ONA DNES interview
Karolína Kamberská
Text písničky na mě
musí spadnout
Písničky píše Karolína Kamberská od dětství. Když jí bylo šestnáct
a sestře Lucii dvanáct, zpívaly je spolu poprvé na festivalu. Založily
několik rockových kapel, ale do povědomí posluchačů se zapsaly
až jako Sestry Steinovy.
text: eva tichá foto: petra pikkelová
J
ejich styl byl často charakterizován
jako mix punku a folku – to kvůli Karolíniným břitkým textům a pódiovému temperamentu dvojice. Duo Sestry
Steinovy hrálo devět let, ale jak už to tak bývá,
když se míchají osobní a profesní zájmy, pořádně to nefunguje na žádné straně. A tak se
jejich kariérní cesta nakonec rozdělila. Lucie
se věnuje své dceři a práci ve školce, Karolína
loni na podzim vydala sólovou desku a kombinuje péči o tři děti s koncertováním v klubech
i na festivalech.
Texty svých písní si píšete sama. Propadáte
někdy pocitu, že už vás nic pořádného
nenapadne a se psaním je konec?
K. K.: Na mě musí text spadnout, čekám,
až přijde inspirace, a často se stává, že půl
8
onadnes.cz
onadnes.cz
roku nic nejde. Vždycky pak začnu přemýšlet, do čeho dalšího se vrhnu, když
s muzikou je konec.
Účinky nových písniček zkoušíte
na nejmladším synovi. Některé texty
jsou drsné, nebojíte se, že špatným
směrem ovlivníte jeho psychický vývoj?
K. K.: Stejný postup jsem volila i u dvou
předchozích dětí, a psychicky jsou naprosto v pořádku. Spoléhám na to, že to
vyjde i tentokrát. Děti jsou zvyklé, že si
pořád něco brnkám, jen manžel většinou
slyší až výsledek.
Kritizuje vás pak?
K. K.: V muzice ne, přestože by se mohl
třeba naštvat u písničky, kterou jsem na-
9
ONA DNES interview
Karolínu Kamberskou jsme
fotili v oblečení značek Pátý
element (Husitská 13),Mango,
Topshop, Benetton, šperky
jsou od značek Parazit a Julius.
pak těžké se na něčem domluvit – ségra
měla často pocit, že jí dávám najevo převahu staršího sourozence. Nakonec jsem
raději nechávala věci nedodělané, než
bych riskovala, že se ségra urazí.
Je tedy jednodušší spolupracovat
s cizími lidmi?
K. K.: Určitě, vyzkoušela jsem si to teď
na své poslední desce. S kolegou se snáz
domluvíte a jdete dál, se ségrou si všechno nesete s sebou. To ale nevypovídá nic
o ní, ale ani o mně, zkrátka je jen nešťastné, když se třicet let trvající sourozenecký
vztah míchá s profesionálním.
A to byl důvod, proč jste se nakonec rozešly?
K. K.: Docela dlouho jsem se tím trápila, než jsem sebrala sílu, třeba i proto, že
jsem věděla, jak to bude líto rodičům. Ale
oboustranná nespokojenost byla hrozně
cítit v celkové atmosféře, trápily jsme se
obě dvě.
Dá se to přirovnat k manželství
po dlouhé době?
K. K.: Možná, ale v manželství je to přece
jen jiné v tom, že manžela a manželku si
vybíráte, a potom už se snažíte na vztahu
pracovat, aby byl lepší a lepší. Ale ségru
máte, a když je každá trochu jiná, má jiné
inZerCe ▼
ViZiTKA
K
psala po pořádné manželské hádce. Jinak
mě samozřejmě kritizuje pořád, ale faktem je, že jsem snadný terč, věčně na něco
zapomínám.
O co nejcennějšího jste kvůli
zapomnětlivosti přišla?
K. K.: Nechala jsem ve vlaku kytaru.
Mnohem víc se ale mé zapomínání týká
provozních záležitostí doma. Obhajuju se
tím, že za to nemůžu, že mám přeplněnou
kapacitu paměti. Někdy se mi mozek úplně zastaví a potřebuje restart.
Tomu se říká stáří, ne přeplněná
kapacita mozku.
K. K.: Ale já to mám už od dětství! Mám
strašně bohatý vnitřní život a na ty vnější
věci už mi nezbývá prostor. (smích) Samozřejmě je to nesmysl, ale nějak se sama
před sebou musím umět obhájit.
Zpíváte, ale vystudovala jste
politologii. Jakou jste na škole
měla představu o své práci?
K. K.: Bylo těsně po revoluci, a já byla
nadšená, že jsme se zbavili komunistů
10
a dá se něco dělat i v téhle
oblasti. Přišlo mi to strašně důležité. Když ale dneska sleduju politiku, jsem
ráda, že dělám muziku.
Neměla bych na to nervy.
Už na škole jste se věnovala
i novinařině, ačkoliv jste
přiznala, že jste byla plachá
a styděla se telefonovat.
Jak to šlo dohromady?
K. K.: S tím se dělá novinařina dost blbě, co? Z obojího už jsem dávno vyrostla, dneska by mě to bavilo.
Třeba se k tomu jednou
vrátím, i když uznávám,
že z novin jsem odcházela
ve středověku, kdy v redakcích nebyl ani internet,
a za tu dobu se dost změnily. Ale ještě loni jsem
psala o jídle do časopisů.
Na pódiu před lidmi
se nestydíte?
arolína Kamberská (38) vyrůstala
v Děčíně, vystudovala
gymnázium a politologii
na uK v praze.
l Už při studiu pracovala jako novinářka.
l Zpívá od dětství.
Spolu se sestrou Lucií
Steinhauserovou vytvořily duo Sestry Steinovy.
Vydaly tři alba s autorskými písněmi.
l Její podání lidové
písně Ej lásko, lásko se
stalo titulní písní amerického filmu Madison.
l V roce 2009 se Sestry
Steinovy rozpadly
a každá se vydala vlastní
cestou. Karolína vydala
první sólovou desku
Hořkosladce.
l Je vdaná, s novinářem Petrem Kamberským má tři děti
– Davida (16), Sáru (14)
a Matouše (1,5 roku).
K. K.: Trémou naštěstí
netrpím skoro vůbec, ale
nevím, čím to je.
V kolika letech jste měla
první vystoupení?
K. K.: Někdy kolem patnácti na gymnáziu s kamarády a jejich kapelou.
V šestnácti jsem začala
zpívat se ségrou. Bylo jí
dvanáct, když jsme poprvé vystupovaly na Rockfestu.
Jak moc ovlivňoval vaši
práci příbuzenský vztah?
K. K.: Nejde to oddělit,
kdykoliv jsme byly spolu,
tak jsme byly ségry a zároveň Sestry Steinovy. V něčem to bylo skvělé, a v něčem naopak paralyzující.
Když jsme měly dobré období, užívaly jsme si společné cestování. A v tom
horším období bylo naoonadnes.cz
priority, nemá žádný velký důvod z nich
ustupovat, protože chce zůstat sama.
titulní píseň produkce amerického filmu
Madison.
Lidová písnička Ej lásko, lásko
ve vašem podání zní jako titulní píseň
amerického filmu Madison. Jak jste
se k tomuto projektu dostala?
K. K.: Kdysi mě slyšel v Malostranské besedě zpívat nějaký člověk z Izraele. Vzá-
Patříte k lidem, kteří si s velkým
odstupem od prvních dětí pořídili
třetí. Jak syna přijaly ty dvě starší?
K. K.: Je to pro ně taková roztomilá hračka, myslím, že ho milují. Jasně že jsou
chvíle, že je ruší, když chtějí mít klid a se-
DOSt DlOuhO JSEm SE trápilA, NEž JSEm
SEbrAlA Sílu A SE SEStrOu SE prOfESNě rOzEšlA
pětí mi od něj přišel mail, že je hudební
skladatel Effi Shoshani a chystá velký
světový projekt, jestli bych mu něco nenazpívala.
Věřila jste tomu?
K. K.: Já jsem zvyklá brát podobné nabídky s rezervou, většinou z nich nic není, ale
Effi mě přemluvil a nakonec jsem v Praze
v hotelu nazpívala na diktafon Ej lásko,
lásko. Těď zpětně vím, že jsem tou počáteční zdrženlivostí projevila dost špatný
odhad, protože si ji nakonec vybrala jako
dět u počítače, ale zároveň s ním hodiny
řádí. Já díky tomu nemusím shánět žádnou chůvu, když potřebuju syna ohlídat.
Bylo třetí dítě plánované?
K. K.: My jsme s mužem vždycky chtěli tři
až čtyři děti, jenže po narození druhého
mi lékař další dítě nedoporučil, v obou
těhotenstvích jsem měla problémy. Smířili jsme se s tím, ale když jsem po deseti
letech z jiných důvodů lékaře změnila,
paní doktorka řekla, že jsem zdravá a ať si
klidně pořídím další děti.
ONA DNES interview
Co vás napadlo, když vám
lékařka oznámila, že jste dítě
neměli úplně zbytečně?
K. K.: Ta přestávka byla vynucená, ale
vlastně to bylo dobře, protože mít tři děti
za sebou by byl velký zápřah. Takhle jsme
v pohodě, na jedno mimino jsme v podstatě čtyři dospělí.
Její život
v
5
obrazech
1. Na výletě v Praze
2. Se sestrou Lucií
3. Manžel, novinář Petr
Kamberský
4. Děti – Sára, malý
Matouš a David
5. S nejmladším ze tří
dětí, s Matoušem
mEtODOu špAtNé mAtKy JSEm bEz OSObNí
záSluhy z Dětí vychOvAlA SAmOStAtNé liDi
Prožíváte teď mateřství jinak?
K. K.: Určitě. Jsem mnohem klidnější,
už mě nerozhází tolik věcí. Ve třiadvaceti jsem se bála, jak to všechno dopadne,
dnes už vím, že dobře. Vím, že když se
mimino vzteká nebo v noci pláče, zase to
přejde. Při prvních dětech jsem si říkala,
že třeba budou už napořád vzteklé nebo
že už se nikdy nevyspím. Dneska jsem
v klidu a to prospívá nám všem.
Jakou výchovnou metodu
jste u dětí zvolila?
K. K.: Někdy si dělám legraci, že metodu
špatného příkladu. Jsem dost rozevlátá,
takže nejsem moc schopná dodržovat
s dětmi takový ten pravidelný dril. Kamarádky se například se svými dětmi
učí, kontrolují jim úkoly, školní tašky, to
já fakt nedokážu. Moje děti rychle pochopily, že se o své věci musí postarat
samy, a máma je ráda pochválí, že to dělají dobře. Touhle metodou špatné matky
jsem z nich bez jakékoliv osobní zásluhy
vychovala skvělé samostatné lidi, kteří
si dokážou poradit i s věcmi, ve kterých
bych sama tápala.
3 2008
2 2006
4 2010
5 2011
12
Kdy se k vám do domu dostala
civilizace v podobě vody?
K. K.: Koupelnu, splachovací záchod
a kuchyni s normálním dřezem jsme
si pořídili po dvou letech, někdy v roce
2001. Přiznávám, že jsem si pak oddychla, možná někde na samotě v Beskydech
by nám ta romantika vydržela delší dobu,
ale na vesnici blízko Prahy, kde všechno
kolem nás bylo normálně civilizované,
všichni sousedi měli vykachlíkované
koupelny a záchody, jsem si připadala
jako exotické zvíře.
onadnes.cz
Dojde nakonec i na to původně
plánované čtvrté dítě?
K. K.: Asi ne. Je mi osmatřicet a říkám si,
jestli už by to nebylo pokoušení osudu.
Na rozdíl od prvních dvou těhotenství
to poslední bylo bez problémů a já mám
trochu strach riskovat. A taky jsem sobečtější, myslím už víc na sebe.
A jak jste to tedy vyřešili?
K. K.: Mě třeba zahrada baví, ale nemám
v sobě tolik řádu. Na jaře si nadšeně
udělám záhonky, něco do nich nasázím
a v červnu mi všechno usychá, protože
začnu jezdit po festivalech a už nedokážu pravidelně zalévat. A zrovna tak je
to s barákem. Ani můj muž není ten, co
si o víkendu natáhne montérky a začne
brousit a natírat. Spíš si sedneme ven,
otevřeme láhev vína, kecáme a postupně
nám všechno padá na hlavu. Letos se nám
V jednom rozhovoru jste prohlásila,
že vaším snem je zestárnout
do šedivé vrásčité babičky.
Ještě pořád na tom trváte?
K. K.: Platí to, protože si myslím, že když
člověk žije takový život, v jakém je spokojený, tak mu žádné vrásky nevadí. Spíš
mám legraci z žen, které se za každou
cenu snaží svůj věk kamuflovat a po různých zákrocích jsou z nich masky. Mně
přijde zajímavé, jak život plyne, a jsem
zvědavá, jak budu žít za dvacet třicet let.
inZerCe ▼
foto: Petra PiKKeLová, MaKe-uP: Lucia GiboDová, StyLiNG: LeNKa PavLů, ProDuKce: KariN aLešová,
DoPLňující foto: bohDaN hoLoMíčeK, archiv KaroLíNy KaMberSKé
1 1984
Jak jde dohromady vaše nepraktičnost
s životem na vesnici?
K. K.: Tak zase úplně neschopná nejsem.
My jsme s manželem v Praze bydleli
na sídlišti a oba dva jsme snili o malém
domku někde na venkově. Měli jsme takovou tu idylickou představu – bílý domeček, zahrada s jabloněmi, kde si děti
sbírají jablíčka. Když byly Davidovi dva
roky a Sáře něco pod rok, strašně jsme se
zadlužili a koupili polorozbořený domek,
který měl prasklý štít. V noci se mi zdávalo, že štít praská a dům se na nás bortí.
Nakonec vydržel, ale nebyla v něm ani
voda. Nočníky jsme vynášeli na suchý
záchod a vodu tahali domů v kanystrech.
Byli jsem mladí, měli romantické představy a bavilo nás to, ale přiznám se, že
celý život bych tak žít nechtěla.
snad konečně podaří dům opravit. Ale trvalo to deset let.
Nikdy jste nelitovala, že jste
se z města odstěhovali?
K. K.: Ne. Líbí se nám tu, máme i štěstí
na skvělou partu sousedů, takhle nějak
jsme si to vždycky představovali. Lituju
jen toho, že nejsme kutilové. Když si člověk pořídí dům se zahradou, musí vědět,
co se jak dělá s jakým nářadím, anebo
vydělávat tolik peněz, aby mohl všechno
zadat odborníkům. Ale my jsme dlouho
neměli ani jedno, ani druhé.
Líbí se mi staří muzikanti, ráda sleduju to
vyzařování, které na pódiu mají a které je
pro vystylovaného cool třicátníka naprosto nedosažitelné.
Fyzické projevy stárnutí tedy
přijímáte s naprostým klidem?
K. K.: Záleží na tom, co od života chcete.
Kdybych chtěla okouzlit dvacetiletého
fotbalistu, asi by mi bylo líto, že nejsem
šestnáctiletá topmodelka. Ale já takové
ambice nemám, tak jsem spokojená. Samozřejmě že když se podívám do zrcadla,
občas se zhrozím, co tam vidím, na druhou stranu mám zkušenost, ža ani muži,
na kterých nám tolik záleží, nejsou tak
povrchní. Mají vedle sebe rádi ženskou,
která je pro ně zajímavá, a kosmetické
nedokonalosti jsou spíš noční můrou nás
žen. Jim jsou ukradené.
Je to recept na krizi, kterou zřejmě
každá žena dříve či později projde?
K. K.: Já ji měla ve třiceti. Zjistila jsem, že už
nemám takovou krásnou hladkou pleť jako
dřív. Když si to poprvé uvědomíte, docela to
s vámi zacloumá. Ale pak zjistíte, že jdete
dál a kupodivu je každému jedno, že vypadáte trochu jinak, protože věkem jste sice
něco ztratila, ale zase něco získala. 
[email protected]
Download

Karolína Kamberská - applauseBooking.cz