Egon Wiener
2012
Liebe Leser,
wir leben in der Euroregion Neiße, wo bereits seit 20 Jahren
die grenzüberschreitende Zusammenarbeit besteht. Für die
Entwicklung der Zusammenarbeit ist es sehr wichtig, die Nachbarn kennen zu lernen. So entstand die Idee, dieses Buch herauszugeben, das uns Ansichten einer interessanten Person
– eines Anwohners der Euroregion Neiße, vermittelt.
Sie halten in Ihren Händen ein tschechisch-deutsches Buch
von Egon Wiener „Eine Auswahl aus Egons Ansichtskarten“.
Der Autor lebt in Liberec, wo er kurz nach dem Zweiten Weltkrieg geboren wurde. Seine tschechisch-deutsch-jüdische Familie ist wie ein Spiegel dieser Gegend.
Wenn sich Egon Wiener erinnert, was seine Heimat, heute
die Euroregion Neiße, durchgemacht hat, ist er dazu voll berechtigt. Er ist ein Teil von allen, die in der Euroregion leben
und gelebt haben. Sein Opa war der Verwalter des jüdischen
Friedhofes. Seine Oma, eine Deutsche, versteckte während des
gesamten Krieges auf dem Dachboden einer deutschen Kneipe,
wo auch Menschen im Totaleinsatz (Zwangsarbeit der tschechischen Bevölkerung während des Krieges) wohnten, ihren
jüdischen Sohn. Die Verwandten von Egon Wiener standen an
den Fronten des Zweiten Weltkrieges und auch auf den anderen Seiten.
Der Autor ist in den 50-er und 60-er Jahren aufgewachsen, er
traf sich mit Familien, die in diese Gegend kamen und er erinnert sich an die, die weggegangen sind. Er stand genauso an
der Spitze der Jugend und Kinderorganisation in der Liberec-Gegend, wie seine Verwandten an der Spitze der Sozialdemokraten und Gewerkschaften zwischen den beiden Weltkriegen.
Mit dem Schreiben hat Egon Wiener erst in der Rente ange-
fangen. Er ist jetzt 65 Jahre alt, seit 19 Jahren ein Witwer. Sein
Sohn Jakub ist Professor an der Technischen Universität in
Liberec und seine Tochter Sára studiert dort Pädagogik.
Egon Wiener lebt immer noch in Liberec, er ist Autor vieler
Essays und Äußerungen, die sowohl im Internet wie auch als
Bücher publiziert werden, er ist ein bekannter und angesehener Sammler alter Ansichtskarten und Realien des Landkreises
Liberec.
Wir wünschen Ihnen ein interessantes Leseerlebnis,
wobei Sie neue Ansichten entdecken werden.
Milí čtenáři,
žijeme v Euroregionu Nisa, ve kterém se již přes 20 let rozvíjí
spolupráce přes hranice. Pro rozvoj spolupráce je velmi důležité
poznat své sousedy. Tak vznikl nápad vydat tuto knížku, která
nám zprostředkovává pohled jednoho zajímavého člověka –
obyvatele Euroregionu.
Dostává se Vám do rukou dvojjazyčná knížka Egona Wienera
– výběr z Egonových pohledů a pohlednic. Autor žije v Liberci,
kde se těsně po skončení druhé světové války narodil. Jeho
česko-německo-židovská rodina je zrcadlem tohoto kraje.
Pokud Egon Wiener vzpomíná, čím jeho rodný kraj, (dnes Euroregion Nisa) prošel, má k tomu plné oprávnění. Je součástí
všech, kteří v Euroregionu žili. Jeho dědeček byl správcem židovského hřbitova. Jeho babička – Němka – ukrývala po celou
válku na půdě německé hospody, kde byli ubytováni i totálně
nasazení, svého syna – Žida. Příbuzní Egona Wienera stáli na
frontách druhé světové války i na opačných stranách.
Autor vyrůstal v období a prostředí padesátých a šedesátých
let, setkával se s rodinami, které do tohoto kraje přicházely,
a pamatuje ty odcházející. Stál v čele mládežnické a dětské organizace na Liberecku tak, jako jeho příbuzní v čele sociálních
demokratů a odborů v době mezi oběma světovými válkami.
Autorsky tvořit začal Egon Wiener teprve v důchodu. V současnosti je mu 65 let, je devatenáct let vdovcem, má syna Jakuba – profesora na Technické univerzitě v Liberci a dceru Sáru,
studující pedagogiku tamtéž.
Egon Wiener stále žije v Liberci, je autorem řady fejetonů
a úvah, které jsou publikovány na internetu i vydávány knižně,
je známým a uznávaným sběratelem starých pohlednic a reálií
Libereckého kraje.
Přejeme Vám zajímavé čtení,
při kterém objevíte nové pohledy.
Gleich hinter dem Haus liegt Rádlo
Genauso, wie wenn man wartet, wer den ersten Preis gewinnt, hat Rádlo die meisten Wähler, Lose, die in der Tombola gewinnen. Nur einmal dreht sich die Urne und dieser nahe
Ort von Liberec, Jablonec und Rychnov wird seinen Liebling,
Persönlichkeit, großen Mann oder Frau haben, eine Berühmtheit, die hier geboren und leben wird, auch wenn heute jeder
gewonnen hat, der hier lebt. Das ist das Schicksal aller glücklichen Satelliten der großen Städte und deren Umgebung. Man
kommt hierher zum Erholen, Relaxen, die Leute fühlen sich
hier in Sicherheit. Rádlo ist ein Ort mit wunderbarer Tradition, gelegen auf Terrassen, wie die Gärten von Semiramidina
oder Malá Strana unterhalb von Pražský hrad. In der reichen
Landesgeschichte konnte ich lesen, dass man Rádlo mit einer
Insel mitten im Meer auf dem Weg zum Glück vergleicht, einem Ort mit sauberer und gesunder Luft. Und überall hin ist es
nah. Was bedeuten heute schon zwanzig Minuten ins Zentrum
der nahen Großstadt und noch weniger nach Jablonec, gleich
um die nächste Ecke?
Als ich es prüfen wollte, lief ein Eichhörnchen über den Weg
mitten in der Gemeinde. Und die Vögel sangen und tanzten am
Zaun jedes Gartens. Die Gemeinde umfasste zwanzig Quadratkilometer im Umkreis und die Chronik hat den Anbau von
Karotten hervorgehoben, auch wenn hier das Land noch viel
Anderes und Gutes hervorbrachte. Achten Sie gar nicht darauf,
dass im Stadtwappen ein kaputtes Rad dargestellt ist. Das ist
lange vorbei. Ich würde sagen, dass es eher umgekehrt ist: es
gibt hier so viele Autos, dass wohl jeder zwei haben muss.
In Rádlo zu leben wird auch die Gesundheit fördern. Die
Chronik besagt, dass im 18. Jahrhundert zwei Wundheiler hier
schafften. Sogar ein im Mantel verhüllter Dr. Kittel erschien
hier, aber wie schon gesagt wurde, er hatte keinen Grund zu
verweilen, es gab niemanden zum Heilen.
Dann wäre es schon interessanter, den Schatz aus dem 17.
Jahrhundert zu suchen, der ganz bestimmt hier in einer Grotte
versteckt ist und niemand sucht ihn. Es wird hier noch mehr
Schätze geben. Es wurden hier Edelsteine geschliffen und das
teure tschechische Glas wurde hier geblasen, geschnitten und
bemalt.
Rádlo war noch vor kurzem ein Ort, wo es bis zu 16 Kneipen
gab. Wenn es nichts anderes besagen soll, dann besagt es etwas
über das gute Essen und Trinken und auch Dienste, die man
hier den Gästen angeboten hat. Und darüber, dass die Leute
hier ein Leben im Einklang mit der Natur in der Umgebung
gelebt haben. Es ist hier so schön und ich wünschte, es bliebe so
für immer und dass es den Einwohnern von Rádlo gelingt, die
Faszination für die Landschaft auch für die weiteren Generationen zu bewahren. Den Charakter und die Unverwechselbarkeit der Region zu bewahren, dass wünschte ich allen, die hier
leben. Einheimische von Rádlo, es ist hier bei euch wunderbar.
Auf Wiedersehen, ich komme wieder.
Za humny je Rádlo
Tak, jako se čeká, kdo vyhraje hlavní cenu, má Rádlo nejvíc
volitelů, losů, co vyhrávají v tombole. Jen jednou se otočí
osudí a tahle blízká část Liberce, Jablonce a Rychnova bude
mít svého favorita, osobnost, velkého muže – ženu, někoho
slavného, kdo se tu narodí a bude zde žít. I když dnes vyhrál
každý, kdo tu bydlí. To je úděl všech šťastných satelitů velkých
měst a jejich okolí. Sem se jezdí odpočívat, relaxovat, tady se
lidé cítí v bezpečí.
Rádlo je místo s nádhernou tradicí umístěné na terasách,
jako zahrady Semiramidiny či Malá Strana pod Pražským hradem. Z bohaté historie kraje jsem vyčetl, že o Rádlu se hovoří
jako o ostrovu uprostřed moře na cestě za štěstím, o místě
s čistým vzduchem a zdravým povětřím. A všude je blízko.
Co to dnes je, dvacet minut do středu blízké metropole a ještě
míň do Jablonce, ležícího za nejbližším rohem?
Když jsem si to šel ověřit, přes cestu mi přeběhla veverka –
uprostřed obce. A zpívali tu ptáci a tancovali nad plotem každé
zahrady. Dvacet kilometrů čtverečních kol dokola měřila obec
a kronika vyzdvihla tradici pěstování mrkve, ač půda tu plodila i všelicos jiného dobrého. Nic nedejte na to, že ve znaku
obce je rozbité kolo u špatné silnice. Tomu už dávno odzvonilo,
řekl bych, že řeč je o opaku. Aut je tu tolik, že snad každý má
dvě.
Žít v Rádle bude i zdraví prospěšné. Kronika říká, že tu v 18.
století stačili na práci dva ranhojiči. Mihl se tu i pláštěm zahalený doktor Kittel, ale jak bylo dříve řečeno, neměl proč se tu
zdržovat, nebylo koho léčit.
Spíš se tak vydat za pokladem ze 17. století, který tu jistojistě
dosud leží zakopán ve zdejší jeskyni nikým nehledán. Pokladů
tu bude víc. Brousily se tu drahé kameny, malovalo, foukalo
a řezalo drahé české sklo.
Rádlo bylo ještě nedávno místo, kde se uživilo až šestnáct
hospod. Když už o ničem jiném, tak to mluví o dobrém jídle
a pití a službách, které tu hostům poskytovali. O tom, že se tu
dobře žilo lidem v souladu s okolní přírodou. Je tu až neskutečně krásně a moc rád bych, aby při tom zůstalo napořád.
Aby se rádelským dařilo zachovat to okouzlení krajinou i dalším generacím. Zachovat ráz a rázovitost zdejšího kraje bych
přál všem, kteří tu žijí. Rádelští, je u vás krásně. Nashledanou,
přijdu zas.
Vater – ein Teil des Lebenslaufes
Er konnte alles und wenigstens in meinen Augen war er groß,
auch wenn er nicht groß gewachsen war. Er wurde zum Weber,
etwas anderes, als wenn er in Liberec geboren worden wäre.
Man hat zu Hause deutsch gesprochen, was sonst, und mit
der anderen Hälfte Mischepoche tschechisch. Als er dreizehn
wurde, war sein Bar Micva in der Synagoge, selbstverständlich
in Liberec. Heute steht auf demselben Platz die neue Synagoge.
Vater, da würdest du staunen und deinen Augen nicht glauben.
Als die Deutschen mit Streichhölzern und Benzin die alte
vernichtet haben, blieb nur eine gerade Ebene übrig. Die Tanten,
Onkel und Cousins, die sie besuchten, landeten in Auschwitz,
von wo sie nicht mehr zurückkamen. Der Vater überlebte und
seine Brüder auch. Und sie haben den Faschisten schön eingeheizt in Tobruk, Monte Casino, Russland, bei Dankerque...
Nach dem Krieg war mein Vater nicht mehr als Weber tätig.
Zu Hause habe ich von ihm ein an ein Brett geklebtes Foto, das
an der Ehrentafel der besten Dreher in Totex Chrastava hing.
Er steht da mit einer modernen Baskenmütze mit einer Antenne, die nach oben steht. Er vergaß aber, dass, wenn er die
Dreherbrille zum Fotografieren abgenommen hat, er sie dann
sofort wieder aufsetzen sollte. Und weil er es in der Euphorie
vergessen hat, wurde er schon eine halbe Stunde später mit einem Rettungswagen ins Krankenhaus gebracht. Ein Stahlspan
bohrte sich in sein Auge und man musste ihn mit einem starken Magnet entfernen.
Totex Chrastava, das war im Lebenslauf meines Vaters ein
Begriff. Je nach Wetter ist er zur Arbeit abwechselnd mit dem
Fahrrad, dem Zug oder Motorrad gefahren oder man konnte auch zu Fuß gehen. Es sind gute vier Kilometer von Mach-
nín nach Chrastava. Er hat dort nach seinem Strafvollzug aus
den fünfziger Jahren als Dreher angefangen und arbeitete sich
hoch. Da war er schon Meister der Elektriker, der Hofgruppe
und sogar der Heizer im Kesselhaus. Das alte Kesselhaus stand
ursprünglich auch mit dem hohen Schornstein unterhalb der
Bahnstrecke und man konnte aus dem Zug die Schaufeln und
Kohlehalden sehen.
Damals gab es in der ganzen Republik am Freitag kein Fleisch. Man sollte überall nur Gemüse kochen. Kein Fleisch, von
welchem es in den fünfziger Jahren in Böhmen so wenig gab.
Die Betriebsküchen kochten wirklich nur Hülsenfrüchte mit
Eiern (das war dann lustig), Buchtel mit Pudding, Nudeln mit
Mohn oder Semmelauflauf und Gemüsesuppen. Das störte den
Vater weniger, weil er Vegetarier war und richtigen Eintopf, was
eine Kunst für sich war, nur er selbst so kochen konnte, dass
darin der Löffel stand.
Aber seine Truppe der Heizer respektierte dieses Fleischverbot am Freitag nicht. Sie haben an jedem fleischlosen Tag
irgendeinen Hund gebraten. Der Duft des Bratens zog durch
ganz Chrastava, durch die Stadt, Straßen, Gärten, bis zum Nationalkomitee. Denen lief das Wasser auch im Mund zusammen und man hat ihnen das Braten, Kochen und Garen von
Hunden verboten. Die Heizer von Totex, Männer gewohnt an
Schaufel und Schläge, lachten sie aus und mein Vater war mit
ihnen unglücklich. Es war noch gut, dass die Vorgesetzten
ihm glaubten, dass er Vegetarier ist, aber auch so bekam er viel
Ärger. Er konnte das Arbeitervolk nicht führen und überzeugen, die Hundeorgien zu beenden, die auch von den örtlichen
Funktionären besucht wurden, die die Einladung nie abgelehnt
haben.
Die Welt ging nicht unter. Mein Vater wechselte zur Firma
Zelenina Terezín und verkaufte Kohl, Kohlrabi und Blumenkohl und war wieder unter seinesgleichen.
Táta – kus životopisu
Uměl všechno a aspoň v mých očích byl velikým, i když moc
nevyrostl. Vyučil se tkalcem. Čím taky jiným, když se narodil
v Liberci. Doma se mluvilo, jak jinak, než německy a s druhou
půlkou mišpoche česky. Když mu bylo třináct, měl bar micva v synagoze. Samozřejmě, že v Liberci. Dnes na tom samém
místě stojí nová synagoga. (Táto, to bys koukal a vlastním očím
nevěřil.)
Když Němci sirkami a benzínem zničili tu starou, zůstala po
ní jen rovná plocha. Tety, strýcové a bratranci, co do ní chodili, skončili v Osvětimi, odkud se už nevrátili. Tatínek přežil a jeho bratři taky. A fašistům pěkně zatopili v Tobruku,
v Monte Casinu, v Rusku, u Dankerque…
Po válce už táta netkalcoval. Mám doma nalepenou na
prkénku jeho fotku, co visela na desce cti nejlepších soustružníků Totexu Chrastava. Stojí tam u soustruhu v módní rádiovce s anténkou, co trčí vzhůru, ale zapomněl, že když si sundal
soustružnické brýle k focení, měl by si je zase fofrem zpátky
nasadit. A protože si na to v euforii z focení nevzpomněl, už za
půl hodiny ho vezla sanitka do liberecké nemocnice na oční.
Do oka se mu zasekla ocelová špona, kterou mu tam museli
vyndat silným magnetem.
Totex Chrastava, to byl v životopisu táty pojem. Do práce jezdil střídavě podle počasí na kole, vlakem, na motorce,
dalo se jít i pěšky. Z Machnína do Chrastavy to jsou dobré čtyři
kilometry. Po výkonu trestu z let padesátých tam začal jako
soustružník a po žebříčku stoupal výš a výš. To už byl mistrem
elektrikářské a nádvorní party a taky topičů v kotelně. Stará kotelna i s vysokým komínem stála původně pod tratí a z vlaku
bylo vidět na lopaty a na haldy uhlí.
Tehdy byly v celé republice pátky bezmasými dny. Všude se
mělo vařit pouze ze zeleniny. Žádné maso, kterého bylo v padesátých letech v Čechách tak málo. Závodní kuchyně vařily
opravdu jen luštěniny s vajíčkem, (to bylo veselo), buchtičky se
šodó, nudle s mákem či zemlbábu a zeleninové polévky. To tátovi zas tak nevadilo, protože byl vegetarián a pořádný eintopf,
což byla věda, uměl uvařit jen on sám tak, aby v něm lžíce stála.
Ovšem ten zákaz masa v pátek nerespektovala jeho kotelnická parta, a každý ten bezmasý den pekla, smažila a vařila
nějakého pejska. Vůně z pečeného masa se táhla Chrastavou
po celém městě, ulicemi, zahradami, až po národní výbor. Tam
si rovněž utírali sliny z brady a smažit, vařit a dusit psa jim
zakázali. Totexáčtí kotelníci, muži od lopaty a od rány se jim
hlučně vysmáli a táta v tom lítal s nimi. Ještě, že mu nadřízení
uvěřili, že je vegan, ale i tak mu to spočítali. Neuměl pracující
vést a přesvědčit, aby ukončili psí zabijačky a hody, na které
chodili rádi i místní potentáti, kteří pozvání nikdy neodmítli.
Svět se nezbořil. Táta přešel do podniku Zelenina Terezín
a prodával zelí, kedlubny a květák a byl opět mezi svými.
Die Geige
Bin ich überhaupt berechtigt, über sie zu schreiben? Ich, der
kein musikalisches Gehör hat und der weiß, dass eine Geige zu
spielen nicht nur schwere Arbeit, sondern auch ein Geschenk
von oben ist.
Zum ersten Mal habe ich eine Geige in der ersten Klasse
beim Beginn des Schuljahres im September 1953 in Machnín gesehen. Der Herr Schulleiter hatte lange Finger und sein
Sakkoanzug war auf den Schultern abgenutzt. Er nahm irgendetwas aus dem Fidelkasten heraus was ja die Geige war
hat sie unter‘s Kinn gelegt und begann zu spielen. Ich wette,
dass bei uns Dorfkindern in dem Augenblick das Herz stehen
blieb. Wir haben die Geige zum ersten Mal gehört und es war
ein Ton, der sowohl die Wand, wie auch den Boden reizte und
mit dem Stein am Glas kratzte, brannte wie Brennesseln, wie
wenn du das Bein ins kochende Wasser steckst. Er zog unsere
Zähne heraus, zog an den Haaren, drosselte und erstickte uns.
Mit großen Augen haben wir den komischen Ton durch alle
Zellen aufgenommen, Augen aufgeschlagen, Hände hinter
dem Rücken und kaum geatmet. Die Welt blieb stehen. Der
Schulleiter Jiránek hörte mit dem Spiel auf, hat uns verwundert
angeschaut und fragte: „Habt ihr noch nie eine Geige gehört?“
Und wir, erschrockene Dorferstklässler, haben zum ersten Mal
einstimmig mit einem Satz gesagt: „Haben wir nicht gehört,
Herr Lehrer...“
Die Lehrer, damals Absolventen der nationalen vierjährigen
pädagogischen Schule (heute erste Klasse der Grundschule),
mussten ein Musikinstrument spielen können. Wo sollten wir,
meistens Kinder von Dorf-Übersiedlern, irgendetwas über die
Geige oder Klavier erfahren? Es gab kein Fernsehen und die
Kinder hatten nichts anderes als den Hof von den Deutschen,
wo sie wohnten. Wir haben aus den Dorflautsprechern an den
Säulen schon Musik spielen gehört, aber wie sollten wir wissen,
wie das eine oder andere Musikinstrument aussieht? Und so
saßen wir mit dem Mund weit offen da und staunten, wie ja in
der Zukunft noch so oft.
Die Schule vermittelte Informationen, die wir sonst nicht
erfahren hätten. Wer von den Eltern wusste mehr, als wir damals? Soviel ich weiß, hatte niemand im Dorf ein Abitur. Möglich, dass nur der Frisör Herr Jůza und vielleicht noch die beiden Lehrer, der Schulleiter mit seiner Frau und die Lehrerin
Krauskopová, die mit ihnen aus Prag kam. Alle drei kamen
1953 aus Prag mit dem Einweisungsschein der pädagogischen
Mittelschule, der sie zum Lehren in der Grundschule berechtigte.
Meine weitere Begegnung mit der Geige ereignete sich, als ich
das Orchester im Theater F. X. Šaldy in Liberec spielen gesehen
habe, das nicht voll besetzt war. Es war in einer Theatervorstellung für Kinder am Vormittag. Die paar Musikanten, die bestimmt schlechte Laune hatten, dass sie am Sonntagvormittag
spielen müssen, haben mich tief beeindruckt, besonders, dass
die Interpreten zu laut sind und der Ton der Musikinstrumente
mir unangenehm, gewinnend und alles übertönend war. Mir
wurde klar, dass ich die Musik nicht verstehe, dass ich immer
eine Zwei in Musik haben werde. Daran hat sich wirklich nichts
geändert, wie sich später zeigte. Ich kann bis heute nicht singen und lernte auch nicht, ein Musikinstrument zu spielen.
Der Fehler wird bei mir sein, weil ich später zu denen gehörte,
die die Interpreten bewundert haben und vor allem die Musikinstrumente selbst; die vollkommene Form, Verarbeitung,
Glasur, Glanz und künstlerische Verarbeitung. Aber die Musik
selbst bleibt für mich für immer unerreichbar.
Die Geige habe ich auch auf den Bildern von Marc Chagall
gesehen. Ein Dorfmann im langen Mantel mit verrückter Mütze
auf dem Kopf spielte sie. Damals habe ich die Musik auch vom
Kunstbild in der Galerie der Prager Burg spielen gehört. Ich
hörte und sah den Räuber Ritter Dalibor, wie er Geige im Gefängnisfenster im Turm Daliborka spielte. Den preußischen
König, wie er alleine in Berlin auf bekanntem Bild spielt. Zu
Hause habe ich alte 78er-Schellack-Platten mit berühmten italienischen Star-Geigenspielern vom Ende des 19. und Beginn
des 20. Jahrhunderts. Am meisten haben mich gegenwärtige
russische, jüdische oder georgische Musikemigranten beeindruckt, die Europa, Israel und auch Nordamerika mit schöner
Musik überfluteten.
Ich habe gehört, dass sie zu den Besten gehören, was jemals
aus Russland in die Welt kam. Viele lehren Musik an den Mu-
sikschulen oder spielen in den besten Orchestern der Welt. Sie
spielen selbstverständlich auch in Böhmen, im Theaterorchester in Liberec, sie spielen und lehren an der Musikschule. Ich
habe gehört, dass sehr gut und dass wir dankbar sein müssen,
dass auf der Welt es weniger Kinder gibt, die die Geige erst mit
Schulbeginn gesehen haben und auf Interpreten angewiesen
waren, die das Geigenspiel lehrten und konnten es selbst nicht.
Housle
Mám právo vůbec o nich psát? Já, který nemá hudební
sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale dar od kohosi nahoře?
Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl
dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal
cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu
a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom
okamžiku srdce zůstalo stát. Slyšeli jsme housle poprvé a byl
to zvuk, který dráždil zeď i podlahu a škrábal kamenem o sklo
a pálil jako kopřivy, jako když strčíš nohu do vařící vody. Trhal
nám zuby, tahal za vlasy, škrtil a dusil. Vyvalenýma očima
jsme ten prapodivný neznámý zvuk přijímali všemi póry těla.
Oči na stopkách, ruce složeny za zády ani jsme nedýchali. Svět
kolem nás se zastavil. Řídící Jiránek náhle přestal hrát, podíval se na nás nechápavě a zeptal se: ,,Vy jste ještě neslyšeli
nikoho hrát na housle?“ A my, vyděšení machnínští vesničtí
prvňáčci, jsme řekli poprvé jednomyslně celou větou: ,,Neslyšeli, pane učiteli.“
Učitelé, tehdy národní absolventi čtyřleté pedagogické školy
(dnes prvního stupně základní školy), museli hrát na hudební
nástroje. Kde jsme se měli my, děti většinou vesnických dosídlenců, dozvědět něco o houslích nebo o klavíru? Televize nebyla a rodiče většiny dětí neměli nic jiného než stavení po
Němcích, ve kterém bydleli. Z rádia a vesnického tlampače na
sloupech jsme slyšeli hudbu, ale jak jsme měli vědět, jak vypadá ten či onen hudební nástroj? A tak jsme tam seděli s pusou
otevřenou a zírali, jako ještě v budoucnu mnohokrát.
Škola nám dávala informace, ke kterým jsme se jinak dostat neuměli. Kdo z rodičů věděl víc než tenkrát my? Co vím,
tak v celé obci neměl maturitu nikdo. Snad jenom holič pan
Jůza. A možná ještě oba učitelé, řídící s manželkou a učitelka
Krauskopová, která s nimi přišla z Prahy. Všichni přišli do obce
v roce 1953 z Prahy na umístěnku ze střední pedagogické školy,
která je opravňovala učit na prvním stupni.
Mé další setkání s houslemi bylo, když jsem viděl hrát orchestr v divadle F. X. Šaldy v Liberci, který nebyl v plném obsazení. Bylo to na divadelním odpoledním představením pro
děti. Těch pár hudebníků, kteří jistě byli otráveni, že musí hrát
v neděli odpoledne, ve mně zanechalo silný dojem. Hlavně ten,
že interpreti jsou příliš hluční a hlas hudebních nástrojů mi je
nepříjemný, drásající, vítězný a vše přehlušující. Utvrdil jsem
se v tom, že hudbě nerozumím a že dvojku ze zpěvu už budu
mít navždycky. Na tom se skutečně, jak se později ukázalo, nic
nezměnilo. Zpívat dodnes neumím a hrát jsem se na žádný hudební nástroj nenaučil. Chyba bude na mé straně, neboť později
jsem vždy patřil k těm, co obdivovali interprety a hlavně samotné hudební nástroje. Jejich dokonalý tvar, opracování, glazuru,
lesk a umělecké zpracování. Hudba samotná mi však zůstává
trvale zamčená devaterými zámky.
Housle jsem rovněž viděl na obrazech Marca Chagalla. Hrál
na ně vesnický chlap v dlouhém kabátě s bláznivou čepicí na
hlavě. Tehdy jsem uslyšel hrát hudbu i z umělcova obrazu
v galerii Pražského hradu. Slyšel jsem a viděl lapku, rytíře Dalibora, hrát na housle v okně vězení ve věži Daliborce. Pruského
krále, jak v Berlíně hraje sám na známém obrazu. Doma mám
staré šelakové desky s otáčkami 78, kde hrají na housle slavné
italské hvězdy z konce 19. a počátku 20. století. Snad největší
dojem na mně udělali současní ruští, židovští či gruzínští
hudební emigranti, kteří zaplavili Evropu, Izrael i Severní Ameriku sličnou muzikou.
Slyšel jsem, že patří k nejlepšímu, co z Ruska kdy přišlo
do světa. Spousta jich hudbu učí v hudebních školách, hraje
v nejlepších orchestrech světa. Samozřejmě hrají i v Čechách.
V libereckém divadelním orchestru, v hudební škole hrají
a vyučují. Slyšel jsem, že velmi dobře a že jsme jim právem
vděční, že ubývá na světě těch, co uviděli housle až nástupem
do školy a byli odkázáni na interprety, co učili a sami neuměli.
Zum Arzt
Aus Machnín sind es nach Stráž nad Nisou nur zirka drei
– vier Kilometer. Es war schon fast zwanzig Jahre nach dem
Krieg und jeder dachte, dass er gerade deswegen nie wieder
irgendwohin zu Fuß gehen wird und wartete geduldig auf den
Bus. Gott weiß, wie es damals war. Ich hatte ein geplatztes Trommelfell und musste zum Arzt wegen Penicillinspritzen. Der
Arzt hatte aber in unserem Dorf nur an zwei Wochentagen
Sprechstunde, sonst war er in Stráž nad Nisou. Das Gesundheitszentrum in Stráž war zwar nicht am Rand der Gemeinde,
trotzdem war die Busreise nicht so günstig, weil er nicht ins
Zentrum fuhr. Viele also, auch wenn ungern, gingen ab und zu,
zu Fuß, genauso wie ich damals.
Man baute in der Zeit um Liberec viele neue Straßen, so dass
man durch Baustellen fuhr und auch ging. Ich beobachtete auf
dem Weg zum Arzt die riesigen Baumaschinen, so dass ich
ein Brettchen mit einem Nagel übersehen hatte, das auf dem
Weg bis zu dem Augenblick lag, wo ich darauf trat. Der Nagel
bohrte sich sowohl durch den Schuh wie auch durch meinen
Fuß. Der Schmerz! Heute lache ich darüber, aber die Fußsohle ist ein sehr empfindlicher Körperteil. Damals lachte nur der
Arzt und spritzte eine Spritze nach der anderen, bis ein Zahn
angefangen hat weh zu tun... Zum Glück war der zuständige
Zahnarzt für die Gemeinde Machnín wo sonst, als in Stráž nad
Nisou. Ich kann mich nicht so richtig erinnern, aber wir aus
Machnín mussten die aus Stráž mögen. Die hatten alles gleich
vor der Nase.
Der Zahnarzt war auf der anderen Seite der Gemeinde im
VEB Tesla, so dass ich mich mit dem verbundenem Fuß vom
Allgemeinarzt, im Körper drei Spritzen, zum weiteren Arzt
quer durch ganz Stráž schleppte. Vorbeifahrende Autos hupten
und leuchteten auf, niemand hielt aber an. Die Fahrer winkten,
öffneten die Fenster und riefen witzige Sprüche zu.
Ich hatte sowieso genug. Man musste in Tesla am Pförtner
vorbei, entlang des Zauns in den hinteren Teil des Hauptgebäudes. Der Fuß tat weh, das Ohr war entzündet und eingewickelt,
im Hintern hatte ich eine Tetanusspritze und zwei Penicillinspritzen gleich daneben. Der Zahnarzt spritzte sicherheitshalber sofort, in völliger Stille, eine weitere Spritze ins Zahnfleisch und sagte: „Der Zahn muss raus“ und ging weg. Ich
auch, nachdem ich mich ein bisschen von dem Spritzenreichtum erholte. Alles tat weh, von der Hacke bis zu den Zähnen.
Mit dem Zahn zur Erinnerung in der Hand, verbunden wie ein
Soldat, der die Schlacht bei Solferin überlebte, humpelte ich
nach Hause, nach Machnín. Von Tesla aus nach Stráž nad Nisou war es zirka eine Stunde zu Fuß. Ich brauchte gut zwei
Stunden und zum Schluss bin ich recht gut in Machnín angeko-
mmen. Ich legte mich auf das Kanapee und schlief bei Tageslicht ein. Ich träumte, dass ich ein Rettungshubschrauber bin,
der damals in Böhmen noch nicht war, in meiner Fantasie aber
schon existierte und ich war der Pilot. Dieser Tag war mein
Höhepunkt, was sowohl die Einstiche unter die Haut, wie auch
die zurückgelegte Strecke im Frühling wegen ärztlicher Behandlung betrifft.
Das einzige, was an dem tränenreichen Gesundheitswandern sympathisch war, war, dass es ohne die Gesundheitskarte
und Zuzahlung ging. Ich habe überlebt, bin hier, ohne dreißig
Kronen bei der Registrierung. Ich kann beißen, gehen und höre
auch das, was ich nicht hören soll. Ich bin ein geheilter Optimist, der niemanden um etwas beneidet. Ich bin froh, wenn
man nicht zum Arzt muss, auch wenn... Auch der Arzt muss ja
von etwas leben.
K doktorovi
Z Machnína je to do Stráže nad Nisou asi jen tři – čtyři kilometry. Bylo téměř dvacet let po válce a každý si myslel, že
právě už proto nikdy a nikam pěšky nepůjde, a tak trpělivě
čekal na autobus. Bůh suď, jak to tehdy bylo. Měl jsem prasklý
ušní bubínek a k doktorovi jsem musel na penicilinové injekce.
Doktor ale v naší vesnici ordinoval jen dva dny v týdnu, ostatní
dny byl ve Stráži nad Nisou. Zdravotní středisko ve Stráži nebylo hned na kraji obce, přesto cesta autobusem nebyla až tak
výhodná, protože nezajížděl do centra. Mnozí tedy, ač neradi,
přece jen občas chodili pěšky, stejně jako tehdy já.
V té době se kolem Liberce mohutně stavěly silnice, a tak
se jezdilo i chodilo po staveništi. Cestou k lékaři jsem si prohlížel mohutné stavební stroje, takže jsem si nevšiml prkénka
s hřebíkem, které leželo na cestě do doby, než jsem na něj šlápl.
Propíchl jsem si botu a chodidlo k tomu. Ta bolest! Dnes se
tomu směju, ale chodidlo je citlivá část těla. Tehdy se smál jen
doktor a píchal do mě injekce jednu za druhou, až mě z toho
rozbolel zub… Ještě, že zubní doktor pro obec Machnín sídlil,
kde jinde, než ve Stráži nad Nisou. Už si to tak moc nepamatuji, ale my machnínští jsme museli mít ty ze Stráže rádi. Měli
všechno doma u nosu.
Zubař sídlil na druhé straně obce v n. p. Tesla, a tak jsem se
šoural se zavázaným chodidlem od praktického doktora, maje
v sobě tři injekce, za dalším doktorem napříč celou Stráží.
Kolem mě projíždějící auta houkala a mrkala světly, ale nikdo
mi nezastavil. Řidiči mávali, otevírali okna u aut a pokřikovali
vtipné průpovídky.
Měl jsem toho právě dost. V Tesle se muselo přes vrátnici, potom podél plotu do zadní části traktu hlavní budovy.
Noha mě bolela, ucho jsem měl zanícené a obvázané, v zadnici
tetanovku a dvakrát penicilin hned vedle. Zubař mi pro jistotu hned, za úplného ticha, dal další injekci do dásně a řekl:
„Ten zub půjde pryč“ a odešel. Já taky, jen co jsem se trochu z té
smrště injekcí zmátožil. Bolelo mě všechno od paty po zuby.
Se zubem v hrsti na památku, obvázaný jako voják, co přežil
bitvu u Solferina, jsem se belhal domů, do Machnína. Od Tesly
ze Stráže nad Nisou je to pěšky tak hodinu. Já to šel dobré dvě,
a nakonec jsem se do Machnína dobelhal docela v pohodě. Lehl
jsem si na kanape a usnul za denního světla. Zdál se mi sen, že
jsem záchranářským vrtulníkem, který ještě v té době v Čechách nelétal, ale v mé fantazii už tu byl a já ho pilotoval. Ten
den byl můj vrcholový, co do počtu bodnutí pod kůží i pěších
jarních kilometrů za lékařským ošetřením, za zdravím.
Jediné, co bylo v tom slzavém putování za zdravím sympatické, že to šlo bez karty zdravotní pojišťovny a bez platby
v hotovosti. Přežil jsem to, jsem tady. Bez třiceti korun při
identifikaci. Koušu, došlapuji a slyším i to, co nemusím. Jsem
vyléčený optimista, co už nikomu nic nezávidí. Jsem rád, když
nikomu nic není a k doktorovi nemusí, i když… I ten doktor
z něčeho musí být živ.
Über die Drahtzieher, aber nicht nur
Sie konnten in Machnín, in Chotyně, in Smržovka, in Turnov
oder in Písek, überall in Böhmen, in Russland, in Amerika oder
in Deutschland noch in den fünfziger Jahren des vergangenen
Jahrhunderts einen Drahtzieher antreffen. Ich habe ihn unweit
von Liberec getroffen, in Machnín unter dem Friedhof, in der
ehemaligen deutschen Gaststätte Nordlicht (Polární záře), wo
wir damals mit den Eltern lebten.
Was habe ich, als Junge, über das Drahtziehen gewusst? Tja,
ein verdrahteter Topf stand auf dem Herd beider Omas, sowohl
in Hrádek nad Nisou wie auch in Mníšek pod Brdy. Zu Hause
nicht. Die Mutter mochte neue.
Ich war von Natur aus neugierig. Ein Wort gab das andere
und der Drahtzieher wanderte von der Pforte durch den Garten ins Haus. „Mama, ich bringe dir einen Gast, den Herrn
Drahtzieher!“ Meine Mutter erlitt fast einen Herzinfarkt. Sie
ahnte schon länger, dass es mit meinem sozialen Mitgefühl
schwierig sein wird, wollte den Drahtzieher aber nicht ins
Haus lassen. Nichts desto trotz saß der sehr interessante Mann
bald in der Küche am Tisch, trank Kaffee, knabberte an Keksen
und erzählte. Auch meine Mutter mochte Geschichten und zusammen mit mir hatten wir genug zum Fragen.
„Kommen Sie von Trenčín?“ hat die Mutter angefangen und
fragte weiter: „Sind Sie alleine oder haben Sie einen Gehilfen?
Erzählen Sie, wo Sie schon überall waren und wie es Ihnen in
der Welt gefällt. Haben Sie Kinder? Und was sagt Ihre Frau,
dass Sie so wenig zu Hause sind?“ Ich hatte auch einige Fragen
und fragte das Grundlegende: „Spielen Sie Murmeln?“ Nach
den Keksen gab es schon lauwarme Buchtel und der Drahtzie-
her, der in einem Korbstuhl saß, schaute mich an, als ob er an
seine Kinder weit weg dachte.
Er erzählte weniger über die Drahtnetze, die geschickt verflochten, wie ein Wunder wieder das Wasser im Tontopf hielten, mehr aber darüber, woher die Drahtzieher kommen. Er
war wahrscheinlich traurig. Er dachte an Berge, die bis zum
Himmel ragen, wo Leute wie er leben, wo höchstens Hafer und
Kartoffeln wachsen und wo Not und Hunger herrschen. Er
sagte, und das weiß ich genau: „Wenn ich einmal am Tag vom
Haferbrot satt werden könnte, würde ich nicht durch die Welt
wandern“.
Nur schwer begreift diese Worte ein Junge, dem sie das Essen
aufzwingen mussten. Mir wurde damals überhaupt nicht klar,
dass es keine leeren Worte sind, dass Leute wirklich Hunger
haben können. Eigentlich habe ich keine anderen Drahtzieher
im Dorf gesehen. Ähnliche Händler und Handwerker wurden
weniger. Die Welt veränderte sich und die Leute haben angefangen, die gebrochenen Töpfe gegen Töpfe aus Metall, Blech,
Guss, Titan und Keramik auszutauschen, und wenn diese ausgedient hatten, wanderten sie in die Mülltonne. Mich, einen
Jungen aus Machnín, haben auch andere Sachen erst viel später
angefangen zu interessieren. Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká,
Tvrzovka, Čadca. Das letzte war die Hauptstadt der Drahtzieher. Damals gingen die Männer schon Jahrzehnte in die Welt,
um die Töpfe zu reparieren und kehrten nach Hause zurück,
um den Familien Geld zum Lebensunterhalt zu bringen. Sie
haben sich angepasst, aber das Heim fehlte ihnen. Es waren
Reisende, deren Herzen zu Hause blieben. Die Hände arbeiteten, zogen Drähte in der weiten Ferne, auch in der Gegend um
den Jeschken, in Kreisen, wie wenn man einen Stein ins Wasser
wirft.
Dieser einfache Drahtzieher, den ich vor sechzig Jahren in
Machnín getroffen habe, hatte das, was heute vielen Leuten
fehlt. Eine wunderbare Gabe: kämpfen und leben...
O drátenících a nejen o nich
V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jste
mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod
hřbitovem, v bývalé německé hospodě Polární záře, kde jsme
tehdy s rodiči bydleli.
Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál
na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod
Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.
Byl jsem od přírody zvědavý. Slovo dalo slovo, a dráteník
putoval od branky zahradou do domu. „Mami, vedu ti hosta,
pana dráteníka!“ Maminku téměř schvátil infarkt. Tušila už
delší dobu, že s mým sociálním cítěním bude potíž, ale dráteníka do domu pustit nechtěla. Nicméně už za deset minut
ten velmi zajímavý muž seděl v kuchyni u stolu, popíjel kafe,
chroupal nějaké sušenky a vyprávěl. I maminka měla ráda příběhy, a ve spojení se mnou jsme se měli na co vyptávat.
„Jste od Trenčína?“ začala maminka a pokračovala: „Jste
sám nebo máte pomocníka? Povídejte, kde všude jste byl,
jak se vám líbí ve světě? Máte děti? A co vaše paní na to, že jste
tak málo doma?“ Ani já nezůstal s otázkami pozadu a položil
tu zásadní: „Hrajete kuličky?“ Po sušenkách přišly na řadu už
vychladlé buchty a dráteník, usazen v proutěné židli, se na mě
podíval, jako by si vzpomínal na své děti daleko odtud.
Vyprávěl, ani ne tak o pavučině drátů, které umě pospojovány jako zázrakem držely opět vodu v kameninovém hrnci,
ale o tom, kde se tu u nás dráteníci berou. Asi mu bylo teskno.
Vzpomínal na hory vysoké až do nebe, kde žijí lidé jako on,
kde roste leda oves, brambory, a kde je nouze a hlad. Řekl, a to
si pamatuji doslova: „Kdybych se jednou za den mohl najíst
ovesným chlebem, nechodil bych světem drátovat“.
Jen těžko taková slova chápe kluk, kterého do jídla museli
nutit. Tenkrát mi ani nedošlo, že to nejsou prázdná slova, že
lidé opravdu mohou mít hlad. Já už vlastně víc dráteníků ve
vesnici neviděl. Podobných obchodníků a řemeslníků ubylo.
Svět se změnil a lidé začali prasklé hrnce měnit za kovové,
plechové, litinové, titanové, keramické a ty, pokud dosloužily,
šly do popelnice. Mne, kluka z Machnína, začaly zajímat i jiné
věci až mnohem, mnohem později.
Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká, Tvrzovka, Čadca. To poslední bylo hlavním městem dráteníků. Muži v té době už desítky let odcházeli do světa spravovat hrnce a domů se vraceli,
aby rodinám přinesli peníze na živobytí. Zvykli si, ale domov
jim scházel. Byli to cestovatelé, ale jejich srdce zůstávala doma.
Ruce pracovaly, drátovaly daleko široko i od Ještědu, v kruzích,
jako když kámen do vody hodíš.
Ten obyčejný dráteník, kterého jsem potkal před šedesáti
lety v Machníně, měl v sobě, co mnoha lidem dneska schází.
Úžasnou věc. Bojovat a žít…
Darré-Souš im Isergebirge
Erna Reichlová hatte einen Neffen Rudla, der wie ich aus
Machnín war. Es war in den fünfziger Jahren des vergangenen
Jahrhunderts und wir waren mit Rudla und Jarda Kalenský unzertrennliche Kumpel. Warum damals Jarda mit uns nicht nach
Souš gefahren ist, weiß ich nicht.
Darré. So haben Souš mein Vater und auch die Tante von Rudla genannt. Darré, das war eine große, sehr große Wasserfläche
im Isergebirge. Es gibt sie immer noch, heute dient sie aber als
Wasserreservoire von Trinkwasser für die Städteballungen
Jablonec und Liberec.Heute trinkt Ing. Reichl dieses Wasser
täglich in Jablonec, ich in Liberec.
Damals fuhren wir mit der „Tante“ Erna nach Souš zum
Baden und um von einem Ende ans andere zu schwimmen
und auch um so ein bisschen der Tante zu helfen, touristische Markierungen an die umliegenden Bäume zu malen. Man
fuhr damals überall mit dem Zug, Bus oder in der Gegend von
Jablonec mit der Straßenbahn. Den, der die Straßenbahnen in
Jablonec abgeschafft hat, würde ich gerne kennen, um ihm eine
zu verpassen... Wo waren die Autos? Keine Ahnung. Normale
Menschen hatten damals keine Autos. Sie hatten andere Sorgen.
Erna war mit ihrem Kübelchen in unserem Umfeld berühmt.
Soviel ich weiß, heiratete sie niemals und mit uns hat sie mehrere solche Arbeitsreisen um Machnín und Jablonec gemacht.
Als Touristin kannte sie auch Geschichten, die sie spannend
erzählen konnte und wir liebten sie dafür.
Wir haben das Wasser an der Seite der Berghütte in Smědava
betreten, an der Quelle des Baches Smědá, der bei Hochwasser
so stark das Leben in Frýdlant, Raspenava und der ganzen weiten Umgebung stören kann. Erna markierte und wir badeten.
Zum Schluss haben wir beschlossen, Darré zu besiegen und ans
andere Ende zu schwimmen. Tante Erna schwamm, ob sie wollte oder nicht, mit uns zur Sicherheit, damit wir nicht ertrinken.
Wie man sieht, wir haben‘s überlebt.
Rudla hat in Brünn an der Forstschule studiert und lebt in
Jablonec, ich in Liberec. Tante Erna Reichlová, wie die ganze
Generation vor uns, ist nicht mehr tätig und markiert auch keine touristischen Markierungen mehr. Schon lange ist sie nicht
mehr bei uns. Sie ist bestimmt im touristischen Paradies. Auch
Jarda Kalenský, den wir damals so vermisst haben, starb kurz
nach dem Abitur im Jahre 1966. Nur wir beide sind geblieben,
zwei ältere Herren. Der eine „rodete“ die Wälder, der andere
suchte dort die Pilze. Rudla war erfolgreich, ich... Das soll jemand anderes beurteilen.
Aber Darré-Souš kann niemand anderer der Länge nach
durchschwimmen. Dieser kleine Sieg bleibt für immer bei uns,
zwei Jungs aus Machnín und Tante Erna mit ihren Farben, mit
welchen sie die touristischen Markierungen anmalte...
Darré – Souš v Jizerských horách
Erna Reichlová měla synovce Rudlu, který byl, jako já,
z Machnína. Psala se padesátá léta minulého věku a my jsme
s Rudlou a s Jardou Kalenským byli nerozlučná trojka. Proč
s námi tehdy Jarda nejel na Souš nevím.
Darré. Tak Souši říkal můj táta i Rudlova teta. Darré, to byla
velká, převeliká vodní plocha v Jizerských horách. Ona pořád
je, ale dnes slouží jako zásobárna pitné vody pro aglomeraci
měst Jablonce a Liberce. Dnes Ing. Reichl pije tuhle vodu každý
den v Jablonci, já v Liberci.
Tehdy jsme se s „tetou“ Ernou jeli na Souš vykoupat a přeplavat ji z jednoho konce na druhý. A taky tak trochu pomoci tetě
malovat turistické značky na okolní stromy. Všude se tehdy
jezdilo vlakem, autobusem, nebo i po Jablonecku tramvají.
Tomu, a chtěl bych znát, kdo zrušil tramvaje jezdící po Jablonecku, bych dal přes pr… Kde byla auta? Nevím. Normální lidi
tehdy auta neměli. Měli jiné starosti.
Erna s kyblíčkem barev byla v našem okolí pověstná. Pokud
vím, tak se nikdy nevdala a s námi těch pracovních cest kolem
Machnína i Jablonce udělala víc. Jako turistka znala i příběhy,
které nám poutavě vyprávěla a my jsme ji za to měli ohromně
rádi.
Do vody jsme vstoupili ze strany od horské chaty na Smědavě, od prameniště říčky Smědé, která umí tak mocně při
povodních narušit chod domácností ve Frýdlantu, Raspenavě
a v celém široširém okolí. Erna značkovala a my se koupali. Nakonec jsme se rozhodli Darré pokořit a přeplavat. Teta Erna
plavala chtě nechtě s námi, jako jistota, abychom se cestou
neutopili. Jak vidno, neutopili.
Rudla vystudoval lesárnu v Brně a žije si v Jablonci, já v Liberci. Teta Erna Reichlová, jako celá generace před námi, už
nepodniká a turistické značky nekreslí. Dávno s námi není. Je
jistě v turistickém ráji. Ani Jarda Kalenský, který nám tenkrát
tak scházel. Zemřel krátce po maturitě v roce 1966. Zůstali jsme
jen my, dva staří páni. Jeden „plundroval“ lesy, druhý do nich
chodil hledat houby. Rudla byl úspěšný, já… To ať posoudí někdo jiný.
Ale Darré – Souš, už nikdo jiný na délku nepřeplave. To malé
vítězství už navždy zůstane nám, dvěma hochům z Machnína
a „tetě“ Erně s barvami, kterými značkovala turistické cesty…
Aus der Chronik von Machnín
Der Schulleiter, Herr Josef Klos, wurde Archivar unserer
Gemeinde. Ich wohnte damals unweit von ihm, bezweifle aber,
dass wir gemeinsamen Gesprächsstoff hätten. In dem Jahr war
ich gerade zwei Jahre alt und hatte das Problem, dass meine Beine zu dick waren, so dass man sie jeden zweiten Tag massierte,
was wehtat. Ich fürchtete mich davor und Herr Schulleiter, der
hatte andere Sorgen.
Er hat in der Chronik festgehalten, dass der örtliche Jugendverein den Maibaum gegenüber der Jugend aus Chrastava verteidigt hatte und dass die LPG in Machnín auch beim zweiten
Anlauf nicht besonders erfolgreich war. Er hat auch andere
Tatsachen festgehalten, die man heute schwer versteht.
Der Landwirt Herr Špinka aus Machnín Nr. 47 bekam einen
Enkel. Herr Špinka hat sich aus dem Anlass entschlossen, eine
Feier zu veranstalten und für die Gäste ein richtiges Festmahl
vorzubereiten. Er hat ohne Erlaubnis der „Obrigkeit“ schwarz
ein Kalb geschlachtet, Bekannte und Freunde eingeladen, die
an Ort und Stelle das Kalb verspeisten. Man benötigte im Jahre 1949 eine schriftliche Erlaubnis und die bekam man nicht,
wenn man die Pflichtabgaben an landwirtschaftlichen Erzeugnissen nicht abgeliefert hat.
Keine Ahnung, wie die Informationen über das Schlachtfest bis zur Obrigkeit gelangten. Wer von den Nachbarn Herrn
Špinka angezeigt hat, steht in der Chronik nicht. In der Chronik steht nur, dass eine große Untersuchung angefangen hat,
dass sich Herr Špinka mit Ehefrau ungehörig benahm. Man
hat bei ihnen während der Durchsuchung nicht abgegebenes
Getreide und Mohn gefunden. Als Hauptbeweis für die feindliche Stellung von Špinka zur Republik wurde die Haut vom
Kalb sichergestellt. Špinka verteidigte sich, dass es die Haut
vom Bernhardiner ist. Genauso ist es wirklich in der Chronik
der Gemeinde aus dem Jahre 1949 geschrieben.
Die Ermittler dieses skandalösen Vergehens haben eine
Volksversammlung einberufen, wo die Eheleute Špinka vor der
ganzen Gemeinde verhört wurden. Dieses öffentliche Autodafé
wurde ins Restaurant Grüner Baum in Machnín einberufen,
in dasselbe Restaurant, wo die Schulkinder ihre Kindervorstellungen spielten, wo man Kindermärchen projizierte und wo
auch der Zauberer auftritt. An diesem Ort, vor allen Bürgern
von Machnín und vollem Saal, haben die Ermittler das wahre
Gesicht des Volksfeindes Herr Špinka mit Ehefrau aufgedeckt,
damit die Gemeinde weiß, was für ein Frosch an der Quelle saß
und warum das Wasser nicht geflossen ist.
Ich weiß nicht, ob mit allgemeiner Zustimmung oder auch
ohne sie, aber anhand einer Gerichtsentscheidung aus Liberec
wurden beide Eheleute ins Gefängnis geschickt. Keine Ahnung
für wie lange, und wahrscheinlich wusste es auch der Herr
Schulleiter nicht, weil er es nicht in die Chronik schrieb.
Auch nach all den Jahren lässt mich der Gedanke nicht los:
War es wirklich die Haut eines Kalbs oder eines Bernhardiners?
Nur, wir können denken was wir wollen, aber die Angst wegen
eines schwarzen Schlachtfestes war unter den Landwirten groß.
Die Deutschen haben wegen eines schwarzen Schlachtfestes
mit dem Konzentrationslager bestraft, die Kommunisten mit
Uranbergbau. Warum sollte man Herrn Špinka nicht Glauben
schenken? Der Unterschied zwischen den Häuten ist minimal.
Ging es nicht eher um eine vorbildliche Bestrafung in einer
Gemeinde, wo die LPG wiederholt in Schwierigkeiten steckte?
Wer weiß.
Heute hat die Geschichte keine Lösung. Es geht eher darum,
dass es eine Aussage über eine Etappe ist, die in wenigen Zeilen
in der Chronik festgehalten wurde. Heute wissen die Leute in
Machnín nicht mehr, was deren Eltern miterlebt haben. Man
sprach einfach nicht darüber und später passierte nichts Ähnliches. Auch so schauderte einem! Wie konnten die Leute in
der Gemeinde sich treffen, grüßen, Hände reichen? Es blieben
nur ein paar Zeilen des Herrn Schulleiters, dass es wirklich in
Machnín im Jahre 1949 passierte.
Z machnínské kroniky
Řídicí učitel, pan Josef Klos, se stal i archivářem naší obce.
Bydlel jsem tehdy od něho, co by kamenem dohodil, ale pochybuji, že bychom si měli co říci. V tom roce mi byly dva
roky a mým problémem byly příliš tlusté dolní končetiny,
které mi obden masírovali, což bolelo. Já z toho měl strach
a pan řídicí, ten měl jiné starosti.
Do kroniky poznamenal nejen to, že místní svaz mládeže
uhájil postavenou májku před svazáky z Chrastavy, ale i to, že
v Machníně se JZD moc nedaří ani na druhý pokus. Zapsal
i jiné reálie, nad kterými dnes zůstává rozum stát.
Zemědělci panu Špinkovi z Machnína č.p. 47 se narodilo vnouče. Pan Špinka se rozhodl při té příležitosti uspořádat
oslavu a pro hosty uchystat hostinu jak se patří. Bez povolení
„vrchnosti“ na černo zabil tele, pozval přátele i známé, kteří na
místě tele snědli. K zabíjačce bylo v roce 1949 nutné mít písemné povolení a nedostal ho nikdo, pokud neodevzdal státu
povinné dávky zemědělských produktů.
Nevím, jak se informace o zabíjačce dostala k vrchnosti.
Kdo ze sousedů poslal na pana Špinku udání kronikář nezaznamenal. V kronice jen stojí, že začalo velké vyšetřování a že
pan Špinka s manželkou se nepřístojně bránili. Během prohlídky bylo u nich nalezeno neodevzdané obilí a něco máku.
Jako hlavní důkaz Špinkova nepřátelského postoje k republice byla zajištěna kůže z telete. Špinka se bránil tím, že jde
o kůži z bernardýna. Takto je to skutečně psáno v kronice
obce Machnín z roku 1949.
Vyšetřovatelé tohoto skandálního prohřešku svolali lidové
shromáždění, kde byli manželé Špinkovi podrobeni výslechu
před celou obcí. Toto veřejné autodafé bylo svoláno do restau-
race Zelený strom v Machníně, do téže restaurace, kde žáci
základní školy hrávali svá dětská představení, kde se promítaly
dětské pohádky a kde vystupoval i kouzelník. Na tomto místě, přede všemi machnínskými občany a naplněným sálem,
odhalili vyšetřovatelé pravou tvář nepřítele lidu pana Špinky
s manželkou, aby obec věděla, jaká že to žába seděla na prameni, a proč voda netekla.
Nevím, zda se všeobecným souhlasem nebo i bez něj, ale
rozhodnutím soudu v Liberci byli oba manželé odsouzeni do
vězení. Na kolik let nevím a nevěděl to asi ani pan řídicí, který
to do kroniky nezapsal.
V hlavě mi dnes i po všech těch letech vrtá otázka: Byla to
skutečně kůže z telete nebo z bernardýna? No, mysleme si, co
chceme, ale strach z černé porážky byl mezi zemědělci velký.
Němci za černou porážku posílali do koncentračních táborů,
komunisté do uranových dolů. Proč panu Špinkovi nevěřit?
Ony se ty kůže od sebe tolik neliší. Nešlo spíše o exemplární
potrestání v obci, kde se zemědělskému družstvu opakovaně
nedařilo? Kdo ví.
Ten příběh dnes už nemá rozuzlení. Jde spíš o to, že to je
výpověď o jedné epoše zachycené několika řádky v kronice.
Lidé v Machníně dnes už neví, čemu jejich rodiče přihlíželi.
O tom se prostě nemluvilo a nic podobného se pak už nekonalo. I tak z toho trne. Jak se potom ti lidé mohli v obci potkávat,
zdravit, podávat si ruce? Zbylo jen pár řádků pana řídicího
v obecní kronice, že se to opravdu stalo v Machníně léta Páně
1949.
Rádlo in Böhmen, immer noch in den Sudeten
Als ich die Bücher über Kája Mařík lesen wollte, die die ganze Erste Republik las, sind wir nach Mníšek pod Brdy gefahren.
Als ich größer wurde und erleben wollte, was im Gelände Karl
May erlebte, habe ich festgestellt, dass der Autor von Indianerbüchern niemals im Ausland war. Als ich mich entschied, dass
ich etwas in Rádlo bei Jablonec in Böhmen kaufe, wollte ich
diese sonderbare Gemeinde zuerst besuchen, ihre Atmosphäre
atmen lernen. Damals stand ich am Bahnsteig der tschechischen Bahn in Rádlo, was mich an eine der verlassenen Stationen „Bedarfshalt“ Machnín Burg erinnerte. Voller Besorgnis
stieg ich vorsichtig von der Bahnstrecke in Richtung Wolken.
Ich bin mir sicher, dass ich gesund und voller starken Willens
auf demselben Weg zurück in die 60er Jahre zurückkehrte.
Liebe auf den ersten Blick zur Gemeinde des unbekannten Namens Rádlo entbrannte in dem Augenblick nicht.
Es vergingen vierzig Jahre, man schreibt Mitte April 2012. Es
ist kalt wie in Russland, im Lande der ehemaligen Bolschewiken, das aber vielleicht deswegen, weil ich ein gutes Mittagessen
in Železný Brod hatte. Das Straßenschild zeigte wer weiß wohin und obwohl ich es nicht wollte, befand ich mich in dieser
überraschend schönen Gemeinde. In guter Laune habe ich
dem Auto befohlen: „Stehen bleiben!“ und wanderte durch diese Landschaft voller Schluchten, Ausblicke und Weiden.
Ein Gelände, das sich ein Mensch aus dem unteren Elbtal
nur schwer vorstellen kann. Berge, die bis zum Himmel ragen
und wunderbare Marianengraben. Wunderschön sauberen
und tiefen Graben. Man kann nicht an „enfant terrible“ unserer
Literatur, der vor 150 Jahren Liberec gesehen hat und angeblich
dass es im Rauchmeer, in Tälern und Bergen versinkt. Der hätte
wegen Rádlo mit seinen Hängen und wunderschönen Tälern
einen unschönen Tod gehabt. Ich freue mich, dass Rádlo eine
so schöne Geschichte hat, die von anständigen Menschen
geschrieben wurde, die hier lebten. Dafür, dass es immer noch
in den Sudeten liegt, waren es überraschenderweise Tschechen.
Falls in Liberec im 13. Jahrhundert zuerst die Deutschen lebten, kamen sie nach Rádlo, wie sie selbst zugegeben haben, erst
nach den Tschechen. Letztendlich ist es egal, wenn sie zusammen leben konnten. Was sollte man denn vorenthalten?
Vielleicht nur das, dass der Ort, das Dorf, das Städtchen in so
unterschiedlichen Höhenlagen liegt. Zum Teufel mit dem antisemitischen Publizist Neruda! Mich hat dieses Dorf angesprochen. Es ist schön, fast wie mein „mit Legenden umwobenes
Machnín“ oder wie Ořechovka in Prag, Suzdal in Russland oder
österreichischer Retz.
Ich will noch weiter gehen: Ich sehe Rádlo wunderschön wie
San Remo, als den selbständigen souveränen Staat San Marino,
als ein akademisches Städtchen. Ich empfinde es als einen Satellit mit wunderbaren Baugrundstücken, wo ich nicht weit davon bin, eine Zone der Aktivitäten zu sehen, wo sich der Traum
über saubere Luft, Sonne und Wind, über nettes Beisammensein im warmen Zimmer erfüllt. Es geht um die Schönheit des
Waldes, der durch den Garten wie in einer Tragödie von Shakespeare schreitet, als der Speer den Wald hinabsteigt, um den
Feind zu vernichten.
„Rádlo, so nah“, steht im Kopf meiner wunderschönen Postkarte, eines Buches, wo ihr einen Ehrenplatz habt. Rádlo bei
Jablonec, ich würde eher sagen, bei Liberec, lebt und begrüßt
die, die hier bauen. Und neue Bauten, das ist das heutige Rádlo,
das ich am Sonntag, den 16. April 2012, besuchte. Obwohl ich
fror, es gefiel mir sehr bei euch.
Rádlo v Čechách, pořád ještě v Sudetech
Když jsem si chtěl přečíst knížky o Kájovi Maříkovi, které
četla celá První republika, jeli jsme do Mníšku pod Brdy. Když
jsem povyrostl a chtěl prožít, co prožil v terénu Karel May,
zjistil jsem, že autor indiánek nikdy v cizině nebyl.
Když jsem se rozhodl, že si něco koupím v Rádle u Jablonce
v Čechách, chtěl jsem tuhle prazvláštní obec nejdříve navštívit, naučit se dýchat její atmosféru. Stál jsem tehdy na nástupišti Českých drah v Rádle, připomínající mi jednu z opuštěných
stanic „na znamení“ Machnín hrad. Pln obav jsem obezřetně stoupal od tratě směrem k oblakům. Vím jistě, že ve zdraví
a pln silné vůle jsem se touže cestou vrátil zpět do šedesátých
let. Láska na první pohled k obci neznámého jména Rádlo v té
chvíli nevznikla.
Je o čtyřicet let později, píše se polovina dubna 2012. Zima je
jako v Rusku, v zemi bývalých bolševiků, ale to je možná tím,
že jsem byl po dobrém obědě v Železném Brodu. Silniční ukazatel navigoval kudy kam, a ač jsem to neměl v úmyslu, skončil
jsem v téhle překvapivě sličné obci na kopci. V dobrém rozmaru jsem poručil autu: „Stůj!“, a prošel se pěšky touhle krajinou
plnou strží, výhledů a pastvin.
Terén, jaký si jen těžko umí představit člověk z dolního
Polabí. Kopce do nebe a úžasné Mariánské příkopy. Nádherné
čisté a hluboké příkopy. Nelze nevzpomenout enfant terrible
naší literatury, který před sto padesáti lety uviděl Liberec, a prý
že tone v moři kouře, v dolinách a kopcích. Ten by měl z Rádla pro jeho stráně a krásná údolí ošklivou smrt.
Těší mne, že má Rádlo tak pěknou historii, kterou psali
slušní lidé, co zde žili. Na to, že je stále v Sudetech, to byli překvapivě Češi. Jestliže v Liberci ve 13. století bydleli jako první
Němci, do Rádla přišli, jak sami přiznávali, až po Češích.
Nakonec je to ale jedno, pokud spolu uměli žít. Co jim
vyčítat? Asi jen to, že je ta osada, ves, městečko v tak rozdílných nadmořských výškách. Čert vem antisemitského publicistu Nerudu! Mě tahle vesnice dostala. Je krásná, skoro jako
můj „legendární Machnín“ či jako Ořechovka v Praze, nebo
Suzdal v Rusku či rakouský Retz.
Půjdu ještě dál: Vidím Rádlo krásné jako San Remo, jako
samostatný suverénní stát San Marino, jako akademické městečko. Vnímám je jako satelit s úžasnými parcelami, kde nejsem
dalek vidět zónu aktivity, kde se naplňuje sen o čistém ovzduší,
slunci a větru, o líbezném posezení v teple uprostřed pokoje.
Je to tu o kráse lesa, který prostupuje zahradou jako v Shakespearově tragédii, kdy les kopí sestupuje, aby zničil nepřítele.
„Rádlo, tak blízko“, stojí v záhlaví mé krásné dopisnice, knihy, ve které máte své čestné místo. Rádlo u Jablonce, řekl bych
spíše u Liberce, žije a vítá ty, kteří zde staví. A nové stavby, to je
dnešní Rádlo, kterým jsem se prošel v neděli 16. dubna 2012.
Ač mi byla zima, moc se mi u vás líbilo.
Katzenhund, bei uns im Herbst
Es ist später Nachmittag. Die Dunkelheit steht vor der Tür
und der Winter greift nach der Klinke. Der Wind weht durch
die Fenster in die Wohnungen, hier und da liegt zu Hause auf
dem Teppich ein trockenes Blatt. Die Bäume verlieren die
Blätter nicht eins nach dem anderen, sondern nach dem ersten
Nachtfrost gleich zu Tausenden. Der ganze Garten ist voll. Das,
was auf den Bäumen bleibt, ist eine bunte Palette, gemischte Tüte, ein Spektrum, das von grün bis ocker und gebrannte Siena reicht. Am meisten interessierte mich die Farbe der
Blätter, wenn durch das Gelbe die Sonne selbst strahlte. Es ist
als ob auf den Ästen das Gold fließen würde. Ein Fluss, Bach
oder Wasserfall strahlend gelber Farbe, eine Zitrone und auch
Apfelsine, gelber Papagei oder gelbliches Hähnchen.
Gelber Stein im Ring meiner Mutter, der durch das tägliche
Tragen abgeschliffen wurde. Auf Anfrage beim Goldschmied
hat sie festgestellt: „Es handelt sich um einen seltenen Stein,
den würde ich nicht wegwerfen. Der wird immer seinen Preis haben.“ Der Herbstwind hat das Haar meiner Mutter unordentlich gemacht und sie verabschiedete sich nur schwer von
dem Ring der Farbe des Löwenzahns. Sie hat ihn für immer in
einem Kästchen verschlossen, das ich behalten habe.
Ich stand allein am Fenster und überlegte, was mir der
Herbst je gab oder nahm. Es war ein gewöhnlicher Nachmittag
und ich hielt für eine Weile still, um die Luft einzuatmen, die
nicht mehr ein leichter Wind ist, der die Wange streicht und das
Haar hebt. Dieser verhielt sich so, als ob er mich nicht gekannt
hätte. Meine Wangen wurden beide rosa, das Haar unordentlich und schon war er weg. Zum Glück kam die Sonne hinter
den Wolken hervor, damit sie ab und zu lächelt und die Blätter
durchstrahlt. Die fielen wie der Schnee und summten, wie es
im Maisfeld vor der Ernte summt.
Ich stand wie ein kleiner Junge da und vernahm mit allen
Sinnen, wie der Herbst klopft und wartet, bis ich die Tür öffne
und entgegen komme. Es kam nicht so. Nein, ich trank nichts,
ich liege nur so und mein Bauch ist kalt. Vom Boden kommt
schon der Winter, der Herbst ist nur in den Blättern auf dem
Baum. Der Winter greift nach der Klinke. Durch die Fenster
zieht‘s und die Felder werden braun. Es ist gerodet, was von der
Ernte übrig blieb. Die Erde roch nach fettem Erdreich der Farbe
einer Milchschokolade. Was auf den Bäumen aus Gold ist, das
liegt auf dem Boden nur so. Aus Farben, die die Natur um die
Ecke mischt und in der Nacht, als niemand zuschaut, alles
umher streicht. Die Bäume, die Erde, einen Teil des Weltalls...
Soweit ich sehen kann, dort ist es schön. Du musst nur eine
Mütze, einen Schal und ein Handtuch nehmen. Der Schnupfen
droht. Der Herbst ist für diejenigen schön, die es schätzen, dass
es nicht mehr warm ist, der Winter aber noch nicht da ist. Es
gibt weder warme Morgen noch Abende. Zum Glück muss ich
nicht Berge schmutzigen Schnee’s aufräumen, auf heißem Sand
laufen und in den Stausee baden gehen. Der Herbst ist in der
Mitte der Nostalgie, wonach ich mich immer gesehnt habe. Er
ist irgendwo in der Mitte des Weges dort, wohin ich gehe.
Es ist später Nachmittag und kein Mai. Die Sonne entschied
sich immer noch nicht und ich stehe und warte... Mein Haar
ist weiß und die Natur weiß nicht, was sie mit mir machen
soll. Was für ein Wetter ist das? Půl napůl, halb und halb. Es ist
weder eine Katze noch ein Hund, es ist ein Katzenhund... Und
ich mag ihn.
Kočkopes, u nás na podzim
Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci
leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, ale po prvních nočních mrazech už po tisících. Je jich plná zahrada. To,
co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od
zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí,
pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je, jako by po větvích
teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.
Žlutý kamínek z prstýnku mé maminky, který se každodenním nošením obrousil. Dotazem u zlatníka zjistila, že: „Jedná
se o vzácný kamínek, ten bych nevyhodil. Ten stále bude mít
svou cenu.“ Mamince podzimní vítr rozfoukal vlasy a ona
se s prstýnkem barvy pampelišek těžko loučila. Uzavřela ho
navždy ve skříňce, která mi po ní zůstala.
Stál jsem u okna sám a přemýšlel o tom, co mi kdy podzim
dal nebo vzal. Bylo obyčejné odpoledne a já se na chvilku zastavil, abych se nadýchal vzduchu, který už není větříkem, co hladí po tváři a čechrá vlasy. Tenhle dělal, že mne nezná. Tváře
mi zrůžověly z obou stran, rozcuchal vlasy a uháněl pryč. Ještě,
že sluníčko vylezlo zpoza mraků, aby se občas usmálo a prozářilo listí. To padalo jako sníh a šumělo, jak šustí z nesklizených
kukuřičných palic v poli.
Stál jsem jak uličník a všemi póry naslouchal, jak podzim
klepe a čeká, až mu otevřu a půjdu vstříc. Nestalo se tak. Ne,
nic jsem nepil, jenom si tak ležím a studí mne na břiše. Od
země je už zima, podzim je jenom v listech na stromě. To
zima bere za kliku. Okny fouká a pole se barví do hněda. Je zaorané, co zbylo po sběru úrody. Zem zavoněla mastnou hlínou
barvy mléčné čokolády. Co je na stromech ze zlata, to na zemi
leží už jen tak. Z barev, co příroda někde za rohem míchá
a v noci, když se nikdo nedívá, natírá vše kolem. Stromy, zemi,
kus vesmíru…
Kam dohlédnu, tam je krásno. Jen si musíš vzít čepici, šálu
a kapesník. Hrozí ti rýma. Podzim je krásný pro ty. co ocení, že
už není teplo a ještě není zima. Už není teplých jiter, ani podvečerů. Ještě, že nemusím odklízet hromady špinavého sněhu,
že nemusím běhat po horkém písku a jít se smočit do přehrady.
Podzim je v polovině stesku, po čem jsem kdy zatoužil. Je někde
uprostřed na cestě tam, kam mířím.
Je pozdní odpoledne a není máj. Slunce se pořád nerozhodlo
a já stojím a čekám… Mám bílé vlasy kolem hlavy a příroda si
se mnou neví rady. Co je to za počasí? Půl napůl, halb und
halb. Není to kočka ani pes, je to kočkopes… A já ho mám rád.
Inkognito von Rádlo
Als ich fünfzehn Jahre alt war, musste ich immer bei Nachrichten lächeln, wie wenn die Presseagentur meldete, dass
die chinesische Regierung ernsthaft die Regierung der USA
wegen Überschreitung der Grenzen der Chinesischen Volksrepublik zum 589. Mal wegen dem Überflug der amerikanischen
Flugzeuge warnt. Dasselbe Niveau habe ich erreicht, als ich in
den Chroniken der nahen Gemeinden meines Geburtsortes gelesen habe, dass sie während der gemeinsamen Regierung vom
zukünftigen Kaiser und Reformator Josef II. besucht wurden.
Sehr schön, außer der Anzahl der Besuche, war geheim, wer
zur Inspektion gekommen war. Das war für mich, einen neugierigen Jungen, immer etwas Interessantes. Ein öffentlich gemachtes Geheimnis, das aber streng respektiert wurde.
In die Gemeinde, auf Tschechisch genannt Milíře, kommt
auf Pferden eine Gruppe von Personen. Nicht groß, nicht klein,
aber auch so sind da einige hohe Tiere regionaler Landrat,
Bischof, vielleicht sogar Journalisten. Vorne, auf einem einfachen Pferd ohne Schmuck (heute in einem Skoda), ein einfach
gekleideter schlanker Herr mit asketischem Gesicht. Man soll
ihn Herr Graf, zum Beispiel Novotný, ansprechen, damit niemand nicht mal im Traum auf die Idee käme, dass es sich dabei selbst um den Mitregent Kaiser Joseph II. handelt. Er kam,
damit er den Vorrang seinen Augen gewährt vor den Augen
anderer.
Alle um ihn haben die Rolle der Verneinung mitgespielt. Es
passierte höchstens, dass sich gewöhnlich der niedrigste Seelenpastor geirrt hat und auf Knien Seine Hoheit um eine Gabe
für die Pfarrei gebeten hat... (Was heute bei solchen Besuchen
alle machen).
Wie viele von unseren Omas damals ein Goldstück vom Kaiser selbst während der Inspektionsreise durch Böhmen bekommen haben, das hat jeder Schreiber in der Grenzgemeinde
festgehalten. Der Kaiser verteilte an Tschechen, Deutsche, an
Kinder vor der Schule, an Omas mit Tragkörben am Rücken,
an Männer, die am Feld geackert haben. Einige mussten dem
Kaiser den Pflug leihen, damit er mit den Kühen das Pflügen
ausprobiert.
Es passierte auch in unserer Gegend, dass sie von Josef II.
wiederholt besucht wurde. In Rádlo gefiel ihm der Hügel in der
Gemeinde Milíře, von wo ein wunderschöner Ausblick ins
Land ist und von wo man den eventuellen Feind sofort wie auf
der Hand sehen würde. Strategische Gegend, strategischer Hügel... Zum zweiten Mal hat er ihn ein Jahr später betreten, im
Jahre 1778.
Es gab keine anderen solcher Autoritäten und Herrscher, die
inkognito in ihre Dörfer und Städte gefahren sind, um zu sehen
und zu hören. Vor mehr als 200 Jahren hatten wir das Glück
wiederholt und das wunderschöne Rádlo war nicht alleine.
Schade, dass es von solchen Besuchen nicht mehr gab. Es gäbe
Stoff für die Chronik: Es war einmal, es war einmal nicht...
Rádelské inkognito
V patnácti letech mě vždy spolehlivě dostaly světové tiskové agentury ohlášením pětistého osmdesátého devátého a dalšího vážného varování vlády Čínské lidové republiky vládě USA
kvůli bezprecedentnímu porušení hranic ČLR přeletem amerických letadel. Na stejné úrovni jsem se ocital, pokud jsem
se dočetl v kronikách obcí blízko mého rodiště, že je navštívil
v době svého spoluvladaření budoucí císař a reformátor Josef II.
Okouzlující, vedle četnosti návštěv, bylo utajení toho, kdo
přijel na inspekci. To mě, jako kluka, bažícího po záhadách,
pokaždé dostalo. Vždy veřejně odhalené tajemno, které však
bylo přísně respektováno.
Do obce česky řečené Milíře přijíždí koňmo skupina osob.
Nemalá, nevelká, ale i tak je v ní pár vysokých hodnostářů –
krajský hejtman, biskup, možná i novináři. V čele, na prostém
koni bez ozdob (dnes ve škodovce), prostě oblečený hubený
pán asketické tváře. Nechává se oslovovat pane hrabě, třeba
Novotný, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být
sám spoluvladař císař Josef II. na inspekci. Přijel, aby dal přednost vlastním očím před očima jiných.
Všichni kolem s ním hráli tu roli na zapřenou. Maximálně se,
obvykle ten nejnižší duchovní pastýř spletl a na kolenou prosil
Jeho Milost o příspěvek na faru… (Což dneska u příležitosti
takových návštěv dělají úplně všichni).
Co našich prababiček tehdy dostalo zlaťák od samotného
císaře při jeho inspekční cestě Čechami, psal každý písmák
z pohraniční obce. Císař rozdával Čechům, Němcům, dětem
před školami, babkám s nůšemi na zádech, mužům, kteří orali
na polích. Někteří museli vladaři půjčit i pluh, aby si zkusil orat
s kravkami.
Stalo se i v našem kraji, že ho Josef II. navštívil opakovaně.
V Rádle se mu zalíbil kopec v osadě Milíře, odkud byl krásný
výhled po kraji a odkud by případný nepřítel byl viděn jako
na dlani. Strategické území, strategický vršek… Podruhé naň
vystoupil o rok později v roce 1778.
Nebylo více takových autorit a vládců, aby se na zapřenou
rozjeli do svých vesnic a měst, vidět a poslouchat. Před více než
dvěma sty lety jsme měli to štěstí opakovaně a krásné Rádlo
v tom nebylo samo. Škoda, že takových návštěv nebylo víc.
Bylo by o čem psát do kronik: Bylo, nebylo…
Regionaler Jahrestag
Vor 45 Jahren wurde der Grundstein der neuen Gestaltung
des Jeschken gelegt, die wir heute kennen. Wer von uns hatte
beim Anblick des Jeschken nicht das Gefühl von etwas Besonderem? Der Jeschken ist für Liberec ein zuverlässiges Wetterbarometer, ein Bau, den man nicht so oft sieht und auch nach
Jahren gehört er zur modernen Architektur, die mir gefällt. Er
ist eines der wenigen Plätze in Liberec, der die Touristen schon
ganze Jahrzehnte anzieht. Die Besuche des Gipfels Jeschken
haben interessante Anfänge. Man schrieb das Jahr 1844 und
die Liberecer Weber haben gegen unmenschliche Bedingungen
protestiert, unter welchen sie in den Textilfabriken arbeiten
mussten. Die Stadt Liberec hat damals zur Unterdrückung der
Arbeiterunruhen die Armee nach Liberec gerufen und die haben, im Rahmen einer Ausbildung und Verbesserung der Kondition, einen Angriff auf den Berg Jeschken unternommen.
Genauso, wie später die Eheleute Vajner das Freizeitzentrum
Babylon gebaut haben, so verkauften damals die Eheleute Hasler den Soldaten, die den Jeschken „erobert“ haben, Semmeln
und Würstchen. Somit haben beide Familien ein ganz neues
Gesicht des Tourismus in unserer Region begonnen. Auch die
ersten aus dem Kreis Liberec abgeschickten Ansichtskarten
sind die, die vor 1890 gerade vom Jeschken abgeschickt wurden.
In den Jahren 1905-1906 wurden die verschiedenen Buden
mit einem richtigen Berghotel wie einer Burg ersetzt. „Die
Burg“ konnte nur schwer dem großen Interesse der Touristen
im Sommer, Winter, jeden Tag, standhalten. In den 30er Jahren
kamen noch zusätzlich die, die die gerade fertig gestellte Seil-
bahn genutzt haben. Als ob es niemals enden sollte. Bis das Jahr
1963 kam und der 31. Januar. Das Hotel brannte bis auf die
Grundmauer nieder. Der überwiegende Teil des „Steingebäudes“ war ja aus Holz. Nach einem längeren Wettbewerb, was
und wie am Berg zu bauen ist, gewann der Entwurf des Architekten Karel Hubáček aus Liberec, der mit seinen Kollegen einen Gebäudeentwurf in Form eines rotierenden Hyperboloid
ausgearbeitet hat. Nichts stand mehr der Entsorgung des Torsos
des ausgebrannten Hotels im Weg. Am 11. Dezember des Jahres 1964 brannte auch die sog. Rohan‘s Hütte, wo die Arbeiter
untergebracht waren, die die Trümmer des alten Gebäudes aufgeräumt haben. Es ging langsam voran. Die Grundmauern aus
Stein des alten Hotels wurden am 25. Januar 1965 gesprengt
und man begann mit der Ausgrabung für den zukünftigen
Bau...
Am 30. Juli 1966 haben die Fanfaren angekündigt, dass der
Grundstein gelegt wurde. Am Anklopfen des Steins haben
wichtige Personen aus Entfernungen teilgenommen, wohin
man vom Jeschken blicken kann, außer aus Deutschland und
Polen, wohin die Einladungen nicht geschickt wurden, auch
wenn von dort der Jeschken auch wie auf dem Teller liegt. Man
hat in den Grundstein ein Gedenkschreiben eingelegt und der
Kinderchor Jeschken hat gesungen (man musste sie einladen),
der von Doc. Pazderka geleitet wurde. Die regionale Presse hat
alles detailliert beschrieben.
Der Jeschken verschönerte durch das neue Gebäude, wurde größer und zu einer Zelebrität, einer „Attraktivität“, die nur
schwer von etwas in der Region übertroffen wird. Liberec, Liberecer Region und der ganze Landkreis sind eine Region unter
dem Jeschken, egal was wir anstellen. Und ich hoffe, es bleibt so.
Regionální výročí
Před 45 lety byl položen základní kámen nové tváře Ještědu,
té kterou dnes známe. Kdo z nás při pohledu na Ještěd neměl pocit něčeho krásného? Ještěd je pro Liberec spolehlivým
barometrem počasí, stavbou, která jen tak všude k vidění není
a je stále, i po letech moderní architekturou, která se líbí. Je
to jedno z mála míst v Liberci, které přitahuje turisty už celá
desetiletí.
Návštěvy vrcholu Ještěd mají své zajímavé počátky. Psal
se rok 1844 a liberečtí tkalci se bouřili proti nelidským podmínkám, za kterých museli pracovat v textilkách. Tehdy na
potlačení nepokojů mezi dělníky povolal magistrát do Liberce
vojáky a ti, v rámci výcviku a zlepšení kondice, podnikli útok
na horu Ještěd. Tak, jako později manželé Vajnerovi postavili Centrum zábavy Babylon, manželé Haslerovi prodávali
vojákům „dobyvším“ Ještěd housky a uzenky. Tím odstartovaly
obě rodiny zcela nový pohled na turismus v naší oblasti. Vždyť
i první pohlednice odeslané z Libereckého kraje jsou ty odeslané před rokem 1890 právě z Ještědu.
Různé přístřešky nahradil v letech 1905–1906 skutečný horský hotel v podobě hradu. „Hrad“ odolával jen stěží obrovskému zájmu turistů v létě, v zimě, den po dni. Ve třicátých letech
se k nim přidali i ti, co přijížděli právě postavenou lanovkou.
Jako by to nemělo nikdy skončit. Až přišel rok 1963 a s ním
31. leden. Hotel vyhořel do základů. Vždyť značná část té „kamenné“ budovy byla ze dřeva. Po delší soutěži, jak a co postavit
nového na temeni hory, zvítězil návrh Liberečáka architekta
Karla Hubáčka, který s kolegy vypracoval návrh budovy v podobě rotačního hyperboloidu.
Nic nestálo v cestě odstranění starého torza vyhořelého hotelu. 11. prosince roku
1964 vyhořela i tzv. Rohanova chata sloužící k ubytování
dělníků, kteří odklízeli trosky staré budovy. Šlo to pomalu.
Kamenné základy starého hotelu byly odstřeleny 25. ledna
1965 a začalo se s hloubením pro budoucí stavbu….
Fanfáry lesních rohů 30. července 1966 oznámily položení základního kamene nového hotelu. Poklepu na kámen
se zúčastnili papaláši ze vzdálenosti, kam až z Ještědu lze dohlédnout, kromě Německa a Polska, kam pozvánky neposlali,
i když i odtamtud mají Ještěd jako na talíři. Do kamene v základech vložili pamětní listinu, a k tomu všemu zazpíval pěvecký
sbor Ještěd, (nebylo možno jej nepozvat) vedený doc. Pazderkou. O všem se rozepsaly mnohem podrobněji i místní regionální noviny.
Ještěd novou budovou zkrásněl, zmohutněl a stal se celebritou, „atraktivitou“, kterou v regionu těžko něco překoná.
Liberec, Liberecko a celý kraj je krajem pod Ještědem, ať děláme, co děláme. Doufám, že to tak i zůstane.
Über Gläser, aus welchen wir trinken
Meine Generation hat das erste, beliebteste Senfglas kennen
gelernt, ein Glas, das in der Getränkeindustrie zur Legende
wurde. Glauben Sie‘s oder nicht, es war ein schwerer Kampf,
aus den tschechoslowakischen Haushalten den „Senfservice“ auszurotten. Die Zeitungen, das Radio, jedermann sprach
darüber, es passierte aber nichts. Die Nation trank immer noch
aus den Senfgläsern. Es hat sich in dem Augenblick erledigt, als
der Senf in vollkommen anderem Glas verkauft wurde, das keinen zum Trinken verführte. So hat sich die Schwäche unserer
Eltern in Bezug auf die Gläser „erledigt“ und wir waren keine
Barbaren mehr. Man kann in den derzeitigen amerikanischen
Filmen sehen, dass sie auch in Restaurants aus Flaschen trinken
und keiner sagt, dass es deren Image schadet.
Ich kehre gerne nach Hause zurück, nach Böhmen, zum
Glas, das genauso gute Tradition hat wie das, was aus ihm
fließt. Das tschechische Tafelglas. Es tranken daraus Herren,
Marketenderinnen, Säufer, Lakaien, Narren, Reiche und Arme,
Mägde und auch angesehene Herrschaften. Grafen, Herzögen,
Kindern, Priestern und auch Mönchen, all jenen verfärbte sich
das Getränk golden. Wegen der Gläser wurden Glashütten gebaut, Wälder ausgebrannt, Leute schadeten ihrer Gesundheit an
den Glasöfen. Aus Glas wurden dünne Beine der Tänzerinnen
geboren, durchsichtiger Gläser, deren Bäuche voll von Wein.
So wurde die Tradition des tschechischen Glases geboren, welches graviert, geschliffen, bemalt wurde und zu welchem man
auch bemalte Metallkappen zufügte.
Wir hatten in den 50er Jahren zu Hause einen Farbbecher auf
langem Stiel, oben bauchig, geschliffen, von der Firma Moser
aus Karlsbad und dann noch ein großes Set geschliffenen Gla-
ses. Die Mutter reinigte es einmal jährlich. Ordentlich im Seifenwasser, ein Stück nach dem anderen hat sie gewaschen und so
habe ich nach fünfzig Jahren kein einziges Stück gefunden, das
dank dieser Pflege einen Riss hätte oder kaputt wäre... Ich habe
jedes Mal der Mutter gesagt, sie soll das Glas nicht waschen und
es verstaubt lassen. Und sie jedes Jahr, als niemand zuschaute,
es aus der Vitrine herausgenommen, und eine Stunde später
gehe ich durch die Küche und auf der Tischdecke trocknen die
Gläser, Stiele nach oben mit neuen Kratzern... Und mein Vater sagt: „Siehst du, so ist deine Mutter“, winkt mit der Hand
und geht nach nebenan und liest. Dies waren während meiner
Jugend die häufigen Begegnungen mit Glas und Gläsern. Für
uns, die sich für „Gläser“ interessierten, war hier ein bestimmtes Phänomen. Skloexport – eine Exportgesellschaft, die
den Musterraum direkt bei uns in Liberec hatte, wo verschiedenstes Glas und Glaszweige waren, dass normale Menschen
nicht aus dem Staunen kamen; Gläser verschiedener Arten aus
allen Glashütten in der Republik, für tschechische und ausländische Haushalte. Entwicklung, Gegenwart, Vergangenheit;
von kleinen Gläsern für Pygmäen bis zu Riesenschalen für
Schauspielerinnen und Schauspieler; von Miniaturgläsern bis
zu Fünf-Liter-Biertöpfen. Auch wenn der Musterraum nur für
ausländische Händler war, kaum einer von uns hat ihn nicht
gesehen und ist nicht durch die Säle gegangen. Das war kein
„Senfservice“ mehr, sondern ein gläserner Traum, gläsernes
Märchen, wenn Sie wollen, gläsernes Gedicht. Etwas, was niemand zu Hause hatte. Das waren Begegnungen mit dem Schönen. Mit überirdischer Schönheit...
Dazu noch die Gläser im Glasund Bijouterie-Museum in
Jablonec nad Nisou. Und auch in Liberec selbst, im Nord-
böhmischen Museum, das voll von Gläsern und Glas ist, seit
der Antike bis zu den Entwürfen der gegenwärtigen Ateliers der
tschechischen und auch der Fachleute für Glas aus der Welt ist,
von Železný Brod über Turnov, Nový Bor und Umgebung.
Dies ist der Ort, wo in Böhmen das meiste Glas geboren
wurde. Ich habe die Glashütten in Harrachov vergessen, deren
typische wunderschön farbigen Gläser, Glashütten überall in
der Republik, die wunderschönes und funktionierendes Glas
herstellen konnten, sozusagen auch Gläser...
Heute, wenn ich trinke, dann lieber aus einem Glas als direkt
aus der Flasche. Es gehört zur guten Erziehung und das Bier
schmeckt viel besser. Nicht nur das Bier in Kneipen, der Wein
in Weinstuben, aber auch zu Hause.
Seien die tschechischen Glashütten gelobt, und alle, die ein
wunderschönes Glas herstellen können. Das Glas soll klingen!
Tost an alle, die aus ihnen trinken, an Gläser und auch Menschen, sie sollen leben...
O skleničkách, ze kterých pijeme
Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od
hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou. Věřte, nevěřte, byl to nelehký boj vymýtit z československých domácností „hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo
o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo.
Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít
přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.
Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně
dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo. Pili z něho
páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí
i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři
i mniši, těm všem zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se
stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví.
Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic,
jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla,
do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo, a k němuž se
i přidávala kovová malovaná víčka.
My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na
dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových Varů, a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu matka prováděla jednou ročně. Řádně v mýdlové vodě,
kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel
kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo
rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala
je zaprášené. A ona je každý rok, když se nikdo nedíval, vyn-
dala z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu na stole se
suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj
táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst.
To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání
se sklem a skleničkami.
Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“ tu byl jistý fenomén.
Skloexport – podnik zahraničního obchodu, který měl vzorkovnu u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských
odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české
i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých sklenic pro Pygmeje až po obří číše pro herečky a herce. Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač
vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo
z nás ji neviděl, a jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „
hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li
skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání
s krásou. S nadpozemskou krásou…
K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci
nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné
skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých i světových sklářských kapacit od Železného Brodu přes
Turnov, Nový Bor a okolí.
To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásně
barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice…
Dnes, když piji, tak raději ze sklenice než přímo z lahve. Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem
líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma
v soukromí.
Budiž chvála českým sklárnám, a všem, co umí vyrobit krásnou sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám i lidem, ať žijí…
Holz
Den Opa von meiner Frau kannte ich nicht mehr. Er war Tischler in Horní Hanychov, dort, wo unterhalb vom Jeschken
vor dem Krieg so viele Tschechen wohnten, dass sie im Dorf
einen eigenen Bürgermeister hatten. Die Tschechen lebten eng
zusammen. Sie spielten Amateurtheater, sangen im Chor, turnten, tranken in tschechischen Kneipen. Der Opa Polejů war
ein Holzfachmann und das Holz spielte in seinen Händen ein
Solostück. Ich habe nur noch das Holz angetroffen, das er zum
Beispiel zur Kaffeemühle umgewandelt hat, die er mit Messing
und noch anderem Holz bestückte. Man nennt es eine Intarsie und es ist ein Erlebnis, es anzuschauen. Als ob das Holz
sprechen würde. Und dann sah ich sein Schlafzimmer und die
Küche. Er hat sie selbst gemacht. Es war ja auch nicht möglich,
dass er etwas aus Holz bei anderen kaufen würde. Und dazu all
die Uhren, Blumenkästen für Fenster und Kochlöffel, Rührer,
Gabeln.
Danach habe ich das Werkzeug in die Hand bekommen, mit
dem er all das geschaffen hat. Werkzeug? Nein. Heute arbeiten
am Werkzeugdesign ganze Ateliers. Dieses habe ich noch nie
in meinem Leben gesehen und in der Hand gehalten. Werkzeuge wie eine Geige oder Violine, und da könnte man noch
blumiger werden. Er hat sie selbst hergestellt und sie passten in
seine Hände voller Schwielen, wie wenn man sagt, wie der Dill
in die Dillsoße. Auch nach Hundert Jahren war das Werkzeug
voll funktionsfähig, scharf, genau und perfekt. Man würde heute sagen, ergonomisch, funktionell und schön, einfach.
Ich habe eine Vitrine voll mit seinen Werkzeugen, gleich neben dem Porzellan aus Meißen und Stará Role. Ich habe ein
Stück echter Kunst eines Tischlers, der Wunder vollbrachte. An
der Wand daneben habe ich im schwarzen Glasrahmen ein
Foto, wo er an der Werkbank mit Schürze steht und ein bisschen ängstlich in mein Gesicht schaut, der Opa Josef Polej der
Tischler. Er half der Oma in ihrer kleinen Molkerei. Er blieb
aber, und das muss man sagen, in den Herzen von denjenigen,
für welche er aus einem Holzstück ein Teil von deren Stube, die
Treppen zum Boden, ein Schmuckgeländer, ein Tor zum Stall
oder eine Wiege machte.
Die Wiege habe ich gesehen und nicht nur eine. Sie sind voll
mit Herzchen, Täubchen und Engelchen, mit einem scharfen
Sägeblatt geschnitzt, gehobelt mit Honigduft und gestrichen
mit Kamille. Das Holz, das durch seine Hände wanderte, hat
den Anschein von altem Zinn, Bronzestatuen, einem Goldschmied, der eine Rose im blühenden Obstgarten auf einem
Tablett ausgehämmert hat, blühende Blumen, die der Gärtner
in eine Vase aus feinem Chinaporzellan gab. Viele Menschen
werden sich noch an der göttlichen Schönheit erfreuen, für die
die Welt der abgerackten, schwieligen Hände nicht fremd ist.
Schade, dass niemand ein Denkmal solchen Menschen baut,
wie er einer war. Sie hätten es verdient.
Dřevo
Dědečka z manželčiny strany jsem už neznal. Byl truhlářem
v Horním Hanychově tam, kde pod Ještědem žilo před válkou
tolik Čechů, že měli v obci svého starostu. Češi žili hodně pospolu. Hráli ochotnické divadlo, zpívali ve sboru, cvičili, popíjeli v českých hospodách. Děda Polejů byl fachman na dřevo
a dřevo v jeho rukách zpívalo sólový part.
Já se setkal už jenom se dřevem, které pozměnil třeba v kávový mlýnek, který osadil mosazí a ještě jiným dřevem. Říká
se tomu intarsie a je to krása pro oči. To dřevo, jakoby mluvilo.
A pak jsem uviděl jeho ložnici a kuchyni. Udělal si ji sám. Však
by to ani jinak nešlo, aby si něco ze dřeva u jiného kupoval.
A k tomu všechny hodiny, truhlíky do oken a kuchyňské vařečky, kvedlíky, vidličky.
Pak jsem dostal do ruky nářadí, kterým to všechno vyrobil. Nářadí? Ne. Dnes na designu nářadí pracují celé ateliery.
Tohle jsem v životě neviděl a v ruce nedržel. Nástroje podobné
houslím či viole, a to jsem ubral. Vyrobil si je sám, na koleně
a pasovaly do jeho mozolnatých dlaní jako, jak se to říká, jako
kopr do koprovky. Ještě po stu letech nic nebylo na těch nástrojích uvolněné, nefunkční, neostré či nepřesné. Dnes by se
řeklo ergonomické, funkční a krásné, jednoduché.
Těch jeho pracovních nástrojů mám plnou vitrínu, kde
vedle porcelánu z Míšně a Staré Role mám kus opravdového
kumštu truhláře, který dělal zázraky. Vedle na zdi v obyčejném
černém rámu mám pod sklem fotku, jak stojí u ponku v zástěře a trochu vystrašeně mi kouká do tváře děda Josef Polej –
truhlář. Babičce pomáhal v její malé mlékárně. „Zvostal“ však,
a to je třeba říct, v srdcích těch, kterým udělal ze dřeva kus
jejich sednice, schody na půdu, ozdobné zábradlí, vrátka do
chlívku nebo kolíbku.
Tu kolíbku, a ne jednu, jsem viděl. Jsou plné srdíček, holubiček a andělíčků, vyřezávané ostrou pilkou, hoblované s medovou vůní a heřmánkem natírané. Dřevo, které odešlo z jeho
rukou, má punc starého cínu, bronzových soch, zlatníka, co
vytepal růži v rozkvetlém sadu na měděný podnos, rozkvetlých
květin, které dal zahradník do vázy z jemného čínského porcelánu. Z té boží krásy se budou radovat ještě dlouho mnozí, kterým není cizí svět upracovaných, mozolnatých rukou. Škoda, že
nikdo nepostaví pomník lidem, jako byl on. Zasloužili by si to.
Teppiche
Wer aus Liberec oder Jablonec ist, muss zu ihnen ein positives Verhältnis haben. Das wäre schlimm, wenn man es nicht
hätte! Die Teppiche wurden doch hier viele Jahre produziert
und sie wurden von Einheimischen gewebt; die meisten aus
Vratislavice, die ursprünglichen, meistens deutscher Angehörigkeit, aber auch einige Tschechen. Nach dem Krieg und
nach der Abschiebung der Deutschen kamen meistens Fachleute aus Mähren, um die Grenzregion zu besiedeln. Einige wenige
Deutsche sind geblieben, falls sie nachgewiesen haben, dass sie
keine Nazis und in den Fabriken unentbehrlich waren. Nun,
damit wir nicht verheimlichen, auch einige von denen, die bei
den Tschechen ihre antifaschistische Vergangenheit für Geld,
Gold, Bilder,... gekauft haben.
Die Teppiche bedeuteten Besitztum, Reichtum, Ansehen
und das alles war hier umher in großer Anzahl. Schöne, große,
kleine, orientalische, im Jugendstiel, nach der Mode aus Wien,
aus den besten Materialien, später aus Nylon, moderne. Für jede
Bude, in Flure, in Thronsäle, für Fürsten und auch Könige, für
Ärzte in die Warteräume, für Rathäuser, für Hotels, russische
Offiziere, die sie zu Hause in Kasachstan an die Wände gehängt
haben. Gebetsteppiche für militante Islamisten, Teppichsets für
das Bad, für die Toilette, Ausschussware und auch handgewebte
Wollstücke.
Auch der Kaiser kam nach Vratislavice in den Betrieb, um
sie zu sehen. Er hatte für den Inhaber des Teppichwerkes eine
Ernennungsurkunde in den Adelsstand mit, hat sie aber nicht
überreicht. Ihm wurde schnell klar, aber erst vor Ort, dass
ein Teppich mit seinem Porträt, den er hier als Geschenk bekommen würde, zum Schuhreinigen auf seinem Gesicht di-
enen würde. Das konnte er nicht zulassen und so hat er alles
abgesagt, so dass Herr Ginzkey nicht zum Baron wurde. Auch
so wurde der Fabrikant Ginzkey unglaublich hochmütig.
Herr Ginzkey hatte eine Tochter Hermina, die wunderschön
malte. Sehr oft, als ich ihre Bilder beobachtet habe, dachte ich,
dass es nicht viele so geschickte Frauen gibt und dass ihr Vater
für sie den Ruhm nicht kaufen muss. Seine Teppiche, das war
damals in Österreich ein wirklicher Höhepunkt und Hermina
die Kirsche auf der Torte...
Und wo ist der Ruhm dieser Familie, der Arbeiter, der Designer, der Händler mit Teppichen aus Vratislavice geblieben?
Ich liege gerade auf einem und in dieser Lage erinnere mich an
sie. An die Deutschen, Tschechen, Juden, Ukrainer, Russen,
Slowaken, Polen, Sinti und Roma, an alle, die dort arbeiteten.
Designer, Frauen, die hier in drei Schichten gearbeitet haben,
fantastischer Musterraum, Fabrik, wo Hunderte von Menschen
aus Nah und Fern Arbeit gehabt haben. Heute klingt es wie
ein Märchen, eine Erzählung über etwas, was es schon lange
nicht mehr gibt: Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat oder Tesla.
Es ist interessant, dass Leute, die hier damals schwer gearbeitet haben, sich an diese Arbeit mit Nostalgie und schön erinnern. Es waren einfach wunderschöne Teppiche. Wir finden
sie bis heute in unseren Haushalten, Burgen und Schlössern in
der ganzen Welt.
Koberce
Ten, kdo je z Liberce nebo Jablonce, musí k nim mít pozitivní vztah. To by tak bylo, aby neměl! Vždyť koberce se
tady hezkých pár let vyráběly a tkali je místní lidé. Nejvíce
ti z Vratislavic, ti původní, většinou německé národnosti, ale
i nějací ti Češi. Po válce a po odsunu Němců přišli osídlit pohraničí z vnitrozemí většinou odborníci z Moravy. Něco málo
Němců zůstalo, pokud prokázali, že nebyli nacisty a jsou v továrnách nepostradatelní. No, a co bychom zapírali, i pár těch,
co si u Čechů koupili svou antifašistickou minulost za peníze,
zlato, obrazy…
Koberce znamenaly majetek, bohatství, postavení, a to vše tu
bylo kolem v hojném počtu. Krásné, velké, malé, orientální, secesní, podle módy z Vídně, z těch nejlepších materiálů,
později i ze silonu, moderní. Do každé ratejny, na chodby,
do trůnních sálů, knížatům i králům, doktorům do čekárny, na
radnici, do hotelů, ruským důstojníkům, co si je doma věšeli
na zeď v Kazachstánu. Modlitební koberečky, militantním islamistům, kobercové sety do koupelny, na záchody, šmejdy i ručně vázané kusy z vlny.
I císař pán se na ně přijel přímo do Vratislavic do výroby
podívat. Měl pro majitele kobercárny s sebou v aktovce jmenovací šlechtický dekret, ale nepředal jej. Včas si uvědomil, a to
až na místě, že koberec s jeho portrétem, co by tu dostal darem, sloužil by na očištění bot o jeho tvář. To nemohl připustit.
Všechno zrušil, takže se pan Ginzkey nestal baronem. I tak
továrník Ginzkey nemístně zpychl.
Ginzkey měl dceru Hermínu a ta krásně malovala. Mnohokrát, když sem se díval na její obrazy, jsem si řekl, že tako-
vých šikovných bab mnoho není a že jí papínek nemusí slávu
kupovat. Jeho koberce, to byla za Rakouska opravdová špička
a Hermína třešnička na dortíku…
A kdeže zůstala sláva téhle rodiny, dělníků, návrhářů, obchodníků s vratislavickými koberci? Na jednom z nich právě
ležím a v téhle poloze na ně vzpomínám. Na Němce, Čechy,
Židy, Ukrajince, Rusy, Slováky, Poláky a cikány, na všechny, co
tu pracovali. Návrháři, ženský co dělaly na tři směny, úžasná
vzorkovna, fabrika, co dala práci stovkám lidí z blízkého i dalekého okolí. Dnes už to zní jako pohádka, vyprávění o něčem,
co už dávno není: Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat či Tesla.
Zajímavé je, že lidé, kteří zde kdysi těžce pracovali, na
tuhle práci s nostalgií a hezky vzpomínají. Byly to prostě parádní koberce. Dodnes je najdeme v našich domácnostech,
hradech i zámcích celého světa.
An die Kirche in Machnín
Die Kirche in Machnín ist eine der jüngsten in den Gemeinden um Liberec. Wenn ich richtig zähle, ist sie zehn Jahre
älter als ich. Es handelt sich aber um die zehn Jahre, die für
das Leben in den Sudeten so viel bedeuteten. Gerade während
dieser zehn Jahre mussten sich unsere Nachbarn entscheiden,
ob sie hier bleiben oder weggehen, um nie wieder zurück zu
kommen. Die Kirche zu Machnín ist geblieben...
Die deutschen Nachbarn haben die Alternative der schnellen
Lösung gewählt, die mit deren Abschiebung Vertreibung aus
dem tschechischen Grenzgebiet endete. Ich kann es nicht anders sagen und behaupten, als dass sie selbst über das eigene
Schicksal entschieden haben, dass es deren Schicksalswahl war,
als sie gewählt und sich für den Wolf entschieden haben... Die
Kirche zu Machnín hat es überstanden. Es ist verwunderlich,
dass mein Vater, der Holocaust überlebte, einmal wöchentlich
in die Kirche ging und die Kirchenuhr einstellte und aufdrehte.
Die Uhr hatte eine melodische Stimme und es war eine Zeit,
wo die Leute noch deren Stimme schätzen konnten. Wenn sie
wissen wollten, wie spät es ist, sind sie stehen geblieben und
haben sich zum Kirchturm umgedreht. Sie konnten sich auf sie
verlassen, die Kirchenuhr ging genau und wer sich nicht umdrehte, hat die Schläge gezählt.
Die Kirche an der Straße aus Machnín nach Chrastava kannte ich vertraulich. Wir wohnten unterhalb im ehemaligen
Gasthof Nordlicht – Polární záře. Man konnte den Namen des
Gasthofes von weitem auf dem Putz sehen. Das Haus steht unter dem Friedhof, gegenüber der ehemaligen Tischlerei Simm
und Wagner. Auch wenn meine Mutter nicht zur Kirche ging,
hat sie mich geschickt, ein paar Blumen aus dem Garten in die
Vase zu geben. „Damit es dort fröhlicher ist“, meinte sie.
Die Kirche hat die Vertreibung der Tschechen, der Kommunisten, der Juden, den Krieg und die spätere Vertreibung der
Deutschen ohne Einbußen überstanden, ohne ein einziges kaputtes Fenster. Und nichts ging verloren, wahrscheinlich, weil
aus der Gemeinde nie wieder alle Tschechen noch Deutsche
weggingen. Immer sind ein paar geblieben... All das Schlechte
und Gute aus den Zeiten wurde längst verschwiegen und vergessen. Nur auf dem Friedhof in Machnín liegen einige Rote-Armee-Soldaten aus dem Jahre 1945. Sie starben weit weg von
ihrer Heimat und der orthodoxen Kirche.
Wie wenige Menschen gingen zur Kirche in Machnín! Einmal sind wir nur so, als Rezession, am Anfang der 60er Jahre
mit Ruda Reichl und Jarda Kalenský nach Silvester am Neujahr
zur Heiligen Messe und Predigt gegangen. Es kamen weniger
zusammen, als Juden in der Synagoge zum Gebet sein müssen,
trotzdem betete der Priester und wir haben zugehört. Keiner
hat uns weggeschickt, uns Jungs in der Pubertät. Ich erinnere
mich bis heute an die Atmosphäre, genauso daran, dass, auch
wenn die Bewohner von Machnín nicht zur Kirche gingen und
die Hilfshand nicht gereicht haben, schadeten sie ihr auch
nicht.
Das Verhältnis zur Kirche wurde wohl auch davon geprägt,
dass hier viele Vorkriegskommunisten und Antifaschisten lebten. Auf jeden Fall lebten hier viele anständige Menschen, mindestens meiner Erinnerung nach und solche schmeißen keine
Steine in die Fenster anderer. Auch nicht in die einer Kirche.
Ich bin froh, dass das Interesse für die Kirche in Machnín
wächst, zusammen mit dem Interesse der Eingliederung in das
Leben der Gemeinde. Das Leben kehrt so zu seinen Wurzeln
zurück. Hoffentlich werden sich die Leute wieder zum Kirchturm umdrehen, um nach der Uhr zu schauen und werden
dem Läuten zuhören. Sie bleiben für eine Weile in der tägli-
chen Eile stehen, setzen sich auf die Bank am Friedhof, lehnen
sich an den Zaun, stellen die Tasche auf die Erde, schauen sich
um und widmen die Zeit den anderen; der Nachbar dem Nachbarn... Sie vergessen das Böse und denken an das, was für uns
oder sie in Machnín, der Gemeinde bei Liberec, schön war...
Kostelíku v Machníně
Kostel v Machníně je jedním z nejmladších kostelů v obcích
kolem Liberce. Počítám-li dobře, je o deset let starší než já.
Jedná se ale o těch deset let, které pro život v Sudetech tolik
znamenaly. Právě v oněch deseti letech se naši sousedé museli
rozhodnout, zda tu zůstanou nebo zda odejdou, aby se již nikdy
nevrátili. Zůstal tu machnínský kostelík…
Němečtí sousedé zvolili alternativu rychlého řešení, které
skončilo jejich odsunem – vyhnáním z českého pohraničí. Nemohu jinak, než říci a trvat na tom, že o svém osudu rozhodli
sami, a že to byla jejich osudová volba, když hlasovali a zvolili vlka…
Machnínský kostel to přečkal. S podivem je, že můj otec,
který přežil holocaust, sem chodil jednou týdně natahovat a seřizovat kostelní hodiny. Hodiny měly melodický hlas
a byla to doba, kdy lidé jejich hlas ještě dovedli ocenit. Pokud
chtěli vědět kolik je hodin, tak se zastavili a otočili ke kostelní
věži. Mohli se spolehnout, kostelní hodiny ukazovaly přesně,
a kdo nedohlédl, počítal jejich údery.
Kostelík při silnici z Machnína do Chrastavy jsem znal
důvěrně. Bydleli jsme pod ním v bývalém hostinci Nordlicht
– Polární záře. Název hostince byl na omítce domu viditelný
zdaleka. Dům stále stojí pod hřbitovem, naproti bývalé truhlárně Simm a Wagner. Přestože maminka do kostela nechodila,
posílala mne, abych tam do vázy donesl pár kytek ze zahrady.
„Aby to tam bylo veselejší,“ říkávala.
Kostel přestál vyhnání Čechů, komunistů, Židů, válku a pozdější vyhnání Němců bez úhony, bez jediného rozbitého okna.
Ani se z něj nic neztratilo, asi i proto, že z obce nikdy neodešli
všichni Češi ani Němci. Vždy jich tu pár, či o něco víc, zůsta-
lo… Vše špatné i dobré z té doby je dávno promlčeno a zapomenuto. Jen na machnínském hřbitově leží několik rudoarmějců z pětačtyřicátého roku. Zemřeli daleko od svého domova
a svého pravoslavného kostela.
Jak málo lidí do machnínského kostela chodilo! Jednou
jsme jen tak, z recese, počátkem šedesátých let šli s Rudou Reichlem a Jardou Kalenským po Silvestru na Nový Rok poslechnout si mši svatou a kázání. Sešlo se nás míň, než musí
být židů v synagoze na modlení, a přesto se kněz modlil a my
poslouchali. Nikdo nás nevyhnal, nikdo nás, puberťáky, nevyhodil. Tu atmosféru si pamatuji dodnes, stejně jako to, že i když
machnínští do kostela nechodili a pomocnou ruku nepodali,
neškodili mu.
Vztah ke kostelu byl snad dán i tím, že tu žilo hodně předválečných komunistů a antifašistů. Rozhodně tu vždy žilo hodně slušných lidí, alespoň, co já si pamatuji, a takoví neházejí
kameny do oken nikomu. Ani do těch kostelních.
Jsem rád, že zájem o machnínský kostelík roste spolu se zájmem o jeho začlenění do života obce. Život se tak vrací ke
svým kořenům. Snad se opět lidé budou ohlížet přes rameno ke
kostelní věži, kolik že je hodin a budou poslouchat vyzvánění.
Na chvíli se zastaví ve všedním shonu, sednou si na lavičku
u hřbitova, opřou se o plot, tašku postaví na zem, rozhlédnou
se kolem sebe a věnují svůj čas jeden druhému, soused sousedu. Zapomenou na zlé a připomenou si, co pro nás bylo nebo je
v Machníně, v obci u Liberce, krásné…
Telefon
Sie haben hier eine Anforderung aus Prag, um fünf Uhr am
Nachmittag. Auf diese Weise hat man sich noch vor kurzem
aus Jablonec, aus Liberec nach Prag, Hradec angerufen... Es
bequem zu haben bedeutete, das Gespräch sofort zu bestellen,
genannt „blitzartig“ oder billiger „für später“. Dies aber bedeutete, zuerst in der Zentrale anzurufen, aus dem Apparat an der
Wand bei der Post, im Geschäft, in der Telefonzelle, im Büro.
Nur wenige Menschen hatten das Telefon zu Hause, und
wenn doch, hatte derjenige rund um die Uhr zu tun, weil zu
ihm alle aus der nahen und fernen Umgebung telefonieren
kamen. Er empfand es aber als eine Selbstverständlichkeit, als
einen Dienst, Berufung, Vorteil und auch harte Arbeit. Es war,
wie zu Hause einen Zuchtbullen, ein Kaninchen – belgisches
Männchen, einen Ziegenbock oder eine Hundezuchtstation zu
haben. Essen mussten alle jeden Tag, auch an Samstagen und
Sonntagen, warum also schlendern. Genauso war es mit dem
Telefon. Es im Dorf zu haben, bedeutete ständige Bereitschaft,
jederzeit das Haus zu öffnen und sagen: „Kommen Sie herein
zum Telefonieren!“
Es war gar nicht so lange her, zirka vor fünfzig Jahren, also
noch in der zweiten Hälfte des zwanzigsten Jahrhunderts. Für
die junge Generation muss es wie aus der Zeit der Hussiten
oder der Belagerung von Prag durch die Schweden vorkommen. Fünfzig Jahre und heute kann das Telefon wie ein
größerer Ohrring im Ohr sein und die Nummer kann, ohne
die Tastatur zu berühren, gewählt werden.
Am anderen Ende der Welt ist es genauso. Ich las das Buch
von Hoffmeister über China. Es spielt in den fünfziger Jahren,
und ein ganzes Kapitel ist einem Gespräch aus Peking ins
Adlergebirge gewidmet. Was soll ich euch erzählen, es war ein
Horror. Ich zitiere: „Nun, und da war ich sehr überrascht, als
ein kleines barfüßiges Mädchen mit blauer Milchkanne in unsere Stube kam und sagte: „Sie haben im Konsum eine Aufforderung aus Prag für gestern früh, 10 Uhr.“ Somit war es dann
schwierig, irgendwo anzurufen.
Ich habe in den 70er Jahren in Frýdlant in Böhmen eine
wirkliche, funktionsfähige, echte Telefonzentrale mit Stiften
aus der Zeit der Österreich-Ungarn-Monarchie voll in Betrieb
gesehen und niemand hat sich darüber gewundert. Es gab keine andere Zentrale. Man hat so telefoniert, dass die Gespräche
bestellt wurden und man rief: „Hallo, Sie haben hier Turnov,
sprechen Sie!“ Zack! und der Stift wurde per Hand in der Zentrale ins richtige Loch gesteckt. Und so ging es die ganze Schicht.
Die Damen des Telefondienstes hatten Kopfhörer, in beiden
Händen Stifte, die sie blitzartig in die Öffnungen im Paneel ges-
teckt haben und ständig wiederholten: „Sie haben hier Plzeň,
Prag, Liberec, Chotyně…“
Wir haben uns überhaupt nicht gewundert. Es war fehlerlos.
Wie könnte man denken, es könnte auch anders funktionieren? Warum? Und so kam ich gegen Abend von der Arbeit und
rief schon vor der Tür: „Mutter, heute war‘s auf Arbeit hektisch. Ich bekam zweimal Prag, einmal Dobříš, aber Kladno kam
nicht. Dort hat es keiner abgenommen. Mist, morgen muss ich
es nochmals versuchen.“
Telefon
Máte tu výzvu z Prahy na pátou hodinu odpoledne. Takhle
se volalo ještě nedávno z Jablonce, z Liberce do Prahy, do Hradce… Mít komfort znamenalo objednat si hovor na teď hned,
takzvaně „bleskem“ nebo laciněji „na později“. To ovšem znamenalo nejdříve volat na ústřednu z aparátu přidělaného pevně ke zdi na poště, v obchodě, v telefonní budce, v kanceláři.
Jen málo lidí mělo telefon doma, a pokud ano, měl dotyčný
o zábavu postaráno, protože k němu chodili telefonovat všichni z blízkého i dalekého okolí. Bral to ale jako samozřejmost,
jako službu, poslání, výhodu i řeholi. To bylo, jako mít doma
chovného býka, králíka – belgického samce, kozla nebo psí
chovnou stanici. Jíst museli všichni každý den o sobotách i nedělích, tak jaképak courání. Stejné to bylo s telefonem. Mít ho
na vesnici znamenalo mít stálou pohotovost, otevřít kdykoli
barák a říct: „Pojďte dál a zavolejte si!“
Nebylo to tak dávno, zhruba před padesáti lety, tedy ještě
v druhé polovině dvacátého století. Mladé generaci to musí
připadat jak z doby husitských válek či obléhání Prahy Švédy.
Padesát let a dnes je telefon i jako větší náušnice v uchu a číslo
lze vytočit, aniž bychom se dotkli číselníku.
Na druhé straně zeměkoule je to navlas stejné. Četl jsem
Hoffmeistrovu knížku o Číně. Děj se odehrává v padesátých letech a celá jedna kapitola je věnována telefonátu z Pekingu
do Orlických hor. Co vám mám povídat, byl to horor. Cituji:
„Nu, a tak jsem byl nesmírně překvapen, když malá bosá holčička s modrou bandaskou mléka vešla do naší světnice a řekla: „Máte v konsumu výzvu z Prahy na deset hodin včera ráno.“
To bylo potom těžké se někam dovolat.
V sedmdesátých letech jsem ve Frýdlantu v Čechách viděl
skutečnou, funkční, opravdovou kolíčkovou telefonní ústřednu
z doby Rakouska Uherska v plném provozu a nikomu to
nepřišlo divné. Jiná ústředna nebyla. Telefonovalo se tak, že
se hovory objednávaly a volalo se: „Haló, máte tady Turnov,
mluvte!“ Šup! a kolíček se „rúčo“ zasunul na ústředně do správné dírky. A tak to šlo po celou směnu. Spojovatelky měly na
uších sluchátka, v obou rukou kolíčky, které bleskově zasouvaly do otvorů v panelu před sebou a stále opakovaly: „Máte
tady Plzeň, Prahu, Liberec, Chotyni…“
Vůbec nám to nepřišlo divné. Nemělo to chybu. Copak by
někoho napadlo, že by to mohlo být i jinak? Proč? A tak jsem
přišel v podvečer z práce a už ode dveří jsem volal: „Mámo,
dneska byl v práci fofr. Dostal jsem na drát dvakrát Prahu,
jednou Dobříš, ale to Kladno mi nepřišlo. Tam mi to nikdo nevzal, zatraceně, zítra to musím zkusit znovu.“
Wirfst du die Knarre weg
Wie alt war ich nur? Es war im Jahr, eigentlich weiß ich es gar
nicht mehr, vielleicht 1951. Der Krieg endete vor sechs Jahren,
die Schützengräben um die kleinen Grenzbunker bei unserer Gemeinde waren in perfektem Zustand und die Figur des
vierjährigen Knaben ging ihnen vollkommen verloren, so dass
ich immer nur hörte: „Wo bist du, wo hast du dich versteckt?“
Meine Mutter rief.
Wir suchten Pilze. Wir waren im Wald schon seit dem Mittag
und ich suchte statt Pilzen die Bunker und überlegte, wie ich
mindestens in einen gelangen und mich dort verstecken könnte. Endlich. Die Mutter war mit dem Sammeln von Birkenpilzen beschäftigt, hat das Verfolgen meiner Aktivitäten für einige
Minuten unterlassen und das habe ich voll ausgenutzt.
Zuerst das Gitter, dann ein Tor aus Stahl oder Guss, einige
Schritte in der Dunkelheit, in die feuchte Düsterheit. Ich hatte Angst, dass ich am liebsten schreien würde, es ging aber
nicht. Ich war in dem erträumten Bunker. Durch die Öffnungen, die ursprünglich für die Gewehrläufe bestimmt waren,
drangen enge Sonnenlichtstrahlen hinein. Es kam mir wie im
verzauberten Schloss vor. Und dann habe ich sie in dem ganzen Unrat gesehen und war mit einem Sprung bei ihr. Auf dem
Boden lag eine richtige Pistole. Damals konnte man noch keine chinesischen Kunststoffwunder der Nachbildungen echter
Gewehre kaufen. Was mich überraschte war, dass sie so schwer
war. Ich habe nur mit Mühe die Pistole aufgehoben, die Augen
weit aufgerissen. Auf nichts anderes habe ich gewartet. Gerade
wurde mein Knabentraum erfüllt. Keine Pfeile, Bögen, Schleuder, Armbrüste, Schwerte oder Holzpistole mehr. Ich habe eine
richtige Pistole...
Von draußen habe ich das hysterische Geschrei meiner
Mutter gehört, das ich immer hörte, wenn sie mein Vater mit
irgend etwas ärgerte. Das passierte aber nicht nur bei uns. Genauso schrie die Haluzová auf Haluza zwei Häuser weiter.
Ich kam aus dem Bunker heraus, in gestreckter Hand die
Pistole und schrie. Nun, schrie, eher quietschte: „Mama, ich
bin hier!“, und hob die Hand mit der Pistole nach oben, damit
man mich überhaupt sieht. Ich weiß nicht, was auf mich größeren Eindruck gemacht hat. Die Mutter stand da drei Schritte
entfernt, als ob die Welt für eine Weile stehen blieb. Alles war
still und ich könnte wetten, dass ich hörte, wie in der Kneipe in
Bedřichovka einen Kilometer unterhalb, vom Tisch eine Zwei-Kronenmünze auf den Boden fiel und am Teller klimperte,
den da die Katze mit Essensresten hatte.
Die Mutter kam nur langsam wieder zu sich. Ich erkannte es an ihr, weil sie mit den Augen zwinkerte und die Lippen bewegten sich. Sie sprach nicht, auf jeden Fall habe ich
nichts gehört. In dem Moment passierte gar nichts. Es dauerte
nur eine Weile. Dann hob die Mutter die Hände. Ich höre es
heute noch und damals haben es bestimmt auch in der nahen
Chrastava und wohl auch an der Ostsee gehört: „Wirfst du die
Knarre weg!“ und etwas wie: „Jesus, ich werde mal wegen dem
Jungen wahnsinnig.“
Mir wurde schlecht und die Hose vorne nass. Geben Sie zu,
wenn solches Geschrei nicht ein erwachsener Mann aushält,
ich meine meinen Vater, wie soll es dann ein kleiner Junge
aushalten. Mit großer Überwindung habe ich nachgegeben
und die Pistole weggeworfen.
Ich muss zugeben, dass seitdem mehr als sechzig Jahre vergangen sind und ich suche sie immer noch. Jedes Mal, wenn
ich im Wald in Bedřichovka über Machnín bin, suche ich einen
Vorwand, dass ich dorthin gehen muss und jedes Mal gehe ich
auch dorthin. Ich weiß, dass ich nichts finde, trotzdem... Hier
irgendwo habe ich sie weggeworfen...
Ich gebe zu, dass ich es meiner Mutter, soll sie in Frieden
ruhen, niemals vergeben habe. Warum musste ich die Pistole
wegwerfen? Auch der Vater war derselben Meinung. Er suchte
sie und fand auch nichts. Die Mutter, das weiß ich ganz genau,
suchte sie nie. Weiber sind ganz andere Menschen. Mein Vater
erklärte mir noch am Abend, wie es in der Welt zwischen Mann
und Frau läuft und ich musste mit ihm, ob ich wollte oder nicht,
einverstanden sein. Trotzdem musste ich daran denken. Wollte
ich sie etwa erschießen?
Es passieren Sachen zwischen Himmel und Erde, aber erzählen Sie es einem vierjährigen Knaben... Mutter, ich mochte
dich sehr, vergib mir...
Zahodíš tu bouchačku
Kolik mi to jenom bylo? Psal se rok, ani už vlastně nevím
jaký, snad jednapadesátý. Válka skončila před šesti lety, zákopy
kolem malých příhraničních bunkrů u naší obce byly ve skvělém stavu a postavička čtyřletého kluka se v nich dočista ztrácela, a proto jsem pořád slyšel: „Kde jsi, kam ses mi schoval?“
To volala moje maminka.
Hledali jsme houby. Byli jsme v lese už od oběda a já místo
po houbách pokukoval po bunkrech a přemýšlel, jak se aspoň
do jednoho dostat a schovat se v něm. Konečně. Maminka zaujata sbíráním křemenáčů na pár minut polevila ve sledování
mých aktivit a já toho plně využil.
Nejdřív mříž, pak ocelová nebo litinová branka, pár kroků do tmy, do vlhkého přítmí. Bál jsem se, až bych strachem
křičel, ale nešlo to. Byl jsem ve vysněném bunkru. Otvory,
kterými původně měly trčet ven hlavně zbraní, pronikaly
dovnitř úzké paprsky slunečního světla. Připadal jsem si jako
v začarovaném zámku. A pak jsem ji uviděl v té spoustě haraburdí a byl jsem skokem u ní. Na zemi ležela opravdová pistole.
V té době se ještě v hračkářství neprodávaly čínské plastové
zázraky, napodobeniny opravdových zbraní. Co mě překvapilo,
že byla tak těžká. Sotva jsem pistoli uzvedl, oči navrch hlavy.
Na nic dalšího jsem nečekal. Právě se mi splnil klukovský sen.
Už žádné šípy, luky, prak, samostříl, meč nebo pistole ze dřeva. Mám opravdovou pistoli…
Zvenku se už ozýval hysterický křik mojí matky, který
jsem znal, když ji táta něčím vytočil. Nebyli jsme v tom sami.
Zrovna takhle křičela Haluzová na Haluzu o dva baráky dál…
Vylezl jsem z bunkru, v napřažené ruce pistoli a zakřičel. No,
zakřičel, spíš zapištěl: „Mamí, tady jsem!“, a zvedl ruku s pisto-
lí vzhůru, abych byl vůbec vidět. Nevím, co mě ohromilo víc.
Matka tam stála tak na tři kroky ode mne a svět se na chvíli
jakoby zastavil. Vše utichlo a já bych se vsadil, že jsem slyšel
jak v hospodě na Bedřichovce kilometr pod námi spadla ze
stolu dvoukoruna na podlahu a cinkla o talíř, který tam měla
kočka na zbytky.
Maminka se jen pomalu vzpamatovávala. Poznal jsem to
na ní tak, že pomrkávala a začala pohybovat rty. Nemluvila,
rozhodně jsem nic neslyšel. Vůbec nic se ten moment nedělo.
To vše trvalo jen chvilku. Pak matka zvedla ruce. Slyším to
ještě dnes a tehdy to slyšeli jistě i v blízké Chrastavě a snad i na
Baltu u moře: „Zahodíš tu bouchačku!“ a něco jako: „Ježíš, já se
z toho kluka jednou zblázním.“
Udělalo se mi zle a kalhoty vpředu mi zvlhly. Uznejte, že
když takový křik nevydrží dospělý chlap, myslím svého tátu,
tak jak to má vydržet malý kluk. S obrovským sebezapřením
jsem vyhověl a pistoli odhodil.
Musím se přiznat, že od té doby uplynulo víc jak šedesát let
a já ji stále hledám. Pokaždé, když jsem v lese na Bedřichovce
nad Machnínem, najdu si záminku, že musím ta místa navštívit a neomylně tam pokaždé zamířím. Vím, že nic nenajdu
a přesto… Tady, tady jsem ji někde zahodil…
Přiznám se, že jsem to mamince, dej jí pámbu lehké odpočinutí, nikdy neodpustil. Proč jsem pistoli musel zahodit? I táta
byl stejného názoru. Hledal ji a taky nic nenašel. Matka, a to
vím bezpečně, ji nehledala nikdy. Ženský jsou úplně jiný lidi.
Táta mi ještě večer vysvětlil, jak to ve světě mezi mužem a ženou chodí a já s ním chtě nechtě souhlasil, ale stejně mi to
vrtalo hlavou. Copak jsem ji chtěl zastřelit?
Dějí se věci mezi nebem a zemí, ale vykládejte to čtyřletému
klukovi… Maminko, měl jsem tě moc rád, odpusť mi…
Leinenmacher aus dem Grenzgebiet Liberec
und Zittau
Wir leben in einer Gegend, wo das Leinen und die Leinenmacher keine Grenze kannten. Die gemeinsame Sprache und
der Beruf hat sie so verschmelzen lassen, dass das Grenzgebiet entlang der Lausitzer Neiße, in den Hügeln des Isergebirges
und des Riesengebirges, sie nicht daran gehindert hat, auch viele andere gemeinsame Dinge zu haben. Und dies schon seit
dem frühen Mittelalter bis in die Mitte des vergangenen Jahrhunderts, als die Folgen des Zweiten Weltkrieges zur absoluten
Vernichtung der bestehenden, Hunderte von Jahren unveränderter Ordnung. Der Krieg von Preußen und Sachsen an der
Grenze des Iserund Riesengebirges endete. Die Entstehung der
Deutschen Demokratischen Republik und neue Grenzen an
der Neiße ermöglichten die Gründung neuer Staatseinheiten.
Leinen. Davon ist hier nicht viel geblieben, bis auf das neu
entdeckte, das ein großes Erlebnis in der Gegenwart ist. Leinen als die Grundlage eines Kunstwerkes. Leinen von unbeschreiblichem, unermesslichem Wert. Drei Tücher, die hier
zum Bestandteil der hiesigen Geschichte wurden. Zwei Fastentücher in Zittau, heute schon von der Stadt Zittau ausgestellt
und der Jugendstil-Vorhang von Gustav Klimt in Liberec, bis
jetzt keusch im Theater von Liberec versteckt. Der Bühnenvorhang mit seinen grandiosen Maßen, vergleichbar mit den
Zittauer Fastentüchern, im Wert aber weit alles übertreffend,
was auf Leinen in dieser Region je gemalt wurde. Tja, Leinen
vom unermesslichen Wert und wir können sie nicht verkaufen,
weder an die Touristen noch an die Anwohner.
Das Wiener Museum von Gustav Klimt würde wer weiß was
für den Vorhang aus Liberec geben. Starten wir doch eine Zu-
sammenarbeit bei der Werbung, so dass die Besucher Infomaterial sowohl zum Besuch des Vorhangs in Liberec wie auch der
Fastentücher in Zittau haben. Lassen wir doch Werbespots mit
der Finanzhilfe aus Brüssel über grenzüberschreitende Wunder
drehen, die große Scharen von Touristen und Kunstliebhabern in diese Region anlocken könnten. Absolut einzigartige
Kunstschätze können die Besucherzahlen des Liberecer Theaters erhöhen, dessen leere Sitze mit der Schließung einzelner
Bühnen drohen.
Der ausgerollte Vorhang von Klimt vor Beginn der Vorstellung selbst würde sicher ein unvergessliches Ereignis sein.
„Ein Leinenpaket“ ein Päckchen auf der Schulter des Leinenmachers wurde zum Symbol der Textilindustrie bei uns. Auch
wir in Liberec und der nahen Umgebung haben Leinen, das
von echten Künstlern des Fachs aufgewertet wurde.
Die schlechten Besucherzahlen der Region im Zusammenhang mit den neuen Stadtattraktionen, dem Liberecer Unter-
grund, Museum Shoah, IQ Park, Museum der Straßenbahnen
und Sportareal in Jeřmanice, könnte radikal den gegenwärtigen
Zustand ändern.
Ein Paket solcher Attraktivität ist unübersehbar. Die Bekanntmachung des Liberecer Vorhangs von Klimt und der
Zittauer Fastentücher sollte in den touristischen Führern von
Mitteleuropa und jedes Kulturliebhabers in Böhmen sein.
Pláteníci z pomezí Liberce a Žitavy
Žijeme v kraji, kde plátno a pláteníci nepoznali hranic.
Společná řeč a profese je sblížila natolik, že pomezí hranic
probíhající na Lužické Nise, v kopcích Jizerských hor a Krkonoš jim nijak nebránila mít i společné spousty dalších věcí.
A to už od raného středověku do poloviny minulého století,
kdy důsledky druhé světové války vedly k naprosté devastaci stávajícího, stovky let neměnného pořádku. Skončila vláda Pruska a Saska na pomezí Jizerských a krkonošských hor.
Vznik Německé demokratické republiky a nové hranice na
Nise daly vzniknout novým státním útvarům.
Plátno. Toho tu moc nezůstalo, až na to znovuobjevené, které
je obrovským zážitkem v současnosti. Plátno jako základ uměleckého díla. Plátna obrovské, nezměrné hodnoty. Tři plátna,
která se stala součástí místních dějin: Dvě postní žitavská
plátna, dnes už městem Žitavou v Německu vystavená a liberecká, secesní opona od Gustava Klimta, dosud cudně skrytá
v libereckém divadle. Jevištní opona svými grandiózními rozměry srovnatelná s žitavskými postními plátny, cenou i hodnotou převyšující daleko široko vše, co na plátnech bylo kdy
v tomto regionu namalováno. Ano, plátna nedozírné hodnoty
a my je v podstatě, v tomto štůsku pro turistu, ale i pro místní,
neumíme prodat.
Vídeňské muzeum Gustava Klimta by dalo nevím co za to,
vlastnit libereckou oponu. Vyzvěme je ke spolupráci na její propagaci, ať jejich návštěvníci mají k dispozici propagační materiály k návštěvě opony v Liberci a gotických maleb na plátně
v Žitavě. Nechme natočit propagační klipy za pomoci financí
Bruselu o příhraničních zázracích, které do oblasti na Nise
mohou přivést davy turistů – milovníků umění. Naprosto uni-
kátní umělecké skvosty mohou zvýšit návštěvnost libereckého
divadla, jehož prázdná sedadla hrozí uzavřením jednotlivých
scén. Spuštěná Klimtova opona před zahájením samotného
představení by jistě byla nezapomenutelným zážitkem.
„Balíček plátna“ – štůsek na rameni pláteníka se stal symbolem textilního průmyslu u nás. I my v Liberci a v jeho nejbližším okolí, máme plátna zhodnocena malbou skutečných
umělců svého oboru.
Skomírající návštěvnost regionu ve spojení s novými atrakcemi města, městským podzemím, muzeem Šoa, IQ parkem, muzeem tramvají a sportovním areálem v Jeřmanicích
by mohla radikálně změnit současný stav. Balíček takových
atraktivit je nepřehlédnutelný.
Zviditelnění liberecké Klimtovy opony a žitavských postních pláten by se mělo dostat do turistických průvodců střední
Evropy a každého milovníka kultury v Čechách.
Hochwasser
Im letzten Jahrhundert waren in der Liberec-Gegend zwei
Hochwasser, die „schon etwas Besonderes waren“ und die man
hundertjähriges Wasser nennt.
Damals beendete ich die dritte Klasse der Grundschule in
Machnín, und es begann gleich in der Mitte der ersten Ferienwoche zu regnen. Das werden schöne Ferien sein, dachte
ich und begann, Bücher zu besorgen, damit ich genug zu lesen habe und mich nicht langweile. Wie falsch ich lag! Zuerst
fielen große Tropfen und der Regen wurde zum unendlichen
Regenguss. Es goss und goss ohne Unterbrechung. Es war kein
leichter Sommerregen, den ich kannte.
Ich begann gerade die Abenteuergeschichten von O. Batlička zu lesen, die ich aber nicht zu Ende lesen sollte. Draußen
passierten Sachen! Das Wasser gelangte nach und nach in alle
Rinnen, Spalten, sickerte durch die Fenster, kam aus der Kanalisation heraus, füllte die Gräben. Die Dachrinnen tosten und
liefen über, klangen wie Orgelpfeifen und dann heulten die
Feuerwehrsirenen, die zur Hilfe riefen. Die Neiße kochte und
bebte, wie ein Topf mit Wäsche, unter welchem jemand ständig heizt. Es kamen Bretter, Tore, ganze Zaunteile, abgerissene
Geländer und Hundehütten zum Vorschein. Ich bekam Angst.
Am Freitag in der Nacht heulten schon die Sirenen von Liberec, Frýdlant, über Chrastava bis nach Hrádek nad Nisou.
Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá und kleine Bäche an den Wiesen
konnte man nicht von Seen unterscheiden. Die Wiesen, Felder, Wege waren binnen einiger Stunden überflutet und das
Wasser verstopfte die Durchgänge unter Brücken, riss mit sich
Schleusen, Stauseen. Machnín war eine große Lagune. Die
Holzbrücke über die Neiße an der Pfeiffer-Fabrik hinter dem
Kindergarten verschwand, ohne sich zu verabschieden. Das
Wasser nahm sie zirka hundert Meter flussabwärts mit sich.
Die Züge nach Hrádek und Frýdlant fuhren noch. Der Vater
entschied damals, dass wir die Oma in Loučná in Hrádek nad
Nisou besuchen werden. Die Zugfahrt war eine Fahrt durch eine
Wasserwelt. Links und rechts eine unendliche Wasserfläche.
Trotz allem sind wir in Hrádek angekommen. Wir gingen zum
Ring. Danach war nur noch eine riesige Wasserfläche bis irgendwohin nach Zittau und man konnte nichts anderes tun,
als zurückzugehen. Alle versicherten uns, dass den Menschen
in Loučná die Soldaten aus Grabštejn geholfen haben.
Den Rückweg nach Machnín vergesse ich nie. Überall war
nur Wasser. Am schlimmsten war es in Bílý Kostel. In der Zeit
ertrank dort gerade einer der eingesetzten Soldaten, der Soldat
Miroslav Vavřiník.
Die Neiße in Bílý Kostel stieg am Freitag, den 4. Juli um 230
cm, auf der Straße war ein Meter Wasser. Die Jeřice in Mníšek
stieg um 310 cm. Meine Erinnerung und mein Tagebuch haben nur einige Angaben festgehalten. Damals war das einzige
Kohlekraftwerk in der Liberec-Gegend in Andělská Hora in
vollem Betrieb. Auch dieses stand aber am zweiten Tag unter
Wasser und war somit außer Betrieb. Die Neiße, die von allen
Seiten fließt, überflutete Motoren und auch die Hilfsbetriebe.
Die Fässer mit Chemikalien aus Mníšek erschienen später
am unteren Strom der Neiße tief in Deutschland. Die Lokomotive, die im Flussbett unter dem Schloss in Frýdlant lag, war
lange ein dankbares Motiv für Fotografen, die die Schäden des
Hochwassers 1958 fotografiert haben. Ich erinnere mich, dass
auf den überfluteten Wiesen bei Pragovka in Loučnà im weichen Sand riesengroße Disteln wuchsen, wo wunderschön verfärbte Stieglitze landeten.
Überflutet war auch das damals noch funktionierende Bergwerk Kristýna und auch der Teich im Garten in Loučná, wo
der Onkel Valtr Pekingenten züchtete. Die endeten traurig. Als
Emigrantinnen landeten sie auf den Tischen der Entenesser mit
Sauerkraut in der Deutschen Demokratischen Republik.
Wir, die Jungs aus Machnín, die Karbid zum Sprengen von
Blechdosen brauchten, haben das Feuer im nahen Vesec
geschätzt. Das Wasser überflutete das Lager mit Karbid und nachdem es zum Kontakt von Karbid und Wasser kam, folgte ein
verheerendes Feuer.
In Liberec hatten viele Erwachsene Probleme mit der Arbeit
in Textilana unterhalb des Stausees, wo das Wasser um mehrere Meter stieg und auch die Straße und die Fabrik überflutete. Ich erinnere mich, wie überall die Nationalkomitee’s durch
die Lautsprecher und die örtliche Durchsage um Hilfe gebeten
haben und die Bürger ermahnten, sich dem Wasser um jeden
Preis zu stellen.
An der Spitze war Chrastava, wo die Bürger wirklich mitgemacht haben und nicht nur ihre eigenen Besitztümer geschützt
haben, sondern auch den der Gemeinde. Meine kindliche Erinnerung aus der Zeit ist chaotisch, wie ungefähr die ganzen
zehn Tage, als alle Erwachsenen um mich die Folgen des Hochwassers beseitigt haben.
Eintrag aus dem Tagebuch von diesem Sommer: „Samstag,
12. Juli 1958, allgemeiner Arbeitstag. (Die Samstage waren damals Arbeitstage). Die Fabriken in der Umgebung haben wieder angefangen zu arbeiten. Totex, Textilwerke, Tesla, landwirtschaftliche Betriebe.“ Es waren Ferien, die man nicht vergisst.
Povodeň
V minulém století postihly Liberecko dvě povodně, které
„za něco stály“ a kterým se říká stoletá voda.
Tehdy jsem skončil pátou třídu základní školy v Machníně a hned v polovině prvního týdne prázdnin začalo pršet.
To budou prázdniny!, pomyslel jsem si a začal shánět knížky,
abych měl něco ke čtení a nenudil se. Jak jsem se mýlil! Zprvu
padaly velké kapky a déšť se začal měnit v nekonečný liják. Lilo
a lilo bez přestání. Nebylo to lehké šumění letního deště, jaké
jsem znal.
Zrovna jsem se začetl do dobrodružných příběhů O. Batličky, které mi nebylo dopřáno dočíst. Venku se děly věci! Voda
postupně pronikala do všech spárů, škvír, zatékala do oken,
vytékala kanalizací, plnila příkopy. Okapy hučely a přetékaly,
vydávaly zvuk, jako píšťaly varhan a pak začaly ječet jako hasičské sirény volající o pomoc. Nisa se vařila a vzdouvala jako
hrnec s prádlem, pod který stále někdo přikládá. Začaly se
na ní objevovat prkna, klády, branky, celé části plotů, stržená
zábradlí, psí boudy. Začal jsem se bát.
V pátek v noci už houkaly sirény od Liberce, Frýdlantu, přes
Chrastavu do Hrádku nad Nisou. Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá a malé potůčky na stráních už nebyly k rozeznání od jezer. Louky, pole, cesty byly během několika hodin zaplaveny
a voda ucpávala průtoky pod mosty, brala s sebou stavidla,
jezy. Machnín byla jedna velká laguna. Dřevěný most přes
Nisu u Pfeifferovy továrny za mateřskou školou zmizel bez
rozloučení. Voda ho odnesla asi sto metrů po řece níž.
Vlaky do Hrádku a do Frýdlantu ještě jezdily. Tatínek tehdy
rozhodl, že se pojedeme podívat na babičku do Loučné v Hrádku nad Nisou. Cesta vlakem byla cestou vodním světem. Zleva
i zprava nekonečná plocha vod. Přesto jsme do Hrádku dojeli.
Došli jsme na náměstí. Dál už byla jen jedna velká vodní plocha až někam k Žitavě a nezbylo, než se vrátit. Všichni nás
ujišťovali, že lidem v Loučné pomohli vojáci z Grabštejna.
Na zpáteční cestu vlakem do Machnína nezapomenu nikdy.
Všude kolem byla jen a jen voda. Nejhorší to ale bylo v Bílém
Kostele. V té době se tam právě utopil jeden ze zasahujících vojáků, vojín Miroslav Vavřiník.
Nisa v Bílém Kostele v pátek 4. července stoupla o 230 cm,
na silnici bylo na metr vody. Jeřice v Mníšku stoupla o 310 cm.
Moje vzpomínky a můj deník zachytily jen některé údaje. V té
době ještě pracovala na plné obrátky i jediná uhelná elektrárna
na Liberecku v Andělské Hoře. I ta ale byla druhý den povodně
vyřazena z provozu. Nisa, která ji v podstatě obtéká ze všech
stran, zatopila motory i pomocné provozy. Sudy s chemikáliemi z chemičky v Mníšku se později objevily na dolním toku
Nisy hluboko v Německu. Lokomotiva, která ležela v řečišti pod
frýdlantským zámkem, byla hodně dlouho vděčným objektem
fotografů fotících škody velké vody roku 1958. Pamatuji se,
že na loukách zatopených povodní u Pragovky v Loučné rostly
v měkkém pískovišti nesmírně velké stvoly bodláků, na které
přilétávali nádherně zbarvení stehlíci.
Zatopený byl tehdy ještě funkční důl Kristina i rybníček na
zahradě v Loučné, kde strýček Valtr choval pekingské kachničky. Ty skončily smutně. Jako emigrantky se ocitly na stolech
jedlíků kachen se zelím v Německé demokratické republice.
My, machnínští kluci, kteří jsme potřebovali karbid na bouchání plechovek, jsme dovedli ocenit požár v blízkém Vesci.
Voda zatopila sklad karbidu a po spojení vody s karbidem následoval ničivý požár.
V Liberci měla spousta dospělých problémy s prací v Textilaně pod přehradou, kde se voda zdvihla o několik metrů a zatopila silnici i továrnu pod ní. Pamatuji se, jak všude národní
výbory prostřednictvím tlampačů a místního vysílání žádaly
o pomoc a nabádaly občany, aby se postavili vodě stůj co stůj.
V čele byla Chrastava, kde se občané skutečně zapojili a chránili nejen své majetky, ale i majetek obce. Mé dětské vzpomínky z té doby jsou chaotické, jako zhruba celých těch deset dní,
kdy všichni dospělí kolem mne odstraňovali následky povodně.
Záznam z deníku toho léta: „Sobota 12. července 1958, všední
pracovní den. (Soboty byly tehdy pracovní všechny). Továrny
v okolí začaly opět pracovat. Totex, textilky, Tesla, zemědělské
závody.“ Byly to prázdniny, na které se nezapomíná.
Über Sprachen nur ganz am Rande
In dir leben so viele Menschen wie du Sprachen sprichst.
Sprachen sind und werden der Schlüssel zur Bildung sein,
schrieb mir mal der Onkel Uri, er hat es am weitesten gebracht,
bis nach Südamerika. Aber er war nicht glücklich. Er lebte nicht
zu Hause wo er geboren wurde.
Er lief vor sich selbst und vor den Frauen weg und reiste um
die Welt. Als richtiger Matrose hatte er mehrere Frauen gleichzeitig. Sie trafen sich bei seinem Begräbnis. Es waren drei
und sie sprachen unterschiedliche Sprachen, er konnte alle.
Er war der erste Schiffsoffizier und hat unter Deck mit der Kohlenschaufel angefangen. Auf seiner Uniform waren jetzt ganz
viele Streifen. Vom Krieg hatte er viele Auszeichnungen, die er
prahlerisch links über der Tasche, in der ein weißes Taschentuch war, genäht hat. Seine Laufbahn stieg weiter bis zur VIP
Karriere. Alles drehte sich um die Schiffe auf denen der Onkel
fuhr. Er sprach tschechisch recht gut obwohl es in seiner Jugend
zu Hause nicht gesprochen wurde. Er war stolz ein Tscheche
zu sein und von hier stammt. Er erzählte mir, dass er, je nachdem in welchem Land er sich gerade befand, in dessen Sprache denkt. Auf See kam es darauf an, welche Matrosen an Bord
waren denen er befiehlt…
Meiner Meinung nach, sollte Englisch die Sprache sein,
die jeder Mensch beherrscht. Wenn man jedoch etwas über
Ökonomie weiß, sollte man die Sprachen der Chinesen, Russen
oder Araber lernen. In Südund Mittelamerika wird noch lange
spanisch gesprochen werden. Deutsch, Französisch, Niederländisch und Italienisch aber wahrscheinlich nur noch auf dem
alten Kontinent. Die Sprache der Tschechen, Polen, Serben,
Ungarn, Finnen, Norwegen und Schweden ist und bleibt die
Sprache der Holzhütten, Märchen, Volkslieder, Erzählungen
am Lagerfeuer und der Volksmuseen. Nur mit der Muttersprache ausgestattet ist es als ob man durch einen bunten Garten
voll mit Blumen, Obst und Gemüse wandert und nichts riechen, streicheln oder probieren kann. Die Fremdsprache ist ein
Schlüssel, ein Teller voller Leckerbissen. Es hängt nur von uns
ab, ob wir von weitem zusehen oder ob wir die Schüchternheit,
Faulheit und Bequemlichkeit der Fahrt in alten Gleisen überwinden werden. Einige der heutigen Generation der 50-jährigen und älter (ich habe es selbst gehört) geben ihre Unkenntnis
einer weiteren Sprache als der Muttersprache als Verschulden
der Kommunisten an. Wahr ist, dass nur ein bequemer Mensch nicht die Regeln des Verzichts, der Gedächtnisquälerei und
der Mehrkosten für Bildung einhalten kann. Die Sprachausstattung ist ein Teil unserer Bildung, eine Chance auf dem Arbeitsmarkt erfolgreich zu sein. Während des Sozialismus gab
es eine Zeit als das Fernsehen statt der dummen Fernsehserien
Sprachkurse gesendet hat. Es ist vernünftig, es zunächst mit
Russisch zu versuchen und dann schrittweise schwierigere
Sprachen zu versuchen.
O jazycích, jen tak lehce
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ač nerad, odpovím. Nemám kamarády, zůstal jsem sám. Jazyk je a bude
klíč ke vzdělání, napsal mi kdysi strýček Uri, který to dotáhl
nejdál, až do Jižní Ameriky, ale šťastný nebyl. Nežil doma, kde
se narodil.
Utíkal světem, potom sám před sebou a před ženami.
Jako správný námořník jich měl současně víc. Sešly se na jeho
pohřbu. Byly tři a mluvily rozdílnými jazyky, on uměl všechny.
Byl funkcí prvním lodním důstojníkem, který začínal u lopaty s uhlím v podpalubí. Pásek na rukávu nádherné uniformy
měl spoustu. Z války mu zbyla spousta vyznamenání, která si
frajersky našil vlevo na saku nad kapsičku, ve které měl bílý
kapesník. Dosáhl ještě výš, na skvostnou VIP kariéru.
Všechno to bylo o lodích, na kterých se strýček plavil. Česky
mluvil docela dobře, doma tak sice za jeho mládí nemluvili,
ale byl hrdý na to, že je Čech a že odtud pochází. Řekl mi, že
v které zemi se zrovna nachází, v té řeči přemýšlí, na moři zas
podle toho, jaké má vedle sebe námořníky, kterým poroučí…
Já sám si myslím, že angličtina je tou řečí, která by měla být
ve výbavě každého člověka. Žel, člověk, který ví něco o ekonomice, by se měl učit řeči Číňanů, Rusů nebo Arabů. Španělsky se bude ještě dlouho mluvit v Jižní a ve Střední Americe,
německy, francouzsky, holandsky a italsky už asi jen na Starém
kontinentu. Řeč Čechů, Poláků, Srbů, Maďarů, Finů, Norů
a Švédů je a zůstane řečí dřevěných srubů, pohádek, národních
písniček, vyprávění u táborových ohňů a lidových skanzenů.
Být vybaven pouze jazykem mateřským, je jako procházet
se pestrou zahradou plnou květin, ovoce a zeleniny a nesmět
si přivonět, pohladit či ochutnat. Cizí řeč je klíč, talíř plný po-
choutek. Je čistě na nás, zda budeme jen z povzdálí přihlížet, či
překonáme ostych, lenost a pohodlnost jízdy ve starých kolejích. Někteří z dnešní generace padesátníků a výše (a slyšel
jsem to na vlastní uši) svou neznalost obcování v jiném, než
rodném jazyku svalují na komunisty. Pravdou je, že jen pohodlný člověk není schopen se podřídit režimu odříkání, týrání
paměti a vícenákladům na vzdělání.
Jazykové vybavení je součástí našeho vzdělání, šancí uspět
na trhu práce. Byla doba, ještě za socialismu, kdy televize místo
přihlouplých televizních novel vysílala jazykové kurzy. Dobré
je zkusit to nejprve třeba s ruštinou a od té se postupně propracovat k jazykům obtížnějším.
Schwein, Schweinchen haben
Schwein zu haben bedeutet Glück haben. Woher es kam, woher man es hat, das blieb für mich geheim. Ich weiß nur eins,
ich bin dem Totengräber von der Schaufel gesprungen.
Die tschechische Sprache ist einfach toll, man hat für alles
ein Sprichwort. Tja, leider gilt hier nicht, je dümmer der Bauer,
desto größer die Kartoffeln. Wenn du etwas haben willst musst
du etwas opfern. Nichts ist umsonst, alles kostet etwas. Einfach
gesagt, nicht mal in die Kneipe solltest du ohne Geld gehen…
Aber zurück zum Schwein. Schwein haben bedeutet im
tschechischen Klinke haben. Diese habe einen ziemlich prosaischen Zweck – sie öffnen und schließen etwas und mit
Glück funktioniert der Mechanismus.
An drei außergewöhnliche Klinken (Schweine) erinnere ich
mich.
Die Klinke am Seitentor der Kirchenwand in der Mitte der
Dětřichov. Sie blieb an dieser Stelle gut 200 Jahre. Wer diese
massive und barocke Schmiedearbeit anfasste, hat Jahrhunderte in der Hand gehalten. Sie war stark wie der Glaube eines
Katholiken, eines deutschen Bauern und auch Hilfsarbeiters.
Generationen haben sie nach oben und unten gedrückt, sie
öffnete den Weg zu Gott. Die Klinke am Kirchentor.
Ich war überrascht, dass sie so viele Jahre da blieb. Von der
Straße so weit zu sehen. Als ob sie da bis ans Ende der Welt bleiben sollte. Sehen Sie, sie blieb nicht. Irgendwann um das Jahr
1980 wurde sie von einem gottlosen Verbrecher gestohlen.
Die Klinke verschwand und keiner weiß wo sie ist. Sagen Sie
mal, was sind das für Leute, die einen gesunden Baum fällen,
die etwas klauen, das ihnen nicht gehört?
Die zweite Klinke, vielleicht noch massiver, war am Schmuckgitter des Tores eines Bürgerhauses gegenüber vom Rathaus in
Liberec. Ein Haus, das sich mit so einem Tor schmückte, war
einmalig. Der Herr, der es kaufte, schmückte nicht nur das
Haus sondern auch die Stadt mit einem beispiellosem Stück des
Schmiedehandwerkes. Die Klinke war die Kirsche auf der Torte, die Erdbeere im Sektglas. Für den der sie drückte und die
Kraft zum Drücken hatte, öffnete sich das Tor zum Glück. Sesam, öffne dich. Ehrliche, alte Handwerkskunst…
Diese Klinke ist auch weg. Das Tor, die Tür und die Gitter
blieben nur, weil der Dieb sie nicht wegtragen konnte. Die Klinke konnte er einfach klauen und hat damit das Herz der Tür
ausgerissen. Wer kann dies begreifen? Wo sind die Männer?
Sind wir etwa im Krieg, dass man die Kirchenglocken, Klinken
aus Bronze; die Juwelen des Barock; klaut?
Die letzte Klinke habe ich. Als vor 30 Jahren die Burg
Grabstejn und das Schloss umgebaut wurden, hat man den alten
Putz abgeklopft und die alten verrotteten Fenster zerschlagen,
aus einem der Rahmen ist die alte, ursprüngliche Fensterklinke
gefallen, die ich im Schutt, der zur Müllhalde gefahren wurde
gefunden habe. Diese habe ich als Erinnerung mitgenommen.
Ich habe die jüngere Schwester der Klinke, kleine Klinke. Vom
Glück nur einen kleinen Anteil, ein ganz kleines Schweinchen.
Sie hat eine besondere Form, im Muster vom Ende des 19.
Jahrhunderts. Sie ist aus Edelmetall bedeckt mit einer Schicht
alter Patina. Sie schaute gleichzeitig mit dem alten Fenster in
die wunderschöne Landschaft unterhalb der Burg, in die Gemeinde Chotyne. Jetzt bewundere ich sie und bin begeistert. Sie
gehört zu den Dingen die ich in meinem Leben gefunden habe.
Ich habe Schwein, wenn sie so wollen Schweinchen, trotzdem
bin ich glücklich und zufrieden. Es reicht mir, auch wenn es
klein ist, um meinen Alltag zu erfreuen und aufzuheitern…
Mít kliku, kličku
Mít kliku znamená mít štěstí. Kde se to vzalo, odkud to kdo
má, mi zůstalo utajeno. Vím jenom, že mám kliku. Utekl jsem
hrobníkovi z lopaty.
Čeština je prostě úžasná. Na všechno má vtipnou průpovídku. Žel, tady neplatí, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Chceš-li něco znát, musíš pro to něco obětovat. Nic není
zadarmo a všechno něco stojí. Zjednodušeně řečeno, ani do
hospody bez peněz nelez…
K té klice. Jsou různé a mají dost prozaický účel – něco
otevírají a při štěstí, že mechanismus funguje, také zavírají. Asi
tak tři kliky byly výjimečné a ty si pamatuji.
Klika v Dětřichově na postranní brance ve zdi u kostela ve
středu obce. Vydržela na svém místě dobrých dvě stě let. Masivní, barokní kovářská práce. Kdo za ni vzal, držel v ruce staletí. Mohutná jak víra katolíka, německého sedláka i nádeníka.
Generace ji tiskly nahoru i dolů, otevírala jim cestu k Bohu.
Klika od vrátek do kostela. Vzalo mi dech, že tam tolik let vydržela. U silnice a tolika lidem na očích. Jakoby tam měla zůstat
do konce světa. No, vidíte, nezůstala. Tak někdy v osmdesátém
roce minulého století ji ruka neznaboha ukradla. Klika zmizela
a je bůhví kde. Řekněte, co je to za lidi, pokácí-li zdravý strom,
ukradnou-li něco, co jim nepatří?
Druhá klika, snad ještě masivnější, byla na okrasném mřížoví na vratech měšťanského domu naproti liberecké radnici.
Dům honosící se vraty, že kolem nemají obdoby. Panáček, co
je koupil, ozdobil nejen dům, ale i město nevídaným kovářstvím. A klika byla třešničkou na dortu, jahodou ve skleničce
se šampaňským. Kdo ji stiskl a měl tu sílu zatlačit, vrata se mu
otevřela jak brána ke štěstí. Sezame, otevři se. Poctivá, stará
rukodělná práce…
Klika je rovněž pryč. Vrata, dveře a mřížoví zůstalo jen proto, že zloděj by je neunesl. Kliku si odnesl snadno a dveřím
vylomil jejich srdce. Kdo tohle pochopí, kdo tohle pochopí?
Kdeže ti muži jsou? Copak je válka, že se loupí kostelní zvony,
bronzové kliky, barokní skvosty?
Poslední kliku mám já. Našel jsem ji ve vybourané suti vyvážené na skládku při opravě zámku a hradu Grabštejn před
třiceti lety. Otloukala se omítka, rozbíjela se stará ztrouchnivělá okna a z jednoho rámu vypadla stará, původní, okenní
klička. Tu jsem si vzal na památku. Mám mladší sestru kliky.
Kličku. Ze štěstí jenom malý díl, docela malou kličku.
Má zvláštní tvar, vzor konec 19. století. Je z ušlechtilého
kovu pokrytá vrstvou staré patiny. Zároveň se starým oknem
hleděla do krásné krajiny dolů pod hrad, do obce Chotyně.
Teď si ji prohlížím já a jsem jí nadšen. Je součástí mých akvizic,
které jsem kdy v životě našel. Mám kliku, kličku chcete-li,
a přesto jsem šťasten a spokojen. Stačí mi, byť je malá, aby potěšila a rozjasnila můj všední den…
Was hast du unter dem Baum gesucht?
Unsere Jugend, der Zustand der Schwerelosigkeit, der
zurückkommt, wenn du allein bist. So wie der duftender warmer Wind, der damals dein Haar auflockerte und deine Schritte fehlerlos weiter führte... Die Zeit der Jugend, des unzähligen Glücks, die Zeit der Erinnerungen und das Panoptikum
der Liebschaften. Die Zeit der großen Irrtümer und auch
der großen Taten, Entscheidungen, Geschenke, Weihnachtsbäume, strahlender Kinderaugen, aber auch der Trauer, dass
nicht mehr alle mit uns am Tisch sind. Wie blind und grausam
konnten wir sein! Wie sehr dachten wir, dass das große, kindliche Weihnachtsglück ewig dauern wird und dass wir uns immer am Weihnachtsbaum treffen werden. Alles. Das war das
Weihnachtsgeschenk, das nicht verpackt war, das einfach da
lag. Wir alle: Mutter, Vater, Opas, Omas, Brüder, Schwestern, je
nachdem wie die Familie groß war. Du hast das Geschenk nicht
gesucht und heute fehlt es so. Das war die Zeit der glücklichen
Jugend. Die Zeit der Weihnachten, der Bäume, der Schachteln
und Dosen mit Schleifen, Bändern, Schnürchen umwickelt, die
Zeit der großen farbigen Glaskugeln, der Kerzen, der Süßigkeiten, Silberlamellen, Glasspitzen und Blechständer in der Form
von Wulstlingen oder Zwerge, die den Baum auch mehrere Wochen hielten. Der Baum stand immer am Fenster und leuchtete
jeden Abend, wie ein Leuchtturm auf der Insel Rügen, so dass
jeder weiß, dass diese Feiertage immer noch voll von Schokoladenfiguren und in Alufolie gewickelter hausgemachter Schokolade sind. Und was erst, wenn durch die Kerzen die Gardinen brannten und eine Gräte des Karpfen sich in den Gaumen
bohrte und die Suppe ausgegossen wurde! Wir waren damals
Kinder des Glücks mit strahlenden Augen. Wir sahen den Va-
ter mit der Mutter wegen der Geschenkpakete nicht. Wie ich
es heute bereue! Sie sind nicht mehr hier. Die Geschenkkisten
sind geblieben. Wir haben es damals nicht kapiert, dass der Zauberabend, großzügig und reich, einmal enden wird und wir
bleiben hier allein. Mit einem Berg von Geschenken und leeren
Kisten. Deswegen wollen die älteren keinen Baum mehr. Ein
paar Kiefernäste reichen. Das Weihnachtsglück war hier bereits und es war wundervoll, glauben Sie mir. Mama, Papa, ihr
alle, die nicht mehr mit uns sind: „Schöne Weihnachten“.
Co jsi hledal pod stromečkem?
Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako
ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky
neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských
očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není. Jak jsme
dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké,
dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který
se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma,
táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu... Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten
čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček
ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných
barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků,
stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve
tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů.
Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják
na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě
plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády
balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony
a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila! Byli
jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes
lituji! Už tu nejsou. Krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme
tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí
a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi.
Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli: „Krásné svátky.
Vánoční“.
Was alles Sie aus dem fahrenden Zug zwischen
Liberec und Zittau sehen werden
Der alte Reichl verlor alles beim Brand. Ruda erzählte mir,
was alles der gestrige Brand der Schwab-Textilfabrik in Machnín Hamrštejn genommen hat. „Nun, und was blieb ihm
übrig?“, wollte ich Ruda anhalten. „Stiefel, echt nur Stiefel“, hat
Ruda schnell erzählt. Und dann lachten wir und lachten, wie
zwei Verrückte. Wir waren fünf und uns war überhaupt nicht
klar, welche bedeutende Fabrik gerade vernichtet wurde. Wir
waren es gewohnt, dass es um uns ständig irgendwo brannte,
die Leute starben, uns hat jemand ununterbrochen vor irgendetwas gewarnt. Vergeblich. Der Krieg endete vor einigen Jahren
und auf neugierige Jungs lauert überall Gefahr. Am liebsten
spielten wir in der Nähe der Bahnstrecke. Wie aufregend es für
uns war! jetzt gerade fuhr an uns ein Zug vorbei und gleich wird
er an der Grenze sein. Wie es wohl in Zittau aussieht? Wurde
die Stadt auch so wie Berlin bombardiert? Die tschechischen
Züge halten in Zittau nicht, sie fahren nur durch und angeblich
werden sie von Grenzsoldaten mit Hunden begleitet...
Wir reisten mit dem Zug unglaublich gerne, es hat sich auch
gelohnt. Man konnte vieles aus den Fenstern beobachten und
es war auch gefährlich. Wir lehnten uns aus den Fenstern und
wenn die Lokomotive beschleunigte, flog eine Wolke von
glühenden Funken in unser Haar oder brannte auf der Haut
oder in den Augen. Das war das kindliche Adrenalin.
Erst viel später habe ich die Landschaft und industrielle
Fabrikbauten bemerkt, die in großer Anzahl auf beiden Seiten
dieser romantischen Zugstrecke in den Mäandern des so ruhigen Flusses Neiße verstreut sind. Wie falsch ich mit meiner
Demut an meiner lieben Lausitzer Neiße lag! Später habe ich
an deren Ufern zwei Hochwasser erlebt und erlebte, was ich nie
geglaubt hätte.
Noch vor dem nächsten großen Wasser möchte ich Ihnen
mitteilen, was alles die Augen eines Jungen gesehen haben, der
hier im Dorf lebte. Er war hier wahrscheinlich geboren und
musste bestimmt mit den Zügen spielen. Die Züge beobachten, ihnen zuwinken und über sie träumen, in ihnen zur Schule fahren, zum Arzt, zur Oma, zum Fußball oder einfach so, um
wieder aus dem Fenster in die Landschaft zu schauen, wo was
neues gebaut wurde, was abgebrannt war und was das große
Wasser nahm. Wieder und wieder im Abteil des Zuges zwischen Liberec Zittau.
Ich sehe mich neben dem Vater. Er sitzt neben mir und ich
frage und kann nicht aufhören. Meine erste Station Machnín.
Der Zug kommt gerade aus Liberec. Nein, es ist kein Zug mit
einem Motor, es ist eine Dampfmaschine. Man kann ihn von
weitem hören. Die Oma in Hrádek und unglaublich viele schöne Sachen, die ich aus dem Zugfenster sehe, warten auf uns.
Wir fahren auf Gleisen, die schon im Jahre 1859 gelegt wurden.
Sie gehören zu den ältesten in der Österreichischen Monarchie,
genauso wie der Teil der Schwab-Textilfabrik, wo so viele Sachen von Herr Reichl verbrannt sind.
Sobald der Zug Machnín verlässt, sind vor ihm zwei große
Eisenbahnbrücken, die über der Lausitzer Neiße stehen. Links
stehen rekonstruierte Gebäude der Textilweberei Textilana, die
ersten von Dutzenden an der Strecke nach Zittau. Es handelt
sich meistens um wirklich wunderschöne industrielle Bauten
die Ende des 19. Jahrhunderts mit ausgeprägten Elementen des
zauberhaften Jugendstils erbaut wurden. Viele gibt es in Jablonec und auch Liberec, sie sind schön, funktionell und befinden
sich in einmaliger Natur entlang der Neiße und der Dämme,
auf welchen die Züge fahren. Das Tal eingeschlossen von Hügeln, Dörfern, Städtchen und Fabriken ist höchst kulturell und
passt in die hügelige Landschaft. Auch das, was so schrecklich
aussieht, direkt hinter der nächsten Zughaltestelle MachnínBurg, ist überraschend schön und nett.
Das einzige Kraftwerk, das Lignit aus Hrádek verbrennt,
wurde 1914 in Betrieb genommen und 1966 geschlossen. Ein
Baukomplex, konserviert wie das Dornröschen-Schloss, ein
Städtchen, das den Schlaf der Zufriedenen schläft Andělská
Hora – Machnín Burg. Von der umgebenden Natur ist durch
die Schlackeberge nicht viel zu erkennen, wo die Natur einen
Vertrag mit einem Zauberer abgeschlossen hat, dass er sie einschlafen lässt und zurück zur Geburt führt. Hierher würde ich
Kindergruppen führen, damit sie die Kraft der Natur versus industrielle Bauten lernen. Man sollte auch den stilvollen Ausbau
der Arbeiterhäuser erwähnen, der wörtlich ein Volksmuseum
aus dem Beginn des 20. Jahrhunderts darstellt.
Der Zug fährt weiter zur Andělská Hora und Chrastava. Sobald er aus dem zauberhaften Tal des Kraftwerkes unter der
verlassenen Burgruine Hamrštejn fährt, wird er von weiteren
bedeutenden Industriebauten Ende des 19. und Beginn des 20.
Jahrhunderts umgeben.
Von hier musste man nicht wegen der Arbeit zur Übersee, in
die belgischen Kohlebergwerke, in große Industriestädte. Hier
stehen die Fabriken eine neben der anderen. Heute stehen sie
leider nur noch und prahlen mit deren perfekten Funktion und
Architektur. Die Arbeit bieten sie nicht an. Sie sind geschlossen
und oft warten sie nur noch, bis sie jemand gnädig abreißt. Sie
sind einsturzgefährdet. Aber so lange sie stehen, sollte man sie
sehen. Sie haben eine wunderbare, großartige Geschichte und
die dort arbeitenden Menschen haben ein Werk geschaffen,
wofür sich diese Region nicht schämen muss.
Und dabei wurden diese Fabriken oft zum Bestandteil dieser
Landschaft. Sie grenzen sich nicht von der umgebenden Bebauung ab. Sie beweisen, dass die Industriebauten mit der Natur
verschmelzen können und schmeicheln. Mindestens so sehe
ich heute aus dem Zugfenster die Fabrikhallen, all die Betriebsstätten der Webereien, Spinnereien, Färbereien, der Besitzer
Feill, Klinger, Altschull, Liebieg und weiterer. Fabriken, die sozusagen sofort in Filmen spielen können, die Kulissen deren
Zeit darstellen. Fabriken wie Textilana, Totex, deren Schlösser,
Villen, Fabrikhäuser, provisorische Unterbringungen für die
Gefangenen des Zweiten Weltkrieges – Frauen aus dem Konzentrationslager Gross Rosen in Bílý Kostel waren. All das steht
hier bis jetzt. Sämtliche Bauten haben deren Gesichtsabdruck
in der Landschaftsgeschichte, sind Bestandteil der Geschichte
der Nationen, die hier lebten und leben.
Die Papierfabrik, das Werk der Brüder Soyka in Bílý Kostel.
Den letzten Besitzer habe ich gekannt. Er kehrte aus der Emigration als ausländischer Soldat.
Bereits bei der Einfahrt des Zuges nach Chotyně sehen wir
das Torso der Gießerei aus dem Jahr 1913, unten im Tal die
ursprüngliche Textilfabrik, später Schokoladenfabrik und Maschinenfabrik. Die Tischlerei in Chotyně unterhalb des Dammes hat Skier, Schlitten und gebogene Möbel produziert.
Hrádek nad Nisou, die Vorstadt von Zittau, mehr als je zuvor
mit ihr verbunden, kehrt zu seinen Wurzeln zurück. In Hrádek sind es nur Fabriken, gleich bei der Zugeinfahrt in das
Stadtgebiet. Das Industriepotential war so gewaltig, dass fast in
jeder Straße ein Betrieb, eine Fabrik oder eine Produktionshalle
stand. Sie wissen nicht, wohin Sie den Kopf drehen sollen, in
welche Richtung Sie schauen sollen.
Und schon sind wir an der Grenze der Republik, wo die
gegenwärtige Industriezone mit modernen und höchst
zweckmäßigen Industriebauten der Gegenwart entstanden ist.
Hier endet der Zug mit den Passagieren auf der Strecke Liberec Zittau seine Wanderung entlang des Industrieweges durch
eine der schönsten Ecken der tschechisch-deutschen Grenze,
die von den Mäandern der Lausitzer Neiße geprägt werden.
Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího
z Liberce do Žitavy
Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával,
co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně –
Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit.
„Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme
se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám
nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme
zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále
nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár
lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.
Nejraději jsme si hráli blízko trati. Jak to pro nás bylo vzrušující! Teď právě kolem nás projel vlak a za chvilku bude za
hranicí. Jak asi vypadá ta Žitava? Je taky vybombardovaná jako
Berlín? České vlaky v Žitavě nestaví, pouze projíždějí a prý je
doprovázejí pohraničníci se psy…
Vlakem jsme cestovali hrozně rádi, však také bylo proč. Bylo
nač se dívat z oken a bylo to i nebezpečné. Nahýbali jsme se
z oken, a když lokomotiva zabrala, tak nám sprška žhavých uhlíků vlétla do vlasů a pálila kůži nebo v očích. To byl náš dětský
adrenalin.
Mnohem později jsem si začal všímat krajiny a industriálních, továrních staveb, kterých bylo rozeseto jako máku po
obou stranách této romantické vlakové trasy v meandrech tak
tiché řeky Nisy. Jak jsem se mýlil v té pokoře mé milé Lužické
Nisy! Později jsem na jejích březích prožil dvě povodně a zažil,
čemu bych nikdy nevěřil. Než přijde ta další velká voda, chci se
s vámi podělit o to, co vše viděly oči kluka bydlícího zde ve vesnici. Asi se tu musí narodit a rozhodně si s vláčky alespoň hrát,
chodit se dívat na vlaky, mávat jim a snít o nich, jezdit s nimi
do školy, k doktorovi, k babičce, na fotbal nebo jen tak, aby se
znovu podíval z okna do krajiny, kde co kdo nového postavil,
co shořelo a co vzala velká voda. Znovu a znovu být v kupé ve
vlaku na trase Liberec – Žitava.
Vidím se vedle táty. Sedí vedle mne a já se ptám a nejsem
k zadržení. Má první zastávka – Machnín. Vlak právě přijíždí z Liberce. Ne, není to motorák, ale pára. Je ji slyšet zdaleka.
Čeká nás hrádecká babička a strašně moc krásných věcí, které
vidím z okna vlaku.
Jedeme po kolejích, které byly položeny už v roce 1859
a patří k těm nejstarším v rakouské monarchii, stejně jako ta
část Swabovy textilky, ve které shořelo tolik věcí panu Reichlovi.
Jen co vlak opustí Machnín, má před sebou dva obrovské
železniční mosty klenoucí se nad Lužickou Nisou. Vlevo stojí rekonstruované budovy textilní přádelny firmy Textilana,
první z desítek na trase do Žitavy. Většinou jde o opravdu
krásné industriální stavby z konce 19. století s výraznými prvky
kouzelné secese, tak módní a oblíbené v našem kraji. Je jich
plný Jablonec i Liberec, jsou krásné, funkční a zasazené do
neopakovatelné přírody podél Nisy a náspů, po kterých jezdí
vlak. Údolí sevřené kopci, vesnicemi, městečky a továrnami je
vysoce kulturní a úžasně zapadá do zvlněné krajiny. Vždyť i to,
co vypadá hrůzně, hned za další železniční stanicí Machnín –
hrad, je překvapivě krásné a přívětivé.
Jediná tepelná elektrárna spalující místní hrádecký lignit,
uvedená do chodu v roce 1914 a uzavřená roku 1966. Komplex
staveb zakonzervovaný jako zámek Šípkové Růženky, městečko spící spánkem spravedlivých Andělská Hora – Machnín
hrad. Kopce strusky k nerozeznání od okolní přírody, která
uzavřela dohodu s čarodějem, aby ji uspal a vrátil k počátku je-
jího zrození. Sem bych vodil skupiny dětí, aby se učily poznávat
sílu přírody versus industriální stavby. Za zmínku stojí i stylová
výstavba zaměstnaneckých domků tvořících doslova skanzen
počátku 20. století. Vlak odtud míří k Andělské Hoře a do
Chrastavy. Jen co vyjede z kouzelného údolí elektrárny pod
opuštěnou zříceninou hradu Hamrštejnu, je obklopen dalšími
významnými industriálními stavbami z konce 19. a počátku 20.
století.
Odtud se nemuselo za prací za oceán, do belgických uhelných dolů, do velkých průmyslových měst. Zde stojí továrny jedna vedle druhé, jen si vybrat. Žel, dnes už jen stojí
a chlubí se svou dokonalou funkčností a architekturou. Práci
neposkytují. Jsou uzavřeny a mnohdy už jen čekají, až do nich
někdo milostivě strčí.
Jsou na spadnutí. Ale dokud stojí, stojí za zhlédnutí. Mají
úžasnou, velkolepou historii a lidé v nich pracující vytvářeli
dílo, za které se zdejší kraj nemusil schovávat za plot.
A přitom se tyhle továrny staly často součástí koloritu
kraje. Nejsou vyčleněny z okolní zástavby. Jsou důkazem, že
industriální stavby mohou splynout s přírodou a pohladí. Aspoň já tak i dnes vidím z okna vlaku tovární haly, všechny
ty provozovny tkalcoven, přádelen, barvíren, úpraven majitelů
Feillů, Klingerů, Altschullů, Liebiegů a dalších. Továrny, které
takříkajíc z fleku, mohou hrát ve filmech, vytvářet kulisy svého
věku. Továrny jako Textilana, Totex, jejich zámečky, vily, tovární domy, provizorní stavby pro ubytování zajatců z druhé světové války – žen z koncentračního tábora Gross Rosen v Bílém
Kostele. To vše tu dosud stojí. Všechny tyto stavby mají svůj
otisk tváře v dějinách krajiny, jsou součástí paměti národů,
které zde žily a žijí.
Papírna, továrna bratří Soyků v Bílém Kostele. Toho posledního majitele jsem znal. Vrátil se z emigrace jako zahraniční voják.
Už při dojezdu vlaku do Chotyně vidíme torzo slévárny
z roku 1913, dole v údolí původní textilku, později čokoládovnu a strojírnu. Truhlárna v Chotyni pod náspem vyráběla lyže,
sáňky a ohýbaný nábytek.
Hrádek nad Nisou, to předměstí Žitavy, spojené s ní více
než kdy jindy, se vrací ke svým kořenům. V Hrádku to jsou
továrny od samého vjezdu vlaku na území města. Průmyslový potenciál byl tak mohutný, že téměř v každé ulici byla
provozovna, továrna či výrobní hala. Nevíte, kam dřív hlavu
otočit, na kterou stranu se podívat.
A už jsme na hranicích republiky, kde vyrostla současná
hrádecká průmyslová zóna s moderními vysoce účelovými
industriálními stavbami současnosti. Tady vlak s pasažéry na
trase Liberec – Žitava končí svou pouť po industriální cestě
jedním z nejkrásnějších koutů česko-německého pomezí určeného meandry Lužické Nisy.
Das Geschäft bei uns im Dorf
Bei uns im Dorf konnte niemand nur vom Geschäft leben.
Überleben, das bedeutet Handwerk, Arbeit, sozusagen „nebenbei“, eine Kuh, ein Feld, etwas anderes... So baute ein Maurer im
Sommer, im Winter machte er Harken. Der Schuhmacher hatte
im Garten Kartoffeln und Blumenkohl. Die Frisörin, Frau Lanková, hatte bis zur „Währung“ 1953 ein Lebensmittelgeschäft
im Erdgeschoss. Einige Male saß ich bei ihr auf hohem Stuhl,
schrie vor Angst, ging aber mit einem Haarschnitt weg.
Im Geschäft lief es so ab, dass meine Mutter die Lebensmittelkarten verwaltete, ich gab ihr Vater´s Portmonee. Ein Meter
höher hat Frau Lanková die Karten zerschnitten und die Mutter
holte aus dem Geldbeutel die Noten und Münzen.
Ich liebte schon immer Gurken. Die im 5-Liter-Behälter mit
einer Holzgabel innen haben mich fasziniert. Frau Lanková
wusste es und statt einer Süßigkeit beim Abschied nach dem
abgeschlossenen Geschäft hat sie immer mit den Holzgreifärmen aus dem Glas eine Gurke geholt, von welcher noch die
duftende, grüne, saure Flüssigkeit tropfte.
Es sind 60 Jahre vergangen, ich habe es aber immer noch
vor den Augen. Ich, der glücklichste Mensch der Welt, verlasse
das Geschäft mit einer Gurke im Mund. Meine Mutter dreht
die Augen, zwinkert wichtig, die Besitzerin des Geschäfts zuckt
mit den Schultern bedeutend. Beide Frauen haben sich ein Zeichen gegeben, dass das was ich tue, nicht normal ist und gleichzeitig als ob sie sagen würden: Ist gut, Hauptsache er treibt
keinen Unsinn.
Zum Laden führten von der Straße zirka sechs Treppen und
für mich waren sie so etwas wie eine Kapitänsbrücke. Wenn
ich die Treppen mit meiner Mutter hinaufgestiegen bin, habe
ich nicht vergessen, mich umzudrehen und jemandem zuzuwinken. Unterhalb der Treppe stand immer jemand und diskutierte mit jemandem. Oben wehte eine frische Brise und ich
sah mich entweder im Korb eines Schiffes oder im Luftballon
von einem Bild, das zu Hause im Wohnzimmer hing. Und jetzt
stellen Sie sich vor, meine Mutter führt mich aus dem Laden,
mein Mund ist voll einer saftigen Gurke und unten stehen die
Freunde Mrázek, Reichl, Jungs Fořta, Jarisch, Jarda Kalenský,
Jungs Jůza und bestimmt einer der Jungs von Lanka. Konnte
ich mich glücklicher fühlen? Nein.
Der Weg nach nach Hause war bergauf um zwei Häuser. Wir
wohnten gegenüber der Tischlerei Simm und Wagner, wo mein
Vater der nationale Verwalter war. Viele der Tischler hatten
noch einen Nebenverdienst, der eine reparierte Autos, der andere war Imker. Der nächste hatte zu Hause eine Kuh, fünfzig
Kaninchen, einen Apfelbaumhain, einen Laden mit Kohle und
Brennholz.
Wir, die Jungs, liebten den Dorfschmied Lammel, einen
Deutschen, der nicht vertrieben wurde und sprach, so viel
ich mich erinnere, nur Deutsch. Es ist sonderbar, dass es uns
Jungs nicht gar nicht so ungewöhnlich vorkam. Unser Industriedorf hatte auch viele Antifaschisten und die mussten nicht
nach Deutschland. Wir haben es so erlebt, dass wir bei ihnen
Briefmarken holten, weil sie mit denen, die weggegangen sind,
einen regen Briefwechsel hatten. Und so mussten auch die, die
in „Tep“, in „Mischwaren“, im Milchgeschäft, beim Fleischer,
gearbeitet haben, Deutsch sprechen. Auch zu Hause kam ich
mir manchmal so, wie später auf Rügen. In Sprache und Nation
Halb und Halb.
Da war ich aber schon 15 und wuchs aus den Latzhosen. Frau
Lanková hat das Geschäft und auch das Gewerbe geschlossen,
ins Pferdeparadies ist auch der Schmied Lammel gegangen. In
den Läden verkauften junge Mädchen, die höchstens Russisch
sprachen. Die alten Deutschen sind dann nachträglich in den
60-er Jahren ausgesiedelt. Wir, die Jungs, sind gewachsen und
einige von uns kehren immer noch zurück. Wir können nicht
die Orte vergessen, wo wir zur Schule gingen...
Obchod u nás na vsi
U nás na vesnici jenom z obchodování nebyl nikdo živ. Uživit se, znamenalo mít řemeslo, práci takříkajíc „bokem“, krávu,
pole, něco jiného… Takový zedník v létě stavěl, v zimě podomácku dělal hrábě. Švec měl na zahradě brambory a květák.
Holička, paní Lanková, měla až do „měny“ v třiapadesátém
v přízemí obchůdek potravinami. Na vysoké stoličce jsem
u ní párkrát seděl, řval strachem, ale odešel ostříhán.
V krámě to chodilo tak, že moje maminka obhospodařovala potravinové lístky, já jí podával tátovu „šrajtofli“. O metr
výš pak paní Lanková ty lístky stříhala a maminka vytahovala
z peněženky bankovky a mince.
Já měl odjakživa rád okurky. Ty v pětilitrové sklenici s dřevěnou vidličkou uvnitř mě doslova fascinovaly. Paní Lanková
to věděla a místo bonbónu na rozloučenou po uzavření obchodu, mi vždy podala dřevěnými chapadly ze sklenice jednu
okurku, z níž ještě stékal voňavý zelený kyselý lák.
Je to šedesát let, ale mám to stále před očima. Já, nejšťastnější člověk na světě, odcházím z obchodu s okurkou v puse.
Maminka oči v sloup, významně mrká, majitelka obchodu významně krčí ramenem. Obě ženy si tak daly znamení, že to, co
dělám, není normální a zároveň jako by si řekly: Budiž, hlavně,
že netropí hlouposti. Obchůdek měl ke dveřím ze silnice asi
šest schůdků a byl pro mě něco jako kapitánský můstek. Když
jsem s maminkou ty schody vystoupal, nezapomněl jsem se
otočit, abych někomu dole zamával. Dole pod schody vždy
někdo stál a s někým diskutoval. Nahoře foukal svěží větřík
a já si připadal jako v koši buď na lodi, nebo jako v balónu
z jednoho obrazu, co visel doma v obýváku. A teď si představte,
maminka mě vede z krámu ven, já mám plnou pusu šťavnaté
okurky a dole stojí kamarádi Mrázek, Reichl, kluci Fořtovi, Jarisch, Jarda Kalenských, kluci Jůzovi a určitě i některý z kluků
Lankových. Mohl jsem si připadat šťastnější? Ne.
Domů to bylo do kopce ob dva domy. Bydleli jsme naproti
truhlárně Simm a Wagner, kde byl můj tatínek národním
správcem. Spousta truhlářů měla ještě vedlejší výdělek, někdo
spravoval auta, druhý včelařil. Další měl doma krávu, padesát
králíků, sad jablek, prodejničku uhlí a palivového dříví.
My, kluci, jsme milovali vesnického kováře Lammla, Němce, co nemusel do odsunu a mluvil, co si pamatuju jenom
německy. Zvláštní je, že nám klukům to ani nijak zvlášť nepřišlo. Ta naše industriální vesnice byla i hodně o antifašistech
a ti do Německa nemuseli. My jsme to vnímali tak, že jsme si
k nim chodili pro poštovní známky, neboť oni si s těmi, co odešli, hodně psali. A tak i ti, co prodávali v „Tepu“, ve „Smíšeném
zboží“, v mlékárně, u řezníka, museli umět německy. I doma
jsem si někdy připadal jako později na Rujáně. Jazykově a národnostně půl na půl.
Ale to mi už bylo patnáct a z krátkých kalhot s padacím
mostem jsem už vyrostl. Paní Lanková zavřela krám i živnost,
do koňského nebe odešel i podkovář Lammel. V krámech prodávala mladá děvčata, co uměla maximálně tak rusky. Staří
Němci se dodatečně v šedesátých letech vystěhovali do NSR.
My, kluci, jsme vyrostli a někteří z nás se pořád vracejí. Nemůžeme zapomenout na místa, kde jsme chodili do školy…
Mirabellen
Wenn ich schon keine Schokolade darf, dann gönnt mir
mindestens die Mirabellen, die gelben Zwetschgen. Die gelben, kleinen rötlichen Aprikosen unserer Gräben, Wiesen,
Felder, Hänge und Gärten voller Unkrautes. Gönnt mir die
Freude des frühen Alters. Obst, eher Unkraut unserer Obstgärten, Bastarde der haarigen fleischigen Pfirsiche, süßer
Aprikosen und bosnischer Pflaumen, Plebejer unter dem
Markenobst duftenden Äpfeln, Butterbirnen und südlichen
Zitrusfrüchten. Mirabellen, die Vogelfängerinnen großer
Pflaumen und all der Schönheit die den Tisch schmückt
und dieses Land hergibt. Woher bist du, woher bist du zu
uns gekommen, Mirabellche? Dass du angeblich die Frucht einer unanständigen Liebe bist. Myrobalan? Oder die alleinständige Art Prunus Domestica? Es ist mir egal, du schmeckst nach
Sonne, Mirabellche, nach dem sonnigen Italien. Und dass du
bei mir im Garten in Hrádek nad Nisou wächst, liegt nur an
dem wahren Sprichwort über den dummen Bauern und seinen wunderschönen großen Kartoffeln. Ich will nicht weiter
forschen, woher du kommst. Jeder hat das Recht auf sein Geheimnis.
Jeder Baum lebt und gut bestäubt, trägt er auch. Für Leute,
die Probleme mit dem Zucker haben ideal. So klein, sage ich mir,
die haben bestimmt keinen Zucker, nur Fruktose. Diese kleine
Kugel kann doch keine Gefahr darstellen. Mirabellche gold-gelb, die Größe einer Traube, einer Stachelbeere... Du verrätst
deinen Verzehrer bestimmt nicht. Du bist wie eine Wolke voller
Regen, mein pomologisches Obstwunder. Es geht darum, was
du mir unwissend gibst, um den Geschmack dieser kleinen
Steinfrucht, die nach wirklicher Ambrosia schmeckt. Du bist
ein Bonus, ein Benefit der schönen Natur für uns alle, die keine
Sauerkirschen und Rosinen in Schokolade, süße Melonen und
was weiß ich noch alles, dürfen. Ich weiß, dass die Mirabellchen den Geschmack der süßesten Preiselbeeren, Heidelbeeren, Himbeeren, Brombeeren und Erdbeeren auf dem Tisch
eines armen Diabetikers haben. Als ob sie aus dem Buch eines
Märchenerzählers kämen, vom Strand junger, schöner, braun
gebrannter Körper. Meine kleine Exotik. Du bist der Duft historischer Segelschiffe aus Sansibar, das Obst der tschechischen
Flüsse voll von Karpfen, Zander und Plötze, der Kiefernwald
und der Korb voller Steinpilze, die Sonne und Spinnnetze im
Wald, der Sumpf mit Libellen und wunderschönen Schmetterlingen.
So sehe ich den kleinen, gelben, lebendigen Wühler die Mirabellche. Und ich will gar nichts hören, wie viel Zucker sie hat,
was alles ich essen darf und nicht darf...
Mirabelky
Když už nesmím čokoládu, tak mi aspoň dopřejte mirabelky,
špendlíky. Ty žluté, malé načervenalé meruňky našich příkopů,
luk, polí, strání a zaplevelených zahrad. Dopřejte mi tu radost
předčasného stáří. Ovoce, spíš plevele našich sadů, bastardů,
levobočků chlupatých masitých broskví, sladkých meruněk
a bosenských švestek, plebejců mezi značkovým ovocem – voňavými jablíčky, máslovými hruškami a jižními citrusy. Mirabelky, ty ptáčnice velkých blum a vší té krásy, co zdobí stůl
a rodí tahle země.
Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý
plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný
druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku,
mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rosteš na zahradě v Hrádku
nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat,
odkud jsi. Každý má právo na své tajemno.
Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají
potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí
nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového
vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako
mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to
o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny,
co chutná po skutečné ambrosii.
Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny,
co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co
já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch
nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže
mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní
korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek
plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných
pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami
a krásnými motýly.
Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku. A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím
a nesmím jíst...
Luftfahrt oder Wie man in Liberec und Prag
schwebte, flog und sprang
Die ersten und erfolgreichen waren die Brüder Montgolfier im Jahre 1783. Acht Jahre später, in Prag am 11. September 1791 während der Feier zur Krönung von Leopold II.
zum tschechischen König, startete im Wasserstoffluftballon
J. P. Blanchard. Der, der als Erster den Kanal von Frankreich
nach England überflog und was noch interessanter ist, er war
der Erste, der den Fallschirmsprung überlebt hat. Dann stockte
das Fliegen in Prag irgendwie.
Und unsere Vorfahren in Liberec? Binnen von 25 Jahren
waren sie dort, wo Prag war. Unweit des Schlosses in Liberec,
auf dem Grundstück der ehemaligen Reithalle hat der niederländische Seilakrobat A. Terzy in einen Korb des Heißluftballons aus Papier Tiere gesetzt. Leider wurde nicht überliefert,
welche es waren. Die Einheimischen haben es genau beobachtet und wollten noch in diesem Jahr auch fliegen. Sie haben
kopiert, was sie konnten und als sie schon in der Gondole saßen, hat irgendjemand etwas vergessen und der Ballon verbrannte noch vor dem Start.
In Prag hat man es weitere Hundert Jahre nicht mehr versucht. Bis zur Landesjubiläumausstellung in Prag im Jahre
1891 hat sich die Situation so entwickelt, dass ein Teil der Ausstellung auch die Prager Luftfahrtschule war. Es wurde schnell
klar, dass es ein Schwindel war. Der Ballon „Kysibelka“ war
flach, angebunden und wurde niemals in die Luft freigelassen
und hatte keine geometrischen Formen. Einfach gesagt, er war
ganz schön schief. Der Kapitän war Max Wolff, der eine Uniform trug, die von der damaligen Presse mit der Uniform eines
Zirkusdompteurs der Löwen verglichen wurde und es war so
ein „Hosenscheißer“, dass er im Gegenteil zu seinen Mitarbeitern keinen Fuß in den Luftballonkorb setze, weil er ängstlich war. Die ganze Luftfahrtschule war so, dass man für zwei
Goldstücke in den Korb der Kysibelka einsteigen konnte. Man
wurde an einem Seil in keine große Entfernung hochgezogen
und anschließend wieder zurückgeholt. Dann bekam man von
Kapitän Wolff feierlich eine besondere Medaille für Tapferkeit
überreicht.
An diesem tragikomischen Fliegen ist die außerordentlich
wertvolle Medaille am wertvollsten, die die Flugabonnenten
bekamen ein rautenförmigen Messingguss goldener Farbe. Die
Prager mochten den feigen Wolff nicht und der entschied sich
zum Schluss etwas daran zu ändern. Er ließ Kysibelka mit zwei
Freiwilligen im Luftballonkorb fliegen. Sie hatten kein Glück.
Der Ballon platzte ungefähr in Tausend Meter Höhe und fiel
mit großem Riss unweit des Ausstellungsgeländes nieder, wo er
verbrannte. Die Freiwilligen haben überlebt und alles hatte ein
Nachspiel bei Gericht.
Der Kapitän Wolff wurde wegen Unachtsamkeit, welcher
Menschenleben gefährdet hat, zu 14 Tagen Gefängnis verurteilt
und die Trümmer der verbrannten Kysibelka wurden als Souvenir für die Ausstellung auseinander genommen. Die Prager
bestellten noch in dem Sommer erfahrene Franzosen, damit
sie wirkliche Luftballons und auch die Fallschirmsprünge vorführen. Nach Liberec kehrte das Fliegen erst wieder am Anfang
des Jahrhunderts zurück. Hoffen wir, dass für immer. Dafür
muss man aber einen Flughafen haben...
Vzduchoplavba aneb Jak se v Liberci a v Praze
vznášelo, létalo a skákalo
Ti první a úspěšní byli bratři Montgolfierové v roce 1783.
Osm let po nich, v Praze 11. září 1791 při oslavách korunovace
Leopolda II. za českého krále, vzlétl ve vodíkovém balóně J. P.
Blanchard. Ten, který první přeletěl kanál z Francie do Anglie
a co je ještě zajímavější, byl první, co přežil seskok padákem.
Pak se Pražanům létání nějak zadrhlo.
A naši předchůdci v Liberci? Do dvaceti pěti let byli tam,
kde Praha. Kousíček od libereckého zámku, na pozemcích
bývalé jízdárny holandský provazolezec A. Terzy do koše papírového horkovzdušného balónu posadil zvířata. Žel, nedochoval se záznam, která to byla. Místní se dobře dívali a ještě
téhož roku chtěli vzlétnout rovněž. Okopírovali, co se dalo,
a když už seděli v gondole, někdo něco opomenul a balón shořel ještě před startem.
V Praze to ani nezkoušeli dalších sto let. Až při Zemské
jubilejní výstavě v Praze roku 1891 se ledy pohnuly tak, že
součástí výstavy byla Pražská větroplavecká škola. Že šlo víceméně o podfuk, se zjistilo záhy. Balón „Kysibelka“ byl plochý,
upoutaný balón, který nikdy nebyl vypuštěn volně do vzduchu
a dokonce neměl ani geometricky souměrné tvary. Jednoduše
řečeno, byl pěkně šišatý. Jeho kapitánem byl Max Wolff, chodící v uniformě, kterou dobový tisk přirovnával k uniformě
cirkusového krotitele lvů a byl to takový „srábek“, že na rozdíl
od svých pomocníků ani nohou nevstoupil do koše balónu, jak
se ho bál.
Celá větroplavecká škola spočívala v tom, že za dva zlaté směl abonent vzduchoplavby vstoupit do koše Kysibelky
a rumpálem byl po laně vypuštěn do nevelké vzdálenosti od
země a následně stažen na zem. Pak jej kapitán Wolff slavnostně dekoroval za statečnost zvláštní medailí.
Na tom tragikomickém létání je nejcennější mimořádně
vzácná medaile, kterou abonenti létání dostali – kosočtvercový odlitek z mosazné slitiny zlaté barvy. Zbabělého Wolffa
si Pražané neoblíbili, a ten se nakonec odhodlal něco na tom
změnit. Vypustil Kysibelku se dvěma dobrovolníky v koši balónu. Moc štěstí neměli. Ve výši asi tisíc metrů balón praskl
a s velkou trhlinou spadl nedaleko výstaviště, kde shořel. Dobrovolníci přežili a vše mělo dohru u soudu.
Kapitán Wolff byl za neopatrnost, která ohrozila lidské životy
odsouzen ke čtrnácti dnům vězení a trosky ohořelé Kysibelky
byly rozebrány jako suvenýr z výstavy. Pražané si ještě téhož
léta objednali zkušené Francouze, aby jim ukázali opravdové
balóny včetně seskoků padákem. Do Liberce se létání vrátilo
až opět počátkem století. Věřme, že natrvalo. Ale k tomu všemu je potřeba mít letiště, že…
Vitamine nach 1945
Wir Jungs hatten es nie ganz leicht und besonders die, die in
die Familien der Siedler im Grenzgebiet nach der Vertreibung
der Deutschen geboren wurden. Die Umgebung, in welche uns
unsere verehrten Eltern gebracht haben, war ganz anders als bei
den Omas, Tanten und Onkel im Inland. Die Welt war verkehrt.
Was in den Sudeten normal war, war in Nymburk oder in Kolín auf den Kopf gestellt. Alles drehte sich über die Deutschen
und nach den Deutschen. Vom Topf in der Spüle bis zu den
Büchern, Bildern und Geschirr in der Anrichte. Die Dachböden voller Reichtum, Schätze unter dem Fußboden versteckt.
Die Gärten, Wiesen, Felder, Hänge, Bäche, das Ufer der Neiße, alles was Sie sehen war anders als dort woher unsere Eltern
herkamen. Dort, in der Heimat meiner Mutter verstanden es
die Leute überhaupt nicht. Hier verlief die Zeit noch anders.
Andere, schnellere, die ständig in Eile war, in alle Richtungen
sich beeilte und mächtig uns schüttelte. Alles, absolut alles war
hier anders. Alles drehte sich darum, dass sich niemand irrtümlich anschießt, etwas Unbekanntes trinkt, etwas anzündet
und irgendwohin fällt. Um uns waren überall Fallen. Zugeschüttete Schächten, Keller, Tunnel, die irgendwohin führten
und wer weiß woher.
Es waren hier Tiere, die nur Deutsch verstanden, Kinder
von Deutschen, die hier mit den Eltern blieben und Tschechisch lernten. Es waren hier viele Mitschüler aus gemischten Ehen,
wo man zu Hause Deutsch sprach. Man konnte hier wunderbar
Briefmarken, Ansichtskarten, Patronen und erotische Zeitschriften sammeln. Schon immer war es hier ein Paradies für
Jungs und soviel ich weiß auch für die Mädels.
Die Deutschen hinterließen viel Technik, die niemand
wollte. Räder, Heilhilfsmittel bei Rheuma, Elektrotherapie,
Optik, insbesondere Ferngläser, alte Radios, Messer, Bajonette,
Uniformen, Violinen, Bilder mit bizarren Motiven, Pillen, die
mal geheilt haben. Solche habe ich mal probiert. Sie waren auf
dem Dachboden, in einer alten geschnitzten Medikamentendose, die die Deutschen nicht ins neue Zuhause mitgenommen
haben. Das haben sie gut gemacht. Es war kein Vitamin, kein
Vitamin C oder süßer Sacharin. Es war ganz gewöhnlicher Aluminiumacetat. Sauer, abgelaufen und eklig zum Erbrechen.
Genauso.
„Warum erbrichst du ständig?“, fragte die Mutter, „Du hast
dasselbe wie der Vater gegessen und der erbricht nicht. Nimm
die Kohletablette oder die Soda!“ Und ich? Ich nichts. Ich habe
wie ein Blöder erbrochen und hatte Angst zu sagen, was uns
hier die Faschisten für Ekelzeug gelassen haben. Zwei Tage
konnte ich nicht auf die Beine wegen Aluminiumacetat... Paradoxerweise. Den anderen hat es eher auf die Beine geholfen.
Es half wahrscheinlich nur die Erwachsenen, nicht aber den
Neugierigen wie mir und Ruda Reichlů, Petr Mrázků, die Jungs
Lanka, Jarisch, Pavel Koutný und weitere in unserer Straße. Die
Straße führte vom Laden mit Mischwaren bis nach oben zu
Sedláčeks und weiter nach Chrastava an den Birken und der
alten Eiche vorbei, wo die Hussiten besiegt wurden.
Tja, Vitamine! Die waren an der Reihe gleich nach dem
weißen Flüssigpuder, der damals beliebter Körperanstrich für
Bisse von Mücken, Wanzen, Bienen bis zur beliebiger Allergie
war, einschließlich Scharlach und Masern jeder Art, wie zum
Beispiel Pocken und andere Kindersorgen, mit welchen man
zum Arzt musste.
Erst dann waren die Vitamine an der Reihe. Vitamin C,
Kalzium, Birnen, Äpfel, Paprika, Karotten und Rüben. Direkt
aus dem Beet, nicht gewaschen, höchstens im Fass mit Regenwasser abgespült. Und wir waren gesund, satt und braun
gebrannt! Und wir waren auch belehrt, wie die Kondome aussehen. Sie wurden doch einige Kilometer von hier produziert,
in Hrádek nad Nisou.
Noch zu den Vitaminen. Kalzium und Vitamin C. Saures Vitamin C, pfui! Besser war das Steinobst aus dem Nachbarsgarten. Da wuchsen immer größere und süßere Äpfel als bei uns.
Und das ist die Wahrheit, nichts als Wahrheit, und wenn nicht,
dann soll ich...
Vitamíny po pětačtyřicátém
My, kluci, jsme to nikdy neměli moc lehké a zvlášť ti, kteří
se narodili dosídlencům v pohraničí po odsunu Němců. Prostředí, kam nás drazí rodiče přivedli, bylo úplně jiné než
u babiček, tet a strýců ve vnitrozemí. Byl to svět naruby. Co
bylo normální v Sudetech, bylo v Nymburku nebo v Kolíně postavené na hlavu. Vše bylo o Němcích a po Němcích. Od hrnce
ve dřezu po knížky, obrázky a nádobí v kredencích. Půdy plné
bohatství, poklady skryté pod podlahami.
Zahrady, louky, pole, stráně, potoky, břeh Nisy, na co ukážete, to bývalo jiné než tam, odkud naši přišli. Tam, v maminčině kraji, tomu vůbec nerozuměli. Tady se odehrával jiný čas.
Jiný, rychlejší, co pořád kvaltoval, pospíchal na všechny strany
a mocně s námi dováděl. Všechno, všecičko tu bylo naopak.
Vše stálo na tom, aby se nikdo ničím nepostřelil, něčeho neznámého nenapil, něco nezapálil a někam nespadnul. Kolem nás
byly samé nástrahy. Zasypané šachty, sklepy, tunely, co vedly
bůhví kam a bůhví odkud.
Byla tu zvířata, co rozuměla jenom německy, děti Němců,
které tu zůstaly s rodiči a učily se česky. Byla tu spousta spolužáků ze smíšených manželství, kde se doma mluvilo německy.
Bezva se tu sbíraly známky, pohledy, náboje a erotické časopisy. Odjakživa tu byl klučičí ráj, a co já vím, možná i holčičí.
Po Němcích tu zbyla spousta techniky, o kterou už nikdo
nestál. Kola, léčivá hejblata na revma, elektroléčbu, optika,
hlavně dalekohledy, prastará rádia, nože, bodáky, uniformy,
housle, obrazy s prapodivnými náměty, pilulky, které kdysi
léčily. Jedny takové jsem ochutnal. Byly z půdy, ze staré vyřezávané lékárničky, kterou si Němci nevzali do svého nového
domova. Dobře udělali. To nebyl žádný vitamín, žádné céčko
nebo sladký sacharin. Byl to prachobyčejný octan hlinitý. Kyselý, prošlý a hnusný k pozvracení. Úplně a doslova.
„Co pořád zvracíš?“, ptala se máma, „Jedl jsi, co táta, a ten
nezvrací. Vem si černý uhlí nebo sodu!“ A já? Já nic. Zvracel
jsem jak Alík, a bál se říct, co za sajrajt nám tu fašouni zanechali. Dva dni jsem se nemohl postavit na nohy. Po octanu hlinitém… Paradox. Ostatním, spíš na nohy pomáhal. Pomáhal
asi jen dospělákům, ale ne zvědavcům jako jsem byl já a Ruda
Reichlů, Petr Mrázků, kluci Lankovi, Jarisch, Pavel Koutný
a další v naší ulici vedoucí od krámu se smíšeným zbožím až
nahoru k Sedláčkům a dál, do Chrastavy kolem břízek a starého dubu, kde byli poraženi husiti.
Jo, vitamíny! Ty přišly na řadu hned po bílém tekutém
pudru, který byl tehdy oblíbeným nátěrem na těla poštípaná od
komárů, blech, včel až po alergii na cokoli, včetně spály a osypek všeho druhu, jako například neštovice a jiná dětská trápení, s kterými se muselo k doktorovi.
Pak přišly teprve vitamíny. Céčko, vápník, hrušky, jablka,
papriky, mrkev a kedlubny. Přímo ze záhonu, nemyté, maximálně opláchnuté v sudu s dešťovou vodou. A byli jsme zdraví,
sytí a opálení! A taky jsme byli poučeni, jak vypadají prezervativy. Vždyť se vyráběly jen pár kilometrů odsud, v Hrádku nad
Nisou.
Ještě k vitamínům. Vápník a céčka. Kyselá céčka, fuj! Lepší
byly peckoviny ze zahrad od souseda. Na jejich zahradě vždy
rostla jablíčka větší a sladší, než na té naší. A to je pravda pravdoucí, ať se propadnu, není-li to tak.
Im Himmel mit dem Vater
Was alles ich am Himmel sehe. Das ist keine Frage. Ich lehne
nur so meinen Kopf zurück und träume. An der Hand mit kleinem Freund und wir gehen zusammen durch den Frühlingsregen, der duftet und streichelt die Seele und den Körper. Er hält
meine verschwitzte Hand in seiner kleinen Hand, als ob er die
ganze Welt darin halten würde. Die Welt, die in meine Hand in
seiner Hand passt. Oder ist es gerade umgekehrt?
Ich gehe durch den Frühlingsregen und halte in meiner
Hand seine Hand. Wir haben es nicht eilig. Wir gehen durch
eine leere Straße, wo weit und breit niemand ist. Alle haben
sich vor dem Regen versteckt. Ich träume es wahrscheinlich
nur, es ist aber ein schöner Traum. Wir sind beide hier, aber eigentlich nur ich. Der Große und auch der Kleine, beide Hände
verschlungen. Ich sehe es voll klar. Vom blauen Himmel fällt
das Wasser und ich halte meinen Vater flehend fest. Ich fürchte
nichts und habe auch keine Angst, nur meine Hände schwitzen,
wie fest er mich hält. Wir sind bis auf die Knochen nass, es geht
uns aber wunderbar. Wie alt bin ich nur? Wie alt bin ich? Ich
wandere durch die Zeit...
Auf einmal scheint und wärmt wieder die Sonne vom hohen Himmel, als ob es überhaupt nicht geregnet hätte. Alles in
der Umgebung raucht. Die Wolken, Dämpfe, als ob die ganze Welt um uns eine große Wäscherei wäre und die hätten die
Fenster und Türen weit aufgeschlagen. Der Qualm vom Wasser,
heißer Dampf, der unterhalb des Deckels entkam. Alles um uns
qualmt. „Vater, was ist es?“, frage ich meinen Vater. Auf einmal ist es um uns wunderschön, alles duftet. Unsere Schritte
schweben. Wir fliegen. Es wurden Tausende, Milliarden von
Mücken aus dem warmen Regen geboren und tanzen überall
umher, wohin das Auge reicht.
Was alles ich am Himmel sehe. Am weitesten ist die mächtige Sonne, darunter strahlt blau deren Schatten. Blau wie eine
Kornblume, roter Mohn des Patrioten und gelb, das ist die Farbe der österreichischen Sonnenblume. Unsere Welt ist eine Palette, woraus das ganze Universum besteht. Aus der Farbe des
Smaragd und des Regens, des Schweißes in der Hand, die ich
so fest halte und die die meine drückt. Ich bin hier in zweifacher Form, in der Kameraprojektion, klein und groß und möglicherweise auch Kopf über.
Jedes Mal bin ich es. Ein Junge mit dummen Fragen, mit
der Bewunderung des Sohnes zum Vater und des Vaters zum
Sohn. Ich weiß es, weil er mir immer noch fehlt. Längst ist der
Augenblick weg, ich träume es immer noch. Mit dem Vater
sein, mit dem Sohn dort, irgendwo auf der Straße im Regen.
Nass wie Hühner, berauscht von der Landschaft des feuchten
Dampfes und von der heißen Sonne angestrahlt, auf glühendem Asphalt stehend.
Ich sehe es hundertmal, tausendmal. Wie es ist, wie es war
und wird für die Männer, die von dieser Szene weggehen, nachdem die Lampen ausgeschaltet werden. Ich weiß es und will es
nicht kennen. Alles für den Augenblick, für die Hand in meiner
verschweißten Hand und meine in seiner, wo die eine Hand die
andere wärmt.
Wie schön es war! Ich fragte meinen Vater: „Werden wir für
immer Freunde, Vater?“, und er lachte. Ich wusste, dass das Leben zu kurz ist, damit der Vater die Antwort kennt. Er hat sich
damit auch nicht mehr befasst. Wir hatten es beide eilig. Es war
nur der warme Regen und der blaue Himmel mit der wärmenden Sonne, die mich zu einer solch dummen Frage bewegten.
Wie lange wird dieser schöne vergängliche Augenblick dau-
ern? Wann erreichen wir das Ziel, wo der Vater dem Sohn sagt:
„Genug Spaß, dort ist das Handtuch und trockne deine Haare,
dass du keinen Schnupfen bekommst...“ Wir wussten beide,
dass wir das Abendbrot essen werden und dann schlafen gehen.
Nie wieder kehrt die Märchenzeit zurück. Vater, ich vermisse dich wie jeder Junge. Jedes Mal, wenn ich aus Kindermund
höre: „Vater, für den Vater...“, sehe ich, was alles auf dem Himmel ist. Für diesen wieder erlebten Augenblick würde ich heute
alles stehen lassen und nur laufen. Wie sehr, sehr vermisse ich
es und doch weiß ich längst, dass niemand, auch alle Heiligen
nicht, in die Dunkelheit Licht bringen und helfen können.
Und gerade für ihn, diesen einen flüchtigen Augenblick lohnt
es sich zu leben. Für eine Hand, die die andere in der Hand hält.
Na obloze s tátou
Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak
zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda
a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši.
Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel
celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je
to právě naopak?
Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni
se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný
sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý,
ruce propletené.
Vidím se úplně jasně. Z modré oblohy padá voda a já
se svého tatínka úpěnlivě držím. Nebojím se a ani nemám
strach, jen se mi potí dlaně, jak mne pevně drží. Jsme promočeni na kost, ale je nám neskonale dobře. Kolik mi to jen je?
Kolik mi je let? Bloudím v čase…
Z vysoké oblohy nad námi náhle opět svítí a hřeje sluníčko, jako by ani nepršelo. Ze všeho kolem se kouří. Mraky
páry, jako by celý svět kolem nás byla jedna velká prádelna
a ta měla okna i dveře dokořán. Čoud z vody, horká pára, co
utekla zpod pokličky. Vše kolem nás čadí. „Co to je, tati?“
ptám se svého táty. Náhle je kolem nás až neskutečně krásně, vše kolem voní. Naše kroky se vznášejí. Letíme. Kolem se
zrodily tisíce, miliardy mušek z teplého deště a tančí všude,
kam oko dohlédne.
Co všechno vidím na obloze! Nejvýš je mocné slunce, pod
ním plá modře jeho stín. Modrá jak chrpa, rudý mák patriota
a žlutá, která je barvou rakouské slunečnice. Náš svět je paletou, z níž je stvořen celý, celičký vesmír. Z barvy smaragdu
a deště, z potu dlaně, kterou tak pevně svírám, a která svírá
mne. Jsem tady ve dvojí podobě, projekcí kamery, malý i velký
a snad i vzhůru nohama.
Pokaždé jsem to já. Kluk s hloupými otázkami, s obdivem
syna k tátovi a táty k synovi. Vím to, protože mi stále schází.
Dávno už ten okamžik vyprchal, ale já o něm stále sním. Být
s tátou, se synem, tam, kdesi na ulici v dešti. Zmoklí, mokří
jako slepice, opilí krajinou vlhké páry a ozářeni horkým sluncem, stojící na rozpařeném asfaltu.
Vidím to stokrát, tisíckrát. Jak je, jak bylo a jak bude těm
chlapům, až odejdou z téhle scény, až vypnou reflektory. Vím
to a nechci se k tomu znát. Vše za ten okamžik, za onu ruku
v mé upocené dlani a mou v jeho, kdy jedna ruka hřeje druhou.
Jak bylo krásně! Ptal jsem se svého táty: „Budeme navždy kamarády, táto?“, a on se tomu smál. Věděl jsem, že život je příliš
krátký, aby táta znal odpověď. On se tím už ani nezabýval.
Oba jsme někam pospíchali. To jen teplý déšť a modrá obloha
s hřejícím sluncem, mě donutily položit tak hloupou otázku.
Jak dlouho bude trvat tahle krásná pomíjející chvíle? Kdy
dojdeme do cíle, kde táta řekne synovi: „Dost bylo legrace, vem
si tamhle ručník a vysuš si hlavu, ať nedostaneš rýmu…“ Oba
jsme věděli, že se navečeříme, umyjeme a pak půjdeme spát.
Nikdy se už nevrátí pohádkový čas. Tatínku, scházíš mi,
jako každýmu klukovi. Pokaždé, když z dětských úst slyším:
„Táto, tátovi…“, vidím, co všechno je na obloze. Pro tu chvíli
znovu prožitou, bych dnes vše nechal stát a běžel. Jak moc,
moc mi to schází a přitom dávno vím, že nikdo, ani všichni
svatí mi do tmy neposvítí a pomoci nemohou.
A právě pro něj, pro ten jeden prchavý okamžik stojí za to
žít. Pro jednu ruku, která drží v dlani druhou.
Wenn du aus dem Zug aussteigst
Die tschechischen Bahnhöfe sind oft sehr ähnlich, Stück für
Stück, zwei für einen Zwanziger. Österreichischen und silbernen. Geranien hinter den Fenstern, umher Ziergärten, gekehrter Sand, gestrichene Geländer. Saubere Toiletten, geputzte
Fenster, gekehrt, gelüftete Warteräume...
Leider kann man nichts kritisieren. Falls die Bahnhofgebäude noch stehen, sind sie verlassen. Die Warteräume sind
geschlossen, genauso wie die Toiletten und wer weiß wo sind
die Blumenkästen voll mit Geranien. Die Welt ist anders geworden. Absolut.
Falls du schon aus dem Zug aussteigst und auf dem Boden
stehst, dann begrüße ich dich zu Hause in Liberec. Hier steht
auch mein Bahnhof. Viele Jahre nicht gepflegt und jetzt strahlt
er im neuen Glanz. Wenn du kein Bummler bist und den Verlockungen der allgegenwärtigen Boutiquen widerstehst, stehst
du nach ein paar Schritten in der Tür nach draußen zur Straße.
Es führen nur drei Treppen nach außen, du hast aber die Wahl
der drei Himmelsrichtungen, wohin vom Bahnhof zu gehen.
Links, das ist zum Jeschken, geradeaus der Nase nach ins Zentrum oder rechts, Richtung Prag, Zentrum Babylon...
Also wohin? Noch vor fünfzig Jahren führte die Richtung
links in einen Dschungel verlorener Wege und Steige. In der
Richtung war die alte Molkerei, das Viadukt, die alte Bäckerei, der Schlachthof, lose Straßenbahngleise, die zum Jeschken
führten. Die Straßen dunkel, eng, zusammengedrängt um das
Kino Sofia. Die Atmosphäre vergleichbar mit Bronx. Das waren
die alten, echten Stadtviertel von Liberec im Stadtzentrum, die
der Stadt das Gesicht gaben.
Schornsteine, Schornsteine, Schornsteine und Abfälle, die
direkt in die Neiße führten. Ratten am Tag und in der Nacht,
Angst haben, dem Opa die Kohle im Keller holen. Enge Gassen
und ständiges klingeln der Straßenbahn hinter dem Rücken.
So ging man links ins Zentrum. Der Hauptweg führte entlang
der Gleise ins Zentrum, direkt zum Rathaus, dann zum ZOO,
zum Hörfunk und ins Isergebirge, zur Česká Chalupa (Tschechisches Berghaus). Heute beginnt der Weg mit vergangenem
Ruhm von Liberec. Links steht ein toter Käfer, verlassener Koloss, ausgeraubter Ruhm von Skloexport, früher ein Gebäudekomplex der staatlichen Verwaltung.
Unglaubliche, zu Grund herunterwirtschaftete, brutal
zertretene Welt der vergangenen Zeit der zentralen Planung.
Weiter unten, rechts die Ikone der Ersten Republik, das Hotel
Imperial. Geschlossen, weil es angeblich nicht im Stande war,
selbst zu verdienen. Ein Hotel mit Tradition, genauso wie das
bekannte Hotel Perun in Hejnice. Das ist bereits abgestürzt,
zur großen Freude der Anwohner von Hejnice.
Wozu sind die stilvollen unterirdischen öffentlichen
Toiletten? Früher ein Stolz der Stadt, heute dauerhaft geschlossen. Wie einfach wäre es, sie dem Zauberer der Gegenwart in
Liberec anzubieten, dem Miloš Vajner, um sie etwa in ein Süßwasseraquarium zu verwandeln. Hechte im Stadtzentrum mit
einer großen verglasten Pyramide. Pinkeln können wir auch
weiter in Tesco, wie bis jetzt.
Die Stadt ohne Geld, ohne einen Architekten, mit armen
Spacius und seiner besonderen Kunstart der Stadtplastik ist
eine Darstellung dessen, wie die Aufgabe „Die Kunst in die
Stadt bringen“ nicht aussehen soll.
Weiter und weiter. Durch die tote Prager Straßee, am wunderschönen Rathaus, dem Theater, der Synagoge, der Bücherei
und weiter nach Ruprechtice. Die Straßen schrecklich voll mit
Autos, geschlossener Theaterweinkeller, verlassenes Café im Jugendstil; und was am meisten weh tut, das fehlende Restaurant
und Bierlokal Rathauskeller. Der Rathauskeller hat angeblich
Wasser unter dem Fußboden. Mein Gott, das haben wohl alle
Liberecer Bauten in dieser Stadt! Die Rathausbeamten kreuzen
mittags durch die Stadt, statt zu Hause und unter dem Dach zu
sitzen und in aller Ruhe Mittag zu essen. Über das Liberecer
Schloss spreche ich gar nicht. Der Diebstahl hat keinen Vergleich in der Welt und niemand kann dafür.
Wenn Sie am Bahnhof rechts abbiegen, ist die Laune gleich
anders. Früheres Zentrum der Liberecer Industrie unterer Bahnhof, Gaswerk, Straßenbahndepot, Dutzende von Fabriken,
weltbekannte Textilwerke, Herz, Körper und auch Arme der
Stadt. Die Macht, das Reichtum, die Geldquelle der städtischen
und privaten Kassen, ein Viertel der Lager, Geschäfte, Fabri-
kreste, Büros; wenn nicht Miloš Vajner wäre, wäre heute auch
kein Zentrum der Unterhaltung, des Wissens, eines Hotelkomplexes, der Entspannung und der Wasserwelt. Wiederbelebung
verlassener Fabrikobjekte. Dort, wo die Stadt nicht mit ihren
Förderungen erfolgreich war. Projekte mit einer Gehirnkapazität, dorthin gehen heute die Touristen, die sonst aus Liberec
nichts kennen.
Das sind die drei Wege vom Liberecer Bahnhof. Sie führen
auch weiter, in die Galerie, ins Nordböhmische Museum, zum
Holocaust-Museum, in den Botanischen Garten, zum Skifahren
nach Bedřichov, zum Javorník und Jeschken, in die Sporthalle
zum Eishockey und zu den Megaprogrammen.
Es gibt trotzdem weniger Touristen in unserer Stadt. Der
Vorhang von Klimt im Theater wer kennt sie, wer weiß darüber?
Wer bewundert gezielt die Industriebauten im Jugendstil in Liberec und Jablonec, wer weiß, dass sie überhaupt existieren?
Die Industriezone Kateřinky, mehr als hundert Jahre alt, jüdis-
che Denkmäler, Aussichtsturme und Warten im Isergebirge…
Wer kann die Zusammenarbeit mit den Deutschen und Polen
im Rahmen der Euroregion Neiße entwickeln, wer kann weitere Lehrveranstaltungen organisieren?
Když vystoupíš z vlaku
Česká nádraží jsou často jako přes kopírák, kus po kusu dva
za dvacetník. Rakouský a stříbrný. Muškáty za okny, kolem
okrasné zahrádky, uhrabaný písek, natřená zábradlí. Čistá WC,
umytá okna, zameteno, vyvětrané čekárny…
Žel už není, co kritizovat. Pokud nádražní budovy ještě
stojí, jsou opuštěné. Čekárny jsou uzavřené, stejně jako toalety
a tytam jsou truhlíky plné begónií. Svět se změnil. Totálně.
Pokud už z vlaku vystoupíš a stojíš na zemi, pak tě vítám
doma v Liberci. Zde stojí i moje nádraží. Desítky let neupravené nyní svítí novostí. Pokud nejsi hýřil a odoláš svodům
všudypřítomných butiků, po pár krocích stojíš ve dveřích vedoucích ven na ulici. Ven vedou jen tři schůdky, ale ty máš
na výběr ze tří světových stran, kam se z libereckého nádraží
vydat. Doleva, to je k Ještědu, přímo, rovně za nosem do centra,
nebo doprava, směr Praha, krematorium, Centrum Babylon…
Tak kam? Ještě tak před padesáti lety směr vlevo vedl do
džungle ztracených cest a cestiček. Tím směrem stála stará
mlékárna, viadukt, staré pekárny, jatka, viklající se tramvajové
koleje stoupající pod Ještěd. Ulice ponuré, namačkané a stěsnané kolem kina Sofia. Atmosféra srovnatelná s Bronxem. To
byly staré, opravdové liberecké čtvrtě v centru města, které mu
daly tvář.
Komíny, komíny, komíny a odpady vedoucí rovnou do
Nisy. Potkani v noci i ve dne, pro strach jít do sklepa dědečkovi pro uhlí. Úzké uličky a stálé tramvajové zvonění za zády.
Tak se chodívalo vlevo od centra.
Hlavní cesta vedla po kolejích do centra rovnou k radnici,
pak do ZOO, k rozhlasu a do Jizerek, na Českou chalupu. Dnes
cesta začíná zašlou slávou Liberce. Vlevo stojí mrtvý brouk,
opuštěný moloch, zašlá, vykradená sláva Skloexportu, dřív
komplex budov státní správy. Neskutečný, prohospodařený,
brutálně rozkopaný svět minulé doby centrálního plánování.
Níž, po pravé straně ikona První republiky, hotel Imperial.
Zavřený, protože si prý nebyl schopen na sebe vydělat. Hotel
s tradicí, stejně jako známý hejnický Perun. Ten ale už spadl,
k velké radosti hejnických.
Na co jsou stylové podzemní veřejné záchodky? Kdysi chlouba města, dnes trvale uzavřené. Jak by bylo jednoduché nabídnout je mágovi liberecké současnosti Miloši Vajnerovi a nechat
je proměnit třeba ve sladkovodní akvárium. Štiky v centru
města s velkou prosklenou pyramidou. Čurat můžeme v Tescu
tak jako dosud.
Město bez peněz, bez architekta, s ubohým Spaciem a jeho
prazvláštním pojetím umění městské plastiky je podobou
toho, jak nemá vypadat zadání „Přivést umění do města“.
Dál a dál. Mrtvou Pražskou ulicí, kolem překrásné radnice,
divadla, synagogy, knihovny a dál do Ruprechtic. Ulice zoufale přecpané auty, zavřená divadelní vinárna, osiřelá secesní
kavárna Pošta, a co bolí nejvíc, chybějící restaurace a pivnice
Radniční sklípek. Radniční sklep má prý vodu pod podlahou. Proboha, to mají snad všechny liberecké stavby v tomhle
městě! Radniční úředníci v době oběda křižují centrem, místo, aby seděli doma a pod střechou a v klidu obědvali. O Libereckém zámku nemluvím. Jeho rozkradení nemá ve světě
obdoby, a nikdo za nic nemůže.
Uhnete-li od nádraží doprava, nálada je hnedle jiná. Dřívější
centrum libereckého průmyslu – dolní nádraží, plynárna, tramvajové depo, desítky továren, světoznámé textilky, srdce, tělo
i paže města. Síla, bohatství, zdroj peněz městské i soukromé
pokladny, čtvrť skladů, prodejen, torza továren, kanceláří a nebýt Miloše Vajnera, nebylo by dnes Centra zábavy, poznání,
hotelového komplexu, relaxu a vodního světa. Obnovený život
v opuštěných továrních objektech, Tam, kde město neuspělo se
svými dotacemi, projekty a kapacitou mozků, tam dnes míří
turisti, kteří jinak z Liberce nic neznají.
To jsou tři cesty z libereckého nádraží. Vedou i dál do galerie, Severočeského muzea, k Muzeu holocaustu, do botanické
zahrady, na lyže do Bedřichova, na Javorník a na Ještěd, do
sportovní haly na hokej a na megaprogramy.
Přesto je turistů v našem městě méně, než by mohlo být.
Divadelní Klimtova opona – kdo ji zná, kdo o ní ví? Kdo cíleně
obdivuje secesní industriální stavby Liberce a Jablonce, kdo
ví, že vůbec existují? Průmyslová zóna Kateřinky, stará přes sto
let, židovské památky, vyhlídkové věže a rozhledny Jizerských
hor…
Kdo umí rozvinout spolupráci s Němci a Poláky v rámci Euroregionu Nisa, kdo je schopen zorganizovat další a další poznávací a vzdělávací akce?
An lustigen Geschichten mangelt es bei uns
nicht
Ein Haus reparieren, bauen oder umbauen ist und war
auch nie ein Spaziergang durch einen Rosengarten, besonders,
wenn Sie nicht erben, sondern alles vom Lohn bezahlen. Nun
ja, ich habe mich beschwert und jetzt zum Hauptthema. Ich
habe ganz schlau eine tschechische Firma ausgesucht, die aber
ukrainische Maurer beschäftigte. Was für Maurer! Meistens
Intellektuelle, Wissenschaftler, Bergbau-Ingenieure, Ökonomen, musikalische Virtuosen und ihre heranwachsende Söhne. Die meisten der genannten halten mit uns anspruchsvolle
wissenschaftliche Auseinandersetzungen auf dem Niveau von
großen Universitäten, leider aber auf Kosten der Mischmaschine und des abfallenden Putzes.
Der tschechische Herr Ingenieur, Inhaber eines erfolgreichen Reisebüros und einer Baufirma hat sich bemüht, nur
manchmal vermischte sich sonderbar die Arbeit der einen Firma mit der anderen, so dass Sergej zum Flughafen fuhr und
Aljoša stand lächelnd am Gartentor, weil er eigentlich am Flughafen sein sollte. Als ich dann mit ihm aus Verzweiflung im
Hof Wodka trank, hat er zugegeben, dass der Chef oft mit der
Logistik Probleme hat. Meistens wird es mit einer Ermäßigung
für nächste Dienstleistungen erledigt.
So haben wir also gebaut. Manchmal fiel etwas runter, vor
allem, wenn der Sopransänger Ilja sang, sonst ein Solist der
Oper in Odessa. Damals brachten die Nachbarinnen warme
Würste, hausgemachte Rollen mit Creme und süße Omeletts.
Es kam auch zur Beleidigung mit Fäusten vom Nachbar, der zu
Hause diese Rollen mit Creme von seiner Ehefrau nicht bekam.
Ilja hatte in Liberec eine Ehefrau, die Psychologin war und jetzt
arbeitete sie als Putzfrau in Plaza. Die hat ihn damals professionell zu Hause verarbeitet und hat ihm ein Messer auf den Hals
gelegt, wortwörtlich.
Als wir auf diese Weise ein halbes Jahr gebaut haben und das
Geld ging aus, hat sich der Chef der Liberecer Baufirma für eine
Lösung entschlossen, die die Mobilisierung aller verfügbaren
Kräfte und Beendigung der Arbeiten in vereinbarten Terminen
bedeutete. Er beeilte sich, versprach, vergab Belohnungen und
die Arbeit wurde endlich sichtbar.
Serjoža, irgendwann ein Geologe in der Altai, fragte nach
einem Fahrrad, auf welchem keiner aus unserer Familie sicherlich fährt, weil die ganze Zeit, wo er bei uns arbeitet, es immer auf demselben Platz, wo es auf das Fahrrad regnete, stehen
sieht. Miron, ehemaliger Parteifunktionär einer Chemiefabrik
fragte wieder nach einem Sofa, das wir sicherlich wegschmeißen wollen und der Meteorologe Anatol, der am Nordpol
überlebte, hat hinter dem Schornstein Rollschuhe gefunden,
die die Kinder schon vergessen haben. Ich musste den Kindern
irgendwo in Russland entgegenkommen, so dass die Rollschuhe dort landeten, wo er sie haben wollte.
Die meisten Sorgen hat mir aber Semjon gemacht, der Sohn
des Opernsängers. Ich weiß nicht, wie er an mein Festnetztelefon kam, aber er erhöhte meine Telefonrechnung um unglaubliche acht Tausend Kronen. Als ich nachfragte, ob er
seine Mutter zu Hause in der Ukraine angerufen hat, teilte mir
die zuständige Dame der Telefongesellschaft mit, dass ich die
Anrufe bei der Erotik-Nummer bisschen übertrieben habe.
Also keine Mutter, sondern ein erregter Semjon am Kopfhörer,
in der Ecke am Boden in der Mitte von Kalk, Sand und Zement... Sein Vater hat ihn durch einen Schlag mit dem Griff
einer Schaufel von seiner Abhängigkeit geheilt.
Dann wollte ich wissen, wie der Vater und Sohn die Telefonrechnung bezahlen werde. Bar oder per Überweisung?
Zum Haus kam eine schwarze Limousine und ein junger, viel
versprechender, kurzhaariger Mann im Anzug und stieg aus.
Dieser Mafioso verlangte im gebrochenen Tschechisch eine
Erklärung, was der Herr gegen seinen Jungen habe? Der Herr
wurde richtig sauer und teilte diesem Unternehmer in einem erlesenen Tschechisch mit, dass er eine entsprechende Erklärung
zusammen mit der Ausländerpolizei bekommen wird. Ich
weiß nicht warum, aber auf einmal hatte es dieser Manager eilig und fuhr weg, ohne mir zu sagen: „Da svidanija.“ Inzwischen bekam Semjon hinter dem Haus eine weitere Portion der
psychologischen Kur mit dem Schaufelgriff, zur Entwöhnung
nicht nur bei den erotischen Anschlüssen anzurufen.
Wie durch ein Wunder erreichten wir das Ende. Es wurde
fertig, ausgezahlt und versprochen, dass wir uns an das Schlechte nicht im Bösen erinnern werden. Dann versprach ich
mir, nie wieder ukrainisch-russische Intellektuelle, Akademiker, Wissenschaftler, Künstler und Jugendliche zu nehmen, sie
nicht beschenken, nicht zuhören und „Auf Wiedersehen“ zu
wünschen, sondern immer nur „Leben Sie wohl“, vergessen
Sie, dass Sie bei uns waren. Wir werden uns lange erinnern und
lange davon erzählen, was uns diese fast ganze russischukrainische Akademie der Wissenschaften gekostet hat, die der
tschechische Kaspermann initiierte, ein Zirkusdirektor vom
Besten.
Ein goldener tschechischer Biertrinker und Faulenzer, der
um die Ecke wohnt! Dieser braucht nicht Ihr Fahrrad, Rollschuhe oder Sofa, um in Fahrt zu kommen. Auch wenn... Ich
erinnere mich, dass ich zuerst eine tschechische Firma mit nur
tschechischen Arbeitern eingeladen habe. Es kamen alle, tra-
ten ins Haus und haben sich an Stelle mit dem Umfang der geforderten Arbeiten bekannt gemacht. Sie nickten verständlich
während der Darlegung mit den Köpfen und als die Exkursion
im Haus zu Ende war, sagten sie: „Aber hier ist zu viel Arbeit!
Heuern Sie die Ukrainer an“ und gingen weg.
O humorné příběhy u nás není nouze
Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše
financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si a teď k tomu
hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály, přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy a jejich dospívající syny. Většina ze jmenovaných s námi
vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni
významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě
nahozené odpadávající omítky.
Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša
nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně,
že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou
často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy na služby příští.
Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si
tenor Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám
místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se
doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti.
Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta
si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk
doslova a do písmene.
Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely, šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které
znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací
ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával a práce začala být konečně vidět.
Serjoža, kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo z naší rodiny jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co
u nás pracuje, ho vidí stále na stejném místě, kde na něj prší.
Miron, bývalý partajní tajemník chemické továrny zase požádal o kanape, které jistě už chceme vyhodit a meteorolog
Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové brusle, dětmi už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi
v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily, kde si je přál mít.
Nejvíc starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce.
Nevím, jak se dostal k mé pevné telefonní lince, ale zvedl můj
účet za volání na nebývalých osm tisíc korun českých. Když
jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila
mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům na erotické lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka,
ale vzrušený Semjon u sluchátka, v koutku na zemi uprostřed
vápna, písku a cementu… Z té erotické závislosti ho vyléčil
jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.
Pak jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se
synem splácet. Cash nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína a z ní vystoupil mladý perspektivní, na ježka ostříhaný
kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se dožadoval vysvětlení,
co si to pán na jeho chlapce vymyslet? Pán se strašně naštval
a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu
poskytne patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií
ruku v ruce. Nevím proč, ale náhle měl onen manažer naspěch
a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím vzadu za domem
dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od
lopaty, aby si odvykl volání nejen na linku erotickou.
Zázrakem jsem se dočkal. Bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno, že na to špatné nebudeme ve zlém vzpomínat. Pak jsem
si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko-ruské intelektuály, akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat je, neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen
sbohem, zapomeňte, že jste u nás byli, my budeme vzpomínat
a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská
akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem všech běd.
Zlatý český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle
za rohem! Ten nepotřebuje na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman. I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve pozval českou
firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do
domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací. Během výkladu pokyvovali chápavě hlavami, a když byla
exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale tady je moc práce!
Angažujte Ukrajince,“ odešli.
Sonderbare Schicksale
Ich weiß nicht, ob ich es erwähnte, dass die Dörfer in Nordböhmen in der Vergangenheit auch ungewolltes Zuhause vieler Menschen waren, denen es angeordnet wurde, hier zu leben. Die Hälfte des vergangenen Jahrhunderts war hinsichtlich
der Geschichte unseres Landes bedeutend, weil die Ergebnisse
des Zweiten Weltkrieges ins Leben politischer Entscheidungen
gebracht wurden, die die Schicksale vieler Einzelner beeinflussten.
In der Praxis war nicht alles so, wie es geplant war. Auch
unter den Organisatoren der Weltgeschichte waren „Schwächlinge“ und auch unter den Leuten war die Begeisterung nicht
so groß, wie man erwartete. Und so wurden Schritte unternommen, die den Umbruch der Gesellschaft unterstützen sollten
und die letztendlich alle von uns betrafen. Meine Erfahrung
lässt mich das vergessen, was hier geschehen ist.
Wie es passierte, weiß ich nicht mehr. Ich stand vor jemandem, der wissen wollte, ob Herr Doktor bei uns Kindern nicht
etwas anderes untersuchte als ein anderer Arzt. Die Mutter, als
sie es am Nachmittag von mir hörte, hat schrecklich geschimpft, alle verflucht und fragte mich dasselbe. Das ganze Dorf
sprach darüber. Die Antwort war damals: „Er betatschte mich
nicht.“ Dann haben wir gehört, dass der alte Doktor kein Kinderarzt war, sondern der persönliche Arzt von Präsident Beneš,
der nach seinem Tod aus Prag weggehen musste. Man hat für
ihn schnell eine Arbeit gefunden und so kurierte uns ein Burgdoktor. Irgendjemand hat beschlossen, dass man ihm den Aufenthalt auf frischer Luft im Grenzland noch mit einem Skandal
verschönert, das ihn vernichtet. Ich persönlich bin froh, dass
ich an der Arbeit des Herrn Doktors nichts Schlechtes gefun-
den habe und konnte ihn so mit meinen Mitschülern von der
falschen Beschuldigung retten.
Einen ähnlichen Fall habe ich auf der anderen Seite von Jeschken notiert. Man hat dort, in eines der kleinsten Dörfer, eine
sehr vornehme Dame aus Prag umgesiedelt. Sie hatte Pech, weil
ihren Ehemann, einen tapferen General der Ersten Republik
und Legionär war. Und seine Untergeordneten, Mitarbeiter und
auch die Öffentlichkeit ihn liebte. Er wurde freigesprochen vom
Verdacht, dass er mit den Faschisten kollaborierte und dass er
die Ideale der Ersten Republik verraten hat. Freigesprochen
vom Vorwurf starb er kurz danach. Und die Ehefrau? Sie hat
die Koffer gepackt und musste verschwinden, weg aus Prag. So
lautete irgendeine Entscheidung, von welchen es damals genug
gab.
Die Frau General hat aber auch im kleinen Dorf das Andenken an ihren Ehemann gepflegt. Sie schrieb Erinnerungen, lebte ein nicht gebrochenes Leben und zerbrach mit ihrem Vorbild
die stereotypen Ansichten über die bürgerliche Demokratie als
einen Destabilisator der Entwicklung. Sie freute sich auf die
Zeit der Veränderungen. Sie hat es nicht erlebt und sie wäre
enttäuscht gewesen. Wir sind nur Menschen und große Ideale
sind nicht für alle. Viele haben sie gegen bequeme Sessel gut
bezahlter Stellen ausgetauscht, sichere Plätzchen und Vorteile,
die ihnen das neue Regime bot.
Heute, genauso wie früher, vermischen sich die menschlichen Schicksale mit den geschichtlichen Umbrüchen. Wir
sollten damit rechnen, dass wenn die Zeit der Fragen kommt,
sollten wir die Antworten kennen. Keinem wurde vorher verziehen, keine Äste eines Baumes haben bislang die Ewigkeit
berührt.
Prapodivné osudy
Nevím, zda jsem se vám zmínil o tom, že vesnice na
severu Čech byly kdysi, i nechtěným domovem mnoha lidí,
kterým zde bylo přikázáno žít. Polovina minulého století byla
z hlediska dějin naší země významná i tím, že výsledky druhé světové války přinesly do života politická rozhodnutí týkající se osudů mnoha jednotlivců.
V praxi nebylo vše tak, jak bylo plánováno. I mezi organizátory světodějných změn se našli „slaboši“ a ani mezi
lidmi dole nebylo nadšení takové, jak bylo očekáváno. A tak,
na pomoc přerodu společnosti, byly podniknuty kroky, které
se v konečné podobě dotkly každého z nás. Má zkušenost mi
nedává na to, co se zde odehrávalo, zapomenout.
Jak se to seběhlo, už nevím. Stál jsem před někým, kdo chtěl
vědět, zda pan doktor, když nás, děcka, prohlížel, nedělal něco
jiného, než jiný pan doktor. Maminka, když to ode mne odpoledně slyšela, příšerně nadávala, proklínala kdekoho a ptala
se mě na to samé. Byla toho plná obec. Odpověď tehdy zněla:
„Neosahával mě.“
Pak jsme se doslechli, že starý pan doktor nebyl dětský
doktor, ale osobní lékař prezidenta Beneše, který po prezidentově smrti musel odejít z Prahy. Práci pro něj našli brzo a tak
nás léčil hradní doktor. Někdo si usmyslel, že mu pobyt na čerstvém povětří v pohraničí ještě opepří skandálem, který jej zničí.
Osobně jsem rád, že jsem na práci pana doktora nic špatného
neshledal a mohl tak, společně se svými spolužáky, zbavit pana
doktora falešného obvinění.
Druhý podobný případ jsem zaznamenal z druhé strany Ještědu. Tam byla do jedné z nejmenších obcí vysídlena z Prahy
jedna moc nóbl paní. Měla smůlu, že jejího manžela, statečného
prvorepublikového generála a legionáře milovali podřízení,
spolupracovníci i veřejnost. Byl osvobozen z podezření, že kolaboroval s fašisty a že se zpronevěřil ideálům První republiky.
Osvobozen z nařčení krátce nato zemřel. A manželka? Balila
kufry a musela z očí, pryč z Prahy. Tak znělo čísi rozhodnutí,
kterých v té době nebylo málo.
Paní generálová ale i na malé vesnici udržovala památku
svého muže. Psala paměti, žila nezlomeným životem a svým
příkladem bořila stereotypní názory na chápání buržoazní demokracie, jako destabilizátora vývoje a těšila se na čas změn.
Nedočkala se jich a byla by i zklamaná. Jsme jenom lidé a veliké ideály nejsou vlastní všem. Mnozí je vyměnili za pohodlná
křesla dobře placených míst, trafiky a výhody, které jim nový
režim poskytoval.
Dnes, stejně jako dříve, se lidské osudy prolínají s dějovými zvraty a tak bychom měli počítat s tím, že až nadejde čas
otázek, měli bychom mít připravené odpovědi. Nikomu není
předem odpuštěno, žádný strom se dosud větvemi nedotkl
věčnosti.
Auch das war das alte Liberec
Der Opa wuchs im Waisenhaus auf. Ich bin mir nicht sicher,
wie es in Liberec in 1889 war, aber in dem Liberecer Waisenhaus konnte es nicht anders sein als in anderen Anstalten dieser Zeit. Ich mache mir keine Hoffnung auch deswegen, weil
ich den Winter nicht mag und der Winter in Liberec bedeutet
Schnee und Frost. Dieser kann auch böse zu Kindern sein, die
beide Eltern haben.
Damals rechnete die nur einige Jahre alte Schule U Soudu
(Beim Gericht), die modernste der Zeit, damit, dass die Hälfte der Kinder aus Liberec, die im Sommer Barfuß läuft, keine Schuhe auch im Winter haben wird. Deswegen waren die
Schultoiletten für Jungs mit Pissoiren mit einer Fußbodenheizung ausgestattet, worauf Holzlatten installiert waren, damit die Barfuß stehenden Jungs, die auf eine Teerwand des Klos
gepinkelt haben, sich dabei nicht erkältet haben.
Wie hat man wohl die Kinder aus einem Waisenhaus in
Liberec behandelt? Allein der Straßenname U Sirotčince (Am
Waisenhaus), später verbessert auf U Opatrovny (Am Pflegeheim)! Der Opa erzählte mir einmal, dass er einmal Schnupfen
hatte und Sie kennen es, die Augen entzündet und die Ohren
taub. Das Waisenhaus hat damals gerade das Liberecer Gaswerk besichtigt. Das Gaswerk war damals unterhalb des Liberecer Bahnhofs unweit des heutigen Babylons. Aus dem offenen Reservoire stieg etwas beißendes, was in den Augen
brannte. Und damals haben sie meinen lieben zappelnden Opa
hoch gehoben und ließen ihn einatmen. Die Krankheit floss aus
ihm von oben und unten. Auch so war Liberec des 19. und 20.
Jahrhunderts. Man konnte die Armut der Kinder ohne Schuhe
und auch des erkälteten Waisenkindes sehr schnell mit der modernen Therapie heilen.
Das ursprüngliche Viertel unterhalb des Bahnhofes war
sowieso komisch. Voll von Textilfabriken, engen Gassen, Ga-
ragen, Hinterflügel, Trafostationen, Straßenbahn-Garagen
und vor allem der untere Bahnhof. Es war eine kleine Industriezone tief unterhalb der Nádražní ulice (Bahnhofstraße),
zentrales Stadtviertel, das vom Bahnhof wie ein Kessel aussah,
wo man im Kessel die Wäsche wäscht und dessen Deckel in
unregelmäßigen Intervallen das kochende Wasser anhebt. Von
hier kam nicht der Duft des frisch gebackenen Brotes, sondern
das morgendliche Knirschen der ersten Straßenbahnen. Wie
sehr sich dieser Platz verändert hat!
I to byl starý Liberec
Dědeček vyrůstal v sirotčinci. Nevím, jak to chodilo v Liberci roku 1889, ale v libereckém sirotčinci to nemohlo být lepší než v jiných takových ústavech své doby. Nedělám si iluze
i proto, že nemám rád zimu a liberecká zima je o sněhu a mrazu. Ta bývá zlá i k pilným dětem majícím oba rodiče.
V té době jen pár roků stará škola U Soudu, nejmodernější
té doby, počítala s tím, že polovina dětí z Liberce, chodících
bosky v létě, nebude obutí měnit ani v zimě. Z toho důvodu
byly vybaveny školní chlapecké pisoáry podlahovým topením, na kterém byly instalovány dřevěné rošty, aby bosí stojící
chlapci, čůrající na dehtem natřenou stěnu záchodu při tomto výkonu nenastydli stáním bosýma nohama na studené
podlaze.
Jak se asi zacházelo v Liberci s dětmi ze sirotčince? Už název
té ulice U Sirotčince, později vylepšený na U Opatrovny! Děda
mi vyprávěl, že měl jednou rýmu a od ní, znáte to, oči zanícené a zalehlé uši. Sirotčinec právě byl v té době v liberecké
plynárně na exkurzi. Plynárna tehdy bývala pod libereckým
nádražím poblíž dnešního Babylónu. Z jejího otevřeného rezervoáru stoupalo vzhůru cosi čpavého, co pálilo v očích. A tehdy
tam mého milého zmítajícího se dědečka nadzvedli a dali mu
nadechnout. Nemoc z něj vytekla horem dolem. I takový byl
Liberec přelomu 19. a 20. století. Chudobu dětí bez bot i nastuzeného sirotka uměl vyléčit nato šup moderní terapií.
Vůbec ta původní čtvrť pod nádražím byla prapodivná.
Plná textilních továren, úzkých uliček, garáží, zadních traktů,
trafostanic, tramvajových garáží a především dolního vlakového nádraží. Byla to malá průmyslová zóna hluboko pod úrovní výstavní Nádražní ulice, centrální čtvrť města, která od
nádraží vypadala jako kotel, kde se vyváří prádlo v kotli, jehož pokličku v nestejných intervalech nadzvedává vařící voda.
Odtud se nelinula vůně pečeného chleba, ale ranní skřípění
prvních tramvají. Jak se tohle místo dnes změnilo!
Freiwillig lesen
„In dein Gehirn kriechen! In dein Gehirn kriechen! Die
Brillenschlange hat vier Augen! Die Blindschleiche, die Blindschleiche!“ Was alles er ertragen musste, was alles diente seiner
Demütigung. Dass er Plattfüße hat, konnte er bis jetzt verheimlichen. Es wird reichen, wenn das jemand entdecken wird. Was
noch? Was noch? Wie noch mehr den Unglücklichen in den
Augen der Mitschüler lächerlich machen?
Er las und las noch mehr. Das Buch wurde in solchen Augen hinter der Brille zur Bibel, Sonne und Wasser, Luft und
allem, was zum Leben nicht fehlen darf. Jede Seite diente als
Anleitung, was zu machen ist. Jede Zeile, jeder Absatz, jedes
einzelne Wort wurde zum Granat, zur Bombe, zum Schrapnell,
weil das ganze Buch bildete für die kindliche Seele einen Schild,
einen Felsen, ein Geländer und eine Burg, in dessen Wänden
sie sich vor der Welt versteckte. Vor der kindlichen Welt, wo
man nichts vergibt, wo man die Sachen mit den echten Namen
nennt, wo die Kinder oft sehr grausam sein können und dies
auch sind. Und eine Blindschleiche zu sein und zu lesen, das
wird nicht vergeben. Das ist die Antwort auf die Frage, was die
Kinder zur Abneigung gegenüber den Irren führt, warum sie
sie mit Steinen bewerfen.
Heute ist es schon anders. Das Dorf war früher ein zu Hause
vieler Menschen, die den Verstand verloren haben, Krücken
hatten oder ein Auge mit einem Band verdeckt hatten und
bettelten... Was gut war, dass immer jemand die Spötter verjagte, die das Bier und die Suppe in der Kneipe bezahlten und eine
Zigarette schenkten. Es war so, dass das Lesen, Schreiben oder
Lernen beim Kerzenlicht, eine Aktivität war, die die Sehkraft
schwächte.
Auch später war es nicht besser. Sie lebten in deren abgeschotteten Welt, wo die Freude das Buch, die Bibel, altes Blatt
waren und jeder Atemzug, Herzschlag waren ein Pfahl in der
Mitte des Scheiterhaufens, wo der Katzer angekettet war, der
im Buch die Wahrheit gefunden hat, nichts als die Wahrheit,
die einfach auch mit dem Katzer verbrannte.
Positiv ist, dass die Bücher nur noch dort brennen, wo man
nichts mehr erwartet. Das bedeutet Trauer und Freude gleichzeitig, dass unsere Welt eine Welt der Toleranz ist. Leben und
leben lassen. Heute ist es kein Problem, dicke Brillen zu tragen,
Plattfüße, schwarze Augen, haarige Ohren, kurze Arme zu haben. Heute geht niemand mehr zur Schule ohne das Pausenbrot, mit Büchern unter dem Arm, die mit einem Schnürsenkel
umbunden sind. Das Lesen ist lange kein Stigma der Behinderten und Verstoßenen. Das Lesen ist ein Privileg der Schlauen
und Dummen, die zur Vernunft wie die Kinder der Bibel kamen, die begriffen haben und ihren Herrn loben. Das Buch ist
ein Kompass, ein Boot und auch die Krücke eines Gelähmten.
Ich bin froh, dass ich in einer Zeit lebe, wo man die, die lesen,
nicht mehr verspottet. Dass dies der Geschichte gehört und das
Lesen wieder ein Privileg aller ist, die gern lesen und denen das
Buch Freude, Glück und Freude bringt. Und jetzt alle in die
Bibliothek! Oder noch anders: Noch fünf Minuten und dann
schlafen! Die Klügeren lesen noch eine Weile unter der Decke.
Číst ze svobodné vůle
„Do mozku ti vlízt! Do mozku ti vlízt! Brejlovec má čtyry
voči! Slepejš, slepejš!“ Co všechno musel snést, čím vším se ho
snažili pokořit. Že má ploché nohy zatím tajil, bude stačit, až
to někdo objeví. Co ještě? Co ještě? Jak ještě nešťastníka v očích
spolužáků zesměšnit?
Četl a četl ještě víc. Knížka se v takových očích za brýlemi stávala biblí, sluncem i vodou, vzduchem, vším, bez čeho
nemá cenu žít. Každá stránka byla návodem, co dělat. Každý
řádek, odstavec, každé jednotlivé slovo se stalo granátem, bombou, šrapnelem, neboť celá knížka byla té dětské duši štítem,
skálou, zábradlím a hradem, v jehož zdech se skrývala před
světem. Před dětským světem, kde se neodpouští, kde jsou
věci nazývány pravým jménem, kde děti mohou být a často
jsou velmi kruté a být slepejš a číst se neodpouští. To je odpověď
na otázku, co vede děti k odmítání bláznů, proč po nich házejí
kamením.
Dnes už to takové není. Vesnice byla dříve domovem mnoha
lidí, co se rozešli s rozumem, měli berle, prázdný oční důlek zakrytý páskou, žebrali… Pozitivní bylo, že se vždycky našel někdo, kdo posměváčky zahnal, pivo, polívku v hospodě zaplatil,
cigaretou podaroval. Ono číst nebo psát, učit se při svíčkách,
to byla aktivita, která kradla, brala zrak.
Lepší to nebylo ani později. Žili svým odloučeným světem,
kde radostí byla kniha, bichle, starý foliant a každý nádech a výdech, tlukot srdce byl kůlem uprostřed hranice, k němuž byl
přikován kacíř, co našel v knize pravdu, nic než pravdu, a která
shořela snadno i s kacířem.
Pozitivní je, že ohně z knih hoří už jen na místech, kde
nečekáte nic víc. Je v tom smutek i radost, že náš svět je svě-
tem tolerance. Žít a nechat žít. Dnes není problém nosit tlusté
brýle, mít ploché nohy, černé oči, chlupaté uši, krátké ruce.
Dnes nikdo nechodí do školy bez svačiny s knížkami pod paždí
svázanými tkaničkou. Četba už dávno není stigmatem postižených a zavržených. Čtení je výsadou chytrých i hloupých, kteří
zmoudřeli jako děti bible, které prozřeli a chválí svého pána.
Kniha je kompasem, lodí i berlí postiženého obrnou.
Jsem rád, že žiji v době, kdy posměch tomu, kdo čte, patří
historii a čtení se opět stává výsadou všech, kteří čtou rádi, kterým knížka přináší radost, štěstí a potěšení. A teď všichni do
knihovny! Nebo ještě jinak: Ještě pět minut a spát! Ti chytřejší
čtou ještě chvíli pod dekou.
Allen Menschen guten Willens
Die Musik eines Orchesters täuscht mich. Der Kinderchor
spielt ein Spiel, wo das Böse verliert, täglich begleitet es eine
Dame am Klavier und viele Leute umher sterben. Tante Trude
und Onkel Otto machen sich fertig. Es erwartet sie eine lange
dreitägige Reise in den Osten mit der Zielstation Ausschwitz.
Sie wissen es noch nicht... Die Oma und Opa vom Vater sind
schon hingefahren.
Auch die Mutter und der Vater haben sich für die Reise
vorbereitet. Die Leute umher sagten: „Fahren Sie, den Leuten
geht es dort gut, Hitler gab euch die ganze Stadt im goldenen
Streifen Böhmens mit dem Namen Terezín.“ Der Vater mit der
Mutter haben überlebt, Otto und Truda, der Opa, die Oma und
weitere 22 aus unserer Mischpoche hatten das Glück nicht. Sie
endeten im Straßenstaub und Schornsteinrauch der polnischen Städte.
An der Wand des Museums Schoa in Liberec ist ein Lichtstrahl an den Namen der Cousins, Cousinen, Tanten und Onkel und sämtlicher Omas und Opas, die ich je hatte. Der Lichtstrahl begleitet sie auf dem Weg mit dem Davidstern an der
Brust, von wo sie nie wieder zurückkehren werden.
Es fuhr niemals ein Zug zurück, nur der, der sie in einem
vornehm mit Holz vertäfelten Abteil weggebracht hat. Sie fuhren drei Tage wie eine vornehme Gesellschaft zur Rampe in
Auschwitz, wo sie der Gott und Teufel in einer Person begrüßte. Doktor Mengele, weißer Kittel über der Uniform, wie eine
Dame mit der Sense hat er entschieden, wer vielleicht überleben wird: nach rechts, nach links. Wohin gehen, wen ermorden, wen jetzt gerade verbrennen...
Es gab keinen Tag, an dem sich mein Vater nicht geschämt
hat, dass er überlebt hat. In der Nacht fürchtete er, dass sie ihn
wieder holen werden und durch die Gänge des Palais Pečka in
Prag zerren werden. Deswegen hat er so viel aus dem Schlaf
geschrien. Ich fürchtete mich. Trotzdem habe ich ihm an einem Morgen gesagt, er soll sie nicht fürchten. Dass ich zwar
klein bin, aber dass ich hier bin und keine Angst habe, weil die
Faschisten nie wieder zurückkommen werden. Ich wünschte
sehr, dass er mir glaubte, dass es für immer die Wahrheit ist.
Sie kamen niemals von der Gemeinde, dass er beten kommen
soll, dass sie warten, bis die vorgeschriebene Anzahl zustande
kommt, damit deren Gebet den Gott erreicht. Wie süß, albern
und herzrührend: bete und du wirst erlöst. Nein, zu diesen
gehöre ich nicht, keine Chance, ich bete nicht. Und trotzdem
weiß ich, dass dieser Glaube im Menschen das ist, was heilt und
wieder gesund macht. Wo aber war unser Gott und alle „unsere
Heiligen“, als mein Volk in Belsen und Ausschwitz industriell
ermordet wurde?
Es ist Ende Januar, Beginn von Februar, der Holocaust-Gedenktag das Verhindern von Verbrechen gegen die Menschlichkeit. Faschisten aller Länder, ich wünschte, ihr würdet keines
natürlichen Todes sterben. Eure Körper sollten schwarz werden wie euer Gewissen. Ich wünschte, die Sonne würde stehen
bleiben und mit ihren Strahlen die Augen blenden, die zugeschaut haben und taten, als ob sie nichts sehen.
Es gibt den Grund warum man leben und lieben soll, immer
mehr. Die Welt umarmen, einen Baum pflanzen, damit in seinem Schatten all die Platz finden würden, die Menschen sind.
Die Welt ist voll von Menschen, die sich mögen, Kinder zeugen
und positiv denken. Shalom an alle Menschen guten Willens
und jene, die uns nicht mögen. Die Welt gehört allen, unabhängig von der Hautfarbe.
Všem lidem dobré vůle
Hudba orchestru mě mate. Dětský sbor hraje hru, ve které
zlo prohrává, denně k tomu hraje dáma na klavír a spousta lidí
kolem umírá. Teta Truda a strýček Otto se chystají. Mají před
sebou dlouhou třídenní cestu vlakem na východ s cílovou stanicí Osvětim. To ještě nevědí… Tatínkova babička a dědeček
tam už odjeli.
Na cestu se chystala i maminka s tatínkem. Lidé kolem nich
říkali: „Jeďte, lidi se tam mají dobře, Hitler vám dal celé město
ve zlatém pruhu země české se jménem Terezín.“ Táta s mámou přežili, Otto s Trudou, děda, babička a dalších dvacet
dva z naší mišpoche už to štěstí neměli a skončili v prachu
cest a kouři komínů polských měst.
Na zdi Muzea Šoa v Liberci je světelný paprsek u jmen bratranců, sestřenic, tet a strýců a všech babiček a dědečků, co jsem
jich kdy měl. Paprsek je všechny doprovází na cestě s Davidovou hvězdou na prsou, odkud se nikdy nevrátili.
Nikdy jim nejel zpáteční vlak, jenom ten, který je odvezl ve
vznešeném dřevem obloženém kupé. Tři dny jeli jako vznešená honorace k rampě v Osvětimi, kde je vítal bůh a satan v jedné osobě. Doktor Mengele, bílý plášť přes uniformu, jak dáma
s kosou rozhodoval, kdo možná přežije: doleva, doprava. Kam
jít, koho zavraždit, koho spálit teď hned…
Nebylo dne, aby se můj táta nestyděl, že přežil. V noci se
bál, že pro něj opět přijdou a budou ho zase vláčet chodbami
Pečkova paláce v Praze. Proto tolik křičel ze spaní. Já se jich
bál. Přesto jsem mu jednou ráno řekl, ať se nebojí. Že jsem
sice malý, ale že jsem tady a že nemám strach, protože fašisti se
už nikdy nevrátí. Moc jsem si přál, aby mi uvěřil, aby to byla
pravda navždy.
Z obce pro něj nikdy nepřišli, aby se šel modlit, že čekají, až
jich bude stanovený počet, aby modlitba k Bohu doletěla. Jak
sladké, pošetilé a za srdce beroucí: modli se a budeš osvobozen.
Ne, k těm já nepatřím, nemám šanci, já se nemodlím. A přesto
vím, že tahle víra v člověku je to, co léčí a uzdravuje. Ale kde
byl náš Bůh a všichni „naši svatí“, když můj národ v Belzenu
a Osvětimi průmyslově vraždili?
Je konec ledna, začátek února, Den obětí šoa, předcházení
zločinů proti lidskosti. Fašisté všech zemí, kéž byste nezemřeli přirozenou smrtí, ale vaše těla zčernala, jako vaše svědomí. Kéž se slunce zastaví a svými paprsky oslepí oči, které
přihlíželi a dělali, že nic nevidí.
Je proč žít, a proč milovat, je stále víc. Obejmout svět, zasadit
strom, aby se do jeho stínu mohli posadit všichni ti, kteří
jsou lidmi. Svět je plný lidí, kteří se mají rádi, plodí děti a mají
pozitivní myšlení. Šalom všem lidem dobré vůle i těm, co nás
rádi nemají. Svět patří všem bez rozdílu barvy kůže.
Säbel, Säbelchen
Säbel, Schwerte, Gewehre und Bajonetts. Dafür interessieren sich viele. Wer etwas sucht, dann vorwiegend aus Armeebeständen und je älter, desto besser. Es passiert, dass die
moderne Innenausstattung einer Wohnung die Trophäen des
Krieges der Buren mit den Engländern vom Beginn des 20.
Jahrhunderts schmücken, der Deutschen mit den Deutschen
von 1866, des Napoleon mit den Russen aus der ersten Dekade
des 19. Jahrhunderts und von beiden Kriegen des vergangenen
Jahrhunderts.
Es passierte, dass auf meinem Tisch zwei Säbel aus dem
Osten landeten. Ein Dolch aus Dagestan in einer originalen
Dolchscheide, ich glaube, vom Krieg auf der Krim mit den Engländern und ein Kosaken-Säbel ohne Scheide aus dem Bürgerkrieg in Russland.
Von solchen Gewehrüberresten tauchte bei uns eine Unmenge nach all den Kriegen in der Geschichte von Nordböhmen
auf. Keine Beschlagnahme im Grenzgebiet, ohne dass die Jungs
jeden Tag mit so etwas nicht gespielt hätten. Und das weiß ich
sehr gut aus eigener Erfahrung. Die meisten Gewehre stammten vom letzten Krieg. Aus jedem Haus wurde jemand einberufen, nicht jeder kam aber zurück. Umso mehr hat man zu
Hause das beschützt, was er nach Hause geschickt hat, welche
Trophäe er ergattert hat. Es waren wieder vorwiegend Gewehre,
ob Kaltoder Schießgewehre, Medaillen und Auszeichnungen.
Man hat auch alte Helme, monströs und fremdartig gefunden.
Eine haben wir mit Ruda Reichel in deren Villa entdeckt. Selbstverständlich haben wir dann den tropischen Helm der Afrikakorps im Dorf getragen.
Es gab viele schwarze Scheiden mit den Dolchen der Ju-
gendorganisation Hitlerjugend. Die mit dem Hakenkreuz auf
dem Griff, den wir so lange ausgeklopft haben, bis der Dolch
komplett zerstört war. Überall gab es viele Bajonetten und es
gab keinen Haushalt, wo man damit nicht das Kleinholz zum
Anzünden des Ofens genommen hat.
Pistolen, Gewehre und Maschinengewehre. Davor hatten wir
Jungs Angst. Wenn man sie in unseren Verstecken gefunden
hätte, drohte eine empfindliche Strafe von unseren Eltern. Sie
hatten sie selbstverständlich auch, aber gut versteckt. Was uns
betrifft, hatten sie Angst, dass wir uns wehtun oder die Polizei
nach Hause holen werden und das wäre schlimm. Dafür drohte
die Gefängnisstrafe und für lange.
Wunderbar waren auch die deutschen und ausländischen Auszeichnungen. Gott, wie man damals damit im
Tauschgeschäft gehandelt hat! Und es passierte oft, wie ich
mich erinnere. Wir haben bei den Reichels reguläre Wettkämpfe im Fechten mit Offiziers-Hiebgewehren mit Büscheln von
Militärparade-Uniform aus der Kiste vom Dachboden. Und
wir rechneten die Kratzer, Zähne auf der Klinge, die mit jedem
Kontakt des Gewehrs mit dem Gegnergewehr anstiegen. Wir
waren dumme Dorfjungs und die Eltern, die gerade in diesem
Fall, wo sie nicht mussten, tolerant waren. Uns so haben wir
vernichtet, was man vernichten konnte. Es war doch von den
„Deutschen“.
Diese Säbel und Säbelchen wurden noch toleriert und man
hat sie an den Wänden und Balken aufgehängt. Schlimmer
war es mit den Büchern und was für Schätze darunter waren!
Seltene Ausgaben, Bindungen, Illustrationen, Autorenausgaben, bibliophile Ausgaben. Auch ich als Junge habe mich von
den Schulwettbewerben im Sammeln von Altpapier hinreißen
lassen und muss damit prahlen, dass ich sehr oft, tja leider, am
meisten auf dem Leiterwagen gebracht habe und wurde auf
dem schwarzen Brett gelobt. Heute sollte ich dafür am Pranger
stehen. Aber so war es früher. Wir waren dumme Jungs und
unsere Eltern und Lehrer auch. Der Unterschied besteht darin,
dass wir nur Kinder, Kinderchen waren...
Šavle, šavličky
Šavle, meče, pušky a bodáky. O to je dnes velký zájem. Kdo
něco shání, tak převážně z výzbroje armády a čím starší, tím
lepší. Stává se, že moderní interiér bytu zdobí trofeje z války
Burů s Angličany z počátku 20. století, Němců s Němci z roku
1866, Napoleona s Rusy z první dekády 19. století a z obou
válek století minulého. Přihodilo se, že se na mém stole objevily
dvě šavle z Východu. Dagestánský kinžál v originální pochvě
tuším, že z Krymské války s Angličany a kozácká šavle bez
pochvy z občanské války v Rusku.
Takových torz zbraní se u nás, po všech těch válkách
v historii severních Čech objevilo bezpočet. Nebylo konfiskátu
v pohraničí, aby si kluci každodenně s něčím takovým nehráli,
a to vím dobře z vlastní zkušenosti. Převážná část zbraní pocházela z války poslední. Z každé chalupy někdo narukoval, ne
každý se však vrátil, a tak doma o to víc ochraňovali, co poslal
domů, co za trofej získal. Byly to zase převážně zbraně ať již
chladné nebo palné, medaile a vyznamenání. Našly se i staré
přilbice, monstrózní a cizorodé. Jednu jsme s Rudou Reichlem
objevili v jejich vilce. Samozřejmě jsme pak nosili po vesnici
tropickou přilbu afrikakorpsu.
Ve velkém se nacházely černé pochvy s dýkami mládežnické organizace hitlerjugend. Ty s hákovým křížem na rukojeti, který jsme vytloukali, dokud jsme dýku dokonale nezničili.
Bajonetů bylo všude plno a nebylo domácnosti, aby se s nimi
nedělaly třísky do kamen.
Pistole, pušky a samopaly. Těch jsme se, my kluci, báli. Za
jejich objevení v našich skrýších hrozilo citelné rodičovské potrestání. Páni rodiče je samozřejmě měli také, ale dobře schova-
né. Co se nás týče, báli se, že si ublížíme nebo přivedeme domů
policajty a bude zle. Za to se chodilo do vězení a na dlouho.
Parádní byla i německá a cizí vyznamenání. Bože, jak se
s tím tenkrát obchodovalo na bázi výměny! A dělo se tak často,
aspoň co já pamatuju.
U Reichlů jsme organizovali regulérní soutěže v šermu sečnou důstojnickou zbraní se střapci od parádní vojenské uniformy z krabice na půdě. Počítali jsme šrámy, zuby na čepeli,
které narůstaly každým střetem zbraně se zbraní nepřítele. Byli
jsme hloupí vesničtí kluci a rodiče, kteří zrovna v tomhle případě, kdy nemuseli, byli tolerantní, a tak se ničilo, co se dalo.
Vždyť to bylo „po Němcích“.
Tyhle šavle a šavličky byly ještě tolerovány a věšeny na zdi
a trámy. Horší to bylo s knihami, a jaké mezi nimi byly skvosty! Vzácná vydání, vazby, ilustrace, autorská vručení, bibliofilská vydání. I já, jako kluk podlehl školním soutěžím ve sběru starého papíru a musím se pochlubit, že často, ach, velmi
často, jsem toho přivezl na žebřiňáčku nejvíc a býval chválen
školními nástěnkami. Dnes bych za to měl stát na pranýři. Ale
takhle to dříve chodilo. Byli jsme hloupí kluci a naši rodiče
a učitelé taky. Rozdíl byl v tom, že my jsme byli děti, dětičky…
Zungenbrecher zu kompliziert für ein Dorf
Die Sprache, die ich nicht lernen musste, weil sie um mich
wie das Summen von Bienen klang, das Deutsche, habe ich fast
vergessen. In den Jahren um den Tod von Gottwald bis zur Änderung der Verfassung in 1960 dachte ich, dass man Deutsch
nicht lernen muss, dass es jeder kennt von der Oma. Die Eltern
sprachen miteinander auf Deutsch, die Nachbarn schrien über
den Zaun auch Deutsch und der Pfarrer verabschiedete sich
mit seinen Schäfchen auch auf Deutsch. Auch unser Doktor
Fischer aus Chrastava sprach Deutsch in Ausschwitz. Der Vater
schrie auf die Brüder Deutsch, auf mich Tschechisch, im Laden
sprach man Deutsch und auch Tschechisch, beim Komitee,
in der Bibliothek und am Bahnhof Tschechisch. Im TEP
dann Tschechisch, im Milchladen Deutsch und beim Fleischer
Brauner mit beiden Sprachen. Allgemein galt überall Tschechisch, aber Deutsch auch.
Die Kinder hatten es fein. Außer in der Schule. Dort herrschte der neue Direktor Jiránek aus Prag ausschließlich auf
Tschechisch. Ich glaubte wirklich als Kind, dass jeder Mensch
zweisprachig geboren wird. In unserem Dorf waren auch nach
der Abschiebung viele Deutsche, eigentlich die Hälfte des Dorfes. Die Hälfte, die weggegangen ist, war sowieso mit der anderen verwandt, aber Sie kennen es. Es muss immer jemand
auslöffeln, so dass sie es irgendwie untereinander ausgemacht
haben.
Die Einheimischen hielten sowieso die Deutschen für Faschisten, auch die Kommunisten unter ihnen. Die waren aber
direkt vom Gottwald und unserem entfernt verwandten Bruno Kohler beschützt. Wer würde es aber auseinander nehmen
wollen? Auch damals niemand. Mehr oder weniger war es so
in allen Familien, einschließlich der von Hitler, Churchill und
auch bei den Ur-Verwandten der britischen Königin.
Jede Münze und jede Ansichtskarte haben eine Vorderund
eine Hinterseite und so passierte es, dass ich zum örtlichen Laden mit einem auf Deutsch geschriebenen Zettel zum Einkaufen gegangen bin und wurde bedient. Beim Elternabend mit
den Lehrern der örtlichen Schule hat der neue Direktor mit den
Lehrerinnen gejammert, dass sie sich mit den Schülern auf
Tschechisch nicht verständigen können, aber mit den Eltern
war es noch schwieriger. In der Kneipe „ Am grünen Baum“
wurde das Bier bestellt, aber um zu zahlen, wurde der Ober auf
Deutsch gerufen. Tja, das waren Zeiten, die dann nur von den
„Volkskursen Russisch“ gestört wurden, wo man den Leuten,
die Russisch lernen wollten, empfohlen hat, hauptsächlich
Tschechisch zu sprechen... Ganz wie im Irrenhaus!
Das Leben verlief aber in seinem Tempo und die Gemeinde Machnín entwickelte sich im Sinne der Dorf-Sozialisierung.
Am Komitee und auf der Post wurde ausschließlich Tschechisch gesprochen und die Dorforganisation der KSČ (KPT)
arbeitete so, als ob im Dorf nur noch Tschechen leben würden.
Zum Schluss endeten die letzten Deutschen am Friedhof und
fast alle Enkel und Enkelinnen haben das Deutsche vergessen.
Jetzt ist das Englische modern, dem fehlt aber das, was ich
und meine Altersgenossen erlebt haben. Jemanden zu Hause
haben, dessen Muttersprache es ist und diese morgens beim
Aufstehen zwischen der Tür beim Weggehen zur Schule zu
hören.
Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici
Tu řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem
mě jako bzukot včel, němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech kolem Gottwaldovy smrti až po změnu ústavy v roce 1960
jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná – od
babičky. Rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe
přes plot křičeli německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš
doktor Fischer z Chrastavy němčil v Osvětimi. Táta křičel na
bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy
i česky, ve škole, na výboru, v knihovně a na nádraží česky.
V TEPu česky, v mlíkárně německy a u řezníka Braunera oběma jazyky. Obecně platilo: všude česky, ale německy taky.
Děti to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek z Prahy výhradně česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel,
že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V naší obci bylo Němců
i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta polovina,
která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu,
ale znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak
mezi sebou i na odsunu dohodli.
Místní stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich,
ale ti byli pod ochranou samotného Gottwalda a našeho vzdáleného příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to však rozplétal?
Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech
rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných britské královny.
Každá mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo,
že jsem nejednou s lístečkem psaným německy odkráčel do
místního obchodu za nákupem a bylo mi vyhověno. Na schůzce rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s učitelkami
zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to
bylo ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo
pivo, ale s placením se na vrchního volalo německy. Jó, to byly
časy, které pokazily až „lidové kurzy ruštiny“, kde se lidem
snažícím naučit se rusky, doporučovalo hlavně mluvit česky…
Úplný Kocourkov!
Ale život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu socializace vesnice. Na výboru a na poště se mluvilo výhradně česky a vesnická organizace KSČ už pracovala, jakoby
v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili poslední
Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli
skoro všichni.
Teď frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky. Mít někoho doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat ji ráno při vstávání i mezi dveřmi, když odchází do školy…
Eine Welt ohne Grenzen
Heute, wenn viele Tschechen Immobilien und Gewerbe in
Zittau kaufen und viele Lausitzer ihre Firmen in Nordböhmen
haben, scheint es, dass nichts unmöglich ist. Und warum sollte
es sein? Es liegt nur bei unseren Kindern (wir die Älteren haben
wohl schon Pech), ob sie richtig Deutsch oder Englisch lernen
und in der Konkurrenz überleben. Es kostet aber etwas. Ich
spreche nicht über das Geld. Absichtlich. Es geht nicht um Geld
und es wird niemals nur ums Geld gehen. Ja, vielleicht in der
einen, der ersten Generation. Es muss in einem sein, genauso
wie beim Sportler, jeder muss selbst wollen. Sich der Sprache
widmen, seinen Traum leben, viel mehr als es andere machen.
Sich unterscheiden wollen. Dann gibt es aber keine Zeit, in den
Restaurants zu sitzen und auf die Kommunisten zu schimpfen,
dass sie es damals so schnell fallen ließen. Es ist in uns. Es geht
um die Faulheit, nicht bereit sein, seine Bequemlichkeit zu opfern.
Mein Onkel lernte in der Ersten Republik Schlosser, eher
Bordmechaniker, bei einem Spezialisten in Zittau. Er fuhr jeden Tag aus Liberec mit dem Zug nach Zittau. Auf eigene
Kosten. Ohne Förderung. Mit dem ersten Zug hin, nach zehn
Stunden zurück. Es gab damals in Liberec keinen, wo er Bordmechaniker lernen konnte. Er schaffte es in Zittau gerade noch
rechtzeitig bevor hierher Hitler mit seiner Gefolgschaft kam.
Mein Onkel starb im fortgeschrittenen Alter mit dem Rang eines Vize-Admirals als Generalinspekteur der größten israelischen Reederei.
Fürchten wir uns vor eigener Bequemlichkeit, Faulheit, Unlust sich die Hände zu beschmutzen und Schwielen auf den
Händen zu haben, morgens zu verschlafen und seine Pflich-
ten zu ignorieren. Alles wollen und nichts oder nur sehr wenig
von seiner Bequemlichkeit zu opfern. Es ist schade, nicht die
Eigenschaften der ersten berühmten VIP´s zu haben. Sie konnten unter ihnen sein. Es hätte gereicht, nur mehr zur Schule zu
gehen, auf einiges zu verzichten und dann würde es nur noch
ausreichen, zu klingeln, die Klinke zu nehmen und die Tür zur
Welt zu öffnen.
Es ist nicht das Ende aller Tage, jeder spielt mit seinem
Schicksal und seiner Karriere. Sie steht mit uns in der Mitte des
Weges und ist in Reichweite. Nichts ist unmöglich und es gibt
nur eine Welt. Ohne Grenzen. Lassen Sie sich nicht entmutigen.
Svět bez hranic
Dnes, kdy si spousta Čechů kupuje nemovitosti i živnosti
v Žitavě a spousta Lužičanů má své firmy na severu Čech, zdá
se, že už nic není nemožné. A proč by mělo být? Je jen na
našich dětech (nám starším už asi odzvonilo), zda se naučí
dobře německy nebo anglicky a uspějí v konkurenci. Něco to
ovšem stojí. Nemluvím o penězích. Záměrně. Není a nikdy to
nebude jen o penězích. Ano, snad v té jedné, v první generaci.
Musí to v člověku být, jako ve sportovci, každý musí chtít sám.
Věnovat se jazyku, svému snu – oboru mnohem víc než se mu
věnují ostatní.
Chtít vyniknout. Potom ovšem není čas vysedávat v restauracích a nadávat na komunisty, že to tenkrát tak rychle pustili.
Je to v nás. Je to lenost, nechuť obětovat své pohodlí.
Můj strýček se za První republiky vyučil zámečníkem, spíš
lodním mechanikem u specialisty v Žitavě. Do Žitavy denně
dojížděl vlakem z Liberce. Za své. Bez dotací. Prvním vlakem
tam, po deseti hodinách zpátky. V Liberci tehdy nebyl nikdo,
u koho by se jako lodní zámečník vyučil. V Žitavě to stihl právě
včas, než sem dorazil Hitler se svou pakáží. Strýček v pokročilém věku zemřel v hodnosti viceadmirála jako generální inspektor největší izraelské plavební společnosti.
Strachujme se vlastní pohodlnosti, lenosti, nechuti umazat
si ruce šmírem a nadělat si v dlaních mozoly, ráno zaspat
a vykašlat se na povinnosti. Chtít vše a obětovat nic nebo jen
málo ze svého pohodlí. Je škoda nemít vlastnosti těch prvních
slavných VIP. Mohli jste být mezi nimi. Stačilo jen víc chodit
do školy, leccos si odpustit, a pak už stačilo jen zazvonit, vzít za
kliku a otevřít dveře do světa.
Není všem dnům odzvoněno, každý si hraje se svým osudem
a s kariérou. Ta stojí spolu s námi uprostřed cesty a je na dosah.
Nic není nemožné a svět je jen jeden. Bez hranic. Nedejte se
tím odradit.
Die Jungs haben ihre Prioritäten
Damals hat in Machnín die Gräber Herr Láska (Herr Liebe) ausgehoben. Für uns, zehnjährige Jungs, war es sehr, sehr
lustig. Auch deswegen, weil der Friedhof in der Mitte des Dorfes ist (außerdem das beste Grundstück), wir saßen dort und
haben den alten Láska beobachtet, wie er mit der Schaufel arbeitet. Und das er es konnte!
Aber der alte Seidl, der gegenüber dem alten Gasthof wohnte und in der Scheune einen Friedhofwagen unglaublicher
Schönheit hatte, ließ uns nicht näher kommen. Er fürchtete
um das Glas seines Pullmanns, Rolls-Royce unter den Bestattungswagen. Auch so denke ich, dass er keine Konkurrenz hatte.
Wenn er in Aktion war, so im Frack mit dreieckigem Hut, die
Pferde mit hohen Federn und Schabracken, alles glänzte und
war mit unglaublicher Liebe und Pflege gepflegt.
Ich weiß nicht warum, aber wir fürchteten weder den Grabgräber noch den feinen Bestatter. Wahrscheinlich lag es daran,
dass der Krieg und der damit verbundener Tod noch allgegenwärtig in allen Familien war. Für uns war der Tod ein Teil des
Lebens.
Ein Begräbnis hat das Dorfleben für einen halben Tag unterbrochen. Am meisten war der Verkehr betroffen. Die Musik,
der Bestattungswagen und die Verbliebenen gingen langsam
durch die Dorfmitte. Die Busfahrer und andere Fahrer haben
sich im solchen Fall den Verbliebenen angeschlossen und
weinten, dass sie keine Prämien bekommen.
Im Gegenteil zu uns, die sich gleich nach dem Begräbnis
hinter dem Friedhof trafen, um zu überlegen, ob der Tote an
den Sargdeckel klopfen wird, um zu deuten, dass er noch lebt.
Und was wir mit den Wachsblumen machen werden, die so
wunderbar brennen... Ich wollte über die schweren Augenblicke des Menschenlebens bisschen lustiger schreiben, es ist aber
nicht so leicht. Auf dem Friedhof zu lachen, da fürchteten wir
uns.
Aber wahr ist, dass wir die schreckliche Realität auch wieder
so todernst nicht erlebten. Es könnte sein, dass um uns überall
deutsche Tote waren und die Tschechen, die zu uns in die Sudeten zuzogen, waren jung und gesund. Tja, das waren Zeiten!
Herr Láska hat uns vergewissert, dass er nicht sterben darf, dass
niemand sonst ein Grab so schnell, tief und gut ausheben kann.
Herr Seidl war froh, dass es nicht abgeschoben wurde und dass
er bis zum Tod mit dem Wagen fahren wird. Auf die Frage, wer
für sie das Grab ausheben werde und wer sie wegbringt,
drückten sie sich zu beantworten. Sie mochten solche Fragen
nicht und haben die Antworten gemieden. Sie wussten, wie es
kommt und so schwiegen sie lieber.
Diese morbide Phase hat uns verlassen, kurz nachdem wir
festgestellt haben, dass unsere Mitschülerinnen zwar Charaktermängel haben, aber sonst die körperlichen Vorteile unsere
Vorstellungen übertreffen; und wir, neugierigen Jungs, wollten
es so früh wie möglich wissen. Dazu diente das örtliche Kino.
Wenn es dunkel wurde, war unsere Welt von der silbernen Leinwand im Saal der Gaststätte „Am grünen Baum“ beleuchtet.
Die Liebe wurde zum Thema unserer neuer Streitigkeiten und
der Tod ging durch das offene Fenster weg, damit die kindliche
Seele nicht mehr leidet.
Kluci mají své priority
Kdysi kopal v Machníně hroby pan Láska. Nám, desetiletým
klukům to přišlo hodně, hodně zábavné. Už proto, že hřbitov je
uprostřed vesnice (mimochodem nejlepší parcela) posedávali
jsme kolem a zírali, jak to starýmu Láskovi jde s lopatou. A že
mu to šlo!
To starý Seidl, který bydlel naproti staré hospodě a v kůlně
měl hřbitovní kočár nevídané krásy, nás k sobě blíž nepouštěl.
Bál se totiž o sklo svého pulmanna, rols-royse mezi funebráckými vozy. I tak si myslím, že neměl konkurenci. Když byl v akci,
tak ve fraku s třírohým kloboukem, koně s vysokými chocholy a čabrakami, kolem vše nablýskané, ošetřované s nevídanou
láskou a péčí.
Nevím, čím to bylo, ale nebáli jsme se ani kopáče hrobů ani
fajnového funebráka. Snad to bylo tím, že válka a smrt s ní
spojená byla ještě všudypřítomná ve všech rodinách. Smrt jsme
brali jako součást života.
Takový pohřeb zastavil život na vesnici na půl dne. Nejvíce
omezil místní dopravu. Hudba, funebrácký kočár a pozůstalí
zvolna kráčeli středem obce. Však také autobusáci a ostatní
řidiči se v takovém případě k pozůstalým přidávali s nářkem,
že nedostanou prémie.
Zato my jsme se hned po pohřbu sešli za hřbitovem, abychom uvažovali, zda mrtvý bude ťukat na víko rakve, aby dal
vědět, že je ještě živý, a co podnikneme s voskovými květinami,
které tak báječně hoří… Chtěl jsem psát o těžkých chvílích v životě lidském trochu humorněji, ale ono to zas tak snadné není.
Smát se na hřbitově jsme se přeci jen báli.
Pravdou je, že jsme tu hroznou realitu zas tak smrtelně
neprožívali. Snad to bylo tím, že všude kolem byli nebožtíci
německé národnosti a Češi se k nám do Sudet stěhovali mladí a zdraví. Jo, to byly časy! Láska nás ubezpečoval, že nesmí
umřít, že nikdo jiný neumí vykopat hrob tak rychle, hluboko
a v takové kvalitě. Seidl si liboval, že nemusí do odsunu a že
bude jezdit do smrti. Na dotaz, kdo vykope jámu jim a kdo je
odveze, se ošívali odpovědět. Z takových otázek radost neměli
a odpovědím se vyhýbali. Věděli, jak to chodí a tak raději mlčeli.
Morbidní období nás opustilo záhy po tom, co jsme zjistili, že naše spolužačky mají sice charakterové vady, ale ostatní
fyzické přednosti převyšují naše představy a my, zvídaví kluci,
jsme tomu chtěli na kloub přijít co nejdřív. K tomu posloužilo místní kino. Když se zhaslo, byl náš svět prozářen stříbrným
plátnem v sále hospody U Zeleného stromu. Láska se stala námětem našich nových sporů a smrt odešla otevřeným oknem,
aby už netrápila dětskou duši.
Zusammenarbeit der Bibliotheken in der Euroregion Neiße
Die Euroregion Neiße kann auf lange Zusammenarbeit der Bibliotheken zurückblicken. Im Jahre 1999 wurde eine formelle
Arbeitsgruppe gegründet, dessen Grundlage die Bibliotheken in Liberec, Zittau und Hirschberg (Jelenia Góra) bildeten.
Mit der Zeit kamen auch andere Bibliotheken hinzu. Die
Vertreter der Bibliotheken treffen sich viermal pro Jahr, alle
zwei Jahre werden Fachkonferenzen veranstaltet.
Die Bibliotheken organisieren außerdem gemeinsame Ausstellungen, literarische Spaziergänge oder die Herausgabe von
Publikationen. Ein schönes Beispiel ist das Kinderbuch „Vergessene Ostereier“. Das Buch in vier Sprachen ist für Kinder
bestimmt und es erzählt Geschichten über die Volkstraditionen der Weihnachtszeit, der Fastenzeit und der Ostern.
Kontakte
Krajská vědecká knihovna v Liberci
Rumjancevova 1362/1, 460 53 Liberec 1
Tschechische Republik
www.kvkli.cz
Christian-Weise-Bibliothek
Neustadt 47, 02763 Zittau
Deutschland
www.cwbz.de
Jeleniogórskie Centrum Informacji i Edukacji Regionalnej –
Książnica Karkonoska
58-500, ul. Bankowa 27, Jelenia Góra
Polen
http://biblioteka.jelenia-gora.pl/
Über die Euroregion Neiße
Die Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist ein Verband von drei
Rechtssubjekten: Stowarzyszenie Gmin Polskich Euroregionu
Nysa, Euroregion Nisa – Interessengemeinschaft juristischer
Personen und die Kommunalgemeinschaft Euroregion Neisse,
e.V..
Die Hauptbeschäftigung der Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist
die Initiierung der gemeinsamen grenzüberschreitenden Zusammenarbeit und die Koordinierung solcher Tätigkeiten in der
Dreiländerregion, die sich grenzüberschreitend auswirken. Die
Euroregion unterstützt vor allem solche Aktivitäten, die für
die Annäherung, das Kennenlernen, die Zusammenarbeit und
die Partnerschaft der Einwohner und weiterer Subjekte in ihrer
Grenzregion wichtig sind.
Die Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist eine Euroregion von drei
Grenzgebieten mitten im Herzen von Europa, wo die Grenzen
der Bundesrepublik Deutschland, der Republik Polen und der
Tschechischen Republik sich treffen.
www.ern.cz
www.neisse-nisa-nysa.org
Spolupráce knihoven v Euroregionu Nisa
Euroregion Nisa se může pochlubit dlouholetou spoluprací
knihoven. V roce 1999 vznikla formální pracovní skupina,
jejíž základ tvořily knihovny v Liberci, Žitavě a Jelení Hoře.
Postupně přibyly i knihovny další. Knihovníci se scházejí čtyřikrát do roka, jednou za dva roky pořádají odborné konference.
Kromě toho knihovny organizují společné výstavy, literární
vycházky nebo vydávání publikací. Hezkým příkladem je vydání knihy pro děti s názvem „ Zapomenutá velikonoční vajíčka“. Kniha ve 4 jazycích je určena dětem a jsou v ní zosobněny
příběhy spojené s lidovými tradicemi v období Vánoc, Masopustu a Velikonoc.
Kontakty
Krajská vědecká knihovna v Liberci
Rumjancevova 1362/1, 460 53 Liberec 1
Česká republika
www.kvkli.cz
Christian-Weise-Bibliothek
Neustadt 47, 02763 Zittau
Německo
www.cwbz.de
Jeleniogórskie Centrum Informacji i Edukacji Regionalnej –
Książnica Karkonoska
58-500, ul. Bankowa 27, Jelenia Góra
Polsko
http://biblioteka.jelenia-gora.pl/
O Euroregionu Nisa
Euroregion Neisse-Nisa-Nysa je sdružením tří právních subjektů: Stowarzyszenie Gmin Polskich Euroregionu Nysa, Euroregion Nisa – zájmové sdružení právních osob a Kommunalgemeinschaft Euroregion Neisse, e.V..
Hlavní náplní činnosti Euroregionu Neisse-Nisa-Nysa je iniciace vzájemné přeshraniční spolupráce a koordinace takových
činností v Trojzemí, které mají přeshraniční dopad. Euroregion
především podporuje aktivity mající význam při sbližování,
poznávání, spolupráci a partnerství obyvatel a dalších subjektů
na svém příhraničním území.
Euroregion Neisse-Nisa-Nysa je euroregionem tří hraničních
oblastí nacházejících se v srdci Evropy na území, kde se stýkají hranice Spolkové republiky Německo, Polské republiky
a České republiky.
www.ern.cz
www.neisse-nisa-nysa.org
Herausgeber
Gemeinde Rádlo
www.radlo.cz
Gemeindebibliothek Rádlo (Obecní knihovna na Rádle)
Gebäude der Gemeindeverwaltung
(Rádlo 252)
Öffnungszeiten der Bibliothek: Di, Do: 15.00 – 18.00 Uhr
http://www.knihovnaradlo.wz.cz/
Die Bücher stehen kostenlos zur Verfügung in der Gemeindebibliothek Rádlo und weiteren Bibliotheken der Euroregion Neiße.
Sie können dieses Buch auch in Ihr Lesegerät downloaden. Das
Buch erscheint als e-Buch.
Vydavatel
Obec Rádlo
www.radlo.cz
Obecní knihovna na Rádle
Budova obecního úřadu
(Rádlo 252)
Výpůjční doba v knihovně: Út, Čt: 15.00 – 18.00 hod.
http://www.knihovnaradlo.wz.cz/
Knihy jsou bezplatně k dispozici
v Obecní knihovně na Rádle a v dalších knihovnách Euroregionu
Nisa.
Stáhněte si tuto knihu do své čtečky.
Kniha vychází i jako e-kniha.
© Text: Egon Wiener
http://egonovypohledy.blogspot.com
V roce 2012 vydal Ing. Ivan Ulrych – Nakladatelstvi VEGA-L,
jako svoji 241. publikaci
© VEGA-L, V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk, [email protected]
Koverze do elektronických formátů Lukáš Vik: www.tvorbaeknih.cz
ISBN 978-80-87275-62-7
Download

Herausgeber