Namísto politiky trošinku genetiky….
...... aneb opáčko z biologie nikoho nezabije :o) !
Tak, jako jsou pro fyzika základní stavební jednotkou hmoty atomy, pro biologa se vše točí kolem
buněk, či jediné buňky. Možná právě to je jednou z mála věcí, které uvíznou v hlavách dětí i lidí
nebiologických profesí z hodin biologie. Někteří si možná i vzpomenou, že podle toho, kolik buněk tvoří
tělo určitého organismu, dělíme organismy na jednobuněčné (kdy jedna jediná buňka je zároveň i
samostatným organismem, např. prvoci nebo kvasinky) a mnohobuněčné (tady si jistě každý doplní sám
svého oblíbeného tvora nebo rostlinu). Mnohobuněčné organismy vypadají různě. Všechny však mají
společné, že se buňky jejich těl specializovaly pro určité úkoly, a vytvořily tak orgány a orgánové
soustavy. Specializace přitom může být poměrně “volnější“, kdy jsou buňky i po oddělení od svého
organismu schopny relativně samostatné existence v tzv. tkáňových kulturách, nebo je naopak
specializace velice silná a buňka po oddělení zakrátko umírá (což je jeden z důvodů kvaltování
s orgánem pro transplantaci).
Studenti prvních ročníků biologických oborů obvykle začínají svá studia přednáškami z předmětu
Buněčné biologie, jež je dosti často “postrachem neviňátek“. Tento předmět je provede nejen tím, jak
buňky vypadají, ale zejména složitými vnitřními biochemickými procesy, které buňce dávají její výsadní
postavení. Těch procesů je samozřejmě spousta, ale zase mají jedno společné – vše je totiž řízeno tím,
co je vtipně schováno a kódováno ve struktuře jedné dlouhé molekuly, a to kyseliny deoxyribonukleové
čili DNA (anglicky je kyselina “acid“, proto zkratka končí A, ve starší české literatuře se užívá i DNK).
Každou molekulu DNA bychom mohli rozstříhat na jednotlivé geny, což jsou kousky, co právě "kódují"
všechny naše vlastnosti – tedy všechno to, co z nás dělá jedince druhu Homo sapiens sapiens, ale i
jemnější vlastnosti jako barvu očí, tělesnou výšku, krevní skupinu i nadání pro hudbu či sport. V praxi to
znamená, že pokud někde najdeme buňky
obsahující dostatečně zachovanou DNA, jsme
schopni pomocí laboratorních metod zjistit,
z jakého organismu buňka pochází – tedy je-li
lidská, psí, tabáková nebo jde o kvasinku.
V případě buňky lidské bychom s největší
pravděpodobností mohli zjistit i pohlaví původce
a jeho etnickou příslušnost, také zda netrpěl
nějakou geneticky podmíněnou chorobou.
DNA buněk se nachází v útvaru zvaném
jádro (to je na obrázku nahoře modrý vnitřek
žluté kulaté buňky), a obvykle bývá prostorově uspořádána do útvaru připomínajícího frankfurtský párek,
kterému říkáme chromozóm (na obrázku žluté mašličky). V něm je vlákno DNA pokroucené a oplácané
proteiny, takže je kompaktní a relativně stabilní – k rozmotání dochází jednak při zdvojování tohoto
vlákna při buněčném dělení, nebo během tzv. transkripce, kdy je pomocí jiné molekuly (RNA) informace
z DNA „opsána“ a předána k dalšímu zpracování.
Každý člověk pravděpodobně má nějaké povědomí o existenci genů, i to, že jsou předávány
z rodičů na potomky a že jsou nějakým způsobem odpovědné za fyzické znaky. Nejjednodušší definice
genu se vlastně dá formulovat takto – gen je dědičný faktor podmiňující nějaký znak. Každý gen přitom
může mít různé varianty, nazývané alely. Geny na chromozómu zaujímají určitou “topografickou“ pozici
zvanou lokus. Různé znaky (např. barva očí a barva vlasů) jsou podmíněny geny nacházejícími se na
různých lokusech, velice často jsou i na různých chromozómech. Teď by asi bylo vhodné prozradit, že i
počet a tvar chromozómů je do určité míry důležitou informací, neboť i v tom se mezi sebou druhy
živočišné a rostlinné liší. Nicméně, počet chromozómů nijak nesouvisí se složitostí nebo evoluční
“vyspělostí“ organismu (uvozovky jsem použila proto, že “vyspělost“ je naprosto lidské hledisko, a
přírodě je takové nálepkování zcela cizí).
No a tím začíná ta legrace, protože člověk (ale nejen on) je tvor tzv. diploidní, protože má
všechny chromozomy párové – jeden chromozom byl zděděn po matce, druhý, z téhož
chromozómového páru, po otci. Toto je zajištěno během tvorby pohlavních buněk (čili gamet), spermií a
vajíček. Každá pohlavní buňka má totiž jen po jednom chromozómu z každého páru (ke snížení počtu
chromozómů dojde během specifického způsobu buněčného dělení zvaného meióza, ale o detailech
snad někdy jindy…), a tak při splynutí spermie a vajíčka do zárodku nového jedince je opět obnoven
párový počet. Pokud by ke snížení počtu během vzniku gamet nedošlo, tak by zárodek obsahoval
chromozómů více, jeho potomek ještě více a tak dál, až by se už nic jiného do buněk nevešlo. Příroda
se proti tomu pojistila tím, že pokud k něčemu podobnému náhodně dojde, je takový jedince ve většině
případů z dalšího rozmnožování vyřazen. Přinejmenším kvůli neplodnosti, u lidí jsou pak takovou mutací
podmíněna mnohá onemocnění projevující se řadou vrozených vad – od srdeční nedostatečnosti, přes
metabolické poruchy, až po demenci – a někdy stačí i jen jeden přebývající či chybějící chromozóm.
Člověk má 23 chromozómových párů, přičemž 22 párů má jednu společnou vlastnost – když se
podíváme na dva chromozómy téhož páru, budou mít každý gen na “topograficky“ stejném místě, takže
se do určité míry chromozómy jeví jako totožné (a říká se jim homologní). Výjimka jsou chromozomy
pohlavní (tedy 23. pár), známé jako X a Y, kdy ženy mají pár shodný
(XX), muži neshodný (XY). Ale nemusí tomu tak být pokaždé, jsou i
zvířata, u kterých má rozdílné pohlavní chromozomy samička a
sameček má naopak chromozómy stejné – např. většina ptáků a
plazů. A třeba ptakopyskové mají v určení pohlaví pomocí
chromozómů neuvěřitelný guláš, pohlavních chromozómů mají deset,
a ještě k tomu potřebují další gen z jiného chromozómu. Prostě nic
není jednoduché :o)
Ale zpátky k těm “totožným“ chromozómům. V praxi to
znamená, že každý gen máme v buňce vlastně dvakrát, tedy máme
dvě alely téhož genu. Tyto dvě alely mohou být buď shodné
(homozygotní) nebo různé (heterozygotní). Soubor alel určitého
jedince se pak označuje jako jeho genotyp a projev genotypu
“navenek“ (tedy to, jak dotyčný jedinec vypadá) jako fenotyp. Genotyp ovšem nelze ve většině případů
jednoduše stanovit. Obě alely každého genu spolu určitým způsobem spolupracují, a ve fenotypu se
projeví výsledek této spolupráce. Označení alel se vlastně odvíjí od toho, jak moc se na fenotypu
projeví, i od toho, jak se chovají vůči sobě navzájem. Alela, která se projeví za všech okolností, se
nazývá dominantní, naopak alela, která se projeví jenom někdy a za specifických okolností, je recesivní.
Alely se však mohou projevit stejně a jsou pak kodominantní nebo v různé míře neúplné dominance…
Je toho hodně, protože i geny mezi sebou mohou spolupracovat – no propletenec k pohledání. Přitom je
nutné mít pořád na paměti, co je genotyp, a co fenotyp.
Následující obrázek snad pomůže tyto termíny i vztahy objasnit. Žluté útvary na obrázku
znázorňují chromozómový pár, zelená úsečka představuje gen pro barvu kožíšku, sameček je
v angličtině “male“ (jeho gamety, spermie, poznáte podle ocásku), samička je pak “female“. Barva
kožíšku je v tomto případě podmíněna kombinací dvou alel – dominantní B způsobuje černé zbarvení a
recesivní b zbarvení hnědé. Myšky mohou mít tři různé genotypy – BB a bb jsou homozygoti, zatímco
Bb bude jedinec heterozygotní. Z hlediska fenotypu to ale vypadá následovně: BB je myška černá, Bb
také černá a jen bb je myška hnědá, čili fenotypové varianty jsou jenom dvě. Dále je důležité si uvědomit
výše zmiňovanou skutečnost – gamety vznikají buněčným dělením, kdy se chromozómové páry
“rozpůlí“. Takže to znamená, že pokud má rodič pro určitý gen dvě různé alely, polovina jeho gamet
ponese alelu prvního typu, zatímco druhá polovina bude mít alelu typu druhého.
Obě rodičovské myšky mají heterozygotní genotyp Bb, přitom se shodují i ve fenotypu, neboť černá alela
B je dominantní nad recesivní hnědou b. V jejich pohlavních buňkách bude vždy polovina nést alelu B a
druhá polovina alelu b. Potomstvo těchto myších rodičů na tom ale bude trochu jinak. Pokud spolu mají
spoustu myšátek, pak u nich můžeme vzhledem k tomuto znaku pozorovat přesné matematické podíly,
jejichž odvozováním se s radostí zabývají statistici a milovníci teorie pravděpodobnosti. Co nám říká
tabulka na obrázku výše je zhruba následující: jestliže spermií s alelou B je jedna polovina (z celkového
počtu spermií) a vajíček s alelou B také jedna polovina (z celkového počtu vajíček), pak
pravděpodobnost jejich setkání v novém zárodku, respektive očekávaná četnost skutečných zárodků
s kombinací alel BB, je rovna součinu původních četností odpovídajících si gamet, tedy jedné čtvrtině.
Totéž platí i pro zárodky s ostatními kombinacemi alel, tedy Bb, bB a bb. Z hlediska genotypu tedy bude
¼ mláďat BB, polovina shodně s rodiči Bb (teď už je jedno, od koho dostali kterou alelu, takže počet Bb
a bB se sečte), a poslední ¼ bb. Ovšem z hlediska fenotypu je díky dominanci ¾ mláďat černých (tedy
všichni nositelé alespoň jednoho B) a ¼ jsou myšky hnědé (pouze ty, kterým B chybí). Zkráceně řečeno,
potomstvo dvou heterozygotních rodičů bude mít genotypy v poměru ¼ :½ :¼ , neboli 1:2:1, zatímco pro
fenotypy bude platit ¾:¼ , čili 3:1.
Pokud by ovšem alela B byla neúplně dominantní, tak by heterozygoti Bb byli černohnědí a
genotypové podíly by se rovnaly podílům fenotypovým. Také se ovšem může stát, že alel pro barvu
kožíšku je pro daný gen více – třeba B1, B2, B3, atd., ale jedinci si nesou vždycky jen dvojici (třeba B1B2
nebo B1B3), a tato matematika zůstává pořád víceméně stejná.
Nyní bych měla připomenout genialitu opata Gregora Mendela, neboť právě on na základě svých
pokusů a pozorování dospěl k názoru, že dědičnost znaků (resp. vloh) podléhá výše naznačeným
matematickým pravidlům – a to přitom neměl o existenci alel, chromozómů či DNA ani potuchy. Nicméně
se mu podařilo najít u hrachu takové znaky (bylo jich celkem 7 jako trpaslíků, barva a poloha květu na
stonku, barva a tvar semen, barva a tvar lusku, délka stonku), u kterých jsou alely v podobně
jednoduchých vztazích, takže po neuvěřitelném množství experimentů s křížením a počítáním potomstva
(odhaduje se to na cca 30,000 rostlin!!!) došel k oněm fenotypovým a genotypovým podílům, dokonce i
k tomu původnímu pravidlu, že se alely do pohlavních buněk rozcházejí v poměru 1:1. Škoda, že se
nikdy nesetkali s Darwinem, i když snad při své návštěvě
Anglie o to Mendel usiloval, neboť velkou slabinou
Darwinovy evoluční teorie byla právě neznalost zákonů
dědičnosti. Darwin se domníval, že se sice vlastnosti po
rodičích dědí, ale přitom dochází k jejich “průměrování“.
Ono to dokonce pro některé komplikovanější vlastnosti i
zdánlivě platí (například výška člověka), ovšem bráno do
důsledků by to znamenalo, že všechno živé skončí pěkně
unifikovaně průměrné… a bylo by po evoluci. Mendelova
práce tak zůstala zapomenuta “na polici“, neboť ji navíc
napsal celou německy, a tak ji mnozí anglicky mluvící
biologové číst ani nemohli (tehdy se ještě tolik nenosilo umět více než jeden jazyk, zejména když ten váš
rodný byl jazykem světového impéria). Až po několika dekádách se biometrik a statistik R. A. Fisher
Mendelova díla chopil s patřičnou vervou a rozpracováním oněch pravidel a širší biologickou aplikací
pomohl založit nový obor – populační a evoluční genetiku. No a to je vlastně “oslí můstek“ k tomu, s čím
se dnes může setkat každý člověk – tedy s použitím těchto kouzel v klinické genetice nebo forenzní
vědě. Tyto obory se totiž zabývají tím, jak často se která alela určitého genu vyskytuje v určitém lidském
společenství (jemuž říkáme odborně populace).
Tady je však nutné zmínit ještě jedno poměrně jednoduché pravidlo, kterému se po jeho
objevitelích říká Hardyho-Weinbergova rovnováha. Ti dva si totiž (nezávisle na sobě) všimli, že pokud
má populace sledovaného druhu určité vlastnosti, pak se četnosti alel z generace na generaci nemění, a
navíc se jejich vztah k četnostem genotypů dá popsat binomickým rozvojem. Což asi zní opět strašlivě,
ovšem není to nic záludného. Na úvod se můžeme vrátit k jednomu genu, který má jenom dvě alely –
může to být třeba zase ona barva kožíšku. Pro názornost alelám přisoudíme vztah neúplné dominance,
abychom na první pohled dokázali říci, jestli je myška homozygot nebo heterozygot. Tentokrát nás však
tolik nezajímají myšky jako jednotlivci, ale jako celá myší populace, která se nám prohání na širých
lánech za naší zahradou. Dáme si tu práci a zjistíme, že alela B se vykytuje s četností p, zatímco alela b
má četnost q. Četnosti v tomto případě preferujeme relativní, takže pro ně platí vztah p + q = 1.
Noooo, dobrá, vezmu to pomaleji. Pochytám všechny ty malé potvory, dejme tomu, že jich bude právě
100. Nejdřív okometricky zkontroluji, že myšky mají jen předpokládané barvy, tedy ve vzorku mi neběhají
zmutovaní albíni či jiné podivnosti. A pak vezmu tužku a papír, a zaznamenávám následující: černých … 40,
černohnědých …40, hnědých (bacha, koušou nejvíc !!!) … 20. Tak jo, ale to jsou fenotypy, a každá myš má dvě
alely, takže začneme dělit a sčítat:
40 černých myší je genotypově BB, tedy alel B = 80 a žádná b
40 černohnědých je Bb, tedy alel B = 40 a taky alel b = 40
20 hnědých myší je bb, tedy alel b = 40 a žádná B
Sečteno a podtrženo, stovka myší má celkem 200 alel, z toho 120 B a 80 b (opět předpokládám tuto standardní
situaci, tedy žádná nová alela b´ !!!) Tahle čísla jsou četnosti absolutní, relativní dostaneme vydělením celkovým
počtem alel, takže četnost B je p = 120/200 = 0,6, no a podobně četnost b je q = 80/200 = 0,4. A tedy platí p + q
= 1. Tak vidíte, že to není těžké :o).
Hardyho-Weinbergův zákon nám tedy říká, že pokud se budou myšky vesele a nerušeně dále množit,
pak když svůj pokus zopakujeme i v dalších letech, dojdeme ke stejným hodnotám p a q. Mno, to ale
ještě není celé, ještě říká následovné: “Genotypové frekvence (četnosti) genu se dvěmi různými alelami
jsou binomickou funkcí alelových frekvencí.” To zní asi hodně ošklivě, ale zapsáno pomocí
matematického vzorce (binomický rozvoj) je to jednoduché:
(p + q)2 = p2 + 2pq + q2
Kdo měl rád algebru, tak si na ten vzoreček určitě vzpomene. (Pozn. laskavého korektora –
čtverec součtu se nerovná součtu čtverců). Ve výrazu na pravé straně pak platí, že p2 = P je četnost
genotypu BB, 2pq = H četnost genotypu Bb a q2 = Q četnost genotypu bb. Takže se ten vztah dá zapsat i
následovně : (p + q)2 = P + H + Q, a protože p + q = 1, tak musí platit, že také P + H + Q = 1. To je
samozřejmě v pořádku, neboť P, H a Q jsou relativní četnosti. Komu to pořád nějak vrtá v hlavě, může si
promyslet následující biologickou situaci:
V naší myší populaci nastal čas páření,
což znamená, že je vytvořeno ohromné
množství pohlavních buněk (gamet,
které si můžeme představit jako
plovoucí v jednom velkém bazénu).
Jenže i tady bude platit, že 60%
spermíí a 60% vajíček ponese alelu B,
no a zbytek bude mít b. S jakou
pravděpodobností se pak vytvoří jejich
splynutím různé genotypy? Na obrázku
vpravo je to znázorněno zeleně a
černě, fialově pak výsledek v nové
vzniklé generaci.
Na závěr bych asi měla prozradit, co jsou ty specifické vlastnosti, které populace pro fungování
rovnováhy musí splňovat. Je to především náhodné páření (tedy to, že kterákoliv spermie může oplodnit
kterékoliv vajíčko, proto si je představujeme plovoucí v jednom bazénu), neomezená velikost populace
(čili těch jedinců v populaci se nedá dopočítat), nikdo se do sledované populace nestěhuje přes hory a
doly (a když už, tak se v ní nerozmnožuje), žádná alela nemutuje na něco jiného, a také zde nepůsobí
žádný přírodní výběr čili selekce (tedy sledované alely nepřináší svým nositelům extra výhody nebo
nevýhody). Tyto vlastnosti jsou ty nejdůležitější, ale kupodivu princip rovnováhy je natolik robustní, že
menší odchylky se na něm neprojeví. Velké odchylky ano – a to je pak konečně zajímavé pro evoluční
genetiky, neboť právě změny alelových četností v průběhu času jsou podstatou evoluce, a tak se
snažíme dopídit, jak a proč k nim došlo a zda to bude mít i nějaký dopad do budoucnosti.
Teď si dovolím odbočit a objasnit, co tedy konkrétně kutíme v laboratoři. Náš úkol je celkem
jasný, potřebujeme zjistit, jaké alely určitých genů mají zkoumané organismy. Pokud se nám to podaří
zjistit, tak stanovujeme jejich četnosti, no a dále pak už za pomoci různých softwarů modelujeme, co
mohlo způsobit zjištěné hodnoty. Samozřejmě, namodelované situace je nutno neustále porovnávat s
realitou, tedy tím, co o daném druhu vědí ostatní biologové – ať už systematici, fyziologové nebo
ekologové. Forenzní věda i klinická diagnostika dělají něco podobného, ovšem tím druhem, který je u
těchto oborů podroben zkoumání, je samozřejmě člověk. Zjednodušeně řečeno, forenzního genetika
zajímá, jaká je pravděpodobnost, že se genotyp podezřelého shoduje se stopami z místa kriminálního
činu. Klinický genetik se zase snaží zjistit, které geny podmiňují určité nemoci a s jakou
pravděpodobností může vyšetřovaný jedinec onemocnět. Metody výzkumu i statistika jsou přitom velice
podobné.
Prvním krokem v laboratoři je tedy odběr buněk obsahujících DNA. V podstatě lze použít
jakoukoliv tkáň – kriminalisté na místě činu sbírají sliny (ty totiž obsahují buňky sliznice vnitřku úst), krev,
sperma... myslím, že se tomu říká “biologické stopy“. Čím je odebraná tkáň či stopa starší, tím hůře se z
toho bude DNA dostávat. Vysycháním se totiž láme a pak už s ní nejde dále pracovat. Přesto se docela
daří i analýza muzejních exponátů, dokonce i odběr z egyptských mumií přinesl pozitivní výsledky (to by
teda faraoni koukali !!!). Dalším krokem je dostat DNA do nějakého roztoku, který by ji dál nepoškodil.
Nejčastěji se dělá "extrakce", čili pouze uvolnění z buněk, fajnovější je "izolace", kdy získám čistou DNA
ve víceméně vodném roztoku (pozn.: toto rozlišení je zřejmě jenom má “dojmologie“, oba termíny se
vesele používají v obou souvislostech). S čistou DNA se dále pracuje snáze, ale postup čištění má
několik fází (něco jako filtrace a promývání), během nichž se část DNA ztrácí – jako když cedíme něco
přes sítko, na kterém trochu cezeného ulpí a je posléze spláchnuto do kanálu. Extrakce je relativně
jednoduchá. Opět použiji určitý roztok a v něm tkáň nebo materiál (kousek látky, smotek vlasů,
cigaretový nedopalek) chvíli oplachuji, případně drtím plastovým sterilním drtíkem. Cílem je rozmačkat
buňky a uvolnit DNA do roztoku. Pak se to musí zahřát (centrifuguje se to jen proto, aby se větší materiál
usadil na dně zkumavky). V roztoku nad usazeninou se bude vznášet DNA, ale také proteiny a další
buněčný sajrajt. Při izolaci se tyto nečistoty postupně odmývají – nejsnazší je použít komerční sadu
neboli kit. Ten obsahuje přesně definované a namíchané roztoky a speciální "sítko" (kolonku), skrz které
nejdříve procedím počáteční extrakt a DNA se přitom nalepí na pidisítečko uvnitř. Pak to proplachuji a
nakonec zase zcela specifickým roztokem způsobím, že se čistá DNA ze sítka uvolní a prolítne do
nachystané zkumavky, takže si ji pak můžu zamrazit a schovat k dalšímu použití nebo rovnou začít
analyzovat. Někdy se na cezení přes kolonku používá místo centrifugy vakuová odsávačka, ale pokud
neodhadnete podtlak, může váš drahocenný vzorek skončit v... odpadu.
Zde bych asi konečně měla prozradit, jak DNA vypadá po biochemické stránce. Všichni už asi
slyšeli o její dvoušroubovici, méně se už ale ví, z čeho se skládá. V podstatě jsou to tři základní složky:
cukr deoxyribóza, báze (existují 4 typy G, A, T,C) a fosfát, které společně tvoří jednotlivé články řetězce,
neboli nukleotidy.
Oko chemiků zajisté potěší i další podrobnější obrázek, na němž je už i vidět, jak se jednotlivé
nukleotidy spojují ve vlákna tvořící “postranice“ výsledného žebříčku, stejně jako vazby mezi bázemi, což
jsou “příčky“. Tady je také patrná superdůležitá věc – totiž báze typu T se bude vždy párovat jenom
s bází A, zatímco báze G se zase pouze páruje s bází C. Tomu se říká komplementarita a v praxi to
znamená, že jeden řetězec je tak trochu kopií či spíše “otiskem“ toho druhého a v případě nutnosti
(poškození jednoho řetězce) si je buňka schopna chybějící část opravit či doplnit.
V dalším kroku hrátek s DNA si namnožím (amplifikuji) pro mne zajímavý úsek – čili marker.
Může to být nějaký gen nebo jeho část, ale často se používají i takové úseky DNA, které se navenek
nijak neprojevují, nic nekódují, jen se tak flinkají na chromozómu a my vůbec netušíme, k čemu jsou
buňkám dobré. Namnožení markeru je vlastně tak trochu koukání přírodě pod pokličku, protože dělám in
vitro to, co ona umí in vivo. Také pěkně dlouho trvalo, než vědci na ten postup přišli, i když je v zásadě
opět velice jednoduchý. Zásadní pro toto kutění byl objev teplomilné bakterie žijící v horkých pramenech
Yellowstone National Park. Bakterie s názvem Thermus aquaticus se totiž rozmnožuje i při neuvěřitelně
vysokých teplotách, při nichž jsou běžné enzymy dávno uvařené a k nepotřebě. Naše milá bakterie tedy
musí mít extra enzymy vysokým teplotám odolné. Pro nás je nejdůležitější enzym DNA polymeráza,
která umí podle předloženého “podkládku“ uštrikovat stejnou DNA. Proces in vitro se nazývá
polymerázová řetězová reakce (polymerase chain reaction, PCR) a schematicky to vypadá následovně:
do zkumavky s pufrem (pufr je v tomto případě slabě zásaditý roztok) přidám volné nukleotidy, DNA
polymerázu, primery (to jsou podle mého návrhu syntetizované kraťounké kousky jednovláknové DNA
vymezující ten úsek DNA, který chci namnožit – na obrázku vyznačeny červeně) a přidám trochu
vyextrahované DNA. Pak to umístím do “robotku“ (PCR
termocykléru), který bude zkumavku cyklicky ohřívat a
ochlazovat podle mého naprogramování. Každý cyklus
má tři teplotní fáze:
(A) – denaturace (95°C), DNA se rozmotá a oddělí se
jednotlivá vlákna “jednořetězce“.
(B) – annealing (cca 55-60°C), na jednotlivá vlákna si
v přesně definovaném úseku nasednou primery.
(C) – elongace (72°C), DNA polymeráza začne od
nasedlého primeru přilepovat další nukleotidy,
takže vlastně “dodělá“ druhé vlákno.
Tohle se opakuje obvykle 35x, přičemž množství
produktu exponenciálně narůstá. Z jednoho původního
kousku DNA je 235 kopií a to už je fakt moc (Pozn.
laskavého korektora – přesně 34359738368)!
Výsledný produkt je možné vidět i pouhým okem (na UV prosvěcovači, jeví se to jako proužky).
Vtip je v tom, že některé alely určitého genu lze rozeznat i jen podle délky. Zase velmi zjednodušeně,
alela B má třeba 600 bází, alela b 450 bází. Když pak tu namnoženou DNA nechám procházet
agarózovým gelem (což je hmota podobná té, ze které se dělají
ovocné dorty) v elektrickém poli, tak ta kratší alela se pohybuje
rychleji a po určité době pak na gelu vidím, jestli byl zkoumaný
jedinec homozygot (má pouze jeden proužek) či heterozygot
(dva proužky). Jestliže je alel více než dvě, může to vypadat jako na obrázku (alel lze rozeznat celkem 6,
každý sloupec představuje jedince; homozygoti jsou č. 6, 7 a 11).
Trochu více do detailů, gelová elektroforéza je univerzální a základní technika umožňující
separaci směsi molekul na gelu v elektrickém poli. Používá se jak pro zkoumání bílkovin, tak i DNA a
RNA. Jeden genetik si kdysi dělal legraci, že právě masivní zavedení elektroforézy do laboratoří koncem
60. let minulého století způsobilo následnou energetickou krizi. No… kvůli úsporám energie se prý v té
době stavěly americké university jako hnusné betonové balvany, většina učeben, laboratoří i kanceláří
bez oken, zato všude klimatizace. Asi další z “městských“ legend :o)
Gel se používá různého typu. V dřevních dobách stačil i obyčejný škrob, dnes už spíše velice
speciální agaróza nebo polyakrylamid (ten je ale na rozdíl od agarózy značně jedovatý). Podstatou je, že
nalitím roztoku uvedené látky do formy a následným utuhnutím vzniká porézní gel, kterým pak molekuly
cestují. Směs molekul, jež má být rozdělena, je nanesena do jamek na jedné straně gelu, a ten je pak
vystaven jednosměrnému elektrickému proudu (obvykle ponořený do komory s pufrem). Molekuly se
začnou gelem pohybovat ke kladné anodě, přičemž rychlost jejich pohybu závisí na náboji, velikosti i
tvaru molekul (obecně platí, že malé kousky běží rychleji – asi jako když běžíte lesem s krátkým nebo
dlouhým žebříkem). Vzorky, které takto separujeme, bývají obvykle nanášeny společně s okem
viditelnou “barvičkou“. Ta rovněž gelem cestuje, takže můžeme kontrolovat, jestli už není čas všechno
vypnout, gel vyjmout a jít prosvítit UV zářením. Viditelnost DNA je však způsobena jinou “barvičkou“,
která se obvykle přidává do gelu a molekuly si ji při cestování do sebe “nalepí“. Nejběžněji se používá
ethidium bromid, což je látka mírně mutagenní, a proto se v laboratořích používají latexové rukavice
(takže nejen proto, abychom vypadali “cool“). Prosvícení se provádí ve tmě a výsledek vypadá jako
z nějaké sci-fi (obrázek vpravo). Samozřejmě přitom musíme mít extra brýle, a pokud někdo kouká příliš
dlouho, z temné komory vyleze podoben medvídku mývalovi – jenom škrabošku kolem očí má bílou
místo černé a obličej hezky červený. Naštěstí už existují “udělátka“, takže na gel nemusím koukat přímo,
ale vyfotím si ho ve speciální komoře digitální kamerou a s obrázkem si hraju na monitoru připojeného
PC.
Pro zvědavé a zvídavé, domácky vyrobený elektroforetický aparátek
vypadá jako ten obrázek dole vlevo, profesionální vybavení pak znázorňují
obrázky zbývající. Ty jsem si dovolila vypůjčit z anglické verze wikipedie, kde
samozřejmě naleznete i spoustu dalších detailů, ze kterých ovšem laikovi může jít
hlava kolem (ale vše je tam vysvětleno velice přehledně a názorně).
Tím bych to své povídání protentokrát
ukončila, to příští bude zahrnovat vysvětlení systému CODIS (čili jak se identifikují jedinci
v kriminalistické laboratoři) a něco málo zajímavostí z genetiky klinické (neboť i s tím se třeba můžete
v běžném životě setkat). Ale ráda přidám i další věci – podle toho, co vás zaujalo či co vám už dlouho
vrtá hlavou :o)
A pro toho, kdo je zvídavý i drobet šťoura, rád si hraje a doma ho pustí do kuchyně (nebo může
trochu zapatlat koupelnu), může si sám zkusit vyextrahovat DNA v libovolném množství podle
následujícího protokolu (nebo recepisu – jak se tomu říká je celkem jedno).
Jahodová DNA
Jahody jsou oblíbené a ještě stále na zahrádkách hojně pěstované ovoce. Kromě příjemné chuti
a obsahu vitamínů však mají jednu velice zajímavou vlastnost také po stránce genetické. Mohou mít totiž
i více než dvě sady chromozómů – nejběžnější kultivar Fragaria ananassa má dokonce
chromozómových sad osm (není tedy diploidní, ale oktopoidní, každý chromozóm má dalších sedm sobě
podobných). To znamená, že je výborným materiálem pro ukázku extrahování DNA, neboť každá
jahodová buňka jí obsahuje obrovské množství. Dalším kladem pro experiment je i to, že jahody jsou
měkké a můžeme je snadno rozmačkat. Zralé plody také obsahují enzymy
(pektinázy a celulázy), které pomáhají rozložit buněčné stěny.
Co tedy budeme potřebovat:
-
detergent, nejlépe saponát na nádobí
-
plastový sáček (nejlepší je “zip-lock”, tedy s vlastním zipovým
uzávěrem)
-
trochu kuchyňské soli
-
pár čerstvých nebo mražených jahod
-
plastové zkumavky (může to být prázdná průhledná lahvička od čehokoliv, ovšem důkladně
vymytá a suchá) o objemu asi 50ml
-
odměrku
-
pipetu (pokud máte, stačí i dětská odsávačka hleníků – tedy plastová trubička s balónkem,
opět čistě vymytá)
-
kousek plátna nebo kávový filtr a trychtýřek
-
ledově vychlazený alkohol (alespoň 70% isopropanol nebo etanol)
-
skleněnou nebo plastovou tyčinku (může být i dřevěná špejle)
Vlastní extrakce:
Příprava extrakčního roztoku (pufru) – 450ml vody smíchejte s 25ml detergentu a lžičkou kuchyňské soli.
1. Do plastového sáčku dejte 1-2 jahody, uzavřete ho a jahody rozmačkejte na kaši (asi 2 min). Tím jste
mechanicky narušili buňky a vytvořili homogenát.
2. Sáček otevřete a přidejte cca 15ml extrakčního roztoku. Detergent pomůže rozpustit tuky v buněčné
membráně a sůl zadrží bílkoviny v roztoku, takže se nebudou v závěru srážet společně s DNA.
3. Znovu minutu promíchávejte a drťte.
4. Sestavte filtrační aparát podle obrázku vpravo (vložte filtr do
trychtýřku, který pak umístíte do plastové zkumavky nebo
lahvičky).
5. Nalijte homogenát na filtr a nechejte překapat (tekutina v
lahvičce je filtrát). Pak odstraňte trychtýř s filtrem.
6. Zkumavku s filtrátem držte zhruba pod úhlem 45o a pipetou
opatrně nalijte stejný objem ledového alkoholu (je dobré alkohol
nalévat pomalu po stěně zkumavky). Alkohol je lehčí než filtrát,
a proto by měly vzniknout dvě oddělené vrstvy – alkohol jako vrchní a filtrát jako
spodní.
7. Na rozhraní vrstev se postupně začne srážet (precipitovat) bílá vláknitá DNA,
která se začne vznášet k povrchu horní vrstvy. DNA není v alkoholu rozpustná,
proto se její molekuly nahloučí k sobě a tím pádem ji můžeme vidět i pouhým
okem. Čím studenější alkohol bude, tím lépe se DNA vysráží. Můžete ji opatrně vylovit tyčinkou či
špejlí jako malý chuchvaleček.
.
Různé detergenty mají různou účinnost, takže pokud vám není líto jahod, můžete
experimentovat, který bude fungovat nejlépe. Podobně lze experimentovat i s jinými druhy ovoce –
banánem, kiwi, apod., pokus se dá provést i se sušeným hrachem. V tom případě je však nutno v první
fázi použít mixér a v troše vody hrášek rozmixovat na kašičku. No a co se týká alkoholu, kolegyně
odzkoušela gin a 60% vodku, ale to se prý DNA sráží jen ve formě šupinek, a alkohol musí být skutečně
ledový (nejlepší je uchovávat láhev před pokusem nějaký čas v mrazáku).
A ještě použitá literatura (kromě celé řady internetových zdrojů) :
Benjamin A. Pierce Genetics (2002): A Conceptual Approach, First Edition, W.H. Freeman & Co.
Anthony J. F. Griffiths, Susan R. Wessler, Richard C. Lewontin, William M. Gelbart (2005) An Introduction
To Genetic Analysis Eighth Edition, W.H. Freeman & Co.
Ricki Lewis (2002): Human Genetics: Concepts and Applications, McGraw-Hill.
Tara Rodden Robinson (2005): Genetics For Dummies®, Wiley Publishing, Inc.
Download

Namísto politiky trošinku genetiky…