0
l
2 / 2014
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
poezie|petr sliž|jiří měsíc|serafina núñez|david voda
próza|martin maniaque|přemysl krejčík
recenze|soukromý mýtus možného ale co kdyby|
napříč evropou po indicku podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z Ikey|
od pěti k desíti a dál až k bráně dospělosti chlapectví|
don‘t feel like some kind of ghost specter at the feast
akademická čtvrthodinka|benátky mezi calvinem a brodským
rozhovor|pavel štěpánek|filip dobiás
reportáž|zahrada jávy
obsah
editorial
o
l
o
l
U
U
Vážen
čtenáři,
í a milí
etudy z kredence
soukromý mýtus možného
(recenze na básnickou sbírku ester fischerové ale co kdyby) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16
ás bičuje z
tou měste
nadchá–
chá nám
k vod
ces
plou
e v
ě erá n
zející , kt dzimních dnenebe a š blíž než k r ybv botách oři. Tohle čm, bud však chce,
c o
… Třeba
právě h p o, nabídnout cech jistě jrozmanitější níku či m, průhledůmíslo vám
lení
m
s
p t
si sed ro se Lžičkou ke k ty k ne vypuštěné n břehůmte, ať si nepř , zrcadak zbytečná,
ě
ě
t a f unněte cí vám k listov ašně, téa zazu rčí. Vy co přečt e neb ojte se ipadá t zt ro skot at,
i
í
l
p
á
j
g
d
u
n
a
l
á
í
r
ujt e,
hlubin, s
dině, p
ete, pot s nám chtejte s
ponoř
te se do , dělejte plývejte na hla skáke lavte, kam chc štějte ápějte se, čva te žabk e,
r á che
j
lodi
jte
y,
v ln
ou
ijt e
jt e ,
čky, háze
broďt jte, phledejte perly… y, cabreL)žičce vody z v ýšky, pte.
se neutop
e se,
A na l(
akademická čtvrthodinka
benátky mezi calvinem a brodským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .18
(Jo, a
na světlo světa zveršovaná věta
petr sliž|krásy zrezlého oltáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2
jiří měsíc|valašský lidový básník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5
serafina núñez|hloubky černí motýli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .10
david voda|ve vydlabaných nikách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12
pět otázek pro...
pavel štěpánek|o přístavech, korálcích a živé vodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21
z poličky do lžičky
napříč evropou po indicku
(tip na knihu podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z ikey) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
a sklo!)
bacha n
Za red
i
Klára akc stein
Gold
lžička filmofilka
od pěti k desíti a dál až k bráně dospělosti
(recenze na film chlapectví) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27
gramozaika
don‘t feel like some kind of ghost
(recenze na album specter at the feast) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .29
je to prozaické, přátelé
martin maniaque|muž, který propadl kaluží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30
přemysl krejčík|měsíce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34
na kávě s…
filip dobiás|občas se jde na dřeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .45
lžičkultura
za fotopocity do muze umění
(recenze na výstavu vnitřní okruh v současné české fotografii) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49
reportáž z batohu
zahrada jávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50
editorial
příborník|redakce doporučuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
http://lzicka.wbs.cz
1
PETR SLIŽ|krásy zrezlého oltáře|narodil se v roce 1989 v Opavě. V současné době studuje českou
filologii a mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Píše, protože papír otevírá cestu tam,
kam jinudy jít nelze. Svět básníků se rodí a umírá v témže okamžiku, kdy si slunce s měsícem podávají
ruce a stále tmavnoucí šeď papíru zvolna ukusuje černá písmena, dokud se nerozplynou ve snu.
Hrušková víla
Hrušková vílo tančící na pláni
při slunce západu záříš jak Venuše
červánky vhání ti rudou krev do skrání
nebeský bílý kůň již nikam nekluše
na kříži Kristus pláče slanou krví moří
a propadá se v pěně jako do temnoty
již jeho vodou mytá ústa nehovoří
skrz hladinu mu k nebi trčí z hrudi hroty!
nachové volání lesem se rozléhá
a hvězdy na nebi houpou se na niti
po době mrazivé nastává obleva
Buď sbohem chráme bouří času sťatý
buď sbohem tak jak byl jsi kdysi prve
nám darován jak mocný šátek rozevlátý
dnes zbyl nám jenom kalich rudé krve.
po dlouhém půstu srdce se nasytí
hrušková vílo tančící na pláni
otisk rtů chlapeckých neseš si na dlani.
Hamletovy labutě
Růže jsou němé - nezpívají
panenky z kůže malují louku
Ikara do křídel odívají
bez jara stromy umírají
a mraky na Zemi sypou mouku
na světlo světa zveršovaná věta
růže jsou němé - jak voda pod ledem
hedvábné nitě křižují okna
růže jsou němé - jak spící dítě
my ještě dýcháme a mluvit dovedem
v srdcích nám sláma pozvolna doutná
růže jsou němé - zmírají bolestí
hedvábné kožichy polyká jezero
tříští se na střepy zrcadlo neštěstí
ve váze na štěstí slzy se topí
umlčet růže - to by se nemělo.
Viděl jsem Hamleta jak krmí labutě
plnými hrstěmi házel jim rohlíky
ony však bez zájmu plavaly nehnutě
na řece života jak dávné vzpomínky
zdravil se s půlnocí v promoklé košili
rety mu zpívaly – zpívaly bez zvuku
v očích mu zablesklo umlkl na chvíli
a lebka sněhová spadla mu na ruku
viděl jsem Hamleta měl ruku na spoušti
a pravil „básníku, pojď blíž a přisedni“
seděl tam ztracený jak pramen na poušti
s očima dokořán v hodině poslední
drobečky rohlíků lezly mu po hrudi
a měsíc pomalu chystal se na kutě
sáhni si na lebku ona tě zastudí
tak jako před tebou studila labutě.
[email protected]
petr sliž
Němé růže
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
S přílivem rána smývají žal vlny
a písečný chrám na trosky se sype
jen na oltáři stojí kalich krve plný
a kročej v sakristii o dubová prkna skřípe
přichází bouře – ta umí trhat k zemi domy
a ani boží dům v ní nezůstává stát
sic vyzbrojen byl pilíři tak nyní stojí chromý
kde dříve písek chytal teplo nyní mramor halí chlad
louka se naklání jak dlaně modřínů
zpívá ti ku tanci a voní jehličím
růžovíš s nebesy oděna v nevinnu
tancuješ a čekáš než srdce zakřičí
2
Bouře chrámu
3
jiří měsíc|valašský lidový básník|1985 ve Valašském Meziříčí, nyní doktorand na katedře anglistiky FF UP. Specializuje se na středověkou okcitánskou literaturu a také na americkou populární
píseň, překládá mj. texty Ariany Reines a Johna Passe. V letošním roce vydal Protimluv jeho sbírku
Píseň zamilovaného misogyna. …a Jirka? Provokatér s harfou na rameni, milovník býčích zápasů
například…
Podzimní
Pod těly kaštanů kráčejí dívenky
S úsměvy strhlými s oblaků času
Na prsou hřejí je průsvitné halenky
Do věder děravých sbírají krásu
***
Léto odešlo brzy
zůstaly po něm mozoly
a sladká chuť jejího klína.
Lidé potřebují oběť,
na které by vystupňovali touhu.
Není hodno napadnout ty,
jež ve slabých verších představují nemoc,
ale světce s obsažným tichem.
Světce, kterému slunce trhá vlasy,
který pomiluje děvečku,
co mu ráno povléká postel.
Nejí a nemluví – jsou tichem lapeny
Jak místnost prázdná jak místnost bez tváře
Samotné v údělu bílými dlaněmi
Sbírají krásy zrezlého oltáře
Na šíjích s mašlemi – mašlemi pokory
Noří se nohama v podzimní listoví
Sklání se nad zemí jak vdovy nad hroby
Zelená srdce láskou jim nachoví
Pod těly kaštanů závoje mlhava
Pár očí modravých a rudá srdce
Stromy své paže vysvlékly do naha
Na trávu nakladly nachové ruce.
Prvosenka vinohradu
Prvosenko rostlá v chladu
kabátek máš šitý zlatem
hlídáš bránu vinohradu
vprostřed trávy rozevláté
na světlo světa zveršovaná věta
živá ráno v kapkách mechu
probuzená horkou paží
mlha skrývá zbytky dechu
lokomotiv na nádraží
4
V této kancóně je text zapsán rtutí.
Tady se bláto vysušuje,
až z něj slunce vypálí nádobu,
z jejíhož dna se nedostane.
Básník přerazil slovo životem
a život uměním.
Bude mu blahořečeno.
Ženy bude cvičit, jako cvičí své verše,
naučí je jazyku, kterého nepoznaly.
Opanuje zemi, jako opanoval své srdce.
Kůže na jeho těle se zjemní.
malé slunce snídá šero
mlsá pilně všechny drobky
na něž ticho zapomnělo
stojíš prosta jako Eva
osvícena zlatou září
něžně kveteš do předjaří.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
6
http://lzicka.wbs.cz
petr sliž | jiří měsíc
Když se po zimě ruce zahojily,
v jarním lůnu se zrodil syn.
Museli obětovat, jinak by nevzešel klas.
Narodil se jeden z bohů, poslední
žijící autor lidových písní,
který bude viset
za nohy nad splavem
a kterého se budou ptát:
kdo zapálil stodolu;
kdo zvednul stavidla;
kde zmizely panny.
5
Usedni na mou dlaň
Vyženu Tě z domu
Usedni na mou dlaň a vypoť se do ní,
aby zčervenala jako ryby, když jdou do tření.
Dám Ti do rukou harfu a vyženu Tě z domu.
Lidé, kteří vyjdou ze svých kanceláří
si tě budou prohlížet.
Zpráva se ponese přes řeku,
až na benzínovou pumpu.
O tomto nechť se doví
lidé v celém kraji.
Poběžíš ke kapličce a zpytuješ se u panenky
Marie
dokud jí nepotečou krvavé slzy.
Pak budeme jednat
jako rovný s rovným.
Žena, která bude přitápět
do mých kamen, bude ctnostná.
Hloubka Tvých očí prozradí,
kde má studánka dno.
A když toho budeš hodna,
budu si Tě vážit více než sebe.
Jako pestrý kohout
vylétne chasníkům na hlavu
a podaří se mu vyklovnout oko,
tak i já vyklovu oči těm,
kteří by chtěli pošpinit mou vizi.
Oheň mi nařídil přímost
a oheň mě vede k Tobě.
Tam kde Jsi, tam i já budu.
Budu Ti zpívat jako rákos zpívá vodě,
teď, když ve světě barvy blednou,
napnu Tě jako strunu na kytaře,
vzejdeš ze suti, se sukní zvedlou.
Jsi vzdálená a chladná jako sníh ve stínu,
ze mě padá záře dolů jako déšť.
Neznám Tvé tělo ani vlasy pouze křivdu,
ale zlato v cizím klínu se třpytí též.
Nech mě mluvit bratře
Muži z města líbají ženy a vodí je kolem osy
jako se vodí býci v koridě pomocí mulety.
Nech mě mluvit bratře
V dešti okvětních lístků přijíždí sanitní vozy
a odváží všechny, kteří nejprve souhlasili.
6
Má písni leť a najdi člověka,
jehož génia popřeli
drátem vpíchnutým do oka.
jiří měsíc
na světlo světa zveršovaná věta
Kdyby teď její tělo leželo vedle mého,
vypadala by jako vlaštovka, co se chystá vylétnout,
ale protože už ani krev ji nedělá čistou,
nemůže spát v ložnici neposkvrněného.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
7
7
[email protected]
7
IK
Plačky
Svléknu Tě brzy,
jako jsem svléknul jiné.
Zbavím Tě šatů
lehce, jako když se
kuklí motýl.
Tvé rty pojmou.
Mramor praskne.
Budu Tě hladit tak,
jako hladím sebe.
Přilneš ke mně jako
dcera k otci.
Pot na Tvých prsou
a v klíně jako střepy.
Nechám si jimi obřezat
jazyk.
Podložím Ti hlavu
levou rukou
a pravou si Tě napnu.
Naše pohyby
rozkrájí
vzduch.
Slané pramínky protékají údolím
na prsa rozžhavená jako kovadlina.
Jsou to slzy, které kalí zrak
a také hnůj: prachsprostý chtíč,
díky kterému se nevrací domů Syn.
Krajino, zabodnu do tebe dláto;
Zaseju děti do tvých hlubokých brázd,
kvést budou louky i pole.
Nevrátím se, dokud nevysuším řeky těch,
kteří zpochybnili. Pobiju žoldnéře
a budu orat jejich ženy.
Děvečkám, které potkám, dám semene,
ale jejich plod nedozraje.
Slehnu jej sám ve svém hlase.
8
jiří měsíc
na světlo světa zveršovaná věta
Pak se vrátím i s jatečným dobytkem,
připravený převzít pole a pohřbít matku.
Čestný slib jsem dal tady i tam.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
8
http://lzicka.wbs.cz
9
SERAFINA NÚÑEZ|hloubky černí motýli|kubánská básnířka narozená r. 1913 v Havaně, debutovala
ve sborníku La poesía cubana en 1936, kam její verše zařadil Juan Ramón Jiménez. Po vydání dvou
sbírek se na více než třicet let odmlčela, až od roku 1992 znovu publikovala. V roce její smrti (2006)
vyšla v Mexiku reedice její první samostatné sbírky Mar cautiva (1937), z níž pocházejí i níže uvedené
básně. Serafina Núñez je autorkou třinácti sbírek poezie, držitelkou Národní ceny literární kritiky a je
považována za jednu z nejvýznamnějších postav moderní kubánské lyriky. Překladu do češtiny se
žádná z jejích knih dosud nedočkala.
Moře dnes večer, moře procitlé
pod tíhou vlastní nekonečnosti
po dechu lapající
Šílené moře.
Vesmírem zoufale zblázněné
Moře teplé, a moje
S čelem zvrásněným
nepředvídatelnostmi
Šeď, modř, zeleň,
slunečnice...
Prosté moře
Moře bezesné, moře dnes večer...
Tvrdohlavé dítě
pohrávající si s věčností
na světlo světa zveršovaná věta
Vedví jsem svou lunu rozdělila
po temném výkřiku tvých očí
A jdu – planoucí slunečnice –
k pernaté řece tvého hlasu
Hledajíc tě
– Něžný kompas srdce
s neklidným, váhavým tepem
hrdličky slepé
Vrak
Píseň dvou chvil
Hloubky černí motýli
Nebe smutkem rozevřená
Plachty, zeleň na růžové
Ztroskotané
v divokosti hořkých vln
Jmenuješ se?
A mě zvou?
Jen vítr svým rudým řevem
svléká nás až na jméno
Řeka přitéká polem
Přináší tvoje luny
Můj hlas si hraje
Mezi nimi
Řeka přitéká polem
Nese luny, jsou samy
Můj smích do vody padá
a v pěnu se mění
výběr a překlad: Klára Goldstein
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
[email protected]
serafina núñez
Hledajíc tě
10
Procitlé moře
11
DAVID VODA|ve vydlabaných nikách|narodil se v roce 1976 v Olomouci, kde vystudoval dějiny
umění na Univerzitě Palackého. Vydal sbírku básní Sněhy a další (Fra 2010), za kterou byl nominován
na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Další sbírka pod názvem plumps! vyjde roku 2015.
Nepsat
Zbourat strofy, vykostit načaté verše, nadrobno pokrájet metafory. Sůl a seznamy. Mdlé saláty kontra bujné
asparáty, na odpočivadle u Blahynky. Každé slovo: na
mělčinu! Básně? Chorobně uklizený byt. Září. Poprvé
seplo topení.
28. 9. ’09, 17. 5. ’10
Ostatní
Ke Krakovu
Déšť, na nebi, ve vydlabaných nikách, neomítnutých
štítech z tvárnic, nouzové kolonie lurdských madon.
Měděnka, plech, cinobr. Gotham východu, střechy
nad rynkem, ale bez Batmana. Zikmund bije a gazeta
tiskne: Boże, co to znaczy?
10. 4. ’10
Do této nádoby patří: směsný komunální odpad, tj.
obaly a zbytky potravin, drobné plasty, pryž, smetky,
tvář staré ženy slunící si vrásky, zavřené oči, v úrovni
chodce otevřeným oknem činžovní sorely apod.
23. 4. ’10
Svěcení jara
12
Je mi asi 905. Mám romantickou plastiku. Měděnku,
kamení, srdce ve zvonech. Z výšky se nevidím v
zrcátku z dodávky, v okně domeček. Bude-li pršet,
vyjde panáček na práh. Nastudím se. Mít tak kloktací
sůl, oblek od Christa. Když zavolám, pod tíhou let,
shrbená sestra, černá karyatida, berlemi cinká, malý
paklíč, do mě vejde.
8., 18. 9. ’10
david voda
na světlo světa zveršovaná věta
Dóm
V autě je škvíra, v ní Bach dětem, na stole zkumavka,
písek z katakomb svatého Šebestiána. Když usychá
ratolest kočiček, schne v nás i svátostina? Po bílé stěně
tužkou: Herz und Mund und Tat und Leben.
30. 4. – 1. 5. ’10
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
http://lzicka.wbs.cz
13
TY
raduješ se
jako bys nikdy nepoznala smutek
nadchneš se
jako by ses nikdy nespálila
sdílíš
jako by tě nikdy nikdo nezranil
nasloucháš
jako by mé sny byly i tvými
rozdáváš
jako by ti všichni odpláceli stejně
přijímáš
jako by mezi lidmi nebyly rozdíly
hladíš
jako bych tě nikdy nezklamal
líbáš
jako by měl zítra skončit svět
miluješ se
jako by neexistovalo nic kromě nás
Pod hlavičkou Backstage Books se udávají rovněž charitativní akce a programy pro děti z dětských domovů a seniory. Pro děti z onkologických
oddělení nahráváme audioknihu pohádek zdarma. Doposud vyšly v
nakladatelství čtyři tituly. Backstage Books založil v roce 2013 spisovatel
Martin Toman.
lžička doporučuje...
lžička doporučuje...
(Richard Skolek: Vzdechy a povzdechy)
Backstage Books se profiluje, jako nezávislé nakladatelství zaměřující se na
české a slovenské tvůrce a jejich čtenáře. Na začátku byla touha po tvůrčí
svobodě a dnes Backstage Books představuje literární most mezi tvůrci a
jejich čtenáři v celé šíři.
14
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
[email protected]
15
ENS
EC
R
R
O
Soukromý mýtus
RECEmožného
NS
E
D
Lžičk
ORED
a v š
uplík
u
etudy z kredence
foto|Kosmas.cz
16
Jaroslav Dušek ve své divadelní adaptaci Čtyř dohod Dona Miguela Ruize tvrdí, že duší
malých dětí jsou rodiče vnímáni jako bozi, vždyť ti jsou si jistí v každé situaci, znají
odpověď na veškeré otázky, a tak vytvářejí smysluplný prostor bezpečí. Pokud jsou tedy
děti vychovávány v lásce, samozřejmě. V období dospívání se však něco mění, božskému
hlasu přestává být nasloucháno, děti již nekriticky nepřijímají odpovědi rodičů, jejichž
chování se nové generaci jeví jako zautomatizované, motivované pouze zvykem, a proto
neflexibilní. S tím se dostavuje jakýsi pocit nedůvěry v okolní svět, jenž je na hony vzdálený tomu, který jim byl slíben.
Středobodem debutové sbírky básnířky Ester Fischerové Ale co kdyby je mimo jiné
právě ono napětí vzniklé opuštěním smysluplného prostoru dětství. Lyrický subjekt se
nachází ve světě plném zděděných rituálů, které ale, vzhledem k výše řečenému, mohou
být dost dobře jenom neplodné zvyky: „Seděli jsme u dohasínajícího ohně / mlčeli /
a postupně, po jednom odcházeli / beze slova / jako projev nějaké úmluvy, / jako vstávání
z pokorného klečení / po eucharistii.“ (s. 21) Ale je to všudypřítomný refrén možného,
který způsobuje strnutí a oněmění, protože hrozí, že odvržením starého řádu odmítáme
i velkou část sebe, že se také možná vzdáváme funkčního rituálu. Subjekt je tedy mezi
dvěma mlýnskými kameny, z jedné strany je tu obava ze ztráty čehosi, na straně druhé
pak nutnost pohnout se kamsi.
Nad tím vším stojí rituál života, koloběh, opakování: „Posloucháte mě? / Nemáte
proč. Jsem pro vás svět. // Co nemá co říkat ani co říct. / Opakuju se. / Jako orloj. / Každý
den. Několikrát. / Zakokrhá kohout / apoštolové se roztočí.“ (s. 35) Autorka tedy nevidí
v rytmu záchovný systém života, ale spíš vyjeté koleje, které sice dovolují vidět mnohé
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
okolo, ale zabraňují subjektu vydat se vlastní cestou. A to se zarývá do samé podstaty
bytí, z čehož plyne nutnost vracet se ke známému, a tudíž chlácholivému. Proto jsou
i nové pokusy vymanění se z kruhu s kruhem poměřovány: „Šálek čaje či šálek kávy /
šálek čaje či šálek kávy [...] Mezitím jsem stihla potkat / člověka se jménem biblického
proroka / (říkal mi Brusinko a pomáhal luštit křížovky / stařeně v nonstopu) – // Pokazila jsem to, neusmála se, / nenabídla šálek čaje, / opakovala jsem se příliš málo anebo
příliš moc.“ (s. 15)
Neustálá ambivalence, takové motto bychom mohli sbírce přiřknout. A stejně jako
tomu je u nerozhodnosti mezi tradicí a rebelií vůči ní, podobný stav subjekt pociťuje,
i pokud jde o mezilidské vztahy. A pak je tu taky nejpodstatnější věc, a to chápání sama
sebe. S tím se dostáváme k metarovině textu, která dle mého představuje hlavní smysl
sbírky: pozorujeme střet mezi jakýmsi ideálem (auto)slíbeného světa, jehož dokonalost spočívá v naprosto autentickém prožívání, ale jehož možnosti jsou tak rozpuštěny
v neujasněnosti, až děsí, a neschopností subjektu vzdorovat životu v roli, jež nese konotace něčeho neautentického, nutně předurčeného. Jednoduše řečeno, subjekt chce žít
svůj vlastní život, chce něco víc, ale zároveň pochybuje.
Máme tu tedy co do činění s mýtem nepřeberných možností proti skutečnému prožitku v jeho nedělitelnosti, proti sobě stojí opozice obrazu a reality. Subjekt však tuto
opozici boří, odmítá ji jako jediné dvě varianty a vytváří si další cestu k prožitku, byť
skepse je silně přítomná, protože slib se nutně zhroutil jako iluze: „Obrazy už vymizely
– je to přežitek / a každý obraz / je nutně / eufemizující, jen / realita na tebe zírá / jako
císařpán / z obrazu.“ (s. 27)
Co se zdá být posledním útočištěm, je vlastní (básnický) hlas – byť i na ten je někdy
útočeno jako na invalidní nástroj prožitku. Hlas je něco, co patří pouze subjektu, vždyť
„[...] hlasy. / Nikdo je nechce. Hluše se / ozývají samy pro sebe. Aby si dokázaly, že žijí.“
(s. 39) Prožitek tedy není možný v interakci s dalším subjektem: „Co kdyby a nedokončíš, / protože nevíš, co by mělo / následovat / když stejně neumíš žít s někým, kdo / není
ty a sama se sebou třeba / taky ne, aspoň si ale nemůžeš lhát.“ (s. 44)
Ale co kdyby je sbírka vskutku pozoruhodná v základním smyslu tohoto slova. Nabízí
mnohem více poloh, než kterou jsme nastínili v našem textu, a potřebuje určitě opakovaná čtení. Kniha také funguje jako celek, kdy jednotlivé básně vrcholí tou závěrečnou
a sumarizující Epochální. Avšak zároveň s tím jako osvěžující doušek působí poslední
verše básně první, které vyzývají tu mnohdy silně zadumanou část básnického já k bezprostřední akci: „Pusť se už konečně té / visuté hrazdy a / skoč.“ (s. 9)
pavel očenášek
Ester Fischerová|Ale co kdyby
http://lzicka.wbs.cz
17
18
Benátky patří k městům, která do literatury vstupují už po mnohá staletí. Během té doby
však dalece přesáhly status „města – kulisy příběhu“, o kterém by se dalo uvažovat třeba
v případě Shakespearova Kupce, a zejména ve 20. stol., v souvislosti se stále silnějším
ukotvováním pozic, které v literatuře získával topos města, se stávají nosným jádrem
vyprávění, jeho východiskem a cílem, postavou. V těchto řádcích se pokusme poukázat
na některé oblasti vzájemnosti dvou textů, které by se daly nazvat „benátskými“, a to
Neviditelných měst I. Calvina a Vodoznaků J. Brodského.
Zatímco z Calvinova textu vystupují Benátky až v druhém plánu, očividně vlastně
až ve chvíli, kdy jedna z dvojice hlavních postav – Marco Polo – tuto skutečnost sama
odhaluje, z Brodského knihy zřetelně vyplývá, kolem jakého bodu se budou snovat nitě
dílčích příběhů, již na počátku. Čtenář je v tomto případě připraven, byť zdánlivě, na
to, v jakém prostrou se bude pohybovat, či lépe do jakého prostoru je pozván, třebaže
se magické prostředí města mnohdy překrývá s neviditelným, ryze subjektivním světem
autora, a tyto složky se v sobě navzájem neustále zpřítomňují. V případě Neviditelných
měst je čtenář překvapen, zřejmě stejně jako chán Kublaj, v okamžiku vyústění jednoho
z dialogů s Markem:
„Pane, nyní už jsem ti vyprávěl o všech městech, která znám.“
„Zbývá jedno, o kterém nikdy nemluvíš – Benátky“, řekl chán. Marco se usmál. „A o čem
jiném sis myslel, že ti vyprávím? (…) Pokaždé, když popisuji nějaké město, říkám ti i něco
o Benátkách (…) Abych mohl odlišit vlastnosti jiných měst, musím vycházet z jednoho
prvotního města, které zůstává nevysloveno. Pro mne to jsou Benátky.“
Také v případě Brodského představují Benátky výchozí bod pro vzpomínky, jsou ale
zároveň místem, které neustále ohledává, místem, do něhož vstupuje opatrně, s ostychem, prostorem, k jehož jádru proniká po velmi dlouhé době, aniž by mu bylo skutečně
potvrzeno, že se ho dopátral. Co je oběma textům společné, je mnohovrstevnaté zrcadlení povahy města, jehož dílčí vlastnosti jsou vlastnostmi jeho dějin. V Neviditelných
městech je tato situace přítomna v každé z jednotlivých charakteristik, které přímo či
skrytě odrážejí stavy lidské mysli. Nejsou to tedy spíše zkoncentrované úlomky vidění
jednotlivců, jejich subjektivních vztahů k městu, než skutečné tváře města, které lze
obecně postihnout?
Calvino ústy Marca hovoří o městě své vlasti, o městě, k němuž má zřejmě důvěrný
vztah, neboť je nadán schopností dotknout se každého detailu a přetvořit je v novou
a další plnohodnotnou koncepci prostoru, vycházející právě z této důvěry a nabývající
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
života v procesu vyprávění. Brodskij přichází do města v zimě, jako cizinec a bytost zcela
anonymní, jeho postoj k městu či naopak je zcela kontrastní: „Místní výhledy a perspektiva způsobují, že v tomto městě je člověk spíše siluetou, než souborem jedinečných rysů
(…)“ Východiskem zrodu Brodského textu je pozorování. Role, kterou přisuzuje zraku,
potažmo oku jakožto prostředku zachycujícímu neustálé proměny města, je jednoznačná: „Povrch je to první, co oko zaznamená, a je často výmluvnější než samotný obsah,
který je ze své podstaty pomíjivý (…) Oko získává v tomto městě podobnou samostatnost,
jaká je vlastní slze. S jediným rozdílem, že se totiž neodděluje od těla, nýbrž si je zcela podřizuje. Stačí trocha času – tři až čtyři dny – a tělo se začne považovat za pouhý nosič oka
(…)“ Tento výrok zcela objasňuje autorovu situaci v branách utajovaného. Je neustále
nucen jej prozkoumávat, každý sebemenší záchvěv, každou změnu barvy oblohy, každý
pohyb vody, každý jakoby metaforický krok, který město podniká směrem k jeho mysli,
každý dotek tohoto prostoru, vyvolávající v život další a další zdánlivě nepostihnutelné
vrstvy.
V obou textech je charakter města nesmírně dynamický – u Calvina v širokém spektru vlastností, které jako gigantický vějíř možná zakrývají to nejvnitřnější, u Brodského
v nekonečném proudu změn, které pozorovatele odkazují stále k novému bloudění,
skládání mozaiky, jež však přesto zůstane torzem. (To přímo koresponduje s charakteristikou některých „neviditelných měst“: „(…) Město Zemrude mění podobu podle
nálady toho, kdo se na ně dívá (...) Obyvatelé Valdrady vědí, že všechny jejich činy jsou
nerozlučně spjaty se svým zrcadlovým obrazem, který má neobvyklou vznešenost, jakou se
obrazy vyznačují, a toto vědomí jim brání, aby se, byť jen na okamžik, odevzdali náhodě
a zapomnění (…)“
Ne náhodou zní podtitul Brodského knihy: Zrcadlení času. Pozoruhodným faktem
je, že město v komplexnosti jeho pohyblivé průzračnosti není schopen zachytit ani jeho
znalec, ani cizinec, přicházející zvenčí. Město jim neposkytuje otevřenou náruč, ale
zároveň se od nich ani neodvrací. Jen každá jeho žitá vteřina je změnou, takže vytváří tu
přelud, tu labyrint. Zdá se však, že těžiště těchto změn tkví u Calvina v pečlivé diferenciaci pohledů a přístupů k metamorfózní mapě, u Brodského v podstatě města samotného. V Neviditelných městech sice vypráví Marco –Benátčan, ale chán Kublaj je tím,
kdo odhaluje jednotlivé tváře měst, je tím, kdo naslouchá a třídí roztodivnou symboliku
neznámých světů. „Obrazy, které jednou vyjádříš slovy, se vymažou z paměti (…) Mám
možná strach, že ztratím Benátky naráz a celé, když o nich budu mluvit. Anebo jsem je už
poznenáhlu a po kouscích poztrácel, když jsem vyprávěl o jiných městech,“ tvrdí Marco.
Jak očividně s tímto postojem souzní Brodského náhled na Benátky: „(…) A tak člověk
nikdy neví, jestli se v těchto labyrintech pohybuje k určitému cíli, anebo prchá sám před
sebou, jestli je lovec nebo kořist (…)“ Město v Brodského eseji zdaleka přesahuje člověka
v tom smyslu, že před ním odhaluje pouze to, co uzná za vhodné. Město je tím, kdo
reguluje vztah se svým návštěvníkem, nenechá jej nikdy proniknout do prostor, které
mají zůstat skryty. Ve vypravěči – autorovi – tak narůstá až jakási posvátná bázeň před
kanály a ulicemi, před fasádami, soumraky a vůní zmrzlých chaluh – prvním smyslovým vjemem, který při své návštěvě Benátek zaznamenal. Benátky jsou pro něj městem
ryb, lvů, milenkou oka. „Protože člověk je smrtelný, každý odjezd z tohoto města se zdá
[email protected]
klára goldstein
akademická čtvrthodinka
Benátky mezi Calvinem
a Brodským
19
O přístavech, korálcích a živé vodě…
Prof. PhDr. PAVEL ŠTĚPÁNEK, Ph. D.|historik umění
a hispanista, náš přední odborník na španělské
umění a umělecko-historické vztahy mezi Čechami
a zeměmi Nového světa, Španělskem a Portugalskem. Studoval na FF UK, pracoval v Národní galerii
a Středočeské galerii, po roce 1989 také v diplomatických službách, jako mimořádný či hostující profesor působil např. ve Španělsku, Mexiku, Venezuele. Od r. 1996 přednáší na FF UP v Olomouci. Je
autorem dlouhé řady knih, mezi jinými např.: Cruces
de la cultura venezolana y la checa – Průsečíky
venezuelské a české kultury, 2004; Pablo Picasso
en Praga, 2005; Čechy a Španělsko ve středověku.
Dějiny a umění, 2008; „Československý malíř“ Salvador Dalí a jeho vliv na české umění, 2010; Čechy
a Peru. Historie a umění. Dějiny vzájemných kulturních vztahů, 2013.
foto|Klára Goldstein
V jakých formách se projevuje kult božstva deště u současných potomků dávných mezoamerických kultur?
Nejprve bychom museli definovat, kdo jsou ti současní potomci; máme-li na mysli
pralesní indiány, tak ti snad s nějakou výjimkou ve Střední Americe nejsou. Snad jen
potomci Mayů lacandonské větve – Lacandonci – pokračují v životě mimo dnešní
civilizaci. Vezmeme-li jako výchozí oblast Mexiko, pak nutno konstatovat, že z oněch
116 milionů Mexičanů je jich plných 100 milionů indiánů nebo míšenců, ale všichni
jsou už civilizováni, převážně pokřesťanštěni, takže sice ze školní výuky vědí, že božstvem deště byl u Teotihuacánců a u Aztéků Tlaloc, u jiných, jako jsou Zapotékové,
Cocijo atd., ale s tím se snad může setkat jedině profesionální antropolog, který s nimi
žije a sdílí alespoň nějakou tu pracovní etapu (např. Slovák Kováč, jenž psal o svých
pobytech mezi Lacandonci). Tedy stručně: Bůh deště se na nás dívá jen při návštěvách
památek, jako je Teotihuacán, či v Národním antropologickém muzeu v městě Mexiku.
Které z přístavů Nového světa sehrály z všeobecného hlediska nejdůležitější úlohu,
a z jakých důvodů to bylo?
Na obrovské rozloze španělské a portugalské Ameriky (anglická měla zpoždění sta
let) bylo přístavů několik: pro karibskou oblast kubánská Havana, mexický Veracruz,
akademická čtvrthodinka | klára goldstein
20
Pavel Štěpánek
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
16
http://lzicka.wbs.cz
pět otázek pro... | klára goldstein s pavlem štěpánkem
poslední (…)“ A jak opět praví Marco v Neviditelných městech: „Nikdo neví lépe než ty,
moudrý Kublaji, že nikdy není možné ztotožňovat město s jeho popisem.“
Z textů obou autorů vyplývá, že zachycují živoucí obraz ve všech jeho paralelách –
pokud je to možné. Oba texty jsou jakousi vzájemnou překvapivou symbiotickou strukturou, která dává tušit, že se jim úspěšně podařilo postihnout ducha, existenci a trvání
Benátek v čase. Odlesky rodného Marcova města roztroušené v nastíněných popisech
desítek míst jsou skutečnostmi, které důvěrně poznáváme ve vlastním nitru. Proto je
Calvinovo nadčasové podobenství o životních stezkách lidstva i Brodského autobiografický esej mostem, který spojuje tušené světy v našem podvědomí. „Ve Smeraldině, městě
na vodě, se síť kanálů a síť ulic navzájem překrývají a kříží. Když se chceš dostat z jednoho
místa na druhé, můžeš si vždycky vybrat buď cestu po zemi, nebo po vodě: a protože nejkratší cesta mezi dvěma body není ve Smeraldině nikdy přímá, ale klikatá a rozvětvuje se
do křivolakých variant, nenabízejí se ti jen dvě cesty, ale je jich mnohem víc, a když střídáš
převozy na loďce a přechody po souši, jejich počet se ještě zvětší. Tak jsou obyvatelé Smeraldiny ušetřeni nudy chodit každý den stejnými ulicemi.“ Nabízí se dodat, že čtenáři také.
21
rálními plastikami, např. fantastickými zvířaty či lidskými postavami. Když jsem se ptal
na původ korálků, odpověděl mi, že jsou české. Doporučil mi obrátit se na jednu specializovanou galerii nedaleko hlavního náměstí v Méxicu, kde se podobné produkty
prodávaly ve velkém měřítku a velkých proporcích. Vedoucí této provozovny mě informoval, že právě nedávno byl objednat v Českém Krumlově další zásilky korálků, které
pak huicholští indiáni přeměňují v umělecké kompozice všeho druhu, dokonce jsem
viděl i automobil, jehož kapota hýřila barevností českých korálků. Můžeme tedy hovořit
o huicholsko-českém umění.
Jak vlastně dokázali Aztékové vybudovat svůj skvostný Tenochtitlan na jezeře?
Můžeme stručně zmapovat podivuhodný osud skleněných korálků z Čech v zemích Střední a Jižní Ameriky?
Ano, je o tom dost svědectví, počínaje misionáři a konče současnými kontakty. Nejčastěji se připomíná svědectví Františka Boryně ze Lhoty, působivšího v Horním Peru
(dnešní Bolívii); v r. 1720 tlumočí ve svých dopisech odesílaných z redukce San Pablo
na peruánské Amazonce zájem, který tam vzbuzovaly různé typy českého skla, zejména
smaltované sklo, sklo malované a řezané a na třetím místě běžná bižuterie, korálky.
Díky Zdeňku Kalistovi (Cesty ve znamení kříže) můžeme číst v jednom z dopisů adresovaných do Čech: „Naši indiáni si cení nade vše oněch nebesky modrých skleněných
korálků, které se vyrábějí ve velkém množství v království českém, stejně jako křížků,
skleněných prstenů, penízků a co víc tohoto druhu jest. Bylo-li by to bez obtíží možno,
pošlete mi prostřednictvím prokurátorů v Peru příležitostně nějaké!“ Potvrzuje se tak
skutečnost, že to byli čeští misionáři, kdož sloužili jako inspirátoři a zprostředkovatelé
vývozu českého skla a křišťálu do Latinské Ameriky. Také se nám zachovala zpráva dalšího misionáře, Františka Xavera Edera, že v oblasti indiánských kmenů moxos/mojos
našel dobré uplatnění výrobků českých sklářů; hlavním představitelem tohoto rozšíření
je P. Miguel Sabel, jenž se dotýká také dnešního holandského území na Curazau. Užití
českých korálků pralesními indiány potvrzuje ještě koncem 19. století český cestovatel Enrique Stanko Vráz, jenž přivezl ukázky, např. sukničku indiánské ženy z českých
korálků, do Náprstkova muzea v Praze, kde je vystavena. Korálky z Českých zemí byly
nedávno nalezeny v hrobě jednoho indiána ze 17. století v Casabindu (v horské provincii Jujuy v Argentině, bývalém inckém území, během kolonie spadajícím do Horního
Peru). Tento nález vedl k teorii, potvrzené později v r. 1996 laboratorním chemickým
i optickým rozborem argentinskými autory, že zvláštní modř, připomínající smaltovou, vznikala v cuzské malířské barokní škole na jihoamerickém kontinentě tak, že tyto
intenzivně modré korálky byly rozemílány, a jejich prach byl míšen s olejem, což vedlo
k posílení modrého pigmentu. Lze předpokládat, že časem se podobných případů najde
více. A teď už vlastně chybí jen nějaký příklad ze současnosti. Během svého nedávného
působení na Iberoamerické univerzitě v Ciudad de México jsem jednoho dne narazil
na indiána, který prodával své produkty přímo na univerzitě. Byl to příslušník kmene
Huicholů ze středoseverozápadu Mexika, proslaveného úžasnou barevností svých uměleckých výtvorů, ať už se jedná o látky, výšivky či korálkové sestavy všeho druhu – od
náramků a náhrdelníků k drobným peněženkám či kabelkám a taštičkám, a konče figu-
Trvalo to dlouho, několik generací, ale dosáhli něčeho zcela mimořádného. Musíme
se ale vrátit do dob jejich příchodu do středního Mexika, do místa, kde je dnes hlavní
město tohoto státu. Pověst praví, že Aztékové, kteří ovládli oblast, kde se nachází
dnešní hlavní město Ciudad de México, se usadili přesně na místě, na němž při své
cestě ze severu spatřili orla sedícího na kaktusu a držícího ve spárech hada – proroctvím ohlášené znamení, že zde mají vybudovat město a založit říši. Orel držící hada
je dodnes národním znakem Mexika. Tímto místem byl ovšem polopustý ostrůvek na
jezeře; různými cestami, dohodami i věrolomnými přepady či válkami se sousedy své
území rozšiřovali, až obsadili všechna klíčová strategická místa. Uprostřed postavili
teocalli – chrámovou pyramidu, zasvěcenou bohu války, zvanému Huitzilopochtli.
Během doby si podmanili okolní kmeny, a když Španělé stanuli při svém vpádu před
městem, naskytl se jim pohled na sídlo geometricky uspořádané, rozložené na jezeře na
třinácti čtverečních kilometrech pevné země, spojené se sousedními obcemi na břehu
jezera čtyřmi náspovými cestami.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
17
Lze v dnešních souvislostech souhlasit s tezí, že obrazce na planině Nazca v Peru mají
co dočinění s vodním kultem?
Ano, v množství nastolených hypotéz a výkladů se v poslední době prosadil názor, že
slavné nazcánské zemní kresby – jak soudí např. Antony Aveni, u nás známý knihou
Schody ke hvězdám. Astronomie dávných civilizací – jsou spojeny s vodou, konkrétně
s rituály souvisejícími s vodou a vodními zdroji. Usoudil, že kultura Nazků zmizela asi
po osmi stech letech existence, zřejmě následkem klimatických či ekologických vlivů,
především dešťů. K tomuto názoru došel, když srovnával linie v Nazce s podobnými
obrazci v okolí Cuzka, podle něj prokazatelně vytvořenými v souvislosti s kultem božstev
vod a hor. Aveni vyslovil názor, že postavy a linie byly používány jako cesty ceremoniálního tance při vodním obřadu. Tato teorie se opírá i o dodnes dochované systémy vodních zdrojů a hloubkových studní, pocházejících z onoho období civilizačního rozvoje.
Z okruhu Aveniho spolupracovníků vzešel názor, že v obdobě k jiným indiánským kmenům znázorňují obrazce znaky klanů či totemy. Teorii vodních zdrojů rozvinul v letech
1996–1997 dále David Johnson, který při studiu družicových snímků zjistil, že mnoho
těchto linií míří ke zdrojům podzemní vody. Tvrdí, že kresby znázorňují, kudy vedly
podzemní vody, které měly životní význam pro tehdejší obyvatele. Nejprve si povšiml,
že studně vedou podél řeky a jsou propojeny podzemními kanály (místy vycházejí na
[email protected]
klára goldstein s pavlem štěpánkem
pět otázek pro...
22
panamské Portobello a kolumbijská Cartagena, v Jižní Americe dnešní argentinské Buenos Aires a peruánské Callao (nutno připomenout, že přívlastky jsou dnešní, ve své době
bylo vše španělské; v portugalské Brazílii to bývala Bahía a Rio de Janeiro). Význam se
měnil podle okolností (např. transportů zlata apod.), nicméně je možno zdůraznit, že za
bránu k Americe se považovala vždy Cartagena, kterou nikdy Angličané ani piráti (což
bylo často jedno a totéž) nedobyli, přestože se o to pokoušeli. Naštěstí se tvářnost města
dokonale uchovala, pevnostmi počínaje a malebnými uličkami, na které mimořádně
rád vzpomínám, konče ,takže máme i představu, jak takový super opevněný přístav
vypadal a fungoval. Dnes je památkou UNESCO.
23
ENS
EC
ECEN
D
SORE
Lžičk
a v š
D
uplík
u
Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve
skříni z Ikey. Tímto dlouhým názvem
pojmenoval francouzský spisovatel Romain
Puértolas svůj nový román, který byl k jeho
velkému překvapení přeložen do 33 jazyků.
Že je jedním z těchto jazyků i čeština, asi být
tak překvapivé nemusí, neboť humoristická
literatura prý teď u nás zrovna letí. A Fakír
do této kategorie spadá.
Vtipná je už úvodní zápletka: Ind
Rabíndranáth odlétá ze své rodné vesnice
zdroj obálky: Argo
do Francie, aby si z místní Ikey odvezl
zpátky fakírskou postel s hřebíky, kterou Ikea prodává ve třech variantách a ve třech
barvách. (Mimochodem, Ikea se asi cítí trochu uražena, neboť si v knize můžete přečíst poznámku, že s knihou nebo jejím autorem nechce mít rozhodně nic společného –
volně řečeno.) Má s sebou jen stoeurovku, a navíc falešnou, protože fakír sám je falešný
jako pětník. Stihne okrást cikánského taxikáře, vymámit oběd z Pařížanky a zároveň
se do ní zamilovat (dobře, nejdřív si nechal zaplatit oběd a až pak se zamiloval), než se
shodou okolností ocitne ve skříni z nové kolekce, která je poslána expres do Londýna.
V Británii se ale neohřeje dlouho, hned vzápětí stihne navštívit další dvě evropské země,
a to vše v rozmezí asi tří dnů. Během této odyssey se dostane do spousty kuriózních situací, seznámí s africkými utečenci, filmovou hvězdou, stane se z něj úspěšný spisovatel
a poctivý člověk. Aby tohle všechno stihl, je jasné, že to musí jít hezky svižně, na žádné
vycpávky není čas. Rychlý spád doprovází velmi lehký styl psaní, nikde to moc nedrhne,
což je ale také zásluha překladatelky Anežky Charvátové, která si skvěle poradila s groteskními jmény a názvy (postel Bödlinä, francouzská policistka Toupca, herečka Sophie
Zmarsou atd.). Jazyková komika románu tedy docela slušně sekunduje té situační. Už
dlouho jsem na podobnou knihu nenarazila – absurdní, originální a nenáročný příběh,
u kterého jsem se příjemně pobavila, ačkoli na lámání v pase to zase není.1
Ale abych Puértolasovi neubírala hloubku, kterou měl v úmyslu do románu vložit: ta
vážná stránka vyprávění se schovává v upozornění na každodenní dramata uprchlíků
z poličky do lžičky | vendula drozdová
pět otázek pro... | klára goldstein s pavlem štěpánkem
R
E
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
Napříč Evropou
po
indicku
R
R
24
Romain Puértolas|Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z Ikey
O
povrch). Nakonec se zjistilo, že studně jsou ale podstatně výš než hladina vody v řece,
takže voda se do nich dostává odjinud. Průtok podzemní vody je vyznačen na povrchu
protáhlými trojúhelníky. Geometrické linie jsou podle jeho názoru primární a obrazce
zvířat i dalších objektů podružné. Další trojúhelníky ukazují směr k prameni vody nebo
místa, kde je podzemní voda nehluboko pod povrchem a dá se navrtat. Lichoběžníky
zase označují místa, pod nimiž je voda dostupná přímo, „cikcaky“ místa, kde ve směru
pohledu od paprskového centra voda není, a spirály místa změn směru toku podzemní
vody. Podle něj je údolí od Cerro Blanco plné podzemní vody. Zvodnělá zóna je až
400 m široká a proudění směřuje k městu Nazca. V okolí Nazky jsou ještě akvadukty
Aja Puquio, Gobernadora a Santo Cristo. Poslední má prokazatelně přívod přímo ze
zlomové linie probíhající přilehlým kopcem. Zbytky starověkých podzemních kanálů –
nazývají se puquios (v americké španělštině studánka, pramen) – tvoří rozsáhlý systém
kanálů, které jsou dodnes na některých místech až deset metrů hluboké. Johnson ve své
hypotéze uvedl v soulad faktory geologické, hydrologické i archeologické. Prokázal také,
že voda ze studní má jiné složení než voda říční. Jeho teorii podpořil i náš vědec Jaroslav Klokočník, jenž potvrdil, že Johnsonova hypotéza se nepříčí poznatkům globální
blokové tektoniky (hromadící se voda teče podél podzemních zlomů, vytvořených zdvihem pevniny po střetu litosférických bloků; zlomy ovlivňují směr proudění podzemní
vody). Přestože jde nadále o teorie, právě tyto dobývají v poslední době výkladovou
strukturu jinak nepochopitelných kreseb.
Děkuji za rozhovor.
20
25
http://lzicka.wbs.cz
a emigrantů, kteří obětují úplně vše – často i svůj život –, aby se dostali do vysněné
evropské země. Tragédie těchto lidí je velká a mělo by se o ní mluvit. Jen se musí vědět
jak. Bohužel pokud příběh plyne ve velmi nevážné rovině, pak náhlé velmi vážné filozofování hrdiny románu o útrapách těchto lidí srdcem čtenářů příliš nepohne. Je to prostě
moc velký náraz. Je to moc okaté. Moc krkolomné našroubování velké myšlenky, která
má odpočinkovému čtení dodat na hodnotě. Autor ale sám ukázal, že by to šlo i elegantněji a přirozeněji. V závěru knihy se jakoby jen tak mimochodem zmíní o osudu
chlapce, kterému Fakír umožní získat vytoužený lístek na cestu přes Středozemní moře:
„Ale navzdory úsilí záchranářů loď nikdy nebyla nalezena, zmizela beze stopy stejně jako
mrtvola mladého sedmnáctiletého Somálce Ismaíla, jenž se jednoho rána nalodil plný
naděje, protože Alláh mu seslal znamení v podobě pětisetarové bankovky, aby měl čím
zaplatit cestu.“ Tady nechává autor stručné sdělení, aby svou vahou samo dopadlo na
čtenáře, nesnaží se ho dál komentovat a rozpitvávat, nesnaží se jako v předchozích případech nechápavému obecenstvu doslova říkat, jaké myšlenky se mu mají honit hlavou
a co má cítit. A pak to skutečně působí.
I přes tuto trochu depresivní odbočku patří Fakír k románům, které mají vyznívat
veskrze pozitivně (rozuměj happyend, kam se podíváš), co může být pro jednou osvěžující. Není to sice jedna z těch nezapomenutelných knih, která se čtenáři zaryje hluboko
do nitra (to kvůli té zmiňované nefunkční hloubce), ale aspoň za to jedno přečtení stojí.
Obzvlášť když vás začne vážnost každodenního života štvát, není cestování s Fakírem
k zahození. Vážně ne.
z poličky do lžičky | vendula drozdová
Puértolas, Romain: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z Ikey. Argo, 2014.
26
1
Slyšela jsem názory, že se Fakír v mnohém dost podobá Stoletému staříkovi od Jonase Jonassona. Toho
jsem ale nečetla, takže nemůžu sloužit. Jediná podobnost, kterou jsem tak mohla postřehnout, je ten dlouhatánský název.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
FILIP DOBIÁS – simply form|2013, broušené sklo,
30 cm|dobiass.7x.cz
FILIP DOBIÁS – SHIO-JI LANDSCAPE|2013, 550×230 cm|dobiass.7x.cz
Richard Linklater|Chlapectví
Od pěti k desíti a dál až
k bráně dospělosti
USA, 2014, 166 min
O
režie|Richard Linklater
scénář|Richard Linklater
kamera|Lee Daniel, Shane F. Kelly
hrají|Patricia Arquette, Ellar Coltrane,
Ethan Hawke, Evie Thompson, Tamara
ENS
EC
Jolaine, Lupe Trejo, Nick
R Krause,
Zoe Graham, Lorelei Linklater
R
E
RECE
D
NSOR
Mason (Ellar Coltrane) je čerstvý školák
a krom rozvedených rodičů má o pár let
starší sestru Samanthu (Lorelei Linklater), se kterou bydlí u mámy (Patricia
Arquette). Takto nás nechává poprvé
nahlédnout do děje režisér Richard Linklater. Ten se mezi širší veřejnost zapsal
především experimentem Temný obraz
(2006).
foto|IMDB.com
Chlapectví je svým způsobem vzniku
unikátním filmem a otevřeně na to upozorňuje i na plakátech. Snímek vznikal po dobu
dvanácti let, a navíc režisér pracoval stále s týmiž herci. Jindy hojně využívaný postup
především v dokumentech dodává Chlapectví autentičnost a předkládá divákovi (krom
vstupenky na téměř tři hodiny „zábavy“) nenápadný, v aktuální mainstreamové kinematografii ojedinělý dodatek „ono se to opravdu stalo“. Linklater v podstatě formou
snímku doplňuje jeden ze soudobých fenoménů – dokudrama (dokument s hranými
prvky i skutečnými autentickými materiály) o populárně-zábavní stín. V případě Chlapectví by se však spíše dalo mluvit o dramatu se špetkou dokumentu, a to právě díky
časosběrnému natáčení.
Dějová linie snímku nám nabízí sto šedesát šest minut plných proměn osobnosti/í na
pozadí cesty od dítěte k dospělosti. A i když film už svým názvem deklaruje, že hlavním
lžička filmofilka | petrl sliž
FILIP DOBIÁS – condus|2011, hutně zpracované sklo, prezervativ,
35 cm|dobiass.7x.cz
ED
9
[email protected]
27
NSOR
Don‘t feel like some kind of ghost
LžičAt
Black Rebel Motorcycle Club: Specter
ka The
v šuFeast
plíku
(Universal, 2013)
BRMC, kalifornská kapela zformovaná v roce
1998, je nejčastěji žánrově řazena někam mezi
shoegaze, garážový rock, neopsychedelii či
heavy blues. Pro mě byla tato skupina vždy
zajímavá nejenom svým spojením bluesového
základu s moderním, hutným zvukem, ale především vokálem baskytaristy Roberta Levona
Beena, jehož hra výrazných basových linek
dokonale souzní s uvěřitelně podanými texty.
Kapela ale samozřejmě dobře funguje pouze
jako celek a kytarista Peter Hayes za svým spoluhráčem zpěvem rozhodně nezaostává.
Desku Specter At The Feast ambientním úvodem otevírá píseň Fire Walker, jejíž hypnotičnost ještě umocňuje silně zkreslená basa
a monotónní, ale energické umění bubenice
Leah Shapiro. Kapela velmi často používá
ostinátní figury buď baskytary, nebo naopak
kytary, což jí dává dostatečný prostor pro rozvinutí nálady na jednom motivu (jehož možné
náhlé narušení je velmi efektní) a skladba
potom zní spíše jako nezastavitelný jam, jemuž
dává formu písně pouze volně frázovaný text
a postupná gradace.
Další skladba je pak poctou Michaelu Beenovi, baskytaristovu otci, který s kapelou jezdil
také jako zvukař a zemřel během evropského
turné v roce 2010. Michael Been je známý
jako frontman osmdesátkové kapely The
Call a právě coververze jejich hitu Let The
Day Begin se objevuje jako druhá píseň alba.
Nutno dodat, že kapela písni ponechala veškeré
původní aranže, pouze ji nahrála svým typickým zvukem.
Album celé je prostoupeno potřebou prožití
smutku ze ztráty blízkého člověka, potřebou
tiššího zamyšlení. Proto ubývá klasicky garážových vypalovaček, jako tomu bylo např. na
debutu B.R.M.C. Ty nalezneme na desce všehovšudy tři, pěkně u sebe: Hate The Taste,
Rival a Teenage Disease. Je však s podivem,
kolik hudebních kritiků bere právě počet
„nářezovek“ jako nejpodstatnější měřítko
kvalit desky. Album je přece rytmizováno
střídáním smutku a naděje a stejně tak dobře
provedenou dramaturgií desky, kdy po úvodních dvou energických skladbách následující
uklidněnější Returning a Lullaby, aby se potom
s o to větším důrazem přiřítily výše zmíněné
energičtější kusy. Po nich nás nechávají BRMC
ukolébat blues Some Kind of Ghost, kde se
skvěle doplňují naléhavé vícehlasy s jednoduchými akordy hammondek. Uklidněné písně
této desky pak uzavírá asi nejéteričtější kus,
Sometimes the Light.
Předposlední dvě skladby, Funny Games a Sell
It, ale přehazují výhybku zpět do brutálnější
polohy, chvílemi se zvuk kapely akordovou
hrou na zkreslenou baskytaru blíží až stoner
metalovým kapelám typu Sleep. Deska graduje
bezmála osmiminutovou Lose Yourself. Ta
jako kdyby spojovala všechny aspekty předešlých písní dohromady, stojí na stále se opakujícím se gradujícím akordovém postupu, ale ve
finále se jedná spíš o post-rockovou zvukovou
stěnu s pronikavým, vysoko položeným vokálem: „Close your eyes, and skip what you dream
/ You feel it in your books, but never reads / Send
your touch, but you can‘t feel a thing / You try
not to look at the fantasy.“
Je nepochybně pravda, že pokud budu mít
náladu na vyloženě rokenrolovou polohu této
kapely, sáhnu pravděpodobně po její jiné desce.
Na druhou stranu se nedá BRMC upřít fakt, že
se nebojí dát do písní to, co momentálně cítí,
i když ne v tak na první pohled lákavé formě,
nebojí se experimentu a nejedou v osvědčených kolejích, které sice zaručeně fungují,
ale ubírají umělcům kus z upřímné potřeby
něco sdělit. To je pro mě mnohem důležitější
měřítko, než po pár přehráních oposlouchané
chytlavé riffy. A to mi taky Specter At The Feast
nabízí.
ED
http://lzicka.wbs.cz
gramozaika | pavel očenášek
lžička filmofilka | petr sliž
RECE
D
28
ENS
EC
E
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
R
R
28
M
O
hrdinou bude chlapec, ani ostatní postavy z Masonova okolí, zejména matka se sestrou, se změnám nevyhnou a byť jim zpravidla není věnována taková pozornost, jsou
pečlivě zachyceny a zapadají do celkového obrazu Masonovyi rodiny. V popředí stojící
Chlapectví zároveň divákům na pozadí nabízí životní cestu těch, kteří hlavního hrdinu
obklopují, včetně škobrtnutí a pádů na hubu.
Masonův růst a dospívání se zásadním způsobem nijak neliší od jeho kamarádů
a kamarádek. Akorát kvůli nepříliš šťastné ruce matky při výběru „náhradního“ otce,
trpí několikanásobným stěhováním a pokaždé je odsouzen k novému začátku. I přes
opakované starty od nuly si drží svůj velký koníček, fotografování. A je to právě v temné
komoře, při vyvolávání fotek, kdy dospívající Mason rozvíjí své názory na svět a ujasňuje si své postoje a zásady.
Pokud jde o milostný život, ani v tom se Mason zásadně neliší od ostatních. Své první
zážitky s ženami probírá s otcem (Ethan Hawke) na víkendových výletech a snaží se
pochopit pohled na delší časový horizont, než je střední škola.
Linklater právě v podobných situacích (temná komora, výlety do přírody jen s otcem)
posouvá charakter stále vyspělejšího chlapce a plynule z něj otesává dětskost, aby se
jednoho dne stal mužem.
Nejzlomovějším bodem na cestě k muži se pro Masona stává pracovní zkušenost
z brigády v restauraci, kde zjišťuje, že život není zadarmo a jsou chvíle, kdy pracovat
pomalu a podle sebe opravdu nestačí.
Závěr osciluje mezi rodinnou oslavou maturity a matčiným proroctvím „jsi dospělý
a já tě vystrkuju z hnízda“. Právě zde se z Masona stává skutečný muž, protože dobře
pochopil, že ať se od teď rozhodne udělat cokoliv, bude to na jeho rozhodnutí a jeho
vlastní zodpovědnost.
Linklaterovo Chlapectví nepřináší strhující příběh ani formální dokonalost, či dokonce
mistrnost kamery, střihu a zvuku. Vypráví obyčejný příběh obyčejného „Chlapce“.
Vypráví příběh, ale skutečný děj se line v pozadí a neviděný. Ukrytý v hlavách postav
a jen zřídka vykukující ven příliš okatými činy. Film nenabízí tradiční celovečerní oblbování diváků efekty, ale naopak očekává spolupráci v podobě přemýšlení o tom, proč
se postava chová zrovna tak a ne jinak a hlavně co ji k tomu vede. Právě tím je v hromadách dnešního kinobalastu Chlapectví výjimečné, a proto si zaslouží uznání.
29
je to prozaické, přátelé
Muž, který propadl kaluží
30
Robertovi se z toho deště zvedal žaludek. Stál úplně promočený ve vchodových dveřích
obchodu s hudebninami, kde se skrýval před nečasem, a třásl se po celém těle. Zima
ale nebyla jeho největší starostí. I když je pravda, že zalitoval, že si nevzal deštník nebo
alespoň teplejší kabát. Daleko víc mu totiž vadil zápach provazců vody, které se snášely
z oblohy. Déšť byl cítit po čpavku.
Nakrčil nos a rozhlédl se po ulici doprava i doleva. Podíval se na hodiny na kostele,
který stál nedaleko. On sám dorazil pozdě a myslel, že Lucie už tam na něj bude celá
netrpělivá čekat. Ukázalo se ale, že měla daleko větší zpoždění než on. A to u ní nebývalo zvykem. Robert vytáhl z kapsy telefon a vytočil její číslo. Jako odpovědi se mu
dostalo hlášení automatu o tom, že volaný není dostupný.
Otočil se a prohlédl se v odrazu prosklených dveří, na kterých byla jen cedule s otevírací dobou. Hudebniny zavřely už před hodinou a jeho zrzavá Lucie stále nešla. Robert
si prohrábl vlasy a snažil se jim dát nějaký tvar. Nebylo mu to nic platné, jen dál mokré
zplihle visely podél jeho obličeje.
Potom si v odrazu dveří všiml nějakého pohybu za sebou. Nadšeně se otočil v naději,
že uvidí široký úsměv lemovaný záplavou ohnivých vlasů. Nikdo za ním ale nestál. Ulice
byla pořád liduprázdná. Smrdutý déšť nepřestával padat a všechno okolo pomalu začínala halit tíživá aura šera. Potom Robert koutkem oka postřehl další pohyb.
Otočil hlavu, zaostřil a uvědomil si, že hledí sám na sebe. Jeho odraz se zrcadlil na
povrchu jedné veliké kaluže na chodníku kousek od něj. Chvíli si hleděli do očí a potom
odraz nakrčil čelo a naklonil se dopředu, jako by si chtěl svůj originál lépe prohlédnout.
„Co?!“ vyštěkl Robert, jehož hlas zněl zvláštně zkresleně potom, co nějakou dobu
nemluvil.
Odraz se potom otočil a zmizel za hranicí kaluže a chodníku, jako by ta vodní plocha
byla jenom nějaké okno, ze kterého se podíval a odešel. Robert zíral s otevřenou pusou.
Kroutil hlavou, nechápal, která bije, a přemýšlel, jestli dnes náhodou něco nepil. Potom
opustil svůj provizorní úkryt a vešel do zapáchajícího deště.
Udělal pár kroků ke kaluži a přidřepl si. Cítil, jak mu voda stéká z vlasů po šíji až na
záda. Zíral na smrdutou kaluž s výrazem šílence a chvíli mu trvalo, než si plně uvědomil, že jeho odraz nadobro chybí. Ve vodní hladině se zrcadlily domy, stromy i opodál
zaparkovaná auta. Jeho tvář tam ale chyběla.
„To má být nějaká prdel?“ ulevil si a pravou rukou rozvířil vodu před sebou.
Náhle ve dřepu zavrávoral a přepadl dopředu. Instinktivně vystřelil své ruce před
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
sebe. Čekal, že si v zapáchající vodě vymáchá jenom je. Nikdy by ho ale nenapadlo, že
projede po hlavě vodní hladinou, jako by skákal šipku do bazénu. V mžiku ho obklopila
ledová voda, kousala ho do masa a on se začal topit.
Kopal kolem sebe, máchal rukama v černé nechutné hlubině, oči otevřené dokořán.
Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. V jednu chvíli si pomyslel, že se nejspíš přetočil
vzhůru nohama. Plíce ho pálily. Robert počítal vteřiny do okamžiku, než mu explodují.
Potom pod nohama ucítil dno, odrazil se a plaval vzhůru.
Konečně nahmatal betonový okraj chodníku, chytil se ho a vytáhl se z díry plné vody
ven. Položil se zády na mokrý chodník, na obličej si nechal dopadat páchnoucí kapky
deště a lapal po dechu. Jak se uklidňoval, tak i déšť ustával. Z provazců vody přes veliké
kapky až po jemné mrholení.
Jakmile se cítil v rámci možností v pořádku, posadil se. Bylo po dešti. Ulice byla pořád
prázdná a bylo v ní o poznání větší šero než předtím, co spadl do té díry v chodníku,
která se až po okraj zaplnila dešťovou vodou. Nejspíš tam býval kanál, někdo ho vykopal, díru neoznačil a tu potom déšť naplnil a zamaskoval tak, že to vypadalo jako obyčejná kaluž. Nebo to si alespoň Robert myslel. Jak jinak si to měl ostatně vysvětlit?
[email protected]
martin maniaque
Martin Maniaque
31
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
že je na nějakém pozdním tripu, nebo že je přepracovaný. Byl dokonce ochotný připustit, že ta kaluž, ta voda v ní, ho poslala někam jinam.
Pokud předtím vypadal jako blázen, teď musel vypadat jako něco horšího. Mokré
oblečení, křečovitý úsměv od ucha k uchu, oči plné slz do široka rozevřené. Z hrdla se
mu pomalu dral hysterický smích, který se mísil s ohlušujícím kvílení sirén a rachotem
letadel, která jako letadla vůbec nevypadala.
Robert se rozběhl a skočil do kaluže. Žádná černá hlubina se ale nekonala. Stál v obyčejné kaluži, jakých bylo na chodníku plno. Jeho smích propukl naplno, když ze stojaté
vody vylezl a začal se vrhat do dalších a dalších kaluží, v naději, že to, co se děje, přestane.
„Vidíte ho?“ zeptala se prodavačka muže v obchodě, který momentálně upíral oči na
Roberta. „To už je dneska druhý člověk, který nevěděl, kde je a taky chtěl jít do metra.
Ale já vám povím, co za to může! To ten zpropadený déšť. Smrdí po čpavku a dělá z lidí
šílence! Napřed ta zrzka a teď tenhleten.“
martin maniaque|Svět potřebuje příběhy a krása se skrývá i v polibku nosorožce. MM běhá po
světě už dvaadvacet let a občas po něm tu a tam zůstávají prózy podivného charakteru. Narazit na něj
můžete v Olomouci, kde žije a studuje. Svůj webový prostor si uzurpuje na adrese martinmaniaque.
blogspot.cz
http://lzicka.wbs.cz
martin maniaque
je to prozaické, přátelé
32
Postavil se na nohy, pořád dýchal přerývaně, a rozhodl se jít domů. Měl toho pro dnešek plné zuby. Potom se ale zarazil. Otočil se a zadíval se na obchod s hudebninami, kde
se ještě před chvílí skrýval. Teď nad vstupními dveřmi poblikávala stará zašlá světelná
cedule s nápisem Večerka a výloha byla plná konzerv a rádoby přesvědčivých plastových
maket ovoce a zeleniny.
„Co?!“ vyštěkl už podruhé, tentokrát s notnou dávkou hysterie v hlase.
Několika dlouhými skoky se dostal ke dveřím, rozrazil je a vběhl dovnitř. Prodavačka
za pultem vyskočila přinejmenším dva metry do vzduchu a vyděšeně na Roberta zírala
jako na nějakého blázna, který právě utekl z ústavu a ve svěrací kazajce se producíroval
po městě.
„Co to do prdele je?!“ zaječel, když zběžně přejel večerku pohledem.
„Prosím?“ zeptala se stále zaražená prodavačka.
„Kde jsou ty hudebniny?“
„Jaké hudebniny?“
„Ty, u kterých jsem se před chvílí schovával před deštěm,“ zavrčel Robert. „Ty, které tu
stojí už dobré čtyři roky!“
„Cože?“ nechápala prodavačka. „Já tu mám obchod už patnáct let, tady žádné hudebniny nikdy nebyly!“
„Nebyly?“ vydechl. „Ne, tohle … já … já musím domů.“
Otočil se na patě a zamířil k východu. Nechápal. Nevěděl, co se děje. Přemýšlel, jestli
za to může tráva, kterou včera večer s bratrem kouřili, nebo jestli je přepracovaný.
„Nepotřebujete pomoc?“ zeptala se prodavačka.
Robert si teď uvědomil, že má zvláštní přízvuk. Nejspíš se kdysi přistěhovala z Ukrajiny.
„Ne,“ řekl. „Půjdu na metro a pojedu domů.“
„Na metro nemůžete!“ vykřikla najednou vyděšeně žena.
Otočil se k ní a mlčky na ni zíral.
„Metro je zamořené metrouny! Včera tam zabili a sežrali všechny cestující z celé jedné
soupravy. Psali to dnes v novinách!“
S těmi slovy hodila na pult noviny, které vytáhla bůhví odkud.
„Metrouni?“ zakroutil Robert hlavou, jako by odmítal cokoliv takového přijmout.
Přitáhl si plátek k sobě a podíval se na fotku na titulní straně. Na nástupišti metra stály
v šeru přikrčené podivné postavy, které nevypadaly jako nic, co Robert ve svém životě
viděl. Podíval se na titul. Stálo tam Prámské noviny. Ne Pražské, ale Prámské.
Robert zavřel oči. Už nevěděl, jak se má cítit. Něco bylo špatně, hodně špatně. Něco
se mu stalo. Nevěděl jak, nevěděl proč. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že za to mohl ten
zasraný smrdutý déšť a ta odporná voda v kaluži, co nebyla kaluží. Bez jediného slova
opět zamířil k východu. Potom se ozvala siréna.
Škubl sebou, když do obchodu vběhl nějaký postarší muž, přibouchl za sebou dveře
a obličejem se takřka přilepil k výloze, aby mohl sledovat, co se děje venku.
„Co se stalo?!“ vyjekla prodavačka. „Další nálet?!“
„Jo, ti zasraní Němci si nedají pokoj!“ odpověděl jí muž.
Jenže neřekl Němci. To bylo jen Robertovo zbožné přání. Řekl Měnci.
Robert navzdory protestům těch dvou otevřel a vyšel na ulici. Zasmál se. Už nevěřil,
33
Měsíce
je to prozaické, přátelé
prolog
Do rána bylo ještě daleko, když jsme se vymotali z vinárny. Nikdo z nás si v první chvíli
nevšiml zvláštního napětí té noci, měli jsme svých starostí dost. Chytil jsem volnou
rukou Gizelle kolem pasu, druhou jsem zdvihl do výše jejích rtů a do těch nalil doušek
Chardonnay z poloprázdné lahve, co jsem v ní držel. David s Marií se potáceli jen několik kroků před námi.
„Jsme králové noci!“ zvolal opile David a přesně v tu chvíli jeho slova potvrdil výbuch
ohňostroje.
Gizelle leknutím z příliš blízkého výbuchu nadskočila. Padesát metrů severně od nás
byl železniční přejezd a přímo za ním oni střelci. Výrostci okolo třinácti let s něčím,
co svým vzhledem i velikostí nebezpečně připomínalo historický kanón. Ten ale mířil
horizontálně k zemi, takže ohňostroj nekrášlil nebe, nýbrž se nebezpečně plazil po silnici a ohrožoval chodce, kteří před ním uskakovali a vyhrožovali přivoláním hlídky
četníků.
„To patří ale tam!“ zvolal David směrem k výrostkům a napřáhl ruce k nebi. Ve chvíli,
kdy k němu zvedl i hlavu, na okamžik jako by zmrznul. Zůstal na něj prázdně civět tak
dlouho, dokud jsme i my nevzhlédli a neviděli, co ho tak překvapilo.
Všechny hvězdy se kamsi ztratily a celým nebem problikávaly srpky měsíce. Jeden
jako druhý. Malé a namodralé. Hlouček se jich objevil na jednom místě a za chvíli zhasl,
načež se jiný objevil úplně jinde. Občas svítilo víc současně a ani doba, po jakou je bylo
možné pozorovat, nebyla nikdy stejná. Zdálo se, že mizí a rozsvěcují se náhodně. Jen
ten starý dobrý bílý měsíc zůstával na svém místě a nezhasínal. Ten, který svým tvarem
všechny ty namodralé kopírovaly. Byla to tak nádherná podívaná, že jsme si ani neuvědomili, jak děsivá a matoucí by se nám měla zdát…
34
–1–
Bylo to už skoro čtvrt roku, co zmizely hvězdy, a lidé si pomalu začali zvykat na nové
pořádky noční oblohy. Vědci kvůli ní nemohli spát, zkoumali oblohu dalekohledy a tvořili nové teorie, astrologické tabulky a výpočty. Já měl ale docela jiné starosti. Rozchod
s Gizelle a blížící se rande s panem docentem Prvním u zkoušky z literární historie.
O oblohu se místo mě tedy staral můj kolejní spolubydlící, student druhého ročníku
astrologie Boris.
31
Byl zvyklý přes den spát a v noci koukat dalekohledem z okna. I teď tedy v noci bděl
a zanášel do grafů údaje, které opisoval z nejnovějších informačních serverů. Takže jsme
nespali oba, neboť při světle a jeho nadávání, když se mu hroutila další teorie pod nátlakem logiky, kterou mu vštípili ve škole a kterou každou chvíli ze zoufalství a nedostatku
spánku přehlížel, prostě neusnu.
Každou noc jsem se tedy jen převaloval v posteli, myslel na Gizelle a dumal nad tím,
kde se stala chyba.
Zaspávat přednášky jsem si před zkouškovým obdobím nemohl dovolit, takže jsem
Borisovi nekompromisně přikázal, aby mě každé ráno v šest hodin, těsně předtím, než
šel spát, a zároveň asi hodinu poté, co jsem pravidelně usínal, vzbudil hrnkem horké
kávy a druhou mi nalil do termosky. Neprotestoval a většinou svou novou povinnost
dodržel a já na oplátku nesabotoval jeho výzkumy hádkami o tom, že v noci bude zhasnuté světlo a bude se spát, jako to dělala většina studentů, kteří byli nuceni bydlet na
pokoji s astrologem. Boris tedy mohl skutečně pokročit a být užitečným pomocníkem
zkušenějším vědcům a možná i pomoci rozlousknout záhadu, kde se vzaly měsíce na
obloze, co znamenají a kam se poděly hvězdy. Ale mě to nezajímalo. Já myslel na Gizelle.
Kde je, co dělá a hlavně s kým. Vždycky jsem hodně žárlil, ale to se dalo pochopit,
motalo se kolem ní hodně mužů a občas mou žárlivost podněcovala cíleně, když jsem
byl příliš v klidu, protože se jí líbila, považovala to za jakýsi důkaz lásky, a navíc si tím
pojišťovala, že se nepřestanu snažit.
„To je kravina!“ vytrhlo mě Borisovo zlostné zvolání z konečně přicházejícího usínání. Převalil jsem se na druhý bok a přimáčkl k sobě plyšového buvola, co mi zbyl po
mé bývalé a od našeho rozchodu jsem s ním dětinsky spal, nebo se aspoň spát pokoušel.
„Co se děje?“ optal jsem se ze slušnosti. Tázaný sebou trhl a otočil se ke mně. Úplně
zapomněl, že tu jsem.
„Ale nic. Promiň, vzbudil jsem tě.“ Hlesl. Chtěl jsem něco jízlivě poznamenat, ale oči
se mi už zase zavíraly, bylo pět ráno a rychlovarná konvice měla ještě hodinu odpočívat.
– 2–
„Vem si leták, příteli!“ volal na mě kdosi na ulici. Otočil jsem se a, neschopný přemýšlet, jsem si nechal jeden vtisknout do ruky. Byly tři hodiny odpoledne a já se těšil, až
se došourám ke knihovně a budu se moct mezi přednáškami dvě hodiny vyspat ve studovně, kam nikdo nechodil, ale zpravidla zůstávala odemčená. Dříve jsem do ní chodil
s Gizelle, doufaje v milostné hrátky jako předloni na stejném místě s Martou, která se
mnou chodila jen pár týdnů, než si uvědomila, že pokus o vztah s klukem je nesmysl
a vrátila se ke své bývalé přítelkyni. Nezazlíval jsem jí to, nikdy jsem náš vztah nepovažoval za vážný, a navíc mi, coby omluvu, věnovala video s erotickými hrátkami, které
natočila se svou dívkou, jež na mě působila fyzicky až odpudivě, takže jsem se na ten
film nikdy nepodíval. Ale jako gesto to bylo stejně moc milé a toho jsem si cenil. Martu
jsem od té doby považoval za nejlepší kamarádku, ač jsme se už potom nikdy neviděli, neboť ji záhy vyhodili z univerzity, když ji nachytali, jak souloží v té samé učebně,
kam chodila se mnou a já později chodil s Gizelle. Vyčítal jsem si, že jsem jí pověděl
o důvodu ukončení Martiných studií, protože ze strachu tam pak se mnou spát nechtěla
32
[email protected]
přemysl krejčík
Přemysl Krejčík
35
36
Leták. Vzpomněl jsem si na „přítele“, který mi ho na ulici vrazil do ruky. Vytáhl jsem
ho z kapsy a prohlédl. Byl o měsících, o čem jiném.
„Blíží se poslední soud, nebo pomoc návštěvníků z jiného světa?“ hlásal titulek.
„Přijďte na přednášku do univerzitní auly na fakultě astrologie a dozvíte se více,“ stálo
tam dál. Pak už jen datum, čas a na druhé straně něco málo o historii místní fakulty.
Dočetl jsem se, že jde o nejstarší fakultu astrologie v Evropě, založenou deset století
nazpátek, a její zakladatel mistr Otakar z Louče zemřel dva dny po položení základního
kamene, v srpnu 1123. Otočil jsem leták zpět a znovu si přečetl datum. Měla se konat
zítra od půl dvanácté. V dalším mezičase, kdy mám pauzu od přednášek a nikam nechodím, protože naše společné přátele si nechala Gizelle, ale já jí to nezazlíval. Sám jsem se
stáhl do ústraní, neměl jsem totiž srdce vidět ji, jak se baví a flirtuje s kdekým, zatímco
já se utápím ve vzpomínkách na tu, kterou jsem znal a kterou ona už podle mě dávno
nebyla. Strčil jsem leták do kapsy a konečně na chvíli usnul.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
– 3 –
Ráno jsem zamáčkl budík a přednášku z literární teorie u doktora Horkého pohodlně
zaspal. Vyrazil jsem si tedy do města na snídani, zašel do své oblíbené kavárny, kterou
jsem ale už nějakou dobu nenavštěvoval, nicméně tentokrát jsem byl naivně přesvědčen,
že nehrozí setkání s žádným ze známých. Sotva jsem se však začetl do článku „Měsíce na
nebi se ustalují. Jsme blízko, tvrdí astrologové“ v místních novinách, který pojednával
o nalezení jisté cykličnosti v některých zjeveních měsíců v určité části oblohy, vyrušil
mě známý hlas.
„Teda, tebe už jsem dlouho neviděl!“ zahlaholil nade mnou David.
„Jak se máš?“ napojila hned na něho starostlivým tónem Marie, zatímco si už sedala
do ušáku přímo naproti mě.
„Dobře,“ zalhal jsem a bylo to poznat. Odložil jsem noviny. David, sotva sebou plácl
do křesílka vedle své drahé polovičky, se po nich natáhl.
„Tak už je to i v tomhle plátku,“ okomentoval článek, který jsem se před chvílí totálně
bez zájmu pokoušel číst.
„Jsme tu jen na jednu rychlou kávu. Za hodinu půjdeme na přednášku nějakých
bláznů, co si od toho slibují poslední soud. Nepůjdeš s námi? Mohlo by to být legrační,“
vysvětlila Marie. „Nepřidáš se?“
„Klidně,“ pokrčil jsem rameny. „Mně je to fuk.“
– 4 –
Z přednášky jsem se ani nepokoušel něco vnímat. Byl jsem rád, že mohu zapadnout
do anonymního davu a nikým nerušen se zabývat vlastními myšlenkami a především
vzpomínkami, ostatně jako jsem to dělal poslední dobou pořád. Nevím, jak dlouho
jsme tam seděli, ale přišlo mi to jako chvíle, takže když jsme vyšli ven, překvapilo mě,
že slunce už překročilo hranici poledne a pálilo až neobvykle snaživě a vydatně. Zakryl
jsem si před ním oči a bolestně sykl, když mě sluneční paprsky udeřily do tváře.
„Copak, copak,“ zakroutila hlavou s mateřským tónem Marie, chytaje mě za paži.
Takto intimní gesto bylo nezvyklé, díky čemuž mi došlo, že musím vypadat opravdu
hrozně utrápeně.
„Líbila se ti přednáška?“ otázal se David. Podezíral jsem ho, že se mě snaží nachytat,
zda jsem vnímal. Tvářil se totiž úplně stejně jako zkoušející, když pokládá studentovi
otázku, o které mu je jasné, že nebude zodpovězena správně, ale student nemá o jistotě
zkoušejícího ponětí, a tak horečně vymýšlí, co říct, aniž by pochopil, že je už dávno
ztracen.
Mlčel jsem.
„Všiml jsem si, že jsi to moc neposlouchal,“ potvrdil mou domněnku. Jistě mě celou
dobu letmo pozoroval.
Zastavil se. Marie také, a tím jsem byl k tomu donucen i já.
„Potřebuješ pomoc,“ řekla jemně. „Nikam nechodíš, nestýkáš se s lidmi. Nechtěl by
sis o tom promluvit?“ Marie studovala psychologii. Lidé jako ona vidí problém za vším
a všechno se podle nich dá vyřešit v jejich kanceláři.
„Já jsem v pohodě. Díky, ale zvládám to.“
http://lzicka.wbs.cz
přemysl krejčík
je to prozaické, přátelé
a naše intimní hrátky v učebně se omezily jen na ty striktně nevinné. Teď jsem do stejné
místnosti chodil spát sám, a to v zájmu vědy, aby můj spolubydlící mohl celé noci pracovat na tabulkách, a já neměl to srdce mu to zakázat, protože to byl on, kdo mě podržel,
když jsem byl po posledním rozchodu na úplném dně.
Rozvalil jsem se do křesla v rohu místnosti, které tu stálo od doby, co se z nepoužívané
učebny pomalu stávalo jakési skladiště, a pokusil se usnout, jenže jsem nemohl zabrat.
Po chvíli jsem to vzdal a rozhodl se čas zabít alespoň čtením. Prohledal jsem batoh.
Jedinou knihu, kterou jsem měl u sebe, už jsem dávno přečetl a pouštět se mi do ní
znovu nechtělo.
37
38
– 5 –
„Ještě než si lehneš na gauč, musím ti změřit hlavu,“ oznámila mi a vzala do ruky veliké
kleště. „Usnadní nám to spoustu práce,“ vysvětlila a přiložila kleště k mojí hlavě, zkoumaje různé záhyby. Po každém měření kleště položila na frenologickou lebku a pečlivě
si zapsala výsledek.
„Co to o mně říká?“ zeptal jsem se, spíše abych předešel trapnému tichu.
„To ti jako pacientovi pochopitelně neřeknu. Ale když na to tak koukám, bude vhodnější tě vyšetřit v hypnóze.“ Při těch slovech se ani nepousmála. Tvářila se nezvykle
vážně a těkala očima mezi frenologickou lebkou a zápisníkem s údaji.
Když jsem se probudil, nepamatoval jsem si nic. Marie mi pouze stroze oznámila, že
„tohle nefungovalo“, pak chvíli zkoumala svoje zápisky a nakonec prohlásila, že někde
musela udělat chybu měření a zkusíme jinou terapii, jejíž název zahuhlala, takže mi
unikl, ale celá terapie prý spočívá v tom, že ve stavu podobném spánku si vybavím
několik hezkých chvil a to mi pomůže srovnat se s jejich ztrátou.
„Uvidíš je totiž nezkresleně, okem pouhého pozorovatele,“ nasadila učitelský tón.
„Pak si uvědomíš, že si je idealizuješ a bude snazší se od nich odpoutat. Můžeme?“ Přikývl jsem. Bylo mi to jedno.
Upadl jsem do snění.
Vybavilo se mi první rande s Gizelle. Bylo to na začátku prváku. Vylezl jsem na střechu
kolejí, abych si tam mohl v klidu zakouřit (s čímž mě později donutila přestat). Sedl jsem
si na okraj, nohy přehodil přes něj a sledoval, jak univerzitní kampus ožívá pod náporem
hloučků studentů, mířících do hospod, studentských klubů a kaváren. Bylo mi smutno.
Nikoho jsem tu ještě neznal, byl jsem sám. A pak se najednou zjevila vedle mě.
„Chodím sem, abych utekla té vřavě dole,“ promluvila, než jsem ji zaregistroval, což
mě polekalo, a jak jsem sebou škubl, málem jsem přepadl dolů. Chytila mě za rameno,
aby mě přidržela, což sice nebylo nutné, ale rozhodně to bylo příjemné.
„Jsem Gizelle,“ představila se. „Studuju ve druhým ročníku alchymii, a ty jsi?“
Představil jsem se. Pak jsme si celé hodiny povídali, poznávali se a zjišťovali, jak samozřejmá a přirozená je naše vzájemná přitažlivost. Za úsvitu mě políbila a řekla mi, že to
je to nejromantičtější, co kdy zažila. Ale nic z toho jsem už neviděl, protože můj sen se
změnil a terapie mě nenechala projít si právě tou nejhezčí chvilkou.
Najednou jsme spolu byli u moře. Bylo léto, prázdniny a Gizelle mi poprvé řekla, co
jsem já chtěl vyslovit už dlouho, ale neodvážil jsem se. Řekla, že mě miluje, a mně se
rozklepala kolena, když jsem snad minutu sbíral odvahu odpovědět jí „já tebe taky“.
Výjev se změnil. Pak znovu a ještě několikrát. Za nějakou dobu jsme zase vycházeli
z vinárny, vyrušil nás ohňostroj a Gizelle mi vyděšeně vklouzla do náruče. Podívali jsme
se na oblohu a poprvé zaznamenali shluky namodralých měsíců. To ještě nikdo nešířil
teorie o tom, co by za nimi mohlo stát, netekly peníze do výzkumů a nevznikaly nové
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
náboženské kulty čekající na poslední soud a příchod spasitele, nebo zplozenců pekla.
Ne. Nic takového se ještě nedělo. Zatím jsme jen stáli v objetí pod hvězdami.
„ To je nádhera,“ vydechla Gizelle a já ji pevně objal. Pak řekla, že je šťastná, že něco
tak nádherného vidí právě se mnou. Sen se rozplynul.
Pak nic. Začal jsem se probouzet.
„To ještě není všechno,“ slyšel jsem hlas Marie, „ještě máš co říct.“ Netušil jsem, co
tím myslí, ale zakázal jsem si otevřít oči, abych po chvíli opět upadl do snění.
Najednou jsem ve snu viděl sám sebe, jak ležím na pohovce v Mariině pracovně.
Marie si odkládá oblečení, pak i spodní prádlo. Lehla si vedle mě na pohovku a položila
hlavu na můj hrudník. Usnula taky.
Probudil jsem se první a zjistil, že tohle nebyl sen, jen jsem přes zavřené oči viděl, co
se skutečně děje. Jemně jsem vyklouzl z jejího objetí, přehodil přes ni deku a dal se na
odchod.
Ve dveřích jsem se srazil s Davidem. Stál mezi futry, kouřil doutník a pozoroval nás.
Podle délky neshořelé tuby tabáku už pěkně dlouho.
„Rád na ni takhle koukám,“ oznámil mi a nespouštěl z ní něžný pohled. „Myslím, že
by mě nepodvedla, ale tohle dělá hrozně ráda. Ale jen lidem, co se jí líbí.“
„Tobě to nevadí?“
„Každej má svý, ne?“ Zasmál se a konečně od ní odtrhl oči a otočil se ke mně. „Na
tomhle není nic špatnýho. Navíc si je jistá, že to pomáhá při terapii. Nevím jak klientům,
ale jí určitě. Prý se tak zbavuje touhy po jiných chlapech a pořád mi zůstává věrná.“
Když jsem vyšel ven, měsíce už zase svítily. Tentokrát jen tři. Bílý a dva modré. Neblikaly, nemizely a nehýbaly se. A tohle se nemělo změnit ještě několik dní, ale o tom jsem
nic nevěděl. Myslel jsem na krásné tělo Marie a na to, jak Davidovi závidím. Na Gizelle
jsem si najednou ani nevzpomněl.
– 6 –
Ráno jsem vyletěl z postele dřív, než mě stihla vzbudit vůně čerstvé kávy, a dokonce
jsem zastihl Borise ještě vzhůru. Vynechal jsem snídani, jen termosku jsem si hodil do
batohu a na přednášku vyrazil o hodinu dřív.
Seděl jsem před aulou v téměř zhasnutém předsálí, úplně sám a přemýšlel nad včerejškem. Pomohla mi z mojí deprese terapie, nebo fakt, že jsem pro jinou ženu natolik
atraktivní, aby si úplně nahá lehla ke mně ve chvíli, kdy se nemohu bránit? Anebo mi
postačil ten pohled na její nahotu, aby mi došlo, že žen jsou tisíce a Gizelle je jen jedna
v řadě? Tak či onak, ještě včerejší pocity a myšlenky na ni jako by byly dávnou minulostí.
Vzal jsem prázdný sešit a začal psát. Poslední rozloučení. Rozhodl jsem se zbavit se jí
symbolicky tak, že sepíšu všechny naše hezké chvilky. Zaznamenám také, co si pamatuji
z rozchodu, možná připíšu i ty těžké stavy po něm a celé to spálím. A tím to sám pro
sebe uzavřu definitivně. Ale ještě chvíli se budu tvářit bolestínsky a nevyrovnaně, abych
si mohl, nejlépe hned odpoledne, domluvit další terapii s Marií. Nehledal jsem v tom
nic erotického, v hloubi duše mi bylo jasné, že Marie se mnou spát nechce, a to mi na ní
bylo svým způsobem sympatické, protože ani já bych to Davidovi nemohl udělat, byli
jsme přece přátelé.
[email protected]
přemysl krejčík
je to prozaické, přátelé
„Tak aspoň kvůli mně,“ trvala na svém. „Pomůže mi to při praxi. Přece bys mě neodmítl,“ nasadila příliš dobře čitelný posmutnělý výraz.
„Ale jen kvůli tobě,“ zasmál jsem se jejímu gestu a po dlouhé době to byl upřímný
smích.
39
40
–7–
Marie nepřišla, ale místo ní si ke mně přisedl někdo, koho jsem tu nikdy dříve nepotkal
a rozhodně bych ho tady nečekal. Byl to Boris.
„Nechce se mi spát,“ oznámil a poručil si u číšníka černé pivo. „Blížím se k velký
kariéře, pozítří jdu přednášet na tu velkou konferenci, jsem z toho hrozně nervózní.“
Popravdě jsem netušil, o čem mluví. Málokdy jsem poslouchal, když mluvil o svém
výzkumu měsíců, a teď mi došlo, že jsem přeslechl asi něco velkého. Pochopil to, tak mě
v tom nenechal.
„Jde o ten výzkum cykličnosti. Prokázalo se, že mám pravdu. Ty dva měsíce, co zůstaly
na obloze, patřily do té skupinky, u které jsem našel a vypočítal cyklické tendence.“
Když jsem na něj dál jen nechápavě zíral, už ho to trochu dopálilo. „Sakra chlape, bylo
to ve všech novinách! Všude psali o mém výzkumu… No, to je fuk,“ vzdal to, když
poznal, že o světovém dění netuším téměř nic. Lidstvo opět šílelo, protože namodralé
měsíce zmizely. Na obloze zůstaly viset jen dva. Nové náboženské kulty přepisovaly svá
učení a vědecká obec upírala naděje k mladému studentovi, který seděl naproti mně,
v noci mě nenechal spát a každé ráno mi otrocky vařil kávu.
A já o tom nevěděl zhola nic. Měl jsem plnou hlavu Gizelle, Marie a touhy po intimním styku v jakékoli podobě.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
– 8 –
Domluvit si schůzku s Marií se mi povedlo až příští týden. Celou dobu jsem myslel jen
na uklidňující společný spánek v závěru, takže soustředit se bylo nemožné a po dvou
hodinách nade mnou moje terapeutka zlomila hůl a odešla si lehnout vedle do místnosti, protože se při tom „příliš unavila“. Nebyl jsem si jistý, zda to považovat za signál
a vydat se za ní, nebo se sebrat a jít domů. Chvíli jsem seděl na pohovce a přemýšlel, co
nastalá situace znamená, když se najednou objevila ve dveřích, jen v kalhotkách, ale zase
s Davidem, držícím ji kolem pasu.
„Nechtěl by ses na nás při tom dívat?“ mrkla mým směrem.
„Každej má svý, ne?“ komentoval to s pokrčením ramen David, když jsem si s nechápavým výrazem sedal na kanape proti jejich posteli.
Rozhodl jsem se, že tuhle jejich hru hrát nebudu a přestanu se s nimi stýkat. Už jsem
začínal vidět pod povrch. Marii prostě baví mě trápit. Užívá si moji zoufalou touhu po
ní, nebo alespoň tak si to představuje. Myslí na to, jak nemůžu klidně spát, protože sním
o tom, jak hladím její křivky, když se mnou leží na kanapi. Jak na Davidově místě vidím
sebe, když spolu dovádí v posteli a dává mi na odiv, jak umí být svému muži poslušnou
otrokyní, oslovuje ho „můj pane“, dělá vše, co jí přikáže, a já jen hloupě sedím v křesle
a v téhle hierarchii jsem na tom posledním, voyeurském místě. Když s tím skončili,
opustil jsem jejich byt ještě dřív, než se stačili obléknout.
http://lzicka.wbs.cz
přemysl krejčík
je to prozaické, přátelé
Začal jsem tedy psát svůj deník vztahu s Gizelle. Dostal jsem se jen kousek za první
rande, když mi došlo, že jsem si vše namlouval, pořád to bolí a celá ta představa klidu
byla falešná. Rychle jsem zaklapl sešit a odešel do umývárny. Nebylo těžké najít takhle
brzy ráno suché umyvadlo, takže jsem sešit do jednoho z nich hodil, vytáhl sirky (po
rozchodu jsem zase občas kouřil) a rozklepanýma rukama se snažil jednu z nich zapálit.
Podařilo se mi to asi až u sedmé. Podržel jsem ji na růžku sešitu. Rozhořel se nečekaně rychle a silně, až jsem ucukl. Když plamen začal šlehat nebezpečně vysoko, obalil
kohoutek a místnost se zaplnila smradem páleného papíru, uslyšel jsem nalevo od sebe
spláchnutí a z jedné kabinky vylezl stárnoucí historik astrologie profesor Jemný. Došlo
mi, jaký by mi jeho přítomnost mohla způsobit problém, neboť založit byť malý, ale
přece jen požár v univerzitní budově by mohlo stačit minimálně na podmínečné vyloučení. Profesor ke mně přistoupil, chvíli pozoroval oheň stravující moje zápisky milostného vztahu a pak mi otcovsky položil ruku na rameno.
„Je potřeba ničit staré teorie, chlapče. Věda si pamatuje velké muže, ale jejich omyly
ještě více. Pokračuj v bádání a brzy na to přijdete, co se s tou oblohou děje, já vám
mladým fandím,“ nesrozumitelně blábolil. Netuším, jestli se vinou šílenství ostatních
zbláznil, nebo si mě jen pletl s nějakým ze studentů, které znal, ale takticky jsem mu dal
přikývnutím za pravdu a mlčel. Profesor za pár chvil opustil místnost a po něm jsem
mohl bezpečně zmizet i já. Na přednášku se mi už nedostávalo nálady, takže jsem raději
šel popíjet čaj do své oblíbené kavárny v naději, že se tam setkám s Marií. Čekal jsem až
do oběda. Marně.
41
–10 –
Zažil jsem málo nudnějších věcí. Boris koukal do dalekohledu, hlásil mi čísla a já zapisoval, o kolik se měsíce pohnuly. Trvalo to asi čtyři hodiny, než jsme konečně zabalili věci
a šli zpět. Nicméně jsem mu přislíbil, že půjdu i zítra, protože jsem doufal, že spánek přes
den a izolace od lidí z něj plynoucí mi pomůže zapomenout na moje milostné problémy
a aspoň jsem se mohl utěšovat, že dělám něco užitečného. Zkoušky za poslední semestr
jsem měl už hotové a tohle byla vcelku přežitelná výplň času, než začne další semestr.
je to prozaické, přátelé
–11–
„Všiml sis nějaké změny od doby, co mě takhle doprovázíš?“ otázal se mě po třech
týdnech.
„Ne. Uniklo mi něco?“
„Svěřím ti tajemství. Na něco jsem přišel. Ty měsíce,“ pak udělal dramatickou pauzu,
chvíli rozmýšlel, jestli má pokračovat. Nakonec tiše dodal: „se přibližují k sobě. Každý
den. A každý den rychleji. Jestli jsou moje výpočty správné, brzy budou v zákrytu.“
„A co se stane pak?“ položil jsem otázku, na niž mě odpověď vůbec nezajímala, ale
připadalo mi neslušné se nezeptat.
„Nevím. Ale mám z toho strach.“
„Kdy to zveřejníš?“
„Myslíš, že bych měl?“
„To bys teda měl, než na to přijde někdo další.“ Nechápal jsem, že si to neuvědomuje,
když i já vidím, že z nějakého důvodu může být jeho objev významný.
42
–12–
Ve tři odpoledne mě vzbudil telefon. Byla to Marie.
„Je to pravda, co píšou v novinách?“ vydechla vyděšeně.
„Co píšou v novinách?“ zívl jsem.
„Že se měsíce přibližují a mění tvar. Prý jsi u toho objevu asistoval. „Že mění tvar, to
pro mě byla novinka.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
„Když to píšou v novinách,“ snažil jsem se jí odbýt. „Jak se má David?“ zajímalo mě víc.
„Už spolu nejsme,“ informovala. „Opustil mě. Je teď s Gizelle.“ To sdělení bylo jak
rána kladivem do hlavy. „Nechtěl by ses za mnou stavit?“ vypadlo z ní pak nečekaně.
Nemohl jsem ještě tušit, jak dlouho čekala na záminku, aby mi mohla zavolat a pozvat
mě k sobě, nicméně pozvání jsem vděčně přijal.
Když mi o pár hodin později volal Boris, čekající s dalekohledem a zápisníkem na
poli, měl jsem na práci zrovna něco úplně jiného, než se podílet na výzkumu měsíců.
Nezazlívám mu, že si později našel jiného pomocníka, když se mu nepodařilo dohnat
mě už po třetí.
Brzy po našem pracovním rozchodu jsem se nastěhoval k Marii. Líbil se jí můj klid
a nechuť jakkoli debatovat o měsících, jejich blížícímu se překrytí a změny tvaru, kdy
pomalu přestávaly připomínat měsíce a měnily se v cosi podobného plachtám sportovních jachet. Udržovalo ji v klidu, že jsem jí zrušil předplatné všech novin a do společnosti jsme chodili jen tam, kde hrála hlasitá hudba a lidé neměli prostor debatovat.
Ztratila tak konečně přehled a už jsem to nebyl jen já, kdo se zbavil depresí, a to díky
tomu, že jsem opět měl s kým spát a koho milovat. K jejímu štěstí stačilo, aby se přestala
strachovat, dumat nad desítkami teorií a navštěvovat čtyři různé církve, které střídavě
předpovídaly apokalypsu, spasení, nový světový řád, příchod mesiáše a pohlcení pekelným žárem ve chvíli, kdy dojde k překrytí.
Armáda měla pohotovostní stav, nikdy neopouštěla ulice větších měst a od příchodu
tmy byl stanoven zákaz vycházení, aby se předešlo rabování, což je z nějakého důvodu
oblíbená lidská činnost, kdykoli se čeká na konec světa. Nám to nevadilo. Vždy jsme si
koupili dobré víno a udělali si hezký večer doma ve dvou. Nevadilo nám to, ani když se
o pár kilometrů dál Gizelle pohádala s Davidem a zasáhla ho do hlavy vázou z broušeného skla, a nevadilo nám to ani tehdy, když Boris a jeho nový společník padli za oběť
jedné z církví, která postupně likvidovala astrology, jež považovala za kacíře.
I přes to, že nám to nevadilo, donutila mě, abychom ráno jeli do nemocnice za Davidem. A od toho dne jsem byl zase sám, protože její pud starat se o něho probudil dávno
zmizelou lásku a stačila mě s ním na nemocničním lůžku podvést, zatímco jsem šel do
automatu pro kávu. Když jsem se vrátil, jako by se znovu opakoval ten výjev, kdy spolu
řádí v posteli, já sedím v křesle a zírám. Jenže tentokrát nebyl David dominantním samcem, ale bezmocným pacientem. Ani to nezabránilo, aby mě nechali sledovat celé to
jejich oživení vztahu, na jehož konci mi Marie oznámila, že bych se měl odstěhovat. To
se stalo den předtím, než se měsíce překryly.
–13 –
Překrytí určitě sledoval celý svět. Neměl jsem co dělat, tak jsem vyšel do davu na náměstí.
Byli tu zástupci všech. Představitelé zbylých astrologů, kněží čtyř církví, mnoho svévolných proroků a stovky netrpělivých lidí. Všem najednou došlo, že neví, co se tu stane.
S napětím sledovali oblohu a čekali. Někteří už od rána. A byla tu i Gizelle. Vrazil jsem
do ní, když jsem se motal kolem stánku s předraženou limonádou, kterých tu pro dnešní
[email protected]
přemysl krejčík
– 9 –
„Hodilo by se mi nějaký rozptýlení,“ nadhodil jsem Borisovi po návratu na kolej.
„Nutně potřebuju něco, co mě zabaví, a nebudu mít čas myslet na ženský. Nemohl bych
ti nějak pomoct s výzkumem?“ požádal jsem ho, ač nám bylo oběma jasné, že o astrologii nemám ani obecné povědomí. Však si mě za to taky dobíral, loni jsem mu skočil
na to, že univerzita financuje výzkum stroje, který bude vozit lidi mezi hvězdy. Dlouho
jsem byl pak terčem posměšků, ale tenkrát mi to nevadilo.
„Mohl bys se mnou občas jít v noci ven,“ navrhl nečekaně. „Mimo hlavní výzkum
dělám ještě jeden na vlastní pěst. Ulehčilo by mi mít při tom po ruce někoho, kdo bude
zapisovat výsledky mého pozorování dalekohledem, ale nevím, komu bych mohl věřit,
že si moje výsledky nepřivlastní. Nicméně ty…“
„Jsi úplně mimo a netušíš, co ti budu diktovat,“ dokončil jsem větu se smíchem za něho.
Pozorovat měsíce jsme vyrazili ještě tu noc.
43
je to prozaické | přemysl krejčík
epilog
Měsíce zmizely. Zůstal jen starý dobrý bílý. Chvíli bylo úplné ticho jak dole na náměstí,
tak na nebi. A pak začaly pomalu prosvítat hvězdy. Po sto padesáti dnech se vrátily na
oblohu a rozbily tak dlouhé dohady astrologů a jejich posluchačů, i kněží a jejich věřících. Ale mně to bylo jedno. Gizelle mě chytla za ruku, přivinula se a nechala mě, abych
ji pevně objal.
Zůstali jsme na náměstí celou noc a pozorovali spolu hvězdy.
44
přemysl krejčík|1991, je přátelský, odblešený a nejí jiná zvířátka. Hodí se do bytu, ale nepohrdne
ani domkem se zahradou. K dětem se obvykle nechová nepřátelsky. Jeho předchozí majitel ho uvázal
k odpadkovému koši na trase mezi městy Poděbrady a Pardubice, pouze v obojku se jménem a několika listy jeho básní, povídek a filmových scénářů, do nichž se zachumlal, aby unikl před zimou. Některé
z těchto listů později publikoval. Debutoval v září 2013 v bulletinu Kruh, později se objevil např. v časopise Divoké Víno, almanachu Tahy 2013 a pravidelně je otiskován v literárním čtvrtletníku Partonyma,
jehož se stal redaktorem. Poté, co se mu podařilo prokázat stopové množství intelektu, byl přijat jako
posluchač Univerzity Pardubice do oboru Historicko-literární studia. Později se ovšem ukázalo, že šlo
o tiskovou chybu, nicméně prozatím nebyl ze studia vyloučen. Je také hlavou rodiny plyšových želv…
pokud není jeho přítelkyně doma.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
Filip Dobiás
Občas se jde na dřeň
FILIP DOBIÁS|1990; absolvent pražské VŠUP –
Design skla (ateliér Ronyho Plesla), malíř, fotograf (o svých úspěších nemluví, a nikoliv proto,
že bych jejich výčet zabral spoustu času), horolezec, milovník kávy a kočkovitých šelem, kluk
v pruhovaném triku, který má odvahu nahlížet
pod povrch věcí…
foto|archiv Filipa Dobiáse
Tvoje cesta ke sklu nebyla úplně přímočará. Co Tě na ní formovalo?
Od malička jsem byl rodiči vedený k tvořivosti a ke sportu, což teď s lehkým pousmáním beru jako takovou nevědomou
kalokaghatiu na český způsob. Dalším
důležitým bodem bylo přátelství mých
rodičů s akademickým malířem Miroslavem Adámkem, ke kterému jsme poměrně
často jezdili na návštěvy a já se vždycky
těšil na jeho ateliér, vůni olejových barev
a sbírku mlýnských kamenů rozesetých po
celé zahradě, bylo v tom cosi magického,
co jsem jako dítě ještě neuměl pojmenovat. Na základě těchto zkušeností jsem
se rozhodl podat si přihlášku na SUPŠ
sklářskou ve Valašském Meziříčí, protože
to byla nejbližší umělecká střední škola.
Chtěl jsem se věnovat malbě, proto jsem
nastoupil do ateliéru malby Paedr. Leszka
Wojaczka. Během studia mi však 2D prostor začal připadat omezující, proto jsem
čím dál víc inklinoval spíše k práci se
sklem, které mě svou živelností naprosto
42
uchvátilo. Na vysoké škole už bylo třeba
se rozhodnout a ateliér skla na UMPRUM
v Praze se mi líbil nejvíc.
Jak jsi vnímal sklo v dětství? Mělo pro
Tebe nějaké kouzlo už tehdy?
Na Oboře (ve Valašském Meziříčí, pozn.),
kde jsem strávil cele své dětství, bylo jedno
místo, kde se vyvážela stavební suť a odpad
ze skláren. Tehdá tímto materiálem někdo
srovnával svůj pozemek, který v té době
ještě nebyl oplocený, jako děti jsme si tam
často hrávali a hledali skleněné střepy.
Jasně si vzpomínám na to nadšení, když
jsme se dívali přes ta barevná sklíčka a ve
své fantazii je chovali jako nejvzácnější
drahokamy. Podobně silným zážitkem
byla má první návštěva chrámu Sv. Víta
v Praze.
Co Tě na skle vlastně nejvíc fascinuje
a v čem naopak vidíš jeho limity?
Sklo mě fascinuje naprosto. Když se člověk zamyslí nad jeho původem a nad
tím, že hlavní surovinou, ze které se sklo
http://lzicka.wbs.cz
na kávě s... | klára goldstein s filipem dobiásem
den vyrostlo tolik, že celý výjev připomínal spíš vánoční trhy.
„Ahoj,“ pozdravila mě nesměle. „Dlouho jsem tě neviděla.“
„Já tebe taky ne,“ kontroval jsem nesmyslně. Pousmála se nad tím. Tím svým krásným
úsměvem, do kterého jsem se tenkrát na střeše kolejí bezhlavě zamiloval. Srdce se mi
rozbušilo. Už mě nezajímalo, jestli za čtyři minuty, až dojde k tomu, na co všichni čekali,
přijde poslední soud nebo z nebe sestoupí andělé. Osud mi postavil do cesty Gizelle a to
bylo jediné, na čem záleželo.
„Chodíš teď s někým?“ zeptal jsem se trochu neomaleně. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Poslední dobou dělám jen samé chyby,“ podívala se mi do očí. „Od doby, co jsem
tě opustila. Myslíš, že to souvisí?“ Zažertovala a já si nebyl jist, jak moc nevinně.
V tu chvíli nás však přerušil dav, který začal hlasitě burácet odpočet posledních deseti
vteřin, než se měsíce dokonale překryjí. Jejich pohyb byl teď už rychlý, pouhým okem
viditelný.
„Tři! Dva! Jedna!“ křičely tisícovky hrdel. „Teď!!!“
45
na kávě s...
Máš za sebou studijní pobyt v Japonsku –
jaký byl Tvůj první dojem, když ses v téhle
zemi ocitl? A změnila se nějak během doby
představa, kterou jsi o ní měl?
46
Myslím, že každý cizinec, který poprvé
přiletí do Japonska a není zrovna japanologem, si pomyslí – pane jo, to bude
sranda. Počáteční nedůvěra, zda sedíte ve
správném vlaku či autobusu se však po
nějaké době rozplyne a pak už jen člověk
žasne. Japonsko je krásnou zemí plnou
senzitivních lidí.
Japonci jsou známí svou „velezdvořilostí“
a pevnými společenskými pravidly. Jak se
to projevuje v umění, které je bez emocí do
značné míry nemyslitelné?
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
„Velezdvořilost“ je v 99 procentech případů velice upřímná, je krásné pozorovat,
že i běžné věci, jako je třeba nakupování
v supermarketu, můžou být malým obřadem: první účtenka, potom bankovky
a mince vyskládané na vaší ruce do úhledného komínku, uklonění se a děkovné
arigató.
Japonci jsou velmi kolektivně založení,
trochu to na mě působilo tak, že vědomě
potlačují své ego ve prospěch skupiny, což
je podle mého názoru s výtvarným uměním neslučitelné, avšak existují výjimky.
Ti nejlepší jsou vždy velmi osobití, podívejte se třeba na práce Yamaguchi Akira,
Tadao Ando, Tokujin Yoshioka a pochopíte, o čem mluvím.
když se ale trmácíte přes půl světa do
Tokijské galerie současného umění na
Roppongi hill a u vstupu zjistíte, že aktuální výstavu tam má Alfons Mucha, vyslovovaný ,,Muša“, už tak nadšení nejste.
Jinak to záleží spíše na okruhu lidí, ve
kterém se pohybujete. Já jsem byl na škole,
kde se převážně pracuje se sklem, a jelikož
Podařilo se Ti za dobu pobytu nějak proniknout za tu vžitou představu, kterou
o Japoncích jako Evropané máme? A lze
to vůbec?
Japonci jsou hrozně poctiví a pracovití,
není pro ně žádný problém pracovat dvanáct hodin denně podle stále se opakujícího harmonogramu – to se obecně ví.
Mnohem zajímavější je ovšem jejich trávení volného času, kterého mnoho nemají,
a i ten si dokáží neskutečně poctivě rozplánovat. Je až neuvěřitelné, s jakou
dětinskou radostí prožívají každou chvíli
volného času. Tam víc než kde jinde platí
– ,,první práce, potom zábava“. Bohužel,
tento systém má i druhou stranu mince,
která se nejvíce projevuje v partnerských
vztazích a osobní sféře, do které cizinec
nahlédne jen velmi vzácně.
Přístup Japonců k českým orchestrům
a hudebníkům je známý. Jak jsou přijímáni
čeští výtvarníci?
Jo, když jedete v tokijském metru a uslyšíte Smetanovu Vltavu, tak vás to potěší,
43
foto|archiv Filipa Dobiáse
Japonci jsou národ zvídavý, o českém skle
věděli naprosto všechno.
Jako horolezec jsi nemohl minout Fuji. Co
vyzařuje a jak se dobývá legendární hora?
Fuji se dobývá pouze v červenci a srpnu,
jinak je hora oficiálně zavřená, což mi
v info centru nezapomněli několikrát
zopakovat. Já tam byl v květnu a říkal si
– kdo mi tak může zavřít horu? Jednoduše jsem nedokázal odolat a na svahy
této impozantní hory jsem se vypravil, to
byl jeden z mála prohřešků, kterých jsem
se v Japonsku dopustil. Tamější bohové mi
tento prohřešek ale ve vrcholové pasáži
spočítali a jasně mi dali najevo, že se bez
horolezeckého vybavení na sopečný kráter nepodívám. Ovšem večerní horké
lázně pod hvězdnou oblohou zvané on-sen
mi náladu z neúspěchu zcela napravily.
44
Kdybys měl v souvislosti s cestováním po
Japonsku popsat zážitky nejsilnější pro
své nitro a zážitky nejkouzelnější pro své
oči, shodovaly by se? A jaké by to byly?
Japonské ostrovy jsou země kontrastů.
Pokud hledáte duševní potravu, najdete ji
v nejobyčejnějších věcech. Tak například
sedíte u malého šintoistického chrámu,
ke kterému vede pěšinka bambusovým
lesem, je tam klid, nikde ani živáček, jen
šelest bambusového listí, a vám jen velice
pomalu dochází, že se ty okamžiky zarývají
hluboko do vaší duše. Všechno kolem je
v harmonii a i obyčejný konopný motouz
ovázaný kolem velkého kamene vypadá
tak dokonale, že jej tam někdo musel
zavazovat minimálně celou věčnost, než
dosáhl tak dokonalé kompozice. Oproti
tomu stojí ,,elektrické město“ Akihabara,
jedna z městských částí Tokia, kde se život
nezastaví a oči vám těkají z jedné reklamy
na druhou, potkáváte tam japonskou mládež ovládanou subkulturou anime, a to je
teprve pastva pro oči!
„S foťákem na laně“ byl název jedné
z Tvých výstav. Jak tohle spojení funguje
v reálu? Zvyšuje se „tam nahoře“ napětí a nebezpečí na úkor vizuálních vjemů,
nebo je to třeba naopak?
Myslím, že umění je v první řadě o emocích, a já si tam nahoře, ničím nespoutaný, prožívám takovou osobní katarzi.
Po delší době, kdy je člověk v horách, přestane myslet na všednost každodenního
života a okruh jeho zájmů se omezí jen
na základní potřebu přežití, občas se jde
na dřeň, což by mělo být ve své podstatě
umění velice blízko.
Ve své sklářské tvorbě vycházíš do značné míry z přírody, její jedinečnosti, forem,
mechanismů, povrchů a struktur. Nedá mi
to nezeptat se – co Ty a land art… a co
[email protected]
klára goldstein s filipem dobiásem
vyrábí, je křemičitý písek, což jsou ve své
podstatě sedimenty kdysi mořského dna,
a zná trochu historii jeho výroby, kdy
před třemi tisíci lety vznikaly první malé
tavené perličky, poté o několik stovek let
později Féničané ovládli technologii foukání pomocí sklářských píšťal, cítíte, že je
v tom cosi hluboko zakořeněného z naší
historie.
Nad těmito věcmi vždycky přemýšlím,
když sedím někde na pískovcové věži
v Prachovských skalách a žasnu, jak jsou
si mé záliby ve své podstatě blízké, i když
jsem se ke každé z nich dostal úplně
jinou cestou. Na skle je kouzelné, že
něco tak nepoddajně živelného můžete
v jeden moment zastavit v jedné křehké
a naprosto jedinečné formě. Jakožto
jeden z mála materiálů na světě má sklo
schopnost téměř dokonalé transparentnosti, což občas může být i jeho slabinou, protože předměty vyrobené ze skla
mnohdy můžou být až lascivně líbivé.
Dalším velkým problémem je práce ve
větším měřítku, což je pro mě občas velice
omezující.
47
do Muzea umění
foto|Muzeum umění Olomouc
foto|archiv Filipa Dobiáse
Nejaktuálnějším Filipovým úspěchem v době dokončování rozhovoru bylo získání
Ceny Ludwiga Mosera za rok 2014. Povídat si o tom ale nechtěl. Až potkáte jeho
karafy a sklenice, třeba budou sdílnější. Rozhodně znějí nevypočitatelnou hloubkou…
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
K
č
Lži
a
tur
l
u
Za fotopocity
45
Až do 5. října, každou neděli zdarma, jsme mohli zhlédnout v olomouckém muzeu
umění výstavu fotografií s názvem Vnitřní okruh v současné české fotografii, která představila aktuální tendence české fotografie a výtvarné tvorby využívající fotografické
médium po roce 2000. Unikátní především svou „intimitou“, skrze kterou odhaluje
dříve v českém kontextu takřka nevídané pohledy a témata na poli moderní fotografie. Mezi snímky jsme mohli vidět nejrůznější cykly; Od profesionálních stylizací, kdy
autorka sama ztvárnila matku typizovaných rodin dle společensko-sociálních kritérií,
přes téměř amatérsky vypadající sérii fotografií, v nichž se fotografka prezentuje autoportréty v naprosto běžných každodenních situacích a hovoří o díle jako o určitém typu
autoterapie, až po dokumentární řadu fotek snímajících poslední týdny a dny umírající starší ženy (matky umělkyně). Některá z vystavovaných děl nabízela svou pečlivou
kompozicí příběh, v jehož ději vyvstávají jako záchytné body a dotvářejí „mapu pocitů“,
jíž autoři snímků dávají návštěvníkovi všanc emoční pozadí svých osobních zážitků
a životních situací.
Výstava vzbudila tu obdiv, tam uznání, o kus dál pak melancholii, výjimečně i pocit
nepochopení, či dokonce znechucení, ale prakticky všechna díla, včetně těch působících
experimentálně, zapůsobila a zanechala něco za sebou, byť hluboko ukryté a občas jen
šeptem. Přibližně dvě hodiny v zajetí fotografií sestavil Vladimír Birgus, na výstavě bylo
zastoupeno více než čtyřicet autorů různých generací od etablovaných tvůrců Ivana
Pinkavy, Jiřího Davida, Pavla Máry, Dity Pepe, Pavla Baňky či Veroniky Bromové až
po současné studenty a nedávné absolventy různých uměleckých škol. Díla, která se
z kapacitních či jiných důvodů nevešla do sálu, můžete vidět v knize, jež vyšla při premiéře výstavy loni v Praze. Pro ty z vás, jež výstavu fotek nestihli, doporučíme probíhající
výstavu Vnitřní Světlo malíře a grafika Karla Malicha.
lžičkultura | petr sliž
na kávě s... | klára goldstein s filipem dobiásem
48
Ty a současné projevy konceptuálního
umění?
Víte, co je podle mě dobrej koncept? Přijít k šutráku mramoru a vytesat z něj na
první pokus Michelangelova Davida.
Ne, samozřejmě je to trochu složitější,
postmoderna a konceptuální umění nás
zanechalo tak trochu v mrtvém bodě,
podle mého názoru bude chvíli trvat,
než se toto období překlene a vznikne
nový pohled na vizuální umění a jeho
možnosti, které se celkem logicky budou
opět opírat o dokonalou řemeslnou práci
a moderní technologie ať už v jakékoliv
podobě. Jinak, land art mě ve své podstatě
vždycky lákal, ale jelikož v tomto odvětví
hraje měřítko a rozsáhlost projektu důležitou roli, zůstaly zatím všechny nápady
jen na papíře. Ale možná jsem jenom líný.
Existuje nějaká horská oblast nebo konkrétní místo, skrývající pro Tebe inspiraci,
která se jen tak nevyčerpá, kde na Tebe
příroda sama působí jako skutečný výtvarník?
Myslím, že takových míst je na světě
spousta, kéž bych měl čas je všechny objevit, ale nejde vždy jen o přírodu. Mnohem
důležitější je se o dojmy s někým podělit,
proto zcela neurčitě řeknu: Nezemě ...
Díky za rozhovor, ať se Ti daří v životě
i v tvorbě…
46
49
http://lzicka.wbs.cz
být u bran chrámu co nejdříve. My zůstáváme a vychutnáváme si kouzlo okamžiku už
jen s místním domorodcem, který si sem přišel dát ranní cigaretu. Zvuky pralesa sílí,
opar se rozpouští. Idylku nám kazí pouze smrad hořícího plastu. Až po chvíli zjišťujeme, odkud zápach přichází. Místní se obvyklým způsobem zbavují odpadků po turistech tím, že je pálí přímo v koši. Vracíme se zpět k parkovišti, cestou míjíme pevné
sítě s velmi jedovatými pavouky. Projíždíme vesničkami, které s přibývajícím sluncem
odkryly svůj půvab. Před námi se tyčí brána k Borobuduru a my se prodíráme zástupem
pouličních prodavačů směrem ke kamenným terasám. Zdi chrámu jsou posety úchvatnými reliéfy, které vyobrazují scény ze života Buddhy. Na vrcholu chrámu se kocháme
kamennými stúpami připomínajícími mohutné zvony. Všude, kam se podíváme, jsou
rozličné odstíny zelené a my si říkáme, že se právem tomuto místu říká „Zahrada Jávy“.
Slunce je už vysoko a s přibývajícím časem se terasy Borobuduru plní turisty. Magické
kouzlo tohoto místa pomalu mizí. A spolu s ním mizíme i my do vysokých kopců objevovat krásy horských vesniček, rýžových polí a tamějších lidí.
Zahrada Jávy
foto|Fí
50
V polospánku opouštíme ztichlé město. Světlo našeho motocyklu stěží osvětluje rozbitou cestu. Míříme na východ a jediným ukazatelem směru je naše intuice. Tu a tam
se ze tmy vyřítí neosvětlený kamion či jiný dopravní prostředek. Jinak je vše zahaleno
do přívětivého klidu, na místí poměry velice nezvyklého. Pocit jisté samoty na silnicích
zažíváme poprvé. Čas ubíhá rychle a nervozita z toho, zdali jsme se vydali správným
směrem, stoupá. V rozpadlých chatrčích lemujících cestu se probouzejí lidé, my však
na těchto místech nemáme v plánu zastavovat. Obzor začíná blednout a my doufáme,
že je náš cíl blízko. Už se doslova řítíme palmovými háji, a to z jediného důvodu
– chceme spatřit prastarý buddhistický chrám Borobudur v paprscích vycházejícího
slunce. Parkujeme a vybíháme úzkou pěšinou až na místo, kde se pod námi rozprostírá
bujný porost. Prales vydechuje ranní opar a odkrývá vrcholky mohutného Borobuduru.
Je červeno a slunce se tiše šplhá na vrcholek nedaleké sopky Merapi. Pokoj zaplavuje
krajinu. Zrychlení turisté v tuto posvátnou chvíli opouštějí vyhlídku, protože potřebují
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
foto|Fí
marFí
reportáž z batohu
MarFí|budiž respektováno, že autorská (a životní) dvojice se
pokouší v psaném textu neodhalovat svou identitu. V reálném
životě je poznáte podle halasného smíchu, pozdních příchodů,
chagallovské modři a velké lásky…
[email protected]
51
Literatura
Kodži Suzuki – Temné vody|autor hororu Kruh přichází s další strašidelnou lahůdkou. Více či méně
děsivé příběhy, v nichž hraje vodní živel zásadní roli.
Viktor Schauberger – Tajuplná a léčivá síla vody|voda jako základní element života. V této knize
nalezneme nový pohled na obraz pralátky vody, skrze niž vše jest.
Gregory Corso – Mokré moře|beatnická výpověď potomka přistěhovalců do „zaslíbené země“
Tristan Corbière – Žluté lásky|drásavý obraz Bretaně podaný s jízlivostí prokletého básníka
Miloš Urban – Přišla z moře|kdo je dívka, která se objevila zničehonic na pláži, nic si nepamatuje a
nikoho nepoznává? Přišla snad skutečně z moře?
Johan Theorin – Smršť|přízraky mrtvých se vracejí během ponurého října na ostrově Öland.
Hudba
Moddi|moudré texty a velké citové nasazení nevšedního písničkáře z norských ostrovů, držitele Grammy
Vladivojna LaChia – Tajemství lopotu| první sólové album excentrické zpěvačky z rockové skupiny
Banana, která překvapí nečekaným novým stylem.
Los Perdidos|holešovská kapela revoltující proti hudebním směrům i společnosti samé
Michal Müller|zaposlouchejte se do citarových tónů a příjemné melodie hudebníkova zpěvu.
Lesní zvěř| zvláštní kombinace akustiky, drum´n´ bass a jazzu
Divadlo
Psycho|tentokrát vám olomoucké divadlo Tramtarie předvede příběh lásky a žárlivosti, jež se od nepaměti vzájemně proplétají jako dva jarní vrbové proutky. Jak se s nimi hrdinové tohoto divadelního
thrilleru vypořádají?
Cyrano z Bergeraku|Mahenovo divadlo Brno. O tom, že ti největší nebývají vždy ti nejkrásnější.
Výstavy
Karel Malich – Vnitřní světlo|retrospektiva k životnímu jubileu v Muzeu umění od 2. 10. 2014 do 11.
1. 2015.
Tajemné dálky – symbolismus v českých zemích 1880–1914|Švabinský, Mucha, Preisler, Váchal,
Zrzavý a další v Muzeu umění do 22. 2. 2015!
10
52
2/2013
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2014
tiráž
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
druhé číslo|čtvrtý ročník 2014
šéfredaktorka|klára goldstein
zástupkyně šéfredaktorky|petra plevová
redakce|vendula drozdová|petr sliž|pavel očenášek|michal šimčík
externí redaktoři|marFí
korektury|klára goldstein|petra plevová|vendula drozdová
obálka|filip dobiás
ilustrace|libor kopecký
výtvarná příloha|filip dobiás
sazba a typografie|tomáš franta
na světlo světa zveršovaná věta klára goldstein a petr sliž
etudy z kredence pavel očenášek
akademická čtvrthodinka klára goldstein
pět otázek pro… klára goldstein
z poličky do lžičky vendula drozdová
lžička filmofilka petr sliž
gramozaika pavel očenášek
je to prozaické, přátelé klára goldstein
na kávě s… klára goldstein
lžičkultura petr sliž
reportáž z batohu marFí
příborník michal šimčík
telefon|723 911 975
[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, konvikt)
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m, jazz fresh café
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka, čajovna sofie
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
speciální místa|transfuzní oddělení fakultní nemocnice olomouc
v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce, ve valašském meziříčí v schlattauerově kavárně
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vyšlo v prosinci 2014 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
o
l
příborník
redakce doporučuje
FILM
Mar adentro / Hlas moře (2004)|Ramon, hledící na moře, které mu před lety vzalo
kus mládí, touží po důstojné smrti. Co však způsobí láska s jeho přáním? Dokáže jej
přivést ke změně anebo ne? Film oceněn cenou Stříbrný lev na MFF v Benátkách.
Swept from the sea / Zrozeni z moře (1997)|romantické drama dvou společenských vyděděnců, odehrávající se ve zkostnatělém stylu 19. století. Podle povídky
Josepha Conrada Amy Foster.
The Cracked mirror / Rozbité zrcadlo (1998)|mysteriózní krimifilm od královny
detektivky Agathy Christie. Co způsobí příjezd slavné herečky do malé anglické vesnice? Nu, co asi? Synovec slečny Marplové každopádně bude mít spoustu práce.
The Deep / Hluboko (2012)|snímek islandského režiséra Kormatura vypráví příběh o rybáři, který přežije potopení své lodi a navzdory ledovým vodám doplave
k pevnině.
Waterworld / Vodní svět (1995)|stará klasika s Kevinem Costnerem v hlavní roli
neurazí, ale naopak potěší.
U
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace bohemistiky v mezioborových kontextech.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Download

Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku