Probouzím se k snění a nespěchám s tím.
Cítím svůj osud v tom, čeho se nebojím,
učím se tím, že jdu, kam mám jít.
Theodore Roethke (1908-1963)
americký básník
Věřím
že moje duše je temný les
že mé poznané já nebude nikdy ničím jiným než pouhou mýtinkou v tomto lese
že bohové, podivní bohové, vycházejí z lesa na mýtinu poznaného já a zase se vracejí zpět
že musím mít odvahu nechat je přicházet a odcházet...
Not I, not I, but the wind that blows through me!
Ne já, ne já, ale vítr, který skrze mne vane!
David Herbert Lawrence (1885-1930)
anglický literát
Pozorovatel duše nemůže proniknout do duše, existuje však mezní čára, v níž se s ní dotýká. Tento dotyk vede k poznání,
že ani duše o sobě neví. Nelze ji tedy poznat. To by však bylo smutné jen tenkrát, kdyby vedle duše existovalo něco
jiného, neexistuje však nic jiného.
Franz Kafka
Nemusíte vstupovati do kláštera – dnes je svět vaším klášterem a zápasy každodenního života jsou klášterním řádem.
Není to v tom, co děláte, nýbrž jak to děláte. Ve skutečnosti není důležité seděti v nějaké poustevně, nýbrž seděti
v hlubokém středu své vlastní bytosti. Moudrý člověk může učiniti ze světského života svoji poustevnu a ze světských
činností prostředek ke svému osvobození.
Paul Brunton - Vnitřní skutečnost (1937)
opsáno z českého vydání z roku 1939, vyd. Eduard Weinfurter v Praze XII
Tak často slyšíme, jak lidé říkají: "Zlé časy, svízelná doba."
Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba.
Angelu officii nomen est, non naturae. Quaeris nomen huius naturae, spiritus est; quaeris officium, angelu
est: ex eo quod est, spiritus est, ex eo quod agit, angelu est“, Enarratio in Psalmos, 103, 1, 15
Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to
anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.
sv. Augustin - Aurelius Augustinus (354 – 430)
Co není stvořené a tvoří (Bůh „bez počátku“ jakožto první příčina)
Co je stvořené a tvoří (inteligibilní svět idejí)
Co je stvořené a netvoří (smyslový svět)
Co není stvořené a netvoří
(Bůh jakožto finální příčina; k Němu vše směřuje a do Něj se vrací; „božský kruh“ se uzavírá)
Johannes Scotus Eriugena - De divisione naturae (O rozdělení přírody)
neoplatonický filosof, myslitel a teolog irského původu, žil v 9. století
Václav Cílek – Makom, kniha míst
Pokud je celá civilizace založena na vyhazování a recyklaci věcí – automobilů, domů, oblečení – nemělo by nás překvapit,
že se lidé chovají podobně i ke svým životům. Zahodí jeden životní styl, a chopí se druhého, který je často podobně
neuspokojivý. (Zaslove) ...lidé věří v Boha, ale častěji je to bůh osobní v rámci spirituality bez závazků. Svoboda také
znamená, že si neustále necháváte otevřené možnosti, nikdy se nerozhodnete pro nějakou ptavdu, nikdy nedojdete k cíli.
Spíše než o nalezení (jedné) cesty se jedná o sbírání duchovních zážitků různých kultur. ...možná jsou zotročeni svojí
nenasytnou touhou po svobodě a různorodosti. ...duše možná netouží po pestré sbírce zajímavých a působivých
prožitků, ale po jedné pravdě, po trvalejších vztazích, po společenství. ...tento život nevede k nějakému katastrofickému
zhroucení nebo pádu do amorálnosti, ale k mnoha polozávazkům, polosvobodám a kompromisům. Jako by nás místo
Posledního soudu čekala Poslední diskuze. (Brooks)
Ach, lásko, ať jsme pravdivi j eden k druhému. Neboť svět, který zdánlivě leží před námi jako země snů, tak rozmanitá,
tak krásná, tak nová, nemá pro nás ani radost, ani mír, ani lásku či světlo, ani jistotu, ani lék na bolesti. A my tu stojíme
jako na ztemnělé pláni, zmítáni zmatenými signály bojů a letů, když se nevědomé armády střetly za noci.
Matthew Arnold
Vlastním smyslem mýtu není podávat objektivní obraz světa; v něm se naopak vyjadřuje, jak si člověk sám ve svém
světě rozumí. Mýtus nechce být vykládán kosmologicky, nýbrž antropologicky – přesněji existenciálně.
Neues Testament und Mythologie, 1941
Rudolf Bultmann (1884 – 1976), německý luterský teolog a biblista, představitel školy dějin forem (Formgeschichte)
Optima philosophia meditatio (est) mortis – Nejlepší filosofií jest rozjímání o smrti
Jeden stařec řekl: Stejně jako na cestě, po které se chodí, neroste nikdy žádná tráva, i kdybys ji tam zaséval, protože to
místo je udupané, a tak je to i s námi. Vzdaluj se od každé starosti, a uvidíš, jak roste ve tvém nitru něco, o čem jsi ani
nevěděl, že to tam je, protože jsi po tom šlapal.
Apofthegmata
Výroky a příběhy pouštních otců
Julian of Norwich (1342 – 1416)
Sixteen Revelations of Divine Love
...a to světlo je Bůh, nekonečný den. Toto světlo je láska a odměřování světla se provádí k zisku našemu moudrostí Boží,
protože to světlo není dostatečné, abychom viděli jasně náš posvěcený den, ale přesto v tomto s větle můžeme žít
záslužně a prací si vysloužit vznešenou chválu Boží. Tak láska nás udržuje ve víře a naději. A víra a naděje vedou k víře
a nakonec všechno bude láska...
________ Josef Čapek – Kulhavý poutník ________
Všeliká věc má jistý čas,
i každé předsevzetí pod sluncem svou chvíli.
Jest čas rození i čas umírání,
čas hledání i čas ztracení,
čas sázení i čas vykopávání,
čas boření i čas stavění,
čas boje i čas pokoje,
čas milování i čas nenávidění,
čas mlčení i čas mluvení,
čas pláče i čas smíchu.
Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čem pracuje?
Kniha Kazatel (zkráceno)
Smrt není zlem, nýbrž věcí přirozenou, a tudíž lhostejnou. Před očima ti buď den co den, a nikdy na nic nízkého ani
nepomyslíš a po ničem příliš nezatoužíš.
Nevyspělosti znakem jest příliš oddávati se věcem tělesným, jako dlouho tělo cvičiti, mnoho jísti, mnoho píti, častou za
potřebou choditi, souložiti. Avšak ty věci jen mimochodem sluší se konati, o ducha však veškerou péčí jest dbáti.
stoik Epiktétos z Hierapole
Bez hnutí jsem sledoval, jak svět se hýbe
Ač jako výtvory veškeré
má jen život krátký,
přece zní po věky jeho zpěv,
když člověk sám již dokonal.
Ou-jang Siou (Starý bumbalista)
Jaké vzácné putování
když jdou spolu – divná věc
tělo mé, ten ošklivec
a má duše, krásná paní.
Raoul Ponchon
Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání
jednostejné všichni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem, neboť všechno jest marnost. Obé jde k místu
jednomu, obé jest z prachu, obé také se navracuje do prachu. Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje vzhůru a duch
hovadí sestupuje pod zemi?
Kniha Kazatel
Umyj mne, a nezbělím
Pokálej mne, a čist zůstanu
Nepřicházím, jsem však zde
Nepospíchám, jsem však hbitý
Zhang Heng
Ty hledíš, synu, jaksi zděšeně,
jakoby pobouřen v mysli.
Upokoj se. Tu končí naše zábava.
Ti herci, jak jsem už pravil, jsou pouzí duchové
a ve vzduch, v tenký se rozplynuli vzduch.
A jak těch postav útvar nepodstatný,
tak věže nebetyčné, hrady skvoucí,
posvátné chrámy, zeměkruh sám
a vše, co chová v sobě, pojde s ním.
Jako zmizel mlhavý přelud náš,
tak po nich též stopy nezbude.
Z téže látky jak snové naši utkáni jsme
a krátký život náš obtáčí spánek.
William Shakespeare: Bouře
Vy nejméně jste nakloněn se domnívati, že život je sen.
Všechno nejkrajnější, každý přelud, i duši chcete mít skutečností, vy tkalče snů!
Odkud to, že
kulhavý člověk nás nepopuzuje
a kulhavý duch nás popuzuje?
Proto, že
kulhavý člověk uznává
že jdeme zpříma
a kulhavý duch praví
že kulháme my
Kdyby toho nebylo
měli bychom k němu útrpnost
a nikoliv hněv
Blaise Pascal – Myšlenky
________ Josef Čapek – Kulhavý poutník ________
I vyšel jsem od sebe sám
a ohlédati se počal mysle,
odkud a jak začíti.
A co to než tvá fantazie dělá? Kdyby ses ne tak ve věcech lidských přebíral a vším všudy co svíně věchtem zmítal,
mysli pokojné bys byl, potěšení, radosti, štěstí požívaje.
Komenský – Labyrint světa a ráj srdce
Omnia sponte fluant, absit violentia rebus
Všechno ať samo plyne, ať ve věcech násilnost není
Nechť všechno volně plyne, nechť je násilí vzdáleno věcem
Jan Ámos Komenský
Tu vzpomněl jsem si, že autor uvádí ve své knize také jeden případ sebeléčení, a zkoumal jsem, zda bych se mohl
něčeho podobného odvážiti. Připomněl jsem si, že je to možno jen člověku, který je Bohu v upřímné lásce poslušen,
a začal jsem hned zpytovati své svědomí. Vědom si své hříšnosti, nenalézal jsem přec žádného velkého, těžkého hříchu.
Po celý život žil jsem střídmě, pracoval jsem pro rodinu a staral se o ni, nikomu jsem vědomě neublížil, a kde mé síly
stačily, snažil jsem se pomoci i druhým. Proto, se svými menšími hříchy, odvažoval jsem se spoléhati na velkou milost
a lásku Boží, která tolik odpouští, a proto prosil jsem a zároveň i doufal, že síla Boží opravdu přijde ke mně, posílí mne
a uzdraví. V pevné víře, zbožně soustředěn k Bohu, uvědomiv si dříve, že se na nikoho nehněvám, vůči nikomu nemám
žádné nenávisti, že tedy se všemi bližními žiji v plné harmonii a lásce, že všechno tvorstvo Boží upřímně miluji, opakoval
jsem v duchu slova modlitby, kterou jsem znal z oné knihy.*
»Všemohoucí a milosrdný Bože — Pane můj, prosím Tě, dovol mi, abych si směl opět uvědomiti, že jsem vyšel z Tvého
velikého Ducha, že jsem projevem Tvé Lásky, že jsem dítkem Tvým a Ty mým nejlaskavějším Otcem. Ó, prosím Tě,
dopřej mi, aby Tvá Láska, Síla vše uzdravující, vše v život uvádějící a vše při životě udržující, prošla nyní mým tělem,
zejména mým nemocným krkem, a já věřím, že jakmile se tak stane, budu úplně zdráv. Proto otvírám celou bytost svou
a prosím Tebe, dej, ať síla lásky Tvé vejde do mne!«
V téže chvíli, leže nehybně se zatajeným dechem, poznal jsem skutečně, že zvláštní, oblažující teplo prochází celým mým
tělem. Teprve po chvíli, abych nerušil příchod ani proudění této ozdravující, posilující vlny lásky Boží, poděkoval jsem
Bohu za to, že prosbu mou vyslyšel:
»Děkuji Ti, dobrotivý Bože — Pane můj, za tu milost, kterou Jsi mi právě prokázal, a mne láskou Svou uzdravil.
Věřím, že jsem zdráv — věřím, že jsem zdráv — věřím, že jsem zdráv!«
Před tímto poděkováním nesmí se totiž uvažovati o tom, zda toto léčení pomohlo, či ne. Je naprosto nutno věřiti pevně,
že léčení toto mělo žádoucí výsledek, a proto v tomto přesvědčení nutno ihned za uzdravení poděkovati.
Pak také toto uzdravení může býti skutečně trvalé, ne jen chvilkové.
Bedřich Kočí – O duchovní léčbě
* Raplh Waldo Trine – V souzvuku s nekonečnem
V posvátných nádržích není nic jiného než voda.
Vím to, plaval jsem v nich.
Všichni bohové zhotovení ze dřeva či slonoviny nejsou schopni věty.
Vím to, plakal jsem před nimi.
Posvátné knihy Východu jsou jen slova.
Prošel jsem je kdysi stránku po stránce.
O čem kabír hovoří, je pouze tím, co žil.
Když jsi něčím nežil, není to pravda.
Když guru je slepý, co mohou dělat žáci jeho?
Jako by zde slepec vedl slepého,
a oba do propasti spadnou.
K čemu jest koupel,
když mysl plná špíny je?
Ryba stále přebývá ve vodě,
a přesto zápachu svého nezbaví se.
Kdyby bylo možné Boha nalézt tak,
že budeme chodit nazí,
pak by ho zvířata žijící v lese našla už dávno.
Lampy hoří v každém domě, ó slepý, a ty je nemůžeš vidět.
Jednoho dne budou tvé oči náhle otevřeny
a ty uvidíš, a spadnou z tebe pouta smrti.
Není nic, co říci či slyšet, není nic, co učinit.
Jen ten, kdo žije, ač je mrtev, již nikdy nezemře.
Vepř můj přivázán je za domem,
však tvůj uvnitř tebe žije.
Tvůj Pán je blízko, a přesto lezeš na palmu, abys ho hledal.
Bráhman chodí od domu k domu a zasvěcuje lid do víry.
Běda! Skutečný pramen života je uvnitř Tebe,
a ty jsi místo toho postavil kámen k uctívání.
Kabír praví:
Nikdy nebudu s to vyjádřit, jak sladký je můj Pán.
Jóga, počítání korálků, ctnosti i hříchy, to vše je pro něj nic.
Ó, jak bych kdy mohl vyjádřit to tajemné slovo?
Jak bych mohl říci: On není toto, On není tamto?
Pokud řeknu, že je uvnitř mne, vesmír je uvržen v hanbu.
Pokud řeknu, že je vně mne, je to lež.
Díky Němu není možné slova uvnitř a vně oddělit.
Vědomé i nevědomé, to oboje jsou jeho podnožky.
Není ani projevený ani skrytý, není ani zjevný ani nezjevný.
Není možné slovy říci, jaký je.
Kabír (1440-1518)
indický tkadlec, filozof, básník a světec
Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844 – 1900), německý filosof a klasický filolog
Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.
Co je nejtěžší – ponížiti se, a tím zraniti svou pýchu? Dát zářiti své pošetilosti, a tím své moudrosti se posmívati?
Milovati toho, kdo námi pohrdá, a podávati ruku strašidlu, chce-li nás polekati?
Nenalezl Zarathustra na zemi moci větší než dobro a zlo.
Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního zákona.
Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabíti; nezdaří-li se jim to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt!
Ale dokážeš být vrahem?
Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.
Osamělý, kráčíš cestou milujícího: sám sebe miluješ, a proto sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají.
Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.
Ó Zarathustro, tvé plody jsou zralé, ty však nejsi zralý pro své plody!
A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci.
Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému:
"Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!"
„Welches ist möglich! Diese altmodische Saint war nicht in einem Wald gehört, dass Gott tot ist!“
Also sprach Zarathustra
Tak jsem snad touto „pěknou“ transformací nezpůsobil deformaci :-)) textů!
V dokonalé úctě čtenář výpiskář pan Fakri www.kdojsemja.cz v roce 2010
Download

mé výpisky duchowé a podobné novější spíše