Když jednáme s lidmi, kteří se nechovají podle našeho
očekávání, prožíváme zklamání. A zcela jistě se to týká
i křesťanů. Kristovi následovníci někdy neodpovídají
ideálnímu obrazu víry nebo nesplňují očekávání ostatních. Je ale možné být křesťanem, a nejednat jako
křesťan? Právě na tuto otázku se v naší publikaci zaměříme.
1
Zklamání ve vztahu s Bohem
Mnozí věřící lidé svým jednáním někdy říkají něco, co by svými ústy nikdy nevyslovili. Dokonce
i z výrazu jejich tváře je vidět, že nejsou šťastní nebo
že jsou znuděni. Na základě jejich chování je pak těžké
věřit, že ve své víře nacházejí jakékoli skutečné uspokojení. Jak tedy mají další lidé věřit Bohu, který nenaplňuje očekávání svých následovníků? A co k tomu
říká Bible? Například někteří věřící, kteří se prohlašují
za následovníky Krista, jimi prostě nejsou. Určitou
dobu tak vypadají, ale ve skutečnosti jsou jiní. (Matouš
7,21–23; 13,24–30; 1. Jana 2,18–19) Mezi křesťany tedy
pronikli i podvodníci, tím ale nelze vysvětlit vše. Bible
nezastírá, že i lidé se skutečnou vírou zažili zklamání
ve vztahu s Bohem. Starý i Nový zákon uvádí příklady
lidí, kteří byli plní úzkosti a kteří se dokonce i hněvali
na Boha, protože připustil, že v určitých situacích trpěli a nebyli od svých strastí uchráněni. (Numeri 14,1–
4; Žalm 73)
2
Někteří polevili
I skuteční křesťané mohou polevit ve víře, že jejich konečné blaho nezáleží na dalších lidech či okolnostech, což se jim může stát jak pod určitým tlakem,
tak i když se vše zdá být v pořádku. Různé vlivy kolem
nás odvracejí a oslabují naši pozornost, a proto nás
Bible nabádá, abychom neustále obnovovali svou mysl
a zaměřovali se na to, co pro nás Bůh vykonal.
(Římanům 12,1–2) Písmo nabádá věřící, aby svou naději a víru udržovali živou tím, že si budou připomínat
všechny důležité skutečnosti (viz 1. Petra 1,1–15). Vysvětlení je nasnadě. Příčinou nedostatku základního
křesťanského chování je často skutečnost, že věřící
„zapomene“ na to, co pro něj Bůh vykonal.
(Deuteronomium 6,10–12)
3
Špatná společnost
Ježíš byl znám tím, že se nikomu nevyhýbal. Jedl
i s takovými lidmi, s nimiž by se jiní náboženští vůdci
nestýkali. Ale Ježíš s takovými lidmi nejedl proto, že by
ho přitahoval jejich způsob života. S hříšníky se stýkal,
aby jim nabídl přátelství. Pokud by ale měl nesprávné
pohnutky, byla by pro něj taková společnost nebezpečím. Ježíš měl zcela jasný záměr a miloval lidi, jinak by
obvinění, že je „přítel hříšníků“, mělo mnohem větší
váhu. Apoštol Pavel později napsal: „Neklamte se:
,špatná společnost kazí dobré mravy‘. Vystřízlivějte, jak
se sluší, a nehřešte.“ (1. Korintským 15,33–34 ČEP) Dokonce i moudrý král Šalomoun musel za takové zakázané vztahy draze zaplatit. (1. Královská 11,1–13) Nakonec to vyústilo v takový zmatek, že jednal jako člověk,
který Boha nikdy nepoznal. (Kazatel 1–12)
4
Nezměněné špatné sklony
Praví křesťané se na základě své víry rozhodli, čím
se chtějí ve své mysli zabývat, pokud jde o Boha i sebe
sama, ale to ještě neznamená, že překonali svůj zápas se
sebestředností. Nejsou mravně nadřazeni těm, kteří
křesťany nejsou. Jejich zaměření na sebe sama se tím
nezměnilo. (Římanům 7,14–25) A jejich nesprávné touhy je budou stahovat dolů. Jakmile křesťan přestane žít
pod vlivem Ducha svatého a Slova Božího (Galatským
5,16–26), navrátí se ke svým přízemním sobeckým zájmům.
5
Spoléhání na sebe sama
Bůh Bible lidi vybízí, aby mu důvěřovali; ne však
podle svých vlastních měřítek. Nabádá je, aby nespoléhali na své vlastní porozumění, ale aby cíleně
a záměrně spoléhali na něj. Bůh nabízí svým dětem, že
svým Duchem bude žít v nich. Ti, kdo zapomínají na
zásadu, že mají žít v závislosti na Bohu, pak v praxi selhávají, takže jako křesťané nejsou rozpoznatelní. Dokonce i Kristovi učedníci museli dostat těžkou lekci, aby
si uvědomili, jak je nebezpečné, když člověk spoléhá
sám na sebe. V noci krátce před Ježíšovým zatčením
jeden z jeho následovníků, houževnatý rybář Petr, prohlásil, že je hotov svého učitele následovat do vězení
i na smrt. (Lukáš 22,33) Ale již během několika hodin
opakovaně zapíral, že by kdy tohoto muže z Galileje
poznal. Jeho přehnaná sebedůvěra je zde zaznamenána
jako varování i pro nás.
6
Život bez modlitby
Někteří lidé se okázale ukazují se svými pokryteckými modlitbami. (Matouš 6,5–8) Lidé se skutečnou
vírou však nepoužívají modlitbu, aby na druhé nějak
zapůsobili, ale jako upřímný prostředek, kterým vzdávají díky, vyznávají své hříchy a prosí o pomoc
a nasměrování. Vědí, že pro ty, kdo chtějí mít s Bohem
osobní vztah, není modlitba jen nějakou povrchní záležitostí. Když Kristovi následovníci nedávají Bohu
v modlitbě najevo, jak jsou na něm závislí, mohou nakonec jednat jako kdokoli jiný. (Jakub 4,1–6) Ježíš
před tím varoval své učedníky v tu noc, kdy byl zatčen. Přerušil svůj vlastní modlitební boj a nabádal je:
„Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch
je sice ochotný, ale tělo slabé.“ (Matouš 26,41) Nechápali to. Spali, místo aby se modlili, a během několika
hodin jej všichni opustili.
7
Nedbalost
Král David měl velmi upřímnou víru. Svou láskou
k Božímu zákonu ukazoval, že chce činit vše proto,
aby neselhal morálně ani duchovně. (Žalm 1; 119,1)
Bible ukazuje, že David byl mužem podle Božího srdce. (Skutky 13,22) A přesto se dopustil cizoložství
a vraždy. Jednoho večera, zatímco ostatní byli v bitvě,
se David, zdánlivě v bezpečí, procházel po střeše svého
paláce. Poté, co spatřil ženu, která ale již byla manželkou jiného muže, zneužil svého postavení, když si ji
k sobě nechal přivést. V nestřežené chvíli David objevil pravdivost tohoto výroku: „Kdo si myslí, že stojí, ať
hledí, aby nepadl.“ (1. Korintským 10,12)
Lstivé srdce
Ježíš dobře znal lidské srdce a upozorňoval na to,
že některé skryté pohnutky mohou člověka dovést až
k velmi spletitému sebeklamu. O vnitřní temnotě mluvil o mnoho let dříve i prorok Jeremiáš: „Srdce je lstivé
nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ (Jeremjáš 17,9) Moderní psychologie potvrzuje,
že máme sklon vyhýbat se citové bolesti; a používáme
8
k tomu nenápadné formy přenosu a popírání. Jsou
zdokumentovány postupy, jimiž se lidé snaží otupit
bolest skutečné i domnělé viny. Psychologie ale lidské srdce změnit nedokáže. A proto máme všichni
důvod připojit se k Davidovi v této modlitbě:
„Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě
a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta
trápení, a veď mě cestou věčnosti!“ (Žalm 139,23–24)
9
Neviditelný nepřítel
Křesťané stojí proti duchovnímu nepříteli, který
se pokouší zmást je a zbavit je dobrého vlivu ve světě. Tento nepřítel bojuje tak, že své oběti postupně
oslabuje. A obětí je mnoho. Bezpočet křesťanů padne
za oběť tomu, kdo je mnohem chytřejší
a podvodnější, než si lze představit. Satan sice nemůže křesťana přimět k hříchu, ale společně se svými
démony neustále hledá nějakou slabou stránku, díky
níž by pak mohl zasahovat do jeho života. (Efezským
4,27; 6,10–20) Číhá jako dravec na zranitelnou kořist.
(1. Petra 5,8)
10
Nedostatek zodpovědnosti
Lidé v sobě nerozvíjejí duchovní zaměření
tím, že by dělali, co je jim přirozené. Do Kristovy podoby nerostou tím, že by byli ponecháni sami sobě.
Ani ti nejsilnější křesťané nikdy neměli být sami. Ježíš vedl své učedníky nejen k tomu, aby činili další
učedníky, ale také k tomu, aby je důkladně učili
o jeho cestách. (Matouš 28,19–20) O několik let později apoštol Pavel přirovnal Kristovy následovníky
k lidskému tělu, jehož jednotlivé údy jsou na sobě
navzájem závislé. (1. Korintským 12) V dnešní době
sice mnozí projevují ducha nezávislosti, ale
v takovém postoji se nezrcadlí původní Kristův záměr pro církev. Kristus jasně říkal, že lidi volá nejen
k sobě, ale i k sobě navzájem.
NEJSI SÁM, pokud pochybuješ o tom, zda věřící,
kteří se nechovají jako opravdoví následovníci Krista,
jsou skuteční věřící. Měj však na mysli, že není
správné zpochybňovat víru určitých křesťanů jen
proto, že jejich momentální chování neodpovídá tomu, co o sobě tvrdí.
Dobrou zprávou je, že Bůh dává lidem spásu na základě své milosti, přičemž jedinou podmínkou je víra
v jeho Syna. (Efezským 2,8–10) Žádný pravý křesťan
si sice nemůže hledat výmluvu pro život v hříchu, ale
skutečností je, že Bůh dává spásu lidem, kteří proti
němu hřešili před tím, než uvěřili v jeho Syna,
i lidem, kteří hřeší i poté, co uvěřili. A to je skutečně
dobrá zpráva pro všechny. Jestliže Bůh dává spásu
takovým způsobem, můžeme si jí být skutečně jistí.
Dává odpuštění a věčný život všem, kdo uznají, jak
se mýlili, když žili nezávisle na Něm. Bůh nabízí nebe
všem, kdo věří, že Kristus zemřel za jejich hříchy a že
vstal z mrtvých, aby žil svým životem skrze ty, kteří
věří. (Římanům 4,5)
Chceš-li přijmout Boží dar odpuštění a věčný život,
můžeš se modlit například následovně: „Bože, vím, že
jsem hříšník. Vím, že se sám nemohu zachránit. Věřím, že Ježíš zemřel na kříži za mé hříchy. Věřím, že
vstal z mrtvých a že žije svým životem skrze všechny, kdo v něj věří. Nyní jej přijímám jako svého Spasitele. Přijímám tvou nabídku odpuštění a věčného
života. Děkuji ti, Otče. Takto se modlím ve jménu
Ježíše Krista. Amen.“
Modli se k Bohu, aby tě vedl do církve, která v duchu
lásky, věrně a podle Kristova vzoru vyučuje podle
Božího Slova.
10 DŮVODŮ
Proč křesťané
někdy jako
křesťané
nevypadají
Další materiály jsou k dispozici na níže uvedené kontaktní adrese:
Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže převzaty z Českého
studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století;
ČEP – Český ekumenický překlad.
Překlad: Jan Janča. Korektury: Alena Kernalová. Vydáno
s laskavým svolením www.rbc.org. Materiál je žádoucí a možné
šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně.
www.BiblickaKnihovna.cz
Download

Když jednáme s lidmi, kteří se nechovají podle našeho očekávání