45
Nevím, nerozumím, říkám si o pomoc
Nevím, nerozumím,
říkám si o pomoc
Říct, že nevím, nerozumím nebo potřebuji pomoc, je pro člověka s mentálním postižením zásadní dovednost, kterou je potřeba
podpořit. Problém tkví v tom, že účastníky často v rozhodném okamžiku nenapadne, že si o pomoc mohou říct. Roli zde může sehrát
také stud, že něčemu nerozumí.
Tyto dovednosti procvičujeme po celou dobu kurzu. Ozvat se,
když nerozumíme nebo potřebujeme pomoc, může být jedním
z pravidel a viset ve třídě pro snadné připomenutí.
15
To, že něco nevím nevadí
Cíl – Umím říct, že něco nevím nebo něčemu nerozumím
Lektor se ptá účastníků na věci, které nemohou vědět, aby každý měl možnost říct „já nevím“.
Otázky může číst i pomocník.
Co si uvaříte k večeři příští pondělí? Co budete dělat 13. dubna?
Co si zítra obleče paní vrátná na sebe? Kdy začne padat sníh?
Lektor nechá projít celé kolo a pak pochválí ty, kteří zvládli přiznat, že nevědí. Účastníkům, kteří
vymýšleli odpovědi, potvrdí, že odpověď nelze znát nebo že to není pravda.
Opakuje se ve druhém kole. Úkolem je říct nahlas a nebojácně „nevím“.
16
Nerozumím, potřebuji pomoc – řeknu si o ni
Cíl – Umím říct, že něčemu nerozumím, že potřebuji pomoc
Umím si poradit, když nastane nějaký problém
Lektor na tabuli napíše důležitou zprávu (např. že příští kurz bude probíhat v jiné místnosti),
která bude pro účastníky nesrozumitelná (nečitelná).
Máte 5 minut, abyste zjistili, co je tam napsáno. Kdybyste potřebovali, řekněte si o pomoc.
Lektor odejde za dveře nebo hodně bokem. S účastníky zůstává pomocník, připravený poradit.
Účastníci by se měli ozvat a říct si o pomoc. Pokud si o pomoc řeknou, lektor je pochválí, pokud
nechají úkol nevyřešen, lektor pokračuje, upomíná na pravidlo:
Když něčemu nerozumíme, například tomu, co nám někdo říká, co můžeme udělat?
Říct si o pomoc.
Jak?
Já vám teď nerozumím, můžete to zopakovat, můžete mi to ještě vysvětlit?
Co se stane, když si o pomoc neřekneme?
Nerozumíme, co se děje, nevíme, co máme dělat, připadáme si hloupě, štve nás to, nic se na
kurzu nenaučíme. Když nic neřekneme, ostatní si myslí, že všemu rozumíme.
Účastníci jdou lektorovi říct, že nerozumí a potřebují pomoc. Prožitek můžeme umocnit účastníci si musí pro pomoc dojít za dveře nebo musí jít a zaklepat na dveře.
Pomůcky: tabule nebo papír, fix.
46
17
Nevím, nerozumím, říkám si o pomoc
Tichá pošta – můžeš mi to zopakovat, prosím?
Cíl – Umím si říct o zopakování, když něčemu nerozumím
Účastníci se rozestaví do řady přes celou místnost. Úkolem je potichu poslouchat vzkaz a předat jej dál. Lektor stojí na začátku, pomocník uprostřed.
Jaký byl vzkaz na začátku a k čemu jsme došli?
Proč? Řekli jste si o zopakování?
Účastníci si zkusí ještě jedno kolo, lektor přidá instrukci:
Poslouchejte a když nebudete rozumět, tak si řekněte o pomoc.
Lektor s pomocníkem dávají zpětnou vazbu, kde vidí zlepšení.
18
Jak si mám říct o pomoc
Cíl – Umím si sám od sebe říct o pomoc
Chápu, co se stane, když si neřeknu o pomoc
Každý účastník dostane na papírku napsaný úkol, kterému nebude rozumět. Může být napsán
nečitelně, obsahovat cizí slova apod. Splnění úkolu je důležité pro další průběh lekce.
Běžte na chodbu, na okně jsou fixy, jednu si můžete vzít.
Lektor ani pomocník nic sami nevysvětlují, dokud se jich někdo nezeptá. Kdo najde odvahu
a zeptá se, tomu úkol vysvětlí, tak aby ostatní nic neslyšeli. Ostatní nechají situaci řešit/neřešit
samostatně, nepřejímá iniciativu, nechává účastníky zažít si neúspěch, zůstávají bez fixy. (Převzetím iniciativy potvrzuje u účastníka vzor „on to za mě nakonec stejně někdo vyřeší“.)
Následuje úkol, při kterém budou účastníci fixy potřebovat. Účastníci bez fixí se nebudou moci
zúčastnit.
Je možné po chvíli podobný úkol zopakovat a dát účastníkům možnost je splnit.
Pomůcky: fixy nebo jiná pomůcka důležitá pro lekci, papírky, na kterých je napsaný úkol
19
Říkám si o pomoc neznámým lidem
Cíl – Umím si říct o pomoc neznámému člověku
Vím, v jakých situacích se můžu na lidi obrátit s prosbou o pomoc
Účastníci mohou mít problém využít své dovednosti v prostředí mimo kurz. Nemusí se také
dobře orientovat v tom, koho mohou o jakou pomoc žádat. Je proto důležité procvičit si říkání
o pomoc přímo v terénu. Účastníci si mohou situace vyzkoušet napřed ve třídě.
S čím můžete na ulici, v obchodě,... potřebovat od cizích lidí pomoci?
Už jste někdy někoho žádali o pomoc nebo se na něco ptali?
Lektor s pomocníkem mohou napřed zahrát scénku – pozitivní. (Negativní scénku – jak to nemá
vypadat – zde nedoporučujeme, může být matoucí.)
Dobrý den, prosím Vás, jak se dostanu k metru? Takže doprava a rovně, rozumím správně?
Děkuji. Nashledanou.
Co by určitě nemělo chybět? Pozdrav, prosba, poděkování.
Účastníci se ve scénce po jednom zkouší ptát na cestu. Ostatní sledují, co se jim daří a navrhují,
jak by šlo prosbu o pomoc vylepšit.
Následně si účastníci vyzkouší ptát se někde na ulici: kde je pošta, lékárna, nádraží, toalety, kolik
47
Nevím, nerozumím, říkám si o pomoc
je hodin, nebo v obchodě prodavaček, ve kterém regále najdou nějaké výrobky.
Lektor při tom stojí kus dál, aby se kolemjdoucí nezačali obracet na něj. Mohou chodit ve dvojicích
nebo s podporou pomocníka. Při nácviku je možné účastníky natáčet na video a to pak rozebrat.
Pomůcky: videokamera, počítač, dataprojektor
48
Základy komunikace
..........
20
Základy komunikace
Základy komunikace
Cíl: Vím, co všechno je třeba dělat, aby komunikace s druhým dobře probíhala
Poznám, kdy komunikace funguje a kdy ne
Lektor nechá každého vytáhnout barevný papírek – ti, kteří mají stejnou barvu, udělají dvojice.
Každá dvojice se usadí do jiného koutu místnosti, aby se nerušily.
Lektor jednomu z dvojice pošeptá do ucha otázku:
Zjistěte co nejvíc informací o tom, co dělal Váš kolega o víkendu.
Po skončení aktivity se lektor ptá:
Co jste od druhého zjistili? Jak jste to zjišťovali? (ti, kdo se ptali)
Jak jste poznali, že ho to zajímalo? Co dělali kromě ptaní otázek? (ti, co odpovídali)
Co všechno je tedy důležité pro to, abychom spolu dobře mluvili? Komunikovali?
Účastníci postupně říkají své návrhy, lektor dává na tabuli obrázky. Pravidla mluvení:
Oční kontakt, poslouchám, co mi kdo říká, trochu se k druhému nakloním, musím nějak reagovat, doptávám se, přitakávám (kývu hlavou), když s něčím souhlasím, během hovoru můžu
říkat aha, hm, jo?
Scénky na prozkoušení pravidel komunikace:
Lektor a pomocník:
I. Potkají se dvě kamarádky. Jedna byla na dovolené v Africe. Normálně by se druhá kamarádka
hodně vyptávala, aby zjistila co nejvíc informací. To se ale nestane: bude koukat do země, neposlouchat, na nic se nebude ptát atd.
Čeho jste si všimli, jak to vypadalo? Co na tom bylo správně a co špatně?
Opět se můžou shrnout pravidla komunikace a následně zahrát „správná“ scénka:
II. Dobrovolníci si to zkusí předvést tak, jak to má vypadat správně
Jaká pravidla komunikace použili? Chybělo tam něco? Byl to příjemný rozhovor?
Podle čeho jste to poznali?
Pomůcky: obrázky 11–15, k obrázku č 15 lektor dokreslí šipky mezi postavy, magnety, fixy, barevné papírky na rozřazení do dvojic
21
Jak můžu používat intonaci v komunikaci
Cíl – Chápu, že různá intonace může měnit význam toho, co říkám
Každý účastník si z klobouku vylosuje obrázek, kde jsou nějací lidé v zaměstnání, v obchodě,
doma, mezi kamarády apod. Každý se zkusí zamyslet, co si můžou lidé na obrázku zrovna říkat:
Jak se máš?, Ty už jsi doma?, Kde máte vajíčka?, Kam jdeš? apod.
Každý zkusí přede všemi říct ke svému obrázku nějakou takovou větu.
49
Základy komunikace
Lektor si jejich věty rovnou píše na tabuli. Až všichni řeknou své nápady, lektor zkusí každý přečíst s jiným zabarvením (vlídně, lhostejně, nakvašeně, netrpělivě, drsně, smutně apod.)
Jak vám teď vaše vymyšlená věta/otázka zněla? Bylo to stejné, jako když jste to říkali vy? V čem
to bylo jiné?
Nezáleží tedy jen na tom, co říkáme, ale také jakým tónem.
Každý si vybere jednu otázku/větu z tabule (jinou než měl na začátku) a zkusí to říct např. vlídně, drsně apod. Vybere si pouze jednu variantu a ostatní hádají, jak to asi myslel.
Pomůcky: klobouk/pytlík na losování, fotky z časopisu nebo internetu, tabule, fixy
22
Intonace
Cíl – Umím rozlišit, co různá intonace znamená
Lektor s pomocníkem říkají věty s různým emočním zabarvením (radostně, lhostejně, nakvašeně, netrpělivě, výhružně):
Počkej. No bezva. Táta už se vrátil. To stojí 50 korun?
Účastníci zkusí uhodnout, jak to ve skutečnosti myslel. Sami zkouší říkat různé varianty.
23
Neskáču druhým do řeči
Cíl – Vím, co se může stát, když někomu skočím do řeči
Umím slušně vstoupit do hovoru
Lektor položí účastníkům otázku, na kterou bude znát odpověď více lidí, aby vyprovokoval skákání si do řeči. (Nebo počká na vhodnou příležitost, kdy situace nastane přirozeně).
Kdo z vás přijde i příště?
Připomene skákání do řeči, kterého se v lekci účastníci právě dopustili.
Co se děje, když se skáče do řeči?
Účastníci si ve dvojicích mohou zkusit něco sdělovat zároveň (tlesknou a oba spustí). Např.
budou říkat, jakým způsobem cestovali. Ostatní sledují. Pak řeknou, které informace pochytili,
jaké to bylo.
Někdy ale potřebujeme přerušit druhého člověka, když mu musíme naléhavě něco říct – třeba
že nerozumíme nebo např. že má telefon.
Jak mohu slušně přerušit hovor druhého člověka?
Promiňte (počkáme, až nám začne ten druhý naslouchat, pak pokračujeme), omlouvám se, že
Vám skáču do řeči, nerozuměl jsem, můžete mi to zopakovat?
Promiňte, ale máte v kanceláři hovor.
Lektor se s někým velmi zaujatě rozhovoří tak, že nevytvoří prostor pro přerušení. Účastníci
mají za úkol hovor přerušit. Lektor přitom počká, až jej účastníci přeruší dostatečně asertivně.
50
komunikace těla
Komunikace těla
24
Co mi prozradí obličej druhého člověka
Cíl – Chápu, že lidé mohou výrazem obličeje vyjadřovat různé nálady
Pomocník dá na stůl fotky obličejů vyjadřujících různou náladu.
Jakou má tenhle člověk asi náladu? Podle čeho jste to poznali?
Zkuste sami předvést. (Hodí se využít zrcadlo)
Lektor rozdá účastníkům papírky se situacemi: našel jsem ztracený telefon, chystá se na mě
skočit obrovský pes, už tři hodiny sedím v čekárně u doktora a strašně se nudím, rozešel se
se mnou můj partner, někdo mi snědl oběd, apod.
Účastníci předvádí, jak se člověk v dané situaci asi tváří. Ostatní hádají, jak se asi cítí.
Předvádění výrazů ve tváři je pro účastníky často velmi složité, nepřirozené. V tom případě
může lektor nabídnout dvě možné odpovědi, ze kterých si pak mohou účastníci vybrat.
Pomůcky: zrcadlo, fotky č. 1–5
25
Jak používám gesta
Cíl – Uvědomit si, jak využíváme gesta při komunikaci
Účastníci mají za úkol odpovídat na otázky podle zadání, které dostanou napsané na papírku
(nebo je lektor pošeptá), ale beze slov – jenom ukázat.
Odpovědi: Nevím. Nerozumím, můžete mi to říct ještě jednou? Ano, souhlasím. Ano, potřebuji
pomoc. Ne, nesouhlasím.
Ostatní pozorují a snaží se uhodnout, co tím účastník říká.
Jak to šlo? Jak říkáme těmto pohybům?
Gesta.
K čemu jsou dobrá?
Pomůcky: papírky se zadáním odpovědí
26
Jak mluví moje tělo
Cíl – Uvědomuji si, jaké části těla při komunikaci používám a jak
Lektor nakreslí na tabuli postavu člověka.
Jak používáme naše ruce (hlavu, ramena,..) při komunikaci?
Účastníci ukazují různá gesta, která je napadnou. Lektor barevně dokresluje do postavy na
51
komunikace těla
tabuli (umazává a překresluje) oční kontakt, pozvedlé obočí, úklon hlavy, postoj, gesta,
mimiku.
Pomůcky: tabule, barevné křídy
27
Postava na flipchartu – zkouším své hranice
Cíl – Vím, co je osobní zóna, že ji má každý někde jinde
Na zeď se vylepí na flipchartu obrys postavy v životní velikosti.
Představte si, že tohle je vaše máma/partner/kamarád/kolega v práci/asistent/cizí člověk na
zastávce (postupně).
Každý si vyzkouší k jednotlivým postavám se přiblížit.
Jak moc jste si blízko? Jak Vám je příjemné se přiblížit/ nechat jej, aby se přiblížil?
Každého člověka pouštíme jinak blízko. Každý to má jinak. Někomu jsou bližší rodiče, někomu
kamarád/ partner.
Může nám být také nepříjemný zápach toho druhého. Důležité je tedy dodržovat hygienu!
Cvičení lze dělat i s živými lidmi, např. s pomocí převleků. Postava na papíře je bezpečnější především pro lidi, kteří mají potíže se zorientovat při změnách v rolích. Umožňuje také vyzkoušet
si i hranice s blízkými lidmi.
Pomůcky: obrys postavy na flipchartu, převlek
28
Pronásledování – co se děje, když překročím hranice druhého člověka
Cíl – Vím, jak může být pronásledování nepříjemné
Všichni se procházejí po místnosti. Lektoři bez předchozího varování postupně všechny „pronásledují“ (postaví se těsně za/vedle někoho).
Jaké to bylo? Všimli jste si něčeho nepříjemného? Co bylo nepříjemné a proč?
Všichni máme kolem sebe prostor (osobní zónu), do kterého si pouštíme jen ty nejbližší. Cítíme
se nepříjemně, když tenhle prostor někdo poruší a vstoupí nám do něj. Ostatní to taky nemají
rádi, proto na to musíme dávat pozor.
29
Osobní zóna mezi námi navzájem
Cíl – Vím, jak respektovat hranice své a hranice druhých lidí
Umím alespoň přibližně rozpoznat, jaká je přirozená vzdálenost mezi lidmi
Poznám, že jsem překročil hranice osobní zóny druhého člověka
Skupina stojí v kruhu, lektor vybírá dvojice a obměňuje je.
Teď si zkusíme mezi sebou, jak vnímáme svoji osobní zónu.
Kam až necháte přiblížit toho druhého? Co je mi ještě příjemné, co už ne?
Dvojice přistupují k sobě a zastavují se ve chvíli, kdy mají pocit, že jim vzdálenost vyhovuje.
Co uděláte, když se k vám přiblíží někdo moc blízko?
Ustoupíme krok dál.
Co když to nepomůže a člověk se k nám opravdu nepříjemně přiblíží a my to nechceme?
52
komunikace těla
Lektor přistupuje k účastníkům. Účastníci mají za úkol se bránit ukročením. Případně přidat
větu: Jste moc blízko.
Jak poznáme, že jsme my překročili něčí hranice a vstoupili do jeho zóny? Člověk ustoupí.
Neměli bychom se více přibližovat, i když to sami cítíme jinak. Musíme respektovat jeho soukromou zónu.
Někteří účastníci mohou mít potíže odhadnout přijatelnou vzdálenost. Hranice cítí jinak než
je ve společnosti běžné. Pro zapamatování se skupina může domluvit na vzdálenosti natažené
paže.
Jsou situace, kdy jsme s lidmi někde natěsno, ale nemůžeme s tím nic udělat. Kde?
Např. v metru, v tramvaji, v obchodě ve frontě, na koncertě, demonstraci.
Je proto důležité neustále dbát na osobní hygienu.
30
Co může být při komunikaci nepříjemné
Cíl: Vím, jak je vhodné mluvit s někým známým, koho potkám
Výstupy:
Někdy nám může být komunikace nepříjemná: nedostatečný odstup, mluvení příliš nahlas,
pach z úst.
Účastníci si podobnou scénku vyzkouší sami na sobě, lektor pak pustí Správný rozhovor.
Lidem je nepříjemné, když na ně bez dovolení saháme.
Lidem je nepříjemné, když je dlouze pozorujeme („zíráme“).
Pomůcky: předtočené výukové video Překračování hranic v rozhovoru, Správný rozhovor, Nepřiměřený kontakt
Download

Praktická část