8 2012 Informační příloha MO ČR a AČR
8 20
012
12
2012
Připraveno redakcí
Společně do afghánské mise
78
České a chorvatské posádky vrtulníků Mi-17/171 absolvovaly
na letecké základně Zemunik Donji společnou přípravu v premiérovém
kurzu Air Advisor Team Pre – Deployment Training Course
Společně do afghánské
Až doposud byl pro nás chorvatský Zadar pouze vyhlášeným turistickým letoviskem.
Kouzlo Jaderského moře a pohoří Velebit si tady ročně užívají stovky Čechů. Od května
letošního roku je tento přímořský klenot Dalmácie také hostitelským městem pro
příslušníky vrtulníkového letectva vzdušných sil Armády ČR. Na nedaleké letecké
základně (Zrakoplovna baza Zadar – Zemunik Donji) absolvují společnou letovou
přípravu s Chorvaty před nasazením do jednotky Air Advisor Team (AAT), která cvičí
létající a pozemní personál afghánského letectva na kábulském mezinárodním letišti.
„Máme-li společně bojovat, musíme
spolu cvičit“ – to je motto česko-chorvatské iniciativy, jejímž cílem je příprava
posádek dopravních vrtulníků Mi-17/171
a pozemních specialistů z obou států před
vysláním do dalších rotací leteckého poradního týmu AAT, který má na starosti výcvik
příslušníků afghánských vzdušných sil (Afghan Air Force – AAF) na letišti v Kábulu.
Kvůli sjednocení operačních postupů pro
používání strojů řady Mi a pro vyšší zefektivnění práce instruktorů byla připravena
na základě bilaterálních jednání mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou
série přípravných kurzů pod názvem Air
Advisor Team Pre – Deployment Training
Course (AAT PTC). Pilotní projekt byl zahájen v dubnu úvodní týdenní teoretickou
částí na mošnovském letišti a poté pokračoval čtrnáctidenním praktickým výcvikem
z chorvatské letecké základny Zemunik
Donji. Unikátní výcvikový program, prozatím v trvání dvou roků, je rozdělen do šesti
kurzů. První byl ukončen v polovině května
a absolvovali jej převážně příslušníci jednotky AAT, která převezme operační úkol
v Kábulu na přelomu července a srpna.
Začátek druhého kurzu se předpokládá
na podzim letošního roku.
Přípravný kurz je plně koncepčně podporován americkou stranou, která pro společný výcvik česko-chorvatských posádek
8 2012
é mise
vrtulníků Mi-17/171 vyčlenila svoje experty
a letové instruktory. O finanční náklady, konkrétně 1,56 milionů eur, se podělily Norsko,
Dánsko a Nizozemsko (každá země poskytla
půl milionu eur), jakožto i Švédsko a Finsko. V dokumentu technického ujednání,
takzvaném technical arrangementu, mezi
ministerstvy obrany České republiky a Chorvatské republiky byla dohodnuta vzájemná
bezplatná podpora a servis poskytovaný
hostitelskou zemí. Toto ustanovení výrazně
snižuje náklady nutné pro pobyt příslušníků kurzů obou zemí v zahraničí. Pro českou
stranu z toho konkrétně vyplývá uhradit
týdenní pobyt chorvatské jednotky v ČR
po dobu výše uvedených šesti kurzů během
dvou let. Pro tyto účely AČR alokuje částku
ve výši necelých čtyři sta tisíc korun.
Realita, která těší
Charakteristickým znakem, který nově
vzniklý projekt od samého počátku provází,
je stálá podpora vrcholných činitelů ozbrojených sil obou států. Na mošnovském letišti ji při zahájení kurzu AAT PTC zřetelně
deklaroval první náměstek ministra obrany
České republiky Jiří Šedivý: „Afghánce dnes
cvičí několik národů a každý má trochu jiné
osnovy, což pak dělá potíže při samotném
provozu a operačním nasazení. Sjednocení
výcvikových postupů, které jednotlivé týmy
AAT uplatňují, je třeba provést co nejrychleji.
Standardizací norem pro vrtulníky ruské provenience typu Mi-17/171 bezpochyby zvýšíme efektivitu výcviku afghánského pozemního a létajícího personálu vzdušných sil.“
Pozitivní hodnocení společné přípravy
českých a chorvatských instruktorů opakovaně zaznělo také při VIP dnu (10. května)
na vojenském letišti Zemunik. „To, co společně děláme, je v duchu alianční iniciativy
Smart Defence neboli takzvané chytré obrany. Realizujeme něco, co Severoatlantická
aliance aktuálně potřebuje. Že jde o správný a efektivní záměr, nás ubezpečuje kladná reakce našich partnerů v NATO. Zájem
o výcvikový kurz už projevily další země.
Sjednocení výcviku českých a chorvatských
posádek vrtulníků považuji za ten nejlepší
důkaz alianční spolupráce. Toto je realita,
která nás velice těší,“ řekl exkluzivně pro
A report chorvatský ministr obrany Ante
Kotromanovič, který v doprovodu náčelníka
Generálního štábu ozbrojených sil Chorvatské republiky generálplukovníka Drago
Lovriče za cvičícími vojáky na Zrakoplovnu
bazu Zadar – Zemunik Donji přijel.
Spokojenost byla znát také na české
straně. „Společnou přípravu hodnotím velice pozitivně a nemám pochyby o tom, že je
dobrým základem pro nadcházející rotaci
jednotky AAT. Čeští a chorvatští piloti dopravních vrtulníků Mi-17/171 spolupracují
na kábulském mezinárodním letišti KAIA už
několik roků a tato iniciativa je tím nejlepším
krokem k dalšímu progresu. Dnes jsem viděl
piloty v akci a nemám obavy. Budou dobře sehraný tým,“ konstatuje první zástupce
náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka a pochvaluje si skutečnost, že se o přípravný kurz před afghánskou misí zajímají jak členské země NATO,
tak partnerské státy. „Nejdále prozatím
pokročila jednání s Maďary a Litevci,“ dodává generál a vyslovuje přesvědčení, že ani
po realizaci některých organizačních opatření v AČR nebudou vize AAT PTC utlumeny. „Organizační změny se převážně týkají
struktur velení a řízení. Nepředpokládáme
omezovat schopnosti transportního vrtulníkového letectva.“
Ze slov ředitele sekce rozvoje druhů
sil – operační sekce Ministerstva obrany brigádního generála Bohuslava Dvořáka vyplývá, že se s nasazením leteckých poradních
týmů Armády ČR v Kábulu počítá minimálně
do roku 2014. „Naším společným cílem je
připravit afghánské vzdušné síly k převzetí
operačních úkolů. Jakmile se nám to podaří,
naše mise bude naplněna. Společným úsilím
se nám podaří vycvičit afghánské kolegy
daleko lépe. O to rychleji budou vytvořeny
vhodné podmínky k předání bezpečnosti
Afghánistánu do rukou samotných Afghánců,“ argumentuje gen. Dvořák a připomíná, že v jednotce AAT působí dvě mezinárodní expertní skupiny: česko-chorvatská
na transportních Mi-17/171 a česko-maďarská na bitevních Mi-24/35. „Naším zájmem
samozřejmě je, aby se do přípravných kurzů
před nasazením zapojili i příslušníci letky
Mi-24/35. Jisté představy máme, některá
jednání už proběhla. Situace je však nelehká, a to především z hlediska finančního
rámce, který máme v současné době k dispozici,“ říká ředitel SRDS-OS MO.
Není tajemstvím, že přípravný kurz
AAT PTC je jakousi prvotní fází k daleko vyšším metám resortu obrany České republiky.
„Tento česko-chorvatský projekt považujeme za základní stavební kámen k mnohem
ambicióznějšímu cíli, kterým je mezinárodní středisko leteckého výcviku pro létající
a pozemní personál vrtulníků řady Mi neboli Multinational Aviation Training Centre
(MATC),“ dodává generálmajor M. Žižka
a doplňuje, že projekt zároveň umožní zúročení všech dílčích aktivit v souladu s plánovanou koncepcí rozvoje vrtulníkového
letectva Armády ČR a také mezinárodních
iniciativ zaměřených na výcvik létajícího
a pozemního personálu, včetně standardizačního výcviku Air Advisor Team Pre – Deployment Training Course.
79
80
V této souvislosti je třeba dodat, že ani
tímto unikátním vrtulníkovým projektem
český vklad vůči Afgháncům nekončí. „Pokud náš záměr schválí Parlament České republiky, vyšleme příští rok do Afghánistánu
opět českou vrtulníkovou jednotku,“ dodává brigádní generál Bohuslav Dvořák.
Taktické mise
na simulátoru
Třiašedesát hodin. To je teoretická
„porce“ premiérového přípravného kurzu
českých a chorvatských posádek vrtulníků.
Odstartovala drilem ve výcvikovém centru akciové společnosti Helicopter Training
Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském
letišti. Zpočátku řadou přednášek, ve kterých byly doslova rozpitvány jak specifika
nadcházejícího prostoru nasazení, tak profesní zvláštnosti při plnění operačního úkolu. „Teoretické znalosti si posádky vrtulníků
ověřovaly na letovém trenažéru, který je
vybaven špičkovými simulačními technologiemi pro vrtulníky řady Mi. Dokáže věrně
napodobit jakékoliv podmínky letu a činnost stroje, včetně krizových situací nebo
zvířeného prachu při vzletu a přistání,“ říká
podplukovník Rudolf Straka, pilot-instruktor z 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, který kábulský
vzdušný prostor dobře zná z předcházejících
nasazení v českém výcvikovém týmu.
V přípravě se postupovalo od zdánlivě
jednoduchých až po ta nejsložitější zadání.
„Výjimkou nebyly ani taktické mise. Posádky
dostaly operační úkol a ten zevrubně rozpracovaly. Poté na simulátoru provedly požadované lety. Vše odpovídalo realitě Afghánistánu, včetně identického pojmenování
předsunutých základen v horách. Náročnost
výcviku se postupně zvyšovala. Do scénářů
se zapracovávala například nečekaná střelba protivníka ze země nebo zvláštní případy
za letu,“ upřesňuje pplk. R. Straka.
Jeho zkušenosti jsou vítány. I když byli
v pilotním kurzu AAT PTC někteří jednotlivci, kteří afghánskou misí již prošli, stále
jim má co říct. To proto, že v Afghánistánu
nelze nic podcenit. „Létat v krizové oblasti
vyžaduje neustálou maximální soustředěnost
a perfektní přípravu. Tam se nerozlišuje, zda
se jedná o výcvikový nebo operační úkol.
Před každým letem si každá posádka vrtulníku připravuje takzvané vyhodnocení risku.
V něm se zvažují všechny faktory daného nasazení, počínaje počasím a konče zpravodajskými informacemi. Je to bodovací systém.
V konečném součtu bodů zjistíte, nakolik je
váš let riskantní, a podle toho přijímáte konkrétní opatření, aby se sebemenší nebezpečí
ještě minimalizovalo. Každý faktor rozhoduje
o způsobu provedení letu,“ vysvětluje podplukovník Straka a konstatuje, že stoprocentní bezpečnost však nelze zaručit v žádné
bojové operaci.
Zajímavým zjištěním je, že obsah přípravných kurzů nebude identický. „Pilotní
kurz podrobně vyhodnotíme. Do druhého
cyklu, který předpokládáme zahájit v září
letošního roku, již zapracuje další aktuální
poznatky. Jednotlivé AAT PTC tedy budeme
upravovat v závislosti na konkrétní situaci
v místě nasazení. Náš společný výcvik musí
vést k tomu, aby začlenění do operačního úkolu bylo co nejrychlejší. V Kábulu už
jde o velice dynamický proces. Tam už jste
konfrontováni s každodenní realitou,“ říká
major Miloslav Synek ze sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany.
Škarohlídové
mohou
namítnout,
že význam tréninkových kempů se může
míjet účinkem, když se v případě AAT jedná
o zkušené vojenské piloty-instruktory. „Tyto
společné kurzy považuji za velice přínosné.
Je to ten nejlepší systém přípravy. Seznámil
jsem se s výukovým plánem a říkám, že je
na vysoké profesní úrovni. Z vlastní praxe
mohu potvrdit, že jisté rozdíly v poradenství příslušníkům afghánských vzdušných sil
existují. Já jsem sloužil v páté jednotce AAT
na kábulském letišti a určitě bych obdobnou
průpravou před nasazením rád prošel. Dalším
benefitem je vzájemné poznání a vědomost
o tom, s kým budete čtyři měsíce v leteckém
poradním týmu pracovat,“ argumentuje pilot
vrtulníku major Peter Smik, který se z Afghánistánu nedávno vrátil.
Věrohodná kopie
Afghánistánu
Z Ostravy do Zadaru neboli z letového
simulátoru do kabiny vrtulníku Mi-171Sh.
Po týdenním nácviku na leteckém simulátoru v Česku přichází čtrnáctidenní akademický a letecký výcvik v Chorvatsku. Proč
8 2012
Na květnovém summitu v americkém
Chicagu Severoatlantická aliance
schválila vznik mezinárodního
střediska leteckého výcviku pro létající
a pozemní personál vrtulníků řady Mi –
Multinational Aviation Training Centre
(MATC). Výstavba „českého příspěvku“
do iniciativy označované Smart Defence
vzejde z kapacit Centra leteckého
výcviku (CLV) v Pardubicích.
právě na letišti Zemunik Donji? „Kvůli jisté
podobnosti s prostředím a meteorologickými podmínkami v oblasti nadcházejícího nasazení Air Advisor Teamu. V okolí této letecké základny je dostatečný počet pracovních
zón, v nichž lze plnit operační úkoly. Blízkost
hor umožňuje intenzivní výcvik v přistávání
na plochách omezených rozměrů. Využívat
lze i nedalekou leteckou střelnici,“ vyjmenovává některé z důvodů velitel chorvatské
vrtulníkové letky podplukovník Michael Križanec a upřesňuje, že plánovaný nálet na pilota je sedm hodin.
Jeho další slova přerušuje hluk z roztáčejících se rotorových listů dvou „stosedmdesátjedniček“ na stojánce Zrakoplovne
bazy Zadar. Během následujících deseti
minut posádky provedou motorovou zkoušku a zkontrolují funkčnost všech systémů
na palubě vrtulníků. Po povelu od řídícího
létání začínají pojíždět na místo vzletu. Je
přesně devět hodin, když se Mi-171 s trupovým číslem 226 a kapitánem Robertem Rajtmajerem a majorem Krešimirem Matanem
v kokpitu odpoutá od země a udělá kontrolní zavisení zhruba v pěti metrech nad ranvejí. Vzápětí stroj provede vzlet středem dráhy
a po dosažení asi stodvacetikilometrové
rychlosti začíná pozvolna stoupat a provádět zatáčku doleva.
O pár minut později se situace opakuje. Jenom s tím rozdílem, že startuje „dvěstědvacetdevítka“ s další česko-chorvatskou
posádkou – major Josef Kořínek a kapitán
Dalibor Ivelja. Také oni se v nadcházejících
dvou hodinách nejprve zaměří na nácviky vzletů a přistávání pod různými úhly
při maximální vzletové hmotnosti a potom
v pracovních zónách na řešení nouzových
situací za letu. Z profesního hlediska sice
nejde o těžký úkol, avšak jeho neustálým
opakováním se de facto veškeré postupy
smíšených posádek v kabině automatizují.
Piloti se k sobě navíc chovají tak, jako kdyby
v reálu instruovali Afghánce. Každý zdařilý
detail je posouvá k cíli jednotky AAT – připravit afghánské posádky vrtulníků na operační let. Netřeba zdůrazňovat, že veškerou
činnost příslušníků kurzu pečlivě monitorují
američtí instruktoři. Ve skutečnosti současní
nebo bývalí vojenští piloti s bohatými zkušenostmi z bojových operací v různých částech
světa.
Letové úsilí je den ode dne náročnější.
Vrcholí operačními misemi s taktickým námětem. Jednoduše řečeno úkoly takřka totožnými s těmi, které je čekají za pár měsíců
v Kábulu. „S podplukovníkem Petrem Kratochvílem jsme zahajovali mentorovací činnost na Mi-17 v Kábulu. To bylo v listopadu
2010. Byli jsme tam čtyři a půl měsíce a každý z nás nalétal přibližně sto třicet hodin.
Proto jsem si zpočátku kladl otázku, nakolik
pro mě může být AAT PTC ještě přínosem.
Zdokonalovat se však člověk musí neustále.
Piloti nejsou výjimkou. V Afghánistánu je to
skutečně létání nadoraz. V horském terénu,
za vysokých teplot a prašnosti, s maximální
váhou stroje, v krizové oblasti, kde je jistý
stupeň ohrožení. Tento společný výcvik
určitě zkvalitní naši připravenost k plnění
úkolů,“ říká kpt. R. Rajtmajer.
Bezmála tříhodinová letová mise končí a Mi-171Sh postupně přistávají na ploše
letiště. „Na předsunuté základně jsme vyzvedli skupinu vojáků a přepravili je do místa určení. Během letu a přistání na ploše nás
kryly bitevní vrtulníky,“ vysvětluje při vystupování z kabiny mjr. Kořínek a společně se svým chorvatským kolegou odchází
na poletový brífink.
A report dostává pár minut od palubního střelce. „Do Afghánistánu půjdu už počtvrté a vždycky jako palubní střelec. Bude
to již moje osmá mise v zahraničí,“ šokuje
na úvod sympatický profesionál a zdůrazňuje, že ani tato skutečnost jej neopravňuje
k sebemenší laxnosti. „Plně koncentrovaný
musíte být každou vteřinu a v každé situaci. Já jsem další pár očí pro pilota. Nejsem
na palubě jenom proto, abych mačkal spoušť
kulometu, ale jako člen posádky vykonávám
i jiné činnosti. Střelba, to už je taková ta
třešnička na dortu. Trvá pár sekund, navíc
v pohybu, a v žádném případě to není o tom,
že budu mít třeba dvě minuty cíl na mušce.
Můj úspěch ve vzduchu je podmíněn nejen
předvídavostí, ale především zkušenostmi,
které lze získat jedině dlouhodobou praxí.
Musíte dokonale zvládat zbraň a mít toho
hodně nastříleno. Tento kurz splňuje přesně
to, co je třeba pro nasazení do zahraniční
mise.“
K vrtulníkům přicházejí chorvatští
a čeští technici, které vede kapitán Ondrej
Pecha. Po svých odbornostech začínají
připravovat stroje k dalšímu letu. Odpolední mise mají naplánovaný vzlet na třetí
hodinu…
Pavel Lang „
Foto: Jan Kouba
81
82
Studenti dosáhli na
„JAGUÁRA“
Každoroční účast dvou studentů – příslušníků skupiny Commandos Univerzity
obrany v kurzu přežití v džungli Francouzské
Guyany je pro ni prestižní záležitostí. Letos
tuto příležitost dostali dokonce čtyři studenti, kteří zde na přelomu března a dubna
absolvovali dvoutýdenní výcvik zaměřený
na přežití a boj v džungli.
Výcvik pořádá 3. pluk pěchoty Cizinecké legie se sídlem v Kourou. Legionářský
pluk má vyčleněno třicet instruktorů pro
Centrum výcviku v rovníkových oblastech
(CEFE) se základnou přímo v amazonském
pralese poblíž městečka Regina, odkud
se vyráží do náročných terénů. Tam se také
prvních deset dnů po příletu účastníci kurzu připravují intenzivním výcvikem, než začne samotný čtyřdenní maraton tropickou
džunglí.
Výcvik začal ve čtyři hodiny třicet minut
budíčkem. Následovalo přezkoušení, které
mělo odhalit fyzické schopnosti jednotlivých
účastníků kurzu. Poučení o chování v džungli a informace o místní flóře a fauně byly
doprovázeny praktickými ukázkami. K tomu
účelu existuje na základně malá zoologická
zahrada, ve které žije většina místních živočichů, pavouky a hady počínaje a jaguárem
konče.
V džungli provázelo studenty Univerzity obrany – rotného Daniela Buršíka, četaře
Petra Topinku, Jakuba Rozsypala a Lukáše
Chroumala – všudypřítomné vlhko, někdy
hlad i žízeň. Největší nebezpečí ovšem představoval hmyz. Komáři zde totiž přenášejí
malárii. Nebezpečné bývá uštknutí hadem,
kousnutí pavoukem, bodnutí štírem či kontakt s jedovatou žábou. „Po pár dnech
přestanete nebezpečí vnímat a soustředíte
se jenom na výcvik,“ říká Lukáš Chroumal,
který sice v pralese potkal dva jedovaté
hady, ale nasˇtěstí se nic nestalo.
Praktický výcvik je zaměřen především
na osvojení si návyků nezbytných pro přežití
v místních nehostinných podmínkách. Ne
nadarmo jsou součástí Francouzské Guyany známé Ďábelské ostrovy. Účastníci kurzu
se učí orientovat v džungli, plaví se na pirogách, získají základní dovednosti při práci
s mačetou, procvičí si budování improvizovaných přístřešků i vorů a naučí se získávat
prostředky k obživě z místních zdrojů.
Po celou dobu jsou pod neustálým dohledem instruktorů a musí opakovaně zdolávat místní obávanou soustavu čtyř překážkových drah vybudovaných v džungli, které
jsou jakousi třešničkou na legionářském
dortu. „Stezka sviní“ představuje soustavu
překážek vedoucích přes rozbahněné slepé
rameno řeky. Vojáci na ní procvičují přelézání, balancování, podlézání, šplhání, skoky,
potápění a plavání. „Stezce lián“ se mezi
frekventanty kurzu říká opičí. Tvoří ji především lana, sítě, stromy a dřevěné konstrukce. Je zaměřena na šplhání, ručkování, skoky
a balancování.
Nejdéle trvá zdolání „týmové stezky“, a to většinou přes dvě hodiny. Jedná
se o devět překážek vyžadujících spolupráci celé skupiny, tedy nejméně sedmi lidí.
Opět ji tvoří bahno, stromy a obří hladká
stěna. Poslední prověrkou je transport „raněného“ skupinou minimálně sedmi lidí.
Ten je přivázaný co nejpevněji k dlouhé
kládě. Takto ho musí vojáci přepravit přes
náročný rozbahněný terén, který střídá
značné převýšení.
Nekonečné pěší přesuny v pralese a překážkové dráhy ve vodě, v bahně
i na stromech, to jsou ty nepříjemné části
kurzu přežití, protože jste neustále mokří
a od bláta. Jedinou šancí, jak mít alespoň
jedno relativně suché oblečení na noc, je
přenášet ho v utěsněném barelu. V džungli
totiž vlhkost dosahuje až 98 procent. „Drsné byly všechny dny,“ vzpomíná četař Lukáš Chroumal. „Běžné byly odřeniny, opruzeniny, spálené ruce od lan. Spávali jsme
ve vlastnoručně zhotovených přístřešcích
ze stromů a palmových listů. Ukládali jsme
se brzy, protože se stmívalo kolem sedmé
a jediným světlem byl oheň. Většinu nocí
propršelo. Teploty přes den se pohybovaly
od třiceti do pětatřiceti stupňů Celsia.“
Vrcholem náročného kurzu však byla
čtyřdenní mise s hlavním cílem přežít. Přežití v džungli předcházela příprava, kterou
vedl domorodý indián jménem Narcis, jenž
pracuje pro zdejší jednotku Cizinecké legie.
8 2012
Vojákům ukázal, které plody se dají jíst
a jak si je mají připravit, jak opatřit stravu
lovem, jak zhotovovat vrše na ryby a pasti
na zvěř.
„Vojenští instruktoři nás vysadili
v džungli bez jídla a bez vody. Měli jsme jen
brokovnici s deseti náboji na ochranu, tablety na úpravu vody, sůl, jednoduché rybářské
náčiní, barely, buzolu a píšťalku. Dokonce
nám vzali i trička a tkaničky od bot,“ vypočítávají četaři Jakub Rozsypal a Lukáš Chroumal. Živit se měli tím, co si sami uloví. Tým
Jakuba Rozsypala ulovil opici, která se sice
kvůli parazitům nesmí jíst, ale vyměnil ji
za tři čtvrtě kila rýže pro dvacet lidí! „Nasˇtěstí byl ve skupině jeden kluk, který vyrostl
v podobném prostředí a znal plody džungle,
a tak nás naučil, co můžeme jíst,“ říká četař Rozsypal. Tým, jehož členem byl Lukáš
Chroumal, ulovil jen pár drobných mokřinových krabů. „Uvařili jsme z nich polévku.
Byla téměř nepoživatelná. Nebylo v ní snad
žádné maso. Bylo to mastné a slané, tak
jsme alespoň doplnili minerály,“ popisuje
netradiční jídelníček četař Lukáš Chroumal.
Ani s vodou to nebylo jednodušší.
„Brali jsme ji z řeky, ale i když jsme ji vyčistili tabletama, zůstala zabarvená do hněda.
V řece jsme se také koupali, myli samopaly,
prali v ní maskáče a holili se,“ vzpomíná četař Rozsypal.
Zajímavou zkušeností byl i simulovaný
útok na vyzbrojenou základnu ilegálních
těžařů zlata či drogové mafie. „Útok jsme
pouze simulovali na připravenou imitovanou základnu. Přesto byla celá akce kvůli
složitému pohybu v pralese velmi náročná,“
líčí četař Lukáš Chroumal a upřesňuje, že vysekat v džungli kilometr s výstrojí trvá skoro
dvě hodiny.
Velitel 3. pěšího pluku plukovník Lardet
byl s výkony českých vojáků spokojen a ocenil také jejich dobrou fyzickou připravenost
a psychickou odolnost. Zároveň vyjádřil
přání, aby se studenti brněnské Univerzity
obrany kurzu přežití ve Francouzské Guyaně zúčastnili i v příštím roce. Na základně
se naši vojáci setkali i s legionáři českého
původu, kteří se k nim chovali velice vstřícně
a snažili se jim pomáhat.
Bohužel četař Petr Topinka kvůli zranění kurz nedokončil. „Při pohybu v džungli je
snadné utrpět nějaké zranění a tělo v těch
podmínkách reaguje jinak než normálně.
V mém případě se tak stalo a zranění nohy
spolu s infekcí mě vyřadilo do konce kurzu.
I tak mám spoustu cenných zkušeností pro
svoji budoucí profesi,“ říká četař Topinka.
Studenti Univerzity obrany a kadeti
z vojenské školy l’Ecole Spéciale Militaire
de Saint-Cyr, kteří kurz dokončili, složili závěrečné zkoušky. Nyní na svých uniformách
mohou nosit odznak jaguára, který získali
za absolvování kurzu ve Francouzské Guayně. A také vzpomínat na pocity úlevy, sˇtěstí
a vítězství, které se u všech dostavily poté,
co náročný kurz přežití absolvovali.
Pavel Pazdera „
Foto: archiv CEFE
83
84
K těm, kteří odvádějí v misích
nejnebezpečnější práci, patří
příslušníci týmů EOD (Explosive
Ordnance Disposal). Sešli
se u nich nejlepší pyrotechnici
naší armády a získávají ocenění
i ze strany spojenců.
NEJLEPŠÍ TÝM
Afghánská noc prozářená hvězdami.
Po nebi se prohánějí létavice a konvoj vyráží ze základny. Američtí řidiči obrněných
trucků mají dobrou náladu. Jako doprovod
dostali český tým EOD, který je na základně považován za jeden z nejlepších. Nechce se ani věřit, že ještě před několika lety
se američtí vojáci zcela vážně vyptávali, zda
u nás máme barevné televize.
„Většina přesunů se koná v noci, protože tma znesnadňuje míření střelcům z pancéřovek RPG-7 a odhad odpalovačům různých
improvizovaných výbušných systémů IED
(Improvised Explosive Device),“ říká rotmistr
Václav Auterský. Právě on velel nepočetnému
českému týmu na základně u amerického
úkolového uskupení Task Force Paladin a pro
mimořádné výsledky se stal mimo jiné hrdinou týdne. Někomu by se takové označení
mohlo zdát až komické, ovšem v americké armádě je berou velmi vážně. Služební hodnocení je tam cestou k postupu v jednoznačně
daném systému kariérního růstu. Základ tam
při posuzování vojáků všech hodností tvoří
odborné znalosti, založené obvykle na absolvování speciálních kurzů, a především bojová
praxe.
„Nejčastější problémy vytvářely na komunikacích miny italské a britské výroby,
v naší oblasti nejčastěji protitankové Mk.7.
Dále se jednalo o improvizované výbušné
systémy IED ve formě buď dělostřeleckých
granátů, nebo fugasů iniciovaných na dálku
nebo tlakovými spínači,“ pokračuje Václav
Auterský.
Afghánistán, stejně jako Irák a řada
dalších zemí v Asii a Africe, je odkázán
na zásobování pomocí nákladních automobilů. Důvodů je řada, počínaje obecnou
chudobou země až po následky různých
válek, nejčastěji občanských. Železnice byly
většinou zničeny, pokud vůbec existovaly,
vodní toky mají omezený rozsah a letecký
část tvořily v naší oblasti především americké náklaďáky a tahače s pancéřovanými
kabinami a zvýšenou odolností vůči minám
a IED. Civilní část se skládala z nejrůznějších
Improvizovaný výbušný systém vyrobený z dělostřeleckých granátů propojených bleskovicí
transport je drahý. V zemi zničené jako Afghánistán se část obyvatel prakticky nedokáže uživit, takže je závislá na potravinové
pomoci. Ta se dostává k cíli pouze po nekvalitních komunikacích, jež využívají denně
desítky konvojů, ale i samostatně jedoucích
automobilů a povozů.
„Takový konvoj má zpravidla kolem
60 velkých nákladních automobilů. Vojenskou
nákladních automobilů, které byly naloženy,
co to šlo. Ty samozřejmě pancéřovou ochranu
postrádaly, takže řidiči vezoucí potraviny nesli pod palbou tálibánců doslova kůži na trh,“
dodává Václav Auterský.
Vzhledem k délce konfliktu v Afghánistánu, a rovněž v Iráku, dosáhla ochrana konvojů vysoké úrovně a systémovosti. Různé
druhy sil si poskytují vzájemnou podporu.
8 2012
Ke každému konvoji lze přivolat bitevní vrtulníky AH-64 Apache nebo bitevní letouny
A-10 Thunderbolt II, případně víceúčelové
bojové letouny F-16 Fighting Falcon od letectva USAF. Zde však existuje jeden limit.
Z humanitárních důvodů se letci vyhýbají
bombardování afghánských osad.
„Spolupracovali jsme především s americkými specialisty od US Army. Samostatnou
kapitolu tvoří afghánští EOD. V naší oblasti
měli dva týmy. Jsou to dobří odborníci a zároveň srdcaři, jdou do toho rukama,“ doplňuje
další zajímavosti Václav Auterský.
Vývoj na afghánském bojišti lze hodnotit jako neustálé nalézání útočných prostředků a opatření vůči nim. Obdobné to bylo již
za druhé světové války. Příslušníci afghánské
ozbrojené opozice se učí a dokážou reagovat
na různé technologické změny. Používání
rušiček koaličními jednotkami je vede k dálkovému odpalování IED kabelem (Command
IED) nebo k jednoduchým, mechanickým, ale
velmi spolehlivým metodám.
Český tým pracoval s velkým nasazením. V některých dnech v letním období prováděl tři až čtyři výjezdy za den, přičemž jeden týden pracoval pro české vojáky a druhý
pro americké spojence.
„Za dobu naší mise se základna stala
terčem raket i minometné munice, případně
granátů z bezzákluzových kanonů SPG-9
ruského původu. Jinak se nestalo nic zvláštního,“ končí Václav Auterský.
Cougar JERRV
Martin Koller „
Foto: Václav Auterský, US Army
Cougar vybavený rollerem
Robot Talon
Improvizovaný výbušný systém pod povrchem terénu
Vozidlo JERRV (Joint Engineering Rapid Response Vehicle / Joint EOD Rapid Response Vehicle)
Americké jednotky EOD začaly od konce roku 2004 používat nová specializovaná kolová vozidla odvozená od silně odolných typů programu MRAP (Mine
Resistant Ambush Protected). Příslušníci EOD používají nejčastěji vozidla Cougar v konfiguraci 4×4 nebo 6×6, která jsou upravena do verze JERRV. Osádku
tvoří zpravidla čtyři vojáci. Pátým členem týmu je robot střední velikosti Talon, který se veze na zádi vozidla. V některých případech patří do výstroje i malý
přenosný robot typu Packbot. Ke speciální výbavě patří dále ochranný oblek EOD 9. Úspěšnost při vyhledávání různých improvizovaných výbušných systémů,
min a všemožné munice, ale i protivníků v okolí vozidla zvyšuje systém, který kombinuje televizní a termovizní kamery, jež pracují v sedmi režimech. Obraz,
který získávají z okolí, se promítá na sklopnou plochou obrazovku. Dalším důležitým prostředkem je systém sledování a kontroly okolí a satelitní komunikace
BFT (Blue Force Tracking). Ochranu vozidla před výbušnými nástrahami a sytémy odpalovanými bezdrátově na dálku zesiluje speciální rušič. Pro ničení
nalezených trhavin a munice má osádka k dispozici trhaviny a iniciátory. Jako první jede obvykle vozidlo s rollerem, což je systém, který tlakově, případně
elektronicky iniciuje miny nebo IED pod povrchem komunikace či terénu. Vozidlo JERRV poskytuje vysoký stupeň ochrany a značný uživatelský komfort.
Po většinou tvrdém afghánském terénu se může pohybovat i mimo komunikace.
Připravila redakce časopisu A report – měsíčník Ministerstva obrany ČR „ Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 „ Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553,
724 033 407, e-mail: [email protected], www.army.cz „ Grafická úprava a zlom přílohy atm+: Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 „ Titulní foto: Vladimír Marek
85
Download

8 2012 Informační příloha MO ČR a AČR Společně do