Střední průmyslová škola Ústí nad Labem
příspěvková organizace
ARCHITEKTURA

ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
- STUDIJNÍ MATERIÁL -
Ing. arch. Ota Zápotocký
2008
Anotace:
Tato práce je určena jako studijní materiál studentům oboru pozemní stavitelství SPŠ
v Ústí nad Labem. Nenahrazuje literaturu, která je v závěru práce uvedena jako pouţitá nebo
doporučená.
Je krátkým učebním textem, který má slouţit především pro doplňkové studium v
předmětech "Pozemní stavitelství" a "Architektura", s praktickým vyuţitím v předmětu "Konstrukční cvičení". Studium této publikace má studentům přiblíţit způsoby architektonické
tvorby stavebního díla a ukázat nový pohled na problematiku pozemních staveb.
Neklade si za cíl donutit studenty k přijetí nových encyklopedických termínů a poznatků, ale trvale ovlivnit jejich postoj ke studované problematice a pomoci jim osvojit si zásady tvůrčí činnosti v procesu tvorby stavebního díla.
Práce je rozdělena na dvě části. V první je probírána teorie architektonické kompozice.
Ve druhé části je stručný návod na praktické uplatnění získaných poznatků při tvorbě návrhu
koncepce rodinného domku.
Obsah:
Úvod .................................................................................................................. 1
Trochu teorie ...................................................................................................... 3
Architektonická kompozice ............................................................................... 5
Forma a obsah .................................................................................................... 8
Základní kategorie architektonické kompozice ............................................... 10
Forma ............................................................................................................... 10
Struktura povrchů ............................................................................................ 11
Barva ................................................................................................................ 12
Měřítko ............................................................................................................ 14
Proporce ........................................................................................................... 15
Symetrie a asymetrie ........................................................................................ 16
Členění ............................................................................................................. 17
Rytmus ............................................................................................................. 18
Gradace a dominanta ....................................................................................... 19
Kontrast, shoda, nuance ................................................................................... 20
Harmonie ......................................................................................................... 22
Trochu praxe .................................................................................................... 23
Umístění na pozemku ...................................................................................... 24
Oplocení ........................................................................................................... 25
Zahrada ............................................................................................................ 26
Zpevněné plochy a chodníky ........................................................................... 26
Garáţ ................................................................................................................ 26
Hospodářské přístavky..................................................................................... 27
Odpadky a popelnice ....................................................................................... 27
Exteriér domu .................................................................................................. 28
Půdorysné řešení .............................................................................................. 29
Závěr ................................................................................................................ 30
Malý slovníček ................................................................................................. 31
Seznam pouţité a doporučené literatury .......................................................... 51
-1Uvod
MOTTO:
Základními
komponenty
dobré
architektury
jsou účelnost a krása. Účelnost patří stavebníkovi - uţivateli; krása nám všem.*
Úvod
Architekt a architektura. Při vyslovení těchto slov si většina lidí vybaví historické architektonické styly, hlavně gotiku, baroko a moţná ještě renesanci. Většina lidí dokáţe tyto
architektonické styly identifikovat a zná také některé význačné stavby z těchto slohů. Při zařizování vlastního bytu si moţná vzpomenou na bytového architekta. Pokud jedou automobilem
a blíţí se k nějakému českému nebo moravskému městu, kdy je vítá na periferii se rozkládající
hradba "panelákových sídlišť", s největší pravděpodobností si řeknou, ţe zrovna sídliště se
architektům nepovedla.
A jsme u jádra věci. Architekt se nezabývá jenom historií staveb a stavebního umění.
Dokonce většina architektů se ve své profesní praxi touto problematikou nezabývá vůbec. Co
tedy dělají? Proč společnost věnuje tolik úsilí a prostředků na jejich kvalifikaci, kdyţ si byt
umíme zařídit sami - sami přece nejlépe víme, jaký byt potřebujeme a co se nám nejvíce líbí.
Pokud se rozhodneme stavět vlastní rodinný domek, dokáţe nám poradit většina absolventů
průmyslových škol nebo stavebních inţenýrů, dokáţou pro nás vypracovat projekt rodinného
domu, zařídit vše potřebné na úřadech, pokud si na to sami netroufáme a také nám svou odborností pomohou dovést vlastní realizaci domu ke zdárnému konci.
Kaţdý architekt toto všechno musí samozřejmě zvládat také, ale jeho pohled na problematiku je trochu jiný.
Vţdyť jiţ ve starověkých civilizacích byl architekt zárukou toho, ţe budované stavební
dílo bude nejenom slouţit dobře svému účelu, ale ţe bude také krásné v nejširším moţném
smyslu toho slova. Ţe bude samotné lahodit oku, ţe se harmonicky a nenásilně zapojí do svého okolí a ţe toto své okolí dokonce ještě jako celek více zvelebí a významnější stavební díla
dokonce vtisknou svému okolí cosi nového, co z daného místa vytvoří neopakovatelný, krásný
*Spiška Ivan a kol., Náš dom, navrhovanie, zariaďovanie a úprava okolia, 4. vydání Bratislava: vydavatelství Alfa 1985, s. 9
-2Uvod
a harmonický celek nebo jiţ k takovému celku přidají novou dominantu, novou výtvarnou
hodnotu nebo alespoň nějaký charakteristický rys.
Středoškolsky vzdělaný člověk v oboru stavebnictví by měl být v záleţitostech, týkajících se nejen historie architektury, ale i současnosti a současné architektonické tvorby více
poučen, neţ jen běţný laik.
To je hlavní důvod, proč tato práce vznikla. Současné učební texty předmětu architektura kladou velký důraz na znalost historie architektury, menší míra pozornosti je věnována
teorii architektonické kompozice, ale praktickým principům architektonické tvorby není věnována ţádná pozornost. Vţdyť od toho tu jsou přece architekti nebo se snad doufá, ţe stačí naučit studenta dobře konstrukci budovy, provozní řešení budovy a dokonalé technické řešení
konstrukčních detailů a to ostatní, co dělá stavbu dobrým architektonickým dílem, buď přijde
samo, nebo se dá vyřešit citem či "selským rozumem".
Tato práce by tedy měla studentovi oboru pozemní stavitelství na SPŠ ukázat směr, jakým by se architektonická tvorba stavebního díla kromě jiného měla také ubírat. Samozřejmě,
ţe po nastudování této publikace se nestane architektem, ale pochopí některé principy architektovy práce a pokud s ním bude spolupracovat, bude mu poučeným partnerem.
-3Trochu teorie
Trochu teorie
Víme, ţe do výstavby vstupují tzv. účastníci výstavby, a to hlavní (investor, projektant
a dodavatel) a vedlejší (můţe jich být celá řada, např. majitel, pokud není sám investorem,
orgány a instituce hájící společenské zájmy a zvláštní zájmy, např. správci sítí, ochrana hygieny, ochrana bezpečnosti a zdraví při práci, ochrana chráněných krajinných oblastí, ochrana
ţivotního prostředí, památková ochrana, ochrana vojenských zařízení, ale také např. majitelé
sousedních pozemků nebo místní občanská sdruţení.
Budeme se zabývat činností hlavních účastníků výstavby. Záměrně neuvádím jen jednoho, protoţe tvorba jakéhokoli stavebního díla je vţdy kolektivní činností a jen při dobré
spolupráci investora, projektanta a dodavatele stavby můţe vzniknout technicky, provozně a
vţdy bychom měli usilovat o to i esteticky kvalitní dílo. Při výjimečně zdařilém výsledku hovoříme dokonce o umělecky ztvárněné stavbě.
Investor přichází první s nápadem realizovat stavební dílo. Hned na začátku stanovuje
podmínky, které by měla budoucí stavba splňovat, definuje hlavní kritéria hodnocení a především on určuje poţadavky na technickou a uměleckou úroveň budoucí stavby. A jsme u toho.
On je ten, kdo nakonec všechno platí a je garantem zdárného a ekonomicky únosného dovršení díla.
Hned na začátku úvah by měl spolupracovat s projektantem (nemusí to vţdy být ten
projektant, který bude pracovat na projektu stavby) a ten by zase měl přizvat ke spolupráci
dodavatele stavby, nejpozději ve fázi práce na prováděcím projektu stavby, lépe ještě dříve, u
sloţitějších staveb dodavatel spolupracuje jiţ při prvních úvahách o koncepci stavby.
Jsme tedy na začátku úvah o zamýšlené stavbě, investor má nebo ví, ţe bude mít nějakou potřebu, kterou není schopen uspokojit bez nové výstavby nebo modernizace či rekonstrukce existující stavby. Ví, co bude od nové stavby poţadovat, jak by měla být zhruba velká,
jaké bude mít pozitivní, ale hlavně negativní důsledky na své okolí a kolik peněz by ho měla
asi stát a to jak investičně, tak i provozně během svého provozu. Téměř vţdy má alespoň rámcovou představu, jak by asi měla vypadat.
V tomto okamţiku se obrací na projektanta a poţaduje na něm, aby jeho představám
dal konkrétnější podobu. Úlohou dobrého projektanta není pouze ztvárnit představy investora
-4Trochu teorie
do podoby stavebního projektu, který je přiloţen k ţádosti o stavební povolení nebo podle
kterého se stavba postaví.
Dobrý projektant je patřičně vzdělán ve velmi širokém oboru, a pokud problematiku
konkrétního investora dostatečně neovládá, nejprve ji nastuduje, případně přizve ke spolupráci
potřebné odborníky. Těmi mohou být nejen specialisté např. na statiku staveb, nejrůznější rozvody technických sítí nebo technolog výroby, ale také např. sociolog, psycholog, přírodovědec
nebo i výtvarník, sochař, hudebník apod.
On sám musí svou odborností zajistit náleţitou kvalitu stavebního díla z hlediska konstrukčního, provozního i estetického a musí přispět k účelnému vynaloţení investorových finančních prostředků. Dobrý projektant také v případě potřeby navrhuje investorovi alternativní řešení (např. jak uspokojit poţadavky jinak, neţ drahou novostavbou nebo jinou stavbou,
neţ jakou uvaţuje investor anebo např. na jiném, vhodnějším místě). Dobrý projektant také
neváhá odmítnout spolupráci, pokud ví, ţe na daný úkol nestačí nebo by práce na projektu
byla proti jeho profesnímu svědomí. Ano, kaţdý projektant se můţe během své praxe nejednou setkat s případem, kdy ho např. investor nebo dodavatel bude nutit do takových řešení, o
kterých bude přesvědčen, ţe nejsou optimální nebo ţe dokonce porušují určitá, ať jiţ nepsaná
pravidla nebo poţadavky, stanovené zákony, vyhláškami, směrnicemi, normami apod.
Od prvotních úvah o zamýšlené stavbě musí projektant promýšlet nejen provozní a dispoziční řešení, ale také estetické, hmotové a materiálové řešení stavby, musí uvaţovat o návaznostech stavby na své okolí, o charakteru okolní zástavby či krajiny a o tom, jak stavba
toto prostředí ovlivní, jak se v něm bude vyjímat, jaký bude mít vliv na dopravní zátěţ, jaké
bude mít exhalace či mnoţství a charakter odpadů, zda se vůbec do daného prostředí hodí
např. svým měřítkem nebo zda nenaruší např. panoráma památkově chráněného centra města
apod.
Všechny tyto úvahy vedou kromě jiného také k řešení architektonické kompozice.
Otázky a problémy k zamyšlení:
jmenujte účastníky výstavby a jejich činnost v procesu výstavby a v době
provozu stavby i její likvidace!
který účastník by měl mít nejúplnější vzdělání ve stavebním oboru?
popište proces vzniku stavebního díla!
který účastník výstavby má největší vliv na podobu budoucí stavby a
proč?
-5-
Architektonická kompozice
Architektonická kompozice
Architektonická kompozice řeší hmotové uspořádání stavebního díla, jeho tvar a velikost, ztvárnění jeho povrchu i interiéru a způsob jeho začlenění do blízkého či širšího okolí.
Architektonická kompozice je hlavním prostředkem k dosaţení kvalitního a harmonického
účinku stavby na uţivatele nebo pozorovatele. Samo slovo kompozice znamená skladbu, v
uţším slova smyslu skladbu uměleckých, např. výtvarných sloţek uměleckého díla.
Dokonalé vyřešení architektonické kompozice je snad nejtěţší ve srovnání s řešením
kompozic v ostatních uměleckých oborech - ano, architektura je také uměním.
Ostatní výtvarná umění řeší kompozici vţdy např. jen pro pohled z určitého místa, sochařství např. jen pro pohledy zvenčí, malířství jen pro určitý úhel pohledu, vzdálenost, typ a
intenzitu osvětlení; hudební skladatel zase můţe pracovat s časem a proměnami svého díla v
něm; šperkař zase navrhuje své kompozice jinak apod.
Jen architektonické dílo musí vyhovovat snad všem poţadavkům. Hodnotí ho poučený
umělecký historik či architekt ale i naprostý laik, více či méně spokojený uţivatel, ale také
například nenávistný či závistivý soused. A co víc, takový hodnotitel můţe vstoupit i do budovy a hodnotit ji i zevnitř nebo naopak z dálkových pohledů. Stavba také musí zcela samozřejmě splňovat uţitné poţadavky, vycházející z účelu, pro který byla postavena, musí vydrţet
různorodá zatíţení, musí odolávat povětrnosti, opotřebení a času.
Času fyzicky i morálně. Co to znamená? Fyzicky, kdyţ prostě stojí a funguje, fyzicky
se nerozpadne. Morálně nezastarává, kdyţ stále uspokojivě plní svůj účel, nebo se nám prostě
stále líbí. Obojí ţivotnost, morální i fyzická se dá patřičnými zásahy prodluţovat (údrţba,
opravy, modernizace, rekonstrukce, přestavba...).
Dobrý architekt dokáţe se všemi aspekty pracovat, dokáţe vytvořit vţdy optimální stavební řešení. Vţdy netvoří jen stavbu samotnou, ale tvoří také prostředí, prostory, charakter
místa, pracuje nejen s hmotou, ale i s prostorem, světlem, stíny, dojmem, náladou, ba dokonce
i s časem. Vţdyť stavební materiály se časem mění, barvy, povrchy atd. Stavební materiály
získávají patinu, mění se také prostředí stavby, příroda, doprava, okolní zástavba ale i naše
poţadavky na stavby - co se dnes můţe zdát neodůvodněným luxusem, můţe být jiţ brzy
obecně ţádaným standardem.
-6-
Architektonická kompozice
Vysvětleme si tedy, jaké máme prostředky ke ztvárnění architektonické kompozice.
Architektonická kompozice se zabývá v podstatě vztahem dvou systémů. První je reprezentován člověkem (společenské prostředí) a druhý architekturou ve smyslu prostorové a
hmotné skladby (hmotné prostředí). Teorie kompozice se opírá o celou řadu vědních oborů,
jako je např. psychologie, výtvarná estetika, filosofie, sociologie, ale také matematika, mechanika, geometrie a mnoho jiných.
Jaké jsou hlavní aspekty tvorby architektonické kompozice? Jsou tři:
- provozně dispoziční řešení
- materiálově konstrukční řešení
- výtvarně estetické řešení
Vzájemný vztah těchto tří sloţek není nikdy pevně dán, mění se v závislosti na čase a
na typu stavby a jejího okolí. Někdy je důleţitější dokonalé provozní řešení, jindy zase dáváme přednost výtvarnému řešení, jindy zvolíme např. trvanlivý materiál a robustní konstrukci.
Dobré dispoziční řešení je jednoduché a přehledné, účelné, s dobře promyšleným provozem. Dobře vyřešená dispozice se nám jeví jako příjemná k uţívání, dobře uspokojuje
funkční poţadavky, které na ni klademe, a dokonce nám šetří provozní náklady.
Materiálově konstrukční řešení zase ovlivňuje vzhled jednotlivých částí stavby, jejich
ţivotnost, cenu a snadnou nebo naopak sloţitou proveditelnost, trvanlivost, krásu nebo naopak
ošklivost časem získané patiny. To, jaké pouţijeme materiály a jak je při výstavbě zpracujeme,
má také vliv na provozní náklady, na častost a cenu údrţby, oprav a modernizací či rekonstrukcí.
Estetické řešení, kromě toho, ţe je vlastně kombinací provozně dispozičního a materiálově konstrukčního řešení, má své vlastní zásady, kterými se budeme podrobně zabývat. Jsou
to např. barevné řešení, kontrast, harmonie, rytmus, tektonika, modulace, gradace, měřítko,
atd. Svou výtvarně estetickou stránkou působí stavební dílo na psychologickou soustavu člověka a podmiňuje jeho tělesnou a duševní pohodu, jeho náladu; ovlivňuje pozitivně, ale i negativně jeho emocionalitu.
Otázky a problémy k zamyšlení:
dokážete jmenovat různé druhy kompozic?
jakou kompozici tvoří sochař, malíř, typograf, dítě se stavebnicí aj.?
mohou mít stejné stavby různé materiálové varianty? Jmenujte! Vyhledejte konkrétní případy ve svém okolí!
-7-
Architektonická kompozice
může mít volba materiálu vliv na estetické řešení a naopak? Uveďte příklady!
co je u stavby důležitější? Provozně dispoziční řešení, materiálově technické nebo estetické a proč?
najděte ve svém okolí stavby morálně nebo fyzicky zastaralé!
-8Forma a obsah
Forma a obsah
Kaţdé lidské dílo má vţdy formu a obsah.
Obsah je to, co nám sděluje (např. umělecké dílo, informační leták, ...) nebo čemu
slouţí, jaký účel splňuje (automobil, nářadí, hrníček, ...).Forma je to, jak předmět nebo dílo
vypadá, jaký má vzhled, formu. Jistě můţeme mít dva předměty, které slouţí stejnému účelu,
mají stejný obsah, ale jinak vypadají, mají rozdílné formy. Např. osobní automobil. Slouţí
stejnému účelu, ale co mají různých forem! Namítnete, automobily přece slouţí
také různým účelům. Ano. Pak je jen
správné, ţe nákladní automobil vypadá
jinak neţ osobní, silniční jinak neţ terénní,
limuzína jinak neţ kupé atd. Hovoříme o
souladu formy a obsahu.
Pokud hovoříme o stavbách nebo o
architektonických dílech obecně, ty mají
zcela samozřejmě také obsah a formu.
Podle obsahu můţeme například rozlišit
rodinný dům, obytný nájemní dům, vilu,
Obr. 1 Různé pootočení formy
ubytovnu, ale také školu, divadlo, fabriku,
přehradu, dálnici... Kaţdá stavba s jiným
účelem by také měla mít jinou formu. Na
první pohled má být patrné, ţe stojíme
před divadlem, fabrikou, školou atd. Hovoříme o tzv. pravdivé architektuře. Není
tedy správné, kdyţ rodinný domek napodobuje vilu nebo dokonce zámek (podnikatelské baroko!) nebo kdyţ hotel vypadá
jako panelák, škola jako menší fabrika atd.
Je to dobré např. kdyţ se potřebujeme orientovat v cizím městě, kdyţ třeba hledáme
Obr. 2 Řazení, násobení a pronikání hmot
-9Forma a obsah
nějakou budovu či instituci, ale nejen to. Patří to k jakési profesní cti a dovednosti, umět vypozorovat charakteristické rysy kaţdého druhu stavby a vtisknout je i budoucí stavbě, kterou
projektujeme nebo stavíme.
Platí to i o jednotlivých částech stavby (falešné štíty, stropní trámy, všelijaké polystyrénové lišty a stropní kazety apod.)
Otázky a problémy k zamyšlení:
znáte ve svém okolí nějaké případy architektonických lží?
znáte z historie architektury příklady nesouladu formy a obsahu?
dokážete jmenovat příklady stejného obsahu a různých forem a naopak?
definujte charakteristické rysy forem různých druhů staveb!
myslíte si, že je důležitější obsah nebo forma?
- 10 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Základní kategorie architektonické kompozice
Forma
O formě jsme jiţ hovořili v protikladu s obsahem. Kromě konkrétních podob můţe být
forma obecně objemová, plošná nebo liniová. U liniové formy převládá jeden rozměr (směr
podle souřadnicového kříţe x, y, z) nad oběma zbývajícími, u plošné formy má smysl hovořit
o dvou rozměrech, třetí je vůči nim nepoměrně menší. Objemová forma má všechny tři rozměry řádově srovnatelné a při vnímání architektury se uplatňují všechny tři.
Forma má své měřítko, jednak ve vztahu k člověku, a jednak ve vztahu ke svému okolí,
k ostatním formám.
V základní prostorové kompozici jde o seskupení architektonických hmot či jednoduchých objemů, bez tvarových podrobností. Tyto hmoty je moţno řadit různě k sobě nebo se
mohou vzájemně prolínat, nejběţnější je
kombinace obojího. Je-li hmota ohraničena rovinnými plochami, působí na nás
dojmem klidu, zaoblené tvary vyvolávají
spíše dojem neustálého pohybu či napětí.
Podle toho, z jaké vzdálenosti se na
hmotu díváme, uplatňuje se zblízka především plochou, ze střední vzdálenosti objemem a z dálkových pohledů svou silue-
Obr. 3 Příklady skladby hmot
tou, obrysem.
Forma by vţdy měla pravdivě vyjadřovat obsah, měla by vycházet z místních forem a
tradic, neměla by bezduše kopírovat cizí vzory, měla by reagovat na konkrétní lokalitu, na své
okolí a na souvislosti a návaznosti konkrétního staveniště. Měla by kromě toho, ţe bude ctít
tradici a klasické principy, také být moderní, soudobá, odpovídat moderní konstrukci a obsahu. Můţe citlivě reagovat na vnější vlivy, na módní trendy.
Otázky a problémy k zamyšlení:
jaké formy znáte podle jednotlivých architektonických (historických i
moderních) slohů?
- 11 -
Základní kategorie architektonické kompozice
jaké formy nabývají stavby podle svého účelu (obytný dům, výstavní pavilon, parkoviště, plynovod, ...)?
jakou formu má budova Vaší školy, jiné známé stavby ve Vašem okolí?
Struktura povrchů
Uplatňuje se hlavně při pozorování zblízka, je vlastností povrchu hmoty. Povrch můţe
být drsný, hladký, lesklý, zrcadlový, rýhovaný atd. Toto drobné členění povrchu má své hranice - mnoţství prvků a jejich velikost buď nejsou rozpoznatelné pouhým okem, nebo vnímáme
jednotlivé části povrchu jako samostatné prvky, články. V tom případě přechází struktura povrchu v jeho členění.
Povrch, jeho struktura a barevnost mohou působit na vnímání proporcí,
měřítka, mohou zdůraznit jednotu souboru, podřídit jednotlivosti celku nebo je
naopak kontrastně vyzdvihnout.
Povrchová úprava je ovlivněna
volbou materiálu a moţnostmi jeho
opracování. Tradiční materiály (kámen,
Obr. 4 Různé struktury povrchů
cihly, dřevo, ušlechtilý kov) mají své
typické vlastnosti a nejvyšší výtvarný účinek vznikne ponecháním jejich přirozené struktury,
dílo získá pravdivý výraz materiálu.
Kromě přirozeného povrchu můţe být povrch šlechtěný (leštěný kov, glazovaná keramika, mořené dřevo, ...), nebo můţeme uměle vytvořit poţadovanou strukturu (zdrsněný kámen, škrábaná omítka, pískované či leptané sklo, pohledový beton s otiskem bednění, ...).
Správná volba materiálu a jeho struktury přispívá k typickému vzhledu stavby, prostoru
nebo stavebního detailu.
Ve významných prostorech pouţijeme vzácné materiály s ušlechtilými povrchy, ve
zdravotnických či hygienických zařízeních hladké, snadno čistitelné povrchy, v mechanicky
namáhaných provozech odolné tvrdé materiály apod.
Mezi povrchy sousedních částí budov i v rámci celku musí být určitý soulad, kterého
docílíme různými prostředky (podobné materiály nebo naopak odlišné, stejné struktury nebo
naopak jejich kontrast atd.).
- 12 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Otázky a problémy k zamyšlení:
jmenujte různé struktury kamene, dřeva, omítky, kovu, skla, ...!
které struktury povrchů a za jakých okolností působí příznivě nebo naopak nepříznivě?
má struktura povrchu také praktický význam pro provoz stavby (drsnost
dlažeb, ...)?
Barva
Z hlediska fyzikálního je barva funkcí vlnové délky elektromagnetického záření, které
vnímáme jako viditelné. Přirozené sluneční světlo obsahuje všechny barvy od červené, přes
oranţovou, ţlutou, zelenou, tyrkysovou, modrou aţ k fialové. Jejich společným vnímáním se
nám světlo jeví jako bílé. Podle toho, kterou vlnovou sloţku povrch odráţí nebo naopak pohlcuje a v jaké míře, se barva vychyluje od bílé - hovoříme o barvě povrchu, i kdyţ se vlastně
jedná jen o směs různých vlnových délek záření, které je schopno se od povrchu odrazit, či o
záření, které povrch sám vyzařuje, pokud sám aktivně září - svítí. Pro úplnost dodejme, ţe
sluneční světlo neobsahuje tři barvy: hnědou (jedná se vlastně o tmavou ţlutou s malou intenzitou záření), šedou (je to opět vlastně bílá s malou intenzitou záření) a purpurovou či nachovou, která vzniká spojením dvou vzdálených okrajů spektra - červené a fialové. Další barva,
která ve slunečním spektru není, je barva černá. Je to jen velmi tmavá bílá či jiná barva, prakticky o ní mluvíme, pokud naše oko nepřijímá ţádné viditelné záření.
Podle psychického působení řadíme barvy do kruhového schématu, ze kterého lze odvodit některé jejich vlastnosti. Barvy, leţící v kruhovém řazení proti sobě, jsou barvy kontrastní, doplňkové (komplementární). Vzájemně se doplňují na barvu bílou.
Sousední barvy jsou naopak málo odlišné, jejich slučováním, míšením vznikají barevné
přechody.
Z hlediska působení na naše emoce rozeznáváme barvy teplé - aktivní a barvy studené pasivní. Nejteplejší barvou je barva ţlutá a dále její sousední barvy (barvy ohně) - oranţová,
červená, ţlutozelená. Protipólem ţluté je modrá a dále barvy vody - modrozelená, zelená, tyrkysová a fialová. Tyto barvy jsou studené, pasivní a spíše uklidňují, barvy teplé, aktivní nás
spíše vzrušují, podněcují k aktivitě.
U barev rozeznáváme jejich kvalitu podle tří následujících kategorií:
- jas (světlost či tmavost)
- 13 -
Základní kategorie architektonické kompozice
- sytost (málo či hodně sytá, výrazná)
- odstín (červená, ţlutá, atd.)
Obr. 5 Uspořádání barev podle psychického působení
Jejich vzájemnou kombinací vzniká nepřeberné mnoţství různých barevných účinků.
Barevné řešení vyţaduje určitý cit a zkušenost. Obecně platí, ţe barevného souladu při pouţití
méně barev docílíme snáze (např. dvě či tři barvy na fasádě nebo v interiéru), při pouţití více
barev, musíme do řešení vloţit více citu, zkušenosti a umění (např. sladit pět barev na fasádě
nebo více je jiţ velmi obtíţné).
- 14 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Světlostí barev můţeme např. ovlivňovat i velikostní vnímání architektury. Světlé barvy v interiéru opticky zvětšují prostor, tmavé zmenšují. Tmavé a syté odstíny se nám jeví jako
těţké, umisťujeme je raději níţe, světlé jsou lehké a vzdušné, umístíme je spíš výše, na strop
apod. Z pasivních barev uděláme spíš větší plochy, aktivní nebo dokonce agresivní barvy pouţijeme střídmě, jen na detaily nebo menší plochy, můţeme je vyhradit i třeba jen pro bytové
doplňky, květiny, přírodu atd.
Kromě psychického působení má barva i úlohu orientační. Aktivní barvy vnímáme více, mohou slouţit jako signální (červená, oranţová), syté barvy nás více přitahují, můţeme
jimi zdůraznit dominanty, cílové směry, ...
Otázky a problémy k zamyšlení:
jak se projevuje barva na působení oděvu, dopravního prostředku, pracovní plochy, povrchu stěn různých místností, ...?
v jakých situacích se obvykle a proč užívá určitých barev?
kolik barev rozlišuje počítač, digitální fotoaparát, lidské oko?
jsou barvy, které se k sobě hodí nebo naopak nehodí? Jmenujte dvojice
a trojice!
Měřítko
Měřítkem rozumíme v architektuře vztah rozměrů architektonického díla k člověku nebo působení hmot navzájem. V prvém případě mluvíme o měřítku absolutním, které dává dílům konkrétní lidskou podobu, ve druhém případě o měřítku relativním, vzhledem k okolí, k
prostředí.
Měřítka dosahujeme velikostí jednotlivostí stavby i celku. Nečleněné objekty nemají
lidské měřítko, na své okolí působí abstraktně. Relativním měřítkem, kdy jde o vztah dvou
nebo více útvarů, můţeme různým členěním ovlivnit dojem jejich velikosti. Členíme-li např.
dva útvary různé velikosti tak, ţe menší z nich získá členěním větší prvky, neţ má útvar větší,
pak narůstá měřítko menšího útvaru. Pro převahu měřítka celkového útvaru je tedy rozhodující
i převaha a velikost jednotlivých dílčích útvarů, které vzniknou jeho členěním.
Měřítko je významným činitelem i v urbanismu a tvorbě krajiny. Hovoříme o měřítku
zástavby, krajiny.
- 15 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Otázky a problémy k zamyšlení:
zamyslete se nad měřítkem Vaší třídy, školy, města, krajiny! Znáte příklady stejných kategorií s jinými měřítky?
Jmenujte z historie architektury případy odklonu od lidského měřítka!
uveďte současné typy staveb a řekněte, zda mají lidské nebo jiné měřítko
a proč!
Proporce
Proporce je vzájemný poměrový
vztah jednotlivých částí architektonického
díla, např. poměr šířky k výšce, poměr
hmoty k hmotě či prostoru, poměr prostorů navzájem atd. Je to tedy vztah mezi
veličinami stejného řádu navzájem mezi
sebou.
Jiţ od pradávna se architekti, matematici, ale později i filozofové a psycho-
Obr. 6 Proporce odvozené ze vztahů racionálních čísel
logové snaţili příznivé proporce vyjádřit
číselně, např. malými celými čísly, iracionálními čísly, geometrickými konstrukcemi apod.
Z geometrických konstrukcí, povaţovaných za prostředek k dosaţení harmonických proporcí je jiţ od starověké
antiky znám tzv. zlatý řez. Je to takový
poměr dvou délek, při němţ menší se má k
většímu jako větší k celku. Platí tedy,
a : b = b : (a + b), tj. asi 1 : 1,618. Většina historických staveb je koncipována v
duchu zlatého řezu.
Obr. 7 Konstrukce zlatého řezu
- 16 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Jiným příkladem harmonických proporcí je vztah v poměru druhé odmocniny ze dvou,
tedy asi 1 : 1,414. Tento poměr je hojně vyuţíván v současné technice (např. poměr stran
normalizovaných formátů papíru, kníţek, tlouštěk technických per apod.).
Přílišná rozmanitost proporcí můţe vést aţ k porušení jednotnosti díla, naproti tomu
pouhé opakování jedné proporce můţe působit monotónně.
Otázky a problémy k zamyšlení:
jmenujte z technické praxe užití různých proporcí!
uveďte ze své domácnosti příklady různých proporcí!
podle čeho byste postupovali, v případě že byste měli stanovit proporce
např. bazénu, fotbalového hřiště, stáje pro drůbež nebo žirafy, sochy,
tužky, ...?
mají proporci tloušťky čar na stavebním výkrese, jakou a proč?
Symetrie a asymetrie
Symetrie, tj. souměrné rozloţení
prvků podle osy symetrie nebo středu
symetrie, byla v minulosti často povaţována za nutnou součást dokonalosti díla.
V protikladu k asymetrii je povaţována
za nositele důstojnosti, váţnosti a monumentality.
Symetrie bývá obvykle zdůrazněná, v její ose je umístěn dominující
prvek, hlavní směr, důleţitý komponent.
Symetrie formy vyţaduje také určitou symetrii obsahu, účelu, dispozice.
Proto je v některých případech vhodnější
se symetrii vyhnout a dodrţet tak soulad
formy a obsahu.
Asymetrie je nesouměrné členění,
Obr. 8 Příklady osové symetrie
řazení prvků. Musí však být důsledná a
musí vést k harmonické rovnováze, k vyváţenému celku vzhledem k optické, kompoziční ose.
- 17 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Otázky a problémy k zamyšlení:
co si myslíte, že působí příznivěji? Symetrie nebo asymetrie a za jakých
okolnost?
uplatňovala se podle vás v
minulosti spíše symetrie
nebo asymetrie? Ve kterých
obdobích a jak je tomu v
současnosti?
uplatňuje se symetrie i v jiných uměleckých oborech?
jakou symetrii má koule,
kruh, automobil, šperk, železnice, most, monofonní a
stereofonní audiopřístroj,
Obr. 9 Nečlenění a odlišné členění celku
...?
Členění
Členěním určujeme měřítko architektonického díla a tím i jeho dojmovou
velikost. Členění je velmi často podmíněno funkčními a konstrukčními prvky (okna, dveře, balkóny, výšky podlaţí, velikosti schodišťových stupňů, velikost sedacího
nábytku atd, ale také velikost panelu, cihly, ...).
Členění můţe být horizontální, vertikální nebo kombinované. Svislým členěním se dosahuje dojmového pohybu,
Obr. 10 Odlišné členění stejného prostoru
zeštíhlení aţ odhmotnění. Zatímco horizontální členění je znamením klidu, stability, hmotnosti.
U moderních staveb je členění jedním z hlavních prostředků vjemového působení architektury na člověka.
- 18 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Otázky a problémy k zamyšlení:
proč se členění vůbec užívá?
může být nečleněná stavba, a jaká?
prodiskutujte členění Vaší školy, města, krajiny, lidského těla, ...!
Rytmus
Rytmus znamená opakování nebo
střídání dvou nebo více rozdílných prvků
v čase, ploše nebo prostoru. Pro fyzický i
psychický ţivot člověka má rytmus mimořádný význam, neboť i ţivot se řídí určitými rytmy, cykly (střídání dne a noci,
bdělosti a spánku, aktivity a odpočinku,
ročních období, ...).
Obr. 11 Pravidelné střídání
Rytmus zavádí do uměleckého díla
určitý řád a kázeň. V architektuře jde o
určité pravidelné nebo volné střídání linií,
ploch, hmot, prostorů, barev, struktur
apod. (střídání oken a pilířů, staveb a prostorů mezi nimi, ţlábků a výţlabků ...).
Jednoduchý rytmus, vzniklý střídáním dvou prvků, se stává ve větším rozsahu monotónním, proto se oţivuje vkládáním dalších prvků, opět v určitém rytmu.
Pravidelný, jednoduchý rytmus je
výrazem
určité
Obr. 12 Různé rytmické řady
váţnosti,
ti, zatímco sloţitý rytmus více různých prvků je prostředkem k určitému uvolnění, zlehčení.
- 19 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Kromě pravidelných stejnoměrných řad opakujících se prvků, kterým
říkáme metrické, mohou mít někdy řady
určitou stoupající nebo klesající tendenci, mohou gradovat určitým směrem. To
jsou řady rytmické.
Otázky a problémy k zamyšlení:
Obr. 13 Střídavý rytmus jako prostředek proti monotónnosti
je rytmus v hudbě a v architektuře podobný? V čem se liší?
jmenujte jiné obory, kde se dá hovořit o rytmu!
uveďte příklady rytmu ve Vašem okolí!
Gradace a dominanta
Gradace v architektuře znamená stupňování výtvarného účinku směrem ke kompozičnímu jádru nebo k dominantě.
Jde-li o symetrickou skladbu, kde kompoziční osa je s
osou celého útvaru totoţná, směřuje gradace k dominantě
(nebo také od dominanty) ze dvou i více směrů. Na ose je
umístěna dominanta, která sjednocuje a pohledově ovládá
kompozici. Jednostranná gradace je spíš výjimkou. Uplatňuje se tam, kde se dominanta opírá např. o přírodní útvar nebo
jinou architekturu.
Dominanty se dosáhne vyvýšenou, pohledově exponovanou polohou, odlišným měřítkem, strukturou, barvou,
osvětlením a jejich kombinacemi. Gradující prvky mohou
mít sestupnou, nejčastěji však vzestupnou tendenci směrem
k dominantě.
Obr. 14 Gradace prvků v ploše
- 20 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Dominanta nemusí být pouze jedna.
Hovoříme
pak
o
dílčích,
podřízených
nantách. Vţdy však musí být jedna hlavní,
výrazná, kterou dílčí dominanty nesmějí
potlačovat, ale měly by naopak umocňovat
její dominanci.
Při absenci dominanty působí dílo
fádně, monotónně (většina panelových síd-
Obr. 15v Gradace směřující k dominantě
lišť, nepřehledná monotónní zástavba měst,
dlouhý plot, ...).
Otázky a problémy k zamyšlení:
je vždy nutná podle Vás dominanta?
co to znamená, když se řekne dominantní jedinec?
jmenujte různé dominanty ve Vašem městě a okolí!
uveďte různé příklady gradací v hudbě, sochařství, malbě, architektuře!
Kontrast, shoda, nuance
Kaţdá
kategorie
architektonické
kompozice, o níţ jsme jiţ hovořili, můţe být
nositelem kontrastu nebo shody.
Kontrast je protichůdné působení
vlastností, určité vystupňování rozdílnosti aţ
k maximu. Tak můţe vzniknout kontrast
velikosti, struktury, barvy, polohy, směru,
Obr. 16 Kontrast plochy oken a meziokenních pilířů
světla a stínu atd.
Kontrastem vytvořená rovnováha musí působit harmonicky. Podmínkou této harmonie
je zachování určitých společných znaků, které umoţňují zdůraznit odlišnost kontrastních prvků. Nejsou-li protikladné vlastnosti zvládnuty, působí kontrast disharmonicky, chaoticky, nepříznivě.
- 21 Opakem
kontrastu
je
Základní kategorie architektonické kompozice
shoda,
menající stejnost prvků nebo vlastností.
Při větším opakování stejných prvků můţe
však vzniknout monotónnost, které se můţeme bránit dílčími obměnami jinak stejných prvků. Těmto nepatrným nebo dílčím
změnám říkáme nuance. Pro jejich účinnost platí opět určitá úměrnost, nemá-li
být potlačen dojem shody.
Obr. 17 Působení kontrastu v prostoru
Otázky a problémy k zamyšlení:
uveďte různé příklady kontrastu, shody a nuancí!
uveďte kontrastní barvy, zvuky, tvary aj.!
uveďte analogii kontrastu nebo shody v jazykovědě, hudbě apod.!
- 22 -
Základní kategorie architektonické kompozice
Harmonie
Harmonie je snad vůbec nejdůleţitější kategorie architektonické kompozice. Všechny
ostatní kategorie mohou nabývat různých hodnot, pouze u harmonie je ideálem dosaţení co
nejoptimálnějšího, nejharmoničtějšího výsledku.
Harmonie je všem ostatním kategoriím nadřazena, ovládá je. Dát přesný a zaručený návod k dosaţení harmonie je velmi těţké, ne-li nemoţné. Někdy dosáhneme harmonického celku aplikováním spíše stejných nebo podobných vlastností, jindy zase uţitím kontrastu, budˇ
většího nebo menšího.
Harmonie obecně znamená soulad, souznění. Toho si musí kaţdý tvůrce být vědom a
musí dbát toho, aby např. pouţitím nesourodých prvků nebo naopak monotónností barvy, tvaru, velikosti či jiné vlastnosti nedosáhl nepříznivého působení díla jako celku. Esteticky a příjemně působící prvek v jiné souvislosti můţe působit disharmonicky, nepříjemně nebo aţ
trapně či komicky.
Někdy, podobně jako např. v hudbě, můţe i v architektuře určité dílčí uţití disharmonie
(nesouladu) působit jako určité oţivení kompozice. Je to však velmi obtíţná cesta a její uplatňování ve větší míře má málokdy pozitivní výsledky.
Otázky a problémy k zamyšlení:
kdy se začala v hudbě uplatňovat ve větší míře disharmonie?
je žádoucí harmonie nebo spíše disharmonie v architektuře a proč?
působí na Vás Vaše škola harmonicky (v exteriéru i interiéru) nebo ne a
proč?
jmenujte příklady harmonie či disharmonie ve Vašem okolí, městě!
- 23 Trochu praxe
Trochu praxe
Protoţe návrh rodinného domu je jistě kaţdému blízký, ukáţeme si na něm, jak by se
asi mělo postupovat. Přestoţe se zdá na první pohled, ţe rodinný dům je malý, musí být jeho
návrh také jednoduchý. Ale to v ţádném případě není pravda!
Právě proto, ţe je relativně malý, koncentrují se všechny moţné problémy k řešení na
malém prostoru a o to můţe být právě jejich vyřešení obtíţnější. Jediné, co takový architekt
nebo projektant rodinného domku nemusí řešit, je monumentalita kompozice. Nebudeme se
tedy snaţit vytvořit "velkou architekturu" nebo nějak převratnou či ohromující. Stačí, kdyţ se
budeme drţet jisté střízlivosti a uměřenosti. A to ve všem!
Musíme se snaţit o dobré vyřešení provozu, ale ne na úkor estetiky. Nebudeme hýřit
různými architektonickými výrazovými prostředky, nebudeme kombinovat to, co samo můţe
být krásné, ale v kombinaci s jinými "krásnými" prvky můţe na malém prostoru působit přeplácaně, kýčovitě. Na druhou stranu nemusíme být zbytečně strozí. Nesmíme zapomínat, ţe
rodinný dům nebude stát osamoceně. Musíme brát ohled na okolní zástavbu či krajinu, místní
zvyklosti, ale nesmíme zase vytvořit mrtvou kopii z dob jiţ minulých. Musíme si také uvědomit, jakou úlohu necháme přírodě.
Na samotě u lesa jistě uplatníme co nejvíce přírodních prvků, materiálů a v kompozici
hmot a uţití barev budeme co nejstřídmější. O pestrost se postará příroda lépe neţ my.
V uzavřené venkovské obci si jistě dovolíme více barev, materiálů, povrchů atd., ale
všeho s mírou! I zde bychom měli co nejvíce zapojit přírodu, aby nám pomohla architektonické dílo dotvořit.
Jinak tomu bude ve městě. Zde je jistě pestré přírody nejméně. Bude proto ţádoucí,
kdyţ tuto pestrost ať tvarovou či hlavně barevnou vytvoříme uměle. Kdyţ i tady necháme fasádu porůst popínavou dřevinou, nebo vytvoříme podmínky pro doprovodnou zeleň jinak,
určitě našemu dílu jen prospějeme.
Následující stránky si nekladou za cíl uvést úplný návod, jak postupovat při návrhu rodinného domu. Spíš v duchu toho, ţe se jedná o doplňkový učební text, upozornit na některé
problémy, kterým je jinde věnovaná jen okrajová pozornost nebo zopakovat důleţité zásady,
které by v ţádném případě neměly zůstat opominuty.
- 24 Trochu praxe
Umístění na pozemku
Při velké investici do stavby rodinného domu se často nemístně šetří na nákupu pozemku. Parcela je pak tzv. přestavěná, stavba velká a pozemek malý. Zde
platí zásada úměrnosti. Kdo má na velký
dům, ať zaplatí i velký pozemek.
Menší pozemek můţe být přijatelný u jiných typů zástavby, neţ je izolovaný rodinný dům - řadový, terasový, atriový. Taková zástavba poskytuje komfortní
bydlení i při poměrně malých plošných
nárocích.
Musíme také rozhodnout, zda věnujeme více prostoru předzahrádce nebo
raději prostoru za domem. Záleţí to také
na tom, kam nám stíní dům, jak je v ulici
rušná doprava atd. Samozřejmě, ţe musíme ctít stavební čáru nebo okolní linii zástavby.
Ve všech učebnicích nebo doporučeních najdeme návody na orientaci jednotlivých místností a hlavního vstupu
vzhledem ke světovým stranám. Jak byla
příjemná stará chalupa s osluněným zápraţím a vstupem do domu!
Obr. 18 Nahoře nevhodné řešení v případě rušné ulice,
dole vhodné. Dolní řešení je také vhodné, pokud je jih při
dolním okraji a chceme, aby nám dům nestínil na většinu
zahrady.
- 25 Trochu praxe
Oplocení
Zatím je oplocení bohuţel stále nutné. Nedělejme z něj však něco významného, nezdůrazňujme ho. Nechť je dominantou to hlavní - dům. Jednoduché, nenápadné tvary nakonec dopadnou lépe, neţ sebesloţitější, vyumělkovaný a zdobný plot.
Opět musíme uvaţovat, v jakém
Obr. 19 Nahoře moţné řešení, dole vhodnějš
prostředí se pohybujeme a zda budeme navazovat jiţ na zbudované okolní ploty nebo zda pouţijeme třeba zelený plot z nestříhaných
keřů v podhorské krajině.
Obr. 20 1 a 2 nevkusné a zbytečně vysoké oplocení, 3 jednoduché vkusné oplocení
- 26 Trochu praxe
Zahrada
Dnešní zahrada by měla plnit především obytnou a rekreační funkci. Při jejím výtvarném řešení uplatníme jistě znalosti o dominantě, gradaci a kontrastu. Zahrada v dnešní zástavbě je většinou minimální - musí proto i její kompozice být omezená, nesnaţme se uplatnit
všechno, co umíme nebo všechny rostliny, které známe.
Klidné zákoutí s posezením a určitým napojením na obytné vnitřní prostory je jistě na
místě. Tolik módní bazén v poslední době bohuţel po většinu roku nevyuţijeme - vhodným
zastřešením prodlouţíme jeho vyuţití aţ o čtyři měsíce. Uvědomme si, ţe kromě solária (místa
k slunění) budeme vděční v létě za moţnost relaxovat ve stínu či dokonce v přítmí zeleně.
Při řešení zahrady berme také ohled na sousedy. Zásadou sousedské slušnosti je, ţe
můţeme dělat co chceme, ale nesmíme tím nad únosnou míru obtěţovat okolí. Takový vzrostlý strom, který většinu dne zastiňuje sousedovu zahrádku, jistě nepřispěje k dobrým sousedským vztahům. Bujnou zelení porostlý plot je jistě krásný, ale líbí se i sousedovi neustálé uklízení listí, spadaných květů, plodů, větviček, ...?
Zpevněné plochy a chodníky
Nepřehánět! Někde potřebujeme vytvořit dokonalou pevnou a dobře udrţovatelnou
plochu z dlaţdic nebo kamenů, jinde stačí zatravňovací tvárnice, jinde mlatová plocha nebo
jednotlivé šlapáky.
Garáž
Je vůbec potřeba? Doba v zimě uchrmlaných škodovek je uţ pryč. Před čím potřebujeme svého miláčka chránit? Před vším, co padá shora - déšť, rosa, prach. Zkusme navrhnout
stavebníkovi přístřešek, napojený třeba na střechu domku. Jediné, před čím nechrání, je zima.
- 27 Trochu praxe
Pro moderní motory nebo topení v automobilu to jistě není problém a na druhou stranu, taková
vytápěná garáţ, mnohdy ještě špatně větraná, jen urychluje korozi.
Jinak se snaţme garáţ vţdy určitým způsobem napojit na hlavní objekt, třeba stříškou
nebo pergolou. Pokud je to moţné, poţadují stavební úřady většinou garáţ vestavěnou nebo
alespoň přistavěnou.
Většina laiků má představu, ţe garáţ má mít plochou střechu, kterou je nejlépe vyuţít
jako obytnou terasu. Jak to působí nevkusně! Nejkvalitnější bydlení je v úrovni terénu - v přízemí, s přímým napojením na vnější obytné prostory, rekreační prostory a zeleň, samozřejmě
v úrovni terénu.
Hospodářské přístavky
Nezavrhujme je zcela. Někdy pro ně mohou být docela opodstatněné důvody. Musíme
si ovšem uvědomit, jaký je v daném místě charakter zástavby, a podle toho se rozhodnout o
zcela integrovaný typ, přístavek nebo samostatný objekt.
Odpadky a popelnice
Jak opomíjená záleţitost. Popelnice "se pak někam dá". Navrhovat
bydlení bez uváţeného skladování
odpadků je hrubou chybou. Produkce
odpadu patří neoddělitelně k bydlení,
musíme to tedy přiznat i v projektu.
Popelnice by měla být vţdy
alespoň částečně zakryta proti pohledům - ve výklenku oplocení, ve společném pilíři pro plynoměr nebo elek-
Obr. 21 Kryt na popelnici integrovaný do oplocení nebo
vratového pilíře
- 28 Trochu praxe
troměr, případně v nice hlavního objektu nebo garáţe. Samozřejmě, ţe ji nebudeme zbytečně
vystavovat sluníčku. Pohledové zakrytí má i úlohu stínění proti slunečnímu teplu.
Exteriér domu
Jiţ o něm byla na několika místech řeč. Rodinný dům má být rodinným domem a ne
zmenšeninou zámku, hrádku nebo fabrikantské vily. Nezapomeňme, ţe v české tradici
jsou jednoduché aţ lapidární tvary domků a
chalup.
Obr. 23a Nahoře nezvládnutá (vyosená)
symetrie, dole lepší varianta s přiznanou
asymetrií
Obr. 22 Vlevo dům s rovnou střechou, vpravo se
šikmou. Řešení 3, s technickým přízemím nejsou
vhodná
Podívejte se na takovou zachovalou tradiční zástavbu vesnice z dálky! Co vidíte? Jednoduché
hranoly doplněné trojúhelníkovými štíty! S tím souvisí i sklon střech. Jedině strmější spád (38
- 45°) vytvoří krásný štít a také dobře vyuţitelné podkroví i při poměrně nízké půdní nadezdívce.
- 29 Trochu praxe
O barevném řešení jsme také jiţ hovořili. Na venkově pouţijeme méně barev a jejich
sytost ztlumíme. Ve městě si můţeme dovolit pestřejší a sytější barvy. Pro větší plochy pouţijeme méně výrazné barvy, na detaily můţeme pouţít agresivnější tóny. Ve městě a zvláště na
venkově není ţádný důvod barevně zdůrazňovat různé účelové detaily či konstrukce. Klempířské ţlaby a svody dopadnou lépe, kdyţ barevně splynou se střechou nebo plochou fasády, plechové zárubně s dveřmi nebo stěnou. Různá dvířka pro instalace apod. také nebudeme zdůrazňovat.
Půdorysné řešení
Půdorysné
řešení
se dostatečně probírá v
typologii obytných budov
v rámci pozemního stavitelství. Platí zásada, ţe
podle dobrého vyřešení
komunikací
se
pozná
dobrý projektant.
Platí to o hlavním
vstupu a komunikaci do
obývacího pokoje - měla
by být co nejpřímější,
nejkratší a jaksi intuitivní
a přirozená. Platí to samozřejmě i o dalších komunikacích v domě.
Obr. 24 Blokové schéma dispozice bytu. 1 - komunikace, 2 - společenská (denní) část, 3 - soukromé prostory jednotlivců (loţnice), 4 - hygienické vybavení, 5 –
domovní příslušenství
- 30 -
Závěr
Závěr
Tato práce není klasickým přehledem vývoje architektury. Takových publikací najde
zvídavý student snadno velké mnoţství.
Autor chtěl touto prací poskytnout čtenáři netradiční pohled na problematiku architektury, a pokud se čtenář po přečtení jen trochu zamyslí nad různými aspekty tohoto
krásného odvětví umění a techniky, bude splněn účel této publikace.
Autor
- 31 -
Malý slovníček
Malý slovníček
V slovníčku jsou abecedně seřazeny odborné výrazy, pouţité v textu knihy, a také některé,
které v něm pouţity nejsou, ale s nimiţ se můţete častěji setkat jinde. Řazení je substantivní,
podle podstatných jmen, takţe např. sedlová střecha se najde podle slova střecha, nikoli podle
slova sedlová. Výklad u kaţdého slovníkového hesla je co nejstručnější a nejjednodušší. Slova, která mají samostatné heslo, jsou jinde vytištěna kurzívou.
abakus, nadhlavice - horní část sloupové hlavice, na které bezprostředně leţí architráv nebo
jiné břemeno; různě tlustá deska, většinou čtvercová, ale někdy i sloţitěji tvarovaná či zdobená
absolutní, - naprostý, úplný, nezávislý na vztahu k něčemu jinému
adice - způsob vytváření většího celku skladbou (sčítáním) částí; protiklad divize
agora - v antickém Řecku náměstí s trţní a společenskou (shromaţďovací) funkcí; starší obdoba římského fóra
akant - stylizovaný list bodlákovité rostliny paznehtníku; od antiky oblíbený motiv plastické
dekorace, zejména na sloupových hlavicích korintského řádu
akropolis, akropole - v antickém Řecku městský hrad nebo i jiná ohrazená skupina význačných budov na vyvýšeném místě; nejznámější je v Aténách
akroterie, akroterion - ukončující dekorační článek ve vrcholu a na okrajích antického štítu v
podobě svazku listů (palmety) nebo zvířecích i lidských postav; rozlišuje se
střední (mediana) a nároţní (angularia)
akvadukt - antický římský vodovod, v uţším smyslu most, po kterém vodovodní potrubí nebo
ţlab překonává údolí nebo jinou překáţku (protoţe voda tekla samospádem, musel vodovod
dodrţovat po celé délce správný sklon)
alkazar - maurský městský opevněný palác, později ve Španělsku obecně sídlo vladaře
alej - jednoduché nebo i víceřadé stromořadí, zejména podél cest; přeneseně i řada jiných prvků lemujících cestu, např. a. sfing
altán - původně drobná otevřená nástavba na střeše, potom malý vyhlídkový pavilon nebo i
zahradní besídka
ambit - otevřený krytý ochoz kolem rajského dvora křesťanského kláštera nebo
kolem nádvoří poutního kostela, popř. i kolem jiného vnitřního dvora
amfiprostylos - typ antického chrámu se sloupovou předsíní na přední a zadní straně amfiteátr - antická římská stavba se stupňovitým hledištěm kolem oválné arény
anda - kopulovitá nebo zvonovitá hlavní (střední) část indické stúpy
anta - architektonicky vyjádřené (tvarované) ukončení volného čela zdi, zpravidla členěné
patkou a hlavicí podobně jako pilíř příslušného architektonického řádu
antetixa - dolní ukončení antických prejzů (kalypteres) ve tvaru malé palmetové akroterie
antika - doba a kultura starověkého Řecka a Říma
anuli, řeménky - drobné okruţní prstence na spodní straně echinu dórské sloupové hlavice
apadama - staroperský palác se sloupovým sálem a s otevřeným portikem na jedné aţ čtyřech
stranách obvodu, vţdy však s plnými nároţími
- 32 -
Malý slovníček
apsida, apsis - výklenek v čele vnitřního prostoru, zejména křesťanského kostela, kde v něm
nebo před ním bývá umístěn oltář
arabeska - geometrizovaný plošný rostlinný ornament helénistického původu, převzatý islámskou a zejména renesanční a empírovou architekturou
architektura - stavitelské umění nebo jeho výsledek, stavba
architráv - rovný trám, břevno či překlad, spočívající bezprostředně na podporách
(sloupech, pilířích apod.); v klasickém kladí jeho spodní (nosná) část
archivolta - čelo oblouku, profilované shodně nebo podobně jako iónský architráv
arkáda - řada oblouků na bodových podporách (sloupech, pilířích)
arkýř - místnost nebo část místnosti, vystupující konzolovitě před průčelí a umoţňující tak
výhled do stran
artefakt - lidský výtvor
aspekt - hledisko, stránka věci
astragal, perlovec - drobný architektonický článek v podobě šňůry perel, střídaných příčnými
čočkami; někdy je nahrazen drobným oblounem
asymetrie - nesouměrnost
atika - nepříliš vysoká volná svislá stěna nad hlavní římsou, zakrývající střechu; můţe být
nahrazena balustrádou, mříţí apod.
atriový (dům) - uzavřený objekt, obklopující otevřený, nezastřešený prostor
atlant, gigant, telamon - plastika svalnaté muţské postavy, pouţitá jako podpora
atrium - vnitřní dvůr, zejména obytný dvůr rodinného domu; v antickém Římě měl krytý
ochoz a někdy byl i celý zastřešený; téţ uzavřený dvůr s ochozem před vstupem do starokřesťanské baziliky
badija - arabský zámek na okraji pouště, zpravidla čtvercový s vnitřním dvorem
baldachýn, nebesa - stříška na sloupech nebo konzolách nad trůnem, lůţkem, oltářem, sochou
apod.
balkón - plošina se zábradlím, vystupující ze stěny do vnějšího nebo vnitřního prostoru
balteus - polštářovitá část iónské hlavice, svinutá na koncích do volut
balustráda - zábradlí sestavené z kuţelek (balustrů)
babtisterium - původně horká lázeň, pak plavecký bazén, později budova určená pro obřad
křtu (v dobách, kdy se křtilo ponořením do bazénu)
barbakan - zdvojená brána středověkého hradu nebo města, resp. její předsunutá část
bašta, bastion - předsunutá, vystupující část opevnění (zejména v době renesance a baroku) na
okrouhlém, čtvercovém, mnohoúhlém nebo hvězdovém půdorysu
bazilika - vnitřní prostor s nejméně třemi podélnými loděmi, z nichţ střední je vyšší a je
osvětlená okny nad střechami lodí bočních; v antickém Římě typ budovy pro obchodní a
soudní účely, později základní typ křesťanského kostela
belvedér - letohrádek. zahradní vyhlídkový pavilon
bergfried (čti bergfríd) - donžon
bít chilání - starověký prostorový a stavební typ v severní Mezopotámii (kultura mitannská
nebo churritská); příčně poloţený vnitřní prostor, přístupný otevřeným portikem, lemovaným z
jedné nebo obou stran nevysokými hranolovými věţemi; jeden ze základních prostorových
motivů středněvýchodní oblasti
bosa - předstupující čelo kvádru, hrubě opracované nebo i plasticky zdobené
bosáž, rustika - zdivo s bosami
buben - tambur
bulleuterion - antická řecká radnice se strmě stupňovitou jednací síní
- 33 -
Malý slovníček
caldarium (čti kaldarium) - oddělení s horkou vodou v antických římských lázních (thermách)
castellum (čti kastelum) - antická římská tvrz na pravoúhlém půdorysu, odvozeném z castra;
později obdobně stavěný kastel (na Slovensku kaštiel)
castrum (čti kastrum) - antický římský opevněný stálý vojenský tábor s jednotným pravidelným pravoúhlým uspořádáním; mnohá castra se stala jádry pozdějších měst
cela, cella - ústřední vnitřní prostor pohanského chrámu, kde byl umístěn symbol boha (socha,
obraz apod.); později také malá obytná místnost, zvláště v klášteře nebo ve vězení
centrála - středově souměrná stavba nebo prostor
centrála podélná - stavba nebo prostor, vzniklý zvětšením (rozšířením, prodlouţením) centrály ve směru podélné osy
ciborium - baldachýn nad křesťanským oltářem, nesený čtyřmi sloupy; téţ nádoba na přechovávání hostií
cimbuří - zubovité horní ukončení zdi, zejména hradební; vystupující části (stínky) chránily
obránce, mezery umoţňovaly střelbu; často pouţito i jako zdobný motiv (tzv. krenelování)
cíp - pandativ
cirkus - v antickém Římě dostihové závodiště, později vyuţívané i pro jiná představení citadela - opevněný palác nebo pevnost uvnitř města nebo na jeho okraji
cliftdwellings (čti klifdwelings) - předdějinné indiánské terasovité sídliště na jihozápadě USA;
na rozdíl od podobného puebla leţí na přírodním svahu
columna rostrata (čti kolumna ... ), zobcový sloup - sloup ozdobený lodními zobci (rostrum),
v antickém Římě stavěný na památku námořního vítězství
compluvium (čti kompluvium) - otvor ve střeše atria antického římského domu; slouţil původně k odvádění kouře, potom ke svádění dešťové vody do nádrţe pod sebou (impluvium) a k
osvětlení atria
concretum (čti konkretum) - antické římské lité zdivo, obdoba dnešního betonu
cvikl - plocha (stěna) mezi dvěma sousedními oblouky v arkádě, vymezená ze stran jejich
rameny, shora zpravidla vodorovně
čaitja - původně stúpa, později čaitja-griha
čaitja-griha - buddhistická svatyně, původně skalní (jeskynní), později volně stojící, s třílodním vnitřním prostorem
čandi - v Zadní Indii malý chrám na stupňovité podnoži (prang), odvozený z indické
bráhmanské sikhary
čatravali - hrotité ukončení stúpy
čatri - v indické architektuře střešní nebo zahradní altán; často tvoří vrchol minaretu
článek architektonický - ustálený tvar s určitou vymezenou funkcí v architektonické
kompozici; podle funkce se rozlišují články podporující, ukončující, vzpěrné atd.
čorten - lámaistický typ stúpy mitrovitého tvaru
čučka - v české renesanční architektuře ukončující motiv na okrajích říms a štítů a v jejich
vrcholech; je to renesanční přepis gotické fiály, pouţitý přibliţně na místech antické akroterie
dekorace, dekor-ozdoba, výzdoba
dipteros - typ antického chrámu s dvojitým sloupových ochozem po celém obvodu dispozice
- prostorové uspořádání, rozvrţení stavby, např. d. centrální, podélná,
dvoulodní, trojlistová apod.
disharmonie - nesoulad, nevyrovnanost
divize - způsob architektonické kompozice, při které se předem vymezený celek dělí na části;
protiklad adice
- 34 -
Malý slovníček
dolmen - megalitická stavba v podobě nízkého kamenného stolu, tj. mohutné desky na čtyřech
nebo i více nízkých podporách
dóm - křesťanský kostel, zvláště biskupský (katedrála), přeneseně i jiný rozsáhlý a vysoký
vnitřní prostor
dominanta - převládající prvek, zdůrazněné těţiště kompozičního celku (např. věţ
jako výšková dominanta města, hradu apod.)
domus - antický římský obytný dům s atriem
donžon - hlavní obranná věţ středověkého hradu, poslední útočiště obránců
dřík, tělo - Wavní část svislého prvku (sloupu, pilíře, postamentu, fiály apod.); u sloupu nebo
jiné podpory část mezi patkou dole a hlavicí nahoře
dům atriový - obytný dům, zvláště rodinný, s vnitřním obytným dvorem (atriem), do kterého
jsou obráceny místnosti; v uţším smyslu antický římský dům s atriem (domus)
dvůr arkádový - vnitřní dvůr s obloukovými (arkádovými) ochozy, zejména v italském renesančním paláci a v budovách z něho odvozených
dvůr čestný - vstupní prostranství, vymezené ze tří stran křídly budovy a zpředu
obvykle mříţí nebo stěnou a bránou
dvůr rajský - vnitřní dvůr křesťanského kláštera, lemovaný krytým ochozem (ambitem, kvadraturou, křížovou chodbou); bývá čtvercový a jednou stranou přiléhá ke kostelu
džámí, páteční mešita - velká mešita pro hromadná lidová shromáţdění k povinné
páteční modlitbě
edikula - výklenek (nika), lemovaný dvojicí sloupů s kladím a frontonem
echinus - bochníkovitá část sloupové hlavice, např. egejské, dórské nebo toskánské eklektismus - přejímání či napodobování prvků a jejich sestav z jiné doby (historický e.)
nebo místa apod.
empora, tribuna - vyvýšený prostor (zpravidla v patře), otevřený do většího vnitřního
prostoru; zejména patro nad postranní lodí kostela nebo v čele jeho hlavní lodi naproti
oltáři
entaze, entasis - konvexní křivka, podle níţ se směrem nahoru zuţuje obrys sloupového dříku
estetický - krásný, vkusný
estetika - krásno, nauka o něm
exedra - rozměrná nika nebo místnost otevřená celou jednou stranou do většího prostoru nebo
do volna; téţ apsida
exteriér - vnějšek
falc - opevněné sídlo raně středověkého vladaře, zvláště ve francké říši
fiála - prvek gotické architektury v podobě jehlanovitě ukončené drobné věţičky; původně
horní ukončení opěrného pilíře, potom obecně zdobný motiv
filosofie - věda o nejobecnějších zákonech vývoje a fungování přírody, společnosti a myšlení
fontána - nádrţ nebo nádoba s tryskající nebo proudící (spadající) vodou, často v kombinaci
se sochařským dílem; převáţně dekoračního určení (na rozdíl od kašny)
forma - tvar, vnější hmotná podoba architektonického díla nebo jeho části, souhrn prostředků,
kterými působí na diváka
fórum - v antickém Římě náměstí s trţní a společenskou (shromaţďovací) funkcí, obdoba
řecké agory; přeneseně veřejnost, veřejný ţivot
freska - nástěnná malba na čerstvou (vlhkou) omítku
frigidarium - oddělení se studenou vodou v antických římských lázních (thermách)
- 35 -
Malý slovníček
fronton - štít, zejména pokud neuzavírá čelo sedlové střechy, ale pouze člení (zdobí) průčelí,
např. nad oknem nebo dveřmi; proto nabývá (zvláště v baroku) rozmanitějších tvarů, neţ je
klasický trojúhelník nebo kruhový segment - f. zalamovaný (půdorysně), neúplný (bez dolní
vodorovné spojnice), okřídlený (neúplný, prodlouţený do stran vodorovnou římsou), prolomený (s vynechaným vrcholem), protrţený (s přerušenou dolní vodorovnou částí), roztrţený
(přerušený uprostřed po celé svoji výšce)
funkce - účel ve smyslu konstrukčním (např. f. nosná), kompozičním (např. f. ukončující)
nebo provozním a společenském; v posledním smyslu Wavní východisko funkcionalismu
galérie - chodba, ochoz, pavlač, empora, krytá chodba apod.; přeneseně i krytá ulice, pasáţ,
výstavní síň nebo nejvyšší balkón v hledišti; v historické architektuře většinou komunikační
prostor jednou podélnou stranou otevřený (např. arkádou) do volna
garbha-griha - cela bráhmánského nebo hinduistického chrámu gigant - atlant
girlanda, festón, enkarpa - výzdobný motiv v podobě zavěšeného polověnce z rostlinných
prvků (květů, ovoce, klasů atd.), stuh apod.
glyf - svislý zářez v triglyfu
gópura - věţová brána v hinduistické architektuře
gradace - stupňování, zesilování
grotta - umělá jeskyně (v zahradě apod.)
gryf - okřídlená zvířecí figura s lvím tělem a ptačí hlavou; častá forma nároţní akroterie
gymnaseion - antický řecký tělovýchovný a později i vzdělávací ústav hala - rozlehlý vnitřní
prostor
hammam, turecké lázně - v islámském Orientu lázně se studenou a horkou vodou, určitá
(skromnější) obdoba antických římských therem
haram - hlavní budova klasické islámské mešity; halový prostor rozvinutý do šířky podél čelní stěny, obrácené směrem k Mekce (qibla)
harem - soukromá část mezopotámského a později islámského domu či paláce, určená pobytu
ţen a jejich dětí
harmika - krychlovitá část stúpy mezi andou a vrcholovým čatravali; na některých stúpách
chybí
harmonie - soulad, souznění, vyrovnanost
heroon - antický řecký památník nebo chrám k uctění poloboha (heroa)
hippodrom - antické řecké dostihové závodiště, jízdárna
hlavice - horní část architektonicky vyjádřené podpory (sloupu, pilastru, pilíře
apod.), která přejímá zatíţení shora a přenáší je na svislý dřík hrad - pevnost, opevněné šlechtické sídlo
hradba - obranná pevnostní zeď kolem hradu, města nebo i státních hranic apod. hradiště –
v pravěku a raném středověku opevněné sídliště; často značně rozlehlá
opevněná plocha s funkcí útočiště pro obyvatele širšího okolí a jejich dobytka v době válečného ohroţení
hrobka - místnost nebo budova k uloţení ostatků jednotlivce nebo členů společenství (rodiny
apod.)
hřbet oslí - oblouk s dvojitě (esovitě) prohnutými boky, u okrajů konvexně, ve vrcholu konkávně
hypocaustum (čti hypokaustum) - soustava dutin pod podlahou a ve stěnách pro teplovzdušné
vytápění antických římských staveb
hypostyl - sloupový sál, zvláště ve staroegyptském chrámu chan, karavanserail - v islámském
světě zájezdní hostinec
- 36 -
Malý slovníček
chodba křížová, ambit, kvadratura - otevřený ochoz kolem rajského dvora křesťanského
kláštera
chór - původně zpěvácký sbor, potom kněžiště křesťanského kostela
chrám - stavba k uloţení symbolu boţstva a k jeho uctívání náboţenskými obřady
chrlič - zařízení k odvádění dešťové vody se střechy v úrovni okapu tak, aby dopadala pokud
moţno daleko od paty zdiva - proto bývá na okraji daleko vyloţené římsy nebo sám vyčnívá
do prostoru; často je tvarován do podoby zvířecí hlavy nebo celé figury
chulpa - indiánská pohřební věţ na západním pobřeţí Jiţní Ameriky
iglú - přechodné obydlí Eskymáků, tvořené kopulí ze sněhových kvádrů
ikonostas, ikonostasis - v řeckokatolických a pravoslavných kostelech stěna, oddělující kněžiště od hlavního prostoru; bývá zdobena obrazy svatých (ikonami)
impluvium - v atriu antického římského domu nádrţ na dešťovou vodu, umístěná pod střešním otvorem ve střeše (compluviem)
impost - část pilíře, na níţ dosedá klenební oblouk (archivolta); bývá vyjádřen nevelkou římsou pod patou archivolty
in antis - typ antického chrámu s dvojicí sloupů mezi prodlouţenými čely bočních
stěn cely v předním průčelí; čela obou stěn jsou ukončena antami
in antis posticum (čti ... postykum) - typ antického chrámu s dvojicí sloupů mezi
antami prodlouţených bočních stěn cely v předním a zadním průčelí
insula - antický římský vícepodlaţní nájemní obytný dům
interiér - vnitřní prostor, zejména architektonicky řešený (upravený)
interkolumnium - mezera mezi sloupy, jejich světlá (ne osová) vzdálenost
itr.t - předdějinná egyptská svatyně, známá pouze ze symbolických vyobrazení
intuitivní - podvědomý, zřejmý bez zamyšlení, vnitřně daný
jurta - okrouhlý pastevecký stan v centrální Asii
kanelura - ţlábek na dříku sloupu či pilastru nebo i na jiné pravidelně ţlábkované
(kanelované) ploše
kánon - soubor neměnných pravidel např. architektonické kompozice v určitém slohovém
období
kápě (klenby) - samostatně zaklenutá část klenby mezi klenebními žebry; čím jsou
žebra hustší, tím mohou být k. tenčí a tedy lehčí
kapka, gutta - drobný zdobný motiv ve tvaru komolého kuţele nebo jehlanu na podhledu některých článků antické řádové architektury a architektur z ní odvozených, zejména na mutulech a regulích dórského řádu
kaple - malá bohosluţebná místnost nebo budova; v křesťanské k. se zpravidla nepřechovává eucharistie (na rozdíl od kostela)
karavanserail - chan
karyatida, kanefora, kóra - plastika ţenské postavy, pouţitá jako podpora
kašna - nádrţ s tekoucí vodou, na rozdíl od fontány původně uţitková
kastel - pravoúhlá tvrz, odvozená z antického římského castella
kaštiel - na Slovensku pravoúhlý opevněný zámek či tvrz s nároţními věţemi či baštami; byly
budovány v době tureckého nebezpečí v 15. a 16. století
katakomby - antické křesťanské pohřebiště v podzemních chodbách; přeneseně i jiná
soustava podzemních chodeb
katedrála - původně kaţdý biskupský kostel, později velký gotický podélný kostel s
chórovým ochozem a věncem kaplí (tj. katedrálním závěrem) a s vyjádřeným vnějším opěrným
systémem
- 37 -
Malý slovníček
kazatelna - vyvýšené řečniště pro náboţenské proslovy (kázání) uvnitř chrámu (kostela, mešity apod.) nebo i na volném prostranství
kazeta - orámovaná pravidelná prohlubeň na ploše stropu nebo stěny
kenotaf - prázdný hrob, symbolická hrobka zemřelého, který je ve skutečnosti pochován jinde
kladí - vodorovné břevno spočívající jako překlad na svislých podporách (sloupech, pilastrech apod.); klasické antické k. je trojdílné a tvoří ho vlastní nosný překlad (architráv),
neutrální vlys (někdy chybí) a ukončující římsa
klasický - 1. antický; 2. slohově čistý, odpovídající vrcholnému či typickému slohu; harmonicky vyváţený, dokonalý
klášter - společné obydlí mnichů či jeptišek, ţijících podle pevných pravidel (lat. regula, z
toho řehole); zpravidla je spojen s chrámem
klenák - klínovitě (kónicky) tvarovaný kámen nebo cihla pro zdění klenby
klenák závěrečný, závěr klenby, klíč klenby, svorník - klenák ve vrcholu klenby nebo klenebního oblouku, často zdůrazněný a plasticky zdobený
klenba - stropní konstrukce, která shora uzavírá prostor, aniţ by v ní vznikalo napětí v tahu či
ohybu; vzniká skládáním (zděním) klínovitých klenáků nebo litím (dusáním) plastického staviva do bednění; umoţňuje větší rozpětí neţ rovný strop, svým vypouklým tvarem však zabírá
větší výšku
klenba přečnělková - nepravá klenba, tvořená přečnívajícími prvky (kameny, cihlami apod.)
vodorovných vrstev zdiva
kněžiště, chór, presbytář, presbyterium - prostorová část kostela, v níţ je umístěn hlavní oltář
a kde se při mši pohybují kněţí; můţe to být jednoduchá apsida nebo bohatě rozvinutý chórový závěr; od 5. století leţí zpravidla na východní straně kostela
kolonáda, sloupořadí - pravidelná řada sloupů s kladím, stojící volně nebo častěji vytvářející
přední stranu krytého otevřeného portiku; téţ dlouhý portikus či sloupový ochoz, zpravidla s
promenádní funkcí (např. na antické agoře čijóru nebo v novodobých lázních)
kolos - rozměrná socha, zejména socha krále před vstupem do staroegyptského chrámu
komplementární - doplňkový, doplňující s protějškem celek
kontrast - opak, naprostá nepodobnost, opak podobnosti
kompozice (architektonická) - skladba, celkové uspořádání stavby, prostoru, plochy nebo jiného celku
koncha - čtvrtkulová klenba nad půlkruhovým půdorysem; přeneseně téţ apsida
konstrukce - uspořádání stavby po stránce technické a materiálové; téţ jednotlivý díl stavby
(stěna, strop, střecha apod.) z technického hlediska
konzola - vetknutý převislý (přečnívající, vyčnívající) konstrukční prvek, zpravidla podpírající další část stavby; podle převládající délky nebo výšky se rozlišuje leţatá a stojatá
kopule - klenba ve tvaru vrchlíku kulové nebo jiné rotační plochy (elipsoidu, paraboloidu),
popř. podobná uzavřená klenba nad pravidelným mnohoúhelníkem (k. hranatá)
kordon, kordonová římsa - římsa, která stěnu nebo budovu apod. neukončuje, nýbrţ pouze
dělí po výšce, zejména mezilehlá římsa mezi soklem a římsou korunovou; nejčastěji mezipatrová, která bývá podokenní nebo je v úrovni stropní konstrukce
kostel - křesťanský chrám
krab - plastický zdobný prvek gotické architektury ve tvaru stylizovaného listu; zpravidla
člení hrany a obrysy horní části stavby
krakorec - nosná leţatá konzola, podpírající balkón, pavlač, arkýř apod.
krček (sloupové hlavice) - spodní část některých sloupových hlavic, která tvarově přechází do
dříku, je však od něj zřetelně oddělena
- 38 -
Malý slovníček
krenelování - zdobení pevnostními motivy (např. cimbuřím), často zmenšenými
krepis, krepidoma - několikastupňová podnož antického řeckého chrámu
krokev - prvek dřevěného krovu, který bezprostředně podpírá latě nebo bednění střešní krytiny; většinou sleduje sklon střechy, jen tzv. vlašské k. jsou vodorovné
kromlech - nejsloţitější megalitická stavba; soustava menhirů a trilitů na pravidelném souměrném (např. kruhovém) půdorysu
kruchta, kůr - vyvýšené místo (empora, tribuna) pro zpěváky a hudebníky, zejména v kostele
kružba - v gotické architektuře členění plochy krouţenými kamennými (popř. cihlovými)
žebry (pruty); vyplňuje závěr (záklenek) klenutých oken, ale téţ plochu zábradlí apod.; na plné
ploše (stěně) je to k. lichá nebo slepá
krypta - podzemní nebo polopodzemní pohřební kaple nebo hrobka pod kostelem,
nejčastěji pod chórem
krytina (střešní) - povrchová vrstva střechy
křídlo (budovy) - část budovy, odlišená půdorysným směrem, hloubkou nebo výškou kříţ
latinský - nerovnoramenný kříţ s dolním svislým ramenem delším, popř. horním
kratším
kříž ondřejský, kříţ Ondřejův - rovnoramenný kříţ s rameny ve sklonu 45° k vodorovné, nejběţnější výztuţná sestava v dřevěné konstrukci
kříž řecký - rovnoramenný kříţ se všemi rameny shodné délky
křížení (lodí) - průnik hlavní lodi s lodí příčnou, zejména v kostele, nad k. je často
věţ nebo kopule
kůr - kruchta
kvadratura - chodba křížová
kyma - v antické (nebo na ni navazující) architektuře zdobný článek s původní funkcí podporující (umísťovaný pod vystupující deskou, např. římsovou)
kýčovitě - líbivě, neumělecky, nehezky
kytka křížová - ukončení gotických věţí, fiál apod. plastickými rostlinnými motivy,
konzolovitě vyloţenými do čtyř stran (tj. na půdorysu kříţe)
lavra - velký řeckokatolický nebo pravoslavný klášter
lepenice - stěna z proutěného pletiva, omítnutého hliněnou maltou
limes - antické římské pohraniční opevnění
livan, iván - v islámské architektuře zaklenutý výklenek na pravoúhlém půdorysu, někdy velmi značných rozměrů
lizéna - plochá svislá příložka na stěně, nečleněná na patku, dřík a hlavici (na rozdíl od pilastru)
loď - protáhlý vnitřní prostor, se stran vymezený zdmi nebo řadami bodových podpor (pilířů,
sloupů); prostor s více rovnoběţnými l. je vícelodní; podle polohy se rozlišuje l. střední a l.
postranní (boční); střední l. širší a vyšší neţ l. boční je l. hlavní; podle směru (vzhledem k ose
budovy) jsou l. podélné a příčné
lodžie - původně krytý prostor, otevřený z jedné delší strany (a někdy i kratších stran) arkádou; později krytý prostor (zpravidla v patře), otevřený jednou stranou do volna, ale nevystupující z líce průčelí (na rozdíl od balkónu); u některých (např. panelových) domů jsou tzv.
předsunuté l. v podobě vystupujícího rizalitu, přistavěného k průčelí a ze stran uzavřeného
krátkými stěnami
lomenice - 1. dřevěný trojúhelníkový štít sedlové střechy v lidové architektuře; 2. tenkostěnná
(skořepinová) konstrukce ve tvaru zalamované rovinné plochy; její únosnost vychází z tvaru,
nikoli z mohutnosti průřezu
- 39 -
Malý slovníček
lucerna - válcový nástavec nad okem kopule, jehoţ bočními okny je osvětlen prostor pod kopulí; bývá zastropena malou kopulí
luneta - menší příčná valená klenba, vsazená do plochy větší klenby zpravidla k umístění okna; z toho odvozeně obloukově vymezená plocha v čele klenby a potom i jiná plocha, vymezená shora obloukem
Iysis - staroegyptská římsa konkávně čtvrtkruhového profilu s malým oblounem dole a hladkým páskem nahoře
mandapa - předsíň indického bráhmánského nebo hinduistického chrámu, obvykle sloupová
markýza - lehká konzolová stříška, např. nad vstupem
mastaba - staroegyptská hrobka v podobě nízkého komolého jehlanu na obdélníkovém (výjimečně čtvercovém) půdorysu; vlastní hrob býval na dně šachty hluboko pod ní
mauzoleum - monumentální budova k uloţení tělesných pozůstatků význačné osoby (název
podle hrobky krále Maussolla v Halikarnassu z roku 352 př. n. 1.)
mázhaus - vstupní hala evropského středověkého městského domu
meandr - geometrický ornament tvořený plynulou, pravidelně pravoúhle zalamovanou čarou
medailón - plastická dekorace v podobě okrouhlého terče, zpravidla s figurální nebo portrétní
vyplní
medhi - spodní část budhistické stúpy; hladký sokl nebo stupňovitá podnož (v Zadní
Indii změněná v mnohostupňový prang)
medresse - islámská náboţenská škola
megalit - doslova velký kámen, viz stavba megalitická
megaron - výchozí typ obytného domu ve východním Středomoří (zejména v egejské oblasti):
pravoúhlá síň s otevřenou předsíní na jedné kratší straně
menhir - megalitická stavba, tvořená jedním vztyčeným dlouhým kamenem
město - soustředěné sídliště s převáţně nezemědělským obyvatelstvem
mešita - islámská modlitebna
metopa - v dórském vlysu plocha mezi dvěma sousedními triglyfy, často vyplněná reliéfem;
téţ prostor mezi sousedními zuby zubořezu
metropole - mateřské (výchozí) město (nebo země) kolonistů; přeneseně hlavní město
mihrab - nika v čelní stěně mešity, vyznačující směr qibla (k Mekce)
mimbar - kazatelna v mešitě
minaret - věţ, z níţ se zpěvem oznamuje doba povinné modlitby vyznavačů islámu, obvyklá
součást mešity; později někdy kompoziční doplněk bez původní funkce (u mešit s mnoha m., u
hrobek aj.)
mitra – orientální nebo liturgická pokrývka hlavy, infula
mlatová - zpevněná hliněná plocha
modernizace - přizpůsobení módě
modulace - stanovení rozměrů v násobku urč. dílčího rozměru, modulu
modul - míra, z níţ jsou odvozeny všechny rozměry stavby jako její násobky a zlomky; můţe
být relativní (odvozený ze stavby samé a tedy proměnný podle její velikosti) nebo absolutní
(nezávislý na velikosti jednotlivé stavby)
mohyla - náhrobek v podobě nasypaného nebo zděného kuţele
monolit - část stavby nebo celá stavba tvořená jedním souvislým kusem stavební hmoty, neděleným spárami (např. kamenný obelisk, skalní chrám nebo stavba z litého betonu)
monopteros - typ antického chrámu se sloupovým ochozem, ale bez uzavřené cely
monument - památník, přeneseně téţ památka
- 40 -
Malý slovníček
monumentální - velkolepý, mohutný; popř. působící obdobným dojmem i bez mimořádné
velikosti
mozaika - dlaţba nebo obklad z drobných kousků (kamínků); často vytváří ornament nebo i
předmětný obraz na podlaze nebo na stěně
muqarnas, stalaktitový motiv - v islámské architektuře zdobná soustava drobných nik (odvozená z trompů) na podhledech kleneb a jiných předstupujících prvků (sloupových hlavic, balkónů apod.)
mušrabije - hustá mříţ, pouţívaná v Orientu jako okenní výplň; propouští světlo a vzduch,
zvenčí je prakticky neprůhledná a uvnitř zabezpečuje stín
mutulus - deska na podhledu dórské římsy, zdobená zdola řadami kapek (guttae); bývá nad
triglyfem i nad metopou
náběh - konkávně oblé nebo šikmé zesílení průřezu (např. trámu) nebo stejně upravený přechod mezi uţší a širší částí libovolného prvku
náběžník - nahoru rozšířený kónický článek nad hlavicí sloupu; zvětšuje horní plochu podpory, aby na ni mohly plně dosednout archivolty
nabijenice, tlučenice - hliněné zdivo, dusané do bednění
nadpraží - horní vymezení otvoru ve stěně (dveřního, okenního apod.); je to rovný překlad
nebo klenutý záklenek
naos - cela antického chrámu nebo loď křesťanského kostela
nartex - příčná otevřená předsíň starokřesťanského kostela
naumachie - v antickém Římě představení napodobující námořní bitvu; téţ stavba
pro jejich pořádání
nekropole - doslova město mrtvých, tedy hřbitov, pohřebiště
nika - výklenek ve stěně
nuance - jemný rozdíl, nepodstatná změna
obelisk - vysoký štíhlý komolý jehlan (výjimečně kuţel) s nízce hrotitým ukončením; mívá
symbolický nebo dekorační význam
obloun, torus - vypouklý (konvexní) oblý profil, zejména na sloupové patce, ale i kdekoliv
jinde
obsah - vnitřek, náplň, u staveb účel
odeion - řecká antická budova se stupňovitým hledištěm, určená pro recitační a
hudební přednes
ochoz - průběţná pochůzná plošina kolem stavby nebo prostoru, popř. na koruně hradební zdi
(hradební o.); můţe být krytý, vymezený řadou sloupů či pilířů (o. sloupový či pilířový), popř.
arkádou (o. arkádový)
ochoz chórový - vnitřní ochoz kolem kněžiště některých křesťanských kostelů, zpravidla jako
pokračování a příčné (obloukové) spojení bočních lodí kolem ukončení lodi hlavní (vlastního
kněžiště)
oko - kruhový otvor ve vrcholu kopule
oltář - vyvýšené místo k přinášení (skutečných nebo symbolických) náboţenských obětí,
zpravidla v podobě různě upraveného stolu (menza); v antice téţ stavba s nádvořím pro vlastní
o.
oltářiště - prostor nebo plocha pro umístění oltáře; v křesťanském kostele chór nebo
jeho vnitřní část s oltářem
opěrák - příložkový (nikoli volný) opěrný pilíř na vnější straně stavby k zachycení
šikmých tlaků kleneb
opravy - uvedení do původního, funkčního stavu
- 41 -
Malý slovníček
oratoř - doslova modlitebna; oddělená čestná lóţe v kostele (např. o. královská)
orchestra - okrouhlá jevištní plocha antického řeckého divadla
orientace (stavby) - poloha stavby ke světovým stranám
ornament - plošná nebo reliéfní výzdoba z geometrických nebo stylizovaných rostlinných či
figurálních motivů
ortostat - stojatá deska, zpravidla kamenná, tvořící spodní část stěny nebo její obklad
ostění - postranní vymezení otvoru ve stěně (okenního, dveřního apod.)
pagoda - východoasijská buddhistická věţ, odvozená z indické stúpy
pailou - čínská volně stojící pamětní brána
palác - původně reprezentační sídlo panovníka, šlechtice apod., zpravidla městské (na
rozdíl od venkovského zámku); později rozlehlá reprezentační budova obecně
palaistra - antická řecká tělocvična, zejména pro zápas a box
palisáda - ohrada nebo stěna ze svislých kůlů
palmeta - ornamentální motiv v podobě vějíře rostlinných listů
pandantiv, pendantiv, cíp - sférický trojúhelník nebo lichoběţník, zprostředkující přechod z
oblouků nad stranami hranaté (zpravidla čtvercové) základny ke kruhové kopuli
panelák - obecný výraz pro dům se stěnovou prefabrikovanou konstrukcí
parapet, poprsník - plná stěna mezi podlahou a spodním okrajem okna nebo ve funkci zábradlí
parcela - vymezený pozemek, stavební pozemek
park - rozlehlá okrasná a odpočivná zahrada, původně odvozená z obory
pas klenební - klenutý oblouk, zejména mezi jednotlivými stropními (klenebními) poli
pásek - architektonický článek v podobě hladké hranolovité lišty
pastoforia - v starokřesťanském a později východním (řeckokatolickém a pravoslavném) kostele dvojice místností po stranách apsidy
patina - časem získaný vzhled, povrchová vrstva získaná dlouhodobým působením prostředí
patka klenby (oblouku) - část podpory, na níţ je bezprostředně uloţena klenba (např. impost)
patka (podpory, sloupu, pilíře, anty apod.) - spodní rozšířená část podpory, která roznáší zatíţení z podpory na základnu
pavilón - původně stan nebo baldachýn, potom přízemní budova s jednou místností, popř.
altán, někdy rizalit, posléze samostatná budova v rámci většího souboru (např. výstaviště,
školy, nemocnice)
pavlač - otevřená (později někdy i zasklená) vodorovná komunikace na průčelí budovy, ve
formě dlouhého balkónu nebo i lodžie
pergola - loubí z volných trámků, zpravidla porostlé popínavými rostlinami; vytváří tzv. perforovaný stín
peripteros - typ antického chrámu s vnějším sloupovým ochozem po celém obvodu
peristyl - dvůr se sloupovým ochozem
perlovec - astragal
phra chedi - thajský typ stúpy se zvonovitou andou
phra prang - pamětní nebo pohřební forma phra chedi, odvozená z khmerského prangu a
indické sikhary; vysoká stupňovitá podnož, vyvrcholená věţí
piedestal - postament, zvláště podstavec pod sochou nebo volně stojícím symbolickým předmětem
piknůsek - arkýř s otevřenou podlahou ve funkci podsebití na středověkém opevnění (zejména nad bránou apod.)
- 42 -
Malý slovníček
pilastr - plochá svislá příložka na stěně, členěná shodně jako sloup na hlavici, dřík a patku (na
rozdíl od nečleněné lizény)
pilíř - bodová podpora mohutnějších proporcí a zpravidla hranatého průřezu; na rozdíl od
sloupu nevznikl z dřevěného kmene, ale z přerušované zdi (hranice mezi oběma druhy podpor
není ostrá)
pilíř opěrný - pilíř (většinou vně stavby) k zachycení šikmých tlaků kleneb
pištak - livan lemovaný dvojicí minaretů, zpravidla ve funkci brány nebo portálu
plintus - hladká deska, tvořící spodní část sloupové apod. patky; téţ hladký nízký
sokl
podesta, odpočívadlo - vodorovná plošina rozdělující schodiště na ramena
podhled - zdola viditelný spodní povrch např. stropu, římsy, schodišťového ramene
podhled zavěšený - samostatná nenosná konstrukce, zavěšená na nosném stropu nebo krovu a
uzavírající shora vnitřní prostor
pódium - stupeň, vyvýšená podlaha, v antickém Římě téţ přední řady sedadel, ale zejména
vysoká podnož chrámu se schodištěm pouze na přední straně
podloubí, podsíň - otevřený krytý prostor v přízemí budovy, tvořící součást vnější pěší komunikace
podnož - tvarově vyjádřená spodní část stavby (nebo i jiného objektu), zprostředkující její
přechod na terén nebo podlahu
podpora - svislá nosná stavební konstrukce, podpírající prvky, které shora uzavírají prostor
nebo otvor (tedy překlad, oblouk, strop, klenbu apod.); můţe to být např. zeď, pilíř, sloup nebo příložka, náznakem je pilastr, polosloup, popř. lizéna apod.
podvlak - hlavní trám, na kterém jsou napříč uloţeny menší trámy podruţné (na rozdíl od
průvlaku, který má stejnou funkci, ale menší trámy jsou do něho zapuštěny celou svoji výškou)
pole - vymezená popř. orámovaná plocha; zejména část stropu (např. klenby) mezi čtyřmi
podporami
polosloup - svislá polovina sloupu na ploše stěny nebo pilíře; vesměs nemá funkci nosnou, ale
pouze člení či zdobí stěnu
pološtít - štít sníţený horní polovalbou a tedy lichoběţníkový
polovalba - příčná valbová plocha, která je niţší neţ sousední podélné valby; můţe být horní,
mezi hřebenem a lichoběţníkovým pološtítem, nebo dolní, mezi okapem (v úrovni okapů na
podélných stranách) a malým štítkem pod prodlouţeným hřebenem
poprsník - parapet
portál - architektonicky zdůrazněný vstup nebo vjezd do budovy
portikus - sloupová předsíň, otevřená z jedné aţ tří stran
postament - podstavec pod sloupem, sochou apod.; v klasickém (tj. antickém nebo z něho
odvozeném) tvaru má rozšířený sokl (trnoţ, patku), hladký hranolovitý nebo válcový dřík (tělo) a ukončující rozšířenou římsu
poupě - ukončující článek gotické fiály nebo věţe, kterým vrcholí křížová kytka
prampouch - rozpěrný oblouk napříč úzkou ulicí
prang, prasat - převáţně buddhistický chrámový typ v Zadní Indii: stupňovitá podnož (odvozená od stúpy), na níţ stává jedna nebo více (zpravidla pět) věţovitých nástaveb
prejz, hák - v prejzové krytině vrchní konvexní taška, která kryje spáru mezi dolními konkávními kůrkami
presbyterium, presbytář - kněžiště
proporce - rozměrový nebo jiný vztah, vyjádřitelný číselným nebo relativním poměrem
- 43 -
Malý slovníček
propyláje, propylaion - antický řecký sloupový vstupní objekt, sloupová brána
proscénium, proskénion - v antickém divadle jeviště na zvýšeném pódiu před průčelím skény
(v Římě scény); dnes je to pouze část jeviště před hlavní oponou
prostylos - typ antického chrámu se sloupovým portikem pouze na přední straně
průčelí - vnější líc stavby, její viditelný povrch (tedy nikoli stavební konstrukce obvodové
stěny)
průvlak - hlavní trám, do jehoţ horní části jsou zapuštěny menší příčné trámy podruţné (na
rozdíl od podvlaku)
prytaneion - v antickém Řecku správní budova pro uţší výbor rady obce (na rozdíl od buleuteria pro plenární schůze rady)
přestavba - změna stavební konstrukce
příčka - nenosná (a tedy poměrně tenká a lehká) dělicí stěna; téţ poměrně tenký podruţný
prvek v tyčové (příhradové) konstrukci (např. v ţebříku nebo střešním vazníku)
příložka - místní svislé zesílení stěny, pilíře apod.
přípora - v románské a zejména gotické architektuře příložka pod částí stropní konstrukce
(zpravidla klenebním žebrem) v podobě velmi štíhlého polosloupku; někdy má shodný průřez s
klenebním žebrem, které do ní popř. i plynule přechází bez přerušení hlavicí
pseudodipteros - typ antického chrámu se sloupovým ochozem po celém obvodu při vzdálenosti mezi vnějšími sloupy a stěnou cely jako u dipteru, ale s vynechanou vnitřní řadou sloupů
(tedy nepravý dipteros)
pseudoperipteros - typ antického chrámu bez sloupového ochozu, ale s reliéfně vyznačeným
sloupořadím (tj. polosloupy nebo pilastry) po celém obvodu cely (nepravý peripteros)
pseudoprostylos - typ antického chrámu bez vnějších sloupů, ale s reliéfně vyznačeným (polosloupy nebo pilastry) sloupovým portikem na přední straně (nepravý prostylos)
psychologie - věda, zabývající se duševními jevy
pueblo - indiánské terasovité sídliště, postavené na rovině a tedy celé vytvořené stavebními
konstrukcemi (na rozdíl od clifftwellins, které je na přírodním svahu)
pylon - brána, zejména vstup do staroegyptského chrámu, lemovaný dvojicí širokých plochých kónických věţí
pyramida - stavba v povšechném tvaru jehlanu nebo (výjimečně) kuţele, hladká (klasická p.)
nebo stupňovitá; někde (starověký Egypt) to byla hrobka či náhrobek, jinde (Amerika) podnož
chrámu
qa'a - v arabském světě čtvercový vnitřní prostor rozšířený jedním aţ čtyřmi livany; původně
reprezentační místnost obytného domu
qibla - směr, kterým musí být vyznavač islámu obrácen při modlitbě, tj. směr k Mekce; v mešitě je proto k němu kolmá její čelní stěna s mihrabem uprostřed
radnice - budova pro zasedání rady obce (města) a pak i pro úřadovny obecní (městské) správy
rameno oblouku - část oblouku mezi vrcholem a jednou z patek; u souměrného oblouku tedy
jeho polovina
rameno schodů, rameno schodišťové - souvislá řada schodišťových stupňů nepřerušená širší
vodorovnou podestou
rampa - šikmá rovinná komunikace s mírným stoupáním (slovo má několik dalších významů)
refektář, refektorium - společná jídelna v klášteře
regula - úzká destička zdobená zdola šesti kapkami (guttae), umístěná pod kaţdým triglyfem u
horního okraje architrávu v dórském řádu
- 44 -
Malý slovníček
rekonstrukce - obnova původního stavu přestavbou, dostavbou nebo i jen nakreslením podle
dochovaných zbytků či jiných dokladů
relativní - jsoucí ve vztahu k něčemu, poměrný
reliéf - plastické zobrazení na ploše, více (hautreliet) nebo méně (basrelief) z plochy vystupující nebo do ní zapuštěné (glyptický reliéf), ale od plochy neoddělené (jako volná plastika)
restaurace - rekonstrukce fyzickým doplněním a obnovením hmotného objektu
rezidence - reprezentační sídlo, např. palác nebo jeho obytná část
rizalit - část budovy, mírně vystupující před ostatní průčelí; horní ukončení můţe být v jiné
výšce neţ u přilehlých částí, ale dole vychází vţdy aţ ze základů; předstoupení (hloubka) není
nikdy větší neţ šířka (potom by to bylo jiţ křídlo)
rokaj, rocaille - abstraktní rokokový ornamentální motiv, vycházející z tvaru lastury, převedeného do zprohýbaných hřebínků nebo plaménků
rondel - stavba nebo prostor okrouhlého půdorysu, popř. i okrouhlý záhon, zpevněná plocha
apod.
rotunda - jednoduchá válcová stavba na kruhovém nebo (výjimečně) oválném půdorysu, obvykle kostel nebo kaple
rozeta - okrouhlý terč ve tvaru stylizovaného květu; nepřesně téţ rozetové okno (kruhové s
kružbou nebo jinou zdobnou mříţovou výplní)
rustika, bosáž - původně zdivo z hrubě opracovaných kamenů, potom kvádrové zdivo se zdůrazněnými spárami a čely kvádrů (bosami), popř. i napodobené v jiném materiálu (omítka)
nebo znázorněné v ploše kresbou (např. sgrafitem)
rytmus - pravidelné opakování alespoň dvou navzájem různých prvků (prvku a mezery)
v čase, ploše nebo prostoru, které vnáší do skladky (kompozice) určitý řád; ve zbohaceném r.
se střídá větší počet různých prvků, resp. jejich sloţitější sestavy
řád architektonický - ucelený soubor tvarů a pravidel jejich skladby, vytvářející zejména
ucelenou sestavu podpory a břevna v architrávovém systému; jeho základem je proto řád
sloupový, pouze doplněný o další prvky (anty, pilíře, pilastry atd.)
řád patrový - architektonický řád (např. sloupový nebo pilastrový) na výšku jednoho podlaţí
při dvou nebo více řádech nad sebou na vícepodlaţním průčelí
řád sloupový - základní varianta architektonického řádu, v níţ je podporou sloup
řád vysoký - architektonický řád (např. sloupový nebo pilastrový) na výšku dvou nebo více
podlaţí (tvarově vyjádřených okny apod.)
řeménky - anulli
římsa - předstupující vodorovná nebo šikmá konstrukce, původně chránící průčelí před deštěm a vzdalující okap od stavby, později spíše ukončující nebo členící průčelí; klasickou ř.
tvoří římsová deska, zdola podepřená podporujícím článkem a nahoře ukončená profilem odvozeným z okapního ţlabu (sima); vlastní římsu můţe mít i jednotlivý prvek, např. postament
římsa konzolová - římsa, jejíţ deska je podepřena konzolami; můţe mít velmi značné vyloţení
římsa kordonová, kordon - kaţdá průběţná římsa mezi soklem a římsou korunovou; zpravidla člení průčelí na patra, která od sebe odděluje (římsa patrová či mezipatrová)
římsa korunová, římsa hlavní - římsa na horním okraji celého průčelí; svou velikostí bývá
vztaţena k celé stavbě, nejen k poslednímu podlaţí
sakristie - místnost přidruţená k chóru kostela; slouţí k uloţení bohosluţebných předmětů a
jako šatna kněze
sala terrena - společenský sál, na jedné delší straně zcela otevřený arkádou na volné prostranství (do zahrady apod.)
- 45 -
Malý slovníček
sarkofág - nákladná zdobená rakev nebo (častěji) schránka na vlastní rakev, zpravidla kamenná
sběh žeber, výběh žeber - místo, kde nejméně dvě klenební žebra společně dosedají na podporu; při více žebrech zde můţe docházet k velmi komplikovaným průnikům jejich profilů; s.
ţ. bývá vytesán z jednoho kusu kamene
scamila - otevřená spára nebo úzký zářez mezi hlavicí a dříkem dórského sloupu; téţ spára
mezi hlavicí a architrávem
scéna - v antice řimská obdoba řecké skény; dnes divadelní jeviště
sedlo - 1. v dřevěné konstrukci krátký trámek na sloupu, na který se teprve ukládá vlastní trám
(břevno); jsou z něho odvozeny některé typy sloupových hlavic; 2. klenební pas, rozšířený
(jednostranně nebo oboustranně) podle prostorové křivky a tvořící součást klenby (zejména v
baroku); 3. - šikmá zadní část schodišťového stupně, na kterou dosedá další stupeň
sfinx, sfinga - postava (socha) s lidskou hlavou a tělem leţící lvice
sgrafito - kresba na dvouvrstvé omítce, vzniklá proškrabáním světlé vrchní vrstvy na tmavou
vrstvu spodní
sikhara - věţ nad celou indického bráhmanského nebo hinduistického chrámu sima - ukončující článek římsy, původně tvořený vnějším povrchem okapního ţlabu skelet - doslova kostra,
nosná stavební konstrukce s tyčovými (bodovými) podporami (sloupy nebo pilíři); obvodové a
dělicí stěny bývají nenosné a poměrně lehké
skéna, scéna - budova za jevištěm antického divadla, uzavírající zpředu podkovovité hlediště;
v dnešním divadle scéna = jeviště
skořápka, skořepina - tenkostěnná nosná střešní konstrukce; její nosná způsobilost vyplývá
z tvaru, nikoli z tloušťky průřezu
skruž - oblouk sestavený z fošen, na vnějším okraji seříznutých podle ţádané křivky; pouţívá
se hlavně jako bednění kleneb nebo jako krokev v krovu obloukové střechy skříň kamenná,
chodbový hrob - megalitická stavba v podobě protáhlé komory z velkých plochých kamenů
sloh, styl - způsob architektonické tvorby se společnými charakteristickými znaky, typický
pro určité místo, dobu a lidské společenství, v uţším smyslu i pro určitou školu, směr či tvůrčí
osobnost
sloh přechodný - způsob tvorby v okolí časové hranice mezi dvěma slohovými obdobími,
charakteristický míšením prvků slohu končícího a začínajícího
sloup - volně stojící bodová svislá podpora zpravidla kruhového průřezu a nepříliš mohutná
(hranatá nebo masivnější podpora je pilíř, hranice mezi nimi není přesně vymezená); klasický
s. má tři části: patku, dřík, hlavici
sociologie - věda, zabývající se jevy a vztahy ve společnosti
sokl - tvarově vyjádřená podnož
solárium - místo určené ke slunění
soubor (budov, staveb) - jednotně koncipovaná skupina budov, popř. i jiných staveb spára styk dvou sousedních stavebních prvků; můţe to být styčná plocha, otevřená mezera nebo mezera vyplněná spojovacím materiálem (maltou apod.)
srostlice příporová - svazek přípor pod sběhem žeber v románské a zejména gotické architektuře
srub - stavba z dřevěných trámů (břeven), kladených na sebe naleţato
stadión - v antickém Řecku běţecká závodní dráha se stupňovitým hledištěm, odvozeně délková jednotka (600 stop); později obecně sportoviště s hledištěm
stambha - sloup v tradiční indické architektuře, a to jak nosný, tak volně stojící (bez břevna)
se symbolickou funkcí
- 46 -
Malý slovníček
stavba - stavební dílo, hmotný výsledek stavění; hovorově téţ stavební proces (práce) a staveniště, na kterém práce probíhá
stavba civilní - stavba určená k jiným neţ náboţenským nebo vojenským účelům
stavba hrázděná - stavba se stěnami z viditelné dřevěné nebo (v nové době) kovové kostry a
nenosných výplní (z cihel, lepenice apod.)
stavba masivní - stavba se souvislými nosnými stěnami (tj. nikoli s řadami bodových
podpor)
stavba megalitická - předhistorická sestava několika velkých kamenů (megalitů), popř. i jediný vztyčený dlouhý kámen (menhir)
stavba monolitická - stavba vytvořená z jediného kusu stavební hmoty, např. z litého zdiva
(betonu) nebo vytesaná z rostlé skály
stavba montovaná - stavba sestavená z poměrně rozměrných předem vyrobených prvků,
např. panelů (ale také kaţdá stavba dřevěná nebo ocelová)
stavba nákolní - stavba na sloupech nebo kůlech, s podlahou v různé výšce nad terénem nebo
nad vodou
stavba profánní - stavba určená k jiným neţ náboţenským účelům
stavba roubená - srub
stavba sakrální - stavba určená k náboţenským účelům (kromě chrámů, klášterů apod. se k
ní řadívají také hrobky, protoţe pohřbívání a vztah k zemřelým bývají spojeny s náboţenstvím)
stavba skeletová - stavba s bodovými podporami (sloupy, pilíři) a převáţně nenosnými stěnami
stéla - náhrobek nebo pomník v podobě vztyčené desky (kamenné nebo i dřevěné); někdy také
název pro staroegyptské nepravé (slepé) dveře
stezka - úzký hladký pásek mezi kanelurami nebo i jinými oblými články
stoa - v antickém Řecku veřejně přístupná dlouhá úzká sloupová hala, otevřená jednou dlouhou stranou do veřejného prostranství (zpravidla agory)
strop - nosná konstrukce, která shora uzavírá vnitřní prostor, popř. ho dělí na jednotlivá podlaţí; podle základního uspořádání se s. třídí na klenuté (klenby) a rovné či ploché (deskový,
povalový, trámový)
struktura - způsob uspořádání jednotlivostí
střecha - konstrukce uzavírající budovu shora a chránící ji proti dešti; podle tvaru se rozeznává především s. plochá a sklonitá (šikmá); povrchová vrstva s. je krytina
střecha cibulová - rotační sklonitá střecha s obrysem připomínajícím cibuli: ze základního
kruhu se nejprve rozšiřuje a teprve potom esovitě zuţuje do hrotu
střecha křížová - průnik dvou navzájem kolmých sedlových střech stejné výšky
střecha kuželová - sklonitá střecha tvaru kuţele
střecha mansardová - sklonitá střecha s dvojím sklonem: u okapu strmějším, v horní části
mírnějším; v dolní části můţe být vestavěno podkroví (mansarda)
střecha polovalbová - valbová střecha s polovalbami na kratších stranách střecha pultová sklonitá střecha tvořená jedinou šikmou rovinou
střecha sedlová - sklonítá střecha se dvěma střešními rovinami, skloněnými od společného
hřebene k okapům na protilehlých stranách
střecha stanová - sklonitá střecha ve tvaru jehlanu nad čtvercem nebo víceúhelníkem; má
okapy na všech stranách a uprostřed vrchol
střecha valbová - sklonitá střecha s okapy na všech stranách; v podstatě sedlová střecha, doplněná na krátkých stranách dalšími střešními rovinami (valbami)
- 47 -
Malý slovníček
střecha valená - sklonítá střecha ve tvaru leţatého půlválce; oblá obdoba střechy sedlové
stří1na - úzký otvor ve zdi, umoţňující výhled a výstřel při co nejmenším ohroţení střelce;
proto se zpravidla směrem dovnitř rozšiřuje, zatímco vnější otvor je co nejuţší
stúpa - buddhistická pamětní stavba, původně schránka na relikvie (ostatky svatého), odvozená z mohyly; klasická indická s. má nízkou podnož medhi, kopulovitou ginde zvonovitou) andu, na ní krychlovou harmiku a hrotité vyvrcholení čatravali; ve východnějších zemích nabývá podoby stupňovité pyramidy (prang)
styl - sloh
stylobat - vrchní plocha podnože antického chrámu, na níţ stojí sloupy
sudatorium - potní lázeň v antických římských thermách
svorník, závěr - závěrečný kámen (klenák) ve vrcholu oblouku nebo klenby, často plasticky
zdobený
symetrie - souměrnost
synagoga - modlitebna vyznavačů ţidovského náboţenství
systém architrávový - způsob stavění, zaloţený na svislých podporách a vodorovném břevnu
(překladu, kladf); pouţívá rovná nadpraţí a rovné stropy
systém obloukový - způsob stavění, zaloţený na klenutí; bodové podpory spojuje oblouky,
otvory uzavírá záklenkem a prostory zastropuje klenbou
systém opěrný - soustava stavebních konstrukcí, která zachycuje šikmé tlaky kleneb a přenáší
je do základů; bývají to příčné zdi, pilíře (opěráky) nebo pilíře s oblouky (o. s. v uţším smyslu
slova)
systém vázaný - způsob zaloţení středověkých křesťanských podélných kostelů (bazilik),
v němţ na jedno čtvercové travé hlavní lodi připadají vţdy dvě travé lodí bočních; mezi hlavní a boční lodí tak vzniká střídání sudých a lichých podpor (pilím), z nichţ jedny nesou zastropení obou lodí, druhé jen strop lodi boční
štít - svislá stěna, uzavírající čelo sedlové (nebo valene') stfechy, tedy původně trojúhelníková,
ale někdy vymezená i obloukem či jinak; také týţ tvar (orámovaný trojúhelník, kruhový segment apod.) pouţitý jako dekorace na jiné části stavby (fronton); přeneseně i celá obvodová
stěna pod vlastním š. nebo na kratší straně budovy (štítová stěna)
štít čaitjový - dekorační motiv indické architektury, srdčitého tvaru s hrotem nahoře; je odvozen ze skutečného štítu buddhistických čaitjí
štuk - jemná vrchní omítka
štukatura - plastická výzdoba stropů a stěn, vymodelovaná ze štuku nebo sádry
taenia (čti tényja) - pásek nebo stezka
tambur, buben - těleso tvaru nevysokého svislého válce, zejména: 1. část kamenného sloupového dříku, tvořící v něm vodorovnou vrstvu z jednoho kusu; 2. prstencová stěna pod kopulí,
vyčnívající nad okolní střechu; bývají v ni okna pro osvětlení zaklenutého prostoru (obdobnou
funkci nad okem kopule má lucerna)
tata (mn. č. tatami) - v Japonsku tlustá slaměná rohoţ normalizovaných rozměrů, kladená na
podlahu obytných místností
taola, kovadlina - megalitická stavba ze dvou kamenů, sestavených do tvaru písmene T
teatron - hlediště antického divadla
tektonika, tektonický - způsob architektonické tvorby, v němţ tvary vyjadřují konstrukční
funkci a způsob namáhání jednotlivých částí telamón – atlant, vyjádření namáhání nebo zatíţení ve stavební kompozici
temenos - posvátný okrsek antického řeckého chrámu
tepee (čti týpí) - kuţelovitý stan severoamerických Indiánů
- 48 -
Malý slovníček
tepidarium - oddělení s vlaţnou vodou a zároveň hlavni společenský sál antických římských
therem
terakota - pálená hlína, hrubá keramika (ale jemnější neţ cihlářské výrobky)
terasa - vyvýšená pochůzná vodorovná plošina na terénním stupni nebo stavbě, např. obytná
plochá střecha
tetrakonch, čtyřlist - půdorys ve tvaru řeckého kříže s půlkruhovými rameny
therny, thermae - antické římské veřejné lázně
tholos - typ antického chrámu s kruhovou celou a sloupovým ochozem; obecně kaţdá stavba
nebo místnost kruhového půdorysu
tlučenice - nabíjenice
torana - staroindická slavnostní brána
torus, obloun - architektonický článek s vypouklým oblým profilem
trakt - prostor mezi dvěma nosnými zdmi nebo řadami podpor, často dělený nenosnými příčkami na menší místnosti
transept - příčná loď, zvláště v kostele (bazilice)
travé, pole - samostatně zastropený (např. zaklenutý) prostor mezi čtyřmi podporami, popř.
jeho reliéfní vyjádření na průčelí nebo na vnitřní stěně (např. pilastry a kladím)
travé rytmické - pravidelné střídání dvou různých vzdáleností podpor (sloupů, pilastrů apod.)
tribuna - vyvýšené místo, zejména: 1. místo pro soudce (tribunál) v apsidě antické římské
baziliky; 2. empora; 3. řečniště; 4. dnes stupňovité hlediště, zejména sportovního zařízení
triforium - 1. trojice oblouků, zejména zaklenutých oken; 2. triforiová galerie, úzká chodba
ve zdivu nad arkádami boční lodi, otevřená trojicemi oblouků (triforii) do lodi hlavní; obvyklé
v gotické katedrále
triglyf - předstupující prvek dórského vlysu, odvozený z čela stropního trámu; má tři svislé
zářezy (glyfy) - dva plné v ploše a dva poloviční na okrajích (vlastně jen šikmo seříznuté hrany); mezi t. jsou čtvercové metopy
trikonch, trojlist - prostor na čtvercovém půdorysu s půlkruhovými apsidami místo tří stran;
čtvrtá strana můţe být otevřená do navazujícího podélného prostoru; jeden z typů závěru křesťanských kostelů
trilit - megalitická stavba ve tvaru brány ze dvou svislých podpor a vodorovného břevna
trochilus, výžlabek - architektonický článek v podobě (leţatého) oblého ţlábku
trojúhelník odlehčující - trojúhelníkový otvor nad nadedveřním či nadokenním překladem:
jeho boky (odvěsny) roznášejí tíţi horního zdiva do stran, aby nezatěţovala překlad
tromp - konstrukce zprostředkující přechod půdorysného čtverce nebo mnohoúhelníku do
patního kruhu kopule postupným překládáním desek, oblouků, konch apod. přes kouty v jeho
vrcholech: směrem vzhůru se tak zvětšuje počet stran a půdorys se blíţí kruhu
tropeum - původně polní památník vítězné bitvy: kůl, na který se zavěšovaly trofeje, tj. ukořistěné zbraně, části výstroje, znaky apod.; potom podobný trvalý objekt s plastikami trofejí,
posléze symbolický a výzdobný motiv (např. plastika ve funkci akroterie) z vějířovitě sestavených zbraní, praporů apod.
třičtvrtěsloup - obdoba po los loupu, která vystupuje ze základní plochy (stěny, pilíře) více
neţ polovinou objemu (průřezu) plného sloupu
tsedi - barmská forma stúpy se zvonovitou andou
tumulus - náhrobek v podobě různě strmé kuţelovité mohyly (zpravidla zděné nebo alespoň
obloţené) na válcovité nebo hranolovité podnoži
tvarosloví architektonické - soubor tvarů (článků, prvků) charakteristických pro určitý sloh
(směr, období, území, osobnost)
- 49 -
Malý slovníček
tvrz - opevněné sídlo příslušníka niţší šlechty (zemana apod.); menší a jednodušší obdoba
hradu, často s výraznější funkcí obytnou a hospodářskou
tympanon - vnitřní prostor nebo plocha antického štítu, jeho trojúhelníková (popř. segmentová apod.) výplň; někdy i označení pro celý štít (fronton)
typ - ustálený vzor, v určitém území, údobí apod. mnohonásobně opakovaný; můţe jít o jednotlivý tvar, sestavu tvarů, půdorysný obrazec, seskupení prostorů nebo celkové uspořádání
stavby či souboru staveb
typologie - nauka o typech
údržba - trvalá nebo občasná činnost vedoucí k udrţení stejného stavu
ucho etruské - postranní prodlouţení (rozšíření) horního rámování (nadpraţí) otvoru (okenního nebo dveřního)
umění - činnost, vedoucí k tvorbě krásných děl nebo její výsledek
urbanismus - teorie stavby měst a obecněji lidských sídel
val, násep - sypaná zemní hráz s funkcí opevnění; někdy zpevněná zdivem, dřevěnými trámy
nebo palisádou
valba - sklonitá (šikmá) střešní plocha ve tvaru trojúhelníku nebo lichoběţníku vazba tesařská
- řemeslně správné spojení prvků v dřevěné stavební konstrukci
vazba zdiva - způsob skládání prvků (kamenů. cihel) ve zdivu; různé v. jsou charakteristické
různým uspořádáním spár v jeho líci
vedika - ohrazení kolem stúpy, napodobující v kamenné konstrukci dřevěný plot z kůlů a
trámů
vejcovec - ornamentální dekorace v podobě pravidelně řazených vejčitých tvarů na vypouklém podporujícím článku (iónském kymatu)
věnec kaplí - řada kaplí kolem chóru křesťanského kostela, zejména kolem chórového ochozu
gotické katedrály
vepřovice - nepálená cihla (sušená na slunci)
vihara - v buddhistické Indii mnišská cela, později celý klášter
vikýř - osvětlovací prvek na střeše v podobě připojené příčné stříšky s oknem ve svislé čelní
stěně (štítu)
vila - v antickém Římě původně venkovský obytný dům nebo dvorec, potom náročné venkovské nebo předměstské rekreační sídlo; v době renesance menší palác nebo zámek v zahradě;
posléze kaţdý náročnější volně stojící rodinný dům
vimana - v indickém bráhmanském nebo hinduistickém chrámu část s celou, vyvrcholená
věţovitou sikharou
vimperk - gotický štít, zdobený kraby a vyvrcholený fiálou; obdoba klasického frontonu
vitráž - zasklení drobnými prvky skla (zpravidla barevného) do olověných pásků vlys - střední
část klasického kladí mezi architrávem a římsou; odvozeně i jiný pás plastické nebo malované
výzdoby
voluta - spirála, spirálně stočený konec pásového 8dIo polštářovitého prvku; typický motiv
iónské sloupové hlavice, později rozmanitě vyuţívaný zejména v baroku (na konzolách, štítech, rámování oken atd.)
vrcholníce klenby - spojnice vrcholu čelního oblouku se závěrem klenby, vedená po líci klenební plochy; můţe být přímková nebo křivková, vodorovná, stoupající nebo klesající k závěru; u kleneb s lomenými oblouky odpovídá koutové hraně v ploše klenby vřeteno - střední
sloup, kolem kterého se vine točité schodiště
výběh žeber - sběh žeber
vzdálenost osová - vzájemná vzdálenost os dvou sousedních prvků (sloupů, oken atd.)
- 50 -
Malý slovníček
vzdálenost světlá - vzájemná vzdálenost přivrácených okrajů (líců, povrchů) dvou sousedních
prvků
westwerk - samostatně vyvinutá západní část předrománského kostela, často i samostatně
zasvěcená
záklenek - klenuté nadpraţí otvoru ve zdivu (okna, dveří apod.)
založení katedrální - půdorysné uspořádání závěru gotického kostela s chórovým ochozem a
věncem kaplí
zámek - volně stojící reprezentační šlechtické sídlo, zpravidla neopevněné a obklopené zahradou (parkem)
zárubeň - rámová konstrukce kolem dveřního otvoru, v níţ je zavěšeno dveřní křídlo (křídla)
závěr chórový, závěr kostela - část kostela s kněžištěm vč. přilehlých prostorů, zpravidla na
jeho východním konci
závěr katedrální - chórový závěr s chórovým ochozem a věncem kaplí
závěr klenby, klíč klenby - vrchol klenby, svorník
zemnice - chýše zapuštěná do země a zakrytá hlínou
zhlaví - čelo, volný konec trámu, zdi apod.
zikkurat - stupňovitá stavba ve starověké Mezopotámii, podnož nebo doplněk chrámu
zrcadlo - 1. orámovaná plocha na stěně, stropě, dříku, pilastru, čele kvádru (bose) apod.; 2.
volná mezera mezi schodišťovými rameny
zubořez - hustě řazené vystupující drobné hranoly např. pod asijsko-iónskou římsou
zvonovnice - architektonický článek se zvonovitě (esovitě) prohnutým profilem, jehoţ širší
konvexní část je dole, uţší konkávní nahoře
žamatun - předsíň arménského kostela
žebro klenební - samostatně klenutý prvek (oblouk) v ploše klenby, který ji vyztuţuje, částečně nese nebo jen zdobí; můţe být skryté v tloušťce klenby (např. antický Řím) nebo plasticky
vystupující na jejím líci (např. gotika)
žlábkovnice - architektonický článek s esovitě prohnutým profilem, jehoţ širší konkávní část
je dole, uţší konvexní nahoře
žudro - v lidové architektuře Slovácka vstup v podobě vystupujícího jednoduchého portálu,
často ornamentálně malovaný
- 51 -
Malý slovníček
Seznam použité a doporučené literatury
Spiška Ivan a kol., Náš dom, navrhovanie, zariaďovanie a úprava okolia, 4. vydání
Bratislava: vydavatelství Alfa 1985, 368 stran
Pechar Josef a kol., Učebnice architektury pro 3. ročník SPŠ stavebních, 1. vydání
Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury 1981, 188 stran
Horký Jaroslav, Tvorba krajiny, 1. vydání Praha ČVUT 1980, 212 stran
Tajovský Václav, Chaty, 2. vydání Praha SNTL - Nakladatelství technické literatury 1964, 152 stran
Frieling Henrich, Auer Xaver, Človek - farba - priestor, 2. vydání Bratislava: vydavatelství Alfa 1971, 120 stran
Hanuš Karel, O barvě, 2. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1976, 96
stran
Měšťan Radomír, Stavba a úprava chaty, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství
technické literatury 1985, 320 stran
Měšťan Radomír, Dekorativní úpravy v bytě, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury 1986, 408 stran
Měšťan Radomír, Stavba svépomocí, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství
technické literatury 1985, 472 stran
Mezera Alois a kol., Tvorba a ochrana krajiny, 1. vydání Praha: Státní zemědělské
nakladatelství 1979, 476 stran
Kadlecová Anna, Kadlec Alex, Rekreační domky, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury 1983, 240 stran
Frolec Václav, Vařeka Josef, Lidová architektura, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury 1983, 360 stran
Voděra Svatopluk, Škabrada Jiří, Jihočeská lidová architektura, 1. vydání České
Budějovice: Jihočeské nakladatelství 1986, 236 stran
Fess Miroslav, Došla Bohumil, Projektování rodinných domků, 1. vydání Praha:
SNTL - Nakladatelství technické literatury 1982, 168 stran
Hrúza Jiří, Teorie města, 1. vydání Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1965, 328 stran
Beisetzer Ladislav, Architektúra ako umenie a veda, 1. vydání Bratislava: Vydavatelství Tatran 1980, 136 stran
Krůta Václav a kol., Úpravy v bytě a rodinném domku, 1. vydání Praha: SNTL Nakladatelství technické literatury 1979, 676 stran
Mičinská Ludmila, Architektura pro 3. ročník SPŠ, 1. vydání Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury 1988, 216 stran
Honzík Karel, Architektura všem, 1. vydání Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956, 246 stran
Uher Vladimír, Pavlík Milan, Dialog tvarů, 1. vydání Praha: Odeon - nakladatelství krásné literatury a umění 1974, 1. vydání, 240 stran
Neufert Peter, Neff Ludwig, Dům, byt, zahrada, Bratislava: vydavatelství Jaga
Group 2002, 1. vydání, 236 stran,
- 52 -
Malý slovníček
Dvořáček Petr, Architektura českých zemí I a Architektura českých zemí II, nakl.
Levné knihy Kma, Václavské nám. 38, Praha (CD, alt. broţury)
Staňková Jaroslava a kol., Architektura v proměnách tisíciletí, nakl. Sobotáles, U Slavie 4, Praha 2005
Hájek Václav, Architektura – klíč k architektonickým slohům, nakl. Grada, Praha 2002
Syrový Petr, Dobrodruţství architektury, ABF Praha 1999
Lauerman, Semeráková, Vývoj arch. a stavění, 1. a 2. část, skripta Fakulty stavební
ČVUT Praha 2005
Benešová, Semeráková, - Vývoj architektury 12, doplňkové skriptum Fakulty stavební
ČVUT Praha 2006
Download

Architektonická kompozice - bývalá Střední průmyslová škola, Ústí