ZÁKLADNÍ ETICKÉ TEORIE
P. Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.
V této kapitole si zkusíme představit jen některé základní etické teorie. Základní otázku,
kterou v tomto oddíle položíme, jest „Jak žít, abych prožil zdařilý život?“ nebo „Co mám
dělat, abych v den své smrti se mohl klidně ohlédnout za uplynulým životem a říct si, že jsem
nežil nadarmo?“ Různé etiky dávají na tyto otázky různé typy odpovědí.
HEDONISMUS
Jedním z prvních, kdo se pokusil podat návod na prožité šťastného života, byl snad Aristippos
z Kyreny (435 – 355?). Lidské jednání je motivováno výlučně touhou získat slast a vyhnout
se strasti, soudil Aristippos. Jednání člověka je tedy výhradně motivováno snahou prožít co
nejvíce libostí a snahou minimalizovat nelibosti. Recept na zdařilý život tedy spočívá v
optimalizaci kalkulu libostí a nelibostí (Anzenbacher, 2001) Vzhledem k tomu že řecky
znamená hedoné radost nebo slast, dostává nový směr název hédonismus. Slast je konkrétní,
pozitivní, aktuální prožitek. Slast je dobrá, bolest je vždy a za všech okolností špatná.
Kritika hedonismu
Některé body, které bychom mohli vytknout hédonismu, jsou totožné se spornými momenty
utilitarismu a budou pojednány později, zejména se jedná o představu, že ve zdařilém životě
jde toliko o maximalizaci požitků a nic než to? Pro hédonistu je receptem na správně prožitý
život zlomek, ve kterém suma radosti/bolesti je co největší číslo. Radost je dobrá, bolest
špatná. Nyní se můžeme zaměřit na druhou půli hédonistického prohlášení, týkajícího se
minimalizace nelibostí. Bolest je vždy, pro každého, za všech podmínek a okolností, jaksi v
absolutní závorce vždy a pouze negativní a je třeba se jí vystříhat. Otázka je, zda bychom to
mohli takto neproblematicky říct vždy a všude. Je třeba zdůraznit, že tišení bolestí je pro
lékaře imperativem a že neexistuje omluva pro lékaře, který by své pacienty nechal
bezdůvodně trpět v situaci, kdy by jejich utrpení zmírnit mohl. Tlumení bolesti je povinností.
Ovšem to ještě nutně neznamená, že bolest je vždy a za všech okolností pouze negativní.
Možná máme ve své okolí někoho, kdo si prožil nějakou velmi těžkou chorobu, ze které se
uzdravil, nebo někoho, kdo náhle ztratil životního partnera, rozpadl se mu vztah, do kterého
mnoho investoval a podobně. Často o takovýchto lidech říkáme, že jsou vyzrálejší, moudřejší,
mají životní zkušenost, vidí věci v jiném kontextu, s nadhledem, snad i lépe než my a
podobně. Možná jsme takovouto zkušenost prodělali i my. Velmi hezky celý problém
osvětluje báseň, kterou uvádí Edward Edinger. Autorem textu je pacient trpící ledvinovou
kolikou:
Bolest říká: Pokud chceš někoho učit, musíš si nejprve získat studentovu pozornost. To já
umím znamenitě.
Jsem hluboká. Kdyby ses mě nebál, byl bys hluboký jako já.
Přicházím ze středu. Mým znamením je bod. Bodnutí uštědřuji kosmickým ostnem.
Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.
Jsem velká očišťovatelka. Pouze to podstatné dokáže moje působení vydržet. Vše ostatní je
spáleno.
Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče
Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro
konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
Jsem tím, kdo stanovuje hodnoty. Všechny hodnoty pocházejí ode mne a od mého partnera, od
Smrti.
Jsem bránou k mystériím. Tvoje nejvyšší idea posvátna je mým obrazem. Jsem nejčistším
výrazem Nyní. Čekám ve skrytu na ty, kterým se nedostává jejich denní dávky života. Pokud
není tento elixír spotřebován, shromažďuje se a nakonec se ze své malé lahvičky vylije; rozlije
svůj příval po lhostejné duši.
Jsem andělem, jenž zvěstuje své děsivé Nyní. Čas je plížícím se hadem. Jeho kůže je pokryta
drahokamy – každý drahokam je jedním Okamžikem. (Edinger, 2003)
UTILITARISMUS
Aristippovskou etiku starou skoro dva a půl tisíce let vzpomínáme, protože z jejího
myšlenkového základu vychází v 18. a 19. století etika utilitarismu. Utile znamená latinsky
užitečný. Za zakladatele utilitarismu jsou považováni Jeremy Bentham (1748 – 1832) a John
Stuart Mill (1806 – 1873). I v utilitaristické etice se objevuje téma libostí a nelibostí.
„Příroda umístila lidstvo pod vládu dvou svrchovaných vládců, bolesti a radosti“ soudí
Bentham. „Skutek je dobrý, pokud směřuje k podpoře štěstí a špatný, pokud směřuje k opaku
štěstí. Štěstím míním radost a absenci bolesti; neštěstím bolest a nedostatek radosti“ soudí
John Stuart Mill. Nejobecněji je tedy možno říci, že pokud tedy náš skutek prospěje lidstvu, je
dobrý, pokud lidstvo poškodí, je špatný.
Utilitarismus můžeme chápat jako kombinaci čtyř principů (Anzenbacher, 2001):
1. princip následků
Podle principu následků neexistuje žádné jednání, které by bylo správné nebo nesprávné samo
o sobě. Jedná se vždy o to, co jednání způsobuje. Podle tohoto principu mluvíme někdy o
konsekvencionalismu, neboť čin samotný není ani dobrý ani špatný, čin jest. To co je důležité
jsou následky tohoto činu, jeho konsekvence.
2. princip užitečnosti - kriteriem jednání je prospěšnost. Pokud jsme si hédonistický návod
na zdařilý život definovali jako optimalizaci kalkulu libostí a nelibostí, můžeme podobně
definovat návod utilitarismu na správné jednání takto: morálně správné jednání je to, co
způsobí co největší množství dobra co největšímu počtu lidí. Zavádí se pojem „etická
aritmetika“ a soudí se, že malou škodu pro A lze akceptovat, stojí-li proti ní zřetelně
převažující slast pro B.
3. princip hedonismu. Pokud bychom přijali myšlenku, že morálně správné jednání je to, co
způsobí co největší množství dobra, zbývá se utilitaristy zeptat, co je to tedy to dobro. V
nemocničním prostředí lze „dobro“ relativně snadno definovat: dobro je zlepšení kvality
života pacienta a prodloužení jeho života. Ovšem v životě mimo nemocniční zdi je problém
dobra výrazně komplikovanější. Utilitaristé jsou zde podobně jako hédonisté neobyčejně
tolerantní. Dobro si každý určuje sám. Záleží v uspokojování lidských potřeb a zájmů, ve
slasti, v (hedonisticky chápaném) štěstí. V čem štěstí záleží, určuje každá osoba pro sebe.
Hraní v kuželky je právě tak dobré jako četba básní, soudí Bentham. Moderně bychom mohli
říct, že dobro je to, co nejintenzivněji podráždí amygdalu a hippocampus, centra emocí v
mozku. „Největší rozkoš, jakou nám život může nabídnout, je přiměřený přísun dopaminu do
nucleus accumbens“ (Stanley G. Sunderwirth).
Ovšem zde bychom mohli argumentovat, že utilitarismus nebude znát rozdíl mezi člověkem a
zvířetem a že z člověka vlastně činí jen jedno zvíře z mnoha. Což není rovněž cílem zvířete
toliko uspokojit své potřeby a nic než to? Ve snaze povznést utilitarismus nad tuto „prasečí
filosofii“ (Edge, Groves, 2006) definuje Mill štěstí rovněž jako sumu požitků vyššího řádu,
jako je intelektuální uspokojení či estetický prožitek.
V lékařské profesi pak by mezi „dobro“ patřila úleva od odstranitelné bolesti a utrpení,
vyléčení nemoci a prodloužení života pacienta.
Ovšem ani ono „lékařské dobro“ není tak úplně snadné definovat. Je zde dobro lékařské, tedy
snaha o navrácení fyziologických funkcí těla a mysli, úleva od bolestí, obecně vše co souvisí s
technickou stránkou medicíny. Pak je zde dobro vnímané jako dobro nemocným, pacientovo
dobro, jeho osobní preference, jeho osobní zvažování zátěže a zisku toho kterého lékařského
postupu. Rovněž můžeme hovořit o dobru spirituálním, kam by patřily představy o cíli a
smyslu života pacienta; směřování k tomuto cíli může být pro pacienta důležitější než jeho
aktuální pocit pohody, jeho well-being.
Požitky pak mohou být kýženější či méně kýžené. Pokud se většina lidí shodne, že daný
požitek je lepší než jiný, pak je tomu tak.
Jsem-li tázán, co míním rozdílem v kvalitě požitků nebo co činí jeden požitek, pouze jako
požitek, hodnotnějším než jiný, kromě toho, že je ho větší množství, je na to jediná možná
odpověď. Pokud jednomu ze dvou požitků dávají jednoznačně přednost všichni, nebo téměř
všichni, kteří mají zkušenost s oběma, a to nezávisle na pocitu morálního závazku dávat mu
přednost, je právě ten oním kýženějším požitkem. (Mill, 1985)
Uvedený text cituje a podrobuje kritice Gordon Graham (Graham, 1997). Pokud jednotlivec
dává přednost horší věci před lepší, je také možné, že si takto počíná většina lidí. Nelze říci
jen tak, soudí Graham, že pivo je lepší než víno, neboť jej pije více lidí. Podobně nelze říci, že
western Hodný, zlý a ošklivý je lepší než Král Lear přesto že western vidělo pravděpodobně
více lidí (Graham, 1997).
4. sociální princip - jedná se o co možná největší štěstí co možná největšího počtu lidí.
Morálka nikdy nesmí být egoistická, musí brát v úvahu zájmy a přání druhých lidí.
Kritika utilitarismu
Můžeme se jistě relevantně ptát, zda skutečně něco jako „etická aritmetika“ existuje, a zda jde
štěstí nějak měřit či porovnávat. Proti takovéto ostrovní „kramářské etice“ již argumentuje
Němec F. Nietzsche.
A co jestli maximalizace štěstí jednoho člověka nebo skupiny jde na úkor umenšení štěstí
druhých? Lze opravdu vždy a neproblematicky vykalkulovat celkové množství štěstí? Třeba v
modelovém případě konzumace masa, můžeme vždy říci, že štěstí konzumentů převažuje
způsobenou bolest? Nebo je konzumace masa možná, pokud je zvíře odchováváno za
podmínek, kdy má dostatečný prostor, přirozenou stravu, společnost ostatních a je posléze
bezbolestně zabito?
Vůči hédonismu i utilitarismu můžeme vznést ještě jednu námitku: Je skutečně cílem lidského
života (hédonisticky chápané) štěstí? Tedy, je život skutečně nic než co nejkomfortnější
čekání na smrt? Zkušenost říká, že pokud si za cíl života postavíme takto chápané štěstí,
nikdy se s ním nesetkáme. Štěstí přichází nějak z boku, či zezadu, víceméně neplánovaně, při
jiné činnosti, kterou považujeme za smysluplnou. Například Lékaři bez hranic pracující v
Somálsku během občanské války vzpomínají na nejistou politickou situaci, nepříznivé klima,
špatnou stravu, nedostatek léků a nástrojového vybavení, ale přesto svůj pobyt hodnotili jako
vysoce uspokojivý.
„Paradox štěstí, jak věděl již Aristotelés a jak současná psychologie znovuobjevila, spočívá v
tom, že štěstí vzniká jako vedlejší produkt něčeho jiného, něčeho, co absorbuje celou naši
energii a vyžaduje naše veškeré dovednosti a schopnosti.“ (Sacks, 2007)
Konsekvencionalismus vede k jednání typu „účel světí prostředky“. Pokud je účel dobrý, na
prostředcích nezáleží. Člověka je alespoň v některých situacích možno vnímat a použít toliko
jako prostředek a nikoli jako cíl o sobě.
DEONTOLOGIE IMMANUELA KANTA
Immanuel Kant nepopírá, že motivací člověk je nepochybně touha vyhnout se strasti a
maximalizovat slasti. Typ oblečení upravujeme v souvislosti s roční dobou a aktuálním
počasím, aby nám nebyla ani zima ani příliš velké horko, vyhledáváme a konzumujeme jídlo,
abychom neměli hlad, přijímáme tekutiny, abychom neměli žízeň. Zatímco pro hédonistu by
zde problém smyslu života končil, pro Kanta zde začíná, neboť krom motivace libostí a
nelibostí musí být pružinou našeho jednání především rozum. Jsme racionální, rozumové
bytosti, soudí Kant. Principy odvozené z rozumu musí být univerzální. Morálka je odvozena z
racionality, nikoli ze zkušenosti. Povinnost (odpovědnost) člověka musí být nikoli v
přirozenosti člověka nebo v dané kultuře či současného nastavení světa, nýbrž v čistém
rozumu. Kant si tedy klade ambiciózní úkol: založit etiku, která by byla platná ve všech
dobách, pro všechny kultury, na všech místech země, byla by závazná pro všechny lidi, a
neopírala by se navíc o žádný náboženský systém.
Před každým z navrhovaných jednání žádá Kant, abychom si uvědomili a rozvážili všechny
možné tzv. maximy. Maxima je krátká věta morálního obsahu, např. Nikdy nelži! Lži pokud z
toho budeš mít prospěch! Nikdy nekraď! Kraď, pokud tě nikdo neuvidí! V testu nikdy
neopisuj! Nebo jinak, opisuj, pokud tě nikdo neuvidí!
Maximy jsou tedy četná relativně všeobecná pravidla jednání, jimiž se běžně řídíme ve svém
chování.
A nyní je třeba učinit další krok. Před každým jednáním je třeba zkoumat, zda si lze představit
zemi, ve které by se všichni lidé touto maximou řídili. Musíme se tedy ptát: Je tato má
maxima jednání možná jako obecný zákon? Byla by nerozporně konzistentní, kdyby byla
obecným zákonem? Mohu rozumně chtít stav, ve kterém by byla obecným zákonem? Pokud
to lze bez rozporu, maxima je správná, pokud ne, maxima je špatná a nelze podle ní jednat.
Odtud Kant odvozuje znění kategorického imperativu: Jednej vždy tak, aby se maximy
Tvého jednání mohly stát obecným zákonodárstvím. Tento kategorický imperativ je čistý,
neboť neslibuje žádnou subjektivní výhodu, nýbrž požaduje pouze rozumovost (na rozdíl od
hedonismu!) (Příkaský, 2000) (Anzanbacher, 2001).
Pro (poněkud zjednodušené) pochopení kategorického imperativu nám pomůže příklad ze
současnosti. Některé televizní stanice vysílají v současnosti tzv. reality show. Skupina
mladých dobrovolníků je na několik týdnů zavřena v jednom domě, ve kterém jsou
nainstalovány kamery. Každé slovo, každý čin i každý pohyb každého z účastníků je
zaznamenán na videokamery a skupinou televizních moderátorů vyhodnocován.
Nyní si představme, že i my sami jsme účastníky nějakého velkého, celoplanetárního reality
show, jehož účastníky jsou všichni občané světa a že každé naše slovo a každý čin je někde
zaznamenán a vyhodnocován skupinou moderátorů. Každé naše váhání mezi pravdou a lží,
mezi pílí a leností, každé naše rozhodnutí pro kompromis je zaznamenáno. Kant by nyní po
nás žádal, abychom žili tak, aby se podle výsledného filmu našeho života dala napsat Ústava
české republiky. Jednej tak, aby se maximy Tvého jednání mohly stát všeobecným
zákonodárstvím. Je zřejmé, že jsme velmi daleko od hedonismu a že velmi často musíme
jednat nikoli podle našich emocí, nýbrž podle čistého rozumu. Přiznat, co jsem provedl
špatného, zaplatit způsobenou škodu, vždy říkat pravdu. Mám žít tak, jak bych si přál, aby žili
všichni občané této republiky.
Kategorický imperativ je kategorický, platí bez výjimky pro všechny lidi a jedná se o
imperativ, vyžadující od nás čin. Kantova etika je formalistická, neboť neříká, jak vlastně
mám jednat, řeší jen způsob, formu, jak mám k vyřešení problému správného jednání dospět.
Morálka musí být autonomní, musí vycházet zevnitř člověka. Kant si velmi dobře všímá, že
pokud budeme lidi za dobré odměňovat a zlé trestat, nevychováme dobrého člověka, nýbrž
vychováme pragmatického člověka. Morálka nesmí být heteronomní, soudí Kant, tedy nesmí
se jednat o morálku, která je na mě nasazena nějak zvenku. Pokud jednám „morálně“ jen
proto, že se bojím trestu, a proto, že zákon se svými tresty nade mnou visí jako Damoklův
meč, nemluvme ještě vůbec o morálce! Pokud člověk nekrade, protože má strach, že by byl
chycen a zavřen do vězení, můžeme mluvit o zbabělém člověku, avšak nikoli o morálním
člověku. I kdybych se dostal do situace, ve které bych měl jistotu, že se na moji krádež
nepřijde, nesmím krást. V morálně správném jednání tedy imperativ „nepokradeš“ není
závislý na vnější situaci, nýbrž vychází nějak ze mě samotného. Z této perspektivy pak
musíme chápat Kantův slavný text, ve kterém obdivuje nejen hvězdné nebe nade mnou, nýbrž
i mravní zákon ve mně.
Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji
přemýšlení se jimi obírá: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Žádnou z nich
nesmím hledat zahalenou v temnotách nebo v nadsmyslnu mimo svůj obzor a pouze tušit;
vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá počíná od
místa, které zaujímám ve vnějším smyslovém světě, a rozšiřuje spojení, v němž stojím, do
nedozírné velikosti se světy nad světy a soustavami soustav, a nad to ještě do bezmezných dob
jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou
osobností, a ukazuje mě ve světě, jenž má pravou nekonečnost, ale jen rozumem může býti
postižen… První pohled na nesčetné množství světů ničí takřka mou důležitost jakožto
zvířecího tvora, jenž hmotu, z níž povstal, musí oběžnici (pouhému bodu ve vesmíru) opět
vrátit, byv na krátkou dobu (nevíme jak) opatřen silou k životu. Druhá věc pozvedá naproti
tomu mou hodnotu jakožto inteligence nekonečně mou osobností, v níž mravní zákon zjevuje
mi život nezávislý na zvířeckosti i na celém smyslovém světě… (Kant, 1996)
Bez zajímavosti by nebyla ani náboženská aplikace tohoto principu: pokud bych nejednal
špatně pouze ze strachu před peklem a pokud bych občas udělal dobrý skutek, abych si
zasloužil nebe, jedná se o zřetelnou karikaturu křesťanství, víceméně ve smyslu
hedonistického kalkulu. Židovští a křesťanští teologové by nám ovšem řekli, že dobro má ale
být vykonáno, protože dobro je dobré a zlo nesmíme dělat, protože zlo je zlé, nikoli s vizí na
budoucí posmrtné odměny či tresty.
Je zvláštní, že Kant nijak nezdůvodňuje, proč bychom se vlastně morálně měli chovat. Etický
fenomén je nezdůvodnitelný pouhým rozumem, je to onen „mravní zákon ve mně“, morální
závaznost se klade a priori.
Druhá formulace kategorického imperativu
Existuje ovšem i druhá forma kategorického imperativu, již méně jasná, avšak Kant o ní sám
tvrdí, že se jedná o synonymum první formy „Jednej tak, aby se maximy tvého jednání...“
Tato druhá forma kategorického imperativu zní: „jednej tak, abys používal lidství jak ve
své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako
prostředek.“ Abychom pochopili, co se touto větou míní, musíme nejprve jako odrazový
můstek provést pomocné úvahy, ve kterých budeme velmi zjednodušeně sledovat Kantovy
myšlenky. Především musíme odlišit mezi cenou a důstojností. Cenu má to, co jsem schopen
vyjádřit ekvivalentem. Příkladem toho, co má cenu, je zboží ve výloze, kde je ekvivalent
dokonce přímo vyjádřen na cenovce, víme tedy, „kolik to stojí“. S věcmi, které mají cenu,
mohu podle svého uvážení zacházet jako s prostředky pro splnění mých cílů. Pokud si
například koupím věc, mohu ji používat a v jedné chvíli se jí zbavit, pokud si koupím
oblečení, používám jej rovněž jako prostředek pro splnění mých cílů do okamžiku, kdy je již
obnošené, roztrhané či jinak nefunkční.
Krom věcí, které mají cenu, ale existují také věci, u kterých tato otázka postrádá smyslu. Co
třeba člověk? Ptát se po tom, kolik korun člověk stojí, připadá Kantovi beze smyslu. Co
nejsem schopen vyjádřit ekvivalentem, nemá cenu, nýbrž důstojnost. A co má důstojnost,
s tím nemohu nikdy zacházet pouze jako s prostředkem, nýbrž musím v něm vždy ctít jeho cíl
sám o sobě. Druhého člověka tedy nikdy nesmím používat způsobem, jakým používám věci,
nikdy v něm nesmím vidět pouhý prostředek k dosažení svých zájmů či cílů, nýbrž vždy
v něm musím vidět cíl sám v sobě.
Kant je z tohoto důvodu proti sebevraždě. Pokud totiž nesmím používat druhé člověka jako
prostředku pro splnění mých cílů, nesmím tak používat ani vlastní tělo! Věc, která přestane
sloužit, může být vyhozena. Ale nikdy nemohu své tělo vyhodit z okna, abych se zbavil jeho
bolesti. Pokud bych sám sebe zavraždil, používal bych své tělo jako prostředek pro zbavení se
bolesti a nectil bych jej jako cíl sám v sobě.
Kritika Kantovy deontologie
Utilitarismus lépe zohledňuje konkrétného člověka v konkrétní situaci. Kantova deontologie
je v některých případech možná až příliš „pravoúhlá“ a možní až příliš zdůrazňuje princip
„padni komu padni“, jedná se obrazně o mramorový sál, ve kterém se ovšem špatně bydlí.
Život přináší nekonečné množství situací, že se zdá nemožné vytvořit pravidla, podle kterých
bychom mohli neproblematicky žít ve všech situacích.
Mnohdy je vhodnější ctít spíše ducha zákona, než jeho literu. Utilitarismus je na nastavení
konkrétní situace mnohem citlivější než Kantova deontologie. Například při sdělování
terminální diagnózy pacientovi bere utilitarismus v potaz stav a situaci pacienta a táže se po
následcích jednání.
Jak již bylo řečeno, Kantova etika nám neříká, co máme vlastně správě konat, spíše nám dává
pouze návod, jak k formulaci správného jednání dospět.
Literatura:
Anzenbacher, A., (2001) Úvod do etiky. Academia, Karmelitánské nakladatelství, Praha,
Kostelní Vydří.
Edge, R.S., Groves, J.R., (2007) Ethics of Health Care. Thomson, Delmar Learning, New
York.
Edinger, E.F., (2003) Setkání s Bytostným Já. Jungiánský komentář k ilustracím Williama
Blakea ke Knize Jóbově. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno, str. 37
Graham, G., (1997) Filosofie umění. Barrister and Principal, Brno. str. 19-20
Mill, J.S., (1985) Utilitarianism. Fontana, London.
Kant, I., (1976) Základy metafyziky mravů. Praha, Nakladatelství Svoboda
Příkaský, J., (2000) Učebnice základů etiky, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří.
Sacks, J., (2007) The Home We Build Together. Continuum, London, UK, p.158
Download

ZÁKLADNÍ ETICKÉ TEORIE.pdf