4 2014 Informační příloha MO ČR a AČR
4 20
2014
014
14
Připraveno redakcí
Nemáme se za co stydět
78
Jedinečný vklad příslušníků kbelské základny dopravního letectva
do projektu tvorby nového výškopisu České republiky
„EFGÉČKO“
skenovalo Česko
Na toto neobyčejné letové úsilí příslušníků 24. základny dopravního
letectva Praha-Kbely se nesmí zapomenout. Nejen kvůli tomu, že trvalo
čtyři roky a nalétalo se při něm devět set sedmdesát pět letových hodin,
ale především proto, že podstatně přispělo k tvorbě nového výškopisu
České republiky. Profesionálové Armády České republiky tím napomohli
vytvářet digitální model reliéfu ČR páté generace!
Na samý úvod je třeba říct, že digitální
model reliéfu České republiky páté generace, odborné veřejnosti známý pod zkratkou
DMR 5G, je jedním z realizačních výstupů
společného projektu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Ministerstva
obrany České republiky a Ministerstva zemědělství České republiky pod názvem Projekt tvorby nového výškopisu České republiky. Zasvěcení vědí, že výškopisná data území
ČR jsou v současné době vedena v rámci
základní báze geografických dat a poskytují
informace o výškových poměrech terénního
reliéfu v rozsahu celého území České republiky. Model DMR 5G má sofistikovanějším způsobem přispět ke zvýšení přesnosti
výškopisných dat Česka, a tím i podstatně
rozšířit možnosti jejich využití zainteresovanými uživateli. A skutečnost, že k tomuto
progresu přispěli svým dílem také profesionálové jak ze štábu kbelské letecké základny, tak z 242. transportní a speciální letky, je
nadmíru pozitivní. Od března 2010 do listopadu 2013 prováděli s dvoumotorovým turbovrtulovým speciálním letounem L-410FG
letecké laserové skenování celého teritoria
České republiky!
Majstrštyk kbelských
pilotů
Obecně řečeno, na samém začátku „se porcovala“ Česká republika. Pracovníci Českého úřadu zeměměřického
a katastrálního, konkrétně Zeměměřického
úřadu, rozčlenili letcům kbelského „efgéčka“ Českou republiku na tři takzvané skenovací části. „Jednalo se o lokality nesoucí názvy Střed, Západ a Východ České republiky.
V reálu to byly tři samostatné projekty, při
nichž se provádělo letecké laserové skenování daného území. Po prvních testovacích
letech, kdy se ověřovala funkčnost skeneru na palubě letounu L-410FG, jsme začali
na povodí řeky Ohře,“ říká navigátor dopravního fotogrammetrického stroje s trupovým číslem 1525 kapitán Tomáš Mezera
a upřesňuje, že skenování každého územního bloku trvalo přes rok. Jako poslední v pořadí skenovalo „efgéčko“ Moravu.
Pro lepší představu je nezbytné uvést,
že každá zájmová lokalita (Střed, Západ, Východ) byla rozdělena přibližně na sto obdélníků neboli sto pracovních zón. I prostý matematik si dá tedy dohromady celkovou „porci“
letců z „dvěstěčtyřicetdvojky“, což je tři sta
zájmových prostorů. Mimochodem, co jeden
obdélník, to jeden letový úkol.
Letové nasazení při leteckém laserovém skenování jednotlivých obdélníků lze
4 2014
s nadsázkou přirovnat k práci traktoristy,
který má za úkol zorat pole. „Šířka jednotlivých obdélníků byla převážně deset kilometrů a jejich délka se pohybovala od patnácti
do šedesáti kilometrů,“ upřesňuje navigátor
letounu L-410FG nadporučík Milan Illek
a popisuje trajektorii letu: „Vlastní skenování se provádělo dvěma způsoby, a to
v závislosti na vzrůstu vegetace. Když byla
vzrostlá, skenovalo se z výšky 1 200 metrů
nad střední rovinou terénu. V ostatních případech se skenování uskutečňovalo z výšky
1 400 metrů.“
Další zajímavostí je i samotné působení
letounu v daném obdélníku. „Let se prováděl po takzvaných páscích, zpravidla ze západu na východ a zpět. Vzdálenost mezi
nimi byla přibližně sedm set padesát metrů.
Když se skenovalo z 1 200 metrů, tak jsme
dělali čtrnáct skenovacích průletů neboli již
uvedených pásků. Při výšce 1 400 metrů
se jejich počet snížil na dvanáct,“ konstatuje kpt. Mezera a zdůrazňuje, že jakákoliv jiná
profesní iniciativa posádky nepřipadala ani
v nejmenším v úvahu. Letělo se přesně podle zadání. Oni byli těmi pomyslnými dělníky
vzduchu, kteří striktně plnili první až třístý
letový úkol. Samozřejmě, že se vše odvíjelo
od vhodných meteorologických podmínek,
respektive od ročního období. Prioritou bylo
dotáhnout do konce pásek. Čas byl až tou
druhořadou indicií.
Nejeden čtenář si v této chvíli ujasňuje,
kolik hodin odpracovali kbelští profesionálové na tomto unikátním projektu. Nápovědou jim mohou být následující čísla: celkový
Ukázka dat – měřické pásy a trajektorie
nálet na úkolech leteckého laserového skenování činil 975 hodin 15 minut, přičemž
v roce 2013 nalétali 340 hodin 10 minut.
Není vojenským tajemstvím, že turbolet vydrží ve vzduchu zhruba čtyři hodiny. S tím
souvisí i denní letové úsilí kbelských posádek – standardně se jednalo o tři tříhodinové lety denně. To s sebou nese dvanáct
až třináct hodin v zaměstnání. V případech,
že vyhovovalo počasí, se „samozřejmě“ létalo i ve víkendových dnech.
Od některého škarohlída mohou být
vyřčena slova přirovnávající činnost letců
k jakýmsi vyhlídkovým letům nad českou
kotlinou. Zasvěcení však dobře vědí, že opak
byl pravdou. „Tento úkol hodnotíme jako výjimečný. Od dosavadní letecké praxe se odlišoval především svým rozsahem a časovou
vytížeností. Skutečně to byla dřina, včetně
psychické únavy. To proto, že ani na okamžik nešlo polevit z maximální koncentrace na trajektorii letu,“ říkají zainteresovaní
příslušníci létajícího personálu a konstatují,
že uplynulé čtyři roky nemalou měrou ovlivnily také jejich rodinné životy, protože při
každém „letuschopném“ počasí odcházeli
do práce. Na otázku, co bylo při leteckém
laserovém skenování skutečným oříškem,
odpovídají jednoznačně – horstva!
Těch pomyslných profesních oříšků však
bylo povícero. U některých z nich se krátce
zastavme. „Při tomto úkolu musela bezchybně fungovat koordinace s orgány řízení
letového provozu. V nejednom případě jsme
měli v daných zájmových lokalitách takříkajíc přednostní právo. A zejména vojenské
oblastní středisko řízení (MACC) nám v mnohém vyšlo vstříc. Navíc bylo třeba diplomatické povolení od sousedních států. Laserový
skener se vypínal přesně na hranicích České
republiky, ale letoun pokračoval do cizího
vzdušného prostoru, protože se musel otočit
a přesně nalétnout na další pásek,“ vysvětluje nadporučík Illek a poukazuje na složitost
související s příhodnými meteorologickými
podmínkami pro letecké laserové skenování.
„Do nejvzdálenějších obdélníků let trval asi
hodinu. Občas se stalo, že než jsme do pracovního prostoru přiletěli, výrazně se tam
zhoršilo počasí. Každá takováto komplikace
měla samozřejmě negativní dopad na plynulost skenování. Termíny se posouvaly, doba
skenování se prodlužovala,“ říká kbelský navigátor letounu L-410FG.
S laserovým skenerem
na palubě
Pozorný čtenář nepochybně zaregistroval, že doposud nepadlo ani slůvko o technickém zařízení pro výše uvedenou činnost.
„Po dobu trvání projektu nám bylo od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního
zapůjčeno speciální vybavení, které se upevnilo na palubu letounu L-410FG s trupovým
číslem 1525,“ říká palubní operátor praporčík Stanislav Fialka a vysvětluje, že letecké
laserové skenování bylo realizováno systémem LiteMapper 6800 s využitím leteckého
laserového skeneru RIEGL LMS-Q680 s příslušenstvím pro autonomní určování polohy
skeneru GPS (Global Positioning System)
a inerciální měřící jednotku IMU (Inertial
Measurement Unit).
Laické veřejnosti lze konání přiblížit
k situaci, kdy je z paluby letounu vysílán laserový paprsek o frekvenci 80 kHz na zem
a na základě času návratu odraženého paprsku se vypočte vzdálenost. Jeden řádek
skenovaných dat vzniká vychylováním paprsku v příčném směru vzhledem ke směru
letu letadla. Jak se letadlo pohybuje, je další
řádek oproti předchozímu v podélném směru posunut. Pro kompletní systémy leteckého laserového skenování se používá označení LiDAR – Light Detection and Ranging
(zjištění a měření dálky světelným zářením).
Na samý závěr ještě jedna poznámka.
Pro úplnost je třeba říct, že svoji profesní
zdatnost při leteckém laserovém skenování
neprokázali jenom vojenští letci, ale rovněž
pozemní specialisté kbelské 242. transportní
a speciální letky. „Základem úspěchu bylo
precizní uložení laserového skeneru na palubě letounu, včetně jeho nivelizace. Doposud jsem se s touto činností nesetkal a s odstupem času to hodnotím nejen jako další
zkušenost, ale také jako profesní skok. Kromě leteckého snímkování s využitím kamer
se zdárně zvládlo i letecké laserové skenování. To je pro nás skvělá vizitka,“ říká praporčík Tomáš Vojslavský a ukazuje na kupu
manuálů, které bylo třeba nejen nastudovat,
ale především uvést do praxe.
Pavel Lang „
Ukázka robusní filtrace – Prachovské skály
Foto: Jan Kouba
Ilustrace: podklady Zeměměřického úřadu
79
80
Nemáme se za co stydět
aneb Co víme o reorganizaci
resortu obrany 2013
Se zájmem jsem si přečetl úvodní článek časopisu A report č. 1, ve kterém náčelník GŠ AČR generálporučík Petr Pavel bilancuje uplynulý reorganizační a transformační
rok 2013. Zvykl jsem si o tom, co čtu, přemýšlet. A tak jsem si po dočtení článku položil otázku, jaký byl vlastně cíl a očekávání
autora a redakce, zda všechno to, co bylo
řečeno velmi elegantně a precizním jazykem
z úrovně zkušeného generála pohybujícího
se na politicko-strategické úrovni,
je dostačující k tomu, aby si každý profesionální voják nebo zaměstnanec resortu
obrany mohl říct: Tak a teď je mi jasné, co
se stalo, proč je to zrovna takhle, a ne jinak,
tam nahoře to připravili nejlépe, jak to
v dnešních podmínkách šlo.
Pokud bych byl nezaujatý
čtenář, tak by moje osobní
stručná a čestná odpověď
byla: Stále nemám dostatek
informací
k ospravedlnění
nutnosti provedení tak rozsáhlé
restrukturalizace
armády, nevím,
proč se k ní vlastně přistoupilo
a jaká byla filozofie těch, co ji
připravovali.
Jako ředitel Centra bezpečnostních
a vojensko-
strategických studií na UO Brno ale samozřejmě nejsem nezaujatý čtenář. Společně
s dalšími hlavními funkcionáři armády jsem
plán organizačních, mobilizačních a dislokačních změn (OMDZ) pro rok 2013 připravoval a je mou ambicí doplnit a dále
rozpracovat některé z myšlenek pana generálporučíka o další fakta a souvislosti.
Čtenář se tak bude, jak doufám, lépe orientovat v situaci, ve které se resort nacházel
a nachází a v tom, co bylo nutné v rámci
krizového scénáře podniknout pro zachování alespoň částečně relevantní AČR, stále
disponující jádrem potřebných vojenských
schopností a růstovým potenciálem pro případ budoucího navýšení zdrojů.
Ekonomické faktory
To, co nás přinutilo přistoupit v roce
2013 k uskutečnění reorganizačních změn,
bylo především stagnující hospodářství,
nedobře se vyvíjející ekonomická situace
ČR a s tím související snaha vlády seškrtat
vládní výdaje a dostat pod kontrolu narůstající státní dluh. K udržení objektivity je
ale nutné podotknout, že obranný rozpočet
ČR trpí nestabilitou dlouhodobě a byl několikrát výrazně seškrtán i v době před rokem
2008, tedy ještě před tím, než se začalo
hovořit o současné hospodářské a dluhové
krizi. Možná více než o ekonomickou nutnost jde o záměr politiků, kteří vyhodnotili
dlouhé období míru v Evropě, naše členství
v NATO a EU a nepřítomnost relevantní
hrozby ve středoevropském regionu jako
signál k možnému snižování obranných
rozpočtů. Rozpory mezi původním plánem,
nebo chcete-li příslibem vlády, a konečnou
realitou ukazuje názorně následující graf
z Bílé knihy o obraně.
Aktuálních 42 miliard korun pro rok
2013 a 41,9 mld. pro rok 2014 působí oproti rokům před krizí opravdu skromně: je to
pouhé 1,08 % HDP a jen 3,6 % státního rozpočtu. Přitom až do roku 2005 se obranné
výdaje pohybovaly kolem úrovně 2 % HDP
a v roce 2002 obranný rozpočet činil
7,1 % státního rozpočtu, tedy relativně
téměř dvojnásobek letošního podílu.
Nedostatek zdrojů jako nejpalčivější problém současné armádní reality
potvrzuje i konstatování generálporučíka Petra Pavla: „Nepovedlo se mi přesvědčit
dostatečně politickou reprezentaci a veřejnost, aby se výdaje na armádu nesnižovaly
a aby se obraně této země věnovala náležitá pozornost.” Z uvedených slov generála
4 2014
Restrukturalizace versus
reorganizace
I když jsou v článku NGŠ AČR používány termíny reorganizace a transformace,
celá proměna resortu a AČR byla připravována spíše jako restrukturalizace, neboli
pojem blízký ekonomům. Všechny výše zmíněné odborné termíny sice v sobě zahrnují
změnu organizace, struktury nebo systému,
restrukturalizace ale lépe popisuje cíl toho,
co bylo zamýšleno.
Cílem bylo zachovat použitelnou
a početně ještě relevantní armádu, minimalizovat dopady na funkcionalitu výkonného a efektivního jádra AČR (rozuměj
Vývoj rozpočtového rámce reformy
ozbrojených sil v letech 2003 až 2013
80
mld. Kþ
70
60
50
40
2003
2004
2005
2006
2007
usnesení vlády ýR þ. 1140 z 12. 11. 2002
usnesení vlády ýR þ. 1154 z 13. 11. 2003
usnesení vlády ýR þ. 970 z 16. 8. 2006
65
2008
2009
2010
2011
2012
2013
usnesení vlády ýR þ. 1090 z 25. 9. 2006
usnesení vlády ýR þ. 736 z 28. 6. 2008
usnesení vlády ýR þ. 675 z 22. 9. 2010
rĤstový
60
stabilizaþní
mld. Kþ
Pavla to sice nevyplývá, ale fakticky dokázal
jako krizový manažer víc než jeho předchůdci stojící v čele GŠ AČR od roku 2003, kdy
se začal obranný rozpočet snižovat. S využitím připravených analýz, propočtů sil a prostředků zasazených do zdrojového rámce
a vhodné argumentace dokázal přesvědčit
vedení resortu, a následně společnými silami s ministrem Pickem i vládu ČR, o nutnosti stabilizovat rozpočet Ministerstva obrany
ve střednědobém horizontu. A stabilita, to
je pro obranu onen pověstný pevný bod
ve vesmíru a výchozí podmínka k budoucímu koncepčně řízenému rozvoji.
Od roku 2013 se tedy podařilo dosáhnout stabilizace rozpočtu resortu obrany
na výši oscilující kolem zhruba 42 mld. Kč. To,
že to rozhodně není optimální částka, kterou
by resort potřeboval, ukazuje následující graf.
Nacházíme se hluboce pod čarou úpadkového scénáře propočteného kolektivem autorů
Bílé knihy a potvrzeného při zpracování analýz k dokumentu Struktura a počty ozbrojených sil České republiky v letech 2013–2015,
č. j. V177/201, schváleného ÚV ČR č. 707,
ze dne 26. 9. 2012. Co ale graf neukazuje, to
je původní rozpočtový výhled kapitoly 307
Ministerstva obrany, který v roce 2015 počítal
dokonce jen s 38 mld. Kč a který nám hrozil, pokud by se nepodařilo vládu přesvědčit
o nutnosti zastavení poklesu výdajů na obranu. Takže jakkoli se může částka 42 miliard
a stabilizace rozpočtu zdát Pyrrhovým vítězstvím, s 38 miliardami by se velikost celého
resortu obrany obrazně řečeno „scvrkla“
na 20 tisíc osob, namísto dnešních 28 tisíc
osob (kalkulačně platí, že 1 mld. Kč = cca
2 000 osob).
Hovořit jen o absolutní výši rozpočtu
Ministerstva obrany je zavádějící, pokud
současně není brán do úvahy parametr
efektivnosti výdajů, podíl mandatorních,
běžných a investičních výdajů, není provedeno „nacenění“ jednotlivých úkolů, závazků a politicko-vojenských ambicí plněných
AČR a nejsou vzaty do úvahy dlouhodobé
priority rozvoje resortu.
Pracovní tým nejprve hledal úspory
v investičních a běžných výdajích, ale rezervy v nich nalezené nestačily pokrýt schodek
rozpočtu. Proto se na základě provedených
analýz a propočtů muselo přistoupit i ke snížení počtu zaměstnanců resortu obrany
a provedla se restrukturalizace části organizačních celků.
55
úpadkový
50
45
aktuální
43
40
2011
2012
2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
útvary a zařízení do stupně brigáda včetně)
a v politicky vymezeném finančním rámci
se pokusit nalézt vnitřní rezervy, odstranit
duplicity v procesech velení a řízení, zjednodušit velitelskou strukturu, snížit procentní
zastoupení vyššího důstojnického sboru
a v neposlední řadě udržet vyváženou strukturu sil disponující všemi potřebnými schopnostmi pro zabezpečení úkolů vyplývajících
ze zákonů ČR, politicko-vojenských ambicí
a mezinárodních závazků daných procesem
obranného plánování NATO a EU. To vše navíc sladit s připravovanou novelou zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a novou systemizací hodnostních sborů. Jinými
slovy, pokusit se o malý zázrak a ze všech
špatných řešení vybrat to nejlepší.
Brigáda versus pluk aneb
Co je skutečně podstatné
Obojí je možné a v novodobé historii
AČR jsme si vyzkoušeli výhody a nevýhody obou organizačních struktur. Brigádní
struktura je dnes standardem NATO pro
mechanizované jednotky a jednotky bojové
podpory a zabezpečení mohou být organizována v obou systémech. Proč tedy pluky
druhů vojsk?
To, co rozhodlo o přechodu na pluky,
byla obecně potřeba snížit počty vojáků
ve štábech, snížit počet nákladových středisek a upravit hodnostní strukturu snížením
počtu systemizovaných míst pro důstojníky
při zachování schopností podřízených praporů a oddílů. Štáb pluku dnes řídí mírový
život v posádce, v případě nasazení některého z podřízených praporů posiluje jeho štáb
a také vyčleňuje část personálu ve prospěch
nadřízeného velitelského stupně. Pluk druhu
vojska nebude nikdy nasazen jako celek při
zapojení do operací v duchu schválených
politicko-vojenských ambicí, ale jeho podřízené prapory budou působit ve prospěch
úkolových uskupení postavených na bázi
mechanizovaných jednotek.
Ale ta hlavní, systémová změna
není spojena s názvem útvaru. Je spojena
s vnitřní strukturou a hlavně s nastavením
tabulek počtů útvarů. Tabulkové počty osob,
techniky a materiálu (dále TMP) jsou dnes
nakalkulovány tak, že při jejich teoretickém naplnění na 100 % útvary kompletně
zabezpečují všechny úkoly ze zákona, svůj
podíl na politicko-vojenských ambicích státu a konečně i mezinárodní závazky, zpravidla s rotačním principem 1 : 4. Logicky,
s touto filozofií došlo takřka u všech útvarů
81
82
k navýšení TMP, ale současně jsme tímto
krokem vytvořili předpoklady ke stabilizaci
personálu. Dokud se totiž nezmění politické zadání resortu obrany, tedy již zmíněné
úkoly vyplývající ze zákona a ambice, nebude třeba měnit optimalizovanou organizační strukturu útvarů a zařízení, postavenou
navíc na základě zkušeností ze zahraničních operací. Skutečná naplněnost útvarů personálem však zůstává stejná, nebo
dokonce klesla jako důsledek propouštění
po rozhodnutí o snížení mandatorních výdajů v kapitole rozpočtu MO. Lehce doložitelný rozdíl mezi skutečnou naplněností
personálem a TMP má ale velmi silnou
argumentační váhu. Přesně totiž popisuje
rozdíl ve schopnostech naplněných a nenaplněných útvarů, a tedy i to, jaká rizika
akceptuje politická reprezentace alokací
nedostatečného finančního krytí na personál resortu obrany. Taková konstrukce TMP
umožnila odstranit i další, dříve relativně
běžný nešvar armádní personalistiky, a sice
neschopnost umístit absolventy vojenských
VŠ. Vysokoškolsky připravovaný personál
se plánuje s predikcí na 3–5 let, což ale
zpravidla byla delší doba než doba mezi
dvěma po sobě jdoucími reorganizacemi.
Tím pádem nebylo možné část nových důstojníků a praporčíků umístit v jejich odbornosti a docházelo k jejich přeškolení, či
dokonce propuštění. Nový systém umožňuje, za předpokladu centralizovaného řízení
lidských zdrojů a flexibilního přidělování
rozpočtových počtů personálu, správné
a úplné umístění absolventů dle jejich
ČVO v souladu s potřebou resortu obrany.
A nakonec ještě jeden důkaz snahy autorů
OMDZ o komplexní řešení. Provázaností
organizačních struktur s databází schopností bylo dosaženo stavu, kdy už není
možné provádět OMDZ s cílem snižovat
počty osob tzv. salámovou metodou, nebo
plošné „zažlucování“ (uzavírání) systemizovaných míst. Každý organizační celek má
zpracovaný svůj Protokol o zabezpečení plnění úkolů, závazků a politicko-vojenských
ambicí a má svoje místo a úkol v celkovém seznamu schopností AČR. Při zrušení
útvaru lze na základě zpracovaných dokumentů a kalkulací velmi lehce zdokumentovat, která schopnost se ztrácí částečně
či úplně. To s sebou nese nutnost daleko
důslednějšího a odpovědnějšího zvažování
nevratných kroků při přijímání nejen politicky motivovaných rozhodnutí o podobě
resortu obrany.
Legislativní prostředí
a management lidských
zdrojů
Stručně řečeno, zákon 143/1992 Sb.
se přežil. Systém platových tříd a stupňů
v kombinaci s metodikou vyplácení příspěvku na bydlení udělal z AČR teritoriální
vojsko fixované k místu výkonu práce a bydlišti, neochotné k přesunu do jiné posádky,
a to i v případě nabídky vyšší funkce. S vyšší
funkcí mimo bydliště není totiž zaručen vyšší plat, ale vyšší výdaje za dojíždění a ubytování. Nejsou ojedinělé případy, kdy nižší
důstojník v hodnosti kapitána bere víc než
plukovník apod. Navíc v minulých letech
proběhlo plošné 10% snížení tarifních platů a 15% zdanění příplatků na bydlení, což
způsobilo, že se reálný plat vojáka z povolání vrátil někam na úroveň roku 2007. Chybí
jakýkoli nadstandardní motivační faktor,
na trhu práce resort obrany ztratil konkurenceschopnost v boji o středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaný personál.
Proto otázka zavedení novelizovaného
zákona 221/1999 Sb. nezní zda, ale kdy. Je
nebezpečné zavedení novely zákona 221
příliš odkládat. A rozhodně to není jen o zvýšení platů profesionálním vojákům. Je to
jediná možnost, jak rozhýbat resort obrany
zavedením kariérního řádu na jasně daných
zákonných pravidlech, jak zavést nový systém hodnocení vojáků, objektivně provádět
jejich výběr do vyšších funkcí s využitím výběrových komisí, s opuštěním subjektivního
principu nedílné personální pravomoci velitele. Zákon 221/1999 Sb. ale také vyžaduje
přechod na centralizované řízení lidských
zdrojů, změnu evidenčního charakteru práce většiny personálních orgánů na skutečnou práci s personálem. Vyžaduje také nový
systém celoživotní přípravy vojáků v odborných a kariérových kurzech a hlavně proaktivní náborovou kampaň s cílem zabezpečit
trvalý nábor pro podstatně rychleji rotující
hodnostní pyramidu profesionálů.
Tady rozhodně neplatí „kdo nic nedělá, nic nepokazí“. Každoročně totiž odchází z aktivní služby z různých legitimních
důvodů 1 000 až 1 200 osob (statistika
za posledních sedm let), zatímco nábor je
v posledních letech (z důvodu nedostatku
zdrojů, nezájmu veřejnosti či pozastavením kvůli reorganizaci) zhruba poloviční.
To znamená roční deficit v rozmezí 300
až 500 osob. Nikde jsem nezaznamenal
zmínku o tom, že relativně nízké počty
skutečně propuštěných vojáků v roce 2013
byly dosaženy (kromě dobře odvedené práce velitelů a personálních orgánů při přemisťování personálu) i díky tomu, že mohlo
být zrušeno přes 1 000 neobsazených, ale
rozpočtově pokrytých funkčních míst v tabulkách útvarů. Hlavním přispěvatelem
byla AČR, která dlouhodobě vykazovala
nedoplněnost. Jestliže tedy v průběhu roku
2014 nedokážeme náborem získat alespoň
tolik vojákům, kolik se připravuje k odchodu, bude pokračovat proces vyprazdňování
útvarů a do dvou let můžeme takto přijít
o více než jeden plný prapor (myšleno v absolutních počtech).
Novela zákona 221/1999 hrozbu vyprazdňování úplně odstranit nemůže, ale
jasná perspektiva a dobrý plat mohou přilákat více zájemců o službu v armádě, než je
tomu doposud. Vedení armády i SP MO mají
již k dispozici veškeré potřebné podklady
a propočty, takže po nezbytném dopracování související vnitřní legislativy je možné novelu zákona 221/1999 Sb. zavést velmi rychle, např. ke stejnému datu jako Sněmovnou
diskutovaný a Evropskou unií vyžadovaný
služební zákon. Oba se týkají resortu obrany
a společným zavedením by se jistě ušetřilo
na implementačních nákladech.
Co dělat lépe a co mít
stále na paměti
Zlepšit se určitě můžeme v tom, jak
našemu okolí vysvětlujeme, co děláme
a proč to děláme. Chybí nám kvalitní,
proaktivní marketingová kampaň nebo
chcete-li osvětová činnost, směřovaná
dovnitř i vně resortu, směřovaná na politiky, na širokou bezpečnostní komunitu,
na řadového občana, objasňující srozumitelným a konzistentním způsobem důvody,
cíle a dopady provedených změn. Kampaň
pracující s fakty a daty, využívající exaktně
zpracované zdrojové analýzy, objasňující
následky a míru akceptovatelnosti rizika
přijetí politických rozhodnutí na funkcionalitu ozbrojených sil i dopady na naši
kredibilitu jako člena mezinárodních bezpečnostních struktur.
Je třeba neustále budovat dobré jméno Armády České republiky a udržovat kontakt s veřejností. Už při prvotních sociologických úvahách o pozitivech a negativech
přechodu na profesionální armádu se upozorňovalo na možné nebezpečí odcizení
se vojenských profesionálů a zbytku veřejnosti. Dnešní armáda je několikanásobně
menší než původní armáda konskripční,
rotace personálu probíhá pomaleji a priority AČR, směřované k zajištění bezpečnosti
státu, nekorespondují s prioritami běžného
občana v čase hospodářské krize. Armáda
navíc velmi rychle opustila rozsáhlé a dříve
tradiční vojenské posádky a teritoria České
republiky, takže styk s veřejností je omezen
povětšině na rodinné příslušníky vojáků,
případně jejich známé, ale také teritoriálně.
Pokud v této situaci dojde k narušení dobré pověsti armády nebo jiné složky resortu
obrany například korupčním skandálem
hojně medializovaným v médiích s celorepublikovým pokrytím, je to pro vojáky
jen velmi těžce řešitelný problém – řadový
občan, kterému by bylo možné věc osobně
vysvětlit a ukázat na skutečného viníka, je
od nich příliš daleko.
Nepodařilo se dotáhnout do konce
diskuzi o efektivní struktuře integrovaného
Ministerstva obrany, rozdělení působností
mezi jeho civilní a vojenskou část a také
o systému velení a řízení. Proto jeho současná podoba není, i přes některé své pozitivní rysy (například oddělení koncepčních
činností od činností výkonných, centralizaci
prvků zabezpečení apod.), ideální strukturou zabezpečující bezproblémové řízení
organizačních celků resortu obrany za míru
i krize.
Je třeba si stále uvědomovat, že realizovaná organizační opatření sice mohou
za jistých podmínek stabilizovat klíčový
personál, ale nepovedou ke zlepšení kritické situace v oblasti investic a běžných
výdajů spojených s výcvikem personálu,
provozem techniky a nemovité infrastruktury Armády České republiky. Tam finanční
prostředky chybí a chybět budou.
František Mičánek,
ředitel CBVSS UO Brno „
Foto: archiv redakce
4 2014
Poslední šance
na přežití
Hazardní jednání mladíka na lyžích, jehož jízda končí vážným zraněním
v těžko přístupném terénu, a technická závada lanovky, z níž je třeba
evakuovat lidi. Záchranáři se k nim však nemohou dostat po zemi.
Pomoc přichází ze vzduchu.
Vojenský vrtulník W-3A Sokol, na trupu
s nepřehlédnutelným nápisem Search and
Rescue – SAR a číslem 0718, přilétá na určené místo a začíná záchrannou akci. Dění
se během dne několikrát opakuje. To proto,
že se jedná o instruktážně-metodické zaměstnání (IMZ) létajícího personálu kbelské
243. vrtulníkové letky a specialistů z Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje.
Po dva únorové dny intenzivně cvičili v okolí
Železné Rudy a Špičáku vzájemné postupy
pro případné nasazení. Každý ostrý zásah
totiž vyžaduje zažité návyky nejen v pilotáži,
ale i v koordinaci činnosti záchranářů.
Dobrou zprávou je, že nedávné zaměstnání na Šumavě není pro kbelské profesionály a hasiče – letecké záchranáře z Plzně
a Přeštic jediným „iemzetem“ v kalendářním roce. Součinnostní výcvik provádějí také
na přehradě Hracholusky nebo v náročných
lokalitách poblíž letiště Líně. „Každá hodina
součinnostního cvičení je cenná. Co let, to
originál. Obzvláště u záchranných akcí nejde
spoléhat na to, že už jste to jednou zvládli, a tím pádem jste navždy profesně připraveni. Dlouhodobá praxe je sice dobrým
základem, ale abyste si udrželi potřebnou
kvalifikaci, je třeba neustále drilovat postupy,“ říká velitel 4. roje 243. vrtulníkové letky
a kapitán vrtulníku W-3A Sokol kapitán Petr
Šafařík a pochvaluje si náročné meteorologické podmínky, respektive jejich rychlé
změny, během prvního dne IMZ na Šumavě.
„Od posádek vrtulníků to vyžadovalo adekvátní reakce na konkrétní situace. Už tak
náročné záchranné práce, které stojí na vrcholu obtížnosti, byly ještě nesnadnější. Bylo
to nejen o přesném visení nad inkriminovaným místem, ale také o specifické činnosti
všech profesionálů na palubě a v terénu.
Každá byť sebemenší maličkost může mít
klíčový význam při případné záchraně lidského života, kdy jde zejména o čas a efektivitu zásahu,“ dodává zkušený vojenský pilot
vrtulníku W-3A Sokol.
Leckdo se zamyslí nad tím, co se asi
honí hlavou posádce vrtulníku a záchranářům na palubě, když dostanou signál
ke vzletu. „Tím, že tuto činnost intenzivně
cvičíme, dostáváme postupy záchranné
akce do krve. Obecně řečeno, máme je nadrilované. Ostatně já jako kapitán vrtulníku
nemám čas dlouze přemýšlet nad tím, jaké
neštěstí se stalo na zemi. Před příletem
na inkriminované místo si v hlavě urychleně
tvořím plán zásahu, aby byl efektivní a rychlý. Všichni jsme maximálně koncentrovaní.
Vždyť ve většině případů představujeme
jedinou možnost záchrany zraněného. Je to
veliká zodpovědnost, protože my jsme jeho
jedinou šancí na přežití. To si však zpravidla
uvědomujeme až po akci,“ konstatuje kapitán Petr Šafařík.
Pavel Lang „
Foto: Jan Kouba
83
84
Protiúderový
komplet
– nehořlavá nomexová kombinéza, kukla,
protiúderové rukavice a multifunkční
termoprádlo;
– jednorázová pouta a univerzální střihač
pout.
Označení CRC – Crowd and Riot Control se v současnosti běžně používá pro
vojenské a policejní zákroky (operace), při
kterých zasahující ozbrojené složky využívají schváleného mandátu a zákonů své země
i daného státu, kde jsou nasazeny či působí, k znovuzavedení či obnovení veřejného
pořádku. Povolené a určené síly, donucovací
prostředky, společně s výstrojí a výzbrojí,
jsou použity v určitém spektru proti narušitelům veřejného pořádku, například při živelních pohromách, vzpourách, hromadných
sportovních a společenských akcích nebo
demonstracích.
Každý příslušník zasahující jednotky
by měl být vybaven ochrannými prostředky
jednotlivce, které chrání život a zdraví příslušníka jednotky CRC.
Protiúderový komplet tvoří:
– plastové chrániče nohou, rukou, beder
a genitálií (moderní brnění bojovníka);
– přilba s plexisklovým hledím – umožňuje
nasazení plynové masky v případě použití
slzotvorných prostředků při zákroku či při
zadýmení prostoru, kde zákrok probíhá,
hořící barikádou;
– tonfa, obušek a štít;
– plynová maska s pouzdrem na opasek;
Taktická vesta se může lišit podle specializace zakročující jednotky (zdravotník,
hasič, dokumentarista, psovod, střelec neletální munice a na území, kde probíhal či
probíhá válečný konflikt, i odstřelovač nebo
zadní střelec na bojovém vozidle pěchoty
apod.). Součástí obsahu taktické vesty je
lékárnička, příruční hasicí přístroj (pyrocul),
zásahové výbušky, vak na pití (Camel bag),
multifunkční nůž, případně müsli tyčky.
Po zkušenostech ze zákroků proti narušitelům veřejného pořádku a soužití se již
ustoupilo od hrudního chrániče. V současnosti se používá balistická vesta. Novější
typy balistických vest jsou sloučeny s taktickými či jsou kompaktní tak, že si je může
bojovník uzpůsobit podle svých praktických
potřeb a zkušeností.
Zbraň jednotlivce se liší podle určení –
od pistole, útočné pušky, samopalu, přes
brokovnice, vrhače až po odstřelovací pušky.
V závislosti na typu a místě zákroku může
být použit i obrněný transportér či vodní
stříkač.
Dále se může na místě zákroku využívat technické vozidlo podpory, kde jsou
uloženy například kleště na štípání řetězů,
rozbrusovací zařízení, elektrocentrála, mobilní zábrany atd. Své místo má i vozidlo
s megafonem pro zákonné výzvy proti narušitelům pořádku, či pro tlumočníky a úředníky samosprávy nebo kmenové náčelníky
a stařešiny (podle místa nasazení).
Někteří instruktoři CRC, kteří jsou
zařazení na velitelstvích Vojenské policie,
dříve působili u Policie České republiky
a mají také zkušenosti z výcviku a nasazení v zahraničních misích na Balkáně a také
v Afghánistánu.
4 2014
Součástí výcviku příslušníků jednotek
CRC jsou různé odborné stáže a instrukčně-metodická zaměstnání. Důležitým zdrojem
zkušeností jsou také společná cvičení s jednotkami tohoto určení doma i v zahraničí.
Rovněž součinnost a výcvik s ostatními
ozbrojenými složkami a udržení si rozhledu i absorpce nových trendů jsou na velmi
vysoké úrovni. Vzhledem k náročnosti problematiky a rozsahu spektra CRC by výcvik
jednotek a sebevzdělávání instruktorů nebyly možné bez pochopení a vstřícnosti nadřízených složek a orgánů.
Technický popis
Štít protiúderový
– rázuodolný netříštivý polykarbonát,
tloušťka 3 mm;
– lomená konstrukce z důvodu redukce
kinetické energie při nárazu či dopadu
předmětu;
– z vnitřní strany štítu jsou po obou stranách držáky na tonfu;
– zachování ochranných vlastností v rozmezí teplot -40 °C až +120 °C;
– úchop obouručný a zároveň umožňující
použití pouze levou nebo pravou rukou;
– rozměry štítu 600 x 1 000 mm, hmotnost
do 3 600 g.
Protiúderový komplet (chrániče)
– funkční spolehlivost je požadována v rozsahu okolní teploty -20 °C až +50 °C;
– musí splňovat ochranu uživatele před
poraněním těla při útoku vedeném útočníkem, a to zejména při útoku lidskou
silou nebo lidskou silou při použití různých předmětů; při napadení hořlavými
látkami nesmí komplet vzplanout ani odkapávat, musí bránit průniku chemikálií
a musí chránit proti nárazu při dopadu
na zem; předložení dokladu zkušebny
o dosažené maximální odolnosti proti
nárazu dle EN ISO 18814-1;
– části kompletu – chránič ramen, paží,
suspenzor boků a stehen a chránič nohou; komplet musí umožňovat snadné
a rychlé nasazení a sundání bez pomoci
jiné osoby a musí splňovat vysoký stupeň
pokrytí chráněných částí těla.
Přilba ochranná protiúderová
– skelet odolný proti úderům, zásahům
tupými i ostrými předměty při okolních
teplotách -20 °C až +50 °C, konkrétní
materiálové složení není požadováno,
ponechává se na dodavateli;
– závěsný systém nezávislého vnitřního
uchycení z důvodu menšího přenosu nárazů z přilby do hlavy;
– ochranný průzor z netříštivého rázuodolného polykarbonátu o tloušťce 4 mm;
– polarizační nebo zrcadlové zbarvení, případně s úzkými průduchy pro průnik zvuku a proti zamlžování;
– barva přilby černá;
– rychloupínací a snadno vyměnitelný systém upnutí ochranné masky umožňující
použití masky bez sundání přilby;
– odolnost proti účinkům bodných zbraní –
třída odolnosti dle ČSN 39 5360 TON III
skořepina, TON II hledí, TON I kryt zátylí;
– kryt zátylí lomené nebo měkké konstrukce, nebránící pohybu hlavou všemi
směry.
Zpracoval hlavní instruktor CRC VP
prap. Vladimír Kopřiva „
Foto: archiv VP a Jan Kouba
Připravila redakce časopisu A report – měsíčníku Ministerstva obrany ČR „ Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 „ Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553,
724 033 407, e-mail: [email protected], www.army.cz „ Grafická úprava a zlom přílohy atm+: Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 „ Titulní foto: Jan Kouba
85
Download

4 2014 - ATM online