3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
POHÁDK
Y O KVĚTINÁCH
POHÁDKY
2
KNIHOVNIČK
A SVĚTÝLK A
KNIHOVNIČKA
1
8
1
3
2
POHÁDKY
O KVĚTINÁCH
RNDr. Bohumil Šula - Bob
5
4
6
7
8
4. strana obálky:
1. strana obálky:
1
2
3
4
5
6
7
8
Pryskyřník prudký
Lýkovec vonný
Řebříček obecný
Jaterník podléška
Mák vlčí
Odkvetlá pampeliška
Orsej jarní
Hluchavka bílá
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
Šťavel kyselý
Sasanka hajní
Prvosenka vyšší
Blatouch bahenní
Mateřídouška obecná
Vlaštovičník větší
Kontryhel obecný
Heřmánek pravý
Podběl obecný - květ
Jetel luční
Jitrocel kopinatý
Podběl obecný - list
POHÁDKY O K VĚTINÁCH
RNDr. Bohumil Šula - Bob
Z knih „Pohádky lesní moudrosti“
pro čtenáře časopisu Světýlko
upravila Anna Velichová - Ida
1 ohádka o skautu Bobovi
Není to ani tak dávno, co ve Stavenicích u Úsova – na vrcholu
dnešní chráněné krajinné oblasti
Litovelské Pomoraví – žili mladí
manželé Šulovi. Maminka bývala
často sama doma, protože tatínek
musel často cestovat za obchodem. Měli ohromnou radost, když
se jim na samém začátku léta
Páně 1920 narodil syn. Dali mu
jméno Bohumil.
Jedné noci, jak už to
v pohádkách bývá, se nad chlapečkovou kolébkou sešly tři sudičky.
Jedna po druhé se dívaly do plamene svíčky života maličkého Bohumila a postupně mu předpovídaly jeho osud.
2 Ta první – nejstarší – měla ve
tváři znatelné stopy bolesti a utrpení. Sklonila se nad kolébkou a
zašeptala: „Nebudeš to mít, holenku, v životě vůbec lehké. Nebudeš
mít už žádné bratry ani sestry. Čekají tě válečná utrpení, tělesná i
duševní trýzeň. Budeš muset často
skrývat to, co budeš mít rád.“
Druhá sudička – prostřední –
usměvavá a něžná, malého Bohumila pohladila a pošeptala mu do
ouška: „Pokud bys nepoznal trýzeň a bolest, nemohl bys mít skutečně rád a opravdově se radovat.
Nebudeš sice mít žádné sourozence, ale budeš stále mlád a budeš
žít mezi mladými lidmi. Nejenže
poznáš lásku, ale budeš ji sám
také hojně rozdávat.“
Třetí sudička byla neobyčejně
krásná. Ta se dotkla chlapečkova
čela kouzelnou kytičkou a zašeptala: „A já – tak jak to bývá - ti za
nás všechny dám malý dárek:
Budeš mít schopnost rozmlouvat
nejen s lidmi, ale i s Bohem a
s Matkou Přírodou. Ta ti postupně
prozradí mnohá svá tajemství –
tajemství stromů a květin. A ty
o těch tajemstvích pak budeš vyprávět lidem.“
Ty tři sudičky sice prý nikdo neviděl, ale jak řekly, tak se i stalo.
Bohumil vskutku neměl sourozence. Nejranější dětství prožil na
vesnici, ale za nějaký čas se tatínek s celou rodinou přestěhoval za
prací do Olomouce. Novým domovem se jim stal Passingerův mlýn
v Mlýnské ulici. Bohumil brzy navázal přátelství s mládeží z okruhu
dominikánského kláštera a posléze
i se skauty. Ve čtrnácti letech
vstoupil do desátého oddílu skautů. V něm žil opravdu naplno. Ještě
před druhou světovou válkou jako
osmnáctiletý složil vůdcovskou
zkoušku a stal se vůdcem své Desítky.
3 Válka se všemi nepříjemnostmi,
které si ani neumíme představit,
dopadla i na něj. Skautská organizace byla zakázána a Bohumil –
nyní už bratr Bob – až do konce
války jako totálně nasazený pracoval v továrně Letov v Olomouci.
Všechno zlé jednou končí a po
černé noci zase vychází sluníčko.
Skončila i válka a vše začínalo
znovu žít. I skauti. A náš bratr
Bob? Ten začal využívat daru, který
mu daly do vínku sudičky. Na Masarykově univerzitě vystudoval přírodovědu a studia zakončil jako
doktor přírodních věd. Začal pracovat jako asistent v Botanickém
ústavu Univerzity Palackého
v Olomouci. Ale to už přichází další
předpovězené protivenství: skauting je zase zakázán. V dobách nepohody se Bobovi stala velkou
oporou jeho manželka s kouzelným a tolik slibujícím jménem Jitřenka. A taky jeho milované stromy a kytičky. Pracoval v olomouckém muzeu, stal se členem řady
odborných společností, konzervátorem ochrany přírody, pomáhal
při přípravách vyhlášení řady přírodních rezervací a chráněných
území, zasloužil se o rozvoj arboreta v Bílé Lhotě a podílel se na
vydavatelské činnosti muzea.
Obdržel sice za svou práci mnohá čestná uznání, ale co je to proti
rozdávané a přijímané lásce! A té
bylo opravdu vrchovatě! A vždy se
proplétala s květinami, i s tou jeho
nejmilejší květinkou – dcerou Zuzankou. O kytičkách - ale nejen
o nich – rozmlouval bratr Bob
s Bohem a s Matkou Přírodou.
Vzpomínáte si přece, co mu darovaly sudičky? A Matka Příroda mu
také postupně prozrazovala další
a další svá tajemství. On o nich
psal a vyprávěl, kde jen mohl. Přátelům a také skautům – to když
bylo skautování zase na chvilku
povoleno. A vyprávěl jim o kytičkách i potom, co skauting zase zakázali. Ale Bob jim jen nevyprávěl,
4 vodil je za nimi ven do přírody.
A s dovolením Matky Přírody někdy zase nesl květiny za lidmi. To
ale opravdu jen někdy, protože přírodu měl opravdu moc rád a nikdy
jí neubližoval. Dobře věděl, že lidský život stejně jako příroda zahrnuje krásu, ale i drsnost. A že je
také potřeba i trocha něhy, která
nikdy neuškodí. Naopak přiblíží
člověka k tajemství jeho života
i k tajemství stvořené Boží přírody.
Právě z potřeby té něhy vznikla
i jeho vyprávění o květinách, která
napsal pro příznivce skautingu, pro
děti i dospělé pod názvem „Pohádky lesní moudrosti“. Ve třech
vydaných knížkách vyšlo už 110
jeho pohádek o květinách a čtvrtá
knížka by ještě měla vyjít.
Pohádky bratra Boba vycházely
pravidelně i ve druhém a třetím
ročníku časopisu Světýlko. Jejich
příběhy nám přibližují i květiny,
které pro někoho mohou být těmi
nejvšednějšími.
A konec téhle pohádky? Bratr
Bob už není už mezi námi, zemřel.
Zavolal jej k sobě Bůh, ale určitě
pomáhá dál Matce Přírodě a se
svými bratry a sestrami sedává u
Věčného táborového kruhu tak,
jak si přál.
A nám tu zanechal svoje pohádky a my je budeme číst pořád a
pořád a pořád…
5 Blatouch bahenní
ohádka od vody
Pohádka o blatouchu
Šly vlnky pomalu a tiše kolem nízkých břehů potůčku... a když jsem
se tak kolem nich loudal, vyprávěly
mi pohádku o chasníkovi, proměněném za trest ve květinu. To bylo
tak...
děl, že má jednu velikou chybu - že
je totiž strašně, ale strašně pyšný
V tom kraji tůní, rybníků i močá- na svou krásu. Mládek často cholů žil kdysi vodník. Byl to takový
díval tajně k vodě, vždycky si tam
drobný mužík, a na rozdíl od jiných sedl a zhlížel se v ní jako v zrcadle.
vodníků byl hodný. Ani lidi netopil, Dokonce si tam občas i vytáhl zrnatož aby sbíral jejich dušičky.
cátko z kapsy a porovnával svou
Zato hrozně rád pletl z vrbového
tvář ze zrcátka s obrazem na hladiproudí košíčky a rozdával je lidem ně. Jako by se přesvědčoval, jestli
pro radost i pro užitek. Lidé ho
zrcátko nelže.
proto měli rádi a říkali mu Košíček.
„To jsem hezký, to mi to sluší,
V tom kraji stál i velký mlýn
žádná zdejší panenka není tak
a v něm pracoval mládek. Povídalo krásná, aby si mne zasloužila!“
se o něm, že je to hodný a pořádříkal si domýšlivě.
ný mladík, ale prý velký podivín.
Hleděl si totiž pořád jen své práce
a nikam nechodil, ba ani za děvčaty se neohlížel. Děvčatům ze vsi se
však velmi líbil - snažila se nejedna, aby si jí všiml, ale všechno bylo
marné. Nikdo ale o mládenci nevě 6 Právě do toho marnivého mládence se zamilovala mlynářova
dcera. Snažila se, aby si jí všiml,
a trpěla pořád víc, když viděla, že
pro něj nic neznamená. Trápila se
a trápila, styděla se někomu svěřit,
až se nakonec ze žalu utopila.
Jak zděšený byl vodník Košíček,
když spadla do tůně, do jeho vodního království! Už se mu ji nepodařilo oživit, chytil jen její dušičku.
A když mu vypověděla svůj smutný příběh, velmi se rozhněval.
A tak, jakmile mládek zas přišel
k tůni zhlížet se ve vodě, vynořil se
Košíček z vody a pustil se do něho
přívalem výčitek. Ať mluvil, jak
mluvil, ať se rozčiloval sebevíc,
mládenec si ho nevšímal. Pořád viděl jen sám sebe. Nad vodníkovými slovy nakonec ledabyle mávl
rukou: „Trhni si šosem!“
To už Košíčkovi došla trpělivost.
Vzal ze dna tůně kouzelný kamínek a rozbil s ním mladíkovo zrcátko na tisíc střípků. Mladík se však
teď začal zhlížet alespoň v hladině.
To už Košíček nevydržel. Znovu
vzal kouzelný kamínek a tentokrát
jím trefil mládence. „Jsi nenapravitelný, a tak budeš potrestán!“ zahrozil mu. Mládenec se začal
zmenšovat, ztrácet lidskou podobu, až se změnil v rostlinu.
„Tak jako ta dívka patří nyní
vodě, tak i ty, zaslepený nafoukanče, tam budeš patřit!“ Jak řekl, tak
se i stalo. Tak byli nakonec ti dva mládek a mlynářova dcera - přece
jen spolu.
Než vlnky, které mi pohádku vyprávěly, odpluly, stačily se ještě zeptat: „Kdo se to pořád zhlíží ve
vodě? No přece blatouch!“
Teď už je všechno jasné.
Od těch časů blatouch nemůže
být bez vody. Nemusí to být stojatá voda tůní ani běhavá voda potůčků, docela stačí močál. Zvykl si
na vodu tak, že i jeho semena potřebují být ve vodě, aby z nich vyklíčila nová rostlina. Krása mu zůstala a po marnivosti zbylo v blatouchu jen trochu jedu. Má křehké
lodyhy - to do něho přešla křehkost té dívky. A učí nás, že domýšlivost na vlastní krásu je opravdu
ošklivá a nebezpečná věc, která
nám může zkazit život.
7 Heřmánek pravý
atčina bylina
Pohádka o heřmánku
Není člověka, kterého by během
jeho života nepostihla nějaká nemoc nebo drobné či větší poranění. Začíná to už v dětství. Pravda,
některé děti jsou zdravé a nemoci
jako by se jim vyhýbaly. Jsou však
zase jiné děti - a ty nemoci pronásledují snad na každém kroku.
Matka Příroda tohle všechno samozřejmě ví. A protože je matkou
všech, snaží se ze všech sil všem
pomáhat - lidem i zvířatům.
Kdysi pomohla i jedné matce,
která měla velmi nemocného synka. Chlapec se jmenoval Heřman
a věčně stonal. Když ho zrovna nebolela hlava, určitě ho bolelo bříško. A když ho nezlobilo bříško, stěžoval si na ledviny nebo na játra.
V noci míval divoké sny. Pořád se
mu zaněcovaly oči, běžně míval
boláky na rukou i na nohou. No
prostě - bylo to už k nevydržení.
„Co jen s tebou bude, Heřmánku?“ bědovala matka, usínající
únavou u jeho postele. Neustále se
o něho musela starat, až se z toho
kolikrát i rozstonala sama.
„Co bych měla udělat, aby tě nic
nebolelo? Jak bych ti mohla pomoci? Vezmi si alespoň jablíčko,
když už nechceš nic jíst,“ naříkala.
Matce Přírodě bylo té ustarané,
unavené i nemocné maminky líto.
Vyhledala proto vílu Kamilu a povídá: „Vím o bylině, která by pomohla Heřmanovi i jeho matce. Je
to kamilka. Obracím se právě na
tebe, protože se jmenuješ jako ta
léčivá rostlina. Jdi a nasbírej trochu té léčivky. Není to snadný
úkol, ale ty jsi hodná a trpělivá víla
a jistě se ti to podaří. Kamilku najdeš, jakmile ucítíš její vůni, podobnou té, kterou vydechují jablka.“
Víla Kamila přikývla a vydala se
do světa. Vrátila se brzy a nesla
pár kvítků. Matka Příroda však
8 zavrtěla hlavou: „To není kamilka.
Vždyť ani nemá jablečnou vůni!“
A tak se Kamila znovu dala na
cestu. Tentokrát šla dlouho. Vlahý
vzduch prohřátý teplými slunečními paprsky najednou zavoněl po
jablkách. Víla se rozhlédla a když
spatřila bílé kvítky, přiklekla k nim
a natrhala celou kytici.
Matka Příroda se však usmála
posmutněle: „Ani tohle není kamilka. Voní sice po ovoci, Heřmanovi ani jeho matce by však nepomohla. Ani jiným stejně nemocným lidem.“ A začala víle trpělivě
vysvětlovat, jak pozná pravou kamilku.
Do třetice se pak víla Kamila
pustila do světa hledat tu pravou
bylinu. Šla dlouho, předlouho. Jednoho dne jí vánek přivanul zvláštní
vůni jablek. Pak konečně uviděla
pravé kamilky. Natrhala jich plnou
náruč.
Vracela se zvesela a vůbec si nevšimla, že se jí ze zralých natrhaných kvítků vysypávají drobná semínka. A tak všude tam, kudy se
Kamila vracela k Matce Přírodě,
vyrostly v příštím roce kamilky.
Matka Příroda vílu za splnění
úkolu pochválila - a poslala ji za
Heřmanovou matkou. Pohladila ji
a pravila: „Dej jí tu bylinu a pověz
jí, jak s ní má zacházet.“
Plna naděje pustila se Heřmanova matka do přípravy léků. Vařila
z té byliny čaj na pití, z odvaru dělala obklady a chystala koupele.
Dokonce se z kamilky naučila připravovat zvláštní olej. Krátce a
dobře - všechno dělala přesně
podle rad Matky Přírody.
Výsledek se dostavil nad očekávání brzy: uzdravil se Heřman,
uzdravila se i matka.
Léta plynula. Heřman vyrostl
a dospěl - stal se z něho velmi
známý lékař, který často radil lidem užívat kamilku.
Jednou, krátce po válce, vedl početnou skupinu lidí na místo, kde
se dřív válčilo. Chtěli tam uctít památku zabitých vojáků. Byla s ním
i jeho matka, teď už stará, šedovlasá paní.
Bojiště, ještě rozryté dělovými
koulemi a granáty, bylo jako
9 barevný květinový záhon. Vlčí
máky hořely červeně, žlutila se ohnice a bíle svítily - kamilky! I když
za války tady žádná z těch rostlin
nebyla!
Heřmanova matka se překvapeně zastavila: „Vždyť je to bylina
pro mého Heřmánka! A já jí proto
taky říkám heřmánek! Co ta tady
dělá?“
Ostatní lidé však volali jeden
přes druhého: „To jsou přece kamilky!“
Od těch dob má tahle bylina
vlastně dvě jména. Heřmánek pravý - tak se jmenuje v knihách. Ale
lidé mu říkají prostě kamilka snad na památku víly Kamily, která
semena téhle byliny roztrousila po
kraji.
Heřmánek čili kamilka pomáhá
lidem od mnoha nemocí. Lidskou
nafoukanost a pýchu však léčit nedovede. A tak nás před nimi svou
skromnou krásou a příjemnou vůní
alespoň varuje. Slyšíte ho?
Hluchavka bílá
ak se sestry
rozhodly
Pohádka
o hluchavkách
Stalo se to dávno, tak dávno, že
už si to nikdo nepamatuje. Bylo to
v době, kdy se celé národy rozhodly přestěhovat se do jiných
zemí, kde se jim víc líbilo. A takové
stěhování, to není jen tak. To není
výlet na pár dnů... A tak se musí
vzít s sebou strašná spousta věcí.
Bere se to, co člověk potřebuje, ale
i to, co ti přirostlo k srdci, co máš
rád. Prostě jako dnes, když se člověk stěhuje jinam.
V těch dávných časech se vydal
na dalekou cestu i jeden národ.
Vyšli všichni: muži, ženy i děti, lidé
dobří i zlí, pracovití i líní, krásní
i méně hezcí, moudří i hloupí.
A vzali s sebou všechny možné
věci a také různá zvířata.
V tom národu, který nakonec přišel až do naší země, bylo i pět dívek, pět sestřiček. Byly to dívky zajímavé a zvláštní. Ne pro svou krásu - nijak příliš krásné nebyly. Spíš
10 proto, že se jedna druhé moc nepodobaly. A hlavně proto, že nosily
každá úplně jiné šaty a že je nosily
pořád stejně, jak se dohodly.
Ta největší ze sester se rozhodla:
„Pro mne bude vždycky nejkrásnější bílá barva - budu nosit bílé
šaty s kapucí.“ A od té doby jí lidé
říkali Bílá paní.
„Moje šaty budou mít stejný
střih,“ řekla druhá sestra, skoro
stejně tak vysoká jako Bílá paní,
„ale vybrala jsem si na ně látku
růžovou s fialovým vzorem. A střevíce si ozdobím bíle.“ Vypadala
potom tak strakatě, že se jí začalo
říkat Skvrnitá paní.
Třetí sestra - vypadala trochu
jako kluk a taky tak ráda rošťačila
- trvala na šatech žluté barvy: „To
aby mi ve stínu našeho nového
domu připomínaly sluníčko!“
vykřikla vesele. Protože opravdu
připomínala chlapce, nazvali ji lidé
Pitulník a jen někteří se spokojili
se jménem Žlutá paní.
Čtvrtá sestra, menší než ty tři, si
oblékla malé šatičky růžové barvy
a k nim fialové střevíčky. A jak jí říkali pak? No přece Nachová paní.
Poslední, nejmenší sestřička,
dlouho přemýšlela, co bude nosit:
„Pořád se nemůžu rozhodnout,
jestli šaty budou růžově červené
nebo tmavě červené. Ale určitě budou mít kolem dokola volánky.“
A protože jí ty volánky jakoby objímaly šaty, nazvali ji lidé paní Objímavá.
Dobře se všem pěti sestrám žilo
v nové zemi. Postavily si tam nový
krásný dům, den co den v něm sedávaly kolem stolu plného sladkostí a vítaly mnoho hostů.
Zdá se, že to bylo právě dobré
bydlo, které po čase způsobilo
mezi sestrami nevraživost. Žádná
se na ty druhé nezlobila, ani se nehádaly, přestaly se však spolu cítit
dobře. Jako by se už nesnášely.
A tak se jedna po druhé z domu
odstěhovaly, snad aby si nepřekážely.
Bílá paní ráda cestovala, a proto
si postavila dům tak, aby se z okna
mohla dívat na cesty i na železnici,
11 Hluchavka objímavá
prostě tam, kde byl nějaký pohyb.
Skvrnitá paní měla ráda lesy,
a tak se za nimi vydala do nížin.
Žluté paní se les také zalíbil,
a tak si vybrala listnaté lesy v hornaté krajině. Odjakživa byla tak
trochu samotářka - na rozdíl od
svých ostatních sester, které rády
žily ve společnosti lidí.
Nachová paní si vyhlédla místo
mezi zahradami a blízko polí.
Drobná paní Objímavá si oblíbila
slunce a s ním i sušší nížinu.
Dopadlo to tak, že se sestry dál
už skoro nestýkaly. Jenom zřídka
bylo možno vidět dvě pospolu, tři
pak už skoro vůbec ne.
Ano, máte pravdu: jistě jste už
poznali, že těmi sestrami byly hluchavky. Lidé je tak pojmenovali
proto, že jsou sice podobné kopřivám, na rozdíl od nich však nepálí,
jsou tedy „hluché“. A do rodiny
kopřiv vůbec nepatří. Jako plevel
však doprovázejí člověka na každém kroku.
U nás je doma opravdu pět druhů hluchavek. Barva jejich květů je
stejná jako barva šatů pohádkových sester. Za sladkým nektarem
k nim přilétají čmeláci, navštěvují
je mravenci a mnoho jiných druhů
hmyzu.
Hluchavka nachová
A čím to je, že se v přírodě spolu
tyhle sestřičky hluchavky setkávají
jen málo? Možná, že nám Matka
Příroda chtěla dát ponaučení.
„Také vy, lidé, patříte do jediné rodiny, ať je vaše pleť červená, černá,
žlutá nebo bílá či hnědá a ať bydlíte kdekoliv. Nemusíte se zrovna líbat na potkání, ale měli byste se
navzájem respektovat a chovat se
k sobě dobře.“
Hluchavka žlutá
12 Hluchavka skvrnitá
13 Jaterník podléška
éští a podléští
Pohádka o jaterníku
podléšce
Bylo to v dobách, kdy na naší
Zemi už kypěl život v podobě nejrozmanitější zvěře i rostlin. To tenkrát přišel Člověk za Matkou Přírodou do jejího království. Cestu pro
něj nebylo těžké najít - její království se totiž rozkládalo od severu
k jihu a od západu k východu. Bylo
zkrátka všude.
Matka Příroda Člověka samozřejmě znala a věděla o něm své.
Přesto se však k němu chovala
jako k váženému hostu: pěkně ho
pohostila a teprve pak se zeptala
na důvod jeho návštěvy.
„Jsem lovec a chtěl bych se od
tebe lecčemus přiučit. Zároveň
bych ti chtěl i nějak pomoci. Proto
tě žádám, abys mne vzala do své
družiny,“ řekl.
Mluvil sice dost opovážlivě, ale
Matka Příroda to přešla s milým
úsměvem:
„No, nevím, nevím. A co vlastně
umíš?“
„Umím dobře lovit zvěř. Vím také,
jak se udržuje životodárný oheň.
A umím se dívat kolem sebe,“ odpověděl Člověk.
„Takže umíš vlastně všechno i nic!“ dodala Matka Příroda.
„A jak si dál představuješ svůj život?“
„Mne už nebaví stále lovit zvěř.
Proto jsem si ochočil psa a kočku
a začal jsem chovat dobytek.
U tebe bych se chtěl naučit pěstovat rostliny; zatím totiž jenom sbírám to, co najdu.“
Matka Příroda přikývla: „Nu, jak
myslíš. Ale napřed si tě trošku vyzkouším. Pokud s tím ovšem budeš
souhlasit.“
„Zkoušej si mne, jak dlouho
chceš. Měsíc, rok, deset let - i třeba
sto,“ souhlasil Člověk.
14 Bylo právě předjaří. Taková ta
doba, kdy zima ještě hrozí nočními
mrazíky, kdy se však už dá tušit
jaro. Slunce už přes den zvedá hlavu všem tvorům a zimní spáče zve
k probuzení.
„Tvým prvním úkolem bude vypouštět včely a vodit je na pastvu,“ ustanovila Matka Příroda a Člověk ten úkol bez rozmýšlení
přijal.
Nebyl by to ovšem člověk, kdyby
se nad svou prací nezamyslel. Jakpak má vodit včely, když létají?
A létají dokonce rychleji, než on
stačí utíkat. A kdyby alespoň létaly
po jedné... jenže ony si létají, kam
se jim zachce, darmo mluvit. Copak je mohu vodit či honit?
A sám? A vím já vůbec, kde je
mám pást? V tuhle dobu skoro nic
nekvete, vždyť samo slunce jen
taktak stačí zahnat studené noci!
Kde se vzala, tu se vzala, najednou se k němu belhá stařenka.
Nese náruč chrastí na topení a je
pod ní celá shrbená. Jde těžce, klopýtá. Člověku to nedalo, aby nepomohl. „Stařenko, zastavte se. Dejte
mi to klestí, já vám je ponesu. Ale
napřed si trošku odpočiňte - já
vám uříznu hůl, aby se vám po té
špatné cestě lépe šlo.“
Jak slíbil, tak i udělal. Uřízl
pěknou hůlku, poskládal si klestí
do náruče tak, aby se mu dobře
neslo a šel se stařenkou. Netušil,
že to sama Matka Příroda v přestrojení zkouší dobrotu jeho srdce.
Jak tak jdou, stařenka povídá:
„Jsem už stará, a tak leccos vidím
i zaslechnu. Znám i tvůj úkol, i poradím ti. V tom kmeni, kde včely
sídlí, udělej malý otvor, aby nemohly vyletět všechny najednou.
Ony se pak budou zpátky vracet
po jedné - a ty už je nebudeš muset vypouštět ani je vodit domů.
Poradím ti také, jak pro ně sehnat
pastvu. Přines k tomu jejich kmeni
co nejblíž větvičky, na kterých by
se mohly pást a vysaď tam květiny,
ještě než začnou kvést. Pak všechno zalij a pohlaď s prosbou, aby
včelám samy pošeptaly, že pro ně
mají sladký med. A máš vystaráno.“
15 Jen to dořekla, zmizela tak rychle, jak se objevila.
Člověk se držel jejích moudrých
rad. Od těch dob začal sám chovat
včely v dutinách stromů - i med
mu zachutnal.
Mezi tím uplynul nějaký ten měsíc a přišlo léto. Za tu dobu Matka
Příroda poznala, že se člověk
opravdu dovede dívat kolem sebe
- když chce. A že je ochotný pomoci ostatním lidem. Proto se s ním
znovu setkala a řekla mu: „První
zkoušku jsi přestál k mé spokojenosti. Večer tě čeká zkouška další musíš však přijít do mého sídla, do
Údolí světlušek.“
Večer čekalo Člověka v Údolí
světlušek překvapení. Hostů tam
totiž bylo nepočítaných. Sešli se tu
snad všichni z družiny Matky Přírody. Byl tu i skromný vládce mírného vánku i mohutný pán silných
vichrů. Za stolem seděl pán hromu
a blesku... a naštěstí se nijak neprojevoval. Opodál se bavily tři
sestry: jedna byla vládkyní dešťů,
druhá obstarávala sněhové chumelenice a krupobití a třetí se halila do povlávajícího závoje mlh.
Nechyběl ani kmotr denního světla
i kmotr noční tmy. Člověku se však
nejvíce zamlouvala jedna víla když rozevřela náruč, jako by se
nad všemi rozklenula duha. Ano byla to Paní Duha. Bylo tam opravdu hodně hostů, tolik, že je Člověk
za celý večer ani nemohl poznat
všechny. Matka Příroda je všechny
přivítala a oznámila jim, že do její
družiny možná přibude později
i Člověk. „Doufejme,“ dodala. (Ale
to už Člověku neprozradila, že tenhle večer je jeho druhou zkouškou).
Slavnost to byla přenáramná
a protáhla se až pozdě do noci.
Možná, že ještě déle, to se však už
nedovíme. Člověk tam totiž jedl
a pil víc, než bylo zdrávo - a tak se
ráno na nic nemohl upamatovat.
A to ho navíc hrozně bolel žaludek
a hlava. Bledý a celý zkroucený
stanul pak před Matkou Přírodou,
aby jí poděkoval za pozvání. Matka Příroda mu však řekla:
„Zklamal jsi mne, Člověče. Žádný
z mých hostů nedopadl jako ty.
16 Nevíš kdy máš dost - ani v jídle,
ani v pití. V této zkoušce jsi neobstál. Je mi tě však líto, že tak trpíš,
i když sis to zavinil sám. Poradím ti
tedy: z lísky, ze které jsi uřízl hůlku
pro stařenku, utrhni dva oříšky trojitý a jeden dvojitý. Rozlouskni
je, sněz je a zase ti bude dobře.“
Člověk poslechl a za chvíli se už
cítil lépe. I umínil si, že poprosí
Matku Přírodu, aby ho podrobila
ještě třetí zkoušce.
„Dobrá tedy,“ přikývla. „Dám ti
úkol. Jsou rostliny, které se spolu
dobře snášejí, u jiných je to naopak. Ty, který chceš zahradničit,
bys je měl taky znát. Proto najdi
alespoň dvě rostliny, kterým je
spolu dobře.“
Byl to úkol velmi, velmi těžký.
Vzdát se však člověk nechtěl i když se mu několikrát stalo, že se
zmýlil. Nakonec mu pomohla náhoda - nebo to snad zařídila Matka Příroda, kdo ví.
To bylo tak. Jednou brzy na jaře
usnul pod keřem lísky, co z ní uřízl
hůl pro stařenku a co z ní pak utrhl
oříšky. Líska byla plná žlutozelených jehněd a z nich se při sebemenším vánku vysypával pyl. Ve
snu se člověku pak zdálo, že pyl
pořád padá a padá, až se z něj dělají pod keřem malé závěje. Pak se
však ze žlutých závějí na světlo
vydrala. Rostlina s blankytně
modrým květem.
Vtom se Člověk probudil - a co
nevidí. Skoro u nohou mu kvetou
hvězdičky modrých kvítků a radují
se z jarní pohody. Rázem mu napadlo: tohle je přece ten příklad,
jak se dvě rostliny dobře snášejí.
Den po dni pozoroval život kolem
lískového keře a modrého kvítku.
Až po čase se odvážil předstoupit
před Matku Přírodu a oznámit jí
to. Pro jistotu dodal: „Ale ty modré
kvítky kvetou i jinde, nejen pod lískou...“
Tak obstál člověk ve zkoušce
Matky Přírody. A té květině se říká
jaterník podléška. Podléška proto,
že kvete pod lískovými keři čili pod
léštím.
Dnes si často lidé myslí, že už od
Matky Přírody odkoukali všechno,
že všechno znají a umějí. Zdaleka
to ale není pravda.
17 Jetel luční
ed na louce
Pohádka o jeteli
V době, kdy na světě ještě nežili
lidé, byli tu místo nich skřítci.
Podobali se lidem, jenže byli mnohem menší. Snad proto se jich zvířata nebála a měla je naopak ráda.
Byli to skřítci hodní a rozumní.
Jinak ovšem svět vypadal skoro
jako dnes. Příroda byla tehdy ještě
mnohem krásnější a bohatší. Všude byly koberce květin a na nich
spousty nejrůznějšího hmyzu.
Vzduchem se vznášeli pestrobarevní motýli a bylo jich tolik druhů,
že o nich raději ani nebudu mluvit,
aby vám to nebylo líto. A těch včel
a čmeláků! O ptácích ani nemluvě.
A skřítci? Ti se živili docela jako
my, ale od všeho jen trochu: nejenom proto, že byli tak malí, ale
hlavně proto, že byli rozumní.
A pomáhali Matce Přírodě. Hlídali
hmyz, aby se nepřemnožil a neškodil, a dávali pozor na dobytek, aby
zbytečně neničil rostliny. Protože
měli od Matky Přírody úkolů víc
než dost, museli si všechnu tu práci mezi sebou spravedlivě rozdělit.
Tak jim pak zbyl čas i na zábavu.
Také si ze svého středu zvolili ty
nejmoudřejší skřítky jako náčelníky
- Radu starších.
Jednou se Rada starších rozhodla, že vybere rostlinu, která by byla
nejvhodnější pro koně i krávy, co je
skřítci pásli. Dlouho vybírali a přemýšleli, až se nakonec na jedné
shodli. Tahle rostlina nebyla ani
moc velká, ani moc malá, rostla
bohatě, byla pro dobytek výživná
a navíc měla spoustu sladké šťávy
nejen pro včely, čmeláky a jiný
hmyz, ale i pro děti skřítků.
Když už takovou bylinu našli, vrtalo jim hlavou, jak naučit koně
i krávy, aby ji na pastvě hned
poznali. Ta rostlina měla sice list
složený ze tří lístků, ale takových
rostlin bylo v přírodě hodně. Krávy
i koně to prostě nepoznali.
18 té nové rostliny. A tak se všichni
dali do práce: nařezali spoustu dílků z kloboučků muchomůrek, vyšli
na louky a tam „razítkovali“
a „razítkovali“. Do večera byli hotovi.
Od těch dob už skřítci nikdy nemuseli hlídat dobytek. Krávy i koně
Nakonec pomohla náhoda.
Vlastně to byl skřítkovský kluk, co už jedovaté byliny nespásali, ale
vybrali si vždycky tu správnou, tu
pásl krávy. Seděl ve stínu při kraji
označkovanou. Když pak přišli na
lesa, zády opřený o muchomůrku,
a počítal, kolik že to krav mu svěři- svět lidé, skřítci se pomalu vytráceli. Za každou kravku si udělal noží- li, až se úplně ztratili a zůstali jenom v pohádkách.
kem zářez do klobouku houby.
Něco však po nich přece jen zbyVtom uviděl, jak jedna z krav začílo. Ta rostlina, kterou „orazítkovaná okusovat jedovatou bylinu
a další že se k tomu chystá. Hledal li“. Jmenuje se jetel. V přírodě je
mnoho druhů jetele, ale už skřítci
nějaký kamínek, aby jím po nich
dobře věděli, že nejvhodnější jsou
hodil a tak je odehnal. Ale žádný
nenašel, a tak raději odřízl kousek dva druhy - jetel luční a jetel plazivý.
z klobouku muchomůrky a tím od- A tak označkovali hlavně tyhle
dva. Také trochu z toho razítka má
řezkem hodil. Sice se netrefil, ale
jetel zvrhlý.
i tak se mu podařilo krávy odeA ještě něco: skřítci si pochutnáhnat. Odřezek dopadl náhodou na
ten trojjediný list vybrané rostliny. vali na nektaru z květů jetele. Stačilo utrhnout jeden trubkovitý kvíA tak mu napadlo, že by skřítci
tek červeně kvetoucí jetelové hlávmohli takhle označkovat všechny
listy té rostliny a pak by stačilo jen ky a vysát šťávu. (Pro nás lidi je té
říci krávám, aby žraly jen tyhle. Pak šťávy trochu málo). Možná, že znaby je už skřítci nemuseli tak hlídat! li i čtyřlístek pro štěstí. A také nám
prostřednictvím jetele zanechali
Večer se o tom nápadu zmínil
dvě rady: Kdo hledá - najde...
ostatním. Všem se velmi zalíbil.
a ještě: I ti mladší mohou ty starší
Proto rozhodla Rada starších, že
přivést na dobrou myšlenku.
skřítkové označkují všechny lístky
19 bživlý sen
Pohádka o rulíku,
lýkovci a jitroceli
Vládnout veškeré přírodě je nesmírně složité a pracné. Matka Příroda si to nejdříve ani pořádně neuvědomovala. Zpočátku jí opravdu
nepřipadalo těžké stát se neomezenou vládkyní. Nikdo jí neporoučel, nikdo ji nehonil do práce
a času měla spoustu - miliony
a miliony let...
Jenže jak se svět vyvíjel, bylo
vládnutí přírodě pořád těžší a těžší. Matka Příroda musela totiž neustále vymýšlet nové a nové formy
života na Zemi. Musela je také pořád vylepšovat. A i když jí to bylo
velmi líto, občas musela staré
rostliny vyměnit za nové.
A měla to ještě těžší, když do její
říše přibyli kromě rostlin i živočichové a nakonec člověk. Zpočátku
se člověk bál, ale pak se osmělil
a začal si stěžovat. A je takový dodnes. Nelíbí se mu ani počasí ani
roční doby, spokojený není tu s dotěrným hmyzem, tu zase s ovocem,
... a těch problémů, co si navymýšlí!
Nejposlušnějšími členy říše Matky Přírody jsou naproti tomu rostliny. Snad proto je učinila tím nejdůležitějším, bez čeho by živočichové
i člověk sotva mohli přežít. Proto
měla rostliny velmi ráda a neustále pro ně ze svých zásob vybírala
barvy, vůně, tvary. Nebylo to jednoduché, protože nechtěla žádné
z nich ukřivdit.
I stalo se jednou, že měla zrovna
připravit tři nové rostliny. Už je
měla skoro hotové, zbývalo jen je
nějak ozdobit a dodat jim vlastnosti prospěšné nebo naopak
škodlivé. Dlouho nad nimi Matka
Příroda přemýšlela, ale ne a ne se
rozhodnout. Až ji z toho rozvažování hlava rozbolela. A jak se tak
namáhala, hlava jí klesla únavou
a ona zkrátka usnula. Zdál se jí
zvláštní sen: seděla na překrásném
20 ostrově uprostřed jezera, ale nebyla tam sama. Kolem sebe spatřila
sedm pohádkových bytostí, které
jako by s ní tvořily jakousi komisi.
Byly tu tři živly - Slunce, Voda
a Oheň - i tři tvorové: vlk, včela,
muž a žena. Před ní na břehu pak
stály tři rostliny, jako by na něco
čekaly.
I řekla Matka Příroda v tom snu:
„Přistupte blíž a řekněte, kdo jste
a čeho si žádáte.“
První rostlina přišla hrdě a pravila: „Říkejte mi třeba Vlčí lýko. Ale
hlavně mne obdarujte něčím
zvláštním, abych vynikala nad
ostatní rostliny.“
Druhá rostlina se tvářila ještě hrději, když žádala: „Já jsem Beladona čili Krásná paní. A tak bych
si přála, abych byla stejně hezká
jako mé jméno.“
Třetí rostlina však přišla skromně
a nesměle špitla: „Jsem Skromňák... a kdybyste byli tak hodní
a dali mi, co uznáte za vhodné.“
Matka Příroda se tedy se všemi
sedmi bytostmi poradila. Pak Slunce znovu zavolalo ty tři květiny
a vysvětlilo jim: „Mohlo by se stát,
že by každý z vás chtěl ze zásob
Matky Přírody jen to nejlepší
a nejkrásnější. A proto si vyberte:
buď budete krásné, ale i jedovaté
zároveň - anebo budete léčivé, ale
mnoho krásy nepoberete.“
Rostliny souhlasily.
„Losujte tedy, kdo z vás bude vybírat první, kdo druhý a kdo třetí.“
Tím prvním v pořadí byl Skromňák.
Ani se moc nerozmýšlel a hned se
rozhodl:
„Rád bych léčil lidi. Nežádám
ani krásu, ba ani vůni. Nechci už
vůbec nic jiného.“
Lýkovec vonný
Jitrocel kopinatý
„Dobře sis vyvolil,“ řekla mu
Matka Příroda. „Budeš léčit otevřené rány, a proto tě lidé budou
mít rádi. Říkat ti budou však různě
- ranocel, skorocel, hlavně pak jitrocel. Budou si o tobě vyprávět, že
prý máš devadesát devět kořínků
a každý ten kořínek prý pomáhá
proti jedné z devadesáti devíti zimnic. A protože jsi tak skromný, bude se ti dařit všude a růst
můžeš, kde se ti zachce.“
21 Druhá volila Beladona: „Chci
hlavně pěkně vypadat a pro mne
za mne ať jsem třeba jedovatá...“
„Tebe se lidé budou bát,“ řekla
jí Matka Příroda. „Budeš sice krásná, ale plná prudkého jedu. Tak
prudkého, že i ten, kdo tě utrhne,
si pak bude muset pořádně umýt
ruce. Jedovatý bude dokonce
i prach z tebe. Ale přesto tě lidé
budou používat jako lék. A říkat ti
budou rulík zlomocný.“
Vlčímu lýku jako třetímu se zachtělo něčeho podobného jako rulíku: „Rád bych hezky voněl a měl
krásné květy i plody. Klidně mohu
být jedovatý, to je mi jedno!“ Dobrá tedy. Budeš krásný
a ozdobný, lidé si tě budou pěstovat na zahrádkách pro červené bobule. Budou však jedovaté pro člověka i pro ostatní savce. Jen ptáci
je budou moci zobat,“ řekla Matka Příroda. „V knihách pak budeš
nazván lýkovec jedovatý.“
Rulík zlomocný
Kontryhel obecný
ebeská rosa
Pohádka
o kontryhelu
Pak se obrátila i ke zbylým dvěma rostlinám a řekla: „Samy jste si
vybraly, samy si svůj úděl ponesete.“
Tři rostliny přikývly na souhlas ...
a v tom se Matka Příroda probudila. Sen skončil.
Když se znovu chystala do práce,
vzpomněla si na něj - a s ulehčením si řekla: „Udělám všechno
jako v tom snu.“
A tak dala Beladoně majestátní
vzhled, krásu květů a plodů - ale
i jedovatost. Vlčímu lýku pak darovala nádhernou omamnou vůni
něžných kvítků, které kvetou brzy
na jaře. Ale také i jeho vybavila
zvláštním jedem.
Skromňák získal léčivé vlastnosti, zato krásy zrovna moc nepobral.
Je však prospěšný a užitečný.
Slušelo by se, aby i každý člověk
byl ku prospěchu ostatním lidem
jako on.
22 Nikdo nepochybuje o tom, že živočichové mohou mít ve spánku
sny. Ale že by se sny zdály i rostlinám - kdo to jakživ slyšel? Jedné
rostlině se však sen opravdu zdál.
Vyprávěla jej Matce Přírodě - a nakonec jsem se o něm dozvěděl i já.
Takže slyšte:
Byl jednou jeden palouk kdesi
v podhůří, od jara do podzimu
pěkně zelený. Protékal jím potůček
a v jeho vlnkách se zrcadlilo vysoké nebe. K potůčku chodily pít srnky i další žíznivá lesní zvěř. A těch
ptáků co tu bylo! I vážky se tu zastavovaly ve svém rychlém letu.
A stejně dobře znal palouk i lesní
hmyz.
Na samém břehu potůčku rostla
bylina jménem kontryhel. Kytka
sama o sobě nic moc k podívání:
nízká, rozložitá, s pravidelnými, jakoby vroubenými lístky, drobná
kvítka shloučená do žlutozelených
klubíček. Přesto však to byla bylina pohádková: šla o ní pověst, že
na někoho pořád čeká a čeká
s otevřenou náručí. Jenže na koho
nebo na co, to nikdo nevěděl.
Jednou se kontryhelu zdál zvláštní sen. Zdálo se mu, že z mlhy před
ním vystoupila krásná paní, nádherně oděná. Pravé perly jí zdobily
konce rukávů a okraj široké sukně,
největší perla tvořila sponu na límečku šatů. Když jí kontryhel pohlédl do tváře zblízka, uviděl, že
má šedá a vrásčitá líčka a že její
oči jsou jako mrtvé.
Pak ta paní promluvila: „Slyšela
jsem, že znáš tajemství krásy
a mládí. Proto jsem za tebou přišla, jestli bys mi z něj neprozradil
alespoň malou část. Třeba by mi to
pomohlo osvěžit pleť mé tváře. Pomůžeš-li mi, dobře tě odměním!“
Kontryhel se na chvíli zamyslel,
a pak odpověděl: „Vím jenom
o kráse kolem sebe, a ta je pro
všechny, tedy i pro tebe. Každý
přece může vidět nádheru květin
23 chtěl té ženě pomoci. Proto do
tebe vkládám léčivou sílu.“
Co Matka Příroda řekla, platí dodnes. Kontryhel má květy celkem
nenápadné a žlutavě zelené, kterým navíc chybí korunní plátky.
Naproti tomu jeho listy mají krásný tvar a jsou na dotyk sametově
na palouku, krásu motýlích křídel, hebké. Na plném slunci bývají čashru vlnek v potůčku. Já jiné tajem- to zabarveny do hněda nebo do
červena.
ství krásy neznám. A o tajemství
Pravda je, že kontryhel patří
mládí jsem nikdy neuvažoval, promezi rostliny, které přebytečnou
tože je prožívám každý rok znovu
vodu nevydechují, ale vytlačují ji
na jaře, když se zazelenám.“
„Děkuji ti za ta slova. Pověděl jsi jako kapky vody. Čím více je vodních par ve vzduchu, tím více kami víc, než sám znáš a víš.“
Paní se usmála a nasypala kontry- pek je na povrchu jeho listů. Největší kapka leží vždy uprostřed, jahelu do listových dlaní hrst perel.
A jak z mlhy vyšla, tak se v ní i roz- koby v dlani. Ve středověku prý alchymisté vodu na této rostlině naplynula.
Chladný dotek perel květinu pro- zývali „nebeskou vodou“ a domníbudil ze sna. Perly nespatřila, zato vali se, že se dá použít k přípravě
zázračného kamene mudrců.
okraje lístků měla lemovány kapA co nám k tomu říká dnes lesní
kami vody. Největší kapky ležely
moudrost? Chceš-li mít pěknou
uprostřed každého listu.
pleť, omývej si tváře vodou z kont„Asi se mi to všechno jen zdáryhele. Je to nejlacinější kosmeticlo,“ vzdychla. Ten povzdech zaká voda na světě - a patří k nejlepslechla Matka Příroda a přiměla
kontryhel, aby jí celý sen vyprávěl. ším. Máš-li pocuchané nervy, když
„Zdálo se ti to i nezdálo. Spokoj se ti zdá, že tvůj život za moc nese s tím, co jsem ti dala, a buď rád, stojí, vzpomeň si na kontryhel, co
říkal o kráse v přírodě všude kolem
že nemáš nádherné květy a že tě
zdobí jen kapky vody. Byl bys moc nás - a vyběhni si do rosy na louku
pyšný. Cením si však toho, že jsi
s kontryhelem, třeba i bosky.
24 Kopretina bílá
lásky zrozená
Pohádka o kopretině
Jako bílá hvězda svítí kopretina
v období plného léta všude na loukách, mezích, pastvinách i v zahradách po celé Evropě. Řeč je o kopretině bílé, ale počet jejích příbuzných květin dosahuje skoro půl
druhé stovky druhů. Sama kopretina bílá je tak trochu mámivá ráda mění svou podobu, takže je
jednou taková a podruhé zase
trošku jiná. Možná, že se takhle
přizpůsobuje svému okolí, kdo ví?
To, co dnes uslyšíš, povídala kopretina určitě už předtím někomu jinému. Alespoň si myslím, že jsem
tu její pohádku už někde slyšel.
„Tak je to na světě odedávna,“
začala kopretina. „Potkají se dva
lidé, chlapec a děvče. I když se třeba nikdy předtím ani neviděli, ani
o sobě neslyšeli, jako by najednou
mezi nimi přeskočila zvláštní jiskra. Jako by jim oběma vlétla do očí
a odtud se propálila až do srdce
i do hlavy. Způsobí tam velké rozechvění, zmatek, ale i pocit štěstí
a radosti.
Tak se zrodí láska. Před chvílí
tady nebyla, teď je ale tady, je všude a nikde. Jen my, květiny,“ dodala kopretina, „nic takového neznáme. Alespoň já samotná jsem nikdy takovou lásku neprožila.“ Pak
se však zamyslela a pokračovala.
„Ale přece jen jsem ji vlastně zažila. Nepřímo. Protože my, květiny,
doprovázíme vás, lidi, po celý váš
život. Jsme u vašeho narození, v
době mládí i dospělosti, v časech
dobrých i zlých. Provázíme vás i na
vaší poslední cestě, ba dokonce
i po smrti kveteme na vašich hrobech“.
A pak mi začala vyprávět příběh
mladého námořníka, který se v dalekém přístavu zamiloval do Japonky.
„Když se vrátil domů, velmi se
trápil steskem po ní. Sám se toulal
25 po louce u rodné vesnice. Utrhl
kopretinu a začal utrhávat z jejího
květu jeden bílý lísteček, pak druhý, třetí ...
A smutně si říkal:
Má mne ráda?
Všude a zjevně,
tajně a věrně, láskou se souží,
po mně jen touží.
Láska již chabne
- jiný jí vládne.
Nemá mne ráda.
Naštěstí mu vycházelo to první
říkadlo.
Trápila se i ona. Chodila po zahradě, duši i mysl plnou toho mladíka. Ve svém stesku se obrátila ke
kvítku, aby jí pověděl - ale co
vlastně? Jestli ji ten námořník ještě miluje? V to přece věřila! Jestli
na ni myslí? Každým dnem, každou hodinou jako ona?
I tím si byla skoro jista. Pak ji však
napadlo: jak dlouho mne však ještě bude mít rád, když jsme od sebe
tak daleko? Snad jí to poví kvítek.
Ale měla by si pro jistotu najít květinu, která má okvětních plátků co
nejvíc. To aby těch šťastných let
bylo taky co nejvíc.
Hledala dlouho, hledala nadarmo.
Nakonec jí zbyla kopretina. Právě
takový kvítek, jakého se tam v dálce ptal mladý námořník. Pak vyndala ze svého účesu ozdobnou
jehlici a tou každý plátek květu
roztřepila na mnoho uzoučkých
proužků. Ty potom spočítala....
A tak se zrodila má sestra chryzantéma,“ skončila téměř šeptem
kopretina svůj příběh.
Co dodat? Snad jen on to, co je
o kopretině méně známé:
Květ je složen z drobounkých trubkovitých kvítků, které tvoří žlutý
terč celého květu. Je jich (věřte nevěřte) 400 až 500! Mnohem nápadnější jsou ovšem bílé jazykovité kvítky okolo terče: těch má kopretina 7 až 43.
A o čem se můžeme od kopretiny
poučit? Jako láska patří k životu,
tak i květiny jsou částí světa lidí.
Jsou takovým pohlazením pro lidskou duši. Na to bychom neměli
zapomínat.
26 Mák vlčí
eledín a sedlák
Pohádka o máku
Před mnoha a mnoha lety žil ve
vsi u veliké řeky bohatý sedlák. Podobných sedláků bylo
v okolí víc, jen ten náš se však
jmenoval Slepák. Divná přezdívka,
že? Vysloužil si ji, protože pořád
vypadal, jako by byl zahleděný
sám do sebe a k ostatním jako by
byl slepý. Lidí si vůbec nevšímal,
neměl ani hospodyni. Sloužil u něj
jen jediný čeledín. Bylo však záhadou, jak se ti dva vůbec dokázali
shodnout. Protože jak si byli podobní ve tváři, tak rozdílnou měli
povahu.
„Podívejte se, vypadají jako dva
bratři,“ říkali někteří lidé z vesnice.
Jiní však nesouhlasili: „Ano, mají
podobné obličeje, to je pravda. Ale
copak je od sebe nerozeznáte?
Vždyť každý má jinou postavu. Tak
jacípak bratři!“
Bylo to opravdu divné. Slepák
byl statný a silný. Čeledín - říkali
mu Hleďák, protože se kolem sebe
pořád rozhlížel - byl o hodně menší a slabší. Měli sice podobné
obličeje, sedlákova tvář však byla
světlá až do běla (ale když se rozzlobil, potom zfialověl), zatímco
čeledín byl ve tváři pořád celý červený. Oblékali se také každý jinak:
ať si sedlák vzal na sebe cokoliv,
vždycky šaty vypadaly tak nějak
matně, skoro zaprášeně. Čeledínovy šaty však vždycky zářily jasnými
barvami.
V čem se však všichni lidé úplně
shodli, to byl názor na jejich povahu. Považovali totiž oba za velké
podivíny. No - kdo to kdy slyšel,
aby se na statku pracovalo jen tehdy, když byl den delší než čtrnáct
hodin? Nu - u nich to tak bylo. Jak
se na jaře začal den prodlužovat,
dřeli oba stále víc a víc. Sotva se
však začátkem léta začal den krátit, jejich elán začínal polevovat i když měli v té době jiní sedláci
27 právě nejvíc napilno. Lidé to však
přešli. Koneckonců - byla to přece
věc těch dvou. Svoji práci si udělali, tak co. Nikdo však nemohl pochopit, proč se oba živí skoro pořád jen mlékem. Nic jiného snad
ani nikdy nejedli ani nepili. Statný
a silný Slepák ovšem vypil vždycky
mnohem víc mléka než Hleďák.
A snad ještě divnější byla jejich
velkorysost: kdo k nim do statku
přišel, nikdy neodcházel s prázdnou - vždycky každého pohostili.
Jenže takové divné hospodaření
a rozdávání nakonec statek skoro
zničilo. Když Slepák vydal všechno,
co bylo doma dobrého, podíval se
na svého jediného čeledína a řekl:
„Práci jsme už skončili, co bylo
k rozdání, to jsme rozdali, a tak tě
propouštím. Jestli chceš, můžeš
u mne nastoupit do služby zase za
rok. Ale snaž se přijít na statek
o měsíc dřív než já. To je má
podmínka!“ Hleďák jen přikývl.
Byl už skoro podzim. Oba si sbalili své uzlíky a odzešli neznámo
kam.
Přešla zima a s prodlužujícími se
jarními dny se na statek vrátil nejprve Hleďák. Se šálou na krku, protože rána byla ještě chladná. Ani
ne za měsíc se tu objevil Slepák přesně podle slibu. Přišel, rozhlédl
se po statku a třásl se zimou - také
on si nechával kolem krku šálu.
A jak to bylo loni, totéž se opakovalo i letos. Den do den se sedlák i čeledín živili mlékem. Znovu
připravovali pohoštění pro hosty.
Měli tytéž šaty a ani barva jejich
tváří se nezměnila. Při práci je později začalo rozehřívat sluníčko a tak oba zahodili šály jako nepotřebnou věc. Pracují a občas si
i zazpívají, usmějí se na sebe.
Všechno se zdá být jako dřív...
Jednou k večeru byla ve vsi tancovačka. Tóny vesnické muziky lákaly děvčata i mládence. Co ta
muzika připomněla Hleďákovi, to
nikdo neví. Sotva ji zaslechl, rychle
se rozloučil s hospodářstvím a ještě večer ze statku odešel. Možná,
že si vzpomněl na nějaké děvče,
které jinde zanechal. Možná, že se
mu zastesklo po cizím kraji. To už
bude navždy jeho tajemstvím.
28 Jakmile odešel, neměl na statku
stání už ani Slepák. Chodil od ničeho k ničemu, bloumal po dvoře,
hledal a nevěděl co. Příštího dne
byl statek prázdný. I sedlák jako by
se ztratil ze světa.
Opět uplynula zima, ale ani hospodář ani čeledín se vícekrát na
statku neukázali.
Přece však po nich zůstala památka - v podobě květin. Tou jednou je mák snodárný (mák setý),
který od těch dob napodobuje na
polích hospodáře a z dálky vypadá
jako vodní hladina. A čeledínem je
mák vlčí, červeně svítící v obilném
poli. Spolu se ti dva už nesetkávají.
Oba žijí v době, kdy denní světlo
trvá víc než čtrnáct hodin. S blížícím se podzimem odumírají, protože je jim souzeno žít jen jeden rok.
A podobají se sedlákovi a čeledínovi z pohádky ještě takhle:
1. Oba druhy máků mají „šálu“,
kterou brzy zahodí (jsou to kališní
lístky, chránící poupě. Opadávají,
jakmile se poupě rozvije.)
2. Ve květech máku snodárného
i máku vlčího je obrovská spousta
pohoštění pro hmyz - pylu. Hodně
jej roznese i vítr.
3. Vlčí máky jsou symbolem vášnivé lásky, s mákem snodárným pak
i symbolem fintivosti.
4. Slepák se říká máku snodárnému, protože jeho tobolka se neotvírá a zrnka máku tedy nevypadávají ven. Hleďák se říká máku vlčímu. Jeho tobolka má totiž otvory
jako „oka“ - a stačí trochu silnější
vítr, stonek se zakymácí a maková
zrnka vypadávají ven. Ale člověk si
vyšlechtil Slepáka, aby mu dával
mák do buchet a koláčů.
5. Ve stvolech a ještě více v nezralé tobolce je plno „mléka“ - latexu. Má ho hlavně mák snodárný.
Ten je cenným pomocníkem v rukou lékaře. Zneužijeme-li mák
(např. v drogách), může nám poškodit zdraví nebo dokonce i zabít.
I mák nás však může naučit
něčemu dobrému. Třeba trpělivosti, protože té není nikdy dost. Ptáš
se, jak? Jednoduše: zkus přepočítat
rozsypaná maková zrnka. Třeba si
pak lépe představíš, jak asi vypadá
nekonečno....
29 Mateřídouška obecná
matčině kvítí
Pohádka
o mateřídoušce
Byl jednou jeden moudrý člověk
a měl dvě záliby. První byl rodný
jazyk, jeho mateřština. Dovedl se
těšit z její krásy i z bohatství jejích
slov. A protože byl moudrý, často
se nad různými slovy zamýšlel.
Když si nebyl jist, jestli slovo
správně pochopil, vyptával se na
jeho smysl ostatních lidí. Zároveň
se rozhodl, že by při tom vyptávání
přece mohl zjistit, která slova lidé
považují za nejdůležitější. Nebo
které slovo má pro ně největší
cenu.
I ptal se jednou, co je to radost.
„Největší radost mám na jaře,
když vidím, jak začíná nový život,“
řekl mu kdosi a dodal: „Prostě jak rostou květiny a stromy a rodí
se mláďata... Ale stejně nejhezčí je,
když se narodí nějaké dítě.“
I ptal se jindy, co je to štěstí.
Jedni tvrdili, že je to láska. Druzí
zase říkali, že člověk je šťastný,
když se mu splní nějaké přání. Většinou se ale shodli v tom, že
největším štěstím je, když člověk
má děti.
„A co je to vůbec láska?“, chtěl
vědět ten mudrc.
„Láska je krásný vztah mezi lidmi,“ dostal odpověď. „Ale stejně
si myslím, že na světě nejlepší je
mateřská láska. Dodnes vzpomínám, jak mne maminka vždycky
pohladila,“ řekl jeden starý člověk.
Jenže - co je to tedy bolest?
„Když mi někdo ubližuje...“
„Když mi umře někdo, koho
mám rád...“ odpovídali mu lidé.
„A nejhorší bylo, když mi umřeli
rodiče,“ řekl zase starý muž.
Mudrc se pak na dlouho uchýlil
do ústraní, aby si mohl přebrat odpovědi a zamyslet se nad nimi.
Přemýšlel a přemýšlel, až si řekl:
„Nejdůležitější a nejkrásnější na
světě je slovo „maminka“.
30 Radostně se dal ohlásit v královském paláci a přednesl svůj objev
králi. Nedočkal se však ani souhlasu, ani uznání.
„Jak můžeš tvrdit něco takového?“ zuřil král. „Vždyť urážíš můj
královský majestát! Nejdůležitější
slovo na světě je přece „král“!“
Mudrc byl z paláce vyhozen
a upadl v nemilost.
Pak si jej za nějaký čas dal zavolat nejvyšší velekněz a silným hlasem mu kázal: „Ty rouhači! Matka
je přece jen pouhý člověk! Nejdůležitějším slovem na světě je jedině „bůh“!“
Stalo se však to, co nikdo nečekal. Zlobná veleknězova slova zaslechla samotná Matka Příroda.
Zjevila se nešťastnému mudrcovi
a řekla: „Cožpak i sám náš bůh
neměl žádnou matku? Díky ní ho
přece můžeme uctívat, jinak by se
vůbec nenarodil. A protože i já si
myslím, že slovo matka je nejkrásnější a nejdůležitější, chci dát světu novou rostlinu.“ Pak slila do jediného velkého mraku všechny
slzy radosti, lásky i bolesti, které
v onen den lidé prolili. Na zemi se
spustil blahodárný déšť. Sotva
kapky deště vsákly do půdy, zazelenala se drobounkými lístečky.
A ty vydechovaly jemnou, nezapomenutelnou vůni; stačilo lehce je
promnout mezi prsty. Také mudrc
si chtěl uříznout alespoň jednu voňavou větvičku - neopatrně se
však píchl nožem do prstu. Kapka
jeho krve se smísila s dešťovou
kapkou, a jak dopadla na zem
a rozstříkla se na zeleném koberečku lístků... rázem z ní byla narůžovělá hlavička té nové rostliny.
31 Ostatní rostliny ji přijaly mezi
sebe bez závisti. Vždyť byla tak
drobná a skromná, že nemohla nikomu udělat nic zlého. Ani se neodvážila žít na louce spolu s ostatními květinami. Spokojila se s životem na pastvině či na mezi, při
ušlapaných cestách, ba dokonce jí
dodnes stačí i spára ve skále. Jen
pro vlastní obranu mění svůj bylinný stonek v dospělosti za slabě
dřevnatý. I déšť jí stačí docela obyčejný.
Matka Příroda jí ale darovala bohatý medový nektar a potom k ní
svolala včely. Možná, že to nebyla
Matka Příroda, ale sama Matka
Boží. Snad proto ji lidé pojmenovali mateřídouška. Možná že i na
památku onoho moudrého člověka, který měl tolik rád svůj rodný
jazyk.
Orsej jarní
Z vlastní zkušenosti vím, že kdo
si jednou přivoněl k mateřídoušce,
neodolá, aby si k ní při nejbližším
setkání nepřivoněl znovu. Je sice
pravda, že podobnou vůni mají
i další rostliny mateřídoušce příbuzné (jako je majoránka,
deníku
tety Oliny
O orseji jarním
Rozhodla jsem se, že si budu
psát deník a zaznamenávat do něj
to, co mne zaujme nebo napadne.
dobromysl, tymián), jejich vůně je
však výraznější a jiná. Je mnoho
druhů mateřídoušek, všechny však
mají stejně líbeznou vůni, pro kterou dodnes dávají maminky pár
větviček dětem pod polštář, aby se
jim lépe spalo. Dokonce dřív lidé
věřili, že mateřídouškou svařenou
v čerstvém mléce se ruší veškerá
kouzla...
O mateřídoušce by se dalo povídat ještě hodně. A co by nám řekla
ona? Asi tohle: „Úcta k rodičům
i ke starým lidem ještě nikdy nikomu neuškodila. Spíš naopak!“
32 26. února
Od Hromnic uplynuly tři týdny, ale
mně se zdá, jako by to bylo včera.
Je ten čas opravdu tak splašený?
Pádí jako voda a nezajímá jej, že
se pod jeho vládou jedni rodí
a druzí umírají. Ví čas o tom, že se
během roku dny a noci napořád
buď krátí nebo prodlužují?
10. března
Příroda jako by mne vyslyšela.
Květinářka na trhu prodávala sněženky, a tak jsem neodolala. Měla
jsem z kytičky takovou radost!
…jako bych svým deníkem přivolala jaro.
9. března
Chytilo mne obvyklé jarní uklízení.
Prohlédla jsme sklep a komoru a
vynesla jsem – a hlavně pak vyhodila – nepotřebné věci. V bytě jsem
se pak vrhla na šatník a vybrala
z něj k letošnímu jaru nejvhodnější
šaty. Už aby tu bylo! Ani dočkat se
nemohu.
33 14. března
Místo odkvetlých sněženek se ve
vázičce modrají ladoňky. Často se
na ně zadívám a srdce jako by mi
říkalo: Jak může něco tak něžného
v takovém chladnu vůbec vyrůst
a kvést? A rozum jako by se ptal:
Kdopak dal té květině takovou
barvu? Vždyť ji nemá ani samotné
nebe!
15. března
Měla jsem podivný sen. Ale byl to
vůbec sen? Jako v polospánku
jsem uslyšela tichý hlas. Byl tak
uklidňující a vlídný jako ty něžné
kytičky na mém stole. Ani bych se
nedivila, kdyby to promluvily ony.
Byl to však hlas Matka Přírody.
Řekl mi: „Dovol, abych ti poděkovala za to, jak máš ráda květiny.
Chci ti proto ukázat, že podobně
jako ty prožívá svůj život i jedna
velmi obyčejná bylina. Ta svůj deník samozřejmě nepíše, a tak ti
o ní budu muset vyprávět sama.
Ta bylina se jmenuje orsej jarní.
I on udělal svůj jarní úklid, i když
byl ještě ukrytý v zemi. Zbavil se
starých a vyschlých hlíz. Už mu nebyly k ničemu. Pro jarní období si
však orsej uchoval hlízy světlé a
plné. Ty mu totiž zajistí život nejméně po další dva roky. Tak se
v nových šatech i on připravoval
na jaro. Právě jako ty.
Cestou do práce jsem na určeném
místě v parku učinila vše, co mi
hlas Matky Přírody radil. A opravdu – orsej tam byl.
Tentokrát mám ve vázičce větvičky
zlatého deště. To jméno se mi líbí
víc než obvyklé forsytie. Svítí jako
slunce a jeho zlatem se i já cítím
bohatá.
Potom mne hlas Matky Přírody zavedl do parku na místo, kde se prý
pod zemí skrývá orsej. Pobídl mne,
že jej mohu bez obav vyhrabat
a přesvědčit se. V tom okamžiku
však park zahalila mlha, já se probudila – a bylo po snu.
34 21. března
Jaro v kalendáři jsem přivítala jako
opravdový svátek: oblékla jsem si
své nejlepší šaty. Vím, neměla bych
být samolibá, ale přiznávám, že
jsem se v tu chvíli líbila sama
sobě.
Jako na počest ke mně v noci Matka Příroda zase promluvila: „Orsej
už ze země vystrčil dva bledé prstíky – půda jimi až zavoněla.
Ty prstíky se nazývají děložní lístky a orsej jarní jimi vlastně každého roku začíná svůj život. Ty lístky
jsou důležitější než pro člověka
šaty.“
26. března
Tyto dny jsem neměla času nazbyt.
Přece mi ale nedalo, abych se nepodívala, jak si vede orsej.
Kdyby uměl psát, jistě by se radoval z vykonané „práce“! Jeho přízemní listy viditelně povyrostly.
Ztěžkly na dlouhé stopce tak, že
skoro polehly a překryly půdu. Díky
tomu se v ní udržela potřebná vláha. Bylo vidět, že se prodloužily
také lodyhy. A na jejich koncích se
už chystalo po jednom poupěti.
Vzpomněla jsem si, že kdysi lidé
připravovali z mladých listů orseje
zeleninový salát.
Ve vázičce mám svazeček fialek.
Píšu těch pár slov a fialky mi
k tomu voní na souhlas.
35 1.dubna
Zrcadlo mne zradilo. Jak to, že
v něm vypadám tak unaveně?
Myslím, že to bude tou spoustou
práce, co teď mám i doma. Musím
o sebe víc pečovat….a osvěžit se
procházkou.
Při procházce parkem jsem uviděla
první kvetoucí orsej jarní. Ten kvítek jsem však neutrhla. Vzpomněla
jsem si na slova jednoho básníka,
který přirovnal květ orseje
k nebeské hvězdě – a hvězdy se
přece netrhají.
Poupata orsejů se rozvila ve zlatožluté květy. Každý jejich plátek svítí novotou jak čerstvě vyleštěný
plíšek zlata. Ani se nedivím, že orseji kdysi lidé říkali blýskač.
10. dubna
Od rána mne dnes honí mlsná. Začalo to už snídaní. Obyčejně snídám k čaji jen chléb s máslem,
dnes se mi zachtělo koláče.
A k obědu jsem si přikoupila medové perníčky. Byl to zkrátka „den
mlsání“. V duchu jsem se pousmála. Zdalipak mne orsej napodobí?
slunce a teplo velmi rád. Jeho květy den co den sledují slunce, stoupající po obloze. I jeho lodyhy a
květy se natahují, jako by po slunci
přímo sahaly.
Matka Příroda v mém snu byla pohotová: „Jenom se pozorně podívej na orsejovy květy. Na plátcích
koruny květu uvidíš maličké jamky
a v nich má orsej med, zakrytý šupinkou před deštěm. Orsej ale sám
nikdy nemlsá: ten med má pro létající hmyzí hosty.
15. dubna
Právě jsem zažila snad nejteplejší
jarní den. Díky za něj! Matka Příroda mi přitakala. I orsej má prý
36 21. dubna
Potkala jsem se v lékárně s paní
Klepavou. Dělá svému jménu více
než čest. Co mi toho za chvilku napovídala! Jsem si jistá, že zrovna
teď zase vykládá o mně ty své jedovatosti. Jako bych o sobě slyšela: „Ta je určitě prolezlá nějakou
záhadnou nemocí.“
Pokazila mi náladu na celý den.
alespoň jsem se zastavila v parku,
abych se podívala na „svůj“ orsej.
Vzpomněla jsem si na hlas Matky
Přírody, jak mi minulou noc řekl:
„Mladé listy orseje jsou teď už jedovaté. Už se nedají jíst a na jazyku mají palčivou chuť.“ Klepy jsou
však jedovaté po celý rok.
1. května
Na první májový den mne přišly
navštívit děti ze sousedství. Udělaly mi radost. Pobavila jsem se
s nimi, večer jsem sice uléhala
unavená, ale spokojená. Ve vázičce mi svítily tulipány.
„Má orsej nějaké děti?“ Zeptala
jsem se ve snu Matky Přírody. Ta
mi řekla: „Orsej jarní má dětí tolik, co listů na své lodyze, i když
odkvétá většinou bez semen.
V místech, kde list „sedí“ na lodyze (tomu místu se říká paždí listu) se totiž tvoří drobné hlízky. Ty
mají velkou naději vyrůst v novou
rostlinu……to se ovšem stane
nejdříve tak za dva roky.
14. května
Od rána mi do oken šlehal vydatný májový deštník. Mám volno,
nikam nespěchám. Sleduji, jak
kapky po skle zvolna stékají, jak
se na zahradě voda vpíjí do země.
Docela jsem cítila, jak déšť celou
přírodu popohání k činnosti.
V parku zatím déšť odplavoval
z paždí listů orseje jako z rodného
domu jeho malé hlízky – děti. Pro
ně to znamená začátek nového
života.
37 21. května
Celý týden jsem měla napilno. Můj
byt bylo třeba opravit a pak uklidit. Pozvala jsem si na to samozřejmě pomocníky, bez nich bych
to nezvládla. Starala jsem se jim
o občerstvení, pomáhala jsem jim
a poctivě jim vše zaplatila.
Vzpomněla jsem si, že i orsej potřebuje pomocníky. Někdy za deště
se nevyplaví všechny hlízky z paždí
listů. Potom přicházejí mravenci
a takové hlízky roznášejí po okolí
rostliny. Co ale za to dostávají, to
je jejich tajemstvím.
1.června
Je načase, abych začala uvažovat
o své dovolené – zase pojedu na
chalupu. A tak teď bez honění nakupuji potřebné věci, vybírám, co
si vezmu na sebe. Už se těším, jak
tam budu moci vstávat, kdy se mi
zachce, a jak mi místo budíku
přijde olíznout ruku sousedovic
pes.
Na stole mi svítí kytice pestrých
voňavých karafiátů. V noci mi vysvětluje tichý hlas Matky Přírody:
„Orsej má podobnou „dovolenou“
v zimě. Je to totiž vytrvalá bylina a
ty odpočívají v období vegetačního
klidu. Na takovou dovolenou se
ale musí připravit podobně jako ty.
Proto využívá každý teplý den,
každou kapičku
vláhy, každý sluneční paprsek, aby
se zásobila na jaro příštího roku.
Své podzemní hlízy totiž musí vrchovatě naplnit zásobními látkami,
především škrobem.
20. června
Zítra odjíždím na naši chalupu
u lesa. Tebe, deníku, nechám doma
a otevřu tě, až mne zase popadne
chuť psát.
Od zítřka budu naslouchat jenom
lesní moudrosti. Budu se dívat kolem sebe a těšit se ze života květin, které kvetou v přírodě bez
vázy či vázičky.
Vím, že pro orsej teď nadešel čas,
aby se jeho listy navrátily do náruče Matky přírody a aby se nám
sám ukryl do podzemních hlíz.
V nich přečká podzim i celu zimu a
v předjaří se opět objeví na zemi.
38 Podběl obecný
arní setkání
Pohádka o podbělu
Zase bylo jaro, doba, kdy se do
přírody znovu vrací život a lidé se
z toho radují. Zase bylo jaro, slunce zářilo a zářily i žluté květy podbělu, až z toho oči přecházely.
A tak není divu, že se u té kvetoucí
podbělové krásy zastavil i leckterý
poutník.
Jednou se u té květiny sešli dokonce tři najednou - a každý z nich
měl jiné povolání. Jeden byl básníkem, druhý mlynářem a třetí lékařem. A jak se tak dívali, ani si nevšimli, že k nim přistoupila nějaká
žena. Všimli si jí, až když je oslovila: „Prosím vás, neví někdo, proč
se vlastně tahle květina jmenuje
podběl? Už dlouho mi to vrtá hlavou...“
Ti tři se po sobě podívali - a zrozpačitěli. První se ozval básník:
„Nevím to sice jistě, ale asi to
bude tím ročním obdobím, kdy
kvete. Vždyť je to sotva pár dní,
kdy tady všude kolem ještě ležely
koberce sněhu. Přesto se však příroda už chystala pod tím chladným
polštářem - a tak vybavila tohle
své dítě bílými zimními botičkami,
aby si nenachladilo nožičky. Vždyť
podběl má přece bílé šaty, ale jeho
hlavu už zdobí slunce. Snad proto
se mu říká podběl, že začíná žít
pod bělobou sněhu.“
Pak promluvil mlynář - a svoje
povolání nezapřel: „Já si zase myslím, že si to jméno vymysleli lidé
proto, že ta rostlina vypadá, jako
by ji někdo zlehka posypal moukou. Ale i když podběl vypadá jako
bílý nebo stříbrošedý, jakoby moukou poprášený, pod tou bílou bude
určitě zelený. A proto má tenhle
název.“
Poslední se ozval lékař: „Víte,
mne na podbělu zaujaly jeho léčivé vlastnosti - květů i listů. Právě
ty jeho poměrně veliké listy jsou
pro mne stříbrným talířem,
39 na kterém jako by se člověku nabízely léčivé síly přírody. Ty listy sice
na líci brzy olysají a svítí zeleně,
ale na rubu pořád zůstávají bělavé
a plstnaté. A tak si myslím, že se ta
rostlina jmenuje podběl, protože
má ty listy vespod celé bílé.“
Mezitím došel ke skupince ještě
další muž. Chvíli poslouchal, o čem
je řeč, sotva však zjistil, že o podbělu, skoro se rozzlobil: „Já se vám
divím, že naděláte tolik řečí kolem
takového plevele. Jsem zahradník
a podběl nemůžu ani vidět! Vy asi
vůbec nevíte, že všechna semínka
podbělu normálně vyklíčí už během dvou dnů. A že ta zatracená
potvora má dlouhé podzemní výhonky s kořínky - ty se větví na
všechny strany a jdou až do hloubky dvou metrů. A jak přitom ten
neřád vysává půdu, pořád abych
hnojil. Jenom uvažte, kolik pak
z jednoho květu vyroste nových
rostlin, a to by na jejich místě přece mohlo růst něco užitečnějšího.
40 Řekl bych, že by se ten protivný
plevel měl jmenovat postaru podbýl - vždyť pod ním se ostatním
rostlinám vůbec nedaří.“
Tenhle názor se však nelíbil
ostatním třem, a tak se začali hádat. A byli by se hádali dost, kdyby
nezasáhla ta žena: „Ale no tak,
nechte toho už... podívejte se přece všichni na tu květinu, jak září
na slunci. Copak vám nepřipomíná
jaro? A záleží vlastně na tom, jak
se jmenuje? Už nechci vědět, jak
ke svému jménu přišla. Přála bych
si jenom, abychom se dokázali radovat z jara. Konečně je zase teplo,
všechno kvete...“
Ostatní sice jen něco zabručeli,
pokrčili rameny, zahradník mrzutě
uhnul očima, ale hádání skončilo.
Nakonec se všichni váhavě rozešli.
A proč se tedy vlastně podběl
jmenuje podběl? Je to velmi jednoduché. Protože pravdu měli
v podstatě všichni - básník, mlynář,
lékař i ten zahradník. A samozřejmě ta paní, ta snad nejvíc. Protože
nebýt na jaře květin (a tedy i podbělu), možná že bychom se z něj
tak nedokázali radovat.
S podbělem je to prostě jako
s lidmi. Na tom, jak se kdo jmenuje, tak moc nezáleží. Je však důležité, aby každý své jméno nesl se
ctí a byl dobrým člověkem.
41 Prvosenka větší
arní festival
Pohádka o prvosence
Tentokrát je to pohádka o trubkách. Nevypráví však ani o trubkách stavebních, ani o vodovodních rourách a jiných podobných
trubicích. Bude nám vyprávět
o trubkách jako hudebních nástrojích. Čili - je to pohádka o trumpetách. Protože trubky nám vyhrávají
v kapele, budí i uspávají vojáky
v historických filmech, ohlašují lovcům, že hon již začal, a troubí fanfáry při slavnostech.
Tak tedy právě květiny - trubky
měly jednou svůj festival. I když to
není známo, tak hudební svátky
nemívají jen lidé, ale i květiny.
Když se trubky sešly poprvé,
zrovna začínalo jaro. Kdy přesně
a kde to bylo, to už dnes nikdo
neví. Tenhle festival byl však mezinárodní. Přišly totiž květinové
trubky z Evropy, dorazily i trubky
z Asie, některé dokonce přijely lodí
až ze zámoří. A byla to prý podívaná, až oči přecházely. Trubky byly
totiž samé zlato, od kočičího až po
to nejpravější a leskly se víc než
deset slunečních paprsků. Zlato citrónově žluté, zlato barvy blatouchu, zlato oranžové s nádechem
plamenů ohně, jaký se zapaloval
v předvečer festivalu... všechny tyhle barvy zlata jste tam mohli vidět. Krásné byly i trubky stříbrné,
těm zlatým však nemohly konkurovat. A všechny ty parádní trubky
měly plyšové kalhoty, tu bledě, tu
sytě zelené. Lišily se však od sebe co země, to jiná podoba trubky.
A lišily se od sebe i podle krajů.
Ale i když nemám špatnou paměť,
nebyl jsem schopen zapamatovat
si všechna ta jména, tolik jich tam
bylo! (Náhodou mě totiž pozvali).
Popisovat, co se všechno na festivalu dělo, to nedokážu. Byly by
z toho asi tak dvě další pohádky.
A tak to udělám, jako bych o tom
festivalu chtěl někam napsat do
42 novin. Zahrál jsem si tam totiž na
novináře - a udělal jsem si tam
rozhovor s trubkou, která celý ten
festival vedla. (Asi proto jí říkali
TA/VYŠŠÍ).
„Proč vás zvolili za předsedkyni
festivalu?“ zněla moje první otázka.
„Asi je to tím, že jsem jako první
navrhla uspořádat tenhle festival,“
řekla skromně TA/VYŠŠÍ. „Také
jsem navrhla program, který brzy
uvidíš.“
(Trubky - květiny a malé děti totiž
všem lidem zásadně tykají).
„A proč jste si zvolila jako svůj
hudební nástroj právě trubku?“
byla má druhá otázka.
„Líbil se mi její jasný a zvláštní
tón. Navíc je trubka přece jen lehčí
do ruky než třeba jiný nástroj. Mně
se však často rozbije - a tak mám
při sobě vždy trubek několik. No a
když mi po čase zlaté trubky zezelenají, tak je jednoduše vyhodím.“
„Kolik se vás tady sešlo? Nějak
se nemohu dopočítat...“
„Sama nevím. Asi kolem dvou
set. Ale ve skutečnosti nás bude
v různých zemích milión.“
Už mě nic nenapadlo - a tak jsem
zkusil otázku úplně jinou:
„Smím se zeptat - i když to s
tímhle festivalem nesouvisí - jakou
vůni používáte nejraději?“
„Opravdu divná otázka, ale to
nevadí,“ mávla rukou TA/VYŠŠÍ.
„Snad bys mi nechtěl nějakou vůni
koupit? Nenamáhej se, já se skoro
ani nevoním - a když, tak je to
vůně tak jemná, že bys ji ani necítil... A teď promiň, musím už jít.“
Odešla a já se rozhlížel po jiné
trubce, kterou bych vyzpovídal.
Vtom jsem ji uviděl. Skoro úplně se
podobala TÉ/VYŠŠÍ, měla však barvu sytě žlutou až do oranžova, a
kalhoty světlejší a širší.
„Prosím vás, nejste vy náhodou
sestra TÉ/VYŠŠÍ? Jako byste jí totiž
z oka vypadla, až na ty trochu jiné
barvy...“
„Nepopírám, že jsem její příbuzná. Mnoho lidí si nás plete, ale ty
sis už všiml, jak se od sebe lišíme.
43 Prvosenka jarní
A mimoto jsem o nějaký týden
mladší než ona!“ pravila pyšně
druhá trubka. Pak pokračovala:
„Víš, podle jedné pověsti jsem prý
vznikla z TÉ/VYŠŠÍ. Ale ostatní mi
prostě závidí, že jsem mladší.
A možná i hezčí!“
(No, ty ses tedy projevila, pomyslel jsem si, ale nechal jsem ji mluvit dál).
„Ostatní dokonce říkají, že všude
chodím zásadně o něco později,
i na tenhle festival. Prý aby si mne
všichni lépe všimli. Ale není to
pravda: já totiž vystupuji až ve
druhé půlce festivalu.“
Jak jsem se nadechl, abych se
konečně dostal také ke slovu, ucítil
jsem zvláštní vůni. A tak jsem se
zeptal: „A jakou voňavku používáte vy?“
„Nemám co tajit. Moje voňavka
má nejblíž k vůni medu.“
„A jak se vlastně jmenujete?“
(Ne, na tohle jsem se ptát neměl,
to byla vyložená chyba. Však se ta
druhá trubka hned rozzlobila.)
„To je ale ostuda, že se na mne
obracíš a neznáš moje jméno.
Jsem na všech programech - jmenuji se PETRKLÍČ!“
Urazila se, otočila se - a rázem
byla pryč, sotva jsem stačil vykoktat „promiňte“.
Tak skončila má hra na novináře.
Už jsem neměl chuť dál pokračovat, i když vím, že bych se jistě dozvěděl ledacos zajímavého.
44 Různé tvary šlechtěných prvosenek
Festival však skončil velkým
úspěchem. Tak velkým, že od těch
dob Matka Příroda květinovým
trubkám zajistila velkou a trvalou
slávu. Přidělila jim totiž důležitý
úkol. Vítají od té doby každý rok
bohyni jara Vesnu, a říká se o nich,
že mají od jara klíč. TA/VYŠŠÍ
a spolu s ní PETRKLÍČ hrají tichounký doprovod k šumění lesa,
k bzučení včel, k pleskání vlnek
v potocích. Pro radost lidí. A za
těmi dvěma květinami se pak hrne
celý zástup ostatních jarních rostlin.
Lidé těm dvěma říkají jenom petrklíč a usnadňují si tím poznávání
přírody. Vy je po dnešní pohádce
možná už od sebe rozeznáte.
TA/VYŠŠÍ se správně jmenuje PRVOSENKA VYŠŠÍ a PETRKLÍČI se
říká v knihách o přírodě PRVOSENKA PETRKLÍČ. A jak je od sebe
poznáte? Inu, třeba tak, že si pořádně ještě jednou přečtete rozhovor, který jsem s nimi kdysi udělal
na tom festivalu.
O tom, jak přišla prvosenka ke
jménu petrklíč, existuje několik pověstí. Všechny vyprávějí o tom, že
prvosenky jsou oblíbenými květinami jara. Lidé je trhají i pro jejich
léčivé vlastnosti.
Prvosenky nás učí mnoha jiným
věcem (třeba jak je na jaře příroda
krásná). Stačí si jich jen víc všímat.
A právě o to prvosenky prosí.
45 Pryskyřník prudký
jednom
žlutém kvítku
Pohádka
o pryskyřníku
Při úpatí hor ležela jedna úplně
obyčejná louka. Byla hezky zelená
- ale bez květin. Přesto však byla
svým způsobem moc hezká.
Jednou šel kolem ní po cestě
malíř. Jak se tak rozhlížel po krajině, kterou by chtěl malovat, napadlo ho, že by ta louka byla
o mnoho hezčí a veselejší, kdyby
na její zelený koberec rozhodil
všechny barvy své palety. Zkusil to
tedy namalovat - a opravdu, povedlo se. Ani si nevšiml, že mu při
tom nahlíží přes rameno Matka
Příroda. Protože se jí obrázek zalíbil, pokynula tajně svým pomocníkům - a než malíř obraz domalovat, byla louka plná toho nejpestřejšího kvítí.
Druhý den šel cestou kolem muzikant. Uviděl rozkvetlou louku
a udivilo ho, že je tak tichá. A protože měl s sebou housle, začal na
ně potichu hrát. Melodii zaslechla
Matka Příroda, zalíbila se jí, pokynula - a tak se brzy jako doprovod
muzikantovi ozval potůček, cvrčci,
zabzučeli čmeláci a zatrylkovali
přelétaví ptáci.
Třetího dne šel kolem louky básník. Zastavil se, zaujat tolika barvami a okouzlen tichými zvuky a jeho ústa zašeptala krásnou
báseň. Zaslechla ji Matka Příroda
a poslala na louku své živé verše motýly a večer světlušky.
Čtvrtého dne šel kolem louky vědec. Co by to bylo za vědce, kdyby
odolal možnosti prostudovat tak
bohatou louku a nechtěl vědět
o jejím životě co nejvíc? Od toho
dne sem přicházíval pravidelně
a bádal: měřil, počítal, zapisoval.
I Matka Příroda byla zvědavá, co
zjistí.
Pak byl pátek a kolem louky šel
člověk. Nikdo ho neznal, nikdo
46 o něm nic nevěděl. U louky se zastavil, rozhlédl se po tom barevném bohatství, pak odložil kabát a docela obyčejně si lehl do trávy,
nic víc. Prostě tam jen tak ležel hodinu, možná dvě. Na zpáteční
cestě potkal sedláka, který vedl
krávu. Cizinec jej pozdravil a plný
nadšení mu povídá: „Člověče, víte,
že v té louce tady máte pravý poklad?“ Sedlák zabručel něco, jako
že ví, a každý šel dál svou cestou.
Jenže v sedlákově hlavě cizincova slova probudila touhu zbohatnout. Poklad! Co když je v té louce
opravdu zakopán poklad! A tak už
na pole nedošel. Zavedl svou stračenu na louku, přivázal ji tam na
dlouhý provaz, aby se pásla a sám
se dal do kopání pokladu. Slunce
pálilo, na obloze ani mráčku. Upocený a upachtěný sedlák už vykopal tři jámy a nikde nic. Začínal
čtvrtou, když si všiml, že se kráva
nepase, ale leží mezi takovými divnými zlatožlutými květinami. Tu si
všiml, že se ty květy třpytí, jako by
byly zlaté. - „Tam musí být zakopáno zlato,“ blesklo mu hlavou.
„Sednu si na chvilku a odpočinu
si, a pak budu kopat tam.“ Jenže
jak si sedl, přemohl ho spánek.
Ve snu se mu zdálo o džbánku
plném zlaťáků. Probudil se až při
západu slunce, na kopání pokladu
nezbyl čas.
Jenže doma pak bylo zle. Nejenže měl od kopání ruce plné puchýřů, ještě zjistil, když chtěl podojit
stračenu, že kráva má nemocné
vemeno. Rázem mu došlo, že je to
trest za jeho chamtivost. To Matka
Příroda na něj nastražila past v podobě, zlatožlutých, ale jedovatých
pryskyřníků. Až později se dozvěděl, že po usušení se jedovatost
pryskyřníku úplně ztrácí, takže
v seně vůbec neškodí ani dobytku,
ani člověku, když si do sena lehne.
Co myslíš, měl nebo neměl cizinec pravdu, když řekl, že v té louce
je pravý poklad? Inu jistě, že měl.
Vždyť voňavá rozkvetlá louka nabízí spoustu radosti a v létě na
tebe volá: „Pojď sem, zapomeň na
starosti a trápení, lehni si na můj
zelený polštář a podívej se na tu
nádheru okolo!“
47 Řebříček obecný
edna z nejobyčejnějších
Pohádka o řebříčku
Mám za to, že květina z téhle
pohádky je tou nejobyčejnější bylinou naší přírody. Nebo mezi ty nejobyčejnější určitě patří.
No - posuďte sami: Není velká
ani malá, tuhá ani měkká, není voňavá, ale není ani bez vůně, není
hezká ani škaredá, není barevná
ani bezbarvá. Ani její drobné kvítky bělostí zrovna nezáří, a ikdyž se
na nich občas objeví růžové zabarvení, tak je to jenom tak jemný odstín, jakoby se v nich zaleskly včerejší červánky.
Ta květina je prostě tak obyčejná, až je tím krásná.
Proto ani tahle pohádka nemůže
být jinačí: není ani krátká ani dlouhá, ani pravdivá ani úplně vymyšlená. Je prostě jenom takhle obyčejná...
Kousek za vsí byla obecní pastvina, plná právě téhle „obyčejné
kytky“. Ovce, které se na té louce
pásávaly, ji docela rády okusovaly.
Také byl odtamtud pěkný rozhled
po okolí. Děti si tu hrály podle libosti. Také studánka při horním
konci pastviny přišla nejednou
vhod dospělým i dětem.
Stalo se jednou, že malý kluk
tady šlápl bosou nohou na pohozený ostrý střep a poranil se.
48 Ostatní děti se polekaně rozutekly,
chlapec zůstal sám a dal se do nářku. Jak tak pláče, přišel k němu neznámý dědeček a zeptal se, co se
mu stalo. Chlapec mu beze slov
ukázal poraněné chodidlo. Dědeček ho pohladil, pak natrhal hrst té
obyčejné květiny, co rostla všude
kolem, a připravil z ní obklad. Když
mu pak ještě rozříznuté místo ovázal čistým kapesníkem, usmál se
a povídá: „To nic, to se brzy zahojí.“ A byl pryč, než se chlapec
vzpamatoval.
nasbírat skoro celou náruč té byliny. Když se po práci s chutí zakousl
do chleba, znenadání se před ním
znovu objevil ten podivný dědeček
- a zase mu poradil:
„Vidíš, jak ta obyčejná kytka
chutná ovcím? Proč bys ji tedy neochutnal i ty? Vezmi z ní pár zelených lístečků, omyj je ve vodě, pak
je roztrhej na maličké kousky a posyp tím svoje krajíce. Uvidíš, jak to
bude dobré!“
Chlapec se po něm nevěřícně
podíval, kroutil nad tím hlavou, ale
po chvilce přece jen udělal, jak mu
stařeček poradil. A opravdu: jeho
krajíce dostaly zvláštní jemnou příchuť. Když je snědl, ohlédl se po
Měl pravdu. Už druhého dne
byla rána skoro v pořádku, a tak se dědečkovi, ten však znovu záhadkluk doma mnoho nezdržel a vydal ně zmizel.
(Nepochybuji, že i vy tu obyčejse zase na louku. Dokonce jej rodinou
rostlinu také znáte. Třeba jste
če požádali, aby i jim natrhal léčivou bylinu. Na svačinu dostal s se- už i poznali, jak se správně jmenubou dva namazané krajíce chleba. je. Nevíte? Dobrá, tak vám ještě
napovím)
Chlapci nedalo ani moc práce
49 Teď jste už snad uhodli, že se ta
bylina nazývá řebříček. Protože
opravdu roste skoro všude, zní celé
její jméno řebříček obecný.
Jistě si dovedete představit tu radost chlapcových rodičů, když jim
syn večer oznámil (a přitom vyslovoval Ř úplně bezvadně):
„Mám vám od stařečka vyřídit,
abyste vaše roztřesené nervy zkusili uklidnit řebříčkem. Převařte
hrst řebříčku a vřelý nálev potom
přidejte do vany k příjemně vyhřáté vodě. Ponořte se do té vody na
Ten kluk neuměl dobře vyslovočtvrt hodiny a zapřemýšlejte si v
vat Ř. Místo Ř říkal Š. Například
ní. Budete překvapení, jak se vám
slovo hřebík znělo v jeho podání
jako hšebík a podobně. Jeho rodiče uleví.“
se mu pořád snažili nějak pomoci,
(Však jestli jste četli pozorně,
aby se to naučil správně, ale jejich
pak ani není třeba opakovat
snaha byla marná. Už z toho byli
všechny tyhle rady.)
celí nesví. A tu znovu pomohla ta
obyčejná květina.
Kluk si zase jednou hrál na pastvině a tu se objevil neznámý stařeček potřetí. Hned se nabídl, že mu
s tím zpropadeným Ř pomůže.
„Přisedni k té kytce, vystrč bradu, s jazykem za zuby hlasitě zadrnči a tak dlouho vyslovuj její
jméno, až to bude znít, jak se patří.
Ale nevzdávej se, když ti to hned
nepůjde!“
A prozradil mu, jak že se ta květina jmenuje.
50 Sasanka hajní
ohádka skřítků
Pohádka o sasance
Po dlouhé zimě se lidem zastesklo po volné přírodě, nezahalené bílým sněžným kobercem. V brázdách sice ještě leckde ležel sníh,
ale černé kaluže už byly bez
zmrazků a ve vzduchu vládla předzvěst jara. Trvalo to ještě nějaký týden, pak se brázdy sněhu změnily
v různě velké chumáče - v pouhé
bílé skvrny sněhu, tu a tam přetrvávající ve stínu slunce. Tehdy lidé
svlékli kabáty, kožichy a bundy,
svetry a šály a v očekávání jarních
novot vyšli do parků a lesů.
Nedivte se, že také skřítci zatoužili proběhnout se po lese, trochu
si po zimě zadovádět a radostně
se porozhlédnout po okolí.
Jak se tak křížem krážem potulovali lesem, přicházeli na malá políčka dosud neroztátého sněhu,
mokrého a studícího. To však jednomu ze skřítků vůbec nevadilo.
V mžiku uhnětl ze sněhu kouli.
A bác, už to začalo! Další a další
koule se míhaly ve všech směrech
vzduchem. Do toho výskání, smích,
však to znáte. Skřítků jako by byl
plný les, jejich volání se ozývalo
hned tu, hned onde, kolem dokola
bylo veselo.
Zaradovala se i samotná Matka
Příroda, ovšem po svém: zároveň
hlídala, aby se skřítkům nic nestalo. Jenže to by nebyli ani skřítkové, její rozpustilé děti. Bodejť by
hleděli, kam, kdo a na koho hází
a jestli se trefí. Trefil opravdu málokterý, pochopitelně, vždyť skřítkové jsou mrštní a šikovní. Takže
víc sněhových střel šlo mimo.
Matku Přírodu napadlo, že by
mohla udělat nějakou památku na
ten skřítčí boj. A tak podle jejího
přání každá sněhová koule, která
netrefila určený cíl se při dopadu
na zem změnila ve sněhově bílou
květinu.
51 Pojednou jeden ze skřítků vykřikl
bolestí. Dostal koulí rovnou do
nosu, až mu oči zaslzely.
V tu chvíli Matka Příroda boj zastavila. Skřítci ji poslechli, jak se
sluší a patří. Rozhlížejí se, rozhlížejí - kolem je všude plno něžných
bílých kvítků. Vypadalo to skoro
jako poprašek sněhu. Některým
skřítkům ty kvítky připomínaly
hvězdičky. Že by snad od toho, jak
se jim jiskřilo před očima od těch
koulí?
Matka Příroda tiše řekla:
„Dnes dávám vám a také lidem
novou jarní květinu. Bude se jako
vy radovat ze slunce, noc a špatné
počasí skloní její hlavičku k zemi.
Bude něžná a citlivá, takže do léta
bohužel nevydrží. To už ji vystřídají
jiné květiny. A ještě něco: kdo ji
první zjara uvidí, ať ji pohladí očima. Po celý rok pak bude mít čisté
oči a bystrý zrak.“
Naslouchali skřítci, pokukovali
po té bílé kráse a ovšem hned každý bylinu pohladil očima, aby měl
po celý rok dobrý zrak. Žádný si
však netroufal nějaký kvítek utrhnout, to skřítci nedělají. Nač také,
když je těch květin kolem tolik?
52 Osmělil se jeden skřítek a zeptal
se, jak že se tak květina vlastně
jmenuje.
„Dobře se ptáš,“ usmála se Matka Příroda, „to si snadno zapamatujete. Jak pěkně vypadá, tak hezké
má i jméno: jmenuje se Sasanka.“
Od skřítků jsme to jméno přijali
i my lidé. Je opravdu takové hezké
a něžné. Pěkné má i jméno druhové - sasanka hajní. Asi proto, že
háj je les plný jara a radosti.
Sasanka hajní je opravdu jen jarní květina. V létě už po ní není ani
potuchy. Jakmile totiž na stromech
vyroste listí, nadzemní část sasanky odumírá. Květina se pak objeví
až koncem další zimy, sotva stačí
roztát sníh.
Často byste si chtěli sasanky natrhat sami pro sebe, aby vám
ostatní záviděli. Skřítci by to neudělali: ti dobře vědí, že sasanka
hajní jednou utržená brzy uvadne.
I když ji třeba hned dáte do vázičky s vodou. Však si všimněte, že
i v přírodě sasanka velmi brzy opadává a její bílé kvítky vítr roznáší
po louce nebo po lese.
A skřítci také dobře vědí, že je to
jedovatá bylina. A tak ji pohlaďte
opravdu jen očima. Protože je
krásná. A její krása jistě rozjasní
vaše oči.
53 Smetanka lékařská
ívka se
zlatými vlasy
Pohádka
o pampelišce
Ne, nebyla to žádná princezna.
Naopak, byla to dívka chudá a
skromná. Vůbec se nechovala pyšně, i když na to mohla mít právo:
byla krásná jako rozkvetlý jarní
den, svěží jako rosa po ránu a plná
života jako včely v úlu.
Vyprávěly mně o ní vlaštovky, co
se k nám vracejí z teplých jižních
krajů a odlétají tam znovu koncem
léta. Povídat začala nejdřív ta nejzkušenější:
„Když jsme přiletěly, ta zlatovlasá dívka začala zrovna vyrůstat do
krásy. A jak se tak rozkoukávala po
světě, stalo se její první láskou sluníčko.“
„Každé ráno, jak vyšlo slunce,“
pokračovala druhá vlaštovka, „si
ta dívka česávala své krásné husté
vlasy, co zářily víc než samo zlato.
V těch vlasech se odrážely sluneční
paprsky jako v zrcadle. Výš a výš
pak stoupalo slunce po obloze,
a dívka se mu snažila pořád nastavovat svou tvář, aby si jí všimlo.
Byla krásná, leckterý chlapec se na
ni se zalíbením podíval, ona však
viděla jen a jen slunce.“
„Po čase se o její kráse dozvěděl
i sám panovník té země,“ dodala
třetí. „Marně však za ní posílal své
posly - ani jeho bohatství, ani jeho
moc na krásnou dívku nezapůsobily. Odmítla krále jako každého jiného nápadníka. I rozezlil se král
strašně a přikázal, aby na ni vypustili jeho nejdivočejšího lva, ať ji
prý roztrhá. Pravil: „Když nechce
být mou, ať tedy nepatří nikomu!“
... Nenadál se však, že i lva tak
očaruje krása dívky se zlatými vlasy, že jí neublíží. Ale protože to byl
poslušný lev, alespoň trochu splnil
králův rozkaz - roztrhal lem jejích
šatů.
54 Od té doby dívka nosila potrhané šaty - nic si z toho však nedělala a dál dychtivě vyhlížela slunce,
svého jediného miláčka. Jenže
slunce o její lásce vůbec nevědělo.
A tak plynul čas. Zlatá barva vlasů se dívce změnila na šedivou,
dívka chřadla a chřadla, stárla, vlasy jí vypadávaly. Dál však otáčela
hlavu za sluncem.“
„Přišlo nám jí tak líto, že jsme se
rozhodly o tom slunci povědět,“
opět se ujala slova první vlaštovka.
„Ale pak jsme už musely odletět
na jih, byl podzim.“
„Jenže nám ten příběh pak dovyprávěl vítr,“ dodala druhá.
„Slunce prý tu dívku pak dlouho
hledalo a hledalo, až ji jednoho
dne - docela náhodou - uvidělo.
A ikdyž už neměla své zářivé zlaté
vlasy, přece se mu zalíbila. Slunce
se k ní sklonilo a lehce ji políbilo.
Rázem ta dívka jako by znovu ožila, znovu rozkvetla do krásy,
omládla, znovu měla své krásné
vlasy. Ale jen na krátko, na pár
dnů. Potom náhle zmizela. Přišel
podzim, pak zima, pak přišly zase
jarní dny.“
„My, vlaštovky, jsme zase přiletěly, „ dodala ta nejmladší. A na
místě, kde jsme naposledy spatřily
tu dívku, kde se vzaly, tu se vzaly -
vyrostly stovky krásných zlatých
květin. Jmenují se pampelišky
a jsou to její děti.“
Hm, napadlo mne, něco na té
pohádce přece jen bude. Ona ta
pampeliška (tedy vlastně smetanka lékařská) se přece po celý den
otáčí svými květy za sluncem. Když
slunce vysvitne, rozkvete - a když
slunce zajde, její květ se zavře. Je
milá jako ta dívka - rozdává med
včelám, čmelákům i člověku. Má
takové vykousané listy jako od lva
- v cizině jí říkají „lví zub“. A taky
si ji dáváme do salátů, děláme z ní
víno a vy, děvčata, na jaře věnečky... A víte, že někdy na podzim,
když je teplý den, mohou vykvést
pampelišky znovu?
55 Šťavel kyselý
pradávné škole
a co z toho vzešlo
Pohádka o šťavelu
kyselém
Jaképak to asi bylo v dávném
pravěku, řeknete si možná. A co
děti, chodily tenkrát už do školy?
Těm muselo být hej! Určitě o ní
ještě neměly ani potuchy. Ale časem přece něco na způsob školy
určitě vzniklo... Protože se děti
přece musely učit od dospělých.
A tak asi nějaká škola byla. I když
byste v ní nenašli ani úlohy, ani vysvědčení.
Čemu se tam asi učilo? Zkrátka
všemu, co by děti mohly v životě
jako dospělí lovci a bojovníci potřebovat, aby nezahynuli. Určitě se
tam učily opracovávat dřevo, kámen i kosti. Docela určitě se učily
lovit i bojovat. Tedy učili se to samí
kluci. Děvčata, ta seděla u maminek a učila se vařit, vydělávat
kůže, šít a tak...
Když půjdete někdy lesem,
představte si takovou pravěkou
školu. Třeba vám napoví vánek
v korunách stromů. Třeba vám
bude vyprávět...
Stařešina kmene si sedl pod rozložitý dub a tázavě se zahleděl na
„své“ chlapce. Měl bych je naučit
tolika věcem, ale čím začít? - táhlo
mu hlavou. Najednou dostal nápad.
„Copak děláte nejradši?“ zeptal
se všech najednou.
„Já rád jím,“ pověděl na sebe
první - a jeho kulatá postavička
jako by to řekla za něj.
„Já bych rád léčil lidi. Chci být
šamanem,“ prozradil druhý. Ostatní hned začali vykládat, že už se
docela vyzná v bylinách. Dokonce
prý už bylinami dokázal pomoci
jednomu z nich. Stařešina spokojeně pokyvoval hlavou.
„Mne zase baví dívat se kolem
sebe... a dívat se, jak bude zítra,“
56 řekl třetí.
„Jak tomu mám rozumět?“ nechápal stařešina.
„No, koukám se kolem sebe. Na
zvěř, na stromy i byliny. Dívám se
i na mraky, na nebe se sluncem.
A v noci na měsíc a hvězdy. Ráno,
v poledne, odpoledne, i když se
stmívá. Zajímá mě, co se kdy
děje.“ Vysvětloval ten všímavý
kluk. „Někdy se tak dozvím, jak
bude, jestli zaprší nebo ne.“
„Takže ty si rozdělíš den - a pak
věštíš počasí,“ dovtípil se budoucí
učitel.
„A já hrozně rád zvedám těžké
kameny,“ chlubil se jeden kluk-valibuk. „A házím je potom hodně
daleko.“ Jiný kluk ze všeho nejraději skákal do vody a pak se v ní
dovedl mrskat - asi chtěl říci „plavat“. Jiný zase nejradši polehával
na sluníčku a přemýšlel, čím by se
proslavil. Další přinesl ze dřeva
vlastnoručně vyřezanou sošku člověka, jiný zas vyryl do hladkého
kamene rybu. Stařešina jen seděl,
poslouchal - a nestačil se divit.
Nikdo z těch, kdo seděli pod dubem, však netušil, že jejich rozhovor vyslechla samotná Matka Příroda. Odpovědi chlapců se jí zalíbily tak, že dostala nápad: „Co kdybych vytvořila rostlinu, která by
měla jejich schopnosti? Mohlo by
to pomoci jejich kmeni.“
57 A protože nikdy neměla daleko
od slov k činům, hned svůj nápad
uskutečnila. Vytvořila tedy lesní
bylinu. Pak k ní zavolala sudičky
a požádala je, aby nové rostlině
daly do vínku všechno, o čem
sama rozhodla.
Nová bylina byla sice na první
pohled nenápadná, zato však měla
mnoho schopností. Byly v ní léčivé
síly a osvěžující látky pro unavené
lidi. Dovedla i předpovídat počasí
a ukázněně dodržovala délku dne
i noci. Podobně jako kluk valibuk
vyhazoval svůj kámen, tak i ona
dokázala vymršťovat svá semena
(a to dokonce desetkrát dál, než
do jaké výšky sama dorostla).
Matka Příroda obdarovala novou
bylinu skutečně bohatě, druhý den
se jí to však v mysli trošku rozleželo: „To přece nejde, aby ta kytka
byla dokonalost sama. Vždyť ani ti
kluci nejsou bez chyb,“ řekla si.
„A tak jí musím něčeho ubrat.“
Chvíli zapřemýšlela a pak začala
na rostlině znovu pracovat. Nejdříve jí ubrala na barvě květů: ty teď
byly takové bledulinky bledé s nafialovělými žilkami. Poté dala
nové rostlině křehkost a způsobila,
že jí přímé slunce škodí tak, že by
na něm mohla zahynout. Do povzbuzující kyseliny v ní přidala nakonec trochu jedovatosti - to pro
člověka, kdyby jí chtěl zneužívat.
Nakonec obhlédla své dílo a řekla:
„Pojmenuji tě šťavel kyselý.“
Ať už byla pravěká škola taková
či onaká, dnes se učí děti něco úplně jiného než tehdy. Když se však
podívají do moudrých knih, mohou
se v nich dodnes o šťavelu leccos
dočíst. Třeba že si ho na táboře nemohou dát do salátu moc, protože
by pak byli hrozně unavení. Šťavel
totiž odvápňuje kosti a tak je pak
třeba sníst nějaký ten jogurt nebo
sýr.
A ještě něco z té pradávné lesní
školy zůstalo dodnes. Když budete
kolem sebe pozorovat přírodu, určitě se vám bude zdát svět o hodně zajímavější a krásnějí.
58 Vlaštovičník větší
ostlina
čtyř živlů
Pohádka
o vlaštovičníku
Na světě odedávna existují čtyři
živly - vzduch, země, voda a oheň.
Každý z nich je něčím zvláštní, někdy je prudký až k nevíře, jindy
mírný a jemný - také až k nevíře.
Zdá se, jako by byly samostatné
a na sobě nezávislé. Ve skutečnosti
je však Matka Příroda spolu spojila navzájem. Udělala to hlavně
tím, že jim svěřila všechny svoje
děti, živé i neživé: horniny, rostliny,
živočichy a nakonec i člověka. Musela jim ale samozřejmě občas domluvit, jinak by z toho mohl být
pořádný zmatek. Proto se s nimi
schází pravidelně čtyřikrát do roka
- na jaře, v létě, na podzim a v
zimě, pokaždé na jiném místě světa. Jenže na zeměkouli se roční období střídají v různých dobách.
Však to znáte: jaro je na severní
polokouli jindy než na polokouli
jižní - a totéž platí i o létu, podzi-
mu i zimě. A tak Matka Příroda
s živly jedná vlastně pořád. (Musí
tomu být tak už proto, že živly na
děti přírody působí podle svého
uvážení. Ba někdy se zdá, že i podle nálady nebo bůhví podle čeho).
Jednou dávno, pradávno se Matka
Příroda na živly obrátila s prosbou:
„Už mne to vymýšlení tvarů, barev,
podob, vůní a vůbec způsobu života
na Zemi unavuje. Také fantazie jako
by mi slábla. Tak vás tedy prosím,
abyste mi v tom vymýšlení pomohli.“
Tvářila se tak ustaraně, že by se
nad ní snad ustrnul každý. Natož
polichocené živly. Hodlaly se do
toho přírodního tvoření pustit okamžitě... Vůbec netušily, že je chce
ve skutečnosti Matka Příroda takhle
ještě více spojit.
59 Na první pohled se živlům zdálo,
že taková práce je jednoduchá.
Brzy se však ukázalo, jak velice se
mýlily! Problémy začaly už tím, že
každý z nich chtěl prosazovat vymýšlení toho, co mu bylo nejbližší.
Jeden navrhoval nový kámen, druhý rostlinu, třetí živočicha, čtvrtý
jakéhosi člověku podobného tvora.
Přesně tohle Matka Příroda
předpokládala. A předem se pojistila. Na jedno takové zasedání přivedla s sebou mravence. A ten tam
tenkrát ukázal jakési semínko.
Matka Příroda pak řekla:
„Teď je na vás, abyste z toho semínka vypěstovali rostlinu podle
svých představ. Proto včas přisuďte
semeni všechno, co přejete rostlině, která z něho vzejde.“
Živly nic nenamítaly. Přímo vzorně pečovaly o předložené semínko
a zároveň se v klidu dohodly na
tom, jak a čím budoucí rostlinu obdařit.
Semeno nabobtnalo, vyklíčilo,
vyrašily první lístky a objevila se
první poupata. Když pak přiletěly
vlaštovky, poupata se rozvila v první žluté květy. Bylina potom kvetla
po řadu měsíců. Když později uvadla, vlaštovky se už zase vracely
do jižních krajů.
Jako mnoho jiných trvalek se pak
rostlina po zimě znovu zazelenala
a opakovala svůj běh života.
60 V mnoha věcech se však tahle
květina od jiných květin liší. Možná, že je to kvůli těm kmotrovským
darům od čtyř živlů. O tom, čím
který živel rostlinu obdaroval, se
ale můžeme jenom domýšlet, jistého není nic. Stačí se podívat na
její zeleň. Je taková zvláštní, mírně
našedlá a jakoby průsvitná. Květina je neobvykle lámavá, není však
křehká.
Především však můžeme vidět,
jak ze zlomených stébel i lístků té
rostliny teče oranžové mléko. (Třeba to byl právě oheň, který jí přidal
do mízy trochu červené záře ze
svých plamenů.)
A která rostlina tedy roní žluté až
oranžové mléko?
No přece vlaštovičník! Bylina léčivá, ale i jedovatá jak pro člověka,
tak i pro zvířata.
Ve středověku se alchymisté domnívali, že ve vlaštovičníku jsou
zastoupeny čtyři přírodní živly. Nadarmo se však z něho pokoušeli
získat „kámen mudrců“. Přesto si
troufám tvrdit, že i ve vlaštovičníku je zrnko moudrosti určitě obsaženo, i když je jen nepatrné. Právě
tak, jako je obsaženo ve všech
ostatních projevech života na
Zemi.
61 OBSAH:
Pohádka od vody
Matčina bylina
J ak se sestry rozhodly
Léští a podléští
Med na louce
Obživlý sen
Nebeská rosa
Z lásky zrozená
Sedlák a čeledín
O matčině kvítí
Z deníku tety Oliny
J arní setkání
J arní festiv
al
festival
O jednom žlutém kvítku
Jedna z nejobyčejnějších
Pohádka skřítků
Dívka se zlatými vlasy
ole
O pradávné šk
škole
a co z toho vzešlo
Rostlina čtyř živlů
Pohádka o blatouchu
Pohádka o heřmánku
Pohádka o hluchavkách
Pohádka o jaterníku podléšce
Pohádka o jeteli
Pohádka o rulíku, lýkovci a jitroceli
Pohádka o kontryhelu
Pohádka o kopretině
Pohádka o máku
Pohádka o mateřídoušce
Pohádka o orseji jarním
Pohádka o podbělu
Pohádka o prvosence
Pohádka o pryskyřníku
Pohádka o řebříčku
Pohádka o sasance
Pohádka o pampelišce
6
8
11
14
18
20
23
25
27
30
34
39
42
46
48
51
54
Pohádka o šťavelu kyselém
Pohádka o vlaštovičníku
56
59
Ilustrace Marie Petrmanové a z archívu redakce
ČASOPIS SVĚTÝLK
O
SVĚTÝLKO
KAMARÁD SVĚTLUŠEK, ŽABIČEK A VLČA
VLČATT
POMOCNÍK VŮDKYŇ A VŮDCŮ ROJŮ
ROJŮ,, SMEČEK A ODDÍLŮ
Ukaž Světýlk
o a jeho knížečky svým skautským kamarádům
Světýlko
a zkus sehnat alespoň jednoho nového odběratele
odběratele..
62 63 KNIHOVNIČKA SVĚTÝLKA
0
1
2
3
4
5
6
7
8
MA
UGLÍHO KRONIKA
MAUGLÍHO
DIV
ADELNÍ ŠESTKA 2000
DIVADELNÍ
VELKÉ ZÁ
VOD
Y
ZÁV
ODY
KNÍŽKA SRDÉČKA SEDMITEČNÉHO
ZPÍV
AJÍCÍ ŠESTKA
ZPÍVAJÍCÍ
HVĚZD
Y PRO SVĚTLUŠKY
SVĚTLUŠKY,, ŽABIČKY A VLČA
VLČATTA
HVĚZDY
DRUHÁ KNÍŽEČKA SRDÉČKA SEDMITEČNÉHO
NAŠI KAMARÁDI V EVROPSKÉ UNII
POHÁDKY O KVĚTINÁ
CH
KVĚTINÁCH
KNIHO
VNIČKA SVĚTÝLKA
KNIHOVNIČKA
SVAZEK Č. 8
POHÁDKY O KVĚTINÁ
CH
KVĚTINÁCH
Tato publikace byla vydána s podporou MŠMT ČR jako pomůcka
celostátního Závodu vlčat „O putovní totemovou hůl náčelníka“
a závodu světlušek „O putovní vlajku náčelní“
Redakce, grafická úprava a obálka Marika Petrmanová
Sazba: Kopp nakladatelství, Šumavská 3, 370 01 České Budějovice
Tisk: Tiskárna Ralsko, s.r.o., Malá ulice 168/III, 471 21 Mimoň
Vydal: Tiskové a distribuční centrum Junáka, Senovážné náměstí
24, 116 47 Praha 1 jako svou 87. publikaci
Distribuováno jako příloha časopisu Světýlko č. 8/2002
Náklad: 4 300 výtisků
První vydání - 2002
ISBN 80-86109-82-8
64 
Download

POHÁDKY O KVĚTINÁCH RNDr. Bohumil Šula