Cesta „domů“ bude pro opuštěné děti kratší. Zlínské kojeňáky nahradí pěstouni
22.11.2014 Mladá fronta DNES str. 6 Z domova
Markéta Březinová
MPSV - celostátní deníky
zpět
Zlínský kojenecký ústav přišel o klienty, péči o děti zvládají přechodní pěstouni. Od Nového roku bude
ústav fungovat jinak. Je na to připravený?
ZLÍN „Dívej, to je moje hračka. Osobní!“ říká mi pětiletý klučina a hned roztahuje letadlo na šňůrce a
ukazuje, jak létá. Nevadí mu, že v něm zatím nejsou baterky, aby mohlo létat samo. Hračku si drží i
během svačiny a těžce nese, když ji musí před vycházkou nechat v pokoji. Je totiž jen jeho, ne všech.
Říkejme mu třeba Vojta, pravá jména se používat nesmějí. Vojta žije v Dětském centru na okraji Zlína
společně s jedenácti dětmi už přes rok, protože se jeho maminka o něj nedokázala postarat.
Důvody, proč zde děti končí, se podle pracovnic zařízení nemění. Závislosti rodičů, příliš mladá matka,
nevyhovující prostředí. Často přebírají špatný model rodiny už od svých rodičů.
Mění se však fungování dětského centra. Původně v budově sídlil jen kojenecký ústav pro děti do tří
let. V roce 2012 se však změnil zákon, který podporoval pěstouny na přechodnou dobu.
Díky tomu v kojeneckém ústavu dětí ubylo – a to výrazně, není v něm totiž nikdo. V dětském centru se
uvolnil prostor a kraj zde zřídil zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které v současnosti
pečuje o jedenáct dětí včetně Vojty. Proto provoz kojeneckého ústavu, původně zdravotnického
zařízení, přešel pod sociální odbor, což je pro zařízení pro okamžitou pomoc dětem běžné.
„Podařilo se nám zajistit dost pěstounů na přechodnou dobu, kteří se o děti do tří let postarají,“
vysvětluje radní pro sociální oblast Taťána Valentová.
„Kojeňáky“ mají skončit Zlínský kraj se tak jako první pustil do obrody péče o děti v nouzi, kterou
naplánovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí novelou z roku 2012. Princip je dostat děti z ústavů k
přechodným pěstounům. Ti jsou připraveni převzít dítě kdykoli a maximálně do roka ho předat do
vlastní či náhradní rodiny.
Současné ústavy se tak musí změnit. „Vyčkáváme, co s námi bude. Očekáváme hlavně to, že se
budeme muset přeškolit či do jisté míry vyměnit personál,“ vysvětluje ve své kanceláři plné knih a
kreseb dětí ředitelka zařízení Ivana Kudelová. To potvrzuje i radní Valentová. „Chceme, aby zařízení
například pomáhala pěstounům a poskytovala ambulantní péči,“ dodává.
A ty jdeš domů?
Zlínské dětské centrum leží na kopci na kraji města. Majestátní stavba mě přivítala ještě tichá. Děti
byly buď ve škole, nebo si ještě vychutnávaly odpolední spánek. Jakmile se vzbudily, nastala mela.
„Teto, půjdete s námi ven?“ ptaly se mě a létaly po místnosti. Sestry je uklidnily, aby se nasvačily, ale
za chvíli už se venku proháněly na kolech.
„Jsou trochu hyperaktivní, ne?“ ptám se opatrně sestry. Ta kývá. A dodává, že jsou trochu „jiné“ než
děti z běžných rodin.
„Přicházejí k nám a často trpí opožděným vývojem nebo chudokrevností. Je to dáno špatnou výživou
matky v těhotenství nebo i po narození,“ vysvětluje Jitka Trčalová v rehabilitační místnosti, v čem
mohou být lepší než pěstouni.
Ze změn mají s kolegyněmi přirozeně strach. „Přijde nám zvláštní, že tu několik let s dětmi pracujeme
a najednou nás budou školit. Zdravotní průpravu máme a teď klesneme o třídu níž,“ mluví o svých
obavách sestra Jana Bernatíková.
Ministerstvo říká, že na rehabilitace se dá docházet ambulantně a na citlivější péči se pěstouni školí a
zvládají ji. Alespoň to prokazují zkušenosti z vyspělejších zemí, kde se počet kojeneckých ústavů
podařilo snížit – například včetně Slovenska, kde mezi lety 2002 a 2013 ubylo v ústavech 90 procent
dětí do tří let.
„Samozřejmě, že pokud to jde, je pro dítě lepší pěstoun. Ale nedovedu si představit, že by se umístily
všechny děti včetně těch postižených nebo velkých sourozeneckých skupin,“ komentuje Trčalová
záměr ministerstva postupně zrušit téměř všechny kojenecké ústavy.
Ústavů je podle úřadu moc a pak v nich končí i děti, které tam být nemusí. To je i případ pětileté
blonďaté holčičky. Jediná byla vedená ještě pod kojeneckým ústavem, protože ji přijímali ještě před
třetím rokem. Několikrát se zkoušela vrátit do rodiny, ale nepodařilo se to. V ústavu strávila dva roky,
až před pár týdny jí sehnali pěstounskou rodinu.
Stejně jako další děti i ona se mě pokaždé, když jsem odcházela z místnosti, ptala: A ty už jdeš
domů? Teď už je „doma“ i ona. Snad se s novou rodinou sžije dobře
Download

Cesta „domů“ bude pro opuštěné děti kratší. Zlínské kojeňáky