Milost pro Ninive
Jonáš 3:1 - 10 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé:"Vstaň, jdi do Ninive, toho
velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu
Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři
dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude
vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od
největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu,
odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive
rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic
neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě
ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo
ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." I
viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo,
které ohlásil. - A neučinil tak.
Jonáš 4:1-11 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach,
Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost
útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně
milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život.
Lépe abych umřel, než abych žil." Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" Jonáš
totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu,
aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem,
aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za
svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce,
nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si
umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro
ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Hospodin řekl:
"Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl,
přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto
dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"
Může se nám zdát, že v této knize je řada neuvěřitelných zpráv, které máme problém brát
vážně a doslova, Zdá se nám ten příběh jako pohádka pro dospělé – nebo spíš pro děti. Jen ti,
kdo vnímají jako děti, mohu uvěřit neuvěřitelnému, co je nám v této knize předloženo. Jen
jako dětiděti Boží přijmou tento příběh jako školu pro svůj vlastní život:
1.)
Izraelský prorok je poslán do pohanského města, k pohanskému národu
2.)
Po vhození Jonáše do moře se moře uklidní a na základě toho se obrátí posádka
lodi
3.)
Jonáše spolkne velryba a zase ho zdravého vyplivne na břeh
4.)
Hospodin přinutí Jonáše k poslušnosti a k pokání v mořských hlubinách
5.)
Jonáš nakonec splní Boží úkol během jednoho dne
6.)
Jediné Boží slovo, které přimělo ninivské k pokání bylo v jednom souvětí
Božího soudu: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno."
7.)
První, kdo činí pokání, je král Ninive a všichni obyvatelé ho kolektivně
následují
8.)
Pokání ze zúčastní i zvířata. ( Bialeámova oslice, čáp u Jer. 4.7…
9.)
Pohanská společnost reaguje vstřícně na Boží vzkaz
10.)
Boží vyvolený národ nebere Boží slovo vážně
11.)
Bůh jedná milostivě a mění svá rozhodnutí. Podobá se člověku?
Strana 1 (celkem 5)
Kromě těchto neuvěřitelných zpráv, které jsou zaznamenány v tomto proroctví, jsou
informace, kterým bychom snad mohli i normálně věřit.
Ninive bylo skutečně starověké megapolis- obrovské město, jehož ruiny vykopali
archeologové na břehu rek Tigrid v dnešním Iráku, nedaleko dnešního města Mosul. Přestože
byla Asyrská říše obrovská a mocná- v jednom období dokonce podmanili i Egypt - její pád
byl však absolutní. Přestala existovat cca v roce 613 před Kr. po nájezdu Médú- Babylóňanů,
kteří město dokonale zlikvidovali i s jeho obyvateli.
Podle vykopávek mělo město 15 bran, obvod měřil cca 5 km. Byly v něm zachovalé trosky
obrovského a nádherného královského paláce a zikuratu – sedmistupňové věže - chrámu
měsíčního božstva. Architektonicky krásné a funkční město skrývalo i mnoho dalších
pozoruhodností. Největší vzácností, která nám pomohla více poznat tehdejší dobu byly
nalezené knihovny hliněných tabulek. Historicky je tedy dokázáno, že město skutečně
existovalo.
Nepozastavíme se ani nad negativní reakcí proroka Jonáše, když byl poslán s poselstvím
Božího soudu k tomuto pohanskému národu. Odmítal poslušnost. Ale který Boží muž se
nezdráhal uposlechnout Boží výzvu. Vždyť i na Mojžíše se hněval Hospodin, když odmítal
vykonat jeho poslání a odejít do Egypta. Podobné problémy měl i Jeremiáš a někteří další
proroci. Je to celkem pochopitelné. Boží výzvy jdou většinou proti našemu rozumu a zdají se
nám absurdními. Jonáš měl nejspíš problém s tím, že se Bůh zajímá o pohanský národ, který
vlastně ničil a nakonec i zničil jeho vlast. Je to jako kdyby za druhé světové války měl jít
nějaký židovský kazatel do Berlína vyhlašovat Boží soud nad německým národem. Mohl by
si být jist jistou smrtí. Jonáš se nechal, jak víme, raději hodit do moře, než aby byl zabit
nepřátelskými asyřany.
Čemu se zdráháme věřit, je poselství této knihy, které je vlastně vyjádřeno ve výčitce
Jonášově k Pánu Bohu: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a
nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Dodnes Izraelci vyznávají ve
svých modlitbách tuto formuli. I my jim přitakáváme. Ale odmítáme věřit tomu, že tato Boží
lítost se může vztahovat i na jiné lidi. Přivlastňujeme si jí osobně, děkujme za to, že se nad
námi Bůh smiloval, ale pochybujeme o tom, že se může smilovat i nad někým jiným, dokonce
si někdy i myslíme, že je to nemožné, že jen my patříme k těm vyvoleným a to ostatní jsou
beznadějně ztraceni a nemá smysl jim vůbec něco říkat.
Vyvrcholením prvních dvou kapitol je vyznání Jonášovo: Já ti však s díkůvzdáním přinesu
oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!"
My však jsme dnes osloveni obsahem druhých dvou kapitol. Všimněme si Božího slova, které
prorok vyřizuje Ninivetským. Je to jen jedna věta - souvětí: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude
vyvráceno." Není v ní žádná podmínka, jestliže budete činit pokání a obrátite-li se, může Bůh
změnit váš úděl. Přesto v tomto Božím soudu rozpoznali ninivetští možnost odvrácení soudu.
Možnost úniku. Zaslechli v něm jakýsi náznak- jakousi možnost změny svého údělu. Soud
totiž přichází od Boha všemohoucího stvořitele země a nebes, který má všechno ve své moci,
kterému je všechno poddáno a tak od tohoto Boha může přijít nejen soud, ale i záchrana. A
ninivestští tohoto všemohoucího Boha – stvořitele nebes a země znali. Ovšem uctívali jiná
božstva. Víme s jistotou, že třeba takový Náman syrský- uzdravený od malomocenství –
uctíval izraelského Boha. A víme i o izraelské dívce, která mu o všemocném Hospodinu řekla.
Můžeme se domnívat, že i jiní izraelští zajatci nemlčeli o Hospodinu. Neznáme však
historický kontext Jonášovy mise; nevíme, jestli v té době skutečně nestálo před branami
Ninive babylónské vojsko a ninivetští se nebáli o svůj osud. Jisté je, že reakce na toto Boží
Strana 2 (celkem 5)
poselství byla spontánní, okamžitá a totální. A tato reakce ovlivnila Boží rozhodnutí.
Obyvatelé města vnímají Boha jako toho, kdo rozhoduje o jejich existenci, nebo konečném
zániku. Je to vzorový příklad toho, že Boží soudy nemusí být definitivní, jestliže se je
snažíme změnou svého postoje odvrátit. Bůh není tvrďas, se kterým nic nepohne. Pohnou
s ním naše upřímné modlitby a pokání.
První, kdo činí pokání je ninevetský král. Osobně jde příkladem: Vstal ze svého trůnu, odložil
svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Základem pokání je vlastní
ponížení se. Devalvace své vlastní hodnoty v Božích očích, pokora a přiznání skutečnosti, že
je to Bůh, který má absolutní nárok na můj život. To je výchozí bod, ke kterému král přidává
ještě jakési vlastní sebetrýznění, které mu má připomenout, nejen duchovní, ale i fyzickou
závislost na Boží péči. Nejí a nepije. Nemá smysl jíst a pít, když mě Bůh zbavuje života.
Jestliže se nade mnou smiluje, budu se smět opět najíst a napít. Je to demonstrativní vyjádření
bytostné touhy po změně Božího soudu. Boží milost není laciná. Jestliže po ní toužíme,
musíme také ze své strany pro ní něco udělat. Nemáme na ní žádný nárok, nijak si jí
nezasloužíme, jen je třeba Bohu ukázat, že jsme se uvnitř pokořili a jsme ochotni přijmout
podmínky milosti.
Můžeme spekulovat o tom, jak by reagoval dnešní svět na obdobnou zprávu. Katastrofických
filmů se promítá v kinech dost, a přece to nikoho k ničemu nepohne. Jsou to jen fikce. Přesto
existují reálné možnosti, že do Země narazí několikakilometrový asteroid a dokonce je známo
i datum, kdy k této srážce může dojít. Jenže nikoho ani nenapadne, že takové srážce by se
dalo zabránit pokáním, pokořením se před Bohem, stvořitelem a vládcem vesmíru. Ne.
Naopak se domnívají, že do této doby musí vyvinout dostatečně silnou atomovou zbraň,
kterou by mohli takový asteroid odstřelit, nebo vychýlit z jeho dráhy.
Ani náznak pokání v dnešní společnosti? Ani náznak pokání v samotné církvi? Přesto je
pokání tou silou, které může ovlivnit Boží rozhodnutí. Změna smýšlení, obrácení se – to je
totiž v lidské moci. Bůh nebude nikoho násilím měnit a obracet. To je to, co musíme učinit
my pro své spasení. Velmi inspirující je skutečnost, zachycená v tomto příběhu, která
vypovídá o možnosti celonárodního pokání. V historii Božího lidu to není věc ojedinělá, vždy
jde však osobním příkladem král, nebo někdo, komu je svěřena odpovědnost. Pokud ten, kdo
je v čele, jde osobním příkladem, strhne ostatní, a naplní je stejnou nadějí a očekáváním.
Možná pejorativně- hanlivě se to nazývá stádovým efektem. Co dělá většina, to budu dělat
také, protože je to s největší pravděpodobností dobře. Našli bychom negativní příklady tohoto
stádového efektu- třeba u německého národa, kdy za druhé světové války bezhlavě věřili
svému vůdci. V tomto příběhu však jde o pozitivní stádový efekt, který znamenal záchranu
celého města. Podobným způsobem dokázal inspirovat izraelský národ třeba Jozue, David,
Eliáš, Nehemjáš a jiní vůdcové.
Asyrské Ninive zapojilo do tohoto celonárodního půstu i domácí zvířata. Žíznivá a
nezaopatřená zvířata svým bučením a bečením podpořila prosbu obyvatel města k Bohu o
záchranu života. Z biblických zpráv o zvířatech víme, že několikrát byla zvířata schopná lépe
a jasněji rozpoznat cesty Boží, než toho byli schopni lidé. Vzpomeňme třeba na Bileámovu
oslici. Viděla Božího anděla s mečem v cestě, ačkoliv Bileám neviděl nic, a ještě oslici bil. Je
to zpráva o tom, že mnohdy býváme tvrdší a necitelnější, než zvířata. Němá zvířecí tvář může
mít v sobě více citu než zatvrzelý Boží odpůrce. Je známo, že zvířata dovedou vycítit
nebezpečí mnohem dříve než člověk. Svým chováním tak varují horníky před nebezpečným
plynem, nebo blížícím se zemětřesením. My lidé býváme tak imunní a pyšní za hradbami
Strana 3 (celkem 5)
svých domovů a měst a tak snadno podléháme klamu, že se nám nemůže nic zlého přihodit.
Opak může být pravdou. Může nás překvapit Boží soud, nebudeme-li včas činit pokání.
Jak totální má být a čeho se má týkat naše pokání? Můžeme jednoduše odpovědět – celého
člověka. Od základu se musíme změnit. Metanoia znamená změnu smýšlení. V novém zákoně
se mluví o znovuzrození, o smrti starého člověka. Tak totální proměnu nejsme schopni
uskutečnit sami. Je to změna v Boží režii. Na nás je, abychom tuto změnu Bohu umožnili. Na
nás je, abychom sesedli ze svých trůnů a nasypali si popel na hlavu. Z popela nás pak zvedne
Boží milost. Z lidské plačící trosky pak může Bůh učinit svého učedníka a dědice nebeského
království. Bůh může nejen prodloužit náš pozemský život, ale může nám dát věčný život
v jeho blízkosti. Přiznat si vinu, začít o sobě jinak smýšlet- to může být východiskem pro
dalekosáhlé změny nejenom nás samotných, ale i lidí v našem okolí.
I v dnešní době jsme svědky toho, že se obrací lidé tzv. ze světa. My tradiční církevníci totiž
nejsme povětšinou schopni udržet v Boží blízkosti ani své vlastní děti. Nejsme schopni prosté
reprodukce. Kdyby se neobraceli lidé ze světa, tradiční církevnictví by už dávno zaniklo. Bůh
potřebuje živou církev. Bůh nepotřebuje naše nedělní bohoslužby – on se bez nich obejde. My
je potřebujeme, abychom se nadechli, než se zase potopíme do toho každodenního moře
starostí. Lepší by však bylo, kdybychom dovedli chodit po hladině- tak jako náš Pán.
Kdybychom se nenamáčeli do těch věcí, které jsou životně důležité pro pohany, ale pro nás
bývají jen přítěží, které bychom se rádi zbavili. Kéž bychom se dovedli pohybovat po hladině
a plout bezpečně v lodi církve po hladině nepřátelského živlu. Kéž bychom dovedli jiné
vytahovat. Jonáš byl prorokem- mohli bychom říci- proti své vůli. Vyřizoval Boží poselství
možná ne s láskou, ale s jakýmsi pocitem nadřazenosti. Tak, Bože, ukaž těm bezcitným
pohanům, jakou máš moc a sílu. Dokaž jim, že nevyhlašuji tvůj soud zbytečně. Budu se
s potěšením dívat, jak se kroutí a zmírají. Jonáš jakoby nechtěl znát Boží milosrdenství.
Jakoby neměl žádný cit, žádnou lítost, žádnou lásku. Bůh však pohanskému městu dokázal, že
je jiný, než jak ho prezentoval jeho služebník Jonáš. Smutné je, že musel dokazovat i svému
služebníku Jonášovi. Ten cítil lítost jen když se jednalo o jeho vlastní život. Jak se to modlil
v útrobách ryby. Jak velice usiloval o Boží smilování a jak skládal sliby věrnosti. Když se
jednalo o jiné lidi, soucit a milosrdenství neznal. Jak je to s námi, bratří a sestry za zdmi
tohoto shromáždění? Jak se mnohdy děláme dobrými a krásnými v Božích očích, ale venku
jsme kruťasové a soudci. Hlásáme Boží slovo jiným, ale sami potřebujeme proměnu. Sami
potřebujeme pokání. Sami potřebujeme usednout do popela.
Kniha proroka Jonáše je jedním z biblických příběhů, který nám vypovídá o Božím
charakteru. Jenže jaký vlastně Pán Bůh je? Když pročítáme příběh o potopě, zjišťujeme, že
bezbožníci a pohané jsou nemilosrdně vydáni zkáze, a je zachráněna jen jedna rodina. Když
čteme příběh o Jonášovi, slitovává se Bůh nad pronárodem pohanů, kteří vyhubili a zničili
severní izraelské království - vlastně deset Izraelských pokolení. Jak tomu máme rozumět?
Svůj lid soudí a pohanům dává šanci. V tom je aktuálnost tohoto příběhu. Dnes je stejná doba.
Pohané, mezi něž patříme, mají šanci. Izrael je pod závojem. Jen někteří se obracejí ke Kristu.
Je snad Bůh nespravedlivý a mění snad Bůh svůj vztah k lidem podle momentální nálady?
Jaký je vlastně Bůh? Každý biblický příběh nám otevírá pohled na Pána Boha jakoby z jiného
úhlu. Kdo chce poznat Pána Boha a kdo ho chce ho milovat, dívá se na něj ze všech stran a
touží poznat jeho pravou podobu. Příběh o potopě i o Jonášovi a Ninive je stejně jako všechny
ostatní příběhy v Bibli o Boží lásce a o Božím milosrdenství. Ten, kdo je proměnlivý a
nestálý, nespolehlivý a nevěrný, je člověk. V příběhu o potopě měli lidé 120 let na to, aby
činili pokání. Neobrátil se ani jeden. V příběhu o Jonášovi se obrátilo 120 tisícové město za
Strana 4 (celkem 5)
jeden den. V příběhu králi Jojakímovi v Jeremiášovi čteme o tom, jak naložil král s Božím
slovem napsaným prorokem na papyrus. Přestože město Jeruzalém bylo obleženo nepřáteli,
nebral vážně Boží slovo a list roztříhal a spálil. Odsoudil sám sebe i svůj národ
k nepopsatelnému utrpení. Otázkou je, jak naložíme s Božím slovem my. Podle toho naloží
Bůh s námi. Jestliže se neobrátíme a nebudeme činit pokání, čeká nás Boží soud. Jestliže
chceme uniknout Božímu soudu, víme, co máme dělat. Tento příbeh o Jonášovi je nám
nápovědou a vzorem. I my jsme pohané. A přesto k nám dorazilo Boží slovo. Nebyli jsme
opomenuti. Bůh Je milostivý a neodsoudí nikoho nespravedlivě. Chce, abychom v něj uvěřili,
a byli zachráněni. Amen.
Strana 5 (celkem 5)
Download

Milost pro Ninive