KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU
A SARKOPENIE JAKO JEJÍ
DÙLEITÁ KOMPONENTA
I. HOLMEROVÁ, B. JURAŠKOVÁ, H. VAÒKOVÁ, P. VELETA
KLÍÈOVÁ SLOVA
SOUHRN
křehkost
vyššího věku
sarkopenie
pohyb
cvičení
ve vyšším věku
V souvislosti se stárnutím populace nabývá na významu jeden z geriatrických syndromů, kterému dosud nebyla věnována taková pozornost, jakou by si zasluhoval, jedná se o syndrom křehkosti vyššího věku (frailty). Vznik
tohoto stavu je multifaktoriální, kromě různých patologických situací, a to zejména v souvislosti se zánětem
a metabolickým syndromem, se na něm podílí malnutrice a hypokinéza. Dostatečný pohybový režim je jedním
z důležitých faktorů, které mohou rozvoji tohoto syndromu zabránit, nebo jej alespoň oddálit.
ABSTRACT
KEY WORDS
frailty
sarcopenia
movement
training in the
old age
Frailty and sarcopenia as its important component. Sarcopenia is embedded in many fatal vicious circles:
Frailty is a condition that is becoming very important with the ageing of the population. Frailty deserves also
more attention both of professionals and of the public. The cause of this condition is multifactorial and includes
both patological situations close to inflammation and metabolic syndrome and also (and especially) malnutrition and hypokinesis. An efficient movement and training programme is one of the factors that are able to prevent or at least substantially postpone the development of this syndrome.
ZMÌNY TÌLESNÉ KOMPOZICE VE STÁØÍ
osteopenie
a osteoporóza
sarkopenie
syndrom
křehkosti
24
Jednou ze změn, které přicházejí s vyšším věkem,
je změna složení těla. Dochází k přibývání tukové
tkáně a vaziva a k úbytku svalové a kostní hmoty.
Pokud úbytek těchto dvou důležitých komponent přesáhne hranici normy, hovoříme o osteopenii nebo osteoporóze, pokud se jedná o úbytek
tkáně kostní, a o sarkopenii, pokud se jedná
o úbytek tkáně svalové. Osteoporóza představuje
obecně známou nozologickou jednotku, které bylo
věnováno mnoho pozornosti, vědeckých prací,
publikací a studií. Sarkopenie zůstávala po dlouhou dobu v pozadí zájmu a teprve v posledních
letech se množí publikace s touto tematikou. Celou situaci ještě komplikuje fakt, že tento termín
používáme jak pro stav, kdy se jedná o fyziologický úbytek svalové tkáně v důsledku stárnutí, tak
pro situaci, která je již zjevně patologická.
KØEHKOST STÁØÍ
Dalším pojmem, který se v literatuře objevuje
stále častěji, je frailty, syndrom křehkosti. Různé
literární prameny uvádějí, že u seniorů (65+) se
tento syndrom nebo některé jeho komponenty
vyskytují v 5 až 25 %. Syndrom křehkosti představuje jednak úbytek svalové hmoty a následně
i svalové síly, snadnou unavitelnost, slabost, hypokinézu, zpomalenou a mnohdy nejistou chůze, zhoršenou stabilitu a v důsledku toho zvýšené riziko pádů [6]. Lidé trpící touto křehkostí
stáří mají zpravidla sníženou chuť k jídlu, ztrácejí tělesnou hmotnost a častěji než ostatní senioři
stejného věku trpí depresí a zhoršením kognitivních funkcí. Lidé trpící syndromem křehkosti
stáří umírají dříve [8].
SARKOPENIE
Pod pojmem sarkopenie rozumíme progresivní
redukci svalové hmoty a svalové síly, která postihuje zejména starší lidi a přichází často společně
se ztrátou kostní hmoty a s osteoporózou a způsobuje značné procento disability ve vyšším věku
[5]. V současné době se zkoumají mechanizmy,
které by mohly vést k sarkopenii, a to zejména
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
pády
zlomeniny
porucha
mobility
a stability
nesoběstačnost
(nakoupit, uvařit si jídlo)
hypokinéza
imobilizace
poruchy polykání
zhoršení
nutrice
SARCOPENIA
IS INVOLVED
IN MANY FATAL
VICIOUS
CIRCLES
akutní onemocnění, úraz
SARKOPENIE
malnutrice
katabolizmus
snížení
proteinové
zásoby těla
snížení
schopnosti
se vyrovnat
se zátěží
způsobenou
nemocí či
traumatem
Schéma. Sarkopenie je zavzata do mnoha fatálních bludných kruhů.
inaktivita, oxidativní stres, chronický zánět a celkové změny tělesného složení. Sarkopenie významně přispívá k morbiditě, mortalitě, zhoršení
kvality života a zvýšení nákladů na zdravotní péči o seniory. Lidé, kteří trpí sarkopenií a přitom
jsou obézní (fat frail), mají významně horší prognózu než křehcí senioři, kteří obézní nejsou.
Sarkopenii je třeba považovat za významný
problém veřejného zdravotnictví, existují dokonce
práce, které se zabývají ekonomickými dopady
sarkopenie a dokládají, že náklady vzniklé v důsledku sarkopenie představují cca 1,5 % celkových výdajů na zdravotní péči [5]. Tyto údaje
jsou významné zejména vzhledem k tomu, že
počet seniorů bude v příštích letech výrazně
narůstat. Sarkopenie způsobuje nejen poruchu
lokomoce, ale dochází také ke zhoršení funkce
dýchacích svalů a svalů, které jsou důležité pro
polykání. Z praxe všichni známe pacienty s atrofickým svalstvem, u nichž rehabilitace má jen
malý či žádný efekt, kteří přijímají jen málo stravy, jedí obtížně, bez chuti, při jídle kašlou, aspirují [10]. Jsou dlouhodobě odkázáni na ošetřovatelskou péči, a pokud jim není poskytnuta kvalitní a odborná ošetřovatelská péče, jejich stav se
rychle zhoršuje.
Zajímavý je i biochemický obraz tohoto stavu
charakterizovaný aktivací systému koagulace
a vzestupem cytokinů a některých dalších markerů zánětu. Jedná se zejména o interleukin 1β,
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
tumor-nekrotizující faktor alfa (TNFα) a interleukin 6. Některé studie prokazují korelaci mezi
hodnotami CRP a IL-6, které pozitivně korelují
s množstvím tuku, a naopak negativně korelují
s hmotností netukové hmoty těla – appendicular
lean mass. Úbytku svalové hmoty a rozvoji syndromu křehkosti stáří napomáhají také změny sekrece některých hormonů, které způsobují úbytek svalové i kostní tkáně a přispívají k aktivaci
mediátorů zánětu. Jedná se kromě pohlavních
hormonů (testosteron, dehydroepiandrosteron,
estrogeny) zejména o pokles hladiny růstového
hormonu (GH) a inzulinu podobného růstového
faktoru 1 (IGF-1) [11]. Důležitou roli hraje také
oxidativní stres. Několik studií prokázalo vztah
mezi hladinou antioxidantů (alfa-tokoferol, karotenoidy) a zvýšenou svalovou silou [12].
Zhoršení chuti k jídlu a následná ztráta tělesné hmotnosti vedou k úbytku viscerálních bílkovin, což se zobrazí například na hladině albuminu. Snížení sérového albuminu přichází ve vyšším věku společně se sarkopenií [2].
Nutnou podmínkou pro to, aby si člověk vytvořil a zachoval dostatečnou svalovou hmotu, je
jednak správná a dostatečná výživa, jednak dostatečná pohybová aktivita. Svaly, které nejsou
používány, postupně atrofují. Nicméně je třeba
podotknout, že ani lidé, kteří se snaží udržovat
svou kondici pravidelným cvičením, nejsou
stoprocentně chráněni vůči sarkopenii [7]. Proto
ekonomické
dopady
problematika
sarkopenie
25
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
je třeba se domnívat, že příčina sarkopenie je
komplexní.
ROLE NUTRICE
příčiny úbytku
svalové hmoty
etiologie
a patogeneze
sarkopenie
charakteristika
problematiky
sarkopenie
26
Hladovění nebo nedostatečná výživa vedou
k úbytku svalové hmoty, tato situace však probíhá
rozdílným způsobem ve zdraví a v nemoci či při
zátěži. Vzhledem k tomu, že pro stáří jsou typická
chronická onemocnění, ale nevyhýbají se mu ani
onemocnění akutní, operace či úrazy, je zapotřebí
připomenout, že každá zátěž, kterou tato onemocnění představují, může mít (respektive má)
dopad také na svalovou hmotu. Normální reakcí
na prosté hladovění je spotřebování zásobního tuku, tvorba a také utilizace ketolátek, které zabraňují katabolizmu svalové tkáně. Pokud je však organizmus ve stresu způsobeném onemocněním či
úrazem, zareaguje autokatabolickou reakcí. Dochází k mobilizaci nejen zásob energie uložené
v tukové tkáni, ale také k využívání aminokyselin,
elektrolytů, minerálů, stopových prvků a nukleotidů. V situaci stresu je důležité, že jsou tyto substráty k dispozici rychle. Proto pro další osud nemocného hraje nesmírně důležitou roli jednak
celkový stav výživy, ale také hmotnost svalové
hmoty při vzniku akutního onemocnění nebo během úrazu či chirurgického zákroku [13]. Je tedy
možné konstatovat, že každé akutní onemocnění,
úraz, operace či další významný zdroj stresu, a to
zejména pokud není zajištěna dostatečná nutriční
podpora, představují významné riziko úbytku
svalové hmoty a vzniku či zhoršení sarkopenie.
Tuto situaci velmi výstižně charakterizuje L. Sobotka [13]: „Je-li gerontologický nemocný přijat
do nemocnice pro akutní onemocnění, velmi
často u něho dochází k rychlému a patrnému
vzniku tělesné slabosti. Již během krátké doby
leží pasivně na lůžku a i po překonání akutní
choroby vznikají potíže s jeho mobilizací. Není
schopen se postavit, udržet rovnováhu a pohybovat se. Současně se snižuje příjem potravy
a tekutin. Téměř před očima mizí zbytky kosterní svaloviny a dále se zhoršují jeho pohybové
schopnosti. Postupně se zhoršuje způsobilost
nemocného odkašlat, objevuje se povrchové dýchání. Posléze dochází k infekčnímu postižení
bronchopulmonálního systému a rozvoji často
smrtící pneumonie… Málokdy si však uvědomíme, že právě stav výživy a tělesných zásob energie (zejména proteinů v kosterní svalovině) mohou být příčinami, které výše uvedený negativní
průběh choroby způsobují.“
Přestože se sarkopenie považuje za reverzibilní
situaci, její léčení je obtížné a kromě všeobecné-
ho uznání účinnosti rehabilitace a nutriční podpory neexistuje konsenzus (a dostatek dat) pro
její léčení. I akutní ztráta tělesné svaloviny, která
může vzniknout během několika dní akutního
onemocnění, se může, a to i za dokonalých podmínek (dokonalé výživy a rehabilitační péče)
upravit až za několik měsíců [13]. Je tedy zřejmé,
že nejúčinnější strategií je prevence situací, které
by mohly sarkopenii způsobit či zhoršit. Jedná
se především o včasnou diagnózu a léčení onemocnění, a to zejména se stoupajícím věkem pacienta. Dále mají význam opatření vedoucí ke
zvýšení svalové hmoty, a to zejména dostatek
pohybu a správná plnohodnotná výživa. Někteří
autoři udávají, že významnou roli pro tvorbu
svalové hmoty u stárnoucích jedinců má zejména aminokyselina leucin [3]. Stejnou úlohu lze
předpokládat i u dalších aminokyselin s rozvětveným řetězcem (izoleucin, valin), které svalstvo
využívá jako zdroj energie [13].
Již z výše uvedené stručné informace vyplývá,
že etiologie a patogeneze sarkopenie je složitým
procesem, na kterém se kromě inaktivity a nedostatečné nutrice podílí ještě mnoho dalších faktorů, úloha akutních onemocnění, chronického zánětu, metabolické změny nikoli nepodobné těm,
ke kterým dochází u metabolického syndromu.
Podrobná analýza těchto změn je nad rámec možností tohoto sdělení. V následujícím textu se soustředíme na roli aktivity, resp. hypokinézy, které
jistě rozvoj a zachování (resp. úbytek) svalové
hmoty a síly do značné míry ovlivňují.
HYPOKINÉZA
Hypokinéza je faktorem, který negativně ovlivňuje zdraví v mnoha oblastech. Podílí se na vzniku mnoha patologických stavů, kromě sarkopenie jmenujme také osteoporózu a metabolický
syndrom se všemi jeho dílčími aspekty a následky. Přiměřená tělesná aktivita, správná dieta a redukce či eliminace škodlivých návyků jsou také
nejlepší prevencí sarkopenie a křehkosti vyššího
věku. Starší lidé (50+) i senioři (65+) by měli mít
dostatek pohybu. Mnohé studie však prokazují,
že množství pohybu s věkem klesá, narůstá hypokinéza. Starší lidé mají také větší tendenci důležitost pohybu podceňovat, řadí jej v důležitosti až jako pátý faktor, který může ovlivnit zdraví,
a to za výživu, kouření, alkohol a stres [1].
JAK JE TOMU S POHYBOVOU
AKTIVITOU ÈESKÉ POPULACE
Reprezentativní šetření celkem 1 655 dospělých
osob [4] prokázalo, že sport a jiné pohybové akti-
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
vity neprovozuje vůbec 40,7 % mužů a 45,5 %
žen, celkem se jedná o 43,2 % lidí, kteří neprovozují sport ani žádné jiné pohybové aktivity.
Celkem 65 % populace neprovozuje sport ani
žádné pohybové aktivity buď vůbec, anebo jen
v takové míře, která není dostačující k udržení
nebo zlepšení tělesné zdatnosti, to znamená, že
tělesné zatěžování je nedostačující, hypokinetické. Míra hypokinéze výrazně narůstá s věkem.
Zatímco žádné záměrné tělesné zatížení se nevyskytuje u 25,6 % mužů a 28,6 % žen ve věku
18–30 let, 36,4 % mužů a 41,4 % žen ve věku
31–45 let, 46 % mužů a 48,4 % žen ve věku
46–60 let, u lidí 61letých a starších se jedná o celých 70,9 % mužů a dokonce o 83,3 % žen. Domníváme se, že tyto údaje jsou alarmující stejně
tak jako údaje následující: Tělesné zatížení mírně
až více rozvíjející zdatnost je následující: 17,9 %
mužů a 18,7 % žen ve věku 18–30 let, 12,4 %
mužů a 10,3 % žen ve věku 31–45 let, 12,4 %
mužů a 7,3 % žen ve věku 46–60 let a pouhých
2,6 % mužů a 1,6 % žen ve věku 61 let a více. Tělesné zatížení výrazně až maximálně rozvíjející
zdatnost je následující: 21,8 % mužů a 14,9 %
žen ve věku 18–30 let, 9,6 % mužů a 12,6 % žen
ve věku 31–45 let, 6,5 % mužů a 8,7 % žen ve věku 46–60 let a 6,9 % mužů a 4,2 % žen ve věku
61 let a více. Z výše uvedených výsledků zcela
jednoznačně vyplývá, že se stoupajícím věkem
se zvyšuje počet těch, kteří neprovádějí žádné
záměrné cvičení ke zlepšení či udržení zdravotního stavu nebo kondice. Hypokinézou je nejvíce
postižena skupina mužů (70,9 %) a žen (83,3 %)
ve věku 61 let a více. Pokud pohybové aktivity
provádějí, jsou zpravidla udržující, v menším
počtu i rozvíjející kondici, nejčastěji se jedná
o chůzi, jízdu na kole a plavání. Celkově konstatují autoři, že více než 60 % české dospělé populace nemá vůbec žádné nebo velmi nízké záměrné pohybové aktivity, a trpí tedy zřejmou hypokinézí. Autoři vyvozují, že je tento problém
v České republice velmi aktuální, a to zejména
v souvislosti s obezitou, v níž patříme na přední
místo v Evropě. Za nejčastější příčinu obezity
považuje čeká dospělá populace špatnou životosprávu a nadměrnou výživu. V tomto kontextu je však třeba zdůraznit i vliv hypokinézy, a to
nejen na rozvoj obezity, ale zejména s přibývajícím věkem také na rozvoj sarkopenie.
JAKÝ POHYB JE PRO SENIORY VHODNÝ
Za nejvhodnější pohyb považujeme takový, který je přirozený. V tomto dohledu je důležitá zejména chůze. Dále je užitečné, když se jedná
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
o pohyb aerobní, aby byl již v průběhu cvičení
zajištěn dostatečný přívod kyslíku k zatěžovaným svalovým skupinám, zejména k velkým svalům, které jsou namáhány. Pravidelné aerobní
cvičení je důležitým předpokladem pro zachování celkové kondice a také pro zachování svalové
hmoty. Pokud je možné zařadit do cvičební jednotky alespoň kratší část cvičení vyšší intenzity,
je to pro posílení síly i hmoty svalstva vhodné.
Ve vyšším věku a nebo v situaci chronického
onemocnění působí přiměřený pohybový režim
jednoznačně příznivě.
míra
hypokineze
JAK ÈASTO JE TØEBA CVIÈIT
Je důležité cvičit (nebo pohybovat se) pravidelně,
nejlépe denně nebo alespoň 3–4krát v týdnu,
a to po dostatečně dlouhou dobu. Za optimální
je možné považovat minimálně 1 hodinu dostatečně intenzivního pohybu denně, pokud není
cílený pohyb každodenní, je lépe cvičit celou hodinu 3–4krát týdně. To se týká doby cvičení. Složitější je odpověď na otázku, jaká má být intenzita cvičení. Senioři by měli cvičit (nebo dávkovat
si jiný pohyb) vždy s ohledem na svůj celkový
i momentální zdravotní stav.
JAKÁ BY MÌLA BÝT INTENZITA ZÁTÌE
A CVIÈENÍ
Odpověď na tuto otázku je nejsložitější. Je třeba
mít na paměti, že senioři budou převážnou většinu cvičení a pohybu provádět samostatně, takže nelze doporučit žádné složité metody sledování. Ti, kteří jsou chronicky nemocní, by měli
před započetím systematického tréninkového
programu konzultovat svého lékaře a měli by začít pravidelně, systematicky, ale velmi pozvolna.
Postupně, po několika týdnech, je možné zátěž
zvyšovat. V žádném případě by cvičení nemělo
vést k výraznému diskomfortu, bolestem (kromě
běžných projevů svalové únavy, která po cvičení
obvykle přichází a není v pravém slova smyslu
bolestivým stavem), nedostatku dechu. Jednoduchým vodítkem pro kontrolu intenzity zátěže je
sledování tepové frekvence, která by neměla převýšit onu dobře známou hodnotu: (180 – věk
cvičence) za minutu. Použití tohoto schématu
však zejména ve vyšším věku omezuje mnoho
faktorů, například autonomní neuropatie diabetiků, ischemická choroba srdeční a podobně.
Proto by měl být nejdůležitějším vodítkem pro
úspěšné cvičení pocit pohody během celého výkonu a cvičenec by měl zmírnit tempo nebo přerušit cvičení v případě, že je cvičení bolestivé,
pokud je dušný anebo výrazně unavený.
27
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
CHÙZE JAKO NEJDOSTUPNÌJŠÍ
A NEJPØIROZENÌJŠÍ POHYBOVÁ
AKTIVITA
podmínky
kondiční chůze
28
Význam a roli chůze v pravidelném pohybovém
programu dosud nesmírně podceňujeme. Přitom lze konstatovat, a to na základě dostatku vědeckých důkazů, že pravidelná chůze je klíčovou a základní komponentou pohybového režimu [9]. O chůzi platí to, co o pohybu obecně: její
objem a intenzita u naší populace, a to zejména
populace seniorské, nejsou dostačující. Dostatek
chůze vede k výraznému zlepšení kvality i délky
života a ke snížení celkové morbidity. Pro zachování kondice je třeba, aby chůze měla mírně vytrvalostní charakter, to znamená, že by měla trvat minimálně a nepřetržitě 20 min. Důležitou
otázkou je rychlost chůze. Seniorům bychom
měli doporučit, aby chodili pokud možno svižně, střední rychlostí – takovou, aby se příliš nezadýchali a mohli například při chůzi bez problémů konverzovat. Dále je důležitá vhodná obuv
a správná technika chůze, pevné držení chodidel (řídícím článkem by měl být palec) i kolen,
přenášení pohybu do kyčlí. Dosud málo využitou možností je odlehčení dolním končetinám
pomocí turistických holí obdobných holím lyžařským; tento trend, kterému jsme si zvykli
říkat „nordic walking“, je populární zejména
u mladých sportovců, ale senioři (pro které by
měl pravděpodobně daleko větší užitek) jej dosud využívají málo.
Naše vlastní zkušenosti ukazují, že je velmi
obtížné seniory (stejně tak jako příslušníky
všech dalších generačních skupin) ke zvýšení
pohybové aktivity přemlouvat, aktivitu jim předepisovat, doporučovat, ordinovat. Pokud však
vytvoříme určitou nabídku pohybových aktivit,
zorganizujeme společné cvičení (byť ve velmi
improvizovaném prostoru), určíme místo, odkud
se půjde na společnou vycházku, nabídneme
možnost výletu spojeného s dlouhou vycházkou, zorganizujeme taneční kurzy pro zdravé
seniory nebo hodinu taneční terapie v zařízení
pro seniory, vždy se najde dostatek seniorů, kteří se těchto aktivit rádi zúčastní a často v nich
i samostatně pokračují, společně se scházejí
a jdou společně na vycházku a podobně. Výše
uvedené a další údaje jasně prokazují, že dostatečná pohybová aktivita má minimálně takový
význam jako mnohé pasivní fyzioterapeutické
a další léčebné výkony, které jsou hojně propláceny z fondů veřejného zdravotního pojištění. Výše uvedené seniorské aktivity zatím veřejnost, a to i veřejnost odborná, chápe jako jakési
„nevýznamné spolkaření“ seniorů, které nemá
valného významu, a nepotřebuje tedy ani žádné
podpory.
ZÁVÌR
Sarkopenie je jednou z důležitých komponent
syndromu stařecké křehkosti (frailty) a vede k významnému zhoršení kvality života starších lidí,
je provázena vyšší morbiditou i mortalitou. Na
jejím vývoji se podílí mnoho faktorů, zejména
nedostatek pohybu, poruchy výživy, zánět, změny metabolizmu. Množství svalové hmoty a možnost jejího zachování i do vysokého věku je však
podmíněna dostatečnou fyzickou aktivitou. Tomuto klíčovému aspektu zatím naše společnost
nevěnuje dostatek pozornosti a bylo prokázáno,
že míra hypokinézy stoupá s věkem. Světová zdravotnická organizace se touto problematikou a jejími praktickými aspekty zabývala již v roce
1996, kdy vydala tzv. Heidelberská doporučení
[14], viz příloha s. 30–32, kterým však nebyla
(alespoň u nás) věnována dostatečná pozornost.
K tomu, aby se senioři dostatečným způsobem
pohybovali, je třeba je motivovat a jednotlivé aktivity jim nabídnout a pomoci zorganizovat. Jednotlivé příklady dobré praxe je třeba publikovat
a zpřístupnit, tak aby bylo možné je aplikovat
i na jiných místech, obcích či institucích.
Práce vznikla díky podpoře projektu IGA MZ ČR 8487
a projektu Centrum dalšího vzdělávání ve zdravotně sociálních službách financovaného v rámci programu JPD
3 z prostředků Evropského sociálního fondu, státního
rozpočtu České republiky a rozpočtu hlavního města
Prahy.
LITERATURA
1. Alfonso C, Graca P, Kearney MJ et al. Physical Activity in European Seniors: Attitudes, beliefs and Levels. J Nutr Heal A 2001; 5: 226–229.
2. Baumgartner RN, Koehler KM, Romero L, Garry PJ.
Serum albumin is associated with skeletal muscle in
elderly men and women. Am J Clin Nutr 1996; 64:
552–558.
3. Dardevet D, Rieu I, Falfournoux P et al. Leucine:
a key amino acid in ageing-associated sarcopenia?
Nutr Res Rev 2003; 16: 61–70.
4. Jansa P, Kocourek J, Belmihoubová J. MKSport a jiné pohybové aktivity české dospělé populace. In:
Vindušková J, Chrudimský J. Pohybové aktivity jako
prostředek ovlivňování člověka. Praha: Fakulta tělesné výchovy a sportu 2003. CD ROM.
5. Janssen I, Shepard DS, Katzmarzyk PT, Roubenoff
R. The Healthcare Costs of Sarcopenia in the United
States. J Am Geriatr Soc 2004; 52: 80.
6. Kalvach Z et al. Gerontologie a geriatrie. Praha: Grada 2004.
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
7. Marcell T J. Sarcopenia: causes, consequences,
and preventions. J Gerontol A Biol Sci Med Sci 2003;
58: 911–916.
8. Muehlberg W, Sieber C. Sarcopenia and frailty in
geriatric patients: Implications for training and prevention. Z Gerontol Geriatr 2004; 37: 2–8.
9. Matouš M. Chůze jako základní pohybová aktivita.
Lék list 2006; 13: 14–15.
10. Robbins JA, Langmore S, Hind JA, Erlichman M.
Dysphagia research in the 21st century and beyond:
Proceedings from Dysphagia Experts Meeting, August
21, 2001.
11. Roubenoff R. Sarcopenia and its implications for
the elderly. Eur J Clin Nutr 2000; 54(Suppl 3): 40–47.
12. Semba RD, Blaum C, Guralnik JM, Mocnrief DT,
Ricks MO, Fried LP. Carotenoid and vitamin E status
are associated with indicators of sarcopenia among
older women living in the community. Aging Clin
Exp Res 2003; 15: 482–487.
13. Sobotka L. Vliv malnutrice na průběh akutního
onemocnění u gerontologického nemocného. Čes
Ger Rev 2003; 1: 32–35.
14. The Heidelberg guidelines for promoting physical
activity among older persons, World Health Organization, Ageing and Health Programme, Division of
Health Promotion, Education and Communication,
1996.
doručeno do redakce 14. 8. 2006
přijato k publikaci 15. 9. 2006
PRIM. MUDR. IVA HOLMEROVÁ, PH.D.1
PRIM. MUDR. BOENA JURAŠKOVÁ, PH.D.2
MUDR. HANA VAÒKOVÁ1
MGR. PETR VELETA1
1
GERONTOLOGICKÉ CENTRUM, PRAHA
GERONTOLOGICKÁ A METABOLICKÁ KLINIKA LF UK
A FN HRADEC KRÁLOVÉ, SUBKATEDRA GERIATRIE,
KATEDRA INTERNÍCH OBORÙ LF UK,
HRADEC KRÁLOVÉ
[email protected]
2
PRIM. MUDR. IVA HOLMEROVÁ, PH.D. (1955)
Promovala cum eminentia na FVL UK v Praze (1981). Složila atestaci 1. a 2. stupně v oboru
všeobecné lékařství (1985 a 1989), nástavbové atestace z geriatrie a z veřejného zdravotnictví (1993 a 1996). Obhájila doktorskou disertační práci na téma Kvalita v gerontologické
péči, a byla jí udělena vědecká hodnost Ph.D. (2002). Po promoci působila na interním oddělení OÚNZ Vysočany a interním a všeobecném oddělení OÚNZ Mělník jako sekundární
a praktická lékařka. V roce 1991 předložila MČ Praha 8 projekt Gerontologického centra,
který byl postupně realizován. Nyní působí jako ředitelka a primářka Gerontologického centra v Praze 8-Kobylisích (od 1992). Podílela se na zavedení několika nových typů služeb pro seniory do praxe (denní centrum
pro seniory s demencí, oddělení paliativní péče pro seniory s demencí, respitní péče v domácnosti, svépomocné skupiny, poradenství pro rodinné příslušníky pacientů s demencí atd). Je autorkou přibližně 30 odborných sdělení, spoluautorkou 3 monografií. Je místopředsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. Byla členkou expertní komise při Radě Evropy pro otázky seniorů v institucích a pro péči
o chronicky nemocné (1994–1997), členkou poradního sboru místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí pro vypracování Národního plánu přípravy na stárnutí (1999–2000), Evropského fóra pro zdravé
stárnutí. Je členkou Rady vlády pro otázky seniorů. Podílela se na založení České alzheimerovské společnosti (1997), jejíž je statutárním zástupcem. Je členkou redakční rady časopisu Česká geriatrická revue (podílela
se na vzniku) a podílí se na organizací odborných akcí s geriatrickou problematikou (např. Pražské gerontologické dny).
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
29
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
HEIDELBERSKÉ DOPORUÈENÍ O TÌLESNÉ AKTIVITÌ STARŠÍCH
LIDÍ (SVÌTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE 1996)
THE HEIDELBERG GUIDELINES FOR PROMOTING PHYSICAL ACTIVITY
AMONG OLDER PERSONS (WORLD HEALTH ORGANIZATION 1996)
(PØÍLOHA K ÈLÁNKU HOLMEROVÁ I ET AL. KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE
JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA, S. 24–29)
Jedná se o doporučení Světové zdravotnické organizace, které je platné pro lidi všech věkových skupin, nicméně má největší význam pro lidi starší 50 let. Tento věk je určitým mezníkem ve středním věku, kdy pravidelná fyzická aktivita
zlepší zdravotní stav a může lidi ubránit od mnoha zdravotních, psychologických a sociálních rizik, která stárnutí obvykle
přináší.
HEIDELBERSKÁ DEKLARACE
Příznivé účinky pohybu jsou univerzální a nezáleží na momentálním zdravotním stavu nebo nemoci. Heidelberské doporučení definuje pravidelný pohyb jako jakoukoli pravidelnou fyzickou aktivitu, a to včetně pohybu při práci a sebeobslužných aktivitách, rekreaci, sportu a cvičení. Většina lidí se věnuje různým rekreačním či sportovním aktivitám proto, že je to baví. Přesto existují vědecké důkazy prokazující, že pravidelný pohyb zlepšuje zdraví, celkový funkční stav a působí preventivně proti některým onemocněním či zmírňuje jejich průběh.
Existují důkazy pro to, že pravidelný pohyb:
a) zlepšuje celkovou pohodu
b) zlepšuje duševní i tělesné zdraví
c) pomáhá zachovat schopnost žít nezávisle
d) snižuje riziko některých neinfekčních onemocnění (kardiovaskulární onemocnění)
e) pomáhá kompenzovat některá chronická onemocnění (diabetes, obezita) a vyrovnávat se lépe se stresem
f) napomáhá minimalizovat následky některých zdravotních postižení a vyrovnat se s chronickou bolestí
g) může pomoci změnit stereotyp vnímání vyššího věku.
PØÍZNIVÝ EFEKT POHYBOVÉ AKTIVITY
I. FYZIOLOGICKÝ EFEKT:
bezprostřední efekt:
– ovlivnění glykemie
– zlepšení spánku
II. PSYCHOLOGICKÝ EFEKT:
bezprostřední efekt:
– relaxace
– redukce stresu a úzkosti
– zlepšení nálady
30
dlouhodobý efekt:
– zvýšení kardiovaskulární zdatnosti
– zlepšení svalové síly
– zlepšení pružnosti těla
– zlepšení koordinace pohybu a stability
– rychlost – zatímco se stářím přichází zpomalení pohybu, pravidelný
trénink může tento efekt stárnutí oddálit či eliminovat
dlouhodobý efekt:
– zlepšení celkové pohody
– zlepšení duševního zdraví
– zlepšení kognitivních funkcí
– získání nových dovedností
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
III. SOCIÁLNÍ EFEKT
bezprostřední efekt:
– zlepšení sebevědomí
– zlepšení sociální integrace,
poznání nových přátel
u skupinových cvičení či sportů
dlouhodobý efekt
– posílení integrace ve společnosti
– formování nových přátelství
– rozšíření sociální sítě
– zachování a posílení aktivní role ve společnosti
– zlepšení mezigeneračních vztahů
efekt pro společnost:
– snížení nákladů na zdravotní a sociální péči
– zvýšení produktivity starších lidí
– posilování pozitivní a aktivní role starších lidí ve společnosti
KDO BY MÌL PROSAZOVAT DOSTATEÈNOU POHYBOVOU AKTIVITU SENIORÙ
I. Politikové na všech úrovních (mezinárodní, národní, regionální, místní)
II. Vzdělávání a šíření informací, podpora pohybové aktivity starších lidí
– podpora v rodině
– seniorské skupiny a organizace
– poskytovatelé komunitních a sociálních služeb
– média
– nestátní neziskové organizace
– svépomocné skupiny
– poskytovatelé zdravotní péče (nemocnice a léčebny, týmy primární zdravotní péče, zdravotní pojišťovny)
– univerzity
– instituce vzdělávající dospělé
– rehabilitační a terapeutická centra
– rezidenční zařízení
– soukromé i veřejnoprávní organizace (pracoviště)
– sportovní a společenské kluby
ZPÙSOB ORGANIZOVÁNÍ POHYBOVÝCH AKTIVIT
I. Zařízení
– Není nezbytné mít nákladné zařízení či vybavení pro pohybovou aktivitu.
– Pohybová aktivita může být účinná i ve velmi skromných prostorových podmínkách a s minimálním vybavením (např. doma).
– Pracoviště může být vhodným místem pro zajištění programů pohybové aktivity.
II. Otázky bezpečnosti
– Někteří starší lidé by se měli poradit s lékařem předtím, než s pohybovou aktivitou začnou.
– Důležitá je příprava všech účastníků (cvičenců, trenérů, organizátorů i evaluátorů programů).
– Důležité je bezpečné prostředí (např. osvětlení).
– Odstranit zbytečné překážky a bariéry.
III. Motivace k pohybové aktivitě
– Pohybová aktivita je zábavná.
– Poskytuje přátelství a společnost.
– Sport a pohyb je potřebná součást života.
– Posiluje sebevědomí a sebedůvěru.
– Zlepšuje zdraví a pohodu.
IV. Bariéry
– nedostatek informací o pohybové aktivitě a stárnutí (mezi seniory, členy rodiny, zdravotníky, v celé společnosti)
– stereotypní představy o stáří
– malá společenská podpora
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
31
KØEHKOST VYŠŠÍHO VÌKU A SARKOPENIE JAKO JEJÍ DÙLEITÁ KOMPONENTA
– neadekvátní environmentální podpora pro pohybové aktivity (nedostatek cyklostezek, nedostupnost zařízení, urbanistika)
– životní zkušenosti, nedobré předchozí zkušenosti se sportem
– negativní postoje ke sportu a cvičení
– nerovnováha mezi očekáváním a skutečným přínosem
– společenské překážky pro zdravý životní styl
– nevhodné sociální a kulturní podmínky
– určité zdravotní stavy mohou vyžadovat modifikaci pohybového režimu
VHODNÉ TYPY POHYBOVÉ AKTIVITY
Mnoho lidí je pohybově aktivních, aniž by se účastnili organizovaného sportu anebo cvičení. Každodenní pracovní aktivity a koníčky mohou přinést dostatek pohybu, byť takového, který příliš nezvyšuje celkovou aerobní kapacitu. Stárnoucí
lidé by měli být v první řadě aktivní ve svém každodenním životě. Ve vyspělých zemích ale často každodenní pracovní aktivity k zajištění dostatku pohybu nestačí. Proto je třeba vytvářet pohybové programy, zde jsou některá doporučení:
– Individuální cvičení ani cvičení ve skupině nemusí probíhat v oficiálním sportovním zařízení.
– Různá cvičení mají různý příznivý efekt, například strečink, relaxace, aerobik, silová cvičení a podobně.
– Vhodné je také zaměřit se na jednoduché formy pohybu, například chůzi, tanec, stoupání do schodů, plavání, jízdu na
kole, cvičení se židlí a podobně.
– Pohybový program by měl zahrnovat následující komponenty: aerobní cvičení, posilování, protahování a zlepšování
rovnováhy.
– Cvičení musí odpovídat potřebám a očekáváním jak jedince, tak skupiny.
– Cvičení by mělo probíhat uvolněně a být zábavné, lidé se musí bavit.
– Cvičení musí být pravidelné, pokud možno každodenní.
(překlad: Iva Holmerová)
RECENZE
ROKYTA R, KRŠIAK M, KOZÁK J (EDS). BOLEST. MONOGRAFIE
ALGEZIOLOGIE. PRAHA: TIGIS 2006, 684 S. ISBN−80−235
Od konce loňského roku má odborná lékařská komunita k dispozici novou monografii Bolest. Monografie algeziologie. Jde
o dosud největší monografii publikovanou v českém odborném písemnictví, na níž se pod vedením zkušených editorů –
prof. R. Rokyty, prof. M. Kršiaka a prim. J. Kozáka podílelo téměř 70 autorů včetně 3 zahraničních. Podařilo se tak vydat publikaci, která shrnuje všechny aspekty bolesti – od historického přehledu vývoje poznání v této oblasti přes nejnovější patofyziologické poznatky, problematiku jednotlivých typů bolesti, bolest z pohledu jednotlivých lékařských oborů a komplexní
management bolesti. Rozsahem tato publikace zaujímá téměř 700 stran, přesto díky podrobnému rozčlenění do 8 kapitol,
62 podkapitol a vhodně zpracovaného rejstříku, je orientace v textu snadná a umožňuje čtenáři jak rychlé vyhledání informace pro řešení konkrétního klinického problému tak systematické studium. Právě proto je možno publikaci doporučit širokému okruhu čtenářů – lékařům specialistům v oboru algeziologie i těm, kteří do této specializace teprve pronikají, specialistům všech dalších oborů, kteří musí diagnostikovat a léčit bolestivé stavy ve své oborové působnosti, může být využita
i jako doplňující učebnice pro studenty medicíny a předatestační vzdělávání.
Pro čtenáře našeho časopisu Česká geriatrická revue je třeba připomenout i kapitoly Bolest u starých pacientů, zpracovanou slovenskými autory, Nádorová bolest u geriatrických pacientů (autor O. Sláma) a kapitoly věnované hodnocení bolesti,
farmakologickým i nefarmakologickým postupům léčby. Vzhledem k týmovému přístupu budou někteří čtenáři postrádat
kapitolu zaměřenou na „ošetřovatelskou“ problematiku bolesti, která by mohla ještě více posílit týmovou spolupráci lékaře
s odborníky dalších nelékařských profesí. Protože v praxi jsme svědky nedostatečné diagnózy, nedostatečné a často i nevhodné léčby bolestivých stavů, lze publikaci doporučit do odborné knihovny všem internistům, geriatrům i praktickým lékařům i všem dalším zainteresovaným zdravotnickým profesionálům.
prof. MUDr. Eva Topinková, CSc.
Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN, Praha
32
ÈES GER REV 2007; 5(1): 24–32
Download

křehkost vyššího věku a sarkopenie jako její důležitá komponenta