Čítanka
skicák vašich nápadů
a myšlenek
Čítanka edukačního programu k výstavě Tváře / Fenomén tváře ve videoartu
Galerie Rudolfinum / 21. 6. 2012 – 16. 9. 2012
1 |
Obsah
Práce s čítankou
Tvář jako maska / maska jako tvář
Robert Louis Stevenson / Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda
2-5
Tvář jako význam
Kóbó Abe / Tvář toho druhého
6-8
Tvář jako obraz mysli
Paulo Coelho / Cesta lukostřelby / Fiona Tan - „Jeden výstřel, jeden život“
10-12
Tvář jako výpověď
Překlady písní k videonahrávkám Juana Manuela Echavarríi / Bombový útok v kolumbijském kostele – novinový článek
13-17
Tvář jako typ
Simon Mawer / Skleněný pokoj
18-19
Tvář jako…
Arthur Conan Doyle / Žlutá tvář
21-30
Seznam použité literatury
Práce s čítankou:
Čítanka obsahuje texty, které navazují, nebo rozšiřují pohled, na konkrétní umělecká díla z výstavy Tváře. Není
naším záměrem, aby se čítanka četla od začátku do konce. Volbu necháváme na vás a vašem konkrétním zájmu.
V pracovních listech potkáváte ikonku odkazující k četbě v čítance, kterou právě držíte v rukou. I zde, v čítance
se objevují úkoly, rozvíjející vaše přemýšlení nad textem. Zaujme-li vás úryvek zde odcitovaný, doporučujeme
vyhledat daný titul v knihovně a přečíst si celé dílo. Přejeme vám příjemný čtenářský zážitek.
Jelikož jsou předkládané úryvky značně rozdílné v náročnosti na porozumění textu,
•
Těžký text
•
Středně těžký text
•
Lehký text
Pro snadnou orientaci jsou opatřeny těmito ikonkami:
e
ijt ázdné e,
ž
u
Vy é pr
rac “
t
:
s
p
l
u
.
„Ti tileh o il ky..
r
m
o
p
ná
pr any
poz
r
t
,
s
sby
kre
ej
hled
dělíme je podle obtížnosti na tři skupiny.
kreativní úkoly, tvořte jak myslíte — ale buďte co nejnápaditější
ptejte se a odpovídejte
hledej
2 |
TVÁŘ JAKO maska / MASKA JAKO tvář
•
V pracovních listech jste si napsali, co si myslíte o charakteru jednotlivých postav podle shlédnutého videa
Douglase Gordona Confessions of a justified sinner (Vyznání ospravedlněného hříšníka). Nyní své charakteristiky
Jekyllova podrobná výpověď o vlastním případu
Ukázka z knihy Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda od Roberta Louise
Stevensona je ze závěrečné kapitoly knihy, kde hlavní hrdina, doktor Jekyll líčí
v dopise svůj pokus o vytvoření kouzelného lektvaru. Lektvar umožňuje rozdělit
celistvost lidské povahy (dobré a zlé zároveň). Skrývané špatné vlastnosti jinak
velmi slušného a dobrého doktora Jekylla se díky lektvaru zhmotní v podobě postavy
pana Hyda.
Narodil jsem se roku 18-- jako dědic velkého jmění,
smrtelně vážné: Byl jsem stejně sám sebou, když jsem se
mimoto obdařený výtečným nadáním, s povahovým sklo-
vrhal do hanebností, jako když jsem se na denním světle
nem k píli. Velice mi záleželo na tom, aby si mne rozumní
rval o vědní pokrok nebo o úlevu v soužení a utrpení.
a dobří bližní vážili, a dalo se předpokládat, že mám tedy
A tak se stalo, že mé vědecké studium, které veskrze tíhlo
zaručenou skvělou budoucnost, která mi bude ke cti.
k mystice a transcendentálním jevům, bylo silně ovliv-
Mou nejhorší vadou byl dost nezřízený sklon vesele užívat
něno snahou probádat tajemství toho vědomého boje
života, který je pro mnohé lidi štěstím, ale u mne se špat-
mezi dvěma stránkami mé povahy. Každým dnem a obojí
ně snášel s nepřekonatelnou touhou nosit hlavu vysoko
poznávací schopností, mravní i rozumovou, jsem se takto
a před veřejností se honosit kromobyčejnou vážností.
ustavičně přibližoval pravdě, jejíž částečné objevení mě
Proto jsem se snažil své záliby tajit, a když jsem byl v le-
nevyhnutelně přivedlo k tak strašlivému ztroskotání: že
tech, kdy je člověk schopen rozumně uvažovat, začíná se
člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Pravím
rozhlížet kolem sebe a odhadovat své postavení a mož-
rozdvojená, protože dosavadní mé vědomosti dál už ne-
nosti, jak se ve světě uplatnit, už tehdy jsem si uvědomo-
pokročily. Jiní mě budou následovat, jiní mě v tom vědění
val, že jsem hluboko zabředl do dvojakého života. Mnohý
předčí, a tak si troufám skoro předpokládat, že se nako-
by se byl třeba pyšnil takovými výstřednostmi, jaké jsem
nec dojde k poznání, že člověk je pouhý shluk různoro-
si dovoloval já, ale poněvadž jsem si vytkl tak vysoké cíle,
dých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Já jsem svým
ukrýval a tajil jsem své výstřelky až s chorobným pocitem
způsobem života nepochybně spěl jedním směrem, jen
studu. Byla to tedy spíše má přílišná náročná ctižádost
tím jediným. Sám na sobě jsem se přesvědčil o naprosté,
než nějaká skutečná, obzvláštní zkaženost,
základní dvojakosti člověka z hlediska mravního. Bylo mi
co ze mě udělalo to, co jsem byl, a vytvářelo ještě hlubší
jasné, že v mém vědomí spolu bojují dvě povahy,
předěl než u většiny lidí mezi dobrými a zlými vlast-
a i kdybych mohl právem prohlásit, že je mi právem
nostmi, které se spájejí a sváří v dvojaké povaze každého
vrozená jen jedna, bylo by to jen proto, že se v podstatě
člověka. Za takového stavu věcí jsem měl hluboké, neod-
skládám z obou. Velmi záhy, ještě než jsem ve svých vě-
bytné nutkání hloubat o tvrdém zákonu, který je úhelným
deckých objevech pokročil tak daleko, abych vůbec tušil
kamenem náboženství a nejmocnější vzpruhou v soužení.
holou možnost takového zázraku, začal jsem se kochat
Přestože jsem žil tak hluboce rozdvojeným životem,
představou, jakoby nějakým zamilovaným snem, že by
nebyl jsem vůbec pokrytec - obě stránky mé povahy byly
se ty dva prvky možná daly oddělit.
Středně těžký text
můžete porovnat s literárním popisem.
3 |
Říkal jsem si: kdyby se každý z nich mohl vtělit v jiného
připravil potřebný roztok – nakoupil jsem v jednom dro-
jedince, zbavil by se život nesnesitelné trýzně – ten hříšný
gistickém velkoskladu značné množství určité chemikálie,
by si mohl jít svou cestou, osvobozený od ctižádostivých
o níž jsem se při svých pokusech přesvědčil, že je posled-
snů a výčitek svědomí ctnostného dvojníka, a spravedlivý
ní nutnou přísadou, a jednoho proklatého večera jsem
by mohl vytrvale a spolehlivě kráčet svou strmou stezkou,
v pozdních hodinách ty součástky smíchal ve skleněném
konat dobré skutky, v nichž nachází zalíbení, a nebyl by
poháru, pozoroval jsem, jak přitom vrou a jak se z nich
už vystaven hanbě a pokání za cizí hříchy. Je to kletba
kouří, a když vření ustalo, s odvážným zápalem jsem tu
lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné
kapalinu vypil.
otepi – že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve
zmučeném lůně vědomí. Jak je tedy rozpojit?
Přepadly mě ukrutně bolestné křeče: lámání v kostech,
smrtelné mdloby a duševní hrůza taková, že ji snad
Až potud jsem dospěl ve svých úvahách, a tu se mi
nepředčí ani úzkosti v hodině rozednění nebo smrti. Pak
při práci v laboratoři ten problém začal ponenáhlu ob-
ta muka začala rychle polevovat a přišel jsem zas k sobě,
jasňovat. Začínal jsem pronikat hlouběji, než bylo dotud
jakoby po nějaké těžké nemoci. Měl jsem podivné pocity,
zaznamenáno, chvějivou nehmotností, mlhavou pomíji-
nějak nepopsatelně nové, a právě pro tu novost neuvěři-
vostí té zdánlivě hutné tělesné schránky, v níž přebývá-
telně příjemné. Cítil jsem se tělesně mladší, lehčí, blaže-
me. Objevil jsem určité reagencie, které mají schopnost
nější, a uvědomoval jsem si, že se mne v nitru zmocňuje
působit otřesy a trhlinu v tom masitém obalu, tak jako
opojná bezstarostnost, v obraznosti mi závratnou rych-
vítr rozevlá stanové závěsy. Ze dvou vážných příčin se
lostí klokotaly víry smyslných představ, má duše jakoby
nechci důkladněji zabývat vědeckou stránkou své zpovědi.
se byla uvolnila z pout odpovědnosti a zakoušela nezná-
Předně proto, že jsem dospěl k přesvědčení, že člověku je
mý, ale nikoli nevinný pocit svobody. Sotva jsem začal
navěky souzeno nést na svých bedrech břímě života,
dýchat tím novým životem, ihned jsem poznal, že jsem
a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět
hříšnější, desateronásobně hříšnější, že jsem se otrocky
dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou. A za druhé
zaprodal prvotnímu hříchu, a v té chvíli mě to vědomí
proto, že z mého vyprávění bude bohužel až příliš zřejmé,
vzpružilo a rozjařilo jako víno. S rozevřenou náručí jsem
jak byly mé objevy nedokonalé. Nechť tedy postačí,
jásotně přivítal nové pocity, ale vtom jsem si najednou
že se mi podařilo nejen rozeznat mé tělo, dané přírodou,
uvědomil, že se má postava smrskla.
od pouhé aury, kterou vyzařují jisté síly, z nichž se skládá
Tehdy jsem neměl v pokoji zrcadlo – to, které tu vedle
můj duch, ale i vyrobit chemickou sloučeninu, jejímž
mne stojí, co tohle píši, dal jsem si sem přinést později
působením ty síly ztrácejí svou svrchovanou moc a
a právě proto, abych tyhle proměny mohl sledovat.
mohou se nahradit jinou tělesnou podobou, pro mne
Ale noc se už hodně přiblížila k ránu – a ráno ačkoli
neméně přirozenou, protože se v ní zračí nižší prvky mé
zachmuřené, dozrávalo k početí dne – moji spolubydlící
duše, jimiž byla výstižně poznamenána.
v domě byli ještě pohříženi v nejhlubším spánku, a já
Dlouho jsem váhal, než jsem si tuto teorii začal ověřo-
jsem se v zápalu naděje a vítězství rozhodl, že se ve své
vat praktickými pokusy. Dobře jsem věděl, že mi při tom
nové podobě odvážím do ložnice. Prošel jsem dvorem,
hrozí smrt, protože každá droga, která má schopnost tak
kam na mne shora shlížela souhvězdí – skoro se mi zdálo,
mocně a otřesně účinkovat na samé jádro mé totožnosti,
že s údivem nad prvním takovým tvorem, jakého zbádala
mohla by při nejnepatrnějším zvýšení dávky nebo při jen
jejich bdělá všudypřítomnost, proplížil jsem se chodbami
trochu nevčasném požití nadobro zničit tu nehmotnou
jako cizí ve vlastní domě, a když jsem přišel do své ložnice,
bytost, v níž jsem se snažil vyvolat změny. Ale můj zvlášt-
ukázal se mi poprvé zjev Edwarda Hyda.
ní a závažný objev mě tolik lákal, že pokušení nakonec
zvítězilo nad bojácnou předtuchou. Už dávno jsem si
To, co povím dále, je ovšem jen teoretická domněnka
– nemohu tvrdit, že to vím, ale pokládám to za nejprav-
4 |
děpodobnější vysvětlení. Zlá stránka mé povahy, která
že jsem se neprobudil tam, kde se mi zdá, že jsem,
účinkem drogy ve mně nabyla drtivé převahy, nebyla tak
ale v pokojíku v Soho, kde jsem někdy spával v podobě
silná a tak vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se zbavil.
Edwarda Hyda. Musel jsem se nad tím usmívat a psycho-
A pak, při životě, jaký jsem tehdy vedl, tedy z devíti dese-
logickým rozborem jsem ospale začal pátrat po příčinách
tin nakonec přece jen ovládaném prací, ctností a sebeza-
té bludné představy, jenže jsem přitom chvílemi zase
přením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se.
upadal do příjemné ranní dřímoty. Během těch úvah jsem
A proto se, myslím, stalo, že Edward Hyde byl
v jednom bdělém okamžiku najednou zahlédl svou ruku.
o mnoho menší, tělesně slabší a mladší než Henry Jekyll.
Jak sis jistě často povšiml, ruka Henryho Jekylla byla
Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje dobrota, bylo
tvarem i velikostí rukou odborného lékaře – velká, pevná,
v tváři druhého zřejmě a jasně vepsáno zlo (o němž
bílá a hezká. Ale ruka, kterou jsem v té chvíli uviděl docela
koneckonců stále věřím, že je smrtelnou částí člověka).
jasně ve žlutém světle začouzeného londýnského jitra,
To zlo rovněž poznamenalo i tělo znetvořením a zchát-
jak lehce sevřená leží na ložním povlaku, byla hubená,
ralostí. Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošk-
šlachovitá, kostnatá, sinavě bledá a hustě ochmýřená
livý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné
tmavými chloupky. Byla to ruka Edwarda Hyda.
překvapení… Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to
(…)
přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším proje-
Ta nevysvětlitelná příhoda, která vyvracela mé dosavadní
vem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než
zkušenosti, byla jako prst píšící na zdi babylonské můj
nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby
ortel, a já jsem se vážněji než kdy jindy zamyslel nad
přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl
možným rozuzlením svého dvojakého bytí. Tu svou část,
pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby
kterou jsem byl schopen ze sebe vyloučit, jsem v poslední
Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očivid-
době hodně zaměstnával a hodně jí hověl, a tak se mi
ného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž
zdálo, jako by byl Edward Hyde postavou nějak vyrostl
ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je
– když jsem přebýval v jeho těle, jako by se v něm byla
směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný
krev čerstvěji rozproudila – a začínal jsem tušit nebezpečí,
z celého lidstva, byl čisté zlo.
že kdyby to tak bylo dál, mohla by se provždy zvrátit má
(…)
přirozená rovnováha, mohl bych ztratit tu moc dobrovol-
Nemám v úmyslu pouštět se do podrobného líčení
né proměny a neodvolatelně bych si mohl osvojit povahu
hanebností, nad nimiž jsem takto přimhuřoval oko (vždyť
Edwarda Hyda. Účinek drogy se neprojevil vždycky stejně.
se ani dnes nemohu pevně zaručit, že jsem se jich dopus-
Jednou, hned na počátku této mé dráhy, úplně selhala
til). Chci jen poukázat na výstrahy a jiné zásahy, jimiž se
a od té doby jsem byl nejednou nucen zdvojnásobit
ohlašoval blízký trest.
a jednou s vysloveným nebezpečím smrti dokonce ztroj-
(…)
násobit její dávku – ale dosud jen zřídka tato jediná
Asi dva měsíce před zavražděním sira Danverse jsem
nejistota kalila mou spokojenost. Jenže následkem té
zase byl na jedné ze svých dobrodružných výprav, vrátil
ranní příhody jsem si chtě nechtě musel uvědomit, že
jsem se domů hodně pozdě a ráno jsem se v posteli pro-
zpočátku záležela svízel v tom, když jsem se chtěl zbavit
budil s trochu podivnými pocity. Marně jsem se rozhlížel
podoby Jekyllovy, kdežto v poslední době se ponenáhlu,
kolem sebe, marně jsem se ubezpečoval, že jsem ve své
ale citelně ta svízel přesouvá směrem opačným. Zdálo
ložnici v domě na náměstí s vysokým stropem a slušným
se tedy, že to všechno nasvědčuje jednomu: že pomalu
nábytkem, marně jsem poznával vzorek na závěsech ko-
ztrácím vládu nad svým původním a lepším já
lem postele a vyřezávané ozdoby na mahagonové pelesti
a pozvolna se ztotožňuji s tím druhým a horším.
– pořád mi něco říkalo, že nejsem tam, kde jsem,
Věděl jsem, že je čas, abych mezi nimi volil.
5 |
Mé dvě povahy měly společnou paměť, ale všechny
ba nerovná, ale padala zde na váhu ještě jedna okolnost:
ostatní schopnosti byly mezi ně rozděleny velmi nerov-
Jekyll by musel snášet muka v žáru odříkání, kdežto Hyde
noměrně. Jekyll (který se skládal s obou) ve chvíli,
by si ani nebyl vědom toho, co ztratil. Octl jsem se sice
kdy ze sebe vyloučil Hyda a bral účast v jeho zábavách
v prapodivných okolnostech, ale podmínky tohoto
a dobrodružstvích, měl někdy při tom zlé předtuchy,
lidského zápasu jsou odvěké a známé – velmi podobné
jindy se zas do toho pouštěl s náramnou chutí, ale Hyde
svody a výstrahy byly souzeny každému hříšníkovi,
Jekylla vůbec nedbal, leda jen do té míry, jak si horský
který upadl v pokušení a chvěl se bázní, a se mnou to
bandita někdy připomíná jeskyni, v níž se skrývá před
dopadlo stejně, jako to dopadá s ohromnou většinou
pronásledováním. Jekyll měl víc otcovský zájem,
mých bližních: zvolil jsem si svou lepší stránku,
Hyde byl lhostejnější než syn. Rozhodnout se provždy
ale neměl jsem sdostatek sil, abych se jí přidržel.
Ano, vybral jsem si postaršího mrzutého doktora,
choutky, jimž jsem se dlouho oddával potají a které jsem
obklopeného přáteli a utěšujícího se ctnostnou nadějí,
teprve v poslední době bezuzdně ukájel. Rozhodnout se
a odhodlaně jsem dal vale svobodě, poměrnému mládí,
pro Hyda znamenalo provždy odumřít tisícerým zájmům
lehké chůzi, zrychlenému tepu a tajným náruživostem,
a ctižádostivým snům, rázem se octnout bez přátel
jež byly mým lákavým údělem v přestrojení za Hyda.
a upadnout v opovržení. Mohlo by se zdát, že to byla vol-
(…)
Otázky a úkoly:
Barevně vyznačte pasáže v textu,
hledej
kde je popisována proměna z doktora Jekylla na pana Hyde.
Vyhledejte a podtrhejte v textu charakteristiky postav Jekylla a Hyda.
hledej
Na každého z nich můžete
použít jinou barvu. Popis tváře z úryvku
porovnejte s fotografiemi obou pánů z pracovního listu.
V čem se shodují a v čem liší? K tomuto porovnání můžete ještě
zahrnout kresbu pana Hyda z ukázky komiksového zpracování.
Vyhledejte v textu všechny zmínky o zlu a zamyslete se
nad dalšími možnými podobami zla. Své nápady zapište.
Jekyll se zmiňuje o „dvojaké povaze každého člověka“,
napadají vás nějaké dvojakosti povah?
Myslíte si, že existuje vztah mezi podobou člověka a jeho povahou?
Výtvarně zpracujte téma: “Vlastní povaha prostřednictvím tváře“.
Je na vás jaké prostředky k tomu zvolíte. Můžete fotit, natáčet, malovat,
kreslit či modelovat – důležité je, aby se vám povedlo vyjádřit se pouze prostřednictvím tváře.
hledej
Tip: Pro čtivé labužníky doporučujeme vyhledat původní předlohu tohoto románu,
která byla poprvé vydána v roce 1824. Jmenuje se (stejně jako videoinstalace
Douglase Gordona) Vyznání ospravedlněného hříšníka a napsal ji James Hogg.
Jedná se o vynikající dobovou detektivku, která je zároveň velmi sugestivní
studií zla.
ZDE MŮŽETE POROVNAT S KOMIKSOVOU ADAPTACÍ OD C.E.L. WELSHE S ILUSTRACEMI OD L.K. SHARMY
pro Jekylla znamenalo pro mne umrtvit v sobě všechny
6 |
TVÁŘ JAKO význam
•
Japonský spisovatel Kóbó Abe ve svém románu Tvář toho druhého líčí dramatický příběh vědce,
kterému výbuch v laboratoři znetvoří tvář. Přes snahu lékařů zůstává zohyzděn a mezi lidmi se
tváře. Chce tomu však čelit a vyrobí si dokonalou masku, která mu má umožnit návrat mezi lidi.
Změněná podoba však změní i jeho chování a uvažování. Zkouší své nové já v nejrůznějších situacích,
avšak život „toho druhého“ vyústí v hlubokou existenciální rozpolcenost a nakonec i ztrátu jediné osoby,
která mu mohla zůstat nablízku, jeho ženy.
V předloženém úryvku si autor pohrává s myšlenkou, co by se stalo, kdyby všichni
začali nosit stejně dokonalé masky jako on. Tím by ve společnosti nastaly obrovské zmatky a kolaps mezilidských vztahů. Tuto představu dotahuje do absurdních
detailů.
(…)
pokusme se v duchu si představit, co by asi říkalo veřejné
alita“ změnilo ve vulgární nadávku, s jakou se lze setkat
mínění, kdybych zahájil masovou výrobu masek zhruba
v nápisech na zdích veřejných záchodků. A i výrazy jako
stejně dokonalých, jako je ta moje, a začal je prodávat.
rodina, národ, právo, povinnost či podobné pojmy, které
Masky by si asi s největší pravděpodobností získaly ne-
pomáhají definovat jedince, by se staly mrtvými pojmy,
smírnou oblibu a moje továrna by neustále vzkvétala
bez obšírného vysvětlení zcela nepochopitelnými.
a rozšiřovala se. Ale i kdyby pracovala celé dny na plné
Zajímalo by mě, zda by lidé vydrželi takový návrat
obrátky, stejně by asi její produkce nestačila poptávce.
k prvopočátku všeho a dokázali si v tom stavu beztíže
Někteří lidé by náhle zmizeli, jiní by se rozštěpili na dvě
najít nové normy, vytvořit si novou morálku a zvyky.
nebo dokonce tři osoby. Průkazy totožnosti by přestaly
Nemám samozřejmě v úmyslu tvrdit, že by to nedoká-
být co platné, bezcenné by byly i policejní portréty hle-
zali. O mimořádné přizpůsobivosti člověka a o míře jeho
daných zločinců, v odpadkovém koši by skončily sezna-
schopnosti měnit barvu padaly již důkazy dějiny protkané
movací snímky mladých lidí, co hledají životní partnery.
válkami a revolucemi. Ale myslím si, že předtím… Předtím
Známí od vidění by se ocitli v jedné kupě s lidmi
než by se maskám dovolilo takové živelné rozšíření, by asi
neznámými a dočista by se zhroutil pojem alibi.
hlavní otázkou bylo, zda jsme natolik velkorysí, abychom
Nikdo by nebyl schopen nikomu důvěřovat, ale zároveň
neposlechli pud sebezáchovy, který by nám vřele doporu-
by zmizely i důvody, proč ostatním nevěřit, a všichni
čoval zorganizovat jednotky zdravotní prevence. Jakmile
by viseli ve vzduchoprázdnu totálního krachu lidských
by došlo na choutky jedince, společnost, jakkoli okouzle-
vztahů, jako kdyby se dívali do zrcadla, v němž se
ná maskami, by si nepochybně ze všeho nejdřív proti nim
neodráží žádný obraz.
budovala první barikády a zaujala by obranné postavení.
S největší pravděpodobností by se dala přepokládat
Tak by například bylo zakázáno používat masky při výko-
i situace ještě mnohem horší. Všichni by se ve snaze unik-
nu služebních povinností na úřadech, v podnicích, na poli-
nout nejistotě, pramenící z toho, že nikoho nevidí, začali
cii, ve výzkumných ústavech a podobně. Lze také předpo-
měnit masky jednu po druhé, aby byli ještě neviditelnější
kládat, že populární herci by vehementně hájili autorská
než ti ostatní. A potom, až by se honba za neustále nový-
práva na obličej a zahájili hnutí za zákaz ničím neomezené
mi maskami stala běžnou rutinou, by se slovo „individu-
výroby masek. Anebo uveďme běžnější případ: manželé
Těžký text
pohybuje pouze v obvazech. Není schopen kontaktu s okolím a stává se anonymní bytostí bez
7 |
by se museli zavázat, že při vzájemném slibu věrné lásky
příběhy zabývající se zdvojenými a ztrojenými
nebudou mít masku, která by jim zakrývala tvář. Nový
osobnostmi hrdinů. Ale když by se dospělo tak daleko,
zvyk by se mohl docela dobře zrodit při obchodních
že každý člověk by byl průměrně vybaven pěti druhy
jednáních: před začátkem rozhovorů by se museli partneři
masek, překročila by již komplikovanost zápletek meze
navzájem štípnout do kůže na tváři, aby se přesvědčili,
čtenářovy trpělivosti. A tak je docela možné, že by
zda je pravá. A možná že by se objevil podivný zvyk při
romány – až na to, že by kryly poptávku milovníků histo-
nástupu do zaměstnání: při pohovoru by se uchazeči mu-
rických próz – pro část lidí ztratily zcela opodstatnění
seli píchnout jehlou do tváře, až by jim tekla krev. Mohl
své existence. To by se však netýkalo jen románů. I film
by nastat i případ, kdy by se až k soudu dostal spor, zda
a divadlo, které jsou ve své podstatě představením masek,
policista má právo při úředním výslechu sáhnout si rukou
by se staly strašně abstraktními a plnými pouhých ná-
na tvář vyslýchaného či zda je to překročení jeho práv,
znaků, neboť by v nich nevystupovali žádní stálí protago-
a odborníci by k této problematice zveřejnili na dané
nisté, a taky také pochopitelně ztratily schopnost udržet
téma dlouhé odborné stati.
zájem publika. Rovněž většina výrobců kosmetických
A když už by se dospělo tak daleko, pak by rubriky
přípravků by vyhlásila úpadek a salóny krásy by zavíraly
osobních rad čtenářům v novinách a časopisech denně
své provozovny jednu po druhé. A reklamní agentury by
přinášely nářky dívek, které byly oklamány a vehnány
byly patrně nuceny zaznamenat o více než dvacet procent
do manželství maskami – a o své masce by ovšem
nižší zisky. A potom by patrně všechny literární svazy
skromně pomlčely. I odpovědi by si svou lehkomyslností
a společnosti bez výjimky spustily pokřik nad zkázou
s nimi v ničem nezadaly: „Jeho neupřímnost, když vám
lidské osobnosti, kterou s sebou přinášejí masky,
v době zásnub ani jednou neukázal svou pravou tvář,
a kosmetičtí specialisté jakož i část kožních lékařů by
je ovšem odsouzeníhodná. Ale nesvědčí vaše slova
rozpoutali širokou diskusi o škodlivosti masek pro pleť.
i o tom, že jste se stále ještě neosvobodila od nazírání
Dá se však důvodně pochybovat, že to vše by mohlo
na lidský život jakožto na život bez masky? Maska ani
mít větší dopad, než mají například letáky protialkoholní
neklame, ani není klamána, to z ní právě činí masku.
ligy. Moje Akciová společnost pro výrobu masek by se
Což abyste i vy při této příležitosti zkusila novou masku,
zatím rozrostla do mamutího monopolního podniku,
učinila i ve svých názorech obrat o sto osmdesát stupňů
který by měl po celé zemi vybudovánu hustou síť
a začala nový život? Vždyť hodnota toho, že žijeme
výrobního, objednávkového a prodejního systému,
v této době masek, spočívá právě v tom, že jsme si
a tak by nespokojeným elementům dokázal zavřít ústa
všichni navykli nelpět na včerejšku a nedělat si starosti
doslova levou rukou.
se zítřkem. Atd… atd… Lidé by mohli být sebevíc klamáni
Problémy by se nepochybně objevily v následujícím
a sebevíc by mohli hovořit o tom, jak je nepříjemné být
období. Počet masek by konečně dosáhl bodu nasycení,
klamán, ale obecně by tyto jejich pocity nevyvážily
skončilo by stadium kurióznosti a zajímavosti a zamas-
potěšení klamat druhé. Přes všechny skryté narůstající
kovaní lidé by začali být všední. Tehdy by nastala doba,
rozpory by v tomto stadiu patrně stále ještě převládalo
kdy by se sotva znatelný pach zločinu a neřesti, až dosud
okouzlení maskami.
považovaný spíše za pikantní okořenění pro ještě lepší
Při celkovém účtování by se jasně musely projevit
vychutnání pocitu osvobození od obtížných lidských
i ztráty. Začala by například upadat popularita detektiv-
vztahů, náhle změnil v pronikavý zápach proleželých
ních románů, byla by již jen pouhým stínem popularity
kvašených bobů a lidé by znovu propadli neklidu.
dřívější. Na nějaký čas by jejich místo zaujaly rodinné
Tehdy by různé šprýmy a žerty s přestrojováním,
8 |
chápané až dosud jako rozmarný projev sváteční nálady,
mínění. Lidé by zatratili masky a začali naléhat na vládu,
přestaly být šprýmy a začaly by se považovat za přečiny,
aby zasáhla a masky zakázala. Z historického hlediska by
jež mohou být člověku nebezpečné. Abych uvedl příklad:
bylo toto hnutí něco výjimečného, neboť by se v něm
Objeví se třeba ilegální podnikatelé, specializující se na
sjednotilo občanstvo i policie a zákon o zákazu masek by
výrobu kopií skutečných tváří existujících lidí,
byl až překvapivě snadno a hladce uveden v život.
a tak se stane, že jistý poslanec parlamentu je
Jenže strach vlády z toho, aby nezašla příliš daleko,
nařčen ze zpronevěry peněz, jistý slavný malíř označen
bude vždy stejný. Zpočátku se sice mluvilo o přísném
za notorického sňatkového podvodníka, starosta města
postihu, ale překročení zákona by se považovalo spíš jen
je zatčen za podezření z krádeže automobilu, jeden
za lehký přečin. Tato přílišná shovívavost by pochopi-
z předních představitelů socialistické strany pronese
telně neunikla pozornosti jisté části lidí a výsledkem by
projev zavánějící fašismem, člen správní rady jisté banky
byla vzmáhající se tajná výroba masek a černý trh s nimi.
je obžalován z bankovní loupeže. Takové a podobné
Nastalo by období chaosu, hodně připomínající léta
případy by byly na denním pořádku. Zpočátku by tomu
prohibice ve Spojených státech. A tu, byť poněkud pozdě,
všichni přihlíželi s pobaveným smíchem jako nějaké
by vyvstala nutnost zákon pozměnit. Použití masek by
povedené taškařici v jarmareční divadelní boudě – ale jen
bylo povoleno, ale výhradně v případech, kdy by na tváři
do té chvíle, kdy by si povšimli, že se jim přímo před no-
člověka bylo shledáno těžké pohmoždění, anebo v pří-
sem kdosi s tváří k nerozeznání podobnou té jejich pilně
padě pacientů postižených těžkou nervovou chorobou,
tuží jako kapsář či jako krámský zloděj. Teprve pak by byli
kdy by lékař masku předepsal z terapeutických důvodů.
donuceni podívat se situaci zpříma do očí. Ale za těchto
Povolení nosit masku by vydávaly příslušné, tím pověře-
okolností by se pracně získané alibi mohlo stát spíš pří-
né úřady, jinak by byly masky stíhány stejně přísně jako
těží, neboť místo aby popíralo vinu, nebylo nic platné ani
drogy. Avšak padělaná povolení a korupce specialistů by
jako důkaz viny. I potěšení z klamání ostatních by začalo
nebrala konce, a proto by v krátkém čase byly zrušeny
dokonale blednout v porovnání s nejistotou
i tyto výjimky, ba dokonce by byl jmenován i speciální
a obavami z toho, že člověk je těmi druhými klamán.
vrchní inspektor pro masky. Ty by se tak staly předmě-
A pak, až by se všichni dostali do situace, že by si stá-
tem důsledného postihu. Jenže i přes to vše by zločinů
le jen lízali rány v rozjitřeném svědomí, by se vytratilo
spáchaných maskami neubývalo. I nadále by byly zlatým
výchovné poslání pedagogů – což by bylo jen přirozené,
hřebem společenských stránek v novinách a za nějaký
neboť by zaniklo i pojetí lidské osobnosti, jež je třeba
čas by se dokonce na scéně objevily i radikální pravičácké
utvářet. Mělo by to za následek stále nápadněji se snižu-
skupiny nosící jednotné masky jako uniformy. A ty by
jící docházku dětí do školy. A většina lidí, tj. rodiče dětí,
organizovaly dokonce i atentáty na vládní činitele
jakmile by zjistila, že mládež se hromadně potuluje, by
a jiné skandály. A tak by se situace vyhrotila natolik, že
určitě obratem ruky propadla panice a začala by proklínat
by soudy byly přinuceny považovat nošení masky – jež
lákavé svody masek. Pohotové korouhvičky z řad novinář-
jen pouhý fakt, že byla použita – za zločin rovnající se
ských komentátorů by patrně ihned začaly hlásat, že je
brutální, promyšlené vraždě, a veřejné mínění by tento
třeba zavést pro masky registrační systém, avšak bohužel,
postoj beze zbytku podporovalo. (...)
masky a registrační systém – to k sobě nejde. To je něco
tak nepředstavitelného a nesmyslného jako vězení bez
dveří. Úředně registrovaná maska by již nemohla být
maskou. A tehdy by nastala zásadní změna ve veřejném
9 |
Otázky a úkoly:
Pokuste se domyslet, co by se dělo, kdy bychom si nasazovali masky podle toho, jak potřebujeme vypadat
hledeja působit?
Napište si krátkou povídku, která bude variací na téma masek, tak jak s ním pracuje Kóbó Abe
a poté si ji znovu přečtěte.
Nacházíte podobná témata v úryvku z knihy Tvář toho druhého
hledej
a úryvku z knihy Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda? Jaká?
Při jakých příležitostech lidé nasazují masky? Proč to vlastně dělají?
Vytvořte komiks, obraz, reliéf, který by volně rozvíjel téma lidí ukrytých pod nepřeberným množstvím různých masek.
hledej
10 |
TVÁŘ JAKO obraz mysli
•
Krátká esej z pera spisovatele Paula Coelha nám může alespoň trochu zprostředkovat, co vše se odehrává,
za soustředěným a velmi špatně čitelným výrazem lukostřelkyň z videoinstalace Fiony Tan…
Význam opakování: Čin je projevená myšlenka.
I malý pohyb nás prozradí, takže musíme zdokonalovat vše, myslet na detaily, zvládnout techniku do té míry,
aby byla intuitivní. Intuice nemá nic společného s rutinou, pramení však ze stavu ducha, jenž přesahuje techniku.
Po dlouhém cvičení už nemyslíme na všechny nutné pohyby: stanou se částí naší existence.
K tomu je však třeba trénovat, opakovat.
A jako by to nestačilo, je třeba opakovat a trénovat. Sledujte dobrého kováře při práci s ocelí.
Pro necvičené oko opakuje pořád stejné rány kladivem.
Kdo však chápe důležitost cvičení, ví, že pokaždé, když kovář kladivo zdvihne a pustí, je síla rány odlišná.
Ruka opakuje týž ohyb, ale dříve než se přiblíží k železu, pozná, má-li udeřit silněji nebo slaběji.
Sledujte větrný mlýn. Podíváme-li se na jeho lopaty jenom jednou, máme dojem, že se otáčejí touž rychlostí
a opakují vždy týž pohyb.
Kdo však zná mlýny, ví, že lopaty závisejí na větru a mění postavení vždy, když je třeba.
Kovářova ruka získala zručnost poté, co tisíckrát opakovala pohyb úderu.
Lopaty mlýna se dokážou pohybovat rychle poté, co dlouhotrvající vítr rozběhal soukolí.
Lukostřelci nevadí, když mnohé šípy o hodně minou cíl, protože ví, že význam luku, postoje, tětivy
a terče pochopí až poté, co si tisíckrát zopakuje své pohyby beze strachu z nezdaru.
Až jednou nastane chvíle, kdy už nebude muset myslet na to, co dělá. Od té doby se lukostřelec stane svým lukem,
šípem i terčem.
Jak sledovat let šípu: Šíp je záměr promítnutý v prostoru.
Jakmile je vystřelen, lučištníkovi nezbývá než sledovat jeho let k cíli.
Od toho okamžiku už je napětí, nutné k výstřelu, zbytečné.
Proto lučištník dál upírá zrak na letící šíp, ale jeho srdce odpočívá a on se usmívá.
Jestliže dostatečně trénoval a podařilo se mu rozvinout instinkt, jestliže si v průběhu střelby udržel eleganci
a soustředění, pocítí v té chvíli přítomnost vesmíru a pozná, že jeho čin byl správný a zasloužený.
Technika umožní, aby obě ruce byly připraveny, aby dech byl přesný a oči se mohly upřít k terči. Instinkt umožní,
aby okamžik výstřelu byl dokonalý.
Kdo by však zrovna kráčel kolem a spatřil lučištníka s napjatými pažemi a zrakem sledujícím šíp, bude si myslet,
že se zarazil. Znalci však vědí, že lučištníkova mysl je po výstřelu ve spojení s celým vesmírem: pracuje dál
a učí se všemu, co výstřel přinesl pozitivního, opravuje případné chyby a čeká, jak zareaguje cíl po zásahu.
Jakmile lučištník napne tětivu, může ve svém luku spatřit celý svět. Když sleduje let šípu, ten svět se k němu blíží,
laská ho a dává mu dokonalý pocit splněné povinnosti.
Sotva bojovník světla splní svou povinnost a přemění záměr v čin, už se nemusí ničeho obávat: udělal, co měl.
Nenechal se ochromit strachem – a i kdyby šíp minul cíl, jemu se dostane další příležitosti, protože nebyl zbabělý.
Lehký text
Paulo Coelho - Cesta lukostřelby
11 |
„Jeden výstřel, jeden život“
Deníkové poznámky autorky videoinstalace Saint Sebastian Fiony Tan.
•
14. LEDEN, NEDĚLE RÁNO.
Středně těžký text
Přijeli jsme se štábem v půl páté, abychom naložili kameru a zkontrolovali a převezli techniku. Nyní je sedm ráno,
na teploměru je mínus čtyři stupně Celsia a vypadá to, že by mohlo začít i sněžit. Jsem ráda, že jsem si vzala teplé
prádlo. Shinji a Eric a Naomi z Triennial jsou tu také, aby pomohli a překládali. Na poslední chvíli se setkáváme
s předsedou lukostřelecké asociace, který nám povoluje natáčení, takže si můžeme umístit kamery na vybrané pozice.
První je soutěž mužů, takže máme čas si všechno nastavit a vyzkoušet. Soutěž žen trvá dvě hodiny a je to jediná
možnost získat záběry, které potřebuji.
Fascinovaně sleduji nekonečné řady žen, které na krátkou chvíli předstupují a po druhém výstřelu a krátké úkloně
v tichosti odstupují z pódia. Už ani sama nevím, kolik jich bylo. Jejich počet, více než osm set, mě uchvacuje.
Napadá mě, že to musí být nějaké japonské nebe. Chvíli bezmyšlenkovitě pozoruji uši dívek. Trochu – a nevím proč –
mi připomínají hejna ptáků. Ženy střílí z luku v důstojné tichosti a s elegancí, jako by to byla choreografie.
Každé kimono je krásnější, než to předtím. Propast, která mě dělí od této kultury, se ještě prohlubuje.
Uznale sleduji každý pohyb. Říká se, že pro Japonce je na ženském těle nejvíce erotická zadní část šíje. Jak sleduji tento
ruch a pohyby, tak si dokážu představit, proč tomu tak je. Přistihuji se, jak upřeně zírám na malé místo bílé holé kůže
mezi okrajem kimona - vypadá to, že ženy mají na sobě několik vrstev kimon - a linií vlasů. Asi jako by zíral muž,
který by chtěl políbit tak jemnou šíji a vdechnout zhluboka její vůni, kterou si zatím je představuje.
Po chvíli začínám vnímat určitý rytmus celého obřadu. S malou úklonou hlavy předstupují ženy (z nichž některé jsou
podle vzhledu jen dívky) v řadách po dvanácti vpřed. Bez zaváhání začíná příprava: luk směřuje na cíl, opatrné kladení
nohou, zasazení šípu do tětivy. Plynulým, synchronizovaným pohybem obě ruce zdvihají luk nad hlavu a tětiva se
natahuje. Soustředění lukostřelkyň mě vtahuje do sebe, jejich tváře jako masky. Bez viditelného napětí je po všem.
Ženy se krátce ukloní a sestupují z pódia. Na jejich místě už stojí další řada.
Zapomínání na vzdálenost (návrat k poznámkám)
ÚNOR
Konečně mě už netrápí jet lag ani ta chřipka…
Natáčení lukostřelby proběhlo skvěle, máme nádherný materiál – má kouzlo a krásu. Možná je až moc krásný.
Rozhodnutí natáčet v detailu bylo správné; terč je tak daleko, že se zdá být nedůležitý. Teď musím ale zapomenout,
jaké to skutečně bylo - ta zima, davy, strach a napětí. Všímám si malých nedokonalostí, které odhalily kamery
– třesoucí se ruka, zamračená tvář, šíp vrývající se do tváře, pramen vlasů odhozený pohybem vypouštěné tětivy.
Ze studia filosofie kyudo se mi točí hlava: umění bez umění, bezcílný směr. (Pomyslným terčem je divák).
BŘEZEN
Ještě s větším odstupem mám pocit, že se vyhýbám otázkám. To, že dělám umění, nesmí být omluva pro to,
že se věci nedomyslí do konce. Ale na druhé straně to není jenom o obsahu – slovo musí dostat obrazy.
Blízkost a intimita scén je pro mě to nejdůležitější. Takže je to paradox… blízkost a zároveň vzdálenost.
12 |
DUBEN
Experimentuji s prezentací – bude mít dvě strany. Nemusí být nutně vedle sebe, možná budou každá z jedné strany.
Zapomínání je tak důležité pro proces tvorby. Znovu být tím cizincem, který má odstup, ale tentokrát trochu jinak.
KVĚTEN
Jsem zase na chvíli doma z cest. „Saint Sebastian“ – tak chci tu videoinstalaci nazvat – se už začíná rýsovat.
Začíná to být o něčem. Ukázala jsem sestříhaný materiál pár přátelům. A teď je čas na praktické záležitosti.
“SAINT SEBASTIAN“ (WORKS IN PROGRESS), PŮVODNĚ OTIŠTĚNO V:
FIONA TAN: SAINT SEBASTIAN, KATALOG VÝSTAVY V MUSÉE D’ART CONTEMPORAIN DE MONTRÉAL, 2005.
Ale úplně mi nevyhovuje to nutné střídání všech „režimů“ – snění, experimentování, organizace, produkce…
také musím najmout prostor na zkušební instalaci. Poslední práce – zvuk, postprodukce – na to aby měl člověk
vytrvalost maratonce. Právě jsem se vrátila z pracovní cesty do Ameriky. Nesnáším jet lag a jsem ráda zpátky
v Berlíně. Čtu cestopisné a deníkové záznamy lidí, kteří navštívili Japonsko v různých stoletích. Srovnávám jejich
vzpomínky se svými. Líbí se mi ta svoboda, když člověk pracuje „pozpátku“ – vlastně teď dělám přípravu.
Možná z toho bude nějaké dílo samo o sobě.
Celý den jsem marně hledala knihu, kterou jsem kdysi dávno četla – autora a název si nepamatuju. Vzpomínám si,
že vyprávěla příběh jednoho z prvních sinologů, který žil v sedmnáctém století. Věřil, že existuje jakýsi klíč k čínštině.
Takový kód – dešifruj ho a najednou budeš rozumět čínsky. Vědec si vzal do služby mladého Japonce, který mu měl
pomáhat s výzkumem a psaním prvního čínsko-francouzského slovníku. Japonec, jeden z malé hrstky japonských
běženců, kteří v té době v Číně byli, prý za dva roky nato zemřel na tuberkulózu a samotu.
Slovník nebyl nikdy dopsán.
Myslím si snad také, že je potřeba kód, recept, který mi umožní dokončit tuto práci?
Umění lukostřelby a umění umění. Terč je tak daleko, že se zdá být nedůležitý.
Mými nástroji jsou kamera a střižna. Dívat se na věci z obou stran.
Existují dvě díla – jedno v mé hlavě nebo v mých snech a to druhé, které spatří světlo světa.
„V kyudo je ideálním zásahem ten, který nejenže trefí samotný střed terče, ale také ten, kdy se o šípu dá říci,
že zasáhl terč ještě předtím, než byl vypuštěn.“
Fiona Tan
Otázky a úkoly:
hledej
Vybavte si znovu videoinstalaci Fiony Tan, jak vnímáte výrazy dívek nyní?
Víte, proč je jejich tvář takřa nehybná?
Přinesl vám text nějaké nové porozumění dílu?
hledej
Podtrhěte si v textu slova, kterým nerozumíte, a pokuste se zjistit jejich správný význam. Co znamenají?
Můžete se zeptat učitele, rodičů, či použít tištěné nebo internetové encyklopedie.
hledej
Také jste si někdy psali deník, který by dokumentoval vaše myšlení při práci?
Doporučujeme si takové zaznamenávání pocitů a nápadů zkusit. Je dobré se moci zpětně vracet k tomu,
co jste si o práci mysleli před časem.
13 |
TVÁŘ JAKO výpověď
Překlady písní k videonahrávkám Juana Manuela Echavarríi
podrobnosti, co že se to v té době v Bogotě vlastně stalo? Zde máte text
uveřejněný Tiskovým střediskem České biskupské konference v roce 2002:
Bombový útok v kolumbijském kostele
10. 5. 2002, 08:00 Bombový útok, při kterém zemřelo 109 lidí, byl spáchán (2.5.) v římskokatolickém kostele
v kolumbijském městě Bellavista.
Bogota (Kolumbie)/ZENIT: Mnoho žen, dětí a starších lidí se ukrylo v místním katolickém kostele v době, kdy v oblasti
Bojaya probíhaly boje mezi Revoluční ozbrojenou kolumbijskou armádou (FARC) a extrémně pravicovými silami.
Po výbuchu zápalné bomby bylo v chrámě nalezeno 109 lidí mrtvých, 105 zraněných a dalších 80 osob je stále
nezvěstných. Papež Jan Pavel II. zaslal soustrastný telegram biskupovi Fidelu Leónovi Cadavidu Marínovi z diecéze
Quibdo, ve kterém vyjádřil svou hořkost nad činy násilí, které si v Kolumbii již vyžádaly velké množství životů z řad
nevinných civilistů. Kolumbijský prezident Andrés Pastrana požádal Spojené národy (OSN) o vyslání mise, která by
zajistila vyšetření tohoto incidentu. Španělská vláda, která v současné době předsedá Evropské unii, deklarovala své
úsilí o to, aby FARC byla uvedena na listině teroristických organizací. (...)
Juan Manuel Echavarría / Dos Hermanos: Dorismel Hernández / Bocas de Ceniza, 2003
Pane, zachránil jsi mi život,
když nejvíc jsem tě potřeboval,
a teď znovu musím v tom pokračovat
a Ty jsi mi naslouchal
a dát, dát Ti svou duši,
a já byl tolik šťastný.
dát Ti svou starostlivost,
Ach, když masakrovali, zabíjeli,
dát Ti všechnu svou lásku;
bylo mi, bylo mi do pláče,
a osvětluješ mou cestu,
Jen jsem se k Tobě modlil, můj Pane na nebesích,
dál následovat, následovat Tě, Pane můj,
abys nás zachránil a nám se nic nestalo.
neboť pro mě jsi to nejnádhernější,
Tvoje zbraň byla však mocnější,
chci vstoupit do Tvého srdce,
než ty, co poslal ďábel,
chci též být jedním z Tvých dětí,
protože i přes všechno to vraždění
vzdálit, vzdálit se od bolesti.
jsme byli s bratrem zachráněni.
Chci žít, abych Ti mohl zpívat, Pane,
Chci žít, abych Ti zpíval, Hospodine,
chci žít, abych šťastným Tě činil.
chci žít, abych Tě šťastným činil, Pane,
Když spoután jsem byl, svázaný,
chci žít, abych Tě šťastným činil, Pane,
modlil jsem se k Tobě za sebe a bratra svého
chci žít, abych Tě šťastným činil.
Středně těžký text
IN: HTTP://TISK.CIRKEV.CZ/ZE-ZAHRANICI/BOMBOVY-UTOK-V-KOLUMBIJSKEM-KOSTELE/
•
Když se nám do rukou dostal překlad písní, začaly jsme na internetu hledat
14 |
Juan Manuel Echavarría / Rafael Moreno / Bocas de Ceniza, 2003
Poslechněte, pane prezidente,
jak hodláte vládnout?
Takhle to vesničany, ach ne!,
úplně zničí.
Poslechněte, pane prezidente… Krucinál!
Jak hodláte vládnout?
Takhle to vesničany, ach ne!
úplně zničí.
Poslechněte, pane prezidente… Krucinál!
netrápí vás
tolik uprchlíků, ach ne!,
které je slyšet napříč celým krajem; (opakovat)
jak vesničané utíkají… Krucinál!
a hledají cestu, kudy uniknout,
aby v bojích, ach ne!
nebyli zabiti. (opakovat)
A v této strašlivé smršti, ach ne!
která se rozpoutala na spodním Atratu,
zůstaly bez rodičů,
ach ne!, nebohé děti.
Víc jak pět let… Krucinál!
tohohle zoufalství
a všude tady, ach ne!,
slyšíte utrpení a bolest. (opakovat)
A všude tady, ach ne!,
slyšíte utrpení a bolest.
Juan Manuel Echavarría / Luzmila Palacio / Bocas de Ceniza, 2003
Ach Juradó, nemuč mě již,
protože zmírám bolestí a víc nemohu ji snést. (opakovat)
V Juradó nebyl čas na smutek,
Ach Juradó, nemuč mě již,
neboť lidé tu byli šťastní a cumbianvera.
protože zmírám bolestí a víc nemohu ji snést.
Válka ale všechno štěstí ukončila
(opakovat)
a plynové bomby uzavřely hranice. (opakovat)
Jsi bohaté, protože máš kyslík,
Ach Juradó, nemuč mě již,
dřevo a také folklór, (opakovat)
protože zmírám bolestí a víc nemohu ji snést. (opakovat)
rozmanité druhy
V Kolumbii je obrovský exodus,
zvířat, jež nám tu zanechal Pán. (opakovat)
nebere se ohled na děti ani na starší. (opakovat)
Ach Juradó, nemuč mě již,
Starý člověk zůstává v zapomnění
protože zmírám bolestí a víc nemohu ji snést.
a s námi s chudými se zachází s odporem. (opakovat)
(opakovat)
15 |
Juan Manuel Echavarría / Vicente Mosquera / Bocas de Ceniza, 2003
Mohlo být asi tak šest ráno
když ve městě bylo slyšet výstřely.
Stará paní ze sousedství
(opakovat)
se mě ptala: „Synu, co se tu děje?“
Lidé se probudili celí vylekaní
(opakovat)
a ptali se jeden druhého,
„Proč všichni vybíhají ze svých domů?“
(opakovat)
(opakovat)
co se ve městě děje.
Stará paní ze sousedství,
(opakovat)
se mě ptala: „Synu, co se tu děje?“
A ptali se jeden druhého,
(opakovat)
jestli tu jejich život skončí.
„Proč všichni vybíhají ze svých domů?“
(opakovat)
(opakovat)
Juan Manuel Echavarria / Noel Gutiérrez / Bocas de Ceniza, 2003
Bylo šest ráno, příteli můj,
když stalo se něco moc zlého. (opakovat)
Puška vypálila, AK vypálil,
kulomet vypálil, milicionáři odpověděli,
Asi tři vteřiny
přišli do Bojayá a tam to začalo být vážné.
nato, co zničil ho výbuch,
Kulky se křižovaly a lidé byli vyděšení,
zabita byla spousta našich příbuzných. (opakovat)
napadlo je jít do kostela,
Lidé utíkali, děti plakaly,
neboť byli si jisti, že tam se jim nemůže nic stát,
při pohledu na své zničené město. (opakovat)
protože Boží je to stánek, Pán je ochrání.
Nemohu uvěřit, ani představit si nedokážu,
Příteli můj, jaká to tragédie stala se v Bojayá,
že něco takového mohlo se v Bojayá stát. (opakovat)
co říkáš? Pohleď na všechnu tu smrt!
Tolik dětí bez rodičů,
Špatně vystřelili plynovou raketu,
tolik rodičů bez dětí,
dopadla přímo na vršek kostela
a to kvůli násilí,
a ukončila mnoho životů.
jež sprovodilo ze světa venkovana.
Dopadla přímo na vršek kostela
Nemohu uvěřit, ani představit si nedokážu,
a ukončila mnoho životů.
že něco takového mohlo se v Bojayá stát. (opakovat)
16 |
Juan Manuel Echavarría / Dos Hermanos: Nacer Hernández / Bocas de Ceniza, 2003
Povím vám smutný příběh,
který se nám stal,
mnoho lidí v něm zahyne,
a to je příčinou bolesti mé.
Bylo 10. února
a já a bratr můj,
chystali jsme se na propustku.
Ďábelský synek nás však obvinil,
že patříme ke gerile,
jako by chtěl získat uznání.
Jelikož však s Bohem jsme
a protože s Bohem jsme, jsme tu zpět.
Ach život! Musíš dbát na život,
protože je plný tajemství.
Tu noc měl jsem sen,
v němž Pán se mi ukázal;
loď, celá v černém,
toť možná rakev má.
Pak ale vzpamatoval jsem se
a začal se k Pánu modlit za sebe a svou rodinu.
Dál musíš od Lucifera,
byla to závist. (opakovat)
A protože věříme v Pána
a protože věříme v Pána,
prosíme ho o dlouhý život.
Protože věříme v Pána,
protože věříme v Pána,
prosíme ho o dlouhý život.
Protože věříme v Pána,
Protože věříme v Pána,
prosíme ho, aby dlouhý život nám dal,
prosíme ho o dlouhý život.
TEXTY PÍSNÍ PŘELOŽILA DANA BALATKOVÁ
17 |
TVÁŘ JAKO…typ
•
Úryvek z knihy Simona Mawera Skleněný pokoj nám poskytuje ukázku typologického
vyšetření, které se provádělo v rámci nacistického výzkumu o původu ras.
(…) „A ke které rase patřím já?“
„Vy?“ Vážně se nad tou otázkou zamyslí. Možná byla myšlena žertem, ale to je mu jedno. Jeho zajímá vědecké
poznání. Natáhne ruku a uchopí ji za bradu, natáčí její hlavu mírně ze strany na stranu, aby si ji prohlédl ze všech úhlů.
„Vy jste samozřejmě poměrně typickou ukázkou západoslovanské rasové podskupiny. Musel bych ale provést mnohem
detailnější posouzení, abych si byl jistý všemi podrobnostmi. Barva očí a vlasů je vcelku jednoznačná.
A tipuji, že váš zygomatický oblouk je silně slovanský.“
„Ani jsem netušila, že něco takového mám.“
„Samozřejmě že máte, je to lícní oblouk, má ho každý. Poměr očnice k lícnímu oblouku je kritérium,
které jsem vytvořil ještě v Berlíně na Kaiser Wilhelm Institutu. Má výrazný korelační potenciál.“
„Potenciál, no jistě! A vás neodpuzuje, že jsem Slovanka?“
„Rozhodně ne. Jsem vědec a musím být objektivní. Slované mohou objektivně být velice schopní a velice...“ zarazí se,
„... krásní.“
„To má být pokus o lichotku?“
„Jen říkám to, co je pravda. No, pojďme se podívat dolů, kde se pracuje, co říkáte? Jak už jsem se zmínil, můžete se stát
jednou z našich zkoumaných osob. Musím vás ale varovat, že v takovém případě se budete muset svléknout.
Kvůli fotodokumentaci.“
(...) Sestoupí dolů, kde probíhá měření. Ona se u vchodu na moment zastaví, zjevně ohromena tím, jakou proměnou
místo prošlo. Kolem ní se hemží lidé. U přístroje na měření křivek čekají tři ženy. Další dvě vyplňují u stolu testy.
Panuje zde soustředěná atmosféra, téměř hmatatelný pocit, že hranice vědění jsou právě posouvány dál.
(...) Jedna z výzkumnic, Elfriede Langeová, dívka s mléčně bílou pletí, jí podá formulář, aby ho vyplnila. Když je to
hotovo, pošle ji do jedné z převlékacích kabinek, z níž se Hana vynoří v zeleném nemocničním úboru, ve kterém působí
menší, bezbrannější, zkrotlá. „Cítím se jak jehně, které vedou na porážku,“ poznamená, zatímco se Elfriede připravuje,
aby jí odebrala krev.
„Jen to trochu štípne,“ ujišťuje ji Stahl. „Nic než chvilka nepohodlí.“
„Já ale na jakékoliv nepohodlí nejsem zvyklá.“ Když však jehla pronikne kůží, ani nemrkne, ani se nepohne, nedá nic
najevo, jen sleduje Stahla, zatímco na špičce jejího prstu roste rubínový korálek krve. Elfriede podrží její prst nad řadou
zkumavek, pak do nich přidá testovací roztok a každou z těch zkumavek s červeným obláčkem podrží proti světlu
a hledá sraženinu. „AB,“ oznamuje po chvíli, „MP negativní.“
„O čem to vypovídá, Herr Hauptsturmführer? Jestli jsem Mensch, nebo ne?“
(...) Vezmou ji ke stadiometru, aby změřili její výšku, pak na váhu, pak do toho zubařského křesla, kde jí změří paže
Středně těžký text
Vyšetření
18 |
a nohy. Stahl se tohoto úkolu ujímá sám, ohýbá ramena posuvného měřidla, dotýká se její paty a kolena,
kolena a kyčelního kloubu. Když se k ní nakloní, zlehka k němu zavane její vůně. Kdyby tak jen bylo možné klasifikovat
vůně, pomyslí si. Určitě by se nějaká kritéria našla: židovská vůně, slovanská, germánská. ...
„Tak co, jsem v dobré formě?“
„Co se týče formy,“ říká, „ta je překrásná. Teď provedeme kraniální měření.“ Když se nad ní pohybuje
a dotýká se jejích spánků, aby na ně přesně umístil svěrky posuvného měřidla, sleduje ho očima. Když se usměje,
je vidět rovné, dokonalé zuby. Cítí slabé teplo jejího dechu. Otáčí měřidlem, aby změřil nejprve vzdálenost od čela
k týlu, potom od brady k temeni. Pak délku nosu a jeho šířku u báze. Pak očnici; ramena měřidla se těsně přiblíží
k bulvě barvy bílku a modrému drahokamu její zornice. „Chvíli se nehýbejte.“
Mrkne. „Jak jste se dostal právě k tomuhle výzkumu?“ ptá se ho.
Měří zakřivení její tváře, její lícní oblouk. Vlasová čára vybíhá špičkou do středu čela.
Zapisuje si to do svých poznámek. „Dřív jsem pracoval s ptáky,“ říká jí. „Chytal jsem a měřil rybáky na pobřeží Baltu.
Existuje pět samostatných druhů v rámci jediného rodu, Sterna, a mě zajímala problematika jejich vzájemného
křížení.“
„A co jste s těmi ulovenými chudáčky dělal, když už jste je měl změřené?“
Usměje se její starostlivosti. „Většinu jsme znovu pouštěli, některé kusy jsme usmrtili chloroformem
a vypreparovali, je potřeba uchovat pro budoucnost vědecké důkazy.“
Má mateřská znamínka. Jedno na levé tváři, další na pravém křídle nosu. Povšimne si jemně utvářených uší,
jejichž dolní okraj se připojuje přímo ke krku, aniž by vytvářel lalůček. Pak se věnuje barvě kůže,
porovnává vnitřní stranu její paže s von Luschanovou tabulkou.
„Pak jsem přešel k týmu Ernsta Rüdina na Kaiser Wilhelm Institutu pro genealogii a demografii,
kde jsem se specializoval na mezidruhové křížení ptáků. A pak jsem začal pracovat na tomhle úkolu.“
Obrací pozornost k jejím očím, které srovnává se vzorky vyrovnanými na tácu jako vařená vejce. Jeho oči těkají
od jedněch k druhým, od těch skutečných k imitacím, než si vyhlédnou odpovídající barvu. Zapíše něco do formuláře
a pak spis zavře. Ty skutečné oči sledují každý jeho pohyb. Její pohled je zneklidňující. „A mě vypustíte zpátky
na svobodu, až se mnou skončíte, Herr Hauptsturmführer? Nebo mě uspíte chloroformem a vypreparujete?“
„Vy přece nejste v zajetí, Frau Hanáková.“
„Ale jsem. Jsem v zajetí, celá tahle země je v zajetí. Otázkou je, jestli ještě někdy budeme svobodní.
Nebo nás čeká chloroform a preparace?“
Elfriede Langeová je zjevně šokovaná. Stahl se zasměje.
„Nic takového se rozhodně nestane,“ říká. „Tady jsme skončili. Ted‘ už jen fotografování.“
„Aha, fotografování. Vy budete u toho?“
„Ne, pokud si to nebudete přát. Zkoumané osoby si mohou vyžádat,
aby u fotografování byli jen příslušníci stejného pohlaví. Ale chci zdůraznit, že jsem vědec.“
19 |
TVÁŘ JAKO…
•
V pracovních listech jste měli příležitost vytvořit vlastní situaci, která předcházela a dokončovala otisknutý úryvek. Zde máte možnost přečíst si celou povíd-
Arthur Conan Doyle / Žlutá tvář
Je přirozené, že při uveřejňováni těchto krátkých črt, založených na četných případech,
v nichž jsem se stal důvěrníkem nevšedních schopností, svého přítele a někdy i aktérem nějakého
podivného dramatu, zabývám se spíš jeho úspěchy než jeho nezdary. A není to ani tak v zájmu
jeho dobré pověsti, neboť právě tehdy, když se octl s rozumem v koncích, byla jeho energie
a všestrannost nejobdivuhodnější, ale proto, že když utrpěl nezdar on, neuspěl zpravidla ani nikdo
jiný a problém byl navždy odložen s otevřeným koncem. Tu a tam se ovšem stalo, že pravda vyšla
najevo i tehdy, když se můj přítel zmýlil. Mám zaznamenáno nějakých pět šest podobných
případů: aféra s druhou krvavou skvrnou a ta, kterou se nyní chystám vyprávět,
jsou z nich rozhodně nejzajímavější.
Sherlock Holmes nepatřil k lidem, kteří cvičí jen proto, aby cvičili. Málokterý muž byl schopen
podat větší fyzické výkony než on a nepochybně byl jedním z nejlepších boxerů své váhové
kategorie, jakého jsem kdy viděl; tělesné cvičení bez konkrétního cíle však pokládal za zbytečné
mrhání energií a zřídkakdy pohnul kostrou, pokud tím nemohl posloužit nějakému účelu, spojenému s jeho profesí. Pak ale nevěděl, co je to únava a vyčerpání. Je pozoruhodné, že se za takových
okolností dokázal udržet v kondici, ale zachovával obvykle tu nejpřísnější dietu a jeho životní styl
byl téměř spartánský. Kromě toho, že bral příležitostně kokain, neměl jiné neřesti, a k této droze
se uchyloval pouze na protest proti jednotvárnosti existence, když se případy vyskytovaly jednou
za uherský měsíc a v novinách nestálo nic zajímavého.
Jednoho předjarního dne se rozlenošil natolik, že si se mnou vyšel na procházku do Hyde Parku,
kde na jilmech právě začaly vyrážet první jemně zelené výhonky a kde se pichlavé hroty kaštanů
měly co nevidět rozvinout do pěticípých listů. Dvě hodiny jsme se společně procházeli a většinu
času jsme mlčeli, jak je přirozené u dvou mužů, kteří se důvěrně znají. Bylo skoro pět hodin, když
jsme se opět vrátili do Baker Street.
„Promiňte, pane,“ řekl náš mladý sluha, když otevřel dveře, „ale byl tu nějaký pán,
který se po vás sháněl.“
Holmes se na mě vyčítavě podíval. „Tady máte ty vaše zatracené odpolední procházky!“ řekl.
„Už ten pán odešel?“
„Ano.“
„Nepozval jsi ho dál?“
„Ano, pane; byl uvnitř.“
„Jak dlouho tu čekal?“
„Půl hodiny. Byl to velice neklidný pán, pořád chodil sem tam a klepal nohou, celou tu dobu,
co tu byl. Čekal jsem za dveřmi, takže jsem ho dobře slyšel.
Nakonec vyšel do chodby a rozkřikl se:
Lehký text
ku a porovnat ji se svými návrhy.
20 |
,Copak ten člověk jakživ nepřijde?’ Přesně tak to řekl, pane.,Stačí, když ještě chvilenku
počkáte,’ povídám já na to. ,Tak to radši počkám někde venku, poněvadž jsem už skoro udušený,’
povídá on.
,Vrátím se za malou chvíli,’ a s těmi slovy se vyřítil odtud; ,ať jsem říkal co chtěl,
nemohl jsem ho tu zdržet.’
„No dobrá, udělals, cos mohl,“ řekl Holmes, když jsme vcházeli do našeho pokoje. „Tohle je opravdu k zlosti, Watsone. Hrozně by se mi hodil nějaký případ a podle netrpělivosti toho člověka se
zdá, že mohlo jít o něco důležitého. Ajta! Tohle přece není vaše dýmka, co tu leží na stole!
Tu tady zřejmě nechal on. Pěkná stará bryerka s dlouhým náustkem z materiálu, kterému trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik je vlastně v Londýně náustků z pravého jantaru. Někteří
lidé si myslí, že když je v něm muška, je jantar pravý. Je to celé obchodní odvětví, které se zabývá
tím, že zadělává imitované mušky do imitovaného jantaru. Musel být pořádně rozčilený,
když tu zapomněl dýmku, které si zřejmě neobyčejně cení.“
„Jak můžete vědět, že si jí tolik cení?“ zeptal jsem se.
„No, původní cenu dýmky bych odhadl tak na sedm šilinků šest pencí. Jenže už byla, jak vidíte,
dvakrát v opravě: jednou opravovali dřevěný troubel a jednou jantar. Všimněte si, že obě opravy
byly provedeny pomocí stříbrných kroužků, které musely být dražší než původně celá dýmka.
Ten člověk si té dýmky musí nesmírně cenit, jestliže ji raději dává opravovat, než by si za stejné
peníze koupil novou.“
„Ještě něco?“ zeptal jsem se, poněvadž Holmes otáčel dýmkou v ruce a hleděl na ni svým
zvláštním, zamyšleným pohledem.
Zvedl ji a poklepal na ni dlouhým, štíhlým ukazovákem jako profesor, který svým žákům
demonstruje nějakou kost.
„Dýmky bývají někdy mimořádně zajímavé,“ řekl. „Na ničem jiném se tak výrazně neprojeví
osobnost majitele - leda snad ještě na hodinkách a na tkaničkách do bot. V tomto případě však
příznaky nejsou ani příliš výrazné, ani příliš důležité. Majitel je podle všeho statný muž, levák, má
znamenitý chrup, ve svých zvycích je dost nedbalý a není nucen šetřit.“
Můj přítel sypal tyto informace z rukávu velice lhostejně, ale viděl jsem, že po mně mrkl, aby se
ubezpečil, zda jeho úvahy sleduji.
„Myslíte, že člověk musí být zámožný, když kouří dýmku za sedm šilinků?“ zeptal jsem se.
„Tohle totiž je směs značky Grosvenor, unce za osm pencí,“ odpověděl Holmes, vyklepávaje
trochu tabáku do dlaně. „A poněvadž si může báječně zakouřit i za poloviční cenu, jde o člověka,
který není nucen šetřit.“
„A ty ostatní údaje?“
„Má ve zvyku zapalovat si dýmku od lamp a plynových hořáků. Všimněte si, že je po jedné straně
celá opálená. To pochopitelně nemůže být od zápalky. Proč by někdo přikládal zápalku k dýmce
takhle ze strany? Od lampy však dýmku nezapálíte, aby to hlavičku neožehlo. A je to na pravé
straně dýmky. Z toho jsem usoudil, že ten člověk je levák. Přidržte vlastní dýmku u lampy a uvidíte, že docela přirozeně ji k plameni přiložíte levou stranou - poněvadž jste pravák. Jednou nebo
dvakrát to možná uděláte opačně, ale rozhodně to nebudete dělat stále. Tahle dýmka ale tak byla
držena vždy. A dál - náustek je prohryzaný. K tomu je třeba silného, energického chlapíka, který
má dobrý chrup. Jestli se ale nemýlím, slyším ho už na schodech, takže budeme mít ke studiu
zajímavější objekt než tuhle dýmku.“
21 |
Za okamžik se otevřely dveře a do pokoje vstoupil vysoký mladý muž. Byl dobře, ale nenápadně
oblečen, v tmavošedých šatech, a v ruce držel měkký hnědý širák s nízkým dýnkem a sklopenou
střechou. Odhadl jsem ho tak na třicet let, ačkoli ve skutečnosti byl o několik roků starší.
„Promiňte prosím,“ řekl poněkud rozpačitě, „myslím, že jsem měl zaklepat. Ovšemže jsem měl
zaklepat. Jsem ale trochu rozčilený, a tak mi to musíte odpustit.“ Přejel si rukou po čele, jako
kdyby byl napůl omámený, a pak se spíš skácel než posadil do křesla.
„Vidím na vás, že jste několik nocí nespal,“ řekl Holmes nenuceně a bodře, jak měl ve zvyku.
„To člověka připraví o nervy víc než práce, a dokonce víc než zábava.
Smím se zeptat, co pro vás mohu udělat?“
„Přišel jsem vás požádat o radu, pane Holmesi. Nevím, co počít, a mám dojem,
že celý můj život je v troskách.“
„Chcete si mě najmout jako soukromého detektiva?“
„Nejen to. Chci znát váš názor, poněvadž jste uvážlivý a světaznalý člověk. Chtěl bych vědět,
co mám podniknout. Doufám proboha, že mi to budete s to říct.“
Mluvil v krátkých, přerývaných a úsečných větách a zdálo se mi, že mu vůbec není do řeči
a že jen krajní silou vůle v sobě přemáhá tuto nechuť.
„Jde o velice choulostivou věc,“ řekl. „Víte, člověk nerad vykládá o svých domácích záležitostech
cizím lidem. Připadá mi to ohavné - vyprávět o chování své ženy dvěma mužům, které vidím
v životě poprvé. Je to hrozné, ale musím to udělat. Jsem na pokraji zhroucení a musím se
s vámi poradit.“
„Milý pane Grante Munro -“ začal Holmes.
Náš návštěvník vyskočil z křesla. „Jakže?“ zvolal. „Vy víte, jak se jmenuji?“
„Chcete-li si zachovat inkognito,“ řekl Holmes s úsměvem,
„neměl byste psát své jméno na podšívku klobouku, nebo byste jej aspoň neměl otáčet dnem
vzhůru k lidem, s nimiž mluvíte. Chtěl jsem vám říct, že můj přítel a já jsme už v tomto pokoji
vyslechli řadu podivných tajemství a že se nám často poštěstilo navrátit klid mnoha utrápeným
duším. Věřím, že se nám to snad podaří i ve vašem případě. Mohu vás požádat - čas totiž může
znamenat mnoho - abyste mě bez dalšího odkládání seznámil s fakty svého případu?“
Náš návštěvník si opět přejel rukou po čele, jako by mu to připadalo neobyčejně trapné a těžké.
Z každého jeho gesta a výrazu jsem viděl, že je to zdrženlivý, introvertní člověk s nádechem
hrdosti v povaze, který raději své rány skrývá, než by je vystavoval na odiv. Pojednou však prudce
mávl zaťatou pěstí, jako by odhazoval veškerou rezervovanost, a začal vyprávět.
„Fakta vypadají takhle, pane Holmesi,“ řekl. „Jsem už tři roky ženatý. Celou tu dobu jsme se
s ženou měli vzájemně rádi a žili jsme tak šťastně jako sotva který jiný manželský pár. Nikdy mezi
námi nedošlo k žádným diferencím ani v myšlenkách, ani ve slovech, ani v činech. Teď ale - od
minulého pondělka - mezi námi vyvstala jakási přehrada a já pojednou shledávám, že v jejím
životě a v jejích myšlenkách je něco, o čem vím tak málo, jako by šlo o ženu, která se kolem mne
náhodou mihne na ulici. Odcizujeme se jeden druhému a chtěl bych vědět proč.
Je tu však jedna věc, o které bych vás chtěl ujistit, než budu pokračovat, pane Holmesi: Effie mě
miluje. V tom se rozhodně nemohu mýlit. Miluje mě z celého srdce a z celé duše a nikdy mě nemilovala víc. Vím to, cítím to. Nechce se mi to dokazovat. Muž snadno pozná, kdy ho žena miluje.
Vstoupilo ale mezi nás jakési tajemství, a dokud se nevysvětlí, nemůžeme být stejní jako dřív.“
„Povězte mi laskavě fakta, pane Munro,“ řekl Holmes poněkud netrpělivě.
22 |
„Povím vám o Effiině životě všechno, co vím. Byla už vdova, když jsem se s ní seznámil, ačkoli
ještě mladá - bylo jí teprve pětadvacet let. Jmenovala se tehdy Hebronová. Zamlada odjela do
Ameriky a žila v Atlantě, kde se provdala za zmíněného Hebrona, advokáta s výnosnou praxí.
Měli jedno dítě, ale v kraji propukla epidemie žluté zimnice, a jak manžel, tak dítě na ni zemřeli.
Viděl jsem jeho úmrtní list. Toto neštěstí jí Ameriku tak znechutilo, že se vrátila do Anglie a žila
tu se svou neprovdanou tetou v Pinneru v Middlesexu. Mohu se ještě zmínit o tom, že jí manžel
zanechal slušné jmění, měla kapitál asi čtyři tisíce pět set liber, který manžel investoval tak dobře,
že jí vynášel průměrně sedm procent. Když jsem ji poznal, bydlela v Pinneru teprve šest měsíců;
zamilovali jsme se do sebe a za pár týdnů jsme se dali oddat.
Jsem obchodník s chmelem, a poněvadž mám roční příjem sedm set či osm set liber, připadali
jsme si dost zámožní na to, abychom si za osmdesát liber ročně pronajali pěknou vilu v Norbury.
Je to tam naprostý venkov, ačkoli je to poměrně blízko od Londýna. Kousek nad námi je hostinec
a dva domy a přes pole naproti nám ještě jedna osamělá vilka. Jinak tam žádné domy už nejsou,
teprve až v půli cesty k nádraží. Obchod mě v některých obdobích nutí jezdit do Londýna, ale
v létě mám méně práce a tehdy jsme s manželkou v našem venkovském domově byli ti nejšťastnější lidé na světě. Opakuji vám, že mezi námi nikdy nebyl jediný stín do té doby, než začala
tahle proklatá záležitost.
A ještě jednu věc vám musím říct, dřív než budu pokračovat. Když jsme se vzali, dala žena celý
svůj majetek přepsat na mne - do značné míry proti mé vůli, poněvadž mi bylo jasné, v jak trapné
situaci bych se mohl octnout, kdyby se mi přestalo dařit v obchodě. Nicméně na tom trvala, a tak
jsme to udělali. Jenomže asi před šesti týdny za mnou přišla.
,Jacku,’ řekla mi, ,když jsi převzal moje peníze, říkal jsi, že kdybych někdy nějaké potřebovala, mám
tě o ně požádat.’
,Ovšem,’ řekl jsem, ,jsou to přece tvoje peníze.’
,Víš,’ řekla, ,chtěla bych sto liber.’
Trochu mě to zarazilo, poněvadž jsem zprvu myslel, že si snad chce jen opatřit nějaké nové šaty
nebo něco podobného.
,Nač je proboha chceš?’ zeptal jsem se.
,Och,’ řekla laškovně, jak to ona umí, ,tvrdil jsi přece, že jsi jen mým bankéřem, a víš dobře, že
bankéři se nikdy na nic nevyptávají.’
,Jestli to myslíš vážně, samozřejmě že ti ty peníze dám,’ řekl jsem.
,Och ano, myslím to vážně.’
,A nepovíš mi, nač je potřebuješ?’
,Možná někdy jindy, ale teď ne, Jacku.’
A tak jsem se s tím tedy spokojil, ačkoli to bylo poprvé, co se mezi námi objevilo nějaké tajemství.
Dal jsem jí šek a víc jsem na celou věc nemyslel. Možná že to nemá nic společného s tím, co se
stalo později, ale pokládám za správné se vám o tom zmínit.
Jak jsem vám už před chvilkou řekl, nedaleko od našeho domu je ještě jedna vilka. Dělí nás od
sebe jen pole, ale když chce člověk k té vilce zajít, musí jít nejdřív po silnici a pak odbočit na
polní cestu. Hned za tou vilkou je pěkný borový lesík, kam jsem velice rád chodíval na procházky, poněvadž mezi stromy se člověk cítí vždycky dobře. Vilka byla osm měsíců prázdná, což byla
škoda, poněvadž je to pěkné patrové stavení se starodávnou stříškou před vchodem, obrostlou
zimolezem. Mnohokrát jsem se tam zastavil a vždycky jsem si pomyslel, jaký útulný domov by
tam mohl být.
23 |
Minulé pondělí večer jsem si tím směrem vyšel na procházku. Po polní cestě kolem mne projel
prázdný stěhovací vůz a na trávníku před vchodem do vilky jsem uviděl hromadu koberců
a dalšího zařízení. Bylo jasné, že vilku si konečně někdo pronajal. Prošel jsem kolem, pak jsem
zůstal stát a jako člověk, který nemá nic na práci, jsem se na vilku chvíli díval, poněvadž mě
zajímalo, co je to za lidi, kteří budou bydlet v našem sousedství. A když jsem se tak rozhlížel,
pojednou jsem si uvědomil, že mě z jednoho horního okna pozoruje jakási tvář.
Nevím, co na té tváři bylo nápadné, pane Holmesi, ale při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Stál už jsem trochu příliš daleko, takže jsem rysy nemohl rozeznat, ale v té tváři bylo něco
nepřirozeného a nelidského. Takový dojem jsem aspoň měl, a rychle jsem vykročil k vilce, abych
se na člověka, který mě pozoroval, podíval zblízka. Sotva jsem však udělal první krok, tvář pojednou zmizela - tak náhle, jako by ji kdosi strhl do tmavého pokoje. Stál jsem tam dobrých pět
minut, o celé věci jsem přemýšlel a snažil jsem se analyzovat své dojmy. Nepovím vám, jestli to
byla tvář muže nebo ženy. Nejvíc však na mě zapůsobila její barva. Byla sinale, mrtvolně žlutá a
bylo v ní cosi strnulého a nehybného - cosi až otřesně nepřirozeného. Byl jsem tak rozrušen,
že jsem se rozhodl podívat se na nové nájemníky vilky trochu důkladněji. Šel jsem ke dveřím
a zaklepal na ně. Téměř okamžitě mi otevřela vysoká hubená žena s hrubou, odpudivou tváří.
,Copak byste si přál?’ zeptala se se severoanglickým přízvukem.
,Jsem váš soused - tamhle odnaproti,’ řekl jsem a kývl jsem hlavou směrem k našemu domu.
,Vidím, že jste se zrovna nastěhovali, a tak mě napadlo, že kdybych vám mohl nějak pomoct”
“Až budem něco potřebovat, tak vám to řeknem,’ odsekla žena a zabouchla mi dveře před nosem.
To hulvátské odmítnutí mě dopálilo natolik, že jsem se otočil a šel jsem domů. Celý večer, ačkoli
jsem se pokoušel myslet na jiné věci, vracel jsem se v duchu stále k tomu příšernému zjevu
v okně a k neurvalosti té ženy. Rozhodl jsem se, že o tom přízraku nebudu manželce nic říkat,
poněvadž je nervózní a přecitlivělá žena, a netoužil jsem se s ní podělit o nepříjemný dojem,
který to udělalo na mne. Přesto však jsem jí před usnutím řekl, že do vilky se nastěhovali noví
nájemníci. Odpověd jsem od ni na to nedostal.
Spávám obvykle, jako když mě do vody hodí. U nás v rodině se o tom dokonce vtipkovalo
- že neexistuje nic, co by mě dokázalo v noci probudit. Přesto však jsem právě tu noc měl
mnohem lehčí spánek než obvykle. Zda to bylo způsobeno mírným vzrušením, které ve mně
vyvolalo to malé dobrodružství, nebo něčím jiným - to nevím. V polospánku jsem si byl nejasné
vědom, že se v pokoji cosi děje - postupně mi došlo, že se má žena obléká, že si na sebe bere
plášť a uvazuje si čepec. Už jsem otvíral rty, abych zamumlal pár rozespalých slov překvapení
či protestu nad tím, že tak časně vstává, když jsem pojednou přimhouřenýma očima spatřil její
tvář, ozářenou světlem svíčky. Užasl jsem tak, že jsem nebyl mocen slova. Měla ve tváři vyraz,
jaký jsem u ní nikdy dřív neviděl - vůbec bych nevěřil, že se s něčím takovým u ní kdy shledám.
Byla smrtelně bledá, rychle oddechovala, a když si zapínala plášť, kradí pokukovala po mé posteli,
zda mě nevzbudila. Potom v domnění, že stále tvrdě spím, potichu vyklouzla z pokoje
a za okamžik jsem uslyšel ostré skřípnutí, které mohlo pocházet jen od veřeji domovních dveří,
posadil jsem se na posteli a zaťukal jsem kotníky o pelest, abych se ubezpečil, zda opravdu bdím.
Pak jsem zpod polštáře vytáhl hodinky. Byly tři hodiny. Co proboha mohla má žena hledat
na venkovské silnici ve tři hodiny v noci?
Seděl jsem tak asi dvacet minut, obracel jsem si to znova a znova v hlavě a snažil jsem se najít
nějaké přijatelné vysvětlení. Čím víc však jsem o tom přemýšlel, tím mi to připadalo nepochopitelnější a nevysvětlitelnější. Pořád ještě jsem si s tím lámal hlavu, když jsem znova uslyšel, že se
24 |
dveře zlehka zavřely, a podle kroků jsem poznal, že přichází po schodech nahoru.
,Kde jsi probůh byla, Effie?’ zeptal jsem se, když vešla.
Prudce sebou při těch slovech škubla a přidušeně vykřikla, a to trhnutí a ten výkřik mě znepokojily
ještě víc než všechno ostatní, neboť v nich bylo cosi nepopsatelně provinilého. Ala manželka byla
vždy upřímná, otevřená žena, a zamrazilo mě, když jsem ji pojednou viděl, jak se vkrádá do svého
pokoje po špičkách a není s to potlačit výkřik a bezděčné gesto, když ji osloví vlastní manžel.
,Ty jsi vzhůru, Jacku?’ zvolala a nervózně se zasmála. ,Jak je to možné - myslela jsem,
že tě nedokáže probudit nic na světě.’
,Kde jsi byla?’ zeptal jsem se přísněji.
,Nedivím se, že tě to překvapilo,’ řekla a neušlo mi, že se jí třesou prsty, když si rozepínala plášť.
,Já si totiž taky nevzpomínám, že bych kdy v životě něco podobného udělala. Měla jsem najednou
pocit, že se tu dusím a že si musím trochu vyjít na čerstvý vzduch. Byla bych snad omdlela,
kdybych se nešla trochu projít. Stála jsem pár minut přede dveřmi a teď už se zas cítím docela
dobře.’ Za celou dobu, co mi tu historku vyprávěla, ani jednou se na mě nepodívala a také hlas
měla úplně jiný než obvykle. Bylo jasné, že mi vykládá něco, co není pravda. Neodpověděl jsem
jí na to a s bolestí v srdci jsem se otočil ke zdi. Hlavou se mi honila spousta sžíravých pochyb
a podezření. Co to má žena přede mnou skrývá? Kde byla během té podivné vycházky?
Zdálo se mi, že nebudu mít klid, dokud se to nedovím, ale příčilo se mi vyptávat se jí znova,
když mi už jednou zalhala. Zbytek noci jsem se zmítal a převaloval na posteli, vymýšlel jsem si
nejrůznější teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou.
Měl jsem ten den jet do Londýna, ale byl jsem tak rozrušen, že jsem nebyl schopen soustředit se
na obchodní záležitosti. Připadalo mi, že manželka je stejně rozčilená jako já, a z jejích letmých,
tázavých pohledů, které po mně vrhala, mi bylo jasné, že ví, že jejímu tvrzení nevěřím, a že je
s rozumem v koncích a neví, co počít. Při snídani jsme spolu vyměnili sotva pár slov a hned poté
jsem se vydal na procházku, abych na svěžím ranním vzduchu znova celou věc uvážil.
Zašel jsem až ke Crystal Palace, asi hodinu jsem se toulal po okolí a v jednu jsem se vrátil do
Norbury. Náhodou jsem šel zrovna kolem oné vilky, a tak jsem zůstal na okamžik stát, abych se
podíval do oken, zda v některém znova nezahlédnu tu podivnou tvář, která na mě předchozího
dne civěla. Jak jsem tam stál, dveře se pojednou otevřely a - představte si mé překvapení, pane
Holmesi - z vilky vyšla má žena!
Když jsem ji uviděl, oněměl jsem úžasem, ale moje pocity nebyly ničím ve srovnání s těmi, které
se zračily v její tváři, jakmile se naše oči setkaly. Na okamžik se zdálo, že by nejraději couvla zpátky do domu, ale pak si uvědomila, že by jakékoli skrývání nebylo k ničemu, a přistoupila ke mně
s tváří bílou jak stěna a vyděšenýma očima, které usvědčovaly ze lži úsměv na jejích rtech.
,Och, Jacku!’ řekla. ,Zašla jsem se sem podívat, zda bych nemohla být našim novým sousedům
nějak užitečná. Proč se na mě tak díváš,Jacku? Snad se na mě nezlobíš?’
,Teď tedy vím, kam jsi šla dnes v noci,’ řekl jsem. ,Jak to myslíš?’ zvolala.
,Byla jsi tady. Vím to s jistotou. Co je to za lidi, že je chodíš navštěvovat v takovou hodinu?’
,Nikdy dřív jsem tu nebyla.’
,Jak mi můžeš vykládat něco, o čem víš sama, že to není pravda?’ zvolal jsem.
,Vždyť ti přeskakuje hlas, když to říkáš. Měl jsem před tebou někdy já nějaké tajemství?
Půjdu teď rovnou do vilky a zjistím si, co za tím vlastně vězí.’
,Ne, to ne, Jacku, proboha!’ vyjekla v neovladatelném vzrušení. Když jsem pak přistoupil
ke dveřím, chytila mě za rukáv a křečovitě mě tahala zpátky.
25 |
,Prosím tě, nedělej to, Jacku,’ volala.
,Přísahám, že ti jednoho dne všechno povím, ale jestli do té vilky půjdeš teď, nemůže to skončit
jinak než neštěstím.’ Když jsem se ji pak pokusil setřást, pověsila se na mě a začala šílené prosit.
,Věř mi, Jacku!’ volala. ,Věř mi ještě tentokrát. Nikdy nebudeš mít důvod toho litovat. Víš přece,
že bych před tebou neměla žádné tajemství, kdyby to nebylo pro tvé dobro. Tady je ale v sázce
celý náš život. Půjdeš-li se mnou domů, bude všechno v pořádku. Jestli si ale vynutíš vstup do
vilky násilím, je mezi námi konec.’
Znělo to tak úpěnlivě a obracela se ke mně s takovým zoufalstvím, že jsem přede dveřmi
nerozhodně zůstal stát. ,Uvěřím ti pod jednou jedinou podmínkou,’ řekl jsem posléze.
,A ta zní, že s celou tou záhadou od téhle chvíle skoncujeme. Své tajemství si můžeš ponechat
pro sebe, ale musíš mi slíbit, že se nebudou opakovat žádné noční návštěvy a že už nebudeš
dělat nic, o čem bych nevěděl. Jsem ochoten zapomenout na všechno, co se stalo, jestliže mi
slíbíš, že se to už v budoucnu nebude opakovat.’
,Věděla jsem, že mi uvěříš,’ zvolala a zhluboka si oddechla.
,Udělám všechno tak, jak si přeješ. Pojď pryč, pojď proboha pryč, vraťme se domů!’ Stále mě
držela za rukáv a táhla mě pryč od vilky. Ohlédl jsem se, když jsme odcházeli, a znova jsem
uviděl tu žlutou, strnulou tvář, která nás pozorovala z horního okna. Co mohlo spojovat toho
tvora s mou ženou? Co mohla mít s mou ženou společného ta hrubá, sprostá ženská, kterou jsem
viděl včera? Byla to podivná hádanka a dobře jsem věděl, že nedojdu klidu, dokud ji nerozluštím.
Další dva dny jsem pak zůstal doma a měl jsem dojem, ze má žena poctivě dodržuje úmluvu,
neboť - pokud vím - nevytáhla paty z domu. Třetího dne mi však jasně dokázala, že ji ani slavnostní slib nedokázal vymanit z onoho tajemného vlivu, který ji odváděl od manžela a jejích
povinností. Odjel jsem toho dne do Londýna, ale vrátil jsem se už vlakem ve 2.40 namísto
vlakem ve 3.36, jímž se vracívám obvykle. Jakmile jsem vešel do domu, služebná vyběhla
do haly s vyděšenou tváří.
,Kde je paní?’ zeptal jsem se.
,Myslím, že šla na procházku,’ odpověděla. Okamžitě ve mně vzniklo podezření. Vyběhl jsem
do patra, abych se ujistil, že manželka není v domě. Náhodou jsem při tom vykoukl z hořejšího
okna a uviděl jsem služku, s kterou jsem právě domluvil, jak běží přes pole směrem k protější
vilce. V té chvíli mi ovšem bylo naprosto jasné, co to všechno znamená. Má žena tam odešla
a požádala služku, aby ji zavolala, kdybych se snad vracel. Hněv mnou lomcoval, když jsem seběhl
dolů po schodech a vyrazil k vilce, rozhodnut skoncovat s celou tou záležitostí jednou provždy.
Spatřil jsem ženu a služku, jak spěchají polní cestou, ale nezastavil jsem se, abych si s nimi
promluvil. Ve vilce bylo ukryto tajemství, které vrhalo stín na můj život. Zařekl jsem se, že to
tajemství odhalím stůj co stůj. Když jsem došel k vilce, ani jsem nezaklepal, ale zmáčkl jsem kliku
a vpadl jsem do chodby. V přízemí všude panovalo ticho a klid. V kuchyni na kamnech bublala
voda v konvici a v koši ležela stočená velká černá kočka, ale nikde nebylo ani památky po ženě,
s kterou jsem onehdy mluvil. Vběhl jsem i do vedlejší místnosti, ale ta byla rovněž prázdná. Pak
jsem vyběhl do poschodí, ale všechno marné, nahoře byly jen další dva opuštěné pokoje. V celém
domě nikdo nebyl. Nábytek a obrazy na stěnách prozrazovaly nejtuctovější a nejvulgárnější vkus s výjimkou pokoje, za jehož oknem jsem předtím viděl tu podivnou tvář.
Ten byl zařízen přepychově a elegantně a veškeré moje podezření vzplálo zběsilým, hořkým
plamenem, když jsem uviděl, že na krbové římse stojí velká fotografie mé ženy, kterou si dala
na mou žádost zhotovit teprve před třemi měsíci.
26 |
Zůstal jsem tam dost dlouho, abych se ubezpečil, že dům je naprosto prázdný. Pak jsem odešel,
ale v srdci jsem cítil takovou tíhu jako nikdy předtím. Když jsem se vrátil domů, má žena vyšla
do haly, ale byl jsem příliš uražený a rozzlobený, než abych s ní mluvil. Prošel jsem kolem ni
a odebral jsem se do své pracovny. Přišla tam ale za mnou dřív, než jsem stačil zavřít dveře.
,Mrzí mě, že jsem porušila slib, Jacku,’ řekla,
,kdybys ale znal všechny okolnosti, jistě bys mi odpustil.’
,Tak mi tedy všechno pověz,’ řekl jsem.
,To nemohu, Jacku, nemohu!’ zvolala.
,Dokud mi neřekneš, kdo v té vilce bydlí a komu jsi dala tu fotografii, nemůže být o nějaké důvěře
mezi námi ani řeči,’ pravil jsem, odstrčil jsem ji a odešel jsem z domu. To bylo včera, pane Holmesi, a od té doby jsem ji neviděl, ani jsem se o té podivné záležitosti nic víc nedověděl. Poprvé mezi
nás padl stín a to mnou tak otřáslo, že opravdu nevím, co bych měl dělat. Dnes ráno mě pojednou
napadlo, že vy jste člověk, který by mi mohl poradit, a tak jsem se za vámi neprodleně vydal.
Svěřuji se bezvýhradně do vašich rukou. Jestliže některý bod mého vyprávění nebyl dostatečně
jasný, prosím - ptejte se mne. Především mi ale co nejdřív povězte, co mám dělat, poněvadž tohle
neštěstí nedokážu dlouho snášet.“
Holmes i já jsme s krajním zájmem vyslechli celý ten neobyčejný příběh, který nám náš návštěvník vyprávěl přerývaně a s pohnutím, jako člověk nacházející se pod vlivem mimořádných emocí.
Můj přítel seděl chvíli tiše, s bradou opřenou o ruku, ponořen do svých myšlenek.
„Povězte mi,“ řekl konečně, „mohl byste odpřisáhnout, že ta tvář, kterou jste viděl v okně, byla
vůbec lidská?“
„V obou případech jsem ji viděl z jisté vzdálenosti, takže s určitostí to říct nemohu.“
„Přesto se ale zdá, že ve vás vyvolala velice nepříjemný dojem.“
„Připadalo mi, že má jakousi nepřirozenou barvu a podivně strnulé rysy. Když jsem se přiblížil,
bleskurychle zmizela.“
,Jak je to dlouho, co vás žena požádala o těch sto liber?“
„Skoro dva měsíce.“
„Viděl jste někdy fotografii jejího prvního manžela?“
„Ne. Krátce po jeho smrti vypukl v Atlantě velký požár a všechny písemnosti a doklady při něm
shořely.“
„Přesto ale měla jeho úmrtní list. Říkáte, že jste jej viděl?“
„Ano, po požáru si dala vystavit duplikát.“
„Setkal jste se někdy s někým, kdo ji znal v Americe?“
„Ne.“
„Mluvila někdy o tom, že by se chtěla znova do Ameriky zajet podívat?“
„Ne.“
„Nedostává odtamtud nějaké dopisy?“
„Pokud vím, tak ne.“
„Děkuji vám. Rád bych teď celou tu záležitost trochu uvážil. Jestliže už je vila nadobro opuštěná, budeme mít jisté potíže. Jestliže ale - a to se mi zdá pravděpodobnější - byli nájemníci včera
varováni před vaším příchodem a opustili ji těsně předtím, než jste tam vpadl, měli by už být zase
zpátky a celou věc bychom měli snadno vysvětlit. Dovolte, abych vám poradil: vraťte se teď
do Norbury a znova se na okna té vilky důkladně podívejte. Bude-li se vám zdát, že je obydlená,
nesnažte se do ní vniknout násilím, ale pošlete mému příteli a mně telegram. Jakmile ho
27 |
dostaneme, budeme do hodiny u vás a přijdeme pak celá záležitosti brzo na kloub.“
„Co když je ale vila pořád prázdná?“
„V tom případě za vámi přijedu ráno a o všem si pohovoříme. Zatím sbohem a hlavně se kvůli
ničemu netrapte, dokud nevíte, že k tomu máte opravdu důvod.
„Obávám se, že jde o dost šerednou záležitost, Watsone,“ řekl můj přítel, když se vrátil od dveří,
k nimž pana Granta Munroa doprovodil. „Co vy o tom soudíte?“
„No, nezní to moc pěkně,“ odpověděl jsem. „Ano. Za tím je vyděračství - musel bych se moc
mýlit, jestli ne.“
„A kdo je ten vyděrač?“
„Podle všeho osoba, která bydlí v jediném přepychově zařízeném pokoji v té vilce a má nad krbem
její fotografii. Na mou duši, Watsone, na té sinalé tváři v okně je něco velice přitažlivého a za nic
na světě si tenhle případ nenechám ujít.“
„Máte už nějakou teorii?“
„Ano, aspoň provizorní. Byl bych ale moc překvapen, kdyby se ukázalo, že nebyla správná.
Ve vilce je první manžel té ženy.“
„Proč myslíte?“
„Jak si jinak můžeme vysvětlit tu strašlivou úzkost, aby do vilky nevstoupil její druhý muž?
Soudím, že fakta vypadají nějak takhle: ta žena byla v Americe vdaná. U jejího manžela se
projevily nějaké odporné vlastnosti, nebo se, dejme tomu, nakazil nějakou ošklivou chorobou,
která měla za následek invaliditu, možná i imbecilitu. Žena od něho posléze utekla, vrátila se
do Anglie, změnila si jméno a začala nový život - aspoň si to myslela. Je už vdaná tři roky a věří,
že jí nehrozí žádné nebezpečí - ukázala totiž manželovi úmrtní list nějakého muže, jehož jméno si
přisvojila - když tu pojednou její nové bydliště objeví její první manžel nebo třeba nějaká ničeho
se neštítící ženská, která se k invalidovi přitřela. Pošlou manželce dopis a pohrozí jí, že přijedou
a odhalí její minulost. Vyžádá si proto sto liber a doufá, že se jimi vykoupí. Ti lidé však přijedou
navzdory tomu, a když se jí manžel náhodou zmíní o tom, že v nedaleké vilce jsou noví nájemníci,
nějakým způsobem se doví, že to jsou její pronásledovatelé. Počká, až manžel usne, rozběhne se
k nim a pokouší se je přemluvit, aby ji nechali na pokoji. Když se ji to nepodaří, jde tam znova
druhý den dopoledne, a její manžel na ni narazí, jak nám tu pověděl, pravé ve chvíli, kdy se z vilky
vynoří. Slíbí mu, že tam víckrát nepůjde, ale o dva dny později je její naděje,že by se těch strašlivých sousedů mohla zbavit, nad její síly, a tak učiní další pokus a vezme s sebou i svou fotografii,
kterou si od ní pravděpodobně vyžádali. Uprostřed rozmluvy přiběhne do vily služebná a oznámí,
že manžel se vrátil domů. V té chvíli žena, která ví, že se muž vydá rovnou do vilky, ve spěchu
vyžene obyvatele zadním vchodem, pravděpodobně do toho borového lesíka, o němž jsme slyšeli,
že je tam poblíž. A tak se stane, že manžel najde vilu opuštěnou. Velice by mě ale překvapilo,
kdyby byla liduprázdná ještě dnes večer, až tam půjde na výzvědy. Co soudíte o mé teorii?“
„Je to všechno jen dohad.“
„Přinejmenším se ale shoduje se všemi fakty. Objeví-li se nějaká nová fakta, která by s mou teorií
byla v rozporu, bude dost času všechno znova uvážit. Momentálně nemůžeme nic dělat, dokud
nedostaneme čerstvou zprávu od našeho přítele z Norbury.“
Nemuseli jsme však čekat příliš dlouho. Telegram přišel právě ve chvíli, kdy jsme dopíjeli čaj.
„Vila je dosud obydlena,“ stálo v něm.
„Tvář v okně jsem viděl znova. Budu čekat u vlaku v sedm hodin
a do vašeho příjezdu nic nepodniknu.“
28 |
A opravdu nás očekával na peróně, když jsme vystoupili, a ve světle nádražních luceren
jsme viděli, že je velice bledý a chvěje se rozčilením.
„Pořád tam ještě jsou, pane Holmesi,“ řekl a chytil mého přítele za rukáv. „Když jsem šel sem,
viděl jsem, že se ve vile svítí. Rozetneme tu záhadu hned a jednou provždy.“
„Jaký tedy máte plán?“ zeptal se Holmes, když jsme kráčeli po tmavé silnici, vroubené stromy.
„Hodlám tam vniknout třeba násilím a zjistit si, kdo vlastně ve vile je. Od vás chci,
abyste mi oba dělali svědky.“
„Jste k tomu pevně rozhodnut, přestože vás manželka varovala, že pro vás bude lepší,
když se záhadu nepokusíte rozluštit?“
„Ano, jsem pevně rozhodnut.“
„No, myslím, že jednáte správně. Jakákoli pravda je lepší než ty neurčité pochyby.
Uděláme nejlíp, když tam půjdeme rovnou.
Z hlediska zákona k tomu sice nemáme to nejmenší oprávnění, ale myslím si, že to stojí
i za případné důsledky.“
Večer byl neobyčejně temný a začalo poprchávat, když jsme odbočili z hlavní silnice na úzkou
cestu, hluboce rozježděnou a po obou stranách lemovanou živými ploty. Grant Munro však
nedočkavě pospíchal před námi a my jsme klopýtali za ním, jak jen to šlo.
„Tamhleto je světlo z mého domu,“ zamumlal a ukázal na slabou záři, rozlévající se mezi stromy,
„a tady je vila, do které jdeme.“
Při těchto slovech jsme prošli ohybem cesty a kousek opodál jsme uviděli stavení. Pruh žlutého
světla, dopadajícího na tmavé prostranství před domem, svědčil o tom, že dveře nejsou docela
zavřené, a také jedno okno v poschodí jasně zářilo. Když jsme se tam podívali, uviděli jsme,
že se za záclonou pohybuje jakási nejasná skvrna.
„To je ta kreatura,“ zvolal Grant Munro, „sami vidíte, že tam někdo je. Pojďte teď prosím za mnou
a brzo se dovíme všechno.“
Došli jsme ke dveřím, ale pojednou se ze stínu vynořila nějaká žena a zůstala stát ve zlatém pruhu
světla vrhaného lampou. Do tváře jsem jí neviděl, protože ta byla ve tmě, ale ruce měla prosebně
rozepjaté.
„Ne, proboha ne, Jacku!“ volala. „Tušila jsem to, že dnes večer přijdeš. Rozmysli si to, miláčku!
Věř mi ještě jednou a nikdy toho nebudeš litovat.“
„Věřil jsem ti už moc dlouho, Effie!“ zvolal Grant Munro přísně.
„Pusť mě! Musím dovnitř. Moji přátelé a já jsme se rozhodli, že tu věc vyřídíme jednou provždy.“
Odstrčil ji stranou a my jsme šli v jeho patách. Když otevřel dveře dokořán, vrhla se před něho
nějaká stařena a pokusila se ho zarazit, ale smýkl s ní zpátky a v příštím okamžiku jsme už všichni
byli na schodech. Grant Munro vpadl do osvětlené místnosti v podkroví a my jsme tam vešli hned
za ním. Byl to útulný, pěkně zařízený pokoj, dvě svíčky planuly na stole a další dvě na krbové římse. V koutě, skloněna nad stolem, seděla bytost, která vypadala jako nějaké malé děvčátko.
Když jsme vešli, měla odvrácenou tvář, ale viděli jsme, že má na sobě rudé šaty a na rukou
natažené dlouhé bílé rukavice. Sotva však po nás vrhla pohled, vykřikl jsem překvapením a hrůzou.
Tvář, kterou k nám otočila, měla prapodivně sinalý odstín a její rysy postrádaly jakéhokoli výrazu.
V příštím okamžiku se záhada vysvětlila. Holmes se smíchem sáhl dítěti za ucho, škraboška spadla
z tváře a před námi se objevila malinká černošská holčička, černá jak uhel, ale s bílými zoubky,
které vesele vycenila do našich užaslých tváří. Nakazila mě svou veselostí tak, že jsem se hlučně
rozesmál, ale Grant Munro zůstal stát jako vyjevený s rukou přitisknutou na hrdlo.
29 |
„Kristepane!“ zvolal. „Co má tohle znamenat?“
„Hned ti to povím,“ zvolala jeho žena, která vešla do pokoje s hrdou, odhodlanou tváří.
„Donutil jsi mě proti mé vůli, abych ti to pověděla, a teď se s tím musíme oba nějak vyrovnat.
Můj manžel v Atlantě zemřel. Moje dítě však zůstalo naživu.“
„Tvoje dítě!“
Vytáhla velký stříbrný medailon, který měla v záňadří. „Nikdy jsi jej neviděl otevřený.“
„Nenapadlo mě, že je otvírací.“
Stiskla pérko a víčko odskočilo. Uvnitř byla podobizna muže, mimořádně hezkého
a inteligentního, jehož tvář však nesla neklamné znaky afrického původu.
„Je to John Hebron z Atlanty,“ řekla manželka, „a byl to ten nejušlechtilejší člověk na světě.
Distancovala jsem se od lidí své rasy, abych se za něho mohla provdat, ale dokud žil, nikdy jsem
toho ani na okamžik nelitovala. Naším neštěstím bylo, že jediné dítě, které jsme spolu měli, se
vyvedlo po něm a nikoli po mně. To se v podobných případech stává často, a malá Lucy je dokonce mnohem černější než její otec. Ať je však černá nebo bílá, je to má sladká holčička a maminčin
mazlíček.“ Děvčátko při těch slovech přiběhlo k matce a zabořilo jí tvář do sukně.
„Nechala jsem ji v Americe jen proto,“ pokračovala manželka,že měla chatrné zdraví a změna
podnebí by jí byla mohla ublížit. Svěřila jsem ji do péče jedné spolehlivé Skotky, která u nás kdysi
sloužila. Ani ve snu, ani na okamžik mě nikdy nenapadlo, že bych se snad svého dítěte zřekla.
Když jsem se však náhodou setkala s tebou, Jacku, a když jsem se do tebe zamilovala, obávala
jsem se ti o svém dítěti povědět. Bůh mi odpusť, ale měla jsem strach, že tě ztratím, a nenašla
jsem odvahu ti to říct. Musela jsem volit mezi tebou a jí a ve své slabostí jsem se odvrátila od své
malé holčičky. Tři roky jsem před tebou tajila, že je na světě, ale dostávala jsem zprávy od chůvy
a věděla jsem, že se jí vede dobře. Nakonec však jsem neodolala touze dítě znova spatřit. Bránila
jsem se tomu, ale marně. Ačkoli jsem věděla, jak je to nebezpečné, rozhodla jsem se přivézt dítě
do Anglie, i kdyby to mělo být jen na pár týdnů. Poslala jsem chůvě sto liber a informovala jsem
ji o téhle vilce a možnosti pronajmutí, takže se tu mohla objevit jako naše sousedka, aniž by na
mě padlo podezření, že se s ní nějak znám. Šla jsem ve svých bezpečnostních opatřeních dokonce
tak daleko, že jsem ji nařídila, aby dítě přes den držela doma a zakrývala mu tvářičku a ruce, aby
ani ti, kdo ji snad zahlédnou v okně, nemohli roznášet nějaké klepy o tom, že v našem sousedství
žije černé dítě. Možná že bych byla udělala líp, kdybych nebyla tak opatrná, ale byla jsem napůl
šílená hrůzou, že by ses mohl dovědět pravdu.
Tys byl první, kdo mi řekl, že do vilky se nastěhovali nájemníci. Měla jsem počkat do rána, ale
nemohla jsem rozrušením usnout, a tak jsem nakonec vyklouzla ven, poněvadž jsem věděla,
jak těžké je tě probudit. Tys mě ale viděl odcházet a v tom byl počátek všech dalších malérů.
Příští den jsi měl na vůli, zda chceš mé tajemství odhalit, ale byl jsi tak ušlechtilý, že ses této
příležitosti vzdal. O tři dny později však chůva s dítětem uprchly zadními dveřmi opravdu na
poslední chvíli, v okamžiku, kdy už jsi vpadl dovnitř hlavním vchodem. A teď tedy dnes večer
konečně víš všechno a já se tě ptám, co bude s námi, s mým dítětem a se mnou?“
Sepnula ruce a čekala na odpověď.
Trvalo dobré dvě minuty, než Grant Munro promluvil, ale jeho odpověď pak byla taková,
že na ni dodnes rád vzpomínám. Zvedl děvčátko, políbil je a pak, stále drže dítě na ruce, podal
druhou ruku své ženě a zamířil s ní ke dveřím.
„O tom všem si můžeme pohodlně pohovořit doma,“ pravil.
„Nejsem žádný velký dobrák, Efiie, ale snad jsem přece jen lepší, než sis o mně myslela.“
30 |
Holmes a já jsme šli polní cestou za nimi, ale na jejím konci mě můj přítel zatahal za rukáv.
„Myslím, že budeme v Londýně užitečnější než tady v Norbury,“ řekl.
Nezmínil se už o případu ani slovem, až teprve pozdě v noci, když s rozsvícenou svíčkou odcházel
do ložnice.
„Watsone,“ řekl, „až budete mít někdy dojem, že poněkud přeceňuji své schopnosti
nebo že na některý případ vynakládám menší úsilí, než si zaslouží, zašeptejte mi laskavě do ouška
,Norbury’! Budu vám neskonale vděčný.“
Otázky :
Odhadnete, v které době se děj odehrává?
hledej
Proč bylo černošské dítě problémem pro bělošku?
hledej
Znáte nějaké historické souvislosti dokládající takové myšlení bělošské matky?
Z čeho měla Effie strach?
31 |
Seznam použité
literatury :
STEVENSON, R.L.: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.
Praha : 2008. ISBN 978-80-7363-231-1.
STEVENSON, R.L.: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.
Praha : 2010. ISBN 978-80-247-3692-1
-komiksové vydání v adaptaci C.E.L. Welshe s ilustracemi L.K Sharma
COELHO, P.: Jako řeka, jež plyne. Vyprávění z let 1998-2005
Praha : 2006. ISBN 80-7203-816-8
KÓBÓ, Abe : Tvář toho druhého.
Praha: 2008. ISBN 978-80-207-1268-4.
HOGG, J.: Vyznání ospravedněného hříšníka.
Praha :1999, ISBN 80-7203-085-X
MAWER. S.: Skleněný pokoj.
Zlín : 2009. ISBN 987-80-87162-19-4
DOYLE,A.C.: Žlutá tvář, in Vzpomínky na Sherlocka Holmese.
Praha : 1972
KESNER, L.:Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Katalog výstavy).
Praha : 2012. ISBN 978-80_86443-18-8
Bombový útok v kolumbijském kostele in:
http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/bombovy-utok-v-kolumbijskem-kostele/ vyhledáno dne 7.8.2012
Čítanka edukačního programu k výstavě Tváře / Fenomén tváře ve videoartu
Galerie Rudolfinum / 21/06 – 16/09/2012 / Kurátor / Ladislav Kesner / Autorky edukačního programu /
Kristýna Říhová, Zuzana Svatošová (PedF UK v Praze, Katedra výtvarné výchovy) / Edukace a doprovodné
programy v Galerii Rudolfinum / Marian Pliska / Grafická úprava / Johanka Ovčáčková
ISBN 978-80-86443-19-5
Download

Čítanka - Galerie Rudolfinum