PEREGRINATIO
AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, modleme se k Bohu,
našemu Otci, který nás při této eucharistii
za zesnulého Tomáše kardinála Špidlíka
shromáždil ke slavení velikonočního
tajemství svého jednorozeného Syna, a
prosme, aby přijal našeho drahého zesnulého
ve svém pokoji, a pro jeho následování
Krista vylil na Církev i svět hojnost svého
požehnání:
L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.
 Prosíme tě za papeže Benedikta XVI.,
který u příležitosti 90. narozenin kardinála
Špidlíka v kapli Redemptoris Mater řekl, že
„jeho dlouhý věk a jeho jedinečná pouť víry
dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj
složí svou důvěru“ – provázej Svatého otce
svým požehnáním, ať utvrzuje ve víře své
bratry, aby každý z věřících věděl, že má
místo v srdci Pastýře, do jehož rukou jsi
vložil klíče Božího království.
 Prosíme tě za jednu, svatou, všeobecnou a
apoštolskou Církev, za níž se při Poslední
večeři modlil tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno,
jako já v tobě a ty ve mně“; za Církev, které
jsi skrze kardinála Špidlíka dával dýchat
oběma plícemi a objevovat netušená setkání ducha, ať s vděčností kráčí vstříc tvému Synu.
 Prosíme tě za naši vlast, ať ve svědectví svých svatých mučedníků, i velkých postav
víry, objeví kořeny své kultury i poslání, které jí uprostřed Evropy už od dob soluňských
bratří svěřila Boží Prozřetelnost.
 Prosíme tě za obec Pustiměř, s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat jako její první
čestný občan, ať každý z nás objeví bohatství moudrosti a lidství, s nímž nás
v každodennosti našich životů vedl k Tomu, který skrze víru je zítřkem našich dnes.
 Prosíme tě za obec Podivice, která před 100 lety udělila čestné občanství Božímu
služebníku Antonínu Cyrilu Stojanovi, který pomohl zbudovat farní kostel svatých Cyrila
a Metoděje, aby v otcovské starostlivosti tohoto neutuchajícího pastýře četli všichni
občané i farníci výzvu k osobní odpovědnosti a nasazení.
 Prosme za nás, kteří jsme ve šlépějích Apoštolů slovanských národů připutovali na
posvátný Velehrad, abychom na jejich přímluvu hlouběji poznali duchovní bohatství, které
nám svěřila Prozřetelnost pro šíření Božího království.
 Prosme za Tomáše kardinála Špidlíka, který po celý svůj život hledal Ježíšovu tvář,
aby ve věčném patření zakusil to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.
 Prosme za věřící, kteří spí spánkem pokoje, ať mají účast na slávě zmrtvýchvstání.
K: Bože našich otců, Tys vzkřísil z mrtvých Ježíše a ve svatých pastýřích vedeš Církev
svého Syna, přijmi prosby této své rodiny za Tomáše kardinála Špidlíka, který ti z celého
srdce sloužil a dej mu ve společenství svatých patřit na Tvou tvář. Neboť Tobě, který sedíš
na trůně i Beránkovi, přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky.
L: Amen.
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU
BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.
Historická pouť papeže Jana Pavla II. na Velehrad, 22. dubna 1990.
Ó Nejsvětější Trojice,
děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II.
a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství,
slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky.
Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství
a v mateřskou přímluvu Panny Marie
nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře
a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života,
jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou.
Na jeho přímluvu nám podle své vůle
uděl milost, o kterou vroucně prosíme,
………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla),
v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých.
Amen.
S církevním schválením
Kardinál CAMILLO RUINI
Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi
PEREGRINATIO
AD LIMINA
APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM
VELEHRAD
SOBOTA, 20. LISTOPADU 2010 V 15.00H
Eucharistie v bazilice Nanebevzetí Panny Marie
a sv. Cyrila a Metoděje
ZA + TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA
A BOŽÍ POŽEHNÁNÍ PRO FARNOST A OBEC PUSTIMĚŘ

modlitební memento v bazilice velehradské
u sarkofágu J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J.
čestného občana Pustiměře,
depositio kytice a votivní svíce pouti „Vultum tuum, Domine, requiro“

modlitba v kapli Matky Unie a v Královské kapli
u sarkofágu Božího služebníka Antonína Cyrila Stojana,
čestného občana Podivic
SUCHÁ LOZ
modlitba u hrobu P. ICLic. Mgr. Františka Beníčka,
I. nešpory slavnosti Ježíše Krista Krále
v kostele sv. Ludmily
„Velehradská bazilika se svým tajemným světlem,
které se zdá vycházet z vnitřku chrámu, se svou záplavou
zlatých forem a soch světců, působí dojmem „nebe na zemi.“
Kardinál Tomáš Špidlík SJ
Velehrad je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy. Historie tohoto místa
se začala psát před více než
800 lety, kdy do údolí říčky
Salašky přišlo prvních 12
cisterciáckých mnichů, aby
nedaleko
obce
Veligrad
(dnešní
Staré
Město)
vybudovali svůj klášter. Právě
na základě své polohy dostal
klášter své jméno a stal se
záhy nositelem mnohem starší
duchovní tradice, která sahá až
do 9. století, kdy na Moravu
přišli slovanští věrozvěstové
Konstantin a Metoděj. A tak
již po staletí na Velehrad
proudí tisíce poutníků, k nimž
se připojil v roce 1990 také
papež Jan Pavel II.
Zakladateli kláštera byli
moravský
markrabě
Vladislav Jindřich, jeho
bratr Přemysl Otakar I. a
olomoucký biskup Robert.
Výstavba
kostela
byla
zahájena patrně v letech
1210 - 1215. Jako většina
cisterciáckých kostelů přijal
patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. (Spolupatronát Cyrila a Metoděje byl připojen
až v r. 1932 dekretem papeže Pia XI. Titulem bazilika byl kostel vyznamenán v roce 1928
rozhodnutím papeže Pia XI.).
Původní románskogotická bazilikální stavba byla budována podle stavebních
tradic cisterciáků, které charakterizovala krása prostých linií a střídmá výzdoba.
Devadesát devět metrů dlouhá stavba byla rozvržena na půdorysu latinského kříže.
Východní stranu uzavírala pětice apsid. V této podobě se kostel do dnešních časů
nedochoval v důsledku tragických událostí, jež v průběhu dějin cisterciácký klášter
postihly. V roce 1421 vypálili velehradské opatství moravští husité. Klášter 150 let
chátral. Nesnadného úkolu obnovy se ujal až opat Ekard ze Schwoben ve druhé polovině
16. století. Středověkou podobu však kostel ztratil až v důsledku obrovského požáru, který
3
v klášteře vypukl v roce 1681. V důsledku této pohromy byl kostel radikálně přestavěn.
Stavba byla zkrácena o chrámové průčelí s románským ústupkovitým portálem a
nahrazena novým, jemuž dominují dvě věže. Boční lodě baziliky byly přezděny příčkami s
pilastry, a tak vzniklo 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod
podlahou krypty. Z křížení lodí byla snesena 100 metrů vysoká renesanční věž a byla
nahrazena kupolí s nízkou věží zvanou lucerna. Nyní je tedy bazilika dlouhá 86 m. Přes
radikální zásahy si kostel uchoval ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter
románsko – gotické stavby.
V roce 1784 byl velehradský klášter zrušen Josefem II. Klášterní majetek byl
rozchvácen, areál kláštera střídal majitele a klášterní kostel se stal kostelem farním.
Obnovy a rozvoje se dočkal kostel v souvislosti se sílícím cyrilometodějským kultem a
příchodem jezuitů na Velehrad v roce 1890. Jezuité zřídili v objektu kláštera řádové
gymnázium, které bylo později nacisty a po té komunisty zrušeno. V období komunismu
byl do areálu přestěhován Ústav sociální péče. V roce 1990 se na Velehrad vrátili Jezuité a
v roce 2004 bylo obnoveno gymnázium, které nese jméno arcibiskupa A. C. Stojana.
Z vnitřní výzdoby by neměla uniknout Vaší pozornosti velkoryse řešená klenba s
malbami, které opticky zvedají strop o dvě patra. Autorem fresek v hlavní a příčné lodi
je Ignác Egstein. Uprostřed vidíme nebe s Nejsvětější Trojicí a Matkou Boží. Blíž k
presbytáři je zachycena událost, která se odehrála v roce 1421 na stupních oltáře – upálení
sedmi cisterciáků včetně opata Jana husitskými vojáky a zkáza kláštera. Na opačné straně
vidíme křest krále Svatopluka, který pozval věrozvěsty na Moravu.
V závěru baziliky je vybudován mohutný kůr, který nese bohatě zdobené, rozměrné
varhany. Ty mají tři manuály, 60 rejstříků a 5521 píšťal. Zatímco mechanika pochází
ze 20. století, řezby jsou barokní. Vrcholem figurální výzdoby prospektu varhan je scéna
Zvěstování. Mezi křídly varhan je prolomeno okno s vitráží představující Pannu Marii
jako Královnu nebes, před níž klečí sv. Cyril a Metoděj.
Bohatě jsou zdobeny rovněž boční kaple, kde malířskou výzdobu doplňují sochy a
štukový dekor. Zvláštní pozornost si zasluhují kaple sv. Cyrila a Metoděje s legendárními
výjevy z jejich života a kaple sv. Floriána, kde je umístěn obraz soluňských bratří od
polského malíře Matejky. Obraz byl věnován do baziliky polskými poutníky v rámci 1 000
výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1885.
Mezi kaple sv. Cyrila a sv. Máří Magdalény byla vsazena kazatelna. Je přisuzována
italské řezbářské dílně Baltassara Fontany, který vybudoval v bazilice také zděné oltáře
se sochami. Na stříšce kazatelny je alegorická postava církve s atributy božských ctností –
s křížem (víra), kotvou (naděje) a kalichem (láska).
Skutečný skvost barokního řezbářství představují chórové lavice, které kryjí dvě a
dvě postranní kaple. Ornamentika řezeb čerpá inspiraci z domácího prostředí. Figurální
výzdoba představuje apoštoly, anděly a světce z cisterciácké a benediktinské řeholní
rodiny. Kompozicím, jež tvoří vzájemný protiklad, vévodí Kristus a Panna Maria.
V tzv. transeptu, neboli křížení lodí je možné pohlédnout do klenby barokní kupole, kde
je vidět malba dokumentující založení kláštera. Výška klenby zde dosahuje 25 metrů. V
pendativech – tak se říká trojúhelníkům v rozích křížení lodí – jsou působivé malby čtyř
západních církevních otců. Jsou to sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a Řehoř Veliký.
Do středu transeptu byl v roce 1985 (k výročí úmrtí sv. Metoděje) situován nový oltář od
akad. sochaře Otmara Olivy. Před původní románskou apsidou je vystavěno mohutné
4
štukové retabulum od Baldasarre Fontany. Do něj je vsazen obraz od Ignáce Raaba ze
70. let 18. století s tématem Nanebevzetí Panny Marie.
Původní oltář, který nyní slouží jako svatostánek, pochází z roku 1864. Nechal jej na
vlastní náklady pořídit olomoucký arcibiskup, kardinál Bedřich Fürstenberk v rámci
miléniových oslav příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 1863. Oltář je z
kararského mramoru v neorománském slohu. Ústřední výjev v čele oltáře zachycuje
loučení sv. Metoděje s Moravany krátce před smrtí. Na pravé (epištolní) straně papež
Hadrián II. schvaluje věrozvěstům slovanskou liturgii a udílí arcibiskupské paladium sv.
Metoději. Na levé (evangelijní)
straně se sv. Metoděj loučí s
umírajícím Cyrilem.
Po stranách presbytáře jsou
dvě sousoší od kroměřížského
sochaře Ferdinanda Neumanna.
Na pravé straně jsou to svatí
Cyril a Metoděj a vlevo svatí
Petr a Pavel.
V křížové lodi vytvořili
cisterciáci kaple svým řádovým
patronům sv. Benediktovi a sv.
Bernardovi. Dominantní jsou
zde velká štuková retabula, do
nichž jsou vsazeny působivé
obrazy Smrt sv. Benedikta a
Vidění sv. Bernarda od M. L.
Willmana. Nástěnné malby
zachycují výjevy z jejich
života.
Za
oltářem kaple sv.
Benedikta je ukryta Královské
kaple, která by neměla uniknout
Vaší pozornosti. V roce 1923 v
ní byl pohřben olomoucký
arcibiskup
Antonín
Cyril
Stojan, mimořádná postava
moravské církve konce devatenáctého a první čtvrtiny dvacátého století.
Při návštěvě baziliky není možné minout ani Kapli Matky křesťanské jednoty. Zde je
umístěn obraz Panny Marie s Ježíškem, který v roce 1919 vytvořil Emanuel Dítě. Je
malován na dubové dřevo podle vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší.
Protějškem oltáře je křtitelnice, kterou bazilice věnovali v roce 1885 olomoučtí
bohoslovci.
Vpravo od vchodu do této kaple je možné dostat se postranním východem k
monumentálnímu románskému závěru baziliky. Také je zde koridor, kterým lze sejít do
vykopávek s lapidáriem fragmentů románského kláštera a kostela a do barokních krypt.
5
6
Velehradský oltář
(Ing. arch. Mgr. Tomáš Černoušek /1927-2001/, akademický sochař Otmar Oliva)
„Nevěděli jsme, jsmeli ještě na zemi, nebo už
v nebi. Vždyť na zemi
nemůže být tolik krásy!“
Tak zvolali poslové sv.
Vladimíra,
když
je
zavedli v Cařihradě do
chrámu Boží moudrosti,
„aby
viděli
krásu
křesťanské víry“.
Velehradská bazilika
se
svým
tajemným
světlem, které se zdá
vycházet
zvnitřku
chrámu, se svou záplavou
zlatých forem a soch
světců,
působí
také
dojmem „nebe na zemi“,
jak si to přeje východní
tradice při výstavbě
svatyň.
Ale pod její kupolí se
neočekávaně zvlní tvrdá
země a vystoupí z ní
těžký balvan – oltář
obětní. Uprostřed nebe tu
vyvstalo poselství země.
Je to místo, kde kněží přinášejí „plody země a práce lidských rukou“. Jsou symbolem naší
existence, kterou všechno tíží a která se u všeho lopotí. Ale ty dary se mají stát „pokrmem
a nápojem duchovním“.
Z tohoto balvanu, který zatížil zrak svou šedí, se eucharistickým lékem duše naučí
pozvednout oči, aby viděla krásu nebe a přetvořeného světa.
Není pravá krása ta, u které se oko líbivě zastaví, ale ta, která skromně usměrňuje pohled
výš a výš.
Nazdobený oltář pod velehradskou kupolí by tak upoutal zrak, že bychom zapomněli na
baziliku. Olivův prostý kámen nás naopak vede k tomu, abychom se rozhlédli a užasli nad
tím, co tu předkové vybudovali ke cti našich slovanských apoštolů.
kardinál Tomáš Špidlík SJ
7
Velehradské palladium
Člověk si utváří vztah k tomu, co poznal. Proto jsem se rozhodl napsat několik řádků o
Kapli Matky křesťanské jednoty, respektive palladiu, které uchovává.
V první třetině 20. století se stal Velehrad místem setkávání kultur Východu a Západu
prostřednictvím tzv. unionistických sjezdů. Toto duchovní klima dalo podnět k úpravě
prostoru, který by unionistické snahy ztělesňoval. Nabízela se místnost, která před
zrušením cisterciáckého kláštera sloužila jako druhá – zimní sakristie a posléze jako
skladiště. V roce 1927 byla přeměněna na kapli sv. Josefa (jeho socha je nyní umístěna za
levou stranou chórových lavic).
K přesvěcení a úpravě na kapli P. Marie unie (dnes nazývané Matky křesťanské jednoty)
došlo v roce 1937. Iniciátorem realizace se stal Josef Jaroš SJ, jezuitský profesor na
Papežském misijním ústavě. Toužil vrátit Velehradu jeho palladium, kterým mohl být před
husitskými bouřemi – podobně jako u jiných cisterciáckých klášterů – mariánský obraz.
Dílo mělo vyjádřit, že: „Matka Páně je v duchu cyrilometodějsko-velehradské tradice
hlavní záštitou velikého obrodného a sjednocovacího díla velehradského.“ „P. Jaroš, rodák
pražský, nevolil za základ svého obrazu Panu Marii velehradskou, dnes v Tuřanech
uctívanou, nevolil ani paladium staroboleslavské, uváděné taktéž v souvislosti se sv.
Metodějem, ale volil obraz Matky Boží „u jeslí“ v Maria Maggiore v Římě, který má
bezpečnější vztah k sv. Bratřím.“
8
Nedokonalá barokní historiografie pokládala Velehrad za autentické místo působení
soluňských bratří. Z ní vycházel cisterciácký generál ve své velehradské relaci z roku
1737, v níž připomíná domnělý mariánský obraz, který s sebou přinesli Konstantin a
Metoděj z Cařihradu na Moravu a bratři cisterciáci se posléze stali jeho ochránci. Tento
obraz byl za husitských válek údajně přenesen do Brna, kde se ho zmocnili kacíři a
pohodili jej do trní. Zde dlouho ležel, než byl nalezen a přenesen do Tuřan, kde jezuité
zavedli jeho kult. Není těžké usoudit, že se tato teorie nezakládá na pravdě a myšlenkově
kopíruje obdobné legendy (Bohosudovská Panna Maria). Rovněž spojitost
staroboleslavského palladia s Cyrilem a Metodějem byla uměle vytvořena, aby
prokazovala nepřetržitou kontinuitu katolického náboženství v Čechách.
Přesto je zde určité pravdivé jádro. Cisterciáci na Velehradě skutečně měli v době před
vpádem husitů svůj záštitný obraz či sochu, jak to bývá u nich obvyklé (srov. Osek, Vyšší
Brod). To ostatně povolovala jejich řádová kapitula již v počátcích vzniku řádu. Dále tomu
nasvědčují barokní znaky velehradského konventu s vyobrazením Panny Marie nad
vstupem do kláštera (nyní gymnázia), sakristie a na morovém sloupu i konventní pečeti.
Rozhodnutí volby vzoru byzantské ikony z římské baziliky P. Marie Větší tedy bylo na
základě uvedených souvislostí velmi dobrou volbou. Tento obraz byl totiž v bazilice Santa
Maria Maggiore uctíván již v 9. století. Právě v tomto kostele papež Hadrián II. položil
roku 868 na oltář slovanské liturgické knihy a tím je před zraky Konstantina a Metoděje
schválil. „Tato volba byla velmi šťastná, dala možnost budovati z Velehradu oblouk do
Říma, druhý pak na Svatou Rus, a tak stavěti velehradský most k unionistickým snahám,
vypěstovaným z cyrilometodějství na Velehradě.“
J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J., předsedal eucharistii v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě,
na místě, kde byly schváleny slovanské liturgické knihy, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 10. června 2007.
9
Obraz vytvořil v roce 1919 prof. Emanuel
Dítě.
Ve srovnání s předlohou provedl malíř ve
tváři Bohorodičky harmonizaci a také v
dalších detailech zohlednil epochu, v níž žil.
Ztratil se tak přísnější výraz Marie, celkový
byzantský charakter obrazu však zůstal
zachován. Ikonograficky se obraz hlásí k typu
mariánských obrazů tzv. Hodigitrie – vůdkyně
na cestách. (Nejstarším obrazem tohoto typu
bylo palladium Konstantinopole, jež bylo
zničeno Turky v roce 1453. Vznik ikony je
spojen s legendou, že obraz je „rukou
neutvořený“ (acheiropoiétos). Podle celé řady
legend se sv. Lukáš marně pokoušel zachytit
podobu Panny Marie. Když však Panna Maria
vztáhla nad obraz ruku, zjevila se na něm její
podoba).
Stojící Panna Maria má kolem hlavy tmavý
plášť (maforion) se zlatým lemem. U tohoto
typu zobrazení se setkáváme se třemi hvězdami na
plášti, které symbolizují panenství Panny Marie
před porodem, během něj i po porodu. Na
velehradském obraze se setkáváme pouze s jednou
hvězdou na pravém rameni a s křížem na čele
Bohorodičky, který je v tomto případě synonymem
hvězdy. Třetí hvězdu kryje svým tělem Kristus
oblečený do zlaté řízy (chitonu), kterého drží Maria
na svém levém boku. Bohorodička má kolem hlavy
svatozář, do níž je vepsán nápis: Já jsem matka
krásného milování. Jezulátko má vepsáno kolem
hlavy slova: Beránku Boží, daruj nám mír. V rukou
drží knihu na znamení, že je vtěleným Slovem
(Logem). Gesto ruky se dvěma nataženými prsty je
poukazem na dvě přirozenosti Krista, ostatní prsty
naznačují, že při vtělení božství přikrylo lidství.
Reliéfně tepané zlacené pozadí symbolizuje
nebeskou slávu. Můžeme v něm spatřit řecký nápis
MP ΘY – Métér Theou – „Matka Boží.“
Obraz je malován na bronzový plát, přičemž
podklad tvoří dubové dřevo. Bohatě zdobený rám ze
zlaceného bronzu nese v horní lunetě reliéf dvou
klanících se andělů kolem svatováclavské královské
koruny, nad níž je v medailonu uložen trn z trnové
10
koruny Kristovy, jak hlásá i nápis v lunetě „Zde jest trn z koruny Kristovy“. Samotný
vrchol obrazu tvoří kříž s ukřižovaným Kristem. V postranních pásech a dole jsou
miniatury českých patronů s relikviemi (sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj, sv.
Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander, sv. Josef, sv. Kliment). Ve spodních rozích je
zobrazen příchod Cyrila a Metoděje na Moravu a přijetí pallia od papeže Hadriána II.
Uprostřed pod ikonou se ve větším oválu nachází relikvie sv. Josafata. „Je to v hutných
zkratkách celá historie ideje cyrilometodějsko-svatováclavské.“ Rám je posázen 43
polodrahokamy. Obraz obtáčí část textu ze svatováclavského chorálu: „Maria, Matko
žádoucí, Tys Královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany svého Syna Hospodina.
Kyrie eleison.“ Obraz je umístěn v apsidě na mramorovém oltáři, který byl navržen K.
Madlmayerem podle starokřesťanského vzoru.
Zatímco v 9. století museli Konstantin a Metoděj obhajovat slovanskou bohoslužbu před
papežem v Římě a snad právě před obrazem Bohorodičky byly schváleny liturgické texty,
v roce 1990 poklekl papež Jan Pavel II. před obrazem Bohorodičky na Velehradě. Právě
do kaple Panny Marie Matky křesťanské jednoty směřují kroky mnoha věřících, kteří se
modlí za jednotu křesťanů, národa, farností, rodin, k nimž se tento velký poutník připojil.
5. 7. 1993 byl na Velehradě zasvěcen český národ Panně Marii. Stalo se tak na Stojanově
nádvoří právě před mozaikou věrně interpretující obraz Panny Marie matky křesťanské
jednoty. Životnost palladia potvrdil Jubilejní velehradský kongres, který se k němu rovněž
přihlásil. Kopie obrazu byla přenesena do Slovanského sálu a pod jeho záštitou probíhala
všechna jednání.
Modlitba k Panně Marii, Matce Jednoty
Brány milosrdenství, otevři nám, Neposkvrněná Panno Maria, Matko krásného milování a
Matko jednoty, a čisté vody Tvého slitování, nechť omyjí naše viny!
Z Tebe se věčný Syn věčného Otce narodil na tuto zemi, u Tebe, Matko, se my, synové
země, zrodíme pro nebe. Dej nám vyrůstat v pravdě a v lásce, v lidi dokonalé podle míry
plnosti Kristovy. Odvrať od nás záplavu zlých myšlenek, žádostí a hříchů, abychom jako
vinná ratolest na kmeni Spasitelově přinášeli hojný užitek, podíl měli na slávě, kterou dal
Otec svému Synu, a všichni abychom byli jedno; splní se tak poslední odkaz, který nám
dal Ježíš. Učiň z nás lidi nové, kteří svlékli člověka starého a oblékli Krista, kteří spějí
velkými kroky k nebeské vlasti, kde trůníš Ty, nanebevzatá Královno!
Tvému nejčistšímu Srdci se dnes zasvěcujeme, sjednoť nás se Srdcem Ježíšovým, stánkem
Nejvyššího, abychom zachváceni Božím ohněm milovali ne ústy a jazykem, ale skutkem v
pravdě. Naše Paní a naše Matko, pamatuj, že jsme ode dneška Tvoji! Pohleď, kolik tvých
dětí trhá mystické Tělo Církve, kolik našich bratří je v bludu a rozkolu, kolik zaslepených
vášněmi, svedených, kolik chudých a pronásledovaných.
Pošli hodné dělníky na žeň Beránka, který hříchy světa sňal, ať se utiší Boží hněv a pokoj
a jednota, kterou není schopen dát svět, zavládne mezi námi, v rodinách, v národech, v
Církvi, ať se obnoví tvářnost celé země. Vždyť jenom Ty jsi naše naděje, spolu s anděly a
svatými, našimi nebeskými zastánci.
Maria, Matko žádoucí, Tys královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany, svého Syna
Hospodina, Kyrie eleison!
11
Vyznamenání Zlaté růže bazilice velehradské
od papeže Jana Pavla II.
1
Pokoj Boží vám všem!
Svatý Otec Jan Pavel II. s velkou pozorností a
s velkou láskou k nám nejen jmenoval svého
nejbližšího spolupracovníka jeho eminenci
pana kardinála Augustina Casaroliho svým
legátem na tuto naši jubilejní slavnost, ale
zároveň uděluje této slavné bazilice
velehradské velké vyznamenání zlaté růže. A
k tomu připojuje své zvláštní požehnání. S
pověřením pana kardinála Casaroliho nyní
vám přečtu 2 vlastní apoštolský list svatého
Otce.
Našemu ctihodnému bratru Augustinu svaté
římské Církve kardinálu Casarolimu, legátu
na slavnosti velehradské ke cti svatého Cyrila
a Metoděje v Československu.
Mezi mnohými slavnostmi, které se konají v
rámci jedenáctistého výročí smrti svatého
Metoděje, má zvláštní význam slavnost,
kterou hodlají konat na Velehradě 7. července
věřící v Československu.
Neboť země, kterou obývají tyto dva národy, byla z valné části svědkem apoštolátu sv.
Cyrila a Metoděje a přijala po posledním výdechu mrtvé tělo staršího z obou bratří.
Velehrad, Nitra, Děvín, jsou podle svědectví dějin svědky jejich poslání a také života.
O této historické události se zmiňujeme v nedávném našem okružním listě Apoštolově
Slovanů, těmito slovy: "Apoštolskou a misijní činnost sv. Cyrila a Metoděje, která spadá
do druhé poloviny 9. století, možno považovat za první účinnou evangelizaci Slovanů.
Jednotlivá území zasáhla různou měrou, především však zahrnovala kraje tehdejší Velké
Moravy, zvláště území metropole, jíž stál v čele jako pastýř Metoděj, totiž Moravu,
Slovensko, Panonii, která byla součást dnešního Maďarska. Do širšího okruhu působnosti,
která byla výsledkem této apoštolské horlivosti misionářů, vyučených Metodějem, náležely
i ostatní kmeny Slovanů západních, především těch, kteří obývali území Čech."
Tuto skutečnost máme bedlivě na zřeteli a naše srdce nás vede k tomu, abychom jasně
ukázali, že máme účast na tomto slavném dni v Československu.
1
Zlatou růži vlastní kromě Velehradu už jen 6 dalších bazilik světa: Czenstochowa (Polsko), Lurdy (Francie), Quadalupe
(Mexiko), Mariazell (Rakousko), Aparecida (Brazílie), Altötting (Německo). Svatý stolec tím ukazuje na výjimečný duchovní
význam těchto 7 poutních míst.
2
Apoštolský list přečetl na Velehradě arcibiskup pražský František kardinál Tomášek 5.7.1985.
12
Proto jmenujeme tebe, pane kardinále, svým legátem na velehradské slavnosti, vždyť ty
zblízka znáš a sleduješ námahu nástupce Petrova, jeho starosti i radosti a proto můžeš
výrazně představovat naši přítomnost a velmi jasně vyjádřit naši lásku.
Dobře také víš, jak si ceníme díla soluňských bratří, evangelizaci slovanských národů v
rozvoji jejich lidské i občanské kultury i úsilí o jednotu Východu, odkud pocházeli, i
Západu, který je přijal za své. Prohlášení Cyrila a Metoděje za patrony Evropy spolu se sv.
Benediktem pramení právě z tohoto našeho přesvědčení "Cyril a Metoděj jsou jakoby
spojující články anebo jakýsi duchovní most mezi tradicí východní a západní, neboť obě
splývají v jedinou velkou tradici všeobecné Církve."
V díle těchto dvou světců se spojuje věrnost neměnné zvěsti evangelia i péče o pole,
přijímající tuto duchovní setbu. Spojení tradic Východu a Západu, které je tak mnoha
způsoby a obdivuhodně vyjádřeno a činy svatých Bratří, potvrzuje nám, že nikdo není
tímto sloučením nucen vzdávat se svých vlastních duchovních a národních hodnot a že
úctou k dědictví cizímu zřejměji vysvítá duchovní bohatství vlastní tomu kterému národu.
Mimoto sv. Cyril a Metoděj svým dílem nás učí, že všechny
formy vzdělanosti, které směřují k dobru, pravdě a kráse,
vyvěrají ze zjevení a ze světla Kristova evangelia, takže den
ze dne se tyto hodnoty stále více rozvíjejí. Učení i památka
slavných apoštolů slovanských zůstává tedy živá. Olomoucká
arcidiecéze, na jejímž území se nalézá Velehrad, chlubí se
jimi jako svými patrony. Dokonce hlavní oltář katedrály je
jim zasvěcen od počátku XIV. století. Také teologické fakulty
v Československu nesou jejich jméno, l známé ekumenické
velehradské sjezdy s pravoslavnými slovanskými církvemi,
které se konaly za arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana, byly
výsledkem "školy" těchto dvou světců. Protože je našim
přáním, aby příklady doby minulé zůstaly vzorem
kterémukoliv věku, pronášíme přání, aby tyto výroční
slavnosti trvale se projevovaly uchováváním a růstem pravé
víry, utvrzováním a šířením křesťanské naděje a zápalem a
šířením účinné křesťanské lásky.
Tak evangelium ať ukazuje cestu k dobru člověka a lidské
vzdělanosti a lidská vzdělanost ať je trvale ozařována světlem
přicházejícím shůry.
Nakonec tě, náš ctihodný bratře, prosíme, abys dobře vyložil
tyto naše pocity a myšlenky národům Československa, které
nosíme v srdci a v denních modlitbách doporučujeme Kristu
Pánu, abys jim tlumočil i naše otcovské požehnání a ujistil je
naší velkou láskou k nim.
A této slavné bazilice velehradské udělujeme vyznamenání Zlaté růže.
Dáno ve Vatikánu 28. června 1985, v sedmém roce našeho pontifikátu.
13
Boží služebník Antonín Cyril Stojan
Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v
Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické
rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v
Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích
bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal
knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox
Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je
služebníkem všech. Hned od počátku svého
kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a
organizoval obnovu tohoto poutního místa.
Druhým důležitým místem na mapě jeho
duchovního života byl Velehrad, který prezentoval
jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů.
Důvodem organizování velkých poutí na toto
místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž
věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy
rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem
především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě
připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní
ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé
si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za
nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít.
Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a
spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí,
jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s
sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo,
nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila
různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny
povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do
politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí.
Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by
střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální
odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se
jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke
každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“
Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v
Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který
vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový
reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „Kněz veliký, který za života svého
podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám... Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v
ohni.“ (Sir 50, 1-9). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků
apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se
lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než
bráti.“ (srov. Sk 20,35)
14
Důležitější než místo
odpočinku je však,
podobně jako u sv.
Metoděje, jehož hrob
marně usilují najít
generace
hledačů,
Stojanův živý odkaz:
Nejvýraznější stopou je
snaha o dialog, kterou
dokázal
konkrétně
uplatňovat
mnohem
dřív, než k takovéto
otevřenosti
dozrála
celá církev a deklarovala ji na II. vatikánském koncilu. Stojan
měl široké srdce a
dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich
přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické
kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce
1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů
Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín
Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu
ekumenismu.“ Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme
mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou
orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost
(spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu.
Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české
krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným
konfliktem. Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se
modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců.
Modlitba za blahořečení Božího služebníka
Antonína C.yrila Stojana (1851 - 1923)
Všemohoucí Bože, skrze spolupatrony Evropy sv. Cyrila a Metoděje jsi dal slovanským
národům poznat Tvé jméno. Pane, obdivuhodný ve svých svatých, na jejich přímluvu
připoj k zástupu nebeských ochránců ke slávě na oltáři také svého věrného služebníka
Antonína Cyrila Stojana. Panno Maria, Matko jednoty, on ve Tvé svatyni čeká na své
vzkříšení a svou oslavu. Tobě zasvětil všechny své nadměrné práce a námahy pozemského
života. Tolik pracoval o brzké splnění odkazu Pána Ježíše: Aby všichni byli spojeni v
jedno. Pane, dej ať se úspěšně zakončí jeho veliké dílo: abychom spolu s ním v jednotě
víry a srdcí, s opravdovou láskou, v jedné Církvi, oslavovali jméno Tvého Syna, který žije
a kraluje na věky věků. Amen.
Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.
15
Střípky z hlubin Stojanovy duše
„Ó, Pane! Nedej mi zahynouti jako zrnku prachu ve víru zrnek
prachových. Vezmi mne do své Ruky, ó Bože můj, a připoj mne
jako ubohý kámen někam na opovržené místo ve veliké Katedrále
života. Nezamítej mne, učiň ze mne jednoho ze svých učedníků.
Ukaž mi, čím možno ožíti v čase rozkladu a zmatku, jako činili ti
mistři a učitelé, kteří v stoletích víry plnili svět krásou. Popřej mi
pracovati, jako oni pracovali, nikoliv z egoismu ani z marnivosti,
ale jedině z pokory, bych viděl jméno Tvé slaveno na zemi jako na
nebi.“ (Můj deník, 1919, str. 112).

„Vždyť leže na tváří své již při kněžském svěcení a nyní biskupském před oltářem, umínil
jsem si: Buď můj život jedna Boží chvála, slastí Kristus, tužbou ctnosti krása a mzdou –
lidu spása.“ (Z prvního pastýřského listu arcibiskupa Stojana).

„Škodit může každý a každému. Hlavní věcí je pomoci člověku. A mnohdy potřebuje
nejvíce pomoci ten, na kom to nejméně viděti ...“
"Vím, že mně zase nadají ..., že se opět přimlouvám za někoho, kdo toho nezasluhuje, ale
co dělat? Je-li člověku zle, pomozme mu! Snad se potom přece polepší a zachráníme tak
jednu duši.“

„Milost Tvá, ó Pane, provázej mne na cestách mých! Ruka má bude při práci, avšak srdce
mé u Tebe, ó Bože.“ (Slova, jež dal dr. Stojan napsat nad východem z kostela dražovského)

„Zdráv buď, Velehrade, hvězdou skvoucí, zde Pán zjevil se nám všemohoucí.
Zde kolébka našeho křesťanství, zde dlužno poklekat a díky vzdávat Bohu milosrdnému za
dar víry a prositi za utvrzení ve svaté víře.
Místo třikrát svaté, požehnané chůzí, prací, potem sv. Cyrila a Metoděje – sem spěchal lid,
čerpal milosti, útěchu, sílu a statečnost, sem i my pospícháme v radosti i v žalosti. Jako
druhdy zde obrozen byl náš lid a proveden převrat a obrat, všech převratů nejvzácnější –
obrácení na víru Kristovu, tak i my obrodu duchovního zde vyhledáváme.
Z Velehradu vyšlo světlo k slovanským národům, ať vychází i budoucně světlo víry pravé
ke Slovanům a ať odtud šíří se myšlenka sblížení u víře či unie víry všech slovanských
národů.“ (Úryvek z rukopisu nalezeného po smrti Stojanově).

PROSBA O PŘISPĚNÍ NA BOŽÍHO SLOVA ŠÍŘENÍ
FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE
(zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu
požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj
příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u
ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl
být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. PDF na: www.pustimer-farnost.cz.
Všem dobrodincům upřímné stojanovské „Pán Bůh zaplať!
16
Z humorných historek v písemnostech dr. Stojana
Slovinci volají místo našeho „Sláva“ – „Živio“. O jubilejním roce 1913 byl na
velehradských slavnostech bulharský arcibiskup Menini, jenž tam slavil 2. výročí svého
jmenování. Poutníků bylo vždy přeohromný zástup. I přišel malý Slováček z pouti domů a
matka se ho ptá: „Copak sis zapamatoval ze slavnosti? – „Ach, mamičko, tož tam byl
takový stařičký biskup a jak vylízal na řečniště, tož mu to nešlo. Tak všeci lidé volali:
„vjo, vjo!“

„Panenko Maria Svatokopecká, jestli to vytáhnu na kopec, obětuji ti takovou svíčku, jaké
je to oje“, slibuje Hanák, jenž uvízl v kopci. „Tatíčku“, dí chlapec na to, „takové svíčky se
ani nedělají“. „I mlč, chlapče“, domlouvá otec. „Až budem na vrchu, nedám nic“.

Dva kluci-pasáci, leželi naznak a dívali se na hvězdnaté nebe. „Jejda“, praví jeden,
„kdybych já měl tak velikou louku jak je to nebe, to by bylo něco!“ „A já“, dí druhý,
„kdybych měl tolik oveček, kolik je na nebi hvězdiček!“ „A kde bys jich pásl?“ „Na tvé
louce.“ „Já bych ti dal.“ „A co bys mně dal?“ Slovo k slovu a už byli v sobě. Bitka pro nic
a za nic.

Student v P. píše domů: „Rodiče milí, mne už knihy živí.“ Prodával totiž pilně knihy od
rodičů zakoupené.
Jiný student dlouho nedostával od rodičů peníze, ale bál se o ně psáti. I píše rodičům:
„Abyste nezapomněli mé adresy, tak vám ji posílám“.

Stařenka se modlí z knížek modlitebních. I nahlédne sousedka do knihy a praví: „Ale
stařenko, máte knížky obráceně.“ „I zatrolené děti, zase mně to pževrátily jak jsem vyšla
z domu“.

Žid se dal pokřtít. I dí kdosi: „To se váš otec obrátí v hrobě.“ „Aťsi: však můj bratr dá se
také pokřtít, a tu se zase otec obrátí a bude ležet, jak ležel“.

Okresní hejtman domlouvá občanu, aby slíbené splnil. „Vždyť jste top slíbil!“ – „Tak jsem
lhal.“ – „Vždyť jste podal na to ruku!“ – „A tak ruka nevěděla´, co činí.“
17
Dědictví otců zachovej nám, Pane.
/PROMLUVA TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA O SLAVNOSTI SV. CYRILA A METODĚJE NA VELEHRADĚ, 5.7.2004/
Eminence, Excelence, důstojnosti, vzácní hosté a věřící.
Už žiju přes půl století v Římě, ale
na Velehrad mám pořád stálé
vzpomínky. A jedna z nich je
zvláště živá. Bylo to na konci války.
Fronta se blížila z té strany a z druhé
strany odcházela. A my jsme byli
deset dní uprostřed.
Jak to dopadne? Jednoho rána se tu
na náměstí objevilo nějaké vojsko.
Křik! Byli to Rumuni. Vystoupil
generál, přišel k bráně a povídá: „Odpusťte, že jsme vás tak dlouho nechali
v nejistotě. Ale nechtěli jsme porušit tu vzácnou baziliku. A protože to tak
dobře dopadlo, vyzvěte lidi, aby šli do kostela a poděkovali Pánu Bohu. Tak se
šlo do kostela a zpívalo se: ‚Kde domov můj‘, ‚Bože, cos ráčil.. nezhyne rod,
jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane!‘.
Teď, co je to ‚dědictví otců‘? Na to bychom odpověděli všeobecným: To je
víra! Říkáme: věřím v Boha. Ale já říká: to jsme zkrátili. V Boha věřili i
pohanští filozofové! Křesťané k tomu přidali jedno důležité slovo: věřím
v jednoho Boha, Otce! Věříme, že Bůh je Otec, proto se modlíme ‚Otče náš‘. A
když je Otec má také Syna a spolu s Duchem svatým tvoří jednotu Nejsvětější
Trojice. To je samozřejmě velké tajemství. Jak si to přiblížit? Svatý Patrik vzal
jetelinku - proto mají Irčané ve znaku trojlístek - a na ní to vyložil. Svatý
Augustin to vysvětlil na lidské osobě. Ale říkám: nejkrásnější obraz Nejsvětější
Trojice máme mezi sebou: rodina. Otec je obraz Boha Otce, děti jsou obraz
Boha Syna, protože dělají, co vidí u rodičů; a matka, která to láskou musí
spojit, to je obraz Ducha svatého. V hebrejštině a v semitských jazycích je to
tím snazší, protože ‚duch‘ je ženského rodu, a syrští autoři říkají ‚matka, Duch
svatý‘. Rodina je tedy krásný obraz Nejsvětější Trojice na zemi. A protože
rodina je buňka, z které se všecko rozrůstá, také Církev je velká rodina.
V rodině pak jsou bratři a sestry. Proč? Protože mají stejnou krev. A co my?
Když chodíme k svatému přijímání a přijímáme Tělo a Krev Kristovu máme
stejnou krev, jsme bratři a sestry. Říkali jsme to vždycky, ale II. vatikánský
sněm to chtěl zvlášť oživit, aby se to bratrství a sesterství stalo skutečně živým
stykem, aby se stalo něčím osobním. proto také výraz pro Církev „Tělo
Kristovo“ nahradili výrazem „Boží lid“, aby se stýkal jako jedna velká rodina.
18
Už v době Otců se tím zabýval svatý Jan Zlatoústý. A tehdy, ve čtvrtém století,
byl tento problém: hrnuli se všelijaké národy; propuštění otroci žádali o
občanství. Stát na to: máme dát všem občanství nebo ne? A Otcové Církve
říkají: vždyť jsme si všichni rovni! Namítalo se jim, Julián Apostata: vždyť
jsou lidé tak různí – jedni bohatí, druzí chudí; jedni mocní, druzí utiskovaní....
A na to odpovídá svatý Jan Zlatoústý: všecky rozdíly jsou z hříchu. Ty musíme
přemáhat, aby se ztratili! Ale přesto je jeden zajímavý rozdíl – mezi mužem a
ženou. Je z hříchu? Ne! To udělal sám Bůh, že rozdělil lidi na muže a ženu.
Hodnota je stejná, ale přece jsou to dvě různé osoby. A proč to Bůh udělal?
Odpověď svatého Jana zní: aby se spojili ne přirozenou náklonností, ale láskou.
A vzniklo manželství. V ráji vzniklo manželství, aby se dvě osoby spojily
láskou.
V nové době to velice krásně rozvedl známý křesťanský myslitel Solověv. Ten
říká: člověk začíná být osobou, když se zamiluje, protože zjistí, že existuje
druhá osoba. Na počátku je to přitažlivost tělesná, ale ta se musí vyvíjet - stejně
jako se vyvíjel Starý a Nový zákon, - aby byla duchovní a v manželství se
z této tělesné přitažlivosti musí vyvinout opravdové přátelství. Nevyvine-li se
manželství v opravdové přátelství, tak je vždycky pochybné, visí ve vzduchu.
Také Církev je velká rodina. A nakonec, poněvadž jsme na Velehradě, bych
přidal ještě jednu cyrilometodějskou myšlenku. Také národ je jedna velká
rodina. Co máme společného. No, máme společnou kulturu a jazyk. Kolik to
miliónů muselo vyslovit slovo ‚matka, maminka‘, aby dostalo svůj zvuk. A
kultura národa: kolik to je básníků. A přece kultury ve směsici různých národů
se ztrácejí. Kde je ta veliká kultura egyptská? Kde je ta veliká kultura
babylonská? Ztratila se, zbyla jen muzea. A teď se ptá básník: neztratí se i naše
kultura? Co by se dalo udělat, aby se naše kultura zachránila? Básníka napadla
tato myšlenka: ve starověku byla jedna kultura maličkého národa a ne zrovna
vynikající, prostřední - kultura vyvoleného národa. A neztratila se. Dodnes se
učíme, kdo to byl David, kdo to byl Šalomoun a recitujeme žalmy. A čím to je?
Jak to vysvětlíme? Řecké verše nerecitujeme, necitujeme písně babylónské, ale
recitujeme žalmy. Ta kultura totiž vstoupila do Krista, dostala křesťanský
význam. Proto, chceme-li zachránit svou vlastní kulturu nezbývá, než abychom
jí dali křesťanský význam. Dostane-li křesťanský význam - Kristus je věčný –
a kultura se zachrání s ním.
Proto se dnes modlíme: „dědictví otců, zachovej nám, Pane“. Je to velká věc
jakou máme odpovědnost: zachovat svou rodinu, zachovat svůj národ ve
společenství celé Církve a neztratit se ve směsici národů, abychom byli tím,
čím jsme, doplňovali se a doplňovali jiné. Ve jménu Otce i Syna i Ducha
svatého. Amen.
19
Čtrnáct velehradských zastavení
Pane Ježíši Kriste. Ty jsi prošel křížovou
cestou, která se završila tvým ukřižováním.
Chceme si nyní připomenout tyto okamžiky,
které nám přinesly spásu. Tvoje putování
provázela četná setkání s lidmi, z jejichž
postojů se dodnes můžeme poučit.
Srdcem poutního místa Velehrad je
bazilika, která má půdorys ve tvaru kříže.
Také zde se odehrály nejen okamžiky plné
Boží milosti, ale také chvíle bohapusté. Na
Velehradě se setkávali mučedníci, ať už
krvaví, nebo nekrvaví. Připodobnili se
svým životem k Tobě. Jen někteří patří do
společenství svatých; inspiraci pro náš
duchovní život si však můžeme vzít ode
všech zmíněných.
l. Ježíš odsouzen
V dubnu roku 1950 vtrhli do velehradského kláštera příslušníci Státní tajné bezpečnosti a
odvezli velehradské jezuity do internačního tábora v Bohosudově. Většina řeholníků byla
odsouzena na mnoho let vězení. Rozsudek zněl často: „velezrada.“ Oni však byli naopak
věrní Kristu.
Pane, dej, ať také já dokážu rozlišit, jakým způsobem se mám zlu postavit.
2. Ježíš na sebe bere kříž
Blahoslavený Metoděj Dominik Trčka pocházel z Frýdlantu nad Ostravicí. Rozhodl stát se
redemptoristou a protože byl po první světové válce na východě Československa velký
nedostatek kněží, kteří by se věnovali řeckokatolíkům, přijal také východní obřad. Sdílel s
řeckokatolickými věřícími jejich osud a jejich starosti. Ze svého působiště ve Stropkově u
Michalovec na Slovensku přicházel velmi často na Velehrad se skupinami poutníků. Po
druhé světové válce byla řeckokatolická církev pronásledována a Trčka byl uvězněn. Za
zpívání koledy o Vánocích byl zavřen na samotku, zde vážně onemocněl a 24. března
1959 zemřel. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.
Pane, dej mi sílu brát svůj kříž jako pokání za sebe, ale i za druhé.
20
3. Ježíš padá pod křížem
Na Velehradě žije mnoho lidí zdravotně a mentálně postižených. Mnozí z nich se zapojují
do života farnosti a navštěvují bohoslužby. Nesou si svůj každodenní kříž, ale nezasluhují
si pouze náš soucit. Můžeme si vzít příklad z jejich radosti, vděčnosti a důvěry.
Pane, pomoz mi pochopit, že kříž je nutnou záležitostí v životě křesťana i celé církve na
cestě k věčnosti.
4. Ježíš potkává svou Matkou
Sestra Marie Růžena Nesvadbová založila v roce 1928 Kongregaci sester svatého Cyrila a
Metoděje, která má svými modlitbami a prací přispívat ke sjednocení rozdělené církve.
Sestry se staraly o mentálně postižené děti, pracovaly ve školství a vedly poutní a
exerciční dům Stojanov. Nástup totalitních režimů však jejich úsilí omezil nebo zcela
znemožnil. Za války se sestry staraly o Hitlerovu mládež ubytovanou na Stojanově.
Komunisté se pokusili kongregaci zničit zcela a některé ze sester věznili. Sestra
představená Marie byla svým spolusestrám velkou oporou. Krátce mohla působit také na
Velehradě. V roce 1961 se však musela vystěhovat do Bílé Vody, kde zemřela.
Pane, dej, ať nečekám na ideální podmínky, ale snažím se společnosti pomáhat v situaci,
která právě nastala!
5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž
Ačkoliv se chtěl jezuita Rudolf Vašíček stát misionářem v Číně, vyhověl přání biskupa,
zůstal v republice a v roce 1947 se stal velehradským farářem. V roce 1948 byl odsouzen
na 3 roky do vězení za čtení pastýřského listu. Před zatčením Stb se mu podařilo uniknout,
neboť obyvatelé nedalekých Tupes se vzbouřili a vytvořili k jeho ochraně domobranu.
Páter Vašíček je však nechtěl vystavovat represím, a tak z obce tajně uprchl. Po poradě se
svým provinciálem se na Velehradě dobrovolně vydal úřadům. Byl uvězněn a na svobodu
se dostal až po dvanácti letech.
Pane, dej mi, prosím, osobní odvahu zastat se člověka, který je v úzkých!
6. Veroničin skutek lásky
Na Velehradě působí již několik desetiletí Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje.
Sestry se trpělivě starají o děti ubytované na Stojanově , pomáhají ve farnosti, pracují v
klášteře, nebo snášejí úděl stáří, neboť samy již nemají sílu, aby pomáhaly druhým jinak,
než modlitbou.
Pane, dej, ať mi nikdy nechybí soucit a statečnost!
21
7. Druhý pád
Prešovský řeckokatolický biskup a mučedník, blahoslavený Pavol Peter Gojdič, si
zamiloval Velehrad. Často sem přijížděl a účastnil se zde poutí i setkání teologů na
unionistických sjezdech. V roce 1950 byl zatčen komunisty a řeckokatolická církev byla
administrativně zrušena. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení
za údajnou velezradu a špionáž. Zemřel na následky mučení a krutého věznění v den
svých 72. narozenin 17. července 1960 ve vězení v Leopoldově. V roce 2001 prohlásil
papež Jan Pavel II. mučedníka Pavola Petera Gojdiče za blahoslaveného.
Pane, chraň nás před zlem, které má dnes novou přitažlivou podobu!
8. Ježíš potkává jeruzalémské ženy
Od 70. let dvacátého století byl nucen náš národ žít v tuhém normalizačním režimu.
Nakolik se podobalo jednání lidí v tomto období chování plačících jeruzalémských žen? K
nenásilnému, nicméně výmluvnému protestu proti tomuto stavu se rozhodli lidé 7.
července 1985, když na Velehrad zavítal kardinál Augustin Cassaroli.
Pane, dej, ať dokážeme nad sebou plakat uzdravujícím pláčem a ať také sami sobě
dokážeme odpustit!
9. Ježíš padá potřetí
Svatý Metoděj chtěl strávit svůj život v klášteře na úpatí Olympu jako mnich. Byl však
společně se svým bratrem Konstantinem poslán na Moravu. Po několika letech působení
mezi Slovany odešli společně do Říma obhájit před papežem své misijní působení.
Metoděj se vracel ozdoben biskupským palliem, ale bez svého bratra, který v Římě
zemřel. Cestou zpět na Moravu byl zajat pasovskými biskupy, kteří se na něj zlobili, že
sklízí duchovní plody na území, kde latinští kněží již po tři generace působili. Když se
vrátil na Moravu, našel ji uprostřed politických zmatků. Po smrti svatého Metoděje v roce
885 byli jeho žáci vyhnáni z Moravy.
Pane, prosím tě za naše nepřátele, dej jim svou milost a nám dobrou vůli odpouštět.
10. Ježíše svlékají ze šatů
Již od roku 1054 je církev bolestně rozdělena, ačkoliv měla zůstat jednotná - celá, stejně
jako Kristova nesešívaná suknice. O jednotu křesťanů se mimořádně zasloužil moravský
arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který zemřel v pověsti svatosti. Jeho působení ocenil
papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době
rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená
22
výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel
známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“
Pane, dej, ať dokážu přispět k jednotě křesťanů vytvářením atmosféry lásky mezi lidmi, se
kterými žiju.
11. Ježíš je ukřižován
Trámy jsou přibíjeny k sobě hřeby, až vznikne celý dřevěný krov. V roce 1971 se pustil
jezuita Rudolf Vašíček společně s farníky a dalšími dobrovolníky z okolí do opravy
střechy velehradské baziliky. V bezvýchodném období normalizace se jejich úsilí stalo pro
křesťany symbolem budoucnosti církve. Než však byly všechny práce dokončeny, byl otec
Vašíček z Velehradu odvolán do Švábenic na Hané. Na jeho úsilí navázal kněz Stanislav
Hrašák.
Pane, přijmi i moje bolesti jako můj dar, jako mou oběť.
12. Ježíš na kříži umírá
Nad ránem, 12. ledna roku 1421 vtrhli do velehradského kláštera husitští vojáci a začali jej
drancovat. Většina řeholníků se zachránila útěkem. Opata Jana však společně s dalšími
čtyřmi bratry upálili na stupních oltáře. V barokním období byli tito řeholníci uctíváni
svými spolubratry jako světci. Svědčí o tom dosud freska na klenbě baziliky. Ideály husitů
se v mnohém nelišily od původního ideálu cisterciáků. Problém však spočíval v tom, že
husité se rozhodli své názory prosazovat ohněm a mečem a cisterciáci se svým ideálům
vzdálili.
Pane dej, ať jsme věrní tvému učení a ať dokážeme tolerovat názory, které se s našimi
postoji neslučují. Vždyť tebe neukřižovali ateisté, ale právě lidé věřící.
13. Ježíš sňat z kříže
Konstantin Cyril byl svým nadáním předurčen k oslnivé politické a učenecké kariéře.
Vyhověl však přání císaře Michala a odešel se svým bratrem Metodějem na Moravu hlásat
evangelium Slovanům. Ačkoliv podléhali východnímu patriarchovi, neváhali přijít do
Říma vysvětlit své úmysly římskému papeži, a tak navždy vytvořili symbolický most mezi
Východem a Západem. Svatého Konstantina však tato cesta stála život. V Římě vážně
onemocněl, vstoupil do kláštera na Aventinu, kde přijal řádové jméno Cyril a krátce na to
zemřel v náručí svého bratra.
Pane, dej, ať pochopím, že pravá seberealizace není v rozporu se smyslem pro oběť!
23
14. Ježíš je uložen do hrobu
Monsignor Jan Šrámek měl odvahu hájit křesťanské zájmy jako politik a stál u zrodu
Československé strany lidové. V roce 1921 se stal členem československé vlády. Nechtěl
se smířit s mnichovským diktátem a ve vysokém věku dobrodružně uprchl do Londýna,
kde stál v čele československých exilových vlád. Po válce se stal místopředsedou vlády a
jako poslední podal demisi v roce 1948. Jeho obavy z nástupu komunismu se naplnily,
neboť byl ještě téhož roku uvězněn. Konec života strávil v internaci v Roželově. Zemřel v
roce 1956 v pražské nemocnici pod cizím jménem. Komunisté ignorovali jeho poslední
přání, aby byl pohřben na Velehradě. Stalo se tak až v roce 1991, kdy jeho ostatky byly
exhumovány a uloženy na velehradském hřbitově.
Pane, ať se dovedu zříci všeho, co by mi bránilo na cestě do tvého věčného království!
Závěr
Smrtí Kristovou vše nekončí. V tomto smyslu říká svatý Pavel: „Nevstal-li Kristus, vaše
víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří
už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17-22)
V roce 1990 nastává duchovní
vzkříšení
Velehradu.
Naději
zmrtvýchvstalého Krista zde zvěstuje
papež Jan Pavel II. Stále pracujeme
na obnově naší církve, stále je co
křísit k životu. Děkujeme za příklad
mnoha křesťanů, jejichž život je
spojen s Velehradem. Pane, dej, ať se
Ti podobáme nejen ve smrti, ale také
ve vzkříšení. Amen.
Poznámka k užívání křížové cesty:
Pravým smyslem modlitby křížové
cesty je rozjímání utrpení Ježíše
Krista. Text zde uvedené křížové
cesty lze chápat jako určité obohacení pro ty, kdo se často křížovou cestu modlí a snad se
jim nedaří na pašijový příběh se soustředit. Příběhy velehradských "krvavých i nekrvavých
mučedníků" ukazují na Krista a vždy se nějakým způsobem vztahují k jednotlivým
zastavením křížové cesty. Inspirativní může být v tomto ohledu myšlenka od sv. Pavla:
"Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji
svým utrpením za jeho tělo, to jest církev." /Koloským 1,24/

24
La sua lunga vita
e il suo singolare cammino di fede
testimoniano come sia Dio
a guidare chi a Lui si affida
HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN
TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J.,
V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ
17. prosince 2009
25
Drazí přátelé,
dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás
vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili
Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku,
každému z nás.
První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim
požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti
smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání.
Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází
k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich
potomstvu naznačit budoucí úděl.
S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.
Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská
moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem,
vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak
prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí
je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát
26
Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než
odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy.
Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna
Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost
příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy –
jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný
Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn
Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v
jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto
rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka,
Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři
ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu
rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících
momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy.
V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou
rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše
skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě
hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto
ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru
v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar
a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem
pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí
lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře
těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli.
Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin
drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry
dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také
bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením
zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho
člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které
se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství
neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství –
z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky
osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze
pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka,
a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné
životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé
a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají
křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je
život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti;
dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé
27
Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato
duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává.
Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských
tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout
jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání
i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné
zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž
deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II.,
posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako
teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež
dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí
hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby
dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy
a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895).
„Kdo zvítězí, bude oblečen do bílého, jeho jméno nevymažu z knihy života a budu se k němu znát před svým nebeským Otcem a
jeho anděly“ (Zj 3,5) – kardinál Špidlík před oltářem v nebeském Jeruzalémě: stařec první vpravo od oltáře,
přinášející své knihy. Kaple Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.
Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí,
abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní
syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně
Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo
a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen.
28
„Ó Moudrosti,
která vycházíš z úst Nejvyššího“
17. 12. 1919 - Boskovice – Roma – 16. 4. 2010
Eminence, své narozeniny slavíte v den, kdy celou Církví zní antifona „O Sapientia“. Napsal jste knihu
„Sophiologie de S. Basile“ a mnoho dalších pojednání o moudrosti (pozn.: nedávno vyšla italsky knížka
pohádek kardinála Špidlíka - Moudrá sova a její příběhy). Co byste řekl o životní moudrosti dnes, kdy
mnozí ztrácejí chuť žít?
Ve staré škole jsme
čítávali nade dveřmi
nápis: „Uč se, synu,
moudrým býti.“ Příliš
to na nás nezapůsobilo.
Víc
pozornosti
vzbudilo vypravování
ze života sv. Cyrila,
našeho
národního
patrona. Čteme tam:
„Když bylo Konstantinovi (tak se totiž
jmenoval sv. Cyril
v mládí) sedm let, Dary k 90. pro kardinála Špidlíka na oltáři kaple Centra Aletti v Římě (28. června 2009)
uviděl ve snu, jak
vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby si jednu vybral.“ Jedna z nich byla
nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril
se hned rozhodl: Tebe si vyberu.
Už před lety jsem navštívil v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování
dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia.
Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve
významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná
mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké poezii o
Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého
člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např.
někdo, kdo by nám spravil počítač, když se zastavil.
I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví
(8,22): „Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.“ Stvořil ji první, aby mu byla jakoby
dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly
dobře ocenit toho, kdo dovede udělat svou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví
proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a
pokazí.
Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo
mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o
29
samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte
mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od
východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale
v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to teď staří lidé. Trvalo to
dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací.
Sv. Pavel si dobře všiml, jak „Řekové hledají moudrost“ (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je
však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli
křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru
nad pyšnou moudrostí pohanů, kterou „Bůh zatratil“. Když se nějaký učený člověk chlubí
před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: „A k čemu ti to vlastně je?“. I poznání
totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je
opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká,
že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku.
Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu
stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus
vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí
moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh
všecko stvořil a zachovává. „Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení“, čteme
v knize Přísloví (8,35).
Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je symbolický
výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá
všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Není to náhodou, že se mystické zásnuby
sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských
myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit
jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi
a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře:
„Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i
hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.“
Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po
dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré
malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení
v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami; zdá se
mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uprostřed tlupy
turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o
kterém se v průvodci píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím
uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se
rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží
moudrosti, která je světlo k pochopení všeho.
Jak se to světlo jmenuje v našem životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do
našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne
intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám
stává krásným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova
smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který
by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy
žije život!
30
NĚKOLIK PÁR LIDÍ, KTEŘÍ OBRÁTILI NA KŘESŤANSTVÍ
NEJMOCNĚJŠÍ ŘÍŠI SVĚTA
(z promluvy kardinála Špidlíka při eucharistii v Kalistových katakombách, 12. 6. 2007)
„Katakomby byly starým
pohřebištěm. Ale co s ním
měli společného křesťané?
Jednak tu pohřbívali ty,
kteří
umřeli
jako
mučedníci; a chodili se
tam modlit. Potom když
vypuklo pronásledování a
bylo se třeba někde
schovat, scházeli se na
těchto místech, kde se
svítilo jenom lampičkami.
Ale teď se člověk nad
jednou
věcí
zamyslí:
představte si, že tam byl papež. Když se to pak prozradilo, že tam bude papež, vpadli sem
vojáci a zabili je.
Kolik jich asi tak dohromady mohlo být? Dnes když svatý Otec mluví na náměstí svatého
Petra, tak je plné, Ale kolik tenkrát těch křesťanů muselo být? Hrozně málo.
A to se člověk zamyslí: Těchto několik pár lidí co přišli do takového města, a mysleli si,
že budou něco znamenat? Představte si svatého Petra – vždyť neuměl řeč, a rybář. Říkají,
že kdyby dneska přišel do Vatikánu, tak ho nepustí od brány dál. Řekli by mu: utíkej pryč,
co tady chceš!
A svatý Pavel? Toho stíhala policie židovská i policie císařská, měl být popraven.
Tito lidé chtěli něco obrátit? A je zajímavé, co se stane. Právě tito lidé tu nejmocnější říši
jaká byla na světě, obrátili na křesťanství. Je to možné lidskými silami? No není. To je
čistý zázrak.
Vykládá se, že známý francouzský lékař Pasteur jezdil na prázdniny do jedné zapadlé
vesnice. No tehdy ještě nebyla televize, tak mu bylo večer dlouho a chodil za panem
farářem hrát šachy. Jednou v sobotu mu však pan farář říká: nezlobte se, ale dnes nemám
čas. Musím připravit kázání na zítřek. A Pasteur se ho ptá: a to je tak těžké? To nemůžete
hned tak mluvit. No a kněz povídá: poslechněte pane profesore, jak byste těm lidem tady
ve vesnici vyložil, že je Církev božského původu? Pasteur se zamyslel a povídá: já bych
jim to řekl takhle: vezměte tady s té naší vesnice dvanáct chlapců; dejte jim tak dvouletý
kurs a pak pošlete jednoho do Austrálie, druhého do New Yorku, třetího na Sibiř, … a za
dva tisíce let se přijdeme zeptat, kdo o nich něco ví.
Tak to vypadalo s apoštoly.
No ale říkají – tak to bylo na počátku, ale dnes je Církev mocná. Churchill vzpomíná ve
svých pamětech, že když mluvil se Stalinem, nabádal ho, aby byl trochu mírnější ke
katolíkům, že by mu to usnadnilo rozhovory s papežem, tak se Stalin ptal: a kolik má
divizí ten papež? No ale přece má příliš velkou moc. A kde ju bere?
31
Představte si toto: papež Pius IX., který přišel o papežský stát, a vše, co se za tisíciletí
vybudovalo, Garibaldi okupoval Řím; opíral se o katolíky, ale po francouzské revoluci
bylo neznabožství na celém světě. Papež ještě stihl volat I. vatikánský koncil. jenže přitáhl
Garibaldi a biskupové utekli. Ale než se rozprchli, odhlasovali jednu věc: papežskou
neomylnost.
Co to je papežská neomylnost v takové situaci? Znamená to, že Pán Bůh je jistě s ním.
Dokonce když papež umřel zakázali jeho veřejný pohřeb a chtěli ho vhodit do Tibery.
Když umřel Jan Pavel II. přišlo takové množství lidí, že si to nikdo nedokázal vysvětlit
čím to je. ´Byl sympatický!´ No ale kvůli tomu, že byl sympatický, nepřijde tolik lidí.
No a teď přichází nejtěžší věc. Říkají: Církev je vázaná na evropskou kulturu. V evropské
kultuře se množí neznabozi a homosexuálové a všecko možné. A bude-li Evropa za chvíli
mohamedánská … Co bude s Církví? Ta umře s tou kulturou. Je vázaná na evropskou
kulturu a s touto kulturou umře.
S kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, 11. června 2007.
Když se mě ptají, co bych na to odpověděl, tak říkám: to je jednoduché. Církev vždycky
s tou či onou kulturou umřela. Ovšem s tím rozdílem, že kultura pominula, zatímco Církev
vždy vstala z mrtvých.
Voltaire říkal za francouzské revoluce: že ukáže světu, jak jeden osvícený filozof dokáže
zničit Církev, která se považovala za všemocnou. Dnes se o Voltairovi dovědí jen
z katechizmu, kdy se tam praví, že byl proti Církvi. Vidíte jak je to zajímavé, že malí lidé
vždycky znamenají mnoho. A to je celé tajemství Církve.
Jednomu italskému mystickému knězi si kdosi posteskl: no dnes ti papežové už nejsou tak
kulturní, vzdělaní a inteligentní jak byli kdysi. No a on na to: zaplať Pán Bůh za to.
Protože ti chytří vždycky upadli do zapomnění.
A přece má Církev jednu moc o kterou se opírá, a to je rodina. Z dobrých rodin opět
vycházejí dobré děti.
Ptají se mě: co byste dělal proti homosexuálům? Povídám: no nic, pomodlil bych se za ně
až umřou. Přežijí to jen normální lidé, tak proč bych bojoval proti nebožtíkům?
Celý odpor proti Církvi spočívá dnes v tom, že chtějí zničit rodinu. Jakoby ten čert ještě
věděl: že to je ještě jediná věc, která mi stojí v cestě; politiky – ty si ochočím.
32
Ale neprobojují to. Znám
tady
v Itálii
skupinu
mladých, kteří se scházejí a
přicházejí
k nim
mohamedánská děvčata, a
dávají se potají pokřtít.
Jedno z těchto děvčat chtěli
přinutit k potratu a ta se
bránila zuby nehty: ´já že
bych měla zabít dítě Boží!
To
nikdy
v životě
neudělám!´
Ti malí to nakonec vyhrají.
Ti ´no global´až rozbijí
poslední okno už nebudou.
Z druhé strany se nadává na mladé lidi.
Ale jací jsou to chudáci. Kdo s nimi
promluví? Jeden psycholog mi říkal:
podívejte se – chlapec z dobré rodiny,
otec pracuje, máma pracuje. Bratry a
sestry nemá a kouká na televizi. On žije
v iluzích, nikdy neměl styk se
skutečností. Dítě musí vědět, že toto je
pes, toto je kočička. Ale on žije ve světě
naprosto neskutečném. Pak se divíte, že
dělá hlouposti.
Když se pak taková skupina sejde a
mohou spolu mluvit, náhle objeví, že je
to úplně jiný svět.
Ještě jeden směšný příběh, který mi ve
Švédsku vyprávěl jeden pán: maminka
šla s kloučkem na špacír. Sedla si na
lavičku, zatímco chlapec šmejdil sem
tak kolem keřů. Tu přiběhne a povídá:
´mami, pojď se podívat, tady je
televize!´
Ale prosím tě, kde by se tu v parku
vzala televize? No tak se šla maminka
podívat a oni se tam dva líbali. Ten
kluk nerozeznal televizi od skutečnosti.
Víte jaká je to tragika.
Proto je třeba, aby mladí s mladými
mluvili, stýkali se, aby poznali, co je
skutečnost.
A bude zase dobře. Tak je tomu vždycky, když začíná velká doba.
33
„TAK MNĚ POVĚZTE NĚCO PĚKNÉHO“
(sympózium pustiměřských poutníků s kardinálem Špidlíkem v zátiší Kalistových katakomb)
Když se mě ptají: jak
jste
spal?,
já
odpovídám „no na tom
nic, ale horší už je, jak
jste vstával?“
Víte proč je deset
přikázání?
Pán Bůh si posteskl:
Ach, ti lidi. A tak se
ptal
Napoletánců:
můžete
zachovávat
aspoň to „nepokradeš?
´Pane Bože, my jsme
nikdy nekradli. Ale
děláme kšeft a to víte,
člověk
se
nesmí
vázat… To není jenom
tak.´
Pán Bůh se tedy ptá
Němců: tak aspoň to
„nezabiješ“ ˇAle my
nikdy
nechceme
zabíjet,. Ale to víte,
vedly jsme války a to
je těžké.´
Bůh se proto ptá
Francouzů: aspoň to
„nesesmilníš“. ´Co máme dělat, když oni všichni přijedou do Paříže a tam provozují
všechny ty lásky. Je to trápení, to chápeme…´.
Tak Pán Bůh si už neví rady, tak se obrátí na Židy: chcete aspoň jedno přikázání
zachovávat? ´A kolik stojí?´ No nic, to je zadarmo. ´Tak to nám dejte všech deset!´
Co jste říkal kardinálům v Sixtínské kapli před volbou papeže?
No řeknu vám, co jsem udělal nakonec. Poněvadž já už nevolím, tak jak jsem domluvil
řekl jsem. Teď uděláme něco opačného, než se děje v našich kostelích – poněvadž v našich
kostelích chlapi čekají venku, a jakmile skončí kázání jdou dovnitř – my uděláme opak:
pošleme ven kazatele a začneme.
Je zajímavé, že my se nemůžeme dva doma domluvit a tam bylo kardinálů tolik a tak
brzy papeže zvolili?
No bez tajemství: týden předtím se kardinálové scházeli a tam každý vyprávěl, jak to
chodí u něj v diecézi, a dnešní papež – tehdy děkan kardinálského sboru to řídil. A on to
34
řídil tak klidně. Já myslím, že to udělalo na všecky velký dojem. Protože dnes takových,
co chtějí furt cosi dělat, je moc. Samozřejmě jsem viděl, že ho znervózňovala, jak takoví
jihoameričani, když se dostali k mikrofonu, tak je od něj nemohli dostat. On vše řešil
s klidem. A dnes je potřeba lidí klidných. Ten pan farář je klidný, ne (úsměv přítomných)?
Až budu v penzi tak půjdu za kaplana do Pustiměře, jestli mě vezme.
Můžete nám prosím povyprávět svůj životní příběh?
No podívejte se: já jsem se dostal na kněze zásluhou Hitlera. Študoval jsem na univerzitě
v Brně a nemyslel jsem na nic zvláštního. Ale přišla okupace.Jednoho dne obsadili koleje
a odvezli nás do koncentráku. A já nevím, co se stalo, ale jeden ten gestapák se tam
přehraboval v mých dopisech a měl jsem tam dopis od maminky. Možná to na něho
udělalo dojem a tak mi řekl: běž dom.
Nějakou dobu jsem pak dělal v továrně. Jeden můj kolega mi povídá: pojď to zkusit
k jezuitům. Říkal jsem si: nic neztratíme. A tak jsem šel. Bl jsem v noviciátu v Benešově u
Prahy, ale odtud nás také vyhodili. Tak jsem přišel do noviciátu na Velehrad, kde jsme
potají studovali filozofii. Přitom jsem vždycky tři dny chodil kopat zákopy s německými
dělníky. No ale já měl na paměti dobrého vojáka Švejka, tak jsem se tam dohodl
s nějakým tím starým dědkem z Berlína, který opakoval: nebojte se mě, já jsem bolševik.
Tak jsem tam něco kopal, když přišla fronta a deset dní jsme byli mezi frontami. Pak
jednoho dne přišli Rumuni. Rumunský generál se ohlásil u kláštera a říkal: „Odpusťte, že
jsme vás nechali tak dlouho čekat. Upozornili nás, že tady je velice krásný kostel a my
jsme ho nechtěli poškodit. Řekněte obyvatelů, ať jsou do kostela a poděkují Pánu Bohu za
to, že se zachránili.
No pak jsem měl ještě něco s Rusy a to zas jak dobrý voják Švejk. Přes Moravu se tehdy
stavěl most. A byl tam takový dobrý Rus: pracoval jak lev a celou noc na něho šlo spaní.
35
Tak povídá: zpívej chlapče! Tak já zpíval všecko možné „Širokaja strana rodnaja,
Zahučaly hory, …A on jenom: ´пей, мальчик, пей!´. No a to já než bych tahal kolečka,
tak jsem zpíval. K ránu už jsem zpíval ´Tantum ergo sacramentum´. Tak to byl poslední
den války.
Pak jsme otevřeli na Velehradě gymnázium, tak jsem dělal prefekta a učil jsem. Nato jsem
šel do Holandska na teologii. Docela normálně. Jenomže potom jsme měli Vítězný únor a
já se už nemohl vrátit. Holanďani mě chtěli za každou cenu nechat tam. Říkali mi: když
tak, půjdeš na Jávu. Psali tedy do Říma. Tam ale byl představený pro slovanskou asistenci
už velice starý. A zapomněl napsal odpovědní dopis. Tak jsem se omylem dostal do Itálie.
V Itálii říkali: to je tak na dva roky, to tady vydržíte. A už je to 57 let.
Ale vidíte: Pán Bůh to zařídí, že to všechno vyjde.
V Římě potřebovali do rádia, potom spirituála v Nepomucenu. No ale protože seminaristů
bylo málo, vystudoval jsem přitom Východní ústav, udělal si doktorát a chtěli, abych tam
zůstal. Tak jsem dělal tři řemesla: byl jsem spirituálem v Nepomucenu, učil na Gregoriáně
a ještě každý týden mluvil do rádia.
A právě na Východním ústavě založil jeden profesor katedru spirituality. Chtěl po mně,
abych se věnoval arménské spiritualitě. No já se začal učit a došel jsem k nějaké 15. lekci
a už se mi do toho nechtělo: další nový jazyk, každé slovo nové … a říkal jsem si, že si
vyberu něco ze slovanské spirituality. A to mne všichni odrazovali – to není k ničemu,
Slované nic neměli: byli pokřtění až pozdě, kdy už bylo všechno vyvinuté. Já se ale na to
přece dal. A konec konců jsem ve světě ukázal, že i Slované mají spiritualitu. Právě včera
byla recepce na ruském vyslanectví a byl tam také jeden generál z Petrohradu. Říkal mi, že
chtěl koupit tu mou Ruskou ideu, kterou teď přeložili do ruštiny, a že to není k dostání.
Hned se to rozebralo. No ta vidíte, že se pořád něčím zabývám.
A také jsem pocestoval různě po světě: v Americe, v Austrálii, Africe, …
Kolik umíte jazyků?
No tož ten svůj jsem zapomněl … Víte, když člověk studuje, musí rozumět mnoha řečem.
Mluvit to už je složitější: někdy to jde, někdy nejde. Například holandsky jsem mluvil
plynně. Ale když už je to 59 let, tak se to plete s němčinou, protože je to uprostřed mezi
němčinou a angličtinou. Hlavní, vědecké knihy jsem musel psát francouzsky, ty populární
pak italsky. No ale podívejte se: italský prezident mi také udělil medaili za přínos pro
italskou kulturou. Přitom jsem řekl: jsou lidé, kteří se s cizinou nikdy nesmíří a pořád sní
´až se vrátím domů, až se vrátím domů,…´. Až se vrátí domů, tak zjistí, že je to všecko
jinačí a potom s pláčem jede zpátky do ciziny.
Dále je druhý typ, který se chce rychle přizpůsobit a honem o sobě říká: ´já jsem
Angličan´, ale jen co promluví je poznat, že není. A je to trošku směšné.
No já povídám, já jsem nikdy žádnou komedii nedělal. Jsem odkud jsem – Čech, ceco, což
italsky (foneticky ´čéko´) znamená i ´slepý´(cieco). Tak já jsem „čéko“ a jsem taky
hluchý.
Když jsem byl v cizině, tak mi vždycky pomohli, abych dokončil, co jsem doma nemohl.
Tak jsem jim všem vděčný.
Ono víte, doby jsou dnes tak zlé,
že umírají i lidé, kteří dřív neumírali!
36
Jeho Eminence
Tomáš kardinál Špidlík S.J.
pustiměřským farníkům a spoluobčanům
(slova po blahopřání v telefonickém spojení s Římem na závěr nedělní eucharistie, 14. 12. 2008 v chrámu
sv. Benedikta v Pustiměři: za dar zdraví a Boží požehnání pro pana kardinála u příležitosti jeho 89. narozenin)
„Volá Řím. Do Pustiměře je to daleko? Pěšky ovšem, i autem to trvá,
letadlem tam spojení není. Ale myšlenka tam zaletí v okamžiku. Někdy však
i myšlenky nacházejí překážky. Nerady zalétají tam, kde jsme zažili něco
nepříjemného, smutného. Naopak se stále a stále rády vracejí tam, kde nás
potkalo něco milého. Takovým milým přístavem myšlenek je pro mne
Pustiměř.
Rád vzpomínám na to, co jsem tam zažil, na přátele, které jsem tam potkal.
Protože jsem se tam stal občanem na dálku, vícekrát jsem myslel na to, odkud
jméno Pustiměř pochází. Něco se měří. Ale nepotřebujeme měřit pustinu. Snad
ta první slabika značí ¨put‘, putování, cestu. Tu musíme měřit všichni, nebo
37
lépe řečeno, každému z nás ji už naměřil Bůh. někomu krátkou.jinému
dlouhou. Ale musíme využít každé chvilky, abychom z té životní cesty nic
neztratili.
Podle jaké míry Pán Bůh měří pro každého jeho čas? Po pravdě řečeno, Pán
Bůh nedává čas, ale dává každému člověku jeho povolání, jeho úkol ve světě a
připojí k tomu tolik času, kolik potřebuje, aby svou povinnost vykonal.
Povolání od Boha mají všichni,nejenom kněží, pro sebe i pro společnost. Čas
je k tomu jakoby hozen. Staré slovo na označení vánoc je Boží hod vánoční.
Hod tu znamená úsek času, podobně jako slovo hodina je ruské ´god´, které
znamení rok. To nás vede k zamyšlení. Přejeme si navzájem požehnaný Boží
hod vánoční a šťastný nový rok. To vám všem přeji i já z Říma.
A protože jsem tu v blízkosti sv. Otce, posílám Vám i od něho požehnání
ke všemu dobrému. Ať vás žehná všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.
Amen.“
38
Devadesát let se zrakem upřeným k Východu
(interview pro vatikánský deník L´Osservatore Romano, 16. prosince 2009)
„Teď už nebudete vyprávět
a dělat vtipy“, zašeptal mu
jeden z kolegů-kardinálů, když
jej
spatřil
v purpuru
a
s kardinálským prstenem. Ani
slavnostní rámec konzistoře
v roce 2003 Tomáše Špidlíka
nevyvedl z míry: „Eminence –
odvětil – buďte si jist, že i
nadále budu vyprávět a dělat
vtipy, ale jen vážné“. A
dodává – „ale teď mě
Prozřetelnost
s žertováním
předběhla, když udělala jeden
překvapivý, totiž že mi
věnovala
nejkrásnější
jubileum“: 17. prosince, kdy se kardinál Špidlík dožil 90 let, slavil pro něj papež Benedikt XVI.
mši svatou v kapli Redemptoris Mater – vrcholném díle, které vzešlo z rukou otce Marka
Rupnika a ideje Tomáše Špidlíka. V interview pro L´Osservatore Romano moravský kardinál –
mimochodem vybraný, aby kázal kardinálům shromážděným v konkláve 18. dubna 2005 –
prochází „jako ve filmu“ svých devadesát let, vzpomíná na setkání a jde k jádru svého myšlení.
Vaší první radou je, že humorná nit nikdy nic nepokazí
Žertovat je v křesťanské zkušenosti užitečné a to nejen proto, abychom si zachovali
bdělost. Žert je vážnou věcí. Racionalizmus a technicizmus zabsolutizovaly jakékoli
částečné tvrzení. Žert pak je relativizuje. Pravda nemůže být relativní, ale musíme si
uvědomit své částečné poznání tajemství. Slovo
hereze znamená chápat nějakou část jako celek.
Žert je proto i účinnou zbraní proti herezím.
Začněme tedy interview žertovným příběhem. Jan
Pavel II. jednou zvedl ruku, aby mi požehnal. Já
se však bránil: „Svatosti, nemohu si kleknout“.
Papež nato: „Ani já ne“. A odtud mé apoftegma:
„Svatosti, jaké štěstí, že naše tělesné slabosti
začínají od nohou a ne od hlavy“. Dal se do
smíchu. A to o mě platí i dnes.
Není vůbec běžné slavit „první“
devadesátiny s papežem. A navíc v kapli
Redemptoris Mater, která pro vás tolik
znamená.
Stále v žertu, zůstaneme-li u biblických počtů, potom Bůh omezil věk člověka na sto
dvacet let (Geneze 6,3), tak si tedy musím uvědomit, že mám za sebou pouze tři čtvrtiny
39
mého života. Předpokládám, že poslední čtvrtinu strávím ve „věčném“ Římě: mám před
sebou nejméně třicet let … Ale teď už bez žertů, je třeba nadále důvěřovat Prozřetelnosti.
V životě jsou chvíle dívat se dopředu: je to ráno. Jiné chvíle k ohlížení se zpět: to je večer.
Když jsem došel k večeru svého života, nemohu nechat jen proběhnout jako ve filmu
nesouvislé vzpomínky, které klamou, jako povrchní zprávy televizních programů. Mám
naopak zapotřebí kontemplativního pohledu, abych pochopil, co se mnou ještě
Prozřetelnost zamýšlí.
A co s Vámi Prozřetelnost zamýšlí?
Můj život mě zavál tam, kde jsem si to vůbec netušil. Až potom jsem objevil, že jsem v to
nevědomě v duši doufal. Například jsem nikdy nepomyslel, že budu slavit své
devadesátiny s papežem a oděn do purpuru. Jistě jsem si to nepředstavoval, když jsem na
začátku druhé světové války, nástup nacizmu krutě přerušil má studia literatury na
univerzitě v Brně a zvrátil mé plány. Už tehdy se mnou měla Prozřetelnost hromadu práce.
Přihodilo se mi cosi nemyslitelného: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla,
který mě vysvobodil z koncentračního tábora, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl
do Tovaryšstva Ježíšova. Další překvapení mi pak přichystal svatý Ignác: noviciát
v Benešově a na Velehradě, kde je pohřben svatý Metoděj, a studium filosofie za
nucených prací, nejprve s německými vojáky a pak s ruskými a rumunskými.
Zdá se to paradoxní: jeden z nejproslulejších myslitelů, který začínal studovat
filozofii za nucených prací.
Už odmalička jsem se naučil přinášet oběti, sám jsem si vydělával, abych mohl studovat
na gymnáziu v rodných Boskovicích. Nikdy jsem si však neměl pocit sociální
nespravedlnosti, že bych se srovnával se zámožnými chlapci. Ba co víc, byl jsem hrdý na
svou nezávislost. S bezstarostností proletáře jsem se zapsal na univerzitu a dolehla na mne
skutečná zkouška: válka.
Jak jste v roce 1939 coby dvacetiletý, prožíval „skutečnou zkoušku“ druhé
světové války?
Vrátím se jako ve filmu k mým vzpomínkám před sedmdesáti lety. Přesně k vánocům roku
1939, posledním, které jsem slavil s mým i drahými. Moje rodina byla velmi chudá. Jako
chlapec jsem však nikdy ten dojem neměl. Atmosféra těch vánoc 1939 byla smutná.
S otcem a matkou jsme pojedli kousek buchty s bílou kávou. V mlčení. Mé naděje byly
pod bodem mrazu, univerzitní studia zrušena a jediná možnost do zaníceným bruslením.
Jedenatřicátého prosince mně maminka zavolala a nařídila: „Jdi do kostela!“ Poslechl jsem
spíš ze zoufalství než ze zbožnosti. A když pan farář vyzval ke zpěvu Te Deum „na
poděkování Pánu Bohu za dobrodiní přijatá v uplynulém roce“, stál jsem jak solný sloup:
opravdu bych měl Bohu děkovat za to, co se mi přihodilo? I já zpíval Te Deum,
překonávaje přitom nemalé váhání. Právě na Nový rok 1940 jsem se přímo dotkl
skutečnosti, že Prozřetelnost tě zachraňuje dokonce i skrze situace podivuhodné, předtím
nemyslitelné a přece souvislé.
Konec války pro Vás znamenal studium teologie v Maastrichtu, kde jste byl
v roce 1949 vysvěcen na kněze.
40
Až po válce jsem mohl studovat teologii, když jsem odešel do zahraničí. V roce 1949 jsem
byl už jako kněz připraven vrátit se s mými novými představami do vlasti. Nový totalitní
komunistický režim mi to však nedovolil. Už podruhé se zdálo vše ztraceno. Avšak hle,
Prozřetelnost znovu koná a tentokrát si administrativním pochybením: jeden můj
představený zapomněl napsat dopis a já jsem se octl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi
vlastně umožnila, abych se věnoval tomu, po čem v skrytu toužilo mé srdce: studiu
východní spirituality.
V roce 1951 jste začal pracovat ve Vatikánském rozhlase a ještě dnes v pátek
odpoledne promlouváte na jeho vlnách a komentujete nedělní mešní čtení
Pro toho, kdo každý týden dělá v rádiu už skoro sedmdesát let tutéž práci, existují dvě
možnosti: buď ho už nikdo nevnímá anebo posluchači chtějí slyšet pořád stejné věci.
Pokud jde o mou zkušenost, přikláním se k té druhé hypotéze. Vždy jsem při přenosech
čerpal ze svých studií Otců Církve. Z toho vyplývá, že Otcové mají co dnešku ještě říct a
nejsou pak tak staří. Mým pořadem jsem se snažil pomáhat kněžím při kázání a za
komunizmu mi říkali, že tato služba byla obzvlášť užitečná: nebyly knihy ani duchovní
cvičení.
Jste mistrem východní spirituality, uznávaným i pravoslavným světem. Co je
jádrem Vašeho myšlení?
To lze symbolicky vytušit právě v kapli Redemptoris Mater, kde se mozaiky snaží „dýchat
oběma plícemi“. Nejen lidé, ale i národy mají své povolání, aby poskytly svůj přínos
všeobecné Církvi. Snažil jsem se proniknout do křesťanského poselství evropského
Východu a propůjčit mu hlas na Západě.
41
Půl století univerzitním profesorem, ale také osmatřicet let spirituálem
papežské koleje Nepomucenum. Jakou jste prožil zkušenost?
Zakoušel jsem rozdíl mezi moralistou, který zná zásady duchovního života a duchovním
otcem, který musí mít znalost osob. Druhé bez prvního se vystavuje nebezpečí prázdného
charizmatizmu. První bez druhého zůstává ochromeno. Jako duchovní otec Koleje jsem
měl také příležitost potkat mnoho lidí, které dnes nosím ve svém srdci jako papeže Pia
XII. a Pavla VI. a kardinála Josefa Berana.
Můžete nám o těchto třech setkáních povyprávět?
Byl jsem v Římě teprve krátce, když papež Pacelli přijal na audienci kněze z koleje.
Zapůsobilo na mě, jak byl papež informován o detailech smutné reality Československa.
Pro nás, kněze vyhnané z naší vlasti, měl slova povzbuzení. Jeho slova nevycházela
z pouhé okolnosti, neboť hned se postaral o úpravu našeho právního statutu. Když se Pius
XII. dověděl, že jsem spirituálem koleje, dal mi vynikající praktické rady jak řešit jisté
pochybnosti o povolání kandidátů kněžství.
A vaše setkání s papežem Montinim?
Pavla VI. jsem poznal v den Beranovy smrti, 17. května 1969. Žil jsem čtyři roky v koleji
po boku kardinála, vyhnaného z Prahy v roce 1965, a jsem připraven vydat svědectví pro
jeho beatifikaci. Beran, nemocný rakovinou, slavil ve své kapli krátce před smrtí mši
svatou. Stižen náhlými dýchacími obtížemi, žádal o poslední pomazání. Stál jsem po jeho
boku a snažil se mu být oporou, ale už se nedalo nic dělat. Kardinálův sekretář volal Pavlu
VI. a ten vešel do pokoje zrovna když Beran umíral. Poodstoupil jsem, aby mohl přijít
k lůžku. Papež políbil kardinála na čelo. Viděl jsem umírat Berana v náručí Pavla VI..
Prozřetelnost mne postavila po jejich boku.
Tedy papežové, kardinálové. Poznal jste zblízka i politiky?
S Dubečkem a Havlem jsem diskutoval o spiritualitě a naslouchal, co niterného mi chtěli
sdělit. Ale jediným politikem s nímž jsem mluvil o spiritualitě a věcech veřejných, bez
rozdílu, byl La Pira. Zajímaly mne jeho zkušenosti z Kremlu Chruščovem. A mohu
dosvědčit, že jeho proslulá „proroctví“ byla přesná. Pět let před Pražským jarem, i když
tomu ještě nic nenasvědčovalo, La Pira mi řekl, že se brzy vrátím do vlasti. A upřesnil, že
to bude právě „během pěti let“. Bral jsem to jako hezká slova vizionáře. Svěřil jsem se mu
se svým skepticizmem. Odvětil mi, že režim, založený na popírání křesťanských hodnot
nemůže, než se sám zhroutit. La Pira měl pravdu a to jak stran zhroucení ateistického
totalitarizmu tak stran mého návratu do vlasti v době, kterou sám „prorokoval“.
V roce 1991 jste se rozhodl žít v Centro Aletti s otcem Rupnikem a skupinou
umělců. Po létech se Centro stalo místem studia tradice křesťanského
Východu ve vztahu s problémy současného světa.
Snažíme se společně pokračovat v ikonografické tradici podle níž viditelný obraz je stejný
jako vyřčená či psaná svědectví víry. Ba co víc, má přednost, protože více respektuje
tajemství. Žijeme ve společnosti, která je zaplavena obrazy, ale není nikdo, kdo by je učil
číst. Často vysvětluji eschatologické úvahy z filmu Nostalgie, ruského režiséra Andreje
Taťkovského, a pak jej všichni chtějí shlédnout. Na Papežské Gregoriánské univerzitě
42
jsem přednášel mnoho kurzů o tom, jak lze na ikonách číst duchovní život. Centro Aletti
šíří tuto „krásu, která zachraňuje“, teologickou vizi, v níž převažuje přístup symbolický,
liturgický.
Toto všechno otvírá ekumenickému dialogu. Vaše přátelské vztahy
s pravoslavným světem jsou známé, navíc mezi vašimi žáky je také
cařihradský patriarcha Bartoloměj. Jaký je dnes stav ekumenického
ozdravění?
Abych to nastínil snad postačí jeden příběh. Byl jsem přítelem slovutného pravoslavného
teologa Dumitru Staniloae, nazývaného „rumunským Rahnerem“. Naposled jsem se s ním
setkal v roce 1993, krátce před jeho smrtí. Když jsme rozmlouvali, vešel do domu nějaký
člověk, který se podivoval našim přátelským vztahům. Zeptal se nás tedy jaký je „zásadní
rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky“. Nechtělo se nám diskutovat, ale ustoupili jsme
naléhání, a rumunský teolog říká: „Koneckonců je to papežská neomylnost, která je pro
nás nepochopitelná“. Odpověděl jsem: „Pro mě není až tak nepochopitelná, vždyť i já jsem
neomylný“. Staniloae zvážněl: „O něčem takovém nežertujme“. Já ale nato: „Nežertuji.
Věřím v neomylnost mých slov ´toto je mé tělo, toto je má krev´ve mši svaté nebo ´uděluji
ti rozhřešení´při zpovědi“. On odvětil: „Ale to je neomylnost Církve!“ Nato já dodal: „A
právě to chceme říci také dogmatem o papežské neomylnosti“. Staniloae řekl na závěr:
„Kdyby se o problému mluvilo takto, byla by diskuse snazší“.
Jaký byl váš vztah k Janu Pavlu II., prvnímu slovanskému papeži?
Dokonce mě jmenoval kardinálem, aby tak – jak se domnívám - více zviditelnil východní
spiritualitu. Zblízka jsem Jana Pavla II., poznal v roce 1995 během postních duchovních
cvičení, o které mě požádal, abych je kázal ve Vatikáně. Rozhodnutí vytvořit kapli
Redemptoris Mater přišlo bezprostředně poté. Setkávali jsme se pak před jeho cestami do
východní Evropy anebo když se chystal zaujmout nějaký postoj na poli východní
spirituality.
43
S kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007,
PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM
Jak se u Jana Pavla II. zrodila idea o Evropě duchovně sjednocené, která se
musí vrátit k tomu, aby dýchala oběma svými plícemi, východní i západní?
Papež Wojtyla si osvojil výraz ruského myslitele Vjačeslava Ivanova, „dýchat oběma
plícemi“. Ivanov tohoto výrazu použil v roce 1926 ve chvíli svého veřejného smíření
s katolickou Církví v bazilice svatého Petra.
Pontifikátu papeže Wojtyly tedy
vévodí ruský myslitel?
Ivanov, specialista na filologii a
antické dějiny, který promoval
v Berlíně u slavného Mommsena,
nedokázal pochopit, proč všechny
velké kultury minulosti skončily
v muzeích. Ale jak zachránit kulturu?
Jediný způsob je zakořenit ji v Kristu.
A Ivanov vnímal tuto intuici i
v souvislosti s různými církevními
tradicemi. Spojit je s Kristem znamená
nechat je žít v jednotě a nerozdělené, neosamocené. To, co je Kristovo, patří všem a
přispívá k tíhnutí srdce k Němu. Tak můžeme „dýchat oběma plícemi“. A to je přesně to,
oč se snažím už devadesát let.
44
Vánoční interview
s čestným občanem pustiměřským
(telefonický rozhovor zazněl v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o slavnosti Narození Páně, 25. 12. 2009,
audiozáznam je k dispozici na internetových stránkách farnosti: www.pustimer-farnost.cz)
Drahá Eminence,
pro L´Osservatore
Romano jste říkal,
že před 70 lety jste
naposled slavil se
svými
drahými
vánoce.
Chtěl
bych vás poprosit,
zda byste s námi
mohl strávit aspoň
chvilku vánoční.
Drazí pustiměřští, je
to zajímavé, ale když
už
jsem
vašim
občanem,
tak
i
Gratulace pustiměřských k devadesátinám pana kardinála
z Říma chci na vás
na zahradě jeho římské rezidence, Centra Aletti, 27. června 2009,
vzpomenout. Ale vy
Anni Paulini Peregrinatio
teď co děláte? Stavíte
jesličky. V celé světě se stavějí jesličky, v Itálii všude v kostelech stavějí jesličky,
Betlémy. A je zajímavé, že všecky v národních krojích: v Číně mají čínské obleky, na jihu
Itálie italské oblečení, jinde zase jiné … Bylo to tak v Palestině? No na tom nezáleží. Ale
vyjadřuje to pěknou pravdu. Víte, že v dnešním světě převládají takové dva směry:
materializmus – najít všecko dobré tady na zemi, v hmotě. To člověka unaví a nakonec
zahubí.
Druzí jsou zase idealisti. Ukazují do nebe, tam, jak je to všechno krásné. A to zas je tak
daleko, nikdo tam nechce. A co chce normální člověk? Najít Boha ve svém denním životě.
V takovém, jaký je ve skutečnosti. A právě to se stalo o vánocích, že Kristus se narodil
v té své vlasti. A to je potřeba, aby našel všude ve svém životě i člověk: ve svém národě a
ve své vesnici. Tam se to najde. Zajímavé je, že Svatý otec mi v tyto dny říkal, že když
měl jet do České republiky, tak ho varovali, že to je ateistický národ. A byl překvapený,
jak tam našel u nás tolik víry. Ono ve skutečnosti je v každém člověku víc víry, než by si
kdo myslel. A musí toho Boha najít v sobě, ve své vesnici, a také v Pustiměři. Jako Bible,
má smysl, když se dívá na celek, jak se to vyvíjelo, tak i ta Pustiměř, když se na to díváme,
vždycky to Pán Bůh vedl a doufám, že vás zase zavede dále, a proto vám přeji z celého
srdce požehnané vánoce.
Když k vám Svatý otec promlouval v kapli Redemptoris Mater, vzpomněl váš
dlouhý život. Pán Bůh zaplať za vaše slova v San Giovanni Rotondu, kde jste
45
nastínil etapy svého života (srv. web farnosti). A dnes je těch, kteří se dožívají
vysokého věku čím dál víc. Jak rozumět délce života?
Tak, je to zajímavé: život je něco, co je v dlouhém čase. A čas roztrhne život na kousky.
Ale vidíme, že Pán Bůh to všecko nějak spojuje. Je to neuvěřitelné! Když se na to dívám,
tak co jsem všecko procestoval: na západ jsem došel až do Kalifornie, na východ, až do
Austrálie, na sever až do Švédska a na jih až do Afriky. Ale všude nakonec najde člověk
sám sebe a musí tam najít, že ho tam Pán Bůh poslal. A mohl jsem vždycky všude dobře
pracovat. A to je krásné. To měl vlastně udrželo při životě, takže dnes při devadesáti pořád
ještě mohu pracovat. Už sice zapomínám jména a tu tam leccos popletu. Tak vám všem
přeji, abyste mohli skutečně pracovat.
Svatý otec ještě vzpomněl ve své homílii Vaši jedinečnou cestu víry. Drahý
pane kardinále, mohl byste nám o vánocích odhalit tajemství svého putování
víry?
Tož podívejte se, já jsem byl z rodiny, kde byli otec a matka velmi rozdílní. Otec byl
nemocný, stále ležel, nemohl pracovat, trpěl, dával vinu všem nám, a matka – to byla
taková typická poutnice. Já říkám: otec byl snílek – on pořád myslel, jak to bude, jak to
bude, a nikdy to nevyšlo. Zatímco moje matka se vždycky podívala- ´je, to je zajímavé
kvítko, je to je zajímavé!´- našla všude toho Pána Boha ve všem, nač jí padl zrak. A já
musím říct: Pána Boha člověk skutečně najde všude. A mám-li se vyzpovídat, potom jeden
moment byl skutečně rozhodující: když jsem byl po zavření vysokých škol a propuštění
z koncentráku doma, a nevěděl, co si počít, zrovna jsem šel do kostela a tam se zpívalo
´Bože chválíme tebe´ na poděkování za dobrodiní v minulém roce. A mě napadlo: zač já
vlastně mám děkovat? Vždyť se mi celý život sesypal! Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se
mi sesypalo! Mám já ještě vůbec děkovat? A napadlo mě – on Pán Bůh to asi přece jenom
se mnou myslí dobře. Tak, Pane Bože, já ti děkuju, ale starej se o mě. A v tom okamžiku
jsem našel svou cestu. Člověk musí poděkovat Pánu Bohu za to, co přijde a Pán Bůh už
dál pokračuje, najde to další.
V kapli Redemptoris Mater potom Svatý otec Váš dlouhý život a jedinečnou
pouť víry shrnul ve ´svědectví, jak Bůh vede toho, kdo mu důvěřuje´. Jak
v každodennosti a v životních událostech, trápeních, co dnes máme ve světě,
hledat Boží vedení, a jak neztratit důvěru?
Podívejte se, já myslím – ona je dvojí věc: někteří lidé důvěřují, že bude to a to; já
důvěřuji že bude to a to. A to vždycky zklame. Důvěřovat se může jenom někomu, nějaké
osobě. A když najde tu osobu, když vidí, že Pán Bůh je ta osoba, která vede, tak já mu
věřím. Co přijde, to skutečně nevím. Nikdy bych si nemyslel, že si najednou zlomím nohu.
A po zlomené noze, zas už chodí, aspoň s berličkou. Všecko to jde dále. Tak i vám všem
přeji moc důvěry.
Drahý pane kardinále, vždycky k duchovním otcům chodili s prosbou
o modlitbu a požehnání. Můžete nám, prosím, požehnat.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý.
A nashledanou.
46
NĚKOLIK ÚVAH UŽITEČNÝCH NA CESTU
(poslední pouť, na kterou nás pan kardinál za svého pozemského života vypravil svým slovem)
Milán
Milán
je
město
obchodní
a průmyslové, setkává se tu mnoho
národností, dělníci všech druhů.
Nejlépe to vidíme, když večer
zajdeme na náměstí před dómem, kde
se lidé shlukují do skupinek podle
svého původu a nad tím vším vévodí
na katedrále malá soška Madoniny,
Marie Matky národů.
Pozoroval jsem tam jednou hlouček
Napoletánců. Obyčejně se tu necítí
dobře. Jsou z jihu od moře a tu je
práce uzavírá do domů jakoby do
vězení. Proto jeden z nich rozehrál
kytaru a začal zpívat napolitánskou
píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim
smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu
všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma,
zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce.
Colle don Bosco
Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili
se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají
vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích
a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu.
Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější
situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější.
V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá
na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o
životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské
povinnosti připomenout.
Turínské plátno
Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turinské plátno
vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak
47
krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla
zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven
velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku
Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té
doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií
společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme.
Pavia, hrob sv. Augustina
Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem
evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí
uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl.
Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se
hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je
to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu
příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes
opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty,
Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí.
Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi
všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni.
Benátky
Co nám pěkného poví Benátky?
Město postavené na vodě, Takový je
i náš vlastní život. Všecko kolem nás
je plno nejistoty, a my se přesto
nebojíme, musíme mít odvahu
postarat se o sebe. „Sláb jenom ten,
kdo ztratil v Boha víru a malý ten,
kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli
po léta velkými dobyvateli světa.
Existuje o tom jeden z jejich
čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet
jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi
ně se plete slabý hlásek zpívající své
Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne,
naopak se stále zesiluje, zatím, co
mužské výkřiky slábnou. Nakonec
celý sbor zazní jednohlasně: Ave
Maria, Tak tomu má být i v našem
životě. Začínáme odvahou, ale
skončíme modlitbou důvěry.
48
MILÁNSKÝ DÓM NAROZENÍ PANNY MARIE – tady působil sv. Ambrož, sv. Karel Boromejský
(kanonizován před 400 lety), zde přijal z rukou biskupa sv. Ambrože křest Aurelius Augustinus
v baptistériu sv. Jana, o velikonoční vigílii - 24 dubna 387 (foto dole: eucharistie v kryptě katedrály).
49
„Ne ranami, ale dobrotou a láskou
musíš získat tyto své přátele. Dám
ti Učitelku, pod jejímž vedením
se můžeš stát moudrým, a bez níž
se každá moudrost stává pošetilostí“.
Těmito slovy dal sám Božský Spasitel
devítiletému Janu Boscovi za Učitelku
svou Matku Pannu Marii. On jejímu
vedení svěřil celý svůj život a uctíval
ji jako „Pomocnici křesťanů“. V tomto
chrámě, zbudovaném Prozřetelností,
svěřme i my své putování jejímu
prostřednictví (eucharistie v chrámu
Panny Marie Pomocnice v Turíně).
„Ve
svůj
čas
všechno pochopíš“ slyšel Jan Bosco
z úst
Mariiných
v jednom ze svých
snů v dětství, a tento
čas nastal krátce
před
smrti
při
posvěcení chrámu
Božského
Srdce
Páně v Římě.
(foto uprostřed –
Valdocco; vpravo:
Colle
50 don Bosco).
Za nás, zde přítomné, za poutníky, putující do Turína uctít Plátno, i za všechny, kdo prožívají čas utrpení:
aby tvář muže ze Sindonu otevřela srdce spasitelnému tajemství Umučení a všem vlévala naději a důvěru
ve velikonoční vítězství. (foto: eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele).
51
Svatý Augustine, nauč nás objevovat v hlubinách nitra,
že jsme stvořeni pro Boha, a naše srdce nedojde pokoje,
dokud nespočine v něm. (Pavia)
Svatý Rochu, náš nebeský
přímluvce, z vznešené krve
zrozený, křížem na srdci
poznamenaný, jenž´s jako
poutník svým zázračným
dotekem uzdravoval
morem postižené, zažeň
od nás všelikou nákazu těla
i ducha. (eucharistie
u hrobu sv. Rocha
v Benátkách).
„Jděte do celého světa
a hlásejte evangelium všemu
stvoření... “ (Mk 16,15-19)
(eucharistie o vigílii slavnosti
Nanebevstoupení Páně
v kryptě baziliky sv. Marka
v Benátkách: předání votivní
svíce Mons. G. Camilottovi,
arciknězi baziliky).
52
Memento
Velehradu a kardinála Špidlíka
před Turínským plátnem
(slova pronesená v italštině při eucharistií na závěr výstavu Sindonu
v den památky Panny Marie Fatimské, katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně , 13. května 2010)
V obětním průvodu je přinášena votivní svíce – dar poutníků Turínskému plátnu.
... Milovaní, rád bych tuto meditaci zakončil vzpomínkou na mou rodnou zemi.
Víra mé vlasti, víra našich dějin se zrodila díky svatým Cyrilu a Metodějovi.
Byli to právě oni, kdo přinesli naším předkům znamení kříže.
Současná archeologie objevila významný dar těchto velkých světců:
kříž, na němž byl vytesán řecký nápis:
´Iesous Christós – Zoé, Fós, Niké´: Ježíš Kristus – Život, Světlo, Vítězství´.
Právě toto Vítězství, toto Světlo, tento Život slavíme v eucharistii.
Dnes, v den památky Panny Marie Fatimské, která vnesla světlo do pohnutého
století tolikerých temnot, ať právě skrze tuto mši svatou Muž bolesti,
Ježíš ukřižovaný pro nás a pro naše hříchy, nám dá toto světlo,
aby prozařovalo naši každodennost a dovedlo nás ke světlu věčnosti.
Amen. (memento v homílii)
53
Milovaní, budiž mi dovoleno říci ještě těchto pár slov před svatým Plátnem,
před tímto velkým Božím darem pro putování jeho Církve.
´Omnia nuda et aperta sunt ante oculos eius´
- před jeho zrakem je vše nahé a odkryté:
tato významná slova o Sixtinské kapli zazněla z úst papeže Jana Pavla II.
A právě do Sixtínské kaple vstoupil jako poslední
kardinál z mé vlasti, Tomáš Špidlík,
aby Církvi budoucnosti otevřel oči pro světlo Zmrtvýchvstalého.
Jako poslední promlouval ke kardinálům, kteří pak zvolili Benedikta XVI.
Právě tento kardinál, který je našim čestným občanem,
když před měsícem umíral, pronesl slova,
která jsou vyznáním před Turínským plátnem:
„Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář,
a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“.
Toto poselství promlouvá ke každému z nás:
kéž i my, vedeni Ježíšovou tváří nacházíme pravý klid a pravé štěstí.
Bůh sám ať provází naše putování svým požehnáním.
(memento před závěrečným požehnáním).
54
Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný
a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl
Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010
Ctihodní bratři,
slovutní pánové a dámy,
milovaní bratři a sestry!
Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem
hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“.
Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká
a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v
evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli
mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24).
Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět
Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc
než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě
tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž
shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem
bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé
víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak
55
mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by
ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení
inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším
zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli
žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly.
Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se
naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.
Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání.
Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé
biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn
Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné
sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle
Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se
raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl
16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není
ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy
přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost
vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým
způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším,
neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a
mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem?
Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás
zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete
potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr
1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které
vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch
svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel.
Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil
jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se
nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš
praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina,
svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým
srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha.
Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a
říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt
22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj
život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky.
Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě
na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického
kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi
člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba
připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na
jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží.
Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se
stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru.
56
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je
Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych
rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn
onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v
tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési
rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové
minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem
křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí
i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater
apoštolského paláce.
Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík
velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského:
„Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník,
smrt před ním na kolena padla v podsvětí,
a život se mu klaněl v jeho vzkříšení.
Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8).
Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější
Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku.
Amen.

57
SUCHÁ LOZ
v dějinách Prozřetelnosti
Obec Suchá Loz se rozprostírá na úbočích
Bílých Karpat, po obou stranách říčky Bystřičky,
směrem od východu k západu. První zmínka o
obci pochází z roku 1261, patří tedy mezi
nejstarší obce oblasti Uherskobrodska. V různých
obdobích patřila k různým panstvím a obyvatelé
se zabývali převážně zemědělstvím. Její název se
několikrát měnil a podle posledních údajů, sice
jen hypotetických, pochází od suchého vrbového
proutí, které rostlo kolem potoka přes celou obec.
Dnešní název se ustálil teprve ve třicátých letech
20. století a přesně zní Suchá Loz.
Historicky se obec vyvíjela s celým blízkým
okolím, zvláště pak s Uherským Brodem a blízkým Bánovem. Při válkách a nájezdech byli
lidé vyvražďováni a znovu museli začínat nový život. Největší katastrofou v dějinách obce
byla morová rána, která několikrát postihla celou obec uprostřed minulého století. Na
památku jejího ukončení v roce 1866 postavili občané malou kapli a zasvětili ji sv. Rochu
(foto), patronu morové rány. V obci jsou ještě dvě malé kaple. Nejstarší z nich je
postavena nad obcí v trati Krůhy a je zasvěcena sv. Petru a Pavlu, kteří jako by svým
pohledem vévodili celé tehdejší dědině. Pochází z konce 18. století, přesně to však nelze
ověřit. Další malá kaplička uprostřed obce je zasvěcena sv. Cyrilu a Metoději a je z
počátku 19. století. Právě tyto stavby svědčí o
tom, že od dávných dob zde byl pobožný lid,
který znal své světce. Od postavení kaplí k nim
vždy o jejich svátcích konal poutě. Rozsáhlé
byly poutě k sv. Petru a Pavlu s muzikou a vším
místním lidem. U kaple sv. Rocha byly také v
čase kolem svátku sv. Rocha konány slavnostní
bohoslužby a v poslední době se z této pouti
staly místní tzv. "hody". Řada kamenných soch
a křížů v obci je projevem vděčnosti nebo
rodinných tragédií místních občanů.
Všeobecně je známo, že tato obec byla vždy
pevným článkem bánovské farnosti, že s ní byla
spjata jak návštěvami bohoslužeb, tak i udílením
všech svátostí v bánovském kostele, a poněvadž
až do roku 1953 neměla Suchá Loz vlastní
hřbitov, tedy i pohřbíváním sucholožských
občanů na bánovském hřbitově.
Přesto, že lid byl tak nábožensky založený,
58
nedal až do roku 1988 své církvi
žádného kněze. Teprve v roce 1988
byl vysvěcen jako první kněz z této
obce P. Josef Beníček z č. 66 a o 6 let
později byl na kněze vysvěcen jeho
bratr František, a v roce 2005 slavil
primici P. Miroslav Horňák.
V obecní kronice bohužel nenajdeme
zmínky týkající se stavby kostela ani v
zápisech z 19. století, ba ani z celé
první půle století dvacátého. Při
zbožnosti tohoto lidu tážeme se
mnohdy proč? Vždyť i chudší menší
obce kolem nás kostely stavěly.
Zřejmě nelze pominout ani skutečnost,
že bánovští duchovní neměli příliš
zájem odtrhnout od farnosti tuto obec.
První myšlenka na stavbu kostela
vznikla v roce 1946, tedy po druhé
světové válce, kdy se iniciativa občanů rozrůstala
velmi široce a od myšlenky se postupovalo k
realizaci. Jmenovitě lze vzpomenout tehdejšího
bánovského faráře Josefa Glose, který stanul v čele
širokého kostelního výboru, i pana Martina Petrůje
z č. 184, který byl výkonným místopředsedou a
hlavním organizátorem. Byly vypracovány plány,
řešeny a vyřešeny majetkoprávní záležitosti a místo
na stavbu nového kostela bylo stanoveno uprostřed
obce. Byl připravován materiál, a to lomový kámen
do základů z místní skály, dřevo na vazbu z
místních lesů, krytina, vápno a
podobně. Celá dědina žila touto
přípravou. Bohužel - přišel tzv.
Vítězný únor 1948 a celá tato akce
skončila. Byl to však svým rozsahem
největší pokus o stavbu kostela v
Suché Lozi.
Druhý pokus o stavbu kostela se
uskutečnil v roce 1968. Ovšem bylo to
jen jakési oživení myšlenky. Záměr na
stavbu se poněkud změnil a stavba se
směrovala do míst, kde dnes stojí nová
budova mateřské školy. Zajímavé je
to, že v roce 1969, u příležitosti
59
udílení svátosti biřmování v Bánově,
naši obec na pozvání tehdejšího
starosty Martina Beníčka navštívil
Štěpán kardinál Trochta a za hojné
účasti věřících požehnal toto stavební
místo. Bohužel, vývoj událostí po roce
1969 znovu začal směrovat jinam.
Teprve rok 1989 skončil s totalitou,
a tak započala iniciativa věřících o
stavbu kostela. Pozitivem nebo
negativem byla zde již stojící velká
obřadní síň. Pravidelné nedělní
bohoslužby začaly v obřadní síni již v
dubnu 1990. Mnohým lidem již kostel nescházel. Přesto však byly provedeny ankety, zda
upravit stávající obřadní síň nebo stavět nový kostel. Nový farář Václav Vrba s mnoha
dalšími početnými občany byli pro kostel nový. Bylo vybráno více stavebních míst,
proběhla četná jednání. Nakonec bylo rozhodnuto pro stavbu kostela uprostřed obce. Byl
zvolen nový kostelní výbor, který se však názorově dělil. Přicházeli a odcházeli noví a
noví členové. Předsedou byl zvolen pan František bezvýsledně. Zkrátka velmi těžké
začátky. Mocným impulsem byl fakt, že Svatý otec Jan Pavel II. posvětil základní kámen s
tímto textem: "Základní kámen kostela v Suché Lozi posvětil na Velehradě 22. dubna 1990
Svatý otec Jan Pavel II." To bylo jakýmsi závazkem všech věřících občanů. Téměř další
tři roky se připravovaly plány, materiál, hlavně stavební, a to dřevo na vazbu, podlážky,
fošny apod. Konkurs na provádění
stavebních prací vyhrál sucholožský
rodák, pan Martin Navláčil, majitel
stavební firmy ze Zlína, který také od
počátku roku 1994 započal se
zemními pracemi. Bylo to velmi
náročné. V roce 1995 byla ukončena
stavba věže. Od roku 1996
pokračovala na stavbě se všemi
pracemi stavební firma SOPOS se
sídlem v Dubu nad Moravou. V
dalších letech prováděla všechny
stavební práce, včetně střechy. Ovšem
nelze opomenout obrovské úsilí
dobrovolníků z řad občanů. Tisíce
brigádnických
hodin,
zvláště
důchodců. Ocenit třeba velkou
obětavost pana Ludvíka Podolana,
který ročně dával více než tisíc hodin
a stavbu obětavě vedl bez nároku na
mzdu.
Občané už dříve rozhodli, že kostel zasvětí svaté Ludmile. A tak byl 22. srpna 1999
posvěcen jeden z nejkrásnějších kostelů poslední doby.
60
Slavnost
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
I. NEŠPORY
V. Bože, pospěš mi na pomoc.
K. Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen. Aleluja.
HYMNUS
Mocný všech věcí Králi,
nejvyšší Pane náš,
věrní tě srdcem chválí,
v nichž bydlení své máš.
Ač v nebi přebýváš,
na pravici Otcově
blaženost užíváš,
však ve všelikém místě
předivný svůj byt máš.
A zvláště ve své církvi,
kterou shromažďuješ
a Ducha svého dary
výborně spravuješ.
V tom jsi se zjevil nám
ze své veliké lásky,
kterous prokázal nám,
bychom tě ctili vždycky,
nebs toho hoden sám.
61
ŽALMY
1. antifona. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně
navěky.
Žalm 113 (112)
Buď velebeno Hospodinovo jméno
Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil. (Lk 1,52)
Chvalte, Hospodinovi služebníci, *
chvalte jméno Hospodinovo!
Buď velebeno Hospodinovo jméno *
nyní i navěky!
Od východu slunce až na jeho západ *
buď chváleno Hospodinovo jméno!
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, *
nad nebesa jeho sláva.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, +
který trůní na výsosti *
a shlíží dolů na nebe i na zem?
Slabého zdvihá z prachu, *
ze smetiště povyšuje chudého,
aby ho posadil vedle knížat, *
vedle knížat svého lidu.
Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet *
jako šťastné matce dětí.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Jeho jméno je kníže pokoje a jeho trůn stojí pevně navěky.
2. ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu
budou sloužit a budou ho poslouchat.
62
Žalm 117 (116)
Chvála Božího milosrdenství
Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 9)
Chvalte Hospodina, všichni lidé, *
oslavujte ho, všechny národy,
neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství *
a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Jeho království je království věčné, a všichni králové mu
budou sloužit a budou ho poslouchat.
3. ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé
všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit.
Kantikum
Chvalozpěv vykoupených *
Zj 4, 11; 5, 9. 10. 12
Pane, náš Bože, jsi hoden, *
abys přijal slávu, čest, i moc,
protože jsi stvořil všechno, *
z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.
(Pane), jsi hoden vzít svitek *
a rozlomit jeho pečeti,
protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu (lidi) *
z každého kmene, jazyka, lidu i národa
a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze *
vládnoucí nad zemí.
63
Beránek, který byl zabit, +
si zaslouží, aby přijal moc, bohatství a moudrost, *
sílu, čest, slávu i chválu!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Kristu bylo dáno vladařství a královská důstojnost; lidé
všech kmenů a jazyků mu budou navěky sloužit.
KRÁTKÉ ČTENÍ
Ef 1, 20-23
Bůh Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi,
vysoko nade všechna knížata, mocnosti, síly, panstva – a jak jen se
ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v
budoucím. Ano, všechno podřídil pod jeho nohy. A jeho dal jako
svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který
naprosto všechno ovládá.
ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ
O. Tvá je, Hospodine, velikost a moc, * tobě přísluší kralovat. Tvá
je.
V. Ty vládneš nade vším, * tobě přísluší kralovat. Sláva Otci. Tvá
je.
EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV
Antifona ke kantiku Panny Marie Pán Bůh mu dá trůn jeho
předka Davida; bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a
jeho království nebude mít konce. Aleluja.
64
Můj duch jásá v Bohu
Lk 1, 46-55
Velebí *
má duše Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, *
neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit *
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. *
Jeho jméno je svaté.
A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení *
k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem, *
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
Mocné sesadil z trůnu *
a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi *
a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele, *
pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim předkům, *
Abrahámovi a jeho potomkům navěky.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida; bude kralovat nad
Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.
Aleluja.
65
PROSBY
Oslavujme Krista Krále, on je dřív než všechno ostatní a v něm
všechno trvá. Prosme ho:
Pane, ať přijde tvé království.
Kriste, náš Králi, shromažďuj svůj lid ze všech končin země
— a starej se o něj jako dobrý pastýř o své ovce.
Náš Pane a Spasiteli, obnov a posvěť svůj lid,
— posilni slabé a ochraňuj silné, vyhledej zbloudilé a shromáždi
rozptýlené, povolej nazpět a naprav ty, kdo se ti odcizili.
Věčný Soudce, až odevzdáš své království Bohu Otci, postav nás
po své pravici
— abychom obdrželi dědictví připravené pro nás od založení
světa.
Kníže pokoje, zmař plány těch, kdo připravují válku
— a hlásej národům svůj pokoj.
Kriste, ty jsi Pánem všech národů, shromáždi ve své Církvi
všechny, které ti Otec svěřil,
— aby se sjednotili v Duchu Svatém a uznali tě za svého Krále.
Kriste, ty jsi prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých,
— dej zemřelým účast na slávě svého vzkříšení.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
MODLITBA
Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu
všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva;
dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává
tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Skrze tvého Syna
Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha
svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
66
Download

Poutní vademecum - Farnost Pustiměř