Bylo nebylo
Před patnácti lety vykročili
první absolventi naší školy
do světa, a dnes jsou z nich
herci a moderátoři. Potom si
ještě někteří z nich doplnili
vzdělání na DAMU a FAMU,
a jsou z nich divadelní režiséři a významní scénáristé.
Některé z nich soukromá
herecká škola motivovala
k založení vlastních agentur.
Jiní projeli kus světa, protože krásně zpívají, další se
věnovali herectví s loutkou,
a mnohem později téměř
všichni z nich založili svoje
vlastní rodiny.
Zde by mohla pohádka
končit. Ale přicházejí další
studenti, které herectví zajímá a chtějí o něm vědět, co
nejvíce. Přiblížit se mu na
dotek při tvorbě absolventské inscenace na školní scéně. Dnes je tu problém, kde
vzít diváka do toho malého
poloprofesionálního divadla.
Máte-li nějaký systém, čekáme na vaše rady. Studenti
prvního ročníku se rozhodli,
že se sami pokusí diváka přivést. Ale divák je nevyzpytatelný pán!
Možná pomůže jarní divadelní festival. Studentky třetího ročníku Tereza
Braumová a Bára Jánová se
rozhodly, že festival udělají
pro diváky co nejpřekvapivější. Nápad, že by se hrálo na Letné v Pidivadle, ale
také třeba v Rock Café, byl
u zrodu myšlenky „Víme, jak
diváka nalákat na studentské divadlo“. Mělo by být
neotřelé, neokoukané, vybízející k přemýšlení a možná
i trochu recesistické. Necháme se překvapit. Zbývají nám 4 měsíce a Tereze
Braumové a Báře Jánové držíme palce. Až budou předávat studenti třetího ročníku
kufr plný překvapení a malou školní scénu studentům
nižšího ročníku, možná ten
kufr odkryje svoje tajemství
i pro diváky Pidifestu.
PhDr. Věra Kmochová
První absolventi soukromé herecké školy se sešli po 15 letech v malebném prostředí hospůdky na Žižkově
a protože mají za sebou kus života na divadle, měli si o čem vyprávět
Nebezpečné vztahy – nová inscenace na scéně Pidivadla
Setkáme se v Pidivadle a v Rock Café
Z obsahu:
STRANA 2–9
Seznamte se s novinkami
STRANA 10–13
Mezinárodní spolupráce
STRANA 14–20
Průvod klaunů před zahájením Pidifestu
Předávání kufru s poselstvím
Vzdělání na VOŠH aneb
rozhovory s vyučujícími
STRANA 20–23
Pidivadlo uvádí
2
Tomáš Kobr: Člověk musí mít cíl
Tomáš Kobr patří k absolventům VOŠH, s kterým se jako pravidelná návštěvnice divadel setkávám
často. A k tomu spolu občas vedeme diskuse na téma, zda je lepší být ve stálém angažmá, nebo na volné
noze. Divadelní angažmá sice poskytuje určitou jistotu, ale možnost spolupracovat s velmi různorodými scénami taky není k zahození. VOŠH absolvoval v ročníku, který uvedl snad nejúspěšnější inscenaci v dějinách školy – muzikál Kabaret, v němž Tomáš hrál Kabaretiéra (2008). Zná prkna Národního
divadla, ale také nejrůznější experimentální scény, a zahrál si i v seriálu…
Patříš mezi lidi, kteří vstoupili na VOŠH
v relativně vyšším věku. Proč ses rozhodl jít
studovat herectví?
Proč? Já jsem vždycky chtěl dělat dvě věci, učit –
a to jsem si splnil, když jsem šel studovat na pedagogickou fakultu, a divadlo. Po maturitě jsem
dělal přijímačky na DAMU a na JAMU, ale ani
jedny nevyšly. Nedopadly. Takže jsem musel jít
na nějakou vysokou školu, a pak jsem zakotvil
na VOŠH. V té době jsem měl už určitou průpravu z kurzů Václava Martince a hrál jsem taky
v Malém vinohradském divadle.
Dala ti škola něco pozitivního?
Pro mě to bylo zajímavé v jedné věci.
U Martince a v Malém vinohradském jsem poznal úplně jiný přístup k divadlu. Martinec – to
je technika, hodně expresivní divadlo, hodně jde
o pohyb a o fyzické vyjádření. Když jsem přišel
na VOŠH, kde mě učila Milena Steinmasslová
a Michal Pavlík, poznal jsem něco úplně jiného.
Snažili se jít do hloubky, k podstatě textů, vedli
nás k co nejpřesnějšímu, civilnímu, pravdivému
vyjádření. Takže jsem víceméně opustil Vaškovu
cestu a snažil se jít tou tradičnější cestou herectví. Měli jsme štěstí nejen v tom, že jsme se sešli
dobrá skupina, ale i v tom, že jsme vyfasovali
výborné kantory i na ostatní předměty – Galla
Macků na zpěv, Eva Hodinová na hlasovou výchovu, Vlasta Smoláková na interpretační seminář, Jana Paterová na dějiny divadla. To byli lidi,
kteří nám dali maximum znalostí a dovedností,
které se pak už nikdy neztratí a dá se z nich čerpat dál.
Váš Kabaret je v rámci VOŠH legendárním
představením. Jak jste na ten titul přišli?
Úplně náhodou. Pamatuju si, že jsme jednou
měli hereckou hodinu, přišel náš ročníkový režisér Michal Pavlík a říkal, že chce jako naši první
absolventskou inscenaci udělat muzikál. Všichni
začali házet nejrůznější tituly od Hair po Jesus
Christ Superstar, a já jsem plácnul Kabaret.
Michal se toho chytil, a už to bylo.
To je pravda. Jsem přímo předurčený k rolím
nejrůznějších úchylů… (smích)
Takže, měl jsi (a máš) možnost hrát se souborem Letí, ale i dalšími alternativními soubory.
U takových souborů – speciálně u Letí to funguje tak, že mají určitou databázi lidí, s kterými
spolupracují. Na konkrétní projekt si pak režisér(ka) vybírá lidi, kteří se osvědčili v předchozí
spolupráci nebo se jim prostě do projektu hodí.
Tyhle příležitosti jsou ovšem hodně nejisté.
Když jsem skončil školu, neměl jsem nic, ale
pak toho přišlo víc najednou – hraju pravidelně s Letí, zkoušel jsem Richarda III. v Bratislavě
a hrál jsem i v Národním divadle.
Vyzkoušel sis tedy nejrůznější prostory –
co tě láká víc, kamenné divadlo, nebo sklepy?
Mně víc vyhovují menší prostory, protože lidi
nejsou tak daleko, máš je na dosah. V tomhle je
pro mě ideální velikostí Studio Švandova divadla. V Národním divadle nebo na Nové scéně je
to obrovské, člověk musí hrát jako o život, aby ty
věci, které chce říct, k divákům dolehly.
V kamenných divadlech je zkušební doba
nejméně dva měsíce, u těch menších je to
hodně zhuštěné, člověk asi musí být daleko
pružnější a přizpůsobovat se tomu, jak to
funguje.
Na velkých scénách je zajetý soubor, který spolupracuje třeba 20 let, ale u těch malých divadel
se potkáváš stále s novými lidmi, musíš se přizpůsobit jinému typu divadla, jinému režisérovi,
jiným hereckým kolegům, a to je hrozně dobrá
zkušenost, dobrý trénink. Angažmá je sice výhoda určité jistoty, ale člověk tam častokrát vidí,
jak jsou ti herci opotřebovaní, a už se na scéně
vzájemně nedokážou překvapovat.
Obsazení Kabaretu bylo od počátku jasné?
Vlastně ano. Michal hned na začátku řekl,
že si mě dokáže představit jako Kabaretiéra,
a u toho zůstalo. O postavě Sally to napřed
nebylo jasné, ale dostala ji Bára Mošnová –
a ta pak na základě této role získala angažmá
v Jihlavě. (Pozn.: dnes je B. M. členkou Divadla
Na Fidlovačce.)
Připomněl jsi mezinárodní projekt v Bratislavě, kde sis zahrál Richarda III.
To bylo regulérní tříměsíční zkoušení, ta hra je
gigantická, ta role je neuvěřitelně těžká. Projít
si celým tím procesem bylo strašně zajímavé.
Byla to zkouška, jestli to dám, nebo nedám.
A na to, jak ve finále inscenace vypadala, myslím, že jsem obstál. Byla to zajímavá zkušenost
i ve spolupráci s mezinárodním kolektivem herců, kde každý přidá něco ze svého temperamentu, zkušeností, jiného pohledu na věci.
Mnohokrát jsme se bavili o tvé touze dostat
se do angažmá, i o tom, že svým vzhledem
nezapadáš do průměru, a jsi tedy spíše
předurčen do rolí různých podivných postav nežli klasických naivních hrdinů a milovníků. Ale právě to ti možná přineslo role
v současných hrách, kde se to podivnými
postavami doslova hemží...
Nejdéle spolupracuješ se souborem Letí,
který se nyní transformoval na Centrum
současné dramatiky. Které věci tě nejvíc
bavily?
Vlastně to bude znít pateticky, ale bavily mě
všechny inscenace, které jsem s Letí nazkoušel,
ať to byl Domeček pro buzničky, Aupairky, Nebe
nepřijímá, Cvrch, i nejnovější Plantáž.
2012/2013 BULLETIN
Kromě toho ale spolupráce s Letí přinesla
i další zkušenost – scénická čtení. Jak se
zkoušejí?
To je mnohem rychlejší proces – zkouší se na tři
zkoušky, říkáme tomu Instantní divadlo. A představení je jen jedno.
Vedle Richarda III. je asi největší „kládou“
Zpověd’ masochisty. Jak na to vzpomínáš?
Zpověď masochisty se musela nazkoušet za tři
týdny. Je to vlastně 40stránkový monolog, psaný inverzní češtinou, tak to pro mě bylo neuvěřitelně těžké. Můj denní program se skládal
ze zkoušky, a pak jsem se do večera učil text,
abych to vůbec byl schopen do sebe nasát.
Jedna věc je naučit se text, druhá udělat ho na
jevišti. Bylo fajn, že mě všichni – ať už režisér,
dramaturg, herci – podrželi, nedávali najevo,
že je zdržuju. Ta věc je dost kontroverzní, překvapilo nás, jak to diváci vzali a jakou debatu
to rozproudilo.
Také tvůj Joachim v Plantáži je hodně ambivalentní postava. Na jedné straně je součástí post-hipické komunity, na druhé straně je to businessman.
Pro mě je ta postava hodně zajímavá, a hodně se podobá lidem, které potkávám. Spousta
lidí se snaží pořád proti něčemu vymezovat.
Namlouvají si, že žijí alternativní způsob života,
že jedí bio zeleninu, že mají věci, které neprodávají velké obchodní řetězce, ale už je nezajímá,
že ty věci vyrábějí děti v Číně za dolar měsíčně.
V tom je pro mě ta hra hodně zajímavá a aktuální. Skládá obraz dneška v celé té rozporuplnosti.
Kdybys měl ze své dnešní zkušenosti poradit studentům, na co se soustředit, co je pro
praxi důležité?
Na to neexistuje vzorec, do kterého se dají dosadit tři neznámé. Tak to nefunguje. Na jedné
straně je důležité, aby byl člověk připravený, ale
jinak je to hodně o štěstí a náhodách, o setkávání, která ti přihrávají další práci. Myslím, že
je důležité mít cíl, nenechat se odradit tím, že
se momentálně nedaří. Galla Macků nám kdysi
vyprávěla, co jí řekl František Filipovský: Když
nemáš práci, to je právě čas, kdy na sobě musíš
makat nejvíc. S tím souhlasím, protože člověk
strašně snadno podlehne depresím a dostane se
do začarovaného kruhu. Na druhé straně se pak
stane, že se nahrne tolik nabídek, že nevíš, kam
skočit. Člověk se zkrátka musí udržovat ve fyzické i psychické kondici, aby v tom dokázal nejen
žít, ale i pracovat. A musí hlavně mít rád divadlo. Bez nadšení, vášně a zápalu to dělat nelze.
To jinak nemá smysl.
Jana Soprová
3
Naši studenti v zahraničí
Kde vznikla myšlenka odjet
na jižní polokouli? A proč jste
si vybrali jako cíl právě Nový
Zéland?
Lilian: Touha odjet na Zéland byla
především z mé strany. Stále jsem
cestu odkládala, ale pak jsem cítila, že nastal pravý čas. Byla jsem
odhodlaná, že odjedu i sama, ale
Adam se pro cestu nadchnul a začali jsme vše řešit spolu. Ani přesně
nevím, kdy u mě nastal moment,
že jsem si Zéland zamilovala. Vzpomínám si matně, jak mě uchvátil
už na základní škole při hodinách
zeměpisu. Nádherné fotky přírody,
která vypadala, že nemůže být ani
skutečná. Rozesmátí farmáři s laskavou tváří. Fascinovala mě ta obrovská vzdálenost, jako by tam žili
tím pádem úplně jiní lidé. Někdy
zkrátka cítíte, že někam patříte,
neumíte to vysvětlit, ale je to hluboko ve vás. Tak to bylo se mnou
a se Zélandem.
Adam: Cestu na NZ jsem pojal
jako takovou osobní výzvu, která
s sebou může přinést něco dobrého do života, a to jak partnerského,
tak třeba i do toho hereckého. Nejprve jsem si říkal, že není správné
opouštět své herecké kolegy na
počátku zkoušení nové inscenace,
na kterou jsem se moc těšil. Později však ve mně zvítězila touha po
dobrodružství a třeba i střetnutí se
s jiným typem hraní či kulturou.
Vzpomenete na své začátky?
Lilian: Po příjezdu bylo vše tak
nové a velmi hektické, tím pádem
náročné. Byla to i velká zkouška
našeho vztahu. Když jste takto daleko a jste odkázáni jen sami na
sebe, objevují se věci, které jinak
ven nevyjdou. Znám spoustu dvojic, které nějaká větší cesta stála
vztah. Ten náš se ale cestou naštěstí
utužil. Uvědomila jsem si, že pocit,
že se jeden na druhého můžete
spolehnout, a že váš partner neztrácí nadhled a smysl pro humor
za všech situací, je pro mě v manželství nejpodstatnější.
Přiletěli jsme v půlce ledna, tedy
v době, kdy je na Zélandě léto v plném proudu a pracovní místa jsou
již rozebraná. Trvalo to tři týdny,
než Adam našel práci. Za týden
po něm přijali do baru The Occidental Belgian Bar i mě. Tento bar
je vyhlášený po celém Aucklandu
(největší město NZ), leží na hlavní tepně města, potkávají se tu jak
byznysmeni z okolních kanceláří,
tak cizinci, a v pátek mladí lidé,
kteří chodí na koncerty živé kapely.
Nezastavíte se ani na minutu. Smekám od té doby před všemi barmany a kuchaři, ta práce je opravdu
velmi fyzicky i psychicky náročná.
Štěstí jsme zkoušeli i dál. Chodili
jsme po castingových agenturách,
zaregistrovali jsme se i ve filmové
škole, kde studenti hledají lidi do
svých krátkých filmů, a oba jsme
pak byli přijati do modelingové
a reklamní agentury Red 11. Díky
ní jsme měli práci i v tomto oboru a pomohlo nám to našetřit si na
školu a cestování. To byl hlavní účel
naší cesty.
Adam: Na počátku jsem nejznatelněji cítil kontrast v povaze místních
lidí a Čechů. Na Zélandě si nikdy
nepřipadáte sám, protože lidem
nejste lhostejný. Nevím, jestli je
to jistou izolovaností tohoto světa,
nebo prostě mají tuto přátelskou
povahu v genech, ale je typická
pro všechny Zélanďany. Za celou
dobu jsme se nesetkali s tím, aby
nám lidé nevyšli vstříc, nepomohli
v případě, že jsme je o to požádali. Existuje tu obrovská solidarita
a pohodovost. Vše je vyjádřeno
dvěma větami, které od Zélanďanů nejčastěji uslyšíte: „Take it easy“
a „Don't worries“.
Vím, že jste navštěvovali hereckou školu, můžete nám o ní
něco povědět?
Na Novém Zélandu máte možnost studovat herectví na dvou
univerzitách. První sídlí v hlavním
městě Wellington a jmenuje se
Toi Whakaari New Zealand Drama School. Univerzita má několik
kateder – herectví, filmové herectví, režie, produkce a manažerství,
kostýmní návrhářství, scénografie.
Studenti mezi sebou navzájem
spolupracují a vytvářejí společné
projekty. Velmi zajímavá je skutečnost, že Novozélanďani se cítí
spjati s původní maorskou kulturou. Ta vyznává duchovní spojitost
s přírodou, věří ve svět duchů,
v posmrtný život a sílu komunity.
Tato filozofie je silně zakořeněna
v celém národu a objevuje se i ve
výuce na uměleckých školách.
Tedy základem práce na škole Toi
Whakaari je zpracovávání této tématiky.
V Aucklandu je univerzita UNITEC – Institute of technology Te
Whare Wananga o Wairaka. Tady je
škola více zaměřená na klasické herectví, dále je zde katedra pěvecká
a taneční. Vychovává tedy budoucí
zpěváky, muzikálové herce, tanečníky, choreografy a pedagogy. Celý
areál školy stojí mimo centrum
města. Je velmi rozsáhlý a studenti
mají k dispozici velké sály, zkušebny, divadlo a zahradu, kde tráví čas
volna. Zamilovali jsme si to místo
od prvního dne.
Jak na vás zapůsobili tamní pedagogové a studenti?
Lilian: Vztah pedagoga a studenta je postaven na vzájemné úctě
a respektu. Velmi jsme ocenili to,
že pedagogové byli velmi trpěliví a dávali si záležet na tom, aby
vás poznali. Nejste jeden z mnoha.
Jste individualita. A to bylo velké
poznání. Říkali nám, abychom ze
sebe vypravili maximum, abychom
cítili jeden druhého a byli týmoví
hráči, ale nikdy nezapomněli na
svoji osobnost. Že je důležité pěstovat své osobní štěstí. Zdá se mi,
že tady dostanete často přes klepeta, pokud chcete vybočit, přijít
s něčím novým. Většinou se vám
nedostává podpory, ale oni přivítají každou vaši invenci a snahu
o originalitu.
Adam: Sebevědomí a pokora. To
je jejich cesta k úspěchu. Pamatuji si na první hodinu s Brianem,
který vedl kurzy tzv. sebereprezentace. Kurz měl napomoci k tomu,
abyste se, když jdete na casting či
konkurz, vyvarovali amatérských
chyb a naučili se využívat své přednosti. Točili nás zblízka na kameru
a nechali ostatní i vás samotného
hodnotit svůj výkon. Na začátku to
bylo velmi kruté. Strašně se stydíte. Lilian navíc bojovala s jazyko-
vou bariérou, takže to měla ještě
o stupeň náročnější. Ale když pominul ten největší stres na začátku, pochopili jsme, jak úžasná to
byla škola. Vidět se, slyšet, jak na
ostatní působíte. Učili jsme se bojovat s nervozitou, která konkurzy
provází. Učili jsme se také dívat se
s klidem do kamery a představit se
tak, aby to o vás něco vypovědělo. Většinou máte jen několik minut na to, abyste zaujali režiséra,
a s touto realitou se vám snaží pomoci. Ale zase s tím, aby ve vás zůstalo vaše skutečné JÁ a nezakryly
ho rozpaky nebo hra na někoho
jiného. Vaše JÁ je pro ně největší
stavební materiál.
Lilian: Pamatuji si, jak na první
hodině Brian vyprávěl o tom, že na
Zéland přijela jedna herečka-modelka, která byla velmi „americky“
sebevědomá. Myslela si, že je hvězda, a dávala to najevo všem okolo.
Nedostala žádnou práci. Hrozně se
vztekala a brečela a nedokázala pochopit, kde je chyba. Samozřejmě,
že začala obviňovat všechny okolo
sebe, ale nic jí to nepřineslo. Takové lidi na Zélandě nemají rádi.
Tak se vlastně dostávám k tomu, co
řekl na začátku Adam – sebevědomí a pokora. Tato jejich myšlenka
nás provázela celé studium. A řekla
bych, že je jejich mottem. Buďte
sebevědomí, věřte svým schopnostem, ale buďte stále pokorní ke svému okolí.
Adam: A se studenty to byla jedna
velká party. Přijali nás mezi sebe
okamžitě. Za celou dobu jsme nepocítili, že by nás vnímali jako konkurenci. Lilian pomáhali překonat
jazykovou bariéru a byli velmi trpěliví. Stejně jako pedagogové. Ti
mě navíc fascinovali nehraným zájmem o nás. Několikrát se stalo, že
si nás nechali zavolat a ptali se nás,
jestli je vše v pořádku, jak se tam
cítíme, jestli nemáme nějaké problémy, a velmi se zajímali o českou
kulturu a české herectví. Snad jsme
neudělali ostudu.
Jaký zážitek považujete za největší?
Lilian: Byla jich spousta. Nedá se
takto jednoduše určit. Byl to už
samotný fakt, že jsme tam odjeli.
Dokázali se o sebe postarat. To,
že jsme překonali těžké začátky.
Že jsme se stali součástí něčeho
velkého, když jsme točili reklamu
nebo se podařila nějaká jiná práce v modelingu. Nebo když jsme
končili stáž na univerzitě a byli
BULLETIN 2012/2013
4
jsme pochváleni. Na počátku mi
přišlo, že nepřežiji první týden,
a najednou mi někdo řekl – vážím
si tvé práce. To byl velmi silný okamžik.
A pak to byly cesty. Vidět a hladit
si tuleně ve volné přírodě. Koupat se ve vodopádech, vidět tolik
nádherných východů slunce, že se
z toho tajil dech. Nebo dvoudenní
track v Národním parku, kde nepotkáte živou duši a slyšíte jen to
nádherné ozdravné ticho. Byly to
nejúžasnější měsíce v mém životě.
Snad ze mě udělali i lepšího člo-
věka. Nevím, co však vím jistě je,
že Zéland pro mě navždy zůstane
země snů.
Bc. Iva Vomelová, DiS.
Vyšší odborná škola herecká má vlastní
divadelní festival!
Pidifest – divadelní studentský festival, jehož
název je odvozen od názvu domácí divadelní
scény Vyšší odborné školy herecké, Pidivadla,
probíhal na přelomu května a června 2012.
Tento ročník byl první, a musím napsat, že
se povedl, i když se nám ho pokoušelo zmařit
počasí. Nenechali jsme se ale zastrašit a festival
dotáhli do zdárného konce. Všechny dny probíhaly přímo v Pidivadle a diváci měli možnost
vidět velké množství studentských inscenací
a pohádek.
Právě pohádky měly své velké-malé publikum, jelikož byl do programu zahrnut i Dětský
den. Ten měl probíhat jak v divadle, tak v nedalekých Letenských sadech. To nám, jak už jsem
zmínila, překazilo deštivé počasí. Proto jsme
celý program Dětského dne přesunuli do prostor Pidivadla. Děti si zde mohly zahrát spoustu
her, vyzkoušet si malování na obličej, projít poznávací pohádkovou trasu a zhlédnout pohádky,
jako Hraní o Červené Karkulce, Blázníček a Jelenovití, Strašidýlka, O pejskovi a Kočičce, nebo
Kocourek Modroočko. Dále jim své magické
umění předvedl kouzelník a student školy Jan
Komberec. O pohádky však nebyla nouze ani
v dalších festivalových dnech.
Tváří festivalu se stal bývalý absolvent školy Aleš Cibulka, který festival slavnostně zahájil
přímo v Pidivadle. Před tímto oficiálním zahájením se konalo úvodní pouliční divadlo, které
jste mohli potkat v ulicích na Letné.
Bohatý program festivalu naplňovali studenti VOŠ herecké svými absolventskými inscenacemi. Festival zahájil muzikál Lysistrata, kde
se představili studenti tehdy druhého ročníku
skupiny C. Na programu dále byla představení jako Sestup Orfeův, Rodinná záležitost, autorská tvorba druhého ročníku s názvem Věřte
nevěřte, Tanec na konci léta, nebo Tulení žena.
Diváci měli možnost vidět i bývalé absolventy
školy, a to v představení Bláha a Vrchlická, které
získalo cenu Nejlepší inscenace Pidifestu.
Jelikož má škola mezi svými hlavními obory i Moderování, vyzkoušeli si studenti tento
2012/2013 BULLETIN
Festival zahájil muzikál Lysistrata
Hudební produkce Martin Čarný
Děti si mohly vyzkoušet
malování na obličej
Děti se studenty z Modroočka
anebo hlasovat o nejlepší pohádku
předmět přímo v praxi, protože každý den měl
svého moderátora z řad studentů. Ti tento úkol
zvládli na jedničku a s humorem.
Nebyla nouze ani o doprovodný program,
který se skládal z hudebních produkcí bývalých
absolventů a současných studentů. Svou tvorbu nám tak představil Vojtěch Záveský, který
působí v divadle A. Dvořáka v Příbrami, nebo
student třetího ročníku Martin Čarný. Svůj hudební um nám předvedli v Pidicafé. Koncert tu
měla i skupina Kopyrajt.
Závěrečný večer se konal na scéně Pidivadla.
Moderátorkami byly dvě studentky druhého
(teď již třetího) ročníku. Na programu bylo vyhlašování cen Nejlepší herečka, herec a inscenace. Závěrem večera studenti třetího ročníku
předali scénu Pidivadla ročníku druhému, a ti
tak získali status budoucích studentů potících se
u závěrečných absolventských zkoušek.
První ročník Pidifestu byl tedy úspěšný.
Studenti druhého ročníku dostali za přípravu
celého festivalu zkoušku z předmětu Základy
produkce. Chtěla bych poděkovat ředitelce školy Věře Kmochové za to, že přišla s výborným
nápadem. Upřímně doufáme, že se z festivalu
stane školní tradice. Dále bych chtěla poděkovat
Perle Kotmelové, Danovi Sommerovi a Karlu
Pokornému, kteří vše drželi pohromadě, když
bylo nejhůř. A samozřejmě všem studentům
a dobrovolníkům, kteří na festivalu spolupracovali. Teď už si jen musíme držet palce při přípravách dalšího ročníku.
Tereza Braumová, Barbora Jánová
Hudební produkce v Pidicafé
5
„Prosimvás, nechtěl
byste mi udělat dítě?“
Je to jen náhoda nebo osud, co svede dohromady téměř slepou slečnu
Vrchlickou a pajdavého pana Bláhu, co nemůže ohnout nohu v koleni, za
účelem zplodit olympijského vítěze? Ať tak či onak, tento groteskní souboj
se spermiemi o X a XY, jenž vzešel z pera Mirko Stiebera, se stal základem
hereckého koncertu Anny Kukuczkové a Josefa Hlinky, loňských absolventů Vyšší odborné školy herecké.
Hra Bláha a Vrchlická je o společné cestě dvou cizích lidí za vytouženým snem, který snad utiší bolest po jejich snech promarněných. Ona
snila o tom, že z ní bude velká tanečnice. Pak jí ale jednoho dne spadla
na hlavu ze střechy prejza, a sen se rozplynul. On toužil stát se slavným
skokanem na lyžích, dokud mu nepodjela noha při skoku na schůdky rozjetého vlaku. A tak si žili své opuštěné životy – ona v telefonní ústředně
a on v pokladně na nádraží, dokud o něj jedné noci nezakopla za budovou
Sokolovny. A v té chvíli se zrodil bláznivý nápad, že tyto dvě zbloudilé duše
spolu zplodí dítě a dají tak snad svému mizernému životu smysl.
Inscenace, která vznikla v režii Ivany Wojtylové-Mikulčíkové, za přispění Milana Mikulčíka, se od premiéry v loňské sezoně díky divácké oblibě
vyskytuje na repertoáru Pidivadla i nadále. Ač má hra pouze dva aktéry,
dokáže dění na jevišti diváka bez přestání bavit. Kvalitní předloha má natolik vtipný děj a vyšperkované dialogy, že to působí, jakoby autor psal text
hercům přímo na tělo. Ve skutečnosti tuto původně televizní hru upravila
do divadelní podoby sama režisérka inscenace.
Anna Kukuczková mísí ve své Vrchlické plachou křehkost s panovačností, obětavostí a zarputilým odhodláním dosáhnout jediného, na čem podle
ní v životě záleží. Ve svém projevu využívá nejen pestré škály verbálního
projevu, ale uplatňuje zde i pantomimický a taneční talent. Její Marie se
proměňuje téměř s každým novým obrazem. Zpočátku vidíme citlivou ženu,
která svou plachost maskuje ironickým sebeshazováním. Vidina vysněného
cíle ji mění v odhodlanou a s časem, který s Bláhou tráví, postupně nabývá
sebedůvěry. To se odráží i na dynamice projevu, který je stále razantnější,
až zdánlivě nekontrolovatelný. Kukuczková sahá po různých rejstřících – od
plačtivé melancholie, nonšalantní pozérnosti, groteskní stylizace přes afektovanou křeč, k hysterickému smíchu, jenž se záhy promění v bolestný pláč.
Asexuální kostým Vrchlické, který potlačuje její veškerou ženskost, jakoby
hrál Kukuczkové do karet. Divák je šokován ve scéně, v níž má poprvé dojít
k aktu plození, kde Vrchlická odhodí neforemné šaty, čepici a z očí sundá
tlustá skla, aby se před námi zjevila jako sexbomba v krajkovém korzetu,
předvádějící Bláhovi provokativní striptýz. Čímž ho ovšem, bohužel, pouze vyděsí, což vede k propadu zpět v šedou myš. Škála hereckých rejstříků
Anny Kukuczkové je na poměrně čerstvou absolventku skutečně pozoruhodná a troufám si říci, skoro výjimečná.
V této hře ‚kdo s koho‘ je Josef Hlinka Kukuczkové rovnocenným partnerem. Bláhu představuje jako obyčejného chlapa, který se nadchne pro
společný sen a nechá své zbytky důstojnosti vláčet po strništích sebeúcty
propůjčením se k experimentům „Zaručené rady jak otěhotnět“ vševědky
Kudláčkové, kolegyně slečny Vrchlické, která je děsivým přízrakem, jenž
se vznáší nad jejich domácností. Josef Hlinka je skutečný komediální talent a postava Bláhy mu sedí vskutku tak, jako by byla psaná pro něj.
Je to jeho výkon, který násobí účinek komiky textu a vyvolává bouřlivé
reakce diváků. Snažení otěhotnět se prodlouží na celé roky a z Bláhy se
stává jakýsi trubec, jehož hlavním úkolem je oplodnit včelí královnu. Tato
etapa vztahu Marie s Antonínem vede k vyhroceným situacím a vztahové
krizi, což je úsměvné u dvojice, která si po měsících společného sou(lo)
žení a soužití stále vyká. Hlinkova groteskní poloha, která dominuje jeho
výkonu, se však také v mžiku mění z Bláhy-poetického snílka v Bláhu-výbušného. Za jeho nejkomičtější scénu lze považovat pasáž: „Proboha, jak
si teď můžete chtít sednout?! Sanitka se sem řítí, kluk se hrne ven, a ještě
ke všemu nám někde teče voda?!“ Divácká přízeň byla Hlinkovi náležitě projevena oceněním diváků za nejlepší mužský herecký výkon v rámci
I. ročníku Pidifestu. A stejně slavnou poctu si vysloužila i samotná inscenace – pidifestoví diváci ji zvolili za nejlepší.
Ač se může zprvu zdát nenápadnou, je Bláha a Vrchlická nezapomenutelnou inscenací, která vehnala slzy do očí samotenému autorovi a získala
Zleva: J. Hlinka a A. Kukuczková
si přízeň diváků natolik, že se k ní rádi stále vracejí, a to klidně poněkolikáté. Díky inspirativnímu vedení Ivany Wojtylové k tomu Anně Kukuczkové a Josefu Hlinkovi stačila postel, skříň, stůl, dvě židle a neobyčená dávka
vzájemného hereckého souznění.
A jelikož divácká přízeň zatím naštěstí stále neopadá, je pravděpodobné, že se citlivé tóny klavírní hudby Alexandera Kašky polinou z pidivadelních prken i následující sezonu. Zase se Bláha potká s Vrchlickou
a vydají se spolu na honbu za vytouženým snem, který byl vlastně jen
zástěrkou pro splněný sen společného života.
Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy
Mirko Stieber – Bláha a Vrchlická
Režie: Ivana Wojtylová-Mikulčíková, Milan Mikulčík
Premiéra 24. 6. 2011 Pidivadlo
Představení ze dne 29. 5. 2012
Obsazení:
Marie Vrchlická: Anna Kukuczková, Antonín Bláha: Josef Hlinka
Tato inscenace byla vyhodnocena jako nejlepší inscenace PIDIFESTU
První krůčky Orfeovy
Williamsovo drama Sestup Orfeův nebylo na jevišti Pidivadla uvedeno poprvé. Před pěti lety se hra dočkala velmi úspěšné inscenace v provedení
tehdejšího absolventského ročníku. Nyní se pokusili pokořit vysoce nastavenou laťku studenti skupiny 2.DB.
Výběr Tennessee Williamse jako autora chválím. Jeho hry patří mezi
skvosty světové dramatiky a jsou jistě výborným studijním materiálem
pro začínající herce. Není přece nezbytně nutné, aby první inscenací byl
Shakespeare, další Čechov a pak nějaká ta česká klasika. Podle tohoto
vzorce postupuje většina pedagogů, která svým studentům vybírá repertoár údajně na míru.
Podobný plán měl, podle svých vlastních slov, i vedoucí skupiny a zároveň režisér inscenace Aleš Bergman spolu s Evou Prchalovou. Ten v programu uvádí, že při práci na vzniku inscenace zvolili dramaturgicko-režijní koncepci tak, aby byla podřízena herecké pedagogice. Z tohoto důvodu
byl text v průběhu zkoušek poupraven a aktualizován. Což se ve skutečnosti projevilo jako vykrácení textu, počeštění jmen postav a přenesení
hry z amerického Jihu do českého prostředí (*opravdu udělá mj. song
Heleny Vondráčkové téma Sestupu Orfeova studentům bližší?!). Nejsem
si jistá, jestli je ve výsledku aktualizace a přiblížení tématu hry mladým
interpretům tak, aby se jim stalo, jak režisér tvrdí „důvěrně blízké“.
Williamsův text sice nabízí bohatou studii charakteru postavy a je plný
barvitých dramatických situací, ovšem domnívám se, že výběr hry značně
omezil možnost stejného rozvoje všech členů herecké skupiny. Bohatého
prostoru se tak dostalo pouze postavám Jana, Marie a Karly. Proto se dá
v tuto chvíli říci, že jejich výkony jsou výraznější nejen díky větší míře
textu, ale také zřejmě kvůli důkladnější spolupráci s režisérem/pedagogem při práci na roli. Pokud bylo skutečně předním záměrem vybrat hru
tak, aby byla vhodným pedagogickým materiálem pro výuku herectví, asi
BULLETIN 2012/2013
6
Zleva: V. Hásková a M. Žižka
nebylo nejšťastnější vybrat hru, která ostatní aktéry upozaďuje do funkce nenápadného křoví, které působí, že tam je, „aby se neřeklo“. Tuto
ošemetnou situaci se tvůrci pokusili řešit alternacemi rolí Marie a Karly.
Ovšem ostatních šest studentů svůj prostor navíc nezískalo. A to je podle
mě ve chvíli, kdy je herecká práce přední, chyba.
Je znatelné, že záměrem opravdu nebylo vytvořit dokonalou inscenaci, o čemž svědčí nejen podtitul „variace“, ale i absence závěrečné scény
požáru. Vzhledem k tomu, že šlo především o herecký projev, a nikoliv
výsledek jako celek, musím se ptát: Kde je ta herecká práce? Na některých
výkonech se nic takového neprojevilo. Otázkou je, zda tvůrčí připomínky
padly u studentů na úrodnou půdu. Herecky jsou zatím studenti 2.DB
značně nevyrovnaní. Což se může během následujícího roku na škole a zejména divadelních prknech jistě změnit. Ovšem zde jsou rozdíly opravdu
markantní. Výkon Adély Koutné v roli Karly je zralým, psychologickým
herectvím, bohatým na dynamiku, živelnost projevu a dramatické cítění,
doprovázeným precizním mluvním projevem. V konfrontaci s některými
kolegy působí Adéla jako zkušená herečka mezi dětmi v dramatickém
kroužku základní školy. Možná režisér Bergman věděl, proč dát některým
studentům tak malý prostor. Někteří mají povážlivé nedostatky v jevištní
mluvě a povědomí o jevištním pohybu zjevně některým aktérům značně
chybí. Za dva roky studia jistě měli možnost se v těchto oborech zdokonalit. Do podobně nepříjemné pozice byl postaven také Martin Cikán,
přizvaný student prvního ročníku (herecké školy se často potýkají s nedostatkem mužských studentů), který se zhostil role Starosty. Ač se snažil
do role vkládat veškeré úsilí, jeho chlapecký projev a především interakce
s mužným vystupováním postavy Jana se bohužel dočkaly u diváků jen
dusivého smíchu a nepochopení. Důkaz toho, jak moc může ublížit špatné
obsazení herci, který jistě své kvality na jiné půdě má.
Ovšem nechci zde tvrdit, že se pro studenty stala hra nepřekonatelnou
překážkou. Podařilo se jim zprostředkovat divákovi velmi silné emotivní
momenty. Toto se týká nejen vkusného projevu Barbory Jánové a její citlivé Míly, ale především Michala Žižky a Šárky Býčkové v rolích Jana a Marie. Dokázali navodit sílu vzájemného citu na poměrně malém prostoru
a jejich společné scény byly malými klenoty inscenace. V jejich projevu je
znatelná značná míra hereckého umu, který je slibným základem pro následující seberealizaci. Škoda, že za emotivností mluveného projevu zatím
lehce pokulhává projev fyzický, zřejmě ještě zahalen mlhou vzájemného
ostychu, který se snad ale časem herci naučí odbourat.
Přes nesnáze, se kterými se aktéři během hry potýkali, se jim podařilo
vytvořit zajímavou inscenaci, která si i přes občasné pokulhávání dovede udržet divákovu pozornost a napětí. Její části byly sice díky rozdílné
úrovni hereckých výkonů jako jízda na horské dráze, ale i ta je přece pro
někoho vzrušující. Jednou nahoru, jednou dolů. Sestup si již vyzkoušeli.
Snad bude jejich cesta vzhůru příště příjemnější.
Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy
Redakce Bulletinu se neztotožňuje s názorem autorky. Inscenaci pokládáme za vynikající.
Tennessee Williams – Sestup Orfeův
Režie: Aleš Bergman, pedagogická spolupráce Eva Prchalová
Premiéry: 18. a 19. 5. 2012 Pidivadlo
Představení ze dne 29. 5. 2012
Obsazení:
Jan: Michal Žižka, Marie: Šárka Býčková, Karla: Adéla Koutná,
Viktorie Hásková, Míla: Barbora Jánová, Hubert: Lukáš Vychopeň,
Eva: Tereza Braumová, Žena B: Kornelia Ševčíková
Žena D: Veronika Bártová, David/Tulák: Philipp Kraiczy
Starosta: Martin Cikán
We are the Talents! (really, we are…)
Úroveň svého hereckého i pěveckého talentu se rozhodli ukázat studenti
absolventského ročníku Vyšší odborné školy herecké. A dokázali, že obojí
také mají.
Představení We are the Talents! vzniklo jim přesně na míru, jako jevištní alternativa absolventského koncertu. Herec Tomáš Petřík, který je spolu
s režisérem Pavlem Khekem vedoucím ročníku, oslovil dramatičku Helenu
Eliášovou, zdali by mohla vytvořit hru pro šest hereček a jednoho herce.
A to tak, že rychle. Autorka výzvu přijala a v krátkém čase byl zábavný
a strhující muzikál na téma talentových soutěží na světě. Pro jeho produkci je příhodná doba. Televize nás bombarduje jednou soutěží za druhou
a programy se předhánějí o sledovanost, přičemž ze všech stran se line
pouze bezduchá, podprůměrná zábava, která je vlastně jen reklamním
tahákem a továrnou na peníze, místo továrnou na sny. A tento paradox se
pravděpodobně studentům zalíbil natolik, že téma přijali za své a rozhodli
se na jeho malichernost poukázat.
Jevištní muzikálová reality-show nás zavede přímo do dění a zákulisí
podobně komerčního pseudohudebního projektu. Na dámských toaletách se potkávají naprosto odlišné typy soutěžících dívek. Každá si přišla
dokázat své či alespoň světu vyslat poselství. Všechny ale spojuje jeden
cíl – vyhrát. A to za každou cenu. Potkáváme se s naivkou Didi, kterou do
soutěže přihlásil přítel a která nemá nejen talent, ale bohužel ani vlastní
názor. Do toho vstupuje přešlechtěná manekýna Júlia, která sází na svou
popularitu díky modelkovským mírám a tuně líčidel na obličeji. Mařena
se nesnaží zalíbit. Prostě přišla oznámit světu, že veškerá jeho budoucnost
tkví v jointu marihuany. Lejla zase vsází na svou ženskost a talent, který má jméno 75F. Satanistka Dragona chce získat díky vítězství v soutěži
více stoupenců svého pána. Do toho vstupuje intelektuálka Alžběta, která
2012/2013 BULLETIN
se stala soutěžící jen proto, aby získala materiály ke své disertační práci.
A tomuto šílenému flitrovému království s růžovými reflektory kraluje náruživý moderátor Günter, alfasamec a miláček publika.
Během hry, která se odvíjí v rámci dvou soutěžních večerů, jsme svědky
nejen pěveckých a tanečních vystoupení soutěžících, ale také jejich poklesků, soupeření a hysterických záchvatů v zákulisí. Postavy procházejí
zásadními proměnami – postupně odhazují své masky a svou předstíranou originalitu, aby se nakonec ukázalo, že se jedná jen o skupinku obyčejných holek, které zaslepila touha po slávě, nebo alespoň smyslu života.
A ač se to na takovém místě zdá nepravděpodobné, každá zde svůj nový
7
smysl nachází. Hra svou aktuálností skutečně pobaví, a to nejen vtipnými
dialogy, ale také překvapivým koncem. Divákovi je až smutno z toho, že
to, co zpočátku sleduje jako parodii, je v reálném světě pravdou.
Herecké výkony jednoho aktéra a šestice aktérek jsou velice vyrovnané,
a to i v pěvěckém projevu. Setkala jsem se reakcí diváků, že co se pěvecké
stránky týče, není dovednost herců dostačující. Ale tohle přece není Eurovision. To je talentová soutěž! Přesně taková, jakou vidíte víkend co víkend
v osm večer v televizi. Kolik lidí tam má opravdový talent?! V tom je právě
ten fór. Povrchnost těchto soutěží nespočívá ve skutečném pěveckém talentu – a to se zde daří znázornit. I když při interpretaci písní Žila som
správne a Je snadné nemít rád skutečně běhal mráz po zádech.
Vzhledem k tomu, že účinkující herečky se striktně drží svých typů, není
vhodné očekávat nějaké hlubokomyslné psychedelické promluvy. Hlavním cílem je zde pobavit – a jejich postavy samy o sobě vtipné jsou (*věta
zmalované Júlie: „No, alespoň budu jediná přirozená!“, málem zbořila divadlo). Jedním z mála emotivních momentů je zpověď Mařeny, která pod
svou image huličky skrývá hlubokou bolest z minulosti. A do toho se Jana
Trojanová pustila s citem jí vlastním. Výraznou postavou, na kterou nezapomenete, je moderátor Günter. Šimon Knápek dostal v této roli muže
světa prostor nejen rozvinout bohatý komediální talent, ale také ukázat
do této chvíle skryté možnosti svého hereckého projevu. Jeho hudební
motiv ‚I am too sexy…‘ je poměrně výstižný. Jeho kouzlo je strhující –
a tak to má být. Donutil by vás poslat soutěžní smsky, aniž by vám došlo,
že nemají kam dojít.
Příjemným osvěžením je i scéna Anny Forstové, která dokázala strohé
šály Pidivadla rozzářit růžovým pozlátkem a blýskavými flitry, takže dojem televizního studia byl velmi realistický, což je vzhledem k očekávaným
předpokladům prostoru skutečně neočekávané.
Režie Pavla Kheka se pro mě stává poslední dobou zárukou kvality
a u inscenace We are the Talents! je tomu nejinak. Iluze televizní soutěže
byla tak silná, že to diváky v sále nutilo po pěveckých vystoupeních dokonce skandovat a dělat ‚mexické vlny‘. Tuto iluzi bohužel narušovalo to,
že vinou drahých autorských práv k použitým písním musely být některé
doprovázeny klavírem. Ač je Linda Winterová zkušená klavíristka, v těchto
chvílích najednou opadlo kouzlo o několik desítek procent. Tato situace
je velmi trefně komentovaná v programu: „Nu, koneckonců jsme divadlo,
jsme jenom jako…“
Ač je název show původně nadsazený a provokativní, studenti třetího
ročníku zde dokazují, že tomuto honosnému označení dostojí. A co se hry
týče, myslím si, že to není naposledy, co o ní uslyšíme.
Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy
Helena Eliášová – We are the Talents!
Režie: Pavel Khek a Tomáš Petřík
Premiéra: 27. 4. 2012 v Pidivadle
Představení ze dne 31. 5. 2012
Obsazení:
Günter Krásný – moderátor: Šimon Knápek
Dragona – satanistka: Magdalena Hniličková
Mařena – hulička: Jana Trojanová
Júlia – zmalovaná Slovena: Lenka Vacvalová
Alžběta – intelektuálka: Taťána Krchovová
Didi – diblík: Linda Svobodová, Lejla – sexbomba: Ewa Hronková
Klavíristka: Linda Winterová
Tančení na konci Letné
„Dívejte se kolem sebe, pozorně a tiše, představujte si. Pak můžete vidět zázraky. Jeden kratičký letmý pohled – a je po všem. A když to propásnete…“
Takovým malým zázrakem je Tanec na konci léta, který se podařilo
oživit na prknech letenského Pidivadla posluchačům třetího ročníku VOŠ
herecké. A kdo jej propásl, může jen litovat.
Úvodní slova, která si studenti zvolili jako motto inscenace, jakoby se
vznášela nad jevištěm po celou dobu představení. Díváte se kolem sebe,
pozorně a tiše a z temnoty sálu v letním, teplem nasátém vzduchu před
sebou postupně rozeznáváte svět, který se nachází kdesi daleko od vás.
Procitáte v krajině irského Donegalu a oprýskaná prkna Pidivadla, čtyři
židle, lavička a dřevěné štafle se pro vás na následující dvě hodiny promění v prostý dům Mandyů, nedaleko za vesnicí Ballybeg. V dům, kde
Agnes s Rozou celé dny pletou rukavice, Maggie škrábe brambory, Krista
se natřásá před zrcadlem, Kate bojuje o jejich společné živobytí a Jack se
rozvzpomíná, že tohle místo bylo kdysi i jeho domovem. To všechno vidíte
očima malého Michaela, jehož vzpomínky na svátek Lughnasy v létě roku
1936 jsou osou celého příběhu.
Zleva: S. Gabrhelová, D. Vejražka a J. Trojanová
Díky umu, s jakým skupina rozehrává nejslavnější drama irského dramatika Briana Friela, zapomenu na tvrdé nepohodlí pidivadelních lavic.
Najednou sedím spolu se sestrami u stolu, v místnosti chrčí rozladěný radiopřijímač, mám na sobě také gumové holinky a letním parnem se nese
těžká vůně dozrávajícího obilí, která přislibuje blížící se oslavu sklizně.
Běžné denní starosti a malé radosti rodiny Mandyových se stávají i mými.
Jen stěží procitám s vypravěčskými vstupy Michaela, nyní mladého muže,
který mi připomíná, že tohle není skutečnost. A tak se stávám němým
svědkem shledání Kristy s Michaelovým otcem Gerrym, který obrátí pomyslně poklidný dům vzhůru nohama, a postupně přicházím na to, že
tohle neskončí jako pohádka.
Poměrně náročný text, který nabízí široký prostor hereckému projevu
a bohatý studijní materiál, zvolili pro inscenování Jitka Sedláčková s Davidem Vejražkou, jakožto herečtí pedagogové skupiny. Režie byla nabídnuta
Kateřině Macháčkové. A ať už jejím přičiněním či vlastní pílí, dokázali
studenti tento text náležitě zhmotnit. Obzvlášť čistě působil vztah mezi
sestrami, který se dámám podařil nastínit tak důkladně, že jsem skutečně
nabyla dojmu, že spolu již roky žijí ve své malé smyšlené domácnosti a prokousávají se strastmi nehostinného života na odlehlém irském venkově
společně.
Jelikož je toto kritérium na inscenacích hereckých škol často zohledňované, musím uznat, že třetí ročník má budoucí herečky, co se schopností týče, velmi vyrovnané. A přesto věřím, že stále nesáhly na dno svých
možností. Ovšem jako absolventská inscenace je pro ně Tanec na konci
léta dobrým odrazovým můstkem k budoucí kariéře. Zejména bych ráda
zdůraznila herecký projev Jany Trojanové, která svou Kate oblékla až pod
kůži natolik, že její mladistvá tvář dokázala zestárnout o celé roky. Její zralý, přirozený a pravdivý projev je mezi jejími hereckými vrstevníky malým
pokladem, který snad bude brzy nalezen a vhodně využit na profesionální
úrovni.
Podobně zajímavý herecký výkon nabízí také Jakub Tomeš v roli Michaela. Naštěstí se tvůrčí tým distancoval od stylizace Michaelovy postavy
do malého dítěte (což by působilo nezáměrně komicky). Toto dítě na jevišti figuruje pouze imaginárně, zatímco jeho starší já promlouvá s ostatními
postavami ze současného světa na forbíně. V Tomešových očích cítím po
celou dobu úpěnlivé prožívání dění za ním a toužím vidět svět jeho očima.
Bohužel, další věcí, se kterou se divák může na představení studentů
herecké školy setkat, je sebestředné producírování a nesoustředěné ‚rádobyherectví‘, které nejen, že působí jako totální úlet, ale také dokonale
nabourává snažení a souznění hereckých kolegů. Tuto trapnou estrádu si
neodpustil Ondřej Pyrochta v roli Gerryho, který propadl zvyku derniérových žertíků natolik, že dokázal naprosto zabít nejen své výstupy, ale
BULLETIN 2012/2013
8
i jinak precizně vystavěné dialogy ostatních. Zasvěcenec s nechutí producírování přejde, běžný divák netuší a kolegové na jevišti trpí, pokud se
tedy neodbourají. Provokace mezi herci bývá někdy pro diváka zábavná,
ale v této míře je nepříjemná, a ničí tak dobrý zážitek z jinak kvalitního
představení. Navíc pro budoucího absolventa je takováto sebeprezentace
poměrně potupná. Smutné.
Na druhou stranu bezprostřední ožití situace, následkem odbourání
herecké kolegyně, způsobilo, že paradoxně dodalo scéně na pravdivosti
a divák rád zahlédl i špetku nefalšované radosti, o kterou jsou postavy osudem ochuzeny. Raději bych však doporučila Ondřejovi jeho komediální
talent usměrnit. V budoucnu ho pravděpodobně využije vhodněji.
Byla to režijní práce Kateřiny Macháčkové, pedagogické vedení, přítomnost Davida Vejražky v roli bratra Jacka na jevišti či tříletá tvůrčí spolupráce skupiny, která vedla k takto úspěšnému výsledku? Ať tak či onak,
takový tanec, který jsem na jevišti letenského Pidivadla prožila, bych si (až
na místy pošlapané špičky) s chutí zatančila znovu.
Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy
Brian Friel – Tanec na konci léta
Režie: Kateřina Macháčková
Premiéra 28. 1. 2011 v Pidivadle
Představení ze dne 30. 5. 2012 – derniéra
Obsazení:
Michael: Jakub Tomeš, Kate: Jana Trojanová
Maggie: Nikol Danosová, Agnes: Andrea Litvanová
Roza: Jana Štíplová, Krista: Denisa Pfauserová
Gerry: Ondřej Pyrochta, Jack: David Vejražka j. h.
Jen tak si plavat s tuleni
Zleva: D. Danosová, Š. Knápek, L. Svobodová
Zleva: Š. Knápek a M. Hniličková
Byl jednou jeden muž. Jeho jméno bylo Alex Grey. Nebyl oblíbený. Žil
v malém domku na pobřeží se svou matkou a přivydělával si lovem tuleňů.
Mohl žít prostý, obyčejný život na nehostinném pobřeží. Jednoho dne
však z vln vystoupila dívka Rona…
Hra skotské dramatičky Sue Glover, Tulení žena, nepatří mezi nejuváděnější tituly na českých jevištích. Složením postav je však na míru šitá
herecké skupině 3.DA absolventského ročníku VOŠH. Také to byl jeden
z důvodů, proč ji Tomáš Petřík s Pavlem Khekem zvolili jako titul pro
inscenování v Pidivadle. Tím dalším je silný příběh opředený legendou,
která se dlouhá léta vypráví po severských pobřežích. Příběh o muži, který
v moři objevil dívku, jež mu změnila život, aby poté zpět do moře odešla.
Intimní příběh vztahu dvou lidí, kteří se mohli milovat, kdyby mezi ně
nevstoupily pošetilé lidské vlastnosti. Kdyby jeden nebyl lovcem a druhý
jeho obětí. Kdyby svoboda dálek nebyla tak lákavá. Naléhavý děj dramatu,
který je vlastně detailní studií lidského nitra a jednání, splňuje vše, co se
od něj, jako od vhodného materiálu pro hereckou tvůrčí práci, očekává.
Jelikož skupině v repertoáru doposud chybělo psychologické drama, byla
tato severská hra ideální volbou. Nabízí totiž široké spektrum motivů a témat ke zpracování.
Díky tomuto textu si studenti vyzkoušeli také spolupráci s hostující režisérkou Lucií Málkovou. Práce na inscenaci byla důkladná a intenzivní –
vznikla během šesti týdnů. Jedná se o materiál, v němž se každý z herců
chopil nelehké úlohy, k čemuž dostal nemalý prostor.
Již podoba úvodní scény evokuje stísněnost a šedivost místa, do kterého se dá Rona lapit. Scéna Anny Forstové je plná propletence kusů látky,
které budí dojem rybářských sítí. Nejen, že nabízí velké možnosti využití
látky, jako zástupné rekvizity (např. kolébka), ale také ji lze využít ke hře
se světly a stínohře. Kromě stolu a dvou židlí, zakomponovaných do scény,
ční směrem do hlediště a jeho části dřevěné molo, které evokuje pocit
oceánu všude kolem nás, diváků. Do toho nám zní šumění moře a křik
ptáků, místy podpořen tajemnou hudbou Daniela Čámského se severskými folklorními prvky.
Alex nachází za noci na pláži nahou Ronu. Ujme se jí, přes námitky
všech se do ní zamiluje a později s ní zplodí dítě. Té noci, co se Rona
objevila ve vlnách, našla Kate Christová na pláži svlečenou tulení kůži.
Později vyjde najevo, kdo je Rona ve skutečnosti. Její počáteční okouzlení
a láska k Alexovi (především láska fyzická, divoká, animální), se časem
změní v naprostou nenávist a pohrdání. Alex se kvůli povinnosti uživit
dítě, jež má brzy přijít na svět, vrhá do ještě horoucnějšího lovu tuleňů, což
mu Rona není schopna odpustit. Jejich soužití se promění v divoké bitky
a slovní přestřelky, které se střídají s momenty spalující fyzické vášně. Hra
končí odchodem, krví a slzami. Ovšem jak to doopravdy skončí…?
Po předchozí absolventské inscenaci skupiny, kterou byla groteskní
komedie Nůžky na drůbež, je Tulení žena razantní změnou. Herci zde
sáhli téměř na dno svých možností a odkrývají ty nejhlubší stránky svého projevu a nitra. Intenzivní herecká interakce dominuje celému představení. Budoucí absolventi předvádějí soustředěné, a přesto expresivní
výkony. Naléhavost hry je donutila odhodit veškerý stud či obavy a čerpat ze sebe. Dobrou ukázkou jsou Magdaléna Hniličková (Rona) a Šimon
Knápek (Alex). Téměř s lehkostí střídají agresivní polohy s jemnou lyrikou a jejich dynamický projev udržuje diváka v napětí. Ač může někoho
nahota na prknech školního divadla zaskočit, nejedná se zde o nahotu
lacinou a prvoplánovou. Herci ji berou do hry s naprostou samozřejmostí,
ač toto odhalení muselo být pro Magdalénu Hniličkovou odvážným krokem, zvláště v tak intimním a distančním prostoru, jako je Pidivadlo. Na
druhou stranu, když už herec udělá krok k částečné nahotě a v textu se
zcela jasně hovoří o nahotě celkové, stanou se pro diváka tělové kalhotky
sice pochopitelným, ale zarážejícím prvkem.
Jakousi druhou linii příběhu tvoří sestry Christovovy – naivní dívka
Kate a její sestra Dora. Kromě toho, že mají částečně vypravěčskou funkci, směřují jejich repliky často k publiku a vyvolávají přirozenou, místy
improvizovanou interakci. Taťáně Krchovové a Lence Vacvalové se podařilo vytvořit dokonalé protipóly sester – dětská naivita Kate v kontrastu
s životem zkušenou ironickou prostitutkou Dorou. Ačkoliv jejich postavy
2012/2013 BULLETIN
9
Sue Glover – Tulení žena
Režie: Lucie Málková
Premiéra: 27. 10. 2011 v Pidivadle
Představení ze dne 31. 5. 2012
Obsazení:
Rona: Magdaléna Hniličková, Alex Gray: Šimon Knápek
Agnes Grayová: Dominika Danosová
Dora Christová: Lenka Vacvalová
Kate Christová: Taťána Krchovová
Slečna Manziová: Linda Svobodová
jen nepatrně ovlivňují dějovou linku Rony a Alexe, staly se jejich výstupy
plnohodnotnou složkou inscenace, která si vyžádala stejnou míru diváckého zájmu.
Lehce stinnou stránkou inscenace je její závěr. V textu je vyústění dramatu záměrně nejasné, ovšem díky závěru inscenace je důsledek nejasný dvojnásob. Víme, že Rona opustila svou dceru Islu a odešla zpět do
moře. Také víme, že v tu dobu Alex při lovu střelil tulení matku s mláďaty.
Je možné, že to byla Rona? Nebo se jednoho dne vrátí pro svou dceru?
Scéna se setmí, my slyšíme tiché volání dokola se opakující ukolébavky.
Čekáme, co se stane. A pak se v sále rozsvítí a přijde děkovačka. A divák
oněmí a potlačí lehké zklamání, které mu autorka s režisérkou na truc
připravily. Pro někoho je palčivá otázka otevřeného konce utrpením, jiný
má po zbytek večera o čem přemýšlet, jiný může doufat, že to celé končí
jako pohádka.
Pro herce této inscenace se svoboda, kterou nabízí široký oceán možností, stala i svobodou hereckého projevu. A bylo to k jejich prospěchu.
Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy
Pidifest bude mít druhé narozeniny!
A pořádně nám přibral!
Vyšší odborná škola herecká se po loňské zkušenosti s pořádáním Pidifestu rozhodla, že s touto akcí chce určitě pokračovat. Mimo to je v našem
vlastním zájmu, aby byl rok od roku lepší a stal se tradicí, na kterou se budou těšit nejen studenti a přátelé školy, ale i široká veřejnost. Je to možnost
zapsat se do širšího povědomí, rozšířit diváckou základnu, umožnit našim
studentům kontakt s lidmi z jiných uměleckých sfér a navázat přínosné
kontakty.
Dámský krejčí Studenti s Milanem Mikulčíkem
M. Mikulčík a P. Šimůnek
Nebezpečné vztahy K. Byczanski, P. Bílek K. Kryčová, M. Čarný
T
entokrát se festival bude konat od 7. do
14. 5. 2013, a to na domácí scéně v Pidivadle
a v pražském Rock Café na Národní třídě. Tento druhý prostor nám umožní vytvořit pestřejší
program a získat nové diváky. Ti budou mít
možnost zhlédnout větší počet představení jak
M. Čarný
pro dospělé, tak pro děti. Na programu jsou
inscenace jako Nebezpečné vztahy, Dekameron, Pašije podle textu Daria Fo, Kokain, Zima
a spousta dalších. Pro menší diváky tu jsou připraveny pohádky Kocourek Modroočko, Povídání o Červené Karkulce, Šípková Růženka, O pej-
skovi a kočičce, Strašidýlka, nebo Zlatovláska.
Příležitost ukázat se na festivalu tak dostanou
všechny ročníky školy. Pohádky totiž připravují převážně studenti prvního ročníku. Druháci
a třeťáci tu představí svá absolventská představení. V rámci festivalu připravujeme i premiéru hry Vltavínky, ve které se představí druhý
ročník.
Na letošní ročník připravujeme i mezinárodní spolupráci s polským divadlem Mumerus,
jehož herci uvedou jedno představení a budou
mít možnost uspořádat vlastní workshop, stejně
jako jejich slovenští a maďarští kolegové.
Návštěvníci budou moci navštívit i několik dílen, které se přímo týkají hereckého oboru. Vyzkouší si hodinu muzikálového tance, jevištního
pohybu, improvizace, nebo i filmového herectví.
Dále jsme do programu zařadili besedu na téma
Jak se neztratit v oboru. Zájemci dostanou rady
ohledně smluv, sestavování uměleckých životopisů, rady na dobré profilové fotografie, a rovněž
odpovědi na otázky týkající se tohoto tématu.
Tyto workshopy budou probíhat po celou dobu
BULLETIN 2012/2013
10
7.–14. 5. '13
festivalu na půdě Rock Café i Pidivadla. Herectví se netýká pouze divadelní tvorby, a proto
v Rock Café uvedeme několik studentských filmů, na kterých spolupracovali naši studenti.
9. května se otevřou dveře pro všechny, kteří
uvažují o studiu herectví nebo moderování. Den
otevřených dveří se bude konat po celý den
přímo v Pidivadle, kde proběhnou ukázkové
hodiny, jako jevištní řeč, herecká improvizace
a moderování. Ředitelka školy Věra Kmochová
úvodem seznámí všechny návštěvníky s chodem
a studiem na Vyšší odborné škole herecké.
V rámci doprovodného programu mohou
návštěvníci vidět One man show Lukáše Pavláska, nebo Vojtěcha Záveského. Dále se uskuteční
koncerty kapel The Spankers, The Doors revival The end of colours a kapely Zevláky, jejímž
frontmanem je herec Vojtěch Kotek.
V prostorách Rock Café bude celý měsíc květen probíhat výstava fotografií z představení studentů VOŠ herecké.
Festival bude zahájen i ukončen v Pidivadle,
kde proběhne slavnostní zahájení festivalu a závěrečný galavečer. Zde se předají ceny za nejlepší herečku, herce a inscenaci. Studenti třetího,
www.vosherecka.cz
www.pidivadlo.cz
a tudíž absolventského ročníku předají Pidivadlo
svým nástupcům. Celý festival připravují studenti druhého a třetího ročníku. Právě druháci mají
přípravu zahrnutou ve studijní osnově v předmětu Základy produkce. Mohou si vyzkoušet sestavování rozpočtu, zajištění propagace festivalu
(od výběru grafika, přes komunikaci s ním až po
finální podobu propagace). Dávají dohromady
kompletní program, hledají případné sponzory
a komunikují s hudebními kapelami a dalšími
festivalovými hosty. Za účast na přípravách pak
mají možnost získat z předmětu Produkce zkoušku, a vesele pak pokračovat dál ve studiu herectví. Pro další informace prosím kontaktujte studijní oddělení školy (www.vosherecka.cz), nebo
Pidivadlo (www.pidivadlo.cz). Časem vznikne
i samostatný web přímo pro Pidifest, kde se zájemci budou moci hlásit na workshopy a zjistit si
všechny potřebné informace. Přípravy na festival
jsou teprve ve svých začátcích, ale již teď věříme,
že se nám podaří vytvořit akci, na kterou se budou všichni rádi vracet a která bude neodmyslitelně patřit k Vyšší odborné škole herecké.
Tereza Braumová, Barbora Jánová,
studentky III. roč. VOŠH
Volnočasové aktivity
7. mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha
J. Trojanová
M. Hniličková
Nadstavbou hodin uměleckého přednesu ve
spolupráci se Společností Zdeňka Fibicha je
nastudování melodramů a účast na náročné
tříkolové interpretační soutěži, jediné svého
druhu na světě, která se tradičně koná pod
záštitou České komise pro UNESCO. Ve
M. Jadrná
dnech 28.–30. října 2011 se v Galerii HAMU
konalo české kolo 7. ročníku této soutěže –
a bylo pro VOŠH velmi úspěšné. Soutěže se zúčastnily studentky III. ročníku DUM Jana Trojanová, Taťána Krchovová, Magdaléna Hniličková
a Michaela Jadrná, i čerstvá absolventka Anna
Kukuczková, která se stala spolu s klavíristkou Silvií Náhlou (HAMU) držitelkou I. ceny
soutěže. O II. cenu se podělila Jana Trojanová spolu s klavíristkou Marií Erlebachovou,
studentkou HAMU, s dvojicí z Pražské konzervatoře a Konzervatoře J. Ježka. Všechny
studentky se staly finalistkami soutěže, a tudíž byly nominovány do mezinárodního kola
soutěže, které se uskutečnilo 26.–28. října
2012. Magdaléna Hniličková (spolu s klavíristou Michalem Workem z Konzervatoře
J. Ježka) a Jana Trojanová se svou pianistkou získaly i Cenu za iniciování a provedení
nového melodramu. Taťána Krchovová se
svou pianistkou Jarmilou Kubátovou získaly
Cenu za nejlepší provedení melodramu 1.
kola soutěže – povinného Fibichova a Erbenova Vodníka, a Jana Trojanová si se svou
pianistkou odnesla i Cenu za nejlepší provedení melodramu 2. kola soutěže.
50. poděbradské dny poezie a studenti VOŠH
Poděbradské dny poezie, jediný česko-slovenský festival přednesu poezie a prózy, završily v roce 2012 od 18. do 22. dubna svůj
50. ročník v areálu poděbradského zámku. Studenti VOŠH se tradičně zúčastnili soutěže v uměleckém přednesu i jako účinkující
v doprovodných programech. Do jednoho z pořadů českých a slovenských hereckých škol z cyklu Vizitky se úspěšně zapojila studentka III. ročníku oboru Dramatické umění a moderování Jana
Trojanová, která již má titul Laureátky PDP z roku 2010 a je i držitelkou prestižní Ceny Karla Högera z roku 2009. Tradičně přivezli studenti VOŠH na festival pohádky pro děti. Studenti oboru
Loutkářské umění Zuzana Fricová, David Garcy, Lucia Schuberto-
2012/2013 BULLETIN
vá, Veronika Sovová a Lukáš Tvrzník předvedli loutkovou pohádku autora Karla Makonje podle K. J. Erbena v režii Hany Zezulové.
Nejen dětští diváci ocenili krásnou scénu, loutky, ale především
nasazení loutkoherců. Bouřlivé reakce četného publika (na každém ze dvou představení bylo 220 diváků) byly pro studenty tou
nejlepší odměnou. Do 2. kategorie recitační soutěže nastoupily
studentky 2. ročníku DUM Veronika Bártová a Julie Houfková.
Přestože nedosáhly na žádnou z udílených cen, odnášejí si životní
i uměleckou zkušenost, která rozvíjí jejich vztah k uměleckému slovu, literatuře, duchovním tradicím.
11
Mezinárodní spolupráce
a zapojení právnické osoby
do mezinárodních programů
Název zahraničního subjektu
Teatr Mumerus
Stát
Charakter kontaktu
Polsko (polskočesko-slovenskomad’arský projekt)
Dohoda o budoucí
spolupráci na projektech
Visegrádské čtyřky
Vyšší odborná škola herecká je po 18 letech činnosti již dostatečně známou
institucí v systému českého uměleckého školství. Škola se už v minulosti otevřela i zahraničním partnerům a navázala kontakty s obdobnými vzdělávacími institucemi ve světě (např. Park Lane College v anglickém Leedsu, Wroclaw
Divadlo Mumerus).
DIVADLO NUMERUS
KRAKÓW
Během srpna 2012 se uskutečnil mezinárodní
česko-slovensko-maďarsko-polský projekt Myths of Middle Europa: The Stories of Beginnings (Mýty Střední Evropy: Příběhy počátků),
který inicioval a vedl režisér Divadla Mumerus z Krakova Wiesław Hołdys.
Inscenace Pejsek a Kočička
O Koze – příprava
Michal Šturman pózuje
Zkoušení v Krakowě
Mýty Střední Evropy: Příběhy počátků jsou
společným projektem tří nestátních organizací: Sdružení Divadla Mumerus (Krakov,
Polsko), Vyšší odborné školy herecké (Praha,
Česká republika), Divadla Kontra (Spišská
Nová Ves, Slovensko) a herečky Esztelly Levko (Maďarsko), který byl v roce 2012 završen
společným představením v Krakově; bude
možná (vzhledem k výši finanční podpory)
pokračovat i v budoucnu. Cílem projektu je
uskutečnění řady uměleckých dílen, které
vrcholí v představeních inspirovaných mýty
a legendami regionů střední Evropy, předváděných pod širým nebem. To vše za účelem
odhalování společných kořenů a témat našich společných i rozdílných příběhů, legend
a pohádek.
Celý projekt je koncipován tak, aby bylo
možno právě v tradičních látkách různých
národů střední Evropy vidět jako v zrcadle odraz naší současnosti. Prostřednictvím
uskutečněné umělecké dílny a jejího výsledku – společného představení – jsme se dokázali navrátit k základním významům mýtů,
pohádek a legend, které spojují kulturu
našeho středoevropského regionu. V těchto
příbězích jsme našli mnoho společných archetypů. Inspirací pro hledání uměleckého
ztvárnění byly texty sbírané na základě ústního podání předků v Polsku, v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, na Slovensku i v Maďarsku, pracovali jsme i s pohádkami a příběhy zaznamenanými Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou, Kazimierzem
Wójcickým a Bolesławem Leśmianem. Příběhy byly realizovány v národních jazycích, aby
bylo zřejmé, kde se naše jazyky stýkají a kde
si nerozumíme.
Příspěvek do společné mezinárodní umělecké dílny připravili MgA. Marta Hrachovinová a MgA. Karel Vostárek. Příprava na me-
zinárodní workshop spočívala v nastudování
pohádky Boženy Němcové O koze formou
voicebandu a poté její převedení do podoby
stylizovaného divadla masek.
Příprava probíhala v červnu a v srpnu 2012.
Završením projektu byla série několikadenních uměleckých dílen s profesionálními herci
a studenty Divadla Mumerus z Krakova, studenty Vyšší odborné školy herecké z Prahy, herci Divadla Kontra ze Slovenska a s maďarskou
herečkou Esztellou Levko, které se konaly od
27. srpna do 2. září v Krakově.
Výsledkem bylo společné představení
Příběhů počátků pod širým nebem v režii
Wiesława Hołdyse (Polsko) a Karla Vostárka
za asistence Marty Hrachovinové (Česká republika) dne 2. září v 17.00 ve Ville Decius
v Krakově. Do společného představení byly
zařazeny obě varianty provedení pohádky
O koze; studenti VOŠH se úspěšně zapojili
i do nastudování dalších etud.
Realizace výsledného představení byla
velmi zdařilá; největší význam však mělo setkání našich studentů a čerstvých absolventů
s mladými umělci z jiných zemí a možnost
spolutvořit, poznávat, inspirovat se a být inspirátory ostatním.
V rámci projektu uvedli Zuzana Fricová a David Garcy spolu s Janou Macíčkovou
představení Hra o Pejskovi a Kočičce (podle
Josefa Čapka) v Teatru Zaležny v samém centru Krakova. Obě představení se setkala s velikým ohlasem početného publika (více než 200
diváků).
MgA. Marta Hrachovinová
BULLETIN 2012/2013
l
12
Šest pohledů z Krakova
Plni očekávání se vydáváme na dlouhou cestu vstříc novým zážitkům. Ehm, zdá se vám
tento počátek jako klišé z knihy pro pamětníky? Ptáte se, jak vypadá šestihodinová
cesta mladých lidí? Představujete si bujaré
popíjení, výkřiky či vyklánění se z okének?
Skutečnost vypadá asi takto: kolegyně ve-
Společný jazyk
Náš letní zájezd do Krakova byl pro nás velkou
zkušeností v mnoha směrech – poznání polské kultury, stylu divadelní tvorby apod. Ale
z mého pohledu bylo nejpřínosnější zjištění,
že ač se ze začátku jazyková bariéra zdála (alespoň pro mě určitě) velkou překážkou, tak po
chvilce bylo jasné, že když máte s někým společný cíl, tak nezáleží na tom, jestli jste z České republiky, Slovenska, Polska či Maďarska –
prostě najednou naleznete jakýsi společný „divadelní jazyk“.
Nejvíce se to projevovalo na úsecích představení, které byly „mezinárodní“ a hráli je
společně Češi a Poláci, nebo Češi a Slováci atd.
První den nás polský režisér Wiesław Hołdys seznamoval s jednou společnou částí představení
„Mýty střední Evropy: Příběhy počátků“, a to
s pohádkou O Smolíčkovi. Ve chvíli, kdy nám
předčítal text, tak v nás trochu hrklo a začali
jsme si mezi sebou říkat, že nevíme, jak tohle
dopadne, protože panu režisérovi nerozumíme
ani slovo…
Když jsme se přesunuli do prostoru, do lesa
vedle Villy Decius (zde se také na konci týdne
představení konalo), a začali si navzájem říkat
návrhy a nápady, jak by pohádka O Smolíčkovi
mohla vypadat, tak jsme zjistili, že jsme všichni
naladěni na stejnou „divadelní vlnu“ – najednou jsme všichni začali cizímu jazyku rozumět
a režisérské připomínky už jsme potom už ani
nepotřebovali překládat do angličtiny – i když
bychom to slovy možná nedokázali přesně přeříkat, tak jsme nějakým zvláštním způsobem
věděli, co od nás pan režisér chce, a také jsme
to splnili.
Výsledkem týdenní práce bylo úspěšné představení Mýty střední Evropy: Příběhy počátků, které nakonec obsahovalo několik pohádek
a pověstí všech zúčastněných zemí.
Markéta Javorková
Ještě jednou, prosím!
Projekt Mýty střední Evropy se mi zalíbil, hned
jak jsem o něm ve škole poprvé slyšela. Sliboval
spolupráci několika zemí na jednom představení, přátelské prostředí v polském Krakově,
a to všechno za podpory grantu, čili náklady
pro studenta téměř nulové. Přihlásila jsem se
a těšila se na pracovní dovolenou ve společnosti
svých spolužáků. To, co mě čekalo, ale stoprocentně převýšilo už tak pěkné vyhlídky. Obohacena o nové zážitky, zkušenosti a pevnější vazby
s kolegy teď toužím po jediném – celé si to zopakovat!
2012/2013 BULLETIN
dle mě vyšívá, chlapec přes uličku čte knihu, nejstarší z posádky
míchá karty, a mikrobusem se line slovní kopaná. V zadních řadách našeho “džapanýs“ mikrobusu to utichá, sem tam někde
zašustí sáček či zavoní řízek, pomalu, ale jistě se všichni ubíráme do stavu hibernace. Čekám, zda alespoň jednou zazní naše
„hymna“ Sedlááák měl kozu. A ono nic! Všichni asi tušíme, že si
jí následující týden užijeme až až!
Práce na projektu začala u nás studentů již
o prázdninách. Šlo o to naučit se pohádku, kterou jsme pak týden před odjezdem do Polska pilovali všichni dohromady, a to jako voiceband –
klasický a v pohybu.
Den po příjezdu jsme se přesunuli do vily
Decius. V tomto nádherném prostředí nám šla
práce pěkně od ruky. Díky pěknému počasí
jsme mohli tvořit venku.
ma, nohama by to jistě také šlo a možná by
z toho vznikla i vtipná pantomima, ale nějak
jsem nechtěl na sebe poutat pozornost. Zajímavou zkušeností pro nás bylo, když někdo
z české skupiny při tvoření inscenace vyřkl
slovo nápad. To znamená v polštině napadení,
přepadení (v angličtině atack). Po určité době,
kdy už to Polákům nedalo, se nás zeptali, proč
toto slovo pořád používáme. Tak jsme si to
navzájem vysvětlili a měli jsme zase téma na
celý večer k pobavení. Těch slov bylo více, ale
nebudu je všechny uvádět; některá patří do
červené knihovny.
Věřím, že všichni účastníci zájezdu budou
dlouho vzpomínat. Velký dík patří paní Martě
Hrachovinové a panu Karlu Vostárkovi za jejich
podporu, kreativitu a trpělivost.
Jan Komberec
Za hranice a dál
Kromě naší pohádky O koze jsme se zapojili
do slovenského Jánošíka a do polských Jezinek a Smolíčka. Zkusili jsme si tak jiný způsob
tvorby, pohled na herectví. Škoda jen, že se
všichni nemohli zúčastnit všeho, což je pochopitelné. Hotové představení pak v závěru týdne
navštívila spousta diváků, z čehož měli všichni
radost. Své v tom sehrála i výborná propagace
celé akce z polské strany. Nesmím opomenout
ani loutkovou pohádku Pejsek a Kočička, s níž
se moji spolužáci představili v divadle Zaležny
a která taktéž zaznamenala velkou návštěvnost
i úspěch.
Nela Friebová
Nápad není
napadení
Krakov je nádherné město. Pokaždé, když se do
něj ve svých myšlenkách vrátím a vzpomínám
na zážitky, se v mém těle rozlije klid, pohoda,
nadšení a radost. Takto na mě působila metropole, ve které jsme strávili nádherných sedm
dní – all inclusive. Kdybych měl popsat veškeré
zážitky a zkušenosti načerpané během týdenního workshopu, nestačilo by deset A čtyřek!
Cílem projektu bylo nejen zinscenovat,
v našem případě, pohádku O koze od B. Němcové, ale také se připojit k ostatním členům
workshopu a společnými silami vytvořit představení, které obsahovalo slovanské pohádky
a pověsti. Sice jsou si slovanské jazyky velmi
podobné, ale přiznám se, že chvílemi jsem
musel použít, chtě nechtě, angličtinu. Ruka-
Neustále jsme zkoušeli na den D. Byli jsme
rozděleni do dvou skupin. První skupina dělala pohádku od K. J. Erbena „O Smolíčkovi“,
druhá připravovala příběh „O Jánošíkovi.“
Spolupracovali jsme se Slováky a taky se toho
projektu zúčastnila Maďarka, která měla výborně zpracované představení. Hrála v něm
sama. Vůbec jsme jí nerozuměli, ale i tak jsme
tušili, o čem hraje, a vnímali její gesta. Slováci nám ukázali, jak lze chápat všední den.
A to buď pesimisticky, nebo optimisticky.
Žádná jiná možnost neexistuje. I po čtvrtém
zhlédnutí mi cukaly koutky.
Po týdnu zkoušení, dohadů, smíchu a nových nápadů přišla premiéra. Vše se odehrálo
v lese blízko Villy Decius. Vše se prolínalo. Český voiceband, Koza, Smolíček, Jánošík, různé
příběhy od Poláků, maďarský ďábel, negativní
a pozitivní dny v pytlích, loutky, masky, zpěv,
rep, atd.
Naučili jsme se pár slovíček polsky. Nejlepší byl poslední den, kdy Poláci nás Čechy
pozdravili: „Ahoj“ a my na to odpověděli:
„Czesc.“ Vzkaz pro všechny zúčastněné: „Přijeďte do Prahy!“
Hana Mikulková
Pomoc, tolerance,
spolupráce
Překvapilo mě, jak rychle a pružně jsme z jednotlivých dílků pohádek a pověstí dokázali
sestavit jedno velké představení. Jistě, rámec
Příběhy počátků nám příliš nedovolil vzdálit
se od tématu, ale i tak měl každý režisér svou
13
vizi o představení, svůj plán práce a pracovní
postup, musel zohlednit, s kolika lidmi ve své
skupině pracuje, a na základě těchto okolností
vytvořit část projektu. Říká se, že dva režiséři
jsou hercova smrt. Na Příbězích počátků pracovalo pět režisérů, a každý byl z jiné země. Zní
to hrozivě, ale já jako herec jsem tento problém
vůbec nepocítil. Velkou roli zde sehrála vzájemná pomoc, tolerance a spolupráce. Tím,
že jsme všichni směřovali ke společnému cíli,
se celkem rychle všechny problémy odstranily
a my se mohli soustředit pouze na naše herecké
výkony.
Rád bych popsal práci jednotlivých souborů, ale na to nemám dost prostoru. Polský soubor měl samozřejmě nejvíce práce. Jednak po
stránce organizační, a jednak si jako domácí
soubor nemohl před hosty utrhnout ostudu.
Jeho zpracování několika slovanských pohádek
bylo skutečně ohromující.
Poté, co bylo naše společné představení
úspěšně odehráno, se začalo debatovat o další
spolupráci. Vůbec mě nepřekvapilo, že tento
návrh byl okamžitě a jednohlasně přijat a už
se pomalu začalo dojednávat, kdo, kdy, kam
a s čím přijede. To mě skutečně velmi potěšilo
a další spolupráci tohoto druhu bych si rozhodně nenechal ujít.
Michal Šturman
Písničky na závěr
Poslední večer panovala slavnostní atmosféra,
představení bylo úspěšně odehráno, diváci
přišli, ládovali jsme se na rautu a popíjeli vínko. Nastal okamžik vybalit trumfy – národní
písně. Polská skupina spustila zpěv. Již během
jejich chóru jsme se dali do horečnatého domlouvání, s jakou písní půjdeme „na trh“ my.
Myslím, že jsme vyrukovali s „Čerešničky, čerešničky“, ale nejsem si tím moc jistá. Každopádně se rozjel tzv. battle, kdy se dva národy
přátelsky pouštěli do zpěvu svých národních
písní. My jsme vládli především hlasitostí.
Musím s odstupem času říct, že Poláci si vedli
skvěle! Rozhodně nás svým zpěvem, zejména
množstvím, znalostí textu a slok svých písní,
porazili na plné čáře.
A už je tu den odjezdu, vracíme se plni nových zážitků! Týden mezinárodní práce nám
přinesl nejen nové zkušenosti v divadelní práci,
ať už to byla práce s maskami, v terénu či s jinojazyčnými kolegy, ale především nové známé
a kamarády, s kterými jsem v kontaktu doposud!
Zuzana Smutková
„Bardzo, bardzo dziękuję
za piękne chwile”
VOŠH
l
Dějiny divadla
William Shakespeare
Studenti, kteří přicházejí na vyšší odbornou školu hereckou studovat herectví a moderování, si většinou nepřinášejí příliš velké
znalosti z dějepisu. Často také jejich „historické“ znalosti končí
v roce 1945. Jistě, vědí o listopadové revoluci v roce 1989,
většinou ale hlavně z vyprávění rodinných příslušníků. Sami se
přiznávají, že dějiny nepatřily zrovna k jejich oblíbeným předmětům, mnozí je dokonce nesnášeli. Divadlo ale nemůžeme vyvázat ze společenských souvislostí určité doby, a proto se k nim
musíme alespoň v krátkosti vracet.
Co ale udělat pro to, aby se předmět,
z něhož studenti absolvují, nestal jen
nudným součtem letopočtů a titulů her?
zásadní. Podstatná část výuky je
samozřejmě věnována českému
divadlu, které končí v současnosti. Pokud je některý titul právě
na repertoáru pražských diva-
Především je třeba adepty herectví přesvědčit, že
dějiny divadla neslouží jen
k určité informaci, ale mnohé postupy se v současných
inscenacích obrážejí. Vždyť
některé etapy právě návrat
k minulosti formoval. Je tedy
užitečné vědět, jak vypadala
commedia dell´arte, proč je
tak obtížné inscenovat antiku,
zda je William Shakespeare
opravdu největším dramatikem všech dob, nebo jaké postupy volila avantgarda, ať už
česká, nebo jiná. Některým
zásadním letopočtům a titu-
lům her se asi nevyhneme, ale je
přece zajímavé dozvědět se, kdy
a jak vznikaly, stejně jako poznat
často velmi barvité biografie jednotlivých tvůrců. A samozřejmě
také si povědět, o čem vlastně
ty tituly jsou, protože nedělejme si iluze, že při práci ve škole
a později i v Pidivadle bude čas
všechno přečíst.
Dějiny divadla na VOŠH jsou
vlastně dějinami evropského divadla od jeho vzniku až po konec
dvacátého století. Mimo Evropu
se dotknou jen Spojených států
amerických, u nichž je ovšem
vazba s evropskou kulturou zcela
del, je součástí hodiny také
debata o inscenaci. Běžné je
také používání videí a DVD
buď vydaných, nebo půjčených přímo z divadel (z jejich
archivů) i filmy natočené podle velkých klasických děl.
Smyslem předmětu je tedy
především orientace studenta
v divadelních žánrech a stylech, v klasických i moderních scénických postupech,
v titulech, s nimiž se v praxi
může později setkat. To všechno jde dělat zábavně, a proto
není divu, že se z učebny při
dějinách divadla často ozývá
smích. Divadelní historie žije,
protože žije divadlo.
Mgr. Jana Paterová,
Dějiny divadla
Rekonstrukce divadla Globe
BULLETIN 2012/2013
14
Kdo u nás nejlépe učí
Comedii dell´arte?
Všechno začalo vlastně úplnou náhodou. V jednom knihkupectví měli
výprodej knih. Prodávali je tenkrát
opravdu levně. Snad deset korun za
kus. Jako nadšená studentka jsem
se tam vrhla a utratila vše, co jsem
měla. Mezi mými novými poklady
za pár korun byla i velká bichle
o komedii dell`arte. Určitě se bude
někdy hodit, říkala jsem si. Dlouho
odpočívala na poličce v knihovně, až jednoho dne nastal její čas.
Zavolala na mne, a já ji otevřela.
Vstoupila jsem tím do magického
světa Itálie 16. století, a to mne už
nepustilo. Rozjela jsem se dokonce
do Francie, kde jsem pod vedením
pedagogů z Lecoqovy školy komedii dell`arte zakusila především
z té praktické stránky. Když jsem se
pak rozhodovala pro postgraduální
studium divadla na Stockholmské
univerzitě, nemohla jsem komedii
dell`arte opomenout.
Komedie dell`arte je pro nás
něžné pohlaví velmi důležitým momentem v dějinách divadla, neboť
díky ní jsme mohly vstoupit na jeviště a začít promlouvat k obecenstvu. Do té doby hráli všechny role
jenom muži. Ženy leckde nesměly
ani do publika! Komedie dell`arte
s sebou přinesla i umění improvizace. Ta vstoupila na jeviště díky
prvním herečkám, bývalým vzdělaným kurtizánám, které ovládaly
umění spontánní konverzace zcela
o všem.
V čem tedy spočívá princip
komedie dell`arte? Je to vlastně
Sláva
bláznovství
šachová hra, odehrávající se před
zraky diváků. Jsou dány figurky/
postavy, které jsou vždy stejné
a neměnné, skončí to vždy stejně,
výhrou sluhů nad pány a svatbou
zamilovaných, ale postup, jak se
k danému konci dospěje, je pokaždé jiný.
Vypadá to, že jsem svým bláznivým nadšením pro komedii
dell`arte nakazila i další. V zimě
za mnou přišli studenti z 1.A a poprosili mne, zda bych s nimi nedala dohromady nějakou komedii
dell`arte. Dostali totiž nabídku od
pí Radojčičové k účinkování na
Svatojánské pouti, a oni se rozhodli pro komedii dell`arte. Napsala
jsem pro ně zcela novou komedii
podle starých receptur. Vše je tak,
jak má být. V našem představení
se setkáte se zamilovanou Isabelou
a jejím oddaným Leliem, s roztomilou služkou Kolombínou, s hrabivým Pantalonem, s nabubřelým
Kapitánem i s namyšleným Doktorem. Za sluhy u nás kope samozřejmě Harlekýn, dále pak Brighella
a skupinku uzavírá Tartaglia. Naše
nastudování má však jeden háček.
Jistě všichni víte, jak to v našich
hereckých ročnících vypadá s muži.
Kolik jich ve skupině je. V komedii
dell`arte jich bývá 80 %, ale naše
skutečnost je přesně opačná. Jak
jsme to tedy vyřešili? O tom jste se
mohli přesvědčit na Svatojánské
pouti na Karlově náměstí.
Komedii dell'arte zdar!
Petra Johansson
Portrét pedagoga
Mgr. Libuše Králová je absolventka Hudební akademie múzických umění, obor režie-choreografie,
a Taneční konzervatoře v Praze. V roce 2000 jí byla udělena EUROPEAN PRIZE OF BALET BY THE
UNION OF ARTS. Je též držitelkou ceny Literárního fondu za roli v baletu A. Kareninová a Hoffbaurevou cenou za choreografii baletu Macbeth. Za unikátní uvedení baletu Labutí jezero na
otáčivém hledišti v Českém Krumlově obdržela cenu TVEL (ruská společnost pro kulturu v Česku).
Byla šéfkou baletu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, choreografkou v divadle
J. K. Tyla v Plzni a šéfkou baletu v Jihočeském divadle.
V současné době je členkou mezinárodní poroty festivalů dětí a mládeže a lektorkou na Taneční
konzervatoři. Od roku 2010 vyučuje na VOŠH tance lidové, historické a muzikálové.
Z profesního životopisu vyplývá, že jste se věnovala převážně divadlu; proč nyní vyučujete
a proč právě na VOŠH? Opustila jsem divadlo. Jeden z důvodů byl, že jsem dále nechtěla
podléhat neúprosnému a svazujícímu provozu pouze jednoho
divadla. Chtěla tomu náhoda, že
jsem nastoupila na VOŠH a vyučuji tanec v několika jeho podobách.
K této škole mám blízký vztah
i z toho důvodu, že zde studoval
můj syn Lukáš. Štěstí mu přálo
a po absolutoriu na škole průběžně dostává příležitosti v několika
2012/2013 BULLETIN
divadlech, filmu i televizi. Na tu
největší roli s nadějí teprve čeká,
ale i tak se mu daří. To, co si z této
školy odnesl, mu bylo ku prospěchu, a myslím, že z poznatků, které
zde získal, bude zcela jistě těžit celý
další profesní život.
Tím jsme se dostali k tématu výuky na VOŠH. Jak se vám zde
se studenty pracuje?
Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Rozeznávám studenty podle toho, jak moc chtějí
nebo nechtějí dělat to, co si vybrali
ke studiu. Moc nerada to říkám,
ale někteří mě překvapují tím, jak
málo jsou ochotni udělat pro to,
aby se z nich stali herci. Pak ovšem
není o čem mluvit. Mít talent je
jedna stránka věci, ale znát řemeslo
druhá. Pokud budu mluvit o tanečních hodinách, které zde vyučuji,
tak téměř každý student má povědomost o tanci z tanečních, z diskoték nebo v lepším případě ze zájmových kroužků. To většinou stačí
k tomu, aby se projevovali živelně,
ale nestačí to pro jevištní taneční
projev. Stále mám na mysli tanec
v činoherních představeních. Je
nutností, aby si studenti uvědomili,
jak moc zpívání a tancování přináleží k herecké profesi a při práci
s choreografem je nemyslitelné, aby
nesplňovali jeho požadavky. Mám
opravdu bohatou jevištní zkušenost
při tvorbě činoherních představení
a moc dobře vím, kde jsou herci
zranitelní, kde se nedostává poučení. Proto ve svých hodinách kladu
důraz na výuku choreografických
celků, a tím splňuji předpoklad
pohybové výchovy budoucího herce. Z poznatků, které jsem získala,
tvořím osnovu výuky na VOŠH. Ke
15
škodě některých studentů je, že tomu nechtějí rozumět. Abych odpověděla na otázku, jak se mi zde se studenty pracuje, odpovídám kladně. Učí se
mi zde dobře. Ve velké většině studenti pochopí, že jinudy cesta nevede,
že úkoly, které budou dostávat, je nemusí vždycky bavit. Z toho důvodu
důsledně trvám na dokončení zadaného úkolu.
Studenti s Libuší Královou (stojící uprostřed)
Na které osobnosti, se kterými jste se setkala, ráda vzpomínáte?
Nemohu se nezmínit o spolupráci s některými režiséry zvučných jmen, jako
byl Jiří Menzel nebo Jan Kačer, ale též o spolupráci s režiséry, kteří si svoji
cestu ke slávě teprve budují. Všude, a proto toto říkám, byl jeden společný
jmenovatel: základní povědomost o pohybu. V dnešní době, která vyžaduje
připravenost, nebude režisér čekat na zázrak a nepřipravený adept na roli
ho přestane zajímat. Ne nadarmo se říká, že příležitost přeje připraveným.
Máme kolem sebe mnoho příkladů
o uvedení slavných muzikálů na
jevištích divadel, kde dříve vládla
výhradně činohra.
Mohu namítnout, že všichni
herci nejsou tak pohybově nadaní, a po profesní herecké
stránce jsou výteční. Jak tedy
s nimi naložit?
Je to tak. Velmi záleží na choreografovi, jak se k tomuto problému
postaví. Mnohokrát jsem si vyzkoušela, že lze pomoci vhodnou choreografií, která figuře sedne. Tady
problém nevidím. Tito lidé jsou
totiž profesionálové, kteří se velmi
snaží, aby byl výsledek co nejlepší,
a cesta se nakonec najde ke spokojenosti všech. To v žádném případě
nejde provádět u každého i z toho
důvodu, že by choreograf poškodil
sám sebe a svoji pověst.
Zde mi dovolte vzpomínku na
velkého herce Borise Rösnera. Na
přání režiséra Petra Kracika jsem
v Cyranovi z Bergeracu, kde zmíněný herec hrál titulní roli, pohybově ztvárňovala známou větu
“svůj širák odhazuji v dál”. Ve vztahu k choreografii jsem se nesetkala
s pokornějším umělcem. Když tele-
vize oznamovala smutnou zprávu
o jeho úmrtí, byl tam záběr z této
scény. Bylo mi hodně smutno…
Věnujete se i svojí původní profesi, nebo jen pedagogické činnosti?
Choreografování by mi scházelo.
Nedávno jsem vytvořila pro scénu
La Fabrika komponovaný pořad
s tanečníky a rozpohybovaným moderátorem. Nakonec nebudu chodit daleko, a zmíním se o posluchačích VOŠH ze třetího ročníku, kteří
potřebují pojednat pěvecká hudební čísla. Když se zdárně blížíme
ke konci “chorošky”a jsme všichni
spokojeni, mám radost, jako bych
pracovala pro velkou scénu.
Každou novou divadelní sezonu jsem zahajovala slovy: „Dejte,
co máte, já udělám totéž.“ Nám všem
zde přeju, aby tato věta byla platná
a radostně naplněná.
Děkuji za příjemně strávený čas
s vámi a přeji mnoho úspěchů
do dalších projektů.
Bc. Iva Vomelová, DiS.
Profil herecké skupiny pod vedením pedagogů doc. Mgr. Aleše
Bergmana, Ph.D., a Mgr. Evy Prchalové
Rozhovor s Alešem Bergmanem
Vaši studenti jsou již ve třetím ročníku, jak byste zhodnotil jejich
herecký vývoj?
Mám lidi z tohoto ročníku rád. Vytvořili fajn kolektiv, najdou se tu zajímavé osobnosti. Myslím, že na sebe vzájemně studenti a pedagogové
v hereckých hodinách, jak se říká, „slyšíme“, což vůbec nemusí být samozřejmostí. A určitě se všichni, pokud jde o jejich herecké dovednosti,
výrazně rozvinuli. Možnosti rozvoje se ale samozřejmě pohybují v jistých
mezích, určených jak vzdělávacím programem školy, tak i individuálním
nastavením každého studenta. A abych se zabýval samostatně jednotlivými studenty, na to tu opravdu není místo.
Podle čeho jste zvolil téma vaší poslední absolventské hry?
U naší předchozí inscenace, Williamsova Sestupu Orfeova, šlo při práci
na hereckých postavách o nalézání převážně psychologicko-realistického
hereckého výrazu. Proto text, který jsme s Evou Prchalovou hledali pro
jevištní zpracování v naší další inscenaci, měl především otevírat možnost odlišného typu herecké práce. Jak vidíte, v začátku hledání divadelní
předlohy tedy nebylo hledání tématu, ale hledání určitého typu divadelnosti, protože jako inscenátoři tu musíme na prvním místě respektovat
požadavky studia herectví. U naší nové inscenace tedy nepůjde o herectví
iluzivní.
Co je námětem hry?
Měl bych už asi říci, o jakou předlohu jde. Tedy: Mistero Buffo a autor
Dario Fo. Obojí, název i autor, zde ale asi potřebují jisté upřesnění – jde
o komická mysteria, která vytvořili a hráli středověcí hřeci, žakéři, jokulátoři a kdovíjak se jim ještě říkalo na různých místech Evropy, a Dario Fo
je v různých archivech posbíral a třeba i jen z drobných zlomků různých
verzí zrekonstruoval. Většinu z nich i sám vynikajícím způsobem hrál. To,
že jde o mysteria, napovídá, že se texty opírají o novozákonní tematiku,
a přídavné jméno „komická“ ukazuje na lidový prvek, který si z kanonizovaných textů vybral a pro svůj pohled rozvinul, co mu bylo blízké. Jo,
abych nezapomněl, chceme to hrát pod názvem Blázni a světci.
Studenti se svými pedagogy herectví A. Bergmanem a E. Prchalovou
Ovlivnila výběr hry volba autora, jímž je Dario Fo, nositel Nobelovy ceny za literaturu?
BULLETIN 2012/2013
16
Dario Fo je mi blízký. Už pro svůj
vztah k herectví. Ale především
pro svůj konkrétní humanismus.
To, že je nositelem Nobelovy ceny
za literaturu, je z tohoto pohledu,
samozřejmě, vedlejší. K jeho vztahu k herectví: Hercům radil, aby
se pro zlepšení svého herectví učili
psát, literátům naopak, aby se zase
učili hrát.
Ke spolupráci na výpravě hry jste
si vybral pana docenta Vostárka.
Z jakého důvodu jste zvolil právě
jeho?
S Karlem Vostárkem se známe velmi
dlouho a myslím, že si v řadě věcí
dobře rozumíme. V dané chvíli je pro
nás navíc velmi cenné jeho zaměření
na loutkové divadlo, protože v inscenaci chceme na několika místech
využít i hru „živáka“ s „panákem“. To
mi připomíná důležitou věc, na kterou bych málem zapomněl. Většina
mysterií je hrána tak, že jedno mysterium hraje jeden herec a ztvárňuje
v něm všechny vystupující postavy –
tak, jak se hrály ve středověku. Až
poslední část představení, spojení
několika mysterií z okruhu pašijového příběhu, bude hrána kolektivně.
Kdy bude premiéra a na co výjimečného se diváci mohou těšit?
Premiéry by měly být 2. a 3. února
2013. A co výjimečného? No, měl by
tam být třeba třímetrový anděl…
Bc. Eva Koubová
Kouzlo oživování
Cenu ředitelky VOŠH získává ve školním roce 2012/2013
Tereza Braumová, která si
zahraje ve hře Krajní meze
spolu se spolužáky ze skupiny
3DB. Režisérem inscenace je
mladý talentovaný Martin Vokoun. O čem to bude? Hlavní
hrdinka je ohrožena znásilněním, ale obětí se stává násilník. Měřítko spravedlnosti
se vychyluje na druhou stranu. Jak to dopadne? Přijďte
VK
na Pidifest. Uvidíte..
Nejdřív se vás zeptám – kdy jste byli naposledy v loutkovém divadle a kdy jste naposledy drželi
v ruce loutku? Odpovědi mohou být různé – včera, nikdy… Co se vám vlastně vybaví, když se řekne
loutka? Někomu se určitě vybaví loutkové divadélko, ve kterém předváděl své první představení
rodičům a kamarádům, někomu třeba drak, kterého se trochu (a rád) bál, někomu Hurvínek a někomu třeba oživlé předměty. Představte si, jaké drama se odehrává mezi předměty u vás doma, když
zamknete dveře zvenku.
Loutkové divadlo se nám často
spojuje s dětstvím, přestože se
v něm hrají i představení pro dospělé. Je to dáno asi právě dětskou
fantazií, schopností vidět věci ko-
lem sebe jako žijící a přisuzovat
jim lidské vlastnosti. Někoho tato
schopnost neopouští ani v dospělosti. Z některého dítěte se stává
hravý dospělý.
Když jste měli možnost vzít
loutku do ruky, možná jste pocítili trošku respektu k té osůbce ze
dřeva, látky či papíru. A třeba jste
měli to štěstí, že se vám podařilo navázat s ní kontakt a vyjádřit
to, co jste vyjádřit chtěli. A loutka
vám v tom pomohla. Znám lidi,
2012/2013 BULLETIN
kteří zpočátku loutkám nevěřili,
teprve když měli příležitost s nimi
pracovat déle, pochopili jejich
možnosti a sílu a začali hrát společně. Mě vždycky znovu okouzlí,
když ono souznění herce a loutky
přejde z jeviště do hlediště – to
poznáte velice snadno. Když vás
loutka začne poslouchat, můžete
společně dokázat to, co živý člověk nedokáže, a vzájemně svůj výraz podpořit a umocnit. Většinu
lidí okouzlí, začne-li ožívat něco
původně neživého. Je to trošku
zázrak, podaří-li se vám vdechnout něčemu život. Stačí mít nápad, chuť a odvahu. A loutky se
vám určitě odmění.
Nechte se i vy okouzlit loutkou
a nabízí-li se vám možnost zjistit,
jaký je váš vzájemný vztah, využijte
toho. Třeba v sobě objevíte schopnosti, o kterých jste netušili. Určitě
nebudete mít pocit, že být loutkou
na provázku je jednoduchá záležitost, i ony si často žijí svým životem
a dělají si, co chtějí, bez ohledu na
to, co chcete vy. Přeju vám, abyste
měli možnost a chuť si to zkusit.
Třeba se uvidíme v divadle.
Květoslava Plachetková
Květoslava Plachetková – absolventka FFUK, loutkoherečka. Působí v Divadle Spejbla a Hurvínka,
kde je v angažmá už od roku 1974.
Vodí Máničku a zvárňuje řadu dalších rolí. Na VOŠH vyučuje psychologii a pedagogiku.
17
Rozhovor s Markou Míkovou
Umění je všude kolem nás
a mělo by nám do života vstupovat
S Markou Míkovou jsem se poprvé setkal asi před deseti lety při práci na pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Věřím, že skrze tento rozhovor vás
osobnost Marky zaujme stejně jako mě. Marka Míková je všestranná umělkyně,
která si rozumí s punkovou kapelou i loutkovým divadlem, divadelní režií i improvizovaným dětským představením v nemocnici.
Marko, před několika dny se tady konala premiéra rodinného představení Komedie Vánoční o narození Krista Pána.
Není to tvá první režie této inscenace
v Pidivadle, zavzpomínej na první setkání
s Komedií.
První setkání bylo pro mě velmi vzrušující, protože paní ředitelka přišla s nápadem, vytvořit
loutkovou inscenaci, a tedy nechat vyrobit loutky.
Takže jsem zajásala a spolu s Aničkou Krčálovou
vymyslela jednotlivé loutky a scénu. Václav Krčál
pak všechny vyřezal. Každá loutka je opravdu
jiná, jsou tu marionety, maňásci, i artistní loutky
(smrt, drabanti, Herodes). Já jsem zatoužila po
živé muzice a studenti se do muzicírování pustili
s velkou chutí. Obtížné na tom prvním zkoušení
bylo, že se inscenace zkoušela v alternaci, a to
od začátku. Dopoledne jsem měla jednu partu
a odpoledne druhou. Každá skupina přinášela
svoje nápady, a tak na základě jednoho textu
a jedné výpravy vznikly dvě odlišné inscenace.
Dosti náročná práce, ale dělaná s nadšením a
velkou chutí. Bylo to tuším v roce 2008.
Někomu by se mohlo zdát, že třikrát
režírovat jednu a tutéž záležitost musí
být nuda. Proč jsi souhlasila s režií toho
představení i tentokrát? Přineslo ti letošní setkání s „vánočkou“ ještě něco nového?
Já mám tu hru moc ráda. Stejně jako Vánoce.
Poprvé jsem tuhle lidovou barokní vánoční hru
viděla kdysi dávno jako malá ve Švandově divadle. Bylo to činoherní představení a bylo veselé,
hravé a v té době nevídané, protože tehdy se vánoční příběh v divadlech nehrával, tehdy jezdil
po Čechách Děda Mráz. Takže jsem byla moc
šťastná, že teď mohu tuhle věc režírovat. A vůbec
mi nevadí, že už vlastně potřetí.
Vrat’me se v čase ještě dál. Připomeň nám
své první setkání s VOŠ hereckou. Myslím,
že můžeme říct, že už patříš ke kmenovým
režisérům Pidivadla.
Mojí první inscenací v Pidivadle byl Paví král
podle Františka Hrubína. Kdysi jsem tuhle inscenaci dělala v divadle Minor a škola si tehdy půjčila loutky, vyráběla se jen jednoduchá
scéna, a to byl vlastně můj první vstup do Pidivadla.
Jaký máš klíč k výběru titulů, které jsi v Pidivadle inscenovala?
Většinou je iniciátorkou titulů paní ředitelka
Věra Kmochová. Mě vždycky její výběr potěší,
protože miluje stejně jako já klasické české pohádky a taky má ráda loutky.
Na kterou pohádku ráda vzpomínáš?
Měla jsem moc ráda pohádku O Slunečníkovi,
Měsíčníkovi a Větrníkovi. Však jsi v ní, Karle, sám
hrál a víš, jaká to byla krásná, tajemná a pohádková atmosféra při zkoušení i při představení.
Co charakterizuje pohádky Marky Míkové?
Určitě jsou to loutky. Nikdy však nehrajeme iluzivně, vždycky chci mít na scéně i herce a ideální
je, když hrají živou muziku a zpívají.
Před několika lety ses ujala režie pouličního divadla Loutky naší ulice. Jak oslovuje
Marku Míkovou tento fenomén, vyjít z bezpečí divadla do rušných ulic Prahy?
Já mám pouliční divadlo moc ráda. Vůbec si
myslím, že je báječné, když divadlo opustí divadelní prostor a zaútočí na diváka na ulici, nebo
kdekoli jinde. Vždyť umění je všude kolem nás a
mělo by nám do života vstupovat.
Studenti VOŠH se s tebou mohli setkat nejen v Pidivadle, ale také v učebnách. Jak
se díváš na pedagogický proces s dnešní
generací? Byla to tvá první pedagogická
zkušenost?
Učila jsem předmět, který se jmenuje Vztah
k předmětu. Tedy o tom pomezí mezi předmětem a loutkou. Velmi zajímavé. Ale musím přiznat, že mnohem raději režíruji, než učím. Ne-
mám tu trpělivost čekat, až se student probudí
a začne něco dělat, nesnáším pozdní příchody a
lenost a s těmito věcmi učitel věčně bojuje. Když
se studenti nepřipravili na hodinu a neměli nachystané etudy, chtělo se mi odejít. Ztráta času.
I když občas se zase na druhou stranu urodily
moc hezké věci.
Pro koho to byla větší škola, pro tebe nebo
pro studenty?
Moje maminka byla učitelka na druhém stupni,
učila matematiku a hudebku, takže jsem to od
dětství viděla velmi zblízka se všemi klady i zápory této profese. Musím říct, že to asi byla víc
škola pro studenty, setkat se s takovým vyučujícím, jako jsem byla já.
Vím o tobě, že poměrně často režíruješ
také v zahraničí. Pokud je to vůbec možné, srovnej svou režijní zkušenost tady a
v cizině.
Všude je to podobné. Někde lépe fungují dílny
než tady, mají lepší systém, ale herci a práce na
inscenaci je vlastně stejná. Záleží jen na tom, jak
jsou herci pracovití a kolik do inscenace přinášejí.
Marko, nemůžeme nezmínit fakt, že rok co
rok zavítáš v době Vánoc do našich domácností v pohádce Jak se budí princezny. Kdy
naposledy jsi tuto pohádku viděla? Podíváš
se na ni ráda i dnes, nebo vždy přepneš na
jiný program?
Ovšemže se na ni ráda podívám. Nikdy nevydržím celou dobu, většinou se na ni dívají moje
děti nebo moji rodiče. Pro mě jsou to nádherné
vzpomínky na mládí a čím jsem starší, tím tu
svoji roli věčné princezny líp přijímám.
Jak vzpomínáš na natáčení?
Velmi ráda vzpomínám na všechny ty úžasné
herce, co už nejsou mezi námi, i na ostatní,
protože to byly opravdu herecké osobnosti a
sršeli humorem i mimo natáčení. Vzpomínám
na pana Menšíka, který byl tou dobou už vážně
nemocný, ale v maskérně se všichni díky jeho
BULLETIN 2012/2013
18
výstupům váleli smíchy. Na paní Dvorskou, která si se mnou povídala a byla jako moje opravdovská maminka. Na pana Sováka a jeho suchý
humor, a pochopitelně na další.
Co svedlo Marku Míkovou z cesty filmové
herečky?
Hlásila jsem se na DAMU na herectví, ale třikrát
mě nevzali. Pravděpodobně proto, že tatínek byl
vyloučen z komunistické strany. Nakonec se mi
podařilo na radu pana Ivana Vyskočila dostat na
loutkářskou fakultu DAMU na obor režie – dramaturgie a jsem tomu dodnes ráda. Příležitost
k další filmové roli jsem nedostala.
Tvá tvorba je s dětmi dosti silně spjata.
Projekt Loutky v nemocnici mi přijde velmi specifický a pro mě obdivuhodný. Musí
tady přece vzniknout plno zajímavých
okamžiků, je snadné rozveselit děti a vytrhnout je z nelehké reality nemocničního
prostředí?
Já tu práci mám moc ráda. Děti jsou děti, ať už
zdravé, nebo nemocné, a chtějí si hrát, chtějí
blbnout a chtějí se smát. Čekají na nás, protože
chodíme pravidelně, a jejich oči svítí, protože na
chvíli zapomenou na svoje trápení a bolest a můžou si zase hrát. Je to vlastně takový zázrak, který
se děje na oddělení, a pokaždé jsme za to vděčni.
Myslím, že to velmi pomáhá. Mnohokrát nám rodiče či personál říkají, že po naší návštěvě dítě začalo mluvit, nebo jíst, nebo se zkrátka zlepšovat.
Člověk cítí, že je to smysluplná práce.
Marka Míková je také autorkou knih pro
děti. Jak jsi došla k tomu, že budeš psát
pro dětského čtenáře? Čte ještě v dnešní
době dětská generace?
Já jsem v tomhle ohledu optimistka. Myslím,
že řada dětí čte. Je to svět, který nic nenahradí. Místo vlastní fantazie, svět, do kterého nikdo
nemůže. Setkání sama se sebou v knize mezi autorem a čtenářem, v příběhu. A já si tam připadám tak svobodná, že se sama nechávám unášet,
když píšu, a jsem zvědavá, kam mě příběh zavede. Moje poslední knížka vyšla v nakladatelství
Argo a jmenuje se Mrakodrapy.
Zdaleka jsme nevyjmenovali všechny tvé
činnosti. Co tě po pracovní stránce čeká
v nejbližší době?
Získala jsem Fulbrightovo stipendium na tříměsíční výzkumný pobyt do Ameriky. Budu
pracovat v nemocnici podobně jako tady, seznamovat se s neziskovými organizacemi, které
působí tam v nemocnici, chci se poučit o tom,
jak shánějí peníze a jak pracují. Pak budu také
dělat dílnu s dětmi bezdomovců. Ráda bych,
abychom vyrobili loutky a zahráli představení.
Velice se těším.
Jak a kdy vůbec odpočíváš?
Jak odpočívám? Každou noc přece…. (:-))
Tento bulletin vyjde až v novém roce, ale
i tak, jaké budou Vánoce Marky Míkové?
Já Vánoce miluju. Je to tajemný čas, kdy se vždycky stane něco nezapomenutelného. A tak se těším. Pokaždé je to jiné.
Karel Pokorný, DiS
2012/2013 BULLETIN
Galla Macků pedagogem 18 let
Sólistka Hudebního divadla
v Praze Karlíně přijala angažmá
na naší první operetní scéně bezprostředně po absolutoriu pěveckého oddělení pražské konzervatoře (prof. J. Jindrák,
M. Dvořáková). Po úspěšném
debutu v titulní roli Frimlovy Rose
Marii následovaly další pěvecké
i herecké úkoly. Vedle rolí klasického operetního repertoáru:
Veselá vdova (Hana Glavari
i Valencie), Paganini (Anna Elisa),
Země úsměvů (Mi), Hraběnka Marica (Marica), Polská krev (Helena
i Wanda), Čardášová princezna
(Sylva), Mamzelle Nitouche (Denisa) a řada dalších. Ztvárnila i role
muzikálové: Elisu Doolittlovou v
My Fair Lady, kloboučnici Mollyovou v Hallo Dolly, Roxanu (Cyrano z Bergeracu), Manon – (Manon
Lescaut), za kterou obdržela cenu
literárního fondu. Toto ocenění
získala rovněž za Euridiku v Žurbinově rockové opeře Orfeus
a Euridika. K těmto dvěma oceněním se řadí i nominace na „Cenu
Thálie“ za rok 1996 za roli Mařenky Zieglerové v muzikálu
o jedné z největších českých operetních umělkyň – „Mařenka super hvězda“.
Má na kontě řadu gramofonových, rozhlasových a televizních
nahrávek (např. Vinobraní, Země
úsměvů, Manon Lescaut, Hraběnka Marica, snímek Čardášové
princezny pro mad'arskou televizi)
koncertní turné po většině států
Evropy
a v roce 1995 vydanou knihu
„Z operety do operety“ – jejíž je
spoluautorkou. V současné době
se věnuje sólovému vystupování.
Osmnáctým rokem se věnuje pedagogické činnosti na VOŠ herecké v Praze-Michli. Vyučuje
též na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde
vede muzikálové oddělení.
Paní profesorko, oslavila jste své kulaté životní jubileum. Když se za těmi
roky zpětně ohlédnete, co vám udělalo
největší radost, at‘ už v profesním, tak
soukromém životě?
Těžko říct, co mi udělalo největší radost.
Člověk za život zažije opravdu spoustu radostí a ještě víc starostí, vybrat jednu konkrétní radost je těžké. Když tak o tom přemýšlím, největší radost asi mám z toho, že
jsem stále živá a zdravá, to je velký dar.
Vaším profesním domovem bylo karlínské divadlo, opereta, muzikál. Na kterou roli, či část svého uměleckého života
nejraději vzpomínáte?
To je opět podobná odpověď jako u první
otázky. Za život jsem měla možnost zahrát si
opravdu hodně rolí, mnohé z nich byly velké, jiné menší, ale na všechny vzpomínám
ráda. Vždycky jsem se ke každé roli snažila
přistupovat zodpovědně a hlavně poctivě.
S jakými pocity jste přijala roli pedagoga?
Řídím se heslem „změna je život“. Začít učit
zpěv byla pro mě samozřejmě velká změna,
ale přijala jsem to jako další životní výzvu.
Když potom vidím, jak moji studenti pěvecky „rostou“, mám opravdu radost. A když
potom jako absolventi dostanou nějakou
pěknou roli, třeba takovou, co jsem dřív hrála já, je to pro mě velké zadostiučinění.
Když vzpomenete na svá studentská
léta: měla jste profesorský idol nebo
lásku?
Samozřejmě, asi jako každý mladý člověk.
Měla jsem velké štěstí, během mého studia
na Státní konzervatoři jsem měla možnost
se potkat s mnoha vynikajícími pedagogy.
Na VOŠH učíte herce zpívat od počátku
vzniku školy. Vznikla tu inscenace, na
kterou jste i pěvecky hrdá?
Za tu dobu samozřejmě vzniklo pár velice povedených inscenací. Velice ráda vzpomínám
na Kabaret, ten se opravdu podařil, sešla se
19
Galla Macků
velmi silná sestava. Podobné to bylo i u Kocourka Modroočka a Lysistraty. Každé představení, kterého se moji studenti účastní, je
pro mne vždycky spousta nervů, ale nakonec
je pro mne jejich úspěch velkou odměnou.
Studenti vás obdivují a milují. Jak to děláte? Máte nějaký recept?
Určitě ne všichni, jsem velice přísná (smích).
Vždycky jsem se snažila věnovat každému studentovi maximální péči a pracovat s ním poctivě. Kdo je rozumný a chce se něco naučit,
pochopí to. No, a kdo ne, ten má prostě smů-
lu. Věřím, že studenti ocení, když se jim člověk
opravdu věnuje a jedná s nimi na rovinu.
Co pro vás znamená spolupráce s VOŠH a
s její ředitelkou Věrou Kmochovou?
Myslím, že můžu s klidem říct, že nás s paní ředitelkou pojí pevné přátelství. Jsem na VOŠH
už 18 let, prošlo mi pod rukama hodně studentů, společně jsme udělali velký kus práce a
doufám, že ještě velký kus nás čeká. VOŠH je
prostě důležitou součástí mého života.
K vašemu jubileu jste dostala krásný dárek. Pro kumštýře jeden z nejkrásnějších.
Prozradíte jaký?
Dostala jsem opravdu krásný dárek, protože mi byla nabídnuta role kněžny Anhilty Lippert-Weylersheim v inscenaci
Čardášová princezna, která se v těchto
dnech připravuje v ostravském divadle.
Pro kumštýře asi ani nemůže být hezčí
dárek, nikde mi není tak dobře jako na
prknech, co znamenají svět.
Děkuji za rozhovor. Pevné zdravíčko a
mnoho úspěchů a štěstí ve škole i v divadelním světě přeje VOŠH.
Rozhovor připravil nejmilejší student Gally Macků (dnes
pedagog na VOŠH) Miroslav Dvořák, DiS.
Vyučování nejen podle Doni Margaridy
Zajímavým nápadem, jak oživit program Pidivadla, je představování
hereckých pedagogů VOŠH v komorních inscenacích, vytvořených speciálně pro tuto scénu. První vlaštovkou byla Dnes večer Lola Blau (tým
herečky Kateřiny Pindejové a režisérky Rity Jasinské), v druhé premiéře spolupracovali na Vyučování Dony Margaridy herečka Jaromíra
Mílová a režisér Karel Kříž, kteří vedou jednu z hereckých skupin
I. ročníku VOŠH. Povídali jsme si nejen o realizaci představení, ale
také o jejich pedagogické práci.
Vyučování Dony Margaridy Roberta Athaydeho jsem poprvé viděla
v Divadle Na zábradlí v 70. letech minulého století. Tehdy měla tato
one-woman show zřetelný politický podtext. V době totality ale fungovalo téma manipulace jinak než dnes. Jak jste k němu přistupovali?
Karel Kříž: Ten posun jsme si uvědomovali, ale domnívám se, že samotný princip manipulace a snaha zmocňovat se duše ostatních (přičemž
ten člověk má sám dost práce se svou vlastní duší), je stále aktuální.
Téma plíživé manipulace a fašizace je o to nebezpečnější, že funguje
skrytě. Je nevykořenitelné, a je třeba ho připomínat. Ve hře se ale také
nabízí velký prostor pro fantazii, paradoxní humor a fantaskno, a z toho
jsme vycházeli.
Už jste někdy předtím zkoušela žánr monodramatu?
Jaromíra Mílová: Ne. Je to má první zkušenost s monodramatem. A byla
to pro mě velká výzva. Už jen text je svou strukturou poměrně složitý – ta
osoba se zdá být skoro bláznivá, skáče z tématu na téma, pořád se opakuje… dlouho jsme zvažovali, jak ono téma uchopit. Na první přečtení se
totiž zdá být všechno jasné – prostě paní učitelka s veškerými nešvary. Ale
při bližším pohledu hra takhle jednoznačná není. Margarida působí zahořkle, ale řada věcí, o kterých mluví, se odvíjí z jejích vlastních životních
zkušeností. A má nějakou zvláštní touhu vše, i ono nepřiměřené, svým
dětem předat. Uchránit je před tím, aby uklouzly, aby si v životě rozbily
čumák. Ona má lidský rozměr a hloubku, a důvody, proč je taková. Ovšem
její způsob prezentace je značně drsný. Hodně dlouho jsem hledala, kudy
do té postavy vejít.
Setkali jste se s podobným typem učitele?
Mílová: Studovala jsem v době totality a na střední škole jsem se setkala,
vedle dobrých kantorů, i s několika velmi zvláštními pedagogy. Myslela
jsem, že dnes už něco takového není možné. Překvapilo mě, když za mnou
přišla jedna „náctiletá“ studentka, která se s podobným přístupem jedné
učitelky setkala nedávno také.
V představení je použita kamera, která přibližuje postavu v detailu. Proč?
Kříž: Rozhodně jsem nechtěl, aby to působilo jako vnějškové vyšperkování představení, které skolí herečku a převezme iniciativu. Sám
nesnáším takový nápad pro nápad. Na to jsem přímo alergický, takže
jsem měl obavy, aby to nepůsobilo jen jako prázdné gesto. Potřebovali
jsme zveřejnit v dostatečné míře dohru, předepsanou autorem, s kabel-
kou a bonbony – což je překvapení pro diváka, šifra a velké gesto, které podivně a zároveň lyricky hru dopoví. Vysypání kabelky na stůl bez
možnosti spatření detailu by pro diváky nemělo dostatečný efekt. Proto
jsme využili kameru. Pak logicky vyvstala nutnost tyto prostředky provést
smysluplně a významově celou inscenací, svázat je dohromady s přístupem hlavní postavy, která se tak odráží a zrcadlí sama v sobě. Ve svém
vnitřním zrcadle.
Vy dva jste spolupracovali na scéně poprvé. A setkali jste se teprve nedávno jako pedagogové herecké skupiny. O panu režisérovi vím, že má dlouholeté zkušenosti z vyučování na DAMU, ale
i z amatérských přehlídek. Vy už jste někdy předtím učila?
Mílová: Ano. Dva roky jsme s kolegou Janem Novotným vedli ročník na
Pražské konzervatoři. Nedávno jsme se ale nepohodli s vedením školy
a většina pedagogů herectví, včetně mě, se rozhodla ze školy odejít. Ale
protože jsem zjistila, že mne učení nesmírně baví, hledala jsem možnost, jak v něm pokračovat. Kolegyně Hanka Seidlová se zmínila, že
na VOŠH zrovna hereckého pedagoga hledají. Byla to taková zvláštní
souhra náhod, ze dne na den jsem nastoupila – a musím říct, že jsem
tu spokojená.
Provokativní, a stále propíraná otázka – dá se herectví naučit?
Talentu nenaučíte, talent je daný. Ale dá se mu hodně pomoci, pokud je.
Třeba tím, že adepta upozorníte na věci, které by mohl zlepšit, rozvíjet.
Můžete mu pomoci naučit se přemýšlet nad textem i nad světem, můžete
mu dát nějaké impulzy k tomu, aby se vzdělával. Je hodně důležité, aby
si studenti uvědomili, že herectví je komplexní záležitost, a že je třeba,
aby se naučili sdělovat slovně i fyzicky. Pokud je nějaký osobnostní základ,
nějaká jiskra, dá se hodně udělat. Pokud není, je těžké něco rozvíjet, a je
to dřina pro obě strany.
Kříž: Můžeme studenty naučit, jisté řemeslné dovednosti, přivést je k divadelnímu myšlení… A pokud nejsou vysloveně nešikovní, můžou se toho
BULLETIN 2012/2013
20
Derniéry veče
dotknout, pochopit principy. Základní přístupy si pro sebe zmapovat. Aby
se tomu všemu dalo říkat umění, to už je spíš dar od pánaboha. Jako
zvonař se od tatínka mohl naučit, jak vytvarovat žebro zvonu, ale aby zvon
skutečně naléhavě zněl, k tomu bylo potřeba ještě něco navíc… Stejné
je to i v herectví. Ale sešel jsem se v řadě divadel s absolventy této školy,
a byli opravdu talentovaní, citliví a vnímaví. Pracovalo se s nimi hezky.
Chci tím říci, že není zárukou pouze absolvovat tu nebo onu uměleckou
školu. Záleží na mnoha aspektech. Na osobnosti, imaginaci, vidění světa,
způsobu myšlení, vztahu k lidem, posedlosti, lásce… – na něco jsem zapomněl? Aha! – Na štěstí.
Obecně jsou všeobecné znalosti daleko slabší než dříve, studenti nečtou, a vlastně ani nemají příliš zájmu se sebevzdělávat.
Samozřejmě, jsou i výjimky. Jak to vidíte ve vaší třídě?
Mílová: Na minulé hodině mne překvapila jedna studentka, která
ovšem zrovna patří k těm, co se soustavně vzdělávají, studuje zároveň
na vysoké škole. Řekla zajímavou věc: Ono je hrozně těžké se něco učit,
když máme internet, kde si můžeme cokoli vyhledat. Proč tedy ukládat
informace v hlavě? Je pravda, že v mé generaci informace nebyly tak
snadno dostupné. Dokonce nám byly upírány, a celá společnost možná
měla přirozenější touhu po vzdělání, než je tomu v mnoha případech
asi dnes.
Na co se při výuce konkrétně zaměřujete? Co považujete za důležité?
Kříž: První dva semestry potřebujeme na to, abychom studenty v určitém
slova smyslu poznali. Tady se nevyplácí netrpělivost, protože je to základ
pro budoucí práci – je třeba
zjistit, kudy to těm lidem myslí,
jak cítí svět, s čím se v životě setkali. To předurčuje, jak budou
komunikovat s diváky v hledišti. Musí o tom vypovídat svými jevištními činy, umět vyslat
nějakou zprávu o světě k adresátovi, který sedí v hledišti.
A tady bývá problém – nejde
jenom o to, jakou zprávu vyšle, ale také jak. S jakou naléhavostí, s jakým osobnostním
postojem. Buď to dokáže, a má to nějaký smysl, nebo ne, a pak
to nemá cenu.
Mílová: Budeme-li mluvit konkrétně, hodně zadáváme improvizace, jasně
zacílené etudy, pohybové, situační, pracujeme s hudbou. Samozřejmě pracujeme také na konkrétním textu, snažíme se ukázat studentům způsob,
jak daný text uchopit. Ale nejde jen o pilování textu, ale také o to, jak
s daným textem na jevišti skutečně existovat. A samozřejmě se snažíme
o to, aby studenti rozvíjeli svou vlastní představivost… Bez představivosti
nelze, podle mne, vůbec tvořit.
V zákulisí léta slýchám od studentů rozporuplné reakce na to, zda
je dobré, spojí-li se ve vedení skupiny režisér a herec. Pro mě je to
správná koncepce, protože režisér vidí věci komplexněji, herec se
spíše zaměřuje na detaily, na herecké know-how. Jak to vidíte vy?
Mílová: Pro mě je to spojení dobré, a to i proto, že každý máme trochu
jiný pohled, jiné zkušenosti. A tak se i já stále učím, poslouchám-li pana
režiséra, co říká studentům, a doufám, že je to tak i obráceně. V každém
případě je to obohacující. Podle mne je ale důležité především to, jak si
ti dva konkrétní lidé spolu rozumějí. Musí mezi nimi existovat nějaká harmonie, a jestliže není, může to skřípat, bez ohledu na profesi.
Kříž: Je dobré, že každý se zaměřujeme na něco trochu jiného. Vnitřní
herecká technika je mnohdy tak intimní svět, že kolem toho někdy chodí
režisér jenom po špičkách.
Herecká škola může být plná nadějí i iluzí. Připravujete studenty
i na to, že v praxi mohou zažít zklamání?
Kříž: Rozhodně. Život je pes, a nikdo neví, co s námi – i když se snažíme
být dobří – udělá. Myslím, že jsme studentům už na začátku dostatečně
sdělili, že herectví je značně rizikové povolání.
Jana Soprová
2012/2013 BULLETIN
Pedagogické vedení: Karel Vlček
a Hana Seidlová
COMMEDIA FINITA
Viktorie Hradská
I mrtví mají strach, strach z toho
osudného okamžiku náhlého prozření, kdy pochopí, že jsou mrtví a
že mrtvými zůstanou navždycky.
A živí se jednoduše bojí všeho.
Všeho. Bez preferencí a bez jistot.
Režie: Renata Klečková
Kostýmy, scéna: Jaroslava Raburdová
Monodramatická hra současné
autorky, překladatelky, manažerky
Viktorie Hradské je výpovědí čtyř
žen (učitelky zpěvu, uklízečky, placené společnice, komorné), které
byly určitým způsobem blízké Emě
Destinnové.
TANEC
NA KONCI LÉTA
Brian Friel
TULENÍ ŽENA
Sue Glover
Překlad: David Drozd
Režie: Lucie Málková
Pedagogické vedení: Tomáš Petřík
a Pavel Khek
Pohybová spolupráce: Jindřiška
Křivánková
Výprava: Anna Forstová
Hudba: Daniel Čámský
Tulení žena je poměrně komorní
hrou, která zachycuje osudy několika podivínů žijících v izolaci
průmyslového pobřeží – mimo
normální společnost. Hlavní hrdinkou je dívka Rona, která při
svém oblíbeném, ale nebezpečném
nočním koupání náhle vystoupila
z moře přímo do rukou místního
pytláka Alexe Greye.
Překlad: Otto Ornest
Režie: Kateřina Macháčková
Hudební spolupráce: Eduard
Feuereis
Pedagogické vedení: Jitka
Sedláčková a David Vejražka
Choreografie: Eva Kodešová
a Radek Zima
Průvodce příběhem nás zavádí do
r. 1936 do malého domku v zapadlém vesnickém údolí na „smaragdovém“ ostrově, do doby, kdy byl
sám malým chlapcem Michaelem,
který žil se svou neprovdanou matkou Chris a jejími sestrami, jež den
co den sváděly prostý, nehrdinský a
nepatetický zápas o přežití v končinách, kde chyběly příležitosti jak
pro lásku, tak i pro práci.
ROZMARNÝ DUCH
Noël Coward
PANIKA
Rafael Spregelburd
Překlad: Martina Černá
Režie: Zuzana Páleníková
Výprava: Karel Vlček a Zuzana
Páleníková
Překlad: Eva Bezděková
Režie: Zuzana Páleníková
Výprava: Tereza Rumlenová
Pedagogické vedení: Jitka
Sedláčková, David Vejražka
Vulgárně erotická fraška s prvky
hororu o tom, že je lepší nechat své
EX odpočívat v pokoji. „Hypnóza?
Hovno.“ „Nedá se nic dělat, musím
do transu.“ „Dotknout se tě nemohu. Možná je to prozatím lepší.“
21
2012/2013
rních představení
LÁSKA ČI LOGIKA
LYSISTRATA
aneb
Aristofanes
ČTYŘIKRÁT CAMI
Překlad: Vladimír Šrámek
Režie: Rita Jasinská
Hudba: Zdeněk Dočekal
Texty písní: Robin Král
Choreografie: Lucie Albrecht
Pedagogické vedení: Kateřina
Pindejová
Pěvecká spolupráce: Galla Macků
Hlasová spolupráce: Miroslav
Dvořák
Scénografie: Natalie Matvijenková
Pierre-Henri Cami
Překlad: Jiří Konůpek
Dramaturgie textu, výprava a
režie: Karel Vostárek
Hudba: Jan Matásek
Pedagogické vedení: Hana
Zezulová
Loutky: Karel Vostárek, Klára
Š. Vostárková, Zuzana Štanclová,
manželé Krčálovi
Georg Kreisler
Milé dámy, také drazí páni, tklivé
historie máme tu. Naslouchejte
proto našim písním, co budeme
pro vás hráti tu. Palestinou projdem křížem krážem, do pralesa
vstoupíme a hned. Lásku synovskou vám tu ukážem, nehynoucí
věrnost jakbysmet.
Komorní muzikál vypráví kabaretní
formou a mrazivě naivním stylem
o tom úseku 20. století, po němž už
svět nemohl být stejný jako předtím.
Repertoár
Lysistrata je o válce, ženách, sexu
a mužích, ano, ale především je to
o nás samotných. Všichni chceme,
abychom vyhráli, všichni toužíme
držet se kormidla, ale někdy musíme poodstoupit a nechat druhé
řídit loď, jinak se budeme bouchat
po kebulích a nepoznáme míru.
Hrají: Přemysl Bílek, Karel
Byczanski, Dominika Býmová,
Martin Čarný, Eliška Dohnalová,
Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina Kryčová, Karel Pokorný j.h.,
Nikola Rejlová, Lucie Rusiňáková,
Lucie Šmejkalová
RODINNÁ ZÁLEŽITOST VYUČOVÁNÍ
Ray Cooney
DONY MARGARIDY
NŮŽKY NA DRŮBEŽ
Fausto Paravidino
Překlad: Kateřina Bohadlová
Režie: Pavel Khek
Výprava: Michal Syrový
Pohybová spolupráce: Radim
Vizváry Hlasová spolupráce:
Miroslav Dvořák
Pedagogické vedení:
Pavel Khek a Tomáš Petřík
Výroba scény: Jiří Knápek
a Josef Kindl
Jedno zazvonění u dveří změní
Marcovi Parodimu celý život.
Nezvaný host, Paolo Ferri, se u
Marca chová jako doma, nechá si
uvařit kávu a hlavně – je to vrah.
Když u Marcových dveří zazvoní
druhý nezvaný host, Paolo Ferri ho
nemilosrdně zastřelí, zatímco mu
Marco připravuje v kuchyni kávu.
Mrtvola na podlaze, a vrah fuč.
Překlad: Břetislav Hodek
Režie: Zuzana Páleníková
Pedagogické vedení: Karel Vlček
a Hana Seidlová
SESTUP ORFEŮV
Tenessee Williams/
Eva Prchalová
Překlad: Jan Grossman, Jiří Kolář
Režie a výběr hudby: Aleš
Bergman
Dramaturgie: Eva Prchalová
Pedagogické vedení: Aleš
Bergman, Eva Prchalová
Scéna a kostýmy: Pavla Kamanová
DNES VEČER:
LOLA BLAU
Překlad: Luboš Šterc, Ivo Fischer
Režie: Rita Jasinská
Výprava: Rita Jasinská
Textová spolupráce: Ivo Fischer
Klavírní doprovod, korepetice:
Zdeněk Dočekal
Choreografie: Lucie Albrecht
Hrají: Jaromíra Mílová, Jan Komberec, Karel Pokorný j.h.
Maloměstské prostředí plné pokrytectví, závisti, klepů a skrytých
vášní. Odlišnost jako zdroj konfliktů... Včera stejně jako dnes, ať už
na americkém jihu nebo českém severu. Šestadvacetiletý Jan se v den
svých narozenin rozhodne změnit
svůj život. Nasedne do vlaku, jehož
konečná stanice je láska, ale i nedorozumění. Maloměšťácké vztahy,
rasismus, zoufalost lidského žití.
Hrají: Veronika Bártová, Tereza
Braumová, Šárka Býčková, Martin
Cikán, Viktorie Hásková, Mária
Holbová, Barbora Jánová, Adéla
Koutná, Philipp Kraiczy, Kornelia
Ševčíková, Lukáš Vychopeň, Michal Žižka
Robert Athayde
Překlad: Valeria Sochorovská
a Karel Vondrášek
Režie: Karel Kříž
Hudba: Vladimír Franz
Výprava: Kristina Matre
Pohybová spolupráce: Ludmila
Bílková
DÁMSKÝ KREJČÍ
Georges Feydeau
Tato bláznivá komedie se odehrává v londýnské nemocnici svatého
Ondřeje pár dnů před Štědrým
dnem. Těsně před důležitou přednáškou oznámí doktoru Davidu
Mortimorovi jeho bývalá milenka
Jane, že s ním má (nyní již dospělou) dceru Leslie. Davidova snaha
vyhnout se přiznání k otcovství
vede k improvizovaným výmluvám
a výmyslům vytvářejícím stále nové
a komplikovanější zápletky.
Překlad: Michal Lážňovský
Režie, scéna a kostýmy: Mikuličky
Hudba: Alexander Kaška
Monodrama pro věčné učitele
a studenty. Nejslavnější donou
Margaridou, která obecenstvo
považuje za „své“ žáky, byla Annie
Girardotová, pro niž brazilský
autor Roberto Athayde hru napsal.
V Pidivadle se v titulní roli představí Jaromíra Mílová.
„Dámský krejčí“ je rozverným příběhem lékaře, který s neobyčejnou
invencí skrývá četné nevěry před
svou důvěřivou manželkou a podezíravou tchyní. Aby svá milostná
dobrodružství co nejvíce utajil,
pronajme si pro schůzky bývalou
krejčovskou dílnu. Okolnosti ho
ale přinutí předstírat, že je dámským krejčím.
BULLETIN 2012/2013
22
Premiéry 2013
Hrají: Alexander Andrejs, Hana
Chlebcová, Václav Czeczotka,
Klaudia Gáborová, Julie Houfková, Milan Mikulčík j.h., Michaela
Patočková, Petra Rjapošová, Patrik
Šimůnek, Šárka Srkalová, Jiřina
Vlková, Pavlína Žďánská
VLTAVÍNKY
Magdaléna Frydrych
Gregorová
WE ARE THE TALENTS!
Helena Eliášová
Režie: Pavel Khek
Pěvecká spolupráce: Eliška
Weissová
Choreografie: Libuše Králová,
Svatava Milková
Pedagogické vedení: Tomáš Petřík
Klavírní doprovod: Linda
Winterová
NEBEZPEČNÉ
VZTAHY
Christopher Hampton
Překlad: Vladimíra a Ladislav
Smočkovi
Režie: Rita Jasinská
Scénografie: Rita Jasinská
Choreografie: Lucie Albrecht
Hudba: Martin Čarný
Děj hry se odehrává převážně na
tanečních bálech, které se pro
tehdejší dobu staly symbolem
nejen společenské prestiže, ale
i místem, kde s klidem rostla
manipulace, touha po moci a
samozřejmě i nezkrotná vášeň
zahalená do nádherné garderoby. Hlavní role patří Markýze de
Merteuil, kruté a noblesní dámě,
a pařížskému milovníkovi Vikomtovi de Valmont. Tito dva spolu
rozehrají ostrou šachovou partii a
jako figurky použijí osoby, které
jim nejvíce důvěřují. Jejich hra
s lidskými osudy pro pouhý rozmar, pomstu a pobavení se i jim
může stát osudnou.
„Aristokracie dosáhla takového stupně
dekadence, zhýralosti a bohatství, že to
bylo nesnesitelné. Ale dnes je spousta
zemí, v nichž panují takové podmínky,
a nakonec to snad přesto nesnesitelné
není.“
Christopher Hampton
Hrají: Přemysl Bílek, Karel Byczanski, Dominika Býmová, Martin
Čarný, Eliška Dohnalová, Tereza
Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina
Kryčová, Nikola Rejlová, Lucie
Rusiňáková, Lucie Šmejkalová
2012/2013 BULLETIN
Bláznivá hudební komedie divákům odkrývá zákulisí mediálního
fenoménu dnešní doby, talentových soutěží. Šest finalistek zcela
rozdílných charakterů doufá, že
jim výhra v soutěži změní život, že
jejich starý život vymaže a otevře
dveře do zářivé budoucnosti.
Hrají absolventi VOŠH: Magda
Hniličková, Ewa Hronková, Šimon Knápek, Taťána Krchovová,
Linda Svobodová, Jana Trojanová, Lenka Vacvalová
BLÁHA A VRCHLICKÁ
Mirko Stieber
Režie a výprava: Mikuličky
Režijní supervize: Karol Suszka
Komedie Bláha a Vrchlická je
příběhem muže a ženy, ke kterým
osud nebyl příliš milostivý, ale oni
přesto neztrácejí naději, víru a odvahu dát svým nelehkým životům
nový smysl. „Dobrý den! Nechtěl
byste mi, Bláho, udělat dítě?“
Zeptá se slečna Vrchlická pana
Bláhy pod skokanským můstkem.
Ten, takovým návrhem zaskočený
a uražený, nejdříve odmítne. Ale
i on, rozvedený a vážným úrazem
připravený o své sny, zatouží po
synovi, který by měl lepší osud
než on a dokázal to, co se jemu už
nepodaří – vyhrát olympijské hry
ve skoku na lyžích.
Hrají absolventi VOŠH:
Anna Kukuczková, Josef Hlinka
Režie: Mikuličky
Vltavínky jsou ženy od řeky Vltavy – naše české drahokamy –
ženy zelené krve – ženy jednoho
rodu. Jejich odkaz putuje
z generace na generaci, jako
se krev vlévá z matky do dcery,
plynule, jako se jedna řeka vlévá do druhé… Praprababička,
prababička, babička, matka a
dcera – hrdinky jednoho století.
V čem se liší? V čem se jedna
druhé podobají? Jaký odkaz je
spojuje? Hra plná nečekaných
setkání a odhalení nepostrádá
humor a nadsázku. Situace se
skládají jedna do druhé jako
logická skládanka nebo rébus,
čímž vytvářejí svébytný scénický
život plný dramatického napětí.
PŘÍBĚHY
Z DEKAMERONU
Aleš Fuchs
Režie: Jiří Fréhar
Herecké vedení: Milan
Mikulčík
Skupina mladých mužů a žen
utíká z Florencie před morem.
Jejich útulkem se stává opuštěný
palác nedaleko města. Zde potkávají tajemného Filippa, který jim
pomáhá překonat strach a zapomenout na jejich zoufalou situaci.
Filippo všechny zláká, aby si spolu s ním zahráli veselé příběhy a
opět se radovali ze života. „Vždyť
život je přece strašně krásná věc.
Od začátku až do konce!“
KOKAIN
M. Agejev/
Kateřina Macháčková
Režie: Kateřina Macháčková
Herecké vedení: Jitka
Sedláčková
Pohybová spolupráce: Radek
Zima
Výprava: Helena Zmatlíková
Adaptace románu KOKAIN by
měla být interaktivním hudebně-dramatickým projektem na
téma řešení problémů dospívajících pomocí drogy. Proč jsme
vybrali jako předlohu KOKAIN?
Inspirovala nás živá forma
líčení procesu propadání droze,
typizace komplikovaných postav
navazující na velké ruské klasiky, navíc dobové zasazení do
30. let minulého století umocní
aktuálnost a všeplatnost tohoto
problému.
KOLÁŽ
ZE SHAKESPEARA
(pracovní název)
William Shakespeare/
Martin Hilský
Režie: Karel Kříž
Pedagogické vedení: Jaromíra
Mílová
„Jak se vám líbí“, „Marná lásky
snaha“, „Romeo a Julie.“, „Sen
noci svatojánské“.“ Večer tříkrálový“ a „Sonety“.
KRAJNÍ MEZE
William Mastrosimone/
Marta Ljubková
Režie: Martin Vokoun
Pedagogické vedení: Eva Prchalová
Hlavní hrdinka Marjoire tráví
klidné odpoledne doma, když se
objeví Raul. Nejdřív se zdá, že jde
o omyl, Raul je ovšem čím dál tím
agresivnější a Marjorie se pokusí
znásilnit. Ta má ovšem štěstí,
podaří se jí ubránit (nastříká mu
sprej do očí) a v další scéně se role
obracejí. Spoutaný Raul se stává
obětí a Marjoire jeho mučitelkou.
Ukazuje se, že dům, v němž bydlí
tři ženy, dlouhodobě sledoval a
znásilnění plánoval. Marjorie ho
mučí za hranice snesitelnosti.
Domů se postupně vracejí spolubydlící Patricia a Terry – s nimi se
měřítko spravedlnosti postupně
vychyluje na obě strany.
ZIMA
Jon Fosse
Režie: David Šiktanc
Ve hře Zima potkává obchodní
cestující opilou prostitutku a v
záchvatu soucitu ji vezme k sobě na
hotelový pokoj. Oba protagonisté
paradoxně vnímají toho druhého jako pevný bod ve své nejisté
existenci. V neustálém přibližování
a vzdalování připomínají muž a
žena magnety, které se přitahují a
hned zase odpuzují podle toho, jakými póly jsou k sobě nasměrovány. BLÁZNI A SVĚDCI
Dario Fo/Zdeněk Digrin
Režie: Aleš Bergman
Výprava: Karel Vostárek
Hudba: Aleš Bergman
Pedagogické vedení: Eva Prchalová
Mysteria: Maria se dozví, že jí odsoudili syna, Křížová cesta, Umučení, Pašije pod křížem.
23
Pohádky na repertoáru Pidivadla
dortu. Nechybí ani „vyprávění“
Kočičky o Pyšné noční košilce.
Hrají: David Garcy, Zuzana
Fricová a Jana Macíčková
HRANÍ O ČERVENÉ
KARKULCE
Několik mladých lidí najde opuštěnou, odřenou skříň. K jejich
překvapení v sobě skrývá poklad:
nádhernou krajinu a několik loutek. Co s nimi? Když loutky, tak pohádka! Když pohádka, tak ta o Červené Karkulce. Ale jak ta pohádka
vlastně je? Herci střípek ke střípku
sestavují příběh děvčátka, babičky,
myslivce a zlého vlka. Kdyby však
v sále neseděli vše znalí diváci, asi
by pohádka nevznikla. Nakonec
s pomocí fantazie, několika loutek,
písniček a hlavně s dětskou reakcí
oslaví Karkulka s babičkou svátek.
A tak ta stará, odřená skříň našla
svůj smysl. Hrají: Tomáš Jereš, Dan Kranich,
Tereza Pachtová, Eva Pechová,
Zuzana Smutková
Růženku znovu zakleje, ale láska
ji opět probudí k životu, protože
láska je silnější než smrt.
Hrají: Ondřej Brejcha, Nela Friebová, Dagmar Jegerová, Tomáš
Jereš, Dan Kranich, Tereza Pachtová, Michal Šturman
…obnovená premiéra jaro 2013
Pavel Polák
Režie: Perla Kotmelová
Pohybová spolupráce: Lucie
Albrecht
Scéna: Ivan Antoš, Rudolf Jirek
Loutky: Václav Krčál
Hudba: Vítězslav Hádl
Výpravné loutkové představení na
motivy klasické pohádky s živou
hudbou a mladými herci je plné
humoru a také romantiky. Všichni
milujeme pohádky, protože milujeme příběhy o lásce, hrdinských
činech a o vítězství dobra nad
zlem. Zlá kletba a lidská zloba
KOCOUREK
MODROOČKO
Josef Kolář/Petr Prchal/
Marek Eben
Režie: Tereza Karpianus
Scéna: Alžběta Hanzlová
Kostýmy: Alžběta Hanzlová
Hudba: Marek Eben
Dramatizace: Petr Prchal
Pěvecká spolupráce: Galla Macků
Pohybová spolupráce: Katarína
Rampáčková
Měsíc na nebi dorůstá a na střeše
se scházejí krásné kočky, rošťácká
koťata, bojem ošlehaní kocouři
i šviháčtí mackové. A mezi nimi
modrooký rozumbrada – kocourek Modroočko, který si o svých
dobrodružstvích vede tajný deník.
Přijďte do něj nahlédnout!
Hrají: Martin Čarný, Kateřina Kryčová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar,
Karel Byczanski, Přemysl Bílek,
Nikola Rejlová a Jan Komberec
O Dlouhém, Širokém
a Bystrozrakém
a taky Kašpárkovi
Karel Jaromír Erben,
Karel Makonj
Režie: Hana Zezulová
Úprava: Jan Novák
Scéna a loutky: Ivan Antoš
Hudba: Jan Matásek
Klasická česká pohádka, klasické „pimprlové!“ divadlo
s českými marionetami a klasickou figurou loutkového divadla – Kašpárkem – se budou
podílet na známém vyprávění o třech podivuhodných
braších, jejichž um pomůže
princi osvobodit princeznu
ze zakletí zlého čaroděje. A
že Kašpárkův důvtip a organizační talent taky přijdou ke
slovu, tím si můžete být jisti
stejně jako délkou Dlouhého,
bystrým okem Bystrozrakého
a zavalitostí Širokého.
…premiéra pohádky jaro 2013
TATÍNKU,
TA SE TI POVEDLA
Zdeněk Svěrák,
Tereza Lišková
Režie: Marta Hrachovinová
Pohádky na dobrou noc vyprávějí dětem obvykle maminky. Ty
ale mívají právě večer v domácnosti nejvíc práce. A tak je po-
třeba, aby je tatínkové zastoupili.
Tatínek Šíma by pohádky raději
četl. Jenomže Petřík a Petruška
dávají přednost takovým, jaké jim
dříve povídala maminka:
o zdánlivě obyčejných věcech
kolem nás. A to není jednoduché,
jak se možná na první pohled
zdá. Však se tatínek Šíma s pohádkami pěkně natrápí!
Derniéra pohádky
HRA O PEJSKOVI
A KOČIČCE
Josef Čapek
Úprava: Karel Makonj, Karel
Vostárek
Režie: Karel Vostárek
Loutky: Václav Krčál
Hudba: Vratislav Šrámek
Povídání o Pejskovi a Kočičce Josefa
Čapka se nám stalo předlohou pro
laskavě úsměvný vhled do soužití
těchto dvou protikladných temperamentů. Naši hrdinové prožívají na
jevišti veselé i horké chvilky, při mytí
podlahy a pečení svého pověstného
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA
Marka Míková
Režie: Marka Míková
Výroba loutek a scény: Václav
a Marcela Krčálovi
Hudba: skupina Zuby Nehty
Korepetice: Petra Bílková
STRAŠIDÝLKA
Marta Dietrich Dvorská
Režie: Perla Kotmelová
Scéna a loutky: Eva Bláhová
Hudba: Pavel Bělík
Choreografie: Lucie Albrecht
Pohádku plnou strašidýlek o tom,
že se i strašidýlka můžou bát a jaká
dobrodružství mohou spolu zažít.
Přijďte se podívat do Pidivadla,
třeba zjistíte, že nějaké to strašidlo
máte doma i vy.
BULLETIN 2012/2013
1
2
První absolventi měli sraz po patnácti letech
3
5
6
4
1 Potěšit je přišli naši první pedagogové herectví Petr Kostka, Nina Divíšková a Carmen Mayerová.
2 Marek Epstein a Radka Mašková – naše první dvojice zamilovaných na škole.
Potom šel každý svou cestou – Radka do divadla Alfa v Plzni a Marek vystudoval scénáristiku na FAMU.
Má za sebou několik celovečerních filmů a vynikající výsledky. Uči na Akademii Josefa Škvoreckého.
3 Jana Epikaridis po absolutoriu získala angažmá v Opavě. Hrála zde dlouhých 9 let.
Vzala si kolegu z divadla a mají spolu dvě krásné dcerky. Jana s rodinou ted‘ žije opět v blízkosti Prahy
a učí na Mezinárodní konzervatoři. Optimismus jí nechybí ani dnes,
proto ji můžeme vidět i jako zdravotního klauna v nemocnicích u dětí.
4 Klára Vodenková bydlí na Žižkově a právě ona byla hlavní iniciátorkou setkání po 15 letech.
Je vynikající dabérkou.
5 Dita Hořínková – přivedla k nám do školy svoji spolužačku ze střední Terezu Kostkovou.
Dita nádherně zpívá a díky tomu objevila třeba i Japonsko (a Japonci Ditu). Také kupříkladu zpívala
Radu v muzikálu Cikáni jdou do nebe v divadle v Plzni.
6 Alice Veldenová přinesla ukázat své krásné miminko. Má za sebou kus divadelního života v Jihlavě
a práci moderátorky v ČT, vypadá št’astně.
7 Tereza na závěr. Také ona opouštěla s prvními herci naši školu před patnácti lety. Jaké to asi bylo mít
v druhé herecké skupině jako pedagoga otce Petra a matku Carmen jako pedagožku hlasové výchovy?
Asi skvělé, protože Tereza dospěla a je z ní úspěšná herečka a moderátorka.
A hlavně nikdy se nepřestala usmívat!
7
Vydává Vyšší odborná škola herecká s. r. o., Hadovitá 1023/7, Praha 4, tel.: +420/241 482 422, fax: 241 480 239,
e-mail: [email protected], www.vosherecka.cz, www.pidivadlo.cz. redakce: Věra Kmochová, Iva Vomelová, Karel Pokorný, Eva Koubová, Jana Soprová,
fotografie: Věra Kmochová, archiv VOŠH, Roman Albrecht, Stanislav Cimbura, předtisková příprava: František Lávička, maketa: Grafos, [email protected],
tisk: Sprint Servis, Pekařova 4, 180 00 Praha 8
Download

Buletin 2012-1.pdf