AKTUALIZOVÁNO
v květnu 2013.
Aktualizovány údaje v části 04
o náletu na Ždírec v květnu 1945.
Část 03
Německá okupace a druhá světová válka
... Během několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně otřást
vnitřní stabilitou Československé republiky a její vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, že se stala zralou pro likvidaci ... To vše se mohlo uskutečnit jen proto,
že celé sudetské Německo se stalo nacionálně socialistickým ... Nechť dějiny vynesou
jednou rozsudek. Sudetští Němci vykonali věrně a pohotově svoji povinnost! Konrád
Henlein, 1941. /1
Historie druhé světové války, okupace a zřízení protektorátu „Böhmen und
Mähren“ je obecně známa. Přesto neuškodí připomenout si německo-českou vyhlášku
na červeném papíru, s orlicí a hákovým křížem v záhlaví, vylepovanou v prvních
dnech okupace po celé naší zemi. Její česká polovina zněla takto doslova:
Rozkas pro Obyvatele!
Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady
převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc.
Hlavni Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939
Vrchni Komandant Armadni-Odil 3
Blaskowitz
General Pjechoty
Hned poté následoval „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“, podle
nějž se naše země stává autonomním a samosprávným útvarem, součástí Velkoněmecké říše. V jeho preambuli stálo:
„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské
země.“ O československém státu se zde tvrdilo, že „prokázal svou vnitřní neschopnost a propadl nyní také skutečnému rozkladu“. Proto Německá říše z
„příkazu sebezáchovy“ zasáhla, „neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly“.
Pro Ždírec začala okupace dnem 15. března 1939, kdy ve sněhové vánici sjížděla z kopce od Kohoutova směrem na Jihlavu motorová vozidla okupačních vojsk ně-
1
- Byl jsem pro odsun. Sudetští Němci se provinili tím, že jejich devadesát procent hlasovalo v posledních předválečných volbách pro Adolfa Hitlera a Konrada Henleina. Zdůrazňuji, že ne všichni sudetští Němci.
Ale velká většina přijala myšlenky nacismu za své, včetně genocidy slovanských národů a holocaustu ...
Válka proti barbarské diktatuře nemůže být vedena mírovými nebo humánními prostředky. Naše štěstí
bylo, že Hitler neměl atomové zbraně. Kdyby je měl, skončili bychom v německém zajetí jako národ,
který by byl vyhlazen. Radomír Luža V Hitlerově objetí, Torst Praha, 2006.
Odsun Němců z Československa po květnu 1945, ta dnes už nepochopitelná, nemilosrdná nenávist
měla některé svoje kořeny v dávnější minulosti. Ještě žila generace, která nezapomněla na (dnes právě
tak nepochopitelnou) nenávist českých Němců k českým menšinovým školám a na příkoří, učiněná těm,
kteří žádali pouze právo učit se v mateřském jazyku. Petr Hora-Hořejš Toulky českou minulostí 11. díl,
Via facti, 2007.
Po staletí jsme se snažili žít s Němci pod jedním deštníkem a vždycky jsme zle promokli. Teď toho je
dost! Ministr zahraničí ČSR Jan Masaryk, 1946.
meckého Wehrmachtu. Okamžitě po průjezdu vojska byla na silnicích nařízena jízda
vpravo. Ždírecký kronikář také zmiňuje oznámení ČTK ze 16. března 1939:
Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler podepsal dnes na hradě pražském tento výnos o Protektorátu Čechy a Morava [Češi jej posměšně nazývali „Protentokrát“]: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického
okolí a posléze zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jako již jednou v minulosti, vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru
... atd., atp. – Zkrátka, aby tomuto „nesmírnému ohrožení“ Hitler předešel, nezbývalo
než vzít naše země pod ochranu.
Hned druhý den se pod trestem smrti musely odevzdávat veškeré zbraně a vzápětí byla vydána přísná nařízení o omezení nákupů potravin nad rozsah denní potřeby.
Následovaly dubnové oslavy Hitlerových narozenin, kdy musely být vyvěšeny německé a státní prapory a vyhlášen den nedělního klidu. Prapor s hákovým křížem visel na
nádraží a na obecním domě a dlužno poznamenat, že i na několika málo rodinných
domcích. Všude jinde pouze české státní vlajky bez modrého klínu. V červnu 1939 bylo ve Ždírci založeno Národní souručenství, do kterého se přihlásilo 230 mužů. / 2 Ždírecké obecní zastupitelstvo vzešlé z voleb v roce 1938, ze kterého nyní na protest proti
rozvratnému působení „vlajkaře“ Jana Dymáčka /3 vystoupily dvě třetiny jeho členů,
bylo nařízením Zemského úřadu v Praze rozpuštěno a okresní úřad jmenoval šestičlennou Místní správní komisi, z níž čtyři nadekretovaní členové okamžitě vystoupili.
2
- Národní souručenství (dále jen NS) sdružovalo v době okupace většinu obyvatelstva a nahrazovalo prakticky členství v bývalých politických stranách, které se „dobrovolně“ rozpustily. Třebaže je u nás po komunistickém vymývání mozků zafixováno jako kolaborantská organizace, vzniklo ve skutečnosti na popud prezidenta republiky Dr. Emila Háchy jako protipól tzv. Českého národního výboru svatováclavského v čele s představitelem Národní obce fašistické gen. Radolou Gajdou. V tomto výboru se sdružovali příslušníci antisemitských organizací, kteří připravovali převzetí moci v českých zemích. Aby tomu
Hácha předešel, ustavil po poradě s českými vlasteneckými politiky NS, které mělo navenek vytvářet
dojem autoritativního hnutí, ale jeho výbor měl být vytvořen z demokratických politiků. Tímto krokem
byli Gajdovi fašisté prakticky zbaveni vedoucího politického vlivu. Politickým programem NS měla být
národní pospolitost, sociální spravedlnost a křesťanská morálka. Hácha prosazoval názor, aby po ztrátě
naší samostatnosti byla dosavadní politická různorodost a řevnivost nahrazena národní jednotou a snahou o sebezachování národa a zabránění jeho germanizaci. Přihláška do NS nebyla také podmíněna souhlasem s německou okupací. Fašisté pak jeho činnost bojkotovali a velkým kritikem NS byl Emanuel
Moravec, který ho charakterizoval jako „nádraží, na kterém mnozí chtějí počkat na vlak, který je odveze
do třetí republiky“. Nábor do NS se prováděl podle volebních seznamů a na konci roku 1939 mělo již
přes 4 miliony registrovaných členů. Přihlásili se téměř všichni. Nebylo náhodou, že obrácený odznak
NS na „SN“ při demonstracích 28. října a 17. listopadu 1939 byl chápán jako heslo „Smrt Němcům“ a
mezi prvními popravenými vlastenci byli mladí funkcionáři NS. Po roce 1948 však komunisti změnili
názor, označili NS za fašistickou organizaci a jeho představitele začali pronásledovat.
3
- Jan Dymáček (1899-1970), truhlář z čp. 15. Pamětní kniha, str. 100, zápis z roku 1939: Největším zloduchem
ve Ždírci je jeden člověk, který příchodem svým od roku 1919 tropí stálé nepokoje, nasel mezi občany
nespokojenosti, různic, hádek ... urážek na cti atd. Mnozí ho použili jako placeného korteše u všech
možných politických stran, ve spolcích, jako oposičníka v kandidování do obec. zastupitelstva na zeslabení jiných stran atd. Klidný společenský život z obce vymizel ... Každý se ho bojí ... rozvážní občané
proto se veřejného života straní ... V roce 1938 byl Jan Dymáček zvolen do obecního zastupitelstva za
stranu „dělníků, domkářů, poplatníků“. V roce 1939 jmenován zapisovatelem Národního souručenství.
Vstoupil do profašistické protektorátní organizace Vlajka, za války udával ždírecké občany za nejrůznější malicherné přestupky. Po válce byl přinucen pracovat s ostatními kolaboranty na odklizovacích
pracích a na výkopu vodovodu ze Sobíňova do Havlíčkova Brodu a byl odsouzen lidovým soudem
k sedmiletému vězení. Po odpykání testu živil se prodejem rakví. (Jak příznačné!)
Němci zakázali poslech cizího rozhlasu a za porušení zákazu vyhrožovali deseti lety
káznice i smrtí. Okamžitě byla vyhlášena válečná přirážka na tabák a alkoholické nápoje, od září zavedeny přídělové lístky na základní denní potřeby, zvláště na potraviny
a otop, později i na obuv a textilie.
Zimy 1938-39 a 1939-40 byly velmi kruté, s mrazy až – 40°C. Přišly sněhové
vánice a závěje na cestách, silnicích a železničních tratích, kde občas v závějích zapadly celé vlaky. Silniční správa proto postavila dřevěný silniční pluh, velikou to
atrakci pro děti, který táhly tři páry silných koní. Koncem roku 1939 byla vyhlášena
pracovní povinnost pro muže i ženy od patnácti do sedmdesáti let a muži byli povoláváni k odstraňování sněhu. Sníh se odhazoval ručně lopatami a tam, kde byla vysoká
závěj, házel se nahoru postupně, někde až natřikrát Neumíme si ani představit, jaký byl
za takového počasí nedostatek otopu, když na veškerá paliva byl stanoven přísný přídělový systém.
K dalším Hitlerovým narozeninám nařídily úřady sbírku barevných kovů. Následovaly sbírky na německý červený kříž. Kromě kovů začal sběr veškerých surovin,
včetně skla, hadrů a kostí, o povinném odevzdání drahých kovů ani nemluvě. Byla zavedena úřední cenová regulace a v důsledku toho, přes přísné zákazy a pokutování,
vznikal „černý trh“ s daleko vyššími cenami. Rolníkům byly stanoveny povinné dodávky zemědělských plodin, proveden podrobný soupis veškerého domácího zvířectva
od koní a dobytka až po králíky a včelstva a nařízeno povinné odvádění masa, mléka a
vajec. V srpnu 1943 byla ve Ždírci v Novákově statku čp. 38 zřízena první sběrna a
rozdělovna mléka pro novou mlékárnu švýcarské firmy Nestlè v Hlinsku. V několika
případech byly ve Ždírci uděleny pokuty za chov nepřihlášených slepic. Zpočátku zakázány a postupně výjimečně povolovány domácí porážky prasat, zapečetěny domácí
šrotovníky. Přikázáno setí olejnatých plodin. Z nařízení Ministerstva školství a národní
osvěty musely být odevzdány obecní kroniky. (Ždírecký kronikář Antonín Kolář kroniku před odevzdáním narychlo opsal a po dobu okupace tajně zapisoval události do
„ilegálního“ sešitu.) Taneční zábavy byly zakázány a v biografech povinně uváděny
filmové záznamy z vítězného postupu německých armád. Ve školách probíhala povinná výuka němčiny už od první třídy. Děti se učily zdravit nacistickým pozdravem.
„Hajlování“ bylo povinné i při sportovních utkáních a jiných veřejných akcích.
Povinné hajlování při fotbale
Byla omezena jízda soukromými auty. Zrušen okresní úřad v Chotěboři a jeho
správní obvod připadl pod Chrudim. Kromě češtiny zavedena jako další úřední řeč
němčina a nařízeny dvojjazyčné německo-české nápisy na vývěsních štítech a úředních a silničních tabulích. Od roku 1941 nařízeno přísné zatemňování oken. Pro nedostatek veškerého materiálu a pracovních sil úplně ustal stavební ruch.
I s přihlédnutím k všeobecným poměrům popsaným nahoře samotné válečné
události původně naši obec nijak citelněji nepoznamenaly, nepočítáme-li ovšem všenárodní trauma, útisk, všudepřítomný strach a omezování svobody. Obzvláště se velmi
zpřísnila evidence obyvatelstva a za porušení předpisů byly stanoveny vysoké tresty,
v heydrichiádě dokonce i trest smrti. Každý občan byl povinně vybaven tzv. Kehnkartou, obdobou pozdějšího občanského průkazu. Složitě, několik generací nazpět, musel
se prokazovat „árijský“, tj. nežidovský původ a zpřísněna byla také evidence obyvatelstva a tzv. domovského práva, aby se co nejvíce omezil pobyt cizích podezřelých osob.
Odhlédneme-li od bombardování v posledním dni války, provedeném navíc našimi sovětskými osvoboditeli, měla obec méně obětí než v té první světové a bylo také
méně hladu. Průmysl byl zákonitě orientován přednostně na potřeby války, nezapomínalo se ale na skrovné zásobování obyvatelstva základními životními potřebami v přídělovém systému. Zemědělství s jeho produkcí potravin a průmyslových surovin Němci totiž považovali za strategické odvětví válečného průmyslu. /4 A přestože tedy prostřednictvím správních orgánů a podrobné evidence kontrolovali důsledně veškerou
zemědělskou činnost, předepisovali přitom přiměřené a splnitelné dodávky a ponechávali dostatek potravin i nutného osiva a sadby pro rolníkovu rodinu. Nelikvidovali
naše zemědělce jako komunisti po roce 1948. Navíc při poměrně povrchní kontrole,
většinou předem avizované či prováděné místní samosprávou a místními protektorátními četníky i zkorumpovatelnými německými úředníky, bylo možné leckteré nařízení
obejít. Za války se proto mohlo ze statků vypomáhat potravinami nejen příbuzenstvu
ve městech, ale i lidem ze vsi a z okolí. Porážky prasat byly sice přísně kontrolovány,
ale přesto se občas s rizikem zabíjelo tzv. „na černo“.
Němečtí vojáci se k civilnímu obyvatelstvu chovali většinou slušně, pokud nešlo o odbojovou, nebo jinou „Říši nepřátelskou“ činnost. Když odmyslíme (ovšem nepominutelné!) německé válečné násilí, okupaci našeho státu a ukrutnosti, jichž se
Němci za války dopouštěli, nemohli jsme si na ně v našich místních poměrech stěžovat. Ve Ždírci bylo v době války místní vojenské velitelství s menší posádkou, složenou převážně ze starších nebo pro zranění zbraněneschopných mužů, určenou ke
strážní službě. Později přibyli příslušníci tzv. Todtovy organizace, kteří měli k dispozici poměrně vlažně hlídané válečné zajatce. Na vlečce dráhy v místech dnešního
manipulačního skladu Českých lesů se usadilo „Tankholzkommando“, které produkovalo tzv. tankholz – dřevěné špalíky převážně z břízy k výrobě dřevoplynu pro pohon
motorových vozidel. V sousedství se pak vyráběly sbíjené dřevěné mostní konstrukce
určené k opravám válkou poškozených mostů.
Smutnou kapitolou z období okupace byla kolaborace s Němci a udávání a donášení českých občanů na české občany německým okupačním úřadům. Historik Jiří
Černý píše, že po atentátu na Heydricha dostalo gestapo na 60 000 udání a bědovalo,
4
- Vlastní zemědělství je válečný nástroj prvního řádu a v tom je jeho důležitost pro stát vojenský. Konrad Heiden: Jeden muž proti Evropě.
že se ti Češi zbláznili. Také ve Ždírci jsme měli kolaboranty a udavače. O některých to
bylo známo, jako například o ždíreckých občanech J. D., nebo R. J., jiní zůstali v anonymitě. Podle svědectví dnes již zesnulého ždíreckého holiče Bedřicha Škarýda svěřoval se mu jednou „starý“ Homolka, kolik dostává udavačských dopisů, které mu místní
posílají na svoje spoluobčany. „Copak to můžu poslat na gestapo do Pardubic? Copak
ty lidi něco udělali?“ O ždíreckém občanu R. J. se přitom zmínil, jak všichni v holírně
zmlkli, když za války přišel do krámu. Každý se bál, že by ho mohl udat! Podobné to
bylo i v sousedním Krucemburku. Tam je svědecky doloženo, jak karlovský Němec
Mitscherling ukazoval hostinskému Doležalovi svazek udavačských dopisů, které pak,
namísto aby je poslal na gestapo do Jihlavy jak to bylo jeho povinností, hodil před jeho
očima do roztopených kamen. O nečistém svědomí některého ze ždíreckých svědčí též
vytrhané listy z knihy protokolů ždírecké školy z období 1944-1945. Když ovšem vezmeme v úvahu poválečnou spolupráci mnohých občanů s StB, nebude nám na tom
připadat pranic divného. Některým lidem je jedno, jestli udávají nacistům nebo komunistům. To není otázka přesvědčení. To je otázka (pa)charakteru. /5
Ke konci války, kdy v našem kraji působili partyzáni organizovaní sovětskou
stranou, přibyla do Ždírce jednotka stíhacího protipartyzánského oddílu, tzv. „Jagdkommando“. Tehdy už docházelo k násilnostem, zvláště v okolních obcích, jako například v lednu 1945 v Krucemburku. Ze strany Němců ovšem vždy jako odveta za partyzánské akce. Ty neměly valného vojenského významu, i když se v poválečné partyzánské literatuře nekriticky přeceňují. /6
Vyhozený most na Huti
21. dubna 1945
5
- Z rodinné kroniky Bohuslava Mísaře z čp. 30: Byl jsem jmenován do funkce předsedy zemědělské komise pro
dodávky ... neměli jsme jiného východiska, protože nám bylo řečeno: Nepřijmete-li, budete považováni
za sabotéry a podle toho se s vámi bude jednat ... Vždy jsme se snažili lidem v dodávkách ulehčiti. Přesto na nás bylo sočeno a žalováno. Například ze strany Fr. D. z č. 82, notorického alkoholika a Jana W.,
kteří na nás žalovali u p. Alexe Homolky. Ten je po vyslechnutí žalob zkrátka vyhodil. Kdyby byl živ p.
Homolka a p. Auer z Nového Ranska, dnes bychom se dozvěděli, kteří občané ze Ždírce u nich žalovali
a udávali svoje sousedy. Byla mezi nimi i jedna žena. Leccos bychom se dozvěděli jaký měli charakter a
jak proti svých sousedům a spoluobčanům jednali.
Ze svědecké výpovědi Josefa Chalupy ze Ždírce: Lidé ve Ždírci se hned po válce snažili, aby byli
Homolkovi co nejdřív odsunuti, hlavně aby starý Homolka na ně neprozradil, že donášeli a udávali spoluobčany.
6
- Diverzní akce partyzánů v přímém okolí Ždírce se kromě nepodařených sabotáží na ždírecké pile a ve strojírně na Starém Ransku (ta navíc způsobila zatčení hajného Janáčka z peršíkovské hájenky a tří mladých
mužů, kteří se u něj skrývali po útěku z totálního nasazení) omezily na destrukci železniční dopravy
v březnu a dubnu 1945. Například 13. dubna byla výbuchem převrácena parní lokomotiva s tendrem
mezi silnicí na Chotěboř a vjezdovým návěstidlem a 21. dubna byl zničen železniční podjezd na Huti.
Obě tyto akce zastavily železniční dopravu jen na krátký čas. (Více Bořivoj Nebojsa: Jak to bylo
s partyzány, Sursum Tišnov, 1998 a 2002.)
Partyzánská činnost byla převážně politickou záležitostí. Měla za úkol oživit
staré a ustavit nové organizace komunistické strany v obcích a organizačně zajistit poválečný vznik národních výborů pod vedením komunistů. Měl být vyvolán dojem, že
nás osvobozuje hlavně sovětská armáda a za svobodu bojují převážně komunisti. /7
Činnost partyzánů přivodila naopak mnoho strádání, utrpení a obětí civilnímu obyvatelstvu. Úmysly českých partyzánů, většinou mladých lidí, kteří přešli „do lesa“ buď
po útěku z totálního nasazení, nebo z touhy bojovat proti okupantům, případně i z donucení, byly zpravidla čisté a vlastenecké. Strádali životem v zasněžených lesích na
přelomu let 1944-1945, neustále pronásledováni, obětovali se, nasazovali životy. Nemohli přitom tušit, že jsou pouze nástrojem velmocenské ruské politiky, směřující
k ovládnutí naší země a celé východní Evropy. /8 Také Josef Froš, devatenáctiletý student z Pardubic, kterého Němci zabili 6. května 1945 v poli za Šupitovým statkem, /9
zaplatil rozzuřeným Němcům svým životem za partyzánské akce v okolí. Jednou
z nich byla přestřelka u Sobíňova dne 5. května 1945, kdy na popud chotěbořského a
sobíňovského Revolučního národního výboru byla skupinka nadšených, ale nezkušených bojovníků vyslána na dvou malých náklaďáčcích vstříc po zuby ozbrojené ustupující Schörnerově armádě, kterou chtěl její velitel stůj co stůj zachránit před ruským
zajetím a odvést na západ do Německa k Američanům. /10 Sami partyzáni a organizá7
- KSČ věrně sledovala linii sovětské zahraniční politiky. Když SSSR uzavřel s nacistickým Německem pakt o neútočení, komunisté tento krok obhajovali. Nacistické Německo však přepadlo SSSR a komunisté se přes
noc změnili v horlivé bojovníky proti nacismu. Začali vytvářet odbojové skupiny, jejichž prvotním cílem
však nebylo osvobození vlasti, nýbrž příprava k převzetí moci po válce. Tomuto cíli podřídili vše ... Lidové noviny, 10.2.1999.
Květnové povstání českého lidu ... před celým světem demonstrovalo postoj českého národa. Politický cíl, který vytyčila KSČ v národně osvobozeneckém boji, byl splněn. Hegemonem vnitřní národní a demokratické revoluce se stala dělnická třída v čele s KSČ ... Z nepodepsaného úvodníku ŽZ, duben 1983.
8
- Z letáku shazovaného sovětským letadlem v dubnu 1945:
Československo již bude osvobozeno. Německé armády jsou rozbity ve své vlastní zemi a Spojenecké
armády již bojují na československé půdě na západě i východě. Přes půl republiky je již osvobozeno –
od východu ve svazku s vítěznou Rudou armádou postupuje První československý armádní sbor, vedený
generálem L. Svobodou; od západu postupuje třetí armáda generála G. Pattona.
Pomozte spojeneckým armádám a zachraňujte vaši zem před zničením.
Českoslovenští vojáci! Splňte Vaši přísahu republice – vzhůru do boje, vykonejte svou vojenskou povinnost. Českoslovenští dělníci! Zastavte práci v továrnách, které zásobují německý Wehrmacht – připojte se ke generální stávce. Českoslovenští železničáři! Znemožněte veškerou dopravu německých vojsk
i zásob. Nedopusťte, aby jediný vlak dojel na místo určení. Českoslovenští rolníci! Braňte svoje hospodářství. Odstraňte zásoby potravin a píce z dosahu Němců. Českoslovenští vlastenci! Vzhůru do zbraně!
Bojujte národní boj! Bijte, zabijte – nikoho neživte!
9
- Josef Froš byl zvěrsky ubit za křížkem na cestě do Obory. Na pietním místě jeho smrti stojí dnes zchátralá
hospodářská kůlna JZD. Poměrně úplné vylíčení této události obsahuje seminární práce studentky historie Lenky Vaníčkové z Vojnova městce Poprava Josefa Froše, 2005, opřená zčásti o dokumenty, převážně ale o výpovědi pamětníků. Přesto některé okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím.
10
- Z výzvy generála Schörnera k německé armádě, 5. května 1945 (překlad):
Vojáci vojskové skupiny Mitte! Po šestiletém tvrdém boji se podařilo přesile našich nepřátel prolomiti část našich frontových linií ...Válka se blíží ke svému konci. Podle rozkazu Vůdcem povolaného
státního vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci velkoadmirála Dönitze platí, aby se bojovalo
tak dlouho, dokud nejlepší němečtí lidé nebudou zachráněni. Po splnění tohoto úkolu je mým úmyslem
vás, mé vojáky, dovést zpět do vlasti ...
Šest dlouhých let jsme byli semknuti a odolávali nepříteli. V posledních týdnech nesmíme světu poskytnout obraz rozkladu a tím zmařit právě probíhající jednání ... Naše kázeň a zbraně v rukou jsou pro
nás zárukou, že dobře a směle vyjdeme z této války ... Skutečně ztracen je ten, kdo se sám vzdá ... Vojáci
mé armádní skupiny! Zvládli jsme spolu mnohou těžkou krizi na mnoha úsecích východní fronty. Můžete
mi věřit, že vás i z této krize vyvedu..
Schörner, generál-polní maršál.
toři odtud včas vycouvali a ponechali sobíňovské, z nichž jedenatřicet to zaplatilo životem, napospas esesáckým hrdlořezům. Pak ještě následovalo vraždění u záseků na
Kominíku a ve Slavětíně (17 obětí) a na nádraží v Chotěboři (11 padlých, mezi nimi
osmnáctiletý Miroslav Marek z Kohoutova). Následujícího dne, 6. května, zavraždili
ještě Němci v Hurtově Lhotě u Věže sedm lidí, mezi nimi i tři důstojníky a dva osmnáctileté chlapce, zajaté ve znovuobsazeném muničním skladu na Bílku. Oběti na samém konci války už bezesporu zbytečné.
Takto pochopitelně hodnotíme až s historickým odstupem. Těm, kteří ve svatém revolučním nadšení povstali se zbraní v ruce proti okupantům, nelze než zachovat
trvalou památku, úctu a vděčnost.
Smuteční oznámení o smrti Josefa Froše
Odvoz padlých od Sobíňova (7.5.1945)
Kapitulace nepřichází v úvahu! (8.5.1945!)
Většina těchto protektorátních a válečných ždíreckých událostí, včetně katastrofálního náletu sovětských letadel na obec již po skončení války v poledne 9. května
1945 (o kterém budeme pojednávat v další části), je dosti podrobně popsána řídícím
učitelem v.v. Antonínem Kolářem v Pamětní knize obce ždírecké na stranách 94-160.
Při čtení těchto zápisů se nabízí velmi zajímavé srovnání, že některé totalitní způsoby
německých okupantů, včetně mučení, poprav a pracovních a koncentračních táborů,
byly pozdější komunistickou mocí po únoru 1948 převzaty a praktikovány vůči vlastním občanům téměř navlas podobně, většinou však ještě rafinovaněji a důsledněji.
Němci ovšem byli naši nepřátelé.
Vypsaný kronikářský materiál z období protektorátu je natolik obsáhlý, že jej
nelze podrobněji rozvádět. Pro ilustraci alespoň několik zajímavých, mnohdy i úsměvných záznamů z této tragické doby:
- 18. a 19. III. 1939 bylo ve Ždírci ubytováno německé vojsko. Před hostincem Peklo
měli vojenskou kuchyni a v ní vyvářeli i pro civilní obyvatelstvo. Každý si mohl dojíti
pro dušenou rýži a guláš. Při rozdělování podělené osoby fotografovali a snímky posílali do říše. /11
- 12. 4. 1940 byly občanům vydávány poukázky na krmivo ... bez lístků nebo poukázky
nedostane se ničeho, ani potravin, ošacení, topení, na vše musí být zvláštní žádanka a
povolení. Snad jenom poštovní potřeby nejsou na lístky.
- Sbírka kovů. V tomto týdnu objevily se v obci vyhlášky s výzvou ke sbírce cenných kovů k Hitlerovým 51. narozeninám. Sebráno bylo asi 70 kg předmětů z cínu, mědi, niklu
a mosazi.
- 14. XI. 1940 byla domovní prohlídka na zásoby a slepice na anonymní udání. /12
Prohlídku provedli četníci z Krucemburku a strážník Vomela tak, aby ničeho nenašli.
11
- Leták německé okupační armády k českému lidu z 15. března 1939 (kráceno):
VŠEM!
Dne 10. března 1939 sesadila pražská vláda legální vládu slovenskou porušujíc tím ujednané smlouvy, závazky, převzaté na podzim 1938 a ústavu slovenské krajiny. Od té doby rozšířily se nepokoje a
zmatek v této zemi. V neděli stalo se mnoho přehmatů proti Němců. Mnoho set příslušníků různých národností bylo uvězněno a z části zavlečeno. Jiní byli zabiti, mnoho lidí bylo zraněno ...
Jelikož se napětí v posledních hodinách nesnesitelně zostřovalo, jelikož ve velkých částech ČeskoSlovenska bylo vyhlášeno stanné právo, jelikož obnovení trvalého klidu a pořádku nynější pražskou vládou ani vládními metodami pražskými nelze očekávati ... rozhodla se nyní německá říšská vláda ke konečnému zakročení, aby odstranila tyto neudržitelné poměry. Má přitom na zřeteli tisícileté právo, které
jí zavazuje, aby v tomto důležitém území převzala poslední odpovědnost za klid a pořádek ...
Německá vláda učiní proto nyní veškerá opatření, která poskytnou potřebné záruky pro konečné a trvalé uklidnění tohoto státního území. Německá branná moc, která právě překročuje na zemi i ve vzduchu hranice, má rozkaz, zabezpečiti život a majetek všech obyvatelů této země stejnou mírou.
Německé vojsko nepřichází proto jako nepřítel, nýbrž jen jako vykonavatel vůle německé říšské vlády, sjednati na tomto území snesitelný pořádek a umožňovati soužití národností, poměry zde na sebe odkázaných. Kdokoliv se staví německému vojsku na odpor nebo proti nařízením německých vojenských
úřadů proviňuje, bude považován za nepřítele tohoto pořádku a míru mezi národy této země neboť může
míti jenom v úmyslu zabrániti trvalému uklidnění a musí proto počítati s patřičnými následky a případně státi svým životem za své jednání. Kdo se dobrovolně podřizuje nařízením německé branné moci, vykonávající dočasně exekutivu, pomůže při zjednání klidu a pořádku a zkrátí tím dobu tohoto německého
zakročení. Německé vojsko má proto rozkaz, bleskovitě zlomiti každý odpor všemi prostředky.
Německá říšská vláda dojde v každém případě k cíli. To znamená: V těchto zemích nemají v budoucnosti Češi potlačovati Němce nebo Slováky, ani Němci nebudou potlačovati Čechy a Slováky. Všem musí býti umožněno, aby mohli žíti v klidu vedle sebe a společně pracovati k zajištění svého štěstí a blahobytu.
12
- Pamětníci nezapomínají, že podobně jako Němci kontrolovali slepice funkcionáři ždíreckého MNV v padesátých letech. Držení „nepřihlášených“ slepic mohlo totiž ohrozit plánované hospodářství a bylo kvalifikováno jako trestný čin.
- 12. XII. 1941 Slovensko vypovědělo válku Americe!
- 10. I. 1942 byla provedena sbírka zimního prádla a šatstva pro německou armádu
strašlivě strádající velkými mrazy na východní frontě ... z Benátek toho odvedli do aktovky, z Kohoutova do tlumoku, z Krucemburku v pytlíku, ale ze Ždírce plné sáně. Ždírec odvedl nejvíce ze všech obcí v okrese chotěbořském.
- Prohlídky po Heydrichiádě. Ve Ždírci byla 6. června 1942 provedena prohlídka německou policií. Přijelo osobní auto se šesti německými policisty, rozdělili si obec a
provedli prohlídku dům od domu. Našli vše v pořádku, zvláště ti dva, kteří měli přidělen úsek od Lázničků k nádraží. Lehli si za plotem Jeníčkovy továrny a usnuli. Když se
vyspali, nasedli s ostatními do auta a odjeli.
- 23. II. 1943 šlo 27 děvčat ze Ždírce k odvodu na pracovní úřad. Z těch pouze dvě
uznány k práci v továrně na Ransku, všecky ostatní měly nějaká potvrzení.
- V únoru 1944 sehrálo ždírecké Kuratorium mládeže /13 divadelní hru Strakonický dudák ... Ač hráno čtyřikrát, vždy hlediště vyprodáno; taneční zábavy jsou již od roku
1940 zakázány.
- 9. III. 1944 provedena kontrola na slepice. Na obecní úřad dostavili se 4 úředníci a
jeden četník. Vypsali si několik čísel ke kontrole a odešli do hostince Peklo na oběd.
Mezitím občané slepice chované na černo schovali a kontrola dobře dopadla.
- 22. III. 1944 přikázal pracovní úřad všem penzistům bez výjimky nasazení na práci
do lesa na kácení stromů. Bylo jich patnáct. Tajemník obecního úřadu Motl poslal celou tuto nemocnou, přestárlou a práce neschopnou armádu spásy do Chotěboře na
pracovní úřad. Tam se přesvědčili o jejich neschopnosti a poslali je domů
- Koncem července přistálo u Oudoleně americké létadlo s desetičlennou posádkou.
Letci byli vybaveni potravinami, protektorátními penězi a potravinovými lístky. /14
- Oslava zřízení Protektorátu dne 15. III. 1945 se obešla bez řečnění a bez praporů.
- Začátkem dubna 1945 zde projíždí velké množství německých uprchlíků z Polska.
Z dalších lidských válečných ztrát, kromě obětí bombardování, o kterých budeme pojednávat v další části, neměli bychom zapomenout ani na ždírecké občany, kteří
položili svoje životy, nebo byli v období německé okupace perzekvováni, na jejich utrpení a oběti:
Břetislav Švanda (1911-1943), původem ze Ždírce čp. 110, jeden ze zakladatelů ždírecké kopané. Bydlel v Chrudimi, pracoval jako poštovní úředník v Pardubicích.
Na podzim 1941 zatčen, za protistátní činnost v ilegální organizaci odsouzen k trestu
smrti a popraven v Drážďanech dne 16. července 1943.
Emil Chvátal (1912-1943) ze Ždírce čp. 101, stavitelský asistent. Za pokus o
útěk z totálního nasazení uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, kde zemřel
dne 23. prosince 1943.
13
- Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – vzniklo za německé okupace v roce 1941
jako protektorátní kolaborantská organizace usilující o zfašizování české mládeže. Členství v této organizaci bylo, podobně jako v ČSM za komunismu, takřka povinné pro mládež od 10 do 18 let. Snaha
ovládnout a převychovat mládež je totiž společná všem totalitním režimům. Ždírečtí pamětníci „kurzů“
kuratoria vzpomínají, jak například museli stát v řadách proti sobě a navzájem se nelítostně fackovat.
Z toho důvodu, aby se naučili snášet bolest a získali patřičnou tvrdost a nenávist vůči nepříteli. Vedoucím ždíreckého kuratoria byl Miloslav Janáček.
14
- Tato událost – přistání amerického letadla u Oudoleně – nebyla zatím potvrzena z dalších zdrojů.
Antonín Culek (1896-1944), původem ze Ždírce čp. 41, bratr bývalého ždíreckého listonoše Františka Culka. Št. rtm. letectva a držitel Československého válečného
kříže 1939 „In memoriam“. V březnu 1944 Zatčen gestapem v Olomouci a za odbojovou činnost v ilegální vojenské organizaci Obrana národa popraven dne 10. října 1944.
Oldřich Novotný (1917-1945), řezník z čp. 19, bratr bývalého ždíreckého starosty Františka Novotného. Spolu se svým bratrem Václavem totálně nasazen na práci
v německém Kielu. Zřejmě i tam pracoval ve své profesi, protože podle vzpomínek
manželky jeho bratra Václava vynášel prý potraviny pro další krajany. Byl kvůli tomu
potrestán a když se přes varování kamarádů přihlásil jako nemocný na ošetřovnu, namísto léčení, již na sklonku války v dubnu roku 1945, zavražděn smrtící injekcí.
Alois Hendl (1926-1945), ze Ždírce čp. 145, padl při přestřelce u Sobíňova dne
5. května 1945 a je pochován společně s dalšími u zdi hřbitova v Sobíňově. Jeho jméno z neznámých důvodů nebylo původně uvedeno na ždíreckém pomníku padlých.
Osmnáctiletý(!) Miroslav Marek z Kohoutova (1927-1945) byl zastřelen 5.
května 1945 spolu s dalšími desíti občany postupujícím oddílem SS na nádraží v Chotěboři odvetou za obsazení muničních skladů na Bílku, pokus o obsazení vojenského
lazaretního vlaku na nádraží v Chotěboři a za odpor u Sobíňova. Dne 28. září 2012(!)
byla mu na kohoutovské hasičské zbrojnici odhalena pamětní deska.
Jaroslav Janáček (1891-1945), bratr Rudolfa Janáčka z čp. 108, postavil před
válkou ve Ždírci domek čp. 127 v nynější ulici Na Kopaninách. Později se s rodinou
přestěhoval do Hradce Králové, kde působil jako člen hasičského sboru a krajský
funkcionář čs. hasičstva. Zatčen gestapem a do konce války vězněn v koncentračním
táboře Terezín. Krátce po osvobození zesláblý (z původních 90 vážil pouhých 45 kg!)
podlehl tyfové epidemii.
František Oubrecht (1900-1945), žijící ve Žďáru na Moravě, syn Josefa Oubrechta ze Ždírce čp. 135. Zatčen jako dělnický komunistický funkcionář a zahynul
v koncentračním táboře Osvětim.
Josef Kubát z Kohoutova (1923-1944), za druhé světové války příslušník 311.
československé bombardovací perutě ve Velké Británii, in memoriam podplukovník
čs. letectva, zahynul s posádkou čtyřmotorového Liberatoru při startu k operačním letu
dne 29. června 1944 (z devítičlenné posádky se zachránil jediný muž) a je pohřben ve
Velké Británii. Teprve dne 28. září 2012(!) byla mu na kohoutovské hasičské zbrojnici
odhalena pamětní deska. Spolu s ním se bojů za svobodu na západní frontě zúčastnil i
jeho bratr Ota Kubát. Oba byli z rodiny předválečných emigrantů do Kanady.
Alois Kubát z Kohoutova (1920-1994) byl bratrancem předchozích. Začátkem
okupace opustil ilegálně republiku, přes Polsko a sovětský koncentrák se dostal do
Francie. Zúčastnil se bojů u Tobruku, pak působil jako pilot bombardéru RAF. Po válce žil na Karlovarsku. Po únoru 1948 jako příslušník západního odboje perzekvován.
Alois a Marie Kubátovi, rodiče Aloise Kubáta, byli za synův útěk do zahraničí
několik měsíců vězněni na gestapu a celou válku drženi pod policejním dohledem.
Antonín Lacina, původem z Benátek, majitel tkalcovny ve Ždírci, byl jako bývalý čs. legionář zatčen v srpnu 1939 a do konce války vězněn jako rukojmí v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. /15
15
- Když přišli Němci, během prvního týdne sebrali reprezentaci národa jako rukojmí: kdyby národ chtěl povstat, byli připraveni k obětování. Nepracovali. Mohli číst a psát.
Jiří Mísař z čp. 37 (1919-1991), bratr bývalého předsedy MNV Josefa Mísaře,
byl při zatýkání studentů vysokých škol v Praze v listopadu 1939 uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Šťastnou náhodou propuštěn na Vánoce
1940, kdy Němci na naléhání prezidenta Háchy propustili každého dvacátého studenta.
Jaroslav Zvolánek, který se do Ždírce přiženil z Krucemburku, byl jako člen
KSČ vězněn od února 1941 v koncentračních táborech Terezíně a Buchenwaldu. /16
Blažej Čermák z Kohoutova zatčen též jako student v listopadu 1939 v Praze a
do 20. dubna 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Řada děvčat a chlapců ze Ždírce a okolí byla za války totálně nasazena k práci
v Německu. Ze Ždírce mezi jinými například Jaroslav Ressel, Ludmila Lédlová (později provdaná Peřinová), Stanislav Socha, Josef Mísař, Pravoslav Pecka, Josef Smíšek,
František Daniel, Jan Marek, Vilém Podroužek, Oldřich a Václav Novotní. Z Benátek
tesař Starý, Jaroslav Baloun, František Motl a Václav Ondráček, ze Studence Němec a
Josef Culek, a další.
Na žádnou okupaci a její hrdiny a oběti bychom neměli zapomínat.
Josef Kubát (1923-1944)
Antonín Culek (1896-1944)
Břetislav Švanda (1911-1943)
16
- Po skončení války ho ve Ždírci hledali dva bývalí spoluvězni, aby si s ním údajně vyřídili jakési „účty“ z doby pobytu v koncentráku. Zvolánek byl po válce správcem v zabrané Homolkově vile, později se s rodinou odstěhoval do Žďáru nad Sázavou.
Oldřich Novotný (1917-1945)
Miroslav Marek (1927-1945)
Část 04
Konec války - květen 1945
Dodatečný popis událostí, jak je zaznamenal kronikář Josef Bílek, s použitím
části záznamů Antonína Koláře:
Dne 5. května 1945 – byla sobota – pršelo. Snad padalo štěstí tomuto kraji,
přesto viselo cosi chmurného ve vzduchu, cosi těžce osudového. Praha hlásila při volání o pomoc do rozhlasu něco zmateného jako konec německé despotie. Zdejší kraj
však byl plný Němců ozbrojených po zuby. Zamračení, zdánlivě lhostejní již ke svému
nevyhnutelnému osudu, byli však ještě schopni a ochotni vraždit.
Na skladišti Sativy vyvěsil správce Chyba – jako první – československý prapor.
pak se objevil další na nádraží a na skladišti Hospodářského družstva. Pražské radio
sice zmlklo, vlajky však zůstaly.
V neděli dne 6. května pršelo celý den. Od Lázničků až k Pikulce stál po pravé
straně silnice dlouhý řetěz německých vojenských aut, prý celá polní nemocnice. Čekali na rozkaz kam jeti dále, ten však nepřicházel. Co záleželo na jedné polní nemocnici,
když se kácela celá ohromná říše. Němci, kteří ještě před nedávnem dovedli bezohledně trestat každý nepatrný přestupek proti jejich samospasitelné němčině, ukrývali se
před nepříjemným deštěm na rampě Hospodářského družstva a dlouhý československý
prapor vyvěšený z vikýře družstva plácal jim mokrý po hlavách. Mrtví naši hoši, kteří
položili své životy na polích u Sobíňova, byli snášeni do Ždírce do hasičské zbrojnice.
Na obvyklé další represalie vůči obyvatelstvu a rodinám padlých nebyl již čas.
Bezhlavý ústup vojsk stále vzrůstal. Pokud šíře silnic pro 2-3 proudy nestačila,
jelo se vedle silnice po polích. To bylo celou neděli 6., pondělí 7. a úterý 8. května.
Silnice duněla ve dne i v noci pod těžkými koly motorových vozidel. Mnoho se v těchto
dnech ve Ždírci nespalo. /17
17
- Právě z těchto dní pochází svědectví Ing. Ladislava Klepetky o neštěstí s pancéřovou pěstí (kráceno):
Při ústupu německé armády v květnu 1945 došlo v německém autě projíždějícím po silnici od Lázničkových směrem k Pikulce, k odpálení "pancéřové pěsti"... Nevybuchlá hlavice pancéřové pěsti dopadla na
bahnitou louku mezi vilkami Kolářových a Chybových. Šel jsem se tam ze zvědavosti podívat. Bylo mi
tehdy 13 let. Přitom jsem vezl v kočárku ročního bratra Jaroslava a šla se mnou ještě jedna z mladších
sester. Stal jsem se svědkem, jak si na louce pod silnicí tři kluci – můj kamarád Prošek, Ota Bartošíků a
Slávek Švandů – kopali s hlavicí pancéřové pěsti. Ta pojednou explodovala, přičemž kromě těch kluků
jsem byl několika střepinami zraněn i já. Když jsme přišli domů, německý důstojník, který tehdy u nás
nad konzumem bydlel, zařídil odvoz nás tří sourozenců bryčkou ke krucemburskému doktoru Drbálkovi.
Ten mě zrentgenoval, postupně vytáhl tři střepiny a ošetřil mě. Prohlédl i mé sourozence, ale ti naštěstí,
hlavně roční Jarda, vyvázli bez zranění.
- Válečné zranění Mirka Mikuleckého, den před náletem, v úterý 8. května (kráceno):
Šel jsem ještě s dalšími kluky za matkou na louku k Sebrance. Když jsme se vraceli domů, chtěli jsme
přeběhnout na druhou stranu silnice, kudy projíždělo ustupující německé vojsko. Čekali jsme na krajnici. Vtom jelo nějaké auto a jak se vyhýbalo překážce, najelo až na krajnici, kde jsme stáli. Pravou stranou mě zachytilo a zadní kola mi přejela přes nohu. Vzápětí jelo kolem vojenské auto označené červeným křížem. Zastavili, odnesli mě na louku u silnice, ve spěchu přiložili provizorní dlahu a jeli dál.
Naši mě pak vezli k doktorovi do Krucemburku ... druhý den do nemocnice v Brodě. Ta byla přeplněná raněnými. Ještě se pamatuju jak jsem v bolestech ležel na nosítkách někde na chodbě. Naštěstí šel
kolem mladý doktor Dušan Pujman, syn továrníka Pujmana z Nového Ranska. Ten si povšiml cedulky
s mým jménem a zařídil okamžitě převoz na operační sál. Tam mi museli amputovat nohu nad kolenem,
protože už byla zachvácená snětí. Převozem do nemocnice jsem byl ale ušetřen náletu ve Ždírci. Pobyl
jsem si v nemocnici asi dva měsíce, než mi udělali protézu. – Kamarádi vzpomínají, jak se chodili
s Mirkem koupat k Pobočáku. Ten odepnul protézu, skočil do vody a nikdo mu neuplaval!
Počasí se ustálilo a 9. května byl již krásný den. Množství ustupujícího vojska
dosáhlo snad vrcholu. Do tohoto zmatku přiletěla ruská letadla a shodila bomby.
Proud ustupujících vojsk zmizel ze silnic. Zůstala tam jen vozidla v příkopech, převrácená i nepoškozená, jak z nich vítězivší hitlerovští vojáci utekli.
Ubohý Ždírec! Šťastná poloha u důležité křižovatky státních silnic stala se nyní
neštěstím, stala se mu osudnou. Žádné vesnici na okrese a jen málo vesnicím v Čechách bylo přisouzeno vytrpěti tolik na samém konci války jako Ždírci. Co obětovali
občané ždírečtí na energii k odstranění vzniklých škod a k dalšímu zvelebení obce, neobětovala žádná obec v širokém okolí.
Rány padajících bomb utichly, i požár velkoobchodu Františka Sotony byl zlikvidován, když byl strávil celé skladiště a budovu obchodu.
Sotonův obchod po přímém zásahu
a po požáru
Lidé, pokud utekli při bombardování z obce, se vrátili zpět, pomáhali raněným a
vyhrabali z trosek 23 mrtvých. Proud prchajících Němců ustal. K páté hodině odpolední přijeli po silnici od Poličky první Rusové – vojáci vítězné Rudé armády. Mnoho
lidí z obce i z okolí shromáždilo se na křižovatce u Lázničků a radostně je vítalo co
osvoboditele s vědomím, že je navždy konec s hitlerovskou tyranií. Přijeli na těžkých
nákladních vozidlech, osmahlí, zaprášení, s měkkým slovanským úsměvem na rtech.
Spěchali, jejich cílem byla Praha, Prága, které chtěli pomoci, ježto byla ohrožena zběsile kolem sebe bijící zmírající německou soldateskou. Okolo silnic se ještě povalovaly
letáky shozené před několika málo hodinami letadlem německého generála Schörnera
s výzvou ke zbytkům armády, aby se nevzdávali, že se bude bojovati dále, že se zvítěziti
musí ... /18
Stmívalo se. Dodávka proudu byla přerušeno, neboť na transformátor spadla
bomba a nezbylo z něj nic. Většina ždíreckých uléhala na nouzově improvisovaných
lůžkách. Jen málo bylo těch, jichž domov zůstal bez úhony. Obrovská práce čekala na
každého, měla-li se obec uvésti opět do pořádku.
18
- Feldmarschall Schörner in alter Frische führt uns in die Heimat zurück. Kapitulation kommt nicht in Frage! Euer Armee-Führer Nehring, General der Panzertruppe. 8. mai 1945. – Německý leták shazovaný
z letadla nad Ždírcem v úterý 8. května 1945.
Ráno 10. května 1945 vycházelo již slunko svobodně. Proud německých vojáků
od Poličky a Olomouce částečně ustal, zato zesílil od Žďáru, od Brna. Před Ždírcem
od Krucemburku byli němečtí vojáci odzbrojováni a shromažďováni na poli trianglu.
Mnoho tisíc jich bylo. Kolona opuštěných vozidel rostla po obou stranách silnice ke
Krucemburku. Všechny možné součásti výzbroje a výstroje, oděvů, zbraní, zásob a věcí
ukořistěných za loupeživého tažení Evropou válelo se všude po celém kraji. Množství
opuštěných a volně pobíhajících koní rostlo do tisíců. Pobíhali jednotlivě i ve stádech
krajem, spásali úrodu a luka. Kdo chtěl. mohl si vybrat, chytit. Byli to však většinou
koně rolníků z Moravy, Slovenska a Ukrajiny rekvírovaní ustupující německou armádou. Byli už oplakáni a jen nemnohým podařilo se vrátit se zpět do svých stájí. V pozdějších dnech mnoho jich uhynulo a museli býti zakopáváni, což stálo opět mnoho namáhavé práce. Snad celých 10.000 bylo jich zde v blízkém okolí pochytáno a odvedeno
na určené shromaždiště. Před obecním domem na silnici zel veliký kráter, musel býti
zaházen jako četné jiné, aby silnice byla sjízdná pro postupující armádu. Odházené
zbraně a velké množství munice muselo býti sebráno, silnice uvolněny od převrácených
a opuštěných vozidel. Potíže působilo zde i ubytování vojska Rudé armády v polozbořené vesnici. Kolik tu bylo obtíží, kolik požadavků na každého občana. Úkoly téměř
nezvládnutelné.
Rumunští vojáci před obecním domem
Vraky v zatáčce u křížku
Vojenská technika na Pikulce
Vraky před Wasserbauerovým statkem
Bombardování Ždírce
PROČ?
Květen. Čas prvomájových průvodů, oslav osvobození, měsíc lásky – ale i umírání. Postůjte chvíli u ždíreckého památníku padlých, projděte krucemburské hřbitovy.
Čas mnohých našich dávných spoluobčanů se naplnil právě v radostných květnových
dnech roku 1945. V den osvobození. V poledních hodinách 9. května!
Celý svět jásal a oslavoval vítězství nad Německem. V neveliké výšce nad raneckým lesem se objevila letadla. „Naši, naši,“ volali jsme s malým bráškou. Rudé
hvězdy byly zřetelné a my kluci vyškolení válkou. Ten úděs vzápětí, když pohodu prvního poválečného poledne rozervaly ostré detonace! Nejprve v Krucemburku, pak ve
dvou vlnách i v naší malé vesnici. Lidé v Krucemburku to dostali nečekaně, tím tragičtější byly následky. My ve Ždírci jsme se většinou stačili poschovávat v domech a mělkých sklípcích. Země se rozhoupala jako živá. Třesk výbuchů byl k nesnesení. A nejmučivější bylo čekání mezi nálety, až se ta hrůza opět vrátí.
Když všechno přešlo a naši nás vyvedli ven, uviděl jsem na dvoře zakrvácené
holubí peří. Kromě rozčilených lidských hlasů panoval všude tísnivý klid. Ptáci přestali zpívat, drůbež a psi kamsi zalezli, dobytek ztichl děsem. Před vraty za potůčkem namísto Růžičkova stavení beztvará hromada trosek.
Podobné ticho panovalo v následujících dnech i v hospodském sále u Pochopů,
kde pod prostěradly ležely řady zažloutlých znetvořených lidských těl. Ti mrtví – a smrt
si nevybírala, byly mezi nimi i docela malé děti – ti mrtví mlčí a ptají se spolu s námi
dodnes: „Proč?“
Václav Fidler, úvodník NN č. 4, květen 1991.
Z Pamětní knihy obce Ždírecké Antonína Koláře:
- 9. V. 1945 v poledne bomby počaly dopadati na naši malou vesničku a dílo zkázy započalo. Druhým, ještě hroznějším náletem dokončeno. Záchranné práce ihned započaly ... Bylo napočteno 127 kráterů od bomb explodovaných a 84 nevybuchlých. 23 lidí
mrtvých, z toho 8 dětí, přes 40 zraněných. 29 stavení srovnáno se zemí, jedno vyhořelo, v 70 staveních nelze vůbec bydleti, u zbývajících vytlučena okna a poškozeny střechy. Byl to smutný pohled na vesničku o 163 číslech s 800 obyvateli ... Němců bylo také mnoho mrtvých [celkem asi dvacet], byli zakopáni nebo zaházeni v kráterech.
- Květen 1945 ... trosky po bombardování se odklízely, lidé opravovali domy, Rusové
se divili, jak jsou Češi pracovití a jako mravenci dají se hned do práce ...
- Srpen 1945 ... stavby a opravy po bombardování pokračují velmi pomalu. Je nedostatek materiálu i pracovních sil. Je všeobecně slyšet, že nikdo nechce dělat. Pracovní
morálka poklesla příliš mnoho. Snad i to přejde ...
Bezesporu nejotřesnější válečnou zkušeností pro naši obec byl nálet sovětských
letadel okolo poledne 9. května 1945. Němci předešlého dne podepsali bezpodmínečnou kapitulaci, všude se oslavovalo, byl už mír a podle rozhlasu jsme věděli, že je
osvobozena také Praha. Za zlověstného hučení pojednou od raneckého lesa přilétaly
svazy letadel. Podle rudých hvězd na křídlech, protože letadla letěla poměrně nízko,
obyvatelé poznali, že jsou to Rusové. Někteří na ně radostně mávali. Když tu pojednou, ačkoli se zdálo, že letadla jsou přímo nad obcí, zazněly vzdálené výbuchy. V po-
čátečním úleku nikdo nechápal co se děje, vzápětí ale lidem došlo, že je to letecké
bombardování. Teprve později se vysvětlilo, že první svaz provedl nálet na Krucemburk, což bezesporu mnohým ždíreckým zachránilo životy, protože se stačili buď poschovávat ve sklepích, případně utéct do polí. Poté přilétly další svazy a ve dvou vlnách „přežehlily“ i Ždírec. Před bombardováním i v jeho průběhu byla obec ještě
ostřelována z leteckých kanónů a kulometů. Lidé po náletu, pokud přežili, vyběhli většinou do polí a luk a skrývali se v keřích u potoka či v blízkých lesích. Šla řeč, že nálety se budou opakovat.
Kronikář obce řídící školy v.v. Antonín Kolář uvádí o náletu na Ždírec tato
otřesná fakta:
Letadla svrhla na obec ve dvou vlnách přes 230 bomb, aby ve vlně třetí střelbou z palubních zbraní dokončila dílo zkázy. Ve Ždírci bylo zničeno nebo těžce poškozeno přes
80% všech domů [ze 163 čísel bylo 41 domů úplně zničeno a 44 značně poškozeno],
byly zničeny silnice, cesty a co bylo nejhorší, 23 ždíreckých občanů bylo při náletu
usmrceno, přes 40 lidí těžce raněno ... Ještě štěstí, že okolo osmdesáti pum nevybuchlo. Plná čtvrtina obyvatel Ždírce odešla potom z obce, převážně do pohraničí, aby tam
našla svůj nový domov ... Většina [zbývajících] domů byla lehčeji poškozena, okna vybita. Silnice, cesty, potočiště – vše rozbito. Transformátor u konzumu zničen přímým
zásahem bomby. Hasičská zbrojnice s vížkou (zvonice) zničena. Knihovna v kanceláři
obecního domu rozstřílena z kulometů, poškozeny úřední spisy ... Při náletu padli, pokud bylo lze zjistit, 3 Němci. [Nepřesný údaj.] V roce 1946 při rozebírání zničeného čp.
10 byl vyhrabán zasypaný esesák ... /19
Spoušť po náletu před poškozenou hasičskou zbrojnicí
19
- Josef Vyhnalík: Obnova Ždírce a Krucemburku. Svobodný Havlíčkův kraj, ročník II., č. 31, 1. 8. 1946.
... Ve Ždírci bylo [při náletu] zabito 26 lidí. Těžce zraněno 24, namnoze s trvalými následky a přes 50
lehce zraněných.[Uváděné údaje jsou zčásti nepřesné.] Obec byla z 80 % zničena. Ze 160 obytných domů bylo 36 úplně zničeno, 64 těžce poškozeno. V Krucemburku bylo 28 lidí zabito, 39 zraněno těžce a
mnoho lehce. Z 295 domů bylo 22 úplně zničeno, mezi nimi i újezdní měšťanská škola, 77 domů těžce
poškozeno, 120 poškozeno.
V okolí bylo zajato 70.000 Němců i s výzbrojí, z níž se v okolí Ždírce ještě povalují nesčetné tanky a
obrněnce, tzv. Brunhildy ...
Četné okolní obce se snaží pomoci, ne tak již, jak jsme slyšeli, jejich okresní město Chotěboř. Nejčastěji je prý častují přípisy, často podivnými, jako byl ten, jenž kategoricky žádal, "aby byla obec ihned
uvedena do mírového stavu", což zde vzbudilo všeobecné pohoršení ...
Proč u nás tehdy došlo k náletu, to se nikdy spolehlivě nezjistilo, ačkoli nejrůznějších dohadů se vyrojilo nespočet. Také oficiální historie tuto událost, pro naši obec
bezesporu nesmírně závažnou, kupodivu neosvětluje. /20 Nejvíce podobné pravdě se
jeví tvrzení kronikáře a písmáka Karla Janáčka ze Sobíňova, že sovětská letadla pozvali vysílačkou partyzáni z brigády Mistra Jana Husi. Elektrikář Ladislav Starý ze
Ždírce Janáčkovi vyprávěl, jak v hospodě u Lázničků vyslechl rozhovor partyzánského
komisaře Jirky Starého ze Sobíňova /21, který měl po bombardování nad tou spouští
doslova prohlásit: „Co nám to ti Rusové provedli? Tohle jsme přece nechtěli! My jsme
jim volali, aby poslali pár stíhaček k rozehnání německých kolon na silnicích kolem
Ždírce a Krucemburku, když se tady Němci zakopávali a chystali k obraně.“ /22 /23
Kuriózní vysvětlení nabízel školákům v padesátých letech komunistický ředitel
krucemburské školy Josef Janáček. V letadlech, která nás bombardovala a která měla
přemalované znaky, seděli Američané. On sám prý zahlédl v kabině stíhačky černocha. Naši sovětští osvoboditelé by nám přece takovou věc provést nemohli! /24 – Však
také komunistická cenzura důsledně až do roku 1989 vyřazovala z veřejné publikace
jakékoli snímky obcí rozbitých při sovětských náletech, protože kromě Ždírce a Krucemburku bombardovali Rusové toho dne i Velké Meziříčí, Tišnov, Nové Město na
Moravě a Žďár na Moravě. Předtím, dne 7. května, barbarsky a zbytečně bombardovali nic netušící Dalešice na Třebíčsku, odkud Němci už před několika dny v klidu
ustoupili. Zahynulo přitom 27 obyvatel. A dalšího dne, 8. května z dosud nevysvětlených důvodů prokazatelně sovětská letadla shodila tři bomby na městečko Hrotovice,
kde občané na náměstí s hudbou vítali sovětské osvoboditele. Výsledkem bylo 114 zabitých a desítky zraněných obyvatel a 36 mrtvých sovětských vojáků!! Slavný snímek
fotografa Tibora Hontyho Smrt kapitána Sacharova – padl v posledních vteřinách bo20
- Z přípisu Historického ústavu Čs. armády v Praze Obecnímu úřadu Ždírec, ze dne 21. 10. 1991:
Skutečnost, že Vaše obec byla bombardována, je nám známa, avšak ve fondu Letecká válka nad českými
zeměmi ... se nenacházejí žádné záznamy týkající se tohoto bombardování. Rovněž v dostupné literatuře
týkající se tohoto tématu není nic ohledně této události zaznamenáno ... doc. PhDr. František Janáček,
CSc., zástupce ředitele Památníku odboje Historického ústavu ČsA.
21
- Jirka Starý po válce za jediný rok absolvoval vysokou školu s titulem Ing., působil jako špión na ambasádě
v USA a po vyhoštění se stal na nějaký čas ředitelem ČTK. Později je označen za trockistu a v období
pražského jara 1968 se ze strachu skrývá ve Vojnově Městci, kde také střídavě dožívá.
22
- Vyjádření bývalého partyzánského velitele Václava Navrátila z Olomouce, v dopise Janu Coufalovi z 18.
4. 2003 (text částečně upraven):
9. května ráno v 8 hodin jsem pozval všechny velitele skupin, neboť jsem dal německému oddílu ultimatum a podmínky odevzdat veškerou výzbroj. Všichni na můj rozkaz slíbili účast. Němci s tím nesouhlasili. Věřili letákům, které 5. května německá letadla shazovala. Letáky vyzývaly zbraně neodevzdávat. Podepsán generál A. Gross a admirál Dönitz. „Admirál Dönitz vás přivede do své domoviny.“ V 9 hodin
skončilo naše jednání neúspěšně. Dal jsem rozkaz vyčkati v klidu, neboť jsem získal zprávu, že ruská armáda již bojuje ve Žďáru. Avšak Tůma, agent KGB [spr. NKVD], již dostal příkaz zakládati výbory
KSČ. Ještě stačil požádat generála Malinovského o pomoc. Ta přiletěla o 12 hodině. Celou vinu nesl
Miroslav Pich-Tůma. [Po válce aktivní vyšetřovatel StB a vrah. Po listopadu 1989 souzen a později nalezen oběšený ve svém bydlišti. Existuje podezření, že ho zavraždili agenti KGB.] Ještě ten den večer
jsem opouštěl s bolestí v srdci toto místo. Nebylo nám radostné oslavovati. Všichni se již těšili na skončení války, avšak v posledních minutách přišla krutá smrt. Pod troskami domků našlo svůj hrob asi 25
nevinných občanů.
23
- Podle odborného náhledu Michala Plavce, historika a kurátora leteckých sbírek NZM Praha (přednáška ve
Ždírci 10. května 2013) však hlášení partyzánů nemohla mít na rozhodování sovětských štábů vliv. Ty
se řídily výhradně výsledky vlastního leteckého průzkumu.
24
- Ředitel Janáček měl ovšem svým způsobem pravdu: skutečně nás bombardovala americká letadla typu
Douglas A-20G Boston, ale dodaná z USA, se sovětskými posádkami a s rudými hvězdami. (Viz Michal Plavec: Smrtonosná oblaka, Svět křídel 2012.
je, pořízený v Praze, dokumentuje pohřeb jedné z obětí tohoto tzv. „tragického omylu“, který komunistická propaganda dlouho záměrně zamlčovala. (Viz foto v závěru
této části.)
Ať je to jak chce, zničená vesnička a ranění lidé, někteří z nich střelami z leteckého kulometu, to byla nezvratná skutečnost. Mrtvé, včetně osmi dětí, uložené pod
prostěradly u Pochopů v sále, ty mnozí z nás viděli na vlastní oči.
Neblahým pozůstatkem náletu sovětských letadel bylo i několik desítek (uvádí
se 80 - 90) nevybuchlých bomb. Zčásti byly odstraňovány hned v červnu 1945 a odváženy k odpálení do Horního lesa. (Krucemburské byly odpalovány v Hati.) Většina
zbývajících byla zakreslena červenými body v situačním plánu obce a odstraňovaly se
z převážné části v roce 1964. Přesto se jich několik náhodně nalezlo při stavebních
pracích i později. /25 A některé, jedna dokonce na zahrádce pod balkonem rodinného
domku autora těchto řádků, číhají v zemi jako zákeřná smrt podnes.
Nakládání nevybuchlé bomby
25
Kráter v Horním lese
- Bomba u Grulichů v kuchyni. Ve stavení čp. 75 v nynější ulici Ke Stadionu bydlela pětapadesátiletá vdova
Marie Grulichová s dospělým svobodným synem Josefem a švagrovou Marií Grulichovou. Při náletu
syn jako hasič odběhl za svými povinnostmi a paní Grulichová se svou sestrou se chránily tím, že ulehly
v kuchyni na podlahu. Jedna bomba zasáhla dům, zabila paní Grulichovou, ale nevybuchla. Grulich se
po válce neúspěšně pokusil bombu vykopat. Když se mu to nepodařilo bydlel v domku až do své smrti
v roce 1992. Teprve v roce 1995, když nový majitel Jiří Matoušek ml. domek přestavoval, přivolal pyrotechniky a s jejich pomocí bombu objevili. Ležela v hloubce tří metrů. Pyrotechnici ji pak odvezli a
zneškodnili výbuchem v lomu.
- Bomba v JZD. V šedesátých letech přistavovali v JZD kůlnu. Když družstevníci kopali základy pro patky,
narazili na velký kámen a ne a ne s ním hnout. Krumpáče, pajcry – nic nepomáhalo. Šli tedy pro předsedu. Ten sprásknul ruce: „Ježíšmarjá chlapi, dyť je to bomba!“ Dělníci praštili lopatama a dokud nepřijeli pyrotechnici, nikdo je ke kopání nedostal.
- Na další nevybuchlou bombu se narazilo u Danielů v čp. 54 v Liběcké ulici, v místě bývalé usedlosti Mísaře-Vovsíře. Také tam museli zasahovat pyrotechnici. Posledním nálezem je bomba v chodníku proti
hasičárně, na místě dřívější Uchytilovy zahrádky, objevená v hloubce půldruhého metru při rekonstrukci Žďárské silnice 2. června 2011. A podobných případů bylo ve Ždírci ještě několik.
Bomba z kůlničky od Piklů čp. 41 ...
a její současné umístění u čp. 462
Věcné údaje a suchá čísla poskytují jenom nedokonalý obraz o tehdejších událostech. Celá ta hrůza naplno vystoupí, až když si připomeneme některé konkrétní případy bolestných ztrát těch nejbližších, zvláště malých dětí:
V domě čp. 109 v nynější Žďárské ulici vedle konzumu bydlelo v době náletu
sedm lidí. Šest z nich zahynulo po přímém zásahu domu leteckou pumou. Celá tříčlenná rodina Coufalových, jejich vdaná dcera Velíková s manželem a nájemnice Anna
Kovaříková. Z celého domu přežil pouze železničář Kovařík, který byl ve službě.
V sousedním domku vdovy Růženy Coufalové čp. 105 zahynul její dvanáctiletý syn Oldřich..
Coufalovi u konzumu čp. 109
Růžena Coufalová čp. 105
Domek rodiny Janáčkových čp. 108 v nynější Květinové dostal přímý zásah.
Výbuch zabil čtrnáctiletého syna Oldřicha, matka přišla o celou nohu, otec o nohu pod
kolenem. Oba hoši, Coufalů a Janáčků, byli těsně před náletem u rumunských vojáků
v Kopanině. Když ale po nich začali hloubkaři pálit z kulometů, nedbali volání vojáků,
aby utíkali do polí, ale snažili se spasit útěkem domů. Stálo je to životy.
Vdově Novákové z čp. 38 v Chrudimské zabila bomba nadějnou dvaadvacetiletou dceru, učitelku Miloslavu, a nálet zcela zničil zemědělskou usedlost, ve které zahynul také sedmasedmdesátiletý čeledín Josef Švestka. Vdova se synem přežili.
Janáčkovi čp. 108 – zahrádka a včelín
Novákův (dříve Pelikánův) statek čp. 38
Culkovi v domku čp. 92 ve Staré ulici se při náletu ukrývali v klenutém chlévě. Hloubkový stihač kropil malé chaloupky z palubního kulometu. Střely osudnou náhodou pronikly do chléva, kde zasáhly všechny, kdož se tu skrývali: těhotnou matku a
její sousedku Ondráčkovou, devítiletou dceru a sedmiletého syna. Ten utrpěl průstřel
hrudníku, takže byl po strastiplném převozu k doktorovi do Krucemburku považován
za mrtvého a přenesen do márnice. V noci přišel chlapec k vědomí, byl ošetřován na
faře, ale do rána přesto zranění podlehl. Matka s dcerou přežily. Okolo stavení Culkových bylo šest kráterů. Jedna bomba, těsně u domku, naštěstí nevybuchla.
U Novotných v čp. 107 v Květinové zahynuli po přímém zásahu bomby, která
dům zcela zničila, devítiletá dcera Zdeňka, šestnáctiměsíční syn František a dvaašedesátiletý dědeček Plašilů. Oba rodiče Novotných a babička Plašilová utrpěli zranění.
Culkovi čp. 92 ve Staré ulici
Plašilovi-Novotných čp. 107
Čtyřčlenná rodina Buraňových v domku čp. 36, který stával u nynější Žďárské ulice v místě zahrádky Mísařových, zdržovala se před polednem 9. května v kuchyni. Dva malí kluci, dvouletý a tříletý, si hráli na podlaze. Matka seděla u okna. Při
prvních explozích v Krucemburku vyběhl otec Buraň do síně pozorovat, co se bude
dít. Když začaly padat bomby i na Ždírec, jedna z prvních zasáhla jejich domek. Tlak
vzduchu vyrazil otce na dvorek, matku do okna, odkud ji manžel potom vyprostil. Obě
děti zůstaly pod troskami. Však mají kloučci fotografii na pomníčku se dvěma bílými
holoubátky na evangelickém hřbitově v Krucemburku.
Ve vilce čp. 153 řídícího školy v.v. Otakara Pelikána (nyní Vomelovi vedle
budovy městského úřadu) stačili se všichni ukrýt do sklepa. Spolu s panem řídícím tam
byla služebná a jeho manželka Libuše, která držela na klíně čtyřletou vnučku Táňu.
Rodiče ji sem poslali z Prahy v dobré víře, že ji tak uchrání před tamními nálety a očekávanými válečnými událostmi. Jedna z bomb prorazila střechu, dva stropy a ve sklepě
přímo zasáhla paní řídící s vnučkou. Přitom ale nevybuchla, takže pan řídící a služebná, kteří byli té tragédii přítomni, vyvázli „jen“ se zraněním. Záhy po osvobození pan
řídící domek prodal a odstěhoval se k dceři do Prahy.
Umí si někdo představit takovou hrůzu? – Antická tragédie!
Vyskytlo se též několik případů se šťastným koncem, abychom nemluvili jenom o samém neštěstí.
Josef Málek z domku čp. 16 za poštou (nyní už zbouraný) s manželkou Maryškou a nájemníky Vavrouškovými s dětmi stačili před náletem utéct do polí. Bomba
prorazila stropy, u Vavroušků zničila manželské postele a skončila ve sklepě v bramborách. Když po několika dnech přišli pyrotechnici, nestačili se divit, že už byla vyhrabaná a připravená k vyjmutí rozněcovače. Však také Maryšku pochválili za statečnost a slíbili bombu odvézt. „Pepík“ Málků však nelenil a vykulil metrákovou bombu
po schodech ze sklepa. – „Když jsem byl na předposledním schodu, myslel jsem, že už
ji nezmůžu a spadnu zpátky do sklepa. Tak byla těžká,“ vyprávěl později známý silák
od pilských koní. „Nakonec se mi ale přece jen podařilo vyvalit ji z posledních sil do
síně. Chtěl jsem ji naložit na trakař a odvézt do Hati k vybuchnutí, ale byla moc těžká
a bál jsem se, abych si trakař nezlomil. Proto jsem šel na obecní úřad, aby si bombu
odvezli.“
O zázračném přežití ždírecké žebračky Frantiny na podstavci u křížku před Pochopovou hospodou už jsme se zmínili v jedné z poznámek u 1. části.
Bomba, která nyní vévodí na pomníčku před čp. 462 Na Balkáně, měla za úkol
zabít babičku Culkovou z čp. 126, matku ždíreckého listonoše, a jejího čtyřletého
vnoučka Jiříčka. Pánbůh se však už na to zabíjení nemohl asi dívat a tak zařídil, že
bomba dopadla sice vedle nich do pilin v Piklově kůlničce, ale nevybouchla, třebaže ji
k tomu lidé přistrojili. Stařenka se ovšem pojistila i proti takové případnosti: přiklopila, jakmile to začalo padat, milého Jiříčka dřevěnými neckami. Dědu, kterého nechali
doma, duchapřítomně posadila ke zdi a na hlavu mu dala kbelík. Pomohlo to! Roh
světničky byl výbuchem bomby v těsném sousedství pobořen, ale děda zůstal nezraněn.
A úplný „bonbónek“ na konec tohoto smutně komického vyprávění nám bezděky připravil Jan Chvátal, známý ždírecký povozník z čp. 101 v tehdejší „Slepé“ ulici,
který se svým věrným koníkem Bobíčkem obstarával za války poštovní přepravu mezi
Ždírcem a Žďárem. „Prrr-díí, Bobíček,“ promlouval k němu po cestě.
V den náletu si třiasedmdesátiletý „starý“ Chvátal, jak jsme ho tady všichni
znali, zdřímnul v kuchyni na kanapi pod oknem. Rodina byla na louce za Kopaninou.
Byl silně nahluchlý, takže nějaké bombardování ho nemohlo vyvést z míry. Najednou
se ale rozrazily dveře ze síňky vedoucí ke chlévu, do kuchyně vběhla vyděšená kráva
s utrženým vazákem na krku, přeskočila milého Chvátala a zavřeným oknem proskoči-
la na zahradu. „Já mychlel,“ – Chvátal silně huhňal – „že je to čchert!“ vykládal později. Vydal se tedy milou krávu hledat. Jen co se vzdálil, letadla přiletěla znovu a
z chaloupky po přímém zásahu zbyla jen hromada trosek. Však jsou o tom výmluvné
dokumentární fotografie. Chvátalovi, kteří už ve válce ztratili jedenatřicetiletého syna
Emila, utíkali po náletu domů a když spatřili tu spoušť, začali milého dědu oplakávat a
hledat v té změti trámů a cihel. Vrátil se, k jejich radostnému překvapení, domů až
večer. S krávou! /26
Jan Chvátal
čp. 101
Slepá ulice
Tibor Honty: Padl v posledních vteřinách boje
26
- Další nově zjištěné podrobnosti o náletu na Ždírec v květnu 1945 viz v NN č. 245/04/2013, str. 8-10,
a č. 246/05/2013, str. 7-9.
Část 05
Události po skončení války
V rozhovoru se stařenkou Stýblovou, která říkala dávno před ukončením války,
že tato válka skončí dle proroctví Sibyly na hrázi Ostrolovského rybníka u Nového
Ranska, splnila se její slova. Zde skutečně to vypadalo, jak by tady válka skončila. –
Z Pamětní knihy obce Ždírecké.
Po náletu, ve středu 9. května v odpoledních hodinách, valila se už od Svitav
směrem na Chotěboř a na Jihlavu lavina Rudé armády. Zaprášení sovětští vojáci v nákladních autech, vítáni místními obyvateli. Projížděly i legendární „Kaťuše“. Silnice
od Kohoutova k Chotěboři byla bombardováním netknutá, rozbitý byl převážně dolní
„starý“ Ždírec. Všude po zemi se válely letáky. /27
27
- Leták shazovaný 9. května 1945 sovětskými letadly (překlad z němčiny):
Důstojníkům a mužstvu německé branné moci!
Dne 7. května 1945 podepsalo v Remeši (Francie) vrchní velitelství německé branné moci listinu,
kterou všechny německé oddíly a všechny německé válečné síly jak na západě, tak i na východní frontě
bezpodmínečně kapitulují.
Tato listina o bezpodmínečné kapitulaci vstoupí v platnost dne 8. května 1945, ve 23 hodin středoevropského času.
Vydání rozkazu o bezpodmínečné kapitulaci ponechává na sobě vrchní velitel německé branné moci
velkoadmirál Dönitz.
Na základě těchto ujednání vás žádám, abyste složili zbraně a vzdali se Rudé Armádě.
Oddíly Rudé Armády k tomu obdržely potřebné pokyny.
Když tomuto požadavku na základě listiny o bezpodmínečné kapitulaci nebude dostáto a při přelomu
dne 9. května 1945 nebude zastaven každý odpor, když německé oddíly nesloží zbraně a nevzdají se RA,
zasadím za pomoci prostředků a sil, které mám k dispozici, proti stojícím německým oddílům zničující
úder.
Nařizuji následující pořádek kapitulace: Zbraně budou složeny, osazenstvo tanků a letadel, jakož i
obsluhující mužstvo dělostřelectva se stáhnou od svých strojů a děl na vzdálenost 300 metrů nazpět,
vztyčí bílou vlajku a nechají se organizovaně po skupinách zajmout.
Vrchní velitel skupin 2. ukrajinského frontu maršál SSSR R. MALINOVSKIJ
Druhého dne, 10. května, přijeli rudoarmějci i od Žďáru. To každému spadl kámen ze srdce, píše o tom kronikář. Současně přicházeli od Žďáru dosud ozbrojení němečtí vojáci, kteří byli před Ždírcem a na Pikulce za přítomnosti Rusů místními gardisty a českými četníky odzbrojováni, řazeni do kolon a odesíláni směrem na Hlinsko.
Protože se nedostávalo ozbrojeného doprovodu, mnoho jich zde ještě zůstalo a když se
k nim přidalo asi třicet tisíc zajatců, kteří přišli od Chotěboře a od Brodu, byli všichni
shromážděni na loukách za školou. Druhý den ráno odcházeli zajatci opět směrem na
Poličku a v dalších dnech je následovaly desetitisíce dalších. Většinou byli již beze
zbraní, nebo teprve tady skládali zbraně. Nocovali pod širým nebem na loukách a polích, střeženi sovětskými vojáky, příslušníky „revoluční gardy“ a místními „revolucionáři za 5 minut po válce“. Jeden ze zajatců, když se v noci vzdálil za potřebou, byl zde
udatně zastřelen místním občanem F. O. Několik zajatců také zemřelo na následky zranění a podle zápisu v kronice byli pohřbeni v kráterech od bomb. Odhaduje se, že
Ždírcem tehdy prošlo okolo sedmdesáti tisíc německých zajatců.
Je celkem pochopitelné, že Rusové i gardisté a někteří místní horlivci nezacházeli se zajatci v rukavičkách. Smutným obrázkem ale v některých případech bylo jejich okrádání ze strany ždíreckých občanů. Vynikala v tom zvláště schovanka Zdražilových (později francouzská občanka Marie Dears, která se po listopadové revoluci
přihlásila o „svůj“ majetek po Zdražilových – nikdy nezaplacený dům čp. 48, postavený z poválečné stavební obnovy). Ta pod záštitou svého ozbrojeného ochránce neznámého původu obírala zajatce o hodinky a jiné cennosti. S košíkem na brambory v ruce.
Svědecky je doloženo podobné počínání také u další ždírecké občanky, tehdy ještě
slečny J. N., v pozdějších letech té nejhorlivější členky vládnoucí strany. /28
Po lukách a polích se potulovala tisícihlavá stáda koní spásajících úrodu a poháněna ruskými výrostky-vojáčky pomalu postupovala na východ. Po nich hnaly ruské
ženy-vojačky velká stáda hovězího dobytka. Naštěstí jaro i léto toho roku bylo velmi
příznivé, takže všecko vbrzku dorostlo a dobře se urodilo.
Silnice
pod Pikulkou
a louky
ke Kopanině
28
- Někteří vojáci se svých cenností raději zbavovali sami, protože tušili, co je v ruském zajetí čeká. Paní Culková, žena listonoše Františka Culka, šla pro vodu k hydrantu u Tůmova křížku, když okolo přecházeli zajatci. Tu jeden z nich vystoupil z řady a do plechového hrnečku, který držela v ruce, jí vhodil dvoje náramkové hodinky s výmluvným komentářem: „Sibir!“
Všude v okolí byly zbytky vojenské techniky, nákladní auta, obrněné transportéry, tanky a jiná vozidla, v příkopech a v okolí silnic se povalovaly součástky vojenské výzbroje a zásob, zbraně a munice. To vše bylo třeba postupně shromažďovat a
odvážet. V opuštěných vozidlech bylo také mnoho věcí a zásob a věcí ukořistěných
německými vojáky za tažení Evropou. Proto vypukla horečka tzv. národního veletrhu,
kdy lidé z obce i širokého okolí hledali a odnášeli vše potřebné. Kronikář Antonín Kolář o tom píše: Ždírec se stal střediskem výprav lidí z okolí, kteří přišli za válečnou kořistí. Přišli pěšky a odtud odjížděli s trakaři, vozíky a vozy, do těchto zapřáhli chycené
koně, jichž tu byly tisíce po loukách i polích ...
Dnešní ždírečtí kluci si nedokážou ani ve snu představit tehdejší poválečnou romantiku: opuštěné tanky, samohybná děla, nákladní i osobní auta, zbraně všeho druhu,
„panzerfausty“, vojenská munice, „patróny“, „handgranáty“. Sedět například ve slavném německém „Tygru“, dívat se průzorem, domlouvat se tankovým „interkomem“ a
odnést si odtud co libo – co by si kluci mohli více přát?. Nikdo to nehlídal, nikdo nás
nevyháněl. Ti odvážnější „kuchali“ dlouhé tankové náboje a dobývali z nich vzácný
střelný prach v podobě dlouhých tyčinek, nebo uložený v plátěných pytlíkách. Prach
totiž krásně hořel a daly se s ním provádět zajímavé pokusy. V autech také bylo možné
nalézt tehdy nesmírně vzácné kuřivo a různé potřebné věci. Hovořilo se však i o případech, kdy Němci před opuštěním vozidel nastražili v nich zákeřné léčky, ale ve Ždírci
k ničemu podobnému naštěstí nedošlo. Ze zbraní nejdříve zmizely tolik žádané pistole.
Pak už se nalézaly jen německé mauzerovky, ale o ty pro jejich neskladnost příliš velký zájem nebyl. Snad si jen občas vystřelit. Však se po okolí ozývala střelba ještě
dlouho po válce. Nebo koně! Osedlaní i bez sedel. Každý odvážnější kluk si tehdy nějakého chytil. Koně byli poměrně krotcí, zvyklí na vojáky. Potom ale ten smutek, když
jsme je museli opět vypustit a nemohli si je nechat doma. Krušné bylo také loučení
s ukořistěnými zbraněmi. Dodnes je mi smutno při vzpomínce, jak jsme na otcovo
přísné nakázání museli odnášet krásné modré pistole na obecní úřad.
Zbraně na „kanále“
Likvidace munice – pancéřové pěsti
Docházelo ovšem i k politováníhodným poválečným excesům. O bezostyšném
okrádání německých zajatců už byla řeč. V rámci pseudorevoluční horlivosti byla také
místními i cizími vykradena a barbarsky vydrancována Homolkova vila, jejíž obyvatelé se jako rakouští občané zkompromitovali za války nevyhnutelnou příslušností
k Němcům. V přípise MNV ze srpna 1945 se to svádí na „příslušníky Rudé armády,
kteří tam byli ubytováni“, ale ti už přišli do vyrabované budovy a zcela jistě nevykopá-
vali zavřené dveře. Ještě dnes „zdobí“ některé ždírecké domácnosti věci ukradené
z Homolkova majetku. Začínalo „znárodňování“. Zřejmě v duchu hesla starých socialistů, že ...každý majetek je loupež (Proudhon, Engels). Starosta František Novotný
spolu s poštovním revidentem Čeňkem Dvořákem raději zajistili rodině Homolkových
tajný noční odjezd na rakouské hranice, protože jim zde hrozilo lynčování. /29
V obci se na několik týdnů ubytovali vojáci Rudé armády, kteří v Kopanině vybudovali vojenský tábor s celým příslušenstvím včetně kuchyně, vše z prken a fošen
rozebraných na ždírecké pile. Měli zde i opravnu vozidel a večer promítali filmy pro
vojáky i pro veřejnost. Krátce zde sídlili i Rumuni, kteří však po okolí kradli co se jen
dalo, proto byli soustředěni v lese na Starém Ransku a na Račíně. /30
Koncem května začínal návrat sovětských vojsk, takže Ždírcem stále projížděly
vojenské motorizované kolony a procházely pěší kolony sovětských vojáků směrem na
východ, na Poličku a Svitavy. Řídící Kolář o tom pořídil zajímavé zápisy:
4. a 5. VII. Ždírcem projížděla motorisovaná ruská armáda od Pardubic i od
Poličky směrem na Havlíčkův Brod ráno od 4 hodin do 15 hodin odpoledne. Nepřetržitě auto za autem. Nákladní auta byla přebohatě naložena vším možným – nábytek, postele, skříně, kredence, matrace, klubovky, noční stolky, zrcadla, věšáky, obrazy, kola,
motocykly, nádrže s benzinem, divadelní kulisy, opony a sedadla, hudební nástroje,
gumy na auta, látky a šatstvo, obuv, peřiny, školní zařízení a pomůcky, kufry a kufříky,
kuchyňské nádobí, lustry a lampy, překližky, dobytek atd., atd.
10., 11. a 14. VII. hnali Rusové – ruské dívky a vojáci na koních – několik set
krav směrem k Havlíčkovu Brodu. Na noc celá stáda v některé vesnici zaženou na louky, aby se dobytek napásl a přenocoval. Ženy z té vesnice a ruské dívky krávy vydojují,
mléko odstřeďují a ze smetany tlučou máslo.
15. VII. projíždělo několik set ruských aut naložených vším možným. Denně také
jezdí od Chrudimi auta a traktory s všemožným nákladem. Rusové vezli také šest aut
drůbeže. Odkud to vezou? Vypadá to tak, jako by chtěli vystěhovati celé Německo, ale
bez Němců.
18. VII. prošlo Ždírcem asi 700 ruských válečných zajatců a vězňů z osvobozených koncentračních táborů – na kolech, s vozíky všeho druhu, s dětskými kočárky.
Jdou od Berlína na Vídeň, většinou pěšky. Ústroj mají civilní, postrojeni jsou všelijak.
Ve Vídni prý dostanou stejnokroje a půjdou přes Maďarsko do Rumunska, kde prý budou prodělávat vojenský výcvik a po roce půjdou domů.
29
- Starostu Novotného za to, že umožnil rodině Homolkových skrývat se přechodně v jeho usedlosti a pak odcestovat do Rakouska, podle jeho vlastních slov chtěli členové RG (revoluční, neboli „rabovací“ gardy)
popravit. Jeden ze dvou Homolkových synů také byl, jak se později zjistilo neprávem, obviněn z účasti
na vraždění ve Slavětíně. Byl týrán a vyslýchán. Před dalším utrpením ho – jaká ironie osudu – zachránil sovětský plukovník. Ten „Lexu“, jak se mu tady všeobecně říkalo, převzal z věznice v Chotěboři do
sovětského zajetí, ze kterého se vrátil (nikoli ovšem do Ždírce, ale do Rakouska) v roce 1948. „Starý“
Homolka přitom za války likvidoval udavačské dopisy, které mu místní posílali na svoje spoluobčany.
30
- Rumuni. Pro osvěžení paměti nutno dodat, že Antoneskovo Rumunsko válčilo nejprve na straně Hitlera proti Rusům. Po Německu a Itálii vyslalo do války proti SSSR nejpočetnější kontingent ze všech satelitů
„tisícileté říše“. Rumuni také nesou odpovědnost za smrt minimálně 110 tisíc Židů. Když se během
jasko-kišiněvské operace ocitla rumunská armáda před katastrofou, vypuklo v Bukurešti 23. srpna 1944
protifašistické povstání. Nová vláda vyhlásila Německu válku a uzavřela příměří s protiněmeckou koalicí. Rumunská armáda bojovala na našem území v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského a Sověti svého bývalého nepřítele nijak nešetřili. Proto jich při osvobozování našeho území padlo
přes třiatřicet tisíc. Vojáci Rudé armády Rumuny pohrdali a neměli je příliš v lásce. Rumuni se také Rusů báli „jako čert kříže“, jak jsme toho byli svědky i u nás ve Ždírci.
Odpoledne a k večeru 24. VII. prošlo obcí mnoho ruských zajatců z německého
zajetí, osvobozených Američany a Angličany. Šli pěšky směrem k Poličce. Též projelo
mnoho nákladních aut s hovězím dobytkem a ovečkami od Chrudimi k Havlíčkovu
Brodu. /31
18. X. 1945 projelo Ždírcem asi 15 povozů českých uprchlíků z Těšínska, kteří
prchají před Poláky, neboť Poláci jim činí příkoří a násilnosti a vyhánějí je z Těšínska,
které chtějí sami obsaditi.
Je pochopitelné, že zápisy podobného charakteru, navíc od člověka, který za
první světové války, kdy upadl do ruského zajetí, na vlastní kůži poznal poměry panující na východě, nemohly dojít obecného souhlasu v poválečné euforii osvobozeneckého slavjano- a zvláště rusofilství, kterou jsme tehdy sdíleli téměř všichni. Řídící Kolář
také ještě před koncem roku 1945 se svými záznamy ve ždírecké kronice skončil. Kronika pak byla několik let bezprizorná, až se jí v roce 1950, tedy už za vlády komunistů,
ujal Josef Bílek. Ten celou Kolářovu kroniku s příslušnými úpravami a některými vynechávkami pečlivě přepsal tak, aby nevzbuzovala pohoršení a vyhovovala tehdejší
dobové cenzuře. Proto je nutné brát některé pozdější Bílkovy záznamy o událostech
z doby těsně po válce s rezervou. Ať již z důvodů obavy před „kritikou shora“, nebo
proto, že po pěti letech nebylo už možné některé události přesně popsat a hodnotit. Na
počátku padesátých let byla už zkrátka jiná doba a pravda je věc nesmírně ohebná.
Mění se s časem, společenskými poměry i s lidmi. A tak zvaná historická pravda? To
už je tuplem „děvka prodejná“. Stačí jen zalistovat starými učebnicemi dějepisu. /32
Poválečná obnova
Poměry se postupně konsolidovaly. Hned 8. května byl ustaven první Revoluční
místní národní výbor s předsedou Františkem Novotným, po třech dnech pak druhý
Místní národní výbor, jehož předsedou zůstal dosavadní starosta obce František Novotný. Tajemníkem byl zvolen Osvald Zdražil a jeho zástupcem Pravoslav Carda. Dalšími členy byli zvoleni zástupci čtyř vládních politických stran na veřejné schůzi občanstva. Národním správcem Homolkovy tkalcovny byl jmenován Josef Hošek ... Podnik odsunutého Alexandra Homolky byl dlouho těžkým oříškem pro představitele obce.
31
- Stalin považoval sovětské vojáky , kteří upadli do německého zajetí, za zrádce. Po osvobození šli proto
všichni bez soudu rovnou do gulagů.
Sovětský svaz neuznává ruský podpis haagské konvence o válečných zajatcích ... neuznává své včerejší vojáky. Není jeho úmyslem podporovat je v zajetí ...Také invalidé Vlastenecké války byli posíláni
do vyhnanství ... Vlast, která zradí své vojáky, copak je to ještě vlast? Solženicyn: Souostroví GULAG.
32
- Josef Bílek, záznam v kronice z listopadu 1951: Ve vedení pamětní knihy nastala přestávka. Celých 5 let
nebyl učiněn žádný zápis, právě v údobí pro máš národ a stát tak důležitém, ba snad nejdůležitějším. To
ukáží nám příští léta a desetiletí. Bylo těchto 5 let tak rušných a tak bohatých na nejpronikavější změny
ve struktuře celého našeho života, že z vedoucích činitelů ve Ždírci nikdo neměl čas dbáti a starati se o
to, aby všechny tyto změny a události byly také zaznamenávány. Tak se stalo, že nám mnohé uniklo, že
jen s obtížemi a kuse sháníme data, prameny a příčiny různých událostí, že mnohé z nich již zrekonstruovati nedovedeme a ani nemůžeme.
Vedení pamětní knihy bylo mi předáno a svěřeno v roce 1950. Pokusil jsem se vyplniti vzniklou mezeru jak jsem nejlépe dovedl. Prosím, aby moje poctivá snaha doplniti chybějící a pravdivě zaznamenávati dění dnů příštích byla kvitována.
Několik národních správců se vystřídalo než bylo dosaženo jednoty s nadřízenými
složkami a než se situace poněkud stabilisovala. (Bílek)
Osvědčování státní a národní spolehlivosti působilo též mnoho obtíží a zlé krve.
Byly vynášeny staré klevety a osobní věci, vydaná osvědčení musela býti namnoze odebírána a zase pak znovu vydávána. Byly z toho četné vzrušené kontraverse i hádky.
Nové funkcionáře čekala velká práce ... Nový národní výbor vykonal ve zbytku
roku 1945 celkem 30 schůzí, nehledě k četným schůzím jednotlivých sekcí ... Život se
ale dostával do normálních kolejí. Po týdnu po osvobození již jezdily vlaky a za necelých 14 dní se již zase svítilo elektřinou. Ranění při náletu vraceli se postupně z nemocnice a všechno úsilí bylo věnováno opravám poškozených domů. Zedníci stali se
nejhledanějšími řemeslníky ... Nebyly cihly. Kdo je potřeboval, musel si je jít vyrobit až
do Úhřetic. Vápno se shánělo s obtížemi, muselo se dovážet. Nebyly hřebíky, nebyla
krytina. Štěstí ještě, že jsme si na nouzi tohoto druhu zvykli již za války ...
Německá auta, tanky, děla a různé povozy byly stahovány na určená shromaždiště. Tak vznikla celá pohřebiště těchto trosek výzbroje kdysi slavné německé armády.
[Největší bylo na polích a loukách k Novému Ransku, kde stály jejich vraky až do roku 1947.] Místa tato byla hojně navštěvována a stala se na dlouho zdrojem součástek
do motorových vozidel.
Z obecního úřadu odešel zpět k finanční stráži tajemník Mottl, za války pensionovaný poštmistr Čeněk Dvořák nastoupil opět své staré místo. Do nově utvořené československé armády vrátil se rovněž za války pensionovaný major Josef Stýblo a poručík Vladimír Krupař.
19. VI. vystřelovali pyrotechnici vykopané nevybuchnuté bomby v Horním lese.
Bylo nařízeno otevříti okna, ale vzdor tomu vše otřásalo se výbuchy až eternitové krytiny praskaly.
Nevybuchlá bomba u Chrudimské silnice
Některé okolní obce i vzdálenější města a vesnice pomáhaly vybombardovanému Ždírci příležitostnou výpomocí a finančními částkami. Na výzvu v denním tisku
sešlo se do konce června 1945 na 650 tisíc korun. Ke konci července už to bylo 780 a
v říjnu celkem 817 tisíc. Například město Hradec Králové poukázalo svým spolkem
Charitas částku 300 tisíc. Tento obnos rozdělil MNV za účasti postižených ve veřejné
schůzi postiženým. (Kolář). Rozdílení darů došlých pro postižené ukázalo se zdrojem
mnoha nesnází a důvodem k nespokojenosti a rozčilování mnohých občanů. Poctivé
úsilí členů národního výboru bylo kvitováno stálými výtkami a stížnostmi. těžko se zachovati všem. (Bílek). Z řemesel se zvláště osvědčily sdružené brigády ochotných
sklenářů, kteří většinou zdarma zasklívali stovky vytlučených oken. Například sklenář
Sentner z Chotěboře po tři týdny zasklíval v hostinci u Pochopů potřebným lidem venkovní okna. Na vnitřní muselo dojít později.
Téměř čtvrtina obyvatel Ždírce se vystěhovala do pohraničí, takže to ještě znásobilo nedostatek pracovních sil. /33 Byli to ponejvíce takoví, jimž nálet zničil domovy
a kteří museli bydlet nouzově nebo v cizím. První čtyři rodiny se odstěhovaly do Zaloňova u Jaroměře už 7. července (Jan Dočekal, František Daniel, Antonín Holas a kovář
František Culek ml.). Další je pak následovali koncem měsíce (Ondřej Koperdák, Václav Beran, Rudolf Fiala, Bohumil Daniel, Antonín Marek, Bohumil Soukup, Antonín
Fiala, František Gregor). V srpnu pak odejela Marie Plašilová a rodiny Josefa Novotného a Josefa Buraně. Tomuto „stěhování národů“ nebyl však ještě zdaleka konec a rodiny i jednotlivci odjížděli ze Ždírce ještě po celý zbytek roku (například Hujerovi,
Stehnovi, rodina Josefa Fidlera, Konfrštovi, Třískovi, Turečkovi, rodina Jaroslava Mísaře, Josef Pecka a další). Jiní lidé se naopak do Ždírce přistěhovali, většinou za prací
(například řezník Kasal si pronajal Mühlfaitovo řeznictví, Jaroslav Šorf nastoupil do
Lacinovy tkalcovny). V říjnu 1945 se do Ždírce vrátily také obě manželky Homolkových synů se šesti dětmi, protože životní podmínky v Rakousku byly pro ně nesnesitelné. Do některých rodin ve Ždírci byly na přechodnou dobu přiděleny k pomoci v domácnosti a v hospodářství rodiny německých uprchlíků.
Do slovníku poválečných let bylo na dlouhou dobu zapsáno slovo "brigáda".
Svépomocná brigádnická práce pro sousedy i pro obec se podle zápisu v kronice ...
ukázala v četných případech jediným, téměř nepostradatelným východiskem z nouze.
Brigádou byla posekána louka osiřelá po odešlých sousedech, brigádami se zacelily
rány po kráterech, zakopávali koně zdechlí na polích, brigádnicky byla opravena poničená škola.
Postupně se zlepšovala i výživa obyvatelstva, potravinové lístky byly ovšem
ještě několik let po válce nutností. Po okupační odmlce se znovu rozbíhala kulturní a
osvětová činnost, staré spolky se hlásily opět k životu. Zaniklo pouze místní Kuratorium a protektorátní Národní souručenství. V letních měsících proběhly také první poválečné odvody branců od 20 do 24 let do československé armády a odvedenci naruko-
33
- Osídlování pohraničí. Pohraničí volalo po osídlencích, po pracujících rukou. Mnoho lidí odešlo ještě v
tomto roce do pohraničí. Odešli tam lidé dobří a poctiví, odešli tam však také lidé, které by bylo pohraničí lehce mohlo postrádati. Odchod obyvatelstva projevil se zde značně nepříznivě nedostatkem pracovních sil, takže některé podniky byly nuceny redukovati svoji kapacitu a omezovati svůj provoz, neboť
pracujících rukou se všude nedostávalo. Měnová opatření z listopadu 1945 měla příznivý vliv na vzrůst
pracovních sil, neboť mnoho lidí zbohatlých ve válce bylo nuceno jíti do práce. Kronikář Bílek.
vali v říjnu. Ze Ždírce jich bylo 36. Rekruti uspořádali 5. srpna u Lázničků, po šesti
letech zákazů, první poválečnou taneční zábavu, na které hrály dvě kapely..
Pováleční branci s předsedou MNV Pravoslavem Cardou
Ždírecká škola, kde byli ke konci války ubytováni vojáci, vyžadovala nutné
opravy, které trvaly téměř do konce roku 1945. Děti se mezitím učily provizorně v tanečním sále u Lázničků a v kohoutovské hospodě Na dupandě.
Důležitým poválečným opatřením byla měnová reforma. Od 1. listopadu 1945
byly uvedeny do oběhu nové československé peníze, které se vyměňovaly za staré protektorátní do částky 500,- Kč. Ostatní peníze bylo možno uložit na tzv. vázané vklady,
kam připadly také veškeré vklady u peněžních ústavů. Tudíž nyní jsme si kapitálově
všichni rovni! Pravím kapitálově, ale v hlavě přec toho má někdo víc, jiný méně a někdo třebas nic! – podotýká k tomu v kronice řídící Kolář. Z vázaných vkladů mohla
banka na základě zdůvodněné žádosti uvolnit omezenou částku pro nejnutnější účely,
například na pohřeb nebo na svatbu, případně na odůvodněnou stavbu. /34
Zdejší občan Jan Dymáček, který za okupace projevoval značné sympatie k Hitlerovi a jeho nacismu a provinil se v mnoha menších deliktech proti cti řádného Čecha, byl odsouzen v Chotěboři na 7 roků do vězení. Jinak byly menší rozepře urovnány... Taktéž téměř úplně vypořádána otázka válečných náhrad. (Bílek)
Dne 7. května 1946 projížděli obcí zástupci partyzánů téměř všech národů Evropy, kteří bojovali proti fašismu. Vraceli se z Račína, kde den před tím byla uspořádána pěkná slavnost v místech, kde působila brigáda M. J. Husi. Význačnou osobou
mezi nimi byl vrchní velitel partyzánských oddílů ruský generál Kovpak ...
34
- Dekretem prezidenta Beneše byla po válce nařízena „regulace československé měny“, při níž se všechny
vklady v peněžních ústavech prohlásily za „vázané“ se slibem, že budou postupně uvolňovány. „Regulace“ byla mj. zdůvodňována tím, že nelze rozlišit mezi „poctivými“ a „nepoctivými“ penězi, protože
prý většina vkladů pochází z rabování v pohraničí, šmeliny a ekonomické činnosti pro okupanty. Ukázalo se, že nějaké „uvolnění“ vázaných vkladů politikům nepřipadlo na mysl: lidé se ke svým majetkům
nikdy nedostali. Češi tak byli okradeni už osm let před komunistickou měnovou reformou 1953.
Junácká chata u Kabátova
Po osvobození byla ve Ždírci založena skautská organizace Junáka, jejíž členové si v roce 1946 postavili v lese u Kabátova pěknou srubovou chatu. / 35 V lednu 1946
byla znovu utvořena osvětová rada. V tomto roce bylo uspořádáno několik veřejných
vzpomínkových akcí a oslav (T. G. Masaryk, Jiří Wolker, Mistr Jan Hus, výročí pražského povstání a výročí osvobození od fašismu, Svátek matek, Den dětské radosti,
Stromkový den, dožínky) a sehráno několik divadelních představení.
Po válce se krátce zdálo, že život se vrací do normálních prvorepublikových demokratických poměrů. V září 1945 proběhly volby volitelů do ONV a Prozatímního
národního shromáždění. Dohodou byli zvoleni Pravoslav Pelikán za stranu národních
socialistů, Josef Hošek za stranu sociálně-demokratickou a František Novotný za stranu lidovou a komunistickou. 26. května 1946 pak byly uspořádány celonárodní volby
do Ústavodárného národního shromáždění. Propagace v obci proběhla slušnou formou. Z platných odevzdaných 424 hlasů bylo 162 pro KSČ (38,2 %), 102 pro stranu
lidovou, 88 pro národně-socialistickou a 68 pro sociální demokracii. – Citace ze ždírecké kroniky. – K tomu dlužno podotknout, že ... ti lidé v roce 1946 nevolili koncentráky, násilí a nesvobodu, když dali komunistům osmatřicet procent hlasů. Ti volili jejich sliby, napsal Ferdinand Peroutka. /36
35
- Junácká chata, postavená v roce 1946, byla po zákazu junácké organizace v roce 1948 přidělena místním
„svazákům“, kteří ji v roce 1959 dali k dispozici pionýrům. V roce 1970 ji svazáci po dohodě s tehdejším vedením obce lehkomyslně prodali jakýmsi spekulantům z Pardubic. Zanedlouho vyhořela, když ji
majitelé údajně sami zapálili za účelem pojistného podvodu.
36
- Parlamentní volby v roce 1946 proběhly v prostředí omezené poválečné demokracie a mohly se jich účastnit pouze strany politického středu a levice. Komunistická strana získala v českých zemích téměř 40
procent hlasů a spolu se sociální demokracií měla většinu, přestože vláda byla sestavena na koaličním
základě společně s národními socialisty a lidovci. Toto atypické uspořádání pak bylo pouze mezikrokem k únoru 1948, kdy komunisté provedli převrat a nastolili totalitní politický režim.
„My komunisté nesmíme připustit, aby živnostnictvo jako početná složka národa sedlo na lep těm
nepoctivým politickým kejklířům, kteří se snaží pomluvami o našem plánu zestátňování drobných živ-
Hlavním problémem roku 1947 bylo katastrofální sucho, které se pochopitelně
nevyhnulo ani Ždírci. Kronika obce k tomu uvádí: Od dubna nepršelo až na podzim.
Půda byla vyprahlá do dvou metrů hloubky. Nebyla ani rosa. Vysychaly studny. Voda
se dovážela ze studánek v lukách a lesích. Obilí bylo řídké a mělo málo zrna. A to u
nás uprostřed lesů bylo snad ještě ze všech krajů nejlépe. Úroda brambor byla podprůměrná, bylo málo sena, nebylo čím krmit. Nejhůře bylo po žních. Našel se však brzy
přítel, který pomohl ve chvíli, kdy bylo nejhůře: Sovětský svaz. /37
Kromě náročných prací na stavbě obecního vodovodu, o které pojednáme podrobněji v další části, byla v roce 1947 vydlážděna nákladem dráhy silnice k nádraží,
postavena sběrna mléka u Bělouškovy sádky a ze strojů dodaných americkou organizací UNRRA zřízena v poškozeném domě Němcových čp. 27 obecní prádelna. (Nyní
je na tom místě postavena hasičská zbrojnice). Továrník Lacina dokončil výstavbu objektu čp. 166 se čtyřmi byty pro své zaměstnance a zahájil stavbu nové tovární haly.
Protože se množily žádosti o stavební povolení, obec také objednala regulační plán,
počítající s rozšířením zástavby směrem k Sobíňovu. Kulturní činnost ovšem v tomto
mimořádně pracovním roce značně ochabla, obec pouze zakoupila promítačku na šestnáctimilimetrový film.
V Krucemburku bylo na konci léta započato se stavbou školy, na kterou byl rozpočet 40 milionů. Měla to býti škola moderní, vzorná, na které se nemělo šetřiti. Mělo
na ní být ukázáno, co dovedeme pro své děti obětovati a udělati. – Tato stavba byla
prosazena proto, že původní krucemburská škola byla při náletu zničena. Nová krucemburská škola mimo spádové území a bez výhodnějšího dopravního spojení však
bohužel na dlouhá desetiletí zablokovala stavbu nové školy ve Ždírci.
Bez podrobnějšího komentáře je v kronice zaznamenáno, že v roce 1947 bylo ...
exhumováno a přemístěno na hřbitov několik německých vojáků, pohřbených na různých místech okolo obce. (Slovo „pohřbených“ je na tomto místě eufemismem, proto-
nostníků očernit naši stranu v očích živnostníků ... KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů ...“ Předvolební program KSČ v roce 1946.
„Když je Gottwald u vesla, to je rozkvět řemesla“ Z předvolebních hesel komunistů v roce 1946.
Po vítězství komunistů ve volbách 1946 jsem rychle ztratil iluze Ne ani tak kvůli síle komunistů, ale při pohledu na neschopnost ostatních stran jim čelit. Vždyť první znárodňovací dekrety prosadili národní socialisté a sociální demokraté. Vlastně i proti komunistům, kteří se tehdy ještě obávali, že příliš prudké
znárodňování vyděsí voliče. No, nevyděsilo... Nebo si vezměte, že lidovci se nerozpakovali vyloučit ze
strany takové lidi, jako byli Pavel Tigrid a Helena Koželuhová. Jen za to, že kritizovali Sovětský svaz ...
Ivan Medek: Čekám na statečné nové doby. Víkend HN, 11.11.2005.
Komunisté v letech 1944-1948 používali ve střední a východní Evropě dvě taktiky: maskování a kolonizaci.
Maskování nebo kamufláž znamená, že strana skrývá svoji pravou podstatu, své skutečné záměry, aby se
dostala z izolace a aby zbavila své budoucí oběti strachu z ní. Jednoduše jde o to dát najevo, že komunistická strana je stejná jako ostatní, vyznává stejné demokratické hodnoty. Taktiku maskování komunisté používali v hojné míře rovněž v meziválečné západní Evropě a koneckonců také v současnosti (viz
postavení KSČM v soudobé České republice). Kolonizace je něco jiného. Označuje infiltraci do jiných
stran, kam umísťuje své sympatizanty, nebo dokonce tajné členy (hlavně do vedení), aby je rozkládali,
ale i do ostatních organizací ... Michal Kubát, Revue Politika č. 4/2006.
37
- Pomoc SSSR. Kronikář ovšem tehdy nemohl tušit, že tohle byl dar přímo danajský. Historie ukázala, že šlo
o politickou agitaci a přímo o zločinné jednání, aby si nás nedostatečnou dodávkou nekvalitního obilí
zavázali a připoutali, zatímco u nich na Ukrajině řádil Stalinem uměle vyvolaný hladomor. Museli jsme
proto odmítnout nesmírně výhodný Marshallův plán i nabídky dodání levné a kvalitní americké a kanadské pšenice a namísto toho ručně přehazovat ruskou zadinu ze širokorozchodných na naše normální
vagóny. A ještě se jim za to uvázat „na věčné časy“.
že podle dřívějších kronikářských záznamů byli tito vojáci „zaházeni v kráterech po
bombách“. Viz část 4.)
Postupně byl také dokončován odvoz vojenských vraků: ... Vraky tanků a vozidel zanechané okolo silnic a cest, v polích a lesích, svezené na několik míst (pohřebišť)
byly rozebírány a odesílány buď vojenskou správou k rozmontování, nebo do hutí jako
staré železo. Přitom byly stále ještě odstraňovány zbytky vojenské munice a nevybuchlé
náboje.
Byl to přímo zázrak, že přes množství zbraní, munice a nejrůznějšího nebezpečného vojenského materiálu všude v okolí nedošlo ve Ždírci k vážnějšímu neštěstí,
zvláště u dětí, které prolézaly německá auta a vraky tanků, hledaly náboje, granáty,
střelný prach a výbušniny a prováděly s tím nejrůznější alotria. Tehdejší kluci byli ale
samostatní, zvyklí práci, rodiče na ně neměli tolik času, a zvláště výrostci za dobu války pochytili nemálo „vojenských“ zkušenosti. Byli takříkajíc ostřílenější. Desetiletý
Mirek Mikulecký přišel ale o nohu, když mu ji přejelo německé auto, dvanáctiletý
Bartošík přišel o oko a prst při neopatrném zacházení s odhozenou pancéřovou pěstí a
jeho komplic desetiletý Slávek Švandů přitom utržil několik střepin do těla, které tam
nosí dodnes. Dětem Klepetkovým, procházejícím okolo s kočárkem právě v době výbuchu, se naštěstí nic nestalo. (Viz část 4.)
Největší tragédií byla smrt tří hochů ze Sobíňova, kteří za mostem u Nového
Ranska manipulovali neopatrně s dvěma vojenskými náložemi až došlo k výbuchu. /38
To vše se odehrálo ještě v roce 1945 a je to podrobně popsáno ve vzpomínkách
přímých účastníků, zaznamenaných autorem této historie.
38
- Zápis ve ždírecké kronice: Neštěstí s minou. Na podzim roku 1947 [chybné datum – viz dále] došlo u Nového
Ranska k neštěstí, při němž zahynuli 3 hoši. Hráli si s nevybuchlými minami, které náhodně objevili. Byly to snad poslední oběti této hrozné a zbytečné války, které jí zdejší kraj musel přinésti.
O této nešťastné události se vyrojilo plno nejrůznějších dohadů. Nechme proto vyprávět přímého
svědka Jana Coufala ze Ždírce (1935-2008), který o tomto svém traumatickém zážitku z mládí mlčel
téměř osmapadesát let (kráceno):
Jednoho nedělního odpoledne v létě roku 1945 jsme vyrazili s kamarády na patrony. Prolezli jsme
tanky u Sebranky a nasbírali plné kapsy patron. Pak jsme přešli silnici a přebrodili mělkou Doubravku
za mostem k Sebrance, když tu jsme přišli v ohbí směrem k Sobíňovu na dvě konzervy. Byly to, pokud si
pamatuji, válce vysoké asi třicet centimetrů a vypadaly skutečně jako velké konzervy. Nahoře měly jakési výstupky, podle mého nárazníky nebo rozněcovadla. Jirka Matoušků hned kudlu a začal se do jedné
konzervy dobývat. „Nehrej si s tím“, povídám mu, „podívej, tady je napsáno ACHTUNG!“.
Pojednou jsme zpozorovali, jak od Sobíňova přichází tříčlenná skupinka větších hochů, kteří by nám
naše patrony mohli sebrat. Proto jsme raději vyklidili pole, přebrodili Doubravku a přeběhli silnici,
když vtom se za mostem ozvala ohlušující detonace! A právě z toho místa, kde jsme předtím našli ty dvě
„konzervy“! Strnuli jsme a báli se tam vrátit. Zakrátko se ale začali od Sebranky i od Ždírce sbíhat lidé,
kteří se v hloučcích shromažďovali po silnici nad mostem. Dodali jsme si tedy odvahy a šli se také podívat. Pohled, který se mi naskytnul, mi z paměti do smrti nevymizí! Nebýt těch tří nešťastníků, uvědomoval jsem si – a uvědomuji si to dodnes – byly by tam po silnici, po louce, na stromech a na keřích u
Doubravky zkrvavené zbytky našich vlastních těl.
Sobíňovští pamětníci některé údaje dále upřesňují: k neštěstí došlo na sobíňovské posvícení, které
bývá pravidelně třetí neděli v říjnu. Bylo to tedy přesně 21. října 1945. Dva hoši byli ze Sobíňova – patnáctiletý František Smejkalů a třináctiletý Karel Vacků. Dvanáctiletý hoch Pastorků byl Vackův příbuzný, který přijel s rodiči do Sobíňova na posvícení. Pochováni byli na dolním, nyní už zrušeném sobíňovském hřbitově.
Uveřejněno v Sobíňovském zpravodaji "S noviny sobíňovských občanů" číslo 2, ročník 5., červen/2003,
strana 4-5, pod názvem Nevinné oběti války.
Částečná bilance německé okupace:
V letech německé okupace přišlo násilně o život 360 tisíc československých občanů, z toho 195 tisíc umučeno v koncentračních táborech, 156 tisíc Čechů, Slováků, antifašistů z řad Němců, Maďarů, Poláků a Ukrajinců zahynulo na popravištích gestapa, či padlo v domácím odboji, na východní, západní a africké
frontě, 6 432 českých občanů nasazených na nucené práce v Německu zahynulo
při bombardování. /39
Německo získalo v okupovaném Československu kromě jeho výrobních a lidských kapacit 1582 letadel, 469 tanků, 500 protiletadlových děl, 2 175 děl různé
ráže, 115 tisíc pistolí, tři miliony dělostřeleckých nábojů, 43 tisíc kulometů, miliardu kusů pěchotního střeliva a další válečný materiál jako vozidla, oděvy, výstroj apod.
Vl. Levinský: Ještě jsou pamětníci. Denní telegraf, 1995.
Pokračování.
39
- Němci nadšení Hitlerem ... tak můžu říct, že v přírodní říši mají jediné přirovnání s prasaty! Protože jedině
svině je schopná napadnout nemocnou svini a kousnout ji ... Na rampě vystupovaly děti. A to byli nepřátelé Německa. Děti! Čili ti Němci neměli soucit, slitování, porozumění, nic! Chovali se jako prasata. A
to jim zůstane na věčný časy. A musí se chovat příštích deset tisíc let tak slušně, aby lidi uvažovali – ne
aby jim to odpustili. Protože odpustit se to nedá ... To se ještě nikdy v historii nestalo, aby jeden národ
se povýšil nad všechny ostatní s tím, že je vyhubí ... Arnošt Lustig ve filmovém dokumentu Můj fotr a
jeho nejoblíbenější koncentráky (ČT 2010).
Download

AKTUALIZOVÁNO v květnu 2013. Aktualizovány údaje v části 04 o