Tři týdny na horách v Dolomitech a
Alpách (Itálie a Švýcarsko)
24.7. – 14.8.2010
V italských Dolomitech jsem ve dnech 24. - 31.7. doprovázel
17 vysokohorských turistických přátel, převážně z Jičína a
blízkého okolí.
Účastníci:
Marcela
J.,
Zlatka K., Lenka
P., Zdena H.,
Štěpánka
S.,
Monika K., Eva
S.,
Jana
K.,
Zuzana
U.,
Tereza N., Mirek
J., Standa H.,
Petr S., Martin
K., Petr Š., Pavel
K., Martin N.
Foto: Mirek Jiran
V sobotu nás odvezl řidič Martin
do 780 km vzdáleného sedla
Costalunga (1425) v Dolomitech,
odkud jsme za 1 a ¼ hod.
vystoupali na chatu Coronelle
(2339), kde jsme měli zajištěné
ubytování s polopenzí za pouhých
35€ (průkazy CAI – horolezecké
průkazy a dlouhá známost s
majitelem snížily cenu o 6€).
Večeře byla skvělá zrovna jako
seznamovací večírek, když nám
prodloužili večerku o 30 minut.
1
Putování
jsme
začali
okružní
cestou ve skupině
Cattinaccio,
též
Rosengarten.
Středně
těžkou
zajištěnou
cestu
tzv.
ferratou,
kterou
všichni
zvládli překvapivě
dobře, jsme za 2
hod. vystoupali do sedla
Sandtner (2741). Ze něho
jsme
sestoupili
kolem
známých věží Vajolet ke
stejnojmenné chatě, kde
jsme s chutí poobědvali;
někteří na chatě, většina u
čisté říčky nedaleko chaty.
Návrat na výchozí chatu
přes sedlo Coronelle (2630)
byl příjemný a snadný
s překrásnými výhledy na
okolní skalní masívy. Opět
výborná večeře chutnala
všem a jídla i pití bylo dost.
2
Ráno
po
snídani
jsme
sestoupili
na
parkoviště
k autobusu
a
přesunuli
se
přes Canazei
na
Passo
Pordoi (2239),
kde je nový
památník
famózního
italského
cyklisty Fausto
Coppiho. Odtud
jsme
začali
vystupovat
kolem
německého
památníku z 1.
světové války
na
nejsnazší
třítisícovku
v Dolomitech,
vrchol skupiny
Sella, Piz Boe
(3152); je to
okružní cesta
v srdci Dolomit.
Na vrcholu je
malá „Capanna
Piz
Fassa“.
Většina přátel
zde
dosáhla
osobního
rekordu, když
překonali
nadmořskou
výšku 3000 m.
Zajištěnou
cestou, místy
s namrzlým
ledem,
jsme
sestoupili
k nejvýše
3
položené chatě v Dolomitech
Rifugio Boe (2871), kde jsme
přespali. Také zde byla
večeře překvapivě dobrá a
hlavně bylo i mnoho zeleniny.
Ubytování v jedné místnosti
přispělo k výborné náladě a
zábavě všech. Za polopenzi
jsme platili 51€.
4
Další den ráno
nás
překvapilo
sněžení a teplota
jen 1°C a nebyla
ani
snadná
orientace
na
náhorní plošině
ve výšce cca
2850 m. Prudký
a rychlý sestup
pod
lanovkou
zvolila
necelá
polovina
účastníků,
ostatní využili
lanovky a šetřili
svá
kolena.
Příjemná byla
zastávka
v Arabbě,
známém
lyžařském
středisku.
Následoval
přesun
přes
Passo
Falzarego
a
nakonec příkrý
výjezd k chatě Cinque Torri (2137). Předtím jsme ještě zvládli piknik na
louce s výhledem na Tofany.
5
Na chatu Scoiatolli (2280), kde jsme se ubytovali, to bylo jen 20 minut
pěšky. Pohodlná byla odpolední vycházka k chatám Averau a Nuvolau
(2576), což je vyhlídkový bod této oblasti. Někteří navštívili památná
místa bojů z 1. světové války pod chatou. Volný čas před večeří jsme
využili k pozorování přeletu helikoptér mezi naší chatou a pěti skalními
věžemi při natáčení reklamy při západu slunce pro firmu Lotto. Toto se
opakovalo už od 5 hod. ráno při východu slunce. Výborné bylo ubytování
6
zrovna jako bohatá večeře a snídaně formou švédského stolu s max.
pestrostí jídla; cena 45€ za polopenzi.
Ve středu ráno jsme se vrátili k autobusu, který nás převezl do sedla
Falzarego (2105) a pěšky začali stoupat
„Dolomitickou vysokohorskou cestou“
k tunelu. Lehká byla túra skalním
tunelem dlouhým 1100 m a jištěná lany
na chatu Lagazuoi (2778). Průchod tímto
tunelem je zcela ojedinělý v celých
Dolomitech a připomíná smutné válečné
události v roce 1915- 18. Nutná zde byla
svítilna tzv. čelovka.
Dlouho jsme poseděli na
terase chaty, kochali se
pohledy kolem a popíjeli dobré
bílé víno nebo kávičku.
Někteří ještě stihli vycházku
na vrchol Kleiner Lagazuoi.
7
Poté jsme sestupovali kolem vojenského opevnění dolů k Forcelle
Travenzanzes (2507) a z dálky viděli Castelletto a po staré silnici se vrátili
k autobusu, který nás odvezl přes Cortinu na Passo Tre Croci (1845).
Odtud jsme začali stoupat do oblasti Cristallo, asi 1,5 hod. pod lanovkou
na chatu Son Forca (2215), která byla naším dočasným domovem další
noc; někteří si cestu usnadnili lanovkou. Ještě lepší ubytování, dobrá
večeře a nakonec
pozornost
od
známé
majitelky
chaty - 3 litry
červeného. Vše za
42€ na osobu.
Předpověď počasí pro
čtvrteční nejtěžší túru, tzv.
ferratu Ivano Dibona,
nebyla nejlepší; vlekaři mi
říkali: „po obědě se
počasí zhorší, musíte
pospíchat“.
8
Byl jsem trochu zaskočen, že všichni
vyjeli nahoru starou gondolovou
lanovkou (2918) a nikdo nechtěl jít
pohodlnou údolní cestou ke stejnému
cíli Hospitalu. Skoro všichni měli
úvazky, ale pohybovali se velmi
pomalu. Nezbylo mi nic jiného, než
doporučit nejpomalejším, aby se
vrátili, neboť z min. 6 hodin dlouhé
hřebenové túry nebylo úniku a
pomalé tempo by ohrozilo všechny.
Byl jsem moc rád, když se malé
skupinky ujala Lenka a za to jí
patří můj velký dík. Dosti náročná
cesta nahoru a dolů byla sice
zajištěna lany a skobami, dokonce
jednou visutou lávkou, ale nebyla
snadná ani na orientaci, zvláště,
když se počasí zhoršilo. Naštěstí
už jsme měli „kovovou“ část za
sebou, když přišel déšť a bouřka.
Využili jsme skalní otvor jako úkryt
před
deštěm
a
malému
občerstvení.
Pohodlnou cestou
jsme
všichni
neuvěřitelně rychle
sestupovali dolů za
drobného
deště
k restauraci
Hospital, kde nás
čekal autobus a
naši
přátelé.
Následoval
rychlý
přejezd přes
9
Misurinu
na
chatu
Auronzo (2320), kde
jsme se ubytovali a
sušili
mokré
věci.
Polopenze zde stála
47€, pro CAI o 10€
méně. Večer byl ve
znamení oslav, protože
jsme vše bez úrazu
zvládli
a
jedna
z přítomných slavila své
kulatiny. Byl jsem rád,
že jsem jí mohl předat
malý dárek od všech,
neboť ten větší si dala
sama, když zvládla tak
náročnou cestu.
V pátek
jsme
společně
začali
mírně stoupat kolem
kapličky
k chatě
Lavaredo do sedla
Buellelejoch (2522),
kde
jsme
se
rozdělili.
Větší
skupinka
pokračovala k chatě
Locatelli
s překrásným
výhledem na Tre
Cime
a
menší
zajištěnou
cestou
vystoupala
do
štěrbiny
Gamscharte (2600)
a odtud po strmé
skále, ale zajištěné
lany, ke kříži na
Monte
Paterno
(2746), odkud byl
též pěkný výhled a
přálo nám i počasí.
Sestup
tunelem
s okny
k chatě
Locatelli byl pro
všechny snadný.
10
Po malém občerstvení jsme pokračovali ve stíhání údolní skupiny, což se
podařilo na baitě (salaši) při okružní cestě kolem Tre Cime. Jen asi hodina
zbývala
k návratu
do
autobusu, odkud jsme se
přemístili
do
skupiny
Braies na chatu Prato
Piazza (2000), přímo proti
červené
skále
Croda
Rossa.
Překrásná
je
poloha
této
chaty
uprostřed zeleně a kolem
skály. Chutná večeře
v salónku u společné
tabule byla příjemným
zakončením výborné
italské kuchyně po
celý týden. Závěrečný
večírek se odehrál
v pěkném, ale malém
pokoji děvčat, kam
jsme se nakonec vešli
všichni.
11
A tak jsem si vzpomněl na Hermanna Buhla, který řekl: „Kamarádství je
o mnoho důležitější než vrchol – jen tehdy je krásně na horách“.
V sobotu dopoledne už
zbýval jen výstup na
blízký
Duerenstein
(2836), což je snadná
cesta
na
kopec
s nádherným výhledem.
Po návratu z túry
hygienická očista na
chatě, lehký oběd a
návrat domů.
Já cestoval autobusem jen na hraniční
přechod Brenner, kde jsem se setkal
s další menší skupinkou přátel a vrátil
se znovu do Dolomit a nejen tam.
12
V italských Dolomitech a Alpách ve skupině Monte Rosa
jsem doprovázel 6 přátel od soboty 31.7. do čtvrtka 5.8., což
bylo skoro celý druhý týden.
Účastníci: Iva K., Tomáš K., Pavel S., Martin D., Štěpán P. a Radek T.
Foto: Martin Dušánek
Setkal jsem se s nimi po 14 hodině na Brenneru a přijeli jsme až na Passo
Sella (2240), kde jsme auta kolem 16.hodině opustili. Více jak hodinu
jsme stoupali na chatu Demetz (2681), odkud jsme klesali na chatu
Vicenza (2253) už při zapadajícím slunci, kde jsme měli zajištěné
ubytování. Za polopenzi jsme platili 50€, pro CAI 40€.
13
Byla sobota večer a
chata byla zcela plná.
Překvapivě brzo jsme
dostali předkrm a pití a
poté
polévku
nebo
těstoviny a následovalo
hlavní masité jídlo a
moučník
na
závěr.
Teprve před desátou
večer jsme se ubytovali
na posledních volných
postelích.
V jednom
z pokojů nás spalo snad
30, ale ani nám to
nevadilo.
Já
ještě
pokračoval
v družné
zábavě a pití s mladými
Italy skoro do půlnoci.
V neděli
ráno nikdo
nespěchal a
tak
jsme
snídani
ukončili až
v půl deváté
a
začali
stoupat
nahoru
a
poté
zajištěnou
ferratou na
vrchol
Plattkofel
(2964). Bylo
to
pěkné
lezení
po
skalách,
občas
i
nezajištěná
exponovaná
cesta
a
hlavní
nebezpečí
bylo
velké
množství lidí
a padající kamení. Po 2,5 hodinách jsme dosáhli vrcholu a setkali se
14
s další skupinou Čechů. Stejně dlouhý byl 1,5 hod. sestup na níže
položenou chatu Sassopiato (2256), kde jsme poobědvali. Počasí přálo a
tak pomalu jsme se vraceli na Passo Sella k autům. Ještě jsme se
přesunuli do obce Alba di Canazei, odkud jsme v podvečer stoupali asi 2
hod. k soukromé chatě Contrin (2016), která má novou přístavbu, kde
jsme se ubytovali. Nocleh s polopenzí stál 40€ za osobu.
V pondělí ráno po snídani jsme
všichni stoupali asi 1 hodinu
k rozcestníku, kde jsme se rozdělili
na pětičlennou skupinu, která
pokračovala stoupáním po suti do
Forcella Marmolada (2896) a
dvoučlennou skupinku pokračující
do sedla ve výši jen 2700 m n.m.,
která sestoupila do Malga Ciapela.
Z Forcelly vede středně těžká
ferrata zajištěná lany a mnoha
15
dlouhými svislými žebříky, někdy jen ocelovými trny trčícími ze skály, a
nakonec stoupání po sněhu na vrchol Punta Penia (3343). Počasí opět
přálo, bylo slunečno, ale chladno. Po malém občerstvení jsme začali
16
sestupovat s cepínem po sněhu k zajištěné skalní stěně. Sestoupili jsme
na ledovec, kde jsme raději nasadili stoupací železa, tj. mačky. Asi za 1,5
hod. jsme dosáhli horní stanice lanovky Rifugio Pian dei Fiacconi (2638),
kde jsme popili bílé víno. Sjezd klecovou lanovkou k jezeru Fedaia (2053)
byl záležitostí několika minut a překvapivě zdarma (poprvé). Překvapili
nás na recepci chaty Dolomia, kde nám předložili český jídelní lístek.
Pokoje byly max. po 4 osobách, vše čisté, skoro nové a také večeře byla
bohatá zrovna jako snídaně druhý den ráno. Vše za pouhých 42€, ale s
úrovní našeho luxusního hotelu.
Putováním v oblasti Dolomit se člověk stává zniterněným, tzn.
poznávám nejen tuto zemi a lidi v ní, ale také sám sebe.
17
V úterý jsme skoro celý den cestovali z Dolomit přes Miláno do
Gressoney (1650), více jak 500 km. Já s Martinem pěšky a ostatní
lanovkou jsme se přemístili na chatu
Gabiet (2357), kde jsme měli rezervaci
ubytování a polopenze za 55€. Někteří
před večeří zvládli ještě
obejít blízké jezero, které
mělo překvapivě teplou
vodu.
Další den jsme stoupali celé dopoledne na chatu Gnifetti (3647) a v horní
části už jsme museli použít po ledovci mačky. Po ubytování a občerstvení
jsme
se
odpoledne
ještě vydali na
aklimatizační
túru
směrem
k Pyramide, ale
jen do výšky
cca 4000 m
n.m. Hned za
chatou
bylo
velké množství
trhlin v ledovci
a tak jsme
18
museli být navázáni. Ubytování bylo ve velice stísněných podmínkách.
Náš pokoj pro 7 osob měl rozměry cca 2,5 x 3 m a postele byly ve třech
patrech! Moc jsme se nevyspali, spíše jen odpočívali a tak ani nevadilo,
že jsme vstávali už v 5 hodin, neboť snídaně byla vydávána už od 4.30
hodin. Protože po snídani začalo sněžit, vyčkali jsme s odchodem skoro
do 7 hodin. To
už možná 20 lidí
stoupalo
po
ledovci nahoru
směrem k chatě
Margherita, což
je
nejvýše
položená chata
v Evropě (4554
m n.m.). Asi 1,5
hod.
jsme
pomalu stoupali
také my, ale jen
pět
lidí
(dva
zůstali na chatě).
Poté sněžení zesílilo, začal foukat studený silný vítr cca 70 km/hod., a tak
skupinky před námi začaly sestupovat. Někteří vracející to doporučovali i
nám, neboť viditelnost nebyla nejlepší a předpověď zněla, že nahoře bude
mínus 14°C. Bylo velice riskantní za daného po časí pokračovat v cestě,
neboť nebyl jistý hlavně návrat dolů. Vzpomněl jsem si na svůj výstup na
stejnou chatu před 26 roky 6. srpna 1984, kdy jsme byli v podobné situaci,
jen asi o 200 m výše, kde nás zachránil bivak, ve kterém jsme strávili
celou noc. Vrátili jsme se jako asi všichni na chatu a do 12.30 hod.
vyčkávali. Ostatní se už dříve rozhodli pro sestup z chaty směrem dolů.
19
My jsme tak učinili také a sestupovali v mačkách a po krátké ferratě
k horní stanici lanovky, která nás s dvěma přestupy dopravila za 21€ na
parkoviště k autům.
20
Mohl jsem cestovat s kamarády přes noc do Prahy a další den přijet do
Švýcarska, ale raději jsem se telefonem spojil s emigrantkou paní Irenou
ve Stettlenu 5 km od Bernu, která nám pronajme na další týden svůj letní
byt. Ta mi řekla, ať určitě přijedu dnes večer do jejich bytu ve Stettlenu a
moc se na mě těší. Přátelé cestující domů přes Bern mě vysadili po
sedmé večer u paní Ireny a skoro celou noc cestovali do Prahy. Příjemné
až milé bylo přijetí Irenou a jejím manželem Hansem. Ona je o 10 let
mladší než já a studovala textilní školu v Liberci. On je o 5 let starší a je
učitel. Společně jsme povečeřeli a poseděli skoro do půlnoci. Hans mi
navrhl výlet na další den, tj. pátek.
V pátek Hans připravil bohatou snídani na 7 hod. včetně svačiny na celý
den a Irena mě doprovodila regionálním vlakem do Bernu. Jízdenku
kupovala v automatu v době, kdy už vlak stál ve stanici. Na nádraží
v Bernu mi zakoupila měsíční průkazku za 99 Sfr, která mě opravňuje
měsíc cestovat za poloviční jízdné. V 8,35 hod. jsem odjel s přestupem
v Interlakenu do Wildeswilu, kde jsem začal sám své putování po
Bernských Alpách, které mi doporučil včera Hans. Musím napsat, že vlaky
jezdí ve Švýcarsku neobyčejně přesně, jsou čisté a více vytížené než
vlaky u nás. Za mrholení a občas i mírného deště jsem začal pouť tzv.
Bergwanderweg po trase: Winderswil (600) – Saxeten – Renglpass
(1879) – Margenberghorn (2248) –Aeschiried – Spitz (600). Za 8,5 hod.
jsem zvládl skoro 32 km s převýšením 1700 m. V dolní části byly cesty
dobře upravené, nad 1500 m n.m. již jen spíše rozkvetlé louky a na nich
se pásly krávy, ovce a kozy. Cesty byly více bahnité, rozšlapané od krav a
teklo na nich mnoho vody. Také potoky a vodopády byly plné vody a
některé nebylo možné ani přeskočit a bylo nutné přejít „divokou“ vodu bez
bot. Nad 2000 m n.m. byly cesty překryté souvislou vrstvou sněhu a
nebylo snadné je najít, i když slunce hřálo a obloha se po obědě vyčistila.
Některé úseky cesty byly jištěné ocelovými lany, což cestu usnadnilo.
Výhledy do krajiny byly úžasné jak na vrcholy kolem, tak dolů na obrovské
Thunské jezero a za ním město Thún. Do Spitzu jsem přišel jen 3 minuty
před odjezdem vlaku IC a za půl hodiny jsem už přestupoval v Bernu na
regionální železnici do Stettlenu, kam jsem přišel v 19,35 hodin. Hansovi
jsem poděkoval za překrásný výlet, který mi včera navrhl a po večeři jsme
úspěch spolu oslavili červeným vínem. Radost mi ještě zvýšil
Štěpán pěkným hodnocením předchozího pobytu v Dolomitech a v oblasti
Monte Rosy, i když jsme vrcholu nedosáhli.
Nejkrásnější na světě nejsou věci,
nýbrž chvíle, okamžiky, vteřiny…
Karel Čapek
Po snídani s Hansem a Irenou jsme společně odjeli autem do 65 km
vzdáleného Adelbodenu (1353) v Bernských Alpách, kde mají letní byt,
který pronajímají. Tentokráte pro nás a naše přátele. Protože nás je
sedm, máme k dispozici ještě další velký byt naproti s překrásnou
vyhlídkou na zasněžené velikány. Dopoledne jsem s Hansem zvládl jak
21
prohlídku městečka, která má jen 1800 stálých obyvatel, ale v zimě se
počet zvýší na desetinásobek, tak i tříhodinový výlet k vodopádům.
Třetí týden na horách ve švýcarském Adelbodenu a okolí
od 6. do 14.8.
Účastníci: Líba S., Pavel R., Maruška Š., Ondra Š., Kryštof Š. a Jitka P.
Foto: Jitka Pírková
Odpoledne přijela Jitka
s přáteli z Prahy. Po
rychlém ubytování jsme
všichni
opakovali
prohlídku
města,
zakoupili průkazky na
zlevněné
jízdné
a
poseděli v kavárně, kde
se pilo spíše pivo.
Ubytování
všechny
příjemně
překvapilo
velikostí
i
kvalitou
včetně
nádherných
výhledů z balkonů na
okolní hory. Po večeři mě Pavel pověřil přednést program na zítřejší den.
S chutí jsem každé ráno připravoval snídaně pro Jitku a své přátele
včetně čerstvého pečiva z místní pekárny.
22
Navrhl
jsem
procházku
k vodopádům s výstupem na horní
plošinu ve výšce cca 2000 m n.m.
v délce 15 km. Po deváté hodině za
příznivého počasí jsme se pomalým
tempem přiblížili vodopádům kolem
nádherně čisté řeky a mnoha
pestrých, většinou dřevěných chalup
překrásně vyzdobených květinami.
Zatímco ostatní stoupali nejméně 2
hodiny o 600 m výše na náhorní
plošinu Engstigenalp /1964), já
vystoupal zajištěnou cestou lany,
tzv. „klettersteig“ za necelou hodinu.
Oblačné počasí na chvilku
vystřídala krátká dešťová
přeháňka a tak jsem šel
dolů naproti svým přátelům.
Slunce však brzy ozářilo
zasněžené hory kolem a tak
jsme
lehce
poobědvali
nahoře na svahu.
23
Louky byly plné
nejrůznějších
květin i hmyzu a
tak bylo stále co
fotit. Dolů se
někteří
vrátili
lanovkou,
tři
jsme šli jinou
cestou
kolem
vodopádu pěšky.
Byl to překrásný den, i když pro
některé vzdálenost 16 km s celkovým
převýšením 850 m byla na hranici
jejich možností.
V pondělí jsme jeli na výlet na střechu Evropy Jungfraujoch (3454)
zubačkou z Lauterbrunneru, která je v provozu od roku 1912. Vlakové
zastávky byly trochu delší, aby bylo možné pozorovat a fotografovat skály
a ledovce z oken tunelu.
24
25
Zpět jsem jako jediný z naší skupiny sestoupil pěšky ze stanice Kleine
Scheideg (2061) k autům na parkoviště v Lauterbrunneru (800). Počasí
nám opět mimořádně přálo.
V úterý celodenní výlet do Zermattu
(1604) byl velice úspěšný díky
mimořádně
příznivému
počasí.
Nejprve
jsme
jeli
auty
do
Kanderstegu a vlakem za 20 Šfr a
15 minut se přepravili i s auty
dlouhým tunelem na jih směr Itálie.
Dále jsme pokračovali auty do
Tasche, odkud zbývá do Zermattu
jen cca 10 km. Auta sem nesmí, ale
každých 20 minut tam
odjíždí pohodlný vlak; město
nás vítá mnohojazyčnými
nápisy včetně češtiny. Na
náměstí
před
nádražím
muzikanti hrají na „horny“ a
dirigent dokonce tančí.
26
Po krátké prohlídce města jsme s Jitkou jako jediní začali stoupat skoro 4
hodiny na jedinečný vyhlídkový Gornergrat (3090) ve Valliských horách,
zatím co ostatní použili pohodlnou zubačku. Počasí mimořádně přálo a
tak zatím co jsme viděli celý den špičatý Matterhorn (4478), z vrchu je
27
překrásné panorama s 38 čtyřtisícovkami. Nás nejvíce zajímala Monte
Rosa, u jejíhož vrcholu jsme byli velmi blízko oba před 26 roky a já
podruhé minulý týden, ale z italské strany. Tentokráte jsme ho viděli ze
28
vzdálenosti
cca 6 km,
zrovna
jako ledem
a sněhem
pokrytý
ledovec
Lyskamm,
u kterého
jsem
byl
minulý
týden
velice
blízko, kdy
nám
počasí
–
sněžení a
mlha
–
nedovolilo
vystoupit blíže a výše, resp. ani na chatu Margareta (4554). Ještě v 16
hod. bylo na vrcholu Gornergratu neuvěřitelných 14°C. Cesta byla dlouhá
asi jen 15 km, ale vystoupali jsme min. 1500 metrů; od Jitky to byl úžasný
výkon. Do Zermattu jsme se vrátili už zubačkou a domů až po 21.30 hod.,
neboť cesta auty trvala více jak 2 hodiny.
29
Středa byla pro všechny
odpočinkovým dnem. I tak
jsme
v okolí
Adelbodenu
s Jitkou zvládli 15 km dlouhou
panoramatickou cestu na
Sillerenbuhl (1974) a úžasnou
„květinovou cestou“ vystoupali
do 2050 m a sestoupili na
Hahnenmoss
(1957).
Převýšení celkem asi 850 m.
Návrat po úzké asfaltové
silnici byl velice rychlý a
pohodlný, neboť jsme jako
většina ostatních použili koloběžky.
Sjezd byl dlouhý cca 12 km a byl to
příjemný zážitek, neboť klesání činilo
650 m. Naši přátelé tento den jezdili
pouze na koloběžkách dolů a nahoru
lanovkou.
30
Skoro celý čtvrtek pršelo a tak jsme využili čas k cestování vlakem po
Švýcarsku. Do Frutigenu jsme jeli autobusem, dále vlakem do Brigu, kde
jsme nastoupili do vyhlídkového horského „Glaciér expresu“, který vyjíždí
z Zermattu a končí
ve St. Moritzu. My
jsme
vzhledem
k nutnému návratu
do
Adelbodenu
cestovali
jen
do Churu, odkud
jsme se vraceli
přes Zurich a Bern
do
Frutigenu.
V Brigu
je
nadmořská výška
670 m n.m., zato
v Oberalppassu,
kde
jsme
byli
v poledne, výška
2033
m
n.m.
Vzhledem
k mlhavému
a
deštivému počasí
vyhlídky
z vlaku
nebyly ideální, ale
zážitek
to
byl
přesto
hezký.
Vlaky i autobusy
jsou velmi čisté,
jezdí přesně a
vzájemně na sebe
navazují.
Poslední den pobytu na
horách jsem s Jitkou
využil
k dokonalému
poznání
okolí
Adelbodenu, kde jsme
celý
týden
bydleli.
Dopoledne byla mlha a
teprve v poledne slunce
příjemně začalo hřát.
Vystoupali
jsme
na
Eisigenalp (1800), ale
už
od
vodopádů
Lohnerwasserfalle jsme
31
se pohybovali nad 1700 m n.m.. Vystoupali jsme 700 výškových metrů a
Jitka zvládla 17 km ( závěrečnou část cesty jela stopem) a já 22 km. Sytě
zelené louky byly plné květin a tak si to Jitka užívala. Dva překrásné velké
hřiby byly výbornou svačinkou po návratu.
Týdenní pobyt jsme zakončili všichni společnou večeří v restauraci, která
však na italskou kvalitu a množství minulých dvou týdnů nestačila; ceny
jsou tu však velmi vysoké.
32
V sobotu ráno
jsme
byli
pozváni Irenou
a Hansem na
chutnou snídani
do
salónku
místní pekárny
a po desáté
hodině
se
rozloučili
a
odjeli
domů.
Příjezd
do
Prahy v 19.30
hod. a ujeto
880 km.
Člověk má jediné skutečné vlastnictví – a to je čas, který je mu dán,
aby jej prožil. Nic jiného nám na tom světě nenáleží, protože všechno
ostatní je nicotné, pomíjivé, všechno ostatní může podlehnout zkáze:
věci, peníze, vztahy, city zvláště…
Seneca
Co říci na závěr:
Byly to tři nádherné týdny na horách. První v Dolomitech byl náročný
organizačně, ale měl pevný program a díky všem byl splněn na 100%.
Druhý byl sportovně náročnější, ale počasí neumožnilo výstup ani na
nejvýše položenou chatu v Evropě Margheritu, natož na druhou nejvyšší
horu Evropy Monte Rosu. Třetí týden byl programově nejpestřejší, ale
nejméně náročný. Užil jsem si ho však náramně díky Jitce, která zvládla
mimo jiné náročný výstup na Gornergrat z Zermattu.
Nakonec vzkaz pro všechny: už mám připravený týdenní program
„Dolomity II.“ ve dnech 23.-30.7.2011. Máte šanci se přihlásit do konce
roku.
Člověk, který více prožil, není ten, který žil déle,
ale ten, který život více vnímal.
Rousseau
V Jičíně 18.8.2010
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2010
33
Download

Tři týdny na horách – Itálie a Švýcarsko – 2010