11
Evangelický měsíčník | ročník 89/2013 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz
PROFESNÍ SVĚT:
Hrobník
Duše pak znamená: Bůh mě miluje, přijímá, doprovází,
i když se mu odcizuji nebo si ho nevšímám, a tak
se mohu spolehnout, že nikdy nemohu vypadnout
z jeho rukou, ani ve své nouzi nejvyšší. Zánik mého
těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně.
Kde jsou naši zesnulí, Ondřej Kolář / 9
O práci hrobníka
Byl jsem řečníkem v krematoriu
K čemu mě přivedly restituce
Diakonie: Krabice od bot – přidejte se!
|7
| 11
| 31
| 32
Dřevěný kostelík na Grúni, Beskydy
foto: Pavel Capoušek
ÚVODNÍK
3 Černej nebožtíku, máš to ale kliku– D. Ženatá
ÚVODNÍK
TŘINÁCT
4 Musíš znát? – P. Filipi
BIBLICKÁ ÚVAHA
5 Soused je hrobař – P. Haška
TÉMA
7 Stovka pohřbu ročně znamená vykopat
sto hrobů. Rozhovor s Vilibaldem
Tomasem – D. Ženatá
9 Kde jsou naši zesnulí? – O. Kolář
11 Byl jsem řečníkem v krematoriu. Rozhovor
s M. Tomeškem – R. Čunderlíková
OTÁZKA NA TĚLO
15 Co by nemělo chybět na vašem pohřbu?
CÍRKEV ŽIJE
21 Katedra filosofie na Evangelické teologické
fakultě – J. Kranát
22 Naše dovolená – H. a J. Stejskalovi
22 Dvacet let od obnovení ECAV – J. Haluková
MOJE CÍRKEV
27 Z rozhovoru církve o samofinancování
– P. Stolař
31 K čemu mě přivedly restituce – J. Bartušek
DIAKONIE
32 Děti darují dětem – P. Hanych
SURSUM CORDA
34 Všechno, co dýchá, chval Hospodina
– Žalm 150 – L. Moravetz
SLOVO
36 Lev – L. Ridzoňová
37 Chci vypravovati něco rozmarného
– J. Vališová
39 Jak se dělá patos? – P. Říčan
40 Vrať se do hrobu – P. Bělíková
Černej nebožtíku,
máš to ale kliku
„Č
ernej nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do
černý hlíny budeš zakopán. Kam tví pozůstalí,
kam to všechno dali? Věnce, pentle, kytky, svíce,
marně se teď ptám. Nás jsi nechal v bídě, sám se
vezeš jako pán.“ Tuhle píseň, hojně zpívanou při kytaře v kruhu přátel, si přeje jeden z mých blízkých
zahrát na pohřbu. Pěkná vypalovačka, inu, proč ne.
Cestou na hřbitov má znít smutná muzika, cestou
ze hřbitova veselá, směřující k nové naději.
Na listopad jsme naplánovali v cyklu Profesní
svět povolání hrobník, k dušičkám se prý hodí. Celé
číslo je pohřebními tématy prodchnuto, od biblické
úvahy až po poslední slovo. Někdy je dobré zastavit se a promyslet si poslední věci. Proto jsme se
v otázce na tělo zeptali, co by nemělo chybět na
našem vlastním pohřbu. Někdo spolehne na moudrost pozůstalých, někdo má naplánováno vše do
nejmenších detailů včetně výběru písní a verše na
parte. O tom, kde jsou naši zesnulí, píše ve své úvaze
Ondřej Kolář. A do velice praktických věcí zabíhá
v rozhovoru bývalý řečník z krematoria Martin
Tomešek. V rubrice Slovo může být pro všechny,
kdo se s úmrtími potkávají, užitečná upoutávka na
publikaci Tomáše Kotrlého Pohřebnictví, právní
zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků
a ostatků.
Pro příští rok nechystáme žádné dramatické
změny ani v ceně ani v rozsahu časopisu. Předplatné vedeme kontinuálně dále, pokud byste chtěli
změnit počty zasílaných časopisů, kontaktujte nás,
prosíme, nejlépe do konce kalendářního roku. Do
příštího čísla připravujeme opět kupon na dárkové
předplatné, kterým můžete někomu předplatit časopis jako vánoční dárek. Rádi obdarovanému pak
zašleme i certifikát, který je hmatatelným dokladem
takového dárku. Nenastanou­‑li nějaké nepředvídané komplikace, v prosincovém čísle Českého bratra
najdete také vánoční překvapení.
Inspirativní čtení i do podzimních plískanic
vám přeje
Daniela Ženatá
3
TŘINÁCT
Musíš znát?
Heidelberský katechismus, otázka 2
K
olik věcí je ti potřebí znát, abys takto potěšen
mohl blahoslaveně žít i zemřít?
V první otázce byla řeč o potěšení, jediném
potěšení v životě i umírání. V odpovědi jsme se
dověděli, že to potěšení spočívá v důvěrném spo‑
lehnutí, že nejsem sám svůj, nýbrž patřím svému
věrnému Spasiteli.
Nyní však katechismus ještě něco přidává,
jako by ta odpověď sama nestačila. Ještě něčeho
je zapotřebí, abych mohl potěšen blahoslaveně
žít i zemřít. Je potřeba znát ještě něco. Je celkem
pochopitelné, že katechismus vede ke znalosti,
znalostem – proto byl vytvořen. Ale otázka je,
proč ke svému potěšení, štěstí, důvěře a spoleh‑
nutí musím ještě mít nějaké znalosti. Je znalost
katechismu podmínkou, abych byl potěšen? Ne‑
stačilo by prostě věřit, že někomu patřím a vím,
kdo to je? Vždyť minulý článek jsme končili ujiš‑
těním, že nejde o to, abych zvládl řádnou nauku,
nýbrž půjde o mé potěšení, že nepatřím sám sobě.
Musím opravdu něco znát, abych mohl blaženě
žít? Vyžaduje se ode mne „informovaný souhlas“
s vlastníkem mého života? A co je obsahem to‑
hoto souhlasu? Prý tři věci. Které to jsou, k tomu
se vrátíme v příštím zamyšlení.
4
Kritika reformačního křesťanství směřuje
k tomu, že je zaměřeno příliš intelektuálně, pří‑
liš bazíruje na správném pochopení, na správ‑
ných znalostech. Kde katolický křesťan při mši
prožívá tajemství spásy, je evangelický křesťan
vystaven tlaku, aby všemu rozuměl, zmocnil se
bohoslužebného dění aktivitou mozku, a ne už
citu. Reformační církve v důsledku toho prý při‑
tahují jen ty typy lidí, kteří jsou takto vybaveni,
a jiné samozřejmě zase odrazuje. Je to kritika
oprávněná? A není Heidelberský katechismus
svou druhou otázkou – „co je ti potřebí znát“
– prvním dokladem této slabiny?
Pohleďme na okamžik stranou: Jan Karafiát
byl velkým zastáncem Heidelberského katechis‑
mu a zdůrazňoval jeho přednosti před katechi‑
smy jinými, které v 19. století usilovaly o přízeň
tehdejších reformovaných sborů. Sám však
napsal jakýsi stručný výtah Heidelberského;
zredukoval jeho 129 otázek na pouhých 43. Tento
jeho Reformovaný katechismus došel velké obliby
a dočkal se mnoha vydání. Karafiát však původní
text katechismu místy i změnil; mírně, avšak
dalekosáhle.
Tato změna se týkala hned otázky 2. Místo
formulace Co je ti potřebí znát zvolil jinou: Jak‑
paks došel tohoto svého jedinkého potěšení?
Slovem došel naznačuje, že k tomu vedla nějaká
cesta, že jde o příběh, v němž posléze dospívám
k jedinkému potěšení. A odpověď: Došel jsem tak,
že mi Duch svatý ukázal a ještě ukazuje… a zde
pak následují tři kusy, jež Heidelberský pokládá
za nutné znát. Nejde o poznání samo o sobě, ný‑
brž o životní cestu pod vedením Ducha svatého,
který bude nadále provázet katechumena i celý
katechetický proces. Ukázal a ještě ukazuje…
Pavel Filipi
BIBLICKÁ ÚVAHA
Soused je hrobař
Abraham od Sáry vstal a promluvil k Chetejcům: Jsem tu u vás
host a přistěhovalec. Dejte mi u vás do vlastnictví hrob,
kam bych zemřelou pohřbil. Gen 23,1–4
J
estlipak víte, že v naší republice máme více
než 670 regulovaných povolání a činností?
Naleznete mezi nimi také „Provozování pohřeb‑
ní služby“ nebo „Provádění balzamace a kon‑
zervace“. Kolik se toho změnilo od dob praotce
Abrahama, jen ti lidé umírají stále stejně a stále
je nutno s lidskými pozůstatky nějak naložit.
Kolik způsobů si lidé za staletí vymysleli? Od
klasického pohřbení do hrobu či země, zpo‑
pelnění a uložení v urně k rozptýlení na louce
nebo do vody. Také je možné tělo uložit na dno
oceánu či moře, jak se sluší na správného moře‑
plavce, nebo je dát zmrazit, a tedy uložit k ledu.
Některé tělo ještě po smrti poslouží medikům
a vědcům k studiu a bádání nebo jeho orgán po‑
může nemocným transplantací. Tím se však jen
prodlouží čas, než bude potřeba tělo zemřelého
pohřbít. Velkou módou se v posledních letech
stává přeměna zpopelněného člověka v umělý
diamant a vsazení do prstenu. (Vyberte si včas,
vstupte například do Společnosti přátel žehu,
a rozhodněte sami, co s vaším tělem po smrti
udělat!)
Jakpak se vám čtou tyto řádky? Spousta
lidí o smrti mluví nerada. Není to lehké ani
příjemné téma, přesto smrt k životu patří stejně
jako zrození. Samozřejmě že můžeme takové
nepříjemné téma ze své mysli částečně vytěsnit,
ale ze světa tím nezmizí. Nikdo nemůže zůstat
věčně mladý; zázračné pilulky, omlazovací
kůry či plastické operace nepomohou, setkání
se smrtí a s profesí hrobaře či pracovníka po‑
hřební služby se nevyhneme. Za Abrahama to
bylo jinak a jistě najdeme spoustu míst na světě,
kde to je jinak i dnes. Není to přece nic neob‑
vyklého. Tam kde patřičná instituce a profese
není, postará se o zemřelého a o jeho pohřeb
vlastní rodina nebo společenství, ve kterém
zemřelý před svou smrtí žil. Pro Izraelce je však
ještě důležité, aby zemřelý byl řádně a důstojně
pohřben a aby hrob byl řádně udržován do doby,
než přijde Vykupitel v den poslední a vyzvedne
mrtvé k věčnému životu.
A tak se oklikou vracím k opovrhované
profesi hrobaře, bez které se však žádný po‑
hřeb u nás neobejde. Žádný hrobař, pracovník
pohřební služby či balzamovač a konzervátor
však nemůže nahradit rodinu s jejím právem
i povinností o zemřelé tělo se postarat a uložit
vzpomínku v rodové paměti. Uložit vzpomínku,
ne tělo. To je totiž možná důležitější než krásné
a dojemné obřady, naleštěný náhrobní kámen,
honosná hrobka. Co vlastně dnešní společnost,
dnešní tradice od hrobaře očekává? Jistě do‑
držení hygienických postupů při manipulaci
s tělem. Zachování úcty a důstojnosti. A dál?
Proč vlastně potřebujeme cizího člověka, aby
se postaral o naše nejbližší ve chvíli, kdy ze‑
mřou? Chceme si uchovat poslední vzpomínky
na člověka živého a nezkazit si je nepříjemnou
posmrtnou péčí? Žijeme ve společnosti, která
si rozdělila potřebnou práci do jednotlivých
oborů a profesí. Bez některých se po celý život
obejdeme, jiné se nám zdají zbytečné, nadby‑
tečné a nepotřebné. A pak jsou profese, které
užíváme, bez kterých se neobejdeme. Do jaké
skupiny si zařadíte „pohřebáky“?
Petr Haška, diakon
5
TÉMA – HROBNÍK
Modlitba listopadová
až umřu
Pane Bože
co se mnou bude?
někam dají moje tělo
je mi smutno
Pane Bože
bude nějaké potom?
Tvoje potom už začíná
tuším je, když se dívám
jak vychází slunce
Pane Bože
Tvůj je čas
jsem ráda
amen
modlitba Lenky Ridzoňové,
foto: Pavel Capoušek
ROZHOVOR s Vilibaldem Tomasem
Stovka pohřbů ročně znamená vykopat sto hrobů
Jako hrobník se o práci v budoucnosti nebojím
Vilibald Tomas (1965) je vyučený zámečník.
Pracoval u Českých drah a kopáním hrobů
si přivydělával v Šilheřovicích na Hlučínsku,
kde žije. V nedaleké obci Ludgeřovice je
výstavný katolický kostel a kolem něj
spádový hřbitov pro tři velké obce. Před
patnácti lety se pan Tomas stal správcem
tohoto hřbitova na plný úvazek a kopání
hrobů je součástí jeho práce.
Jak dlouho jako hrobník pracujete?
S touto profesí jsem začal hned po převratu
v roce 1990. Chodil jsem do práce, ale protože
u nás ve vesnici neměl kdo kopat hroby, zkusil
jsem to. Říkal jsem si, že bych u toho i zůstal,
když mi to půjde. A zjistil jsem, že mi taková
práce žádný problém nedělá. Byla dobře place‑
ná a dělal jsem ji bokem na přivýdělek.
Co jste dělal předtím?
Vyučil jsem se zámečníkem a do roku 1997
jsem pracoval u Českých drah. Pak jsem dostal
nabídku z Ludgeřovic, to je tady na Hlučínsku
největší farnost, abych šel kopat hroby a byl
správcem celého hřbitova. To už by nešlo dělat
jen tak bokem. Tak jsem s Českými drahami
rozvázal pracovní poměr a šel na plný úvazek
sem. Už je to patnáct let. Správcování je stálý
pracovní poměr, plat mám od obce a výkopy
hrobů jsou od kusu, to platí pozůstalí.
Asi si vás vyhlédli, protože se dozvěděli, že to
v Šilheřovicích děláte dobře, ne?
Hrobníků je všeobecně málo, tak se o mně snad‑
no dozvěděli. Je to práce fyzicky náročná, každý ji
dělat nemůže. Kopu tady v Ludgeřovicích a když
je potřeba, tak ještě na čtyřech vesnických hřbi‑
tovech v okolí. U nás je asi 2600 hrobů.
Jak dlouho vykopání hrobu trvá?
Čistý výkop tak čtyři hodiny. Na přípravu,
která zahrnuje bednění, odvezení horní vrstvy
hlíny, odsunutí desek, pokud tam jsou, a ozdo‑
bení vykopané hlíny chvojím musíme počítat
asi další tři hodiny. Dále se musí připravit ná‑
činí a popruhy na spuštění rakve a další věci.
Většinou si přípravu hrobu rozvrhnu do dvou
dnů, protože mám ještě jinou práci, kterou
musím udělat. Před obřadem pak dozdobím
okolí, donesu věnce a nádoby s vodou na kvě‑
tiny. A když hlína klesne, to je tak zhruba za
šest týdnů až dva měsíce, přidá se zbytek hlíny
a hrob se upraví, zasadí se květiny nebo se opět
zakryje deskou. O to se už starají pozůstalí.
Je výkop v odlišných koutech hřbitova
různě namáhavý?
To ano. Někde je půda těžká, mokrá, jílovitá.
Jinde písčitá, pod stromy taková jakoby na‑
čechraná, sušší, lehčí. Hezkou hlínu shora
odvážím pryč a na konečnou úpravu ji zase
vrátím. Aby na hrobě hezky rostly kytky.
Co v zimě, když mrzne?
Když nasněží a pak přijde mráz, zem pod sně‑
hem moc zmrzlá není. To se kope docela dobře.
Když je holomráz nebo je mokro a najednou
zamrzne, je to horší. Zem je jako beton. Pak
nejde ani kopat krumpáčem ani klíny rozbíjet
a přijde na řadu sbíječka. Naposledy jsem takto
kopal před dvěma lety. Ale takový nepříjemný
mráz nebývá příliš často. Jednou za pár let.
Jak je to s opakovaným ukládáním do jednoho
hrobu?
Tady u nás je tlecí doba patnáct let. Až potom
se může hrob znovu otevřít. Běžná praxe je,
že se kopou prohloubené hroby, aby se vešly
dvě truhly nad sebe. Horní místo se pak sa‑
mozřejmě může použít dřív, třeba hned. A pak
se musí počkat těch předepsaných patnáct
let. Problém je taky se spodní vodou. Kde je
mokro a jíl, tam všechno trvá déle. Stromy
dělají v tomto ohledu výbornou službu, zvláště
listnaté. Vysušují svým výparem zem. Tady ¥
7
v Ludgeřovicích máme patnáct lip a pod nimi
jsou nejlepší hroby. Ze stromů sice padá listí
a dělá to marast, který se musí uklízet, ale
pijou vodu.
zažil, že pohřbívali jehovisté. Ti měli svého
kazatele a místo mše jenom pobožnost.
Mívají pozůstalí nějaké zvláštní požadavky?
Ani ne. Většinou se na všem domluvíme snad‑
no. Spíš mně pomůžou, když je na hrobě těžká
plotna, někdy musíme pozvat na pomoc ještě
kameníka. Deska se musí odsunout, opatrně
někde opřít, aby se zase mohla dát zpátky.
S takovou žulovou deskou z dvojhrobu mají
co dělat čtyři chlapi.
Jaké jsou vaše další povinnosti?
Mám povinnosti správcovské, což jsou takové
zahradnické práce. Zametání chodníků, pletí
záhonů, na podzim hrabání listí, v létě sekání
trávy. Dále musím čistit cestičky mezi hroby
a vidíte, že jsou dost úzké, jak jsou hroby těsně
vedle sebe. To se dělá docela špatně.
Setkáváte se s vandalismem, s krádežemi?
Tady v Ludgeřovicích je hřbitov uprostřed
obce, je velký, chodí sem hodně lidí, protože
to mají cestou do obchodu nebo k doktorovi.
Na jednu stranu je o hroby hezky postaráno,
jsou upravené a čisté, na druhou stranu se tu
občas krade, protože je to v centru a u silnice.
Zmizí kytka, váza nebo věnec. Na hřbitovech,
které jsou za obcí někde v kopci, se nekrade,
protože o nich nikdo kromě místních neví.
S vandalismem se u nás nesetkávám, to ne.
Účastníte se pohřbů?
Ano. V kostele bývá mše za zemřelého a pak
jde průvod k hrobu. Ten vedu já k místu, kde
je ten vykopaný hrob, za mnou jde farář, mi‑
nistranti, trégři (co nesou rakev) a pozůstalí.
Zatímco má farář poslední rozloučení, trégři
nachystají popruhy a trámky, my říkáme klac‑
ky, ke spuštění rakve. Jsou to většinou chlapi
od pohřební služby, někdy hasiči nebo horníci
v uniformách, když se pohřbívá jejich kamarád
nebo příbuzný.
Bývají tu také pohřby bez obřadu, bez faráře?
U nás ne. To bývá možná ve městech. Jen dva‑
krát jsem od roku 1998 na tomhle hřbitově
8
Dokážete spočítat, kolika lidem jste už
posloužil vykopáním místa posledního
odpočinku?
To mám spočítáno, protože kopu na živnost
a odvádím z toho daně! V Ludgeřovicích kopu
zhruba 60 hrobů za rok, v Šilheřovicích asi
18, v Hatích a Darkovicích tak 30 ročně. Do‑
hromady přes sto pohřbů za rok. A naplno to
dělám patnáct let. V Darkovicích mám jednoho
pomocníka, který vypomůže, když se sejde víc
pohřbů v jeden den.
Jste věřící? Chodíte do kostela?
Jsem věřící, katolického vyznání. Do kostela
chodím každou neděli.
Když pohřbíme člověka, tělo se časem rozloží,
splyne s přírodou. Co se stane s jeho duší?
Duše tělo opustí a jde nahoru. Tam navrchu
čeká na Boží soud. Za skutky, které člověk činil
tady na zemi.
Máte svou rád práci?
Mám. Našel jsem v ní kus romantiky a je to
poměrně svobodné povolání. Žádné nástupy,
žádné píchačky jako v továrně. Zodpovídám
za údržbu hřbitovů a kopání hrobů – ale udě‑
lej si to, kdy chceš, hlavně, aby bylo vše včas
a v pořádku hotové. Když se něco nepovede,
zase to odskáču jenom já. Za komunistů to
byla práce velice nepopulární, pozůstalí byli
rádi, že někoho vůbec sehnali. Nedodržovaly
se normy, takže hroby byly natlačeny k sobě,
všelijak nedobře vykopané; s tím dědictvím
se stále peru. V poslední době přibývá pohřbů
bez obřadu. Podle mě to není dobře, i když je
to míň starostí a je to i levnější. Myslím, že
tento trend bude pokračovat, protože zrušili
pohřebné, což bylo aspoň na rakev. Na druhou
stranu – když mluvím s kolegy zámečníky nebo
s horníky, všichni se teď bojí, že přijdou o práci.
V mém oboru se o budoucnost nebojím. Mys‑
lím, že hrobník je jedna z nejjistějších profesí.
Máte nějaké osobní či profesní přání do
budoucna?
Myslím, že se teď nacházím na vrcholu své ko‑
páčské kariéry. Mám pod sebou pět hřbitovů,
problematiku dobře znám. Tak snad aby se
mi vyhýbaly zdravotní problémy a abych se
dočkal bez úhony důchodu. To znamená, aby
mi ještě zhruba patnáct let vydrželo dobré
zdraví. Za to se taky vždycky rád pomodlím
k Pánu Bohu, aby mi zdraví požehnal a abych
mohl svou práci dobře dokončit.
Ptala se Daniela Ženatá
POHLED TEOLOGA
Kde jsou naši zesnulí?
Ani smrt nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu
N
a tuto otázku odpověděl jednoduše a jasně
už apoštol Pavel: Jsou s Pánem (Fp 1,23).
Mnoho teologů i běžných věřících se s touto
prostou nadějí spokojí a drží se střízlivých
biblických výpovědí. Podle jednoho z před‑
ních novozákoníků minulého století Rudolfa
Bultmanna má být křesťanské očekávání
posledních věcí dokonce zcela „prázdné“, ote‑
vřené pro Boží nevystihnutelnou budoucnost.
Všechny představy o „onom světě“ jsou prý
jen výrazem našich zbožných přání a fantazií,
které musíme ve jménu víry odmítnout. Tedy:
spolehnout se plně na Boha a raději mlčet, to
je ten správný postoj vůči smrti.
Smrt nás opravdu umlčuje. Evangelium
nám ovšem naopak ústa otvírá a povzbuzuje
nás, abychom o své vlastní naději nevyhýbavě
svědčili (1 Pt 3,15). Pokud to nebudeme činit
my, ujmou se tohoto úkolu jiní. Různých teo‑
rií posmrtného života je kolem nás více než
dost a některé z nich – například představa
převtělování – dokonce pronikají do křesťan‑
ské zbožnosti. Vinna není jen postmoderní
náboženská mentalita, pro kterou je křes‑ ¥
9
ťanství opotřebované a neatraktivní, a tak „duplikát“ na základě svých dokonalých údajů
hledá duchovno jinde. Problém je, že už ani o našich životech. Díky rozvoji počítačů je nám
my křesťané nedokážeme dostatečně zřetelně tato představa blízká. Takové stvoření z ničeho
a srozumitelně hovořit o posmrtné budoucnos‑ by snad bylo důkazem Boží úžasné moci, ale
ti, občas s výmluvou, že si hlavně nesmíme těžko by se slučovalo s Boží láskou a věrnos‑
tí, která člověka nikdy neopouští. Vzkříšený
„nic malovat“.
Co znamená, že naši zesnulí jsou už s Pá‑ člověk by navíc, přísně vzato, již nebyl totožný
nem? Především to, že je smrt nemohla zničit s tím, který žil zde na této zemi. Jak by mohl být
a pohltit, protože Bůh je i na „druhé straně“ za své činy volán k odpovědnosti někdo, kdo je
smrti, za hranicí našeho poznání a zkušenosti. ani nespáchal?
Teologie vždy trvala na tom, že smrt je kon‑
A protože je stvořitelem nebe i země, všeho
viditelného i neviditelného, je také Pánem cem poutnického stavu člověka. Existence po
smrti, jak nám dosvědčují už starozákonní smrti se stěží dá nazvat životem, protože žít
autoři (Ž 139,8). Bůh nás podrží i nad propastí, znamená utvářet svůj vlastní úděl, získávat
do níž bychom, ponecháni sami sobě, spadli. nové zkušenosti, proměňovat se. Po smrti
Ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky (a samozřejmě ani v žádných údajných dalších
životech!) naopak na svém prožitém životě už
v Kristu (Ř 8,38n).
nebudeme moci nic měnit, protože již budeme
plně v rukou milosrdného Boha. Jedině on nás
Smrt nás opravdu umlčuje. Evangelium nám
může proměňovat a věřím, že bude. Smrt také
ovšem naopak ústa otvírá a povzbuzuje nás,
znamená vystoupení z toho času, jak jej zakou‑
abychom o své vlastní naději nevyhýbavě
šíme, a vstup do jiné časové dimenze, o níž jen
svědčili.
cosi tušíme – tisíc let je tam jako jeden den (2 Pt
3,8). Zároveň ale nemůžeme jednoduše tvrdit,
že na druhé straně smrti už dávno propuklo
Nesmrtelná duše
Tradiční teologie tuto jistotu vyjádřila naukou Boží království a dějiny jsou ukončeny. Dokud
o nesmrtelné duši. Pokud tím máme na mysli tento svět krvácí tisíci ranami a smrt je naší
přesvědčení, že v každém člověku existuje každodenní realitou, „čekají“ svým způsobem
nějaká vyšší duchovní substance, která díky i mrtví na den vzkříšení. Věčný život je záleži‑
své nehmotné povaze není dotčena fyzickým tostí konce a ten ještě nenastal – ani pro nás
zánikem, pak to není křesťanské, ale spíše ani pro naše zesnulé.
platonské učení. Smrt je v tomto pojetí celkem
neškodnou, ba přímo žádoucí záležitostí, pro‑ Do Božích rukou
tože z nás strhává vnější slupku, která je pro Spolu s otázkou „kde jsou naši zesnulí“ se často
nás beztak jen přítěží, a osvobozuje naše pravé vynořuje otázka jiná, v evangelickém prostředí
já. Nesmrtelnou duši ale můžeme chápat také stále tabuizovaná: „Co pro ně můžeme udělat?“
jako opis skutečnosti, že člověk trvale zůstává Reformátoři oprávněně odmítli modlitbu za
Bohem osloven a povolán. Duše pak znamená: mrtvé i jiné církevní praktiky, jež měly vy‑
Bůh mě miluje, přijímá, doprovází, i když se mu svobodit nebohé duše z očistce. Bůh nemusí
odcizuji nebo si ho nevšímám, a tak se mohu být přemlouván k tomu, aby byl nad zesnulým
spolehnout, že nikdy nemohu vypadnout z jeho člověkem milosrdnější. Nemůžeme učinit více
rukou, ani ve své nouzi nejvyšší. Zánik mého než mrtvé odevzdat do Božích rukou v pevné
těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně. naději, že se o ně Bůh postará mnohem lépe,
Nejsme nesmrtelní sami v sobě, ale jedině díky než bychom to dokázali sami. Nic nám ovšem
Božímu nezrušitelnému oslovení. Proto součas‑ nebrání si své zesnulé blízké připomínat. „Pa‑
ná teologie mluví o dialogické nesmrtelnosti. mátku zesnulých“ bychom neměli vnímat jako
Člověk se tedy po smrti nepropadá do nicoty, katolický výmysl, ale jako výraz naší společné
z níž bude na konci času vzkříšen z mrtvých. naděje, že Bohu se nikdo neztrácí.
Bůh by jistě byl schopen stvořit náš dokonalý
Ondřej Kolář
10
ROZHOVOR s Martinem Tomeškem
Byl jsem řečníkem v krematoriu
Při církevním pohřbu nehledíme do rakve, ale pozvedáme oči vzhůru
Před lety jsem byla v jedné obřadní síni na
pohřbu mladého člověka. Celé rozloučení
trvalo necelých třicet minut. Čtyřmi
popovými písněmi, pateticky zarecitovanou
básní a několika slovy jsme se rozloučili
s člověkem, který prožil krátký, ale jistě
bohatý a zajímavý život. Působilo to na mě
velmi depresivně a beznadějně. A tak jsem
si o práci v pohřební službě, o délce obřadů
a praktických radách při úmrtí blízkého
člověka povídala s kolegou Martinem
Tomeškem, v současné době kazatelem ve
sboru ČCE v Jablůnce.
Martine, jak ses k pohřební službě vlastně
dostal?
Budeš se divit, ale regulérním výběrovým říze‑
ním. Byl jsem bez zaměstnání, přišel jsem na
konkurz řečníka v krematoriu v Olomouci, kde
bylo asi 13 lidí, a ten konkurz jsem vyhrál.
Co jsi u pohřební služby dělal a jak dlouho?
To bylo právě zajímavé. Říkal jsem si – promlou‑
vat k lidem, to mě určitě bude bavit. Snad budu
moci i nějak křesťansky působit. Ale ihned po
tom, co si mě vybrali a zeptali se, zda bych byl
ochoten nastoupit, se ukázalo, že to bude tak
půl na půl. Týden „řečnit“ a týden „dělat papíry“.
A toho papírování je v pohřebnictví opravdu
mnoho. Strávil jsem tam jeden a půl roku, což
není ani povinné penzum pro zřízení vlastní
pohřební služby podle Zákona o pohřebnictví
(§ 6, odst. 2 zákona č. 256/2001 Sb.).
Jak to vlastně u pohřební služby funguje? Jsou
tam profese jako řečník, řidič pohřebního
auta, administrativní pracovník, obsluha
v krematoriu?
Dříve to bylo tak, že každý měl na starost urči‑
tou oblast. Nyní, jako i v mnoha jiných firmách,
se funkce shlukují a podle potřeby se všelijak
za pochodu transformují.
Jaké jsou pro takovou práci předpoklady?
Například dobrá komunikace s lidmi, citlivý
a empatický přístup, dobrý a příjemný projev,
psychická stabilita?
To jsou pěkné lidské představy – různé testy
z psychologie, testy inteligence… Jenže tak
to opravdu není. Při výběrovém řízení na po‑
zici řečníka, kterého jsem se zúčastnil, byla
podmínkou vystudovaná střední škola. Při
samotném výběrovém řízení jsme dostali čistý
papír A4 a měli jsme podle podkladu sestavit
smuteční řeč. Tu jsme pak jeden po druhém
přednášeli za řečnickým pultem. Nebyl jsem
samozřejmě ve výběrové komisi, ale podle
mého názoru jednoznačně zvítězila artikulace
a rétorika. Pokud jde o obsah – jak jsem tak
své souputníky slyšel – „to by snad z rakve
i mrtvý vstal“. Trochu to nadlehčím: když už
vůbec někdo měl slušný a hlasitý přednes, měl
velkou šanci uspět. To ostatní se, alespoň při
tomto výběrovém řízení, nezjišťovalo. I když
samozřejmě zmínili, že by se měl člověk chovat
citlivě a měl by mít slušné vystupování.
Co všechno může požadovat člověk, který
přijde vyřizovat pohřeb svého blízkého, a na co
by lidé neměli zapomenout?
Tak za tuto otázku jsem, Romano, vděčný. Když
někdo zemře, pak je třeba co nejdříve vybrat
peníze z jeho účtu, pokud nemáte jiné finanční
rezervy. To není vtip ani novodobý druh ka‑
nibalismu, nýbrž praktická rada. Úřady totiž
bankovní účet zablokují nejednou i pár hodin
po úmrtí, a pokud nemáte dostatek peněz na
platbu pohřbu, případně dalších existenč‑
ních výloh, které mají být z účtu zesnulého
hrazeny, pak se mimo rozloučení s blízkým
člověkem dostáváte pod ještě další situační
tlaky. (Samozřejmě že nesmíte při výběru
peněz v bance říci, že dotyčný člověk zemřel.
Prostě „normálně“ potřebujete peníze.) Pokud
jsou vztahy v rodině v pořádku, vše se vy‑ ¥
11
světlí a v dědickém řízení, které trvá dva až
šest měsíců, vyrovná.
Není třeba hned utíkat na pohřební službu,
i když mrtvý zemřel v nemocnici. Je dobré si
sednout a vše krok po kroku probrat. Najít verš
na parte, promyslet, zda konat pohřební roz‑
loučení v kostele a komu dát vědět, domluvit
se s kazatelem… Důležité je dát dohromady
života. Všichni „to“ vědí. Smíte si regulérně
poplakat, měli jste možnost se rozloučit a tuto
možnost jste dopřáli i lidem okolo vás, se kte‑
rými tu ještě nějakou dobu budete.
Církevní pohřeb nehovoří k mrtvému, ný‑
brž k živým, k pozůstalým. To je dost zásadní
rozdíl. Nehledím do rakve, ale pozvedám oči
těch, kteří se na mne dívají, vzhůru.
doklady zesnulého: občanský průkaz, kartič‑ Člověk, který „pracuje“ dennodenně se smrtí,
ku pojišťovny (pokud nezůstaly v nemocnici), se musí se smrtí svojí vyrovnat. Máš sám strach
cestovní pas, rodný a oddací list (není­­­­­­­‑li již ze smrti? Poznamenala tě v tomto směru práce
člověk vdovec), vojenskou knížku a fotografii, v pohřební službě?
pokud chceme, aby parte udělala pohřební Tak dennodenně to zas nebylo, mezitím byly
služba a fotografie byla na smutečním oznáme‑ „víkendy“ (to slovo nemám rád, ale zde se mi
ní. A konečně pak oblečení, včetně spodního celkem hodí). A teď vážně: Člověk musí mít
prádla. Slušná pohřební služba doklady na vlastní smrt nějak zpracovanou. Buď upadne
do apatie, stereotypu, nebo do věci aktivně
úřadech v rámci svých režií vyřídí.
Při zajišťování pohřbu si mnoho věcí mo‑ vstupuje a pak jedná s láskou a dobrotou i s po‑
hou samozřejmě pozůstalí vyřídit sami: parte, rozuměním. Ze smrti strach nemám. Slovy
květiny nebo i autobus pro smuteční hosty. příslovečného rčení: „Peníze a strach nemám.“
Pohřební služba to sice zajistí také, ale vždy
Využíváš nějak zkušenosti z práce v krematoriu
za poplatek.
ve svém současném povolání jáhna?
V práci kazatele to moc nejde. Civilní způsob
Co si myslíš o pohřebním rituálu? Jakou roli
obřadu je pro církevní účely nepoužitelný.
v životě má? A co církevní a necírkevní pohřeb,
Důležité ale je, že jsem pronikl do celého
jaké zásadní rozdíly vidíš?
Rituál sám o sobě je důležitý třeba právě proto, systému pohřebnictví. To je velice dobrá zku‑
aby vám lidé v údivu, když se dozvědí o úmrtí, šenost. Už zcela jasně a jednoznačně chápu,
nekondolovali ještě dva roky po smrti dotyč‑ proč má například čistý čas obřadu v krajském
ného. Pohřebním obřadem, a je jedno, zda městě trvat 20 minut. Není to nějaká zlovůle
církevním, nebo civilním, se v jasně daném na duchovních, kteří se tam občas ukážou,
okamžiku uzavírá etapa jednoho lidského ale nutnost k přežití. Konkrétně olomoucké
12
krematorium: Na celý obřad je vyhrazeno 40
minut. Deset minut se chystá rakev na katafalk,
kytky, stuhy. Vše se s pozůstalou rodinou pro‑
jde a zkontroluje, na to je kladen velký důraz;
případně se ještě dojedná hudba, báseň, prove‑
de se identifikace. Pak následuje vstup lidí do
krematoria, který podle počtu účastníků trvá
jednu až čtyři minuty, přitom hraje vstupní hud‑
ba. Jakmile jsou všichni shromážděni, začne
samotný obřad, při němž je slyšet hudba, báseň,
další hudba, smuteční řeč a závěrečná hudební
skladba, během níž zajíždí rakev z katafalku.
V posledních deseti minutách lidé kondolují,
rodina si rozebírá kytky a věnce, nebo se vše
vynáší dozadu do kontejneru. Zametá se sál.
Na samotný pohřební obřad je tedy vymezeno
20 minut. Samozřejmě že některé obřady jsou
kratší, když při nich není mluvené slovo. Jiné
naopak bývají i delší… Jak říkával můj kolega
obřadník – když se sešli dva faráři po sobě, třetí
obřad už nabíral zpoždění.
A ještě něco k vymezenému času v krema‑
toriu: Určitý zaběhaný systém se dá těžko
předělat – ve smyslu, aby byl čas na obřad
delší. Vzhledem k tomu, že církevních pohřbů
v krematoriu moc není, nesnadno by se to
prosazovalo.
Já si myslím, že křesťanský pohřeb by měl
být vždy v kostele nebo v modlitebně. Máme
tam neomezený čas a společenství bratří
a sester stejné víry. Také společný sborový
zpěv je lepší než být jen pasivním účastníkem
obřadu.
Smrt patří k životu; a jestliže někdo chodil
celý život na bohoslužby, pak by se i ty jeho
„poslední“ měly konat na důstojném místě bez
nějakých vnějších tlaků. Mimochodem: Je lépe
dát dva, tři tisíce korun církevnímu sboru než
je utratit za dvaceti až čtyřicetiminutový pro‑
nájem obřadní síně.
Chtěl bys, Martine, ještě něco vzkázat
čtenářům Českého bratra?
Kdyby se křesťanům naskytla příležitost, ať
jdou do pohřební služby pracovat; a se vztyče‑
nou hlavou. Kdo jiný než člověk zralé a zdravé
sebevědomé křesťanské víry by měl být na
místě, kde se jedná o existenční věci života
i smrti?
Ptala se Romana Čunderlíková
Vážení truchlící a ostatní hosté
Výroky posbíral Ladislav Muška, pohřební
hudebník, který si léta zapisoval perličky
z promluv v krematoriu. (Louč 1995)
Byl nejen pravodatný myslivec, ale i soudruh.
Měl rád socialistickou přírodu, nyní zničenou.
On pracoval vždy tam, kam jej strana pově‑
řila.
Pokud mu to zdraví dovolovalo, pracoval
před odchodem na zasloužený odpočinek
manuálně jako hlídač v různých funkcích.
Byla činorodým člověkem, který si celým
životem vyslovil naše uznání – pracovala
jako uklízečka československo­‑sovětského
přátelství.
Narodila se a umřela. A to je, drazí přátelé,
zákon přírody, proti kterému zatím nemůže‑
me nic udělat.
Hledáme útěchu ve slovech útěchy, ale tuto
útěchu možno hledat jen v slovech útěchy.
Byl to prostý, obyčejný dělník. A přece – když
jsme si vloni před volbami dělali s manželkou
žebříček těch nejlepších v naší obci, kdo byl
na jeho špici? On, Kracík! Ale žádné funkce
neměl. A přece: kdyby tento Kracík, tento
prostý dělník, kdyby byl býval prezidentem,
dařilo by se nám určitě mnohem lépe! Nebo
kdyby byl aspoň dělal soudruhu Husákovi
pomocníka…
Byl těžce raněn pod Duklou, kde se ukrýval
v křoví.
Pro nás, kteří nevěříme na náboženské pově‑
ry, život smrtí doopravdy končí.
Bože, dej nám povážit, že i my jednou musíme
zemřít, a do té doby nám zde přej žít.
vybrala Lenka Ridzoňová
13
OTÁZKA NA TĚLO
Co by nemělo chybět na vašem pohřbu?
Zdeněk Susa, lékař a nakladatel
Na mém pohřbu nesmí chybět farář (nejraději
bych byl, kdyby to byl Petr Hudec), který nebude
mluvit tolik o mně, jako spíš o naději, kterou
máme ve víře všichni. S ní se mi líp žije a bohdá
bude i líp umírat.
Pavel Zatloukal, ředitel církevní konzervatoře
Kněz.
Jiřina Šiklová, socioložka
Přála bych si, aby tam přišli moje děti, vnuci,
jejich partneři a partnerky a moji přátelé a přá‑
la bych si, aby tu chvíli věnovali přemýšlení
o svém vztahu ke mně a aby to vzpomínání bylo
v dobrém.
Eva Žárská, aktivní evangelička
Určitě nesmí chybět shromáždění církve, do
něhož se vejdou i všichni moji drazí, s kázáním
na text, který jsem si už před více než třiceti
léty vybrala, a zpěv, zpěv.
Věra Roubalová Kostlánová, supervizorka
Přátelé.
Aleš Opatrný, katolický kněz
Pokud jde o pohled na můj život: Vděčnost za
prožité a výraz naděje ve velikost Božího mi‑
losrdenství.
Pokud jde o liturgii pohřbu: Dobrá nadějepl‑
ná biblická homilie. Přátelé, za něž jsem vděčný
a kteří budou asi vděční se mnou. Hudba, která
by potěšila a inspirovala k modlitbě.
Po pohřbu: Setkání s jídlem a pitím, aby si lidé
mohli spolu v klidu popovídat.
A hlavně by tam neměly být zbytečné řeči.
(To vše musím vtělit do poslední vůle nebo na‑
psat jakési „směrnice k svému pohřbu“.)
14
Ivan Ryšavý, farář a psycholog
Jeden můj syn hraje už dlouho na klavír. Po‑
slouchám ty skladby od prvního čtení not po
konečnou podobu. Tak s nimi prožívám vždyc‑
ky jeden úsek života. A někdy mu říkám: „To
mi zahrej na pohřbu“. Teď je favoritem jedno
preludium od Frederika Chopina, myslím, že
cis moll.
Jana Slámová, zakladatelka škol Evangelické
akademie
Při mém pohřbu by se měli sejít naše dospě‑
lé děti s rodinami a přátelé a společně zažít
děkovnou bohoslužbu. Po ní, aby si všichni
přítomní pochutnali na dobrém pohoštění
a v přátelské atmosféře mohli vzpomenout na
hezké i úsměvné společné zážitky z minulých
let (k čemuž by mohly být promítnuty i obráz‑
ky). Také by tam mohly zaznít mé oblíbené
písně a rozhodně by někde mělo být zmíněno
moje životní poselství určené vnoučatům, ale
zároveň všem přítomným: Věřte evangeliu
a spolehněte se na Boží pomoc!
DaZ
NÁSTĚNKA
SYNODNÍ RADA Z titulů projednaných na zasedáních synodní rady 17. 9., 1. 10. a 15. 10. vybíráme:
Sbory a pracovníci
Synodní rada pověřila nově Evu Tkadlečkovou
jako pastorační pracovnici ve Volyni na poloviční
úvazek a Janu Zedníčkovou v Jičíně rovněž na
poloviční úvazek. Potvrdila volbu Idy Tenglerové
za druhou kazatelku v Novém Městě na Moravě
na pracovní úvazek 80 % po dobu rodičovské
dovolené Markéty Slámové. Potvrdila volbu
Ondřeje Zikmunda za faráře v Kutné Hoře a Jany
Hofmanové za farářku ve Šternberku a Dušana
Ehmiga za jáhna ve Dvakačovicích, všechny na
plný úvazek. Vzala na vědomí rezignaci Adama
Balcara na povolání kazatele a souhlasí s ukonče‑
ním jeho zaměstnaneckého poměru k 28. 2. 2014.
Souhlasila s návrhem faráře Ivo Mareše na ukon‑
čení jeho zaměstnaneckého poměru s ČCE ke dni
31. 10. 2013. Přijala rezignaci Jana Kupky na funkci
seniora Ústeckého seniorátu.
Fakulta a bohoslovci, vikariát
SR vzala na vědomí zprávy studentů­‑kandidátů
církevní služby A. Halamové, J. Hrudky, B. Kučery,
M. Pfanna, J. Plíška, J. Šamšuly a L. Vyorala o jejich
činnosti na sborech. Schválila poskytnutí stipen‑
dia studentu Janu Hrudkovi ve výši 10 tisíc korun
pro akademický rok 2013/2014. Schválila změnu
umístění vikáře Arthura Marcuse Ebersona
k mentorce Martě Zemánkové, farářce v Praze­
‑Nuslích.
Správa církve
Na vědomí vzala SR zprávu o vizitaci příslušných
seniorátních výborů ve sborech v Dvakačovicích
a Kladně; rovněž na vědomí vzala zprávy ze
zasedání seniorátních výborů Poděbradského,
Poličského a Východomoravského seniorátu.
Jeronymova jednota
Synodní rada odsouhlasila příspěvek Ministerstva
kultury na opravu a údržbu církevního majetku
pro rok 2013 v celkové částce 1,5 milionu korun
a souhlasí s navrženým rozdělením: 400 tisíc na
opravu farního bytu v Kutné Hoře, 450 tisíc na
opravu sborového domu v Děčíně a 650 tisíc na
opravu fary a vybudování podkrovního bytu
v Zábřehu na Moravě.
Ústřední shromáždění Jeronymovy jednoty
v září 2013 projednalo tyto záležitosti:
– Rozdělilo sbírku darů za rok 2013 ve výši
2 185 000 korun jednotlivým sborům.
– Doporučilo k udělení příspěvku od Minister‑
stva kultury na opravy a údržbu církevního majet‑
ku v roce 2014 sbory Nymburk, Aš a Žatec.
– K zařazení do Projektkatalogu GAW 2015
doporučilo rekonstrukci střechy fary ve sboru
v Telecím.
– Na udělení daru z Kulatého stolu doporučilo
obnovu kostela v Horních Dubenkách.
– Rozhodlo o sbírce Hlavního daru lásky 2014.
SR souhlasila s poskytnutím půjčky na profinan‑
cování projektu sboru v Zádveřicích­‑ Rakové na
obnovu varhan, na nějž má sbor dohodnutou
dotaci z Programu rozvoje venkova. Celkové
náklady činí 131 900 korun, výše půjčky je 118 710
korun a předpokládaná splatnost je do konce
února 2014.
Ekumena
SR schválila účast Daniely Brodské a Aleše Mostec‑
kého na dvoudenním semináři v hornolužickém
Jauernicku.
Na vědomí vzala zprávu Ondřeje Koláře z litur‑
gické konference v Heilsbronnu a pověřuje ÚCK
předat podněty poradnímu odboru liturgickému.
Student bohosloví Jakub Ort podal zprávu o roč‑
ním studiu v Marburgu v Německu, kterou
¥
15
vzala SR na vědomí. Člen synodní rady Pavel Stolař
podal zprávu o synodu Valdenské církve v Torre
Pellice v Itálii, v níž uvedl několik inspirativních
podnětů. Ekumenické oddělení bylo pověřeno roz‑
pracováním těchto podnětů. Rovněž na vědomí
vzala SR zprávy Martina Zikmunda o kontaktním
studiu v Heidelbergu a Petra Pivoňky z konference
v Erfurtu.
Na synod Německé evangelické církve v Düssel‑
dorfu delegovala SR Jaroslava Pechara a na Rüs‑
tezeit saských superintendentů do Míšně Filipa
Šimonovského. Na konferenci Světového luterské‑
ho svazu o Romech vysílá SR do Frankfurtu nad
Mohanem Annu Hříbkovou z Diakonie Vsetín. Na
synod Evangelické církve ve Falci v listopadu vysí‑
lá Joela Rumla a Gerharda Frey­‑ Reininghause. Na
konferenci Světového luterského svazu delego‑
vala Evu Benešovou, na slavnost ke Dni reformace
do Vídně Ondřeje Macka, na synod Evangelické
zemské církve v Sasku do Drážďan Tomáše
Matějovského a na slavnostní večer k 40. výročí
Leuenberské konkordie při synodu Bádenské
církve Daniela Ženatého. Rada Evangelické církve
v Německu rozhodla na svém zasedání v září
o prodloužení pracovního působení manželů
Pfeiferových ve sboru německého jazyka v Praze
o tři roky, tj. do konce srpna 2017.
konto humanitární komise při Diakonii částku
125 tisíc korun a usnesla se, že zbylé peníze, vybra‑
né na povodně v roce 2013, budou uloženy na
humanitární fond pro další případné použití.
Synodní rada uvolnila částku 100 tisíc korun z Fon‑
du sociální a charitativní pomoci pro uprchlíky
ze Sýrie prostřednictvím Střediska humanitární
a rozvojové pomoci Diakonie ČCE.
Různé
Synodní rada se usnesla umístit na kostel Martina
ve zdi cizojazyčnou informativní tabulku o prv‑
ním vysluhování večeře Páně podobojí, které zde
podnítil Husův přítel Jakoubek ze Stříbra roku
1414 a od něhož uplyne příští rok 600 let.
DaZ
Českobratrská církev evangelická Šedesát let od první ordinace žen v ČCE
Letos v listopadu uplynulo 6o let od doby, kdy
XI. synod ČCE zavedl ordinaci žen. První čtyři ženy,
Eva Peroutková (provdaná Nechutová), Alena Srn‑
ková (rozená Štěrbová), Jarmila Jeschkeová (rozená
Štěpánová) a Antonie Slámová, byly ordinovány ke
službě Slova a svátosti 13. prosince 1953.
SR schválila příspěvek organizátorům na Setkání
křesťanů ve Wroclawi ve výši 2000 eur.
SR podpořila projekt mezinárodní mateřské
školy v Chebu. Školka pojme dvě skupiny po
dvaceti dětech, v každé třídě bude česká učitelka
s předepsaným pedagogickým vzděláním
a německá praktikantka, která bude s dětmi
mluvit německy.
Diakonie
Do funkce náměstka ředitele a člena správní rady
Diakonie jmenovala SR od 1. 10. 2013 Miloslava
Běťáka. Na vědomí vzala SR informaci o časovém
posunu realizace projektu Chráněné bydlení Nosi‑
slav, které je důsledkem voleb a změn ve vedení
Regionálního operačního programu Jihovýchod.
Po vyúčtování všech financí z dobrovolné sbírky
na povodně, které se sešly na kontě Diakonie
i povšechného sboru, rozhodla SR převést na
16
Diskuse o ustavení žen farářek se vedla po
celé Evropě už ve 30. letech. V Českém bratru pro‑
bíhala v tomto období výměna názorů. V roce
1933 zaznamenal časopis i názor T. G. Masaryka,
když se při audienci ptal, jestli na Husově teolo‑
ekumena gické fakultě studují také ženy a zajímalo ho, jak
se ČCE k ordinaci žen staví. Když zjistil, že synod
Staronový patriarcha Církve československé
ordinaci neschválil, řekl, že ženy jsou i podle
husitské
všeobecného mínění od nátury zbožnější a proč
Slavnostní instalace patriarchy Církve českosloven‑
jim tedy možnost duchovenské práce nedat.
ské husitské se uskutečnila 28. září v Chrámu svaté‑
Ti, kteří se stavěli proti ordinaci žen, měli oba‑ ho Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
vy, že povoláním žen za farářky ztratí farářský
úřad a církev vážnost. Letitá diskuse v církvi, kte‑
rá se neobešla i bez slovních potyček, pokračo‑
vala až do rozhodujícího XI. synodu v roce 1953,
který ordinaci žen schválil téměř jednomyslně.
„V roce 1953 byla v Poděbradech první ordina‑
ce čtyř žen v Českobratrské církvi evangelické.
Ordinoval nás Viktor Hájek a užil text z Izajáše:
‚Posílám vás, abyste kázali evangelium tichým
a zarmouceným srdcem‘ atd. Tak to si tedy
pamatuji. Tam se mnou byli i rodiče.“ Vzpomí‑
nala Alena Šounová Srnková. Tehdy ordinované
farářky vnímaly ze svého okolí přejnost a měly
radost zejména ze sborové práce. Nepříjemnosti
přicházely spíše od vedení církve nebo ze státní
Do čela Církve československé husitské byl
správy.
koncem září na církevním volebním sněmu v Praze­
Zkušenost současných mladých farářek je
‑Dejvicích jednasedmdesáti procenty hlasů v prv‑
následující: „…lidé oceňují můj otevřený lidský
ním kole opět zvolen Tomáš Butta. Nově zvolený
milý přístup k nim. Vy jste to, paní farářko, v tom
patriarcha zastával úřad již v předchozím volebním
našem sboru tak hezky rozehřála… farářka
období od roku 2006.
jezdící s kočárkem a rozmlouvající s lidmi na
ThDr. Tomáš Butta se narodil v roce 1958 v Praze.
hřišti a jiných místech, kde se mladí sdružují, je
Absolvoval Husovu československou bohoslovec‑
výhodou.“
kou fakultu a svátost kněžského svěcení přijal
gma
v roce 1984. Byl farářem v náboženských obcích ve
východních Čechách a v Praze. V roce 1997 získal
doktorát teologie a působil jako odborný asistent
na Husitské teologické fakultě UK. Nově zvolený
JUBILANTI husitský patriarcha je autorem několika publikací
a řady teologických studií, článků a písní. Je členem
V měsíci listopadu 2013 slaví kulaté nebo
Řídícího výboru Ekumenické rady církví v České
půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito
republice, vědecké rady HTF UK, Ekumenické komi‑
současní a bývalí pracovníci v církvi:
se pro Husovo jubileum a dalších grémií.
Bohumil Baštecký 70
Tiskový odbor CČSH/DaZ/foto: Prachatický deník
Jaroslav Košťál 90
z domova ÚMRTÍ Ve věku 89 let zemřel 6. října 2013 emeritní farář
ČCE Vlastimil Jaša. Naposledy sloužil ve sboru ve
Frýdku­‑Místku.
Premiér Rusnok vyznamenal filosofa
Erazima Koháka
Významný český filosof a publicista profesor
Erazim Kohák obdržel 11. října v Kramářově
¥
17
vile z rukou Jiřího Rusnoka čestnou plaketu před‑
sedy vlády.
Premiér tímto krokem ocenil dlouhodobé inte‑
lektuální i občanské úsilí Erazima Koháka, jenž
letos oslavil osmdesátileté životní jubileum.
„Chtěl bych vám velmi poděkovat za vaše celo‑
životní dílo ve prospěch demokracie v této zemi,“
řekl premiér při slavnostním předání této plakety.
„Už teď se těším, že až skončí tato má krátká
prodejní galerie, procházka s průvodcem, zpívání,
fotoorientační běh, bazárek.
„Základní myšlenkou projektu je celostátní
setkání mladých lidí s mezinárodní a ekumenic‑
kou účastí. Probírána jsou aktuální témata týka‑
jící se života mladých lidí a jejich problémů. Za
cíl si klademe vedení k samostatnosti, toleranci,
budování základních etických maxim, rozvíjení
ekumenických kontaktů, získávání kulturního
rozhledu a schopnosti orientovat se v dnešní
společnosti,“ uvedla Olga Mrázková z oddělení
výchovy a vzdělávání, které sjezd organizuje.
Sjezdová sbírka na o. s. Okna vynesla 9 300 korun
a sjezdové logo bylo vydraženo mnohonásobně
vyšší částkou než loni, a to za 17 tisíc korun.
Příští rok na viděnou v Kroměříži!
e­‑ cirkev/DaZ
RESTAUROVÁNÍ A OPRAVY VARHAN Varhanáři Poukar a Eliáš nabízejí:
mise, budu si číst ve vašich knihách, protože mě
vždycky inspirují“, dodal.
Profesor Erazim Kohák rozvíjí ve svém roz‑
sáhlém díle motivy křesťanské (je členem evan‑
gelického sboru v Praze u Klimenta), ekologické
i masarykovské. Vedle výzkumné a pedagogické
činnosti se dlouhodobě věnuje i veřejnému půso‑
bení. Před rokem 1989 žil v USA, kde byl členem
vedení exilové sociálně demokratické strany.
Čestná plaketa předsedy vlády České republi‑
ky se uděluje významným osobnostem od roku
2008. Jejím držitelem je i Sir Nicolas Winton či
novinář Ivan Medek.
–restaurování nástrojových částí varhan, postave‑
ných po roce 1750 (povolení MK ČR)
–rekonstrukce, opravy a pravidelný servis varhan
–intonaci a ladění varhan, přípravu nástroje na
koncertní činnost
–opravy a rekonstrukce harmonií
– prohlídku a vypracování posudku stavu varhan,
včetně návrhu oprav – zdarma
– platbu námi provedených prací formou dlouho‑
dobých splátek.
Parlamentní listy.cz/gma
mládež Proběhl Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Ve dnech 4. až 6. října se konal v Jindřichově Hrad‑
ci Sjezd (nejen) evangelické mládeže. Tématem
jedné z největších akcí pořádaných Českobratr‑
skou církví evangelickou bylo sousloví Na jednom
poli. Na programu byly ranní chvály, seznamovací
hry, sporty, výstava, přednášky a workshopy,
18
Některé ze sborů ČCE, pro které jsme pracovali:
Prosetín, Vilémov, Heršpice, Krouna, Krabčice,
Brno – Červený kostel, Brno – Pellicova, Miroslav,
Ostrava – Červený kostel, Křížlice, Dambořice,
Lanškroun, Šumperk, Ústí nad Labem – Červený
kostel, Soběhrdy, Střítež nad Bečvou, Liptál,
Džbánov, Olomouc, Jindřichův Hradec…
Kontakty:
Josef Poukar 603 323 406,
e ­‑mail: [email protected]
Jan Eliáš 603 572 676, e­‑mail: [email protected]
bychom na Dny důvěry rádi pozvali všechny
mladé lidi z celé ČR.
Důležitou součástí pouti důvěry je také záži‑
tek přijetí a pohostinnosti. Přes svou jednodu‑
chost mohou taková setkání zanechat hluboký
dojem a právě gesto přijetí mladých poutníků
hostitelskými rodinami bývá často nejsilnějším
zážitkem celého setkání.
organizační tým Dnů důvěry, www.dnyduvery.cz
oprava Pozvánka Dny důvěry
Ekumenická setkání mladých organizovaná
ve spolupráci s komunitou Taizé, se už v České
republice stala tradicí. Poprvé bylo setkání ve
Zlíně, v roce 2009 se Dny důvěry konaly v Brně
a o dva roky později v Olomouci. Letos jsou mla‑
dí lidé ve věku 15 až 35 let zváni do Prahy, kde se
Dny důvěry uskuteční 15. až 17. listopadu v chrá‑
mu Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech.
Vzhledem k nebývalému úspěchu brožurky
Kralické dobrodružství bychom rádi upřesnili
informaci o Rudolfově majestátu. Používáte­­­­­­‑li
knížečku ve sborech při povídání o Bibli kralické,
dodejte prosím, že Rudolfův majestát byl rozstři‑
žen a jeho pečeť spálena. autoři
Evangelická teologická fakulta Sympozium Bible v čase reformace
Od pátku do neděle se účastníci zapojí do
společných modliteb s meditativními zpěvy,
nasloucháním Božímu slovu a modlitbou v tichu.
Na programu budou biblické úvody, sdílení ve
skupinkách, semináře a společné jídlo, stejně
jako v Taizé.
Francouzská vesnička Taizé je domovem
mezinárodní ekumenické komunity, kterou zalo‑
žil v roce 1940 bratr Roger. Dnes tvoří komunitu
více než sto bratří, katolíků i různých protes‑
tantských vyznání, z více než pětadvaceti růz‑
ných národů. Mnoho tisíc mladých lidí z různých
zemí nachází cestu do Taizé, kde se podílejí na
týdenních setkáních s modlitbami a rozjímáním.
Mimoto bratři z Taizé organizují malá i velká
setkání, která jsou součástí „pouti důvěry na
zemi“. Účastníci Dnů důvěry budou ubytováni
v rodinách pražských farností a sborů. Tímto
V pátek 18. října se na Evangelické teologické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze konala
vědecká konference věnovaná připomínce čtyř‑
setletého výročí posledního tisku Bible kralické
s názvem Amica Sponsa Mater – Bible v čase
reformace.
Program konference byl rozdělen do pěti
přednáškových bloků, jejichž tématem byla
nejen Bible kralická, ale i další středověké bib‑
lické texty, které územně a jazykově pocházejí
z českého prostředí.
e­‑ cirkev/DaZ
oznámení Sbor ČCE v Opatovicích hledá kazatele
Sbor ČCE v Opatovicích u Zbýšova, okres Kutná
Hora, hledá pro tento venkovský sbor kaza‑
tele. Nabízíme byt 4+1, plynové vytápění fary,
solární ohřev vody. Sbor je bez dluhů a všechny
závazky má splněny. Více se dozvíte na tel. čísle
736 642 107 nebo 739 329 009.
19
CÍRKEV ŽIJE
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
4.–6. října 2013 v Jindřichově Hradci
foto: Benjamín Skála
Katedra filosofie na Evangelické
teologické fakultě
F
ilosofie na teologii? – Co mají společného
Atény s Jeruzalémem? ptal se kdysi církevní
otec Tertulián. Jeho varování před herezemi,
zejména těmi, jež přicházejí od Řeků a jejich
mudrců, lze v církvi zaslechnout po dlouhá
staletí. Před filosofií varoval Luther i Kalvín,
orthodoxové i pietisté, ve 20. století nejsilněji
snad Emil Brunner, o něco vlídněji, leč nikoli
vstřícněji Karl Barth. V českém prostředí se pak
zřejmě nejvíce rozmáchl Milíč Lochman, když
posluchače předem nabádal, aby filosofii jistě
studovali, ovšem jen jako varovný příklad, kudy
se jako teologové nikdy nesmějí vydat. Je proto
překvapivé, že na původní Husově bohoslovec‑
ké fakultě po roce 1919 katedra filosofie vůbec
vznikla a přes všechny dějinné zvraty vydržela
dodnes.
případy a doufat, že na čtenáře zapůsobí natolik,
aby proměnily jejich dosavadní přístup k předá‑
vaným poznatkům, k mínění a jednání druhých
lidí. Prakticky to znamená, že studenti musejí
číst texty, které se pro filosofii staly klasickými,
a měli by jich číst co možná nejvíce, což se ne vždy
daří. Při této četbě by měli dbát několika věcí:
Předně si všimnout, že překlad z cizího jazyka
(a český student zpravidla začíná četbou překla‑
dů) není nevinná věc. Překladem vstupuje daný
text do nového kontextu. Čtenář musí dbát, aby
uchoval smysl sděleného navzdory změněným
K čemu filosofie?
Čím se filosofie vlastně zabývá? Odpověď může
překvapit – zabývá se vším. Známe filosofii
přírody, dějin, poznání či náboženství, pokaž‑
dé se však svým předmětem zabývá jinak než
přírodověda, historie, metodologie či religionis‑
tika. Nechce dospívat k novým poznatkům jako
tyto vědy, spíše se vrací k jejich východiskům,
předpokladům, souvislostem a zvláště k jejich
předsudkům, opomenutím a podceněním. Fi‑
losof sotva usvědčí fyzika či historika z omylu,
na to jeho oboru rozumí příliš málo. Rád se jich
však bude ptát, zda vzali v úvahu ty či ony sou‑
vislosti a vlivy nebo třeba mlčky nepokládají za
jisté něco, co zdaleka jisté být nemusí. Filosof se
zkrátka ptá i tam, kde mnohý odborník souhlas‑
ně umlkne. A ptá se nejen vědců, ale všech lidí,
protože ti často svá mínění a činy zdůvodňují
stejně neuspokojivě. Ptá se, protože odmítá žít
v omylu nebo falešném smyslu. Za to platí tím, že
smysl stále hledá a u lidí nebývá příliš oblíben.
Jak se filosofie na fakultě studuje?
Filosofii samozřejmě nelze učit. Lze pouze
uvádět zájemce do jakési tradice, která toto vše
činila nejlépe, lze číst a vykládat určité vzorové
Myslitel od Augusta Rodina
okolnostem. To je dvojnásob obtížné, uvážíme­­­­­‑li,
že tento „původní“ smysl vstupuje i do našich
vlastních okolností a podle možností je vykládá
a proměňuje. Filosofické texty se nečtou jako
doklady nějakých minulých představ, nýbrž jako
svědectví, že stálá otázka po smyslu může být
sama smyslem. S tázáním totiž nebudeme ni‑
kdy u konce a nejhlubší rovina, kam dospějeme,
budou zase jenom výklady. To může překvapit,
možná i zaskočit nějakého vědce, nikoli však
teo­loga. Jan Kranát, odborný asistent katedry filosofie
21
OHLAS Z CIZINY
Naše dovolená
P
ocházím ze Zelova, místa ve středním Pol‑
sku. V rodném domě jsme mluvili jenom
česky, ale byla to taková zvláštní čeština.
Když mi bylo čtrnáct let, odstěhoval jsem se
do velkého města, do Lodže. Tam jsem chodil
na střední školu, tam jsem studoval a tam také
dodnes žiju.
Když jsem byl mladý, jezdil jsem na prázd‑
niny a pak někdy i na dovolenou k příbuzným,
kteří bydleli v Teplé u Mariánských Lázní,
v Šumperku na Moravě a v Českých Budějovi‑
cích. Teď už nežijí nebo jsou staří a nemocní,
na radostné mládí jsou tak už jen vzpomínky.
V evangelickém reformovaném kostele
v Lodži jsou na stole noviny a je tam také Český
bratr. Redakci Českého bratra a obzvlášť faráři
Petru Brodskému za tuto možnost spojení
s rodnou zemí našich otců děkujeme. Některé
texty, které jsou zajímavé pro děti a mládež,
jsem přeložil do polštiny. Mezi jinými jsou to:
Marco Polo a tři mudrci, Život po životě, Putování
za obločkem, Dary tří králů.
V časopise Český bratr jsem našel informaci
o sborech a rekreačních střediscích, kam je
možno přijet na dovolenou. Tak jsme se dohodli
s farářem Petrem Chlápkem z Vrchlabí o mož‑
nosti ubytování a o návštěvě vrchlabského
českobratrského sboru. Místo jsem neznal ani
jsem nevěděl, co bude pro dva starší lidi v okolí
zajímavé. Teď už můžeme říci, že to byla moc
dobrá myšlenka; prožili jsme pěkný týden, na
který budeme s radostí vzpomínat. Máme nové
přátele, zvlášť sestru Hanu Jüptnerovou, která
s námi bývala za teplých večerů na zahradě. Jen
si myslím, že na vzpomínky ze Zelova i na krás‑
nou českou zemi byl jeden týden krátká doba.
V neděli po bohoslužbách jsme měli společné
setkání, a bylo toho moc na povídání. Zdravím
milou paní, která měla velký zájem o Lešno
v Polsku, kde pobýval Jan Amos Komenský.
Myslím, že redakce informačního věstníku
občanského sdružení Exulant by mohla oné
paní poslat v českém jazyce článek o posledním
senioru Jednoty bratrské v Lešně.
22
Odpoledne v neděli nás sestra Petra Bártová
vzala s sebou do Herlíkovic u Strážného. Užasli
jsme nad pěkným výhledem na vzdálené, slun‑
cem ozářené hory a obdivovali jsme neobvyklý
kostelík s věží, ve které se mládež za svých
pobytů večer setkává, hraje tam na kytaru
a zpívá. Možná, že jednou i já budu mít možnost
si s nimi zazpívat píseň, kterou moji předkové
zpívali v Zelově – píseň touhy po rodné zemi:
Hřálo slunko, hřálo krásně, hřálo na horách,
pod tím slunkem chaloupka má stála jako
v snách.
Tam jsem prožil svoje mládí, celý život svůj,
tam jsem již jak dítě zpíval „Kde domov můj“.
Zdravíme sbory, které jsme navštívili ve
Vrchlabí, Herlíkovicích a v Janských Lázních.
Moc Božího požehnání jim všem přejí
Halina a Jaroslaw Stejskalovi z Lodže
Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL
Startovací bohoslužby brněnských škol Evangelické akademie
Žáci olomoucké konzervatoře ozdobili setkání hudbou
E
vangelická akademie v Brně. Dvě školy. Každá
žije vlastním životem v jiné části města. Školní
rok však zahajují spolu. Při společných bohosluž‑
bách v Červeném kostele ve středu města. Bývá
plno; přicházejí i rodiče, bývalí studenti, přátelé.
Vzduchem se nesou pozdravy, otázky: „Jak bylo
o prázdninách?“ Nechybějí ani objetí, nadšené
výkřiky a dojetí. To všechno pozorují lehce vypla‑
šené oči prváků, kterým člověk čte z tváře obavy:
„Co mě čeká? Jaké to bude? Zapadnu? Zvládnu to?“
a taky možná: „Kam jsem se to dostal?“
Letos bohoslužbami provázel farář z Morav‑
ské Třebové Ivo David. Oslovit tak netradiční
společenství není jednoduché, přesto se mu to
podařilo. Zpěv písní ze zpěvníku Svítá výborně
doplnili zpěvem a hrou na varhany studenti
z Konzervatoře EA v Olomouci. Tedy místní
varhany byly ve skutečnosti právě v rukou var‑
hanářů, přesto hra studentů na klávesy zněla
mnohým jako varhany pravé. Nový školní rok
uvedla svým slovem paní ředitelka Hana Svobo‑
dová. Tentokrát byly bohoslužby ještě ozvláštně‑
ny osobním poděkováním za dlouholetou práci
pro školu čtyřem bývalým zaměstnankyním,
které je převzaly z rukou ředitelky Evangelické
akademie Martiny Sklenářové.
Přejeme všem studentům, učitelům a zaměst‑
nancům, aby nový školní rok s Boží pomocí dobře
zvládli.
Iva Květonová a Marta Židková,
spirituálky SZŠ a VOŠ EA Brno
Evangelická církev augsburského vyznání v České republice
Dvacet let od obnovení
V
letošním roce si Evangelická církev
augsburského vyznání v České republice
připomíná dvacet let od svého obnovení. Osla‑
vy významného jubilea pořádala od pátku do
neděle 27.–29. září 2013 a nabídla bohatý pro‑
gram, složený z koncertů, přednášek, prezen‑
tací, výtvarných dílen pro děti a samozřejmě
také slavnostní nedělní bohoslužby, které byly
živě vysílány Českým rozhlasem. Pozvání na
tuto společenskou událost přijaly desítky do‑
mácích i zahraničních hostů ze spřátelených
církví a organizací. Akce se konaly s podporou
Městské části Praha 1, Lutherovy společnosti
a americké Luther Academy a byly otevře‑ ¥
23
ny nejen členům církve, ale také zájemcům
odjinud.
Program otevřel v pátek 27. září ve večerních
hodinách slavnostní koncert v Chrámu sv. Mi‑
chala V Jirchářích v Novém Městě pražském
v podání tria Michelle Hradecké (varhany), Olgy
Vít Krumpholzové (soprán) a Vladimíra Rejlka
(trubka).
V sobotu 28. září oslavy pokračovaly na dvou
místech současně. Velká posluchárna Evan‑
gelické teologické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze hostila konferenci Lutherovy společ‑
nosti, na které se vystřídali čtyři řečníci: prof.
Dr. Karl Schwarz (církevní historik z Evange‑
lické teologické fakulty Univerzity Vídeň), Mgr.
Jiří Just, Th.D. (církevní historik z Filosofického
Praha 5, Borůvka o.s., Jeden svět – obchůdek
s výrobky Fair Trade a další. Stánek zde měla
i ECAV v ČR, ve kterém byly umístěny i materiá‑
ly z projektu Dědictví reformace – letáky, mapy,
průvodce památkami reformace i DVD z pro‑
jektu. V Lutherově síni pak ve stejném čase
nabízely program pro děti a rodiče výtvarné
dílny. Během odpoledne návštěvníci absolvova‑
li komentovanou prohlídku chrámu s průvod‑
kyní Pražské informační služby Alexandrou
Škrlandovou, stálou chrámovou expozici vý‑
stavy o Bibli představila jedna z jejích autorek
Eva Josífková. Presbyterka slovenského sboru
ECAV Janka Haluková představila uplynulých
dvacet let v životě naší církve prostřednictvím
komentované projekce na plátně. Připraveny
ústavu Akademie věd ČR), Mgr. Ľubomír Batka,
Ph.D. (děkan Evangelické bohoslovecké fakulty
Univerzity Komenského v Bratislavě) a Albert
Collver, Ph.D. (systematický teolog, ředitel cír‑
kevních vztahů a asistent prezidenta Luterské
církve – Missourské synody, USA). Společným
jmenovatelem přednášek bylo luterství v kon‑
textu (nejen) české společnosti, historická
dynamika augsburského vyznání v českých
zemích včetně vize jeho budoucnosti.
Druhým místem oslav byl Chrám sv. Michala
V Jirchářích a jeho přilehlé prostory. Zahrada
a chrámové nádvoří se odpoledne proměnily
v „Tržiště možností“. Své stánky a aktivity zde
nabízely nezisková sdružení Diakonie ČCE
byly také dva hudební vstupy: varhanní koncert
diakona ECAV v ČR Pavla Brahy a vystoupení
Pěveckého sboru Slovenského ev. a. v. církev‑
ního sboru v Praze. Ve večerních hodinách
sobotní program uzavřela společná zahradní
slavnost s občerstvením.
Program vyvrcholil nedělní slavnostní boho‑
službou v Chrámu sv. Michala V Jirchářích na
Novém Městě pražském, která byla spojena s ži‑
vým rozhlasovým přenosem Českého rozhlasu.
Kázal superintendent ECAV v ČR Mgr. Marián
Čop, na liturgii se podíleli všichni faráři ECAV
a vystoupily též děti a mládež ze Slovenského
ev. a. v. církevního sboru v Praze.
24
Janka Haluková (foto: Branislav Štupický)
ZE SBORŮ
Medaile vděčnosti Miroslavu Vávrovi
V
neděli 22. září si sbor ve Dvoře Králové
nad Labem připomněl 90. výročí zbudování
a slavnostního otevření svého kostela – Čes‑
kobratrského sboru. A při této příležitosti byla
členu dvorského sboru Miroslavu Vávrovi pře‑
dána členem synodní rady Danielem Ženatým
medaile vděčnosti. Udělení medaile navrhlo
staršovstvo za dlouholetou obětavou dobrovol‑
nou práci bratra Vávry pro sbor, především pak
za pečlivou starost o sborové budovy. To že se
kostel svých devadesátin dožil v tak skvělé for‑
mě, je z velké části zásluhou právě oceněného
Miroslava Vávry.
Bývalý dlouholetý kurátor sboru Petr Růžič‑
ka při předávání medaile připomněl, že starost
o sbor a sborové budovy je v rodině Vávrových
dobrou tradicí. Péči sboru věnoval už otec oce‑
něného, stejně tak jako jeho nedávno zesnulý
bratr Pavel. A v této rodinné službě pokračují
dál i syn a synovci Miroslava Vávry.
Daniel Ženatý zmínil, že si na službu, kterou
členové našich sborů takto nezištně po mnohé
roky konají, často zvykneme natolik, že ji pova‑
žujeme za jakousi samozřejmost. Udělení me‑
daile vděčnosti je tedy příležitostí vyjádřit naši
vděčnost a říct, že samozřejmost to v žádném
případě není.
Jsme rádi, že synodní rada návrhu našeho
staršovstva vyhověla a že jsme při slavnostní
příležitosti mohli i za sbor své „děkujeme“ bratru
Miroslavu Vávrovi zřetelně vyjádřit.
Aleš Mostecký
Instalace Tomáše Matějovského
Děčínský sbor má nového kazatele
L
etos 8. září jsme v evangelickém sboru v Děčí‑
ně prožili radostné odpoledne. Na slavnostní
instalaci našeho nového faráře Tomáše Matě‑
jovského se sjelo mnoho hostí zblízka i z dale‑
ka, a tak byl náš kostel v Teplické ulici naplněn
skoro do posledního místečka.
Chrámem zněly písně i modlitby. Aktu in‑
stalace se ujal senior Ústeckého seniorátu Jan
Kupka. Pro své kázání vybral Tomáš Matějov‑
ský 9. verš z žalmu 34 „Okuste a vizte, jak dob‑
rý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž
doufá v něho.“ Písně, doprovázející instalační
slavnost, zněly v naplněném kostele obzvláště
slavnostně.
Vyslechli jsme i pozdravy hostí. Svého ná‑
stupce i jeho manželku přivítal farář Petr Ča‑
pek i kurátorka Jiřina Stachová. Přijeli zástupci
Libereckého seniorátu, členové sboru v Jablon‑
ci nad Nisou, kde Tomáš Matějovský patnáct
let působil, i řada dalších. Na děčínské faře
jsme se pak sešli při bohatém občerstvení. ¥
25
Byla zde i příležitost k rozhovorům; ti, kteří se
dlouho neviděli, si mohli nerušeně popovídat.
Rozcházeli jsme se s přáním, aby se děčín‑
skému sboru i jeho novému pastýři pod moud‑
rým Božím vedením dobře vedlo.
Mahulena Čejková, foto: Jiří Hovorka
GENERACE
Drahomíra Říčanová, roz. Rivolová (1917–2012)
Č
eský bratr v 11. čísle loňského ročníku
uvedl na straně 17 Drahomíru Říčanovou
jako jubilantku. Žel svých 95. narozenin se již
nedožila.
D. Říčanová se narodila 21. 11. 1917 v Zádve‑
řicích u Zlína v rodině obchodníka Josefa Rivoly.
Zádveřice byla obec zcela evangelická. Toto
prostředí i její rodina ji formovaly pro budoucí
život. Zároveň byla ovlivněna přísným reformo‑
vaným farářem Josefem Pokorou.
Po měšťanské škole ve Vizovicích navštěvo‑
vala rodinnou školu ve Zlíně a sociální školu ve
Vysokém Mýtě. V roce 1940 se provdala za fa‑
ráře Gustava Adolfa Říčana a odešla za ním do
sboru v horské vsi Veselí u Jimramova. Tam se
jim narodily děti Gustav, Noemi a Pavel. V době
války pomáhali ukrývat některé osoby před
gestapem, i partyzány. V roce 1948 jim dcera
Noemi zemřela. V březnu 1949 se přestěhovali
do původně německé obce Suchdol nad Odrou.
Tam se jim narodil roku 1949 syn Daniel, který
po roce zemřel, a v roce 1950 se narodil další
syn, opět Daniel. Budování sboru bylo spojeno
s velkými obtížemi. Drahomíra Říčanová byla
svému manželovi velkou oporou. Vedla nedělní
školu, mládež, doprovázela na harmonium, za‑
stupovala při zvonění, úklidu sborových míst‑
ností a jako sestra v jeslích posilovala rodinný
rozpočet ubohého farářského platu.
V roce 1973 ve svých 61 letech G. A. Říčan ná‑
hle umírá a jeho manželka se stává na příštích
39 let vdovou. Je obětavou sborovou pracovnicí
s širokým záběrem, neustále sloužící svému
okolí. Bylo jí přes devadesát, když neokázale
konstatovala, že chodívá navštěvovat „takové
ty staré lidi“. Vedla rozsáhlou korespondenci
s lidmi jí blízkými. Její silná osobnost ovlivnila
výchovu tří synů, devíti vnoučat, dočkala se de‑
víti pravnoučat. Všechny své blízké každoden‑
ně odevzdávala Bohu na modlitbách. Po ztrátě
všech fyzických sil zesnula tiše doma, v kruhu
svých blízkých, v sobotu 3. listopadu 2012.
V těžké nemoci, před odchodem na věčnost, se
nechala posílit žalmem 25: K toběť, Hospodine,
pozdvihuji duše své, v toběť naději skládám…
Připravili Daniel a Marek Říčanovi
Vzpomínáme 60. výročí úmrtí první knihovnice v Ratiboři
L
etos 9. listopadu si připomeneme úmrtí
Růženy Dvořákové, manželky faráře, která
založila v Ratiboři v roce 1905 první knihovnu.
Tenkrát nebyl rozhlas ani televize a knihovny
také nebývaly. Nakladatelství bylo málo a lidé
neměli peníze. U Dvořáků se kupovaly snad
všechny vyšlé kvalitní knihy. Když knihy
26
všichni doma přečetli, co s nimi, lidé ve vsi by
také rádi četli. Proto se paní farářová rozhodla
k radikálnímu řešení. Vystěhovala komoru,
nechala udělat police, kam knihy ukládala
a půjčovala je. Tak vznikla první knihovna
v Ratiboři, o které dnes již málokdo ví.
Naděžda Zdeňka Dvořáková
MOJE CÍRKEV
O HOSPODÁŘSKÉ SOBĚSTAČNOSTI SBORŮ
Z rozhovoru církve o samofinancování
Část 4
P
ro úvahy o budoucím financování sborů je
nutné vytvořit představu, jak bude v bu‑
doucnu ČCE se svými prostředky hospodařit.
Tato představa musí být dlouhodobá, protože
personální fond se v důsledku přijetí zákona
428/2012 Sb. stal jediným mzdovým fondem
církve. Na počátku roku 2013 byl podle rozhod‑
nutí 33. synodu vytvořen multiparametrický
model, který umožňuje vypočítávat zůstatek
aktiv personálního fondu. Přibližně konstantní
zůstatek na účtu personálního fondu znamená,
že jeho příjmy a výdaje jsou vyrovnané a církev
vydává na mzdy tolik, kolik jsou příjmy církve, do
personálního fondu soustředěné. Toto pravidlo
musí platit v dlouhodobé perspektivě, tedy i po
ukončení veškerého financování ze strany státu.
Církev může totiž v prvních sedmnácti letech od
přijetí zákona 428/2012 Sb. hospodařit s mírným
přebytkem financí pro úhradu platů kazatelů.
Rozumná akumulace prostředků v počáteč‑
ním období umožní částečné spolufinancování
kazatelských platů z výnosů akumulovaných
prostředků v pozdějším období, kdy bude ukon‑
čen jakýkoliv příjem z titulu zákona 428/2012
Sb. a platy kazatelů budou financovány pouze
z obětavosti členů církve.
Pro objasnění modelu uvádím popis uvažova‑
ných příjmů, výdajů a zůstatku:
Příjmy
Do modelu jsou vkládány následující příjmy per‑
sonálního fondu:
1. Částka klesající státní dotace v příštích
sedmnácti letech.
2. Restituční náhrada poskytovaná podle zá‑
kona 428/2012 Sb., která bude ČCE poskytována
po dobu příštích třiceti let. Výše restitučních ná‑
hrad činí v roce 2013 pro ČCE 75,553 mil. Kč/ rok.
V modelu je možné zadávat, zda budou pro mzdy
použity všechny prostředky tzv. restituční ná‑
hrady, nebo pouze jejich část.
3. Jako nejzajímavější parametr je zadáván
roční odvod do personálního fondu. Odvod do
tohoto fondu bude muset v budoucnosti růst.
Rychlost růstu je možné volitelně měnit, a to
v současném provedení modelu v pětiletých
intervalech.
4. Dalším příjmem personálního fondu je
odhadovaný výnos uložených prostředků per‑
sonálního fondu v daném roce. Rozhodujícím
parametrem je zejména úroková míra. Tento
parametr má poměrně značný vliv na výsledek
modelu a nezbývá než jej odhadovat.
Výdaje
Do modelu jsou vkládány následující parametry,
na kterých závisejí výdaje personálního fondu:
1. Počet kazatelů, který je možné v modelu
ročně měnit.
2. Výše průměrné superhrubé mzdy kazatele,
která se každoročně mění o tzv. mzdovou inflaci.
3. Náklady na projekty směřující mimo perso‑
nální fond, například náklady typu diakonických
a rozvojových projektů (zatím blíže nespecifiko‑
váno, specifikaci bude muset provést synod).
4. Část mzdových nákladů na ústředí církve.
Násobek počtu kazatelů a superhrubé mzdy
udává celkové mzdové náklady církve. Za sou‑
časnou, tedy počáteční superhrubou mzdu všech
kazatelů je pokládán součet stávající státní ¥
27
Výsledky zůstatku personálního fondu na konci
každého roku jsou stejně jako roční superhrubá
mzda kazatelů a roční odvod do personálního
fondu za jednoho kazatele uváděny ve dvou vy‑
jádřeních:
1. V nominálních hodnotách v daném roce,
tedy ve výši, kterou by bylo v daném roce nutné
skutečně odvádět v korunách.
ve. Cílem jejich prezentace je poskytnout sborům
informaci, jak se bude vyvíjet odvod sboru do
personálního fondu při různě rychlých cestách
k samofinancování. Všechny cesty kromě první‑
ho modelu (A) jsou navrhovány tak, aby v dlou‑
hodobé perspektivě – cca po třiceti letech – byly
celocírkevní finance, prezentované zůstatkem
personálního fondu, přibližně vyrovnané, tedy
aby výrazně nerostly ani neklesaly. Rozdíly jed‑
notlivých cest­‑modelů spočívají zejména v násle‑
dujících parametrech:
a) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE
na financování platů kazatelů. Financováním pla‑
2. V reálných hodnotách zpětně přepočtených
na cenovou úroveň roku 2013, tj. s odečtením
inflace. Odvod do personálního fondu totiž no‑
minálně poroste, i kdyby reálná hodnota odvodu
zůstávala neustále stejná. Vyjádření v reálných
hodnotách umožňuje jednoduché přímé srovná‑
ní s dnešním stavem výše odvodu do personál‑
ního fondu.
Z celé řady modelů byly pro prezentaci sborům
vybrány ty, které představují odlišné způsoby
zacházení s církevními financemi a rozdílně
rychlou cestu k úplnému samofinancování círk‑
tů kazatelů je míněna také akumulace prostředků
a investice, z jejichž výnosu budou v budoucnu
platy kazatelů spolufinancovány.
b) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE
na financování rozvojových projektů, diakonic‑
kých projektů a na jiné náklady mimo mzdový sys‑
tém církve, které budou specifikovány synodem.
Použití více prostředků z restitučních náhrad
podle bodu a) – na financování platů kazatelů,
znamená možnost většího spolufinancování
platů kazatelů a poněkud menší nároky na obě‑
tavost sborů. Použití více prostředků podle bodu
dotace a veškerých mzdových prostředků, kte‑
ré jsou vypláceny kazatelům jakoukoliv formou
z nynějšího personálního fondu.
Zůstatek
Obr.16
28
ním ostatních parametrů (např. mzdová infla‑
b) odpovídá více poslání církve.
Rozhodnutí v bodech a – b je rozhodnutím ce – nárůst platů kazatelů, případně výdaje na
strategickým a bude jedním z prvních, která projekty mimo mzdy a podobně).
bude muset synod ČCE udělat. Vyplyne z něho
základní potřeba růstu odvodu do personálního Popis modelů
fondu. Dále bude potřeba upřesnit, jak rychle Model A popisuje situaci, když se církev nebu‑
odvod do personálního fondu poroste v jednot‑ de chovat racionálně a k žádné změně chování
livých letech při respektování strategie zvolené nedojde. Počet kazatelů se nezmění, nevzroste
v bodech a – b a při dosažení vyrovnaného hos‑ ani obětavost členů sborů, nebudou provedena
podaření po cca třiceti letech.
žádná racionalizační opatření a odvod do perso‑
Rychlejší počáteční růst odvodu do personál‑ nálního fondu poroste pomalu jako dosud, tedy
ního fondu umožní větší akumulaci prostředků přibližně o 1 % ročně. Pro financování platů ka‑
zpočátku a poněkud větší podporu sborům zatelů budou spotřebovány všechny prostředky
v době po třiceti letech, kdy ustanou jakékoliv získané podle zákona 428/2012 Sb.
toky finančních prostředků ze strany státu. Po‑
Z výsledků grafů na obr. 16, tečkovaná křivka
malejší růst odvodu do personálního fondu způ‑ modelu A, je zřejmé, že po vyčerpání „restituč‑
sobí mírnější podmínky zpočátku, avšak tvrdší ních“ peněz by se bez zvýšení odvodů do perso‑
podmínky v dlouhodobé perspektivě. Jinak ře‑ nálního fondu a případných racionalizačních
čeno, usnadníme­­­­‑li si financování v současnosti, opatření dostalo hospodaření personálního
přeneseme větší tíhu na budoucí generace v dů‑ fondu po třiceti letech do výrazného deficitu
sledku vytvoření menší rezervy.
a církev jako celek by nebyla schopna plnit své
Sbory budou mít možnost si vývoj odvodu finanční závazky vůči kazatelům. Celocírkevní
do personálního fondu promyslet. Úkolem aktiva by velmi rychle klesala. Takovýto způsob
staršovstev bude stanovit vlastní strategii vý‑ financování proto v žádném případě použít nelze.
voje sborových financí, případně chování sboru Je uváděn pouze pro ilustraci, aby bylo zřejmé, že
v podmínkách různých cest k samofinancování. do této doby byla naše obětavost nedostatečná
Sbory budou mít také možnost se do konce le‑ a pro hrazení současných potřeb ČCE by bez
tošního roku k jednotlivým scénářům vyjádřit dotací ze zdrojů mimo církev v žádném případě
formou odpovědí na zadané otázky. Kromě in‑ nestačila.
formací o růstu odvodu do personálního fondu
Model B představuje nejrychlejší cestu k sa‑
budou mít k dispozici tzv. katalog možností, jak mofinancování. Vyhovuje v určitém ohledu poža‑
by se mohly chovat v podmínkách zvýšených davku některých členů církve, aby byly restituční
odvodů do personálního fondu. Na základě peníze odmítnuty. Restituční náhrady nejsou pro
vyjádření sborů a seniorátních výborů a jejich financování kazatelů použity, tomuto účelu slou‑
zhodnocení bude synod rozhodovat o rychlosti ží pouze klesající státní dotace, původně na platy
cesty k samofinancování.
určená. Ta je v letech 2014 a 2015 zachována ve
Pomocí multiparametrického modelu bylo stávající výši a pak bude klesat každý rok o 5 %.
možné namodelovat různé použití prostředků Aby bylo možné stávající platy kazatelů zachovat,
získaných v důsledku zákona 428/2012 Sb. bude nutné tento „výpadek“ nahradit razantním
V tomto článku jsou pro ilustraci předkládány zvyšováním personálního fondu. Veškeré resti‑
čtyři způsoby, lišící se v základních parametrech, tuční náhrady jsou věnovány na jiné účely, které
ze kterých vyplývá potřeba nárůstu personál‑ by specifikoval synod (např. diakonické projek‑
ního fondu v příštích letech. Úkolem církve je ty a jiné náklady mimo mzdový systém církve).
nejprve zvolit základní cestu přibližně v inten‑ Nebudou akumulovány téměř žádné prostředky
cích některého z uvedených modelů. Zvolenou – viz plná a čerchovaná čára na obr. 16.
strategii bude možné ještě volbou některých
Pro potřeby modelu zůstal počet kazatelských
parametrů zpřesnit a v budoucnu z roku na rok úvazků zachován. Vyrovnaného financování je
korigovat podle skutečného vývoje parametrů možné dosáhnout ročním zvyšováním odvodu
(inflace, skutečný počet kazatelů) a upřesňová‑ do PF přibližně o 12 % nad míru inflace. Toto ¥
29
rychlé zvyšování PF by bylo nutné provádět
v letech 2016–2031. Po této době by byl odvod
do PF zvyšován již jen o míru inflace a míru
mzdové inflace. V roce 2031 by bylo dosaženo
přibližně stavu samofinancování a od té doby
by odvod do PF rostl pouze inflačně, případně
by byl upravován podle okamžitých podmínek
v ČCE, viz obr. 18.
Model C představuje příklad nejpomalejší
cesty k samofinancování. Pro financování platů
kazatelů je použita klesající dotace i postupně
cování. Pro financování platů kazatelů je použita
celá klesající státní dotace a polovina restituční
náhrady. V období počátečního relativního pře‑
bytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos
je opět použit pro platy kazatelů. Druhá polovina
restituční náhrady bude použita pro výdaje typu
diakonických a rozvojových projektů.
Při poklesu počtu kazatelských úvazků
o 1 ročně, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu
mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout při‑
bližně při 6% růstu odvodu do PF ročně. Stavu
Obr.18
celá restituční náhrada. V období počátečního
relativního přebytku financí je vytvářena rezer‑
va, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů.
Ostatní projekty nejsou zcela opominuty.
Ročně je používáno 6 mil. Kč (přibližně 8 % re‑
stitučních náhrad) pro projekty mimo mzdový
systém. Při zachování počtu kazatelských úvaz‑
ků, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd
nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně
při 5% růstu PF ročně, viz obr. 16. V prvních le‑
tech nashromážděné prostředky, sloužící svými
výnosy ke spolufinancování, představují více než
1,1 mld. Kč v hodnotách roku 2013. Model D před‑
stavuje příklad kompromisní cesty k samofinan‑
30
samofinancování by bylo dosaženo až po roce
2045.
V prvních letech nashromážděné prostředky,
sloužící svými výnosy ke spolufinancování, před‑
stavují více než 570 mil. Kč v hodnotách roku
2013, viz. obr. 16 – čárkované křivky.
Před církví tedy stojí úkol jednu ze základ‑
ních cest k samofinancování vybrat, postupně
upřesnit, rozpracovat a realizovat. Tento úkol
představuje nejen racionální finanční úvahu, ale
i hluboké zamyšlení nad životem a prací každého
sboru i celé církve.
Pavel Stolař, člen synodní rady
K čemu mě přivedly restituce
P
rávě jsem dokončil zpracování Výzvy k vydá‑
ní majetku věcí a jiných majetkových hodnot
dle zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrov‑
nání s církvemi a náboženskými společnostmi.
A jak dlouhý je úřední název tohoto spisu o 23
listech, tak dlouhé bylo i předepsané zajišťo‑
vání podkladů. Sbor ČCE v Olomouci požaduje
vrácení majetku, na němž je zvláštní to, že
vlastně nikdo z členů sboru vůbec nevěděl, jak
sbor k majetku přišel. Já jsem se k věci dostal
při pořádání sborového archivu, ve kterém byla
uložena odstupní smlouva MUDr. Stravy z roku
1937. Přitom nejde o malý majetek, jedná se
o zemědělskou usedlost v centru úrodné Hané,
včetně polností a lesa. Zajímavé na tom je, že
sboru byl tento majetek darován dárcem, který
nebyl členem sboru a o evangelících se dověděl
zprostředkovaně.
Nechť se postaví sirotčinec
Odstupní smlouva dárce MUDr. Stravy z Příkaz
u Olomouce je obsáhlá – představuje 18 stran
a pamatuje se v ní na všechno, včetně psů a ko‑
ček, ale také smetáků a jiného nářadí. Poděleni
byli všichni, včetně škol, místních hasičů i sokol‑
ské jednoty. Na Českobratrský evangelický sbor
v Olomouci je na straně 12 pamatováno pouze
malým odstavečkem, ve kterém se určuje odkaz
nemovitého majetku dle parcelních čísel na vy‑
budování chlapeckého sirotčince s doložkou, že
pokud takový objekt nebude možno vybudovat,
nechť majetek slouží potřebám sboru.
Odkazy majetku versus salár
Teprve na tomto případu jsem pochopil pod‑
statný rozdíl mezi finančním zabezpečením
evangelického sboru a katolické farnosti.
Evangelíci jsou hrdi na způsob zabezpečení
sborů, jehož počátky sahají do doby toleranč‑
ního patentu – výběr saláru. Ovšem zapomí‑
nají na to, že jeho původní poslání v počátcích
minulého století ztratilo na své závaznosti
a nejvíce mu uškodil zákon o zabezpečení
církve z doby počátku komunistické totality.
Ten přispěl k všeobecnému vědomí, že stát se
o církev finančně postará a příspěvky členů
církve jsou vlastně neopodstatněné. Ovšem
zapomnělo se na to, že komunisté měli tuto
povinnost spočítánu na maximální délku
30 let, po níž, po zrodu socialistického člově‑
ka, měly již církve zaniknout, a stát tak měl
lehce přijít k obrovskému majetku. Církev však
nezanikla a stát není schopen plnit povinnosti
ze zákona plynoucí, a proto dochází k navra‑
cení majetku. Naši katoličtí spolubratři salár
neznají, a přesto je majetek římskokatolické
církve nesrovnatelně větší. Tvrdit že to bylo
způsobeno třeba „Bílou horou“, je zcela zavádě‑
jící. Majetek římskokatolické církve narůstal
odkazy, tak jak to učinil dr. Strava. Prostě
odkázal část svého nemovitého majetku na
věc, kterou považoval za dobrou. A odkaz
hmotného nemovitého majetku má trvalou
platnost na rozdíl od vybraných peněz třeba
prostřednictvím saláru, neboť jich nikdy není
dostatek, a tak se hned spotřebovávají.
Na radu přátel
Kdo byl tento štědrý dárce? Na stopu mne při‑ A co dál?
vedla korespondence rodiny Hřivnovy s naším Měli bychom se zamyslet nad tím, jak můžeme
prvním prezidentem Tomášem Garriquem i my nakládat s hmotnými statky. Nakonec
Masarykem. Tehdejší univzerzitní profesor i členové vedení naší církve – synodní rady
Masaryk trávil dovolenou v letech 1905–1907 – potvrzují, že církev takové odkazy občas
u evangelické rodiny prof. Hřivny v obci Příkazy dostává, avšak převážně od dárců, kteří mají
u Olomouce. A právě tam se zřejmě seznámil s životem církve málo společného. Prostě daru‑
s MUDr. Stravou. Díky prof. Masarykovi a prof. jí jen v přesvědčení, že je to dáno na dobrou věc.
Hřivnovi získali evangelíci u dárce sympatie, Musíme si uvědomit, že samotný salár v dneš‑
a tak i když dárce olomoucký sbor vlastně vůbec ní podobě provoz finančně církve nezabezpečí.
neznal, bohatě jej obdaroval.
Jan Bartušek
31
DIAKONIE
KRABICE OD BOT
Děti darují dětem
Zapojte se i vy!
V
ejde se sedm milionů do krabice od bot?
Nevíme; v Diakonii jsme to nezkoušeli, ani
bychom ostatně neměli potřebné množství
„předmětů doličných“, jimiž bychom krabici pl‑
nili. Vánoční dárky, které potěší děti z chudých
tčen ve známé kauze pro podezření z korupce.
Policie ho zatkla spolu s krabicí od bot (podle
jiných výkladů s krabicí od vína), kde se údajně
skrývalo sedm milionů korun v hotovosti. Mno‑
zí „investigativní“ novináři ihned prakticky
rodin, se ovšem do krabice vejdou bezpečně, to
víme. A radost mohou udělat, i když bude jejich
cena zlomková.
Někdejší středočeský hejtman a ministr
zdravotnictví David Rath byl na jaře 2012 za‑
testovali, zda se potřebný počet bankovek do
průměrné krabice od bot může vtěsnat, výsled‑
ky byly různé. Že se prázdná krabice od bot dá
naplnit i smysluplnějším obsahem, dosvědčuje
společný projekt pražského faráře Mikuláše
32
Vymětala, Synodní rady ČCE a Diakonie. Děti
připravují vánoční dárky pro jiné děti, které
neměly to štěstí, aby se narodily do (alespoň
relativně) bohatých a zajištěných rodin. V kra‑
bici nemusí putovat bankovky s Masarykem,
Palackým či Destinnovou, ale docela malé dár‑
ky, které ovšem mohou přinést velkou radost.
Jak to funguje?
Princip je snadný: prázdnou krabici od bot
naplní děti dárky podle vlastního uvážení
a doporučení dospělých. V úvahu vstupuje
samozřejmě věk a pohlaví dítěte, tyto údaje
je třeba vyznačit na krabici zvenku. Až kra‑
bici s dětmi zabalíte, donesete ji na některé
ze sběrných míst (k nimž patří např. některé
sbory ČCE). Jejich aktualizovaný seznam na‑
jdete na webové stránce www.krabiceodbot.cz
Ze sběrných míst pak před vánocemi orga‑
nizátoři zajistí převoz krabic do předem vyti‑
povaných míst, kde místní instituce, věnující
se službě sociálně vyloučeným, uspořádají
vhodný způsob jejich předání. Někde půjde
přímo o tzv. sociálně vyloučené lokality, jin‑
de bude distribuce mířit k chudším rodinám,
které žijí mezi ostatními. Někde je přiměřené
uspořádat vánoční večírek v kostele či ve
společných prostorách, klubech, místech
setkávání. Z předání dárků pořídíme fotogra‑
fie a zpětnou vazbu, abychom i jednotlivým
dárcům mohli přiblížit, že jejich aktivita měla
smysl.
Co se do krabice hodí?
Hračky, které se do krabice vejdou, ať už nové
nebo takové, s nimiž si dítě již hrálo. Předměty,
pomáhající k rozvoji talentu: tužka a hezký se‑
šit, skicák a pastelky, vodové barvy a štětec,
sportovní potřeby, knížka přiměřená věku
dítěte. Hezké kusy oděvů či oděvních doplňků,
o nichž se dá předpokládat, že obdarovanému
udělají radost – tričko, čepice a podobně. Věci
specifické pro obdarované děti: pro holčičky
a malé slečny panenky a dětská bižuterie, pro
kluky i mladé muže autíčka nebo nářadí. Hodí
se přiložit fotografii toho, kdo krabici posílá,
případně i pohled s vánočním přáním. S plně‑
ním krabice mohou dětem pomoci rodiče, ale
důležité je, aby ji plnily samy děti.
Co se do krabice nehodí?
To co byste sami nechtěli dostat – věci rozbité,
špinavé, příliš opotřebované, ale také příliš lu‑
xusní a drahé, aby nevzbuzovaly závist jiných
obdarovaných dětí. Věci nevhodné pro dítě
vzhledem k věku, uvedenému na krabici, či
takové, které mohou být pro děti nebezpečné
– šipky s kovovými hroty, pyrotechnika, nože
apod. Také potraviny, které podléhají rychlé
zkáze, ovoce apod.
Zajímají vás další informace? Chcete se
zapojit? Navštivte webové stránky www.kra‑
biceodbot.cz.
Pavel Hanych, Mikuláš Vymětal
oznámení Výběrové řízení na místo
ředitele Diakonie Dozorčí rada Diakonie ČCE vyhlašuje výběrové
řízení na místo ředitele Diakonie ČCE s nástu‑
pem v lednu/únoru 2014.
Požadujeme vysokoškolské vzdělání, člen‑
ství v registrované křesťanské církvi, alespoň
pětiletou manažerskou zkušenost a prokáza‑
nou trestní bezúhonnost.
Výhodou je znalost nejméně jednoho svě‑
tového jazyka, členství v Českobratrské církvi
evangelické, pracovní zkušenost v Diakonii
a manažerská zkušenost v sociální či nezisko‑
vé oblasti.
Nabízíme práci pro strategicky řízenou cír‑
kevní organizaci působící v rámci Českobratr‑
ské církve evangelické, poskytující především
sociální a pastorační služby, jejíž součástí
jsou také školské právnické osoby. Nabízíme
pracovní poměr na dobu šesti let a přiměřené
mzdové ohodnocení.
Kontakt pro vyžádání doplňujících infor‑
mací: Ivana Swiatková, [email protected],
723 458 306
Prosíme, doručte přihlášku v uzavřené
obálce do 10. 12. 2013 na adresu správní rady
Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2
– Vinohrady. Obálku opatřete zřetelným nadpi‑
sem „Výběrové řízení – ředitel DČCE“.
33
SURSUM CORDA
Všechno, co dýchá, chval Hospodina – Žalm 150
Vícehlasá symfonie, plná tónů vděčnosti
N
a letošní Evropské konferenci evangelické silnější. Obecně se projevila potřeba zpěvů ji‑
církevní hudby ve Štrasburku hymnolog ného (nového) jazykového a hudebního idiomu.
Pieter Endedijk a církevní hudebník Wim
Ruessink představili nový zpěvník Protes‑ Rozmanitost s pevným zakotvením
tantské církve Holandska (PKN) Liedboek – Zin- Synod Protestantské církve Holandska po‑
gen en bidden in huis en kerk (Zpěvník – zpívat žadoval, aby nový zpěvník zvýraznil identi‑
a modlit se doma i v kostele). Tento zpěvník tu spojené církve s ohledem na jazykovou
má dohromady přes 1200 písní a liturgických a hudebně­‑kulturní rozmanitost. Ta je totiž
zpěvů, 130 textů modliteb, básní a meditací. pro jednotu zásadním znakem, stejně jako
Vyšel v květnu letošního roku, přesně 40 let „společný střed“ (katolicita, obecnost církve),
od vydání předchozího zpěvníku Liedboek jak ji vyznáváme v Krédu. Cílem je, aby se nový
voor de kerken. Mnohé změny, které souvisejí zpěvník používal nejen v kostele, ale i doma,
s vývojem církve, liturgie a hudby se v něm v pastoraci atd.
výrazně promítly.
Na redakčním procesu se podíleli supervi‑
zoři osmi protestantských církví. Vedoucím
byl Pieter Endedijk, který koordinoval osm
Inspirace v cizině?
Po 2. světové válce vzniklo v protestantských pracovních skupin, každá měla osm kompe‑
církvích v Nizozemí liturgické hnutí, jež vedlo tentních členů v oblastech hudba, teologie,
k vytvoření nových liturgických zpěvů, kte‑ liturgie a hymnologie. Neproběhl žádný prů‑
ré se doposud nepoužívaly. Kolem roku 1973 zkum uvnitř církve. Velká naděje byla vložena
toto hnutí dosáhlo v tvorbě kmenových au‑ do kompetence a moudrosti pracovních sku‑
torů (Willem Barnard, Ad den Besten, Muus pin. Tím se docílilo otevřenosti a schopnosti
Jakobse, Jan Willem Schulte Nordholt, Jan Wit) vážit si písně toho druhého, aby i jeho spiri‑
i katolických autorů (Tom Naastepad a Huub tualita měla právo na existenci, stejně jako
Oosterhuis) svůj vrchol. V reformačních círk‑ ta vlastní. Od nového rozsáhlého společného
vích tak vznikl nový ekumenicky protestant‑ zpěvníku nelze očekávat, že každý sbor bude
ský směr, který se nechal inspirovat luterskou, zpívat všechno, ale přispěl k tomu, aby fiktivní
katolickou a anglikánskou liturgií. Liturgické hranice mezi jednotlivými proudy nebyly roz‑
zpěvy starých církevních tradic byly znovu poznatelné. Je to pestrobarevný celek s boha‑
objevovány a znovu oživovány. V tomto mezi‑ tou nabídkou pro pluralitu liturgie a zbožností.
dobí vyšlo 200 zpěvníků v různých církevních
kruzích (ekumenicky protestantské, klasicky Doprovázejme na různé nástroje, zpívejme
reformované, evangelické a tzv. základní hnu‑ „Alles wat adem heeft, love de Heer…“, tak za‑
tí). Nový zpěvník, na němž se pracovalo pět let, číná refrén jedinečného písňového žalmu z no‑
vznikal v roztříštěné liturgické krajině, kdy vého holandského zpěvníku. Je v něm použit
polarizace různých hnutí uvnitř církve byla antifonální princip střídavých sborů a volná
34
recitace v akordech. Varhanní doprovod zá‑
jemcům rádi poskytneme. Autorem hudby je
Antoine Oomen, bývalý kantor Amsterdamse
Studentenekklesia. V žalmu 150 je popsána
rozmanitost hudebních nástrojů k Hospodi‑
nově chvále. Biblický žaltář končí slovy, jež
„legitimizují“ užívání hudebních nástrojů
k bohoslužebným účelům. Přestože v tomto
kontextu není poslání církevní hudby něčím
limitováno či omezeno, v dějinách křesťanství
docházelo k tomu, že hudba si svou roli a své
uznání v životě církve musela vydobýt, aby pa‑
třila k základním projevům církve (martyria,
diakonia a leiturgia). Prvotní církev nepouží‑
vala hudební nástroje záměrně, neboť byly svá‑
zány s pohanskými kulty. Ve východní církvi
se hudební nástroje nepoužívají. V západním
křesťanství také docházelo ke konfrontacím
v otázkách nových forem a stylů provozování
bohoslužebné hudby. S fenoménem „tradičního
dogmatu“ se můžeme setkat v každé době.
Občas mohou nastat problémy, když místo
obvyklé, standardní, tzv. důstojné liturgické
hudby zazní něco neobvyklého. A lidé v koste‑
le, když slyší jinou hudbu než tu, na kterou jsou
zvyklí, bývají někdy příjemně překvapeni, roz‑
radostněni, duchovně obohaceni, nebo také
nespokojeni, podrážděni, až zlí. Někdy člověku
chybí pochopení přijímat i hudební projevy,
které má rád jeho bližní. Jak je to s hudbou
v našem prostředí? Věřím, že se smíme těšit
z plurality hudebních projevů, jež souzní se
slovy 150. žalmu, který vyzývá celé stvoření,
aby se připojilo do vícehlasé symfonie, plné
tónů vděčnosti. Do tohoto tělesa jsme zváni
také my, abychom se přidali zpěvem a hrou
na hudební nástroje.
Ladislav Moravetz
35
SLOVO
ZVÍŘATA
Lev
Pyšný král a neviditelný Bůh
M
aminko, Adélka od nás ze školy se ptala,
proč chodíme do kostela.
A cos jí řekla?
No, já nevím, co jí mám říct. Že se tady zpívá
a vyprávějí příběhy o Pánu Bohu a o různých
lidech a mám tady kamarády… Ale ona říká, že
žádný Pán Bůh přece není. Vždyť ho nikdo ještě
neviděl. A že její tatínek říkal, že se člověk přece
nemůže modlit k někomu, kdo není.
Anežko, znáš ten příběh o Danielovi?
Myslíš s těmi lvy?
Ano. Víš, jak to začalo?
Král Darjaveš vládl nad velkou říší. Byl to moc‑
ný král. A k mocnému králi patří velká a mocná
zvířata. Vedle svého paláce měl král jámu, kde
choval lvy. Lev je král zvířat, možná proto je měl
Darjaveš rád a často se na ně chodil dívat. Vlád‑
nul i nad takovými velkými zvířaty…
Okolo sebe měl král hodně rádců a správců.
Jeho nejlepším rádcem byl Daniel. Král Darjaveš
ho měl rád, Daniel byl schopný a spolehlivý. Měl
toho na starost hodně a muselo ho poslouchat
na 40 dalších králových rádců. Ale tihle muži
Daniela rádi neměli. Žárlili. Doslechli se, že král
chce dokonce udělat z Daniela nejvyššího správ‑
ce země hned po sobě! A tak přemýšleli, jak by
se ho zbavili. Přece tady nebude vládnout tenhle
cizinec!
Jenže Daniel byl poctivý a všechno dělal správ‑
ně, tak nemohli vymyslet, co by o něm králi řekli
špatného. Až je to napadlo!
Přece ten jeho Bůh! Věděli, že Daniel věří
v Boha a pravidelně se modlí.
Královi rádci byli mazaní. O Danielovi králi
nic neřekli. Přišli jen s tím, že by bylo dobré, kdy‑
36
by v celé říši všichni uctívali jen krále a nikoho
jiného, ani žádného boha. A kdo to poruší, toho
hodíme tvým lvům. Podepíšeš to, králi? Král nic
netušil, říkal si, co bych nepodepsal, jsem rád, že
se mi lidé klanějí.
Daniel se to brzy dověděl. Asi měl strach.
Já bych se bála… přemýšlela Anežka.
Daniel se ke svému Bohu, k Hospodinu, modlit
nepřestal. Dělal to stejně jako dřív. Třikrát denně
ve svém pokoji otevřel okno směrem k Jeruzalé‑
mu, kde býval Hospodinův chrám, a modlil se.
To bylo přesně to, na co ti rádcové čekali. Bě‑
želi ke králi.
Králi, králi! Daniel se modlí k nějakému ci‑
zímu bohu! A to se přece nesmí! To jsi podepsal.
Teď to králi došlo. Měl Daniela rád a bylo na
něho spolehnutí. To nařízení podepsal úplně
hloupě. Ale královské slovo je královské slovo.
S těžkým srdcem musel nechat Daniela hodit do
jámy ke lvům. Danieli, snad tě tvůj Bůh ochrání,
řekl mu smutně.
Dál už to znám! ozve se Anežka. Lvi ho ne‑
sežrali.
Máš pravdu, nesežrali. Pán Bůh ho ochránil.
A víš, jak to bylo s tím králem? Už když Daniela
dával lvům, přál mu, aby ho jeho Bůh vysvobodil.
Nějak tušil, že se Daniel modlí k opravdovému
Bohu, když mu stojí za to i život riskovat. V noci
král nemohl spát. Byl jsem hloupý a pyšný, proč
jsem podepsal ten rozkaz?! Jak začalo svítat,
s těžkým srdcem šel k jámě, kde byli lvi. Danieli!
volal. Tady jsem, králi. Můj Bůh mě ochránil.
Králi už to bylo jasné. Rozzlobil se na prorad‑
né správce a ty nechal teď lvům do jámy hodit.
A pak vyhlásil po celé zemi, že Danielův Bůh je
doopravdy Bůh. Poslouchají ho i králové zvířat.
Král Boha neviděl, ani Daniel ho neviděl, ani
já, ani ty, Anežko, ani Adélka, ani její tatínek. Ale
ten babylonský král viděl, že Bůh Danielovi po‑
mohl. Právě o tom, že Pán Bůh lidem pomáhá, si
povídáme v kostele. A věříme, že pomáhá i nám,
i nás chrání.
soudu. V příběhu z knihy Daniel je lev vykona‑
vatelem soudu: nevinnému Danielovi lvi neublíží,
ale proradné rádce okamžitě sežerou. V poslední
biblické knize (Zjevení) je lev obrazem Krista.
Lva měli ve znamení mocní králové, v Bibli je
znamením rodu Juda.
Lev je nebezpečné zvíře, střetnutí s ním byla
často smrtelná. Silák Samson však lva skolil ho‑
lýma rukama. Pastýř a později král David (z po‑
kolení Judova) dokázal lvovi z tlamy vytrhnout
ovci, kterou lev ukradl ze stáda.
Lvům v arénách byli v době pronásledování
předhazováni v Římě křesťané.
Prorok Izajáš popisuje nadějnou budoucnost
jako smír, který si zatím nedokážeme představit:
Vlk bude pobývat s beránkem, tele s lvíčetem, lev
bude žrát slámu…
Lenka Ridzoňová, kresba Tomáš Tichý
Doporučujeme:
V letošním roce vždy pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou
je to bez souvislosti s článkem. Zde je doplnění k minu-
Lev v Bibli
Lev je symbolem síly a moci. Ke lvu je tak v Bibli
přirovnáván Hospodin, silný a mocný ve svém
lému číslu: Kniha Daniela Henycha Teta Božka zasahuje
je k zakoupení v knihkupectví Kalich nebo u autora
(775 209 747) nebo např. ve sboru Praha–Dejvice.
RECENZE
Chci vypravovati něco rozmarného a počínám u hrobu…
O
d přečtení knihy teologa Tomáše Kotrlého Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstojnosti
lidských pozůstatků a ostatků by potenciálního
čtenáře, nepůsobícího profesně v tomto oboru,
mohl odradit katalogizační záznam Národní
knihovny ČR na rubu titulního listu, obsahující
hesla „právní předpisy“, „příručky“. A to by byla
škoda. Nedrží totiž v rukou jakousi nudnou
příručku, protkanou jen směsicí paragrafů, ale
mimořádně zdařilou publikaci, určenou nikoli
pouze pracovníkům státní správy a subjektům
působícím v této oblasti. Poprvé uceleně his‑
toricky popisuje problematiku pohřebnictví
nejen z hlediska práva, ale i etiky. Autor v ní
velice vhodně kloubí teoretické otázky s příklady
z praxe s využitím české i zahraniční judikatu‑
ry, nevyjímaje například specifický vztah státu
a náboženství v sekularizovaném Švédsku, kde
při pohřbech převažují rituály luterské církve.
Kniha je rozdělena do čtyř částí (Vymezení,
Péče o lidské pozůstatky, Péče o lidské ostatky
a Péče o pozůstalé), které jsou dále podrobně čle‑
něny. Kromě úvodní části, v níž čtenář podnikne
krátký poutavý vhled do historie pohřbívání včet‑
ně římského práva, je každý ze zbylých tří oddílů
ukončen autorovým shrnutím, vybízejícím ¥
37
zároveň k zamyšlení. Příjemným zpestřením je
neobvyklé motto některých podkapitol – básně
s hřbitovní tematikou převážně známých autorů
(např. Bohuslav Reynek). Bezesporu zajímavostí
je i zařazení beduínské básně z 8. století před
Kristem. Škoda jen, že čtenář nepozná, jde­­­‑li
o pouhé úryvky, či celá básnická díla.
V druhé části autor čtenáře zřejmě překvapí
informací o možnosti zajistit pohřeb svépomocí
„de lege“ bez participace pohřební služby. A ob‑
sdružení Tobit.). Přes stať o důstojnosti lidských
ostatků nebo o veřejných a neveřejných pohře‑
bištích dospěje čtenář k závěrečnému oddílu,
který mu odkryje příjemné zjištění, že konečně
někdo dokáže říci veřejně, že v pohřebnictví jde
především o pozůstalé, nikoli o mrtvé.
Slabinou této výjimečné publikace je pak
kromě místy nikoli bezchybně provedených
korektur nakladatelem nevhodně zvolená
velikost písma. Přesto byla kniha již v prvním
pololetí u nakladatele rozebrána a má nepochyb‑
ně ambice stát se vítaným pomocníkem nejen
provozovatelům pohřebišť, kterými mohou být
od roku 2012 i církve jako jejich vlastníci, ale i zá‑
kladem pro vzájemný dialog, úvahy a inspiraci
psychologům, lékařům, sociálním pracovníkům
a právníkům.
Pro ostatní, netoliko křesťanskou čtenářskou
obec by se mohla kniha tohoto renomovaného
autora stát pomyslným odrazovým můstkem
k hlubšímu zájmu o poslední věci člověka, a to
včetně čtenářů samotných.
Jana Vališová
KOTRLÝ, Tomáš. Pohřebnictví, právní zajištění piety a důstoj‑
nosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde 2013. 312 s.
ISBN 978-80-86131-95-5
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. (*1972) je nejen v akademickém
prostředí uznávaný odborník v oblasti pohřebnictví, ale
také první profesionální poradce pro pozůstalé, zakladatel
dobně bude čtenář zřejmě udiven v prostoru
Evropy ryze českým tabu nepohřbívat děti, které
se narodily mrtvé a které, přestože mají právo na
respektování piety, jsou u nás jako biologicko­
‑patologický odpad likvidovány v nemocničních
spalovnách. (Díky zde obsažené vyčerpávající
právní analýze pohřbívání takových dětí vznik‑
lo v ČR v druhé polovině roku 2013 občanské
občanského sdružení Tobit a autor řady odborných článků.
Díky své dlouholeté badatelské a výzkumné práci je i tvůrce
databáze krematorií a pohřebišť v ČR, zpřístupněné na internetových stránkách www.pohrebiste.cz. Vedle publikační
činnosti se také účastní přednášek a odborných seminářů
(např. v březnu letošního roku přednášel na ETF UK v Praze
pro akademickou obec a veřejnost na téma Etické otázky
pohřebnictví).
OZNÁMENÍ Adventní workshop v Herlíkovicích
Výroba andělíčků z korálků, výroba přání
a zápisníčků. Práce s papírem, děrovačky.
Výroba látkových stromečků, adventních svíc‑
nů z květináčů a mnoho dalších nápadů.
38
Workshop povedou lektorky z dílny Diako‑
nie ČCE v Litoměřicích.
Horský domov Herlíkovice 29. 11.–1. 12. 2013
Pro bližší informace a přihlášku nás kontaktujte:[email protected]­‑ cirkev.cz; telefon 731 124 530.
ÚVAHA
Jak se dělá patos?
„T
rochu patosu, obřadnosti a starobylosti aby
člověk pohledal,“ tak si povzdechl jednou na
synodu farář Tomáš Pavelka. Vzdychám s ním,
ale kudy na to?
Otázka v názvu je samozřejmě provokace.
Patos nelze uměle „vyrobit“, leda jeho neauten‑
tickou imitaci. Vyplývá však přirozeně z podstaty
bohoslužeb. Vždyť tady jde o život a smrt, spásu
a zahynutí, o kříž a vzkříšení, tedy o skutečnos‑
ti nad pomyšlení závažné a naléhavé, vpravdě
existenciální. Je ovšem třeba dát patosu, který
spontánně vzniká z vědomí, že zde jde o to nej‑
vyšší, jeho místo, nepřekážet mu, rozumět mu
a pečovat o něj. K tomu snad může trochu přispět
i psychologie.
Reformační důraz na Slovo je v tradici, jež
u nás převládá, spojován s velmi silným důrazem
na „slovo“ s malým „s“ – oproti obrazu, symbolu
a obřadu. K omezování na slovo vedla asi i doba
tajných bohoslužeb, třeba někde ve stodole. S tím
souvisí patrně naše zvýšená civilnost, ostražitost
vůči patosu. Snad zde hraje roli i naše národní
povaha a jazykové cítění, však nejčastější ad‑
jektivum spojované se slovem patos je „falešný“,
a odvozené slovo „patetický“ je už skoro úplně
negativní. Budeme tedy hledat rovnováhu mezi
patosem a střízlivou až plachou zbožností našich
sborů.
Co je vlastně patos? Slovník cizích slov uvá‑
dí: vzrušený stav, prudké hnutí mysli, vzletný
způsob projevu. V oblasti ducha jde o vášnivé
vzrušení plynoucí z maximálního osobního na‑
sazení otevřeného pro extázi, kterému ovšem
odpovídají silná expresivní, obrazná slova, do‑
provázená charakteristickou mimikou a panto‑
mimikou. Toto nasazení může jít někdy „až na
doraz“, někam k hranicím nemoci; v podobném
smyslu řekne básník, že je nemocný láskou.
Patos znamená i naplnění duchem (člověk je
na­dchnut, jde o jistý druh nadšení). Současně
má v sobě patos vždy něco slavnostního, tíhne
k obřadu a starobylosti, to jsou jeho pomocné
nástroje. Patos – toť důstojnost, nikoli křik.
Patos má své místo především při chrámové
bohoslužbě. Už při jejím zahájení je možno mu
dát patřičný výraz – nebo ho naopak brzdit,
bránit mu. Příklad postupu oslabujícího patos
(přeháním): Duchovní vstoupí za stůl Páně
(s „akademickou“ čtvrthodinkou, protože Bůh
přece může počkat) a s přátelským úsměvem
osloví shromáždění: „Vážení přátelé, milé sestry,
milí bratři! Vítám vás všechny co nejsrdečněji
v tomto našem shromáždění. Prosím, posaďte
se a na zahájení si zazpíváme…“ Diametrálně
jiné zahájení si pamatuji z branického kostela.
Luděk Rejchrt, mistr patosu, nechával varhaní‑
ka řadu minut preludovat (aby omezil štěbetání,
k němuž mívají účastníci bohoslužeb sklon).
Jeho příchod – vždy takřka na vteřinu přesný –
doprovázelo několik taktů zesílené, slavnostně
znějící hudby. Za stolem Páně nevyhledával oční
kontakt se shromážděnými a zahájil klasickou
tajemnou formulí „ve jménu Boha Otce, i Syna,
i Ducha svatého – amen“. Tato slova pronášel
hlasitě, s hlavou poněkud skloněnou. Zde vidím
liturgicky důležitý detail: V tomto okamžiku jde
mezilidská vzájemnost stranou, jeden každý
z nás stojí sám před svatým Hospodinem. Snad
bezděčně, snad vědomě vyjadřuje tento detail
i něco ze starého katolického ritu, kdy kněz stá‑
val obrácen k oltáři, zády k lidu. Rejchrt mluvil
v tuto chvíli s maximálním důrazem a vážností,
které byl schopen vyjádřit bez úletu do exaltace.
I v dalších částech vedl bohoslužby se stejnou
péčí o patos. Snad i proto se k němu do kostela
sjížděli lidé z celé Prahy, přestože se nijak ne‑
snažil působit duchaplně a ani v nejmenším se
nepodbízel vkusu posluchačů.
Má smysl zabývat se všemi těmito formálními
podrobnostmi? Nemáme se raději spolehnout, že
kazatelova upřímná víra si vždy najde i přiměře‑
né vyjádření? Víme, že v umění a ve špičkovém
sportu i leckde jinde hrají často právě detaily
velkou roli. Jsem přesvědčen, že i při bohosluž‑
bách promyšlené osvědčené drobné liturgické
úkony mohou vést k prohloubenému prožitku,
a to kazatele i jeho posluchače – docela podobně
jako vybroušené duchaplné formulace v kázání
a v modlitbě.
Pavel Říčan www.pavelrican.cz
39
ČTENÁŘI PÍŠÍ
Nesouhlasím s homosexualitou, nenávist neživím
Z
ářijové číslo Českého bratra přineslo ve zprá‑
vách článek s názvem Křesťané kolem Prague
Pride. Informuje o tom, že se k pražskému pocho‑
du homosexuální hrdosti připojila také skupinka
křesťanů. Ti chtěli účastí vyjádřit svoji víru v to,
že Bůh přijímá člověka i s jeho sexualitou, na což
pak navázali bohoslužbami s tématem „milujte
se navzájem“. Kázal i mediálně známý pan pro‑
fesor Putna. Zamýšlel se nad tím, jak se v našich
kostelích mluví řeči o lásce, které se však vzápětí
mění v chrlení nenávisti, mimo jiné právě proti
gayům a lesbám. Na rozdíl od toho měl být po‑
chod homosexuální hrdosti naplněn duchem, ve
kterém nebylo nenávisti vůči nikomu, ba ve svém
závěru nabyl prý dokonce záblesku mesiášské
říše. Tolik z článku.
S homosexualitou nesouhlasím. Jako křes‑
ťan považuji její praktikování za hříšné. I když
mne někteří teologové chtějí obsáhlými výklady
přesvědčit o tom, že to co je o homosexualitě
napsáno v Bibli, znamená něco jiného než to, co
tam čtu, jejich výklady mi připadají nepřesvěd‑
čivé. A jsou nakonec sami rozděleni, když zase
jiní teologové rozumějí biblickému poselství
právě opačně. Zmíněný článek v Českém bratru
ovšem o hříšnosti či dobrotě provozování ho‑
mosexuality vlastně vůbec nemluvil. Skupinka
demonstrujících aktivistů stejně jako kazatelé
u sv. Martina protestovali proti nenávisti vůči
homosexuálům jako osobám. To je ovšem jiné
téma. Totiž fakt, že praktikování homosexu‑
ality považuji za hříšné, ještě neznamená, že
nenávidím hříšníka. Nálada křesťanů v církvi
vůči homosexuálům se mně nezdá nenávist‑
ná a v kostele jsem se s chrlením nenávisti
proti gayům a lesbám nikdy nesetkal, jak
článek uvádí. Pár radikálů se může najít, a to
na obou stranách. Ale podle mého je obecně
nálada křesťanů vůči tomuto problému spíše
rozpačitá. Z médií jsme totiž obviňováni z ne‑
tolerance a diskriminace dnes již prakticky
neustále; i vůči snad všemu možnému dalšímu.
Nikdo pořádně neví, co si má myslet, a pokud
to ví, bojí se to většinou říci, aby se nestal tře‑
ba rasistou, fašistou, xenofobem, extremistou
nebo v tomto případě homofobem a tak dále.
Když nás dnes homosexuální aktivisté obvinili
z nenávisti, vlastně se ani neděje nic nového.
Mám ovšem pocit, že svými slovy o nenávisti
nám spíše chtějí myšlenku, že nesouhlas s ho‑
mosexuálním chováním znamená nenávist
k člověku, vnutit. Proto musíme s homosexu‑
alitou souhlasit, jinak jsme vlastně nenávistní.
Protestuji. Nesouhlasím s homosexualitou
a považuji ji za hřích, nenávist vůči homose‑
xuálovi však žádnou neživím. A takový může
být postoj valné většiny křesťanů.
Stanislav Hodouš
POSLEDNÍ SLOVO
Vrať se do hrobu!
V
rať se do hrobu! Tak zní název českého filmu, který pojednává o názorových střetech
a pohledu na realitu mladší a starší generace. Na
tento snímek si vzpomenu pokaždé, když si cestu
z práce krátím přes Olšanské hřbitovy, kde odpočívá kromě obyčejných lidí také několik našich
40
velikánů. Kolikrát mě napadlo, jak krásné by bylo
pracovat v takovém klidu a míru, na čerstvém
vzduchu, kde nikdo do ničeho nemluví.
Jednou jsem při procházce po sektoru VII.
zabloudila mimo vyznačenou trasu. Najednou
jsem stála u zchátralé hrobky. Dveře byly otevře-
ny. Zvědavost mi nedala, opatrně jsem vstoupila sední hrob, hrob vykopete příliš malý, nebo vám
při pohřbu spadnou do hrobu lidi hned za rakví.
dovnitř a najednou na mne spadla lopata.
Vtom jsem si uvědomila, že pro práci hrobnice už
Stará hrobka zřejmě dávno nesloužila svému
původnímu účelu a stalo se z ní skladiště nářadí se mohu pochlubit docela solidní praxí, a to v oblasti
pro hrobníky. Znovu mě napadlo, že práce hrob- vykopávání hrobů, exhumace a druhotného uložení
níka v takovém prostředí nemusí být špatná. ostatků. Do krabic. Jakou jsem měla radost, když
jsem při archeologickém výzkumu v Hradci Králové
A začala jsem pátrat, jak se stát hrobnicí.
V České republice existuje celkem 31 akredito- „exhumovala“ svého prvního „kostráka“ potom, co
vaných hrobníků, z toho jsou čtyři ženy. Všichni jsme s kolegou vykopali sondu velikosti zhruba tří
mají své „rajony“, jen jeden hrobník s tituly rakví! A že je práce do takové sondy nespadnout!
Mgr. a Ing. je na volné noze. Jak se stát hrobníkem? A ten strach, aby se na vás sonda nesesypala! Tak
Nejprve je třeba absolvovat kurz akreditovaný exhumaci bych zvládla. Inhumace (ukládání ostatMinisterstvem školství a potom složit hrobnické ků) nemůže být o tolik složitější.
Jsem zvědavá, co řekne Šťoura mému rozhodnutí
zkoušky.
Když jsem byla ve věku, kdy se člověk má roz- rekvalifikovat se z učitelky na hrobnici a jak se bude
hodnout, jakému povolání se bude věnovat, zvolila tvářit, až se ho zeptám, jestli by pro mne neměl nějsem si učitelství. Bylo mi řečeno, že dětí bude jakou práci.
Pavla Bělíková
vždycky dost. Dnes už to není tak docela pravda.
Můj známý (dále Šťoura), ambiciózní mladý muž,
technik, který všechno ví, mi tuhle v jedné ostřejší
diskusi na Facebooku sdělil, že člověk by si měl
OZNÁMENÍ vyhledat takové povolání, jehož vykonáváním by
byl společnosti prospěšný. Šťoura toto tvrdí bez
Sbor v Domažlicích si letos připomene
ohledu na to, zda má člověk k takovému povodevadesátileté výročí své samostatné
lání správné předpoklady. Vzhledem k tomu, že
existence
školství mě již nepotřebuje, mohla bych dát na
Dne 22. listopadu 1923 se v bývalém
neúprosná čísla statistik, uvádějících stále se zvyhostinci pod hradbami, budoucím Husově
šující počet starých lidí. Že by to byla ona skulina
domě, konalo první ustavující shromáždění
na trhu práce? No ale jak je to s těmi předpoklady?
samostatného sboru Českobratrské církve
Ze své praxe nevím o případu, kdy by pracovnice
evangelické v Domažlicích. Tuto významnou
pedagogicko­‑psychologické poradny poradila deudálost, od níž uplynulo letos rovných
váťákovi, aby se dal na hrobníka, protože k tomu
90 let, si domažličtí evangelíci připomenou
má ty nejlepší a nejen studijní předpoklady.
o čtvrtém listopadovém víkendu bohatým
Co vlastně všechno obnáší práce hrobníka a co
kulturním programem.
je to za člověka? Za účelem proniknutí do této obV sobotu 23. listopadu v 16 hodin pronese
lasti jsem sestavila dotazník, který jsem rozeslala
PhDr. Věra Závacká přednášku o historii
akreditovaným hrobníkům. Podle došlých odposboru. Na ni pak v 17.30 naváže koncert
vědí jsem zjistila, že pro práci hrobnice se hodím
vážné hudby. V podání manželů Petry a Jana
a do jejich party bych docela zapadla. Na otázku
Meislových zazní vedle jejich vlastní tvorby
Které povolání byste nikdy nechtěl dělat? přišly
písně od Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka
odpovědi: politik, patolog, řidič. Co máte rád na
a Bohuslava Martinů.
svém povolání? Ten mír a klid; romantiku; je krása
V neděli 24. listopadu v 9 hodin pak
dívat se, jak pozůstalí s láskou pečují o hroby; raoslavy zakončí bohoslužby s vysluhováním
dost, když jsou pozůstalí s prací spokojeni. Měl jste
svaté večeře Páně, na nichž bude kázat člen
někdy problém najít partnerku kvůli tomu, že jste
synodní rady Pavel Kašpar. Místem konání
hrobník? Ne, neměl, moje žena věděla, co práce
všech akcí je Sborový dům Jana Roha, Tyr‑
obnáší, a během roku 2010 bylo v rámci její rodiny
šova ulice 690 v Domažlicích. Všichni jsou
využito mých služeb celkem čtyřikrát. Dá se něco
srdečně zváni.
Petr Grendel, farář
zkazit při výkopu hrobu? No jejda! Poškodíte sou-
41
Nabídka farářského místa
OZNÁMENÍ Nabízíme pronájem bytu
FS ČCE v Hořovicích nabízí k pronájmu byt 4+1.
Byt (93 m2) je v dobrém stavu. K dispozici je též
farní zahrada.
Hledáme dlouhodobého nájemce, který by
se rád stal členem sboru a podpořil tak místní
společenství svým zapojením i praktickou
pomocí. Nájem činí 5 tisíc Kč plus výdaje za
energie a vodné/stočné.
Prohlídka bytu je možná po telefo‑
nické dohodě s kurátorem K. Irmannem,
tel. 723 068 244, popř. s administrátorem sboru
S. Hejzlarem, tel. 603 578 108. Staršovstvo sboru
v Hořovicích
Ekologická sekce České křesťanské akademie zve
na besedu s ekologem Ing. Markem Drápalem
na téma Ochrana životního prostředí v círk‑
vích, která bude v úterý 12. listopadu 2013
od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2,
Vyšehradská 49. JNe
Farní sbor ČCE ve Strmilově hledá faráře či
farářku na poloviční úvazek, který lze dopl‑
nit polovičním úvazkem v dalším blízkém
sboru. Nástup dle dohody, možný ihned.
Uvítáme i začínajícího faráře nebo faráře
v předdůchodovém či důchodovém věku.
K dispozici fara s bytem 3+1 a zahradou, nová
střecha a okna. Více se o sboru dozvíte na
http://strmilov.evanget.cz/.
Kontakt: Eliška Novotná, místokurátorka,
telefon 721 954 404, [email protected]
Pozvánka na rokování o křtu
do Chrástu u Plzně
Evangelická liturgická iniciativa Coena pořádá
ve dnech 21.–23. listopadu
další studijní setkání s tématem Křest – pra‑
men života. Konat se bude na faře ČCE v Chrás‑
tu u Plzně, Železniční 477. Na programu budou
referáty s různými pohledy na teologii i na
praxi svátosti křtu, jakož i společné diskuse
a slavení liturgií. Více na www.coena.cz
K. Šimr
Evangelický měsíčník
vydává Českobratrská církev evangelická
NA OBÁLCE
Hřbitov ve Starých Hamrech, Beskydy
foto: Pavel Capoušek
REDAKČNÍ UZÁVĚRKA
Redakční uzávěrka prosincového čísla je
17. 11. 2013. Vyhrazujeme si právo
nevyžádané příspěvky krátit.
DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ
elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie
ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1,
tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected]
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE
Jungmannova 9, p. p. 466,
111 21 Praha 1,
tel.: 224 999 236,
e­‑mail: [email protected]­‑cirkev.cz,
www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace,
časopis Český bratr
TISKNE
OPUS v.d.i.
Janáčkovo nábřeží 1075/27
150 00 Praha 5
www.ceskybratr.cz
(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,
jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do
zahraničí 790 Kč.
Informace o předplatném
podá, objednávky rozšiřuje
(i do zahraničí) redakce
Pro číslo 12 chystáme v cyklu profesní svět: Zdravotní sestra, pečovatel, ošetřovatelka a také dárek k vánočnímu číslu.
42
ISSN 1211-6793
REDAKČNÍ RADA
šéfredaktorka: Daniela Ženatá
redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová
členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková,
Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík,
Jan Kirschner, Tomáš Pavelka,
Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová
43
Download

Chci vypravovati něco rozmarného a počínám u hrobu… (2MB, pdf)