MARIÁNSKÉ
MISIJNÍ DÍLO
Obláti mezi
indiány
Mariánské misijní dílo
Staroklokotská 1, Tábor 390 03 | [email protected] | www.oblati.cz/mmd | +420 736 680 784
Název banky: Poštovní spořitelna (na každé poště)
číslo účtu: 244816241/0300
VS pro mešní intence je 900! Gregoriánská intence na mše má VS 901!
Botswana - diamantová
země se zlatými lidmi
Na začátku září jsem přijal pozvání spolubratrů
misionářů oblátů z Botswany a navštívil jsem tuto
oblátskou misii, která má historii podobnou té české.
Také byla založena kdysi dávno obláty z Německa, ti
ale museli zemi po druhé světové válce opustit, a tak
se obláti vrátili do Botswany až v roce 1992. Úkolu
obnovení oblátské přítomnosti se ujali spolubratři z
Lesotha, jejichž jazyk je velmi podobný místnímu, a
tak pro ně nebylo těžké začít působit v této velké
malé zemi. Velká, protože je rozlohou o něco větší
než Španělsko, malá, protože má jen dva miliony
obyvatel.
Botswana je známá svým nerostným bohatstvím, které má, narozdíl od jiných afrických zemích, plně pod
kontrolou místní vláda, a tak nemalé výnosy z těžby
hlavně diamantů využívá ve prospěch rozvoje země,
což je v africkém kontextu také vyjímečnévýjimečné.
Kamkoliv jsme přijeli, tam byla elektrika a celkem
dobré cesty. Jen voda zůstává stále problémem,
neboť velkou část Botswany zaujímá polopoušť Kalahari, srážek je extrémě málo, a tak jediný způsob,
jak se dostat k vodě, jsou hluboké a drahé vrty.
Misionáři obláti, kterých je v Botswaně stejně
jako apoštolů, pracují na šesti misijních stanicích
umístěných hlavně v jižní části země, kromě dvou,
které jsou hlouběji v Kalahari. Jejich působení
spočívá hlavně ve svátostné službě místním komunitám katolíků. Jak se postupně tyto komunity
rozšiřují, a z filiálních stanic se stávají hlavní misijní
stanice, tak se rozšiřuje i církev a její působení i v
odlehlých částech Botswany.
Během dvou týdnů jsem měl možnost navštívit 5
z celkem 6 oblátských misií, a udělat si tak obrázek o celkové situaci a také možnostech, jak našim
misionářům pomoci tak, aby to byla pomoc cílená
a maximálně efektivní, tak jako se o to vždycky
snažíme. Společně nyní připravujeme s botswanskými spolubratry projekty, které mají misiím pomoci získat ekonomickou soběstačnost. Například
využití hektarů neobdělané země patřící k misii pro
pěstování zemědělských plodin, z jejichž prodeje
může mít misie příjem. Bylo velmi milé poznávat
nové spolubratry a vidět jejich misionářskou práci,
stejně jako byla milá i mnohá setkání s lidmi, kteří
jsou zde velmi přátelští. Největší radostí pro mě
však bylo slavení eucharistie, kterou zdejší katolíci
prožívají s opravdovým nadšením odrážejícím se
v jejich zpěvech a tancích. Jedna slavnostní mše s
věčnými sliby řeholní sestry trvala dokonce přes
čtyři hodiny, ale věřte mi, že jsem se ani chvíli nenudil.
P. Tomáš Vyhnálek, omi
Elektronické verze našeho
misijního zpravodaje
V dnešním světě multimedií a nových technických
možností není již tak obtížné připravovat obsah
pro různá media, a usnadňovat tak dostupnost
podle rozmanitých uživatelských potřeb. I my se
snažíme nezůstávat pozadu, a proto pro vás spolu
s tištěnou verzí našeho zpravodaje připravujeme i
elektronické verze dostupné na internetu, ať už na
našem webu www.oblati.cz/mmd nebo pro majitele iPadu na iBooks Store.
2
www.oblati.cz
Misionáři obláti mezi
kanadskými indiány
Každý rok se na několik červencových dní zaplňuje
poutní místo sv. Anny u jezera st. Anna, 75 km na
západ od Edmondu, hlavního města provincie Alberty v Kanadě, davem indiánů a Metysů. Nikdo
nepočítá, kolik jich tam přijíždí. Ale hovoří se o 50
000 účastníků tohoto největšího a zároveň mírového
setkání indiánů severní Kanady. Přijíždí v karavanech, na motorkách, na koních, v pionýrských vozech
a pěšky. Protože je každoročně přitahuje a svolává
sv. Anna, babička, jak ji nazývají. Proč? Protože u ní
chtějí několik dní bydlet, modlit se k Bohu, vyzpovídat se, pobýt s ostatními indiánskými kmeny jako
Cree, Black Foot, Nakota, Blood, Dene, Sedící Býk,
Siuxové . Chtějí, mohli bychom říci, prožít veliké
každoroční exercicie v plenéru, uprostřed luk, lesů
a posvátného jezera. To je jejich místo. Zde se vždy
a všichni cítí doma u babičky Pána Ježíše. Babička je
v kultuře Indiánů osobou, které se nejvíc důvěřuje a
které se těší úctě. Je prostě pokladem životní moudrosti.
Jezero sv. Anny neslo před příchodem bílých a
křesťanů úplně jiný název. V jazyce Cree se nazývalo Manito Sahkahigan tzn. Jezero Ducha, v nářečí
Nakota – Wakamne – jezero Boha. Už tehdy indiáni
sbírající lesní plody, i ti, kteří v okolí jezera lovili bizony, věřili, že vody tohoto jezera léčí. Během svých
indiánských rituálů viděli nad vodami někoho, kdo
měl teprve přijít. Když jednoho dne tohle jezero
našli bílí lidé, kteří pronásledovali indiány a obchodovali s nimi, nazvali toto jezero ďábelské.
V roce 1844 sem přišli první misionáři a postavili
malý kostelík. Pak P. JB Thibault vykonal nad jezerem exorcismus a požehnal je slovy: „Duchu Boží,
www.oblati.cz proměň toto jezero svou mocí,“ a svěřil je pod ochranu sv. Anně.
Od roku 1855, kdy Misionáři obláti začali své misijní
působení na severu a západě Kanady, se toto místo
stalo centrem misijní práce mezi indiány.
I přes nelehké časy, kdy bylo poutní místo dvakrát
zničené, jednou požárem, podruhé tornádem, sem
indiánští poutníci přicházeli a toto posvátné místo,
které má dodnes indiánské prvky, rekonstruovali. Uprostřed je velká dřevěná stavba připomínající
indiánský stan, obydlí, kde se neustále zpovídá. To
se vyznačuje překrásným indiánským znázorněným
Krista nad hlavním oltářem.
Bezpochyby je to posvátné místo. Mnohé zpovědi a
duchovní i fyzická uzdravení jsou toho důkazem.
Během několikadenní pouti, po hlavní mši sv. místní
biskup toto jezero žehná a pak do vod jezera vchází
indián nesoucí kříž, biskup, kněží. Několik hodin potom žehnají poutníkům, kteří také vcházejí do jezera bosi, v sandálech, sukních, kalhotách po kolena i
výš. Kolem kříže je vždy dav lidí, uctívají jej, líbají
nohy ukřižovaného Pána.
Pro mě to bylo nejen něco dojemného, ale hlavně
velmi hlubokého. Samozřejmě, že jsem čekal indiány
s čelenkami, pokřikující, toulající se opilé po louce (i
takové můžeme potkat ve velkých městech a rezervacích), ale zde jsem spatřil tu dobrou tvář indiánů
– lidí žijících ve shodě s přírodou, naslouchajících
druhému člověku, ponořených do modlitby a hluboce věřících v Boha.
Věřím, že Katerina Tekakwitha (Indiánské děvče,jejíž
život byl plný utrpení, modlitby a důvěry v Boha),
která bude v říjnu Benediktem XVI. prohlášená za
svatou, spojí všechny indiánské kmeny a mnoho
zbloudilých indiánů žijících v moderní společnosti
povzbudí k horlivějšímu a ctnostnějšímu životu.
P. Marek Adamczuk, omi
3
Milí přátelé
a příznivci,
šest a půl roku jsem žil a pracoval v Pákistánu, z
toho pět a půl v Derekabadu. Nyní jsem tuto zemi
opustil, abych přešel na druhý břeh.
S pomocí vaší a dalších dobrodinců (např. z Rakouska, mého rodiště) jsme mohli za tu dobu vykonat mnoho práce: kostel v Azizabad 5 byl celý od
základu obnoven, kaple v Azizabadu 4, která slouží
zároveň jako škola byla nově vybavena, kostely ve
vesnici č.548 a v městě Nasrat jsou ve výstavbě.
Škola Sv. Josefa, nejstarší škola zde, byla od základu zrenovována a rozšířena, školy v Azizabadu 2 a
5 byly zrekonstruovány a Anglická střední škola sv.
Michaela se také výrazně rozvinula: nové přístavky,
zpevnění ohraničující zdi, nový školní autobus a
mnoho dalšího.
Milníkem byla povodeň v roce 2010, která způsobila
mnoho škod a utrpení nejenom přímo postiženým,
ale postihla celkově život lidí v Pákistánu - spolu
s neúrodou v letech 2010 a 2012. My jsme mohli
hodně pomoci také díky vaší štědré podpoře.
To všechno a ještě mnohem víc, co v takovém dopise nemohu ani vyjmenovat, nevytváří samozřejmě
celý život misijní stanice. Tím nejdůležitějším je
růst ve víře, v lásce a v naději. Jak farníků, tak i kněží.
Jedná se o společnou cestu, na níž jsou bohoslužby
a návštěvy rodin důležitými zastávkami.
Pro mě bylo vždycky důležité naslouchat lidem a
být jim bratrem. A sice bratrem nejenom křesťanů,
ale všech, abych tak byl malým “mostem” mezi
křesťany a muslimy, což se mi také částečně
podařilo.
4
Během mého posledního týdne v Derekabadu mě
na cestě zastavil jeden muslim, který žije nedaleko misijní stanice, aby mi řekl, že mého odchodu
je líto i mnoha muslimům. Poděkoval mi za mou
přátelskost vůči muslimům a prosil mě o modlitbu
i do budoucna a ujistil mě, že i on se za mě bude
modlit.
Při mši na rozloučenou jsem dostal mnoho darů.
Lidé chtěli vyjádřit jejich vděčnost za mou službu.
Chtěli mi oplatit lásku, kterou během těch pěti a
půl let ode mě pociťovali.
Tyto dary jsou zároveň znamením vděčnosti vám
všem, kteří jste umožnili mou práci. Lidé si jsou
toho vědomi. Během jedné z mých domácích mší
na poděkování jedné rodině, kam bězně přichází i
sousedi a přátelé, jsem mohl mluvit jen s težkostmi
(následkem nedostatku vody ve velkém horku a
nedostatku spánku v posledních týdnech) a poprosil jsem tak katechistu, aby po evangeliu promluvil
místo mě. On pak mluvil o tom, že my v Pákistánu říkáme pohoštění hostů při takové domácí mši
“Cherat” (almužna). Jsme rádi, když můžeme vidět,
pro koho jsme mohli udělat něco dobrého. Naši dobrodinci v Česku ale nevědí, komu pomáhají. Neznají nás. Jsou ale rádi, že mohou pomoci někomu v
nouzi. To je obdarovávání, které se Bohu líbí.
Těmito katechistovými slovy bych rád zakončil můj
dopis a ještě jednou vám všem ze srdce poděkoval
za vaše oběti a modlitby. Zároveň vás prosím, aby
jste i nadále pamatovali na “mou” farnost v Pákistánu, mého kaplana a nynějšího nástupce O. Mukhtara, jeho kaplana O. Amira a jejich věřící.
Bůh vám žehnej,
váš
P.Günther Ecklbauer OMI
www.oblati.cz
Download

MARIÁNSKÉ MISIJNÍ DÍLO