Roman Pokorný - Feelin’ the Spirit
08.03. | Autor: Jiří Vanýsek | sekce: jazzové články
Když jsem na počátku 90. let pozval na brněnské televizní jam
session kytaristu Romana Pokorného, zeptal se mě hudební
režisér a skvělý brněnský saxofonista Zdeněk Novák: „Kdo to je?“
Znal všechny jazzmany v Brně, ale o Romanovi nikdy neslyšel.
A hleděl na mě dost nedůvěřivě. Když Pokorný spustil, řekl jen:
„Kde se ten kluk vzal?“ Nikdo o něm neslyšel a najednou držel
krok s nejlepšími muzikanty od Gustava Broma. Ve svém
smíchovském bytě mi po letech vysvětlil nejen to, ale odkryl
i pozadí své nejnovější desky Feelin’ the Spirit, která je poctou
Grantu Greenovi.
Romane, kde ses tehdy vzal? Pocházím z Horních Dunajovic na
Znojemsku, ale brzy po mém narození jsme se přestěhovali do Zlína. Otec
dostal po vysoké škole umístěnku do Barumu, a v mých pěti letech ho
poslali pro změnu do brněnské Zbrojovky. Doma jsem jazz neslyšel. Byli
jsme sice muzikantská rodina, ale hrála se jen dechovka a různé
populární melodie. Už ve třech letech mě při vinobraní ve Znojmě posadili
za bicí. Všichni se divili, jak mi to jde. Nikdo mě hrát neučil, uměl jsem to
sám od sebe. Tak mě brali s sebou. Moc mě to nebavilo, ale musel jsem.
Pak mi máma koupila dvojalbum Supraphonu Antologie blues. Byl na něm
Big Bill Broonzy, Muddy Waters, Robert Johnson a další velikáni.
Poslouchal jsem to pořád dokola.
Táta mě chtěl dát na klarinet, ale já jsem nechtěl. V době, kdy se objevili
Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, mi to
připadalo nesmyslný. Tak jsem prosil maminku, ať mě dá radši na bicí
nebo na baskytaru. Máma pracovala jako sekretářka v Domě umění, což
bylo vedle Státního divadla, odkud znala různé hudebníky. Ukázala mě
profesoru Nývltovi, který hrál na bicí v operním orchestru, a byl jsem
přijat „do učení“. Byl to ohromný pedant. Docházel jsem k němu do
kanceláře, kde neměl žádné bubny, jen šlapku u skříně, malý bubínek
a hi-hatku. Jako činel jsme používali stínítko od lampy. Tři roky mě „týral“
na malém bubínku, na soupravu jsem nesměl. Dnes jsem mu vděčný,
protože všechny rytmický věci mám „pod kůží“.
Přitom jsi pořád hrál dechovku? V té době už ne. Ve třinácti jsem
začal hrát s bigbítovými kapelami Cyklón, Kupka hnoje a tak podobně.
Vesměs s klukama, kteří byli daleko starší, pili, kouřili, měli holky a tak
podobně. Máma se v té době rozvedla a rozvinula se u ní averze
na muzikanty, takže konzervatoř nepřipadala v úvahu. Využila mého
druhého talentu, chodil jsem totiž do výtvarky, a taky mi to docela šlo.
Dělal jsem přijímačky na uměleckou průmyslovku do Uherského Hradiště,
ale přesto, že jsem měl talentovky na 120 procent, nedostal jsem se tam.
Čeština a matika mi to zhatily.
Jak to? Protože jsem byl grázl. Nechtělo se mi učit, byl jsem prostě
z těch „bigbítů“ zkaženej. Maminka byla nešťastná, a vyhrožovala, že
budu zedníkem. To mě vyděsilo a prosil jsem ji o odpuštění. Šla za dcerou
ředitele Domu umění, a ta mi pomohla dostat se na ŠUŘ v Praze. Bydlel
jsem v internátě na Strossmayerově náměstí. Vzal jsem si tam bubny
a cvičil v umývárně. Byl to hroznej randál a kluci mě nenáviděli. Tak jsem
toho nechal. Protože jsem byl od dětství zvyklý hrát, poprosil jsem mámu,
aby mi koupila za 150 korun překližkovou kytaru. Neuměl jsem skoro nic.
Ale jezdil jsem na čundry, a tam mě staří čundráci trochu hrát naučili. I ty
různý zmenšený akordy, který bigbíťáci neznali. Po škole jsem se vrátil do
Brna, a pracoval pět let v Uměleckých řemeslech. Restaurovali jsme
zahrady, zámky a tak podobně. Byla to krásná práce, ale totálně
samotářská. Půl roku jsem byl na zámku Kravsko – opravoval jsem
balustrádu a kašnu. Celých šest měsíců tam vůbec nikdo nebyl. Ráno si
uděláš čaj, a začneš dělat. Práce je to piplavá, celý den jsi sám, až se
z toho málem zblázníš.
Denně jsem cvičil nejmíň čtyři hodiny na kytaru. Bez učitele, úplně sám.
Po čase mě jeden kamarád dostal do rock-popové kapely Rio, která
potřebovala kytaristu na funky doprovod. Elektrickou kytaru jsem neměl,
ale on mi ji půjčil. Moc jsem toho neuměl, ale mojí výhodou byla rytmická
zkušenost z bicích. Byl to velký skok, ale já se učil dost rychle. Pak jsem
měl problémy s játrama –kvůli dědičné hemochromatóze podpořené pitím
a mizernou životosprávou. Byl jsem týden v nemocnici na testech. Kapela
vzala na záskok muzikanta, který měl svůj nástroj, praxi a uměl noty.
Když jsem se vrátil, tak mi říkali, že ten Ota to hrál líp (a taky uměl noty).
To mě naštvalo. Zavolal jsem mu, a poprosil ho, aby mě něco naučil.
„Proč ne?“ řekl mi. „Beru tolik a tolik na hodinu.“ Půl roku jsem k němu
chodil, a za tu dobu jsme se hodně skamarádili.
To on tě přivedl k jazzu? Jednou mi navrhl, abychom se zajeli podívat
na jazzovou dílnu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Mě tenkrát jazz nezajímal,
hráli ho „dědkové“ a já byl mladej „bigbíťák“. Ale jeli jsme tam, bydleli
jsme v kempu v chatkách, a když jsem viděl nadšení těch kluků pro věc,
tak jsem si vzpomněl na moje bluesový zážitky z dětství. A úplně jsem se
do té muziky zbláznil. Naprosto spontánně jsem zjistil, že to je přesně
ono, kudy jít dál. Kam se můžeš rozvíjet? Buď do techniky směrem
k heavy metalu, anebo intelektuálně směrem k jazzu. Byl tam Rudla
Dašek, Luboš Andršt, Zdeněk Fišer a Tony Viktora. Chodil jsem ke všem.
Dašek nebyl typ učitele, skoro nic nám neukázal. Zahrál něco a když jsi to
nepochopil, tak už to dál nevysvětloval. Andršt zase všechno bral spíš
matematicky. Samý vzorce a tabulky. Odjížděl jsem s kupou nafocenýho
materiálu, s nahrávkama, kazetama, a s hlavou jak pátrací balón. To už
mi bylo dvacet let. Dřel jsem pak osm hodin denně, někdy i víc. Chodil
jsem do řemesel, a ve zbytku dne jsem cvičil – úplně sám. Na notovém
stojanu jsem měl z boku nalepený, co mám ten den dělat: intonační
rozcvička, čtení z not, čtení harmonie, stupnice, rozklady akordů. Ráno
jsem vstal a začal hrát ještě v pyžamu, a když jsem večer skončil, byl
jsem pořád ještě v pyžamu, tak jsem šel rovnou zase spát. Roman
Dragoun mi poradil, že když budu chodit do práce, tak se při takovém
režimu brzo zničím. „Když chceš cvičit, musíš dělat lepiče plakátů. Za dvě
hodiny to budeš mít hotový a ve zbytku dne můžeš cvičit.“ Tak jsem
přestal štukovat a začal lepit. Tenkrát v Brně lepila spousta muzikantů,
bylo to prominentní povolání. Maminka naříkala: „Ty lepíš plakáty,
a přitom jsi umělecký štukatér!“ Babička se modlila v kostele, abych si to
rozmyslel. Mistr mi říkal: „Romane, já jsem si myslel, že tady budeš
jednou mistrovat po mně. S kytarou tě budou vždycky považovat jen za
komedianta!“ Ale já jsem si říkal: „Musíš!“ Ještě jsem se stačil oženit
a moje žena Zuzana mě v tom moc podporovala. Za to jsem jí dodnes
vděčný. Cvičil jsem a cvičil, ačkoliv mi nikdo kromě ní nevěřil. Mysleli si,
že jsem se zbláznil.
Tehdy už jsi jazz poslouchal? To nebylo jednoduchý, protože
amerických snímků bylo u nás před převratem málo. Jeden kamarád mi
řekl, že existuje nějaký Honza Beránek (známý brněnský houslista
a pedagog – pozn. redakce), který má vysněnou sbírku jazzové muziky.
Já jsem si zjistil, že bydlí v Židenicích u Karáskova náměstí, ale vůbec
jsem nevěděl, o koho jde, a jak ho oslovit. Seděl jsem před jeho domem
v parku a styděl jsem se vejít a zazvonit. „Ale když se budeš stydět, tak
se dál nedostaneš,“ řekl jsem si nakonec, a zaklepal na dveře jeho bytu.
Cítil jsem, jak mi buší srdce. Otevřel mi vysoký hubený a vousatý podivín.
Řekl jsem, že jsem začínající kytarista, a že bych... „Pojďte dál,“ řekl jen
vlídně. Bylo to jak v Jiříkově vidění. Stěny pokoje byly doslova obloženy
LP a CD. A skvělá aparatura a reprobedny. Byl neuvěřitelně šťastný, že
mám o jazz zájem. Radoval se jak malé dítě, že mi může něco
zajímavého pustit. A že já to hltám. Nezištně mi věnoval ohromnou
spoustu nahrávek. Takže jsem naposlouchal všechny špičkové kytaristy
a spoustu dalších instrumentalistů. Díky němu jsem si zamiloval big
bandy. Ale brzo jsem začal být nešťastný. Kluci z bigbítových kapel nehráli
tak, jak bych potřeboval, a to mě nenaplňovalo. Nevěděl jsem, co mám
dělat. Žena mi poradila, abych si dal inzerát do novin: „Jazzový kytarista
hledá spoluhráče. Značka: Kvalita.“ V novinách to vyšlo, ale já jsem to
považoval za nesmysl, nic jsem si od toho nesliboval. Jednou jsem přišel
domů a žena mi říká: „Čeká tady na tebe nějakej pán. Se saxofonem. Že
si s tebou přišel zahrát.“ Byl to Gűnter Kočí, sólista od Broma. Je to boží
člověk. Přečetl si inzerát a šel si zahrát. Bušilo mi srdce, protože jsem ho
přirozeně znal.
Protože bylo horko, tak se Gűnter zeptal, jestli si může sundat kalhoty.
Pak košili. A začal hrát na tenora v trenýrkách a triku typu vasilo. Dali
jsme si pár standardů, například Willow Weep for Me nebo All the things
you are, což je jen ve dvou pro kytaristu dost těžký hraní. Když jsme
dohráli, tak řekl, že by si dal kafe. Pomalu ho popíjel, koukal na mě
a řekl: „Člověče, ty hraješ líp než Kašuba.“ To byl tehdy nejlepší brněnský
kytarista, povoláním zlatník.
To pro tebe muselo hodně znamenat, ne? Bylo to velké uznání. „Hele,
my hrajem v divadle na Lidické v klubu. Musíš tam přijít, kluci se z tebe
po...,“ řekl jen. Odpověděl jsem mu, že se stydím, ale on si to nedal
vymluvit. Tak jsem popadl kytaru a šel. V tom klubu hrál Hnilička, Audes,
Mirek Hanák, Cyril Zeleňák a Ruda Šmahel na basu. Dívali se na mě, co to
je za máničku; měl jsem tehdy dost dlouhý vlasy. Zahrál jsem první sólo
a všichni koukali a divili se, kde jsem se vzal. Od té doby jsem začal hrát
se všema brněnskýma muzikantama. Měl jsem obrovskou energii, zatímco
ostatní už byli trochu unavení. Bromovci hráli jazz vlastně jen okrajově,
hlavně museli hrát pop, doprovázet zpěváky, na plesech a tak podobně.
Já jsem si vzal do hlavy, že nikdy nepůjdu hrát do baru, že nikdy nebudu
hrát tyhle komerční věci, nebo se úplně pokazím. Myslím, že se mi to
vyplatilo.
V Brně nebyl skoro žádný jazzklub, prakticky nebylo kde hrát... To
jsem později pochopil. Ale tenkrát tam byla pro mě živná půda, protože
v Brně bylo dost lidi, od kterých jsem se mohl něco naučit. Hrál jsem
s Gűnterem v kvartetu, u Jardy Hniličky v triu komorního jazzu s Jurajem
Kalászem z Bratislavy, s Pepíkem Audesem v kvintetu, s Mojdou Bártkem
All Stars. Měl jsem štěstí, že jsem zažil tuhle éru. Rád vzpomínám na
břichatého Mirka Foreta, jak stojí před big bandem a říká chraplavým
hlasem do vyjeveného publika v tehdy luxusním hotelu Internacionál „teď
vám zahrajeme betelné vál, které se menuje Kanálový splašky“.
Čím ses tehdy živil? To rád zdůrazňoval Jarda Hnilička na koncertech –
já jsem byl topič. Jarda tvrdil, že jsem se nejvíc vymakal právě v kotelně.
Ale když jsem hrál se všema, tak jsem se tím skoro uživil. Když byl
v Brně jazzový festival, tak jsem na něm hrál ve čtyřech kapelách.
Muzikanti se mi smáli, že z pódia vůbec neslezu.
Kdy a proč jsi odešel z Brna? Začal jsem občas dojíždět do Prahy, kde
jsem hrál se Standou Máchou, Pavlem Wlosokem,
Mírou Honzákem, Robertem Balzarem, Jirkou Slavíčkem, Budy Zbořilem
a dalšími, ale pořád jsem byl jen „takový ten neznámý Brňák“. Měl jsem
už pár svých písniček, ale neměl jsem žádné ambice. Pak se objevil
bubeník Marek Patrman, který dnes žije přes deset let v Belgii. Tenkrát
bydlel v Opavě. Řekl mi, že píšu zajímavý moderní věci a chtěl dát
dohromady kapelu ještě se dvěma klukama z Prahy. Já jsem moc nevěřil,
že to může fungovat, když nebudeme pořád spolu. Ale on mi řekl: „Nech
to na mě!“ A oslovil Petra Dvorského a Standu Máchu. Já jsem jim poslal
noty, sešli jsme se v Opavě, nazkoušeli to, večer jsme si dali jointa
a šli hrát do Vinárny u Přemka. Tam visel plakát Roman Pokorný Quartet.
Já jsem se tomu divil, ale Marek mi řekl: „Jsou to tvoje věci, tak budeš
kapelník.“ To jsem nechtěl, protože kapelník se musí o všechno starat. Ale
Marek povídá: „Hele, naskládal sis písničky, organizuješ zkoušky, tak je to
tvoje kapela.“ Tak jsem měl kapelu. Už to bylo někde jinde než v Brně,
a byli to kluci stejně staří jako já. Druhý den jsme hráli v Ostravě, tam
nás slyšel Ruda Březina a povídá: „Kluci, tohle byste měli natočit, to je
úplně výborný, to zní jak americká kapela!“ My jsme tomu moc nevěřili,
ale on opravdu domluvil nahrávací frekvence a za měsíc jsme přijeli do
Ostravy. Před natáčením jsme skoro celou noc popíjeli, a ráno jsme byli
tak unavení, že jsme si málem dávali sirky do očí, aby nám nezapadly.
Začali jsme hrát a ono to fungovalo. Když jsme si to chtěli poslechnout,
tak na nás Ruda Březina volal z režie: „Ne, aby vás napadlo sem chodit,
hrajte pořád dál.“ Za jednu frekvenci jsme natočili 12 písniček, pak jsme
přijeli ještě jednou a dotočili další dvě. On nám to pak dal na „datce“
a řekl, abychom zkusili štěstí a sehnali vydavatele. Pak jsme hráli v Praze
na festivalu, který pořádala Arta. Bylo to na pódiu naproti Městské
knihovně. Standa Mácha se znal s pořadatelem Honzou Hálou. Vzal
master a volal sebevědomě: „Hele, Honzo, tady mám pro tebe nový
cédéčko.“ Za týden mi Honza opravdu zavolal, že by cédéčko rád vydal.
Tak vzniklo album Magic Holidays.
S kým jsi ještě hrál? Velký vliv na mě měl ostravský Boris Urbánek,
který mě oslovil, abych hrál v Tutu. Borisovi jsem vděčnej za životní
moudra. Já jsem tehdy byl ještě trochu „plašan“. Měl jsem různý potrhlý
nápady, jako například, že přestanu dělat muziku a začnu jezdit na
horském kole. Boris mě vždycky umravnil. Pak jsem prodělal rozvod, žena
nechtěla do Prahy. První léta v Praze byly krušný, bydlel jsem u známých,
u Najponka, u Standy Máchy. Nic jsem neměl, ale hodně jsem hrál.
Je pravda, že Najponk chtěl přestat hrát? Tím jsme si prošli všichni.
Když člověk přeroste český prostředí a včas neodejde, tak se dostaví
deprese. Až pak člověk pochopí, že to ocenění není důležitý, že nepřijde,
a že nepřišlo ani u amerických muzikantů. Musíme se smířit s tím, že
děláme něco, co má v našich očích určitý význam, ale málokdo to ocení.
Dostal jsem poměrně dost různých cen, Anděla apod. Rozčarování přijde,
když dostaneš tyhle ceny a nic se nezmění. Jednou jsi v novinách a tečka.
Pořadatelé se k tobě chovají jako k údržbáři, co přijde opravit ucpaný
záchod. Honoráře nedosahují tvých představ a o kšefty se musíš
doprošovat. A vidíš, jak se daří „méně talentovaným“ kolegům, kteří se
umí lépe prodat. Jejich jména čteš támhle i onde. Zahraješ úžasný sólo
a nic. Pak zahraješ sólo naprosto neinvenční a plné klišé, a lidi se můžou
utleskat. Nejdůležitější je, že tě to baví. Když v publiku sedí aspoň jeden
člověk, který ví, o co jde, tak to stačí. Největší poklonu mi složil jeden
starý pán ještě v Brně na Šelepce. Řekl mi: „Teď jsem vás slyšel a můžu
umřít.“ To mi spadla čelist.
Dodnes na tebe v rozhovorech vzpomíná Ondřej Pivec – byl jsi to
prý právě ty, kdo jej v osmnácti letech přivedl k hammondkám.
Původně šlo o náhradu za geniálního varhaníka Alberta Marsica, který se
mnou hrál, ale pak odešel do Itálie. Ondra byl tehdy ještě neznámý
pianista z Brna a já jej přinutil hrát na Hammondy, abychom mohli
pokračovat. Vzniklo z toho album 2 Faces. Já se tenkrát dostal do
problémů. S Artou už to nefungovalo jako dřív, založil jsem novou rodinu,
a spoustu věcí jsem nedokázal dotáhnout do konce. Koupil jsem dům za
Prahou, měl jsem malé dítě, hypotéku, leasing na auto, a muzika trpěla.
Pak jsem pochopil, že to tak nejde, barák jsem prodal a začal se zas
naplno věnovat kytaře. S kamarády z Ameriky jsem natočil muziku bez
přetvářky, tak jak se mi to opravdu líbí (CD Hot Jazz News, 2007). Je to
zase zcela autorské album: černá americká rytmika šlape skvěle, ve
studiu se spoluhráči zarazili jen u skladby Seventh Wheel, která je psaná
v 7/8 taktu. Když ty noty bubeník Chris Stanley uviděl, jen utrousil:
Jesus...! Druhý den vstávali v šest ráno a do jedenácti to měli nadrcený.
Měl jsem období rockový, folkový, pak puristicky jazzový, a dnes se to
krásně propojilo a uzavřelo. Teprve po letech jsem si uvědomil, jak moc
miluju elektrickou kytaru, a všechno, co k tomu náleží. Elektronkové
zesilovače, efektové krabičky, reproduktory atd. Dlouho jsem pracoval na
svém současném zvuku a výrazu, a je mi jasné, že by to nefungovalo bez
všech těch omylů a slepých uliček, kterými si každý hráč musí projít.
V podstatě jsem trvale zakotvil v klasickém rockovém stuffu, můj zvuk je
bluesovo-rockový, ale klidně do toho hraju jazzové harmonie a licky. Když
budu hrát jen jazz, tak lidi, a nakonec i sebe, ochudím. Já dnes nemůžu
hrát jako Charlie Christian nebo Wes Montgomery, protože už jsem slyšel
Jimi Hendrixe, etnickou hudbu, klasiku a spoustu dalších věcí. Hraju
globální hudbu, která má kořeny v blues, v jazzu, i v rocku.
Právě ti vyšlo CD a LP Feelin’ The Spirit. Máš na něm syrový
bluesový zvuk a podle všeho ti vůbec nevadí, že tě doprovází
klasické jazzové trio. Jde o poctu kytaristovi Grantu Greenovi,
proč právě on? Možná proto, že začínal s boogie-woogie a rock & rollem
jako já. Pokládal je za určitý druh blues. Hrál samozřejmě i bebop
s mnoha tehdejšími hvězdami, mimo jiné s Joe Hendersonem, Herbie
Hancockem, McCoy Tynerem, Elvinem Jonesem atd. Říkal, že vzorem mu
nebyli kytaristi, ale dechaři – například Charlie Parker a Miles Davis.
Později často doprovázel hráče na hammondky, jako Jacka McDuffa, Sama
Lazara, Baby Face Willetta, Glorii Coleman, Big John Pattona a Larryho
Younga. Jeho styl je jednoduchý a vždy v něm najdete prvky blues,
k němuž se na sklonku kariéry vrátil. Zemřel v roce 1979, když mu bylo
teprve 44 let. Greenova hra je okamžitě rozeznatelná; možná víc, než
u kteréhokoliv jiného kytaristy. Nebyl tak slavný jako jiní, začal být
ceněný až teprve nedávno –pro svou neuvěřitelnou muzikálnost.
Jak vzniklo nové album? Když jsem si loni při lyžování zlomil ruku,
zaskakoval za mě U Malého Glena Najponk. Hrávám tam každé úterý. Pak
mi volal Martin Šulc, spolumajitel klubu, že je velkej rozdíl, když lidi chodí
na kytaristu, a místo něj hraje pianista! Šel jsem se na kluky podívat.
Sestava vyplynula z mého tria s Petrem Dvorským a Martinem Kopřivou.
Jen místo mě hrál na piano Najponk. Kluci mě vřele přivítali a jako první
pecku vynesli Just a Closer Walk With Thee. Hráli skvěle. Sakra, povídám
si, tuhle skladbu fakt miluju, a navíc je na Greenově desce. A už během
hraní mi v hlavě zrála myšlenka na společný projekt. Loni v dubnu jsem
to dal dohromady a po půl roce jsme šli do studia. Nechtěl jsem
napodobovat Greenův styl, ale tak nějak po svém mu složit poklonu.
Většina skladeb jsou spirituály z Greenova stejnojmenného alba Feelin’
The Spirit. Pak nějaké oblíbené greenovky, a dvě skladby jsem napsal
a dedikoval Grantu Greenovi sám. Natáčeli jsme ve Svárově jako obvykle
s Lukášem Martínkem, ale mix a mastering jsem si dělal sám. Asi
nemusím zdůrazňovat, jakým potěšením byla spolupráce s takovými
hudebníky, jako je Najponk, nebo Petr Dvorský, se kterými se znám už
léta. Martin Kopřiva je sice mladší, ale do kapely zapadnul dokonale.
Psáno pro: časopis Harmonie 2013/02
Download

Harmonie - Roman Pokorný