0
l
2/2013
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
reportáž|tři barvy indie
poezie|klára goldstein|ladislav zedník|simonetta buonaccini|jakub řehák
recenze|volavka černá, egretta nigra past na brigitu
být k zbláznění živý romance pro křídlovku
deep in the woods in belvedere|neváží jen misky vah misky vah
rozhovory|vladislav kracík|heavy holeček|marek rejhon
próza|ľubica bystrická|pavel jakeš
reportáž z batohu
tři barvy indie
U
2
na světlo světa zveršovaná věta
klára goldstein|vidět dřevěnýma očima4
ladislav zedník|souběžná projekce
7
simonetta buonaccini|co víme dneska
12
jakub řehák|za plentou čeká dav zákulisních mužů
16
etudy z kredence
volavka černá, egretta nigra
(recenze na básnickou sbírku past na brigitu)
šest otázek pro…
heavy holeček|digitál je neživej
22
divnodění
eva johnová|lukvízská paní
24
zjevení z jeviště
být k zbláznění živý
(recenze na divadelní představení romance pro křídlovku)
26
na kávě s…
vladislav kracík|paka je na důchod, žít se musí v olomouci
28
lžička filmofilka
jay-z feat. fitzgerald: kde jsi, daisy?
(recenze na film velký gatsby)
je to prozaické, přátelé
ľubica bystrická|hriech kŕmený trestom
pavel jakeš|dokonalá souměrnost
z poličky do lžičky
pár zrnek skořice
(tip na knihu skořicové krámy)
20
30
32
36
editorial
Milí čtenáři,
posaďte se s námi elegantně do prvorepublikového literárního salonu nebo stylové kavárny, odložte klobouk, nadechněte se uměleckého dýmu z doutníku či
fajfky, vydechněte do jazzové atmosféry, zvedněte Lžičku, nechte se oslnit jejím
leskem a hned vás budou napadat originální myšlenky, které později uplatníte při
debatě o umění…
Doba nedávno minulá, prvních pár desetiletí dvacátého století, to je téma, které
jsme vybrali pro toto číslo Lžičky v šuplíku. Nechtěli jsme tentokrát pátrat po spodních vrstvách či po významovém přesahu, líbilo se nám ležet na hladině, nechat
se kolébat a unášet proudem myšlenek a tónů, jen prostě být. Víc zapojit smysly,
vnímat a cítit.
Tak si představujeme éru dvacátých a třicátých let, kdy se chodilo spát až k ránu,
protože město vířilo v neodolatelném rytmu jazzu a swingu, kluby praskaly ve
švech, dámy s módními krátkými účesy obdivovaly filmové hvězdy na plátnech
biografů, pánové se na ulici zdravili pozdvihnutím klobouku a kladl se důraz na bonton. Žilo se s vášní, bezstarostně, svět měl lesk a voněl těžkými parfémy a dýmem
z cigaret na dlouhých špičkách. Alespoň chvíli, než přišlo ráno.
Chceme vám tuto dobu připomenout. Povídejme si o jazzu, o Gatsbym, poslechněme si vyprávění cestovatelů o tom, jaká je exotická Indie, bavme se o divadle
a básnících, o nichž se právě mluví ve společnosti. Buďme chvíli intelektuály, než
půjdeme tančit až do rána.
Byli bychom rádi, kdybyste se při čtení Lžičky do těchto zlatých let na chvíli přenesli. Nemusíte nosit rukavičky nebo hrát na saxofon, jen prostě na všechno zapomeňte a bavte se.
40
A žijte s vášní.
gramozaika|deep in the woods|neváží jen misky vah
(recenze na alba in belvedere a misky vah)
41
za redakci
na čaji s…
marek rejhon|můj šuplík je řemeslo…
42
lžičkultura
„teze a antiteze měly ovlivnit syntézu“
(recenze na výstavu out/inside(rs))
46
příborník|redakce doporučuje
48
Renáta Drozdová
editorial
obsah
o
l
o
l
U
příloha|plakát
http://lzicka.wbs.cz
1
Tři
barvy
Indie
foto| Petr Pyjer Bílek; chrám v Ameru
Barvy všecky… Bylo by náramné vykreslit Indii ve všech barvách, které jsme během měsíčního
putování potkali. Napsat úplně o všem, o každičkém odstínu hedvábných sárí a sikhských turbanů, sladkého ovoce a neustále troubících, všemi barvami hrajících náklaďáků obsypaných
lidmi. Místo by si jistě našly zelené čajovníkové pláně v Dárdžílingu, růžové město Džajpur, bílé
mraky nad Himálajemi, které se neprotrhly ani po týdnu čekání… Malovat ale budeme tříbarevně, další barvy, které jen tak neslezou, čekají na vás. Stačí namočit štětec.
lidé v Puškaru mají zatím štěstí. A my také, pochutnáváme si na müsli s medem, plackách, čaji
z rostliny tulsi a mátové citronádě, které říkají limonana. Odjíždíme s věnečky ze žlutých chryzantém, požehnáním na cestu. Šílený autobus (později zjišťujeme, že vlastně není ničím zvláštní, je to
zcela běžný autobus, jen je třeba si na indické autobusy zvyknout) nás odváží zpět do mraveniště
– a v Puškaru se dál všude proplétají lidé, auta, motorky, krávy a velbloudi. Ale tak nějak jinak než
jinde v Radžastánu, posvátně. Proto jsme tu také byli dvakrát déle, než bylo v plánu. No, snad se
tam jednou vrátíme.
Šedá – barva měst
Šedá není zrovna barva, kterou by si člověk vybavil v souvislosti s Indií, přesto ji téměř není
možné přehlédnout. Šedí jsou sloni a gekoni, šedé jsou i pohřební gháty na břehu Gangy ve Váránasí a fousy usměvavého řidiče tuk-tuku (motorikša), který nás vezl k muzeu panenek (ty české
tu zastupuje Hurvínek a panenka-krojačka, která má jednu nohu o polovinu kratší). Šedá je ale
hlavně většina měst, měst, která mají status středně velká a mají víc obyvatel než Praha. Měst, kde
pětileté děti chodí do školy jen, když zrovna nemusí do práce do fabriky. Šedá je také nemocnice,
v níž jsme čekali na vyšetření. Vedle nás skupina zakrvácených Indů zvědavá na to, jak se Evropance odebírá krev, za námi dvojice přenášející zemřelého, všude horko a špína. I přes to se nad
touto šedí třepetají barevní draci pouštění ze střech domů – oblíbená zábava místních. Snad do
budoucna přinesou trochu barvy i dolů. Hodně štěstí, Indie, a zase na viděnou.
2
Oranžová – barva slunce a písku
Písek, to je Radžastán – a Radžastán, to je písek. Pouštní stát jižně od hlavního města Dillí nám
učaroval. Zvlášť díky Puškaru, nejkouzelnějšímu a nejpřátelštějšímu místu, které jsme v Indii
navštívili. Bráhma na poušti upustil lotosový květ, ten se proměnil v posvátné jezero a kolem něj
vyrostlo městečko, tak vznikl Puškar. Procházka před úsvitem do vysoko položeného chrámu
bohyně Lakšmí s doprovodem několika fotkychtivých opic. Rozpálené dny pod přístřeškem
z palmových listů, hovory se Sukhou, který neumí psát, protože nikdy nechodil do školy. Jeden
z nejmoudřejších lidí, kterého známe. Jeho Sukha´s Place je malým, útulným ostrůvkem uvnitř
klidného Puškaru uprostřed Radžastánu. Nejmilejší bod v jediném tichém koutu hučícího mraveniště. U Sukhy pracuje Nana, čtrnáctiletý kluk, o kterého se Sukha stará a posílá ho do školy. Nana
umí číst a psát, a tak Sukhovi pomáhá s poštou. Nana hlavně báječně vaří, a tak pozorujeme jeho
umění, které je prostinké. Vše, co potřebuje, najde na zahradě. Ač je v Radžastánu velké sucho,
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
„In India everything is possible. But one thing is not possible –
zuzana kohoutová a petr pyjer bílek
reportáž z batohu
Žlutá – barva koření
Jedním z lákadel Indie pro nás bylo jídlo. Indické dobroty (třeba vynikající sýr zalitý rajčatovým karí) s nepřeberným množstvím chutí a jejich tónů, navrch křupavá placka nan a jako
zákusek kousek čerstvého manga. V Indii zvládne i ortodoxní masožravec být na týden vegetarián, protože mu to prostě chutná. Na druhou stranu, obyčejní Indové mají jídelníček docela
monotónní, placky čapátí a luštěninová směs dhal ráno i večer, každý den, oběd vynechávají.
Nedá se ale říct, že by jim nechutnalo – naopak, vždy spořádali dvakrát víc než my, a to jsme
se nijak neomezovali. V bohatších rodinách někdy mívají žlutou luštěninovou kaši smaženou
v podobě kuliček, příjemná změna, kterou jsme po několika týdnech o čapátí a tekutém dhalu
uvítali. Vyměníte-li ale čas od času domácí stravu za některou z restaurací (jakékoli cenové
kategorie, tepelně upravených potravin netřeba se bát), bude nabídka tak široká, že si nebudete
moct vybrat. Navíc – v každém podniku je to stejné jídlo vždy o něco jinačí, a když popojedete
do dalšího z indických států, objevíte zcela nové chutě, barvy a vůně.
to think it‘s not possible.“ indická lidová moudrost
[email protected]
3
klára goldstein|vidět dřevěnýma očima|1988; narozena pět minut před půlnocí za úplňku –
spíše divá než náměsíčná – ve znamení Lva. Holduje kávě, letnímu dešti či poezii Pabla Nerudy. Drápy
si brousí dvakrát denně. Vidí barevně, někdy až příliš. V roce 2010 vydala almanach se svou skupinou
Stracholam, v roce 2012 sbírku Úpatí vichřice.
na žádném dvoře
nebyl tak nádherný javor
ani ve třech se nám nedařilo
obejmout kmen
Kometa
vrací se ještě někdy
dávný strach z komety
to potom voláme do tmy
a bosými kroky odměřujeme svou úzkost
autobus přijíždí dvakrát za den
prastarý vlčák Bert
číhá v rybízových keřích
a už jen vzpomínka
jen bolest zavěšená v dálce
tkví za oknem a zdá se nehybná
a cosi strašně tiché
čeká,
zda prohlédneme
stávala tu prý hospoda
největší v celé obci Girnberg
lesy jsou dosud plné rozvalin
křičící hlína umlčená modříny
Růst
na světlo světa zveršované věta
znamená to
vidět dřevěnýma očima
co se dávno pokácelo
?
a chválit městu jeho rysy
tolikrát na potkání zholubené
námitky dláždění
které nekolébá staré stopy
?
křídový nápis často držel léta
do fasád bezejmenných domů
škrábali jsme střepem paměti
všechny ty dny nás dovršují v kruzích
každé slovo bylo kdysi větví
(2013)
babička rázuje kuchyní
v dědově košili
a potom si zapaluje cigaretu
dlouho do večera hrávali jsme karty
je to už všechno moc dávno
(Úpatí vichřice, 2012)
Okamžik
jedině téhle chvíli
jsme svědky
noc chřestí
okovem v studni
zdvihá se
kohoutí plápolání
a napříč zahradami
vleče se
kulhavý anděl
(2010)
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
http://lzicka.wbs.cz
klára goldstein
(Úpatí vichřice, 2012)
4
Tam
5
Zpátky
máš ještě klíč
anebo stačí zvěst…
ve tmě to houká jako za životem
plechová kočka prorazila plotem
a s deštěm z očí ukapává rez
takhle už bylo
posté řídne strach
až zmlkne okno v černý samet šera
tolikrát už jsem do svítání bděla
kdy stromy chodí jako v mrákotách
Ladislav Zedník|souběžná projekce|narodil se 3. května roku 1977 v Praze. Vystudoval geologii
a paleontologii na Přírodovědecké fakultě UK, poté čtyři roky v oboru pracoval.
Na konci roku 2007 postgraduální studium přerušil, z oboru odešel a odstěhoval se na Mělnicko, kde
učil na vesnické škole. Po krátké době se odstěhoval do Průhonic, kde působil na místní ZŠ. Nyní žije
a vyučuje v Praze.
Vyšla mu sbírka Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006; nominace na cenu Magnesia
Litera v kategorii poezie). V loňském roce autorovi v nakladatelství Argo vyšla knížka druhá, nesoucí
název Neosvitly.
Rediguje internetový kulturní magazín Totem, publikoval v almanaších (Cestou, almanach 7edm),
v literárních časopisech (Host, Weles, Souvislosti, Psí víno a další) a jako externí redaktor má od roku
2009 na starosti rubriku Hostinec v časopise Host. Jeho verše byly přeloženy do italštiny (almanach
Rapporti di errore, ed. Petr Král, Mimesis, 2010). Otištěné texty jsou z rukopisu připravované sbírky.
Přírodní lyrika
a noc má zrak
jímž bleská po nitrech
jen na chvíli jsem chtěla srdce sklonit
a křídla bila o posedlé sovy
co rozkřísly mne na jediný vzdech
Najdi si stromek a vlčáka.
Ze stromu otrhej listí a z vlčáka srst.
Chvilku ta holátka pozoruj. A potom z plných plic,
z plic teplých odstínů,
zakřič: Jsem podzim!
(2008)
Zvol vhodné lepidlo.
Ne příliš řídké; a už vůbec ne přespříliš husté.
Průsvitné radši než průhledné.
na světlo světa zveršovaná věta
Doma
6
ticho v svazích srdce zaklenuté
tím, co se hlíně dávno nepodobá
a slunce zlatá ještěrka
dunící kámen
jen tady voní deště po návratech
celý ten dlouhý čas
než vymyjí tvou tvář
z života
(2008)
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
Hleď, strom! teď zaštěká.
Vlčák, až otevře mordu, poslušně vydáví jablko.
Anebo:
Proboha, skáceli vlčáka
v ošatce šťavnaté bulvy: smutný, psí pohled.
Stromek mě poslouchá na povel!
na podzim odevzdá míček
a zjara jej přinese zpět.
Neboť jsem podzim,
milé děti,
a tak to chodí, tak pěkně a zvláštně to chodí
v mém světě.
[email protected]
klára goldstein | ladislav zedník
Vlčáka polepíš listím, větývky pokryješ srstí.
7
Automobilka Holan
Vydáš se do čtvrti s nezvyklým jménem:
Šeromlaty…
Sám se svou samotou, sám se svým stínem.
Masivní vehikl… V nádrži těkavá krev:
ethanol, nikotin, dehet. Rádio značky Isola
s vytrhanými tlačítky
přehrává refrény ticha. V motoru
tepe flák poctivé člověčiny.
Pojízdný tyjátr
zakysnul v závěji. Do zimy, která neskončí,
v návěji žitého patosu. K té jeho chudině
přilétnou v noci dva významné stíny. Když už nic víc,
zachutnat (alespoň) po jeho gestech. Načichnout
kouřem a velkými slovy.
„Jste jako kněz,“
říká první. „Poklekám před každou sochou
vás, bože, vás
na dalším půlnočním mostě.“ Oči má pojednou z poézie
vlahé jak chlupaté knedlíky. Druhý nic neříká. Je mu jak v kostele; anebo víc!
to on je ten kostel. Jako když kameny, dřevo a sklo
přestanou vědět, že jsou
a že pomíjí
v tom našem prašivém světě. Druhý tak nad stolem emanuje
k cizí, však o vznosnou svatyni vyšší
slávě.
To už však druhý je třetí. První se rozplývá
v obláčku průhledné básně. Druhý se roztrácí
v lomozu dálnice bez konce
(u krajnic lampy jak šeptavé kurvy)… A co ten třetí,
co je s ním… Jestliže „kříž je šibenice“,
třetí se na básni oběsí.
Nejdřív se ujistíš, že je čtvrť bezpečně spoutaná –
síťovím prastarých uliček,
okovy občasných náměstí…
Auta a tříděný odpad si odmyslíš.
Moč schováš napotom.
Když se stín prokrví samotou,
nazveš jej (například) Roxana.
Pak spustíš projekční plátno –
sám sis ho utkal ze skleněných vláken…
láká tě bolestné
drásání oken a zrcadel, avšak
o tom tvůj dnešní text není.
na světlo světa zveršovaná věta
Promítač s výrazem spasitele
promaže mozkové závity,
založí film s názvem Roxana
a přes něj vzápětí napne film druhý –
Šeromlaty…
8
Nastane souběžná projekce.
Bude to nevšední, uvidíš. Zvláštní a kouzelné…
Moč bude stékat po omítce Roxany,
smyslná okna jí zvláční
vypnul jsi oči ze zásuvky srdce?
abych se nezdála – sobě, ach krásnější sobě…
Na zimu komínům zbělají vlasy,
střechy ti odhalí piercingy antén.
Pověz – ve kterém kině či životě
uvidíš takový film.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
http://lzicka.wbs.cz
ladislav zedník
Filmový klub
9
Portrét zmizelé
Pohřešovaná; tvé boty
Boty: dva svraštělé lusky,
nikdo je nečte a nenosí – stal se z nich znak.
Vyschly v nich kroky
zmizel z nich závan tvých pat;
a chůze, ta chůze
s oblostí hrachových bobulí,
kde je jí konec… Žitý čas ustal
kdo ví kam téct…
Modlitba za návrat – bezpečný návrat,
ve slepém rameni vyschla.
Zmizelá; místa
Příchylnost kořenů k půdě,
intimní lomení gotických oken.
Vyhlídky časté, až zdůvěrněly…
Takže to bylo tím místem?
10
Víc v téhle krajině,
v té naší nezdravé půlnoční svačině,
nemůžu po letech najít. Tak promiň.
Portrét zmizelé
Můžeš vzít papír
prázdný jak stárnoucí deprivant.
Papír tak čistý jak tento upřímně myšlený pitomý příměr.
Potom jej rozporcuj mříží;
políčka pojmenuj: „hranice vnitřního věznění“.
Následně zaplníš
všechnu tu šílenou běl.
Barvami, větami; hlavně však záznamem
výslechu zůstalých věcí.
Pouze tvé laskavé, úsporné gesto.
Takovou texturu měly ty krajiny.
Budete dva: hodnej a zlej…
Po jisté době,
po jistém nezbytném mučení,
přiznají předměty úkladné spiknutí:
snovaly svět vaší zmizelé.
Zabitá
Na konci budete tři
a třetí už zbylé dva nepozná.
Laskavec, bolševník, mochna,
několik poddruhů travin – –
Pěšinou lemovat trať,
odbočit do přítmí svahu.
Kapradí, jehličí, hutný pach podhoubí…
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
ladislav zedník
na světlo světa zveršovaná věta
Tvář, ženská tvář… a já ji vnímal
v nejvyšším patře všech zprohýbání.
A nebylo kamení,
vznešené, lomené, stydnoucí kamení.
Houbař to vzdal, a teď odkládá do vřesu košík.
Do pusy pohřbívá čtvrtou hrst borůvek.
Jazyk má modrý jak gauč („modrý jak modř“)
nebo jak inkoust. Inkoust? to není marné…
(slova se nechtějí říct, a tak se pokouší alespoň napsat)
[email protected]
11
Simonetta buonaccini (vl. jm. ludmila šebestová)|co víme dneska|1893–1935; dnes již
téměř zapomenutá básnířka, jejíž tvorba byla oceňována zejména v době meziválečné. Tato krásná
a inteligentní žena často bývala středem mužské společnosti, pravidelně také pořádala soukromé literární večery – očarovala například Františka Halase, který se těchto večerů rád účastnil: „Večery, které
následovaly, měly průběh vždy stejný. Poezie a zase poezie. Nesetkal jsem se v životě s lidmi, kteří by
ji tak žili. Prolnutí a lačnost po ní, to byla nepomíjivá atmosféra. Zaráželo až, jak tento kruh žije mimo
skutečnost, uzavřenost světu byla tak dokonalá, že v některých okamžicích se zdálo, že jsem přenesen
kamsi do duchovních dobrodružství některých novel Zeyerových. Potřeba stále krásnit svět, vytvářet
si ho po svém, zavírat obě oči před jeho drsností, byla až nepochopitelná… A nebyl to snad nějaký
nátlak Šimonky, jak se S. B. doma říkalo, všichni byli zajedno v této potřebě idealizace.“ (Halas, F.:
Imagena. Československý spisovatel, Praha 1971, s. 327n.) Obdivovali ji nejen mnozí známí básníci,
ale i literární kritici, na milost ji vzal také přísný Arne Novák a František Xaver Šalda byl dokonce jejím
velkým ctitelem a dobrým přítelem.
Lyrika Simonetty Buonaccini je prodchnuta zážitky z cest po Francii, Tunisku a zvláště Itálii. O vřelém vztahu k jihu svědčí i její italský pseudonym a atmosféra přímořských exotických krajů se odráží
v celém jejím díle. Mezi její nejznámější sbírky patří Lampa v okně (1928), Odi et amo (1934), Sirenin
ocas (1937) nebo Browning a růže (1946).
Zima v městě
Zvuk zrmzlého skla
půda praská suchým svíráním
po městě jde zima
střechy potahuje těžký dým
Zpívám zimní píseň
Jako růžový krk plameňáka
obloha ve čtverci okna se smráká
V ulicích plných elektřiny
potkávám modré oči babiččiny
nevím proč se usmívám
*
Chanson
Jest nestatečné štěstí
neplakat
a ránu v těle nésti
Můj přísný bůh
mi ukul tento meč
a já jím platím dluh
Ticho ptačích hnízd
Svou ránu ošetřit a jít
a býti sebou jist
F. X. Š.
Podivně mlád podivně stár
olivy tlumí šepot svůj
mé ruce do tmy tápají
ty jižní větře ještě duj
Podivně mlád podivně stár
to všecko bylo dávno již
bláznění moudré k bolesti
ty jižní větře neumdlíš
na světlo světa zveršovaná věta
12
*
Podivně mlád podivně stár
tvář boha naklání se sem
jde jižní vítr oblohou
s tlumeným oliv šumotem
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
Snad mohlo být hůře snad líp
co víme dneska
to je ten celý vtip
kterému se tleská
Jen jednou jsi odvahu měl
na nové zvykat
jak lehcí jsme nemíti těl
chci vzlykat chci vzlykat
Hřbitov a hrobník a střep
mé popelnice
jak chutnal ptáčníkův lep
nalitý do sklenice
Dívám se na růži
čemu se tleská
pot studí na kůži
co víme dneska
simonetta buonaccini
Františku Halasovi
http://lzicka.wbs.cz
13
17. VI.
Je něco na chvíli a něco na věky
ten večer stříbrný ten večer daleký
vyšívám pomalu do světla západu
po krajce šera jdu po nitce svitu jdu
Trh
Je mladá hezká hraje a zpívá
Hovoří vtipně a píše básně
Přítulné povahy Tancuje krásně
Kdo dá víc?
Moře se províjí dychtivou zornicí
a já si vyšívám jasmínu kytici
nad vody hřebenem jako by přízrak šel
vidím tě pomocí kouzelných skel
Má teplé srdce hořící ústa
O závod běhala Zná cizí řeči
Nebyla ještě ve službě něčí
Kdo dá víc?
Bylo a nebylo cože to počítáš
čím blíž jsi přistoupil tím se mi dražším zdáš
železný jezdec se v oblacích prochází
to nejsou paprsky to jsou už provazy
Snad ještě zazpívám
Najdeš-li pro mne ten ztracený den
snad ještě zazpívám
polož mi na polštář na chvíli jen
co tuším aniž znám
na světlo světa zveršovaná věta
Oblec mne v duhový závoj
snad ještě zkusím žít
jen srdce mi napřed zahoj
Jak je to šťasten být?
14
K hostině zatančí Společnost baví
Každý ji bude závidět páni
Kdo koupí tu zlatou růžovou pannu
Kdo dá víc?
Jediná vada Že prý má duši
Ta se jí ale pod šaty schová
Hedvábná sladká porcelánová
po tváři po nohou zprava i leva
Kdo dá víc?
Maličká sleva
Na její duši
Kdo dá víc?
Zahořím ještě v očích tvých
jiného nevnímaje
najdeš mne krásnou zpěv a smích
na prahu pekla na prahu ráje
A potom zbude popel jen
kudy se kroky moje nesly
zapomeň brzy vykoupen
všech loděk s rozbitými vesly
LŽIČKA v ŠUPLÍKU 2/2012
První čtyři básně, které zde otiskujeme, pocházejí ze sbírky Sirenin ocas (verše 1921–1935; Družstevní práce 1937), básně s názvy 17. VI., Snad ještě zazpívám a Trh jsou součástí sbírky Browning
a růže (básně 1924–1935; Nakladatel Jaroslav Podroužek 1946).
[email protected]
simonetta buonaccini
Je něco na věky a něco na chvíli
z paprsků luny jsme sochu dnes stvořili
bojím se o tebe mladičká jabloni
železní rytíři rytíři na koni
15
JAKUB ŘEHÁK|za plentou čeká dav zákulisních mužů|1978 v Uherském Hradišti; vystudoval Vyšší
odbornou školu filmovou ve Zlíně. Je autorem dvou sbírek – Světla mezi prkny (2008, nominace na
cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena) a Past na Brigitu (2012, Magnesia Litera za poezii 2012).
Profiloval se mezi básníky literárního serveru Totem.cz. Časopisecky publikoval básně, recenze a eseje
v A2, Hostu, Kontextech, Respektu, Tvaru a Souvislostech. Jeho poezie je zastoupena v Nejlepších
českých básních 2010 a Rapporti di Errore, italské antologii nové české poezie.
Ur Brigita
buď jak buď Brigito prý jíst a svlékat se z šatů
je to samé
sepnuté dlaně nad hlavou
pohyb krku udávající rytmus
ze strany na stranu:
asa-nisi-masa asa-nisi-masa
cvrček černý špendlík
schovaný dovnitř úst
do klopy saka
16
Brigito
možná houba řekne nám
kde jsme se to octli
mokrá vyplula z tmy
nyní u laťky školní tabule
ještě s bledým popraškem křídy
výsměšně světélkuje
okolo nahrnutých lavic
Brigito milovat ne šoustat
a vědět znát slova
tvá koruna
černý žalud
na čele
buď jak buď žádná Lubjanka
či Bartolomějská nevoní pilinami jako cirkus
to jsi řekla a já do rytmu facek přitakával
s nateklýma očima
psací stroj na stole zaznamenal i několik zubů
co omylem vyrazila čísi nedbale napřažená pěst
strejc konající službu dozor na židli poklimbával
černá rtěnka na bílém papíru od klobásy třikrát přežvýkaném
Brigito co určuje tato noc
zavalená sněhem?
pohlédl jsem ti do očí
hleděla na mne temná dřeva
přichází-li zima žebra topení
jakub řehák
na světlo světa zveršovaná věta
dveře za nimiž to je cítit pilinami
v rozích místnosti plechové kýble s pozdravy těla
Brigito i když se nám to nezdá
stojíme s rukama za hlavou
proti zvlněné vlhké omítce
držíce snad jen kůží čela kus papíru
na který psána bude noc
černoši drží v rukách saxofony či kvéry
výkřiky otvíraná dvířka s rozpadajícími se zámky
laťky zbytnělé sirky jejichž žluť čeřila
výsměšnou kouřovou clonu valící se po chodbách
zatímco byla slyšet hudba a chlapi v saku
s hubami černými od krémů na boty
svítili do nás vyleštěnými nástroji
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
[email protected]
17
V jazyce Sevan
Brigito ve chvíli kdy vstoupím
do tebe
budu cítit pach benzinu
jazyk pracuje ve tmě za nás oba
černé paže luk bílé paže hrazda
stisknutá ve snaze o výmyk pojď
budeme žít v noci
cvrček polknutý tvými ústy
klepe krovkami o má patra
během zimy vydáváš důvěrně známý zvuk letního
večera
zářivka na stropě nadouvá ústa pruhem světla
Nougé:
vzpomeň si že zatímco jsem se do tebe nořil
vjel jsem do tebe i svým prstem
a tvůj prst vjel do mne
na světlo světa zveršovaná věta
v půlnočním panáku hořela politika
číhal jsem kolem tvých ramen
rozsvícených jak odjezdy aut
18
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
ať září Balkán
nová Byzanc je tu
jaký že přišel věk?
nevím
svět netočí se mi pod rukama
tramvají valila vodka
zatímco ty stála jsi blíž úsvitu
a byla asfaltově horká
ale dávno už v průjezdech řev
nedrhne stín však kdo mluvil
v podzemním baru
s houfem Asiatů na bednách
od jogurtů?
povím ti Brigito
Mesiáš
ale ty jsi kouř
výkřik petard
Brigito
princezno nádražních košů
v jazyce Sevan zpíváš
zatímco za plentou
čeká dav zákulisních mužů
stahujících úd
ale ty vyprávíš
kterak jsi ve snu byla
dekapitována
a já ti rozumím
[email protected]
jakub řehák
podobně jako žebra na těle
vydají do místnosti
nezanedbatelné množství tepla
Povím ti Brigito
chlap brousil nůž
o chodník tam u Anděla
snad Rus snad Bulhar
ale tys na mě hleděla
jinak než dřív
snad po rulíku
s široce arménskýma očima
to mluvila z tebe
droga Ararat
19
R
ENS
EC
O
Volavka
černá,
RECENSORED
Egretta nigra
R
E
D
Lžičk
a v š
uplík
u
etudy z kredence
foto|Radeq Brousil
20
Ve své druhé sbírce stvořil Jakub Řehák mýtus o ženě v kulisách parnaté vnitřní Prahy.
Past na Brigitu vyšla na sklonku roku 2012 v nakladatelství Fra, ačkoliv některé
básně bylo možno znát již z dřívějška. Tak například v 17. čísle A2, ročníku 2010, jich
několik již s poznámkou obsahující budoucí název sbírky bylo uvedeno pod titulem
S přezkou na stehně, na literárním serveru totem.cz lze vystopovat základy, z nichž byl
mýtus o Brigitě stvořen, s datací ještě o několik let starší.
Už první ohlasy byly zaujaté Řehákovou nevšední obrazností (Markéta Kittlová na
iliteratura.cz, 11. 12. 2012), dle mého soudu nejpronikavější je pak recenze Boženy
Správcové v Tvaru. Výraznou publicitu zajistila nominace na Literu za poezii, nakonec
tuto kategorii kniha také vyhrála.
Sbírka je rozčleněna do tří části: Vyhynulá kniha, Past na Brigitu a Yellow Umbrella
Opens a Chaotic Season. V tomto zorném poli můžeme nahlížet její poetiku, rozlišit ji
v zásadě na trojí, i když v ní vždy nalezneme určité jednotící prvky. Jedněmi z nich jsou
pachovost a zrakovost. Z textů je také patrná inspirace filmem, který Řehák studoval
ve Zlíně. Imaginace a koncept rychle letícího filmu, jehož atributy se několikrát projeví
i v samotných výrazech („nechají běžet film / tekutou promítačkou v tříslech“ nebo:
„dál zakládá s námi film / do vrčící promítačky města“), jsou nosné. Řehák využívá
postupů až surrealistických, ale asociace většinou drží alespoň zlehka na uzdě, značná
část z nich se vyklenuje k obsáhlejšímu sdělení a dobírá se konkrétnějšího smyslu.
Snad ještě silnější jsou (už pro jejich sepětí s emocemi) ale evokace pachů – neustále
odněkud vzlínají sklepy, chodby jsou cítit kedlubnami, ulice čpějí rozkladem masa,
obzvláště silně v horkých letních dnech. Těch je zde většina.
Již na začátku zaznělo slovo mýtus. Vztah (anebo vztahy) se taví do bájného vypravování o ženě, fatální a jedinečné. První část – Vyhynulá kniha – se odehrává hlouběji
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
„Až by se všichni snížili
ve městě, v době před, v době zrození mýtu. V úvodní polovině převažují exteriéry
nebo veřejně přístupná místa (jízda vlakem, tělocvična apod.), druhá je dějištěm bytu
a jeho prvotní intimity. Brigita je čímsi dětská či pubertální, dávná, jsme stále v době
před, v čase, kdy něco bylo založeno, ale ještě se úplně neděje.
Past na Brigitu – část druhá – vlastní děj mýtu se odehrává více na periferii (Hostivař, Háje), na nevzhledných místech, a více se obrací dovnitř, do bytu, a tam, kde byt
není, zintimňuje si vnějšek a přimyká ho k sobě, mění jej na byt, anebo byt používá
jako výchozí stanoviště, z nějž je svět pozorován. Zde je konkrétní vztah, postupně
nabývající utěšenosti erotiky, a zároveň však také její fádnosti. Brigita, chycena do
pasti, nakonec mizí a uniká.
Yellow Umbrella Opens a Chaotic Season se s mýtem vyrovnává. Namísto Brigity je
třeba najít nový smysl, nový řád věcí, promnout si oči, rozbít mýtus starý a nahradit jej
novým nebo novými. Řehák se obrací k současnosti (místa se objevují zřetelněji, stejně
tak osoby), k teď, k době po mýtu. Na rozdíl od přechodu mezi první a druhou částí
se zde výrazněji proměňuje jazyk. Z původní až aristokratičnosti, zejména v prvních
básních Vymizelé knihy a jejího rapsodického tónu, se sice projev stává civilnějším,
zároveň ale nabírá na litanických obrátkách, přerušitelných pouze rychlými nádechy.
Tady se autor ocitá v poloze, kterou mu čtenář při prvním čtení uvěří hůře, napodruhé
je to asi jediné možné východisko k opuštění bájné bytosti, jíž byla, je a bude Brigita.
Mé vědomí je při čtení Pasti na Brigitu neustále ucpáváno obrazy, musí je v sobě
zadržovat a vypouštět, až při prvním čtení dosáhne místa, kdy se zasytí a nemůže
dál. Pokračovat se ale vyplatí – na pozadí města vyvstává malé drama, které přerostlo
v přízrak onoho mýtu a jeho trojího působení. Řehákova sbírka je dobře sevřená svým
tématem, není nezúčastněná, i když právě ve chvílích (hlavně v Yellow Umbrella), kdy
chce být účastná příliš, svázaná se současností, zůstává občas na povrchu s vykřičeným krkem. Celkový dojem je ovšem strhující.
václav boček
Jakub Řehák|Past na Brigitu
k nohám holek! (Weiner)“ úvodní citát Řehákovy sbírky
http://lzicka.wbs.cz
21
je to kouzlo, a oni to tam nechaj. Digitál to všechno vyčistí, ale na co? To je
autenticita, když tam ten bubeník cinkne
na špatnej činel, tak to tam nechám, ne?
Nemusí být všechno dokonalý. A pak
je tristní vidět kapely, které mají dokonalý album, ale na koncertech nezahrají
ani ň. Teď je boom desek, poslední dva
roky se v Americe prodává sedmdesát
procent hudby jenom na elpíčkách a třicet procent dojíždí cédéčka.
Digitál je neživej
Které elpíčko tě oslovilo jako první?
Rolling Stones, já to hned rval ve škole na
lavici, pak jsem to musel vydrbat smirkovým papírem… Pak taky Beatles, Iron
Butterfly, já je jel hned od začátku, zajímal mě underground. Pak Simon a Garfunkel… Prostě všechno, nemá se škatulkovat. Já neuznávám lidi, co poslouchaj
jenom hard rock anebo jenom jazz, to
je blbost. V každém hudebním směru tě
najednou osloví album tak, že řekneš – já
trouba, že jsem to vůbec někdy opomněl,
seš z toho fascinovanej.
šest otázek pro heavyho holečka
foto|Petr Pyjer Bílek
22
Čím se zabývá občanské sdružení Metal
s tebou? Co je jeho programem?
Zabýváme se pořádáním kulturních
akcí, Metal s tebou je sdružení na
záchranu kulturních hodnot. Teď byla
první akce v Jazz Tibetu, byli to Deep
Purple Revival ze Zlína, myslím, že se
to lidem líbilo. Důležitá je teda osvěta
a hlavně prodej desek, protože si myslím,
že jsem takovej erudovanej cvok, kterýho
to baví, a když někdo přijde a já do něj
sypu ty informace…
V čem vidíš kouzlo elpíček?
Už samotné obaly, to jsou vlastně umělecká díla. Ale hlavně je to analogem
nahrávaný, dnešní podoba vinylů je
nahrávaná digitálně, ten analog měl
zvláštní kouzlo, že ten zvuk tam prostě
byl. Když se zaposloucháš, slyšíš i rozestavění nástrojů ve studiu, to digitál neudělá, digitál je naprosto vyčištěnej, podle
mě je neživej, není to ono. Když třeba
hraje Eric Clapton, tak slyším, jak má
zpocený bříška, najednou to zapíská, to
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013 „Já jsem moc pro to, aby každý měl své auto a svou ledničku. Ale především
Jaká je tvoje oblíbená kniha? Kterou knihu
bys doporučil čtenářům?
Jednoznačně Jack Kerouac: Na cestě.
Četl jsem to asi stokrát za sebou, nekecám. Tam jsem chtěl bejt, ten hipík, ty
bláho… Odjakživa chci bejt svobodnej.
A film Easy Rider v Ponrepu na Letný,
když to za bolševika dali, natajno jsme
tam byli. A pak Vyhoďme ho z kola ven,
Solženicyn…
Chystáš se na nějaký letní festival? Můžeš
některý doporučit?
Striktně metalový festival Bang Your
Head, který jsem zakládal s Horstem. Ale
je to v Německu, cesta je drahá… A u nás
Trutnov, to je jednoznačný, čajovny, Hare
Krišna, takoví ti lidičky kolem, ty figurky,
to já miluju. Jednou za rok se sejdeme, to
je pohodička úplně neuvěřitelná. Malá
Skála byla dobrá, ale teď je to v Liberci, už
to není v Českym ráji, to bylo kouzelný
místo. Jak ta naše republika je krásná…
A proto jsem taky nikdy neemigroval,
i když mi vyhrožovali, že mě dostanou
ven. Ještě Masters of Rock, ale do Vizovic
jezdí pořád stejný kapely.
Zmínil ses o StB, má podle tebe dneska
cenu řešit, kdo byl a nebyl agent?
To nemá vůbec cenu řešit, každej má
svoje máslo na hlavě, dala by se zmínit
strašná spousta lidí, ale vůbec bych se
v tom nematlal. Jsme už třiadvacet let
od tý doby, co si tu chceme vyčítat? Je to
uzavřená kapitola, stejně to bylo v devadesáti procentech neoprávněně. Nechme
to bejt, nekoukejme za sebe, ale dopředu,
každej máme svůj cíl. Já to tady například zítra vymaluju na žluto, aby vystoupily ty rámy.
heavy Holeček|1956 v Sokolově (v tom sudetském); po vojně se snažil vytvářet kulturu, dovážel
zakázaná elpíčka, pořádal diskotéky, poté s tím musel skončit, protože nechtěl hrát českou hudbu.
Odešel do Prahy a začal být aktivní v undergroundu, seznámil se mimo jiné s Václavem Havlem, Mejlou
Hlavsou a Jiřím Kabešem. Bližší než „chrámy hojnosti“ (jak říká hypermarketům) je mu procházka po
Olomouci, v níž žije druhým rokem (a už nastálo) a jejíž atmosféru obdivuje. V pasáži Masné krámy si
otevřel galerii rockové hudby, v níž přehrává, prodává a vystavuje své desky a na požádání vás svou
sbírkou rád provede.
by měl každý mít dobrý gramofon a dobré desky.“ J. Masaryk
[email protected]
zuzana kohoutová a petr pyjer bílek s heavym holečkem
Heavy Holeček
23
divnodění
Lukvízská
divnodění | eva johnová
paní
24
Vesnice Lukvíza, dnes ji představují čtyři chalupy a dva
křížky u cesty, stoupající k Silnici sta zatáček vedoucí
do Karlova. Turistická oblast, po cestě, tvořené prakticky jen hlubokými výmoly v asfaltu, denně projede
nespočet zájezdních autobusů, směr pískovcová skalní
města. Na náhorní planině se stepní travou je ostražitě
pozorují kameny.
Chodili jsme sem mnoho let, dům s prosklenou dřevěnou verandou, střapatý pes a osmdesátiletá paní žijící
sama uprostřed osady domů bez lidí, nejbližší soused ji
několikrát okradl a k ostatním už je příliš daleko. Rodina
v Belgii a Německu. Mluví polsky, německy, ukrajinsky, všemi jazyky zároveň, jak už si většinu času povídá
jen sama se sebou. Dědeček v době, kdy hranice byly
zavřené, pašoval do osad na druhé straně frankovku na
bolavé klouby a zároveň sbíral příběhy, kontakty. Tak se
dostal i sem. Za dřevěnou verandu, temné chodby starého kladského domu až do rozlehlého salónu s krbem,
starými fotografiemi a mnoha metry těžké látky na
nábytku, stěnách a oknech. Vůně vlhkosti prostupuje
vším. Zde obvykle nesedá, zde obvykle nikdo nesedá už
mnoho let. Paní Stieblerová přišla po válce z Ukrajiny
(útěky a skrývání se v lese, hromadné hroby příbuzných
mezi stromy). Přišla a provdala se za Karla Stieblera,
Němce, do nejbohatší rodiny v okolí. Ale zůstala jí jen
chalupa v odloučení, muž a syn odešli do Německa,
dcery později za nimi. Ona už dál nechtěla, nechtěla
do sebe nasávat další zemi. Zůstala radost z občasné
návštěvy cizích lidí a zbytků rozvětvené rodiny. Zůstaly
dlouhé procházky po pláni, lese a skalách, po ztracených
stezkách dřevorubců a pašeráků.
Před lety při takové procházce pes v hromadě chvojí
vyhrabal dvě těla. Dva mladé lidi bez oblečení s prostřelenou hlavou. Policie, vyšetřování, mnoho se nezjistilo.
Paní Stieblerová pak odešla, ve vlhkém salónu pro ni
ticho už odráželo příliš mnoho zvuků. Dům zůstal, les,
skály, jen cesty se mezi nimi ztratily. Lukvíza.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ FRANTIŠKA HALASE 2013
MĚSTO KUNŠTÁT a KRUH PŘÁTEL UMĚNÍ MĚSTA KUNŠTÁT
ve spolupráci se Společností přátel mladé poezie
vyhlašují
41. ročník
Literární soutěže Františka Halase
Vřelý vztah básníka Františka Halase k mladším autorům je obecně známým faktem. Tuto
část Halasova odkazu se již více než čtyři desetiletí snaží připomínat i literární soutěž nesoucí
básníkovo jméno. Cílem této tradiční akce je podchytit mladé literární talenty, umožnit vzájemnou konfrontaci jejich činnosti a dát nejlepším příležitost práce publikovat a propagovat je.
Soutěže se může zúčastnit každý autor ve věku od 15 do 29 let svými dosud nepublikovanými
básnickými texty.
Soutěžní texty hodnotí tříčlenná porota, která určí laureáta Literární soutěže Františka
Halase a může udělit Zvláštní cenu Klementa Bochořáka (bibliofilské vydání básnické sbírky
dosud knižně nepublikujícímu autorovi). Vybrané práce účastníků budou otištěny na internetových stránkách soutěže lsfh.webnode.cz a v literárních časopisech. Za užité práce nebudou
poskytovány autorské honoráře.
Soutěžní texty v rozsahu maximálně 10 básní, doplněné o rok narození a kontaktní údaje
(místo působení), zašlete na emailovou adresu [email protected] nebo v tištěné podobě ve třech
kopiích poštou na adresu: Městská knihovna, nám. Krále Jiřího 105, 679 72 Kunštát.
Zásilku viditelně označte HALAS 2013.
Výsledky soutěže budou oznámeny v rámci tradičního Halasova Kunštátu 19. října 2013, kdy
proběhne i symbolický křest básnické prvotiny laureáta 40. ročníku LSFH Pavla Zajíce Ona místa.
Deset vybraných účastníků bude zároveň pozváno na dvoudenní setkání s porotci soutěže
a knižně publikujícími básníky, v jehož rámci proběhnou neformální diskuse, besedy a vycházky
krajinou Halasova Kunštátska. Vybraní autoři budou osloveni nejpozději v první polovině září.
Ubytování z 19. na 20. října 2013 pro pozvané zajištěno.
Kontakt pro další informace|Vojtěch Kučera, [email protected]
Facebook|http://www.facebook.com/LiterarniSoutezFrantiskaHalase
http://lzicka.wbs.cz
literární soutěž františka halase
Uzávěrka zasílání příspěvků: 15. července 2013
25
Být k zbláznění živý
O
ENS
představení|Romance pro křídlovku
EC
R
scénář a režie|Vladislav Kracík
překlad|Stanislav Jirsa
dramaturgie|Lenka Jorníčková
scéna a kostýmy|Markéta Rosendorfová
a Dagmar Maturová
Lžičk
a v š
uplík
hudba|Martin Peřina
u
projekce|Markéta Rosendorfová
hrají|Vojtěch Johaník|Barbora Šebestíková
Tomáš David j.h.|Gabriela Veselá
Matěj Mužík|Petra Konvičková
Veronika Löflerová|Zuzana Zapletalová
R
E
RECENSORED
zjevení z jeviště
26
D
foto|archiv Divadla Tramtarie
psáno z premiéry ze dne 5. března
Je vlahá letní noc. Je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce, všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu strašné břímě lásky a smrti současně, a sladko je mi nést je,
navždycky třeba, i s tím mrazením i s tím šikováním k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.
Do příběhu vlahé letní noci zve diváky Divadlo Tramtarie. V březnu tu poprvé spatřila světlo divadelních prken inscenace Romance pro křídlovku. Režisér Vladislav Kracík a dramaturgyně Lenka Jorníčková tu na jeviště přenesli slavnou poému Františka Hrubína. Melancholické střípky vzpomínek na
první lásku tu seskládali do divadelní koláže zářící barvami léta. Tramtarii naplnili jedinečnou podívanou, ve které se divák může nechat lehce opít krásou příběhu, zabalit do něhy slov, dojmout vlastní
vzpomínkou na první lásku i pohoupat na vlnách melancholie života.
Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.
Romance pro křídlovku je jemným poetickým příběhem tragické lásky, stejně citlivým jako mládí
samo. Ač se původně nejedná o divadelní hru, jeho látka je natolik dramatická, že ke svému uvedení
na divadle vyloženě svádí. Avšak ti, kdo svodům tohoto volání podlehnou, mají před sebou nelehký
úkol. Jak z básnického tvaru tak překypujícího krásnými metaforami a vysvlečenými slovy vytvořit
text, jemuž by slušel divadelní háv a jehož rozměry by bylo možné plně na jevišti rozvinout? Nápaditá
scéna a prožité a přitom lehké herectví jsou tou správnou cestou, po které se tramtarijský soubor vydal.
Její oči, překrásné snímačky hvězd, budu polibky zavírat a otvírat –
Poéma Františka Hrubína vznikla na sklonku básníkova života. Tento důležitý fakt je v Romanci
hmatatelný, cítíte stesk a odvanutí prožitého okamžiku, tesknost nad vším, co odvál čas. Ale básníkova
ruka sevřela otěže vzpomínek pevně a celým srdcem. Ta hořkosladká chuť života je cítit z každé stránky.
Básník se tu skrze závoje let dívá na sebe sama v těžkých a omamných okovech první lásky. Hledí tu
na mladého Františka s odstupem půlstoletí, padesát zlatoploutvých ryb proplulo řekou jeho života.
Básník se vrací touto řekou času do let svého mládí, do krajiny prvních lásek, do voňavého léta, vlahé
srpnové noci. Rozlamuje pečetě vzpomínek na nevypodobitelnou Terinu, která je všechno, co naráz
zastavuje srdce, a přece to není smrt. Prsatou Tonku, které tryskají andělsky bílá stehna z vřesů a metlic.
Na kolotoči vzpomínek toho léta se točí ještě Viktor s čepicí a dlouhým kšiltem a dědeček, jenž už se
z tohoto světa dožadoval pouze šatů a hole. Mezi jeho a Františkovým světem šuměla purpurová stěna
Františkovy mladé krve.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
„Jediná vločka tvého polibku rozstříkla se po celé obloze. Vzhlížím
Příběh mladé lásky je v této inscenaci umocněn ztrojením ústřední dvojice, v roli Františka a Teriny
tedy střídavě vidíme tři herecké dvojice. Každá dává těmto postavám něco osobitého, svého, jedinečného. Herecké výkony jsou vyrovnané, každá Terina je jiná, všechny jsou ale pro Františka osudové.
Jednotliví Františkové se střídají i v rolích Viktora a dědečka, inscenace plyne jak divoká řeka. Diváci se
mohou nechat rozesmutnit tragickým příběhem první lásky, omámit krásou Hrubínových slov či pobavit malými vtípky, na které autoři inscenace nezapomněli. Například když se jedna z Terin rozhoupe na
houpačce držíc v rukou dva poháry s vodou, chytřejší diváci v prvních řadách zapadají hloub do křesel.
Jsem k zbláznění živý, Terino, a chci si tě celou vypodobnit, nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě piješ.
Stejně jako v autorově předloze, i v inscenaci se ve smyčkách vracejí tytéž promluvy, jedná se o určitou poetickou koláž. S tímto motivem si režisér s dramaturgyní ještě více pohrávají. Právě díky ztrojení
Františka a Teriny se tu jedna scéna může opakovat několikrát, v nejrůznějších podáních i na různých
místech. Spirálovité opakování se tak neobjevuje pouze ve scénách s dědečkem, který se po mrtvičce
pohybuje v jiných dobách, ale i v retrospektivním vyprávění samotného Františka.
Zavýskla, opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi.
Poetiku inscenace skvěle doplňuje hravá scéna. Kromě houpaček, které se během inscenace stanou
i sedátky u kolotoče a herci je hojně užívají, zde najdeme také menší nakloněnou plošinu, jež dobře
slouží jako hráz rybníka i obyčejná louka. Na scénu se vejde takřka celý svět, dokonce i dědečkův pokoj
s malinkou židlí a stolečkem. U nakloněné plošiny je navíc ještě stěna, kterou lze dobře využít k projekcím, jež příběh dokreslují.
Jsem k zbláznění živý, má křídla, zřasená v krvi žil a cév, šíleně tepají.
Mezi hlavní motivy patří motiv cesty symbolizovaný například nádražím, kde příběh Františka
začíná i končí, i kufry a kolotoči objíždějícími různá místa. Mezi další motivy patří samozřejmě láska.
S krví hrnuly se ty výzvy od tvého srdce, a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých, zlatovlasé výzvy by
z konečků tvých prstů opadaly. Láska čistá, nesmělá, tragická, lehká jako letní vánek, láska k tajemné
Terině od kolotočů. V protikladu k Terině tu v příběhu i v srdci Františka stojí Tonka. Symbol tělesnosti,
žádostivosti, zemité těžkosti. Tončiny obří kyčle zakryly obzor v dálce. V protikladu k rozkvétající lásce
tu stojí strašák smrti obcházející kolem dědečka. Příběh pak vrcholí splynutím obou těchto linií, ve
kterých je spojníkem postava Františka, v tragickém momentu. Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně temně mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb. A letmý dotek tvých úst
je věčný slib. Zatímco na Františka čeká Terina, jeho dědeček umírá. Kolotočáři pak odjíždí, František
a Terina se díky nešťastné náhodě míjí. Později se František dozvídá, že ztratil Terinu navždy, smrt si
vzala její bílý květ k sobě. Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry, poslední křísnutí cvrčka
na podzim bude ti slyšitelné stejně jako exploze, když vzniká nová hvězda, i v nejbědnějším hvozdíku
budeš celá, jeden vesmír však sotva bude stačit na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé pohnutí, když jsem tě
včera vzal kolem ramen.
Kromě dvou ústředních párů se na jevišti objevují ještě další postavy. Chtíč a tělesnost v podobě
Tonky a dědeček symbolizující stáří a chycení v pasti opakování. Pak je tu ale ještě podivná postava
dívky, může být Osudem, může být Smrtí, potkává Františka v jeho mládí a pak znovu po několika
desítkách let.
Tramtarijská Romance pro křídlovku pyšně nese Hrubínovo poselství. Zachovává si jeho poetičnost, krásu jeho jazyka ještě vyzdvihuje, když dává jeho slovům zaznít na jevišti. Příběh oslovující snad
každého diváka, příběh o střípku první lásky, který si neseme všichni v sobě, rezonuje v divákovi ještě
dlouho po zhlédnutí této inscenace. Krásný text, výborné herecké výkony i promyšlená scéna jsou pro
diváka příslibem divadelního zážitku, ze kterého si může odnést vytoužený prožitek katarze i nezapomenutelnou vzpomínku na pocit obejmutí slovy.
Navždy mne bude víc o těžkou chvíli jedné srpnové noci, kdy jsem chtěl, aby ožil její předobraz…
Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par a popel na žhavém srdci chtěl držet
tvar něčeho, co už není, zatímco tys žila a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már, ne bludička, ne bysta
náměsíčně bílá, ale láska, jež v krvi žil a cév divoce tepá. Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě
lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv.
k hvězdám a kdykoli usrknu, stáhnou se všechny na mé rty.“ F. Hrubín [email protected]
kateřina ráchel valášková
Divadlo Tramtarie|Romance pro křídlovku
27
Paka je na důchod, žít se musí v Olomouci
vladislav kracík|blouznivec našich podkrkonošských hor pochází z Nové Paky. Vystudoval Teorii a dějiny dramatických umění na
Univerzitě Palackého, kde nyní působí jako
doktorand. Je uměleckým šéfem olomouckého
Divadla Tramtarie, kde taktéž režíruje, a to jak
pro děti, tak dospělé. Z jeho inscenací jmenujme
…a za Tracym tygr, Válka s mloky, I na Batmana
občas padne smutek, O pračlovíčkovi, Polízanice malé čarodějnice či Pirátská pohádka.
Jaký text teď chystáš? Je nějaký text tvým
snem, dostat jej na prkna Tramtarie?
na kávě s vladislaem kracíkem
Jak ses dostal k divadlu, čím si tě přitáhlo do
svých spárů?
28
Jak říkáš, prostě přitáhlo. Já tak vůbec nechodím moc něčemu naproti, prostě si sednu
a počkám, až to přijde samo. A zatím mi to
docela vychází. Moje cesta k divadlu začala
asi tím, že jedna naše profesorka na střední
zrušila poznámky a zavedla psaní povídek.
A jelikož jsem chodil často pozdě a bez úkolů,
tak jsem se docela vypsal. A v té době jsem
taky narazil na Josefa Kocourka, básníka
a bohéma, který byl z Nové Paky a ve třicátých
letech umřel jako hodně mladý na tuberu.
Takový novopacký mytologický hrdina. A mě
ty jeho věci tenkrát dost zasáhly. A pak přišly
nějaké středoškolské soutěže a autorská čtení
a holky, kterým se ty povídky líbily, a nakonec dva spolužáci, kteří chodili do jičínského
dramaťáku, řekli, jestli jim nechci něco napsat.
A bylo.
Jak vlastně vypadá tvoje práce, co třeba tvůj
běžný den v Tramtarii, jaký je?
Záleží, jestli zrovna zkouším, či nikoliv. Pokud
ano, tak cca od osmi chystám plán zkoušení,
dopisuji texty a tisknu je. Zkouška v divadle
začíná v deset a končí tak ve čtyři. Od pěti se
chystá večerní představení – staví se scéna,
zapojují mikrofony, nastavují světla. Představení trvá do půl desáté. Pak se bourá. Pokud
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
dříve, někdy během toho vzniká také koncept
scény a kostýmů. Když přinesu na první čtenou text, tak už většinou konkrétní představu
mám. Ne o hereckých situacích, to dělám až
na scéně a spoustu věcí i nechávám na hercích
samotných, ale příběh, ústřední vyprávěcí
princip, střih, stylizaci, pointu, to už mám většinou vymyšlené.
foto|archiv Divadla Tramtarie
se nestíhá, tak začíná druhá fáze zkoušení,
ale to se naštěstí v poslední době moc neděje.
Večer ještě obvykle řeším střih hudby nebo
filmové projekce. Pokud nezkouším, tak je to
volnější, ale ne o moc. Mám umělecký dohled
nad vším, co v Tramtarii vzniká. Hodně také
jezdíme, téměř sedmkrát týdně, od Karlových
Varů po Břeclav. Je to takový neusazený život.
Jak dlouho pracuješ s herci na inscenaci, než
je hotová, co tě inspiruje? Máš jasnou vizi, už
když víš, jaký text budeš inscenovat, nebo to
všechno vzniká až spoluprací s herci a průběhem zkoušení?
Inscenace se v Tramtarii zkouší obvykle měsíc
a půl. Jelikož většinou dělám adaptace nebo
autorské texty, tak ta moje textová příprava ve
spolupráci s dramaturgyní začíná o tři měsíce
„Musím bdít nad tichem světnice,
V Tramtarii teď bude premiéra Jedlíků čokolády od Davida Drábka, to je taková uhozená
looserovská lovestory, která vyhrála českou
hru roku na cenách Radoka. To sice nerežíruji, ale dělal jsem tomu textovou přípravu.
Jinak nápadů a snů mám několik, ale nemůžu
to uvést, protože by mi to někdo vyfouknul.
(smích)
Píšeš a režíruješ pro dětského i dospělého
diváka, v čem je to pro tebe jiné? Upřednostňuješ z toho jedno, nebo záleží na náladě,
okolí, nutnosti?
Tak jistojistě neupřednostňuju ani jedno
z toho, rád píšu nebo režíruju jak pro dospělé
publikum, tak pro děti. Ale vnímám to jako
dvě různé disciplíny, s různými postupy
i prostředky. Vlastně mě asi baví to střídání.
Divadlo pro děti je těžší než pro dospělé, ony
vám nic neodpustí. Dospělý divák si řekne:
ten a ten herec byl horší, nebo ten začátek se
trochu vlekl, ale jinak se mi to vlastně líbilo.
To dítě neudělá. Tam nemáte druhou šanci.
(smích) Ale když nakonec vše funguje a děti
se smějí a bojí a fandí a vy víte, že to co, jim
předkládáte, není žádná pitomost, tak vás to
nepředstavitelně nabíjí.
V Tramtarii jsme mohli vidět ve tvé režii Tracyho tygra, Tajemný hrad v Karpatech, Válku
s mloky, Batmana i Klapzubovu jedenáctku,
nejnověji Romanci pro křídlovku. Podle čeho
si texty vybíráš? Hrají tam velkou roli tvé literární „srdcovky“?
Tak to je souhra mnoha faktorů. Mám štěstí, že
ze své pozice v Tramtarii si mohu dovolit uváaby se nerozlilo po celém vesmíru.“ F. Hrubín
dět texty, které mě oslovují, konkrétní tituly
ale spíše ovlivňují obecná omezení – počet
herců, složení souboru, dramaturgické či žánrové linie daného divadla, autorská práva atd.
Vystavět fungující dramplán, tedy jaký titul
a kdy se v sezóně uvede, aby to nebyly hlouposti a zároveň, aby na to někdo přišel, to je
vlastně na divadle to největší umění.
Stíháš taky vůbec chodit na divadlo? Když ano,
jaké je ti nejbližší svou poetikou?
Moc ne a mrzí mě to, ale ten čas prostě není.
A blízcí divadelníci? Fandím Davidu Drábkovi, Tomáši Svobodovi a Petru Kolečkovi
a taky brněnským Buranům. Líbí se mi jejich
dramaturgie i filozofie: divadlo obyčejného
diváka. To se mi líbí.
Jednou jsi mi řekl: „Paka je na důchod, žít se
musí v Olomouci.“ Čím si tohle město získalo
tvoji náklonnost, jakožto podkérkonošáka zvyklého na kopce a kašny s bláznivou vodou?
To jsem někdy řekl? (smích) Jenom pro
vysvětlenou, já i ty pocházíme ze stejného
městečka, hlavního města českého spiritismu,
z Nové Paky. A to se musí v každém rozhovoru zmínit, protože jsme na to hrdí! (smích)
A s tou Olomoucí to zase není nějak fatální. Je
to pěkné město, už jsem tady nějaký ten rok
a dobře se mi tady žije. Mám zde práci, přátele.
Ale myslím, že v New Yorku se třeba žije taky
dobře. (smích)
Čím by ses byl býval živil, kdyby nebylo
divadla?
Asi novinařinou. Nebo bych učil. Anebo bych
se živil jako námořník… Tatínci dvou mých
kamarádek jsou námořníci. To je paradox,
znám víc námořníků než třeba pekařů. A být
pekařem, to je asi taky pěkný řemeslo. To byl
můj praděda…
Jak bys nalákal ty, co ještě nikdy neokusili chuť
Tramtarie, aby ji konečně ochutnali?
Prostě ať to zkusí. A pak uvidí. (smích)
Děkuji za rozhovor.
http://lzicka.wbs.cz
kateřina ráchel valášková s vladislavem kracíkem
Vladislav Kracík
29
ENS
EC
R
R
O
Jay-Z feat. Fitzgerald: Kde jsi, Daisy?
E
RECENSORED
D
lžička filmofilka
Austrálie / USA, 2013, 142 min
režie|Baz Luhrmann
předloha|F.
LžičkScott Fitzgerald (kniha)
a v š
uplík Craig Pearce
scénář|Baz Luhrmann,
u
hudba|Craig Armstrong
hrají|Leonardo DiCaprio|Carey Mulligan
Tobey Maguire|Joel Edgerton|Isla Fisher
Jason Clarke|Elizabeth Debicki
Gemma Ward|Callan McAuliffe
Amitabh Bachchan|Jack Thompson
Jacek Koman|Vince Colosimo
Goran D. Kleut|Heather Mitchell
Charlize Skinner
30
Nasadila jsem si dědův klobouk, ukradla tátovi doutník a při poslechu jazzu a Jay-Zeho jsem upadla do rozjímání o lásce, bohatství, účesech, nespoutaných dvacátých
létech a o tom, jak moc mi nechutnají doutníky. Že je něco špatně? Ano, určitě, Jay-Z
není můj obvyklý šálek pudingu a nemyslím si, že Coco Chanel rapovala při spíchnutí
prvních večerních šatů. Baz Luhrmann pro mě tyto dva světy ale navždy spojil, a já
pořád netuším, jestli jsem zešílela nebo ztratila vkus.
Příběh novely, jejíž čtvrtá adaptace si právě razí cestu do kin, si zčásti všichni
pamatujeme, ale pro ty, kteří si mysleli, že jejich učitelka je pomatená milovnice
magického realismu a ostatní témata literatury si pletla dohromady, bude následující
odstavec asi spoiler.
Mladý ambiciózní muž Nick Carraway (Tobey Maguire) přichází do New Yorku
a usadí se ve West Eggu, honosnější části Long Islandu. Jeho tajemný soused Jay Gatsby
(Leonardo DiCaprio) pořádá spoustu večírků, které přitahují ty nejzajímavější a nejpodivnější lidi. Nick si však jednou uvědomí, že večírky jsou pouze lákadlem pro jeho
sestřenici a Gatsbyho ztracenou lásku Daisy (Carey Mulligan), která bydlí naproti.
Gatsbyho a Daisy dělí pouze vodní plocha Manhattanského zálivu a nepodstatný
detail, její manžel Tom Buchanan (Joel Edgerton). Gatsby miluje Daisy, Daisy miluje
Gatsbyho, ale to ve světě peněz a společenského postavení ke štěstí nestačí. Kniha
končí tragicky pro všechny zúčastněné, Tomovu milenku omylem přejede Daisy,
milenčin manžel omylem zabije Gatsbyho, jeho záměrem bylo zabít řidiče smrtícího
auta, a Jayův pohřeb by nemohl méně připomínat jeho pompézní večírky. Kromě
Gatsbyho otce a Nicka se tam nikdo z jeho „přátel“ ani neukáže.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
„Nemyslete si, že můj názor na tyhle věci je rozhodující jen proto,
Samotný autor příběhu, Francis Scott Fitzgerald, kvůli knize schytal pár ran ze
strany kritiků, novela se jim moc nezamlouvala a Fitzgerald (v té době už uznávaný
autor) se potýkal s neodbytným pocitem nepochopení. Jeho text si ovšem své čtenáře
časem našel a poprávu patří k zásadním knihám americké kultury.
Z ošuntělých stránek tisíckrát svíraného textu z městské knihovny na mě útočí nadřazenost vyšší společnosti, přetvářka a honba za mamonem, je mi zle z lidské pýchy
a z lásky, která jen všechny zraňuje. Navzdory tomu, a možná právě proto, považuji
Velkého Gatsbyho za jednu z mých nejoblíbenějších knih. Film náladu knihy vyjadřuje
jinou formou.
Pompéznost a nabubřelost snímků režiséra Baze Luhrmanna není novinkou,
s výrazným vizuálem i populární hudbou pracoval například už v Moulin Rouge nebo
Romeovi a Julii. Myslím, že perfektní barvotiskový formát obrazu je efektním zrcadlem doby a společnosti, kde se děj odehrává, stejně jako popová diva Beyoncé, její
manžel Jay-Z a zpěvačka Lana Del Ray, kteří dominují soundtracku. Tímto pro mě
film nabývá hlubšího rozměru, ačkoliv zpovzdálí hrozí vysvětlení autorské volby touhou po populárním disku s filmovou hudbou. Jsem ale snílek, nehodlám si kazit iluzi,
kterou by stejně jako triky s kouřem a zrcadly mohl prozradit vítr nebo trošku více
světla. Ani v centru hollywoodského filmu nevěřím, že by moji nejoblíbenější knihu
autoři chtěli pokřivit honbou za návštěvností.
Film stejně jako kniha stojí na napětí mezi postavami, jejich touhami a hranicemi
vytyčenými jejich společenským statusem. Herecká performance Carey Mulligan
bledne v porovnání s Leonardem DiCapriem nebo Tobeyem Maguirem, kteří jsou
okouzlující a „nadherní“. Tohle není překlep, oba hlavní mužští hrdinové stojí vysoko
nad celou hrou postav a pouhým lusknutím prstů donutí ženy odhazovat svršky
a muže přijmout nové idoly.
Film je jedním z těch, které stojí za to vidět. Už jen proto, že divák může zkoumat
hranice mezi formou a obsahem, mezi literaturou a filmem. Ať už chápete filmové
adaptace jako pouhé pohyblivé ilustrace, nebo jako autonomní díla, v tomto případě se
nutně musíte pozastavit nad tím, jak je možné duch literárního díla převést na plátno.
Kniha byla poprvé filmově zpracována v roce 1927 a manželé Fitzgeraldovi se na
adaptaci šli podívat do kina. Zelda Fitgeraldová poté své dceři v dopise napsala, že „je
to zkažené a hnusné a otřesné a odešli jsme z kina“. Nemůžu se ubránit představě jejího
výrazu, kdyby vedle mě seděla na sedačce. Z její reakce na snímek z roku 1927 usuzuji,
že by vedle mě neseděla moc dlouho, ať už je ta polstrovaná sesle pohodlná sebevíc.
Já jako divák z 21. století jsem si ovšem užila nádech historické exotičnosti plné barev,
perfektních kostýmů a dobových účesů. Z kina jsem odcházet nemusela.
petra dvořáková
Baz Luhrmann|Velký Gatsby
že jsem silnější a že jsem víc chlap než vy.“ F. S. Fitzgerald
[email protected]
31
je to prozaické, přátelé
Hriech kŕmený trestom
32
Ihla napokon vnikne do žily. S tupým puknutím. Po úmornom polhodinovom úsilí. Syknem od
bolesti, od bolesti takej prenikavej, až sa mi zatmie pred očami. Ihly s ružovou koncovkou sú
už raz také. Príliš hrubé. Používajú sa výhradne na prepichovanie zátky infúznej fľaše. Ostatné
farby sa však minuli. Bolesť som čakala. A možno s ružovou koncovkou príde konečne vyslobodenie. Pretože budúcnosť, ako si ju naružovo maľujú moje rovesníčky, mi nehrozí. To určite
nie. Zhrubnutá stena cievy, zjazvená vo svojej štruktúre, toľkokrát namáhaná, sa teda poddala.
Zavriem oči. Spätný chod sa môže začať.
„Nechcem, aby ste ma zachraňovali, len ma vypočujte. Potrebujem o tom hovoriť.“ Telefonujem. Vždy potom telefonujem. Márna činnosť. Pocity neodplaví, bremeno nesníme. Nevravieva
sa, že nevieš, ako ťaží bremeno, ktoré nenesieš? Aj tak to rozprávam čiernemu slúchadlu. Vždy
nanovo. Činnosť nielen márna. Zvrátená. Neznášam telefonovanie, ale povedať to celému človeku nedokážem. A hlas počúva. Hlas radí. Hlas sa snaží, chlácholí. Nakoniec dôrazne žiada.
Vtedy uvoľním zovretie a nechám čierne slúchadlo hojdať sa na čiernej šnúre. Sem a tam. Sem
a tam. Ešte chvíľu počúvam. Hlas, ktorý už neradí, už sa nesnaží, nechlácholí. Len dôrazne
žiada, tak strašne chce zachraňovať. Verejnú telefónnu búdku opúšťam, keď slúchadlo zmĺkne.
Povesiť tak svoje trápenie na šnúru. Nechať ho hojdať sa. Niekde ho nechať hojdať sa.
„Mami, si smutná?“ Moje dieťa. Nenarodené. Nevidiacimi očami ho hľadám v tme. Zbytočná
námaha. Možno tiež len telefonuje.
„To nie je smútok,“ odpoviem, „tak ľahko som sa ťa vzdala. To je iné, horšie.“
„Mami, mami,“ povie. Toto každú noc. Toto si vravíme.
Ráno si češem vlasy modrou kefou. Robím to zanietene, akoby ony za to mohli. Keď je kefa
plná modrých vlasov, prestanem. Umyjem si zuby. Štetiny kefky sfarbenej dočervena sú signálom. Stačí. Asi už aj stačí. Osprchujem sa silným prúdom vody. Mydlo, voda, kefa, kefka, ihly. Je
to dosť? Sú to tie pravé nástroje? Boľavé predlaktia ponatieram krémom. Potom si pred otvorenou chladničkou vopchám do úst kus ementálu, čím ranné čistenie zubov príde o svoj zmysel.
Stratia sa pod ním. Najradšej by som sa v tom nezmyselnom ementáli stratila celá. Hľadám
vhodnú dieru, je ich tu však toľko. Neviem si vybrať. Neviem si vybrať.
Necítim vône, nerozoznávam chute, nevidím, čo iní vidia. Nedotknem sa už človeka. Svet sa
mi odvtedy scvrkol na zvuky. Smutná? Nie! A tak počúvam. Kvapky pri dopade na dno nádoby.
Krájanie krvného koláča. Splašené srdce v hrudi. Počúvam. A viem, že raz mi to stačiť prestane.
Nakláňajú sa nado mnou, ťahajú za ruky, za nohy, plieskajú po lícach.
„Odpadla, zavolajte záchranku,“ počujem v tej hmle.
„Pozrite, aká je bledá. Je úplne priesvitná!“
„Takéhoto bieleho človeka som ešte nevidel. Dýcha vôbec?“
„Je strašne naobliekaná.“
„Skúste jej pulz.“ Pud sebazáchovy mi zavelí. Zviecham sa, placho sa usmejem na nich,
mátožnými pohybmi si oprašujem nohavice.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
http://lzicka.wbs.cz
ľubica bystrická
Ľubica Bystrická
„Nič mi nie je.“
„Skutočne? Boli ste v bezvedomí, ste hrozne bledá.“
„Už je dobre,“ presviedčam ich.
„Sanitka je na ceste, nevstávajte!“ Vstávam.
„Ste tehotná?“ Pokývam hlavou, súhlasne. To ich uspokojí. Odchádzam. Našťastie, nechajú
ma odísť. Kvíliaca sanitka sa netýka mňa. Iné kvílenie počujem, omnoho zreteľnejšie počujem –
Mami, kde si?
V škole sa premáham, ako viem. Len nevzbudiť podozrenie. Sme tu všetky školené v jednom – ako rozpoznať príznaky, zvážiť riziká, ako zasiahnuť. Budúce zdravotné sestry. V laviciach podobné iným dievčatám vo veku medzi dvadsať-dvadsaťpäť rokov, veselé aj zamyslené,
hravé, s množstvom snov v pekných hlavách. Na praxi je to trochu iné. Akoby bielo-modrá
uniforma niečo v nás udupávala. K tomu nemocničný pach. Pach strachu a krvi.
„Nie si málokrvná?“ predsa len padne otázka.
„Asi som. Mám nejaké ťažkosti,“ snažím sa vec zahovoriť, „nestačím kupovať vložky.“
Chápavý pohľad. Silná menštruácia? To sa dá pochopiť. Zahovorené. S výkrikmi v hlave, so
zhrbenými plecami, celá v sebe zosunutá sa skloním nad učebnicu pediatrie. Budiť dojem je
najdôležitejšie. Pre túto chvíľu, pre toto pomaturitné štúdium, pre uchovanie ich ideálov. Veľmi
dôležité. Vskutku?
V noci neplačem. Niektoré veci sa zunujú. Možno len vypotrebujú. Znenávidela som svoj
život, preto ho pomaly rúcam. Rozhodla som sa. Stanem sa stromom bez miazgy. Vysušenými
konármi sa dotknem hriechu. Môjho. Tvojho. Aj ich. Koľkí to denne činia? Vynesú rozsudok, nevládzu potom plakať. A koľkí sa len oprášia, otrasú ako mačka a idú ďalej, akoby sa
nič nestalo? Bolesť zo svojho rozhodnutia a zo straty takej ničivej, takej pustošivej, túto bolesť
prehlušujem trápením tela. A na pár minút aj prehluším. Nie na dlhšie. Preto viem, že iné mi
treba. Čo mi treba? Splašené hučanie v ušiach z nedostatku kyslíka v krvi mi rozmýšľať neveľmi
dovoľuje.
Maturita. Tak predsa som došla. Potácajúc sa, ale došla. S bledozeleným odtieňom tváre
stojím pred zeleným súknom a prísnymi tvárami, ktoré mi prídu nemenej zelené a ťahám si
z kôpky lístkov otázku. Nemôžem povedať, žeby som sa neučila, ale s prehlbovaním anémie sa
prehlbovali aj moje problémy so sústredením. Povedala som si, že zmaturujem. Potom pôjdem.
Buď zomriem, alebo požiadam o pomoc. Čože? Anémia? Príčiny, druhy, diagnostika, diferenciálny krvný obraz, hematokrit, sideropénia, hypovolemický šok, liečba... Toto viem! Na
praktickej skúške repríza zázraku. Naozaj mám predviesť, ako sa odoberá krv? S úsmevom,
s ľahkosťou, priam tancujúc, si pripravím na podnos všetko potrebné, nato sa prihovorím osemročnému pacientovi a kým sa stačí spamätať, skúmavka je naplnená. Som šikovná. Veľmi
šikovná. Tréning je tréning.
Konečne vyložím karty na stôl. Vysvedčenie ležiace doma na poličke, vysvedčenie s jednotkami a jednou dvojkou, pripomína, že už je načase. Neverí mi ani slovo. Ochromený hľadí.
Zvažuje, či predsa len to môžem robiť, či si naozaj po troche odoberám vlastnú krv. Vidím, že
zvažuje. Doktor na príjme, môže mať tak tridsaťpäť rokov. Tmavé vlasy, tmavé oči, hrubý rám
okuliarov.
„Nechcem zomrieť,“ poviem. A poviem omnoho viac. Nie, všetko mu porozprávam. Cítim
slzy za viečkami. Viečka mám silné. Nepustia. Za mojimi viečkami aspoň niečo ostane, keď
ústa tak utekajú. Potkýnanú o slová ma vyzve:
„Viete to dokázať?“ Položím na stôl ruky, vyhrniem si rukávy. Výraz na jeho tvári mi hneď
prezradí, že dokázané to už mám.
„Odoberieme vám krv na vyšetrenie krvného obrazu,“ povie a volá sestričku. Pomôže mi,
pomyslím si, vydýchnem úľavou. Z rozbehnutého vlaku sama nevystúpim. Tu sa vyznajú. Zasta-
33
vili už iné vlaky. Normálne čakám, kedy sa rozsvieti červené stop. Kedy sa presmerovaná, pretransformovaná, obrodená vrátim. Potrebujem si len oddýchnuť.
Tu by sa to mohlo skončiť. Ono niečo významné sa tu naozaj skončilo. Umrela moja viera.
Pretože to, čo pokračovalo, nebola pomoc. Zdravotnou sestrou som neostala. Bez viery v zmysel
sa slúžiť nedá. Naozaj nie.
34
Ľubica Bystrická|narodená prvého apríla (1963), býva v Banskej Štiavnici, majú ju rady mačky a slová.
Neje zvieratá, odpojila sa od mienkotvorných médií, dokonca pustila k vode aj sebaľútosť, pochybnosti,
strach. Netúži po umelom jedle, po umelých vzťahoch ani po umelo vyvolanom pokluse. Píše. O tom všetkom. Viac na stránke www. cezpribehy.sk.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
[email protected]
ľubica bystrická
je to prozaické, přátelé
„Pichneme vám niečo na upokojenie.“
„Vyzerám nepokojne?“
„Bude vám ľahšie.“
„Nepočkáte na výsledok odberu? V tomto stave ma akurát tak zabijete.“
„Sestra, držte ju!“
Všetko, čo prišlo v nasledujúcom okamihu a vlieklo ma so sebou ďalšie dva týždne, sa vmestí
do jedného slova. Násilie. Medicína je o násilnom pomáhaní. Pod chemickým zámkom som sa
ocitla. Aj pod iným. A bez slov. Len ruky, ruky. A ústa vykrivené. Kolená a lakte v chrbte, keď
treba pridržať. Jediný rozhovor už nenasledoval. Jediného človeka som už nestretla. A to len
preto, že ten prvý bol v prihrubom ráme.
Omámená precitnem v tú prvú noc v nemocnici. Po tej injekcii. Chcem ísť na záchod. Vedú
ma. Podlaha pod nohami sa zvíja, krúti. Padnem do jej rozďavených úst. Omyl, nepadnem!
O zostup však jednoznačne ide. Padám a keď už-už cítim, že klesaniu bude koniec, otvoria sa
ďalšie ústa. Nespočiniem na zemi. Koľko brán ešte? Koľko hladných pažerákov? Moje zúfalstvo
je nemerateľné. Hladké steny nekonečného pádu nedávajú žiadnu možnosť. Aj tak šmátram
rukami. Možno nájdem štrbinu alebo výčnelok. Možno to zastavím. Vtedy sa pád zmení na let.
Po pocitoch zúfalstva ani stopy. Letieť je nádhera! Teším sa zo zmeny, tak veľmi sa teším. Kým
sledujem trblietajúce sa čriepky po stranách, pokým neletím prirýchlo, aby som ich sledovať
mohla, je to čistá radosť.
„Prečo si to robíš?“ Zmätená sa obzerám. Kto sa ma to pýta? Priesvitnými rukami si pretriem
oči. Priesvitnými? Začínam chápať. Rýchlo sa pozriem dolu. Telo som nechala na zemi. Áno,
tam leží zvlečené z duše. Ako nepotrebný šrot, len ho odniesť do zberu.
„Trestom svoj hriech nezmažeš, nič nevyriešiš. To sa ešte nikdy nikomu nepodarilo. Never
tomu, že svet prestane byť svetom, ak nebudeš chcieť trpieť. Hlásajú to, chcú vás pokorných
a malých. Chcú vidieť vaše zvesené plecia, zvesené hlavy. Never trestu, ktorý si zaslúžiš. Si človek, obyčajný a omylný. A pykať za to netreba. Len podrásť.“ Počúvam. Začínam chápať? Plné
väznice ako továreň na zločiny. Potrestanie, ktoré speje k cyklickému opakovaniu. Násilie,
ktoré plodí násilie. Tam a späť. Tam a späť. Vyschnutý strom predsa ostane stáť.
„Mami, veď mi je dobre,“ začujem. Vzápätí aj objímem, láskavo pohladím, odprevadím. To
som potrebovala. Len to.
Vďačná sa nechám vtiahnuť späť. Späť do tela a do deja a späť k živým. Vrátim sa iná. Od
základu zmenená. Život chcem žiť, nie s ním bojovať. Odpustím si. Odpustím aj vám. Tebe, že
si to tak chcel. Skostnatenému systému odpustím. Odpustenie je prvý krok, ten najdôležitejší,
najťažší. Ostatné kroky sú všetky tanečné.
35
Dokonalá souměrnost
Pěšný, Zahrada pro radost.
- Dobrý den, pane Pěšný, tady je Kadleček.
- Dobrej, pane Kadleček.
- Pane Pěšný, stojím na zahradě, sleduji stín jasanu a zdá se mi, ne, vlastně nezdá se mi, ten jasan
je špatně zasazený.
- Vyvrací se?
- Ne, není na místě, na kterém jsme se domluvili.
- To není možné, pane Kadleček. Sám jste to místo označil, kopali jsme přesně podle vašich
inštrukcí.
- To si nemyslím, byl byste tak laskav a přijel sem?
- Dobrá, přijedu, ale až odpoledne, já mám totiž práci.
- Kolem páté, to by mi vyhovovalo.
- Budu se snažit.
- Snažte se, prosím vás.
- Tak na shledanou.
- Na shledanou.
je to prozaické, přátelé
Tomáš ukončil hovor. Stál na terase, která vedla do otevřené a rovné zahrady. Dlouhé tělo měl
obalené županem, vypadalo to, jako by župan byl pověšený na násadě od koštěte. Kdyby nahnul
hlavu dopředu (což nikdy nedělal), měli byste pocit, že je sup, ostrý pohled, ostrý nos, holá hlava.
Lidé, kteří Tomáše K. znali, byli přesvědčeni, že takhle bude vypadat ještě za třicet let. Abstinent,
nekuřák, úspěšný podnikatel. Otočil se, popošel k bílému stolku a odložil sklenici mléka, vypitou
do poloviny. Přesně doprostřed desky. Poznamenal si: Pěšný 17:00 jasan.
36
- Fandó, halo, si tam? Jo, hele, jedu vod toho vocasa, no jak sme mu sázeli fraxinus ornus, ale né,
jenom jeden, jo, vod toho blba, jak si to nechal vyměřit. No ty vole, tys byl taky u toho, dyž nám
ukazoval, kam to chce, ne? Jo. Jo. No a von ho má vo půl metru vedle. Co? To sem mu taky řek. Ne.
Ne. To víš, že ne. Hele nažeň tam naše kluky zejtra, no tak pozejtří, von se neposere. Ať si vemou
provázky a foťák, jo? No, je to vůl, ale platí, tak zejtra hele, čau.
Zahrada je pokažená. Kulhá. Nemá opěru. Ono nestačí, že člověk vyjde ze svého soukromí a vidí
jen plevel a popraskané chodníky, propadlé chodníky, auta stojící na zákazu zastavení, kaluže špinavé vody a neuklizené psí exkrementy. Chaos, hluk, nesoulad. Copak nestačí, že celý svět je pokřivený a zmrzačený? To se mám dívat na strom, který není tam, kde má být, kde být musí? Tomáš
pomalu obchází tělo mladého jasanu. V ruce má sklenku s koňakem. Harmonie se musí budovat,
musí se na ní dřít jako na poli, jinak nevykvete. Člověka potom nedokáže rozkolísat ani smutek,
ani radost. Prostě je vnímá, pociťuje je, ale není jim vydán na milost a nemilost. Není žádná velká
bolest, je jenom bolest, v symetrické mysli roztříštěná do všech koutů se snadno vpije a zmizí, stejně
jako v symetrické zahradě příval hluku a smogu a kyselého deště. Napije se koňaku, otřese se. Jana.
Nikdy to neuměla. Vždycky byla živelná, náladová. Třeba tohle jsem právě potřeboval, sám vyrovnaný, hledal jsem instinktivně svoji protiváhu. Ne, nevydrželo by to. Ona by to nevydržela, já bych
to nevydržel. A hlavně pouto, které jsem k ní cítil, bylo nemírné. V úplném skrytu duše mu projelo
slovo láska. Slovo, které několikrát použil nahlas, ale sám v sobě si existenci lásky jako kategorie
nepřipouštěl. Snažil se redukovat, opisovat, mást svou mysl v bodě láska, aby nepřestala platit jeho
teorie. Láska byla totiž žíravinou, schopnou všechno tohle vyplenit do základu. Otřásl se. Zase
si nalhal, že to je vinou alkoholu. Bylo to nemírné, je dobře, že jsme se rozešli. Je dobře, že jsme se
rozešli. Tady se mu myšlenky znovu zastavily. Pitval v duchu poslední větu, až úplně ztratila smysl.
Stmívalo se.
„Pane Pěšný, tak se na to podívejte. Mé propozice, týkající se zasazení jasanu zimnáře, stáří
osm let, do mé zahrady, zněly následovně. Strom přiveze a zasadí dodavatelská organizace – firma
Pěšný, Zahrada pro radost, s. r. o. – přesně na místo určené průsečíkem úhlopříček čtverce, jehož
jednu stranu tvoří přední (uliční) oplocení pozemku objednatele v délce 37,68 m a protilehlou
stranu pak čelní fasáda rodinného domu objednatele, opticky protažená na obě strany k oplocením bočním. Taktéž 37,68 m. Pro názornost místa protnutí na bočním oplocení zvýrazněna
barevným nástřikem. Strom tak bude umístěn 18,84 m od středu vchodové branky, stejnou vzdálenost bude mít i od francouzského okna vedoucího z domu na terasu a tutéž vzdálenost i na
kolmici k bočnímu oplocení. Já vás, pane Pěšný, teď prosím na terasu, pojďte se podívat, zda se
nemýlím, když řeknu, že ten strom je mírně vlevo, tj. na východ.“
- Tomáši, já už nemůžu dál.
- Jak nemůžeš?
- Chci se s tebou rozejít.
- Copak takhle se to dělá? To přijdeš a prostě mi vpálíš mezi dveřmi – chci se s tebou rozejít?
- To ti mám nejdřív půl hodiny říkat, jak mě to mrzí a jakej seš úžasnej člověk?
- Měli jsme jít do kina a na večeři.
- Tak asi nepůjdeme.
- Proč se se mnou rozcházíš?
- Nemiluju tě a mám někoho. Nechci tě podvádět, na to tě mám moc ráda.
- Ale já tě miluju!
- S tím se musíš vyrovnat sám.
„Pane Kadleček,“ Pěšný jde za ním od branky, míjí jasan a jdou na terasu, „pane Kadleček, vono
to může trochu mejlit, že jo. Byl jste u toho, geodeta jste tu měl, holí jste nám ukázal to místo, moji
Vyrovnat. Já přeci jsem vyrovnaný. Jsem vyvážený, jsem v naprostém klidu. Vím, co chci po životě
a život mi to dává. Milá Jano, to tys nebyla nikdy vyrovnaná. Nevěděla jsi, kde je tvůj střed. Já mys-
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
http://lzicka.wbs.cz
pavel jakeš
Pavel Jakeš
kluci pak jenom udělali tu ďouru, tam jsme pak šoupli ten stromek, já fakticky nevim.“ Dojdou
na terasu. Kadleček si stoupne do osy, zavře oko, pravou rukou s rozevřenou dlaní naznačí rovinu.
Pak ustoupí a vyzve Pěšného, ať to zkusí taky. „Já fakticky nevim… ale jo, máte recht, to je dobrýho půl metru, že jo?“
„Povídal jsem vám to.“
„Ale pane Kadleček, pane Kadleček…“
„Dobrá, jako reklamaci, pane Pěšný, ano?“
„Ehm, no ano.“
37
lel, že bych mohl být tvoje těžiště. Stmívání pokračuje, Tomáš chodí stále dokola, upíjí ze sklenky
a přemýšlí. Tenhle strom bude těžiště. Musí být srdcem zahrady, aby rostl, kvetl a sílil. Na jaře
vypuknou listy, rozvoní se květy, v létě bude šumět větrem a dávat stín, který se nebude křížit s jiným
stínem, na podzim zežloutne, zčervená, opadá. I v zimě bude mohutný a krásný, spící. Jeho kmen léty
zbytní a ztloustne, kůra rozpuká v borku, v jeho vlasech si ptáci upletou hnízda a on bude vyrážet své
větve a větévky v neorganizované a božské jednotě a nahodilosti vstříc nebi, které je také dokonale
symetrické, čisté a průzračné, které je definitivní. Na každém listu bude přesně sedm lístků, jako je
dnů v týdnu, elegantní bílé laty budou jako pendant mírnosti prvního sněhu. Dům a zahrada jsou
mým středem, i já sám mám svůj střed, i já jsem vlastním středem. Myšlenky mu oscilovaly, točily
se jako na centrifuze. Už si nemohl zastírat, že gravitační síla, která jej udržuje na dráze a která jej
navíjí, se jmenuje Jana. Tak obloukem vpadla do zad jeho složitého systému, cyklického vrstvení
soustředných ploch reality. Koňak tříbil pravdu a lež, odděloval je jako olej a vodu. Tomáš se
rozplakal.
Konečně. Dům je přesně umístěný v severní části zahrady. Je to nízký atriový dům s dvěma křídly,
na východ a na západ. Všechny otvory, okna i dveře, vypínače, topení, zkrátka vše je symetricky uspořádáno. Z betonové fasády vystupuje skleněná stěna obýváku. V jižní části zahrady stojí uprostřed
STROM. Strom Poznání života a smrti. Tomáš prochází do domu, šero vnitřku vyostřuje osvětlenou
zahradu. Jde celým obývákem až ke stěně s krbem, otočí se. V ose jeho pohledu stojí Strom. Je tam
a poroste 250 let, nezávisle na Tomášovi, nezávisle na Janě, na komkoliv.
Od branky se ozve zvonek. Tomáš si dá na čas. Pak pomalu odlepí záda od stěny, projde zase pokojem, otevře skleněné dveře, zavře je za sebou, sejde schody a stále jako po provaze se blíží k jasanu,
mírně ho pohladí po kůře, obejde ho a zastaví se, zády k němu. Teď se podívá k brance. Dva muži
v kožených bundách. 18,84 m, pomyslí si Tomáš Kadleček.
- Jsem rád, že jsi přijela, stýskalo se mi, chybíš mi.
- Nedělej mi to těžší.
- Ne, jenom bych byl rád, abychom se rozešli jako přátelé.
- Ale my se už rozešli, Tomáši, jsou to dva měsíce.
- Já vím, já vím, chtěl jsem říct, že chci být…
- Hlavně buď v klidu.
- Jsem v klidu, ale vážně mi budeš chybět.
- I ty mi budeš chybět. Krásně jsi ten dům dodělal, je to zvláštní, tak jsem se těšila, že tu budeme
spolu, a teď je všechno jinak, jako bych byla někdo jiný.
- Vážně mi budeš chybět, ale to se nedá nic dělat. Ne, nedá se dělat nic jiného.
38
„Pane Kadleček, jak bylo v inštrukcích, chlapi si vzali provázky, že jo. Taky mám tadyhle fotky,
koukněte na to.“
Tomášovo oko prozkoumává zahradu ze všech stran. Pěšný za ním chodí jako ocásek, vždycky,
když se jeden zastaví, zastaví se i druhý.
„Věděl jste, že jasany se dožívají až 250 let?“
„Musím se přiznat, že nevěděl.“
„Je to v pořádku, pane Pěšný.“
„To jsem vážně rád, víte, takovouhle zakázku člověk neřeší každej den, to se…“
„Pošlete mi fakturu, ano?“
„Samozřejmě, pane Kadleček.“
„Abych nezapomněl, napište si tam + 25 %, byl jsem s vámi velmi spokojený.“
„Tak, no, já, to vám moc děkuju, pane Kadleček, to jsem vážně…“
Tomáš se na něj otočí, má mírné a laskavé oči, usměje se. Pěšný neví, co by dál řekl. Potřesou
si rukama. Pěšný je figurka, umaštěné kalhoty, kostkovaná košile, břicho a brýle věčně na čele.
Odchází a zavírá za sebou branku. Cestou mírně potřásá hlavou.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
PAVEL JAKEŠ|36 let, žije a pracuje v Českých Budějovicích. Stavební průmyslovku přetrpěl tamtéž. Ženatý,
dvě děti. Potýká se s patrným návykem na literaturu, alkohol, čokoládu a rozhlasové hry. Píše převážně verše,
ačkoliv mu to bylo rozmlouváno, občas kratší povídky. Dosavadní publikace pouze na internetu (od roku
2000 – TOTEM). Je také dlouholetým externím textařem funkrockového tělesa Potrubí, které se s donkichotským úsilím drží zpívané češtiny. Milý čtenáři, suď mírně, i literatuře je třeba dělníků a přidavačů.
[email protected]
pavel jakeš
je to prozaické, přátelé
Už je tma. Doufal, že uvidí hvězdy, ale je zataženo. Nebe je osvětlené blízkým městem, je bledé
jako rybí břicho. Dopil skleničku jedním douškem, koňakoví mravenci už mu pokryli mozek
slupkou mírné otupělosti. Opravdu není zvyklý pít, tak trochu vrávorá na terasu, jeden dva tři
schůdky. Posadí se do proutěného křesla. Sklenička je na stole. Posune ji doprostřed stolu. Měl by
jít spát. Lopatu uklidí ráno, dá si akorát ještě jednu sprchu.
39
Bruno Schulz|Skořicové krámy
Pár zrnek skořice
Letos v březnu vyšla
jako příloha časopisu
Full Moon deska olomouckých Flash the
Readies s názvem
In Belvedere.
ENS
EC
R
Celý den za mnou. Je
čas na kávu a melancholii. Trochu patetické,
nemyslíš? Nemyslím.
Na nic. Vzpomínám
na naše bdění v dýmu
tabáku a nemůžu spát.
Deep in the woods
Neváží jen Misky vah
RECENSORED
Bloumám. Zase napůl ve snu. Vidím lidi. 6 NaChodJde o druhou řadovou desku kapely. Tu oproti
E
D
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
Misky vah (2012)
R
40
jejich debutu Kyska (2009) charakterizuje především koncepční formát a propracovaná narativní
Lžičk
hudební složka. Ta byla znát už v předešlém
EP
av
plíku
Desert Station (2010). Dějovost figuruje šiuv textech, ale vedle samotné hudební kompozice je
v mém vnímání málo podstatná.
Díky narativní koncepci je potřeba do hudebních
ploch pronikat hlouběji, než je běžné. Desku
poslouchat opakovaně a celistvě, nechat se jí prostupovat, nechat na sebe působit příběh Franka,
který je součástí povedeného komiksového
digipacku, protože především hudba samotná
formuje jeho tragiku. V mém případě byl právě
opakovaný poslech desky navázáním intimního
vztahu k dílu.
K samotnému hudebnímu zpracování nemám
výhrady. Kapela se vlastní pílí vymanila ze škatulky indie-rockové řadovky s výraznými, někdy
až idolickými vlivy Davida Gilmoura. Je zde
sice pořád patrný gilmourovský akcent a dynamika ve vokálech a kytarových sólech Tomáše
Valenta, přesto záumnost a kudrliny vystřídaly
přirozené finesy. Flash the Readies si na desce
budují vlastní, autentický a neotřelý rukopis, ať
už v podobě rytmického fundamentu perkusisty
Romana Mlynáře, nebo lahodné a magické práce
s elektronickým zvukem jeho bratra Petra.
Dvanáct stop alba, které je velice hutné, bohaté
na originální a opakující se motivy, neotřelou
dynamiku a rytmizaci, dává dost veliký prostor
pro fantazii náročnějších posluchačů.
Pro mne bude čekání na jejich další autorský
projev velice dlouhé…
LUKÁŠ SEDLÁČEK
„Fantazie je prostředníkem k nekonečnosti.“ S. Kierkegaard
níku. Jen tak tančí prázdnou letní ulicí.
Jak za flétnou Krysaře vybíhám do náchodských
ulic. Nezvyklé kabaretní tóny se linou, podobné
mlžnému oparu. Nepřestáváme tančit, a jak
Pomalu svítá, já začínám doufat, že skončils s tou
druhou, chci věřit… Mé nadšení z dnešního rána
stoupá a co na tom, že už chvíli Poprchává. Je čas
vyrazit! Tak hurá na Ranní blues a trochu toho
černého humoru. Vítej, frajere funebráku! Ještě
si zapálím na cestu v dešti. Cesta domů. Ruku
v ruce. Klíč do zámku a na stole nedopitou kávu.
Studenou a hořkou.
V mokrých šatech dosedám na pohovku. Zarámovaná vzpomínka se mi vysmívá. Jsem chvíli
tvoje a pak cizí zas! Paměť mě opouští někde mezi
dýmem cigarety a fotkou na zdi. Vidíš to? Už ani
nevím. Končím u toho, jak mi včera někdo řek:
Bože můj, ty jsi velká! A pak se mnou do výtahu
vlez. Tak tam někde musela zůstat ta moje Duše
z porcelánu. Uvězněná mezi bluesovými kapkami
deště venku a podivným úsměvem na stěně.
Vím, že až si jednou dáš vše na Misky vah, budeš
pít studenou kávu a dívat se na fotku, kde je nás
6 NaChodníku.
MAGDALENA BRAUNEROVÁ
gramozaika
Sto dvacet let od narození Bruna Schulze, haličského spisovatele a malíře židovského původu řadícího
se k vlně meziválečné avantgardy, vychází jeho povídková kniha Skořicové krámy (v polském originálu
Sklepy cynamonowe). Nejde o novinku, kniha Bruna Schulze ovlivnila Bohumila Hrabala a mnoho
dalších. Zasela do středoevropského prostoru semínko snové imaginace a magické reality, které klíčí
rovněž v dílech Gabriela Garcii Márqueze, Michaila Bunina či v dílech autorů nám bližších prostorem
i časem, Daniely Hodrové a Michala Ajvaze.
Ve světě Bruna Schulze čtenáře neustále přepadá vědomí, že jistota a bezpečí neexistují. Že prostředí,
v němž žijeme, město, dům, rodina, vlastní tělo ani hmota, z níž toto vše je utvořeno, není stabilní.
Hmota, plastická a poddajná pasivní substance života, může být hnětena kýmkoliv do jakékoliv podoby,
demiurg měl pouze jiné, dokonalejší a účinnější recepty tvoření. Vražda není ničím špatným, jde jen
o přechod k nové formě bytí od té staré a zkostnatělé. Zlo ani dobro neexistuje, je jen šílenství.
Šílenství snové, plastické a barvité. Neuvěřitelné bohatství vůní, chutí a tvarů odrážející se v jazyce
povídek. Obžerství přívlastků a obrazů, protikladů, jež se spojují v jedno v popisu prostoru liknavého,
neustále se transformujícího a bobtnajícího.
Drohobyč, město nedaleko ukrajinského Lvova, bylo tehdy součástí Polska. Zde se Schulz narodil,
dospíval, pracoval jako učitel a nakonec byl za války zastřelen na ulici. Vzpomínky na dětství tvoří osu
povídek. Rodina obývala dům, v jehož suterénu měl otec obchod se střižním zbožím, kvůli jeho nemoci
se ho však museli vzdát. Na autobiografickou linii povídek jsou opatrně nanášeny vrstvy mytické, fantastické, snové. Dům, jehož přirozeným středem je salon, tvoří centrum zobrazovaného světa, v němž
je skutečnost ještě relativně stabilní, dalo by se říci až obyčejná a všední. Čím dále od něj se člověk
pohybuje, tím víc se realita otřásá, bobtná a rozmělňuje. Tím více skutečnost ztrácí svůj obvyklý tvar.
Ve vzdálených pokojích bytu otec chová cizokrajné ptáky, na půdách domů se v odložených a nepotřebných věcech rodí temnota, jež vyústí až v bouři, která ponoří město do tmy a skučícího větru, v ulicích je možné jen bloudit, cíl cesty se nikdy nepodaří najít. Samotné skořicové krámy, noční obchody
s tajemným exotickým zbožím a stěnami barvy skořice, se nenacházejí na ulici, na které je vypravěč
hledá. Motiv bloudění je ještě zdůrazněn nájemnými povozy, které projíždějí městem bez vozků a jen
tak nazdařbůh. Do domu snový chaos vstupuje v podobě šílenství otce, jež narušuje jeho spořádanost,.
Otec se pohybuje v místnostech v prostoru pod stropem, šplhá po lustrech a garnýžích, pěstuje kondory a pávy, kteří byt zaplňují křikem i barvami. S postupující chorobou se v bytě objevují švábi, jež
vylézají z temných zákoutí a zaplavují byt pohybem, černotou a hnusem. Šílenství otce se projevuje
i na jeho postupné fyzické proměně, jež se završuje až úplnou změnou ve švába či kondora, motiv tolik
podobný Kafkově Proměně. Alespoň relativní stabilitu a bezpečí domu zajišťuje přítomnost služebné
Adély a dvou švadlen pracujících v salónu. Adéla působící jako protikladná síla otce, jako řád proti
chaosu, má kontrolu nad jeho konáním díky jeho přílišné citlivosti na dotek. Důležitým aspektem je
její sexualita, projevující se spíše v snových představách vypravěče jako dosud nepoznané nebezpečí.
Fascinující, rozkomíhaný a bublající svět Drohobyče, ztvárněný ve Skořicových krámech, v sobě nese
poselství pro svět moderní civilizace, varuje před jeho pravidelností a umělou dokonalostí na úkor
často neharmonické spletitosti a nesymetričnosti, která je ale člověku přirozenější. Ačkoliv jde o knihu
vydanou poprvé v roce 1934, je v mnoha ohledech velice aktuální. Nudě umělé pravidelnosti čistých
úhlů a řádu, otupění a necitlivosti otec vzdoroval tím, že nechal chaos vstoupit do všech záhybů své
existence. Svedl boj s bezbarvostí života maloměsta, bránil tak: „…ztracenou věc poezie. Byl čarovným
mlýnem, do jehož trychtýřů se sypaly otruby prázdných hodin, aby v jeho ozubených kolech rozkvétaly
všemi barvami a vůněmi východního koření.“
6 NaChodníku
In Belvedere (2013)
O
z poličky do lžičky | eva johnová
Schulz, Bruno: Skořicové krámy. Dauphin, Praha 2012, 216 str., přeložila Hana Jechová.
Flash the Readies
[email protected]
41
Můj šuplík je řemeslo…
marek rejhon|1975; muzikant, jazzový kytarista, znalec a sběratel kytar. Hrál, mimo jiné,
s Lubošem Andrštem, v Originálním pražském
synkopickém orchestru a The Hottentots Orchestra. Natočil také CD s Jiřím Suchým a nyní hraje
v uskupení Petra Ernyei Quartet a ve vlastním projektu Harlemania. Své jazzové filozofie si přenáší
do záliby v konstrukci a vývoji jazzových kytar.
Tuto činnost praktikuje v dílně pražského kytaráře
Petra Procházky.
foto|Robert Kučera
Je máj, jazzu čas, a já opět jedu do středních Čech. Tentokrát pracovně, s kytarami.
O to víc mě těší, že se mám sejít s člověkem, který je mi blízký jak láskou ke swingu, tak i souzněním
s dřevěnými liniemi starých jazzových kytar. Jednu vlastní, čerstvou, mám s sebou v kufru a téměř
hned po podání rukou kufr otevírám a podávám ji Markovi.
On znalecky hodnotí mou práci, povídá mi o kytarách a jejich magii, a kdybych ho po hodině nezastavil, asi by náš hovor trval ještě několik hodin.
na čaji s markem rejhonem
Marku, jak vypadalo tvoje první ochutnávání
swingové hudby?
42
Jednak jsem jako kluk chodil do klavíru,
u nás to byla v rodině taková tradice,
a zadruhé to byl můj děda, který doma
jakoby zapomínal na klavíru noty a já si
třeba listoval v Ježkovi a zkoušel si brnkat.
On byl zde na Kladně výrazný hudebník,
takový hybatel, který říkal dětem, na co
mají hrát. Měl často pravdu, když říkal: „Ty
nehraj na housle, ale zkus kontrabas“ nebo
„Ty si vezmi místo houslí trubku“. Ti žáčci
se pak většinou stali muzikanty na profesio-
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
nální úrovni. Vtisknul nástroje lidem, kteří
se tím později živili. Takže bylo logické, že
i já začal u klavíru.
Tvůj děda hrával v nějakých orchestrech?
Ano. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let
hrával v orchestru třeba s Borou Křížem,
významným akordeonistou té doby. Hrál
tam na „altku“ a na klarinet, ale duší byl
samozřejmě pianista. Spíš ale učitel. Vedl
dětské sbory a žákovské orchestry.
Takže jenom rodinný a nenásilný apel?
Nejenom. Stalo se mi, že jsem si byl
v knihovně vypůjčit nějaké nahrávky Šimka
„Zní šumění deště, zní v duši mi ještě
a Grossmanna, začínala puberta a mně se
to líbilo. Doslova na mě vypadlo z regálu
elpíčko Bixe Beiderbecka. Byla to nějaká
bulharská reedice. Na obalu tajemný, černobílý obrázek, a říkal jsem si: To bude
něco jako ty Ježkovy písničky. Když jsem
si ji přinesl domů a pustil na gramofonu,
musel jsem přeskočit první skladbu, která
byla poškrábaná, a náhodou jsem posunul
jehlu na místo saxofonového speciálu ve
skladbě Clarinet Marmalade od Frankieho
Trumbauera z roku 1927. Tři harmonizované hlasy, v šestnácti taktech speciál chorusu. Dodnes si pamatuju ten pocit, jak to
na mě zapůsobilo, až mi vstávaly chlupy
na rukou. Krásný, nikdy jsem nic takového
předtím neslyšel.
Neslyšel jsi nikdy předtím swing?
Znal jsem z televize a rozhlasu třeba Karla
Vlacha nebo Gustava Broma a jejich orchestry, nebo jazz a be-bop a veliké big bandy.
Tohle bylo úplně jiné. Tohle nebyl bop ani
big band, tohle bylo neskutečně živé a jistým
způsobem i pravdivé. Tehdy se nahrávky
dělaly bez playbacku, naživo. Materiál byl
velice drahý a muzikanti se prostě sešli ve
studiu a z čisté vody natočili singl rovnou
na desku. Nebyl prostor pro chyby. Nemohl
nahrávat muzikant, který je dělal. Ti chlapi
takhle skvěle hráli a to mě fascinovalo.
Proto se muzika asi rychle vyvíjela…
Samozřejmě. Tím, že nebyla možnost studiové práce se zvukem, možnost střihu,
stopáže a playbacku, tak přicházeli do
nahrávacích společností jenom opravdoví
muzikanti, a tak bylo jasné, že se bude hudba
rychle posouvat a bude hodně inovativní…
Třeba hudba a invence Duka Ellingtona,
Caba Callowaye a dalších. Doba dvacátých
a třicátých let byla nezvykle intenzivní
a dala světu ty nejslavnější muzikanty.
Myslím, že tohle platilo pro dvacátá a třicátá léta v mnoha oborech.
kolem prší a já nevím, kam mám jít.“ K. Běhounek
Je to krásně vidět na nástrojích z meziválečné doby. Většina z těch lepších, co se
opravdu používaly, hrají dodnes skvěle.
Proto se pro tu hudbu hodí nejvíc. Ať to
jsou kytary nebo dechy…
A jak to bylo u nás? Zmínil jsi Boru Kříže. Já
si ho dříve chvíli pletl s Kamilem Běhounkem.
Snad proto, že hrával taky na harmoniku.
Kamil Běhounek a Bora Kříž, to jsou dvě
úplně různé postavy. Běhounek byl jeden
z té první a naivní generace swingařů.
Tahle generace do toho dávala především
svoje mládí a nadšení. On hrával i v orchestru R. A. Dvorského, který byl sice známý
jako zpěvák sentimentálních písniček, ale
především to byl skvělý hudebník a pianista. Dvorský byl takový pionýr. Hrával
už začátkem dvacátých let. Bora Kříž byl
mnohem mladší než oba výše zmínění
pánové, byl to opravdu klasa muzikant.
Jeho nahrávky jsou dodnes srovnatelné
s nahrávkami světových jazzmanů.
Většinou tady v Evropě trpíme tím, že sem
cokoliv proniká s velikým zpožděním. Jak
to bylo s hudbou? Jak dlouhá časová prodleva to asi byla? Já si vždycky dvacátá
léta spojoval s Hašlerem, Frimlem a „operetní vlnou“…
No to si představuješ správně. Nicméně
u nás to bylo i deset až patnáct let. Ta prodleva se samozřejmě časem zkracovala.
Desky byly velice drahé, a tak jich bylo
pomálu. Paradoxně se ale z takovéto desky
dalo vytěžit mnohem víc. Posluchač, často
spíše muzikant, ji oposlouchal až na kost, až
z ní nic nezbylo. Také si z ní odnesl a naučil
se mnohem víc, než je dneska běžné.
Kdo byl u nás ta první swingová avantgarda?
Paradoxně to byl právě pro nás dnes sentimentální R. A. Dvorský. Později to byl
samozřejmě Jaroslav Ježek, E. F. Burian
a svým způsobem později i Oldřich Nový,
který to měl vlastně asi všechno na háku.
http://lzicka.wbs.cz
lukáš sedláček s markem rejhonem
Marek Rejhon
43
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
sestavil u nás. Dosáhl tím velice zvláštního
a osobitého zvuku. To vše, jen asi s dvouletým zpožděním.
Ale nejenom on, i ti výše jmenovaní pánové
dělali vše pro to, aby šel hudební vývoj
vlastní cestou. Vydávaly tiskem zaranžované
skladby, nahrávali a produkovali ostatní
muzikanty. Nechávali si dělat aranže „na
míru“ známými světovými hudebníky.
Myslím, že tam byla mezi nimi silná a vzájemná podpora.
Ty jsi hrál v OPSO, The Hottentots Orchestra nebo třeba s Bob Zajíček kvintet. Tvůj
poslední veliký projekt je Harlemania. Jak
vás lidé vnímají?
Ano, to je zrovna doba toho divokého
a tanečního swingu třicátých a čtyřicátých
let, jak se hrál v Americe. Ellington, Calloway. Dnes prožívá tanec vlastní renesanci.
Některým lidem se to konečně líbí mnohem
víc než tancovat na DJ’s někde v klubu.
Snažíš se při hraní swingu nějak stylizovat
do té doby? Vídáme hudebníky, kteří dají
hodně na dobovost.
Víš, ono to tak nefunguje. Je to hlavně v tom,
jak hudbu cítíš. Dám ti příklad. Vezmu tuhle
tvoji kopii kytary L5 z dvacátých let a prostě na ni budu hrát dvacátý a třicátý roky.
Vezmu Gibson „stopětasedmu“ a budu na
ni hrát Joe Passe. Ale ne protože to dobře
vypadá, ale protože to na ni dobře zní. Každé
období má vlastní zvuk, přesto by do toho
měl muzikant přinést i svoje srdce a radost.
Nebýt jen maska. A hlavně se obklopovat
lidmi, kteří to mají stejně.
hlasivky. Velká část zpěváků ho pak napodobovala. Vlastně i dnes. Tam poznáš ten
sentiment a patos už zdálky. Není to ono.
Mně se líbí, že se mladí lidé vrací k tradičnímu jazzu. Je to i naopak? Měl jsi někdy
chuť zkusit něco jiného? Třeba nějakou
fúzi s elektronikou?
Jednu nabídku jsem kdysi měl, ale nic z toho
nakonec nebylo. Spojení swingu a elektro-beatu pro mě není primárně zajímavé a nic
nového mi nepřináší. Hudba postavená na
elektro-beatech a naroubovaná na nějaký
swing je umělá. Ztrácí to pro mě svůj smysl,
lehkost a přízvuk na druhou dobu. Z čehož
se paradoxně stává taková jakási fox-polka.
Ale jsou i výjimky, kde se to myslím daří
„neroubovat“. Například Nicola Conte nebo
čeští Midi Lidi ve filmu Protektor…
No, u Conteho mám pořád ten pocit šroubovanosti, kde nemám požitek z jeho
muziky a vyvíjející se hudby jako artefaktu. On není podle mě hudebník, který
by přišel mezi lidi a zahrál si tam s někým.
Je to DJ a já tam pořád postrádám tu muzikantskou opravdovou „ruční práci“. To
Midi Lidi, to je jiná. Tam se právě podařil
beze zbytku spojit elektro-beat s citacemi
swingu. To v tom filmu funguje a je to
opravdu podařená práce.
No a ty jsi jaký muzikant? Avantgarda
asi nebudeš a úplně k mainstreamu bych
tě také nezařadil. Nebo lépe. Ve tvém
curriculu vitae čtu, že „v jazzu je třeba být
svobodný, neomezovat se žádným šuplíkem, ale zároveň vědět, do jakého šuplíku
patříte“. Do kterého šuplíku patříš ty?
To je moudro mého učitele Luboše Andršta.
Já jsem jednoznačně řemeslník a je jedno,
jestli hraju swing, bop nebo funky. Je to
jazz. Baví mě to jako hrom.
Jak to třeba dělají dnešní zpěváci swingu
třicátých let? Tehdy se zpívalo s určitým
nosovým patosem…
Tam to bylo hodně ovlivněno R. A. Dvorským. On měl takový hlas, který ho předurčoval ke zpívání sentimentálních písniček.
Nebyl to kalkul, jen mu tak prostě narostly
foto|René Polanecký
foto|Jan Šilar
http://lzicka.wbs.cz
lukáš sedláček s markem rejhonem
na čaji s markem rejhonem
44
Svým uhlazeným zpíváním a vystupováním ironizoval dobu. Všichni chtěli být
jako on a snažili se být co nejlepší, co nejklišovatější. On si to užíval. Je to vidět ve
spoustě jeho filmů. No a taky bych neměl
zapomenout na Jiřího Traxlera, skvělého
aranžéra, skladatele a textaře z orchestru
R. A. Dvorského a později u Jaroslava Ježka.
Takže avantgarda. A dál je to jaká skupina
muzikantů?
Jeden z pánů, Voskovec nebo Werich,
kdysi řekl na adresu ubírajícího se hudebního průmyslu, vlastně dnes by se řeklo
showbusinessu, že „masa má vkus“. I když
tu byla avantgarda, která experimentovala a snažila se jít dál, tak ve většině případů to sklouzávalo k tomu, co lidi bavilo.
Osvobozené divadlo, Ježkovy písničky,
Orchestr Karla Vlacha. Ale to má každá
doba, bez výjimky.
Jeden příklad za všechny. Můj kamarád
vyhrabal v archivech Českobudějovického
deníku noticku z roku 1921 tohoto znění:
„Představení paní Emmy Destinové se
ruší pro nezájem obecenstva, naopak mistr
Hašler přidává dvě představení odpoledne
a dopoledne pro dítky a důchodce“.
Dalo by se říct, že to bylo řemeslo?
Ano. Dál to jsou řemeslníci a dříči. Zase
určitě génius Ježka, ale i manažerské
schopnosti Vlacha, který potom tu dobu
R. A. Dvorského úplně převálcoval. Jaroslav Ježek o sobě nikdy netvrdil, že je jazzman. Ježek psal pro lidi, vymyslel svou
vlastní originální muziku, která měla svoje
harmonická pravidla, nechával si z ciziny
dovážet nejnovější nahrávky, do roku třicet
dva poslouchal hlavně Paula Whitemana,
a tak když přišel Duke Ellington a on zjistil, že to jeho hudebníci nezahrají, musel se
zamyslet nad tím, jak dál. Objevil americký
taneční orchestr Casa Loma, který černošský jazz přejal po svém, a něco podobného
45
všechny. Neklade hranice. Je sice dobré znát blíže téma autorova projektu, ale pro porozumění
v momentu „akce“ to není zcela podstatné. Dotýká se kolektivního povědomí, potíže vynáší
na světlo jako objekty, které, ač jsou možná schovány a jako na nějaké půdě zaneseny vrstvami
prachu, existují. Jsou něčím, co ve své podstatě spojuje všechny identity dohromady. Něco, co si
vynucuje pozastavení se. Zamyšlení…
Krzysztof Wodiczko
Out/Inside(rs)
Centrum současného umění
Přínos střelby slov
22. února – 6. května 2013
„Teze a antiteze měly ovlivnit syntézu“
Dvě patra ve své výměře zkoumají autorovu evoluci. Evoluci polského umělce, Krzysztofa Wodiczka
(1943), jenž momentálně žije za „velkou louží“. Schody mezi poschodími pomyslně dělí tvorbu
a
na dva celky. Jeden způsob uvažování – shodnost zkoumaných témat, odlišné médium
turvyjádření.
l
u
Objekty a videoinstalace.
K
č
lžičkultura
Lži
46
Nějakou dobu trvalo, než se grafika a fotografie začaly zařazovat mezi „uznané elementy“ umění.
Vždy zde byla socha, malba, architektura (a design užitkových předmětů). Podle Jiřího Kroupy,
současného teoretika umění, „je umění to, co jako umění funguje“ (přisuzují se mu tyto funkce:
komunikuje se světem, vytváří citový zážitek, má zdobnou funkci, je předmětem vědy a kritiky,
má kulturně historický význam, v tržním hospodářství je předmětem obchodu). „Novým“ tendencím v umění − koncept, video, performance − bude pro oči laického diváka, myslím, ještě
nějakou dobu trvat, než se natrvalo začlení mezi již uznané formy sdělení a vydobudou si své
místo pod sluncem.
Snaha nabídnout lidem rozvinutí vlastního estetického vnímání je všude kolem patrná. To,
že jsou tyto kvality mnohdy méněcenné, je bohužel fakt, který s sebou přinesl rozvoj byznysu,
reklamy, spotřební společnosti. Jsme stále zahlcováni „kánony krásna“, a tak není divu, že se
trochu toho výtvarného kumštu procedí i k lidem, v běžném životě se v problematice umění
nevzdělávajícím. Jsme obklíčeni předměty, které nemusí v takové míře komunikovat se světem,
být archeologickým pokladem, ale mají funkce zdobné, mají finanční hodnotu a jejich vlastnění nám způsobuje radost.
Vyjdu si vyvětrat svého psíka. Opustím prostor bytu. Území prosáklé kvalitami. Procházím
se ulicí. A bum. Budova staré radnice otevírá oči. Obrovské, ale lidské. Hledí někam do tmy
města, ne, teď zcela jistě kouká na mě! „… Z čeho mám největší strach? Že někdo zaklepe na
dveře mého bytu,“ říká radnice hlasem jednoho z mnoha uprchlíků, kteří roky čekají na udělení azylu. Uvězněni chybějícími dokumenty a stálou hrozbou deportace. Projekce na budovu.
Sociální problematika (přistěhovalectví, válka, utlačování menšin). V tu chvíli lze pomyslně
odškrtat všechny zbývající elementy, o nichž Kroupa hovoří. Jsem vzděláván ve věci fungování
věcí, slabinách společnosti, dopadech jednání na lidskou psychiku. Má to svůj význam, má to
své místo.
Tvorbu Krzysztofa Wodiczka bych s klidem popsala jako cosi, co nadprůměrně přesahuje
rámec přínosu a účinku umění. Vlastně bych práce neřadila k umění. Jako by vznikla nová
kategorie, o nic horší nebo lepší, jiná. Do veřejného prostoru je zavedeno něco významného,
něco, od čeho (záměrně, či nikoliv) stále utíkáme. Něco, co se v prostředí kolem nás doopravdy
děje. Není potřeba to upravovat, retušovat, zkrášlovat. Wodiczkovi se daří cíleně zasahovat
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013 „O světu je třeba říci totéž, co řekl svatý Augustin o čase: každý jej dokonale
Na druhém břehu snahy pochopit stojí argument asociála nebo toho, jenž je přesvědčen o tom,
že žít se má výhradně přítomností, padni komu padni. Pro něj může být tato věc bezduchá.
A přínos střelby slov veterána pálené z kulometného hnízda vyřazeného obrněného transportéru, upovídaná Lincolnova socha nebo oživlé karyatidy státu týrané svými druhy je mizivý.
Ano, částečně frustrující pro toho, kdo vnímá trápení kolem sebe. S uvědoměním si jeho velikosti, práce nabývají absurdního, zlo klíčícího rozměru („jako by toho už nebylo moc!“).
Promítat filmy je možné jen díky audiovizuální technice. Plátno, na které je záznam vzduchem přeposílán, jak ve své tvorbě Wodiczko dokazuje, nemusí být hladká rovná plocha, ale
třeba kamenná zeď nebo socha. Lze taky přidat zvuk, stříhat, zakomponovat do obrazu další
informace, ve výsledku získat něco víc než ilustraci události. Měly-li by věci kvasit, posouvat
se, zaujmout a nezůstat v kolejích „to mě nepřekvapuje“, pak lze podotknout, že jsou si Wodiczkovy realizace podobné, ačkoliv, přirozeně, spojující téma nedovoluje vychýlit se razantně od
konceptu a jeho formy.
Již jednou v textu padla zmínka o projekci skrz hlaveň vyřazeného armádního vozidla.
Z mého pohledu se tento projekt nejvíce odlišuje od ostatních. Není to jen projekce natočeného záznamu. Způsob promítání, audio doprovod, obrazový záznam – vše propojeno do
výsledného obrazu. Jedna složka podporuje druhou, každá má své opodstatnění, hlubší smysl.
Krom modelu vozu lze na výstavě nalézt záznamy z této projekce. Výpovědi válečných veteránů
a jejich rodin, jak jim jejich spoluúčast změnila život, co přesně zažívali, co cítili, přenášeno na
čistou zeď. Někdy je hlas doprovázen přepisem řeči v slovo, někdy se do omítky zarývají jen
litery. Vypalováno ze zrezlé trubky zvukem opravdové střelby. Prostřílená stěna, vlastně za nic
nemůže a teď by se nejraději rozpustila v nic. Soustavnou palbou nasákla těžkými slovy. Takový
náboj má ještě ničivější charakter. A vy? Najednou se stáváte nábojem samotným. Víte, proč
letíte (ač tomu úplně nerozumíte a neztotožňujete se s vidinou cíle), víte, co způsobíte a co vyvoláte svým svištěním v mysli toho, jenž ovládá směr vašeho letu. Nejde náhle změnit trajektorii
a zbavit se všech těžkostí, které způsobuji? Nemůžu se vrátit zpátky do zásobníku a zasloužit se
o to, aby se zbraň zasekla a už nikdy neublížila?
Sakra, kde je pes? Vyčerpané tělo odmyká dveře svého bytu a navrací se zpět ke kvalitám,
které má oko natolik prozkoumané, že si jich vlastně ani nevšimne. Nedokáží vytvořit otázku
a vtáhnout do své existence v míře, jež transformuje. Pro dnešek jsem dobyla umění, mohu si
nechat něco zdát. Snad bude ten sen o tom, jak veřejnost vítá pana Video (společně s panem
Performance a panem Koncept), jak je objímá, klade mnoho otázek a usazuje ke stolu, usazuje
je na přední čestné místo. Na místo, kam je vidět i v noci.
TEREZA MÜLLEROVÁ|Terence. Müllermix. Nebo jen Müller. Určitě studentka. A velmi smělá, opovažuje-li se
„drtit se“ ve věcech oboru výtvarného. O to víc, prohlásí-li, že by ráda směr udržela. S chutí na prstech přepočítává počty souhlásek a samohlásek ve slovech, poslouchá zvuk chůze po kamenech vlakových kolejišť,
když se rozhodla pěstovat rajčata, vysypala celý sáček semínek do jednoho malého truhlíku (zapříčinila tak
růst vášně tomatového pěstování k ostatním jedincům). A také, v rámci domluvy o střídavé péči, sdílí životní
prostor s kočkou Srnkou, která je velký záškodník. A taky věří na kouzelné bytosti.
zná, avšak žádný z nás jej nedokáže vysvětlit druhým.“ M. Merleau-Ponty
[email protected]
tereza müllerová
DOX, Praha
47
Lidmila Kábrtová|Koho vypijou lišky (Host, 2013) debut, v němž se každá kapitola může
chlubit přesně padesáti slovy, nejen proto doporučujeme
Zsuzsa Bánková|Světlé dny (Host, 2013, překlad František Ryčl)|příběh tří kamarádů od
dětství do dospělosti, psáno s takovou jakousi melancholií a příjemným popisem, těžko se
to vysvětluje, raději si to přečtěte
Atík Rahímí|Tisíc domů snu a hrůzy (Fra, 2009, překlad Anna a Erik Lukavští)|labyrint hrůz
totalitního Afghánistánu. snová, přízračná, metaforická novela
FILM
White Oleander / Bílý oleandr (2002)|co se stane, když poraníš krásnou květinu? drama o vztahu a osudu dvou
umělecky nadaných žen – matky a dcery…
Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom / Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003)| plují. oni i celý jejich svět.
nebo proplouvá vše okolo a oni jediní jsou pevným bodem Vesmíru? poetický snímek rozvlňuje vodní kruhy
Tejút / Mléčná dráha (2007)|experimentální snímek sestávající z deseti živých obrazů a mixu přírodních zvuků,
jejichž meditativnost nelze nepocítit
Tomboy (2011)|kam až může vést nevinná dětská lež o vlastním jménu a proč je někdy těžké přiznat svoji identitu
DIVADLO
Čertovská kvidoule|Cabaret Calembour|neotřelý kabaret, po kterém je vám jasné, proč je představování Čertovky
stejné jako nošení sov do Athén nebo dříví do lesa
Jedlíci čokolády|Tramtarie|olomoucká Tramtarie a David Drábek a štěstí na místech nehledaných, zpráva o tom,
že barvy si člověk nese uvnitř…
Labyrint světa|Teátr Víti Marčíka|podle Jana Ámose Komenského, zpráva o světě současném, pohledu na svět
skrze krásu srdce a krásu odpuštění
VÝSTAVY, FESTIVALY
Možnosti dialogu. Mezi filmem a volnou tvorbou|Jan Švankmajer|neobyčejně surrealistickou výstavu je možné
zhlédnout tentokrát v olomouckém Muzeu moderního umění, a to do 15. září 2013
Dědeček automobil|Vlastivědné muzeum v Olomouci|přijďte se pokochat technickou dokonalostí i nadčasovou
elegancí stovek modelů autíček, motocyklů či kol, ale i skutečných historických automobilů! výstava je k vidění
v sále sv. Kláry Vlastivědného muzea od 12. června do 11. srpna 2013
Colores Flamencos|25.–28. července, Olomouc|5. festival flamenca a španělské kultury, na kterém vystoupí
nejznámější protagonista flamenkové kytary na světě Paco de Lucía. hasta pronto!
Festival Banát. V Rumunsku jako doma|22.–25. srpna 2013|možnost, jak navštívit český festival v zahraničí,
aneb vycestuj, pomož a poslechni si české kapely u našich krajanů v Banátu
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2013
o
l
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
druhé číslo|třetí ročník 2013
šéfredaktorka|renáta judita svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|zuzana kohoutová
redakce|vendula drozdová|petra plevová|eva johnová
magdalena braunerová|zuzana kohoutová|lukáš sedláček
externí redaktoři|světlana kopřivová|petra dvořáková|petr pyjer bílek
kateřina ráchel valášková|václav boček|tereza müllerová
korektury|zuzana kohoutová|světlana kopřivová
ilustrace, reklamy, plakát|libor kopecký
obálka|libor kopecký
záložka|renáta judita svobodová a libor kopecký
sazba a typografie|renáta judita svobodová
reportáž z batohu zuzana kohoutová a petr pyjer bílek
na světlo světa zveršovaná věta renáta judita svobodová
zuzana kohoutová|lukáš sedláček|etudy z kredence václav boček
šest otázek pro… zuzana kohoutová a petr pyjer bílek|divnodění eva johnová
zjevení z jeviště kateřina ráchel valášková|na kávě s… kateřina ráchel valášková
lžička filmofilka petra dvořáková|z poličky do lžičky eva johnová
gramozaika lukáš sedláček a magdalena braunerová|na čaji s… lukáš sedláček
je to prozaické, přátelé vendula drozdová a petra plevová
lžičkultura tereza müllerová
telefon|736 275 409
[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, konvikt)
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m, jazz fresh café
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka, čajovna sofie
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
a v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vyšlo v červnu 2013 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 23. září 2013
48
U
„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak
vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“ J. Werich
LITERATURA
příborník
J|hudebník „Jéčko“ je písničkářská garážovka v podání jednoho člověka. hraje na kytaru,
zpívá o svých kamarádech, o výletech a o svojí holce
Live Music Superheroes|mladí muži koketující s hudebními žánry. superhrdinové, kteří vás
zachrání v případě nouze o živou hudbu
Sia|extravagantní australská zpěvačka s podmanivým hlasem, pro kterou není problém
zpívat i ve znakové řeči
The Paper Kites|bráška Radical Face, mužské tenory, jemná kytara, zpráva o tom, že svět
je dobrý
Zero 7|britská alternativně elektronická skupina, která byla nominována na cenu Grammy
redakce doporučuje
HUDBA
tiráž
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace bohemistiky v mezioborových kontextech.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Download

Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku