Rozhovor
Vladimír Železný a Uman 5773
Fotografujete už několik desítek let a vaše
poslední výstava Uman 5773 právě proběhla
na Hagiboru. Veřejnost měla možnost vidět
vaše fotografie vzniklé v Izraeli – Můj Eretz,
nebo Můj štetl či Můj svět. Slovo „můj“ má
signalizovat, že jde o váš osobní, individuální
pohled?
Fotografuji od svých třinácti let, takže letos to
bude padesát pět let. Můj první aparát byla východoněmecká Altista Box, teď už fotografuji
jen digitálními kamerami a nyní používám dva
Nikony 800. Nedávno jsem byl přijatý do Asociace profesionálních fotografů. A co se týká
slova „můj“, tak má opravdu vyjádřit, že jde
o můj individuální pohled, není zde snaha něco
zdokumentovat, objektivizovat, ale spíš to vidět. V názvu výstavy na Hagiboru ovšem není
ono „můj“, protože Uman je rabi Nachmana,
takže proto jen Uman 5773.
Jak jste se k fotografování vůbec dostal, jaká
jsou vaše nejoblíbenější fotografická témata
a nakolik tato záliba souvisí s vaším zájmem
o výtvarné umění?
Souvisí asi podvědomě, zajímám se o audiovizuální svět. Poté, co mě vyhodili za doby
normalizace z televize, pracoval jsem dlouhá
léta v časopise Technický magazín. Dělali jsme
rozhovory se všemi, s nimiž to nebylo dovoleno. Za fasádou vědeckotechnického časopisu se
schovaly rozhovory s lidmi jako Skácel, Hrabal. A já jsem tam vedle psaní i fotil. Jsem sice
„píšící“ člověk, ale obrazová zkratka je úžasná.
K malování jsem neinklinoval, to jsem se omezil jen na sbírání obrazů (smích). Moje oblíbené
fotografické téma byli vždy Židé. K publikování mám připravených 280 tisíc zpracovaných
fotografií s židovskou tematikou, samotný
archiv má přes 700 tisíc snímků. Už třetí rok
připravuji nejspíš několikadílnou knihu, ale jde
to pomalu… Je škoda, že za minulého režimu
jsem nesměl vyjet ven, tudíž většina těchto
snímků je až z posledních let.
Vystavovaný cyklus Uman 5773 vznikl velmi
rychle, jak píšete, během 27 hodin. Můžete přiblížit, jak jste tyto snímky pořizoval?
Pokud vím, tak třeba v jeruzalémské čtvrti
Mea šearim není zrovna snadné fotografovat, tamější ortodoxní komunita vnímá takové turisty spíš negativně… Vaše snímky jsou
přitom pořizované často z těsné blízkosti fotografovaných. Byl jste s nimi v kontaktu?
20
Můžu vám ukázat desítky tisíc fotek z Mea
šearim včetně obřízky, vnitřků všech šul včetně pózujících dětí i dospělých. Fotky nedělám
tajně, protože to nejde. Obleču se co nejjednodušším způsobem, tmavě a mám svoji starou
umolousanou jarmulku. To je strašně důležité, oni na ní vidí, že je stará čtyřicet let, takže
v tom okamžiku pochopí, že to není papírová
nebo nově koupená kipa jen pro tu chvíli. Přijdu do šul a sednu si k nim a sedím. Po chvíli
začnou po vás pokukovat a ptají se: „Co stojí
ten foťák? To je nějakej drahej, viď?“ Řeknu,
co stojí. „Ty jo, co tu děláš? A odkud seš?“
Řeknu, že mám v Mikulově dům, co patřil rebe
Šmelkemu a Maharalovi. „A co chceš tady?“ Já
na to, že jsem si přišel vyfotit křeslo rabi Nachmana. „Hele, půjdeš si s náma zatancovat?“
Tak pomalu se k nim dostanu, bariéra roztaje.
Chce to najít okamžik, kdy se stáváte inventářem. U haKotel už jsem součástí inventáře, se
všemi se znám, s chabadniky... Ti stálí osadníci Zdi mě všichni znají. Těžší bylo proniknout
k satmarským chasidům v Mea šearim, ale také
se mi to podařilo. Chtělo to tam sedět několik
hodin. Nejčastěji chodím do synagogy k braclavským. A oni všichni přijedou na Ukrajinu do
Umanu a tam na sebe narazíme a dáme se do
řeči. Vidí to i ostatní – a já jsem v pořádku. Pak
je můžu fotit z naprosté blízkosti širokoúhlým
objektivem. Atmosféra je tak spontánní, že spíš
máte problém všechno zachytit.
Z jakých částí světa se tam sjíždějí Židé? Jak
v ty dny vůbec vypadá život v Umanu, když
se tam sjede až třicet tisíc návštěvníků?
Přijíždějí odevšad. Izrael tvoří tak čtyřicet padesát procent. Kolem patnácti procent představují Spojené státy, dál tam jsou z bývalého
Sovětského svazu, ti přijedou všichni: Židé od
Buchary po Leningrad. To je pro mě výhoda,
protože moje ruština je stejná jako čeština.
Zbytek je z Francie, Holandska, Belgie, pár
Britů. Zdaleka to nejsou všechno chasidé. Je
tam spousta reformních bez cicitů, konzervativních… Oslava Roš hašana se stala v Umanu
poutí, rabi Natan, nástupce rabi Nachmana, sice
řekl, že přijet k Nachmanově hrobu je chasidská
povinnost, ale tak se to nějak přeneslo; ostatně
rabi Nachman dnes znamená něco jiného než
dřív. Jeho intelektuální, vysoce koncentrované
učení je atraktivní pro mnohem širší okruh, než
jsou jen chasidé. Pro braclavské je samozřejmě
to „nej“, ale pro ostatní je to neuvěřitelný zdroj
renesance židovského myšlení.
Tyto různé proudy se tam snášejí přátelsky
i nepřátelsky. Zachytil jsem fotograficky i konflikt mezi ultraortodoxními sionisty z Izraele
a konzervativními, kteří organizovali na ulici
svatbu. Podle charedim nesmí být na ulici žena,
a tak se rozhodli tu svatbu rozehnat, kdy došlo
k fyzickému střetu. Takže v Umanu není jen
idyla. Ano, je to idyla, když se zpívá a tančí,
kdy dojde při modlitbě dvaceti třiceti tisíc Židů
ke zvláštnímu vytržení. Modlitba je přenášená
amplióny, všichni jsou na ulicích, balkónech.
Dole jsou jen muži, ale z paneláků přihlížejí
i ženy, to mohou. Odehrává se to uvnitř obrovského komunistického půlkruhového sídliště,
kde uprostřed stojí malá Nachmanova hrobka,
kam se tolik lidí samozřejmě nevejde. Všichni
tudy projdou, ale to hlavní se odehrává venku
v sídlišti. Tančí a veselí se před touto dopolední
modlitbou a po ní. Trvá to do večera.
Organizačně je to zvládnuto dokonale. Pro
Ukrajince je to byznys, mají okolo toho sídliště otevřené trhy, a dokud se smí nosit peníze,
nabízejí vše od polárních lišek po hračky, samopaly pro děti. Je to pouť se vším všudy. Ty
tři dny v roce, kdy se to koná, jsou pro všechny
místní tak výtěžné, že je z toho jakási trvalá instituce. Automat na kávu Starbucks má délku
asi šedesát metrů, můžete si tam dát černé kafe,
s mlékem, se smetanou včetně nemléčné…
Všude kolem jsou rozestavěné košer restaurace. I hygiena je dobře vyřešená. Okolo sídliště
Obecní noviny
adept musí být doporučen, existuje speciální
přijímací rituál. Celosvětově jsme přišli o nejvýznamnější část organizace, která se osamostatnila – Anti-Defamation League. B´nai B´rith je také vlivová organizace, která hájí zájmy
Židů a židovské komunity, aby mohli v tomto
světě vystupovat vůči ostatním rovnoprávně.
Podílíme se i na zachování kulturního dědictví
v Evropě. Charitativní činnost ovšem převažuje. Do Executive Commitee jsem byl zvolený
jako první z východní Evropy.
je v tu dobu vyznačen kvůli šabatu eruv, Židé
také ze sídliště příliš nevycházejí a všichni bydlí
v tom půlkruhu paneláků s hrobkou uprostřed.
Byty pronajímají Ukrajinci, kteří na ty dny odejdou ze svých domovů. Já jsem ovšem bydlel
v prázdném hotýlku na okraji Umanu.
Zaujalo mě, že jste se narodil v březnu 1945
v ruském Kujbyševě, dnešní Samaře, kde si
váš otec jako příslušník Svobodova sboru léčil zranění. Mohl byste říct víc o vašich rodičích a jejich válečném osudu?
Otec se narodil v Těšíně roku 1916 jako Todres Eisenkraft a i já jsem měl v původním samarském rodném listě toto jméno. Když bylo
Polsko přepadené Němci, zrovna studoval ve
Varšavě. Utekl na východ a skončil v sovětském koncentráku, naštěstí ne vyhlazovacím.
Jako československý občan se naštěstí přihlásil
do Svobodovy armády, dostal se do Jarošovy
roty a byl těžce zraněný u Sokolova. To zranění
bylo tak vážné, že ho ani neodvezli do sokolovského polního lazaretu, který pak Němci
vystříleli; jeho odtransportovali do Samary.
Ztratil schopnost mluvit a musel se řeč učit od
začátku. Protože ho učily Rusky, byla jeho ruština naprosto skvělá. Uměl česky, jidiš, polsky,
rusky, německy. Tam se potkal s mojí matkou,
která byla také Židovka z polsko-běloruské oblasti. Vzali se a já se narodil. Po skončení války
se otec vrátil s armádou domů, dokonce dostal
od Beneše nejvyšší vyznamenání za statečnost
– válečný kříž, ale maminka se mnou tam ještě
tři roku musela zůstat, než nás pustili. Po válce
se jako řada dalších vojáků na základě doporu-
čení armády přejmenoval na Teodora Železného, protože údajně nebylo žádoucí mít německy
znějící jméno, ale roli v tom nejspíš hrálo i to,
že šlo o Židy.
Jste řádným členem naší obce, jste aktivní
v KKL, ale byl jste nedávno zvolen i do evropského Executive Committee organizace
B´nai B´rith, která je pro běžného občana
trochu zahalena tajemstvím. Čím se zabýváte?
B´nai B´rith je nejstarší židovská charitativní organizace. Vstup do ní není automatický,
Vedle podnikatelské činnosti jste se intenzivně věnoval i české a zahraniční politice.
Jak vnímáte evropský, vesměs zdrženlivý až
vysloveně propalestinský postoj mnoha zemí
EU, nás naštěstí vyjímaje, k Izraeli?
Propalestinský a nepřátelský vůči Izraeli opravdu je. První příčinou je arabská ropa, druhou
je evropský antisemitismus. Projevuje se otevřeně na půdě Evropského parlamentu, v jeho
výborech. Mnohokrát jsem se musel proti takovým výrokům důrazně ohradit. Bohužel tam
antisemitismus není chápán jako extrémní, ale
diskutovatelný názor, i když se často skrývá za
antisionismus, byť s ním ve skutečnosti nemá
co dělat; je to jen slupka, za kterou je antisionismus. Česká republika je příjemná výjimka.
Třetí významnou příčinou je, že nositeli antisemitských nálad je v Evropě arabská populace,
která už přesáhla kritickou hmotu voličsky zajímavé skupiny. Její názory se tak stávají předmětem tzv. politicky korektní diskuze ze strany
establishmentu.
Děkuji za rozhovor
21
Obecní noviny
A A A A A A Uman a rabi Nachman z Breslavi A A A A A A A A A A A A A A A A A
Každoročně se na Roš Hašana sjíždějí do ukrajinského města Uman desetitisíce chasidů,
stoupenců rabi Nachmana z Breslavi, který je
pochován v Umanu na břehu jezera, kde bylo
v roce 1768 zmasakrováno ukrajinskými kozáky dvacet tisíc umanských Židů a Poláků.
Uman a rabiho hrob se staly cílem poutí chasidů z celého světa, neboť podle Nachmanových
slov ten, “kdo navštíví můj hrob, odříká deset
žalmů Tikkun K’lali a daruje alespoň haléř na
dobročinné účely, nezáleží na tom, jak těžký
hřích spáchal, tak se za něj budu usilovně modlit a zachráním ho před očistcem.” Ve městě dodnes žije významná, i když vzhledem k historickému vývoji hlavně ve 20. století nepočetná
židovská menšina.
Rabi Nachman z Breslavi (1772–1810 na
Roš Hašana) patří k nejznámějším představitelům chasidismu, je zakladatelem tzv. Breslavských chasidů, kteří jsou vedle hnutí Chabad
Lubavič, Satmar, Bobover nebo Ger jednou
z mnoha stále aktivních chasidských dynastií.
Většina z nich nyní sídlí v Brooklynu nebo
v Jeruzalémě.
22
Rabi Nachman se narodil v ukrajinském
městě Medžbiž (český ekvivalent Mezibuží)
jako pravnuk zakladatele chasidského hnutí, rabína Jisraele ben Eliezera (1698–1760), zvaného Baal Šem Tov. Rabi Nachman vdechl nový
život chasidskému hnutí tím, že spojoval esoterická tajemství judaismu (kabaly) s důkladným
studiem Tóry. Už během svého života přitáhl
ke svému učení tisíce následovníků a jeho vliv
pokračuje až do současnosti. Jeho náboženská
filozofie vycházela z pojetí Boha jako blízkého
přítele, s nímž je možné vést běžný rozhovor,
kladl důraz na intenzivní náboženský prožitek,
jehož člověk může dosáhnout pouze celým
odevzdáním se a přilnutím k Bohu. Obraz života chasidů vylíčili ve svých knihách známí spisovatelé jako M. Buber, I. B. Singer, či z našich
Jiří Langer ad.
Každoroční pouti tisíců ukrajinských, běloruských a polských chasidů se konaly do roku
1917, kdy byly přerušeny bolševickou revolucí.
V době komunistické vlády si do Umanu troufaly přijet jen desítky věřících, ochotných riskovat perzekuci a věznění. Od druhé poloviny
60. let začali do Umanu přijíždět zahraniční Židé, aby se modlili u Nachmanova hrobu.
Po pádu komunismu padly poslední překážky
a podle údajů jen v roce 2008 se oslavy Roš
Hašana zúčastnilo asi 25 tisíc Židů z celého
světa.
Z citátů rabi Nachmana:
Nejpřímější cesta ke spojení s Bohem vede
skrze hudbu a píseň.
Navykni si tančit. Rozptýlíš tím útrapy.
Velkou micvou je být vždy šťastný.
Pokud Vám tato výstava Uman 5773 na Hagiboru unikla, můžete si ji prohlédnout od
18. února do 25. března v Galerii Zlatá husa,
Dlouhá třída 12, Praha 1. Otevřeno je každé
pondělí od 14:00 do 18:00 hod. Více informací na www.galeriezlatahusa.cz.
Připravil P. Balajka, fotografie V. Železný
a PB (portrét VŽ)
Download

zde. - Vladimír Železný