10.4.2011
5. neděle postní Judica
Milost Pána Jeţíše Krista, láska Boţí, dar a přítomnost Ducha
svatého se všemi námi!
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost
nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí
tvé stezky.“ Př 3,5-6
Píseň 650 Začnem píseň novou
Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Boţe,
Tys nás stvořil, Ty jsi nás Kristovým evangeliem oslovil – a co
oslovil, Ty sis nás získal, podmanil, nadchl jsi nás, proměnil jsi
náš ţivot, dals nám víru, lásku, naději.
Děkujeme Ti a doufáme, ţe ses tímto svým skutkem rozveselil!
My tedy jsme často sami ze sebe smutní, ba zdeptaní, ţe jsme zase
něco pokazili, propásli, ţe jsme svým bliţním (svým blízkým!)
ublíţili, ale Ty asi víš, ţe bez Tebe by to bylo s námi daleko horší,
naše stinné stránky by zcela převáţily, byli bychom docela
ztraceni. Prosíme, nevzdaluj od nás své Slovo, které nás drţí nad
vodou, pozvedá a posiluje, dej nám své poţehnání – nám i všem,
kdo o pomoc a podporu k Tobě volají. Amen.
Čtení: J 17,1-8.20-26
Píseň 607 Bůh je náš Pán a Král
Text: Jr 31,31-34
Kázání:
Jak bych si mohl myslet, ţe někdy budu znát Boha!?
Hospodin, Bůh svatý je přece nad naše pomyšlení. Nekonečně
vyvýšený. Zasluhuje respekt a úctu. Před ním se skláníme, jemu
v pokoře nasloucháme. Neměli bychom s ním být nikdy hotovi,
myslet si, ţe uţ ho dostatečně známe, máme ho přečtěného, uţ nás
nemůţe překvapit. Kdo se tváří, ţe takto zná Boha, musí být leda
nadutý hlupák.
A přece – chceme znát! Je přece ţivotně důleţité znát
Boha. U něho je Slovo ţivota, on vede cestou ţivota, u něho je
skryt smysl všeho bytí, to, co je správné, co je pravda, co je věčné
(pokud něco takového vůbec je, tak to musí být Boţí).
V biblickém svědectví najdeme obojí: Hospodin Bůh
zůstává lidským myšlením neuchopitelný a Hospodin Bůh se
člověku dává poznat. Příběh Bible vlastně vypráví o tom, jak se
Bůh odhaluje, jak ze svých výšin sestupuje, jak s námi navazuje
rozhovor. Nakolik nám to sám Bůh dovoluje a nakolik je to pro
nás skutečně třeba, natolik se nám dává poznat. Bibličtí svědkové,
naši předchůdci ve víře, naši učitelé nás ujišťují: můţete mít tu
důvěru, ţe Pán Bůh se dává poznat.
Poznat Boha, znát Boha – tušíme, ţe si ho nestačí
vygooglovat, prolistovat pár časopisů (ani těch podloţených
seriózní investigativní ţurnalistikou), nestačí probrat to v kavárně
s kamarádkami ani nastudovat v theologickém traktátu. Vlastně
nestačí ani pilně poslouchat kázání – podle Bible znát Boha je
totéţ co dodrţovat jeho přikázání.
Myslím, ţe v našem obvyklém myšlení povaţujeme za
přirozené: poznat a pak podle toho jednat. Nejdřív poznáš Boha,
pak jeho přikázání dodrţuješ. Tady je to jakoby naopak: znáš
přikázání, dodrţuješ je, a tím začínáš postupně pomalu rozumět
tomu, kdo je Bůh. Dodrţovat přikázání zní ovšem hodně suše –
jde spíš o ţivot s Boţím slovem. Připadá mi to podobné, jako
kdyţ řekneme, ţe někoho známe a myslíme tím, ţe víme, jak se
jmenuje a jak vypadá, anebo někoho známe, protoţe jsme s ním
chodili dva měsíce po horách (případně – ještě lépe - s ním ţijeme
dvacet let v manţelství). Ostatně – v hebrejštině se slovesem
poznat myslí mj. intimní vztah mezi muţem a ţenou.
Poznat je (v souvislosti s blízkým člověkem a s Bohem)
docela blízko k milovat. Základní vyznání víry Izraele („Slyš
Izraeli“ - Dt 6,4) říká: „Miluj Hospodina celým svým srdcem!“
Srdce je centrem tvé bytosti, místem emocí, myšlení i vůle, tady
se rodí ţivotní rozhodnutí a směřování. Poznat a milovat – s tím
přece nebude nikdy hotovi, to se budeme pořád učit. Učit se
naslouchat, spolu jít, při sobě stát, odpouštět. Vzácná věc, tohle
učení. Nádherné dobroduţství. Cesta poznání. Učit se a poznávat.
Proč prorok Jeremijáš ohlašuje, ţe nebude třeba se učit?
Proč slibuje, ţe kaţdý uţ bude Boha znát? - - Je vůbec o co stát?
Prorok Jeremijáš reaguje na události, jichţ byl svědkem.
Má za sebou určitou zkušenost. Anebo: Bůh udělal zkušenost
s člověkem a z ní vyvodil tyhle závěry. Udělal špatnou zkušenost
s učiteli. Falešní proroci (zpronevěřilé církevní autority) i otcové a
matky pokřivili Boţí přikázání, jejich výklad. Nebyli dobrým
příkladem. Přikázání se stala mrtvou literou, prázdným,
nevěrohodným slovem. Špatná je i Boţí zkušenost s lidským
srdcem. Všichni si sice opakovali: „Miluj Hospodina celým svým
srdcem“, ale ve skutečnosti „kaţdý ţil podle svého zarputilého a
zlého srdce“ (praví Jeremijáš 11,8). A to zlé, co děláme, se na
našem srdci podepisuje. Připomíná mi to takovou tu spirálu, kdy
nesplním, co jsem slíbil, cítím se provinile, ale nepřiznám se,
vymlouvám se, lţu, cítím se ještě hůř, napadnu toho druhého, je to
tvoje vina, cítím se ještě mizerněji, ale teď uţ není cesty zpět,
srdce se obaluje krustou, zatvrzuji se. Proti všem. K čertu s tím!
Proč zrovna já si mám dělat nějaké výčitky!? Brát ohledy!?
(Zbytečné skrupule.) Jeremijáš říká: „Judův hřích je zapsán
ţelezným rydlem, je vyryt diamantovým hrotem na tabulku jejich
srdcí...“ (Jr 17,1). Věci jsou moc rozjetý, sebeusilovnější učení
s tím uţ nic nenadělá. Pokřivenost se stala druhou přirozeností.
To je situace, do které zazní Hospodinovo slovo. Je to
slovo naděje pro ty, kdo uţ neměli moţnost návratu. Kdo se
dostali příliš daleko.
Psali tenkrát na tabulku. Voskovou nebo hliněnou, moţná
bronzovou. Texty do ní vyrývali. Pracněji neţ my dnes s tuţkou a
papírem nebo klávesnicí a počítačem. Pracněji a trvaleji. Je těţko
představitelné, co Hospodin slibuje: tabulku smaţu a uhladím,
zahladím vaše nepravosti a nevěrnosti, vepíšu vám do srdce svůj
zákon, ukazatel k ţivotu, dám ho do vašeho nitra jako střelku
kompasu vytrvale navádějícího na cestu spásy.
Nová smlouva zní: budete mi lidem a já vám budu Bohem,
praví Hospodin. Má stejný obsah jako stará, ale něco je jinak.
Nepřichází zvenčí jako příkaz, ale zevnitř. Stává se přirozenou
součástí tvé bytosti, je tvou touhou, je tu bez nucení, docela
spontánně. A Hospodin slibuje: i já sám ti s tím pomohu.
Zatímco kdyţ Hospodin vyváděl lid z egyptského otroctví
(uchopil je za ruku), uloţil jim svůj zákon jako povinnost, které
nebyli schopni dostát, teď ohlašuje konec babylonského zajetí
jako smazání tabulky nepravostí a s tím nabízí nový začátek –
začněme jinak, jako ti, kdo se nemusí bát, kdo si nepotřebují nic
dokazovat, z ničeho se vymlouvat, točit se v kole svých
provinilostí a nových vin.
Na toto starozákonní evangelium navazuje Jeţíš svým
příběhem, svou osobou, která oslovuje naše srdce. Neukládá nám
povinnosti, nestíhá nás výčitkami, nýbrţ nejhlouběji v naší duši
zakládá, buduje a posiluje důvěru k Boţí cestě. Nemusíš si
zaslouţit stát se Boţím dítětem, neboť přece jím jsi. Pod nánosem
vlastních povrchností, sebeklamů, výmluv i výčitek je pořád to
základní, k čemu se lze vrátit, na co lze spolehnout... Amen.
Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou
Ohlášky + Sbírka
Píseň (Svítá) 273 Proč zvykli jsem si snadno žít
Přímluvná modlitba + Otče náš
Poslání: „Pohleďte na Jeţíše, který vede naši víru od počátku aţ
do cíle.“ Ţd 12,2
Poţehnání
Píseň 685 I když se rozcházíme
Download

10.4.2011 5. neděle postní Judica Milost Pána Jeţíše Krista, láska