Přepis audiozáznamu vystoupení profesora Jana Sokola na Mezinárodní
konferenci k vývoji situace a k doporučením v oblasti spravedlivého přístupu
ke vzdělávání
6. prosince 2013, konferenční prostory Ministerstva zahraničích věci ČR, Černínský palác, Praha
Děkuji pěkně, pane předsedající.
Jsem moc rád za to, co jsem tady slyšel a pokusím se k tomu zaujmout komplementární stanovisko.
Vzdělávání a výchova jsou dnes nezbytně v rukou státu. Je evidentní, že to nemůže být jinak, a to
přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že je třeba, aby vzdělávací systém redukoval
nerovnosti, aby pracoval proti přirozenému soutěživému prostředí moderní společnosti, které se
upíná na okamžité výsledky a nehledí na to, že se společnost rozbíhá. Druhá věc je ta, že ve
vzdělávání a výchově je třeba předávat kompetence, které rodina nemá. To jsou přinejmenším dva
jednoduché důvody, proč musí být svěřeno veřejné ruce.
Samozřejmě stát může pracovat pouze na základě zákonů, a tedy vzniká určité riziko jakési
mechanizace školství. To je něco, na co bych rád upozornil. Jakmile do něčeho vstoupí zákon, který
musí být jednoznačný a pro všechny stejný, vzniká určité riziko, že se věc stane mechanismem. A to je
ve školství, zdá se mi, velké nebezpečí, které statistiky neukáží, protože se na to nikdo neptá.
Slýcháme, že rovnost není ve sporu s kvalitou. To tak možná v celku vypadá, ale my jako učitelé, kteří
se setkáváme se studenty a žáky, víme, že jde o velký konflikt, že ten konflikt tam prostě je. Na jedné
straně můžete být shovívavý, a pak máte vysokou „equity“, ale ztrácí se kvalita. Vidíme to na
vysokých školách před očima. Že je to konflikt ovšem vůbec neznamená, že bychom mohli rezignovat
na snahu a potřebu věnovat se jak kvalitě, tak také „equity“.
Možná jste si všimli, že do češtiny slovo „equity“ překládáme jako rovnost, což není úplně přesné.
„Equity“ je férovost, přiměřenost nebo něco takového. Angličané volí slova a není tam „egality“ nebo
„equality“. Zdá se mi, že řešení konfliktu, sporu nebo dilematu mezi férovostí a kvalitou si
usnadníme, když si uvědomíme, že ve vzdělávacím procesu jsou různá očekávání a že základní smysl
vzdělávání je několikerý, že má několik složek. Ty se samozřejmě vyskytují v celém průběhu
vzdělávacího procesu, od předškolního až po vysokou školu, ale v různé míře. Sám si je pracovně
dělím na čtyři složky: personalizaci, socializaci, kompetenci a konečně motivaci, která je všechny
provází.
První, s čím děti do školy přicházejí a co je třeba udělat, je pomoct jim v jejich personalizaci, aby se
stávaly samostatnými - více méně samostatnými - odpovědnými, atd. bytostmi.
Zároveň s tím musí přijít také socializace, začlenění dětí do společnosti. To je to, co se bez školy těžko
udělá, protože socializace vede také k tomu, že se děti jistým způsobem homogenizují. Vidíte to na
1
jazyce. Za to, že spolu můžeme mluvit, vděčíme společenskému tlaku, abychom všichni mluvili stejně,
abychom se zbavili svých idiolektů, které jsme se naučili doma, ve svém kraji, ve svém prostředí a
naučili se všichni mluvit víceméně normovanou řečí. To je tedy socializace.
Tady už je vidět, že socializace je něco, co si většina rodičů buď neuvědomuje, anebo o to nestojí. To,
co jsme tu viděli, ten exkluzivní trend českého vzdělávacího systému přímo souvisí s tím, že jsme
nechali na vůli rodičů, aby si školu vybrali. To je na první pohled dobře, správně, ale celkem přirozeně
to vede také k selekci – ať už se jedná o selekci místní nebo individuální.
Třetí složka smyslu vzdělávacího systému se týká znalostí a kompetencí, tedy toho, co se dá nejsnáze
měřit a co se většinou promítá do klasifikací.
Myslím, že je vidět, že tyto tři složky jsou ve vzdělávání vždycky přítomné, ale jejich podíl nebo
relativní váha se mění. Zatímco v předškolní výchově jde o tu personalizaci a z části socializaci, tak
potom na vysokých školách převažuje ta obsahová stránka věci. Když si tuto věc uvědomíme, pomůže
nám rozplést dilema „equity“ – „performance“, nebo „equity“ – „quality“.
Konečně čtvrtou a úplně základní složkou každého učení je motivace. Už tady o ní byla několikrát
řeč. Ať to chceme nazvat jakkoli, úspěch učitele vždycky závisí na motivaci žáků a kvalita učitele je
dána především jeho motivací. Všechny ostatní věci - znalosti, vědomosti, kvalifikace - se dají
dohonit, ale motivaci nikdo nevyčaruje, nevydupe ze země nějakým předpisem nebo školením.
Z toho se mi zdá, že ve školství často zanedbáváme to, co by žáky mohlo motivovat. Samozřejmě že
obecný pokles spokojenosti žáků ve škole je zčásti způsoben také tím, že je tu velká konkurence
jiných prostředí, zábavnějších, jako je internet, jako jsou počítačové hry, pestrobarevné časopisy, atd.
To všechno jsou mnohem zábavnější prostředí než škola. Školy se často snaží s těmito médii soutěžit.
Domnívám se, že to je omyl. Škola nemůže být nikdy tak zábavná jako je brouzdání po internetu, ale
má jednu velkou šanci, kterou ty ostatní nemají. A to je zažít skutečný úspěch. To, co se mi zdá, že
neumíme využít, je dát dětem zažít úspěch.
Vždycky jsem zoufalý, když vidím studenta, který studoval čtyři roky nějaký jazyk, a když se ho
zeptám, co si v tom jazyce přečetl, tak se na mě vyjeveně podívá a řekne: „Přece nic. My jsme četli
jenom učebnici.“ Tak to vidím jako zmařenou příležitost, protože přece úspěch učení jazyku spočívá
v tom, že ho žák nějak použije, například si v něm něco přečte. Když se například v latině dětem nedá
zažít úspěch, nemůžeme se divit, že jim to přijde jako nesmysl a dříve nebo později se takový
předmět ze školy vyloučí.
K motivaci tedy možná nepatří tolik soutěž, konkurence, na kterou často vsázíme, ale spíš to
inkluzivnější, tj. příležitost k úspěchu, ke kterému se dítě nebo student dopracoval vlastní prací,
soustavným úsilím. Ne náhodou, ne tím, že něco někde vyhrál.
Abych se teď dostal ke konkrétnějším věcem, mám radost především z toho, že se tomuto tématu
věnuje čím dál větší pozornost. To je myslím největší zásluha PISY, protože ona měří, a tedy vytváří
napjaté prostředí, jak jsme dopadli. Je to trošku jako hokejová liga – protože měří, je najednou
přitažlivá. Všichni chceme vědět, jací jsme, poněvadž si nedůvěřujeme a chceme to vidět v číslech. Je
to ohromná výhoda a pomoc tohoto mechanizmu.
2
Z těch navrhovaných věcí se mi zdá, že zcela bez výhrad je na místě podporovat předškolní výchovu.
Předškolní výchova je místo, kde je nejméně důvodů k segregaci, ke kvalitativnímu rozlišování. Tam
jde právě o tu personalizaci a socializaci a ta má být inkluzivní, bez výhrad.
Ale pokud dobře rozumím současné situaci, znamená to například rozhodnout se a školky udělat
zadarmo, zrušit poplatky. To by bylo to správné řešení. Naproti tomu uzákonit ji jako povinnou mi
přijde problematičtější. Protože to znamená, že do školek budeme nutit ty, kteří to nepotřebují.
Kdežto ti, kteří to potřebují, se tam nedostanou, protože by za to museli zaplatit. I tady je dobré si dát
pozor, jakou míru mechaničnosti, toho “všem stejně a všichni stejně“, chceme zavést.
Velmi souhlasím s kritikou předčasné selekce. Je to něco, čemu bychom se měli bránit na všech
úrovních. Náš systém má některé velmi dobré rysy, např. to, o čem paní kolegyně mluvila, že v něm
nejsou prakticky žádné slepé uličky. Průmyslovák může jít na univerzitu, což u nás bylo vždy
samozřejmé a je to tak dobře. Dodnes nám to mnozí závidí. Ale volba v jedenácti letech pochopitelně
není volba dítěte, nýbrž jeho rodičů, a je evidentně přímo sociálně korelována. Vyhrávají ti rodiče,
kteří se o děti starají, pečují o ně, záleží jim na nich, kdežto korelace s individuálním nadáním dětí
může být - jak se ukázalo - docela problematická. Korelace je tu pochopitelně se ctižádostí a
vzděláním rodičů.
Třetí věc je možná zase ta motivace, kterou je ze statistik obtížné zachytit a na kterou se musí školský
systém po mém soudu velmi cílevědomě zaměřit, i když není dost dobře měřitelná. Bylo by velmi
nebezpečné, kdyby měřitelné parametry přehlušily tuhle věc, která je po mém soudu rozhodně
důležitější. To, jaké jsou vědomosti žáků, se dá dohonit, jak jsem řekl.
Konečně na posledním místě mě velmi těší, že se klade důraz na osobní podíl učitele. Ve školském
systému nejde o výrobu, nýbrž o výchovu mladých lidí. Rozhodující roli hraje učitel, nejenom jeho
vzdělání a kompetence, atd., ale také jeho vztah. Vzdělávací vztah je lidský vztah, kde hraje
ohromnou roli vzájemná náklonost, která může být řekněme tu sladší, tu zase třeba drsnější. To
nevadí, ale děti dobře poznají, jestli učiteli na nich záleží nebo ne.
Tohle je bohužel něco, co se všemi regulamenty oslabuje. Učitel, kterého moc mustrujete, si nakonec
řekne: „Dobře, budu dělat, co po mně chcete, ale nechtějte po mně, abych z toho měl radost.“
Vždycky jsem říkal, že učitel, když jde do třídy, musí vědět, proč učí, proč bude učit to, co bude učit.
Přece není možné, aby učitel přišel do třídy, něco učil a na otázku nakonec řekl: „No, já to učím proto,
že to je v osnovách.“ Samo o sobě je to přece pitomost. Sám jsem to zažil při návštěvě jedné školy. To
nemůže mít žádný účinek.
To podstatné, na co se má hledět, je spokojenost nebo dobrá nálada učitelů, která je o to obtížnější,
že v celé společnosti obecně vládne, jak všichni víte, blbá nálada. Možná jenom malá poznámka, ta
blbá nálada vede k tomu, že si všichni navzájem otravujeme životy. K ničemu jinému. Zvyk věčného
nadávání, starání a kritizování. Fňukáním si navzájem otravujeme životy. Ničeho jiného tím
nedosáhneme. Takže se chovejme, řekněme, trochu mužněji nebo statečněji a přestaňme šířit tuto
náladu kolem sebe.
Nakonec řeknu tři body, ke kterým bych měl výhrady.
3
Na prvním místě představa řízení školství a manažerských postupů ve školství, ohrožuje jednu věc,
které se nesmíme vzdát. A tou je zásadní odpovědnost rodičů za jejich děti. To, jak škola přebírá
všelijaké kompetence, vede také k tomu, že se mnozí rodiče domnívají, že škola je jakási oficína, kam
se děti uloží a oni tam s nimi něco udělají. Takže když žák propadá, je otázka, kdo za to může, atd.
Myslím si, že tady je zapotřebí dělat všechno pro to, aby odpovědnost rodičů za děti se příliš
neoslabovala. Samozřejmě jsou i extrémní případy, kdy je potřeba odebrat děti rodičům, atd., to vše
se může stát. Ale to není ta základní, výchozí situace, výchozí situace je „jsou to vaše děti“.
Druhá věc, která tu již byla řečena, ale kterou je potřeba pořád zdůrazňovat, je rozmanitost potřeb.
To, že děti mají mít spravedlivý, nebo férový přístup ke vzdělání, rozhodně nemůže znamenat, že ze
všech budou vědci nebo naopak muzikanti. Vzdělávací dráhy musí být rozmanité. Dle mého soudu je
potřeba hájit ty, které daná chvíle podceňuje. Byly doby, kdy se podceňovalo jazykové vzdělání a
dneska trpíme tím, co se zmeškalo. Na druhou stranu dnešní doba, zdá se mi, ohrožuje takovou
elementární věc, jakou jsou řemesla. Řemeslo je po mém soudu ekvivalentní - dobrý řemeslník není o
nic horší než dobrý advokát. Rozmanitost není na úkor, nepoškozuje „equity“, nýbrž k ní naopak
patří. Je to jasné např. u uměleckých povolání a nikoho ani nenapadne, aby chtěl ze všech udělat
muzikanty, ale kupodivu lidi napadne, že by ze všech chtěli udělat inženýry.
Konečně na třetím místě se znovu vracím k tomu, že je potřeba zdůrazňovat a pěstovat důvěru k
učitelům - ať chceme nebo nechceme, ať se učitel chová jakkoli, nic jiného nám totiž nezbývá. Žádné
kontroly nemohou nahradit to, že zásadně se učiteli důvěřuje. Nadřízené složky dokonce, což je ještě
prekérnější, musí důvěřovat i ředitelům. To bude vždy spor s odbory, které chtějí, aby se důvěřovalo
učitelům a ne ředitelům. Státní moc, myslím si, musí prosazovat obojí. Protože opačná cesta, kdy se
stále jen kritizuje, kontroluje, prověřuje, pořád se dělají výběrová řízení, fakticky školství poškozuje,
protože poškozuje „well-being“ neboli spokojenost učitelů.
Děkuji Vám za pozornost.
4
Download

Přepis audiozáznamu_Sokol J.