Patristika
Charakteristika období
Období patristiky začíná víceméně současně s naším letopočtem, respektive se vznikem
křesťanství (přibližně rok 30 po Kr.) a končí zhruba v 7. - 8. století.
základní dělení patristiky:
1. období apologetické
2. období katecheze
3. období formace dogmat
Již před samotným vznikem křesťanství, či souběžně s ním vznikají podobné filosofické
směry (např. stoicismus), proto je důležité vymezit oblasti ve kterých se dosavadní filosofie
s křesťanstvím shoduje a kde se navzájem rozchází.
Vztah Boha a člověka
V Řecku existují různé představy; Aristoteles - "první hybatel", panteistický bůh u stoiků.
Křesťanský Bůh je naproti tomu stvořitel všeho - svět tvoří z ničeho. Původní jejen on sám,
vše ostatní je jeho dílo. Člověk jako stvoření má plnit jeho vůli, která mu je zjevována. Bůh
je také plně osobní; existuje tu tedy vztah osoba - osoba, ne osoba - něco. Je také
milosrdný a vysvobozující, což je pro antiku něco zcela nového.
Vztah člověk - člověk
Všechny požadavky mezilidských vztahů jsou obsaženy ve větě: Miluj bližního svého jako
sám sebe. A dále jsou rozvíjeny 4. až 10. přikázáním Desatera. I díky tomu bylo zpočátku
křesťanství populárnější u spodních sociálních vrstev.
Vztah člověk - svět
Smysl života leží zcela mimo tento svět, přestože má být světská vrchnost poslouchána ( co
je císařovo císaři), sama však není bohy (odmítnutí uctívání císaře jako boha byl důvod
pronásledování křesťanů). Bůh se však v Kristu Ježíši stal plně člověkem a proto má i
pozemský svět svou jedinečnost a neopakovatelnost (narozdíl od indických náboženství, kdy
se zánik a vznik světů střídá).
Výlučnost křesťanství je převzatá z židovství, kdy společenství křesťanů na sebe přebírá
vyvolení izraelského národa Bohem. I díky tomuto silnému pocitu se nerozmělnilo v
dobovýchduchovních proudech.
Období Apologetiky (apologet - obránce)
Období formace a krystalizace církevní nauky. Zpočátku byli hlavními učiteli církve tzv.
Apoštolové - učedníci Krista, kteří měli hlavní slovo při řešení sporů. Jejich pravomoci pak
přebírali a přebírají biskupové jednotlivých měst, územních celků. Nejznámější apoštolové Petr, reprezentuje konzervativnější křídlo, 1. papež; Pavel - nejprve pronásleduje pak se
stává horlivým kazatelem, podniká několik cest po středomoří, působí havně mezi nežidy.
Justin
žil ve 2. století po Kr. Původně pohan, později konvertoval. Zabýval se dialogem, polemikou,
s řeckými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagorismus).
Tertullianus (přelom 2. a 3. stol.) je nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel
přelomu 2. a 3. století, který je považován za autora základní křesťanské terminologie v
latinském jazyce.
Období katecheze
Órigenés (přelom 2. a 3. stol.), řecký církevní učitel a teolog, byl nejznámějším a
nejvýznamnějším představitelem alexandrijské školy. Navazuje na novoplatonismus, vztah
Otce a Syna představuje jako světlo a záři.
Jeroným (4. a 5. stol.) významný překaldatel Bible do latiny - Vulgáta.
Formace záladních dogmat
Vlivem okolníchmyšlenkových a duchovních proudů dochází k mísení s křesťanstvím. Aby
bylo základní učení církve vydáno černé na bílém a ve snaze předcházet tzv. herezím
svolávaly se koncily (setkání biskupů). Hlavní hereze této doby jsou:
Gnosticismus, který se zabývá otázkou poznání, gnose. Vzniká poměrně brzo (2. stol.) a
mísí v sobě prvky perské, syrské, židovské, myšlenky Platóna, Pythagory a dalších. Základní
charakteristické rysy:
Teodicea - otázka původu zla ve světě. Gnostikové tedy rozlišují Boha stvořitele a
Vykupitele, kterému je ten první podřízený. Tím se však dostávají na scénu bozi dva.
Gnose jako poznání - člověk si musí uvědomit neustálý souboj Dobra a Zla (Stvořitele
a Vykupitele)
Gnose jako mystika - Gnostické poznání Boha není rozumové poznání, ale mystické.
Manicheismus je velmi podobný gnosi, odmítá židovské kořena a spojuje pohanské (perské
a indické) ideje s křesťanstvím. Objevují se tu také Otec světla a Otec temnoty, Ježíš je
vykupitelem člověka pocházející z říše světla. Manichejská etika vyžaduje přísnou až
budhistickou askesi, která je charakteristická pro vyvolené (vegetariánství, pohlavní
abstinence, žádné nízké práce), kteří jsou více než obyčejní posluchači. Od křesťanství se
tedy manichejci liší hlavně zavržením Starého zákona, dualistickou naukou a odlišnou ideou
vykoupení.
Arianismus představuje další oblast, ve které vznikaly třenice, totiž podstatu Božské Trojice
a vztahem mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým. Arius vychází z Origena a říká, že Syn
není soupodstatný s Otcem, ale je mu podřízen a je prostředníkem mezi Bohem a člověkem.
Jeho hlavním odpůrcem byl Athanasius, který tvrdil přesný opak.
Augustinus Aurelius (4.stol.)
Největší filosof své doby, pocházel ze severní Afriky a po velice bouřlivém mládí, kdy
studoval řečnictví a filosofii, konvertuje ve svých zhruba třiceti letech ke křesťanství.
Nejznámější díla jsou O svobodě vůle, O Trojici O Obci Boží a Vyznání. Sám Augustin je
ovlivněn především Platónem a novoplatoniky a tento směr si zachovává celá patristika a do
Alberta Magna i scholastika. Zpřesňuje církevní nauku především v oblasti svobody vůle a
tzv. predestinace (předurčení) člověka. Polemizuje s anglickým mnichem Pelagiem, který
tvrdí, že se člověk může spasit sám, svou činností. To však Augustin na základě vlastní
zkušenosti popírá. Říká, že pouze Adam byl plně svobodný, ostatní lidé jsou vlivem
dědičného hříchu podstatně nakloněni pro zlé. Církev však šla střední cestou a to sice tak, že
Bůh nevykoupil, ani nezavrhl lidi předem, porotože je však vševědoucí, ví jak to dopadne.
Augustin rozlišuje 3 stupně poznání.
smyslové - nejméňe spolehlivé
rozumové - mohu zobecňovat
intuitivní - poznávám Boha
Podle Augustina vzniká čas společně se stvořením světa a je sám závislý na proměně světa.
Celé dějiny se odehrávají podle Božího plánu, zlo si vysvětluje jako nepřítomnost dobra.
Koncil v Niceji - odsouzení Aria, koncil v Konstantinopoli - 3 základní dogmata
Scholastika
Důraz se přenáší z kodifikace základních dogmat na prohlubování pochopení zjevené pravdy
pomocí rozumu. Oproti patrisrice dává scholastika, zvláště ve svém vrcholném a pozdním
období důraz na Aristotela, ovšem až po jakémsi usmíření nominalistů a realistů Abelardem.
Období:
raná scholastika
vrcholná scholastika
pozdní scholastika
Základním sporem rané scholastiky se stává spor o univerzálie. Jedná se o střet dvou
myšlenkových proudů, nominalismu a realismu. Realisté tvrdí, že univerzálie (něco jako
Platónova idea) jsou před samotným stvořeným, nominalisté pak že nejprve je věc a poté až
univerzálie.
Představitelé realismu:
Jan Scotus Eriguena (9.stol.)
Tvrdí, že pravé náboženství je zároveň také pravou filosofií a proto mají být náboženské
pochybnosti vyvráceny filosofií. Pod vlivem novoplatonismu tvrdí, že v Bohu jsou předlohy
všech stvořených věcí (božské myšlenky, pravzory všech věcí) z kterých vycházejí
jednotliviny, jednotlivé bytosti a věci.
Anselm z Canterbury(12.stol.)
Pocházel ze severní itálie a přes Paříž se dostal do Anglie, kde byl později zvolen
arcibiskupem. Říká: věřím, abych pochopil. Používá tzv. ontologickou metodu důkazu. To
znamená, že z pouhého pojmu nějaké věci, mohu dokázat, že je. To bylo ostře napadeno
jeho protivníky, „vždyť se dá takto dokázat i existence pohádkových bytostí“ (Roscelinus).
Vilém ze Champeaux
Byl extrémním realistou, protože tvrdil, že reálné bytí náleží pouze obecným druhovým
pojmům. „Člověčenskost (lidskost)“ by tedy existovala, i kdyby nebylo lidí. Později však
Vilém svůj radikalismus zmírňuje.
Představitelé nominalismu:
Roscellinus
Podle něj jsou obecniny pouze člověkem vymyšlená jména, která shrnují podobné obecniny,
podle jejich společných znaků. Svým prohlášením že božská substance je pouhým shrnutím
tří samostatných osob, čímž by padl jeden Bůh, se dostává do sporu s církví. Neexistoval by
totiž jeden trojjedinný bůh, ale tři. Toto učení musel odvolat.
Abealard
Jako studen se seznamuje s nominalismem i realismem. Provedl syntézu realistických a
nominalistických názorů tvrzením: universalia in rebus. Tedy: lidé se jmenují lidé nejen kvůli
společným znakům ale také obecné se vyskytuje v člověku, ne mimo ně. Dle svých slov, se
zabýval tím, aby byly základy křesťanské víry srozumitelné rozumu.
Vrcholná scholastika
V období vrcholné scholastiky se středověký svět začíná seznamovat s dílem a myšlenkami
Aristotela a to především díky překladům z arabštiny a hebrejštiny. Velkou novinkou se také
staly univerzity, které se staly nejvýznamějšími středisky vzdělanosti své doby. Velký vliv na
myšlení měly také nově vzniklé řády dominikánů a františkánů. Oblíbenou literární formou
filosofických spisů se staly tzv. summy - so–hrny vědění na dané téma, jakési první
encyklopedie.
Albert Veliký (Albertus Magnus)
Německý dominikán, který studoval přírodovědu, medicínu a později i teologii, byl uznáván
nejen jako teolog a filosof, ale také jako přírodovědec. Začal studovat Aristotela a seznámil s
ním i svého žáka Tomáše Akvinského. Je propagátorem Aristotela na universitách. Byl velice
oblíbeným učitelem, často musel pro nával posluchačů přednášet pod širým nebem. Svými
současníky byl označován jako doctor universalis - univerzální učenec. Byl velice plodný
autor, vydání z roku 1651 zaplňuje 21 velkých svazků. Zpracovával dostupné komentáře
k Aristotelovi a to i od arabských a židovských autorů, sám se je snažil zdokonalovat.
Tomáš Akvinský
Pocházel z Itálie, v mládí studoval u benediktinů v Monte Cassinu, a ještě jako chlapec začal
studovat svobodná umění na univerzitě v Neapoli. V 17 vstoupil k dominikánům, přestože
tím moc nenadchl své příbuzné. V Paříži se setkal s Albertem Velikým a stal se jeho věrným
žákem a pokračovatelem. Spojuje Aristotela a křesťanskou nauku. Snažil se o sjednocení
víry a rozumu a vytvoření společného teologicko - filosofického systému. Jho dílo můžeme
členit do techto tematických celků:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
Komentáře k Aristotelovi
Menší filosofické spisy
Souhrné toelogické výklady (Teologická summa)
Quaestiones (zápisy disputací)
Křesťanská dogmatika
Apologetické spisy
Spisy k filosofii práva, státu a vlády
Spisy týkající se řádu
Exegetické spisy (výklad Bible)
Člověk poznává dvěma způsoby – rozumem a vírou. Rozumem a smysly může člověk
objektivně poznat skutečnost, může pochopit i to, že Bůh existuje a že je jen jeden, i když
většina lidí se k tomu pro lenost nikdy nedopracuje. Tuto podle Tomáše přirozenou pravdu
poznává filosofie (pravda lidského rozumu).
Existuje ještě jedna pravda – pravda nadpřirozená – tuto pravdu hledá teologie. K této
pravdě se člověk nemůže dostat pouze intelektuální cestou, člověk ji může přijmout na
základě víry. Nadpřirozená pravda = zjevená pravda= křesťanská pravda, která rozum
přesahuje. Vlastní tajemství křesťanské víry , trojjedinost Boha, vtělení Pána Ježíše a
vzkříšení těla, se vymyká filosofickému zkoumání, jde o nadpřirozené pravdy, které můžeme
přijmout jen na základě víry jako obsah Božího zjevení. => křesť. pravda rozum přesahuje,
ale není s ní v rozporu.
Pravda může být jen jedna, neboť pochází od Boha.
Filosofie nemůže sama prokázat nadpřirozenou pravdu, ale pouze oslabovat protikladné
argumenty.Protože naše víra rozum přesahuje, nelze ji rozumovými důvody dokázat;
protože je však pravdivá, a tedy s rozumem nikoli v rozporu, nemůže být takovými
rozumovými důvody ani vyvrácena.
Existence a esence Boha
- Boží existenci lze dokázat rozumem (odmítá důkaz pouze z pojmu,ontologický
důkaz Anselma z Canterbury)
-„ Suma teologická“ – hl. dílo, obsahuje 5 bezprostředně souvisejících důkazů Boží
existence.
1. důkaz pohybu: vše,co je pohybováno, musí být pohybováno něčím jiným,ale nelze
takto postupovat do nekonečna => první hybatel = Bůh
2. důkaz příčiny: ve smyslovém světě nalézáme řád působících příčin, nenalezneme
případ, kdy by něco bylo působící příčinou sebe sama, neboť pak by to muselo být
dříve, než to samo je.Nelze jít proti proudu příčin do nekonečna => příčina sebe
sama = Bůh
3. důkaz nahodilého a nutného: nelze opět jít do nekonečna, kdy něco nutného má
svou v daném případě svou nutnost => něco musí mít svou nutnost ze sebe sama =
Bůh
4. důkaz ze stupňů bytí: pravé dokonalé bytí =Bůh Ostatní skutečnosti jsou
stvořené, mají účast na tomto bytí, stvořené není dokonalé, jsou skutečnosti složené
z látky a formy. Vše stvořené existuje z stavu možnosti a uskutečnění.( z roviny
možnosti přechází do konkrétního bytí)
5. důkaz teleologický: vychází z účelného uspořádání celé přírody. => Existuje
rozumová bytost, která všechny přírodní věci nařizuje k cíli = Bůh
Výklad Boží bytnosti ( esence):
Hledá střední cestu mezi zlidšťujícím pojetím Boha a novoplatónským názorem, že
Bůh je mimo tento svět,
Je nepoznatelný.
Poznání Boha lze charakterizovat třemi rysy:
1. je nepřímé: je zprostředkováno účinky Boha v přírodě
2. je analogické: na základě vztahu podobnosti mezi Tvůrcem a tvorem
3. je složené: esenci Boží , tj. nekonečně dokonalou bytnost jsme schopni uchopit
jen po částech z různých stran, poznání nás učí vidět Boha jako souhrn
dokonalého bytí
Zjevení nás učí vidět Boha jako stvořitele univerza (stvoření je poznatelné rozumem)
Ve stvoření Bůh realizuje své božské ideje.
Člověk a duše
Tomáš j e ovlivněn Aristotelovým pojetím látky a formy. Látku nazývá bytností - tj.
to, čím pasivní látka je a formu nazývá existencí, ta je aktivní a je dána od Boha.
Boha vnímá jako čistou formu bez látky, stejně jako lidskou duši – čistá forma bez
látky, nezávislá na látce, je netělesná => nesmrtelná. Lidskou touhu po
nesmrtelnosti chápe jako důkaz nesmrtelnosti duševní substance.
Rozlišuje 3 stupně duší:
1.
2.
3.
vegetativní
smyslová
intelektuální (rozumová)
Jak získáváme poznání?
Poznání získáváme zkušeností na základě smyslového vnímání ( empirik).Ze smyslů
pochází pouze materiál, který utváří rozum.Smyslová zkušenost nám ukazuje pouze
jednotlivinu, ale vlastním objektem rozumu je však bytnost( esence) existující v
jednotlivých věcech. Aby je duch poznal, musí vzít na pomoc “fantazii“
Etika
Navazuje na řecké ctnosti ( 4)
řecké ctnosti
1.
2.
3.
4.
rozumnost
statečnost
uměřenost
spravedlivost
+ 3 křesťanské
5. víra
6. láska
7. naděje
Rozum je pro člověka přirozeností. Co je proti rozumu, to je proti přirozenosti. Dobrý
člověk je ten, který má dobrou vůli. Ke spáse je třeba
vědět, v co věřit
vědět, co žádat
vědět, co činit
Pozn.: „ Jako je dobré milovat přítele, protože je přítelem, tak je špatné milovat
nepřítele, pokud je nepřítelem.Dobré je ale milovat nepřítele, pokud je od Boha…
Milovat přítele jako přítele a nepřítele jako nepřítele: to by bylo něco rozporného.Ale
milovat přítele i nepřítele, pokud jsou oba od Boha, to není rozporné.“
„ A proto je vzhledem k tomu, co je pod námi, poznání vznešenější než láska, proto
filosof staví výše ctnosti poznání než ctnosti mravní. Avšak vzhledem k tomu, co je nad
námi, vzhledem k Bohu, stojí láska výše než poznání. A proto láska převyšuje víru.“
Dílo
Dodnes je v křesťanství dílo Tomáše Akvinského vysoce ceněno,od roku 1879 je
tomismus oficiální filosofií katolické církve. Svá díla psal přehledně, jasně a čistou
latinou. Svými komentáři opatřil většinu Aristotelových děl.
ROGER BACON ( 1214 –1294)
- anglický františkán ( v tomto řádu tomismus narážel na odpor )
- velmi vzdělaný (matematika,medicína,teologie,filosofie)
- znalost všech oborů tehdejší doby- MAT,medicíny, teologie, filosofie (Oxford, Paříž )
- Spisy : Chtel vytvořit encyklopedii, nicméně k tomu nedošlo. „Větší dílo“, „ Menší dílo“,
„ Třetí dílo“
výtky proti tehdy ještě vládnoucímu tomismu, proti Albertovi
- Podle Bacona jsou největšími filosofy předešlé doby, 3 pohané: Aristotelés, Avicenna
(perský filosof a lékař, nejvýznam. filosof islámského Východu. Svět je věčný a Bůh v něm
vytváří nové formy) a Averroes ( filosof islámského Západu, Koránu každý rozumí svým
způsobem)
- 3 závažné výtky proti Albertovi a Tomášovi jako mistrům vrcholné scholastiky a jejich
filosofii.
1. neznalost cizích jazyků: překlady( Bible, filosof. díla) obsahují řadu
nepochopení.Tomáš neuměl dostatečně řečtinu, arabštinu, nemohl tedy řádně porozumět
Aristotelovi
2. nedostatečná znalost matematiky, která je základem všech věd
3. kritika scholastické metody zkoumání - vše řešili tím, že se odvolávali na Bibli,
Aristotela, církevní otce a z toho logickou dedukcí vyvozovali závěry.
Nová vědecká metoda by měla vycházet z bezprostřední zkušenosti (pozorování a
dotazování přírody prostřednictvím experimentu).
Zabýval se především fyzikou ( optikou) – „ O užitečnosti věd“, vypracoval řadu
přírodovědeckých a technických idejí.Jeho experimenty vyvolaly podezření církve a řádu.
Své objevy nesměl zapisovat ani sdělovat ostatním, musel přejít do exilu( 10 let ve Francii),
po návratu do Anglie byl uvězněn, i když ve svých spisech tvrdí, že chce vypracovat takovou
filosofii, která by sloužila jako opora víry ( lépe než tomistická).
DUNS SCOTUS ( 1270 – 1308)
- anglický františkán
- profesor teologie ( Oxford, Paříž, Kolín )
- „doctor subtilis“ – precizní
- dokonalý soulad mezi teologií a aristotelskou filosofií není možný, jak to tvrdil
Tomáš.
Určitá věta může být z filosof. hlediska pravdivá, ale z teologického nepravdivá a naopak.
Vcelku ale neshledává mezi oběma oblastmi žádný protiklad, a to především proto, že
teologii přikládá převážně praktický charakter, filosofie je čistá teorie.
- zabývá se vztahem myšlení a vůle. Kritizuje Tomáše, který nadřazuje intelekt vůli.
Vůle následuje rozum, neboť ten vůli ukáže , co je nejlepší.( zárodky empirismu )
- vůle je nadřazena rozumu. Je svobodná, rozum ji poskytuje materiál.To je
významné pro teorii poznání,kde zdůrazňuje aktivitu, samostatnost myšlení vůči
pasivnímu, receptivnímu intelektu Tomášovu.
- svět je stvořen tak, jak je, pouze proto,že se Boží vůli zalíbilo jej takto stvořit.
Neexistuje nic, co by bylo dobré nebo nutné samo o sobě ( Tomáš). Dobré je něco jen
proto, že Bůh to chtěl. Lidská vůle je tedy dobrá , když se zcela podřizuje Boží vůli.
Jednání je dobré, protože Bůh je chce a předpisuje.
WILLIAM OCCAM
( 1290-1349 )
- Scotův žák
- Vyučoval na Oxfordu, v Paříži
- Doctor invincibilis- neporazitelný
- Důsledně odděluje teologii a filosofii => oddělení víry a vědění => dvojí pravda, tato
rozdvojenost prostupuje celou moderní kulturou
- Vůle je svobodná a rozum je v jejím područí.
MISTR ECKHART 1260 – 1327 )
- dominikánský kazatel ( dosáhl v tomto řádu nejvyššího postavení)
- své učení musel odvolat ( velmi obecně )
- jeho učení papežem odsouzeno jako kacířství (znovu přivádí k životu
novoplatonismus tvrzením, že trojjedinný Bůh je pouze první emanace původního
božství)
- představitel něm. mystiky ( pravé, tvůrčí poznání pochází z vnitřních pramenů, z
intuice)
- panteista
- zárodky budoucí romantické něm. filosofie
- Je nutno odlišit božství a Boha.
- v pojetí Boha se objevují myšlenky novoplatónismu. Bůh je absolutně dobrý,
jediný,absolutní a nad světem, tento Bůh, který je mimo tento svět nazývá
„božstvím“-> „ nezpřírodněná (nestvořená) příroda“. Je to bezobsažná
novoplatónská božská prapodstata, věčná temnota, v níž božství je neznámo samo
sobě .
Bůh se začíná vyvíjet sebepoznáním božství . Sebepoznání se projevuje tvořením.
Bůh se zjevuje sám sobě ve stvořených , jsoucích věcech.Bytí a poznávání je totéž.
Věci stvořené jsou slova Boha. Slovo JSEM může být vysloveno pouze Bohem, věci
stvořené mají svou existenci pouze v něm.
jednota Boha a duše: duše je vytvořena podle obrazu Boha. Duše je trojjediná jako
Bůh. Splynutí duše s Bohem, tzn. zříci se hříchu, který nás odděluje od Boha, dále
dosáhnout klidu a vnitřního uvolnění odloučením se od všech pozemských věcí a
nakonec i od vlastního já, vzdát se vlastní vůle a vejít do vůle Boží.Tak se duše stane
rovnou Bohu.
Download

Patristika, Scholastika