R akovnický
historický sborník
VI/2005
Státní
okresní archiv
Rakovník - Státní
oblastní archiv v
Praze
Obálka:
Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba
© Státní okresní archiv Rakovník
ISBN 80-86772-14-4
ISSN 1213-5879
Obsah
Kateřina Zilynská
Onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrysostomus................................................... 5
Jan Krško
Počátky trampské osady Údolí hříchu . .............................................................................. 15
Jan Černý
Registra městských hospodářů v Rakovníku..................................................................... 47
Bohdan Zilynskyj
Mezi dvěma vrchnostmi......................................................................................................... 63
Jana Nosálová
Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho působení
ve městě v letech 1923-1938.................................................................................................... 89
Studie Rostislava Nového o nejstarších rakovnických městských knihách.............. 119
Jan Černý
Posudek Zikmunda Wintra na Levého Dějiny královského města Rakovníka........ 131
Marie Brožová – Jan Černý
Soupis bibliografických záznamů regionální knihovny
Státního okresního archivu v Rakovníku......................................................................... 141
Recenze a anotace................................................................................................................... 155
Renata Mayerová
Archiv v roce 2005.................................................................................................................. 169
Resumé..................................................................................................................................... 177
Seznam zkratek...................................................................................................................... 181
Kateřina Zilynská
Onen horlivý v slově Božím
rakovnický Chrysostomus
K životním osudům Jiřího Jana Libertina
Kdykoliv měl Jan kázati slovo Boží, tu se sběhly všechny tři hlavní města Pražské, a ačkoliv po
celých houfích se lid ze všech stran valil, nicméně tak tuhé bylo mlčení, jakoby tu žádného nebylo.
Umlkli soudní domové, zavírali se krámové, přestali od práce řemeslníci, nejináče než jakoby den
sváteční byl.1)
Tento literární text z doby barokní má vypovídací hodnotu nejen pro badatele zamě‑
řeného na kult sv. Jana Nepomuckého. Již dávno je známo, že obraz tohoto Jana coby
dobrého kazatele přineslo právě až baroko,
aby se tak poukázalo na osobnost ve správnou
dobu mluvící či mlčící.2) Pro nás je důležité, že
citovaná oslava Jana-kazatele zazněla prá‑
vě z úst kazatele. Autor promluvy Jiří Jan
Libertin nám tedy také bezděčně prozradil,
jak si představuje ideální podmínky kázání ve
své době. Jak se tomuto člověku jako kazateli
dařilo ve skutečnosti, bych ráda ukázala v této
drobné životopisné studii.
Literární historikové a autoři slovníků by
se ve své pozornosti ke spisovatelům měli tak
trochu podobat Pražanům, kteří si v Liber‑
tinově podání přicházejí poslechnout Jana
Nepomuckého. Všimnout si, přečíst a zapa‑
matovat. Jak by mohl být Libertin spokojen
s pozdějším ohlasem svého díla? Mezi kaza‑
teli se objevuje u Jungmanna,3) letmo je zmí‑
něn v Riegrově4) slovníku naučném (v Ottově
slovníku se mluví jen o jeho bratru Janu Jiří Jan Libertin, olejomalba od neznámého autora,
Ignácovi),5) psal o něm Josef Jireček.6) Antonín 18. století (Rabasova galerie Rakovník)
1) Libertin, Jiří Jan: Jan celýho světa, ne jen Nepomuka ochranou svou a milostma svýma se všem patřící, svým opatrováním
na všecky místa dosahující /..../. Praha 1729, fol. E2.
2) Vlnas, Vít: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha 1993, s. 87-88.
3) Jungmann, Josef: Historie literatury české. Praha 1849 (2. vyd.), s. 593.
4) /Riegrův/ Slovník naučný, díl 4. Praha 1865, s. 1268.
5) Ottův slovník naučný, díl 15. Praha 1900, s. 1025-1026.
6) Jireček, Josef: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1. Praha 1875, s. 452, dodatek ve sv. 2. Praha
1876, s. 388.
Podlaha přispěl k našim znalostem o Libertinovi nejen ve svých Series praepositorum,7) ale
také upozorněním na jeho německá kázání.8) Souhrn všech postupně zjištěných údajů
provedl až Zdeněk Tobolka ve svém Knihopise.9)
Tím se na dlouhou dobu ustálil počet známých Libertinových děl, k němuž by tento
článek chtěl přispět objevem kázání latinského. Na okraj dosud řečeného je třeba dodat,
že existence tří téměř souběžně literárně činných Libertinů přispívala k jejich častému
zaměňování v odborné literatuře. K řadě omylů vedlo mj. hledání autora tzv. Rakovnické
hry vánoční. 10)
Vedle zmínek o Libertinovi v obecnějších titulech encyklopedického nebo literárněhistorického charakteru11) je třeba uvést ještě díla regionalistická, tedy knihy Františka
Levého,12) Jana Rennera,13) Antonína Lhoty14) a Ladislava Mičky.15)
Porovnáme-li údaje uváděné ve všech výše jmenovaných pracích, setkáme se s mno‑
ha nesrovnalostmi.16) Jedním z cílů tohoto článku je tedy také co nejúplnější upřesnění
důležitých dat Libertinova života. V této souvislosti je třeba začít stručnou informací
o rodičích Jiřího Jana a Jana Ignáce Libertinů.
Libertinovský rod nebyl v Rakovníku usazen dlouhou dobu – otec našeho kazatele,
Jakub Tobiáš Libertin, sem přišel z Jaroměřic nad Rokytnou. Nehrál však v životě města
zanedbatelnou roli – žil zde zřejmě už roku 1666, kdy je uváděn jako výběrčí pivního
tácu.17) V květnu 1677 byl přijat do měšťanského svazku a o čtyři roky později, 4. lis‑
topadu 1681, uzavřel sňatek s Dorotou, rozenou Sumovou, sestrou tehdejšího rakov‑
nického děkana a vdovou po Samuelu Hazukovi.18) Prvorozený syn z tohoto manžel‑
ství Jiří Jan se nenarodil hned následujícího roku 1682, jak tvrdí dosavadní literatura.19)
Rakovnická matrika obsahující mj. zápisy z 80. let 17. století dokládá, že syn Jakuba
a Doroty Libertinových Jiří Jan byl pokřtěn 23. května 1683, jako kmotr se uvádí dvojcti7) Podlaha, Antonín: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis /…/ Pragae 1912, s. 251-253 (připojen Libertinův portrét).
8) Antonín Podlaha: Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých. ČČM 66, 1892, s. 339-340.
9) Tobolka, Zdeněk: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl 2, část 4. Praha
1947, s. 307.
10)Souček, Stanislav: Rakovnická vánoční hra. Brno 1929, s. 132-143. K této hře srv. Lexikon české literatury. Díl 3/II.
Praha 2000, s. 1211-1212. Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno 1995
(reprint 4. vyd. ze 30. let 20. stol.), s. 168, přiřkl autorství hry právě Jiřímu Janovi Libertinovi a zároveň uvedl
nesprávná životní data (1654-1732).
11)Je zajímavé, že syntézy dějin české literatury od Jaroslava Vlčka a Jana Jakubce se osobou J. J. Libertina vůbec
nezabývaly, příslušné heslo nebylo zařazeno do akademických dějin české literatury ani do druhého svazku
2. dílu Lexikonu české literatury.
12)Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 318-319, 348-349, 367-368 (zde najdeme
výklad o všech příslušnících rakovnické rodiny Libertinů i pokus o genealogickou tabulku), 382, 384-385.
13)Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník 1902, s. 369.
14)Lhota, Antonín: Kulturní místopis rakovnického okresu. Rakovník 1940, s. 75.
15)Mička, Ladislav: Kulturní tvář Rakovnicka. 2. část. Rakovník 1976, s. 384.
16)Na tyto nesrovnalosti jsem narazila při přípravě šíře zaměřeného článku Zilynská, Kateřina: Historické motivy
v plaských kázáních Jiřího Jana Libertina. MZK 39, 2004, s. 85-113. Jelikož v citované studii se mi nepodařilo všech‑
ny nejasnosti vyřešit, vznikl ještě tento článek jako její doplněk.
17)O otci Jiřího Jana píše nejvíce Levý, Dějiny…, s. 367.
18)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence obyvatel přijatých do městského svazku 1618-1743, fol. 53; SOA
Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl sňatků, pag. 35. U sňatku byli přítomni Jiří Štíbr a Andres Etl. Srv.
i Čech, Jaroslav: Kaple sv. Jana Nepomuckého na Pražském předměstí v Rakovníku a členové rodiny Libertinů. Regionální
revue Rakovnicka 1, 1991, s. 1.
19)Mylné datum narození 1654 uvádí Mička, s. 384. Patrně převzal (stejně jako A. Novák) omylem datum narození
jesuity Jana Libertina, autora Rakovnické vánoční hry, o němž viz Dějiny české literatury I. Praha 1959, s. 466.
hodný pan Jiří Jan Strakský.20) V rozporu s uvedeným časovým údajem není ani Libertinův
zápis do rakovnické městské knihy z r. 1707, kde za svůj podpis připojil slova aetatis suae
anno 25,21) tedy „v 25. roce života“.
Libertinova studia na pražské univerzitě nám připomíná matrika Filozofické fakul‑
ty – roku 1701 zde získal titul bakaláře filozofie22) a o rok později magistra filozofie.23)
Později k nim připojil bakalaureát teologie,24) jak dosvědčuje titulatura u Libertinova
jména v jeho tištěných kázáních.
Libertin a jeho zájem o dějiny Rakovníka
Osmého srpna 1707 byl Libertin zvolen rakovnickým děkanem – získání prestižní
hodnosti v tak mladém věku poněkud překvapuje. Rakovnický rodák se tedy vrátil do
města, kde tehdy a ještě řadu let ještě žili jeho rodiče – do úřadu byl uveden 23. srp‑
na.25) Na počátku svého působení pořídil nový děkan do rakovnické pamětnice zápis,
který přináší mozaikovitý přehled o evropských a rakovnických reáliích – vyjmenová‑
vá evropské panovníky a zázračné obrazy, významné osobnosti Rakovníka, rozděluje
také evropské země na katolické a „kacířské“…26) V závěrečném výčtu deseti tehdy stu‑
dujících Rakovničanů figuruje i Libertinův mladší, tehdy osmnáctiletý bratr Jan Ignác
(1689‑1756).27) Ten završil svou kariéru dlouhým farářským působením v Mýtě u Roky‑
can, odkud trvale udržoval přátelské vztahy s Rakovníkem.
Roku 1707 ještě nemohl novopečený děkan Jiří Jan Libertin tušit, kolik času v této
své funkci stráví, tím méně pak, že se nachází téměř přesně v polovině vlastního živo‑
ta. Osudy jeho předchůdců mohly aspoň něco napovědět: Jan Ignác Suma z Vlastisla‑
vi, Libertinův strýc, prožil ve funkci rakovnického děkana 12 let (1677-1689) a Mikuláš
Augustin Strouha dokonce let sedmnáct (1689-1706). Podíváme-li se na Libertinovo
rakovnické období vcelku, zjistíme, že mu bylo v jeho rodišti vyměřeno necelých 16 let
činnosti. Délkou své působnosti se tedy Libertin od svých předchůdců příliš nelišil,
důležitější je, k čemu všemu tento čas využil.
Libertin budoval vztahy se svým působištěm jednak v podobě sympatií a antipa‑
tií k jeho obyvatelům, jednak na intelektuální rovině bádáním v rakovnické historic‑
ké tradici. Jeho zájem o dějiny se projevil hned roku 1707, kdy do městské pamětnice
sepsal sedmistránkovou latinskou kompilaci o osudech města, věnující se počátkům
20)SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl křtů, pag. 203. Za jménem Strakského se uvádějí v tomto čes‑
kém zápise ještě p. Jiří Rudlof, p. Jan Hajnes, p. Andres Ettl, paní Kateřina Křečková a paní Lidmila Štíbrová.
21)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 108. Tento svůj věk uvedl Libertin i poté, co
se ujal matričních zápisů, srv. pozn. 25.
22)Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy, rkp. M 22 (Matricula Universitatis Pragensis, rectorum, decanorum, professorum et specialim in facultate philosophica graduatorum ab anno nacionis MDCLIV), s. 299.
23)Tamtéž, s. 309.
24)Přesné datum neznáme, jelikož matrika Teologické fakulty se pro toto období nedochovala.
25)Srv. Libertinův zápis do rakovnické matriky následující po záznamu křtu z 22. 8. 1707 pořízeném jinou
rukou. Také zde Libertin uvedl 7. srpen jako den svého zvolení (SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 3,
pag. 323).
26)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 107-110.
27)Tamtéž, fol. 110; Renner, Jan: Nejstarší kronika král. města Rakovníka (1425-1800). Rakovník s. d., s. 142. K tomuto
Libertinovi srv. Tobolka, Knihopis, díl 2, část 4, s. 305. Jan Ignác byl pokřtěn 19. 6. 1689, v tomto případě se jako
kmotři uváděli rakovnický primátor Jiří Josef Kandin a dále Jiří Štýbr, Bartoloměj Rošer, Veronika Rošerová,
Kateřina Křečková, Kateřina Sumová a Rozina Kromeriusová (SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl
křtů, pag. 238).
osady, významu jména obce, královským privilegiím, pověsti o zvonu Žebrák převzaté
z Crugeriových Sacri pulveres nebo výstavbě a vybavování kostelů. Připojil také údaje
o živelných pohromách v předcházejícím století.28)
Všimněme si zajímavé souvislosti: roku 1715 vyšla tiskem knížka Ráček o výchově mládeže, sepsaná Libertinovým už zmíněným bratrem Janem Ignácem. Předmluva Ráčka,
pracující pečlivě s rakovnickými listinami, je vysoce ceněna jako první studie o kulturní
a politické minulosti města, přičemž její autor se dle Josefa Koníčka stal průkopníkem
všech příštích rakovnických kronikářů, topografů a historiků.29) Na mnohá privilegia vydaná
ve prospěch Rakovnických již o osm let dříve upozorňoval rakovnický děkan Jiří Jan
Libertin ve svém latinském rukopisném pojednání; „průkopník“ Jan Ignác se tu tedy
neobjevil z čistého nebe – měl na koho navazovat a kým se inspirovat…
Zajímavosti o rakovnické historii však Libertin nesvěřil jen papíru v jazyce nesrozu‑
mitelném obecnému lidu, jak prozrazuje svědectví o generaci mladšího kazatele: Někdy
mně mluvil onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrysostomus, ona výborná téhož královského
města duchovní, od všech stavů pro znamenité ctnosti počestně vždy vážená osoba, můj zlatý
dobrodinec, ano, laskavý otec, rozličných nábožností, zvlášť mariánských svatohorských štědrý
a vroucný rozmnožitel, v Pánu usnulý vysoce důstojný pan Jiří Libertin, královského hlavního
kostela na Hradě pražským kanovník, (tenkráte ještě) rakovnického chrámu svatého Bartoloměje
děkan a téhož svatého apoštola veliký ctitel, který, jak řečeno, o tom divným a pěkným bartolomějským zdejším zvonu často rozmlouval.30) Tuto vzpomínku nacházíme v kázání Regia excelsa
campana in ecclesia31) karmelitána Vojtěcha od svatého Tobiáše z roku 1734.
Libertinův zájem o historické spisy a archiválie se později projevil i v rámci jeho sporů
s Rakovnickými, které můžeme sledovat na základě korespondence vedené s pražskou
konsistoří. Uveďme stručně, v čem se liší argumentace rakovnického děkana od stížností
magistrátu.
Chronologicky nejstarší mezi spisy dokumentujícími vzájemné spory je Libertinův
dopis rektifikační komisi z roku 1717. Vypočítávají se v něm nedbalosti Rakovnických
jednak v odvádění předepsaných dávek, jednak v dodržování administrativních zvyk‑
lostí (na děkanství nejsou odevzdávány účty literátského bratrstva atd.). V několika pří‑
padech prokazuje Libertin v rámci argumentace dobrou znalost starých písemností, kte‑
ré mají podpořit jeho požadavky: Ročně má být rakovnickému děkanovi dodáno v naturáliích
13 sudů piva, jak dokazuje arcibiskupský archiv, avšak nyní […]. A podobně: V Senomatech
měl kostel sv. Vavřince […] 16 železných krav, a nedaří se mi zjistit, kam se poděly, mluví o nich
starodávné soupisy.32) Je tedy dobře vidět, že Libertin dokázal svou práci s historickými
materiály využít jak v kázáních a pamětních zápisech, tak při svých osobních sporech.
V obšírném spise rakovnického magistrátu z června 1721, který měl upozornit na
Libertinovy přehmaty a prohřešky, se takováto argumentace nevyskytuje. Stylově se
stížnosti podobají spíše drobným žánrovým scénkám, v nichž Libertin vystupuje jako
umíněná a nepoddajná postavička. Argumentace historií zabíhá nejdále ke vzpomínce
28)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 45-48.
29)Koníček, Josef: Libertinův „Ráček“ (Společenský katechismus z r. 1715). VMS 25, 1935, s. 95-118.
30)Citováno z edice Sládek, Miloš: Svět je podvodný verbíř. Praha 2005, s. 345.
31)Vojtěch od svatého Tobiáše: Regia excelsa campana in ecclesia, urbe regia, pro cultu religionis gratiose intonans, sanctus
Bartolomaeus apostolus. Královský veliký zvon v královským městě Božím, církvi svaté, k náboženství Kristovému krásně
a milostně znějící, svatý Bartoloměj, apoštol Páně /.../. Praha 1734.
32)„In Sennomath habuit ecclesia s. Laurentii M. sub sigl. B 16 vaccas ferreas, quo devenerint scire non valeo […].“ SOkA
Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1673.
na časy za předešlého pana děkana: […] bratrstvo Panny Marie bolestné, které předek pana
nynějšího děkana zveleboval, pan děkan zlehčuje […].
Pokusme se shrnout, v jakém duchu se nesly „reportáže“ magistrátu o Libertinovi.
Děkan chtěl propouštět zaměstnance kostela, tehdy placené, a tím pádem i vybírané a dosa‑
zované magistrátem: […] nebo jak Antonína Čeřovskýho, kantora, tak také Jana Kalouska bez
příčiny ze služby varhanické propustil. […] Když pak panu děkanovi remonstrírováno bylo, že
Jan Kalousek s svým skrovným statečkem tudy skažen bude, že předce ne jinou než tu sactisfacti
míti chce, se prohlásil. A následovně, že jestli Jan Kalousek v té službě varhaníka zachován bude,
ani mši svatou při jeho na varhany hraní sloužiti nebude, se slyšeti dal. Finanční nesrovnalosti
se týkaly například i odprodeje oltáře z kostela: […] i oltář jeden od předkův dobrodincův
nákladně vystavený z chrámu páně prodal, a na místě toho bez vědomí magistrátu (z čího nákladu
ale?) se nový postaviti dal.33) Nechybí ani stížnost na laxnost ve sloužení mší ve filiálních
kostelech… Vezmeme-li v úvahu, že později se Libertin do dějin zapsal jako výtečný
kazatel, může nás zaujmout i tato stížnost: […] taky se pan děkan slyšeti dal, že když proti
někomu nějakou nenávist má, v chrámu Páně na kazatelnici se mstí a tupí, i také že se do patnácti
let mstíti a na kazatelnici zahanbiti chce pp.34)
Ještě téhož roku došlo u konsistoře k usmíření mezi měšťany a děkanem – doku‑
mentují to další spisy v rakovnickém archivu.35) Podíváme-li se na proběhlé spory v šir‑
ším kontextu, zjistíme, že se nejedná o nic výjimečného. Mnoho sporných otázek mezi
magistrátem a měšťany se řešilo už před polovinou 17. století. Na Jiřího Aloise Maříčka
Strakského (zemřel 1675), děkana z doby ostré rekatolizace, si obec stěžovala, že krá‑
tí záduší a kvůli objíždění okolních kostelů slouží málo v samotném Rakovníku.36) Již
Libertinův předchůdce Mikuláš Augustin Strouha žádal o navrácení sporných záduš‑
ních a literátských gruntů a dohody s magistrátem dosáhl roku 1701. Zajímavé je, že
i tehdy se řešila otázka šestnácti železných krav ze Senomat, ovšem byla uzavřena s tím,
že není k dispozici žádný pamětník.37) Teprve v důsledku Libertinova bádání v archivu
děkanství byla ke sporným železným kravám nalezena dokumentace.
Spory s děkany tedy patřily k barokním dějinám Rakovníka stejně jako jiných srovna‑
telných měst a zdá se, že Libertin nijak nevynikal svou svárlivostí nad ostatní duchovní,
kteří se ocitli ve stejné funkci. Pokud hledáme něco, čím se do dějin Rakovníka zapsal
skutečně osobitě, pak je to jeho činnost fundátorská.
Libertin jako fundátor a ctitel sv. Jana Nepomuckého
Fundačními a stavebními aktivitami Libertin nešetřil. Sám sobě vystavěl dům na
poustce, kterou mu obec darovala, a pak se s magistrátem dohadoval o to, zda má za
dům platit kontribuce – tato záležitost však spadá do okruhu Libertinových sporů.
Z Libertinova popudu byly roku 1713 zahájeny sbírky na výstavbu kaple sv. Rocha,
která se dnes nachází v areálu hřbitova. Finanční příspěvky zahrnovaly nejen dary, ale
i pokuty za různé přestupky. Zadavatelem stavby se stal rakovnický magistrát a stavite‑
33)Zdá se, že právě z tohoto problému vyšel Levý, Dějiny..., s. 367, když uváděl, že si Libertin popudil Rakovnické
zaváděním rozličných reforem ve službě Boží. Jak je však vidno, liturgie se tento spor vůbec netýkal.
34)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1678.
35)Tamtéž, sign. E 1679 a E 1680.
36)Renner, Nejstarší kronika…, s. 356.
37)Tamtéž, s. 350-351.
lem Jan Ferdinand Hiebner (Hübner), povolaný z Prahy.38) K dokončení stavby došlo až
v době, kdy Libertin působil v Praze, přesto se jeho zájem o kapli nezmenšil. Postaral se
totiž ještě o její vnitřní vybavení, jak uvidíme později.
Rok 1719 přinesl Rakovnickým zřízení sochy sv. Antonína Paduánského u dnešní
silnice do Olešné.39) Nápis na jižní straně jejího podstavce dosud připomíná Libertinovo
jméno v podobě Georgius Joannes Elzearius Libertinus, samotná socha však někdy před
r. 1990 zmizela.40)
Konečně Libertinův odchod z Rakovníka připomíná socha sv. Judy Tadeáše v Seno‑
matech u potoka, jelikož nápis na jejím podstavci jej jmenuje jako tVM RaCona Urbe
abiturient DeCanVs (tehdy z města Rakovníka odcházející děkan).41)
Vraťme se však k počátkům Libertinova rakovnického působení a podívejme se, kte‑
rému světci postavil sochu nejdříve. Roku 1710 se díky němu objevila dodnes dochovaná
socha Jana Nepomuckého na Pražském předměstí.42) Libertinova úcta k tomuto světci
se projevila i jinde, totiž v jeho závěti. Když ji roku 1720 sepisoval, odkázal 150 zla‑
tých rakovnickému záduší s přáním, aby byly za jeho duši slouženy čtyři mše ročně:
jedna v den jeho narozenin, druhá na sv. Jiří, třetí v den sv. Jana Nepomuckého a čtvr‑
tá na sv. Bartoloměje.43) Objevuje se zde tedy Libertinův osobní patron, patron města
– a sv. Jan Nepomucký.
Dalším dokladem Libertinova zájmu o tohoto světce je nedatovaný dopis, který
byl odpovědí na svatojánský dotazník rozeslaný po pražské arcidiecézi roku 1715.44)
Vyjmenovává se v něm devět milostí, které se odehrály na Janovu přímluvu a které vět‑
šinou nelze jednoznačně lokalizovat. Podívejme se však pro zajímavost na první z těchto
milostí, která potěšila rakovnickou měšťanku:
Magdaléně Trávníčkové, rakovnické měšťance velmi oddané sv. Janu Nepomuckému, se r. 1708
náhodou ztratilo 50 zlatých. Po vzoru ženy z evangelia procházela celý dům a sedm týdnů všude
s největší pílí hledala zlaťáky po koutech, v lůžcích, skříních, avšak nemohla je nalézt. A tak paní
s velikou bolestí v srdci oplakávala ztrátu a zbavena vší lidské naděje, že zlaté získá zpět, devátého
týdne úpěnlivě prosila sv. Jana Nepomuckého o pomoc. Přitom slíbila, že k jeho cti dá sloužit
mši. Po té samé mši, na které řečená paní byla přítomna, když se vrátila domů, našla zlaťáky
uložené v prostěradlech postele (aniž by kdo v domě mohl vědět o jejich navrácení). Bezpochyby
díky poslušnosti vůči vznešeným vnitřním vnuknutím sv. Jana Nepomuckého byla žena vysvobozena od hryzení svědomí a úzkostí.45)
38)Cechner, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém. Díl 2. Praha 1913,
s. 198‑200; Renner, Jan: Mariánské sousoší v Rakovníce. Rakovník 1941, s. 24-25. Souhrn dat o staviteli kaple, půso‑
bícím na Novém Městě pražském, přinesl Vlček, Pavel (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků
v Čechách. Praha 2004, s. 254.
39)Cechner, Soupis…, s. 247-248, vyobrazení na s. 249.
40)Frelich, J.: I sochy patří k Rakovníku. Rozvoj (Rakovník) 29 (39), 1990, č. 25 (21. 6.), s. 3.
41)Cechner, Soupis…, s. 268; Umělecké památky Čech. Sv. 3. Praha 1980, s. 309.
42)Levý, Dějiny…, s. 367.
43)APH-AMKP, rkp. XLIX, fol. 234v (Testamentum Reverendissimi Domini Georgii Libertini S. M. E. Pragensis
Canonici).
44)Dotazník byl součástí první vlny aktivit beatifikační komise. O ní uvádí více Vlnas, Jan Nepomucký…,
s. 108‑111.
45)NA Praha, f. Archiv pražského arcibiskupství, rkp. 2401c, fol. 303-305. Citováno v překladu kolegy Miroslava
Herolda, S. J., jemuž děkuji za upozornění na tento pramen. Libertin hned poté zaznamenal ve svém textu ještě
další milost prokázanou Magdaleně Trávníčkové v době jejího mládí stráveného v Praze.
10
Libertin jako ctitel Panny Marie Svatohorské
V úryvku z kázání karmelitána Vojtěcha od sv. Tobiáše jsme se setkali také se zmínkou
o svatohorských nábožnostech. Úcta k Panně Marii Svatohorské měla v Rakovníku tradici
již před Libertinovým nástupem do děkanského úřadu. Roku 1704 byla totiž nad měs‑
tem („na Lubensku“) vyzdvižena socha P. Marie Svatohorské na poděkování za záchra‑
nu radního Matouše Stoje, který málem utonul při pomoci lidem postiženým povodní.46)
Kromě toho procházela Rakovníkem o letnicích procesí Žateckých a Lounských směřu‑
jící na Svatou Horu, z města samotného pak průvody k témuž cíli mířily také – v tom
všem se mohl angažovat i náš Libertin.47)
Jedna ze svatohorských slavností, jichž se účastnili Rakovničtí pod Libertinovou pat‑
ronací v době pozdější, tedy když Libertin již nebyl rakovnickým děkanem, je popsána
tamními jezuity v dopise zaslaném roku 1729 do Říma: Una tamen praeeminuit Processio
Rakonicensis, Decem millia Peregrinorum utriusque sexus continens, tam eleganti labarorum
varietate, et pegmatum splendore adornata, triplici tubarum Choro animata, ut dignum, et amabile spectaculum iis facta sit, qui ab 18. leucis, ad eandem spectandam, turmatim appulerunt
[…]. Maximum tantae Processionis accessit ornamentum Reverendissimus, ac Amplissimus
D. D. Georgius Joannes Libertinus S. Regiae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis Canonicus, Cui
Processionem in Pontificali apparatu, copioso Venerabilis Cleri praeeunte ordine, placuit comitari
[…]. („Jako zvláště skvělé se ukázalo procesí Rakovnických, obsahující deset tisíc poutní‑
ků obojího pohlaví, vyzdobené rozličnými krásnými prapory a pegmaty oživené trojím
sborem trubačů, aby se nabízela důstojná a příjemná podívaná. Aby se tato podívaná
mohla naskytnout, dorazili [poutníci] po jednotlivých skupinách ze vzdálenosti 18 mil.
Jako největší ozdobu musíme k tomuto procesí přičíst důstojného a vznešeného pána
pana Jiřího Jana Libertina, kanovníka pražského metropolitního kostela, kterého těšilo
provázet procesí v pontifikáliích, zatímco před ním kráčeli četní příslušníci velebného
kněžského stavu […].“)48)
Není tedy divu, že v témže dopise oceňují svatohorští jezuité Libertina slovy: Non
minùs spe sua, et affectu, in Divam Gratiarum largitricem, assiduô, invitati comparuerunt
è Venerabili Clero, Reverendissimi, ac Amplissimi. D. D. Praeprimis Regiae Metropolitanae
Ecclesiae Pragensis Canonici, qvorum unus, singularem â nobis sui Nominis memoriam,
dignè exigit Reverendissimus, ac Amplissimus D. D. Georgius Joannes Libertinus, in qvo, erga
Thaumaturgam Nostram, amore, et constantiâ, Magni, ac Venerabilis Ernesti imitatore devotissimo, et praecipuo, propè Ernestum alterum veneramur. („Ne méně se svou nadějí a náklon‑
ností prokazovanými zázračné a štědré dárkyni milostí vyrovnají důstojní a vznešení
páni kanovníci pražského královského metropolitního kostela. Z nich jeden, jehož jméno
si zaslouží naší obzvláštní paměti, je důstojný a vznešený pán pan Jiří Jan Libertin, kte‑
rého ctíme kvůli jeho lásce a věrnosti /prokazované/ naší Divotvůrkyni jako zbožného
následovníka ctihodného Arnošta, tedy jako druhého Arnošta.“)49)
Ze Šporkova výkresu, na kterém Libertinův portrét doplňuje právě znázornění sošky
P. Marie Svatohorské a tamního kláštera, se dá usuzovat, že sám Libertin si přál, aby jeho
památka zůstala spojena s touto aktivitou.50)
46)Renner, Nejstarší kronika…, s. 317.
47)Tamtéž, s. 384-385.
48)ARSI – Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Římě, Bohem. hist. 1729, LII, Litterae annuae an annum 1729, A. L. Residentiae
S. J. in Monte Sancto ad Annum 1729, s. 64. Za laskavé upozornění děkuji M. Heroldovi, S. J.
49)Tamtéž.
50)Levý, Dějiny…, s. 385.
11
Libertin na Pražském hradě
Jak jsem se již zmínila, Libertin nezůstal rakovnickým děkanem po celý život. Díky
svému kazatelskému umu byl povýšen na německého kazatele v pražském chrámu
sv. Víta roku 1723. K tomu se připojila funkce kanovníka nejpřednější kapituly v zemi.
V každodenním životě sešel Libertin Rakovnickým z očí – ve městě nakonec zůsta‑
lo jen jeho portrétní vyobrazení.51) V době pobytu na Hradě však dřívější děkan nese‑
šel Rakovnickým úplně z mysli. Rodák z jejich města získal ne nevýznamné postavení
v Praze, a tak měli proč si ho předcházet.
K vzájemným kontaktům se nabízelo hned několik důvodů. Předně, povýšil-li
Libertin díky kazatelskému nadání, mohlo Rakovnickým lichotit, že se vrací kázat i do
jejich města. O vzájemných domluvách, kdy a jak Libertin přijede kázat, se dochoval
velice zajímavý dopis z 13. srpna 1730: […] nyní tak okupírovaný jsem, že sotva kam odjeti
mohu, nicméně abych dokázal, že stále věrným jsem krajanem a vždycky k službám hotový, na
svátek s. Bartoloměje povinně sloužiti neopominu a vinšoval bych, abych i v jinejch příležitostech
prospěšnejch královskému městu sloužiti mohl.52) Tento slib kázání ke svátku sv. Bartoloměje
je doprovázen instrukcemi týkajícími se technického zázemí: Koně budu žádat, aby se na
Toskánku neb na Dobrou ve středu odeslali a mně tam očekávali, nebo já brzo ráno z Prahy odejedu, mý pak koně tam zanechám, abych v pátek zase brzo doma býti mohl pro neděli, kdežto
kázání míti budu pro slavnost svatých Reliquií. Toskánka i Velká Dobrá se nachází přibližně
na poloviční vzdálenosti mezi Pražským hradem a Rakovníkem. Libertin si tedy první
polovinu cesty zařídil sám a o druhou se měli postarat hostitelé.
Seznámili jsme se s případem, kdy Libertin přicestoval kázat do svého rodiště. Víme
však i o případu, kdy Rakovničtí navštívili Libertina na Pražském hradě – jako poutníci.
V kázání Jan celýho světa, nejen Nepomuka, které zaznělo v katedrále v rámci svatojánských
oslav dne 11. října 1729, se totiž Libertin obrací na své posluchače následovně: Vy, vy svatojanští ctitelové plzeňští, můžete řícti: Jan jest náš. Vy, vy rokycanští, berounští, vy rakovničtí
pobožní poutníci, k němu se znáti a řícti můžete: Jan jest náš, když jste v něm častěj skusili vašeho
nejmocnějšího ochránce a orodovníka.53) Zdá se tedy, že v tomto případě Libertin ve svém
kázání nepoužíval pouhých obecných formulací, ale odkazoval na konkrétní události ze
života města. Závěrečná pasáž o zkušenosti s Janem jako ochráncem a orodovníkem by
se mohla jevit jako formální, vzpomeňme však Libertinova dopisu z roku 1715, který líčí
konkrétní dobrodiní prokázaná tímto světcem jedné z obyvatelek Rakovníka.
Libertin se nyní ukazoval také jako štědrý mecenáš rakovnických sakrálních památek.
Již rok po svém odchodu z Rakovníka věnuje tomuto městu ciborium, dnes nedochova‑
né, které neslo nápis Georgius Joan. Libertin decanus Rakona nunc S. M. E. P. et C. 1724.54)
Do kostela sv. Rocha dal pořídit kazatelnu, o níž hovoří jeden jemu adresovaný dopis
z roku 1726: […] za to poslušně žádajíce, by nám milostivě na ruku jíti a kdy neb jak by pro ten
již zhotovený oltář a kazatelnici, zdali toliko jednu a neb dvě fůry do Prahy odeslati, jako i také, ku
kterému času a neb dni posvěcení týž kaple předsevzato bude […].55) Libertin tedy nejen finan‑
cuje vytvoření kazatelny, ale může také Rakovnické jako „předsunutá hlídka“ v Praze
informovat, nakolik příslušné práce pokročily.
51)Portrét, který je součástí sbírek Rabasovy galerie v Rakovníku, byl koncem 20. století restaurován, srv. Zoubek,
Václav – Pásková, Marcela: Obnovené památky na okrese Rakovník v letech 1990-96. Rakovník 1997, s. 51.
52)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1704.
53)Libertin, Jan celýho světa…, fol. D4.
54)Renner, Nejstarší kronika…, s. 348.
55)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1699.
12
Rok 1730 přinesl v rámci oslav svatořečení sv. Jana Nepomuckého i setkání obou brat‑
ří Libertinů na rakovnické půdě. Jan Ignác, nyní farář v Mýtě, pronesl 8. ledna české
kázání a jeho starší bratr Jiří Jan sloužil o dva dny později slavnou mši.56)
Pozastavme se ještě na chvíli u Libertinovy role kazatele. Během svého života vytvořil
nespočet promluv, vydání tiskem se však dočkal jen nepatrný zlomek. Kromě kázání
dobře známých – čtyř svatobernardských z Plas,57) jednoho nepomucenského, jednoho
z jubilea profese Petronilly Vratislavovy z Mitrovic a německého kazatelského sborníč‑
ku58) – existuje ještě jedno latinské, které v odborné literatuře zůstávalo doposud nepo‑
všimnuto. Jmenuje se Unigenitus Dei filius dominus noster Jesus Christus magister humanitatis a zaznělo roku 1725 v pražské katedrále. Svým obsahem nepřináší nic převratného,
jedná se o typickou latinskou promluvu pro vzdělané posluchačstvo. Je pro nás však
dobrým důkazem, že Libertin kázal a publikoval také v tomto jazyce.
Rozloučit se s Libertinem nemůžeme jinak než zprávou o jeho smrti. O té nám zane‑
chal záznam barokní historik Jan Florián Hammerschmied ve svém rukopisném spis‑
ku Historia Pragensis: Anno 1732. 29. Aprilis apoplexia tactus obiit Pragae reverendissimus
D. Georgius Joannes Libertinus, ss. Teologiae baccalaureus, canonicus metropolitanae ecclesiae
Pragensis, 1. Maii ad noctem in crypta canonicorum in ecclesia metropolitana sepultus. („Roku
1732 dne 29. dubna zemřel v Praze raněn mrtvicí důstojný pán Jiří Jan Libertin, bakalář
svaté teologie, kanovník pražského metropolitního kostela. 1. května byl uložen k věč‑
nému spánku v kryptě kanovníků metropolitního chrámu“).59)
Konec života proslulého rakovnického patrioty byl zaznamenán i do městské pamětní
knihy vedené od r. 1530, kde pisatel zdůraznil zvláště Libertinovu péči o nově postavený
chrámek sv. Rocha. Zápis končí mnohoznačným nekonkrétním konstatováním: Kdyby
Pán Bůh dalšího jemu živobytí byl popřál, mínil zanechati zde po sobě větší památku.60) Někdejší
spory děkana s městem byly už zjevně zapomenuty.61)
Nezbývá než doufat, že se Libertinovi vyplnilo přání, které vyslovil roku 1721 v Pla‑
sích: Všichni cistercienští, když již spasení dojdou anebo do kůru svatých apoštolův anebo mučedlníkův anebo vyznávačův postaveni budou! Velební otcové, přijedete-li tam dříve, pamatujte na
mne, pamatujte na všechny zde přítomný poslouchače a ctitele vašeho svatého otce. Ať jak oni, tak
já se s otcem vaším a s vámi shledám – žádné tedy loučení, šťastné shledání!62)
56)Renner, Nejstarší kronika…, s. 146 a 148.
57)O nich viz Zilynská, Historické motivy…, s. 85-113.
58)Přesné citace těchto promluv jsou tamtéž, s. 91.
59)Citováno podle edice: Podlaha, Antonín (ed.): Hammerschmidova Historia Pragensia. Praha 1891, s. 237-238 /datum
30. 4./.
60)Renner, Nejstarší kronika…, s. 156.
61)Asi především na počest Jiřího Jana byla o dvě století později pojmenována nevelká rakovnická ulice nacháze‑
jící se západně od historického centra. Srv. Renner, Jan: Rakovnické ulice. RN 1, 1930, č. 5 (21. 3.), s. 2.
62)Libertin, Jiří Jan: Svatý jeden mnohonásobný, to jest blahoslavený Bernard /…/. Praha 1721, fol. B4.
13
Zápis Jiřího Jana Libertina v rakovnické pamětní knize z let 1505-1813 (SOkA Rakovník)
14
Jan Krško
Počátky trampské osady
Údolí hříchu
Příspěvek k dějinám rakovnického trampingu na přelomu
dvacátých a třicátých let minulého století
Úvod
Naše odborná veřejnost věnuje v současné době stále více pozornosti problemati‑
ce dějin běžného života různých sociálních skupin obyvatelstva. Tomuto trendu však
dosud odolává studium trampingu, především jeho vývoje v regionálním měřítku.
K odstranění absence lokálních monografií snad přispěje tato drobná práce s úzce vyme‑
zeným cílem. V hlavní míře zde jde o mikrosondu k otázce počátků jedné trampské
osady na Křivoklátsku. Práce si však spíše než hledání a stanovení neměnných závěrů
klade za úkol vyvolat diskusi o tomto tématu, která by mohla přinést další potřebná fak‑
ta. Pro zařazení všech poznaných skutečností do širších souvislostí přinášíme na úvod
problematiku zrodu trampingu v obecné rovině.
Základní aspekty vzniku a vývoje trampingu v Československu
Krása křivoklátských lesů dokázala po staletí vzbuzovat zájem nesčetných lidí, kteří
v tichu přírody hledali útočiště před každodenními životními strastmi. Nejinak tomu
bylo i v třetím desetiletí minulého století, kdy naše luhy a háje začal stále více navštěvo‑
vat svérázný typ jedinců vzbuzujících pozornost již svým oblečením. Chodidla tohoto
„individua“ nejčastěji chránily pevné kanady, zbytek nohou pak po kolena podkasané
kalhoty – pumpky –, držící na těle díky silnému ocvočkovanému pásku. Hruď pak byla
vesměs oblečena do kostkové košile a na krku nesměl chybět uvázaný šátek. Daná osoba
měla prakticky vždy na sobě klobouk různého původu, upravený do podoby pokrývky
hlavy amerických kovbojů. Nejednalo se však o utečence ze vzdáleného zámoří, nýbrž
o „české syny i dcery“, kteří toužili po volném životě v přírodě. Na jejich původu nic
neměnil ani fakt, že sami sebe nazývali termínem převzatým z anglosaského prostředí
– trampy.
Přes cizojazyčný název je vznik a vývoj trampingu československou záležitostí, a to
prakticky bez obdobné paralely v jiných státech. Počátky trampingu spadají již do obdo‑
bí před vypuknutím první světové války. Tehdy se řada členů mládežnických organizací
zaměřených na poznávání a pobyt v přírodě přestávala ztotožňovat s tvrdou disciplí‑
nou, která na ně v jednotlivých spolcích doléhala. Touhu mnohých kluků i holek svo‑
bodně vychutnávat krásy panenské krajiny ve stylu nezávislých cestovatelů rázně tlu‑
mily polovojenské příkazy a zákazy skautských či jiných vedoucích. Část nespokojenců,
zvláště těch odrostlejších, opouštěla své organizace a sama vyrážela do nejbližších lesů,
15
kde se toulala a přespávala ve stanech či častěji jen pod širým nebem. Pro jejich nezávislý
způsob poznávání přírody se jim zprvu začalo říkat divocí skauti.1)
Vzrůstající popularitu volného táboření zabrzdily těžkosti první světové války. Teprve
vznik republiky přinesl v této oblasti nové možnosti, mezi něž patřila i menší zákonná
omezení při vstupu do lesa. Důležitým faktorem se však stával vliv umělecké tvorby
ztvárňující dobu osidlování USA. Mládež s nadšením přijímala dobrodružnou literaturu
a filmy z prostředí Divokého západu a toužila se alespoň na chvíli stát hrdiny těchto děl.
Po vzoru románových a filmových předloh vyráželi nadšenci po práci o sobotních odpo‑
ledních do přírody, aby zde do konce týdne prožívali nefalšovaný westernový příběh.
V této atmosféře postupně vznikl nejen specifický oblek milovníků svobodného
pohybu v přírodě, ale i jejich nový název. S největší pravděpodobností převzali své nové
pojmenování z knihy Jacka Londona Cesta. Ta v českém překladu vyšla poprvé roku
1922 a následně pak hned roku 1923. Autor zde popisuje život amerických tuláků, tzv.
trampů, kteří cestovali po Státech na střechách a podvozcích železničních vagónů a živili
se žebrotou či příležitostnou prací. Na zpopularizování slova tramp v českém prostředí
však mělo zřejmě svůj podíl i dílo Zdeňka Matěje Kuděje Mezi dvěma oceány z roku 1922,
zabývající se obdobným tématem jako Londonova práce. Označení tramp tak stoupenci
nezávislého táboření vzali záhy za své a do počátku 30. let jej akceptovala i široká veřej‑
nost a upustila od termínu divoký skaut.2)
Český tramping však měl od svého amerického vzoru zcela jiný obsah. Zatímco způ‑
sob života amerických trampů vycházel z existenční nutnosti a vesměs jim samotným
nepřinášel uspokojení, jejich napodobitelé v české kotlině se takto snažili odpoutat od
shonu všedních dnů a hledali pozitivní hodnoty souznění člověka s přírodou. V tomto
směru byli čeští trampové ochotni zříci se alespoň načas některých technických výdo‑
bytků a zkusit vychutnávat krásy přírody v drsnějších podmínkách bez zbytečného
komfortu. Současně pak minimální náklady dávaly možnost věnovat se trampingu těm
nejnižším vrstvám, což korigovalo i pozdější politické vlivy u milovníků tohoto život‑
ního stylu.
Zrod českého a později i slovenského trampingu lze hledat ve větších průmyslových
městech, v prvé řadě v Praze, kde vznikala přirozená potřeba opustit prašné ulice a nadý‑
chat se na konci týdne čerstvého vzduchu. Již v době před první světovou válkou bylo
možno spatřit nadšence pro svobodné táboření v nejbližším okolí pražské aglomerace,
jako například v Prokopském údolí, na loukách u Modřan a Zbraslavi a některé i jižněji
proti proudu řeky Vltavy. Po válce pak v naznačeném směru postupovali další příznivci
toulání po nekonečných dálkách a objevovali dosud turistikou nedotčené břehy Vltavy,
Berounky a Sázavy. Řadu poznaných míst si natolik oblíbili, že se na ně vraceli každý
víkend a začali zde budovat trvalá tábořiště.
Vody Berounky, Vltavy a Sázavy tak o sobotních večerech míjely nesčetné břehy
osvětlené od plápolajících ohňů, kolem nichž uléhali znavení trampové. Noci trávili
buď pod stanem, nebo se přikrývali jen dekou. V řadě případů však trampové neměli
ani deku, a proto se museli spokojit jen se svým kabátem či jiným svrchníkem. Mnozí
trampové se tedy rozhodli vystavět si kvůli případným vrtochům počasí jednoduché
1) Označení divoký skaut užívala vůči stoupencům svobodného táboření ostatní veřejnost. Sami sebe však stou‑
penci tohoto životního stylu nazývali zprvu jen kamarádi (Hurikán, Bob: Dějiny trampingu. Praha 1990, s. 14-17;
Kössl, Jiří – Waic, Marek: Český tramping 1918-1945. Praha 1992, s. 23).
2) Rozhodující vliv na zpopularizování slova tramp mělo až druhé vydání Londonovy knihy v roce 1923 (Vinklát,
Pavel Déčko: Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2004, s. 16-17; Kössl – Waic, Český…, s. 14-16).
16
přístřešky. Ze silnějších větví a chvojí vznikala provizorní nocležiště, která byla poz‑
ději nahrazována pevnějšími dřevenými boudami a chatami. Vytvářely se tak základy
trampských osad, což sice umožňovalo trávit volné chvíle v přírodě i za nepříznivých
povětrnostních podmínek, avšak akceptování určitého komfortu v sobě neslo riziko
setření původního trampského nádechu a přechodu obyvatel osady na styl typické cha‑
tařské rekreace. Samotný termín trampská osada však nezůstal omezen jen na místa, kde
vznikaly dřevěné přístřešky, ale vztáhnul se na všechna tábořiště se spaním pod stanem
nebo pod širákem. V přeneseném slova smyslu pojem trampská osada zahrnul vlastní
partu lidí navštěvující dané místo a dokonce i skupinu, jež preferovala volné toulání po
neznámé krajině.3)
Ačkoliv se tramping vyvinul z potřeby svobodného poznávání přírody bez zbytečné
disciplíny v mládežnických organizacích, ustálily se v osadách určité normy a symboly
vycházející leckdy i z programu skautingu a především woodcraftu. Myslíme tím napří‑
klad vztah k poznávání a ochraně přírody ve smyslu woodcraftových pravidel lesní
moudrosti, odrážející chování severoamerických indiánů.4) Mezi trampy panoval určitý
druh alespoň formální hierarchie, kdy si členové osady volili ze svého středu vůdce,
kterému po vzoru amerických westernů říkali šerif. Existence funkce šerifa závažným
způsobem neomezovala rozhodování ostatních příslušníků osady, ale spíše symbolicky
stmelovala přátelský kolektiv. Kvalitu vzájemných vztahů v osadě ovlivňoval rovněž
fakt, že se její členové spravedlivě dělili o dovezenou stravu a leckdy dávali na společ‑
nou hromadu i peníze. Zatajování potravy před ostatními trampy se všeobecně bralo
jako hrubé znevážení kamarádských zásad a řešilo se vyloučením z osady. Pěstování
principů čestného přátelství a soudržnosti při respektování každé lidské individuality
dávalo trampingu ve vztahu k mládežnickým a turistickým organizacím svérázný cha‑
rakter.
Vznikající osady, navštěvovaná místa a řeky pojmenovávali trampové většinou tak, aby
dané oblasti vtiskli atmosféru Divokého západu. Z Vltavy se stala Velká řeka, Berounka
dostala název Stará řeka a Sázavě nikdo neřekl jinak než Zlatá řeka. Z nesčetných osad
na Velké řece stačí připomenout Ztracenou naději, Hiawatu, Yukon, Mandát, Albatros,
na Zlaté řece Arizonu, Starou Nevadu, Toronto, Smoking Hall, Hurikán a na Staré řece
například Údolí děsu, Strong Boys, Údolí hvězd či Býčí oko. Pražští trampové se však
neomezovali jen na toky řek, ale stále více pronikali do lesů nepříliš vzdáleného hřebenu
Brd, neopomíjeli ani skromné zbytky nedotčené přírody východně od hlavního města,
a dokonce navštěvovali pískovcové kaňony na jižním Kokořínsku. Na své víkendové
toulky navíc začali vyjíždět milovníci volného táboření z dalších velkých měst, jako
z Bratislavy, Brna, Českých Budějovic, Liberce, Plzně či Ostravy. Osmahlé muže v kost‑
kovaných košilích a v kovbojských kloboucích tak náhodní turisté mohli zahlédnout
i v lesích a luzích Českého ráje, horního toku Vltavy, Jizerských hor, Malých Karpat,
Krkonoš, Beskyd, kolem řeky Svratky, na březích Dunaje atd.5)
3) Hurikán, Dějiny…; Kössl – Waic, Český…
4) Zakladatelem woodcraftu byl americký spisovatel a cestovatel Ernest Thompson Seton (1860-1946), který
v programu tohoto mládežnického hnutí vytyčil požadavek pěstování duchovních a fyzických sil prostřed‑
nictvím pobytu člověka v přírodě. Všestranné regenerace dospívajících jedinců mělo být dosaženo společným
tábořením uzavřené skupiny lidí. Na Setonovy myšlenky navázal při zakládání skautingu anglický generál
Robert Baden-Powell (1857-1941). Oproti woodcraftu však v novém hnutí zdůraznil princip tvrdé kázně, poz‑
ději tolik kritizovaný právě trampy. Základní literatura: Pecha, Libor: Woodcraft, lesní moudrost a lesní bratrstvo.
Olomouc 1999; Lom, Miloň – Šebek, Jaroslav: Historie českého skautingu slovem i obrazem. Mladá Boleslav 1990.
5) Hurikán, Dějiny…; Kössl – Waic, Český…
17
Možnost nevázaného toulání po nekonečných dálkách podbarvená romantikou
Divokého západu však dokázala nadchnout mladé lidi i z menších měst, a to dokonce
z oblastí, kde se neporušená příroda nacházela takřka za humny zdejších obydlí. Za
příklad můžeme považovat Rakovník a vcelku velkou zainteresovanost řady místních
mladých lidí v trampingu. Výsledkem tohoto zájmu je mezi jinými existence trampské
osady Údolí hříchu, nacházející se v hlubokých křivoklátských lesích nedaleko Berounky
u toku potoka Klucná, podél cesty mezi Roztokami a Karlovou Vsí.
V následujících řádcích pak chceme nastínit právě okolnosti zrodu osady Údolí hří‑
chu. V samotné osadě, skládající se z několika chat na pláccích kolem dolního toku zmi‑
ňované Klucné, pulzuje čilý život i v dnešních časech. Současní uživatelé chat se ve své
většině snaží dodržovat místní trampskou tradici, a proto ve své mysli s úctou uchová‑
vají po předcích zděděný příběh o založení osady. S touto verzí vzniku Údolí hříchu se
budeme v práci setkávat častěji.
Charakteristika písemných a ústních pramenů
K výchozím problémům provázejícím studium nejen osady Údolí hříchu, ale tram‑
pingu vůbec patří striktní nedostatek písemností. Tramping, odmítající organizační svá‑
zanost, pochopitelně postrádá běžný spisový materiál spolků a institucí. Tuto skutečnost
pociťujeme z badatelského hlediska zvláště nemile při absenci zápisů ze schůzí trampů,
přičemž si v reálné rovině asi těžko představíme zasedání té či oné osady ve stylu zná‑
mém u skautských a turistických organizací.
Z tohoto důvodu jsou prakticky jedinými písemnostmi trampské provenience zpěv‑
níky a kroniky. Role zpěvníků však pro studium vývoje osady závažněji vzrůstá tepr‑
ve za situace, kdy se zde nacházejí originální texty či místní úpravy trampských písní.
Převážná většina tohoto typu pramene ale zachycuje jen opisy známých trampských
textů, což vypovídá jen o popularitě té či oné písně v jednotlivých oblastech a jen málo
o regionálních specifikách. Mezi zpěvníky a kronikami pak zdaleka neexistuje tak ostrá
hranice, jak by se teoreticky mohlo zdát. Obsah většiny trampských kronik totiž netvoří
pravidelné záznamy popisující události z toulání po přírodě či radosti a strasti osadního
života, ale často jen vlepené fotografie s krátkými komentáři, vepsané pozdravy od členů
jiných osad nebo právě nesčetné texty písní.
Svérázný charakter osadních nebo osobních trampských kronik (později nazývané
cancáky) zřejmě odrážel přednostní zájem jejich tvůrce pobývat ve svém volnu v civilizaci
nedotčené krajině, nikoliv jej trávit sepisováním pamětí. Smyslem vytvoření kroniky tak
leckdy ani nebyla snaha autora předat informace o životě osady budoucím generacím,
jako spíše si z fotografií připomenout nevšední zážitky z trampu a potěšit se z pár řádek
o přátelství, které do kroniky vepsal jiný člen nebo návštěvník osady. To vše doplnil
oblíbenými písněmi a používal kroniku rovněž jako zpěvník u táboráku, aby na osadu
zbytečně nevozil dvě knihy. Všechny uvedené limity pochopitelně snižují vypovídající
hodnotu kroniky, kdy věrohodnost daného typu pramene komplikuje již jeho značná
subjektivita.6)
Na rozdíl od nedostatku písemností se může zdát stav dochovaných fotografií poně‑
kud lepší. K řadě trampských osad totiž existuje poměrně velké množství fotografického
materiálu prakticky ze všech časových období. V této souvislosti vystupují do popředí
6) Ukázky z některých trampských kronik lze nalézt v práci Pavla Vinkláta (Vinklát, Kronika…). Problematiky
zpěvníků se dotýká: Hurikán, Dějiny…, s. 201-216; Kronika trampské písničky. Praha 1967.
18
nesčetné snímky zachycující počátky osad, jejichž členové patřili k sociálně slabším vrst‑
vám, a tudíž pro ně zhotovování fotografií muselo být finančně dost náročné. Trampové
si zřejmě natolik cenili každou chvíli strávenou v kamarádském ovzduší uprostřed
poklidné přírody, že v úsilí uchovat si na tuto dobu trvalejší vzpomínky neváhali oběto‑
vat pro ně vcelku velké prostředky. Kvantita dochovaných snímků však zahrnuje pocho‑
pitelně jen ty osady, kde některý z členů vlastnil fotografický přístroj. Z tohoto důvodu
proto podoby mnohých osad a trampských aktivit ani neznáme. Navíc při absenci jiné
dokumentace leckdy nemůžeme zachycené události, objekty a osoby na fotografiích ani
identifikovat. Možnosti badatelského využití fotografického materiálu tím nejsou tak
široké, jak by se při jeho četnosti dalo očekávat.7)
Zvláštní kapitolu tvoří zprávy o trampingu a o jednotlivých osadách v dobovém
tisku. Sem řadíme nejen stranické a nezávislé noviny, ale i listy vydávané samotnými
trampy. Na nejnižší úrovni vznikaly osadní zpravodaje, které trampové mnohdy jen
ručně po několika kusech psali pro pobavení svých přátel. Touto aktivitou se nicméně
zabývali členové malého počtu osad, neboť jak již bylo zmiňováno, trampové svůj volný
čas raději věnovali pobytu v přírodě než spisovatelské činnosti. Zdaleka širší záběr měly
listy z dílny zavedených vydavatelství, jež pochopila popularitu trampingu a rozhodla
se podchytit jeho příznivce tematickou tiskovinou. K tomu pak často zaměstnala redak‑
tora, který své víkendy trávil v romantickém kouzlu přírody. Záměr získat si trampy
umocňovalo v mnoha případech spojení dotyčného vydavatelství s určitou politickou
stranou. Na socialisty se tak orientoval časopis Ahoj na neděli, k sociálním demokratům
měla blízko Naše stezka a články v listě Tramp se netajily sympatiemi ke komunistické
straně. Za nezávislé se pak považovaly Naše osady. Jednotlivé tiskoviny sice přinášely
vcelku podrobné informace o aktivitách trampů a jejich osad, avšak většina zpráv se
vztahovala na lokality v blízkosti Prahy. Pro studium trampingu v řadě jiných oblastí se
tedy může stát použití dobového listu bezpředmětnou záležitostí.8)
Přes zmíněné nedostatky lze periodika v obecné rovině považovat za významný mate‑
riál k poznání vývoje trampingu v období první republiky. Tento závěr lze vyslovit jak
pro listy redigované příznivci trampingu, tak pro noviny, které se v jakékoliv souvislosti
chtěly k danému životnímu stylu pouze vyjádřit. Písemných pramenů jiné než trampské
provenience máme totiž poskrovnu. Antagonismus trampů k disciplíně mládežnických
a turistických organizací se projevil tím, že prakticky neexistovala vzájemná spolupráce,
a tudíž se o ní nemohla vyskytnout zmínka v dokumentaci jednotlivých spolků. Spisy
správních orgánů se otázkou trampingu dotýkaly vesměs ve smyslu jak tento jev ome‑
zit. Určitých výsledků se lze dobrat u písemností obecních samospráv, kde se například
objevují žádosti trampů o povolení stavby chaty nebo prodeje či pronájmu pozemků.
Ve většině případů se ale tato záležitost děla na základě ústní dohody, takže případně
nalezené žádosti zdaleka nereflektují skutečný stav trampingu v dané lokalitě.9)
Při souhrnu všech výše uvedených skutečností tak můžeme opět konstatovat,
že písemnosti hrály a hrají v trampingu jen marginální roli a studium vedené pouze
v intencích archivního materiálu stěží dosáhne alespoň rámcových výsledků. Za této
7) Za všechny případy uvádím skutečnost, že ze života osady Údolí hříchu se pro období první republiky docho‑
valo v jednotlivých soukromých sbírkách přes sto fotografií. Pro nedalekou osadu Ušatých netopýrů však
nemáme k dispozici ani jediný snímek.
8) Kössl – Waic, Český…, s. 68-71; Hurikán, Dějiny…, s. 230-231. Pro případného badatele má značný význam roz‑
hodnutí redakce listu Ahoj na neděli přinášet speciální reportáže z mimopražských osad. Díky této skutečnosti
se zde objevil článek vztahující se k osadě Údolí hříchu (Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23).
9) Kössl – Waic, Český…, s. 23-36.
19
složité situace zde jako důležitý faktor vstupuje ústní svědectví pamětníků událostí.
Akceptováním tohoto zdroje informací se pochopitelně pouštíme na tenký led, neboť
principy orální historie dosud vyvolávají v odborném světě smíšené pocity, přičemž
její výsledky působí v mnohém skutečně kontroverzně. Nemožnost suplovat vzpomín‑
ky pamětníků jinými informačními zdroji však vede badatele k nutnosti orální historie
využít. Pro bezodkladné získávání ústních svědectví navíc hovoří faktor času, poněvadž
již v této době jen těžko nalezneme žijícího jedince, který jezdil na tramp na počátku 20.
let minulého století. Mnohé otázky historie trampingu a jeho regionálních specifik tak
zůstanou zřejmě nezodpovězeny.10)
Problematika základní bibliografie
Komplikace při hledání pramenné základny přispěly k malému zájmu o vývoj tram‑
pingu ze strany odborné veřejnosti. Většina historiků se této problematiky dotýká jen
v rámci komplexnějších prací k první republice a vychází z díla Josefa Peterky, který pod
svojí osadní přezdívkou Bob Hurikán vydal roku 1940 Dějiny trampingu.11) Kniha byla
výsledkem několikaleté Hurikánovy intenzivní práce, při níž cestoval po celé republice
a sbíral informace z ústních i písemných zdrojů o životě jednotlivých trampských osad.
Ačkoliv se Hurikán kromě prezentace získaných údajů pokouší rovněž o jakousi analý‑
zu vývoje trampingu, nelze jeho dílo zdaleka považovat za odbornou historickou mono‑
grafii, ale spíše mu přisoudit publicistický charakter.12) Nedostatky plynoucí z amatér‑
ského přístupu k pramenné základně se bohužel neomezily jen na Hurikánovu knihu
a do dnešních dnů postihují drtivou většinu publikací věnovaných historii a současnosti
trampingu. Dokládá to i nedávno vydaná regionální práce Pavla Vinkláta zachycující
vývoj trampingu v Jizerských horách v letech 1934-2004, která má pro výše naznačené
slabiny hlavní význam především v faktografické rovině.13)
Výrazný posun zaznamenáme v práci Jiřího Kössla a Marka Waice publikované v roce
1992 pod názvem Český tramping 1918-1945. Monografie se vedle ústních svědectví opírá
o četný archivní materiál lokální i centrální povahy a obsahuje pečlivě vedený poznám‑
kový aparát. Získané informace pak autoři dokázali adekvátně zužitkovat v hodnověr‑
ných analýzách jednotlivých vývojových etap a aspektů trampingu. Kontroverzně však
působí název knihy ve vztahu k jejímu obsahu, neboť se omezuje na aktivity pražských
trampů, respektive na oblasti, kam vyjížděli na svá víkendová dobrodružství. Vedle
regionálního limitu pak v práci rovněž vyvolává určité rozpaky preferování významu
sportovní činnosti nad jinými stránkami trampského života.14)
Otázka počátku trampingu v okolí Klucné v povědomí
současné generace osady Údolí hříchu
Přes vyřčené kritické poznámky nicméně literatura uvedená v předchozích dvou
odstavcích umožňuje alespoň rámcovou konfrontaci výsledků regionálního studia s his‑
10)K otázkám zpracování ústních svědectví nejlépe práce Miroslava Vaňka (Vaněk, Miroslav: Orální historie ve
výzkumu soudobých dějin. Praha 2004).
11)Fenoménem trampingu se ve své práci o předválečném Československu zabývá na základě Hurikánovy knihy
například Zdeněk Kárník (Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky /1918-1939/, I. Praha 2000, s. 547-548).
12)Hurikán, Dějiny…
13)Vinklát, Kronika…
14)Kössl – Waic, Český…
20
torií trampingu v celostátních souvislostech. Problému případných anomálií s vývojem
trampingu v obecné rovině se pak pochopitelně dotýká i naše práce o prvních letech
existence osady Údolí hříchu. Disproporce s jinými oblastmi republiky sledujeme již
při úvodní otázce počátků trampingu v místě budoucí osady a jejího nejbližšího okolí.
Pro danou lokalitu totiž vycházíme ze skutečnosti, že až do konce první poloviny 20.
let 20. století zde nemáme žádné zprávy o přítomnosti milovníků svobodného toulání
a táboření v přírodě. Zmíněný fakt může sice být důsledkem neutěšeného stavu pra‑
menné základny, avšak nejstarší dochované informační zdroje považují za první gene‑
raci trampů v regionu tu, jež začala vyjíždět za krásami panenské krajiny až ve druhé
polovině 20. let.
Jestliže chceme vycházet z nejnižší cifry, která se v písemném a v ústním svědec‑
tví objevuje v souvislosti s datací prvních trampů ve sledované lokalitě, potom bereme
v potaz rok 1925. S tímto časovým zařazením se setkáváme v tradičním pojetí historie
Údolí hříchu, kterou zastávají současní členové osady. Ve své argumentaci hovoří osad‑
níci o výpovědích starší, dnes již nežijící generace trampů. Jejich podoba dějin osady
se měla odvíjet asi tak, že kolem roku 1925 začali oblast navštěvovat první trampové
z Rakovníka. Za cíl svých toulek si zprvu nevybrali místo budoucí osady Údolí hříchu,
ale nedalekou louku u břehu řeky Berounky.15)
Volbu tohoto tábořiště měla do značné míry určovat skutečnost, že zde stál hostinec
Václava Zíky. Slovo hostinec však s ohledem na nabízené služby lze pro Zíkovu provo‑
zovnu použít jen s určitou nadsázkou. Majitel mohl případným zájemcům nabídnout
pouze skromné občerstvení, jako sýr, chléb s máslem, špekáček nebo tlačenku. Ještě hůře
to vypadalo u podávaných nápojů. Jelikož Zíka nevlastnil ani výčep, vozil točené pivo
z roztockých hospod ve varných konvicích a na místě jej odměřoval do sklenic a ešusů,
což se pochopitelně muselo odrazit na kvalitě chmelového moku. Přes všechny nedo‑
statky si trampové Zíkovu hospodu brzy oblíbili a postupem času vzniklo na obou stra‑
nách hluboké přátelství. Václavu Zíkovi pak nikdo neřekl jinak než táta trampů.16)
Otázkou však zůstává, zda trampové začali jezdit na louku a do přilehlé hospody již
v roce 1925. Zíka totiž hostinskou živnost dlouho provozoval nelegálně, a tudíž nemáme
po dobu první republiky úřední zprávu o povolení k této činnosti, tj. nelze určit, od které
doby v daném směru podnikal.17) Ve výčtu živnostníků uvedených v roztocké obecní
kronice v roce 1927 se jméno Václava Zíky neobjevuje, což ale spíše odráží pouze nezá‑
konnost jeho počínání.18) Když připustíme existenci Zíkova podniku až po roce 1927,
neznamená to samozřejmě, že sem trampové nejezdili i v předcházejícím období. Celou
záležitost lze totiž rovněž postavit obráceně, kdy Zíka využívá pravidelné přítomnosti
trampů a otevře zde své občerstvení. Obě možnosti nicméně patří do roviny spekulací,
a to i díky skutečnosti, že z některých níže uvedených písemných a ústních svědectví se
zdá být možnost počátku trampingu v oblasti už od roku 1925 jako nepříliš pravděpo‑
dobná.
15)Na základě vyprávění staršího pokolení sdělil tuto podobu vzniku osady v údolí Klucné autoru práce místní
tramp Karel Hudec (rozhovor s Karlem Hudcem ze 14. července 2004). O pár let dříve vycházel z Hudcova vyprá‑
vění ve svém článku také Tomáš Bednařík (Bednařík, Tomáš: Údolí hříchu „pokřtili“ baletky I. Raport 12, 24. září
2002, č. 39, s. 7; týž, Údolí hříchu „pokřtili“ baletky II. Raport 12, 1. října 2002, č. 40, s. 7).
16)Zíkovu popularitu a titul táta trampů uvádí kromě nesčetných pamětníků rovněž Bob Hurikán (Hurikán,
Dějiny…, s. 126).
17)Na protizákonné počínání Václava Zíky upozorňovali na podzim roku 1931 okresní úřad ze strachu před
nekalou konkurencí okolní hostinští. Povolení k provozování k dané živnosti dosáhl Zíka až roku 1940 po
přestavbě svého objektu (SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 677).
18)OÚ Roztoky, Pamětní kniha obce Roztok 1927-1971.
21
V podobě dějin osady akceptovatelné její současnou generací hledala v průběhu dru‑
hé poloviny 20. let část trampů svá nocležiště spíše než na loučce u Zíkovy hospody
v sousedním lese kolem koryta potoka Klucná. Přespávali tak jako dosud nejčastěji pod
širákem, přikryti dekou či jen kabátem. Obdobně jako v jiných částech republiky si však
i zde někteří trampové začali postupem doby stavět jednoduché dřevěné boudy. Podle
tvrzení současných trampů z Údolí hříchu tak tím byly položeny základy jejich osa‑
dy již roku 1929. Prvním chatám dali jejich tvůrci jména s příchutí cestování a exotiky
– Carmenka, Oregon, Valencie a Ungelt. V době budování svých víkendových přístřešků
však zde již mohli trampové na srázu nad ústím potoka Klucná do Berounky spatřit
stát jeden srub. O původu této chaty však současní osadníci Údolí hříchu nemají žádné
informace.19)
Role Karla Přibíka
S možností založení osady ještě ve třetím desetiletí 20. století však nekorespondují
údaje dochovaných písemných materiálů a několika ústních výpovědí nejstarší známé
generace zdejších trampů. Ohledně písemností hovoříme zejména o třech kronikách, na
jejichž zhotovení se výraznou a někdy jedinou měrou podílel Karel Přibík. V této souvis‑
losti lze říci, že již samotná Přibíkova role při vzniku těchto pramenů zvyšuje jejich svě‑
deckou závažnost, neboť tato svérázná postavička stála u zrodu jedné ze zmiňovaných
chat – Valencie. Přibík pak byl dokonce zvolen šerifem celé osady.20) Nejstarší z kronik
má charakter útlého sešitu s názvem Deník osady Valencie a obsahuje pět popsaných nečís‑
lovaných stránek s Přibíkovým rukopisem. Zápisy vedené s odstupem několika týdnů
zachycují vybudování chaty a první okamžiky jejího obývání, přičemž tyto události kla‑
de autor do jara roku 1931. Text vyznívá v tom smyslu, že ve vlastním údolí potoka
Klucná vznikla jako první
chata právě Valencie. Při
pravdivosti těchto údajů
by počátky osady byly až
záležitostí čtvrtého deseti‑
letí dvacátého století.21)
Objemnější druhá kro‑
nika čítá 52 listů, které
však tvůrce folioval jen
na některých místech,
a navíc uvedené hodno‑
ty leckdy neodpovídají
skutečné situaci. Osobní
charakter písemnosti pak
odráží její název: Deník
vzpomínek Kakela z ValenŠerif osady Karel Přibík (soukromá sbírka)
19)Rozhovor s Karlem Hudcem…; Bednařík, Údolí hříchu „pokřtili“ baletky I. …
20)Po publikování Bednaříkovy zprávy, jež se ztotožňovala s názory současné generace z Údolí hříchu, se syn
Karla Přibíka vypravil za autorem a seznámil jej s písemnostmi svého otce. Na základě těchto pramenů pak
Bednařík sepsal nový článek s odlišnými závěry (Bednařík, Tomáš: Pravda o Údolí hříchu /1. část/ Raport 12, 12.
listopadu 2002, č. 46, s. 9; týž, Pravda o Údolí hříchu /2. část/ Raport 12, 19. listopadu 2002, č. 47, s. 9). Ty po několika
letech opětovně zveřejnil (týž, Totem střeží klid Údolí hříchu už dvacet let. Raport 14, 13. července 2004, č. 28, s. 9).
21)Písemnost má přes svůj název charakter kroniky (Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie).
22
cie. Z titulu vystupuje do popředí slovo Kakel, což je Přibíkova trampská přezdívka,
odvozená od pejorativního výrazu ze židovského prostředí a mající současně zvukovou
podobu s jeho křestním jménem Karel. Přes jednoznačnou spojitost daného pramene
s postavou Přibíka se zde však objevují texty, malby a fotografie vytvořené jinými osoba‑
mi. S ohledem na výše zmiňované možnosti podoby trampských kronik totiž sledované
dílo tvoří prakticky jen vlepené fotografie s jednoduchými popisky a písně či pozdravy
napsané vedle Přibíkových kamarádů hlavně příslušníky spřátelených osad.22)
Z jednotlivých komentářů k fotografiím vyplývá, že se parta z budoucí chaty Valencie
začala trampingu věnovat v roce 1927. Na svá první víkendová dobrodružství však
Přibík s kamarády nevyjížděl na Berounku a Klucnou, ale až k vltavským břehům jižně
od Prahy. Nedaleko Vraného nad Vltavou se totiž scházeli trampové, kteří nenásledovali
příkladu řady svých druhů a místo stavby dřevěných přístřešků nadále preferovali noci
pod stanem či širákem. Celé oblasti s řadou tábořišť dali nocležníci posléze jméno Hadí
údolí. Možnost navázat kontakty se stoupenci původního rázu trampingu zřejmě zláka‑
la Přibíka a jeho druhy natolik, že začali od letních měsíců roku 1927 do Hadího údolí
jezdit. Otázkou pak zůstává, zda se do této vcelku vzdálené oblasti vypravili na pozvání
některého nám již neznámého přítele Přibíkovy skupiny, nebo je sem vedly pouze zprá‑
vy z ústního podání a tematického tisku. V každém případě lze předpokládat, že se zde
Přibíkova parta seznámila s řadou trampů, s kterými udržovala kontakty i po vzniku
osady Údolí hříchu.23)
Přibíkova parta v Hadím údolí (soukromá sbírka)
22)Tamtéž, Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
23)Tamtéž; srv. Hurikán, Dějiny…, s. 144.
23
Tramping na Višňové
Chvíle odpočinku a zábavy
trampů na Višňovce na
přelomu dvacátých a třicátých
let (soukromá sbírka) ▲►
Přes krásnou přírodu a beze‑
sporu přátelskou atmosféru ostat‑
ních trampů však Přibík s kama‑
rády nejezdil do Hadího údolí
příliš dlouho, neboť poměrně vel‑
ká vzdálenost z Rakovníka činila
z návštěvy této oblasti finančně
a časově náročnou záležitost.
Absence dobových svědectví nám
bohužel znemožňuje určit přes‑
nější dataci této události, nicméně
můžeme předpokládat, že se tak
stalo do počátku roku 1928. Za
nový cíl svých víkendových cest
si Přibíkova skupina zvolila louku
u řeky Berounky v části nazývané
Višňová. Ta se nacházela na pro‑
tějším břehu ústí potoka Klucná,
tedy místa, kde později vznikla
osada Údolí hříchu. Od Višňové
byl samozřejmě na druhé straně
Berounky i plácek se Zíkovou hos‑
podou.
Poměrně mělký břeh se spous‑
tou drobných oblázků a příhodná
orientace na jih umožňující vy­
chutnávat sluneční paprs‑
ky po většinu dne dělala
z Višňové přitažlivé místo
nejen pro bývalé noclež‑
níky z Hadího údolí, ale
okouzlila také většinu
rakovnických
trampů.
Bez přílišné nadsázky
se dá dokonce říci, že se
daná lokalita stala jakou‑
si první štací každému,
kdo z Rakovníka vyrážel
s touhou vychutnávat krá‑
sy nedotčené přírody s nádechem westernové romantiky. Ve Višňové se tak potkávala
řada trampů, kteří se následně přesouvali na svá oblíbená nocležiště. Mnoho milovníků
volného táboření si však alespoň na několik let vybralo Višňovou jako konečný cíl svých
24
víkendových cest. Ačkoliv si někteří z nich posléze našli jiné místo a tam vybudovali
svoji osadu, udržovali se starými kamarády z Višňové přátelské vztahy.
V této souvislosti bohužel nemůžeme říci, zda Přibíkova parta začala přespávat ve
Višňové jako první, nebo se zde jen připojila k jiným trampům, které třeba již dříve znala
z Rakovníka. Ve zmiňované kronice s názvem Deník vzpomínek Kakela z Valencie přib‑
ližuje dobu Přibíkova táboření na Višňové pouze několik skupinových fotografií z roku
1930. Z nich vystupuje do popředí především snímek party kluků a holek před chatou
se jménem U Zrzavé podkovy. Komentář k fotografiím upřesňuje, že tento první trampský
srub na Višňové vznikl 25. května 1930, přičemž danou informaci nelze ověřit z jiných
písemných zdrojů. Z tohoto důvodu nemůžeme o vzniku chaty nic bližšího říci. Téměř
s jistotou však byl podíl Přibíkovy party na výstavbě a využívání srubu minimální. Na
chatě s největší pravděpodobností přespávali jen ve výjimečných situacích na pozvání
tvůrců stavby.24)
Trampové před chatou U Zrzavé podkovy (soukromá sbírka)
Na otázku, kdo první z rakovnických trampů zavítal na Višňovou, nedává jasnou
odpověď ani ústní svědectví. Máme na mysli především výpověď příslušníka nejstarší
známé generace rakovnických trampů Jana Lukáše, který kouzlu tohoto životního stylu
propadl v roce 1928. Za cíl svých prvních trampů si s kamarády vybral místo u bře‑
hu řeky Berounky, a to pod Kněžskou skálou, několik kilometrů výše od Višňové. Na
své tábořiště chodili tito trampové z finančních důvodů z Rakovníka většinou pěšky
přes Pavlíkov, Všetaty a Hracholusky. Pokud se jim ale poštěstilo získat nějaké peníze,
nechali se svést vlakem do Křivoklátu a na Kněžskou skálu dorazili pěknou procházkou
podél řeky Berounky. V tomto případě pak na své cestě z Křivoklátu na osadu míje‑
24)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
25
li i Višňovou, přičemž mnohdy neodmítli přátelské pozvání k táboráku a strávili noc
v přítomnosti zdejších trampů. Podle svých slov se zde Lukáš setkával nejen s partou
Karla Přibíka, ale se spoustou jiných trampů, včetně těch, kteří později vystavěli chatu
U Zrzavé podkovy. Lukášovo svědectví proto přes údaje z relativně staršího časové‑
ho období nepostihuje samotné počátky trampingu na Višňové. Přesněji řečeno, Lukáš
začal navštěvovat Višňovou až v dobách, kdy už zde vedle objevitelů tábořili i jiní tram‑
pové.25)
S ohledem na Lukášovo sdělení pak v otázce prvenství na Višňové ztrácí na aktuál‑
nosti výpověď další zainteresované osoby, Václava Kněžíka, který později stál u zrodu
z jedné chat v Údolí hříchu – Ungeltu. Kněžík si díky svým charakterovým vlastnostem
dokázal vydobýt mezi přívrženci svobodného táboření značnou popularitu. Dokonce
i současná generace trampů z Údolí hříchu vyslovuje jeho jméno v superlativech a vní‑
má jej za jakéhosi tátu osady. Na této skutečnosti nic nezměnila ani nedávná Kněžíkova
smrt.26) Kněžík však byl oproti Lukášovi poněkud mladší, a proto se k trampingu dostal
až v roce 1930. Své první trasy směřoval jako většina rakovnických obdivovatelů svo‑
bodného toulání na Višňovou. Jako nemajetný student chodil s kamarády většinou pěš‑
ky podél Rakovnického potoka do Křivoklátu, takže k trampům na Višňové dorážel až
o pozdní sobotní noci. Přes tuto skutečnost však měl Kněžík dostatek času, aby zde navá‑
zal řadu pevných přátelství mj. s Přibíkem a Lukášem. Kněžíkovo svědectví o pravidel‑
ných setkáních s Přibíkem na Višňové neřeší díky mladšímu časovému zařazení popi‑
sovaných událostí problém, kdo toto tábořiště pro rakovnické trampy objevil. Dokládá
však, stejně jako Lukášova výpověď, že Přibíkova parta tábořila bez větší prodlevy na
Višňové od roku 1928 až do přesunu skupiny na druhý břeh Berounky k potoku Klucná.
Přibík tak musel mít o dění v oblasti na přelomu dvacátých a třicátých let dobré informa‑
ce, což zvyšuje hodnověrnost jeho kronik.27)
K vlastním aktivitám trampů na Višňové nemáme pro léta 1928-1931 mnoho zpráv.
Míru jejich činnosti pochopitelně limitoval fakt, že v týdnu existoval pouze jeden den
volna. Pokud tedy odečteme nezbytný čas na přesun do Višňové a zpět domů, zůstával
trampům prakticky jen sobotní večer a nedělní dopoledne. Zvláště za předpokladu, že
obě cesty absolvovali zcela pěšky. Jednotlivé víkendy trávili trampové většinou způso‑
bem, že o sobotním večeru dorazili na Višňovou, kde rozdělali oheň, zazpívali si pár pís‑
ní a následně znaveni uléhali pod měsíční oblohu. Pokud přijeli vlakem do Křivoklátu
či do Roztok, zbyl jim ještě čas navštívit některou z místních hospod. Trampové v tom‑
to směru upřednostňovali hlavně hostinec Na Marjánce v roztocké části Chaloupky.
V neděli ráno pak od vyhaslých ohnišť na Višňové vyráželi na krátké výlety do okolí,
věnovali se různým kolektivním sportům či v letních měsících využívali blízkosti řeky
ke koupání.28)
Z koloritu běžných víkendových radostí trampského života se v jistém smyslu vymy‑
kalo pořádání tzv. potlachů. Tento druh zábavy se konal prakticky ve všech krajích našeho
státu, kde se právě vyskytovali obdivovatelé westernové romantiky. Potlach tak neod‑
myslitelně patří k trampingu a tramping k potlachu. Ve své podstatě jde o sezvání co
nejširšího počtu trampů z různých osad za účelem vedení družného rozhovoru a zába‑
25)Rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999 a 27. května 2005.
26)Kněžíkova trampská přezdívka zněla Dinstmont (Rozhovor s Karlem Hudcem…; Bednařík, Údolí hříchu „pokřtili“
baletky I. …).
27)Rozhovor s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ ze 14. února 2000.
28)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
26
vy. Je otázka, zda se termín potlach odvodil od českého slova potlachat – mezi trampy se
soudilo, že jde o slovo převzaté z prostředí severoamerických indiánů. Potlachy se pořá‑
daly nejčastěji u osadního táboráku nebo v nejbližší hospodě a kromě již zmiňovaného
tlachání se zde samozřejmě zpívalo za doprovodu snad všeho, na co se dalo hrát. Často
se ale v rámci potlachu zorganizovaly různé kulturní záležitosti, jako divadelní scénky
či zde členové jednotlivých osad vstupovali do sportovních klání.29)
Trampové z Višňové konali na přelomu dvacátých a třicátých let nejčastěji potlachy
v hostinci Na Marijánce v Roztokách.30) Za určitých okolností ale udělali výjimku a dali
přednost prostředí plápolajícího táboráku uprostřed panenské přírody. Zážitky z tohoto
potlachu se rozhodla zveřejnit skupina pozvaných trampů prostřednictvím tematického
tisku. V časopise Tramp tak mezi jiným obdivně hovoří o cestě na Višňovou: Dlouhá cesta
lesy. Nad hlavou hvězdami posetý pruh oblohy ohraničený stromy, jež se zdají sahati do nekonečna. Jejich koruny tvoří beztvárnou černou hmotu a pod nohama šustí listí, jež sňal podzim.
Slyšíš jen kroky a občas cinkne miska o chlebník sousedův. Ozve se zpěv a píseň pak burácí lesem,
vrácena ozvěnou – nesměle zastrašené, odkudsi, kam nedohlédneme vlhkou nocí. Pak zase ticho
a únava, tma leká na duši, až se pojednou rozsvítí vztaženýma rukama kamarádů. „Ahoj, jdeme
vám naproti.“ Vidím rozzářené oči a ze stisku ruky poznáš, že zde se nelže. A tak jsme viděli
světlo a barvy, slyšeli mnoho hezkých slov a viděli, že ti, kdož je mluví, mluví srdcem. Vy dobří
kluci na rakovnickém potlachu! Vy všichni upřímní a zdraví na srdci i v pěstích, od vás se moc
Jeden z potlachů Na Marijánce v roce 1930 (soukromá sbírka)
29)Hurikán, Dějiny…, s. 92; Kössl – Waic, Český…, s. 65. K indiánské variantě původu slova potlach se kloní součas‑
né etymologické příručky (např. Holub, Josef – Lyer, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha
1992 /4. vyd./, s. 358).
30)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
27
těžko odchází. Vidím vás před sebou a věřte, že těžká je to volba říci, kdo jste nejlepší. Jste tam
kluci v tom Rakovníku samé správné křemeny a já věřím, že najdete své místo v pilířích mostu,
jenž spojí národy. Ahoj vy skromní a neznámí kluci, vy kamarádi jedni z nejlepších. Těch šest co
tam bylo.31)
Poetický článek z podzimu 1930 nám bohužel nic neříká o tvůrcích těchto řádků. Šlo
snad o trampy z Hadího údolí, kteří přijali pozvání Přibíkovy party? Myšlenka sice hez‑
ká, leč bez jakýchkoliv podkladů v písemném a v ústním svědectví. Tehdejší účastníci
trampského života na Višňové Lukáš a Kněžík si pro období 1928-1931 žádné kontakty
s milovníky tohoto životního stylu z jiných měst nepamatují. Jasnější odpověď by snad
dalo systematické studium vývoje jednotlivých osad v různých regionech.32)
První srub u potoka Klucná
Postupem doby pravidelných nocležníků na Višňovce přibývalo, a tak se podle výpo‑
vědi Václava Kněžíka začali někteří trampové ohlížet po klidnějších místech, jakým
byl dosud protější břeh řeky Berounky a zde především prudké stráně lemující potok
Klucná. Možná právě v zájmu višňovských trampů o nepříliš navštěvovaný pravý břeh
lze hledat reálné jádro v pozdější verzi historie založení osady Údolí hříchu. Odchod
části stoupenců westernové romantiky z Višňové na druhou stranu Berounky mohl být
totiž v průběhu let zaměněn za přesun některých trampů z louky u hospody Václava
Zíky na méně rušné plácky lemující Klucnou.33)
Kněžíkovo svědectví pak máme potvrzené ještě jednou výpovědí, v níž nám star‑
ší sdělení Karla Přibíka zprostředkovává jeho syn. Podle slov Karla Přibíka mladšího
hrála při rozhodování jeho otce o změně místa kromě přání trávit víkendy v klidnější
lokalitě svou roli i bližší vzdálenost dolního toku potoka Klucná od železnice a roztoc‑
kého hostince Na Marijánce. Za klíčový faktor však lze považovat skutečnost, že se na
počátku roku 1931 Přibíkově partě naskytla skvělá příležitost postavit si na Klucné cha‑
tu. Přibíkův příbuzný František Vágner zastával v té době funkci starosty v Roztokách
a z moci své autority domluvil klukům u majitele dotyčného pozemku souhlas s proná‑
jmem místa a stavbou přístřeší. Obdobně jako ve většině jiných případů se vše dohodlo
bez písemného záznamu, a proto musíme vzít za vděk jen s výpovědí Přibíkova syna.
S ohledem na následující běh událostí však není důvod, proč této informaci nevěřit.34)
V době, kdy se Přibík a jeho kamarádi rozhodovali pro nové místo, však stráně pra‑
vého břehu Berounky kolem ústí potoka Klucná zcela prosty trampského života nebyly.
Oproti Višňové zde situace pochopitelně vypadala mnohem klidněji, ale vedle táboro‑
vých ohňů náhodných návštěvníků se oblasti dotkla i stavba chat. V povědomí současné
generace trampů z Údolí hříchu se měl první srub v nejbližším okolí osady nacházet na
srázu v místech, kde Klucná mizí ve vodách Berounky, přičemž tuto skutečnost potvr‑
zují další informační zdroje. Podle dobového článku uveřejněného v časopise Ahoj na
31)Ahoj – Rakovník. Tramp 2, 1930, č. 38, s. 10.
32)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…; rozhovory s Janem Lukášem…
33)Rozhovor s Karlem Hudcem….; Bednařík, Údolí hříchu „pokřtili“ baletky I. …; srv. rozhovor s Václavem Kněžíkem…
34)Při hodnocení svědectví syna Karla Přibíka samozřejmě bereme v potaz již zmíněnou skutečnost, že autor
výpovědi sám popisované události nezažil a zná je jen zprostředkovaně (rozhovor s Karlem Přibíkem ml. /naroz.
1943/ z 28. června 2004). František Vágner působil v Roztokách jako starosta v letech 1920-1945 (SOkA Rakovník,
f. OÚ Roztoky).
28
neděli šlo o stavbu blíže nezná‑
mých
bratří
Novotných
z Rakovníka, kteří ji zbudovali
v roce 1928.35)
K dané problematice hra‑
je důležitou úlohu především
svědectví Jana Lukáše, neboť
se v okolí chaty často pohy‑
boval. Podle Lukášových slov
však majitelé srubu žili spíše
sami pro sebe a s jinými trampy
se moc nestýkali.36) Otázkou pro‑
to zůstává, zda bratři Novotní
patřili k příznivcům trampin‑
gu se vším všudy. Možná si jen
vystavěli chatu pro trávení vol‑
ných chvil v přírodě a vlastní
principy trampingu jim zůstá‑
valy cizí. Ať již byla skutečnost
jakákoliv, pro počátky osady
Údolí hříchu nelze považovat
existenci tohoto srubu za pod‑
statnou. K argumentům pro
dané tvrzení řadíme především
fakt, že bratři Novotní následně
nepatřili k členům osady. Navíc
se objekt Novotných nacházel
sice v bezprostřední blízkosti,
avšak již mimo vlastní údolí
potoka Klucná, a tudíž za hra‑
nicemi vymezujícími budoucí
Radostné setkání (soukromá sbírka)
osadu. V době, kdy Přibíkova
skupina natrvalo opustila Višňovou, již chata dávno nestála. Pozemek, na kterém se
nacházela, totiž patřil Fürstenberkům, kteří zdejší majetek prodali k červenci roku 1929
Československé republice. Ke smůle bratří Novotných však stát na rozdíl od soukromní‑
ků a obecních samospráv svůj majetek pro stavbu chat nepronajímal. Bezprostředně po
převodu pozemku na nového vlastníka tedy museli svůj srub zbořit.37)
Měsíční údolí
Oproti chatě bratří Novotných hrály v počátcích osady Údolí hříchu závažnější roli
jiné dva sruby pravého břehu řeky Berounky. Jejich význam v celé záležitosti nesnižuje
ani fakt, že se od místa dnešní osady Údolí hříchu nacházely ve srovnání s objektem
35)Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23. Z obsahu článku vyplývá, že jeho autor čerpal informace
od Karla Přibíka.
36)Rozhovory s Janem Lukášem…
37)Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23; Bednařík, Pravda o Údolí hříchu (1. část)…; týž, Totem…;
srv. Kössl – Waic, Český…, s. 24.
29
Novotných ve větší vzdálenosti. Náhodný návštěvník jdoucí z roztockého nádraží proti
proudu Berounky mohl obě chaty spatřit již několik set metrů před tím, než vstoupil do
temného údolí Kluckého potoka. Tyčily se na prudkém svahu mezi rozeklanými skalami
a přinášely jejím obyvatelům okouzlující pohled na pásy křivoklátských lesů, kterými se
nesl hukot protékající Berounky. Překrásná příroda okolí chat doslova vybízela k roman‑
tickým názvům, a tak trampové, po prožití několika jasných nocí, dali stráni pod oběma
dřevěnými stavbami název Měsíční údolí.38)
Přesnou dataci vzniku těchto srubů jen stěží stanovíme, určité vodítko nám ale mohou
dát údaje z třetí, dosud blíže nezmiňované kroniky spjaté s postavou Karla Přibíka. Na
rozdíl od výše sledovaných Přibíkových písemností nesouvisí tento pramen s jeho náv‑
štěvami údolí Klucné, ale dokumentuje pravidelná setkání rakovnických trampů z růz‑
ných osad v období zimních měsíců let 1934-1935. Ačkoliv ani mrazivé počasí zcela
nezlomilo touhu obdivovatelů volného táboření vyrážet o víkendech do přírody, přece
jen zůstávali častěji doma než za horkého léta. Se svými přáteli však chtěli být i nadále
v kontaktu, a proto se trampové z Rakovníka dohodli na pravidelných pátečních potla‑
ších v místním hostinci V Lochu, který podle názvu tehdy známého filmu přejmenovali
na Batalion. Zážitky z těchto setkání, úvahy nad atmosférou víkendové romantiky v pří‑
rodě či jen charakteristiky toho či onoho trampa zaznamenávali do kroniky s názvem
Vzkazy pátečních trampů Batalionů.
V rámci popisu jednoho z účastníků pátečních potlachů se autor zprávy dotkl i poby‑
tu dotyčné osoby ve srubu v Měsíčním údolí s tím, že jest to nejstarší chata vůbec na
Rakovnicku.39) Dané vyjádření nebere v potaz prvenství bratří Novotných, jež ale trampo‑
vé zřejmě nepovažovali za své parťáky a příznivce stejného životního stylu. Téměř s jis‑
totou však srub existoval před stavbou chaty U Zrzavé podkovy na Višňové v květnu 1930.
To potvrzují i výpovědi Jana Lukáše a Václava Kněžíka, neboť počátky objektu v Měsíč‑
ním údolí kladou do posledního roku třetího desetiletí 20. století. Podle Lukášova svě‑
dectví stála u zrodu chaty parta kolem Františka Kochlöffla a Viléma Novotného, která
odkoupila od jednoho rakovnického trafikanta jeho stánek. Kluci trafiku rozebrali na
menší díly, ty naložili na nákladní vůz a odvezli k Měsíčnímu údolí. Jednotlivé části pak
od silnice odnosili po prudké stráni na určené místo a zde je opět sestavili dohromady.
Za jakých okolností ale získali povolení využívat příslušný pozemek, již bohužel nezjis‑
tíme.
S ohledem na svůj původní účel nemohla nová chata poskytnout svým obyvatelům
příliš mnoho komfortu a jako většina trampských staveb sloužila vlastně jen k přespání.
Uživatelům tohoto objektu však trocha nepohodlí rozhodně nevadila a místo zbyteč‑
ných debat kolem nevelkých rozměrů přístřešku začali s pýchou vymýšlet pro své dílo
jméno. Při rozhodování brali kluci s největší pravděpodobností v potaz název Měsíčního
údolí, neboť chatu nakonec pojmenovali po tvoru patřícím neodmyslitelně ke krajině se
svitem luny – netopýru. Případným návštěvníkům měl název chaty sdělovat obrázek
daného zvířete na okenici chaty. Sami sebe pak obyvatelé bývalé trafiky začali označovat
za Ušaté netopýry, což zohledňovalo jak název chaty, tak snad rovněž tělesné dispozice
těchto trampů.
Název Ušatý netopýr se následně stal jménem celé osady, která zahrnovala jen uživa‑
tele daného objektu. Na tomto stavu zpočátku nezměnila nic ani skutečnost, že záhy
38)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie.
39)Tamtéž, Vzkazy pátečních trampů Batalionů. K původním zápisům připsal roku 1975 Karel Přibík několik řádek
o svém setkaní se starými kamarády z trampů.
30
u přístřešku s namalovaným netopýrem vyrostl nový srub. Na rozdíl od Netopýra vlast‑
nila a vesměs obývala druhou chatu v Měsíčním údolí pouze jedna osoba, a to rakovnic‑
ký nadšenec pro westernovou romantiku Václav Veselý. Chatě se sice zcela nevyhnula
ani větší společnost, nicméně téměř jen za situace, kdy Veselý nabídl přespání náhod‑
ně procházejícímu trampovi či sem pozval některého ze svých přátel. Přes okolnost, že
Veselý v této době nepatřil do osady Ušatých netopýrů, udržoval s jejími členy hluboké
přátelství. Koneckonců blízkost dobrých kamarádů hrála významnou roli již při rozho‑
dování Veselého o vhodném místě pro trávení svých víkendů. Samotný fakt, že se osada
Ušatých netopýrů na počátku omezovala jen na svoji chatu, rozhodně nebyl zdejším spe‑
cifikem. Obdobně i v jiných regionech vznikaly nejprve osady po jednotlivých srubech
a teprve postupem doby docházelo ke spojování chat do jedné osady. Tento vývojový
trend se pak nevyhnul ani trampům z údolí Klucné.40)
Přibíkova parta staví svoji Valencii
Hlasy nesoucí se z chat Ušatých netopýrů a Václava Veselého od počátků 30. let
trampy z Višňové ujišťovaly, že přes klidnější ráz není pravý břeh Berounky zcela prost
víkendové zábavy. Přibíkově partě poohlížející se po novém tábořišti však staří osadníci
rozhodně nepřekáželi. Ze zápisů citované práce Vzkazy pátečních trampů Batalionů vyplý‑
vá existence vřelého přátelství mezi všemi zainteresovanými ještě z dob, kdy Přibík
jezdil na Višňovou.41) S velkou pravděpodobností plánovali kamarádi z budoucí osady
Ušatých netopýrů s Veselým své první trampy do Višňové a z již uvedených důvodů
změnili cíl svých sobotních a nedělních dobrodružství. Vyloučit však nelze ani tu vari‑
antu, že svůj zájem od počátku směřovali na Měsíční údolí a do Višňové zavítali jen na
krátké výlety.
V souvislosti se vznikem dvou chat v atraktivním prostředí Měsíčního údolí se pak
můžeme ptát, zda právě pohled na dřevěné přístřešky v hlubokých lesích mezi skalními
útvary nevzbudil u Přibíkovy party touhu zanechat táboření nadivoko a postavit si na
obdobném místě proti nepřízni počasí jednoduchý srub. Při rozhodování Přibíka a jeho
kamarádů možná hrálo roli i případné doporučení osady Ušatých netopýrů, aby se k nim
přidali na druhou stranu řeky. Od myšlenky pak nebylo daleko k činům. Přibík požádal
o pomoc svého příbuzného, roztockého starostu Vágnera, který zařídil vše potřebné.
Získané místo dostatečně uspokojovalo představy Přibíkovy skupiny, neboť nevel‑
ký plácek v zaříznutém údolí Kluckého potůčku, obklopený hlubokými křivoklátskými
lesy, působil stejně romanticky jako okolí chaty Ušatých netopýrů. Při shánění materiálu
na stavbu měl Přibík značnou výhodu, neboť jeho otec vlastnil v Rakovníku truhlářství.
Za pár týdnů proto bylo vše připraveno a budování vlastní chaty mohlo začít. Název
nové trampské stavby vzbuzoval romantické myšlenky na temperamentní a sluncem
prohřáté Španělsko, neboť, jak již víme, zněl Valencie.42)
K samotnému vzniku Valencie máme oproti jiným událostem vcelku velké množství
informací. Hlavní měrou zde vycházíme z Deníku osady Valencie, kde Přibík výstavbu
chaty zevrubně popisuje. Své vyprávění uvádí slovy ze slavné trampské písničky Jarka
Mottla: Johoho! Bylo to roku onoho, 5. dubna 1931, kdy v čase dopoledním těžce naložený auťas
dovážel materiál na chatu a čtyři kluky promoklé, takto budoucí osadníky „Valencie“ s chatou
40)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…; rozhovory s Janem Lukášem…
41)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů.
42)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
31
jména téhož. Osud byl nám krajně
nepřízniv. Cedilo řácky po celé dopoledne, studený vítr pronikal až do
kostí. Každý toužil být na místě a těšil
se, až bude mít teplou lžíci v žaludku. Konečně po tříhodinové jízdě jsme
dostihli cíle a s chutí usilovnou dali
se do stavění. […] S písní na rtech,
s nadšením v duši, práce dosti rychle
ubíhala, takže v neděli večer, to bylo
5. dubna, stála chata celá, krom několika krajů celá obitá.
Jelikož na neděli 5. dubna vychá‑
zel Hod Boží velikonoční a s tím
i volné pondělí, mohli hoši zůstat
na Valencii přes noc. Samozřejmě
kluci chtěli hned v ní spát, neboť tak
je popadla autorská a otcovská horečka. Teprve na moje domluvy šli jsme
na nocleh do hostince v Roztokách na
Marjánku. Na spaní bylo času dost
a dost, tak jsme mírným způsobem
v úzkém kroužku kamarádů oslavili
prvně naší milou chatu „Valencii“.
Taková věc jest velice dobrá, dle mého
nápadu, neboť provádí-li se správně,
stoupá do výše, jest jako dobrá oběť
zápalná. A právě teď jsem u toho bodu,
u toho úskalí, kde již více lidí ztrosPřibík s kamarády jede budovat chatu (soukromá sbírka)
kotalo. Kdo v životě poznal nějaké to
stavění, poznal i pivo, kdo poznal pivo, poznal i jeho následky, které dovedou zhusta i toho nejstabilizovanějšího lidského tvora přivézt z rovnováhy. Jenom právě to je to, kdyby ten co poznal
účinky piva, vyčkal přirozených konců a kocovin, to ale takové případy hraničí s defekty, které až
lidský organismus ohrožují. U nás se stalo právě cosi podobného, a tak jsme s drzou tváří každému
hlásili, že kamarád má rozbitou tvář od trámku, který naň spadl, když jsme chatu stavěli. Tedy je
alespoň vidno, že se s jistými pády musí počítat. To některak nám nevadilo a hned druhý den jsme
v práci pokračovali. Ovšem už s menším tempem, ale makalo se přece.
Vedle vysvětlení pravé příčiny „pracovního úrazu“ stojí za pozornost především
doba, ve které byla chata alespoň v základní podobě zbudována. Pro bližší představu
pak autor zápisu uvádí počet a jména aktérů stavby: Práce účastnila se celá osada, a sice:
Šerif Karel Přibík, zvaný krátce Kakel, Boris Soloďankin čili Don Castrol, Franta Langhamr,
zvaný Uslintaný Joe, pak Emil Mrázek čili Zrzek, Jarda Nešpor čili Jerry. Pak upatlanej Karel
Zikmund čili Charlie. Franta Kolář čili Kdáča pouze za dobré slovo nám co odborník vypomáhal. Současně, abych nezapomněl, náš kamarád, první voják z trampů Jan Šafránek, jinak řečený
Finda, též se zúčastnil stavění.
Seznam stavitelů chaty nám poprvé představuje jednotlivé postavy Přibíkovy sku‑
piny, tj. členy tvořící se osady Valencie. Výčet pochopitelně přesahuje ony čtyři jedoucí
32
Stavba Valencie (soukromá sbírka)
Kluci z osady Valencie odpočívají po stavbě chaty (soukromá sbírka)
33
v nákladním voze, neboť kvůli nedostatku místa se ostatní dostavili na Berounku vla‑
kem. V době budování srubu sice do party nepatřil František Kolář, který však po bez‑
prostředním odchodu Langhamra na vojnu využil nabídky a převzal jím uprázdněnou
pryčnu ve Valencii. Právě skutečnost, že František Kolář jezdil do údolí Klucné nejprve
na Valencii, má svoji váhu při určování prvenství té či oné chaty. K této otázce se však
vrátíme později. Přibíkova zpráva naopak mezi staviteli Valencie neuvádí Richarda
Falbra, který později patřil k dlouholetým členů místní osady. Falbrova neúčast při vzni‑
ku chaty vylučuje názor některých pamětníků, že by název Valencie vybral on v souvis‑
losti se svým zájmem o Španělsko, kam později odjel jako interbrigadista.43)
Přibíkův přehled pomocníků se současně dotýká otázky trampských přezdívek.
Obdobně jako navštěvovaným místům dávali trampové nová jména s příchutí wes‑
ternové romantiky i sami sobě. Pokud se někdo chtěl toulat po nekonečných dálkách
a prožívat stejné okamžiky jako například kolonisté v hlubokých kanadských lesích, jen
těžko mohl mít za parťáka Honzu, Čendu, Kamila, ale jedině Johna, Billa, Harryho. Řada
trampských přezdívek nicméně vznikla na základě určité komické situace či vlastnosti
dotyčné osoby.44) Tak například František Kolář přišel podle svědectví Přibíkova syna
ke svému novému jménu díky své upovídanosti. Kolářovi kamarádi jej v nesnesitelných
situacích upomínali slovy: Nekdákej furt a z této často vyřčené věty se pak vytvořilo oslo‑
Valencie v prvních týdnech po svém vzniku (soukromá sbírka)
43)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie. Zpráva o založení osady Valencie se objevila i v tramp‑
ském tisku (15 nových osad týdně! Tramp 3, 1931, č. 17, s. 12).
44)Hurikán, Dějiny…, s. 16-17.
34
vení Kdáča. Naproti tomu soused osady Ušatých netopýrů Václav Veselý získal svoji
přezdívku Vižejo díky tomu, že slova viď že jo používal snad v každé druhé větě.45)
Význam mnohých trampských přezdívek se však s úmrtím případných pamětníků
stává jen těžko rozluštitelným. V některých situacích si pak s odstupem desetiletí ani
dotyční nepamatují, jak ke své vlastní přezdívce přišli. Ve srovnání s těmito úskalími
je ale zdaleka komplikovanější řešení problému, kdy známe přezdívku, ale již nikoliv
občanské jméno dané osoby. Malou útěchou nám zde může být skutečnost, že ani tehdej‑
ší a koneckonců i současní trampové neznali a neznají skutečná jména mnohých svých
kamarádů.
Budování dalších chat
Přibíkův záznam o založení Valencie nám vedle otázek kolem postav tvůrců stavby
také dává letmo nahlédnout do vzhledu a uspořádání trampské chaty. Při zařizovaní
Valencie píše, že […] nemenší péči jsme věnovali stavbě kavalců. Byly různé návrhy. Někdo
chtěl visuté rohože, jiný pevný kavalec pro jednu osobu, ale pak jsem rezolutně prohlásil, že nejlepší je pro dva, by mohli spát vedle sebe, a také tak zůstalo. Na naše postele, které jsou tři nad
sebou, se pohodlně vejde šest kluků. V případě nečekané návštěvy devět. Na zemi jest ovšem spaní
pro více jich, ovšem beze všeho komfortu. Spí se na zemi dobře, jenomže nocležník ráno skuhrá
a ohmatává si odřené kyčle a vše, co je na něm hranatého. Konečně u nás není nikdy skorem plný
stav, tak se na zemi spát nemusí.46)
Pro kompletní představu lze zápis v Deníku osady Valencie doplnit ústním svědectvím
Přibíkova syna. Podle jeho slov se do Valencie pro její malé rozměry (4 x 3 metry) kromě
kavalců a malých kamínek již nic nevešlo. Osadníci tedy konali většinu aktivit venku,
přičemž se do srubu často neuchylovali ani při přípravě a konzumaci jídla. K tomuto
účelu využívali buď malé ohniště u chaty, nebo větší několik metrů níže u potoka. Ze
skromného rázu interiéru Valencie rozhodně nevybočoval její vnější vzhled. Prakticky
jedinou ozdobou tohoto objektu, pobitého hoblovanými prkny a vybaveného malou
verandičkou, byl dřevený nápis s názvem chaty, umístěný nad průčelím.47) Obdobně
jako Valencie vzhlížely i další tři trampské sruby, které v údolí Klucné na počátku 30.
let existovaly. Na mysli máme Carmenku, Oregon a Ungelt. Snad nejskromněji působil
Ungelt, neboť jak praví jeho první uživatel Václav Kněžík, v místnosti o pouhých 2 na 2,5
metrů nebylo vůbec nic. Žádné palandy. Spalo se na zemi vystlané slámou, protože nebyly peníze.
Nocležníci v Klucné si tak přes stavbu dřevěných přístřešků udrželi alespoň zpočátku
všechny rysy drsného trampského života a byli vzdáleni typické chatařské rekreaci.48)
V souvislosti se zmínkou o dalších srubech v námi sledované lokalitě se dostáváme
k otázce prvenství toho či onoho objektu. Všechny výše zmiňované Přibíkovy písemnosti
jednoznačně hovoří, že nejdříve trampové založili Valencii. Ve velice krátkém časovém
úseku pak u ní měly vyrůst další tři sruby – Carmenka, Oregon, Ungelt. Skutečnost, že
u zrodu osadního života v údolí Klucné měla stát Přibíkova parta, potvrzuje i Jan Lukáš,
který občas ke svým starým kamarádům na druhou stranu řeky zavítal a později projevil
zájem o nedalekou chatu Ušatých netopýrů.49)
45)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
46)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie.
47)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
48)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…
49)Rozhovory s Janem Lukášem… Prvenství Valencie uvádí již zmiňovaný článek v listě Ahoj na neděli. Autor řádků
nicméně informace čerpal od Přibíka (Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23).
35
Na možnou námitku o tendenčnosti Přibíkových materiálů i Lukášova svědectví
lze poukázat na další informační zdroje dokládající mladší původ Carmenky, Oregonu
a Ungeltu. V prvé řadě vycházíme z okolnosti, že Carmenku zbudoval bývalý člen osa‑
dy Valencie František Kolář spolu s novým příchozím Rudolfem Mladým. Pokud by
v době stavby Valencie již Carmenka existovala, neměl Kolář důvod přespávat v jiném
srubu.50) V případě Ungeltu vycházíme ze svědectví jeho zakladatele Václava Kněžíka,
který založení chaty klade do roku 1932. Přes svůj dřívější zájem o tramping na pravém
břehu Berounky se do těchto končin odhodlal, až když kolem potoka Klucná pulsoval
čilejší víkendový život. Kněžíka pak v rozhodnutí následovali i jeho nejbližší kamarádi
z Višňové: Ladislav Kobza a Stanislav Vajdiš. Výsledkem společné práce těchto trampů
byl již zmiňovaný Ungelt.51)
Mnohem složitější se jeví časové zařazení vzniku Oregonu, neboť všichni účastní‑
ci stavby již před zpracováním této práce zemřeli. Určité řešení však nabízí výpověď
manželky tvůrce objektu Jiřího Trejbala. Ten měl své drahé polovičce kdysi sdělit, že
v době budování Oregonu již Valencie stála. Informace sice neurčuje konkrétní dobu, nic‑
méně stanoví jako nejstarší možné datum založení Oregonu dubnové dny roku 1931.52)
Jelikož se však Přibík v prvních týdnech existence Valencie o jiných chatách v Klucné
nezmiňuje, lze stavbu Oregonu předpokládat nejdříve v květnu téhož roku.53)
Vzhledem ke všem výše uvedeným zprávám se tak lze oprávněně domnívat, že
Přibíkova skupina začala v Klucné stavět svůj přístřešek jako první. Odmyslíme-li
náhodné výpravy trampů, můžeme dobu založení Valencie považovat za počátek osad‑
ního života na pláccích kolem potoka Klucná. Datum vzniku nynější osady Údolí hříchu
se v tomto směru posouvá minimálně k roku 1931.
Nové jméno pro údolí potoka Klucná
Určité pochybnosti při hledání přesného data určujícího počátky osady Údolí hříchu
spočívají ve skutečnosti, že se zde nejprve vytvářely samostatné osady po jednotlivých
chatách. Tak stavbou Valencie vznikla osada stejného jména zahrnující pouze uživatele
daného objektu a v případě Carmenky, Ungeltu a Oregonu tomu nebylo jinak. Všichni
nocležníci kolem Klucné pochopitelně mezi sebou udržovali hluboké přátelství a konali
pravidelné potlachy nejprve v hostinci Na Marijánce a později u Václava Zíky. Vnitřně
však alespoň na počátku měli hlubší vztah k těm, se kterými budovali svůj srub a násled‑
ně se zde dělili o přístřeší.54)
Určitým sjednocujícím stimulem se stal trampský název pro údolí Klucné, který poz‑
ději převzala jako své společné jméno budoucí osada. Možná podoba tohoto názvu se
objevuje v práci Boba Hurikána, a to jako Údolí dýmů. S touto verzí souhlasí i dnešní gene‑
race trampů z Údolí hříchu s tím, že šlo o předválečný název osady vzniklý od nesoucích
se obláčků světlého kouře z místních tábořišť. Objasnění otázky nového názvu však není
tak jednoduchou záležitostí, jak by se dosud mohlo zdát.55)
50)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů; rozhovory s Janem Lukášem…; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
51)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…
52)Rozhovor s Marií Trejbalovou /naroz. 1918/ z 30. ledna 2000.
53)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie.
54)Tamtéž, Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
55)Hurikán, Dějiny…, s. 125-126; rozhovor s Karlem Hudcem…; Bednařík, Údolí hříchu „pokřtili“ baletky I. …
36
Valencie (soukromá sbírka)
37
Osadníci před Carmenkou (soukromá sbírka)
38
Osada skotačí (soukromá sbírka)
Označení Údolí dýmů měl Bob získat při své návštěvě Klucné, přičemž jeho přítomnost
v oblasti dokládá několik informačních zdrojů. Z písemných materiálů jde o podobenku,
kterou Hurikán při své návštěvě daroval Jiřímu Trejbalovi z Oregonu. Na fotografii na‑
psal Jirkovi vřelé věnování s letopočtem 1934. Trejbal měl podle svědectví své manželky
na setkaní dobré vzpomínky, neboť oba jedince pojil hluboký zájem o trampskou hud‑
bu.56) Na rozdíl od Trejbala však Přibíkova parta nadšením z Hurikána neoplývala. Podle
slov Přibíkova syna Bob při návštěvě snědl všechny zásoby, nic k jídlu nepřivezl, zahrál pár
písniček a chtěl si za to nechat zaplatit. Tak odsaď letěl, prostě ho vyhnali.57) Rozdílné reakce
z Oregonu a Valencie se následně projevily v Hurikánově práci Dějiny trampingu, kde
z Klucné popsal jen některé trampy. Ačkoliv Bob Hurikán v lokalitě prokazatelně byl
a setkal se s celou řadou zdejších postaviček, nenachází jeho název Údolí dýmů jak ve
výpovědích pamětníků, tak v písemných pramenech žádnou oporu.58) S největší prav‑
děpodobností lze tedy předpokládat, že Bob ve své knize jen upravil nepříliš romantic‑
ky znějící název, jímž v té době trampové údolí Klucné říkali. Mluvíme o pojmenování
Údolí čmoudu, spjatém se samými počátky Valencie.
V rámci základní výbavy umístili trampové při stavbě Valencie do chaty i kamna.
S těmi však, jak vypráví Přibík ve svém Deníku osady Valencie, nastaly nebývalé potíže.
56)SOkA Rakovník, sbírka fotografií, pohlednice Boba Hurikána; rozhovor s Marií Trejbalovou…
57)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …
58)Hurikán, Dějiny…, s. 125-126. V osobní pozůstalosti Boba Hurikána se však žádný materiál týkající se trampů
v údolí Klucné nenachází (LA PNP Praha, f. Bob Hurikán, vlastním jménem Peterka Josef).
39
S mírnou ironií sděluje, že […] naše kamna ani po delší době stálého rejpání a spravování
nechtěla hořet. Já říkám, že naše kamna, to že je egyptská sfinga. Sfinga, to je mrtvá záhada, naše
kamna, to je snad ještě víc než záhada. Musíme stejně vařit venku, poněvadž tak čoudí, že se musíme stále zdržovat venku, když někdo chce přiložit, tak musí se plížit úplně po zemi, a to jsou ještě
obavy, že nemá-li gáz-masku, tak se může otrávit. Jak říkám, úplná záhada.59) Nepříjemnosti
kolem zatápění kamen ve Valencii tak nakonec daly jméno celému místu, kdy se údolím
potoka skutečně valily oblaka čmoudu.60) Nový název Údolí čmoudu sice příliš nepostiho‑
val nadšení zdejších nocležníků pro westernovou romantiku, avšak mezi rakovnickými
trampy nalezl zalíbení a plně se ujal. Na rozdíl od Hurikánova Údolí dýmů znal tuto verzi
názvu jak Jan Lukáš, tak Václav Kněžík. Při srovnání jejich svědectví s názory dnešních
osadníků z Klucné pak můžeme vycítit možná úskalí orální historie, kdy hodnověrnost
té či oné výpovědi výrazně vzrůstá až při existenci písemných důkazů.61)
Společný název pro okolí Valencie, Carmenky, Oregonu a Ungeltu se tak stal určitým
katalyzátorem pro postupné splývaní těchto osad v jedinou, nesoucí název Údolí čmoudu.
Před dokončením tohoto procesu, pochopitelně závislého v prvé řadě na mezilidských
vztazích, se však objevilo nové jméno – Údolí hříchu. Současná generace z Klucné klade
vznik tohoto názvu až do 50. let 20. století, kdy sem pro kulturní obohacení jednoho
potlachu přijela skupina baletek z kladenského divadla. Dívky pak pobytu v přírodě
využívaly především ke zkrásnění svého těla nasbíráním co největšího množství sluneč‑
ních paprsků. Pro rovnoměrné zbarvení pleti chodily po osadě co nejméně oděné, což
vyvolávalo pohoršení roztockých občanů. Nespokojené místní obyvatelstvo tak začalo
lokalitě říkat Údolí hříchu. Trampové z Klucné se následně rozhodli přijmout hozenou
rukavici a hanlivé označení akceptovali jako nový název osady.62)
Na rozdíl od svědectví současné generace osady posouvá jedna ze tří zmiňovaných
Přibíkových kronik vznik nového jména hluboko do období první republiky. Z fotografií
a stručných popisků vyznívá, že nejpozději v roce 1932 užívali nocležníci z Klucné pro
okolí chat názvu Údolí Velkého hříchu v Zemi úsměvů, přičemž v následujícím období
trampové poněkud obsáhlé označení zkrátili.63) Vedle údajů z písemného pramene nám
celou záležitost ještě dokresluje výpověď Přibíkova syna. Podnět k novému jménu dalo
sblížení místních trampů s prostitutkami, které mělo neradostné následky. Kluci z jed‑
né chat si na víkend pozvali tyto děvy lehčích mravů, a co čert nechtěl, pohlavně se
od nich nakazili. Nepříjemná zkušenost některých osadníků tak dala vzniknout honos‑
nému a květnatému názvu Údolí Velkého hříchu v Zemi úsměvů, ačkoliv neměla mnoho
společného s westernovou romantikou a na postižených zřejmě nebylo dlouho možno
spatřit veselou tvář.64) Přes nové pojmenování užívali po léta první republiky trampové
často i starého názvu Údolí čmoudu, jak o tom svědčí Jan Lukáš a Václav Kněžík. Možná
k definitivnímu vítězství označení Klucné a osady jako Údolí hříchu došlo až po návštěvě
kladenských baletek.65)
59)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie.
60)Bednařík, Pravda o Údolí hříchu (2. část)…
61)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…; rozhovory s Janem Lukášem…
62)Rozhovor s Karlem Hudcem…; Bednařík, Údolí hříchu „pokřtili“ baletky I. …
63)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.
64)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …; Bednařík, Pravda o Údolí hříchu (2. část)…
65)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…; rozhovory s Janem Lukášem…
40
Boj proti Kubátovu nařízení
Vytvoření společného názvu oblasti však bylo pouze jedním z aspektů postupného
sjednocování osad kolem potoka Klucná. Závažnějším stimulem vycházejícím z přiroze‑
ných lidských vztahů a především z kamarádské soudržnosti se stala volba společného
šerifa, kdy Karel Přibík převzal tuto funkci nejen v rámci Valencie, ale v průběhu dvou
let i za ostatní chaty. Současně se však zde změnilo označení vůdce osady z běžného
šerifa na starostu. Důvodem nebyl menší zájem místních trampů o atmosféru Divokého
západu, ale Přibíkova charakterová vlastnost. Podle svých kamarádů do všeho zbytečně
strkal nos a moc se staral o vnitřní záležitosti jiných osadníků. Trampové z Klucné mu
proto začali říkat starosta, což se rovněž výborně hodilo k jeho vůdčímu postu.66)
Vedle prohlubování přátelských vztahů na základě běžného trampského života posi‑
lovala sjednocovací trend v Klucné rovněž potřeba společně se vyjádřit proti názorům
a návrhům omezujícím svobodu volného táboření. Konkrétně se zde dotýkáme celospo‑
lečenských událostí spjatých s vyhláškou zemského prezidenta Hugo Kubáta. Všeobecně
se šířící tramping vyvolával na přelomu dvacátých a třicátých let u části veřejnosti stále
větší nevoli. Na základě výstřelků některých jednotlivců byli příznivci svobodného tou‑
lání po nekonečných dálkách paušálně označováni za mravní zpustlíky, ničitele přírody
a za hrozbu pro řádně organizované turisty. V politické rovině se pak tato stanoviska
odrazila ve zmíněné Kubátově vyhlášce, která od 20. dubna 1931 přinášela trampingu
určitá omezení.
Podle jednotlivých ustanovení došlo k zákazu koupání s výjimkou vyhrazených míst,
pobíhání v plavkách mimo koupaliště nebo nošení zbraní bez zbrojního pasu. Nejcitlivěji
se však dotkla vyhláška života trampů v bodě, kde zapovídala společné táboření nese‑
zdaných mužů a žen. Nařízení zvedlo ze strany trampů rozsáhlou vlnu protestů, mezi
nimiž nechyběly ani masové manifestace konané jako potlachy. Pro organizování jednot‑
livých forem odporu vznikl Trampský obranný výbor (dále jen TOV), mající blízko ke
komunistům. V následujícím bouřlivém vývoji získal TOV přes částečnou nevoli trampů
sympatizujících s jinými politickými stranami podporu většiny osad v celém státě. Daná
skutečnost sice stoupencům svobodného táboření umožňovala koordinovat své kroky,
na druhou stranu však ohrožovala jeden z principů trampingu odmítající organizační
svázanost. Nebezpečí, že se obdivovatelé volného toulání vrátí zadními vrátky k tomu,
od čehož kdysi utekli, nebylo zcela nereálné. Osobní přístup většiny trampů k hodnotám
svého životního stylu dokázal nicméně dané riziko překovat.67)
Značně citlivý spor o oprávněnost Kubátova výnosu se pochopitelně dotkl i rakovnic‑
kých trampů. Bez jejich odezvy rozhodně nemohl zůstat článek publikovaný 1. dubna
1931 v místním tisku, kde se obdivně hovoří o vyhlášce zemského prezidenta s tím, že
[…] hlavně však je třeba omeziti účast na volném táboření, která ponechána sama sobě, propadá
úplně morální zkáze. Chtějí-li si mladí lidé tábořiti, tedy jejich místo je v organizacích skautských,
sokolských, v Ymce a klubu turistů.68)
V odpovědi zaslané osadou Ušatých netopýrů vyznívá v obhajobě trampingu silně
sociální podtext: Něco co vyrostlo přes takový odpor, jaký byl kladen trampingu, nemůže býti
zakázáno. Pane, znáte ty zlaté kluky, kteří v sobotu vezmou chlebas, do něj za 5 Kč buřty a jedou
66)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů; Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934,
č. 32, s. 23; Bednařík, Pravda o Údolí hříchu (2. část)…
67)K problematice zápasu trampů proti Kubátově vyhlášce nejlépe: Morkes, František: Trampské hnutí ve středních
Čechách. SSH 12, 1977, s. 55-67. Základní údaje též: Kössl – Waic, Český…, s. 37-61.
68)K trampské otázce. RN 2, 1. dubna 1931, č. 14, s. 3.
41
ven se svou skvav? Znáte ty kluky, jimž jest kamarádství nade vše? Ti hoši a děvčata neničí
přírody, poněvadž ji mají rádi. Neviděli jsme a ani Vy jste ještě nemohl vidět trampa, který by si
nesl domů větve a skoro celé stromy. Ale viděli jsme jiné, kteří jeli z nějaké své parády: Holky byly
samá kytka, muzikanti samá kytka a všude, kam ses podíval, viděl jsi polámané květiny. A což
teprve civilisté. Měl jsem strach, že jedna paní neprojde do vlaku, jaký měla púket, a to ještě tvrdila, že hrozně miluje přírodu a hlavně kytičky.
My jsme chudí kluci, my nemůžeme jeti k moři, nám stačí jeti kousek za město a křivoklátské
lesy se nám změní v kanadské pralesy, říčka Mže v zlatonosnou řeku. Jsme veselí, nevázaní, ale
jen mezi sebou. Jdeme-li do hostince, neobtěžujeme. Celých šest dnů jest člověk sešněrován vaším
společenským řádem, proč by v neděli nemohl být volným? Synkové továrníků, velkoobchodníků
a všech možných finančních nabobů vezmou auto, najmou holky z masérských salonů a jede se. Ne
již do hotelu, ale na tramp, vlastně na „Weekend“. Toho si nikdo nevšimne, poněvadž jsou to páni
v autu. Mají s sebou spoustu peněz a mohou si něco dovolit. Já, jdu-li se svým děvčetem do lesa,
a nemám-li chajdu ani auto, činím přestupek proti mravopočestnosti, jsem „bílá bestie, hnusný
tramp“. Ovšem, jsem oblečen v šatech, které nemají puky a moje skvav není napudrovaná. Jdeme
lesem v ruku v ruce a rozumíme si. Jsme si kamarádi. Neuznáváme falešnou měšťáckou morálku.
[…] Chceme-li tábořit, nepůjdeme do spolků, z kterých jsme utekli. Nedostanete nás již do řad,
kde bychom fangličkou dělali parádu a vytrubovali si na cestu trumpetičkou. Nebudeme si hrát
na vojáčky. Nechceme legitimace. Nám je milejší kamarádské srdce, praporem jasná tvář děvčete
a trubkou volání naší krve k boji za spravedlnost.69)
Pokud se kluci z osady Ušatých netopýrů domnívali, že svým vyznáním lásky k pří‑
rodě budou pro druhou stranu akceptovatelnější, velice se mýlili. Následná odpověď
na jejich článek musela vyrazit dech snad všem rakovnickým trampům. Především se
jednalo o reakci na stať o rozdílnosti mezi chudým trampem vedoucím do přírody dív‑
ku svého srdce a synem továrníka jedoucím na výlet s prostitutkami. Oponent osady
Ušatých netopýrů v této souvislosti ve své podstatě napsal, že mladík v autě s lehkými
děvami je pro něj přijatelnější, protože nepůsobí svým zjevem a vystupováním takové
pohoršení jako trampové. Přesněji řečeno, syn továrníka k uspokojení svých požitků při‑
stupuje pro okolí mnohem citlivěji než obyčejný tramp. V celé záležitosti tak prý nejde
ani tak o ničení přírody, a tedy i zmiňovaných otrhaných květin, jako o mravní deka‑
denci vyvolanou trampingem. Argumentace příspěvku zapůsobila na osadu Ušatých
netopýrů natolik ohromujícím způsobem, že od další diskuse upustila.70)
Celý spor sledoval také Karel Přibík. V době, kdy vychutnával první dny na právě
dostavěné Valencii, mu zkalilo radost z vlastní chaty nepochopení, s jakým se jeho kama‑
rádi z Měsíčního údolí v reakci na článek setkali. Se silným rozladěním proto k zápisu
o budování Valencie napsal: Nevím, ale jest tolik lidských povah, každou bych snad po úvodu dovedl chápat, ale nechápu to, jak člověk, který trampa nikdy nepoznal, nepoznal trampingu
a vekkendu [!], jak může celou věc odsoudit a nazvat trampy zpustlou sběří a jejich chaty a bydlení
v lese nazvat útulkem na výkon pustých orgií. Vím, že člověk jest nádoba špatností, ale chybujeme
přece každý. Jeden má rád vdolky, jiný zase holky. Proč tedy někoho těsnat do uličky, která pro
něho není a která mu nehoví.71)
Osobní vyjádření v kronice však nebylo jediným Přibíkovým krokem ve sporu o posta‑
vení trampingu a neoprávněnosti Kubátova nařízení. Spolu s ostatními nocležníky
v Klucné se postavil za aktivity TOV. Toto rozhodnutí následně zveřejnil časopis Tramp,
69)Trampská otázka. RN 2, 24. dubna 1931, č. 17, s. 3-4.
70)Tramping. RN 2, 1. května 1931, č. 18, s. 3.
71)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník osady Valencie.
42
kde se mezi osadami stojícími za danou organizací objevuje i Údolí čmoudu. Skutečnost,
že zde jako osada nevystupují jednotlivé chaty, ale celé údolí, ukazuje na postup sjedno‑
covacího procesu. Bouřlivá atmosféra patrně dokázala znásobit prohlubující se vztahy
mezi všemi trampy z plácků kolem potoka Klucná.72) Dotvoření společné osady nicméně
patřilo k záležitostem trvajícím několik let. K dané otázce přináší zajímavé svědectví
dílo spisovatele Miroslava Nováka, který přibližuje své první setkaní s trampy z Klucné
v roce 1934. V této souvislosti hovoří o partě z osady Oregon, přičemž ve výčtu uvádí
i uživatele dalších chat. Novákova slova tak dokreslují pozvolnost vzniku osady Údolí
čmoudu či hříchu. Současně tak ukazují na spekulativnost při určování přesné datace
založení osady dnes nazývané Údolí hříchu.73)
Uvedená skutečnost, že trampové z Klucné veřejně podpořili TOV, stojí za pozor‑
nost i z hlediska jejich politického zaměření. Na rozdíl od řady jiných osad se nocležníci
z Klucné snažili vyhýbat o sobotách a nedělích diskusím o té či oné straně. Přesněji řeče‑
no, osada Údolí hříchu vždy zdůrazňovala svoji apolitičnost. Důvod tkvěl v naprosto
odlišných politických názorech jednotlivých členů osady, takže případný rozhovor na
dané téma mohl ohrozit jejich kamarádské vztahy. Přes tento fakt ale společný zájem na
odstranění Kubátova nařízení přiměl milovníky svobodného táboření v Klucné postavit
se za TOV, orientující se na určitý politický subjekt.74)
V praxi se nakonec Kubátova vyhláška stejně obcházela. Podle svědectví Václava
Kněžíka nechali zdejší trampové pro své kamarádky zhotovit falešné oddací listy.
Sporadická účinnost v reálném životě spolu se vzrůstajícími protestními aktivitami
nakonec v roce 1935 přispěla ke zrušení uvedených zákazů.75)
První chvíle života osady
Rozhořčení trampů nad kritickým tónem jejich oponentů nezpůsobilo vědomí vlastní
výlučnosti a bezchybnosti, což následně třeba dokázaly okolnosti vzniku názvu Údolí
hříchu. Popuzovala je však skutečnost, že výstřelky jednotlivců znevažující pravé princi‑
py trampského života vydávala část společnosti za běžné chování přívržence nezávislé‑
ho toulání. O adekvátním jednání většiny rakovnických trampů alespoň v období první
republiky svědčí přístup místních občanů. Zdejší majitelé pozemků a členové obecných
samospráv se totiž k trampům stavěli vesměs pozitivně a pronajímali jim místa na stav‑
bu chat.
Rakovničtí trampové přitom měli oplývat drsnějším humorem, který překvapil i řa‑
du jejich přátel z jiných měst. Celá záležitost se ale odehrávala pouze mezi samotnými
trampy a ostatní obyvatelé tím nebyli obtěžováni. Obdivovatelé westernové romantiky
provozovali snad na všech tábořištích státu svůj specifický druh zábavy, spočívající ve
vzájemných vtípkách a naschválech. Mluvíme o tzv. kanadských žertících. Na osadách
rakovnických trampů však měly být formy kanadských žertů zvlášť tvrdé, takže na toto
72)Seznam dalších osad, které jdou za TOV. Tramp 3, 1931, č. 35, s. 12.
73)Miroslav Novák se stejně jako jeho blízký přítel Ota Pavel zaměřil ve svých dílech na oslavu života v pod‑
manivé kráse řeky Berounky (Novák, Miroslav: Půl století s tebou řeko milovaná. Rakovník 1995, s. 10; rozhovor
s Miroslavem Novákem /naroz. 1919/ z 2. února 2000). Složitost celého problému dokresluje fakt, že v době setkaní
Nováka s trampy z Oregonu vychází již citovaný článek, kde se jednoznačně hovoří o Údolí hříchu (Křivoklát.
Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23).
74)Rozhovor s Karlem Přibíkem ml. … Apolitičnost osady z Klucné dokládá i svědectví Boženy Chmelerové, která
od roku 1934 začala jezdit do chaty Oregon (rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999).
75)Rozhovor s Václavem Kněžíkem…
43
Zpočátku se volejbal hrál přímo na cestě (soukromá sbírka)
nebezpečí upozorňovali v prvních týdnech roku 1931 hosté z jednoho potlachu na strán‑
kách trampského tisku.76)
Konkrétní popis kanadských žertíků prováděných rakovnickými trampy však větši‑
nou již zapadl v zapomnění času. Jednu z mála výjimek nám přiblížil Jan Lukáš, a přes­
tože šlo o mírnější způsob kanadského žertu, má zde svůj význam již pro jeho aktéry.
K události došlo na Valencii, kam Přibík dovezl pro sebe a kamarády upečené kůzle.
Ostatní osadníci nedbaje úcty k úřadu šerifa však Přibíkovi tento pokrm sebrali, jeho
samého přivázali ke kůlu a dávali mu jen přivonět. Přes vytrpěná muka však nakonec
Přibík o svůj díl kůzlete nepřišel. Můžeme více než předpokládat, že Přibík na své trýz‑
nitele vymyslel adekvátní odplatu.77)
Kanadské žertíky samozřejmě nelze považovat za jedinou zábavu osadníků z Údolí
hříchu. Avšak, jak jsme se již zmínili v souvislosti s Višňovou, limitovala možnosti vyžití
v prvé řadě skutečnost jednoho nepracovního dne v týdnu. V době prohlubující se hos‑
podářské krize sice zůstávali na osadách někteří nezaměstnaní kluci i mimo víkend, šlo
však vesměs o jednotlivce, kteří se v prvé řadě museli starat o vlastní přežití. Ve volném
čase proto většinou chodili za jídlo vypomáhat k místním sedlákům. Vlastní osadní život
se tak v každém případě rozběhl až o sobotním podvečeru. Stejně jako na Višňové trávili
trampové v Klucné zbytek prvního dne na osadě v družném kolektivu u táborových
ohňů. Jestliže pak měli u sebe nějaké peníze, vyrazili do některé z místních hospod, kam
směřovali i své potlachy. Zatímco zpočátku organizovala osada Údolí hříchu potlachy
na Marijánce, od sklonku první poloviny třicátých let je přesunula na louku k hostinci
76)Kamarádům ze severu a z Rakovníka. Tramp 3, 1931, č. 18, s. 13.
77)Rozhovory s Janem Lukášem…
44
Václava Zíky. Do této doby pak spadají první hudební akce, které v zimních měsících
pořádali nocležníci z Oregonu pro širokou veřejnost v Rakovníku.
Obdobně jako kulturní aktivity se v Údolí hříchu pěstoval sport. Nedělní dopoledne
pořádali místní trampové často výlety do okolí nebo vstoupili do sportovního klání. Na
počátku života osady se nejčastěji hrál špaček a volejbal, a to buď v blízkosti chat na
silnici do Karlovy Vsi, nebo na loučce u Zíkova hostince. Populární zápasy s jinými osa‑
dami či s roztockou omladinou však byly až záležitostí konce první poloviny třicátých
let. Kamarádi z Údolí hříchu museli zpočátku řešit celou řadu úkolů souvisejících se
vznikem osady, jako úpravu přístřešků a jejich okolí, a proto jejich činnost na společen‑
ském a sportovním poli teprve nabírala dech.78)
Závěr
Hledání konkrétní podoby vzniku osady Údolí hříchu, respektive všech okolností
ovlivňujících její zrod, komplikuje citelný nedostatek písemných pramenů. Úsilí o zapl‑
nění této mezery prostřednictvím vzpomínek pamětníků přináší leckdy jen částečné
poznatky. Přes dané úskalí však lze alespoň vytvořit rámcový model událostí předchá‑
zejících založení osady a jejich zařazení do kontextu vývoje trampingu v obecné rovině.
V prvé řadě zde otevíráme otázku, zda se více blíží reálné skutečnosti historie
založení osady uchovávaná její současnou generací, nebo spíše písemné prameny Karla
Přibíka, podepřené výpověďmi některých pamětníků. Jednoznačný příklon ke svědec‑
tví Přibíkových materiálů neznamená samo o sobě degradaci a totální odmítnutí druhé
verze. Musíme ji vnímat ve smyslu novodobé pověsti s řadou důležitých faktů, které se
v jiných informačních zdrojích neobjevují. Navíc akceptování Přibíkových písemností lze
s ohledem na jejich subjektivní charakter přijmout jen s vědomím možné tendenčnosti.
Získané údaje a nastíněné závěry však vnímám jen jako odrazový můstek k dalšímu
studiu. V této souvislosti můžeme očekávat existenci jiných ústních i písemných pra‑
menů, které mají k danému problému co říci, a publikování práce snad přispěje k jejich
zpřístupnění. Zodpovězení mnohých otázek, především v oblasti vzájemných kontak‑
tů osad, se však neobejde bez paralelních monografií v různých částech republiky. Vše
samozřejmě záleží na možnostech použití jednotlivých informačních zdrojů, jako napří‑
klad žijících pamětníků či soukromých písemností.
78)Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie; rozhovor s Václavem Kněžíkem…; rozhovory
s Janem Lukášem…; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …; rozhovor s Marií Trejbalovou…
45
46
Jan Černý
Registra městských
hospodářů v Rakovníku
Příspěvek k dějinám správy a hospodářství města 16. století
Při zkoumání fondu Archiv města Rakovníka zaujme badatele vcelku rozsáhlý soubor
městských knih ze 16. století. Ten není pro ostatní města v takovém stupni zachovalosti
příliš obvyklý a v jistém smyslu zaujal už v 80. letech 19. století Zikmunda Wintra. Kromě
zdejších regionálních badatelů, jejichž činnost končí v polovině 20. st. (po Wintrovi mám
na mysli Františka Levého, Jana Rennera a Miroslava Görtlera), se jimi nikdo podrobněji
nezabýval a v tomto ohledu dosud čekají na zhodnocení a další badatelské vytěžení.
Mezi velkým množstvím materiálu jsem pro tuto studii vybral dva svazky dochova‑
ných register městských hospodářů ze 16. století, které se pokusím interpretovat a zasa‑
dit do kontextu vývoje města v této době. Přiznám se, že výběr byl do jisté míry náhodný.
Malý badatelský zájem ponechal valnou část městských knih jen napospas času, a tak při
současném pořádání Archivu města Rakovníka a novém roztřídění uvedeného materiá‑
lu vyvstává množství badatelských témat a nápadů, jejichž pouhá konkretizace spojená
s problematikou starší části fondu by si vyžádala samostatnou studii.
Jak lze očekávat, z uvedených badatelů si významu úřadu městských hospodářů
prakticky nikdo nevšiml. Levý uvádí ve svých dějinách Rakovníka pro 16. století pou‑
ze dva správce obecních statků,1) kterými v jistém ohledu myslel i městské hospodáře,
někdy v pramenech takto nazývané.2) Podrobněji se o jejich činnost a úlohu v městském
hospodářství nezajímal. Podobně je na tom Jan Renner ve svých pracích věnovaných 16.
století. Používá však dochovaná registra městských hospodářů pro rekonstrukci každo‑
denního života obce.3) Ani Zikmund Winter se ve své rané studii k Rakovníku 16. století
podrobněji systémem a fungováním obecních komisí nezabývá, omezuje se pouze, jako
ostatní autoři, na zběžný výčet některých městských úřadů, mezi nimiž jmenuje i měst‑
ské hospodáře.4)
Fungování obdobného úřadu v českých městech shrnul nedávno Bohumír Roedl ve
své přehledné práci zaměřené na vývoj novověké městské správy v Lounech.5) Členy této
komise nazývá městskými úředníky a předpokládá, že měli obdobu ve všech králov‑
ských městech. V Kutné Hoře vystupují pod názvem obecní hospodáři a v Domažlicích
1) Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 138.
2)Například: SOkA Rakovník, f. AMR (dále jen AMR), neuspořádáno, Registra purkmistrů 1557-1565. Základními pra‑
meny pro tuto studii mi byla vedle register městských hospodářů především registra purkmistrů, dochovaná
pro 16. a 17. století, radní protokoly a knihy obecních počtů (příslušné citace v konkrétních případech viz níže).
Všechny tyto prameny jsou uloženy v SOkA Rakovník ve fondu AMR. Ze stylistických důvodů používám
vedle termínu registra purkmistrů i označení purkmistrovské rejstříky.
3)Nejvýznamněji: Renner, Jan: Rakovník v 16. století za stavebního rozmachu. Rakovník 1933.
4) Winter, Zikmud: Rakovník století šestnáctého. ČČM, zvl. roč. 57, 1883, s. 464.
5) Roedl, Bohumír: Vademecum městské správy v Lounech v letech 1573-1727. Louny 2004, zvl. s. 40 nn.
47
jakožto důchodníci.6) Jejich role však spočívala ve výjimečném postavení vůči ostatním
městským komisím, neboť od nich přejímali vybrané peníze. Byli tedy zodpovědní za
obecní důchody. V Rakovníku však musíme úlohu městských hospodářů přesunout do
jiné kategorie, kterou zčásti vystihuje uvedený obrat F. Levého, neboť se starali o obecní
majetek, respektive pouze o vybrané obecní statky a zařízení. Zbývá pak otázka, které
komisi či jakým úředníkům v Rakovníku příslušela role obecních důchodníků, jež by
vybírali peníze od ostatních komisí, a dohlíželi tak na stav důchodu obce. Teprve od
počátku 30. let 17. století se v Rakovníku objevují úředníci nad obecními důchody, jimž
můžeme tuto roli přisoudit.
Ani z další sekundární literatury věnované okolním městům příliš mnoho údajů
k naší problematice nenačerpáme. Důvodem je jistě špatná dochovanost písemných pra‑
menů ve fondech městských úřadů 16. století. To ostatně konkrétně zmiňuje i B. Roedl
pro Louny, kde se knihy počtů městských úředníků nedochovaly.7) Pouze všeobecné
informace nalezneme pro města Beroun, Příbram či Slaný.8) Pro Slaný máme uvedeny
úředníky nad obecními důchody a dvorem, kterým autor studie K. Křesadlo přisuzuje
významnou úlohu, podobně jako Antonín Haas úředníkům k důchodům obecním nebo‑
li úředníkům důchodním pro město Velvary.9) Zde se starali o veškeré městské hospo‑
dářství, včetně koupě a prodeje obecního majetku, vyplácení obecních dluhů či sirotčích
peněz. Jejich role a postavení se tak od městských hospodářů v Rakovníku 16. století
lišily.
Dva svazky register
Registra rakovnických městských hospodářů se dochovala jen ve dvou svazcích, kte‑
ré navíc na sebe chronologicky nenavazují. Jde tedy v podstatě o část zápisů, přímo
dokládajících činnost tohoto úřadu. Knihy jsou účetního charakteru, sloužily k evidenci
příjmů a výdajů těchto městských úředníků.
Starší dochovaný svazek (dále svazek A) lze datovat lety 1533-1566, avšak jedná
se o uměle vytvořený soubor přinejmenším tří drobnějších složek, které scelil rakov‑
nický archivář Jan Renner někdy na přelomu první a druhé třetiny 20. století.10) První
složka se týká let 1533-1540, zahrnuje 36 folií, z toho 27 popsaných. Jejich rozměry jsou
10,5 x 32,5 cm. Druhou složku nelze přímo datovat, avšak týká se patrně roku 1563.
Tvoří ji 24 folií, jejichž rozměr je poněkud menší – 10,5 x 30,5 cm. Poslední část pochází
z let 1565-1566, má 26 folií a rozměry 11 x 32 cm. Renner všechny tři sešity svázal v jeden
celek, a utvořil tak společný soubor o rozsahu 86 folií, kde chybí zejména léta 1541-1562.
To je vcelku značná mezera. Soubor má novou vazbu a desky ze 30. let 20. století.
Nejstarší rok zaznamenaný v registrech (1533) přináší jména dvou úředníků – Jana
Nábožného a Simona Tonsora (Postřihače). Úředníci tedy byli od počátku, jak je obvyk‑
lé, dva a ve třicátých letech 16. století jsou nazýváni jako officiales pretorii, hospites pretorii,
6)K tomu známé práce M. Bisingerové a P. Mužíka, citované mj. v Roedlově publikaci v pozn. č. 115.
7) Roedl, s. 40.
8) Tošnerová, Marie: Městská správa a hospodářství v Berouně v polovině 16. století. Minulostí Berounska 1, 1998, s. 9-20;
Polák, Stanislav: Vývoj městské správy v Příbrami do roku 1850. Podbrdsko 1, 1966, s. 35-73; Křesadlo, Karel: Správa
a soudnictví ve Slaném v polovině 16. století. SSH 10, 1975, s. 173-182.
9) Haas, Antonín: Městské zřízení ve Velvarech před třicetiletou válkou. SSH 4, 1969; Křesadlo, c. d.
10)AMR, neuspořádáno, Registra městských hospodářů 1533-1566, bez sign. (dále svazek A). Jan Renner přiřadil tomuto
svazku dnes již neplatné číslo 132.
48
Registra městských hospodářů – zápisy z let 1534-1535 (SOkA Rakovník)
49
úředníci jinak hospodáři domu obecního či auředníci domu obecního aneb rathauzu.11) Termín
úředníci domu obecního se pak pro toto desetiletí ustálil, avšak pro rok 1559 vystupuje
tento úřad jako paralelní k městským hospodářům a poté městští hospodáři mizí. Už
od počátku šedesátých let však znovu vystupuje pevný výraz městští hospodáři, který
se posléze udržel, naopak mizí termín hospodáři domů obecních. V sedmdesátých letech
je výraz městští hospodáři občas nahrazen termínem městští úředníci.12) Přesně vymezit
kompetence a vztah mezi městskými hospodáři a správci obecních domů nelze. Více se
k tomu vyjadřuji níže. Ze zápisů je také patrné, že městští hospodáři byli voleni na dobu
jednoho roku, v praxi se jejich funkční období překrývalo s vládnutím městské rady. Ani
v tomto zde nespatřujeme oproti jiným městům či komisím žádné specifikum.
Mezerovitost svazku A se projevuje navíc v neúplných účtech. Na jednotlivé listy
se ještě nezanášely mezisoučty, jak se to dělalo v pozdějších letech, a v registrech chybí
závěrečná vyúčtování. Prostým součtem jednotlivých položek tak nemusíme dojít ke
konečnému číslu, které by ukazovalo na celkovou částku příjmů a výdajů městských
hospodářů za určitý časový úsek.
Mladší dochovaný svazek register městských hospodářů (dále svazek B) zahrnuje léta
1589-1597 a od staršího je poněkud odlišný.13) Zápisy se předně nevkládaly do drobných
složek či na volné listy, z nichž později uměle vznikaly víceméně chaotické soubory, ale
již do řádné objemné městské knihy. Ta se dochovala s původní vazbou a papírovými
deskami potaženými koží, která nese renesanční ozdoby vtlačené pomocí válečku. Mimo
jiné zahrnují medailónky s antickými literáty (Ovidius, Vergilius, Cicero).14) Kniha ještě
nebyla nikdy restaurována. Nese původní název Registra hospodářův městckých a zahrnu‑
je 197 folií, které mají rozměry 16 x 40 cm.
Také účetní zápisy mají v mladším svazku odlišný, složitější a více typizovaný cha‑
rakter. Starší vklady ve svazku A ze třicátých let jsou jednoduché, prakticky se dělí pou‑
ze na příjmy a výdaje s konkrétními položkami. V osmdesátých a devadesátých letech
jsou ve svazku B pokaždé nadepsány jednotlivé položky předem podle konkrétních
zdrojů příjmů a vydání (pivovary, posudné, obecní domy, dříví na věž a do šatlavy,
pronájmy apod.). Specifická a nejobsáhlejší je vždy položka rozličné potřeby městské, které
se dotknu podrobněji níže a která obsahuje každodenní výdaje především na údržbu
obecních objektů a zařízení. Každý účetní rok je pak zakončen závěrečným vyúčtováním
a zprávou či potvrzením (kvitancí) o přeplatcích a převodu peněz do městské pokladny
či na další městské hospodáře.
Úloha městských hospodářů v Rakovníku ve 30. a 60. letech
16. století
Dospěli jsme tedy pro 16. století zatím k obecnému a nikoli překvapivému závěru, že
městští hospodáři byli voleni zpravidla dva, a to na dobu jednoho roku. Toto období se
mohlo prodloužit a záviselo na tom, kdy se vystřídala městská rada a jak byla ochotná
provést nové obsazení obecních komisí. Závažnější však bude stanovit okruh správní
11)Tamtéž, fol. 16v, 19r, 22v, 25r.
12)AMR, neuspořádáno, Registra purkmistrů 1557-1565 a 1568-1574, bez sign.
13)AMR, neuspořádáno, Registra městských hospodářů 1589-1597, bez sign. (dále svazek B). Jan Renner přiřadil tomuto
svazku dnes již neplatné číslo 51.
14)K renesančním ozdobám na rakovnických městských knihách Görtler, Miroslav: Husovy reliéfy na rakovnických
knižních vazbách ze 16. století. VMS 33, 1948, s. 17-44.
50
působnosti těchto komisařů. Vzpomeneme-li na označení Františka Levého pro obdob‑
ný úřad jako správce obecních statků, vystihneme tak úlohu těchto úředníků. Je však třeba
hned zpočátku konstatovat, že městské komise byly dosti variabilní a měnily se často
podle potřeby.
Již na počátku 16. století vystupují v pramenech hospodáři neboli úředníci domu obecního, kteří se jistě starali o určené obecní stavby, přinejmenším o radnici, která sama o sobě
představovala větší městské hospodářství.15) Teprve od konce padesátých let, jak jsme
zmínili, nacházíme pojem městští hospodáři.16) Ti se tehdy také starali o obecní majetek,
avšak jak ještě ukážeme, jejich působnost se brzy omezila na radnici, snad v souvislosti se
vznikem dalších úřadů, mezi které se dělila správa obecních statků. V purkmistrovských
registrech tak vystupují k roku 1558 vedle hospodářů obecních domů i hospodáři měst‑
ští. Tato situace trvala do roku 1561, kdy se působnost městských hospodářů postupně
rozšiřovala i na další obecní stavby a úřad správců obecních domů mizí. Vedle toho
fungovala uvedená řada úřadů, které se staraly o další vymezené okruhy městského
majetku – mlýny, rybníky, městské zdi apod. Kompetence se často prolínaly.
Také z nejstarších zápisů pro první polovinu 30. let 16. století vyplývá, že působnost
úředníků obecního domu, kteří se na sklonku padesátých let měnili v městské hospodá‑
ře, se tehdy omezovala na správu radničního domu (rathauzu). Vyvstává tak závažný
problém týkající se rakovnické radnice, který není pro první dvě třetiny 16. st. jednoznač‑
ně vyřešen. V interpretaci se dostal nejdále Jan Renner; v případě jeho díla obecně platí,
že je ve svých závěrech spolehlivý jen zčásti, avšak až dosud prošel největší množství
materiálu a lze mu v tom prozatím jen stěží konkurovat.17) Renner nadnesl v roce 1933
problém, že až zhruba do přelomu 50. a 60. let 16. st. není jisté, kde v Rakovníku rathauz
stál, tedy kde se nalézala hlavní městská úřadovna. S ní byly spojeny i další důležité
místnosti a funkce pro celou obec, neboť v rathauze se nacházel obecní pivovar, sladov‑
na, kašna a samozřejmě šatlava.18) Později provedl Renner hlubší průzkumy písemného
materiálu a dospěl k několika upřesněním. Základním pramenem mu byla vedle berních
knih registra hospodářů, která však necituje a nezamýšlí se ani nad způsobem správy
tohoto objektu.19)
Renner předně kritizuje určení Františka Levého, že původní rathauz, který stál
v okolí kostela, byl přenesen roku 1515 na náměstí, kde v místě dnešní radnice vznikl
pro tento účel gotický dům.20) Rakovnický archivář předpokládá, a dokládá to různými
zápisy z městských knih, že radnice se přenesla někdy před rokem 1534 ze západní části
Zákostelí, tedy ze sousedství kostela, do kamenného domu pod Vysokou bránou. Později
však interpretaci opravil a ve svém nepublikovaném strojopise nazvaném Radnice se
pokusil doložit, že na předpokládaném tržišti pod pozdější Vysokou bránou (postave‑
nou až na poč. 16. stol.) stála radnice už ve druhé polovině 15. století (jistě v r. 1486).21)
Zde se úřadovalo minimálně do požáru sousedního Šejbalova domu r. 1528, který rad‑
15)Například Rejstřík hlavních počtů 1515-1532. K roku 1515 je tu uveden pouze jeden auředník domu obecního a pivovaru Martin Slivka. K roku 1519 se vyskytují dva auředníci a hospodáři domu vobecního Štěpán Cvrček a Mikuláš
Kožišník. Cvrček v této funkci působil s některými přestávkami přinejmenším do konce třicátých let.
16)Například Registra purkmistrů 1557-1565.
17)Renner, Jan: Rakovník 16. století za stavebního rozmachu. Rakovník 1933, zvl. s. 73-98.
18)Jaroslav Čech si ve své populární práci Rakovník. Radnice. Rakovník 1995 tohoto nejstaršího období nevšímá
a zajímá ho až současná stavba, pocházející z 18. století.
19)Renner, Jan: Radnice. Muzeum TGM Rakovník, Renner Jan – osobní fond, č. inv. 156, č. přír. 44/85, strojopis, 36 s.
20)Levý, s. 126.
21)Renner, Radnice, s. 6.
51
nici poškodil. Ve třicátých letech se tak rathauz sice stěhoval, nikoli však pod Vysokou
bránu, ale od Vysoké brány na náměstí. Ve staré radnici byla zřízena solnice.22)
Renner se dále ve svém strojopise pokouší vypořádat s dalšími stavbami, které jsou
uváděny v registrech městských hospodářů a které nám současný stav průzkumu měst‑
ských knih neumožní blíže lokalizovat. Podrobný místopis, zpracovaný především
z trhových knih, dochovaných pro město už od středověku, ale neměl v úplnosti hotový
ani on. Jsme tedy sice nuceni Rennerovu interpretaci zmínit, neboť se pokouší řešit dvě
důležité stavby, které hospodáři města spravovali – Nový dům a tzv. klášter –, ale s vědo‑
mím, že nelze zatím uvedené závěry kriticky ověřit. V podstatě rakovnický archivář pro
30. léta 16. století ztotožňuje všechny tři uvedené domy v jeden – novou radnici, Nový
dům a klášter.23) Rozsáhlý objekt stál podle Rennera na náměstí v místech pozdějšího
hostince U Červeného raka (severní řada domů, místo dnešního čp. 123/I) a jeho průcho‑
zí „uzavřená“ část se nazývala klášter – nešlo tedy v žádném případě o budovu patřící
některému církevnímu řádu.24) V rathauzu byl tedy veřejný průchod, kterým se chodi‑
lo od novostavby Vysoké brány na náměstí. Všechna vydání v účetních knihách, která
hovoří o výstavbě kláštera, se tak podle Rennera týkají výstavby nové radnice.
Nelze zatím tato tvrzení plně ověřit, ale zběžné prolistování některých účtů dává
Rennerovi za pravdu, a to i v případě register městských hospodářů, začínajících před
polovinou 30. let 16. století. Je vcelku možné, že právě v této době rostla důležitost úřed‑
níků, kteří se starali o novou nebo nově rekonstruovanou stavbu radnice, jejíž úloha
vzhledem k obecnému vzrůstu politické a hospodářské moci českých měst před rokem
1547 stoupala. Že se jednalo o poměrně rozsáhlý objekt, je z register více než patrné.
V tom se s Rennerem zcela shodujeme. Avšak naším cílem nemůže být rozluštění celého
problému, který by si vyžádal rekonstrukci rakovnického místopisu pro 16. století.
Jak jsem uvedl, nejstarší rakovnická registra do logiky Rennerovy interpretace zapa‑
dají. Městští hospodáři jsou pro 30. a 40. léta nazýváni mimo jiné hospodáři domu obecního
aneb rathauzu (1538) – dbali tedy na chod a všechny hospodářské funkce do jisté míry
polyfunkčního radničního domu. Peníze získávali pro tento účel jednak z obecního roz‑
počtu od jednotlivých purkmistrů, kteří se střídali ve své funkci po čtyřech týdnech,
jednak z prodeje obecního obilí, slámy, várek piva a z nájmu obecního majetku, mimo
jiné patrně i některých prostor v radnici. Peníze z prodeje piva získávali přes příslušné
úředníky bílých piv.
Zajímavější jsou pro nás výdaje zaznamenané v prezentovaných registrech. Podle
nich můžeme lépe určit okruh působnosti městských hospodářů, tehdy ještě pouze
správců radního domu. Na starost měli především údržbu stavby a všech jejích pro‑
stor, včetně městské věznice a zázemí pro obecní pivovar. Zajišťovali tak údržbu spilky
a sladovny, opravu dveří, oken či kamen jak ve sladovně, spilce a šatlavě, tak po celém
domě. Udržovali také žlaby a strouhy, kterými se při výrobě piva přelévala břečka či
odtékaly různé nečistoty. Z dalších místností v rathauze je jmenována kotelna (pro pivo‑
var), maštal, spižírna a velká světnice, tedy hlavní radní místnost pro shromažďování
konšelů. V pivovaru se starali o nářadí, například o konve či koše, podobně v šatlavě
udržovali okovy či klády. Ve dvoře domu se starali také o studnu. Velmi časté jsou výda‑
je na opravování zámků ke dveřím. Potřebné bylo též sádlo k mazání hřídelí u vozů, ve
22)Tamtéž, s. 7, 7a, 7b, 8.
23)Tamtéž, s. 9-10.
24)Že se objekt zvaný klášter nacházel v Novém domě, můžeme například doložit zápisem z roku 1564 v Regist‑
rech purkmistrů 1557-1565: krytí krovu na klášteře v Novém domě (fol. 354v).
52
třicátých letech se opravovala i střecha u přistavěných maštalí při domě nebo komíny.
S maštalemi souvisí i údržba a nákup nářadí k péči o obecní koně. Budova měla také
pavlač a malou zvonici, kterou se zvonilo do rady, tedy se svolávali konšelé k zasedání
městského úřadu. K péči o čistotu patřilo odmetání sněhu.
Všechny tyto úkony máme doloženy pro léta 1534-1540, tedy pro dobu, kdy se podle
Jana Rennera radnice stěhovala do tzv. Nového domu na horním náměstí. Výdaje patrně
souvisí i s dokončováním adaptace staršího objektu. Jak už bylo dostatečně naznačeno,
šlo o prostornou, zčásti kamennou a cihlovou, zčásti dřevěnou budovu s množstvím
místností, sklepem, šatlavou, dvorem, pivovarem, dvěma studnami, maštalemi, pavla‑
čí (není jisté, zda směrovanou do náměstí, či do dvora), šindelovou střechou a zvonič‑
kou, tedy o jakési hospodářství ke správě obecního majetku.25) Radní místnost byla jistě
v patře, v přízemí již tehdy fungoval hostinec. Nacházely se tu obecní vozy a koně, pro
mletí sladu pak mlýn. Městští hospodáři kontaktovali řadu řemeslníků (tesaře, hrnčíře
k opravě kamen, zámečníky apod.) k zajištění tohoto obecního statku. Přistoupilo-li měs‑
to zhruba o třicet let později k výstavbě nové radnice, je možné, že už ve třicátých letech
bylo s Novým domem počítáno jako s provizorním stanovištěm. Tento objekt pak sloužil
hlavně jako obecní hospodářství s jistým zázemím.
Rokem 1563, kdy po více než dvacetileté pauze máme znovu možnost nahlédnout do
práce městských úředníků, vstupujeme do zcela jiné situace. Podle Jana Rennera by již
v té době měla stát nebo se stavět radnice na náměstí v místech, kde stojí dnes, a město
by mělo dále užívat tzv. Nový dům jakožto obecní majetek. V dochovaných zápisech
z let 1563 až 1566 máme ve shodě s tím již vedle Nového domu uveden dům rathauzní;
nešlo už tedy o společný objekt. V novém rathauze byl také obecní pivovar, avšak obec
vybírala posudné kromě rathauzního pivovaru i z Nového domu. Druhý pivovar, kte‑
rý obec převzala do své režie a o nějž museli pečovat městští hospodáři, je jmenován
jako zkazilbabovský. Je tedy zřejmé, že v Novém domě byla šenkovna, podobně jako
na rathauze. V radnici se také mohl zřídit nový obecní pivovar, avšak nelze vyloučit, že
rathauzní pivovar zůstal v Novém domě. Jan Renner počítá s tím, a dokládá to z různých
zápisů, že výstavba nebo velká přestavba radnice na náměstí se děla od konce 50. let
do roku 1564. Později se však snažil rok 1564 interpretovat jako počátek výstavby nové
rakovnické radnice na jižní straně náměstí.26)
I když Renner v knihách počtů našel pro první polovinu 60. let velké množství růz‑
ných výdajů souvisejících se stavbou radnice a jdoucích mimo působnost námi sledova‑
ných komisařů, městští hospodáři přesto zajišťovali drobné výdaje, které jim náležely
z předchozích let. K tomu se ale dostaneme níže. Důležitější je pro nás skutečnost, že od
třicátých let vzrostla podle register působnost těchto úředníků, která se dříve omezovala
jen na rathauz. Vedle nové radnice dále zajišťovali Nový dům, přibrali zkazilbabovský
pivovar, mezi jejich další příjmy náležely peníze z pronájmu obecních luk, především
v okolí rybníků (vokrajky, výkrajky). K výdajům jsou zahrnuty další důležité městské
objekty, které ve třicátých letech lze považovat za novostavby nebo se teprve stavěly
– na mysli mám zejména čtyři rakovnické brány, spadající také pod správu městských
úředníků; s tím souvisí údržba městských zdí, školy, obecních lázní (a zde studnice),
pastoušky, příkopů kolem hradební zdi a různých struh po městě včetně mostků přes
různé příkopy.
25)K tomu Renner, Radnice, s. 11.
26)Renner, Rakovník v šestnáctém století, zvl. s. 81-88; týž, Radnice, s. 14-15.
53
Rostoucí majetek pod správou městských hospodářů je třeba dát do vztahu se staveb‑
ním rozvojem v Rakovníku během 16. století. Nové stavby pak vznikaly i v jeho druhé
polovině. Například nová škola se podle Rennera stavěla od roku 1560,27) což dokládají
i registra městských hospodářů, která tímto do svých zápisů přibrala novou budovu.
Ostatní nové stavby či jejich rekonstrukce lze zatím jen předpokládat. I když od 19. stole‑
tí bylo k tomuto slavnému rakovnickému období poměrně mnoho publikováno (Winter,
Levý, Renner), není stav poznání města na takové úrovni, aby dovoloval přesnější inter‑
pretaci.
Městští hospodáři v letech 1589-1597
Jestliže jsme zaznamenali, že registra ze šedesátých let představují oproti předchozím
rozvoj činnosti a pravomocí prezentovaných úředníků, pak osmdesátá a devadesátá léta
tento stav potvrzují a ještě rozšiřují. I když po neblahých letech 1546-1547 byla politická
i ekonomická činnost českých měst omezována, jejich vývoj se nezastavil. Naopak je
patrné, že městské rady se mohly více soustřeďovat na vnitřní růst a ekonomickou sta‑
bilitu a nevyčerpávaly se ve vnějších politických zápasech. Velké úsilí věnovaly řešení
vzrůstající zadluženosti, což představuje u nás pro toto období rozšířený jev. Rakovník
poměrně příznivě vycházel se svou křivoklátskou vrchností, jmenovitě s arcivévodou
Ferdinandem Tyrolským. Jako určité vyznamenání lze vnímat povýšení Rakovníka na
královské město (1588), ač v dobách omezené politické úlohy českých měst šlo spíše
o formální akt.
Rakovník prodělal zmíněný stavební rozvoj a ve městě se nacházela řada budov spra‑
vovaných obcí, které potřebovaly péči a náležitou údržbu. Jak jsme naznačili, tyto důvo‑
dy byly patrně klíčové pro růst úlohy městských hospodářů. Je tedy třeba všimnout si
aspoň v náznaku některých úseků hospodářství ve městě, i když budeme opět ponejvíce
odkázáni na Rennerovy práce. Doufáme, že se v brzké době podaří prohloubit studium
primárních pramenů.
Důležitý příjem do pokladny městských hospodářů přicházel od jednotlivých purk‑
mistrů a podle situace se pohyboval mezi 100-400 kopami grošů míšeňských ročně. Další
hlavní příjmy přicházely od obecních pivovarů. Ač se podle Rennera nacházelo v prů‑
běhu 16. století ve městě pět pivovarů, postupně zanikaly nebo přecházely do správy
obce. V osmdesátých a devadesátých letech se v Rakovníku nacházely jen pivovary tři,
a to rathauzský, zkazilbabovský a moravcovský (zákostelský).28) Všechny jsou vedeny
v registrech městských hospodářů. Ti z těchto pivovarů, spravovaných příslušnými
městskými várečníky, vybírali platy, včetně posudného z výčepů v radnici a Novém
domě. K příjmům hospodářů náleželo též posudné vybírané od šenkýřek. Hospodáři
pak financovali údržbu a zařízení pivovarů, a zajišťovali tak jejich technický chod.
Další příjmy do pokladnice městských úředníků plynuly z pronájmu obecních pozem‑
ků, což je patrné již v zápisech ze šedesátých let. Šlo zejména o uvedené okrajky kolem
rybníků, louky okolo potoka a hradeb (příkopy) a další pozemky a prostranství (losy
rubínovské a kokrdovské). Pronajímaly se i další blíže nespecifikované obecní domy,
chalupy a dílny (verkštaty). Dále obec prodávala vyrobené vápno, šrouby a provaz,
které produkovala ve vlastní režii, a výtěžek šel opět do účetnictví městských hospo‑
27)Renner, Rakovník v šestnáctém století, s. 101.
28)Renner, Jan: Rakovnické pivovarnictví od nejstarších dob až do konce 18. století. Knihovna SOkA Rakovník, sign. C 1707 R,
xerokopie strojopisu, s. 7.
54
dářů. Všechny tyto skutečnosti svědčí o poměrně rozvinutém a propracovaném systé‑
mu obecního hospodářství. Celkové příjmy obecních hospodářů se pohybovaly v letech
1589‑1596 mezi 273 a 752 kopami grošů míšeňských ročně.
Pro poznání okruhu působnosti těchto hospodářů jsou opět důležitější jejich vydání.
Ke standardním položkám patří nákup dříví do šatlavy a na věž, přičemž není jasné,
zda se věží míní radnice, nebo brány. Patrně šlo o zajištění otopu (nikoli tedy stavebního
dříví) ve všech těchto prostorách. Nepravidelně se objevuje i dříví pro školu. K dalšímu
výdaji patřil nákup šindele a latí na výrobu a opravy střech obecních budov. Plastičtěji
nás však informuje podrobnější rozepisování položek různých výdajů (rozličné potřeby
městské):
Mezi běžnou údržbu městských místností opakovaně náleží opravy oken, dveří, vrat
a kamen či bílení vnitřních prostor. Dozvídáme se o kachlových kamnech v místnos‑
tech branného na všech čtyřech branách nebo o kamnech v obecních lázních, dělených
na ženskou a mužskou část. Podle Rennera stály tehdy obecní lázně v oblasti počátku
spodní, jižní řady domů na náměstí u kostela. Vedle kamen se v lázních nacházely lavice
a podnože, škopky, dále prkny obložená (vytáflovaná) okna s výplněmi ze skleněných
koleček. Udržovat se musela lázeňská studnice a příslušná koryta.
S náplní činnosti městských hospodářů souvisela obecně starost o přívody vody (stud‑
ny, kašny, roury) a o čistotu různých koryt a struh. Dominuje kašna na rynku a zajištění
jejích kádí. Četné zprávy máme o pokládání vodovodních trub a také městské dlažby.
O systému a údržbě městského potrubí, studní a kašen se rozepisuje podrobněji už Jan
Renner v popularizačním článku „Jak býval Rakovník zásobován vodou“, postaveném
většinou na výpisech z register městských hospodářů.29) Dlažba se pokládala před obec‑
ní budovy a na frekventovaná místa z důvodu lepšího odtoku nečistot. Hospodáři tak
kontrolovali i dodržování určité míry hygieny a najímali či platili různé řemeslníky na
její zajištění. S tím souvisí kromě uvedeného čistění struh i zmíněné odklízení sněhu
a vymetání obecních komínů, kterých se v roce 1589 nacházelo v Rakovníku pětadva‑
cet.30)
Přes městské hospodáře také financovalo město práce kata, najímaného ze soused‑
ního Žatce. Vedle své primární funkce vykonával právě kat i odklízení těch nejhorších
nečistot, například zdechlin či výkalů z latrín. Pokud nebyl ve městě, najímali se na tuto
práci různí pacholci.31) Z register lze vyčíst výši nákladů na mistra popravčího. Platil se
doprovod z města, který pro kata dojel a přivezl ho, poté strava katova a jeho pacholka
a samozřejmě výkon samotné exekuce. Když už byl kat ve městě, odstraňoval uvedené
nečistoty, které se tu patrně delší dobu hromadily. Například v roce 1590 dostal 30 gro‑
šů od uklízení po městě a 6 grošů za odklizení umrlého psa, který ležel před domem
Simona Rejčka. Od popravy mordýře obdržel 2 kopy míš. a jeho pacholek od kopání
hrobu 15 grošů. Náklady na pobyt popravčího mistra ve městě (strava, krmivo pro koně)
činily 2 kopy 42 grošů. Jeho doprovodu do Žatce a zpět zaplatilo město 1 kopu 12 gro‑
šů.32) O rok později obdržel kat od popravení 7 zločinců 9 kop míšeňských.33) V roce
1594 pobýval kat Matouš ze Žatce v Rakovníku několik týdnů a čistil nejšpinavější kaná‑
ly a záchodky v obecních domech. Za to dostal okolo tří kop týdně a jeho pacholek
29)Renner, Jan: Jak býval Rakovník zásobován vodou. In: Rakovník 16. století…, s. 1-33; též RN 3, 1932, č. 6-20.
30)Svazek B, fol. 13r.
31)Např. tamtéž, fol. 15r.
32)Tamtéž, fol. 26r-28v.
33)Tamtéž, fol. 55r.
55
Registra městských hospodářů – zápisy z roku 1593 (SOkA Rakovník)
56
kolem dvou kop.34) V případě exekuce se připojovaly další náklady spojené s výstavbou
a udržováním šibenice, a bylo-li v šatlavě více vězňů, z poručení purkmistra financovali
městští hospodáři i jejich stravu.
Jana Rennera lze pochválit za to, že se pod vlivem svého učitele Zikmunda Wintra
snažil o popisy různých drobných úkonů, zařízení a objektů nacházejících se po městě.
Z register městských hospodářů vypisoval jednotlivé prvky (materiál, výrobky, činnos‑
ti), kterými tehdejší řemeslníci zajišťovali obecní stavby. Poznáváme tak řadu každoden‑
ních záležitostí, s nimiž se tehdejší obyvatelé města běžně setkávali nebo je měli možnost
spatřit. Renner tak napomohl k přiblížení všedního obrazu města, který je však roztříš‑
těn do řady detailů roztroušených v množství jeho strojopisů.
Registra městských hospodářů například pomáhají k interpretaci vztahu mezi bran‑
ným, jakožto zaměstnancem obce, a obcí samou. Město všem branným poskytovalo
obytnou místnost v bráně s kamny, hrncem a otopem. Branný vedle své služby vyko‑
nával v objektu i funkci jakéhosi domovníka, přičemž mu obec poskytovala materiál
na drobné opravy (okna, dveře, vrata, střecha, žlaby, řetěz, provaz na zvonec), za které
mu prostřednictvím městských hospodářů platila. Byla-li oprava závažnější, hospodáři
najali příslušného řemeslníka nebo na práci poslali obecního pacholka.
Podobně lze poměrně pěkně rekonstruovat obecní šatlavu, kde se nacházela kam‑
na, okna, několik dveří s visacími i dveřními zámky, kláda na pískové podlaze, okovy,
železný hák vsazený do zdi, různé klíny a řetězy. Na údržbu najímali hospodáři přísluš‑
né řemeslníky a používali zde obecní železo. Jednoduchá nebyla péče o obecní kašnu,
která stála na rynku. Opravovalo se stále dno, s použitím kolomazi, plechů a mechů.
Při kašně stál v létě ponocný, který rozléval vodu do kadeček a tržil za to odměny od
městských hospodářů. Ti mimo jiné platili i nádeníka, který chodil po rynku a odklízel
kameny.
Na náměstí se nacházelo množství struh a odpadních výkalů, které byla snaha
nějakým způsobem usměrňovat, čistit a odvádět z města. Naopak dřevěným potrubím
se sem přiváděla čistá voda z okolních rybníků. Podobná situace panovala i u městských
zdí, jejichž údržba nebyla rovněž jednoduchá a vyžadovala si permanentní péči. Obec
také zajišťovala po městě roztroušené kotce – dřevěné zastřešené stánky, v nichž se pro‑
dávalo různé zboží (například chléb). Celou řadu těchto záležitostí již ve svých pracích
popsali Z. Winter nebo J. Renner.
Nelze však prozatím stanovit přesnou dělící čáru mezi kompetencemi městských hos‑
podářů a ostatních úřadů, jejichž počet ve druhé polovině 16. století rostl. Zatímco k roku
1558 evidujeme v Rakovníku 22 městských komisí určených pro správu obce (kromě
cechmistrů), v roce 1599 jich bylo 48.35) Kompetence se ve vztahu k městským hospodá‑
řům překrývaly především ve stavebních záležitostech, při údržbě rybníků, domů a zdí.
V některých případech dostali hospodáři patrně od purkmistra nařízeno nakoupit cihly
a sehnat zedníky na výstavbu nebo opravu některé zdi, jindy toto šlo mimo sledovaný
úřad, zřejmě především v závažnějších případech. Podobně práce na rybnících nebyla
pro hospodáře přesně vymezena. Tyto záležitosti, kdy drobná údržba přešla v rozsáh‑
lejší stavební práci, se řídily jistě momentálními potřebami, které koordinovali konšelé
34)Tamtéž, fol. 126r-v.
35)Seznamy městských úřadů a úředníků máme dochované v příslušných registrech purkmistrů a radních proto‑
kolech (AMR, neuspořádáno).
57
a pověřovali městské hospodáře organizací těchto pro ně jistě nadstandardních úkonů
(stavba bašty, klenutí pivovaru36)).
Účty městských hospodářů
Podrobné účtování městských hospodářů lze vyčíst až ze svazku B, tedy pro léta
1589‑1597. Hospodaření těchto úředníků končilo v uvedeném období s mírnými pře‑
bytky, nazývanými jako zůstatek (restat, restant). Jak již bylo zmíněno, nejnižší příjem
vykázali hospodáři v roce 1589, a to 273 kop 27 grošů míš. a téhož roku i nejnižší vydání
– 219 kop 15 grošů. Přebytek přesahující 54 kop se zčásti vrátil purkmistrovskému úřa‑
du, zčásti šel na pokrytí dluhů. Zbytek (dva a půl groše) se měl sice zaúčtovat městským
hospodářům do příštího roku, ale tam tuto položku nenalezneme.
Následného roku 1594 se příjmy a výdaje zhruba zdvojnásobily, a zůstal nám tak
vůbec nejvyšší známý přebytek – 104 kop 21 grošů 3 d. Ten se zaúčtoval ve prospěch
příštího roku. Bilance hospodářů se vylepšovala. Nejvyššího příjmu dosáhli úředníci
právě v roce 1594, kdy získali do kasy přes 751 kop míš., ale také nejvíce utratili, přes
677 kop. Přebytek přesahující 74 kop se investoval do dluhů a ve prospěch konkrétních
řemeslníků. V některých případech tak jsou restanty dohledatelné, tedy použité na další
platby, nebo zaúčtované do příštího léta. V jiných peníze zmizely beze stopy, aspoň
o nich nemáme zprávy. Situaci ztěžuje skutečnost, že pro léta zachycená ve svazku B se
nedochovala registra purkmistrů, a nemáme tak možnost porovnání.
Jednotlivé svazky purkmistrovských rejstříků se překrývají s registry městských hos‑
podářů jen v letech 1563 a 1565. Ze svazku A však nevyčteme celkové množství peněz,
které prošly rukama městských hospodářů, neboť vzhledem ke způsobu vedení těchto
účtů a jejich torzovitosti se neodvažujeme dojít k této sumě prostým součtem konkrét‑
ních položek. K roku 1563, který jako jediný máme v úplnosti dochovaný jak v registrech
městských hospodářů, tak v purkmistrovských rejstřících, se v příjmech od purkmistrů
vcelku shodneme v obou těchto pramenech. Tento údaj není zas tak důležitý jako zjiště‑
ní, že příjmy od purkmistrů se řídily momentálními potřebami, nebyly tedy pravidelné.
Během roku 1563, kdy se vystřídalo ve své funkci 13 purkmistrů, zafinancovalo hospo‑
dáře devět z nich. Nejvíce peněz obdrželi za Jana Rejčka, a to 70 kop m.37) Celkově získali
tento rok od purkmistrů 210 kop 61 grošů. O rok později to bylo 236 a půl kopy.
Podle údajů svazku B z let 1589-1597 obdrželi městští hospodáři nejvíce od purkmist‑
rů v roce 1594, kdy měli vůbec nejvyšší příjmy. Purkmistři tenkrát do obecního majetku
vynaložili přes městské hospodáře 459 kop 1 groš a 4 peníze, což tvořilo asi 60 % cel‑
kových příjmů městských hospodářů. K roku 1595 však podobnou cestou dojdeme ke
40 procentům a například k roku 1589 pouze k 27 procentům. Jde tedy o nepravidelně
vysoké částky; rok 1594 je však opět nejnákladnější, hospodáři tento rok jistě řešili výraz‑
nější úkoly. Městští hospodáři získávali ještě peníze z obecních majetků a podniků (viz
výše – pivovar apod.) a purkmistři tyto částky patrně vyrovnávali do potřebné úrov‑
ně podle toho, kolik financí potřebovala obec vynaložit na konkrétní údržby či stavby.
Vynakládané částky se tedy řídily pragmaticky podle momentálních potřeb. Hlavní slo‑
vo tu měli purkmistři, kteří kontrolovali příliv peněz do kasy městských hospodářů. Ti
předkládali každý rok řádné vyúčtování a zodpovídali se z každého groše.
36)Svazek B, fol. 121r.
37)Registra purkmistrů 1557-1565; Registra městských hospodářů 1533-1565, fol. 38r.
58
Závěr
Z dochovaných register městských úřadů a z purkmistrovských rejstříků jsme zjistili,
že městští hospodáři pečovali o vybrané městské stavby, především o radnici. S růstem
obecního majetku během 16. století rostl i počet budov, objektů a zařízení, které spadly
do jejich kompetence (brány, pivovary, lázně atd.). Na počátku uvedeného období se
starali o obecní majetek hospodáři domu obecního, avšak na přelomu padesátých a šede‑
sátých let přešly jejich kompetence na městské hospodáře, v souvislosti s postupným
vznikem dalších komisí. Městští hospodáři neplnili tedy roli obecních důchodníků, kteří
by dohlíželi na veškeré peníze, s nimiž obec a jednotlivé komise hospodařily.
Kompetence městských hospodářů se prolínaly s jinými komisemi majícími na starost
správu obecního majetku. V některých případech šly peníze na drobnou údržbu přímo
z rozpočtu purkmistra, aniž by se použil úřad městských hospodářů. Peníze, s nimiž
tato komise pracovala, byly pod přímou kontrolou purkmistra, který svými dávkami
také podle situace rozpočet hospodářů vyrovnával. Vedle příjmů od purkmistra tržili
finance z městských podniků a obchodů (hl. pivovary) a převáděli je na údržbu a další
podnikání obce. Praxe nepočítala se striktně danými pravidly a řídila se podle potřeb,
které se rok od roku měnily.
Městští hospodáři úřadovali většinou dva. Na konci 16. století dochází k tomu, že
tato komise přibrala ještě dozor nad obecními mlýny, ovčínem a na počátku 17. st. také
nad žitnicí. Počet těchto komisařů se poté zvýšil na čtyři. Mezi lety 1604 a 1606 však opět
klesá na dva a komisaři se trvale nazývají pouze městskými hospodáři.38) Po zběžném
prolistování purkmistrovských rejstříků a radních protokolů je patrné, že tato situace
pak vydržela minimálně ještě po celé 17. století. Po roce 1597 se však již žádná speciální
registra, do nichž by se zanášely příjmy a vydání městských hospodářů, nedochovala.
Tato krátká studie se pokusila na vybraném konkrétním případu poodhalit proble‑
matiku fungování, hospodaření a správy rakovnické obce v 16. století. Množství další‑
ho materiálu umožňuje prozkoumat chod jiných úřadů. Zhodnoceny nejsou především
obecní knihy počtů a purkmistrovské rejstříky a již vůbec ne jejich vedení a účetnictví
ve srovnání s jinými městy 16. a 17. století. Počet studií z jiných měst, které by umožnily
srovnání, naštěstí roste39) a lze v tom spatřovat další badatelské perspektivy i v případě
dosud málo využitého materiálu Archivu města Rakovníka.
38)Registra purkmistrů 1602-1608 a následná řada.
39)K purkmistrovským rejstříkům například nedávno publikovaná práce Gajdošík, Petr: Českolipské purkmistrovské
rejstříky 1576-1617. SAP 54, 2004, s. 459-563.
59
Příloha
Seznam městských hospodářů a hospodářů obecního domu pro léta 1515–1600
Úředníci jsou řazeni podle roků, ve kterých byli uvedeni do funkce nebo ke kterému
jsou jmenováni v pramenech. Do r. 1540 jde pouze o hospodáře obecního domu, od
r. 1561 pouze o městské hospodáře, kromě let 1599-1600 (komentář viz výše v textu).
Soupis vychází z uvedených městských knih fondu Archiv města Rakovníka:
Rejstřík hlavních počtů
1515-1532;
Registra městských hospodářů
1533-1566, 1589-1597;
Registra purkmistrů
1557-1565, 1568-1574, 1577-1581, 1577-1582, 1582-1586;
Radní protokoly
1564-1572, 1576-1577, 1577-1579, 1582-1586, 1587-1589,
1596-1598, 1598-1601;
1515Martin Slivka (úředník domu obecního a pivovaru)
1517Cvrček, Lukeš (úředníci domu obecního)
1518Cvrček (hospodář domu obecního)
1519 Štěpán Cvrček, Mikuláš kožišník (hospodáři domu obecního)
1520 Štěpán Cvrček, Mikuláš kožišník
1521Aleš, Cvrček
1522 Štěpán Cvrček, Jakub Jidášek
1524 Štěpán Cvrček, Jakub Jidášek
1525 Štěpán Cvrček, Jakub Jidášek
1526Vondráček kovář, Aleš
1527Vondráček kovář, Aleš sladovník
1528 Štěpán Cvrček, Jakub Jidášek
1529 Štěpán Cvrček, Jakub Jidášek
1530 Štěpán Cvrček, Vondřej kovář
1531Mikuláš kovář, Pavel Aleš
1532? Štěpán Cvrček, Václav truhlář
1533 Jan Nábožný, Šimon Tonsor (postřihač)
1534 Jan Nábožný, Stanislav Brasiator (sladovník)
Ondřej, Mikuláš Faber (kovář)
Mikuláš Faber, Václav Tistulator (truhlář?)
1535 Štefan Jirada, Pavel Aleš
1537 Štěpán Cvrček, Staněk Skytalský
1538 Štěpán Cvrček, Staněk Jahodkovic
1540 Šimon Postřihač, Václav Bonuose
Filip Krčil, Matěj Lišanský
1558 Václav Mlejnek, Adam Přílepský (městští hospodáři)
Bartoloměj Samson, Hanuš barvíř (hospodáři domu obecního)
1559 Bernhart sladovník, Jan Švihovský (městští hospodáři)
Jiřík Lovček, Hanuš barvíř (hospodáři domů obecních)
1560 Jan Hancle, Jiřík Lovček (hospodáři domů obecních)
1561 Jan Hancle, Pavel Černý
1562 Jan Hancle, Pavel Černý
1563 Jan Rousek, Václav Pinkas
60
1564Václav Pinkas, Jan Chyterka
1565Staněk Skytalský, Jiřík Slach
1568Martin Kára, Mikoláš Votrubka
1569Mikoláš Votrubka, Martin Kára
Mikoláš Votrubka, Jiřík Šmíd
1570 Mikuláš Votrubka, Jiřík Šmíd
1571 Matěj Sušil, Martin Žlutický
1572Matěj Sušil, Martin Červenka
1572 Cyprián řezník (Nesnažko), Jan Danielův (Hruška?)
1573 Cyprián řezník (Nesnažko), Jan Hruška
1574Martin Kára, Vít Zelenka
1577 Vít Zelenka, Kryštof provazník
1578Simeon Rejček, Václav Robínek
1579 Simeon Rejček, Václav Robínek
1580 Simeon Rejček, Václav Robínek
1581 Ondřej pekař, Martin Kára
1582 Ondřej pekař, Havel Toužil
1583 Martin Kára, Simeon Skřivan
1584 Havel Toužil, Šebestián Balásek
1585 Havel Toužil, Erhart Klika
1586 Ondřej pekař, Adam Dohora
1587Havel Toužil, Adam Dohora
1589 Jan Lišanský, Jiřík Hladihlávek
1590Havel Toužil, Simon Cihla koželuh
1591Václav Slach, Vít Rathauzský
1592Václav Slach, Vít Rathauzský
1593 Václav Slach, Vít Rathauzský
1594 Václav Obrman, Vít Rathauzský
1595 Matěj Houska, Stanislav Kylis
1596 Martin Kára, Matěj Houska
1597Matěj Houska, Bartoloměj Kneysle
1598Matěj Houska, Tobiáš Žlutický
1599 Havel Krčil, Jan Zahrádka z Loustinné, Václav Slach, Vít Rathauzský
(hospodáři města, mlýnů Danielovského, Viktorovského, Nového a nad ovčínem)
1600 Jan Zahrádka z Loustinné, Václav Slach, Matěj Tyčka (hospodáři města, mlýnů
Danielovského, Viktorovského, Nového a nad ovčínem)
61
62
Bohdan Zilynskyj
Mezi dvěma vrchnostmi
Městečko Čistá u Rakovníka v době vlády Fridricha Falckého
(1619-1620)
V tomto článku navazuji na svou studii o vztahu metropolitního děkana Tomáše
Pešiny z Čechorodu k městečku Čistá u Rakovníka a o privilegiu, které bylo za Pešinova
přispění Čisteckým uděleno v r. 1680 císařem Leopoldem I.1) Nově zvolené téma nás
posune v čase zhruba o dvě generace zpět, do let 1619 a 1620. České stavovské povstání
se zapsalo do dějin Čisté především tím, že se v jeho druhé části začala rýsovat možnost
změny tamní vrchnosti. Celý tento proces přitom zajímavě souvisel s dobovými snaha‑
mi o omezení majetkové základny katolické církve v Čechách stejně jako ve vedlejších
zemích Koruny české.
Postupně uskutečněná a po Bílé hoře zase rychle odvolaná změna vrchnosti je zajíma‑
vým tématem už proto, že městečko Čistá v průběhu svých dějin nevystřídalo vrchností
příliš mnoho. Osudy této lokality můžeme před r. 1848 sledovat zhruba půl tisíciletí. Po
absolutní většinu z uvedeného období (asi čtyři sta let) náležela Čistá metropolitní kapi‑
tule při chrámu sv. Víta v Praze – nejsoustavněji od konce 15. století do r. 1713.2) V této
dlouhé časové periodě bylo kapitulní držení Čisté, sousedních Břežan a dvou vzdáleněj‑
ších vesnic (Tlesky a Otěvěky) ohroženo jen jednou, a to právě v letech 1619 a 1620.
Události, které se tehdy odehrály kolem Čisté, byly stručně popsány ve všech vět‑
ších pracích pojednávajících o dějinách městečka – od Vojtěcha Scheinera3) přes Václava
Kočku4) po Jaroslava Sklenáře.5) Žádný z historiků se důkladně nezabýval rozborem
příslušných pramenů. Výsledkem se stala přílišná stručnost výkladu, která vedla auto‑
ry k určitému zjednodušení a byla na újmu žádoucí přesnosti výkladu. Např. už údaje
o roku prodeje Čisté si protiřečí – někdy je uváděn rok 1619, jindy až následující.
Spor, který se rozhořel od podzimu r. 1619 do jara příštího roku mezi nevelkým měs‑
tečkem u Rakovníka a šlechticem, jenž se chtěl stát jeho novým pánem, zasluhuje větší
pozornost. Jeho zajímavost zůstala zatím nepostřehnuta a nedoceněna. Události, o kte‑
rých bude dále řeč, můžeme vnímat v širším kontextu jako doklad některých obecněj‑
1) Zilynskyj, Bohdan: Tomáš Pešina z Čechorodu a městečko Čistá u Rakovníka (Na okraj neznámého Pešinova dopisu
z r. 1680). RHS 5, 2004, s. 5-21. Protože množství pramenů k dějinám Čisté ze 17. a 18. století je poměrně značné,
chci se k dějinám této lokality v budoucnu vrátit.
2) Posloupnost příslušných vrchností ve stručnosti seznamenal Sedláček, August: Místopisný slovník historický
Království českého. Praha 1998 (2. vyd.), s. 120.
3) Scheiner, Vojtěch: Kronika města Čisté a jeho okolí (rkp. z r. 1881 uložen na MÚ Čistá u Rakovníka). Text práce, jejíž
vydání nebylo realizováno, je zčásti foliován a zčásti paginován – při citacích se tomuto úzu přizpůsobuji.
4) Kočka, Václav: Dějiny politického okresu kralovického I. Kralovice 1930, s. 328 (v kapitolce o Břežanech) a 469-470; týž:
Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, s. 636-637 (v kapitolce o vsi Lhota pod Džbánem). Srv. ještě Patejdl, Antonín:
Z dějin Kounova. Žatec 1934, s. 13.
5) Sklenář, Jaroslav: Městečko Čistá a okolí. Čistá 1999, s. 10, 112, 127, 217 a 231-232, líčí celou záležitost ve stopách
Kočky a často téměř shodnými slovy, aniž by se pokusil o vlastní vystižení a posouzení událostí.
63
ších trendů charakteristických pro dění v Českém království v druhé fázi stavovského
povstání, tedy už za vlády Fridricha Falckého.
Žádné materiály ke sporu Čisté s Janem Adamem Nosticem z Nostic se nenacháze‑
jí přímo v čisteckém archivním fondu.6) Základem této studie se proto stal soubor čtr‑
nácti písemností fondu Stará manipulace, který je uložen v Národním archivu v Praze
a z nichž je část zpřístupněna v připojené edici. Úplnější obraz, který lze sestavit na
základě těchto pramenů, pomáhá v některých detailech upřesnit (zejména pro dobu
mezi koncem r. 1618 a létem r. 1619) kniha odeslané korespondence pražské kapituly,
umožňující nahlédnout více do některých aspektů vnitřního dění v Čisté.7)
V předkládané studii se však nechci pouštět do důkladnější analýzy této problema‑
tiky, protože pro detailnější výklad o vývoji poměrů v městečku bude nutné provést
srovnání s obdobím asi o deset let starším, kde to prameny umožní. Zaměřil jsem se jed‑
noznačně na základní obrysy průběhu sporu a na tomto základě jsem se pokusil podat
přesnější obraz, než jaký nabízejí starší zpracování.
V desetiletí předcházejícím pražské defenestraci a české válce spravovala městečko
Čistou u Rakovníka kapitula metropolitního chrámu sv. Víta v rámci svého poměrně
velkého, ale územně naprosto roztříštěného panství.8) Kapitulní vrchnost nemusela, jak
se zdá, řešit v souvislosti s Čistou před r. 1618 problémy zcela zásadního charakteru.
V zájmu této duchovní vrchnosti nesporně byla stabilita a hospodářský rozvoj uvedené
lokality, ze které plynul do sídla kapituly stálý příjem. Proto se církevní vrchnost pokusi‑
la v letech 1612-1613 pro Čistecké vymoci panovnické privilegium na konání jarmarku.9)
Snaha o prosazení této inovace narazila na výrazný odpor především ze strany rodu
Týřovských z Einsiedlu, sídlících v nedaleké Chříči a hájících zájmy svého městečka
Kožlany, které se nacházelo jihozápadně od Čisté.10) Obyvatelé kapitulního městečka
museli proto počkat na splnění svého přání ještě téměř sedm desetiletí.
O případných kritických aspektech vztahu obyvatel Čisté k jejich vrchnosti v předbě‑
lohorské době víme zatím jen málo. Asi nejpodstatnějším a nepochybně těžko řešitelným
problémem zůstával dlouhodobě nesoulad mezi katolickou konfesí faráře dosazované‑
ho do Čisté a utrakvistickou, resp. protestantskou orientací většiny obyvatel. Slyšíme
o nesrovnalostech, které se na tomto základě v předbělohorském deceniu projevily, spo‑
ry však nepřerostly do vysloveně konfliktní podoby.11)
Už v první fázi českého stavovského povstání se začaly projevovat signály naznaču‑
jící, že postavení panství a statků katolických institucí může doznat výrazných změn.
Určitou předzvěst představovalo už vyhnání příslušníků jezuitského řádu a zabavení
jeho majetku uskutečněné o rok dříve, na konci jara r. 1618.
Důvodem trvající aktuálnosti této otázky se stala finančně náročná válka s Habsbur‑
ky, v jejímž rámci se představitelé katolicismu jevili nekatolické většině jako podezřelý
a nespolehlivý živel. Nedostatek peněz potřebných pro vydržování stavovského vojska,
6) SOkA Rakovník, f. AMČ.
7) Jedná se o rukopis sign. XXXV 5 fondu MKP APH, postihující období let 1618-1625. Bezprostředně předcházející
rukopis z řady takovýchto úředních knih (sign. XXXV 4) pokrývá období let 1606-1609.
8)Cenný souhrn informací o kapitulním panství shromáždila Gregorová, Helena: Pozemkové knihy pražské metropolitní kapituly v 16. a 17. století (Pramen ke sledování zatížení poddaných). SAP 29, 1979, s. 277-316.
9) Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 468; zcela analogicky viz Sklenář, Městečko Čistá…, s. 8 a 141.
10)Kožlany získaly panovnické privilegium na pořádání dvou výročních trhů těsně předtím, v r. 1612 (Kočka,
Dějiny politického okresu…, s. 369). Podrobnější zpracování dějin tohoto městečka není zatím k dispozici.
11)Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 480.
64
resp. vyplácení žoldu donutil stavovské direktory k rozhodnutí o tom, že šlechticům
nebo jiným osobám, které finančně přispějí na tuto důležitou zemskou potřebu, mohou
být zastaveny a později úplně prodány statky katolické církve.
Kolem poloviny r. 1619 se tak v Čechách i na Moravě začal projevovat zájem přísluš‑
níků světských stavů o pozemkový majetek různých katolických institucí. Přesný vývoj
událostí nebyl zatím popsán. Chybí analýza normativních dokumentů vydaných v této
záležitosti a není k dispozici ani jejich dostatečně úplný přehled.12)
Mezi stovkou artikulů schválených direktory Království českého a vyslanci vedlejších
zemí v poslední den července 1619 byl i článek označený číslem 88, jehož text se zmiňoval
o možnosti použití duchovních nebo kostelních statků na potřeby obrany země.13) Brzy
po něm následoval čtvrtý bod usnesení zemského moravského sněmu konaného v Brně
6. srpna 1619. Rozhodnutím stavů byly tehdy konfiskovány všechny biskupské, kapitul‑
ní i klášterské statky na území markrabství. Následovat měl jejich odprodej zájemcům,
kteří však měli zajistit vyživení opatů, proboštů i řeholníků.14)
Úmysl organizovaně rozprodat duchovenské statky prozrazoval také osmý článek
usnesení generálního sněmu ukončeného dne 19. 11. 1619, vlastní článek však byl přijat
už 28. 10. 1619.15) Příslušná problematika se dočkala nového projednání na dalším gene‑
rálním sněmu, jehož sezení bylo uskutečněno v Praze mezi 26. březnem a 11. květnem
1620.16) Jeden z nejrozsáhlejších článků sněmovního usnesení (zařazený jako osmačtyři‑
cátý v pořadí) řešil problém rozprodeje duchovních a klášterských statků. Upřesňoval
především proceduru zaznamenání příslušných transakcí do desk zemských.17)
Bude teprve nutno na základě pramenů podrobně rozebrat, v jakém rozsahu byla
stanovená opatření realizována a kterých duchovních institucí se nejvíce dotkla.18) Zatím
nebyly provedeny detailní sondy zaměřené na poměry určité části katolických institucí,
např. v případě klášterů jednoho řádu.19) V rámci tohoto tématu by nás zajímalo, nakolik
se v letech 1619 a 1620 ztenčil pozemkový majetek pražské kapituly, resp. které osoby
a v jakém rozsahu se podílely na jeho rozebrání. Teprve zodpovězení této otázky na
základě dodatečného zkoumání by umožnilo srovnání dočasných pozemkových ztrát
majetku hradní kapituly s rozsahem postižení jiných církevních institucí. V případě met‑
ropolitní kapituly je díky Skálovu líčení poněkud znám jen případ odebrání její vsi Kozly
v severních Čechách.
12)Jen velmi stručně vylíčil posloupnost událostí Gindely, Antonín: Dějiny českého povstání léta 1618. Díl 2. Praha
1878, s. 78-79 a díl 3. Praha 1878, s. 86. Srv. i Skála ze Zhoře, Pavel: Historie česká (Od defenestrace k Bílé hoře). Praha
1984, s. 411, pozn. 78 (text psal Josef Janáček), kde je mj. zmínka o velkých ziscích z rozprodeje majetku církev‑
ních institucí před 28. říjnem 1619. Pokud je v mé práci Skálovo dílo dále citováno, odkazuji na starší a úplnější
vydání Karla Tieftrunka z 60. let 19. století, které však nebylo vybaveno kritickým aparátem.
13)Artikul uvádí Beckovský, Jan: Poselkyně starých příběhův českých. Díl II, sv. 2. Praha 1879, s. 167.
14)Skála ze Zhoře, Pavel: Historie česká od r. 1602 do r. 1623. Díl III. Praha 1867, s. 225-226. Srv. odkaz na blíže nespeci‑
fikovaný dekret ze 6. 8. 1619, který uvádějí v hesle o chotěšovském klášteře Vlček, Pavel – Sommer, Petr – Foltýn,
Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1998, s. 255, srv. také s. 22.
15)Skála, Historie česká, díl III, s. 404 (datace artikulů k 19. 11. na s. 402), srv. tamtéž, díl IV, s. 34. Smlouva o koupi
Čisté z července 1620 i další doklady týkající se podobných majetkových operací se odvolávaly právě na usne‑
sení sněmu z října r. 1619.
16)Rozsáhlou zprávu o sněmu zachoval Skála, Historie česká, díl IV, Praha 1868, s. 1, passim 118.
17)Tamtéž, s. 115-116. Daleko kratší a ne zcela přesnou zprávu přinesl Beckovský, Poselkyně…, díl II, sv. 2, s. 258.
18)Relativně nejlepší, na velkém faktickém bohatství vybudovaný přehled poskytuje dodnes Bílek, Tomáš: Dějiny
konfiskací v Čechách po r. 1618. /Díl I./ Praha 1882, s. XXI-XXV.
19)V úvahu by připadala např. srovnávací analýza změn pozemkového majetku českých cisterciáckých klášterů
s ohledem na to, že plaský klášter nebyl příliš vzdálen od Čisté. K prodeji plaského klášterního panství jen
stručně Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 33, detailně se však touto epizodou dosud nikdo nezabýval.
65
Případ Čisté, který nás dále bude zajímat, vyrostl na přelomu léta a podzimu r. 1619
ze stejných kořenů. K dispozici jsou však určité doklady z předcházejících měsíců nazna‑
čující, že se v selském i maloměstském prostředí šířily určité pochybnosti o perspektivě
přetrvání kapitulního panství. Už v prosinci 1618 se kapitula zajímala na základě zprávy
čisteckého faráře Bartoloměje, kdo ve vsích Otěvěky a Tlesky20) odmítá platit zmíněnému
faráři desátky s argumentem, že brzy jinou vrchnost jmíti budou.21)
Podobné nálady se začaly po čase projevovat i v Čisté. Dne 10. května 1619 písemně
potvrdili tamní sousedé Václav Křeček a Martin Šefelín, že jim byly vydány jejich zhost‑
né listy. Vyžádali si je, jak je výslovně uvedeno, obávajíce my se v těchto proměnách ňáký zlý
vrchnosti. V případě zachování Čisté v držení kapituly slíbili ovšem vrácení listů, protože
za takové situace Jich Milostí poddaní přece rádi zůstávati připovídáme a budeme.22)
Zmínku naznačující znepokojení Čisteckých ohledně jejich dalšího osudu vyčteme
také z doušky listu zaslaného jim kapitulním děkanem 1. srpna 1619.23) V průběhu tohoto
měsíce lze doložit několik listů kapituly naznačujících snahu o uhájení vlastních statků
navzdory trendu nastolenému bezprostředně předtím zemským sněmem.24) Pohoršený
list děkana Kašpara Arsenia z Radbuzy adresovaný novému držiteli vsi Kozly, šlech‑
tici Janu Charvátovi z Bernštejna, byl dokonce čten na zasedání generálního sněmu
20. 8. 1619.25) Arsenius se ve svém přípisu neomezil jen na prosby o ponechání duchov‑
ních statků dosavadním majitelům. Připojil totiž i varování případným jejich kupcům
vyjádřené formulací kdo co kostelům ujímá, toho bez pomsty hrozné Pán Bůh nenechává.
Pozoruhodné je, že kozelští poddaní nechtěli nové vrchnosti slíbit člověčenství
a naznačovali svou připravenost odporovat jí s pomocí zbraní. Záležitost měla být pře‑
šetřena, před koncem sněmovního jednání už k tomu však dojít nemohlo a Skála žádnou
další informaci o této věci nezanechal.
Nejistý pocit obyvatel Čisté, který lze za této situace pochopit, nabyl brzy nato kon‑
krétnější podoby. Zájemcem o další osud Čisté se stal příslušník nižší šlechty Jan Adam
Nostic z Nostic na Kounově. Základem jeho poměru k Čisté se stala skutečnost, že posky‑
tl vedle řady jiných osob českým stavům finanční příspěvek na obranu země. Příslušná
částka dosahující výšky 3000 kop míšeňských měla být Nosticovi posléze nahrazena
zapsáním dvou lokalit z panství pražské kapituly – Čisté a Břežan. Od počátku zůstaly
mimo tuto transakci stranou ležící kapitulní vsi Tlesky a Otěvěky, nacházející se na seve‑
rozápad od Čisté. Tyto lokality získal šlechtic Jiří Chotek z Chockova na Žihli.26)
20)Tyto obce se dnes nacházejí v západní části okresu Rakovník. Sedláček se o nich v Místopisném slovníku vůbec
nezmiňuje, jen skrovné údaje má Smolík Slatinský, František: Kříč (Chříč) a bývalé panství kříčské v Plzeňsku. PAM
6, 1865, s. 224 a 230. Stejně skoupý je však i Rott, Wenzel: Der politische Bezirk Podersam (Gerichtsbezirke Podersam
und Jechnitz). Eine Heimatskunde für Schule und Haus. Podersam 1902 /-1905/, s. 771-772 (pro Otěvěky použit
německý název Nedowitz), s. 860-861 (užíván německý název Tlesko).
21)APH-AMKP, f. MKP, rkp. XXXV 5, fol. 56v. Rychtáři obou vsí měli zajistit placení desátků, čistecký farář pak byl
vyzván: Medle kdo to z nich mluvil, dejte nám psaním Vaším znáti. Stalo-li se tak, nevíme.
22)Tamtéž, sign. LXV 7. Oba měšťané stvrdili tento revers svými sekretními pečetěmi a připojili vlastnoruční pod‑
pis.
23)Tamtéž, rkp. XXXV 5, fol.109r. Za příslušnou formulací však už nenásleduje opis další části listu, která by zmi‑
ňovala postoj kapituly k takovým obavám.
24)Jedná se o pět listů z doby od 8. do 17. 8. 1619 buď adresovaných šlechticům zajímajícím se o kapitulní vesnice,
nebo zaslaných přímo do těchto vesnic, srv. tamtéž, rkp. XXXV 5, fol. 109v-112v passim.
25)Skála, Historie česká, díl III, s. 267-268; regest tohoto listu kapituly APH-AMKP, rkp. XXXV 5, fol. 112v. Hlavní
momenty z dějin obce (dnes v severní části okresu Louny) zmiňuje Sedláček, Místopisný slovník…, s. 451-452,
resp. týž: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Praha 1923. Díl 14, s. 434. Pražská kapitula vlastnila tyto Kozly
(nikoli stejnojmennou ves na Brandýsku, resp. Mělnicku, o níž Sedláček, Místopisný slovník…, s. 451) asi od
r. 1530 do r. 1750.
26)APH-AMKP, rkp. XXXV 5, fol. 139v.
66
Nosticův zájem o Čistou a Břežany byl motivován blízkostí jeho vlastního drobného
panství obsahujícího pouze vsi Kounov a Lhota pod Džbánem, vzdálené od Čisté zhruba
20 km vzdušnou čarou. Získání Čisté by znamenalo rozšíření majetku o podstatně větší
lokalitu, která měla charakter městečka.27) Připojení Čisté a Břežan by tedy znamenalo
faktické zdvojnásobení Nosticova pozemkového majetku a určitý vzestup jeho prestiže.
Poprvé se o připsání, resp. zastavení Čisté a Břežan Nosticovi hovoří na přelomu
září a října 1619, už po zvolení Fridricha Falckého českým králem, ale ještě před jeho
příjezdem do země. Nejprve zemští direktoři vydali potvrzení o zastavení obou lokalit
Nosticovi.28) Následně požádali dva šlechtice z Rakovnického kraje – Jiřího ze Vchynic
a z Tetova (držitele Krakovce) a Václava Gryspeka z Gryspachu na Kaceřově a Sechuti‑
cích, aby Nostice uvedli do držení jeho nového majetku.29) Jak ukázal další běh událostí,
takto jednoduše nebylo možno situaci vyřešit.
Pokračující vývoj směřující k nastolení nové vrchnosti začal totiž Čistecké zneklidňo‑
vat. Nechali si proto potvrdit dne 3. 10. 1619 tři svá starší privilegia radou královského
města Rakovníka.30) Časová souvislost vzniku vidimusu s datem vydání listu zemských
úředníků nebyla jistě náhodná. Pro Čistecké se tyto ověřené opisy staly argumentem
pro podpoření vlastního stanoviska – o několik měsíců později byly odeslány přímo
panovníkovi.
Kapitula v této době stále ještě uplatňovala postavení vrchnosti. Posledním známým
dokladem se stal list děkana Kašpara Arsenia Čisteckým z 5. října 1619. Dochovaný
regest jeho textu nenaznačuje, že by se zde řešily otázky nastávající změny vrchnosti.
Kapitula stvrdila změny v držení dvou gruntů (v Čisté a Břežanech) a podala zprávu
o zhostu čisteckého písaře.31) V každém případě mohla kapitula oslovit Čistecké zno‑
vu jako své poddané až několik týdnů po Bílé hoře. Přerušení kontaktů mezi vrchností
a městečkem, které si v rámci kapitulních statků udržovalo poměrně důležitou pozici,
trvalo 14 měsíců.
O dění v nejblíže následujících týdnech zachovávají prameny mlčení – možnost vhle‑
du do dalšího dění získáváme až na počátku nového roku 1620. V té době zahájila repre‑
zentace městečka akci namířenou proti rýsující se změně vrchnosti. Dne 4. ledna zaslala
čistecká městská rada přípis dvornímu kazateli Fridricha Falckého a spolutvůrci jeho
politiky Abrahamu Scultetovi. Tomuto adresátovi byl samozřejmě určen německý text,
který známe jen ze zkráceného opisu.32) Snad tomuto dopisu opravdu předcházelo jed‑
nání čisteckých vyslanců se Scultetem nebo ještě jeden list, jak se domnívá Scheiner.33)
V každém případě vyslovili zástupci městečka za celou obec přání, aby zůstala zacho‑
vána podřízenost jejich městečka kapitulní vrchnosti, k níž Čistá od starodávna patří.
Scultetus byl zároveň požádán, aby zakročil v této věci u panovníka.
Popsaný pokus o předběžné pojištění úspěšnosti těch proseb, se kterými se město
chystalo obrátit na panovníka, představuje psychologicky zajímavý případ. Situace
27)O vývoji Nosticových majetkových poměrů se stručně zmínil Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království
českého. Díl 8. Praha 1996 (2. vyd.), s. 163. Podrobnější údaje uvádí Patejdl, A.: Z dějin…, s. 9-14.
28)NA Praha, f. SM, kart. č. 328, sign. C 101/1, fol. 31-32 (jedná se o zkrácený a nedatovaný opis dokumentu).
29)Tamtéž, fol. 24-25 (také v případě tohoto listu datovaného v Praze na Hradčanech se jedná téměř určitě
o opis).
30)Opis těchto tří vidimů uložen v NA Praha, f. SM, kart. č. 328, sign. C 101/1, fol. 18-23. Dlouhodobé uložení vidimu
v Čisté prokazuje inventář spisů předávaných na tamní radnici dne 27. augusti 1733 (SOkA Rakovník, f. AMČ,
kart. č. 6, bez sign.). Originály příslušných privilegií byly vydány v letech 1389, 1526 a 1531.
31)APH-AMKP, f. MKP, rkp. XXXV 5, fol. 114v. List je dochován nikoli v podobě plného opisu, ale regestu.
32)APK-AMKP, f. MKP, sign. LXV 16.
33)Scheiner, Kronika…, s. 232-233. Je zajímavé, že Kočka tento dokument ve svých dějinách vůbec nezmínil.
67
nebyla zbavena poněkud kuriózních rysů. Náboženské vyznání obyvatel městečka
nemůžeme sice přesně definovat (je otázka, zda by toho byli schopni oni sami), bylo však
jednoznačně nekatolické. Ať byli obyvatelé Čisté utrakvistické či spíše luteránské orien‑
tace, obraceli se v případě Sculteta na duchovní autoritu kalvínského směru se žádostí,
aby zůstali podřízení církevní vrchnosti katolické. Jak působila taková žádost na adresá‑
ta, se můžeme jen dohadovat.
V časové souvislosti s listem Scultetovi vznikl nepochybně první ze dvou listů adreso‑
vaných z Čisté novému českému králi.34) Jeho dochovaný opis zaujímá čtyři a půl strany,
bohužel však není datován. Pokus o přesnější časové zařazení listu může být založen jen
na nevelkém množství konkrétních údajů. Skutečnost, že se list zmiňuje o Fridrichově
zvolení králem a nikoli o jeho korunovaci, nestačí ke konstatování, že vznikl už mezi
koncem srpna a počátkem listopadu 1619. Nepochybně byl napsán o několik měsíců
později, asi na samém počátku r. 1620. Svědčí o tom jak věcné vazby se všemi ostatními
dokumenty příslušné skupiny pramenů, tak i zmínka o jednom místním přesně datova‑
ném neštěstí. Dne 2. června 1619 postihlo městečko i okolí velké krupobití a příslušný
rok je v listu označen slovy roku pojminulého.35)
První list Čisteckých Zimnímu králi byl tedy psán v r. 1620, nepochybně však už na
jeho počátku. Když psali koncem května 1620 svému králi znovu, vstoupil už jejich spor
s Nosticem do dalšího stadia a perspektiva nástupu nové vrchnosti se rýsovala už dale‑
ko konkrétnějším způsobem.
V úvodní části dopisu obracejícího se k Zimnímu králi je vyslovena gratulace k jeho
zvolení s přáním mnoha let života a šťastné vlády. Čistečtí se však neomezili na pouhou
gratulaci doprovozenou více méně skromným upozorněním na vlastní existenci. Většina
textu se týká různých problémů života městečka, jehož odlehlá poloha v hornatém a nepřístupném místě je opakovaně zdůrazněna stejně jako chudoba obyvatel a jejich živnůstek.
Všechny tyto argumenty měly jistě podtrhnout naléhavost čisteckých proseb či žádostí.
Ty jsou podány prostřednictvím tří rozdílně rozsáhlých bodů.
Nejkratší je první z nich a týká se záležitostí víry. Čistečtí si zde stěžují na to, jak
byli doposud utiskováni katolickými faráři s námi u víře nesrovnalými. Požadují proto
možnost, aby si mohli sami vybírat kněze a také školního správce z vyznavačů víry pod
obojí, přičemž si je chtějí zjednat vlastním nákladem.
Následoval nejrozsáhlejší bod žádostí týkajících se širokého spektra otázek městské
správy. Zajímavost této partie je umocněna skutečností, že se v případě Čisté jednalo
o poddanské městečko spadající do kategorie lokalit přinejlepším středně velkých. Bez
ohledu na tuto skutečnost byl v listu postulován model téměř plně samostatného fun‑
gování městské správy opatřené rathauzem, přísežným písařem a různými konkrétními
právy od uplatňování práva hrdelního až po možnost volného odkazování. Vrchnost
zde není v žádné souvislosti zmíněna ani jednou a z textu listu bychom mohli nabýt
dojmu, že se její existence mohla jevit pisatelům jako naprosto zbytečná.
Pravda, Čistečtí zmiňují svou vrchnost dosavadní. V úvodu listu je naznačena její
souvislost s privilegii městečka vydanými králem Ludvíkem Jagellonským, v prvním
bodu žádostí pak je konstatován hlavní podíl vrchnosti na obsazování čistecké fary kato‑
lickými kněžími. Oba body týkající se skutečnosti z hlediska městečka v prvním případě
pozitivní, v případě druhém pak zcela opačné, nejsou nijak komentovány.
34)NA Praha, f. SM, kart. č. 1725, sign. P 106 / C 28.
35)Tamtéž, fol. 1v.
68
Podstatnější je absence jakékoli zmínky o Nosticových aspiracích a majetkových prá‑
vech či přímo o uvedení kounovského pána do jeho vrchnostenských práv. Z pozdějšího
Nosticova listu lze usuzovat, že tento akt byl uskutečněn snad někdy na konci r. 1619,
a to za asistence Čisteckých. Ti však na počátku roku následujícího považovali za vhod‑
né v rámci zvolené taktiky o těchto záležitostech pomlčet. Můžeme si proto domyslet, jak
právě tento bod uvedl Jana Adama Nostice do varu, když se s textem listu seznámil.
Závěrečný oddíl čisteckých proseb ku panovníkovi má charakter povýtce hospodář‑
ský a zaměřuje se jednoznačně na žádost o možnost vybírání cla v městečku, které by
posloužilo jako základ financování oprav cest a silnic. Při této příležitosti vydavatelé
listu zdůraznili, že toto jejich nové právo nebude nikomu v okolí (do vzdálenosti jedné
až dvou mil) na škodu.
V závěru listu dali pisatelé průchod naději, že díky královskému privilegiu budou
zůstaveni při všech starobylých vejsadách, právích, spravedlivostech, zvyklostech, že od nich
nebudou vyžadovány kromě dosud obvyklých poplatků žádné nové a že nebudou
proti dřívějšku obtěžováni ani robotami vymyšlenými. Jakýkoli rozdíl v přístupu prvotní
vrchnosti a vrchností budoucích je zde vnímán jako naprosto nežádoucí. Tento postoj
Čisteckých nebyl v rozporu s obvyklým postupem a argumentací poddaných v jiných
jejich sporech s vrchnostmi, přesto se však zdá, že právě tento list nejvýrazněji a nejote‑
vřeněji naznačil, jaký stav věcí by obyvatelům městečka vyhovoval nejlépe.
Další série dokumentů souvisejících se zápasem Nostice o Čistou vznikla na pře‑
lomu ledna a února r. 1620 – tato skupina dokladů je nejpočetnější. Můžeme sledovat
dva souběžně vedené dialogy: poddaní i jimi nemilovaná, nově nastupující vrchnost
přesvědčují tytéž adresáty, reagují na odpovědi těchto svých korespondentů a ve styku
s nimi komentují dokumenty druhé strany; mezi sebou však nekomunikují.
Na výše komentovaný list Čisteckých králi Fridrichovi Falckému odkazuje text
jejich další žádosti z konce ledna 1620 určené nejvyšším zemským úředníkům.36) Zde
hovořili výslovně o snaze dosáhnout obnovení a rozšíření městského privilegia, ač pro
JMK pilný vejjezd k tomu čas nepostačuje. Čistečtí proto žádali o odklad rozhodnutí ve
věci odprodeje svého městečka až do šťastného a radostného JMK navrácení. Králova cesta
mimo Prahu, o které se Čistečtí zmínili, vedla do vedlejších zemí Koruny české. Začala,
mj. za Scultetovy spoluúčasti, 27. ledna 1620 a trvala více než půldruhého měsíce, do
14. března.37) Odklad rozhodování o čistecké věci měli na rozkaz nejvyšších úředníků
garantovat tři jmenovitě uvedení komisaři z Rakovnického kraje – vedle dvou šlechticů
(Jiří ze Vchynic a Tetova na Blšanech a Krakovci, Zdislav Havel Hrobčický z Hrobčic
na Kolešovicích a Hořesedlích) je v listu jmenován rakovnický měšťan Václav Kavan
z Čejkova.
Nostic sám byl však vznikajícími průtahy koncem ledna 1620 už evidentně znechu‑
cen. Postěžoval si proto na neochotu nebo přímo neposlušnost měšťanů Čisté u zem‑
ských úředníků. Výslovně upozornil na neoprávněné vytěžování lesa Vrábíkova i jiných
lesních ploch obyvateli městečka, kteří začali zacházet s těmito nemovitostmi jako se
svým majetkem. Nostice pohoršila také skutečnost, že Čistečtí odprodali nižšímu šlech‑
tici Kryštofu Zumrovi z Herstošic, který vlastnil jeden z větších dvorů v městečku,38)
obecní rybník. Nostic se obrátil na nejvyšší úředníky s žádostí, aby zabránili dalšímu
36)NA Praha, f. SM, sign. C 101/1, fol. 10-11.
37)Skála, Historie česká, díl III, s. 443 a 453.
38)K Zumrovým majetkovým poměrům srv. Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 451 a 495.
69
kácení i odvážení dřeva a přiměli Čistecké k poslušnosti vůči jemu samému coby nové
vrchnosti.
Den poté se do celé záležitosti zapojila také hradní kapitula. Její děkan Kašpar
Arsenius z Radbuzy39) zpravil Nostice na jeho žádost o stavu těch majetkoprávních reálií
v blízkosti Čisté, které nového držitele nejvíce zajímaly. Děkan tedy popsal svůj náhled
na záležitost rybníka i blízkého mlýnce, stejně jako na otázky práv k lesu, který poddaní
ve svůj prospěch tak úspěšně likvidovali.40) Na závěr děkan připojil úvahu o příjmech,
které měly vycházet z obecního pivovaru, ve skutečnosti však uvažované výše nedosa‑
hovaly.
Poněkud překvapuje věcný tón listu, který nevykazuje žádnou známku podráždě‑
nosti – v souvislosti s pozbytím části majetku bychom ji mohli u představitelů kapituly
očekávat, přestože měli nárok na deputát. Zdá se však, jakoby kapitula v tomto případě
počítala spíše s tím, že Nostic, kterého děkan oslovuje milý pane příteli, nebude příslušný
majetek držet a spravovat proti jejímu zájmu.
Šlechtický uchazeč o Čistou nechtěl nechat záležitost upadnout do zapomnění, a pro‑
to byl jeho druhý dopis nejvyšším zemským úředníkům sepsán zřejmě pouhé čtyři dny
po listu předešlém. Pisatel zde značně rozhořčeně reaguje na čistecké supliky adresova‑
né králi a nejvyšším úředníkům království, se kterými se bezprostředně předtím mohl
seznámit.
Nostic v rámci svého odsudku především vyslovil podezření, že reprezentace měs‑
tečka nemá příslušné myšlenky z vlastní hlavy. Z organizování odporu proti své osobě
obvinil na dvou místech listu Tomáše Lubeneckého, podruha z Kožlan, který přesídlil do
Čisté. Z jeho podnětu prý Čistečtí v té době opomíjeli vlastního přísežného písaře. Nostic
chtěl situaci vyřešit radikálně, a dožadoval se proto, aby on [Lubenecký] těch [čisteckých]
gruntův prázen byl. Muž vyvolávající tak velkou Nosticovu nelibost se však neměl k upo‑
slechnutí a nadále radil čisteckým vyslancům, kteří se v té době zdržovali v Praze.
Nostic se neomezil na dosud zmíněné projevy a v hlavní části listu se vyslovil výraz‑
ně negativně o svých nových poddaných. Odvolávají se sice na privilegium udělené
jim Ludvíkem Jagellonským, avšak sou lidé sprostní a nehrubě právům povědomí dle starého
přísloví „kde purkmistr vorat s konšely vyjede, že žádnýho pana radního v městečku nevostane“. Pozoruhodné je ne zcela jasně vyznívající Nosticovo obvinění, že Čistečtí podali
svou supliku, aby rovni svobodným městům landfrejdním byli, nemyslíc na to, je-li jich sto,
aby do toho tak jako jiná města trefili. Toto dvojnásobné zpochybnění snahy Čisteckých
o podtržení městskosti jejich lokality doplňuje Nostic obviněním neposlušných podda‑
ných z nesvornosti – tak měl být jistě zpochybněn význam jejich supliky panovníkovi.
Důvod je podle Nostice nasnadě – Čistečtí jsou spíše korbele a pálenýho nežli slova Božího
pilni. Tvrzení o náchylnosti čisteckých poddaných k opilství je v textu listu ještě jednou
opakováno.
Poté přichází na řadu argument použitý i v předchozích listech a konstatující mrhání
obecním majetkem, neplnění povinností atd. Projev Nosticovy nevole se posouvá do
velmi hněvné až urážlivé polohy. V jedné větě listu se výslovně hovoří o pozdvihování
dalších tupých hlav, tedy osob, které by se mohly podle vzoru Čisteckých domáhat lep‑
39)Hlavní údaje o Arseniově životě shromáždila Kateřina Valentová v Českém biografickém slovníku. Sešit 1, Praha
2004, kde i odkazy na starší literaturu.
40)Všechny tyto otázky nebyly pro kapitulu novinkou, o čemž svědčí část listu děkana Arsenia ze 7. 2. 1619 kritic‑
ky posuzující aktivity Čisteckých, které byly uskutečněny bez souhlasu vrchnosti (APH-AMKP, rkp. XXXV 5,
fol. 85v-86r).
70
šího postavení. Nostic lituje, že král a zemští úředníci jsou podobným způsobem zane‑
prázdňováni a znovu naznačuje, že jeho práva by měla být ochráněna.
Týden stačil Čisteckým k tomu, aby získali přístup k Nosticovu přípisu z posledního
lednového dne. Konkrétně a věcně se vyjadřují k jeho údajům o nakládání s lesy a rybní‑
kem. List je charakterizován poklidným tónem a naznačuje, jako by se Čistečtí už smířili
s neúprosným během událostí. Slibují zde poslušnost budoucí vrchnosti (Nostic není
kupodivu za nic napadán ani kritizován) a ujišťují, že nejvyšší úředníci už prý nebudou
příslušnými záležitostmi dále zaneprázdňováni. Čistečtí je žádají znovu aspoň o to, aby
nařídili nastupující vrchnosti zachování starých práv a spravedlností bez navyšování
povinností. O snaze týkající se polepšení vlastního privilegia nepadlo v tomto listu ani
slovo.
Po tomto výrazném ústupu obyvatel Čisté z jejich původních pozic jsme nuceni opět
vzít na vědomí téměř čtyřměsíční mezidobí, ze kterého se svědectví pramenů nedocho‑
valo. Zdá se, že až výše zmíněné snesení generálního sněmu z května 1620 se stalo pro
Nostice pobídkou k dořešení celé záležitosti. Čistecké naopak přimělo k tomu, aby se ješ‑
tě jednou vzchopili k odporu. Z doby mezi koncem května a sklonkem července 1620 se
dochovalo šest dalších písemností zabývajících se problematikou předání městečka nové
vrchnosti. Nejaktivněji se angažoval Nostic (třemi listy), dvakrát hájili své požadavky
Čistečtí a jednou, byť velmi střídmě, zasáhl do konfliktu samotný panovník.
Druhý list z Čisté zaslaný českému králi 25. května 1620 byl tentokrát podepsán jmé‑
nem rychtáře, konšelů i vší obce – purkmistr zde zmíněn není. List je kratší a působí
střízlivějším či umírněnějším dojmem než dopis z počátku r. 1620. Začíná opět odvo‑
láním na tři zpísemněné čistecké svobody. Jejich ověřený opis byl králi zaslán s kon‑
statováním, že dosud jich bylo užíváno bez odporu vrchnosti. Nostic se znovu stává
objektem tvrdé kritiky. Lapidárně je charakterizováno jeho počínání týkající se obecních
lesů, porostlin a dědin. Čistečtí, kteří náležitě odevzdávají všechny platy a kontribuce,
by tak mohli být dovedeni k dokonalé záhubě. Proto jako by si za této situace nejvíce ze
všeho přáli vyjasnění svého postavení: pokud se Nosticovi zboží doprodá, ať on svým
reversem slíbí zachovávat práva a svobody. Zároveň se reprezentace městečka nevzdala
ještě úplně naděje, že dosáhne od krále konfirmace svého nadání.
Král Fridrich se rozhodl reagovat na list Čisteckých ve chvíli, kdy se jejich osud zdál
být rozhodnut – vstoupil tak aspoň nakrátko do děje. Dochoval se koncept jeho krátkého
přípisu Janu Adamovi Nosticovi opatřený datem 2. 6. 1620. Obsah lze shrnout bez vel‑
kých problémů: panovník se de facto stává předavatelem stížnosti Čisteckých, jejíž pře‑
pis byl královským prostřednictvím odeslán Nosticovi k vyjádření. Král navíc připojil
pokyn, že obyvatelé městečka nemají být obtěžováni a utiskováni, stal se tedy do určité
míry jejich přímluvcem.
Dopis hledal cestu k adresátovi (snad na Kounov) poměrně dlouho, dodán byl až
16. června. Tak to aspoň tvrdí Nosticova odpověď králi z 22. června, jejímž přijetím v dvor‑
ské kanceláři přímá spoluúčast panovníka na posuzování sporu skončila. Kounovský
šlechtic byl i tentokrát značně otevřený a upřímný a o svém vztahu k poddaným dokázal
říci poměrně mnoho. Meritem jeho listu je samozřejmě odmítnutí argumentace vlast‑
ních poddaných. Nostic používá pro čistecký dokument označení nedůvodný, nešlechetný
a nepravý spis a tvrzení dodaná z Čisté v několika časových etapách králi i zemským
úředníkům šmahem odmítá. Znechucený kounovský šlechtic naznačuje, nakolik mu je
proti mysli nutnost písemné komunikace s vlastními poddanými. Jen jakoby mimocho‑
dem se zmiňuje, že v Čisté byl od nabytí městečka pouze dvakrát a nezavdal přitom pří‑
71
činu k stížnostem ničemných lidí. Zabýval se prý – jak jinak – jen případem nepovoleného
mýcení dřeva, resp. odprodání mlýnce a rybníka. Při této příležitosti se Nostic zmiňuje
o existenci městské knihy, kam byly záznamy o těchto transakcích zapsány.41)
Pro postoj nově nastupujícího majitele ke svobodám městečka je charakteristická
pasáž, v níž Nostic tvrdí, že privilegia vydaná duchovními osobami ta jim již minula a více
jim k žádné platnosti a pomoci býti nemohou, protože statek přestal být duchovenským a stal
se dědičným, zpupným a svobodným. Netrpělivý pán zde opět předbíhal vývoj, protože
rozhodnutí o odprodeji městečka jeho osobě nebylo stále ještě zlistiněno. Pozoruhodné
je, že Nostic v této souvislosti nezaujal stanovisko k privilegiu Ludvíka Jagellonského,
o kterém přece nešlo tvrdit, že jej vydala duchovenská osoba.
Veškerá snaha Čisteckých se tedy v Nosticových očích míjela účinkem. Pán ostatně
setrval u svého přesvědčení, že nespokojenost je podněcována zvenčí. V každém přípa‑
dě ale spisovatel suplikace podle Nosticova mínění lidi poddané proti vrchnosti pozdvihuje
a měl by být na základě textu zemského zřízení potrestán. V závěru svého přípisu Nostic
připustil, že mu Čistečtí, byť s více než půlročním zpožděním, zaplatili svatohavelský
úrok splatný v říjnu 1619. Jedním dechem však upozornil, že jeho noví poddaní chtěli
odvést samostatně berni, což se jim nakonec nepodařilo. Pán dále zpochybnil autenticitu
výhostních listů, jimiž se poddaní vykazují, a poznamenal, že o své újmě provozují mys‑
livost. Trpce poukázal zejména na skutečnost, že Čistečtí honili na svátek Seslání Ducha
svatého (tedy 4. června) zajíce do tenat.
Jako východisko ze sporné situace navrhl Nostic ustanovení Štěpána Jiřího ze
Šternberka a Asmana Štampacha ze Štampachu do funkce komisařů, kteří by na
Šternberkově zámku v Postoloprtech obě strany vyslechli a poté králi poslali zprávu.
Tato varianta však nemohla být uskutečněna, protože situace čisteckého zboží se dále
zkomplikovala.
V dalším listu zemským úředníkům z 2. 7. 1620 musel Nostic vyvracet domněnku, že
prý od koupě Čisté, Břežan a Vlkavy ustoupil.42) Ve snaze o završení již přes půl roku se
táhnoucí záležitosti argumentuje tím, že už při jejím řešení utratil značnou částku a vyjá‑
dřil naději, že bude v držení svého nového majetku ponechán.
Bližší vysvětlení přináší další list Jana Adama týmž adresátům, napsaný o pět dní
později, 7. července. Zde jsou poprvé a naposledy zmíněni další zájemci, kteří prý nabíd‑
li v rámci každé z obou transakcí větší částky než Nostic. O Čistou a Břežany se zajímala
Anna Vchynská ze Sulevic na Blšanech a Krakovci, tedy manželka už dvakrát zmíně‑
ného Jiřího Vchynského. Na ves Vlkavu měl zálusk Zdislav z Hrobčic na Kolešovicích
a Hořesedlích. Důkladný výklad o finančních detailech všech uvažovaných variant pře‑
sunu kapitulního majetku naznačuje, jaké místo zde hrálo licitování jdoucí až do skuteč‑
ných podrobností. Nostic v obavách o majetek, s nímž už jistě počítal, znovu zdůrazňuje
svůj trvající zájem a vyzdvihuje ztráty, kterých už v souvislosti s nabytím nových lokalit
doznal.
Jestliže se tón dosavadních Nosticových listů vyznačoval velkou mírou sebevědo‑
mí, tento jejich rys se náhle rozplývá. Můžeme vycítit proměnu stylu směrem k určité
bezradnosti, ne-li přímo plačtivosti. Nostic neopomněl za změněné situace uvést jako
41)Žádná čistecká městská kniha z doby před třicetiletou válkou se do dnešního dne nedochovala ani v SOkA
Rakovník, ani v klatovské pobočce SOA Plzeň – zde je uložen fond chříčského panství, do kterého byla posléze
Čistá včleněna.
42)Lokalizovat tuto obec se zatím nepodařilo. Scheiner, Kronika…, s. 233, nečíslovaná pozn., uvádí, že se nacházela
v Rakovnickém kraji, což potvrzuje i zmínka zápisu v deskách zemských.
72
argument, vynucující si pochopení a útrpnost, vysoký počet svých dětí. Přivedl jich na
svět podle vlastního tvrzení, které lze potvrdit i odjinud, jedenáct.43) V návaznosti na tuto
skutečnost se jeví jako pochopitelná Nosticova snaha o určité rozšíření zatím nevelkého
panstvíčka. Otec chtěl pojistit všem svým potomkům určitou šanci na důstojnou existen‑
ci, aspoň zčásti srovnatelnou s poměry jiných příslušníků nižší šlechty.
K dalším jednáním v tomto sporu už nebyl důvod, protože Nostic dovedl plánovanou
koupi ke kýženému konci. Příslušná smlouva s nejvyššími zemskými úředníky týkající
se koupě Čisté, Břežan i Vlkavy byla uzavřena 11. 7. 1620.44) Nostic měl zaplatit celkem
15 800 kop míš., z toho 12 700 kop za obě kapitulní lokality – jednalo se tedy zhruba
o čtyřnásobek sumy, ve které mu byly na podzim předešlého roku zastaveny.45) Zároveň
se však z celé sumy odečetlo 3979 kop míš., konkrétně 3400 kop někdejší Nosticovy půjč‑
ky stavům, pět set kop deputátu a 79 kop odměny šlechticům, kteří příslušné statky
prošacovali. Nostic měl při uzavření smlouvy odevzdat 5500 kop míš., termíny dalších
splátek byly určeny tak, že v říjnu 1621 měla být celá suma za Čistou i obě vesnice zapra‑
vena.
Částka 500 kop míš. stanovená jako deputát se jistě týkala nejen kapituly, ale i kláš‑
tera sv. Anny jako dosavadního vlastníka Vlkavy. Odhadujeme-li velikost podílů při‑
padajících na obě instituce podle částek za Čistou a Břežany, resp. za Vlkavu, můžeme
konstatovat, že kapitule mělo připadnout 400 kop míš. Podle smlouvy měl být deputát
vyplácen po 30 kopách ročně pro obě instituce dohromady. Při už uvedeném poměru
jejich podílů lze vyvodit, že kapitula by na základě smlouvy dostávala svůj díl v podobě
stálého poplatku necelých sedmnáct let, tj. do konce r. 1636.
Odhlédneme-li od peněžních náležitostí, je třeba ještě upozornit na zvláštní vejminku
smlouvy, která šalamounsky a zcela do ztracena „řešila“ svár hledisek reprezentovaných
městečkem na jedné a Nosticem na druhé straně. Nový pán a jeho nástupci zde byli totiž
žádáni, aby týchž lidí poddaných touto smlouvou jemu k dědictví prodaných při jich privilegiích,
ač mají-li jaká pořádná, zanechali a je ničímž neslušným neztěžovali. Znamená to, že existence
privilegií byla uznána a nadměrné požadavky vrchnosti odmítnuty, zároveň však bylo
především na vrchnosti ponecháno rozhodnutí o tom, zda jsou ona privilegia pořádná.
Čisteckým asi takto formulovaná floskule mnoho radosti nepřinesla.
Text smlouvy byl zaznamenán do desk zemských o pouhý týden později, dne 18. čer‑
vence. Čistečtí byli o tomto vývoji situace informováni až do samého konce dobře a včas.
Poslední písemnost celé probírané skupiny sepsali těsně po polovině července 1620
uprostřed stále nejistější doby, charakterizované jak nepříznivě se vyvíjejícími válečný‑
mi událostmi, tak nyní už hotovou změnou vrchnosti. List adresovaný znovu nejvyš‑
ším zemským úředníkům smířlivě konstatuje, že městečko bylo z jistého uložení Božího
doprodáno Nosticovi. Pisatelé jsou si vědomi rozdílu mezi dosavadní vrchností, jíž
vydávají nejlepší vysvědčení, a vrchností nově očekávanou. Text listu znovu a v rámci
této skupiny pramenů už naposledy naznačuje, že takový vývoj nebyl v souladu s přá‑
ním a nadějemi měšťanů. Nutné smíření s osudem mělo trpkou příchuť – ne nadarmo
byli zemští úředníci tak úpěnlivě a hned natřikrát požádáni o držení ochranné ruky nad
městečkem. Znejistělým Čisteckým nezbývalo než neklidné očekávání věcí příštích.
43)Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 637. Zde se při popisu událostí z r. 1622 mluví o deseti dítkách Jana Adama.
44)NA Praha, f. DZ, desky zemské větší - kvatern 193, fol. 12v-15r. Scheiner, Kronika…, s. 234, reprodukoval v hlavních
rysech obsah smlouvy právě s odkazem na tento kvatern.
45)Částka za Vlkavu koupenou Nosticem je ve smlouvě stanovena ve výši 3100 kop míš.
73
Tímto dokumentem končí série dokladů o devítiměsíčním boji o postavení Čisté,
dochovaných převážně ve fondu Stará manipulace. Nově získaného majetku si však
Nostic nemohl příliš dlouho užít – do porážky stavovského povstání zbývalo jen něco
přes sto dní. Otřesy, které doprovázely poslední měsíce vlády Fridricha Falckého, se
musely dotknout i šlechtice, který předtím s takovým sebevědomím odmítal argumenty
Čisteckých. Jan Adam Nostic byl navíc v říjnu 1620 postaven do svízelné situace, když se
musel ukrýt v Poohří před vlastními rolníky.46) Jeho dočasným útočištěm se stal zámek
v Libochovicích nad Ohří.47)
Nezdá se, že se proti Nosticovi bouřili právě čistečtí nebo břežanští poddaní, snad si
se svým pánem chtěli vyřídit účty rolníci z Kounova a Lhoty pod Džbánem. Je možné, že
Nostic se uchýlil s rodinou do Poohří také v důsledku přibližujícího se válečného nebez‑
pečí. V každém případě můžeme považovat za jisté, že nově vzniklá, riskantní situace
odsunula zájem Nostice o poměry v Čisté zcela do pozadí.
Městečko, které mu na tak krátkou dobu připadlo, se stalo v závěru října 1620 svěd‑
kem důležitých událostí uzavírajících stavovské povstání. Lokalita ležela na trase pocho‑
du císařských oddílů směřujících z okolí Plzně k Rakovníku a odtud k Praze.48) Pro Čistou
jejich průchod znamenal dva týdny před bělohorskou bitvou konec celého stavovského
povstání. Na jedné straně končily obavy z nové, nejspíše horší vrchnosti, na straně druhé
se však rýsoval konec výhod, které mohla části obyvatel městečka přinášet doba právní
nejistoty a pozice mezi dvěma vrchnostmi, z nichž ani jedna nebyla schopna plně zajistit
svá práva.
Čistečtí se už na konci r. 1620 vrátili pod křídla své dřívější vrchnosti. Naplnil se tak
v určitém smyslu scénář, jehož možnost se od počátku rýsovala. Obnovení kontaktu
kapituly s městečkem potvrzuje list děkana do Čisté psaný na Hradčanech 16. prosince
1620, tedy více než čtrnáct měsíců po listu předchozím.49) Děkan Arsenius vzal v listu na
vědomí, že poddaní mu opět složili slib poddanské věrnosti (učinili tak před plaským
opatem). S ohledem na to obnovil městskou radu, ale zároveň ohlásil kontrolu výhost‑
ních listů obyvatel městečka.
Nedílnou součástí „normalizačních opatření“ byla samozřejmě skutečnost, že zane‑
dlouho musel Jan Adam z Nostic zaplatit za své úsilí o rozšíření statků. Cena se ukázala
být poměrně vysokou. V r. 1621 se kapitula jala vyčíslovat škody, které utrpěla dočasnou
ztrátou svých statků, ať už se jejich novými držiteli stali šlechtici, nebo někdy i měšťa‑
né. Hlavním výsledkem měla být samozřejmě náhrada škod. Nostic měl z tohoto titulu
kapitule zaplatit 400 kop míš.50) Naúčtovány mu byly jím vybrané úroky, slepice a vejce
i přijaté gruntovní peníze – zvláště kuriózně působí výslovně uvedený nárok uplatňova‑
ný vůči Nosticovi za škodu, co v lesích sekáním zdělal. Právě toto byl přece v první polovině
46)O vzpouře se stručně zmínil Sedláček, Hrady…, díl 14, s. 11. Tento projev nespokojenosti poddaných se snažil
rozkazem ke klidu vyřešit Fridrich Falcký v jednom ze svých posledních listů psaných před útěkem z Čech,
a to v ležení u Rakovníka na přelomu října a listopadu 1620, srv. Líva, Václav: Prameny k dějinám třicetileté války
(Regesta fondu Militare). Díl 3. (1618-1625). Praha 1951, s. 109.
47)Správou Libochovic a Budyně nad Ohří, konfiskovaných jednomu z katolických zrádců vlasti, byl v srpnu 1619
pověřen pan Petr ze Švamberka na Orlíku (Bílek, Dějiny konfiskací…, s. 646). Jednání o této věci na generálním
sněmu potvrzuje Skála, Historie česká, díl III, s. 304-305, 310 a 314-315.
48)Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 470. O škodách, které mohl průchod tohoto vojska způsobit, nejsme infor‑
mováni.
49)APH-AMKP, rkp. XXXV 5, fol. 126v-127r.
50)Tamtéž, rkp. XXXV 5, fol. 138r-v. Jiřímu Chotkovi bylo předepsáno k náhradě za zisky z Tlesk a Otěvěk 200 kop
míš. Z přípisu k údaji o 400 kopám nárokovaných na Nosticovi se dovídáme, že zaplatil (snad do léta r. 1621)
90 kop.
74
r. 1620 jeden z bodů jeho vlastní stížnosti na neposlušné poddané... Že by se Nostic stačil
během letních měsíců tímto způsobem obohatit sám, působí dosti nevěrohodně.
Je zbytečné zdůrazňovat, že Nosticova akvizice Čisté nebyla pro tohoto šlechtice nijak
šťastným podnikem, přestože Kounov se Lhotou mu ponechány byly. Na druhé straně
se z hlediska většiny obyvatel Čisté návrat k podřízenosti kapitule jevil jako lepší varian‑
ta než panování náročného Nostice, jehož sídlo navíc leželo nebezpečně blízko. Čistečtí
ovšem netušili, že jedním z důsledků návratu k původní vrchnosti se stane zanedlouho
to, že budou nuceni přestoupit na katolickou víru.
Čistecký případ i jiné jemu podobné příběhy z let 1619 a 1620 nám naznačují, jak
složité a nejednoznačné procesy se na českém venkově v době českého stavovského
povstání odehrávaly. Lze se dohadovat o způsobech jejich možného vyústění i o situaci,
do které by byly postaveny katolické církevní instituce, pokud by přetrval delší dobu stav
uplatňovaný za vlády Zimního krále. Rozhodující je ovšem skutečnost, že tato vývojová
varianta se neprosadila a byla nahrazena zcela protikladnou tendencí. Katolické církevní
instituce se dočkaly rychlého vrácení svých majetků ať už v rozsahu z doby těsně před
českým povstáním, nebo dokonce v rozšířené podobě.
Odpor vyvinutý proti Janu Adamu Nosticovi představuje výraznou epizodu obo‑
hacující raně novověké dějiny městečka Čisté. Pokus Čisteckých o rozšíření práv jejich
obce, projevený výrazně v době vlády Fridricha Falckého, se snažil využít možností, kte‑
ré poskytovala celkově neurovnaná doba a které umocňovaly okolnosti spojené s nástu‑
pem nové vrchnosti. Realizace záměru Čisteckých naznačeného v listu králi Fridrichu
Falckému nebyla a ani nemohla být přes všechno úsilí úspěšná. Vše skončilo návratem
zpět do situace z doby před r. 1619. Obyvatelé Čisté však nemuseli pociťovat výsledek
celého střetnutí jako porážku.
Pražská kapitula se jevila jako vrchnost z mnoha ohledů přijatelnější než nevypo‑
čitatelný Nostic. Podobně mohl být motivován už zmíněný odpor kozelských podda‑
ných z r. 1619 proti jiné šlechtické vrchnosti, která měla nahradit v této funkci kapitulu.
Rozdílnost konfese se za této situace jevila jako fenomén nikoli prvořadého významu.
Poddaným ostatně nemuselo být proti mysli, že pozice jejich katolické vrchnosti se stává
v rámci nového politického uspořádání slabší než dříve.
Konkrétní aktéry dění, kteří se snažili dosáhnout zlepšení pozice městečka, nezná‑
me a ani v budoucnu asi znát nebudeme. Z anonymity poněkud vystupuje jen Tomáš
Lubenecký, jehož další osud není jasný – nevěděli bychom o něm nic nebýt ostrých slov‑
ních útoků Jana Adama z Nostic.
Další dějství třicetileté války přinesla značnou, předem neodhadnutelnou proměnu
priorit i možností – kdo by mohl v té době v městečku reálně pomýšlet na získání nových
privilegií, právní pojištění trhů, cla apod.? Jako kapitulní statek se Čistá dočkala kýžených
a poměrně důležitých panovnických privilegií až s velkým časovým odstupem. V r. 1713
bylo však městečko prodáno spolu s třemi kapitulními vesnicemi držitelům sousedního
chříčského panství – rodu Lažanských z Bukové. Čistečtí se tedy nakonec nevyhnuli té
změně, které se obávali už v letech 1619 a 1620. Dostali se na dlouhou dobu na šlechtické
panství, jehož vrchnost byla schopna zajistit bezprostřednější a soustavnější dohled na
poddané a disponovala možností snazší kontroly i tvrdšího vymáhání jejich povinností.
Dřívější systém správy územně roztříštěného a po organizační stránce méně pokroči‑
lého kapitulního panství, jehož vrchnost byla poměrně vzdálena, vyhovoval poddaným
jistě daleko více. S jistotou lze pochybovat o tom, že z pražských Hradčan by bylo možno
75
systematicky, operativně a „dotěrně“ spravovat poddané v poměrně vzdálených lokali‑
tách, kam se jen občas vypravil někdo z kapituly na kontrolní pojížďku. Není proto divu,
že v době vlády rodu Lažanských a poté pražského ústavu šlechtičen vystoupila otázka
zápasu o stará práva v Čisté znovu do popředí.51)
Popsaná epizoda z dějin obce ležící nedaleko od Rakovníka naznačuje ještě jeden
obecnější úkol. V dohlednu by se měl dočkat soustředěnější a systematičtější pozornosti
fenomén městečka jako specifického sídelního typu svérázně zasazeného do struktury teh‑
dejších sociálně-ekonomických, právních a kulturních vztahů. Počet kvalitních odbor‑
ných monografií věnovaných tomuto druhu lokalit není velký a možnost srovnávací
analýzy zůstává zatím nedostatečná.52)
Úsilí obyvatel některých městeček o zachování či rozšíření vlastních svobod nebylo
vždy reálné – často se obracelo proti neodvratitelným modernizačním trendům. Přesto
však vytrvalost jejich snah vzbuzuje určitý respekt a příslušný jev by se měl dočkat ze
strany historiků vyváženého a spravedlivého ocenění.53)
51)Kočka, Dějiny politického okresu…, s. 474-475, 477 – problematika je tu pojednána opět jen ve stručném náznaku.
Obdobné problémy museli řešit obyvatelé Kožlan, srv. tamtéž, s. 379.
52)Z lokalit, které se nacházely na podobném stupni rozvoje jako Čistá, získaly status městečka zhruba ve stejné
době a disponují monografií, lze uvést např. východočeské Mlázovice, srv. Kutnar, František: Mezi Chlumy
a Kamennou hůrou (Obraz dějin Mlázovic v Podkrkonoší a okolí). Mlázovice v Podkrkonoší 1997.
53)Nejznámějším případem městečka dlouhodobě bojujícího o svá stará práva byl Plzenec – viz Černý, Václav:
Staroplzeňský boj za právo. Starý Plzenec 1941. Z novější literatury srovnej např. Maur, Eduard: Z bojů podbrdských
městeček o vymanění z nevolnické závislosti. MZK 5, 1967, s. 133-142.
76
Přílohy
K otištění jsem vzhledem k rozsahu většiny písemností vybral pouze část jednotlivin
souboru dokládajícího vývoj sporu o městečko Čistá. Téměř všechny dokumenty jsou
zařazeny ve fondu Stará manipulace pod signaturou C 101/1 (Národní archiv Praha).
Jedná se o třináct dokumentů dodatečně opatřených průběžně provedenou foliací
(fol. 1‑32). V rámci uvedeného souboru nejsou příslušné doklady řazeny na základě žád‑
ného logického hlediska, tedy ani chronologického principu, který je zohledněn v této
výběrové edici.
č. 1
1620, 4. 1., Čistá
Purkmistr, konšelé a obec městečka Čisté Abrahamu Scultetovi
Unssere gantz willige dinst, mit wünschung von Gott dem allmächtigen eines angehenden
freüden reichen Neüen Jahres und allen glückseeligen wohlfahrt bevor, hochachtbahrer und
ehrwürdiger günstiger Herr.
Es werden E. W. aus unsseren vor diessen abgelossenen schreiben vornehmen, auch von denen
abgesandten mündlichen bericht eingenehmen haben, was etwann unsseres gemeinen städleins
anliegende noth und einfältiges suchen ist, so wohl - - - dörffer, von altershero der Schlosskirchen
neben unss zugehörig, und iszt von denen Herren Ständten versezt worden, wie dann E. W.
aus beyliegenden einfältigen abschrifften vor - - - und lateinischen zu verstehen - - -. Solchem
nach wir aus hochdringender noth E. W. wollen zum demüthigsten gebetten haben, E. W. die
wollen vermäge der gerechtigkeit unss in schutz nehmen, auf dass wir mit Ihr Königs Mayestats
anordnung bey bemelter Schlosskirchen mögen erhalten werden, hierauf von E. W. einer tröstlich
antworth schriftlichen gerärltig [?] hiemit in Gottes gnädigen schutz empfohlen. Datum Czistey
den 4. januari anno 1620.
E. W. unterdinstlichst gantz willige
Bürgermeister und Rath anstatt der gantzen gemein in Czistey
(APH-AMKP, sign. LXV 16 – převzato je čárkování míst, která opisovač vynechal
a takto označil. Na poslední straně dvojlistu přípisy:
P. Hain I. fasc. IV., N. 1.
Vpravo dole: A 1620. An dem hochachtbahren und ehrwurdigen Herrn Abraham Sculteto,
Konigs Mayestaths in Bohmen hoffprediger, unsseren gunstigen heren fur demuthige supplication von Burgermeister und Rath anstatt der gantzen gemein des Stadtlein Czistey.
Jinou rukou dopsáno: Tempore Friderici palatini fuit bonum Czista ab Ecclesia Metropolitana
abultum et oopigneratum.
Na košilce spisu regest rukou 19. stol.: Oppidum Čista ad Abrahamum Scultetum, praedicatorem aulicum Friderici Palatini, petit suffragium, ut apud ecclesiam metropolitanam conservetur /fuit tum avultum ab capitola/. Cop germ.)
77
č. 2
1620, počátek ledna, Čistá
Purkmistr, konšelé a obec městečka Čisté králi Fridrichovi Falckému
Nejjasnější velikomocný kníže, z Boží milosti volený český králi, pane pane náš nejmilostivější.
Že jest všemohoucí a milosrdný Pán Bůh soudem svým spravedlivým Vaši Knížecí Milost za
krále vyvoliti a na tuto vysoce vznešenou residenci královskou k obhájení a rozmnožení své cti
a slávy i k vzdělání tohoto slavného Království českého milostivě, šťastně a v dobrém způsobu
zdraví dosaditi ráčil, z toho buď jeho svatá Božská velebnost pochválena. Žádáme dáleji srdcem
upřímným na zkroušených modlitbách všemohoucího Pána Boha za to, aby on sám z dobrotivosti
své božské Vaši Královskou Milost [dále VKM] dary svými svatými, požehnáním, pokojem, kralováním šťastným, léty prodlouženými, věkem potěšitedlným a zdravím vejborným v rozmnožení
všech dobrých věcí po všecky dni šťastně dařiti, zmocňovati a nad nepřáteli vítězství radostného
popříti ráčil.
Přitom se k VKM s touto poníženou suplikací o své důležitosti v poníženosti utíkáme, potřeby
své přednášejíce, kterak obec naše Čistá k kostelu Hradu pražského v založení sv. Víta, mučedl­
níka Božího, k užívání prelátům předešlým, kněžím královským, od starodávna zůstávala a na
jich snažnou prosbu majestátem královským slavné a svaté paměti krále Ludvíka ze vsi městečko
proměněno a vysazeno, ano i od též vrchnosti duchovní jistými handtfešty na pivovar, vaření
a šenkování piva ječného i bílého, též na lesy a poplatky z nich vycházejícími obdařeno jest, jakž
toho Vaší Královské Velebnosti hodnověrný vidimusy poníženě podáváme. Od kteréhožto času
s pány stavy evangelistskými tělo a krev pána našeho Ježíše Krista přijímajícími v tomto kraji
Rakovnickém v víře své se srovnávali a nad chudobu a nemožnost naši proti nepřátelům království tohoto, řádu, práva a náboženství pravého obhajovati i zastávati poslušně, stále a věrně
napomáhali.
Jsouce pak dotčené městečko Čistá v hornatém a nepřístupném místě, k tomu v dědinách chatrnejch, neúrodnejch, kdež my se ubozí obyvatelé vždycky u veliké chudobě pracně živíme nebo
začasté na živnůstkách našich jak neúrodou, tak jinými mnohými zlými a nešťastnými příhodami
navštěvováni sme bejvali, jakož i roku pojminulého 1619 v první neděli po svaté a blahoslavené
Trojici [2. 6.] opět od zlého povětří krupobitím velikou zkázu na ourodách zemských jsme vzali,
takže obilé ozimé a jaré na poli vše potlučeno a s prstí smíšeno jest, že nebylo co z polí kliditi, aniž
jsme měli čím zase dědinky osíti, méněji odkud máme chlebem k vyživení sebe, manželek a dítek
se zásobiti.
I aby však za času kralování Vaší Královské Velebnosti dotyčné městečko Čistá hojněji vyzdviženo bylo a my chudí lidé v našich skromnejch živnůstkách větší zvelebení a snadší
[!] vyživení i opatření jměli, od VKM pro odplatu samého věčného Pána Boha napředpsaného
majestátu krále Ludvíka slavné a svaté paměti i handtfeštů napřed oznámených kapitolních ve
všech artikulích za milostivé potvrzení, obnovení a vysvětlení i přivětšení nížepsaných milostí
s ponížeností vyhledáváme a prosíme.
Předně co se cti a slávy Boží, též spasení našeho dotýče, v čemž sme od předešlé vrchnosti římskými kněžími, s námi u víře nesrovnalými, utiskováni bejvali, abychom již od tohoto času kněží
pod obojí, tělo a krev pána Ježíše Krista posluhující, i správce školní k vyučování dítek svých na
náklad náš sobě sami jednávali a dosazovali.
Druhé, aby konšelé tohož městečka nynější i potomní na rathauze svém soudy, ortele a vejpovědi všelijaké s vejhradou vrchního práva činili a k týmž soudům písaře přísežnýho jim líbezného jednávali, ano i popravy hořejší dolejší k ztrestání zločincův užívali, i pro ochotnější do
téhož městečka Čistý lidí učených, městských a rozšafných osazování sami se mezi sebou ve všem
78
jako i v přijímání a propouštění řídili a spravovali, sebe zastávali i trestali, odkazův kšaftovních
a nápadův v statečkách svých chudých a skromných přítel po příteli obojího pohlaví užívali, vdovy
a sirotky téhož městečka přede všemi outisky ochraňovali, oumrti [!] pak v též obci aby zůstávaly
a na opravu městečka i kostela obráceny bývaly, ano i svobodného piv ječných a bílejch v pivovaře svém obecném vaření, týchž piv i vína v témž městečku šenkování, čehož od starodávna, ač
ve skromnosti, užíváme, proti vyplňujícím poplatkům pokojně provozovati, sbírky a kontribucí
zemské, též posudné sněmem obecním volené berníkům nařízeným i listy přiznávacími pod pečetí
svou, jíž od starodávna k potřebám městečka užíváme, odvozovati mohli.
Třetí, cla stálého z vozův, z koní i z dobytka všelijakého skrze též městečko kupecky aneb handlem jedoucích a ženoucích na opravu cest, silnic, kteréž se při témž městečku v horách našich
začasté povodněmi velmi porušují a velikých i častých oprávek potřebují, tak aby lidé přes svět
jedoucí i pracující tím bezpečněji a volněji tudy s náklady svými projížděti i s dobytky proháněti
mohli. Kteréžto vysazení vnově téhož cla pánům obyvatelům kraje Rakovnického v jedné míli ani
ve dvou k žádné překážce jich předešlým vejsadám nečelí, nýbrž k dobrému pohodlí skrze opravování týchž cest jim prospěje.
Těch všech oznámených darův a milostí i opatření milostivého od VKM majestátem za ujištění
a vysazení ve vší poníženosti prosíme, tak abychom my i s budoucími našimi při všech starobylých vejsadách, právích, spravedlivostech, zvyklostech i při tomto žádostivém obnovení, potvrzení
a vysvětlení Vaší Královskou Velebností beze všeho porušení neproměnitedlně zůstaveni a zachováni byli a mimo předešlé poplatky peněžité, prvotní vrchnosti vycházející, žádnými jinými, aniž
robotami vymyšlenými, i s potomky našimi od budoucích vrchností téhož městečka obtěžováni
nebyli na časy budoucí a věčné. Slibujíce přitom Vaší Královské Velebnosti věrnost, poddanost,
poslušnost ve vší stálé hotovosti až do přemožení, životův a chudých živnůstek našich zachovati
i na zkroušených modlitbách Pána Boha všemohoucího za zdraví a šťastné kralování VKM dnem
i nocí ustavičně prositi.
Milosti Boží k ochraně a Vaší Královské Velebnosti v laskavou paměť sebe v ponížených prosbách našich poroučejíce, milostivé resolucí od Vaší Královské Velebnosti vyčkáváme.
VKM nejponíženější věrní a poslušní poddaní
purkmistr a konšelé i všecka chudá obec
městečka Čistá v kraji Rakovnickém
(NA Praha, f. SM, kart. č. 1725, sign. P 106 / C 28; na poslední straně adresa:
Nejjasnějšímu a velikomocnému knížeti, z Boží milosti volenému králi českému, pánu panu nás
všech nejmilostivějšímu ponížená suplikací od ponížených a věrných poddaných purkmistra
a konšelův i vší chudé obce v městečku Čistý)
č. 3
1620, 28. 1.
Purkmistr, konšelé a obec městečka Čisté nejvyšším zemským úředníkům
Vaše Milosti [dále VM] nejvyšší pane [!], pane purkrabie Hradu pražského a VM nejvyšší
páni, páni ouředníci, soudcové zemští, rady Jeho Milosti Královské [dále JMK] a místodržící
v Království českém, páni nám chudým lidem milostiví.
VM v poníženosti důležitosti své přednášíme, jakož jest městečko Čistá, obec naše chudá, vedle
jiných gruntův někdy kapitule kostela Hradu pražského náležející, pro potřebu zemskou v jisté sumě zastaveno jest a nyní jsme od pánův komisařův k spatření týchž gruntův nařízených
79
porozuměli, že též městečko Čistá již dědičně pro dotčenou potřebu zemskou doprodáno býti jmá.
I umínili jsme pro opatření naše i potomkův našich i téhož chudého městečka hojnější zvelebení při
JMK, pánu panu nás všech nejmilostivějším, privilegium předkův našich za milostivé potvrzení,
obnovení a rozmnožení s poníženosti prositi, jakž z suplikací naší milostivě porozuměti ráčíte.
Však že pro JMK pilný vejjezd k tomu čas nepostačuje, za to VM ve vší poníženosti a pilnosti
prosíme, že to skrze své milostivé poručení při páních komisařích, urozeném pánu panu Jiřím ze
Vchynic a z Tetova na Blšanech a Krakovci, urozeném statečném rytíři panu Zdislavovi Havlovi
Hrobčickém z Hrobčice na Kolešovicích a Horosedlích, slovutném panu Václavovi Kavanovi
z Čejkova a v městě Rakovníku laskavě naříditi ráčíte, aby toho doprodávání a postupování dědičného komukoliv, co se toliko samého městečka Čistý dotýče, až do šťastného a radostného JMK
navrácení prodloužili tak, abychom my ubozí, potřební a soužení lidé takové privilegium v lepší
bezpečnost a chudých živnůstek našich opatření přivésti mohli.
Začež všemohoucí Pán Buoh ráčí Vašim Milostem hojná odplata býti v království nebeském
a my se Vašim Milostem svými nejponíženějšími službami odsluhovati připovídáme, v milostivou
ochranu Pána Buoha a Vašim Milostem v laskavou paměť v této prosbě poroučeje, resolucí milostivé od Vašich Milostí v poníženosti očekáváme.
Za zdraví Vašich Milostí na modlitbách trvající
purkmistr, konšelé a všecka chudá obec v městečku Čistý
(NA Praha, f. SM, kart. č. 328, sign. C 101/1, fol. 10-11)
č. 4
1620, 28. 1., Hradčany
Děkan pražské metropolitní kapituly Kašpar Arsenius Janu Adamovi Nosticovi z Nos‑
tic
Modlitbu svou vzkazujem VM, urozený pane a příteli náš zvláště milý, zdraví i jiného všeho
dobrého přejem VM věrně rádi.
Nač se vztahuje psaní VM, které ste nám těchto dnův učiniti ráčili, přečtení [!] jeho sme
vyrozuměli, žádajíce totižto od nás věděti, zdali sme Čisteckým povolili, aby rybník s mlejncem
panu Zumerovi doprodali, item zdaliž sme jim povolili, aby v lesích obecních bez opovědi sekáním
darmo dříví škodu vrchnosti činili, an posledy [!] o důchodech z pivovaru čisteckýho zprávu učinili. I nám, zvláště milý pane příteli, nechtíc my jak VM v této žádosti oslyšeti, tak i poddaným
našim v ničem nenáležitém folkovati aneb také prve je něčím nebývalým obtěžovati, tuto o těch
předložených věcech zprávu činíme.
Předně, co se rybníka dotejče, ten jest k obci čistecké vždycky náležel jako i mlejnec. Aby buďto
rybník, aneb mlejnec od té chudé obci [!] odprodávati měli, netoliko nikdá sme jim k tomu nepovolili, nýbrž vyrozuměvši o tom takto rok, že sou ten rybník panu Sumerovi [!] ve sto kopách míš.
zastavili, jim sme přísně poručili, aby jemu takové peníze navrátili a více se toho nedopouštěli, což
zda by se od nich stalo, v této nynější roztržitosti zvěděti sme nemohli.
Druhé, co se lesův neb porostlin okolo městečka dotýče, ty aby hubiti a v nich sekáním darmo
dříví škodu činiti měli, nikdá sme jim toho nepovolovali ani o tom, aby co takového před sebe brali,
jakou vědomost sme měli. Ale jestli kdy kdo z nich k potřebě své jakého dříví potřeboval, nám to
vždycky prve v známost uvésti musel a tak teprvá od nás povolení se dávalo, aby takové dříví
sekati se mohlo.
Naposledy, co se důchodu z pivovaru dotýče, takto předešle vždycky se zachovávalo, že z každé
várky po 6 gr. míš. vrchnosti své platili. My pak, ač sme chtěli sobě ten důchod zlepšiti a jim tu
80
milost učiniti, aby do všech krčem vokolních našich vesnic z pivovaru čisteckého piva brali (an
sice je brali, odkud chtěli) a za to nám dvaceti kop míš. každoročně dávati měli. Ale však ta věc až
posavad na ničemž jinejm pozůstavena nebyla než s tím vším až do příjezdu našeho se odkládala.
Protož té naděje k VM sme, že toho také při předešlém způsobu zanechati ráčíte. S tím milost Boží
rač bejti s námi. Datum v Praze na Hradčanech 28. januarii léta Páně 1620.
Kněz Kašpar Arsenius z Radbuzy, děkan
a kapitula kostela pražského
(Tamtéž, fol. 29-30: dvoulist nezpečetěný, uprostřed čtvrté strany adresa; opis
v APH‑AMKP, rkp. XXXV 15, fol. 118r-v)
č. 5
1620, 31. 1.
Jan Adam Nostic z Nostic nejvyšším zemským úředníkům
VM nejvyšší pane pane purkrabie prazský a VM nejvyšší páni pani ouředníci a soudcové
zemští, rady JKM a místodržící v Království českém, páni mně laskavě přízniví. Zdraví a v něm
jiného všeho dobrého Vašim Milostem na Pánu Bohu služebně vinšuji.
Jakou suplikaci JMK, dosti obšírnou, i Vašim Milostem purkmistr a konšelé městečka Čistý,
někdy poddaní pánův prelátův kostela Hradu pražského, podali, z zapůjčených jich mně od Vašich
Milostí a z přečtení jich obouch, nač se vztahují, sem porozuměl. I porozumívám z nich, že ten
smysl v týchž suplikacích obsažený nejni z jejich hlavy, než kdo jim k tomu radí, zle jim radí,
že poddaných proti vrchnosti jalově a nepodstatně, proti vrchnosti jim vystavené, postavuje.
Kderážto osoba Tomáš Lubenecký dobře mi známá jest, jemuž sem i jim poručil a psal, aby on těch
gruntův prázen [!] byl a oni aby se jeho radou nespravovali. Oni [!] pak přesto zde v Praze proti
mně s vyslanými jich solicituje a jim, majíc oni písaře svýho přísežnýho, jehož opovrhují, píše
a proti nám radí. A kdyby se měla na všechna jejich suplikování obšírná odpověd dávati, nesmejšlím, aby v kderým artikuli obstáli.
Však nicméně proti nim toto za repliku dávám. Jakož v svým suplikování toho dokládají, že to
městečko Čistá bejvalo ves prostá a na snažnou prosbu někdejších pánův prelátův kostelu Hradu
pražského, vrchnosti jejich, od Jeho Milosti [dále JM] krále Ludvíka za městečko vyzdviženo, tu
račte, milostiví páni, porozuměti, že sou lidé sprostní a nehrubě právům povědomí dle starého přísloví „kde purkmistr s konšely vorat vyjede, že žádnýho pana radního v městečku nevostane.“ Ale
však pod tím [?] z jiných návodův a smyslův takovou suplikací JMK, druhou Vašim Milostem
dali sepsati, chtíce míti potvrzení, aby rovni svobodným městům landfrýdním byli, nemyslíc na
to, je-li jich sto, aby do toho tak jako jiná města trefili.
Druhé, kdež dokládají ve svým suplikováním [!], že od neúrody zemské i jinými zlými příhody
[!] navštíveni a že se o vobecní dobrý starají, aby obec jich v důchodích i jinak rozšířena byla,
kdo nejni jich povědom, jistě mohl by říci, že sou velmi starostlivi o vobecní dobrý. Ale kdo jest
povědom jich, můž se jim na to replika tato dáti předně, že sou mezi sebou nesvorni a spíše korbele
a pálenýho nežli slova Božího pilni, takže Pán Bůh hodně neřestí propouštěti ráčí. Druhý, že sou
na ztenčení vobecního dobrýho svýho panu Zumrovi v témž [!] Čistý obývajícímu v skrovných
penězích, nebyvši jim potřeba, asi před třima [!] lety rybník vobecní zastavili, pro kderoužto příčinu vrchnost jich páni preláti jim pod trestáním poručili, aby jej vyplatili. Ale oni toho neučinili,
nýbrž, vidouc tyto proměny, ten rybník vobecní i mlejnec vobecní pod ním ležící témuž panu
Zumrovi, snad aby nač píti měli, bez vědomí vrchnosti jich doprodali. A netoliko s domácími
vobecními věcmi tak ničemně šafují, nýbrž i do lesův vobecních vrchnosti jich náležitých bez
81
povolení se dávají a sekáním zbytečným bez povolení vrchnosti darmo škody v týchž skrovných
hájcích činí pravíce, že by ti lesové měli jejich bejti. Proti čemuž v tý příčině, jakou mi odpověd
páni preláti, na onen čas vrchnost jejich, pod pečetí svou dali, tu sem někderým pánům z prostředku Vašich Milostí ukázal. Kdež v ní páni preláti dokládají, že v lesích u Čistý na někdy jich
gruntech ležících oni Čistečtí ani Břežanští darmo dříví nesekávali, myslivost na shon zajícův
pánům prelátům k ruce vykonávati musívali, berně, sbírky a ouroky a jiné platy pánům prelátům
na Hrad prazský odvozovali. A tak z psaní pánův prelátův, co mi za odpověd pod pečetí svou dali,
i z povědomostí mojich [!] nacházím patrně, že by chtěli z ponuknutí jiných svých tupých hlav
pozdvihnouti a chtíti se v prácích městům landfrýdním vrovnati [!], seč býti nemohou a pod tím
vrchnost svou, kderáž by nad nimi dobrý řád a regiment držela, opovrhnouti.
I poněvadž asekurací Vašich Milostí patrně na to se vztahuje, že městečko Čistá ze [!] vsí
Břežany v tý půjčce, kderouž sem do berně k potřebám zemským odvedl, jest mně k užívání jich
poddaných s podacím kostlením, s lidmi usedlými i neusedlými neb z těch gruntův zběhlými,
s platy stálými i zběžnými i také s tím gruntem a platem, kderýž každoročně z půl lánu v Křekovicích vychází, se všemi občinami, průhony, s lesy, porostlinami, pastvinami, potoky a sumou
se vším k tomu náležícím příslušenstvím, se vší zvólí, s plným panstvím, tak jak se toho všeho
od pánův prelátův a kapitoly kostela Hradu pražského užívalo a od pánův komisařův vedle té
asekurací vykázalo a postoupilo, z té příčiny za to Vašich Milostí snažně žádám, že nad touž
asekurací Vašich Milostí laskavou ruku držeti ráčíte. Nebo já se v tom Pána Boha dokládám, že
týchž Čisteckých a Břežanských i jiných příležitostí nejinak nežli tím způsobem jako předešlá jich
vrchnost, a jakž asekurací zní, užívati míním a nad jich obecním dobrým ochrannou ruku držeti
míním. Nežli jich samých to mrzí, že v obecních věcech zle šafují, jakž nadepsáno, a kdyby s nimi
počet vobecní a zádušní držeti se měl, rozumějí, že by mnozí neostali – z tý i jiný příčiny daremně
JMK i Vašich Milostí zaneprázdňovati se nestydí.
Pročež Vašich Milostí uctivě za to služebně žádám, poněvadž v těchto dnech brzkých skrze
nařízené vod Vašich Milostí pany komisaře ty grunty se mi mají doprodávati, že jim jistý poručení na suplikování jich dáti ráčíte, aby on i JMK i VM s svým suplikováním nezaneprazdňovali,
že to při Vašich Milostí asekurací zůstavovati ráčíte. Aby oni tak a nejinak se ke mně poslušně
a poddaně chovali, platy a sbírky všelijaké mně, z nichž bych se podly listů přiznávatcích [!] přiznávati měl, odvozovali, v lesích vobecních neb zádušních zbytečným darmo sekáním škod nečinili a sumou tak se ke mně jako k první jich vrchnosti poslušně a poddaně chovali a co sou vod obce
rozprodali, aby to vyplatili a přede mnou na poručení mé se poslušně stavěli. A kdo jim k takovým
suplikováním radil, jménem Tomáš Lubenecký, z Kozlan podruh, nyní s nimi v Praze příchozí,
měl-li bych se k němu právně zachovati a jeho do šatlavy kázati dáti, za naučení služebně žádám
a s tím se Vašim Milostem na Pánu Bohu dobře a šťastně jmíte [!], vinšuji.
Vašim Milostem k službám povolný
Jan Adam Nostic z Nostic a na Kounově
(Tamtéž, fol. 12-13; na poslední straně adresa: JM nejvyššímu pánu panu purkrabímu
pražskýmu a Jich Milostem nejvyšším pánům panům ouředníkům a soudcům zemským, radám
JMK a místodržícím v Království českém, pánům nám milostivým a laskavě příznivým služebná
replika ode mne, Jana Adama Nostice z Nostic a na Kounově.
Přípisy jinou rukou: Setrvat do příjezdu JMK. 1. febr. 1620. Zcela dole: 31. januari 1620)
82
č. 6
1620, před 25. 5.
Purkmistr, konšelé a obec městečka Čisté králi Fridrichovi Falckému
Nejjasnější a velikomocný český králi, pane pane náš nejmilostivější!
V nejhlubší poníženosti a poddanosti VKM oznamujíce tejna nečiníme, kterak majíce my ode
dvou set třidcíti a jednoho léta, též před 94 a 89 léty o vaření piv a lesův [!], též o jiných věcech
proti jisté každoroční záplatě nadání a svobody, jakž z příležejících hodnověrných týchž nadání
našich přípisův sub litera A B et C VKM obšírněji vyrozuměti moci ráčí, kterýchž sme od toho
času až posavád bez překážky vrchnosti i jednoho každého člověka v užívání zůstávali a zůstáváme. V této pak roztržitosti ku potřebě země urozený a statečný rytíř pan Jan Adam Nostic z Nostic a na Kounově 3000 kop míš. na též městečko Čistou a ves Břežany k mění, užívání a držení,
však bez újmy privilegií a nadání našich jest zapůjčil. Poněvadž pak týž urozený a statečný rytíř
pan Jan Adam Nostic z Nostic lesy naše, ze kterýchž ouroky jisté každoročně dáváme a na ně svobody máme, se nenáležitě ujímá [!], a abychom v nich dříví nesekali a ničímž nehejbali, zapovídá,
v porostlinách a dědinách, kteréž máme, jich též nenáležitě se ujímá, myslivost tolikéž i potoky
společné nám zapovídá, chtíc nás tudy (snad a bez snadu) o naše nadání v tyto nynější těžké časy
k dokonalé záhubě naší připraviti. My pak stojíce JM pánu ve vší náležité poslušnosti, platy a kontribucí všecky a všelijaké nezadržujíc odvozujeme, obvzláštně pak poručení panům komisařům na
onen čas z direkcí učiněné, jehož datum na Hradě pražském v outerý po sv. Jeronýmu [1. 10.] léta
1619 sub No 1 dle asekurací to JM pánu, aby s námi ubohejmi potřebnejmi lidmi zacházeti a nás
tak šacovati měl, nepropůjčuje.
Pročež VKM pro Boha a průchod práva a spravedlivost a odplatu Boží ve vší náležité ponížené
poddané uctivosti pokorně prosíme, že to při dotčeném urozeném a statečném rytíři panu Janovi
Adamovi Nosticovi skrze jisté dostatečné poručení, aby buď že by se to jemu doprodalo, anebo ne,
nám [!] revers odvedl, že nás i potomky a budoucí naše na časy budoucí a věčné při těch všech
našich nadáních a privilegiích jak on JM pán sám, tak také i budoucí a potomci jeho zanechá a nás
v ničemž sužovati a obtěžovati nebude, milostivě naříditi, obvzláštně pak VKM naše dotčené
nadání milostivě konfirmirovati a nás potřebné lidi chrániti ráčíte, tak abychom my se v tyto těžký
a roztržitosti plný časy tím spíšeji všelijaké kontribucí ku potřebě země odvozovati mohli a tak dle
jinších poctivých lidí se živili.
S tím se VKM k milostivé a brzké ochraně poručena činíme.
VKM věrní poddaní
purkmistr a konšelé i všecka obec měst. Čistá
(Tamtéž, fol. 17 a 26; na poslední straně adresa: Nejjasnějšímu a velikomocnému českému
králi, pánu panu našemu nejmilostivějšímu, pokorná žádost od nás, purkmistra a konšelův i vší
obce města [!] Čistá.
Jiný opis tamtéž, fol. 16 a 27, zde končí adresa slovy: ode mne N. N. rychtáře a konšelův
i vší obce měst. Čistá. Přípisy: Includatur, 25. mai 1620.
Do složky vloženy opisy čtyř písemností, v tom tří čisteckých svobod /fol. 18-25/ – ty
vidimovány purkmistrem a radou města Rakovníka vesměs 3. 10. 1619)
83
č. 7
1620, 2. 6., Pražský hrad
Král Fridrich Falcký Janu Adamovi Nosticovi z Nostic
P. Adamovi Nosticovi
Fridrich
Slovutný věrný náš milý. Stěžují sobě do Tebe purkmistr a konšelé i všecka obec měst. Čistý, že
by jim nemalé překážky v svobodném užívání svobod a privilegií činiti měl, jakž tomu z příležící
suplikací jejich šířeji vyrozuměti moci budeš. Kterouž Ti odesíláme, přitom milostivě poroučejíc,
aby příležíce zprávu svou [škrt: dostatečnou] nám ji zase do kanceláře české neprodleně odeslal
a pod tím též obce měst. Čistý v ničemž neobtěžoval a neutiskoval. Vědouce. Dán na Hradu
pražském v outerý po neděli Exaudi [2. 6.] léta 1620.
(Tamtéž, fol. 1; na rubové straně žádný přípis)
č. 8
1620, 22. 6.
Jan Adam Nostic z Nostic králi Fridrichovi Falckému
Nejjasnější a velikomocný králi a pane, pane můj nejmilostivější.
Jaký neslušný a nepravdivý spis jest VKM od rychtáře a konšelův i vší obce měst. Čisté, lidí
poddaných mých, na kderéžto měst. jsem předešle k potřebě důležité zemské na zaplacení lidu
vojenskému jisté sumy peněz proti jisté mně na to asekurací dané a týchž lidí v poddanost uvedení
zapůjčil i také nyní těchto pominulých dnův od pánův komisařův kraje Rakovnického to dokoupil,
s někderými alegáty k němu přiloženými, však nedostatečnými, podán, majíc jej sobě od VKM
pro vyrozumění, s jistým a milostivým VKM poručením, kderéhož datum na Hradě pražském
v outerý po neděli Exaudi [2. 6.] a mně teprvá v outerý po sv. Trojici nyní jminulý [16. 6.], vše
léta tohoto 1620, dodáno jest, abych zas re [!] proti němu zprávu svou neprodleně s navrácením
téhož spisu a jiných instrumentův aneb alegat k němu přiložených na kancelář českou dvořskou
[!] VKM dal, odeslány. Z přečtení toho všeho, nač se vztahuje, sem porozuměl.
Kderémužto jich nedůvodnému, nešlechetnému a nepravému spisu v ničemž žádného místa
nedávám, a ačkoliv se mně to nijakž trefiti nemůže, abych já s nimi jakožto s lidmi poddanými
svými v jaké odpovídání se vydávati měl, však ušetřujíc v tom VKM milostivého poručení, ne pro
ně, nežli pro VKM, v pravý pravdě oznámiti mohu, že sem tam v měst. Čisté po ten všechen čas,
co mně postoupeni jsou, toliko dvakráte byl, jim v nejmenším žádného příkoří, což by sobě slušně
ničemní lidé do mně stěžovati mohli, neučinil a posavad nečiním. Nýbrž srozuměvši tomu, že
jsou jeden mlejnec a rybník urozenému panu Kryštofovi Zumrovi z Herštošic, nemaje té moci,
zastavili a prve nežli mně postoupeni byli, doprodali a v knihy téhož měst. uvedli item dříví
v lesích bez vůle a vědomí mého že jsou sekali a mejtili, čehož bez jistého vědomí a povolení mého
činiti nemohli a té moci neměli, toho jsem tehdy od nich žádostiv byl, podle čeho oni těch gruntův
se tak bez vůle vrchnosti ujímají, zdali na to jaká privilegia a obdarování mají, aby mně toho
hodnověrný vidimus vydali. Nemohu od nich toho užíti, nepominul jsem předešlé vrchnosti jich,
panu děkanu a kapitole kostela pražského, psaní přátelské o vyrozumění té věci učiniti, kteříž co
mi na též psaní za odpověd dávají, tomu z přípisův příležitých sub litera (A. B.) VKM milostivě
vyrozuměti ráčí.
Kdež se pak na nějaká svá privilegia jim od osob duchovních daná potahují, ta jsou již minula
a více jim k žádné platnosti a pomoci býti nemohou, protože ten statek již nesluje duchovní nežli
84
dědický, zpupný a svobodný, jakž to netoliko předešlým generálním sjezdem a sněmem, ale i tímto
generálním posledním sněmem spolu s VKM zavřeným snešeno a utvrzeno jest. Přes kderéžto od
VKM se všemi třemi stavy Království českého snešení neměli by se oni o to, jako i ten, kdo jim tu
suplikací spisoval a k ní radil, avšak se v ní dle předešlých sněmův za slavné a svaté paměti císaře
Rudolfa na podpis rádcův a spisovatelův všelijakých suplikací vztažených tak všetečně pokoušeti,
an by slušně, protože lidi poddané proti vrchnosti pozdvihuje, jim spisuje a je fedruje, vedle zřízení zemského K 52 0 2 ku příkladu jiným skutečně trestán býti měl.
Když by oni mně v pravé poslušnosti stáli a co pořádného pro sebe měli, při mně toho náležitě
vyhledávali, vyrozumějíc tomu, nejsem člověk ten, abych je raději chrániti a zastávati neměl, nežli
jim ubližovati mínil. Neb i tomu zjevně odpírám, abych se jakých dědin jich ujímati měl, ale oni
by sami svoji páni býti chtěli, když mi ani ourokův neodvozují, toliko teď pominulých dnův ourok
svatohavelskej minulej léta 1619 teprvá, ještě nezouplna, přinesli. Berně pak od sousedův svých
vybravši, za sebou jich posavád zanechali, a když by mně v poslušnosti stáli, proti vrchnosti své
dědičné nečelili, byli by je mně odvedli aneb list přiznávací k berni ode mně žádali, nýbrž toho
pominuli, a jakž zpraven jsem, mně, vrchnosti své, poběhli a sami touž berni od sebe do berně
odvozovati chtěli, ale nemajíc listu přiznávacího, tou příčinou od nich přijata nebyla.
Nicméně někteří se listy vejhostními honosí a z poddanosti vytahují, avšak ti listové, pokudž
jaké mají, jsou nepořádní a jim od vrchnosti jich předešlé teď posléz i zpátečním datum [!] dány,
což sami jedni na druhé pronášejí. Jde-li pak který z nich ke mně za příčinou jistou, hned ho jiní
mezi sebou za zrádci mají.
Myslivost také sami, jako by jejich dědiční gruntové byli, provozují, neb na ten slavný hod
Seslání Ducha svatého [7. 6.] zajíce do tenat honili a je nepochybně spisovatelům, fedrovníkům
a rádcům svým, které proti mně užívají, dodávají, což by se vše dostatečně ukázati mohlo jistými
osobami z prostředku jich.
I poněvadž jsou na onen čas JM páni direktorové, správcové a rady zemské, když jsem předešle, jakž napřed dotčeno, jisté sumy peněz k potřebě zemské zapůjčil a od JM mně též měst.
Čistá a některé jiné grunty s jich příslušenstvím a sumou, nic ovšem nevyměňujíc, odevzdané
a postoupené byly, v tom se laskavě, v asekurací mně na to dané zamluviti a zavázati ráčili, jestliže
by kdokoliv kdykoliv a jakýmkoliv způsobem chtěl mně neb dědicům a budoucím mým v užívání
toho, čeho což [!] mně postoupeno jest, nějakou překážku činiti, tehdy že ráčí býti povinni všickni
společně a nerozdílně v tom mě chrániti a zastávati, jakž artikul tuto přiložený pod literou C pevněji svědčí, protož VKM za to poddaně prosím, že té jejich nedůvodné suplikací místa dáti a k ní
víry přikládati neráčíte. Nýbrž vidí-li se VKM k vyrozumění a dalšímu VKM gruntovnímu přednešení jisté pany komisaře, totiž JM urozeného pána pana Štefana Jiřího z Šternberka, VKM radu,
a urozeného a statečného rytíře Asmana Štampacha z Štampachu, kteříž by je před sebe obeslati
dali, a pokudž možné, k JM pánu na Postoloprty sjeli, jak v stížnostech jich, tak i v aprobací mé
mně vyslyšeli, tomu všemu vyrozuměli a o tom o všem VKM relací svou s dobrým zdáním učinili,
naříditi, toho já při milostivé vůli VKM zůstavuji a v tom se k milostivé ochraně VKM poručena
činím. A při tom, co jsem od JM pánův komisařův k tomu nařízených pořádně, ač dosti draho,
dokoupil, od VKM zůstaven budu, tomu se cele těším. Actum v pondělí po Božím těle léta 1620.
VKM věrný poddaný
Jan Adam Nostic z Nostic a na Kounově
(Tamtéž, fol. 28 a 33; na fol. 29-32 dvě přílohy, na fol. 33v adresa: Nejjasnějšímu a velikomocnému českému králi, pánu panu mému nejmilostivějšímu zpráva ode mně, Jana Adama
Nostice z Nostic a na Kounově. Pod tím jinou rukou datum: 22. juni 1620)
85
č. 9
1620, 2. 7.
Jan Adam Nostic z Nostic nejvyšším zemským úředníkům
VM nejvyšší pane purkrabie Hradu pražského a VM páni pani úředníci, soudcové zemští,
JMK rady, komorníci, páni mne [!] milostiví. Na VM poníženě vznáším, jakož jste ráčili skrze
pana Jana Ursinovskýho, JMK sekretáře, mne oustní odpověd dáti, že bych od takového trhu, totiž
od městys Čistý, vsi Břežan a vsi Vlkavy, upustiti měl, že jiné naděje nejsem, že JM nařízení páni
komisaři VM neprodleně svou relaci učiní, jak jsou takový trh se mnou zavřeli, jakož pak přijevši
sem do měst pražských JM pan Jiří ze Vchynic a z Tekova, přední nařízený komisař, aby VM
takovou relací učinil. O [!] smejšlím, že to vykoná, neb jest mi toho oustně zprávu učinil. Pokud
by se pak VM líbilo JM pánu ze Vchynic vzkázati, aby se před VM do kanceláře postavil a VM
toho oustní zprávu učinil, to při vůli VM zůstavuji. Ale abych já měl od takového trhu upustiti,
jak sem před VM nemálo omluven [!], tomu nikoli místa dáti a víry přikládati neráčíte – ani mne
[!] to nikdy na mysl mou nepřišlo, abych od takového trhu upustiti mínil, utrativši již pro túž věc
nemalou sumu. A co to držím, mnozí dobří poctiví lidi vědí, že co to držím, že sem toho nikčímž
[!] ještě neužil. Mohu to při sobě souditi, že ten, kdo jest mne tak před VM omluvil, nemusí mně
co dobrého příti, nýbrž snad míní mne o to pomoci připraviti. Ale nedá mu toho Pán Bůh, nýbrž
já se těším, že mne račte při asekurací mne [!] od VM dané jakožto spravedliví soudcové a moji
laskaví páni ochráncové dle zakázání VM zůstaviti a mně dotčený stateček vrch hlavy tapírovaný
[!] před jedním každým člověkem dáti doprodati. Podle toho VM k laskavé paměti přivozuji mou
těchto dnův podanou zprávu proti stížnosti purkmistra a konšelův městys Čistý, služebně žádaje,
že ji spolu s touto mou omluvou neprodleně v uvážení své vzíti a pánům komisařům v ní dostaveným k gruntovnímu tomu všemu vyrozumění túž věc neprodleně poručiti ráčíte, tak abych já
při trhu svém, od něhož sem nikdy neupustil a upustiti mocí asekurací mne dané [!] nemíním,
zcela a zouplna zůstaven byl. Laskavé odpovědi od VM očekávaje, k spravedlivému opatření se
poručena činím. Datum 2. dne měsíce juli léta Páně 1620.
VM vždycky k službám volný
Jan Adam Nostic z Nostic a na Kounově
(Tamtéž, fol. 2r-3v; na fol. 3v adresa: JM nejvyššímu panu purkrabí Hradu pražského a nejvyšším pánům panům ouředníkům, soudcům zemským, JMK radám a komorníkům, pánům mne
[!] milostivým ponížený memoriál ode mne Jana Adama Nostice z Nostic a na Kounově. Pod tím
přípis jinou rukou: 3. juli 1620)
č. 10
1620, před 20. 7.
Purkmistr, konšelé a obec městečka Čisté nejvyšším zemským úředníkům
VM vysoce urození páni pani, urození a stateční páni rytíři, nejvyšší páni soudcové a správcové zemští, JMK rady a komorníci, páni nám chudým lidem milostiví.
Vědouc my o tom, že na jiném nepozůstává, jediné že z jistého uložení Božího a Vašich Milostí
nařízení urozenému a statečnému rytíři panu Janovi Adamovi Nosticovi z Nostic a na Kounově
doprodáni jsme a v dědičnou poddanost uvedeni a postoupeni býti máme, s náležitou uctivostí
v nejhlubší poníženosti Vašich Milostí pro Boha a jeho božskou odplatu prositi nepřestáváme,
že nad námi bídnými, na nejvyšší [!] ochuzenými a zarmoucenými lidmi ruku ochrannou držeti
86
a lásku milosrdnou prokázáti ráčíte, abychom tak, jakž předešlé vrchnosti naší, panu děkanovi
a kapitole kostela Hradu pražského v poddanosti jsme zůstávali, týmž způsobem témuž panu
Nosticovi a nejináč postoupeni a doprodáni byli a jakož táž vrchnost naše předešlá nám žádného příkořenství nečinila, nás k žádným robotám nenutila, nepotahovala, manželek, dítek našich
ani nás k službám nebrala, pivovaru, lesův obecních ani porostlin k podílům a živnostem našim
přináležejících neodjímala a ničehož, což nám a obci naší vlastního jest, se neujímala, nýbrž nás
potřebné poddané své při všech živnostech, svobodách, privilegiích a nadáních našich nad pamět
lidskou nás zanechávala.
Že také proti témuž urozenému a statečnému rytíři panu Janovi Adamovi Nosticovi z Nostic,
vrchnosti naší budoucí, prve, nežli by se JM trh dokonalý ve dcky zemské vložil, od Vašich Milostí
v tom ve všem milostivě a dokonale, podle milostivého od Vašich Milostí nám učiněného zakázání
při témž zapsaném trhu dckami zemskými dostatečně opatřeni budeme tak, aby táž vrchnost naše
nynější i budoucí dědicové a potomkové JM nás ani budoucích potomkův našich v nic více a vejše
mimo předešlé vrchnosti naší pokojné užívání potahovati moci neměli, nýbrž nás, budoucí dědice
a potomky naše při všech privilegiích, starých zvyklostech a nadáních našich [in marg.: kteréž
Vašim Milostem zvidimované sub litera A. B. C. poddaně přednášíme] nyní, na časy budoucí
a věčné zanechati aby povinni byli, podruhé a potřetí pro Boha prosíme a v milostivou ochranu
Bohu všemohoucímu a Vašim Milostem v tom ve všem poroučejíc, milostivého a dostatečného
opatření v té věci od Vašich Milostí očekáváme. Za vejpis téhož trhu a prodaje z desk zemských,
když a jak se stane, že jej nám vydati poručiti ráčíte, poníženě žádáme.
Vašim Milostem pod milostivou a laskavou ochranu se utíkající
purkmistr a konšelé i všechna obec městečka Čistý
(Tamtéž, fol. 4r-5v; na fol. 5v adresa: JM urozenému pánu panu purkrabímu pražskému,
vysoce urozeným pánům panům, urozeným a statečným panům rytířům, nejvyšším pánům
soudcům a správcům zemským, JMK radám a komorníkům, pánům nám bídným a zarmouceným
lidem milostivým ponížená a pokorná prosba Jich Milostem, [asi jinou rukou:] abychom při příležitých zvidimovaných pod pečetí města Rakovníka privilegium zachováni byli, od purkmistra
a konšelův i všechný [!] obce městečka Čistý [vlevo dole jinou rukou:] 20. juli 1620)
87
88
Jana Nosálová
Rakovnický starosta Čeněk
Vaněček a jeho působení ve
městě v letech 1923-1938
I. Úvod
Tato práce má za cíl připomenout osobnost Čeňka Vaněčka, vrchního ředitele rakov‑
nické spořitelny, starostu a senátora, jednu z nejvýznamnějších postav v našem regionu
ve dvacátém století. Pokusí se o charakteristiku jeho života, který je neodmyslitelně spo‑
jen s kulturním, politickým a hospodářským děním v meziválečném Rakovníku.1) Celý
svůj život věnoval městu a jeho občanům. Vaněček byl prozíravým komunálním politi‑
kem a dobrým finančníkem, ale především dominantním člověkem, jehož osoba vedla
u starších občanů města až k částečné mytizaci. Dodnes je známé rčení, že když se ráno
Vaněček probudil, měl už vydělanou tisícikorunovou bankovku.
Jako člen mnoha organizací a spolků se zasloužil o to, aby se Rakovník, když byl
patnáct let jeho starostou (1923-1938), stal prosperujícím průmyslovým městem. Zasadil
se o zřízení mnoha veřejných staveb, podnikl první kroky k výstavbě městského vodo‑
vodu, položil základy modernímu rakovnickému školství, nechal vybudovat koupališ‑
tě a zasloužil se také o vznik soch a bust mnoha významných osobností – například
o pomník prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Velkou péči věnoval
hospodářskému rozkvětu města, zejména v oblasti exportu chmelu. Ač po sobě nezane‑
chal mnoho písemností, jeho pokrokové, moderní a předvídavé myšlenky, které se na
Rakovnicku snažil uskutečňovat, v nich jsou alespoň částečně zachyceny. V roce 1929
byl zvolen senátorem Národního shromáždění. Z této pozice se zabýval především
národohospodářstvím, komunální politikou a finančnictvím.
Na stránkách regionálního dobového tisku vyšlo několik oslavných článků charak‑
terizujících jeho osobu. Ty však musely být pro účel naší práce podrobeny objektivní
kritice. Pramenným zdrojem pro tuto studii se stal nejprve Vaněčkův osobní fond, který
však není dostatečný, neboť zde například chybí údaje o jeho osobním životě.2) Obsahuje
hlavně Vaněčkovu korespondenci, tvořenou spíše pohlednicemi, a drobný písemný
materiál, především žádosti o finanční příspěvky a peněžité dary.
Nahlédla jsem i do dalších archivních fondů Státního okresního archivu v Rakovníku,
které však jsou často neuspořádané nebo se v současnosti zpracovávají. Na mysli mám
především fond Archiv města Rakovníka, a to jeho část z let 1850 až 1945, která představuje
nejdůležitější pramenný základ pro historický vývoj města v daném období. Dále jsem
využila fondy Spolek pro zbudování městského divadla a Sbor pro záchranu hradu Krakovce.
1)Tato studie je upravená část mé bakalářské práce Čeněk Vaněček a město Rakovník 1923-1938, obhájené v roce
2002 na Univerzitě v Hradci Králové.
2) SOkA Rakovník, Vaněček Čeněk – osobní fond, 1 kart.
89
Čeněk Vaněček (SOkA Rakovník, foto B. V. Kračmar)
90
Dalším cenným zdrojem mých informací se stal nepublikovaný rukopis Jana Rennera
o Č. Vaněčkovi3) a paměti Karla Veselého týkající se rakovnických purkmistrů, v nichž je
jedna část věnována Vaněčkovu působení ve městě.4)
K poznání jeho senátorské činnosti jsem navštívila Archiv Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR, kde jsem se seznámila s Vaněčkovými projevy zaznamenanými v senát‑
ních tiscích. Vaněčkova osobní složka však obsahovala pouze vlastnoruční životopis,
dvě fotografie, povolení vstupu do objektu senátu a reference na jeho osobu, vypraco‑
vané ředitelem městských úřadů v Rakovníku Jindřichem Šubertem. Nenacházel se tu
ani doklad o složení senátorského slibu. Celkové malé množství dochovaných zpráv
o Vaněčkově osobním životě mě nutilo věnovat se spíše jeho politické, hospodářské
a kulturní činnosti.
Následná práce je rozdělena kromě úvodu a závěru do tří hlavních oddílů: 1) Životní
osudy Čeňka Vaněčka, kde jsem se snažila vylíčit jeho soukromý život, ve druhé kapitole
této části jsem se zabývala Vaněčkovým vlivem na společenské dění ve městě a jeho půso‑
bením v řadě místních spolků a organizací. 2) Čeněk Vaněček a kulturní život v Rakovníku
ve 20. a 30. letech. Třetí kapitola tohoto oddílu obsahuje Vaněčkovo řešení hospodářské
krize, především stavební vývoj a pozemkovou reformu, a jeho podíl na hospodářském
rozvoji města. 3) Čeněk Vaněček a hospodářská situace v Rakovníku ve 20. a 30. letech.
II. Životní osudy Čeňka Vaněčka
Mládí Čeňka Vaněčka a jeho činnost za první světové války
Čeněk Vaněček se narodil 24. října roku 1879 v Rakovníku, v rodině Josefa Vaněčka,
rakovnického stavebního podnikatele.5) Nejdříve žili v nájmu v domě nedaleko Vysoké
brány, později se přestěhovali do vlastního domu v Poděbradově ulici čp. 106. Jeho otec
v roce 1892 záhy umírá a početná rodina, matka Julie a několik sourozenců, zůstala bez
finančních prostředků.6)
Vaněček vystudoval sedm tříd rakovnické reálky, za podpory majitele cukrovaru
a pozdějšího starosty města Rakovníka Josefa Čermáka. Nadaný student vynikal zejmé‑
na v přírodovědných předmětech, v matematice, fyzice a chemii. Rozhodl se však ke stu‑
diu na obchodní akademii v Praze. Po jejím absolvování v roce 1899 získal v Rakovníku
místo účetního v městské spořitelně. Zde je také počátek jeho práce v samosprávě města
a jeho vzestup na společenském žebříčku. Když se matka odstěhovala k dceři do Prahy,
ubytoval se v hotelu a scházel se se svými přáteli profesorem Bartošem, účetním Karlem
Fišerem a Bohuslavem Podolkou.7)
Po vypuknutí první světové války byla rakovnická spořitelna v tíživé situaci.
Nedostatek kvalifikovaného úředního personálu po mobilizaci měl neblahý vliv na
3) Renner, Jan: Čeněk Vaněček. Muzeum TGM Rakovník, fond Jan Renner – správce muzea, č. inv. 157, č. přír. 45/85,
strojopis, 15 s.
4) Veselý, Karel: Rakovničtí purkmistři a obecní radní. Život v Rakovníce. SOkA Rakovník, Veselý Karel – osobní fond,
kart. č. 1, strojopis, 14 s.
5) O Vaněčkově dětství a mládí nejsou dochovány žádné bližší informace. Pouze tyto zlomky jsou uvedeny
v citované práci Jana Rennera a v pamětech Karla Veselého.
6) Z příslušné knihy evidence cizích příslušníků vyplývá, že Josef Vaněček byl ženatý dvakrát a jeho první žena
Marie náhle zemřela. Poté si vzal Julii Heinzovou, matku Čeňka Vaněčka. Podle dostupných záznamů měl
Vaněček osm sourozenců: Annu, Josefa, Matyldu, Boženu, Františka, Karla, Marii a Oldřicha (SOkA Rakovník,
f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence cizích příslušníků 1881).
7) Veselý, s. 1.
91
finanční stav města. V důsledku hrozící války začali rakovničtí občané vybírat veškeré
uložené úspory. Pro velké zatížení a malý počet úředníků pohrozilo vedení spořitelny
omezením úředních hodin, nebo dokonce uzavřením peněžního ústavu. Sám Vaněček
byl 28. října 1914 povolán k domobranecké službě, avšak ředitelstvo spořitelny se obráti‑
lo s žádostí na Zemský výbor, aby byl z důvodu nedostatku kvalifikovaných pracovníků
ponechán v úřadě. Zemská správní komise vyhověla přání spořitelny a Vaněček směl
zůstat na svém pracovním místě.8)
Čeněk Vaněček se navíc ve spořitelně osvědčil natolik, že byl za krátkou dobu jme‑
nován koreferentem finančního odboru městského zastupitelstva, aby nahradil referen‑
ta, který byl odvolán na místo ve vojenské nemocnici. Pro městskou správu začal být
Vaněček těžko postradatelný. Jako zastupitel se zúčastňoval deputací městské rady pod
vedením starosty Karla Schleydera a dalších představitelů města u vídeňských minister‑
stev. Intervence ve Vídni se týkaly nejrůznějších záležitostí, které především vedly ku
prospěchu města, ať už se jednalo o regulaci Rakovnického a Lišanského potoka, odpi‑
su dluhu na místní reálku nebo o zestátnění železniční trasy Rakovník–Louny. Těmito
intenzivními intervencemi dosáhli často zástupci Rakovníka více, než se v tomto směru
podařilo jiným městům.9)
Dalším významným krokem ve Vaněčkově životě se stalo v roce 1915 jeho jmenování
vrchním ředitelem městské spořitelny v Rakovníku poté, co se tohoto místa vzdal dosa‑
vadní ředitel Alois Vait. Spořitelna se později stala pod vedením Vaněčka moderním
peněžním ústavem. Během války měla velký podíl na ochraně chudého obyvatelstva
města před hladem. V době, kdy byly zásoby potravin předně dopravovány na fron‑
tu, se spolu s tehdejším starostou Karlem Schleyderem, ředitelem kanceláře spořitelny
Rudolfem Jelínkem a majitelem mlýna Františkem Šmídem rozhodli svolat hospodář‑
ský odbor městské rady a zástupce rolnické strany, aby je seznámili s kritickou situací.
Navrhli zakoupení několika vagónů žita a pšenice jako rezervu v případě nouze. Město
začalo skupovat obilí, jehož zásoby celkem za 4000 Kč ukládali v Pražské bráně a v sýp‑
kách rakovnického pivovaru. Byla to cenná rezerva, která alespoň částečně ulehčila život
chudému obyvatelstvu města. Nákup obilí by se však nemohl uskutečnit bez finanční
podpory ze strany spořitelny.10)
Rovněž na založení městské aprovizace11) měl Vaněček nemalý podíl, neboť potřeb‑
né peníze obstarával sám ze svého postu ředitele spořitelny. Tím bylo zajištěno plynu‑
lé zásobování obyvatelstva potravinami. Úspěšné vedení aprovizace se stalo příčinou
zvýšené pozornosti ze strany nejvyšších státních úředníků, kteří stále častěji prováděli
předem neohlášené revize, ale nikdy nezjistili žádné nesrovnalosti nebo nedostatky.12)
Vaněček pro město zajistil také levnější zásoby masa. Po poradě s výborem spořitelny
zakoupili Urbanovo uzenářství ve prospěch aprovizace a spořitelna pak pronajala dvůr
pro chov a výkrm prasat.
8) SOkA Rakovník, Čeněk Vaněček – osobní fond, kart. č. 1, inv. č. 2.
9) Schleyder, Karel: Něco z mých pamětí. 1. díl. Košice 1923, s. 130-131.
10) Tamtéž, s. 134-135.
11)Aprovizace, z lat. zásobování, zvláště zásobování předměty denní potřeby. Za světové války nabyl tento
výraz ve válčících státech zvláštního významu tím, že zásobování obyvatelstva zejména ve městech převzaly
veřejné svazky. K tomuto účelu byly zřízeny zvláštní aprovizační úřady nebo ústavy, jež ve velkém nakupo‑
valy a obstarávaly pak rozdělování potravin a denních potřeb podle úředních přídělů na osobu (Ottův slovník
naučný nové doby I. Praha 1930, s. 208).
12) Jindřich Šubert v těchto referencích zaslaných městským úřadem do kanceláře senátu uvádí, že existovala
přímo tajná společnost z členů zastupitelstva dohlížející na aprovizaci.
92
Za režijní ceny bylo téměř až do konce války zásobováno nejen místní obyvatel‑
stvo, ale i obyvatelé Kladna, kteří Rakovníku výměnou za maso poskytovali uhlí. Pod
Vaněčkovým dohledem se vydávalo více chlebenek, než byl skutečný počet obyvatel ve
městě. Ani falšováním úředních knih zaznamenávajících počet pacientů v nemocnicích
či fiktivním zvyšováním počtu vězňů se však radním nepodařilo zcela zabránit nedo‑
statku potravin pro obyvatele nebo frontám na neblahé „enky“.13) Dlouho trvající válka
a vyčerpávající vývoz zásob na frontu stále více prohlubovaly hlad a bídu. Na pomoc
nejchudším byly při městě v dělnickém konzumu zřízeny aprovizační kuchyně.14)
V průběhu i po skončení války měl Vaněček ve městě již silné postavení, hlásil se
k programu politické strany československých socialistů a navazoval kontakty se stra‑
níky v Praze. Svou účastí při všech osvobozeneckých akcích nadšeně pomáhal připravit
lepší chvíle pro obyvatelstvo. Po seznámení s Karlou Šmídovou, dcerou rakovnického
podnikatele Františka Šmída, vlastníka dolů, mlýna a pozdějšího majitele huřvinské
cihelny, se s ní 8. července roku 1918 v Praze oženil. Jeho manželka byla o dvacet let
mladší a starala se o domácnost. Nikdy nemusela pracovat a celý život po jeho boku
měla ve všem úplnou volnost. Jejich manželství však zůstalo bezdětné.15)
Po pádu monarchie setrval Vaněček nadále v čele spořitelny a svého vlivu využí‑
val k podpoře celého města, zejména kultury a zdravotní péče, půjčoval obci peníze
na nízké úroky nebo se některé záležitosti řešily v podobě finančních darů. Levnými
úvěry zachránil mnoho podnikatelů od krachu. Jeho odvážný finanční plán spočíval ve
skupování cenných papírů pod cenou. Ústav byl také pověřen skupováním rakouských
rent po roce 1920, někteří úředníci byli vysláni do Německa a Rakouska, kde nakupovali
výhodně papíry vzhledem k vysoké české valutě. Spořitelna tak získala asi 70 milionů
korun, které připadly fondům ústavu.16)
Pozornost věnoval Vaněček také rakovnickému pivovaru. Jeho zásluhou se z malé‑
ho podniku stala úspěšná akciová společnost. Díky přísunu potřebného kapitálu došlo
k jeho postupnému rozšíření a modernizaci po nakoupení nových varných kotlů a strojů.
Rakovnické pivo se stalo známým po celé republice. V roce 1921 se výroba pohybovala
okolo 18 tisíc hektolitrů za rok. O několik let později vzrostla výroba trojnásobně.17)
Volby do obecního zastupitelstva a zvolení Vaněčka starostou města
Vaněčkova dosavadní činnost ve prospěch města vyvrcholila jeho zvolením starostou
Rakovníka. Šestnáctého září 1923 proběhly volby do městského zastupitelstva. Nejvíce
hlasů získala Strana československých socialistů a komunisté. Po rozdělení mandátů
mezi strany se uskutečnila volba městské rady a starosty. Klub socialistické strany navr‑
hl zbývajícím stranám na úřad starosty právě Čeňka Vaněčka – volba byla provedena
dne 3. října 1923 v 18 hodin na radnici. Vaněček zvítězil nadpoloviční většinou hlasů,
pouze jeden z lístků zůstal prázdný a jeden hlas získal zástupce komunistické strany
Emanuel Voříšek. Vaněček tak obdržel celkem 22 hlasů z možných 24.18)
Předání úřadu se však zdrželo, protože zástupce Strany živnostníků Josef Nápravník
podal protest proti volbě některých členů městské rady a především nového starosty,
neboť jak uvedl, zaměstnanci obce nesmí vykonávat své funkce a současně být členy vedení měs13)Tj. potravinové lístky na jednotlivé zboží a potraviny: moučenky, máselky, kafenky, chlebenky, šatenky.
14) Schleyder, s. 134-135.
15) SOkA Rakovník, Čeněk Vaněček – osobní fond, kart. č. 1.
16) Veselý, s. 3.
17) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Pivovar (akciová společnost) 1920-1944.
18) Tamtéž, sl. Volby do obecního zastupitelstva 1923.
93
ta. Vaněček byl pro ně nepřijatelný jako ředitel spořitelny, dva radní zase jako učitelé na
základní škole. Protest byl zaslán Zemské politické správě do Prahy. Zemský prezident
však s konečnou platností námitky nepřijal a rozhodl, že Vaněčka, ředitele rakovnic‑
ké spořitelny, nelze považovat za zaměstnance obce, nýbrž za úředníka samostatného
peněžního ústavu, tedy za zaměstnance nikoli obecního, ale právní osoby. Rovněž druzí
dva zvolení členové městské rady František Laitner a Bohumil Pokorný nebyli podle
rozhodnutí zemské správy obecními zaměstnanci, jelikož jako učitelé podléhali Zemské
školní radě.19)
Tím se vyřešily počáteční problémy a Vaněček se mohl začít naplno věnovat funk‑
ci starosty. Dne 18. října, na první schůzi městské rady, mu byl úřad oficiálně předán.
V uvítacím proslovu Vaněček poděkoval odstupujícímu starostovi Antonínu Urbanovi
a žádal všechny přítomné, aby městská rada byla korporací čistě hospodářskou pro
rychlý rozvoj města a nevnášely se do ní politické boje, čehož se při svém nástupu obá‑
val. Za několik let se váha těchto slov potvrdila.20)
Aby Vaněček docílil úspěchu v záležitostech nutných pro rozvoj města, pobýval kaž‑
dé úterý v Praze a docházel spolu s Jindřichem Šubertem, ředitelem městských úřadů,
na různá ministerstva. Jako jeden z mála starostů měl potřebné finanční prostředky, kte‑
ré si opatřil jako ředitel spořitelny, stal se odvážným finančníkem a vlivnou a známou
osobností také ve společnosti vládních činitelů. Sympatizoval s názory skupiny Hradu,
byl obdivovatelem prezidenta T. G. Masaryka. Poznal se s tehdejší politickou elitou –
například s Václavem Klofáčem, Jiřím Stříbrným a mnoha dalšími.21)
Po zvolení starostou začal Vaněček řešit nejprve vážné problémy, a to zejména pro‑
blém bytové nouze, kterou byl Rakovník postižen daleko tíživěji nežli jiná města. Díky
finanční pomoci spořitelny se rozvinula stavební činnost, včetně pro město důležitých
budov (např. moderní budova spořitelny, úprava nádraží a nová budova nádražní poš‑
ty, budova finančního úřadu aj.). Další otázkou, kterou se musel starosta zabývat, bylo
vybudování městské kanalizace a vodovodu. Výstavba však nemohla být z finančních
důvodů dokončena ještě za Vaněčkova úřadování. K zahájení provozu došlo až ve čtyři‑
cátých letech. Dále se musela vyřešit elektrifikace města a pozemková a lesní reforma na
okrese, od které si Vaněček sliboval přísun financí do městského rozpočtu.22)
V roce 1927 byl po obecných volbách 31. října znovu zvolen starostou města Rakovníka
počtem 27 hlasů. Pouze osm z celkového počtu voličů, a to členové komunistické strany,
volilo za starostu Antonína Urbana. Po volbě členů městské rady přečetl Vaněček na usta‑
novující schůzi blahopřejný dopis adresovaný prezidentu republiky T. G. Masarykovi
k jeho znovuzvolení do prezidentského úřadu. Obsah i odeslání dopisu schválili všichni
zastupitelé, vyjma členů komunistické strany.23)
Uvedené komunální volby však byly doprovázeny skandály a útoky na Vaněčkovu
osobu. Vyostřily se spory mezi Vaněčkem a komunistou, kamnářským dělníkem Josefem
Jirglem, členem chudinského odboru v městském zastupitelstvu. Útoky vedené pro‑
střednictvím tisku, zejména komunistického listu Proletář, vyústily v žalobu pro uráž‑
ku na cti, kterou Vaněček podal. U soudu byl Jirgl obviněn, že nařkl starostu Vaněčka
z úplatkářství. Toho se měl dopustit v říjnu 1927, kdy Jirgl veřejně promluvil na schůzi
19)
20)
21)
22)
23)
94
Tamtéž, Zápisy ze schůzí městské rady 1923.
Tamtéž.
Renner, s. 2.
Blíže v kapitole Čeněk Vaněček a hospodářská situace v Rakovníku ve 20. a 30. letech.
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Obecní volby 1927.
konané v Dělnickém domě za účasti několika osob. Vaněček mu zde prý nabízel úplatek
10 000 Kč. Toto tvrzení dokládal svědectvím svého spolustraníka, poslance Národního
shromáždění Aloise Muny. Ten se při schůzi komunistů v Dělnickém domě, kam byl
pozván klubem komunistické strany i Vaněček, vyjadřoval o nevhodnosti Vaněčka jako
kandidáta na starostu kvůli nejasnostem s vydáním vkladní knížky Jirglovi. Vaněček
mu měl dát vkladní knížku se slovy: Aby s ní učinil, co chce. A neříkal o ní městské úřednici
Veigeltové. Obviněný Jirgl tak nabyl dojmu, že jej chce Vaněček uplatit. Následně pak
odevzdal knížku s penězi do městské pokladny, aby se z nich mohly v nutných pří‑
padech vyplácet chudinské podpory. Na to však reagoval ředitel okresní nemocenské
pojišťovny a politický stoupenec Vaněčka Karel Rais. Při schůzi se ostře ohradil, že to
nebyl úplatek, ale jak bylo u Vaněčka zvykem peněžitý dar pro chudé, který měl být
použit pro okamžitou potřebu.24)
Jirgl si však nadále stál za svým a prohlašoval, že způsob, jakým mu byly peníze
nabídnuty, u něj vyvolával dojem uplácení. K soudu byl také přizván jako svědek ředitel
městských úřadů Jindřich Šubert. Ten ve své řeči velmi přesvědčivým způsobem vyvrá‑
til pochybnosti o převzetí peněz. Okresní soud v Rakovníku odsoudil dne 16. prosince
1927 Josefa Jirgla za přestupek proti bezpečnosti cti podmíněně na dva dny do věze‑
ní, které pak byly změněny na peněžitou pokutu 200 Kč. V případě nezaplacení poku‑
ty měl být uplatněn první trest. Prohraná strana měla také zaplatit soudní výlohy ve
výši 768,06 Kč, které pro obyčejného dělníka byly jistě značně vysoké. Jednání u soudu
se prodloužilo až do roku 1928, protože se Jirgl ihned po vynesení rozsudku odvolal
k zemskému trestnímu soudu v Praze pro nesprávné posouzení důkazů a neúplnost
řízení. Odvolací zpráva především poukazuje na nesrovnalosti při výpovědích jednotli‑
vých svědků, kde jsou zaznamenány rozporuplné výpovědi o průběhu jednání schůze
v Dělnickém domě. Uvádí také, že hlavní svědkové byly především z řad zaměstnanců
městského úřadu a blízcí spolupracovníci Vaněčka.25)
Celý spor nakonec skončil prohlášením obhájce obviněného Jirgla, ve kterém lito‑
val urážek pronesených proti Vaněčkovi. Vše odvolal, neboť Vaněčka z ničeho nečest‑
ného nelze vinit, a žádal za prominutí. Trest byl Jirglovi snížen na vězení v trvání 24
hodin, nebo peněžitou pokutu ve výši 10 Kč. Po vyhlášení rozsudku se Vaněček rozhodl
obžalovanému odpustit jeho výroky, a soud tak mohl zmírnit trest, který byl odložen
na zkušební dobu jednoho roku.26) Za celou kauzou stála nejspíše stranická nebo osobní
nenávist, neboť Vaněček od počátku své politické kariéry komunistům silně vadil.
Vaněček jako senátor Národního shromáždění a období hospodářské krize
Rok 1929 byl pro Vaněčka významný. Oslavil své padesáté narozeniny, k nimž mu
jeho straníci společně se Sokolem připravili 22. října velkolepou oslavu v místní sokolov‑
ně. Přátelé a stoupenci tak Vaněčkovi vyjádřili svou podporu a poděkování za dosavadní
práci ve prospěch města.
V tomto roce se také konaly parlamentní volby. Vaněček byl postaven Československou
stranou národně socialistickou na první místo kandidátní listiny do senátu Národního
shromáždění za Lounskou župu.27) Jeho kandidatura byla kladně přijata zejména oby‑
24) SOkA Rakovník, f. Okresní soud Rakovník, neuspořádáno, spis T 961/27 v trestní věci Josefa Jirgla.
25) Tamtéž.
26) Tamtéž.
27)ČSNS se po volbách v roce 1929 stala třetí nejsilnější parlamentní stranou. V celé ČSR ji tehdy volilo 767 328
občanů. V Udržalově pročeskoslovenské koaliční vládě patřila tato strana do opozice spolu se sociálními
demokraty (Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky I. Praha 2000, s. 558-563).
95
vateli Rakovníka, neboť se jednalo pro město o velmi prestižní záležitost. Po úspěšném
zvolení složil slib na první schůzi senátu 12. prosince 1929. Jeho volba pak byla verifiko‑
vána na 33. schůzi 29. dubna 1930. Stal se členem národohospodářského a rozpočtového
senátního výboru.28)
V senátních tiscích je zaznamenáno několik vystoupení Vaněčka při jednání v senátu.
Na schůzi 8. dubna 1930 krátce promluvil jako zpravodaj rozpočtového výboru při rozpra‑
vě o osnově zákona, kterým se prováděla úmluva mezi Rakouskem, Itálií, Rumunskem,
Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 Jugoslávie), Československem
a Rakouskem ze dne 30. listopadu 1923 a dodatečná úmluva mezi Československem
a Rakouskem z 3. února 1929 o úpravě zemských, okresních a obecních penzí.29)
Mnohem obsáhlejší řeč vedl na další schůzi dne 3. dubna 1930 při jednání k vládní‑
mu návrhu státního rozpočtu a finančního zákona pro rok 1930. Projednávání návrhu
doprovázela bouřlivá rozprava, do které se zapojil i Vaněček. V jeho projevu zazněla
především kritika komunální politiky a nedokonalého vedení drobných peněžních ústa‑
vů (spořitelen), tedy záležitostí, kterým rozuměl jako představitel městské samosprávy
a ředitel spořitelny.30) V dalších vystoupeních se pak věnoval postupující hospodářské
krizi, a to při projednávání vládního návrhu zákona o státní investiční zápůjčce na nou‑
zové práce a řešení nezaměstnanosti v roce 1931.31)
V následujícím roce se zhoršila situace v Severočeském uhelném revíru v důsledku
prohlubující se krize. Propukly zde stávky horníků nespokojených s hromadným pro‑
pouštěním na dolech, s nízkými mzdami a také s několika neštěstími na dolech. Vaněček
jako představitel strany národních socialistů byl ihned po prvních zprávách o nepoko‑
jích na dolech vyslán spolu s poslanci Hatinou a Lancem do severních Čech, aby na
místě prošetřili vzniklou situaci. Vláda se obávala, aby k podobným stávkám nedošlo
i v Ostravském uhelném revíru, kde vládly obdobné podmínky jako na severu Čech. Se
svými závěry pak podrobně informovali zástupce vlády a členy senátu. Ve svém projevu
ke stavu hornictva se Vaněček vyslovil k rychlému řešení poměrů horníků, především
dohodami mezi majiteli dolů a zaměstnanci. Také se projednávala možnost zestátnění
dolů; tento návrh předložili sami socialisté, ale nakonec neuspěli. Dosáhli pouze částeč‑
ného udržení klidu a pořádku v těchto oblastech příslibem vlády o zastavení propuštění
horníků.32)
Zvolení do Národního shromáždění otevřelo Vaněčkovi dveře do nejvyšších kruhů
československé politiky. Jako senátor začal častěji pobývat v Praze. Protože senát zasedal
velmi často a cestování nebylo příliš pohodlné, zakoupil v Praze vlastní dům. V té době
se však začínají postupně prohlubovat neshody Vaněčka s radními v Rakovníku kvůli
jeho vedení městského úřadu. Již dříve byly vztahy mezi oběma stranami dosti vypjaté,
především pro časté samorozhodování Vaněčka v určitých situacích a hlavně kvůli jeho
finanční nezávislosti. Tyto neshody později vyústily v odchod Vaněčka z radnice.33)
Starosta se také potýkal s řešením naléhavých školských a kulturních problémů města.
V roce 1930 byla vybudována novostavba Masarykovy veřejné obchodní školy a veřej‑
28) Archiv PSP ČR, f. Archiv Národního shromáždění, Index k těsnopiseckým zprávám o schůzích Senátu Národního
shromáždění republiky Československé, III. volební období 1929-1935, Praha 1935. Doklad o složení Vaněčkova
slibu se bohužel nedochoval.
29) Tamtéž, 30. schůze senátu, 8. dubna 1930, s. 38.
30) Tamtéž, 28. schůze senátu, 3. dubna 1930, s. 65-71.
31) Tamtéž, 85. schůze senátu, 11. března 1931, s. 13-19.
32) Tamtéž, 137. schůze senátu, 30. března 1932, s. 12.
33) Renner, s. 7-8.
96
né odborné školy pro ženská povolání. Byly upravovány městské sady mezi chrámem
sv. Bartoloměje a sokolovnou. Finančně se také podílel na stavbě pomníku prezidenta
T. G. Masaryka v sadech pod kostelem. Dále byl tehdy vystavěn v nově upravených
sadech Na Losích hudební pavilon, kde se konaly kulturní akce především hudebního
charakteru.
Roku 1930 se navíc začaly prohlubovat rozpory s rakovnickými zástupci sociální
demokracie. Ti se cítili být dotčeni Vaněčkovými výroky na stranické schůzi Národně
socialistické strany v Ervěnicích, kdy v jeho proslovu zazněla kritika sociálně demokra‑
tické strany, především jejího postupu během války. Tato strana prý nebyla dostatečně
výbojná proti Rakousku.34) V nových volbách roku 1931 však byl Vaněček již potřetí
zvolen starostou Rakovníka. Před těmito volbami došlo k dalšímu útoku na jeho osobu,
tentokrát kvůli jeho komunální politice. Útoky však již nebyly veřejné, veškeré neshody
se řešily v ústraní. Vaněček se kritiky neobával a odpovídal na ni vlastním přesvědčením
o své nezištné a poctivé práci pro město.
Největší zlom v úsilí Čeňka Vaněčka o zdárný chod města přichází v období krize. Od
začátku působení na radnici se pokoušel odstranit nezaměstnanost a sociální problémy,
podporoval podnikatelské aktivity občanů a snažil se o dostatek pracovních míst. Nyní
musel o to intenzivněji pracovat na zmírnění počtu nezaměstnaných nouzovými prace‑
mi ve městě, státními půjčkami a překotným stavebním podnikáním. Přesto jeho snahy
jen stěží utišily situaci dělnického obyvatelstva.
Na jeho popud dostalo novou budovu rakovnické muzeum a bylo postaveno děkan‑
ství, neboť stará budova děkanství se musela zbourat kvůli regulačnímu plánu města.
Jeho východní a západní část měla být propojena silnicí, která protínala oba konce náměs‑
tí. Tím byla také částečně odstraněna špatná dlažba městských komunikací. V rámci
zmírnění nezaměstnanosti v době hospodářské krize došlo i k regulaci Lišanského poto‑
ka a Nového rybníka. Úpravou Nového rybníka bylo vybudováno Tyršovo koupaliště,
které se stalo rekreační atrakcí jak pro obyvatele města, tak i pro turisty. V roce 1932 se
Vaněček pokusil zmírnit počet nezaměstnaných dělníků stavbou nové budovy rakovnic‑
ké spořitelny. Spořitelna zakoupila na Husově náměstí od hodináře Josefa Lubase dům
čp. 23 a na tomto místě po rozboření okolních dvou domů začala výstavba nové moderní
spořitelní budovy, neboť stará stavba se zastaralým zařízením nevyhovovala zvyšují‑
cím se požadavkům a narůstajícímu množství nových vkladatelů. V budově spořitelny
(dnešní Komerční banka) byl zřízen také služební Vaněčkův byt s luxusním vybavením,
vestavěnými skříněmi, kvalitním nábytkem a bohatou knihovnou.
Jako senátor sepsal i několik prací národohospodářského rázu, jedna jeho práce se
zabývala Hospodářskou situací okresu rakovnického. Jeho činnost na celorepublikové úrovni
se týkala především ekonomiky. Vypracoval plán na oživení české koruny, která ztratila
svoji hodnotu během vleklé hospodářské krize, a zaslal jej v memorandu prezidentu
Masarykovi.35) Jeho aktivity na finančním poli byly natolik úspěšné, že se stal jedním
z možných kandidátů na úřad ministra financí.36)
Roku 1935 se Vaněček znovu připravoval na obhájení senátorského křesla v nad‑
cházejících volbách do Národního shromáždění. V ostrém zákulisním boji o mandát,
i když oficiálně byl znovu jmenován do čela kandidátky, byla jeho původní kandidatu‑
ra stažena. Později obdržel od výkonného výboru národně sociální strany dopis o své
34) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městské rady 1929-1931.
35)Této práci je věnována kapitola Čeněk Vaněček a období hospodářské krize.
36) Polední listy 1935, č. 118, s. 4.
97
kandidatuře do senátu a o následném vyškrtnutí z kandidátky odůvodněném pozdním
zápisem. Na místo Vaněčka byl dosazen Javornický, generální tajemník Jednoty železni‑
čářů. V celém kraji pak byla Javornického kandidatura přijata národními socialisty velmi
rozhořčeně.37)
Hlavní průčelí nové budovy rakovnické spořitelny; projekt z roku 1932 (SOkA Rakovník)
Rezignace Vaněčka na úřad starosty a jeho činnost za druhé republiky
a protektorátu
I po neúspěchu ve velké politice zůstali Rakovničané Vaněčkovi věrní a v roce 1938
byl s velkou převahou hlasů počtvrté zvolen starostou Rakovníka. Nedlouho poté se
však neshody se členy zastupitelstva začaly opět více stupňovat. Vaněček často nedo‑
37) České slovo 1935, č. 123, s. 6.
98
cházel na radnici a padlo na něj podezření ze zanedbávání úřadu starosty. Měl trvalé
neshody s některými úředníky spořitelny a s ředitelem městských úřadů Jindřichem
Šubertem, který Vaněčka v mnohém zastupoval. Členové Občanského bloku sepsali
otevřený dopis městské radě, kde si stěžovali na liknavé Vaněčkovo úřadování, neboť
velmi zřídka pobýval na radnici a raději úřadoval v kanceláři pivovaru nebo v Praze.
Odpůrci poukazovali také na Vaněčkovu zaneprázdněnost kvůli množství aktivit v dal‑
ších úřadech a organizacích, které ho zaměstnávaly natolik, že mnohdy nebyl vůbec
přítomen při důležitých jednáních městské rady.38)
Tyto konflikty vyústily rozhodnutím Vaněčka o odchodu z vedení radnice, o kterém
uvažoval už od září 1938. Unaven a roztrpčen situací jak v Československu po mnichov‑
ských událostech, tak i na radnici se dobrovolně rozhodl, že odejde do penze.39) Svůj
odchod odůvodnil především zdravotními problémy. U Vaněčka se začala zhoršovat
srdeční choroba, kterou trpěl již dříve. Dalším důvodem byl nesouhlas se spojením soci‑
alistických stran do jednotného bloku Strany národní jednoty. Podle jeho přesvědčení
tím přestala fungovat strana Československých národních socialistů, za kterou byl zvo‑
len starostou. Definitivní písemnou rezignaci podal 18. listopadu roku 1938.40)
Někteří Vaněčkovi přívrženci z řad členů zastupitelstva se mu snažili jeho rozhod‑
nutí rozmluvit a přesvědčit jej, aby rezignaci odvolal. Vaněček nakonec potvrdil mož‑
nost stažení své rezignace, avšak pouze pod podmínkou, že bude vzat zpět dopis od
Občanského bloku. Chtěl zůstat v úřadě do 1. července 1939. Domníval se totiž, že nej‑
horší období bude mít republika už za sebou, celková situace se uklidní a úřad bude
moci předat svému nástupci.41)
Zástupci Klubu občanských stran Vaněčka opětovně vyzvali v dopisu doručeném
19. listopadu náměstkovi Klátilovi, aby úřadoval na radnici nebo aby alespoň dodržoval
úřední hodiny a setrvával na úřadě od středy do pátku. Byl na něj vyvíjen tlak ze všech
směrů. Jednání obou znesvářených stran nakonec skončilo neúspěchem jeho stoupenců.
Členové občanských stran se odmítli Vaněčkovi omluvit a vzít jejich dopis zpět. Naopak
si stáli pevně za kritikou Vaněčka. Zastupitelé tak přijali na své schůzi dne 2. prosince
1938 jeho rezignaci. Rezignoval také na členství v městském zastupitelstvu a vzdal se
dalších postů, jak ve spolcích, tak v dalších korporacích. Odchod Vaněčka z veřejné čin‑
nosti nebyl však definitivní, nadále činorodě pracoval. Věnoval se správě rakovnického
pivovaru a Sporobance, kde byl členem správní rady, nadále udržoval přátelské styky
v Praze, kam občas zajížděl. Na místě starosty ho po domluvě všech stran nahradil pro‑
fesor místní reálky František Diepolt, který byl roku 1941 zatčen za odbojovou činnost
a později zemřel v koncentračním táboře.42)
V roce 1940 proběhlo soudní řízení k revizi Vaněčkova jmění, které měl získat jako
bývalý starosta, vrchní ředitel spořitelny a jako senátor Národního shromáždění.
Obvinění z podezření obohacení podali u soudu zástupci Němců, pro něž figuroval jako
nepohodlná, vlivná a známá osoba. Národní soud v Praze poslal na rakovnickou radnici
dopis, ve kterém měl tehdejší starosta Diepolt potvrdit pravdivost Vaněčkova tvrzení
o jeho příjmech, podaného při výslechu u Národního soudu v Praze. V dopise je uvede‑
no, že Vaněček měl pobírat starostenský paušál ve výši 10 000 Kč ročně. Tuto částku však
38) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městské rady 1938.
39) Již o rok dříve, 1. července 1937, se vzdal místa vrchního ředitele městské spořitelny. Jeho nástupcem se stal
dosavadní ředitel spořitelny Jan Slaný. Ponechal si však možnost intencí jakožto předseda ředitelstva.
40) Renner, s. 9.
41) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938-1940.
42) Tamtéž.
99
rozdal na různé dobročinné účely a nikdy si ji z městského důchodu nevybíral, nýbrž
ji nechával přímo vyplácet různým korporacím a spolkům. Podle starosty si Vaněček
nevybíral ani cestovné za úřední cesty, kterých při důležitých jednání v některých obdo‑
bích absolvoval nemalé množství. Během vyšetřování se nepotvrdilo, že by se Vaněček
za své politické a veřejné činnosti jakkoli obohatil na úkor města. Dále mu nebylo pro‑
kázáno ani obvinění ze zneužívání svého postavení a vlivu jiných osob nebo politických
stran. Celé jednání sloužilo spíše k očernění Vaněčkova jména nebo k jeho uvěznění.43)
Po zatčení Františka Diepolta a krátkém období, kdy místo starosty zůstávalo neobsa‑
zeno, byl v lednu 1942 do čela městské samosprávy dosazen vládní komisař Karl Czerny.44)
K bližšímu setkání Czerného a Vaněčka došlo v městské spořitelně, do které se Czerny
sám jmenoval jako předseda správní rady. Vaněček také jako der alte Bürgermeister často
seznamoval Czerného s veškerými záležitostmi, které se týkaly vedení obce. Czerný do
určité míry toleroval i používání češtiny na úřadě. Bylo o něm známo, že přestože byl
zástupce Německé říše, měl k některým věcem shovívavost a jeho působení v Rakovní‑
ku nebylo doprovázeno tak rozsáhlými represemi jako v jiných městech.
Vaněček se jako vedoucí představitel pivovaru snažil uchránit podnik od všech zása‑
hů ze strany Němců. Pivovar však byl upozorněn na to, že by bylo vhodné, aby do
správní rady byl zvolen také německý zástupce. Vaněček navrhl právě vládního komi‑
saře Czerného. Nabídl mu dvacet akcií cenných papírů pivovaru, aby mohl být zvolen
členem správní rady. V té době však panoval zákaz jakýchkoliv hromadných akcí, a tak
se musel jeden člen vzdát svého místa. Toto rozhodnutí padlo na pana Kloučka a na jeho
místo byl dosazen Czerný. Důvodem, proč si jej vybral, byl nejspíše fakt, že se Vaněčkovi
zdál jako nejvhodnější kandidát, se kterým bylo možno jednat a předpokládat z jeho
strany méně zásahů do vedení pivovaru. Navíc tomu patrně přispělo i jejich seznámení
ve spořitelně. Tento návrh Vaněčkovi nejspíše nejvíce ublížil po válce a byl jedním z nej‑
hlavnějších důvodů jeho obvinění z kolaborace. Czerný ve správní radě pivovaru setrval
do roku 1945. Po jeho zatčení vrátil akcie zpět. Vaněček byl označen za kolaboranta,
avšak nakonec možnému odsouzení lidovým soudem unikl.45)
Čeněk Vaněček podporoval stejně jako v průběhu první světové války pronásledova‑
né občany a bídou trpící rodiny. Na pomoc hladovějícímu obyvatelstvu vydal ze svého
vlastního majetku přes půl milionu korun. Umožňoval pracovat lidem, kteří se jen těžce
mohli uživit. V pivovaru byly také vypláceny peníze pro oběti po zatčených nebo popra‑
vených zaměstnancích.
Po skončení války však byla známost Vaněčka s Czerným označována za kolaboraci.
Vyšetřováni byli i další zaměstnanci spořitelny. Přívrženci komunistické strany mu dali
plně najevo, že jeho předešlá činnost jim vždy překážela. Nikdy však nebyl odsouzen.
Jeho jméno se pouze v této souvislosti často objevovalo v místních novinách. Řada dosa‑
vadních přátel se od něho odvrátila, zůstala při něm pouze část nejvěrnějších stoupen‑
ců.46)
Po silném psychickém vypětí se u Vaněčka začala rychle zhoršovat srdeční choro‑
ba, které 2. března roku 1946 podlehl. Jeho pohřbu se zúčastnili zástupci všech korpo‑
rací, na jejichž činnosti se Vaněček aktivně podílel. Přítomni byli také členové senátu
43) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno.
44)V řadě větších měst a obcí byli na místa starostů jmenováni němečtí vládní komisaři, jejichž úkolem bylo pod‑
řídit místní samosprávu zájmům Říše (Čechák, Vladimír: Vývoj veřejné správy v Československu a České republice
1945-2004. Praha 2004, s. 11).
45) Renner, s. 8-9.
46) Renner, s. 9.
100
Národního shromáždění a Strany
národně socialistické, kde působil
jako dlouholetý aktivní člen. Jeho
ostatky byly převezeny do Prahy.
Zde tedy našel odpočinek jeden
z nejvýznamnějších představitelů
města, politik a finančník.47)
III. Čeněk Vaněček
a kulturní život
v Rakovníku
ve 20. a 30. letech
Vaněček nikdy jako umělec
aktivně nevystupoval, stal se však
štědrým mecenášem, a velkou
měrou se tak podílel na rozvoji
kulturního dění v Rakovníku. Jako
vlivný člen městského zastupitel‑
stva, později starosta a senátor, se
angažoval při pořádání nejrůzněj‑
ších plesů, dobročinných akcí či
koncertů, kterých se sám jako čest‑
ný protektor také zúčastňoval. Byl
členem hned několika rakovnic‑
kých spolků – Sokola, Muzejního
spolku, čestný předseda Divadelní
Vaněčkovo úmrtní oznámení, r. 1946 (SOkA Rakovník)
ochotnické jednoty Tyl, klubu Malé
dohody a mnoho dalších, kam přispíval nemalými finančními částkami. Neméně zásluž‑
nou práci odváděl v péči o chudé studenty rakovnické reálky v době, kdy byl jedním ze
členů Spolku na podporování chudých studentů. Pověstná byla i bohatá Vaněčkova knihov‑
na, umístěná v jeho služebním bytě ve spořitelně, která obsahovala rozmanitá literární
díla.
Velkou měrou přispěl ke stavbě pomníku prezidenta Masaryka v Rakovníku. U pří‑
ležitosti desátého výročí vzniku samostatné Československé republiky roku 1928 navrhla
místní Jednota Československé obce legionářské vybudovat pomník prezidentu Osvoboditeli.
V čele předsednictva vzniklého Výboru pro postavení pomníku T. G. Masaryka stanul
Vaněček, který měl především na starosti finanční stránku celé akce. On sám přispěl
úctyhodným příspěvkem 5000 Kč. Na realizaci sochy byl jednomyslně vybrán akademic‑
ký sochař Josef Fojtík, který již dříve spolupracoval na dalších rakovnických pomnících
a bustách. Výbor jmenoval samostatnou komisi, která měla za úkol nalézt vhodné místo
pro umístění pomníku. Jejím členem byl také Vaněček, dále architekt František A. Libra,
zahradní architekt Josef Kumpán a také samotný autor Josef Fojtík. Komise nakonec roz‑
hodla pro místo v Čermákových sadech mezi kostelem sv. Bartoloměje a sokolovnou.
Fojtík si přál být v neustálém spojení se členy výboru. Vaněček však pro svoji zaneprázd‑
47) SOkA Rakovník, Čeněk Vaněček – osobní fond, kart. č. 1.
101
něnost nedocházel na schůzky pravi‑
delně a posílal na ně svého zástupce,
ředitele městských úřadů Šuberta. Po
několika intervencích se do jisté míry
Vaněčkovým přičiněním podařilo,
aby při realizaci sochy pózoval jako
model sám Masaryk. Při slavnostním
odhalení pomníku 28. října 1930 pak
zahájil Vaněček oslavy svým proje‑
vem.48)
Opakem umělecké nečinnosti
Vaněčka bylo jeho aktivní provo‑
zování nejrůznějších druhů spor‑
tů. V roce 1907 se podle informací
v místním tisku účastnil prvního roč‑
níku rakovnického šachového turna‑
je, kde dosáhl největšího počtu bodů
v jednotlivých partiích. Tenisové
zápasy pořádané ve městě, nejčastěj‑
ší způsob využití volného času všech
prvorepublikových gentlemanů, se
konaly právě pod jeho patronací
a také často sám tenis hrál. Stal se také
zakládajícím členem Cyklistického
klubu v Rakovníku. Spolu s ostatní‑
mi cyklisty pořádali výlety, nejčastěji
do blízkého okolí města.
Vaněček také rád cestoval, což
dokazují dochované lístky z jeho cest.
Se svojí rodinou často pobýval v láz‑
ních. Vzhledem k jeho nemoci srdce
využíval nejčastěji lázeňskou péči
v Poděbradech. Nejvzdálenější cestu,
kterou podnikl, je na tehdejší české
poměry neobvyklá oblast severní
Afriky, a to část Egypta. Bohužel
Pozvánka na ples SK Rakovník pořádaný pod patronací byla o ní zaznamenána pouze krátká
Č. Vaněčka, r. 1920 (SOkA Rakovník)
novinová zpráva.49)
Komitét pro záchranu hradu Krakovce a Spolek pro vybudování městského
divadla
V okolí města se nalézá zřícenina hradu Krakovce, která se stala posledním místem
pobytu Mistra Jana Husa před jeho odchodem do Kostnice. Na tomto místě se v památ‑
ný den Husova upálení scházejí lidé a konají se poutě. K vyvrcholení těchto památných
48) Smitka, Luboš: Historie pomníku T. G. Masaryka v Rakovníku. RHS 2, 2001, s. 8-14.
49) SOkA Rakovník, Čeněk Vaněček – osobní fond, kart. č. 1.
102
poutí došlo během národní‑
ho obrození a v době vzniku
samostatné Československé
republiky.
V roce 1910 na popud
Sokola začal Okresní výbor
v Rakovníku projevovat
zájem o katastrofální stav
zříceniny. Začalo docházet
k sesuvu zdí, vstupní brány
a pro vlastence nejcennější
části hradu, Husovy kaple.
Plánů na záchranu Krakovce
se ujal pražský architekt
Čestná vstupenka pro Č. Vaněčka na tenisový turnaj v Rakovníku, Eduard Sochor, který vypra‑
r. 1935 (SOkA Rakovník)
coval odborný původní
popis hradu na základě doložených
fotografií a obrazů. Stanovil také před‑
běžnou potřebnou částku, která by
postačila alespoň na pokrytí nákladů na
nejnutnější záchranné práce.50)
Po vypuknutí první světové vál‑
ky však obecní orgány pro nedostatek
finančních prostředků práce odložily,
havarijní situace památky však i nadá‑
le pokračovala a hradu hrozilo zřícení.
Proto se v roce 1914 ustavil Komitét pro
záchranu hradu Krakovce. Vaněček se stal
jeho zakládajícím členem a později před‑
sedou. Jednatelem Komitétu byl Jindřich
Šubert, který se stejně jako Vaněček
zasloužil o zdárný průběh všech oprav.
Dalšími členy byli především rakovničtí
podnikatelé a představitelé města, napří‑
klad profesor reálky Josef Bartoš, pod‑
nikatelé F. Otta a F. Vltavský a okresní
hejtman František Vaniš.51)
Poté, co majitel hradu princ Max de
Croy dal svolení k záchranným pra‑
cím, bylo nutné opatřit peníze na opra‑
vu. Hned po ustavení Komitétu žádali
jeho představitelé Centrální komisi pro
zachování historických památek ve Vídni,
u příslušných ministerstev i u Zemského Přihláška Č. Vaněčka za člena Družstva Tylův dům
úřadu na záchranu památek o příslušný v Rakovníku, r. 1939 (SOkA Rakovník)
50) SOkA Rakovník, f. Sbor pro záchranu hradu Krakovce, kart. č. 1.
51) Tamtéž.
103
obnos. Žádosti však byly po vypuknutí války vráceny, neboť povolování subvencí bylo
omezeno. Pomoc Komitétu se tudíž odložila na neurčito, avšak práce na záchranu hradu
se odkládat nemohly. Členové Komitétu proto podali žádost na ředitelství spořitelny
o finanční dar. Peníze na sanaci hradu tak opatřila především Vaněčkova spořitelna, a to
hlavně darem v hodnotě 10 000 Kč. Také přispěl Okresní výbor v Rakovníku, částkou
6000 Kč. Ve spořitelně byl otevřen Fond pro záchranu hradu Krakovce, kam přispívala širo‑
ká veřejnost. Bez přispění státu se jim podařilo získat 26 846 Kč. Vaněček osobně přispěl
částkou 700 Kč, za kterou mu Komitét poslal děkovný dopis, včetně vyjádření vděku za
iniciativu a energické zahájení všech akcí na záchranu zříceniny.52)
V roce 1917 byly i přes počáteční problémy s nedostatkem pracovní síly nejnutnější
asanační práce ukončeny. Veškerou činnost a průběh oprav kontroloval technický sekre‑
tář Zemského úřadu na záchranu památek dr. Karel Kühn, který vypracoval posud‑
ky o sanačních pracích. Poté se mohlo přistoupit k průzkumu archeologických nálezů
a vykopávek v okolí hradu. V roce 1919 byly veškeré finanční prostředky vyčerpány
a záchranné práce opět zastaveny. Členové Komitétu se znovu snažili o usilovnou agi‑
taci na získání financí. K tomuto účelu měla sloužit i jubilejní dvacátá národní pouť
na Krakovec ve výroční den upálení Jana Husa, na níž bylo pozváno několik význam‑
ných osobností z oblasti kultury i politiky. Rakovničtí jednali o účasti ministra školství
a národní osvěty Gustava Habermanna a historika Augusta Sedláčka, který pro svůj
vysoký věk účast na pouti odmítl.53)
Organizaci bezpečnosti návštěvníků zajišťovali členové Sokola. Měli zamezit hro‑
madění poutníků na dřevěném mostě a lešení, tedy na přístupových cestách k Husově
kapli, a zabránit tak ničení vykopávek a nálezů v prostranství hradu. Po úspěšné akci
začalo ministerstvo školství a národní osvěty vyplácet roční subvence na další nutné
opravy. Každoročně získal spolek 30 000 Kč, musel však vždy na počátku nového roku
před komisí předkládat informace o aktuální situaci hradu. Komitét chtěl vybudovat
v některých opravovaných částech hradní věže Husovo muzeum s literární expozicí, to
se mu však nepodařilo.54)
V roce 1923 převzal péči o hrad Klub českých turistů, kterému byl Krakovec svěřen
do vlastnictví. Činnost Komitétu tak byla ukončena. Odbor KČT se především zasloužil
o vybudování turistické stezky na Krakovec; opravné práce pokračovaly dále. Proto se
roku 1928, na popud Vaněčka, zřídil Spolek pro záchranu hradu Krakovce, jehož se stal před‑
sedou. Opět se konají veřejné dobročinné akce na záchranu zříceniny. V městské spoři‑
telně je téhož roku otevřen Fond pro znovuvzkříšení Krakovce, v denním tisku se objevují
žádosti o pomoc a podporu Spolku. Například v Národní politice či v Rakovnických novinách vyšly články, které popisovaly chátrající stav Krakovce. Další sanační práce prová‑
děla, stejně jako v první etapě, stavební firma Františka Donáta. Rakovnická spořitelna
tentokrát přispěla na udržování zříceniny částkou 50 000 Kč. Díky dostatečné finanční
základně se zabezpečilo východní průčelí hradu a arkýřové zdivo mezi kaplí a hradní
zdí. Chybějící zdivo bylo doplněno a zabezpečeno před povětrnostními vlivy. Práce na
opravě hradu trvaly až do počátku druhé světové války. Díky neúnavné snaze členů
Spolku zůstal tento historický skvost zachován.55)
52)
53)
54)
55)
104
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
Všestranná a živá kulturní činnost v Rakovníku postrádala zvláště v předválečné
době vhodné společenské středisko, schopné uspokojit narůstající nároky doby. Sály,
které mělo město k dispozici, se užívaly zejména k promítání filmů. Chyběla zde však
budova, v níž by byl vhodně řešen akustický sál pro jiné účely, především pro divadelní
představení. V roce 1919 věnoval anonymní občan městské radě peněžní dar v hodnotě
2000 Kč. Jednalo se o částku, která měla být základnou pro Fond na vybudování městského
divadla. Na základě tohoto podnětu došlo k vytvoření Sboru pro stavbu městského divadla.56)
Samo město pak ke stejnému účelu uvolnilo z obecního rozpočtu 5000 Kč. Nemalou
měrou také přispívala rakovnická spořitelna, Pěvecko-hudební spolek a Divadelní
ochotnická jednota Tyl. Díky darům korporací a jednotlivců finance Fondu pozvolna
rostly. Dne 26. dubna 1930 byl založen Spolek pro vybudování městského divadla v Rakovníku a týž den se konala první ustanovující valná hromada za účasti 55 osob a zástupců
místních kulturních spolků. Valnou hromadou byl zvolen za předsedu Spolku Čeněk
Vaněček. Na první schůzi přispěl společně se svou chotí částkou 1000 Kč. Jako předseda
zastupoval spolek na veřejných akcích, svolával a řídil valnou hromadu a členské schů‑
ze. Podepisoval také všechny listiny vydané Spolkem a dbal na naplnění všech cílů, kte‑
ré si Spolek stanovil. Byl-li Vaněček zaneprázdněn ostatními svými úřady, zastupoval
jej v této funkci továrník Františka Otta. Spolek se snažil získat vhodný stavební poze‑
mek a v co nejkratší době vybudovat v Rakovníku městské divadlo. Během kampaně se
Rakovníkem ozývalo heslo: Národ český postavil sobě Národní divadlo a rakovnické občanstvo
a jeho příznivci vybudují s nemenší láskou divadlo městské.57)
V roce 1938 byl do prodeje dán rakovnický Lidový dům. Spojením ochotnické jednoty
s Pěvecko-hudebním spolkem se rozeběhla akce na získání tohoto objektu. Bylo založeno
Družstvo Tylův dům, z jehož peněz byl Lidový dům koupen a opraven. Družstvo dům
odkoupilo za 765 000 Kč. V letech 1939-48 byly prováděny úpravy na budově a došlo
k jejímu přejmenování na Tylův dům.58) Úvodní představení, hra Mikuláš Dačický z Heslova od Ladislava Stroupežnického, se konalo 4. května 1939. Přes velké zadlužení
Družstva tak získalo město Rakovník stálé divadlo.
Stavba Tyršova koupaliště
K obohacení společenského života města bezesporu přispělo vybudování Tyršova
koupaliště. Tento rekreační objekt znamenal podporu nezaměstnaným dělníkům, pro
které byla výstavba zřízena jako nouzová práce v letech hospodářské krize. Vaněček
začal usilovat o regulaci Lišanského potoka, který často zaplavoval louky v oblasti
Nového rybníka, z nichž se postupně stávaly bažiny.59)
Nejprve tedy došlo k vyčištění Nového rybníka od bahna a k vybudování systému
pro napájení vody z potoka. Postavený napouštěcí náhon měl zamezit přístupu závad‑
né vody z Rakovnického a Poštorenského keramického závodu do Lišanského potoka.
Tyto práce probíhaly pod dohledem ministerstva sociální péče a veřejných prací, které
mělo za úkol svými státními finančními příspěvky z prostředků Fondu na produktivní
péči o nezaměstnané získat zaměstnání pro dělníky. Celkový úvěr pro rok 1931 povolený
56)
57)
58)
59)
Nové proudy 51, 1929, s. 4-5.
SOkA Rakovník, f. Spolek pro zbudování městského divadla v Rakovníku, kart. č. 1, inv. č. 2.
Tamtéž.
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Výstavba a provoz Tyršova koupaliště, ostatní koupaliště 1905-1945.
105
ministerstvem činil 380 000 Kč. Částka byla rozdělena mezi 200 dělníků. Státní příspěvek
na mzdu pro jednoho dělníka činil 10 Kč na den.60)
Informace o postupu těchto nouzových prací podával městské radě stavitel František
Opatrný, který zodpovídal za technický průběh stavby. Měl za úkol být v neustálém spo‑
jení s městským úřadem a dbát na úspornost prací. Dosavadní vývoj a náklady však při‑
nutily radní omezit počet dělníků. Ve druhé polovině roku došlo k propouštění, a počet
pracujících byl omezen na 150 osob. Propuštěni měli být především svobodní lidé, kteří
neměli finanční závazky vůči své rodině. Radní byli nuceni dodržet stanovený rozpočet,
přesto se město zadlužovalo a Vaněček čelil výtkám za zdlouhavé práce na vyčištění
potoka i rybníka. Město nebylo schopno hradit stavební náklady a hrozilo zastavení pra‑
cí a propuštění všech dělníků. I přes tyto obtíže spojené s meliorací pozemků za Novým
rybníkem a regulací potoka práce pokračovaly. Dne 31. prosince 1931 proběhla kolau‑
dace náhonu pro napájení koupaliště. Na projektu spolupracovala Technická kancelář
Zemské rady a stavbu projektoval pražský architekt František A. Libra.61)
Na březích rybníka vznikla písková pláž, na které byla vybudována řada kabin, velká
společná šatna pro 500 osob a budova pro pokladnu a byt plavčíka. Za účelem osvěžení
návštěvníků byly postaveny dva bufety, které však nedostačovaly a městská komise
často řešila stížnosti občanů na pomalou obsluhu. Pro spokojenost obyvatel rakovnic‑
kého okresu se do budoucna plánovalo také zřízení restaurace s tanečním parketem.
K sportovnímu vyžití rekreantů sloužilo volejbalové hřiště, tenisový kurt, tři voro‑
vé bazény pro neplavce a malé brouzdaliště pro děti. Okolí bylo doplněno lavičkami
a lehátky.62)
Zahradní architekt Josef Kumpán navrhl vysázení osikových stromů u trávníků před
kabinami. Zástupci okrašlovacího spolku však upozornili městský úřad na možnost zne‑
čištění vody při odkvětu osik a navrhovali vzrostlé smuteční břízy, javory nebo červe‑
né akáty. Žádali architekta Kumpána o návrhy vysazení stromořadí. Kumpán ale trval
na svém původním návrhu, protože se domníval, že právě osiky nejlépe zastíní místo
před kabinami. Vaněček chtěl co nejdříve ukončit spor mezi architektem a okrašlovacím
spolkem. Sám se rozhodl pro návrh architekta Kumpána. Hlavním důvodem takového
rozhodnutí byla skutečnost, že město by si ze svého malého rozpočtu nemohlo dražší
dřeviny dovolit.63)
Od ledna 1932 pracovalo na úpravě koupaliště pouze 50 dělníků. Na jejich mzdu při‑
spívalo ministerstvo sociální péče jen 8 Kč za 8 pracovních hodin denně; tento stanovený
počet hodin nesměl být překročen. V opačném případě hrozilo odejmutí státní podpo‑
ry.64)
Osvětlení pro noční provoz koupaliště obstarávalo dynamo s vodní turbínou a 64
žárovkami. Pro město to představovalo nejlevnější řešení. Radní odmítali odebírat dra‑
hou elektřinu z pivovaru. Svítilny byly umístěny především u vchodu, pokladny a bytu
plavčíka, pro neustálou kontrolu návštěvníků. V květnu 1932 byl vybírán personál.
Na místo plavčíka se přihlásilo hned několik zájemců z celého okolí. Adepty vybírala
ustavená Komise pro správu koupaliště v čele s Vaněčkem, náměstkem Josefem Klátilem
a Františkem Ottou. Všichni zájemci byli pozváni do Rakovníka na veřejný konkurz,
60)
61)
62)
63)
64)
106
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
kde měli přímo na koupališti prokázat svoji zdatnost. Nakonec se radní rozhodli svěřit
toto místo Jóžovi Šrámkovi, který v minulosti pracoval na pražských plovárnách. Místo
pokladního bylo obsazeno silami městského důchodu. Na údržbu trávníků a vodní plo‑
chy byl přijat Jindřich Hauner, který měl také v případě potřeby pomáhat plavčíkovi.
Dále se obsadilo místo hlídače aut a motocyklů a místo na vybírání poplatků za parko‑
vání. Bufety město pronajalo cukráři Čeňku Heroldovi a rakovnickému restauratérovi
Otakaru Milotovi, kteří byli ve městě již známí a slibovali levné a chutné občerstvení.65)
Osmého června 1932 proběhla kolaudace stavby a zařízení koupaliště za účasti měst‑
ské rady, starosty Vaněčka a přednosty Kulturně-zemědělského referátu Zemědělské
rady ing. Karla Papouška. Po prohlídce celého koupaliště nezjistili žádnou závadu
a zahájili provoz letní sezóny. Později byl chemickým rozborem pitné vody ve studni na
koupališti zjištěn zvýšený výskyt bakterie coli. Radní se však zavázali, že i tento problém
co nejdříve odstraní.66)
V rámci Tyršových oslav proběhlo ve dnech 11. a 12. června 1932 slavnostní otevření
koupaliště, které bylo na počest zakladatele Sokola nazváno Tyršovo. Slavnost probíhala
pod patronací zvoleného Občansko-sokolského výboru pro Tyršovy oslavy za pomoci všech
čelných rakovnických spolků a dělostřeleckého pluku. V sobotu 11. června se konal slav‑
nostní průvod rakovnických občanů ke koupališti, kde vojáci uspořádali Benátskou noc
s velikým ohňostrojem, střelbou a raketami. V přestávkách sděloval hlasatel řád koupa‑
liště: Desatero plovárny.67)
Pohled na Tyršovo koupaliště v Rakovníku, r. 1933 (SOkA Rakovník)
65) Tamtéž.
66) Tamtéž.
67) Šubert, Jindřich: Koupaliště na Novém rybníce. RN 3, 1932, 25, s. 1.
107
V neděli dopoledne se občané vydali na další pochod ke koupališti. V čele průvodu jel
sbor cyklistů následovaný městskou radou, vedenou starostou Vaněčkem, představiteli
úřadů, zástupci škol, vojskem, četnictvem, sokolskou kapelou, Sokolem a hasiči. Průvod
se shromáždil kolem tribuny před vstupní branou. Na tribunu vystoupil starosta Čeněk
Vaněček, kde pronesl zahajovací řeč. Při svém proslovu vzpomněl technické nesnáze
doprovázející stavbu a přál si, aby koupaliště splňovalo všechny požadavky návštěvní‑
ků. Zmínil i to, že bylo zbudováno jako nouzová práce pro nezaměstnané spoluobčany.
Poděkoval také přítomnému architektovi Františku A. Librovi, který stavbu projekto‑
val, dále stavebnímu radovi ing. Karlu Zelenkovi, jenž se podílel na regulaci Lišanského
potoka, a dalším, kteří na této stavbě měli podíl. Na konci své řeči předal Tyršovo kou‑
paliště občanům, aby jej náležitě užívali. Přijal od dětí květiny a slavnostně přestřihl
trojbarevnou stuhu vstupní brány. Oficiálně tak provedl otevření koupaliště. Oslavy pak
dále pokračovaly Sportovním dnem, který byl zahájen plaveckými závody, zápasy ve
vodním pólu, exhibicí skoků do vody a volejbalovým turnajem. Vše doprovázela hudba
kapely zdejšího Sokola.68)
Vaněček se zasloužil o to, aby i nemajetní studenti mohli užívat koupání. Na kon‑
ci každého školního roku vybírali učitelé několik nejpilnějších žáků, kteří získali volné
permanentky. Lístek na koupání pro dospělou osobu stál 1 Kč, děti od šesti let, studen‑
ti, vojsko a dělníci zaplatili polovinu, nejmenší pak měli přístup na plovárnu zdarma.
Kabinka stála 3 Kč a použití společné šatny korunu. Za parkování se vybíral poplatek
5 Kč. Movitější návštěvníci si mohli pobyt na koupališti předplatit na celou sezónu.69)
V létě pořádal nově vytvořený Plavecko-bruslařský klub plavecké závody a koncerty,
během zimy, když voda v koupališti zamrzla, byla ledová plocha využívána k bruslení.
V roce 1934 byl na koupališti zahájen provoz restaurace s tanečním parketem. Vybavení
plovárny bylo doplněno dětskými atrakcemi poskytnutými zdarma chomutovskou
Mannesmannovou továrnou. Bezproblémový provoz koupaliště však znesnadňoval čas‑
tý výskyt vodních řas a nekvalitní voda.
IV. Čeněk Vaněček a hospodářská situace v Rakovníku
ve 20. a 30. letech
Zásluhy Vaněčka na stavebním vývoji města
Rakovnický starosta a zastupitelé obce usilovali o budování největšího, nejkrásněj‑
šího a nejbohatšího města českého severozápadu. Vaněčkovým vzorem se stalo město
Hradec Králové, které ve dvacátých letech za starostování Františka Ulricha dosáhlo
rozkvětu po všech stránkách, především v oblasti průmyslu, stavebnictví a dokonče‑
ní regulačního plánu města, projektovaného architektem Josefem Gočárem. Sen změnit
Rakovník z ospalého venkovského městečka na konkurenta Hradce na západě byl však
velmi odvážný. K tomu význačnou měrou přispěl Vaněček svým přístupem k řešení
důležitých otázek v oblasti hospodářství a především stavebního rozvoje Rakovníka.
Podílel se velkou měrou na realizaci regulačního plánu města a výstavby nových obyt‑
ných domů, především poskytováním vhodných úvěrů a půjček rakovnickou spořitel‑
nou.
68) Bradáč, Josef: Tyršova městská plovárna v Rakovníku. RN 3, 1932, 25, s. 1.
69) Tamtéž, s. 1.
108
Regulace měla vyřešit také vhodné situování veřejných budov, a to hlavně nových
škol, finančních a správních úřadů a komunikací. V roce 1925 se začíná s výstavbou nové
budovy nádražní pošty, projektované architektem J. Valentou, která se stavěla za pod‑
pory ministerstva pošt bez většího přispění města, především díky vlivným intervencím
Vaněčka. Místní železniční správě se tak podařilo vyřešit otázku úpravy celého nádraží,
které bylo zrenovováno.70) Všechny tyto stavební akce zároveň alespoň částečně na del‑
ší dobu zmírnily nezaměstnanost, kterou po poválečné krizi trpělo mnoho měst. Krize
vedla k úpadku živností a obchodů, jež se v Rakovníku postupně začaly opět rozvíjet
díky Vaněčkovým zásahům do oblasti daňových úlev a výhod.
Z hlediska otázky bytové nouze, která se dostavila ihned po poválečném nárůstu
obyvatel, usiloval Vaněček o co nejrychlejší výstavbu nových čtvrtí a o zastavění cen‑
tra města obytnými domy. Neustálými intervencemi u ministerstva železnic a financí
Vaněček dosáhl od roku 1924 postavení 213 obytných domů a počet bytů vzrostl o pět
set bytových jednotek. Projekty výstavby obecních činžovních domů v dosud nezasta‑
věné Heroldově ulici byly zadány k vypracování pražskému architektovi Bohumilu
Hübschmannovi, neboť předešlé stavby na Transvále nebyly podle města příliš šťastně
řešeny místním architektem O. Tyllem. Hübschmanna navrhla stavební komise jako stá‑
lého poradce v řešení závažných stavebních problémů a podílel se také na regulačním
plánu města.71)
Ministerstvo železnic se velkou měrou zasloužilo o výstavbu nové čtvrti nad nádražím,
kde byly vybudovány domy pro zaměstnance dráhy. Tyto objekty s dvorky uvnitř tvoři‑
ly samostatné bloky. Nejprve došlo k postavení pouze dvou, ale po dalších intervencích
Vaněčka u ministra železnic byla povolena výstavba dalších tří těchto domů.72)
Proti rakovnickým stavebním akcím protestovalo nedaleké město Beroun a požado‑
valo zastavit stavby domů. Po dalších jednáních byl ministr železnic Stříbrný přes
berounské protesty ochoten další domy povolit, ale rakovnická spořitelna musela zapůj‑
čit státu finance na jejich výstavbu. Vaněček jménem spořitelny žádal 7% úrokovou saz‑
bu ze zapůjčeného kapitálu, ze strany ministerstva bylo nabídnuto 6,5 %. Rakovnická
spořitelna nakonec poskytla státu úvěr na stavbu těchto domů zakoupením státní inves‑
tiční půjčky, vzhledem k tomu, že náklady si vyžádaly 2 miliony korun. Špatná bytová
situace znamenala natolik vážný problém, že byly povoleny i přestavby sklepních pro‑
stor domů a pivovaru.73)
Městská rada a stavební komise trvala především na systematickém řešení výstavby
centra města. Snažila se o to, aby se nezvyšovaly náklady na kanalizaci a další veřejné
služby. Na jižním svahu města Na Zátiší vyrostla během několika let velká zahradní
čtvrť s prostornými rodinnými domy, která byla vybudována za pomoci Stavebního
družstva. Rovněž pokračovala výstavba kolonie domků Na Tržišti a za Střelnicí, která
měla být ukončena do r. 1928, neboť do konce tohoto roku platila pro stavebníky daňová
výhoda. Dle zákona o stavebním ruchu byly osvobozeny od daní a přirážek na dobu
25 let. Jelikož bytová krize nebyla zastavena, stavěly se další velké čtyřdomy o 45 bytech,
vybudován byl také rozsáhlý Živnodům, jenž postavila Živnostenská strana středosta‑
70) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Poštovní budova na nádraží 1919-1928.
71) Tamtéž, sl. Stavby obytných domů (řazené podle lokalit – domy Na Sekyře, Na Losích, Na Šancích, Na Ovčíně,
Na Zátiší) 1850-1943.
72) Tamtéž, sl. Domy pro státní a železniční zaměstnance 1921-1930.
73) Tamtéž, Zápisy městské rady 1924-1925.
109
vovská, a to Na Ovčíně. Opravuje se také náměstí před viaduktem Na Zátiší, to vše pod‑
le projektu architekta J. Rösslera.74)
Velice důležitá se pro Rakovník stala rozsáhlá stavba Štefánikových kasáren, situo‑
vaných u odbočky na Kněževes. Vaněček se chopil příležitosti poté, co vojenská správa
hledala nové vhodné umístění vojenských posádek pro připravovanou dislokaci armá‑
dy, a všemožným úsilím se snažil dosáhnout přeložení těžkého dělostřeleckého pluku
čís. 301 z Jaroměře do Rakovníka. V roce 1926 došlo k výstavbě vlečky do kasáren, o rok
později byla zahájena výstavba komplexu kasárenských budov dle návrhu architekta
B. Hübschmanna. Pro důstojníky a poddůstojníky byly projektovány pražským archi‑
tektem Františkem A. Librou dvoupatrové domy Na Sekyře, jejichž stavba byla finan‑
cována z peněz získaných během stavební losové akce, při které město za prodané losy
získalo téměř 5 milionů korun.75)
Náklady na stavbu kasáren dosáhly částky až 15 milionů Kč. Provedení této ohrom‑
né stavby přineslo městu, dělníkům a živnostníkům nesporné výhody. Vlivem řady
Vaněčkových intervencí a vyjednávání se podařilo také to, že stavba kasáren byla
díky výhodně uzavřené smlouvě financována především ze strany státu, nikoli města.
Rakovnická spořitelna byla s přispěním Vaněčka ochotna městu půjčit částku do 10 mili‑
onů Kč. Město tedy nebylo finančně zatíženo, k dispozici dalo pouze pozemek.76)
Stavba kasáren v Rakovníku, r. 1933 (SOkA Rakovník)
74) Tamtéž, sl. Stavby obytných domů (řazené podle lokalit – domy Na Sekyře, Na Losích, Na Šancích, Na Ovčíně,
Na Zátiší) 1850-1943.
75) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Stavba kasáren 1853-1928.
76) Tamtéž.
110
Vaněček intervenoval v této záležitosti především u ministra národní obrany Františka
Udržala, za účasti místodržícího rady Františka Vaniše. Jednání se státem také zpro‑
středkoval Komitét měst pro stavbu kasáren v Československé republice, v němž se soustředila
všechna česká města, která měla vojenské posádky, a jehož předsedou byl také Čeněk
Vaněček.77) Díky starostovu úspěšnému konání nabyl Rakovník dobré pověsti i ve Svazu
československých měst a Vaněček byl zvolen do jeho prezidia, kde jako jediný reprezento‑
val menší česká města a kde získával cenné informace pro vedení obce.78)
Stálý rozvoj Rakovníka a celého okresu, spojený s nárůstem obyvatelstva, nut‑
ně vyžadoval výstavbu nové nemocnice. V roce 1922 byl vybudován za 3 300 000 Kč
chirurgický pavilon, v roce 1927 pak pavilony interní, infekční a dezinfekční s pitevní
komorou nákladem 2 600 000 Kč. V roce 1928 se ještě dostavěla hospodářská budova.
Při tom bylo pamatováno také na okolní terén, provedlo se oplocení a zřídil se park.
Celkový náklad na stavbu tohoto ústavu dosáhl devíti milionů korun. Nemocnice získa‑
la také nové moderní vybavení. Vlastnila dva rentgenové přístroje, dva pantostaty a dvě
laboratoře. Do prakticky řešených nemocničních pokojů se umístilo přes 200 lůžek. Po
uvedení všech pavilonů do provozu, v roce 1929, bylo přijato 2747 pacientů. V bývalé
nemocnici byl zaměstnán pouze jediný lékař, jeden správce a další tři pomocné osoby.
V době zahájení provozu nových objektů již ústav zaměstnával pět lékařů a dvanáct
ošetřovatelek. Moderně vybudovaná a vybavená nemocnice se stala chloubou celého
rakovnického okresu.79)
Pro zlepšení kvality výuky na rakovnických školách usiloval Vaněček o zřízení nové
budovy reálky a obchodní a rodinné školy. Stoletá budova reálky svým stavem, ale ani
rozměry nevyhovovala narůstajícímu počtu studentů. Dle návrhu měla být pro žáky
zřízena budova nová a do staré se měly přemístit státní úřady. Pro finanční problémy se
však tento plán neuskutečnil.
Dalším stavebním projektem, tentokráte realizovaným, se stala stavba Veřejné obchodní školy a odborné školy pro ženská povolání, budované od roku 1927 s nákladem 3 milio‑
nů korun, z toho byl 1 milion kryt příspěvky z Okresní správní komise pro výstavbu škol
a z obecních přebytků. Další milion korun pokryla rakovnická spořitelna svým jubilejním
darem. Budova školy se zařadila po stránce výbavy i architektury mezi jedny z nejlépe
řešených funkcionalistických staveb ve městě a v celém širokém okolí. Původní stavba
je velkoryse prostorově řešena do tří poschodí a dvou křídel. Projektantem nové školní
budovy byl „dvorní“ architekt města František A. Libra z Prahy a stavbu provedla míst‑
ní stavební firma. V bývalé budově obchodní školy, v Mayerově domě, se tak uvolnily
potřebné prostory, které vzápětí využila veřejná knihovna a mateřská škola.80)
Slavnostní otevření obchodní školy se neslo v duchu oslav osmdesátých narozenin
prezidenta Masaryka, konaných v roce 1930. Na jeho památku dodnes tento ústav nese
jeho jméno. Slavnostní akt otevření zahájil a řídil starosta Vaněček, jako předseda obou
kuratorií škol.81)
Vaněček se také zabýval otázkou komunikační, chtěl vynahradit městu, že neleží na
žádné hlavní železniční tepně. Snažil se proto alespoň o vybudování silničního propoje‑
ní. Přemístění hlavní silnice v zastavěné části města kolem náměstí přispělo k dokončení
77)
78)
79)
80)
81)
Tamtéž.
Tamtéž, Zápisy ze schůzí městské rady 1924-1925.
Klátil, Josef: Masarykova všeobecná nemocnice v Rakovníku. RN 3, 1932, 1, s. 3-4.
SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Stavba obchodní školy a obchodní akademie 1920-1929.
Startl, J.: Škarohlídům o stavbě budovy školy obchodní a rodinné. RN 3, 1932, 1, s. 3.
111
regulace města; šlo o nejsvízelnější úsek silniční trati, jehož neodkladná a řádná oprava
byla nutná a uskutečnila se v roce 1935. Opravu si vyžádal nejen čilý a rostoucí dopravní
ruch průmyslového města, ale také hospodářské zájmy celého kraje. Neméně důležitým
impulsem byly také potřeby vojenské, které si vyžádaly rychlé zhotovení silnice k místu,
kde stála budova pluku těžkého dělostřelectva v Rakovníku. Silnice nyní vedla od kasá‑
ren k obchodní škole. Stala se spojnicí měst Žatec – Rakovník – Křivoklát – Beroun. Celý
projekt získala pod svou patronaci firma ing. Havlíka, zabývající se stavbou silnic. Nová
vozovka byla vyrovnávána směrově i výškově.82)
Jednosměrná silnice však vedla pouze v severní části náměstí. Vaněček spolu se
zastupiteli města trval na obou průtazích náměstím, avšak to se jim poté, co minis‑
terstvo veřejných prací povolilo pouze jeden průtah, nepodařilo prosadit. Při pozděj‑
ší rekonstrukci náměstí byla odstraněna stará dlažba a nahrazena novou kameninou.
Podél silnice byl nově vybudován chodník. Z Husova náměstí pokračovala silnice na
Chlumčanského náměstí (dnešní Žižkovo) a stáčela se kolem staré zvonice u kostela
sv. Bartoloměje. Náměstí Chlumčanského uzavírá na východní straně Pražská brána.
Před ní vystupovala do náměstí budova starého děkanství a bránou procházela pouze
pěší komunikace.83)
Provoz vozidel vedl nevyhovující úzkou cestou mezi budovou děkanství a severní
stranou Pražské brány. Během stavby nové silnice padl návrh na zbourání staré budovy
děkanství. Nově postavená budova pak byla situována o několik metrů severněji, tím se
otevřel vjezd z Chlumčanského náměstí do Pražské ulice. Rozpočet na stavbu děkanství
přesáhl 240 000 Kč. Tato okresní silnice měla vést ke Křivoklátu. Do roku 1936 práce na
vozovce pokročily k budově obchodní školy a v roce 1938 byly dokončeny. Stavbu nové
silnice a úpravu starších silničních úseků doprovázela stavba městské kanalizace. Její
problém zůstával otevřený po celou dobu Vaněčkova starostování. Situace musela být
řešena přes nedostatek finančních prostředků co nejdříve, neboť splašky začaly zapla‑
vovat náměstí.84)
Dalším dlouhodobým problémem Rakovníka zůstával vodovod. Městu totiž chyběla
dostatečná zásoba pitné vody, a tak ve dvacátých letech provedlo mnoho vrtů k jejímu
vyhledávání, a to v oblasti Špičáku a u křivoklátské silnice, odkud by mohla být voda zís‑
kávána samospádem. Žádný z vrtů však nebyl úspěšný. Stejně neúspěšné pak byly vrty
také v oblasti Na Borech a u Kamenné panny, po levé straně silnice vedoucí z Rakovníka
do Lišan. Zcela náhodně, při vrtech v rakovnickém pivovaře, byl objeven pramen s kva‑
litní pitnou vodou o průtoku 14 l/sek., která neobsahovala železo ani mangan.85)
Ministerstvo zdravotnictví se zpočátku vyslovilo proti čerpání vody v zastavěné čás‑
ti města, tedy v městském pivovaře, kam mohly prosakovat splašky, a doporučovalo
hledat zdroj vody v lokalitách mimo město. Pokud by se však skutečně nenalezl jiný
zdroj, připustilo ministerstvo dočasné využívání vody z pivovaru. Proto byly provede‑
ny další vrty, a to v povodí Rakovnického potoka v lokalitě Na Studánkách, nacházející
se v lukách mezi kasárnami, nemocnicí a továrnou Stadion. Vrt byl tentokrát úspěšný.
Objevený pramen s průtokem vody 15 l/sek. však obsahoval škodlivé množství železa
a manganu. Zastupitelstvo se roku 1931 rozhodlo z vody tyto látky odstranit a zřídit
82) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, Návrh na zlepšení průtahu okresní silnice v Rakovníku. Úsek Husovo náměstí
– Pražská ulice. Technická zpráva, kart. č. 180.
83) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Regulace města, zřízení průtahu městem na konci 30. let, přeložení budovy
děkanství 1928-1941.
84) Tamtéž.
85) Tamtéž, sl. Stavba vodovodu 1932-1945.
112
vodovod z této oblasti. Na základě doporučení Zemského úřadu byl projekt zadán firmě
ing. B. Belada, která přislíbila práce rychle dokončit a hlavně za výhodných finančních
podmínek. Po prostudování veškerých materiálů činila částka potřebná na výstavbu
6 000 000 Kč. Takové množství peněz však město nemohlo poskytnout.86)
Z toho důvodu začala městská rada opět projednávat možnost čerpání vody z vrtu
provedeného v městském pivovaru. Roku 1932 došlo k dohodě mezi městskou radou
a zástupci pivovaru o ponechání vodního vřídla městu na dobu 25 let. Ministerstvo však
Rakovníku kladlo podmínku, aby byla kolem pivovaru postavena kanalizace. Město
vzhledem k finančním úsporám přistoupilo pouze na částečnou kanalizační síť. I tyto
práce však musely být zastaveny, neboť chyběly finanční prostředky. K dokončení kana‑
lizace a výstavby vodovodu nakonec došlo až v době německé okupace roku 1943.87)
Vaněček se pokoušel vyřešit také otázku špatného městského osvětlení. Domácnosti
byly odkázány pouze na plynové lampy. Starosta jako jeden ze členů představenstva
Rakovnického akciového pivovaru se snažil o to, aby se elektřina vyráběná v pivovaru
využívala pro osvětlení celého města. Díky jeho úsilí se stal odběr za nízkou cenu pro
živnostníky a jejich stroje výhodným. Elektřinu dodávali za 1,80 Kč za 1 Kw a při větší
spotřebě měly menší firmy zvláštní platební úlevy. Městskou pokladnu tento projekt
nikterak nezatížil a ani samotní občané nebyli zbytečně zpoplatňovány.88)
Chmelařství a výroba piva má na Rakovnicku dlouholetou tradici. O rakovnický pivo‑
var, převedený ve dvacátých letech na akciovou společnost, v jejímž čele stál Vaněček,
mělo město velký zájem. Jeho podíl na výrobě činil 1 300 000 Kč. Po dokončení potřebné
rekonstrukce v roce 1921 a po překonání deflační krize v následujících letech se pivovaru
podařilo zvýšit výrobu piva z 30 000 hl v předválečné době na 50 000 hl, tedy téměř na
dvojnásobek. Na prvorepublikovém trhu patřilo rakovnické pivo značky Rakovar mezi
nejžádanější.89)
Pozemková reforma na rakovnickém okrese
Ve 20. a 30. letech probíhala na území Československa pozemková a lesní reforma,
která se uskutečnila i na Rakovnicku.90) Do rukou státu se tak dostalo velké množství
lesního fundusu, ale i pozemků, které se využívaly ke stavbě koupališť, tělocvičen a hři‑
šť. Nejdůležitější však bylo přerozdělení zemědělské půdy do soukromého vlastnictví
drobným rolníkům. Žádat o půdu směli drobní rolníci, domkáři, ale i družstva a obce.
Celkově se na území republiky jednalo o osm milionů hektarů půdy.91)
Na rakovnickém okrese se jednalo o rozdělení velkostatků šlechtických rodin, přede‑
vším o rozsáhlé pozemky Fürstenberků, kterým patřila převážná část zemědělské půdy.
Celková výměra pozemků statků činila 7339 ha.92) Ze zbytku tohoto panství vznikly po
provedení reformy fürstenberské křivoklátské statky s centrem na Křivoklátě. Hrady
Křivoklát, Nižbor, zámky Lány a Dřevíč a také zříceniny Jenčov, Jivno a Týřov přešly
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž, sl. Elektrifikace města 1900-1944.
Tamtéž, sl. Rakovnický pivovar (akciová společnost) 1920-1944.
O pozemkové reformě na Rakovnicku pojednává studie Stanislava Haunera. Tato práce se však pouze ome‑
zuje na číselný výčet výměrů půdy na jednotlivých zabraných velkostatcích. (Hauner, Stanislav: Obyvatelstvo,
katastrální výměra a pozemková reforma politického okresu Rakovnického. Rakovník, České muzeum v Žatci 1932).
91) Kárník, s. 456.
92) Jednalo se o tyto dvory: Amalie, Běleč, Borek, Broumy, Nový Dvůr, Hracholusky, Hřebečníky, Chrášťány,
Karlov, Krušovice, Křivoklát, Lány, Lišany, Maxov, Emilov, Míče, Nezabudice, Nižbor, Olešná, Pavlíkov,
Petrovice, Ploskov, Povlčín, Požáry, Ruda, Řevničov, Skřivaň, Třtice, Velký Újezd a Všetaty.
86)
87)
88)
89)
90)
113
do pravomoci československého státu. Další rozsáhlé statky patřily ke slabeckému vel‑
kostatku vlastníka prince Maxe de Croye. Úřední soupis zjistil celkovou výměru hospo‑
dářské půdy 2137 ha,93) z toho zemědělské 1071 ha. Drobným nabyvatelům se z těchto
dvorů dostalo do vlastnictví 461 ha. Část pozemků byla ponechána majiteli a část zůstala
u jednotlivých budov dvorů. Při záboru byla zřícenina hradu Krakovce prodána Klubu
československých turistů v Rakovníku.94)
Čeněk Vaněček se chopil příležitosti a svým působením docílil při řešení pozemko‑
vé reformy pro Rakovník mnoho výhod. Domníval se, že získané zemědělské statky
by mohly být stálým zdrojem finančních prostředků pro město. Po dohodě s pozemko‑
vým úřadem začal městský úřad od roku 1921 projednávat možnost odkoupení části
fürstenberských lesů a dvůr v Olešné s ústředním ředitelstvím fürstenberských statků.
Odhadní cena lesů z prodeje z volné ruky se pohybovala kolem 2 700 000 Kč. Pro město
se tato cena zdála nadsazená, proto od této koupě upustilo a vyčkávalo na další příděly
lesní půdy. Jednání o koupi se účastnil i sám majitel bývalého velkostatku Max Egon
Fürstenberk. Po dlouho trvajícím jednání se na schůzi finanční dohlédací komise měst‑
ského zastupitelstva usneslo přijmout návrh na odkoupení pozemků. Až na konci roku
1925 se tedy podařilo uzavřít smlouvu s ředitelstvím statků o koupi 819 ha olešenských
lesů z bývalého panství. Vyměřená plocha zahrnovala oblast od Kokrd a Polomíle až
k Olešné, dále ještě 315 ha obecních lesů, které měly být trvalým zdrojem příjmů pro
město. Částku na koupi lesů poukazovala rakovnická spořitelna. Starostovi Vaněčkovi
se podařilo získat také olešenský dvůr s 85 ha půdy a výměrou lesů patřících k bývalé‑
mu panství o rozloze 823 ha, se zámkem a všemi hospodářskými budovami, za výhod‑
nou kupní cenu 500 000 Kč.95)
V roce 1926 přešla správa obecních lesů a dvorů pod jednotné pětičlenné ředitelství
zvolené městským zastupitelstvem. Toto ředitelství mělo na starosti chod celých měst‑
ských statků, nakládání s nabytými pozemky, jejich prodej nebo pronajímání, nákup
dobytka a zemědělských strojů. Přestože o tento výnosný statek s chmelnicemi měla
během kupního řízení zájem celá řada jiných obcí, získal jej Rakovník. Zájmy občanů
hájila Národní rada československá a Národní jednota severočeská, která ze čtyř vybra‑
ných žádostí zvolila na závěrečném jednání právě město Rakovník. Hospodářští znalci
vyprojektovali plán o chovu dobytka a drůbeže na tomto statku. Na pokrytí nákladů,
které si návrh a jeho uskutečnění vyžádaly, byly použity peníze z obecních přebytků,
a to částka 1 milion korun. Tento záměr však skončil neúspěchem, když se vynaložené
náklady na modernizaci nerentovaly, tak jak měly. V době hospodářské krize bylo měs‑
to nuceno statek prodat a ponechat si pouze lesy. Olešenský velkostatek ztratilo město
během zabírání pohraničí v roce 1938. Na základě těchto hospodářství vznikly později
bohaté státní statky.96)
Hospodářská krize na Rakovnicku a její řešení
Po několikaletém období příznivého hospodářského vývoje na okrese došlo s nástu‑
pem krize k značnému ochabnutí. Výroba stagnovala, ekonomický kolaps byl patrný
zejména v exportu. Mizivou poptávku ve světě pocítila zejména šamotová stavební
93) Jednalo se o tyto dvory: Modřejovice, Svinařov, Slabce, Sadlno, Bor, Tytry, Zhoř, Nový dvůr a Krakov.
94) Olejník, František: Pozemková reforma v našem kraji. Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem 5, 1935, s. 53-54.
95) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, sl. Koupě a prodej dvora v Olešné 1921-1938.
96) Tamtéž.
114
továrna, ale také v ostatních odvětvích byl zaznamenán prudký pokles výroby vyvolaný
nízkou poptávkou.
Doprovodným jevem krize se stalo následné zvýšení nezaměstnanosti na území
republiky. Největší úbytek pracovních sil vykazovalo stavebnictví, strojírenství, hutnic‑
tví, textilní výroba, sklářství a hornictví. Celkový počet nezaměstnaných se pohyboval
kolem jednoho milionu osob.97) Na okrese také dosáhla obrovských rozměrů, zvláš‑
tě v době, kdy byly dokončeny práce spojené s výstavbou regulace města a kasáren.
Továrny musely propouštět stále více dělníků. Oproti roku 1929 poklesl v průmyslo‑
vých závodech na Rakovnicku počet o více jak 2000 zaměstnanců. Rakovnicko zasáh‑
la také krize v produkci zemědělských výrobků, na níž byl okres silně vázán. Rovněž
zemědělství se nevyhnulo poklesu zaměstnanců. Financování nákladů spojených se
zpracováním chmelu bylo ohroženo stále klesajícími cenami na trhu. Peníze získané pro‑
dejem piva pokryly sotva polovinu nákladů. Tím se pěstitelé dostali do značných ztrát.
Zemědělská rada a ministerstvo orby pořádaly akce na podporu česání chmele a snažily
se zabraňovat snižování cen.98)
Lidové peněžní ústavy přispívaly k udržení stabilní hospodářské situace podporou
stavebního ruchu a povolením stavebních a hypotéčních půjček. Především rakovnic‑
ká spořitelna vedená Vaněčkem zdárně čelila krizi. S pomocí tohoto peněžního ústa‑
vu a nově otevřeného silničního fondu se podařilo zrekonstruovat nejdůležitější silnice
okresu. Rakovník pak začal ještě s výstavbou městského vodovodu. Na podporu neza‑
městnaných se konaly sbírkové akce pořádané Okresním komitétem pro dobrovolnou péči
o nezaměstnané v Rakovníku. Kromě peněžitých darů přispívali občané šatstvem, obuví
a potravinami.99)
V červenci 1930 vydalo ministerstvo sociální péče instrukci o provádění státní stravo‑
vací akce, z jejíž finančních prostředků byly soustavně vypláceny podpory nezaměstna‑
ným. V roce 1932 činil průměr nezaměstnaných v rakovnickém soudním okrese asi 1660
lidí. Největší podíl tvořilo pomocné dělnictvo. Přímo ve městě Rakovník se pohyboval
počet nezaměstnaných v roce 1932 kolem 400 lidí, tedy čtvrtina z celkového počtu na
okrese.100)
Čeněk Vaněček se v akci proti nezaměstnanosti zaměřoval především na využívá‑
ní dělníků k nouzovým pracím. Snažil se, aby místo peněžitých podpor byla dělnictvu
opatřena práce, a to i v zimě. Šlo hlavně o úpravy ulic, hrazené z peněz vybraných sbír‑
kovou akcí, z výnosu poplatků na nezaměstnané vybírané z tanečních zábav a v biogra‑
fech. Provádělo se štětování ulic, které jako hlavní komunikace byly často za špatného
počasí rozblácené. Městská rada požádala také místní finanční ústavy, podniky a zámož‑
né občany o pomoc ve formě bezúročných půjček na nouzové práce, splatné městem do
deseti let. V první řadě přispěla firma Františka Otty, která věnovala jako finanční dar na
nouzové práce 30 000 Kč.101)
Městské zastupitelstvo ve své schůzi 2. prosince 1932 ustanovilo k řešení otázek neza‑
městnanosti zvláštní obecní komisi v čele se starostou Vaněčkem. Nouzové práce, na
nichž bylo zaměstnáno až 200 dělníků, však vyčerpaly všechny prostředky města, neboť
vleklá a dlouhotrvající regulace Lišanského potoka a Nového rybníka a úpravy ulic čini‑
97) Lacina, Ladislav: Velká hospodářská krize v Československu. Praha 1984, s. 93.
98) Nezaměstnanost na Rakovnicku. RN 3, 1932, 43, s. 1.
99) Boj s nezaměstnaností na Rakovnicku. RN 3, 1932, 51, s. 3.
100)Tamtéž.
101)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1930-1934.
115
ly téměř 2 000 000 Kč. Tento špatný stav pokračoval až do roku 1933, posléze nastalo
období uklidnění. V roce 1935 proběhla výstavba průtahu města, která zaměstnala něko‑
lik desítek dělníků.102)
V polovině roku 1931 se hospodářská krize dále prohloubila vypuknutím ostré úvěro‑
vé a měnové krize. Jejím ohniskem se stala střední Evropa a zvláště Německo. Neméně
krize postihla Československou republiku. Vrcholu dosáhla v roce 1932, kdy zmenšení
objemu zahraničního obchodu na 74 % představovalo nejhorší hodnotu za celé krizo‑
vé období. Ve většině států se prosazovala inflace a postupně docházelo k devalvaci
měny.103) Vaněček hledal hlavní příčinu hospodářské krize v měnové deflaci, jíž v roce
1923 provedl Alois Rašín. Vaněček ve své práci, kde se zabýval nastupující krizí a neza‑
městnaností,104) navrhoval, aby byla uměle snížena cena koruny z původních 15,32 švý‑
carských franků za 100 Kč na 10 franků, jednak snížením obsahu zlata v koruně a také
úpravou zákonného krytí. Požadoval tedy snížení kurzu koruny o jednu třetinu před
nedávno provedenou devalvací. Domníval se také, že by ceny nestouply o 35 %, ale
nastal by pouze cenový vzestup průměrně o 10 %, a to především u cen zemědělských
produktů. Správnost jeho názoru dokazovala provedená devalvace koruny o jednu šes‑
tinu, při níž se ceny příliš nezvýšily. Dokázal tím, že koruna byla před devalvací značně
přeceněna a měla v Československu nižší hodnotu než v zahraničí.105)
Ve svém pojednání vysvětloval přecenění koruny na porovnání měnového a cenové‑
ho indexu za uplynulé období od vzniku republiky. Byl přesvědčen, že její rychlé zhod‑
nocování A. Rašínem bylo nepředložené a ukvapené, neboť před Rašínovou měnovou
deflací se měnový a cenový index téměř vyrovnávaly, tudíž že hodnota koruny odpoví‑
dala tehdejším cenám, kdežto zvyšováním koruny ceny rostly. Dle Vaněčka se hodnota
koruny měla zvyšovat postupně, aby se ceny stačily přizpůsobit vyšší hodnotě koruny.
Druhým problémem krize se stal, podle Vaněčkovy práce, export výrobků do zahrani‑
čí, který vinou krize velmi poklesl. Hlavní důvod hledal ve vysokých cenách českých
výrobků, které nemohly konkurovat na zahraničním trhu.106)
Československá vláda se snažila takové situaci čelit podporou vývozu. K záležitosti
se vyjadřovali tehdejší naši přední ekonomové a finančníci – v řešení tohoto problému se
uplatňovaly dva hlavní principy. Dr. Karel Engliš107) navrhoval podporu exportu vývoz‑
ními prémiemi, na jejichž úhradu by se vybíraly zvláštní dávky z dovezeného zboží
a surovin. Svůj názor přednesl také dr. Jaroslav Preis, který chtěl podpořit vývoz daňo‑
vými refundacemi, snížením železničních tarifů o přepravní daň apod. Oba tyto plány se
shodovaly pouze v tom, že české výrobky jsou příliš drahé a nemohou na trhu úspěšně
konkurovat. Vaněček nesouhlasil s žádnou z koncepcí, neboť znamenaly řešení částečné,
nikoli generální. Žádný z plánů nebyl uskutečněn. Vláda pouze provedla na podporu
vývozu již zmiňovanou devalvaci měny o jednu šestinu. Polemiky o devalvaci na parla‑
mentní půdě vyústily odchodem národní demokracie z vlády a z koalice.108)
102)Tamtéž.
103)Lacina, s. 71-75.
104)Vaněček, Čeněk: Dodatek k nástinu ze dne 15. února 1933 o současné hospodářské krizi světové, jejích účincích na republiku Československou a možnostech, kterak jí u nás čelit. Rakovník 1934. Pro zachycení Vaněčkových myšlenek jsem
použila větší část této práce přímo do textu (SOkA Rakovník, Čeněk Vaněček – osobní fond, kart. č. 1, inv. č. 4).
105)Vaněček, Dodatek…, s. 1.
106)Vaněček, s. 2-3.
107)Ministr financí dr. Engliš, jeden z nejlepších finančních odborníků ČSR, byl silně nakloněn devalvaci koruny.
Po neúspěchu svého řešení krize podal v roce 1931 demisi. Na jeho místo nastoupil nestraník Karel Trapl,
který byl spíše úředník než finančník (Kárník II, Praha 2002, s. 74).
108)Tamtéž, s. 4.
116
Vaněček hájil stanovisko dr. Engliše, že příčina krize tkví v nadhodnocení zlata.
Naproti tomu vystoupil dr. Horáček s názorem, že hlavní důvod lze hledat v racionalizaci
a nadvýrobě. Dále prosazoval navrácení co možná nejvyššího počtu nezaměstnaných do
pracovního procesu. Podle jeho návrhu měl stát vynaložit investice v hodnotě tří miliard
korun, opatřené půjčkou u užšího bankovního konsorcia, do rentabilních a výhradně
domácích podniků. Jednalo se především o železniční a silniční investice a o regulace
potoků a řek. Toho Vaněček uplatňoval také při řešení nezaměstnanosti v Rakovníku.
Tím by se podle něj dostalo do výrobního procesu přes dvě stě tisíc nezaměstnaných
lidí, a posílil by se tak zejména průmysl, který by se stal konkurenceschopnější a spolu
s výhodou nižší měnové ceny by rychleji získával ztracené trhy.109)
Důležitou úlohu měl dle Vaněčka Sovětský svaz, kde se Německo správnou úvěrovou
politikou zmocnilo většiny zakázek. Prosazoval navázání obchodního spojení a popří‑
padě na úvěr nabídnout zboží, které v Rusku chybělo, především kolejnice, lokomotivy,
vagóny, dráty a také textil. Touto zakázkou by se našla práce pro další tisíce nezaměst‑
naných dělníků. Ti by za své mzdy zakoupili výrobky od živnostníků a obchodníků,
kteří by opět zaplatili za zboží továrnám, a tím by nastala zdravá cirkulace peněz, což by
přineslo práci pro další nezaměstnané.
V roce 1933 bylo v Československu registrováno 650 000 nezaměstnaných lidí. Po pro‑
vedení Vaněčkova plánu by počet klesl na 100 000 osob, které mohly zaplnit volná místa
v hospodářských podnicích na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Vaněčkův plán na řešení
krize byl projednáván vládou a ta roku 1936 některé z bodů uskutečnila.110)
Během let 1937-1938 došlo k určitému zlepšení situace ve městě. Republika se začala
připravovat na možnost vojenského konfliktu a průmyslová výroba se opět částečně
obnovila. Bohužel do dalšího příznivého vývoje země neblaze zasáhla okupace.
V. Závěr
Čeněk Vaněček představoval jedinečnou osobnost, která díky své inteligenci a rozhle‑
du patřila k tehdejší elitě Rakovníka. Jeho jméno mělo ve své době lesk a bylo známé po
celém okrese. To také přispělo k jeho zvolení senátorem Národního shromáždění ČSR.
Pokusila jsem se charakterizovat jeho život a působení ve městě, především z hospo‑
dářského a kulturního pohledu. Bohužel se mi nepodařilo získat více informací o jeho
soukromém životě, rodině a manželce. Nežijí ani žádní přímí potomci.
Vaněček byl Rakovničan celou svou bytostí, vše co dělal pro Rakovník, vycházelo
ze snah pomoci městu, které se stalo jeho životní láskou. Obětavě se snažil ze zeměděl‑
ské obce vybudovat město, které by bylo chloubou všech jeho občanů. Během působení
ve spořitelně i na rakovnické radnici se snažil vždy nezištně pracovat. Za starostenský
úřad nepobíral žádnou apanáž, naopak myslel na chudé a peníze rozdával potřebným.
Především jeho zásluhou se město začalo stavebně rozvíjet, byla dokončena potřebná
regulace a začaly se stavět obytné domy, kterých byl v Rakovníku vždy nedostatek.
Za hospodářské krize řešil nezaměstnanost zavedením nouzových prací pro dělníky.
Regulací Lišanského potoka a následnou výstavbou Tyršova koupaliště alespoň částečně
zmírnil kritickou situaci nezaměstnaných. Velkou péči také věnoval rakovnickému pivo‑
varu, v jehož čele stál nepřetržitě od počátku dvacátých let. Díky jeho plánu na oživení
tohoto podniku a převedení na akciovou společnost se pivovar dostal na přední místo
109)Vaněček, Dodatek…, s. 5-6.
110)Tamtéž, s. 13-16.
117
v republice. Veliký přínos mělo také Vaněčkovo působení v rakovnické spořitelně, která
se pod jeho vedením značně rozšířila a stala se vyhledávaným finančním podnikem pro
celý okres. Všechny podniknuté práce ve městě tak byly financovány především formou
úvěrů zprostředkovaných spořitelnou.
Jako štědrý mecenáš podporoval všechny kulturní a společenské akce pořádané ve
městě. Někdy však jeho rozsáhlá činnost vede k pochybnostem, jak dokázal opatřit tako‑
vé množství peněz a povolení na všechny akce, aniž by nevyužíval svých vlivných přátel
a vedoucího postavení ve spořitelně. Jeho působení na úřadě také doprovázely časté
rozpory s ostatními přestaviteli města. Kvůli jeho četným aktivitám v mnoha organiza‑
cích a úřadech nedostatečně v očích některých zastupitelů úřadoval na radnici. Vznikaly
tak četné rozpory, které nakonec vedly v roce 1938 k Vaněčkově rezignaci na místo sta‑
rosty. Dvakrát také čelil trestnímu obvinění a stanul před soudem, avšak vždy vyvázl
beztrestně. Obhájil posléze i své jednání za protektorátu, když byl po válce označen za
kolaboranta. Po všech záslužných činech pro město nakonec zemřel v ústraní. Přesto se
Čeněk Vaněček stal symbolem období první republiky v Rakovníku.
118
Studie Rostislava
Nového o nejstarších
rakovnických městských
knihách
Úvod
Níže předkládaný text byl nalezen roku 2004 při pořádání osobního fondu histori‑
ka Rostislava Nového (1932-1996) v Národním archivu v Praze.I) Docent Nový působil
téměř čtyři desetiletí na katedře pomocných věd historických a archivnictví Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze.II) Studium starší vrstvy českých městských knih
představovalo jeden ze zájmových okruhů, jimiž se autor zabýval.III) Pro tuto tematiku
získal od počátku sedmdesátých let mnohé ze svých početných žáků na základě zadání
a vedení jejich diplomových prací.IV)
Uvedené problematice věnoval Rostislav Nový především známý soupis českých
městských knih vzniklých před rokem 1526 (vyd. r. 1963).V) O tomto typu diplomatické‑
ho materiálu publikoval ještě několik dalších prací.VI) Mezi nimi však nenajdeme studii,
která by se zabývala souborem nejstarších úředních knih z některého českého města, jak
je tomu v tomto případě.
Už před vydáním soupisu městských knih z doby před r. 1526 upozornil na jed‑
nu z rakovnických knih ve studii o městských finančních knihách doby předhusitské
a husitské. Zde vyhodnotil rakovnický rejstřík královského úroku a berně z let 1436-1449
(označil jej jako rkp. 2 okresního archivu) v rámci širšího souboru podobných pramenů
pocházejícího z většího počtu měst.VII) Uvedené úřední knize věnoval podrobnější pozor‑
nost ve studii, kterou zde edičně zpřístupňujeme.
Návštěvy Rostislava Nového v místním okresním archivu lze rozdělit do dvou obdo‑
bí. První jeho badatelskou cestu do Rakovníka můžeme doložit k 11. 12. 1958, a to ze
I)
Úvodní komentář k předkládané studii zpracovali a edici připravili Jan Černý a Bohdan Zilynskyj.
II)Životní dílo Rostislava Nového bylo zhodnoceno v řadě jubilejních článků i nekrologů, jejichž soupis uvádějí
Hoffmannová, Jaroslava – Pražáková, Jana (red.): Biografický slovník archivářů českých zemí. Praha 2000, s. 459.
III)Autorovu bibliografii shrnují publikace Seminář a jeho hosté (Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava
Nového). Praha 1992, s. 339-346, resp. Seminář a jeho hosté II (Sborník příspěvků k nedožitým 70. narozeninám
doc. PhDr. Rostislava Nového). Praha 2004, s. 343-345. Zájem R. Nového o problematiku dějin měst zhodnotil
Hlaváček, Ivan: Rostislav Nový zemřel. ČČH 95, 1997, s. 266-270 (srv. s. 270).
IV)Srv. Seminář a jeho hosté, s. 347-352; Seminář a jeho hosté II, s. 345-346.
V) Nový, Rostislav: Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310 -1526. Praha 1963 (AUC-PH 4, 1963).
VI) Nový, Rostislav: Městské finanční knihy doby předhusitské a husitské. Zápisky katedry čsl. dějin a archivního studia
4, 1960, s. 29-41; týž: K mincovním počtům nejstarší městské knihy pražské z počátku 14. století, ČSČH 8, 1960,
s. 210‑227; týž: Písemnosti městské správy v l. 1310-1526. In: Československá diplomatika I. Praha 1965, s. 173-190 –
reedice vyšla pod názvem Městská diplomatika v Čechách a na Moravě do počátku 16. století. In: Česká diplomatika.
Praha 1971, s. 156-176. Řada dalších, obecněji laděných příspěvků R. Nového byla věnována hospodářským
dějinám českých předhusitských měst, jejich vojenství, heraldice a jiným důležitým otázkám.
VII) Nový, Městské finanční knihy, s. 35-36, 40 a 41, pozn. č. 20.
119
záznamu v pamětní knize archivu založené Janem Rennerem v roce 1952.VIII) Nový se
tu podepsal a zanechal zde poznámku o účelu návštěvy, kterým byl soupis městských
knih. Této cestě sice předcházela exkurze s kolegy ze Státního ústředního archivu v Pra‑
ze dne 18. 5. 1957, nešlo však jistě o exkurzi studijní.IX) Na konci roku 1958 tak prošel kni‑
hy založené do roku 1526. Nevíme však, jestli archiv před vydáním soupisu městských
knih navštívil vícekrát.
Další Nového studijní zájem o rakovnické městské knihy doložíme k srpnu roku 1983,
tedy zhruba po 25 letech. Dochoval se z té doby jak příslušný badatelský list, tak Nového
podpisy v knize návštěv.X) Do archivu, uloženého tehdy na zámku v Petrovicích, zavítal
ve dnech 8., 10. a 11. srpna, přičemž první dva dny měl vypůjčený několikrát uvedený
berní rejstřík z let 1436-1449 (tehdejší sign. č. 2) a poslední den si vypůjčil nejstarší grun‑
tovní knihu z let 1455-1505 (tehdejší sign. č. 4).
Nemůžeme rozhodnout, zda níže editovaný rukopis Rostislava Nového, týkající se
nejstarších rakovnických městských knih, vznikl v rámci příprav uvedeného soupisu
z roku 1963, nebo až po návštěvě v rakovnickém archivu roku 1983. Ve své práci o rakov‑
nických knihách se však autor o soupisu z roku 1963 nezmiňuje, je tedy možné, že text
vznikl o něco dříve. Tento nepříliš rozsáhlý strojopis (17 stran) se nakonec stal nejvý‑
raznějším výsledkem jeho zájmu o rakovnický pramenný materiál. Hlavní význam této
studie spočívá v pokusu o rekonstrukci původního souboru rakovnických městských
knih z doby před rokem 1526, z něhož se dochovala pouze část. Autor dochází ke zjiště‑
ní, že knih se ztratila zhruba polovina, a pokouší se o identifikaci tohoto nedochovaného
úředního materiálu.
Rostislav Nový v předkládaném strojopisu udělal první korektury, které jsou zapra‑
covány do připojené edice. Patrně však nedokončil poznámkový aparát, který v případě
nezbytné potřeby doplňujeme. Všechny níže uvedené poznámky pod čarou doplněné
redakcí jsou ukončeny označením pozn. red., umístěným v závorce.
Autor vycházel ze soupisu městských knih sestaveného Janem Rennerem v roce
1938 (viz pozn. č. 1 v edici) a ve svém textu používá staré, dnes již neplatné signatury.
V současné době je fond Archiv města Rakovníka pořádán a existuje již nový soupis
všech dochovaných městských knih do roku 1945, včetně nejstaršího období do r. 1850.
Tento inventární seznam však nemá definitivní signatury, protože fond jako celek není
ještě zpracován. Při nezbytných citacích tak používáme v redakčně doplněných poznám‑
kách nové názvy knih s časovým rozsahem, uvedeným v nejnovějším soupisu z roku
2004, avšak bez inventárních čísel a signatur. Je třeba připomenout, že Nového určení
časových rozsahů se v editovaném textu liší od určení současného a v některých přípa‑
dech i od katalogu publikovaného v rámci citované soupisové práce z roku 1963. Na tyto
rozdíly upozorňujeme v poznámkovém aparátu.
Při tvorbě edice došlo k drobným jazykovým úpravám, týkajícím se pouze inter‑
punkce, hlásek s, z, velkých a malých písmen či kvantity samohlásek. V případě potřeby
byly také na některých místech nově vytvořeny odstavce. Poznámkový aparát sestavený
autorem jsme formálně upravili pro potřeby RHS. Z názvu studie jsme vypustili podti‑
tul Katalog městských knih – z textu vyplývá, že autor chtěl patrně za svou studii sou‑
pis nejstarších rakovnických městských knih připojit. Poznámky R. Nového odkazující
VIII) SOkA Rakovník, spisovna archivu, Pamětní kniha archivu založená r. 1952, bez sign., nestr.
IX) Tamtéž.
X) SOkA Rakovník, spisovna archivu, badatelské listy 1983, čj. 5/83; tamtéž, Kniha návštěv OA Rakovník 1967-2000, bez
sign., r. 1983, poř. č. 34-36.
120
v obecné rovině na tento nepřipojený katalog tak vypouštíme. V sousloví okresní archiv
Rakovník používáme malé o, neboť se již dnes nejedená o oficiální název této institu‑
ce. Stránky folií označujeme jednotně písmeny r-v místo Nového původního a-b. Citáty
v textu podáváme v kurzívě (pro vynechané pasáže používáme ve shodě s autorem tři
tečky bez hranatých závorek).
Edice
Rostislav Nový: Nejstarší městské knihy okresního archivu Rakovník
O listinném a knihovém bohatství okresního a městského archivu v Rakovníce jsme
zhruba informováni podle popisu, který vyšel v roce 1938 z pera rakovnického archi‑
váře J. Rennera.1) Vlastnímu popisu a dějinám archivu je věnováno dosti místa a k této
části je za str. 31 připojen „Soupis knih rakovnického archivu“, obsahující celkem 291
číslo. Každá evidenční jednotka je opatřena stručným popisem, určujícím název knihy,
časové vymezení zápisů, počet folií, popis podle vazby a konečně velikost knihy. Popis
knih rakovnického archivu, pokud jde o nejstarší z nich, není tedy postačující. Účelem
tohoto přehledu je tedy podat nejen prohloubený popis dochovaných městských knih,
nýbrž také rekonstrukci původního stavu a počtu knih, které vznikly v Rakovníce před
rokem 1526.2) Abychom mohli tento úkol splnit, je nutno se zmínit alespoň velmi stručně
o vývoji města, a získat tak předpoklady pro poznání okolností vzniku některých knih.
První známá písemná památka, která se vztahuje k Rakovníku a z níž se můžeme
dovědět něco o postavení a významu města, je listina krále Jana Lucemburského, vyda‑
ná 18. srpna 1319 v Praze.3) V této písemnosti je hned v úvodu potvrzeno několik výsad
a práv, ale blíže nespecifikovaných, které daroval městu král Václav II. Tenor listiny je
však věnován především přesnému určení výše placeného královského úroku (34 hřiven
ročně), přiznání uživatelského práva k potokům a pastvinám v okolí města a upravení
honby v lesích. Za hlavní a okamžité výsledky privilegia je nutno považovat znovuupev‑
nění postavení města jako součásti královské komory a konečně určení povinností a práv
rychtáře. Jeho povinností bylo souzení všech peněžních záležitostí (causae peccuniariae)
a vedle toho mohl soudit i kriminální případy, které jsou v listině stanoveny velmi přes‑
ně: vražda, násilí a žhářství. S tím ovšem, že peněžní kompenzace trestu má být dělena
tak, že do královské komory budou odevzdány dvě třetiny pokuty a rychtář sám si smí
ponechat jednu třetinu. To, že se městu dostává vyšší jurisdikce – byť i prostřednic‑
tvím královského rychtáře – znamená pro Rakovník získání významnějšího postavení
1) Renner, Jan: Historie a soupis archivu královského města Rakovníka. Rakovník 1938.
2)K tomu srv. Základní pravidla pro zpracování archivního materiálu. Praha, AS MV 1958, s. 22 n; také připojený
katalog.
3) CIM II [tj. Codex iuris municipalis II, Praha 1895 – pozn. red.], č. 107, s. 181 n. Zdá se, že kromě odvádění
uvedené sumy královského úroku existoval i jiný, pro komorní města charakteristický vztah ke královskému
Křivoklátu, totiž robotní. V tomto případě – na základě pozdějších analogií – můžeme uvažovat snad jen
povinnost účasti při honech v královských lesích. Pokud by šlo o těsnější připoutání města ke Křivoklátu i ve
správním ohledu, jak uvádí Čelakovský, Jaromír: Úřad podkomořský v Čechách. ČČM 51, 1877, s. 21, pozn. č. 22, že
by konšelskému soudu předsedal křivoklátský purkrabí nebo jeho úředník, o tom je nutno pochybovat. Ve
zmíněné listině je uváděn jako soudce rychtář a „přesné“ specifikování jeho důchodů nebylo jistě bezdůvod‑
né. Kromě toho byl rychtář ještě ve 14. stol. osobou určovanou purkrabím, a tudíž spolehlivým zástupcem
vrchnosti ve městě. Občasné uvádění jména purkrabího v zápisech o projednaných právních pořízeních před
soudem z poč. 15. stol. znamená jen jeho přítomnost, nikoliv vedení jednání.
121
v celém kraji. Tím spíše, že dokladů pro výkon tohoto druhu jurisdikce je v celkovém
srovnání poměrně velmi málo.4)
Vzhledem k tomu, že nemáme jiných jasnějších dokladů, je nutno konstatovat, že tou‑
to listinou je formálně utvrzen právní vztah Rakovníka jako města patřícího ke králov‑
ské komoře, a tím závislého na bezprostředním vykonavateli královy vůle – purkrabím
hradu Křivoklátu. Těsný vztah města ke královskému hradu znamenal pro Rakovník
mnohá nebezpečí už z toho důvodu, že jakákoliv zástava Křivoklátu znamenala ipso fac‑
to (i proti znění privilegia Jana Lucemburského z roku 1319) zhoršení postavení města,
které také podléhalo zástavnímu držiteli. Tak tomu bylo zvláště v první polovici 14. sto‑
letí. Ke změně dochází až v roce 1347, kdy se Křivoklát opět dostává ke koruně a tento
stav zůstává pak nezměněn až do počátku husitského revolučního hnutí. Tehdy – v roce
1422 – se stává, po četných bojích, jejichž dějištěm je i Rakovník, zástavním držitelem
Křivoklátu Aleš Holický ze Šternberka.5) To je nutno konstatovat už proto, že Rakovník
tím opět pozbývá své přímé závislosti na králi, byť i prostřednictvím Křivoklátu, a dostá‑
vá se zase pod vliv zástavního držitele celého velkého křivoklátského zboží. Husitství
se však na Rakovnicku neprojevilo tak výrazně a bezprostředně jako např. v jižních
Čechách,6) ale jeho přímý ohlas můžeme pozorovat celkem velmi zřetelně zejména na
změnách, ke kterým došlo v rámci městské správy.
Představitelem města byl až dosud rychtář. O městské radě, sboru dvanácti konšelů, se
nedovídáme až do roku 1384 téměř nic.7) Ale ta jistě už v určité formě existovala nejméně
v polovině 14. stol. První zmínka o představiteli městské samosprávy – purkmistrovi – je
doložena k roku 1379.8) Od posledních několika desetiletí 14. stol. pak už můžeme pozo‑
rovat v nejstarší městské knize rakovnické určité střetávání obou protikladných složek:
rychtáře a městské rady. V husitství dochází konečně k převládnutí samosprávné složky
města a do čela se dostává sbor konšelů, kteří pak drží správu města ve svých rukou.
Zbytkem starého vlivu zeměpanské moci je už jen sázení, resp. potvrzování konšelů
křivoklátským purkrabím nebo zástavním držitelem tohoto hradu. Pokud jde o funk‑
ce rychtáře, je nutno ještě konstatovat, že v pohusitské době se soudy nekonají už za
předsednictví rychtářova, nýbrž pod záštitou městské rady a za jeho spoluúčasti. Jeho
účast pak ovšem můžeme charakterizovat jen jako expertízu a důkaz výkonné moci.9)
Už v průběhu 15. století a v 16. století jeho pravomoc velmi znatelně upadá a rychtář se
konečně stává jen správcem městské policie, podléhaje plně rozhodnutí městské rady.10)
4) CIM II, č. 144 z 6. 3. 1327 – Jan Lucemburský obnovuje svobody rychtáře v Kolíně: sibi et suis heredibus ac
universis eorum successoribus ipsum judicium cum omnibus suis proventibus abinde more solito de universis
causis derivantibus, exceptis tribus culpis criminalibus, scilicet homicidiis ac secretis sive mortiferis, incendiis
atque stupris, de quibus nobis aut nostre camere debet duos denarios presentare et tertium denarium pro suis
usibus reservare. Srv. též ib. č. 189 z 25. 5. 1336.
5)Srv. Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 10; Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka.
Rakovník 1936, s. 27. Křivoklát a Týřov zapsány Alšovi Holickému v 3960 kopách gr.
6) Kočka, c. d., s. 28 n.
7) Janova listina z r. 1319 je adresována: judice et juratis ciuitatis nostre Racobnicensis. CIM II, č. 107.
8) Libri erectionum II. Ed. K. Borový, Praha 1878, s. 162.
9) Z. Winter, Rakovník století šestnáctého, ČČM 57, 1883, s. 469 uvádí, že k převážení významu purkmistra a rady
dochází až na počátku 16. stol. Vyvrací to však nejen znění zápisů v samotné městské knize rkp. č. 4 OA
Rakovník [tj. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Gruntovní kniha (Knihy gruntovní dlouhé druhé)
1455‑1505 - pozn. red.], ale i např. adresa privilegia krále Ladislava pro Rakovník z r. 1454: Sane magistri ciui‑
um, consulum, iuratorum ac tocius universitatis ciuitatis nostre Rakownik … CIM III, č. 165, což je důkazem
významu samosprávné složky města. V Praze např. pozorujeme velmi zřetelně střetávání kompetence už poč.
15. stol. Srv. Čelakovský, Jaromír: O vývoji středověkého zřízení radního v městech pražských. Praha 1921, s. 40.
10)Winter, c. d., s. 469.
122
Vraťme se však opět k dějinám města. Po příchodu císaře Zikmunda do Čech v roce
1436 dochází i k vyrovnání mezi ním a Alešem Holickým, jemuž je Křivoklát ponechán
dále v zástavě. Panovník ihned vypisuje zemskou berni11) a Rakovník, který dosud platil
– jak se zdá – jen pravidelný královský úrok ve výši 34 kop gr. ročně, je nucen platit
dávky mnohem vyšší. O tom se zmiňuji jen proto, že se k tomu vztahuje zjevně založení
další městské knihy, totiž rejstříků berně a úroku. Po Zikmundově smrti dochází opět
k vzplanutí bojů na Rakovnicku, ale město se na čas – snad z opatrnosti – distancuje od
politiky Aleše Holického a stojí na straně královské. Počátek 40. let 15. století znamená
pro celý kraj alespoň krátký oddech po bojích, do kterých město znovu vešlo kolem roku
1447. Tehdy Rakovničtí podporují velmi aktivně, především hospodářsky, vojska Petra
Holického ze Šternberka při obléhání Žlutic.12) Celé toto období, i když v ustavičných bo‑
jích, znamená pro Rakovník dobu silné hospodářské prosperity. Očekávali bychom, že
se tyto okolnosti nějak zřetelně projeví v růstu specializovaných řemesel. Přehlédneme-li
dostupné prameny,13) objeví se nám zhruba tento obraz:
rok 1436
řezníci
16
pekaři
6
1446
20
12
kováři
5
ševci a krejčí
7
obchodníci a výrobci sukna
postřihači
1470
9
2
Kromě těchto výrobních odvětví je nutno se ještě zmínit o nejrozšířenějším druhu
výroby ve městě – o pivovarnictví. Z let 1437-1446 máme doloženo celkem 26 sladov‑
níků. Podle výše uváděných platů berně a určení místního se však můžeme právem
domnívat, že všechna jména (osoby), opatřená v rejstříku poznámkou o tom, že jsou
sladovníky, neznamenají vykonání tohoto řemesla ve vlastní režii. Šlo tu nepochybně
o námezdné pracovníky v oblasti sladovnického řemesla. Potvrdí nám to ostatně i ta
skutečnost, že máme doloženu z téže doby existenci jen pěti pivovarů, které se soustře‑
ďovaly pochopitelně v dvorech a přilehlých ulicích k náměstí, kde vlastnictví domů bylo
prakticky doménou nejbohatší vrstvy rakovnického měšťanstva. To že máme k dispozici
poměrně málo údajů o pivovarech ve městě, je vysvětlitelné také tím, že vaření piva
a obchod s ním se soustřeďoval v rukou bohatých měšťanů, vrstvy víceméně uzavřené,
která nepřipouštěla příliš velké střídání (v této době) a převádění majetku na jiné. Proto
jsou zápisy v knihách poměrně „vzácné“ a občasné.
Na základě tohoto stručného rozboru sociální struktury města můžeme charakterizo‑
vat Rakovník v polovici 15. století jako poměrně malé město spíše zemědělského typu,
které žilo s okolím v úzké symbióze. Vnější podmínky (možnosti pěstování chmele)
vtiskly pak městské výrobě svůj specifický ráz; produkce rakovnického pivovarnictví
překročila rámec těsného okruhu města a pivo se stalo vývozním zbožím.
11)Srv. Krofta, Kamil: Začátky české berně. ČČH 36, 1930, s. 483.
12)Levý, c. d., s. 17.
13)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Rejstřík berně královského úroku 1436-1449. Některé údaje shromáždil také
F. Levý, c. d., s. 38 n.
123
Jestliže bohatá vrstva rakovnického měšťanstva, která také participovala na vývozu,
zásobování Petra Holického před Žluticemi apod., usilovala o potvrzení a rozmnožení
městských privilegií, činila tak především pro sebe. V tom smyslu, že chtěla své faktické
rozhodující postavení dovršit ještě právně. Toho počala dosahovat už listinou ze 7. červ‑
na 1454,14) kterou městu na jeho žádost dal Ladislav Pohrobek. V této listině je městu
potvrzeno především právo míle, které přispělo zejména k monopolnímu postavení
rakovnického pivovarnictví v celém okolí, dále přiznání práv Starého Města pražského,
právo popravy nad menšími zločinci a konečně dvě důležité výsady: právo volné testa‑
ce a dispozice s majetkem movitým i nemovitým a volba rychtáře z řad měšťanů; s tím
ovšem, že se po svém zvolení má představovat a žádat potvrzení křivoklátským purkra‑
bím.15) Vydání privilegia bylo nepochybně motivováno především tím, že právě v roce
1453 vzdává se Aleš Holický ze Šternberka držení Křivoklátu ve prospěch panovníka.
Rakovničtí tedy spěchají, aby si nechali potvrdit faktický status města panovníkem.
Nyní zbýval pro rakovnické měšťany poslední krůček k tomu, aby město získalo pri‑
vilegia, která by je postavila na roveň ostatním královským městům. Za pomoc králi
Jiřímu z Poděbrad v boji proti uherskému králi Matyášovi získává konečně Rakovník
privilegium, vydané však teprve Vladislavem II. roku 1471.16) Městu je dovoleno, aby
se mohlo ohradit hradbami, věžemi a branami a užívat týchž práv, která mají ostatní
královská města v Čechách. Ostatní práva, jichž město dosáhlo po r. 147117) pak už jen
doplňují celou právní stavbu, započatou prakticky už v době husitského revolučního
hnutí. Z nich je nutno zde upozornit na právo výkonu úplné hrdelní popravy a přijímání
všech poplatků z ní plynoucích, které bylo městu dáno rovněž listinou Vladislava II.
z roku 1515.18)
Tohoto stručného historického úvodu je třeba proto, abychom mohli jasněji poznat
funkci a funkčnost institutu městských knih v Rakovníce do počátku 16. století a aby‑
chom pochopili, jak bezprostředně působí vlivy ekonomické povahy na právní a správní
nadstavbu města.
Městské knihy
Nejstarší dochovanou rakovnickou městskou knihou je rkp. č. 1. Rukopis je dnes ve
velmi dobrém stavu a umožňuje celkem snadné určení.19) V nejstarší části je soudní kni‑
hou, vedenou na městském soudě, kde byly projednávány nesporné záležitosti. To je
nutno zdůraznit proto, že charakter knihy se od druhé čtvrti 15. století velmi podstatně
změnil. Nejstarší zápisy prováděné do této knihy pocházejí z roku 1384.20) Většina zápisů
psaných v letech 1384-1428 je psána zhruba rukama čtyř písařů; pozdější zápisy, pocháze‑
jící zejména z pohusitské doby (až do r. 1523), mají poněkud odlišný obsah a odpovídají
vcelku změnám, které v městské správě nastaly právě v průběhu husitského revoluční‑
ho hnutí. Písmo používané všemi čtyřmi písaři je gotická kurzíva s individualizovaným
14)CIM III, č. 165, s. 287 n.
15)Kočka, c. d., s. 31 n.
16)CIM III, č. 323, s. 558 n.
17)Tamtéž, č. 347, 348, 428, 551, 556. Rakovník povýšen na královské město až r. 1588.
18)Tamtéž, č. 645, s. 1150.
19)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha (Staré gruntovní knihy města Rakovníka) 1384-1428 (1523)
(pozn. red.).
20)Rkp. č. 1 [tj. tamtéž – pozn. red.], fol. 100r.
124
duktem každého jednoho z písařů a to nám umožňuje celkem dobře odlišit jednotlivé
písaře i poznat následnost a vrstvení zápisů.21)
Zmínil jsem se, že jde o knihu nesporného soudnictví, obsahující zápisy o převo‑
dech nemovitostí, které se projednávaly před soudem za předsednictví rychtářova.
V úvodních částech nejstarších záznamů můžeme číst obvyklé a ustálené obraty: inter
quator scampna contestato judicio22) nebo in judicio contestato accionis omnis vigoroso23) apod.,
které uvedenou charakteristiku knihy zřetelně potvrzují. Avšak dříve, nežli se budeme
ve stručnosti zabývat obsahem knihy, je nutno upozornit na zvláštní úpravu rukopi‑
su, na tak časnou dobu pro Rakovník opravdu dosti neobvyklou. Kniha, do níž bylo
v r. 1384 započato se zapisováním, byla nejprve městským písařem rozdělena na oddíly
podle písmen abecedy a jednotlivé zápisy pak prováděny podle potřeby podle křest‑
ních jmen jednajících osob. Zápisy se děly nejprve v jednotlivých oddílech v úplnosti, tj.
s vypsáním všech okolností právního pořízení a chronologicky podle termínů zasedání
soudu, ale záhy – ještě koncem 80. let 14. století – dochází k obsahové kontrakci vkladů
a původní úplný zápis se omezuje na pouhý aktový záznam, skládající se ze jména vkla‑
datele, označení druhu prodávané nebo kupované nemovitosti (nejobvyklejšími termíny
jsou: emit, vendidit) a konečně udání, že zmíněný majetkový převod byl prohlášen voce
preconis (preconio). Podle rázu jednotlivých záznamů se můžeme domnívat, že se dály
v této době až dodatečně po projednané a provedené transakci; souhrnně řečeno, zápisy
mají ráz stručných vysvědčujících zápisů – aktů.
Nyní je třeba, abychom se vrátili zpět ke zjištění povahy zápisů přibližně z let
1428‑1523. Na první pohled zjistíme, že jde o záznamy dvojí povahy, které s předchozím
rázem knihy nijak přímo nesouvisejí. Můžeme je rozvrhnout zhruba na dva odlišné dru‑
hy: vklady jednak pamětního druhu (testamenty, věna, zápisy o záduší rakovnického
kostela, soupis svěcenců na kněžství z Rakovnicka aj.) a jednak – zejména od r. 1448
– zápisy trestního soudnictví (výpovědi na mučidlech). Tento dvojí ráz knihy předem
vylučuje možnost, že v knize jsou zapsány všechny převody a změny v majetkové držbě
rakovnických měšťanů z první polovice 15. století. Musíme tedy oprávněně předpoklá‑
dat vedení další nové městské knihy, která by měla takové vklady. K této otázce se vrá‑
tíme později a uvidíme, že tento předpoklad je správný.
Závěrem stručného popisu první a nejstarší rakovnické městské knihy je nutno,
abychom se ještě dotkli celkem závažné otázky, totiž pravomoci města, resp. rychtáře
v trestních záležitostech. Podle obsahu zápisů v uvedené knize bychom mohli dovodit,
že právo výkonu trestního soudnictví uplatňuje město až koncem 40. let 15. století (přes‑
něji r. 1448) v období bojů na Rakovnicku. Upravení a opětné přiznání výkonu tohoto
práva najdeme pak potvrzeno v listině krále Ladislava z roku 1454.24) Porovnáme-li však
znění listiny z r. 1319 pro Rakovník, kde se hovoří o pravomoci rychtáře,25) s obsahem
nejstarší dochované městské knihy, můžeme dojít k hypotetickému závěru, že si rychtář
vedl pro svou agendu trestního soudnictví patrně nějaké rejstříky (alespoň od konce
14. stol.), a ty se nám nedochovaly.
21)Písař A psal v letech 1384-1385 a 1390-1391; písař B působil v letech 1385-1390 a 1392-1401, písař C v rozpětí
1402-1407 a písař D konečně od r. 1407 (1408) do r. 1428 průběžně.
22)Rkp. č. 1, fol. 115v
23)Tamtéž, fol. 127v
24)CIM III, č. 165.
25)Znění Janova privilegia z r. 1319 o funkci rychtáře v oblasti trestního soudnictví – CIM II, č. 107 – můžeme
nanejvýš přijmout pro rámec města. Ladislavova listina z r. 1454 – CIM III, č. 165 – znamená nepochybně roz‑
šíření této pravomoci, resp. jejího výkonu i pro širší okrsek kolem Rakovníka.
125
Druhým dochovaným rukopisem rakovnického archivu je kniha soudnictví nespor‑
ného, která nese archivní název Knihy gruntovní dlouhé druhé.26) Kniha obsahuje v řadě
zápisů, psaných několika písaři, vesměs kontestace nesporných právních pořízení (kou‑
pě, prodeje domů, městišť, dvorů, mlýnů, pozemků a polností obyvatel města mimo
město ležících apod.). Zápisy pocházejí z let 1455-1505. Charakter jednotlivých zápisů je
na první pohled vysvědčující, tj. ukazuje na to, že se mnohé zápisy děly dodatečně – po
provedení a schválení uváděné transakce. Bylo tomu tak přesto, že každá část knihy,
dělená po létech a uvnitř nich podle zasedání zahájených soudů, předpokládala prove‑
dení zápisu až v termínu nejbližšího zahájeného soudu. Po formální stránce odpovídají
jednotlivé zápisy těm, které jsme konstatovali už při rukopisu č. 1 – nejstarší městské
knize rakovnické. Jsou velmi stručné a uvádějí pouze jméno, předmět a druh transakce
a oznamují veřejné prohlášení na náměstí. Odlišnost ve vedení této knihy v porovná‑
ní se zápisy v nejstarší městské knize je pouze správního rázu. V tom smyslu, že dří‑
ve byl v čele soudu rychtář, zatím co nyní jednání soudu se děje pod záštitou městské
rady v čele s purkmistrem a rychtář tu vystupuje jen jako prováděcí orgán, resp. soudní
expert. Odpovídá tomu mimo jiné i úvodní formule zápisů zahájených soudů, která zní:
Sub NN. magistro civium factum est judicium bannitum et attestatum circa judicem NN. ...
feria ..., anno … Už v tom se jeví velmi zřetelně počátek definitivního úpadku funkce
městského rychtáře, která už v polovici 16. století končí vykonáváním naprosto podří‑
zených úkonů.
Původní pojmenování této knihy jako knihy dlouhé druhé vynucuje oprávněný před‑
poklad, že existovala také obdobná kniha, která byla v pořadí první. O ní však nemáme
sebemenší stopu, ale můžeme se domnívat, že byla vedena podobně jako dochovaný
svazek druhý, který jeví naprosto zřetelné stopy knihy vedené v pevných písařských
tradicích. Složitější otázkou je odhadnutí časového rozpětí tohoto knižního deperdita.27)
Svrchní hranicí je nepochybně rok 1454. Pokud jde o určení spodní hranice, vynucuje se
domněnka, že je jí rok 1428 nebo 1429. Na kratší období nebyla kniha jistě zakládána.
Jestliže je tato úvaha správná, měli bychom tak určen dosud chybějící článek mezi rkp.
č. 1 a tímto rukopisem č. 4, tzv. gruntovní knihou dlouhou druhou.
Dříve nežli se zmíníme o dalších rakovnických knihách, je nutno upozornit, že počá‑
tek 16. století znamená pro rozvoj městských knih v Rakovníce velký krok kupředu.
Dochází totiž k založení několika specielních knih, vedených pro určité druhy městské
správy. Soudní kniha rakovnická založená v roce 1512 je v podstatě knihou vedenou pro
oba druhy soudnictví, které město plně vykonávalo, tj. soudnictví nesporné i sporné.28)
První část knihy (fol. 1r–295v) obsahuje zápisy nesporného soudnictví z let 1512‑1563,
projednávané před městským soudem za účasti purkmistra a spoluúčasti rychtáře.
Obsahem zápisů jsou trhy domů, dvorů, pozemků, chmelnic, mlýnů apod., dále zázna‑
my dlužních i sirotčích zápisů aj. Všechna jednání jsou konána před zahájeným soudem
a zápisy mají celkem stereotypní povahu: Sub officio NN. factum est judicium bannitum ac
contestatum feria 3a post circumcisionem domini, NN. judice existente anno … Následují pak
zápisy, které se vztahují k uvedeným právním pořízením. Z rázu jednotlivých zápisů
pak můžeme celkem zřetelně vysoudit, že život ve městě se nijak neomezoval na zahá‑
jený soud, nýbrž že jednání se dála průběžně během celého roku a zahájený soud pouze
jednání uváděl v obecnou známost. Na ukázku uvádím běžný typ zápisu, který ukazu‑
26)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Gruntovní kniha (Knihy gruntovní dlouhé druhé) 1455-1505 (pozn. red.).
27)Tj. ztraceného svazku, resp. rukopisu (pozn. red.).
28)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Trhová kniha (Knihy městské gruntovní červené) 1512-1564 (pozn. red.).
126
je velmi zřetelně, že záznamy byly prováděny dodatečně, po projednání a i provedení
pořízení před soudem i ve skutečnosti: Jan Rohlik koupil 6 juger dědiny od Prokopa vedle
Jílové k Lišanom vedle drah s strany jedné a druhé vedle Jelenkovy dědiny v těch mezech a pravích
jako sám držal, koupil a zaplatil. Příznačné a naprosto funkční je užití perfektního tvaru
v závěrečných slovech všech zápisů.
Druhá část knihy je poněkud odlišná od předchozí po obsahové stránce. Na fol. 269v
je proveden zápis rukou 16. století velmi zřetelnou humanistickou kurzívou, která ozna‑
čuje další obsah takto: Tomus secundus continens pacta et conventa gravissimarum litium
seu discordiarum. Obsah zápisů plně odpovídá názvu knihy, resp. této části; jde totiž
v podstatě o zápisy prováděné z titulu vykonávaného sporného soudnictví. Zápisů je
poměrně velmi málo (jsou to: přátelská urovnání sporů o urážky na cti, spory mezi cechy
a měšťany, vyobcování z města pro různé urážky apod.) a pocházejí z let 1513-1550.
Můžeme-li se spolehnout, že zápisy jsou kvantitativně úplné, máme tedy před sebou
knihu městského sporného soudnictví, která je zatím pro malý počet projednávaných
případů připojena k jiné městské knize.
Druhou knihou, která ukazuje dosti zřetelně různost vedení a dělení rakovnických
městských knih, je zvláštní kniha testamentů, vedená ve městě v letech 1512-1572.29)
Způsob zápisů, resp. přepisů testamentů jednotlivých měšťanů je právně založen na
znění privilegia krále Ladislava z roku 1454 a má už svou ustálenou podobu, pokud jde
o formální stránku. Nejprve je vepsán formulářový úvod svědčící o tom, že městská rada
byla obeznámena s testačním aktem a zní zpravidla takto: My NN. času toho purkmistr,
urozený NN. …, konšelé přísežní města Rakovníka známo činíme tímto zápisem, kterak předstoupili jsú před nás NN. … spoluradní naši oznamujíc, že sú byli … požádáni a podle práva města
našeho povoláni při kšaftu a poručenství nebožky NN., kterážto ačkoliv na těle nemocna jsouc,
ale však paměti, zdravého také rozumu užívajíc před námi zřízenie statku svého učinila toto …
Následuje pak přesné uvedení a určení jednotlivých odkazů z movitého i nemovitého
majetku. Na konci každého zápisu je uvedeno datum ustálenou formou: Actum … etc.
Srovnáme-li písmo jednotlivých zápisů, zdá se, že vpisování do knihy se nedělo případ
od případu (tj. tehdy, když zástupci městské rady přišli a referovali o provedené testaci),
nýbrž několik zápisů se dálo najednou. Je nejpravděpodobnější, že do této knihy bylo
zapisováno jednou nebo dvakrát ročně, a to z nějakých jiných rejstříků nebo případně
protokolárních záznamů, psaných na volné listy.
Kromě těchto dvou rukopisů z počátku 16. století je dochována i jiná kniha, pojme‑
novaná v archivu knihou ortelů (rkp. č. 94), která obsahuje zápisy o převodech nemo‑
vitostí, zápisy o dluzích, sirotčí záznamy, smlouvy apod. z let 1521-1564.30) Rukopis se
liší od předchozích tím, že písař tu neuvádí jen stručný záznam o převodu nemovitosti
nebo o právním pořízení vůbec, nýbrž vypisuje celou projednávanou záležitost. Takový
zápis má patrně ten význam, aby zachytil všechny modality právního pořízení a sloužil
jako jistá norma užitého práva. V tom smyslu je tedy kniha jakýmsi vzorovým soupisem
právních případů, sepsaná pro potřeby rozvité soudní agendy města. Tím můžeme také
nejlépe vysvětlit název této knihy ortelů.
Tímto přehledem máme tedy zachyceny všechny dochované rukopisy vedené
v Rakovníce pro pojištění práv jednotlivých měšťanů v rozmezí zhruba 140 let. Knihy
pojišťující práva města jako celku z této doby nejsou doloženy vůbec a můžeme se celkem
29)Tamtéž, Kniha testamentů (Liber testamentorum bullatus) 1511-1572 (pozn. red.).
30)Tamtéž, Protokoly právních pří 1521-1564 (pozn. red.).
127
oprávněně domnívat, že vedeny nebyly. První soupis městských privilegií provedl až
v polovině 16. století humanistický básník a městský písař David Crinitus (1555‑1586).
Zvláštní skupinu tvoří rakovnické účetní knihy, které nám ukazují postupný rozvoj
hospodářské agendy města. Nejstarší a druhově odlišnou knihou je rejstřík královského
úroku a berně, vedený v letech 1436-1449.31) V úvodní části jsem už připomněl okolnosti,
za nichž nejpravděpodobněji došlo k zavedení této městské knihy. Město mělo už od
dávné doby povinnost platit panovníkovi zvláštní plat (census, šos, pomocné), jak o tom
hovoří už privilegium Janovo z roku 1319. Roku 1436 přistupuje však pravděpodobně
k této dávce ještě další břímě, totiž berně; takže od tohoto roku platí město dvojnásobné
dávky. Prozkoumáme-li však zápisy o odváděných dávkách, vidíme, že nebyly příliš
vysoké. Královský úrok ukládal z nárožního domu nebo z domu na náměstí 2 ½ gr.
platu, z chalup ve městě 1 gr.; největší dávka je placena za mlýna – 7 gr. Řemesla neplatí
nic. Dávky berně jsou poněkud vyšší, z domu placeno 10 gr., z chalupy 2 gr., ze mlýna
20 gr., berní dávky řemesel se pak pohybují od 3-10 gr. Od berně jsou osvobozeni pouze
rychtář a úředník křivoklátského Hrádku, usedlý ve městě.
Schéma knihy je celkem obvyklé jako u známých knih lozunků (např. znojemských,
brněnských, stříbrských, chebských apod.). Jsou tu uváděny jednotlivé části města,
nejprve náměstí (circulus), potom městské čtvrti podle místního určení (Bezděkov, Na
Blatně, ulice Lubenská, Svatojilská, Lišanská, Hrnčířská), dále pak následuje soupis pod‑
le majetku: tzv. hereditarii, mlýny, řezníci, pekaři a v případě zápisu královského censu
je seznam doplněn o tzv. census civilis, který platil městský rychtář a někteří měšťané
ve službách křivoklátského Hrádku. Závěrem každého úrokového nebo berního období
je připojena zvláštní rubrika, evidující výdaje vybraných peněz, které se pak v ustále‑
né výši, tj. 45 kop gr. královského šosu a 50 kop gr. berně, odváděly na křivoklátský
Hrádek.
Berně i šos byly vybírány v Rakovníce dosti nepravidelně, podle potřeby královské
komory. Základní termíny jsou 4-5 pro berni a 4 pro královský šos. Výběrem byli pově‑
řeni vždy lozunkáři (berníci), jmenovaní z rakovnických konšelů. Zápisy o počtu vybra‑
ných peněz si prováděli do zvláštních register o poměrně malém počtu folií, které pak
byly někdy kolem roku 1449 nebo v roce 1450 svázány v jeden svazek. Další svazky,
které by uváděly výběr berně pro období 1450-1526, se nedochovaly.
Z jiných početních knih rakovnických je nutno uvést radní knihy počtů. Jde tu o počty
radní z let 1474-1489 (rkp. č. 3), knihy obecních počtů pro léta 1515-1546 (rkp. č. 5a)
a konečně hlavní likvidační rejstřík městských počtů pro léta 1515-1531 (rkp. č. 130).32)
Věcná souvislost mezi všemi těmito knihami je velmi těsná; jde tu totiž o neúplnou řadu
městských počtů, spravovaných konšely v rámci jednoho roku a v rozmezí udávaných
let (rkp. č. 3 + 5a). Ve správě městských důchodů se střídali konšelé po měsíci, jak je
patrno z obou knih. V úvodních částech staršího rukopisu (č. 3) je vepsáno vždy jméno
purkmistra, za jehož úřadování byly městské počty vedeny; mladší kniha (rkp. č. 5a) má
naproti tomu vpisována do měsíčních odstavců vždy přímo jména konšelů. Zdá se, že
tyto rejstříky nebyly knihami manuálními, nýbrž knihami čistopisů, do nichž byly hlav‑
ní položky přepisovány buď z manuálních knih, nebo dílčích cedulí, které si vedl sám
úředník nad městským hospodářstvím během svého funkčního období. Schéma zápisů
v obou knihách je stejné. Nejprve je nadepsáno jméno konšela (nebo purkmistra), pak
následuje soupis příjmů (suscepta, percepta) s případným odkazem na jiný soupis (kni‑
31)Tamtéž, Rejstřík berně a královského úroku 1436-1449 (pozn. red.).
32)Tamtéž, Kniha příjmů a výdajů obce 1474-1489, 1515-1530; Rejstřík hlavních počtů 1515-1532 (pozn. red.).
128
hu berní); dále je uvedena druhá rubrika – výdajů (tradita), která bývá vždy obsažněj‑
ší. Nikde však nenajdeme výsledné součty jednotlivých položek. Vysvětlení nám podá
rozbor rukopisu č. 130 – výsledného likvidačního rejstříku, který se částečně dochoval
právě pro období vedené knihy obecních počtů (rkp. č. 5a). Vyúčtování bylo personální,
a to tak, že každý z úředníků obce podával počet sám za sebe a za své funkční období.
V rejstříku je pak u jména každého z dvanácti konšelů poznamenáno obvykle: Pan NN.
učiniv počet obci nic nezóstává ani obec jemu. Potom následují počty jednotlivých městských
úřadů, na nichž se také podíleli konšelé (počet solního obchodu, obecní dům, počet z obi‑
lovin, bílého piva, z výlovu rybníka, vyúčtování městských staveb apod.).
Po účetní stránce je tedy nutno považovat rukopis č. 130 za nejcennější v tom směru,
že nám ukazuje velmi jasně technické provedení městské účetní uzávěrky. Hospodářství
v té době neznalo ústřední pokladnu a nepočítalo perspektivně s rozsáhlými platy.
Nesměřovalo tedy nikdy k aktivnímu zůstatku v pokladně, nýbrž právě naopak se
snažilo přijaté zase vydat. Proto jsou tak četné různé půjčky na rozličné velké městské
a jiné podniky (stavby apod.), jejichž umořování se děje právě z průběžně přijímaných
peněz.
Knižní deperdita okresního archivu Rakovník do r. 1526
Na základě podaného popisu dochovaných rukopisů můžeme nyní přistoupit k zajiš‑
tění knižních deperdit z období do roku 1526. Podle už připomenuté práce J. Rennera
o dějinách archivu v Rakovníce můžeme předběžně očekávat, že ztráty městských knih
budou značné. Provedené šetření tuto zprávu potvrzuje.
Městské knihy byly v Rakovníce vedeny od roku 1384, jak o tom svědčí nejstarší měst‑
ská kniha (rkp. č. 1). Ta byla souvisle vedena zhruba do roku 1428, kdy mění svůj cha‑
rakter a jako kniha trestního soudnictví pokračuje od poloviny 15. století až do r. 1523.
Kromě trestních zápisů jsou tu různé pamětní zprávy apod. Tuto knihu vystřídala pak
jiná, nedochovaná kniha, jejíž název bychom mohli podle jejího pokračování (rkpsu č. 4)
rekonstruovat jako liber longus primus de fundamentis. Nedochovaná kniha měla stejný
obsah jako rkp. č. 4, tedy zápisy o převodech nemovitostí, dluzích apod. Zapisováno
do ní bylo zřejmě dodatečně, po projednání právního pořízení před městským soudem
v rozmezí let 1448-1454. Na rkp. č. 4 pak přímo navazuje radní kniha soudnictví spor‑
ného i nesporného, vedená od roku 1512 do roku 1563, s paralelními rukopisy: knihou
testamentů (1512-1572) a knihou ortelů (1521-1564).
Knihy městských financí mají však mezery větší. Z knih berních se dochoval podnes
pouze první svazek (rkp. č. 2), obsahující zápisy z let 1436-1449. Z některých zmínek
v ostatních rukopisech máme celkem bezpečně zjištěno, že podobné rejstříky byly vede‑
ny i v následujících letech. Můžeme tedy pro období 1450-1526 předpokládat asi 4-5 knih
městské lozunky [!]. Pokud pak jde o knihy obecních počtů, víme pouze o dvou ruko‑
pisech. Rkp. č. 3 obsahuje zápisy z let 1474-1489 a rkp. č. 5a je z let 1515-1546. Abychom
mohli zrekonstruovat řadu knih počtů, je nutno uvést přibližnou dobu vzniku těchto
písemností. Tou je nepochybně období husitského hnutí, kdy se dostává do popředí
městské správy purkmistr a obec se počíná konstituovat v samosprávný celek, vybavený
právem vedení městského hospodářství. K tomu dochází nejpravděpodobněji počátkem
30. let 15. stol. Můžeme tedy odhadnout ztrátu pro období před zavedením rukopisu č. 3
(tedy před r. 1474) zhruba na dva kusy vedených knih obecních počtů. Léta 1490-1541
byla vyplněna rovněž knihou počtů (asi jednou), která však propadla osudu ostatních
ztracených a zničených rakovnických knih.
129
Celkově můžeme tedy odhadnout počet ztracených městských pro období 1384-1526
na 8-9 kusů; počet zajisté velký, uvážíme-li, že dochovaných knih je dnes rovněž devět.
Je to tedy 50% ztráta nejstarších a velmi cenných dokumentů pro poznání vnitřního
a hospodářského života v menším komorním městě.
130
Jan Černý
Posudek Zikmunda
Wintra na Levého Dějiny
královského města
Rakovníka
V osobním fondu Zikmunda Wintra uloženém v rakovnickém okresním archivu se
nachází mezi odeslanou korespondencí Wintrův list adresovaný obecnímu zastupi‑
telstvu a radě města Rakovníka.I) Autor se v něm na žádost starosty Otomara Zákona
rozepisuje k tehdy ještě nepublikovanému rukopisu dějin Rakovníka, který sepsal
František Levý.II) Dopis pochází z 10. července roku 1884, což není pro kulturní dějiny
obce bezvýznamné datum. Téhož dne totiž Winter sepsal ještě další dva listy, v nichž se
loučí s městskou radou a obecním zastupitelstvem a definitivně oznamuje svůj odchod
z Rakovníka na místo profesora Akademického gymnázia do Prahy, kde měl nastoupit
v září téhož roku.III)
Winter byl na nové místo jmenován přesně o měsíc dříve – 10. června. Je zřejmé, že
minimálně od té doby se vypořádával se svými zdejšími závazky a připravoval se na
odchod. Zda ho rakovnický starosta o posudek požádal ještě v této době, dokud působil
Winter v Rakovníku a byl členem obecního zastupitelstva, nebo zda Winter plnil starší
slib, se pokusíme vystopovat níže. V každém případě mu rukopis F. Levého i samotný
autor byli známi a na počátku července 1884, kdy psal uvedený posudek, měl již názor
na tuto práci hotový.
Telegrafní úředník František Levý (1844-1920) se řadí do dlouhého zástupu auto‑
rů historických monografií českých měst, které hojně vycházely ve druhé polovině
19. a první pol. 20. století. Podle vlastních slov pomáhal v letech 1866-1869 pořádat
městský archiv jinému místnímu amatérskému pracovníkovi, Františku Hovorkovi
(1801‑1873).IV) V letech 1866-1876 publikoval Levý některé stati z dějin města v Památ‑
kách archeologických a místopisných a v této době sepisoval své životní dílo.V) Není
naším cílem zde Levého monografii hodnotit, zajímá nás především, jak byla přijímána
odbornými pracovníky.
Už v době svého odchodu do Prahy se Winter těšil v Rakovníku jisté úctě, která
postupně přerostla v nekritický obdiv. Město přijalo osobu svého bývalého profesora
jako vlastní neoddělitelnou ikonu, což výmluvně deklarovalo Wintrovými oslavami
I)
II)
III)
IV)
V)
SOkA Rakovník, Winter Zikmund – osobní fond, kart. č. 1, korespondence odeslaná. Kmenová část Wintrova osob‑
ního fondu je uložena v LA PNP v Praze.
Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896 (dále jen Levý).
SOkA Rakovník, Winter Zikmund – osobní fond, kart. č. 1, korespondence odeslaná. Oba listy edičně zpřístupnila
Brožová, Věra: Zikmund Winter (1846-1912). Rakovník 1991, s. 25-27.
Levý, předmluva, nestr.
Základní údaje o Františku Levém viz Soukup, Jan: František Levý, dějepisec města Rakovníka. VMS 10, 1920,
s. 39-45.
131
v roce 1937.VI) Ve slavnostním sborníku se tehdy rozepsali profesor Josef Koníček a Jan
Renner o vztahu mezi Wintrem a Františkem Levým. Renner nekriticky věří, že Winter
měl v úmyslu napsat dějiny města, avšak záhy se prý dozvěděl, že látku sbírá F. Levý.VII)
Winter tak podle Rennera upustil od svého záměru, stal se Levého rádcem a učinil vše
možné proto, aby dílo vyšlo. Druhý uvedený přispěvatel do zmíněného slavnostního
sborníku, Josef Koníček, líčí situaci střízlivěji. Jak uvádí, Levý předložil svůj spis městu
již v roce 1877.VIII) Koníček vycházel ze zápisů obecního zastupitelstva, kde se záležitost
projednávala na schůzi 18. května t. r.IX) Zastupitelstvo se usneslo, aby spis prozkoumali
dr. A. P. Trojan, dr. M. D. Štembera a knihovník Antonín Láska. O Wintrovi, který tehdy
ve městě působil už tři roky, zde není ani zmínka.
Záležitost se totiž odehrála v době, kdy Wintra ještě v Rakovníku pohlcovala kulturní
a spolková činnost. Jeho aktivity v místním archivu můžeme doložit až od roku 1880;
svou první historickou práci o městě napsal sice v roce 1878, nikoli však na základě stu‑
dia primárních pramenů.X) František Levý pracoval v archivu do roku 1869 a svou práci
sepisoval patrně od konce šedesátých do poloviny sedmdesátých let.XI) Spis dokončoval
v době, kdy už v Rakovníku nepůsobil, a veškerá tato činnost předcházela Wintrovým
zdejším badatelským aktivitám, což naznačuje i v citovaném životopisném článku Jan
Soukup.XII) Nejslavnější rakovnický profesor se tehdy ještě neprofiloval jako místní his‑
torik, a stěží tak mohl na Levého působit při sepisování dějin města.
Když Zikmund Winter začal studovat v rakovnickém archivu, byl Levého rukopis již
městu známý a kromě toho existovala série jeho studií otištěných především v Památ‑
kách archeologických a místopisných. Poté, co Levý předložil v roce 1877 svůj rukopis
městu, věc utichla a na přetřes se dostala až po sedmi letech – na schůzi obecního zastu‑
pitelstva 18. dubna 1884.XIII) Odtud vyplývá, že dílo bylo už dříve odevzdáno městu, ale
že pro svůj rozsah nemohlo být prozkoumáno. Dotaz ohledně Levého rukopisu vznesl
děkan Kuchynka s tím, že už před několika lety se na něj Levý obrátil o podporu vydání
práce nákladem obce. Kuchynka se tenkrát podivil nad velkým rozsahem a vyzval auto‑
ra ke značnému zkrácení. K tomu nabádal i na schůzi 18. dubna. Teprve nyní se do deba‑
ty vložil Winter a pronesl větu, kterou zčásti publikoval již Koníček: Není dnes v Čechách
větší obce, aby neměla svého dějepisu již vydaného, a navrhuji proto, aby dříve se dílo p. Levýho
prohlédlo a k tomu aby přibráni byli znalci i mimo zastupitelstva.XIV)
Není známo, zda se před schůzí Kuchynka s Wintrem domluvili na společném postu‑
pu, aby práci prosadili, jak to tvrdí Josef Koníček. V zásadě však každý prosazoval něco
jiného. Kuchynka výslovně apeloval na nutnost značného zkrácení. Teprve pak vystou‑
pil Winter, nutnosti zkrácení se diplomaticky vyhnul a apeloval na prostudování práce.
Z toho je patrné, že společný postup dohodnutý neměli. Winter s Levého prací tehdy
VI) K tomu Brožová, Věra: Zikmund Winter a jeho rakovnický kult. Dějiny a současnost 16, 1994, 5, s. 31-35.
VII) Renner, Jan: Zikmund Winter a rakovnický archiv. In: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník 1937, zvl. s. 129.
VIII) Koníček, Josef: Rakovník za pobytu Wintrova. In: Zikmund Winter a Rakovník. Rakovník 1937, zvl. s. 40-41.
IX) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1874-1881, zápis z 18. 5. 1877.
X)
Görtler, Miroslav: Počátek Wintrova archivního studia. VMS 33, 1948, s. 73-76.
XI)Že spis byl v sedmdesátých letech již napsaný, svědčí i Levého slova v předmluvě knihy: Pokračuje v předsevzatém úmyslu uveřejnil jsem v l. 1866-72 v Památkách archeologických některé zkrácené výňatky ze spisu, kterýž
pro nedostatek nákladu teprve nyní dočkal se světla božího.
XII) Soukup, s. 41.
XIII) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1881-1886, zápis z 18. 4. 1884;
Koníček, s. 41, mylně pokládá schůzi na 19. dubna.
XIV) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1881-1886, zápis z 18. 4. 1884;
Koníček, s. 41.
132
ještě příliš seznámen nebyl a do té doby se v její prospěch neangažoval. O tom svědčí
i krátkost Wintrova vystoupení, pokud se můžeme spolehnout na citovaný zápis v pro‑
tokolu, v němž se k Levého monografii nevyjádřil konkrétněji. Veškerá Wintrova ini‑
ciativa v záležitosti Levého dějin Rakovníka se tak datuje do dubna až července roku
1884. Tehdy byl patrně pod vlivem svého vystoupení na schůzi zastupitelstva 18. dubna
pověřen, aby monografii prohlédl a sepsal o ní zprávu. Dílo teprve nyní prostudoval
a zprávu o něm odevzdal spolu s oznámením o svém odchodu z města a s rezignací na
místo obecního zastupitele.
Přestože byl posudek napsán a Winter práci doporučil k tisku, čekaly dějiny
Rakovníka na své vydání ještě dalších 12 let. Winter se pak v Rakovníku již neangažoval
a do města zavítal pouze výjimečně. Vydání už mohl stěží nějak ovlivnit. Koníčkova
věta, že ve schůzi 19. [sic] dubna 1884 se [Winter] zasadil o to, aby město vydalo Dějiny král.
města Rakovníka, napsané Frant. Levým,XV) se tak jeví jako přehnaná. Rukopis F. Levého
ležel v šuplíku celkem zhruba pětadvacet let, tedy jedno čtvrtstoletí. Zbývá pak otázka,
jak vypadal v letech sedmdesátých a jak se lišil od konečné verze, která šla do tisku. Ta
se dochovala v rakovnickém archivu a je uložena v Levého osobním fondu.XVI) Wintrův
posudek je jediným pramenem, který zachycuje stav práce v roce 1884 a umožňuje zjistit,
zda Levý přijal jeho kritické připomínky.
Porovnáme-li rukopis s tiskem, lze konstatovat, že právě tato verze je konečná a bylo
jí použito pro sazbu. Červeným inkoustem tu jsou dokonce u některých odstavců
poznámky, jakým písmem mají být vysázeny, a navíc je jím učiněno nejnovější strán‑
kování. V něčem se však rukopis liší, a to v předmluvě. Levý ji v tisku datoval 7. ledna
1896, rukopis má mírně odlišnou verzi z 27. ledna 1892. Můžeme přijmout tezi, že právě
z roku 1892 pochází definitivní verze Levého rukopisu, který od doby Wintrova posud‑
ku doznal nemalých změn. Předmluva, nové stránkování a poznámky k tisku byly snad
jedněmi z posledních záležitostí, které Levý připravoval. Autor tak měl několik dalších
let na úpravy.
Dochovaný rukopis dějin Rakovníka obsahuje trojí paginaci, přičemž nejstarší z nich
je zjevně z doby, kdy spis Winter prohlížel. I to dokládá, že Levý po roce 1884 učinil
v práci mnoho změn. Nejvíce byl Winter kritický k poslední části knihy, týkající se
19. století. Je patrné, že autor také tuto část nejvíce přepisoval a použil k tomu nové archy
papíru, které tak Winter předtím neměl v ruce. Na základě Wintrova doporučení vypus‑
til některé části, vynechal přehnaná hodnocení řady osobností, stanovy hospodářského
spolku či seznam jmen ochotníků. Různé životopisné údaje, které Winter kritizoval pro
jejich rozsah, zkrátil a dal do poznámek (např. V. Kropáček). Ve starších partiích na
Wintrovu radu více pracoval s petitem (jména rychtářů, hejtmanů, měšťanských rodů
atp.). Upravil hodnocení Ondřeje Pekařovic, rakovnické osobnosti 16. století, jehož kla‑
dy sice ponechal, ale přesně podle slov recenzenta doplnil i zápory (viz níže editovaný
text).
Wintrův posudek není rozhodně komplexním rozborem Levého práce. Jde spíše
o pár stylizovaných poznámek týkajících se několika konkrétních jevů. Je patrné, že
Winter jej psal v rychlosti a pozastavil se jen nad některými jednotlivostmi. Uplatňuje tu
pohled školeného historika a začínajícího vědce, který kriticky přistupuje k dílu sepsané‑
mu z pozice vlasteneckého historismu. Winter však neměl zájem a úmysl Levého práci
zbytečně kritizovat, a tím znemožňovat její vydání. Nevadilo mu, že kniha nemá žádné
XV) Koníček, s. 40.
XVI) SOkA Rakovník, Levý František – osobní fond, 1 kart.
133
závěrečné hodnocení, v podstatě je ustřižena bez konce. Nepožadoval například rejs‑
tříky, podrobný obsah či jiný orientační aparát, který je pro práci obdobného rozsahu
nezbytný, ač v té době v regionálních monografiích ne zcela obvyklý. Přehlížel také četné
chyby v latinských slovech (ač všeobecně vytýkal mluvnické a pravopisné nedostatky),
které nakonec tiskové podobě vytkla odborná recenze. Nejvíce jej zaujalo století šestnác‑
té, jež měl také on sám nejlépe prostudované z pramenů, a devatenácté, představující
tehdy současnost. V závěru listu prosí, aby se práce vytiskla.
Posudek přečetl Zikmund Winter na zasedání městské rady 25. července 1884. Rada
jen lakonicky záležitost vzala na vědomí a list založila. Hned poté podal na téže schůzi
Winter rezignaci na profesorské místo (reálka tehdy ještě nebyla státní).XVII) Na zastupi‑
telstvu se posudek neprojednával, jen se přijala Wintrova rezignace na místo zastupi‑
tele, a to až 19. listopadu, kdy už bývalý rakovnický profesor působil v Praze.XVIII) Tím
Wintrova úloha v prosazování vydání Levého Dějin královského města Rakovníka skon‑
čila. S knihou nemohl být zcela spokojený, obsahuje spoustu nedostatků, které Winter,
tehdy už obeznalý z částí místních pramenů, nemohl přehlédnout. To už je tématem pro
samostatnou studii. V jaké podobě měl však rukopis před sebou, již nezjistíme, avšak je
patrné, že jeho poslední verzi z devadesátých let můžeme považovat za kvalitnější a ve
smyslu Wintrových námětů za vylepšenou.
Levého kniha vyšla až v roce 1896 a všimly si jí odborné recenze, z nichž nejvíce
relevantní je od Antonína Truhláře v Časopisu Muzea Království českého.XIX) Truhlář
Levého chválí za píli, střízlivost, práci s prameny a za celkovou vyváženost textu. Jak
uvedeno, kritizuje nedostatky v latinských slovech, které vidí spíše v tiskových chybách.
Dále správně poukazuje na chybějící rejstřík a na jen stručný obsah. Celkové hodnoce‑
ní tak vyznívá pozitivně. Tehdy již všeobecně uznávaný Zikmund Winter se rozepsal
o Levého práci v Památkách archeologických a místopisných,XX) kde autora samozřejmě
velmi chválí. Vyzdvihuje a obhajuje jeho kapitoly o 19. století, čímž vlastně ve srovnání
s posudkem z r. 1884 uznává Levého úpravy této části knihy. Poukazuje na objektivitu,
ale také na některé chybné přepisy osobních jmen a tiskové chyby a pak na některé věcné
nedostatky. Souhlasí s A. Truhlářem v záležitosti některých špatně psaných latinských
slov. Levého Dějin si také všiml časopis Český lid, avšak zde jde pouze o stručnou ano‑
taci a nekritické doporučení.XXI)
Co bylo v roce 1896 pravou pohnutkou k vydání práce, jsem prozatím nezjistil. Knihu
se uvolil vydat rakovnický tiskař Josef Novotný, který byl tehdy členem městské rady.
Projekt podpořilo obecní zastupitelstvo a zaplatilo Novotnému její vydání částkou 450
zlatých, i když se vyskytovaly určité problémy s objemem svazku.XXII) Levý poděkoval
městu za podporu a obecní zastupitelstvo také vyjádřilo autorovi poděkování, že dějiny
obce zpracoval.XXIII) Kniha je dodnes jediným souborným publikovaným dílem o ději‑
nách Rakovníka. Když práce vyšla, město ji Wintrovi zaslalo a ten poděkoval vřelým lis‑
XVII) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí městské rady 1882-1884, zápis z 25. 7. 1884.
XVIII)Tamtéž, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1881-1886, zápis z 19. 11. 1884.
XIX) ČČM 70, 1896, s. 322-324.
XX) PAM 17, 1896, s. 271.
XXI) ČL 6, 1897, s. 102.
XXII) Josef Novotný původně slíbil, že knihu vydá za 300 zl., avšak počítal tehdy s 20 tiskovými archy (zde se
řídil podle Wintrova odhadu v jeho posudku). Archů však nakonec bylo přes 30, a tak Novotný požádal
zastupitelstvo na schůzi 8. června 1896 o navýšení o 150 zl. To bylo přijato (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1892-1896, zápis z 8. 6. 1896).
XXIII)SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva 1892-1896, zápis z 8. 6. 1896;
tamtéž, Zápisy ze schůzí městské rady 1895-1899, zápis z 22. 4. 1896.
134
tem ze 16. května 1896, který otiskujeme v závěru naší edice. Knihu pak Winter podpořil
v pochvalné recenzi; na jejím hodnocení se mohl domluvit s A. Truhlářem, jenž sepsal
pozitivní posudek v Časopisu Muzea. Posudek měl totiž do tohoto periodika sepsat
Winter sám, jak uvádí ve zmíněném děkovném dopisu městské radě.
Závěrem lze konstatovat, že Zikmund Winter sice Levého práci podpořil, avšak nelze
tvrdit, že prosadil její vydání. Byl prakticky jediným rakovnickým obyvatelem, který byl
schopen práci přečíst a zaujmout k ní odborné kritické stanovisko, i když spíše tezovité
a taktické než komplexní a nezúčastněné. Stalo se tak na přelomu jara a léta 1884, nikdy
předtím ani poté se ve věci výrazně neangažoval, aspoň o tom nemáme zprávy. Dosud
uváděné jeho zásluhy na Levého dějinách města se zdají být přehnané. František Levý,
který text v průběhu let upravoval, pouze zapracoval některé Wintrovy připomínky,
především pro období 19. století. Práce ležela bez povšimnutí po roce 1877 až do r. 1884
a poté dalších 12 let, kdy už Winter působil v Praze a pracoval na svých významných
studiích. Do života v Rakovníku již prakticky nezasahoval a město ani nenavštěvoval.
Celý příběh okolo vydání Dějin královského města Rakovníka ukazuje na silný
Wintrův kult ve městě, který přirozeně zastínil mnohou skutečnost. Význam jeho osob‑
nosti se nepokusil kriticky uchopit ani nejvýraznější badatel v rakovnickém archivu po
Levém a Wintrovi, místní archivář Jan Renner, který jinak mohutné Wintrovy oslavy
r. 1937 nehodnotil nijak pozitivně.XXIV)
Úvodní stránky Levého Dějin královského města Rakovníka
XXIV)Černý, Jan: Jan Renner (1869-1959). Rakovník 1999, zvl. s. 75.
135
Edice Wintrova posudku a děkovného dopisu1)
Slavnému obecnímu zastupitelstvu, slavné městské radě král. města Rakovníka!
Byv k tomu panem purkmistrem vyzván, abych prohlédl monografii pana Levého
o Rakovníku, učinil uctivě podepsaný tak a tímto listem podává o té práci poctivě svůj
soud.
Kniha páně Levého je tisku schopna a vyhovuje obzvláště ve starších partiích všem
přísnějším požadavkům vědy historické.
Na příslušných místech upozornil podepsaný pana spisovatele na některé nepatrné
omyly, jež snadno napraviti, a mimo to snažil se podepsaný, co by bylo zbytečným,
vymýtiti. Celkem však nutno přiznati se, že až do nové doby sotva lze co s prospěchem
zkracovati. Jsou to vesměs data historická, jichž vynechání bylo by – byť ne všude – přec
se škodou. V té příčině radím jen k těmto zkraceninám a opravám:
Hned v předmluvě vypustiž se dlouhý životopis Hovorkův. Tu lze přestati na něko‑
liku upřímných slovech.
Str. 12 na místě mizerného překladu nejdůležitějšího rakovnického mandátu a privi‑
leje budiž podán u vypracování stručně obsah téhož privilegia a vzadu v knize anebo
pod čarou budiž vytištěn latinský originál tiskem co možná nejdrobnějším.2)
V celé první partii vleče se trochu vážnější omyl, do něhož upadli už naši rakovničtí
předkové sami a po nich pan spisovatel. Oba totiž mají zato, že Rakovník býval ode dáv‑
na město královské, a to není pravda. Rakovník byl město „hradecké“, náležel k hrádku
Křivoklátu, byl až po rok 1588 robotný. To se musí opraviti.
Str. 18, 19, 22, v nichž se jedná o Rakovníku jenom maloučko, mohou se bez ublížení
věci zkrátiti. Totéž lze říci mnohem stručněji.
Str. 34-41 musí se tisknouti velice drobně, aby kniha příliš nevzrostla.3)
Taktéž str. 45, kde jsou jména všech rychtářů, a str. 63-104, kde jsou jména rodů měst‑
ských, buďtež tisknuty droboučce, podřízeně.4)
Druhá část knihy p. Levého (od r. 1471-1620) je velice podařená. Té přísluší plná
chvála. V ní bylo by nesvědomito zkracovati chtíti. Tu a tam podává podepsaný panu
Levému některou radu, ale na věci nemění nic. Žádá zase jen, aby houf jmen, kdekoli
přijde, byl tištěn drobně.
Seznam hejtmanů krajských dá se zkrátiti. Často byla totiž tatáž osoba hejtmanem
jmenována a pan Levý pokaždé uvádí celý její dlouhý urozený titul. To je luxus drahý.
Stačí říci jméno a příjmení a dost.
Taktéž rodiny od str. 220-298 buďtež tištěny jen jako věc podřízená.5) Tu a tam by
mohl pan spisovatel zkrátiti sám několik těch prázdných frází, často stejně se opakují‑
1) Při tvorbě edice byla použita obecná pravidla shrnutá v publikaci Šťovíček, Ivan a kol.: Zásady vydávání historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha 2002, zvl. s. 53-57. Editované texty mají původní
odstavce. Veškerý poznámkový aparát pochází od vydavatele. Odkaz Levý (c. d.) se týká tištěné publikace,
nikoli jejího rukopisu.
2) Levý, s. 8-9. Jde o nejstarší dochované rakovnické privilegium vydané kanceláří Jana Lucemburského r. 1319.
Levý tu nakonec podle Wintrovy připomínky vydal jen latinský přepis (Srv. CIM II, Praha 1895, s. 181-183,
č. 107).
3) Levý, s. 25-32. Stránky obsahují nejstarší rakovnickou topografii, která byla vytištěna petitem.
4) Levý, s. 37, 52-65. Jména rychtářů a nejstarší rody jsou tištěny petitem. Následuje kapitola týkající se okolí
města. Těchto pasáží si Wintrova kritika nevšimla, ač jsou nakonec také tištěny drobným písmem. Je možné,
že rukopis v roce 1884 kapitoly k okolí města neobsahoval.
5) Levý, s. 197-248. Měšťanské rodiny jsou na Wintrovu radu tištěny petitem. Od s. 192 uvádí Levý v knize jména
rakovnických kantorů, a to také drobným písmem.
136
cích, že ten onen velice obci sloužil, že ten onen měl nesmírné zásluhy atd. To jsou fráze
hluché, poněvadž se nedá nic určitého říci. Stačí, když p. spisovatel řekne, že tu ta ona
osoba byla, že volena byla mezi konšely a dost. Obzvláště u pana Ondřeje Pekařovic je
těmi dobrými vlastnostmi drobet plýtváno. Pan Ondřej byl rozpustilý člověk, řezal pra‑
sátkům ocasy a soudil se po celý život pro urážky na cti. Ještě po smrti musila se žena
jeho souditi o něho. Pan spisovatel ho chválí. Já nevím proč a zač. Tedy v těch frázích
trochu prosím střídmosti!6)
Jináče jest právě tato snůška jmen velice záslužná a mozolná. Historikům bude právě
tato částka velice vděčnou, proto ať zůstane.
Ani v třetí částce přítomného díla (1620-1800) nelze nic vypouštěti. Drobně buďtež
zase tisknuta data podřízená, kupříkladu jména hejtmanů str. 371, 372, 373, taktéž data
o záduší a jména rodů.7)
Ve čtvrtém oddílu od r. 1800 dá se však vyloučiti leccos. Předkem vyloučeny buďtež
všecky fráze, jimiž ta nebo jiná osoba příliš pochlebně se vychvaluje. Za druhé svrcho‑
vaně nutno jest, aby všecky životopisy dosud žijících mužů anebo nedávno zhynulých
načisto se vynechaly. Ani jedna z osob, o nichž tento oddíl jedná, nenáleží docela historii;
chvála a sláva mnohé osoby je mezi námi žijícími velice sporná a leckde jest i nepravdi‑
vá. Co jsem tu přetrhal, prosím, aby zůstalo přetrženo, ať se líbí, nebo ne. Ba žádal bych,
aby se panu spisovateli přísně uložilo, aby v tomto oddílu sám vynechal všecka drobněj‑
ší tu a tam vtrousená slůvka pochvalná a kadidelná8). Ať pan spisovatel v té části, která
jest nejchoulostivější, podrží jen holé faktum a holé jméno – a nic více. Ve slavnostním
spisu lze kaditi, v historii nové a přítomné to nejde.
Na str. 442 nestojí sjezd studentského spolku za tolik řečí.
Str. 451 – děkana Stanglera boj s pobožnými dámami budiž taky vyloučen ze spisu.9)
Str. 471 – ať zůstanou jména prvního10) obecního zastupitelstva r. 1864. Ostatních
všech zastupitelů jména po tom roce až do dneška buďtež vynechána. Jsou to holá jména
a činnost těch pánů nenáleží ještě historii, poněvadž jsou nám příliš blízcí.11)
Str. 475 je psáno, že „přenáhlením stal se Herbst čestným členem našeho města“. Ten
celý odstavec ať se raději vynechá. To ať posoudí historik nějaký jinačí, jenž po nás přijde
za sto let a bude míti střízlivé oko. Nám by zpráva o Herbstovi působila posměšky.12)
Str. 480 – kus stanov hospodářského spolku budiž jakožto zbytečnost vynechán.13)
O výtečných přednáškách pana Červeného a o „výhodách stolice hospodářské při
zdejší reálce“ nemělo by se mluviti mnoho, neřkuli14) dvakráte na str. 481 a str. 529. Stačí
jediná střízlivá zmínka.15)
6) Levý, s. 216-217. Povahové rysy Ondřeje Pekařovic doplnil Levý podle Wintrových instrukcí.
7) Levý, s. 342-343. Jména hejtmanů byla vytištěna drobným písmem.
8) Pochlebná, lichotivá.
9)Tyto dvě Wintrovy připomínky, zdá se, F. Levý respektoval a původní pasáže zkrátil nebo vypustil.
10)Slovo prvního podtrženo autorem.
11)Levý, s. 449-450. Levý ponechal v tisku jména prvního obecního zastupitelstva a doplnil jména tehdy součas‑
ných zastupitelů, zvolených v roce 1895 (vše petitem). Vyjmenovává však radní v letech 1867-1890.
12)Příslušnou pasáž o Herbstovi jsem nenalezl.
13)Patrně se Wintrova slova týkají pasáže otištěné pak na s. 454. Stanovy se zde nenacházejí. Je zde pouze uvede‑
no, že byly stvrzeny místodržitelstvím.
14)Následuje škrtnuté slovo nikdy.
15)Antonína Červeného, prvního samostatného učitele hospodářství na reálce, jmenuje Levý v tisku na s. 476.
Na s. 472 se v odstavcích týkajících se reálky mluví obecně o tom, že se tu vyučovalo hospodářství. Wintrova
připomínka je zde tak zakomponována.
137
Právě tak na str. 485 a 544 nemělo by se mnoho mluviti o „Oulu“. Requiescat in
pace.16)
Nejnutnější však zdá se mi býti tahle následující změna: Zpráva o „reálné škole“ obsa‑
huje plně 32 půlarchů. A přec není v ní nic nového. Je to holý opis článků, které už nákla‑
dem zdejší obce vytištěny byly v programech reálních. Nač to tisknout znova a s nákla‑
dem? Proto navrhuji, poněvadž v takovém spise přec o reálce něco říci se musí, aby pan
spisovatel z 32 půlarchů udělal samostatný17) extrakt na pěti nebo šesti půlarších a toho,
kdo bude chtěti zvěděti podrobnosti, aby odkázal k programům reálním.18)
Zdali na str. 533 má býti celá číselná tabulka spořitelny zdejší od r. 1863-1882, ať roz‑
soudí slavná rada sama. Já nevím.19)
Na str. 537 a 536 musí se vynechati ta zbytečná halda holých jmen všech ochotníků
a ochotnic divadelních.20)
Na str. 537 životopis básníka Kropáčka nebudiž vynechán, ale hodně zkrácen.21)
Nakonec nutno vyznati, že celým dílem tu a tam troušeno chybami mluvnickými
i pravopisnými. To se musí22) napraviti. Ale varoval bych, aby pro těch několik chyb,
které každá slušná tiskárna opraví sama, mělo dobré historické toto dílo býti zavrho‑
váno. Byla by to úzkoprsost. Podle mého – ovšem jen přibližného – počítání bude míti
kniha p. Levého 20 archů tiskových. Pan Levý píše literami velice velikými a mnohý půl‑
arch jest popsán toliko na jedné straně a konečně moje rady a zkratky také něco uberou.
Nebude tedy náklad tak veliký, aby město, spořitelna, okres nemohly ho s nepatrnou
obětí unésti. Oběť to ovšem bude a zůstane, ale bude to oběť čestná.
Já podepsaný prosím, aby přítomné dílo do tisku se dalo, poněvadž toho zasluhuje
předem plnou měrou sám staroslavný Rakovník, aby měl už jedenkráte svou monogra‑
fii, když ji mají města méně důležitá, a pak toho zasluhuje plnou měrou městský synek
rakovnický, aby jeho mozolná a dobrá práce, kterou podnikl na oslavu svého rodiště,
byla podporována co nejupřímněji.
V Rakovníce 10. července 1884.
Dr. Sigmund Winter
profesor a člen obecního zastupitelstva
Slavné městské radě královského města Rakovníka!
Obdržev z nenadání dar od slavné městské rady, neváhám ani okamžik a hned píši
z příjemného překvapení svoje vroucí poděkování s přáním, aby za mne Pánbůh Vám
všem zaplatil na Vašem zdraví, na zdaru Vašich dětí, na zdaru Vašeho staroslavného
města, o jehož pokroku moderním pořád slyšíme lepší a lepší zprávy, a sice tak rychlé
zprávy, že můj článek v monumentálním díle Ottově „Čechy“ už už je zase zastaralý.23)
16)Oul je jen stručně jmenován na s. 407 a 487.
17)Slovo samostatný podtrženo autorem.
18)Levý, s. 468-476. Pasáže týkající se reálky patrně Levý dosti krátil. Přesto však v knize představují obsáhlejší
část. V době, kdy Winter psal posudek, právě vycházel sborník k 50. výročí založení reálky (1833-1883) a Win‑
ter zde publikoval studii O rozvoji školství rakovnického. In: Slavnostní spis na paměť padesátiletého trvání vyšších
reálných škol v Rakovníku. Rakovník, rok vyd. neuveden, s. 5-57.
19)Levý, s. 480. Tabulku Levý v knize ponechal, navíc ji rozšířil do roku 1894.
20)Levý, s. 481-482. Pasáže týkající se ochotníků výčet jmen neobsahují.
21)Kropáčkův životopis je velmi stručný a nachází se v pozn. na s. 482.
22)Slovo musí podtrženo autorem.
23)Winter, Zikmund: Král. město Rakovník. In: Čechy. Díl XI. Praha, J. Otto 1903, s. 12-31. Wintrův populární text
v této velké vlastivědné práci pochází z poloviny 90. let 19. století.
138
Kniha Levého, věrného rodáka Vašeho, je velice pěkná, bude sloužit ke cti jemu i měs‑
tu i Vám, kteří jste publikaci podporovati neváhali. Vzbudila zaslouženou pozornost
odborných kruhů a byl jsem už před nedělemi vyzván, abych o ní pojednal kriticky
v Časopise Českého muzea, což se podle spravedlivé zásluhy stane na pochvalu spi‑
sovatele i Vás podporovatelův. Nevím, že by které město mělo na ten čas důkladnější
monografie.
Děkuji také za krásný a lichotný přípis, jímž dar Vašich Slovutností byl tak srdečně
provozen, smím říci bez přetvářky, že na těch deset let, nejlepších svých let v životě,
v královském Rakovníce strávených, vzpomínám často a rád, i s opravdovým pohnu‑
tím.
Přeju ještě jednou Slavné městské radě na její pokročilé dráze zdar a plné štěstí.
S hlubokou uctivostí vděčný sluha dr. Zikmund Winter24)
V Praze 16. máje 1896
24)K odlišným variantám Wintrova podpisu viz Görtler, Miroslav: K otázce Wintrova podpisu. SSH 8, 1973,
s. 233‑237.
139
Závěr Wintrova posudku (SOkA Rakovník)
140
Marie Brožová – Jan Černý
Soupis bibliografických
záznamů regionální
knihovny Státního
okresního archivu
v Rakovníku
(4. část, T-Ž + přírůstky v letech 2002-2005)
-Tabulky ku proměňování starých měr a vah v míru a váhu metrickou, jakož i vypočítávání cen
obou. Rakovník, vyd. J. V. Donda 1876, 32 s.
-Tamarka. Měsíčník pro celou rodinu. Rakovník, vyd. Hana Prokopová 1995.
-Teicherová, Milada: Rakovnická opera. Diplomová práce Pedagogické fakulty Jihočeské univer‑
zity Č. Budějovice 1971, 58 s.
-Tematický plán 1977-1980. Rakovník, Socialistická akademie a OKS, rok vyd. neuveden, 61 s.
-Tematický plán. Socialistická akademie ČSSR. Rakovník, Socialistická akademie a OKS 1984,
23 s.
-Tematický plán. Socialistická akademie ČSR Rakovník, Socialistická akademie a OKS, rok vyd.
neuveden, 34 s.
-Těžební a výrobní společnost SPONGILIT PP, s. r. o. Hředle č. 22, okr. Rakovník. Rakovník,
Spongilit, rok vyd. neuveden, dvoulist + 10 s. fot. příl.
-Tichý, Stanislav: 80 let Louny-Rakovník. Železnice. Mutějovice, ZV ROH a vedení žel. stanice
1984, 8 s.
-TJ Tatran Rako Rakovník. 60 let. 1943-2003. Rakovník, TJ Tatran 2003, 112 s.
-TJ Zátiší Rakovník – fotbalový oddíl. 24 let 1973-1997. Rakovník, nákladem vlastním 1997, nestr.
-TJ Zátiší Rakovník – oddíl kopané. Rakovník, TJ Rakovník 1989, nestr.
-Tolar, J.: Náhrada škody způsobené zvěří. Separátní otisk z RN 1936. Rakovník, Myslivecký spo‑
lek 1936, 15 s.
-Tománek, Vladimír: Středočeské lupky. Kladno, Kladenské doly, n. p. 1953, 123 s.
-Tonner, Emanuel: Státní dráha z Rakovníka do Protivína. Praha, nákladem vlastním 1875, 25 s.
-Topol, Josef: Husova pouť. Krakovec 6. červenec 1989, 6. červenec 1999. Vydáno ku příležitosti
10. výročí památné Husovy pouti. Místo vydání neuvedeno, vyd. Z. Šíma a P. Mach 1999, 5 s.
-TOS Rakovník. 1909-1966. Praha, Krajské osvětové středisko 1966, nestr.
-TOS Rakovník. Specializovaný závod pro výrobu hydraulických lisů na plastické hmoty. Praha,
Orbis, rok vyd. neuveden, nestr.
-TOS Rakovník, národní podnik, 1909-1959. 50 let úspěšné práce ve výrobě hydraulických strojů
a zařízení. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr.
-Trejbal, Václav: Naše zlatonosná Mže. Zvláštní otisk z RN. Rakovník, ČSPO 1939, 12 s.
-Trejbal, Václav: Žihelské žulové balvany. Žatec, České muzeum v Žatci 1933, 13 s.
-Trojan, Pravoslav Alois: Mým voličům a krajanům i všem Čechům o návrzích prince z Liechten‑
steinu a JUDra Josefa Herolda a jejich soudruhův na změnu říš. zákona o vyučování ve školách
141
obecných s náčrty o politické situaci a poměrech na radě říšské. Praha, nákladem vlastním 1888,
23 s.
-Turnaj přípravek. Hokejový oddíl Lokomotiva Rakovník. Rakovník, TJ Lokomotiva 1987, nestr.
-Týden dětské knihy. Okres Rakovník - březen 1988. Rakovník, Okresní knihovna v Rakovníku
1988, nestr.
-Typolt, Václav: Kostel v Řevničově. Nákladem vlastním a Karla Ibla z Kroučové, rok vyd. neuve‑
den, 11 s.
-Typolt, Václav: Lidová škola hospodářská v Řevničově. Zvláštní otisk z Československého země‑
dělce. Praha, Novina 1932, 16 s.
-Typolt, Václav: Ochrana majetku v Řevničově proti ohni II. Praha, Novina 1938, 4 s.
-Typolt, Václav: Řevničov při odboji za naše osvobození. Řevničov, nákladem vlastním 1931, 8 s.
-Typolt, Václav: Řevničovská pošta. Řevničov, nákladem vlastním 1930, 18 s.
-Typolt, Václav: Řevničovský rodák. Řevničov, nákladem vlastním 1933, 7 s.
-Typolt, Václav: Stručné dějiny Řevničova. Otisk z Věstníku Československé akademie zeměděl‑
ské, roč.13, Praha, Novina 1938, 8 s.
-Týřov-Skryje. Třídenní vlastivědný výlet. Praha, Městská stanice mladých turistů, rok vyd. neu‑
veden, 26 s.
-Týřovská, B. V.: Sny mládí a žaly života. Rakovník, K. Veselý 1919, 60 s.
- Účetní závěrka. Účetní zpráva za období od 1. října 1914 do 30. září 1915. Rakovník, Všeobecné
konsumní a úsporné družstvo 1915, 59 s.
- Účetní zpráva Okresní záložny hospodářské v Rakovníku za správní rok 1935. Rakovník, Okresní
záložna hospodářská v Rakovníku 1936, s. 64.
- Účetní zpráva Okresní záložny hospodářské v Rakovníku za správní rok 1936. Rakovník, Okresní
záložna hospodářská v Rakovníku 1937, s. 64.
- Údolní přehrada na Klíčavě u Zbečna. Vodoprávní a vyvlastňovací výměr. Rakovník, ONV 1948,
54 s.
- Úkol 2. roku 3. 5LP [pětiletého plánu] skončit se zbytečným hynutím selat! Rakovník, OV KSČ
a ONV 1962, nestr.
- Úkoly a cíle Jednotného systému branné výchovy obyvatelstva v okrese Rakovník. Rakovník,
Okresní pedagogické středisko v Rakovníku 1972, nestr.
- Úkoly národních výborů v oblasti sociální politiky. Návrh pro plenární zasedání ONV v Rakov‑
níku dne 25. června 1974. Rakovník, ONV 1974, 25 s.
- Úkoly Středočeského kraje ve III. pětiletce. Názorný materiál. Praha, KV KSČ 1961, nestr.
-Uldrych, Aleš: Novo-strašecké pověsti a balady. Nové Strašecí 1944, 93 s., kopie strojopisu.
-Vácha, Vladimír: Vladimír Vácha. Vystavené obrazy z let 1960-1964. Vydání neuvedeno, dvou‑
list.
- Únor 1948. Únor 1973. 25 let budování socialismu v ČSSR, 25 let rozvoje a výstavby města. Nové
Strašecí, MěNV 1973, 20 s.
- Únor 1948-1978 a lidové milice. Rakovník, OV KSČ 1978, 40 s.
- Die Urgeschichte und die Geschichte von Kolleschowitz. Warnsdorf, Opitz 1909, 40 s.
- Úřední list C. k. okresního hejtmanství v Rakovníku. Rakovník, vydavatel neuveden 1873-1879,
1882, 1883, 1886-1888.
-Usnesení okresní konference Komunistické strany Československa v Rakovníku konané dne
14. a 15. 4. 1973. Rakovník, OV KSČ 1973, 21 s.
-Usnesení z okresní konference KSČ v Rakovníku konané dne 9. a 10. března 1968. Rakovník,
vydavatel neuveden 1968, 11 s.
- Úspěch. Magazín snaživých. Praha, Jaroslav Veverka 1935.
- Územní organizace odborné správy lesů v okrese Rakovník 1966. Rakovník, vydavatel neuveden
1966, 17 s.
- Územní plán rajonu Křivoklátsko. 3 sv., Praha, Terplan 1972-1973, nestr.
-Václav Jan Sommerschuh a jeho dílna. Sto let keramické výroby pro architekturu v Rakovníku.
Rakovník, OMG 1983, nestr.
142
-Vachtl, Josef: Geologické sbírky. 1. průvodce sbírkami Městského musea v Rakovníce (Stará poš‑
ta). Rakovník, MS 1940, 16 s.
-Vachtl, Josef: Geologický vývoj Rakovnicka. Přednáška proslovená na schůzce krajanů z Rakov‑
nicka a Křivoklátska v Praze 2. února 1938. Rakovník, vydavatel neuveden 1938, 22 s.
-Vachtl, Josef: Křídové jíly na návrší u Kounova. Rakovník, vydavatel neuveden 1948, 63 s.
-Vachtl, Josef: Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě. 1. část. Okolí Měcholup,
Třeskonic, Markvarce, Domoušic a Kounova v západních Čechách. Praha, Vědecko-technické
nakladatelství 1950, 72 s.
-Vachtl, Josef: Nález třetihorní flory na Rakovnicku. Zvláštní otisk z VMS, Rakovník 1935, 6 s.
-Vachtl, Josef: Paleontolog Celda Klouček. Zvláštní otisk z RN, Rakovník 1935.
-Vachtl, Bohumil: Rakovnická pánev. Geologické poměry západní části rakovnické pánve. Vydání
neuvedeno [1952], nestr.
-Vachtl, Josef: Rakovnicko-křivoklátský kraj po stránce geologické. Zvláštní otisk z VMS, Rakovník
1939, 9 s.
-Vachtl, Josef: Terasy Rakovnického potoka mezi Rakovníkem a Křivoklátem. Zvláštní otisk ze
Sborníku Československé společnosti zeměpisné, roč. 41, 1935, s. 141-145.
-Vachtl, Josef: Vojtěch Smetana. Praha, Státní geologický ústav 1948, 244 s.
-Vachtl, Josef: Z čeho budeme stavět na Rakovnicku. Rakovník, vydavatel neuveden 1938, nestr.
-Vařeka, Josef: Lidové stavitelství Slánska. Třebíz, MNV v Třebízi 1976, 46 s.
-Vařeka, Josef: Středočeská náves. Třebíz, MNV v Třebízi 1979, 55 s.
-Večer na paměť národního básníka Karla Hynka Máchy. Rakovník - Tylův dům 20. května 1939.
Rakovník, Společnost přátel umění 1939, 1 dvoulist.
-Velc, Ferdinand: Církevní umění na Slánsku. Slaný, nákladem vlastním, rok vyd. neuveden,
30 s.
-Velc, Ferdinand: Mšec-Kornhaus. Slaný, nákladem vlastním 1908, 136 s.
-Velc, Ferdinand: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském.
Praha, Archeologická komise při čes. akademii císaře Fr. Josefa I. 1904, 456 s., xerokopie.
-Velké výročí 60. Literární pásmo k 60. výročí VŘSR. Rakovník, OKS 1977, 15 s.
-Veselá, Hana: Panský mlýn v Rakovníku. Historie mlýna a jeho obyvatel. Seminární práce.
Rakovník, GZW 1998, 9 s.
-Veselý, Karel: Počátky a vývoj dělnického hnutí na Rakovnicku. Rakovník, odbočka Dělnické
akademie 1933, 65 s.
-Vesnické noviny Rakovnicka. Rakovník, Jednotný svaz čes. zemědělců 1951-1952.
-Vesnické noviny Rakovnicka. Mladá fronta. Rakovník, ONV 1950.
-Vesnické zemědělské noviny. Na pomoc novinám okresu Rakovník. Nesuchyně, MNV v Nesu‑
chyni 1954.
-Věstník hasičských žup Podžbánsko-rakovnické, Křivoklátské a Kralovické. Lišany, vydavatel
neuveden 1933.
-Věstník konsumního a úsporného družstva v Rakovníku. Praha, vydavatel neuveden 1930.
-Věstník Musejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického.
Rakovník, MS 1912-2004.
-Věstník Sokolské župy Rakovnické. Rakovník, Sokolská župa rakovnická 1922-1937.
-Vítězný Únor. Výběrová bibliografie krásné a naučné literatury. Rakovník, Okresní knihovna
v Rakovníku 1978, 12 s.
-Vládní vojsko, roč. 3, 1941, xerokopie článků o Rakovníku a okolí.
-Vlasáková, Olga: Velikonoce. Tradice. Pečivo. Strava. Rakovník, Okresní muzeum v Rakovníku
1992, 48 s.
-Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem.
Rakovník, Okresní centrum pedagogické unie a odbor školství ONV 1990-91.
-Vlastivědný sborník okresu slánského a novostrašeckého. Nové Strašecí, učitelstvo slánského
školního okresu 1923-1936.
-Vlastivědný sborník Rakovnicka s Křivoklátskem, Kralovicka s Manětínskem.
Rakovník ‑ Kralovice, okresní osvětové sbory a učitelské organizace 1931-1938.
143
-Vlastivědný zpravodaj. Jesenice, muzeum v Jesenici 1967.
-Vodvářka, Václav: Kapitoly z dějin obcí Lány a Vašírov. Lány, OÚ v Lánech 1992, 79 s.
-Voitl, Karel: Rakovnické povstání r. 1543. Žert o jednom dějství. Praha, Josef Srp 1887, 336 s.
-Volby 1971. Rakovník, OO ČSÚ a OV NF 1971, 65 s.
-Volby 1971. Rakovník, Rakona, n. p., 1971, 67 s.
-Volební program Národní fronty 1981-1985, okres Rakovník. Rakovník, NF 1981, 42 s.
-Volební program Národní fronty okresu na léta 1981-1985. Rakovník, NF 1981, 52 s.
-Volební program Národní fronty okresu Rakovník na léta 1986-1990. Rakovník, ONV a OV NF
1986, 25 s.
-Volební program Národní fronty okresu Rakovník na léta 1976-1980. Rakovník, NF 1976, 38 s.
-Volební program Národní fronty Středočeského kraje na léta 1981-1985. Rakovník, NF 1981, 19 s.
-Volební program okresního výboru Národní fronty v Rakovníku na léta 1972-1976. Rakovník,
NF 1972, 19 s.
-Volfová, Eva: Nové poznatky ke stavebnímu vývoji kostela sv. Markéty v Nesuchyni. Otisk ze
Zpráv památkové péče, Praha 1996, 5 s.
-Volfová, Eva: Svatovojtěšské památky na severovýchodě Rakovnicka. Otisk z Posla z Budče 1997,
dvoulist.
-Vorel, Josef: Okresní vlastivědné muzeum v Mariánské Týnici. Plasy, ONV 1960, 48 s.
-Vorel, Josef: Historie varhanářů Guthů z Čisté. Mariánská Týnice, Okresní muzeum v M. Týnici
1973, 34 s.
-Vorlová, Hana: Polygonální stodoly a jiné lidové stavby v Borku u Kozojed. Mariánská Týnice,
Okresní vlastivědné muzeum v M. Týnici 1973, 21 s.
-Vpřed. Časopis závodní skupiny ROH RKZ. Rakovník, ROH RKZ 1949-1952.
-Vrchlický, Jaroslav: Vánoce. Kresby Mikoláš Aleš. Kralovice, vydavatel neuveden 1939, nestr.
-Vybrané stavební předpisy pro potřebu stavebních komisí MNV okresu Rakovník. Rakovník,
ONV 1978, 65 s.
-Výletní listy Sokola pražského. Šestý výlet 1885. Praha, vydavatel neuveden 1885, nestr.
-Výroční zpráva 4. městské konference KSČ v Rakovníku dne 21. května 1950. Rakovník, MV KSČ
1950, 16 s.
-Výroční zpráva 5. okresní konference KSČ v Rakovníku dne 9. a 10. dubna 1949. Rakovník,
OV KSČ 1949, 39 s.
-Výroční zpráva 6. okresní konference KSČ v Rakovníku dne 15. a 16. dubna 1950. Rakovník,
OV KSČ 1950, 31 s.
-Výroční zprávy Cís. král. vyšší školy reálné v Rakovníce. Rakovník, nákl. vlastním 1876-1932.
-Výroční zpráva Hospodyňské školy v Rakovníku za školní rok 1896-97. Rakovník, Kuratorium
školy 1897, 24 s.
-Výroční zpráva III. okresní konference (KSČ) 9. III. 1947 Rakovník. Rakovník, OV KSČ 1947,
nestr.
-Výroční zpráva k VII. okresní konferenci Komunistické strany Československa v Rakovníku.
Rakovník, OV KSČ 1951, 48 s.
-Výroční zpráva k VIII. okresní konferenci Komunistické strany Československa v Rakovníku.
Rakovník, OV KSČ 1952, 49 s.
-Výroční zpráva náboženské obce Církve československé v Rakovníku za rok 1947. Rakovník,
náboženská obec Církve československé 1947, 20 s.
-Výroční zpráva okresní komise pro péči o mládež v zastupitelském okresu rakovnickém za rok
1911. Rakovník, okresní komise 1912, 15 s.
-Výroční zpráva okresní konference KSČ v Rakovníku 5. - 6. března 1955. Rakovník, OV KSČ 1955,
8 s.
-Výroční zpráva Okresní záložny hospodářské v Rakovníku za správní rok 1938. Rakovník,
Okresní záložna hospodářská 1939.
-Výroční zpráva pokračovací školy obchodní v Rakovníce. Rakovník, nákladem vlastním 1910.
-Výroční zpráva pokračovací školy průmyslové v Rakovníce. Rakovník, nákladem vlastním
1909‑1910.
144
-Výroční zpráva Rakovnických a poštorenských keramických závodů akciových v Praze za rok
1919 a 1920. Rakovník 1920, 8 s.
-Výroční zprávy Rakovnických a poštorenských keramických závodů akciových v Praze za léta
1921-1941. Rakovník 1922-1942, 8 s.
-Výroční zprávy rolnické a chmelařské školy v Rakovníce. Rakovník, kuratorium školy
1892‑1925.
-Výroční zpráva Sokolské župy rakovnické za rok 1931. Příloha Věstníku sokolské župy
Rakovnické. Rakovník, Sokolská župa rakovnická 1931, 23 s.
-Výroční zprávy Státní československé reálky v Rakovníce. Rakovník, nákladem vlastním
1932‑1939, nestr.
-Výroční zpráva Státního československého reálného gymnasia Dra Zikmunda Wintra v Rakovníce
za školní rok 1936-1937. Rakovník, nákladem vlastním 1936-1937, 32 s.
-Výroční zpráva škol živnostenských v Rakovníku. Rakovník, knihtiskárna Karla Novotného
1937, 19 s.
-Výroční zpráva VI. okresní konference ČSM 14. a 15. dubna 1951. Rakovník, ČSM 1951, 15 s.
-Výroční zpráva VII. okresní konference KSČ v Rakovníku. Rakovník, OV KSČ 1951, 48 s.
-Výroční zpráva VIII. okresní konference KSČ v Rakovníku. Rakovník, OV KSČ 1952, 49 s.
-Výroční zpráva všeobecné a odborných živnostenských škol pokračovacích v Rakovníku.
Rakovník, knihtiskárna Karla Novotného 1929-1938, nestr.
-Výroční zpráva Wintrova státního reálného gymnasia v Rakovníku. Rakovník, nákladem vlast‑
ním 1949, 1951, 46 s.
-Výroční zpráva z činnosti závodní rady dolu Anna-Laura v Lánech za rok 1945. Lány, vydavatel
neuveden 1945, 32 s.
-Výroční zpráva Živnostenské školy pokračovací v Mutějovicích. Mutějovice, nákladem vlastním
1912-1918.
-Vyskočil, Radek: Obecní a školní kroniky jako podklad k dějinám obce Lubná u Rakovníka.
Seminární práce PedF Technické univerzity v Liberci, katedra dějepisu 1995/96, 21 s.
-Výstava obrazů a plastik Sokolů výtvarníků 25. VI. – 7. VII. 1935. Rakovník, vydavatel neuveden
1935, 18 s.
-Výstava obrazů a plastik ze soukromého majetku v Rakovníku od listopadu do 2. prosince 1935.
Rakovník, Městský osvětový sbor 1935, 13 s.
-Výstava Zikmund Winter a Rakovník. U příležitosti 700 let trvání města Rakovníka a 50. výročí
úmrtí Zikmunda Wintra. Rakovník, vydavatel neuveden 1962, dvoulist.
-Výstavní věstník. Všeobecná krajinská výstava severočeská v Lounech. Louny, výstavní výbor
1930-1931.
-Využij dne na Rakovnicku. Rakovník, LSD Jednota 1965, nestr.
-Výzdoba volebních místností a okolí. Rakovník, OKS 1981, nestr.
-Významné krajinné prvky okresu Rakovník. Rakovník, RG 2001, 23 s.
-Vzestup. Časopis Masarykovy obchodní akademie v Rakovníku. Rakovník, Masarykova obchod‑
ní akademie 1949-1950.
-Vznik KSČ na Rakovnicku. Rakovník, Vydání neuvedeno, 16 s.
-Vzpomínky Mileny Štisové, roz. Bradáčové: Vystěhování sedláků r. 1952-1953 z Kněževsi. Vydání
neuvedeno, nestr.
- Winter, Zikmund: Paměti ze života dvou přátel. Ed. V. Brožová, Rakovník, RG 1996, 55 s.
- Winter, Zikmund: Slavnostní přednáška, kterouž dne 24. listopadu 1878 v sále „Na Střelnici“
při veliké akademii na počesť „Otce vlasti“ velikého krále českého Karla v královském městě
Rakovníce uspořádané měl prof. Sigmund Winter. Rakovník, vydavatel neuveden 1878, 10 s.
- Winter, Zikmund: Slavnostní spis na paměť padesátiletého trvání vyšších reálných škol v Rakov‑
níku. Rakovník, městská obec rakovnická 1883, 136 s.
- Wintrovy rakovnické hry. Divadelní soutěžní festival 24. září - 2. října 1949 v Rakovníku.
Rakovník, vydavatel neuveden 1949, nestr.
- Wintrův Rakovník. Krajská přehlídka vyspělých divadelních souborů. Rakovník, přípravný
výbor 1977-1990.
145
- Za předčasné splnění třetího pětiletého plánu ve Středočeském kraji. Praha, KV KSČ a KNV 1961,
36 s.
- Za Rakovník krásnější - za Rakovník socialistický. Celoměstské výroční oslavy vzniku 850 let
Rakovníka. Rakovník, vydavatel neuveden 1962, 24 s.
- Za Rakovník krásnější - za Rakovník socialistický. Celoměstské oslavy - 700 let trvání města
Rakovníka. Program oslav na měsíc červen 1963. Rakovník, vydavatel neuveden 1963, 2 dvoulis‑
ty.
- Za Rakovník krásnější - za Rakovník socialistický 700 let. Rakovník, MěNV v Rakovníku 1963,
1 dvoulist.
- Za zvýšení zemědělské výroby cestou budování JZD [1957/1958]. Vydání neuvedeno, 16 s.
- Zájezdový kalendář Rakovník 1967. Rakovník, Čedok 1967.
- Zajímavosti jednou větou. Rakovník, OO ČSÚ 1982-1985.
- Základní organizace Svazarmu Automotoklub Rakovník - město pořádá 25. 3. a 26. 3. 1989 dvou‑
denní kontrolní motokros československých soutěžních reprezentantů bez rozdílu tříd. Rakovník,
ZO Svazarm Automotoklub 1989, 24 s.
- Zastavení na Rakovnicku. Rakovník, Městské informační centrum 2000, skládanka.
- Zašantročené Křivoklátsko. Příspěvek k dějinám pozemkové reformy v Československu. Praha,
Srp, rok vyd. neuveden, 198 s.
- Závazek města Rakovníka k 15. výročí osvobození ČSR sovětskou armádou. Rakovník, vydava‑
tel neuveden 1960, 12 s.
- Závod motocyklů ve sprintu dne 23. září 1989. Rakovník, ZO Svazarm 1989, 19 s.
- Zbečno a okolí. Zbečno, Okrašlovací spolek ve Zbečně 1934, 12 s.
- Zdar. Měsíčník měšťanské školy Broumy - Kublov. Broumy - Kublov, nákladem vlastním 1948.
- Zeman, František: Produktivita práce a intenzita v zemědělství. Praha, KV KSČ 1959, 85 s.
- Zemánek, Petr: Žebrák a Točník. Libice nad Cidlinou, VEGA [1998], nestr.
- Zemědělství - živočišná výroba. Rakovník, OO ČSÚ 1983, 15 s.
- Zetek, F. J.: Popis politického okresu kralovického. 1-2. díl. Kralovice, nákladem kralovického
okresu 1932-1938, 608 a 293 s.
- Zetek, F. J.: Z dob utrpení našeho lidu. Knihovna Vlastivědného sborníku rakovnického s Křivo‑
klátskem a kralovického s Manětínskem. Rakovník, Vlastivědný sborník 1934, 48 s.
- Zikmund Winter mezi historií a uměním. Materiály z mezioborové konference (Rakovník 12.‑14.
prosince 1996). Ed. V. Brožová, Rakovník – Praha, Okresní muzeum Rakovník ve spolupráci
s Ústavem pro českou literaturu AV ČR [1997], 227 s.
- Zima, František: Chmelařství. Praha, ministerstvo zemědělství 1938, 132 s.
- Zkušenosti brigád socialistické práce z průmyslových závodů Středočeského kraje. Praha,
KV KSČ 1961, 26 s.
- Zoubek, Václav: Antonín Pelc. Rakovník, RG 1995, nestr.
- Zoubek, Václav: Bohumil Heinz. Český rytec. Rakovník, RG 1994, 44 s.
- Zoubek, Václav: Malířská dynastie Lhotů a Rakovník. Katalog výstavy. Rakovník, RG 1996,
nestr.
- Zoubek, Václav: Rabasova galerie Rakovník. Rakovník, RG 1998, skládanka.
- Zoubek, Václav: Rudolf Puchold 1881-1947. Rakovník, RG 1993, nestr.
- Zoubek, Václav: Václav Zoubek. Katalog výstavy. Rakovník, RG 1995, 12 s.
- Zoubek, Václav: Václav Zoubek. Malby z let 1976-2001. Rakovník, RG 2002, nestr.
- Zpráva ke IV. okresní všeodborové konferenci v Rakovníku. Rakovník, Okresní odborová rada
1949, 47 s.
- Zpráva o druhém běhu trvání zimní školy hospodářské v Rakovníku, v měsících: listopadu a pro‑
sinci 1885 a v lednu, únoru a březnu r. 1886. Rakovník, Hospodářská škola v Rakovníku 1886,
28 s.
- Zpráva o rozvoji a koncepci zdravotnictví v okrese Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden
1977, 10 s.
- Zpráva o stavu školství v okrese rakovnickém za školní rok 1911-1912. Rakovník vydavatel neu‑
veden, 1912, 38 s.
146
- Zpráva o stavu školství v okrese rakovnickém za školní rok 1912-1913. Rakovník, vydavatel neu‑
veden 1913, 80 s.
- Zpráva o vývoji hospodářství okresu Rakovník. 1968-1970. Rakovník, OO SSÚ 1968, 284 s.
- Zpráva OV KSČ v Rakovníku a přehled o činnosti OKRK na období 1981-1982 pro okresní konfe‑
renci KSČ konanou ve dnech 16. - 17. dubna 1983 v Novém Strašecí. Rakovník, vydavatel neuve‑
den 1983, 95 s.
- Zpráva OV KSČ v Rakovníku a přehled o činnosti OKRK za období 1983-1985 pro okresní kon‑
ferenci KSČ, konanou ve dnech 25. - 26. ledna 1986 v Novém Strašecí. Nové Strašecí, vydavatel
neuveden 1986, 113 s.
- Zpráva pro konferenci (lidového spotřebního družstva Jednota Rakovník) delegátů konanou dne
24. září 1966. Rakovník, Jednota Rakovník 1966, 26 s.
- Zpráva pro konferenci delegátů [Jednoty Rakovník] 27. listopadu 1969. Rakovník, Jednota
Rakovník 1969, 24 s.
- Zpráva pro konferenci delegátů konanou dne 1. června 1978. Rakovník, JSD Rakovník 1978,
30 s.
- Zpravodaj. Oddíl dráhového golfu TJ Rakovník. Přebor ČSR v dráhovém golfu mužů a žen.
Rakovník, TJ 1989.
- Zpravodaj české národní soutěže amatérských filmů Rakovník – červen 1970. Rakovník, Okresní
osvětový dům v Rakovníku 1970.
- Zpravodaj divadelní žatvy Rakovnicka. Rakovník, nákladem vlastním 1961-1965.
- Zpravodaj dolu Rako. Nové Strašecí, ZO SSM 1988-1989.
- Zpravodaj Jesenicka. Jesenice, JKZ 1982-1991.
- Zpravodaj JZD 1. Máj Panoší Újezd. Panoší Újezd, JZD 1975.
- Zpravodaj JZD 9. květen Senomaty. Senomaty, JZD 1988-1990.
- Zpravodaj JZD Bratrství Hořovičky. Hořovičky, JZD 1988-1990.
- Zpravodaj JZD Družba Mutějovice. Mutějovice, JZD 1986-1990.
- Zpravodaj JZD Dukla Kolešovice. Kolešovice, JZD 1988-1992.
- Zpravodaj JZD Jana Žižky v Kounově. Kounov, JZD 1988-1990.
- Zpravodaj JZD Mír Pavlíkov. Pavlíkov, JZD 1988-1989.
- Zpravodaj JZD Podlesí Srbeč. Srbeč, JZD 1989.
- Zpravodaj JZD Rozvoj Chrášťany. Chrášťany, JZD 1988-1990.
- Zpravodaj JZD Rudý Balkán Slabce. Slabce, JZD 1977-1991.
- Zpravodaj JZD Rudý říjen Kněževes. Kněževes, JZD 1981-1989.
- Zpravodaj JZD Vítězný únor Řevničov. Řevničov, JZD 1975-1991.
- Zpravodaj Lokomotiva - hokejový oddíl. Rakovník, Hokejový klub 1987-1988.
- Zpravodaj města Rakovníka. Rakovník, MěNV v Rakovníku 1980-1995.
- Zpravodaj MNV Slabce. Slabce, MNV ve Slabcích 1978-1990.
- Zpravodaj náboženských obcí CČSH v Rakovníku a okolí. Rakovník, náboženská obec CČSH
v Rakovníku 1995-2001.
- Zpravodaj Obecního úřadu Slabce. Slabce, OÚ ve Slabcích 1995-2003.
- Zpravodaj Obecního úřadu v Panoším Újezdě. Panoší Újezd, OÚ v Panoším Újezdě 2003.
- Zpravodaj ochránců přírody okresu Rakovník. Rakovník, OkÚ v Rakovníku 1980-1997.
- Zpravodaj Okresní muzeum a galerie. Rakovník, OMG 1988-1990.
- Zpravodaj Okresního kulturního střediska Rakovník. Rakovník, OKS 1977-1990.
- Zpravodaj Okresního národního výboru v Rakovníku. Rakovník, ONV v Rakovníku 1948-1990.
- Zpravodaj Okresního úřadu Rakovník. Rakovník, OkÚ v Rakovníku 1994-2002.
- Zpravodaj Okresního výboru ČSOP v Rakovníku. Rakovník, OV ČSOP 1987-1990.
- Zpravodaj Okresního výboru KSČ v Rakovníku. Rakovník, OV KSČ 1961.
- Zpravodaj Okresního výboru svazu družstevních rolníků v Rakovníku. Rakovník, OV SDR
1979‑1990.
- Zpravodaj OMS [Okresního mysliveckého sdružení] Rakovník. Rakovník, OMS [1959].
- Zpravodaj Osvětové besedy v Mutějovicích. Mutějovice, Osvětová beseda v Mutějovicích 1959.
- Zpravodaj OV ČSŽ. Konference 1979. Rakovník, OV ČSŽ 1979.
147
-
-
-
-
Zpravodaj podniku Restaurace a jídelny Rakovník. Rakovník, podnik Restaurace a jídelny 1974.
Zpravodaj Rakovnicka. Rakovník, Okresní dům osvěty v Rakovníku 1959-1963.
Zpravodaj Rakovník. Rakovník, ONV v Rakovníku [1973].
Zpravodaj Referátu životního prostředí Okresního úřadu Rakovník. Rakovník, OkÚ v Rakovní‑
ku 1998-2003.
- Zpravodaj SPOZU [Sboru pro občanské záležitosti]. Rakovník, SPOZ při radě ONV v Rakovníku
1977-1988.
- Zpravodaj Stavebního bytového družstva Rakovník. Rakovník, SBD v Rakovníku 1987-1990.
- Zpravodaj TJ ČKZ. Rakovník, TJ ČKZ v Rakovníku 1978-1982.
- Zpravodaj TJ Sokol v Novém Strašecí - odd. kopané. Nové Strašecí, TJ Sokol v Novém Strašecí
1985-1989.
- Zpravodaj Vlastivědného muzea Nové Strašecí. Nové Strašecí, Vlastivědné muzeum v N. Strašecí
1976-1988.
- Zpravodaj ZUČ. Rakovník, Zájmová umělecká činnost a OKS v Rakovníku 1976-1988.
- Zpravodaj ZV ROH Státního statku Jesenice. Jesenice, IVKP 1987-1990.
- Zprávy. Lubná, OÚ v Lubné 1997-1998, 2003.
- Zubrová, Anna: Poklady našeho kraje. Výbor z nejhezčích pověstí a legend ze slánského kraje.
Praha, Felt Technika 1994, 101 s.
- Zuska, Vladimír: 90 let (dráhy) Rakovník–Žlutice [a] Protivec–Bochov. Jesenice, MNV v Jesenici
1987, 28 s.
- Zuska, Vladimír: 100 let místní dráhy Rakovník–Mladotice 1899-1999. Rakovník–Mladotice,
Spolek přátel místních drah 1999, 95 s.
- Zuska, Vladimír: 100 let tratě Krupá–Kolešovice 1883-1983. Lužná u Rakovníka, ČSD 1983, 7 s.
- Zuska, Vladimír: Historie provozu železnic na Rakovnicku. Rakovník, OMG 1983, 73 s.
- Zvláštní výletní vlak se zaopatřením a doprovodem do Rakovníka a na Křivoklát. Vydání neuve‑
deno 1929, nestr.
- Zvonek. Rynholec, redakční rada ZŠ v Rynholci 1981.
- Zvýšení životní úrovně pracujících na okrese Nové Strašecí v letech 1954-56. Nové Strašecí, ONV
v N. Strašecí 1957, 31 s.
-Žebera, Karel: Průvodce sbírkami městského muzea v Rakovníce (Stará pošta). 2. Archeologické
sbírky. Rakovník, MS 1940, 20 s.
-Železniční muzeum Českých drah Lužná u Rakovníka. Lužná, Železniční muzeum 2001, sklá‑
danka.
-Život Jesenicka. Kulturní, informační a programový zpravodaj. Jesenice, Místní osvětová beseda
v Jesenici 1972-1986.
-Životopis rodu Kapounů. Sebraný materiál, rodokmeny rodu Kapounů, strojopis, nestr.
-Žňový zpravodaj. Rakovník, Okresní osvětový dům v Rakovníku 1959-1961.
- 1. katalog plemenných býků působících v okrese Rakovník a býků vybraných plemen působících
v ČSSR. Rakovník, Okresní zemědělské sdružení v Rakovníku [1968], 19 s.
- 1. ročník „Memoriálu MUDr. Jana Vráblíka“ v odbíjené mužů. Rakovník, vydavatel neuveden
1978, 12 s.
- 10 let fotostudia AMFORA 1965-1975. Rakovník, OKS 1975, 28 s.
- 10 let ženského pěveckého sboru Lipka Mutějovice 1977-1987. Mutějovice, vydavatel neuveden
1987, nestr.
- 10. výročí 1959-1969. Opravář zemědělských strojů. Nové Strašecí, STS Olešná 1969, nestr.
- 100 let požárního sboru ve Skryjích. 1886-1986. Skryje, vydavatel neuveden 1986, 1 dvoulist.
- 100 let reálky. Pořad jubilejních slavnostní. Rakovník, vydavatel neuveden 1933, nestr.
- 110 let pěveckého souboru Václav v Čisté 1864-1974. Čistá, Pěvecký soubor Václav v Čisté 1974,
16 s.
- 135 let českého divadla v Rakovníku. 75 let ochotnické jednoty Tyl v Rakovníku. Rakovník, vyda‑
vatel neuveden 1947, 37 s.
- 135 let rakovnického Sokola, 90 let rakovnické sokolovny. Rakovník, TJ Sokol v Rakovníku 2004,
31 s.
148
- 140 let reálky - gymnázia v Rakovníku. Rakovník, GZW 1973, 93 s.
- 140. výročí založení pěveckého souboru Václav Čistá. Čistá, OÚ v Čisté 2004, nestr.
- 150 let divadla v Rakovníku a 90 let Divadelní ochotnické jednoty Tyl, dnes Divadelního souboru
Tyl městské osvětové besedy v Rakovníku. Rakovník, Osvětová beseda v Rakovníku 1963, 8 s.
- 150. výročí založení první české reálky v Rakovníku. Výstava obrazů a plastik bývalých profeso‑
rů a studentů této školy. Rakovník, vydavatel neuveden 1983, 11 s.
- 160 let reálky - gymnázia v Rakovníku. Obnovená výroční zpráva školy za léta tradice. Rakovník,
GZW 1993, nestr.
- 20 let Okresního muzea Plzeň-sever v Mariánské Týnici. Mariánská Týnice, Okresní muzeum
v Mariánské Týnici 1972, 65 s.
- 20 let okresních novin Rozvoj v Rakovníku. Rakovník, Rozvoj 1980, 48 s.
- 20 let Základní hudební školy. Pozvánka k 20. výročí založení Základní hudební školy v Rakov‑
níku. Rakovník, Základní hudební škola Rakovník 1959, dvoulist.
- 25 let gymnázia v Novém Strašecí 1954-1979. Nové Strašecí, ředitelství gymnázia a Sdružení rodi‑
čů a přátel školy 1979, 49 s.
- 30. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Rakovník, OKS a Okresní podnik
služeb 1975, 56 s.
- 35. únor. 1948-1983. Rakovník, OO ČSÚ 1983, 23 s.
- 40 let LM [Lidových milicí] 1948-1988. Rakovník, OV KSČ Rakovník 1988, 48 s.
- 40 svobodných let okresu Rakovníka. Rakovník, OO ČSÚ 1985, 59 s.
- 400 let pivovaru Krušovice 1581-1981. Krušovice, Středočeské pivovary 1981, 37 s.
- 50 let založení české měšťanské školy v Kounově. 50 let založení bývalé české menšinové měšťan‑
ské školy v Kounově. Kounov, ZŠ Kounov 1976, 10 s.
- 55 let luženské kopané. Lužná, vydání neuvedeno, 17 s.
- 60 let odbíjené v Rakovníku 1921-1981. Rakovník, TJ Lokomotiva 1981, 15 s.
- 60 roků rakovnického Sokola. Památník Tělocvičné jednoty Sokol v Rakovníku, svědek života
a práce šedesáti let od založení jednoty 1870-1930. Rakovník, TJ Sokol 1930, 171 s.
- 600 let obce Milý. 1381-1981. Milý, občanský výbor v Milém 1981, 75 s.
- 600 let Rudy, okres Rakovník. Ruda, MNV v Rudě 1979, 48 s.
- 650 let Řevničova. Řevničov, vydavatel neuveden 1975, 95 s.
- 7. celostátní tenisový turnaj mužů a žen o putovní poháry města Rakovníka 29. - 31. července
1966. Rakovník, TJ Lokomotiva 1966, nestr.
- 750 let obce Lodenice. 1224-1974. Lodenice, MNV Lodenice 1974, dvoulist.
- 750 let obce Skryje. 1229-1979. Skryje, MNV Skryje 1949, 40 s.
- 750 let Srbče. Srbeč, MNV Srbeč 1977, 61 s.
- 80 let novostrašeckého muzea. Nové Strašecí, Vlastivědné muzeum v N. Strašecí 1974, 89 s.
- 80 let RKZ [Rakovnických keramických závodů] 1883-1963. Rakovník, RKZ 1963, nestr.
- 800 let obce Smilovice. Smilovice, vydavatel neuveden 1997, 8 s.
- 9. celostátní tenisový turnaj Rakovník 2.- 4. srpna 1968. Rakovník, TJ Lokomotiva 1968, nestr.
- 90 let dobré práce pro čistotu a zdraví. Vydáno u příležitosti 90. výročí založení n. p. Rakona
v Rakovníce. Rakovník, Rakona 1965, nestr.
- 90 let Klubu českých turistů v Rakovníku. 1912-2002. Rakovník, KČT 2002, 48 s.
- 90 let místní dráhy Rakovník–Mladotice 1899-1989. Místo a vydání neuvedeno 1989, 8 s. + 8 s. fot.
příl.
- 90 let trvání Rakovnických keramických závodů. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr.
- 90 let základní organisace českého svazu včelařů Nesuchyně 1897-1987. Nesuchyně, vydavatel
neuveden 1987, 27 s.
- 90. výročí založení Spolku vzájemně se podporujících dělníků v Rakovníku. 1873-1963. Výstava
ve Wintrově síni radnice, kterou uspořádal archiv pro okres Rakovník se sídlem v Petrovicích
– zámek za pomoci MěNV v Rakovníku. Vernisáž výstavy: 16. ledna 1963. Rakovník, vydavatel
neuveden 1963, 8 s.
-I. Rakovnický okruh. Oficielní program. Rychlostní závod automobilů a motocyklů 20. srpna
1950. Rakovník, Autoklub Rakovník 1950, nestr.
149
-I. výstava výtvarníků z Rakovnicka. 30. duben - 11. květen 1939 Rakovník - Stará pošta. Rakovník,
SPU 1939, 14 s.
-II. výroční zpráva státního reálného gymnázia v Podbořanech za školní rok 1946-47. Podbořany,
rodičovská sdružení při státním reálném gymnáziu v Podbořanech 1947, 27 s.
-II. roční zpráva Masarykovy obchodní akademie (20. zpráva veřejné obchodní školy a 35. zpráva
odborné pokračovací školy pro živnosti obchodní) v Rakovníku za školní rok 1938-39. Rakovník,
vydavatel neuveden 1939, 39 s.
-II. sjezd rodáků v Novém Strašecí v r. 1980. 12. - 15. září 1980. Nové Strašecí, vydavatel neuveden
1980, 16 s.
-IV. Okresní všeodborová konference Revolučního odborového hnutí. Březen 1972. Rakovník,
Okresní odborová rada v Rakovníku 1972, nestr.
-IV. zpráva okresní konference KSČ okresu Nové Strašecí. 29. února 1948. Nové Strašecí, vydava‑
tel neuveden 1948, nestr.
-V. divadelní žatva Rakovnicka 24. až 29. května 1965. Rakovník, vydavatel neuveden 1965,
nestr.
-V. krajské cvičení D. T. J. [Dělnické tělovýchovné jednoty] v Rakovníku dne 29. a 30. června 1929.
Rakovník, XXII. okres D. T. J. 1929, 13 s.
-VI. okresní konference KSČ Nové Strašecí. 15. - 16. dubna 1950. Nové Strašecí, vydavatel neuve‑
den 1950, 43 s.
-VII. městská konference Komunistické strany Československa v Rakovníku. Rakovník, KSČ 1952,
24 s.
-VII. dražba starožitností, nábytku, obrazů starých mistrů, porcelánu a j. uměleckých předmětů ze
zámku hrabat Wallisů v Kolešovicích II. díl a jiného majetku. Praha, vydavatel neuveden 1927,
27 s.
-VIII. okresní konference KSČ Nové Strašecí. 29.-30. března 1952. Nové Strašecí, KSČ 1952, 48 s.
- XV. krajská soutěžní přehlídka inscenací her pro děti amatérských divadelních souborů
Středočeského kraje v rámci Festivalu ZUČ a na počest 70. výročí VŘSR. Rakovník, Tylovo diva‑
dlo 28. 10. - 1. 11. 1987. Rakovník, vydavatel neuveden 1987, nestr.
- XV. Rakovnický salón 1983. Seznam umělců, kteří se účastnili Rakovnického salonu v r. 1983.
Rakovník, vydavatel neuveden 1983, nestr.
- XV. ročník křivoklátských her v odbíjené pracovníků Státní banky československé o pohár
OV SČSP Rakovník 13. 9. - 14. 9. 1975. Rakovník, ZV ROH a ZO SČSP Státní banky českosloven‑
ské 1975, 13 s.
- XVI. sjezd Ústřední jednoty českých šachistů v Rakovníku ve dnech 17. až 31. srpna 1940.
Rakovník, vydavatel neuveden [1940], nestr.
- XXI. Rakovnický okruh. Neděle 18. září 1988 v 9.00 hodin na náměstí v Rakovníku. Rakovník,
TJ Lokomotiva - oddíl cyklistiky 1988, nestr.
- XXV. Mistrovství ČR v minigolfu Rakovník - Nové Strašecí. 25. - 27. 7. 2003. Rakovník - Nové
Strašecí, vydavatel neuveden 2003, 16 s.
Seznam přírůstků regionální knihovny v letech 2002-2005
-Almanach historie a současnosti královského a posádkového města Rakovníka a vzpomínek na
vojenskou službu u bývalého 2. Kyjevského-Bělocerkevského tankového pluku. Rakovník, Klub
veteránů 2003.
- Bednařík, Tomáš: Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras. Liberec, vyd. Květa
Vinklátová 2004, 156 s.
- Bednařík, Tomáš: Pověsti a příběhy z Novostaršecka. Nové Strašecí, město N. Strašecí 2004,
171 s.
- Bendová, Jana: Oblastně ekonomické charakteristiky mikrooblastí okresu Rakovník. Zpracováno
na počest XV. sjezdu KSČ. Rakovník, ONV 1976, 69 s.
- Brabec, Celestin: Památník obce Nouzova 1893-1914-1945. Obrazy z historie i života nedávno
minulého. Praha 1952, 215 s., xerokopie strojopisu.
150
- Bulletin - info. Okresní úřad Rakovník. Rakovník, OkÚ 2000-2001.
-Čech, Jaroslav: Zdeněk Tomáš – osmdesátník. Rakovník, RG 1995, nestr.
-Čepička, Ladislav – Jankovec, Jiří: Lhota. Nejstarší tradice spolkového a společenského života.
Lhota, RSK 2001.
-Černý, Jan: Přehledné dějiny muzea v Novém Strašecí. Rakovník, Muzeum TGM ve spolupráci se
SOkA Rakovník 2004, 134 s.
-Československé medaile. Katalog výstavy 10. – 13. září 1988. Rakovník, Městské kulturní středis‑
ko v Rakovníku 1988, 15 s.
-Čistá. Čistá, vyd. J. Sklenář 2001, skládanka.
- Deset let klubu Datasport Zavidov. Obec Zavidov a Raport 2005.
- Dětský hudební soubor Zvon. 20 let. Lišany, OÚ Lišany 2004, 49 s.
- Dudková, Marta: Křivoklátskými pěšinkami. Praha, ASCO 2002, 60 s.
- Dvořák, Otomar – Holečková, Dagmar: Tisíc let mezi řekou a lesem. Osudy Zbečna – jedné z nej‑
starších obcí v Čechách. Beroun, Nakladatelství MH 2003, 79 s.
-Görtler, Miroslav: K rudému praporu komunismu. Příspěvěk ke vzniku strany ve Středočeském
kraji Praha, Ústav pro další vzdělávání učitelů a výchovných pracovníků 1961, 156 s.
-Gymnázium Jana Amose Komenského v Novém Strašecí 1954-2004. Sborník k 50. výročí existen‑
ce školy. Nové Strašecí, Gymnázium Jana Amose Komenského 2004, 84 s.
-Gymnázium Zikmunda Wintra. Sborník ke 170. výročí školy. 1993-2003. Rakovník, GZW 2003,
48 s.
-Hanzlíček, Ladislav: Příspěvek k dějinám RAKO závodů v Rakovníku, psáno r. 1942. 77 s., xero‑
kopie rukopisu.
-Hanzlíček, Ladislav: Příspěvek k dějinám RAKO závodů v Rakovníku. Rakovník, vydavatel neu‑
veden 2003, 112 s.
-Hejdová, Tereza: Regionální literatura Rakovnicka. Středoškolská odborná činnost, Rakovník,
GZW 2004, 223 s., strojopis.
-Heroldův Rakovník. Festival komorní hudby a divadla 12. - 19. září 2004. Rakovník, RG 2004,
nestr.
-Historie školství v Hudlicích. Hudlice, OÚ Hudlice 2002, 127 s.
-Horek, Oldřich: Cíp KSČ. Církevní politika KSČ po únoru 1948 v názorných obrazech z okresu
rakovnického. Rakovník, Náboženská obec CČSH 2004, 64 s.
-Horníková, Monika: Čí jméno nese naše ulice. Rakovník, vydavatel neuveden 2003, 40 s.
-Horníková, Monika: Fejetony (?). Občanské sdružení Vyhlídka 2002, 55 s.
-Hornov-Karpatějev, Ljuba: Dávnověk našeho katastru. Strojopis autora, 9 s.
-Hornov-Karpatějev, Ljuba: Džbán a jeho mythy. Plzeň, B. Widimský 1941, 58 s., xerokopie.
-Hubený, David: Zapomenutý generál Antonín Hasal (1893-1960). Středoškolská odborná činnost,
Rakovník, GZW 2004, 35 s.
-Hůla, Petr a kol.: Natura 2000. Křivoklátsko. Správa CHKO Křivoklátsko 2004, 18 s.
-Hybský, Karel: Zpěvník písní pro církev československou. Sbírka kostelních písní pro církev čes‑
koslovenskou. Rakovník, Okresní rada straších CČS 1921, 28 s.
-Industriální cesty českým středozápadem. Kladno, pro statutární město Kladno vydalo ASCO
2005, 86 s.
-Ivanov, Miroslav: Čtení o Hřebečníkách. 600 let 1399-1999. Hřebečníky, vydavatel neuveden
1999, 16 s.
- Jankovec, Jiří: Bratronice. RSK 2000, nestr.
- Jankovec, Jiří: Horní Bezděkov. RSK 1999, nestr.
- Jankovec, Jiří: Otročiněves. RSK 1999, nestr.
- Jankovec, Jiří – Čepička, Ladislav: Lhota. Nejstarší tradice spolkového a společenského života.
RSK 2001, 81 s.
-Kapoun, Václav: Antonín Dvořák v Rakovníku. Rakovník, RG ve spolupráci se SOkA Rakovník
2004, 48 s.
-Klaudová, Václava: Karel Polcar. S vůní terpentýnu. Praha, nákladem vlastním 2003, 78 s.
151
-Klímová, Jaroslava: Život v obci Čistá ve druhé polovině 19. století. Diplomová práce PedF
Univerzity J. E. Purkyně Ústí n. L. 2005, 108 s.
-Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Rakovník, Městský úřad Rakovník
2004, 52 s.
-Kratochvíl, Jiří: Slabce a okolí v proměnách času. Novosedly, vyd. Jiří Kratochvíl 2004, 191 s.
-Krausová, Milada: Husovy pomníky na Rakovnicku. Separát. Sborník husitského muzea Tábor
2004, s. 51-82.
-Křivan, Jaromír: Zastavte expres 63. Praha, Magnet 1969, 187 s.
-Křivořezání. Řezbářské symposium na hradě Křivoklátě v letech 1996-1999. Volary, vyd. Stehlík
2000, 125 s.
-Kudrnová, R.: Dětský hudební soubor ZVON 20 let. Lišany, OÚ Lišany 2004, 49 s.
-Laštovka, Marek: Křivoklátská léna v době předhusitské. Diplomová práce FF UK v Praze 1991,
128 s., xerokopie.
-Lhota. Místo vyd. neuvedeno, RSK 2002, skládanka.
-Listy župní jednoty hospodářské pro severozápadní kraje Království českého. Rakovník, Župní
jednota hospodářská 1889, 1892.
-Merkur 1953-2003. Rakovník, RG 2003, 47 s.
-Městský informační katalog obchodní sítě, služeb a organizací. Louny, L. Almáši - AH agence
2004, 40 s.
-Mička, Ivo: Z Rakovníka k ruským Čechům. Rakovník, RG 2003, 95 s.
-Mikroregion Kněževes. Rakovník, RG 2003, skládanka.
-Mikroregion Křivoklát. Vyd. Mikroregion Křivoklát 2004, skládanka.
-Muk, J. - Novosadová, O.: Hrad Krakovec. Stavebně historický průzkum. Praha, Státní ústav pro
rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze 1976, 45 s. + plánky, strojopis.
-Muzeum TGM Rakovník a jeho pobočky. Příspěvková organizace Středočeského kraje. Rakovník,
Muzeum TGM 2004, nestr.
-Nosálová, Jana: Rakovnicko v období Mnichovské dohody a počátečních let německé okupace
(1938-1942). Diplomová práce PedF Univerzity J. E. Purkyně Ústí n. L. 2004, 109 s.
-Novák, Miroslav: Prožitky z let odešlých. Rakovník, vyd. M. Novák 2001, 23 s.
- Obecní listy. Mšec, OÚ ve Mšeci 2003-2005.
- Okres rakovnický. Fastrova mapa, měřítko 1:100000. Louny, Edv. Fastr, rok vyd. neuveden.
- Padrta, Jan: Budova bývalé spořitelny rakovnické, dnešní Komerční banka. Seminární práce,
blíže neurčeno, 2005, 3 s. + nestr. přílohy.
- Pamětní list v upomínku na 25leté trvání sboru dobrovolných hasičů a otevření hasičského domu
spojené se VII. Okrskovým cvičením I. okrsku hasičské župy T. G. Masaryka č. 67 v Drnku. Dne
29. května 1927. 1902-1927. Vydání neuvedeno, 28 s.
- Podžbánsko - kalendář 2002. Mikroregion Podžbánsko 2002.
- Podžbánsko - mikroregion Podžbánsko. Vydání neuvedeno, skládanka.
- Podžbánsko - pivní cyklostezka. Vydání neuvedeno, skládanka.
- Pokorná, Magdalena: Rok. Rakovník, vyd. Magdalena Pokorná 2000, 30 s.
- Pokorná, Magdalena: Sezame, otevři se. Rakovník, vyd. Magdalena Pokorná 1996, 51 s.
- Příběh Boží věrnosti. Sborník 100. výročí Sboru Církve bratrské v Rakovníku. Rakovník, Sbor
Církve bratrské 2004, 68 s.
-Rodina Františky Rocheltové roz. Krausové (1871-1955). Vydání neuvedeno, nestr.
-Ryba, Jaroslav: Senomaty. Dějiny městečka, městyse a obce. Praha 1960, nestr., xerokopie strojo‑
pisu.
-Sborník literárních črt a postřehů studentů Gymnázia Z. Wintra v Rakovníku. Rakovník, GZW
1983-2003.
-Smetana, Vojtěch: O rozšíření třetihorního útvaru v pánvi rakovnické a o jeho poměru k usazeni‑
nám pánve podrudohorské. Vydání neuvedeno, nestr.
-Smržová, Lucie: Revoluce 1989 v rakovnickém regionu. Diplomová práce PedF Západočeské uni‑
verzity v Plzni 2005, 75 s.
152
-Spalová, Kamila: Sídla v lesní oblasti křivoklátské s územím přilehlým. Disertační práce FF UK
v Praze, 222 s., xerokopie rukopisu.
-Stanovy hospodářsko-průmyslového spolku Novo-Strašeckého. Slaný, nákladem vlastním 1886,
11 s.
-Stav nouze: Svědectví o povodni na Rakovnicku - srpen 2002. Rakovník, Raport 2002, 119 s.
-Sto let Sboru dobrovolných hasičů v Příčině, 1904-2004. Příčina, OÚ Příčina 2004, 16 s.
-Stručně k historii obce Senomaty. Senomaty, OÚ Senomaty, rok vyd. neuveden, nestr.
-Struska, Bohuš: Jiří Radim. Rychtář ze Dřevce. Historický obraz ze XVII. století. Knihovna
Kralovického obzoru 1927, 269 s.
-Struska, Bohuš: Slaměná kačka. Povídka z těžkých dob. Knihovna Kralovického obzoru 1927,
126 s.
- Šimicová, Eva: Manská kronika křivoklátská z let 1454-1566. Diplomová práce FF UK v Praze
1987, 176 s., xerokopie.
- Štěpánek, Petr – Hůla, Petr: 25 let Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Správa CHKO
Křivoklátsko 2003, 30 s.
-Tomsa, František – Jankovec, Jiří: Nový Jáchymov. RSK 1998, nestr.
-Vodvářka, Václav: Koleje do křivoklátských lesů. Kapitoly z historie Pražsko-lánské koněspřežní
dráhy s přihlédnutím k historii Buštěhradské železnice Kladno-Kralupy nad Vltavou, k historii
Kladensko-nučické báňské a hutní dráhy a k historii České severozápadní dráhy Praha‑Chomutov.
Rok neuveden, 90 s., strojopis.
-Vodvářka, Václav: Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen. Rok neuveden, 163 s.,
strojopis.
- Základní škola Mutějovice. 75 let. 1928-2003. Mutějovice, ZŠ a OÚ Mutějovice 2003, nestr.
- Zbečno v době Hamouzova statku. OÚ Zbečno a Státní hrady Křivoklátska. Rok vyd. neuveden.
- 730 let obce Krušovice. Krušovice, OÚ Krušovice 2004, nestr.
153
154
Recenze a anotace
Vladimír Březina – Andrea Březinová – Otakar Kirsch – Radek
Slabotinský: Stochov – rodiště svatého Václava. Stochov,
vyd. město Stochov 2004, 396 s.
Už na první pohled zapůsobí kniha o Stochovu poněkud bizardním dojmem. Na
regionální poměry, kde jsme zvyklí spíše na všelijaké brožury různého druhu, tloušťky
a kvality, držíme v ruce obsažnou práci s pestrobarevnými tvrdými deskami, vytištěnou
na luxusním křídovém papíru. Jejími autory je čtveřice mladých profesionálních histo‑
riků z Brna, které si město Stochov najalo na zpracování své vlastní historie. Jde tedy
o neobvyklou situaci komerčního ražení, kdy obec investovala do vlastních dějin bez
ohledu na místní badatelskou situaci. Tento záměr města je však pochopitelný, zpraco‑
vání své minulosti svěřilo do rukou odborníků. Je třeba připomenout, že výsledkem se
stala jistě závažná publikace, neboť zahrnuje bezmála čtyři sta stran týkajících se done‑
dávna poměrně malé obce a jejího okolí.
Historika tedy kniha překvapí, avšak stěží se ubrání pocitům nedůvěry. Výše uve‑
dené formální záležitosti korunuje při prvním setkání samotný název publikace, který
je vlastně nehistorický a společně s perfektní vizáží tisku jej lze považovat za šikovný
marketingový tah ve prospěch malého města usilujícího o svou výjimečnost. O velkých
investicích napoví i vcelku objemný náklad – 7000 výtisků. Při otevření knihy odborný
čtenář zajásá nad existencí solidního poznámkového aparátu, nad nezaujatým, věcným,
ač popisným stylem a téměř vzorovým obrazovým doprovodem. Na druhou stranu při
práci takového rozsahu postrádám jakýkoliv rejstřík a soupis pramenů a literatury. Po
těchto na první pohled znatelných postřezích jsem k četbě přistoupil s přesvědčením, že
kniha o Stochovu bude do určité míry rozporná.
Nevím, co vedlo objednatele knihy k tomu, že sáhl po historicích z druhého kon‑
ce republiky, kteří k místní oblasti, a tedy obecně ke zpracovávanému tématu, patrně
neměli předchozí vztah, ani o ně dříve neprojevili badatelský zájem. Autoři se tak museli
v omezené době vyrovnat s jistými potížemi, charakterizovanými zdejšími regionálními
zvláštnostmi, které s sebou nese každé specifické téma. Vymezili si především sekundár‑
ní literaturu, z níž poté vycházeli při sestavování textu, a práci obohacovali konkrétní‑
mi primárními prameny. Zvolená literatura je však mezerovitá a ne vždy pro původní
záměr nejšťastnější. Kniha pak vyznívá kompilativně, ač v ní lze nalézt řadu použitých
pramenných jednotlivin. Kontext všeobecných dějin je jaksi z povinnosti naroubován
a v popisném textu nefunguje jako jednotný provázaný celek.
Samotný rozvrh knihy je volen tradičně a nelze proti němu nic zásadního namítat.
Výklad postupuje chronologicky od pravěku po současnost a zaměřuje se na dějiny
Stochova a přilehlých původních obcí Honice a Čelechovice. V závěru jsou speciální
kapitoly věnované dějinám místního kostela, náboženskému životu, vývoji katastrů
a výčtu držitelů jednotlivých usedlostí, místnímu školství a historii lánské koněspřežky,
která procházela okolím. Sympatická je skutečnost, že práci obdobného rozsahu nena‑
psal jeden historik, ale více autorů, kteří si text rozdělili podle vlastního zaměření.
155
Po povinných předmluvách a úvodech přecházejí autoři ke stručné charakteristice
přírodních podmínek a ke kapitole o pravěku a nejstarších dějinách. Už zde se projevuje
kompilace ze starší víceméně regionální literatury, která není podrobena kritice (hl. lán‑
ský kronikář J. Jelínek). Navíc zde nejsou archeologické nálezy zaznamenané již v první
polovině 19. století a tehdy už publikované. I k tomu dnes existuje sekundární literatura,
ale kniha o Stochovu ji nezná (především K. Sklenář: Archeologické nálezy v Čechách
do roku 1870. Praha 1992). Vcelku však čtenář nalezne stručný přehled archeologických
nálezů, který základní informace poskytne, včetně místních amatérských archeologů
20. století (J. Bauman, F. Sedláček).
Zvláštní kapitola je věnována vývoji legendy kolem narození svatého Václava, zasa‑
zené do kontextu českých dějin 10. století, jejichž podrobnější výklad podává kapitol‑
ka následující. Autor vychází ze základních obecných prací (D. Třeštík; V. Novotný;
M. Bláhová a kol.) a obsáhle se o české minulosti tohoto období rozepisuje bez ohledu
na skutečnost, že není jisté, zda se Stochova týká, či nikoli. I když tedy nevíme, jestli má
sv. Václav se Stochovem cokoli společného (patrně ne), je zřejmá snaha obhájit přitažli‑
vý název celé publikace, a tím specifičnost popisovaného města. Pochválit tak můžeme
sumarizaci novodobých interpretací svatováclavských legend, přesto však přesnější
analýza legendy o narození nejznámějšího českého světce chybí včetně obrozenské lite‑
ratury (zmíněn tu je prakticky pouze F. J. Vavák). I v dalším textu je použitá literatura
víceméně tradiční (A. Profous; A. Sedláček), avšak bez výraznější kritiky, i když se jedná
často o nepřesné a problematické práce (K. Procházka; F. Velc; R. Anděl a kol.).
Že autoři dostatečně neznají místní region, literaturu ani prameny, je zřejmé i z dalších
skutečností. Nelze se například divit, že neví nic o autoru Dějin města Nového Strašecí,
z nichž je často citováno a které jsou připsány jejich vydavateli F. Soukupovi (autorem
byl ve skutečnosti František Vacek), nebo že se hojně cituje z nekritické a z nikoli bez‑
problémově použitelné publikace 80 let novostrašeckého muzea, především ze zmíněného
kompilátora J. Jelínka, který tu sestavil dějiny obcí v oblasti.
Od Jelínka je také převzata chyba týkající se nejstarší zmínky o Honicích z r. 1088
(s. 38) a přidána druhá chyba, týkající se obdobné zmínky k r. 1143. Tyto mylné údaje,
postavené na Erbenových Regestech, opravil v novém a kritickém vydání pramenů už
na počátku 20. století Gustav Friedrich. V prvním případě jde o falzum, v němž je navíc
uveden tvar Nagouicih, což Friedrich interpretuje jako Lahovice u Zbraslavi. Ve druhém
případě jde o známou listinu z r. 1143, kterou Erben špatně přečetl, a tuto chybu odhalil
už V. V. Tomek. Friedrich listinu znovu vydal, uvedené jméno přečetl jako Lagouicih, což
určil jako Lahovice u Bíliny (podobně v této listině učinil Erben mylně z Orašic Strašecí
nebo z Řivčic Třtici – viz chybný Erbenův opis uvedený v pozn. č. 62 na s. 38). Je s podi‑
vem, že současný historik informace neověřil, jakoby Friedrichovu zásadní edici neznal.
Pokud však s ním nesouhlasí, měl by jej podrobit kritice.
Nemá smysl vyhledávat další omyly, výše uvedené příklady myslím postačí.
Upozornit je však třeba na jazykové nedostatky, především na čárky ve větách a další
„školácké“ chyby (Bílá Hora; Jagelonci; krčma, jenž patřila apod.).
I další kapitola, týkající se raného novověku, má celou řadu pochybností, které se
v zásadě opakují, neboť stojí na nedostatečné metodické práci. Kontext je čerpán pře‑
vážně z jinak záslužné studie Františka Švába, který v meziválečném období publikoval
ve Slánském obzoru dějiny smečenského panství, a tak se samozřejmě dozvíme více
o Slánsku a Smečensku než o Stochovu. V kapitolách o nových dějinách je to ale naopak
(Švábova práce končí logicky polovinou 19. st.). Pochválit lze aspoň práci s primárními
156
prameny, zejména s některými gruntovními knihami a urbáři. Opět však nejsou použity
základní informační zdroje, jako je známý soupis poddaných podle víry z roku 1651,
kritice není podrobena ani příslušná část berní ruly. Při práci s pozemkovými knihami
by měla být zmíněna základní metodická studie M. Volfa týkající se těchto pramenů ve
středních Čechách (SAP 1966) nebo aspoň starší práce o českých novověkých poddan‑
ských nemovitostech v pozemkových knihách od V. Procházky (Praha 1963). Drastické
důsledky třicetileté války by se měly v gruntovních knihách odrazit, avšak jako hlavní
zdroj tu je opět použit pouze F. Šváb.
S výrazným pramenným nedostatkem se potýká zpracování dějin obce Čelechovice,
především té části, která náležela ke mšeckému panství. Fond velkostatku Mšec je
uložen v SOA Třeboň a zahrnuje kromě množství pramenů týkajících se poddanských
záležitostí Čelechovic i gruntovní zápisy příslušných usedlostí od počátku 20. let 17. sto‑
letí. Tím také v závěru knihy prezentovaný soupis gruntů, které byly v této vsi během
třicetileté války zcela zlikvidovány, není pro tuto obec pramenně vyčerpán. Není divu,
neboť Leopold Zubr, z jehož zápisků jsou starší dějiny Čelechovic sestaveny, ve fondu
mšeckého velkostatku patrně nebádal.
Celkový pohled na regionální dějiny zavání starší literaturou, z níž jsou informace
přebírány. Nezbavíme se dojmu, že tu je neustále mezi řádky předestíráno, jak se v ději‑
nách žilo špatně a jak životní podmínky byly negativní. Tento zjednodušený pohled
z perspektivy 20. století již dnes nemůže přeci obstát, a to ani na poli regionálních dějin.
Drsný život venkovanů nelze samozřejmě zlehčovat, avšak ani ne takto černo-bíle sche‑
matizovat. Byla jiná doba a jiní lidé. Potřebu vcítit se do dobové mentality a zbavit se
pocitu současného luxusu demokratického světa by měl mít profesionální historik při
interpretaci dějinné situace na paměti.
Nedostatečně promyšlené rozvržení textu se jeví při postupu směrem k novějším ději‑
nám především v tom, že roste počet faktografických informací a autoři neví, jak s nimi
naložit. Stránky jsou tak přehlceny konkrétními údaji a podrobnostmi, každý odstavec
se doslova týká něčeho jiného – tak se skáče z jedné věci na druhou a z jedné obce do dru‑
hé. Vrcholem stylistického umění je například odstavec mezi stránkami 114-115, který
zahrnuje tři zcela nesouvisející informace a rozhodně nevypovídá o koncepčním myšle‑
ní. Čtenář je tak v knize nucen strávit nepřeberný seznam faktů, které vzájemně nefun‑
gují a nevytvářejí ucelený pohled na zobrazovanou problematiku. Lze přeci racionálněji
přistupovat k popisovaným obcím a hodnotit jednotlivé aspekty jejich života. Práce by
měla mít vypovídací schopnost o tehdejší situaci i pro toho čtenáře, který nikdy v žádné
z těchto vsí nebyl, avšak chce si udělat obraz o životě na vybrané středočeské vesnici
situované západně od Prahy. Takový pocit jsem měl při četbě Petráňových Ouběnic, ač
Benešovsko znám jen povrchně a zmíněnou obec jsem nikdy nenavštívil.
Zcela obdobným stylem jsou líčeny osudy místních obyvatel za první světové vál‑
ky i v pozdějších letech. Chybí samozřejmě základní literatura – například sice dobově
zatížené, ale dosud nepřekonané práce Miroslava Görtlera, postrádám také excerpova‑
ný regionální nezávislý i politický tisk, který vycházel už od 19. století na Kladensku,
Slánsku i Rakovnicku. Nenabízí se žádný originální pohled (neinterpretují se místní spe‑
cifika), jen stroze zmíněné údaje jakožto běžné záležitosti – dopady španělské chřipky na
sklonku 1. sv. války, rabování a nepokoje na Kladensku v téže době, průchod vlasovců
v roce 1945, odboj v oblasti apod. V tomto kontextu nepříliš vlídně fungují i pikantní
ukázky z kronik z komunistického období, které sice ukazují na dobovou stupiditu, ale
157
plastičnost tradičně a ne zcela oprávněně schematizované doby nepodávají, naopak ji
více zplošťují.
V této záplavě nesourodých informací čtenář stěží nalezne základní informace.
Nenašel jsem například zprávu o fungování novostrašeckého okresního národního
výboru, který Stochov spravoval v době pro něj zásadní – v letech 1949-1960, kdy obec
radikálně změnila svou tvář i způsob života (archivní fond příslušného ONV je uložen
v okresním archivu v Rakovníku, a ne na Kladně, jak uvádí pozn. č. 5 na s. 203). Vůbec
dopad správních dějin na život v obci od poloviny 19. století se jaksi vytrácí. A také po
této stránce šlo o pestrou záležitost, neboť Stochov, Honice i Čelechovice se nacházejí
na rozhraní výrazných regionů. Ať mám na mysli feudální panství – křivoklátské, sme‑
čenské a mšecké ‑ nebo v době občanské správy profilující se okresy, v nichž se nachá‑
zely v různých dobách správní úřady – Slánsko, Novostrašecko a Kladensko. Stochov,
podobně jako sousední Nové Strašecí, byl svým situováním na tomto rozhraní ve svých
dějinách ovlivňován.
Závěr knihy mě zklamal povrchním líčením masové výstavby nového Stochova
v padesátých letech, o jejímž průběhu a dokončení se toho moc nedozvíme. Přitom šlo
o typický dobový obrázek vzniku na zdejší poměry mohutného hornického sídliště, kdy
se do novostaveb stěhovali obyvatelé ze široké oblasti, bez místních kořenů a tradic. Tato
situace se dosud nepřežila a ovlivňuje po mém soudu mentalitu Stochovanů dodnes.
Obec sama stále působí v oblasti specifickým dojmem.
Také uvedené speciální závěrečné kapitoly nepřesahují běžnou informační rovinu. Od
historika bych očekával například práci s konfirmačními a erekčními knihami spíše než
prostý opis z problematického Velce, i když opět chválím aspoň částečnou práci s pri‑
márními prameny (zádušní účty). Záslužný je soupis majitelů domů v obcích vytažený
z pozemkových knih, ač zase na druhou stranu jde o pouhý výčet, který navíc opo‑
míjí mšecké gruntovnice. Nádherné pravidelné návesovky v Čelechovicích a Honicích
i zvláštní tvar návsi na Stochově by si zasloužily preciznější interpretaci vývoje katas‑
trů. Gruntovní knihy obsahují kromě majitelů občas také popisy domů, v různé míře
problesknou seznamy inventářů statků, stavební materiál a další náležitosti. Krásně lze
odtud rekonstruovat výbavy usedlostí a vůbec celkový život od raného novověku. Místo
tu má i zajímavá lidová architektura. Ani s tím si autoři nepohráli, ač nemusí jít o odbor‑
ně náročný a dlouhý text. Soupis domů je navíc ustřižen koncem 19. století.
Pozitivně lze hodnotit kapitolu o školství, možná by stálo zato učinit zde větší kontext
se spolkovým a společenským životem v oblasti. Kapitola o koňské dráze je ryze kom‑
pilativní, postavená na popisné práci Františka Švarce, ač literatury k této problematice
je nesporně více. Knihu zakončuje plejáda barevných fotografií, které jsem již pochválil.
Práce je však bez závěru, rekapitulace či zhodnocení a dalších náležitostí, nalezneme tu
jen stručný obsah.
Celá kniha nutí k hlubšímu zamyšlení. Obvykle přistupuji s nedůvěrou k řadě ama‑
térských a kompilativních brožurek, které sice v lepším případě sestavují regionální nad‑
šenci a patrioti, avšak jejich úroveň není valná. Odborná regionální literatura je v naší
oblasti poměrně řídká a lze tu dost co dohánět. Pro zjednodušení problematiky nebývá
odbornost prezentována jako čtivá záležitost pro širší publikum – důvodem jsou jednak
předsudky, jednak záměr odborné práci se vyhnout nebo ji zlehčovat.
Když jsem se dozvěděl, že se pracuje na knize o Stochovu, kterou připravují školení
historikové z Brna, trochu mě to překvapilo, avšak očekával jsem splnění odborných
náležitostí. Ač nemohu popřít, že určitá řemeslná kvalitní práce byla odvedena, a při
158
letmém prolistování lze říci, že knihu napsali profesionálové, mé očekávání splnila jen
z poloviny. Z textů vyzařuje časový stres, nejasná koncepce a nedostatečná heuristika.
Vše se pak skrývá za elegantním designem. Město nevsadilo na nejlepší kartu, i když
věřím v jeho dobré úmysly. Zajímalo by mě, jak by čerství absolventi pochodili na své
fakultě, kdyby tyto texty prezentovali například jako diplomové práce.
Do jisté míry tak došlo k opačnému přístupu než při výrobě zmíněných patriotických
brožurek, jichž je nemalá záplava. Nejsem si ale jistý, zda objemná kniha tento opak ve
svém výsledku naplnila a zda by se měla stát vzorem pro jiné obce. Podle mého názoru
se ukázalo, že dějiny nelze komerčně objednat od stolu jako například výstavbu kana‑
lizace, i když jde v obou případech o profesionální a potřebnou práci. Technika je zcela
jiná.
Jan Černý
Jiří Kratochvíl: Slabce a okolí v proměnách času. Novosedly,
JKml 2004, 192 s.
V r. 2005 vzpomínali ve Slabcích (na jihozápadním Rakovnicku) významného jubilea
– tisícího výročí nejstarší dochované zmínky o své obci. Při této příležitosti připravil Jiří
Kratochvíl mladší k vydání soubor krátkých článků svého otce, slabeckého rodáka Jiřího
Kratochvíla staršího (1921-2000).
Autor nebyl profesionálním historikem – jeho životopis lze číst na s. 185 (srv.
i s. 128‑129). Kratochvílův laický zájem o dějiny slabeckého mikroregionu vyvolalo nej‑
spíše dlouholeté odloučení od rodiště, se kterým udržoval stálé spojení, a posílila jej
možnost shledávání údajů v pražských archivech a knihovnách. Bližší představu o pra‑
menech využitých autorem poskytuje dosti nepřehledně sestavený soupis pramenů
a literatury (s. 154-155), který byl připojen, na rozdíl od rejstříku.
K sepsání většího díla o Slabcích autor nedospěl – zůstalo po něm jen velké množství
populárně podaných příspěvků, původně otištěných ve zpravodaji místního MNV (pře‑
devším od konce 70. do sklonku 80. let) a po r. 1994 také v novinách Rakovnicko. Je pří‑
značné, že většina z těchto příspěvků není evidována v bibliografii historicko-regionální
literatury otiskované průběžně ve Středočeském sborníku historickém.
Pro knižní vydání bylo vybráno zhruba devadesát jednotlivin různého, vesměs však
nepříliš velkého rozsahu, bez kritického aparátu. Vydavatel konstatuje, že v rámci pře‑
tisku byla podoba článečků upravena, ale i tak se některé údaje v knize zbytečně opaku‑
jí. Přiřazeno bylo několik jednotlivin vybraných z autorovy pozůstalosti. Tuto povahu
mají např. Kratochvílem zaznamenané vzpomínky obyvatel Slabec, týkající se přede‑
vším průběhu kolektivizace zemědělství (s. 125-129). Zde dal autor ve svém komentáři
nejvýrazněji zaznít i vlastním, velmi kritickým názorům na oba totalitní režimy, které
poznamenaly české dějiny v době jeho života. Není zjevné, zda podobných vzpomínek
týkajících se i jiných událostí shromáždil Kratochvíl větší množství – o jeho pozůstalosti
se v knize nic bližšího nedovídáme.
Materiál vybraný vydavatelem je rozdělen do tří částí a v jejich rámci do jedenác‑
ti kapitol. Starším dějinám (do konce 18. století) se věnují až na malé výjimky jen sta‑
ti zařazené do první kapitoly. Převažuje zde převyprávění údajů pramenů katastrální
a popisové povahy, jinde je autor výrazně závislý hlavně na výkladech Václava Kočky,
ačkoli pracoval i s novější literaturou (uvádí např. monografii M. Polívky o Mikulášovi
z Husi).
159
Ve větším rozsahu se Kratochvíl zabýval reáliemi 19. a především 20. století. Příslušné
kapitoly přinášejí postupně portréty kulturních osobností a profily několika místních
rodů, následují výklady o stavu obce v první třetině 20. století – východiskem jsou zde
výsledky sčítání lidu. Poté je zařazena hlavní řada životopisů – tentokrát místních fará‑
řů, učitelů i lékařů činných v 19. a 20. století. Menší rozsah a nahodilejší povahu mají
kapitolky o tradici lidových kapel v regionu, dva kriminální příběhy i už zmíněná svě‑
dectví o násilné kolektivizaci. Do další části textu byly zařazeny práce (často spíše sou‑
pisy osob) o účasti obyvatel Slabecka v československých legiích za první světové války
a o obětech holocaustu a jiných osobách spojených s následujícím světovým konfliktem.
Knihu uzavírá soubor asi čtyř desítek fotografií vztahujících se k tematice statí – autor
je propojil souvislejším komentářem a vlastně pouze v jeho rámci podal zkratkovitý, leč
souvislý výklad o vývoji obce ve 20. století.
Autorovi recenzované knihy nelze v žádném případě upřít lásku k dlouhodobě sle‑
dovanému tématu. Čtenáři z cílového regionu zde určitě najdou řadu údajů a příběhů,
které je budou zajímat. Láska k tématu ani dobrá vůle však nemohly ani v tomto případě
stačit k sepsání takového díla o Slabcích, které by uspokojilo zájemce z odborných kru‑
hů. Nevelký rozsah vymezený pro studie v neodborných listech, které Kratochvílovy
články tiskly, znemožnil autorovi proniknout více do hloubky a podat ucelenější, sevře‑
nější a z širšího hlediska sestavený výklad dějin obce.
Žádné souvislé líčení v knize nenajdeme; v těch kapitolách, které podrobněji sledují
určitá témata, jsou mezery. Byla věnována pozornost třem slabeckým farářům, avšak
není zmíněn asi nejdůležitější z nich – pozdější vyšehradský kanovník Mikuláš Karlach.
Chybí také výklad o dějinách místního Oulu – dříve než hostinec toho jména zde byl na
konci třetí čtvrtiny 19. století konzumní spolek spojený právě s Karlachovou činností. Do
třetice – nedostává se portrétu řídícího učitele Sebalda Jirotky. Jeho drobná monografie
o Slabcích a okolí z r. 1895 je sice zmíněna mezi prameny, této brožurce ani Jirotkovi
samotnému však náležitá pozornost věnována nebyla. Méně informované místní obyva‑
tele i leckoho jiného by mohl zajímat také původ a doba vzniku termínu Balkán, použí‑
vaného pro označení této oblasti. Čtenář se nedoví nic ani o počtu a kvalitě jednotlivých
slabeckých kronik a tak by bylo možno pokračovat.
Na Rakovnicku není mnoho obcí s tradicí sahající dnes už více než tisíc let zpátky. Už
z tohoto důvodu by si Slabce solidní odbornou monografii zasloužily. Stejně jako v mno‑
ha podobných případech zůstává otázkou, zda se najde profesionální historik, který by
k podobné práci přistoupil.
Bohdan Zilynskyj
Jan Černý: Přehledné dějiny muzea v Novém Strašecí.
Rakovník, Muzeum TGM ve spolupráci se SOkA
Rakovník 2004, 134 s.
Autorova výstavba textu je systematická a velmi praktická. Nejprve seznámil čtená‑
ře s kořeny vzniku své publikace, vysvětlil, proč je vhodné si připomenout fungování
takovéto instituce a přiblížil prameny a literaturu, které mohl ve své práci využít. Navíc
používá jasný a výstižný sloh a má bohatou slovní zásobu. Z Přehledných dějin se tak
může potěšit každý čtenář.
Prvopočátky novostrašecké muzejní práce se dají vysledovat od šedesátých let 19. sto‑
letí ve Čtenářském spolku (zal. 1864). Bratři Dundrové a další pracovník M. Duras jsou
160
průkopníky knihovnické, archeologické a historické práce ve městě. Jejich sbírkotvorná
činnost se za tři desetiletí stala základem pro novostrašecké muzeum. Samotné muzeum
vzniklo v souvislosti se zakladatelskou vlnou v období příprav na Národopisnou výsta‑
vu českoslovanskou, konanou roku 1895. Některá muzea tehdy vznikla z jednoduchého
podnětu: kam s navrácenými předměty z této výstavy? Avšak tato situace se novostra‑
šeckého muzea netýkala. Aktivity k jeho ustavení vedou do první poloviny 90. let 19. sto‑
letí. Nejdůležitějším krokem bylo zřízení muzejního spolku (1894), který měl spravovat
muzejní sbírky. Že šlo o jednu organizaci, svědčí i název Spolek Muzeum novostrašecké.
Právě v tomto období instituce zažije největší rozkvět činnosti. Vše souviselo s Náro‑
dopisnou výstavou, pro níž bylo nutno sesbírat, uspořádat a náležitě popsat místní
materiál. Nejprve proběhla malá výstavka v samotném Novém Strašecí a následně byly
vybrané předměty odeslány do Prahy. Toto vrcholné období netrvalo nikterak dlou‑
ho, proběhlo v letech 1894-1896. Následovala dlouhá přestávka v práci muzea i spolku.
Pořádaly se jen občasné školní návštěvy. Avšak jisté pozastavení činnosti malých muzeí
patřilo počátkem 20. století ke všeobecnému jevu.
Novým impulsem k obnovení práce se stal konec první světové války. Společnost
ožila nadšením z vlastního státu. Díky této vlně euforie se podařilo znovu zahájit provoz
muzea. I tak byla sbírkotvorná činnost jen nahodilá a práce probíhala spíše v pozvolném
tempu. Působení sice bylo nevýrazné, ale instituce nepřestala fungovat. Vytrvale zápa‑
sila s nedostatkem financí. Koncem dvacátých let došlo k oživení v důsledku stěhování
muzea do Okresního domu a již ke třetí ustavující schůzi muzejního spolku. V dalším
desetiletí se budovala zemědělská a průmyslová složka sbírek. Na muzeum dolehla eko‑
nomická situace společnosti a opětovný pokles zájmu zainteresovaných členů spolku.
Ani kontakty s podobnými organizacemi v okolí nebo v centru se nijak pravidelně neu‑
držovaly.
Překvapujícím poznatkem je, že v průběhu druhé světové války začaly spolek
i muzeum výrazně fungovat. Zvýšil se finanční potenciál, rozjela se sbírkotvorná čin‑
nost a urychleně se počaly dokončovat některé dlouhodobé snahy, například sepisování
inventáře. Zaujala mě zmínka, že se podařilo získat subvence i od „Svazu čs. muzeí“
(s. 49), zvláště ve chvíli, kdy už Československo neexistovalo (jinde na téže straně se hovo‑
ří jen o „Svazu muzeí“). Patrně se jedná o drobné Černého přehlédnutí. Novostrašecké
muzeum se dokonce pokusilo navázat spolupráci s rakovnickým Muzejním spolkem,
avšak ten na válečnou dobu přerušil svoje působení. Muzeum se pokoušelo získat pro
svoji potřebu místní synagogu, což v tehdejším kontextu rozhodně nebylo chvályhodné
jednání. Celkově však válečné údobí představovalo úspěšnou periodu, protože činnost
vzkvétala, oslavilo se padesátiletí, muzeum získalo novou budovu a našla se světozná‑
má keltská kamenná hlava.
Entuziasmus vydržel pracovníkům až do konce čtyřicátých let, kdy opět následuje
útlum. Muzeum se ani nepokusilo zachytit a zpracovat odbojovou práci místních oby‑
vatel. Padesátá léta vynikla papírováním a muzeum se stalo nekvalitní státní institu‑
cí. Následující dekáda téměř nezná výsledky muzejní práce. Naopak od roku 1969 až
do osmdesátých let probíhá doba nového budování a smysluplného směřování insti‑
tuce k bohaté regionální práci. Dokonce se publikuje a vydává vlastní časopis. Černý
se rozumně příliš nerozepisuje o situaci v 90. letech 20. století (kdy v muzeu pracoval)
a v současnosti, protože není k dispozici dostatečný časový odstup.
Autor jasně v celé knize poukazuje, že malé muzeum má vliv především na samotné
aktéry a místní obyvatele, kteří se díky němu mohou seznámit s minulostí vlastního
161
kraje. Význam spočívá v přiblížení lokální historie a jejího porovnání s dějinami celostát‑
ními či mezinárodními. Tuto čtivou a doopravdy přehlednou publikaci mohu doporučit
všem zájemcům o místní historii. Černého kvalitní práci nesnižují ani některé nepatrné
tiskové chyby. Dílo rozhodně nastavilo vyšší standard místní vědecké i jakékoli jiné pub‑
likační činnosti.
David Hubený
Blanka Strašíková: Kantorské paměti. Praha,
Karolinum – Husitská teologická fakulta UK 2005, 63 s.
Poměrně hojné vydávání memoárové literatury, ač různé úrovně, poukazuje na tra‑
diční a zároveň módní žánr, který je u nás poměrně oblíben. Využívají ho nejrůznější
osobnosti zpravidla k bilancování, legitimizaci vlastních činů a rozhodnutí a k „objek‑
tivnímu vylíčení pravdivé skutečnosti“. Pro výzkum dějin mentalit by bylo přínosněj‑
ší uchopit paměti jako psaný příběh lidského života, který v sobě „kóduje“ autorovy
názory a postoje, subjektivní pocity, vnímání událostí, okolí a dobové atmosféry. Tento
přístup, náročnější na interpretaci, i onen první mohou také fungovat jako komunikační
kanál mezi autorem a čtenářem, a to i mezigeneračně.
S podobným přáním přistupovala k psaní někdejší rakovnická katechetka, dnes
PhDr. et ThDr. Blanka Strašíková z Husitské teologické fakulty v Praze: K naší minulosti
patří i paměti, jež jsou nejen důkazným materiálem doby, kterou zobrazují, ale i naším zrcadlem.
Namnoze zpovědním. (s. 7) Jana Amose Komenského, vzor všech učitelů, staví do podoby
biblického podobenství o pánu rozdávajícím hřivny. Kantorské paměti mají doložit, na
kolik se autorce podařilo vlastní hřivnu využít a stát se vzorem dalších učitelů. Po origi‑
nálním úvodu přichází v další kapitole fabulace o třech sudičkách, které jí předpověděly
dráhu kantorky, následují školní zážitky na neopominutelné vzory pěti vyjmenovaných
učitelů a vlastní volba stejného povolání.
Čtenář se nejprve musí vypořádat s tím, že po přečtení prvních sedmi kapitol se vlast‑
ně nedozvěděl, kdy, kde a v jaké rodině se autorka narodila. Víme jen, že po 2. světo‑
vé válce v r. 1945 začala studovat obchodní akademii v nedaleké (odkud?) Chrudimi,
protože přijímačky na tamní učitelský ústav byly přesunuty na pozdější datum. Mnohými
pravdivými, ale obecnými frázemi o učitelském povolání a dílčími, z kontextu vytržený‑
mi zkušenostmi se vysvětluje, jak autorka nelituje (nelitovala?) studia na obchodní aka‑
demii, ale zároveň se nepustí (nepustila?) vytoužené kantořiny. Zde už je na místě upo‑
zornit na problematiku vlastního odstupu v memoárové literatuře. Autorka totiž dnešní
dojmy a hodnocení (vytvořené životní zkušeností a odstupem) prezentuje jako své teh‑
dejší názory a rozhodnutí. To se spisovatelům děje přirozeně, problém nastává, když
autor před popisovaný fakt předsouvá subjektivní hodnocení, nebo dokonce vyvozuje
obecné „vědecké“ závěry: Moci oslovit a pozitivně působit na další generace, se mně zdálo
[odkdy? pozn. T. P.] nejen tím nejdůležitějším, ale i nejkrásnějším kantorským posláním, jehož
náplní je předávat znalosti, ukazovat na duchovní hodnoty, starat se o souznění mezi lidmi na
celém světě a nedovolit zlu, aby přebíralo vládu nad naší planetou. Učitelská profese se pro mne
stala posláním a povinností, kterou na sebe její představitel bere s bezvýhradnou odpovědností.
Pedagogické vzdělání jsem brala s plnou vážností a zásady výuky, které nám byly vštěpovány,
byly pro mne za všech okolností směrodatné. (s. 13-14)
Málokdo dnes ví o působení Blanky Strašíkové, učitelky náboženství Církve československé na Rakovnicku na přelomu 40. a 50. let 20. století, čemuž je věnována osmá
162
kapitola Moje pedagogické začátky v Rakovníku (s. 21-31), přínosná pro regionální histo‑
rii. Dočteme se o zážitcích z vyučování v Lužné, Petrovicích a Rakovníku (chlapecká
i dívčí škola), zajímavé je zachycení rozhovoru s ředitelem (patrně měšťanské chlapecké
školy?), který devatenáctiletou katechetku seznamoval s drsnými rakovnickými poměry
(synové zaměstnanců keramičky jsou neukáznění... Mně se jednou také stalo, že mne bezdůvodně zmlátili. S. 21). Charismatické učitelce se však vždy dařilo v dobrém vycházet
s jakýmikoli dětmi. Bezkonfliktně se snažila spolupracovat také se svými nadřízenými.
V květnu 1950 se jí podaří stihnout v husitské církvi odučit nedělní školu, a pak vzít děti
na povinnou pionýrskou akci. Různé školní zkušenosti, u nichž bychom sice přivítali as‑
poň jména zaangažovaných a konkrétnější místní a časové vymezení, svědčí však o tom,
že tato výjimečná učitelka dokázala budovat s dětmi přátelské vztahy a pro mnohé se
opravdu stala vzorem. Biblickou zvěst přijímaly s vděčností. (s. 29) Autorka se však už
nezamýšlí, kolik z nich si svou víru udrželo. Byla to poslední léta výuky náboženství na
školách...
Doplňme, že jmenovitě vzpomíná dr. Strašíková na husitského faráře Antonína
Javorského (ten působil v Rakovníku v l. 1946-1966), jeho dceru Zlatu Javorskou (poz‑
ději profesorku rakovnického gymnázia), Jarmilu Janotovou, katechetu Ludvíka Fučka
(pomocný duchovní v Rakovníku 1948-1950) a varhaníka Miroslava Fiedlera (bohoslo‑
ví od r. 1951, vysvěcen 1954) z Jednoty mládeže Církve československé (za poskytnuté
informace děkuji Mgr. J. Krškovi). Dobové mentality poválečného Rakovníka se lehce
dotýká přání: A teď už žádnou válku!, které prý bylo slyšet na každém kroku, zrovna tak jako
hojné diskuse o poválečném odsunu Němců, jež zde údajně šly ruku v ruce s připomíná‑
ním Čechů vyhnaných dříve ze Sudet. Po Mnichovu se tento transfer Rakovníka skuteč‑
ně silně dotýkal! Také zde podléhá autorka potřebě zobecňovat a vyvozovat závěry pro
současnost, na druhé straně však v pamětech striktně odděluje svou historii (prožitou
jako dobu nezkaženou komputery a mobily; dobu, kdy na sebe lidé měli čas) od nepříliš
utěšené současnosti. Těší ji však pohodová atmosféra na současném pracovišti – HTF
UK, které je vylíčeno skoro ideálně.
Ponechme stranou několik drobných ahistorismů a disproporci celkem devatenácti
kapitol. Více než o studiu teologie na Husově a později i Filozofické fakultě (pedagogi‑
ka, psychologie) se B. Strašíková zajímavě rozepisuje, jak vyučovala děti zaměstnanců
plzeňské Škodovky – experti na metalurgii vyslaní do indického Ránčí. Pak se nechá čte‑
nářem spatřit v pozici oblíbené a úspěšné vychovatelky v pražském žákovském internátě
Federálního ministerstva zahraničních věcí, kde do r. 1979 pracovala s dětmi diplomatů,
kterým režim od 2. stupně ZŠ nedovoloval vycestovat s rodiči. Závěrem obecně doširoka
uvažuje, co potřebuje lidstvo a nejmladší generace, jíž se za svou generaci cítí něco dluž‑
na. Co to může být, když prozatím nevidí lepší východisko než společný dialog, konsen‑
sus a harmonickou spolupráci? (s. 62) Proč se ale v Kantorských pamětech nevyrovnává se
stinnými stránkami totalitního komunistického režimu? Proč původní katechetka místo
otevřeného sdílení víry a duchovních zážitků píše dnes více o pedagogických zkušenos‑
tech? Zpovědní zrcadlo, pokorně nastavené v úvodu, nechala částečně zastřené.
Tomáš Pavlíček
163
Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945. Historie jednoho
povstání. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, 277 s.
V souvislosti s šedesátým výročím konce druhé světové války zazářila na našem trhu
publikace Stanislava Kokošky věnovaná pražskému Květnovému povstání. Netroufám
si samozřejmě podrobit tuto sympatickou a úzce specializovanou knížku kritice, ani
to není mým cílem. Při její četbě jsem věnoval pozornost spíše okolí Prahy (a přiznám
se, že tomu západnímu), které bylo více či méně žhavými událostmi odehrávajícími se
v pražské kotlině zasaženo. Předesílám, že v ohledu na zaměření publikace jde pochopi‑
telně o záležitost sekundárního charakteru.
Hned na začátku je třeba konstatovat, že Kokoška v sobě nezapřel zdatného vojen‑
ského historika, který se detailně zabývá bojovými akcemi, probíhajícími v kontextu
vypjaté politické situace. V rámci hektických vojenských přesunů v okolí hlavního měs‑
ta na počátku května směřovaly do Prahy německé jednotky ze severu, východu a jihu,
kde brutálně masakrovaly civilní obyvatelstvo. Ze západu se očekával příchod americké
3. armády, která se zastavila na pověstné demarkační čáře Karlovy Vary – Plzeň – České
Budějovice. Ze západu také přišel do Prahy „nečekaný spojenec“ v podobě pěší divi‑
ze Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Ta přestala spolupracovat s Němci
a předpokládala, že se v Praze setká s americkými osvoboditeli.
Kapitoly věnované pěší divizi ROA, vedené gen. Buňačenkem, se nejvíce týkají regi‑
onu Rakovnicka. Sem divize postupovala ze severozápadu od Děčínského Sněžníku
a Buňačenkův štáb se na sklonku dubna rozložil v Kozojedech u Loun (s. 98). Zde došlo
k jeho jednání se samotným Vlasovem a s německým velitelem skupin armád Střed, pol‑
ním maršálem Schörnerem. Němci tu přestali s vlasovci počítat jako se spojenci a snažili
se je přesunout na jih, tedy mimo Prahu. Naplnily se však německé obavy, že ROA začne
plenit jejich týl.
Prvním větším střetem Buňačenkovy divize s německými okupanty se stala samo‑
zásobitelská akce na nádraží Lužná-Lišany 2. května 1945 (s. 99-100). Den předtím se
Rusové zmocnili většího množství nafty v místní topírně a poté brali zbraně německým
vojákům cestujícím v civilních vlacích. Vlasovci se však dostali do přestřelky s vojáky SS.
Oběti byly na obou stranách a několik Němců bylo zatčeno a převezeno do Kozojed. Zde
protiněmeckou náladu uklidnil generál Vlasov. ROA tak na luženském nádraží proved‑
la první větší protiněmeckou akci a z nespolehlivého spojence okupantů se rychle měni‑
la v jejich nepřítele. K této události Kokoška také uvádí dostupnou literaturu a prameny
uložené ve Vojenském historickém a Národním archivu v Praze (hl. pozn. č. 28-33 na
s. 231-232) a připomíná, že literatura chybně lokalizuje tento incident do Loun.
Buňačenko měl postupovat na Příbram, ignorovat německé rozkazy a směřovat
k Američanům. Pražské povstání, protiněmecká radikalizace a očekávaní dalšího ame‑
rického postupu na východ však stočily vlasovce na Prahu. Silným motivem bylo uchrá‑
nit se sovětského zajetí. Vlasovci tak prošli od Kozojed severní a východní částí dnešního
rakovnického okresu a směřovali na Jeneč a Chrášťany u Prahy, kde byli nuceni odo‑
lávat útokům německých letounů. Šestého května ráno nabízel Praze pomoc vlasovců
velitel strážního oddílu vládního vojska v Lánech kpt. Jaroslav Rendl. Od povstaleckého
vedení obdržel rozkaz navázat spojení s vedením ROA a přivést Buňačenkovu divizi
přes Ruzyň do Prahy (s. 156-157). Rendl spolupracoval i se sovětskými zpravodajskými
výsadky působícími na Křivoklátsku (s. 158). Při postupu na Prahu odzbrojovala ROA
spíše spontánně a v reakci na výzvy místních povstaleckých skupin německé jednotky.
164
Podrobněji se Kokoška o postupu a chování vlasovců v našem regionu nerozepisuje,
neboť svou pozornost zaměřuje na dění v Praze, kde byla jejich pomoc přijata s rozpaky.
Samotný Rakovník probleskne v knize jen jednou, a to zmínkou o prvních protiněmec‑
kých akcích už 3. května (s. 108). Podle místních kronikářských záznamů mohu dopl‑
nit, že už 2. a především 3. 5. docházelo ve městě k živelnému srocování obyvatel před
radnicí, ukončenému poplašnou střelbou, a posledně jmenovaný den byl také ustaven
národní výbor, který se připravoval na převzetí moci. Nové Strašecí se objeví jen v sou‑
vislosti s přerušením dopravy na železniční trati z Lužné po akci vlasovců z 2. května, a to
v citovaném dálnopise Frankova osobního tajemníka Giese z půlnoci toho dne, zaslaném
skupině armád Střed (pozn. č. 32 na s. 232). Z regionální literatury cituje Kokoška dvě
práce Miroslava Görtlera, který se v naší oblasti nejintenzivněji věnoval období okupace
a osvobození, z regionálních pramenů pak pamětní knihy ze Sbírky staničních kronik,
uložené však v Národním archivu v Praze.
Jak jsem již na začátku uvedl, vzhledem ke koncepci a zaměření Kokoškovy knihy jde
spíše o marginální záležitosti. Práce sleduje především vojenské akce v Praze na počát‑
ku května v kontextu politického dění. Přilehlé oblasti se tu jeví víceméně jako pasivní
přihlížitelé zasažení rychlým spádem událostí. Z pozice Rakovnicka však nezbývá než
konstatovat, že jak seriózní literatura, tak odborný badatelský zájem o záležitosti přelo‑
mu dubna a května 1945 v souvislosti se všeobecnými (a zejména pražskými) událostmi
chybí. Přitom ve Státním okresním archivu v Rakovníku, v dalších místních institucích
i v centrálních archivech se nachází množství nevytěženého materiálu. Kokoškova pub‑
likace tu může posloužit jako skvělé východisko s bohatými citacemi pramenů a litera‑
tury.
Jan Černý
Jiří Krob: 100 let fotbalu SK Rakovník. Rakovník,
SK Rakovník 2003, 120 s.
U příležitosti stého výročí založení fotbalového klubu SK Rakovník vyšla v roce 2003
publikace mapující historii oddílu s nejbohatší tradicí tohoto sportovního odvětví v regi‑
onu. Její autor čerpal zejména z materiálů dochovaných v archivu fotbalového klubu a ze
vzpomínek těch, kteří se zapsali do jeho historie, ať již jako hráči nebo jeho příznivci.
Poslední publikace k tomuto tématu sice vyšla před deseti lety (Jiří Krob: 90 let
kopané SK Rakovník 1903-1993), nyní je však vzhledem k takto významnému jubileu
mnohem reprezentativnější. Ačkoli obsahuje 120 stran, její převážnou většinu tvoří foto‑
grafie mužstev, snímky z jednotlivých utkání či přetisky dobových novinových článků.
Textová část, sestavená dlouholetým klubovým funkcionářem Jiřím Krobem, zachycuje
především výsledky (i s komentáři) prvního mužstva v jednotlivých sezónách a nasti‑
ňuje organizační změny, kterými oddíl během nejrůznějších období procházel. Na závěr
jsou připojeny také zajímavé přehledy trenérů, předsedů klubu, hráčů a náhradníků prv‑
ního mužstva, ale i jeho zařazení (i s umístěním) do soutěží v jednotlivých fotbalových
ročnících. Co by mohl čtenář v publikaci postrádat, jsou informace ze zákulisí fungování
oddílu. Text je napsán čtivě a přehledně, i když není členěn do kapitol.
Bylo by nemyslitelné, kdyby tato práce nepřipomněla také dvě nejvýznamnější etapy
dosavadní historie SK Rakovník. Do té první spadá období, kdy hrál tento rakovnický
fotbalový oddíl dokonce nejvyšší celostátní soutěž. Stalo se tak v sezónách 1942/1943
a 1945/1946. Druhým slavným obdobím jsou léta 1978 až 1981, kdy klub pod tehdejším
165
názvem Čs. keramické závody Rakovník (sponzorován pražským ústředím keramic‑
kých závodů) nastupoval pravidelně k utkáním tzv. první národní ligy, což byla tehdy
naše druhá nejvyšší fotbalová soutěž.
Četní fanoušci znají pochopitelně také řadu legendárních postav, které dres zdejšího
mužstva kdysi oblékaly. Pozornost je věnována například Oldřichu Nejedlému, nejlep‑
šímu střelci mistrovství světa v Itálii v roce 1934, nebo odchovanci rakovnické kopané
Josefu Kadrabovi, který se podílel na stříbrném umístění československého národního
mužstva na mistrovství světa v Chile v roce 1962. Velmi cenné služby odváděl klu‑
bu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let také Robert Segmüller. Ten přišel do
Rakovníka z pražské Slavie v létě 1978.
Uvedená práce, napsaná populární formou, je cennou vzpomínkou na bohatou tradici
nejstaršího fotbalového oddílu ve městě, který i přes krizová období posledních let stále
zůstává hlavním místním reprezentantem tohoto nejrozšířenějšího sportovního odvětví.
Přesto téma týkající se kopané či přímo Sportovního klubu v Rakovníku na své odborné
historické zpracování nadále čeká.
Luboš Smitka
120 let Střední zemědělské školy v Rakovníku. Rakovník,
SZeŠ Rakovník 2005, 144 s.
K výročí sto dvaceti let od svého založení připravila Střední zemědělská škola
Rakovník jubilejní sborník věnovaný nejen vlastní bohaté historii, ale i aktuální součas‑
nosti.
Publikaci uvádí slovo ředitele školy Ladislava Pazáka, který hodnotí význam insti‑
tuce. Následuje základní textová část, tvořená obsáhlou, precizně zpracovanou studií
Historie zemědělského školství v Rakovníku do konce osmdesátých let minulého století od Luboše
Smitky (první verze této práce vyšla v RHS 3, 2002). Autor zároveň do textu připojil
vhodně volené černobílé fotografie. Rovněž nechybí poznámkový aparát a seznam zkra‑
tek. Dějiny školy doplňují další dva příspěvky, Zemědělské školství v Rakovníku v letech
1958-1992 od Miloslava Skučka a Vývoj rakovnického zemědělského školství od 90. let 20. století do současnosti od ředitele školy L. Pazáka.
V další části sborníku jsou uvedeny informace popisující výuku a skladby odbor‑
ných předmětů včetně možností získání praktických zkušeností. Stručnými profesními
medailónky je představen současný pedagogický sbor. Samostatné kapitoly rovněž při‑
pomínají další aktivity školy – mezinárodní spolupráci, účast studentů na olympiádách,
školní a mimoškolní činnost v oblasti kultury a společenských věd. Závěr tvoří seznam
absolventů SZeŠ Rakovník v letech 1959-2004. Text doplňuje barevná obrazová příloha.
Vznik publikace, byť s tradiční obsahovou skladbou, je nesporným kladem už z toho
důvodu, že zánik pravidelných výročních zpráv škol v poválečném období do jisté míry
omezil poznání dějin školství. Sborníček je tak po delší době jedinečným zdrojem infor‑
mací pro studium dějin zemědělského školství v Rakovníku.
Renata Mayerová
166
Roman Hartl – Václav Krůta: Slabce a Rakovnický Balkán.
Slabce, obec Slabce a Mikroregion Balkán 2005, 103 s.
Není obvyklé, aby se zájemci o regionální historii dočkali v poměrně krátkém časo‑
vém sledu dvou obdobných publikací. Po loňském titulu Slabce a okolí v proměnách
času autora Jiřího Kratochvíla vyšla u příležitosti 1000 let obce Slabce a osídlení kraji‑
ny Rakovnického Balkánu další práce s názvem Slabce a Rakovnický Balkán od Romana
Hartla a Václava Krůty.
Kniha je rozdělena do tří základních kapitol. První kapitolu nazval její autor Václav
Krůta Slabce a Slabecko – Rakovnický Balkán. Dvanáct stránek textu není zpracováno tak,
jak bývá zvykem u obdobných publikací vydaných k výročím založení obce. Krůta se
nesnaží podat místní dějiny chronologicky, ale pouze upřesňuje první pramenné zmínky
vážící se ke Slabcům a k sousedním vsím. Podrobněji a na úkor samotných dějin Slabec
objasňuje místní názvy okolních obcí. Další část textu se zaměřuje na popis jednotlivých
znaků Sdružení obcí Mikroregionu Balkán.
Druhou, stránkově nejrozsáhlejší část nazval její autor Roman Hartl Příběhy a pověsti Rakovnického Balkánu. Na čtyřiceti osmi stránkách se pokusil do beletristických tex‑
tů přetlumočit nashromážděné psané i nepsané doklady z popisované části okresu.
Závěrečnou, třetí kapitolu tvoří osmnáct stran vlastivědného popisu Rakovnického
Balkánu.
Publikaci ukončuje přehled použitých pramenů a součástí první kapitoly je i poznám‑
kový aparát. K vlastnímu textu se váže kvalitní a pečlivě vybraná bohatá obrazová
příloha. Rovněž je třeba zdůraznit celkovou grafickou úpravu knihy. Jednoduchou
obálku, vhodně sladěnou s kresbou od Pavla Anzenbachera, doplňují barevné znaky
Mikroregionu. Nápadité jsou i názvy jednotlivých kapitol, kde první písmeno je zvýraz‑
něno a zarovnání stránky doplňuje znak Slabec a emblém Mikroregionu Balkán.
Celá kniha tak díky těmto detailům působí velmi upraveným dojmem. Menším nega‑
tivem zůstává, že text pravděpodobně neprošel redakční úpravou, a nevyhnul se tak
drobným nepřesnostem v textu. Z obsahu první kapitoly rovněž poznáme časovou tíseň
– na přípravě textu se jistě odrazil termín odevzdání.
Záměr vytvořit publikaci mapující minulost Slabců a okolí, který starosta obce nad‑
nesl v úvodu knihy, byl splněn a popisovaná brožura nepochybně potěší mnoho svých
spoluobčanů, milovníků starých příběhů a zájemců o poznání života na venkově v minu‑
losti.
Renata Mayerová
Mariánská Týnice – historie poutního místa a muzea.
Mariánská Týnice – Praha, Muzeum a galerie severního
Plzeňska – Argo 2002, 249 s.
K padesátiletému výročí založení regionálního muzea v Mariánské Týnici a k dokon‑
čení rozsáhlé rekonstrukce celého objektu bývalého proboštství, která probíhala pře‑
devším během devadesátých let, vznikla v roce 2002 publikace přinášející v několika
kapitolách příspěvky ke stavebnímu vývoji, historii i k současné podobě muzea a gale‑
rie severního Plzeňska.
Hned v úvodu zaujme hodnotná studie Mojmíra Horyny, která nabízí autoro‑
vo zamyšlení nad architektonickou zvláštností celého komplexu poutního místa. To
167
v oblasti severoplzeňského regionu patří společně s manětínským zámkem a cisterciác‑
kým konventem v nedalekých Plasích ke klenotům vrcholného baroka. Horyna interpre‑
tuje mistrovské řešení Santiniho návrhu, architektonickou kompozici celého proboštství
i s kostelem Zvěstování P. Marie a stavební historii týnského areálu.
Následující kapitola podává informace o vzniku Mariánské Týnice a historii cisterci‑
áckého řádu na Kralovicku. Autorka Irena Bukačová rozdělila svůj příspěvek do něko‑
lika podkapitol, ve kterých se dovídáme o prvních zmínkách existence kláštera zazna‑
menaných v písemných pramenech, o zrušení kláštera v Plasích a následně i samotného
proboštství, o koupi celého zbylého panství knížetem Metternichem a rovněž i o jeho
postupném úpadku a chátrání. Část práce se zabývá nejdůležitějšími postavami z řad
přestavitelů cisterciáckého řádu a dalších významných osobností spjatých s tímto
místem. Další podkapitola seznamuje čtenáře s vnitřní výzdobou budovy, především
s nástěnnými malbami, z nichž nejznámější je freska zachycující darování Mariánské
Týnice plaskému klášteru, umístěná v refektáři. Textem se prolínají informace o dokon‑
čené rekonstrukci budovy. Té je pak věnován samostatný oddíl kapitoly, kde jsou v časo‑
vé posloupnosti uvedeny všechny záchranné práce na objektu během dvou desetiletí
minulého století.
Závěrečná kapitola, jejímž autorem je Jiří Fák, se věnuje historii a dnešní podobě
muzejní expozice regionálního muzea a galerie v Mariánské Týnici. Kromě popisu jejího
vzniku od nesnadných počátků až k dnešní podobě je kapitola obohacena i o detailně
a precizně vypracovanou charakteristiku muzejních sbírek, seřazených podle jednotli‑
vých oddělení.
V příloze najdeme bibliografii již vydaných muzejních publikací a edic, dále zazna‑
menané vlastníky proboštství, ředitele vlastivědného muzea od jeho vzniku do konce
devadesátých let minulého století a pamětní listiny sepsané jako doklad doby během
rekonstrukce věží proboštství a kopule kostela.
Součástí publikace jsou kvalitní barevné obrazové přílohy. Zahrnují jak fotografie
týkající se přestavby kláštera a jeho historie, tak i ukázky z bohatého sbírkového materi‑
álu muzea. Postrádám však rozpracovanější dějiny samotné muzejní instituce. Jsou zde
pouze v krátkém souhrnu uvedeny zlomky z jeho činnosti, což není pro vypovídající
obsah celé práce dostatečné.
Přesto je tuto knihu nutné ocenit jako další přínos pro oblast muzejnictví a místo‑
pis, které stále zůstávají za jinými obory poněkud v pozadí. Bohužel pro rakovnické
muzeum podobná publikace chybí, i když v ne tak dávné době (r. 1998) oslavilo stoleté
výročí vzniku a jeho historie je velmi bohatá. Jistě by si podobné reprezentativní dílo
zasloužilo.
Jana Nosálová
168
Archiv v roce 2005
Rok 2005 byl pro Státní okresní archiv Rakovník prvním obdobím, kdy pracoval
v optimálních podmínkách. Archiváři tak mohli pokračovat v systematické práci ve
všech oblastech archivní agendy, která se v uplynulých letech zaměřila na pořádání
a inventarizaci kmenových fondů s důrazem na zpracování archivů měst a národních
výborů.
Vzhledem k tomu, že archiv disponuje dostatečnými ukládacími prostorami, převzal
v uplynulém roce celkem 41 přírůstků v rozsahu 96,64 běžných metrů archiválií. Mezi
významnější patří cechovní písemnosti městečka Mšec z let 1717-1895, nalezené na půdě
obecního úřadu. Z dalších obsahově zajímavých přírůstků je třeba jmenovat archiválie
spolkových institucí, konkrétně Sboru dobrovolných hasičů Lubná, Čtenářsko-ochotnic‑
kého spolku v Senometech a Učitelské jednoty Budeč v Rakovníku. Neméně důležitý je
i materiál osobního fondu učitele a vlastivědného pracovníka Aloise Macha z Kněžev‑
si, získaný darem. Regionální knihovnu obohatily dva rukopisy týkající se historie obcí
Senomaty a Nouzova. Rovněž se podařilo převzít 9 svazků uzavřených kronik, z toho
čtyři v kopiích. V současné době archiv spravuje 1389 archivních fondů, což představuje
3370,72 běžných metrů.
Příslušným spisovnám městských a obecních úřadů a dalším organizacím se z naší
strany dostalo průběžné péče. Tato činnost byla v uplynulém roce věnována přede‑
vším oběma městským úřadům – MÚ Rakovník a MÚ Nové Strašecí. První instituci
jsme poskytli konzultace zaměřené na zpracování nové spisové normy. U druhé provedl
archiv odbornou archivní prohlídku a poskytl konzultaci k zřízení spisovny v adaptova‑
ných prostorách. Skartační řízení proběhlo celkem u 37 institucí (státní správa a samo‑
správa 28, školství 2, zdravotnictví a sociální sféra 2, podniková sféra 1, společenské
organizace l, ostatní 3).
Ve srovnání s předchozím rokem se podařilo opět zvýšit zpracování archivních
materiálů (celkem uspořádáno 97,72 běžných metrů). Zaměstnanci archivu uspořádali
v daném období 28 fondů, z toho byly inventarizovány Okresní národní výbor Rakovník
1945-1960, osobní fond Karla Šaška 1942-1998, fondy JZD Hvozd 1948-1973, Sbor dob‑
rovolných hasičů Nové Strašecí 1882-1950 a Hasičská župa Nové Strašecí 1892-1950.
Pokračuje pořádání a inventarizace kmenového fondu Archiv města Rakovníka.
Badatelnu navštívilo v roce 2005 celkem 112 badatelů, kteří uskutečnili 356 studijních
návštěv, během nichž bylo poskytnuto téměř 1500 zápůjček. Uplynulý rok tedy potvrdil,
že zájem o archivní materiál ze strany občanů, studentů či odborných pracovníků je stále
poměrně vysoký. Nejvíce byly, jako v předchozím roce, využívány fondy Okresní úřad
Rakovník, Berní úřad Rakovník, dále fondy osobní, jednotlivých obecních úřadů, spolků
a škol. Obecně lze konstatovat, že archivní materiál naší instituce stále více využívají
studenti středních a vysokých škol.
Veřejná a propagační činnost měla více podob a po celý rok se okresní archiv těšil
zájmu odborné i laické veřejnosti. Svědčí o tom řada studentských a žákovských exkurzí
(10), spojených s přednáškami o archivu, pomocných vědách historických či o historii
Rakovníka a doplněných výstavkou archiválií. U příležitosti 60. výročí konce druhé svě‑
tové války připravil archiv ve spolupráci s Klubem vojenské historie Praha – pobočka
Rakovník výstavu Rakovník v době okupace a osvobození a zorganizoval odbornou před‑
169
nášku Osvobození Československa v roce 1945, proslovenou historikem PhDr. Luborem
Václavů.
V rámci poskytování informací bylo vyřízeno a vypracováno celkem 135 písemných
žádostí (orgány státní správy a samosprávy vznesly 32 žádostí o provedení šetření, sou‑
dy a notáři se na archiv obrátili s 29 požadavky, soukromé osoby podaly 67 a vědecké
instituce 6 dotazů).
Po stránce ochrany archivního materiálu jsme se zaměřili převážně na restaurování
pergamenových listin s přivěšenými pečetěmi a na městské knihy včetně výroby ochran‑
ných obalů. Celkem byly restaurovány 4 listiny z fondů AM Čistá, Jesenice a Nové
Strašecí, 3 listiny rakovnických a dalších cechů. V rámci systematické ochrany archiv‑
ního materiálu byly zhotoveny zabezpečovací reprodukce několika titulů z regionální
knihovny, které jsou předmětem častého badatelského zájmu. Rovněž se pokračovalo
ve snímkování a zhotovování xerokopií obecních a městských kronik, jak pro potřebu
archivu, tak pro badatelskou veřejnost. Prováděny jsou i pravidelné kontroly týkající se
fyzického stavu archiválií včetně kontrol mikroklimatu v depozitářích.
Do příruční knihovny přibylo 157 nových titulů, celkem lze vykázat 30 235 svazků.
V průběhu roku pokračovaly knihvazačské práce novin časopisů a periodik, které jsou
součástí knihovního fondu. Celá knihovna je zpracována v počítačovém programu
CLAVIUS. Archiv eviduje 375 prezenčních zápůjček ze své knihovny, z toho 289 zápůj‑
ček regionálních titulů.
Závěrem lze konstatovat, že koncepce archivu přináší své pozitivní výsledky. Jako
dobrý zdroj nejen regionálních informací zaujal archiv nezanedbatelné místo u veřej‑
nosti. Přispívá k tomu skutečnost, že je v plném rozsahu schopen díky svému umístění
a vybavení poskytovat služby orgánům státní správy a samosprávy, soukromým oso‑
bám i vědeckým institucím.
Renata Mayerová
170
171
1008
2298
2973
3370
1995
2000
2005
1352
1209
zpracováno
Celkem archiválií
v bm
Rok
1039
871
686
inventarizováno
Zpracovanost v bm
979
893
604
nezpracováno
Přehled o množství a zpracovanosti archiválií v bm za roky 1995, 2000 a 2005
172
UKÁZKY PERGAMENOVÝCH LISTIN
Z FONDU ARCHIV MĚSTEČKA JESENICE
(STAV PO RESTAUROVÁNí, FOTO J. KRŠKO)
Jenec z Janovic uděluje privilegia městečku Jesenice (r. 1409)
173
Heřman Černín z Chudenic uděluje privilegia městečku Jesenice (r. 1628)
174
Leopold I. obnovuje městečku Jesenice platnost předchozích privilegií (r. 1680)
175
VÝSTAVA RAKOVNÍK V DOBĚ OKUPACE A OSVOBOZENÍ
(FOTO J. KRŠKO)
Celkový pohled na výstavu ▲▼
176
Detaily výstavních panelů ▲
Resümee
Der sechste Jahrgang des Rakonitzer historischen Almanachs, der vom Staatlichen
Kreisarchiv in Rakonitz herausgegeben wird, bringt diese Studien aus dem Bereich der
Regionalgeschichte:
Kateřina Zilynská ist Autorin der Studie Jener eifrige im Wort des Gottes Rakonitzer
Chrysostomus (S. 5-14). Sie versuchte einen biographischen Beitrag, der einen gebür‑
tigen Rakonitzer Jiří Jan Libertin (1683-1732) betrifft. In den Jahren 1707-1723 wirkte
er als Dekan in Rakonitz und danach als Prediger beim St. Veitsdom in Prag und als
Domherr des Domkapitels in der Prager Burg. Libertin hinterlieβ wichtige Belege über
die Predigungskunst der Barockzeit, engagierte sich als Kirchenstifter und Verlehrer des
Kults von Jungfrau Maria und Sankt Johann aus Nepomuk. Die Autorin beschäftigt sich
auch mit Libertin´s Beziehung zu Rakonitz, mit seinem Interesse an die Stadtgeschichte
und Streitigkeiten mit Gemeindevertretern.
Tematisch ungewöhnlich ist die Studie mit dem Titel Die Anfänge der Trampsiedlung
„Tal der Sünde“ (S. 15‑45) von Jan Krško. Die Geschichte des Trampings, das auf unseres
Gebiet in der Zwischenkriegszeit durchdrang, wird fachmännisch bis heute nicht be‑
arbeitet. Die Rakonitzer Region war für Aktivitäten, die mit Camping in freier Natur
verbunden wurden, immer lockend, v. a. dank dem nicht weniger wirkungsvollen Fluss
Berounka. Die Tramps lehnten ab in den organisierten Gruppen zu fungieren. Das führte
dazu, dass die Minimalmenge von schriftlichen Quellen nach Tramps erhalten wurde.
Trotzdem gelang es dem Autor Informationen über die ausgewählte konkrete Siedlung
aus dem Gebiet von Berounka aufzuspeichern, einschlieβlich der wertvollen Aussagen
von Zeitgenossen, Tagesbuchnotizen und Fotografien.
Jan Černý ist Autor der Studie Die Register der Stadtwirte in Rakonitz (S. 47‑61). Es
handelt sich um einen Beitrag zur Geschichte der Stadtverwaltung und Wirtschaft des
16. Jahrhunderts. Die Register der Rakonitzer Stadtwirte, die sich um den Gemeindebesitz
kümmerten, wurden aus den Jahren 1533-1566 und 1589-1597 erhalten. Sie enthalten be‑
deutende Informationen über die Stadtökonomik und den Lauf des Gemeindeamts. Die
Register beziehen sich auf das Gebäude des Rakonitzer Rathauses und Wirtschaftshofes,
Fungieren der Stadtpforten; die Stadtwirte sichern auch die Finanzierung des Henkers
und andere wichtige Gemeindeangelegenheiten. Ein ähnliches Material dieses Typs und
solches Umfangs und solcher Völligkeit wurde in den umliegenden Städten nicht erhal‑
ten.
Bohdan Zilynskyj löst die Situation und Stellung des Städtchens Čistá bei Rakonitz
in den Jahren 1619-1620, unter der Herrschaft des Königs Fridrich Falcký in seinem
Beitrag Zwischen zwei Herrschaften (S. 63‑87). Čistá war das Eigentum des Domkapitels
in der Prager Burg. Aber in der Zeit, als der Aufstand der böhmischen Stände gipfelte,
bewarb sich Jan Adam Nostic aus Nostic (ein Gönner des Königs Fridrich Falcký) um
das Städtchen Čistá, das dagegen aber protestierte. Diese Studie folgt dem Verlauf des
ganzen Konflikts, der wegen der Niederlage der böhmischen Ständen am Weiβen Berg
in November 1620 beendet wurde. Obwohl Nostic dieses Städtchen im Juli 1620 kauf‑
te, wurde Kontakt zwischen Čistá und der ursprünglichen Herrschaft schon am Ende
dieses Jahres wieder erneuert. Čistá war der Besitz des Prager Domkapitels bis zum
Jahre 1713.
177
Jana Nosálová beschäftigte sich mit einem der bedeutendsten Bürgermeister in
Rakonitz, und zwar in der Studie Der Rakonitzer Bürgermeister Čeněk Vaněček und seine
Wirkung in der Stadt in den Jahren 1923-1938 (S. 89‑118). Vaněček stand auch an der Spitze
der Ortssparkasse und kontrollierte Finanzen. Seine Prestige wurde dank der erfolg‑
reichen Kandidatur in das tschechoslowakische Parlament für die Nationalsozialistische
Partei im Jahre 1929 erhöht. Im Parlament wirkte er als Senator einen Wahlzeitabschnitt.
In Rakonitz setzte er groβe Menge von Bau- und Wirtschaftsinstandssetzungen und –
veränderungen durch, er bewältigte erfolgreich die Zeit der Wirtschaftskrise am Anfang
der 30er Jahre des 20. Jhs. Er hatte viele Kontakte mit der höchsten Elite der ersten
Republik und wurde Symbol für Rakonitz der Zwischenkriegszeit.
Der Rakonitzer historische Almanach bringt auch zwei Editionen. Der erste Editiontext
(Die Studie über die ältesten Rakonitzer Stadtbücher von Rostislav Nový; S. 119‑130) wurde
von dem bekannten tschechischen Historiker R. Nový irgendwann in der zweiten Hälfte
des 20. Jhs. geschrieben. Nový ist Autor vom Verzeichnis der böhmischen Stadtbücher,
die vor dem Jahre 1526 entstanden. Der Stadt Rakonitz widmete er eine Spezialstudie.
Diese Studie wurde beim Ordnen von seiner Hinterlassenschaft im Nationalarchiv in
Prag gefunden. In dieser Studie versucht er eine Komplexrekonstruktion der Rakonitzer
Stadtbücher, die vor 1526 angefangen wurden.
Autor des anderen Editiontextes (Das Gutachten von Zikmund Winter zum Buch Die
Geschichte der Königsstadt Rakonitz von Levý; S. 131‑140) ist Historiker der Kulturgeschichte
und Professor der Realschule in Rakonitz – Z. Winter. Es handelt sich um das Gutachten
aus dem Jahre 1884 zur Rakonitzer Stadtgeschichte von František Levý. Sein Buch ist
bis heute die einzige geschlossene publizierte Monographie (herausgegeben 1896),
die Stadtgeschichte betrifft. Winter schrieb dieses Gutachten nach der Bitte von
Stadtvertretern und äuβert sich darin kritisch zum Buch von Levý noch lange vorher, als
das Buch gedruckt wurde. Autor des Kommentars zum Editiontext ist Jan Černý, der sich
mit Winter´s Rolle bei der Entstehung der Stadtgeschichte von Levý beschäftigt.
Der Almanach wird mit dem Schlussteil der Liste von bibliographischen Aufzeichnungen
der regionalen Bibliothek des Staatlichen Kreisarchivs in Rakonitz (S. 141‑153), mit dem Teil
der Rezensionen und Annotationen (S. 155‑168) und mit Informationen über die Tätigkeit
des Staatlichen Kreisarchivs in Rakonitz im Jahre 2005 (S. 169‑171) beendet.
178
Summary
The sixth volume of the Rakovnik Historic Yearbook, which is published by Public
Records Office in Rakovnik, comprises these studies of regional history:
Katerina Zilynska´s biographical article portrays Jiri Jan Libertin (1683-1732), a native
of Rakovník, in her essay The Yon Zealous Rakovnik´s Chrysostomus in Gospel (pp. 5‑14).
Libertin had been working as a dean in Rakovnik during the years 1707-1723, then
as a preacher at St. Vitus Cathedral and as a priest-vicar at the Prague Castle. He left
behind papers about the baroque art of preaching, and became a clerical promoter even
a worshipper of Virgin Mary and St. J. Nepomucky. Furthermore, the author deals
with Libertin´s relationship to Rakovnik, his interest in town history; and Zilynska also
remembers Libertin´s feud with town-representatives.
The Origin of the Sin Valley Camp written by Jan Krsko, is kind of an unusual topical stu‑
dy (pp. 15‑45). History of camping got into our country mostly during the interwar peri‑
od. Alas, it has not been compiled yet. Rakovnik region has always been very attractive
for camping, particularly thanks to romantic Krivoklat woodlands and no less impres‑
sive river Berounka. Since hikers always denied operating in organized groups, there is
minimal amount of written documents. Nevertheless the author succeeded in gathering
information on this settlement of Berounka region, including words of contemporaries,
diary entries, and photographs.
Jan Cerny wrote a study Registers of Town Administrators in Rakovnik (pp. 47‑61), which
is a contribution to the history of municipal authorities and farming in the 16th century.
The administrators took care of municipal property. These registers came down for years
1533-1566 and 1589-1597, and they contain essential information on the municipal eco‑
nomy and run of the council. The registers focus on Rakovnik town hall, service yard,
and function of town gates. City managers also supplied the town executioner and other
important municipal matters. The neighbouring towns do not own this type of material
in such extent.
Bohdan Zilynskyj tried to describe the situation and the position of Cista by Rakovnik
in years 1619-1620, within Frederick of the Palatinate’s reign, in his paper Between the
Two Authorities (pp. 63‑87). Cista was a property of the Prague Castle. However, the
adherent of Frederick of the Palatinate, Jan Adam Nostic squire of Nostic, applied for
the village during the rebellion of the Bohemian Estates but the village exclaimed. The
study monitors progress of the conflict that ended up by defeating the Bohemian Estates
at a battle on the White Mountain in November 1620. Even though Nostic had succeeded
in buying the village in July 1620, Cista renewed the contact with its former authority,
the Prague Castle, at the end of that year. The Prague Chapter House was the owner of
Cista until 1713.
Jana Nosalova has been concerned with the life of one of the most significant mayor in
Rakovnik´s history in her paper Cenek Vanecek, Mayor of Rakovnik, and His Town Activities
in Years 1923-1938 (pp. 89‑118). Vanecek was also the head of the local savings bank
and he monitored town-funding. His reputation grew up after he had been elected as
a member of the National Socialist Party in parliamentary elections in 1929. Vanecek had
served in Czechoslovak Parliament as a senator for one electoral term. He, as a mayor
179
of Rakovnik, carried many of renovations and economic changes in Rakovnik; and
he also succeeded in overcoming the economic depression at the beginning of 1930s.
Vanecek kept contacts with many of most remarkable people of Czechoslovakia, and for
Rakovnik, he became a symbol of the interwar era.
The Historic Yerbook offers also two editions. The first one (Rostislav Novy´s Study
about the Oldest Urban Registers of Rakovnik; pp. 119‑130) wrote up a famous historian
R. Novy during the second half of the 20th century. Novy is the author of the list of
Bohemian urban registers, established before 1526. However, Novy wrote a special stu‑
dy about Rakovnik, which was discovered during ordering of his inheritance in The
National Archive in Prague. He tried to restore the anthology of the urban registers of
Rakovnik that were written before 1526.
Z. Winter, a cultural historian and a primary school teacher in Rakovnik, is the author
of the second edition (A Review on Levy’s History of Royal Town Rakovnik; pp. 131‑140).
This is a review of 1884 on History of Rakovnik by Frantisek Levy. Levy’s History is the
only complete ever-published monograph focusing on town-history (published 1896).
Winter wrote his review by request of Rakovnik´s municipality and he had criticized
Levy’s work long before the book was published. Jan Cerny composed the annotation on
this edition, in which he thought over Winter’s role during Levy’s writings.
The Historic Yerbook is concluded with List of Bibliographical Records in the Regional
Library of the Public Records Office in Rakovnik (pp. 141‑153), Reviews and Annotations
(pp. 155‑168) and with a report on the activity of Rakovnik Records Office in 2005
(pp. 169‑171).
180
Seznam zkratek
-AMČ – Archiv městečka Čistá (fond SOkA Rakovník)
-AMKP – Archiv metropolitní kapituly pražské (fond APH)
-AMR – Archiv města Rakovníka (fond SOkA Rakovník)
-APH – Archiv Pražského hradu
-AS MV – Archivní správa Ministerstva vnitra
-AV ČR – Akademie věd České republiky
-CIM – Codex iuris municipalis
-ČČH (ČSČH) – Český (Československý) časopis historický
-ČČM – Časopis Českého muzea, Časopis Muzea Království českého
-ČKZ – České keramické závody
-ČL – Český lid
-ČSM – Československý svaz mládeže
-ČSNS – Československá strana národně socialistická
-ČSÚ – Český statistický úřad Rakovník
-ČSŽ – Český svaz žen
- DZ – Desky zemské
- FF – Filozofická fakulta
-GZW – Gymnázium Zikmunda Wintra
-HTF – Husitská teologická fakulta
-CHKO – Chráněná krajinná oblast
- JZD – Jednotné zemědělské družstvo
-KNV – Krajský národní výbor
-KV – Krajský výbor
-LA PNP – Literární archiv Památníku národního písemnictví
-LSD – Lidové spotřební družstvo
-MěNV – Městský národní výbor
-MNV – Místní národní výbor
-MS – Muzejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického
-MZK – Minulostí Západočeského kraje
-NA – Národní archiv Praha
-NF – Národní fronta
- n. p. – národní podnik
- OKRK – Okresní kontrolní a revizní komise
- OKS – Okresní kulturní středisko
- OkÚ – Okresní úřad
- OMG – Okresní muzeum a galerie Rakovník
- ONV – Okresní národní výbor
- OO – okresní oddělení
- OÚ – Obecní úřad
- OV – Okresní výbor
- PAM – Památky archeologické a místopisné
- PedF – Pedagogická fakulta
- PSP ČR – Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR
-RG – Rabasova galerie Rakovník
-RHS – Rakovnický historický sborník
-RN – Rakovnické noviny
-ROH – Revoluční odborové hnutí
-RSK – Regionální sdružení Křivoklátsko
181
-SAP – Sborník archivních prací
-SBD – Stavební bytové družstvo
-SK – sportovní klub
-SM – Stará manipulace (fond NA Praha)
-SOA – Státní oblastní archiv
-SOkA – Státní okresní archiv
-SPOZ – Sbor pro občanské záležitosti
-SPU – Společnost přátel umění
-SSH – Středočeský sborník historický
-SSM – Svaz socialistické mládeže
-SSÚ – Státní statistický úřad
-STS – Strojní traktorová stanice
-TJ – tělovýchovná jednota
-TOS – Továrna obráběcích strojů
-UK – Univerzita Karlova
-VMS – Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického
- ZO – závodní odbor / základní organizace
- ZŠ – Základní (devítiletá) škola
- ZUČ – Základní umělecká činnost
Rakovnický historický sborník VI/2005
Vydal: Státní okresní archiv Rakovník – Státní oblastní archiv v Praze
Redakční rada: Jan Černý, Renata Mayerová, Jan Krško, Luboš Smitka, Bohdan Zilynskyj
Sazba: DTPress Rakovník. Tisk: Tuček tiskárna Rakovník
Náklad: 1000 výtisků
182
Download

rhs-6-pdf - SOA Praha