Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ČERVENEC – SRPEN 2014
Nová zvonička v Řepčíně
ÚVODNÍ
SLOVO
Držíte v ruce prázdninové číslo Hejčínského oka, v němž najdete ohlédnutí za víkendem žen, prvním svatým přijímáním či
vzpomínkovou akcí na kapličku sv. Josefa v Řepčíně. Mnozí se
možná těší na fotogalerii z farního guláše, zda se podařilo objektivu fotoaparátu je zachytit a v jakém okamžiku. Naleznete
zde také rozhovor se sestrou Marii-Annou, která odchází z Hejčína. Proč a kam, to si přečtěte.
Ke stému výročí začátku 1. světové války, které si letos v létě
připomínáme, je zaměřen článek otce Gorazda o „době dobrého vojáka Švejka“, který nabývá nového rozměru v souvislosti
s aktuální válečnou situací na Ukrajině.
A Jaroslav Franc nás svým příspěvkem chce vést k hlubší pozornosti a ostražitosti vůči různým současným nabídkám, které
mají někdy skryté nekřesťanské duchovní pozadí.
V tuto dobu mají zpravidla již všichni studenti ukončen školní rok. Možná ne vždy podle svých představ či představ svého
okolí. A nyní je čekají prázdniny. Léto máme většinou spojené
s odpočinkem a dovolenými, i když práce se musí taky udělat.
S časem dovolené se mi často vybaví Ježíšova slova: „Pojďte sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte!“ (Mk
6,31) V jednom rekreačním zařízení byla tato slova dokonce
napsaná u vstupu.
Náš Bůh ví, že potřebujeme i oddech, a proto pro nás vymyslel sedmý den jako den odpočinku, který je jemu zasvěcen. Kromě něho nám chce také dopřát jednou za čas i delší čas k regeneraci těla i duše.
Přeji Vám, abyste až přijde ten čas, ve víře přijali a uposlechli Ježíšova slova a vydali se s ním „na opuštěné místo a odpočinuli si“.
P. Marian
2
PRVNÍ
SV. PŘIJÍMÁNÍ V
HEJČÍNĚ
A
HORCE
Hejčín
(foto Filip Kotek)
V neděli 15. června o slavnosti Nejsvětější Trojice proběhlo
v Hejčíně a v Horce první svaté přijímání dětí. Mohlo by se říci,
že nejde o žádnou mimořádnou událost, neboť první svaté přijímání dětí probíhá každý rok a letos nebyl žádný velký počet
dětí.
V Hejčíně poprvé přistoupily ke stolu Páně čtyři děti: Marta
a Agáta Coufalovy, Veronika Šubová a Jakub Kaloda; v Horce
to byla tři děvčata: Veronika Dvorská, Marie Vepřková a Markéta Kučerová.
Ale v Horce šlo o mimořádnou historickou událost, neboť poslední společné první svaté přijímání dětí se slavilo v tamějším
kostele sv. Mikuláše před 13 lety, 10. června 2001, a tehdy poprvé přistoupila k přijímání také tři děvčata.
3
Hejčín (foto Filip Kotek)
Vyprošujeme všem dětem, aby každé jejich další svaté přijímání,
i když nebude probíhat tak slavnostně, bylo pro ně vždy osobním
a radostným setkáním s Ježíšem a aby po celý život čerpaly posilu a milost z Chleba života, který nám
Ježíš zanechal v církvi.
P. Marian
Horka (foto Marek Pelcl)
4
A BY
STŘED NEZŮSTAL PRÁZDNÝ
Den před začátkem astronomického léta byl
v Řepčíně překvapivě chladný
a slunce se většinu odpoledne
schovávalo za
těžké mraky.
Kdo ale o půl
čtvrté přišel na
řepčínskou náves, zahlédl záblesky jiného světla. Díky místnímu nadšenci
Laďovi Bubeníčkovi, řepčínské místní komisi vedené panem
Michaelem Menclem a velkému nasazení mnoha dalších jsme
si připomněli 110 let od posvěcení řepčínské kaple svatého Josefa (bylo jí věnováno květnové číslo Hejčínského oka). Jako
její připomínka a příslib do budoucna byla na místě, kde stála,
odhalena dřevěná zvonička.
Posvětit ji z Hejčína přišel otec
Marian a technicky ho podpořil náš farní technik pan Josef
Pěnička. Otec Marian v krátké
promluvě upozornil na to, co my
místní, kteří běžně řepčínskou
návsí procházíme, možná zapomínáme vnímat – že se na tomto
místě sbíhají tři ulice, Řepčínská,
Břetislavova a Zengrova (nebo
5
se odsud rozbíhají...). A že
tento střed byl po čtyřicet
let prázdný.
Zvonička tuto prázdnotu
zčásti zaplnila. A tuto skutečnost stvrdila naše farnice paní Boženka Škodová,
která na zvonek zazvonila
jako první (a pak se mohli
přidat všichni ostatní, takže prázdnota se musela
z řepčínské návsi odstěhovat hodně daleko).
Celá slavnost, možná by
se pro naše řepčínské poměry lépe hodilo napsat
„slavnůstka“, byla velmi pěkně organizačně zvládnutá
a nápaditá. Kromě výstavy
historických fotografií nás
potěšilo vystoupení nejmenších zpěváčků ze ZŠ Svatoplukova, vypuštění bílé holubice na znamení usmíření a prosby
o pokoj a oživení debaty o rekonstrukci celé řepčínské návsi.
Na závěr přijel kočár s párem koní, aby vozil děti, a všichni
účastníci se přesunuli na loučku u Mlýnského potoka k májce,
kde už byla připravena potěšení hmotnější – grilované makrely,
tekutý chléb, cukrová vata, skákací hrad, odpočinková hudba,
pamětní známky, soutěže pro děti s báječnými cenami a úžasní
hasiči, kteří nám ukázali, jak se z vraku auta „vystříhává“ zraněný řidič.
A když se pan Jožin pustil motorovou pilou do kácení máje, aby
léto už opravdu mohlo přijít, bylo na všech přítomných vidět spokojenost. (A na mně, když jsme odcházeli domů, muselo být vidět
překvapení, že jsme s dětmi na slavnosti strávili čtyři hodiny!)
6
Pevně věřím, že střed Řepčína už nikdy nezůstane prázdný,
tak jako by neměl být prázdný střed našeho života.
Marcela Koupilová
(foto Josef Pěnička)
VÍKEND
ŽEN ,
K ELČ 30. 5.–1. 6. 2014
Také letos se vypravila skupinka žen hejčínské farnosti v doprovodu otce Mariana na společný víkend, který jsme tentokrát
prožily v Kelči. Protože jsme jako každý rok dostaly za úkol podat zprávu do Hejčínského oka, napadlo nás, abychom se neopakovaly, tentokrát referovat formou stručné anketky. Děkuji
všem statečným za odpovědi.
Dotazy:
1. Co tě z víkendu žen nejvíce oslovilo, zapsalo se ti do paměti?
2. Jela bys příště znovu a proč?
Odpovědi:
1. Víkendu jsem se zúčastnila již několikrát. Pokaždé se mi líbí, jak během několika hodin vytvoříme pěkné
společenství. Jsem vděčná za přítomnost kněze, tentokrát otce Mariana, a za mše svaté, které společně
slavíme. Budu vzpomínat na společný sobotní výšlap z Trojáku na Tesák
nádhernou přírodou rozkvetlou kopretinami, zvonky, rozrazilem, hedvábnou
7
trávou a naplněný vůněmi pozdního jara. Tento den byl završen
krásným duchovním zážitkem, kdy jsme se netradičně modlili novénu k Duchu Svatému. K velké pohodě přispělo i prostředí kelčské fary, kde jsme byli místním panem farářem láskyplně přijati.
2. Pro to všechno pěkné, co jsem zažila na všech víkendech,
se těším na příští, pokud Pán Bůh dá. Vždycky mě potěší, když
můžu být s lidmi, kteří v lásce budují společenství.
Zdeňka
1. Že se dá příjemně
prožít víkend i s tolika
„babami“, moc jsme
se spolu nasmály,
poznaly nové přítelkyně – sestry v církvi jsou tak rozmanité☺, zavítaly jsme do
opravdu živé farnosti, kde vládla pohoda
i do dvou do rána☺,
a mohly jsme být posilou jedna pro druhou, i když to možná nebylo na první pohled
znatelné.
2. ANO!!!, protože se potřebuji sdílet se sobě podobnými, ať
už na úrovni světské nebo duchovní, a uvolnění z každodenních stereotypů snad přivítá každá.
Dáša
1. Perfektní organizace zdejší kelčské farnosti – množství
společenství podílející se na chodu farnosti, osm úklidových
skupin, nově zrekonstruovaná fara otevřená místním společenstvím, schole, oslavě narozenin farníka i ubytování bezdomovce. Jeden příklad efektivity práce za všechny – při parkování ve
dvoře jsem přejela jakýsi provizorní poklop kryjící otvor pro nějakou kabeláž; do rána byl zednicky zapraven.
8
2. Kdo by si nechal ujít společenství dam různých věkových
kategorií, zaměstnání a škál životních moudrostí spolu s duchovním programem, výlety a zábavnými historkami! Viděli jste
někdy stavbu mostu přes horskou bystřinu v provizorních podmínkách? Ne, tak příště na viděnou☺.
Šárka
Ahoj Hanko, pořád přemýšlím, jak a co přesně odpovědět na
Tvé celkem jednoduché otázky ;-). Že by: „Všechno“ a „Ano“?
Protože jsem si včera prohlédla fotky od Šárky, zase se mi
mnohé připomnělo a tak se pokusím být trochu konkrétnější:
1. Setkání s Bohem > mše svaté, společná modlitba k Duchu Svatému; setkání s lidmi > ty povědomé tváře žen z kostela dostaly konkrétnější podobu, životní příběh...; setkání se sebou samotnou > to mi nějak nešlo, byla jsem jakási vykolejená,
tak snad příště☺.
2. Příště bych jela zase, bylo nám spolu veselo a procházka
krásnou přírodou se povedla, tak proč o takové potěšení přijít,
že☺?
Zuzka
9
1. Mě tedy nejvíce
oslovila farnost Kelč, jejich duchovní správce
a množství akcí a aktivit. Docela jim tu šíři
i závidím...! Je to prima, že existují takové
krásně živé farnosti.
2. Proč bych jela znova? Protože my ženy
musíme držet spolu
a je to fajn strávit spolu delší čas a moci se poznat více, než při pár
zdvořilostních frázích před kostelem. Doufám, že se příště zase někdo přidá...
Jana
1. Když si vybavím víkend žen, vzpomenu si na společný sobotní výlet na Tesák. Počasí tak akorát, hezká krajina, občas
brodění se v blátě a přeskakování kaluží. Po dobrém obědě
10
jsme na zpáteční cestě namísto studánky potkaly potok. Moc
díky všem za to, že jsem nejen přes něj mohla projít suchou nohou.
2. Jezdím už nějaký rok a vždy je to fajn. Potkám známé tváře a poznám i nové. Těším se, že to třeba vyjde i příště.
Andy
A já už jen shrnu, že všechny předchozí odpovědi vystihly určitě nejen mé dojmy a nezbývá, než poděkovat Janě a Dáši za
zorganizování, otci Marianovi za duchovní osvěžení a trpělivost
s námi a na dálku i otci Janovi za pohostinství.
Za všechny účastnice (viz foto)
Hanka
Foto Šárka Chlupová (taktéž poděkování za neodbytnou a vytrvalou fotodokumentaci průběhu víkendu, na který nám takto
zůstane trvalá vizuální památka).
11
SE
SESTROU
MARIÍ-ANNOU (NEJEN)
O CESTOVÁNÍ
S koncem školního roku se s námi po dvou letech loučí sestra Marie-Anna, která byla jmenována provinciální představenou.
Při té příležitosti jsme jí položili (z časových důvodů e-mailem)
několik otázek.
Když jsem procházela rozhovory v Hejčínském oku, zjistila jsem, že se vedou s někým, kdo přichází nebo odchází, kdo slaví významné jubileum, ale někdy i bez nápadného aktuálního důvodu. Tebe teď, sestro Marie-Anno, čeká
zase stěhování – kam to bude? Chce se ti?
Dostala jsem od Pána novou službu, proto se stěhuji do Prahy
– a to již na konci měsíce června. Na Boží vůli se neříká „proč“...,
tak jdu tam, kam mne On zve, a důvěřuji v Jeho pomoc.
Jak ses stala voršilkou? Známá vyprávěla, jak si během
studia němčiny a češtiny v knížce vyhledala, ve kterých řádech by mohla být učitelkou, a pak je postupně začala kontaktovat. Bylo to u tebe podobně?
Je to asi na dlouhé vyprávění (ráda to řeknu někdy ústně, takto se to špatně vypisuje☺).
Pocházím z věřící rodiny, bratr mého tatínka je kněz a dědeček byl dobrým varhaníkem. Takže jsme v kostele byli docela
jako doma. Nebylo to pro nás prostředí neznámé a byli jsme
často zapojeni do života farnosti (v míře, jak se to tehdy dalo).
Jako malá jsem se potkala se sestrami, když mi byly asi tři
roky (tehdy se na to pamatuji). Byly to slovenské i české sestry v Černíkovicích, kde byl ústav pro postižené děti. Tam také
působila sestra mé tety, slovenská uršulinka Sr. Alžběta. Znala
jsem ji jako tetu „Bětku“.
Když jsem pak byla starší, dostala jsem se s jednou skupinou
dívek do Jiřetína pod Jedlovou (Lužické hory), kde se právě do12
končil domek pro sestry. Byly tam „schovány“ různé řády – myslím, že jsme to jako děti někdy počítaly, že v té době byli v Jiřetíně zástupci asi ze 17 různých řádů.
Mne tehdy nadchly právě sestry voršilky, které jsem znala z Černíkovic; cítila jsem se u nich opravdu skvěle, trávila
jsem tam své jarní a část letních prázdnin. Vzpomínám si, že
to mělo pečeť dobrodružství, protože vše bylo tajné – i ty naše
cesty (bylo nás několik různých skupin) pod hlavičkou „turistického oddílu z Prahy“. Určitě by ale z naší řeči všichni poznali, že z Prahy nepocházíme! Několikrát jsme se musely ukrýt
nebo dokonce utéci do lesa, když sestrám přijela „kontrola“.
Neměly dovoleno přijímat jiné návštěvy než ze svých rodin,
a i to bylo hlídané. Asi bychom těžko vysvětlovaly, že máme
všichni společné tetičky. Naše dopisy byly někdy otvírány, tam
Sr. Marie-Anna se Sr. Claudine-Marie ze Senegalu a Sr. Anne
z Belgie na Generální kapitule v Římě v září 2013.
13
jsme psaly „drahá tetičko“. Jsem velice vděčná za tyto prázdninové návštěvy, daly mi opravdu hodně. Také úžasná podpora sester, jejich duchovní doprovázení skrze dopisy, telefonáty.
Když mi bylo 13 let, tak jsem právě v Jiřetíně při jedné večerní modlitební cestě na Křížovou horu dostala u sochy Panny
Marie své povolání. Všude byl tehdy ještě sníh a já tam poklekla a bylo mi to jasné. Místo u kostela, s pramenem a sochou Matky Boží je skutečně promodlené a Maria zve... To, co
jsem cítila tehdy v srdci, se nedalo ničím přehlušit (ač jsem se
já i mé okolí docela během dalších let snažili). Vše Pán použil
a připravoval si mne. Na gymnáziu jsem již byla kandidátkou
a pravidelně navštěvovala sestry – nemusela jsem jezdit až
do Jiřetína, navštěvovala jsem komunitu v Praze a v Chlumci nad Cidlinou. Také jsem byla se sestrami spojena prostřednictvím modlitby breviáře a skrze častější účast na mši svaté,
která mne posilovala.
Po maturitě samozřejmě nebylo jednoduché odejít do kláštera, protože rodiče chtěli, abych šla studovat vysokou školu.
Snažila jsem se poslechnout a poctivě jsem se připravovala na
přijímačky. Nakonec Pán zasáhl a já mohla v klidu odejít do postulátu (přípravné období) do Prahy. Dostala jsem třídu ve školní družině a po půl roce odešla do noviciátu, kde jsem přijala řeholní šat a nové jméno.
Jméno Marie-Anna sis vybrala?
Jméno jsme si mohly vybrat, ale nebylo jisté, že zrovna to vybrané dostaneme. Nyní si už sestry mohou prosit tři jména, my
jsme mohly jen jedno. Už jako kandidátka jsem si plánovala, že
se budu jmenovat Bernadetta. Ale Pán měl plány jiné. (To jsem
tehdy ještě nemohla tušit, že k nám za pár let přejde sestra z jiného řádu, která už toto jméno bude mít!) Objevilo se nové jméno. Jedna z mých nejlepších kamarádek, která se mnou jezdila
celé roky do Jiřetína k sestrám, se jmenovala Anička. A o letních prázdninách před mým vstupem do postulátu se stala ošklivá autonehoda. Celé auto mladých lidí (jeli zrovna zpívat na
14
svatbu) havarovalo, přežil to jen řidič. Takže Anna po Aničce
a Marie kvůli tomu povolání u Matky Boží (ta mne opravdu provází...).
V Oku vyšlo na pokračování tvé vyprávění z cesty po
Ukrajině. Myslím, že to nebyla tvá první delší zahraniční
cesta?
Jelikož jsme mezinárodní a i misijní řád, tak se cestám nevyhneme. Jsem za to ráda, Pán věděl, že mám z rodiny v genech
„toulavé boty“ (někteří z mých sourozenců už byli též na misiích)
a asi bych nemohla být někde v nějakém kontemplativním klášteře na jednom místě.
Pro mne asi nejdůležitější zkušeností byla misijní stáž v Senegalu, kam jsem letěla 11 dní po svých prvních slibech. Pamatuji si to dobře, protože jsem to brala jako svou „svatební cestu“.
Sama – tedy jen s Pánem; poprvé v letadle a na jiný kontinent.
Máš nějaký nezapomenutelný (nebo vůbec nej-...) zážitek
z cest?
Těch zážitků by byla spousta – na několik knih či filmů... Ale
jistě nezapomenu, jak jsem v jedné zastrčené africké vesnici ve
špinavém řeznictví, kde visela zvířata na kůlech, dostala nabídku k sňatku – a to od muslima, který měl již tři manželky a byl
tam řezníkem. Nechápal, že jsem již „mariée“ – tedy vdaná...
Pro něj jsem byla bílá a bělochů se tam moc neobjevovalo. I děti si sahaly na mou kůži a divily se.
Máš nějaký nezapomenutelný (nebo vůbec nej-...) zážitek
z Olomouce?
Říká se, že si člověk pamatuje hlavně ty první dojmy... A tak
tomu bylo hned první den, kdy jsem se do Olomouce přistěhovala. Bylo to před dvěma lety, v červenci, a sestry byly na
exerciciích. Byla jsem doma sama a nic jsem tu neznala. Když
jsem chtěla jít večer na mši svatou, tak před naším domem zastavilo auto a milý pan soused (evangelík) mne zavezl až ke
15
kostelu, protože viděl, že už dávno zvonilo a že bych asi došla
pozdě. A pak v kostele padl můj zrak nejprve na houpací koně.
To jsem se fakt rozesmála a říkala jsem si, že to bude zajímavý kostel i farnost. A nezklamala jsem se!
V hejčínském kostele (a asi i doma, ve škole...) hráváš
na různé nástroje – na flétnu, na housle, na buben... Ještě na jiné? Je některý tvůj nejoblíbenější? Jak ses k jejich
hraní dostala?
Hraji na všechny možné nástroje, baví mne i různé zkoušet –
v Africe jsem se např. učila hrát na koru. Na nic ale nehraji nějak
skvěle. Na základní
škole mne rodiče přihlásili do houslí, což
jsem moc neměla
ráda, až později jsem
to ocenila více, ale už
bylo pozdě. Na flétnu jsem se začala učit
hrát po zhlédnutí filmu
„Misie“; hoboj jsem neměla a flétna nebyla
až tak drahá. No a bubínek mne pojí s našimi africkými sestrami
a jejich lidem...
Letošní velikonoční
pozdrav olomoucké
komunity – jeden
z králíků již naplnil
své poslání :-).
16
Jaké jsou tvé další záliby?
Nejraději chodím do přírody – miluji hory, vodu ve všech formách a obdivuji květiny. Ráda čtu pěkné knihy, i když teď na ně
nemám moc času...
Měli jste nějakého společného koníčka v rodině? Můžeš
nám o ní něco říct?
Mám pět mladších sourozenců – z toho jen jednu sestru. Asi
proto jsme si tak vzácné a opravdu se máme rády. I s našimi
bratry. Každý něco umí, tak je často kontaktuji a prosím o radu.
Jsou hodně šikovní. Můj nejmladší bráška Marián se narodil, až
když jsem byla v noviciátě – dostal stejné jméno, protože rodiče
to vzali tak, že jedno dítě si Pán volá a druhé posílá.
Náš společný koníček doma byly hudba a časté výlety do přírody. Také každý z naší rodiny je tak trochu „blázen“ do sbírání
hub. Jeden z mých bratří je ani nejí, ale o to více si vychutnává,
když je třeba ještě za tmy někde najde. Možná ještě něco máme
společné – a to je informatika. Tatínek je programátor a do počítačů (i v kombinaci s hudbou) dělají všichni moji sourozenci.
Chtěla bys hejčínským farníkům říct něco na rozloučenou
– nebo na prázdniny, protože asi občas do Olomouce přijedeš?
Chtěla bych jim říci, aby si vážili zázemí komunity bratří karmelitánů! To je opravdu vzácnost, co by za ni kde dali! A bez tohoto duchovního zázemí (i terciářů) by se tolik ve farnosti nedařilo. Bude se mi těžko odcházet (proto nemám ráda loučení),
ale těší mne, že budu občas kvůli naší komunitě a škole do Olomouce přijíždět.
Budeme se na tebe těšit. Děkujeme, že sis uprostřed
spousty práce udělala čas na „vyprávění“ a přejeme Ti
hodně Božího požehnání.
Otázky připravila M. Kaňovská
17
DOBA
DOBRÉHO VOJÁKA
ŠVEJKA
NEBYLA LEGRACE
V létě tohoto roku uplyne sto let od vypuknutí první světové
války. Říká se, že z historie se učíme jak žít. Historie této války je
nesmírně bolestná a zasáhla tehdy celou naši zemi. Stačí, když
si vzpomenete na příběhy, které se odehrály nebo vyprávěly ve
vašich vlastních rodinách. Nejsem historik, ale když mne otec
Marian poprosil, podělím se s vámi o několik myšlenek, kterými
jsme se zabývali při jarním putování Českou Kanadou, o němž
do Hejčínského oka už psala Anička Srovnalová.
Před válkou měli mnozí lidé v Evropě za to, že války jsou už
barbarskou minulostí. Vždyť přece moderní svět žije ve znamení
pokroku, vědy, kultury, lidskosti! Tolik tomu věřili. Edita Steinová
ve svých vzpomínkách „Ze života jedné židovské rodiny“ píše:
Ten, kdo vyrůstal za války nebo po válce, ten si naprosto nedokáže představit jistotu, v níž jsme až do roku 1914 věřili, že
žijeme. Mír, spolehlivost vlastnictví, stabilita navyklých poměrů
nám byly něčím jako neotřesitelnou základnou života.
Najednou se ukázalo, že tato základna je velmi otřesitelná
a již otřesená. Edita píše dál:
Když jsme nakonec viděli, že bouře se přivalila nezadržitelně
blízko, snažili jsme se objasnit si, jak bude probíhat. Jisté bylo,
že to bude něco zcela jiného než všechny předcházející války.
Bylo by to tak strašné zničení, že by to nemohlo trvat dlouho.
Během několika měsíců by bylo po všem.
Ten jejich pocit jistoty je pro nás moc zajímavý, protože nás to
staví před otázku, jaké jsou naše jistoty dnes. Na co spoléháme
a jak otřesitelné to je. A co lze dělat pro to, abychom žili ve větší
jistotě.
Netroufnu si vysvětlovat, jak k válce došlo. Ale jistě o tom
teď budou psát odborníci i novináři. Řeknu jen stručně: během
jednoho měsíce se do války zapojila řada evropských zemí.
18
Trojspolek, který tvořily Rakousko-Uhersko, Německo a Itálie,
k nimž se přidalo Turecko. A proti nim Trojdohoda, tedy Francie,
Velká Británie a Rusko. Itálie přešla po čase na jejich stranu.
Nešlo o nějaké útočné militantní bloky. Ale smlouvy mezi státy
byly provázeny tajnými vojenskými doložkami. K válce vedl celý
ten systém vzájemných zajišťovacích a vojenských smluv spíš
než nějaký systematický, vojenský expanzivní program jednoho
nebo druhého bloku. Tak se do války dostaly proti sobě země,
které spolu řadu let neměly žádné spory. Žádný ze států nezačal světovou válku prostřednictvím nějaké pozitivní útočné
smlouvy nebo konkrétního dobyvačného záměru. Takže vlastně
nikdo válku nevyvolal přímým útokem, nikdo ji přímo nechtěl!
A přitom tu najednou byla.
Ale mnozí s ní už delší dobu počítali a mnozí další ji přivítali
s (pro nás nepochopitelným) nadšením. Politikové to prostřednictvím propagandy (i to je velmi poučné a varovné) přenesli
do širokých vrstev společnosti. Takže jak Němci, tak Angličané
i Francouzi byli přesvědčeni, že jejich země je obětí brutální nespravedlnosti. Nadšení pro válku bylo v době jejího vypuknutí
obecné. I mnoho významných osobností, rozhodně ne krvelačných a zcela zaslepených, bylo pro válku. Čekala se od ní důkladná očista života a jeho nasměrování. To bylo ovšem kruté
pomýlení – jak ukázal další vývoj.
To varuje nás, abychom byli velmi opatrní vůči nadějím, že
násilím by se vyřešily problémy dnešního světa.
Jak si to nadšení pro válku vysvětlit? Především tu byla velká
nespokojenost tehdejších lidí se současným světem a touha po
velké změně. Podcenilo se, že válka v moderní době bude vypadat jinak než v předchozích staletích. A střední Evropa tehdy
už víc než 40 let válku nepamatovala a lidé zapomněli na to, co
válka znamená... Proto je dobře nezapomínat dnes.
P. Gorazd, O.Carm.
19
K RATOCHVILNÉ
ČTENÍ NA PRÁZDNINY
ŽEŇ ŠKOLNÍHO ROKU
Žeň školního roku by mohla být výpisem těch lepších známek
ze žákovských knížek, souhrnem úspěchů našich žáků nebo
poupravenou zprávou o exkurzi maturantů do pivovaru. Nic takového nemůžeme čekat. Doba je rychlá a dravá a na pochvalné poklepání po zádech si sotva najdeme čas na farním guláši.
Od brzkého podzimu se setkávám se dvěma zajímavostmi,
které se mi spojily se školním rokem a které jsem ve světle své
profese neustále promýšlel. Zde je předkládám formou kratochvilného čtení na léto.
První úlovek letošního roku bylo setkání s marketingovými
strategiemi současných firem. Teď si asi řeknete, že to není
zrovna nejlepší začátek k úvahám o školním roce. Ale já jsem
se s nimi setkal také proto, že naše děti navštěvují školní i mimoškolní programy, a jak už to tak bývá, jsme jako rodičové do
dění vtaženi s nimi. Novou a větší měrou jsme byli konfrontováni
a někdy i oslovováni a vybízeni k zapojení do sítě prodejců a zákazníků, kteří si mezi sebou, pochopitelně za peníze, předávají
různé výrobky. Kvalita je vždy garantována a úspěch zaručen.
Hlásím už předem, že jsme do toho nešli. Promeškali jsme tak
šanci vyjít životem novou zelenou cestou (greenway), americkou cestou (amway) nebo začít nový bylinkový život (herbalife).
Ach, ten nerozum omlouvá snad jen naše mládí a nezkušenost.
Co na tom, když vám někdo nabídne k odkoupení naklíčený
ječmen, pastu na zuby nebo kosmetiku. Já jsem ale dlouhodobě formován svou prací, a protože se zabývám i náboženskými
postoji současného člověka, tak se mi při těchto nabídkách objeví pod šedivějícími vlasy následující myšlenky.
Když si koupím naklíčený, usušený a předražený ječmen, pomůžu známému, který si potřebuje vydělat. To je dobrá myšlen20
ka, hned na začátek. Pracuji ve školství, tam je spousta peněz,
tak co bych se nerozdělil. Naše tři děti hladem jistě nezahynou,
naopak se napojí lahodným zeleným mokem, jehož základ byl
vyroben v srdci říše Deseret. To je dnešní Utah ve Spojených
státech amerických. Naši „bratři“ mormoni tak kdysi nazývali oblast, kam se rozhodli migrovat, když se pro ně východ Severní
Ameriky stal horkou půdou.
Jak začnu myslet na mormony, tak mě hned napadne další
myšlenka. Asociace mi vždycky šly – někdy si takhle asociuji
s otevřenýma očima celé odpoledne, třeba na konferenci, tam se
to ani nepozná, pokud to ovšem člověk nemoderuje, to je třeba
si dávat pozor. Ale abych udržel myšlenku, tak zpět k tématu.
Vzpomenu si hned na výše zmíněnou americkou cestu přímého prodeje. Když na ní vstoupíš, tak ti přislíbí za jistou přesně
definovanou finanční investici ekonomický úspěch. Moc dobře ale víš, říkám sám sobě, že na úspěchu je třeba pracovat
a zrovna na této cestě nabízí přesný návod v podobě „systému
na úspěch“. Přímý prodej není žádná legrace. Je třeba intenzívně oslovovat lidi, kteří nejednou tak lákavou nabídku odmítnou, a to často nevybíravým způsobem. Aby to člověk vydržel,
jde přeci o slušný přivýdělek, tak se musí naučit nově myslet.
Tomu slouží přesně stanovená metoda. Důležité je potkávat
obchodníky a zákazníky zapojené do sítě prodeje, protože se
navzájem utvrzují ve velikostech dober zprostředkovávaných
touto cestou. Důležitý je však systém. Jednak ti v něm řeknou,
že máš číst jisté knihy a taky ti řeknou, jak se máš chovat ke
svému okolí. Knihy jsou formační, protože vychází z náboženského hnutí Nového myšlení, které vzniklo v USA. Hnutí stojí
na předpokladu, že myšlenky dělají věci. A to proto, že naše
myšlenky mohou ovlivnit Nekonečnou inteligenci, která je božská a při zvládnutí jisté techniky nás bude poslouchat = z našich myšlenek udělá peníze, zdraví, krásu, tedy onu věc. Je to
vlastně způsob, jak dojít myšlením k bohatství. To je skoro jako
u nás ve školství – taky dobrá asociace! Když už máš myšlenku, sen, vizi, představu a ukážeš ji Nekonečné inteligenci, tak
21
je třeba ji také prezentovat lidem, ze kterých ony finance musíš
dostat. Proto ti v druhém kroku systému na úspěch řeknou, že
se máš kolem sebe podívat a oslovit kohokoliv znáš bez ohledu
na to, jestli je to přítel nebo nepřítel. Oslovit je třeba všechny,
třeba se chytí zrovna ten nejméně očekávatelný. Není tedy
důležitý způsob dosažení finančního úspěchu, důležitý je cíl.
A tady mi to vadí, protože já jsem přeci jenom muž a jako muž
jsem (trošku) ješitný a rád bych byl důležitý, ale ne jenom pro
můj závratných výšin dosahující učitelský příjem. Sponzorovat
provoz systému, který čerpá z mimo-křesťanské náboženské
tradice, mi nedělá potíže. Kolikrát jsem už věnoval finance
třeba Červenému půlměsíci (obdoba Červeného kříže) – teda
teď doufám, že si toho někdo všimne a trošku mě pochválí. Ale
podporovat životní postoj, ve kterém jsem pro druhého chodící
peněženkou, to bych asi nezvládl. Chtěl jsem se se čtenáři Oka
o tento postřeh podělit, protože být kvalitně informován o dění
v jiných náboženských skupinách je v dnešním měnícím se
světě nezbytné. A hlavně, jak říká Michael Fuss, dnešní farnosti
v sobě obsahují téměř jakékoliv náboženství světa. Jen se stačí
pečlivě podívat.
Druhý úlovek letošních žní je školkový. To jsou ta krásná léta,
kdy se učíme pozdravit a poslouchat taky někoho jiného než
rodiče a prarodiče a tetičky a strýčky. Chodíme vlastně už do
školy (mateřské), ale nosíme si tam jen hračky, a to často tak,
aby to paníčelka neviděla. Na skříňce nemáme číslo, ale třeba
kyblíček, a usnout po obědě je problém, a to často ten největší.
No a pak se najednou do školky přinese leták na nějakou akci.
Lyžák! Hned bych jel. Plavání! Super! Škoda, že „koupalko“ prodali, a nový pán, co to koupil, už nechce, aby tam chodily děti.
To je fakt škoda. A jeden plakát dokonce láká na vyšetření očí
a paníčelka říkala, že to bude legrace. Všichni jdou, jdu taky!
Jenže pak do toho přijde tatínek. On je docela fajn, ale někdy
se chová ošklivě.
Ano, byl jsem to já, kdo to našemu dítěti zakázal. Mám na
to ale připravenou tuto (vý/o)mluvu! Plakátek lákal na lékařské
22
vyšetření očí našich dětí, které bude provedeno se lví královskou velkorysostí zdarma, bude provedeno bezbolestně a se
lvím odhodláním a také bude se lví pečlivostí odhalen případný počátek vážné choroby! To vše pod záštitou a autoritou
naší mateřské školky. Takoví vyšetřovatelé by mohli z fleku
založit lví klub (anglicky by to znělo lépe: lions club) a dělat
dobročinné aktivity. Jenže, když je to zadarmo, tak je to vždycky podezřelé. No, vlastně zadarmo. Rodič „pouze“ podepíše
souhlas s tím, že si tato soukromá organizace odnese několik
málo personálií vyšetřeného dítěte. Kdo by tak chtěl vědět
a z jakého důvodu informace o mém dítěti? Soukromí je stále
vzácnější věc a já bych měl to málo, co zbývá, dávat k dispozici někomu dalšímu?
A opět se mi promítla moje vědecká orientace spojená se
zálibou asociování do soukromého života a začal jsem uvažovat. Kde já jsem jen už slyšel o zakládání klubů a dobročinných
aktivitách? Existují na světě organizace, kam mnoho lidí touží
vstoupit, ale kam není možné podat přihlášku. Namátkou mne
napadá například, třeba, no třeba, třeba ta lóže zvaná zednářská. Organizace musí oslovit daného jedince a pak ho přijmout,
formulář pro registraci na internetu nemají a kontaktní místo
či kancelář nemají ani v hlavním městě. Kde si má ale taková
organizace vybírat? Přece nebudou chodit po ulici. Tak vznikají
neformální kluby, kde se setkávají dobrodinci, aby pomáhali
druhým, a to zcela zadarmo. Tedy až na ty výše zmíněné personálie našich dětí. No a mezi dobrodinci se pak jako v líhni
odchovávají potenciální členové mateřské organizace.
A tak si říkám, když už máme ty naše ratolesti zapsané
v jedné matrice, kde jsou jejich personálie od křtu, tak nevidím
důvod, proč bych je měl dávat k dispozici ještě další náboženské organizaci. Děti zatím vidí, čtou taky obstojně, na pohádky
koukají velmi rády. Někdy sice dělají, že mě nevidí nebo že jsou
neviditelné, když třeba utečou před spaním z postele a skrývají
se za závěsem, ale na oční chorobu to zatím nevypadá. To si
spíš uženou hluchotu z hlasitého rozhovoru s tatínkem. A proto
23
jsem s klidným svědomím snesl i plačící dítě, které mi vyčítá, že
všichni jdou na tu legraci s vyšetřením očí, jen ono ne. Však ony
mi to jednou děti oplatí, až mi bude 87 let a nebudou mě chtít
pustit na pivo jenom proto, že ho čepuje fanoušek fenomenálního fotbalového klubu al-Ahly. Život je krutý a já jsem připraven
ho prožít i bez piva, protože vím, že vedle piva existují i jiné
důležité hodnoty, jako je například víno.
A tak vedle vínové vzpomínky na budoucnost je třeba ukončit asociace souhrnnou větou. Je to radost a čest, že se v naší
sekularizované a často hanlivě označované jako ateistické společnosti najdou lidé, kteří se nebojí pracovat s náboženskými
myšlenkami a za jejich pomoci mi prodat kosmetiku čtyř živlů
nebo vyšetřit zadarmo zrak mých dětí. Až budu starší a bude mi
těch krásných 87 let, snad už budu zralejší a uvážlivější a budu
schopen spolupracovat i s těmi spoluobčany. Zatím o tom jen
píši. Pokud by téma někoho zaujalo a žádal si o trochu více
informací, tak můžu dát k dispozici příslušnou část vysokoškolských skript. Jazykově extravagantnější osoby můžu navigovat
na cizojazyčnou literaturu.
Prozatím děkuji čtenářům za trpělivost s mými asociacemi,
redakční radě za prostor a rodině za dovolení chodit na pivo.
Přeji příjemné léto!
Jaroslav Franc
FARNÍ
GULÁŠ
Jak proběhl letošní farní guláš? Nejprve při nedělní bohoslužbě vstoupili do katechumenátu dva muži, Honza Hrachovina
a Ladislav Bubeníček, kteří byli doprovázeni svými manželkami.
Prosím provázejme je na jejich cestě ke křtu svou modlitbou.
Po skončení mše svaté proběhl v kostele pokus o vytvoření
rekordu největší hustoty věřících na Olomoucku moderovaný
Filipem Kotkem. Jednoduše řečeno, šlo o to, shromáždit co
24
nejvíce věřících na co nejmenším místě pro vytvoření společné
fotografie. Výslednou fotografii farníků si můžete v nadcházejících týdnech prohlédnout v kostele a také si ji objednat.
Pak již následoval přesun na farní zahradu a ochutnávka letošního guláše, piva a buchet. Tento rok se neozývaly z farní
zahrady zvuky cimbálovky ani dechovky, za to jsme mohli slyšet
vystoupení místních mladých nadšených umělců
z tzv. Hudební akademie
Sašy Rubešové. Veronika Dvorská, Marta, Agáta
a Juditka Coufalovy hrály
na flétny písničky z pohádek a děti i dospělí hádali,
o
jakou pohádku se jedná.
Foto Karel Rakušan
Jejich vystoupení doplnil
Florian Koupil na svůj věk pokojným a úžasným výkonem na
housle. Nakonec jsme se dočkali i „kouzelníka“. Z ministranta Michala Třísky se vyklubal úžasný žonglér, který překvapil
a rozveselil tváře farníků, z nichž se někteří pokoušeli později
napodobit aspoň zlomkovitě jeho výkony.
Tradičním bodem programu byla tombola. Obdivoval jsem
Honzu Dvorského, jak svým moderováním dokázal zatraktivnit
i obyčejnou cenu. Někteří dychtivě čekali, kdy se na ně usměje
štěstí, zato jiní si chodili pro jednu cenu za druhou.
Samozřejmě nechyběla soutěž o nejlepší buchtu. Tento rok
vyhrála Hela Mikušková s receptem z internetu, který najdete
níže.
A jaké bylo počasí? Když začal v jednu chvíli foukat studený
vítr a z oblohy padaly kapky, tak to nevypadalo, že je druhý letní
den. Brzy to však přestalo. Nakonec vykouklo i sluníčko a bylo
teplo a pěkně.
Rád bych na závěr poděkoval všem, kdo se podíleli na přípravě, průběhu a uklízení farního guláše.
P. Marian
25
Foto Karel Rakušan
Moderátor farního guláše Jan Dvorský s „moučníkovou“ vítězkou
Helenou Mikuškovou (vpravo)
Vítězný moučník – Americké cukroví:
Potřebujeme: máslo 60 g, piškoty 130 g, čokoláda na vaření
130 g, ořechy 100 g, kondenzované mléko slazené – 1 plechovka, kokos 60 g.
Příprava: Máslo rozpustíme v menším pekáčku, nasypeme pomleté piškoty, posypeme polovinou kokosu, čokoládu
pokrájíme na kousky a dáme na kokos, posypeme nahrubo
nasekanými ořechy, zalijeme kondenzovaným mlékem a posypeme zbytkem kokosu. Pečeme dorůžova při 180 °C. Vychladlé
krájíme.
Osvědčilo se dělat z dvojnásobné dávky a vyrábět na plechu
běžné velikosti – s vyšším okrajem.
26
FARNÍ GULÁŠ OČIMA FOTOGRAFŮ
Foto Marie Polepilová
27
28
Foto Karel Rakušan
29
30
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE:
Pravidelné bohoslužby nebudou v týdnu od pondělí 25. srpna do soboty 30. srpna.
Pondělí 30. června je výročním dnem posvěcení olomoucké katedrály. V tento den při návštěvě katedrály lze získat za
obvyklých podmínek plnomocné odpustky.
Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 3. července,
další mimořádně v pátek 1. srpna v dopoledních hodinách.
Slavnost sv. Cyrila a Metoděje oslavíme mší svatou v sobotu 5. července v 17 hodin. Hlavním celebrantem bude P. Josef
Jančář, O.Carm. Při bohoslužbě bude zpívat Svatocecilský sbor
pod vedením Jana Gottwalda.
Vzhledem k probíhající výmalbě levé vedlejší lodi kostela je
potřeba před každou nedělí uklidit kostel na nedělní bohoslužby.
Úklid kostela je naplánován na sobotu 5. července v 8.30 hodin. Čas úklidu se může měnit. Sledujte proto nedělní ohlášky
v kostele nebo
na farnosti
webu sv.
farnosti
www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Zpravodaj
Cyrila a Metoděje
v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce:
farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
Děkujeme
zaŘímskokatolická
pomoc!
tel.: 585 425 025, e-mail: [email protected]
Pokud vše půjde
podle předpokladů, výmalba bude skončeRedakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ludmila Kolková, Veronika Labounková,
na do oslavy patrocinia.
kostela
BohumilDalší
Tříska, úklid
o. Norbert
Žuška. by byl až v sobotu
Tisk
Matice
cyrilometodějská
s.
r.
o.,
Olomouc 2006.
16. srpna v 9 hodin.
Příští číslo: 5. února 2006.
16
31
Farní spoření a sbírka na výmalbu hejčínského kostela
bude v neděli 20. července a v neděli 17. srpna.
V neděli 31. srpna při mši svaté v 10 hodin bude žehnání
školních tašek, dětí školou povinných a pedagogů.
*****
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Srdečně zveme všechny rodiny a pedagogy na Arcidiecézní pouť rodin a učitelů k Panně Marii Svatohostýnské, která
má být vrcholem Roku rodiny v naší arcidiecézi. Uskuteční se
v sobotu 30. srpna 2014. Z programu: 8.00 hodin – pěší putování od brány hřbitova v Bystřici pod Hostýnem • 10.00 hodin
– poutní mše svatá na venkovním pódiu, hlavní celebrant olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner • 15.30 hodin – slavnostní požehnání v bazilice Panny Marie • 16.00 – 17.00 hodin – koncert hudební skupiny Paprsky. Pouť pořádá: duchovní
správa na Svatém Hostýně, Matice svatohostýnská, Centrum
pro rodinný život a Centrum pro školy Arcibiskupství olomouckého. Více na www.rodinnyzivot.cz.
S MĚJEME
SE S REDAKČNÍ RADOU
Průvodce ukazuje turistům starý zámek a vysvětluje: „Tento
zámek pochází z šestnáctého století, mimo fontány, kterou právě stavějí, a ta bude pocházet ze století sedmnáctého.“
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected],
internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2014.
Příští číslo: 31. srpna 2014.
Download

Hejčínské OKO červenec–srpen 2014