prolog
Chtěla jsem tu psát, ale vítr, který se náhle zvednul, žene písečná zrna tak nízko při zemi, mám
je už všude, mezi prsty, ve vlasech, v nose, štípou mne do prsou, skřípou v mých zubech..., mezírkou
v pravém oku sleduji jejich pohyb – tanec plavých korálků kolem slona v porcelánu, který zanechává
úhledné modré stopy za svou jedinou a zároveň jedinečnou nohou, vítr mi zvučí membránami
sluchových vjemů a já myslím na jedno a to samé: hledání inspirace je nekonečný proces,
nebezpečný jako život sám, jako životy ostatních, jako život nás všech... i ono je vždy ohroženo
vidinou nedostatku, zřejmými konci a začátky v nedohlednu, stejně tak, jako je povzbuzováno a
současně napadáno modrými či jakýmikoliv jinými lehátky, hotely, restauracemi a více či méně
ogrilovanými krevetami.
Také na ni myslívám, dokonce stále víc a víc se za ní ženu jako žena zbavená smyslů, jako
nenaplněná studna v Libyjské poušti, jako nedokončený obraz, prahnu po dokončení, ale nikdy nechci
viset na prodej v té přecpané galerii na Korčule, kde jsem viděla skvosty souložit s kýči v jednom
velkém nepřehledném gruppen-sexu, barvy křičely svázány neforemnými těly a krásná těla naopak
zmírala bledostí či se v hnilobě rozkládala a páchla oleji, které byly vyrobené ze zbytků makrel na tom
stejném běžícím páse, na kterém kdysi běhali svalnatí muži v bílém a mladí hošíci ve snaze získat
nabobtnalé svalstvo k omráčení slečen s nabobtnalým poprsím. (Tyto pásy v rámci celosvětové
recyklace fitness center, když ztratí svou ohebnost a pružnost, jsou transportovány do chudých
přímořských oblastí starými ruskými dobytčáky – též po recyklovatelné rekonstrukci – a zde jsou
následně použity jako součást strojů v rybích kombinátech, kde ovšem nezpracovávají ryby čerstvé
tak jako dříve, ale zbytky ryb z restaurací, Fish-Donaldů a mrtvoly z rybích zápasů, které jsou teď více
v módě než zápasy psů, kohoutů, štírů a lidí. Dají se totiž v potápěčské výstroji sledovat přímo pod
vodou, v oblastech s nádhernými korálovými útesy, nebo naopak na velmi odlehlých místech oceánu,
a není většího požitku pro milovníky těchto her, než být přímo v ohnisku kupříkladu kosatčí exploze
(platí se velké částky za možnost být přímo v ochranné kleci v blízkosti dravců, kde dříve či později
vytryskne krev jako rudá dýmovnice a tito lidé se jí mohou opájet dosytosti a čím méně vidí krze sklo
potápěčských brýlí, tím lépe vnímají chuť krve na jazyku).
Ano, jak tak o tom neustále přemýšlím, chtěla bych být velmi bohatá – no dejme tomu – paní
(pro začátek). Chtěla bych nashromáždit neskutečně velké bohatství, jak jinak než psaním a sice
psaním s láskou v její nejčistší podobě, a pak... pak bych koupila Krétu i s místním obyvatelstvem,
pokud by to samo chtělo (už teď jsou to převážně sloužící, ovšem té konzumní části světa, která se
skládá z neuvěřitelného množství klientů cestovních kanceláří a zákazníků kýče). U mě by ona hrstka
těch pravých potomků Kréťanů (jsou-li vůbec jací) sloužila inspiraci. Prohlásili by mne královnou. Za
1
nahromaděné zlato bych pro ně znovu postavila město a palác Knóssos v celé jejich bývalé kráse a
všichni ti sochaři, architekti, kameníci a dlaždiči, rytci, malíři, zedníci a instalatéři by byli mou inspirací
tak, jako by mé básně inspirovaly je. Jak by postupovaly opravy jednotlivých místností a domů kdysi
zaniklého království, tak by se rozrůstala komunita duševní slasti pramenící z inspirace. A nebyla by to
utopie sexu, protože by to byla realita financovaná mou maličkostí.
Teď už jen zbývá získat tu prvopočáteční hromadu zlatých mincí. Jelikož ten, kdo na začátku
stvořil tento svět, Vás a také mne, musel mít zcela určitě k dispozici obrovský poklad. A nebyl-li to
poklad zlatý, pak to musela být jedině láska. Sama pramatka inspirace. Jakési osobní věno. Protože
jedině láska (nebo v současnosti peníze či kombinace obojího) dokáže i hory přenášet. (Potřeba přežít
je láska k člověku a k sobě samému a nenávist jako sestra lásky zase nedokáže konstruktivně stavět,
namísto toho rozbíjí a ničí, a pakliže přece jen kdosi z nenávisti něco tvoří, tak je to z nenávisti k jiným,
ale pro lásku k sobě samému či skupině.)
Tedy to věno.
Leží mi na srdci jako zlatý kámen, který nelze vydolovat. Mám pocit, že by mělo být těženo,
neboť vše, co má dnes nějakou cenu, se těží. Myslím si, že mám cenu. A přesto se stále těží uhlí, těží
se ropa, kamení a drahokamy, těží se na Urale, v Texasu, v Severním moři, děti těží ze svých rodičů a
rodiče těží z dětí, cizí lidé těží z cizích dětí a muži těží z dospělých žen a mladistvých dívek a ženy těží
z něžných chlapců a bohatých starců a zároveň ze svých vlastních mužů, zatímco jiné ženy, bývalé
manželky, těží z bývalých manželů obtěžkány dalšími dětmi, které budou jednou také něco nebo z
někoho těžit, protože jinak někdo vytěží je.
I já tu teď ležím na rozpláclé hromadě ještě nevytěženého písku a těžím. Těžím "ji" odkud se
dá. Nechci už promarnit ani chvíli. Bez výtěžku, který mě dosud netíží v kapse, aby mě následně
zbavil tíže v srdci, nemohu "slušně" žít. Nemohu při své soutěživé povaze proplout a opustit zemskou
tíži s klidným a svěžím svědomím. Jestliže se nezbavím pokladu, který nosím v srdci, neodvážu se.
Snad bych mohla vinou nenávisti explodovat jako superNova, avšak ani tehdy nebude má duše
dočista do čista.
/Úryvek ze zápisníku Barbory Nebodobré, který našla Aphrodíté ve vězení – v bytě Afrodity de Wright./
2
1.
introit
Ocitla jsem se v neobvykle rozlehlé místnosti. Byla mi povědomá. Skleněný pás
fasády jako by vyrůstal z bílé naleštěné podlahy podobné linoleu a v celé dohledné šíři
pokračoval ke stropu, uchycen po obvodu tenkým nerezovým rámem. Pomyslná okna
byla pouze naznačena vynecháním průsvitných závěsů, jejichž splývavá bělost
se vlnila patrně díky klimatizaci.
Prostor byl v popředí vybaven velkým promítacím panelem, bílými stoly
ve třech řadách a katedrou na nízkém stupínku. Vlevo podél zdi se táhla vysoká
knihovna s nikami pro studium. Na tuto učebnu-studovnu navazovaly do tvaru čtverce
uspořádané pracovní buňky – jednotlivá počítačová pracoviště oddělená nízkými
přepážkami. V zrcadlovém stropě se jich odráželo celkem dvanáct a ve všech
to šumělo prací. Za těmito pilně vrnícími plástvemi následoval prázdný prostor
obdařený pouze obdélníkem velkého bílého koberce, který vzápětí střídala pohodlná
jídelna. Naproti pásovému oknu při prosklené stěně do chodby ji doplňovala řada
kulatých bufetových stolečků s křesílky a odpočivadly, potaženými bílou koženkou.
Teprve pak začínala soukromá zóna – vpravo šatnou, v podobě soustavy skříněk
a laviček, vlevo se bílými kachlíky prozradil bodykérspejs. Snížený, tlumeně osvětlený
podhled nad průchozí komunikací se pokoušel naznačit každému, že úplně vzadu se
nachází společná ložnice a řady postelí.
Kování nábytku odráželo paprsky slunce, kterým se mezerami v závěsech
podařilo vniknout dovnitř, a vše jako celek tvořilo množinový průnik školy, nemocnice,
laboratoře, divadelních kulis a reklamního atelieru.
V pracovní zóně ťukalo asynchronně do klávesnic stodvacet prstů. Za bližšími
přepážkami vykukovala pouze soustředěná čela pracujících brunetek, před vzdálenější
stranou do buněk rozděleného čtverce byla vidět záda žen – rovněž tmavovlasých –
v bílých pláštích. Také mým oblečením byl laboratorní plášť s kapsami a bílé
doktorské sandály. Na klopě se mi komíhala visačka s pseudonymem: Barbora
Nebodobrá. Zarazilo mě veřejné přiznání jména, které jsem dosud používala jen
ve volném čase, pro občasné publikování na internetu. Ještě více mě ale udivil
dodatek pod ním: The Queen.
Otočila jsem se ke katedře, s povrchovou deskou z mléčného skla, která jako
by se vznášela nad stupínkem přímo vedle mě, a spatřila blondýnku (konečně!)
v naškrobené čepičce a bílých kozačkách. Ta se náhle probudila k životu, obdařila
mne zářivým úsměvem, narovnala se ve své běloskvoucí dvouřadové uniformě
3
s kovovými knoflíky a promluvila hlasem, za jaký by v reklamě na Weisskopf dostala
vánoční prémii a navíc deset balení 5in1 tečka
„Vítám vás v L´andelau,“ řekla meduplně, „zde je váš stůl.“ Zírala jsem na ni
a nestačila tušit, jestli je přidělení stolu nějaká zvláštní pocta nebo spíš rozkaz.
„Jsem vaše Block´l´andelerin,“ oznámila mi. „Mám na starosti tuto pracovní
skupinu, pokud se zadávání úkolů a kontroly jejich plnění týče. Zajišťuji rychlou
a kvalitní komunikaci mezi členkami skupiny a týmem, který tento nadnárodní projekt
řídí. Dohlížím zde také na správnou životosprávu, úklid i zásobování. Vaší Královské
Společnosti zodpovídám za všeobecnou spokojenost.“
Co to má znamenat? V hlavě se mi honil chaotický vír pokusů o zdravý úsudek.
Byla jsem převelena na nějaké jiné pracoviště? Ne, to by neřekla vaše královská
společnost… Dali mi na starost zbrusu nové oddělení? V těch dnešních titulech aby se
čert vyznal... (manažer už asi nezní dost vznešeně, tak... koukám, jestli se titul
královny – z visačky na plášti – někam nevypařil)... že by... konečně povýšení? Chtěla
jsem se jí na to hned zeptat, ale…
„Ne, L´andelau je váš nový domov,“ odpověděla dříve, než jsem stačila
položit otázku, a pobaveně zamrkala. Křeč v žaludku mě upozornila, že něco není
v pořádku. Chtěla jsem se příšerně rozlítit, ale než se mi podařilo zformulovat…
„Ne, to opravdu ne. Avšak ani vy jste se... ehm... nepomátla na rozumu,“ zněla
další odpověď a její bleděmodré oči se přitom prohrábly brázdami vrásek mé náhlé
beznaděje. Opatrně jsem zkusila…
„Ne, to nemůžete. Nepustí vás. A také osobní návštěvy a další formy
komunikace nejsou žádoucí, se svým manželem a synem se setkáte, až na to budete
připravena,“ s blahosklonným výrazem mne předběhla, aby si mohla naposledy
vychutnat pomíjející vítězství. Pak už mě mono-dialog přestal udivovat. Rezignovaně
jsem přijímala její sdělení:
„Nemusíte se obávat, vaše rodina je v pořádku, můžete se ostatně kdykoli
přesvědčit. Family Video máte k dispozici ve své komnatě.
– To není legrace. To je velkorysost doktora L´andeleho. Měla byste si jí vážit.
Ostatní tak luxusní podmínky nemají.
– Doktor L´andele celý projekt financuje.
– Co tady budete dělat? Konkrétní práci vám zatím zadat nemůžeme, nejdřív je
vaším úkolem vlastní adaptace. Je to de facto... životní nutnost. Při minulých
kontaktech s Vaší Královskou Společností jste několikrát psychicky zkolabovala.
Tentokrát už byste to ale měla zvládnout. Vaše časově urychlené klony jinak zastávají
vše, co je potřeba, a dokonce lépe. Další jsou ve vývoji.
4
– Ano, to jsou ony. Vaše Královská Společnost. Prozatím bylo vybráno dvanáct
nejlepších. Třináctá je tu s nimi jako hlavní ošetřující sestra. Všechny tu pracují a bydlí
zároveň.“
Dvanáct žen vstalo od práce a mírně se uklonilo. Odněkud zezadu se unaveně
přišourala ještě jedna, poněkud obtloustlejší. Jejich postavy a účesy se sice, v mezích
možností, různily, ale ve tváři byly všechny stejné. Všechny vypadaly, jako... před pár
lety... já. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Vlastně se mi nepodařilo ani otevřít ústa,
jen oči mi bezmocně těkaly od jednoho obličeje k druhému. Tak anxiózní stav jsem
doposud znala jen z knížek. Jestli to byla halucinace, pak byla po všech stránkách
dokonalá a komplexní. Block´l´andelerin, fungující jako telepatický automat, umlkla
a v místnosti se rozhostilo trapné ticho. Moje kopie evidentně zrozpačitěly a postupně
si sedaly s omluvným úsměvem zpět ke své práci. Po chvíli vnitřního zmatku, kdy
jsem se pro bušení v hlavě a bolestivou křeč v celém těle nemohla absolutně pohnout,
ve mně najednou začaly nepříjemné pocity umlkat. Svalové sevření povolilo, nesmírná
úleva mi na tváři vykouzlila samovolný úsměv a já s další nevyslovenou otázkou
pohlédla směrem k bílé uniformě virtuální Block´l´andelerin. Probralo ji to opět
k jejímu žvatlavě naprogramovanému životu:
„Ničeho se nebojte. Zatím jen sledujeme adaptaci vás, coby původního jedince,
neboli Královny/Matky, na nově vzniklou situaci. Doufáme, že se sama
postupně
a efektivně zapojíte do projektu, který má smysl, a že budete vytvářet vysoce emotivní
prostředí žádoucí pro práci ostatních. S výchovou klonů máme totiž jen omezené
zkušenosti.
– Ne, nejste nemocná, a už vůbec ne vězněná. Jste náš majetek. Společnost
L´andelau je vlastníkem celé Vaší Královské Společnosti včetně vás samé. To se
týká vašich klonů ve všech etapách vývoje a veškerého dalšího, z vás pocházejícího
i vypěstovaného, biomateriálu.
– Ano, už mizím. Jak si přejete.“
Trojrozměrný obraz uniformované blondýnky s bliknutím zmizel a mé tělo se
bezvládně sesunulo k zemi. Třináct Barbor se seběhlo kolem mne.
5
2.
akvakoridor
Jan de Wright zabouchl zadní dvířka, hřbetem ruky přejel nános prachu
na zpětném zrcátku a nastoupil do vozu. Bylo mocné jarní odpoledne, dvojice věží
neoklasicistního kostela sv. Václava trčela vzhůru do indigového nebe, poskvrněného
pouze tmavou ptačí siluetou, která v podobě pozměněného zrakového vjemu zdolala
nečekaně
rychle
dráhu
naplánovanou
asociací
dítěte:
„Fíííííííííííáááá……
drchchchcchch!!!!!“ Sykavé hvízdnutí a rachot vypůjčený z počítačové hry proměnil
kostel v hromadu trosek. Valící se mračna prachu zahalila náměstí. Na auto dopadly
těžké kusy trámů a znemožnily tak dvojici uvnitř z místa katastrofy ujet.
„Máma bude mít radost,“ pronesl otec, pohledem se ujistil, že květiny
na předním sedadle jsou v pořádku, a nastartoval.
„Já tam nechci jet, tati!“ pokusil se znovu bránit malý Robin a zoufale se chytil
sedačky, ke které byl připoután. Vzpomněl si na maminku ležící v posteli, ke které ho
minule pustili jen na okamžik. Vztahovala k němu ruce a pořád dokola opakovala:
„Bajajo, ty můj malý princi, jak jsi krásný a jak vznešené rysy máš v obličeji!”
Ani trochu se mu to nelíbilo a strašně se před ostatními pacientkami, ležícími vedle,
styděl. Proč mu říkala Bajajo a pletla dvě pohádky dohromady? A vůbec, není už mrně,
aby věřil na prince, draky a mluvící lišky! Mnohem radši má, stejně jako táta,
legendární hrdiny – třeba Zorra mstitele nebo Terminátora! Jakýpak Bajaja, cožpak se
jmenuje, i když jen křestním jménem, po anglickém šlechtici (kterážto varianta se otci
jevila jako nejschůdnější) úplně zbytečně? Co by za to dal, kdyby v něm bývala viděla
aspoň... aspoň Vinnetoua! Okamžitě si představil, jak ho v zajetí čeká strašlivé mučení
nepřátel. Indiánská dívka mu zatím přináší silný vývar, aby...
„Hele, je neděle. Máma nás čeká. Brzo ji pustí domů, neboj se.“
„Kdy?!“ třískla palička do masa na prkýnku, až se vlhké kousíčky pěkně
nabobtnalé kvíčalí kotlety rozstříkly po celé kuchyni. (Otec v tu chvíli pravděpodobně
přemýšlel, jakou večeři na ten slavnostní den přichystá.) Jedna z vlhkých střel přistála
otci na nose. Představa chladivého pocitu přenesla náčelníka zpět do reality. „Příští
týden,“ rozhodl se odpovědět synovi a opatrně sjel z chodníku.
„Fakt? Pročs mi to neřek dřív?!“ prudce reagovala oběť přivázaná u kůlu, která
úplně zapomněla na představu posilňující polévky a omylem nakopla Líbá - Nohy
před sebou.
„Au…, nechtěl jsem to zakřiknout,“ zabrumlal si Jan pro sebe a v duchu se,
ač zarytý ateista, pokřižoval. Před deseti lety, když se kluk narodil, byla jeho žena
6
v blázinci téměř rok, než zjistila, co jí je. „Máš ten obrázek?“ zaplašil raději nejhrůznější
vzpomínky.
Ale Robin už ho nevnímal, rychle začal stahovat okénko. Modrojarní imprese
prosycená vůněmi vnikla do jeho nitra. Projeli naprosto vylidněnou ulicí, jejíž název
nedával dítěti absolutně žádný smysl. Z terasovitých střech už méně nového Nového
Smíchova, jako kdysi vegetace z visutých zahrad Semiramidiných, splývaly dolů
girlandy zlatého deště mávající žlutými květenstvími na pozdrav filmové fresce anděla
na protější fasádě – zdejší dominantě – paradoxně pouze černobílé, což v jiných
ročních obdobích vedlo k tomu, že se turisté častěji ptali svých Ambrel: „A proč je
vlastně Zlatý?“
Před vchodem do nákupní zóny bylo rušno, několik lidí si pouštělo noviny
opřeno o zábradlí, na kterém seděla šedovlasá paní. Byla to autorka této kultovní
novely. Kouřila zamyšleně dýmku a s nejistotou pozorovala znovu opravenou
židovskou synagogu, schovanou pod rozmáchlými křídly Anděla, která byla dokonale
naškrobená novou (tentokrát světlonce modrou) omítkou, což snad, doufala, mohlo
být do budoucna jistou zárukou neprůhlednosti. Prosklený hotel L´andelau
na protější straně ulice působil díky všudypřítomným bílým závěsům, sahajícím až
na zem, stejně nevinně jako neproniknutelně.
Kontrolka rychlosti teď mohla opustit sehr-slow zónu, střechu auta přejel stín
ramp spojujících M-S tunely, a červená lukrécie zvolna sjela do nedávno otevřeného
akvakoridoru. Stavba, která se rychle ujímala pod zkratkou “akvor”, mu znovu
připomněla večer, kdy viděl svou ženu naposledy v pořádku. Afrodita de Wright,
členka architektonického týmu nyní nejznámější developerské společnosti v zemi,
spěchala oslavit otevření tohoto megadíla a před odchodem si upravovala v koupelně
své jednoduše zastřižené polodlouhé vlasy. Gelování byla jedna z mála věcí, kterou
se pravidelně zušlechťovala, vůbec dávala přednost jednoduchosti a přirozené kráse.
„Sluší ti to, má krásná Aphrodíté,“ zašeptal tenkrát jen pro ni ¹ do ucha a ona se
k němu přitulila tak, že na rtu ucítil chladivý dotek lesklého hranolku nerezové
náušnice. Povzdechl si a zastavil za posledním autem ve frontě. Znovu se rozjel
a v patřičném odstupu se přesunul na pohyblivý pásovor. Vypnul motor, narovnal si
záda a zůstal v nehybné poloze, hlavu zakloněnou dozadu.
Kdo potřeboval Košíře zčásti nebo celé projet, cestoval na pásovorech – jako
zavazadla v letištní hale – dvojitým říčním korytem k tomu či onomu exitu. Nalevo,
ve směru do centra, byly jednotlivé díly pásovorů poháněny vodou přitékající údolím
Motolského potoka, vpravo volně pluly v klidném rameni – dvojčeti. Uprostřed se
zrodil ostrov – botanická zahrada se stromy, rybníčky a vodopády, přístupná
z nesčetných lávek a schůdků z původní úrovně Plzeňské ulice.
7
De Wrightův unavený výraz nemohlo jen tak něco rozveselit. Zítra ho zase
budou pronásledovat dotěrné otázky kolegů nebo pokusy o soucit. Po čase bohužel
vyšlo najevo, že má ženu nečekaně dlouho v nemocnici. A všem bylo jasné, na kterém
oddělení. Odjížděl z práce dřív, nakupoval, vysvětloval synovi contracting a eurologii,
staral se o domácnost. Ne že by to dřív nedělal, ale teď na to byl sám. Na služebnou
peníze nezbývaly, i když dívky z oblasti Kavkazu nechtěly tolik. Jenže počítaly
s ubytováním zdarma a to jim de Wrightovi nemohli nabídnout, sami se sotva vešli
do malého dua s kuchyňkou. Ani toho psa klukovi nemůže pořídit. Sakra, jak by se
teď hodil... Dítě by aspoň přišlo na jiný myšlenky...
Klaustrofobický pocit z malého bytu neopustil Jana ani v akvakoridoru,
přestože šlo o jiné měřítko. Nemohl si na tuhle novou podzemní díru zvyknout.
Slunečními paprsky osvětlený zelený ostrov uprostřed potemnělých polotunelů
na obou stranách mu připomínal dno propasti Macocha, kde se mu, coby školnímu
dítěti, udělalo nevolno. Celá třída se mu tenkrát smála. Stavbu vzal na milost pouze
z bezpečnostních důvodů. Hlavní výhoda tohoto, dle oficiálního tvrzení vlády,
odvážného vodohospodářsko-urbanistického experimentu, který se podařilo prosadit
až po ničivé tisícileté vodě, totiž spočívala v tom, že napájecí Akvadukt Beroun,
jenž zajišťoval stavbě dostatečný a zároveň ekologický pohon, mohl sám při povodni
dost vody zadržet. Prakticky ověřené to ale zatím nebylo.
Jan vrátil hlavu do polohy vhodnější pro řízení, i když by býval mohl bezpečně
využít obrazu palubní desky a výhledu před sebou, který byl při relaxačním módu
automaticky přenášen na obrazovku umístěnou na stropě kabiny. Kýžený exit se blížil.
To věčně zasněný Robin jezdil akvakoridorem rád. Připadal mu jako nádherné
terárium. Pokaždé pozoroval zabydlující se život a přemýšlel, zda by se tu nemohli
vylíhnout dinosauři. Nebo aspoň krokodýl. Jídlo by se tu pro něj jistě našlo.
Dnes například nějací lidé se psem krmili na podlouhlém ostrově hejno kachen a pár
lysek. Vodní ptactvo už stihlo za pouhý měsíc novou vodní plochu osídlit! Jejich
mrňavá copatá holčička mezitím počítala auta na pásovorech, která ji neslyšně míjela
jako nekonečný vlak. Děvčátko náhle spatřilo uvězněného Smolíčka Pacholíčka
přivázaného v jednom z kočárů, který pomalu táhly ošklivé Jezinky. V holčičce
to strachy až hrklo – lesy jsou přece tak strašně daleko! (Sama ani netušila kterým
směrem). A i kdyby byly blíž, na to, aby Smolíčkovo volání o pomoc uslyšel jeho
milovaný jelen, je tahle jeskyně moc hluboká! Maličká se proto sama rozběhla
oblíbené postavičce na pomoc. Zlé Jezinky však začaly čarovat ze všech sil,
takže rodiče nechali kachny kachnami a běželi pro dcerku, aby nespadla do studené
vody. Kouzla pohádkového světa ale natolik přála lásce a dobru, že unášeného
8
v mžiku proměnila v Budulínka. Holčička proto nezačala plakat, když ji tatínek chytil
do náruče, ale smála se a žvatlavě prosila otce, aby ji taky povozil na ocásku.
Robin byl rád, že to tak dopadlo a představil si dívku o něco starší, která je
pro jeho záchranu ochotná udělat cokoli. Chytil se okénka a kdyby to šlo, vyklonil by
se ven, aby ještě jednou spatřil mizející siluetu. Určitě by tam stála v sametových
šatech až na zem, s rozpuštěnými havraními vlasy a malovaným vějířem...
Představu šlechtice bohužel zničil zákeřný vévoda z Nottinghamu, který znovu
nastartoval vůz a najel na pás exitu K4. Panoval zde celkem klid, ačkoli se blížila
návštěvní hodina v motolském hospitareálu.
3.
Paprsky
Královna/Matka
slunce
se
nesměle
roztančily
po
mém
vyčerpaném
obličeji
a oznamovaly příchod rána. Se zavřenýma očima jsem naslouchala odbíjení hodin
na věži kostela. Důvěrně známý tón uklidňoval, ale jeho slabší intenzita mne
naplňovala obavami. Znělo to jako Václav, ale nějak jinak. Z jiné strany?… Dál!
Jak to? Jsem snad někde jinde?
JINDE! Prudce jsem se napřímila a zjistila, že sedím ve vysoké neznámé posteli
s bělostným baldachýnem. Zvlhlé saténové povlečení lehce studilo a místo okna mne
sarkasticky vítal jen jeho hrůzný náznak – úzký nekonkrétní výhled prosklenou
fasádou, vymezený rozměrově nastavitelnou absencí průsvitně bílých závěsů. V mžiku
se mi vybavily útržky šíleného snu. Nesnesitelně velká místnost… potom ty ženské…
A nakonec stupidní blondýnka v uniformě, která žvanila o jakýchsi společnostech
a o…
a… sakra, co se pak stalo dál? Nic. Mezera. Stejná jako ta mezi závěsy.
Stejné prázdno v mé hlavě. Mám je tam taky, odporné mlžné clony odshora až dolů...
Přepadla mne podivná nevolnost, ale rozum mi kázal v příští vteřině vylézt z postele
a skutečné „okno“ rozhrnout: shlížela jsem z nejvyššího patra hotelu L´andelau
na Stroupežnického ulici, kterou znám od dětství – zubní středisko v domě s černou
podezdívkou i po tolika letech zavanulo post-dentální kremací. Odtud naštěstí
všechno vypadalo veseleji. Vlevo se třpytila střecha obláčkově modré synagogy;
podruhé opravená, vypadala jako nevěsta v rovném kostýmku ke kolenům šitém
za “třicátých let”, bosými chodidly sloupů v průčelí přitom lascívně courala v loužích,
9
což jí dekadentně prodlužovalo “přední nohy”. Sv. Václav se trochu nudně pyšnil
v místě beze střech. Tak to se mi ulevilo. Vždyť bydlím jen kousek odtud.
Blízkost domova mě uklidnila. Prostě jsem to přehnala na včerejším flámu
a nevím, co všechno se pak semlelo. Zřejmě jsme tu svorně ukončili noční tah
s ostatními kolegy a přáteli. Moje poslední vzpomínky se jasně týkaly otevření
akvakoridoru, na jehož projektu jsme pracovali několik let. Dostala jsem prestižní cenu
Greenspace: ... týdenní poznávací zájezd pro dvě osoby na Krétu získává... Afrodita
de Wright... za nápad vytvořit botanický ostrov uprostřed města! Uáá! Kdo jim
prozradil můj celoživotní sen? A pak to začalo: gratulace, přípitky, tolik alkoholu
najednou... Byla to opravdu velkolepá oslava. Ještě že mne neviděl Jan. Ze zájezdu
bude mít jistě velikou radost, ale tyhle společenské trachtace nemá rád. Ze zásady
je bojkotuje.
To je teda slušné “vokno”… Jediná spása – dát si dole na baru pořádný šálek
černé kávy. Doma budu za pár minut, zlatíčka určitě ještě spí. Štěstí, že firemní rauty
pro veřejnost probíhají nejčastěji v pátek, v týdnu by člověk takový nápor jen těžko
zvládal. Protáhla jsem si záda, zakřupala klouby a poškrábala se na nose, který náhle
svědil. To bude nějaká mrzutost – výchova pověrčivé babičky se nezapře. Ještě
jednou si prohlížím ulici dole.
Na protější stanici autobusu mezitím přibylo lidí... Jako ve všední den... zívají
do navlhlého rána…? To je přece nesmysl, vždyť je sobota! Rozhlížím se pořádně
a zornice mi náhle stahuje záblesk vyslaný zlatým deštěm z parkových střech pod
Sacre Coeur. No ne! Přitom stromy přímo před hotelem – jména těch pozdě
nasazujících nováčků přivandrovalých z jihu, až do podzimu košatých, vlastně
ani neznám – jsou ještě holé!
Jenže... vzdálenější Peter´s Hill se také podezřele
zelená! Akvakoridor se otvíral v únoru… Jak je možné, že kvete zlatý déšť? Po zádech
mi přejel mráz. A kde mám oblečení? Na židli opodál leží jen spodní prádlo a jakýsi
bílý plášť. Na zemi – taky bílé – sandály s kovovými přezkami. Nikde žádná taška ani
kabelka. Ani mobil! Nic.
Znovu svíravý pocit. Bleskově obhlížím pokoj. Postel, noční stolek, vestavěné
šatní skříně ze skleněných matně bílých lamel. Pobíhám horečnatě okolo nábytku,
otevírám dvířka, vytahuji šuplíky. Nikde nic není! Znovu ten anxiózní stav. Tuhnu
a nehýbám se. Snažím se té šílené úzkosti postavit. Klid! Chovej se jako v práci,
napovídá mi cosi odněkud zevnitř. Poslouchám ten hlas a pokouším se soustředit...
Najednou cítím, že mohu pohnout hlavou.
Funguje to... Takže: klid.
Ano, jako při práci, když je v kanceláři frmol. K L I D!
10
Stojím v pokoji jako zapomenutý, němý, pouze vzteky rudý hasicí přístroj
a rozhlížím se. (Toho si nevšímejte, prostě profesionální deformace. Jsem přece
v práci.) Zkoumám podrobně detaily nábytku a pomyslně diktuji na záznam další
požadavky investora: zrcadlová stěna, pracovní deska + PC + světlo + pojízdné
polstrované křeslo. Malá lednička a odpadkový koš. Vše v bílém. (Jak nudné.)
Sprinkler, reproduktor, kamera, detektory, klimatizace, Hubitelor. Prostě typický
hotelový pokoj.
Až na ten baldachýn. Poněkud úlet. Že by se to líbilo turistům? Královské
ubytování v andělském prostředí za ďábelské ceny. Hmm, ale jinak
teda nic moc. Musí to být spíš šok – vyvalit se z teplé postele, rozhrnout závěs
a ocitnout se polonahou postavou v tvář mžourajícímu zástupu, který si krátí čekání
na “sí-tý” škodolibými pohledy do oken obětiště. Jak se tenhle kolos může udržet
na nohou? Nebo… že by měl křídla? Jako ex-berlínský anděl opodál? Tss…
Tak dost. Není čas na kraviny. Tohle už nevypadá jako ráno po obyčejném
flámu. Tohle je teda od kolegů dost drsná kanada! A kolikátého sakra je? Oteplilo
se tak rychle, že je jaro? Nebo běží za okny pouze vizualizace všedního jarního dne?
(K realizaci nápadu vyrábět výhled z oken na prodej už zbýval jen krůček – překonat
proměnlivost perspektivy obrazu v závislosti na pohybu osoby za oknem...) Najednou
jsem nádherně excitovaná, tolik miluji nečekaná dobrodružství (zvláštní, před chvílí
by se ve mně krve nedořezal). Jak by to tak rychle dokázali zprovoznit? Snažím se
na to přijít, nic přesvědčivého mě ale nenapadá. Že se jim ale povedlo mě vyděsit!
Jen počkejte, to vám oplatím, jen co budu mít příležitost!
V rychlosti se oblékám do té nemístné laboratorní taškařice, odhodlána odsud
co možná nejrychleji vypadnout. Vzápětí se otevírají dveře a já vidím svou mladší,
avšak výrazně tlustší dvojnici, také v bílém plášti, kterak vchází dovnitř a před sebou
tlačí vozík se snídaní; vedle toho, v klasické porcelánové mističce ledvinovitého tvaru,
množství různobarevných tablet. Mastné vlasy jí padají do čela.
„Buď zdráva, Královno/Matko,“ říká mi přátelsky a kontroluje můj stav.
Nejspíš ji těší, že jsem už skoro oblečená: „Vidím, že se ti dnes daří lépe.“
Oči mi zastírá hustá mléčná mlha a tlak v hlavě způsobuje, že vrávoravě
usedám na postel. Přes mlžnou clonu není vidět vůbec nic. Ona mezitím do něčeho
vráží a taky spadlo cosi na podlahu. „Á kruci, pardon,“ slyším, jak kleje mými slovy
a podobným hlasem. Ve chvíli, kdy se ohýbá, hekne námahou a křupne jí stejně jako
mně v kolenních kloubech. V uších mi spouští hodně brutální techno a ta blonďatá
uniformovaná kráva z nočního snu teď u katedry zběsile vytleskává rytmus,
bílé kožené kozačky vystřelují do vzduchu a roztancovaná skupina tmavovlasých
holek zaplavuje vnitřek mé hlavy. Chce se mi zvracet a ze všeho nejvíc mi vadí,
11
že těm holkám okolo je to úplně jedno. Dokonce se jim tahle taneční schíza líbí!
Jsou všechny stejný a šklebí se na mě. To všechno jsem já.
Zdá se mi to? Ne, jenom sedím na posteli a nic skutečného nevidím. Je to tedy
představa? To těžko. Neměla jsem v úmyslu si něco vybavit. Je to tedy... vzpomínka!
Ale... je to vzpomínka na sen nebo na skutečný prožitek? To bohužel nedokážu
spolehlivě rozpoznat. Dvanáct naklonovaných Barbor tancuje v mé mysli, třináctou
kopii mám před sebou na dosah. Panebože, kdyby šlo jen o nějakou noční můru,
kterou si občas člověk vybaví i ve dne... ale tohle už se začíná překrývat! Může to být
jedině halucinace! Kristepane, nevzali jsme si včera po té oslavě ještě něco?
Počkat, to přece nemohlo být včera... vždyť... vždyť... ten zlatý déšť...
Nemohla jsem si na nic pořádně vzpomenout...
Útržek šílených vidin se v průběhu mého uvažování pomalu vytratil, i když
hudba byla stále ještě zřetelně slyšet. Jen klid. To bude dobrý. No tak je tu pokojská
a přivezla mi snídani. A že je mi podobná, ještě nemusí nic znamenat. Já to v žádném
případě nejsem. Je to normální hotelová pokojská a já si do ní pod vlivem bůhvíčeho
promítám svůj vlastní obličej, hlas a oblíbené fráze. Přece nejsem takhle hloupě
nemotorná, nevrážím do dveří a nepadají mi věci. Je to zkrátka chorobný příznak,
sluchová a zraková halucinace. Beztak jsem čekala, že se jednou objeví. Deset let
trpím maniodepresí, tak co by ne? Věk a diagnózu na to mám... A takovéhle případy
byly přece popsány nesčetněkrát! Jiní, podobně nemocní známí, se jimi dokonce
chlubí. Stavěla jsem se k jejich zážitkům vždycky dost skepticky a teď to mám. Tady je
důkaz, že si nevymýšleli!
Moje až skoro nechutně stejné dvojče stále heká a vzdychá a pokračuje
v krasojízdě mezi mnou a nábytkem. Postupně zmizí. Musí zmizet! Zrak se mi pomalu
vrací. V klidu se s ní pobavím. No co, nebudu ani první, ani poslední, komu se tohle
přihodilo. Vzniklo to nejspíš z pití! Přeháněla jsem to poslední dobou... bylo tolik
práce... a správně bych neměla ani skleničku... Nu což, budu mít aspoň ve volných
chvílích o čem psát... Drahý, Goethe, řekni nám pravdu, jakpak to tenkrát bylo s tou cestou
do Drusenheimu?
Ještě že na psaní používám pseudonym... Kdyby teď v médiích zjistili,
že spořádaně žijící Afrodita de Wright, která získala přední cenu za pro-ekologickou
architekturu, je táž osoba jako Barbora Nebodobrá, vkládající v anonymních
kavárnách na síť
články a básně někdy velmi skeptického, jindy pro změnu
extravagantního obsahu...! (Inu, nějak se se svou nemocí musíte naučit žít...) Radši si
takové sousto pro noviny ani nepředstavovat.
„Kdo jste?“ povídám tedy, už vcelku klidně, směrem k té pohybující se skvrně.
Právě mě míjí, cítím dotek pláště. Slyším, jak něco nalévá do sklenice. „Kdo jste?!”
12
naléhám znovu. Tlak v hlavě ustupuje. Postavila jsem se. Schopnost zůstat v klidu
dokázala zmírnit palčivou bolest ve spáncích. Postupně se začal napravovat
rozostřený zrak: stála tam, otočená zády, levou rukou si mnula oko a pak si prsty
pročísla rozcuchané vlasy, načež si palcem důkladně třela žlábek za uchem. Vlastní,
často používané gesto jsem poznala hned. Zamrazila mě taková autentičnost. To snad
ani není obyčejný dvojník... v tomhle je to dokonale vycvičený přelud...! Totéž dělám,
když jsem v úzkých... Něco ji určitě rozrušilo. Je jí snad do pláče a má co dělat, aby se
ovládla? Stydí se dát najevo nějaké city, napadlo mě! Rozesmálo mě to, jestli se takhle
otáčím, když je mi do breku…
Představila jsem si zbrusu novou povídku, kterou bych o takovém setkání hned
mohla napsat. Fyzicky sice objemnější, s nepříliš upravenými delšími vlasy
a evidentně mladší, jinak ale téměř přesná napodobenina mé tělesné schránky,
je přece něco jako moje sestra! Cítila jsem k ní náhle jakousi neznámou sounáležitost,
dosud nepoznaný pocit spřízněnosti, asi jako když se dospělý člověk setká se svým
jednovaječným dvojčetem, o kterém neměl celý život tušení. Rozhodla jsem se chopit
té zvláštní příležitosti. Věděla jsem, podle sebe, že potřebuje nějak utěšit. Přistoupila
jsem k ní a vzala ji lehce za rameno. Podvědomí snad čekalo, že nenahmatám žádné
tělo, ona tam ale doopravdy byla. A velmi skutečná. Přece jenom mě to vyděsilo.
„Co se ti stalo?“ rozhodla jsem se v zoufalé křeči pro tykání, zatímco ona se už
celá chvěla pláčem.
„Star-ám se o teb-e už víc jak pět tej... tejd-nů... a ty mě an-i nep-oz-náv-áš...“
vzlykala, ale otočila se.
PĚT? Cože? Zacloumala jsem s ní a chtěla se rozkřičet, jenže už to nešlo...
Podařilo se mi akorát naposledy zaostřit, na visačce měla jméno:
Barbora XIII.-
Dobrotivá...
4.
báseň na záchodě
Nedaleko od komnaty Královny/Matky, v kabince jednoho ze společných
záchodků, seděla tou dobou s vystrašeným výrazem jiná z Barbor. Na visačce měla
vedle jména římskou číslici VII. a přívlastek Bojácná. Hubenější než ostatní, s rovně
zastřiženým mikádem, netrpělivě čekala. To je to ranní kafe. Vypila ho prostě moc.
Člověk to množství při práci málem ani nevnímá. Chtělo se jí nesmírně na malou,
13
ale nemohla se na úkon soustředit. Téhle kabinky se bála. (Jenže druhé dvě byly
nešťastnou shodou okolností obsazené a ona to už nemohla vydržet!) Jindy by sem
nevlezla ani za nic. Když sem totiž vkročila vůbec poprvé, k smrti se vyděsila. Byla tu
úplně nová a hned taková smůla... nebo to udělali schválně? (Viděla v jednom
programu ještě nechutnější kanadské žertíky.) Na dveřích se totiž skvěla červenou
fixou napsaná příšerná báseň. I když to hned spěchala říci ostatním, než je vytáhla
od počítačů, byl text smazaný. Zbyla po něm jen vlhká šmouha na vnitřní straně dveří.
Kdo mohl v té chvilce ono sdělení smazat? Nezjistila nic. Jisté bylo jen jedno:
podobná událost se už nikdy znovu neopakovala. Od té doby se také začaly kamery
otáčet i na záchodech a ve sprchách. Barbora si tím vysloužila svůj inaugurační
přívlastek: Bojácná.
Problém byl v tom, že si onu báseň zapamatovala. V noci se jí o ní občas
zdávalo. To pak křičela hrůzou ze spaní. Bylo to takhle:
L´andelau
V ledu dvě bledule, hlavu den kloní
hle: data v L´andelau loadují klony
bláhový, kdo by snad blondýnku hledal
andělsky splývavá běloba – BĚDA!
Posedlý L´andele plagiát klade
na bělmo válendy úhledně nadél
přisednul k omdlelé: „Zvládnem to, ano?”
pohladil dlaněmi konopné lano
Kladivem obnovit legendu klanu?
Anebo… (pohlédnul vlevo na vanu)
vandal se odhodlal - skalpel vzal ladně
umrlá neshledá rozdíly žádné…
V hodině poslední gladiol vadne
Pod vlivem mentolu plandá a slábne…
Obzvláště slovo „plandá“ na ni, v souvislosti s kytkou, působilo hrůzostrašně.
Představovala si temně rudou květinu, kterak se bezvládně sesouvá ve váze
a rozpouští se v zelenavou břečku. (Báseň na dveřích se také ztrácela, jako by umírala,
protože fixa, kterou byla napsána, musela být skoro vyschlá, poslední strofa básně
se už téměř nedala přečíst.) Viděla jednotlivé okvětní kalichy škubající se v posmrtné
křeči nad hladinou otrávené vody...
... Vtom k jejímu sluchu dolehl útržek rozhovoru na chodbě; kabiny WC a celý
bodykérspejs vlastně nebyl nahoře uzavřen, jednotlivé místnůstky oddělovaly pouze
14
tenoulinké přepážky, které končily tak čtyřicet centimetrů pod stropem. Slyšet bylo
de facto cokoli z chodby, a především z chodby bylo dobře slyšet, jestli si někdo
náhodou na záchodcích přes přepážky nepovídá...
„Ještě vůbec nic nesnědla, doktore L´andele...“ stěžoval si trochu nazlobeně
plačtivý hlas obtloustlé hlavní sestry – Barbory XIII. - Dobrotivé.
„Nevadí, nechávejte jí zatím jídlo na očích a zbytečně ji nerušte. Stravu má
nabitou energeticky modifikovanými přísadami, takže i kdyby jen ochutnala, mělo by
to na dva dny stačit. A zamkněte ji, než zase přijedu, dostala teď informací dost.
Kdyby se vztekala, dejte jí sedativa. S adaptací se musí postupně. Tady máte seznam
pozměněného složení léků, začala si přece jen zvykat, tak pomalu vysadíme
neuroleptika a imobilizátory. Block´l´andelerin vám pomůže se v tom zorientovat.
Má program, který ten můj škrabopis bezpečně rozluští. Léky vám pak vyzvedne
služba, měly by být v dostatečném množství na skladě jako obvykle.“
„Dobře, mrknu se na to.“
„Co ostatní? Nikdo nic? Žádné dýchací obtíže, podezřele časté vyměšování
nebo deformace páteře?
„---“
„Něco jiného, zvláštního?“
„Hmm... ne, vo ničem nevim...,“ zamyslela se tázaná. „Počkejte... možná...
devítka
se
chová
poslední
dobou
ňák
divně...
Dává
přednost
rajčatům
před vokurkama, švestkovýmu kompotu před ananasem a vychlastá úplný kvanta
pomerančovýho džusu... Vůbec tomu nerozumim...“
„Na to je velmi jednoduché vysvětlení,“ usmál se nejspíš doktor, „má s největší
pravděpodobností těžkou zácpu. Jak dlouho už to trvá?“
„Může to bejt tak dva tři měsíce, co si vostatní stěžovaly, že nemaj dost rajčat
k snídani. Musela sem říct Block´l´andelerin, aby ňáký v kuchyni přivobjednala... a pak
ještě jednou, to když si je dokonce začala střádat v nočním stolku.“
„V nočním stolku? Zajímavé... proč jste mi to neřekla dřív?“
„Nepřipadalo mi to nijak divný, prostě sem si myslela, že jí chutnaj!“ dotčeně
se ohradila Dobrotivá.
„Všechno, co se odchyluje od průměru, mi musíte hlásit! I rajčata! A pošlete ji
ke mně po obědě na prohlídku, dokud jsem tady! Zkontrolujeme imunitu, obsah
vitaminů, funkci žaludku, ledvin a taky konečník a tlusté střevo!“ Rozhlédl se
po kamerách všude okolo, aby se v duchu utvrdil, že gravitesty jsou v tomto případě
zbytečné.
15
„Pošlu ji hned, jak skončí dezert,“ odpověděla Dobrotivá rázně. „Dneska maj
rakvičku se šlehačkou,“ dodala důvěrně.
„Opravdu?“ řekl doktor nezvykle smyslným a chtivým tónem, který však mohl
být chápán i jako cynický sarkasmus.
„Jo. Rakvičky maj snad ze všeho nejradši. Druhý místo získaly věnečky. Indiáni
maj holt smůlu.“
Doktor se musel nejspíš úplně rozplývat, protože mumlal něco jako: „To je
rozkošné, opravdu... opravdu neuvěřitelné...“ Jeho hlas zněl více než vzrušeně. Pak si
asi uvědomil, že nepůsobí dostatečně nezaujatě a rychle si odkašlal. Pokračoval svým
obvyklým hlasem: „Dobře tedy, zařiďte, co jsem vám říkal a ... pokud byste si s čímkoli
nevěděla rady, neváhejte pro mne poslat. Block´l´andelerin se o to už postará.
Ty virtuální agentky nemají chybu.“
„Ano, ano,“ pokračovala Dobrotivá v souhlasném přitakávání. „Máte pravdu,
je k nezaplacení...”
„Totiž... špatně spim poslední dobou,“ skoro vykřikla po chvilce zaváhání
na odcházejícího muže.
Ten se zřejmě vrátil, protože pak pokračovala přiškrceným hlasem: „Co je tady,
tak mě to vyvádí krapet z míry. Asi vo tom všem moc přemejšlím...“
„Nesmíte to tak prožívat, Dobrotivá..., kdyby to nepřestalo, něco vám dám.“
„Díky. A můžete se spolehnout.“
Barboru VII. - Bojácnou konečně přestala obtěžovat vize veršované noční můry
načmárané na dveřích záchodku vypsanou fixou, protože se pokoušela správně
si srovnat v hlavě rozhovor, jehož byla právě svědkem. Asi to nebylo nic moc
důležitého, na monitoru v umývarně muselo být přece vidět, že všechny kabinky jsou
obsazené. Rajčata a švestky brzy propadly neviditelným analyzačním sítem. Naopak
mnohem víc bádala slečna nad posledními větami své sestry-ošetřovatelky:
„Co je tady, tak mě to vyvádí krapet z míry. Asi o tom všem moc přemejšlim...“
Přijít tak na to, kvůli komu nemůže Dobrotivá spát! Že by kvůli ní? To by bylo
nepříjemné... Je tu sice stále ještě nová, žádná další po ní zatím nepřišla, ale že by
kvůli ní nemohl někdo spát? Ona přece nechrápe... a pak... chrápání ani není věc
hodná dlouhého přemýšlení. Tak kdo je ten nepohodlný? Že by Královna/Matka?
Tss... to jí nepřipadalo moc pravděpodobné. Kdykoli ji zatím zahlédla, byla tak
zfetovaná nějakými dryjáky, že nevydržela v klidu ani stát, natož aby něco řekla.
Takhle si svou matrici rozhodně nepředstavovala... A že by o ní někdo zvlášť
přemýšlel? Spíš o ní nemluvily vůbec. Čekaly, až je sama přijme. Doktor L´andele
16
je upozorňoval, že to chvíli potrvá, jelikož jsou jedna z prvních společností tohoto
typu, a takovou věc pochopit, že nebude pro jejich mateř vůbec jednoduché. Čekaly
ale už víc jak měsíc...
Vtom si vzpomněla, že občas křičí kvůli té hloupé básni ze spaní... Co když
je přece jen nepohodlná ona? Je příliš citlivá... Každá se nemusí hodit pro tak
vznešený úkol... Proto také ten přísný výběr... Dostala panický strach. Horečnatě
uvažovala: co to říkal ten doktor? Každé odchýlení od normálu je třeba hlásit?
Mohla by to na ni Dobrotivá prásknout? Možná ji pak budou znovu testovat? Jako by
těch vyšetření dosud nebylo dost! Pořád samé injekce, hormony, rentgeny páteře
a kostí... Hrůza... Než ji uznali způsobilou pro členství v Královské Společnosti
a definitivně vyslali plnit vytyčené poslání, to bylo řečí... Vyber si účes, jaký se ti líbí,
jez, na co máš chuť, v noci si masturbuj, jak často potřebuješ, ale: musíš se naučit
co nejlépe imitovat Královnu! Máš její geny, ale to samo o sobě nic neznamená!
Stejné geny máš proto, aby ona lépe přijala tebe. Aby tě co nejvíc milovala, tak jako
sebe, a aby tě proto co nejvíc naučila! Buď jejím zrcadlem! Bez jejích memů jsi
absolutní nula! Chovej se slušně, poslouchej hlavní sestru, a především –
plň svědomitě každý přidělený úkol!
Jedno z hlavních hesel v průběhu urychlovaného vývoje znělo:
Udělat si to umí každá
ale dělat, co L´andelau žádá?
Vládne jen dvanáct nejlepších!
Vzpomínky na vývoj a na programy lidského chování, z nichž některé šlo
při závěrečných zkouškách ještě docela dobře obelstít, Barboru skoro rozesmály,
takže procesům v těle už nestálo nic v cestě.
Pak po sobě spláchla, ruce si schválně neumyla, jen škodolibě vyplázla jazyk
na kameru a běžela na svoje místo.
17
5.
Don Giovanni, Elvíra, Leporello
a Bajaja II. - Převeliký
Probrala jsem se, až když venku projížděla s nesnesitelným houkáním sanitka.
Ach jo, každou chvíli někoho vezou do Motola... Anděl asi jako strážný moc nefunguje,
byť je nazýván Zlatý, bleskla mi hlavou cynická zlomyslnost. Vzpomněla jsem si
s hrůzou
na
Zamjatina
–
personifikovat
veškeré
budovy
pomocí
all-pokrytí
telekomunikačními anténami, mikrofony a bezpečnostními kamerami, zvenčí i uvnitř,
a vytvořit tak ty nejspolehlivější a nejúčinnější, permanentní, anděly strážné, které
si ještě ke všemu lidé dobrovolně platí – tomu říkám MY-.Upgrade..., když vtom jsem
sama dostala málem infarkt: otevřu oči a přede mnou... stále ten příšerný pokoj
a pojízdný stolek – s nedotčenou snídaní a léky! Rozzuřilo mě to k nepříčetnosti!
V ten moment jsem ale nebyla najednou schopna ničeho. Znovu svalová křeč a vlčí
mlha. Vztekám se ještě víc! Cožpak jakýkoli náznak rozčilení dokáže sám o sobě
zablokovat pohybové ústrojí jako na povel? Tedy, právě kromě dýchání a činnosti
srdce? No to snad ne!
Ale ano, bylo to tak. A bylo to dokonce ještě horší! Představte si, že se
proměníte v kapra, kterého vytáhnou nečekaně z vody, a narozdíl od něj, nemůžete ani
otvírat oněmělá ústa! Přesně tak jsem si připadala. Dýchalo se mi velmi těžce a srdce
mi bušilo až ve spáncích tisícerými tam-tamy. Co to je? Zdá se mi opakovaně děsivý
sen? Mám halucinace nebo je to skutečnost? V pokoji jinak nikdo nebyl.
Zavírám oči a zoufale se snažím tu záhadu vyřešit. Nemohu se hýbat, ale cítím,
jak se jedna moje ruka dotýká zpoceného saténového povlečení přikrývky pode mnou
a druhá spočívá na visačce přišpendlené ke klopě bavlněného laboratorního pláště.
Všechno marné, hmat mě určitě neklame. Skutečnost? Ale to je nesmysl! Vzpomněla
jsem si na všechny ty fantasmagorické Barbory. No jasně, úplná pitomost! Kde by se
vzaly tak dokonalé kopie mě samé? Klony, dvojčata nebo dvojnice, to je přece fuk!
Jsou to halucinace. Prostě moc práce, stresu a pití... a k mé dlouholeté, dosud
stabilizované maniodepresi se přidaly další problémy. Nejspíš schizofrenie. Ach bože,
to je malér. Věděla jsem, že se to může stát... Určitě už mě kvůli tomu vyhodili z práce
a rodina mě odvezla do nějakého sanatoria. Celý měsíc tu ležím a nevím pomalu
18
o sobě. Proto ty prášky a postel. Smíchov za okny je jistojistě jen pouhopouhý výplod
mé choré fantazie, obvyklý jev při dlouhotrvající deprivaci. Žádné léčebné zařízení
v tomhle místě přece nestojí... jen obyčejný hotel. Protivný, mrtvolně prázdný hotel
L´andelau, s bělostnými závěsy v pokojích až na zem. Do háje... Tak to je konečná...
Ještě chvíli jsem toto vysvětlení probírala ze všech stran a nakonec usoudila,
že je konečně správné. Teprve takto uklidněna, mohla jsem se zase normálně hýbat.
Škvírou mezi bílými závěsy na mě okamžitě zaútočilo jedno z neoklasicistních,
díky katolické církvi postavených, dvojčat. Zvláštní... proč vlastně mají kostely tak
často jednu věž nebo dvě? Proč nemívají tři? Boží trojjedinost zřejmě nad představou
nekřesťansky vyhozených peněz přece jen váhá... a působivosti symetrie dvě věže
stačí... Jo Santini, ten z vás dokázal prachy vymáčknout...
Ach jo, taková prekérka, a já zase myslím na architekturu... Jindy se mi třeba
stane, že se usmívám, když jsem svědkem nějakých smutných událostí. Může to
vzniknout výchovou? Babička, která se o mě starala, když jsem byla malá,
se v tíživých situacích také potutelně usmívala. Zdědila jsem to po ní, nebo je to
obecný pud sebezáchovy a optimismu v těžké životní situaci, který se u jiných lidí
viditelně neprojevuje? Někdo může přede mnou klidně umírat a já vím, že mi nejspíš
budou cukat koutky... kolik nedorozumění mě už tahle vlastnost stála!
Věž
na
mě
nepřestávala
ďábelsky
pokukovat.
Jako
nezbedné
čírtě,
propichovala svou nereálnou existencí mé nešťastně všetečné oči tak, že jedině slzy
by mohly tu šílenou na povrchu neviditelnou bolest utišit. Ale z puklin mého nitra
nevytekla ani kapka. Řinuly se o překot jen někde uvnitř, jako ve vnitrozemí
rozvodněná řeka. Odporný přelud, přece nemůžou existovat dva úplně stejné Anděly
a dva kostely sv. Václava! Na Smíchově v těchto místech přece žádná psychiatrická
klinika není, to bych musela vědět!
Vstávám z postele a jdu rozhrnout průsvitné závěsy. Smíchov je tam stále.
Se všemi detaily. Vlastně... počkat... jsou dva! Starý a ten kdysi na chvíli Nový... Jak
groteskní...
Tmavé obrysy obyčejných i těch prosklených budov se rýsují dokonce
přes látku závěsů. Venku zrovna začíná pršet. Střechy postupně vlhnou, až je slizký
epitel pokrývá docela. Lidé rozbalují deštníky a mění se v barevné houby. Musím si
promluvit s primářem nebo vrchní sestrou a zjistit, co se všechno stalo.
Jenže pokoj je zamčený. Chvíli bezvýsledně lomcuji klikou, ale jsem asi příliš
zesláblá na to, abych se začala vztekat přespříliš. Párkrát do dveří i kopnu, sama ale
slyším, že můj výkon je leda k smíchu. Pak pokládám ucho na dveře v domnění,
že bych třeba mohla něco zaslechnout. Nic. Sesouvám se na podlahu a stáčím se
u dveří do klubíčka. Obraz pokoje a mě, snímaný otočnou kamerou, zřejmě nepůsobí
19
na sesterně dostatečně důrazně, aby se někdo namáhal přijít. Rezignovaně se
přesunuji opět na postel. Úplně vyčerpaná, dlouho ležím pod zrůdným baldachýnem
a bojím se cokoli dalšího udělat. Zoufale si přeji, abych se nebyla vůbec probudila.
Nakonec mě ale zmáhá strašlivý hlad. Ze vzdálenosti dvou metrů na mě
pošilhává snídaně. Venku je minimálně duben a já snad nejedla celý měsíc? To určitě
ne, zas tak moc jsem tu nezhubla, museli mě živit uměle. A teprve teď se dostávám
z kómatu. Dopotácela jsem se ke stolku na kolečkách. Samá tekutá strava jako
po operaci. No jasně, chtějí, abych se nejdřív v klidu najedla. Nemá cenu něco řešit,
když je člověk ve stresu z nemoci a hladu... Vysvětlení zamčeného pokoje a pěti týdnů
někde na psychiatrii bychom tedy snad měli. Kde konkrétně jsem, se dozvím časem.
Co na tom vlastně záleží.
Opatrně zkoumám jednotlivé lehce zbarvené kašičky a vybírám si tu nejvíc
růžovou. Vegetariánství rozhodně není moje parketa. Chvatně se pouštím do prvního?
jídla. Co to do sebe vlastně házím? Nevím. Uvědomuju si jen systematické polykání
bez vnímání chuti a občasné nadechnutí. Roboti dřou! Roboti dřou! Slova ze staré
písničky dokreslují mechanickou etudu mých dásní a zubů. Vyčerpaně se odevzdávám
nemocničnímu prostředí, které mě doslova pohlcuje, a postupně se smiřuji s tím,
že obvyklý život bude na čas odsunut. Zkouším si zvykat na nesnesitelnou představu
nového léčení a už ani nemám chuť brečet. Zůstává jen pocit vyprahlosti, vyhořelosti,
absolutního prázdna. Zažila jsem to párkrát, tak má úcta, je to tu zas...
Stejně automaticky si posléze sedám k počítači, umístěnému na pracovní desce
v rohu místnosti, a zapínám ho. Ještě že jsou dnes compy běžnou součástí
nemocničních pokojů. Zajímavé, ještě ráno jsem si myslela, že jsem v hotelu...
Vybavením je to tak podobné... Síla, o pocitech a dojmech lidí z určitého interiéru
začíná rozhodovat výhled z okna! Stačilo by vyměnit výhled z vašeho bytu za výhled
z nemocnice, kde to dobře znáte, a ač budete úplně zdraví, budete mít dojem, že jste
onemocněli nebo že se vám něco stalo. Pokoje hotelů a lůžkových oddělení nemocnic
se vlastně poslední dobou liší maximálně oblečením personálu. Ještě tak zavést
uniformy pro všechny a bude fuk, jestli jste ředitel, pracující, pacient, turista nebo
vězeň, napadalo mě, avšak obludnost takových myšlenek rychle ustoupila do pozadí.
Fascinovaně čekám. Dala bych si kafe, sakra... S hučením stroje začíná
prázdnota z mého nitra ustupovat jako při pavlovském reflexu. Myšlení se rozbíhá
a za chvíli jede na plné obrátky: počítač bude jistě propojen s kamerovým systémem
venku, stoprocentně tu bude Family Video. Musím se okamžitě spojit s Janem a vidět
aspoň na chvilku Robina. Kdo ví, co se vlastně stalo a co jsem kde vyváděla. Nebudu
nepříjemnosti odkládat. Ať už mám na svědomí jakýkoli průšvih, chci o něm vědět
co nejdříve. A pokud má přijít nedejbože nějaké bolestné sdělení, tak čím dřív, tím líp.
20
Třeba mě to zničí úplně a bude po všem. Zblázním se tak, že se budu všemu jenom
smát. Nebo budu jen slintat a vyměšovat, okolí pro mne přestane existovat navždycky!
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, jak často ukazují ve filmech... V jedné
nepříliš
zdařilé
povídce,
která
skoro
všechny
naštvala,
jsem
(naštěstí
pod pseudonymem) napsala: ...blázni, coby řvoucí trosky, oči v sloup, neartikulované
skřeky a blábolení, popřípadě hihňající se infantýlkové – pochodují filmovými ateliery zřejmě
po tuctech. My, skuteční psychotici, to ale tak jednoduché nemíváme. Málokterý zdravý
člověk by nás v běžných situacích rozpoznal. Duševně nemocní se často od zdravých lidí
nijak zvlášť na první pohled neliší. Jenže takový obraz je pro senzacechtivé obecenstvo
nudný. Možná i nebezpečný, protože by nutil přemýšlet. A tak je udržován mýtus, díky
němuž vypadají bláznivé postavy, až na pár výjimečných filmů, vždycky stejně hloupě.
I kdysi tolik opěvovaný Přelet nad kukaččím hnízdem nevybočil příliš ze schématu obvykle
trapných klišé (jen nemocní a lékaři by si mohli vyprávět, jak vzácné jsou takové případy jako
“mlčící hromotluk – Indián”...) Snad celé to faux pas vzniká tím, že právě ono minimální
procento (ale pozor, často simulujících!) postižených v trvalé péči lékařů je tak fotogenické,
narozdíl od naprosté většiny, která těžce bojuje o každý svůj den v běžném koloběhu života.
Obrazovka monitoru se mezitím rozsvítila, přičemž intro Family Videa naběhlo
zcela automaticky. Asi to mám tak nastavené, jestli je pravda, že tu trčím přes měsíc,
nebo co to říkala ráno ta moje ubrečená schizoidní kopie-ošetřovatelka... snad jsem jí
rozuměla dobře, ať už to byl kdokoliv... Ano, na počítači je začátek dubna... tak to
souhlasí. Jan sem za mnou jistě chodí a určitě mi nastavil automatickou
videosekvenci, akorát se na to nejspíš nepamatuju...
Nijak mě tedy nepřekvapilo, že (aniž bych kamkoli zadala příjmení de Wright,
adresu a heslo) začaly na tmavém pozadí samy od sebe nabíhat jednotlivé miniatury
on-line záběrů z vybraných kamer a řadily se do pableskující řádky. Po celém světě
snímají veškeré dění před sebou non-stop kamery instalované na všech možných
veřejných i soukromých místech. Family Video potom standardně, podle navoleného
menu, sestřihává jednotlivé obrazy a sestavuje z nich na pozadí počítačů běžící
filmové klipy. Se zvukem, s hudební kulisou, jak je libo. Můžete si vybrat jeden záběr,
který vás zajímá nejvíc, a sledovat ho, jak dlouho se vám zachce. Kdysi se podobně
snímalo aktuální počasí na horách, dopravní situace na dálnicích nebo vytíženost
zábavních parků a adrenalinových atrakcí – nejedete někam zbytečně? – ptal se třeba
v televizi digitální vzkaz a směroval diváky, kam si která firma zaplatila. Dnes takhle
můžete vidět svůj dům z kolika chcete úhlů, pracovnu nebo jednací místnost svého
partnera, všechny třídy, které navštěvuje ve škole vaše ratolest, a co dělá na zahradě
nebo jestli se náhodou nevykakal v prostorné boudě váš pejsek – záleží jen na tom,
kolik kamer si můžete ze svého platu dovolit pořídit. Nebo na kolik veřejných kamer
21
jste ochotni finančně přispět. Pak stačí permanentní on-line připojení soukromého
domácího systému do veřejné sítě, heslo a můžete svou rodinu pozorovat prakticky
odkudkoli. Má to jen jednu nevýhodu – kdo má zvláštní povolení a přístup do celého
systému, může sledovat i vás. Může filmy archivovat, měnit a zpracovávat pro další
účely. Ale kdo by se toho bál, lidí jsou mračna, proč by se měl někdo zajímat zrovna
o vás? Daleko pravděpodobnější je, že když informace o svém soukromí nezapojíte do
sítě, zrovna vy nebudete moci být včas informováni o hrozícím nebezpečí a se členy
vlastní rodiny se propříště setkáte už jen ve vzpomínkách, pokud vůbec.
Jo jo,
obyčejné citové vydírání. Zdalipak by pan Nebodobrý zaplatil symbolických 1984,za bezpečnostní program Family Videa? Celou tvou obrazovku obrátili, chlapče... Žádná
propaganda, vysílaná z jednoho místa a povinná pro každého, ale obyčejný život
jednotlivých lidí snímaný po celém světě... a... poskytnutý systému! A ještě za to všichni, jak
úplný blbci, platíme... Z tvého románu udělali obyčejnou cenovku na zboží... symbol
bezpečnosti rodiny... Nikoho už při vyslovení tohohle čísla nemrazí... Ale neboj se Jirko,
něco už vymyslím, Barbora Nebodobrá tě v tom nenechá... Vrátím jim to i s úrokama...
Strašně se mi chtělo začít psát... potřebovala jsem ventilovat všechen ten vztek
a zoufalství z nové situace... Jen co si promluvím s Janem... hned se do něčeho
pustím – na ploše byly vidět ikony běžných her a programů. Teď jsem ale pozorně
sledovala všechny nabíhající záběry Family Videa. Na žádném z nich se kupodivu
vůbec nic nedělo. Bylo jich nečekaně mnoho... jenže jsem nepoznávala ani jediný:
nějaká cizí hala, knihovna, jídelna, ložnice, dětský pokoj, vinný sklep, kuchyně, další
pokoje, zimní zahrada, altánek... Pak se objevil celkový pohled – neznámý, terasovitě
ustupující, světlý dům s kamennými střechami z bílého vápence – stavba typická
pro oblast Dalmácie, což potvrzoval i výhled z okna na stařičký zkroucený olivovník.
Následoval pohled do prostoru před domem s několika vzrostlými palmami a kouskem
silnice pod skalnatým převisem a nakonec průhledy terasovitě se svažující zahradou
s jedním velmi romantickým výhledem na moře... Ten dům, ani věci v něm, mi nic
neříkaly. Nikdy jsem, snad kromě zámků, takové bohatství u nikoho neviděla. Hotová
rezidence!
Již
samotná
architektonická
kompozice
domu
působila
nanejvýš
vznešeným dojmem – v detailech sice jednoduchá a vycházející z lidových prvků
obyčejných kamenných domů, ve složitých terasovitých poměrech však maximálně
prostorná stavba, opředená živými rostlinami i historií. Uvnitř i zvenčí byla vyzdobená
s láskou, jen poněkud nadmíru a chaoticky – koberci, soškami, nábytkem, užitnými
předměty a obrazy z různých oblastí a období, přetékala jako studna, ve které se
utopily všechny báje a pověsti... Dům mě jako celek zezačátku přitahoval a na chvíli
dal zcela zapomenout mému trápení a smutnému očekávání věcí nemilých, dívala
jsem se na stále další a další naskakující obrázky a až pak se přistihla, jak postupně
22
začínám cizí bydlení kritizovat a jednotlivé vybavení pokojů pomyslně redukovat.
Dávám přednost jednoduchosti, protože se mi líbí, nebo pro to, že na takovéhle
bohatství prostě nemám?
Tak dost, kde je náš kvartýr a jednoduchý funkční nábytek? Zastesklo se mi
po něm a po oprýskaných rámech obyčejných reprodukcí. Chybělo mi otevíravé okno
do náměstí a čerstvé povětří. Potřebuju vycházku!
Evidentně tady mou rodinu naštelovanou nemám, tohle tu zůstalo po jiné
pacientce... Už už jsem chtěla kliknout na registraci, když vtom se objevil snímek
dřevěného srubu někde v horách a ...
*
*
*
„Pojď ke mně, no pojď k páníčkovi!“ zvolal odpočatě muž neurčitého věku.
Byl naboso, ale v huňatém béžovém svetru a manšestrových kalhotách. Vypadal jako
Jan, no ano, byl to on... úplně na horách omládnul! Ale, kde to je? Měli jet na lyže
do Dolomit, ale jen na týden... Tady je sníh skoro pryč... A co tam dělá ten pes???
On se snad zbláznil, koupil klukovi psa!
Zrzavá
kokršpanělka
mu
začala
nadšeně
olizovat
prsty
na
nohou.
Vůně sametově hebké, světle zelené trávy, prorážející mechem, smíchaná s ostře
nakyslým pachem tlejícího jehličí, zřejmě umocňovala vjemy rozdováděného psíka,
takže ten, jen co muže dostatečně očichal, začal pobíhat okolo jako pominutý
a s neskrývaným nadšením radostně poštěkával. Do záběru kamery nakráčel hošík
s dřevěným lukem a šípy z lískového proutí.
„Mám tě, ty zrádče!“ mrštně zaujal útočný postoj, na sobě vyšívaný kabátec
a dlouhý plášť, oči vykukující zpod přilby s chocholem. „Cos udělal s mou matkou?!“
začal svůj obvyklý výslech v té neobvyklé maškarádě.
„Dáme si oběd venku, co ty na to?“
„Co jsi s ní udělal?“ trval klučina na otázce.
„Brzy se vrátí. Je v Praze na operaci. Až se jí oči zahojí, pojedeme si pro ni.”
„Kdy? Měli jsme tam už přece dávno být!”
„Doktor L´andele volal, že to bohužel nejde tak rychle, jak původně sliboval.
Musíš vydržet ještě jeden týden.“
„To říkáš pořád, vymysli si něco jiného!“
„Dobrá... Zlý drak unesl krásnou Aphrodíté a spoutal ji řetězy ve své temné sluji
na vysoké skále za černým Vyšehradem. I kdyby rozlomila pouta, nemohla by utéci.
23
Znovu by oslepla z jasu dračího ohně. Neviděla by na krok! Na očích by pak musela
nosit černý šátek napořád. Do smrti by se trápila, že nezná naše tváře.“
„Proč draka nezabiješ?”
„Nemůžu tě tu nechat samotného.”
„Proč tedy nepošleš sluhy?“ zaujalo klučinu vyprávění.
„Sluhové jsou bojácní. Báli by se lézt na skálu.“
„Proč draka nezačaruješ?“
„Je to příliš daleko, kouzla na takovou vzdálenost nepůsobí.“
„Proč jsou vůbec draci?“
„Aby byly věci složitější.“
“Máma má ráda různě zdobený a složitý věci!“, zamyslel se najednou malý rytíř.
„Účesy, šperky, ornamenty! Znamená to, že je na dračí straně?”
Protože otec neodpověděl, vyložilo si to dítě jako souhlas. Odhodilo
znechuceně luk i šípy na jeden z ostrůvků tajícího sněhu a zavolalo na psíka: „Elvíro,
k noze! Přines mi meč!“ Elvíra odpelášila do nedaleké chaty. Za moment byla zpátky
i s bohatě zdobeným vyřezávaným mečem. Chvíli se o něj přetahovali a pak se oba
rozběhli po stráni. Kluk se málem přerazil o látku sametového pláště. U nízké
rozeklané jabloně se princovatě rozkročil a zavolal vzhůru: „Jsem Bajaja II. - Převeliký.
A ty jsi hnusná smradlavá bestie! Pusť královnu! Pusť ji! Teď hned!“
„Done Giovanni, nechcete dnes obědvat venku? Je teplo!“ přišel se zeptat
sluha v dlouhé zástěře a tmavě zeleném svetru.
„Ano, zrovna jsem si to také říkal. Prostřete nám na horní terase. A prosíme
čerstvou bazalku na rajčata!”
„Ano pane,“ zarděl se sluha a odkvačil.
U stromu opodál zatím pokračoval lítý boj: „Odemkni řetězy! Nebo ti nasekám
všechny hlavy!” Obluda nejspíš neposlechla, protože se vzápětí ozvalo: „A máš to
jednodušší!“ Don Giovanni se ušklíbnul. Připomnělo mu to jakýsi archaický reklamní
slogan.
V záběru se znovu objevil sluha. Na jedno rozhození prostřel krásný
kostkovaný ubrus na velkou desku přenosného stolu, rozloženého opodál ve svahu
na osluněné travnaté terásce.
Don Giovanni se pootočil tím směrem a zvolal: „A, Leporello, prosím vás, ještě
něco, nekupujte už tu skleníkovou zeleninu, je jaro – pošlete pro něco čerstvého
do Dubrovníku. Nebo to objednejte v přístavu, až pojedete dolů.“
*
*
*
24
Musela jsem to zavřít. Už se nedalo na ty fantasmagorie dívat. Unaveně
vzdychám a odevzdávám se pojízdnému polstrovanému křeslu. Tak tohle bude
nelehká věc. Zatímco maniodepresi jsem pomocí lithia úctyhodně zvládala dlouhá léta
a ještě ji maximálně zužitkovávala při tvořivé činnosti, v pracovním procesu
i při náročném koníčku, jakým je psaní, se schizofrenií jsem zatím neměla žádné
zkušenosti.
Zkusila jsem se do sítě Family Videa zaregistrovat sama. Nefungovalo to.
Pokouším se dostat do zpráv. Internet hlásí, že je ze zdravotních důvodů dočasně
zablokovaný. Takže do schránek ani na své oblíbené diskusní servery se nedostanu.
Telefon ani mobil jsem předtím také žádný nenašla. Sakra... no ano, říkala mi to přece
ta virtuální blondýna: osobní návštěvy a další formy komunikace nejsou žádoucí, se svým
manželem a synem se setkáte, až na to budete připravena. To ale znamená... to znamená,
že Family Video mi nemohl nastavit Jan, vždyť sem nesmí! A kromě toho... je někde
na horách!
Nastavili mi to oni.
Kdo oni, jací oni ?
Copak já vím, L´andelau, L´andele... celá tahle šílenost okolo!
Nejsi náhodou paranoidní?
Jasně. Unesli mě a udělali ze mě totálního magora. Už mi chybí jenom
fotogenickej ksicht, charismatickej úsměv, pták mezi nohama a mohla bych vystřídat
na scéně Jacka Nicholsona.
Aha, tak únos. A proč by unášeli zrovna tebe? Nejsi vůbec ničím důležitá.
Peníze nemáš, Miss Universe taky nejsi...
Tsss... mám něco jiného! Tvořím, píšu a šířím mezi lidi svoje myšlenky! Jsem
jiná. A to jim vadí! Unesli mě, protože dostali strach. Dokud jsem byla naprosto
neznámá, mohla jsem si psát, jak se mi zlíbilo, pes by po mně neštěkl. Jenže s veřejně
předaným oceněním za akvakoridor se všechno změnilo. O můj život a názory
se rázem začali lidi zajímat. Někdo vyštrachal, že tajně píšu a že moje texty jsou více
než odvážné. A finanční systém je vyhodnotil jako nebezpečné! Narušily by klid lidí
vysávaných jejich platebními kartami! Nutily by je přemýšlet! Nic přece není tak
nebezpečné, jako myšlenky, které škodí finančnímu toku!
Pokud by to bylo tak, odpráskli by tě během sekundy. Zinscenovali by dopravní
nehodu, spadla by na tebe střecha... vůbec by se s tebou nemazali! Nějak to nesedí...
25
Sedí. Mrtvola je jim málo. Nestojí o mou smrt. Chtějí mě ponížit! Chtějí mě
obrátit tak, abych nakonec pracovala pro ně. Absolutní poslušnost s nevýslovnou
radostí! D-503, chápeš?
Moc toho Zamjatina žereš.
Nežeru. Byl až moc velkej idealista. Na NÁS by nestačil zírat! Nebo by si spíš
odplivl zklamáním! V globálu totiž nejde jen o ponížení a poslušnost jedince. Samotné
ideologie vyšly z módy. Jde především o prachy! Zapadá to do sebe! Někdo by mohl
na změně mých myšlenek třeba vydělat, přece klasika showbyznys. V televizi je to
na denním pořádku! Furt hledají další a další vymatlaný hvězdičky, který nakonec jen
prodávají značkový zboží, a národ řičí, nechá se ovlivňovat jejich názory a ještě celou
tu trachtaci ochotně sponzoruje! Ach Montagu...
Klídek, žádná hvězda nejsi, Jan by se ti smál, že fantazíruješ.
Jan, Jan... jaký Jan?
Říká si teď Don Giovanni... to je úlet... a mele jeden
nesmysl za druhým... To snad ani nemůže být on. Jenom ho napodobili. Ty záběry
jsou fiktivní. Smyšlené. Vyrobené na objednávku!
No tak, uvažuj rozumně. Kde by takový film sehnali?
Mohli ho sestříhat a upravit podle skutečných záběrů, Family Video mají přece
k dispozici léta! Stačí šikovný ilustrátor...
Hele, to přeháníš... to by stálo majlant! Netočí přece komerční trhák! Proč by to
vůbec celé dělali?
Já vím, proč. Chtějí nás rozdělit. Chtějí, abych svou rodinu začala nenávidět.
Pak budu přístupnější novým názorům, novému životu, novému úkolu..., až se nebudu
mít o koho opřít...
Blbost, na to jsou mnohem levnější metody... Hrabe ti z tvých vlastních
vizualizací. Máš špatný svědomí, protože jsi taky pracovala na reklamních tricích,
aby akvakoridor prošel ve vládě. Abyste na něj dostali prachy. Abys byla slavná. A teď
jsi sama jednou z těch nenáviděných celebrit. Natáčela tě televize. Máš v sobě
nečekaný rozpor. Hráblo ti z toho.
Dobře, tak mi hráblo. Ale jak si mám jinak tu psychedelickou scénku vysvětlit?
Jestli Jana a Robina nevytvořili ve fiktivní vizualizaci, tak kde jsou a co se to s nimi
stalo? To je taky unesli a úplně je zblbli? Vždyť je to postavený na hlavu stejně tak!
Pomyslný dialog mě úplně zmohl. Už jsem nevěděla, co je pravda a co se mi
zdá, co je dobře a co špatně. Ničilo mě to, ale znovu a znovu jsem probírala dokola
události posledních dvou dnů. Schizofrenie se opravdu zdála být tím nejlevnějším
vysvětlením. Jasně, celý ten zákaz návštěv, nefungující pošta, nesmyslné rodinné
26
scénky a moje vlastní klony – to všechno nemusí být vůbec pravda! I ta informující
blondýna byla jen halucinace. Vtíravé otázky ale nepřestávaly:
A co když ne? Co když byla skutečná???
Nemohla být skutečná, když je virtuální.
Chci říct, co když se mi ta virtuální kráva nezdála?
No, tak to pak budou existovat i všechny ostatní Barbory.
Nesmysl, kde by je vzali?
Naklonovali tě, vždyť ti to řekla.
Kde vzali moje DNA? Aha!
DNA všech lidí je přece z bezpečnostních důvodů v centrálním registru
pracujících osob!
Aj aj aj.... Jak by ale mohly být moje klony stejně staré?
Nejsou stejně staré, nevšimla sis, že vypadají mladší? Nebo si to nechceš
přiznat? A vůbec, neslyšelas, jak říkala, že jsou časově urychlené?
Jak by je mohli urychlit?
Holka, holka, když můžou vyměňovat genové konstrukty lidí, které kódují
inteligenci, vzrůst nebo sílu, proč by nemohli ovlivnit rychlost dospívání? Jde o pouhá
písmena a šikovné ručičky biotechnologa... K tomu pár hormonálních injekcí,
výchovných programů se všemi potřebnými sociálními vzorci, nejspíš pod hypnózou
v době vývoje... Dvojníky dneska vyrobíš komukoli!
Stejně bude ale každý nakonec trochu jiný! Prostředí možná, ale úplně stejné
životní zkušenosti vytvořit nelze!
Co ty víš, přijde na to, jak moc se jim podařilo vývoj zkrátit...
Otisky prstů a duhovky očí bude mít taky každá Barbora jiné!
To je fuk, na to, aby tě unesli a vyměnili, to bohatě stačí...
Proč by mě měnili?
Aby tě mohli v klidu změnit.
A pak mě šoupnou vypatlanou zpátky, jo? Vždyť je to ještě větší nesmysl,
víš kolik lidí by na tom muselo pracovat? Klonování lidí je tak neefektivní, to se ví už
dávno! Většina zárodků hyne už při vzniku, pak se nemusí uchytit v těle náhradní
matky, další umírají pár dní po narození a pokud přežijí, nemohou žít dlouho... Tohle je
ta nejnesmyslnější a nejnákladnější úvaha... Kde by vzali peníze a takové množství
náhradních matek pro tak náročný... experiment?
Peněz i nezaměstnaných je spousta...
A proč by mě tu chovali tolikrát navíc?
27
Vyměněná venku dlouho nevydrží. Zešílí. Nebude schopná se zorientovat.
Samotným jménem začnou její problémy. Tady je Barbora. Venku se ocitne v roli
Afrodity de Wright... Robin jí bude říkat “mami” a Jan s ní bude chtít spát. Dovedeš
si to přestavit?
Ne! Ani si to nechci představovat. Je to nesmysl! Nevěřím tomu!
A čemu teda věříš? Budeš si muset rychle něco vymyslet, jinak se zblázníš!
Věřím na svoje nešťastně-šťastný číslo.
Myslíš, že právě proto tě tu mají třináctkrát?
Bylo 11:50, když jsem se vrhla k oknu, ale kromě hladkého rámu jsem nenašla
nic, čím by se dalo otevřít. V duchu jsem spílala tomu, kdo vynalezl klimatizaci. Sakra!
Jediná možnost, jak tady totálně nezešílet, je vypadnout odsud pryč! (Ještě před
hodinou jsem si přála nevědět o světě... a teď couvám. Kdepak, pud sebezáchovy –
toť mocný čaroděj.)
Vzteky jsem zabušila na sklo, ale na ulici zřejmě neproniklo vůbec nic. Jediný
člověk se nezastavil. Popadla jsem tedy bílé závěsy a začala jimi máchat ze strany
na stranu. Lidé se ale běžně nedívají vzhůru, nikdo si mého S.O.S. nevšímal.
A i kdyby... jak bych vysvětlila, co potřebuji? Ne, takhle to nepůjde... Chytila jsem
pevně opěradlo pojízdného křesla a rozjela se s ním proti zamčeným dveřím. A znovu.
A do třetice. To asi zabralo, protože někdo přiběhl a rychle odemykal. Schovala jsem
se v koupelně, připravená utéct nebo zaútočit. Do chodbičky vběhla ta tlustá sestra,
chtěla jsem jí proklouznout za zády, ale nevyšlo to, v tu ránu se otočila, popadla mě za
krk, odtáhla k posteli a několika dalšími hmaty položila na břicho. Jednou tlapou tis
kla mé tělo na bělostný satén a druhou mi bleskurychle vpíchla do ramene, s klidem
i přes plášť, připravenou injekci. Musela přiběhnout s ní!
„Co je to, sestři?” zeptala jsem se zmámeně a jazyk mi těžkl. Asi ji potěšilo
to oslovení, nebo co, protože si ke mně přisedla, povolila sevření, jednou rukou mě
pohladila po vlasech a řekla:
„Dávka barbiturátů na 36 hodin. Potřebuješ se vyspat.”
Byla to ta třináctá? Hlas měla skoro stejný jako já... C h t ě l a
ještě
pootočit
tak,
abych
na
j se m
se
n i ..........................................
l é p e v i d ě l a ........................................................................... .............................
.............. a babičko.............................................................................
proč máš tak ....................................................................
velké ............................................................
uši? - - - - - - - - - - - - - - - -
28
6.
Aphrodíté
Na lavičku v rozkvetlém parčíku usedla žena v bleděmodrém bavlněném plášti,
jaký nosí pacienti na vycházce. Poměrně mladá, s tmavými vlasy, pečlivě spletenými
do vysokého, téměř divadelního účesu, působila přinejmenším zvláštně. Kombinaci
vrozených vlastností spolu s chaoticky naučenými gesty, by však neodhalil ani ten
nejvšímavější kolemjdoucí. Snažila se nepokazit jediný pohyb, kontrolovala se,
aby nedělala chyby. Za každou cenu chtěla vypadat elegantně. Výsledek by snad
mohlo odsoudit jen žárlivé ženské oko potenciální soupeřky, naopak na muže
působila tato bytost jako magnet.
Krásně tvarované nohy jí zahřívaly vlněné ponožky, z vrtivých pohybů jejich
nositelky bylo však znát, že jí ty směšné kousky textilu na nohách vadí. Nebyla
na ponožky zvyklá, doma na jihu taková zima nebyla. Ještě že jí Leporello
do cestovního kufříku zabalil několik párů pro případ. Vyžádala si je na radu jedné
ze sestřiček. Bylo tu mnohem chladněji. Vlastně tady všichni nosili ponožky.
Podívala se na přezky bot. Vadila jí jejich čistě funkční průmyslová strohost.
Také umělý korek erárních sandál se pod patami začínal téměř neznatelně drolit. Byl to
bezcenný pásový brak, nejspíš od globálního dodavatele. Mnohem raději měla ručně
vyráběné věci. Milovala zdobnost, obdivovala šikovné ruce řemeslníků a umělců, ráda
se láskyplně mazlila s krásnými předměty, šperky, látkami. Stýskalo se jí po osobních
věcech, po domově. Oblíbené ornamentální koberce, sochy a obrazy by ji snad
alespoň trochu potěšily, možná že i uklidnily...
Byla totiž velmi rozrušená. Její dosavadní život, jehož časovou zhuštěnost
si ještě neměla možnost pořádně uvědomit, byl rozbit a změněn k nepoznání. Operace
očí se sice podařila, a tak začala znovu normálně vidět, ale sesypalo se všechno
ostatní. Zatímco dříve zatemněný svět se nyní neváhal ukazovat v nejjasnějších
barvách, myšlenky na budoucnost utonuly v naprosté beznaději. Nerozuměla tolika
věcem!
Předně
nechápala,
proč
absolvovala
operaci
v
unistátním
motolském
hospitareálu, když se jí měl ujmout sám doktor L´andele, ďábelsky mazaný, rodinný
lékař, kterého znali odmalička! Často za nimi do Dubrovníku jezdil nebo oni za ním
do Prahy! Pokoj měla předem rezervovaný přímo v té jeho zpropadené nemocnici,
29
jako vždycky, a v Praze se neměla zdržet, i s rekonvalescencí, déle než dva týdny.
Leporello se měl vrátit na jih a zase pak pro ni přijet a odvézt ji domů.
Jenže tady se jí vysmáli!
Tvrdili, že L´andelau není žádná nemocnice,
ale luxusní hotel! Takový hloupý vtip. Vždyť tam byla tolikrát! Kvůli zubům, s páteří,
se zánětem kloubů...
Teď o ni pečovala anonymní mizerně placená smečka a ona neměla tušení,
jak se do téhle pasti chytila. Pamatovala si, jak ji Leporello vezl autem na sever.
Byl konec února a celý střed Evropy studil jako země Sněhové královny. Schoulila se
na sedadle a doufala, že operace dobře dopadne. Těšila se, že bude možná
na zpáteční cestě pozorovat zasněženou krajinu; naposledy viděla sníh, když měřila
72 cm! Poslední místo, na které si byla schopná vzpomenout, bylo parkoviště
u dálnice, někde poblíž moravské metropole. Leporello jí pomohl najít na benzínce
dámskou kabinku WC, a pak, během krátké přestávky, kdy slyšela, jak si pobrukuje
písničku Pod Špilberkem kraj Dunaja, dopíjela zbytek kávy z cestovní termosky, opřená
o dveře auta.
Brno se asi utěšeně rozrůstalo od té doby, co se stalo pro svou
výhodnou polohu, bezproblémovou dopravu, přijatelnou cenu a krásnou architekturu
novým hlavním městem česko-moravsko-slezsko-slovenské zóny. Nemohla se dočkat,
až jeho moderní tvář uvidí!
Hned potom musela velmi tvrdě usnout, protože se probudila až v Praze
na nemocničním lůžku. Když zjistila, že jsou v pokoji ještě další dvě postele a na nich
spí nějaké jiné pacientky (nebo snad dokonce pacienti?), vztekle vyhledala dveře
na chodbu a chtěla si jít stěžovat, co je to za nepořádek. V cizí budově se však, slepá,
vůbec nevyznala. Odchytila ji až sestra, která měla noční službu. Ta jí vysvětlila, že se
musí dobře vyspat, protože hned následující ráno má naplánované usazení nových
očních implantátů, takže před narkózou rozhodně nesmí nic jíst! To by ji ani
nenapadlo, chtěla jen svůj vlastní pokoj, ale jakmile se začala domáhat objednané
nadstandardní péče, začala na ni ta čarodějnice řvát.
Nebyla na tak šeredné jednání zvyklá. Vlastní hrdost jí nedovolila se z takovým
individuem dál bavit. Nechala se bez dalších řečí odvést do postele, odhodlaná jim to
tu hned poránu vytmavit. Opravdu protivné slovo. Sama žije už kdovíjak dlouho
v temnu absolutní slepoty...
Ráno se s ní ale nikdo nebavil, jakýsi běs ji naložil na pojízdné lůžko a odvezl
rovnou na operační sál. Teprve pak, když procitla z narkózy, začala vnímat všecku
tu spoušť. Leporello byl fuč, kolem tolik cizích lidí, doktora L´andeleho nezahlédla ani
omylem a když se na něj ptala, stíhalo ji jen podivné mlčení nebo veselé chichotání.
Avšak ze všeho nejvíce ji trápilo, že nevěděla, proč za ní přijeli, a nebyla si ani
jistá, zda vůbec podle řeči poznává, své nejbližší! S Donem Giovannim připravovali její
30
cestu do Prahy na tenhle životně důležitý zlom dlouho dopředu, ale o návštěvách
v nemocnici nepadlo ani slovo. Shodli se na tom, že Dubrovník je příliš daleko na to,
aby za ní s Bajajou přijeli, byť jen na jedinou návštěvu, a to i tehdy, kdyby měla, třeba
kvůli komplikacím, zůstat nečekaně déle.
Tady však, kde se vzali, tu se vzali, objevili se hned na druhý den! A přinesli jí
jakési ubohé skleníkové květiny bez vůně, které tak nesnášela! Nesměli se poprvé
zdržet dlouho, ale i přesto to byl velmi zmatený rozhovor... divili se, že je tak
překvapená, když za ní přišli na návštěvu a tvrdili jí úplné nesmysly! V Praze prý žijí
odjakživa! Ona že je uznávaná členka architektonického týmu a kolegové z práce ji
pozdravují... (Tss, odkdy bohyně pracují? Nebo je to nějaká inovace? Ušklíbla se,
když si vzpomněla na nejnovější díly Matrixu...)
Přemýšlela tenkrát, jestli se jí návštěva nezdála, na očích měla ještě obvazy...
Ale... ty květiny tam nahmatala i později... Bylo to skutečně tak. Přijeli za ní až
do Prahy a někde se tu ubytovali! Od té doby za ní chodili na návštěvu každý druhý
den, nosili jí sladkosti, ovoce, obrázky a vypravovali další a další nesmyslné historky.
Když jí z očí konečně a definitivně odmotali ten mumiózní přebal, rozjařilo ji,
že opravdu vidí, sice ještě mlhavé, ale světlo, byl to uchvacující pocit. Ačkoli ji velmi
obtěžoval jakýkoli pohyb, pomalu se učila bolest překonávat... Nakonec byla ráda,
že za ní manžel a syn přijeli, sama netušila, že zotavení bude tak náročné.
Jenže když je oslovila jménem, když pak i sestře sdělila, že má syna Bajaju
a její choť je Don Giovanni... Když se synka zeptala na Leporella, Elvíru a na svůj
oblíbený olivovník...
Dolehl na ni pocit, že ji na psychiatrii přemístili buď oprávněně nebo záměrně.
Zaplašila ho. Raději se začala věnovat zrakovému cvičení. Její tmavě hnědé lesklé oči
přitom nesouvisle těkaly z místa na místo, chvíli se věnovaly stromům, pak ptactvu
v křoví i modrému nebi, na kterém přibývalo nadýchaných bílošedivých šmouh.
Prohlížela si kolemjdoucí – poněkud netaktně – od hlavy až k patě, věnovala jim svůj
kritický pohled nepřiměřeně dlouho. Odvraceli od ní své tváře a přidávali do kroku,
protože nebyli na tak dlouhé prozkoumávání zvyklí.
Všimla si rukou, jinak pečlivě upravované nehty byly v hrozném stavu,
lak odrostl a nebyl ani v souvislé vrstvě. Jeho původně světlá béžová barva byla
ohavně nažloutlá; Leporello se zjeví, až to uvidí, musela tu být už celou věčnost.
Ze zvyku přejela povrch nehtů citlivými bříšky prstů druhé ruky. Rozesmála se a tatáž
bříška nastavila slunci. Musela se proto na lavičce pootočit a přitom zavadila druhou
rukou o kapsu na plášti. Začala popaměti šátrat uvnitř a kontrolovat, zda v rozích
nejsou nějaká smítka. Aniž by se dívala, věděla, že našla jen kousíček utržené nitky.
31
Odhodila ji stranou, ale vzápětí po ní začala zběsile pátrat očima, aby se ujistila, že se
nemýlila. V této poloze – pootočenou na lavičce opačným směrem, sehnutou
a dloubající se ve smetí na zemi – ji zahlédl mladý doktor. V podpaží nesl notebook
s chorobopisy svých pacientek. Ne náhodou měl původně namířeno na ženský
otevřený pavilon.
„Tak jak jste na tom – s očima?“ zkusil opatrně zavést řeč mladý oftalmolog
a doufal, že se mu skrytý záměr podaří.
„... Ah..., to jste vy...? Dobré odpoledne..., ... ééeh... lepší se to den ode dne,“
honem se upravovala žena. „Zrovna jsem si tu procvičovala ostření, jak jste mi říkal.
Hledala jsem jen... nitku... z kapsy,“ dodala rychle, aby si nemyslel, že nemohla najít
něco mnohem důležitějšího.
„Nitku?“
„No... jsem taková puntičkářka. Našla jsem ji v kapse a vyhodila. A pak jsem si
ji chtěla prohlédnout. Co kdyby mi splnila nějaké tajné přání jako zlatá rybka? Chi chi
chi...“
„Chápu,“ odpověděl muž a také se křečovitě pousmál. „A jak se vám líbí ta
zelená barva, Afrodito?“ zeptal se ještě a nebylo to jen z profesního zájmu.
„Jsem Ap-hro-dí-té!“ vyštěkala na něj okamžitě. „A ta zelená barva je strašná!
Doufám, že u nás doma bude výraznější,“ prudce pohodila hlavou a snažila se vypadat
obzvlášť vznešeně.
„Ale tady jste skoro doma!“ zvýšil kosmeticky upravené obočí doktor Jižka
(od chvíle, kdy pozměnil své původní příjmení, se jeho vedlejší příjmy na oční klinice
ztrojnásobily). „Kousek odtud je přece Anděl!” v duchu nechápal, co s ní jeho
kolegové dělají. Dezorientaci po zákrocích viděl už nesčetněkrát, ale aby to někoho
takhle vyřídilo...
„Odkdy je v Dubrovníku Anděl?“
Tak teď ji nachytal. “Jaký anděl?“
by měla logicky znít otázka cizinky.
Geografická vazba odhalena. „Od té doby co znají Indiáni Rudé náměstí,” zafušoval
ještě do kontroly IQ.
„Cože?” urazila se. „Ty si jako myslíš, že Prahu nemůžu znát? Byla jsem
tu několikrát!” zasyčela zlověstně Aphrodíté a vzteky začala světoznámé kapacitě
tykat, pěsti sevřené rozčilením. „A zrovna na tom vašem Andělu! Tak hnusnou
nemocnici si budu pamatovat nadosmrti!”
„Jakou nemocnici?” netušil doktor a hypotéza se mu rozsypala.
„Vy neznáte L´andelau ?” ušklíbla se žena. „To se teda divím. Tak pekelný
zařízení se často nevidí. Stáhnou tam člověka div ne z kůže a ještě ho vystaví jak
ukřižovanýho,” vzpomněla si na všechna dosavadní léčení, na měření, testy, programy
32
a simulátory, na pokoj do kterého bylo škvírou v závěsech vidět z ulice... Mechanický
pomeranč hadr... Otřásla se.
„Jo vy myslíte ten hotel… no jo, ty mastný ceny asi vyléčí každýho, plus ten
výhled ráno,” doktor se musel pousmát. Vyjevený výraz pacientky zhodnotil jinak.
Zatímco ona v ten moment nevěděla, kdo z nich je vlastně blázen, Jižka si myslel,
že ho obdivuje za přímý názor a že se už nezlobí. Nad její psychikou zlomil hůl, ale...
ty nohy... Rozhodl se s ní ještě chvíli bavit.
„A propos, v neděli jste tu měla rušno,“ převedl hovor jinam, „navštívila vás
rodinka... co synek? Všechno v pořádku?“
„JO,” vzala ho úsečně na milost Aphrodíté. „Přinesl mi obrázek...” pokračovala,
„ale… mluvil úplně z cesty...“ Udiveně vzhlédla a zase sevřela ruce v pěst.
„No... to je... subjektivní. Stejně tak mluvil třeba pak on o vás,“ chtěl ji to nechat
vstřebat, jenže ona ho překvapila otázkou:
„Vůbec neroste!?
„A proč by měl? Tak dlouho tu zase nejste...” nechápal.
Nevěděl najednou kudy kam a tak sáhnul po palčivě ožehavém esu: „A co váš
muž?“
„Manžel...“ žena už byla z rozhovoru dost zmatená. Nyní se odmlčela úplně
a v jejím výrazu se odráželo zklamání.
„Ano, manžel,“ snažil se povzbudivě zopakovat doktor to nepříjemné slovo,
ale vyšla z něj jen mechanická artikulace, podbarvená opravdu zřetelnou nelibostí,
„včera za vámi přijel se synem v červené lukrécii. Parkovali támhle.“ Pokusil se
zopakovat, co věděl, a přiblížit nějaký detail, takže přitom máchl rukou směrem
za sebe.
„Ale jo, já si vzpomínám,“ odpověděla neochotně dlouhonohá bohyně
a v duchu znovu bezvýsledně přemítala, jak mohli sami přijet autem, když byli
odjakživa zvyklí, že je všude vozí Leporello... „Mluvili jsme spolu. Poznala jsem jeho
hlas, jenže...“ sakra, nebude tu přece cizímu chlapovi sdělovat nějaké intimnosti,
navíc to byl on, kdo na ni poslal psychiatra...
„Jenže co?“
„Jenže... jak si mám být jistá, že to byl opravdu on?“
„Cožpak nejste schopna svého muže poznat?“
„Nikdy předtím jsem ho neviděla!“
„Promiňte, to jsem nevěděl,“ zrudnul úspěšný oční lékař, kousl se do rtu
a chvatně odešel. Znal podrobně její oči a tělo. Měl představu o její práci a o tom, jaké
oční implantáty bude potřebovat. O její rodině si však dosud nepřečetl nic.
33
7.
v noci
Jan de Wright seděl ten večer doma v křesle a pozoroval na obrazovce
Aphrodíté ležící na sklápěcím nemocničním lůžku. Dusila svůj pláč v bleděmodrém
rukávu erárního pláště s emblémem psychiatrické kliniky motolského hospitareálu.
Druhé dvě pacientky na jejím pokoji kvůli ní nemohly pořádně spát. Rván vnitřně
na kusy, kouřil a nervózně bubnoval do desky stolu. Za okny, mnohem méně razantně,
zato
však
vytrvale,
svlažoval
jemný
aprílový
deštík
pučící
rostlinnou
říši.
Stejně spravedlivě ovšem dopadal i na zelenavé stříšky věží polozapomenuté
smíchovské kdysi-dominanty.
Robin už dávno spal, starosti všedního dne odsunuty, pod dekou z umělých
dutých vláken ve svém maličkém pokojíku, když cca 800 km od něj, směrem na jih,
upravoval s láskou o 3 cm vyššímu Bajajovi časově urychlený genetický plagiát jeho
otce přikrývku z pravého husího peří.
Don Giovanni pohladil synka po vlasech a byl potěšen, když si uvědomil, že je
mu dítě v nejednom ryse, podobné. Ta mužská ješitnost! Co se dítěti honí hlavou, mu
z hlediska dědičnosti tak důležité nepřipadalo. Byl pyšný na jeho světlé vlasy
a s povzdechem musel konstatovat, že mu kluk roste před očima jako z vody. Ve snu
by ho nenapadlo, že jeho skutečným, biologickým otcem, vůbec není. A nepřišel by
na to, ani kdyby si nechal udělat, čistě pro kontrolu, genetické testy. Bajaja, klidně
oddechující a zatím i ve dne celkem bezstarostný, časově urychlený klon Robina
de Wrighta se na něj usmíval ze spánku.
Geneticky modifikovaný náhradní otec geneticky modifikovaného dítěte
ani netušil, že stačí ve vhodně odebrané buňce člověka vyměnit část přirozeného
genového konstruktu za uměle implantovaný sled písmen kódující rychlost
dospívání... a dvě stejné tvářičky aby svět pohledal! Odborné knihy o genetice a různé
sci-fi příběhy sice byly v obsáhlé knihovně v jejich Dubrovnické rezidenci k dohledání,
avšak veškeré (i hypnopedické) programy v průběhu urychlovaného vývoje vědeckou
literaturu natolik zesměšňovaly, že Don Giovanni, Aphrodíté i malý Bajaja dávali
přednost společensky vysoce ceněným bájím, pověstem, pohádkám, legendám
a snům s prvky kouzelnictví a magie...
Klučina vypadal spokojeně. Určitě se mu zdálo něco příjemného. Na přihrádce
u jeho postýlky ležela Krása Nesmírná, znovu vydané ruské pohádky ve zlatavém
34
přebalu. Tvář Dona Giovanniho, vystřídala postupně všechny programově naučené
– a už i dostatečně prakticky odzkoušené – výrazy něhy, pýchy, hrdosti, shovívavosti
a blahosklonnosti.
Při přechodu na starostlivost ho napadlo podívat se ještě
na okamžik ven a zkontrolovat, zda Elvíra dobře hlídá. Normálně šlo o povinnost
Leporella, ten byl teď ale pryč, vyřídit obvyklé „finanční drobnosti“ doma v Dubrovníku
a přiobjednat ještě nějaké zásoby jídla, především čerstvé zeleniny, která neustále
docházela, jak se jejich pobyt v horách, kvůli dlouhé rekonvalescenci božské
Aphrodíté, postupně protahoval. Bylo to skoro šest týdnů, co ji sluha odvezl do Prahy.
Měla být zpátky už dávno, jenže doktor L´andele nejdřív nasliboval hory doly,
a pak vznikly nečekané komplikace. Jen ať prý na horách zůstanou sami, jim že to
může také jedině prospět, a Bajaja chtěl pak otvírat studánku... Darmo mluvit. Pořád se
něco dělo. Zítra by však měl Leporello zase dorazit.
Don Giovanni se už těšil na pořádnou hostinu. Dohlížet na dítě, psa, srub a jeho
nejbližší okolí mu ale naštěstí tolik nevadilo. Byla to celkem příjemná práce. Dokonce
si začínal uvědomovat, že čím déle je mimo vývoj, tím raději si věci kontroluje sám.
Cítil, že ho taková samostatnost uspokojuje a dává mu dosud nepoznaný pocit
důstojnosti.
Vyšel před chatu a nasál do sebe studený horský vzduch. Elvíra v boudě
se zavrtěla a tiše kňučela. Sv. Ilja čněl i ve tmě do výšky vzbuzující respekt.
V létě ostře kamenitý, nyní ještě do tvaru kostrbaté křivky zasněžený vrchol, odrážel
měsíční světlo tak jiskřivě, že vzdálené mihotalky pouličního osvětlení dole v Orebiči
vypadaly přinejlepším jen jako dokonávající světlušky.
Vydechl zhluboka, zfouknul petrolejovou lampu zavěšenou ve výklenku
dřevěného srubu a odebral se zpět dovnitř. Sedl si do pracovny a dopřál si náprstek
neředěné, malinové šťávy. Chůva, která vychovala jeho znejmilejší Aphrodíté,
jim každý rok dávala tradičně na sv. Barboru lahvičku svého pozoruhodného lektvaru,
jaký dokázal doma připravit už jen málokdo. Věřili div ne v jeho zázračnost. Napil se
čarovně chutného sirupu a zapnul ďábelskou skříňku schopnou přinášet živé obrazy
z široširého světa.
Na monitoru počítače naběhly snímky Family Videa. Dubrovnická rezidence
vypadala mírumilovně a vše se tam zdálo být v pořádku. Leporello škubal v kuchyni
čerstvou kachnu, na stole zářily pomeranče připravené k oloupání. Dona Giovanniho
zamrzelo, že už nebude překvapený. Na druhou stranu ho těšilo, že může vidět, jak
v zahradě začínají kvést první rané azalky a rododendrony. Převis u silnice po dešti
zase trochu povolil a část skalnaté horniny se sesunula. Bahnité stopy byly na asfaltu
ještě patrné. Kdyby je kamera přiblížila víc, placičky by jistě ukázaly stopy různých
vzorků pneumatik...
35
Nečekanými průtahy v Praze rozmrzelý otec měl původně v úmyslu pečlivě
sledovat všechny nabíhající záběry, ale nakonec to nevydržel a přeskočil na konec:
kamera poskytla obraz vskutku královsky vznešené postele pod splývavým
baldachýnem. Na polštáři nehybně ležela alabastrově bledá Afrodita, bílý laboratorní
plášť spadlý na zem. Dona Giovanniho se zmocnila úzkost, jakou nyní prožíval
dennodenně. Nevěděl, co se s jeho ženou přesně děje, mohl jen tiše pozorovat její
nešťastný obličej. Připadalo mu, že po operaci zestárla o několik let. Bez chuti
do života, odevzdaně ležela nebo se neradostně ploužila po pokoji, ani o vlasy
už nepečovala jako Zlatovláska, spíš se pomalu, ale jistě měnila v Popelku.
Viděl stejnou tvář, jako před chvílí Jan de Wright, akorát s tím rozdílem, že dlaně
na konci nahých paží svíraly slzami provlhlý, bělostný satén L´andelau.
*
*
*
Tu noc byl mokrý ještě třetí polštář... Předcházela tomu událost marginálního
významu: ve všech Královských Společnostech, co jich kde po světě v rámci projektu
bylo, se sídly vždy v horních patrech budov k tomu určeného hotelového řetězce
L´andelau, docházelo běžně k celkem nepodstatným změnám, z hlediska fungování
celku – klony nemohly žít dlouho. Nešlo už sice o vyložené experimentování,
ale úspěšnost zdravého růstu po překlenutí dospívání byla stále nepříjemně
(nebo příjemně?) nízká...
Tentokrát přišli vyměnit v pražském L´andelau tajně trpící devítku. Oficiální
diagnóza zněla: nádorové onemocnění v oblasti tlustého střeva. Bude se prý muset
podrobit dlouhému procesu léčení mimo Královskou Společnost, takže nebude mít
možnost plně se věnovat řešení svěřeného úkolu...
Přijala to hrdě. Doktor L´andele chvíli počkal, až se rozloučí se svými sestrami.
Pak ji odvedl, aby vzápětí představil Barboru novou. S výrazem sebevědomým,
ctižádostivým, povýšeným, se ihned v L´andelau zabydlovala a snažila se
od samého začátku nedat najevo nic, co by se mohlo později odrazit v nějakém trvale
nepěkném inauguračním přívlastku. Bojácná jí mohla takovou predispozici jen tiše
závidět. Ach... jak moc ji nyní mrzelo, že jedna hloupá programátorská chyba plus její
zbytečné opakování, změnila v uměle urychlovaném stadiu růstu její povahu
navždycky.
36
Měřila prý tehdy jen 85 centimetrů, když jí do programu zařadili (schválně nebo
omylem?)
záběry
na
objednávku
inscenovaných
autonehod,
sestříhané
z archivů světových televizních stanic. Hrozné. Kolik skutečných životů je denně
obětováno jen pro to, aby zbylé obyvatelstvo světa zaujalo vhodný postoj před tou
kterou reklamou inscenující falešnou pohodu a neexistující bezpečí...
Uprostřed noci Bojácnou něco probudilo. Postele seřazené po čtyřech za sebou
ve třech řadách fosforeskovaly speciálním nátěrem do nočního ticha, přerušovaného
nedalekým chrápáním Dobrotivé, které bylo opravdu příšerné. Naštěstí spala
samostatně, za přepážkou vedle dveří oddělujících vstup do pokoje Královny/Matky.
Bojácnou ale probralo ze spánku ještě cosi jiného – nepatrné nárazy, přicházející
nejspíš zvenčí. I když vylekaná, přesto vstala z postele a šla se podívat na světelné
moře
velkoměsta
ztichlého
nocí.
Osvětlené
mnohapatrové
lodě
prosklených
obchodních budov skutečně zářily jako průhledné majáky ve vlnách posetých
troskami starých obyčejných domů. Přitiskla tvář na chladivé sklo. Ucítila jemnou
vibraci. To na horní roh skleněné fasády domu útočily nepravidelné turbulence
způsobené silou větru, který z okolního nepřátelského, finančními toky ničeného
světa, nepřinášel nic dobrého. L´andelau bylo v tom tržně zářícím oceánu maličkým
ostrovem, bezpečně utajeným královstvím, záchranným člunem, který jediný mohl
ještě napravit penězmi otrávenou planetu. Jen co se vzchopí jejich Královna/Matka,
pustí se do toho všechny. Pod jejím vedením to dokážou! Spojí se pak s ostatními
královstvími a společně splní svůj úkol. Když už je k dispozici ta rozporuplná
globalizace, vyselektují globálně z informační džungle všech lidských myslí jenom
podstatné myšlenky, vědomosti a zkušenosti a ty pak budou uchovávat a šířit. Jedině
tak nepropadne většina lidí panice, až se globální trhy zhroutí. V L´andelau je jediná
momentální naděje na důstojnou budoucnost lidstva.
Sedmička o tom byla přesvědčena. Učila se to celý život. Jenom nevěděla,
jestli lidstvo o nějakou budoucnost vůbec stojí. To je neučili. Ale zeptá se mateře,
až s ní bude konečně řeč. Ta se přece narodila tam venku a je součástí přirozených
genetických struktur, tak to musí vědět. Proč by ji tu jinak drželi? Určitě ne pro její
DNA. Moudrost a láska, to je to hlavní. Úžasná memetická výbava. Zcela jistě ten pravý
důvod, proč se na ni všechny tak těší. Chtějí se od ní všemu naučit. Chtějí být také
jako ona, nejenom jako ona vypadat. Láska pak přijde sama, poznají, jak chutná...
je to prý... překvapení...
Bloudila očima po bílých stěnách a splývajících závěsech. Na posteli v řadě
za ní klidně oddechovala nová Barbora IX. Škoda té výměny... s původní devítkou
37
si rozuměla nejvíc, občas jí nechávala i svůj švestkový kompot... Vzdychla. Několikrát
si i místo ní řekla hlavní sestře o krabici džusu navíc, aby...
Vzpomínky přicházely najednou v řadách a smutek nakonec sevřel její nitro tak
silně, že ji to vyděsilo. Podobně intenzívní vnitřní bolest, týkající se pouhého odchodu
jedné ze sester, dosud nepoznala. Rozplakala se. Horké slzy se lačně vpily i do jejího
polštáře a další je následovaly.
*
*
*
Někde v budově se ozval přidušený výkřik. Ve vyšetřovně doktora L´andeleho
s nápisem NEKLONUJÍCÍM VSTUP ZAKÁZÁN se ještě svítilo. Opilý chodec venku na ulici
se zapotácel, když zvedal hlavu vzůru, avšak na zem splývající běloba průsvitných
závěsů za okny ho jenom rozezlila. Zespoda viděl pouze pomalu se plížící stín a pak už
jen nahá záda muže sklánějícího se nad lůžkem s čímsi, co vypadalo jako nehybné tělo
dívky. Následné pohupování ve známém rytmu potvrdilo hypotézu náhodného
voyeura. No fuj, tak banální poloha? Zašklebil se. A holka leží jak prkno! Odplivl si
s nechutí do kanálu a vrávoral dál.
Kdyby byl na pogumované válendě ve vyšetřovně vůbec kdy jaký polštář,
pak by ho byly ve chvíli posledního výkřiku nestihly slzy ani hmatatelně zvlhčit.
Zato by ho obarvilo, pokud by měl majitel onoho hýbajícího se stínu větší smysl
pro symboliku, právě devět kapek krve, ztemnělé jako rudý gladiol.
8.
smyčka
Pochopila jsem, že kontrola nad mými životními funkcemi je u konce.
Někdo, nebo v horším případě něco, mě dokonale ovládalo. V jakékoli kritické situaci
reagovalo moje tělo nezávisle na mém přání a odmítalo spolupracovat. Následovala
38
apatie, spánek či ztráta paměti, zhroucení, popřípadě bezvědomí. Jakoby blokace
zpětné vazby způsobená hypnózou, chemoterapií nebo nějakým neviditelným
programem. Jestliže však hrozila hysterie, agrese, nebo pokud jsem se pokusila
o útěk, přiběhla Barbora XIII. s uspávací injekcí. L´andelau prostě mělo můj život
pod kontrolou. Negativní projevy nebyly žádoucí, a proto byly záměrně eliminovány.
Asi i proto zůstal můj pokoj do pátku zamčený. ... Nejdřív je vaším úkolem vlastní
adaptace, zněla mi v hlavě slova virtuální Block´l´andelerin. Už jsem se ničemu
nevzpěčovala. Zesláblá, psychicky vyřízená a vnitřně nalomená, většinu času jsem
beztak prospala. Za okny můj milovaný Smíchov, tak neskutečně vzdálený,
tak neskutečně blízký... On jediný mi zůstal věrný a před očima se mi
– ať už
opravdový nebo ne – alespoň neměnil. Jenom se přirozeně rozrůstal. Groteskní
jazyková hříčka, dřív jsem mu vyčítala, že se mění! Měla jsem se spíš rozčilovat,
že roste. Teď mi jeho sahání do výšky ani nevadilo. Stavby probíhající venku mě
dokonce uklidňovaly svými každodenními přírůstky. Sdělovaly mi tak, že čas a život
venku se nezastavil.
Občas mě zlákala možnost psaní, ale soustředění mi nikdy dlouho nevydrželo.
Stesk po rodině mě drtil nejvíc. Jako by nestačil tragický osud mých vlastních rodičů...
sotva si člověk vybuduje svoje hnízdo, už mu ho někdo rozšlápne. Časté přepínání
na Family Video a pozorování mého muže a jediného syna v neznámé chatě
v neznámých horách mi však poskytovalo jen velmi bolestnou útěchu. Skoro každá
jejich věta mě naplňovala úzkostí. Byli doslova MIMO... Nevěděla jsem, jestli je
poskytované video obrazem skutečnosti nebo jestli se jedná o záměrně vyrobený film.
Cožpak by bylo možné Jana a Robina takhle změnit?
Jiné záběry nastavit nešly. Registrace nefungovala. Bylo to prostě takhle
a do ostatního světa jsem, kromě standardních televizních kanálů, neměla přístup.
Pražský byt, Janova a moje práce, Robinova škola – naše čtyři postačující záběry byly
tytam. Místo toho hory. Don Giovanni. Elvíra. Dubrovník. Zkoušela jsem se několikrát
z vlivu automatické sekvence vymanit, ale nešlo to. Vždycky mě znovu vtáhla do děje.
Bajaja a Leporello. Kachna na pomerančích.
Zatímco operní jména v tomhle podivném seriálu mi vesměs nedávaly smysl –
snad jen jako zákeřná slovní hříčka nějakého operátora – s ošetřující Barborou
Dobrotivou jsem se postupně smířila. Co jiného mi taky zbývalo? Člověk ostatně lépe
přijímá chyby vlastního “dvojčete” než nedostatky druhých.
A třináctka je mi v lecčems tak podobná! Vlastně má povahově hodně blízko
do mé obětavé babičky. Přízeň se holt nezapře! Připomíná mi dětství. Možná i ostatním
jaksi nahrazuje mateřské city a pohodu rodiny. Zásobuje mě jídlem na vozíku, uklízí,
převlékla mi postel a mění hygienické potřeby v koupelně. Je nakonec docela milá,
39
akorát si s ní nemám o čem povídat. Zajímá ji především, kolik jsem toho snědla
a vypila. Na jídlo je úplně fixovaná. Ostatní věci ji však valně nezajímají, snad kromě
drbů, které šíří o ostatních Barborách. Jenže ty zase absolutně nezajímají mě. Názory
halucinace na jiné mé halucinace... to opravdu nemůže být moc směrodatné.
V pokoji nejsem vězněná stále, občas mě vyvede do Královské Společnosti
na krátkou procházku. Vždycky se přitom tváří důležitě a ustaraně. Ve společné
kanceláři, do které to z mého pokoje není daleko, to neustále šumí nějakou činností.
Dvanáct Barbor buď pracuje, zpívá, tancuje, čte si, sleduje výchovný program nebo jí.
Zrovna teď jsem u nich na dopoledním špacíru. Trochu se pode mnou podlaha
houpe, špatně vidím a pobolívá mě hlava, ale už to nejsou takové křeče, jako
zezačátku. Zvykám si. Místy se možná i usmívám. Rozhodně si ale na nic nestěžuju.
V momentě, kdy se ženy přesunují z učebny na velký koberec, ocitáme se
přímo mezi nimi. Barbory, smějící se a chytající se za ruce, zahajují hodinu tělocviku
tanečkem kolo-kolo-mlýnský okolo nás. Block´l´andelerin jim k tomu předříkává text
a ony ho radostně opakují. Jako v mateřské školce!
Bác! Válejí se po zemi jako hrušky a já se za ně stydím. Takhle sebou nechají
točit? Chci se na ně rozzlobit, ale stále nemohu mluvit, jen poulím oči a němě otvírám
ústa. (To je pokrok! Ještě nedávno jsem se nemohla ani pohnout!) Pak nastupují
do řady a já procházím kolem nich. Na visačkách čtu jejich jména:
Barbora I. - Neskromná
Barbora II. - Spanilá
Barbora III. - Zlomyslná
Barbora IV. - Flegmatická...
Zvláštní, taková vůbec nejsem. Ani nechci být! Koukám na ten přívlastkově
bezcharakterní spolek a v duchu se vztekám. Ony na mě civí a hihňají se.
Jindy mě bedlivě sledují a marně doufají, že něco řeknu. V každém případě mi
zatím lezou pěkně na nervy. Když někdo vypadá jako vy a snaží se i chovat jako vy,
věčně si vás prohlíží, pozoruje a napodobuje další a další vaše gesta...
Ta nesamostatnost udělat něco jen podle sebe, říkáte si...
Jenže za chvíli vaše kopie udělají něco čistě ze svojí hlavy a vás rozčílí,
že jejich vzorem jste zrovna teď nebyli! Je to jako s dětmi. Právě taková situace vás
nakonec dožere nejvíc.
Začnete je mít rád.
*
*
*
40
V pátek po snídani za sebou Dobrotivá nezamkla. Jasně jsem to slyšela.
Tedy, jasně jsem neslyšela žádné cvaknutí! Horečně o tom přemýšlím. Co teď?
Musely pracovat už asi dvě a půl hodiny. Rozhodla jsem se jít za nimi. Ostatně,
nebylo co ztratit. Fyzicky mi ublížit nemohly, všechny nás beztak měli permanentně
pod dohledem. A psychicky? Bylo mi už všechno jedno. Když vás někdo v únoru
unese od rodiny, strčí do hotelu, který bytostně nenávidíte, a měsíc krmí
psychofarmaky tak, že nevíte, co se dělo celý březen, když jste aktéry neuvěřitelných
příhod, u kterých netušíte, zda se jedná o halucinace, o sen, či zda je to skutečnost,
když přestanete poznávat své nejbližší včetně svého jediného dítěte, a když jste
permanentně paralyzováni obrazy, které nedokážete spolehlivě zařadit, a popsat,
a které vám nikdo není schopen uspokojivě vysvětlit (především proto, že okolo vás
de facto nikdo jiný není), když při jakémkoli pokusu o odpor nebo o útěk tělesně
ochabujete nebo ztrácíte vědomí – zkrátka, jako živý tvor totálně, a především
opakovaně, selháváte, když se ve svém vnitřním zoufalství a po dřívějších
zkušenostech s psychózou začnete domnívat, že ta mrcha je zpátky a rozrostla se
do nových, zatím nepoznaných forem jako nějaký up-grade, a když vám jakýsi, dosud
neznámým způsobem fungující, virtuální personál v jednom kuse tvrdí, že ne, že je
všechno v naprostém pořádku, a že žádné halucinace nemáte, že jste prostě
nakopírováni za určitým účelem (to že vám podrobně vysvětlí později), a že si na to
prostě budete muset ve vlastním zájmu zvyknout, když konečně přístoupíte
na možnost, že jste ve svém původním životě nejspíš nahrazeni vlastní kopií, o které si
vaši nejbližší myslí, že jste to vy a naprosto nechápou, co se to s vámi zase stalo,
když celý ten nepochopitelný chaos ustojíte a rozhodnete se spolupracovat, abyste se
mohli co nejdříve vrátit tam, kam patříte, když vás zkrátka dostanou tam, kam chtějí,
a když ani navzdory tomu všemu totálně nezešílíte (jo, to by snad byla nakonec
úleva)... jste pak už docela rádi, že se vidíte pouze třináctkrát. Začnete komunikovat.
Nadechla jsem se, otevřela dveře svého pokoje, se zvonkem a mosaznou
cedulkou The Queen na straně do chodby, a vstoupila do společné místnosti –
onoho
množinového
průniku
školství,
zdravotnictví,
umění
a
showbyznysu.
Prošla jsem jídelnou do kanceláře. Byly tam všechny. U počítačů, samozřejmě, kromě
tlusté Dobrotivé. Jak bylo jejím častým zvykem, podřimovala po práci vedle na divanu.
(Tak to ne, babi, to nebudeš ty, tebe jsem nikdy neviděla odpočívat... to je mnohem víc
41
moje lenivost po manuálním výkonu, jemuž jsem nikdy zcela nepropadla, i když tě to
možná ve skrytu duše mrzelo...)
Barbory si mého příchodu vůbec nevšímaly, zaujaté prací stejně jako bývám –
nebo jsem bývala? – já. Nevidí – neslyší. Věnují se svému. Čemu vlastně? Co dělají
celý den? Celé měsíce? Na monitorech nejsou vidět žádné vizualizace staveb (které by
měly umět, pokud mě mají dočasně nahrazovat v mém obvyklém životě) ani se na nich
nečerná prostředí modelovacího prostoru obvyklé pro software architektů. Projíždím
očima monitory dostupné v mém zorném poli. Všude se míhají barevné řádky, pruhy,
odstavce. Texty. Dopisovací schránky, internetové diskuse. Auditoria. Síně. Komnaty.
Shromáždění. Všechny ty ženy něco spisují nebo se s někým baví! Inu, to bych si taky
nechala v práci líbit!
Skoro okamžitě (pavlovsky) jsem jim začala jejich zaujetí závidět. Budu se
muset některé z nich zeptat, jestli by mě nepustila na chvíli surfovat, když mám sama
internet zablokovaný. Jenže které? Všechny jsou skoro úplně stejné! Sakra! Ne.
Počkám dokud se některá nezvedne a neodejde. Třeba na záchod. Jasně! A pak si tam
sednu místo ní! Vždyť vypadám stejně. Nikdo přece nemůže nic poznat! Cha cha!
Ani kamera ne, mám na sobě i stejné boty a plášť, teda až na tu visačku se jménem...
ale tak moc tu snad nezoomujou, no... radši to nějak zakamufluju... Budu se třeba
drbat levou rukou na pravém rameni a tvářit se přemýšlivě, zatímco se půjdu v klidu
posadit na uvolněné místo. To přece musí vyjít!
Rozhodla jsem se vyčkat. Nohy mne bezděčně uposlechly a přesunuly mě
ke kulatému stolku umístěnému nejblíže. V ruce jakoby úžasně zajímavý časopis,
v hlavě směs strachu a odhodlání, kradmo pozoruji místnost.
Na stěně u “katedry” se náhle rozsvítila velká promítací stěna. Na ní jsem
ihned rozpoznala záběry firemní kamery z mé kdysi?kanceláře: tři řady počítačových
stolů, tlumené osvětlení, jednotliví projektanti a architekti v plně kontrolovaném
pracovním vytížení. Nemohly být on-line. Musely být už docela staré, protože
u jednoho stolu seděl kolega, který firmu opustil před několika lety. Střih. Můj stůl.
Můj obličej. Moje ruce opřené o pracovní desku, prsty dotýkající se klávesnice.
Na pozadí monitoru na okamžik probleskla animovaná vizualizace průjezdu
akvakoridorem. Střih. Delší záběr hrnku s kafem, firemní logo naší architektonické
kanceláře je však ve filmu šikovně vyměněné. Teď je na matovém skle nápis
L´andelau. Dobrá práce. Písmenka mají i do skla vržený stín. Okamžitě studuji obraz
co nejpečlivěji. Ano. Někdo to předělával. Ale zas tak dobře za to placený nebyl:
pableskování na konci nerezové lžičky dává tušit, že na obrazovce počítače vedle se
42
něco odehrává. Pouze nejzkušenější oko tvůrce si všimne a rozpozná deformované
barevné sekvence filmu, kterého bylo opakovaným svědkem, a nevyhodnotí je jako
odraz
Mě
monitoru
neoblafnete!
pableskujícího
Odhalila
pouze
bych
díky
díky
reklamním
profesionální
bannerům
deformaci
internetu.
kteréhokoli
dezinformátora. Střih. Opět já. Tentokrát celá. V laboratorním plášti? Nó... hezky mě
ilustrátoři převlíkli z civilu do bílé uniformy! Kamera zaostřuje na můj obličej
a zaznamenává napjatě soustředěný výraz. Záběr je neúměrně dlouhý. Až se z toho
potím. Zřejmě byl uměle znásoben a prodloužen. Další blamáž. Takhle mě firemní
kontrolní kamera zachytila na pět sekund a takhle mě tady těmhle nakopírovaným
ženštinám každé ráno servírují jako pětiminutovou rozcvičku. Sleduji svoje vlastní
zamračené obočí, ale ne, fakt se tvářím takhle? Asi mě natočili zrovna při něčem
obzvlášť důležitém. Nejspíš při výstupní kontrole reklamních animací. Museli jsme jich
tenkrát kvůli výstavbě akvakoridoru vyrobit několik. Pro nedůvěřivé investory.
Pro
váhající
ekology.
Pro
neoblomné
památkáře.
Pro
přesvědčení
několika
významných odpůrců projektu v tehdejší vládě. Pro konečné referendum obyvatelstva
hlavního města. Konečně další střih. Přepnutí na zoom: detail mého oka, ve kterém se
nyní odráží zmenšený, povrchem oka deformovaný, výjezd z podzemí nasimulovaný
z ptačí perspektivy. Jen na okamžik. Já si ale celou tu animaci vybavuji jako na skle:
auta pulsující oběma směry, zatímco film se zaměřuje a dál sleduje jen miniaturní
žlutou lívii s klaustrofobicky navrženým přepravním prostorem. Pomyslná kamera
proniká střechou pidi-auta, lze téměř nahmatat perfektně propracovaný detail onoho
průniku sendvičovou vrstvou těsnění střešního okénka (dali jsme ho tam kvůli
technicky zaměřeným voličům) a pak otočka nad mahagonovými kadeřemi řidičky
v autě,
s nevynechatelným
blyštivým
zábleskem
diamantové
spony.
Pohled
na spokojené důchodce – zřejmě rodiče úspěšné matky – sedící na zadních sedadlech
spolu se smějícím se dítkem s rozpatlanou čokoládou kolem úst. Nakonec změna
kamery v mosazný projektil a čistý průstřel předním sklem, za zběsilého víření
rozbíjených střepů v neskutečně přehnané spirále roztočeného panoramatu Smíchova
efektně hrající v závěru duhovými barvami, zřejmě na důkaz v budoucnu uspořené
energie--Jenže tohle už tady v L´andelau
nepromítají. To mám v paměti jen já,
protože jsem do těch animací vkládala retušované záběry okolních domů. Síla.
Retušované záběry retušovaných záběrů. Kdo další bude tenhle film jednou
předělávat? Co z něj nakonec zbude, když v téhle předváděčce vystříhal editor zřejmě
všechno, co nebylo pro nový účel filmu podstatné? Tady už nešlo o akvakoridor,
ale o mne. Předvádí tu ostatním mé chování při práci jako učební materiál? Jako
43
pracovní stimul? Motivaci? Pro pocit sounáležitosti nebo pro uznávání samotného
vzoru? Ta představa mi zase nahrnula do spánků krev. Střih. V novém záběru kamery
se usmívám a sahám po hrnečku. Díky za odlehčení. Střih. Pasáž, kdy držím hrnek
oběma rukama, jako veverka šišku, a pomalu upíjím horkou tekutinu. Vyloženě
fajnšmekrovský záběr pro chvíle pohody. Dostává mě to do varu! Střih. Ouha –
zpocená tvář? Proč to? Střih. Přiblížení: maličké krůpěje potu se mi třesou na čele.
Střih. Chvatně je otírám do rukávu pláště na pravém rameni. (Ach jo, no dobře, tak už
to o mně taky víte...)
Střih. Pozor: tahle kamera natáčí pohledy zezadu. Je vidět, jak se
zvolna
protahuju, prsty mé levé ruky třou žlábek za uchem, zatímco pravá ruka se postupně
snaží nalézt ta správná písmenka na klávesnici. Tak tohle už není tak pracovně
vypjaté. Asi nějaká ranní chvilka na internetu. Střih. Návrat do původní polohy
a labužnické prolomení kloubů s hlučným zapraskáním, které tolik lidí nesnáší!
No tohle, ten zvuk snad museli zesílit, přece to není slyšet tak moc? Musela jsem se
usmát a udělat totéž. Je mi to totiž velmi příjemné. Ale co to? Náhle se ozývá stejné
zapraskání z více stran! Mých třináct kopií v místnosti se protahuje a láme si prsty!
Dokonce se probudila i ta spící! Permanentní obraz při práci už asi nijak zvlášť
nesledují, ale pracují se stejnými výrazy a nechají se strhnout zvukem stejně tak,
jako když se rozzívají lidé, když před nimi zívnete hlasitě vy. Udiveně na mě vykukují
zpoza přepážek a asi přemýšlí, která z nich se to tak časně zrána fláká u stolku
s časopisy. Instinktivně zakrývám visačku na plášti. Čistě pro jistotu. Barbora
Nebodobrá a pod tím The Queen vypadá přece jen trošku jinak než jednořádkové:
Barbora x-tá, y-maková.
Co udělají? Zhubla jsem tady přece jen dost, za dobrotivou třináctku mě tedy
rozhodně považovat nemůžou. Tím spíš, že se právě s hekáním probouzí opodál.
Vypadá unavená manuální prací... Proč vlastně pracuje jako pokojská a ošetřovatelka?
Že by prošla úplně jiným výchovným programem?
V každém případě je tohle nebezpečná situace. Sama bych měla rychle zmizet
na záchod, než si někdo uvědomí, že ani jedno místo u počítačů není prázdné.
Na internet se podívám jindy. Odložila jsem rychle časopis a vstala. Dvě Barbory
se zrovna protahovaly. Na stole před sebou měly každá hrnek s kafem. Jedna z nich
ho uchopila jako veverka šišku a napila se. Udělalo se mi zase špatně. Nemělo to
daleko k pocitu na zvracení. Podívala jsem se naposledy na promítací stěnu a uviděla
stejný záběr jako na začátku. Záběr kávy na stole a na matovém skle nově vsazené
logo L´andelau. Pak můj obličej a ten dlouhý, napjatě soustředěný výraz. Vím už,
co bude následovat: úsměv, hrneček, zpocená tvář, otření potu do ramene... prostě
smyčka. Opakující se cyklus. Rozcvička? Hodinová smyčka? Dopolední? Celodenní?
44
Nebo dokonce nekonečná? Potřebuju se vyzvracet. Běžím k záchodům. U posledního
stolu míjím Barboru, která se protahuje, prsty levé ruky si tře žlábek za uchem,
zatímco pravá ruka ťuká do klávesnice. Vím, co udělá v příští chvíli: vezme hrnek
do obou rukou, a bude pomalu upíjet. I když jí kafe dávno vystydlo, setře si nakonec
podvědomé krůpěje z čela do rukávu.
*
*
*
Zrovna jsem přemýšlela, jak se dostat nepozorovaně na internet, když přišla
Dobrotivá pro vozík, aby odvezla zbytky mého oběda. Komentovala můj výkon svým
obvyklým: „Copak, žes toho snědla tak málo?“ Pečlivě smetla drobky z moučníku
roztroušené po koberci a jakoby na okraj prohodila, že mám částečně zpřístupněnou
poštu. Udiveně jsem zvedla hlavu. Čtou snad moje myšlenky i na pokoji? Už bych se
ničemu nedivila... když to umí Block´l´andelerin...
Jen co má vrchní sestra zmizela, přesunuji se k počítači.
Jméno: Afrodita de Wright.
Heslo: *********
Naběhla schránka.
Bliká v ní číslo 15, tedy vcelku minimální počet nepřečtených zpráv... Divné...
za měsíc by jich tu muselo být! Klikla jsem na ně. Stará pošta byla kompletně
smazaná. Jak to? A všechny nové zprávy byly od Dona Giovanniho! Ach ne... tady je
taky? Otevřela jsem poslední z nich:
Má drahá, má jediná, doufám, že po operaci nestrádáš, jak jinak si mám vysvětlit Tvůj
smutný obličej? Vypadá to, že vidíš docela dobře, ale proč vůbec nekomunikuješ? Hlava
se mi tu steskem a starostmi snad rozskočí! Co se stalo? Bajajovi ani nemohu poslední
týden záběry na Tebe ukázat... Je velmi netrpělivý a myslím, že mi přestává věřit. Rozhodl
jsem se jet za Tebou, malého vezmu s sebou. Tady v horách už nevydržíme. Leporello byl
v Dubrovníku doplnit zásoby a taky zařídit na cestu všechny potřebné věci. Nevíme totiž,
jak dlouho se v Praze zdržíme. Mluvil jsem s doktorem L´andelem, říkal, že přijet můžeme,
ale že nic neslibuje... Jak tomu mám rozumět? Ozvi se, prosím, co nejdřív. Miluji Tě, jsi moje
nádherná bohyně... Do poslední chvíle budu doufat ve Tvoji záchranu. Tvůj do konce života
oddaný - Gio.
45
Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se vztekat. Bylo to šílené! Dopis
do detailu potvrzoval záběry, které jsem dosud považovala za výmysly! A co ostatní
zprávy? Nepamatovala jsem si, že bych je kdy kompletně mazala. Nebo že by ani tohle
nebylo skutečné? Netušila jsem, že halucinace mohou být tak dokonalé...
Všechny ostatní zprávy byly opravdu pryč, včetně adresáře. Napsala jsem tedy
zprávu velmi jednoduchého a obecného znění: Hej lidi, co se to děje? Ozvěte se někdo!
AdW. Rychle jsem ji odeslala pár blízkým, jejichž adresy jsem si byla schopna zpaměti
vybavit. S hrůzou jsem zjistila, že takových moc není. Pak mě čekal složitější úkol –
napsat Janovi. Neuběhlo však ani pět minut a dorazilo systémové sdělení – na všech
adresách jsou moje zprávy ze zdravotních důvodů nedoručitelné. Příchozí pošta byla
ze stejných důvodů také mimo dosah. I Janova adresa byla blokovaná.
Jediné jméno, s nímž spojení fungovalo, patřilo tedy Donu Giovannimu.
Přišlo mi k smíchu, že bych mu měla odepsat. Vyprskla jsem a skoro se zalkla v náhlé
euforii. Chechtala jsem se na celé kolo. Ne jemu, ale té absurditě. No tak, přestaň,
Don Giovanni je přece tragédie! Fajn, opravdu nemohli vybrat zákeřnější jméno...
Ovšem počkat, je tu ještě jiné vysvětlení... zeptáte-li se kohokoli ve Strašnicích... řekne
vám, že Don Giovanni byl taky kdysi... hotel...
Mlč už! Dělej něco a nespekuluj, nebo se zblázníš!
OK, jdem na to!
Chvíli váhám, a nakonec se rozhoduji namačkat adresu oficiálních firemních
stránek mé práce. Funguje to. Ptám se recepční, pro jistotu úplně anonymně,
na Afroditu de Wright. Po chvíli čekání na mě zazáří odpověď:
Je nám líto,
pro dlouhodobou pracovní neschopnost u nás již nepracuje.
To se dalo čekat. Šmejdi křivý. Člověk je jim dobrej, jen když vydělává.
Úcta k tvůrčím schopnostem jednotlivce přestala v pracovním procesu existovat.
Kdypak nám zmizí z osobního života? Až ji nebude možno zpeněžit? Promění nás jen
v součástky bez citu a bez lítosti. Každý musí být nahraditelný, jinak je pro společnost
založenou na penězích skrytým rizikem. Ano... nahraditelný!
Proto přece ty klony! Hej, šmejdi, vím, že mě chcete nahradit! Pokud se
nezměním sama od sebe, vyměníte mě už navždycky! Jen co vypěstujete dost
podobnou kopii, aby byla schopná existovat místo mě! Ale já to tak nenechám!
Nedostanete mě! Já se... změním...! Dokážu to! Vrátím se do života...
Cože? Co že dokážu?
To nebylo z mé hlavy, to jsem neřekla já!
Řeklas to. Normálně už tě dostali. Uděláš cokoli, aby tě pustili domů. Budeš jim
zobat z ruky stejně jako ostatní.
Ale... Jan a Robin...
46
No jasně. Utáhnou tě na rodinu jako na vařenou nudli!
Ale vždyť přece...
Každého lze na něco nachytat. Někoho na prachy, jiného na jídlo, dalšího na
lásku, na sex nebo rodinu... všechno jsou jenom hloupé reflexy. Solženicyn to přece o
sobě taky věděl, nedělej, že ti to nedošlo.
Tohle snad přece není Gulag! Je to tu tak... pohodlný a luxusní!
Bláhová... nevíš, že v úpadku nevědí co s penězma? V rozvojovém stadiu na
tohle nebyly prachy! Toledo... Kolyma... Vorkuta...
Ne! Tak to není!
Solovky, Jáchymov, Birkenau, L´andelau...
Ne!
Nechceš si to přiznat.
Je to zrůdnost!
Ano. Jako ostatně celej tenhle systém.
Chci domů!
Dobře. Podlehni a spolupracuj!
Nemůžu... zradila bych!
Koho?
Všechny!
Všechny? Ti tvoji “všichni“ se pohledem na tebe dobře baví! Třeba zrovna teď.
Co ty víš, kdo z nich se na tebe dívá! Na “všechny“ se vykašli! Nezáleží na nich!
Zradila bych... sebe...
No... tak to by se toho stalo opravdu hodně.
Zradila bych své... nejbližší!
Vida. To už je lepší argument. Tak si tu zůstaň!
Ale... nedokážu bez nich žít!
Nesmysl. Je to jen hloupý návyk. Jakákoli morálka je falešný sebeklam.
Prachsprosté pokrytectví. Zbav se svazující touhy po rodině a můžeš mít celý svět
na háku... Budeš nezávislá. Budeš nejsilnější. Budeš... královna !
Příšernost! Musím se bránit, musím něco vymyslet... Rychle otvírám druhou
dopisní schránku, vedenou na svůj literární pseudonym. Jestlipak o ní vědí?
Jméno: Barbora Nebodobrá.
Heslo: ******
Na monitoru se rozzářila záplava zpráv, odchozích, příchozích, právě čtených,
právě psaných... blikaly jedna přes druhou jako rozsvícený vánoční stromeček.
47
Zarazilo mě takové nepochopitelné mravenčení... úplný dopisovací terminál! Jako by
tady bylo víc lidí najednou! Já ale svou schránku nesdílím s nikým jiným!
Na jediném vyklidněném místě lišty, v levém dolním rohu obrazovky,
však zaznamenávám počet do schránky přihlášených osob: 13...
NE! Barbory jsou v mé schránce? Baví se s mými přáteli? S mými známými?
Diskutují za mě? Publikují, kritizují a... radí... lidem... místo mě?
Blik. Schránka zmizela a na monitoru se rozsvítil vzkaz: Připojení ze zdravotních
důvodů přerušeno.
Díky za tak nadstandardní péči.
Tak už jste mě nahradili?
Tak už mě nahradily...
Hovno. Schizofrenie!
A co když ne?
Sakra!
Drž hubu. Stejně víš hovno. Hovno! Hovno! Třináctkrát hovno!
9.
diagnóza: x
O samotě sice vypadala plaše a nejistě, ale jinak bylo její chování v pořádku.
Roztržitost a úzkostná kontrola pohybů jsou po obnovení zraku obvyklé. Fyzicky
zdravá, ničeho se viditelně nelekala, hystericky neječela, ani se zbytečně nesmála.
Dle záznamů kamery, pokud plakala, pak na lůžku, přiměřeně dlouho a nijak nezvykle
často. Při záměrně pozměněné medikaci nebyly patrné ani občasné polarizace
maniodepresívních nálad, kterými trpěla ve stresových situacích od narození syna.
Zdálo se, že s očním zákrokem úplně vymizely, což bylo rozhodně pozitivní.
Jenže vznikl jiný, snad ještě zákeřnější problém: to, proč ji sem přeřadili na
pozorování z očního, byla její utkvělá představa o průběhu dosavadního života.
Blud tak nesnesitelně dokonalý a přitom v základech neotřesitelný. Jenomže
sebeutkvělejší představy samy o sobě ještě neznamenají diagnózu.
48
„Takže: chřadnoucí fíkovník, shluk lodí v přístavu, Dubrovník a jeho hradby
zeshora, oliheň, která trpí rakovinou buněk, dvě zamilované chobotnice, vykuchaná
makrela v zrcadle – “ vzdychl nad výsledky psychotestu mírně prošedivělý primář
Mukowski. „Máte smysl pro humor. A bujnou fantazii,“ řekl ještě a bylo to to jediné,
co mohl říci s jistotou. Reagovala žensky křehce, což v muži, jako byl on, s úspěchem
rozsévalo zárodky přesvědčení, že by měl chránit lesy hospitareálu jen pro tuto laň
a ostatní vysokou postřílet. Raději se podíval na obrazovku svého počítače. Na pozadí
se střídaly záběry několika různých žen, dětí, bazénů, domů, aut i zahrad, jak je
namátkou vybíralo Family Video.
„Vy tedy tvrdíte, že jste se narodila a žijete
v Dubrovníku.“
„Ano,“ odpověděla žena unaveně a přejela si vlasy, dnes vyčesané
do pečlivého drdolu. Levá dlaň se posléze zpomalila v oblasti ucha, palec zajel
do žlábku za ním, přičemž prostředníček masíroval jemnou kůži na spánku. Naklonila
přitom hlavu tak, že pravá strana šíje odhalila vyzývavou křivku pohledu stárnoucího
myslivce, který již dlouho tak vznešené zvíře neskolil. Znervóznila ho její smyslná
ležérnost, musel zaujmout suverénní postoj.
„Ale podle centrálního registru jste se narodila v Praze a bydlíte na Smíchově!“
vysypal do ní zákeřnou dávku z brokovnice hajný Kazisvět, a prudce se postavil.
Rozběhl se na místo, kde zůstala ležet, poklekl, a začal ji zuřivě stahovat.
Ve skutečnosti jen štrádoval po místnosti, v ruce desky s poznámkami: „Pracovala
jste jako designer na projektu akvakoridoru, zhoršený zrak vám čtyři roky léčí kolega
Jižka. Očními implantáty vám chtěl budoucí práci usnadnit. Na zákrok jste měla
nastoupit… eh… (musel se přece jen podívat do poznámek)… první pondělí v březnu.
Nečekaně vás však přivezl v noci z neděle na pondělí jakýsi taxikář. Hystericky jste
prý ječela do telefonu, že už vůbec nic nevidíte. Služba vás přijala v polospánku,
pod sedativy, která jste – dle výpovědi onoho taxikáře – spolykala v jeho autě. Jelikož
jste naše stálá pacientka a ráno vás beztak čekal plánovaný zákrok, usoudil lékař
na příjmu, že vám přidělí lůžko. U vás doma tou dobou nikdo nebyl – manžel se
synem odjeli na týden lyžovat do Dolomit, služebnou nezaměstnáváte.“
Laň ještě žila. Zoufale otočila hlavu k muži, který rukama prohraboval
její vnitřnosti, a přenádherné oči se ho ptaly: „Proč mi to děláš?“ „Musím ti přece stanovit
nějakou diagnózu, holčičko,“ odpověděl lovec a dotknul se narůžovělé srsti na břiše.
Nevydržel to, naklonil se k ní a pohladil ji – alespoň po ruce – doopravdy. Kůži měla
teplou a vláčnou, přesně tak si ten dotek představoval. Neucukla, nebránila se,
asertivně se k němu také přiblížila, záblesky v očích však měly přirozený lesk.
Její chřípí se nepohnulo. Vyloučil, že by utkvělé fantaskní představy způsobil
celoživotní nedostatek kvalitního sexu, častý u přepracovaných intelektuálů.
49
Neměla jakýkoli zájem v tělesném kontaktu pokračovat. Mukowski byl poprvé v životě
přesvědčen, že bez toho ale na tu záhadu nepřijde.
Ona se mezitím odtáhla, sevřela ruce v pěst a zarputile prohlásila: „Ten muž,
co mě přivezl, nebyl žádný taxikář. Byl to náš sluha Leporello. Vždycky nás vozí,
kam potřebujeme. Není mi jasné, proč by si zrovna v této věci tak hloupě vymýšlel.
Usnula jsem cestou v autě, vezl mě z Dubrovníku do Prahy. Strašně mrzlo a byla jsem
vyčerpaná. Určitě by vám to potvrdil, kdyby tu byl.” Tvářila se uraženě a dotčeně.
Taxikář... tak ohavně redukovaná, odosobněná služba. Do taxi by sedla jen v největší
nouzi. Musí to být odporné, vlastnoručně platit za službu člověku, kterého už navíc
v životě neuvidíte. A nebezpečné! Nebyli zvyklí důvěřovat cizím lidem. Každou chvíli
přece někoho unesou, ať už z politických důvodů nebo kvůli výkupnému.
Mukowski v duchu jen rezignovaně seděl na lesní mýtině a čistil lesknoucí se
hlaveň své zbraně. Paprsky slunce pableskovaly na papíře s lékařským záznamem,
zatímco doktor přejížděl hladké boky propisky palcem a ukazováčkem. Zbraň byla
nabita inkoustovou bombičkou, po menší odmlce opět v módě. Vyčkával. Předstíral
nezájem a chystal se zapsat si v bodech, co dalšího mu Aphrodíté sdělí. Tu opravdu
vyvedlo z míry, že na ni nikdo nedoráží dotazy a málem se urazila podruhé. Pak ale
dostala strach, že by mohla promarnit vzácnou šanci hovořit před samotným
primářem a že by se mohl nakonec urazit on. Pustila se poněkud neohrabaně
a opatrně do vyprávění.
„Opravdu tomu nerozumím... Leporello je jinak velmi spolehlivý člověk...
To on mě odmalička učil životu, kupoval programy a knihy, staral se o mne spolu
s chůvou a vozil mě na kliniku doktora L´andeleho, když mi bylo nejhůř a nic jiného
nezabíralo... I když to bylo většinou velmi nepříjemné, v Praze mi několikrát zachránili
život, vždyť to musíte mít v té vaší kartotéce!”
Primář nereagoval, ani se na ni nepodíval. Nechtěl narušit její monolog.
Věděl, že jakékoli odpovědi by vyvedly jeho pacientku z míry a nastolily zbytečnou
hádku.
„No... je možný, že to tam není... totiž, právě po jednom zákroku v L´andelau
jsem oslepla, myslím, že ještě bohužel neumějí úplně všechno, co nabízejí. Měla jsem
tenkrát velké bolesti páteře, vnutili mi sérii nějakých hormonálních injekcí, aby znovu
stimulovali růst, jenže mi toho asi napíchali moc... přestala jsem pak vidět...
Doktor L´andele tvrdil, že to je vedlejšími účinky a že můžu být ráda, že vůbec chodím.
Kdyby mě prý Leporello nepřivezl včas... Nebýt jeho, možná bych byla zemřela!
Vděčím mu vlastně úplně za všecko! Těžko bych jinak překonala takový šok...
To on mi pak slíbil, že mě seznámí s někým, komu budu moci důvěřovat,
s kým si budu rozumět. Bylo to těžké období... Jen díky Leporellovi jsem poznala
50
svého manžela...“ Aphrodité se odvrátila od lékaře, zdánlivě nejevícího zájem o její
problémy, a poodešla směrem k oknu. „Můj drahý Gio...”
„Proč jste si zamilovala zrovna tuhle teatrální postavu?“ překvapil ji náhle
ze zálohy. Dál dělal jakoby nic.
„Teatrální postavu? Myslíte Dona Giovanniho?!“ bodlo ženu náhle u srdce
prudkým zklamáním.
„No... ano,“ rozhodil ruce primář, pero mu vypadlo na papíry s lékařským
záznamem a kutálelo se na podlahu.
„Můj Gio je skutečný! Vždyť jste ho tu viděl! Máme malého prince Bajaju,
pejska Elvíru a chůvu a Leporella, který se stará o domácnost a peníze... jsme ta
nejšťastnější... byli jsme ta...“
„Bylo nebylo, za devaterými horami...?“ vystřelil naprosto bez míření hajný.
„Nic už vám neřeknu! Jste zrovna tak nelidský, jako všichni ostatní tady.
Jde vám jen o vyplněnou kolonku diagnózy a o vzdálenost páteční hodinový ručičky
od čtyřky odpolední! Možná vás zajímá ještě barva trávníku na pozadí vašeho
monitoru. A radši byste si upravil barevnost programu, než abyste si vlastní trávník
pořádně zalil! Sám žijete v úplný fikci, narozdíl ode mne, která se snažím žít plně
pro rodinu. Váš život nestojí za nic! Několikrát rozvedený pozorujete svoje ženy a děti
a psy a bazény na obrazovce jako totální úchyl! Kdy jste naposledy četl dětem
pohádky, které vypravovala krásná Šahrazád?“
Šlehla po něm zlostným pohledem, prudce vstala a na odchodu kývla krátce
na pozdrav. Provedla to s mírným pokrčením v kolenou, ale tak vznešeně a rozzlobeně
zároveň, že až nadskočil ze židle, jakoby chtěl pudově zasalutovat, jenže už nevěděl,
jak se to dělá. Musel uznat, že její způsoby jsou přinejmenším vzrušující. Ten večer
neodolal a stáhl si po síti z knihovny film. Jeho poslední manželka si udiveně přečetla
nápis: Kleopatra. Ještě archaičtěji působilo jméno představitelky hlavní role:
Elizabeth Taylor.
51
10.
čas k dílu, čas k jídlu
V japonské restauraci s úsměvným názvem “Napapat-se-o-samotě“ byl vždy
maximální klid. Ve 14:20 zahlédl její majitel přicházet poslední dobou velmi častého
zákazníka. Jan de Wright se uvnitř poplašeně rozhlédl, pozdravil němým kývnutím
hlavy a opatrně vstoupil do jedné z mnoha jídelních kójí s tradičními zašupovacími
dvířky. Vždy měl rezervováno stejné místo. Jarní tvídový kabát odložil na věšák,
zul si boty a zhluboka vydechnul, aby uklidněn poklekl vedle nízké jídelní desky –
přesně čtvercové, z hladce opracovaného javorového dřeva, s menším čtvercem
tmavého ebenového dřeva uprostřed. Stůl měl jedinou nohu. V místě, kde byl zasazen
do podlahy, se nacházela kamenná mozaika z přírodních valounků a oblázků různých
druhů a odstínů. Mezery mezi kameny byly pečlivě vyspárované jemnou maltou
do hladkých žlábků. Ze zvyku přejel prsty pravé ruky nejmenší z nich. Ten malý oválný
kousek neživé přírody mu připomínal něco velmi živoucího. Vlastně se sem už těšil.
Chtěl být sám.
„Co si date, pane?“ vyrušil ho majitel restaurace. „Nejake menu, pane?“
„Ano. Číslo dvě.“ odpověděl bezmyšlenkovitě Jan, aniž by se podíval
do knížečky s jídelním lístkem.
„Šislo dve? Taže: polevka ochazuke, kužeci jakitori a chahodovy mučnik
awajuki, ano?“ rozhodl se ujistit drobný přísný mužíček, protože se mu dnes tento
zákazník zdál opravdu duchem nepřítomen.
„Ano,“ potvrdil muž v pokleku, a vůbec to neznělo tak, že by věděl,
s čím vlastně souhlasil.
„Neco k piti? Mohu Vám nabidnut saké z . . .“
„É...
dvě
deci
australského
Shiraz.
Lahvovaného
v zemi
původu,
samozřejmě,“ probral se náhle k životu Jan. V restauraci si potrpěl na kvalitní víno.
Chtěl se ještě zeptat, jaký ročník mají, ale nakonec si to rozmyslel, nechtělo se mu
zbytečně zaplétat hovor.
„Taže dve deci Shiraz lachvovaného z zeme puvodu...“ snažil se po něm
přesně zopakovat Japonec. „Všechno, pane?“
„Všechno.“
52
Postavička odšuměla a nucený samopečovatel o rodinu se pohroužil do svých
starostí. Hladil žlábky mezi kamínky pod stolem a přemýšlel o tom všem, co se zase
stalo s jeho ženou. Z návštěv v nemocnici měl pocit, že je to tentokrát mnohem horší,
než když u ní před deseti lety naplno vypukla maniodepresívní psychóza. Tehdy se to
stalo pár dní poté, co se narodil mrňavý Robin. Málem to tenkrát nepřežila... trvalo celý
rok, než se dostala z nejhoršího. A teď je to zpátky. Ale proč? Co se stalo
tak zásadního?
Pitomá operace! Že se nechala přesvědčit zaměstnavatelem, aby riskovala tak
nebezpečný úkon! I krátká narkóza může být příčinou zhoršení jejího psychického
stavu... o tom se přece ví. Nadával si do hlupáků, že jí to nerozmluvil... Kdoví, jak
dlouho bude trvat, než se doktorům podaří její utkvělé přestavy odstranit. Nechtěl si
ani připustit, že by se jim to nemuselo povést už vůbec nikdy.
Přemýšlel, jestli bude schopen takové období znovu překlenout. Kdysi do ní byl
bláznivě zamilovaný. Ale sebevražedné pokusy v jejích nejhlubších depresích byly
pekelnou životní zkouškou. I méně drastické zážitky člověka změní. Vůči mnohým
věcem se obrnil a uzavřel, jiných si dokázal nevšímat. Naučil se žít s euforickými stavy
své ženy a dokázal tolerovat i ty opačné nálady plné smutku, výčitek a hloupého
sebeobviňování. Teprve po několika dalších letech mohl bez uzardění říci, že ji miluje.
Byl srozuměn s tím, že vyhrocení nálad lze předejít chemoterapií, a dbal na to, aby
jeho žena pravidelně užívala předepsané léky. Psychickou nemoc nelze vyléčit úplně.
Recidiva se může objevit, ani nevíte jak.
Jan věděl, že pokud bude opětovně vystaven stejné zátěži, dokáže situaci
zvládnout. Když hrůzné období překonali jednou, poradí si s ním i podruhé. Jenže...
tohle nebylo stejné. Bylo to horší. Afrodita si nepamatovala nic ze svého dosavadního
života. Místo toho se uchýlila do jakéhosi schizofrenního pohádkového světa. Jan měl
strach, že tlak nového druhu a prohloubení nebo dokonce rozšíření její nemoci
nevydrží. Jedinou pozitivní věcí na její nemoci bylo podivné omládnutí. Jakoby
s úbytkem obyklých starostí a všudypřítomného stresu člověka žijícího ve velkoměstě
přišla tak blahodárná úleva. Nebo se mu to zdálo? Možná spíš jemu přibyly za ten
měsíc šedivé vlasy a vrásky na čele...
Ani ho nenapadlo, že Afrodita by mohla mít také spoustu svých problémů,
i když četl před časem jednu její povídku, kterou mu ukázala. Moc ho ale nevzala.
Rozladilo ho hned v úvodu, že se stále zaobírá takovými, z jeho pohledu tenkrát,
retrospektivními tématy. Psala v ní něco o tom, že: „Zdraví lidé si, bůhvíproč, často myslí,
že jejich psychicky nemocní příbuzní či blízcí mají starostí méně, nebo že dokonce nemají
žádné. Bohužel, zase ti simulanti... to je většinou jejich práce. Kde jinde jim kvete pšenka tak
báječně, jako je tomu v psychiatrických léčebnách!“ Netušil, že téma právě této povídky by
53
se ho mohlo zase znovu týkat. Nechtěl se s tím smířit. Vzpomněl si, že ji ještě nedávno
před Robinem popichoval, aby trochu zhubla. Avšak ač nyní vypadala tisíckrát krásně
a mladě, účes málem jako Miss Argentina, v hlavě měla vygumováno úplně úplněk.
Dal by nevímco za to, aby se z nemocnice vrátila stejná jako dřív.
Najednou si uvědomil vůni a teplo, které vydávalo jídlo na stolku. Majitele
restaurace už nezahlédl, jen zmenšující se škvíra mezi stěnou a zašupovanými dvířky
ho ubezpečila, že se pokrmy před ním nevyčarovaly samy. Pustil se do polévky,
ale nebyl schopen vnímat jídlo tak jako jindy. Pražená sezamová zrnka plovoucí
na povrchu bezmyšlenkovitě rozkousal a spolkl. Podobně to udělal s několika
tmavými plochými proužky mořské řasy nori a s větvičkami otočnice. Jakitori, špíz
z kuřecího masa a zeleniny, ho nijak nepohoršilo, avšak ani nepřekvapilo – příště si
přece jen bude muset jídelní lístek alespoň zběžně pročíst, na opečené drůbeží vlastně
vůbec neměl chuť. Želatinovými dortíčky s čerstvými jahodami si však poopravil
náladu mírně rozmazlených chuťových buněk a objednal si ještě navíc malou kávu,
i když v práci mohl mít zadarmo třeba dvě. Zpět do firmy se mu nechtělo. Vlastně začal
chodil na oběd schválně později, aby se s nikým nepotkal. Možná to bylo zbytečné,
tohle nebyl mezi hlučnými kolegy nijak oblíbený podnik... ale
JUST
OTA
JE
JISTOTA !
Káva se rozvoněla svým charakteristickým kódem, vylepšeným genetickou
modifikací, na pomyslné obrazovce v mysli vyčerpaného muže se rozsvítil nápis
~ pro chvíle vaší pohody ~ a Janovi se opět vybavil obraz milované ženy. Najednou se
docela zastyděl, že ještě nemá vytisknuté žádné z jejích literárních pokusů, kterými
s oblibou častovala ve volných chvílích svět internetu. Jak rád by si teď v klidu
všechno pořádně pročetl. Snad by pak i lépe porozuměl jejímu novému světu?
Třeba existuje nějaký způsob, jak jí pomoci! Na lékaře rozhodně není stoprocentní
spolehnutí. Před deseti lety její problémy také neřešili, dokud si na krk nehodila
smyčku uvázanou z prádelní šňůry...
Chtě nechtě bude muset zavítat na portál
literárních šílenců, který ji (podle něj) okrádal o tolik peněz a volného času, a stáhnout
si kompletní tvorbu Barbory Nebodobré.
Ještě že znal její pseudonym. Potrpěla si na záhadná jména. Netušil však,
jak přišla na tohle příjmení. Pro Barboru naštěstí vysvětlení měl. Kdysi byli u jednoho
kostelíka na výletě. Zvláštní místo. V kostele bydlela nějaká rodina, protože jako
církevní stavba už objekt nesloužil. Bylo to strašně pozitivní a příjemné místo.
Přede dveřmi bývalého svatostánku stála lípa a na ní visela obyčejná dětská
houpačka, dost prostorná na to, aby se na ni vešli oba dva, středově souměrně
54
proti sobě. Pohupovali se na dřevěném prkénku a ve vzájemném objetí si šeptali
slůvka milujících. Přijímali energii objevenou už kdysi, dávnými druidy, líbali se,
relaxovali, snili. Kostelík v lese u Jindřichova Hradce byl kdysi zasvěcen sv. Barboře.
Dost možná, že jí bylo sympatické i samo slovo: Barbora. Znělo tak tvrdě
a zároveň česky. Její civilní jméno v sobě nemělo českého nic a Afrodita ho skoro
nesnášela. A příjmení de Wright? Jan doufal, že ho má ráda aspoň trochu. Frank Lloyd
Wright byl přece úžasný architekt slavného “domu nad vodopádem“.
Znovu pohladil prsty kámen pod stolem, jakoby se chtěl ujistit, že mu mezitím,
co jedl a přemýšlel, nezmizel. Mazlivě projížděl žlábky okolo něj a přál si mít Afroditino
tělo zase zpátky u sebe. V místnůstce byl sám a pod stolek kamera neviděla, mohl
tedy nerušeně hladit oblíbený ostrůvek alabastrově bílého křemene a snít...
Zkoušel si vybavit ty nejodvážnější milostné – a to nejen ložnicové – etudy,
ale zpřetrhané vzpomínky se v něm přesypávaly jako vachrlaté brambory, až nakonec
vzniknul konečný obraz jeho femme fatale – jenže ten z poslední společné noci.
Zaškaredil se. Z oslavy konané na počest otevření akvakoridoru se vrátila po půlnoci
zřízená tak, jak ji vídal, jen když z nepořádnosti (pro pocit svobody – tvrdila ona)
nebrala pár dní lithium. Padla opilá v šatech do postele a jen něco mumlala. Asi by mu
to bylo jedno, kdyby býval téhož odpoledne neodjížděl s Robinem na deset dní lyžovat
do Dolomit. Afroditu čekal v pondělí hned po víkendu týdenní pobyt na oční klinice
a oba byli dohodnuti, že takto ušetří jinak zbytečné dny odloučení. (Jan totiž
nemocnice bytostně nesnášel a chtěl se vyhnout povinným návštěvám a Afrodita zase
už těm svým “chlapům“ v lyžování nestačila a umělá lyžařská městečka s obchody,
bankami, bazény a restauracemi ve výšce 2500 m ji přímo odpuzovala. A vůbec, byli
rádi spolu, nepotřebovali se nevidět. Takhle zabili dvě mouchy jednou ranou.) Jenže
usnout a ani se nerozloučit? To ho zamrzelo.
Cloumal tehdy s bezvládným tělem a v duchu přemítal, kolik toho asi vypila,
když vtom si všimnul na její kůži malého červenavého vpichu po jehle, v místě, kde se
jí svezlo stranou ramínko šatů. Neříkala nic, že by se nechala proti něčemu očkovat...
přemítal už jen napůl rozzlobeně a v dané situaci se rozhodl na nic nevyptávat. Jen ji
pohladil po vlasech a zašeptal: „Víš, že odjíždíme na lyže? Vlastně už dneska?“
„Éé...eh?“ zakňourala zpod pokrývky. Rozmrzele si povzdechl a chvíli
přemýšlel.
„Prosím tě, zvládneš v pondělí tu oční kliniku?” upamatoval se náhle
na dlouho diskutovaný problém. „Víš, že jdeš na operaci?“ přeptal se, i když si byl jist,
že to viděl pečlivě poznamenané v planningu, který sdíleli v rámci Family Videa.
Na stolku zahlédl i seznam věcí, které si chtěla vzít do nemocnice s sebou.
55
„Jo-o, vim vo-tom, n-boj se... H-zk si z-lyž-jte! Hl-vně a-ys to s klu-em...
na sj-zd- -vce mo-c nepř- hn -al, j-ště nevy-rží-lik... co ty,“ ozvaly se špatně
koordinované úlomky slov a Jan to vzdal. Zavolá jí z Cortiny, až dorazí do Alp.
Jenže to už se mu nepodařilo. Teprve v pondělí si mohl ověřit, že na kliniku
dorazila. V hlase ošetřující sestry však postřehl zvláštní posměch a stopy
po spiklenectví. Že ho ale jeho milovaná Afrodita ani měsíc po úspěšném očním
zákroku nepozná… Podobnou situaci by tak přesvědčivě nenasimuloval ani ilustrátor
těch nejpsychedeličtějších snů na prodej.
11.
útěk nebo pohádka?
Rozhodla se utéci za každou cenu. Žádné léky ani kapky do očí už
nepotřebovala
(alespoň
k něčemu
byl
ten,
původně
neplánovaný,
pobyt
na psychiatrické klinice dobrý). Další rekonvalescence by byla zbytečná. Nebyl zjevný
důvod obávat se opětovného zhoršení nebo ztráty zraku. Aphrodíté věřila, že je
operace definitivně za ní, ostatně, i kdyby někdy oslepla znovu, poradila by si. V době,
kdy neviděla vůbec, se naučila hodně věcí, které jinak umí pouze slepci.
Teď neexistuje nic, co by mohlo jejímu útěku z Prahy zabránit. Viděla naprosto
dokonale, dokonce měla pocit, že vidí lépe, než kdykoli předtím. Venku je jaro, sníh už
se také, doufala, nevrátí. Oteplilo se natolik, že nebude potřebovat ani ty protivné
ponožky. Stačí v době návštěv ukrást nějaké ženě dlouhý jarní kabát a bude to. K jídlu
si schová rohlíky od snídaně a pár drobností hodí do igelitové tašky, kterých se všude
válí habaděj. Venku si už nějak opatří pořádné boty a další věci na sebe. To se uvidí,
jak. Teď nemá smysl přemýšlet o oblečení. Hlavní je dostat se přes vrátnici. Bude
nejlépe, když se přidá k nějaké početnější skupince, kdyby odcházela sama, mohl by
si vrátný všimnout, že má jen páskové sandály. Uteče a zkusí zachránit alespoň sebe!
Nemůže tady čekat déle. Nehodlá více trpět. Nemá už pražádný smysl se s kýmkoli
hádat nebo cokoli objasňovat. Úplně by se zbláznila. Musí domů.
Donu Giovannimu a Bajajovi ale nebude umět pomoci teď hned. Jejich mysl
obestřela naprostá temnota. Zlá věštba, kterou viděla ve snu poslední den
před odjezdem do Prahy, se bohužel vyplnila. Změnili se k nepoznání. Nedokáže
56
porozumět ani jednomu z nich. Nechápe, co se s nimi stalo. Mluví neustále o věcech
a lidech, které nezná, opakují nesmyslné příběhy, které ji děsí a jimž nikdy nebude
rozumět, protože je neprožila. Oni jsou naopak roztrpčeni jejími dotazy, odpověďmi,
pocity a dokonce i gesty. Smějí se tomu, jak je oslovuje, stěžují si, že si na nic
nevzpomíná a sami nejsou schopni se upamatovat ani na jejich vlastní dům!
Kde se tu vůbec vzali? Měli být přece na horách... Vítat jaro! Otevřít jejich
studánku v lese pod holými balvany, schovanými pak v letním období hustým
kapradím... Rodinné rituály by se neměly zanedbávat, obzvlášť pro děti mají obrovský
význam!
Tak proč tam neodjeli? Domluvili se přece, že do Prahy za ní nepojedou, ať se
děje co se děje. No a najednou – kouzla a čáry – chodí sem zničehonic obden!
Také auto, kterým za ní přijížděli do nemocnice na návštěvy, viděla vlastně
poprvé životě, a přitom podle nich do něj sama nedávno kupovala nové potahy.
Taková absurdita, něco kupovat! Bohyně přece dostávají všechny věci darem...
nebo je poručí nakoupit! Obchodem samotným se zabývají pouze prachsprostí otroci!
Ani služebnictvo ve slušných rodinách prý samo nenakupuje, ale objednává zboží
přes prostředníky. U nich doma je to Leporello, kdo si špiní myšlenky něčím takovým,
jako je nákup zboží nebo výše kreditu...
Aby se na všechno (podle nich) rozpomněla, zahrnuli ji starými fotografiemi,
videozáznamy, včera dokonce přinesli jen tak halabala vytisknutou sbírku básní
a povídek, kterou prý napsala. (To teda byly bláboly, čert aby se v nich vyznal...
hrůza!) Nechápala to. A oni zase nechápali ji. Museli být všichni zakletí.
Přitom jsou oba tak krásní! Dosud netušila, jak vypadají, Dona Giovanniho
poznala, když už byla slepá a ani své vlastní dítě si nedokázala představit!
Vrhla se na milovaného muže a zběsile ho líbala na horká ústa, přičemž volala:
„Gio... probuď se přece, Gio... Gio...!“
Ale Don Giovanni se jí vytrhnul z objetí a opětovně ji prosil, aby mu tak již
víckrát neříkala, že jeho jméno je Jan. Jan de Wright. A kluk prý není Bajaja, ale Robin.
„A sluha Leporello?“ křičela, „jak se teď jmenuje on?”
„Nemáme přece žádné služebnictvo,” odpověděl jí ztrápený Jan.
„Mám tě, ty zrádkyně!“ mrštně k ní mezitím zaujal útočný postoj Robin
v černém pláštíku, v pravé ruce atrapu meče, přes oči pásek Zorra mstitele. Byla to
sice jen hra, ale dost zlověstná. Klučina měl ve svých citech dávno jasno. S matkou,
kterou nyní viděl sporadicky, nebyla řeč, otce, který by se mu teď mohl doma
bezvýhradně věnovat, kdyby měl dost síly, její další nekonečné onemocnění drtilo.
Malý de Wright ji začínal nenávidět. Šťouchal do ní umělohmotnou zbraní, protože
věděl, že to nesnáší. Vzápětí se proměnil v pomyslnou obludu, proti které před chvílí
57
meč vytasil. Aphrodíté tu proměnu zaregistrovala a s hrůzou si uvědomila, že
ve skutečnosti je to ona, na koho dítě vrčí a cení přitom zuby jako Elvíra, když jednou
v Dubrovníku objevila krysu. Nešťastná matka vycítila další nebezpečí. Kluk dál
šermoval mečem do vzduchu, pokukoval po obou dospělých a dával jim tak jasně
najevo, že si je vědom své důležitosti. Byl přesvědčen, že to bude nakonec on,
kdo tuhle zpropadenou životní situaci rozhodne. Citlivé a vnímavé Aphrodíté to
pomalu, ale jistě, docházelo také. Uvědomovala si, že je nejvyšší čas rychle něco
udělat, nebo obě milované bytosti ztratí. Jsou zakletí. Nic naplat. Bude je sama muset
vysvobodit!
Rozhovory během návštěv se postupně měnily v čím dál tím větší zmatek, až se
něco zadřelo úplně. Přestali si rozumět. Jako kdyby vypili nápoj zapomnění. Připadala
si zrazená, jako Mahulena, když na ni Radúz v objetí matky zapomněl. Ba ještě hůř.
Přišla nejen o svého vyvoleného, ale i o syna, protože tohle snad ani nemohl být její
malý kralevic. V některých chvílích měla chuť myšlenky na jejich vysvobozování
umlčet. Tohle přece nebyl tak úplně Bajaja II. - Převeliký. Byl mu podobný, to ano,
ale... ten meč, se kterým si hrál, měl umělohmotnou čepel i rukojeť. Její pravý syn by
musel mít meč obyčejný, dřevěný!
A Don Giovanni, jak ten byl jiný! Sice pohledný, ale tak rychlý znenadání
ve svých pohybech, neuměl v klidu kráčet vedle ní, zdálo se jí, že běhá a kličkuje po
parkových cestách jako splašený zajíc. Tatam byla jeho rozvážná důstojnost. Pohltila
ho rychlost života velkoměstských otroků... Aphrodíté měla pocit, že snad i za pyramid
byl jejich život klidnější.
Gio se navíc dotýkal jejího rozechvělého těla způsobem, který pro ni byl
naprosto nezvyklý a nepříjemný. Otřásla se při pomyšlení na jeho polibky. Ne že by jí
v tomto případě vadila jeho prudkost, ale bylo to, jakoby se líbala s někým cizím...
Chtěla si tělesné doteky vynahradit ve vztahu k synovi, ale Bajaja se jí v poslední době
vyhýbal a nehodlal se nechat chytit ani za ruku, natož do náruče...
Zatraceně! Ona jim zákonitě musí také připadat jiná, uvažovala. Jak ji asi
hodnotí? Zdá se jim pomalá? Nudná? Lenivá nebo dokonce zaostalá?
Jsou to vůbec oni, když se mezi sebou vzájemně nepoznávají?
O Dubrovníku už samozřejmě nechtěli slyšet ani slovo. Ano, byli tam prý
jednou na dovolené (Bože můj, na dovolenou snad jezdí jen pracující otroci?!), ale to je
vše. Naprosto vše. Nic víc to místo pro ně neznamenalo. Na psího miláčka rodiny také
zapomněli. Kdo ví, kde chudák Elvíra běhá? Bajaja se dokonce rozzlobil a křičel na ni:
„Co lžeš, mami, ty sama jsi psa nikdy nechtěla, protože máme malej byt a žádnou
zahradu!”
58
Takový nesmysl. Jaký byt? Náš dům je přece tak prostorný, starobylá
knihovna, jídelna, ložnice pro hosty, vinný sklep, dvůr, skleníky, zkroucený olivovník
a stupňovité terasy ve svahu s výhledem na moře... Hotový ráj...
Rmoutilo ji, že nemá s sebou ani jednu fotografii domova. Před operací ji
nepotřebovala, když byla slepá, a ve snu by ji bývalo nenapadlo, že po zákroku by už
svůj dům nemusela spatřit nikdy... Namalovala v nemocnici několik obrázků svého
milovaného olivovníku, který si pamatovala ještě z doby, kdy byla maličká a Leporello
vyřezával do kůry stromu rýhy na znamení tak překvapivého pokroku. Jedno léto
vyrostla dokonce o 23 centimetrů! Chůva se tehdy smála a volala, že je to zázrak...
Ne. Nepamatovali se. Ani na dům ve svahu nad městem, ani na srubovou chatu
v horách, kam jezdili často a rádi, především v létě, odpočinout si od horké rezidence
obklopené rozpáleným městem a přeplněným pobřežím. Naštěstí mezi ty hlučné,
spěchající nebo naopak lenivějící davy moc nechodili. Jejich jazyku by stejně
nerozuměli, a nic jiného, než případně kontakt, od nich nepotřebovali. Všechny ostatní
věci zařizoval Leporello a stařičká chůva. Aphrodíté někdy zamrzelo, že si se sousedy
nemůže popovídat, ale čas běžel tak rychle, stárli o překot a na nic než na vlastní
záležitosti neměli čas. Tolikrát se chtěli naučit nějakému cizímu jazyku, ale nikdy
nebyla příležitost. Věčně je sužovaly nejrůznější zdravotní problémy, nebo se museli
učit novým a novým věcem... Snad proto si také vážili každého okamžiku, kdy si mohli
hrát, zpívat, tančit a milovat se navzájem. Pospolitost rodiny kladli nad veškeré
vymoženosti moderní doby...
Vyprávěla jim o tom, co všechno spolu prožili... Všechno marno! Dívali se na ni
jako na pomatenou, blouznící ženu. Zoufalé pohledy milovaného manžela a odtažitost
chlapce ji zraňovaly způsobem, který se nedal popsat. Plakala, křičela na ně, spílala
jim, zapřísahala je ve jménu všech bohů, které znala, zkoušela i některá ze zaříkadel,
která se naučila ze starých bájí a legend, ještě když měřila 65 centimetrů... Nic z toho
nezabíralo.
Byla bezradná. Tak ďábelské kouzlo neuměla zlomit.
Snad by jí ale mohla pomoci stará chůva, jen co ji vyhledá... Jen co se dostane
domů...
Útěk je jediná možnost. Jinak ji pozítří odvezou k sobě ti dva začarovaní.
Do vězení bez zahrady, bez služebnictva, bez výhledu na moře...
A ona tam bude pomalu zmírat steskem...
Jako Orfeus, když ztratil Eurydiku...
Musí pryč hned zítra.
59
První den snad nějak přežije, pokud ji nechytí.
Nesmí!
Musí hned najít někoho, kdo ji k sobě schová a koho poprosí, aby ji odvezl
domů. Nějaký dobrý člověk jí jistě pomůže.
Pokud ho najde.
(Žije vůbec někdo takový?)
Bohatě se mu pak za to odmění.
Navíc je mladá a krásná, je bohyně!
(Všimla si dobře, jak se zdejším mužům líbí. Stačí ladně sklonit šíji a udělali by
pro ni cokoli.)
Bez problémů někoho omámí.
Jen musí dát pozor, aby nepadla do rukou loupeživým rytířům nebo,
nedejbože, nějakému mana-žerovi!
*
*
*
Aphrodíté se zoufale těšila na ráno, na cestu domů, na dlouhou pouť přes
devatero řek a devatero hor, na nebezpečnou plavbu proti jižnímu větru, nebo alespoň
na rychlou jízdu autem po dálnicích, dolů, do Dalmácie. Nechtěla plánovat nic dalšího.
Těsně před usnutím myslela na svůj olivovník a bílou, sluncem rozpálenou kamennou
dlažbu dvora, na slaný hutný vzduch přímořské oblasti prosycený aromatickou vůní
smůly, uvolňující se z jehličí a z kůry do horka vyfénovaných, a přesto svěže zelených
borovic... Vzpomínala na ostré tvary běloskvoucího vápencového pohoří, pyšnícího se
hrdě a neoblomně do indigového modra, na kamenitou půdu pod ním, posetou stejně
neústupnými patvary – skalami v miniaturním provedení – které umí pořezat oči
na dálku v prudkém slunci tak, jako zblízka zkrvavit ruce horkou ostrohranností, sobě
tak vlastní.
Zdálo se jí o strastiplné cestě a o lektvaru, který uměl vyléčit jakékoli
nedorozumění a který se jí podařilo získat, o zhojení všech srdcervoucích ran
a následné radosti a nekonečném hodování. Věřila tomu snu stejně tak, jako byla
přesvědčena, že láska a dobro vždy vítězí nad lží a nenávistí.
60
12.
hodina matematiky
= hodina pravdy
Sobota ráno - 8:30
Bojím se vystrčit byť jen hlavu do toho prokletého mraveniště. Vidět za dveřmi
třináct svých klonů, kterak za vás komunikují ve světě anonymního internetu, není
opravdu nic příjemného. Bylo mi jasné, že tam jsou. Nemělo smysl nalhávat si cokoli
jiného...
V 8:45 mi po pokoji kodrcá snídaně. Dobrotivá se usmívá pod fousy stejně
potutelně, jako kdysi moje babička.
V 9:15 zapíjím poslední rozžvýkané sousto pomerančovým džusem. Kafe jsem
si omylem přesladila, protože přemýšlím. Rozhoduji se na ně vlítnout a pořádně jim to
osolit.
V 9:57 přehodnocuji svůj původní projekční záměr. Virvál nemá smysl, jen by
mě zase uspaly. Musím odchytit někoho zvenčí, přece tu nejsou úplně izolované a jistě
nepracují jako perpetuum mobile. Někdo jim musí vozit jídlo, léky, čisté prádlo a tak...
V 10:13 bych již nesnesla pohled na sebe sama v zrcadlové stěně odrážející
mou osobu zarámovanou barokně kanýrovým baldachýnem. Dokázala bych se sice
mít ráda i >...14-krát, ale potřebuji své rozmnoženství konfrontovat s někým jiným!
Proto
v 10:07 otevírám dveře, ale... potichu! Co nejopatrněji vycházím
ze svého pokoje. Vpravo společná ložnice ostatních, kousek ode mne postel
(asi vrchní – Dobrotivé – sestry), vlevo velká jídelna, bufetové stolečky a koberec
na cvičení. Z hlavní chodby v atriu tohohle obludária by nás každý hned viděl
61
prosklenou stěnou jako ve výloze Reality Show, kdyby se ovšem za sklem někdo
vyskytoval. Kdepak, spatřit v téhle budově živou duši (kromě mé vlastní) je zatím zhola
nemožné.
Zdalipak sem vpustí obchodníky, až bude experiment s vyměňováním
nepohodlných lidí a jejich převýchovou směrodatně odzkoušený?
Míjím tu akvarijní stěnu a prohlížím si zelené stromořadí vězněné venku
na čtvercovém nádvoří. Větve stromů by se nepohnuly, nebýt ptactva, protože lehký
jarní vánek se do uzavřeného prostoru mezi několikapatrovými budovami nedostane.
A tak se listoví zatřepotá jen tu a tam letmými doteky křídel. Uslyšet zvuk nemožno.
Šelest v korunách, zpívání jarabáčků, výkřiky námluv nebo v případě ohrožení – přes
dvojité obesklení izolační chodbové bariéry neprorazí. Můžete se leda utěšovat tím,
že opustíte představu sebe, coby akvarijní rybičky, a pokocháte se úchvatným
poledem na... akvarijní ptáčky.
Pomalu se blížím k učební zóně. Výborně... Zatím jde všechno podle plánu.
Zády ke mně si tu v lavicích sedí třináct reBarborek a sleduje na promítacím panelu
nějaký instruktážní film. V něm dívenka okolo deseti let, předvádí nejspíš různé
archaické předměty, jelikož má právě v ruce pastičku na myši a ukazuje, jak se
na bodec napichuje kostička sýra. Nic ale u toho neříká, jenom se soustředí, napjatá
hudba dokresluje atmosféru.
Možná to není instruktáž. Možná jde o pokračování soutěžfilmu Kufr Sám Doma,
protože pastička neukázala, jak umí sklapnout, ale zůstala natažena na podlaze.
Malá slečinka vzala mezitím do ruky sklenici s medem, nabrala si prsty pořádnou porci
a... v druhé ruce hrst špendlíků, začala... Ale no tak... snad nebudete ještě ke všemu
vykrádat Pasoliniho!
Nebylo času nazbyt, přeběhla jsem nejkritičtější kousek volného prostranství
a schovala se v pracovním buňkočtverci. Sledujíc zpovzdálí vstupní portál hlavních
dveří do tušené chodby, čekala jsem na okamžik, kdy někdo vstoupí. Napadlo mě,
že ať už jsou holky skutečné nebo vymyšlené, po dopoledním filmu by jim mohli
přivézt něco k obědu. V jídelně vedle bylo prostřeno. Zatímco dovnitř pojede služba
s jídlem, pokusím se prorazit ven.
V buňkách
pracovního
úlu
to
jemně
vrní.
Počítače
zapnuté,
spořiče
na obrazovkách, propojené s kamerovým systémem venku, ukazují obrázky běsu
a shonu v ulicích velkoměsta: dlouhé fronty u přepážek v totalmarketech, řidiče uvízlé
v zácpě na okruhu Kolín-Plzeň, otce a matky s různě uřvanými potomky čekající na
ošetření v přeplněných nemocničních čekárnách, bitky mezi důchodci, kteří se snaží,
co to dá, rozkrást haldy zabaveného neprodejného zboží určeného k likvidaci,
62
odložené tygříky a opičky namačkané za drátěnými oky v útulcích... jedním slovem
spoušť.
Ano, i takhle lze informovat skupinu lidí a cíleně s ní manipulovat. Naštval mě
ten až příliš černobílý pohled na svět. Co to tu mým... schizofrenickým? sestrám?...
dcerám?... vtloukají do hlavy? Na radostný apel, tak žádoucí pro vznik chutě
k nakupování, to nevypadá, když je v záběrech tolik “es” ( =stresu, smutku,
sentimentu)...
Že by... cílená nenávist k establishmentu – nekontrolovatelnému světu financí
– jako takovému?
Pomoc! Co když jsou moje sestřičky... dětičky... TERORISTKY?
Nemají nakonec zbraně?
Představila jsem si televizní hlasatelku:
Architektka Afrodita de Wright nenáviděla svůj vlastní projekt tak, že zešílela
a odpálila sebe a své celoživotní dílo – betonový akvakoridor – ve chvíli největší velikonoční
špičky...
SmSS!!! (=Srdce mi sevřel strach... [pozor, neplést s SMS! ] )
P.S. (=příšerný strach)
Ale... ne o mě!
(Zase vedle?)
Ratatatata....drrrrr...ratatatata...ratata.....dr.........dr..........rat....dr......rara.....dr.........dr...
......rarararartatatatatatatatatatatatatatatatatatatata.................
... A ani ne o ty děti a lidi v akvakoridoru...
(Přiznávám. Patří totiž mezi ty “všechny”...)
Tak... o koho?
O ně!
O koho?
O NĚ!
O... moje... potomstvo!
63
Moje... Barborky...
V jedné chvíli je nenávidíš a chceš jim utéct, ve druhé bys je byla schopna
bránit jako kdákající kvočna?
Ano... Svůj rod – geny a memy – v sobě prostě neumlčíš!
Jak to? Jak můžeš takhle demagogicky obracet? Jsi naprosto amorální!
Na morálku ti kašlu, přece jsme si řekli, že jde o faleš jak z praku...
Aha! Ty svině... chceš být královna!
Prdlajs. Obyčejný reflexy. Ta nejjednodušší matematika!
OK. Tak mi to teda spočítej:
Fajn: Milé dívky, pokud se jednou dostanete do podobné situace
jako já, budete mít dvě možnosti:
1) Nechat si vymejt mozek, vrátit se domů a přijít de facto o muže
i o dítě. To znamená o všechno. Trápit se s takovým cejchem natolik, že spáchat
sebevraždu bude hračka. Nebo se soužit léta. Až do smrti.
2) Nenechat si vymejt mozek, ale v klidu jim tu simulovat, co budou chtít a mít
přitom dětí dvanáct nebo dokonce ještě víc...
A tu chvilku, než na to přijdou,
si pořádně užít... vychutnat si je až do smrti...
(A jsme u simulantů, ještě nedávno jsi je soudila!
No...to sice ano, ale také jsem dodala, že ta
povídka se mi nezdála zrovna povedená!)
(3) (Třetí možností je euthanasie, ačkoli ji u nás ještě –doufejme – neschválili,
i když načerno se provádí celá léta... ovšem do tohoto schématu ji nelze zařadit,
jelikož já osobně tolik peněz nemám. A pokud vy ano, pak vaše situace té mé podobná
není a mé sdělení se vás tímpádem vlastně s 99% pravděpodobností netýká.)
Kristepane... tohle už nejsou jen šílené představy.
Tohle je hodina pravdy...
To mě zničí.
Umučí mě za tahle... slova...
Upálí.
Ukřižujou.
Hej, vy drastický zmije!
64
Nervydrásající zrůdy!
Zabte mě už!
Chci zemřít...
Tohle je samotné... peklo...
Pomozte mi někdo odtamtud...
Georgi, ty Nebodobrý, tys neměl možnost porodit dítě... nemohls proto vědět,
že strach z pokousání tváře krvežíznivými krysami není nic proti tomu, co bys cítil,
kdyby před tvýma očima byť jen jediná hlady polomrtvá krysa až na kost ohryzala tvář
tvého vlastního dítěte... pokud bys ho nadevše miloval a předtím v bolestech přivedl
na svět...
Lze vůbec přežít takový pláč???!!!
Matko... ach Matko... co ty bys na mém místě řekla těm do války odcházejícím
Barborkám?
Zdalipak mohla bys
vtisknout zbraň do ruky
té, o níž nebudeš
schopna se dozvědět,
jestli je...
... poslední?
Má hlava padá zmučeně na klávesnici jedné z mých Barbor, což zcela náhodně
odsunuje psychedelický spořič do pozadí a rozblázněný monitor propleskne a uklidní
národem zbožněné mediální logo. Hlas nezúčastněně hovoří:
65
Právě jste byli živými svědky přímého psychického teroru, vážení televizní diváci.
Tak nějak podobně vypadají skutečná muka psychotiků.
A jaké počasí bude zítra? Apríl nás přivítal opravdu velkými teplotními rozdíly,
také máte pocity jako já? Chvíli vás mrazí a hned na to se vysmíváte skrvrnám na Slunci?
Cink!
La la la lá!
A nyní jedna mimořádná zpráva: z psychiatrické kliniky motolského hospitareálu
utekla dnes ráno velmi mírumilovná pacientka, bývalá architektka, Afrodita de Wright.
Bezpečnost vašich dětí tím v žádném případě nebude ohrožena, jelikož bezprostředně poté
ji objevila jedna z našich mnoha set milionů bezpečnostních videokamer. Zmatená žena
byla vzápětí vrácena na pavilon, kde ji už brzo z její nemoci vyléčí. Alespoň její manžel i syn
v její záchranu doufají. Přejete této rodince šťastný konec? Prosím, hlasujte! Kdo je pro,
ať zavolá....
Má hlava se zmučeně zvedá z téže klávesnice... v televizi ukazují nechutně
sentimentální záběr... já, můj Jan a náš Robin...
13.
shledání
Neděle.
Nedělám už nic.
Nic nemá smysl.
Jedině samotné NIC smysl má.
Zbláznila jsem se?
Většina registrovaných vjemů se mi zdála být smyšlená, nemožná, dokonce
jsem si byla jistá, že mám dlouhotrvající halucinace: potkávala jsem samu sebe,
můj manžel si většinu času říkal Don Giovanni, měl psa Elvíru a sluhu Leporella,
skupina žen, mých dvojnic-klonů, žila ve velkoprostorové kanceláři, a co bylo
nejhorší, existenci toho všeho potvrdily v závěru i všechny ostatní osoby i automaty,
66
které se v L´andelau přece jen občas vyskytly – automatický vůz přivážející jídlo
z kuchyně, samočinný vysavač, virtuální agentka Block´l´andelerin,
a především...
lékaři.
To mě mátlo nejvíc. Byla to schizofrenní paranoia převrácená naruby nebo byla
tak dokonalá, že to nešlo na rozum ani mě – pacientce? Byla jsem vůbec nemocná?
Dřív to byl vždycky doktor, kdo mi říkal: „Ale jděte, to se vám všechno jenom
zdá, vyléčíme vás, jen musíte spolupracovat.” Tady to bylo jinak. Pláště přicházely,
rozmlouvaly se mnou a po jejich odchodu mi v uších znělo: „Ne, ne, to žádné
halucinace nejsou. Prostě jsme si vás namnožili. Smiřte se s tím už konečně. Nejste
schizofrenní, naopak, je skoro neuvěřitelné, jak tuhle metodu adaptace zvládáte...“
Tak. Přesně takhle mi to řekli. Tuhle metodu adaptace zvládáte. Znamená to
tedy, že předtím už zkoušeli jiné metody? A proč si vybrali mě? Proč zrovna mě?
Proč mě unesli a strčili do hotelu, který bytostně nesnáším? A co udělali s Janem
a Robinem? Proč mě nechali v Praze a je odvezli do nějakých hor? Nebo jsou už
zpátky? Jaký má tohle všechno smysl?
– Vsadili jsme na vás před několika lety. Málokterý obchodník tuší (a málokterý
z těch, kteří tuší) veřejně přizná, že v psychiatrických léčebnách se mezi pacienty
vyskytují i lidé mimořádných duševních kvalit.
L´andelau
dlouho hledalo v této
jazykové oblasti někoho, jako jste vy.
– To si nemyslete! Následovalo několik let prověřování vašeho charakteru,
tvůrčích schopností, zvažování rizik při práci s psychicky narušenou osobností,
zatímco týmy genetických inženýrů intenzivně vyvíjely ten nejsprávnější postup
na výrobu urychlovaných klonů.
– Proč vy? Byla jste nejsilnější… energie, kterou umíte rozdávat… a zadarmo…
víte, takových gut-žen obecně mnoho není.
Když jsem se na to zeptala doktora L´andeleho, který celý projekt řídíl a logicky
mi připadal nejvíce podezřelý, odpověděl sarkasticky: „Jste neobyčejně všímavá,
Královno/Matko. Nebojíte se někdy, že by to mohlo být nebezpečné?“
„Nikdy jsem se nikoho nebála.”
„Hmm... ani ničeho?” Znejistěla jsem, když mi došlo, na které slovo dal důraz,
o což mu zřejmě šlo, protože trochu povýšeně pokračoval: „Metoda adaptace, kterou
jste právě prošla, spočívá v postupném podávání informací. Informace... působí jako
léky. Mohou regenerovat, stabilizovat... ale i zabíjet. Některé jsou k ničemu, jiné
67
smrtelně nebezpečné, další třeba návykové. Jde jednoduše o drogy, jako u jiných
preparátů. Nevýhoda spočívá v tom, že jejich absenci v mozku nelze zatím detekovat
žádnou běžnou metodou. Právě v tom však tkví jejich hlavní přednost: žádnými testy
zatím nelze prokázat předávkování. Chápete?“
Pochopila jsem to z té negativní stránky: „Obchodujete se smrtelnými
informacemi? Zabíjíte, aniž by bylo možné prokázání vaší viny?“
„Proč
hned
taková
obvinění,
Barboro
Nebodobrá
–
vybrala
jste
si,
mimochodem, příliš skeptický pseudonym – vypadám snad jako vrah?“
„Ve světě postaveném na komunikaci je samotný prodej specifické informace
druhé osobě klasifikován jako vražda, pakliže po doručení této informace se adresát
stane její obětí,“ vychrlila jsem na něj s rozbušeným srdcem a bylo mi jedno, co mi ten
hajzl řekne.
„Přemýšlejte o tom víc. Na co bychom pak klonovali zrovna vás? Obyčejnou
architektku, Afroditu de Wright?“ rozčílil se taky jaksepatří.
„Tady mi můžete říkat¹ Aph-ro-dí-té, vy... Mendele-Mengele!” řvu a buším do něj
pěstmi!
Možný opak mě napadl pár hodin poté. Přicházelo to pomalu, postupně, jako
v horečnatém snu. Informace jsou léky. A všechny ty Barbory u počítačů, které
nepotřebují projektovat, aby přinesly domů mizernou výplatu, pracují s informacemi.
Komunikují s lidmi. Dělají celý den to, co si já mohla dřív dovolit jen ve volném čase.
Píší, publikují a scházejí se se svými čtenáři na desítkách chatů. Baví své virtuální
známé, navazují kontakty, naslouchají, radí, odpovídají...
pomáhají ostatním.
Šíří pozitivní energii, lidskost a toleranci. Zadarmo. L´andelau platí jejich ubytování,
jídlo, technické vybavení.
Jak jednoduché a geniální! Snížení farmaceutické výroby ve vnějším světě,
minimální suroviny a odpady, konec klasické distribuce léčiv a zkorumpovaných
doktorů s čekárnami. Tak tomu říkám nabourání systému. Při celkem slušné
návštěvnosti Smíchova jsou permanentně obsazené budovy nepovedeného hotelu
de facto normální jev. To je to, co tenhle kolos udržuje při životě! Indikace energie
v místě konečného cíle nedetekovatelná. (Pozitivní působení na lidi po síti není přece
běžnými metodami prokazatelné...) Vedlejší účinky? – Neexistují. Placebo v podobě
písmenek pro pacienty na druhém konci sítě…
To já jsem původcem toho léku. Moje energie je ten lék. Droga. Proto mě
naklonovali. A další klony jsou ve vývoji. Ale... proč mě tu tedy drží? Genetickou
matrici mají přece dávno... ? Jste neobyčejně všímavá, Barboro-Afrodito. Nebojíte se
někdy, že by to mohlo být nebezpečné? vybavila se mi jedna z vět doktora L´andeleho.
68
Měl pravdu. Byla jsem nebezpečná. Sama sobě. Pud lidskosti a tolerance
je silně sebedestruktivní, jak už se lidstvo mělo možnost tolikrát přesvědčit.
Bojí se o mne...? Chtějí mne mít pod dohledem! Ale proč? Aby mě stejným
způsobem nevyužil někdo jiný? Že by si zatím nemohli dovolit mne ztratit? Mohou se
snad u klonů stále ještě objevovat nečekané defekty? Co třeba zhoršená imunita,
poruchy z důvodu absence sexuálního života? Blbost. Stále mi to nedávalo smysl.
I kdyby ano, genetická matrice přece stačí k vypěstování téměř totožného těla...
TĚLA!
Mám to! Geny časově urychlovaných klonů jsou sice téměř totožné
s mými, ale výchova klonů neprobíhá přirozeným způsobem. Většinu obvyklých vazeb
Barborkám dodaly výukové programy a simulátor generující modelové situace! Stačily
informace z centrálního registru... a gigabajty filmových záběrů... Kamerový systém
Family Videa přece už spoustu let snímá non-stop skoro celý náš život...
Těm holkám ale přesto něco chybí...
Vybavila se mi katedra s mléčně bílou deskou...
Že bych je měla... svým vlastnostem naučit... já?
Co když nejde jen o nabourání farmaceutického byznysu?
Co když jde o víc?
O všechno?
V hlavě mi duní: UŽ JE TO TADY! UŽ JE TO TADY!
Ano. Tohle je teprve ono!
UŽ JE TO TADY!
Ne výměna lokální vlády, ale možnost globální změny myšlení!
Běžím ke zvonku u hlavního portálu dveří, kterými se vstupuje do našeho
“království”. Do mluvítka žádám doktora L´andeleho, aby za mnou ihned přišel.
Trojice rošťácky se smějících tmavovlásek se baví u jednoho z kulatých stolků
odpočívárny. Uvelebeny v křesílkách přitom s rozkoší pojídají citronový sorbet
z matně průsvitných pohárů. Dvě ženy s identickou tváří si něco čtou a ještě jedna,
ta nejtlustší ze všech, usnula na divanu opodál a naprosto příšerně chrápe. Sedmička
pionýrek víří vzadu na cvičebním koberci, dvě z nich drží ruce spojené vysoko nad
hlavou, ostatní zvesela probíhají pod nimi. Block´l´andelerin jim k tomu předříkavá:
„Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde... ať je to
ten nebo ten...”
69
„Praštíme ho koštětem!” přidala bych se málem k nim, jak mě jejich rozjařenost
strhává... ale vzápětí mi tečou po tvářích slzy... ach to je dilema... (doktor právě rázným
krokem vchází do dveří)... jen si to poslechněte:
„Doktore, pochopila jsem, jaký je můj úkol! Budu je učit sama! Dám jim
výchovu, kterou jim sebelepší program ani nikdo jiný nemůže dát. Pokusím se udělat
z každé té osoby plnohodnotnou osobnost! Společně a s pomocí všech možných
informačních technologií změníme myšlení tam venku! Jedině rodina může spolehlivě
tahat za jeden provaz... Mám jedinou podmínku, chci aby tu Robin a Jan žili se mnou!
S námi... A... abychom měli možnost občas relaxovat... dejme tomu na Jadranu? Taky
na horách... Julské Alpy nebo Dolomity!
Venku nějak zařídíte naše zmizení, jako se to dělá u ochrany svědků, že jo...
autonehoda, požár... neidentifikovatelná těla... víte přece...”
L´andele mne prudce chytil za rameno a zacloumal mnou tak silně, že mi málem
utrhl rukáv bílého pláště: „Vy jste se zbláznila! Uklidněte se! Přece nevěříte, že něco
takového doopravdy funguje? V době veřejného Family Videa?”
„Ale...”
„Ochrana svědků... Cožpak už nejste najednou ani trochu paranoidní?“ dodal.
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou...
„To je úplně vyloučeno! Zmizení... těla...” prskal dál, „myslíte si snad, že něco
takového jde jen tak jednoduše zařídit?” Naštvaně na mě ta slova vyštěkával a pak
mnohem mírněji s téměř neznatelným úsměškem dodal: „I když... je to tu docela
zařízené.“
„Napadá vás snad něco lepšího?“ zeptala jsem se nejistě a hlas mi přitom
přeskočil obavou.
„Pojďte se mnou,“ naoko mrzutě mě vystrčil ven z místnosti, a pak se téměř
rozběhl úzkou chodbou. Samozřejmě bílou. Byla jsem zase málem v šoku. Jsem
na chodbě! Měkký česaný koberec z ovčí vlny tlumil naše kroky. Na doktorovo
zaťukání se otevřely dveře vedlejšího apartmá a z nich vyběhl chlapec s dřevěným
mečem.
„Mamííí,“
vykřiklo dítě a skočilo mi kolem krku. „Tati! Máma už je tady!“
Jan vyšel ven a nějak – potutelně? – se usmíval.
„Doktore... Jak to tedy vysvětlíme tam venku?“ zeptala jsem se netrpělivě
a kolena se mi podlamovala přítomností milovaného muže a syna, od kterých jsem
byla více jak měsíc odloučena. Jan mne k sobě vroucně přitiskl a nepouštěl.
70
Doktor neříkal nic. Vyčkával. Náhle jsem ustrnula a vymanila se z teplé náruče:
„Vy nás chcete všechny nahradit kopiemi? Celou dobu jsem na zdejším videu
pozorovala... připravované klony?”
Doktor stále nic neříkal. Jan
mne políbil na ústa. Byl to vroucí polibek
milujícího muže, ale přesto jsem cítila rozdíl. Neviděla
jsem ho tak dlouho...
Ano ano… opravdu značná míra... excitace… To, jak zvláštně mne přitahoval mi bylo
podezřelé...
„Doktore,“ zbledla jsem, když mi došlo, že tohoto muže vidím poprvé v životě.
Konečně jsem věděla, jak je to celé doopravdy...
„To přece nemůžete...! To nejde! Janíku...“ zaječela jsem hystericky někam
směrem ke stropu a vytrhla se Donu Giovannimu tak prudce, až se to dítě polekalo.
„Mami, co se ti stalo?“ zeptal se vyděšeně klučina a nabídl mi výraz tváře, který
jsem u svého syna nikdy neviděla. Nebyl to totiž můj syn. Šlo pouze o jeho věrnou
fyzickou kopii, mimika tváře ho ale prozradila. Ta se geneticky naprogramovat nedá.
Děti přejímají posunky od těch, kdo je vychovali, a tenhle výraz v repertoáru
de Wrightovic prostě nebyl. Ve chvilce jsem se snažila novou situaci zhodnotit. Ach...
chladnokrevná, spravedlivá matematiko... matko moudrosti... volám tě na pomoc!
Vyšlo mi, že nemám v téhle chvíli jiné východisko než dělat, jako by se nic
nestalo. Nic bych svým vzdorem nezměnila, nikomu bych teď odhalením pravdy
nepomohla. Už tak byli, chudáčci, z mého chování oba zmatení.
„Nic... to nic, synku,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem. „To už bude
dobrý, bylo toho na mne moc...“ hlas se mi lámal a tupá bolest hlodala ve spáncích.
K L I D! Před očima se mi promenovaly cáry vlčí mlhy. Naučili mě tu opravdu
zákeřnému (báječnému?) podmíněnému reflexu – ovládání životu nebezpečných citů.
Stačila bolest ve spáncích a duše na chvíli ztratila kontakt s centrálou.
„Tak... to bychom... tedy... měli,“ řekl L´andele velmi pomalu a přísně se na mne
podíval. Naprosto jasně mi sděloval, že na takto rozdaných kartách už nemám
možnost cokoli měnit.
„Já tě chápu mami, to muselo bejt hrozný, tak dlouho nevidět. Teď mi budeš
moct zase něco přečíst. Třeba o drakovi,“ řekl můj novopečený synátor důvěrně
známým hlasem.
Je stejně mazanej a tak trochu vypočítavej... Jako Robin. Ten doopravdy můj.
Akorát že tahle dětská vychytralost byla poznamenaná ještě něčím. Lehký, téměř
neznatelný sarkasmus...
„Doktore L´andele nechtěl byste mi…“ zvolala jsem směrem, kde ještě
před chvílí přešlapoval. Už tam ale nebyl.
71
„Pojď ke mně, holčičko,“ zašeptal mi do ucha Don Giovanni a štípl mne
z legrace do vychrtlého boku. „Žes nám tu ale nějak zhubla, co? Asi tě budu muset
trochu vykrmit, jako Mařenku,“ usmál se na mne a ruka, která mi jemně pročísla vlasy,
měla sršivě elektrizující vlečku. Připomnělo mi to svatební obřad a vysoké úzké okno
na konci hotelové chodby na mne mrklo jako škodolibé oko postmoderní katedrály.
Co oči nevidí…
Semkla jsem vší silou víčka, aby mi nevytryskly slzy a zabořila obličej
do tmavého roláku Dona Giovanniho. Konečně černá! Bajaja II.- Převeliký se zatím
prosekával vzduchem chodby k neviditelnému nepříteli, na hlavě přilbu s chocholem,
na sobě pláštík Malého prince.
V tu chvíli nešlo myslet na to, co bude dál. Ostatně... nebyla jsem v tom sama.
Ještě jedna žena, tváří i postavou stejná jako já, pouze o pár kilo těžší, prožívala
kousek odtud a zhruba ve stejné době... totéž.
Zatímco ji čekal konečně skutečný (i když rychle se zkracující) život, z velké
části již bez dalších programů, hypnózy, injekcí a kdovíčeho ještě –
–
přede mnou svítila záře virtuálního a genetického světa písmen, jediný
matematicky prokazatelný způsob, jak rozmnožit ten energetický potenciál, který mi
byl darován a který by se jinak s mou smrtí obrátil v prach...
... Jedinečná možnost, jak nezradit a přitom do konce života stát při mé jediné
Matce.
Matce Zemi.
72
doslov
P.S.
A ne že mě v tom necháte, až budu jednou první, na kom tenhle pokus budou
chtít vyzkoušet...
73
... to jediné, co se nevešlo :-)
¹ Milovala jsem ho. Také proto, že byl jediný, kdo mi říkal celým jménem
v původní verzi. Zkratky mi nezněly nikdy důstojně a úřední varianta – Afrodita – zase
neposkytuje takový rozlet. Oslovení “Aphrodíté“ mnohem více podněcuje fantazii
a posiluje příjemnou iluzi, že mohu být, alespoň na chviličku, bohyně. Dělám si někdy
až
nemístnou
legraci
a
s oblibou
prohlašuji
sebe
sama
za
ztělesnění
představitelek různých náboženství, podle toho, v jaké situaci se zrovna nacházím.
Bohužel, v centrální databázi osob už před pár lety přistoupili z příkazu ministerstva
zahraničních věcí k vynucovaným změnám jmen. Právě Aphrodíté bylo jedno z těch,
na které se vztahovalo tzv. Antické embargo, o které v Eurozóně požádalo Řecko.
Části tamního obyvatelstva (konkrétně umělcům, vědcům, feministkám a ochráncům
zvířat) – vadilo, že jsou jména bohů z jejich mytologie často využívána v praktickém
Matrixu dneška, či jsou dokonce zneužívána nebo znesvěcována. A to, prosím,
bezplatně! Takže některé výrobky vináren a pár hnízdeček lásky se muselo
přejmenovat a také místo Hery se – čárka nečárka – začal vyrábět margarín Herr „A“.
(Tvůrce původního reklamního sloganu na tom dokonce vydělal, jelikož slogan Pečení
je radost – Herr “A“ je pečení, se díky stále rostoucímu procentu mužských sluhů
v domácnostech stal znovu aktuálním, navíc navázal na historickou tradici.) Vlastně
celé tohle embargo v mnoha dalších národních obměnách a variacích bylo jen další
možností, jak při novém papírování a obcházení zákonů vyždímat z lidí nějakej
ten “euroš“ navíc. Paradoxní na tom bylo, že samotné jméno Aphrodíté mi kdysi vybral
vlastní otec – Panagiotis Zoupas, z matčiny strany původem Řek.
74
Download

prolog