Všechny bytosti, jež se narodily na tomto světě, touží po nesmrtelnosti. Ale proč by právě
Morphenkindové měli být těmi nesmrtelnými svědky dávných dob? Z části lidé, z části zvířata.“
„Právě jsi to řekl sám,“ ozvala se Laura. „Protože mohou čerpat sílu ze dvou podob a soucítí se
všemi formami života.“
„Ale je to skutečně pravda?“ zeptal se Margon. „Skutečně můžeme čerpat energii z obou podob
a cítit soucit? Nevím, jestli to umíme. Nemám tušení, zda naše nesmrtelnost není jen dílem náhody,
stejně jako kterákoli jiná vývojová změna.“
Felixe Margonova slova očividně rozrušila a snažil se jejich tok přerušit.
„Nechoď sem s tím právě teď,“ poprosil ho opatrně. „Vyprávíš o svých nejtemnějších
vzpomínkách, o svých nejhlubších zklamáních. Na to v tuhle chvíli není ani čas, ani prostor.“
Margon se tvářil, že s tím souhlasí.
„Chci, aby si ostatní ponechali svůj sen,“ promluvil nakonec, podíval se na Lauru, potom na
Stuarta a nakonec na Reubena. „Chci, aby takový sen žili svědkové příštích událostí, ale nevím,
jestli tomu věřím já nebo jestli to skutečně dělám.“
Zdálo se, že je Margon tím přiznáním hluboce raněn, očividně rozhozený. Felix se jej snažil
ochránit a věnoval mu zúčastněný pohled a Thibault působil vystrašeně a trochu smutně.
„Já tomu věřím,“ řekl Felix jemně, ale ne přísně. „Věřím v rod svědků. Vždycky jsem v něj
věřil. Nikde není psáno, kam jdeme a co děláme. Ale věřím, že přežijeme jako pokolení těch, jimž
v žilách koluje Svátost.“
„Nevím, jestli naše svědectví bude mít význam nebo zda naše moc pocházející ze dvou zdrojů
nebude mít žádné další svědky…“ ozval se Margon.
„Rozumím ti,“ řekl Felix, „a uznávám to. Přijímám své místo mezi hybridy, těmi, kdo pokračují,
těmi, kdo vidí duchovní svět a svět brutalit svým jedinečným způsobem, těmi, kdo v obou vidí svůj
zdroj pravdy.“
„Ach, to je samozřejmé,“ odtušil Margon. „Vždycky se vracíme k tomu, že jak zvířecí svět, tak
i svět duchovní jsou oba zdrojem pravdy, že pravda spočívá ve všech, kteří se snaží, stejně jako
v duších těch, kteří se zmítají v bojích.“
Těch, kteří se zmítají v bojích. Reuben přemýšlel, znovu si představil sám sebe v chrámu z větví
v korunách stromů, jak se dívá na hvězdy. A cítí tep Boha.
„Ano, vždycky se k tomu vracíme,“ odtušil Felix. „Stojí za tímto světem, jak ho známe, zoufalý
Stvořitel z masa a kostí, nebo tohle vše pochází z něj?“
Margon zavrtěl hlavou, smutně se zadíval na Felixe a pak se odvrátil.
Výraz na Stuartově tváři byl na pohled nádherný. Dostal to, co chtěl, a na víc už se neptal. Zíral
do prázdna a hlavou se mu honily myšlenky, jež v něm kypěly a snažily se spřáhnout s možnostmi,
o nichž až dosud netušil, že je má.
Laura byla také ponořená sama do sebe. Možná i ona získala odpovědi na otázky, po kterých
prahla.
A kdybych jen dokázal popsat, co teď vidím, pomyslel si Reuben, jak se má duše otvírá, jak
dýchá a já pronikám stále hlouběji do oné záhady, která zahrnuje i vnitřnosti. Ale bylo to víc, než
dokázal vyjádřit.
Něco obrovského upoutalo jeho pozornost. A teď jako by se to stáhlo z kopce.
„A ty, Margone,“ zeptala se Laura se stejným respektem, ale zkoumavě. „Můžeš zemřít jako
Marrok? Nebo jako Reynolds Wagner?“
„Ano, jsem si jistý, že ano. Nemám žádný důvod věřit, že jsem od ostatních ze smečky jakkoli
odlišný. Ale nevím to. Nevím, jestli existují bohové univerza, kteří mě prokleli, že jsem odcizil
tuhle elementární moc, a prokleli ty, které jsem pošpinil svými zuby. Nevím to. Jak to vysvětlit?
Jsme záhadou. A bude to jen naše pravda – tak dlouho, dokud budeme vědět jen jak a kdy… a ne
proč.“
„Přece nevěříš v kletby, že ne?“ zeptal se Felix káravě. „Proč takové věci říkáš. A je tak těžké
říct jen naši pravdu? Musíš mimochodem sdělit, že jsme všichni záhadou?“
„Ach, možná těm věcem nevěří,“ navrhl Thibault. „Možná si láme hlavu víc, než je ochoten
přiznat.“
„Kletba je metafora,“ řekl Reuben. „Je to způsob, jakým popisujeme naše nejhorší neštěstí.
Vyrostl jsem ve víře, že celé stvoření je prokleté – padlí, narušení, prokletí, až je jednoho dne
Božská moc spasila. Že Božská moc prokletí zlomila.“
„Amen,“ odtušila Laura. „Kdy jsi odtamtud odešel? Kdo byl první, komu jsi předal Svátost?“
„Ach, to byla náhoda,“ řekl Margon. „Většinou to bývá náhoda. A trochu jsem si uvědomil, že
mi to na první roky zařídilo prvního opravdového společníka. A řeknu vám nejlepší důvod, proč
vytvořit dalšího Morphenkinda. Protože on nebo ona tě naučí něco, co tě všechny tvé roky boje
nenaučily a nemohly naučit. On nebo ona ti dá novou pravdu, o níž se ti nikdy nesnilo. Margon
Bezbožný se v každé nové generaci střetával s Bohem.“
„Amen, chápu,“ zašeptala s úsměvem.
Margon pohlédl na Reubena. „Nemůžu ti dát ten morální pohled, který tak zoufale potřebuješ.“
„Možná že se mýlíš,“ řekl Reuben. „Možná jsi mi ho už dal. Možná jsi nepochopil, po čem jsem
toužil.“
„A Stuarte,“ zeptal se Margon. „Co se děje teď ve tvé mysli?“
„Ach, samé úžasné věci,“ řekl Stuart, třásl hlavou a smál se. „Protože jestli máme tak úžasný
smysl, umíme syntézu, umíme přivést dohromady novou pravdu, pak všechna ta bolest, zmatení,
lítost, hanba…“
„Hanba?“ zeptala se Laura.
Stuart vybuchl smíchy. „Ano, hanba! Nemáš nejmenší tušení. Samozřejmě že i hanba.“
„Já to chápu,“ řekl Reuben. „Ve vlčím daru je i hanba. Musí tam být.“
„V prvních generacích byla jen hanba,“ dodal Margon, „a zatvrzené odmítání vzdát se moci.“
„To si umím představit,“ poznamenal Reuben.
„Ale svět, ve kterém žijeme nyní, je jasný a zářivý,“ odtušil Margon. „A v tomto světě
objevujeme všechny podoby energie a kreativní procesy.“
Tohle Reubena nadchlo.
Margon zvedl ruce a zavrtěl hlavou.
„A nyní musíme zodpovědět otázku, na kterou se žádný z vás nezeptal,“ odtušil Margon.
„Což je?“ otázal se Stuart.
„Proč necítíme přítomnost nikoho z tohoto druhu?“
„Ach, ano,“ vyhrkl Stuart užasle. „Z tebe necítím vůbec žádný pach, ani ten nejslabší, ani
z Reubena, ani ze Sergeje, když byl ve vlčí podobě!“
„Proč?“ zeptal se Reuben. Ano, proč? V boji s Marrokem nikdy nezavlála vůně zla ani krutosti.
A když Sergej zabil doktory přímo před Reubenovýma očima, také tam nebyl zápach monstra.
„Je to proto, že nejste ani dobří, ani zlí?“ zkusila to Laura. „Že nejste ani zvířata, ani lidé?“
Margon, jenž dostal odpověď, na kterou čekal, jen přikývl. „Další část tajemství,“ řekl prostě.
„Ale my bychom měli cítit čistou vůni jakéhokoli Morphenkinda, stejně jako cítíme zápach lidí
nebo zvířat, která jsou venku,“ protestoval Reuben.
„Ale není tomu tak.“
„To je ochromující nevýhoda,“ odtušil Stuart a pohlédl na Reubena. „Je to důvod, proč jsi mě
hledal tak dlouho, když jsem se ztratil?“
„Ano,“ přikývl Reuben. „Ale našel jsem tě a musely v tom být malé signály, nejspíš pláč, který
jsem zaslechl.“
Margon už nic dalšího nenabídl. Seděl tiše, ponořen do svých myšlenek. Stuart a Reuben
ukončili debatu. Ani Reuben necítil z Felixe nikdy žádnou vůni. Ani když se potkali v kanceláři
právnické firmy, ani ve svém domě, když se Felix s Margonem poprvé objevili. Nic, žádný pach.
A byla to nevýhoda, Stuart měl pravdu. Protože nikdy nebudou vědět, zda se blíží Morphenkind.
„Musí v tom být ještě něco víc,“ poznamenal Reuben.
„To stačí,“ namítl Margon. „Pro dnešek už jsem vám řekl dost.“
„Ale vždyť jsi teprve začal,“ zvolal Stuart. „Reubene, podpoř mě. Víš, že toužím po
odpovědích. Margone. Jak jsi poprvé předal Svátost? Co se stalo?“
„No, možná se budete učit od toho člověka, který byl prvním, komu jsem předal Svátost,“ řekl
Margon s uličnickým úsměvem.
„A kdo to je?“ Stuart se otočil na Felixe a pak na Thibaulta. Felix jen zvedl obočí a Thibault se
tiše pousmál.
„Přemýšlej nad tím, co už ses naučil,“ řekl Felix.
„Určitě budu,“ slíbil Stuart. Podíval se na Reubena a Reuben kývl na souhlas. A co si Stuart
neuvědomil, pomyslel si Reuben, že tohle byl jen jeden z mnoha rozhovorů bez konce, z nichž
vychází jen další a další otázky, na něž je potřeba najít odpověď.
„Mysli na to, že jsme stejně staří jako lidstvo, to je to, co všichni tři víte. Že jsme záhadou
stejně, jako je záhadou vznik celého lidstva. Že jsme součástí cyklu tohoto světa, a jak a proč
musíme objevit sami,“ řekl Felix.
„Ano,“ přitakal Margon. „Na zemi je nás mnoho a bude nás ještě víc. Nesmrtelnost, jak říkáme,
nám zajišťuje to, že nezestárneme, že neonemocníme, ale neuchrání nás od násilné smrti. A tak
žijeme jako smrtelníci, dohromady pod jedním sluncem.“
„Kolik nás je?“ zeptal se Stuart. „Ach, nedívej se na mě tak,“ vypálil na Reubena. „Taky to
chceš vědět, nebo ne?“
„Chci,“ přiznal Reuben. „Pokud si bude Margon myslet, že je dobré, abychom to věděli.
Podívej, je nevyhnutelné, že se ten příběh odehrává právě takhle.“
„Nevím, kolik nás je,“ pokrčil Margon rameny. „Jak bych to mohl vědět? Jak by to mohli vědět
Felix s Thibaultem? Já vím jen tohle: nebezpečí, kterému v dnešním světě čelíme, nepředstavují
ostatní Morphenkindové. Jsou to vědci jako Klopovová a Jaska. A nejhorší je současná pokročilá
věda. Máme problémy s identifikací, jež vyžaduje pro uznání rodičovství nebo příbuzenského
vztahu důkaz DNA. Víc než kdy jindy musíme dávat pozor, jak a kde lovit.“
„Můžeš zplodit dítě?“ zeptala se Laura.
„Ano, ale jen s ženou, která je také Morphenkind,“ řekl Margon.
Zalapala po dechu. Reuben ucítil, jak ho polil studený pot. Proč si byl tak jistý, že nemůže
Lauře udělat dítě? A je to pravda. Nemůže. Ale tahle nová informace byla ohromující.
„Pak ale tvrdíš, že žena-Morphenkind může otěhotnět,“ řekla Laura.
„Ano,“ opáčil Margon. „A téměř vždy porodí Morphenkinda. A někdy… celý vrh. Ale musím
říct, že plodné páry jsou extrémně vzácné.“
„Vrh!“ zašeptala Laura.
Margon přikývl.
„To je důvod, proč si ženy vytvářejí své vlastní smečky,“ řekl Felix. „A muži tíhnou k sobě. No,
je pro to víc než jeden důvod.“
„Ale je třeba přiznat,“ řekl Thibault, „a to jim musíš říct, že se to stává málokdy. Vím pouze
o pěti Morphenkindech, kteří se narodili během té doby, co jsem na světě.“
„A jak ty bytosti vypadají?“ zeptal se Stuart.
„Proměna začne v raném dospívání,“ vysvětlil Margon. „Ve všech ohledech jsou nám velmi
podobní. Když dosáhnou fyzické dospělosti, přestanou stárnout, stejně jako my. Když předáš
Svátost dítěti, nastane totéž. Změna přijde až v raném dospívání. Dítě bude dospívat a pak se jeho
vývoj zastaví.“
„Takže pravděpodobně ještě chvíli porostu,“ odtušil Stuart.
„Ano,“ přikývl Margon se sarkastickým úsměvem a protočil oči. I Felix a Thibault se rozesmáli.
„Ano, nebylo by od tebe příliš ohleduplné a džentlmenské, kdybys přestal růst,“ poznamenal
Felix. „Jsem trochu znepokojený, když hledím do tvých dětských modrých očí.“
Stuart se očividně zatetelil radostí.
„Vyrosteš,“ řekl Margon, „a pak přestaneš stárnout.“
Laura si povzdechla. „V nic lepšího nemohl doufat.“
„Ne, asi ne,“ utrousil Reuben, jenž stále ještě zpracovával informaci, že se nikdy nestane otcem
normálního lidského dítěte. Že pokud zplodí potomka, tak ten se pravděpodobně stane tím, čím je
Reuben nyní.
„A co se týče ostatních Morphenkindů,“ řekl Felix, „chlapci se musí včas dozvědět, co o nich
víme, nemyslíš?“
„Co?“ zeptal se Margon. „Že jsou tajemní a často nepřátelští? Že se jen zřídkakdy nechají vidět
dalšími Morphenkindy? Co víc bych měl říct?“ rozhodil ruce.
„No, ještě je tu něco, co bys měl prozradit, a ty to víš,“ řekl Felix jemně.
Margon ho ignoroval. „Všichni jsme příliš podobní vlkům. Cestujeme ve smečkách. Proč
bychom se měli starat o jinou smečku, pokud nevstoupí do našich lesů nebo polí?“
„Nepředstavují pro nás žádnou hrozbu,“ řekl Stuart. „To je to, co chceš říct? Nejsou tu žádné
teritoriální války ani nic takového? Nikdo se nesnaží vládnout ostatním?“
„Říkal jsem ti,“ poznamenal Margon. „Největší hrozbou jsou pro tebe lidské bytosti.“
Stuart se zamyslel. „Nemůžeme prolít nevinnou krev,“ zvažoval. „Takže jak bychom mezi
sebou mohli bojovat o moc? Ale byl tu někdy Morphenkind, který zdivočel nebo začal zabíjet
nevinné? Někdo, kdo zešílel?“
Margon chvíli přemýšlel. „Divné věci se občas stávají,“ připustil, „ale tahle ne.“
„Přemýšlíš, že by ses stal prvním zdivočelým Morphenkindem?“ zeptal se Thibault hlubokým,
trochu výsměšným hlasem. „Mladistvý delikvent Morphenkind?“
„Ne,“ odpověděl Stuart. „Jen jsem to chtěl vědět.“
Margon zavrtěl hlavou.
„Potřeba likvidovat zlo byla vždy prokletím,“ řekl Thibault.
„No, tak proč nevychováme rod Morphenkindů, kteří by zabili každičkou zlou bytost? Naši lidé
se musí postavit útokům. Ale co je skutečný původ zla, mohu se zeptat?“
„Nevím, kde je jeho původ,“ řekl Felix. „Ale vím, že když se rodí dítě, zlo přichází na svět
s ním.“
„Amen,“ řekl Margon.
Thibault promluvil a díval se pozorně na Lauru. „Jak jsme říkali včera večer, zlo je záležitost
kontextu. Je nevyhnutelné. Nejsem žádný relativista. Věřím v objektivní a skutečnou existenci
dobra a zla. Ale na kontextu nezáleží, pokud člověk, který chybuje, debatuje o zlu. Tohle všichni
musíme akceptovat.“
„Myslím, že jen slovíčkaříme,“ opáčila Laura. „Nic jiného.“
„Ale počkat, chceš říct, že v každém z nás je zlo?“ zeptal se Reuben. „To chceš říct?“
„Musí být,“ opáčila Laura.
„Ne, tak to není,“ odpověděl Margon, ale zdálo se, že ho to frustruje. Pohlédl na Felixe, jenž se
zdráhal pokračovat ve stejném sledu myšlenek.
Je mnoho věcí, které neřekli, pomyslel si Reuben. Nemohou říct všechno. Ne teď. Náhle získal
urputný pocit, že toho hodně nevysvětlili, ale věděl, že je lepší se neptat.
„Svátost, otázka individuální změny a síly, jak to funguje?“ zeptal se Stuart.
„Ve vnímavosti a ve vývoji existují obrovské rozdíly, i v konečném výsledku,“ odpověděl mu
Felix. „Ale my nevíme proč. Někteří Morphenkindové jsou velmi mocní, jiní velmi slabí, ale
opravdu netušíme důvod. Narozený Morphenkind může být docela působivý, nebo také roztřesený
a plachý jedinec, nevnímavý ke svému osudu. Ale stejné je to i s těmi, co jsou pokousáni, pokud
samozřejmě o Svátost nepožádají.“
Margon se napřímil a empaticky rozhodil své ruce dlaněmi dolů, jako by chtěl naznačit, že
rozhovor je u konce.
„Důležité pro vás je, abyste tu zůstali,“ řekl. „Oba a Laura samozřejmě také. Žijte s námi,
s Felixem, Thibaultem a ostatními členy naší malé vybrané společnosti, se kterými se velmi brzy
setkáte. Důležité je, abyste se naučili ovládat proměnu a odolali hlasům, pokud je to nutné. A kromě
toho musíte zmizet ze světa, dokud neutichnou všechny ty povídačky o neblaze proslulém
kalifornském vlčím muži.“
Stuart přikývl. „Rozumím, chápu to. Chci tu být. Udělám, cokoli řeknete. Ale je toho tolik.“
„Bude to těžší, než si myslíš,“ opáčil Margon. „Už jsi slyšel hlasy. Tvůj neklid a nepříjemné
pocity budou vzrůstat, když je nebudeš poslouchat. Zatoužíš je vyrazit hledat.“
„Ale my jsme s tebou, všichni tři,“ dodal Felix. „Sešli jsme se před dlouhými časy. Pro moderní
svět jsme si vybrali jména z vlkodlačí literatury předchozích období. Ne jako kódové označení nebo
k vytvoření společného pouta, ale jako označení pro náš druh a těch několik málo přátel, které
máme mezi obyčejnými lidmi, kteří vědí, kým jsme. U lidí, kteří neumírají, jsou jména problémem.
Stejně jako majetek a dědictví a příslušenství k národu. Snažili jsme se na problém našich jmen
najít jednoduché a poetické řešení. A pokračujeme v tom i nadále. Chci tím říct, že jsme otevření
novým členům, jsme připraveni vás přijmout mezi sebe.“
Stuart, Reuben a Laura přikývli, překvapeni vřelým přijetím. Stuart začal plakat. Stěží dokázal
zůstat sedět. Nakonec vstal a začal přecházet okolo opěradla křesla.
„Tohle je tvůj dům a tvá půda, Felixi,“ řekl Reuben.
„Náš dům a naše půda,“ opáčil Felix vlídně s vřelým, rozzářeným úsměvem.
Margon vstal.
„Vaše životy, malí vlčci, právě začaly.“
Schůzka byla u konce. Všichni se rozptýlili.
Ale byla tu ještě jedna záležitost, kterou Reuben nemohl nechat nevyřešenou.
Bylo tu něco, co musel vědět, a musel to vědět hned.
Následoval Felixe, k němuž cítil nejbližší vztah, do knihovny a došel k němu, když rozdělával
oheň.
„Co je, bratříčku?“ zeptal se Felix. „Vypadáš ustaraně. Myslel jsem, že se schůzka vyvedla
dobře.“
„Laura,“ zašeptal Reuben. „Co s Laurou? Předáš jí Svátost? Musím tě o to požádat, nebo se
mám zeptat Margona nebo…“
„Je na to vhodná,“ řekl Felix, „to bylo rozhodnuto okamžitě. Nevím, jestli tam byly sebemenší
pochybnosti. Ona o tom ví. Nedržíme před ní žádná tajemství. Až bude připravena, stačí, aby nás
požádala.“
Reubenovi začalo tlouct srdce jak o závod. Nedokázal se Felixovi podívat do očí. Cítil, jak mu
Felix stiskl rameno. Vnímal sílu prstů na své paži.
„A když bude chtít, uděláš to? Ty sám?“ zeptal se Reuben.
„Ano. Pokud bude chtít. Já, nebo Margon. Uděláme to.“
Proč cítí najednou takovou bolest? Nebylo to přesně to, co chtěl slyšet?
Spatřil ji znovu ve vzpomínkách, jak se poprvé uviděli na kraji Muir Woods, když přišel
travnatým prostranstvím za domem, zpíval si a ona se mu zjevila jakoby odnikud na zadní verandě
malého domku v dlouhé bílé flanelové košili.
„Musím být nejsobečtější muž na světě,“ zašeptal.
„Ne, nejsi,“ řekl Felix. „Navíc jde o její rozhodnutí.“
„Nerozumím sám sobě,“ opáčil Reuben.
„Já ti rozumím,“ odpověděl Felix.
Uplynula chvíle.
Felix škrtl dlouhou krbovou zápalkou a plameny se rozhořely. Ozval se známý praskot, jak se
plameny roztančily po cihlách.
Felix tam trpělivě a tiše stál. Pak řekl šeptem: „Jste tak úžasné bytosti. Závidím vám váš zbrusu
nový svět. Nevím, jestli na takový život budu mít kuráž, když nebudete se mnou.“
Dar-44.html
KAPITOLA 40
Uplynulo čtrnáct dní, během nichž se událo tolik věcí.
Margon odvezl Stuarta, aby si v Santa Rose vyzvedl auto, starého jaguára kombi, co kdysi patřil
jeho otci. Zároveň navštívili chlapcovu matku, která byla v psychiatrické péči, ale „nudila se
k smrti“ a „už ji obtěžovaly ty mizerné časopisy“ a „potřebovala by nový šatník, aby se s touto
situací lépe vyrovnala“. Navíc jí volal agent z Hollywoodu, aby jí oznámil, že už je znovu na
výsluní. No, to bylo trochu přehnané. Ale pokud se dokáže dostat do letadla, prý pro ni má práci.
Možná by si mohla zajít nakoupit na Rodeo Drive.
Grace se stala jedním z nejvyhledávanějších svědků případu posledního útoku vlčího muže
v Mendocinu. Byla velmi sdílná, zúčastnila se několika talk show a díky rozumným argumentům se
jí podařilo přesvědčit veřejnost, že ta nešťastná bytost je obětí vrozeného stavu nebo následného
onemocnění, které ji fyzicky zdeformovalo a mentálně narušilo. Zároveň nezapomněla dodat, že
doufá, že se vlčí muž dostane brzy do rukou institucí, jež mu poskytnou tu nejlepší péči a ošetření,
které bude jeho zdravotní stav vyžadovat.
Za Stuartem a Reubenem neustále přicházeli vyšetřovatelé z úřadu generálního prokurátora, lidé
z FBI a policisté ze San Franciska. Chovali se k oběma mužům, jako by byli klíčovými postavami
v celém příběhu.
Pro oba dva tak nastala dost obtížná situace, poněvadž ani jeden neuměl příliš dobře lhát. Brzy
se však naučili techniku minimálních odpovědí, mumlání a šelest spojený se ztrátou signálu
a následným výpadkem hovoru.
Reuben napsal dlouhý komplexní článek pro Sanfranciský pozorovatel, který složil ze svých
dřívějších kousků. Prošpikoval ho vlastními popisy útoku vlčího muže, jak ho sám zažil.
Jeho závěry byly předvídatelné. Kladl lidem na srdce, že vlčí muž není žádný superhrdina a že
by pochlebování a uctívání mělo skončit. Zdůraznil, že to stejně vypadá, že nás vlčí muž opustil,
aniž by zodpověděl důležité otázky. Proč tolik lidí s oblibou přijalo takovou krutou bytost, která
nekompromisně a bez milosti zabíjela? Ztratil by se vlčí muž v čase, kdybychom takhle krutí
a nekompromisní byli všichni?
Mezitím došlo k dalšímu útoku v Mexiku. Vlčí muž poslal na věčnost vraha z Acapulca. Pak
upadl v zapomnění.
Na Nidecký vrch dorazil Frank Vandover, vysoký, tmavovlasý muž s velmi světlou pletí
a pohlednými širokými ústy. S sebou přivedl i severského obra Sergeje Gorlagona a oba naplnili
dům vtipnými příběhy o tom, jak svou cestou na jih svedli policii a svědky ze stopy. Frank byl zcela
jistě vrstevník významných pánů, brilantní Američan s hollywoodským leskem, který si s oblibou
dělal z Reubena legraci a Stuarta tahal za vlasy. Říkal jim zázračná štěňátka, a když to Margon
nezak&aacut