5.ročník
4.čtvrtletí
Romantismus
Společenský vývoj v 18. století probouzí znenáhla nový umělecký směr –
romantismus. Projevil se ve všech oborech umění. Evidentní znaky romantického myšlení
zasáhly zvláště literaturu v básnických dílech Byrona, Novalise, Puškina i našeho Karla
Hynka Máchy.
Romantikové pokládali zejména hudbu za žánr, který nejvýstižněji
charakterizuje romantický pohled na svět. Vzhledem k době klasické je romantismus hnutím
zcela moderním, které staví do popředí cit, obdivuje krásu přírody, umocňuje pocit národní
svébytnosti. Romantikové čerpají podněty ke své tvorbě v situacích přírodních, dějinách,
náměty nacházejí i v pohádkách a v bájích.
Hudební romantismus se emocionálně mohl projevit ve dvou rovinách: zvukové
a textové. K hudebnímu vyjádření využívají skladatelé výraznější rytmiky, chromatických
postupů, nových akordů i harmonických spojů, barevnosti zvuku jednotlivých nástrojů i jejich
skupin. Literární předlohy inspirují skladatele k hudební charakteristice jejich obsahu jako je
tomu v operách a písních jak lidových, které se staly podnětem v tvorbě národní hudby, tak i
umělých, jež představují výraznou součást romantického hudebního pokladu. Příkladem toho
jsou písňové cykly Franze Schuberta, které dokonalým souladem melodie zpěvního hlasu a
charakteristického klavírního doprovodu vyjadřuje čistě hudebními prostředky smysl a náladu
básně. Písňové tvorbě se věnovali i další skladatelé této epochy (R.Schumann, K.Löwe,
H.Wolf.
Hudba instrumentální se přiklání k programovosti – k mimohudebním námětům
– vzniká symfonická báseň, v opeře se objevuje jednotící prostředek, a to příznačný motiv,
který charakterizuje osoby nebo dějové situace. Zatímco vídeňští klasikové vydobyli německé
symfonické hudbě vedoucí postavení, opeře udávala tón až do poloviny 19. století Itálie a
Francie (Rossini, Mayerbeer, Donizetti). Zakladatelem německé romantické opery je Carl
Maria von Weber (Čarostřelec), který působil také jako kapelník Stavovského divadla
v Praze. V instrumentální hudbě se výrazně projevil Felix Mendelssohn Bartholdy (svatební
pochod ze Snu noci svatojánské), R.Schumann svými písněmi a klavírními cykly (Karneval)
a výjimečná osobnost poloviny 19. století Fryderyc Chopin, rodem polák, žijící převážně
v Paříži.
Vystupňováním nových romantických prvků i forem dospělo toto umělecké
období k novoromantismu, který hudbu přivedl až na samou hranici technických možností
klasického hudebního odkazu. Hlavními nositeli tohoto vývoje jsou: francouzský hudební
skladatel Hector Berlioz, zakladatel programní hudby (Fantastická symfonie) a příznačného
tématu neboli stálé myšlenky (idée fixe) a světoobčan maďarského původu Ferenc Liszt,
mecenáš Smetanův, geniální klavírista, tvůrce symfonických básní a reformátor hudby
církevní.
Největší vliv na vývoj hudby a zejména pak opery měl německý skladatel
Richard Wagner a to nejen jako skladatel a autor textu ke svým operám, ale i jako hudební
teoretik a kritik. Zamítl členění opery do jednotlivých čísel, jeho hudba je plynulý proud
odvíjející se od děje. Wagner zavedl nový typ dramatického zpěvu – deklamování
vyrůstajícího z básnického slova. Využívá, podobně jako Berlioz, typického tématu spojeného
s určitou osobou, událostí a v průběhu skladby se ve vhodnou chvíli opakovaně objevuje –
leitmotiv.
Protikladem Wagnerových názorů na operní styl je Ital Giuseppe Verdi, který
celé své životní dílo věnoval opeře. Vybavil ji nádhernou melodikou i patřičnou dramatičností
založenou na tlumočení lidských citů a vášní hudebními prostředky. Jeho opery Rigoletto,
Trubadúr a Traviata jsou dosud nejhranějšími operami vůbec.
Naturalistické prvky se objevují v opeře Carmen, jejímž autorem je George
Bizet, na kterého navazovala později skupina tzv. veristů – Leoncavallo, Mascagni a Puccini.
Z novoromantiků zaměřených na hudební formy mimo opery je významný
Dvořákův mecenáš Johannes Brahms, který se ve svém díle snažil o obnovu absolutní
hudby.
Z okruhu novoromantismu vyrostl v Rakousku Anton Bruckner, povoláním
varhaník v Linci, v tvorbě především symfonik (9 symfonií). Ve Francii to byl César Franck,
který silně ovlivnil další generace skladatelů.
Francouzskou operu v té době reprezentovali vedle Bizeta Charles Gounod
(opera Faust), Ambroise Thomas (opera Mignon) a hlavně Jacques Offenbach, který vedle
opery Hoffmanovy povídky napsal řadu úspěšných operet (Orfeus v podsvětí, Krásná
Helena).
V Norsku v té době vynikl Edvard Hagerup Grieg, který využíval zvláštního
charakteru norské lidové hudby (suita Peer Gynt).
Zakladatelem ruské národní hudby je Michail Ivanovič Glinka – opera Ruslan a
Ludmila. Významnou osobností druhé poloviny 19.století je Petr Iljič Čajkovskij, symfonik
a autor oper a baletů. Národní směr v ruské hudbě prosazovala tzv.“silná hrstka“. Vůdčí
osobností této skupiny byl Modest Petrovič Musorgskij (opera Boris Godunov) a
pokračovatelem jeho nedokončeného díla Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov
(pohádkové opery a suita Šeherezáda).
Hudba na přelomu 19. a 20.století a na začátku 20.století byla ovlivněna
bouřlivými převratnými společenskými změnami. Nejednotný vývoj vedl ke vzniku řady
proudů, z nichž mnohé měly jen krátké trvání.
Přežívající romantismus se projevil v díle Richarda Strausse, autora
symfonických básní a oper s dramatickými náměty. Naproti tomu Gustav Mahler, který
působil také jako dirigent v Olomouci a Praze, je především symfonik ovlivněný dekadentním
secesním prostředím.
Franz Schubert (31.1.1797 Lichtenthal u Vídně – 19.11.1828 Vídeň)
Rakouský hudební skladatel. Tři roky působil jako výpomocný učitel, později
podporován přáteli, žil ve Vídni a věnoval se skladbě. Za jeho života vyšly tiskem jen některé
jeho písně a jediný smyčcový kvartet. V roce 1828 se konal jediný koncert z jeho děl.
Nejpodstatnější díla byla odmítána pro velkou obtížnost a neproveditelnost. Jeho písňová
tvorba patří k vrcholům tohoto žánru.
Napsal například 9 symfonií, 15 smyčcových kvartetů, klavírní kvintet Pstruh.
Přes 600 písní shrnutých do cyklů: Spanilá mlynářka, Zimní cesta, Ossianovy písně, Labutí
zpěv.
Robert Schumann (8.6.1810 Cvikov – 29.7.1856 Endenich)
Německý hudební skladatel, pocházel z knihkupecké rodiny, otec podporoval
jeho zájem o hudbu. V 10 letech vystupoval veřejně jako klavírista. Klavír studoval v Lipsku.
Dráhu koncertního klavíristy ukončilo zchromnutí prstu pravé ruky. V roce 1834 založil
„Neue Zeitschrift für musik“, který vychází dodnes. Upozorňoval na genialitu Chopina,
Brahmse, Berlioze. Přechodně působil jako profesor na lipské konzervatoři a jako městský
hudební ředitel v Düsseldorfu. Poslední dva roky strávit v ústavu pro choromyslné nedaleko
Bonnu. Je jedním z vrcholných představitelů německého hudebního romantismu. Těžiště jeho
tvorby spočívá v klavírních skladbách.
Napsal 4 symfonie, klavírní cykly Motýli, Karneval, Romance, Album pro
mládež, Listy z alba. Složil jedinou operu Jenovéfa, několik koncertů pro různé nástroje či
komorní soubory.
Fryderyc Chopin (22.2.1810 Želazowa Wola – 17.10.1849 Paříž)
Polský hudební skladatel a virtuóz studoval ve Varšavě u pedagoga českého
původu V. Živného. Pro jeho hudební vývoj měly velký význam návštěvy polského venkova.
S velkým úspěchem koncertoval v roce 1829 ve Vídni a v roce 1831 odešel do Paříže, kde se
usadil natrvalo a dosáhl zde významného postavení. V roce 1848 koncertoval v Londýně a ve
Skotsku. Vrátil se do Paříže těžce nemocný a ve svých 39 letech zemřel.
Chopin vytvořil nový klavírní styl, kterým překonal převážně virtuózní zaměření
svých předchůdců. Techniku klavírní hry obohatil o pasážová témata přes několik oktáv či o
originální používání pedálu. Patří k nejgeniálnějším zjevům hudebního romantismu.
Jeho tvorba je věnována převážně klavíru. Klavírní koncerty, sonáty, etudy,
balady, preludia, mazurky, polonézy, valčíky, písně či další komorní skladby doprovázené
klavírem.
Ferenc Liszt (22.10.1811 Raiding – 31.7.1886 Bayreuth)
Maďarský hudební skladatel, klavírní virtuóz a geniální improvizátor, který
vystupoval na koncertech již jako malé dítě. Ve Vídni studoval hru na klavír u C.Czerného a
skladbu u A.Salieriho. Od roku 1823 žil v Paříži, kde se dále vzdělával u A.Rejchy.
Koncertoval téměř ve všech evropských zemích. V Praze zapůsobil na mladého B. Smetanu.
V roce 1847 se vzdal kariéry virtuóza a žil ve Výmaru jako vedoucí knížecí kapely a šéf
opery. V tomto období psal svá nejzávažnější díla. Od roku 1869 žil střídavě ve Výmaru,
Římě a Budapešti. Byl průkopníkem revoluční romantiky a spolu s H.Berliozem a
R.Wagnerem nejvýznamnějším představitelem novoromantismu. Rozvinul techniku klavírní
hry a využíval všech zvukových možností nástroje od jemných pasáží po kompaktní sledy
akordů.
Složil 2 symfonie (Faustovská a Dantovská), 13 symfonických básní (např. Co
slyšíme na horách, Prométheus, Ideály, Hamlet..), 2 klavírní koncerty, klavírní cyklus Léta
putování, oratoria (Legenda o sv.Alžbětě, Kristus, Ostřihomská mše), písně pro sólový zpěv a
klavír či varhanní skladby, žalmy a mnoho dalších, převážně klavírních skladeb.
Richard Wagner (22.5.1813 Lipsko – 13.2.1883 Benátky)
Německý hudební skladatel, básník a hudební spisovatel. Studoval
v Drážďanech a Lipsku. V letech 1834-1839 byl operním kapelníkem v Magdeburku,
Královci a Rize. Další tři roky působil v Paříži. V letech 1842-1849 byl dirigentem dvorní
opery v Drážďanech. Od roku 1872 žil se svou druhou ženou, Lisztovou dcerou, v Bayrethu,
kde vystavěl s finanční podporou bavorského krále slavnostní divadlo (Festspielhaus)
k provádění svých děl. Wagner vytvořil novou koncepci hudebního dramatu (opery). Vytvořil
formu složenou z jednotlivě budovaných hudebních scén. Podstatou je technika leitmotivů,
která zaručuje vnitřní jednotu hudebního proudu a jeho spjatost s dramatickým děním.
Přední místa v jeho tvorbě zaujímají opery a hudební dramata (např. Víly,
Bludný Holanďan, Tannhäuser, Tristan a Isolda, Lohengrin, Mistři pěvci norimberští).
Významnou je také tetralogie Prsten Nibelungův, který se skládá ze čtyř samostatných
hudebních dramat (Rýnské zlato, Valkýra, Siegfried, Soumrak Bohů).
Giuseppe Verdi (10.10.1813 Le Roncole u Busseta – 27.1.1901 Milán)
Italský hudební skladatel získal hudební vzdělání v Bussetu, skladbu studoval
soukromě v Miláně. V letech 1836-1839 byl dirigentem městského orchestru a ředitelem
hudební školy v Bussetu, od roku 1839 žila jako svobodný umělec v Miláně, v Paříži a na
svém statku nedaleko Busseta. V letech 1850-1867 vytvořil mezinárodně úspěšné opery.
V dalším období zdokonalil skladatelskou techniku a obohatil orchestr, který se postupně stal
dramatickým činitelem. Vrcholem tohoto období je opera Aida. Po více než desetiletém
odmlčení napsal Verdi dvě mistrovská díla – opery Othelo a Falstaf. Jeho operní tvorba je
zakotvena v dvousetleté tradici italské opery. Těžiště jeho slohu je ve zpěvu, neseném
bohatou melodickou nápaditostí.
Mezi jeho opery patří např. Nabucco, Panna Orleánská, Rigoletto, Trubadúr,
Traviata, Maškarní ples, Aida, Othelo, Falstaf. Dále složil řadu romancí pro zpěv a klavír a
další velká díla, např. Rekviem, Te deum, Stabat mater.
Johannes Brahms (7.5.1833 Hamburg – 3.4.1897 Vídeň)
Německý hudební skladatel, který se začal hudbě učit u svého otce. Působil jako
klavírní doprovázeč houslového virtuóza E.Reményiho. V roce 1862 přesídlil do Vídně, kde
působil až do své smrti. Žil z výnosu svých skladeb, které vydával K.Simrock v Berlíně.
Charakteristickým rysem Brahmsových skladeb je úcta k tradici a láska k lidové písni. V jeho
skladbách převládá lyrický tón. I při velkém technickém mistrovství je jeho styl jednoduchý,
plný hluboké citovosti. Brahmsovy symfonie jsou nejvýznamnějšími díly symfoniemi
19.století, zrozeného z Beethovenova odkazu. Významná je též jeho písňová tvorba, která ho
řadí k největším mistrům německé písně.
Jeho tvorba je velmi pestrá. Složil klavírní koncerty, dvojkoncert pro housle a
violoncello, komorní skladby pro smyčce, klarinetový kvintet, houslové i violoncellové
sonáty, sonáty pro klavír a další drobné skladby pro klavír či varhany. Pro čtyřruční klavír
složil Uherské tance. Dále pak také velké množství písní a sborů.
Petr Iljič Čajkovskij (7.5.1840 Votkinsk – 6.11.1893 Petrohrad)
Ruský hudební skladatel studoval na konzervatoři v Petrohradě u A.Rubinštejna.
V letech 1866-1877 působil jako učitel hudby a teorie na konzervatoři v Moskvě.
Následujících 13 let žil jako svobodný umělec střídavě v Rusku a v cizině, kde vystupoval
jako dirigent svých vlastních děl. Byl prvním ruským skladatelem, který usiloval o dosažení
světové úrovně a o uvedení velké tradice západoevropské hudby do Ruska. Ve svém díle
navázal na vídeňský klasicismus, na podněty z německého, italského i francouzského
romantismu, jakož i na M.I.Glinku a dospěl k osobité klasicisticko-romantické a evropskoruské syntéze.
Jeho tvorba je velmi bohatá. Mezi známější opery patří např. Evžen Oněgin,
Opričník, Panna Orleánská, Piková dáma. Známé jsou balety: Labutí jezero, Louskáček,
Šípková Růženka. Dále složil 6 symfonií, 4 suity, smyčcovou serenádu, smyčcové kvartety,
houslový koncert, klavírní koncerty a sonáty.
Česká romantická hudba
V době českého národního obrození se hudba dostává ze šlechtických salónů a
z divadel také do měšťanského prostředí, kde se hojně pěstuje nástrojová i komorní hudba a
sólový a sborový zpěv. V roce 1811 zahájila vyučování pražská konzervatoř a v roce 1830
pak varhanická škola.
Proti germanizaci období osvícenství působili národní buditelé i hudebníci.
Vznikají první české umělé písně. O jejich tvorbu se zasloužil zejména Jakub Jan Ryba
(1765-1815) a Jan Theobald Held (1770-1851).
František Škroup (1801-1862) je autorem první české opery na původní český
text (Dráteník). Druhým Škroupovým úspěchem byla hudba k Tylově frašce Fidlovačka aneb
žádný hněv a žádná rvačka, při jejíž premiéře v roce 1834 zazněla píseň Kde domov můj.
Národně zaměřený směr hudebního života se obrátil na nevyčerpatelný zdroj
národního tónu – lidovou píseň. Sběrateli národních písní byli František Sušil a František
Bartoš na Moravě a Karel Jaromír Erben a Jan Pavel Martinovský v Čechách. Škroup a další
pak skládali v duchu lidovém písně umělé, které se staly majetkem všeho lidu. Jsou to např.
Bývali Čechové, Moravo, Moravo, Nad Tatrou sa blýská, Hej Slované a další.
V tvorbě se nejvýrazněji prosadil Pavel Křížkovský (1820-1885) (Utonulá, Dar
za lásku, Odpadlý od srdca). Se zpěvem se pěstuje i tanec.
Cílem národních snah je myšlenka samostatného českého divadla. Roku 1850 je
založen Sbor pro zřízení Národního divadla. Česká opera dostává trvalé místo v programu
Stavovského divadla. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, kde se odehraje valná
část Smetanova zápasu o vytvoření české národní opery. V roce 1868 se koná slavnost kladení
základního kamene Národního divadla i za účasti členů Pěveckého spolku Prácheň, kteří
doprovodili jeden z těchto kamenů z Práchně až do Prahy.
Bedřich Smetana je ve svém díle považován za vyvrcholení úsilí o českou
národní operu a formu symfonické básně. Výrazným podnětem v tomto úsilí bylo budování
Národního divadla. Smetanův vzor v komické opeře vedl Viléma Blodka k napsání úspěšné
jednoaktové opery V studni. Několik oper napsal i Karel Bendl (Starý ženich, Švanda dudák),
jeho význam je ale hlavně v tvorbě sborové.
Druhým klasikem české národní hudby je Antonín Dvořák. Pro naši hudbu má
zakladatelský význam v oboru symfonie, komorní hudby a duchovního oratoria. Jeho hudba
je na rozdíl od díla Smetanova srozumitelnější i mezinárodnímu publiku. Třetím z vrcholů
českých národních klasiků je Zdeněk Fibich. Jeho nejvýznamnějším přínosem české hudbě je
scénický melodram.
Bedřich Smetana (2.3.1824 Litomyšl – 12.5.1884 Praha)
Bedřich Smetana je považován za zakladatele české národní hudby. Svou
tvorbou se řadí mezi nejvýznamnější novoromantiky. Jako šestiletý již veřejně vystupoval
jako velmi dobrý klavírista. V té době již začíná komponovat.
Středoškolské vzdělání získal v Jihlavě, Německém Brodě, Praze a Plzni.
V Praze působil jako učitel hudby v rodině hraběte L.Thuna. Současně studoval hudbu u
J.Proksche. V roce 1848 si v Praze otevřel soukromou hudební školu. Mecenášem Bedřicha
Smetany byl Ferenc Liszt.
Revoluční události v roce 1848 se Smetana zúčastnil jako člen národní gardy.
Tyto události jej inspirovaly k napsání Písně svobody, dvou Revolučních pochodů a
Slavnostní předehry D dur.
V roce 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou. V letech 1856 – 1861 působil jako
pedagog, dirigent a klavírní virtuóz ve švédském Goteborgu. Po návratu do Čech se poměrně
těžce prosazoval. Vedl pěvecký sbor Hlahol, organizoval a dirigoval koncerty Umělecké
besedy, vystupoval jako klavírista a znovu vyučoval.
Po úspěchu jeho prvních oper se stal v roce 1866 prvním dirigentem
Prozatímního divadla v Praze. Opery Dalibor a Libuše jsou úzce spojeny s výstavbou
Národního divadla.
V roce 1874 onemocněl Smetana vážnou nervovou chorobou, která vyústila
v úplné ohluchnutí. Poslední období svého života prožil Smetana u své dcery v myslivně
v Jabkenicích. Zemřel po krátkém pobytu v ústavu pro choromyslné.
22.dubna 1882 byl Bedřich Smetana jmenován čestným členem Pěveckého
spolku Prácheň v Horažďovicích.
Dílo:
Klavírní skladby: Lístky do památníku, Vzpomínky na Čechy, České tance
Orchestrální skladby: Triumfální symfonie E dur, symfonická báseň Richard III., cyklus
symfonických básní Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a
hájů, Tábor, Blaník)
Komorní skladby: smyčcový kvartet c moll – Z mého života
Vokální tvorba: písně a sbory – Večerní písně, Píseň česká, Píseň na moři, Věno,
kantáta Česká píseň
opery – Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy,
Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Viola (nedokončená)
Antonín Dvořák (8.9.1841 Nelahozeves – 1.5.1904 Praha)
Antonín Dvořák se narodil 8.září 1841 v Nelahozevsi jako nejstarší z osmi dětí.
Jeho otec tam měl hostinec a provozoval tradiční rodinné řemeslo, řeznictví.
Když ukončil školu, rozhodl otec, že se Antonín vyučí řezníkem a poslal ho na
učení do Zlonic. Hře na klavír a varhany ho učí místní kantor Antonín Liehmann, který také
následně přesvědčil Dvořákova otce, aby poslal svého syna do Prahy na varhanickou školu.
To byl rok 1857. Po absolvování školy si našel místo v Komzákově kapele, která byla od roku
1862 angažována jako stálý soubor Prozatímního divadla. Dvořák v něm hrál na violu devět
let, v letech 1866-1871 pod dirigentskou taktovkou Bedřicha Smetany.
Antonín si musel přivydělávat výukou hry na klavír v měšťanských rodinách.
V roce 1871 odchází z Prozatímního divadla a plně se věnuje komponování. Svá mnohá raná
díla zničil.
V roce 1873 se oženil a o rok později se narodil syn Otakar. Dvořák si musel
přivydělávat jako varhaník v pražském chrámu sv.Vojtěcha. V roce 1875 požádal o státní
rakouské stipendium pro mladé nadané skladatele, které dostal i v několika příštích letech.
Jedním z posuzovatelů byl i Johanes Brahms.
Hře na klavír učil děti bohatého obchodníka Jana Neffa, který ho požádal o
zhudebnění několika moravských písní. Tak vznikla Tři dueta pro soprán a tenor, základ
Moravských dvojzpěvů. Tyto dvojzpěvy se zalíbily právě Brahmsovi, který je poslal
nakladateli Simrockovi do Berlína. Simrock je vydal, a protože byl úspěch veliký, tak brzy
vydává i Slovanské tance.
V roce 1877 odchází od sv.Vojtěcha. Dvořák velmi pilně pracoval, přesto si
nacházel čas na cestování. Po Čechách putoval s Leošem Janáčkem. Velmi se mu zalíbila
vesnička Vysoká (je zde vila Rusalka, hostinec, kde sedával s domorodci, zámeček, kde se
nachází stálá expozice věnovaná právě Dvořákovi, či park s Rusalčiným jezírkem), která se
nachází nedaleko Příbrami. Za Brahmsem jezdil do Vídně a byl i v Rusku za Petrem Iljičem
Čajkovským. Stále častěji také vyjížděl do ciziny dirigovat své skladby. V roce 1884 odjel do
Londýna, aby dirigoval Stabat Mater v proslulé Royal Albert Hall.
V roce 1890 byl jmenován profesorem pražské konzervatoře. O rok později ale
dostal nabídku, aby dva roky řídil konzervatoř v New Yorku. Po dlouhém rozhodování
nakonec nabídku přijal. Ještě stihl koncertní turné po Čechách a pro Ameriku ke 400.výročí
objevení Kryštofem Kolumbem napsal slavnostní Te Deum. Dvořák v Americe získal
množství nových podnětů, ať už to byl ruch moderního života, indiánský folklór nebo
černošské spirituály. Nejznámějším dílem z doby jeho pobytu v Americe je symfonie e moll
Z Nového světa.
Antonín Dvořák se celý život těšil pevnému zdraví, a proto celý svět velmi
překvapila zpráva o jeho náhlém úmrtí 1. května 1904 (Praha) ve věku nedožitých 63 let.
Dílo:
Klavírní skladby: Skotské tance, Humoresky, Slovanské tance (čtyřruční klavír)
Orchestrální skladby: symfonické básně – Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek
9 symfonií: nejznámější – 1. c moll - Zlonické zvony
9. e moll – Z nového světa
Vokální tvorba: písňové cykly – Večerní písně, Biblické písně, Moravské dvojzpěvy
kantáty a oratoria – Stabat Mater, Svatební košile, Rekviem, Te deum
opery – Alfréd, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda, Šelma sedlák, Dimitrij,
Jakobín, Čerta Káča, Rusalka, Armida
Zdeněk Fibich (21.12.1850 Všebořice u Čáslavi – 15.10.1900 Praha)
Český hudební skladatel, který komponoval již od mládí. Studoval v Praze, i u
B.Smetany, a ve Vídni. Vysoké hudební vzdělání si doplňoval i v cizině (Lipsko, Paříž,
Mannheim). Působil převážně v Praze jako učitel hudby a skladatel.
Složil několik oper (např. Šárka, Bouře, Nevěsta messinská, Pád Arkuna),
symfonických básní (Záboj, Slavoj a Luděk, Othello, Toman a lesní panna, V podvečer – její
součástí je Poem), melodramy (Štědrý den, Vodník, trilogie Hippodamie – na básnické dílo
Jaroslava Vrchlického – Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie) a klavírní
cyklus Nálady, dojmy a upomínky. Velkou část jeho tvorby zaujímají komorní díla, mezi něž
se řadí smyčcové a klavírní kvartety či drobnější díla pro různá hudební obsazení.
Vzorový test
1) Romantismus
2) Česká romantická hudba
3) Přehled dějin evropské hudby – shrnutí
4) Přehled dějin české hudby – shrnutí
5) Spoj dvojice: hudební dílo – skladatel
Test se píše ve čtvrtek 29.5.2014. Ti žáci, kteří se nemohou tohoto psaní zúčastnit si v době
od 19.5.2014 do 23.5.2014 domluví osobně termín napsání. Všechny práce budou napsány
nejpozději do 30.5.2014. Termín a potřebné informace je možné si domluvit osobně v ZUŠ
v učebně keyboardu, na tel.č. 604 338 870 či na e-mailové adrese: [email protected]
Doporučená literatura: Luděk Zenkl – ABC hudební nauky
Bohumil Voborník – Povídáme si o hudebních skladatelích
Bohumír Hanžlík, Jolana Fenclová – Dějiny hudby v obrazech a
obrázcích
Pavel Janeček – Přehled dějin evropské hudební tvorby
Download

Materiály pro 5. ročník