1
Dva neznámí lidé, kteří se nikdy neviděli..
dva tablety.. Office 365.. SkyDrive.. 3 týdny..
a naprostá anonymita.
Jak asi bude probíhat spolupráce dvou lidí, kteří o sobě vůbec nic nevědí,
nikdy se nepotkali a nikdo nezná jejich identitu? O čem asi budou psát?
Zajímá vás, jaký příběh se před námi rozvine?
Sledujte náš experiment Setkávání.
Váš Microsoft Česká republika
https://www.facebook.com/microsoftcz
Text Setkávání byl převzat v autentické
podobě z Microsoft SkyDrive.
1
měsíc psaní
2
autoři Michelle (alias Ester), Miloš (alias Hynek)
2
dotykové tablety s Windows 8 a Office 365
desítky
nacpaných dýmek
85
KB celkových
25
191
minut strávených hovorem po Skype
4
GB prostoru na SkyDrive
17
tabulek Excelu
10
zápisů ve Wordu
18 601
104 635
nespočet
napsaných slov
znaků (včetně mezer)
hrnků kávy
5
Jsem Hynek. Na krku nosívám
smyčku, chodím v uniformě, která má
navodit na první pohled pocit noblesy.
Na ruce mívám tikající obojek s nápisem: za dobré služby. Někdy si připadám jako
označený otrok. Naučil jsem se být smělý, ale stejně propotím košili, když na to přijde.
Chodím v botách z mrtvého zvířete, ale nejsem lovec, který by sbalil každou
mrknutím svojí hnědozelené duhovky. Často jdu se stádem, ale nejsem stádní
kus. Mám rád ticho, ale bojím se nic neslyšet. Jsou to čtyři roky, co jsem opustil
vysokou blbárnu a nacpal svojí budoucnost do kolonek sociálního a zdravotního
pojištění.
Chci do toho jít, protože nemám rád podzim. Potřebuju nutně nějak zaplácnout
tenhle čas, kdy světlo svítí zešikma a vzbuzuje nostalgii po tom, co třeba nedávno
bylo. Abyste mi rozuměli, potřebuju nějak zaplnit ten prostor, kterej se přede
mnou otevírá a moc bych myslel na něco, co se nedávno stalo. Potřebuju myslet
na něco jinýho. Upnout se k něčemu jinýmu. Zároveň nějak potřebuju vytrhnout
z všednosti. Říká se, že člověk se postupně stává tím, na co hledí. Já se asi stávám
vyvoněným panákem, kterej prodává svůj mozek. A nechci. Celá moje práce mě
teď ubíjí, potřebuju něco tvořit. Tohle psaní by byla taková trochu moje vzpoura
proti momentální všednosti.
Chci do toho jít, i když nejsem žádnej spisovatel. Baví mě psát. Asi bych tvořil
básně, kdybych to uměl, ale s tím jsem přestal už v prváku na gymplu po otřesné
7
zkušenosti v regionální recitační soutěži mladých autorů. Ne snad, že bych utopil
svoje naděje špatným přednesem, ale spolužačka Kristýna J., kterou jsem tajně
miloval a kvůli které jsem se tam přihlásil, se mi vysmála takovým způsobem,
že od té doby verše tvoří slepou skvrnu v mojí hlavě. Neumím psát do šuplíku
a tohle je šance, jak si vyzkoušet, jestli bych psát vůbec uměl.
Chci do toho jít a koukat na blikající kurzor, čekat jak promluví. Mít měsíc
k dispozici úplně cizího člověka, poznávat a nechat se poznávat. Celá ta aura,
kdy člověk dostane počítač, bude úplně anonymní, prostě mě to láká. Nic si od
toho neslibuju, jen mě fascinuje to použití technologie, představa komunikace,
na kterou kouká spousta lidí. Komunikace, která může být upřímná, ale musí
kličkovat, ztrácet se v pološeru. Říkat, ale zároveň být nic neříkající. Za ten měsíc
může asi vzniknout hromada slátanin, ale i něco, k čemu se třeba jednou budu
rád vracet. Je to výzva. Vyzkoušet si, jestli to zvládnu. I pro tohle do toho jdu,
že je to něco novýho.
Když mě vyberete, budu psát o tom, co mě zrovna napadne. O tom, co se děje
kolem. O bídě osamělého davu šedé ocelovo-panelové kostce. O snění v realitě
a realitě snění. O vztazích, které jsou, i když nejsou. Budu psát zamyšleně i syrově,
krátce i dlouze. Prostě podle nálady.
Hm, teď jsem to po sobě přečet A připadám si trochu afektovaně, ale už
to nebudu přepisovat, bliká mi tu ikona vybitý baterky, oranžová bestie.
Hloupá kavárna, nikde žádná zásuvka,
kostky jsou vrženy, posílám!
8
Miloš: Míšo, ty Ester, zabiju tě, jdu napsat ještě jeden
motivační dopis a byl to tvůj nápad ten výběr ze dvou
motivačních dopisů na začátku..
Míša:
a potkáme se ještě před psaním?
Miloš: jo, u Zavěšenýhoho kafe na Malý Straně. Je to trochu
z ruky, ale zase se projdeš do kopce. To ti prospěje.
Míša:
Ztrestán budeš na místě a veřejně
Miloš: Míšo, promiň, budu mít pár minut zpoždění, zdržel jsem se
Míša:
Ničíš si karmu!
Miloš: Kostky jsou vrženy, už to visí na Facebooku Microsoftu.
Míša:
Kde? Kde? Hoď link.
Míša:
Jsem u baruuuuuu u zdroje!
Miloš: prosim prosim, objednej mi gin s tonicem,
jsem tam za chvilku
Míša:
Máš to mít. Karmicky jsi se právě posunul pod kámen,
jdeš zase pozdě
Miloš: letim z nějakýho setkání, bylo to děsně nudný,
karmu už sem vzdal
Míša:
Skauti se nevymlouvaj
Miloš: Nejsem žádnej Dušín, doufám, že se stanu jepicí a ten
příští život s nízkou karmou nebude trvat moc dlouho
Míša:
Koukám, máš taky skvělou náladu :-)
9
Míša:
Leze na mě chřipka, mohli bychom to společné psaní
přesunout do postele? Jakože ne do jedné, ty si piš,
kde chceš, a já budu psát ze své postele z domova. :-)
Miloš: Jasně.
Míša:
Mám na to vyhrazený čas do jedné, takže pinkat
si to můžeme, jen vím, že když strávím dopo v kavárně,
tak lehnu pak úplně. Nevadilo by ti to?
Miloš: Jasný, v pohodě, taky na to mám vyhrazený čas dopolene.
Tak se sejdeme v devět u kompů?
Míša:
Chceš mě zabít? Řekli jsme v půl desáté!
Miloš: Tím lépe!
Míša:
Ty v devět, protože musíš napsat výkop. :-)
Miloš: Je to tak. Ráno mi to vůbec nemyslí jsem zjistil.
Uzdrav se!
Míša:
Díky, hezký večer!
Miloš: V mailu máš Hynkův motivační dopis :-) nestihneme se
potkat na chvíli a trochu to vymysleli jeste?
Miloš: nevim, jestli Hynek není trochu afektovanej trouba
Míša:
Neměli bychom Hynka nejdřív poslat na malou terapii? :-)
Míša:
Jdu si to přečíst a dám vědět
Miloš: Terapie pomocí Ester?
Míša:
To ne, Ester jí potřebuje ještě víc.
10
Miloš: No těším se na Ester :-)
Míša:
Setkání je ok, kdy, kde, přijdeme obě, Já i Ester, vem
sebou Hynka
Miloš: Čas ještě upřesníme, Dušín jede stavět sněhuláka z bláta
a Hynek je nerozhodnej
Míša:
To jsou celí oni, Ester nebude čekat až se nějakej Hynek
vymáčkne. Není žádný hej nebo počkej, takže bych jí radši
moc neprovokovala
Miloš: Tak co oběd zítra někde?
Míša:
Přijeď na Petřiny, projdme se ve Hvězdě
Miloš: Mňó, proč né, procházka zní skvěle, ve dvě šlo by?
Míša:
Supr, vezmu psa a pak si můžeme dát u Holečků pivko.
Ve dvě brány na Vypich!
Miloš: Čet sem Ester! super!
Miloš: Je mi jasný, ze s mojí karmou uz je to tak, jako bych
zadnou nemel, dvacetdvojka je nejaka zakleta tramvaj,
jede tam strasne dlouho,budu tam ve ctvrt
Míša:
Ukladam si te v mobilu: Dušín Nedochvilný
11
Dobrý den, soutěž setkávání
by mě bavila už jen proto, že si delší dobu
plánuji začít dělat deník, lépe řečeno blog,
kam vypustím cokoli mě zrovna napadne.
Jistě mnozí si řeknou, že to přeci nemusí být
vůbec zajímavé, takové plky o ničem.
Ano, klidně i s nimi v jistém smyslu souhlasím. Ale občas mě napadne i něco,
co by za to přece jen trochu stálo.
A je přece lepší se s odstupem času podívat na to, co jsme si dříve mysleli,
nebo co jsme dělali. I když se za to můžeme trochu stydět, nakonec se stejně
na tím pousmějeme.
Potom mě vždy bavilo doplňovat ostatní - někteří mě za to nemají rádi, ale což.
V tomto experimentu by to mohlo být opravdu zajímavé.
Nemusíte mě vybrat, ve finále toho nemám zas tolik
co nabídnout, ale rozhodně by to milé. :)
S pozdravem,
Mervin Tichý
12
Milej Microsofte, jmenuji se
Jan. Miluji pobyt na své chalupě V lesích
na Vysočině, kde poslední léta bývám
od jara do podzimu.
A pak se v té Praze nesmírně nudím a jak začíná být sychravo, blíží se ty krátké
dny, popleju, opustím tu svou verandičku a vrátím se na zimu do paneláku.
Ze samoty do života, kde víte co mají sousedi k obědu a zda chodí pravidelně
na záchod. Patřím k těm, jak se jim korektně říká, dříve narozeným. Moje vnučka
mi před časem založila účet na faceboku, do té doby jsem uměl pustit počítač
a poslat mejl.
Máme takovou partu, která spolu za totality jezdila ven, tehdy se tomu ještě
říkalo na čundry nebo na tremp. A tak nějak jsme se rozprchli po všech čertech,
jsou z nás dědkové a vídáme se málo. Jsme zalezlí na těch našich chalupách
nebo srubech a čekáme na smrt. Ale jednou nám vnoučata ukázaly ty faceboky
a máme tam svojí skupinu nebo co to je a od té doby jsem u toho ďáblova
nesmyslu častěji než u rýče. Syn mi dokonce zavedl na chalupě něco, že můžu
sedět na verandě v křesle s počítačem na klíně. Vždycky jsem říkal není nad les,
a že vás jednou ty internety zabijou, ale má to něco do sebe. Takovýho kamaráda
Pedra, kterej se na stará kolena zbláznil a pořídil si pětadvacelitetou kočku
a pracuje i v důchodu, bych už snad ani jinak neviděl. On teda byl vždycky
na holky a holky na něj, ale to sem asi nepatří. Vnučka mi říká moderní dědek
13
a ukázala mi tuhle vaší výzvu a že se mám přihlásit. Tak nevím. Říkala taky,
že když mě vyberete, tak mi pomůže psát a že mi ukáže i co a jak tím
s počítačem a tabletou, když bude potřeba někam něco nahrávat, a že mi
pomůže to pravidelně sledovat, abych nic nepropásnul. Má nějakej chytrej telefon,
a že prý ji bude upozorňovat, když bude něco nového. Nechci tu hrát na nějakou
sociální strunu, jak říkají ti páprdové v parlamentu, ale ukrátil bych si čas a ten nový
počítač, jak píšete, by nebyl k zahození, protože popravdě ušetřit na počítač
z důchodu, to není úplně jako koupit si papuče. Vždycky jsem měl rád knížky
a už dětem jsem psal pohádky. Oni je teď vypráví vnoučatům, které je stejně
chtějí slyšet ode mě. Nejsem ten zapšklej stařešina, vždycky jsem rád zkoušel
nové věci a nakonec proč nevyzkoušet i tohle. Tak vám tedy píši tenhle elaborát
a už nevím, co bych dopsal. Snad jen, že ženu už nemám, ne že bych byl až tak
starej, ale rozvedli jsme se už před časem. Což má ale tu výhodu, že by mě od
psaní nic nevyrušovalo. A byl bych samozřejmě zvědav, koho mi přidělíte, kdo by
mi, jak se říká, dělal při psaní toho parťáka. Tak to jenom zvažte, zda bych vám
do toho štymoval. A když ne, tak se neurazím ani vás neprokleju.
Přeji vám podařený den a abyste někdy v životě zažili
zabijačku na venkově.
Jan
14
Dobrý den, zaujal mne
Váš projekt Setkávání. Rád používám
nejnovější a zajímavou technologii
a služby Office 365 používáme
pro naše firemní použití.
Proto mám k nim dost profesní vztah a rád bych si k nim vytvořil i vztah ryze
uživatelský. Proč a v čem by mne účast bavila? Především v čase. V čase, který
mohu věnovat volné tvorbě a hraní si vůči světu. Miluji příběhy a blogy IT
profesionálů, kteří baví i běžné uživatele a rád bych sdílel nejen tyto historky
ze zákulisí, ale i historky z naší domácnosti, kde čeká přítelkyně, jeden pes
a komunita přátel na večerní aktivity.
Možná to bude zajímavé, možná to bude nudné,
možná to bude. To uvidíme. Online, tam kdesi v mracích.
S pozdravem
Petr Vlk
15
Drahý Microsofte. Na jakémsi
školení nám jednou rozdali papírky A my na
ně měli napsat své životní role. Studentka,
sestra, živnostník, přítelkyně, milenka,
umělkyně, grafička… měla jsem 34 papírků.
Když jsem dopsala ten poslední, řekli mi, že mám každých 10 vteřin dát jeden pryč.
A takhle jsme hráli dokud nám nezbyla role, která pro nás byla nejdůležitější.
Trpěla jsem jako zvíře. Odřezávala jsem části svého já jeden po druhém. Nakonec
mi zbyla Milovnice. Ostatní se divili a ptali, jestli jsem si to nespletla s milenkou.
Nespletla.
Jsem člověk, který cítí rozdíl mezi milenkou a milovnicí. Snažím se užívat všeho,
co kolem sebe mám. Mám ráda krásu a vidím ji téměř ve všem kolem sebe.
Nejsem hipík. Nejsem esoterik. Jsem grafička.
Bydlím Praze, ale nejsem Pražák. I po čtyřech letech tu hledám občas ten správný
spoj a civím s turistama na labutě na nábřeží. Jsem sebevědomý Pražák jen tak
dlouho, dokud mi vydrží baterka na telefonu. Jakmile se mám s někým sejít mimo
mé vyšlapané trasy, přepadá mě lehká panika. Vyhýbám se metru. Nemůžu se
zbavit pocitu, že kdyby se vybouralo, neuteču odtamtud. Nemám ráda situace,
ze kterých se nedá utéct.
16
Jsem vysokoškolačka, ale nevěřím na tituly. Tvrdím, že budu mít tu nejpevnější
a nejlepší rodinu na světě, ale tu svou současnou cíleně ignoruji. Vyrůstala jsem
opletena názory, že nemám vybočovat z řady, nehasit oheň, co mě nepálí, koukat
do země a šoupat nohama. Možná jsem právě proto úplný opak. Na většině míst,
kam přijdu, jsem slyšet nebo vidět. Dost často obojí.
Jmenuju se Ester. Jsem ta holka, co chodí všude s telefonem a nadává, když zmizí
z dosahu wi-fi. Zkouším cokoliv, co je nové, a myslím, že jsem do technologických
hraček nacpala už stejné množství peněz jako do oblečení. Ale myslím, že Ester
se jmenuji proto, že moje máma četla tenkrát nějakou knihu, ve které byla Ester
hlavní hrdinkou. Aspoň tak mi to vyprávěla.
Proč byste mě měli vybrat?
Protože umím psát. A Photoshop mě začíná trochu ubíjet.
Protože tenhle experiment spojuje dvě věci, které miluju psaní a technologie. Protože díky anonymitě budu moct
konečně psát tak, jak chci, ne jak po mně chce okolí.
A to nás bude bavit všechny.
Ester
17
Miloš: Čtu si ty motivační dopisy a napsal nám někdo se jménem
Karel Hynek! Neskutečný
Míša:
Kde to čteš?
Miloš: Je to hozené ve sdílených dokumentech.
Míša:
Jaktože to zase nevím! Cyve, já si přijdu jak na základce,
když jsem vždycky říkala: Cože?! To říkala na konci
hodiny?!
Míša:
Budu tam kolem 20 driv nedavam:-/
Miloš: ok, 18:20 pod konem
Míša:
nejede tramvaj, 10min. zpozdeni, sorry
Miloš: ok, tak v pul?
Míša:
will do my best
Miloš: jasny :-)
Míša:
uz jsem za rohem
Miloš: cekam pod konem
Míša:
tak tam dve minuty pockej, ty rohy sou dva
Miloš: zlobiva holka ma blizko ke kameni, kdyz uz jsme u te karmy
Míša:
sem tu ale ty tu nejsi
Miloš: jsi pod konem?
Míša:
jo pod tim v Lucerne
Miloš: aha, ja pod tim na Vaclavaku, jdu za tebou
Míša:
:-) zase des pozde
Miloš: az to napiseme, neudelame soukromy autorsky cteni nasich
smsek? znas me, mam dost casu :-)
18
Míša:
dej si obklad
Miloš: no tak se tolik nestyd
Míša:
pohni Dusine! Zatím hodím věci do Officů
Miloš: skoro bezim
Míša:
lhat se nema!
Miloš: ty lidi dneska chodi jenom proti mne, mam chut vzit
padlo, placat je po hlavach halasit trefa ty vole
Míša:
koupim ti k vanocum tricko s napisem im late
Miloš: o Vanocich uz se zase nebudeme znat
Míša:
Tak první kapitola dopsaná
Miloš: já sem si to rozmyslel, chci to triko, ale s napisem
im Dušín
19
7. 11.
Už jsi tu? Ester?
Koukal jsem na tu prázdnou stránku ve Wordu asi hodinu. Jak ten
bílej list promluví. Nikdy jsem nepsal deník. Nikdy bych ho po sobě
nečet a asi bych se bál ho číst nebo bych se bál ho psát tak, abych byl k sobě
upřímnej. Jenže tohle není deník a já jsem zvědavej. Je fascinující něco takhle
plácat do prostoru a čekat odezvu. Je fascinující tě vůbec neznat, nevědět vůbec
nic. V životě tohle nemáš. Člověka, kterýmu píšeš, kterýho oslovuješ, vždycky
nějak znáš, vždycky je to adresát. Nebo můžeš volat do tmy a nečekat odpověď.
Ty jsi teď nikdo a nic. Tajemný prázdno. Úplně novej vesmír, kterej možná objevím
a možná ne. Proto jsem do toho šel. A jsem rád, že se neznáme. Takhle mám
pocit, že sem můžu napsat cokoliv. Ať klidně všichni čtou, co je mi do všech.
Pro mě jsi zajímavá jenom ty jako vesmír, kterej na mě reaguje a fakt, že se nikdo
nikdy nedozví, kdo jsme. Těch 20 000 lidí je jako Damoklův meč nad tímhle naším
dopisováním. A já jsem rád, že tu visí. Kdybychom se znali, už by to nikdy nebylo
takhle otevřený. Bylo by to zanesený tím faktem, že jsme se viděli a psal bych
pro tvý hezký oči.
To je stejně neskutečná realita, skrýt se za kurzor.
Ester, máš krásný jméno. Sedím v kavárně, píšu a koukám na fotku židovskýho
hřbitova. Prastarý náhrobky, uprostřed pařez, kterej tam musel vyrůst mnohem
později než ty kamenný vzpomínky, kolem les. Nerozumím hebrejsky ani klikyhák,
ale působí to na mě. Prozraď mi, jak je to možný. Občas si připadám jako Golem.
Jakoby mě někdo oživil, do pusy narval kus papíru, kterej ani nemůžu vyplivnout,
abych si ho přečet. Ale mám pocit, že ten papír mě někam vláčí a že dýchám
podle toho, jak je na něm psáno. To není obava, spíš určitej druh nostalgie
jako bych o sobě zapomněl něco, co jsem kdysi věděl. Prostě tu jen sedím
v kavárně a čekám.
21
Ahoj Hynku. :)
Takže... jsi jeden z těch týpků, co chodí všude s notebookem? A když nemají,
co dělat, tak si ho otevřou a dělají děsně důležité? Myslím, že na něm máš černej
obal a na coveru minimálně jednu samolepku. Doufám, že nebudeš jeden z těch
lidí, co si nechávají na klávesnici tu ochrannou slídu, a pokaždé, když ten laptop
otevřeš, si ji dáš posvátně vedle počítače. Nechápu ty lidi. Mám z Tebe radost.
Cítím se, jako když mi rodiče jako malé koupili tamagotchi. Můžu si s Tebou teď
hrát, starat se o Tebe, mačkat tlačítka a ty podle toho budeš reagovat. Wow.
Chtěl bys být dinosaur nebo pes? Tyhle dva jsem měla jako malá nejradši.
Je to hrozně dobrodružné, psát si s někým cizím…. a vědět, že to vidí i ostatní,
ale zároveň nikdo neuvidí Tebe.
Jsem unavená. Celý víkend jsem pracovala. Práce je něco jako peřina, kdykoliv je
ti v reálném životě trochu zima, zabalíš se do ní od hlavy až k patě a máš pocit,
že máš vše pod kontrolou a děláš něco, co přináší reálné výsledky.
Z hmatatelných výsledků bych si za tenhle měsíc mohla postavit dům.
Nepřijde ti tohle ani trochu padlé na hlavu? Vůbec tě neznám. Vlastně můžeš být
třeba můj soused nebo člověk, kterého každé ráno potkávám v trafice. Neber
to jako deník. Není to deník. Lidé se mi svěřují od rána do večera, mám asi něco
vyryté na čele, něco jako “Věřte mi a povězte mi vaše životní tajemství”.
Prosím, nebuď další. Nechme to prostě plynout.
Na co čekáš v té kavárně?
22
Miloš: Emancipované tamagotchi? Hodně dobrý. Teď tu na to
koukám.
Míša:
Moc se mi to líbí!
Miloš: Mně taky! Hlavně to nevypadá jako chat, toho jsem se bál.
Míša:
Letím makat!
Míša:
Dneska jsem cetla Stephena Chbosky: Kdo stojí v koutě,
připomnělo mi to, jak píšeš Hynka
Miloš: Teda asi si spis knihy kupuju, protoze kdyz si je pucim,
tak uz je nevracim. Zajimavy, vubec neznam, pucis mi pak?
Hoď mi info na Skype, prosím.
Míša:
Pucim
23
Teda ochranná slída nevím, co je, a na coveru, ať už to znamená
cokoliv, nemám vůbec nic. Asi nemám moc rád svoji práci. A nejvíc
se to projevuje na mým počítači, kterej je zaneřáděnej až běda.
Občas je mi stydno, když ho otevřu a je u toho někdo další.
Na displeji je prach a kolem klávesnice jsou skvrny, noťas model
gepard. Laptop není hezký slovo, zní to, jako když pleskaj holubí
exkrementy do okapu. Lap – top, lap – top.
Čekám na rande. Mám ještě pár minut. Teď přijel chlapík, opravdu přijel
na koloběžce. Růžový triko s nápisem Harvard, bekovka, roztrhaný sako,
úplně sem do toho panoptika zapadá. Už tu chybí jenom někdo s lenonkama
a v batikovaným tričku. Á, tak ne, batikovaný tričko už je tu taky. Tomu chlapíkovi
neustále něco padá. Během chvíle mu upadla ta koloběžka, bekovka, sklenička,
notebook a zase ta koloběžka. Zvláštní, že to tady nikomu nevadí. Je fakt,
že všichni vypadaj nemotorně, zpomaleně a abych byl upřímnej trochu
batikovaně. Nosilas někdy batikovaný tričko? Tohle místo vybrala ta holka,
tak si říkám, cože?
Teď si ten chlap, co mu všechno padá, přised k mýmu stolku, protože je tu jediná
zásuvku a on do ní chce strčit ten svůj oprýskanej noťas. Má dlouhý úplně
umaštěný šedivý vlasy. Nechce se mi vstávat, až přijde ta holka, stejně půjdeme
jinam, tady nebudu.
Neberu to jako deník, ale s jednou věcí bych se ti svěřit chtěl. Nemám rád
svýho ptáka. Je to papoušek, má jméno, ale já mu říkám pták. Je to takovej
relikt minulýho nepodařenýho vztahu. Opelichanej pomníček a bohužel hlasitá
připomínka. Nemám ho rád. Pořád tak poskakuje v kleci, hlučí, ruší mě to.
Rozhazuje zrní a hlavně vyžaduje, abych se o něj staral. A já se o něj starám,
protože ho nechci umučit jako to zvíře. Dokonce jsem se přistihnul, že s ním
mluvím. Když se odněkud vrátím, tak hned z chodby halasím nazdar vole ptáku.
25
Nemluvím sprostě, ale tohle je takovej náš malej rituál. Myslím, že svoje jméno
už musel dávno zapomenout, protože na to oslovení reaguje. Začne poskakovat
v kleci. Nepípá, on tak zvláštně skřehotá. Rád bych si myslel, že má radost, když
mě vidí, jenže on prostě jenom chce to zrní. Nedávno jsem se vrátil z nějaký kalby
a normálně jsem s ním mluvil asi hodinu. Vyprávěl jsem mu a měl jsem docela
živej pocit, že poslouchá. Usnul jsem v kuchyni na židli zhroucenej do sebe.
Ale stejně bych byl radši, kdybych ho vůbec neměl. Co z papouška.
Nevíš, jak se zbavit ptáka?
Ech, ty vado sem taky smolař, ten chlap mi teď hrknul do klína moje vlastní malý
pivo. Evidentně je to francouz nebo maďar, protože tu blekotá něco jazykem,
kterýmu vůbec nerozumím a servírka se mně snaží sušit. Všude.
Rande v pr… Du se převlíct. Stejně, co s batikovanou holkou.
Míša:
Čaukoo! áááááá já to prostě nestíhám! Letím teď celý
den školit a včera jsem to taky nedala. Můžeme si
říct pointu mého postu, abys mohl psát dál a já Tě
nezdržovala?
Miloš: v pohodě, já mám taky plný odpoledne, dostanu se k tomu
až někdy v noci
Míša:
Ok, jdu si stěžovat na přítele a dělat si z tebe
legraci, že letíš na batikovaný trička. :D
Jsme domluveni, Dušíne!
Miloš: Seš zlá holka a tvoje karma nezadržitelně klesá!
26
Lidé v batikovaných tričkách mě trochu děsí. Jeden můj kamarád vždycky tvrdil,
že když seš ošklivej, tak se přidáš k týhle přírodní tlupě lidí, a prostě jen tvrdíš,
že ostatní jsou krásní právě a pouze jenom proto, že se holí, líčí, češou a nemají
v šatníku pouze troje rídžojsovské kalhoty. Souhlasím s ním. Já mám ráda hezké
věci. Voňavé, nalíčené a oholené. Čímž se dostáváme k tomu, o čems psal ty.
Jako malá jsem měla andulky. Nebylo to vůbec super. Papoušci neustále řvou,
protože si povídají s ostatníma ptákama venku (a asi chtějí za nima). (Což se jim
nedivím.) I s tím blbým křečkem se můžeš pomazlit! Takže ti rozumím. Zarazilo
mě trochu, jak se s ním zdravíš. Proč nepodáš inzerát? Ohledně pojmenovávání
a nepojmenovávání ptáků mne napadl jeden velmi sprostý vtip, ale nechci, abys
získal dojem, že jsem prase. Zůstaňme tedy jen u toho, že se v tomto velmi lišíme.
Takže když čekáš na rande, tak holku hledáš. Že? To už si ani nepamatuji, jaké je…
Jaké to je? Já mám kluka už nějakou dobu, takže nevím. Líbí se mi to říkat. Klu-ka.
S mým klu-kem. Já a můj kluk. Jako když mi bylo osm. Mám klu-ka. On nesnáší,
když mu tak říkám. Přijde mu to málo mačo. Není přece žádný usmrkaný kluk,
je to chlap, že. No. Takže ano, mám kluka, spíš chlapa, je o tři roky starší než já.
Mám na něm nejradši, že když se spolu ráno probíráme. Přitáhne si mě (většinou
lehkým násilím) k sobě, ať jsem v té obrovské posteli, kde chci, přendá si mě na
rameno a políbí mě do vlasů. Drží mě tak, dokud nezazvoní budík a nevylezu
z postele.Taky mě na něm dost baví to, že nemusím sedět po kavárnách a čekat
na pochybná rande. Tím nemyslím, že to tvoje by bylo pochybné, jen že ta moje
většinou byla. Mimochodem, odcházet z rande je neslušné. Přišla? Odešels?
Dlužíš mi konec pohádky o batikovaném tričku.
27
Miloš: Ahoj! Tak co, už jsi rozepsaná?
Míša:
Teď jsem vstala.
Miloš: Já teď přijel.
Míša:
Hledám Valetol a jdeme na to! Takže co dneska… otevírám
si timesheet.
Miloš: No za chvíli se rozejdeš s Mirkem.
Míša:
Psát rozčílený dopis mi dneska půjde! Jdu napsat Lukáše.
To je ten zmetek, co Ester práskne.
Míša: mnt mám tu nějaký sousedský zádrhel
Miloš: jasny
Míša:
prosím tě sorry, ona jí praskla pračka a potřebuje pomoct
dáš mi 20 min?sorry sorry ale nemůžu jí říct ne
Miloš: jasny, pohode! bud chvilku dusin zase ty
Míša:
máš tam odpověď
Miloš: byl jsem na chvili venku za moment k tomu sednu zase,
pracka dobry?
Míša:
Hynku? Já mám na osmou domluvené randevú, tak musím
zmizet... odepíšeš mi ještě?
Ani ne ale s tím uz
neudělám
Miloš: miso, promin, musim ted neco urgentne dodelat do prace
jeste a pak taky naeco mam, muzeme psat jeste zitra?
Poslu neco jeste dneska v noci
Míša:
ok, budu s tím počítat a těšit se na odpověď pa zatím
28
Hledám. Ne že bych trpěl nouzí, ale jedna věc je zkoušet a jiná najít.
Jak jste spolu dlouho? Pár měsíců? Rok? Zajímá mě, po jaké době se to
každodenní probouzení, přitahování, mazlení a zvonění budíku stane
stereotypem. V jakém momentu tě to začne obtěžovat a stane se z toho prázdný
rituál. Dá se to vydržet celej život? Nějak mi připadá, že všechny tyhle hezký věci,
který si člověk užívá, když ten vztah je novej, po čase vyprchají. Podstatný je,
co zůstane. K tomu bych se chtěl asi někdy dobrat. Zatím mi vždycky zůstala
jenom taková poušť. Nemám rád, když se lidi hodnotí podle vzhledu. Někdy
chodím jako trhan a někdy oholenej, namydlenej, v obleku a s drahejma
hodinkama. Pořád jsem to já, nebo ne? Nicméně ta holka byla batikovaná od
hlavy až k patě, kdyby si sundala tričko, určitě by byla taky batikovaná. Bohužel,
a je mi to trapný, k sundávání trička jsme se vůbec nedostali. Vrátil jsem se tam,
ale přišel jsem pozdě, jak jsem se běžel převlíct. Seděla tam a tvářila se mile.
Vlastně jí to zpoždění bylo úplně jedno. Chlap s koloběžkou už tam nebyl
a servírka na mě spiklenecky mrkala tak okatě, že i batikovaná holka si toho
všimla a ptala se mě, jestli jí znám. Stočil jsem řeč omluvou za pozdní příchod,
a jestli se radši nepůjdeme projít.
Co ti budu vyprávět, skončili jsme v nějaký čajovně. Šli jsme, ona tak poskakovala
kolem mě, štěbetala a najednou vykřikla tady je to super a než sem stihnul říct,
že čajovna není úplně můj šálek kávy, tak zmizela někde uvnitř. Objednala vodnici,
vodní dýmku myslím, a šibalsky se na mě koukala asi jako, jak si dáme do frňáku.
Představil jsem si, jaký to je líbat se s holkou, která voní po jablečným tabáku.
A nebyla to tak nepříjemná představa, jenže jak na to nejsem zvyklej, tak se mi
udělalo blbě, začal jsem jenom předstírat, že tahám ten kouř, bublal jsem jen
tak naprázdno. A ona tahala a tahala. A nějak jí to rozvášnilo. Tak si představ tu
30
situaci, jak se na tebe lepí holka, která čeká, že už už přijde to líbání, byli jsme sami
v takovým potemnělým koutku, nikde nikdo. A tobě je zle a pořád se posunuješ
píď za pídí, jenže pak už není kam se posunovat, na jedný straně zeď a na druhý
straně ta holka. Tak sem prudce vstal, jako že musím. A ona jak se na mě lepila, tak
se praštila hlavou o zeď. No zkrátím to, začala jí téct krev z nosu. Tak jsem zaplatil
a šli jsme. Nepamatuju si, kdy naposled jsem se tak rád nadechnul čerstvýho
vzduchu. Odved jsem jí domu. Z pochopitelných důvodů mě nepozvala nahoru.
Dneska mi volala, ale nevzal jsem to. Nějak to není ta pravá a z jednorázovýho
sundávání batikovanejch triček jsem už asi vyrost.
Miloš: miso, mas tam pokracovani, kdybys neco stihla jeste
dneska dej vedet, asi budu dlouho vzhuru. At ti vyjde
rendezvous a zitra se tesim na pokracovani
Míša:
“Jednorázové sundavání batikovaných triček” <3 Dobře Ty!
31
Není mazlení se ve spacáku lepší než se zbytek života léčit s nějakou prazvláštní
nemocí, o které jsi naposledy slyšel v deváté třídě na rodinné výchově?
Já jsem na rande nebyla věčnost. Jsem sériový monogamista. Od 15 mám
vždycky vztah, maximálně mezi nimi mám měsíc pauzu, což mi stačí na takové
to dívčí porozchodové drama (nový účes, single status na Facebooku, pár kousků
nového oblečení a dva tři flirty, ze kterých víš, že nic nebude).
S Mirkem jsme dva roky. Teď třeba spí. A já jsme ráda, že spí. Je to ten moment,
o kterém mluvíš? Obtěžuje mne a je to stereotyp, pokud jsem ráda, že spí
a našlapuji doma po špičkách, aby se nevzbudil? Vím, co bude následovat.
Povíme si, co jsme včera dělali a jak nás serou klienti a práce, udělám snídani
a on ji sní a řekne: Děkuji, bylo to moc dobrý. Pak se půjde osprchovat
a pracovat. Mám ho ráda. Jakmile si to z té hlavy jednou vytlučeš ty americké
romantické filmy, tak je ti pak i dobře. I když - nevím - třeba s princeznou
po dvou letech princ taky mluvil jen ráno u snídaně a spal s ní v mezičase
mezi prezentacema.
Dneska ráno jsem jela jinou cestou za klientem a viděla jsem na Vltavě obrovské
hejno labutí. Byl to jeden z nejhezčích kýčů, které jsem za poslední týdny viděla.
Dost jsem se tam těšila, protože jsem celý minulý víkend dělala na tom, aby si
z toho návrhu webovek sedl na prdel. A on si na ni, půl hodinu poté, co jsem
minula ty labutě, opravdu sedl.
32
Proč zveš na rande batikovanou holku, když už přece musíš dopředu vědět,
že je celá batikovaná? Tos jí předtím neviděl? Nebo jak jste se vůbec potkali?
P.S.: Zvedej ženám telefony. Zaslouží si to. Rodí, mají migrény, PMS,
menstruační bolesti… zaslouží si aspoň to, aby jim chlap
zvednul telefon.
Míša:
Máš to tam! Ester nějak neumí psát tak dlouze jako Ty.
Miloš: To neva, ne? Mám úplně nějak zastavenej mozek dneska.
Včera jsme měli nějakou párty.
Míša:
O tom napiš! :-) Nemáš chlastat, Dušíne, když to neumíš!
:-)
Miloš: Slavili jsme spousty věcí s lidma, který jsem dlouho
neviděl. Nešlo nepít. Znáš to.
Míša:
Vůbec.
Miloš: Kecáš. Jdu psát pohádku o batikovaný holce. Nechci Tě
navádět, ale měla by ses zeptat, jak jsem se s tou
batikovanou holkou seznámil, protože to je dobrá story!
Připiš to tam ještě
33
11.
Spíš jsem chtěl říct, že to skutečně hezký není ten samotnej rituál, ale to co není
vidět. Schopnost být sami a zároveň spolu. Vědět, kdy ten druhej potřebuje být
sám a kdy se mnou a nedělat z toho vědu. Měl jsem jeden takovej vztah a od té
doby poušť.
Pro mě největší problém není sbalit holku, ale sbalit takovou holku, se kterou
bych chtěl zůstat, žít a prožívat. Já jsem romantik. V motivačním dopise jsem
trochu kecal, čas od času ještě nějakou básničku napíšu. Ale už je nepíšu holkám,
protože ty o to prostě nestojej. Mám pocit, že chtějí někoho, kdo si je tak trochu
násilím přitáhne na rameno a políbí je do vlasů…
Připadáš mi, nemůžu si pomoct, trochu cynická a smutná. Jako bys tomu vztahu
předem nevěřila, není to škoda? Máš nějakou blbou zkušenost? Třeba je to jen
dojem a pošli mně někam.
Používáš fén? S batikovanou holkou to totiž začalo v prodejně elektroniky.
Šel jsem babičce koupit fén. Rozumím tomu asi jako obchodní politice
Šalamounových ostrovů. Nakonec ke mně přistoupila holka v kanárkově žlutém
upnutém tričku, vlasy do culíku, na levém ňadru cedulka se jménem: Klára.
Nepotřebujete pomoct? Tak jsem ji vysvětlil situaci a že fénům vůbec nerozumím.
Pobaveně na mě koukala a nakonec řekla, že nejlepší bude Remington. Vrazila mi
do ruky krabici a šla za pokladnu. Vypravil jsem se pomalu za ní. Seděla tam
a četla Základy psychologie. Byla mi sympatická, tak jsem se jí zeptal, jestli
nepůjde na kafe. Hned jak jsem to vyslovil, tak jsem se málem propadnul,
protože zpoza sloupu se vynořila její šéfová a povídá, jestli si kupuju fén nebo
prodavačku. Ona vyprskla, řekla pět set padesát prosím. Pak jsem se znemožnil
podruhý, protože jsem úplně spontánně řek, jestli za ten fén nebo za tu
35
prodavačku… No zaplatil jsem a šel. Sednul jsem si venku na lavičku a prohlížel
tu krabici s fénem značky Remington, což je mimochodem taky značka pušky
z devatenáctýho století. Ten fén má tvar koltu. Připlížila se zezadu a jenom mi
řekla zítra v tolik a tolik tam a tam. A zbytek už znáš.
P.P.S.: Nesnaž se mě vychovávat!
36
Mám to někde v genech - vychovávat. Nebo jsou to biologické hodiny? Nevím,
jestli mi příroda naznačuje, že bych měla už mít děti, nebo si koupit psa. Promiň.
Nebudu Tě vychovávat. Jsi moje první emancipované tamagotchi, chápej,
že jsem zmatená.
Ale popravdě: Mám věk na to, abych měla děti? Všichni kolem mě rodí, zasnubují
se a pak mají následně honosné svatby, křtiny (ano, křtiny!) a tak dále. Co je
vlastně za tím “a tak dále”? Možná, že to “a tak dále” je to, proč se toho všeho
bojím. Za a tak dále se totiž většinou ukrývá jen velké černé nic. Mám už věk na
velké černé nic? Máš ho ty? Včera jsem měla narozeniny. Nechtěla jsem Ti to psát,
protože bys mi pouze trapně a nuceně pogratuloval. Mirek si na ně vzpomněl
až večer. Potupně jsem strhla cenovku ze zadní strany bonboniéry, kterou tagují
zboží ve večerce naproti domu. Jak ses ptal, kdy to začne být stereotypní
a začneš mít pocit, že je to obyčejné, tak přesně v momentě, kdy dostaneš
k narozeniním bonboniéru. Nebo ses na to neptal? Mám jen potřebu o tom psát?
Promiň, jsem z toho jen smutná, jinak ho mám samozřejmě ráda a vím, že má
rád on mě.
Zapomněla jsem - jsi Pražák? Snažila jsem se k tomu příběhu s batikovanou
holkou představit, v jakém jsi byl elektru. Jestli v takovém tom na malém městě,
kde je útulněji a dělají tam dva tři lidi, nebo to bylo to první patro obchodního
domu, kde potřebuješ GPSku, abys trefil k pokladnám a ani tak tam nic nenajdeš
bez pomoci desítky asistentů prodeje. Ve velkých městech nedělají prodavači,
ale asistenti prodeje. Je tvá Batikovaná asistentka nebo prodavačka?
Mimochodem, podezřívám Tě, že sis ten celý příběh vymyslel, což mi připadá
nefér, protože já Ti tady vyprávím vše z plna hrdla, jak mě to napadá.
Wow, tohle jsem celé vypotila na tabletu. Buď na mě pyšný.
37
Miloš: Píšeš! :-)
Míša:
“Nesnaž se mě vychovávat” ?!?!? Povíme si!!!
Miloš: Musím letět na schůzku. Odpoledne napíšu pokračování.
Měli bychom to pomalu směrovat k hlasování a rozchodu
s Mirkem. Chudák, ještě neví, co ho čeká.
Míša:
Zapni Skype, ať tě můžu seřvat live.
Ester, přísahám! Jediné, co jsem si s batikovanou holkou vymyslel je, že měla
cedulku na levém ňadru. Ve skutečnosti jí asi měla na visačce kolem krku.
Bylo to ve velkém obchodě s elektronikou a domácími potřebami. U pokladen
mají žvejkačky, sladkosti a limonády. Procházíš mezi regály, a je to takové
panoptikum lidského snažení se o pohodlný život. Všechny ty myčky, pračky,
kastróly, kabely, modemy, tablety. Ester, jsi pohodlná?
Teď mám jenom chvíli: Ještě si nejsem úplně jistej, jestli ti chci napsat odkuď
sem a kolik mi je. Není to už trochu moc? Musím teď běžet. Nebudu na netu.
Snad v noci nebo zítra.
38
Jak se mi s tím vším zachází? Jsem překvapená. Nikdy jsem
neměla tablet a musím říct, že je to skvělé. Poprvé mě nebolí
rameno nebo záda z toho, jak všude tahám batoh
s notebookem. Je to super.
Jelikož používám jiný operační systém, byla jsem taky překvapena, jak je vše rychlé.
Dlaždicovitý svět mi začal tak nějak vyhovovat. Stačilo mi pár minut, abych si vše
nastavila podle sebe a teď jen odemknu obrazovku a vše mám jedním přejetím
po ruce. Nečekala jsem, že to bude tak user-friendly. Ukazovala jsem vše několika
lidem kolem mě a překvapilo mě, že uživatelská přizpůsobivost nadchla lidi od mé
neteře (8 let) po mou babičku (73 let), i když ta už potřebuje brýle. :)
Dělá se mi s tím opravdu dobře, jsem schopná dokonce psát celé posty jen na
tabletu. Cloudové sdílení mi naprosto vyhovuje, celé MO365 mne překvapily
tím, že je to kombinace něčeho, co si pamatuju ze školy z předmětu informační
technologie (struktura, řád, posloupnost), a zároveň něčeho nového, je pro mě
to dostatečně jednoduché a moderní na používání i teď. No abych to už dál
neokecávala: Za mě super. Nevím, jestli přejdu úplně na všechno, ale rozhodně
mám o čem přemýšlet a jsem víc než mile překvapená.
39
Pracuju v korporátu. Což znamená vést neustálý tichý boj
s IT oddělením. To ti nainstalujeme, tohle nesmíš. Nefunguje to.
Ale funguje, ale musíš tohle. Jak synchronuzuju tohle sem.
Jdi tam a zmáčkni tohle.
Nejsem žádnej IT analfabet, mám rád moderní technologie. Nicméně všechno
to železo, co mám doma, tak nějak podléhá pracovním zájmům. Vládě party
podivínů, kteří se baví vtipy, ze kterých rozumím v podstatě jenom spojkám.
Proto jsem měl doteď Windows spojený s nepříjemným pocitem, že nic nemám
pod kontrolou. Pokukoval jsem vždycky závistivě kolem na ty šťastné tváře
s jablkem, nebo tučňákem.
Doteď jsem jel jenom v sedmičkách, nebo dokonce XPéčkách. Ty mám na stroji
doma. Je to děda a říkám mu „krabice nemožná“. Osmičky mě docela překvapily.
Když po spuštění tabletu vyskočí okna, který nabízejí přímo nějaký obsah.
Idea se mi líbí. Líbí se mi i variabilita, jak snadno se dají dlaždice poskládat,
aby byly po ruce.
Ovšem v šoku jsem byl z toho, že i na tabletu se dá přepnout na plochu a běží
tam úplně plnohodnotný Windows. Jenom tam chybí to klasické tlačítko start,
s čímž jsem se poměrně rychle vyrovnal. Jinak je to naprosto známé prostředí,
všechno funguje. Přijdu domu, připojím se po wifi k externímu disku a můžu
pouštět filmy, hudbu. Žádné aplikace třetích stran nejsou třeba. Co jsem zkoušel
zatím, tak mi to běželo spolehlivě. Na doteky to reaguje hned a bez záseků.
Co se týče psaní. Přiznám se, něco z postů jsem psal na krabici nemožný a pak
do Skydrivu kopíroval, ale zkoušel jsem to i na tabletu s bezdrátovou klávesnicí.
Dobrý. Plnohodnotný psaní, žádný záseky. Baví mě ty on-line Office 365. Doteď
jsem používal Dropbox a neuměl si bez něj představit život, ale Skydrive má něco
navíc. Úpravu odkudkoliv na netu s plnohodnotnejma možnostma Office.
Pro někoho, kdo často píše, nebo potřebuje pracovně upravovat dokumenty
ve skupině je to super.
40
Dobrej je multitasking. Dá se zároveň něco psát a paralelně v jiné části okna mít
něco puštěné. Asi to není něco, co by člověk využil na tabletu běžně, ale když
je to potřeba, tak je příjemný, že to lze. Celkově tedy pocit překvapivě pozitivní.
Jediný, čeho se pořád tak nějak nemůžu zbavit, je dojem, že ta věc umí mnohem
víc, než skutečně potřebuju. Jakoby do toho systému bylo narvaný všechno.
Jakoby ideální uživatel v sobě obsahoval všechny potenciální uživatele.
Ale to je asi na každém, jak si to uzpůsobí a přebere.
Míša:
Pripravila jsem Lukáše, ale asi je to trochu drsný,
nemoh bys na to, Dušínku, mrknout. Trochu to zmírnit.
Mám tu návštěvu a nestíhám.
Miloš: Ok, co by Hynek pro Ester neudělal, i přes plot by
skocil, doufam, ze peces aspon kachnu
41
Tys mě, Ester, fakt opravdu dojala!! Hele, co si o sobě myslíš
jako?! Sem si vždycky myslel, že seš trochu namyšlená a výstřední blbka,
ale tohle je vrchol! S Mirkem se ti nežije dobře? Má moc práce, jo? No
ještě aby neměl, když vám platí hypotéku. Rozesmálas mě! Asi tě nenapadlo,
že tě tu může někdo poznat, co! Mohla sis dát aspoň práci s tím, že se
přejmenuješ! Kolik Ester si myslíš, že chodí s nějakým Mirkem ty vole!!!
A kolik je vás grafiček a bydlí v Praze!! Ani nejsem zvědavej,
jak ty tvoje srdceryvný posty budeš psát dál. O mně takhle psát ta
moje…. A jestli sis myslela, že to nebude nikdo číst, tak seš asi fakt
padlá na hlavu. Dneska jdu s Mirkem na pivo, je to kámoš a nechci, aby byl
smutnej, ale asi mu řeknu, co si o tobě myslím …
LUKÁŠ (vítěz tipovací soutěže)
43
Mirek musí hrát fotbal, protože ty, Lukáši, působíš přesně jako takovej jeho
buranskej kámoš z mančaftu. Pravej parťák, se kterým chodí po tréninku na
gambáče do zaplivaný putiky. Dáte dvě tři tykadla, zahrajete šipky, šup tam
jednu chodníčkovou zelenou a tradá domů ukojit pudy. Nebo ještě líp zapařit na
plejstejšnu. Tak nějak si to představuju, akorát mi to sedí na sedmnáctiletý týpky,
který se potěj, honěj triko před spolužačkama ze střední a bojej se sexu. A vím,
o čem mluvím, taky jsem hrával fotbal.
Klídek, dyť se nic zas tak hroznýho nestalo ne? Vůbec, Lukáši, nemůžeš vědět,
co si Ester vymyslela. Navíc Mirek to od ní neschytal víc než jakejkoliv jinej kluk
od svojí holky.
Ester, asi budeš mít nepříjemnosti, zdá se. Tak snad to nějak ustojíš. A promiň,
minule jsem ti ani nepopřál k narozkám. Kdybych mohl, dám ti dárek. Jakej máš
asi vkus. Dal bych ti ten nejhezčí list, kterej spadnul ze stromu v aleji v ulici, kde
bydlím. Dal bych si tu práci a našel ho.
44
14.
11.
Čau. Sedím v kavárně, protože doma je atmosféra, že by se dala krájet. Vůbec
nevím, co sem teď mám psát. Mirek se se mnou rozešel, ani nevím, jestli si četl
cloud nebo jestli to je jen na základě Lukášova povídání. Četla jsem si to po sobě
a nemyslím si, že jsem napsala něco zlého. Hlavně nic nepravdivého. Strašně mě
mrzí, že místo rozhovoru a debaty, se se mnou po takové době rozešel.
Opravdu nevím, co Ti sem psát. V druhém okně mám otevřené bezrealitky.cz
a hledám byt.
Promiň, dnes nemám náladu sdílet. Věděla jsem, že mi to může trochu ovlivnit
život, ale nečekala jsem, že až takhle.
Miloš: Máš pokračování!
Míša:
Super! Takže dnes jsem já zhroucená a ty seš na mě zlej?
a připravuješ se na rande?
Miloš: Skloubit dohromady to, abych na Tebe byl zlej a zároveň
šel na rande, bude oříšek! Asi půjdou s tou,
co se pořezala o tu skleničku.
Míša:
Máš to tam. Napiš naštvanej post, že mám, co jsem chtěla.
Já se budu kát a chtít zabavit a na to našroubujeme rande.
Miloš: Ach, připadám si tak moudře.
Míša:
To je drsné!!! Proboha!!!!
Miloš: Jak moc?
Míša:
JDU TĚ SETŘÍT!
46
Ester, to je mi líto. Snad k tomu nepřispělo to moje laškování ohledně fotbalistů.
Lukášovi se omlouvám. Není to fér takhle psát, když nemůže reagovat.
Jak se to stalo? Vždyť jsi opravdu nenapsala nic tak hroznýho. Bylo znát, že ho
máš vlastně ráda. Nejde to ještě spravit? Zavolat mu? Nebo za to nestojí?
Je to s tím bydlením opravdu tak palčivý? Máš kam jít??
Místo toho, abychom to tady zaplňovali nějakým textem, tak se to hned na
začátek takhle zvrtlo. Nechceš to ukončit? Budeš mít vůbec čas sem psát při
hledání bydlení?
Asi prostě když budeš mít chuť, tak se vypiš. Poprvé jsem vůbec pomyslel na to,
že by bylo fajn se třeba potkat. Dát si sklenku vína. Nakonec nejsi o tolik mladší.
Já sedím v koutku na jedný párty s tabletem na klíně. Před chvílí jsem se
dokonale ztrapnil, a čekám, až se všichni opijou. Umýval jsem sklenku od vína.
Napustil jsem do ní vodu, vylil, a chtěl tu sklenku znovu dolít. Tak jsem se snažil
tu vodu vyklepat. Mával jsem s ní nad dřezem. Načež za mnou promluvila
moje významná kamarádka. Co prý tu dělám tak sám. Přišla do kuchyně úplně
neslyšně. Byla bosá. Párty v bytě. Jak jsem otočil hlavou, tak jsem to špatně
odhadnul a máchnul trochu víc. Skleničku jsem rozbil o kraj dřezu. Rozletěla
se asi na tisíc kousků, všude kolem. A moje bosá významná kamarádka se, jak
uskakovala, pořezala do nohy. Načež se z ní stala sice obutá, ale už bývalá
významná kamarádka. Nějak moc krvácejících holek v poslední době.
No nic, jdu si dát panáka a přemýšlet, co tu vlastně dělám. Hraje tu Lou Reed, víš,
že nedávno umřel? Blíží se okamžik obývákových ploužáků. Z mých kolegů se
stanou lovci kolegyň. Moje výhoda je, že nikdo z těchhle nafoukaných diskantů
v drahejch oblecích by tohle nečet. Můžu sem napsat cokoliv.
47
Znáš ten pocit, kdy víš, že bys byl v dlouhodobém časovém horizontu strašně
nešťastný, a teď jsi tak nějak polovičatě spokojený jen proto, že máš energii
přemalovávat si to na růžovo a přesvědčovat se, že tohle je přesně to,
co potřebuješ. Jenže to není pravda. A čím víc ti to dochází, tím větší máš strach
z té situace uprchnout, protože… co kdyby ten druhý opravdu byl TEN pravý?
Co když lepší nebude? Jsem spokojena na 60 %, ale co když 61 % neexistuje?
Neměla bych odvahu se rozejít. Mám Mirka ráda. Neumím odcházet ze vztahů.
Mirek se ani tak nerozešel kvůli tomu, co jsem napsala. Byl strašně vytočený,
že jsem mu 1) o projektu neřekla, 2) popisuju někde náš soukromý život 3) ví to
(díky Lukášovi) všichni kolem něj, kromě něj. Myslím, že to spíš neuneslo jeho
ego. A dle mého také potřeboval nějakou záminku, asi jsme na tom byli stejně.
Takže je to vlastně dobře.
Byt už mám, takový malý, pěkný na Žižkově. Nikdy jsem na Žižkově nebydlela,
jsem zvědavá.
Připadám si jak u rozvodového řízení. Včera jsem byla doma, vlastně už ne doma,
prostě v bytě, kde jsme bydleli s Mirkem, a třídila jsem DVDčka, fotky a knihy.
Jak určíš, co komu patří? Já si vezmu všechna DVD, co jsme spolu koupili, a ty si
vezmeš příbory? Taky nenávidím to období několik-dní-po-rozchodu, kdy čekáš,
kterou stranu si vyberou naši přátelé. Jeho nebo moji? Obě mít nemohou.
Kluk z cloudu, první, co je na mé straně. Děkuji.
Jsem zvědavá, kolik přátel, DVDček a příborů mi zbyde.
Je to všechno takové smutné.
P.S.: Děkuji za nabídku jít na vín
o. Ale teď
není úplně nejlepší doba.
49
Ester, znám to. Člověk je naprogramovanej k tomu, aby nepříjemný věci
vytěsňoval někam na hranici vědomí. Nabarvoval je na růžovo. Jenže ony se pak
vrací jako stíny. Budíš se v noci a nevíš proč. Je ti úzko. Nemůžeš se smát, ničemu
a nikomu. Hodiny ležíš na posteli, koukáš do stropu, nemůžeš vstát a něco dělat.
Cokoliv vytvoříš, je předem odsouzený k tomu, aby to bylo nesmyslný a prázdný.
A tohle všechno se na světě nenosí. Svět musí být veselej, šou mast go on.
Asi proto putuju od trička k tričku, neřeším ty dny po rozchodu, protože se
rozcházím jenom já a pálím mosty. Bojím se být úplně sám a čekat na tu pravou.
Můj největší strach je, že jsem tu pravou poznal, ale ona je nenávratně pryč.
Někde krvácí, protože jsem jí ublížil.
Vůbec nevím, co bych ti poradil. Snad jen, že povinností člověka je mít naději.
Nikdy to nebude růžový, ideální, ale té naděje, té je třeba. Snad to zní banálně,
ale nejhorší je beznaděj. Ve Starém zákoně, Ester, se píše, že je třeba bloudit
40 let, než člověk vejde do země zaslíbené. Bohužel se tam nepíše nic o dělení
DVDček.
Navíc na tom všem zlém a nepříjemném je i něco dobrého. V tvém případě
mi jako zásadní posun k lepšímu připadá to přestěhování na Žižkov.
To je země zaslíbená. Stát ve městě. Příležitost k pivu na každém rohu.
Kus relativně bezpečného nebezpečí. Taky jsem z Prahy. Jen na Žižkově už jsem
dlouho nebyl. Asi je tam málo pseudo-noblesních podniků, kam by mě tahali
moji kolegové.
50
Ahoj,
Já opravdu nevím, co Ti mám teď psát. Nepíšu nikomu, jen Tobě. Všechny lidi,
které kolem sebe normálně mám, jsem potřebovala odstřihnout. Tebe v mém
osobním prostoru teď mít musím, slíbila jsem to na začátku projektu.
Tohle je tak švihlé.
Strašně bych si přála, aby na mě fungovaly romantické filmy, šlehačka a
bonboniéry, teplé ponožky a rozcuchané vlasy, jako je to v těch filmech.
Ale nefungují.
Fakt ne, jestli se tu budu veřejně ještě chvíli litovat, tak mně samotné ze sebe
bude špatně.
Hele, už se nelituj. To, co píšeš, je otřesnej kýč. Holka v ponožkách
s rozcuchanejma vlasama, která pojídá čokoládu a čumí na filmy. Měl jsem pocit,
že jsi trochu někde jinde. Chápu, že je ti nedobře, ale nebuď jedna z těch holek,
který trestaj svět tím, že se na něj rádoby vykašlou. Věř mi, světu je to u pr…
52
Mám dvě verze odpovědí.
1.
2.
Drahý Hynku. Víš o vztazích velké prd. Takže si můžeš …… Neradíš mi,
pouze Tě irituje poslouchat smutnou ženu, jako to irituje většinu mužů.
Taky jsem si myslela, že seš někde jinde.
Drahý Hynku. Máš pravdu. Sebelítost nikdy nikoho nikam nedovedla.
Bude dobře a nemám právo Tě tím zatěžovat. Co kdybychom tedy změnili
téma? Co teď zaměstnává Tebe? Poslední dny mluvíme jen o mně.
Ty dvě verze odpovědi propoj do jedné. Asi si zasloužím od tebe nějaký
pořádný stěr. Nemyslel jsem to zle. Jen někdy je asi lepší říct věci bez obalu.
Takový proplesknutí.
Připadá mi to trochu trapný v tvojí situaci řešit, že se chystám na rande.
Asi to musí působit dost podivně, a jakože vlastně nic jiného než randění
v životě nemám. Ale to je jenom shoda zvláštních okolností.
Dneska jsem volal té holce s pořezanou nohou. Byla úplně dojatá, že jsem se jí
ozval. Říkala, jak mě ráda slyší. Slovo dalo slovo. Prostě večer jdeme do kina.
Máš pro mě nějakou dobrou radu? (A promiň, nechci být necita, můžeme se klidně
bavit o čemkoliv jiném).
53
Ne, nevadí mi to. Alespoň se odreaguju. Krom toho si taky musím procvičit,
jaké to je - chodit zase na rande. Teď hrajeme za jeden tým.
Zaplať kino.
Kup popcorn a light colu.
Po filmu nabídni, že půjdete na skleničku.
Ptej se na vše, ať vypadáš, že jsi pozorný.
Dej jí možnosti, ale nakonec vždy vyber ty.
A hlavně měj něco normálního na sobě.
Nosí se ještě květiny?
Je vědecky dokázané, že pokud ženu nakrmíš, máš o 40 % větší šanci na styk.
Prý to máme hluboce zakořeněné z pravěku - dali nám jídlo a my se měly
odvděčit.
Dej pak hned vědět, jsem zvědavá. :)
P.S.: O víkendu se stěhuju. Kdybys věděl, kde v Praze
je největší koncentrace banánových krabic,
tak mi dej tip.
55
Míša:
Dušíne?
Miloš: vydrz, jsem na ceste do kavarny, premejslim,
na cem to rande ztroskota
Ester, díky za radu.
Vyrážím, ozvu se zítra. Je fajn mít holku v týmu.
56
Ester, píšu ti, je hluboká noc. Skončil jsem nakonec v jednom nonstopáči. Nejsem
smutnej, nejsem ani zklamanej, jenom už mě to nějak nebaví. Nemyslím to psaní,
ale spíš tak obecně. Slibuju ti, končím s tričkama na jednu noc.
Nevím, zda bys to hodnotila jako normální oblečení, moc to ke mně nesedí,
ale vzal jsem si pulóvr s kosočtvercema. Takový ten vzor, co se nosí na golf.
Nosí se to v těch kruzích, kde se Adéla pohybuje. Jmenuje se Adéla.
A koneckonců se to nosí i v těch kruzích, kde se pohybuju já. Manažeři.
Tupé stádo, ke kterému patřím a je tak jednoduchý se přizpůsobit. Byla to dobrá
volba. Hned jak mě viděla, tak řekla: máš pěknej svetr. Pochválil jsem jí halenku
a fialovou šálu. Mám rád fialovou. Ale to bych předbíhal.
Šel jsem na sraz pozdě. Úplně jsem cítil, jak mi klesá karma, jak doběhnu, ona se
podívá vyčítavě na hodinky. Tak jsem spěchal, běžel jsem. Vypadly mi sluchátka
z uší, zrovna jsem poslouchal nějakou tklivou melodii, a jak jsem se je snažil chytit,
porazil jsem málem takovou roztomilou stařenku.
Naštěstí jsem do ní jenom trochu žďuchnul. Stála tam přede mnou jako kouzelná
bábinka a jenom jsem čekal, jak mě začne plísnit. Místo toho mi splnila tři přání.
Usmála se a povídá: vy jste ale pěknej kluk. To mě povzbudilo. První přání.
Pomohl jsem jí do tramvaje, měli jsme stejnou cestu. A kam prý spěchám,
tak jsem jí to vyklopil. Ona se zasmála, prý za ní kluci taky takhle pálili. A kytku
máš kloučku kde, povídá. Plácnul jsem se dlaní do čela. Zasmála se, hrábla do
kabelky, vytáhla igelitový pytlík se žlutými květy a podává mi ho. To je divizna,
kvete i na podzim. Je močopudná a léčivá, dobrá na průdušky. Druhé přání,
měl jsem kytku. Na příští zastávce vystoupila, skoro jsem ani nestihnul poděkovat.
Přiběhl jsem pozdě. Ale Adéla tam ještě nebyla. Třetí přání.
58
Pak přišla, sotva jsem se stačil vydýchat. Jak už víš, pochválili jsme si oblečení. Dal
jsem jí pytlík žlutých kvítků s tím, aby se neptala, jak jsem k němu přišel. Tvářila se
pobaveně. Pak jsme vyrazili k pokladnám. Dohoda byla taková, že půjdeme na
to, co zrovna dávají. Dávali nějakej romantickej film a ve stejný čas i nějakou tu
novou gangsterku o Mrázkovi. To je ten mafián, co ho někdo zastřelil. Zkrátka film
podle reálného příběhu. Ani jsem se nemusel ptát, na co by šla radši. Sama chtěla
jít na tu gangsterku, prý na ni četla nějakou recenzi v Respektu, která byla špatná,
ale že tomu recenzentovi nevěří ani nos mezi očima.
Koupil jsem lístky a ona mi strčila polovinu toho, co jsem platil, do kapsy.
Ani jsem nemrknul. Procházeli jsme kolem toho pultu, kde se prodává popcorn
a nápoje a všechny ty další nesmysly. Podívala se na mě nejistě.
Nechceš popcorn, že ne? Řekla a dodala, že nesnáší ty chroustaly v kině kolem
a že by popcorn v kině nejradši zakázala. Colu lajt jsem se ani neodvážil
navrhnout, co kdyby srkaly rovnou zabíjela.
Film dobrý. Teda trochu o ničem, ale aspoň jsem se moh soustředit na to,
jak ji vzít za ruku. Jenže když už jsem skoro v půlce filmu sebral odvahu,
vzala za ruku ona mě.
Film skončil, při titulcích mi dala hlavu na rameno a povídá, jestli nezajdeme ještě
někam na drink. Samozřejmě jsem souhlasil. Šli jsme do baru. Dala si Margaritu,
já Long Island a povídali jsme si. Teda spíš ona povídala o svojí práci, rodině,
aerobiku, cvičení na šálách a že chodí na flirt dancing, což je věc, kterou jsem
slyšel poprvé.
Usmíval jsem se, pokyvoval a sem tam se na něco zeptal. V jednu chvíli jsem
trochu sklopil oči a podíval se na tu její šálu. A ona se zeptala, máš rád fialovou?
Přikývnul jsem. Naklonila se ke mně. Blízko. Pošeptala mi, že má fialové spodní
prádlo. Musím si odskočit, mohl bys prosím zatím zaplatit?
59
Zaplatil jsem. Počkal jsem na ní venku. Trochu pršelo. Vyšla ven a povídá mi,
že mám roztomile zplihlý vlasy a taky že bydlí tady kousek. Vzala mě za ruku.
Šli jsme. Rychlým krokem. Minuli jsme večerku, koupil jsem víno. Červené. To v lahvi
se směšně vychýleným hrdlem a prohlubní. Bydlí až úplně nahoře. Páté patro bez
výtahu. Zatáhla závěsy a objala mě. Začali jsme se líbat a hladit. Znáš to, jak se
v hlavě ptáš: moc nebo málo jazyka? Tak to jsem vůbec nemusel řešit, protože tohle
líbání rozhodně nebylo takové to opatrné. Bylo to prudký. Myslel jsem si, že ze mě
serve všechno na místě.
Odtrhla se a šla do kuchyně pro vývrtku. Podala mi ji s takovým tajnosnubným
výrazem. Prosím otevři víno, jdu se trochu opláchnout, ale nenechám
tě dlouho čekat.
Sednul jsem si na postel. Poslouchal, jak v koupelně proudí voda a podepřel si
bradu rukama. Koukal jsem na tu lahev se směšně vychýleným hrdlem a uvědomil
si, že je to celý nějak vychýlený. Mohl jsem tam strávit další noc s holkou,
se kterou bych se asi další den rozešel, nebo jít. Na nic nečekat a jít.
Napsal jsem na lísteček, promiň, nechci ti ublížit. A šel jsem.
Víš, Adéla to nebrala jenom na jednu noc. A navíc mě děsila. Věděla, co chci,
líp než já. Opravdu jde o to koupit tu správnou colu? Opravdu jde o to přinést
kytku? Asi se to všechno musí nějak potkat. Nevím. Každopádně tu sedím
v nonstopu pár vchodů od Adélina bytu. Přemýšlím, co asi udělala, když našla
vzkaz. A nejsem smutnej, jenom mě to už nějak nebaví.
Ester, co posloucháš za hudbu? Měl bych chuť jít na nějakej koncert.
Nemusíme se tam potkat, ale bylo by hezký jenom vědět, že tam někde jsi.
Měli bychom nějaký společný zážitek. Co ty na to?
60
Míša:
Uděláme ten koncert?
Miloš: Určitě
Míša:
Na co půjdeme?
Miloš: Na kdy nám to tak vyjde v ději, co myslis?
Míša:
Tak zítra?
Miloš: Ale to tam asi budeme muset opravdu jít, ne?
Míša:
Psát o tom aniž bysme tam byli to by moc nešlo
Míša:
na co pujdem zitra?
Miloš: Pod do Vagonu na Zavise, nejakej progresivni porno
folkar, to budou Hynek Ester zboznovat
Míša:
To si delas srandu, ne?
Miloš: Trochu
61
Tvůj popis rande mě pobavil. Smála jsem se nahlas v restauraci... po dlouhé době.
Proč mám zase pocit, že si to celé vymýšlíš, že takové zážitky prostě mít přece
nemůžeš?! :-)
Panebože, nechat jí lístek na stole a odejít. Asi bych Tě zabila. Nebylo Ti té holky
ani trochu líto? Nejsi trochu příliš sebevědomý, že bys ji ublížil? Zní to, že si seš
sebou nějak moc jistý! :-) Chtěla jsem Ti napsat něco strašně moralizujícího,
že to se nedělá, že půjdeš do pekla, že určitě zbytek noci plakala, ale pak jsem
si vzpomněla, jak jsem to sama udělala několikrát a ani nenechávala papírky.
Oznámila jsem dneska rozchod našim. Jsou na straně Mirka. Vím, proč s nima
mluvím jednou za rok. Blbé Vánoce. Blbé rozchody. Mám vše sbaleno, ale ještě
nemám podepsanou smlouvu na byt. Nakonec se stěhuju ke kamarádce do
62
jednoho pokoje, za pětku měsíčně super, a budu tam mít erární kočku Matyldu.
Dost se těším, nikdy jsem neměla žádné zvíře, kromě těch tamagotchi.
Když ráno vstávám, tak si musím vyhrabat trička a kalhoty z krabice. Kalhotky
a ponožky mám zase v jiné bedně. Každé ráno je plné překvapení. Kabelky už mě
přestalo bavit měnit, krabice s nima je někde na dně všech těch stohů. Kéž bych si
v tom udělala trochu lepší systém. Mirek je celkem milý, moc spolu nemluvíme,
asi jsme se oba rozhodli tuhle nutnou dobu, než se odstěhuju, přečkat v míru.
Spím v obýváku na gauči a chodím pracovat do Hubu, doma už mi to nejde.
Je to vlastně klidnější, než jsem čekala. Požádal mě, ať to na cloud už nepíšu,
takže tímto bych kapitolu “Ester se rozchází LIVE” uzavřela.
Poslouchám všechno kromě jazzu. Bolí mě z něj hlava. Pokud vybereš koncert,
ráda se přidám. Napadlo mne, že Ti vlastně nemůžu říct, v kolik a kde přesně
se potkáme, protože tohle čte tolik lidí, že by tam bylo sto Hynků a dvěstě Ester.
Jsem si jistá, že Tě v davu poznám, i když jsi mi nikdy neřekl, jak vypadáš.
Tak vyber koncert. Ráda si rozšířím obzory.
Míša:
SUPER rande! ZABILA BYCH TĚ!!!!!
Miloš: spis hynka ne? Vubec nemuzes vedet, jestli ja bych tam
nezustal..
Míša:
No ty seš ženatej, ty by ses tam ani neměl jak dostat,
brouku! Ale teda Hynek!!!!!! Strašný, strašný!!!!
Miloš: Vydrž, za chvilku to tam bude
63
Přišlo mi vtipný tvoje popisování, jak hledáš oblečení
v různějch krabicích a že je to pro tebe v podstatě výjimečná
situace. Oblečení sice nemám v krabicích, ale zorientovat
se v moji skříni by asi pro kohokoliv byl poměrně složitej úkol.
Ester, koukal jsem, co kde je. Pokud nechceš jít na jazz, tak je to celkem bída,
ten výběr. Předpokládám, že jít do Vagonu na Záviše knížete pornofolku by se
ti úplně nechtělo. Koukal jsem, co je zač. Zvláštní postavička. Postavil vulgaritu
na úroveň životního stylu. Takovej moderní prokletej básník. Ale asi nic pro nás,
protože bychom tam mohli nakonec být jenom my dva a spoustu dalších Hynků
a Ester. Myslíš, že někdo chodí na vystoupení umělce, který si říká Záviš,
kníže pornofolku?
Tedy mi to vychází jedině na Primal Scream do Lucerna music baru. Tam je to
docela velký a snad se v klidu ztratíme v davu. Začíná to ve 20:00. Nikdy jsem
je neslyšel, ale najdi si je na Youtube, zdá se to jako celkem pohodová hudba.
Nebudem si domlouvat žádnej sraz, žádný v devět u záchodů. Žádný speciální
znamení. Prostě tam jenom budem a nechme to osudu. Vlastně bude docela
pěkný se tam procházet a koukat se a přemýšlet, která z těch holek je Ester.
Těším se na to.
Těším se na to.
Těším se na to.
64
Jsem trochu zklamaná. Vím, že tam bylo hodně lidí, vím, že by byla náhoda,
kdybychom se v tom davu poznali a potkali, ale stejně jsem tam tak nějak šla
s tím, že se poznáme. Mám několik tipů na muže, kteří mohli být ty, ale neměla
jsem odvahu za nimi přijít a zeptat se, jestli nejsou Hynek. Doufala jsem,
že poznáš ty mě, tak teď nevím, jestli jsi poznal a nepřišel, nebo nepoznal.
Potkala jsem tam své další známé, tak jsem pak strávila zbytek večera s nimi
v hospodě na Národce. Takže pokud jsi mě hledal potom, tak se omlouvám.
Bylo hrozně vzrušující vědět, že tam někde jsi. Jsem z toho ještě teď roztřesená.
Mimochodem, ta hudba byla strašná. Jestli se Ti tohle líbí, tak kromě ženských
nemáš vkus ani na hudbu.
Miloš: Ahoj, nechci Tě prudit, jen teda dneska bysme měli
vyrazit na ten koncert, kterej za minutu začíná.
Míša:
Říkali jsme v úterý, ne?!?
Miloš: Právě, že dneska.
66
Ester, byl jsem tam. Zvláštní večer…
Nešel jsem tam nakonec sám. Připadal bych si trochu divně, kdybych tam jenom
tak bloudil. Tak jsem pozval jedinou takovou moji víc kamarádku-kolegyni
z práce. Lenku. Čas od času takhle někam naprosto nezávazně vyrazíme.
Mám s ní spiklenecký vztah. Když šéf řekne nějakou blbost, tak na sebe
hned mrknem. Vyměňujeme kolegům věci na stolech. Sponky za připínáčky.
Bublinkatou vodu za neperlivou. Krademe spolu kolu ze zasedaček. V úterý
spolu chodíváme na oběd a buď jen tak mlčíme, nebo kecáme o všem možném.
Čekáme na sebe před kanceláří a jdeme společně. Projdeme turnikety ve vrátnici.
Je tam takový pípák na karty. Vždycky pípnu kartou, ona projde a pak teprve jdu
já. Vždycky to tak je. Pak vyjdeme ven a nadechneme se, podíváme se na sebe
a usmějeme se. Rituál nadechnutí, náš společný rituál. V tom je to naše
spiklenectví, ani jeden z nás tam ve skutečnosti nechce být. Nikdy jsme se
o tom nebavili.
Je mi blízká. Taky studovala na fildě v Praze a oba jsme skončili ve skleněném
pekle. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bychom spolu mohli něco mít.
Je přece skvělý mít kamarádku.
Včera jsem si uvědomil, jak se mi ten prostor Lucerny líbí. Nejradši mám ten
balkón přímo nad pódiem. Dole obrovská chobotnice. Lidé pod tebou skáčou,
mávají rukama nad hlavou. Obrovská lavina těl, která skanduje refrény. Masa,
která by měla každou chvíli přetéct na pódium. Není tam žádná zábrana. Hrající
muzikanti jsou součástí organismu. Pumpují do žil energii, která se rozlívá od
baru k baru, je to pohyb všemi směry. Buben rytmizuje tep. Ten zpěvák včera,
frontman, byl zvláštní. Vůbec nedokážu odhadnout kolik mu bylo let.
67
A měli dobrýho sólovýho kytaristu. Bylo vidět, jak si to užívá a pálí sóla do davu.
Vtipná byla cedule u šatny: nestrkejte nic do rukávů. Samozřejmě jsem si toho
všimnul až když jsem do rukávu kabátu narval svetr. Na to, že se prohřešuji proti
zavedeným pravidlům, mě upozornil poměrně rozsáhlej plešoun od ochranky.
Mají tam myslím se šatnářkou sehranou takovou zábavnou etudu, protože ta mu
hned řekla: ale Jozífku, nebuď přece hned tak zprudka, pán ho pěkně vyndá.
Museli jsme se tam potkat. Je to tam malinkatý, ale bylo tedy našlapáno.
Slyšel jsem tuhle partu Primal scream poprvé. Ale líbilo se mi to. Takže si o mém
hudebním vkusu mysli, co chceš, nějak mě to netrápí. (A nezapomeň, že druhá
alternativa byl Záviš, kníže pornofolku ve Vagonu).
Byli jsme v podstatě pořád někde nahoře na balkóně, dole nebylo vůbec k hnutí.
I když párkrát jsem tam zaběhnul pro pití. Pořád jsem se po tobě rozhlížel.
Bylo fascinující vědět, že tam někde jsi. Ale všechno to dopadlo nějak jinak
a o tom ti vlastně, Ester, chci napsat.
Asi jsem si vůbec nemyslel, že by z tohohle psaní mohlo něco být. Včera jsem
měl chuť tě potkat. Nic jsem si nesliboval, jenom jsem podlehnul tomu kouzlu,
že bychom se mohli opravdu vidět. Dokonce jsem byl s Lenkou domluvený,
že tam na někoho možná narazím. Ona je v tomhle děsně fajn, je jako kdyby
byla můj kamarád-kluk: jasně, když tak se vypařím.
Ale pak se to nějak všechno seběhlo úplně jinak. Zaprvé vůbec nevím,
jak bychom se tam včera našli. Potkal jsem tam děsně moc holek, které se
rozhlížely, jakože někoho hledají. Hlava na hlavě. Ale to není to podstatné.
Trochu jsem se opil. Bylo tam zahuleno. Vším, co se dá hulit. Lenka se taky trochu
cinkla. A najednou tam spolu skáčeme do rytmu. A pak: Koho tu chceš potkat?
Nemůžu ti to říct, Lenko. Ale no tak, o co jde? Ještě chvíli jsem se bránil,
68
ale tak dobře jsme se bavili, že jsem jí to nakonec vyklopil. Dlouho jsem nepil
a nějak už jsem se nekontroloval.
Děsně jí to naše psaní zaujalo. Ptala se na podrobnosti, jak jsem se k tomu dostal.
Tak jsem jí popsal tu akci Microsoftu, a že jsem to prostě zkusil a vyšlo to a že už
to trvá skoro čtrnáct dnů. Připadalo jí to děsně romantický, tohle naše domluvené
setkání na koncertě, trochu jako z filmu. Dobře jsme se bavili. Dlouho jsem se
takhle nebavil. Najednou jsme měli děsně moc společnýho. Povídali jsme si
o věcech, který vždycky ležely mezi náma, ale nikdo je nevyslovil.
Nechci to rozpatlávat do detailů. Víš, Lenka skončila u mě doma. Ráno jsem
vstal a už tam nebyla. Myslel jsem, že to byl snad sen, přelud. Měl jsem strašnou
kocovinu. Oblečení ze včera jsem hodil radši na balkón. Snad poprvé po dlouhé
době mě sevřela zvláštní tíseň, že by to bylo jenom na jednu noc. Ale na nočním
stolku jsem měl pootevřenej diář. K dnešnímu datu tam byla obtištěná rtěnka
a napsáno: Oběd s Lenkou!?
Je úterý, chvíli před obědem, předstírám práci a těším se na oběd. Opravdu se
těším. Píšu si s tebou rád, Ester, ale včera jsem si uvědomil, jak je skvělý, že se vůbec
neznáme a nepoznáme. Je fascinující mít někoho, kdo tě zná, ale nezná. Včera
to bylo fascinující. Být v tom prostoru a hledat někoho, kdo tě hledá. Ale tohle
všechno by se rozpadlo tím, že se potkáme. Pojďme to nějak důstojně dopsat
tenhle experiment a třeba nám pak Microsoft povolí vyměnit si kontakty. Rád bych
přestal ztrácet zajímavý lidi ze svého života a ty, Ester, jsi zajímavá. Jenom prosím,
pojďme zůstat každý ve svém vesmíru.
69
Ester, jsi zajímavá.
Slýchám to ze všech stran.
Pojďme zůstat každý ve svém vesmíru.
Zažívám to ze všech stran.
Proč musí lidé zůstávat ve svém vesmíru a bát se jeden druhého? Sdílíš se se
mnou na cloudu jen proto, že jsem bezpečně daleko a neznámá. Jinak bys to
nikdy nikomu neřekl. Nepřijde Ti to škoda? Jen se bojíš, že ztratíš ten čistý papír
a já si Tě spojím s vůněmi a zvuky, a budu tě schopná číst nejen na papíře,
ale i přes kávový stůl. Internet vyvádí z lidských rolí, můžeš na něm být kdokoliv
a i přesto, že je tvým právem a přáním v tom anonymním oparu zůstat,
jsem z toho trochu zklamaná.
Vypadal jsi, že máš navíc, Hynku.
Ať se to snažím, jak chci nespojovat s Lenkou, nemohu se ubránit pocitu,
že si takhle otočil po noci s ní. Já jsem asi fakt naivní, že?
Neměli jsme se brát, chtěli jsme se jen potkat. Vědět, s kým trávíme několik hodin
týdně vyměňováním si sama sebe. Mrzíš mě. Ale… Dobře, zůstaneme každý
ve svém vesmíru. V mém vesmíru se teď nic závažného neděje. Mirek mě úplně
odříznul, čemuž napůl rozumím a napůl mě to mrzí. Se všemi bývalými jsme
přátelé, navštěvujeme se, občas si zavoláme nebo si pošleme vánoční SMSku
a pohled. Čekám, že ho to přejde. Chci, aby ho to přešlo.
Závidím Ti schopnost otevřít se novému vztahu a člověku a usnout vedle něj.
Já to teď asi nedokážu, i když bych to možná potřebovala teď nejvíc.
Myslíš, že přebíjení je forma léčby? Má člověk sedět doma, přemýšlet a nechat to
bolet, nebo nejtrnitější cesta nemusí být vždy ta nejefektivnější? Na tom koncertě
71
po mně pomrkávalo tolik kluků. Bylo to až nesnesitelné, připadala jsem si jako laň,
co běhá tím černým lese a na zadku ji svítí ta bílá chocholka, díky které ji všichni
lehce zaměří. A já jsem cudně klopila oči, protože na ten přímý pohled ještě
nemám.
Mám radost, žes sbalil Lenku. Z toho textu je najednou cítit taková… lehkost?
Jak vypadá?
Miloš: Tak pokračujeme…
Míša:
Dobrou, Dušíne
72
Ester, nechci, aby to bylo takhle. Chápej, ještě před čtrnácti dny jsme se vůbec
neznali a teď mě zahrnuješ výčitkama. Že jsi ode mě čekala víc. Ale co vlastně?
Hepyend? Že se potkáme na koncertě, protože kolem nás bude svítit zvláštní
aureola, která nám to umožní? Možná jsem tě nehledal dost důsledně, možná jsi
nehledala dost důsledně ty mě. Ale jak by asi to setkání dopadlo? Měli bychom
si vůbec co říct? Možná bych se na tebe bál i jenom promluvit, aby se ta křehká
intimita tohohle psaní nerozpadla. To jsem si uvědomil až včera. Někdy
v momentu, když už se mi nechtělo nesnesitelně zvracet.
Nebyl to špatnej nápad chtít se vymanit z těhle stránek a chtít se potkat? Mám
pocit, že kdyby se ty naše vesmíry propojily, tak se změní. Vstoupí do toho
přetvářka. Chtěl bych se nějak jevit. Namlouvat ti, že jsem třeba někdo jinej.
O čem bychom si vyprávěli? Trochu o všem, aby řeč nestála. A pak bychom se
vrátili sem a uctivě bychom si psali s vědomím, že se známe. Opravdu je pro tebe
cennější vědět, jak vypadám? Jak smrdí můj pot? Jak blábolím, když jsem opilej?
Našel jsem v sešitu další den tenhle text, evidentně jsem ho psal já, ale vůbec si
nepamatuju, jak vzniknul:
až jednou ořežu tužku
bude mít štěstí opačný směr
bude rozprostřené
a bary budou zvenčí
nejen hranice deliria s dárcem lihu
bude to vlastní vesmír stvořený slovem nemohoucího
73
říkám si tak nepruď jenom opakuj co už víš
kde je místnost je i podlaha
kde je podlaha tam vedou mokré šlépěje do koupelny
a v tom všem je kus poezie
protože kde jsou šlépěje tam je návrat
stopy nekončí z ničeho nic
Nevím, co to znamená, ani kdy jsem to během večera do toho sešitu psal,
ale přesně tohle bys našla, kdybychom se skutečně potkali.
Směsici nepochopitelných metafor. Psaní mě nutí říkat, vyslovovat, frázovat
myšlenky a říkat věci srozumitelně. Neumím se otevírat vztahům. Bojím se jich.
Miloš: pekne napsany! laň..., tak starosvetsky slovo
v tak dobrym kontextu :)
Míša:
?
Miloš: Jakože hodně dobrý
Miloš: teď rozehrajeme kartu Lenka :-)
74
Ester, nepíšeš. Říkám si, zda jsi neemigrovala z internetu do reality.
Tak ještě dovětek k tomu včerejšímu psaní.
Byli jsme s Lenkou na obědě a pátral jsem po původu toho textu. Prý jsem ho
čmáral, když jsme přišli ke mně. Dokonce se jí ho snažil recitovat. Pamatuju si to
matně. Matně se na to rozvzpomínám. Ty šlépěje jsou tam prý proto, že jsem
viděl na podlaze otisky bosých mokrých nohou Lenky a nějak se mi to propojilo
s Čapkem. Napsal povídku Šlépěje. Napadnul čerství sníh a hlavní postava narazí
na stopy. Sleduje je a stopy najednou skončí. Divná věc. Kam zmizel ten,
kdo stopy udělal. Nemá to žádné řešení. Ale to je literatura. V normálním životě
sleduješ šlépěje a na konci buď najdeš, nebo to cestou vzdáš. Já jsem sledoval
očima ty mokré šlépěje a cestou to vzdal. Usnul jsem.
Byl jsem opravdu pod obraz jako už dlouho ne. Škoda, že jako holka nemůžeš
znát ty momenty, kdy stojíš nad pisoárem a opíráš se o zeď. Občas mají
v hospodách dokonce opěrku pro čelo. Většinou jsou macerované potem pijáků.
Do šumění odříkáváš litanie, ve kterých se propojuje realita s deliriem.
Nejdřív potichu a pak nahlas, protože už je ti to jedno. Nakonec mumláš
nesrozumitelně jako zlidovělý prorok. A bar je vesmír. Alkohol je zlo.
Měla bys vědět, Ester, i když nevím, proč ti to vlastně píšu, že jsem s Lenkou tu
noc nespal. Prostě jsem usnul jako špalek s jazykem vyplazeným na polštář.
Další den u oběda mi říkala, jak jsem roztomile slintal a pochrupoval.
Taky mi říkala, jak se těší na další pokračování tohohle našeho psaní. Že prý už je
přece součást zápletky a o čem jiném bych psal než o ní. Chtěl jsem po ní,
aby to nečetla. Chvíli mlčela a pak řekla, že mi to chce slíbit, ale že by to byl
trochu falešný slib. Že jí to zajímá. Nechtěl jsem jí dávat žádná ultimáta.
76
Co by kdyby. Není mi to vědomí příjemný, že to čte někdo, kdo mě zná. Jako
bych teď musel vážit každý slovo.
Tak tě zdravím, Lenko, i když doufám, že už to nečteš, jak jsme se dohodli.
Vím, že je to trochu zlomyslný projev nedůvěry, ale nemůžu si ho odpustit.
Je tolik forem komunikace, ale že bych si někdy povídal s holkou, kterou mám
rád, jako součást komunikace s jinou holkou, která je mi sympatická, a ještě ke
všemu za okolností, kdy to čte spoustu lidí a moderuje Microsoft, to by mě ještě
čtrnáct dnů zpátky opravdu nenapadlo.
Ester, myslel jsem si, jak to celé bude taková zdvořilostní konverzace s někým na
druhém konci internetu. Ale začalo mě tohle psaní a sdílení fascinovat, bavit.
Jen to přestává být hra. Přestává to být hra bez možných důsledků. Tohle psaní
za týden skončí, ale už se propsalo do reality. Sledují nás!?
P.S.: Tak už se kvůli tomu koncertu nezlob. Zdá se, že tebe I Lenku rodiče
počali ve stejnou roční dobu, neb máte narozeniny ve stejný měsíc.
Obě jste takový pozdní listopadový sběr. Nechceš se vrátit do týmu
a poradit mi dárek? Dává se holkám ještě třeba čokoláda?
77
Miloš: poslal jsem dnesni a uz je nahozeny i ten vstup lenky,
na ktery bys mela reagovat, nevim, jestli je to dost
holcici, zkus na to prosím mrknout a trochu prekopat.
Míša:
Ty, ta Lenka je přitažená za vlasy.
Miloš: heled a nezkusila bys to nejak nahodit tu lenku? Sem
zjistil, ze mi nejde psat holka asi moc
Míša:
no, já přemejšlím, že bychom jí úplně nevyndali a byla
by tam jenom skrze Hynka
Miloš: ok, mas pravdu, Lenka je mimo
To, že jsem paranoidní, neznamená, že mne nesledují. Že? Teď z toho děláš
hroznou kovbojku. To ses nám z toho zamilovaného oparu probral docela rychle.
:-) Co je špatného na tom, že čte cloud? Čte ho spousty lidí. A jestli ti slíbila,
že ho číst nebude, tak je vše přece v pořádku. Koukám, že anonymita je těžká.
Existuje vůbec něco jako anonymita?
Kup ji k narozeninám něco malého. Velký dárek ji vyděsí. Kup ji něco, co bude
nosit u sebe a pokaždé, když se na to podívá, tak ji to připomene Tebe.
Ať to není drahé. A květinu, samozřejmě. Jestli ji koupíš bonboniéru,
tak už mi ani neodepisuj.
Já jsem konečně zakotvená a přestěhovaná. Dala jsem všechny věci tam, kam
patří, mám zvláštní pocit řádu a bezpečí, které způsobila trička a ponožky ve
správném šuplíku. Říkala jsem ti, že poprvé v životě spolubydlím?
78
Zvykám si, že se můj svět smrsknul na jeden pokoj a soukromí mi zajišťují zavřené
nebo otevřené dveře. To je domluva se spolubydlícími. Zatím mne stresuje i jít si
do kuchyně pro vodu, nebo jít čůrat. Neumím si zatím představit, že si napustím
vanu nebo si půjdu uvařit lasagne. Ale oni to dělají, takže je to asi jen o zvyku.
Předevčírem mi jeden můj klient oznámil, že by si mne rád najal na jeden
zahraniční projekt, protože je se mnou moc spokojený. Mohla bych díky tomu
být na nějakou dobu ve Finsku. Zakládá další firmu a chce mě jako grafika,
který povede menší kreativní tým. Poprvé v životě bych vedla lidi. Ze začátku
chce, abychom zprodukovali kompletní korporátní identitu, logo až desky na
papíry jako vždy. Potom by nás čekala klasika - firemní časopis, reklamní formáty,
propagační předměty. Chce to rozjet ve velkém.
Jsem z té nabídky nadšená. Takže má trička a ponožky možná poputují dál.
Mám se rozmyslet do konce týdne. A vůbec nevím.
Miloš: nemas chvili si zavolat po Skypu a rict si jen neco
k lence?
Míša:
Čauky já mám od devíti soud, který nemohu přeskočit
Miloš: tak ho nepreskakuj, ale obejdi nebo podlez
79
Ester, nevím, zda vést lidi je nějaká výhra. Ale asi to tak je,
že člověk chce v životě přesně to opačné, než má. Já zase
v podstatě prahnu po tom, abych mohl dělat jenom kreativní
práci, kde bych nemusel nikoho honit. Byl bych umělec,
termíny by byly jenom pro zasmání. Ty jsi umělkyně, grafička,
může se člověk rozhodnout být umělcem?
Řídit lidi, to znamená být se všema kámoš a zároveň na ně umět být zlej.
Cukr a bič. Teď mě zarazilo, odkud pochází cukr a bič. Tak jsem to hledal a tohle
podařený úsloví, který vyjadřuje manažera víc než cokoliv jinýho, pochází nejspíš
od Bismarcka. První manažer byl Němec. Uděláš to dobře, dostaneš cukřík,
uděláš to špatně, šlehnutí bičem, končíš, seber si svoje saky a paky. Ester, chválit
je tak snadný, ale uměla bys někomu říct: zabal si svých pár švestek do týhle
papírový krabice? Užívej si život, ale někde jinde než tady s náma. Vždycky jsem
se tý odpovědnosti za životy ostatních bál, ale stal se z toho můj denní chleba.
Ve skutečnosti nic netvoříš, jen řídíš lidi, aby něco vzniklo. Jenže kde je pak
hodnota té tvojí práce? Co po tobě zůstává? Jednou, až nebudeme krásní,
taky nám někdo podá papírovou krabici a řekne, už tě nepotřebujem.
Řešení je: být umělec nebo založit nějaký svůj vlastní Microsoft.
Někdy si připadám jako zajatec emailu a telefonu. Mám už takový návyk, že jak
ráno vstanu, hrábnu po tý černý krabičce a koukám, co se urodilo. Nemůžu se
toho zbavit. Buduju si k telefonu a emailu vztah vášnivý lásky. Člověk potřebuje
vzruchy, potřebuje, aby se svět kolem něj čeřil. A ta krabička občas vibruje,
což znamená, že existuju nejen pro sebe. Ale někdy tu krabičku nesnáším,
hluboce jí nenávidím. Obcházím ji jako štvaný zvíře. Mám z ní strach,
ale nemůžu jí vypnout.
Finsko, to je pro mě úplně nečitelná země. Jazyk jako když se sype zrní
z kombajnu. Ale hezký holky a beztak tam všichni mluví i anglicky.
81
A jela bys tam už teď na zimu? Aby ses z toho nezcvokla. Víš, že tam bude pořád
tma? Hudbu tam mají skvělou, finské lidovky. Vůbec nevíš, o čem zpívají. Mohli
by zpívat stejně tak dobře o lásce i o mordu. Krásně překotně tu hudbu, ten zpěv,
drmolí.
Ester, přeju ti tu nabídku. Trochu mě to zaskočilo. Vím, co jsem psal o tom všem
našem nepotkání se, a tak nějak si zatím stojím, jen jsem si na tebe nějak začínal
zvykat a těšívám se na něj. A ty zmizíš někam do Finska a třeba z tohohle všeho
opravdu bude jenom taková epizoda v životě. Už ses rozhodla, zda to vezmeš?
P. S.: Než se definitivně rozhodneš,
tak si napusť vanu a udělej
si lasagne.
Míša:
Miloši, jak jsi na tom s psaním? já jsem můj dnešní post
napsala - rozehráváme finsko a řešíme lenky narozeniny.
Musím se dát do pucu a letět, takže jestli bys to mohl
poslat, až to napíšeš, bylo by to super až přijdu od
soudu, tak budu mít čas si přepinkávat další text.
Miloš: nechces jit na raut? 100 nejlepsich vyrocek velky
zvirata, za hodinu na bulovce
82
Vzala jsem si dnes volno. Celý den jsem doma a přemýšlím.
Měla bych se do pondělka rozhodnout a nevím.
Finsko mi teď zosobňuje nové začátky. Nové lidi, nové poznatky, výzvy
a prostředí. Ale taky žádné slunce. Žádné labutě na Vltavě. Vyváží mi noví lidé
slunce, Slávii a labutě? S přáteli budu stejně v kontaktu, s rodinou se stejně
nestýkáme, s Mirkem vše uzavřené.
Nebudu manažer. Jen budu vedoucí týmu. Nebudu ty lidi vyhazovat. Jen budu
zodpovědná za konečné výsledky. Těším se, až si tuhle pozici napíšu do profilu
na LinkedInu. Bude se tam třpytit a sálat všude kolem.
Hynku, já nevím. Sepisuji si od rána pro a proti, nikdy jsem tyhle seznamy
nechápala a teď je tu píšu už potřetí. Nikdy nevím, co přesně tam mám dát.
Je mínus, že tam bude mínus třicet? Je plus, že tam mají nekuřácké restaurace?
Je mínus, že se to dá celé interpretovat jako útěk? Jako to dělali kdysi kočovníci.
Tady jsme vše spásali a zabili, jde se dál, než se zem zahojí.
A nejdůležitější otázka: Zahojí se?
Já prostě nevím.
Hodím si korunou.
Třeba to bude naposledy, co uvidím něco tak hezkého jako jsou naše dvacky.
Co bys udělal ty?
Potřebuji slyšet víc názorů.
83
Ester, vůbec se neodvažuju ti radit. Na jedný straně je to příležitost, která se
neodmítá. Mohla bys toho někdy dost hořce litovat nebo si do konce života
pokládat otázku, co by bylo, kdybych tam jela. Mít tyhle stíny minulosti,
to je tragédie.
Na stranu druhou jet tam, protože chceš od něčeho utýct, to by asi taky nebylo
dobrý. Ono to v tobě zůstane a bude to hnít. Měla bys tu kapitolu tady nějak
poctivě uzavřít a začínat to tam jako něco úplně novýho. Potkala ses s Mirkem,
říkalas mu o Finsku? Zajímala by mě jeho reakce. Třeba se o tebe zase začne rvát.
Snášet ti hory doly, slibovat modrý z nebe. Třeba pak najdeš před podnájmem
pěšinku z růžových lístečků, která povede do nejbližší žižkovský putyky až ke
stolečku, kde bude připravená karafa s vínem a v ní na dně prstýnek.
Číšníci přiběhnou a budou zpívat amore mio. Ty budeš chvíli hrát nedobytnou.
Dáš si zelený olivy a schválně dlouho je budeš stahovat z párátka svůdně
sešpulenou pusou. Budeš se na něho koukat přimhouřenýma očima a nakonec
řekneš: pocem ty troubo, ať tě obejmu. A všechno bude odpuštěno, na zážitek
s podnájmem zapomeneš stejně rychle jako na první Vánoce a všechno dobrý.
Co ty na to, není to plán? Vlastně to píšu proto, že by mi trochu bylo líto,
když odletíš a nakonec se třeba nikdy nepotkáme. Odleť tam, Ester.
Jsem schizofrenní.
Připadá mi, že Lenka se od toho koncertu úplně změnila. Je taková zvláštně
majetnická. Líbí se mi, mám ji rád, je mi blízká, ale začíná to být trochu těžký.
Začít si něco s kolegyní z práce je asi prostě blbost. Nepracujeme sice úplně
přímo spolu, ale narážíme na sebe ve stejném patře. Dala mi na stůl sešítek,
kde na každé stránce vpravo dole byla otištěná rtěnkou její pusa. Na každé
stránce trochu jinak, takže když jsi rychle listovala, tak ta pusa se svírala
a otevírala, jakoby v polibku. Chápeš jak dlouho jí to muselo trvat?
85
Vůbec netuším, kolik je na takovou věc potřeba rtěnky. Kolik stojí jedna rtěnka?
Čím vzniká nárok na druhého člověka? Můžeš si vůbec druhého člověka
nárokovat? Jeho čas, pozornost? Je vztah o nárocích na toho druhého?
Zdá se, že Lenka to tu opravdu nečte, alespoň se tak tváří. Je to i ode mě trochu
pokus. Nemyslím to s ní nijak zle, vlastně mám děsnou chuť tomu dát šanci,
ale trápí mě pochybnost. Větší, než to první ráno po koncertě.
Miloš: Ty jo, poslal jsem před chvílí teprve něco do práce,
bylo to peprnější, než jsem myslel, takže jdu psát
až teď.
Miloš: momentík ...
Míša:
No ale já už nemám kdy odepsat, musím na večeři a pak
mám program.
Miloš: My se prostě časově vůbec nepotkáváme.
Míša:
Hm, já zvládnu teda psát ráno. Nebo můžeme dát noční.
86
myslím, že takové příležitosti se neodmítají. Zvláště pokud
člověk nemá žádné závazky. Takže za mě, navíc, když Finsko není na druhé
straně zeměkoule a letadlem je “za chvíli” tam i zpět, by tato příležitost
neměla zůstat nevyužita...Ale je to jen můj názor.
Roman Schröder
příběh je to určitě zajímavý. Rozhodně bych doporučil jet Ester
do Finska. A Hynkek je sám o sobě prostě charakter.
David Kočenda
87
Víš, co je zajímavé? Že když lidem nabídneš prostor, málokdy ho naplní něčím
pozitivním. Většinou vždy sdílí bolesti, trápení a strasti. Je to možná typicky české,
možná je to ještě někde hlouběji, každopádně… jakmile já jsem ti nepsala o tom,
jaký má Mirek styl, jak je ve společnosti vždycky tím nejzábavnějším mužem
v místnosti, jak umí skvěle vařit a vydělává spousty peněz? Proč jediné,
co jsem byla schopna sdílet bylo, že si mě nevšímá a je chladný workoholik?
Stejně jako ty a Lenka. Majetnická? A nejsou jiné věci, kterými to vyvažuje?
Krása, inteligence, přívětivost?
Rozhodla jsem se, že pojedu. Mirkovi jsem napsala e-mail. Ještě mi neodepsal.
(Ani si nemyslím, že odepíše.)
Trávím dnešek v posteli s laptopem a čtu si o Finsku. Na netu je spousty
informací. Zatím to vypadá, že jazyk se dá naučit do půlroku a je tam o trochu
větší zima, dražší žití a vyšší muži. Sháním letenku a koukám po bytech.
Seveřané měli vždycky styl.
Těším se, že poznám muže se stylem. Ne takovým tím nahraným, co si ho okoukal
z Elle a kupuje si obleky na míru, jen aby mohl chodit do posh barů balit barbínky.
Ale takového toho severského, co má styl v krvi, protože jeho mamku od mala
tak vychovávala babička, a jeho babičku jeho prababička a tak dále. Tady bylo po
několik desetiletí na výběr ze tří produktů a styl nestyl, nic si s tím neudělal.
Češi nemají o stylu ani páru. Lidem, kteří se v Čechách oblékají na úrovni,
se říka fashion blogeři a stylisti.
Představ si zem plnou stylistů. A uprostřed nich já, která pro ně budu dělat
reklamní letáky a plakáty.
88
Miloš: Já s tou lenkou se taky úplně na tvrdo nerozejdu,
jen si dáme pauzu a dáme tomu volnej průběh.
Přemýšlel jsem nad tím Finskem, připadalo by mi hodně
nereálný v tom příběhu, že by sis ho vymyslela, spíš
bych tam dal něco jako, že ten odlet třeba odložili,
a nemusíš se rozhodnout úplně hned, dali ti čas do
konce roku, to by bylo takový přirozenější tak, je tam
pokračování, příští post si dáme s Lenkou pauzičku
Míša:
máš tam odpověď
89
Ester, promiň mi prosím, potřebuju tu něco napsat Lence, přestala se mnou
komunikovat, na příští týden si vzala dovolenou, snad si tohle přečte.
(To předchozí četla)
Lenko, jsi mi sympatická, ale nemáš ten pocit, že se nám to, co bylo mezi náma
hezký, za jedinej týden tak trochu rozplynulo mezi prstama? Včerejší scéna,
že o tobě píšu věci, který nejsou dostatečně hezký, že nejsi majetnická. Možná
máš pravdu, ale proč si děláš obrázek na základě pár řádků? Navíc na základě
pár řádků, který píšu s vědomím, že to člou stovky lidí a musím je něčím
zaujmout? Přestávám si být jistej, kdo jsem, jestli ten Hynek ze skleněnýho pekla
nebo ten Hynek, kterej se nebojí povídat si s prázdnou stránkou.
Nebereš mi telefon, neodpovídáš na smsky, na maily. Je mi to líto. Ale asi je
dobře se teď nějakou dobu nevidět. Už o tobě nebudu psát. Třeba až tohle
odezní, až bude prosinec, napadne sníh, budou se blížit Vánoce, pojď někam
na svařák, probereme to v klidu. A za ten sešítek díky. Udělal mi radost,
i když to třeba v tom minulém psaní tak nevypadalo.
Ester, už jsem si úplně nevěděl rady, tak mi promiň tohle intermezzo,
doufám, že to pochopíš.
Nemám rád lidi, co odsuzujou jiný lidi kvůli stylu. Připadá mi, že lidi, co mají
vkus, často vypadají nejvíc bizarně. Nejspíš proto, že už je unavuje se projevovat
vkusně. A rozhodně neznám nikoho, kdo by “stylovým lidem” říkal stylisti nebo
fashion blogeři. Ester, nežiješ taky tak trochu ve svým skleníku?
91
To Finsko ti opravdu přeju, i když se vsadím klidně o pytlík karbanátků, že jazyk
se za půl roku nenaučíš. Jenže to už bych se taky nemusel vůbec nikdy dozvědět,
jestli se ti to povedlo... Ester, pojď se potkat. Vím, co jsem všechno psal o těch
vesmírech, jak se nemají prolnout a že se známe vlastně krátce. Ale asi by mě
opravdu zajímalo, kdo vlastně jsi, jak vypadáš a jak myslíš ve skutečnosti, nejen na
papíře. Máme zákaz vyměnit si kontakty mimo tohle psaní, ale já sem nechci psát
svůj mail nebo telefon. Popřemýšlím, jak to udělat, ale chtěla bys to vůbec?
Míša:
Ahoj! Jak jsi na tom? Nezvládneme psát dnes večer?
Mám s sebou tablet, tak mohu psát odkudkoliv. :)
Miloš: Ahoj, jak jsi na tom ty? ja celej dnesek prospal, vcera
to bylo vyzivny, rano jsem se vzbudil mel sem uplne
rozkrabanej prostrednicek od hrani na kytaru. Ale vubec
si nepamstuju, jak se to stalo
92
Přijde mi to trochu divné.
Lenka se Ti neozývá, tak se chceš zase potkat? A poté, cos ji potkal a byls strašně
okouzlený, tak sis hrdě stál za tím, že se vesmíry propojovat nemají?
Jakmile se usmíříte, tak setkání zrušíš, na tom dám krk. :-)
Děkuji, ale nechci ti hrát druhé housle a rozptylovadlo, kdykoliv se cítíš opuštěně.
Pojďme to nechat tak, jak jsi navrhl: oddělit to a jen spolu sdílet na papíře.
Už tak se nám to ohromně zašmodrchalo. Začíná to dost drasticky ovlivňovat
naše reálné životy, myslím, že pokud jsme v jedné věci schopni to kočírovat
(potkat se nebo nepotkat), měli bychom té šance využít a tlumit to trochu.
Nevím, jestli žiju ve vlastním skleníku, každopádně je v něm hezky. Myšleno tak,
že v něm lidé vypadají hezky. Ne vždy se v něm hezky dýchá.
Koupila jsem letenky.
Panebože.
93
Miloš: podle me by bylo dost takovy divny, kdybys pslala,
ze sis to cely vymyslela,co to spis pojmout tak, jako
zes mela letet pristi tyden, ale odlozilo se to az na
leden treba, bude to takovy verohodnejsi
Míša:
jj, já jen momentálně nemohu najít poznámky ze včera,
protože jsem zase na jiném kompu....nemáš to otevřené,
že bys mi napsal, co mám řešit dnes?
Miloš: Ester prozrazuje, že si okolnosti Finska vymyslela,
Hynek je trochu naštvanej, ale vlastně je rád.
Vymýšlejí, jak to technicky udělat, aby se mohli potkat
a nebylo u toho dalších spoustu lidí
Míša:
ok, takže já ti řeknu, že Finsko bude v lednu
a vymýšlím, jak se potkat. Díky! :-)
94
Ester, nesnáším tohle pošmourný počasí. Vylezeš ven a cák do louže.
Slunce se neukáže celý dny.
Ve vrátnici u nás sedí takovej chlapík, nevím, jak se jmenuje.
Všichni mu říkají Filuta. Povídá se o něm, že za totáče byl vekslák
a dýloval džíny. Tenhle Filuta je pro mě jako barometr nálady.
Normálně je vždycky samá sranda, plácá očima holky po zadku,
vždycky prohodí nějakej vtípek na aktuální politickou situaci.
Člověk by skoro ani nemusel číst noviny, Filuta je lepší než iDnes.
Ale jak se takhle zkazí počasí a dlouho není hezky, tak vždycky na něj
padne taková nostalgie. Postává před domem s cigaretou a kouká
na horizont, jako by to slunce vyvolával. Připadá mi, jak tam tak stojí,
jako ten Šišatec s otevřenou pusou z Munchova Výkřiku. A já jsem ten
stín, co se v pozadí plíží po molu.
Připadá mi, Ester, že bez slunce se žít nedá. A teď si to představ
v tom Finsku, jak tam v zimě nesvítí skoro nikdy. Ale už máš letenky.
Kdy letíš? Zítra? Pozítří? Za měsíc?
Nechci hrát na žádný housle. Vždycky mi tohle přirovnání připadalo
směšný. Srovnávat vztahy s houslema. Nejsi žádná náhražka. Prostě
jsem si jen uvědomil, že by mě asi mrzelo nepoznat tě. Ty teď můžeš
zmizet a neříct ani popel. Dopíšeš poslední větu tohohle elaborátu.
Fakt už si píšeme skoro tři týdny? Jsem vděčnej, že mě vybrali.
Našel jsem na druhý straně tohohle internetu zajímavýho člověka.
Je to blbost s těma vesmírama. Pojď se potkat, než poletíš. Naprosto
nezávazně, jenom tak. Sice nevím, jak to udělat, abychom dodrželi
pravidla a neměnili si kontakty mimo tohle psaní, ale na něco
už přijdem.
Ester, kdy letíš?
96
Stěhuju se do Finska, Hynku!!!!
97
Nikdy nevím, jestli Tě mám zdravit a začínat každý post “Ahoj Hynku,”
nebo prostě začít. Přijde mi to trochu neslušné, na druhou stranu zdravit Tě
v každém příspěvku je zbytečné, že?
Vůbec jsi nenapsal o Lence. Jste usmíření? Už s Tebou mluví?
Dopoledne jsme měli první schůzku ohledně Finska. Bylo to jako ve filmu:
vidíš se jako třetí osoba, kamera najíždí blíž - detailní záběr na Tvé chvějící se
ruce v klínu, klopení očí a pohrávání si s vlasama, naproti tomu sebevědomý
pohled vedoucího firmy (myslím tím CEO, jak se dnes vedoucím říká). Podupáváš
si nohou a snažíš se pít tu jejich mini kávu tak, aby to nevypadalo, že se Ti třesou
ruce. Konverzujete o ničem, o úplných blbostech - jak se máte, co víkend
- o všech těch věcech, které nikoho nezajímají, ale všichni o nich mluví. No a pak
se zeptal, jak to celé vidím … kamera se přiblížila ještě víc, zabrala detail mých
očí (asi jen na dvě tři mrknutí) a já jsem vyklopila moje podmínky. A oni je vzali.
Stěhuju se do Finska, Hynku!!!! :-)
Domluvili jsme se, že nastoupím k 1.2., abych mohla do Vánoc dodělat stávající
zakázky a měla leden na vyřízení všech věcí. Takže teď začne teprve šílenství!! :-)
Mirek mi odepsal, že mi přeje hodně štěstí, to je vše. Tedy, abych úplně nelhala,
ještě na konci toho emailu byla věta, že se do severské země hodím víc než sem.
Nechápu, jak to myslel.
Musím to oznámit domácí. Právě jsem se nastěhovala a budu oznamovat,
že na konci ledna se potřebuji opět vystěhovat. Cítím se kvůli tomu trochu blbě.
Zrovna v momentě, kdy jsem si zvykla na ranní režim v koupelně a uvařila si
své první jídlo ve společné kuchyni, aniž bych se necítila blbě, že nevařím pro
všechny ( jsou u nás často návštěvy).
98
Promiň, nemyslím na nic jiného. Finsko Finsko Finsko Finsko!
Dělám teď jednu šílenou věc za druhou. Napadlo mě, že kdybych si s Tebou
nepsala, nerozešel by se se mnou Mirek. Kdyby se se mnou nerozešel Mirek,
tak bych neodsouhlasila Finsko (vztahy na dálku nefungují, přijde mi). Vlastně
jsem tam, kde jsem, díky psaní v cloudu, díky psaní s Tebou. Takže možná další
šílená věc bude se s Tebou potkat, i když za těma druhejma houslema si stojím.
Jak se potkat, aby tam nebylo sto lidí, kteří čtou cloud? Napadá Tě něco?
Tohle je fakt debilní, že na Tebe nemám jiný kontakt. To mi na začátku
tohohle projektu nedošlo.
!
o
k
s
n
i
F
o
k
Finsko Fins
99
Lenka se na mě pár dnů koukala trochu jako na vraha. Ale dneska se
mi povedlo s ní chvíli mluvit. Šel jsem za ní do kanclu. Myslel jsem si,
že tam bude sama, ale seděly tam další dvě její kolegyně a jedly nějaký
nudle nebo co. Říkám, že bych s ní potřeboval mluvit. Ona se rozhlídla
a pak se podívala zpátky na mě: prý před holkama nemá žádný tajnosti.
Tak jsem se rozhodl hrát tuhle hru na kino s ní a začal se jí tam přede všema
omlouvat. Než jsem stihnul dojít k intimním podrobnostem, vzala mě podpaží
a šli jsme na chodbu.
Chvíli jsme tam tak stáli a koukali na sebe. A pak jsem to nějak vyklopil.
Že ji nechci ztratit a jestli je nějaká šance to všechno urovnat, vrátit se před ten
koncert. Řekla, že se před koncert nechce vracet, že se to prostě blbě sešlo a že
by tomu ráda dala šanci. A tím tenhle příběh končím. Slíbil jsem jí, že už o ní psát
nebudu. Že tomu necháme volnej průběh a potkáme se někdy v prosinci.
Tak uvidíme. Po dlouhý době je to holka, na který mi záleží.
Ester, přemejšlel jsem celej den, jak to udělat, abychom sem nemuseli psát kontakty
na sebe. Asi by šlo, založit si falešnej mail, kam bys mi napsala. Jenže, co když
tam jen tak ze srandy napíše spoustu dalších lidí, jak pak poznat ten pravej mail
od tebe? A zároveň asi je to trochu proti pravidlům, tak nevím, jak by se na to
Microsoft koukal.
Takže asi jediná varianta je prostě poprosit, aby nám na sebe dali kontakty.
Můj mají, tvůj určitě taky. Nevím, jaký by mohli mít zájem na tom, že se my dva
nikdy neuvidíme. Co myslíš?
Miloš: Heleď, já budu muset za chvíli jít, zkusím ještě něco
napsat, mám tak půl hoďky, teda jestli se mi nevybije
baterka.
101
Dneska jsem zažila něco dojemného. Oznámila jsem
jednomu klientovi, že od nového roku už nebudeme moct
spolupracovat a on na mne nejdřív několik vteřin zíral
(znáš ty vteřiny, které ti připadají jako hodiny) a pak mne objal
a řekl, že musíme jít na oběd. Tak jsme šli. Bylo to skvělé. Vystoupení z lidských
rolí, né já a klient, ale dva lidi, co si spolu nad jídlem povídají. Vyprávěla jsem mu
o Mirkovi, o cloudu, o Tobě, o našich, o Finsku. A on mi povídal o jeho přítelkyni,
která má rakovinu prsu, a o tom, jak by všechny své business úspěchy dal za to,
aby ji uzdravil.
Naplánovala jsem si v lednu dvoutýdenní dovolenou v Praze, jako takové malé
rozloučení. Těším se. Budu chodit městem, držet v ruce kafe, zapadnu vždy do
nějakého podniku, kde jsem ještě nebyla, sednu si na svařák a budu si číst.
Projdu konečně všechny památky a uličky na Starém Městě, koupím si konečně
někde trdelník a podívám se do Zoo. Těším se.
Z Tebe a Lenky mám radost. Chápu, že Ti na ni záleží, vztahy jsou krásná
věc. Škoda, že si je nemůžeš taky někde pořídit, prostě tak, jedním klikem si
objednat vztah v nějakém e-shopu, mohl by sis určit i druh vztahu: romantický,
komplikovaný, lehce problematický, vášnivý atd. Jaký by sis koupil?
Sejděme se, bude to legrace.
Splníš mi tím dětský sen. Jako malá jsem si vždycky přála, aby mi to Tamagotchi
obživlo.
102
Miloš: Ahoj, já se akorát svalil do postele, nějak jsem skoro
včera lehnul vyčerpáním. Za moment budu u počítače
a mrknu na to, ale jo, v podstatě máme poprosit,
aby nám dali kontakty na sebe.
Míša:
Myslíš, že to nebude Microsoftu vadit?
ok, v poho, hajej mucíku, ještě nám zkolabuješ
a co potom budeme dělat
Miloš: nakonec jsem to tam smazal, pls reaguj první, měli
bychom tam nějak dostat ten termín publikování dojmů.
Jsou to hlavy otevřený, si myslim.
Míša:
ne, je to supr, odepisu a posleme, nech to taaaam
Miloš: ok, je to tam
Perfektní, až si budeme domlouvat sraz, tak moje poznávací znamení bude
výstražné pípání a ty budeš mít na sobě svetr s finskou vlajkou
a na hlavě beranici.
Tak tedy ještě poslední krok:
Omlouvám se tímto, že jsem se tu občas strefoval do lidí, kteří pracují v korporacích.
Nakonec jsme s holkama a klukama z Microsoftu na podobný korporátní lodi.
A prosím spolu s Ester touhle cestou, protože tenhle kolotoč psaní má brzo skončit,
zda byste nám na sebe navzájem nemohli poslat kontakt. Jestli to tam tedy někdo
v Microsoftu čtete. Buďte tak hodní.
103
Ester, dneska ráno jsem si k té mailové schránce sedal poněkud
rozechvěle. Na mobilu jsem viděl mail od Microsoftu, tak jsem trochu
čekal na verdikt.
Představoval jsem si, že to třeba bude muset schvalovat spoustu lidí, že to dají
právnickému oddělení, že na to najmou konzultantskou firmu. Bál jsem se,
že než se to rozhodne, tak budeš dávno někde popíjet tu vodku se sobama.
Ale nic z toho, s těma korporacema to asi opravdu nebude tak zlý, zvládli
to rychle.
Už vím, jaký máš příjmení. Chtělo se mi trochu smát, ale je děsně roztomilý.
Taky jsi dostala stejnou podmínku, že musíš publikovat dojem ze setkání
28.11. v 16:00?
myslím, že to pro
a
ý
av
jím
za
to
je
h
íbě
př
e,
Určitě jim to dovolt
ho, kým si člověk skoro
ko
ně
at
zn
po
ne
oč
pr
A
t.
os
oba byla dobrá zkušen
měsíc píše. Za mě ANO!
David Kudláček
Myslím, že by jejich setkání nebylo od věci. Je pravda, že by to
mohlo trochu narušit jejich otevřenost názorů na veřejném “setkávání”,
ale jinak proč by ne? Třeba by se mohli dát dohromady :)
Pavel Mráček
105
Míša:
JÁ TI DÁM, že se ti chtělo smát.
Miloš: Jen piš.
Vždycky jsem se za svý příjmení styděla a teď ho víš i ty.
Ta anonymita cloudu už mi chybí teď. Roztomilé, jo?
Děti na základce tomu tak neříkaly. Trochu si neumím představit tam před
tebe naběhnout, budu jako nahá. Ale ok, jsem odhodlaná. Dostala jsem dnes
Tvůj telefon a celé jméno, mám stejnou podmínku. Trochu se mi ta hra na live
telenovelu nelíbí, ale to je asi daň za to, že jsme měli možnost se toho
celého účastnit. :)
Představuji si, jak vypadáš. Podle mě máš kudrnaté hnědé vlasy.
No tak jo. Jsem připravená a budu se těšit.
Míša:
Za mě finito.
Miloš: Done. Ok, ještě rychle projdu ten dnešek. Hele, ještě
tam nějak zmiň, žes dostala stejnou podmínku.
Ok, jdu volat...
...
...
106
Ester, zklamala jsi mě.
Doufal jsem, že budeš aspoň trochu pinda. Hloupá holka, se kterou si dám
kafe a půjdu. Budu na tebe milej a sám pro sebe uznám, že bylo sice dobrý
se potkat, ale tím to všechno skončí. Trochu jsem doufal, že budeš taková
ta přestylovaná grafička, která je chodící produkt nejmodernějšího proudu
konceptuálního umění. Podivný objekt bez příběhu.
108
Strašně dlouho jsem držel telefon v ruce, koukal na něj, než jsem to tvoje číslo
vytočil. Jak ses vůbec dostala k tomuhle číslu? Původně jsem myslel, že je to od
Microsoftu vtip. Působí úplně prémiově, mafiánsky, skoro mám pocit, že kdybys
chtěla, vydražila bys ho a měla minimálně na letenku do Finska. Zapomněl jsem
se tě na to včera zeptat. A úplně zapomínám, že tady už nemá smysl se na nic
ptát. Tímhle psaním to tady celé končí.
Nevím, co si o včerejšku myslet. Bylo to prostě milý. Už jen ten tvůj nápad potkat
se na Vyšehradě u hrobu Karla Hynka, že to bude vzhledem k mýmu jménu
takový symbolický. Nejdřív jsem si myslel, že si děláš srandu, ale když jsi ani po
chvilce do telefonu nevyprskla smíchy, zalíbilo se mi to. Sice jsem to měl přes
celou Prahu, ale nechtěl jsem to kazit.
A pak jsi tam najednou stála. Normální holka s trochu divnou čepicí na hlavě,
drobná, útlá. Děsně se mi líbily, promiň mi tu osobní poznámku, tvoje oči.
A jak jsi měla v ruce tu finskou vlaječku. Dobrý. Docela by mě zajímalo, jak jsi ji
tak rychle splašila. Neříkej mi, že jsi ji měla prostě jen tak doma. Zase zapomínám,
že už mi tady nic neřekneš. A že už to ani nebudeš číst… Hodně mě pobavil ten
batikovaný dárek od tebe a úplně jsem si připadal jako idiot, že pro tebe
nemám bomboniéru.
Neskutečně dlouho jsem doma přemýšlel, co si vzít na sebe. Když nejsem v práci,
tak děsně rád chodím jako trhan. Asi si tím kompenzuju tu každodenní nutnost
škrobenýho límečku. Když jsem si dneska ráno pročítal naší minulou konverzaci,
tak teď trochu přemýšlím, jestli jsem v džínech a černým vytahaným tričku byl
dostatatečně stylovej. Teda nejsem žádnej Fin, to je myslím vidět na
první pohled.
Bylo mi s tebou fajn. Procházka, knajpatůr po místních putykách, o kterých jsi
prohlásila, že je musím vyzkoušet. A skončili jsme tam, kde jsme skončili.
109
Nebudu to tady psát, třeba to napíšeš ty nebo to prostě zůstane tajemství.
Každopádně asi nezapomenu, jak ses v jedné té hospodě pokoušela komentovat
fotbal, přičemž sis úplně nebyla jistá, o co v té hře vůbec jde. Když jsem ti
vysvětlil, že ten balón patří do brány a že ten v černém ve skutečnosti nehraje,
tvářila ses neskutečně uličnicky. Jsem rád, že se ten včerejší večer tak protáhl.
Těch shod okolností a náhod bylo na jeden večer snad až nějak osudově moc.
Třeba jak jsme šli po ulici a vyprávěli si o komiksech a proti nám najednou šlo to
dítě v masce Batmana. V tu chvíli jsem měl pocit, jako by to všechno kolem nás
někdo zvláštním způsobem plánoval. Ale nevím, jaký je konec. Jaký je ten celkový
plán. Jak to všechno bude nebo nebude. Po včerejšku budu rád, když to tímhle
tak nějak všechno neskončí. Je fajn vědět, že tam někde jsi.
Jsi fajn holka, Ester, bylo mi ctí a potěšením! Určitě ti to ještě napíšu, než poletíš,
ale měj se tam v tom Finsku pěkně a třeba až se jednou vrátíš, budu ti moct vrátit
to pozvání na nejhorší koktejl v nějakým baru, kterej si nevybereš.
Jak pravil klasik: Ester, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství!?
Doufám.
A teď už to tu opouštím. Nebudu číst tvojí reakci, jak jsme si slíbili.
Třeba si je jednou pošleme mailem. Až se vrátíš.
Mějte se tu všichni podařeně!
Míša:
Večer máš čas psát? Dnes to musíme poslat ven.
Miloš: jj, mam, co ty?
Míša:
Já taky ale tak kolem sedmé.
Miloš: No tak to bude práce do noci, ale co už, že jo.
110
Přijdu si hrozně blbě, úplně, úplně s kůží na trhu. Představuji si,
jak já napíšu něco oslavného a ty tu naši schůzku úplně strháš.
Vím, že se budu cítit trapně jen sama před sebou a pár lidmi z Microsoftu,
kteří ví, kdo opravdu jsem, ale stejně… ego je ego. Ale dobře. Napíšu ti to
tedy co nejupřímněji mi to hlava dovolí.
111
Rozlišuji plusové a mínusové body. Někde, někdy se to vždycky sečte,
odečte a vynásobí (ano, nedělím) a pak se na tu výslednou podívám
a zhodnotím, kolik společně budeme mít dětí.
Víš, co se mi líbilo úplně nejvíc? Že i když musím působit strašně povrchně
a psala jsem ti tu etudy na téma stylu, designu a toho, jak se těším na nafintěné
Finy, tys tam stejně přišel v tisíckrát vypraném šedém tričku. Dokonce si myslím,
že kdysi bylo černé. Bála jsem se, že se budeš snažit mě ohromit a přijdeš v tom
svém obleku, s těma drahejma hodinkama a naleštěnejma botama.
To jsem přesně já. Vždycky se mi na první pohled líbí ty vystajlovaný panáčci,
přesně jako byl Mirek. Strávil v koupelně víc času než já. Bavilo mě se s ním
ukazovat na firemních akcích, všechny holky po něm pokukovaly. Jenomže Ty
si přesně ten kluk, co bych se mu na to tričko ráda večer stulila a nechala se
obejmout. Protože jsi sám sebou. Protože víš, že záleží na jiných věcech než
na tom, co má člověk na sobě a kolik to stálo. Jsi přesně ten muž, který si za
poslední dvě stovky půjde koupit knihu a přečte ji v kavárně u kávy. Bože,
jak já tohle obdivuju.
Nechápu, jak můžeš mít problémy s holkama. (Samozřejmě už ne teď.) Jsi jeden
z nejhezčích chlapů, které jsem kdy potkala. Navrhla jsem Slavín několika lidem
před Tebou, nikdy mi to neprošlo. První reakce vždycky byla: “To si děláš legraci,
budeme se scházet na hřbitově?!” A ty si prostě řekl: “Poetické! Budeš první žena,
co mě pohřbí ještě předtím, než se s ní vyspím! Budu tam!” A když jsi pak přišel
a jen tak sis vedle mě tiše stoupnul a řekl, že Tamagotchi může být na vycházce
jen chvilku, tak jsem celá zrudla, protože jsem si uvědomila, že se hlasitě směju
na hřbitově a že se na mě otáčejí turisti s opovrživým pohledem.
Poetické. Byls první muž, který mě rozesmál ještě předtím, než se mi představil.
112
Tolikrát jsi mě rozesmál. Částečně tím, jak si ze mě byl nervózní (víš, že si loupeš
nehty, když je dlouhou dobu ticho? A dupeš nohou? A házíš si neustále vlasy na
stranu z čela?), částečně tím zvláštně suchým a neohrabaným humorem.
Líbily se mi Tvé vlasy. Přemýšlela jsem celou dobu, jestli bys je dal do culíku,
jestli v tom skleněném pekle, které tolik nenávidíš, nemusíš chodit na ježka jako
v armádě, jestli tam moc nevyčníváš a proto to prostředí nemáš rád. Asi desetkrát
jsem si musela sednout na levou ruku, protože už jsem ji viděla, jak se k Tobě
natahuje a trochu Ti ty kudrny rozcuchá. To bylo pokušení!
Byl jsi úplně jiný než na papíře (monitoru). Chováš se jako sebevědomý
namachrovaný intelektuál, který všechno četl, všechno zná a opovrhuje
systémem, kterého je součástí. Až v té třetí, čtvrté hospodě, možná baru, jsi
nějak zkrotnul a začal jsi být jako Hynek, kterého znám z cloudu. Asi to bylo tím,
že Ti přestala konečně po třech hodinách psát Lenka SMSky, možná to bylo tím
alkoholem, možná šerem v tom baru nebo tím, žes mě konečně mohl poučovat
o fotbale, možná tím, že jsem po Tobě chtěla přečíst báseň a pak jsem Ti řekla,
že je úžasná. Polichocený muž s litrem vína v krvi, jaký to rozdíl! Dál to asi
rozvádět nebudu, prostě to byl skvělý večer.
Takže drahý Microsofte. Když chceš reality show, máš ji mít. Mně se Hynek líbil
strašně moc. On o mě asi napíše, že jsem povrchní nastajlovaná kráva, ale to je
mi tak nějak jedno. Jsem si jistá, že pokud spolu zůstaneme v kontaktu, budeme
dobří přátelé, protože zjistí, že to není pravda. Jsem si jistá, že já po něm jednou
v nějaké euforii, alkoholovém opojení nebo podobném přítmí, tu levou ruku
vztáhnu a ty kudrliny mu rozcuchám. Jak na to bude reagovat, bude na něm.
Samozřejmě až budu vědět, že není s Lenkou.
Když se tedy já vrátím z Finska. A Hynek dodrží slib, že si můj komentář z rande
nepřečte. Já jsem slíbila to samé. Je krásné napsat, co si přesně myslím, napsat
113
Hynkovy dojmy z rande, když vím, že si je nepřečte a bude se na mě příště dívat
stejně nevinně, jako se na mě díval celý ten večer, neustále pokukující po telefonu,
jestli mu nepíše Lenka, a snažící se mě bavit. Vůbec netušíc, že já si celý večer
sedím na levé ruce a pravou si obtáčím vlasy kolem ukazováčku.
Děkuji.
Za tenhle projekt. Za Hynka. Za možnost psát. I za tu přesezenou levou ruku.
Míša:
Tvoje rande s Ester je super! Konečně není pinda! Jdu
psát na půl hoďky odpověď do kavárny, není tam internet,
tak budu mimo. :-)
Miloš: Ok, nasdílel jsem Ti dokument, jdeme psát příběh
nad příběhem.
Míša:
Měls pravdu, že jsme dnes měli být někde spolu, takhle
na dálku se to dělá složitě. :-) I když bez cloudu
365 bychom si teda už vůbec neškrtli, že.
Miloš: Kdyžtak to své rande poupravím.
Míša:
Jsem z něj úplně rozněžnělá!
Miloš: Říkal jsem si, že by to nemělo skončit happyendem, ale
zas aby to bylo pěkný, že jo.
114
Dobrý den, je zajímavé číst
si v osudech a životě neznámých lidí, kteří
dokáží zaujmout svým stylem psaní
a prožíváním života jako postavy z knihy,
kterou člověk zrovna zakoupil
v knihkupectví a hltá její řádky ještě cestou
domů v tramvaji či metru.
Věřím, že by se z podobného dala kniha sepsat, však vypravení od Maxima E.
Matkina je toho důkazem. Jestli se mají Ester a Hynek setkat? Narušilo by to jejich
vesmírné kosmíry tajemna? Prý přes 7 lidí známe každého na planetě. Přemýšlel
jsem kdysi, že to přece není možné. Třeba takový Bill Gates, jak toho bych mohl
znát? A po troše zamyšlení mi došlo, že nepotřebuji ani těch 7 lidí, ale stačí mi
kupodivu mnohem menší číslo. Třeba je tak i s Ester a Hynkem v době různých
Obličejových knih. A o tom je ten život, ten reálný. Sejdou se či nesejdou, bude to
trapná chvíle, či chvíle plná milé přátelské debaty, která nekončí se zavírací dobou
běžné kavárny? Nechme to prosím na tom skutečném nedigitálním životě.
Nechme to na jejich chemii. Zda je to chemie digitální neznáma, nebo chemie
životní reálná.
115
SkyDrive používám aktivně, neboť mi moje Windows 8.1 do něj ukládají vše,
co na počítači tvořím. Většinou jsou to stohy virtuálních papírů popsaných ještě
virtuálnějším textem a fotografie, které pořizuji v průběhu času. Líbí se mi fakt,
že mám dokumenty dostupné ze všech mých počítačů i telefonu bez toho, aniž
bych si sebou tahal nějaké externí disky a trávil čas zbytečným kopírováním sem
a tam, tam a sem. Stejně ideálním místem se ukazuje pro uložení poznámkového
bloku z aplikace OneNote, pak už skutečně nezapomenu nejen na to, co jsem
měl večer nakoupit, ale i co jsem chtěl dnes probrat na pracovní schůzce.
A to naštěstí i ve chvílích nutného života bez připojení k Internetu, kdy mám
přístup k lokální kopii. A že těch chvil bývá ještě i dnes podivně mnoho.
PS: Ještě bych rád dopsal příběh, které pro Ester a Hynka mám. Ale ten už trochu
anonymně… Výběr vztahu v e-shopu. No nebyla by to krása? No nebyla. Osudy
se proplétají, když se Ester rozešla, když se Hynek seznámil a to jen na základě
slov tady pod očima desítek a stovek čtenářů. To jsou přesně ty osudy života,
které z té milé Lenky udělají lásku na celý život, nebo třeba i zničí ten spiklenecký
vztah v rámci korporátu. Ty osudy života, které Ester přinesly otázku, zda 60
procent jistých je lepší než 61 procent nejistých. Nikdy to nemůžeme vědět,
pokud to nezkusíme. Stejně tak nevíme, pokud jsme to zkusili. Stejně, jak se
jednou omrzí práce v sebelepším korporátu, může se omrzet ten sebelepší vztah.
Je tajemstvím, co ale ta práce i vztah může obsahovat a i pak vydrží spokojená
a šťastná po desítky let.
Znám zamilované páry, které byly reklamou na lásku a nevydrželo jim to.
Znám naopak jiné, které z zčistajasna nejasností objevili spolu to něco krásného,
116
i když předtím jejich cesta byla složitá. Život není složitý, to jen my lidé si ho jeho
prožíváním dále a více komplikujeme. Podle našich povah, podle našich nálad,
podle nás a podle okolí. Ty naše komplikace života definují i odpověď na otázku,
jaký nejhezčí okamžik jste v životě prožili? Víte odpověď bez přemýšlení?
Máte jeden? Máte jich víc? Nemáte žádný? Nemůžete se rozhodnout?
Já vzpomínám na jej pohled. Ať už to bude jakékoliv kdykoliv v budoucnu,
vždy to bude ten její pohled.
Petr Vlk
Míša:
Mám Esteřinu odpověď. Trochu se nám zamilovala.
Miloš: Himl, do nějakého pána, který šel kolem?
Míša:
Uprav své rande tak, aby to vypadalo, že jsme si
slíbili, že si to navzájem nebudeme číst.
Miloš: Ok. Hele, super, jsem úplně dojatej.
Míša:
Ale ňuňu. Pojď dát Skype a domluvit se na konci. Jdem
psát odhalení.
117
Internet a literatura mají mnoho společného. Jsou to hradby, za které se jde
schovat vždy, když si nejste jistí sami sebou nebo si chcete na chvilku vytvořit
úplně jiný svět než ten, ve kterém musíme fungovat stůj co stůj každý den.
Internet i literatura: obojí je labyrint. Spleť dějů. Není vidět dál než na nejbližší
stránku, za nejbližší odkaz. Bludiště zápletek, dojmů, pocitů a nálad. Příběhy
všední i nevšední. A zaplést se je někdy tak snadné.
My jsme chtěli jít ale ještě dál, zkusit ty dva světy propojit, co nejvíce to jde.
Vplést je do sebe a podívat se, co to udělá. Zkusit jít za hranici. Vymyslet
experiment, riskovat. Tak vznikl nápad. Idea Ester a Hynka, dvou lidí, kteří žijí kdesi
své životy a z ničeho nic se objeví spolu na prázdné stránce.
Ester a Hynek se potkávali v náznacích, prožívali své všednosti i životní zvraty.
Poznávali a protkávali své vesmíry. Především ale utvářeli příběh, jaký může prožít
kterýkoliv člověk. A nevytvářeli ho sami. Čtenáři, fanoušci a přátelé jim v tom
pomáhali: komentovali, tvořili s nimi, chválili i lamentovali.
Rozhodli jsme se toho využít a zkusit něco nového. Naplánovali jsme životy Ester
a Hynka tak, aby byly čtivé, zajímavé a v rámci čtivosti uvěřitelné. Ale zároveň
jsme čekali na každý komentář, těšili se na každý váš zásah do děje. Pomohli jste
s námi vytvořit silný příběh, který svou kvalitou předčil naše očekávání. Celý měsíc
jsme v experimentálně-literárním prostoru byli společně. Vy i my autoři. Pomohli
jste společně s hlavním příběhem Ester a Hynka vytvořit také jakýsi příběh
nad příběhem.
118
Nikdy předtím jsme neměli možnost nahlédnout za příběh. A nyní tu ta možnost
je. Schraňovali jsme kompletní psanou komunikaci mezi námi. Díky tomu si vedle
hlavního textu, tedy příběhu Ester a Hynka, můžete přečíst i SMSky, Skype
a Facebook chat nás autorů. Co jsme prožívali, když jsme žili několik hodin denně
jako Ester a Hynek? Jak se k příběhu postavili dva lidé, kteří se před začátkem
projektu také neznali? Jak se jim Ester a Hynek propletli do jejich života, vztahů
a práce? To vše se dozvíte.
Setkávání je ojedinělý projekt. Microsoft dal dvěma lidem možnost na jeden celý
měsíc spojit svět internetu a literatury a postavil před ně bílou stránku, kterou
mohli naplnit jakýmkoliv příběhem, odkudkoliv na světě, čím chtěli a jak chtěli.
Microsoft poskytl impuls a vybavil nás potřebnou technologií sestávající ze dvou
tabletů s Windows 8 a nainstalovaným Office 365. Tady máte prostor na SkyDrive
a vyplňte ho podle svého.
Počítače, tablety a kancelářský software, jako je Office 365, je běžnou součástí
našeho života. Postavte ale nad běžnou věc originální nápad a máte tu najednou
unikátní a zajímavou ukázku lidské kreativity. A o to nám přesně šlo. Ukázat, jak
snadné vlastně je vytvořit něco zajímavého a hodnotného, když máte Nápad.
Chtěli jsme ve vás probudit chuť tvořit a společně sdílet radost z podařeného
díla. Ukázali jsme vám cestu a teď je jen a jen na vás, jestli uvolníte průchod svým
nápadům a pustíte se do práce. V Setkávání jsme si jako hlavní tvůrčí prostředky
zvolili Windows, SkyDrive, Word a Skype, protože beze zbytku splňovaly naše
požadavky na úložiště a nástroje komunikace. Po jakých prostředcích byste sáhli
vy? A co byste s nimi rádi vytvořili? Spusťte svou fantazii na plné obrátky
a překvapte nás i sebe.
Těšíme se na vaše kreativní nápady.
Ale především děkujeme, že jste spolu s námi vytvořili příběh Setkávání.
Michelle, t. č. Ester
Miloš, t. č. Hynek
119
Miloš: Nějak se nemůžu vlomit z toho psaní závěru.
Míša:
Ty jo, není to taková legrace, co?
Miloš: Jo jo. Ber to jako volnou inspiraci. Když Tě něco
napadne, vlož to tam.
Míša:
!VSUVKA! ÚPLNÁ HALUZ
já sedím v kavárně s tabletem a teď ke mně přišel týpek,
co si tu vedle u stolu celej večer stěžuje, že se s ním
zrovna rozešla přítelkyně a je z toho úplně vyřízenej.
Přisedl si ke mně a říká, jak jsem do to psaní zabraná,
a že by mi taky rád něco napsal, když já furt píšu.
A že v neděli musíme jít ven. Vzal si číslo zase odešel.
Miloš: Podle mě si strašně vymýšlíš! :D
Míša:
A já teď samozřejmě hraju děsně cool dámu, co se jí to
stává denně, čumím do kompu a píšu ti to!!!! a snažím
se, aby mi necukaly koutky!!!! !KONEC VSUVKY!
Miloš: To musíme dát do příběhu nad příběhem.
Míša:
Nééééééé.
Miloš: Jóóóó.
Míša:
Proto tam bylo napsané !VSUVKA!
Miloš: A já to budu večer celé vyprávět manželce. Aby bylo
všeobecně jasno.
Míša:
No tak teď fakt nevypadám jako COOL DÁMIČKA, protože se
tu u toho kompu řežu jako kůň. Fakt díky!! :D
Míša: Dochází mi baterka, vracím se domů. Moment.
Miloš: Taky dík. Á konec!
120
Hynek se zdál ze začátku,
jako nějaký básník, takový ten trapný
romantik a Ester jako obyčejná holka.
Postupem času se však obě role obrátily
a oba dva byli vlastně v pohodě,
každý tak trochu ve vlastním,
ale i stejném světě.
Hynkovi přeju hodně štěstí při hledání té pravé. A Ester, myslíš,
že byl Mirek ten pravý, když se s tebou rozešel jen kvůli cloudu?
Hodně štěstí ve Finsku, třeba najdeš někoho tam :)
Co se anonymity týče asi bych toho druhého taky chtěl poznat,
i když mít neznámého přítele taky není zahození.
David Kočenda
121
Experiment Setkávání
se mi velmi líbí. Dokonce jste ho nakonec
upravili tak, že se můžu začíst
i na svém telefonu s
, za což
máte můj velký dík.
Roman Schröder
Konec
122
Michelle
Miloš
Přehrajte si video
Projekt vznikl ve spolupráci s agenturou
© 2013 Microsoft127
česká republika
Download

Setkávání