BAŤÁK
STUDENTSKÝ ČASOPIS SPŠ ZLÍN | DVOUMĚSÍČNÍK | LEDEN - ÚNOR
NA RANDE DO KNIHOVNY
BLESKOVĚ - SANTE CATERINA
PRO ZASMÁNÍ I ZAMYŠLENÍ
NEZAPOMNĚLI JSTE NA KRMÍTKO?
VODA NAD ZLATO
ROZLUŠTÍME STROJOVÝ KÓD MOZKU?
ZNÁTE ŠKOLNÍ ŘÁD?
R
ok se s rokem sešel a ani jsme se nenadáli, máme před sebou nepopsaný list papíru, nový rok. Přiťukli jsme si skleničkami a v kalendáři přepsali desítku na jedenáctku. Pro mnohé z nás nový rok neznamená nic jiného, ale ne pro všechny. Na letošní maturanty si brousí zuby státní maturita, která klepe na dveře už nějaký ten pátek. Ta se sebou sice přináší poněkud více škody než užitku, ale raději nepředbíhejme, třeba se ze strašáka vyklube převlečený klaun. Přesto vzala
spousta studentů novou formu maturit na vědomí, pročetla si seznam povinné četby a začala přelouskávat rádoby zábavné tituly. Škoda jen, že až maturita donutila většinu studentů navštěvovat knihovnu také z jiného důvodu než jen kvůli počítačům. Tak snad tohle je jeden z mála pozitivních aspektů na státní maturitě. Přeji všem úspěšný rok a to nejen studentům a maturantům, ale i kantorům, kteří, přiznejme si to, to nemají s námi vždy lehké.
Šéfredaktor Tomáš Belloň
([email protected])
NA
RANDE
DO KNIHOVNY
D
BAŤÁK
2
životních dramatech. Jestli máte strach, že vás
někdo v knihách bude moralizovat, tak můžete
být klidní, protože tento účel četby je již dávno
pasé. Stejně tak se dá nahlížet i na klasické
dřívější náměty knih jako např. vítězství dobra
nad zlem. Dnes už téměř všichni víme, jak to
ve společnosti chodí, tak proč o tom i psát. Ve
své podstatě je kniha materiální věc, zboží.
Autor, jenž ji v dnešní době píše, asi nebude
financovat nakladatelství, aby vydalo jeho
názory na „zkažený svět“. Bohužel je to tak,
dnešní autoři se přizpůsobují požadavkům
společnosti, snaží se psát o tom, co lidem
vyhovuje, na co rádi slyší, a jejich vnitřní svět
nenechávají promlouvat v takové míře, v jaké
by si přáli. Proč bychom měli číst? Zejména
proto, že čtení rozvíjí naši představivost a
fantazii. Zaměstnává naše mozkové závity tím,
že pokud chceme z příběhu něco mít, musíme
přemýšlet nad vzájemnými vztahy mezi hrdiny
příběhu, dokázat je zařadit do doby, ve které se
děj odehrává a děj si chronologicky pamatovat
tak, abychom jej ve zkratce dokázali někomu
převyprávět. Člověk pak má dobrý pocit z toho,
že je schopen něco říct svými slovy, přidat
vlastní názor a zhodnotit příběh podle vlastního
uvážení.
aše knihovna, jak každý ví, disponuje
velkým počtem počítačů s přístupem
na internet. Na internetu studenti nejčastěji
vyhledávají stránky a internetové obchody
s hrami, oblečením, telefony a elektronikou
vůbec. Ve volných chvílích běží téměř na všech
monitorech YouTube, Facebook, Travian a
Divoké Kmeny. Holt zábavné portály plní svůj
účel na „sto pro“ a vzhledem k tomu, že kniha
oproti zábavným serverům nabízí relativně
úzké možnosti zábavního vyžití, budou svůj
účel plnit i nadále. Jak to vidí škola? Neměli
bychom opomenout, jakou měrou se škola
zapojuje do rozvoje knihovny. Bohužel to
žádná sláva není. V minulém roce 2010 byl
přírůstek nových knižních titulů mizivý,
dokonce nejmenší za posledních 10 let. Je to
škoda, protože v posledních měsících přišlo na
pulty knihkupectví mnoho zajímavých titulů,
které by si studenti rádi přečetli, ale nechtějí
si je kvůli tomu hned kupovat. Knihovna by
měla nabízet knižní novinky, které právě vyšly.
Ono přečíst Jiráska nebo Komenského je sice
obdivuhodné, ale člověk má po přečtení těchto
autorů tak zkaženou náladu, že nemá chuť
pokračovat v další četbě. Jak jste na tom vy?
N
Tomáš Belloň
foto: sachemlibrary.org
T
ímto souslovím se dá nazvat nejčastější
důvod, proč studenti navštěvují místní
knihovnu. S oblibou si zde domlouvají
třídní srazy, pořádají porady a hromadně
vypracovávají zadané úkoly. Pokud zrovna
žáci nesedí za stolem a soustředěně nestudují
probrané učivo, nejčastěji je najdete sedět u
televize nebo za monitorem. Že by se to zde
přímo hemžilo knihožrouty, kteří by si četli u
stolů, to se říct nedá. V dnešní době je zkrátka
pohodlnější zhlédnout filmové zpracování
knihy, než číst knihu samotnou. Můžeme to
nazvat jakousi filmovou zkratkou. Na druhou
stranu je to příjemné osvěžení po dlouhém dni
a spousta studentů možnosti, pustit si film v
knihovně, po vyučování využívá. Důležité je ale
zmínit, že v naší knihovně je přibližně 15 000
svazků knih, což nabízí daleko větší možnost,
jak si přijít na své. Mezi frekventovanější
skupinu čtenářů patří studenti čtvrtých ročníků
a důvod je nasnadě – předmaturitní kolaps.
Přečíst pár knih ze seznamu doporučené četby,
nastudovat to, co nestihli přes rok popř. alespoň
nasát atmosféru klimatu vzdělanosti, které knihy
nepochybně vytvářejí. Jak by se dalo očekávat,
častěji si knihy půjčují dívky než chlapci a
analogicky paní učitelky než páni učitelé. Co se
týče učitelů, možná byste očekávali, že čtivější
jsou vyučující českého jazyka, ale chyba
lávky. Učitelé buď patří mezi Pány čtenáře,
nebo nečtou vůbec. Doslova knihožrouty jsou
vyučující matematiky, informatiky a angličtiny.
Osazenstvo kabinetu D203 je knihami přímo
posedlé. To se bohužel nedá říct o studentech.
Tomu, kdo přečte čtyři knihy za měsíc, může
právem náležet titul Pan čtenář. Studenti si
nejčastěji vypůjčují sci-fi literaturu a ostatně
proč ne. Vždyť dnešní svět svou technickou
vyspělostí sci-fi tak trochu připomíná. Dokonce
muselo dojít k příslušným opatřením proti
krádežím některých titulů. Mezi nejchtivější
autory mimo jiných patří knihy od kultovního
autora sci-fi literatury Jiřího Kulhánka. (Pro
zvídavé, všimněte si, že autorovy tituly jsou v
regálu za stolem, u kterého pracují knihovnice.)
Mezi ty, co častěji čtou, patří čtenáři z venkova
než z města. Je to tím, že na venkově má na lidi
vliv méně kulturních podnětů než na ty z města.
Ve městě máme k dispozici řadu kin, divadel,
kulturních památek, což na venkově v takové
míře není. Ty, co málo čtou, možná zajímá, o
čem dnešní knihy jsou, co je jejich obsahem.
nešní autoři nejčastěji píší v první řadě
o vztazích mezi lidmi, dále o lásce a
BLESKOVĚ
SANTA CATERINA
I
v letošním školním roce se konal lyžařský výcvik pro studenty 3. a 4. ročníku. Celkový počet účastníků zájezdu
byl 49, včetně pedagogického dozoru a doktora. Odjezd do
vyhlášeného italského střediska Santa Caterina se konal 10.
prosince 2010. Už při prvních kilometrech bylo vidět, že
každý z nás se nemůže dočkat, až nazuje lyže či snowboard.
Po příjezdu na místo jsme se ubytovali ve velice příjemném prostředí malého penzionu Chalet Primula. Od
následujícího dne to všechno začalo;
lyže,
snowboard, lyže a neustále dokola.
V závěru týdne už mnozí končili dříve, protože se o
slovo hlásila únava či bolesti. Ti vytrvalejší si užívali každý
den, jak nejdéle to šlo. Konaly se zde také závody ve sjezdu,
kterých se zúčastnil snad každý z nás, a všichni jsme se náramně bavili. Nadešel pátek a s ním poslední cesta na Sunny Valley. V sobotu ráno jsme se vydali na zpáteční cestu do
Zlína. Počasí nám vyšlo, téměř ani nesněžilo, což nám vyhovovalo.
elké díky patři našemu pedagogickému dozoru, který
byl celý týden skvělý a snažil se nám to zde co nejvíce zpříjemnit:) Konkrétně manželům Konečným a paní Závodníkové.
V
B A ŤÁK
3
J
JAK
JSEM
BYL
ZKROUŠENÝ
PŘI ZKOUŠENÍ
ak náramně kdysi zněla myšlenka Jana Ámose Komenského, že by
se vědomosti daly osvojit pomocí různých druhů her. Netuším, jestli se tehdy opravdu „škola hrou“ praktikovala,
ale když se nad tím tak zamyslím, má
tato myšlenka hodně daleko od dnešní reality.
Jako mnozí z vás jsem strávil ve školních lavicích spoustu času a dá-li osud,
tak je třeba ani v brzké době neopustím. K tomu však, abych se dostal na
vysokou, jsem si musel cestu klestit
přes devět let strávených na základní
škole a tři roky na střední. Učitelé mi
kladli do cesty spoustu překážek v podobě písemek, u kterých, co si budeme
vykládat, obvykle přišel vhod „mozek
na papírku“. Tento malý chytrý kamarád mi obvykle poskytl všechny důležité informace a tu a tam i nakopl můj
vlastní mozek k práci, což se nestávalo
teda tak často.
romě písemek nás učitelé zahlcovali a stále ještě zahlcují kopou
domácích úkolů. „Nevím, jak ty, Ámo-
K
si, ale já určitě nevidím žádnou hru v
hodinách strávených nad domácími
úkoly.“ Obvykle si tohle říkám, když
otevřu sešit, kde se už na mě tetelí hromada příkladů. Po značném úsilí se mi
podaří rozepnout pouzdro, vzít propisku do ruky a s dobrým pocitem ji do
pouzdra opět schovat. „Však učitelka
to stejně kontrolovat nebude a i kdyby,
tak pořád je tu šance jedna ku dvaceti
sedmi, že si vybere zrovna mě.“
ak nějak jsem v rámci možností
proplouval školním životem. Pouze jedna věc mi ji znepříjemňovala –
zkoušení. Tato proradná věc je ve škole mým největším nepřítelem. Přestože
mám strategicky výhodnou pozici v seznamu studentů, přímo uprostřed, i na
mě musí někdy vyjít řada. Tohoto dne
se bojím jak čert kříže. Vyučující vyvolává moje jméno. Kolem slyším úlevný vzdech mých spolužáků, kterým se
toto utrpení na chvíli odložilo. Pomalu
se zvednu z lavice, jdu směrem k tabuli a hlavou mi probíhají myšlenky, co
všechno už asi nevím. Protože toho, co
T
nevím, je opravdu hodně, radši se soustředím na to, co si ještě pamatuji. Z
lavic se ozývají tlumené povzbuzující
výkřiky mých spolužáků: „I když nic
nevíš, hlavně to zdržuj!“ Přemýšlím, že
teď mi asi pan Tahák nepomůže. Co asi
všechno bylo v těch úkolech, na které
jsem se vykašlal? To už ale stojím před
tabulí a čekám na verdikt učitele, které že to učivo mě vlastně popraví. Tu
vyvolává učitelka i druhého spolužáka
a ten míří stejně radostně k tabuli asi
jako já. Vtom se zeptá třetího spolužáka, zda nemá u sebe minci. Ten aktivně vstane a na pokyn učitelky ji vyhodí do vzduchu. Možná díky osudu nebo
spíš gramlavým rukám mého spolužáka, si všimnu v té, ani ne půlsekundě, co padlo, než ji stihne spolužák zakrýt nohou. „Promiň Dave,“ řeknu si a
rychle, než stihne kdokoliv cokoliv namítnout, řeknu: „Orel!“ Pak už mířím k
lavici s vědomím, že jsem jen o vlásek
unikl smrti, v hlavě mi běhá moje obvykle používaná věta: „Ode dneška se
už ale fakt začnu učit“
Pavel Koukal
O LIDSKÉ
S
SLUŠNOSTI
lušnost, při malém štěstí se s ní potkáváme denně. Není
to však pouhý pojem, který drží naši společnost zkrátka a
diktuje ji podmínky, při kterých se nemusíme za své chování
stydět? Kdo řekl, že je slušnost pozdravit při setkání dvou
osob? Proč není slušnost nepozdravit, co když toho druhého
svým pozdravem obtěžujeme? A proč je slušné vzít si na ples
smoking, namísto roztrhaného trička s trenkama? Je snad
na nich něco špatného? Kde má slušnost své meze a kdo je
určuje? Základy slušnosti získáme při výchově, ale až během
života se naučíme, jak se správně chovat, a to nejen díky těm
dobrým zkušenostem, ba naopak, díky těm špatným, které
se nám o to více vryly do paměti. Uvědomujeme si však
věci, které jsou ty špatné?
Miroslav Morong
CYKLUS
NEKONEČNÝ
K
amarádi a přátelé. Někteří jezdí na
výlety a jiní si třeba jen povídají. Přítel nebo kamarád, není to stejné?
Dalo by se říct, že ano. S kamarádem
mohu podniknout prakticky cokoliv.
S kamarády chodíme fandit, sportovat
nebo si pokecat u piva. Ovšem pokud
kamarád nechápe, že chci být také někdy sám, není přítel. Pokud ano, může
se jím stát. V čem vlastně přátelství
spočívá? Přátelství je založeno především na vzájemné důvěře a upřímnosti a hádky k němu samozřejmě také patří. Takovéto „bouřky“ pročistí vzduch
BAŤÁK
4
a přátelství se často ještě upevní. Musí
být přátelé pořád spolu? Myslím, že
nemusí. Bohatě stačí, když se uvidí třeba jednou týdně. Důležité věci si mohou sdělit i telefonicky. Pro mě je přátelství velmi důležité. Mám rád, když
si mohu s někým nezávazně popovídat nebo třeba jezdit na kole, vyprávět
si historky nebo vtipy. Jenže pokud je
všechno tak fajn, tak proč se přátelství
rozpadá? Přátelství, láska jaký je mezi
tím vlastně rozdíl? To, že si v lásce dáváme pusy, dárečky, konverzujeme u
společné večeře? Láska sice nemá žád-
nou definici, ale dá se alespoň přibližně
popsat. Trávíme spolu více času, chodíme na romantické procházky, řádíme. Držení za ruce k tomu nepochybně patří. Láska může začít už jen obyčejným přátelstvím. Jak ji lásku? Lze ji
poznat např. tím, že protějšek dělá stejná gesta jako já nebo pociťujete nejistotu v jeho přítomnosti. Láska je nevypočitatelná. Zamotá nám hlavu jako
nic jiného, je konečným stupněm společenských vztahů a uzavírá nekonečný cyklus našich životních cest.
Tomáš Belloň
N
MOJE
PRVNÍ
CIGÁRO
ení zvláštností, že často narazíme,
ať už v tisku nebo v televizi, na
reklamy varující nás před kouřením.
I já jsem si bral dlouho k srdci slova
mého dědečka „Synku, co cigareta,
to hřebík do rakve.“. Dlouho jsem
odolával pokušení kamarádů, kteří své
první cigáro se vší parádou vykouřili
už v pěti letech nebo i dříve. Jejich
tatínci se divili a sháněli po šotkovi,
který jim ubíral z krabičky drahocenné
kuřivo. Já jsem nepatřil mezi ty
šťastlivce, protože můj tatínek ani
dědeček nekouřili. Nezbývalo mi nic
jiného, než s trpělivostí stopujícího psa
pronásledovat souseda, který blaženě
T
P
utíkal do seníku. Tam mě přece nikdo
nemůže objevit! Zapálil jsem si své
první cigáro a důležitě jsem z něj
potáhl a ne málo, ale tak, že mi kouř
šel nejen z úst, ale i z nosu. Dýmu bylo
jako z lokomotivy a nejen to! Vydával
jsem řev jako lokomotiva, protože
jsem se kouřem začal dusit! Naštěstí
šel do seníku tatínek a udělil mi první
fackovou pomoc.
U mě to cigáro dopadlo dobře. Díky
pohotovosti tatínka jsem to ve zdraví
přežil. Mnozí však takové štěstí neměli,
často byli zalarmováni hasiči, aby se
podělili o radost z jejich první cigarety.
Martin Večeřa
BEZ MOBILU
ANI RÁNU
o, že světem hýbou technické vynálezy, které na nás za výlohami
naléhavě křičí: „Kup si mě!,“ je nad
slunce jasné. A nejen ve výlohách, ale
i v našich domácnostech, kde si dálkové ovladače mezi sebou šeptají a navzájem se sobě smějí, kdo že to má na
sobě víc prachu. Ten, kterému už nejdou zmáčknou ani tlačítka, samozřejmě vyhrává. Proti tomuto neduhu se
výrobci mobilních telefonů dostatečně pojistili a do mobilů montují tlačítka celkem kvalitní. O této skutečnosti se přesvědčuji každé ráno, když můj
mobil zapípá tu protivnou melodii - to
jakože má být zvuk budíku. Co se dá
dělat. Drapnu po něm a s náležitou zuřivostí zmáčknu to „céčko“. Ještě v posteli mobil zapnu a téměř s bušícím
J
pofukoval z cigarety, a čekat, že mu
snad vypadne z úst nebo odhodí větší
špaček. Došlo-li k tomu druhému
případu, tak jsem s rychlostí geparda
chňapl po špačku a dokouřil, co bylo už
skoro dokouřené. Ale ani tohle nebyla
pořád má celá první cigareta.
řišel věk první a druhé třídy a
teprve ve třetí třídě jsem se dočkal.
Při cestě ze školy se na mě na chodníku
dívala krabička s nápisem „Sparta“.
Ledabyle jsem do ní kopl a tu z ní
vypadla jedna cigareta. Oči se mně
rozsvítily, bleskově jsem ji uchopil a
běžel domů. Aktovkou jsem praštil
do kouta a s drahocenným pokladem
srdcem očekávám oznámení sms zprávy, jejíž příchod se samozřejmě nekoná. Rychle vypnu zvuky, vstanu a dám
se tzv. „do kupy“. Rychlejším tempem si vykračuju k tramvajové zastávce s dobrým pocitem, že všechno mám
a na nic jsem nezapomněl. Tedy skoro na nic. V momentě, kdy na zastávce vidím čekající lidi, jak mluví s někým neviditelným, v první moment nechápu. Po chvilce úpěnlivého přemýšlení mi v hlavě začne řvát na plné kolo
alarm. Nechal jsem doma mobil! Rychlými kroky běžným zpátky domů. Hlavou mi lítá jedna myšlenka za druhou,
kdo všechno mi za tu dobu mohl volat.
Když konečně dorazím ke dveřím bytu
a otevřu je, spatřím svou stařičkou zářící archu na stole v kuchyni. Skokem
jsem u ní, sfouknu prach a s úlevou si
čtu na displeji „Žádné nepřijaté hovory.“. To, že až takhle někdy skončím,
mě ani ve snu nenapadlo.
apadá mě, že by ministerstvo
mohlo vydat novou vyhlášku pojednávající o povinné výbavě lékárničky. Docela dobře si dokážu představit, kolik lidí by v dnešní době zkolabovalo, když by zjistili, že nemají u
sebe svůj drahocenný mobilní poklad.
Mimo desinfekce a tlakových obvazů
bych do lékárničky zařadil náhradní
SIM kartu, náhradní Li-Ion baterii a samozřejmě několik, nejlépe různobarevných, náhradních krytů na mobil, popřípadě že byste si omylem místo zeleného vzali modré oblečení.
N
Tomáš Belloň
MOJE
PRVNÍ
VOLBY
akmile jsem minulý rok dosáhl
plnoletosti, spolu s určitými
výsadami a výhodami mi do klína
připadla i jedna povinnost, občanská
povinnost - volit. Již měsíce před
samotnými volbami nás obklopovaly
plakáty v „teamových“ barvách
jednotlivých stran. Jak ale vybrat
stranu, která si zaslouží právě ten váš
hlas? Nejvíce vás ovlivní vaše nejbližší
okolí. „Hnusní komunisti!“. „Snad
nechceš volit toho pitomce džordžína?“.
„Stejně to jsou všichni mafiáni!“. Tohle
před volbami slýcháte ze všech stran.
Bez životních zkušeností, bez toho aniž
byste měli nějaké politické preference,
nakonec stejně dáte na sympatie, či
nesympatie, ke stranickým lídrům.
Viděli jste jej v televizi a nelíbilo se
vám, jak mluvil? Volte jeho protivníka.
Ostatně v tomto ohledu není žádná
volba vyloženě správná. Líbivý
program ještě nezaručuje jeho přesně
dodržení, a tak se nesmíte divit, když
např. budoucí ministr začne prosazovat
státní maturity, i když jste jeho stranu
volili právě kvůli jejich zrušení. Já
jsem si nakonec vybral stranu, která se
do vlády stejně nedostala.
David Kouřil
B A ŤÁK
5
A
VY
UŽ
MÁTE
KRMÍTKO?
V
N
BAŤÁK
6
kvalitní potravou. Nevhodnou potravou totiž ptákům (a nejen jim)
můžete přivodit vážné zažívací obtíže a v
nejhorším případě dokonce smrt!
ak jídelníček bychom měli,
kam však umístit krmítko?
Krmítko by mělo být minimálně 1,5
metru nad zemí a nejméně 2 metry od
nejbližšího stromu. Mělo by být dostatečně prostorné, aby se v něm mohlo krmit více ptáků najednou. Důležité je, aby
krmítko mělo stříšku, která by ho dostatečně chránila před vlhkostí. Dno by mělo mít
ohrádku. Na výrobu krmítka je nejvhodnějším materiálem dřevo.
ak vidíte, žádná věda to není, spíše naopak.
Každoroční krmení ptáků je zvykem spousty
lidí a pokud k nim dosud nepatříte, tak nečekejte ani minutu a přidejte se k nim!
T
J
Tomáš Belloň
foto: Tomáš Belloň
zimních obdobích patří krmení ptactva k jedněm z nejkrásnějších zážitků.
Při pozorování ptačí hostiny ani
nevnímáte čas, jak jste uhranuti tím, kolik různých druhů ptáků se ke krmítku slétne a kterých
jste si dřív nevšimli. Nezapomenutelným zážitkem se také stává chvíle,
kdy jdete nasypat do krmítka nové krmení a všude kolem vás slyšíte radostné a nedočkavé prozpěvování sýkorek,
pěnkavek a vidíte, jak na větvi sedí strakapoud, který netrpělivě vyhlíží nový zdroj
potravy. Zima je tu s námi už nějaký ten pátek. Rána jsou mrazivá, odpolednem nás provází čerstvý vítr, večery patří klesající stupnici teploměru. Jestlipak jste nezapomněli na krmení pro ptáčky, jejichž zpěv nám zpříjemňuje letní večery? Každou zimu mráz zabije tisíce ptáčků. Zvířata žijící okolo nás to v zimních
měsících mají s potravou daleko těžší než my, a
proto bychom jim hledání potravy měli co nejvíce usnadnit. Krmítka na oknech by tedy neměla chybět ani u vás. Co však ptáčkům do krmítek nasypat?
a olejnatých slunečnicových semenech si
nejvíce pochutnají sýkorky, pěnkavy, zvonci a čížci. Zavděk vezmou i proso, mák a chybu určitě neuděláte, když ke krmítku připevníte
lojový závěs. Pokud nemáte krmítko, sýkorky a
pěnkavy si dokážou poradit. Potravu totiž přijímají nejen z krmítek, ale i ze země. Vrabci domácí jedí nejradši pohanku. Na posezení dokážou sezobat i desetinu své váhy! Neurazíte je ani
ovesnými vločkami nebo slunečnicovými semeny. Brhlíci kvůli ovesným vločkám často přiletí i z velké dálky. I když se to možná nezdá, kos
černý má v oblibě bobule nebo jablko, to ozobe
nejen na větvi ale i na zemi. Ovšem nejvíc si pošmákne na jeřabinách, šípcích a ovesných vločkách. Nezřídka kdy se stává, že do krmítka zabloudí strakapoud velký. Živí se slunečnicovými semeny a lojem. Na rozdíl od jiných ptáků se
tento pták v zimě živí pouze z krmítka. Neměli byste zapomenout ani na labutě velké. Pokud
jim chcete udělat radost, tak nalamte na drobné kousky tvrdší pečivo a hurá k vodní hladině.
Nepohrdnou ani vařenou zeleninou nebo obilninami. Hrdličky zahradní mají rády ovesné vločky a jako jedni z mála našich domácích ptáků si
pochutnají na hrachu a kukuřici. V žádném případě žádné ptáky nekrmte kuchyňským odpadem, těstovinami, slanými kořeněnými a uzenými potravinami nebo jakoukoli zkaženou a ne-
V
O
bviněný měl v jistém smyslu pravdu, protože každý obyvatel zeměkoule nejen "cestuje" se zemským povrchem kolem zemské osy, ale je také Zemí
unášen ještě větší rychlostí kolem Slunce a s celou sluneční soustavou letí vesmírem. Za každou vteřinu urazí naše planeta se všemi svými obyvateli asi 30 km
a zároveň se ještě otáčí kolem své osy.
Při této příležitosti lze položit zajímavou
otázku: kdy se pohybujeme kolem Slunce rychleji - ve dne nebo v noci?
Tato otázka se může zdát zbytečná:
vždyť je-li na jedné straně Země den, je
na druhé straně noc. Má tedy naše otázka smysl?
Má. Neptáme se totiž, kdy obíhá rychleji
celá Země, ale kdy se my, její obyvatelé,
pohybujeme rychleji vzhledem k hvězdám. A to už je otázka docela oprávněná.
V sluneční soustavě vykonáváme dva pohyby:
obí-
CESTOVÁNÍ
ZADARMO
háme kolem Slunce a současně se otáčíme kolem zemské osy. Oba pohyby se skládají, výsledek však záleží na
tom, zda jsme právě na osvětlené (denní) nebo na neosvětlené (noční) polovině Země. O půlnoci se rychlost otáčeni k
postupné rychlosti Země přičítá, kdežto
v poledne se naopak odčítá. To znamená,
že o půlnoci se pohybujeme ve sluneční
soustavě rychleji než v poledne.
Protože bod na rovníku se za vteřinu posune asi o půl kilometru, činí rozdíl mezi
půlnoční a polední rychlosti v rovníkovém pásánu celý kilometr za vteřinu.
Kdo se vyzná v geometrii, snadno si vypočítá, že např. v místech, která leží na
60. rovnoběžce (Dánsko), je tento rozdíl poloviční: o půlnoci urazí obyvatelé
v těchto zemích v sluneční soustavě za
každou vteřinu asi o půl kilometru více
než v poledne
foto: jonathanephraim.files.wordpress.com & Tomáš Belloň zdroj: www.quido.cz
pařížských novinách se kdysi objevil inzerát, že za 25 centimů může
každý obdržet návod, jak cestovat levně
a bez nejmenší únavy. Našli se důvěřivci, kteří žádaných 25 centimů poslali. A
každý dostal poštou dopis tohoto znění:
"Zůstaňte klidně v posteli a uvědomte si,
že se naše Země otáčí. V zeměpisné šířce
Paříže - na 49. rovnoběžce - urazíte denně více než 25 000 km. A máte-li rád malebné pohledy, odhrňte záclonu a opájejte se pohledem na hvězdné nebe."
Autor tohoto nápadu byl pohnán před
soud pro podvod, a když vyslechl rozsudek a zaplatil pokutu, postavil se do
divadelní pózy a vítězně pronesl slavný
výrok Galileiho:
"A přece se točí!"
B A ŤÁK
7
T
koliksetkrát větší objem než voda, z níž vznikla. Pára
tak obklopí hořící předmět, znemožňuje přístup vzduchu, a jak víme, hoření bez vzduchu není možné.
Hasicí účinek vody se může zvýšit tím, že se do ní přidá střelný prach. Zdá se to asi divné, a přece je to docela rozumné: prach totiž rychle shoří a vytvoří velké množství nehořlavých plynů, které obklopí hořící
předměty a oheň udusí.
VODA
NAD ZLATO
D
enní spotřeba vody se v Evropě pohybuje
kolem 100 litrů na osobu. Pokud ale
připočteme vodu použitou při výrobě
předmětů a potravin, které kupujeme, může
se naše spotřeba vyšplhat až nad 4 000
litrů denně. Nadměrně vysokou spotřebu
vody má výroba jediného hamburgeru,
to znamená výroba masa i všech
jeho dalších součástí. Dosahuje
neuvěřitelných 2 400 litrů vody.
K výrobě automobilu je třeba 400
000 litrů a výroba jedněch džínsů
spolyká 11 000 litrů vody. Jeden
šálek kávy, započítáme-li produkci
kávových zrn, jejich pražení a podobně,
má za sebou 140 litrů vody, jedno jablko
70 litrů a plátek tmavého chleba 40 litrů
vody.
P
ředstavme si na chvilku, že
nás bouřka zastihla na ulici
nějakého středověkého města.
Jistě bychom si při zablesknutí
povšimli
jedné
zvláštnosti:
ulice plná ruchu by v takových
okamžicích vypadala, jako by
najednou zkameněla. Koně strnuli
uprostřed pohybu s nohama ve
vzduchu, i kočáry se na okamžik
zastavily, je jasně vidět každou
loukoť jejich kol…
BAŤÁK
8
Tuto zdánlivou nehybnost lze
vysvětlit tím, že blesk osvětlil
ulici na velmi krátký okamžik.
Jako každý elektrický výboj
vzplane i blesk na tak krátkou
dobu, že jeho trvání můžeme jen
těžko změřit. Podařilo se však
zjistit, že blesk vzplane na 0,001
až 0,02 vteřiny. V tak krátkém
okamžiku se jen málokterý
předmět posune o tolik, abychom
to mohli postřehnout. Není proto
PŘI SVĚTLE
BLESKU
nic divného, když ulice plná ruchu
se nám ve světle blesku zdá úplně
nehybná; vždyť na ní vnímáme
jen to, co se odehraje za méně
než tisícinu vteřiny. Za takový
okamžik se kolo rychle jedoucího
vozidla pootočí tak nepatrně, že
pro naše oko je to stejné, jako by
se nehýbalo. Dojem nehybnosti
je ještě zesílen tím, že zachycený
obraz se udrží na sítnici ještě
chvíli po tom, co blesk pohasl.
zdroj: www.quido.cz foto: Tomáš Belloň
Na tuto zcela jednoduchou otázku umí málokdo správně odpovědět. Jak to tedy je?
akže za prvé: když voda přijde do styku s hořícím
předmětem, přemění se v páru a odnímá mu velké
množství tepla. K přeměně vroucí vody v páru je zapotřebí více než pětkrát tolik tepla než k zahřátí stejného množství studené vody na teplotu 100 °C.
A za druhé: pára, která se přitom vytvoří, zaujímá ně-
?
foto: commons.wikimedia.org
HASÍ OHEŇ
zdroj: www.quido.cz
voda
zdroj: www.quido.cz foto: Tomáš Belloň
PROČ
foto: blueliners.de
ROZLUŠTÍME
STROJOVÝ
KÓD MOZKU
?
C
o se nám vybaví, když se řekne slovo „informace“?
Patrně jako první nás napadne televize, poté rádio
a dále noviny a časopisy. Dá se však obsah slova „informace“ vysvětlit jen způsoby, které nám ji předávají?
Co jsou vlastně informace a jakého druhu jsou? Jakým
způsobem uchovává informace náš mozek, naše paměť?
Vydejme se spolu na úchvatnou cestu putování po milionech nervových spojů a sami budete překvapeni, kam
nás zavedou.
O informacích, uložených v elektronické formě, víme prakticky všechno. Umíme je číst, zapisovat a mazat. O způsobu, jakým s nimi nakládá
náš mozek, toho ale víme velice málo.
Čtení obsahu mozku je tak prozatím
doménou sci-fi filmů a dobrodružných
knížek. Jakákoliv knížka o kybernetice se zaobírá myšlenou, co je to informace. Již samotný název této vědy
je přinejmenším zajímavý. Pochází z
řeckého slova „kybernetos“, čili kormidelník. Slovo „kybernetika“ si zařadil do slovní zásoby fyzik Ampére,
jenž chtěl zavést nový vědní obor zvaný kybernetika, který se měl zaobírat
způsoby řízení společnosti. Teprve po
stu letech vznikla kybernetika tak, jak
ji známe dnes. Jejím zakladatelem byl
Norbert Wiener, který definoval kybernetiku jako vědu o řízení a sdělování v živých organismech a ve strojích. Pro nás tato věda představuje záležitost, se kterou se setkáváme denně, myšlení. Samozřejmě, že u strojů
se o myšlení mluvit nedá. Stroje pouze
vykonávají určitou posloupnost příkazů a vhodně navržených algoritmů a i
přesto, že údajně mají blondýnky inteligenci srovnatelnou s automatickými
pračkami, něco je, a nejen blondýnky,
od strojů odlišuje. Je to vědomí. Žádný stroj si neuvědomuje sám sebe. Je
to jen krabice plná součástek, podobně jako hmotné tělo bez duše.
Pokud na informaci budeme nahlížet pohledem fyzika prostřednictvím
termodynamických vět, tvrdí první z
nich, že „energii není možné vytvořit
ani zničit, energie se pouze přeměňuje“. Zde je kámen úrazu. Vznikne-li
nová myšlenka, vznikla buď přeměnou jiné energie, nebo vznikla na základě jevu, který nemá s hmotou ani
energií nic společného. Dnešní věda
hovoří o jevech nezachytitelných přístroji jako o nehmotných jevech, o jiných dimenzí či sférách. Obecně je
ale veškerá existence pouze určitým
stavem energie a tedy i myšlenky by
měly mít energetickou podstatu. Jinými slovy jsou myšlenky posloupností
základních prvků, utvořené podle stanoveného zakódování. V jistém smyslu lze na myšlenky nahlížet jako na
rádiové vlny. Signál je modulován a
poté vyslán. Energii pro přenos čerpáme ze zdroje. Tento typ přenosu existuje jak u živočichů, tak rostlin. Může
jít o jevy fyzikální nebo chemické
a oba typy podnětů jsou pro lidské
smysly obtížně zachytitelné a ještě
obtížněji zachytitelné pro měřicí přístroje. Zde již je patrný mezi souvislostí mezi stroji a živou přírodou. Jak
přístroj tak živý organismus pro svou
činnost potřebuje energii a spouštěcí
impuls. Automatická pračka se nikdy
bez vypínače a programátoru sama
nezapne. Odkud se tyto spouštěče berou? Dle současné vědy je příčinou
mozek, ale kdoví, jak to vlastně je.
Představme si, že lidské myšlení představuje přenos signálu po elektromagnetických vlnách. Aby se signál mohl
přenášet, musí mít určitou intenzitu,
přijímač musí mít určitou citlivost a
musí být přesně naladěn. Nemění se
B A ŤÁK
9
na chemického a biologického složení
krve. Koordinaci procesů zajišťujících
přirozenou rovnováhu vykonává právě
centrální nervová soustava jako řídící
a spojovací článek v organismu. Analogií k tomu je procesor propojený několikasetkilometrovou drahou vodičů
spojenými se vstupy a výstupy, rychlou sběrnicí a minimální spotřebou.
Impuls se přenáší rychlostí elektrického proudu v kovu, tedy rychlostí světla. Vědeckými metodami bylo zjištěno,
že impulsy vedené nervovými vlákny
mají rovněž podobu elektrického proudu. Chemicky se jedná o přenos iontů
sodíku a draslíku. Takto vedený impuls
je sice mnohem pomalejší než proud
ve vodiči, jeho rychlost je udávána v
rozmezí desítek až stovek m/s, ale na
rozdíl od elektrického proudu neztrácí
svoji intenzitu, neboť energie je vytvářena samotným vláknem. Impuls se od
receptoru šíří podobně jako hořící část
zápalné šňůry. Vzruchy jsou přenášeny pomocí synapsí, jakýchsi konektorů, na další buňky centrální nervové
soustavy a na základě informací v nich
zakódovaných jsou vydávány přes motorická vlákna pokyny do jednotlivých
orgánů. Počet těchto přípojů z jednoho neuronu dosahuje až 30 000 a počet neuronů až 25 000 000 000 odpovídá možnostem procesoru a harddisku dnešního nejmodernějšího počítače.
Mozek se ale od procesoru liší rychlostí. Nervem můžeme vést za sekundu asi
300 impulsů, zatímco mikroprocesor
jich zpracuje řádově až milionkrát více.
Podle dnešních studií přijímá člověk
svými receptory za sekundu až několik miliard bitů informací, ale vědomě zpracováváme jen asi 10 - 100 bitů!
Uvědomíme-li si, že pouhé jedno písmeno je v binárním kódu zobrazeno
pomocí 8 bitů, odpovídá běžná rychlost četby nebo řeči cca 10 znaků/sec.
Při sledování televize, naše oko přijímá
až 25 MB za sekundu. V obou případech zpracováváme tyto informace vědomě. Co je však zpracováváno nevědomě? Studie již neříkají, jakým způsobem a podle jakých kritérií jsou přijímané informace filtrovány, aby je centrální nervová soustava stačila zpracovat. Uvědomíme-li si, že člověk neustále přijímá a zpracovává informace
všech svých smyslů, tj. zraku a hmatu o poloze těla, sluchu, čichu a chuti o
vnějším prostředí a nezjistitelné množství informací o všech probíhajících
chemických reakcích v celém těle, lze
hovořit o tom, že mozek musí zpracovávat řádově stovky megabajtů informací za sekundu – byl by tedy velmi
výkonným procesorem, avšak až na tu
rychlost, která vyplývá z jeho biologické podstaty.
Pozoruhodná příbuznost se strojem je
také ve fungování receptorů. Receptory v lidském těle totiž zpracovávají informace na stejném principu jako technické snímače na různých zařízeních.
Detekuje se rychlost, intenzita, frekvence nebo teplota. Receptory se podobně jako průmyslová čidla vyznačují
maximální a minimální úrovní, při které je podnět vnímán (např. zvuk v rozmezí 20 - 20 000 Hz). Také musí být
foto: newsroom.stemcells.wisc.edu
ale modulace neboli druh přenášené informace. Pokud ovšem dojde ke zkreslení přenosu, což u lidských buněk
představuje jejich stárnutí a smrt, obdržíme na výstupu pouze šum a vstupní signál je znehodnocen. Pro správnou činnost musí být vysílač a přijímač
„naladěn“ na stejné kódování, analogicky u živých organismů je to chemický či fyzikální podnět. Důležitá je
také rychlost přenosu, která u elektronických zařízení je měřitelná, u živých
organismů ale ne. Můžeme považovat
myšlenkové pochody za výstupní signál z A/D převodníku?
Pokud bychom po rodičích dědili vše,
co se během života naučili, pak bychom dědili i jejich znalosti získané během života a učení by se tak stalo zbytečností. Na tuto otázku lékařská věda
neodpovídá, neodpovídá na to, jak jsou
tyto informace zobrazeny, zachyceny,
ukládány a ztráceny. Zdá se to nelogické, ale právě tohle je mocná zbraň matky přírody, jak zabránit přenosu stále
stejných chyb. Lékaři mají o tom jen
jakousi představu, kterou si utvořili na
základě fyziologických funkcí nervové
soustavy.
Základem každého vyššího živočicha
je centrální nervový systém, který tvoří mozek a mícha. S celým organismem
je spojen pomocí obvodových nervů.
Nervy jsou svazky nervových vláken,
které vedou impulsy do mozku nebo
z mozku do orgánů. Receptory jsou
zpravidla jednoúčelové specializované orgány, zjišťující jeden druh podnětu – světlo, zvuk, teplo, tlak, změ-
BAŤÁK 10
foto: liminalmusic.org
zakódována optimální a nebezpečná
hodnota, aby mohla být prováděna regulace. Mnoho reakcí probíhá zcela automaticky – nazýváme je reflexy.
Studie také popisují, kudy a kam je
impuls veden, ale o mechanismu jeho
zpracování a zejména jak závisí výstup
na vstupu, nám neříká vůbec nic. Neznáme totiž strukturu procesoru, operační systém a základní programy. Mozek je pro nás stále „černou skříňkou“
plnou volně sypaných a náhodně pospojovaných součástek, proto nedokážeme předpovídat jeho reakce. Všimněte si, že na podněty, které nelze řešit
na základě reflexů, ale jsou řešeny na
základě rozumu, logiky či rozhodovacího procesu reagují lidé většinou každý jinak. Každý mozek má zřejmě jiné
zapojení, což dosud nikdo vědecky neprobádal, mimo základních funkcí řídících fyziologické procesy. Zachycení myšlenky v mozku na základě iontů v neuronech apod. dosud nikdo neviděl. Lékaři sice odhalili funkce jednotlivých částí mozku v tom smyslu, že
víme, která část řídí zrak, sluch, žlázy,
vegetativní systém, svaly, trávicí procesy atd., ale nevíme, jak tento proces
probíhá na úrovni bitů.
Podle Dharmendry Modhy, šéfa výzkumného týmu
z IBM Almaden Research
Center, který se zabývá
problematikou umělé inteligence a tvorby „kybernetického mozku“, je
zatím skutečná umělá inteligence v nedohlednu.
Jeho tým získal minulý
rok pětimilionový grant
od americké agentury
Neznáme „strojový kód“ mozku!
Zatím se nám již podařilo přečíst jen
některé funkční programy člověka. Je
to např. lidský genom – posloupnost
desetitisíců sekvencí DNA, jež představují jednotlivé bajty dědičné informace, nutné pro dělení, růst a specializaci buněk. Ale to je pouhý konstrukční návod ke stavbě hardwaru! Nikdo
zatím dosud neodhalil, jak se v buňkách přenáší a archivuje software – získaná informace.
Provedeme-li opět srovnání s počítačem, kde hardware představuje několik desítek až stovek součástek a software stovky megabajtů informací (čili
řádově milionkrát více prvků), můžeme analogicky usuzovat, že „program“ pro funkci lidského těla a jeho
činnost ve všech možných situacích by
obsahoval asi milionkrát více informací než má DNA, museli bychom nutně takovýto element za pomoci mikroskopu zjistit. Toto „vlákno“ by muselo
být asi milionkrát větší než šroubovice DNA, kterou lze elektronovým mikroskopem spatřit a její chemický kód
lze přečíst. Protože se tak dosud nestalo, můžeme připustit možnost, že kvalitativní informace vypovídající o inte-
DARPA na projekt SyNAPSE. Jeho účelem bylo
reverzním inženýrstvím
zjistit techniky lidského
mozku, které by pak
bylo možné aplikovat i
v běžných softwarových
výpočtech.
Ačkoliv jsou superpočítače
stále rychlejší, zatím jen
z velké dálky pokukují
po výkonu zcela běžného
ligenci, paměti, zkušenostech, citech,
morálních vlastnostech atd. vůbec nejsou ve hmotném těle přítomné, zjistitelné fyzikálními a chemickými metodami, nepřenášejí se dědičností a musíme je tedy hledat někde úplně jinde než
v buněčném jádru, neuronech apod.
Pokud však věda nepřipustí existenci nehmotného těla a dalších běžně neviditelných těl člověka, nikdy nepozná
skutečnou podstatu člověka a neodhalí
tajemství života a smrti. Protože z fyziologie člověka je zřejmé, že lidský mozek je schopen stěží zpracovat všechny
informace nutné k řízení všech pochodů v lidském těle, budeme muset hledat
podstatu duchovní činnosti – myšlení,
někde jinde, než v mozku.
Ať už si pod pojmem lidská paměť
představíte jedno velkokapacitní přepisovatelné médium, všechny představy ztvárňují jednu a tutéž věc. Prostředek, který nám umožňuje uchovávat si vzpomínky, pamatovat si jména
známých lidí, zapamatovat si víkendové oslavy ve všech detailech, abychom
o nich mohli povyprávět svým nejbližším. Je to naše paměť, náš mozek, o
nějž bychom se měli náležitě starat.
mozku. Tradiční počítač
by totiž musel mít 3 581
terabajtů paměti a výkon
okolo 38 petaflops (38
biliard operací za sekundu). Jen pro srovnání,
současný
nejrychlejší
počítač světa disponuje
výkonem 1 petaflops a na
rok 2011 plánuje IBM sestavit pro americkou vojenskou laboratoř v Kalifornii
Tomáš Belloň
cluster s výkonem 20 petaflops.
Podle Dharmendry Modhy
bychom se mohli dočkat
srovnatelného
výkonu
jako lidský mozek někdy
okolo roku 2018, kdy,
jak sám předpovídá, bude
schopen člověk alespoň na
elementární úrovni simulovat skutečný mozek.
zdroj: insideHPC
Více na: jpavol.sweb.cz
B A ŤÁK 11
TAK TROCHU JINÝ
V
ŠKOLNÍ ŘÁD
sychravých dnech chodí žák do
školy jen proto, aby si odpočinul
a seznámil se s novými anekdotami.
Žáci chodí do školy, kdy chtějí, nejlépe ve vyučování. Vstoupí-li do třídy ředitel nebo jiná povolaná osoba, žáci pozdraví lehkým kývnutím hlavy a sundají nohy ze stolu. Žáci ze třídy odchází
libovolně. Při vyučování leží žáci na lavici, nehrají-li ovšem karty. Není-li žák
spokojen s výsledkem a známkou, dá
to najevo hlasitými výkřiky, nehvízdá
však na prsty, aby nevzbudil spící spolužáky. Osoby, které žák potká, pozdraví hlasitým čau. Zásadně se nepřezouvá. Je-li žák podrážděn, předseda třídy včas upozorní vyučujícího, aby žáka
dále nedráždil. Žák ignoruje všechny
učitele, ale nemlátí je, když tak jen po
hlavě. Žák je ukázněn ke všem spolužákům, zajistí pivo, je,li na něm řada.
Žák hraje karty jenom o peníze, když
to neumí, ostatní ho to naučí. Žák svévolně ničí školní majetek, s cizím jedná jako se svým. Je-li žák opilý, nerozptyluje učitele svým žvaněním a jde se
domů vyspat. Když žák něco rozbije,
samozřejmě se nepřizná. Za nepořádek
ve třídě ručí služba, která po zazvonění vyběhne první ze třídy. Jestliže nemá
čas probudit spící spolužáky a udělat nepořádek, dokončí tuto práci uklizečka nebo školnice. Školní pomůcky
nosí žák jen tehdy, chybí-li spolužák z
jeho karetního družstva. Žák přichází
do školy s úsměvem a krabičkou cigaret v kapse. Při písemkách opisuje žák
z taháků nebo od spolužáků. Při ústním
zkoušení jsou všichni spolužáci povinni zkoušenému napovídat a učitel je povinen toto napovídání ignorovat. O přestávkách se větrají zakouřené učebny
– jestliže někdo vypadne z okna, ohlásí
to služba třídnímu učiteli a ten si dotyčného vyškrtne ze seznamu. Celá třída se
účastní povinně pohřbu. Na konci roku
učitelé poděkují žákům za výdrž. Poté
si žáci rozeberou školu. Tak se i Vy přičiňte o dobrou pověst Vaší školy a važte si jí co nejvíce.
zdroj: lamygjp.blog.cz
STUDENTSKÁ FIRMA
M
MONKEY
inulý půlrok jsme započali svou činnost jako firma
Monkey. Členové naší firmy jsou ze třídy 3.C. Tým
14ti členů studentské firmy Monkey pracuje na různých akcích v řadě klubů, ale i ve škole. Máme za sebou již mnoho
akcí jako např. Mexican Party, která proběhla 23.10.2010,
dále pak Mafia Party, kterou jsme představili dne 6.11.2010.
Nedávno jsme spolupracovali s panem Zlámalíkem na akci
„Minifest SPŠ Zlín“, která byla 21.12.2010 v Bamboo clu-
bu. Ve škole jsme se představili svou akcí „Dej si muffin“,
která probíhala od 23.11.2010. Ve dnech od 30.11.2010 do
3.12.2010 jsme prodávali perníčky a mikulášské balíčky,
které jsme následně rozdávali po škole v převlečení za Mikuáše, čerta a anděla. Ve škole jsme vás také zahřáli horkým jablkem. Další plánované akce očekávejte 22.1.2011
– Noche Cubana aneb Kubánská noc. V únoru se těšte na
Flip-Retro party.
NA VYSOKOU
S ROZMYSLEM
Zdá se mi to teprve nedávno, co jsem
poprvé navštívil prostory naší školy a
už tu sedím v lavicích čtvrtého ročníku a neúprosně se připravuji na závěr
mého pobytu zde - maturitní zkoušku.
rzy k začátku roku jsme mohli zakusit, co si pro nás vláda připravila
v podobě státních maturit. Tento hodně
diskutovaný nápad, který měl pomoci
zaručit snazší přijetí na studium vysoké
školy, se však setkal s odporem z nich
a tak ztratil svoji hlavní pointu. Avšak
některé školy se rozhodly přihlédnout
k těmto výsledkům, a proto tak alespoň
svitla naděje některým z nás, že se nebudou muset stresovat z přijímacího řízení. Toto ale není můj případ, přesto
mě však tyto maturity těší ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že i přesto,
že tak tak prolézám touto školou, jsem
rozdrtil většinu jedničkářů z jiných
škol, což jen potvrdilo slova našeho
třídního "Elitní prestižní výběrová škola". No a druhým je i jejich obtížnost.
Podle toho, co jsem slyšel máme maturity tento rok značně usnadněné.
B
BAŤÁK 12
Teď však ale přede mnou stojí rozhodnutí, na kterou vysokou školu se vydat. Ano, mohl jsem se na další studium vykašlat a jít rovnou pracovat, jenže naše škola mi poskytla vědomosti,
se kterými by byla škoda nepokračovat
dále ve studiu. Mnozí z mých spolužáků o tom smýšlejí stejně, a tak se většina z nich rozhodla rozšířit si své znalosti ve svých dosavadních oborech i
na vysoké škole. Když se tak zamyslím, většina z mých spolužáků z technického lycea je se svým oborem spokojena, a tak se v něm rozhodli pokračovat, ale ne všichni měli takové štěstí
s výběrem svého oboru. Jedním z takových vzorných výjimek jsem i já. Když
jsem šel na technické lyceum, bylo to
se snem, že se ze mě stane celosvětově známý programátor. Ha! Ještě teď si
vzpomínám, jak rychle mi to pan učitel Vilímek v druhém ročníku rozmluvil. Z výběru dalších tří oborů, které
probíhalo spíše ve stylu nejméně hrozné varianty, pro mě zbyl obor stavebnictví. Bohužel to že jsem absolutní an-
titalent na cokoliv technického nezměnili ani trpěliví učitelé stavařiny. No a
co teď? Po dlouhém a úmorném zvažování jsem se nakonec rozhodl, že budu
pokračovat ve studiu jazyků, pro které mám daleko větší talent jak pro studium techniky. Ovšem když jsem zjistil, že moje šance dostat se na angličtinu jsou jedna ku tisíci, značně jsem
znervózněl. Proto jsem si vybral jazyky, které se chci naučit a které určitě mají velkou budoucnost - Japonštinu a Čínštinu. Určitě ale nezapomenu
některé věci, které jsem se tu naučil a
mám v plánu je použít někdy v budoucím povoláním, protože jak říká jeden
můj učitel: "Překladatel, který pozná
rozdíl mezi betonem a železobetonem
určitě nebude k zahození."
Tímto bych chtěl popřát všem čtvrťákům úspěšné zvládnutí maturity a aby
se vám podařilo dostat tam, kam chcete. A zbylým studentům jen připomenou, že jsou studenty elitní prestižní
výběrové školy, tak ať to pak ve čtvrťáku ostatním školám ukážou.
Pavel Koukal
Download

leden - únor 2011 ke stažení ZDE