Člověk, technika, jazyk a kultura (realita)
PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD.
26. 9. 2012, Salon kritického myšlení, ETHNICA POETICA, Michnův palác, Praha
„Pro ţovit jkaý je“ by mohla být jinakost – variace. Ale není. „Pro ţovit jkaý je“ vyslovené
v plénu, na přednášce, v rozhovoru, v telefonátu, nebo v SMS zprávě přečteme sekvenčně,
lineárně jako nesmyslnou frázi a hledajíc smysl, celek – opak jinakosti, jednotu – se na chvíli
zamyslíme a potaţmo tuto frázi letmo zařadíme k dekalku, umělecké uklido-tvůrčí aktivitě (ze
studentských dob a přednášek ze psychologie médií od Dr. Petra Valčeka si vzpomínám na
příklad označený autorstvím V. Nezvala: „Soví muž, jenž se koupe ve vlastním koleně, které
tvoří žlab“). Jakmile tento „slogan“ (podle slovenské verze populární internetové
encyklopedie Wikipedia „zo škótčiny ,vojnový výkrikʻ; je obchodné, manifestačné, náborové,
agitačné heslo...“1) spatříme na budově hned vedle historické budovy Nové mlýny, vstupujíc
do historické části Prahy – samozřejmě dostatečně recepčně opatřený logem Kooperativa2 mohlo by nás to i pobouřit nebo přivést k dalším úvahám.
1. Žovit: Rozumíme tomu?
V prvních vteřinách se mysl ocitá v interpretačním
fylogeneticko-ontogenetickém rozporu: jazyk jako
médium pouţívané lidmi má svou ustálenou podobu i
pravidla – např. gramatické, syntaktické, ideologické,
nebo v závislosti na komunikační situaci umíme
rozumět metafoře nebo reklamním sdělením;
interpretační oporou interpretujícího je také jeho vlastní
zkušenost a způsob, jakým ji ve svém ţivotě uţívá.
Poselství svou jazykovou podobou (text jako lineární
struktura) odpovídá např. „jazykové hračce“,
kalambúru, tento superznak, technologický obraz tvoří
navíc i logo „objednavatele“ (nikoli autora) a ilustrace –
dvou malířů, kteří si prohlíţejí své „dílo“. Je tedy
několik úrovní příjmu tohoto „masmediálního díla“:
přijímám-li poselství jako „naivní čtenář“, např. dítě, a díky připojené ilustraci poselství
potvrdím (afirmace) a budu si např. slovo „ţovit“ celý den opakovat bez toho, ţe bych
přemýšlel nad tím proč; přijímám-li poselství komunikačně, vstupuji s ním do dialogu
(kontroverze) a rozumím jazykové hračce, ale nemusím rozumět jejímu účelu; přijímám-li
poselství jako „překladatel“ a umím se orientovat nejen v komunikačních situacích, ale také
znám principy konstrukce masmediálních poselství, můţu ho dále rozvíjet, nebo vyuţít dle
libovůle a například poukázat na mediální realitu a povahu mediálního obrazu (simulakrum,
superznak, techno-obraz, sekundární kódování – exnominace, mystifikace, atd.) a vysvětlit, ţe
Heslo Slogan, Internetová encyklopedie Wikipedia [online], dostupné elektronicky na:
http://sk.wikipedia.org/wiki/Slogan (cit. 26/09/2012).
2 Autor „halavac“: Praha - Nové mlýny, Google Earth, Nahráno 18. 1. 2011, dostupné elektronicky na:
http://www.panoramio.com/photo/46737351 (cit. 26/09/2012).
1
ten, kdo poselství příjme potvrzujíc, si ho nebude celý den opakovat náhodně a dokonce i to,
ţe díky recepční otupělosti se na rozdíl od člověka z jiné kultury nezamýšlíme nad
legitimizací tohoto obrazu – proč nám „chce“ něco říct?
2. Překlad: proč a jak mu rozumíme?
Érou Bible by se dala nazvat kultura uţívající nebo i naduţívající překladu a interpretace,
kompetencí a učení, komunikace a mediálních realit. V éře, kdy jedna věc – text – nabyla
tolik různých forem (překlady, edice a reedice, ikonizace – symbol), ţe význam té samé věci
si můţe v některých případech i přímo odporovat (enantiosémie je vnitroslovní antonymie, ale
na vyšší konstrukční úrovni – znakové – se vysvětluje „zmizení denotátu“): text můţe ve své
lineární, literární struktuře odkazovat na ideje lásky, porozumění, spolupráce – a ve stejný
moment legitimizovat zabíjení, mučení, leţ a rozvrat. Touto svazující bytostní dualitou se
lidstvo zabývalo jiţ od počátku, někteří sémiotici dokonce v jeskynních malbách vidí
diplastie, před-znakové dvojníky (mamut venku=nakreslený mamut), Hérakleitova
dichotomie luku a tětivy vyjadřuje „rozkoš pozorovatele“, ovšem jen z bočního pohledu – je
tady pak i pohled „oběti“ zepředu, pohled do „hlavně pistole“. Francouzský sémiotik a
teoretik kultury Roland Barthes v knize Rozkoš z textu uvaţoval o napětí, kterou pojmenoval i
Friedrich Nietzsche jako tenzi, vazbu (Zwange3), s pomocí psychoalanytického rozboru slasti,
kterou čtenář hledá za rozkoší z textu. V tom samém období tuto tenzi odehrávající se
v realitě vytvářené člověkem a jeho nástrojem (resp. systémem nástrojů) pojmenovali
sémiotici v tehdejším Českoskoslovensku jako „čitateľskú hru“: „Predovšetkým, ,chybaʻ
dokumentárnej skutočnosti, že sa nehodí priamo ako literárny obraz, nespočíva v tom, že by
bola menej zážitková ako skutočnosť daná literárnym výtvorom, ani v tom, že by jej
dokumentárnosť bola na prekážku pri jej ,adoptovaníʻ v rámci ,čitateľskej hryʻ.
Dokumentárna skutočnosť býva, naopak, zážitkovo nepomerne naliehavejšia. Naturalisticky
použité životné fakty môžu v literatúre a umení pôsobiť veľmi drasticky. Pri tom všetkom však
vo všeobecnosti platí, že životné fakty, zážitky a príhody môžu byť dosť chudobné a kusé.“4
Profesoři František Miko a Anton Popovič z Kabinetu literární komunikace popsali nejen
„recepční hru“ autora a čtenáře v prostředí literárního systému, provedli také důslední analýzu
jevů „literární reality“, kterou tato spolupráce člověka a systému vytváří, ale navíc i pouţili
metodologii, která je vědecky nesmírně hodnotná, protoţe za pomocí abstrakce a generalizace
i konkretizace a redukce je moţné na základě „recepční teorie“ sepsané prof. Mikem a prof.
Popovičem do knihy Tvorba a recepcia podpořit nový pohled na člověka, média jako nástroje
k rozvíjení jeho schopností a „postoj“ člověka k alternativním mediálním realitám a vědomím.
Schematicky to lze ilustrovat na meta-komunikační aktivitě, recepčně-tvůrčí metodě
recenzování textu, který ve smyslu filosofie mediální antropologie propagované tímto
článkem není ani afirmativní, ani kontroverzní, ale sjednocující – pokud v následující citaci ze
zmiňované publikace nahradíme pojem „literárny“ a jeho variace pojmem „mediální“ (ve
a nikoli jako „kleci jazyka“... v orig.: „Wir hören auf zu denken, wenn wir es nicht in dem sprachlichen
Zwange thun wollen, wir langen gerade noch bei dem Zweifel an, hier eine Grenze als Grenze zu sehn. Das
vernünftige Denken ist ein Interpretiren nach einem Schema, welches wir nicht abwerfen können.“ In
NIETZSCHE, Friedrich Wilhelm. Der Wille zur Macht. Lepzig, Alfred Kröner Verlag 1922 s. 522, dostupné
elektronicky na:
http://gutenberg.spiegel.de/buch/6029/24 (cit. 09/2012)
4 MIKO, František – POPOVIČ, Anton. Tvorba a recepcia. Bratislava, Tatran 1978. s. 155.
3
smyslu teze, ţe média-včetně literatury a jazyka, jsou nástroje umoţňující člověku rozvíjet
jeho schopnosti):
„Literárne vzdelanie je komunikačný systém sprostredkujúci náhradný kontakt s originálmi…
Modelovanie komunikátu v tomto systéme sa riadi pravidlami textotvorných procesov
metatextu. Z hľadiska pragmatiky tohto systému rozlišujeme nasledujúce funkcie: 1.
Direktívna – systém literárneho vzdelania slúži pre príjemcu ako jediný komunikačný zdroj a
prejavuje ambície celkom nahradiť originály, čím umožňuje úplné pôsobenie ideologickej,
kultúrno-spoločenskej i literárnej normy pri ,konzumeʻ umenia. Literárne vzdelanie je
súčasťou dobového ideologického systému. V socialistickej spoločnosti je literárne vzdelanie
nástrojom komunistickej výchovy. 2. Kontrolná – je to situácia, keď príjemca ovláda kód
originálu, pozná originály – texty sprostredkované literárnym vzdelaním. Prostredníctvom
literárneho vzdelania kontroluje kvalitu príjmu týchto originálnych textov na pozadí
prevládajúcej literárnej a spoločenskej normy. Literárne vzdelanie je súčasťou dobového
hodnotového kontextu, príjemca sa takto podieľa na vytváraní hodnotového systému
literárneho vzdelania. 3. Didaktická – literárne vzdelanie pripravuje čitateľa na príjem tzv.
vysokého umenia – demokratizačný faktor literárneho vzdelania. 4. Vyrovnávajúca – systém
literárneho vzdelania je regulatívnym činiteľom, ,sprostredkujúcim jazykomʻ medzi vysokou
a populárnou literatúrou, prekladá kód vysokej literatúry do kódu čitateľa, vyrovnáva
rozdiely medzi nimi. Literárne vzdelanie je súčasťou literárneho polysystému.
Z diachronického aspektu je literárne vzdelanie činiteľom, ktorý spätne pôsobí na tvorbu
a recepciu. Literárne vzdelanie nabáda autora i príjemcu, aby si zvolili za východisko tvorby
najnovší stav umenia, a nie jeho predchádzajúce etapy. Autor reaguje na predchádzajúce
texty tým, že sa ,rozhodujeʻ pre istý typ nadväzovania. Čiže nadväzovania sú jednotlivé typy
metatextových vzťahov. Toto rozhodnutie autora nie je motivované len imanentne, motivačnú
funkciu tu plní vzťah autora k realite, na ktorú vlastne auto reaguje voľbou príslušného
spôsobu metatextových relácií.“5 Pokud provedeme tuto operaci exaktně – vědecky – pak lze
tento text v pozměněné formě pouţít pro vysvětlení jevů mediální reality a na základě toho
také jistých – řekněme lidských – postojů k médiím. Pokud provedeme lexikální substituci
důsledně, zůstane zajímavý vzhledem k nově definovanému mediálnímu systému především
jeden prvek, termín, a to čtenář. Ve změněné definici recepčních reakcí na mediální realitu
nám čtenář bude představovat příjemce, který čte mediální realitu a je tedy nejen příjemce, ale
i spolutvůrcem a má schopnost orientace v systému. Další velmi hodnotný pojem z tohoto
textu aplikovaného na mediální realitu je „zprostředkující jazyk“ nebo-li „regulativní činitel“
a jeho důleţitost v komunikaci mezi „vyšším a niţším“ (vzděláním, kulturou, inteligencí,
smyslem, vědomím atd.) můţe ilustrovat i myšlenka českého didaktika Stanislava Štecha:
„…spojením procesů vyučování a učení ještě nemusíme zajistit jejich validní poznání (účinné
pro praxi vyučování). ,Kontext‘ je totiž třeba chápat nejen jako kurikulární, ale zejména v
duchu ,mediačního paradigmatu‘, tzv. kulturní psychologie, jako systém zprostředkování…“6.
Potřeba orientačních, epistemických, kompetencí nejen v rámci kulturní psychologie a
mediální antropologie, ale i vysloveně jako lidské reakce na entropii a „problematiku
masmédií“ je zjevná – a k tomu se dá ještě logicky dodat, ţe základem epistemických –
MIKO, František – POPOVIČ, Anton. Tvorba a recepcia. Bratislava, Tatran 1978. s. 348 – 349.
ŠTECH, Stanislav. Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného vyučování: Komentář na okraj
Kansaneovy úvahy Didaktika a její vztah k pedagogické psychologii. In Pedagogika, 2004, roč. 54, s. 60.
5
6
orientačních – schopností bude jistě schopnost orientovat porozuměním (recenzní
kompetence), která předpokládá jistý zprostředkující jazyk. Proto bych rád ještě ukázal, jak
můţe mediální antropologie být zprostředkujícím jazykem mezi vysokým a nízkým a
fungovat například jako „ţurnalistika vědy“.
3. Posun
V mezích řeči politické (ideologické, levomozkové a sekvenční) a řeči obrazné (umělecké,
pravomozkové a holistické) – zahrnujíc různé „slastné“ meta-aktivity a také mýtotvorbu –
popsal Roland Barthes velmi významně jazykový a psychický proces, který v moderní době
zastoupil tradiční a přirozené označování a vede k tzv. zmizení denotátu. Toto zdvojené
mystifikační označování nazval ve své knize Mytologie exnominací – dvoustupňovým
mechanismem označování, kterého výsledkem je specifická masmediální situace a fenomén
superznaku (U. Eco), simulakra (J. Baudrillard), techno-obrazu (V. Flusser), pro badatele
v oblasti sémiologie zkrátka nové stádium znaku a nové propojení s vědomím pouţivatele
znaku i celého systému znaků (jazyka), které by se s vyuţitím tradičního sémantického,
označovacího, trojúhelníku dalo ilustrovat jako zdvojený trojúhelník. Za tradiční pojmy věc
(designát), forma (designátor) a význam (denotát) dosazuji tři příklady – vztahující se k vodě,
k ţivotu a k člověku a jejich výslední exnominované podoby Problém DHMO7, techno-obrazu
Ţovit jkaý je a postoje člověka k realitě: nikoli sjednocení polarit, ale jejich „sráţení
navzájem“, jako v nějakém super-urychlovači. Výsledkem je denotát – význam výsledného
mediálního znaku – který je konstruován podle pravidel mediální, nikoli té autentické reality:
VÝZNAM
2
DHMO = problém, DHMO ≠ H O, Ţovit Jkaý Je
2
Člověk je i není člověk, Simulace je i není realita
VEC
2
H O = dihydrogén
2
monooxid / Realita
VÝZNAM
H O = dihydrogén
2
monooxid = voda
/ Realita
VEC
Voda / Ţivot / Člověk
FORMA
2
Mystifikace / Ţovit / Robot
/Jednorozměrný člověk
FORMA
Latinský název / Jaký je / Etnos, kmen, národ, kultura
Pokud by etika představovala způsoby reakce a mediální etika pak lidské vyuţití vedení o
médiích, soubor nepsaných komunikačních a metakomunikačních pravidel nebo způsobů
okamţité akce – reakce (určení tvaru, geštalt), pak bychom abstraktní mechanismus uvedený
na obrázku přeloţit i do „autentičtější“ symboliky. Na vysvětlení posunu v mediální realitě,
posunu v rozměrech a dimenzích (rychlosti, sémantice, logice atd.) by bylo moţné označit
VĚC za (tvarovou) konstantu, jako jsou např. sklo, písek apod.; FORMU za tvarovou variaci,
proměnnou, např. obal a VÝZNAM za tvarový fenomén, například jako průtok písku
symbolizuje průtok času v tzv. přesýpacích hodinách („typ hodin, které pro měření času
„Argumenty pro škodlivost vody“ v článku WAY, Tom. What is Dihydrogen Monoxide. [online] Dostupné
elektronicky na: http://dhmo.org/dihydrogen-monoxide (cit. 09/2012).
7
využívají pohyb písku způsobený zemskou přitažlivostí resp. gravitací“8). V tom případě by
bylo moţné tento sémantický posun mezi autentickou a mediální realitou; posun, který R.
Barthes opsal jako exnominaci významu a který je nevyhnutelné pochopit k tomu, abychom
konstruktivně uvaţovali o vztahu člověka a médií a jeho následcích, ilustrovat jako
vycházející z přirozeného a autentického meta-komunikačního zrcadlení a výsledný symbol
(jazykového dvojníka – diplastii) znázornit dvěma tvary přesýpacích hodin:
OZNAČOVANÉ
2
Médium jako lidský nástroj,
sympatie, afirmace, fascinace,
narkóza, závislost
VÝZNAM
OZNAČUJÍCÍ
2
Mediální komunikace,
antipatie, kontroverze,
zpochybňování, parodie
2
Porozumění
mediální realitě
VÝZNAM
Realita...
OZNAČOVANÉ
Člověk
OZNAČUJÍCÍ
Etno, jazyk, kmen, národ, kultura
VÝZNAM
2
Ţovit Jkaý Je – kam směřuje?
FORMA
2
Mystifikace / Ţovit
versus
VEC
2
VÝZNAM
Realita
VEC
Ţivot
FORMA
Jaký je
To, ţe sémantický trojúhelník není jen hříčka nebo přelud jazykovědců zcela jistě prokázal i
prof. Vincent Blanár, slovenský jazykovědec – lexikolog, který nám na přednáškách
z lexikální sémantiky vysvětlil, ţe v označovaní podle terminologie sémantického
trojúhelníku je potřebné mít vlastně čtyřúhelník – čtvrtým vrcholem je jakási komunikační
situace, díky které dokáţeme přeloţit např. metaforu, stejně-tvarová slova různých světových
jazyků apod. Proto tento čtvrtý vrchol zdůvodním ještě dvěma argumenty:
1. argument: etická orientace v afirmativní a kontroverzní situaci – porozumění a organická
recepce
Mystifikační zdvojení odehrávající se v mediální realitě sice čas neguje a výslední mediální
obraz vystupuje gnómicky, ale přeci jen je tady jistý časový moment – moment, kdy se
postupně z pólu sympatie k médiu a afirmace (potvrzení) poselství stává opak – kontroverze a
falzifikace poselství, resp. recepční metakomunikace. Uprostřed mezi vrcholy sympatie a
antipatie se nachází indiference; stav poznání a poznávání, který na základě vyváţení obou
polarit můţe být bodem, z kterého vyvstane třetí vrchol – porozumění a ukončená, organická
recepce znamenající recepční metatvorbu a plnohodnotné a autentické pokračování
komunikace. Třetí pól nad afirmací a kontroverzí je orientace.
Heslo Přesýpací hodiny. [online] Internetová encyklopédie Wiki, dostupné elektronicky na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Přesýpací_hodiny (cit. 09/2012).
8
2. argument: etické konání – actio
Roland Barthes ve své knize Rozkoš z textu připomenul jednu zcela zásadní věc, pokud jde o
reakci příjemce na komunikaci: „Ve starověku obsahovala rétorika jednu dnes zapomenutou
kapitolu, odmrštěnou klasickými komentátory: actio, soubor zásad, umožňujících tělesnou
exteriorizaci diskurzu. Řečník-herec ,vyjadřovalʻ své pobouření, svůj soucit atd.“9 I tady se
zřetelně ukazuje čtvrtý vrchol – dosavadní tři vrcholy pojmenovací situace můţeme ve smyslu
F. Mikových stylistických výrazových kategorií označit za ikonický prostor a tento vrchol za
operativní prostor, zkrátka tenze, nebo-li Barthesovská rozkoš je konstruktivně vyřešena. Ona
tenze z nutnosti pojmenovat – ale i tenze z nutnosti přijímat to, co bylo pojmenované zcela
špatně, nelogicky, zvráceně nebo destruktivně. A zapojení dvou diskrétních kódovacích
systému (sekvenčního i celostního) ve smyslu konstruktivní akce (např. rozumění médiím)
přináší novou situaci: „Tehdy se starý biblický mýtus zvrátí, zmatení jazyků už není trestem,
subjekt dosahuje slasti díky součinnosti řečí, které pracují bok po boku: text rozkoše, Bybylón
blaha.“10 A k tomuto „významovému blahu“ nám můţe dopomoct cokoli, od modelů a
přístupů prezentovaných v tomto příspěvku po velmi instruktivní epistemologickoanarchistický návod, anti-metodu a metodu proti metodě „Cokoli je citovatelné“ („Anything
goes“11).
Rozevření a sevření – dva pojmy, které také vyjadřují jisté sevření. Bytostnost tohoto sevření,
a to se ani nemusíme uchýlit k psychoanalytické interpretaci těchto primárních ţivočišných
zkušeností, vyjadřují uţ sám jazyk a řeč. Barthes dokonce zkonstatoval, ţe: „Všichni jsme
polapeni v pravdě řečí, tj. v jejich regionálnostech, vtaženi do soupeřivosti, která určuje a
spravuje jejich sousedské vztahy. Neboť každá mluva (každá fikce) bojuje o nadvládu; jestliže
získá moc, rozšíří se všude v obecném a každodenním životě společnosti, stane se doxou,
přirozeností: to je ten údajně apolitický výraz politiků, státních úředníků, médií a konverzací.
Ale rivalita vzniká i vně moci, proti moci, i v těchto prostorech se vytvářejí nepřátelské frakce.
Život řeči ovládá neúprosná topika; řeč jedná vždy z určitého místa, řeč je válečnický
topos.“12
Ovšem válčit se dá i destrukcí, ale i opačně. Velmi výstiţně to vyjádřil slovenský filozof a
lékař Dr. Gejza Vámoš, kdyţ proti sobě postavil základní tvůrčí principy, které nazval princip
krutosti a princip lásky. Získat tedy schopnost válčit láskou proti krutosti a porozumět tak,
nikoli destruovat, ale organicky vnímat a spolu-tvořit; schopnost orientace (sebe i jiných) je
určitě stav, po dosáhnutí kterého si můţeme radostně zvolat například i heslem z populární
písničky: „když na huntě jsem, poznám hunt a v zlatě jeho kontrapunkt, proto nezabloudím!“.
Logickou odpovědí na konstatování „všechno už bylo“ a stejně tak i etickou recepčně tvůrčí
aktivitou v souvislosti s posuny a transformacemi vědomí v mediální realitě je pro mě antimetoda „cokoli je citovatelné“ a koncepce organického, ukončeného vnímání komunikace i
reality.
BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 58.
BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 7.
11 FEYERABEND, Paul. Against Method. London: New Left Books, 1975. s. 19.
12 BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 27.
9
10
Download

Člověk, technika, jazyk a kultura (realita)