Pravda, pravdivost
Proč?
•
•
•
Problém pravdy a lži se objevuje v každodenním životě jako běžný problém. S tímto
problémem je spojeno také mravní hodnocení, protože podle čeho bychom měli
mravně hodnotit, když ne podle pravdy. Musíme hledat pravdu, pokud chceme
zvědět, co je dobré a co zlé. Takže se musíme zabývat tím, jak je to s pravdou a lží,
abychom jednali dobře a pravdě se zkrátka nevyhnem.
Pravda v sobě skrývá velice důležitou sociální dimenzi: bez předpokladu, že lidé okolo
mě (i já sám) mají snahu pravdivě mluvit, myslet a jednat není možné, aby existovala
fungující lidská společnost, není možné ji žádný způsobem budovat.
Člověk ve snaze po dobrém životě pravdou a lží v životě zabývat musí – minimálně ve
smyslu „je pravda, že vraždit je špatné nebo si to jen nalhávám?“
Pravda a lež
Je dobré si všimnout několika věcí:
• Všimněme si podobnosti lži a hříchu v tom, jak je možné lhát: myšlením (je možné
obelhávat sama sebe nebo lež osnovat), slovy (to každý známe) i skutky (přetvářka,
„klamání tělem“)
• Ne vše, co vypadá jako lež (pravda), musí být opravdu lež (pravda) – vyplývá to
z nedokonalosti jazyka
• Když se zamyslíme, není možné jednoznačně říci, že platí: produkce pravdy znamená
dobré jednání, lež znamená špatné jednání
• Pravda bez lásky a moudrosti může být horší než lež
• S pravdou to není tak jednoduché, jak to vypadá, protože je rozdíl:
o když někomu zalžu
o když podám nepravdivé daňové přiznání
o když lživě svědčím u soudu
• Škodit lze jak lží, tak pravdou
Pravda je určitě shoda tvrzení se skutečností. Ale nejen tvrzení, ale i myšlení a skutků.
Aristoteles tvrdil, že „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to
není.“ a Tomáš Akvinský tvrdil, že „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est
adaequatio rei et intellectus.“
Ne vždy je to však tak jednoduché a našemu běžnému pojetí blízké, protože např.
pragmatismus se domnívá, že pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je
totožná s užitečností.
Zajímavý je pohled antické filosofie, kde je alétheia (ἀλήθεια, řecky pravda, v původním
významu odkrytost) používána pro označení skutečného poznání v protikladu k pouhému
zdání (doxa); vyjadřuje, že pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji
intelektuálně odkrývat. Člověk se tedy musí snažit, musí pracovat a namáhat se, aby se
pravdy dobral. Máme tedy jistou zodpovědnost a povinnost pravdu hledat.
Co je lež? Asi se všichni shodnem, že lež je opak pravdy nebo cokoliv, co pravdě odporuje.
Není však lež jako lež. Lží je celá škála, od nevinných po závažné, od lži žertovné po lež
škodlivou. Každopádně ji je třeba odlišit od omylu, neboť omyl není v pravém slova smyslu
lží. Pokud se totiž snažím ze všech sil a s čistým svědomím dobrat pravdy a doberu se
objektivní lži, není možné takovou lež považovat za lež v pravém slova smyslu. Nemohu tedy
tvrdit, že učenci starověku a středověku lhali, když předkládali svůj pohled na svět (např.
geocentrismus). Jejich pohled byl v rámci tehdejších podmínek největší možné přiblížení se
pravdě. Teprve v okamžiku, kdy zjistím, že jsem se mýlil a omylu se přidržím, stává se omyl
lží.
Podobným způsobem si také dnes nemohu činit v určitých případech nárok na vlastnictví
absolutní pravdy. Složitou situaci kolem pravdy, lži a omylu a jistou relativitu lidského
1
pohledu na pravdu vyřešilo křesťanství a judaismus tezí, že jediná a absolutní pravda je Bůh
sám, v křesťanství rozšířeno i na Ježíše Krista.
Pohled na pravdu a lež
Podívejme se, jak se pohled na pravdu a lež vyvíjel od antiky po současnost. To, že pravda je
veskrze dobrá a pravda spojená s dobrým úmyslem je pramen dobrého jednání nebylo
v zásadě nikdy odmítáno. Je tedy třeba se spíše podívat na to, proč a jestli byla lež
pokládána za nepřípustnou:
• antika – lež je relativní záležitost
• církevní otcové, počátky křesťanství – někteří křesťanští myslitelé zavrhovali
jakoukoliv lež bez výjimek, jiní (Klemens, Origenes, Jan Zlatoústý) jisté výjimky
povolovali. Takovými výjimkami pak byla např. lež ve veliké nouzi či zabraňující
škodám, ale také lež z pokory.
• Augustýn – tvrdil, že ke lži patří úmysl někoho oklamat a že právě v tomto úmyslu
vězí podstata lži. Z toho plynul názor, který dále v křesťanské Evropě prosadil, že
vědomá lež je bez výjimky zakázaná.
• Tomáš Akvinský – měl trochu podobný pohled jako Augustýn, ale svým způsobem
šel ještě dále: lež pro něj byla každé vědomě falešné vyjádření a již lživé vyjádření
bez úmyslu oklamat považoval za špatné
• reformace a protestanté – na konci středověku se lež nepatrně relativizovala
v protestantismu, který lež z nouze a pro dobro po vzoru některých osobností raného
křesťanství povolil
• dnes – pravda hodně relativizována a z díky tomu se i více setkáváme s ochotou ke
kompromisům. Na druhou stranu, se ale můžeme setkat se dvěma tendencemi, které
jsou pro naší dobu příznačné: na jednu stranu si lidé se lží a pravdou ve svém
osobním životě moc hlavu nelámou a je dost relativizována, ale na druhou stranu je
od veřejných činitelů vyžadována pravda absolutní. Tedy pravda v osobním
soukromém životě se relativizuje a zároveň se rigorózně vyžaduje pravda o všem od
veřejně činných osob. Přes všechen zdánlivý pravdolživý chaos postmoderní
společnosti, která vše relativizuje je však stále patrný smysl a citlivost pro pravdu.
Poznámka:
V křesťanském pohledu se setkáváme s jednou důležitou věcí: pravda má
spojitost s láskou. Není pochyb o závaznosti k pravdivosti a podlosti lži, ale
nenacházíme zde rigorismus nebo fanatismus pro pravdu. Láska vždy stojí nad
pravdou a z toho plynou určité výjimky v závaznosti pravdy. Pravda a pravdivost
je prezentována jako otevřená etická problematika.
Aktuální pohled na lež
důvody pro zákaz lži
-
umenšuje pravdu, je protispolečenská, znehodnocuje řeč, ničí duši
lží rozbíjím svou integritu, kazí mě, falšuji v sobě obraz Boží
lze učinit výjimky – ale jen zřídka
nikdy nelze lhát účelově
výjimky
-
přes všechny výjimky musí pravdivost zůstávat jako stálý ideál
lež z nouze – tradičně dovolená, dnes neoprávněná ⇐ lze použít výmluvy
odpověď na neoprávněnou otázku – jsem-li neprávem tázán, mohu jistým způsobem
lhát, pakliže nelze mlčet nebo se vymluvit
mentální restrikce – při neoprávněné otázce či otázce na služební tajemství – není lež
– cílem není uvést do omylu (v odpovědi se volí slova se dvěma významy, přičemž
mám na mysli ten, který posluchač nepředpokládá – změnit předpokládaný význam
lze i tónem hlasu či postojem – např. říkám-li něco ironicky, ale myslím to vážně)
2
ohraničení
-
lež nejsou pohádky a básně
žertovná lež není také obecná lež
domněnka není lež
nejde jen o informace pravdivé, ale i přiměřené = ne vše obohacuje a prospívá
omyl také nelze považovat obecně za lež, pakliže jsem udělal vše, abych omylu
zabránil
Právo na pravdu a tajemství
Právo na pravdu není možné považovat za něco absolutního. Můžeme říci, že něco jako
obecné právo na pravdu neexistuje. Jsou věci jako služební či zpovědní tajemství a na
takovouto pravdu většina lidí právo nemá. Stejně tak jsou situace, kdy se mohu práva na
pravdu zříci.
S tím jde ruku v ruce i právo na tajemství, tedy právo na to, aby určitou pravdu nikdo
nevěděl, případně ji znal jen ten, komu ji vyjevím. Tajemství je možná širší pojem, než si
člověk běžně uvědomuje – 3 druhy tajemství:
• přirozené – vědět něco, o čem vím, že druhý jistě nechce zveřejnit
• slíbené – poté, co tajemství poznám, slíbím mlčet
• svěřené – tajemství se dozvím až po slibu mlčenlivosti
Neoprávněné prozrazování tajemství je jeden z dnešních častých a aktuálních problémů –
zamysleme se např. nad tím, kolikrát je prozrazeno přirozené tajemství.
Běžná provinění proti pravdě a pravdivosti
Na tomto místě se zmiňme o proviněních, která ne vždy jsou jasně klasifikována. Když někdo
nepokrytě lže pro vlastní prospěch s úmyslem oklamat, každý to zřejmě odsoudí. Jsou ale
v životě situace, ve kterých se můžeme proviňovat nejen proti pravdě, ale i proti onomu
spojení pravdy a lásky. Ne vždy je to však zřejmé. Uveďme si tedy některé základní situace,
které jednoznačně odporují mravnosti:
- Opovážlivý úsudek
o pevné přesvědčení o neřesti či hříchu druhého bez dostatečného důvodu a
jeho šíření
o je závažně nemravný, když:
zcela vědomý a dobrovolný
významný předmět posuzování
velká opovážlivost = neúměra mezi pohnutkou a posuzováním
- Nactiutrhání
o nespravedlnost způsobená druhému prozrazováním jeho hříchů bez
dostatečného důvodu
o závažnost závisí na závažnosti škody (i třetí osoby – stavu)
o někdy je však hříšnou skutečnost prozradit nutné, není to pak nactiutrhání
- Pomluva
o nespravedlivé zneuctění osoby, šíření nepravdivých zpráv
pozitivně – slovy, skutky
negativně – neposkytnutím povinné úcty
o častou formou je směs pravdy a nepravdy
- Donašečství – vyzrazení druhé osobě, co špatného o ní pronesla osoba třetí – často
s úmyslem dosáhnout roztržky a s následnou profitací
- Potupa – nespravedlivé uražení přítomné (alespoň symbolicky) osoby či skupiny
slovy znamením nebo opomenutím
- Očerňování – nejasné výklady, zlomyslné mlčení, ironie, bagatelizování
Bohužel se s těmito neřestmi, které jednoznačně poškozují lidské vztahy a odporují pravdě a
lásce, setkáváme příliš často. Mnohokrát se takto bez uzardění proviňujeme a přitom by
stačilo občas rychleji myslet než jednat, dát přednost dobru druhého před senzací,…
3
Download

Pravda, pravdivost